Kapitola třináctá, část druhá

Co to bylo za zvuk?!
Eugeo zíral směrem, odkud přicházel nenormální řev.
Všechny techniky vytváří různá světla a zvuky. Ale tohle se lišilo od všeho, co doposud slyšel. Ten zvuk byl temnější, těžší, tvrdší a pronikavější – jako by zařval sám meč.
Vycházel z černého meče v Kiritově pravé ruce. Ten zářil jako černý krystal, ostrá hrana čepele rachotila a vydávala zvuk, ze kterého až bolely uši. A nebyl to jen zvuk – celý meč byl obklopen tmavě červeným světlem.Je to speciální technika. Ale nikdy dřív jsem ji neviděl.
Eugeo zadržel dech. Skutečný šok ale přišel až po tomhle zvuku.
Tentokrát jasně zazářilo celé tělo jeho kamaráda… a změnilo se ve výjev, který nikdy dřív neviděl.
Kirito měl na sobě černou košili a kalhoty, docela potrhané ze všech těch bojů, kterými si prošli. Ale poté, co jeho paže, hruď a nohy zalila vlna světla, se na něm zničehonic objevil kabát z tmavé kůže s vysokým límcem a pár úzkých kožených kalhot.
To se stalo v jediném okamžiku, ale tím onen zvláštní jev neskončil. Kiritovo tělo se měnilo dál, ačkoliv už ne tak drasticky jako jeho oblečení.
Jeho černé vlasy o něco povyrostly, teď mu zakrývaly téměř půlku tváře. A ve chvílích, kdy mu vítr nadzvedl ofinu, měl Kirito v očích zuřivější pohled, než jaký kdy Eugeo viděl. Jeho oči byly divoké, vypadaly tvrdě – víc, než když bojovali proti goblinům v Severní jeskyni, víc než když usekl paže Raiosu Antinousovi, víc než když bojoval proti Deusolbertovi a Fanatio. Bylo to, jako by Kiritova duše splynula s mečem, byla pronikavější a nebezpečnější.
Rty se otevřely a během křiku odhalily špičáky: „Rrááááh!!“
Kiritův meč vzplanul kovovým leskem a červené světlo bylo stále intenzivnější. Ruka jeho kamaráda pak oslnivou rychlostí vystřelila kupředu. Dlouhý lem kabátu za ním zamával jako monstrózní křídla.
Bylo jasné, že to patří mezi techniky Aincradské školy.
Ale byl to skutečně ohromný výpad. Nepodobal se žádnému útoku, který se od Kirita naučil. Jeho zuřivost připomínala stylem spíš Vysokou Norkii, ale bez všech těch kudrlinek a krásy. Byl to útok, který měl za úkol jediné: probodnout nepřítele.
„…!“
Eugeo se zprudka nadechl a očima sledoval karmínovou záři.
Kirito mířil samozřejmě na konzula Chudelkina, který ovládal ohnivého obra. Ale cíl byl aspoň patnáct melů daleko. Žádná speciální technika meče tak daleko nedosáhla.
Ve chvíli, kdy Kirito výpad uvolnil, se na něj Chudelkin nedíval. Zíral do zadní části místnosti, kam Eugeo před chviličkou vystřelil svůj ledový šíp.
Eugeo k tomu útoku použil veškeré své znalosti a kreativitu, ale ten trik na Administrátorku samozřejmě nezabral; jednoduše zničila šíp svým dechem. Ale Chudelkin nedokázal ignorovat útok na svou paní, přesně jak Eugeo předpokládal, a otočil se, aby na ni mohl vykřiknout a varovat ji. Takže se mu povedlo cíl rozptýlit, přesně jak ho Kirito požádal.
Chudelkinovi se ulevilo, že ledový šíp beze stopy zmizel, a stále na hlavě se otočil zpátky. Náhle jeho úzké oči otevřené dokořán odhalily rychlý sled emocí.
První byl šok, když zaregistroval zvuk a světlo Kiritova útočícího meče.
Druhá byla úleva, když si uvědomil, že na něj úder rozhodně nedosáhne.
A nakonec pocítil děs, když mu došlo, že se červené světlo, které způsobovalo všechen ten kovový hluk, pořád blížilo.
I Eugeo byl tak překvapený, že zapomněl dýchat. Krvavě červené světlo prolétlo kolem Alice, která stále blokovala giganta, a během jediného okamžiku přeskočilo celých patnáct melů – a snadno provrtalo Chudelkinovo tělo tenké jako tyčka.
Světelná čepel se prodloužila o téměř další dva mely a pak se rozložila na tmavočervené světelné tečky, které ve vzduchu visely jako světlušky.
A pak do vzduchu vystřelil proud skutečné krve.
Tryskal z obří díry uprostřed Chudelkinovy hrudi, skoro dost velké na to, aby mu přepůlila tělo.
„O-hóóóó…,“ vydechl slabě, jako když z balónku unikne vzduch. Jeho tělo se začalo pomalu naklánět, až se šplouchnutím dopadlo do kaluže vlastní krve.
Ta pořád vytékala ven, na tak malé tělo jí bylo až nesmyslné množství. Chudelkin zvedl třesoucí se paži, snažil se dosáhnout na vznášející se Administrátorku.
„…Va… Vaše… Sva… to… sti…“
Eugeo z místa, kde stál, mužíkův výraz neviděl.
Ale ruka konzula Chudelkina s mlasknutím dopadla do nasáklého koberce. Už se nepohnul.
Ve stejnou chvíli zmizely plameny klauna, které málem prošly zlatým tornádem Alice, a nafouknuté tělo šaška se změnilo v kouř. Ve vzduchu chvíli zůstal jen ten zlý úšklebek, ale i ten brzy zmizel. Zlaté čepele Alice zpomalily a nakonec zůstaly viset ve vzduchu, jako by je náhlé zmizení nepřítele zaskočilo.
Eugeovi v tom náhlém a úplném tichu, které na místnost padlo, zvonily uši. Podíval se doprava. Kirito zůstal přikrčený, pravou paži měl nataženou tak daleko, jak to jen šlo.
Světlo, které obklopovalo povrch černého meče, zmizelo a konec jeho kabátu ještě jednou zavlál, pak už jen visel. Přímo před Eugeovýma nevěřícnýma očima se Kiritův vzhled rozmlžil a změnil se, takže Kirito vypadal stejně jako předtím.
Kirito se pořád nehýbal, ani když už měl obyčejnou tuniku a kalhoty. Nakonec nechal klesnout pravou paži, až hrot černého meče dopadl na koberec, a svěsil hlavu.
