Scherzo hluboké noci, část třetí

Dvacet tři měděných mincí, každá v hodnotě deseti corů.
Devět stříbrných mincí, každá v hodnotě sta corů.
Dvě malé zlaté mince, každá v hodnotě pěti set corů.
Jedna velká zlatá mince, v hodnotě tisíce corů.
Tři drahokamy v poměrně dobré kvalitě.
Jeden náhrdelník, který měl zřejmě magický efekt.
Jeden náramek, taktéž zřejmě magický.
Dva prsteny, taktéž zřejmě magické.
To byl seznam předmětů, které Asuna s Kiritem našli v chrámu na okraji Karluinu předtím, než buff vyprchal. Přesnou cenu a efekty drahokamů a doplňků zjistí, až si je nechají ocenit, ale celkově si museli vydělat víc jak pět tisíc corů. Na hodinu práce to byl vynikající výsledek.
Hned po poslední kontrole prázdného chrámu, během které se ujistili, že tu už nic nezáří, přestala ikona buffu blikat a zmizela.
„Uff…,“ vydechla Asuna těžce a dosedla na zničenou lavičku vedle Kirita. Podívala se na relikty – poklady –, které sesbírali a které teď ležely vyskládané na složené dece. Znovu si povzdechla.
„Ano, mohlo by být nebezpečné vypěstovat si na tomhle závislost.“
„Že jo? V betě byli lidi, kteří přestali úplně sbírat zkušenosti a prostě se z nich stali sběratelé reliktů. Z úcty jsme jim říkali ‚hrabivci‘.“
„To mi nezní zrovna uctivě…“
Zvedla z deky červený drahokam a položila si ho do dlaně. Prolézat chrám a hledat zářící místa byla zábava, ale jakmile magický efekt vypršel, zůstal v ní provinilý pocit.
Svým způsobem byl tohle pro hráče, kteří se rozhodli věnovat řemeslnictví nebo neodejít z Města Začátků, jeden z mála způsobů, jak si v bezpečné zóně vydělat. A jestli se relikty nevrátí, je to ještě horší. Nepotřebovali je na jídlo ani na zaplacení ubytování, takže byl náskok při vysbírání všech reliktů před ostatními jednoduše sobecká chamtivost.
Vrátila drahokam na deku. Když Kirito promluvil, nebyla v jeho hlasu stopa po ironii jako obvykle: „…Jsi moc laskavá.“
Bylo to uznání její lítosti, ale tohle jí napřed vůbec nedošlo. Až po třech vteřinách překvapeně vyjekla: „C-cože?! Co...? Nejsem… Co tím…?“
Kirito se trochu stydlivě usmál a vysvětlil to: „Nemusíš se cítit provinile, Asuno. V porovnání se všemi relikty ve městě jsme posbírali jen pár šuntů.“
Nemotorně natáhl ruku a lehounce ji poplácal na zádech na pravé lopatce, na pásku od náprsního plátu.
Předtím by ho nejspíš praštila a požadovala, aby se jí tak nedotýkal. Ale tentokrát Asuna jen zadržela dech a pokoušela se zadržet náhlou vlnu emocí, která se v ní vzedmula.
Cítila se provinile, že ji bavilo sbírat relikty a ani nezvážila důsledky. Ale zároveň se chtěla hájit, že se i ona bojí vycházet z města a bojovat proti monstrům. Vybuchla v ní směsice těchto dvou emocí, což změnilo pocity, které se snažila potlačit, v silnou touhu.
Chtěla zabořit tvář do hrudi svého společníka, černovlasého šermíře, se kterým byla v týmu jen proto, aby si snáze klestila cestu touhle smrtící hrou, a vyplakat si oči. Chtěla se vzdát své role silné elitní hráčky, pocty, po které nikdy netoužila, zapomenout na všechna omezení, která jí byla uložena, a křičet a brečet jako malé dítě. Chtěla být osvobozená – a aby to bylo přijato, bylo jí to odpuštěno a aby byla utěšena.
Ale tahle možnost neexistovala.
Nemohla se během své slabosti upínat na Kirita. Už takhle příliš využívala jeho vědomostí. Kolik otázek jí zodpověděl za jediný den, který na tomto podlaží strávili? A opak se nestával téměř nikdy.
