úterý 23. října 2018

Barkarola pěny, část sedmá

Tak jsem se pro vás přemohla! :P
Znamená to, že se nám třetí SAOP blíží ke konci, už jen jedna delší a jedna kraťoučká kapitola. Upřímně doufám, že do konce listopadu SAOP3 ukončíme a budeme se moci vrhnout na 13. knihu hlavní série.
Což mě přivádí k otázce – už se na SAO3 díváte? Co tomu zatím říkáte? Budu ráda za každý komentář, hrozně mě baví sledovat názory druhých.
Mně se anime zatím moc líbí, menší výhrady mám jen ke GGO scéně v první epizodě, ale nejde o nic zásadního. Animace jako taková je skvělá a už teď se nemůžu dočkat, až Kirito s Eugeem dorazí do Centorie...


Po tom, co mě rytířka temných elfů pustila, ji Asuna objímala ještě dalších pět vteřin. Když se nakonec pustily, přejela si Asuna prstem vnější koutek oka a nasadila obří úsměv.
„…Věřila jsem, že se zase brzy uvidíme… ale i tak jsem opravdu šťastná, že ta chvíle konečně nadešla.“
Kizmel se usmála: „To i já. I poté, co jsem sem skrze Posvátný strom přišla, jsem na vás dva neustále myslela.“
Temná elfka jako by si ta slova vychutnávala. Hned jsem si uvědomil, proč teď vypadala jinak než dříve. Měla na sobě jen dlouhé tmavofialové šaty; po obvyklé zbroji, šavli a plášti nebylo ani památky.
V táboře na třetím podlaží si vybavení nesundávala, jen ve svém stanu, pokud jsem si to dobře pamatoval. Kizmelin pohled se z Asuny přesunul na mě, úsměv jí z tváře nezmizel.
„Překvapuje mě, že jste věděli, že mě tu máte hledat. Copak tohle není vaše první návštěva zdejšího hradu?“
„J-je. Jen… jsme měli štěstí,“ zakoktal jsem se. Já tohle místo samozřejmě znal z bety, kdy na mě hluboce zapůsobilo. Tehdy tu nebylo ono bludiště z trnitých keřů, jen prašná kamenná cesta a uprostřed tu stál uschlý strom. Ale očividně tu bylo něco víc, a právě to na mě zapůsobilo.
Při mé odpovědi se usmála ještě více a pak vzhlédla k velkému stromu, jehož větve se nám natahovaly nad hlavy.
„Má sestra měla ráda olej získávaný z tohoto jalovce. Možná proto jsem sem zašla…“
„Ach…“
Podíval jsem se na strom a zhluboka se nadechl nosem. Plíce mi zaplnila příjemná a ryze lesní vůně.
„Takže to je jalovec,“ poznamenala Asuna a také se nadechla. „Ve světě, odkud jsme, se používá k dochucení alkoholu.“
„Skutečně? To bych měla někdy vyzkoušet… No ale děkuji, že jste přišli. Předpokládám, že strážné zvíře v Pilíři nebes jste porazili bez potíží.“
„Jo. A pomohlo, jak nás velitel tábora varoval před jeho jedovatými útoky.“
Kizmel vědouce přikývla. „Ano, je to spolehlivý muž. Ráda bych se k jeho jednotce připojila zase co nejdříve, ale…“
Podívala se na své šaty a přimhouřila oči. Úsměv se jí však zase hned vrátil. Poplácala Asunu po zádech.
„Pojďme dovnitř. Po veslování až sem musíte být hladoví, že?“
„Velice,“ odpověděla Asuna. Rozešly se ke dveřím.
Šel jsem za nimi a myslel jsem si: Víte, to já jsem vesloval.

Jídelna hradu Yofel byla v druhém patře západního křídla, přesně jak jsem si pamatoval.
Linuly se z ní vůně, ze kterých se nám sbíhaly sliny, a slyšeli jsme zevnitř uvolněné povídání, doprovázené hudbou. Všechno to bylo od bety vylepšeno, takže jsem se zvědavě rozhlížel.
Téměř všichni, kdo u krásně prostřených stolů jedli, byli vojáci v kožené zbroji, ale zahlédli jsme i skupinu v dlouhých hávech, kteří vypadali jako mágové, a také několik dětí. To mi připadalo zvláštní – myslel jsem, že magie byla při vytvoření vznášejícího se zámku Aincradu ztracena, alespoň tak to stálo v legendě.
Jak jsme mířili k prázdnému stolu, všimla si Kizmel mého upřeného pohledu na elfy v hávech a naklonila se ke mně: „To jsou kněží sloužící Svatému stromu. Poslali je sem z paláce na devátém podlaží, aby dohlédli na naši operaci získání klíčů.“
„Kněží…“
Zapnul jsem vyhledávání v mysli, abych zkusil najít termín, který jsem v Aincradu ještě neslyšel – no ano, v betě o kněžích nepadlo ani zmínky. Řekl jsem si, že se někdy pokusím zjistit více. Asuna se zeptala na další otázku: „A ty děti?“
„To jsou děti pána hradu. Jsou velmi bystré,“ usmála se Kizmel a zavedla nás ke stolu vzadu.
NPC služebné – temné elfky, jak jinak – nám přinesly jídlo, na začátek polévku a přípitek. Když pak přinesly hlavní chod, pečené kuře, s Asunou jsme se na sebe podívali.
Elfové podle mě neměli důvod slavit Vánoce, ale to jídlo se dost blížilo naší tradici – možná je součástí nějaké herní oslavy svátků.
Dort jsme pak sice nedostali, ale měli jsme velkým oknem jídelny skvělý výhled na jalovec pokrytý sněhem – a to stačilo na to, aby nám večeře přišla dostatečně sváteční.
Během jídla jsme mluvili hlavně o kanálech, které byly pro čtvrté podlaží unikátní. Kizmel velmi zajímalo naše vyprávění o nafukovacích kruzích a o plavbě od schodiště k hlavnímu městu, stejně jako náš boj proti ohnivému medvědovi, abychom získali materiály na stavbu lodě.
Během toho jsem se Kizmel zeptal, jak to mají se stínáním stromů temní elfové. Odpověděla, že ani oni je nestínají, ale ne kvůli zákonu – spíše mají pro vzrostlou rostlinu respekt. V tom se od zdráhavě poslušných padlých elfů zřejmě lišili.
Sbírat dřevo ze stromů, která zničila monstra, ale prý naštěstí můžou. Byl jsem rád, že jsme si dali tu práci s náročným získáním materiálu vysoké kvality.
Když jsme dojedli ovocný dezert, vzala nás Kizmel do důstojnického pokoje na čtvrtém podlaží východního křídla. Od kasáren na druhém podlaží, kde byl v betě jeden pokoj pro deset lidí, jsme si dost polepšili. Ale tohle bylo apartmá, se dvěma ložnicemi a jedním společným obývacím pokojem. Což znamenalo…
„Když budete na hradě pobývat, můžete používat tento pokoj,“ nabídla nám Kizmel.
„Páni, je moc krásný!“ vykřikla Asuna a přeběhla k velkému oknu vzadu. Teprve opožděně si uvědomila, že na obou stranách jsou dveře. Podívala se doleva a doprava, pak zmateně zpátky, ale zřejmě nechtěla hned žádat o jiný pokoj.
Taky jsem mohl požádat o jiný, ale bál jsem se, že budu zase v kasárnách. Než jsem se k něčemu odhodlal, promluvila Kizmel.
„Já budu v připojeném pokoji nalevo. Pokud budete něco potřebovat, zaklepejte. Dobře si odpočiňte, jistě jste unavení.“
Odešla z obývacího pokoje, zavřela dveře a brzy z chodby ani nebylo slyšet její tiché kroky.
„…“
Zůstali jsme sami v úžasném apartmá a jen jsme mlčky zírali jeden na druhého.
„…No, hm, aspoň to není poprvé,“ začala Asuna.
Hned jsem začal přikyvovat.
„Asi se nedá nic jiného dělat, jestli chceme hlavně dokončit hru.“
Kýv, kýv.
„Ale… jedno ti povím.“
Kýv?
„Tvůj vánoční dárek bylo setkání s Kizmel, že? To byl úžasný dárek. Děkuju ti.“
Ještě jednou jsem přikývl a zamumlal jsem: „Ehm, jo, hm, nemáš zač… Ale popravdě, taky jsem rád, že jsme ji zase viděli. I když mi připadala trochu posmutnělá.“
„Jo…“
Díky tomu zřejmě přestala myslet na nynější dilema s apartmá a začala myslet na Kizmel – ve tváři měla obavy.
„Ty šaty jí moc slušely, ale nemyslím, že by je nosila, protože sama chtěla. Zajímalo by mě, proč neměla zbroj…“
„A neměla ani svůj meč… možná je tu kvůli nějaké záležitosti. Možná by nám to řekla, kdybychom se zeptali…“
Podíval jsem se na směrem k vedlejší místnosti, do které rytířka odešla.
S Asunou jsem o tom nemluvil, ale věděl jsem, že se Kizmel od ostatních NPC liší. Například takový loďař Romolo s námi mluvil velice přirozeně, ale to proto, že jsme si dávali pozor na to, abychom s ním nemluvili o ničem, co by se netýkalo úkolu na stavbu lodi. Kizmel ale sama začala vyprávět, proč měla ráda strom na nádvoří – stačilo jí jen to, že jsem se na strom podíval. NPC takto normálně konverzovat nemohla ani náhodou; reagovala jen na určitá slova nebo věty, které odpovídaly přednastaveným parametrům.
Ale nebyl jsem si jistý, jestli byla Kizmel takhle zvláštní už od začátku. Když jsme ji potkali v Lese padajících mlh na třetím podlaží, řekla: „Nemíchejte se do toho! Odejděte!“ – totéž, co říkala i v betě.
Ale z nějakého neznámého důvodu byl příběh úkolu, v němž měla ona i lesní elf zemřít, přepsán. Tehdy se Kizmel něco stalo a ona přestala být normálním NPC. Znamenalo to, že dostala paměť a uvažování, které dalece přesahovaly ty u obvyklých NPC, že je… vysoce vyspělá umělá inteligence?
Pokud tomu tak bylo, jen to vyvolávalo další otázky. Změnil ji vývojář zvenku, anebo systém, který ovládal SAO?
V oficiální verzi hry, v tomhle nečekaném a bezprecedentním vězení, držel otěže jen Akihiko Kajaba. Netušil jsem, kde je nebo co dělá, ale nedokázal jsem si představit, že by zabíjel čas úpravou nastavení jednoho specifického NPC. Ani proč by takové NPC změnil na umělou inteligenci.
Nebyl jsem zatím s to říct, jestli je herní systém natolik pokročilý, aby něco podobného udělal. Pokud ale je, tak systém, na kterém tenhle virtuální svět běží, je mnohem víc než jen program… má takovou autonomii, že má umělou inteligenci sám o sobě…
Byl jsem zcela ponořen do svých myšlenek, pohled jsem měl upřený na zeď. Podezřívavý hlas mě ale vyrušil.
„…Ehm, haló, Kirito?“
„U…á! P-promiň, co jsi říkala?“
„Nic jsem neříkala.“
Asuna se opírala o okno, ruce měla založené. Hlavou kývla ke dvojici dveří. „Kterou ložnici chceš?“
„J-je mi to jedno.“
„Tak já si vezmu tuhle,“ oznámila a ukázala na dveře na východní zdi. V tu chvíli jsem si uvědomil, že kromě dveří do ložnic jsou tu ještě dvoje menší dveře. Jedny vedou do koupelny a druhé vypadaly jako dveře od šatny. Koupelna je vedle východní ložnice – nejspíš se jí moc nezamlouvala představa, že bych spal na druhé straně zdi, zatímco by se ona koupala.
Řekl jsem jí, že jak tedy chce, ale pak jsem si na něco vzpomněl. „Ale ve třetím patře hradu by měla být mega veliká koupelna.“
„…Mega?“
„Jo, mega.“
„…S oddělenými prostory pro muže a ženy?“
„Jo… ehm, moment…“
Co jsem si pamatoval, byla koupelna na úplném konci třetího patra západního křídla. Ale nepamatoval jsem si, jestli jsou tam oddělené prostory. V betě jsem raději zabíjel co nejvíc monster, než abych odpočíval ve vaně.
„Promiň, nevím to jistě,“ přiznal jsem a v omluvě jsem zdvihl ruce.
Asuna si povzdechla. „Mám z toho špatný pocit. No tak jdeme.“
„Jdeme…? To i já?“
„No já přece nevím, kde to je.“
Byli jsme na hradě, ne v labyrintu, a tak bych jí nejspíš dokázal vysvětlit, kudy má jít. Promluvila ale tak přesvědčivě, že jsem její příkaz musel uposlechnout.
Odešli jsme z apartmá a sešli jsme po velkých schodech uprostřed hradu na třetí patro. Musel jsem potlačit touhu otevřít bezpočet dveří, kolem kterých jsme na chodbě prošli, a prozkoumat, co za nimi je. Po chvíli jsme došli na konec západního křídla.
Tam jsem uviděl povědomý oblouk. Za ním se červený koberec změnil v dlaždice z bílého mramoru – ulevilo se mi, když jsem uviděl, že se koupelna od bety nezměnily. Za obloukem jsem nás nasměroval doprava.
Chodba náhle skončila. Doleva vedl další vchod ve varu oblouku, za ním jsme slyšeli šumění vody. Podívali jsme se jeden na druhého a ve stejnou chvíli jsme nahlédli za oblouk. Za ním se nacházela velká šatna.
„…Nemají to tu oddělené,“ pronesla moje parťačka. Rozpačitě jsem si odkašlal.
„N-no, to nebyl ani ten koupelový stan na třetím podlaží. Možná to elfové prostě mají takhle.“
Ale nejspíš jde jen o objem dat, dodal jsem pro sebe tiše.
„N-no, já použiju koupelnu v pokoji, ty si to tu užij, Asuno. Uvidíme se pak…“
Otočil jsem se, abych unikl, ale než se mi to podařilo, chytila mě ruka za límec. Bojácně jsem se otočil. Šermířka mě pozorovala, ve tváři měla rozporuplný výraz.
„Rrrh,“ zavrčela. Přemýšlel jsem, co z toho mám pochopit, ale pak jsem si vzpomněl, že se něco podobného stalo u koupelového stanu v táboře.
Asuna se tehdy bála, že zatímco by se koupala, vešel by do stanu nějaký temný elf. Proto jsem stál před ním a hlídal jsem. Nejspíš teď chtěla udělat to samé.
„Ehm, bude nejspíš dost těžké tě varovat, když budu před takovou velkou koupelnou. A navíc nemůžu NPCčku prostě zabránit vejít…“
„Rrrh,“ zavrčela znovu a toužebně se zadívala na šatnu.
Nezdálo se, že by tu teď někdo byl, ale kdo ví, jak dlouho ten stav potrvá. Asuna, koupelový nadšenec, se bude muset své potěchy prostě vzdát, to mi přišlo zcela očividné.
„Rrrh… ach, už vím!“ vykřikla najednou a skočila do šatny. Posadila se do jednoho z mnoha proutěných křesel. Otevřela si okno a začala vyndávat nějaké předměty.
Na dlouhý mramorový stůl vyskládala spoustu barevných látek a krabičku s šitím. Nechápal jsem, co to dělá, a tak jsem prošel obloukem, abych lépe viděl.
Samotná šatna byla obří. Podlahu a stěny tvořily ryze bílé kachle a ze stropu visel svíčkový lustr. V rozích místnosti stály květiny v květináčích. Nebyly tu automatické fény nebo masážní křesla, ale na stole uprostřed stál džbán s ledovou vodou a misky s různým ovocem.
Vzal jsem si kuličku něčeho, co připomínalo velký hrozen, a hodil si ji do pusy. Přitom jsem sledoval Asunu při práci. Použila Křišťálovou lahvičku Kales’Oh, aby se vybavila svým skillem Šití. Z předmětů, které si vyložila, chtěla něco vyrobit.
Tohle je vlastně poprvé, co vidím Šití v akci. Asuna z hory látek vybrala jednu čistě bílou a z krabice vyndala velké nůžky.
Poklepala na nůžky a z menu předmětů, které mohla vytvořit, něco vybrala. Přiložila nůžky k látce a pak ji přestřihla tak rychle, že se místností rozeznělo kovové šving! Látka začala svítit a měnila tvar, podobně jako ingoty po úderu kovářského kladiva. Objevily se dva kousky látky stejného tvaru.
Asuna vrátila nůžky do krabičky a dala kusy látky k sobě. Lem pak prošívala stříbrnou jehlou. Ta akce se podobala úderům kovářského kladiva do ingotu. Pracovala rychle a jistě, šití dokončila během několika chvil.
Látka se znovu rozzářila a z plochého tvaru se stalo něco s objemem, co už připomínalo oblečení. Byly to jednoduché jednodílné plavky.
„Hotovo!“ vykřikla hrdě a zvedla plavky vysoko do vzduchu.
„Ehm… to si vezmeš… do vany?“
„Proti pravidlům to není, ne? Nebo ti nějak vadí, že si vezmu plavky?“
„Ani v nejmenším,“ zavrtěl jsem hlavou. S tím, jak je zdejší „vana“ veliká, by se klidně dala považovat za bazén. Vlastně to asi bude i zábava.
Koupání v Aincradu pro mě nebylo nijak výjimečně zajímavé, ale musel si přiznat, že jí teď tak trochu závidím. Moje jediné plavky jsou ty boxerky s býkem, které jsem dostal jako bonus Posledního útoku z Generála Barana. Ty jsem nechtěl nosit, dokud to nebylo nezbytně nutné.
Po očku jsem sledoval plavky, které si moje parťačka ušila, jak si je šťastně drží před tělem. Závistivě jsem zaskučel. Podívala se na mě a zašklebila se. Ze spokojeného úsměvu na jejím tváři jsem měl špatný pocit.
„Mimochodem, já ti ještě dárek nedala, že?“
„Ehm… t-to není třeba. Já ti přece taky nedal fyzický dárek…“
„Ne, ale tvůj dárek mi přinesl více radosti než nějaký předmět z obchodu. Tak ti chci dát na oplátku něco dobrého. Přeci jen je Štědrý večer.“
„Hm, n-no, když to nabízíš. Rád přijmu, co mi dáš,“ odpověděl jsem. Uvnitř jsem se ale třásl z jejího náhlého něžného tónu a úsměvu. Asuna se znovu posadila a z hromady vytáhla černou látku.
Rozstřihla ji nůžkami a sešila. Když světlo vymizelo, držela krátké pánské plavky – černé, přesně takové, jak to mám rád.
„Ó, super!“
Tyhle se nebudu bát nosit před ostatními. Spokojeně jsem vykročil kupředu, ale zvedla pravou ruku, aby mě zastavila. Pak tou rukou vybrala z hromady látek jasně oranžový kousek. Tři kroky – nastavení, stříhání a šití – zabraly jen okamžik. Plavky znovu zazářily.
Neviděl jsem, že by se něco změnilo. Když viděla mé zmatení, ušklíbla se, pak rychle černé plavky otočila a ukázala mi zadní část.
„...C-co to sakra je?!“
Na plavkách byla nášivka ve tvaru medvěda, vyvedená v ohnivě oranžové barvě.
„Tady máš! Šťastné a veselé!“
Usmála se a natáhla ruku, aby mi je podala. Musel jsem poděkovat a vzít si je.
Zlatý býk na červených plavkách?
Nebo oranžový medvěd na černých?
Zatímco jsem se snažil si vybrat menší zlo, převlékla se Asuna do bílých jednodílných plavek a otevřela matné skleněné dveře na druhém konci místnosti. Užasle vykřikla, podobně jako když poprvé uviděla Rovii.
Přeběhl jsem ke dveřím, plavky jsem pořád držel v ruce, a podíval jsem se jí přes rameno. I já musel zabručet uznáním.
Velikost koupelny se od bety nezměnila, ale dostala pořádné vizuální vylepšení. Dlaždice v podlaze byly z tak ryzí slonovinové bílé, že člověk skrze ně viděl. Samotnou vanu tvořil vodorovně pokládaný čedič, který vodu obehnával, ale byl vyleštěný do dokonale ebenové barvy. Vana byla vážně veliká jako bazén.
Ze zlatého kohoutku zasazeného do zdi vytékal vodopád vody, který už vanu naplnil. Voda lehce přetékala přes okraj na dlaždičky. A co víc, západní a jižní stěny místnosti byly ze skla, díky čemuž jsme měli nádherný výhled na sníh dopadající na jezero. V koupelně žádní elfové nebyli – nejspíš je na koupel příliš brzy.
„Jdu první!“
Asuna přeběhla bosýma nohama dlaždičky a mířila k veliké vaně. Sledoval jsem nahá záda jejích plavek a stále stál u chodu. Ještě jednou jsem se podíval na červené a černé plavky a otevřel jsem menu.
Dvakrát jsem stiskl tlačítko „Sundat všechno vybavení“ a na místo pro spodní prádlo dal černé plavky, červené jsem vrátil do inventáře. Pak jsem vyrazil za svou parťačkou, která stála na kraji vany.
S ohromným skokem jsem se dostal před ní a ve vaně jsem skončil jako první já, všude kolem vyšplouchla voda. Než jsem se ponořil do vody, uslyšel jsem ještě přiškrcený výkřik.
„Fjááá!“

O několik minut později se Asuně dobrá nálada vrátila. Seděla v jihozápadním rohu vany a dívala se na noční jezero pod hradem.
„To je úžasné… voda z vany a hladina jezera vypadají, že splývají… je to, jako bychom pluli v nebi…“
Když to řekla, uvědomil jsem si, že to tak skutečně vypadá. Užasle jsem pozoroval ten nádherný výjev.
„Víš, jak se říká bazénům, které pokračují do jezera nebo moře? Nekonečný útesový bazén. Bývají v rezortech a v hotelech v zahraničí.“
„Ach… Nekonečný útes, to zní jako skill meče,“ pronesl jsem netaktně.
Zahihňala se. „Máš pravdu. Nejspíš by to byl skill dýky.“
„Ne, myslím, že rapíru.“
Náš rozhovor možná zněl odlehčeně a neškodně, ale ve skutečnosti jsem se vší silou soustředil na jezero venku.
A kdo mi to mohl vyčítat? Jen pár centimetrů nalevo leží hezká dívka v bílých plavkách, břichem dolů, dlouhé nohy nechává plovat na hladině. Můžu vzpomínat, jak jen chci, ve skutečném světě jsem nezažil situaci ani na míle podobnou té, kde bych byl sám s dívkou ve vyhřívaném bazénu.
Podivný pocit vznášení pomáhal dodávat celé chvíli pocit nereálnosti. Seděl jsem tam a zbytečně jsem počítal sněhové vločky padající venku. Tehdy jsem uslyšel, jak se za námi otevřely dveře.
Asuna se hned ponořila do vody až po pusu. Já se otočil a zadíval jsem se ke vchodu do koupelny.
Párou se k nám blížila hubená silueta, nepoznal jsem ale, jestli patří muži nebo ženě. Díval jsem se, dokud se konečně neobjevil žlutý kurzor a já neuslyšel povědomý ženský hlas.
„Tak tady jste.“
Ach, to je jen Kizmel, pomyslel jsem si s úlevou.
V další chvíli vyletěla Asunina ruka jako blesk, chytila mě za vlasy a ponořila mi hlavu pod vodu. Využila mě jako skokánek, aby z vany vyskočila a rozeběhla se ke Kizmel.
Naštvaně jsem napůl zvedl hlavu z vody. Asuna se snažila zatlačit Kizmel zpět do páry. Nezaslechl jsem, co si šeptají, ale během chvilky se obě kdovíproč odebraly do šatny.
Neměl jsem čas si rozmyslet, jestli se k nim mám přidat, nebo tu počkat, protože se dveře znovu otevřely a ony se vrátily do koupelny. Asuna ve svých bílých jednodílných plavkách zase vypadala spokojeně. Kizmel měla na tmavé kůži fialové bikiny.
Tehdy mi konečně došlo, proč Asuna z vany vyskočila. Všimla si, že je Kizmel v naprosto bezbranném stavu, a přesvědčila ji, aby se vrátila do šatny a vzala si na sebe jedny z Asuniných plavek.
Temná elfka šla za Asunou do vany a přešla až ke mně. Posadila se na okraj bazénku.
„Takže i ty máš své spodní prádlo… tedy, pláv-kí, Kirito. Lidé mají vskutku zvláštní zvyky.“
„Ehm, asi jo,“ zabručel jsem.
Na rtech se jí objevil drobný úsměv: „Ale pamatuji si, že v koupelovém stanu v táboře jsi byl…“
„Pá-páni, to je ale velká vana, že!“ vykřikl jsem, abych ji přerušil. Pokračoval jsem a ignoroval jsem Asunin podezřívavý pohled. „Pokud je tak velká v hradu na čtvrtém podlaží, tak by mě zajímalo, jak velká je koupelna v hradě královny na devátém podlaží!“
„Samozřejmě veliká. Je mnohem výš než tato, má výhled na celé deváté podlaží,“ vysvětlila Kizmel. Asunin podezřívavý pohled se hned rozplynul v pohled zasněné holčičky. Kizmel se k ní otočila s omluvným výrazem ve tváři.
„Ale obávám se, že ji mohou používat jen aristokraté a královnini rytíři. Lidé nejspíš nemají dovoleno tam vstoupit…“
„Ach, aha… ale i tahle koupelna je úžasná. Téměř si přeju, abych v tomhle hradu mohla žít napořád,“ odpověděla Asuna.
Rytířka temných elfů se znovu usmála. Podívala se dolů, dlouhé řasy jí zakryly tváře. Nabrala do dlaně trochu vody a zavrtěla hlavou. „Jsem ráda, že se vám hrad líbí… ale je lepší tu příliš dlouho nezůstávat.“
„Hm…? Proč?“
„Jak jste viděli, je hrad Yofel neprostupnou pevností, ze všech stran obklopenou jezerní vodou a útesy. Nikdy nepodlehl útokům goblinů, orků ani lesních elfů.“
Na okamžik se odmlčela. Konečně jsem vytáhl celou tvář z vody a zeptal se: „A není to dobře? Dali jsme si tolik práce se získáním Nefritového klíče na třetím podlaží, tak je dobře, že je tu teď v bezpečí, ne?“
„Ano… ale zdejší jednotky jsou kvůli pocitu bezpečí příliš laxní. Odehnaly dost útoků lesních elfů, ale lesní elfové mají pevnost na zemi a téměř nemají lodě. Pokud vždy vyhrávají díky snadné výhodě, jejich schopnosti a srdce měknou.“
Její mírně rozčilený hlas mi něco připomněl, ale nemohl jsem si vzpomenout co přesně.
Kizmel dlouhou, hezky tvarovanou nohu kopla do hladiny vody. Nešťastně zamumlala: „Navíc kněží požadují, aby se na pozemcích hradu nenosila kovová zbroj, protože jim ten zvuk přijde nelibý. Není divu, že když jsou takoví, změklo to tu…“
„A proto jsi celou tu dobu nosila šaty,“ poznamenala Asuna.
Rytířka se zašklebila a přikývla. „Vypadám v nich směšně, že?“
„Vůbec ne. Ale… je lepší nosit, co ti vyhovuje. Zajímalo by mě, jestli by si stěžovali i na nás, kdybychom měli plátovou zbroj.“
„Nejspíš. Netřeba tu teorii testovat.“
„To je dobrý nápad.“
Zahihňaly se jako sestry. Já se mezitím snažil přivolat tu vzpomínku.
Jak by kdysi lesní elfové, kteří tedy nemají lodě, poslali své jednotky proti hradu Yofelu? Jestli používali ty nafukovací kruhy, klidně bych se na to podíval.
To by ale znamenalo, že pokud by lesní elfové získali dostatek lodí, jednotky sídlící na hradě by nebyly připravené. Lesní elfové mají nejspíš vlastní tabu ohledně používají živého dřeva, takže moc lodí najednou nepřipraví…

„Ach!“
Konečně vypadl trn, který mi blokoval myšlenky, a já šokovaně vykřikl. Postavil jsem se, až se voda rozletěla všude kolem, a opřel jsem se o skleněnou zeď. Shlížel jsem na jezero kolem hradu.
Jezero, které díky sněhu na ledě v temnotě bíle zářilo, vypadalo celkem normálně. Ale právě teď se na druhé straně podlaží staví dost lodí pro celou armádu. Ve skrýši padlých elfů.
„C-co se děje, Kirito?“ zeptala se Asuna. Zprudka jsem se na ni otočil.
„Asuno, dneska je čtyřiadvacátého, že jo?!“
„Samozřejmě,“ odvětila naštvaně, vynechala následné „Vždyť je Štědrý večer.“
Přikyvoval jsem. Před dvěma dny jsme zaslechli rozhovor mezi generálem N’ltzahhem a předákem Eddhem – dvaadvacátého. Říkali, že jejich plán začne za pět dní. Mysleli sedmadvacátého… za tři dny.
Dokončil jsem počty a obrátil se ke Kizmel, která byla ve svých bikinách příliš ponořená do výhledu na jezero.
„Má-máme problém, Kizmel. Jsem si téměř jistý, že lesní elfové na tenhle hrad za tři dny zaútočí, a to s celou armádou.“
Úzká obočí rytířky se napjala.
„Už jsem ti to říkala, Kirito. Lesní elfové nemají téměř žádné lodě a skrze Posvátný strom nemohou přinést další z jiných podlaží. I kdyby se pokusili sem doplavat, naše lodě je rozdrtí během chvilky.“
„To je to…“
Zastavil jsem se, nebyl jsem si jistý, jak to vysvětlit. Asuna mě ale doplnila zalapáním po dechu.
„Ach…! Říkáš, že padlí nezaútočí na Rovii… ale zaútočí tady?!“
„Co? Vy jste na tomto podlaží viděli padlé?!“ dožadovala se odpovědi Kizmel, hned se postavila. Oba jsme přikývli a pak jsme střídavě vše vysvětlovali, už od podezřelé lodi, kterou jsme v Rovii viděli.
Po dobrých deseti minutách vysvětlování se ozvalo cinknutí, které označovalo pokrok v úkolu. Otevřelo se okno, kde stálo, že jsme dokončili třetí část úkolu „Dávný loďař“. Takže ta příslušná osoba, kterou jsme měli upozornit, byl někdo z řad temných elfů… v našem případě Kizmel.
Dostali jsme docela dost zkušeností, které mě posunuly na sedmnáctou a Asunu na šestnáctou úroveň, ale teď nebyl čas na oslavy. Kizmel se postavila a rázně promluvila: „Nemůžeme tu jen tak odpočívat! Pojďte oba se mnou!“

Rychle jsme se převlékli a Kizmel nás dovedla do pátého patra hradu, kde jsem v betě téměř ani nebyl.
Napravo od vrcholku schodů se nacházely veliké dveře, před nimiž stáli ozbrojení strážní. Stačil jediný odhodlaný pohled elitní rytířky a oba rychle ucouvli.
Na druhé straně dveří byla velmi velká pracovna. Všechna okna ale byla zatemněna závěsy, takže byla místnost neobvykle potemnělá. Přešli jsme místnost a dávali si pozor, abychom nezakopli na koberci ještě hustším než jinde, a zastavili jsme se před těžkým pracovním stolem úplně vzadu.
Tři metry široký stůl byl z leštěného černého dřeva. Jelikož mohli elfové používat jen dřevo, které samo popadalo, musel mít stůl neuvěřitelně velkou hodnotu. Na to jsem myslel, když jsem si pozorně prohlížel osobu za stolem.
Lampa na stole mihotavě osvětlovala napůl popsaný pergamen a na lahvičku s inkoustem, ale za stůl světlo nedopadalo. Upřeně jsem zíral do husté tmy, která siluetu obklopovala, dokud se ve tmě neobjevil barevný kurzor.
Stálo u něj: YOFILIS: VIKOMT TEMNÝCH ELFŮ. Co je sakra vikomt?
Zatímco jsem přemýšlel, pozdravila ho Kizmel zvednutím pravé pěsti k srdci.
„Vikomte Yofilisi, omluvte, že jsem vás znenadání vyrušila. Mám naléhavé zprávy, které vyžadují vaši pozornost.“
Po chvíli se z temnoty ozval hlas.
„Než si tvé zprávy poslechnu, můžeš mi, Kizmel, říct, proč jsou s tebou dva lidé?“
Byl to hlas bez emocí, který se dal považovat za mladý či citlivý. Ale nepoznal jsem, zda patří ženě či muži.
„Ach…“
Kizmel sklonila hlavu, aby se znovu uklonila. Já udělal krok vpřed a pozdravil jsem stejně jako předtím ona. Svitek s podrobnostmi jsem měl uložen ve vaku u pasu, takže jsem ho vyndal a slavnostně jsem natáhl ruku s ním nad stůl.
Z temnoty se natáhla štíhlá ruka, která si svitek vzala. S pohybem prstu pečeť zmizela a svitek se rozvinul.
„…Ach. Aha, to vy jste nám pomohli získat první klíč. V tom případě by se asi nehodilo, kdybychom vámi nakrmili ryby v jezeře.“
Nepoznal jsem, jestli je ta poslední část vtip. Vikomt Yofilis dal svitek do šuplíku stolu.
Nevrátíš nám ho?! To je naše identifikace tady na hradě!
Moje panika trvala ale jen okamžik. Vikomt z šuplíku vytáhl něco jiného a nabídl nám to. Rychle jsem nastavil spojené dlaně a chytil dva prsteny. Byly ze stříbra a měly na sobě znak rohu a šavle.
„Noste je a vojáci Lyusuly vás nebudou obtěžovat. Pokud nás tedy nezradíte, samozřejmě,“ varoval nás vikomt. Hluboce jsem se uklonil a udělal krok zpět k Asuně.
Oba prsteny byly stejné. Jeden jsem podal své parťačce a druhý si nasadil na levý ukazováček. Ačkoli má moje postava deset prstů, mohu v SAO použít jen jeden prsten na jednu ruku. Na pravé jsem měl už prsten s +1 k síle, odměnu za úkol na třetím podlaží, takže teď už jsem si žádné další prsteny nasazovat nemohl.
Potlačil jsem chuť se hned nezdvořile podívat na vlastnosti nového prstenu a raději jsem poslouchal rozhovor Kizmel a Yofilise.
„Tak, Kizmel. Jaké mi to neseš zprávy?“
„Můj pane, podle lidských válečníků Kirita a Asuny je na tomto podlaží náš zapřísáhlý nepřítel, generál padlých elfů N’ltzahh.“
O chvíli později poklepala natažená ruka vikomta o černý stůl.
„…Ach. To je vskutku naléhavá záležitost.“
Došlo mi, že je ten rozhovor naprogramovanou součástí kampaňového úkolu, ale i tak jsem se zachvěl, protože mi přišlo, že teplota v místnosti poklesla o několik stupňů.
„Co ten zloduch plánuje tentokrát?“
„No… Zdá se, že se padlí spojili s lesními elfy,“ začala Kizmel a shrnula důležité body toho, co jsme jí v koupelně řekli.
O mnoha lodích, které padlí elfové ve svém úkrytu staví. O tom, že lesní elfové ty lodě nejspíš použijí k útoku na hrad Yofel, který se uskuteční za tři dny. Že jejich cílem je Nefritový klíč, který je tu uložen.
„Aha… a znáš počet lodí, které padlí staví?“ zeptal se Yofilis Kizmel. Podívala se na mě. Hned jsem si představil horu dřevěných krabic v podzemním schodišti.
