Kapitola jedenáctá, část první

Kapitola jedenáctá – Tajemství senátu, pátý měsíc lidského císařského kalendáře 380

Část první

Mé tělo ovládl hrozný třes. Náhle se mi otevřely oči.
Jak jsem se mohl opřít o zeď, víčka jsem zavřel a nějak jsem hned usnul. Bylo to jako jedna z těch nočních můr, které zapomenete hned, jak se probudíte. Akorát po ní zůstaly stopy strachu a paniky.
Narovnal jsem se a rozhlédl se – vše vypadalo stejně. Byli jsme na úzké terase kolem Centorijské katedrály na asi osmdesátém patře. Slunce už dávno zapadlo za horizont, takže nebe bylo tmavé jako inkoust. Rozhlížel jsem se na všechny strany, ale jediné světlo, které skrze vrstvu mraků přicházelo, bylo od hvězd, ne od měsíce. Přišlo mi, že jsem před chvílí slyšel zvon oznamující osmou hodinu, ale ještě potrvá, než nám měsíční bohyně požehná svými skromnými zdroji.
Rytířka jednoty Alice ode mě pro jistotu klečela tak daleko, že byla téměř v reakčním dosahu nejbližšího gargoyla – vlastně nohsleda – a měla zavřené oči. Chtěl jsem tenhle čas využít k tomu, abych s ní mluvil a snad zjistil, jak se vyhnout vší té jízlivosti, ale ona o nějaké povídání očividně nestála. Kdyby tu byl Eugeo, mohl by použít dýku od Cardinal, aby Alici píchnul, což by problém hned vyřešilo.
Co asi dělá teď...?
Za ty dva roky od chvíle, kdy jsem ho poblíž Rulidu potkal, vlastně nikdy nenastala situace, kdy bych ho nemohl vidět vždy, když jsem chtěl – až do teď. Na dlouhé cestě do Centorie jsme spali venku, stěžovali si na to, že v nacpaném hostinci oba spíme na zemi, a po celou dobu na Akademii umění meče jsme sdíleli pokoje na ubytovně. Bylo prostě dané, že jsme vždy byli spolu. Nemyslel jsem na něj pořád, ale když jsme teď byli oddělení, připadal jsem si podivně osamocený.
Ne, nebylo to tak jednoduché.
Tady v Podsvětí, dokonalé virtuální říši, jsem konečně našel první osobu stejného pohlaví, kterou bych skutečně mohl nazvat svým nejlepším přítelem. Bylo trochu trapné si to přiznat, ale je to pravda.
Než jsem byl uvězněn ve smrtící hře SAO, považoval jsem ostatní kluky ve škole za dětinské. Komunikoval jsem s nimi jen velmi málo. Moje odměřená povaha se moc nezměnila ani v tom virtuálním vznášejícím se zámku. Potkal jsem dobré chlapy jako Kleina a Agila, fajn lidi, se kterými jsem měl leccos společné, ale nikdy jsme se nedostali na úroveň skutečného přátelství, kdy tomu druhému odhalíte svá tajemství. Ani Asuně, se kterou jsem měl nejhlubší vztah, jsem nedokázal přiznat svou vnitřní slabost; to až ve chvíli, kdy se Aincrad rozpadal a naše mysli měly zmizet.
Nemyslel jsem si, že mám nějakou zvláštní sílu nebo schopnost, jakou by nikdo další neměl. V atletice ani ve škole jsem nijak zvlášť nevynikal.
Ale když jsem se stal vězněm SAO, hned jsem se dostal mezi přední hráče a pomáhal jsem nás posunout vpřed. Potěšení z toho mě nejspíš očarovalo. A přesto byly vlastnosti, které mi pomohly vyniknout, celkovou sumou zkušeností toho, jak jsem se zcela ponořil do FullDive her od chvíle, kdy se poprvé objevily, a jak jsem nasbíral vědomosti o SAO během beta testu před oficiálním vydáním. Nic z toho nemělo co dělat s nějakým mým talentem nebo schopností.
Poté, co jsem ze SAO unikl, jsem musel neustále udržovat svou reputaci silného VR hráče, jinak bych tu hodnotnou image ztratil. Byl jsem chycen v síti toho, že mě ostatní neznali jako slabého a smrtelného Kazuta Kirigaju, ale jako Kirita, hrdinu a šampiona hry smrti. A já nemohu popřít, že jsem je (i sebe) k tomu závěru naváděl, i když jsem věděl, že čím více vrstev té falešnosti buduji, tím více se vzdaluji od skutečně důležitých věcí.
Když jsem si po setkání s Eugeem tedy uvědomil, že nemusím nic předstíral, žasl jsem – a přemýšlel jsem proč.
Protože Eugeo měl na rozdíl ode mě umělé fluktsvětlo? Protože neznal hrdinu SAO Kirita? Ne, hlavním důvodem bylo to, že tady v Podsvětí, na místě skutečném i falešném, byl Eugeo požehnán mnohem větší schopností.
Jeho přirozený talent pro meč byl ohromující. Vnímání, rozhodnost, reakční rychlost. Bojoval jsem ve spoustě VR světů, ale on byl ve všech kategoriích lepší než já. Pokud je bojový procesor mého fluktsvětla nejnovější silikonový mikroprocesor, je Eugeův diamantový mikroprocesor příští generace. Pořád jsem mu dělal instruktora, ale to jen proto, že jsem měl více zkušeností a vědomostí. Pokud se Eugeo bude dále zlepšovat tímhle tempem, zanedlouho se naše pozice otočí.
Eugeo byl jako houba nasávající vodu, nasál všechny bojové strategie, které jsem za několik posledních let vystavěl a které jsem grandiózně nazýval školou Aincradu. Když jsem viděl jeho proces, cítil jsem zvláštní hlubokou radost a uspokojení. Tenhle šerm byl zdrojem mé osobní pýchy, i když nešlo o nic víc než herní techniky – a přišlo mi, že když se je Eugeo učil a používal je, změnil je poprvé v něco skutečného.
Pokud bych mohl vyřešit všechny problémy Podsvětí a bezpečně uniknout s neporušeným fluktsvětlem Eugea, chtěl bych, aby se pro změnu ponořil do ALfheim Online – byl jsem si jistý, že se lightcube dokáže připojit ke všem VR světům ze Semínka – aby mohl poznat Asunu, Leafu, Kleina a všechny ostatní. Je to můj první žák a nejlepší kamarád, to bych jim řekl.
Nemohl jsem se dočkat, až ta chvíle nadejde. V tu chvíli bych konečně byl poprvé na stejné úrovni jako ta spousta lidí, kteří mě podporovali a pomáhali mi.
„Čemu se tak šklebíš?“
Zamrkal jsem, když mě ze zamyšlení vytrhl hlas přicházející zprava. Otočil jsem se k Alici, která mě pozorovala nepříjemným pohledem. Rychle jsem zvedl ruku a otřel koutek rtů. Odpověděl jsem: „Ehm, jen jsem... přemýšlel o nějakých věcech budoucích...“
„Podle té otevřené pusy bych odhadovala, že jsi buď velký optimista nebo velký blbec. V době, kdy náš únik z této kamenné římsy není ani omylem zaručen.“
Přestávka na hřadu jí jazyk neotupila. Neznal jsem Alici z Rulidu, základ rytířky Alice, ale pokud je po změně její osobnost taková, snadno jsem si dokázal představit situaci ve skutečném světě, po tom, co s Eugeem unikneme, kdy by došlo ke konfliktu s tvrdohlavějšími členy naší skupiny, jako jsou Sinon nebo Lizbeth.
Na druhou stranu mám ještě celou horu problémů, kterou musím vyřešit, než se k tomu konečnému dobrému konci vůbec přiblížím. Napřed musíme uniknout z téhle terasy s děsivými sochami nohsledů. Já tu ale nečekal jen na prostorové zdroje, které potřebuji k vytvoření dalších háků. I moje mentální a fyzické zdroje – třeba kručení prázdného žaludku – se taky rychle blížily limitu.
Ležérně jsem si rukou přejel po břiše a nasadil jsem nejvážnější výraz, který jsem uměl. „Myslím, že až měsíc vyjde, budeme moct dál lézt. Dokud můžu vytvářet ty háky, není to moc těžký proces. A nezdá se, že by nahoře byli další nohsledi... Nejhorší problém je podle mě to, že jsem tak hladový, že mám závratě i jen z myšlenky na to, jak po téhle strmé zdi polezu dalších pár desítek melů...“
„...Tahle tvoje stránka ukazuje, jak málo disciplíny máš. Tak jsi vynechal jedno nebo dvě jídla. Vážně jsi takové dítě, že bez nich nedokážeš fungovat?“
„Jo, jo, jsem jen dítě, blablabla. Zrovna jsem uprostřed svého růstového období. A na rozdíl od vás nóbl Rytířů jednoty ztrácím Život, když pravidelně nejím.“
„Jen abys věděl, i Rytíři jednoty cítí hlad a ztrácíme Život, když nejíme!“ odsekla Alice.
V tu chvíli z jejího středu uniklo tak vysoké a roztomilé zapištění, že jsem se zasmál. Její tvář hned zrudla a ruka se natáhla nad jílec meče.
Posunul jsem se dozadu o asi půl melu a zakoktal se: „Po-počkej, omlouvám se, promiň! Máš pravdu, jsi naživu stejně jako všichni ostatní. Jasně že máš taky hlad.“
Shrbil jsem se, abych vypadal menší. Během toho jsem si všiml, jak se v mé levé kapse něco pohnulo. Když jsem se toho dotkl, hned jsem texturu poznal a děkoval jsem své předchozí přípravě a tvrdohlavé lakotě.
„Ó! Nebeská mana. Dívej, co tu mám.“
Vytáhl jsem dva plněné knedlíčky. Strčil jsem si je do kapsy, než jsme odešli z knihovny Cardinal. Eugeo a já jsme jich půlku snědli už dříve, ale na ty další dva jsem zcela zapomněl. Trochu je poznamenal předchozí drsný boj, ale stěžovat jsem si nehodlal.
„...Proč jsi je měl v kapse?“ zeptala se Alice, náhlé odhalení jako by ji otrávilo.
„Klepni si na kapsu a dostaneš dva knedlíčky,“ řekl jsem záhadně, odkazoval jsem se na dětskou píseň, kterou Alice určitě nezná. Pak jsem otevřel Okno knedlíčků, abych zjistil, jestli mají dost Života na to, aby se daly v pořádku sníst. Vypadaly teď hrozně, ale Cardinal je stvořila z nějakých důležitých svazků z knihovny. Jejich odolnost byla proto ohromně vysoká.
Studený a tvrdý knedlíček ale takhle nebude chutný. Po chvíli přemýšlení jsem roztáhl prsty a odříkal: „System Call. Generate Thermal Element!“ [Systémový příkaz. Generovat tepelný element.]
Ve vzduchu nebylo dost magické síly na hák, ale na menší zahřátí jí bylo dost. Nad dlaní se mi objevilo blikající světélko. Dal jsem ho blíže ke knedlíčkům v druhé ruce a řekl jsem: „Bur...“
Než jsem ale mohl slovo burst doříct, před pusu mi rychle jako blesk vystřelila ruka rytířky.
„...Mmf?!“
„Jsi naprosto pitomý?! Spálíš to na popel!“ vyštěkla, oči měla plné zlosti, otravy a opovržení. Sebrala mi jídlo z ruky. Zklamaně jsem zaúpěl a zrovna v tu chvíli zmizel i tepelný element.
Rytířka se na mě ani nepodívala, jen k sobě stiskla prsty a div nezazpívala: „Generate Aerial Element... Thermal Element... Aquerous Element.“ [Generovat vzdušný element... tepelný element... vodní element.]
Mezi palcem, ukazováčkem a prostředníčkem se objevila tři světélka, oranžové, modré a zelené. Zmateně jsem sledoval, jak Alice pokračovala v příkazu a složitě se třemi elementy manipulovala. Větrný element napřed vytvořil sférický vír, kam knedlíčky dala a kde se vznášely. Pak přidala tepelný a vodní element. Když se všechny tři promíchaly, uvolnila je.
S tichým fššš! se větrná bariéra rychle zbarvila do ryze bílé. Vypadalo to idylicky a poklidně, ale věděl jsem, že uvnitř je vír tepla a páry. Vytvořila tedy improvizovaný přístroj na vaření v páře.
O třicet vteřin později splnily elementy svůj úkol a rozplývaly se do stran, až docela zmizely. Knedlíčky dopadly do Aliciny natažené ruky, nadýchané a kulaté jako čerstvé. Dokonce z nich stoupala pára.
„Ta-ta-tady, dej mi... Co... Cóó...?!“ úpěl jsem, když Alice dala oba knedlíčky k puse a chtěla je sníst, zatímco já jsem se po nich ještě ani nestihl natáhnout. Těsně předtím, než je dala do pusy, se zarazila a naprosto vážným tónem prohlásila: „Jen vtipkuji.“ Pak mi jeden knedlíček podala. Vzal jsem si ho s velkou úlevou a chvíli na něj foukal, pak jsem se pořádně zakousl.
Co vím, je vše v Podsvětí jakýsi snový objekt, který pochází z obří sbírky vzpomínek – ale měkký a teplý knedlíček plný šťavnatého masa mě na chvíli dostal do stavu nirvány. Drahocenné jídlo mi zmizelo v žaludku – nebo se spíše vrátilo do paměťového pole flutksvětla – po pouhých třech kousnutích. Zůstala mi jen směs uspokojení, zklamání a opravdu velkého povzdechu.
Alice svůj knedlíček snědla na čtyři kousnutí a vydechla stejně jako já. Překvapilo mě, že Rytíř jednoty, v podstatě představitel ryzího boje, může mít i tak dívčí stránku.
„Ach, aha,“ poznamenal jsem. „Dokážeš knedlíček napařit i bez nástrojů. Tak to asi dává smysl, že jsi Selčina sestra, když jí tolik šlo vaře...“
Uprostřed věty vystřelila ruka a chytila mě za límec. V Alicině obličeji tentokrát nebylo otrávení nebo znechucení. Ty modré oči zuřily jako vybuchující jiskry, tváře měla bledé a rty se jí třásly. V podstatě mě nadzvedla jen pravou rukou a zavrčela: „Co... jsi to řekl?“
Až teď jsem si opožděně uvědomil, jak hrozně jsem se přeřekl.
Zlatovlasá Rytířka jednoty půl metru ode mě, která se do mě snažila pohledem vypálit díru, byla Alice Zuberg, Eugeova kamarádka z dětství a sestra Selky, učednice na sestru – ona si ale na nic z toho nepamatovala. Před osmi lety byla odvedena do Centorie a prošla Rituálem syntézy, který ji přeměnil na Rytíře jednoty tím, že jí Administrátorka odebrala nejcennější vzpomínku a na její místo vložila Pietní modul, který blokoval všechny ostatní vzpomínky.