Pokud se na něj bude spoléhat ještě víc, už nebudou herní parťáci – budou ochránce a chráněnka. V rámci herních znalostí to tak už platilo. Proto mu musela být rovna v boji a musela ovládat své emoce.
U levého boku, který Kirito neviděl, sevřela pochvu svého rapíru, aby bouři impulzů ustála. Nakonec se vlna emocí začala tišit a vrátila se na dno srdce, kde emoce držela na uzdě.
Asuna dlouze a pomalu vydechla a slabě se usmála na svého parťáka, který si o ni dělal starosti.
„Ano… děkuju, jsem v pořádku. Nelituju toho, moc mě to bavilo… ale prozatím už mi asi hledání reliktů stačí.“
„…Dobře,“ zazubil se Kirito a přikývl. Vyndal z inventáře prázdnou koženou tašku, přendal do ní mince a doplňky a laskavě pronesl: „Když jsem řekl, že se nemusíš cítit provinile, byla to pravda. Podobné chrámy a náměstí jsou po celém městě…“
„…Jo.“
„A co my víme, je možné, že se relikty vrátí…“
„…Jo.“
„A vůbec, hledání reliktů ve městě je v podstatě jednodušší vedlejší produkt skutečné honby za pokladem Karluinu.“
„…Jo… jo?“ zeptala se a zmateně se odmlčela. „Jak to myslíš?“
„Víš, jak jsme u teleportační brány ani nikde jinde neviděli nikoho z BDR ani AOS? No, myslím, že to oni posbírají všechny relikty, aby si naplnili válečné pokladnice nebo tak.“
„…To máš asi pravdu…“
Sledovala svého parťáka a přemýšlela, kam tahle konverzace směřuje. Kirito natáhl ukazováček a zamířil na zem.
„Myslím, že jsou dole.“
„…Dole?“
„Jo. Pod Karluinem jsou obří katakomby… v podstatě je to labyrint. Je tak velký, že pokračuje až za hranici města. A právě v něm se odehrává skutečná honba za pokladem. Najdeš tam věci, oproti kterým jsou tyhle úplná prkotina.“
„…Co?“
„Takže se nemusíš cítit až tak provinile. Pojď, necháme si je ocenit, směníme je za hotovost a peníze si rozdělíme. Pak můžeme jít do zbrojnice a vylepšit si vybavení…“
„Co? Co?! Cožeee?!“
Asunou znovu projela vlna emocí – ale tentokrát to byl spíš hněv. Zatnula pravou pěst.
„Tos mi…! Měl říct…!! Dřív!!!“
Pravý hák slyšitelně prořízl vzduch a trefil by Kirita do levého boku, kdyby tu neúčinkoval protizločinný kodex. Ve vzduchu zazářily fialové jiskry a krátce osvětlily rozbořený chrám.

Vlastnosti neidentifikovaného předmětu se daly zobrazit jedině tak, že předmět ocenil hráč nebo NPC se skillem Posouzení. Hráčů s tímhle skillem ještě moc nebylo, a tak šla dvojice k NPC prodejci v Karluinu, aby jim drahokamy a doplňky identifikoval.
Drahokamy byly všechny kameny úrovně D, takže měly hodnotu stěží pět set corů za kus, náhrdelník měl +3 ke skillu Recitace, náramek +4 k Míchání a jeden z prstenů přidával jednoprocentní zesílení k rezistenci ochromení – dohromady to byla celkem slabota. Ale druhý prsten měl neznámý efekt: svítivost.
Po odchodu z obchodu Asuna stříbrný prsten se žlutým kamenem pečlivě zkoumala a Kirito navrhl: „Co kdyby sis ho nasadila? Mohl by přijít vhod.“
„Ehm… myslíš? Ale...“
Našli ho spolu, pomyslela si, tak by si o něj měli střihnout, ale Kirito zvedl ruce a zastavil ji, než to mohla říct nahlas.
„Hele, já už mám prsteny na obou rukách.“
A skutečně, na obou ukazováčcích měl stříbrné kroužky. Ten na pravé přidával +1 k síle, byla to odměna za úkol od velitele temných elfů na třetím podlaží. A na levé měl Pečeť Lyusuly, kterou mu věnoval vikomt Yofilis.