Eugeo nevěděl, co by mu měl říct.
Kirito se pokusil zachránit i generálporučnici Fanatio. Nikdy by neměl radost z toho, že vzal něčí život, i kdyby to byl někdo jako konzul Chudelkin. Ofinu už měl zase kratší, takže Eugeo dobře viděl, že ledová drsnost, kterou měl v obličeji ve chvíli útoku, je ta tam.
Ticho se prolomilo až o několik vteřin později, když se mrak zlatých okvětních lístků s pronikavým zvoněním vrátil na své právoplatné místo. Eugeo vycítil v jejím chování náznak nervozity a podíval se přes rameno k druhé straně místnosti.
Administrátorka se stále vznášela ve vzduchu a natahovala jemnou ruku ke konzulovi na zemi.
Na první pohled bylo jasné, že je Chudelkin mrtvý. Nemohla na něj používat léčivé umění. Nebo že by dokázala přivést mrtvoly k životu…?
Eugeo se zprudka nadechl, zrovna když naprosto netečný hlas pontifex prohlásil: „Odklidím ho jen proto, že je na něj tak ošklivý pohled.“
Líně mávla rukou a Chudelkinovo tělo vylétlo do vzduchu, jako by bylo z papíru. Narazilo do okna na východní straně místnosti a sesunulo se na zem.
„…Jak jste mohla…?“ zamumlala tiše Alice.
Pořád to byla chladná a věcná Rytířka jednoty, které byla upravena osobnost, ale i Eugeo chápal, proč měla potřebu promluvit. Chudelkina nešlo respektovat jako člověka, ale alespoň položil život v boji pro svou paní. Zasloužil si přinejmenším to, aby byly jeho ostatky řádně pohřbeny.
Ale Administrátorka jeho tělu už dál nevěnovala pozornost. Naopak, ten její záhadný úsměv vypadal, jako by už z mysli zcela vymazala vše, co o konzulovi věděla.
„…No, to byla velmi únavná show,“ řekla, „ale asi jsem se z toho dozvěděla nějaká užitečná data.“
Hlas měla nevinný a krásný, a dokonce do věty přimíchala několik posvátných slov, která Eugeo nepoznával. Aniž by změnila svou pozici, ležení na boku na neviditelné lenošce, posunula se vzduchem o pět metrů – do středu kulaté místnosti.
Administrátorka si upravila pramen stříbrných vlasů, který jí ve větru spadl do obličeje, a pak přimhouřila zrcadlové duhové oči. Magnetický pohled upřela přímo vedle Eugea – na stále se krčícího Kirita.
„Neobvyklý chlapče. Myslela jsem, že tvé vlastnosti nedokážu přečíst, protože jsi neregistrovaná jednotka z neoficiálního manželství… ale tak to není. Přišel jsi odtamtud? Jsi jeden z lidí… z druhé strany?“
Eugeo pořádně nechápal nic z toho, co šeptala.
Odtamtud? Z druhé strany…?
Kirito, jeho černovlasý kamarád, se před dvěma a půl lety objevil v lese na jih od Rulidu a neměl žádné vzpomínky. Byl to takzvané ztracené dítě Vektora.
Starší vesnice Eugeovi řekli, že se takoví lidé občas objevují. Ale Eugeo tomu, že Vektor, bůh temnoty, si zpoza Pohoří na Kraji občas zahrává se vzpomínkami lidí, jak příběhy vyprávěly, věřil jen v době, když byl ještě dítě.
Když lidé zažili něco neuvěřitelně smutného a bolestivého, mohlo to způsobit ztrátu paměti, někdy dokonce i života. To Eugeovi vysvětlil stařík Garitta, předchozí dřevorubec Gigas Cedaru. Před mnoha lety se Garittova žena utopila a jeho zármutek byl tak veliký a hluboký, že ztratil víc jak polovinu vzpomínek na jejich společný život. Smutně se zasmál a řekl Eugeovi, že to bylo jak milosrdenství, tak trest Stacie, bohyně stvoření.
Eugeo tedy vždy předpokládal, že tohle se stalo i Kiritovi. Podle barvy vlasů a očí hádal, že Kirito pochází z východního nebo jižního císařství. Doma se mu stalo něco hrozného a smutného a on se dlouhou dobu toulal bez vzpomínek, až se nakonec dostal do lesa poblíž Rulidu.
To byl částečně důvod, proč Eugeo během jejich dlouhé cesty do Centorie a pak během pobytu na Akademii téměř nikdy nemluvil o Kiritově minulosti. A samozřejmě se také bál, že si Kirito vzpomene, vrátí se do svého skutečného domova a nikdy se s Eugeem už neuvidí.
Ale Administrátorka, která mohla vidět vše, co se v lidském světě dělo, popsala Kiritův původ podivným slovem.
Druhá strana. Myslela tím druhou stranu Pohoří na Kraji, Temné teritorium? Byla jediným vodítkem ke Kiritovu původu jeho šermířská škola Aincradu, která využívala několik po sobě jdoucích úderů? Byl tenhle styl boje ve skutečnosti vyvinut v Zemi temnoty?
Ne. Určitě by toho o Temném teritoriu věděla víc. Rytíři jednoty, kteří jí sloužili, volně přecházeli pohoří a bojovali s temnými rytíři na druhé straně. Nedokázal si představit, že by Administrátorka, svrchovaná vládkyně, nevěděla, jaké Temné teritorium je, že by neviděla tamní města a nevěděla, jací obyvatelé tam žijí. Nepotřebovala by používat neurčité výrazy jako „druhá strana“.
Což znamená…
Administrátorka mluvila o něčem, co ani ona neviděla, o nějakém místě mimo tento svět…? Místo až za Temným teritoriem… možná ještě někde mnohem dál. Možná o nějakém úplně jiném světě…?
Ten nápad byl tak abstraktní, že Eugeo nedokázal ani najít slova, která by tu myšlenku popsala. Ale instinkt mu napovídal, že je na dosah něčeho neuvěřitelně velkého, nějakého obřího tajemství o celém světě. Nedokázal odolat náhlé palčivé netrpělivosti a rozhlédl se kolem, pohled upíral do nočního nebe za obřími okny.
Mezi černými obrysy mraků bylo hvězdné moře.
Je Kiritův domov… někde na druhé straně nebe? Co je to za místo? A vrátily se Kiritovi už vzpomínky…?
