Scherzo hluboké noci, část pátá

Odešla jen minutu po něm, ale na rovné cestě do hlavní části města ho nikde neviděla. Musel se rozběhnout hned, jak vyšel z hostince.
Napsala by mu rychlou zprávu, ale než by to udělala, vzdálenost mezi nimi by se ještě zvětšila. A tak jí nezbývalo než běžet. Ale ani po několika zatáčkách Kiritova záda nezahlédla.
„…Ježíši, jak rychle běží?“ zareptala, když z postranní uličky vyběhla na hlavní a kolem bylo stále víc lidí. Rozhlédla se a vydechla úlevou, když před sebou uviděla povědomou siluetu.
Nechtěla na něj zakřičet, aby k sobě na tak plném místě nepřitáhla pozornost ostatních, a tak musela v pronásledování pokračovat. Kirito pořád běžel a vyhýbal se hráčům i NPC. Přeběhl teleportační náměstí a pokračoval do severní části města. Po chvíli bez zastavení vběhl do katedrály, která sloužila jako vchod do katakomb.
„Hej, počkej chvilku!“ zavolala opožděně, ale zřejmě ji neslyšel. O necelou minutu později doběhla k rozvalinám i Asuna a zastavila se u schodiště, které pokračovalo pod zem.
V hrudi ucítila hrozivou úzkost, ale teď už se nemohla otočit. Rozhodla se, že bude nejlepší, když dál půjdou spolu, a tak otevřela menu a poslala mu krátkou zprávu: POČKEJ POD SCHODY, PŘIDÁM SE K TOBĚ.
Ale okno jí okamžitě ukázalo chybu: PŘÍJEMCE JE BUĎ V NEDOSTUPNÉ LOKACI, NEBO NENÍ PŘIHLÁŠENÝ.
„Co…?“ zalapala po dechu a zadívala se do levého horního rohu, ale Kiritovo HP tam pořád bylo. Ta druhá zlověstná část chybové hlášky tedy neplatila. Zkusila zprávu odeslat znovu, aby ověřila, že se při zadávání jména nepřepsala, ale výsledek byl tentýž.
První podzemní patro katakomb bylo stále ve městě, takže tam by se zpráva odeslat měla. Jestliže to nevyšlo, znamená to, že se Kirito za necelou minutu dostal do druhého patra, které je systémem považováno za labyrint.
Těžko se tomu věřilo, ale jiné vysvětlení ji nenapadalo. Bude to muset vzdát a vrátit se do hostince.
…Ne.
Řekla si, že nechce, aby ji pořád někdo ochraňoval. Jestli se teď vrátí, nikdy si nebudou rovnocennými partnery. Zvládne to – za posledních padesát dní získala znalosti a instinkty, díky kterým si poradí i sama.
„…Brzy tě doženu,“ slíbila šeptem a stoupla na první schod.
I v tuhle noční hodinu sloužila velká vstupní místnost jako tábořiště pro hledače reliktů a byla plná hráčů – ale Kirito mezi nimi samozřejmě nebyl.
Otevřela okno a podívala se na kartu s mapou. Dneska toho při plnění úkolů dost nachodili, a tak zmapovali asi osmdesát procent prvního patra, ale některé části byly pořád šedivé. Konkrétně neprošli dveřmi na jihu.
V tom, co už zmapované měla, nebyla značka pro schodiště vedoucí níže, takže musí být právě za jižním portálem. Zavřela okno, přešla místnost a zatlačila na kamenné dveře pokryté mechem.
Na rozdíl od dveří na severu, východů a západu za nimi nepokračovala chodba. Místo toho vešla do malé místnosti, uprostřed níž vedlo točité schodiště dál do země. Musí vést do druhého podzemního patra, do labyrintu. Není divu, že Kirito prvním patrem prošel za necelou minutu.
Když Asuna přišla blíž ke schodišti, všimla si, že je vedle něj malá cedulka. Japonsky tam stálo: Pozor, níže není bezpečná zóna. Nejspíš aby se lovci reliktů nedostali do nesnází.
Cedule měla na předmět docela dlouhou životnost, ale i tak vydržela jen čtyřiadvacet hodin. Ten, kdo za ni utratil peníze, sem nejspíš každý den hodlá dávat novou, ale ona to upozornění musí ignorovat.
Naposledy zkontrolovala, že má veškeré vybavení a ve váčku u pasu potřebné lektvary, a vydala se k potemnělému schodišti.
To bylo naštěstí krátké, po pouhých dvaceti schodech se dostala do druhého podzemního patra. Ve chvíli, kdy do malé místnosti, která byla k nerozeznání od té nahoře, vešla, se před objevilo upozornění ODCHÁZÍŠ Z MĚSTA. Teď už ji protizločinný kodex neochrání.
Namodralé kamenné zdi a popraskaná podlaha vypadaly stejně jako o patro výše. Ale chlad vzduchu na kůži a tvrdost kamenné podlahy pod podrážkami bot se od patra výše nepopiratelně lišily.
Samozřejmě to nebylo poprvé, co šla do labyrintu sama. Strávila tři až čtyři dny v menších labyrintech a v labyrintové věži na prvním podlaží a sama tam neustále bojovala. A teď byla mnohem silnější než tehdy.
Doporučená úroveň pro tento labyrint byla kolem dvanácti – a Asuna teď byla na sedmnácté úrovni. Pokud nějak zvládne astrální typy a zůstane ne víc jak dvě schodiště od bezpečí města, nemá se čeho bát.
Asuna si dlaněmi přejela po holých nohách, aby odehnala zimu, a rozešla se.
Z malé místnosti vedl jen jeden východ, a tak jím zamířila do dlouhé chodby. Na zdech se střídaly slabé pochodně, které vypadaly, že každou chvíli zhasnou, a malé dveře. Byla ráda, že je tu světlo, ale představa, že by se měla podívat do alespoň tuctu dveří, ji už předem unavovala.
Ale jestli tu Kirito hledá Argo, určitě se do nich dívá. Má před ní náskok jen pár minut, takže je velmi pravděpodobné, že na něj za některými dveřmi narazí.
Možná ji uslyší, když zakřičí z plných plic, ale tím by přilákala i monstra. Rozhodla se, že bude tedy hledat pomalu, a přešla k nejbližším dveřím. Zaposlouchala se, načež na zrezivělý kov zatlačila a dveře otevřela.
V místnosti byla větší tma než na chodbě, osvětlovalo ji jen několik svíček zasazených do háčků na opačné zdi. V úzké místnosti neviděla žádná monstra ani hráče, ale poblíž zadní stěny byla obdélníková krabice. Na truhlu s pokladem byla trochu moc velká, ale když si ji prohlédla pozorněji, zjistila, že je to rakev. Což dávalo smysl – celý tenhle labyrint je obří hrobka.
Asuně bylo jasné, že kdyby k rakvi došla, nic dobrého by z toho nevzešlo, a tak dveře jednoduše zavřela. Vydechla, opatrně došla k dalším dveřím a otevřela je. Další hrobka s rakví uvnitř, ale po hráčích ani památky. Rychle zavřela dveře.
Ve třetí a čtvrté místnosti bylo totéž. Začínala být netrpělivá a chtěla stejně rychle zavřít i páté dveře, ale pak ztuhla.
U zadní stěny něco svítilo.
Nebylo to odražené světlo svíček. Tlumená bílá záře byla stejná jako ta, kterou včerejší noc viděla v chrámu nahoře v Karluinu. Podívala se na své HP, vedle nějž byla ikona oka. Buff koláče z Blink & Brink byl pořád aktivní.
Takže zdrojem bílého světla je relikt, který ještě nikdo nesebral.
„…“
Po chvilce váhání se Asuna rozhodla do krypty vejít. Bonus k hledání reliktů trval šedesát minut, takže nejspíš už brzy skončí. Byla by škoda, kdyby ho nechala zmizet a nevyužila ho…
Plíživým krokem přešla deset metrů dlouhou místnost k zadní zdi. Zářivý objekt byl v prasklině v zemi, a když ho zvedla, zjistila, že je to starý stříbrný přívěsek. Jeho cenu zjistí, až když si ho nechá ocenit – a tak ho prozatím schovala do váčku a chtěla z místnosti odejít.
Ozvalo se hluboké skřípání.
Gruk, gruk, jako kamenný hmoždíř. Přicházelo to zprava. Podívala se ke straně a měla zlou předtuchu.
Odhad, že je to jako hmoždíř, vlastně nebyl daleko od pravdy. Skutečně zvuk vydávalo tření kamene o kámen – v tomhle případě to ale bylo víko sarkofágu, kterým pohybovalo tělo uvnitř.
„…!“
Asuna sevřela rty, aby potlačila výkřik, a tasila z pochvy u boky Rytířský rapír. Zářící humanoidní postava se zatím zvedala z napůl otevřené rakve a kvílela jako vítr.
Velmi se to podobalo duchovi pomstychtivé dívky z Třicetiletého nářku. Velký rozdíl byl ale v tom, že se nad hlavou té věci vznášel bledě červený kurzor. U HP bylo jméno Truchlivý přízrak.
Bylo to monstrum. Naštvané strašidlo, které jí mohlo ublížit.
„Hjóóóó…“
Přízrak zakvílel, roztáhl paže a vrhl se na ni. Racionální část jejího mozku si sice uvědomovala, že jsou to jen data v počítači, ale přesto nedokázala svůj strach zcela překonat. Pozadu klopýtala k pravému rohu krypty a mávala proti té věci mečem.
Botami došlápla na obzvlášť velký kámen, který s tichým kliknutím klesl.
Jindy by si toho Asuna všimla a uskočila by, aniž by potřebovala vědět, co to je. Ona se však tolik soustředila na to, aby ovládla svůj strach z ducha, že nezareagovala včas.
Než jí došlo, co se vůbec děje, ponořil se kámen do poklopu. Asuna neslyšeně propadla úzkou dírou.
Napřed pomyslela na výšku.
Jedinou věcí, která byla svým způsobem ještě děsivější než boss podlaží, který dokázal jednou ranou zabít i nejsilnější válečníky, bylo poškození z pádu. Záviselo na maximálním HP, síle, hbitosti a terénu místa dopadu, ale kdyby Asuna spadla z výšky deseti metrů na své sedmnácté úrovni hlavou na tvrdý kámen, mohla by při nárazu zemřít.
Dobré bylo, že díra byla tak úzká, že se v ní během pádu nemohlo její tělo otáčet. Musela se modlit, aby pád nebyl dlouhý, a připravit se na náraz.
Ve chvíli, kdy se z díry dostala, uviděla kamennou podlahu podobné té v druhém patře. Padala z asi čtyř metrů. Pustila rapír, aby se na náraz připravila, a když botami dopadla na zem, pokrčila kolena a stočila se. Udělala dva kotouly vzad a zastavila se, až když zády narazila do zdi.
Náraz byl silný, ale ztratila jen necelých deset procent HP. Několik vteřin se nehýbala, aby se ujistila, že se nic dalšího dít nebude.
Padací dveře ze stropu nad ní zmizely a kvílení přízraku utichlo. Pomalu vydechla vzduch, který zadržovala v plicích, a pokusila se uspořádat si myšlenky.
Asuna si myslela, že svůj strach z duchů – nebo spíš astrálních monster – pokořila, ale přestala se ovládat a nevšimla si, že vešla do pasti. Bylo to ubohé, ale teď nemá čas na lítost, musí se dát dohromady, zhodnotit situaci a zachovat se chytře.
Napřed by se ze spodku labyrintu měla vrátit do druhého patra. Teď tedy musí prozkoumat své okolí.
Asuna se pomalu postavila a rozhlédla se, aby našla Rytířský rapír, který během pádu upustila.
Stříbrný meč ležel asi dva metry od ní.
Ale bylo tu i něco jiného.
Humanoidní bytost s namodralou kůží, vysoká asi půl metru a s protáhlým čumákem jako hlodavec a velkýma žlutýma očima, jejichž záře se upírala přímo na ni.
Monstrum vzhlédlo a posměšně zakníkalo. Pak zvedlo rapír, který byl delší než jeho ocas, dalo si ho pod paži a neuvěřitelnou rychlostí vyběhlo pryč.
„Hej, počkej!“ vykřikla, ale takový pokřik na zloděje obvykle neplatil. Tvoreček zmizel v temnotě a zbyl za ním jen kurzor s nápisem Lstivý vačičák.
Bylo jí jasné, že pokud jí uteče tak daleko, že kurzor zmizí, už ho nikdy nenajde. Pustila se tedy za zlodějem.
Za běhu si všimla, že okolí nepřipomíná člověkem vytvořenou stavbu, ale spíš přírodní jeskyni. Jediným zdrojem světla byly zářící kusy mechu na kamenných zdech, takže stěží viděla na zem před sebou. Bude muset z inventáře vytáhnout pochodeň a zapálit ji, aby nezakopla, ale to při běhu plnou rychlostí nešlo. A tak dál běžela a doufala, že při ní bude stát štěstěna a ona na nerovné a kluzké zemi nezakopne.
Díky skillu Sprint, kterým před několika dny nahradila Šití, zahlédla ve tmě po asi třiceti vteřinách drobnou siluetu. Lstivý vačičák se krátce otočil, znovu zakníkal, ale tentokrát jako by v tom byla i panika.
„Mně… neutečeš!“ zakřičela natolik hlasitě, aby ji hlodavec slyšel, naklonila se co nejvíc dopředu a natáhla paže, aby zloděje chytila za ocas. Bříšky prstů se otřela o jeho špičku, svezla se po ní a při třetím pokusu ji konečně chytila – a tehdy se jí pravá noha zanořila do louže.
Podrážka boty uklouzla a její se překotilo kupředu. Jen taktak se jí podařilo nenarazit tváří přímo do země, ale stejně dopadla na zadek přímo do vody, až to šplouchlo. Vačičák mezitím odběhl pryč.
Světle růžový kurzor jí tiše zmizel z dohledu. Asuně zbyl jen nepříjemný pocit, jak jí sukně nasákla studenou vodou.
Trvalo celých patnáct vteřin, než se zvedla.
Těžkými kroky došla ke zdi. Z lemu sukně a konečků vlasů jí odkapávala voda. Když našla suchý kus země, padla na kolena.
Její meč zmizel… její záchranné lano v tomto světě, Rytířský rapír +5, v němž přebývala duše jejího starého Větrného fleretu.
Hlavou jí neustále prolétávaly ztráta a strach z toho šoku a nedovolily jí myslet na cokoli jiného. Musela se vzpamatovat a podniknout optimální kroky, ale hlavu měla těžkou a prázdnou, takže ani nerozeznala, na co by měla myslet.
Její pravá ruka se v temnotě pomalu přesunula k pravému boku, ale prsty se dotkly jen studené skály a ne parťáka, který byl vždy s ní.
Ano… kdyby tu byl Kirito, řekl by jí, co má udělat. Našel by toho vačičáka způsobem, který si Asuna nedokázala ani představit, a meč by jí vrátil.
„Kirito…“
Na její žádost neodpověděl. Vzhlédl ke stropu jeskyně, který slabě osvětloval svítící mech. Někde tím směrem byl v druhém patře labyrintu Kirito. Možná je od ní jen několik desítek metrů daleko.
Asuna se zprudka nadechla a chtěla vší silou vykřiknout jméno svého parťáka.
Když ale pohnula rty, aby vyslovila „Ki“, chvěly se.
Chtěla ho zavolat. Chtěla jméno svého parťáka volat stále dokola, vzlykat jako prosící dítě. Chtěla věřit, že se tu náhle objeví a její problémy vyřeší jak mávnutím kouzelného proutku.
Ale byla ve spodním patře katakomb pod Karluinem na pátém podlaží Aincradu. Dnes, 29. prosince, to byla doslova přední linie postupu hrou. Zdejší monstra jsou silnější než ta, se kterými bojovala doposud, a kdyby křičela, přitáhla by k sobě pozornost. Vzhledem k tomu, že neměla zbraň, by se takový čin rovnal sebevraždě.