Asuna měla tentýž prsten na prostředníčku levé ruky. Když je společně dostali, bez přemýšlení si ho nasadila na prsteníček. I jen vzpomínka na to, jak si to opožděně uvědomila a rychle ho přendala na prostředníček, ji znovu uvedla do rozpaků a vehnala jí trochu červeně do tváří. Sklonila ruku.
„N-no… dobře, když na tom trváš.“
Nasadila si záhadný Prsten svíce na pravý prostředníček a rozešla se, úplně zapomněla zeptat se Kirita na magický efekt prstenu.
Zbytek reliktů prodali v obchodě nedaleko znalce a ve směnárně vedle směnili karly za cory, takže si celkem vydělali 6 480 corů. Kirito otevřel prodejní okno a poslal jí přesně polovinu, což přijala.
Zcela se nezbavila pocitu viny, že vybrali všechny relikty z chrámu, ale podle něj tu byly v městě i pod ním ještě hory pokladů, takže až přijdou hledat relikty hráči ze spodních podlaží, nebudou o zábavu připraveni. A navíc toho našla tolik za tak krátkou dobu jen díky bonusovému efektu k hledání reliktů. Vzhledem k tomu, že se každý den prodával jen omezený počet koláčů, potrvá nějakou dobu, než budou nalezeny všechny relikty.
Asuna se rozhodla, že náhlý příjem peněz použije jen na to, aby pomohla v posunu hrou – a díky tomu rozhodnutí se cítila o něco lépe. Kirito je už mezitím vedl ke zbrojnici.
„Hele, já myslela, že v Aincradu není magie?“
„Hmm? Jo… to říkala Kizmel. Elfové mají svá zaklínadla z doby před Velkým rozdělením, ale nám lidem v podstatě nic nezbylo…“
„Tak jak funguje ten efekt koláče? Vždyť to je v podstatě magický efekt, ne?“
„Ach,“ zamumlal Kirito a usmál se, „na to jsem dnes přišel… Myslím, že je to možná proto, že je to modroborůvkový koláč.“
„Jak to myslíš?“
„Víš, jak je prý antokyan v borůvkách prospěšný zraku? No, v modroborůvkách je ho podle toho názvu nejspíš dvojnásobné množství, takže díky tomu vidíš relikty lépe. Takže by se dalo říct, že to není tak docela magie…“
„…Hmm…“
Přemýšlela, jak by v tom případě vysvětlil bonus štěstí lehce roztřeseného dortíku – ale rozhodla se, že si tu vzpomínku uchová v nynější podobě a držela jazyk za zuby.
Podívala se raději na spodek dalšího podlaží, který se v měsíčním světle matně leskl, a zamumlala: „Potkáme Kizmel i na tomhle podlaží, že ano?“
Na to Kirito okamžitou odpověď neměl. I on vzhlédl.
„…Kampaňový úkol se na čtvrtém podlaží dost lišil od toho, jak probíhal v betě. Generál N’ltzahh a vikomt Yofilis tam ani neexistovali. Takže jistě to nevím… ale snad ji potkáme.“
„Jo,“ zadoufala Asuna.
„Ach,“ pokračoval Kirito, „ale možná za ní budeme moct jít odsud.“
„Co…?“
„Musíme si přece jít vyzvednout odměnu od vikomta, než se gildy pustí do procházení pátého podlaží.“
„No jo. Samozřejmě.“
Po boji o hrad Yofel na předchozím podlaží jim pán hradu nabídl neuvěřitelný seznam potenciálních odměn, ale v tu chvíli se dozvěděli, že se gildy vydaly porazit bosse podlaží, a tak museli výběr odložit a co nejrychleji se dostat do věže labyrintu. Výběr odměny nebyl nijak časově omezený – alespoň v to doufali –, ale měli by se vrátit brzy.
„Nevím, jestli bude Kizmel pořád na hradě,“ dodal Kirito, protože nechtěl, aby si Asuna dělala přílišné naděje. Podívala se na čas, bylo půl desáté večer. Nebylo zrovna brzy, ale ani příliš pozdě.
