úterý 1. ledna 2019

Mezihra IV

Mezihra IV – červenec 2026

Plovoucí vědecká stanice Oceánská želva, obří struktura dlouhá čtyři sta a široká dvě stě padesát metrů, měla celkem dvanáct palub neboli úrovní.
Největší výletní loď na světě, Oasis of the Seas, je menší než Oceánská želva a palub má osmnáct – takže vědecká stanice působila ještě luxusněji. Ale vzhledem k tomu, že nebyla určena k odpočinku, nýbrž vědeckému výzkumu, bylo pochopitelné, že různé observační a analytické přístroje budou potřebovat místo navíc. Asuna ovšem neměla v plánu si stěžovat, že má nad hlavou trochu víc místa.
První paluba pod hladinou vody byla plovací paluba. Druhá, hned nad ní, byla mechanická. Paluby tři až osm byly určeny různým druhům výzkumu – mořská biologie, hlubinné zdroje, struktura tektonických desek a tak dále. Devátou a desátou palubu zabíraly kajuty. Jedenáctá byla určena rekreaci – byly tu sportovní haly, posilovny a bazén. Dvanáctá, nejvyšší paluba byla určena radarům, anténám a observačním místům.
Oceánská želva patřila oficiálně JAMSTECu, Japonské agentuře pro výzkum moře a technologií. To byla však jen poloviční pravda. Jelikož byla loď poháněna interním reaktorem jaderné energie, pomáhaly ji postavit Síly sebeobrany. I teď, když už byla funkční, kvůli bezpečnosti se skládala část jejího personálu z vojáků SDF.
A hlavní sloup ze slitiny titánu, který procházel středem lodi – hlavní šachta – patřil zcela pod působnost SDF. Tam prováděli přísně tajný výzkum, který s mořskou vědou neměl vůbec nic společného. Replikovali duše novorozenců a nechávali je růst ve virtuálním prostředí ve snaze vytvořit první skutečnou bottom-up umělou inteligenci: Projekt Alicization.
Pondělí 6. července 2026, 7:45.
Poté, co Asuna Júki navštívila Kazuta Kirigaju (Kirita) v medické oblasti horní šachty, kde se stále zotavoval, dala si s doktorkou Rinko Kódžiro, expertkou na technologii FullDive, snídani v hale na jedenácté palubě.
Nebyla to luxusní zaoceánská loď, ale jídlo ve stylu bufetu bylo vlastně dost dobré – ne že by si na něj nebo na svou kajutu Asuna stěžovala, když by podplukovníkovi Seidžirovi Kikuokovi stačilo, aby luskl prsty a poslal by ji do vězení, pokud tu tedy něco podobného je.
Rinko naproti ní projela nožem kousek bílé ryby a zvedla ho, aby si mohla maso prohlédnout. „Myslíš, že tu rybu chytili tady?“
„Ne... netuším...?“ odpověděla Asuna a podívala se na téže jídlo na svém talíři. Zvedla jeden kousek k ústům. Bledá ryba byla měkká a úplně se rozpadala, a přesto byla šťavnatá. Byla zřejmě velmi čerstvá, ale Asuna nevěděla, jestli bylo možné jen tak hodit síť do otevřeného oceánu a něco chytit.
Asuna položila nůž a zvedla sklenici s ledovým čajem. Podívala se k oknu nalevo. Klidná hladina oceánu byla tmavá a plochá, nebyla na ní vidět ani rybářská loď, natož pak nějaká ryba.
Věděla vlastně jen to, že je Oceánská želva někde u souostroví Izu, které se rozkládaly po docela velikém kusu oceánu od severu k jihu. Uprostřed souostroví leží Hačidžodžima, která je skoro tři sta kilometrů od Tokia.
Kdyby mohla použít telefon, otevřela by si navigaci, aby přesnou lokaci našla, ale z různých bezpečnostních důvodů jí nebylo povoleno připojit se k wifi lodě. Mohla poslouchat uloženou hudbu, což bylo lepší, než kdyby jí telefon zabavili úplně, ale to, že má smartphone a nemůže si na něm nic dohledávat, ji frustrovalo. Tak frustrovaná nebyla ani během SAO, kde také nemohla dohledávat informace na internetu a kde neměla vůbec žádné zprávy o skutečném světě.
Asuna otrávenost spolkla společně s ledovým čajem a pokusila se zlepšit si náladu. To, že byla tak naštvaná z nemožnosti připojit se na internet, jen odráželo její celkový nedostatek nezbytných informací.
Bylo to, co jí Seidžiró Kikuoka a Takeru Higa o svém projektu řekli, celá pravda? Existovala ohledně Podsvětí, jejich testovacího vesmíru, ještě další tajemství, o kterých jí neřekli? Byla sestra Nacuki Aki upřímná, když tvrdila, že se Kazuto ze čtvrté jednoty Soul Translatoru zítra vzbudí...?
Ty první dvě otázky byly jedna věc, ale ohledně té třetí musela své pochyby nechat stranou. Teď potřebovala mít víru. Sedmého července se dokončí léčba Kazutovy poškozené nervové sítě a on se vzbudí. Asuna musí ten večer odletět helikoptérou zpět do Tokia, ale aspoň bude mít čas si s ním promluvit. Bude mít čas obejmout tělo, které se pro ni obětovalo.
Myšlenka na tu chvíli jí dodala sílu. Znovu se pustila do jídla a zeptala se Rinko: „Nevíš, kde přesně tahle loď je? Vím jen, že je u souostroví Izu.“
„...Víš, o moc víc toho taky nevím...“
Rinko už rybu dojedla. Dala ruku do kapsy kabátu a vytáhla telefon, pak si ale vzpomněla, že se nemůže připojit k internetu, a zamračila se.
„Higa určitě říkal, že jsme asi tak sto kilometrů západně od Mikuradžimy... nebo snad Mijakedžimy?“ zamyslela se, pak se zadívala k oknu, na loď velikému. Asuna ji napodobila a znovu se podívala na modročernou hladinu vody.
Okny za nimi teď přicházelo ranní slunce, takže se dívaly na západ. Pokud je pravda, že je Oceánská želva na západní straně souostroví Izu, neuvidí ani Mikuradžimu nebo Mijakedžimu, a už vůbec ne jeden z hlavních ostrovů Japonska, Honšú...
Její pohled přejížděl zprava doleva. Asuna náhle zalapala po dechu. Bylo tam něco, co předtím neviděla. Lesklo se to v ranním slunci. Daleko na moři bylo něco umělého a úzkého – loď. Bez toho, aby věděla, jak blízko je, nemohla pořádně určit její velikost, ale i tak jí připadala veliká.
„Rinko, koukej,“ položila nůž a ukázala.
Druhá žena přimhouřila oči a zamumlala: „To je loď. Nejspíš... to není rybářská loď, která nám chytila snídani...“
„Není? Jak to poznáš?“
„Na to je moc velká a má příliš obyčejnou barvu. A navíc... je na ní hromada antén.“
Rinko se zvedla a přešla k oknu. Asuna ji následovala. Asuna měla dobrý zrak, ale kvůli mlze, která se z hladiny zvedala, vypadala daleká loď nezřetelně a kolísavě. Rinko měla pravdu, že uprostřed lodi bylo zřejmě nemalé množství kulatých satelitních talířů. Připomínaly obří anténní stěžeň, který stál na vrchní palubě, nedaleko této haly. Loď vypadala hranatě a špičatě. Ne jako rybářská loď, ale jako přepravní loď nebo...
„Válečná loď...?“ zamumlala Asuna.
Za ní se ozval všetečný hlas: „To je japonská loď. Nemáme žádné bitevní lodě.“
Obě ženy se otočily a uviděly muže v bílé uniformě s krátkým rukávem. Nesl si tác se snídaní – byl to poručík Nakaniši.
„Dobré ráno, pane Nakaniši.“
„Dobré ráno.“
Vysoký muž položil tác na stůl poblíž a úsečně jim zasalutoval. „Dobré ráno, doktorko Kódžiro, slečno Júki.“
„Nechcete si k nám přisednout?“ nabídla mu Rinko. Vypadal, že nad tím přemýšlí. Pak přijal. Asuna s Rinko počkaly, než si k nim přenesl tác, až pak se znovu posadily. Důstojník si naložil vydatnou snídani, talíř úplně plný vajec, slaniny a salátu.
„Jaké je to v porovnání se snídaní v SDF?“ zeptala se Rinko na poměrně citlivou otázku.
Nakaniši se zašklebil a zvedl vidličku. „Popravdě, tady je o něco lepší. Tak třeba rajčata a okurky rostou přímo tady na lodi.“
„Páni, je tu i zahrada?“ zvolala Asuna.
Důstojník se pyšně usmál. „Ano, na konci osmé paluby. Je to experiment mořského farmaření ve velkém.“
„Proto ta rajčata chutnají trochu slaně,“ zavtipkovala Rinko.
„Vážně?“ zeptal se a dal si měsíček do pusy. Asuna se zahihňala. Zvedla vidličku a nůž a dál jedla, pak si vzpomněla na to, co Nakaniši zmínil.
Říkal, že Japonsko nemá bitevní lodě, ale to určitě nebyla pravda. Byl to námořní důstojník SDF, takže na bitevní lodi pracoval... ne? Nebo to bylo tak, že jelikož není SDF řádná armáda, nejsou jejich lodě „bitevní“? Takže ta loď venku musela být...
Asuna znovu vyhlédla z okna a zadívala se na dalekou siluetu. „Takže pokud to není válečná loď, je... sebeobranná?“
„Téměř. Námořní plavidla SDF se nazývají doprovodné,“ odpověděl Nakaniši s úsměvem. Pak se na ni také podíval. „Ta loď je naše nejnovější plavidlo pro obecné účely, DD-127 Nagato. Nemohu bohužel prozradit, proč je až v téhle části... hmm?“
Během vysvětlování se odmlčel, což její pozornost znovu přivedlo k lodi. Šedá bitevní – tedy, doprovodná – loď začala měnit směr. Za ani ne deset vteřin otočila záď k Oceánské želvě a plula pryč.
Nakaniši se náhle postavil a otočil se směrem od žen, aby mohl z kapsy vytáhnout úzký přístroj. Zmáčknul několik tlačítek a dal si přístroj k uchu. Zamumlal: „Tady Nakaniši. Omlouvám se, že vás vyrušuji během přestávky, podplukovníku Kikuoko. Věřím, že nás Nagato měla doprovázet až do pozítří dvanácti nula nula, ale zrovna se obrátila na západ... Ano, pane, hned tam budu.“
Znovu se k nim otočil, telefon měl stále v ruce. Výraz měl náhle přísný a zamyšlený. „Doktorko, slečno Júki, bohužel vás teď musím opustit.“
„To nic. Odneseme za vás tác.“
„Děkuji. Zatím na shledanou,“ přikývl a pak v podstatě vyběhl z haly.
„...To by mě zajímalo, o co šlo.“
„Netuším...,“ odpověděla Asuna a znovu se otočila k oknu.
Pohled na doprovodnou loď, která postupně mizela v ranní mlze, ji znervózňoval. Asuna mlčky zaťala levou pěst.

6 komentářů: