Kapitola devátá

Kapitola devátá – Rytířka jednoty Alice, pátý měsíc lidského císařského kalendáře roku 380


Skříp.
Skříp.
Kdykoli se ten tichý zvuk ozval, sevřela se mi hruď.
Přicházel od špičky mého stále nepojmenovaného meče, který se jen taktak držel v mezeře mezi tři centimetry širokými mramorovými kvádry Centorijské katedrály.
Pravou ruku, která svírala jílec meče, jsem měl promočenou potem. Loketní a ramenní klouby ječely bolestí, hrozilo, že se každou chvíli vykloubí. To dávalo smysl – moje rozhodně ne příliš svalnatá paže podpírala váhu dvou lidí, jednoho meče s vysokou prioritou a celé zbroje.
V mramorově hladké zdi nebyl ani jediný úchyt, takže jsem nemohl meč zaklínit dále do povrchu. Pode mnou byl jen nekonečný prostor. Kromě bolesti v pravé ruce dosahovala limitu už i ta levá, která držela rytířku v těžkém zlatém brnění.
Fyzická únava v Podsvětí se od skutečného světa trochu lišila. Chůze na dlouhou vzdálenost, běh, trénink i zvedání těžkých předmětů byly stejné. Rozdíl byl v tom, že únava fungovala jako zranění, snižovala „Život“, numerickou hodnotu životnosti v Podsvětí, tedy HP.
Ve skutečném světě se snad nestávalo, že by někdo zemřel únavou. Než tělo dosáhlo stavu vážného a permanentního zranění, vyčerpání vám znemožnilo pohyb. Ale tady bylo občas možné, aby síla vůle překonala fyzické možnosti. Takže jste, teoreticky vzato, mohli běžet, odolávat bolesti a vyčerpání, až dokud se váš Život nedostal na nulu a vy jste nezemřeli.
Teď jsem svým tělem podpíral neuvěřitelnou váhu. Můj Život bude pomalu, ale jistě klesat, dokud tomu tak bude. Mohl jsem napínat obě ruce z čirého odhodlaní, ale můj Život nakonec klesne na nulu a já zemřu. V tu chvíli se má ruka nejspíš meče pustí a rytířka pode mnou spadne na zem stovky metrů pod námi a zemře.
Nebyl jsem jediný, kdo tu trpěl. Můj meč držel větší váhu, než jakou mohl zvládat, a to jen na úplné špičce. A já už během dnešních bojů dvakrát použil neuvěřitelně náročné Dokonalé ovládnutí zbraně. Nemohl jsem otevřít Okno Stacie, abych se podíval na čísla, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se Život meče dostal během několika minut na nulu. Až se to stane, meč se roztříští a jeho síla se už nenavrátí tím, že ho zasunu do pochvy.
Byla by hrozná škoda, kdyby se meč rozbil ještě předtím, než dostane jméno, ale až bych padal smrti vstříc, stejně by na tom nezáleželo. Musel jsem něco udělat, a to rychle, ale jen se držet vysávalo veškerou mou sílu, a navíc…
„To stačí! Pusť mě!“ ječela žena, která ze mě visela, Alice Synthesis Thirty, zlatá Rytířka jednoty s Čepelí vonokvětky. „Raději bych zemřela, než abych žila s hanbou, že mě zachránil zločinný hříšník jako ty!“
Hýbala se a houpala, snažila se osvobodit z mého sevření. Její rukavice kousek po kousku klouzala mou zpocenou dlaní.
„Arghk… tadepokoj…,“ snažil jsem se ten třes zvládnout, přitom jsem mumlal nesmysly. Ale kvůli vibraci jejího pohybu se špička čepele o droboučký milimetr vysunula ze zdi. Když se vše uklidnilo, podíval jsem se dolů a zakřičel jsem: „Přestaň se hýbat, krávo! Jsi Rytířka jednoty, měla bys vědět, že sebevražedné sklony tu nic nevyřeší! Blbko!“
„Co…?“ Bledá tvář, kterou jsem pod nohama viděl, zrudla. „T-ty… se opovažuješ mě urážet, ty darebáku? Vezmi to zpátky!“
„Sklapni! Říkám, že jsi blbka, protože jsi blbka, ty blbko! Blbko!“ zakřičel jsem, nebyl jsem si jistý, jestli to dělám proto, abych ji přesvědčil, ať mi pomůže, nebo jsem se jen zbavoval frustrace. „To nechápeš, co se děje? Jestli tu spadneš a zemřeš, Eugeo bude do pokoje Administrátorky pokračovat sám! To ty ho máš zastavit! Neměla bys jako Rytíř jednoty obětovat vše, jen abys ho zastavila?! Jestli jsi příliš blbá na to, abys tu logiku viděla, tak jsi prostě blbka!“
„T-teď už jsi mě urazil osmkrát…,“ pronesla Alice, přitom mě probodla zlým pohledem. Tváře se jí červenaly stále více. Pochybuju, že od doby, co se k Rytířům jednoty přidala, ji někdo nazval blbkou. Pozvedla svou Čepel vonokvětky, po zádech mi přejel mráz, jak jsem si představil útok, který nás oba pošle do hlubin. Ale zřejmě u ní vyhrál rozum, protože meč jí brzy znovu visel u pasu.
„Dobrá. V tom, co říkáš, je jistá logika,“ připustila, zuby jako perličky pevně zatínala. „Ale proč mě nepustíš?! Můžeš dokázat, že máš důvod jiný než lítost, osud bolestivější než smrt?!“
Lítost to rozhodně nebyla. Zachránit Alici před tímhle osudem byl polovinou důvodu, proč jsme tu v Centorijské katedrále s Eugeem vůbec byli. Ale neměl jsem dost času to vše vysvětlovat. A Eugeo navíc nechtěl zachránit Alici Synthesis Thirty, ale svou kamarádku z dětství, Alici Zuberg, která byla před osmi lety unesena z vesnice Rulid.
Pokusil jsem si vymyslet argument, který by Alici přesvědčil. Přitom jsem měl co dělat, abych nevykřikl bolestí. Ale nic rozumného mě nenapadlo. Mohl jsem jen říct částečnou pravdu.
„Já… Eugeo a já jsme nepřišli, abychom církev Axiom zničili.“
Díval jsem se do Aliciných zuřivých modrých očí a hledal jsem správná slova. „Chceme říši ochránit před invazí z Temného teritoria stejně jako ty. Před dvěma lety jsme v horách bojovali proti skupině goblinů… ne že bych čekal, že mi uvěříš. Takže nechci, abys zemřela, pokud patříš mezi nejsilnější Rytíře jednoty. Jsi drahocenný zdroj síly.“
Spojila se jí obočí, mé důvody ji překvapily. Hned se jí ale vrátil klid a odpověděla: „Tak proč jsi otočil meč proti dalšímu člověku a spáchal největší tabu krveprolití?!“
Ta otázka pramenila z ryzí spravedlivosti, bez ohledu na to, zda právě tu implantovala Administrátorka pro dosažení vlastních cílů. Aliciny oči plály. „Proč jste poranili Eldrieho Synthesis Thirty-One a všechny ty další rytíře?!“
Na to jsem bohužel neměl přesvědčivou odpověď. Má touha zachránit lidskou říši byla jak upřímným úmyslem, tak pokryteckým činem. Pokud bych se dostal na vrcholek Katedrály a porazil Administrátorku, Cardinal by získala všechna systémová privilegia. Aby zabránila nadcházející katastrofě, pokusila by se zresetovat celé Podsvětí. A já teď nedokázal vymyslet, jak se takovému výsledku vyhnout: záchraně skrze naprosté vymýcení.
Ale pokud společně s Alicí spadnu a zemřu, bude nadcházející tragédie jen horší. Pokud se „poslední test zátěže“, invaze z Temného teritoria, odehraje bez Cardinal při moci, padnou Rytíři jednoty a Administrátorka v boji. Všichni lidé pak budou nemilosrdně povražděni.
