neděle 23. prosince 2018

Barkarola pěny, část osmá

„Zleva, Kirito!“ zakřičela Asuna.
Zaťal jsem zuby a pohnul veslem doleva. Jelikož byla Tilnel malá, dobře se ovládala, ale i to mělo svá omezení. Poloměr zatáčení gondoly při plné rychlosti byl zhruba dvojnásobný oproti délce lodi, takže patnáct metrů. Bylo tedy třeba obezřetnosti.
„Nuááááá!“
Vesloval jsem vší silou. Zahlédl jsem velkou hnědou loď. Na přídi byla vybavena obřím beranidlem, byť ho trochu skrývala barva totožná s lodí. Tilnel byla sice vyrobena z prvotřídního materiálu, a měla tedy skvělou obranu, ale jestli do ní tohle narazí, nevyvázne bez újmy.
Lesní elf na přídi zamával svým trojmetrovým kopím.
„Mám to!“ vykřikla Kizmel ze středu lodi a zvedla šavli do vzduchu. Úžasným a rychlým švihnutím usekla špičku kopí, které na mě mířilo.
Věřit Kizmelině pomoci a držet kurz se nám vyplatilo. Tilnel jen těsně minula beranidlo a proklouzla kolem levoboku velké lodi.
Nepřátelská loď se začala otáčet, ale jakmile jsme byli na jejich zádi, nemohli už nic dělat. Lodě kolem sebe kroužily a nám se ukázala bezbranná záď našich nepřátel.
„Asuno, Kizmel, teď!“
„Dobře!“
„Ano!“
Přikrčily se a chytily se strany lodi. Najeli jsme na ně plnou rychlostí. Roh ohnivého medvěda připevněný k přídi Tilnel narazil přímo do jediné slabiny bytelné lodi lesních elfů. Rudý kloun roztrhl tenké dřevo a rozehřál vodu kolem, což způsobilo výbuch, který vyhodil do povětří zadní polovinu lodi.
Zpětný náraz jsme využili k popojetí dozadu. Do nepřátelské lodi vtékala voda a loď se od zádi potápěla. Jedenáct lesních elfů na palubě spadlo do jezera, křičeli a hned plavali pryč.
„Ano, to jsou dvě!“ zajásal jsem.
Asuna mezitím držela hlídku. „Nepřátelská loď vzadu vlevo! Jsou směrem od nás, to je naše šance!“
„Ro-rozkaz!“
Lépe jsem chytil veslo a tentokrát jsem ho naklonil doprava.
Bylo úterý 27. prosince. A slova generála padlých elfů, N’ltzahha, „o pět dní později“, se vyplnila: chvíli po poledni se na jezeře kolem hradu Yofel objevila malá flotila s lesními elfy.
Byli jsme připravení, protože zvědi temných elfů nás varovali už s tříhodinovým předstihem. Přesto mi po zádech přejel mráz, když se lodě objevily a zazněly jejich bojové lesní rohy. Připlulo celkem šestnáct lodí, tedy o dost více, než kolik jsem odhadoval.
Bylo jich dvakrát tolik, než je lodí temných elfů na hradě Yofel. Pokud mají lodě na obou stranách stejnou bojovou sílu, tak musí naše drobná Tilnel potopit osm lodí.
Nemyslel bych si, že v Aincradu kdy zažiju velkou námořní bitvu, ale přesně to se děje; dvě řady hnědých a černých lodí, které proti sobě bojují jako flotily starých Řeků. Dvě lodě lesních elfů a jedna temných elfů byly během prvního útoku poškozeny a potopily se. Takže zbývá čtrnáct lodí proti sedmi.
Ale Tilnel, divoká karta, se nemusela stavit do řady s ostatními loděmi. Namísto toho jsem využíval taktiku z bitvy u Salamíny, překvapoval jsem je zezadu.
Na velkém kruhovém jezeře není samozřejmě možnost se schovat. Ale měli jsme velmi užitečné Argyrové plátno. A díky Asunině skillu Šití a trpělivosti jsme dokázali spravit i část jeho ztracené odolnosti.
Ve východní části bojové oblasti jsme byli bezpečně skryti před zraky ostatních. Pečlivě jsme naplánovali první útok na chvíli, kdy se obě strany zastavily, a dokonalým úderem jsme potopili první loď. Pak propukl chaos, ale zvládli jsme potopit i druhou loď, což znamenalo, že lesní elfové by měli mít už jen dvanáct lodí.
„Kizmel, spočítej zbývající lodě!“ zakřičel jsem, zatímco jsem vesloval jako o život. Trvalo dvě vteřiny, než odpověděla.
„Šest na naší straně, dvanáct na straně nepřátel!“
„Uch…“
Počet nepřátel byl přesně takový, jaký jsem si myslel, ale my ztratili dalšího spojence.
Jelikož byly lodě lesních elfů narychlo vyrobeny ze dřeva z rozmontovaných krabic, měly ošklivé a hranaté přídě a zádě. Byly pomalejší než elegantní gondoly temných elfů a hůře se ovládaly, ale byly mnohem bytelnější.
Disciplína a morálka temných elfů byla navíc nižší než u lesních elfů, přesně jak se Kizmel obávala. Několik lodí se dotýkalo boky a na palubách se zuřivě bojovalo, ale na čepelích a do vody padalo více temných elfů než lesních.
„Udatní válečníci Kales’Oh!“ zahřměl velký rytíř, který byl zřejmě velitel našich nepřátel, uprostřed velké lodi s vlajkou se zlatým štítem a mečem. „Pošlete ty zbabělé temné elfy na dno jezera! Spojili se s lidmi a postavili lodě, aby zpustošili náš hrad! Jejich plán byl naštěstí odhalen a my lodě uzmuli pro sebe! Ta příležitost nesmí vyjít nazmar!!“
…Cože?
Zatímco jsem vesloval, lámal jsem si nad tím hlavu. Vážně velitel nepřátel zrovna řekl, že se temní elfové spojili s lidmi? Myslel tím, že to temní elfové najali lidi, aby lodě postavili, a lesní elfové je jen ukradli? Pokud vím, tak to není pravda. Věděl jsem přinejmenším to, že lodě, které teď používají lesní elfové, postavili padlí… nebo jsem si to alespoň myslel.
„Všimli si nás, Kirito!“
Asunin výkřik mě navrátil do reality.
Veslař lodi lesních elfů, ke které jsme mířili, se pokoušel o otáčku vpravo a díval se přímo na nás. Nasměroval jsem naši loď doleva a pak jsem počkal na správnou chvíli na náhlou otáčku vpravo. Předpověděl jsem, že nepřátelská loď kolem nás propluje za deset vteřin, a začal jsem veslovat jak šílenec.
Dvěma rychlými útoky, které se ani nedaly zaznamenat okem, odzbrojila Asuna dva kopiníky. Tilnelin kloun v další chvíli prorazil trup pravoboku nepřátelské lodi. Kizmel se musela naklonit a zatáhnout Asunu zpět na loď, jinak by ji náraz vyvrhl do vody.
Znovu se všude kolem objevila pára a nepřátelská loď byla zničena. To už jsou…
„Tři!“
Ignoroval jsem nepřátelské vojáky, kteří padali do vody, a hledal jsem náš další cíl. Na severní straně jezera se konala hlavní bitva. Temní elfové stále zaostávali. Šest zbývajících lodí se seřadilo tak, aby lesním elfům zabránilo vstup do hradu. Bojovalo se na blízko, ale do vody padalo více temných než lesních elfů.
Nepřítel měl jedenáct bojeschopných lodí. Tři z nich se od hlavního boje oddělily a chtěly se k doku hradu dostat ze západní strany.
„To není dobré,“ zamumlala Kizmel, zrovna když velitel temných elfů uprostřed flotily zvedl svou šavli a zakřičel na nás.
„Vy tam, ta malá loď! Přestaňte mařit čas a zastavte ten jejich útok!“
„J-jak si s námi dovoluje takhle mluvit?“ ptala se rozhněvaná Asuna. Ten velitel nás před bojem domýšlivě informoval, že na boj nebudeme mít žádný dopad, tak ať se držíme z cesty oficiální pěchotě.
Teď jsme ale museli poslechnout. U brány do hradu stálo jen šest strážných. Pokud se na molo dostane všech třicet lesních elfů z lodí, snadno se skrze strážné dostanou.
„Sakra! Prostě to musíme udělat!“ zavrčel jsem a vesloval jsem tak rychle, jak to jen šlo. Marně jsem si přál, abych měl trochu více Síly. I tak jsem byl ale rád za to, co mám; být tohle skutečný život, už dávno bych byl k ničemu, jak by se mi v rukách nashromáždila kyselina mléčná.
Ty tři lodě pluly vedle sebe a k nám byly otočené zádí. Mohli jsme jednu z nich potopit nárazem zezadu, ale pak budeme mít problém. Aby kloun řádně fungoval, musíme plout plnou rychlostí. Nepřítel nepočká, než odplujeme dost daleko na to, abychom při dalším útoku nabrali dostatečnou rychlost.
Kizmel poznala, co mi dělá starosti. Otočila se a zavolala: „Neboj se, Kirito, prostě zaútoč na tu loď uprostřed!“
„Ro-rozkaz!“ musel jsem odpovědět. Zadíval jsem se na loď uprostřed a upravil jsem kurz lodi. Kopiník na zádi té lodi si nás už všiml, ale nezdálo se, že by od cesty k hradu upustil.
„Jdeme na tóóóó!“
Ještě jednou jsem veslo zanořil do vody a zakřičel jsem jako každý anime nebo filmový hrdina, který zrovna provádí sebevražedný útok. Asuna nás znovu ochránila před kopími nepřátel a náš hořící kloun projel přímo zádí lodi.
Náš čtvrtý cíl se během několika chvil potopil a lesní elfové plavali pryč, aby se dostali do bezpečí. Sledoval jsem je a začal jsem s Tilnel couvat, pak nás ale dvě zbývající lodě náhle z obou stran odřízly.
Odolnost Tilnel byla zobrazena hned pod HP Kizmel – a poklesla o asi pět procent. Ale tím poškození neskončilo, i nadále odolnost pomalu klesala. Oba veslaři pádlovali jako o život a snažili se Tilnel rozdrtit v sevření dvou lodí.
A navíc na mě mířili kopiníci z obou stran. Rychle jsem vytasil meč a špičky kopí odklonil, ale to jen oddálilo náš pád.
Kizmel klidným tónem navrhla: „Kirito, Asuno, skočte na pravou loď a potopte veslaře! Já se postarám o toho nalevo!“
„Cože?!“
Takový příkaz jsem nečekal, ale očividně to byla jediná možnost. Asuna a já jsme se na sebe podívali a společně přeskočili na vedlejší loď.
„Mrzké lidské krysy!“ odplivl si elfí kopiník, ale ta trojmetrová kopí se hodila na námořní boj, ne na boj na blízko. Trefil jsem ho Příčným seknutím, ani jsem se neobtěžoval předstírat jiný směr, než jaký jsem pak použil. Elf přeletěl přes palubu. Asuna nalevo přemohla dalšího kopiníka dvojúderným Paralelním bodnutím. Její hedvábný plášť, který si nechávala pro zvláštní příležitosti, se za ní třepotal.
Děsivý Svatý rytíř lesních elfů, proti kterému jsme bojovali na začátku třetího podlaží, byl celkem nezapomenutelný, ale bylo to elitní monstrum s vysokou úrovní, stejně jako Kizmel. Ale kopiníci a šermíři lesních elfů na palubě lodí se, co se síly týče, nijak nelišili od průměrných monster čtvrtého podlaží. Krátký boj mi připomněl, že dokud budeme bojovat jeden na jednoho, nepředstavují hrozbu.
Přesto bych neměl být neopatrný. V námořním boji absorbuje poškození tělo lodi, ale teď bojujeme proti námořníkům na palubě, takže je v sázce zase naše HP. I uprostřed tohoto dramatického a klimatického úkolu nesmíme zapomínat, že ve hře smrti stále riskujeme vlastní životy.
Asuna silným kombem útoků vystrčila kopiníka přes palubu. Blížil se k ní šermíř za ním.
„Nemusíš ho doopravdy porážet! Prostě ho použij jako zeď, aby se k tobě nedostali ti za ním!“ nakázal jsem své parťačce a zastavil jsem útok šermíře, který na mě mířil. Veslař – jeho jméno bylo Veslař lesních elfů – byl za tímhle šermířem.
Ačkoli se na lodě postavené padlými elfy vešlo deset lidí, na palubě mohli vedle sebe stát jen dva. Pokud budeme s Asunou bojovat těsně bok po boku, nepřátelé vzadu se k nám nedostanou. Taková schopnost umístění je velkou součástí hraní VR her, protože jsme v podobně úzkých místech mohli použít těla nepřátel jako bariéru.
Asuna přešla na defenzívu. Abych se ale dostal k veslaři, musel jsem se zbavit šermíře přede mnou. V naší síle byl dost veliký rozdíl, takže bych ho snadno mohl zbavit veškerého HP. Náhle jsem si ale uvědomil, že se chci vyhnout zabíjení vojáků lesních elfů. Vlastně jsem všechny nepřátele, které jsem doposud porazil, jen hodil do vody, nezabíjel jsem je.
Neváhal jsem ale jen kvůli poslednímu dni nebo dvěma. Když jsem měl z tábora lesního elfů na třetím podlaží ukrást přísně tajné příkazy, pokusil jsem se tam proklouznout a získat svitek bez toho, aniž by se mě někdo všiml. Chtěl jsem se zcela vyhnout boji. Už tehdy jsem musel mít podobné myšlenky jako teď. Nechtěl jsem v noci zaútočit na jejich tábor a všechny je zmasakrovat a nechtěl jsem ani, aby to udělaly Asuna nebo Kizmel.
Ta emoce je nejspíš nesmyslná. S Asunou jsme úkol Nefritový klíč započali tak, že jsme zabili rytíře lesních elfů. Kizmelina sestra byla zabita sokolníkem lesních elfů. Jestli vojáky zabijeme nebo ne, náš úkol nijak neovlivní. Ale…
„Zbabělí lidé!“
Elfí válečník na mě zaútočil. Pokožku a vlasy měl bledé, jeho hlas zněl mladě – ačkoli byl nejspíš mnohem, mnohem starší než já. Útok jsem zastavil svou Žíhanou čepelí +8. Můj meč, který se vzhledem k plnému vylepšení blížil konci své užitečnosti, útok odrazil s příjemnou váhou a tvrdostí. Elf zaklopýtal a zavrávoral dozadu. Levou nohou jsem ho kopl. Skill Bojových umění, Vodní Měsíc, vykreslil za mojí nohou světle modrou cestičku světla.
„Ááá!“
Koutkem pravého oka jsem viděl, jak elf s křikem padá do jezera, ale už jsem se dral dopředu. Nalevo byl další protivník, ale ten se plně věnoval Asuně a soustředil se na vykrytí jejích útoků, takže mě nebude obtěžovat.
Přímo přede mnou byl elfí veslař. Ve snaze rozdrtit Tilnel plnou silou velké lodi měl veslo zcela napřímené.
„To by stačilo!“ varoval jsem ho a veslo jsem jedním švihem meče rozpůlil. Pak jsem kopem poslal neozbrojeného veslaře přes palubu. Ani jsem nesledoval, jak s sebou vzal i několik dalších elfů – raději jsem se otočil a dobrým úderem pěsti, Bleskovou ranou, jsem odhodil vojáka útočícího na Asunu.
„Zpátky!“
Oba jsme znovu skočili na Tilnel. Kizmel se vracela ve stejnou chvíli. Přemýšlel jsem, co udělala s nepřátelskými vojáky a překvapilo mě, že jsem na gondole nalevo neviděl ani živáčka.
Kizmel si mého ohromeného mlčení všimla a lhostejně řekla: „Všechny jsem je hodila do jezera a polámala jim vesla.“
Rychlý pohled na vodu kolem lodi odhalil vážně dost šplouchání, jak vojáci plavali do bezpečí. Pokud vojáci spadli do vody, tak zřejmě následovali algoritmus, podle kterého se měli stáhnout. Po chvíli se všichni vydali směrem na sever.
Na pravé lodi zbývalo stále ještě pět nebo šest nepřátel, ale už neměli jak lodí hýbat. Odložil jsem meč a pozvedl jsem veslo Tilnel. Loď jsem provedl mezi nepřátelskými loděmi k místu, odkud jsme mohli vidět hlavní boj.
Temným elfům teď zbývalo šest lodí a lesním osm. Celková čísla si teď byla mnohem blíže, a jelikož se teď bojovalo hlavně na palubách, už lodím temných elfů moc nebezpečí nehrozilo.
„Dobře… potopíme vlajkovou loď nepřátel a pak zase použijeme kloun!“ pobízel jsem Asunu a Kizmel a otáčel Tilnel na pravobok.
Asi sto metrů od deku, na místě, kde se konala největší část námořního boje, se šest zbývajících lodí temných elfů seřadilo vedle sebe od východu k západu. Boky se dotýkaly stejného počtu lodí lesních elfů, takže spolu válečníci mohli bojovat. Temní elfové očividně prohrávali, ale ještě chvíli vydrží.
Další dvě lodě lesních elfů byly vzadu. Na přídi vlajkové lodi stál velitel v oslnivé stříbrné zbroji a v povlávajícím bílém plášti, paže měl překřížené na hrudi. Nezdálo se, že by si s námi dělal starosti, ačkoli jsme právě neutralizovali tři jeho lodě.
Pokud předpokládal, že jeho jednotky zvítězí, mohli jsme jeho lehkovážnosti využít k tomu, abychom úspěšně potopili jeho loď.
„Asuno, Kizmel, uděláme to jako obvykle,“ navrhl jsem a ze zádě lodi jsem stáhl složené Argyrové plátno. Netušil jsem, jestli tentýž trik bude znovu fungovat, ale být připraveni nám neuškodí. Když jsme plátno společně přetáhli přes Tilnel, loď se ponořila do temnoty. Skrz tenkou látku procházelo ale dost světla na to, abychom viděli ven.
„…Musíme se přiblížit hezky pomalinku,“ zašeptal jsem a lehounce jsem pohnul veslem. Bál jsem se, že pokud poplujeme příliš rychle, plátno se strhne. K vlajkové lodi jsem tedy mířil co nejrychleji to šlo, ale zároveň velmi opatrně.
Až se přiblížíme o dalších dvacet metrů, sundáme plátno a zaútočíme. Neustále jsme se přibližovali…
Ale když jsme byli asi pět metrů od místa, kde bychom s přepadením začali, velitel lesních elfů tasil meč.
„Sakra!“
„Všiml si nás?!“
Já a Asuna jsme ztuhli, Kizmel opatrně položila dlaň na jílec své šavle. Ale meč velitele nemířil na skrytou Tilnel.
„Teď! Lodě jedna a dvě, započněte útok! Lodě pět a šest, uvolněte cestu!!“
Jeho hlas se přes jezero nesl jako hrom. Dvě z šesti bojujících lodí lesních elfů, ty uprostřed, se náhle rozdělily do stran.
Takže dvě lodě temných elfů teď měly boky úplně odhalené, a to včetně vlajkové lodi.
„Ale ne!“ vykřikl jsem, rychle jsem z lodi strhl Argyrové plátno a zastrčil ho do prostoru na zádi. Během toho mířily dvě lodě lesních elfů proti bezbranným lodím temných elfů.
„Hned zastavte!“ zuřila Asuna a já vesloval jako o život. Tilnel za sebou nechávala bílou brázdu, ale vlajková loď lesních elfů měla náskok alespoň pětadvacet metrů.
„Nestihneme to,“ podotkla Kizmel.
O dvě vteřiny později narazil s ohlušující ránou velký kloun vlajkové lodi do krásného trupu lodi temných elfů.
„Proklínám vás!!“ nenávistně zařval velitel temných elfů, když padal  do vody. Když jsem se teď na vodu podíval, všiml jsem si, že všichni temní elfové, kteří během boje do vody spadli, všichni šlapali na místě. Na rozdíl od lesních elfů neplavali k nějakému určitému místu, ale zřejmě pro ně platilo podobné pravidlo – jakmile v tomto boji spadli do vody, systém jim nedovolil se k boji znovu přidat.
Ani po tom, co dokonale načasovaný manévr zničil vlajkovou loď temných elfů a její kohortu, se velitel lesních elfů nezastavil. Znovu pozvedl meč.
„Lodě jedna a dva kupředu! Všichni vojáci se připraví na vylodění!“
„Ugh,“ zabručel jsem. Vesloval jsem vší silou, ale dvě nepřátelské lodě už proplouvaly novou dírou ve formaci, Tilnel je nemohla dohnat. Teď už jim v cestě k hradnímu molu nic nestálo.
„Zatraceně! Taky se tou dírou musíme dostat!“ prohlásil jsem, ale lodě lesních elfů se teď, když jejich vlajková loď proplula, vracely na své pozice v řadě. Mezera se neustále zmenšovala, ale teď už bylo příliš pozdě na to, abychom to otočili.
„Nuáááh!“ zakřičel jsem a vesloval jsem o sto šest. Špička Tilnel se zanořila do zbývajícího místečka.
Kýly nepřátelských lodí a oba boky naší lodě do sebe narazily a ošklivě zaskřípaly. Odolnost lodi v levé horní části mého zorného pole poklesla z osmdesáti procent na sedmdesát. Ale Tilnel proplouvala blokádou mnohem větších gondol a pokračovala, díky drahým materiálům, které jsme s Asunou sesbírali skrze sílu vůle a výdrž, a díky skvělým dovednostem staříka Romola.
„Už tam skoro jsme!“
„Zvládneš to, Kirito!“
Povzbuzování Asuny a Kizmel bylo jako vítr do plachet mé energie a vrátilo mě k veslování. Teď už jsme se znovu pohybovali rychleji. Lodě před námi byly dobrých padesát metrů daleko. Nebylo jasné, jestli je doženeme včas.
Za ani ne minutu se mé obavy potvrdily. Obě lodi se dostaly k doku, my byli ještě dvacet metrů za nimi.
Dvacet vojáků včetně velitele s řevem skočilo na molo. Před hromadou lesních elfů stálo před branami hradu jen šest strážných temných elfů. Asi budou moci zamknout bránu a zůstat uvnitř, ale ani ty bytelná brána nevydrží dlouho.
„Nemohli by pomoct kněží, Kizmel?! Nemohli by seslat nějakou magi… nějaká zaklínadla?!“ ptala se v panice Asuna, ale temná elfka jen zavrtěla hlavou.
„Obávám se, že kněží v tomto hradě jsou jen úředníci bez bojových zkušeností. Určitě jsou teď zamčeni v tajných podzemních místnostech a třesou se strachy.“
„Ne…“
Asuna se kousla do rtu. Dál jsem vesloval plnou silou a zeptal se na něco jiného.
„Co vikomt a děti?! Schovávají se s kněžími?!“
„…Nevím… Hrad Yofel přeci jen nikdy nepadl. Nedokážu odhadnout, jak se bude vikomt rozhodovat.“
Bylo snadné na to zapomenout, ale pokud bychom s Asunou řádně procházeli úkolovou linkou elfí války, Kizmel by tu nebyla. Takže na rozdíl od ostatních vojáků nedostala v boji specifickou roli, a tak mohla jednat s námi dle libosti.
Ale co vikomt Yofilis?
Mistrně ovládal rapír, ale kvůli nemoci nemohl na silné sluneční světlo, proto byl během dne zavřený ve své temné pracovně. Myslel jsem, že se tahle doplňující informace k úkolu nijak neváže, protože mi přišlo zřejmé, že ve chvíli, kdy se lesní elfové dostanou k molu, znamená to, že jsme boj prohráli.
Ale boj neskončil, když se dvacet elfů dostalo na dok. Čtyři zbývající lodě temných elfů stále bojovaly, aby zabránily vstup do hradu dalším jednotkám, a šestice strážných u brány odvážně připravila svá kopí k boji.
Musí být způsob, jak zvítězit navzdory nepříznivé situaci.
Neměl jsem sice důkaz, ale přesto jsem měl pocit, že klíčem k vítězství je právě Yofilis. Bylo kolem něj až příliš mnoho záhad. Dost na to, aby se týkala delší úkolové linky…
„Asuno, Kizmel!“ zavolal jsem na své společnice. „Odřízneme lesní elfy!“
„Dobře!“
„Je to ve tvých rukou!“
Loď se řítila k molu. Propluli jsme kolem postupujících elfích vojáků a zastavili se, až když byla Tilnel poblíž hradní brány. Skočil jsem na molo – na spouštění kotvy nebyl čas.
Naše šestice spojenců s kopím odhodlaně stála před branou v řadě přes celé molo. Nepřátelé vytvořili tři podobné řady po šesti, velitel a šermíř s pláštěm, který byl nejspíš jeho pobočník, byli v poslední řadě. Upřeně jsem pochodující vojáky s meči a štíty pozoroval, aby se objevily barevné kurzory.
Kurzor byl červenější než ten u šermířů a kopiníku, se kterými jsme doposud bojovali. Jmenovali se Lehký válečník lesních elfů – což také znělo trochu působivěji. Vojáci na vlajkové lodi a její kohortě byli zřejmě silnější než ostatní.
A my jsme na naší straně měli strážné temných elfů. Netušil jsem, jestli jsou strážní silnější nebo slabší, ale očividně nás bylo méně. My tři jsme rozhodně neudělali řadu přes celé molo a nemohli jsme zabránit tomu, aby strážné nepřeválcoval trojnásobný počet lesních elfů. A námořní boj navíc už moc dlouho nepotrvá. Pokud lodě temných elfů podlehnou, nepřítel bude mít brzy posily.
Věříme tomu, že ten boj zvládneme?
Nebo mám následovat své instinkty, byť je nemám ničím podložené?
Po chvíli nerozhodnosti jsem si vybral.
„Zvládněte to tu pět minut!“
„A co ty, Kirito?!“ zeptala se Asuna, zřejmě si dělala starosti. Neztrácel jsem čas uklidňováním.
„Neboj, jen seženu posily. Ale nepřehánějte to. Jestli budete v nebezpečí, hned utečte!“
Sevřel jsem jim ramena, abych je povzbudil, a proběhl jsem za ně. Když jsem se přiblížil k řadě strážných temných elfů, zvedl jsem zářivý pečetní prsten.
„Pusťte mě!“
Zázračná moc Pečeti Lyusuly způsobila, že strážní udělali uprostřed průchod a brána za nimi se na škvíru otevřela. Když jsem vesloval gondolu, používal jsem celý svůj stat Síly, ale teď jsem dával průchod své Obratnosti a proběhl hradní bránou a přední zahradou. Brána se za mnou se hřměním zavřela.
Jakmile jsem se prohnal dveřmi do hradu, zjistil jsem, že je uvnitř naprosté ticho. Ukrývali se i aristokrati a služebné.
Pokud se vikomt musel přesunout někam jinam, je tohle vše zbytečné. Ale musel jsem věřit, že to vyjde. Prohnal jsem se vstupní halou ke schodišti, po kterém jsem vyběhl až na nejvyšší patro.
Když jsem do pátého patra hradu dorazil, uplynula už jedna z pěti minut, které jsem Asuně s Kizmel slíbil. Zprudka jsem zatočil doprava a na konci chodby jsem uviděl veliké dveře, strážní před nimi tentokrát nestáli. Zabrzdil jsem teprve přede dveřmi, srdce v hrudi mi bilo nervozitou.
„Můj pane, rád bych vstoupil!“ zakřičel jsem. Po několika nekonečných vteřinách se zpoza dveří ozval onen podivný hlas.
„Vstupte.“
Rozrazil jsem dveře a vešel jsem do prostorné pracovny. Jediným světlem byla znovu jen lampička na stole, neviděl jsem, kam šlapu. Ale už jsem sem šel několikrát dokončit úkoly, takže jsem místnost znal dobře natolik, abych ji rychle přešel a zastavil se před stolem.
Běžel jsem až sem jen kvůli tušení, ale když nadešla ta chvíle, nevěděl jsem, co říct. Vikomt nebyl NPC s vysoce funkční umělou inteligencí jako Kizmel. Nejspíš ani řádně neodpoví, pokud nepoužiju slova, která má v databázi… a přesto se z temnoty za lampou ozval jeho klidný hlas ještě předtím, než jsem promluvil.
„Zdá se, že boj nejde nejlépe.“
Přikývl jsem a vysvětlil situaci: „A-ano, můj pane. Čtyři naše lodě byly potopeny, včetně vlajkové, a nepřátelé se dostali až na hradní molo.“
„Aha… pak je tedy jen otázkou času, než se nepřítel dostane až sem.“
„…Tímhle tempem to bude tak dvacet… ne, patnáct minut.“
„Počkám na ně tedy zde. Lidský válečníku, tvou pomoc velmi oceňuji. Vezmi své společníky a z hradu odejděte.“
Uběhly dvě minuty. Pokud mám slib Asuně splnit, musím během dalších dvou z místnosti odejít a zamířit dolů. Zaťal jsem pěsti, snažil jsem se zkrotit stoupající paniku.
„Morálka temných elfů je už od začátku slabší než morálka lesních elfů. Věřím, že to pramení z toho, že není přítomen jejich skutečný velitel.“
„Hmm. A kdo je onen skutečný velitel?“
„Vy, můj pane.“
Přišlo mi, že jsem po té přímé odpovědi rozpoznal sebekritický úsměv, ale to se mi muselo jen zdát.
Z temnoty se natáhla jeho pravá ruka a dvakrát klepla na černý stůl.
„…Obávám se, že to není možné. Pro mladého člověka jako ty je nejspíš těžké tomu porozumět, ale pokud věčně bojuješ, nakonec jistě přijde tvá porážka. Pokud má hrad Yofel a já dnes padnout, pak je to dané Svatým stromem. Lidé Lyusuly musí takový osud přijmout.“
Ve zvučném hlase byla taková rezignace, že jsem nemohl uvěřit, že jde o předepsaný dialog.
Povolil jsem zaťaté pěsti a natáhl prsty, pak je vší silou znovu zaťal.
„Můj pane, vaši vojáci stále ještě bojují! Jistě čekají na hlas svého lorda. Kizmel mi pověděla o vaší nemoci. Pokud chcete čekat na smrt v temnotě, proč nevyjít ven, abyste svým strážným mohl říci poslední zprávu?!“
Čekal jsem, že má prosba přijde vniveč. Musel mi uniknout nějaký úkol, který se vázal k vikomtově nemoci. Kdybych ho býval byl splnil, možná by vikomt překonal svou averzi k silnému světlu a vedl by jednotky temných elfů do boje, místo toho, aby to nechal na tom neomaleném a neužitečném veliteli…
Pán hradu nějakou dobu neodpovídal. Když už uběhla i má třetí minuta, uvědomil jsem si, že se mé instinkty mýlily a rozeběhl jsem se ven z místnosti.
Ale pak…
„Mladý člověče. Odpověz mi na jednu otázku.“
Otočil jsem se a v temnotě jsem uviděl zlatý otazník. Zrovna začal nějaký úkol. Zadržel jsem dech, cítil jsem, jak mi se skrytou silou provrtává duši jasný, bezbarvý pohled.
„Proč jsi pomohl lidem Lyusuly a ne lidem Kales’Oh?“
Byla to naprosto jednoduchá otázka, na kterou jsem neměl okamžitou odpověď. Kdybych řekl, že „proto, že v kampani hrajeme na straně temných elfů,“ nebyla by to skutečná odpověď.
Když jsme na třetím podlaží začali Nefritový klíč, vybrali jsme si s Asunou bez debat rytíře temných elfů – Kizmel. To proto, že jsem to udělal v betě. Tam to vše pramenilo.
„Napřed… jsem neměl skutečný důvod,“ začal jsem vysvětlovat, aniž bych si byl jistý, kam to povede. „Ale to už teď neplatí. Asuna i já máme Kizmel rádi. Takže jí chci pomoct ochránit její lidi a národ.“
Temnotu místnosti naplnilo další dlouhé ticho.

Později – mnohem, mnohem později – jsem se dozvěděl, že program, který ovládal svět Sword Art Online, dokázal monitorovat emoce a mentální stav hráčů. Takže kdybych vikomtovi Yofilisovi lhal, abych mu zalichotil, systém by to poznal a úkol by možná selhal.
Když to Asuna uslyšela, zazubila se a řekla: „Je dobře, žes odpověděl upřímně, protože jsi nikdy nebyl dobrý lhář.“

Těsně předtím, než se časomíra dostala na čtvrtou minutu, zlatý otazník beze zvuku zmizel. Neozvalo se pípnutí, které by naznačovalo dokončení úkolu. Místo toho promluvil vikomt hlasem silnějším než doposud.
„Budu tvá slova považovat za pravdivá. A proto ti i pravdivě odpovím. Mladý šermíři, příběh o mé nemoci, který jsi od Kizmel slyšel…“
Zaskřípalo křeslo, jak se zvedl. Tiché kroky kolem stolu až ke mně. Vzduchem se nesla lesní vůně a k uším mi dolehl veselý hlas.
„…je lež.“
„…Co?!“
„Následuj mě.“
Kroky směrovaly pryč a od severní zdi se ozvalo žuchnutí. Temnotu naplňující místnost prorazilo sluneční světlo. Uprostřed jasně bílého obdélníku ve zdi stála hubená silueta, dlouhé vlasy jí vlály ve větru.
Musely to být tajné dveře ve zdi. Ale tohle je páté patro hradu. Jsme dobrých patnáct metrů nad zemí. Určitě nemůže skočit dolů.
Ale vikomtova postava byla náhle pryč. V šoku jsem k otvoru přeběhl a podíval jsem se dolů. Jen pět centimetrů za zdí vystupovala římsa. Římsy oken níže tvořily schody vedoucí až ke vchodu v přízemí. Vikomt po nich mrštně seskakoval dolů.
Když jsem se podíval dolů, přejel mi mráz po zádech, ale nezbývala už ani minuta. Zpoza zavřené brány jsem slyšel zuřivé zvuky boje a skillů meče. Co jsem odešel, snížilo se HP Asuny i Kizmel o asi 20 procent.
„…To zvládnu,“ řekl jsem si a stoupl jsem si na římsu pod otvorem. Stačilo jen, abych postupně seskákal na všechny římsy níže, každá byla o asi metr a půl pod tou nad ní. Takový skok byl mnohem menší než ten, o jaký jsem se pokusil na gondolách v Rovii.
Když jsem se asi deset vteřin po vikomtovi dostal na zem, pořádně jsem vydechl úlevou.
Konečně jsem si mohl vikomta Yofilise řádně prohlédnout. Jeho oblečení bylo náležitě vznešené – redingot v rokokovém stylu s moaré a knoflíky, vesta, kalhoty, které končily pod koleny, a bílé punčocháče. Na hrudi měl bílou vázanku s kanýry a dlouhé černé vlasy měl svázané do volnějšího culíku. U pasu měl křehký rapír, tenčí než bylo obvyklé.
Vikomt pozvedl ruku v bílé rukavici a přejel si levou tvář, kterou jsem neviděl. Pak se ke mně otočil a já jej uviděl celého. Hned jsem zapomněl na paniku ohledně situace a chvíli na něj šokovaně zíral.
Přes jeho krásnou tvář, která vypadala jen o něco starší než Kizmelina, se táhla stará svislá jizva. Začínala těsně pod vlasy a končila na bradě. Očividně ji způsobila ostrá čepel.
Yofilis na mě upřel své zbývající zelenošedé oko, ve tváři, která byla na „temného“ elfa poněkud světlá, měl zatrpklý úšklebek.
„Tato jizva je největší ostudou dlouhého života lítosti. Po mnoho let jsem se skrýval v temnotě, doufal jsem, že mé děti nezdědí tutéž ostudu… ale zřejmě nadešel čas, abych ji ukázal lidstvu.“
„Ehm… o-omlouvám se,“ zakoktal jsem a podíval se stranou. Vikomt se zasmál.
„To není třeba. Možná jsem ze sebe dělal hlupáka, když jsem se tolik snažil svou ostudu skrývat. Vydejme se tedy na místo, kde bojují mí vojáci a tví přátelé.“
Jeho nízké boty cvakly a vikomt se rychle rozešel k zavřené bráně. Během chůze zvedl ruku a vykřikl: „Otevřít!“
Obří dveře znovu zarachotily, a to zrovna ve chvíli, kdy v podokně, které jsem nechal otevřené v pravém dolním rohu svého zorného pole, uběhlo mých stanovených pět minut.
Z osmnácti válečníků lesních elfů na molu (nepočítám velitele a jeho pobočníka) jich zbývalo jen osm, ale z šesti bránících kopiníků temných elfů zbyli jen tři. Asuna a Kizmel bojovaly, seč mohly, aby ten rozdíl vyrovnaly, ale rapír, zbraň schopná jen bodacích útoků, měla dost omezenou schopnost trefovat více cílů.
Zrovna když mě tohle napadlo, prolomil se jeden lesní elf skrze vodorovnou blokádu. Tasil jsem meč a elfa zadržel, naše čepele se střetly, ale já byl silnější. Jakmile jsem ho dostrkal natolik daleko, abych stál vedle Asuny, omluvně jsem vykřikl: „Omlouvám se, trvalo to o něco déle!“
„My jsme v pořádku! Ale lodě…“
Podíval jsem se dopředu k námořnímu boji. Na hladině byly čtyři lodě temných elfů, ale posádka na každé klesla na tři až čtyři elfy. Jakmile bude tato obrana prolomena, na mole přibude dalších alespoň padesát nových nepřátel.
„Jak to šlo u tebe, Kirito?!“ zeptala se. Na chvíli jsem nevěděl jistě, co říct. A nakonec jsem nemusel říkat nic.
Za našimi zády se ozval hlas, který se podobal svěžímu větru vlajícímu nad jezerem.
„Jsem rytíř Lyusuly a pán hradu Yofel, Lyshren Zed Yofilis!!“
Kizmel po Asunině druhém boku zalapala po dechu, ale dál bojovala, aniž se otočila. Vysoký zvonivý zvuk byl nepochybně zvuk toho, jak Yofilis tasil svou čepel. Znovu vykřikl.
„Vojáci Lyusuly! Omlouvám se za svou dlouhou nepřítomnost a žádám vás o vaši sílu! Budoucnost našeho království závisí na tomto boji! Pro naši královnu, naše přátele a rodinu, neustupujte a bojujte společně se mnou!“
Na okamžik řinčení a řev boje utichly a na jezero dopadlo ticho. To bylo prolomeno křikem tak neskutečné hlasitosti, že to bylo, jako by se křik zvedal ze samých hlubin čtvrtého podlaží.
Vojáci na molu, na lodích, a dokonce i ti plovoucí ve vodě všichni pozvedli meče a pěsti. V klidném jezeře se vytvořily vlnky, které se spojovaly do větších vln, které se pak šířily směrem ke břehům.
K uším mi dolehl nový zvukový efekt. Instinktivně jsem se podíval nahoru doleva k několika novým ikonkám nad našimi HP linkami.
Šipka nahoru nad obrázkem meče znamenala zesílený útok. Šipka nad štítem znamenala silnější obranu. Žlutá značka výbuchu zesilovala odstrčení. Čtyřlístek byl bonus ke štěstí.
Pokud všechny ty bonusy dostal každý bojující temný elf, byla přítomnost vikomta Yofilise hodna uctívání, ale nemohli jsme ztratit ani minutu drahocenných bonusů.
„Jo!“ vykřikl jsem nadšeně a použil jsem před sebou plochý skill meče Příčné seknutí. Nepřátelského lesního elfa odhodil efekt zesíleného odstrčení do jezera. Asuna a Kizmel své protivníky přemohly podobně jako já a společně jsme se posunuli kupředu.
„Nestrachujte se! Jeden slaboučký lord naši výhodu nezviklá!“ zakřičel velitel lesních elfů zpoza formace své jednotky. Tasil svůj jedenapůlruční meč a namířil jím kupředu.
Zbývajících šest nepřátel se před námi seřadilo do řady a úplně stejným pohybem zvedlo meče vysoko do vzduchu. Ocelové čepele se rozzářily bledě modrou. Chtěli použít stejný skill meče ve stejnou chvíli – nejspíš Svislé seknutí. I základní skill meče by mohl být smrtící, pokud by jej všichni použili zároveň.
Bránit jsme se mohli jedině použitím stejného útoku, ale z nás šesti jsem měl jedenapůlruční meč jen já, Asuna měla rapír, Kizmel šavli a trojice strážných měla kopí. Bude téměř nemožné dokonale načasovat různé skilly zbraní.
Náhle se zezadu ozval rozkaz.
„Vyhněte se do stran!“
Moje tělo se bez přemýšlení pohnulo. Já, Asuna a jeden strážný jsme se pohnuli doprava, Kizmel a další dva strážní doleva. Všichni jsme stáli na úplném kraji mola.
Nepřátelští válečníci udělali na kamenném molu krok vpřed. Jejich šest mečů se s modrým efektem sneslo dolů. Udatně jsem pozvedl meč k obraně, ale i kdybych útok zablokoval, jeho síla by mě odhodila do vody.
Mé obavy se ale neuskutečnily.
Kolem nás proletělo fenomenální rychlostí obří kopí oslnivě bílého světla. Projelo mezi námi jako kometa a vnořilo se mezi šestici šermířů uprostřed útoku.
Silný záblesk světla a nárazová vlna odhodily celou šestici. Otočili se a letěli, do vody na každé straně mola spadli tři. Když světlo vybledlo, ukázalo se, že pocházelo od vikomta Yofilise, který se v dokonalém výpadu nakláněl dopředu, rapírem ukazoval na konec mola. Byl asi 12 metrů od místa, kde stál původně.
„To byl… skill meče?!“ zalapala po dechu Asuna. Já se nezmohl na nic jiného než rychlé přikývnutí.
Ten útok jsem v Aincradu ještě neviděl, ani v betě. Ale ten efekt a jméno útoku jsem viděl na oficiálních stránkách hry nedlouho před spuštěním. Byl to nejsilnější útok kategorie rapíru: Bleskový průnik.
Skoro jsme ani neměli čas ten šok zpracovat. Útok snad nejvyšší úrovně měl docela dlouhý efekt prodloužení, takže se vikomt nemohl ani pohnout. Nepřátelský velitel ovšem zuřil vzteky.
„Pojď, Asuno!“ vykřikl jsem a skočil kupředu. Proběhl jsem kolem klečícího vikomta, abych bílého rytíře zastavil. Asuna zaútočila na jeho pobočníka.
Tohle musel být finální boj celého úkolu.
„Z cesty, člověku!“ zahřměl velitel a máchl svým mečem. Zablokoval jsem ho svým, v zápěstí jsem cítil znecitlivující náraz.
Byl příliš rychlý a těžký. I se všemi těmi bonusy bude opravdu těžké ho odhodit do vody. Podle kurzoru to byl Slabší rytíř lesních elfů. Nebyl elitní monstrum s mnohem lepšími staty než ostatní monstra stejné úrovně, ale podle jasně červeného kurzoru bylo zřejmé, že boj jeden na jednoho proti němu bude dost náročný.
Nemohl jsem ustoupit, jinak by se z toho, co jsem řekl vikomtovi, stala lež.
„Nemohu tě nechat projít!“ odpověděl jsem a zamířil jsem na jeho pravý bok, kde zbroj vypadala nejslaběji. Bílý rytíř mrštně stáhl meč zpět a bez námahy zablokoval útok jílcem ve tvaru kříže.
Sled jeho dalších útoků jsem musel buď odrazit, nebo jsem se jim musel vyhnout. Jeho solidní obrana ale stačila na to, aby moje protiútoky zablokovala. Asuna po mé pravici měla v boji proti poměrně těžce oděnému válečníkovi lesních elfů podobný problém. 
Navzdory situaci se nezdálo, že by Kizmel a Yofilis měli v úmyslu nám pomoci. I vojáci na jezeře přestali bojovat a sledovali dva duely na molu.
Během toho urputného boje se malá část mé mysli začala zaobírat odpovědí na zásadní otázku, kterou jsem si ohledně kampaně elfí války pokládal.
Temní elfové tvrdili, že pokud by se dalo dohromady šest klíčů a dveře ke Svatyni se otevřely, vznášející se zámek Aincrad by to zničilo. Lesní elfové naopak věřili, že by se všechna podlaží Aincradu vrátila na zem, kam patřila. A já si myslel, že by se neuskutečnil ani jeden ten scénář.
Tak proč vývojový tým tyhle scénáře napsal a dal elfům příběhy, proč je přiměli těm legendám uvěřit? V beta testu byly klíče jen obyčejné rekvizity, které se měly buď sesbírat nebo ukrást, o nic jiného nešlo. To stačilo, aby kampaň fungovala. Tak proč do oficiální verze hry zahrnuli tyhle očividně nemožné a nerealistické koncepty „pohromy“ a „návratu“?
Vážně tyhle scénáře napsal skutečný vývojový tým…?
Ta bizarní a nesmyslná otázka mi projela myslí ve chvíli, kdy jsme já a nepřátelský rytíř zaútočili ve stejnou chvíli a naše jílce se do sebe zaklesly. Zaťal jsem zuby a tlačil jsem proti tlaku, moje čepel skřípala.
„Chlapče… proč bojuje člověk na straně temných elfů?“ ozvala se otázka z řádně zdobené helmy rytíře.
Před několika minutami se mě Yofilis optal na totéž. Ale má odpověď ohledně vztahu ke Kizmel tu nic neznamenala. Měl jsem pocit, že se neptá mě osobně, ale mě jakožto představitele jakéhokoli hráče, který si v kampaňovém úkolu vybere právě tuto stranu.
Splnění této kampaně nebylo k dokončení hry a úniku ze světa SAO nutné. Jistě, během něj jste mohli získat poměrně slušný počet zkušeností, corů a předmětů, ale ty dostáváte i za samostatné úkoly. A co se účinnosti týče, je lepší lovit na určitých aktivních místech s monstry, než se zaplétat do úkolů náročných na čas i příběh. To je nejspíš hlavní důvod, proč se BDR a AOS rozhodli s kampaní pozdržet.
Ale Asunu ani mě nenapadalo, že bychom se na kampaň vykašlali. Měli jsme osobní důvod – náš slib Kizmel – ale i jiný motiv, který byl o něco mlhavější.
Mezi našimi meči, od kterých odlétaly jiskry, to trochu zaskřípalo. Jako by mě ten tichý zvuk pobídl, vykřikl jsem: „Protože… myslím, že je válka mezi elfy špatná!“
Ani jsem nevěděl, proč jsem to řekl. Kdybych to tak opravdu cítil, nevybral bych si přeci jednu ze stran, se kterou bych spolupracoval. Ale zároveň jsem věděl, že tomu skutečně věřím.
„Nesmysl!“ zahalekal rytíř ocelovým hlasem.
Možná byl naprogramovaný tak, aby tímto způsobem zareagoval bez ohledu na mou odpověď. Ale přišlo mi, že má ve tváři skutečný a vědoucí vztek.
„Už od dávných časů neustále prolévali lidé Kales’Oh krev v boji proti temným elfům! A to jen proto, aby osvobodili životy lapené v tomto prázdném a nesmyslném vězení! Bláhové dítě jako ty naši posvátnou povinnost nezastaví!“
Tělem vysokého rytíře jako by projela nárazová vlna a nepřítelův meč náhle odhodil mou Žíhanou čepel.
„Nvuáááá!“ zařval bílý rytíř. Pravým uchem jsem slyšel, jak Asuna vykřikla mé jméno. Čtyři ikonky bonusů, která nám dal vikomt, teď blikaly.
„Ghh…“
Zaťal jsem zuby a snažil jsem se udržet se na místě. Jedenapůlruční meč nepřítele začal ve vzduchu stříbrně zářit. Byl to skill meče, trojúderné kombo Ostrý dráp.
Bylo příliš pozdě na to, abych jeho útok zastavil svým skillem. Nemohl jsem se ani vyhnout krokem stranou. Musel jsme se bránit mečem. Ale normální blokování odhodí můj meč už při prvním úderu – druhý a třetí úder nezablokuji.
Zbývala mi jen jediná možnost.
Chodidly jsem se pevně zapřel do země a pozvedl jsem Žíhanou čepel nad hlavou. Levou rukou jsem podepřel špičku vodorovně položeného meče. Tohle je obranná technika zvaná „obouruční blokace“, ale její maximální obranná hodnota nebyla bez rizik.
První Ostrý dráp dopadl ke konci Žíhané čepele, až od ní vyletěly jiskry. Zařinčení mi projelo ušima, ale vibrace v rukách byla stejně skřípavá a praskající jako předtím.
Obouruční blokace využila volnou ruku k podepření meče, takže každý útok, který by byl normálně blokován, nedopadl na hranu čepele, ale na její plochu. To oproti tradičnímu bránění způsobovalo odolnosti zbraně více jak dvojnásobné poškození. A navíc existovala malá šance, že bude zbraň zničena bez ohledu na její odolnost.
Vydrž! Zaprosil jsem svůj milovaný meč, když na něj dopadl rytířův druhý úder. Znovu jsem v dlani ucítil ten nechutný pocit.
Oněch +8 bodů v mé Žíhané čepeli bylo rozděleno po čtyřech mezi Ostrost a Odolnost. Takže meč dokáže nárazy zvládnout lépe, než tomu bylo na počátku. Samozřejmě jsem ho i pravidelně udržoval a na údržbě jsem byl u NPC kovářů v Rovii i na hradě Yofel.
Ale je pravda, že co jsem meč získal při úplně prvním úkolu na prvním podlaží, prošel si peklem. Žádná data nenaznačovala, že by délka užití odolnost ovlivňovala, ale rozhodně jsem měl pocit, že skill meče bílého rytíře mou zbraň hrozně poškozuje.
Napadlo mě, že bych svou zbraň mohl zachránit tak, že bych třetí úder zachytil rukou, pak se stáhl a zbytek nechal na Kizmel. Ale neudělal jsem to, raději jsem sesbíral veškerou sílu vůle a meč držel dále ve vzduchu.
Těsně před začátkem námořního boje prohlásil tenhle elfí velitel, že temní elfové spolupracují s lidmi na stavbě lodí, aby napadli hrad lesních elfů. Ten plán prý ale selhal a lodě padly do rukou lesním elfů.
To musel být omyl. Pokud velitel svým podřízeným nelhal, pracoval se špatnými informacemi. Ale kdo mu je dal? Vysoce postavení mezi lesními elfy nebo mezi padlými.
Pokud je to ten první případ, lesní a padlí elfové spolupracují, přesně jak jsme si doposud mysleli. Ale pokud je to to druhé, lesní i temní elfové byli padlými klamáni.
Musel jsem tohle zvládnout, abych zjistil pravdu.
„Hááá!“
Snesl se na mě třetí a poslední úder Ostrého drápu. Potřetí jsem úder zachytil plochou Žíhané čepele.
Čííínk! Kousek čepele odlétl, ale meč zůstal pohromadě. Zpráva úplně vlevo dole mi oznámila, že se má úroveň skillu Jednoruční meč dostala na úroveň 150.
Bílého rytíře zasáhla poútoková prodleva. Já udělal těžký krok dopředu.
Moje pravá paže se sama pohnula, meč jsem držel dokonale vyrovnaný. Čtyřúderný skill meče Vodorovný čtverec.
Čepel se rozzářila hlubokou a ryzí nebesky modrou barvou. Meč se pohnul dozadu a doprava, změnil se ve světlo, které se zakouslo hluboko do náprsního plátu nepřítele. Rytíř zaklopýtal dozadu, přemohly ho jasný záblesk a náraz.
Meč se mi odrazil zpět a já ho na okamžik držel u levého boku. Pak další záblesk, kombinace systémové podpory a skoku dopředu – a meč vyrazil zleva doprava. Další rovný úder, mnohem mělčí než předchozí, zasáhl ozdobný límec a levé rameno cíle. Díky pomoci stále aktivního bonusu odhodil náraz rytíře o něco dále.
Síla druhého úderu mě roztočila po směru hodinových ručiček a meč skončil u mého levého boku.
„Ááá!!“
Pravou nohou jsem se odrazil a skočil jsem. Špička Žíhané čepele se znovu zařízla do hrudi nepřítele, drtila silný kovový náprsní plát. Zajela do masa pod ním, až do vzduchu vylétla sprška červených částeček, které měly připomínat krev.
„Hrrg!“ zavrčel bílý rytíř. Pokusil se zvednout meč na další útok.
Můj skill ale ještě neskončil. Poslední úder Vodorovného čtverce šel přímo dopředu zprava a dokončoval zářící světelný čtverec, který se kolem mě objevil.
„Rááááá!!“
Tančil jsem se svou čepelí, projeli jsme vzduchem, který mi při zrychlených smyslech připadal hustší než obvykle. Pokud ho poslední úder kriticky zasáhne do nekrytého srdce, měl by přijít o veškeré HP. Ale během křiku jsem lehce upravil svůj směr – abych nemířil na srdce, ale na štít v jeho levé ruce.
Kvůli záblesku z nárazu meče na štít jsem viděl jen bílo. Během té halace se silueta rytíře rychle zmenšovala, jak ho úder odhodil.
Ve světě ticha jsem znovu uslyšel ten zvuk.
Tichounké praskání. Zvuk dávající mi sbohem.
Asi dvacet centimetrů od špičky Žíhané čepele +8 se kov rozštěpil, křehké úlomky se ve vzduchu rozplynuly jako led.
Když se zvuk a barvy vrátily na svět, jako první jsem uslyšel pronikavé řinčení kovu a obří šplouchnutí. Slabší rytíř lesních elfů se asi deset metrů daleko ponořil do vody, jedenapůlruční meč bylo to jediné, co po něm na molu zbylo.
Nevěděl jsem, jestli po dopadu do vody bude vyřazen z boje stejně jako ostatní elfové. Ale neobtěžoval jsem se s tím, že bych zjišťoval, jak se to s velitelem má. Otočil jsem se doprava.
Asuna za mnou stále bojovala s těžce oděným pobočníkem. Ani jednomu z nich HP ještě nekleslo do žluté zóny.
Dal jsem svou napůl roztříštěnou Žíhanou čepel do pochvy na zádech a zavolal jsem: „Asuno, střídání!!“
Hned pochopila, co mám v úmyslu, a plynule ustoupila. Svůj Rytířský rapír +5 držela před sebou.
„Jhááá!!“
To byl její poznávací útok Přímka. Zasáhl střed štítu nepřítele. Byl to sice obyčejný útok, ale díky vysoké úrovni, kterou na něm Asuna měla, statům zbraně, zvýšené síle z kroku vpřed a několika posledním vteřinám z bonusu vikomta odhodila těžkého válečníka lesních elfů o docela velký kus dozadu.
Jelikož byl Asunin útok úspěšně bráněn, sama teď byla v docela dlouhém prodlení. Ale chvilkového zastavení pobočníka jsem využil já a zaútočil jsem na něj.
Do jeho bezbranného boku jsem udeřil Půlměsícem, kopem ze salta vzad. Těžkého válečníka zvedl skill do vzduchu a on zařval hněvem a zděšením. Vzápětí dopadl do vody na pravé straně mola.
Šplouchnutí při jeho dopadu do vody bylo grandiózní. Tvář jsem před sprškou vody ukryl za zvednutou paži. Pozorně jsem si prohlédl hladinu jezera.
Pobočník velitele se potopil hlavou napřed. Pustil svůj meč a štít a začal pádlovat k hladině. Překvapilo mě, že s tou plátovou zbrojí vůbec může plavat, ale za to nejspíš mohlo další elfí kouzlo.
Naše posílení přeci jen zmizelo a já pohled, který mi teď připadal prázdný, stočil zpět k doku. Moje parťačka se vzpamatovala z prodlení a přešla ke mně, abychom si mohli vítězně ťuknout pěstmi.
Ačkoli jsme vyčerpávající boj konečně vyhráli, nevypadala Asuna příliš spokojeně. Věděl jsem proč a pohladil jsem jílec svého meče.
„Bylo na čase, aby odešel… Jsem rád, že tak dlouho vůbec vydržel.“
Sklonil jsem ruku a poplácal parťačku po rameni. Společně jsme se podívali za konec mola. Vojáci na zbývajících lodích lesních elfů opouštěli své pozice a skákali do jezera. Plavali směrem k veliteli a jeho pobočníkovi a tvořili dlouhou řadu plavající ke kaňonu.
Temní elfové, kteří doposud šlapali vodu, teď vylézali na dok a zaujali formaci. Vojáci na čtyřech gondolách vraceli lodě na jejich stanoviště. Nebylo jasné, kolik přesně vojáků na obou stranách v boji zemřelo, ale mnoho jich zřejmě bylo z boje vyřazeno tím, že spadli do vody.
Je tohle nejlepší možný konec? Vzhledem k tomu, že mohli lesní elfové znovu zaútočit, jsme nejspíš měli nemilosrdně zabíjet.
Když poslední z řady lesních elfů zmizel v daleké mlze, vyslovil mé jméno známý hlas.
„To byl vynikající souboj, Kirito.“
Pomalu jsem se otočil a upřeně se zadíval na Kizmel, která se usmívala.
„Myslíš… že to byla správná volba?“ zamumlal jsem a podíval se k zemi. Kizmel došla až přede mě a plácla mě do ramene, aby mě povzbudila.
„Hlavu vzhůru. To tys nás před útokem lesních elfů varoval, pomohl jsi srovnat šance a v boji jeden na jednoho jsi porazil velitele nepřátel, Kirito. A co je nejdůležitější, ochránil jsi oba klíče na hradě. Co více bychom si mohli přát?“
Jelikož to říkala Kizmel, jejíž sestru zabili lesní elfové, mohl jsem jen beze slov přikývnout.
A jako by moje úkolové okno na tohle gesto čekalo, vyskočilo a oznámilo, že byl úkol dokončen – konkrétně „Pevnost na jezeře“, úkol hned po „Dávném loďařovi“. Dostal jsem hromadu zkušenostních bodů.
Zavřel jsem okno, nebyl jsem si úplně jistý tím, jak se cítit. Asuna zašeptala: „Na chvíli z jezera odpluju a podívám se, jestli nepsala Argo.“
„Ach… díky, dobrý nápad.“
Hrad Yofel a jezero kolem něj byly na mapě instance vytvořené pro Asunu a mě. Takže jsme tu, stejně jako v labyrintech, nemohli posílat nebo dostávat instantní zprávy. Většinu času jsme dělali úkoly kolem hradu, takže jsme kupovali informace o postupu podlažím od Argo. Útok lesních elfů nás dnes ovšem celkem zaměstnal, takže jsme ještě nedostali polední zprávu.
Asuna naskočila na Tilnel a poněkud nejistě uchopila veslo. Malá loď se rozjela po najednou tichém jezeře. Sledoval jsem, jak odplouvá, když ke mně přistoupil vikomt Yofilis.
„To, co se stalo tvému meči, je veliká škoda.“
Rychle jsem zavrtěl hlavou. „N-ne, prošel si kvůli mně mnohým…“
Vikomtova zjizvená, ale krásná tvář se svraštila do úsměvu.
„Je dobře, že svou zbraň neviníš. Většina čepele zůstala, takže ji hradní kovář nejspíš zvládne opravit.“
„Mmm…,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nechám ji roztavit a přeměnit na novou zbraň nebo novou zbroj.“
„Aha. V tom případě…“
Yofilis pozvedl ruku. Od brány přiběhli dva vojáci, nesli obří truhlu, širokou alespoň dva metry. Těžce vypadající truhlu položili vedle svého pána a uklonili se, pak se vrátili na svá místa v jednotce.
„Co je to?“ zeptal jsem se zvědavě. Yofilis z kapsy vytáhl zlatý klíč – samozřejmě ne jeden z šesti tajných klíčů – a truhlu odemkl a otevřel. Do očí mi vnikla záře několikrát jasnější než odpolední slunce.
Obří truhla byla přeplněná různými zbraněmi, zbrojemi a doplňky, vše bylo vyleštěné jako zrcadlo. Překvapeně jsem se na všechny ty poklady díval. Přede mnou se objevilo okno, které mi nabízelo odměnu za úkol.
Yofilis se narovnal a usmál se. „To jsou poklady rodiny Yofilis. Lidský válečníku, přijmi, prosím, dva z nich jako osobní dar ode mě. A vyber je i pro svou společnici v boji.“
„Co? Ehm, ale…“
Vikomtova ohromující štědrost zcela vymazala zbytky mé pochmurnosti pramenící z toho, že jsem rytíře lesních elfů nechal uniknout.
„D…dva? Určitě?“
„Jistěže.“
„Pro mě a moji parťačku? Pro každého dva?“
„Samozřejmě.“
„Dě…děkuji, můj pane!“
Nadšeně jsem ho pozdravil gestem temných elfů, čemuž se Kizmel usmála a protočila oči. Ale já si nemohl pomoct. Kolikrát jsem dostal na výběr z odměn za úkol a myslel jsem si: Kéž bych si tak mohl vybrat dvě věci! Jen díky svému úžasnému sebeovládání jsem nezačal poskakovat na místě a povykovat.
„N-no, pokud to říkáte,“ domluvil jsem a klikal jsem na každý předmět v dlouhém seznamu odměn, abych zjistil, co který dělá – to je asi to nejlepší, co se dá v Aincradu dělat.
O pět minut později: Kéž bych si tak mohl vybrat tři věci!
Stále jsem se trápil nad tím, co si vybrat, když jsem vedle sebe uslyšel hlasité šplouchnutí. To Asuna spouštěla kotvu Tilnel, právě se vrátila. Vzhlédl jsem od seznamu a kývnutím jsem Asuně naznačil, ať přijde blíž.
„Hele, Asuno, koukej! Tentokrát dostaneme dvě věci – dvě!“
Když skočila na molo a běžela ke mně, měla ve tváři vážný výraz. To mi nijak divné nepřišlo – dva předměty, to jsou vážné zprávy.
„A ne dva pro nás oba, ale dva pro každého!“
„Přestaň už, Kirito!“ vykřikla, od bot jí odlétly jiskry, jak se zastavila sklouznutím. Chytila mě za rameno a zhluboka se nadechla. „Tohle je důležité! Už odešli!“
„Kdo?“
„Kdo asi myslíš?! Přepadovka bosse podlaží!!“
„…Co…?“
Coooo?! Kizmel a Yofilis překvapeně zamrkali, když jsem vykřikl.
„A-ale… podle informací z rána má být boj s bossem zítra odpoledne, tedy nejdříve…“
„To ano, ale místnost bosse našli dnes ráno dříve, než čekali, a tak se tam už podívali. Ve vesnici poblíž si odpočinuli a doplnili zásoby a rozhodli se, že by ‚sme už měli s tim bojem začít‘ přímo dnes odpoledne!“
„…Ani mi nemusíš říkat, kdo tohle řekl,“ zaúpěl jsem a vybavil jsem si mapu čtvrtého podlaží. Hrad Yofel je na kruhové mapě vpravo dole – na jihovýchodě. Hrad lesních elfů je na náhorní plošině na jihozápadě. A věž labyrintu je přímo mezi nimi, na úplném jihu podlaží.
Vesnice nejblíže věži je jen pár stovek metrů daleko, pokud se dobře pamatuji. A labyrint na tomto podlaží je rozvržen celkem jednoduše. Pokud už měli zmapovanou cestu do místnosti bosse, zabere jim cesta z městečka dvě… ne, hodinu a půl.
„Víš, v kolik přesně přepadovka odešla?!“ zeptal jsem se.
Asuna se podívala na zprávu. „Před pětapadesáti minutami!“
„Takže už jsou ve věži… Hmm, asi to tentokrát budeme muset nechat na nich…“
„Jo… možná máš pravdu…“
Vzhledem k tomu, jak rychle BDR a AOS postupují, bosse určitě porazí na první dobrou a bez obětí. Tentokrát jsem musel své starosti přejít. Mezitím k nám došla Kizmel.
„Kirito, Asuno, chcete vyzvat k boji strážce Pilíře nebes?“
„Ehm… jo, ale vypadá to, že naši společníci se už do věže vydali…“
Ve tváři se jí objevil stín.
„Aha. Pokud jim věříte, není důvod si dělat starosti… ale pokud vím, zvíře tohoto podlaží…“
Odmlčela se, dořekl to za ni vikomt.
„Známe jen legendu, ale říká se, že strážné zvíře, které se skrývá ve věži tohoto podlaží, má jakousi tajuplnou moc.“
„Tajuplnou moc…?“ podivil jsem se.
Boss podlaží, proti kterému jsme v betě bojovali, byl hipogryf – napůl orel, napůl kůň. Měl silný zobák, ale v místnosti se stropem způsobila jeho křídla jen poryvy větru. Nepamatoval jsem si, že by byl nějak náročný nebo měl zvláštní „tajuplnou“ moc.
V další chvíli mi ale bylo připomenuto, že moje znalosti z bety už nic neznamenají.
„Strážné zvíře tohoto podlaží se jmenuje hipokampus – kříženec mezi koněm a rybou. Může nechat vyvěrat vodu i z nejsušší země a zaplaví vám zemi pod nohama,“ prohlásil Yofilis. Pak dodal: „Říká se, že každý, kdo proti němu bojuje, potřebuje kouzlo na plování na vodě.“
„…!“
Společně s Asunou jsme zadrželi dech.
Pokud si jeho slova vyložíme přímo, tak hipogryf, ze kterého se stal hipokampus, mohl zaplnit celou místnost bosse vodou. Takže potřebujeme něco, abychom mohli plavat. Ale Kibaó nebo Lind by své muže určitě nenechali nést gondoly až na vrcholek věže. Systém by nám to ani nedovolil.
A co mi přišlo jako ještě horší skutečnost – aby se místnost dala zaplnit vodou, nemůže nikudy vytékat – takže možná budou zavřené východy. Pokud se místnost bosse, ze které nejde uniknout, naplní vodou, může zemřít celá přepadová skupina.
„Mu-musíme jim poslat zprávu!“ vykřikla Asuna a rozeběhla se k Tilnel. Rychle jsem ji zastavil.
„Ne, zpráva se ke hráčům v labyrintu nedostane!“
„Tak co budeme dělat?!“
„Musíme se tam sami vydat. Pokud budeme mít štěstí, alespoň půlka hráčů bude mít pořád to nafukovací ovoce z cesty do hlavního města. Jestli to s nimi zvládnou, budeme mít dost času na to se k místnosti dostat a otevřít dveře zvenčí!“
Raději jsem nezmiňoval, co by se stalo, kdybychom dveře zvenčí otevřít nemohli. To byla příliš děsivá možnost; ani jsem nechtěl věřit, že by takovou smrtící past nalíčili na téměř úplném začátku hry.
Asuna zareagovala rychle. Přikývla a otočila se ke Kizmel.
„Promiň, Kizmel. Musíme jít. Ale vrátíme se, slibuju!“
Rytířka temných elfů ale jen pokrčila rameny, vypadala trochu uraženě.
„Jak tomuhle vy lidé říkáte? ‚Být odtažitý‘? Samozřejmě se k vám přidám.“
„Co…?“ zamumlali jsme s Asunou zároveň. Ale to překvapení se nemohlo ani náhodou rovnat tomu, co přišlo za další dvě vteřiny.
„Přidám se i já,“ proneslo Jeho Lordstvo vikomt Yofilis, pán hradu Yofel, jako by to bylo úplně normální. S Asunou jsme na něj vyloženě zírali.
„Cóóóóóó?!“

Prázdné místo po Žíhané čepeli +8 jsem zaplnil jedenapůlručním mečem, který na mole zůstal po veliteli lesních elfů. Společně s Asunou jsme na jezero vyrazili ve velké gondole temných elfů, ne v Tilnel. Výběr odměn za úkol jsme si nechali jako odměnu na později. A společně s vikomtem, Kizmel a dalšími dvěma silnými strážnými jsme měli plnou partu o šesti členech.
Veslovali vojáci. Gondola se přehnala přes klidné jezero a vřítila se do kaňonu. Jediný děsivý úder jejího klounu stačil na to, aby se nám z cesty klidila jakákoli vodní monstra. Když jsme dorazili k vodní křižovatce, zamířili jsme na jih.
Kdykoli jsem se podíval na jakoukoli věž labyrintu, které se táhly k podlaží výše, ohromila mě její velikost. Jako představitel lidí jsem ale v přítomnosti lhostejné Kizmel a Yofilise nemohl ukázat strach. Krátkou cestu od konce kaňonu k začátku věže jsme přeběhli sprintem.
U vchodu stála Argo, data mapy už měla připravená. Když uviděla kurzory temných elfů, zbledla, ale udatně prohlásila, že se k nám přidá.
Ani ve věži jsme nepřestali utíkat. Přepadovka před námi zabila téměř všechna monstra v cestě. Těch pár, která jsme potkali, okamžitě zlikvidoval vikomt.
Vikomt Yofilis se, naneštěstí, na rozdíl od Kizmel nikdy do party oficiálně nepřidal. Kdyby ano, zjistil bych, jakou má úroveň – ale možná jsem to raději ani nechtěl vědět. Přeci jen, kdybychom si v kampani bývali byli vybrali opačnou stranu, možná bychom proti němu museli bojovat.
Po šíleném úprku jsme se dostali ke vchodu do místnosti bosse, pouhých pětačtyřicet minut poté, co jsme opustili jezero. Takže jsme byli deset minut za přepadovou skupinou.
Silné žulové dveře byly pevně zavřené. A skrze úzkou mezeru, kde se křídla dveří setkávala, prosakoval droboučký pramínek vody.
„…Kirito!“ vykřikla Asuna. Přikývl jsem a oba jsme skočili ke dveřím. Temným elfům jsem řekl, ať jdou za nás, a pak jsem oběma rukama pevně chytil rezavou kliku. Zatáhl jsem vší silou.
Ale nebylo třeba tahat příliš zběsile. Obří dveře měly co dělat, aby hrozivému tlaku zevnitř odolaly. Jakmile jsem zatáhl, rozletěly se dokořán.
„Uááá?!“
Ten křik nebyl ode mě ani od Asuny, od čtveřice temných elfů a ani od Argo.
Společně s vodou, která se z místnosti vyřinula, se objevil holohlavý muž se sekyrou – Agil. Do chodby vjel po břiše a vzhlédl ke mně, snažil se na rty dostat úsměv.
„Čau, přece jen jste přišli.“
„Vá-vážně vás to zatopilo!“
Vykročil jsem proti proudu a pomohl mu se postavit. Po Agilovi se vyplavili ještě další hráči, ale ty zachytil plot, který obklopoval kruhovou chodbu před místností bosse. Voda plotem prošla a padala dolů po schodech jako vodopád.
„Jo. Říkal jsem jim, že možná budou potíže, protože boss vypadá jinak než ve strategické příručce,“ zabrblal Agil. Asuna na druhé straně místnosti se pevně držela plotu.
„Agile, jsou nějaké oběti?!“
„Neboj, nikdo nezemřel. Někdo hamižný sebral u schodiště na podlaží všechny ty kruhy, co jen mohl… díky nim se ale aspoň nikdo neutopil. Jen jsme se snažili vyhnout se útokům bosse a otevřít ty dveře, ale zevnitř to nejde.“
„J-jo, aha…“
Všechna voda, která místnost bosse plnila, mezitím vytekla. V přední chodbě bylo téměř čtyřicet hráčů v nafukovacích kruzích, všichni úpěli a hekali.
Podíval jsem se za dveře do místnosti, stále jsem se držel za tu kliku.
Byla velmi prostorná. Obdélníková místnost měla na délku zhruba padesát metrů. Nebyla v ní okna. Podlaha a zdi byly z šedé žuly. Světlo přicházelo jen od modrých konců podivných řad sloupů.
Uprostřed mokré podlahy jsem viděl obří siluetu.
Přední půlka připomínala koně a zadní rybu, přesně jak Yofilis říkal. Ale místo kopyt mělo monstrum na předních nohách ploutve s drápy. A hříva koně byla ve skutečnosti svíjející se chapadla. Podle barevného kurzoru se boss jmenoval Hipokampus Wythege.
Mokrý boss měl šest linek HP, přičemž pryč byla téměř celá první. Takže ačkoli se přepadovka musela potýkat s nečekanými povodněmi, zvládla na monstrum i útočit.
Zrovna jsem začal přemýšlet, jak bosse porazit, když se zpoza hromady hráčů za mnou ozval hlasitý a hrubý hlas.
„No pokaď se chcete ukázat, aspoň to udělejte včas!“
Ze spodku hromady se pak ozval dotčený hlas: „Dostaň ze mě ty lidi, Kibaó! Slezte všichni z té hromady a vezměte si lektvary!“
„P-přece bysi nechtěl pokračovat, Linde!“
„Jasně že chci! Známe jeho schémata a už jsme mu vzali jednu linku, přece to jen tak nezahodíme!“
„Nechovej se, jako že tu velíš! Bez mojich nafukovacích kruhů byste se už všici utopili!“
„Jen sis nakradl společné zdroje pro sebe! Netvař se, že jsi hrozně štědrý!“
Pokud se hned nerozhodnete, boss ztratí agresi a HP se mu doplní, pomyslel jsem si.
Chtěl jsem promluvit a vůdce gild usmířit, ale – možná naštěstí – nemusel jsem. Ve chvíli, kdy uviděli Kizmel a Yofilise, celá přepadovka zmlkla, nejen Kibaó a Lind.
Kurzor vikomta temných elfů pro ně musel být černý tak, že byl tmavší než barva ryzí temnoty. Aristokrat se otočil kolem dokola, aby si celou skupinu prohlédl.
„Lidští válečníci, pokud máte v úmyslu bojovat, okamžitě se postavte. Pokud ne, ztište se. Tak či tak, skrze svou dohodu s Kiritem a Asunou sprovodím to zvíře ze světa.“
A Yofilis tasil rapír a ukázal jím před sebe, až to kovově zacinkalo.
„Já, Yofilis, rytíř Lyusuly, přikazují svým jménem všem, kdo se mohou postavit, aby následovali mé velení!“
Ze špičky jeho zbraně se vynořila kuželovitá aura. Nad mou HP linkou se znovu objevila čtveřice ikonek bonusů.
Zanedlouho se všichni členové přepadovky postavili na nohy, pozvedli zbraně a mocně zařvali.

V úterý 27. prosince 2022 ve 14:32 byl Hipokampus Wythege poražen přepadovkou o sedmi partách a čtyřiceti členech a jednou partou navíc.
Speciální schopnost bosse, Vodní příliv, zaplavila celou místnost vodou. Proti tomu se však dalo snadno bojovat. Bossova moc také zavřela dveře místnosti, takže nešly otevřít zevnitř, ale pokud byl proti nim dostatečný tlak vody, stačilo, aby za ně někdo zvenku zatáhl a hned se otevřely. Nechali jsme za dveřmi Argo s jednoduchými instrukcemi, aby otevřela dveře pokaždé, když mezerou mezi křídly dveří začne protékat voda. To onu zvláštní schopnost v podstatě anulovalo.
Ale popravdě, vikomt Yofilis takovou speciální strategii možná ani nepotřeboval. Díky magickému zaklínadlu mohl běžet po hladině vody a útočit na bosse i ve chvíli, kdy byla celá místnost zaplavená.

6 komentářů: