Scherzo hluboké noci, část čtvrtá

K Asunině úlevě se schodiště vedoucí dolů nepohroužilo hned do tajemné a strašidelné atmosféry.
Vlastně bylo ve velké místnosti na konci schodiště několik desítek hráčů. Postávali roztroušení v menších skupinkách a o něčem se radili nebo snídali – a někteří dokonce spali ve spacácích podél zdí.
„…Tohle je bezpečná místnost?“ zeptala se Asuna a Kirito se k ní otočil se zmateným výrazem.
„Ne, pořád jsme v bezpečné zóně. Neobjevilo se nám přece upozornění, ne?“
„Ach, ja-jasně…“
Napětí v ramenou povolilo a ona se znovu rozhlédla. Když už tohle věděla, došlo jí, že žádný přítomný hráč nepatří do přední linie. Většina part měla vybavení z druhého nebo třetího podlaží a bylo tu i pár nevyzbrojených turistů.
„Takže všichni přišli hledat relikty.“
„Myslím, že jo. Tady už nejspíš vybrali všechno a teď míří dolů do nedalekých podzemních ruin…“
Kiritova tvář se náhle stáhla. Tázavě se na něj podívala. Pokrčil rameny a zamumlal: „První podzemní patro bylo v betě v bezpečné zóně. Takže tam nebyla žádná monstra ani zbraně. Hádám, že se k nim tahle informace dostala, a tak sem přišli hledat relikty, ale…“
„Je na tom něco špatného?“
„…Ne, promiň, asi o tom jen moc přemýšlím. Pojď, taky půjdeme dál.“
Kirito se rozešel, ale vzápětí se zastavil a gestem Asuně naznačil, ať jde první ona. Polkla povzdech a podívala se na chodby, které z každé zdi vedly dál.
Prosím, ať jako první narazím na ten úkol se štěnětem nebo kotětem, zadoufala tiše a vybrala chodbu v severní stěně.
Místnost byla jasně ozářená mnoha ohni, ale jakmile vešli do chodby, byla kolem okamžitě tma, až se Asuna zašklebila. Déšť, před kterým se snažili schovat, zřejmě prosakoval zdmi dolů, takže sem a tam padaly ze stropu kapky, které jí dopadaly na hlavu a ramena.
V tomhle tichu by brzy zapomněla, že jsou v bezpečné zóně, a tak se přes rameno ohlédla na Kirita, aby zahájila rozhovor.
„Takže v Aincradu zřejmě prší.“
„Nepršelo tu už víckrát?“
„Nevzpomínám si. Vím, že během Vánoc sněžilo, ale…“
„A jo. No, je pravda, že se to děje jen málo. V MMORPG hrách před touhle byly déšť a bouřky docela časté, ale ve VRMMO je to o dost nepříjemnější. Jak jsi viděla, při dešti je horší viditelnost, máš při něm těžší vybavení, lepí se na tebe oblečení a je fakt studený… Na začátku bety pršelo hodně, ale po stížnostech testerů snížili pravděpodobnost.“
„Aha, tak takhle to bylo. To je škoda… ráda sleduji déšť za oknem.“
Během rozhovoru se začala uklidňovat. Tohle místo sice vypadalo trochu děsivě, ale nacházelo se v bezpečí města, žádná monstra tu tedy neuvidí. Museli začít pracovat na té hoře přijatých úkolů, zvýšit si úroveň a připravit se na to, že se vydají do zbytku podlaží.
Sevřela jílec rapíru a odvaha se jí vrátila.
Otevřela během cesty systémové okno a podívala se na z většiny prázdnou mapu. Sešli z hlavní chodby do postranní, aby se dostali k místu plnění úkolu. Chodba byla široká jen třicet centimetrů, a tak museli jít bokem napřed, pak lezli tunelem vysokým jen šedesát centimetrů (tentokrát Kirita přinutila jít prvního).
Nakonec se dostali na místo, které vypadalo jako kaplička. Byla tam řada lavic a vzadu vedle zdi stála strašidelná rozpadající se socha. Na zemi hořelo několik svíček, díky kterým tu bylo trochu světla, ale kouty se nořily do temnoty. Vypadalo to jako dokonalé místo pro hledání reliktů, ale žádní další hráči tu nebyli.
Asuna měla špatnou předtuchu, a tak směrem ke Kiritovi zašeptala: „Jaký úkol se tu odehrává?“
„Co...? Teď chceš spoilery?“
„Jen mi řekni, který to je.“
„No, tak jestli chceš jen název… je to Třicetiletý nářek!“
„...“
Podařilo se jí nedat najevo, jak zděšená je, že má takovou smůlu, a podívala se na informace o úkolu.
Příběh byl docela jednoduchý. NPC klient byl starý mládenec, který se sem nedávno přistěhoval z jiného města na stejném podlaží, ale v novém domově ho pozdě v noci rušilo zvláštní řinčení a zvuky padajícího nádobí. Chtěl, aby mu pomohli, a tak mu Asuna s Kiritem prohlédli sklep, ale nenašli ani myšku. Na konci informací o úkolu byl návrh, ať se vydají hlouběji pod město.
„…Takže tahle kaple je přímo pod jeho domem?“ zeptala se.
Kirito se zazubil.
„Když přepneš mapu, bude ti to dávat smysl.“
„...“
Udělala, co navrhl – přešla do karty s mapou a zmáčkla tlačítko šipky, které přepínalo mezi vertikálními úrovněmi, takže se z prvního podzemního patra dostala nad zem. Ukazatel polohy a značka úkolu NPC ve městě se dokonale překrývaly, přesně jak řekl.
„…Ach, aha. Takže odsud je ten du… odsud vychází ty záhadné vibrace,“ opravila se, zavřela mapu a znovu se rozhlédla po kapli. Ale neviděla nic biologického ani jiného, co by mohlo na dům nahoře působit.
Obvykle by velení převzal její parťák a odpověď jí prozradil, ale tentokrát mlčel jako učitel, který sleduje žáka během procesu učení. To bylo výsledkem naprostého nedorozumění, ale popravdě bylo třeba, aby už úkoly dokázala dokončit i sama. Nemá žádnou záruku, že jejich dočasná parta vydrží…
Rozhodla se, že tento úkol vyřeší sama, a prošla si v hlavě informace, které o něm měla.
V domě v Karluinu se každou noc objevovali ducho… nadpřirozené jevy. Příčina se zřejmě nachází pod zemí, a tak došli v podzemních katakombách na místo pod domem, kde našli očividně děsivou a podezřelou kapli. Aby zdroj jevu našli, musí buď celou kapli prohledat a onen objekt najít – nebo se ten jev musí stát přímo před jejich očima. Nic tu nenašli, takže se musí stát to druhé.
Když došla k závěru, vzhlédla. „Neříkal ten muž, že se zvuky ozývají kolem druhé v noci?“
„Říkal,“ přikývl Kirito.
„Tak… sem musíme přijít až ve dvě, abychom zjistili, co ten zvuk vydává, ne?“
„Dobrý nápad. To je obvyklý způsob řešení. Vlastně je spousta úkolů takhle časově omezena.“
„Hele… toho komplimentu si cením, ale teď je teprve devět ráno. To tu jako budeme postávat a čekat až do dvou v noci?“ zeptala se podrážděně.
Kirito teatrálně zamával prstem. „To můžeme, ale podobné úkoly mají často nějaké rychlejší řešení. Jen počkej, za chvíli se objeví nápověda… a už je tu!“
Začal ji odstrkovat, ale pleskla ho po ruce. „Jak to myslíš, že se objeví nápověda?“ zeptala se zmateně.
A najednou za sebou uslyšela děsivé skřípavé kroky. Zoufale zadržela výkřik, který se jí málem vydral z hrdla, a vrhla se za Kirita. Musela si připomenout, že je v bezpečí města.
Mezi dveřmi, kterými před pár minutami prošli, stálo malé NPC připomínající dítě. Tvář mělo skrytou za tmavě šedou kapucí pláště, ale bosé nohy mělo oproti zbytku těla hrozně veliké a paže neobvykle dlouhé. V levé mu visel špinavý vak a v pravé drželo dlouhou svíčku.
Kurzor byl žlutý, takže to určitě bylo NPC, ale nebyla si jistá, jestli je to člověk. Zděšeně onu bytost sledovala přes Kiritovo rameno. Mužík (aspoň si myslela, že je to muž) pomalu přecházel kapli, až mu chodidla pleskala. Došel k jedné hromádce svíček.
Přidřepl si a vytáhl z vaku čerstvou svíčku a zapálil ji od malinké, už téměř vypotřebované svíčky. Tu novou položil na zem. Pak se přesunul k další hromádce a proces zopakoval. Zřejmě zdejší podzemní kapli udržoval, ale pořád nebylo jisté, co je to za druh.
Musel být tou Kiritovou „nápovědou“. Takže musí být statečná a získat informace. Vypadá sice děsivě, ale je to jen design. Jsou to jenom data. Osmělila se, obešla parťáka a zamířila kupředu, aby si s mužíkem promluvila.
„Do… dobrý den.“
„...“
Zcela se zastavil a pak se k ní pomalu a nemotorně otočil. Pod kapucí byla stále tma, jen odtamtud mdle svítily dvě oči.
„Ehm… vy tu doplňujete všechny svíčky?“ započala rozhovor. Mužíček mlčky přikývl. Oddechla si, že spolu dokážou komunikovat, a pokračovala: „Všiml jste si někdy, že by se tu pozdě v noci děly zvláštní věci?“
„...“
Mužíček neodpověděl, a tak přemýšlela, jestli není otázka příliš neurčitá. Dlouhou odmlku nakonec prolomil skřehotavý hlas.
„V noci sem nechodím. Ráno se vzbudím a zapálím svíčky. Během dne přidávám další. V noci svíčky zhasnu a spím.“
Rozešel se pryč. Když položil novou svíčku na poslední hromádku, odešel šouravým krokem z kaple.
Jakmile už nebylo slyšet jeho kroky, myslela si Asuna, že je konec. Pokud mu může věřit, tak od rána do večera osvětlují kapli svíčky. Neříkal sice konkrétní časy, ale dá se předpokládat, že ve dvě v noci bude v kapli naprostá tma.
„Ach...“
Podívala se na Kirita. Nic neřekl. Došla k nejbližší hromádce svíček, přikrčila se a všechny je sfoukla. Kaple byla asi o čtvrtinu temnější a děsivější než předtím, ale byla si jistá, že tohle je správné řešení.
„Sfoukni ty svíčky, Kirito!“ přikázala a uhasila další hromádku.
Když o chviličku později sfoukl poslední hromádku, ponořila se kaple do úplné tmy. Takhle se tu nemohli pohybovat, a tak chtěla Asuna otevřít okno a vytáhnout vlastní lucernu, ale její ruce ozářilo bledě modré světlo.
„Dí-díky…,“ vzhlédla ke svému ohleduplnému parťákovi, ale Kirito byl daleko a v rukách nic neměl. Rozhlédla se, přemýšlela, odkud světlo vychází.
Podlaha uprostřed místnosti slabě zářila.
Ta záře nepocházela z mechu jako v pavoučí jeskyni na třetím podlaží ani to nebyl magický předmět se světelnou vlastností. V tom světle nebylo teplo… vlastně se zdálo, že prázdné světlo naplnilo místnost chladem.
„Hjóóóóó…“
Vzduch kaple prořízl zvuk, který připomínal šustění větví. Asuna se okamžitě narovnala, tělo měla strnulé.
Z podlahy něco prosakovalo a nabíralo to tvar. Byla to bledá a průsvitná ruka tenká jako větvička.
…Prosímprosímprosím, nenenenenene.
Její tichá prosba samozřejmě přeměnu oné věci nezastavila. Zvedala se z podlahy s dalším nenávistným nářkem – napřed druhá paže, pak rameno. Dlouhé prameny vlasů, vychrtlé tělo… Byla to žena. Ale na místě, kde měla mít oči, plápolaly jen červené ohýnky a z úst jí vyčnívaly ostré tesáky.
Asuna zaměřila pohled nad její hlavu, ale kurzor se neobjevil. Očividně to nebylo NPC ani hráč. Bylo to monstrum – ne, duch.
Přízrak si dal s formováním plné podoby načas, aby je vyděsil co možná nejvíce. Zamával ruce s nehty dlouhými jako drápy a zaječel potřetí.
„Hjóóóóó…!!“
Najednou se celá kaple otřásla. Lavice popadaly na zem a ze zdí a stropu se drolily drobné kamínky. Musela si dát pozor, aby neztratila rovnováhu… ale tělo ji neposlouchalo. Všechny smysly jí připadaly vzdálené a ztuhlé tělo se svalilo jako kláda…
„Opatrně,“ uslyšela tichý hlas a zezadu ji podepřely silné paže. Kirito stál teď hned vedle ní.
„Co… nelíbilo se ti to? Mně to přišlo jako skvělej trik jak ze strašidelnýho domu…“
Pak si všiml, jak zvláštně se Asuna chová.
„Jsi v pohodě?“
Chtěla mu odpovědět, že ano, ale rty jí nefungovaly tak, jak by měly. Vycítil její dilema a levou rukou ji podepřel a odvedl ke zdi.
Duch během toho dál bědoval a kaple se otřásala stále silněji. Zadavatele úkolu rušil zřejmě právě tenhle jev – ale víc toho Asuna už nevymyslela. V Kiritově náruči zavřela oči a doufala, že to brzy zmizí.
Dalších patnáct vteřin jí připadalo mnohem delších, ale nakonec se otřesy utišily. Zklidnil se i hlas ducha, ozýval se stále tišeji, až umlkl úplně.
Když zase nastalo ticho, Asuna konečně vydechla. Otupělé smysly začaly znovu vnímat a ona si uvědomila, že má kolem sebe Kiritovu paži, až se začala stydět. Otevřela oči, aby mu řekla, že je v pořádku, že zvládne stát sama…
Ani ne půl metru před jejím nosem byla tvář ducha vydávající světle modré světlo.
„Jáááááh!!“
 Asuna vykřikla pronikavěji než duch, vší silou se chytila Kirita a zabořila tvář do jeho černého koženého kabátu.
Kdy se začala tak bát duchů? Ani si nepamatovala, proč z nich má takovou hrůzu.
Asuna se nebála nadpřirozena. Někteří japonští jókai jí i připadali roztomilí a měla ráda filmy se zombie. Ale nesnesla nic dušího – věci bez těla, které se mohly dle libosti zjevovat a mizet a dokázaly proletět zdmi a podlahami. Nejvíc ji znepokojovala nejistota, že neví, jestli tu skutečně jsou.
Od začátku SAO bojovala proti všemožným monstrům, ale zatím na žádné duší monstrum bez těla nenarazila. Doufala, že to znamená, že tu ani žádná nejsou, ale to se jí očividně nesplnilo. Kirito předtím zmínil „zlého ducha“ a rachocení v domě toho staršího pána očividně pocházelo od nějakého tajuplného přízraku.
A ona přízračná bytost se teď vznášela jen několik centimetrů daleko a sledovala Asunu svýma děsivýma svítícíma očima.
Když tohle věděla, ani náhodou nemohla odtáhnout tvář od Kiritova pláště. Chtěla ten úkol udělat sama, aby se na dočasného parťáka nemusela tak spoléhat, ale stačila jedna chvíle a veškeré odhodlání bylo totam. Měla co dělat, aby udržela rty zavřené a znovu nezaječela.
Uběhlo asi tak deset vteřin, když její parťák zamumlal: „Ehm… Asuno…?“
Dál tiskla tvář k jeho plášti, aby nic neviděla, a chraplavě se zeptala: „U-už je ten duch pryč?“
„Ehm… ne, je pořád tady…“
„Jááááááh!!“
Znovu zaječela, ale teď už se nedalo nic dělat. Rychle několikrát zavrtěla hlavou a jako malé dítě ho poprosila: „Ať odejde! Hned ho vyžeň!!“
„N-no, ale to musíme postoupit v úkolu, jinak nezmizí…“
„Tak v něm postup!!“
Kirito se jí pokusil vyklouznout, ale ona sevřela jeho plášť ještě pevněji. „Ne, zůstaň takhle!!“
„Ja… jasně.“
Pootočil se tak, aby Asunou nepohnul, a promluvil k duchovi: „No, slečno dušice… proč v téhle kapli strašíte?“
Po několika vteřinách se ozval hlas, který zněl jako ozvěna ve hvízdavém větru. Asuně se dral hrdlem nahoru výkřik, ale včas ho zadržela.
„…Protože… nemůžu odejít…“
„Proč nemůžete odejít?“
„…Jsem tady… uzavřená…“
Pořád to bylo samozřejmě děsivé, ale v hlase zazníval spíš smutek než nenávist. Když si tohle Asuna uvědomila, dokázala přemýšlet o něco jasněji. Pořád držela hlavu na Kiritově hrudi a něco jí došlo.
Když do kaple vešli, dveře tak úplně neseděly, ale nebyly zamčené. A duch nemá tělo, takže si může proletět všemi dveřmi, kterými se mu zamane.
Kirito měl stejné podezření – no, spíš věděl, co říct, aby úkol dokončil –, a tak se mu povedlo pokračovat v rozhovoru s duchem docela hladce.
Dušice (?) byla v kapli uvězněna před třiceti lety, když ještě žila.
Zamknul ji tu muž, kterému zaslíbila svůj život.
K tomuto místu ji poutala nenávist k němu.
Když duch postupně vyjevil všechny tyto informace, zmizel. Asuna se ale stále tiskla ke Kiritovi, a tak na ni opatrně promluvil: „Asuno…?“
„…Už je pryč?“
„Jo, prozatím.“
„…A už se nevrátí?“
„Jo, prozatím.“
Zhluboka vydechla a uvolnila napjatá ramena. Když už byl duch pryč, mizel i její strach, který ovšem nahradily narůstající rozpaky.
Vždyť přece hlasitě ječela a zabořila obličej do hrudi svého parťáka – kde byla vlastně i teď. Netušila, jak se má z téhle situace vyvléct a zachovat si tvář.
Dál tam ztuhla stála a uslyšela, jak Kirito promluvil, také zřejmě plný rozpaků: „Ehm, no… promiň, že jsem si nevšiml, že ti vadí… astrální typ…“
Když zaslechla to neznámé slovo, trochu zvedla hlavu.
„…Astrální?“
„To je kategorie monster. Koboldi a goblini jsou pololidé, obří pavouci a kudlanky jsou hmyz, golemové a gargoylové jsou očarovaní a tak dále. Přízraky a duchové jako ten, kterého jsme zrovna viděli – v podstatě všichni nemrtví bez těla – jsou astrální typ. Další nemrtví jako ghúlové a kostlivci těla mají, to jsou živí mrtví.“
„Aha…“
Takové pěkné vysvětlení jí pomohlo, aby kladla větší důraz na to, že jsou to jen data v počítači, třebaže v podobě duchů. Napočítala do tří a pak se přinutila odtáhnout.
Rozhlédla se, aby se ujistila, že duch skutečně zmizel, a pak udělala krok od Kirita, který klečel na podlaze, založila ruce v bok a prohlásila: „Jen mě překvapilo, jak najednou se objevil. To je celé.“
„…Ja-jasně…“
„Ano, duchy… nebo astrály nebo co… zrovna nemusím, ale to platí pro většinu dívek, ne?“
„…Ja-jasně…“
„Takže zapomeneme, že se to kdy stalo, a už se o tom nikdy nezmíníme.“
„…Ja-jasně…“
Kirito s ní třikrát souhlasil a postavil se. Na základě předchozích zkušeností jí bylo jasné, že to, jak mu cuká nos, znamená, že zrovna svádí vnitřní boj o to, jestli by si z ní měl utahovat, a tak po něm střelila naštvaným pohledem.
„A v žádném případě nebudeš zkoušet dětinské vtipy!“
„Ano, madam…,“ zamumlal jako malý chlapec a začal rozsvěcovat svíčky. Asuna se konečně zbavila rozpaků natolik, aby se znovu pousmála.
Prohledali místo, kde se duch objevil, a našli zlatý přívěsek označený jako úkolový předmět. Pak se vrátili do města, aby jim NPC předmět identifikovalo – ukázalo se, že to není relikt, ale symbol bohaté obchodní rodiny v Karluinu. Zamířili k jejímu sídlu.
Po krátké debatě se strážným u brány jim bylo umožněno sejít se s hlavou rodiny, kterému bylo tak padesát let. Ukázali mu přívěsek z podzemní kaple, načež se rozplakal a přiznal se k dávnému hříchu. Dívka, se kterou byl před třiceti lety zasnoubený, ho už unavovala, a tak ji pod záminkou lovu reliktů nalákal do kaple. Když ji tam zamykal, strhla mu přívěsek.
Asuna mu chtěla dát pořádnou ránu pěstí, ale Kirito ji upozornil, že to by úkol zkrátilo, a tak se ovládla a následovala muže do podzemní kaple. Znovu sfoukli svíčky a objevila se dušice. Obchodník padl na kolena a omlouval se za svůj zločin. Přízrak nakonec zmizel. Doprovodili muže zpět do jeho domova, dostali nějaké odměny, a jak zavřeli dveře od jeho pracovny, celý dům se zatřásl. Když dveře zase otevřeli, po muži nebylo ani památky… To byl docela mrazivý, ale uspokojivý konec úkolu Třicetiletý nářek.
Vyšli z domu a vrátili se na náměstí. Kirito si prohlížel odměny za úkol a Asuna poznamenala: „Víš… ten úkol mi přijde jako hodně špatný příklad pro děti.“
„Hmm? Ach… to je fakt. NerveGear je pro děti starší třinácti let a SAO je doporučené pro starší patnácti let, takže tu žádné opravdové děti nejsou… aspoň myslím.“
„Asi máš pravdu…“
Asuně oslavila patnáctiny jen měsíc před začátkem SAO, a tak se do doporučeného věku vešla jen taktak.
Kdyby jí 6. listopadu bylo pořád čtrnáct, zapnula by tu hru? Rozhodla by se, že si bratrův NerveGear nepůjčí a unikla by tak této smrtící pasti?
…Ne, řekla si nakonec. Když ten den vešla do bratrova pokoje, byl naneštěstí – nebo naštěstí – v zahraničí a ona si už nastavený NerveGear nasadila, aniž se podívala, pro jaký věk je hra určena.
Ale když odešla z pokoje hostince ve Městě Začátků, rozhodla se, že nebude litovat minulosti. Teď se mohla jen snažit dostat se k nemožně vzdálenému stému podlaží… a jít dál, aby hru pokořila. A pokud se objeví astrální monstra, bude to muset vzít na chvíli oklikou.
„…No, tak se pustíme do dalšího úkolu… A doufám, že v tom se štěnětem není žádný duch. Nebo snad je?“ zeptala se parťáka.
Tentokrát se na ni ďábelsky usmál.
„Nejspíš ne. Ale jeden nikdy neví, třeba je to duší pes.“

Když dokončili další dva podzemní úkoly (naštěstí ani jeden nebyl hororový) a splnili i další ve městě, byl už večer a oba získali novou úroveň – Kirito byl teď na osmnácté úrovni a Asuna na sedmnácté.
Šli stejnou cestou jako předchozí noc do restaurace a hostince a Asuna si svému parťákovi postěžovala: „Vypadá to, že tě v úrovni prostě nedohoním.“
„Hm…?“
„No, ty na další úroveň potřebuješ získat víc zkušeností než já, ne? Tak jak je možné, že máš vždy přesně o úroveň víc než já?“
„No jo…,“ Kirito se zamyslel, jak na otázku odpovědět, a poškrábal se na hlavě. „No, v SAO nezískáváš v partě žádný zkušenostní bonusy, takže když jedno monstrum porazí víc lidí, rozdělí se mezi ně zkušenosti, ale každý nedostane stejně… Počet zkušeností, co dostaneš, závisí na tom, kolik poškození a debuffů jsi způsobila, jak dlouho na tebe monstrum útočilo a tak. My teď většinou bojujeme tak, že monstra útočí na mě, takže…“
„…Aha, jasně…“
V tom případě si nemohla moc stěžovat. Když narazili na monstrum, Kirito vždy zaútočil první a použil skill meče – a pak se vyměnili a ona použila obyčejný útok a monstrum vzápětí zabila pomocí skillu. Ale vzhledem k tomu pořadí útočila monstra na Kirita, takže dává smysl, že dostává o něco víc zkušeností. Kirito má mnohem víc znalostí, zkušeností i vytříbenější techniku, a tak nedávalo smysl, aby si role měnili.
„Hrrm…,“ zavrčela, protože ten fakt nechtěla jen tak přijmout.
Kirito ji nakonec zkusil chabě utěšit: „He-hele, dostáváme se do bodu, kdy rozdíl v jedné úrovni už v podstatě nic neznamená… A oba máme docela velký náskok, co se úrovně týče, tak si s tím nedělej hlavu…“
„Rrrmmm,“ přikývla, ačkoli se pořád mračila.
Kirito měl samozřejmě pravdu a ona ho nehodlala žádat, ať si bojové role vymění, ale stejně ji to štvalo.
Přišlo jí, že co dorazili na páté podlaží, projevují se její nejhorší povahové vlastnosti. Když hledali relikty, byla chamtivá. Když viděla přízrak, zaječela. Dokonce požádala Kirita o duel, ale vzdala se, než se jejich meče střetly. Doufala, že parťáka dožene alespoň v úrovni, ale jeho vysvětlení jí připomnělo, že se na něj spoléhá i při normálním boji.
Ano, jejich parta je možná jen dočasná, ale nechtěla, aby jí pořád s něčím pomáhal. Chtěla, aby mu taky měla co nabídnout.
…Musím přijít na to, co můžu udělat já.
Takto se rozhodla, když prošla dveřmi restaurace, které jí Kirito přidržel, a pak se na sebe naštvala, že jí to nedošlo.

I třetí noc od chvíle, kdy se páté podlaží zpřístupnilo, byla restaurace Blink & Brink překvapivě prázdná. Takhle na večer by tu mělo být plno, ale na venkovní terase i uvnitř restaurace nebyli téměř žádní hráči.
„Tyjo…,“ podivil se Kirito, když se sedl ke stejnému stolu jako při předchozí návštěvě a prohlídl si menu.
„Copak je?“
„No… ten borůvkový koláč se ještě nevyprodal… Myslel jsem, že tu hráči budou tvořit řady ještě předtím, než se restaurace vůbec otevře.“
„To je zvláštní… Zvlášť když pod zemí tolik lidí sbírá relikty. Takže to dělají bez bonusu?“
„Asi jo…“
Mezitím ke stolu dorazila servírka, a tak si místo povídání objednali. Připili si vrtkovína za dnešní dobře odvedenou práci – Asuna měla bílé a Kirito červené šumivé – a napili se.
Kirito vypil najednou polovinu sklenice a pak se na tekutinu zkoumavě zadíval: „Chutná mi, ale nemyslím si, že se červené šumivé ujme…“
„Ale ono existuje. Například Lambrusco z Itálie, Shiraz z Austrálie a další.“
„Cože, to fakt? Vy toho tolik víte, paní učitelko Asuno,“ odpověděl s očima vykulenýma v údivu.
Ušklíbla se na něj, ale pak sklopila zrak a dodala: „Ne že by tu moje znalosti k něčemu byly…“
„To není pravda.“
„Hm?“
Vzhlédla. Kirito měl ve tváři vážný výraz.
„Při plnění úkolů a hádanek se často hodí znalosti ze skutečného světa… A navíc, Aincrad sice na první pohled vypadá jako fantasy svět, ale není to doopravdy jiný svět. My i NPC všichni mluvíme japonsky a interakce mezi hráči vychází z moderních japonských hodnot. Je tabu mluvit o vnějšku, ale úplně ho ignorovat nemůžeme…“
„…Mm…,“ přikývla Asuna. Její parťák se znovu podíval na menu a pokusil se změnit téma i atmosféru.
„A vůbec, docela jsem na ten borůvkový koláč dostal chuť, když ho ještě mají. Ten buff je samozřejmě skvělý, ale taky mi vyloženě chutnal.“
„I mně,“ vybavila si Asuna osvěžující chuť borůvek a hustý krém. „Ale zajímalo by mě, proč se neprodává. Lepší buff ke hledání reliktů tu asi není.“
„Možná ho Argo nedala do strategické příručky? Vlastně,“ zadíval se Kirito k teleportačnímu náměstí, „si nepamatuju, že bych Krysinu příručku v obchodech vůbec viděl. Možná ji ještě nevydala.“
„Pokud se nemýlím, první vydání zatím vždy vyšlo hned večer po otevření nového podlaží.“
„Hmm. Určitě k tomu má svoje důvody… Možná bych jí měl napsat.“
Kirito odložil vidličku a otevřel menu. Na holografické klávesnici rychle napsal zprávu, ale o několik vteřin později se zamračil.
„…Neodeslala se…“
„Možná je na jiném podlaží?“ napadlo Asunu.
Kirito se vyhýbavě zadíval stranou a zamumlal: „Ne… to byla přátelská zpráva.“
To Asunu docela překvapilo – byli sice v dočasné partě, ale v seznamu přátel jeden druhého neměli. Pronesla dlouhé a vysoké: „Aháááá?“
Kirito to začal rychle vysvětlovat: „Ehm, to jen že… kupuju od ní spoustu informací a čas od času jí taky nějaké nabízím, a tak je příhodnější ji mít v přátelích…“
„Nic jsem neřekla,“ pousmála se a nad novou informací se zamyslela.
Obyčejnou rychlou zprávu můžete odeslat každému hráči, jehož jméno znáte (a umíte ho správně napsat v latince), ale takové zprávy byly omezeny počtem znaků a odeslaly se jen v případě, že jste oba na stejném podlaží. Delší „přátelské zprávy“ se daly posílat sice jen hráčům, které máte v seznamu přátel, ale odeslaly se na jakékoli podlaží – výjimku tvořily jen instance nebo labyrinty.
„Třeba je teď Argo v labyrintu,“ navrhla Asuna. Kirito s vážným výrazem přikývl.
„Jo… nejspíš jo. Ale nepamatuju si, že by v tomhle labyrintu byla nějaká informace důležitá natolik, aby kvůli ní Argo zdržela vydání příručky…“
„V tomhle labyrintu?“
„Ach…,“ zadíval se Kirito k zemi. „První poschodí podzemních katakomb, kudy jsme dnes chodili, je v bezpečné zóně, takže kdyby byla tam, zpráva se odešle. Ale od druhého poschodí je to systémově labyrint a v podstatě mimo město.“
„Ach… aha. Kolik těch poschodí je?“
„Myslím že tři. Na spodku je boss, po jehož porážce se otevře zkratka k dalšímu městu.“
„Takže to není jen nějaký menší labyrint, ale je poměrně důležitý. Argo tedy o něm mohla jít nasbírat informace…“
Kirito znovu přikývl, ale pořád nevypadal zcela přesvědčeně.
„Určitě se někde objeví jako obvykle.“
„Jo… No nic, měli bychom se najít.“
Kirito se konečně usmál, zavřel okno a znovu zvedl vidličku.

Koláče ještě nebyly vyprodané, a tak se dvojice rozhodla si je znovu objednat a pro dnešek si už odpočinout. Pronajali si pokoje v druhém patře restaurace, která byla zároveň i hostincem.
Na chodbě se domluvili, kdy se ráno sejdou a popřáli si dobrou noc. Kirito si pak neodpustil dlouhé zívnutí a zmizel ve svém pokoji, takže ho Asuna napodobila.
Otevřela okno své postavy s vybavením a dvakrát stiskla tlačítko Odebrat, až zůstala jen ve spodním prádle, a pak se svezla na postel. Když zanořila tvář do velkého polštáře, chvíli mumlala: „Hmf! Fajn! Stejně je mi to fuk!“
Logicky to dávalo smysl. Momentálně nebylo třeba, aby si Kirita přidávala do přátel. Jsou tým a spolupracují, takže se jim nestane, že by byl každý na jiném podlaží. Pokud si budou chtít něco říct na dálku, vystačí si s rychlými zprávami.
Ale emoce se tak snadno přesvědčit nenechaly – pořád přemýšlela, proč ji o to prostě nepožádal. Stačilo, aby řekl něco jako: „Neměli bychom se taky přidat, jenom pro jistotu?“ a ona by mu jednoduše odpověděla: „Jasně, to zní rozumně.“
Jak tam tak ležela, přehrávala si v hlavě rozhovor, který spolu vedli předchozí večer.
Jak dlouho se mnou budeš spolupracovat?
Dokud nebudeš natolik silná, že mě už nebudeš potřebovat.
Tady chtěl Kirito možná vytyčit hranici. Byli to parťáci, ne kamarádi… takže až nadejde chvíle, kdy se budou muset rozdělit, bude to snazší, když nebudou mít jeden druhého v přátelích.
„…Ne. Jen je tak netaktní a bezohledný,“ zavrčela, pak se konečně uvolnila a přetočila se. Podívala se na strop, na kterém tančily světlo a stíny od lampy v místnosti, a zamumlala: „Fajn. Jednoho dne tě o to přátelství pořádám… až budu stejně silná jako ty.“
Předpažila, propletla prsty, zhoupla se dozadu a hybnou sílu využila, aby se posadila. Asuna se rozhodla, že se naloží do vany, a rozhlédla se po pokoji, ale nic jako dveře koupelny tu neviděla. Když poklepala na zeď, otevřelo se jí okno s informacemi o pokoji včetně mapy, kterému ovšem vlastní koupelna chyběla – koupelna tu byla jen jedna velká na konci chodby.
Na okamžik zpanikařila při vzpomínce na společnou koupelnu na hradě Yofel, ale pak si uvědomila, že tady jsou oddělené části pro muže a ženy. Ale nebylo zřejmé, jestli je to pravidlo nebo pokyn nabádající k dobrému chování.
Pro jistotu se oblékla do věcí pro volný čas a připravila si plavky, které ušila na čtvrtém podlaží, a teprve pak vyrazila. Zatočila za první roh směrem ke koupeli, která byla na druhé straně schodiště, když uslyšela, jak se za ní otevřely a zavřely dveře. Instinktivně se přitiskla ke zdi.
Když se podívala za roh, viděla, jak potemnělou chodbou jde někdo na druhou stranu. Na okamžik se jí ulevilo, ale pak vytřeštila oči.
Viděla jen siluetu, ale tu postavu by si s nikým nespletla. Byl to Kirito. Měl na sobě běžné vybavení včetně dlouhého pláště a vysokých bot a nad ramenem rozeznala jílec jeho nového Večerního meče.
Bylo už po deváté večer. Možná si chtěl zajít na údržbu vybavení, ale v jeho chůzi bylo něco drsného a odhodlaného.
Nejspíš se vydá do podzemních katakomb a pokusí se najít Krysu Argo.
„…Proč se musí tak vytahovat?“ postěžovala si a zvedla ruku, aby otevřela okno menu. Na postavičce s vybavením aktivovala náprsní plát, koženou sukni a Rytířský rapír. Koupel počká – teď ho musí sledovat.
Ano, na chvíli se urazila kvůli té záležitosti s přáteli, ale Argo byla i Asunina kamarádka. Aincrad je sice velký, ale Argo byla jediná, kdo dal Asuně nějakou přezdívku. Jestli je v nebezpečí, samozřejmě, že se jí vydá na pomoc.
Chodba byla prázdná. Seběhla schody, proletěla kolem NPC na recepci – která jí popřála hezký večer – a vyskočila ze dveří restaurace Blink & Brink.




Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář! ♥

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prolog

Discord

Scherzo hluboké noci, část druhá

Scherzo hluboké noci, část první

Scherzo hluboké noci, část třetí

SAO: The Beginning – prolog