Scherzo hluboké noci, část druhá

Po sedmé večer se dvojice rozhodla vrátit se do města.
Hlavní město pátého podlaží, Karluin, stálo uprostřed velkého pásu ruin, které zabíraly jihovýchodní kraj podlaží. Město mělo připomínat osídlení nově příchozích, kteří využívali rozbořené město z minulých staletí.
Na rozdíl od Rovie na čtvrtém podlaží, kterou křížil snad nespočet kanálů, tu nebyla téměř žádná voda, ale nebylo tu prašno, nejspíš díky nějakým dost zaneprázdněným NPC uklízečům. Budovy postavené z tmavých kamenných bloků se tu a tam rozpadaly, ale centrum města bylo plné kožených a plátěných stanů, ve kterých to chaoticky vřelo životem.„…Je docela těžké poznat, kde bezpečná zóna začíná a kde končí…,“ zamumlala Asuna, když se před ní náhle objevila slova o vstupu do bezpečí města.
Když nápis zmizel, otočila se a podívala se na cestu, kterou sem přišli. Po jejích stranách ležely zhroucené kamenné zdi. Ale neviděla klenby ani nic jiného, co by mohlo označovat hranice města. Měla by si tohle místo zapamatovat, aby jej poznala na první pohled, kdyby na ně za hranicemi města útočila monstra a oni potřebovali uniknout.
Kirito vedle ní přikývl: „Jo, máš pravdu. V betě lidi označovali hranici města dřevěnými bednami a tak, ale systém je považoval za opuštěný předměty, takže jim postupně klesala odolnost, až zmizely úplně…“
„Aha… Nešlo by to označit něčím levným s vysokou odolností? Vždyť postačí víceméně cokoli, ne?“
„Jasně. Ty rozpadlý bloky všude kolem.“
Podívala se na místo, kam Kirito ukazoval. Kolem cesty leželo mnoho kamenných bloků. Ale vzhledem k tomu, že byly ze stejného materiálu jako zdi, nejspíš by si jich ona ani Kirito jen tak nevšimli.
„…Asi budeme muset mít oči na stopkách.“
Pokračovala v chůzi a pokoušela se vrýt si okolí do paměti.
Blížili se k centru Karluinu, a tak k nim začaly doléhat první zvuky – hudba flétny, která připomínala evropskou lidovou hudbu, a čilé povídání hlasů. Od aktivace teleportační brány uběhl více jak den a do města přišlo z nižších podlaží mnoho hráčů.
„Hm, nevidím tu nikoho z BDR ani AOS,“ zamumlal Kirito, když si z ulice prohlížel dav na náměstí. Asunu to překvapilo.
„Obvykle se jim snažíš vyhýbat. Chceš je snad pozvat na večeři nebo co?“
„Dalo by se to tak říct.“
Tohle ji vyloženě zarazilo. „Co tak najednou?“
„No,“ ušklíbl se a poškrábal se na hlavě, „doufal jsem, že zastihnu někoho rozumnějšího, třeba Šivatu nebo Hafnera, a znovu se jich zeptám na Morteho. Neúčastnil se boje proti třetímu ani čtvrtému bossovi podlaží, takže z guild nejspíš odešel… ale možná se něco dozvíme o něm a o tom, co dělal, když členem guild ještě byl.“
„Ach…,“ odpověděla nevýrazně, ale uvědomovala si, že pokud netaktní a antisociální šermíř zacházel tak daleko, vážně mu možnost, že by v Aincradu řádil PKer, dělala starosti. Možná by mu měla pomoct se sběrem informací… ale pak ji něco napadlo.
„No jo… Proč se nezeptáme Argo?“
Bylo to očividné. Krysa Argo, vynikající prodejkyně informací, ví o Mortem jistě vše, včetně toho, kde se skrývá.
Ale Kirito byl na vážkách. „Vlastně… jsem si o něm informace od Argo už jednou kupoval. Ale to bylo na třetím podlaží, předtím, než mě vyzval k tomu duelu… pochybuju, že by tu práci vzala, kdyby věděla, jak je nebezpečný,“ zabručel.
„Co? Proč by ne…?“ začala se ptát, ale pak jí to došlo.
Argo byla talentová prodejkyně informací, byla dost rychlá na to, aby proběhla kolem monster a dostala se až k místnosti bosse v labyrintu, ale její vybavení a výběr skillů se na boj nejspíš nezaměřovaly. Kirito se bál o její bezpečí.
