ME16: Sladké dny 7

Šťastné a veselé! Ani se mi nechce věřit, že jsou to už dva roky, co vyšla poslední Materiální edice – ale vážně je tomu tak! Celý tenhle rok byl zvláštní a běžel zároveň hrozně pomalu i strašlivě rychle. Mně se pořád nechce uvěřit, že už je skoro za námi… Ale je to tak, a proto nezbývá než si přát, že příští rok bude lepší než letošní.
Všem vám přeji klidné svátky plné pohody a do nového roku štěstí, zdraví, lásku a přátele!



Část první

Rovie, hlavní město čtvrtého podlaží Aincradu.
Po otevření teleportační brány se elegantní vodní město v jihoevropském stylu s kanály plnými čisté vody stalo jedním z nejoblíbenějších turistických míst. Turisté tvořili v doku dlouhé řady na gondoly, jež řídili NPC gondoliéři, a když bylo hezky, byl hlavní kanál pěkně plný.
Ale to už bylo minulostí.
Na teleportačním náměstí, kam jsme se s Asunou přenesli bránou, nebyli téměř žádné hráči. V Rovii se docela špatně přemisťuje z jednoho místa na druhé – a tak se přídomek „vodní město“ začalo mnohem častěji a s větší oblibou používat pro Selmburg, hlavní město 61. podlaží. Není divu, že se to tu vylidnilo. Ale ačkoli nebyl příliš velký rozdíl mezi počtem obyvatelů Rovie a Zumfutu, hlavního města třetího podlaží, který jsme navštívili dopoledne, přišlo mi to tu mnohem očividnější.
„…Je tu trochu zima, že?“ natáhla ke mně Asuna ruku, kterou jsem pevně chytil. Bylo 26. října 2024. Když jsme tu byli poprvé před dvěma lety – 21. prosince 2022 –, mělo být chladněji než teď, ale nic takového jsem si nevybavoval. Do města jsme dorazili tak, že jsme plavali řekou v plaveckých kruzích od schodiště z nižšího podlaží. Na to, že byl konec října, tu byl až příliš velký chlad – možná to bylo tím, že se Aincrad poslední dva roky ochlazoval… což by dokládala i ona myšlenka, smutná vzpomínka, kterou jsem měl stále v srdci.
Otočil jsem se. Stále jsem držel Asunu za ruku a rozhlédl se po okolí. Ale moje naděje se nevyplnily.
„Není tu ani jediný hráčský krámek…,“ zamumlal jsem a Asuna přikývla.
„Tehdy jich tu celá řada prodávala materiály na gondoly, že?“
„Kdybychom mohli gondoly přesunout na podlaží výše, ten tvrdohlavej loďař by si pěkně vydělal…“
Asuna se při mé poznámce zadívala k severozápadní části města. Nejspíš přemýšlela, že bychom dílnu starého loďaře Romola navštívili. Ale zanedlouho lehce zavrtěla hlavou a podívala se mi do tváře.
„Když tu nejsou krámky, musíme si materiály sehnat sami.“
„Ach… no jo, po dlouhý době zase zajdeme za tím ohnivým medvědem.“
Oba jsme přikývli a rozešli se k molu na západní straně náměstí.
S Asunou jsme se až sem na čtvrté podlaží vydali na žádost mistrovské řezbářky Mahokl, která chtěla, abychom sesbírali různé materiály. Na seznamu bylo i osm kusů Tuku legendárního medvěda, což byl i materiál na gondoly. Nebyli tu ale žádní hráči, od kterých bychom mohli materiál koupit, a tak pro něj budeme muset zajít sami, přesně jak Asuna říkala.
Na teleportačním náměstí byla čtyři mola vedoucí do čtyř hlavních světových stran: na severu a jihu byla mola, kde kromě hráčů kotvili i NPC gondoliéři, ale na východě a západě měli lodě pouze hráči. Když jsme byli na čtvrtém podlaží prvně, kotvily na východním a západním mole téměř výhradně velké lodi dvou tehdejších hlavních gild – tehdy jsme vlastně výraz „přední skupina“ ještě moc nepoužívali –, ale teď se na vlnkách pohupovaly různé menší loďky.
S Asunou jsme se zastavili před gondolou pro dva, která kotvila na severním konci východního mola.
Trup měla vyvedený ve slonovinové bílé a lesní zeleni – a ačkoli byla sem a tam otlučená z boje, byla skutečně krásná. Na boku měla vyvedené jméno „Tilnel“, které se lesklo ve třpytivém světle odrážejícím se od vodní hladiny. Tuhle loďku nám před dvěma roky postavil starý Romolo z materiálů, které jsme mu nasbírali.
Nějakou dobu jsme nechali loď v pevnosti temných elfů na jižní straně jezera čtvrtého podlaží, v hradu Yofel – ale ten nádherný hrad byl teď neobývanou ruinou. Když jsem si vzpomněl, jak jsme na Tilnel převáželi přes jezero děti z Yofelu, ucítil jsem v hrudi hroznou a svíravou bolest.
„…“
Asuna se najednou otočila a zabořila tvář do mého ramene. Něžně jsem si chvějící se šermířku přitáhl blíž a ona drobnými dlaněmi pevně sevřela látku mé košile.
Zanedlouho jsem vedle ucha uslyšel tlumený hlas.
„…Omlouvám se… myslela jsem, že to zvládnu… ale pořád to bolí…“
„Já vím… I já se omlouvám, že mi nedošlo, jak tě to vezme. Možná jsme sem neměli vůbec chodit…,“ zašeptal jsem, ale Asuna zavrtěla hlavou, aniž by ji od mého ramene odtáhla.
„Ne… jsem vlastně i docela ráda, že tu bolest pořád cítím… Ale kéž by… kéž bychom měli další…“
Odmlčela se, ale já pochopil, co se snaží říct.
Asunu jsem poznal v labyrintu prvního podlaží. Shodou náhod jsme na nějakou dobu utvořili partu. Z těchto prvních dnů smrtící hry si pamatuju hlavně kampaňový úkol Elfí válka, který se táhl přes několik nejnižších podlaží a který jsme plnili společně. Vady na Tilnel vznikly také během tohoto úkolu.
I kdybychom k sobě tehdy něco cítili, naše tvrdohlavost by nedovolila, abychom to dali najevo. Často jsme se škorpili, v dobrém i ve zlém. Já si z Asuny často zkoušel vystřelit a ona na mě házela různé věci, ale rád na ty dny vzpomínám. Konec úkolu Elfí války ale doprovázela lítost a melancholie, což nakonec vedlo k tomu, že se naše parta rozdělila – a Asuna se přidala k Rytířům krve a já se znovu stal nezávislým sólo hráčem.
…Kéž bychom měli další šanci ten kampaňový úkol splnit znovu.
Nejspíš tohle chtěla Asuna říct… a já si myslel totéž. Ale kdybychom mohli vrátit čas, vrátili bychom se na začátek hry smrti a snažili se snížit počet obětí mezi hráči na nulu… a zabránili bychom tomu, aby k tomu incidentu došlo. I kdyby to znamenalo, že bychom se my dva nikdy nepotkali.
„…Jestli se vrátíme na přední linii, musíme se pokusit hru dokončit. To si určitě přeje i Kizmel…“
Asuna v odpověď na má slova rázně přikývla, ačkoli tiše vzlykala.


Část druhá

Tilnel, gondola pro dva, se plavila kanály stejně hbitě jako dřív. Z města jsme vyjeli jižní bránou a nějakou dobu jsme pokračovali po velké řece, až jsme zakotvili u lesa, kde žije ohnivý medvěd Magnatherium.
Les plný starých stromů – ačkoli ne tak starobylých jako těch na třetím – byl krásný a v odpoledním světle, které přicházelo zpoza okraje Aincradu, se nořil do zlatavého světla. Nebylo tu ani stopy po krvežíznivé atmosféře z boje proti Magnatheriu ani po jiných hráčích. Můžeme medvěda hledat svým tempem, hlavní je, že ho nakonec ulovíme.
To jsem si aspoň myslel.
„Hele, Kirito… neslyšels někoho mluvit…?“ dala si dlaně za uši Asuna, které se během plavby vrátila dobrá nálada. To gesto má ve skutečném světě jen psychologický účinek, ale v SAO přidá bonus k poslechu. A tak jsem udělal totéž a snažil se zachytit zvuky z okolí.
Několik vteřin poté jsem zaslechl tichounký zvuk, který připomínal volání hráče.
„…Tudy!“
Kývli jsme jeden na druhého a rozeběhli se do severovýchodní části lesa.
Ze země tu prýštila spousta tůněk, které jsme dřív museli složitě obcházet, ale teď nás přes ně přenesl jediný skok. Trvalo nám jen třicet vteřin, než jsme shlukem stromů proběhli jako nindžové.
Přímo před námi byla obří silueta, která zprava vybíhala vlevo. To byl nás cíl, Magnatherium – a i jeho řev zugjaróóón vůbec nepřipomínal savce.
Ale to nebylo jediné, co jsme našli.
V podstatě jen vlásek před špičkou nosu ohnivého medvěda zoufale utíkali dva hráči. Když jsem se na všechny zadíval, objevil se nad medvědem světle červený kurzor a nad hráči zelené. Medvěd měl kolem 95 procent HP a hráči měla oba asi padesát procent. Nevím, na jaké úrovni jsou, ale pokud přišli o tolik HP v boji s monstrem ze čtvrtého podlaží, i když to byl Magnatherium, museli mít něco mezi desátou a patnáctou úrovní.
„Zřejmě jsou v bryndě…“
Asuna krátce odpověděla: „Zřejmě.“ Podívali jsme se na sebe a z jejího pohledu jsem vyčetl, že máme oba v plánu totéž. Zrychlili jsme.
Abychom dvojici hráčů na útěku ujistili, že jim nechceme ublížit, vykřikl jsem: „Pomůžeme vám!“ Pak jsme vběhli medvědovi do cesty.
Ten ve stejnou chvíli zařval.
„Gjazgóóóóááá!!“
Pomocí svých čtyř statných končetin se náhle zastavil a zvedl se na zadní. Medvěd měřil přes osm metrů a z hlavy mu trčel vysoký roh. Otevřel obří čelist a nasál vzduch jako vysavač. Mihotavé červené světlo hluboko uvnitř hrdla se zachvělo. Hodlá použít ohnivý útok.
Když jsme se útoku chtěli vyhnout před dvěma roky, museli jsme skočit do jedné z mnoha tůněk v lese. Teď jsem ale ze zad tasil svůj Světlonosič +45 a narovnal se.
Z medvědova hrdla vylétly karmínové plameny. V tu chvíli jsem roztočil meč a aktivoval skill meče Točivý štít. Aktivovat ho není zrovna snadné, musím použít všech pět prstů a dvakrát zatočit mečem, ale hodí se k blokaci ohnivých a ledových dechových útoků (ale proti elektrickým a jedovým bohužel nefunguje).
Čepel Světlonosiče odvála plamenný dech a točící se štít se bíle rozzářil. Dál jsem udržoval skill aktivovaný a zavolal jsem na svou nevěstu opodál: „Asuno, pusť se do něj.“
„Dobře.“
Asuna tasila z pochvy u pasu svůj rapír Zářící svit +32 a ozvalo se pronikavé šink. Hbitě přešla k boku medvěda a hned, jak jeho dechový útok skončil, aktivovala čtyřúderný skill Čtyřnásobná bolest.
Čtyři údery byly tak rychlé, že se ani nedaly okem postřehnout, a vyryly do medvědova boku červený kříž. Obří tělo se modře zalesklo, nateklo a pak se roztříštilo do bezpočtu mnohoúhelníků.
Vzhledem k Asunině nynější útočné síle by stačilo, aby použila jednoúderný základní skill Přímka. Tak proč zbytečně použila ten čtyřúderný…?
Pochyby zmizely hned, jak jsem uslyšel hráče, kteří před medvědem utíkali.
„M… moc děkujeme!“
Vrátil jsem meč do pochvy na zádech a otočil se. Stáli tam muž se ženou, podobně jako my. Oba měli obyčejný jednoruční meč a štít a muž měl na sobě lehké kovové brnění, žena vyztuženou koženou zbroj. Podle kvality vybavení byli určitě kolem patnácté úrovně. Boj na čtvrtém podlaží by pro ně měl být bezpečný, ale při boji v SAO jste si nikdy nemohli být jistí. Zvlášť proti monstru s vlastním jménem.
„Ne, omlouváme se, že jsme se do toho tak vložili,“ pousmál jsem se. Oba začali synchronizovaně sklánět hlavu.
„Ne, neomlouvejte se, vážně jste nám pomohli…,“ promluvila tentokrát hráčka příjemným hlasem. Asuna k nám zezadu došla a dvojice se hluboce uklonila i jí.
Hráč se zase narovnal a nadšeně promluvil na Asunu: „Ale bylo to úžasný! Nevěřil bych, že toho medvěda porazíš jen jedním čtyúderným skillem!“
Ano, Asuna pravděpodobně chtěla, aby si dvojice myslela, že potřebuje čtyřúderný skill. Kdyby použila jen Přímku, nejspíš by poznali, že jsme z přední skupiny – a kdyby se na přední linii doneslo, že jsme tady, museli bychom kvůli naškrobeným hráčům jako Heathcliff ukončit líbánky předčasně.
Ale jelikož Asuna použila čtyřúderný skill, znamenalo to jen, že správně podle úrovně patříme na vyšší podlaží, a tak Asuna odpověděla skromně: „Ne, už měl trochu snížené HP, takže…“
„Ale vážně jen o trochu! A ten skill na zablokování dechu byl taky skvělej… ani jsem netušil, že takový skilly existujou…“
Hráč překypující emocemi vypadal, že je mu tak kolem dvaceti let. Měl hnědé vlasy s červeným nádechem, které se mu točily dozadu, a docela mužnou tvář. Žena si platinově zlaté vlasy, téměř bílé, stáhla do vysokého culíku a rysy měla jemné. Přišla mi o něco mladší než její partner.
Rozhodl jsem se, že bude nejlepší toho o nás moc neprozradit, a raději jsem dvojici položil otázku: „Děláte úkol Dávný loďař?“
Oba odpověděli „Ano!“ a já se zazubil: „Starý Romolo je pěkně tvrdohlavý.“
„To teda je! Docela trvalo, než naši žádost vůbec přijal…,“ přikývla hráčka a Asuna se zasmála. Už jsme tedy věděli, proč proti ohnivému medvědu bojovali, ale to vzneslo nové pochyby.
„Ehm… ale podle vybavení nejste řemeslníci, ale bojovníci, ne? Když si chcete zvýšit úroveň, neměli byste spíš tenhle otravný úkol – a vlastně celý tohle podlaží – vynechat? Farmit v podzemí pátého bude výhodnější, co se corů i zkušeností týče…“
Když jsme na čtvrté podlaží přišli my, neměli jsme na výběr – museli jsme projít labyrintem a porazit bosse podlaží, abychom mohli po schodišti vystoupat na páté. A tak jsme potřebovali vlastní gondolu, jinak bychom se po podlaží nemohli pohybovat. Teď už ale byla teleportační brána odemčená, a tak hráči obvykle chodili na místa, kde se dalo získat víc zkušeností, a neprocházeli celou hru.
Podívali se jeden na druhého. Muž se rozpačitě usmál a odpověděl: „No, my vlastně děláme kampaň Elfí války…“
Zřejmě jsem jenom já zaslechl, jak Asuna zalapala po dechu. Muž pokračoval: „Napřed jsme mysleli, že si vybereme odměnu za třetí podlaží, a přestaneme s ním. I v příručce se píše, že je úkol na čtvrtém docela těžkej.“
„Ale vážně nás zajímalo, jak ten příběh pokračuje,“ zazubila se hráčka. „Jsme na straně temných elfů a chceme se podívat do královnina hradu na devátém podlaží. Tak jsme si řekli, že ho zkusíme udělat celý… A stejně jsme se zasekli už u prvního kroku čtvrtého podlaží.“
Žena se zasmála a pokračoval zase muž.
„…Donedávna jsme lovili jen kance a červy kolem Města Začátků, abychom pokryli náklady za hostinec a jídlo. Ale po roce jsme se oba dostali nad desátou úroveň… a když to zjistila Armáda, chtěli, abychom se k nim přidali, ale to se nám moc nelíbilo, takže…“
„Takže jsme odešli z Města Začátků a řekli si, že bychom mohli zesílit doopravdy. Asi si říkáte ‚proč teď‘, když vy jste tak silní… a že se takhle zaměřit na nějaký elfí úkol je možná i hloupý…“
Hráčka se znovu zasmála, ale Asuna vykřikla: „Vůbec ne!“
Udělala krok vpřed a zadívala se na dvojici s upřímným výrazem ve tváři.
„Snažit se a mít nějak cíl… věřím, že to je v tomhle světě skutečně důležité. Je jedno kdy nebo proč… věřím, že se všichni hráči snaží tuhle hru pokořit po svém, ať už zůstanou ve městě a chtějí zesílit jako vy dva, nebo si zlepšují netradiční skilly… nebo někdo, kdo se prostě snaží přežít v Městě Začátků.“
Dvojice na chvíli vykulila oči, ale nakonec oba přikývli, jako by ji pochopili.

Z Magnatheria, kterého Asuna porazila, padlo šest Tuků legendárního medvěda, a tak jsme dvojici hráčů dali čtyři, které potřebovali na postavení lodi, a varovali je ohledně padlých elfů, na které později narazí. Pak jsme se s nimi rozloučili na začátku lesa.
S Asunou jsme počkali, až ohnivý medvěd znovu ožije, a porazili ho znovu – tentokrát na něj stačil jediný můj Svislý úder – a gondolou jsme se vrátili do Rovie.
Tilnel jsme znovu zakotvili u západního mola a vyšli jsme schody k teleportačnímu náměstí. Pro jistotu jsme se rozhlédli, ale pár jsme nikde neviděli. Nejspíš v Romolově dílně čekají na dokončení gondoly.
Asuna cestou k bráně zamumlala: „Zajímalo by mě, jestli ti dva na začátku zachránili elfí rytířku…“
Pomyslel jsem si, že to je nejspíš nemožné. Nějakou dobu poté, co jsme úkol dokončili, jsem zjistil, že i když dosáhnete padesáté úrovně a jste dost silní na to, abyste elitního rytíře normálně porazili, oba rytíři v úvodním úkolu kampaně nevyhnutelně zemřou. Až na tu jednu výjimku, na kterou jsme s Asunou narazili.
Ale chytil jsem Asunu za ruku a odpověděl: „Možná jo, co? Když ten elfí úkol dělají zrovna teď.“
„Mhm… to je pravda.“
Podívali jsme se jeden na druhého a tiše se zasmáli.
Naše ruce zůstaly propletené, a tak jsem druhou rukou otevřel okno s inventářem a vytáhl dva obyčejné šedé pláště s kapucí. Jeden jsem podal Asuna a oba jsme si je nasadili. Stáhli jsme kapuce hluboko do obličeje a vešli do teleportační brány, která modře zablikala. Zhluboka jsme se nadechli a společně vykřikli: „Teleport do Algade!“


Část třetí

Algade, hlavní město padesátého podlaží.
Tady jsem bydlel, dokud jsme si s Asunou nekoupili dřevěný domek na dvaadvacátém podlaží a nezačali žít společně. Pořád jsem pronajímal pokoj, kde jsem dřív přespával, ale doufal jsem, že už se tam nikdy nevrátím.
Algade je i teď, téměř deset měsíců poté, co jsme padesáté podlaží dokončili, největším městem v Aincradu. Je v něm až absurdní množství obchodů, a to jak těch vedených NPC, tak hráči. Chodí sem běžně nakupovat i nejlepší hráči, proto jsme si vzali ty pláště.
Procházeli jsme špinavými ulicemi, a ačkoli jsem se odsud přestěhoval ani ne před týdnem, cítil jsem nostalgii. Vklouzl jsem do jistého hráčského obchodu.
V obchůdku plném zbraní, zbroje, materiálů, lektvarů a dalšího různého zboží rozličných kategorií snad ani nemohl být větší chaos. Bylo tu hned několik hráčů, ale naštěstí nám nikdo z nich nevěnoval pozornost. Došel jsem k přepážce na druhé straně obchodu a tiše se pozdravil s majitelem, který měl otevřené systémové okno a trochu se mračil.
„Čau, tak jsem tu.“
Holohlavý obr vzhlédl a ústa se mu společně s vousy zkroutila, když zavrčel: „Jak to myslíš, tak jsem tu?! Dej mi vědět aspoň hodinu předem!“
Ten obr se jmenuje Agil. Je to lstivý obchodník a tenhle krámek mu patří, ale je to i veterán s obouruční sekyrou, který se před nějakou dobou z přední skupiny stáhl. Já a Asuna ho známe od boje proti bossovi prvního podlaží.
Zazubil jsem se pod kapucí a poklepal na jeho svalnatou paži: „Tohle jen dokazuje, jak moc tvým schopnostem věřím.“
„Jak mám za tak krátkou dobu stihnout tak náročnou objednávku…?“
Asuna vedle mě se stížnostem Agila zahihňala: „Omlouváme se, Agile. Promiň, že zničehonic chceme něco tak náročného.“
„Ne, no, na tom nezáleží. Mottem mého obchodu je, že mám zásobu všeho od lektvarů až po plnou plátovou zbroj a prodávám je za férovou cenu.“
Úsměv krásky zafungoval okamžitě – vrásky na prodavačově čele se vyhladily a on během projíždění okna pronesl to své pochybné motto. Hbitě přetahoval materiály do nového okna, aby mi je mohl prodat, a naklonil hlavu ke straně.
„Třicet ingotů soliditu, dvacet ingotů akutitu, deset polen starého týkového dřeva, osm šlach Horského draka… na co přesně to chcete? Pokud vím, žádný takový recept neexistuje.“
Na seznamu máme ještě osm tuků legendárního medvěda, pomyslel jsem si, ale jen jsem pokrčil rameny.
Řezbářka Mahokl od nás chtěla pět různých materiálů, z nichž čtyři jsou poměrně běžné, a tak jsem o ně požádal Agila – i když vyjdou na pěkný balík. O tuky medvěda jsem ho nežádal, protože jsem předpokládal, že nikdo teď nebude prodávat materiál, který se používá výhradně na stavbu lodi na čtvrtém podlaží, a navíc jsem nikomu nechtěl prozradit všechny potřebné ingredience. Ne že bych Agilovi nevěřil, ale vzhledem k tomu, co se z těch materiálů dá vyrobit, neuškodila trocha obezřetnosti.
Pečlivě jsem zkontroloval, jestli je v prodejním okně od Agila vše ve správném množství, a přikývl jsem.
„Jo, to je všechno. Kolik ti dlužím?“
„Kdybys byl jednorázový zákazník, prodal bych ti to za vyšší cenu než tržní, ale… no, osmnáct tisíc corů postačí.“
Normálně bychom se hned pustili do handrkování, ale jako výraz díků za to, že Agil sehnal vzácné materiály jen za dvě hodiny, jsem se rozhodl tu cenu přijmout. Zadal jsem do okna požadovanou částku a oba jsme stiskli tlačítko OK. Rozezněl se zvuk oznamující úspěšný obchod a okno zmizelo.
„Díky, Agile.
„Děkujeme, Agile.“
Oba jsme mu poděkovali a on se na nás zazubil: „Dík!“
„Tak to by bylo. A teď povídejte, jak jde novomanželský život…“
„A no jo, jak jde postup pětasedmdesátým podlažím?“ zeptal jsem se, abych zarazil Agilovo vyptávání. Odpověděl, že už je asi v půlce, načež jsme se rozloučili a z obchodu odešli.
Znovu jsme prošli teleportační bránou, tentokrát jsme mířili do Zumfutu na třetím podlaží. Vyšli jsme na tiché náměstí, což byla po ruchu a šumu Algade pořádná změna. Oba jsme si sundali plášť s kapucí.
„…Z Agila je už úplný obchodník, že?“
„To teda… když jsem mu tehdy dal Prodejní koberec, ani mě nenapadlo, že si pořídí vlastní obchod…“
Krátce jsme se zasmáli a oba jsme se zadívali k obřím stromovým věžím.
„…Tak jdeme na to.“


(Pokračování příště)

Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář! ♥