Kapitola desátá

Kapitola desátá – Generál Rytířů jednoty Bercouli, pátý měsíc lidského císařského kalendáře 380

Už je to tak dlouho, že jsem zapomněl, jaké je to být sám, pomyslel si Eugeo, když vycházel schody.
Od toho letního dne před osmi lety, kdy sledoval, jak byla Alice připoutaná řetězy k noze draka a odnesena, byl Eugeo ponořen do svého života, ve kterém se v lese oháněl sekerou a oči, uši a srdce uzavřel před světem. Všichni ve vesnici, včetně jeho rodiny, odmítali o zatknutí starší dcery náčelníka vesnice Rytířem jednoty mluvit, jako kdyby to bylo tabu samo o sobě. Vlastně se začali i stranit Eugeovi, protože si byl s Alicí blízký.
Ale stejně jako se Eugeovi vyhýbali vesničané, vyhýbal se i on jim, stejně jako vlastním vzpomínkám na ten incident. Nedokázal si vlastní slabost a zbabělost přiznat. Sestoupil do ponuré bažiny rezignace a doufal, že může ignorovat jak svou minulost, tak budoucnost.
Ale před dvěma lety se do lesa zatoulal chlapec, který až na jméno neměl nic. Ten Eugea našel a z té bezedné bažiny ho vytáhl. Společně porazili skupinu goblinů i Gigas Cedar. Ten chlapec pomohl dodat Eugeovi sebevědomí a smysl.
Z Rulidu se vydali do Zakkarie a později do Centorie, kde se učili na Akademii umění meče. Po celou tu dobu byl Kirito po Eugeově boku. Dokonce se dostali až do Centorijské katedrály církve Axiom – byť ne tak, jak původně plánovali – a překonali spoustu překážek, aby se ve věži dostali co nejvýš. To vše jen díky Eugeovu černovlasému kamarádovi, který ho vedl a podporoval.
Ale chvíli před tím, než se dostali až na úplný vrchol věže, Kirito zmizel. Během hrozivého boje proti Alici Synthesis Thirty, Rytířce jednoty vytvořené implantováním falešných vzpomínek do jeho kamarádky z dětství, Alice Zuberg, se Dokonalé ovládnutí zbraně Kirita a Alice neobvykle propojilo a udělalo do zdi věže díru.
Oba bojovníky zachytil podtlak a vytáhl je ven. Díra se brzy na to zase sama opravila. Eugeo dělal, co mohl, aby do zdi udělal další díru, ale jeho Meč modré růže ani nejsilnější ohnivé útoky nenechaly na mramoru ani nejmenší poškození.
Zdi byly nejspíš očarované nějakým uměním neustálé opravy. Eugeo tipoval, že to bude kouzlo na skutečně vysoké úrovni, ani si nedokázal představit, jak by začínalo. Takže i kdyby se mu nakonec nějak podařilo zeď poškodit, rychle by se zase spravila. Ta díra se otevřela nejspíš jen proto, že síla vytvořená ze smísení umění Kirita a Alice překonala vše, co si tvůrce kouzla zesílení zdi mohl vůbec představit.
Na druhou stranu, pokud mají dost síly na to, aby tu díru vytvořili, určitě najdou způsob, jak za zdí přežít. Kiritova mimořádná schopnost reagovat na náhlé změny byla určitě lepší, než jakou mají Rytíři jednoty. Přijde na způsob, jak pád zastavit. Právě teď nejspíš venku leze po zdi. Což znamená, že totéž dělá i Alice.
Alice teď byla neochvějnou ochránkyní církve Axiom, takže si Eugeovi nedokázal pořádně představit, že by Kiritovi pomáhala. Pokud ale dokáže po zdi vylézt on, ona ho určitě alespoň následuje. Pokud se s ním Eugeo setká někde výše, budou mít další šanci použít dýku, kterou jim dala Cardinal.
S tou myšlenkou prošel Eugeo dveřmi na jižní straně Oblačné zahrady, osmdesátého patra Katedrály, a pokračoval po schodech nahoru. Když byl teď sám, musel se potýkat s pocity osamělosti a zbytečnosti.
Vycházel schody pomalu a opatrně, byl připravený na to, že by útok mohl přijít kdykoli. Ale na osmdesátém prvním a druhém patře nebylo ani živáčka. Aby se dostal tak daleko, porazili celkem devět rytířů: Eldrieho a jeho Bič ledových šupin, Deusolberta a jeho Luk vzplanutí, učednice Fizel a Linel, Fanatio a její Čepel protínající nebesa a Čtyři vířivé čepele, žáky Fanatio. Ale stále se ještě museli vypořádat s generálem rytířů a jakýmsi konzulem. A to ani nemluvě o samotné Administrátorce.
Nepřišlo mu pravděpodobné, že by se tu objevila přímo pontifex, hlava církve Axiom a tedy i celého lidstva, ale generál rytířů a konzul mu určitě nedovolí se na vrcholek věže dostat jen tak. Eugeo se tedy cestou po schodech snažil soustředit, Meč modré růže držel v ruce. Přesto mu mysl odbíhala i k jiným věcem.
Co teď dělají Kirito a Alice? Žene se za ním, zatímco se on snaží vylézt stěnu Katedrály? Nebo stále bojují, visí zvenku na zdi? Zapůsobilo snad Kiritovo unikátní charisma na pyšnou rytířku natolik, že meč odložila...?
Eugeo v srdci náhle pocítil neznámý pocit. Vzpomněl si při něm na spor, který v sobě cítil před několika hodinami, když obrátil meč proti poraženému Rytíři jednoty Deusolbertovi.
Když si uvědomil, že to Deusolbert před všemi těmi lety Alici z Rulidu odvedl, přemohly ho nenávist a vztek, až chtěl Eugeo s životem rytíře jednou pro vždy skoncovat. Ale vložil se do toho Kirito a Eugeo pocítil silný pocit podřazenosti.
Nestál bys tam jen tak, pomyslel si. Na toho rytíře bys zaútočil, na následky by ses neohlížel. A přišel bys na to, jak Alici zachránit.
Kiritova síla a laskavost si možná do Alicina srdce najdou cestu. Tahle Alice je samozřejmě falešná, její staré vzpomínky byly ukradeny Administrátorkou. Ale Kirito se pokusil zachránit životy Deusolberta, a dokonce i Fanatio, která ho téměř zabila... takže možná...
„Ne. To by se nestalo.“
Zavrtěl hlavou a snažil se těch myšlenek zbavit. Je zbytečné nad tím přemýšlet. Pokud se mu podaří dostat se do nejvyššího patra, získá vzpomínky, které tam jsou uchovány, a vrátí je Alicině duši, všechny její vzpomínky na to, že byla rytířem, zmizí. A pak se skutečná Alice, osoba, kterou má rád více než kohokoli jiného, konečně vrátí.
Až se znovu vzbudí, pevně ji chytí a konečně řekne: Ochráním tě... vždy tě budu chránit. Ta chvíle přijde brzo, zítra, možná už dnes v noci.
Teď ty myšlenky musel zahnat a soustředit se na to, aby se k té chvíli dostal.
Když zvony někde v Katedrále odbily sedmou, vyšel na vrcholek schodů. Eugeo počítal odpočívadla, kterými prošel – teď to bylo číslo deset. Takže je v devadesátém patře. Už se přibližoval skutečnému zdroji moci církve Axiom.
Nevypadalo to, že by ve velké vstupní hale schodiště pokračovalo, na severním straně byly jen veliké dveře. Devadesáté podlaží je tedy stejně jako padesáté a osmdesáté vyplněno jednou velkou místností. A uvnitř budou nepřátelé silnější než ti dosavadní.
Vážně mohu vyhrát? Úplně sám? přemýšlel, když na konci haly postával. Fanatio Kirita skoro zabila – a Alice byla ještě silnější. Jak by mohl porazit někoho výrazně silnějšího než ty dvě?
A vlastně to byl jen Kirito, kdo během všech těch bojů utrpěl zranění. Eugeo se za ním skrýval a aktivoval své Dokonalé ovládnutí zbraně. Kirito tvrdil, že to je vzhledem k tomu, jaké přednosti oba mají, nejlepší, ale teď byl Kirito pryč a bojovat musel Eugeo sám.
Pohladil rukou Meč modré růže po levém boku, přejel po jílci a záštitě. Dokonalé ovládnutí bude moci použít ještě jednou, ale pokud to zkusí jen tak náhodně, ledovými šlahouny nikoho nechytne. Musí svého protivníka přemoci šermem a umění použít, až si k tomu sám vytvoří příležitost.
„...Tak jdeme na to,“ pronesl k meči, pak zvedl ruku a zatlačil do bílých dveří.
Hned jej přivítalo jasné světlo, hustý kouř a neustávající dunivé hřmění. Útok Posvátných umění?! napadlo ho okamžitě a chtěl odskočit stranou... pak si ale uvědomil, že to bledé, co ze dveří uniká ven, není kouř, ale pára. Jen mu zvlhčila ruce a rukávy. Skrze víření páry rozpoznal, co se uvnitř místnosti děje.
Celé patro Katedrály bylo, jak očekával, jediná rozlehlá místnost. Z výjimečně vysokého stropu zářil nespočet lamp. Tohle patro mělo nejspíš nějaké fantastické jméno podobně jako Velká síň dušího světla nebo Oblačná zahrada, ale to neměl jak zjistit. Pára visela hned nad zemí, takže Eugeo pořádně neviděl, ale vypadalo to tu prázdně.
Eugeo udělal několik kroků vpřed, snažil se rozeznat zdroj páry. Slyšel šplouchání vody a vzdálené dunění, které nejspíš přicházelo od velkého proudu vody.
A zrovna v tu chvíli se dveřmi prohnal závan studeného vzduchu a páru odfoukl. Do místnosti vedla mramorová cesta široká asi pět melů. Po obou jejích stranách byla podlaha níže a vedlo do ní několik schodů skrytých pod čirou vodou – a to horkou. Prohlubeň byla alespoň mel hluboká. Jestli je to tak v celé místnosti, nedokázal si ani představit, kolik lilů vody v ní je.
„Co... je tohle... za místnost...?“ zalapal po dechu.
Teplota vody byla na ryby nebo jiná zvířata příliš teplá a vlhkost vzduchu byla na nějakou zahradu příliš nepříjemná. Napadlo ho jedině to, že příjemné by bylo si svléknout oblečení a skočit do té horké...
„Ach... n-no moment...“
Kleknul si na kraji cesty a ponořil ruku do vody. Nebyla příliš horká ani vlažná – Kirito by ji určitě popsal jako „teplou přesně akorát“.
Ta místnost je obří koupelna.
„...“
Eugeo vydechl, stále na kolenou. V domě jeho rodiny v Rulidu měli vanu jen o málo větší než obyčejné umyvadlo. Byl nejmladší, takže když byl na řadě s koupáním on, už zbývala jen polovina vody. Když poprvé uviděl koupelnu na ubytovnách Akademie, ani nevěřil, že je možné ohřát tolik vody najednou.
Ale v porovnání s tímhle místem to nic nebylo. Vešli by se sem všichni studenti z Akademie umění meče, a ještě by místo zbylo. Studenti a studenti však samozřejmě neměli dovoleno koupat se ve stejnou dobu...
Eugeo znovu vydechl a omyl si obě ruce, jen proto, že mohl, obličej ale nemyl. Pak šel po mramorové cestě dál ke schodišti, o kterém předpokládal, že je na druhé straně místnosti. V koupelně na něj určitě nezaútočí...
Ale ten předpoklad způsobil, že opožděně rozpoznal, co je před ním. Uprostřed obří lázně se cesta vyboulila v kruh. Když se k němu Eugeo přiblížil, všiml si ve vodě napravo před sebou stínu.
„...?!“
Instinktivně skočil dozadu a položil ruku na jílec meče. Postava skrytá v mlze byla velká a měla krátké vlasy, což naznačovalo, že nepůjde o ženu. Ve vodě byl ponořen až po ramena, všechny končetiny natahoval do stran.
Ta póza naznačovala obyčejné koupání, ne snahu o přepadení. Eugeo ale nemohl být neopatrný. Vzhledem k okolnostem byl ten muž téměř jistě nepřítel. Možná bude nejlepší zaútočit hned, dokud má výhodu terénu.
Chtěl meč tasit, když hluboký a chraplavý hlas řekl: „Promiň, nevadilo by ti chvíli počkat? Do Centorie jsem se vrátil před chvílí a z draka jsem neslezl snad několik let. Jsem celý strnulý.“
Mluvil hruběji než všichni ostatní, koho v Katedrále potkali, což Eugea překvapilo. Ten muž byl neformálně jednoduchý – spíše než rytíře připomínal vesnického farmáře.
Eugeo ztuhl na místě, nebyl si jistý, co dělat. Voda zašplouchala a mraky páry nad lázní se roztrhly. Majitel hlasu se postavil, padaly z něj kapky vody. Stál zády k vetřelci, ruce v bok, točil hlavou ze strany na stranu a něco bručel. Vypadal naprosto neopatrně, ale ačkoli měl Eugeo ruku na meči, nedokázal se ani pohnout.
Ten muž byl obr. Kolena měl ponořená ve vodě, ale i tak byl skoro dva mely vysoký. Ocelově modrošedé vlasy měl střižené krátce, takže zcela odhaloval překvapivě široký krk, po kterém pokračovala velmi široká ramena. Bicepsy měl veliké jako kmeny stromů, i ty největší obouruční meče by jistě ovládal bez potíží.
Ale pozornost přitahovaly nejvíce zvlněné vrstvy svalů na zádech. Na škole byl Eugeo novic Gorgolossa Baltoha, který byl také docela působivý, ale tento muž byl někde úplně jinde. Nevypadal mladě, ale svaly kolem břicha měl stále dokonale napnuté.
Eugeo byl tělem toho válečného boha tak zaujatý, že si prvně ani nevšiml nespočtu jizev, které se mu přes kůži křížily. Všechny vypadaly, jako že je způsobily šípy nebo čepele. I hluboká zranění se uzdraví a nezanechají za sebou jedinou stopu, pokud se na ně hned použijí léčivá umění na vysoké úrovni, takže tohle vypovídalo o pořádném počtu drásavých bojů.
Tohle musel být generál Rytířů jednoty. Ten nejsilnější z nich. Největší překážka, které bude Eugeo po cestě na vrcholek Katedrály čelit...
Což znamenalo, že musí udeřit hned, dokud muž nemá zbraň ani zbroj. Kirito by to určitě udělal.
Eugeo věděl, co je třeba udělat, ale znovu ztuhl na místě.
Nebyl si jistý, jestli mu muž nastavuje svá záda kvůli vlastní lehkovážnosti, anebo je to znamení naprostého sebevědomí. Spíš se zdálo, že se snaží Eugea nalákat k tomu, aby zaútočil.
Muž dokončil protahování, chlapce si vůbec nevšímal. Pak se vydal k severu, až voda cákala všude kolem. Na cestě opodál byl košík, ve kterém měl nejspíš oblečení. Vystoupil na kraj cesty, vyndal z košíku spodní prádlo a nandal si ho. Pak si oblékl tenký svršek – vypadalo to jako kimono z Východní císařství – a široký látkový pásek, který ke kimonu ladil.
„Promiň, že jsem tě nechal čekat,“ řekl a konečně se k Eugeovi otočil čelem. Tvář měl ostře řezanou, hodila se k jeho hlubokému a mužnému hlasu. Vrásky kolem jeho úst naznačovaly, že když se stal Rytířem jednoty, bylo mu přes čtyřicet let, ale lícní kosti a můstek nosu měl tvrdé a silné. Nejvýraznější byly silné oči pod hustým obočím.
V bledě modrých duhovkách nebyla nenávist, ale Eugeovi stačilo, aby stál nějakých patnáct melů daleko, a stejně z nich cítil veliký tlak. V těch očích byl zájem v protivníka, kterého brzy přemůže, a dychtivost po samotném boji. Takhle se mohl dívat jen ten, kdo si byl svými schopnostmi zcela jistý. V tom byl jako Kirito.
Jakmile převázal pásek, natáhl ruku do košíku. Zespodu se zvedl jednoruční meč, který mu do svalnaté ruky krásně padl. Zvedl ho k rameni a bosky přešel mramor před Eugea.
Zastavil se asi osm melů před ním, lehce si přejel po strništi na bradě a řekl: „Řekneš mi něco, než začneme bojovat?“
„...A co?“
„Je, ehm... generálporučík... je Fanatio... mrtvá?“ zeptal se tónem, jako by se ptal na večeři. Eugea to na chvilku urazilo – vždyť to přeci byla jeho podřízená. Pak si ale všiml rozpačité umělosti mužova výrazu, to, jak se podíval do strany. Skutečně to chtěl vědět, nemohl se dočkat, až odpověď zjistí, ale nechtěl, aby to bylo zřejmé. I to Eugeovi připomnělo někoho, koho dobře znal.
„...Je naživu. Právě se jí dostává péče... myslím,“ odpověděl.
Muž dlouze vydechl: „To je dobře. V tom případě nevezmu život ani já tobě.“
„Co...?“
Eugeo znovu ztratil hlas. Cítil se tak podřadně, že se ani nepokusil označit mužova slova za blafování. Kirito mu kdysi řekl, že i víra v sebe samého může být zbraní, ale ani on v přítomnosti nepřítele neprojevoval tolik sebedůvěry. Obří muž měl pořádnou dávku sebevědomí, neotřesitelnou jako skála, díky něčemu, co Eugeo ani Kirito neměli – díky tomu, že vyhrál nespočet bojů, kterých bylo tolik, že měl celé tělo pokryté jizvami.