Zvedla ruku a zakryla si dlaní ústa. Přemáhala ji touha křičet a plakat, ale Asuna ji zadržela. Jediné, co si dovolila, byly slzy, které jí tiše stékaly po tvářích.
Bála se. Byla sama. Chtěla se hned vrátit do města.
Asuna se v labyrintu prvního podlaží nikdy tolik nebála. Používala vybavení, až dokud se nezničilo, a pokud by zemřela, budiž.
Od té doby měla mnohem silnější vybavení i staty. Je tedy skutečnost, že se teď nedokáže sama postavit, známkou toho, že její srdce zesláblo? Může setkání s Kiritem a boj po jeho boku za to, že ztratila vlastní sílu?
Ne.
To nebyla pravda. Její staré já se nebálo, protože se vzdala. Teď se tak bála, protože našla důvod přežít a dál žít.
Asuna si vlastně dnes vytyčila nový cíl: bude stejně silná jako Kirito, aby ho mohla požádat o oficiální přátelství. Teď se toho nemohla vzdát. Využije znalostí, které jí tak ochotně předával, a vrátí se živá. Nemá na výběr.
Když si tohle přísahala, uslyšela v uších ozvěnu hlasu svého parťáka.
Kirito jí kdysi pověděl o podobné situaci – hned poté, co po tom podvodu s vylepšováním přišla o Větrný fleret. Získala ho zpět tak, že použila tlačítko Materializovat všechny předměty. Jeho slova si vybavovala jasně.
Našel si místo, o kterém si myslel, že je bezpečné, a tam udělal tu věc s materializováním všech předmětů. A v hromadě měl samozřejmě i ten svůj meč. Akorát že tam byla lupičská monstra! Najednou se z okolí přiřítili malí gremlini a sebrali všechno, co na zemi našli, nacpali si to do svých pytlíčků a zmizeli někam pryč. Trvalo mu celých pět hodin, než je všechny našel a získal svoje předměty zpátky… Popravdě se mi chtělo až brečet…
Ti gremlini v Kiritově příběhu museli být právě vačičáci. Vyprávěl to, jako by se to stalo někomu jinému, ale došlo jí, že si to zažil na vlastní kůži. Tato monstra měla skill Loupež, která okamžitě přepsala vlastnictví předmětu, takže by jí rapír nevrátilo ani tlačítko Materializovat vše, aspoň tak to říkal. Bylo by zbytečné to teď zkoušet. Pokud chce Rytířský rapír zpět, musí toho vačičáka porazit.
„…Fajn. Udělám to,“ zamumlala si do dlaně a pak si promnula oči hřbety rukou.
Červená barva v kurzoru Lstivého vačičáka byla velmi světlá, takže je mnohem slabší než Asuna na sedmnácté úrovni. Nejspíš postačí, aby ho trefila jediným skillem meče.
Ale na to bude potřebovat zbraň.
Otevřela okno menu a přepnula na inventář. Stiskla tlačítko Seřadit, pomodlila se a filtrovala předměty tak, aby se jí ukázaly jen položky z kategorie Rapíry.
S tichým zvukovým efektem se seznam zkrátil a ukázal jí jediný předmět.
Železný rapír. Poslední kus z hromady, které tehdy koupila od NPC na prvním podlaží a používala je, aniž se namáhala je opravit. Chtěla se ho zbavit už celou věčnost, ale ještě se k tomu nedostala.
Dotkla se předmětu a vybrala Materializovat. Nad oknem se objevila neopracovaná dřevěná pochva.
Chytila ji do ruky a postavila se. Pravou ruku položila na jílec a pomalu tasila čepel.
Byla to v podstatě nejhorší zbraň této kategorie, čepel byla matná a záštitu tvořil jen kus zahnutého kovu. Ale v tuhle chvíli to bylo Asunino poslední záchranné lano.
„Omlouvám se, že jsem o tebe nepečovala. Prosím… pomoz mi,“ zašeptala meči, vrátila ho do pochvy a pověsila ji na levý bok. Pak si vyměnila obyčejný plášť za stříbrný, který si nechávala pro zvláštní příležitosti. A nakonec si nasadila odměny z hradu Yofel, které si včera vybrali.
Na uších se jí objevily Zvlněné náušnice ve tvaru mušliček, které přidávaly bonus ke slyšení. A na nohách měla středně vysoké boty s nadkolenkami pojmenované Skákavé boty. Dávaly jí menší bonus ke skákání a tišily její kroky.
Oblečená do nejlepšího vybavení, které u sebe měla, se Asuna podívala směrem, kterým vačičák utekl.
Chtěla ho jít hledat, ale pokud půjde dál, samozřejmě riskovala, že narazí na další monstra. Už takhle byl zázrak, že se za zlodějem hnala tak daleko a cestou nic jiného nepotkala.
Na druhou stranu se tu znovu neukáže, když bude čekat na místě. Musel existovat způsob, jak návyků zlodějského monstra využít, aby ho vylákala.
Asuna si otevřela kartu s mapou a pečlivě zkontrolovala okolí. Byla v jižní části třetího podzemního patra labyrintu, což byla v podstatě rovná chodba mapovaná od místa, kudy propadla padacími dveřmi. V místě, kde uklouzla a upadla, se chodba rozšiřovala a o kousek dál se zřejmě dělila. Netušila, kterou ze dvou cest monstrum odběhlo.
Asuna okno zavřela a natáhla ruku do váčku u pasu, aby vytáhla stříbrný přívěsek, který mohl za její první pád. Netušila, jaké bonusy nabízel, ale teď z něj bude návnada.
„Když ta krysa můj rapír zvedla, byl jen dva metry daleko…“
Upustila přívěsek do té hrozné louže. Stříbrné světlo se pod vodou v mělké prohlubni zachvělo a ona udělala krok zpět, pak dva, až naměřila dva metry, což byla nejkratší nutná vzdálenost na provedení skillu meče. Tasila Železný rapír a čekala na chvíli, kdy se ten prohnaný zloděj zase objeví.
Ale…
„…Nejde…“
Uběhla celá minuta, ale vačičák nepřišel. Buď stála moc blízko, anebo nebyla návnada dost cenná. Ale podle toho, co jí Kirito pověděl o triku materializování všech předmětů v betě, přiběhli vačičákové ze všech směrů a posbírali všechny předměty, které měl před sebou. Takže vzdálenost a hodnota v tom nefigurovaly.
Co se lišilo mezi tím, co tehdy udělal on, a co udělala teď ona?
Zamyslela se a pak se zadívala na rapír v ruce. Když Kirito zmáčkl tlačítko v inventáři, neměl zbraň. Možná to záviselo na tom, jestli hráči očekávají boj…
Vrátila Železný rapír do pochvy u levého boku.
Během několika vteřin její vylepšený sluch zachytil, jak se blíží tiché cupitavé kroky.
Už jde!
Celá napjatá se připravila k tasení meče. Možná se neobjeví ten s jejím Rytířským rapírem, bude se holt muset spolehnout na své štěstí.
Ale jakmile se kroky dostaly do vzdálenosti zhruba deseti metrů, zastavily se. Jako by tvor vycítil Asunin krvežíznivý pohled.
Vlastně… to přece doopravdy nešlo, že ne? Ve skutečném světě nebylo možné fyzicky cítit něčí pohled, ale tohle místo bylo jiné. Systém věděl, nač se Asuna dívá – vždyť právě on do jejího mozku posílal obraz toho, co vidí. Takže vačičák mohl klidně poznat, že se na něj dívá.
Dobře, fajn. V tom případě…
Připravila se a pomalu se na místě otočila. Teď se spoléhala výhradně na svůj sluch. Dala obě ruce za uši, aby toho zachytila co nejvíc, a každý nerv v těle soustředila na kroky tvorečka.
Plp. Plp, plp.
Jakmile se zadívala jinam, původce kroků se zase pohnul. Nepravidelným krok přišel blíž, zastavil se, zase popošel – a pak uslyšela, jak tiše vyšplouchla voda.