„Vrátíme se na čtvrté podlaží?“
„Hm, jo… stejně bych si měl brzy pořídit nový meč…“
„Vážně? Nebudeš dál používat tenhle?“ zeptala se a podívala se na Elfí statný meč, který vyčuhoval nad Kiritovým ramenem. „Není vážně silný?“
„Jo, je… ale zbývá mu jen jeden pokus o vylepšení. I kdyby vyšel, brzo už tenhle meč moc užitečný nebude.“
„Hmm… Takže to asi vždy nevyjde.“
„Přesně tak,“ zašklebil se kysele. „No! Tak se teleportujeme zpátky do Rovie a do rána nasbíráme všechny materiály.
„Materiály…? No jo…“
K přesunu po kanálech na čtvrtém podlaží potřebovali gondolu. Ale jejich spolehlivá Tilnel pořád kotvila u hradu Yofel. Budou si muset postavit novou loď, aby se z města na hrad dostali.
„No… taky bych ráda znovu viděla loďaře Romola… tak se do toho pusťme!“ Asuna zaťala pěst, celá plála nadšením.
Kirito zděšeně poznamenal: „Tentokrát uděláme jen normální gondolu, že…? Ne nějakou, ke které potřebuješ tuk monstrózního medvěda…?“
„Tak fajn. Asi mi bude stačit i normální gondola.“
Její parťák vydechl a viditelně se mu ulevilo, ale Asuna ho šťouchla do ramene a zrychlila krok.

Když vyšli z teleportační brány Karluinu do Rovie, hlavního města čtvrtého podlaží, přivítala je příjemná vůně vody a zvuk vlnek narážejících na stěny kanálů.
I tady byla samozřejmě noc, ale pohled na světla odrážející se na vodě byl krásný jako sen.
„Už jsme otevřeli páté podlaží, ale pořád je tu tolik turistů,“ poznamenala Asuna.
„Takhle budeme možná muset u Romola nějakou chvíli čekat… No, tak pojď, pustíme se do sběru toho materiálu na…“
Zarazil se. Zezadu na ně volal hluboký baryton.
„Hej, vy dva!“
Věděli, komu patří, ještě než ho vůbec uviděli.
Byl to plešatý muž, který vedl tým válečníků, kteří všichni používali obouruční zbraně – Kirito jim říkal Tým chlapáků – a který si zachoval nezávislost na obou velkých gildách.
Kirito se otočil a krátce pozdravil: „Čau.“
Asuna ho následovala zdvořilou úklonou. „Dobrý večer, Agile.“
„Ahoj.“
Válečník se sekyrou Agil se na ně zazubil, ale svou zbraň u sebe neměl. Místo ní nesl na rameni velký válcovitý předmět. Asuna na něj chvíli zírala a pak ho poznala.
Byl to Prodejní koberec – obchodní předmět, který Kirito získal od kováře Nezhy a který pak vnutil – teda, daroval – Agilovi.
„Týjo, měníš povolání z bojovníka na obchodníka?“ zeptal se Kirito překvapeně.
Agil se znovu zazubil.
„No, říkal jsem si, že když už jsi mi ho dal, neměl by přijít nazmar.“
„To-to snad ne…,“ zaúpěl Kirito. I Asunu to zarazilo. Jestliže Agil a jeho tři kamarádi složí zbraně, dost to oslabí sílu přední skupiny.
Ale Agil se při pohledu na jejich starostlivé výrazy jen zasmál a zaklonil se. „Pardon, nechtěl jsem naznačit, že nebudu dál pomáhat. Ale říkal jsem si, že tohle zkusím a uvidím, jestli se mi s tím bude zbavovat přebytku předmětů líp, než když je prodávám v obchodech NPC. Takže jsem teď večer rozjížděl obchody.“
„Ach… Jak to šlo?“ zeptal se Kirito zvědavě.