Eugeo se mu co do počtu vítězství sice vyrovnat nemohl, ale cestou sem porazil více jak jednoho Rytíře jednoty, kterýžto titul nosil i tento muž. Pokud se bude cítit přemožen ještě před začátkem boje, zahanbí tím rytíře, které porazil, Gorgolossa a ostatní z Akademie, kteří mu pomáhali trénovat. A především svého černovlasého kamaráda.
Eugeo sesbíral veškerou odvahu a upřel pohled na muže. Stáhl svaly na břiše, aby jeho hlas nezakolísal.
„To se mi nelíbí.“
„Aha?“ zareagoval muž pobaveně, jeho ruka se zarazila uvnitř oblečení ve východním stylu. „Co se ti nelíbí, chlapče?“
„Fanatio není jediná tvá podřízená. To je i Eldrie a Čtyři vířivé čepele... a také Alice. Na tom, zda jsou živí či mrtví, ti nezáleží?“
„Ach... tohle myslíš,“ zamumlal, vzhlédl a jílcem meče se poškrábal po straně hlavy. „No... Eldrie je učedník Aličky a ti čtyři slouží pod Fanatio: Dakira, Jace, Hoveren a Geero. Ale Fanatio je moje učednice. Já nepatřím mezi ty, kteří by bojovali z nenávisti, ale pokud by zemřela moje učednice, musel bych ji pomstít. Toť vše.“
Ušklíbl se a dodal: „Vlastně... Alička by mě mohla považovat za svého učitele... ale jen mezi námi, kdybych proti ní bojoval, nevím, kdo by vyhrál. Když byla učednicí na rytíře před šesti lety, tak jistě. Ale teď...“
„Před šesti lety... učednice na rytíře...?“ zamumlal Eugeo, na chvíli zapomněl na svou zlobu.
Před šesti lety, to byla doba jen dva roky po tom, co byla Alice odnesena z Rulidu. Jména Rytířů jednoty obsahovala čísla v Posvátném jazyce. Podle toho, co mu Kirito při stoupání schodů řekl, byla Alice třicátá, Eldrie jednatřicátý a Deusolbert sedmý. Podle toho vysokého čísla si myslel, že nebyla přeměněna zase tak dávno...
„Ale... Alice je třicátá Rytířka jednoty... nebo ne?“ zeptal se.
Muž vypadal chvíli zmateně. „Áá. Učedníci obvykle čísla nedostávají. Číslo třicet dostala, když se loni stala řádným rytířem. Už před šesti lety byla rozhodně dost silná na to, aby se rytířem stala, ale tehdy byla tak mladičká...“
„Ale... Fizel a Linel čísla mají a také jsou velmi mladé.“
Když ta jména muž uslyšel, stáhl obličej, jako by zrovna snědl hořkého brouka. „Ti prcci měli... jinou... cestu k rytířství. Dostaly speciální výjimku, po které jim byla přidělena čísla už jako učednicím. Bojoval jsi proti nim? Překvapuje mě, že jsi ještě naživu – z jiného důvodu, než z jakého mě překvapuje, žes porazil Fanatio.“
„Vlastně jsem skoro přišel o hlavu. Paralyzovaly mě otrávenou ruberylskou ocelí,“ přiznal Eugeo.
Ten muž znal Alici, když byla učednicí na rytíře. Možná to znamenalo, že Alice prošla Rituálem syntézy, který jí skryl vzpomínky, před šesti lety... když jí bylo třináct. A od té doby žila v Katedrále a věřila, že byla přivolána z nebeské říše, aby se stala Rytířem jednoty...
Velký muž pokrčil rameny a řekl: „Podívej, ze mě to nejlepší nedostaneš. Pokud je stejně silná jako já, pochybuju, žes ji přesekl vejpůl. Podle toho, co mi ten zatracený konzul říkal, tu máš společníka. A ten tu není, takže asi někde bojuje se slečinkou.“
„...To máš pravdu,“ přiznal Eugeo a sevřel jílec svého meče. To, jak muž mluvil, oslabovalo Eugeovo nepřátelství. Teď ale nemohl být nedbalý. Přimhouřil oči a zkusil ho vyprovokovat: „Pokud tě porazím, kdo se bude mstít pak?“
„He! Toho se neboj. Já učitele nemám.“ Muž se zasmál a dal meč z ramene, aby ho mohl tasit. Levou rukou strčil prázdnou pochvu do širokého pásku.
Silná tmavá čepel byla hladce vyleštěna, ale ve světle ze stropu se blyštily vroubky a škrábance z přehršle bojů za všechny ty roky. Záštita a jílec byly nejspíš ze stejné oceli jako čepel, ale na rozdíl od legendárních zbraní ostatních Rytířů jednoty nebyla tahle nijak výrazně zdobena.
I z dálky poznal, že je to zbraň, se kterou není radno si zahrávat. Po ten neuvěřitelně dlouhý čas okusila krev skutečně mnoha protivníků. V tlumeně šedém kovu byla jakási prokletá energie.
Eugeo pomalu vydechl a nechal meč vyklouznout. Nepoužíval Dokonalé ovládnutí, ale z bledě modrého meče vycházel mráz, který okolní páru přeměnil v třpytivou jinovatku; možná mečem protékala nervozita jeho majitele.
Grandiózním pohybem, který se hodil k jeho velikosti, zvedl muž meč téměř svisle s tělem a přesunul nohu za sebe do pevného a vyváženého postoje. Podobalo se to Bleskovému seknutí školy Vysoké Norkie, ale s drobnou změnou. Meč měl dokonale narovnaný, takže než techniku započne, bude se muset ještě pohnout. Eugeo tedy zaujal postoj pro Zvukový skok školy Aincradu.
Záhadná škola Aincradu – pokud Eugeo věděl, používal ji jen Kirito – měla mnoho tajných technik, všechny pojmenované v exotickém Posvátném jazyce. Zakladatelka církve Axiom se Posvátný jazyk naučila, když trojice bohyň vytvořila svět. V knihovně Akademie pro něj nebyly žádné slovníky – a podle instruktorů nebyly ani v žádném ze čtyř císařských paláců.
Slova pro Posvátná umění byla jediná, která mohli znát. Eugeo byl svědomitý žák, a tak rozuměl významu několika vybraných posvátných slov, například element nebo generate.
Ale Kirito zřejmě znal celou řadu posvátných slov, ačkoli před tím, než se s Eugeem setkal před dvěma lety v lesích, ztratil všechny vzpomínky. Mezi ta slova patřila i ta v útoku, který Eugeo právě používal. Zvukový skok zřejmě znamenalo, že skáče rychlostí zvuku. Eugeo nevěděl, jak rychle se zvuk přenáší, ale útok mu umožňoval skočit asi deset melů dopředu, a to ohromující rychlostí, přesně jak jméno naznačovalo. Pokud ho použil ve chvíli, kdy se protivník pokusil zkrátit vzdálenost, měl v podstatě zaručeno, že převezme iniciativu.
Eugeo se zbavil napětí a zvedl meč tak, aby si ho mohl opřít o pravé rameno. Muž se zamračil.
„Ten postoj nepoznávám, chlapče. Používáš snad pokračující čepel?“ zamumlal.
„…!“
Eugeo se zprudka nadechl. Zvukový skok byl v podstatě jen jeden úder. Ale jelikož jej nevyučovala žádná jiná škola v lidské říši, byl jako signaturní útoky školy Aincradu – kombinační útoky. Instinkty a zkušenost toho muže byly zřejmé už jen z jeho počátečního postoje.
Ačkoli však poznal, že Eugeo dokáže používat kombinační útoky, nemusí nutně předpovědět i specifické útoky školy Aincradu – pokud tedy nebojoval proti Kiritovi, než ten ztratil vzpomínky.
„...A co jestli kombinační skilly používám?“ zaskřípal zuby.
Muž si odfrkl. „V Temném teritoriu byl rytíř, který je uměl používat. Mnohokrát jsme proti sobě bojovali a já na něj nepamatuji s láskou... víš, nepatřím mezi ty, kteří by používali podobné lstivé útoky.“
„...Takže bys byl radši, kdybych bojoval obvyklým stylem?“
„Ne, to ne. Použij, co jen chceš. Jen ti říkám, že použiju rovnou to nejlepší, co znám,“ stočil ústa do úšklebku. Zvedl svůj narovnaný meč ještě výše.
O vteřinu později Eugeo znovu zadržel dech – omšelý šedý kov se zavlnil, jako by byl za teplým vzduchem. Napřed ho napadlo, že je to kvůli páře v lázni, ale čím déle to sledoval, tím si byl jistější, že samotný meč ztratil svou pevnost.
Možná je ten meč už ve stavu Dokonalého ovládnutí.
Eugeo překotně přemýšlel a zůstal ve svém útočném postoji. Záhadná Cardinal ho naučila užívat Dokonalé ovládnutí zbraně teprve před několika hodinami, ale po tom, co si ho párkrát vyzkoušel v boji, začínal té schopnosti rozumět lépe.
Podobala se technikám meče v tom, že zbrani dodávala sílu, ale Dokonalé ovládnutí bylo Posvátné umění skrz naskrz a k jeho spuštění bylo třeba příkazů. A stejně jako s obyčejnými Posvátnými uměními bylo možné základní příkaz vyřknout a nějakou dobu ho udržet, než jste ho pak aktivovali slovy Enhance Armament.
Doba udržení záležela na potenciálu sesilatele a jeho tréninku. Když Eugeo mlčel a řádně se soustředil, vydržel to několik minut. Kirito, který se dokázal skvěle soustředit, když na tom nejvíce záleželo, si při tom dokázal i povídat.
Eugeo zatím ještě nevěděl, jakou podobu Dokonalé ovládnutí tohoto muže nabírá, ale vzhledem k tomu, jak dlouho s ním mluvil, bylo zřejmé, že jej ovládá mistrně. Eugeo neměl čas začít slova odříkávat, nemluvě o tom, že by ledové růže nebyly v zapařené lázni příliš užitečné.
Zbývala mu tedy jen jediná možnost – použít Zvukový skok ve chvíli, kdy muž použije vlastní útok nebo Dokonalé ovládnutí, a doufat, že tím se boj rozhodne. Bude očekávat, že Eugeo použije kombinační útok. Snad ho překvapí, když to bude superrychlý skok.
Zaťal svaly na břiše, soustředil všechnu svou energii před sebe a vyčkával.
Mezi nimi byla vzdálenost osm melů.
Škola Norkie ani její vylepšená verze, škola Vysoké Norkie, neměly útok, který by najednou překonal takovou vzdálenost. Pokud tedy ten muž zaútočí, aniž by se přiblížil, bude onen „nejlepší“ útok nějaká forma Dokonalého ovládnutí zbraně, která zvětšuje dosah jeho seknutí. Eugeo se bude muset nějak vyhnout a navázat protiútokem.
Muž stál na místě, přesně jak Eugeo očekával, a začal pomalu pohybovat narovnaným mečem dolů. Úsměv z jeho rtů zmizel. Ty se otevřely, aby zahřměly: „Okus čepel generála Rytířů jednoty, Bercouliho Synthesis One!!“
Na okamžik si Eugeo pomyslel: Kde jsem to už slyšel? Ale rychle ty myšlenky zahnal a soustředil se pouze na pohyb protivníka.
Levá noha onoho generála ztěžka dopadla na mramor. Všechna pára v jeho blízkosti zmizela.
Neskutečně rychle, a přece nějak ladně, se jeho silné boky, hruď, ramena a paže začaly otáčet. Napřed se meč naklonil doprava, pak pokračoval zcela narovnaný. Eugeo vycítil, že to je ukázka nejvytříbenějšího šermu, jaký mohly obvyklé školy nabídnout. Pohyb byl jednoduchý a bez kudrlinek, ale roky zkušeností ho vylepšily k dokonalosti.
Všechny obvyklé školy šermu však měly společnou slabinu. Jelikož byly jejich formy tak pyšné a výrazné, snadno jste předpověděli trajektorii útoku. Když generálův meč protínal naplocho bílou páru, byl Eugeo už ve vzduchu, skákal doleva. Dokáže se v pořádku vyhnout, i pokud se na meči projeví nějaký druh útoku Dokonalého ovládnutí.
U jeho pravého ucha se zvlnil vzduch, ale necítil bolest ani náraz.
Vyhnul jsem se! pomyslel si, přistál a aktivoval Zvukový skok.
„Rrrrááááh!“
Jeho meč začal zářit zeleně s nádechem do žluta. Neviditelná síla zrychlila jeho tělo a změnila Eugea v poryv větru, který vyletěl proti generálovi rytířů. Ten právě dokončil vlastní útok.
Za Eugeem pokračoval poryv z meče, kterému se právě vyhnul, dokud nenarazil do dveří s velikým...
Ničím.
Žádný zvuk. Dokonce ani vibrace.
To bylo seknutí generála tak pomalé? Nebo se rozptýlilo, než se k dveřím dostalo?
To přeci ne. To by znamenalo, že tento muž, který by měl být silnější než Deusolbert a Fanatio, měl Dokonalé ovládnutí zbraně s dosahem menším než Eldrie, který se Rytířem jednoty stal teprve před měsícem. Bič ledových šupin Eldrieho udeřil jako blesk i několik desítek melů daleko.
To přeci nemohla být pravda. Takže generál neměl útok s větším dosahem? Eugeo vlastně nebyl vůbec trefen. To znamenalo, že muž jen obyčejně sekl. Obyčejná ukázka formy, což dělali i všichni studenti na Akademii umění meče během testu.
Hraje si se mnou? Nebo si myslí, že pouhý student stáhne ocas a uteče před obyčejným volným seknutím?
Ta myšlenka mu propalovala mysl – a kvůli ní si později uvědomil, co se stalo.
Mezi Eugeovým zuřivým útokem a klidně stojícím mužem něco bylo. Ve vzduchu visela vodorovná průhledná vlna. Stejně jako tepelný opar, který obklopoval mužův meč, než jím švihnul.
A to je... přesně tam, kde sekl...
Po zádech mu přejel mráz. Instinktivně se pokusil útok zastavit, ale jakmile se technika započne, není snadné ji ukončit. Škubl mečem a zaryl chodidla do země, ale povedlo se mu útok jen malinko zpomalit.
Eugeovo tělo projelo vznášejícím se oparem. Od levého prsního svalu po pravý bok jím projel výbuch tepla. Proletěl vzduchem jako kus látky chycené ve větrném víru, šíleně rotoval. Z obřího šrámu na hrudi vytryskla krev, ve vzduchu obkreslila spirálu.
Dopadl přímo na záda do lázně po levé straně cestičky. Do vzduchu vystříkla voda a kapalina kolem nárazu byla zanedlouho rudá.
„Grg... ááá...!!“
Vyplivl horkou vodu, která mu natekla do úst, a přitom i trochu červených slin. Šrám tedy sahal až k plicím. Pokud by svůj pohyb nezpomalil, možná by mu tepelný opar hruď zcela přesekl.
System... Call. Generate... Luminous Element...,“ [Systémový příkaz. Generovat světelný element.] řekl, aby ve vodě seslal léčivé umění. Naštěstí bylo kolem dost teplé vody, která měla více Posvátné síly než voda studená. Eugeo ale nebyl natolik šikovný sesilatel, aby za tak krátkou chvilku vyléčil zranění celé.
Povedlo se mu ale zastavit krvácení a vratce se postavil na nohy. Generál rytířů ho sledoval z cesty. Meč už měl zpět v pochvě a pravou ruku složil do otvoru kimona.
„To bylo trochu nebezpečné. Nečekal jsem, že ke mně naběhneš tak rychle. Promiň, skoro jsem tě zabil.“
Na tak závažnou situaci se ta slova zdála být skutečně neformální. Eugeo ale neměl čas se o tomhle dohadovat. Skrze bolest v plicích zaskřehotal: „C... co to... bylo... cos udělal...?“
„Varoval jsem tě, že použiju to nejlepší, co umím. A nesekl jsem mečem jen tak do vzduchu. Dalo by se říct... že jsem přesekl budoucnost, jen o kousek dřív.“
Eugeovi chvíli trvalo, než generálova slova pochopil. Pulzování zranění, které bylo jako led uprostřed vší té teplé vody, mu zatemňovalo mysl.
Přesekl... budoucnost?
Ta slova se celkem hodila k tomu, co Eugeo právě zažil. Eugeo aktivoval Zvukový skok jen chvilku po tom, co šermíř už sekl čepelí. Jakmile se ale dostal k místu, kde seknutí proběhlo, utrpěl hrozné zranění, jako by ho zasáhl meč, který sekl právě v tu chvíli.
To ale nebylo přesné. Bylo to spíš, jako by síla seknutí nějak zůstala viset ve vzduchu. Než do té vlny jeho tělo narazilo, viděl ji.
Aby byl útok úspěšný, je třeba seknout na správné místo ve správný čas. Pokud tyto dvě „souřadnice“ nebudou přesné, meč se pořádně netrefí. Dokonalé ovládnutí zbraně generála rytířů mu nejspíš umožňovalo rozšířené ovládání toho druhého, času. I po seknutí zůstane síla meče na místě. Takže může seknout nepřítele, který se na místo dostane v budoucnu.
Vizuálně to bylo nejméně působivé Dokonalé ovládnutí z těch, jaké doposud viděl, ale možná bylo nejstrašlivější. Každé místo, kterým meč nepřítele projede, se změní ve smrtící past. A účinné je déle než kombinační technika, která byla taktéž metodou zvýšení délky útoku. Ani náhodou proti němu nemohl bojovat na blízko.
Tak tedy boj na větší vzdálenost.
Dokonalé ovládnutí generála mu umožňovalo prodloužit čas útoku, ale ne dosah seknutí. Ledové šlahouny Eugea dosahovaly až do vzdálenosti třiceti melů. Otázkou bylo, zda Meč modré růže dokáže svou schopnost použít na místě, kde je tolik teplé vody. Přinejmenším se musí spolehnout na tu chvíli mezi aktivací umění a tím, kdy začne působit. Eugeo tedy bude muset protivníka přilákat dost blízko na to, aby své šlahouny použil – a bude to muset vyjít, i když ten muž pojme podezření.