Alice věřila, že je rytířem přivolaným z nebes, aby v říši prosazovala mír a pořádek a bojovala proti invazím z Temného teritoria. Do mysli jí byla vložena víra, že církev Axiom a její vládce, Administrátorka, jsou všemocní a důvěryhodní. Nikdy by neuvěřila pravdě – že Administrátorka hledá slibné lidi po celém světě a mění je ve své pěšáky, jen aby naplnila vlastní moc a lačnost.
S Eugeem jsme vlastně věřili, že Alici o pravdě jen tak nepřesvědčíme, proto jsme ji chtěli dočasně paralyzovat speciální dýkou od Cardinal. Nynější situaci jsme rozhodně neplánovali, ale můj cíl zůstal stejný: vyhnout se boji s Alicí, najít Eugea a zajistit, aby na ni mohl použít dýku.
Když jsem vycítil, že jsem celý ten plán mohl zničit jediným přeřeknutím, o překot jsem se snažil najít řešení. Podle výrazu v její tváři bylo jasné, že jsem se z toho nemohl dostat tak, že bych tvrdil, že jsem se spletl.
Zřejmě jsem měl jen dvě možnosti. Mohl jsem tu s Alicí bojovat, omráčit ji a donést ji nahoru až do devadesátého patra – nebo zkusit jí vše říct.
Má volba záleží na tom, jaká je podle mě Alice. Pokud podle mě s mečem zachází hůře než já, vybral bych si boj. Pokud se s ní podle mě dá mluvit, měl bych si vybrat rozhovor.
Po několika vteřinách rozvažování jsem došel k závěru. Alice na mě upírala veškerou sílu svých planoucích modrých očí, když jsem promluvil: „Máš sestru. Vysvětlím ti to... nevím, jestli mi uvěříš, ale povím ti vše, co je podle mě pravda.“
Nevěděl jsem, jak na ni to prohlášení zapůsobilo. Několik vteřin nad tím přemýšlela a pak mě pustila. Dopadl jsem zadkem přímo na kámen. Rytířka na mě shlížela ze svého pokleku. To, že mě tu takhle vyslechne, vypadalo jako něco za hranicemi aktivit Rytířů jednoty. Právě vnitřně bojovala mezi svou logickou povinností mě svou čepelí zničit a touhou poznat neznámé.
Nakonec vyhrála touha. Pomalu si řádně sedla a zasyčela: „Mluv. Ale varuji tě... pokud vycítím, že se mě svými slovy snažíš zmást, nezaváhám a rozseknu tě vejpůl.“
Dlouze jsem se nadechl a zatajil dech. „Tak jo... pokud rozhodnutí na mě zaútočit vzejde z tvého skutečného nitra. A to říkám proto, že je v tobě příkaz, který do tebe vložil někdo jiný, příkaz, o kterém nevíš.“
„...To mluvíš o povinnosti Rytířů jednoty?“
„Přesně tak,“ řekl jsem. Alice nepřátelsky přimhouřila oči. Ale cítil jsem v nich emoční nejistotu. To jsou Aliciny skutečné pocity. Doufal jsem, že se k téhle její části má slova dostanou.
„Administrátorka, pontifex církve Axiom, přivolává Rytíře jednoty z nebeské říše, aby udržovali pořádek a právo... tak tomu věříš ty. Ale myslí si to jen lidé tady v Centorijské katedrále. Tisíce lidí po celé říši to vidí jinak.“
„O... jakém nesmyslu to mluvíš...?“
„Vydej se do města a kohokoli v Centorii se zeptej, co je odměna pro vítěze každoročního Sjednocujícího turnaje čtyř císařství. Řeknou ti, že se vítězovi dostane té pocty, že se z něj stane Rytíř jednoty.“
„Stane se... Rytíř jednoty...? To je nesmysl. To nemůže být pravda. Mluvila jsem s mnoha rytíři a žádný z nich mi nikdy neřekl, že by byl dříve člověkem.“
„Je to naopak. Jako lidé jste začínali všichni,“ odvětil jsem. Narovnal jsem záda a díval se jí přímo do očí. Zoufale jsem se snažil dostat se k její lidské části, ukryté někde hluboko. „Alice, nevíš, kdo tě porodil v té ‚nebeské říši‘ nebo kde jsi byla vychována. Tvoje nejstarší aktivní vzpomínka je určitě to, jak ti Administrátorka říká, že jsi svatý rytíř přivolaný z nebes.“
„...“
Podle její reakce jsem usoudil, že mám pravdu. Trochu se zaklonila a kousla se do rtu. „Bylo... mi řečeno... že když je Rytíř jednoty přivolán na zem, Stacie mu odebere vzpomínky z nebes... a že až bude zlo z Temného teritoria zničeno a já dokončím svou rytířskou povinnost, na svaté místo se vrátím... a znovu si budu pamatovat na své rodiče a sourozence... podle... pontifex...“
Její obvykle jasný hlas zakolísal a utichl. Najednou jsem to věděl. Někdo hluboko v duši, na místě, o kterém ona sama ani nevěděla, zoufale toužila po vzpomínkách na rodinu. To proto tak silně zareagovala na to, jak jsem zmínil Selčino jméno.
Pečlivě jsem vybíral slova a vysvětloval: „Pravda je jen část toho, co ti Administrátorka řekla. Ano, byly ti odebrány vzpomínky. Ale to neudělala Stacie, udělala to sama pontifex. A neskryla ti nebeské vzpomínky, ale lidské vzpomínky na to, jak ses tu narodila a byla tu vychována. Totéž platí i pro další Rytíře jednoty, třeba pro Eldrieho. Je to syn z aristokratické rodiny z Norlangarthského císařství. Letos vyhrál ten turnaj a dostalo se mu pocty stát se rytířem.“
„Ne... to je lež! Můj učeň, rytíř Thirty-One, nemůže být potomkem oněch dekadentních aristokratů...“
„Poslouchej: My jsme Eldrieho neporazili proto, že jsme ho zabili. Viděla jsi snad, že by měl vážná zranění? Můj kamarád si vzpomněl na jeho skutečné jméno, Eldrie Woolsburg, což Eldriemu připomnělo jeho matku. Chtěl si na ni vzpomenout, ale nemohl. To proto, že Administrátorka tu vzpomínku z jeho duše odebrala a uchovává ji na úplném vrcholku katedrály.“
„...Vzpomínku... na jeho matku...?“ zamumlala, rty se jí třásly. Pohledem přejížděla v prázdném vzduchu. „Eldrieho... šlechtická... lidská... matka...?“
„A to neplatí jen pro něj. Vsadil bych se, že alespoň půlka rytířů jsou šampioni z turnaje šermu, většina z nich budou děti aristokratů, kterým se dostalo nejlepšího možného vzdělání s čepelí. Aristokraté dostanou dost peněz a vysoký status, když předají děti církvi Axiom. Ten systém funguje už více jak sto let.“
„...Nemohu tomu uvěřit... prostě nemohu přijmout příběh, který mi vykládáš,“ řekla Rytířka jednoty. Při zmínce, že církev Axiom a její rytíři nejsou naprosto božští, vrtěla hlavou jako tvrdohlavé dítě. „Ne všichni vyšší aristokraté ve čtyřech císařství jsou tací, ale mnozí vedou lenivý a dekadentní život. To proto musí Rytíři jednoty ochraňovat lidskou říši. A ty teď tvrdíš... že Eldrie a další rytíři... jsou ve skutečnosti součástí těch zhýralých šlechtických rodin...? To není možné. Tomu nevěřím.“
„Ti šlechtici jsou zhýralí proto, že jim církev Axiom dala příliš prestiže a moci. Ale díky tomu privilegiu jsou jejich děti výborně vzdělány v šermu i Posvátných uměních. Děti na vesnicích dostanou v deseti letech svou Posvátnou úlohu a skoro ani nemají čas se s meči cvičit. A jen ti nejnadanější děti těch aristokratů se mohou ve Sjednocujícím turnaji objevit. A jen vítěz je pozván do Centorijské katedrály. Potkala jsi někdy v katedrále některého šampiona?“ zeptal jsem se.
Alice se nejistě podívala stranou a zavrtěla hlavou. „Ne... ale v nižších patrech žije mnoho mnichů, sester a jejich učedníků... možná jsou ti šampioni mezi nimi a obohacují svůj život studiem...“
Skoro jsem hned promluvil a zamítl to, ale nakonec jsem si to rozmyslel. S Eugeem jsme poté, co jsme ve třetím patře katedrály získali zpět své meče, došli až do padesátého patra. Cestou nás vyrušily jen rytířky-děti Fizel a Linel na asi dvacátém patře, jinak jsme nikoho z církve nepotkali. Ale o tom, odkud jsou, jsem mohl spekulovat i tak.
Podezříval jsem, že většina mnichů a sester v církvi Axiom není najata zvenčí, ale narodili se v církvi a byli tu vychováni stejně jako Fizel a Linel. Administrátorka je nejspíš viděla jako praktické produkční modely, které mohla replikovat.
Došlo mi, že Alice o temné straně organizace nic vědět nebude. Neměl bych to zmiňovat a zatěžovat jí mysl více, než je nutné.
„Ne, tys šampiony turnaje poznala. Jen si to neuvědomuješ. Administrátorka neustále ovlivňuje a upravuje vzpomínky všech Rytířů jednotek, nejen během toho rituálu.“
„Nesmysl!“ vykřikla a zvedla hlavu. „To je nemožné! Svatá pontifex by si s našimi vzpomínkami nikdy nehrála tak, jak to popisuješ...“
„Hraje!“ vykřikl jsem. „Nechybí ti vzpomínky jen na šampiony turnaje... ani si nepamatuješ zločince, které jsi do věže donesla!“
„Z-zločince...?“ zajíkla se. Díval jsem se jí přímo do tváře, která byla v měsíčním světle ještě bledší.
„Přesně tak. Včera ráno jsi mě a mého kamaráda přivezla sem na svém drakovi z Akademie umění meče. To si pamatuješ, ne?“
„...Nezapomněla bych na to. Jste první, koho jsem kdy měla přivést do vězení.“
„Ale Deusolbert Synthesis Seven si tě nepamatoval. Ale před osmi lety...“
Odmlčel jsem se a obrnil se, než jsem to vyřkl.
„...to byl on, kdo mladou Alici odvezl z vesnice Rulid na severu.“
Zbělala víc než mramorová zeď. Bezkrevné rty se třásly a ona zaskřehotala: „Rulid... tak se jmenuje moje domovina...? A Deusolbert mě sem převezl jako zločince...? Což znamená, že jsem kdysi porušila tabu...? To se mi snažíš říct?“
Počkal jsem, než vyřkla všechny otázky. „Přesně tak. Pamatuješ, jak jsem říkal, že asi polovina Rytířů jednoty jsou šampioni turnaje? Druhá půlka jsou lidé, kteří byli do katedrály přivedeni jako zločinci. Měli natolik silnou vůli, že porušili Seznam tabu, což jim jako rytířům dává výjimečnou sílu. Pro Administrátorku jsou to dvě mouchy jednou ranou. Potenciální hrozbu církvi přemění v mocného osobního strážce. A teď... si promluvme o tobě.“
Tohle je ta chvíle. Chvíle, kdy Alice můj argument buď přijme, nebo ho odmítne.
Upřel jsem na ni ten nejneoblomnější pohled, který jsem zvládl. Seděla na kamenné římse, ramena měla shrbená, víčka těžká. Vypadala opuštěně a jako by čekala na poslední soud.
„Ve skutečnosti se jmenuješ Alice Zuberg. Narodila ses v Rulidu a tam jsi i vyrůstala. Je to malá vesnice na úpatí Pohoří na Kraji daleko na severu. Jsi stejně stará jako Eugeo, můj kamarád, takže letos je ti devatenáct. Přivedli tě sem před osmi lete, takže ti tehdy bylo jedenáct. S Eugeem jste se vydali na průzkum jeskyně v Pohoří na Kraji... a na druhé straně jeskyně jsi malinko překročila hranici mezi říší lidí a Temným teritoriem. Takže tabu, které jsi porušila, je ‚překročení do Temného teritoria‘. Nic jsi neukradla, nikomu jsi neublížila... vlastně ses snažila zachránit umírajícího temného rytíře...“
Teď jsem ztichl já. Vážně jsem od Eugea slyšel Alicin příběh tak podrobně...?
Určitě ano. V Podsvětí jsem se probudil před dvěma lety, nemohl jsem vědět, co se stalo šest let předtím. Ale přesto jsem v hlavě viděl, jak z nebe se sprškou krve padá černý rytíř a Alice k němu běží. Bylo to tak živé a specifické, jako bych to viděl na vlastní oči. Dokonce jsem slyšel to škrábnutí, když se její ruka otřela o temnou půdu Temného teritoria.
Řekl jsem si, že se Eugeův příběh musel nějak smísit s mými vzpomínkami ze skutečnosti. Vzhlédl jsem. Alice byla tak otřesená, že ji ani nezajímalo, proč jsem se odmlčel. Tváře měla bledé a cukaly.
„Alice Zuberg,“ zašeptala. „To je... moje... jméno? Rulid... Pohoří na Kraji... na nic z toho si nepamatuju...“
„Nenuť se si vzpomenout, jinak skončíš jako Eldrie,“ varoval jsem ji. Pokud by Alicin Pietní modul přestal být stabilní a přestal fungovat jako Eldrieho, mohly by nastat potíže – zvlášť, kdyby to ostatní rytíři vycítili a přišli by si pro ni. Ale Alice se na mě podívala s o něco větším ovládáním než před chvílí.
„Proč mi to teď vykládáš?“ zeptala se roztřeseným hlasem. „Chci... chci vědět vše. Ještě nevěřím tomu, cos mi řekl... ale rozhodnu se, až uslyším celý příběh.“
„Dobrá. Ale popravdě, o tvé minulosti toho tolik nevím. Tvůj táta je starší Rulidu. Gasupht Zuberg. Bohužel neznám jméno tvé matky, ale jak už jsem říkal, máš mladší sestru, Selku, která je nejspíš pořád sestrou v zácviku v kostele v Rulidu. Když jsem tam před dvěma roky zůstával, hodně jsem s ní mluvil. Je to hodná holka a na sestře jí záleží. Dělá si o tebe starosti ode dne, kdy tě odvedli. Když jsi žila v Rulidu, taky jsi byla učednicí a všichni tě považovali za génia s neuvěřitelným talentem pro Posvátná umění. Selka se ze všech sil snažila po tobě tu pozici převzít a vynahradit tvou nepřítomnost.“
To bylo vše, co jsem věděl. Alice chvíli nic neříkala. Původní neklid už zmizel a ta porcelánově bílá tvář byla naprosto klidná. Zřejmě se snažila, seč mohla, aby si na ta jména vzpomněla, ale nepřinášelo to výsledky.