Agil si pohladil pečlivě zastřiženou bradku a odpověděl: „Hmm… zřejmě záleží na předmětu. Podařilo se mi dobře zpeněžit předměty, kterou jsou potřeba, třeba materiály na gondoly. Ale doplňky, potraviny nebo vylepšení nebojových skillů se moc neprodávají. Takže jestli se chceš pustit do obchodování vážně, musíš sledovat, po čem je zrovna vysoká poptávka, a zapracovat na svém marketingu.“
„Aha, jasně,“ odpověděl Kirito a také si klouby na ruce promnul bradu. „V SAO není žádná funkce aukčních domů, kam by měli všichni kdykoli přístup. Takže jestli si chceš založit živobytí na prodeji předmětů, musíš se dost snažit…“
„Jo. Pro bojovníky bude těžký prodávat nepotřebný předměty po cestě. Žere to čas a nakupující a prodejci neví, kde by měli jeden druhého najít… kvůli tomu je vlastně strašně těžký nastavit tržní cenu.“
„Kdyby tu tak byl nějaký velký prostředník, něco jako ty velké obchody s recyklovaným zbožím v Japonsku, obchodovali by hráči mezi sebou mnohem víc… ale nikdo nemá peníze na to, aby tohle zařídil. Alespoň nějakou dobu ještě ne.“
„Ale to znamená, že ten, kdo to zařídí jako první, si na tom pěkně vydělá.“
Asuna netečně poslouchala, jak dvojice mužů tlachá o plánech na vydělávání peněz, ale teď se do konverzace vložila. „Promiň, Agile… slyšela jsem správně, že prodáváš materiály na stavbu lodi?“
„Hmm? Jo. Inventář jsem měl plnej dřeva a rudy. Něco jsem s nima dělat musel.“
„Z-zbylo ti něco?!“
I Kirito se vzpamatoval: „J-jo! Zbylo ti něco, Agile?!“
Velký muž pokrčil rameny a natáhl prázdné ruce.
„Neříkal jsem zrovna, že jsem prodal všechny sady na gondoly? Nezbyl mi ani jedinej předmět. Ale proč byste to teď vůbec chtěli? Nebyli jste první, kdo si loď postavil?“ zeptal se zvědavě. Kirito mu to rychle vysvětlil. Válečník přikývl, chvíli se nad tím zamyslel, pak otevřel okno a požádal dvojici, aby chvíli vydrželi. Posílal někomu rychlou zprávu.
Agil přelétl pohledem téměř okamžitou odpověď a promluvil: „Moji parťáci říkají, že je to v pohodě. Můžete si půjčit naši loď.“
Na východním molu teleportačního náměstí rozvázal Agil kotevní lano středně velikého Pequodu a zůstal na břehu, zatímco mu Asuna s Kiritem mávali z lodě, která mířila po hlavním kanálu na jih.
Kirito pádlující na zádi troufale prohlásil: „Ach, není nic krásnějšího jako velkorysí přátelé.“
„Až ho příště potkáme, poděkuješ mu pořádně. A dáš mu skutečný dárek.“
„…A náklady na něj si rozdělíme, doufám…?“ zeptal se Kirito nervózně. Asuna se jen usmála a otočila se dopředu.
Od velké lodní bitvy proti flotile lesních elfů na jižním jezeru čtvrtého podlaží uběhl teprve jediný den, ale přišlo jim, že jsou to věky, co se na gondole plavili naposledy. Krása městských světel, která se odrážela na hladině vody, občasná vlna a sprška, něžné pohupování přídě, která prorážela vlny – plavit se na lodi byla skutečně radost.
„Předtím jsi mluvil o vydělávání peněz jako prostředník – nemohl by sis vydělat prodejem gondolových zájezdů na jedné z těch velkých lodí?“ navrhla Asuna líně. „Gondoly NPC v Rovii nemůžu plout mimo město, ne?“
Její černě oděný gondoliér návrh doopravdy zvážil.
„Hmmm. Poptávka po tom určitě je. Ale v řekách mimo město jsou monstra…“
„To je fakt. Nemůžeš vydělávat na něčem, co by mohlo ohrozit bezpečí hráčů…“
„Ale kdybys měla před vyhlídkovou lodí a za ní menší lodě, které by zajišťovaly bezpečnost… nebo oblíkla pasažéry do těžké plátové zbroje…“
„Promiň, na ty plavby zapomeň.“
Zatímco si povídali, vyplula gondola z jižní brány Rovie a dostala se na řeku, která se vlnila vnějším terénem. Proudy je nesly dál na jih a přes středové kalderové jezero, kde kdysi bojovali proti Dvouhlavému archelonovi.