Nejhorší z toho všeho bylo vědět, že pokud tu zemřu, prostě se vzbudím v Soul Translatoru někde ve skutečném světě. Podsvětí zanikne a bude přitom hrozivě trpět. A já budu ve skutečném světě úplně v pořádku. Nemyslitelný výsledek.
„Já…“
Co bych v té trošce času, která mi zbývá, mohl říct, abych přesvědčil ochránkyni církve a její oddanost řádu? Je jedno, jak moc marná snaha to je, v téhle situaci nic jiného dělat nemohu.
„S Eugeem jsme na Raiose Antinouse a Humberta Zizeka zaútočili proto, že se církev Axiom a Seznam tabu mýlí. Hluboko uvnitř víš, že je to pravda, viď? Jen proto, že to Seznam tabu nezakazuje, mohou vyšší aristokraté mučit a zneuctit naprosto nevinné dívky jako Ronye a Tiese…? Tomu ty věříš?!“
Celé mé tělo se otřáslo, když se mi před očima vybavila scéna, která se před pár dny odehrála na studentských ubytovnách – nemilosrdně spoutané dívky se slzami v očích. Špička meče ve zdi znovu zaskřípala, ale skoro jsem si toho ani nevšiml.
„No?! Odpověz, Rytířko jednoty!!“
Moje zuřivé emoce se projevily v horké kapce, která mi vytekla z oka a spadla na čelo Alice pode mnou. Zlatá rytířka se zprudka nadechla, třeštila oči. Když se její třesoucí rty znovu otevřely, přišlo mi, že tvrdost jejího přístupu odstoupila a objevilo se něco jiného.
„Zákon… je zákon. Hřích… je hřích. Pokud lidé mohou definovat zákon podle vlastních potřeb, jak pak máme na světě udržovat pořádek?“
„A kdo rozhodl, že má Administrátorka právo zákon vytvořit takhle? Bohyně nebeské říše? Proč mě tedy nespálil blesk z nebe, no?!“
„Protože je Staciina vůle konána skrze nás, její služebníky!“
„A Eugeo a já jsme přišli až sem, abychom to vyjasnili! Chceme Administrátorku porazit a dokázat, že je to chyba! A ze stejného důvodu…“
Krátce jsem se podíval na meč ve zdi a všiml si, že už je skoro venku. Jeden pohyb Alice, jeden drobný poryv vánku a špička se buď rozbije nebo vypadne – a my spadneme dolů.
„…Odmítám tě teď nechat zemřít!!“
Nadechl jsem se, co nejvíc to šlo, zaťal svaly na břiše a sesbíral poslední zbytky síly vůle.
„Jhááá!!“ zařval jsem a trhl jsem levou paží, abych Alici zvedl. Obě moje paže i ramena řvala bolestí, ale podařilo se mi ji dostat na svou úroveň. Posledními zbytky síly jsem zakřičel: „Strč svůj meč do té mezery! Já už nevydržím… prosím!“
Takhle zblízka bylo vidět, jak má tvář zkřivenou emocemi. O chvíli později zvedla paži a hlasitě zaryla svou Čepel vonokvětky hluboko do mezírky mezi mramorovými kvádry. V téměř tutéž vteřinu vyklouzl můj černý meč z kamene a druhá ruka přestala svírat Alici.
Během jediného a intenzivního okamžiku paniky, která mi projela celým tělem, jsem si představil předlouhý pád k zemi a to, co bude následovat pak.
Ale ve skutečnosti jsem pád cítil asi jen zlomek vteřiny, poté silné trhnutí. Alicina ruka vystřelila a chytila mě za límec košile. Jakmile jsem si byl jistý, že na meči a ruce udrží veškerou mou váhu, dlouze jsem vydechl. Tlučící srdce se postupně uklidnilo do stavu klidnějšího než naprostá panika.
„…“
Vzhlédl jsem k ní. Během jediné vteřiny jsme si vyměnili místa fyzicky i mentálně. Zlatá Rytířka jednoty zatínala čelist, jako by se potýkala se všemi možnými protichůdnými emocemi. Cítil jsem, jak její sevření povoluje a zase zesiluje, což měnilo tlak na límci.
Eugeo byl jediný obyvatel Podsvětí, o kterém jsem věděl, že by byl v takové extrémní situaci nejistý. Všechna ostatní umělá fluktsvětla byla slepě věrná jistému souboru chování a nemusela se potýkat s velkými a obtížnými volbami, ať už to bylo dobře nebo špatně. Ale to také znamenalo, že všechna skutečně důležitá rozhodnutí jim naservírovalo něco jiného nebo nikdo jiný.
Mysl Rytířky jednoty Alice byla tedy lidštější než mnoha dalších obyvatelů Podsvětí, ačkoli byla její duše pozměněna Administrátorkou.
Nemohl jsem tušit, jakou vnitřní debatu vede. Ale po několika vteřinách, které mi připadaly jako celá věčnost, snadno pozvedla moje tělo na jeho původní úroveň.
Na rozdíl od ní jsem neměl důvod váhat. Hned jsem meč znovu zasunul do mezery a vydechl jsem. Jakmile jsem se udržel sám, Alice košili pustila a hned odvrátila tvář. Ačkoli byla její slova příkrá, hlas měla tichý.
„…Nezachránila jsem tě, jen jsem splatila, cos udělal ty pro mě. A navíc… nedokončili jsme náš duel.“
„Ach, aha… tak v tom případě jsme teď vyrovnaní,“ odvětil jsem, slova jsem pečlivě vybíral. „Mám návrh. Oba se teď musíme nějak dostat zpět do věže. Co kdybychom uzavřeli příměří, než se nám to povede?“
„…Příměří?“ zeptala se a otočila hlavu, aby po mně hodila skutečně nedůvěřivým pohledem.
„Ano. Pochybuju, že by se nám znovu povedlo zničit zeď Katedrály. A vyšplhat po ní nebude snadné. Pokud budeme spolupracovat, budeme mít vyšší šanci na přežití. Ale jestli víš o nějaké snadné cestě dovnitř, tak samozřejmě poslouchám.“
„…“
Frustrovaně se kousla do rtu. „Kdyby něco takového existovalo, už bych to udělala.“
„Jo. Očividně. Takže můžu předpokládat, že s tím příměřím a spoluprací souhlasíš?“
„Než řeknu ano… co přesně myslíš spoluprací?“
„Pokud by to vypadalo, že jeden z nás spadne, druhý mu pomůže. Kdybychom měli lano, bylo by snadnější nás udržet, ale to bych chtěl asi moc.“
Rytířka dlouho neodpovídala a ani se na mě nepodívala, pak ovšem téměř nezřetelně pokynula hlavou. „To je logický návrh… to ti musím přiznat. Asi nemáme na výběr,“ řekla a otočila se, aby se na mě ošklivě podívala. „Ale ve chvíli, kdy se vrátíme do věže, tě rozseknu. Na ten nevyhnutelný konec nezapomeň.“
„Budu… na to myslet.“
Spokojeně přikývla, pak si odkašlala, aby naznačila změnu tématu. „Takže… říkal jsi, že potřebuješ lano? Nemáš látku navíc?“
„Látku…?“
Podíval jsem se na své oblečení a uvědomil si, že v kapse nemám ani kapesník. Kdybychom byli ve starém dobrém Álfheimu, mohl bych ze svého virtuálního inventáře vytáhnout slušnou hromadu extra oblečení, plášťů a tak dále, ale v Podsvětí nic tak šikovného nebylo.
„…No, mám jen tuhle košili a kalhoty. Pokud by by to ale bylo třeba, sundám si je,“ nabídl jsem a pokrčil jsem jedním ramenem.
Alice udělala ten nejkyselejší obličej, jaký jsem kdy viděl, a zakřičela: „To nebude nutné! Musíš žertovat. Nemohu uvěřit, že by ses vydal do boje pouze s mečem.“
„Hele, to tys odvlekla mě a Eugea z Akademie jen v tom, co jsme zrovna měli na sobě, no ne?“
„Ale přece jste se vkradli do zdejší zbrojírny, nebo snad ne? Tam je mnoho kvalitních lan… ach, to je jedno. Tohle je ztráta času,“ odfrkla si a odvrátila tvář. Zvedla pravou ruku ve zlaté rukavici a pak se zašklebila, když si uvědomila, že rukavici nemůže sundat druhou rukou, protože se jí drží jílce.
Strčila mi ruku téměř pod nos a přikázala: „Rozepni volnou rukou poutko na rukavici.“
„Co?“
„A za žádných okolností se nedotýkej mé kůže. Tak honem!“
„…“
Podle toho, co mi Eugeo říkal, byla Alice v Rulidu chytrá, přátelská a ke všem laskavá. Takže odkud pocházela tahle naprosto opačná povaha?
Ale aspoň se mi do levé ruky vrátil cit. Zvedl jsem ji k poutku na rukavici. Držel jsem kovový nástroj, by si mohla vytáhnout ruku. Štíhlé a bledé prsty udělaly gesto a ona vykřikla: „System Call!“ [Systémový příkaz!]
Pak následovaly složité a mně neznámé příkazy. Rukavice v mé ruce se zableskla a začala měnit tvar. Během několika minut jsem místo ní měl krásný stočený zlatý řetěz.
„Páni… kouzlo přeměny hmoty…?“
„Copak jsi neposlouchal? Máš po stranách hlavy uši, nebo jen masožravé díry požírající hmyz? To bylo umění na změnu tvaru. Jen sama pontifex může použít umění na změnu materiálu.“
Omluvil jsem se Alici, která naše příměří očividně nevnímala jako důvod zjemnit tón, a vyzkoušel jsem sílu řetězu. Konec jsem dal do pusy a zatáhl jsem – měl jsem pocit, že si vyrvu zuby. Kov byl užší než můj malíček, ale očividně byl dost silný. Na obou koncích byla bytelně vypadající poutka.
Jedno jsem si připnul k pásku a druhé jsem nabídl Alici, která ho vzala a připnula ho ke kovové sponě na opasku na meč. Řetěz visící mezi námi byl asi čtyři a půl metru dlouhý. Pokud nespadneme oba najednou, poskytne nám určitou míru bezpečí.
„Dobře…“
Rozhlédl jsem se, abych prozkoumal naši situaci. Podle polohy slunce jsme viseli na západní straně Centorijské katedrály. Nebe nad námi se z modré barvilo do fialové. Sluneční světlo, které na bílou zeď dopadalo, jí dodávalo nepatrný oranžový nádech. Odhadoval jsem, že je něco po půl třetí.
Velmi pozorným pohledem pod nohy a skrze řídké chomáčky mraků jsem rozpoznal kamennou zeď, která obklopovala zahradu Katedrály. Pak jsem uviděl i zbytek Centorie, rozdělenou Neproniknutelnými zdmi. Ten pohled mi připomněl nemožnou výšku věže.
Podle tloušťky kamenných oddílů jsem odhadoval, že je každé patro věže vysoké asi šest metrů, takže osmdesáté patro, kde jsem proti Alici bojoval, bude 480 metrů nad zemí – možná i 500, vzhledem k tomu, jak vysoký byl strop na padesátém patře. Pokud odsud spadnu, nemám šanci na přežití. Moje tělo by dopad rozdrtil natolik, že by ze mě zbyl jen prach. Vzduch kolem nás byl teď klidnější, ale nemohli jsme vědět, kdy pořádně zafouká.
Zachvěl jsem se a pevněji jsem sevřel jílec meče. Pot na volné ruce jsem otřel do kalhot.
„Takže, hm… jen aby bylo jasno…,“ začal jsem.
Alicina tvář vyletěla vzhůru, aby se na mě mohla podívat; i ona zírala dolů. Pomyslel jsem si, že vypadá o něco bledší než předtím, ale tón jejího hlasu byl stále stejně neomalený. „Co?“
„Jen jsem přemýšlel… jestliže znáš Posvátná umění vysoké úrovně na změnu tvaru předmětů, možná znáš i umění… létání? Fajn, dobře, jako bych se neptal,“ zakoktal jsem se, když jsem uviděl ta pozvednutá obočí.
„Copak ses ve škole nic nenaučil?“ vyjela. „Jediný člověk na světě, který může létat, je sama pontifex. To ví i ti nejmladší učni na mnichy!“
„Hele, však jsem říkal, že chci jen mít jasno! Nemusíš se na mě hned tak naštvat.“
„Tvou narážku vskutku neoceňuji!“
Každou uplynulou chvílí bylo čím dál jasnější, že Rytířka jednoty Alice a já jsme spolu na osobní úrovni prostě vycházet nemohli. Přesto jsem potlačil chuť jí odseknout a zeptal jsem se: „Fajn… v tom případě… je možné, že bys přivolala toho obřího draka, na kterém jsi mě sem donesla?“
„Pokládáš prostě jednu stupidní otázku za druhou. Draci mohou vystoupat nejvýše k odpočívadlu na třicátém patře. Ani strýček… ehm, generál rytířů nemá dovoleno letět se svým drakem výše.“
„J-jak bych tahle pravidla měl vůbec znát?!“
„To ti mělo dojít, když bylo odpočívadlo naposledy na třicátém patře!“ odpověděla a znovu mě dobré tři vteřiny propalovala pohledem, než jsme se oba s odfrknutím otočili. Další tři vteřiny jsem zklidňoval svůj hněv nad jejími naprosto nespravedlivými obviněními. Teprve pak jsem mohl pokračovat.
„Takže… se odsud nemůžeme dostat vzduchem…“
Alici trvalo několik dalších vteřin, než byla zase klidná. Její modré oči se zadívaly do mých. „K vyšším částem Katedrály se nemohou přiblížit ani ptáci. Pontifex sama seslala nějaké speciální umění, které neznám, aby jim zabránila let blíže.“
„Aha… je docela pečlivá.“
V dálce jsem viděl něco ve tvaru ptáka, ale nezdálo se, že by se to přibližovalo. Předpokládal jsem, že za to mohla kombinace magické moci Administrátorky a patologického pocitu opatrnosti. Svým způsobem byla neobvyklá výška této budovy jak symbolem moci, tak náznaku strachu z nějakého neznámého nepřítele.
„Takže máme tři možnosti… šplhat dolů, šplhat nahoru nebo znovu rozbít zeď.“
„To třetí bude těžké. Zdi Centorijské katedrály mají téměř nekonečný Život a regenerační schopnost stejnou jako Neproniknutelná zeď. A to platí i o skleněných oknech v nižších patrech.“
„Takže ani nestačí slézt někam, kde už jsou okna,“ zamumlal jsem. Přikývla.
„Vlastně se mi dost těžko věří tomu, že jsme do zdi udělali díru… asi to musím přijmout jako výstřední a nešťastný výsledek spojení našich Dokonalých ovládnutí zbraně, který způsobil velký výbuch moci. Skutečně jsi trnem v mém oku.“
„…“
Jen jsem vydechl nosem, byl jsem si jistý, že kdybych se sám sebe zastal, jen bychom se dál hádali. „V tom případě… nemohli bychom ten jev zopakovat, kdybychom se pokusili znovu o to samé?“
„Tu možnost nemohu vyloučit… ale bude těžké se dostat skrze zeď během těch několika vteřin, než se znovu opraví. A co je důležitější… už dvakrát jsem použila Dokonalé ovládnutí zbraně své Čepele vonokvětky. Potřebuje mnoho slunečního světla nebo dlouhý odpočinek v pochvě, než budu umění moct znovu použít.“
„No jo, to platí i pro můj meč. Potřebuje pár hodin v pochvě… a to, že na něm takhle visím, ho určitě dost ničí samo o sobě. Takže ať už půjdeme nahoru nebo dolů, nejspíš bychom měli začít brzy.“
Volnou rukou jsem přejel po mramoru. Byl hrozivě hladký. Bloky měly stranu dlouhou alespoň dva metry a táhly se do nekonečna, na celé západní straně jsem neviděl ani jediné okno. A i ta byla podle Alice nezničitelná.
Po zdi věže jsme se mohli pohybovat jen za pomoci něčeho jako horolezecké háky, které bychom vecpali do spár mezi mramorovými kameny. Energie, kterou bychom museli vynaložit na cestu nahoru nebo dolů, vypadala stejně, tak jsem si řekl, že klidně můžeme jít nahoru. To ale vedlo k dalšímu velkému problému.
Nasadil jsem svůj nejvážnější výraz a připravil se na další Alicinu neodpověď a zeptal jsem se: „Pokud odsud půjdeme nahoru… bude tam nějaké místo, skrze které se dostaneme zpět do věže?“
Alice se napřed zatvářila váhavě, přesně jak jsem čekal. Kousla se do rtu. Pokud je možné se někde nahoře dostat zpět do budovy, bude to velmi blízko nejvyššího patra, kde žije Administrátorka. Pro Rytíře jednoty, který má za úkol chránit církev, by bylo doprovození nepřítele na takové zásadní místo stejné jako tabu.
Ale Alice se zhluboka nadechla a promluvila pevným hlasem: „Je tam. V devadesátém pátém patře, na Vyhlídce jitřenky. Tam je věž otevřená větru a podpírají ji jen sloupy. Pokud se dostaneme až tam, bude snadné se navrátit do věže. Ale…“
Její křišťálově modré oči ztvrdly ještě více. „Pokud se do devadesátého pátého patra skutečně dostaneme, budu tě muset zabít.“
V jejím pohledu bylo tolik síly, že se mi zježily chloupky na šíji. Přikývl jsem. „Tak jsme se přeci jen dohodli. Tak co, polezeme nahoru?“
„…Nuže dobrá. Je to praktičtější než se odsud dostávat až dolů na zem… Ale ty o tom mluvíš velice  jednoduše. Jak budeme lézt po tak strmé zdi?“
„No přeci ji vyběhneme… dělám si srandu,“ dodal jsem rychle, když jsem uviděl, jak teplota v jejích očích rychle klesá pod absolutní nulu. Odkašlal jsem si, chytil se meče druhou rukou a volnou rukou udělal gesto. „System call! Generate Metallic Element!“ [Systémový příkaz! Generovat kovový element!]
Objevilo se kovově šedé světlo, které se podle mých dalších příkazů začalo tvarovat. Nakonec bylo dlouhé dobrého půl metru a mělo špičatý konec – byl to zbrusu nový horolezecký hák.
Pevně jsem jej chytil, podíval se na spáru, ve kterém byl zasunut meč, a dal jsem paži dozadu.
„Hff!“
Vší silou, kterou jsem zvládl sesbírat, jsem hák zaryl do zdi. K mé úlevě se nerozbil. Hrot se zasekl přímo do úzké mezery. Několikrát jsem jím pořádně zacloumal nahoru a dolů, abych ho otestoval. Zdálo se, že je tam dost pevně na to, aby mou váhu udržel.
Předměty generované Posvátnými uměními mají malý Život a zmizí po pouhých několika hodinách, takže se nehodily na spojovací lano mezi Alicí a mnou, ale stačily jako slušná opora na lezení po zdi.
V Alicině pohledu jsem vycítil pochyby, když jsem se pravou rukou háku pevně chytil a svůj ubohý a týraný meč jsem pustil. Meč jsem bezpečně navrátil do pochvy. Háku jsem se chytil oběma rukama a vykopnul jsem nahoru, jako bych byl na hrazdě.
Moje fyzické schopnosti v Podsvětí nejsou takové jako během posledních dnů SAO, kdy jsem měl Obratnost, kterou by mi záviděli nindžové z béčkových filmů, ale i tak jsem byl o dost mrštnější a silnější než ve skutečném světě. Položil jsem pravou nohu na desku a postavil se, levou ruku jsem pevně opřel o zeď.
„J-jsi v pořádku?“ ozval se chraplavý hlas. Alice mě sledovala s bledou tváří. Volnou rukou pevně svírala zlatý řetěz. Vypadala překvapivě mladě a nevinně. Chvíli jsem byl v pokušení předstírat, že padám, jen abych zjistil, co by udělala, ale pak jsem si to raději rozmyslel.
„Myslím… že jo.“
Trochu jsem na ni mávl pravou rukou, pak jsem znovu odříkal Posvátná umění, abych vytvořil nový hák. Zaryl jsem ho do další spáry nade mnou a vylezl jsem na hák stejně jako předtím. Byly to asi jen dva metry postupu, ale i tak jsem cítil malé uspokojení z úspěchu.
Zavolal jsem na Alici: „Myslím, že to bude fungovat! Prostě mě napodob a vylez na první hák.“
Rytířka jednoty na mě bez hnutí zírala. Nakonec se pohnuly její rty a já jen stěží uslyšel: „…ůžu.“
„Hm? Co jsi říkala?“
„Říkala jsem, že… nemůžu!“
„Ehm… jasně že můžeš. S tím, jak jsi silná, pro tebe bude snadné se vytáhnout až na–“
„To nemyslím!“ trvala si na svém a přerušila můj neohrabaný pokus o motivační řeč. „Ještě nikdy jsem podobnou situaci nezažila… a než abych riskovala hanbu, raději tu budu viset. Prostě nemohu vylézt na tak úzký schod…“
Její hlas se znovu vytratil.
Byl jsem v šoku. Obyvatelé Podsvětí byli často neradi v situacích, které neznali nebo neočekávali. Takže špatně reagovali na nemožné okolnosti, a to až tak, že když jsem Raiosovi usekl paže, jeho fluktsvětlo se zhroutilo ještě předtím, než mu vyprchal Život – to alespoň byly mé domněnky.
I Rytířka jednoty musela mít problém se vypořádat s tím, že udělala díru v údajně nezničitelné zdi, vcuclo ji to do prázdna za zdí a visela ve výšce, do které se nemohli vydat ani draci. Možná je Alice Synthesis Thirty, která tak dokonale vládne meči, někde hluboko jen obyčejná dívka.
Ale vzhledem k její přemíře hrdosti jsem musel předpokládat, že to, že přiznala svou slabinu, znamenalo, že je s rozumem v koncích.
„Dobře!“ zakřičel jsem. „Tak tě tam vytáhnu tím řetězem!“
Alice se kousla do rtu, zřejmě si vybírala mezi strachem a hrdostí. Nakonec se rozhodla, že té se už vzdala celkem dost a nehodlá to měnit. Lehce zatahala za řetěz.
„Dě-děkuji za pomoc,“ vypískla. Chytil jsem řetěz a odolával jsem pokušení ji škádlit.
„Dobře, pomalu tě zvednu. Tak jdeme na to.“
Opatrně jsem řetěz zvedal. Hák pod mýma nohama zaskřípal, ale zřejmě dokázal nějakou chvíli udržet váhu dvou lidí. Zvedl jsem zlatou rytířku o několik desítek centimetrů a dával si pozor na to, abych svou oporou příliš nehýbal. Pak jsem řetěz držel ve vzduchu.
„Tak. Už můžeš vytáhnout svůj meč.“
Alice přikývla a pomalu vytáhla Čepel vonokvětky z bílého kamene. Řetěz byl náhle o poznání těžší a já zaťal zuby, abych se udržel na místě. Jakmile byl její meč zpět v pochvě, pokračoval jsem ve zvedání.
Když se Aliciny nohy dostaly na první hák pode mnou, popisoval jsem, co dál: „Teď opři obě ruce o zeď, abys získala rovnováhu… přesně tak. Pustím teď řetěz.“
Kvůli tomu úhlu jsem jí neviděl do tváře, ale lehce hlavu naklonila, když se zdi chytla. Představil jsem si její zoufalý výraz pod blonďatými vlasy cuchanými větrem. Sklonil jsem pravou paži. Chvíli kolísala, ale pak našla rovnováhu.
„Uff…“
Dlouze jsem vydechl; ani jsem si neuvědomil, že zadržuji dech.
Kolik je to ještě metrů k oné Vyhlídce jitřenky v devadesátém pátém patře? Pokud tento proces dokážu úspěšně opakovat, nakonec se tam dostaneme. Problémem zůstává to, jak dlouho to trvá, než se dostaneme přes jeden blok. Nakonec přijde noc a my budeme muset spát, i když při tom budeme viset na zdi.
„Dobře, půjdu teď zase o krok výše,“ varoval jsem ji.
Otočila ke mně svou tvář plnou paniky. Její odpověď byla ve vánku jen stěží slyšitelná: „Buď opatrný, prosím.“
„Jasně.“
Ukázal jsem jí zvednutý palec – gesto, o němž jsem si byl jistý, že mu nikdo v Podsvětí nerozumí – a pak odříkal systémový příkaz na třetí horolezecký hák.
Ačkoli se už Centorie pod námi připravovala na oslavu letního slunovratu, slunce se k západu blížilo nemilosrdně rychle. Oranžové světlo na bílém mramoru se rychle změnilo na planoucí rudou a přecházelo do fialové a tmavě námořnicky modré. Zanedlouho už byly v pozdním rudém světle dne vidět jen části Pohoří na Kraji předaleko na západě.
Nad námi začaly svítit hvězdy, ale našemu postupu nepřály. Před hodinou jsme narazili na nečekané omezení systému, které se projevilo jako docela závažná překážka.
Náš systém lezení byl snadný – Posvátným uměním jsem vytvořil hák, strčil ho do spáry mezi mramorovými bloky a vylezl na něj. Pak jsem řetězem zvedl Alici, aby se mohla postavit na hák pode mnou. Jakmile jsme to zopakovali asi desetkrát, podařilo se nám zvládnout celý jeden krok za ani ne tři minuty.
Problém byl v generování háků. V tomhle světě není žádné statistické číslo, které by odpovídalo maně v ALO. Magie, kterou nazývají Posvátná umění, se dá opakovat libovolně často, pokud je kouzlo v mezích úrovně přístupu k systému.
To ale neznamenalo, že by se dalo použít kdekoli. Pravidla tohoto světa nařizovala, že veškerá produkce vyžaduje magické zdroje, což na Posvátná umění platilo stejně jako na vše ostatní. Aby se dalo umění použít, bylo třeba dost prostorových zdrojů buď v blízkosti uživatele, anebo skrze spotřebování Života drahocenných katalyzátorů – a to mohli být i lidé.
Prostorové zdroje jsou docela problém, protože se nedají měřit čísly. Z většiny pochází jejich hodnota ze slunečního světla nebo ze země. Když je země úrodná a dopadá na ni sluneční světlo, je na zdroje bohatá, i na to, aby se na ní dala sesílat umění vysoké úrovně. Místnost v kamenné budově bez oken ale brzy zdroje vypotřebuje a trvá dlouho, než se zase obnoví.
Podle těch pravidel byla naše nynější situace – tedy to, že jsme byli asi půl kilometru nad zemí a slunce zapadalo – v podstatě nejhorší možná. Posvátná umění na generování háků už brzy vyčerpala všechny večerní zdroje a my nemohli pokračovat dále nahoru.
„System call! Generate Metallic Element!“ [Systémový příkaz! Generovat kovový element!]
Nad nataženou dlaní jsem zachytil jen posledních pár paprsků, ale tak málo, že se mi nad ní jen objevilo několik smítek stříbrného světla, která se změnila v průsvitný kouř a zmizela.
Povzdechl jsem si. Slyšel jsem, jak Alice pode mnou zamumlala: „Generování podobných předmětů vyžaduje mnoho spirituální síly. Když je teď Solus pryč, budeš rád, když zvládneš jeden hák za hodinu. Jak vysoko jsme vylezli?“
„Ehm… myslím, že jsme teď nad osmdesátým pátým patrem.“
„Takže do devadesátého pátého nám ještě notný kus cesty zbývá.“
Toužebně jsem se zadíval k mizejícímu fialovému světlu. Jo… ale až budeš příliš velká tma, stejně bude příliš nebezpečné pokračovat. A pokud tady zůstaneme, bude odpočinek dost náročný…“
V nejhorším případě by musel jeden viset na řetězu. Ale nejen, že jsme nemohli vytvářet nové háky, ale ty vytvořené i po pár desítkách minutách zmizí, takže budeme muset znovu použít meče.  A já si nebyl jistý, jestli ten tlak vydrží po celou noc.
Díval jsem se po zdi nahoru, tvrdohlavě jsem doufal, že uvidím nějaký výběžek, ke kterému budeme řetěz moci připojit. A pak…
„Ach…“
Ani ne deset metrů nad námi bylo několik stejně velikých stínů se složitými tvary. Když slunce zašlo, zmizela k mlha kolem věže a odhalila skryté dekorace.
„Hele… připomíná ti to něco?“ zeptal jsem se a ukázal jsem. Alice vzhlédla a přimhouřila modré oči.
„Máš pravdu… možná sochy? Ale proč by byly tady, tak vysoko, kde je nikdy nikdo neuvidí?“
„To je mi jedno, hlavně že si na ně budeme moci sednout a odpočinout si. Ale jsou dobrých… osm melů nad námi. Budeme potřebovat další tři háky, abychom se tam dostali.“
„Tři háky…,“ zopakovala zamyšleně. „Dobrá. Chtěla jsem si to nechat pro případ nouze… a zdá se, že ta chvíle nadešla.“
Opřela se zády o zeď a sundala rukavici z levé ruky. Dívala se na slabě zářící část zbroje a začala odříkávat příkaz pro Posvátná umění. Když domluvila (mnohem plynuleji než já), objevil se záblesk a rukavice se změnila ve tři další horolezecké háky. Alicina umění na přeměnu hmoty zřejmě využívala energii lépe než generace jen ze vzduchu, vzhledem k tomu, že já teď nic vyvolat nedokázal.
„Na, použij je,“ řekla a natáhla ruku s háky nahoru. Skrčil jsem se a opatrně jsem si je vzal.
„Děkuju, to opravdu pomůže.“
„Jestliže by to bylo skutečně nezbytné, mám ještě další části brnění…“
Krátce jsem se podíval na pěkný náprsní plát zakrývající horní polovinu jejího těla a zavrtěl jsem hlavou. „Ne… to necháme až na konec. Nikdy nevíš, co bychom mohli potřebovat…“
Opatrně jsem se narovnal a zastrčil dva háky za pásek. Třetí jsem zvedl.
„Uráá!“
Zlatý hák byl rozhodně silnější než ty z kovového elementu, které jsem vytvořil já, do spáry mezi kameny se zasekl opravdu hluboko. Vylezl jsem jako obvykle a řetězem jsem vytáhl Alici nahoru. Záhadné objekty byly už jen v poloviční vzdálenosti a v temnotě byly mnohem zřetelnější.
Ukázalo se, že jsou to kamenné sochy, velké a zdobené. Zeď katedrály jich na úzkých převisech obklopovalo poměrně dost. Ale nebyly to posvátné sochy bohyň a andělů, jaké jsem viděl uvnitř věže. Lidský tvar měly, to ano, ale v kolenech se ohýbaly do podřepu a paže měly výhružně založené nad nohami. Vyjímaly se i velké svaly a ze zad jim vystupovala křídla ostrá jako dýky.
Jejich hlavy ale vypadaly opravdu podivně, vepředu byly prohnuté a protáhlé a končily kuželovitými ústy.  Ty hlavy vypadaly jako nějací groteskní nosatci.
„Ech… vypadají fakt hnusně,“ povzdechl jsem si.
„Co…? Po-počkej… ti jsou z Temného teritoria…!“ vykřikla Alice.
A zrovna v tu chvíli se hlava sochy přímo nade mnou pohnula dozadu a dopředu a její rybí ústa se otevřela a zavřela. To nebyla dekorativní socha vytesaná z kamene. Bylo to… živé.
Být tohle úkol v obyčejném VRMMO ve skutečném světě, socha by hned zaútočila. Ale to by byl ten, kdo tenhle scénář psal, buď naprostý sadista, anebo absolutní zelenáč. Stáli jsme na ani ne půl metru dlouhých hácích zarytých do rovné zdi a neměli jsme kam se uhnout.
Hlavou mi proběhla představa úkolu s jistou porážkou, ale hned jsem ji zahnal. Pokud spadneme, nebude tu nikdo, kdo by nás na poslední chvíli zachránil. Musíme zapojit vlastní mozky, abychom se nebezpečí vyhnuli, jinak zemřeme.
Připravil jsem se na nebezpečí. Okřídlená socha se mezitím otřásla a začala měnit barvu.  Její bílá pokožka stejného odstínu jako kámen věže se od končetin začala měnit v uhlově černou.
Tasil jsem meč, protože jsem očekával, že se černá křídla náhle plně roztáhnou. Nespouštěl jsem oči z bývalé sochy a zakřičel jsem na Alici: „Vypadá to, že tu budeme muset bojovat. Naší hlavní prioritou je nespadnout!“
Ale Rytířka jednoty mi neodpověděla. Letmo jsem se podíval dolů. Její tvář, v noci bledá, dokonale vyobrazovala šok. Vánek mi donesl její zašeptání: „Ne, jak je tohle jen možné?“
Rytíř jednoty by měl o církvi Axiom vědět vše. Proč je tak překvapená? Podle toho, co jsem o Administrátorce slyšel, byla velice opatrná. Určitě není zase tak nemyslitelné, že jen nezamezila let do vyšších částí věže, ale také postavila podél zdi kamenné strážné v případě, že by se nějaký odhodlaný a šílený vyzyvatel rozhodl po zdi vylézt až nahoru.
Strážný, který se až na svou hlavu podobal typickému gargoylovi z her, se rukama s drápy chytil okraje římsy a vydechl.
Když jsem si uvědomil, že gargoylové po obou stranách toho oživlého také začínají měnit barvu, přejel mi po zádech mráz. Pokud jsou rovnoměrně posazení po všech čtyřech stranách Katedrály, je jich celkem přinejmenším stovka.
„A sakra,“ zasyčel jsem, otočil se, abych se mohl zády zapřít o zeď, a pozvedl jsem meč. Vzhledem k tomu, na jak malé desce jsem stál, stačilo tohle na to, abych ztratil rovnováhu. Ani v SAO jsem nikdy nemusel bojovat v podobné situaci.
Než jsem však mohl začít boj plánovat, uslyšel jsem nad sebou pleskot. Proti tmavě modré obloze jsem viděl obrys vznášejícího se gargoyla. Kulaté oči na obou stranách protáhlé hlavy upíral přímo na mě. Monstrum bylo větší, než jsem předpokládal, nejspíš měřil dva metry. A jeho ocas vypadal stejně dlouhý jako jsem byl já vysoký.
„Bšááá!!“
Monstrum zasyčelo jako ventil a pak se vrhnulo přímo na mě.
Naštěstí zřejmě nemá útoky na dálku, takže jsem očekával, že po mně vyjede drápy nebo jednou z končetin. Pravá nebo levá, horní nebo dolní…
„…Uááá!!“
Ozval se zvuk podobný švihnutí biče. Jeho ocas. Trhnul jsem hlavou do strany a překvapeně zalapal po dechu. Konec ocasu mě škrábl po tváři, byl ostrý jako nůž.
Vyhnul jsem se, to ano, ale teď jsem měl problém s rovnováhou. Vrávoral jsem na háku a snažil se zůstat rovně. Gargoylův ocas po mně znovu nemilosrdně vystřelil.
Levou ruku jsem opíral o zeď, abych se narovnal, a mečem v pravé jsem zablokoval ocas. Mohl jsem ho jen držet jako štít. Ani náhodou jsem jím nemohl tít, abych hrot odsekl.
„Ugh…“
Vycítil jsem, že teď není ta pravá chvíle na šetrnost. Levou ruku jsem spustil ze zdi a vytáhl jsem jeden ze dvou zlatých háků u pásku. Představil jsem si pohyby skillu Vrhání zbraní, který jsem v SAO tak důkladně cvičil, a hodil jsem kopí do středu gargoylova těla.
Do hodu jsem nevložil příliš síly, ale krátké kopí dostálo svému původu, Alicině rukavici. Jasně zazářilo temnotou a zarylo se hluboko do gargoylova žaludku.
„Bšši!“ zasyčelo monstrum a z jeho kruhových úst vystříkla černá krev. Monstrum nepravidelně zamávalo křídly, snažilo se vrátit do předešlé výšky. Zranil jsem ho dobře, ale nestačilo to. Černé hmyzí oči mě vztekle pozorovaly.
Ačkoli jsem věděl, že se teď dějí důležitější věci, stejně jsem přemýšlel: Ovládá to hnusné monstrum program? Nebo je jako lidé z Temného teritoria, umělé fluktsvětlo?
„Bšúúúú!!“
Druhé zasyčení mě z té myšlenky probralo. Z římsy vstali další dva gargoylové a kroužili kolem, čekali na příležitost zaútočit.
„Alice, tas svůj meč! Ta monstra na tebe zaútočí!“
Podíval jsem se dolů. Rytířka jednoty se s nevysvětlitelným šokem ještě nevyrovnala. Pokud by teď zaútočili, buď by ji napíchli na ocas, nebo ji shodili z háku.
Měl bych zkusit těch pár desítek centimetrů na římsu vylézt, když jsou nad námi gargoylové? V pásku jsem měl už jen jeden hák – a měl jsem tušení, že to zuřivé monstrum s hákem v žaludku mi laskavost neprokáže a hák nevrátí.
Jestli se dalo z pronikavého řevu něco usuzovat, připravovala se tři syčící monstra k dalšímu útoku. Možná budu muset odepnout řetěz a na gargoyla skočit, kdyby vyrazil proti Alici. Na pásku jsem nahmatal sponu řetězu. Pak jsem vytřeštil oči.
Řetěz byl dlouhý asi pět metrů. A mezi mnou a římsou je asi jen tři a půl metru.
„Alice… Alice!!“ zakřičel jsem a vrátil jsem meč do pochvy. Rytířka jednoty sebou trhla a konečně ke mně otočila modré oči.
„Pevně se chytni řetězu!“
Zamračila se, vypadala zmateně. Oběma rukama jsem chytil řetěz připojený k pochvě jejího meče a zatáhl, zvedl jsem ji z háku. Opožděně se chytila řetězu a zalapala po dechu: „Počkej… co to…?“
„Jestli oba přežijeme, budu se ti omlouvat do aleluja!“
Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem směrem nahoru trhl – ne, mrštil – rytířkou visící na řetězu. Její dlouhé zlaté vlasy a bílá sukně se vzedmuly ve větru, když se Alice zhoupla v půlkruhu.
„Iííííjjj!“ vyjekla jako amatér, když projela vzduchem mezi gargoyly cestou na římsu nahoře. Ta cesta skončila tvrdě. Rozhodl jsem se ignorovat velice neženské Murgk!, které její křik zakončilo.
Můj silný hod mě shodil z háku, na kterém jsem doposud balancoval. Jestli se Alice pevně neudrží na římse, vřítíme se oba do prázdnoty pod námi.
Rytířka jednoty naštěstí věděla, co je třeba udělat: oběma rukama chytila řetěz a zaryla chodidla do země. První krátká chvíle beztíže mě ale docela vyděsila, až mi přijel mráz po zádech.
„Proč… tyyyyy!!“ vykřikla hněvivě a táhla tak silně, jak to jen dokázala. Stejně jako Alice jsem proletěl vzduchem. Náraz zad do mramorové zdi mi sice vyrazil dech z plic, ale nikdy jsem necítil větší úlevu, než když jsem pod nohama ucítil římsu. Na té ploše bych mohl ležet třeba i celou věčnost, ale Alice mě pak kopla do žeber.
„C-co sis to vůbec myslel, ty šílenče?!“
„Neměl jsem na vybranou… promluvit si můžeme pak! Už letí!“
Znovu jsem tasil a špičku meče jsem namířil na trojici gargoylů, kteří stoupali směrem k nám. V té chvíli, která nám před bojem zbývala, jsem se podíval na obě strany, abych viděl, kde vlastně budeme bojovat.
Cirkusový trik jak na visutém laně, který jsme provedli, nás dostal na římsu asi metr širokou, která se táhla kolem budovy. Nebyla nijak zdobená, byla to obyčejná mramorová římsa, která vodorovně vystupovala ze zdi věže. Vlastně fungovala jako polička. Napadlo mě, že tu je prostě jen jako odpočívadlo pro gargoyly.
Alice o římse nevěděla, takže jsem stále doufal, že je v okolí nějaké speciální okno nebo dveře, ale bohužel jsem nic neviděl. Tedy až na další monstrózní sochy, které ještě neobživly. Ty se táhly až k rohům budovy. Bylo to děsivé, ale aktivní byly naštěstí jen ty tři sochy, které k nám zrovna letěly.
Alici se teď, když měla pod nohama pevnou zemi, vrátilo sebevědomí. Tasila Čepel vonokvětky z pochvy. Ale to jí neodpovědělo na otázky. „Ano, tím jsem si jistá,“ zaskřípala zuby. „Ale proč… by byli tady…?“
Gargoylové už byli zase tak vysoko jako my, ale zůstali v bezpečné vzdálenosti, dávali si pozor na naše zbraně. Nespustil jsem z oněch stvoření oči a zeptal jsem se Alice: „Co ti tak vadí? Ty o těch monstrech něco víš?“
„…Ano… vím,“ odpověděla k mému překvapení. „Jsou to prohnaná zvířata, která slouží zlým čarodějům z Temného teritoria, ti je stvořili. Víme, že se jim říká nohsledi. To znamená, že jsou to přisluhovači, služebníci.“
„Nohsledi… no, už podle vzhledu se dá poznat, že jsou z Temného teritoria – ale proč jsou jeden vedle druhého na zdech nejsvatějšího místa na světě?“
„Přesně to mě zajímá!“ zavrčela Alice. Kousla se do rtu. „Očividně by tu být neměli. Je nemyslitelné, že by nohsledi přešli Pohoří na Kraji, aniž by si jich někdo všiml, dostali se do Centorie a doletěli tak vysoko jen proto, aby přistáli na Centorijské katedrále. A…“
„A je naprosto nemožné, že by je sem úmyslně umístil někdo mocný z církve…?“ zeptal jsem se, doplnil jsem její odmlku. Alice se na mě ošklivě podívala, ale neodporovala mi.
Podíval jsem se na gargoyly ve vzduchu nedaleko a zeptal se: „Řekni mi jedno. Jsou tihle nohsledi inteligentní? Rozumí lidské řeči?“
Alice zavrtěla hlavou. „To je skutečně nemožné. Nohsledi nejsou živé bytosti jako goblini nebo orci. Nemají duši, vytvořili je čarodějové, kteří uctívají boha temnoty, Vectora. Rozumí jen několika jednoduchým příkazům svého stvořitele.“
„…Ach,“ vydechl jsem si tajně úlevou. Věděl jsem, že přehlížím přítomné nebezpečí, ale i tak se mi stahoval žaludek při pomyšlení na to, že bych měl zabít bytost se stejným fluktsvětlem, jaké mají lidé.
Cardinal mi řekla, že děti se rodí jenom mužům a ženám, jejichž manželství bylo schváleno církví Axiom – nejspíš proto, že na to měli systémový příkaz. Obyvatelé Temného teritoria to určitě mají stejně. Nohsledi vytvořeni temnými uměními budou mít tedy stejný programový kód jako divoká zvířata, nebudou fungovat jako umělá fluktsvětla.
Teď už jsem viděl, že nenávist, kterou jsem vycítil z oněch hmyzích očí, je stejně digitálně falešná jako ta, kterou jsem tolikrát zažil v SAO. Něco se v jejich programu změnilo z vyčkávání na útok a oni zamávali křídly a společně vystoupali výše.
„Už letí!“ vykřikl jsem a zvedl jsem meč. Nohsled, který měl v hrudi zlatý hák, proti mně vyletěl jako první, to proto, že měl nejvyšší hodnotu nenávisti.
Tentokrát se po mně neohnal ocasem, ale drápy. Nebyl nijak zvlášť rychlý, ale už tomu bylo dlouho, co jsem posledně bojoval proti monstru. Bylo těžké odhadnout správnou vzdálenost. Soustředil jsem se na zablokování drápů a čekal jsem na dobrou chvíli na útok. Koutkem oka jsem zahlédl, jak ti další dva letí k Alici.
„Pozor, ti další dva letí na tebe!“ varoval jsem ji.
„Kdo si vůbec myslíš, že jsem?“ odsekla. Čepel vonokvětky držela po levém boku.
Obří seknutí a zlatá čepel zazářila, v podstatě osvětlila noc. Žádná finta nebo kombinační útok, jen jediné seknutí ve střední výšce – ve škole Aincradu to bylo Příčné seknutí. Bylo ale tak rychlé a zničující, že mi na kůži vyrazil studený pot, a to jsem jen stál vedle. Naprostá dokonalost toho jediného útoku mě naprosto převálcovala v našem boji v osmdesátém patře, nemohl jsem se vyhnout ani útok zablokovat. Roky života ve VRMMO mě změnily v zastánce kombinačních útoků, ale její jednoúderný útok mé přesvědčení zviklal.
Alice se na konci seknutí pozastavila. Čtyři ruce nohsledů padaly dolů. I jejich těla, daleko za dosahem meče, se na hrudi tiše rozdělila.
Přeseknutá monstra ani nevykřikla. Z čistých ran se vyřinula černá krev. Na Alici samozřejmě nedopadla ani jediná kapka. Jakoby mimochodem se narovnala a podívala se na mě. Já se stále ještě bránil.
„Nepotřebuješ pomoct?“
„…N-ne, zvládnu to,“ zavrčel jsem. Teď už jsem viděl všechny útoky nohsledů. Ukročil jsem do strany před kombinačním útokem drápů a ocasu. Než se monstrum mohlo stáhnout do bezpečné vzdálenosti, použil jsem vlastní kombo.
Kdysi dávno mi přišlo záhadné, že je v Podsvětí stejný koncept skillů meče jako v SAO. Po dvou letech vnitřních debat jsem ještě nedošel ke zcela uspokojivé odpovědi. Inženýři z Rathu možná využili platformu Semínko, na jejíchž základech svůj virtuální svět vystavěli. Pokud ale vím, Semínko jako takové v sobě funkci skillů meče vystavěnou nemá. Pokud ano, mohl bych skilly meče používat i v Gun Gale Online.
Cardinal ve své skryté knihovně možná pravdu znala, ale když jsem měl šanci se jí zeptat, neudělal jsem to. Cardinal věděla, že ona i všichni ostatní obyvatelé Podsvětí žijí v experimentu navrženém Rathem. S tou skutečností se vypořádávala jen těžce. Nedokázal jsem se přimět k tomu, abych ji postavil před fakt, že vše ostatní, co zná, byl jen nějaký druh umělosti. A teď nebyl důvod pro to, proč skilly meče existují, zase tak důležitý. Hlavní je, že fungují a můžu je využít, záleželo jen na tomhle.
Meč v mé ruce modře zazářil a započal čtyřúderný útok Příčné seknutí.
„Rrrráááhh!“ zařval jsem. Meč odsekl paži a ocas nohsleda a poslední úder čistým úderem přesekl trup, ne že bych chtěl s Alicí soupeřit. Hybná síla útoku mě div neshodila z římsy, ale včas jsem se zachytil. Sledoval jsem, jak kusy monstra padají každý zvlášť skrze mraky pod námi.
Napadlo mě, že pokud během pádu ty kusy zcela nezmizí, pořádně vylekají nějakého mnicha, který se pak bude procházet po pozemcích Katedrály.
„Óóó,“ zamumlala Alice s uznáním učitele, který sleduje výkon svého žáka. Švihl jsem čepelí doleva a doprava, pak jsem ji vrátil do pochvy u pasu – tu jsem měl raději na zádech, ale ve zbrojírně nebyly ramenní popruhy – a podíval jsem se na ni: „Co?“
„Nic. Jen že to byl poměrně zvláštní skill. Troufám si říct, že kdybys ho předvedl během oslavy letního slunovratu, přilákal bys pořádný dav.“
„No to díky.“
Musel jsem se pousmát, že jsem s takovou sardonickou rytířkou. Pak mě něco napadlo a já se zeptal: „Bylas někdy na oslavě slunovratu v Centorii? Je to svátek hlavně pro obyčejné lidi. Téměř žádní urození studenti z Akademie umění meče na něj nechodili…“
Ale výjimka samozřejmě potvrzuje pravidlo. Sortiliena je aristokratka, ale každý rok se na oslavu moc těšila, vzpomínal jsem s úsměvem.
Alice si odfrkla. „Nedávej mě do kupy s těmi namyšlenými aristokraty. Samozřejmě… že… jsem…,“ protestovala, ale pak se předčasně odmlčela.
Pusu měla otevřenou, obočí zmateně stažené, hledala odpovědi. Zvedla obnaženou levou ruku a k hladkému čelu přitiskla konečky prstů. Pak několikrát zavrtěla hlavou a zamumlala: „Ne… jeden mnich mi řekl… že taková oslava je. Rytíři jednoty mají zakázáno… se míchat mezi obyčejný lid… mimo své povinnosti…“
„…“
To dávalo smysl. Rytíři jednoty věří, že je jejich pontifex přivolala z nebe, ale to není pravda. Administrátorka do Katedrály nechala přinést lidi, kteří vynikají svou moudrostí nebo silou. Pak provedla Rituál syntézy, který jim uzamkl vzpomínky a změnil je na rytíře. Kdyby se tedy nějaký rytíř procházel městem, mohl by narazit na svou bývalou rodinu, což by způsobilo chaos.
Alice je číslo třicet, takže je po Eldriem Synthesis Thirty-One, který byl přeměněn letos na jaře, druhým nejnovějším rytířem. Logicky tedy byla syntetizována někdy minulý rok, ale z Rulidu ji vzali před osmi lety, což znamenalo, že prožila sedm let, o kterých ani jeden nic nevíme.
Jaký život v tu dobu Alice žila? Učila se Posvátným uměním jako učednice na sestru? Nechala ji Administrátorka po celou dobu zmraženou jako vězně?
Možná oslavu letního slunovratu v Centorii navštívila ještě předtím, než se stala rytířem. Možná se ten krátký rozhovor dotkl staré vzpomínky skryté za paměťovým blokem…
Jestliže se jí budu na oslavu slunovratu dál vyptávat, mohl by vyjet její Pietní modul, stejně jako se to stalo Eldriemu. Otevřel jsem ústa, abych promluvil, ale stejně tak rychle jsem je i zavřel.
Cardinal říkala, že aby se z rytířky Alice stala Eugeova kamarádka Alice Zuberg, bude třeba více než odstranění Pietního modulu. Potřeboval jsem její nejdrahocennější vzpomínku, kterou Administrátorka zcela vyňala. Pokud bych Alicin modul odstranil teď, upadla by to bezvědomí. To jsem udělat nechtěl, zvlášť, když jsem nemohl vědět, kdy zaútočí další nepřítel.
A Alice navíc ani nemrkla, když narazila na Eugea, se kterým se v Rulidu kamarádila celé roky. To jen ukazovalo, jak velký paměťový blok má. Rozhovor o něčem tak obyčejném jako oslava slunovratu na modul fungovat nebude. Spíše ke mně budeš ještě nedůvěřivější.
Dívala se, jak nad tím přemýšlím, ve tváři měla tázavý pohled. Pak to ale nechala být a promluvila: „Krev nohsledů způsobuje nemoci. Musíme ji očistit.“
„Hmm? Ach…“
Alice na mě ukázala a já si teprve teď uvědomil, že pár kapek krve monstra dopadlo na mou levou tvář. Chtěl jsem nechutně smrtící tekutinu setřít do rukávu, ale ona vykřikla: „Nedělej to!“
Zarazil jsem se a přemýšlel, kolik je to let, co mi takhle někdo spílal.
„Ech, proč jsou všichni muži takoví?“ stěžovala si. „Nemáš alespoň nějaký kapesníček?“
Strčil jsem ruce do kapes kalhot. Pravá byl prázdná, levá byla plná věcí, které kapesníček nejsou. Rozpačitě jsem musel přiznat: „Nemám…“
„…Ach jo. Použij tohle,“ řekla a odněkud ze sukně vyndala bílý kapesníček, který mi se znechuceným pohledem podala.
Jestli se ke mně bude chovat jako k dítěti, mohl bych jí zvednout sukni a otřít si tváře do ní, ale uvědomil jsem si, že by mě za to klidně mohla zabít. Raději jsem s díky kapesník s krajkovaným lemováním přijal a opatrně jsem si do něj otřel tvář. Krev nohsleda jsem z ní dostal na první pokus, jako by na látku bylo seslané nějaké Posvátné umění čištění.
„Moc děkuji,“ řekl jsem a potlačoval jsem chuť dodat oslovení „paní učitelko“. Zkusil jsem jí látku podat zpět, ale ona otočila hlavu stranou a pronesla: „Než mi ho vrátíš, vyčistíš ho, jinak tě rozseknu vejpůl.“
Čekají mě temné dny. Co bych mohl říct někomu takovému, abych se po návratu do věže vyhnul boji a mohl se znovu setkat s Eugeem? Rozhlédl jsem se a představoval jsem si, jak můj kamarád uvnitř jde po schodech nahoru. Světlo už teď z nebe zcela zmizelo, nahradil ho svit hvězd. Nohsledy jsme porazili, ale nemohli jsme generovat další háky, dokud nevyjde měsíc a neposkytne nám své skrovné zdroje.
Strčil jsem Alicin kapesník do kapsy a prohlédl si římsu. Dokud se k dalším nohsledům nepřiblížíme, zřejmě zůstanou na zdi ve své kamenné podobě. Pokud bych k nim přiběhl a zaútočil mečem na životně důležité místo, než zcela ožije, nejspíš bych ho porazil. Ale tím, že bych se vystavil nebezpečí, jsem neměl co získat.
Než vyjde měsíc, máme pár hodin času. Mně vůbec nevadilo, že tu budu sedět a chvíli odpočívat, ale nebyl jsem si jistý, jestli se mi po celou tu dobu povede nerozhněvat Alici. Rozhodl jsem se, že raději budu držet jazyk za zuby, než najdu způsob, jak zlepšit náladu nedůtklivé Rytířky jednoty.

Komentáře

  1. Super, díky za překlad.

    Pár drobností na opravu:
    za zátylek košile -> za límec
    hák zaryl do zdi. ... Čepel se zasekla -> čepel u háku? lépe hrot
    do dalšího spáru -> další spáry (je to tam vícekrát: spára - rod ž.)
    ve předu -> vepředu
    metr široko -> širokou

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za opravy, hlavně ty spáry jsem si na začátku nějak špatně zafixovala a už to jelo... takže fakt díky, opraveno :)

      Vymazat
  2. Tak další díl anime bude tahle kapitola :-), postupují sakra rychle, jen jsem zvědavej kdy tam dají i ty mezihry

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, ty boje vzali rychleji, než jsem čekala... a zatím chybí jen ta nejnovější, hádám, že je moc krátká na celou epizodu, tak to pak dají dohromady s nějakou další později

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Barkarola pěny, část sedmá

Kapitola jedenáctá, část druhá

Barkarola pěny, část devátá