Nefunguje to, uvědomil jsem si. Doufal jsem, že i bez toho chybějícího paměťového úlomky si na něco vzpomene, pokud jí řeknu podstatné informace. Paměťový blok Administrátorky byl očividně silnější, než jsem si myslel.
Alici mohla navrátit jen Cardinal, která má privilegia administrátora. A i tak k tomu bude potřeba ta chybějící vzpomínka, kterou má někde Administrátorka.
A tehdy se Alicina ústa otevřela.
„Selka.“
Udělala to znovu.
„Selka...“
Potemnělé oči se podívaly ke hvězdám nad námi.
„...Nevzpomínám si. Na tvář ani na hlas. Ale... není to poprvé, co jsem to jméno řekla. Má ústa... mé hrdlo... mé srdce si ho pamatují.“
„...Alice,“ řekl jsem, ale zřejmě si ani neuvědomovala, že tam pořád jsem.
„Pořád jsem ho volala,“ zašeptala. „Každý den, každou noc... Selka... Selka... Sel...“
K dlouhým řasám se přilepily čiré kapky, zajiskřily ve světle hvězd a spadly. Přišlo mi, že vidím něco neuvěřitelného. Slz stále přibývalo, dopadaly na mramor mezi námi.
„Je to pravda... mám rodinu... otce a matku... a sestru, se kterou sdílím krev... někde pod těmito hvězdami...,“ kuckala, až se její hlas změnil na vzlyky.
Než jsem si uvědomil, co dělám, natáhl jsem se k ní, ale odstrčila mě hřbetem ruky.
„Nedívej se na mě!“ vzlykala a pravou rukou mě udeřila do hrudi, levou si otírala oči. Slzy neustávaly a ona nakonec zabořila tvář mezi kolena, ramena se jí třásla.
„Nng... hnk... áá...“
Rytířka jednoty dál tiše vzlykala a já si uvědomil, že i já mám v očích tekutinu.
Udělám to. Zastavím tu Administrátorku a vezmu Alici zpět domů, přísahal jsem, znovu jsem měl misi a pochopil jsem, proč jsem takhle reagoval.
Pokud plán vyjde, se Selkou se v Rulidu nesetká tahle vzlykající Rytířka jednoty. Alice získá zpět ztracené vzpomínky, bude si pamatovat, jak vyrostla s Eugeem a Selkou a nejspíš zapomene na roky rytířské služby.
Rytířka jednoty Alice bude v podstatě zničena.
Vrátí se k tomu, jaká má být, připomínal jsem si. Ale i tak mi bylo líto vzlykající rytířky, která se přede mnou choulila do klubíčka.
Po všechny ty roky, které Alice Synthesis Thirty v Centorijské katedrále strávila, ji rmoutila hluboká podvědomá touha po společnosti rodiny, kterou už nikdy neměla vidět. Soucítil jsem s ní.
O mnoho později se nakonec vzlyky utišily a nahradil je tichý pláč. Moje slzy uschly už pár minut předem, takže jsem se soustředil na to, co by se mělo dít dál.
Pokud bych si měl představit, jak by to v ideálním případě šlo dál, bylo by to takto: Až vyjde měsíc, budeme dál lézt po věži až do devadesátého patra, kde se vrátíme dovnitř. Nějak se tam vyhnu boji s Alicí a najdu Eugea. Jestli použijeme speciální dýku od Cardinal, kterou má Eugeo u sebe, to záleží na okolnostech.
Největší zbývající překážka bude porazit Bercouliho Synthesis One nebo ho přesvědčit, aby s námi nebojoval. Bylo by skvělé, kdyby ho Eugeo už porazil, ale nemohl jsem se na to spoléhat. Pak dojdeme do nejvyššího patra katedrály, kde spí náš poslední nepřítel, Administrátorka.
Budeme ji muset neutralizovat, než se probudí. Najdeme paměťový úlomek Alice, ať už je v té místnosti kdekoli, a vrátíme Alici vzpomínky i osobnost.
Nakonec použiju systémovou konzoli, abych se spojil se zaměstnanci Rathu, ti zachovají stav Podsvětí a zabrání zátěžovému testu, obří invazi z Temného teritoria...
Každá ta mise bude hrozivě náročná – a už vůbec jsem si nedokázal představit všechny společně. Musím předpokládat, že každý jednotlivý cíl má šanci na úspěch padesát procent, ne-li třicet či méně.
Ale teď jsem se nemohl zastavit. Ty dva roky, které jsem v Podsvětí strávil – vlastně celá ta doba od chvíle, kdy jsem byl uvězněn ve hře smrti – vedla až po tohle setkání s novým druhem lidstva. Abych je mohl zachránit.
Když Akihiko Kajaba sledoval zničení Aincradu na pozadí rudého západu slunce, řekl, že chtěl vytvořit skutečný alternativní svět. Nepokračoval jsem v jeho misi, to ani v nejmenším, ale musel jsem přiznat, že to, co tu vidím, skutečný alternativní svět je.
Kajabova digitální kopie mi nechala Semínko, ze kterého se na internetu zrodil nespočet různých VR světů. A ať už jde o osud nebo náhodu, je i formát lightcube, ve kterých jsou uloženy duše obyvatelů Podsvětí, se Semínkem kompatibilní. Jestli má SAO i nějaký další smysl, než kterého chtěl Kajaba dosáhnout, myslím, že ho najdu tady v Podsvětí.
Teď už nemohu změnit názor. Před dvěma dlouhými roky jsem se probudil v lese jižně od Rulidu. Teď jsem se konečně blížil k nejvyššímu patru Centorijské katedrály, cíli mé dlouhé cesty. Jestli je ale na té cestě nějaký drobný, byť nevyhnutelný problém, je to ten, že jeden z těch mnoha chvalitebných cílů možná ani nechci splnit...
„...Před chvílí jsi něco zmínil,“ promluvila náhle Alice. Rukama si objímala kolena a dívala se dolů.
Přestal jsem se snažit rozmotat klubko myšlenek a podíval jsem se na ni.
O chvilku později pokračovala, hlas měla trochu nosový z toho, jak předtím brečela. „Po tom, co se zeď rozbila a my vypadli ven... jsi řekl, že jsi tuhle rebelii plánoval, abys napravil chybu pontifex a ochránil jsi lidský svět.“
„Jo... to je pravda,“ přitakal jsem a sledoval jsem blonďaté vlasy, které Alici splývaly na zádech.
Po několika vteřinách ticha pokračovala: „Zatím... nevěřím všemu, co jsi řekl. Ale... když jsou nohsledi ze země temnoty venku na věži... musím přiznat, že tvé tvrzení, že Rytíři jednoty jsou jen obyčejní lidé se změněnými vzpomínkami, vypadá pravdivě. Takže... nemohu popřít, že nás naše paní klamala, aby z nás udělala své věrné služebníky...“
Zadržel jsem dech. Když Administrátorka odstranila vzpomínky Rytířů jednoty a dala jim do fluktsvětla Pietní modul, udělala z nich absolutně věrné válečníky. Když jsme předtím s Eugeem mluvili s ostatními rytíři, které jsme doposud potkali, žádný z nich ani slovem nenaznačil, že by o církvi pochyboval. Takže mě ohromilo, že Alice řekla to, co řekla. Možná v ní bylo něco, co ostatní umělá fluktsvětla neměla.
Kolena nepustila a zašeptala: „Ale na druhou stranu nám pontifex přikázala, že máme tuto říši ochraňovat před invazí z Temného teritoria. I teď je více jak tucet dalších rytířů se svými draky nad Pohořím na Kraji, kde bojují. Kdyby Rytíře jednoty nevytvořila, temné jednotky by naši zemi napadly už dávno.“
„Ach, no...“
...To proto, že svět takhle nemá fungovat.
Zdroje růstu – tedy zkušenostní body – které si Rytíři jednoty přivlastnili, měly být rozděleny mezi celou populaci. Lidé v téhle říši měli pozvednout meče a bojovat proti nájezdným goblinům stejně jako jsme bojovali já a Eugeo v severní jeskyni. Měli zesílit. Administrátorka jim tuhle možnost vzala.
To ale Alice jen tak nepochopí. Neodpověděl jsem a ona pokračovala, tiše, ale teď už pevným hlasem: „Tvrdíš, že můj domov, místo, kde stále žijí mí rodiče a sestra, leží na úpatí hor daleko na severu. Takže pokud invaze začne, padnou jí za oběť jako první. I kdybys porazil všechny Rytíře jednoty a obrátil meč i proti samotné pontifex, kdo by pak všechny daleké vesnice jako Rulid ochránil? Doufám, že neočekáváš, že veškeré síly temnoty porazíte jen vy dva.“
Slzy jí z očí ještě zcela nezmizely, ale v hlase měla nově nalezenou sílu vůle. Nemohl jsem jí ale hned odpovědět. Bylo zcela zřejmé, že Alice chce zachránit lidi tohoto světa. Já ale stále skrýval tajemství.
Musel jsem bojovat s náhlou touhou vše vyklopit a vysvětlit, že celý tenhle svět je uměle vytvořený. Místo toho jsem řekl: „Odpověz mi na tohle... Pokud budete bojovat veškerou silou Rytířů jednoty, věříš, že určitě dokážete odrazit totální invazi z Temného teritoria?“
„...“
Teď slova nenacházela Alice. Podíval jsem se na hvězdy a procházel jsem vzpomínky, které jsem za poslední dva roky nasbíral.
„Řekl jsem ti, jak jsem se svým kamarádem bojoval proti skupině goblinů z Temného teritoria. I ti goblini, nejslabší členové sil temnoty, své zbraně ovládali hrozně zručně a měli opravdu sílu. Temné teritorium jich je plné. A jsou tam i ti černí rytíři na dracích a temní čarodějové, kteří ovládají vlastní nohsledy, ne? Pokud všichni zaútočí najednou, tak ani když se proti nim postaví všichni Rytíři jednoty i s Administrátorkou, nezadrží je.“
Opakoval jsem hlavně to, co mi řekla Cardinal, ale Alice to zřejmě přijala. Neodsekla tak, jak to obvykle dělávala. Po chvíli přemýšlení zamumlala: „Je pravda, že strýček... tedy, generál Bercouli má své pochybnosti. Temné teritorium má už desítky tisíc elitních jednotek. Pokud by všichni najednou prošli východní branou, tak by to ani rytíři nezvládli... Ale v lidské říši není kromě nás téměř nikdo, kdo by vládl dostatečnou silou. Říkal jsi, že se dětem elitních šlechticů dostává zvláštního výcviku v umění meče a Posvátných umění – ale ovládají především estetiku, která se ke skutečnému boji nehodí. Budeme prostě muset spolupracovat, použít pomoc našich draků a věřit v požehnání od tří bohyň. Situaci rozumíš, že ano?“
„Ano... Až na Rytíře jednoty není nikdo, kdo by se armádám temnoty postavil,“ souhlasil jsem s pohledem upřeným přímo před sebe. „Ale tuhle situaci vytvořila Administrátorka. Vaše pontifex se bála jakékoli síly, která by ohrožovala její naprostou vládu nad lidskou říší. Proto shromažďuje šampiony turnaje a rebely proti Seznamu tabu, odstraňuje jim vzpomínky a mění je na věrné rytíře. Administrátorka tedy lidem tohoto světa ani v nejmenším nevěří.“
„…!“
Alice se prudce nadechla. Ani teď neodpověděla hned. Doufal jsem, že jsem uhodil hřebík na hlavičku, a pokračoval: „Kdyby lidem, kteří tu žijí, věřila, vytvořila by dobře vyzbrojené jednotky a nechala by je trénovat. Tak by tu teď mohly být bojové útvary, které by si s invazí z Temného teritoria dokázaly poradit. To ale neudělala. Umožnila, aby vyšší šlechtici, ti, kteří by v případné válce měli zbraně pozvednout jako první, zlenivěli a žili zhýrale. Teď jsou jejich duše zcela zkažené... jako třeba ti dva, na které jsme s Eugeem na Akademii zaútočili.“
Raios Antinous a Humbert Zizek se před dvěma dny pokusili znásilnit Tiese a Ronye. Jestli začne zátěžový test a obyvatelé Temného teritoria vpadnou do lidské říše, podobné věci se budou dít všude, a to v hrozivé míře.
„Ale ještě není pozdě na to, abychom s tím něco udělali. Nevím, kolik času zbývá, než Temné teritorium zaútočí, jestli rok nebo dva... ale do té doby možná můžeme shromáždit velkou lidskou armádu...“
„Nic takového udělat nemůžeme!“ vykřikla Alice. „Sám jsi to říkal. Šlechtici jsou zbabělí a zkažení! Jestli začne válka a šlechtické rody ze všech čtyř císařství budou povolány do boje, poslechnou jen naoko, aby si sami zachránili životy a bohatství!“
„Máš pravdu, že většina vyšších šlechticů ve skutečnosti bojovat nechce. Ale někteří lidé mají svou hrdost, ti mezi nižšími šlechtici a obyčejnými lidmi. Tam se jich najde dost takových, kteří budou chtít svou rodinu a město ochránit... i celý tenhle svět. Pokud by se mezi ně rozdělily všechny ty zbraně, co jsou tady ve věži, a vy je učili skutečnému šermu a Posvátným uměním, dokážu si představit, že bychom během roku postavili pořádnou armádu.“
„Obyčejní... lidé...?“ zopakovala.
„Přesně tak,“ řekl jsem. „I kdybychom neverbovali, ale brali jen dobrovolníky, nasbírali bychom celkem dost lidí. Ve vesnicích a městech jsou už teď jednotky strážných. Problém je... že teď takovou strategii použít nemůžeme.“
„Protože... pontifex... by to nikdy nedovolila...“
„Přesně tak. Ani bychom ji nedokázali přesvědčit, že je to moudré rozhodnutí. Pro Administrátorku je armáda, kterou nemůže přinutit k absolutní poslušnosti, stejně děsivá jako jednotky temnoty. Takže zbývá jen jedno řešení: musíme zničit absolutní vládu Administrátorky a zbývající čas využít k tomu, abychom vystavěli obranné jednotky proti nadcházející invazi,“ prohlásil jsem, ale cítil jsem v tom ironii.
Rath, společnost, která Podsvětí spravuje, je propojená se Seidžirem Kikuokou, důstojníkem japonských sil sebeobrany. Což znamená, že celá tahle operace je propojená s japonskou národní bezpečností ve skutečném světě. Možná dokonce chtějí využívat umělá fluktsvětla, jako jsou Eugeo a Alice, k ovládání válečných zbraní.
Za nic takového bych se ani náhodou nepostavil. Ale přesto jsem teď obhajoval to, aby se z desítek tisíc civilistů stali vojáci v nadcházející obří válce.
Alice o mém niterném dilematu nic nevěděla. Mlčela z vlastních důvodů. Jistě se snažila vyvážit loajalitu k církvi Axiom, kterou měla vepsanou do duše, a slova vetřelce, kterého sama přivedla. Výraz v tváři nic neprozrazoval, ale věděl jsem, že si ani nedokážu představit, kolik muk a nerozhodnosti právě zažívá.
Nakonec ke mně noční vánek přinesl krátkou větu.
„...uvidím ji?“
„Co...?“
„Pokud ti pomůžu... a získáme zpět mé ztracené vzpomínky, uvidím znovu Selku... svou sestru?“
Zaťal jsem zuby. Půjde to. Jistěže ji uvidí. Ale...
Nebyl jsem si jistý, jestli bych jí měl říct o své předešlé předpovědi. Avšak to poslední, co jsem teď chtěl udělat, bylo slovíčkařit. Obrnil jsem se a řekl: „Ano... uvidíš. Pokud poletíš na drakovi, zabere to jenom jeden nebo dva dny. Ale napřed ti musím něco říct...“
Díval jsem se Alici, která seděla napravo ode mě asi metr daleko, přímo do očí. Pokračoval jsem: „Se Selkou se ale nesetkáš přímo ty. Až získáš zpátky vzpomínky, budeš zase Alice Zuberg, jakou jsi byla před Rituálem syntézy. Alice Synthesis Thirty přestane existovat. Ztratíš vzpomínky na to, že jsi byla Rytířem jednoty, a vrátíš tomuto tělu jeho pravou osobnost. Je to kruté, ale... právě teď jsi falešná Alice, kterou vytvořila Administrátorka.“
Když jsem mluvil, několikrát se jí zatřásla ramena. Už ale nevzlykala. O několik vteřin později promluvila hlasem bez emocí.
„Řekl jsi... že Rytíře jednoty stvořila pontifex... Myslela jsem si, že by to tak mohlo být. Že jsem tohle tělo ukradla dívce jménem Alice Zuberg... a šest dlouhých let si ho přivlastňovala.“
Netušil jsem, co na to říct. Alice určitě zažívala hurikán různých pocitů, ale na mě se statečně usmála. „Musím navrátit, co jsem ukradla. To by si Selka... její rodiče... kamarád... a ty, předpokládám, přáli.“
„...Alice...“
„Ale... mám jedno přání.“
„A to...?“
„Než tohle tělo vrátíš původní Alici... vezmeš mě do Rulidu? A pak, tajně... chtěla bych vidět Selku, svou sestru... a svou rodinu. Pokud to pro mě uděláš, budu šťastná.“
Domluvila a pomalu ke mně otočila hlavu. Přesně v tu chvíli se skrze mraky na východě prodraly paprsky měsíčního svitu. Alice byla celá obklopena zlatým světlem. Její červené a nateklé oči zmírnily pohled a ona se malinko usmála. Nedokázal jsem se na ni dál dívat, tak jsem se podíval na měsíc.
Dostat zpět Alicinu paměť. To je to jediné, co Eugeo skutečně chce – a proto to chci i já.
Ale pro tuhle Rytířku jednoty – ne, mladou ženu – která si vedle mě svírá kolena, to bude rozsudek smrti. Nevyhnutelná oběť, priority, kterým se nedá uniknout. Nemohl jsem s tím nic dělat.
„Ano... slibuju. Přísahám ti to,“ řekl jsem s očima upřenýma k nebi. „Než ti vrátíme paměť, vezmu tě do Rulidu.“
„...To bys měl,“ varovala mě. Podíval jsem se na ni a přikývl jsem. Napodobila mě, zhluboka se nadechla a nasadila odvážný výraz. „Tak tedy dobrá. Abych ochránila říši... a všechny lidi v ní, já, Alice Synthesis Thirty, se vzdám svého titulu a postavení Rytíře jedn... ááá!!“
Její prohlášení se rychle změnilo ve výkřik. Zlaté brnění zachrastilo, když se prohnula dozadu a zakryla si rukou pravé oko. Její krásnou tvář zkřivila hrozná bolest.
Na okamžik mě to tak překvapilo, až jsem se začal zvedat, pak jsem si ale vzpomněl, co se stalo před pár dny.
Eugeo usekl ruku Humberta Zizeka, aby zachránil Ronye a Tiese. Když jsem se k němu dostal, neměl už pravé oko, které mu v důlku prasklo, jen mu po tváři stékala rudá krev.
V cele školy mi pak Eugeo v noci popsal, co cítil. Když se pokusil na Humberta zaútočit, zchladla mu paže a přišlo mu, že mu ani nepatří. Pravé oko ho neskutečně bolelo. Před ním se vznášela červená posvátná písmena, kterým nerozuměl...
Alice musela zažívat to samé. Předpokládal jsem, že jde o nějaký mentální blok, který se projeví, když se jedinec pokouší dělat něco proti příkazům, které má zapsané v duši.
„Na nic nemysli! Vypni si mozek!“ vykřikl jsem a přesedl si blíž k ní, chytil jsem ji za levé rameno. Druhou rukou jsem ji uchopil za zápěstí a odtáhl ho od jejího pravého oka.
„...?!“
Alicino safírově modré oko teď vypadalo jinak – červeně to v něm blikalo. Zalapal jsem po dechu a naklonil jsem se, abych lépe viděl.
Kolem kraje Aliciny modré duhovky byly drobné červené čáry, které se pomalu otáčely. Nebyly stejně dlouhé a jejich umístění vypadalo náhodně. Skoro jako... čárový kód.
Podle toho, co mi Eugeo popsal, jsem si myslel, že to Administrátorka tenhle mentální blok obyvatelům Podsvětí nainstalovala. Ale nepamatoval jsem si, že bych za ty dva roky, co jsem tu strávil, něco podobného čárovému kódu viděl.
Takže... tohle neudělala Administrátorka...? Kdo tedy...?
Zalapal jsem po dechu.
Čárový kód se přestal otáčet a přes smrštěnou duhovku Alice přeběhl řetězec symbolů. Jasně červená řada písmen vypadala jako

Na chvíli jsem nevěděl, jak je přečíst, ale pak mi došlo, že jsou zrcadlově obrácená. Na druhé straně písmen je Alicina sítnice, takže jsou písmena převrácená tak, aby je mohla přečíst ona. Písmena říkala SYSTEM ALERT.
Tuhle frázi jsem znal moc dobře z dob, kdy jsem používal počítač. Obvykle ji doprovázelo nepříjemné zazvonění. Pro Alici a obyvatele Podsvětí ale nic neznamená. Japonská slova jsou pro ně běžná řeč, angličtina je posvátný jazyk. Skoro nikdo ale nerozumí, co jednotlivá slova znamenají, nepovažují to za důležité.
Když se učili Posvátná umění, považovali úvodní systémový příkaz a další příkazy v angličtině jen za zvuky, význam zcela ignorovali. Když jsem Eugea učil různé skilly meče, které jsem vydával za speciální techniky školy Aincrad, vždy se podivoval tomu, že znám posvátný jazyk.
Takže ani varování SYSTEM ALERT nemá pro obyvatele Podsvětí žádný smysl. Mentální blok v mysli Alice a Eugea tedy nenainstalovala Administrátorka, ale lidé ze skutečného světa, zaměstnanci Rathu...
Alice mi vykřikla přímo do obličeje a přerušila tak mé myšlenky. „Moje... moje oko, pálí...! A vidím... vidím nějaké... písmo!“
„Nemysli! Vyprázdni si hlavu!!“ vykřikl jsem a dal dlaně na obě jemné tváře. „To, co se ti teď děje, je nějaká mentální bariéra, která se děje všem, kdo se pokouší vzdorovat církvi. Způsobuje bolest v oku, aby si to vynutilo tvou nepodmíněnou poslušnost... jestli na to budeš dál myslet, oko ti praskne!“
Naneštěstí hrozilo, že čím víc ji budu varovat, tím spíš by to mohlo mít opačný účinek. Žádný člověk neovládal svou mysl natolik, aby mohl nad něčím přestat na povel přemýšlet.
Alice stiskla oční víčka. Ale to červená písmena v jejím oku nevymaže. Ruka jí vyletěla do vzduchu. Když se mi otřela o rameno, stiskla mě. S každým dalším výkřikem mě prsty mačkala stále víc, až mi začaly vrzat kosti a svaly. Ale věděl jsem, že mé utrpení se s tím jejím nedá srovnávat.
Dlaněmi jsem jí tlačil na tváře, doufal jsem, že jí to alespoň trochu pomůže uklidnit myšlenky. Zároveň jsem přemýšlel, jak se to celé zvrtlo.
Několik Rytířů jednoty včetně Alice už tabu dříve porušilo. To jsem věděl, protože právě tak se dostali k církvi Axiom a prošli Rituálem syntézy.
Ale když Alice svůj zločin, překročení do Temného teritoria, před osmi lety provedla, necítila v pravém oku hroznou bolest – alespoň v porovnání s Eugeem. Vlastně říkal, že Alice hranici přešla, aniž by si to vůbec uvědomila. Takže když tabu porušila, její mysl to vědomě nevnímala, ani to neměla v úmyslu.
Mentální bariéra, kterou spustila, byla nejspíš reakcí na to, že se snažila porušit tabu. Ve chvíli, kdy ji to napadlo, ji začalo bolet oko. Následovalo varování SYSTEM ALERT, aby se bála tabu porušit. Obyvatelé Podsvětí jsou povahově velmi poslušní, takže tenhle rádoby magický mentální blok musí stačit na to, aby byli dokonale podřízení.
Jestli tu mentální bariéru ale vytvořili zaměstnanci Rathu, vytvořili tím velmi významný paradox. Podle toho, co jsem věděl a co jsem si domyslel, je Podsvětí test k vytvoření umělého fluktsvětla, které dokáže porušit pravidla – nebo spíše dokáže samo posuzovat morální systém. Pokud je nějaký obyvatel Podsvětí jen kousek od porušení pravidel, jaký smysl má násilný mentální blok, který je nutí pravidla dodržovat?
Neznamená to, že kdo tohle systémové upozornění vytvořil, se úmyslně snažil úspěch experimentu pozdržet? Kdo to udělal a proč?
Krátce jsem zvážil replikovanou mysl Heathcliffa, Akihika Kajaby, ale pak jsem tu myšlenku zavrhl. On chtěl vytvořit skutečný alternativní svět, takže do vývoje umělých fluktsvětel by nezasahoval. A taková násilná práce není jeho styl. Možná to je nějaká skupina nebo jedinec, kdo se Rath snaží sabotovat.
Jestli Seidžiró Kikuoka vede Rath jako důstojník SDF, určitě má nepřátel dost. Nebo je proti Kikuokově projektu nějaká vnitřní skupina, velká vojenská společnost, která si chce udržet vedení v obranném průmyslu. Možná je to i nějaký výrobce zbraní ze zahraničí nebo zpravodajská služba.
Ale pokud Rath sabotuje někdo tak mocný, určitě by to dělal tak nenápadným způsobem? Pokud mají dost vlivu na to, aby do umělých fluktsvětel nainstalovali sabotážní program, určitě by pro ně bylo snazší prostě zničit Shluk lightcube a hotovo, šmitec?
Takže záhadný sabotér se projekt snažil jen pozdržet, ne ho zcela ukončit. Čeká na to, až se něco stane? Nějaký obří protiprojekt, jehož příprava trvá dlouho? Možná...
Krádež hotových výsledků experimentu, a to včetně Shluku lightcube. Rukama, kterýma jsem Alici držel, mi projel mráz. Ta náhle zaúpěla: „Tak kruté...“
Vzpamatoval jsem se a zadíval se na ni. Ta ladná obočí byla stažená bolestí, v koutcích očí měla drobné kapičky. Do rtu se kousala tak silně, že krvácel.
Rty se jí třásly, pleť měla bledou. Pokračovala: „Tak kruté... mít nejen... moje vzpomínky... ale i mysl zmanipulované... někým jiným...“ Ruce na mých ramenech se třásla, ať už smutkem nebo vztekem. „To... pontifex... vypálila to červené posvátné písmo... do mých očí...?“
„Ne... myslím, že to nebyla ona,“ přiznal jsem. „To jedna ze sil, které tenhle svět stvořily a zvenčí ho sledují... jeden z bohů, kteří se ve vašem příběhu o stvoření světa neobjevují.“
„...Bohové.“ Čiré kapky jí tiše spadly z očí. „My rytíři neustále bojujeme, abychom ochránili svět, který vytvořili bohové... a oni v nás přesto nevěří? Vzali mi vzpomínky na rodinu a vložili do mě tuto hroznou kletbu... aby si vynutili mou poslušnost...“
Alice žila jako svatá rytířka – nedokázal jsem si ani představit, kolik šoku, nevěřícnosti a zoufalství musí zažívat. Sledoval jsem ji se zatajeným dechem. Aliciny oči se náhle otevřely.
Písmena přes její pravou duhovku byla stále jasně červená. Ale dívala se za tu zprávu, přímo do nebe. Na bledý měsíc, který se vznášel mezi těžkými mraky.
„Nejsem loutka!“ prohlásila jasným a silným hlasem, ačkoli trochu znaveným. „Možná jsem byla vytvořena. Ale i tak mám vlastní vůli! Chci tenhle svět ochránit... a lidi v něm! Chci ochránit své rodiče! Svou sestru! To je má hlavní povinnost!!“
Zavyla vysokým a kovovým hlasem. Písmena na jejím oku zazářila jasněji. Otáčející se čárový kód kolem duhovky zrychlil.
„Alice!“ vykřikl jsem, tušil jsem, co se stane.
Ani se na mě nepodívala, jen zašeptala: „Kirito... pevně mě drž.“
„...Dobře.“
Nic jiného jsem dělat nemohl. Pustil jsem Alicinu tvář a chytil ramena ve zbroji. Přes zlaté pláty jsem ji pevně sevřel. Třásla se.
Otočila tvář k nebi, dlouhé zlaté vlasy zavlály. Zhluboka se nadechla.
„Administrátorko... a vy, nepojmenovaní bozi! Pro svou misi... přísahám, že vám budu odporovat!!“
Nebem se jasně rozeznělo její prohlášení nezávislosti.
Hned, jak jí ta slova vyšla z úst, se červená záře v Alicině pravém oku změnila v oheň.
Tvář mi zvlhčila sprška horké krve.

Komentáře

  1. Auvajs
    Tak by mě zajímalo kdy si Kirito vzpomene na svou brigádu a jestli mu to docvakne
    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. děkuji, :-) vypadá to, že alice přece jen splní veškerá očekávání :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No myslím, že nějaký ten zvrat tam ještě bude :p

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Barkarola pěny, část sedmá

Barkarola pěny, část šestá

Barkarola pěny, část první

Barkarola pěny, část pátá