„…Promiň. Máš samozřejmě pravdu. Tohle je nebezpečný zabiják hráčů, nemůžeme ji požádat, aby se vystavila nebezpečí,“ zamumlala Asuna. Kirito se na ni významně podíval.
„Co-co je?“ zeptala se.
„No… to platí i pro tebe,“ odpověděl částečně drze, částečně ustaraně. Překvapeně zamrkala.
„Samozřejmě mě nenapadlo, že bych to vyšetřovala sama, jasný?“
„Tak hlavně, že si rozumíme,“ odpověděl. Tvářil se jako malý chlapec, který se tolik snaží chovat jako dospělý. Bezděky natáhla ruku a pěstí ho lehce udeřila do ramene v černém kabátu.
„C-co je?“
„Ale nic,“ odvětila a protáhla si ruce nad hlavou. „Áá, mám hlad! Doveď mě do nějaké dobré restaurace, kde nebude moc lidí a bude tam čisto.“
„Toho chceš nějak hodně,“ zavrtěl Kirito otráveně hlavou, zamyslel se a pak se zazubil. „Ale vím, kam půjdeme.“
Po několika minutách procházení kolem podezřele vypadajících výloh vlevo i vpravo neměla Asuna ani ponětí, kde vlastně je. Otevřela z menu obrazovku s mapou, ale město pro ni byla pořád nová oblast, takže se okolí zobrazovalo šedě a dozvěděla se jen to, že je na jižní straně Karluinu.
Kiritova mapa by měla vypadat stejně, ale proplétal se bludištěm uliček bez sebemenšího zaváhání. Vzhledem k tomu, že beta proběhla před celými čtyřmi měsíci, byla jeho paměť vskutku působivá.
„To si pamatuješ mapy všech měst až na desáté podlaží?“ zeptala se ho při chůzi podezřívavě.
Pokrčil rameny. „Všech ne. Rovie mi v hlavě moc neutkvěla… ale Karluin se mi dost líbil. Asi deset dní jsem tu měl základnu.“
„Cože? Proč sis nevybral Rovii? Vždyť to tam bylo mnohem hezčí… ach. No jo, v betě…“
„Přesně tak. V betě byly kanály obyčejné cesty. A nevím, jestli bych si z Rovie udělal základnu teď… určitě by mě brzo začalo štvát, že pořád musím používat loď.“
„To máš asi pravdu…“
Rozhlédla se. Ani si nevšimla, kdy se obchody vytratily. Prořídly i lampy, takže kolem nich zbyly už jenom ruiny. Na cestě s nimi nebyli žádní hráči ani žádná NPC.
Kdyby to byl skutečný svět, ani by ji nenapadlo jít takhle s chlapcem po setmění. Nikdy neměla přítele, a tak by v takovéto situaci byla normálně maximálně obezřetná, ale teď byla díky obraně systémového protizločinného kódu a spolehlivému rapíru po boku překvapivě lhostejná. Vlastně se docela těšila na to, až uvidí, kam ji Kirito vede.
Dalších pět minut procházeli podle Kiritova radaru dřevěnými dveřmi a oblouky, až se před nimi objevilo světlo.
Do kamenné zdi na konci úzké uličky byly vsazeny dřevěné dveře, po stranách visely lucerny a na dveřích malá cedule. Zdi byly příliš vysoké, než aby poznala, co je na druhé straně, ale zřejmě to byl nějaký podnik.
Posledních patnáct metrů vyrazila Asuna poklusem dopředu, aby si mohla ceduli přečíst, a Kirita nechala za sebou. Cedule byla z plochého kusu černého kamene a někdo do ní vyryl nápis TAVERN INN BLINK & BRINK. Pod názvem byla bílou křídou dopsaná dnešní specialita v angličtině.
Blink and Brink…? No, anglické blink znamená mrknout… ale to druhé nevím,“ zamumlala a podívala se na menu. Všimla si, že na spodku je malým písmem tištěné varování. Stálo tam: POZOR! NEVBÍHEJTE DO BUDOVY.
Zatímco přemýšlela, co to znamená, ji Kirito dohnal a natáhl ruku ke dveřím.
„Uvnitř uvidíš, co tím brink myslí. Až po tobě.“
Zatáhl za kovový kruh na dveřích. Zevnitř vylétl studený závan větru a Asuna odvrátila tvář. Když poryv zmizel, opatrně nahlédla dovnitř.
Za dveřmi ležela terasa ve tvaru čtverce. Vepředu a napravo bylo kovové zábradlí, levá strana terasy přiléhala k restauraci. Restaurace nebyla z rozpadlých kamenných ruin, ale ze dřeva, což jí společně s velkým oknem ve venkovském stylu dodávalo příjemnou atmosféru. Ale Asuna se tím směrem skoro ani nepodívala, její pohled k sobě lákala terasa.
Prošla vchodem a vykročila na kamennou terasu, propletla se mezi třemi stoly ze železa a došla až ke kraji, kde se oběma rukama chytila zábradlí ve výšce pasu.
„…Co… je to…?“ zamumlala pro sebe chraptivě. Kirito došel vedle ní a opřel se o zábradlí.
„No, obloha.“
To byl velice jednoduchý popis toho, co viděla.
Neviděla nic než noční oblohu, vpravo černou jako inkoust, která postupně bledla do tmavomodré, nachové, fialové a nakonec vlevo do tmavočervených odstínů západu slunce. Nebe nad Asunou bylo poseté jednou hvězdou vedle druhé, a ty jako by každou chvíli chtěly začít svítit dolů. A pod ní bylo nekonečné moře mraků, které se třpytily v záři hvězd přicházející shora.
Sledovala ten nádherný výjev a cítila, jak jí z vrcholku hlavy až do prstů u nohou projelo ochromující vzrušení.
Když napnula oči, všimla si hejna velkých ptáků, kteří letěli kousek nad nimi. Pomalu letěli z východu na západ, až jí ve hvězdné oponě zmizeli z dohledu.
Asuna nevěděla, jak dlouho tam stojí, ale pak její mozek začal zase pracovat. Zamrkala a zamumlala: „Jasně… Brink jako kraj útesu.“
„Taky myslím. V betě jsem si to slovo musel najít ve slovníku,“ přiznal Kirito.
Znovu se rozhlédla.
Vysoké zdi po obou stranách terasy byly lehce zaoblené a tvořily úpatí obřích sloupů, které se táhly až ke spodku podlaží sto metrů nad nimi. Byli na úplném kraji Aincradu, přesně jak jméno restaurace tvrdilo.
„…Nikdy dřív jsem tak blízko kraje nebyla.“
„Já od bety taky ne… Dole na prvním podlaží je v Městě Začátků vysunutá vyhlídková plošina, ale já ve městě moc dlouho nepobyl.“
„…Jen pro ujištění, co se stane, když přes tohle zábradlí skočíš…?“
„Hmm…“
Neodpověděl hned. Naklonil horní polovinu těla přes zábradlí a zadíval se dolů.
„Po-pozor!“
Instinktivně ho chytila za límec kabátu a vší silou ho stáhla zpět. Zakuckal se a zase se narovnal, ve tváři měl napjatý úsměv.
„Vždyť jsem to nechtěl zkusit.“
„Ji-jistěže ne! Ale teď fakt nemusíš vyhledávat adrenalin!“
„Jo, promiň. Když jsem přes kraj přepadl v betě, tak se mi během pádu zobrazilo oznámení ‚Zemřel jsi‘ a já se oživil v Černoželezném paláci. No, teď to asi bude totéž, akorát bez toho oživení. Ale to zábradlí a terasa jsou nezničitelné objekty, takže jsou mnohem bezpečnější, než by byly ve skutečném světě.“
„No… to máš asi pravdu,“ zareptala a kabát pustila.
Šermíř zvedl prst a dodal: „A vlastně. V betě někdo proběhl dveřmi ve chvíli, kdy se otevřely, protože si chtěl objednat limitované jídlo s buffem, co tu prodávají, ale nepovedlo se mu včas ostře zatočit vlevo, a tak přes zábradlí přepadl. Takže na to si dávej bacha.“
„…Kvůli tomu asi bylo na ceduli to varování…“
Vzpomněla si na to, co se stalo zhruba před dvaceti dny.
V hlavním městě druhého podlaží, Urbu, nabízela jedna restaurace dort s buffem, podle menu se jmenoval Lehký roztřesený dortík. Nejen, že když ho snědla, dostala buff, ale hlavně si mohla pochutnat na dortíku s piškotovým těstem, hromadou šlehačky a spoustou jahod, aniž by se musela bát, že přibere.
Už jen ta vzpomínka v ní vyvolala hlad, a tak svého parťáka zatahala za kabát, tentokrát docela něžně.