„…!!“
Asuna se otočila a tasila rapír.
Lstivý vačičák dva metry daleko zvedl z vody přívěsek a chtěl utéct.
Největší dosah ze skillů rapíru, které Asuna znala, měla Padající hvězda, ale počáteční pohyb byl složitý a trval příliš dlouho. Ne, bude lepší použít základní skill s krátkým dosahem, ale co největší silou v jedné ráně…
Asuna pohnula rukou s rapírem dozadu v pohybu, který provedla tolikrát, že jí už byl vlastní. Na hrotu zasvítilo stříbrné světlo a obklopilo celou čepel. Systémová podpora převzala pohyb a ve chvíli, kdy se Asuna obzvlášť silně odrazila od země, posunula meč kupředu.
Š-kín! Jednoúderný nízký bodný skill Křivka protrhl temnotu jeskyně. Zbytek světa se pohyboval zpomaleně, když sledovala, jak se bílá špička rapíru přibližuje k zádům utíkajícího vačičák, dotkla se ho a jen lehce pronikla jeho kůží.
To stačilo, aby HP pod jeho kurzorem zmizelo. S ubohým nárazem a vykvíknutím se malá humanoidní silueta roztříštila do bezpočtu mnohoúhelníků.
Dopadla a znovu se postavila. Před ní se objevila systémová zpráva s počtem získaných zkušenostních bodů, corů a seznamem nalezených předmětů. O zkušenosti a peníze jí nešlo – zajímaly ji předměty. Vačičí ocas, Houba foukavka a Neznámý náhrdelník, který na zem upustila ona. To bylo vše.
„…Achjo…“
Povzdechla si, ale nemohla se teď vzdát. Netušila, kolik Lstivých vačičáků tu žije najednou, ale pokud je bude stejnou metodou lovit i nadále, nakonec se k ní rapír vrátí.
Asuna se natáhla, znovu zmaterializovala přívěsek z inventáře, hodila ho do louže, dala meč do pochvy a otočila se.
Během dalších patnácti minut k sobě Asuna nalákala další tři vačičáky a každého porazila jediným úderem. Ale padaly z nich jen ocasy a houby, po Rytířském rapíru nebylo ani stopy. Ze třetího dostala i Kus papíru, což ji naštvalo ještě víc.
„Hrrg…,“ zavrčela a zaskřípala zuby, když papír materializovala. Chtěla ho zmuchlat a odhodit, ale zarazila se.
„Rrr… rgh?“
Asuna si dala papír před tvář. Vypadalo to, že je na něm něco napsaného. Opatrně ho narovnala tak, aby ho nepotrhala.
Na papíru o standardní velikosti A4 skutečně byl řádek textu. V jeskyni ale byla příliš velká tma, a tak ji nedokázala přečíst. Nepomohlo, ani když šla blíž ke svítivému mechu, a tak chtěla papír znovu frustrovaně zmuchlat, když si vzpomněla, že Kirito by si takovou stopu ujít nenechal. Dala pěst k ústům a pokusila se zklidnit narůstající rozčilení. Nakonec se jí to povedlo a ona dlouze vydechla.
Najednou se k jejímu překvapení u její ruky objevilo teplé světlo.
Obrátila ji – kámen v prstenu na pravé ruce slabě svítil. V uších uslyšela Kiritův hlas: Co kdyby sis ho nasadila? Mohl by přijít vhod.
To musel být efekt svítivost. Když na něj vydechla, zasvítil. Měl pravdu: přišel vhod.
Tiše svému nepřítomnému parťákovi poděkovala za to, že jí prsten přenechal, a podržela ho u papíru v druhé ruce. Tentokrát řádek viděla jasně:
29, 22.00, 3PP (181. 203)
„…Co je to?“ podivila se. Kdyby to byl začátek úkolu, ukázalo by se jí úkolové okno ve chvíli, kdy si papír přečetla, ale systém jí nic neukázal. Takže ten papír popsal nějaký hráč, odhodil ho a pak ho našel vačičák?
22.00 bude čas, deset hodin večer. 29 tedy bylo datum, 3PP třetí podzemní patro katakomb. Ale čísla v závorce byla stále tajemstvím. Zatímco o nich přemýšlela, prsten zhasl, a tak na něj znovu dýchla a přidržela drahokam poblíž papíru. Teď jí došlo, že čísla nejsou oddělená tečkou, ale čárkou.
V hlavě se jí rozsvítila žárovička a Asuna zamumlala: „To jsou… souřadnice?“
Otevřela okno a podívala se na mapu třetího podzemního patra labyrintu. Když poklepala na kurzor, který označoval její pozici na z většiny zešedlé mapě, ukázalo se její jméno a souřadnice: (181, 235).
Souřadnice v SAO se měřily na metry od nuly, která byla v horním levém rohu, Asuna teď tedy byla 181 metrů vpravo (východně) od bodu vlevo nahoře (severozápadně) a 235 metrů dolů (jižně). Podle velikosti mapy odhadovala, že je strana labyrintu dlouhá asi tři sta metrů, takže je teď zhruba v polovině ve spodním pravém kvadrantu. Hodnota X souřadnic na papíře byla zhruba stejná, takže se na ono místo dostane, pokud ujde ze své momentální pozice asi třicet metrů severně.
To vše jí dávalo smysl, ale nezodpovědělo to otázku, co vzkaz označuje – a proč to u sebe měl onen vačičák.
Vydechla na prsten, aby se zase rozsvítil, a zvedla ho k papíru. Když si znovu prohléhla číslice psaná rukou, zjistila něco nového. Ta 2 v ypsilonové souřadnici 203 byla napsaná poněkud neobratně. Možná chtěl jen pisatel opravit chybu, ale trochu to vypadalo jako 3. V SAO se na papír muselo psát brkem, a tak bylo běžné, že hráči, kteří na tohle nebyli zvyklí, dělali chyby.
„…Napsal to tedy hráč, pak udělal chybu a zkusil ji přepsat, ale nepovedlo se mu to, takže ho zmuchlal a odhodil… a pak ten papír našel vačičák a sebral ho?“
Otázku jí nikdo nezodpověděl, protože její parťák tu nebyl, ale byla si celkem jistá, že se trefila.
Vyvstala další otázka: co ty souřadnice znamenají?
Pokud chtěl pisatel opravit chybu a nelíbilo se mu, jak výsledek vypadal, a proto použil nový list, znamená to, že si to nenapsal sám pro sebe. A vzhledem k tomu, že byl na papíře i čas, je pravděpodobné, že mají čas a souřadnice označovat místo setkání.
Ale pořád měla pochyby.
Proč by to někdo vůbec psal na papír? Od toho byly rychlé zprávy. Pomocí klávesy Backspace se dala opravit jakákoli chyba a tlačítko Odeslat zprávu hned odeslalo. Tak proč nepoužít tohle? Byl to snad milostný dopis? Ne. Ne, ten by nebyl tak prostý a naprosto bez citů.
Podívala se na čas v systémovém okně. Bylo 29. prosince, 21.45.
„…Patnáct minut na to, abych se přesunula jen o třicet metrů,“ pronesla sama k sobě a papír odložila do inventáře.
S mapou otevřenou zamířila chodbou na sever. Zloděje chytí později.
Přešla asi dvacet pět metrů, aniž by potkala nová monstra, a zaslechla tichý šum tekoucí vody. Přimhouřila oči a všimla si, že je před ní menší místnost. Ze země stoupal zakulacený stalagmit připomínající lavici a z jižní stěny prýštila voda a tvořila malý potůček. Najednou ucítila žízeň a zatoužila k potůčku přeběhnout, nabrat si vodu do dlaní a napít se, ale potlačila ji a zůstala na místě.
Její aktuální souřadnice byly 181, 230*.  Tahle místnost je určitě místo, kde se chce pisatel záhadného psaní s někým sejít. Rozhlédla se a v nedaleké zdi si všimla malé prohlubně, která mohla sloužit jako skrýš, a vlezla do ní.