Několik vteřin ticha nakonec prolomil jeho černovlasý kamarád. Kirito se narovnal a na Administrátorčinu otázku odpověděl jednoduchým a monumentálním: „Ano.“
Eugeo zíral na svého kamaráda a ztuhl překvapením. Takže Kirito si vážně vzpomněl.
Nebo… že by měl vzpomínky vždy, už od začátku…?
Na okamžik se Kirito ohlédl na Eugea. V černých očích měl mnoho emocí, ale Eugeovi přišlo, že nejvíc v nich vidí prosbu, zoufalé přání, aby mu Eugeo věřil.
Pak se podíval zpátky na Administrátorku. Ačkoli měl ve tváři zuřivé odhodlání, bylo v ní i trochu  sebepohrdání. Natáhl ruce a řekl: „Ale… mám úroveň autority stejnou jako každý jiný člověk v tomhle světě a mnohem nižší než ty, Administrátorko… nebo bych měl říct Quinello?“
Ve chvíli, kdy ono záhadně znějící jméno pronesl, úšklebek z krásné tváře pontifex zmizel. Ale jen na chvilku, protože se jí na svůdných rtech brzy objevil mnohem větší úsměv.
„Aha, takže ta malá v knihovně ti vyprávěla hloupé příběhy. A…? Cos do mého světa přišel dělat? A navíc bez administrátorských privilegií.“
„Možná nemám privilegia, ale vím toho dost.“
„Vážně? A co třeba? Ale varuji tě, na staré hloupé povídačky nemám náladu.“
„Tak co kdybych mluvil o budoucnosti?“ nabídl Kirito, opřel špičku meče o zem a položil obě dlaně na hrušku. V tvářích měl zase příkré napětí a v černých očích plamenný pohled. „V docela blízké budoucnosti, Quinello, zničíš vlastní svět.“
To šokující prohlášení jen zvětšilo úsměv na Administrátorčině tváři.
„…Skutečně? Svět nezničí chlapec, který trýznil tolik mých sladkých loutek, ale já?“
„Slyšelas mě. A tvou chybou bylo, žes stvořila Rytíře jednoty, aby svět ubránili před invazí z Temného teritoria. Jejich existence je chyba.“
„Ha. Hahahaha.“
Téměř určitě to bylo poprvé, alespoň od doby, kdy se stala svrchovanou vládkyní, co Administrátorku někdo opravil. Dala si prst ke rtům a ramena se jí třásla, jako by zadržovala výbuch smíchu.
„Hihihi. Ano, to vážně zní jako něco, co by řekla. Musela zapracovat na svých ženských zbraních, pokud se jí s tím dětským vzhledem povedlo přivábit mladíky jako vy. Mrzí mě to… jak to, že kvůli tomu žárlivému zoufalství chce, abych padla, tak to, že jste se ochotně stali jejím nástrojem.“ Zachichotala se hluboko v hrdle.
Kirito otevřel ústa, aby něco řekl, ale předstihl ho jiný hlas, hlasitý a odhodlaný.
„Promiňte mi vyrušení, pontifex.“
Byla to Rytířka jednoty Alice, která po celou tu dobu mlčela. Teď šla ve své kovové zbroji dopředu. Dlouhé blonďaté vlasy jí v měsíčním světle zářily, jako kdyby soutěžily proti stříbrným loknám Administrátorky.
„I generál Bercouli a generálporučnice Fanatio věřili, že je Rytířů jednoty málo a nedokážou se ubránit nadcházející invazi sil temnoty. A věřím tomu i já. Všichni rytíři budou samozřejmě bojovat až do posledního dechu, pokud to bude možné, ale máte prostředky na to, abyste ochránila bezbranné obyvatele, až všichni Rytíři jednoty zemřou? Jistě si nemyslíte, že sama zničíte všechny hordy nepřátel!“
Její vášnivý a krásný hlas se místností prohnal jako chladný vánek a pocuchal vlasy její sokyně. Úsměv pontifex se vytratil. Zírala na svou rytířku v zlaté, zřejmě byla překvapená.
Alicina slova šokovala i Eugea, ale z jiného důvodu.
Rytířka jednoty Alice Synthesis Thirty. Dočasná umělá osobnost, která momentálně obývala tělo jeho kamarádky z dětství, Alice Zuberg.
Byla chladná a nezaujatá strážkyně spravedlnosti zákona – nebo by měla být, podle toho, jak Eugea udeřila, když je před pár dny zatýkala na Akademii. V Rytířce jednoty Alici neměla být ani trocha emocí, které dělaly Alici Alicí – její laskavost, nevinnost, láska.
Ale teď promluvila jinak. Jako by stará Alice sama dospěla do Rytířky jednoty.
Nevšimla si, jak na ni Eugeo civí. Rytířka jednoty s hlasitým cink! zabodla hrot Čepele vonokvětky do podlahy a pokračovala: „Svatá pontifex, předtím jsem řekla, že vaše posedlost a klam zničila rytíře. Vaše posedlost byla to, jak jste lidem říše ukradla všechny zbraně a moc, a váš klam je, že jste zneužívala i své věrné Rytíře jednoty! Odtrhla jste nás od rodičů – manželek a manželů a sourozenců –, skryla naše vzpomínky a dala nám falešnou minulost, tvrdila nám, že jsme byli povoláni z nějaké nebeské říše, která neexistuje…“
Zastavila se, na okamžik sklopila oči, ale pak se narovnala a vzpurně pokračovala: „Pokud to bylo nezbytné, abyste ochránila tento svět a lidi v něm, tak vás nyní neztrestám. Ale jak je možné, že jste nevěřila ani v oddanost a respekt, který k vám a církvi Axiom cítíme?! Proč jste musela provést něco tak proklatého, proč jste naše duše přinutila vám sloužit?!“
Eugeo viděl, jak po Alicině krásné tváři steklo několik kapek.
Slzy.
Slzy Rytířky jednoty Alice, která měla přijít o veškeré emoce.
Ohromeně sledoval, jak rytířka prohnula záda, aby se troufale zadívala na svou vládkyni. Ani si neotřela obličej.
Ale ta slova, ostřejší než jakýkoli meč, se o Administrátorku otřela jen jako vánek. Chladně se usmála a pronesla: „No tedy, Alice. To ses potýkala s celkem těžkými myšlenkami. A to bylo jen pět… šest let? Tak krátká doba… od chvíle, co jsem tě stvořila.“
V tónu měla lehkost, která pochází z nedostatku jakékoliv emoce či pouta. Její tón také připomínal vyleštěné stříbro. Nebyla v něm ani stopa po teple, po vřelosti.
„…Tvrdíš, že jsem nevěřila svým jednotkám? To mě téměř uráží. Věřila jsem vám velice… byli jste mými sladkými mechanickými loutkami, chrastili jste pro mé dobro. Často svůj meč čistíš a leštíš, aby nezrezivěl, že, Alice? To je totéž. Pietní moduly, jež jsem vám dala, jsou darem, důkazem mé lásky. Díky nim můžete být navždy mými krásnými hračkami. Nebudou vás zatěžovat všechny ty hloupé problémy a bolesti, jež zažívají nižší lidé.“
A s tím mimořádným úsměvem zvedla Administrátorka levou ruku a zatočila trojúhelníkovým hranolem mezi konečky prstů. Byla to vylepšená verze Pietního modulu, který vyňala z Eugeova čela.
Shlížela na Alici skrz jeho mihotavé fialové světlo a zašeptala: „Chudinko Alice. Tvá krásná tvář je tak zkřivená. Jsi smutná? Nebo naštvaná? Kdybys zůstala mou loutkou, nikdy bys tak zbytečné věci cítit nemusela.“
Aliciny slzy se skutálely z tváří a dopadly na zlaté kovové brnění. Ten zvuk byl doprovozen těžkým skřípáním. Ten skřípot, to byla Čepel vonokvětky zabodnutá do země u jejích nohou – propichovala koberec a špičkou se provrtávala až do mramorové podlahy pod ním.
Svírala meč tak pevně, že poškozovala nezničitelnou Centorijskou katedrálu. Hlas jí přeskakoval a třásl se. „Takže si myslíte, že strýček… generál Bercouli strávil tři sta dlouhých let služby bez sebemenší trýzně či pochyb? Říkáte, že jste v srdci muže, jenž vám přísahal hlubší a delší věrnost než kdokoli jiný, nepoznala dlouho uchovávanou bolest?“
Meč zaskřípal obzvlášť hlasitě. Alice ho přehlušila zvoláním: „Generál Bercouli byl neustále rozpolcen mezi svou oddaností církvi Axiom a povinností chránit obyčejný lid! Mnohokrát žádal senát, aby posílil královské rytíře čtyř císařství, kteří jsou rytíři jen titulem, ale to jste zřejmě netušila! On… Strýček dokonce věděl i o pečeti v pravém oku. Už jen to by mělo být důkazem, že zažil větší muka než kdokoli jiný!!“
Ale ani tahle zpráva, ztrhaná a plná slov, na Administrátorku nezapůsobila; její bledé rty se jen chladně usmály.
„…Zarmucuje mě, že sis o mé lásce myslela tak málo. Samozřejmě, že jsem to věděla.“ Usmála se, ale v jejím výrazu byla stopa po krutosti. „Alice, chudinko moje, něco ti vysvětlím. Jednička… Bercouli si o ony nevkusné věci nezačal dělat starosti až nyní. Vlastně říkal totéž už před sto lety. A tak jsem ho spravila.“
Pobaveně se zasmála. „Podívala jsem se do Bercouliho vzpomínek, našla spoustu problémů a nejistoty a všechny je vymazala. A nejen jeho… totéž dělám pro všechny rytíře, kteří jsou při vědomí už dobrých sto let. Všem jsem jim pomohla na bolest zapomenout. Neboj se, Alice. Nerozzlobí mě malé darebáctví. I tobě vymažu vzpomínku, kvůli které vypadáš tak smutně. Než se naděješ, budeš zase drahocenná loutka, která nepotřebuje přemýšlet.“
Následovalo těžké ticho, kterým se rozlehl jen Administrátorčin tichý nucený smích.
Už nebyla člověk.
To teď Eugeovi přišlo nad nebe jasné. Totéž mu prozradilo i nové mrazení po celé kůži.
Měla moc vymazat lidem vzpomínky a vytvořit nové. Ten děsivý proces podstoupil i Eugeo. Stačilo, aby vyřkl tři posvátná slova, a Administrátorka mohla skrýt jeho vzpomínky, aby se k nim nedostal, a vytvořit z něj Rytíře jednoty, přinutit ho zaútočit na Kirita.
Kdyby na něj Administrátorka použila celý a řádný proces Rituálu syntézy, nejspíš by se Eugeovi nepovedlo nabýt vědomí. Ale před tím osudem ho zachránila díra v jeho vzpomínkách, která tam byla vždy – ačkoli netušil, proč tam je nebo jak vznikla.
To neznamenalo, že se zbavil svého hříchu. V boji proti Chudelkinovi akorát na okamžik rozptýlil nepřítele pomocí Posvátných umění. Nemohl předpokládat, že to stačilo, aby mu bylo prominuto. Popravdě neměl právo stát po Kiritově boku…
Zadíval se na Meč modré růže, který svíral v pravé ruce, a pak na tváři ucítil Kiritův pohled. Ale nemohl vzhlédnout a opětovat ho.
Alice zamumlala: „Ano… cítím smutek a bolest, které mi div netrhají hruď na kusy. Je zázrak, že mám vůbec sílu stát.“
Do jejího třesoucího se hlasu se postupně vracela jistota. „Ale… nechci tu bolest, ten nový pocit, vymazat. To ta bolest mi říká, že nejsem jen rytířská loutka, ale skutečná lidská bytost. Nepřeji si vaši lásku, Vaše Svatosti. Nepotřebuji, abyste mě spravovala.“
„…Loutka, která odmítá být loutkou,“ odpověděla Administrátorka pobaveně. „Ale to z tebe nedělá člověka, Alice. Jen rozbitou loutku. Obávám se, že nezáleží na tom, co si myslíš. Až tě znovu syntetizuji, všechny ty pocity, které teď cítíš, i vše ostatní, přestanou existovat,“ řekla a nejkrutější slova doprovodil nejněžnější úsměv.
„Stejně jako jsi to udělala u sebe, Quinello,“ prolomil své mlčení Kirito. Znovu použil to zvláštní jméno. A z dívčiny tváře znovu zmizel úsměv.
„Neříkala jsem ti, ať o minulosti nemluvíš, chlapče?“
„Minulost se nevymaže, když o ní nebudu mluvit. Ani ty nemůžeš měnit minulost podle libosti. Narodila ses stejně jako všichni ostatní. Jsi člověk. A to je fakt, který nejde odstranit… že?“
Eugeovi to najednou došlo. Kirito se musel o skutečném jménu Administrátorky a o jejím původu dozvědět od Cardinal, když byli ve Velké knihovně.
„Člověk… ano. Člo-věk,“ zamumlala Administrátorka sarkasticky a zase měla ve tváři ten úšklebek. „Přiznávám, že když to slovo slyším od chlapce z druhé strany, mám rozpolcené pocity. Říkáš, že jsi výjimečnější než já? Že bych možná jako obyvatel Podsvětí měla mlčet a starat se o své?“
„Vůbec ne,“ pokrčil rameny Kirito. „Já si vlastně myslím, že lidé z tohoto světa jsou v mnohých ohledech lepší než ti na druhé straně. Ale v základě jsme stejné lidské bytosti se stejnou duší. A ty nejsi výjimkou. Člověk, který žije několik set let, se přece nestane bohem, že ne?“ 
„…A co se tím snažíš říct? Že bychom si jako lidské bytosti měli společně sednout a dát si čaj?“
„No, proti tomu bych nic neměl… ale snažím se říct to, že protože jsi lidská bytost, nemůžeš být dokonalá. Lidé dělají chyby. A chyby, které jsi udělala, už se dostávají k bodu, kdy se nedají napravit. Polovina Rytířů jednoty teď nemůže bojovat, takže jestli z Temného teritoria přijde úplná invaze, lidská říše padne.“
Kirito se odmlčel a střelil pohledem k Eugeovi, pak pokračoval: „Před dvěma lety jsme s Eugeem byli v jeskyni, která na severu prochází Pohořím na Kraji a bojovali jsme proti skupině goblinů, kteří přišli z druhého vchodu. Rytíř jednoty, který tuhle oblast strážil, si jich zřejmě nevšiml. To se bude dít stále častěji. A z nájezdů se nakonec stane invaze a svět, který se tolik snažíš udržet – nebo zřejmě spíš stagnovat –, bude obětí nezastavitelné vlny ničení a násilí. Nemyslím si, že chceš, aby se stalo tohle.“
„Říká chlapec, který zničil rytíře. Ale chápu, co se snažíš říct. A?“
„Nejspíš si myslíš, že pokud přežiješ, můžeš pak začít zase od začátku,“ pokračoval, hlas měl stále tvrdší a temnější. Udělal půlkrok dopředu. „Možná vytvoříš další zákony, abys ovládla příchozí hordy temnoty a těch pár lidí, šťastlivců, kteří přežijou – možná vytvoříš novou strukturu, která je bude ovládat, nějakou církev Temnoty nebo tak něco. Ale to se, naneštěstí pro tebe, nestane. Protože na druhé straně jsou lidé, kteří nad tímto světem mají skutečnou úplnou moc. Budou si myslet, že tohle byl neúspěch. Můžou začít znovu – a udělají to. Zmáčknou tlačítko a všechno v tomhle světě zmizí. Hory, řeky, města… všichni lidé, včetně tebe, zmizí během jediného okamžiku.“
Teď už Eugeo nechápal, co Kirito říká. Alice na tom byla zřejmě stejně. Otočila se, oči měla červené a napuchlé, a zvědavě sledovala černovlasého šermíře.
Jednom Administrátorka zřejmě dokonale chápala to, co se Kirito snažil vyjádřit. Po škádlivém úsměvu už nebylo ani stopy, místo toho mhouřila stříbrné oči v pohledu, který by nejspíš zmrazil cokoli, na co se podíval.
„…Ne, to by nebylo příjemné,“ pronesla. „Nerada slyším, že se k tomuto světu může nějaký cizinec chovat jako k vlastní zahradě, dělat si s ním, co se mu zlíbí.“
Sepjala štíhlé prsty a zakryla spodní polovinu tváře. Hravý a škádlivý tón, který měla v hlase, když mluvila s Alicí, už úplně zmizel.
„Ale pak… co ty? Co lidé na druhé straně? Zaobíráte se i vy někdy možností, že byl váš svět vytvořen nějakou vyšší mocí, a snažíte se naklonit tu moc či bytost na vaši stranu, aby váš svět nezničila?“
Kirito tuhle otázku zřejmě nečekal. Kousl se do rtu a neodpověděl. Administrátorka se posadila na neviditelné létající pohovce a rozpažila. Dlouhé nohy se natáhly a postavily. Její nahá postava byla krásnější než jakékoli zobrazení bohyně, zářila v měsíčním světle a v celé místnosti byla cítit její ohromná svatá přítomnost.
„…Jistěže ne,“ pokračovala. „Vytvořili jste svět a životy v něm a pak se rozhodnete je vymazat, až už vám na nich nebude záležet. Jaké právo máš diskutovat o mých volbách, když pocházíš z takového světa, chlapče?“
Vzhlédla ke stropu – ne, podívala se skrz mramorovou střechu do nočního nebe daleko nad ní – a prohlásila: „Odmítám. Nebudu prosit ty, jež se považují za bohy stvoření, o právo pokračovat ve své existenci. Pokud jsi slyšel příběhy, které vypráví ta malá, měl bys vědět, že důvodem mé existence je to, abych vládla, nic jiného. Jenom díky této touze se hýbu, dává mi život. Mé nohy existují, aby překročily ostatní a dostaly mě výše. Nejsou určeny k tomu, aby poklekly!!“
Kolem ní se prohnal vzduch a rozvířil jí vlasy. Eugeo zavrávoral, přemohla ho síla její osobnosti. Administrátorka byla nepřítel, přepsala Aliciny vzpomínky a dovolila aristokratům, aby podlehli zkaženosti – ale byla také svrchovaná vládkyně světa, napůl člověk a napůl bůh, a nikdy by nevěnovala ani letmý pohled obyčejnému venkovanovi jako on, jak si teď uvědomil.
I jeho parťák, který ho dovedl až sem, se zakymácel, ale vzpamatoval se a udělal krok vpřed. Zabodl meč do země před sebe, aby zdůraznil vlastní přítomnost.
„V tom případě,“ zakřičel tak hlasitě, až se okno za ním zatřáslo, „necháš tuhle zemi obsadit, abys mohla být vládkyní národa bez poddaných, budeš se utěšovat tím, že sedíš na trůně, a budeš čekat na svůj osamělý konec?!“
Všechna mladá krása Administrátorčiny pečlivě vytvořené tváře zmizela a na povrch se v podobě čiré zloby dostal její plný a pravý věk. I ten ale brzy zmizel a na perleťových rtech měla zase ten výsměšný úsměv.
„…Uráží mě, že si myslíš, že jsem o té úplné invazi, jak říkáš, nepřemýšlela. Měla jsem spoustu času přemýšlet… jelikož mým jediným spojencem je čas, ne lidé na druhé straně.“
„Takže máš způsob, jak se vyhnout konci?“
„Mám způsob i cíl. Důvodem mé existence je vláda… a není nijak omezená.“
„Co...? Co tím myslíš?“ zeptal se zaražený Kirito. Neodpověděla mu okamžitě. Místo toho nechala v úsměvu náznak tajemství a zatleskala, jako by tím chtěla říct, že je tahle konverzace u konce.
„Zbytek ti povím, až se staneš mou loutkou. A to platí samozřejmě i pro Alici a Eugea. Ale napovím, že nemám v úmyslu přijmout fakt, že bude Podsvětí resetováno… ani nedovolím, aby došlo k ‚poslednímu zátěžovému testu‘. Mám na to už připravené Posvátné umění. Radujte se, neboť vy tři ho spatříte dřív než kdokoli další.“
„…Posvátné umění…?“ zopakoval Kirito skepticky. „Takže se budeš spoléhat na systémové příkazy a všechna omezení, která nesou? Myslíš, že příkazy, které můžeš provést, zcela zničí hordy temnoty? Vždyť si neporadíš ani s náma třema.“
„Skutečně?“
„Ano. Očividně jsi prohrála. Tvoje útoky na dlouhou vzdálenost trvají několik vteřin a Alice je umí zastavit. A já s Eugeem tě mezitím porazíme. Jestli mě zkusíš paralyzovat dotykovým příkazem, zopakuju to, co jsem teď udělal Chudelkinovi. Nerad se v podobné chvíli spoléhám na teorii, ale jediný sesilatel bez předvoje, za kterým by se skrýval, nemůže porazit skupinu šermířů. To je neprůstřelné pravidlo, které určitě platí i v tomhle světě.“
„Jediný… jediný, říkáš,“ zasmála se. „To je dobrá poznámka. Ano, nakonec je problém v počtech. Když máš příliš mnoho pěšců, nemůžeš je ovládat všechny. Když jich je málo, nezvládnou zátěžový test. Postupně jsem řady Rytířů jednoty rozšiřovala, abych té rovnováhy dosáhla, ale…“
Bez svého věrného služebníka Chudelkina byla svrchovaná vládkyně úplně sama. Ale ačkoli čelila třem rebelům, vyzařovala neomezenou sebedůvěru. „Popravdě byli rytíři jen provizorium. Armáda, po které toužím doopravdy, nepotřebuje vzpomínky, emoce ani schopnost přemýšlet. Stačí, aby ničila nepřátele před sebou, znovu a znovu. Jinými slovy… nemusí to být člověk.“
„…Co to… říkáte…?“ zamumlal Eugeo, ale Administrátorka ho ignorovala. Zvedla levou ruku, ve které držela trojúhelníkový hranol, z něhož vycházela podivná fialová záře: Eugeův Pietní modul.
„Chudelkin byl stupidní šašek, ale byl užitečný. Díky němu jsem měla dost času na sestavení hrozivě dlouhého příkazového řetězce. Nyní… se prober, můj věrný služebníku! Můj bezduchý řezníku!!“
Tehdy to Eugeovi došlo.
To posvátné odříkávání, které slyšel z postele, když se do komnaty vrátil. Neuvěřitelně dlouhé umění, jedna z největších výzev i pro pontifex, protože se nedalo zkrátit silou vůle. A ona ho teď provede.
Poté odříkala jen dvě jednoduchá slova, příliš krátká na to, aby ji mohli zastavit, ale děsivější než cokoli dalšího, co mohla říct.
„Release Recollection!!“
Poslední forma Dokonalého ovládnutí zbraně. Skutečné tajné umění, které odemklo podvědomé vzpomínky zbraně a přivolalo moc silnější než jakékoli Posvátné umění…
Ale Administrátorka byla zcela nahá, neměla u sebe ani nůž. Tou zbraní nebyl Pietní modul, který držela, že ne? Ten hranol přece nemohl mít vzpomínky, které by mohla uvolnit…
Eugeo zíral na vzdálenou postavu uvědomil si, že slyší tichý zvuk, který postupně zesiloval. Bylo to kovové cvakání nějakého předmětu za ním… ale teď i zprava a zleva.
Otočil se a překvapeně zaúpěl nad tím, co spatřil.
Čtyřicet melů široká místnost podpírána zdobena mnoha sloupy. A ty sloupy zdobily zářivé zlaté meče různých velikostí, které se teď třásly.
„Co… co je to…?!“ zalapal po dechu. Alice zamumlala: „To není možné…!“
Největší meče byly tři mely dlouhé. Ani Administrátorka jimi nemohla šermovat. A pokud se Eugeo nemýlil, rachotění nepřicházelo jen od toho meče, na který se díval. Totéž se dělo všem sloupům kolem místnosti. Celkem tu bylo alespoň třicet mečů.
Ale umění uvolnění vzpomínek fungovalo jen na zbraně, které sesilatel používal tak často, že byly v podstatě součástí jeho těla. Bez hlubokého vztahu mezi majitelem a čepelí se ke vzpomínkám meče ani nedalo dostat.
Pontifex se k vlastním poddaným chovala jako k nástrojům. Nebylo možné, že by měla tak hluboké pouto se třiceti různými ozdobnými meči. Takže jakou „vzpomínku meče“ právě odemkla…?
Všichni tři stáli zaraženě na místě. Ozvalo se obzvlášť silné rachocení a obří meče se oprostily od svých podpěr a vylétly do vzduchu. Eugeo se musel sehnout, protože jeden mu prolétl přímo nad hlavou a šíleně se přitom točil. Shromáždily se uprostřed místnost, nad Administrátorkou. Pak se stalo něco, co je překvapilo ještě víc.
Třicet různě velikých mečů hlasitě zazvonilo, když se dotkly. Narážely do sebe a přeskupovaly se, aby vytvořily obří hromadu. Eugeo si najednou všiml, že byl tvar hromady vzdáleně humanoidní.
Středem procházela tlustá páteř a do stran se natahovaly dlouhé paže. Dole byly nohy, ale místo dvou byly čtyři.
Když se meče přetvořily v bizarního obra – ne, v monstrum – natáhla k němu Administrátorka Pietní modul.
Ten hranol je středobodem jejího uvolnění vzpomínek, vycítil okamžitě Eugeo.
Přesně v tu chvíli Kirito zakřičel: „Discharge!!“
V natažené pravé dlani měl náhle plamenného ptáčka. Zatímco Eugeo – a nejspíš i Alice – šokovaně sledovali propojení mečů, Kirito odříkával umění.
Ohnivý pták vystřelil k hranolu v Administrátorčině ruce. Existovalo mnoho různých druhů tepelných útočných umění. Tvar ptáka, který použil Kirito, automaticky stopoval svůj cíl. A pontifex se soustředila na mečového obra nad sebou, takže si Kirita nevšimla. Vyjde to! Eugeo si tím byl jistý.
Až do chvíle, kdy se jedna z obrových noh natáhla a zablokovala ptákovi cestu. Tomu se nepodařilo se noze vyhnout, a tak narazil do kovu a rozletěl se na tmavorudé kapky. Na zářivém zlatém meči zůstalo trochu sazí, ale jinak ho to nijak nepoškodilo.
Administrátorka celou záležitost naprosto ignorovala. Pustila trojúhelníkový hranol z levé ruky – neupadl jí, spíš ho nechala zvedat se, až se dostal do prostoru mezi třemi meči, které tvořily páteř oné bytosti.
Fialové světlo dál stoupalo, až se nakonec zastavilo zhruba v místě, kde by živá bytost měla srdce, a zazářilo mnohem jasněji. To světlo se pak rozprostřelo obrem a meče, které vypadaly spíš jako ozdoby než skutečné zbraně, náhle hlasitě zazvonily a jejich hrany se samovolně naostřily. Instinkt Eugeovi napovídal, že se umění pontifex dokončilo.
Administrátorka přimhouřila oči a usmála se.
Pak mečový obr roztáhl své čtyři nohy a skočil vzduchem mezi lidmi a pontifex, dopadl na podlaze s hromových rachocením.
Eugeo zalapal po dechu nad jeho výškou dvaceti pěti melů. Páteř, žebra, dvě paže a čtyři nohy – vše tvořeno zlatými meči. Bylo to jako hračka, kterou si postaví dítě z vyřezaných klacků nebo nějaký tvor z živých kostí z hloubi Temného teritoria.
„…To není možné…,“ zamumlala sama pro sebe Alice. „Ovládat více zbraní najednou – dokonce celých třicet –, to odporuje samotným vlastnostem umění Dokonalého ovládnutí. Nemělo by to být možné ani pro pontifex. I ona musí dodržovat zákony posvátných umění… tak jak…?“
Administrátorka ji samozřejmě musela slyšet, ale žena vznášející se za mečovým obrem dívku ignorovala. Namísto odpovědi se škodolibě smála: „Hahaha… ahahahahaha. Tohle je moc, po které jsem toužila. Čirý útok, síla, která bude bojovat po celou věčnost. Jeho jméno… budiž Sword Golem.“
Eugeo se pokusil využít svých znalostí posvátného jazyka, aby ta zvláštní slova, která pronesla, dešifroval. Věděl, že posvátné slovo Sword pochází z umění posilujících zbraně. Ale slovo Golem nikdy ani neviděl v učebnicích na Akademii. Alice jej zřejmě také neznala, a to by měla posvátné termíny znát lépe než on.
Ticho přerušilo až Kiritovo chraplavé zamumlání.
„Pohyblivá loutka… vytvořená z mečů.“
Jeho popis v běžné řeči byl nejspíš správný – Administrátorka se široce usmála a pak tleskla.
„Mělo mi dojít, že se v posvátném jazyce vyznáš… tedy pardon, v té vaší ‚anglí-štině‘. Pokud nechceš být rytíř, můžu z tebe udělat svého tajemníka – ale jen pokud složíš svou zbraň, omluvíš se za své hříchy a přísaháš mi věčnou oddanost.“
„Bohužel se mi těžko věří, že bys mému slibu věřila. A navíc jsem to ještě nevzdal.“
„Ta tvá odvaha je mi sympatická, ale hloupost nemůžu vystát. Vážně si myslíš, že mého golema porazíš? Loutku, jejíž každý meč má úroveň priority Božího objektu? Nejmocnější válečnou zbraň, k jejímuž stvoření jsem použila všechen svůj drahocenný paměťový prostor…?“
Slova nejmocnější zbraň Eugeovi něco připomněla. No ano, to, jak generálporučnice Fanatio říkala, že pontifex použila tisíc zrcadel, aby namířila světlo Solus do jediného místa, a tak vytvořila přehřáté plameny bez Posvátných umění. Fanatio to nazvala „experimentem se zbraněmi“.
Takže válečná zbraň mohla znamenat nějaký nástroj, který měl potenciálně větší sílu než jakékoli Posvátné umění. Byl Sword Golem, který teď před nimi stál, zrealizovanou podobou takové zbraně…?
Ať už z jejich výrazů vyčetla Administrátorka cokoli, mávla pravou rukou. Na rtech měla chladný a krutý úsměv. „A nyní… bojuj, můj goleme. Znič své nepřátele.“
Srdce obra zapulzovalo fialovým světlem, jako by přesně na ten příkaz čekal.
Čtyřnohé monstrum vydalo kovový řev a začalo se pohybovat. Nebylo ani zdaleka tak velké jako plamenný klaun, kterého předtím vytvořil Chudelkin. Ale z podivného způsobu, jakým jeho mnoho kloubů při pohybu skřípalo a vrzalo, se Eugeovi sevřelo srdce strachem.
Golem vyšvihl paže vysoko do vzduchu, každou tvořily celkem tři meče. Nejrychleji zareagovala Alice, která předtím vypadala paralyzovaně. Půl vteřiny poté, co se golem pohnul, vyrazila kupředu a odvážně se chystala zablokovat úder monstra.
„Jááááh!!“ její křik byl ještě pronikavější než jekot golema. Záda se jí během otočky prohnula, jak to jen bylo možné, a v rukách svírala Čepel vonokvětky.
Hýbal se už i Kirito. Skočil dopředu vpravo, snažil se golema obejít. Eugeo byl stále v šoku, příliš se bál, až se ani pohnout nedokázal. Mohl se ale pokusit pochopit, o co se snaží Kirito s Alicí.
Oba předpokládali, že pokud má golem slabinu, bude to místo mezi páteří a čtyřma nohama – místo, kde by měl člověk pánev. Ale bylo příliš nebezpečné tam zaútočit přímo. A tak byla Alice návnada, která měla odlákat golemovu pozornost – pokud tedy úroveň jeho vědomí něco takového měla –, zatímco se Kirito pokusí ze strany slabinu zničit. V podstatě to byla stejná strategie, jakou použili proti Chudelkinovi.
Eugeo žasl nad tím, jak oba tenhle plán začali společně provádět, aniž by si ho předem naplánovali. Ale ucítil i bodnutí bolesti.
Alicin meč vykreslil ve vzduchu oblouk zářivý jako Solus. Pravá paže monstra se zuřivě snesla dolů. Když se obě zlaté čepele setkaly, vznikla nárazová vlna, která jako by otřásla celou katedrálou. Vzduch z ní udeřil i do Eugea.
Od chvíle, kdy obě strany zaútočily, uběhly jen dvě vteřiny.
A to, co by se dalo nazvat „bojem“, v tu chvíli skončilo.
Alicina Čepel vonokvětky, boží nástroj s vlastností „neustálé věčnosti“, byla paží golema snadno přemožena. Rytířka nedokázala zastavit hybnost meče mířící dozadu a ztratila těžiště.
Snažila se znovu nabýt rovnováhy, ale levý meč golema se snesl dolů oslnivou rychlostí. Oproti prvnímu útoku bylo tiché ťuk, které následovalo, stěží slyšitelné. Ale byl to zvuk, který oznamoval konec boje.
Z Aliciných zad se vynořila hrozivě obří špička meče a do vzduchu vylétly temně rudé kapky. Její dlouhé krásné vlasy vylétly po nárazu nahoru a byly pořádně pokropeny.
Zlatý náprsní plát, který se zcela rozpůlil, se hned roztříštil, jak jeho hodnota Života klesla na nulu. Čepel vonokvětky jí vypadla z ruky a spadla na zem.
Golem nakonec trhl levou paží dozadu a Rytířka jednoty se sesunula k zemi.
„Ááááá!!“ ozval se v podstatě výkřik. To byl Kirito, černovlasý šermíř, který obra obíhal zprava. Oči mu při útoku plály vztekem.
Jeho černý meč se zableskl zářivě modrou barvou. To byl útok Svislé seknutí.
Golem se zastaví, pokud zničí Pietní modul v jeho páteři, ale je těžce chráněný a příliš vysoko na to, aby se k němu techniky dostaly. A tak Kirito nemířil na modul, ale na místo, kde se k páteři připojovaly nohy. Pokud ten bod zničí, nebude se obr moct pohybovat.
Hned po útoku měl obě paže skloněné, a tak by se neměl mít jak bránit. Ale ve chvíli, kdy se Kiritův meč začal pohybovat, se obrova horní polovina neskutečně rychle otočila kolem páteře. Zhoupla se tak, jak by to žádný člověk nikdy nedokázal, a levá paže se snesla ke Kiritovi.
Ozval se tupý náraz. Kirito s nadlidskými reflexy změnil směr své techniky, aby odrazil golemův úder.
Ale před zděšeným Eugeem se odehrálo to, co se už jednou stalo.
Kirito se zvedl do vzduchu, nevydržel plný nápor nárazu. Golemova zadní levá noha rychle vystřelila kupředu k jeho nechráněnému boku.
Znovu zaznělo těžké zadunění a Kirito odlétl do strany, nakonec narazil do okna mířícího na východ. Na sklo vyšplíchlo děsivé množství krve a šermíř v černé se sesunul k zemi.
Eugeo v tichém šoku sledoval, jak se pod jeho parťákem, který ležel tváří k podlaze, tvoří kaluž krve – ve vlastních pažích ani nohách nic necítil. Jako by mu jeho tělo už nepatřilo. Nemohl ten třes zastavit.
Poslouchala ho jen tvář. Zvedl ji a podíval se na Sword Golema, který stál jen pět nebo šest melů daleko.
Monstrum se zadívalo přímo na něj. Jílec meče na vrcholku páteře vypadal skoro jako obličej. Dva drahokamy vložené do záštity se zatřpytily jako mrkající oči.
Nemohl se pohnout ani promluvit. Eugeova ochromená mysl dokázala jen opakovat jednu myšlenku.
To není možné.
To není možné. To se nemůže dít.
Alice a Kirito byli v podstatě nejsilnější válečníci na celém světě. Nikdy by spolu žádný boj neprohráli, dokonce ani boj proti takovéto děsivé bytosti – válečné zbrani. Zase se zvednou a brzy znovu tasí své meče…
Hihi. Hihihi.
Přes neustálé těžké skřípání golema k němu dolehl tichý smích. Eugeo si v tu chvíli všiml, že Administrátorka, jež levitovala v pozadí a sledovala boj, si to celé náramně užívá. V jejích zrcadlových očích byla jediná barva – rudá barva prolité krve Kirita a Alice. Nebyla v nich ani špetka lítosti.
Obří bytost se začala znovu pohybovat, aby splnila příkazy své paní. Přední pravá noha se zvedla a dopadla o velký krok dál. Následovala ji přední levá noha.
Levou paži blížícího se obra zdobily červené kapky. Eugeo doufal, že ho to zabije a bude konec.
Zmizel i jeho strach.
Celý svět se ponořil do ticha…
A pak se mu v hlavě ozval tichounký hlásek. Tak tichý, že mu napřed ani nedošlo, že vůbec něco slyší.
„Použij tu dýku, Eugeo!“
Byl to ženský hlas, trochu hlubší, ale krásný.
Pokud je to předsmrtná iluze, rozhodně nezněla jako hlas, který by kdy v životě slyšel. Podíval se doprava a…
…na Kiritově pravém rameni seděl černý pavouček veliký jako lidský nehet.
Ale žádný tak malý hmyz nemohl mluvit. A přesto v tom hlase bylo něco, kvůli čemu tomu Eugeo věřil. Možná proto, že mu už vlastní nápady zcela došly, si byl Eugeo jistý, že je tvoreček, který na něj mával přední nohou, jako by mu chtěl vynadat, původcem hlasu v hlavě.
„Ne… nejde to. Dýka se k ní nedostane,“ zamumlal. Pavouček zamával zvednutou nohou ještě víc.
„Ne! Průchod! Zabodni ji do disku v podlaze!“
„Co…?“
Pak vytřeštil oči. Černý pavouček ho sledoval svýma čtyřma rubínovýma očima a řekl: „Zdržím ho! Hlavně si pospěš!!“
Jak na něj pavouk křičel, jeho roztomilé tesáčky se zatočily. Pak se krátce otočil k bledému Kiritovi, lehce ho pohladil po tváři nohou a seskočil na zem.
Černá tečka dopadla na koberec bez jediného zvuku.
Pak se rozeběhla přímo proti Sword Golemovi, stvoření, které bylo tisícinásobně větší.

Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář! ♥

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prolog

Discord

Scherzo hluboké noci, část druhá

Scherzo hluboké noci, část první

Scherzo hluboké noci, část třetí

SAO: The Beginning – prolog