Narazili po cestě na pár ježovek, medúz a obřích krabů, ale na většinu z nich stačil jediný skill meče a mohli pokračovat dál za vesnici Usco uprostřed půlměsícového jezera do uzoučkých říček v kaňonu na jižní straně podlaží. Víc jak dalších deset minut Kirito pečlivě řídil Pequod, který byl větší než Tilnel, aby nenarazil do skály, až nakonec projeli zdí bílé mlhy, jež značila hranici mezi běžnou mapou a oblastí instance – jejich vlastní soukromou kopií cíle.
Když uviděli elegantní hrad, temně se tyčící nad jezerem, poskočilo Asuně srdce.
Teprve včera se v labyrintové věži rozloučila s rytířkou temných elfů Kizmel. Ale když teď bylo znovushledání tak blízko, nemohla se zbavit svíravého pocitu v hrudi.
Gondola klouzala po zrcadlové hladině jezera, až nakonec pomalu zakotvila u mola hradu Yofel. Kdyby obtočili lano kolem uvazovacího pacholete v doku, hra by zajistila, aby ho mohl uvolnit jen řádný vlastník gondoly, Agil, a tak loď nepřivázali a jen vyskočili na molo.
Hned vedle Pequodu kotvila menší gondola vyvedená v bílé a zelené – jejich loďka Tilnel. Asuna jejím směrem zašeptala: „Vrátili jsme se,“ a pak se krátce podívala na Kirita. Společně se vydali k hradní bráně.
Temná lesklá brána byla zavřená a strážili ji válečníci s halapartnami. Ale když Kirito ukázal Pečeť Lyusuly na levé ruce, zasalutovali mu a začali těžkou bránu otevírat.
Díky prstenu mohli volně projít i předními dveřmi hradu. Zamířili k velkému schodišti, aby pozdravili majitele sídla. Když dorazili do pátého patra, zaklepali na těžké dveře vpravo.
Byla téměř půlnoc, ale za dveřmi se hned ozval známý a krásný hlas, který je vyzval ke vstupu.
Kirito věnoval Asuně krátký pohled a pak dveře otevřel.
Když do této místnosti vstoupili poprvé, byla tu černočerná tma a těžké závěsy zakrývaly všechna okna, ale tentokrát Asuna hned uviděla teplé oranžové světlo mnoha luceren a svíček. V zadní části pracovny seděl za velkým stolem vysoký a hubený temný elf.
Pán hradu Yofel, vikomt Leyshren Zed Yofilis.
Kučeravé černé vlasy měl stažené na zátylku a z čela mu přes levé oko až po bradu vedla stará jizva, která byla jediným kazem jeho jinak krásných rysů. Uzavřel se v temnotě, aby (údajně) tuto jizvu, kterou nazýval „důkazem jeho největší ostudy“, skryl. Ale včerejší boj proti lesním elfům mu zřejmě pomohl tento názor změnit.
Vikomt se na oba usmál, jeho tvář v sobě měla jak elán mládí, tak vyspělost stáří.
„Kirito, Asuno, vrátili jste se.“
„Ano. My… ehm, měli jsme s vámi dohodu, můj pane,“ řekl Kirito rozpačitě. I pro něj bylo těžké přiznat, že si jen přišli vybrat odměnu za úkol. Podíval se na parťačku, aby mu pomohla, ale ta ho ignorovala a uklonila se vikomtovi.
„Odpusťte nám, že vás navštěvujeme tak pozdě v noci, můj pane.“
„Nevadí mi to. Ochránili jste tento hrad před velkým nebezpečím, jste tu vždy vítáni. Posaďte se, prosím.“
Uposlechli vikomtův pokyn, přešli pracovnu a zastavili se před jeho stolem. Ve velké místnosti nebylo žádné jiné NPC.
„Ehm… kde je Kizmel?“ zeptala se, protože předpokládala, že bude rytířka někde poblíž. Vikomt se na ni zadíval svýma šedozelenýma očima a zavrtěl hlavou.
„Mrzí mě, že vám to musím sdělit, ale Kizmel už na hradě není.“
„Co?!“ vykřikla dvojice hráčů současně.
Yofilis se naklonil kupředu a sepjal prsty na stole. Klidným hlasem to vysvětlil: „Na rozkaz kněží přijala Kizmel úkol přesunout Nefritový a Lazuritový klíč do pevnosti na pátém podlaží. Touto dobou by tam už měla být.“
„…Aha, jasně…,“ zamumlala Asuna a snažila se skrýt své zklamání.
Yofilisovi přejel po rtech úsměv a mírně pokračoval: „Jsem si jist, že i Kizmel vás chce vidět. Pokud budete mít příležitost, zkuste pevnost navštívit. Ona pečeť, kterou nosíte, vám zajistí vstup.“
„Ano… půjdeme tam!“
„Stavíme se tam hned, co to půjde.“
Yofilis se znovu usmál a přešel k pravé zdi místnosti. Tam na zemi ležela těžká truhlice.
„Ještě jsem vám řádně nepoděkoval a neodměnil vás za záchranu mého hradu. Jak jsem už říkal, každý si můžete z truhlice vybrat dva libovolné předměty.“
Asuna chtěla bodnout loktem do Kirita, kterému se ve tváři objevila neskrývaná úleva, že nabídka stále platí, ale rozptýlil ji vzhled pole pro výběr odměny, kde mohla vybrat více možností.
Zjistila, že je stejně nadšená jako její parťák. Krátce poděkovala jejich mecenáši a projela dlouhý seznam.
Trvalo celých dvacet pět minut, než se oba rozhodli, jaké odměny si vyberou. Vikomt trpělivě čekal, ale Asuně přišlo, že ho dvakrát viděla potlačit zívnutí, pokud si to tedy jen nepředstavovala.

Přes noc zůstali na hradě a ráno druhého dne se nasnídali. Pak se v Pequodu vrátili do Rovie. Hned poté, co s gondolou zakotvili ve východním doku, spustili kotvu a přivázali loď lanem k pacholeti, poslali Agilovi zprávu s poděkováním. Hlavní náměstí bylo pořád plné turistů, a tak se museli prosmýknout davem, aby se k teleportačnímu portálu dostali.
Když z vodní Rovie přecházeli do pobořeného Karluinu, zvedla Asuna svou kápi s kapucí, aby jí zakrývala rty a ona se tak chránila před studeným a prašným vzduchem. Ale místo toho…
Vyšli z brány do ještě mokřejšího prostředí, než jaké bylo v Rovii. Voda tady měla podobu milionů kapek, které padaly z nebe k zemi.
„…Prší?“ zamumlala a vzhlédla. Tvář jí hned zkropily velké kapky a ona si rychle přetáhla kapuci přes hlavu.
„Jo, prší,“ zamumlal překvapeně Kirito a postavil klopy koženého pláště. To nával vody samozřejmě nezastavilo, takže se mu brzy lepily prameny černých vlasů k čelu.
Mokré vlasy byly jen otravné, ale pokud by byla zbroj vystavena vodě příliš dlouho, začal by na ni působit efekt nasáknutí, při kterém se hůře pohybovalo.
„N-no, najdeme si nějaké místo, kde se můžeme schovat,“ navrhla Asuna a rozhlédla se po náměstí. Ačkoli bylo brzy, osm ráno, kvůli počasí tu bylo jen pár lidí. Na tmavých kočičích hlavách se tvořily velké kaluže, do nichž neustále dopadaly nové a nové kapky z neustálého lijáku.
„Ale snídani jsme už měli… a zbraně jsme si vylepšili a předměty jsme už taky nakoupili…“
„Je jedno, kam půjdeme, hlavně ať to má střechu!“ zasyčela Asuna. Kirito se nad tím na dvě vteřiny zamyslel a pak přikývl. Z konců ofiny mu spadlo několik kapek.
„Tak to můžeme začít plnit úkoly, které jsme včera přijali.“
„Během deště?“
„Neboj, budeme mít střechu nad hlavou.“
Kirito se poklusem rozeběhl potopou a ona neměla na výběr než ho následovat.
Pod jejich nohama stříkala voda z kaluží všude kolem. Přeběhli náměstí a mířili na severní stranu města, kterou zatím ještě nenavštívili. Po pouhých asi třiceti nebo padesáti metrech doběhli na další velké náměstí. Uprostřed byla velká rozpadlá ruina, ale v porovnání s chrámem, ve kterém včera hledali poklady, působila děsivěji a zlověstněji.
Přesto do tmavé a zatuchlé zříceniny vběhli a konečně unikli dešti. Asuna oběma rukama smetla rukou vodu, která zůstávala na plášti a sukni, a vydechla.
Rozhlédla se – byli ve velkém potemnělém prostoru. V silných kamenných zdech před nimi a po obou stranách nebyly dveře, ale v podlaze uprostřed místnosti bylo schodiště mířící dolů. Po obou stranách stály bizarní svaté sochy, jejichž stíny se v mihotavém světle ohňů v rozích místnosti svíjely po podlaze a stěnách.
„…Co je tohle místo?“ zeptala se svého parťáka, který z pláště vyklepával vodu. Jeho odpověď byla v podstatě taková, jakou očekávala.
„Je to vchod do těch podzemních katakomb, o kterých jsem ti včera říkal. Jsou i jiné vchody, ale tenhle je hlavní.“
„Aha… a tady budeme plnit nějaké úkoly?“
„Jo, plní se jich tu dost.“
Kirito si odhrnul mokrou ofinu z očí a otevřel okno, nastavil ho na viditelný režim a ukázal Asuně seznam přijatých úkolů.
„Tady v tomhle, ‚Ztracená Jenny‘, hledáš ztracené štěně nebo kotě nebo co jedné holčičky. Ve ‚Sběrateli bez vkusu‘ musíš najít jistý druh reliktu a v ‚Třicetiletém nářku‘ máš najít nějakého potulného zlého ducha…“
Nět!“ vyjekla Asuna náhle a zakryla Kiritova ústa rukou.
Její reakce ho překvapila a pokusil se přes její dlaň něco zamumlat, ale věnovala mu vražedný pohled, který ho umlčel. Teprve pak ho pustila.
Několik chvil mlčel a pak se tiše a váhavě zeptal: „…Co bylo to nět?“
„…To je rusky ‚ne‘.“
„…Proč jsi řekla ne?“
„…Protože… ehm… nemám ráda spoilery,“ vysvětlila chabě – přišlo jí to jako slabá výmluva –, ale Kirito s vážným výrazem přikývl, zřejmě ho přesvědčila.
„Ach… to je fakt. Úkoly nutné k dokončení podlaží jsou jedna věc, ale tyhle jednorázové úkoly jsou zábavnější, když jejich příběhy neznáš předem. Dobře, fajn nápad. Odteď je nebudu vysvětlovat ani komentovat. Můžeš nás vést, Asuno.“
Byl tak vážný a upřímný, že už to teď nemohla uvést na pravou míru. Odkašlala si a podívala se na schody.
„Ach… ano. Ta-tak já půjdu jako první. Jsi připravený?“
„Samozřejmě.“
Zvedl svůj zbrusu nový meč a zamával jím.
Na seznamu odměn vikomta Yofilise byly dva různé jednoruční meče. Asuně podle jejich vlastností přišlo, že je šavle silnější, ale Kirito si vybral Večerní meč.
Asuna si pomyslela, že se ho musí někdy zeptat proč, ale teď to nebylo důležité. Zhluboka se nadechla, odevzdala se svému osudu a otočila se ke vchodu do podzemního pohřebiště.
„…Tak tedy pojďme!“
„Jo!“
Asuna a Kirito se 29. prosince v 8.20 pustili do dobývání pátého podlaží Aincradu.




Komentáře

  1. Hurá další díl. Velké díky za překlad.

    OdpovědětSmazat
  2. Děkuji za překlad... :)

    OdpovědětSmazat
  3. Děkuji za zpříjemnění večera tvým překladem.

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Děkuji za komentář! ♥

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prolog

Discord

Scherzo hluboké noci, část druhá

Scherzo hluboké noci, část první

SAO: The Beginning – prolog