„Pojď se najíst. Když už tu jsme, najíme se tady na terase.“
„Samozřejmě. Venkovní stoly byly během bety hodně oblíbené, páry sem chodily na rande. Nemáš ani ponětí, jak osaměle jsem si připadal, když jsem tu vedle takových lidí hltal jídlo kvůli buffu,“ zabručel Kirito a sedl si na židli u stolu, který byl kraji terasy nejblíže.
Asuna se posadila naproti a odpověděla: „No, to jsi asi rád, že ti tu konečně někdo dělá společnost…“
Když ve tváři dočasného parťáka uviděla podivný výraz, došlo jí, jakou chybu udělala. Cítila, jak se jí do tváře žene krev, a pořádně udeřila rukou do železného stolu.
„Te-teda, ne takhle! Aby bylo jasno, není to rande!“
Kirito na její prohlášení ale nestihl zareagovat, protože se dveře restaurace na západní straně terasy otevřely. To, jak bouchla do stolu, hra nejspíš vyhodnotila jako zavolání obsluhy. Rychlým krokem k nim přišla číšnice s černou zástěrou. Uklonila se, přivítala je a položila na stůl dvě sklenice vody.
„Už víte, co si objednáte?“
„Ach, počkejte…“
Asuna zvedla pergamen připnutý na bronzovou destičku, na kterém bylo menu. Číšnice byla virtuální NPC, takže nevadilo, že ji nechají čekat – takhle Asuna smýšlela ještě před půl měsícem, ale to se změnilo, když poznala temnou elfku Kizmel. Teď jí připadalo, že má každé NPC vlastní mysl a emoce, a to bez ohledu na to, jestli jsou to vysoce funkční programy jako Kizmel nebo obyčejná městská NPC bez umělé inteligence jako tato žena.
Menu obsahovalo jak anglické, tak japonské názvy jídel. Nechala svůj zrak a intuici pět vteřin pracovat, načež se rozhodla.
„Dám si salát s deseti sýry a listy z kozího salátu, horkou zapečenou polévku a pečeni z ptáka poro-poro se žemlí.“
Chtěla menu podat Kiritovi, ale on zvedl ruku a řekl: „Dám si totéž a přineste nám navíc lahev vrtkovína a jako dezert dva modroborůvkové koláče a kávu.“
Číšnice objednávku bez chybičky zopakovala a pak odešla. Asuna dlouze vydechla.
„…Přijde mi, že když vystoupáš na nové podlaží a nevíš, jak tamní jídla chutnají, je objednávání jako loterie.“
„Přišlas mi dost rozhodná.“
„Snažila jsem se vyhnout názvům, které zněly nově,“ odvětila a znovu se podívala na menu. Pak ji něco napadlo. „Tos objednal to limitované jídlo s buffem?“
„Samozřejmě.“
„Jaký má efekt?“
„To brzy zjistíš sama,“ zazubil se Kirito. Asuna ho provrtala pohledem a rozhodla se, že ho ten koláč nechá ochutnat jako prvního pro případ, že by v něm byl jed.
Hned nato jídlo dorazilo.
Ulevilo se jí, že jsou salát, polévka i hlavní chod víceméně takové, jaké je očekávala. Kirito vytáhl prsty korek z lahve vína a nalil do Asuniny sklenice zlatou tekutinu.
Když nápoj objednával, připadalo jí, že má zvláštní název, ale vypadalo to jako obyčejné bílé víno – jenomže když Kirito nalil víno sobě, bylo růžové a s bublinkami.
„…To je co za trik?“
„Žádný trik to není,“ položil s úšklebkem láhev na stůl. „Když ho naliješ, náhodně se mění mezi červeným, bílým a růžovým a sladkým, suchým a šumivým. Proto se jmenuje vrtkovíno.“
„Takže ty máš šumivé růžové. A já…“
Pozvedla sklenku, přiťukla si s Kiritem a upila. Pronikavý chlad a jemná příchuť příjemně podnítily její chuťové smysly. Hodně jí připomínalo bílé víno, které vyzkoušela ve skutečném světě, ale samozřejmě v něm nebyl žádný alkohol.
„…suché bílé. Mm, je dobré.“
„Hmm…,“ zamumlal Kirito a pečlivě ji sledoval. Tázavě zvedla obočí a on se podíval stranou, nervózně si odkašlal.
„No, já… přemýšlel jsem, jestli jsi už někdy víno pila.“
„Jen trošku, na ochutnání…,“ začala, ale zase hned přestala, když si uvědomila, že se znovu dostala k informacím o skutečném světě. A to k celkem citlivému tématu: kdyby si myslel, že pije víno pravidelně, znamenalo by to, že jí je víc jak dvacet let, což je v Japonsku věková hranice pro konzumaci alkoholu. Asuna před zhruba třemi měsíci oslavila teprve patnácté narozeniny, takže bylo zvláštní si představit, že by si o ní někdo myslel, že je jí o pět let víc. Popravdě pila víno, jen když doma ochutnávala z otcovy nebo bratrovy skleničky.
„Vážně jen trošku. Copak ty ses nikdy nenapil z tátova piva?“
„No, jasně. I když spíš z mámina piva…“
Kirito se zadíval doprava, směrem k nočnímu nebi. Asuna ho napodobila a za pár chvilek překvapeně vykulila oči.
Předtím si toho kvůli počtu hvězd nevšimla, ale jak se tam teď dívala, uviděla tři hvězdy v řadě: Orionův pás. Takže ta velká červená hvězda napravo je Betelgeuse, ta zářící úplně nalevo je Prokyon z Malého psa a ta bledá dole je Sirius z Velkého psa – dohromady tyto hvězdy tvoří Zimní trojúhelník.
„…Stejná souhvězdí jako ve skutečném světě…“
Asuna pevně zavřela oči a sklonila hlavu.
Z jejího domova ve čtvrti Setagaja v Tokiu byly hvězdy v podstatě neviditelné, ale z domu prarodičů z matčiny strany, který se nacházel na horách v prefektuře Mijagi, viděla hvězdy jasně. Jednou v zimě šla v noci v teplém oblečení ven, aby ji dědeček mohl jména hvězd naučit. Ta vzpomínka z dětství se k ní teď vrátila jasně a byla tak plná nostalgie, že se jí sevřelo srdce.
Položila dlaň na prsní plát na vycítila, že se Kirito chytá něco říct. Zavrtěla hlavou.
„Nic neříkej.“
„...“
„…Nechci myslet na skutečný svět. Jsem Asuna, šermířka na šestnácté úrovni. Jestli tomu přestanu věřit, stane se ze mě zase mé staré já, které nedokázalo bojovat…“
Slova jí z hrdla vycházela tak tiše, že je sama skoro ani neslyšela. Po několika chvílích jí odpověděl tichý hlas: „Jo… chápu to. Omlouvám se.“
Znovu zavrtěla hlavou, aby naznačila, že to není jeho vina. Bolest v hrudi po nějaké době zmizela. Zhluboka se nadechla a zvedla hlavu.
„Ne, já se omlouvám… No ale. Najíme se, než nám to vychladne.“
Jídlo snědli poněkud ve spěchu a bylo vcelku dobré.
Salátové listy chutnaly trochu po majonéze, a když z polévky sňali víčko, byla tak horká, že bublala. Pták poro-poro se trhal na malé kousky, jen do něj zabodli vidličkou, ale jinak jim chutnalo. Když dopila třetí sklenku vína – tentokrát sladkého růžového – přinesla jim servírka dezert.
„…Vypadá to jako obyčejný borůvkový koláč. Je tohle…?“
„Jo. Limitované jídlo s buffem.“
Barva borůvek jí připadala až trochu moc intenzivní (asi proto bylo v názvu to „modro“), ale vzhledem k tomu, že světlo přicházelo jen ze čtyř luceren v rozích terasy, bylo těžké to poznat. Když viděla, že Kirito snědl první sousto a zřejmě ho to neotrávilo ani ho nepostihla kletba, ukrojila vidličkou trojúhelníkový kousek a zvedla ho k ústům.
„Ach… je to dobré,“ vyhrkla. Pod čerstvými sladkokyselými borůvkami byla silná vrstva žloutkového krému, která se hodila ke křupavé kůrce koláče.
Koláč samozřejmě nebyl tak velký jako dortík z druhého podlaží, ale nedokázala určit, co jí chutnalo více. Blaženě dezert dojedla, upila kávy a spokojeně vydechla. A v levém horním rohu zorného pole se jí objevila ikona s neznámým efektem.
Uprostřed čtvercové ikonky byl obrázek otevřeného oka. Nejspíš to souviselo s očima, ale nepřišlo jí, že by se jí výrazně zlepšil zrak nebo noční vidění.
„…Co je to za buff?“
„Podívej se na zem,“ pobídl ji Kirito. Naklonila se a podívala se na kamennou podlahu pod stolem. Chvíli ji prohlížela, až si všimla, že se na kraji terasy něco matně leskne.
„…Tamhle něco je…“
Postavila se a k předmětu došla – byla to malá mince.
Jakmile ji zvedla, mince přestala zářit, ale pořád se leskla, jak se od ní odráželo světlo lucerny. Byla to stará stříbrná mince.
Ale ani na jedné straně neměla siluetu Aincradu, jak to mívají mince s hodnotou sta corů. Byl to nový symbol – dva stromy stojící vedle sebe. Na druhé straně byl jen zvláštní erb. Na rubu ani líci nenašla číslici označující hodnotu.
Vrátila se ke Kiritovi a minci mu ukázala.
„Je to jen nějaká zvláštní mince… Co je to? Proč zářila?“
Posadila se a pohodila minci na stůl. Kirito ji zvedl, rychle si ji prohlédl a s kývnutím začal mincí točit mezi prsty.
„Tyhle ruiny jsou tvořeny troskami – budovami a cestami, které vytváří Karluin – a ještě něčím důležitým. Víš čím?“
Odfrkla si, připadalo jí, jako by jí otázky pokládal učitel dějepisu. Poprvé za dlouhou dobu přepnula na studijní režim mozku a zkusila vymyslet logickou odpověď.
„…Artefakty?“
Kirito vyhodil minci pravým palcem do vzduchu a chytil ji do levé ruky.
„Téměř! No, v podstatě máš pravdu, ale odpověď zní ‚relikty‘. Trosky a relikty společně tvoří ruiny… Čímž chci říct to, že Karluin nejsou jen starobylé ulice a zdi – ale že je celý plný podobných malých reliktů. Ještě se to nerozneslo, ale za den dva sem budou zespodu přicházet stovky hráčů a budou po celém městě hledat relikty.“
„Ahááá…“
Znovu se podívala na zem. Pod zábradlím směřujícím na jih si všimla nové záře, a tak tam přeběhla a předmět zvedla.
„…Tahle je měděná.“
I na této minci byl symbol se dvěma stromy, ale když hnědou minci položila na stůl vedle stříbrné, byla o něco menší. Nejradši by běžela hledat další. Kirito se na ni zašklebil.
„Ale pozor, ať si na lovení reliktů nevypěstuješ závislost. V jiných hrách bývají minimapy s polohou předmětů, takže tu záři vidíš na obrazovce, ale v SAO prostě leží na zemi… Najít tu obří Větev fosilního dřeva bylo dost těžký, tak si asi umíš představit, jak těžký bude najít tyhle malinký mince.“
„Co? Ale vždyť zářila…,“ začala, ale pak si uvědomila, že tohle je ten buff modroborůvkového koláče. „Ach. Takže ta ikonka s okem znamená…“
„Ano. Je to bonus k hledání reliktů a funguje jen v Karluinu a pod ním, ale dost ti pomůže, protože se díky němu mince a drahokamy rozzáří a…“
„Drahokamy?“ přerušila ho Asuna.
„Ech… j-jo. Zlaté mince a drahokamy jsou hrozně vzácné, takže je těžký je najít i s buffem. A ještě vzácnější jsou kouzelné prsteny a náhrdelníky…“
„Prsteny? Náhrdelníky?“
„…J-jo.“
Asuna odvrátila pohled od Kirita, který byl zřejmě trochu v rozpacích, a upřela oči na stříbrnou a měděnou minci na stole. Po pěti vteřinách vnitřního boje přiznala: „Taky chci jít hledat relikty.“
Nejspíš to nebylo chování hodné dámy, ale pamatovala si, že když byla ve školce, zúčastnila se slavnosti dokončení stavby budovy. Procházela se kolem a posbírala všechny rituální koláčky moči, které tam rozházeli, aby stavbě požehnali. Za to jí tehdy matka ošklivě vynadala, takže sbírání předmětů ve virtuálním světě bylo v porovnání s touhle zkušeností nic. A navíc za efekt koláče zaplatili, tak by ho neměli nechat přijít nazmar.
Zadívala se na svého parťáka, který měl stále skeptičtější výraz, a zeptala se: „Máš nějaký problém?“
„N-ne, to nic…“
„Proč to vypadá, že se ti nic hledat nechce? Čekala bych, že navrhneš, ať najdeme všechny relikty, než se do města dostanou ostatní.“
„T-to od tebe není hezký… ale, no, je to přesný,“ zabrblal Kirito zdráhavě. „Taky rád hledám různý poklady, ale z bety mám pár tragických vzpomínek… no ale, pokud zůstaneme ve městě, nemělo by se nám nic stát…“
Došel k nějakému vnitřnímu závěru, postavil se a ukázal na stůl.
„Mimochodem, tyhle mince, karly, se dají u NPC obchodníka ve městě směnit za cory,“ dodal a mince zvedl do dlaně.
Když přišla NPC číšnice, aby po nich sklidila nádobí, automaticky jí poděkoval a zamířil k velkým vchodovým dveřím. Na ulicích pořád nebylo po hráčích ani památky, ale až Argo vydá strategickou příručku a zahrne do ní buff koláče, bude se tu tvořit stejná fronta jako v betě.
„Jak dlouho ten buff trvá?“ zeptala se Asuna cestou ven.
Kirito se zatvářil jako dospělý, který uklidňuje malé dítě. „Nemusíš panikařit. Máme celou hodinu.“
„Snad jen hodinu! No jo… můžeš si ten koláč vzít s sebou?“
„Bohužel to funguje, jen když ho sníš v restauraci. Můžeš si dát jen jeden denně a každý den upečou třicet kousků.“
„Aha… takže je nemůžeš skoupit a přeprodat s obří přirážkou,“ zamumlala Asuna. Kirito se od ní odtáhl v předstíraném překvapení.
„Páni, ani já bych neklesl tak hluboko!“
„Ne… neříkala jsem, že bych to udělala! Jen že je dobře, že to nejde!“
Šťouchla ho do ramene, ale ani u toho pořád nespouštěla oči ze země. Teď žádné zářivé předměty neviděla.
„…Na té terase byly dvě mince, ale tady nic nevidím…“
„Na cestách moc reliktů není. A v obchodech NPC a budovách nejsou v podstatě žádné. Musíme jít na otevřená náměstí, do chrámů a vážně poničených míst, která zdejší obyvatelé nevyužívají.“
„Aha… a když relikt zvedneš, tak už se nevrátí?“
„V betě se vracely, kdykoli vypnuli server kvůli údržbě… ale co hra začala doopravdy, tak žádnou údržbu, při které by server zastavili, neprovedli…“
„To je fakt… Co vlastně dělají, když vypnou online hry kvůli údržbě?“
Tohle byla otázka spíše ze skutečného světa, ale přišlo jí, že zrovna na tohle se zeptat může. Kirito si přitiskl prsty ke spánkům a snažil se rozvzpomenout.
„Kdysi jsem o tom snad něco četl… Zkontrolují, jestli nejsou software a hardware poškozeny, když něco najdou, tak to opraví nebo nahradí, aktualizují program a opraví chyby a pak server restartují… myslím?“
„Takže je toho hodně. A… všechno je to nezbytné, že? Jak to, že SAO funguje bez problémů, i když už dva měsíce údržbu nemělo?“
„To nevím,“ odpověděl šermíř s hořkým úsměvem. Zadíval se k podlaží výše. „Jestli mají servery v clusteru, můžou provádět údržbu online – postupně mění, který vypojí, aniž by službu zastavili… ale problém je, že musí zařídit, aby se nepomíchala chronologická logika. Ale Kajaba zřejmě navrhl SAO s tím, že ho změní na smrtící past, takže měl určitě plán, jak tohle vyřešit… ale odsud nemám ani ponětí, jak to funguje.“
Začínala se v jeho myšlenkovém pochodu ztrácet, takže rychle využila chvilky, kdy se odmlčel, a promluvila: „Dí-díky. No ale, teď je tedy možné, že se relikty, které zvedneme, na zemi znovu neobjeví.“
„Ano, je.“
„V tom případě je ještě důležitější, abychom neplýtvali časem! Takže náměstí a chrámy, jo? Pojď!“
„Jo, už jdu. Když teď půjdeme rovně a pak doleva, je tam pěkně poničenej chrám, co můžeme vyplenit… ach, neběhej po chodbách!“
Ale Asuna už pádila k neviditelným ruinám.




Komentáře

  1. Anonymní31/8/20 19:43

    Díky. :-)

    OdpovědětSmazat
  2. Ďakujem za preklad a že si nám vrátila! :-D Hneď sa na to idem vrhnúť. Len chcel by som spýtať už nejaký čas vychádza anime.Ako moc sa to líši od novely? Lebo mne príde že od smrti Eugea to ide z anime dole vodou tak ma zaujíma či aj novela ma taký prepad kvality alebo autori štúdia začali z príbehom na vlastnú päsť ?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já na tu druhou část ještě koukat nezačala, ale co jsem tak pochytila z redditu a dalších míst, celkem se to předlohy drží (jen pár scén je pozměněných a sem tam něco chybí). Ale zase vzhledem k tomu, jaký je děj, si dokážu představit, že to pro lidi, co viděli jen anime, občas moc smysl nedává… tak snad se k překladu této části taky někdy dostanu :D

      Smazat
    2. Anonymní7/9/20 04:39

      O žádný propad kvality nejde - kirito je sice ve vegetativním stavu, ale ten boj mezi lidskou říši a temným územím byl super, navíc se tam později objevili známé postavy z první a druhé sezóny... A to jak tam přišli na záchranu japonští hráči tak to bylo hodně epické.

      Smazat
  3. Děkuji :-) jinak anime není špatné, jen je někdy moc ukecané:-), ale to i novela ( v konečným boji je Kirito trochu OP, ale to je u něj běžné :D ), Jinak už oznámili i anime adaptaci SAO Progresive :-) jen ještě není přesné datum, S4 klasickýho sao bohužel zatim oznámená nebyla, ale pro ní podklady ještě nejsou dopsaný ( zatím je mám ten dojem jen 10 knížek z noví části a pořád pokračuje má to být delší než Underworld)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jestli mluvíš o Unital Ring, tak to má zatím jen 3 knihy, určitě ne 10 :) A Kawahara naopak říkal, že by to mělo být kratší než Underworld, tak uvidíme, jestli bude

      Smazat
    2. ahoj trochu blbě jsem si to přeložil :-)
      jinak co koukám tak po UW jsou 2 knihy Moon Cradle a už 4 knihy Unital Ring, poslední vyšla v japonsku 9. května 2020

      Smazat
    3. Moon Cradle se odehrává taky v UW a UR jsou zatím tři – 21, 23 a 24. 22 jsou vedlejší příběhy, konkrétně Den předtím, Den poté, Duhový most a Modlitba sester (to jediné tu ještě nemám přeložené :)). A teď v prosinci vyjde 25. kniha, což bude 4. díl UR :)

      Smazat

Okomentovat

Děkuji za komentář! ♥

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prolog

Discord

Scherzo hluboké noci, část první

Scherzo hluboké noci, část třetí

SAO: The Beginning – prolog