Bude to složité, ale jinak to nepůjde.
Eugeo si levou rukou přejel po hrudi. Zranění štípalo, ale podařilo se mu ho vyléčit natolik, aby se rána při pohybu znovu neotevřela. Ani náhodou ještě nebyl zcela uzdraven, ztratil nejspíš třetinu svého Života, ale mohl stát a mohl bojovat.
„System Call,“ pronesl tiše, aby se jeho hlas skryl pod burácením trubek, z nichž se v každém rohu místnosti řinula voda do lázně. Neočekával, že by ho generál nechal umění odříkat. Muž ale jen ležérně překřížil ruce a začal povídat, jako by Eugeovi úmyslně dával čas.
„Pokračující čepel jsem u rytíře temnoty viděl poprvé jen krátce poté, co jsem se stal Rytířem jednoty. Dostal jsem výprask, a to pořádný. Ale unikl jsem a pak jsem si lámal svou starou hloupou hlavu, dokud jsem nezjistil důvod, proč jsem prohrál.“
Přejel jizvu na bradě, která byla nejspíš upomínkou na onen boj.
„Ale jak jsem na to přišel, ukázalo se, že to není zase taková věda. Šermířství, jak jsem se ho učil já, dávalo v podstatě veškerou sílu do jediného seknutí. Pokračující čepel chce odrazit útok protivníka a pak ho zasáhnout vlastním útokem. Není pochyb o tom, který typ je v boji užitečnější. Je jedno, jak moc sekáš, pokud se netrefíš. Nanejvýš je hezky ovaneš...“
Jeho rty se zkroutily do úšklebku a on vydechl.
„Ale nebyl jsem dost chytrý na to, abych se pokračující čepel začal hned učit, jen proto, že jsem na to přišel. Pokud pontifex skutečně chtěla Rytíře jednoty, měla přivolat nějakého ne tak tvrdohlavého.“
Eugeo byl čím dál zvědavější, ačkoli se jeho mysl věnovala odříkávání Posvátného umění. Samozvaný generál Rytířů jednoty ztratil vzpomínky na dřívější život stejně jako ostatní rytíři. Ale je možné, že když on na svůj příběh zapomněl, nepamatoval si ani zbytek světa na šermíře s tak mocným mečem? Co předtím Eugeo slyšel jeho jméno, něco ho postupně užíralo.
Bercouli Synthesis One. Tak se nazval.
Věděl, že to jméno odněkud zná. Byl to buď jeden ze šampionů Sjednocujícího turnaje čtyř císařství nebo nějaký generál císařských rytířů.
Ale muž si Eugeova pronikavého pohledu ani umění, které si šeptal, pranic nevšímal.
„A tak jsem si lámal hlavu, abych našel způsob, jak lépe trefovat své protivníky. A došel jsem k této odpovědi,“ vysunul obyčejný ocelový meč z pochvy. „Tento meč byl původně součástí Boží nástroj, který byl na zdi Centorijské katedrály, věc zvaná orloj. Místo toho je tam teď Zvon odměřující čas, který odpočítává hodiny, ale dříve tam byl velký kruh s čísly a obří jehlou, která na ně ukazovala. Zřejmě to existovalo už od samotného počátku světa. Pontifex tomu říkala zvláštním jménem... System Clock, pokud si dobře pamatuji.“ [Systémové hodiny]
Eugeo ta posvátná slova nepoznával. Neznal ale ani slovo orloj z běžné řeči, o kterém se Bercouli zmínil. Zdálo se, že mužovy oči hledí do dávno ztracené minulosti.
„Jak říká pontifex, ‚Orloj neznačí čas, on jej vytváří.‘ Netuším ale, co tím myslí. Tato čepel však vznikla poté, co byla ruka onoho orloje překována. Čepel vonokvětky Aličky protíná horizontální osu prostoru, tato protíná vertikální osu času. Jmenuje se Meč protínající čas.“
Eugeovi se moc nedařilo si podobu onoho orloje představit, ale přišlo mu, že chápe, co se generál rytířů snaží říct. Síla ze seknutí meče dokázala protít čas a udržet se na místě. S takovou schopností nebylo třeba řetězit jeden útok za druhým, jako to dělala škola Aincradu. A kombinační útoky se kombinovaly jen proto, aby měl jejich uživatel na útok více času bez toho, aby musel odstoupit a promyslet si co dál. Pokud má Bercouliho meč sílu jediného útoku i přesnost zasažení kombinačního, je v podstatě neporazitelný – alespoň dokud jste v jeho dosahu.
Jak Bercouli sám poeticky pronesl, šlo proti němu bojovat jen jedním způsobem: nebojovat s časem, ale s prostorem.
Ale Eugea to napadlo zrovna v tu chvíli, kdy se rytíř pousmál. „A teď přemýšlíš nad tím, že na mě musíš zaútočit z dálky. To si myslí všichni, kdo mou techniku spatří.“
Eugeo lehce zpanikařil, že ho muž tak snadno přečetl, ale umění už zastavit nemohl. Možná předpovídá, že se Eugeo pokusí o útok na dálku, ale neví, co přesně to bude.
Generál možná nevěděl, co se Eugeovi honí hlavou; tak či tak, pokrčil rameny a poznamenal: „To, že všichni Rytíři jednoty, kteří byli povoláni po mně, včetně Fanatio a Alice, si často vybírají Dokonalé ovládnutí na dálku, má nejspíš něco společného s tím, že viděli, co dokážu... myslím. Všichni jsou svým způsobem velmi tvrdohlaví, víš. Ale musím ještě dodat, že jsem při tréninku s nikým z nich nikdy neprohrál. Řekl jsem jim, že pokud mě kdy porazí, udělám z nich hned generála. Alička možná jednou přijde na to, jak mě porazit. No zkrátka, na to se těším. Chci vidět, co tvůj meč dokáže, pokud je vážně tak snadno porazil.
„...Zníš velmi sebevědomě.“
Eugeo před několika vteřinami dokončil odříkávání Posvátného umění. Jeho silné soustředění a jeho nervozita mu ale umožnily tohle zamumlat, aniž by přitom ztratil nashromážděnou magii.
Bercouli tedy přiznával, že jeho dlouhá řeč měla dát Eugeovi dost času na to, aby předvedl svou nejsilnější schopnost. Věděl, že jakmile to uvidí, překoná to, ať už to bude cokoli.
Bylo to sice frustrující, ale Eugeo si musel přiznat, že i pokud Bercouliho ledovými šlahouny růží chytí, má nulovou víru v to, že vyčerpá Život toho muže. Přeci jen to byla technika, která měla zastavit pohyb. A určitě proti němu nebude ani stoprocentně účinná. Nanejvýš ho zastaví na několik vteřin. Výsledek boje závisí na tom, jak ten čas využije.
Eugeo se zvedl z lázně, po těle mu stékala voda. Už jen ty tři kroky na mramorovou cestu způsobily, že mu rána na hrudi začala znovu bolestivě pulzovat. Nebude mít sílu na to, aby vyléčil další útok.
„He! Jen si pojď, chlapče. A dám ti varování: další můj útok nebude opatrný.“
Zasmál se a sevřel jílec Meče protínajícího čas, který měl v pásku kimona. Na cestě asi dvacet melů od něj mávl Eugeo Mečem modré růže před sebou. Umění bylo zatím jen připravené, ale čepel už byla pokryta tenkou vrstvou jinovatky a okolní páru poprašovala ledem.
Kirito by v podobné situaci něco odsekl, ale Eugeo měl ústa suchá a napjatá, nefungovala tak, jak by měla. Zhluboka se nadechl a pečlivě vyslovil aktivační slova Dokonalého ovládnutí zbraně.
Enhance... Armament.“ [Vylepšení výzbroje]
Kolem jeho nohou se zavířil studený vítr a vyletěl do všech směrů. Převrátil meč, aby ho držel naopak, a zarazil ho přímo do kamenné podlahy. Voda na hladkém mramoru okamžitě zmrzla v zrcadlový povrch. Ozval se zvuk, jako by rozpukl strom, a k Bercoulimu se vyřítil pás ledu.
Cesta měla pět melů na šířku, ale ledová vlna Meče modré růže měla melů téměř deset. Hladina vody na obou stranách kamene se obalila ledovou vrstvou, ale dál se led šířil méně a pomaleji, to kvůli teplotě vody. Ale v tuhle zoufalou chvíli se nemohl nijak vymlouvat.
Soustředil všechny myšlenky do pravé ruky a sevřel meč ještě pevněji. Zařval a ze zmrzlé podlahy nevyrostly šlahouny, ale ostré trny. Vytvořily silný sloup ledu, který se po cestě hnal k Bercoulimu; kruté blyštivé hroty, které byly všude na podlaze. Generál ale jen sevřel ústa a zůstal na místě, byl trochu skrčený. Nechtěl uniknout do vody.
Když Eugeo svého protivníka viděl stát jako pevnost, uvědomil si, co musí udělat. Pokud v tomhle boji nebude riskovat vše, nikdy nevyhraje.
Vytáhl Meč modré růže ze země a rozeběhl se po koberci z ledu. Jeho příležitost nadejde, až se desítky ledových kopí dostanou k Bercoulimu.
Generál samozřejmě viděl, že se k němu Eugeo řítí, ale nedal na sobě vůbec nic znát. Jen roztáhl nohy a přenesl sílu do meče po levém boku.
„Hrrng!!“ zařval a máchl mečem. Koberec ledových kopí ještě nebyl v dosahu, takže silné seknutí přeseklo jen prázdný vzduch – ale Meč protínající čas dokázal protít budoucnost.
Buuuum!!
O půl vteřiny později celá ta spousta ledových stalagmitů vybuchla. Ani jediný se nedostal za seknutí, které Bercouli nechal před sebou. S téměř odporným sebevědomím vrátil Bercouli čepel do narovnané pozice, aby se připravil na Eugeův útok.
Eugeo už ale měl protivníka na dohled a zvedl meč nad hlavu. Drobné úlomky ledu kolem něj odrazily světlo přicházející od stropu, což mu zamlžilo zrak, ale jeho protivníka to ovlivnilo stejně.
„Sejáááá!!“
„Rváááá!!“
Oba zařvali. Eugeův meč vykreslil ve vzduchu světle modrou čáru, Bercouliho meč za sebou nechal šedou.
V dalším okamžiku se Eugeův meč roztříštil s tichým cinkavým výkřikem.
Bercouli trochu vykulil oči, nejspíš ho ten malý odpor překvapil. Ani Eugeo téměř nic necítil.
Ale věděl, že to přijde. Těsně před útok Eugeo odhodil Meč modré růže a odlomil jeden rampouch, aby ho mohl použít jako zbraň.
Bercouli sekl, aby odrazil Eugeovu zbraň. Kdyby meč nebyl z ledu, ale řádné oceli, náraz by ho odrazil dozadu. Ale protože se led poddal bez odporu, mohl Eugeo pokračovat dál dopředu za Bercouliho obranu.
„Jhááá!!“
Stočil tělo a levým ramenem vrazil do generálova břicha. To byl neozbrojený útok školy Aincrad, zvaný Proražení meteorem – má to prý označovat kus skály z nebe, který poláme vše, co mu stojí v cestě. Technicky vzato se neaktivoval, protože Eugeo nedržel meč, ale když se pohyb spojil s tím, jak moc muž sekl, podařilo se mu generála doslova vyvést z rovnováhy a narušit střed jeho gravitace.
Eugeo by normálně pokračoval rovným úderem doprava. Místo toho ale chlapec rozpažil a chytil muže kolem pasu.
„Nváááh...“
Improvizovaný nápor odhodil robustního muže dozadu, horní polovina jeho těla povolila. Tohle je jeho první i poslední příležitost.
„Jhááá!!“ zařval Eugeo, bolest z rány maskoval jako mužný řev. Vší silou mrštil generálem i sebou k lázni napravo. Bercouli napjal levou nohu ve snaze to zarazit, ale bosé chodidlo na kameni pokrytém ledem uklouzlo. Napřed byl ve vzduchu, ale přistání do vody ho pak udeřilo do hrudi.
Ten pocit ale v porovnání s oslepujícím a vše obklopujícím chladem nebyl nic.
„Co to...?!“ vykřikl znovu Bercouli, Eugeo se pevně držel jeho pasu. Voda v lázni byla ještě před několika minutami příjemně teplá, ale teď už téměř mrzla. Není divu, že byl v šoku.
Eugeo držel muže dole levou rukou a pravou tápal po podlaze lázně. Měl by být někde tady...
Částečně díky pečlivému plánu a částečně díky štěstí se jeho prsty otřely o jílec meče.
Bercouli brzy nato Eugea setřásl hrubou silou a začal vstávat, ale než vstal, zabořil Eugeo Meč modré růže do podlahy lázně a přikázal: „Zmrzniiiii!!“
Tohle byla osudová chvíle boje.
Meč modré růže zmrazil jen malou část rozlehlé lázně. Kolem bylo pořád dost horké vody. Abyste ji zmrazili všechnu, musela by skupina lidí sesílat ledové elementy téměř celou hodinu. Ale jinou možnost neměl.
Dokonalé ovládnutí zbraně uvolňovalo vzpomínku meče, budilo to sílu, které by jinak nešlo dosáhnout. To řekla moudrá a záhadná Cardinal. Přiměla Eugea a Kirita cestovat po vzpomínkách jejich mečů, aby pro každého z nich stvořila Dokonalé ovládnutí.
Eugeův Meč modré růže byla Boží zbraň, která pocházela z ledu z úplného vrcholku nejvyšší hory severní části Pohoří na Kraji. Byla tam zima i uprostřed léta. Jelikož led po celý rok neroztál, nebyla tam zvířata. Po celé dekády tam byl věčný led sám.
Jednoho léta se přes hory přenesl vánek a poblíž věčného ledu upustil drobné semínko. Každý den led nechal část sebe roztát, aby mělo semínko trochu vody. To nakonec pustilo kořeny a navzdory hrozivé zimě rozvinulo pupen. Když přišlo léto, vykvetlo v malou, ale krásnou květinu. Byla to růže. Modřejší než severní nebe.
Věčný led měl radost z toho, že má konečně přítele, a kdykoli mohl, mluvil ke květině. Ale jednoho dne, když už končil podzim, květina řekla: „Nepřežiju chlad zimy. Brzy se budeme muset rozloučit.“
Led naříkal. Plakal na ztrátou jediného přítele, jemuž tělo chřadlo. Květina řekla: „Zamkneš mě v sobě, než seschnu a zvadnu? Tak mé tělo vydrží navěky, i když zemřu.“
Věčný led splnil modré růži její přání. Kolem modré růže z vlastních slz pečlivě vytvořil kaluži vody a modlil se: Zmrzni, zmrzni, zmrzni napořád. Modlitba byla tak silná, že zmrazila i srdce ledu.
Když v ledu zmrzla modrá růže, zmražený led už nemluvil ani nemyslel. Uronil tolik slz, že na vrcholku hory zůstal jen kus ledu, který se protáhl do tvaru meče a v němž byla chycena modrá růže.
Možná to byl vše jen sen, který měl Eugeo v obří knihovně. Netušil, jak se led vzdáleně připomínající meč změnil v opravdovou zbraň a přesunul se z vrcholku hory do jeskyně v hoře, kde ho strážil bílý drak. A samozřejmě bylo nemožné, že by kus ledu a růže dokázaly přemýšlet nebo cítit.
Ale jestliže je to jen sen, jak je možné, že v kusu ledu v sobě hmatatelně cítí tu modlitbu? Přání, aby navždy zmrzl smutek, bolest, život i sám čas...
Dej mi svou sílu, Meči modré růže! modlil se a vykřikl.
Release Recollection!!“ [Uvolnit vzpomínky!!]
To je druhá úroveň Dokonalého ovládnutí zbraně – příkaz pro uvolnění vzpomínek, což zcela odemkne skrytou sílu zbraně. Cardinal řekla, že na použití tohoto útoku ještě nemají dost síly, ale možná to teď zvládne – a když ne teď, tak kdy?
Meč se v jeho ruce zatřásl.
A pak se celou lázní rozezněl ochromující zvuk, jako by se roztříštil nespočet okenních tabulek. Z Eugeovy ruky se rychle šířil kruh jasně modrého světla. Veškerá voda, které se dotkl, zmrzla tak rychle, že led kopíroval i vlnky.
Obří lázeň celá zmrzla během několika vteřin. Ten strašný chlad, který znemožňoval jakýkoli pohyb, vyrazil z Eugeových úst zasténání. Tak studenou teplotu byste nikdy necítili, ani kdybyste uprostřed zimy stáli nazí v rulidském lese. Kdyby zavřel oči, nepoznal by, jestli má na kůži led nebo hořící železo.
Chtěl setřít jinovatku, která se mu tvořila na řasách, ale levou ruku měl pod vodou, kde držel Bercouliho, a pravou svíral Meč modré růže téměř u podlahy lázně. Jinovatky se dokázal zbavit jen rychlým mrkáním, teprve pak viděl skrze hustou mlhu svého protivníka.
Generál Rytířů jednoty Bercouli byl v ledu až po krk. Levou ruku i pravou, ve které držel meč, měl jen kousek od spodku lázně, nejspíš se snažil zvednout. Stejně jako Eugeo byl znehybněn.
Generál zavřel, z obočí a vousů mu odpadlo několik malých rampouchů. „Nikdy bych si nemyslel, že uvidím šermíře, který tváří v tvář nepříteli odhodí meč... Tu taktiku jsi vymyslel sám?“
„...Ne,“ pronesl Eugeo ztěžka znecitlivěnými rty. „To mě naučil můj kamarád. Řekl, že vše, co je na bojišti, se dá použít jako zbraň nebo past.“ Bercouli zavřel oči a zřejmě o tom přemýšlel, pak se usmál. Od rtů mu odpadl další led.
„Hm. Chápu. Využít svého okolí... No, přiznávám, žes mě teď přechytračil, ale obávám se, že se nemohu nechat jen tak porazit.“ Nadechl se a zatajil dech.
Eugeo byl nervózní, přemýšlel, co generál udělá. Kdyby začal muž odříkávat Posvátná umění, musel by hned použít opačné kouzlo.
Bercouliho bledě modré oči se otevřely. Pootevřené rty odhalily zvířecí tesáky, zpoza kterých vyšel ohlušující řev.
„Nrrrng!!“
Na čele mu naběhlo několik žil. Svaly na krku nad ledem se napjaly tak moc, že celý zrudl.
„Co...?“ zalapal Eugeo po dechu. Bercouli se ze silné vrstvy ledu snažil dostat jen za pomoci vlastních svalů.
Nemožné. I pokud byste se mohli volně pohybovat a měli dost místa, těžko by se vám holýma rukama lámal tak velký kus ledu. A on se to snažil udělat, i když byl od krku dolů znehybněn.
Jeho zaťaté bílé zuby zaskřípaly, jako když se jeden kus kovu otře o druhý. Ty modré oči plály, jako by chtěly vyzařovat vlastní světlo. Ani vzduch s teplotou hluboko pod nulou nezabránil tomu, aby Eugeo ucítil, jak mu po zádech přejíždí ještě chladnější mráz.
Pak se ozvalo tiché, ale nesporné prasknutí.
Ledem mezi nimi projela lomová čára. Zapraskala a rozdělila se na dvě. A pak na další. Eugeo si znovu uvědomil, že ten muž je výjimečný nadlidský jedinec. Rytíři jednoty byli vybíráni z hrstky nejlepších válečníků ze všech císařství – a tenhle muž jim velel. Je to nejsilnější bojovník na světě. Živoucí legenda, která poslední století nebo dvě neustále bojovala.
Proti takovému protivníkovi si nemohl dovolit ani jedinou chvilku neopatrnosti. Eugeo samozřejmě neočekával, že zmrazení sebe samého i nepřítele boj ukončí. Jeho skutečný záměr měl teprve nadejít: nucený boj opotřebování, jak hodnoty jejich Života budou klesat.
Eugeo hluboko pod ledem pevněji sevřel jílec meče, který byl stále ve stavu uvolnění vzpomínek, a soustředil se na své myšlenky. Pokud jsou vzpomínky, které viděl, pravdivé, pak má Meč modré růže trochu odlišný původ než Kiritův černý meč, Bercouliho Meč protínající čas nebo Čepel protínající nebesa Fanatio. Na rozdíl od jejich mečů měl ten jeho za zdroj dvě různé podstaty – věčný led a růži v něm.
Led dokázal vše zmrazit. A růže... dokázala, že Život vzkvétal.
„Rozkveťte, modré růže!!“ zakřičel. Na ledu se objevil bezpočet pupenů. Jak rostly, točily se a napínaly křišťálově modré okvětní lístky tenké jako břitva. Každá růže rozkvetla se zazvoněním zvonku, až tam byly stovky květin. Byl to úžasně krásný a nesmírně drsný pohled – všechny ty květiny rostly a kvetly jen díky tomu, že spotřebovávaly Život Eugea a Bercouliho.
Cítil, jak jeho končetiny znecitlivují a jeho zrak se zakaluje. Už necítil mráz, dokonce ani necítil tvrdost ledu, který mu tlačil na kůži. V celém těle už nic necítil.
Bercouliho zrudlá kůže také bledla. Snaha prolomit se ledem vysávala jeho veškerou sílu. Poprvé během boje už jeho pyšný obličej nevypadal stoprocentně sebevědomý.
„Chlapče... už od začátku... jsi nás chtěl dostat oba?“
„Nechápej... to špatně,“ zasípal Eugeo, snažil se zvednout těžká oční víčka. „Jediná oblast, kde bych mohl mít výhodu... je množství... Života. Fanatio se zranila stejně jako můj kamarád a v tu chvíli omdlela... to znamená, že Rytíři jednoty mají stejně Života jako obyčejné lidé... není to tak?“
Zatímco mluvil, začaly ze stovek ledových růží vylétávat nádherné světelné body. Hřmotný zvuk kohoutků, které do lázně přiváděly vody, už zmizel, to znamenalo, že se led dostal i k nim.
Bercouli i Eugeo byli pod tak silnou vrstvou ledu, že byly vidět jen jejich tváře. Kdyby se mohl podívat na jejich Okno Stacie, spatřil by, jak jejich Život klesá znepokojivou rychlostí. Eugeo se snažil bojovat proti náhlé touze spát tím, že dál mluvil.
„Podle toho, jak vypadáš... předpokládám, že ses rytířem stal až po čtyřicítce... takže je tvoje maximální hodnota Života snížená. Ale můj Život je chvíli před vrcholkem... I po tom útoku bych měl mít stále vyšší číslo. Na to jsem sázel.“
Eugeo ještě ani nedomluvil, když Bercouli vytřeštil oči. Zkroutil tvář, až mu odpadly rampouchy z čela a nosu. „Co jsi to sakra... řekl?“
Bylo těžké zůstat při smyslech, ale v očích generála plál zlostný oheň. „Když jsem se stal rytířem...? Chováš se, jako bys věděl, jaké byly naše předchozí životy.“
Eugeo zamrkal a sesbíral veškerou zbývající sílu, aby odpověděl. „Nemohu... téhle vaší části... odpustit.“
Tělem mu najednou projely emoce, až na krátko ztratil cit v celém těle. „Zapomněli jste, kdo a co jste... vůbec nevíte, jaká je ve skutečnosti církev Axiom, které sloužíte... a předstíráte, že jste ti dobří, jediní skuteční ochránci práva. Nejste rytíři, které pontifex přivolala z nebes. Narodil ses matce, která ti dala jméno Bercouli. Jsi člověk stejně jako já!“ zakřičel.
A přesně v tu chvíli si Eugeo uvědomil, kdo ten silný muž je.
Překvapilo ho to natolik, že zalapal po dechu. Bercouli... jméno muže z příběhů, které mu vyprávěl dědeček. Před třemi sty lety založil vesnici Rulid a sloužil jako její první strážný. Vydal se prozkoumat jeskyni pod Pohořím na Kraji, kde při hledání legendárního meče narazil na spícího bílého draka... při hledání Meče modré růže, který teď Eugeo držel v pravé ruce.
Na chvíli ho napadlo, jestli ten muž není potomkem legendárního hrdiny se stejným jménem, ale pak tu myšlenku zahnal. Život Rytířů jednoty se přirozeně nesnižoval, takže nestárli. Byl to on, z masa a kostí. Hrdina, kterého Eugeo jako dítě obdivoval... a hrdina pohádky „Bercouli a severní bílý drak“, na kterou nepomyslel od léta, kdy byla Alice odvedena. Akorát že ten muž si na svůj život a založení Rulidu nepamatoval.
Eugeovi se nějak povedlo vzpamatovat se z toho krátkého, ale obřího šoku. „B... Bercouli. Měl... měl bys poznávat... můj meč.“
Pár centimetrů pod povrchem ledu Meč modré růže stále zářil a vyzařoval svou mrazivou sílu. Generál rytířů a hrdina tři stovky let staré legendy se pod led podíval. Jeho pevná čelist se vyboulila a skrze zaťaté zuby zasyčel vzduch. Když nakonec odpověděl, Eugea jeho reakce překvapila: „...Myslím... že už... jsem ho... viděl...“
Pomalu zavřel oči a pak je znovu otevřel.
„Když jsem zabil severního strážce... byl tam v doupěti... podobný meč...“
Eugeo byl tak ochromený, že skoro zapomněl na všepohlcující chlad, který ho obklopoval. „Když jsi... ho zabil...?“
V hlavě mu probleskla vzpomínka na to, jak před osmi lety prozkoumával severní jeskyni společně s Alicí. Uprostřed hlavní síně jeskyně byla hromada obřích kostí. Ty byly pokryty spoustou řezů – řezů, které nepocházely od tesáků nebo drápů divokých zvířat, ale od kovového nástroje člověka.
„Ty dračí kosti... tos udělal ty...? Zabil jsi draka... z příběhu?“
Navzdory všemu tomu ledu mu do hrdla vystoupala hořící koule emocí. Eugeo zavrtěl hlavou, cítil, jak mu něco prosakuje z očí. „Vážně jsi na vše zapomněl...? Bercouli, ve vesnici, kde jsem se narodil, tě všichni, staří i malé děti, znají jako hrdinu. Byl jsi náš předek, muž, který ušel dlouhou cestu z velkého města, aby ve vzdálené a pusté zemi založil vesnici. Pontifex tě unesla, zakryla ti vzpomínky a udělala z tebe prvního Rytíře jednoty. A nejen tebe, i Fanatio, Eldrieho, Alici... všechny. Než se stali Rytíři jednoty, byli to všichni... lidé jako já.“
„Zakryla... mi vzpomínky...?“
Bercouliho pohled byl během celého boje přímý a vyrovnaný, ale teď byl nejistý, soustředěný na neurčitý bod v dálce. Těžko slyšitelným hlasem zamumlal: „Nemůžu... prostě přijmout... to, co jsi řekl. Ale... přiznávám... že už dlouho... jsem skeptický... že jsem nějaký svatý rytíř z nebes...“
Bercouliho svaly se zase uvolnily, už nezatínal zuby. Mráz znovu pokrýval jeho mužnou tvář. Zmrzly slzy i na Eugeových tváří, zmizely ve vrstvě ledu, která pokrývala jeho obličej.
Když teď Eugeo věděl, že hrdina z „Bercouliho a severního bílého draka“ zabil druhou hlavní postavu toho příběhu, cítil bezmocnou ztrátu. Pokud pontifex mohla zmanipulovat největšího válečníka a změnit ho ve věrného rytíře, nedokázal si její moc ani představit. Možná není možné, že by pouzí dva studenti šermíři mohli s Administrátorkou něco udělat... a s církví Axiom.
Eugeo někde vzadu v mysli cítil, jak modré růže postupně vysávají jeho Život. Totéž se děje Bercoulimu. Za mlhavým mrazem měl šedomodré oči přivřené, stěží se držel při vědomí.
Takže oba padnou...
Tohle poznání v jeho srdci zažehlo jiskřičku odhodlání, odmítal se teď vzdát. Nemohl ale pohnout ani prstem. Pod ledem cítil, jak sevření Meče modré růže postupně slábne...
„Ho-hó! To je vskutku krásný pohled,“ ozval se pronikavý hlas, nepříjemný jako když vidlička přejede po kovovém tácu.
Eugeo zamlženýma očima sledoval podivnou siluetu, která se k nim po chodníku potácela. Zřejmě to byl člověk, ale hrozně kulatý. Jako by někdo k obřímu torzu ve tvaru koule připojil směšně malé končetiny. Neměl žádný krk, jen podobně kulatou hlavu, která vyrůstala přímo z ramen. Vypadal jako sněhulák.
Ale jeho oblečení bylo tak zářivé, až z toho bolely oči. Pravou půlku měl jasně červenou, levou modrou. Na kulatém břiše vše držely zlaté knoflíky. I kalhoty měly barvy rozdělené, stejně jako boty.
Na kulaté hlavě nerostl ani vlásek, na hladké hlavě byl jen podivně tvarovaný zlatý klobouk. Trochu se podobal tomu, který nosila Cardinal ve Velké knihovně, ale tenhle byl naprosto nevkusný. A výška muže navíc jen stěží přesahovala jeden mel.
Eugeo si vzpomněl na oslavu letního slunovratu v šesté zóně Centorie, kde ve skupině potulných akrobatů vystupoval podobně oblečený klaun na míči. Ale podle výrazu muže bylo zřejmé, že on radost a smích přinášet nehodlá.
Bylo nemožné odhadnout jeho věk. Kůži měl neobvykle bílou, nos kulatý a tváře propadlé. Jasně červené rty měl ve vilném úšklebku otevřené. Oči měl velmi úzké, skoro ve tvaru srpku měsíce, a zvednuté, takže vypadal, jako by se smál. Pohled v očích byl ale chladný.
Červeno-modrý klaun poskakoval po cestě a pak skočil na zmraženou lázeň. Zlověstně špičaté boty rozdrtily dvě křehké ledové růže.
„Ho-hó! Ho-ho-hó!“ zasmál se, ale nebylo zřejmé, co mu přišlo tak vtipné. Mužíček zatleskal a rozbil ještě několik růží poblíž na padrť. Pak pokračoval k Eugeovi a Bercoulimu, celou cestu hlasitě drtil květiny.
Zastavil se pár melů od nich, kopl do ještě jedné růže a konečně se na ně podíval. Jeho červené rty se otevřely a vyšel z nich ohavný hlas.
„Ohó... generále, jsi ve špatné, opravdu špatné formě. Nechystáš se tu chcípnout, že ne? To by byla jasná rebelie proti naší rozkošné pontifex, nemyslíš? Pokud se probudí, bude zuřit.“
Bercouli ještě před několika vteřinami vypadal zcela nevědomý, ale teď otevřel třesoucí se ústa a tiše zaskřehotal: „Konzule... Chudelkine... nemáš důvod zasahovat do boje mezi šermíři... ty kreténe...“
„Ho-ho-hó!“ zasmál se klaun, zatleskal a poskočil si na místě. „Šermíři! Boj! Ó, jak ty mě rozesmíváš, ho-ho-hó!“ zasyčel smíchy tak, jak to nikdy žádný člověk neudělal.
„Odvážná slova od muže, který proti tomuhle hnusnému zrádci změkl jako vosk! Nepoužil jsi druhou stranu svého Meče protínající čas, že ne, generále? Kdybys chtěl, mohl jsi toho arogantního zmetka zabít ještě předtím, než by cokoli řekl! A i to je zrada naší úžasné paní!!“
„Sklapni... bojoval jsem... jak nejlépe umím... A co víc, ty jsi mi lhal... Tenhle kluk... není žádný vrah z Temného teritoria... Je mnohem obdivuhodnější než nechutný kus masa jako ty...“
„Tichóóóó! Odtrhnu ti hlavu od těla!!“ zaječel mužíček. Vytřeštil oči a odrazil se do vzduchu jako míč, pak přistál nohama na Bercouliho hlavě. Na svém bidýlku se kymácel sem a tam a dál ječel: „Tenhle problém máme jen proto, že vy zatracení rytíři nedokážete udělat jedinou věc tak, jak máte! S převahou vás porazila dvojka bídných děcek a já se obávám, že mi smích odštípne kůži z břicha! Až se moje paní vzbudí, zrevidujeme každého rytíře... a přinejmenším zrecyklujeme tebe a generálporučíka, to ti teda povím!“
„O... čem... to sakra... mluvíš...?“
„Ále, už dost. Sklapni, sklapni. Prostě spi.“
Mužíček na Bercouliho hlavě teatrálně ukázal do vzduchu malíčkem pravé ruky. Pak si olíznul své červené rty a zaječel: „System Caaaaall! Deep Freeeeeeze! Integrator Unit, ID Zero Zero One!“ [Systémový příkaaaaz! Hluboké zmraženííííí! Jednotka Integrátor, ID nula nula jedna!]
To Posvátné umění bylo zcela neznámé. Bylo velmi krátké, takže nebude nijak zvlášť silné, pokud je to útok. Ale...
„Hrng,“ zavrčel Bercouli. Pak jeho tělo – vlasy, kůže, i oblečení – začalo nabírat tmavě šedou barvu. Nebylo to zmražení, spíš ho to měnilo v kamennou sochu. Z očí mu zmizelo světlo a tělo pod ledem se zbarvilo do odstínu bahna. Podivný klaun, konzul Chudelkin, konečně seskočil z hlavy generála Bercouliho.
„Ho-ho-hé, ho-hé-hé... My už starce jako ty vlastně nepotřebujeme, číslo jedna. Teď už máme užitečnějšího pěšce... no ne?“
Zornice úzké jako jehly se upřely na Eugea. Po zádech mu přejel hrozný strach, studenější než jakýkoli led.
A tehdy Eugeo dosáhl svého limitu. Snažil se soustředit na červené a modré boty, které cestou k němu drtily růže, ale i ty nakonec zmizely v průhledné temnotě.
Kirito.
...Alice...
Jejich jména bylo to poslední, na co Eugeo pomyslel, než omdlel.




----
Do komentářů mi prosím napište, jestli se vám to tedy v nové barvě četlo dobře. Kdyby ne, prohodím barvičky :)

Komentáře

  1. Nesnášim namyšlený škřety
    Jinak díky

    OdpovědětVymazat
  2. Jinak abych se vyjádřil k vzhledu,....
    tmavší verze se četla lépe z téhle mě akorát pálí oči :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za feedback, sama jsem na to koukala a ta bílá je asi moc bílá :D Zkusím tu černou/tmavošedou a uvidíme :)

      Vymazat
  3. Takhle je ten vzhled mnohem lepší

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak joo! Holt půjdeme ve stopách Černého šermíře a jeho oblíbené barvy :D

      Vymazat
  4. Děkuju za překlad i změnu barvy.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    Jen bych chtěl upozornit na jednu špatnou formulaci kterou jsem našel při čtení.

    Teplota vody byla na ryby nebo jiná zvířata příliš teplá a vlhkost VODY byla na nějakou zahradu příliš nepříjemná. Nemělo by tam být spíš vlhkost VZDUCHU?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně že jo, díky za upozornění, asi nějaký šotek O:)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Barkarola pěny, část sedmá

Barkarola pěny, část šestá

Barkarola pěny, část první

Barkarola pěny, část pátá