…Jestli sem nakonec přijde nějaký páreček, stane se ze mě divnej voyer, uvědomila si a chvíli přemýšlela, co to vůbec dělá, ale teď už nebylo cesty zpět. Vrátila Železný rapír do pochvy a pevně se přitiskla ke zdi. Kdyby měla Kizmelin plášť neviditelnosti s 95% bonusem ke skrývání nebo si aspoň vylepšila skill Skrývání… Ale teď nemělo cenu nad tímhle přemýšlet. Uběhlo deset minut, takže do času setkání, do desíti, zbývalo už jen dalších pět minut.
Zavřela okno, přetáhla kapuci hedvábného pláště níž a pořádně se zaposlouchala.
O minutu později uslyšela přicházející kroky. Nepleskaly jako nohy Lstivých vačičáků – na kamenné zemi zvonily boty s pevnou podrážkou. S nejvyšší pravděpodobností to byl hráč.
Kroky se v malé jeskyně s potůčkem zastavily, přesně jak očekávala. Asuna chviličku počkala a pak vykoukla z prohlubně a zadívala se do místnosti pět metrů daleko.
Příchozí u sebe neměl pochodeň ani nic podobného, a tak ho osvětloval jen mech. V místnosti ho ale bylo víc než na chodbách, a tak viděla alespoň siluetu.
Byl malý a hubený. Plášť s kapucí zakrýval tělo od hlavy až k patám a zabraňoval tomu, aby viděla cokoli dalšího. Nevšimla si, že by z těla trčela nějaká zbraň, takže je příchozí buď neozbrojený, anebo má malou zbraň, například dýku. Asuna se na něj zaměřila, aby se zobrazil barevný kurzor, ale viděla jen to, že je zelený a dotyčný má téměř plné HP.
Vzhledem k tomu, že musel sám dojít až do třetího podzemního patra labyrintu, patřil nejspíš do přední skupiny, ale musela by si ho lépe prohlédnout, aby věděla, kdo přesně to je. Pokud ho zná, může ho požádat, aby jí pomohl odsud odejít – aspoň v to doufala, když zaslechla kroky někoho dalšího.
O několik vteřin později přišel ze severní strany do místnosti další hráč. I ten měl plášť s kapucí, ale u pasu měl zřejmě jednoruční meč. První hráč udělal gesto jako Flemingovo pravidlo levé ruky – palec, ukazovák a prostředníček měl natažené. Druhý hráč ukázal téže gesto. To, že byli oba zahalení v pláštích a komunikovali pomocí gest, bylo docela podezřelé. Ale aspoň to nebyli milenci na rande. Ani tak na ně ovšem nehodlala promluvit, aby zjistili, že tu je.
Asuna si uvědomila, že jí srdce splašeně bije, a položila pravou ruku na hruď. Tělem jí procházela nervozita, a tak hlasitě polkla. Lekla se, že ji uslyší, a celá se napjala.
Hráči v pláštích pět metrů daleko bušení jejího srdce ani polknutí samozřejmě neslyšeli. Tváří v tvář si sedli na stalagmitovou lavičku u zdi. Jako první promluvil ten, který přišel později.
„No teda, dneska jdeš nějak brzo. Čekáš dlouho?“
Bezstarostnost v hlase a ta slova způsobila, že se Asuně málem podlomila kolena. Tiskla se ke zdi a napínala uši.
„Ani ne, ale byla otrava se sem dostat,“ odvětil první hráč. Vysoký hlas jí přišel podvědomý, ale plášť jej tlumil natolik, že si nemohla být jistá. Poznala jen to, že jsou oba zřejmě muži.
„Což mi připomíná, psát vzkazy ručně je strašná osina. Nesnáším to děsný pero. Nemůžeme prostě používat normální zprávy?“
„Vždyť víš, že nemůžeme. To by ti ta zpráva zůstala v historii.“
I přes lehký tón konverzace byl její obsah nanejvýš podezřelý. Ale aspoň už dostala odpověď na otázku, proč si místo setkání nenapsali pomocí rychlé zprávy.
„Čekám, než se vše zklidní, a nejsem teď ani v jedný gildě. Jestli zjistěj, že jsem někomu posílal zprávy, bude tohle celý k ničemu.“
„Fajn, chápu to.“
Ten druhý mluvil neformálně zdvořile, a tak to vypadalo, že má ten první vyšší autoritu – ale Asuně přesto přišlo, že platí opak. Druhý hráč ztlumil hlas a zamumlal: „Jen pro jistotu… nikdo tě nesledoval, že ne?“
„Proto jsme šli až sem pod zem, ne? Skrývání proti astrálům v druhém patře nefunguje, takže bych viděl, kdyby mě někdo sledoval.“
„Jo, to je fakt. No, tak teda k věci… Jak to šlo?“ zeptal se druhý a otevřel okno. Začal psát na holoklávesnici a dělal si poznámky.
„Celkem dobře. Naše hlavní jednotka se oddělí před organizovaným odpočtem za dva dny a pokusí se labyrint projít sama.“
Před odpočtem? Podivila se Asuna. Pak jí došlo, že za dva dny bude 31. prosinec – Silvestr. Nejspíš proběhne nějaká oslava.
Problém byl to, co řekl poté. Projít labyrintem znamená porazit bosse podlaží, čehož byly schopné jen dvě gildy v Aincradu – buď Lindova BDR, nebo Kibaóova AOS. Což znamenalo, že onen první hráč s vysokým hlasem patří do jedné z nich.
Ale aktivity a plány gildy byly přísně tajné. Pokud sem tajně přišel, aby je odhalil někomu mimo gildu, byl…
„…Špeh?“ pohnula ústy v náznaku slova a pak se kousla do rtu.
Jako první ji napadlo, že první hráč, ten malý, který je členem BDR nebo AOS, odhaluje informace o gildě hráči s mečem, který patří do druhé gildy. Ale podle toho, jak druhý hráč mluvil, jí přišlo, že nepatří ani do jedné skupiny.
Ale koho jiného by tolik zajímaly interní informace jedné ze dvou velkých gild? Jediná třetí strana, která ji napadala, byl Agil a jeho Tým chlapáků, ale nikdo z nich jednoruční meč nepoužíval a neměli důvod špehovat. Agil se vrátil na čtvrté podlaží, aby obchodoval, i když už bylo otevřené páté. Těžko se jí představovalo, že by plánoval předběhnout BDR a AOS a dostat se na šesté podlaží jako první.
Další větší skupinkou byli Legendární hrdinové, kteří se proslavili na druhém podlaží, než se přišlo na jejich podvod. Pak se od hlavní skupiny hráčů oddělili. Pokusili se ale vše napravit tím, že vrátili vybavení s vysokou úrovní, takže na takové složité plány nejspíš nemají ani pomyšlení. Vlastně ten podvod ani nevymysleli sami, ale poradil jim ho záhadný muž v ponču v baru…
„!“
Asuna musela pevně stisknout čelist, aby překvapeně nezalapala po dechu.
V hlavě se jí rozezněla Kiritova včerejší slova: Možná jsou tři, čtyři… možná je v Aincradu celý gang PKerů…
Je to ono? Získává ten šermíř s vysokým hlasem a pláštěm tajemství gildy, protože je členem gangu PKerů, se kterým si Kirito dělal starosti…?
Pokud je to tak, byla Asuna ve větším nebezpečí, než ji vůbec napadlo.
Už od začátku byla nervózní, ale to proto, že poslouchala osobní rozhovor a bylo by jí trapně, kdyby ji objevili. Kdyby zalhala nebo se omluvila, možná by jí pomohli z labyrintu odejít.
Ale jestli jsou to PKeři – vrazi – a někdo sledoval jejich důležité tajné setkání v hloubi labyrintu, jak by to vyřešili? Výhružkami? Úplatkem? Nebo…
Celé tělo jí zalil mrazivý chlad, až celá ztuhla. Druhý hráč, ten lhostejný, mezitím pokračoval: „Hmm, to zní dobře. Na posledních dvou podlažích se to mezi Kibou a Linem nějak uklidnilo. Musíme to rozdmýchat, aby se zase hádali, jinak bude nuda.“
„Zase tak snadný to není. Manipulovat setkání gildy, aby proběhlo určitým způsobem, je nevděčná práce.“
„Jo, já vím. Ale šéf nás trénuje pomocí tý strašně super konverzační techniky, ne?“
„No jo. Asi začínám chápat, kdy přesně nejsem otravnej, protože mluvím až příliš.“
„Hahaha, tak to jsem já vzdal.“
„Jo, protože když mluvíš, je to víc než otravný.“
První hráč se zasmál a překřížil si na stalagmitu nohy. Začal se houpat kupředu a dozadu.
„Ale stejně nechápu, co šéf vymýšlí. Vím, co chce, abysme udělali, ale je to tak zvrácený… Myslím, že by to mohl udělat i příměji.“
„Haha, jen zasíváme sémě. Když budeš moc spěchat, bude brzo po zábavě.“
„Jo, však já vím. Mám si užívat průběh, co?“
„Přesně tak.“
Zase se oba zasmáli a Asuna cítila, jak jí po zádech stéká studený pot.
Šéf. Oba tím slovem označovali nějakého vůdce. Možná to byl ten v černém ponču, ten, který přesvědčil Hrdiny, aby podváděli.
Kirito se obával oprávněně. Existuje gang PKerů a má alespoň tři členy… a neútočí na hráče přímo, ale chtějí ostatní zmást, pobouřit a vést k tomu, aby provedli PK z provokace.
Ale proč?
V Asunině mysli se znovu objevila důležitá otázka.
Co získají, když proti sobě poštvou BDR a AOS, zasejí mezi nejlepší hráče ve hře chaos? Jaký zisk je větší nebo důležitější než téhle hře smrti uniknout?
Kdyby u sebe měla svůj Rytířský rapír, vyskočila by z úkrytu, zamířila na ně jeho hrotem a požadovala odpovědi. Zeptala by se, o co jim jde.
Ten chvilkový impulz způsobil, že se těžiště její postavy posunulo kupředu.
Nerovnováha způsobila, že o pár centimetrů pohnula pravou nohou dopředu. Stačilo to, aby našla rovnováhu, ale špičkou boty narazila do kamínku, který tam byl.
Tk, tatak.
Kamínek začal poskakovat a zvuk se odrážel od stěn jeskyně. Smích z místnosti pouhých pět metrů daleko náhle ustal. Asuna se narovnala a přitiskla záda ke zdi.
„…Neslyšels něco?“ zašeptal šermíř.
První hráč odpověděl: „Hmm… není to monstrum?“
„Neznělo to, jako by se tu objevilo monstrum… Co je v té chodbě?“
„Nic. Vede asi šedesát metrů tamtím směrem a pak končí. Kdyby tam někdo byl, viděli bysme kurzor a hned to poznali.“
„Hmm… Ale v přírodních labyrintech jsou i v rovných chodbách prohlubně a zákruty. Bylo by blbý, kdyby nás někdo přeslechnul.“
Ale ne, přijdou to zkontrolovat. I v té tmě dojdou tak blízko, že si mě všimnou. A s tímhle začátečnickým rapírem boj nevyhraju.
Musela přemýšlet. Pokud si její mozek dokáže představit nejhorší možný výsledek situace, určitě vymyslí i plán, jak se odsud dostat.
Během vteřiny jí hlavou prolétla spousta myšlenek – a nakonec ji něco napadlo.
Pravou rukou zalovila ve váčku u pasu a vytáhla papírek se špatně napsanými instrukcemi. Zmuchlala ho a opatrně hodila k nohám. Nevydal žádný zvuk – byl to jen zmuchlaný kus papíru na zemi.
Pak se otočila a zaprosila: Prosím, rychle přijď!
„…Asi se tam zajdu podívat,“ ozval se šermířův hlas. Slyšela, jak se postavil. Po vlhké podlaze jeskyně se blížily kroky. Jeden, druhý, třetí. Pak…
„Ty vole! Co to je?“ vykřikl první hráč ve stejnou chvíli, kdy se ozval jekot hlodavce. Lstivý vačičák zareagoval na to, jak Asuna odhodila kousek papíru, a vyběhl z mísnosti na druhé straně chodby.
„Padej odsud!“ zaječel a šermíř se zasmál.
„No tak, ne že to pustíš druhou stranou.“
Pak se ozvalo zazvonění pochvy a skill meče. Chodbu na okamžik osvětlilo modré světlo a vačičák zaječel.
„Ta pitomá krysa mě vyděsila. Nejspíš jsme slyšeli to, jak se tu plížil.“
Meč se vrátil do pochvy a Asuna dlouho a tiše vydechla. Přikrčila se a zvedl papír ze země. Hráči mezitím dál mluvili.
„Otravní zlodějíčci… Byli tu i v betě?“
„Jo, byl děs, když ti upadla zbraň. Ale dobrý bylo, že jednou za čas jsi takhle získal pěkný vybavení někoho jinýho… a vida! Ještě jsem to skoro ani nedořekl.“
Asuně ucítila v ústech nepříjemnou pachuť, když se šermíř chlubil. Uslyšela zvuk materializace předmětu a menší hráč překvapeně vykřikl.
„No hustý! Ten rapír vypadá fakt vzácně.“
Když jí o několik vteřin později zcela došlo, co se stalo, ztuhla jí krev v žilách.
Ne, to přece ne, prosila, ale nic jiného to být nemohlo. Asunu z nesnází zachránil právě ten vačičák, který jí ukradl Rytířský rapír. Muži ho zabili a získali její zbraň.
Když tuhle ošklivou pravdu přijala, pokusila si vzpomenout, co se teď stane s vlastnictvím zbraně a možností ji použít. Znovu v hlavě uslyšela jeho hlas, kdy jí na druhém podlaží vysvětloval okolnosti toho podvodu.
Pokud někdo zvedne tvoji zbraň anebo mu ji sama dáš, slot zbraně ve tvém menu se vyprázdní. A to se stalo, když jsi tomu kováři dala Větrný fleret. Ale je tu jeden háček. Ten slot je sice prázdný, jako bys nic vybaveného neměla… ale info na té Žíhané čepeli o tom, kdo jí je vybavený, nezmizelo. Práva vybavení jsou chráněna více než obyčejná práva vlastnictví. Kdybych třeba vzal nevybavenou zbraň ze svého inventáře a dal ti ji, moje vlastnictví té zbraně by zmizelo po tří set vteřinách – tedy pěti minutách. Jakmile se dostane do inventáře někoho jiného, patří jemu. Ale vlastnictví vybavené zbraně je o dost delší. Přepíše se až po 3 600 vteřinách, nebo ve chvíli, kdy se původní majitel vybaví novou zbraní.
„Pokud se původní majitel vybaví novou zbraní.“
Ta slova v Asunině mysli vyloženě pulzovala. Když jí vačičák sebral Rytířský rapír, nahradila ho Železným rapírem z inventáře. V tu chvíli přepsala vybavovací práva Rytířského rapíru.
Bylo vlastně docela pravděpodobné, že má vačičák skill Loupež, což by její práva přepsalo ve chvíli, kdy jej sebral. Muž v plášti vačičáka porazil, takže práva na Rytířský rapír teď byla jeho.
Zničená Asuna se opřela o zeď. První hráč v plášti nadšeně povykoval: „Ukaž mi ho… Tyjo, je těžkej! Ukaž mi staty… No ty vole, to je snad vtip! Koukni na ten útok! To by mohla být klidně i obouruční zbraň.“
„To zní fajn.“
„Fajn? Nic jinýho neřekneš? Jestli se ti nelíbí, dej mi ho!“
„Ech, ale vždyť používáš dýky. Máš vůbec dost vysokou sílu?“
„Kdybych měl takovou zbraň, přešel bych na rapíry! Jak se jmenuje… Rylířský rapír, to je hustý!“
„Čteš to blbě, je to Rytířský rapír.“
„Koho zajímá, jak se jmenuje?! A hele, už je vylepšenej na plus pět!“
Asuna se snažila zoufale potlačit touhu svézt se k zemi a zacpat si uši.
Neopatrně spadla do pasti, upustila meč – nejdražší předmět, který vlastnila –, nechala monstrum, aby jí ho sebralo, nechala monstrum upláchnout a pak ji předehnal jiný hráč. Neměla na tu zbraň právo… a moc dobře to věděla.
Ale nemohla se teď vzdát. Prostě nemohla.
Pokud Rytířský rapír použijí členové gangu PKerů, mohl by připravit o život hráče… člověka. To nemohla dopustit.
Vyjde ze svého úkrytu a poprosí je, aby jí ho prodali zpátky. I kdyby to znamenalo, že odhalí, že poslouchala jejich tajemství, a oni by na ni zaútočili. Musela ostatní ochránit před tím, co by s Rytířským rapírem provedli.
Asuna se zhluboka nadechla a shromáždila veškerou odvahu, kterou měla. Trošku ze své prohlubně vykoukla a zadívala se na hráče, kteří k ní byli otočení zády. Jeden z nich držel její milovanou zbraň. Nohy se jí třásly nervozitou a strachem, ale přesto je chtěla vůlí přimět k tomu, aby vyšly do chodby.
V tu chvíli se tma na severní straně místnosti s pramenem zachvěla jako vodní hladina a objevila se další postava oděná v černém.
„Mchm?“ zabreptal menší hráč držící rapír a šermíř se napjal. Ale Asuna si skoro ani nevšimla toho, co dvojice hráčů v pláštích dělá.
Nový hráč na scéně měl dlouhý černý kožený kabát. Krásně zdobený meč mu visel na zádech. Pod dlouhou černou ofinou hořely oči temnější než tma. Ten pohled působil na její virtuální zorničky tak živě, že nedokázala ani zamrkat.
„…Vida, vida, vida…,“ pronesl druhý hráč v plášti stále lehkomyslně, ale mnohem chladnějším tónem. „Vždycky na tebe narazím na nějakým podivným místě.“
Ramena prvního hráče v plášti se napjala, jako by chtěl něco vykřiknout, ale druhý ho udeřil do hrudi hřbetem ruky, aby ho umlčel. Udělal krok vpřed, aby skryl identitu svého kumpána, a zavrčel na nově příchozího: „Můžu se tě na něco zeptat…? Jak dlouho tu už jsi?“
„Zrovna jsem přišel. Slyšel jsem vás mluvit,“ promluvil konečně šermíř v černém. Když Asuna jeho známý hlas uslyšela, málem se úlevou svezla na zem. Ale teď nesměla ztratit hlavu. Pokud to bude třeba, vyskočí z úkrytu, aby svému parťákovi pomohla.
„No to jsou mi věci. Já si myslel, jak jsme potichu, že nás z hlavní chodby nemůže být slyšet, ale asi jsme se nechali unést, když jsem dostal tenhle pěkný vzácný předmět, haha.“
„Ta zbraň… Říkali jste, že je to Rytířský rapír plus pět, že? Určitě?“
„Páni, na to, žes to slyšel jen jednou, sis to zapamatoval nějak dobře. O co jde, kámo?“ zeptal se druhý hráč v plášti a teatrálně rozpažil.
Druhý šermíř v černé chladně odpověděl: „Ten rapír používala moje parťačka.“
První hráč se náhle pohnul, ale ten druhý ho znovu umlčel hřbetem ruky. Vážně nechtěl, aby jeho kumpán něco říkal.
Když si byl jistý, že první hráč zůstane zticha – byť nechtě –, použil další teatrální gesto, tentokrát se snažil vypadat zmateně.
„Aha, vážně? No, spadlo mi to z loupeživýho monstra. Takže o tohle jde? Chceš, aby tu zbraň vrátil tvý kamarádce?“
„Ne, s tím tě otravovat nebudu. Jen… nemám jak poznat, jestli mi říkáš pravdu.“
Černovlasý šermíř udělal malý krok vpřed a promluvil tichým, ale mrazivým hlasem: „Koneckonců jsi ten rapír mohl získat tak, že jsi s ní měl PK duel. Že, Morte?“
Druhý hráč v plášti zvedl ruku a pomalu stáhl kapuci. Pod ní měl kovový čepec s potrhaným lemem. Zatřásl s ním, až se řetízky rozcinkaly, a zasmál se jiným tónem než předtím.
„Ach… Fajn, chápu, o co se snažíš. Myslíš stejně, jako jsem ti to udělal na třetím podlaží… Kirito?“
Asuna vycítila, že když na sebe oba muži promluvili jménem, atmosféra značně zhoustla. Ani jeden netasil, ale prakticky viděla jiskry mezi nimi.
Morte.
Muž s čepcem byl ten PKer, který na třetím podlaží vyzval Kirita na duel v polovičním módu. Když mu pak snížil HP o tolik, aby byl kousek nad polovinou, pokusil se ho udeřit tak, aby ho zabil kritickým zásahem.
Šermíři, jeden v černém kabátě, druhý s černým pláštěm, mlčky pozorovali jeden druhého. I ten upovídaný hráč s pronikavým hlasem se zarazil.
Asuna byla s Kiritem pořád v partě. Takže vedle svého HP vidí i její, kterému zbývá kolem 90 procent. Tvrzení, že ji Morte mohl vyzvat na PK duel, aby získal její rapír, byl bluf, ale jeho tělo vyzařovalo takový tlak, že vypadal smrtelně vážně. Morte měl vlastní vražednou atmosféru a neustoupil ani o krůček.
Byla si jistá, že pokud některý z nich tasí, skončí to bojem. A ne duelem – ten, kdo udeří jako první, se stane oranžovým hráčem a nebude se moct vrátit do města, dokud mu kurzor nezezelená. Ale to oba věděli. Jeden druhého považovali za protivníka, jehož porážka za takovou velkou cenu stála.
Ale…
Po změně, kterou provedl Akihiko Kajaba, tvůrce Sword Art Online, už herní svět nebyl normální. Byla to chladná a krutá hra smrti, ve které se ztráta veškerého HP rovnala ztrátě skutečného života hráče. PK už nebylo jen PK, ale opravdová vražda.
Nemohla dovolit, aby si Kirito pošpinil ruce krví kvůli něčemu, co začalo její chybou. Musela situaci vyřešit, než se změní v boj.
Nejspíš mohla udělat jen jedinou věc: získat od prvního hráče v plášti svůj Rytířský rapír jinak než bojem. Pak by Kirito nemusel útočit na Morteho – a vzhledem k tomu, že věděli, jak neskutečně silný její rapír je, nejspíš by si boj dva proti dvěma rozmysleli.
První hráč k ní stál zády, nevěděl o ní. Být to skutečný svět, připlížila by se k němu a rapír mu z rukou sebrala, ale nebyla si jistá, jestli by taková násilná krádež v tomhle světě vyšla. A navíc by tím nepřepsala systémové vlastnictví, které teď patřilo Mortemu.
Ano… vznášející se zámek Aincrad měl vlastní pravidla herního systému, taková, která ve vnějším světě neexistovala. Nejdůležitějším nástrojem k přežití bylo pochopit, jak systém funguje, a využít jeho pravidel.
Co mohla udělat, aby svůj Rytířský rapír získala zpět a patřil zase jen jí?
Potřebovala ho u sebe mít fyzicky a resetovat vlastnická práva. Jinak to nešlo. Ale to by ten předmět u sebe musela mít 300 vteřin – a to je velmi dlouhá doba. Nestačilo jí jen sebrat zbraň z rukou hráče.
Asunino pravé oko a ucho si všimly dvou věcí najednou.
Okem uviděla, jak levá ruka prvního hráče hledá zbraň u levého boku.
Uchem zaznamenala tiché sviš, které oznamovalo, že se na jižní straně chodby oživilo monstrum – zhruba z místa, kam na tohle podlaží dopadla.
Kirito a Morte na sebe pořád mlčky zírali a snažili se odhadnout, jak zareaguje ten druhý, ale netrpělivý první hráč se pohne jako první. Pak už se boj nezastaví. Pokud chce něco udělat, musí to provést hned.
Asuna do plic nasála studený vzduch a napjala se.
První hráč levou rukou odhrnul plášť, pod kterým schovával dýku.
Přesně v tu chvíli Asuna znovu upustila papírek, který stále držela v ruce. Hned se k ní začaly blížit krůčky z jihu.
Aby si první hráč uvolnil pravou ruku, pokusil se přendat rapír do levačky. Zrovna ve chvíli, kdy se pochva měla přesunout z jedné ruky do druhé, Asuna vyskočila ze svého úkrytu, tasila Železný rapír a využila všechen vzduch, který v plicích shromáždila, aby vydala ohlušující výkřik.

„Ááááááááá!!“

Jekot byl tak hlasitý, že se ze zdí oddrolilo trochu písku. Jak neznámý hráč v plášti, tak Morte nadskočili. Rytířský rapír vyklouzl z rukou muže v plášti a spadl na zem.
Za necelou vteřinu byl zase zvednut – ale nesebrala ho Asuna, Morte ani druhý hráč v plášti, ale Lstivý vačičák, který právě přiběhl. Když se hlodavec pokusil otočit a utéct, použila na něj Asuna Křivku, svůj nejrychlejší skill meče.
Tělo monstra vybuchlo v modré mnohoúhelníky a rapír, který nesl, zmizel. Odskočila co možná nejdál a otevřela obrazovku s vybavením. V políčku s hlavní zbraní nahradila Železný rapír zbraní, kterou z monstra dostala. Zbraň v pravé ruce zmizela ve světle a u levého boku ucítila uklidňující váhu.
Od chvíle, co vyskočila ze svého úkrytu, uběhlo jen něco málo přes tři vteřiny.
Ve chvíli, kdy dopadla, už měla Rytířský rapír +5 tasený. Byl mnohem těžší než Železný rapír, ale jílec jí obepínal ruku, jako by byl její součástí. Když teď měla svou zbraň u sebe fyzicky i systémově, zvedla ji před sebe.
Situace byla stále nebezpečná, ale Asuna se na chvíli podívala do tváře svého parťáka, kterého viděla v mezeře mezi dvěma muži v pláštích. I Kirito se na okamžik polekal, ale hned se vzpamatoval, zazubil se na ni a přikývl.
Jako první promluvil ten hráč v plášti, který tu byl dřív. Pořád nechápal, co se stalo.
„C… co to…? Odkud… se to…?!“ mluvil vysokých falzetem. Morte natáhl levou ruku, aby zakryl ústa druhého hráče, která z kapuce trochu vyčuhovala, když se otočil.
Asuna se na tvář PKera pečlivě zadívala, viděla ho poprvé. V tlumeném světle mechu toho pod řetízky čepce moc neviděla, ale rozeznala některé rysy. Měl špičatou bradu a úzké rty, které se na jedné straně zvedaly do úšklebku. Vypálila si tvář podobnou žolíkovi v balíčku karet do paměti.
Jeho rty se zaleskly a mokře se stočily do mrazivého úšklebku.
„Hahaha, vyděsilo nás takový zaječení. Napřed Černoušek a teď ty – nějak rádi všichni vyskakujete odnikud. A jak dlouho ses tam schovávala…?“
Chtěla vykřiknout, že slyšela celý jejich rozhovor, ale rozmyslela si to, když přes Morteho rameno viděla, jak Kirito vrtí hlavou.
„Copak, nemáš jazyk? Vyděsilas mě tak, že jsem přišel o tři vteřiny života. Takže mi dlužíš,“ pronesl sarkasticky Morte. Druhý hráč se Mortemu vytrhl.
Přesunul ruku k dýce u pasu a přejel po lesklém jílci. Promluvil hlasem, který připomínal zrezivělý kov: „Hele, teď jsem fakt nasranej. Teď snad není čas na pokec, ne? Musíme předpokládat, že slyšeli všecko.“
Morte podrážděně pokrčil rameny. „Netrpělivost je špatná vlastnost. A navíc jsi viděl staty toho rapíru, ne? Vážně myslíš, že bys ji sám porazil, zatímco bych já bojoval tady s Černouškem?“
„Neurážej mě. Takovou amatérku v PvP porazím jak nic,“ plivl první hráč.
Asuna si uvědomila, že se jí zrychlil dech – ale jen do chvíle, než zaslechla další větu.
„A navíc nemůžu jen tak odejít, když mi šťastnou náhodou čorla můj super rapír.“
Od kdy patřil tobě?! Řekls, že se jmenuje Rylířský!! pomyslela si zlostně. Už neváhala.
Takhle zakřičet možná nebyla nejzdvořilejší taktika, ale nebyla to ani šťastná náhoda. Asuna si tu chvíli vybrala na základě logického uvažování.
Byla si jistá, že kus papíru, který ji sem dovedl, napsal a odhodil první hráč. Pokazit obyčejné psaní sice neznamenalo, že má hráč NPP (nevolnost z plného ponoření), ale minimálně bylo znakem problému s jemnou motorikou prstů při plném ponoru – zkrátka to byl důkaz nešikovnosti. Když ho ve chvíli, kdy přendává zbraň z jedné ruky do druhé vyděsí, určitě mu upadne – tohle byl její myšlenkový pochod.
A zařídila, aby rapír sebralo to loupeživé monstrum a ona ho mohla zabít, aby se jí meč oficiálně vrátil. Nikdy ho už nepustí a v případě potřeby se bude i rvát s ostatními, aby svou zbraň ochránila.
Asuna namířila hrotem Rytířského rapíru kupředu, aby tohle odhodlání ukázala.
První hráč v plášti mlaskl jazykem a sevřel jílec své dýky.
V tu chvíli se ale stalo něco nečekaného.
Kirito vzadu se otočil a proběhl kolem Morteho levého boku přímo k Asuně.
„…?!“
Asuna se překvapeně zaklonila, Kirito ji popadl kolem náprsního plátu a skočil do prohlubně, kde se dosud ukrývala. Přitiskl ji ke zdi a zakryl ji kabátem – a aktivoval skill Skrývání.
To je očividně nemohlo skutečně schovat.
Ale v další chvíli Asuna uslyšela důvod Kiritova počínání. Ze severní chodby se ozývalo cinkání kovu, což znamenalo, že se sem blíží skupina monster. Ale proč tak najednou…?
A pak jí to došlo.
Samozřejmě. Bylo by divné, kdyby monstra v labyrintu nepřiběhla, když tak ječela.
Muže v pláštích už neviděla, ale slyšela, jak ten první zasyčel: „Do prdele, přivedli sem monstra na MPK! Hajzlové!“
„Hahaha, že to říkáš zrovna ty,“ zasmál se Morte, ale nezněl tak sebejistě a namyšleně jako předtím. Slyšela, jak tasili zbraně, ale když se monstra dostala blíž, promluvil na svého kumpána napjatě a s obavami: „To je fuk, bojovat proti tolika monstrům bude děs. Musíme vypadnout.“
„Ts, fajn.“
„Jejda, tamtudy cesta ven nevede. Musíme běžet ke schodišti, tak se mi zkus držet v patách.“
„He-hej, počkej!“
Dvojice kroků běžela pryč a následovalo je i halasné řinčení monster. Zvuky postupně utichaly, až zmizely úplně.
Ticho.
Ne, ne tak docela. Stále byl slyšet jeden zvuk, který jí neúnavně pulzoval v uších… zvuk jejího srdce. Zvuk krve, která jí protékala virtuálním srdcem. Nebo to možná bylo její skutečné srdce, které bilo tak hlasitě, že ho slyšela i tady. Když se do zvuku zaposlouchala, pomalinku se uklidňoval, dokud z ní neopadlo napětí.
Na chviličku si připadala jako mimo tělo a málem upustila rapír. Ale to už nikdy znovu nedopustí. Přinutila prsty, aby se pohnuly, a stále pod pláštěm, který ji zakrýval, vrátila zbraň zpět do pochvy.
V odpověď na tento čin Kirito dlouze vydechl a chtěl se narovnat. Ale ona bez přemýšlení zvedla pravou ruku a zatahala ho za jeho levou.
Na dosah těla měla uklidňující přítomnost svého parťáka.
Ano… už je to v pořádku. Nemá se čeho bát.
Asuna se zatřásla, najednou ji zaplavily všechny emoce, které potlačovala od chvíle, kdy propadla těmi padacími dveřmi. Oči jí zalilo teplo a v krku měla knedlík. Podlomila se jí kolena a málem se svezla na zem.
Ale Kiritova ruka jí podepřela záda. V uchu uslyšela jeho hlas: „…Vedla sis dobře. Jsem rád… že jsi v pořádku…“
Ta slova jí hned pronikla do mysli a zbavila jí veškerého sebeovládání.
Nutnost, aby zesílila.
Výtka, že si vždy nechává pomoct.
A strach, že pokud ukáže slabost, zůstane pozadu.
Všechny ty emoce se na chvíli oprostily a ona přitiskla hlavu ke Kiritově hrudi. Rty se jí chvěly a mumlala jako dítě: „…Bála jsem se… tolik jsem se bála…“
Zavřela oči a dala průchod emocím.
„Byl tam duch a já spadla do díry… pak jsem se ztratila a upustila rapír a myslela jsem, že je po mně… Myslela jsem, že v týhle hrozný jeskyni zemřu… Tolik jsem se bála, moc jsem se bála… Vážně moc…“
Celé tělo se jí nesouvisle třáslo. Svírala Kiritovo triko, toužila po přímém kontaktu, třebaže jen virtuálním.
Najednou ucítila příjemný něžný dotek.
Kirito Asunu hladil po hlavě. Neobratně, ale upřímně opakoval stále jedno a totéž: „To nic… Jsi v pořádku.“ Jeho šepot byl stěží slyšitelný, ale neotřesitelnost těch slov byla důvěryhodnější než cokoli jiného na tomto světě.
„Jestli se zase někdy rozdělíme, najdu tě a pomůžu ti. Jsi… moje parťačka, Asuno.“
„…Jo.“
Jako lusknutím prstů se Asuna přestala třást. Ale nepustila ho a on ji nepřestával hladit po hlavě. Zůstali v dlouhém a tichém objetí v koutu katakomb.



* Zřejmě se jedná o překlep už v originále, proto jsem souřadnice ponechala takto, i když by samozřejmě měly být spíše něco jako (181, 203).




Komentáře

  1. Děkuji za překlad. Už teď se těším na další kapitolu. :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ta bude nejspíš někdy příští týden! :)

      Smazat

Okomentovat

Děkuji za komentář! ♥

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prolog

Discord

Scherzo hluboké noci, část druhá

Scherzo hluboké noci, část první

Scherzo hluboké noci, část třetí

SAO: The Beginning – prolog