Popravdě, netušil jsem, kolik dřeva každá krabice představovala nebo kolik jich bylo třeba ke stavbě lodi. Ale v tom skladišti jsme se s Asunou oba vecpali do jedné krabice. To musela být nápověda. Jedna krabice by tedy stačila na loď pro dvě osoby. Což znamená, že pět krabic by stačilo na velkou loď pro deset lidí, takovou jako ty, které kotvily před hradem. A v tom skladišti bylo alespoň padesát krabic, takže…
„…Věřím, že staví alespoň deset lodí, každá přepraví deset vojáků.“
Yofilisova pravá ruka znovu udeřila do desky stolu.
„Hmm. Máme osm desetičlenných lodí. A oni jich budou mít více?“
„Můj pane, nijak nepochybuji o síle jednotek tohoto hradu… ale neměli bychom přesunout první a druhý klíč na vyšší podlaží?“ navrhla Kizmel. Vikomt neodpověděl hned, napřed ještě jednou udeřil do stolu.
„…Kizmelin návrh je rozumný. Nemůžeme dovolit, aby byly klíče znovu ukradeny. Ale povinností elfů z Lyusuly bylo vždy zajistit to, že zůstane šestice klíčů rozdělená, aby nemohly být všechny získány našimi protivníky. Pokud pošleme první a druhý klíč na další podlaží, připojí se tam ke třetímu klíči. A to příliš nechceme…“
Kizmel přikývla. Nepříjemné těžké ticho zaplnilo celou místnost. Nakonec ho prolomila Asuna.
„Ehm, můj pane? Co se stane, pokud se všech šest klíčů shromáždí na jednom místě?“ zeptala se přímo. Napjal jsem se, ale taky jsem chtěl znát odpověď. V betě jsem se klíče samozřejmě hledal a získával, ale neznal jsem jejich příběh.
Kizmel se otočila jako první a váhavě začala: „Asuno, to není…“
Přerušila ji ale vikomtova ruka, která se natáhla z temnoty.
„To nevadí, Kizmel. Vysvětlím to… ale nemohu ti na tvou otázku odpovědět, lidská válečnice. I poslední vikomt Yofilis, jehož rod sahá až k Velkému rozdělení, zná jen malou část legendy o klíčích. Celou pravdu zná jen naše královna. Ne…“
Vikomt se odmlčel a vydechl tak těžce, že jsem skoro ani nevěřil, že je tohle stále součástí kampaňového úkolu.
„Možná ani sama Její Výsost nezná pravdu.“
„Ale vikomte Yofilisi,“ začala Kizmel tvrdým hlasem.
Vikomt omluvně zvedl ruku. „Ne, odpusť, že jsem to řekl. Lidská válečnice, mohu ti říct jen toliko. Elfové Lyusuly věří, že pokud se šest tajných klíčů shromáždí na jednom místě, budou se moci otevřít dveře do Svatyně a Aincrad postihne hrozivý zánik. Naši dávní nepřátelé, lesní elfové Kales’Oh, si legendu vykládají jinak. Oni věří, že otevření Svatyně navrátí všechna podlaží na jejich původní místa na povrchu a navrátí elfům velkou magii.“
„Ach…!“
Asuna i já jsme překvapeně zalapali po dechu.
Vrátí Aincrad na povrch.
Jako Kirito, hráč VRMMO, který žil ve skutečném světě, jsem předpokládal, že je něco takového naprosto nemožné. Stovka podlaží Aincradu, z nichž některá měla průměr přes deset kilometrů, představovala neuvěřitelné množství dat. Představa, že by se všechna ta podlaží položila vedle sebe na ještě větší mapu, byla absurdní. A jelikož jsme teď uvězněni ve hře smrti, tak Argus, který Aincrad vytvořil, už hru určitě nadále nespravuje, servery jsou pod přísným dohledem policie.
Ale znamená to, že je legenda lesních elfů lživá a legenda temných elfů pravdivá?
Ne, i to jsem si dokázal představit jen stěží. Nevěděl jsem, jak přesně by ten „hrozný zánik“ vypadal, ale pokud by při něm byl zničen Aincrad a všechna NPC a všichni hráči uvnitř, pak každý hráč, který v kampani pracuje na straně lesních elfů, ohrožuje životy všech hráčů, i svůj vlastní. Nedokázal jsem si představit, že by náš GM, Akihiko Kajaba, chtěl tu svou hru ukončit ještě předtím, než bychom se vůbec dostali na desáté podlaží – a to jen kvůli pouhému nedorozumění.
Navíc úkol elfí války končil pro každého hráče nebo partu, kteří úkol začali, zvlášť. Nedokázal jsem si představit, že by hráč, který by kampaň dokončil před všemi ostatními, mohl určit osud celému Aincradu. Pokud by navíc dokončili dva hráči, jeden na straně lesních a druhý na straně temných elfů, úkol ve stejnou dobu, výsledky by si odporovaly.
Takže slova jako zánik nebo návrat měla jen okořenit scénář a udělat úkol zábavnějším. Ať už se během úkolu stane cokoliv, Aincrad to ve skutečnosti nepostihne.
Chvíli mi trvalo, než jsem k tomu závěru došel. Nadechl jsem se a uklidnil se. Asuna mě zatahala za rukáv.
„Hele, Kirito, neříkal ten generál padlých elfů něco o… otevření Svatyně nebo tak?“
„Co? Vlastně… když jsi mi to připomněla…“
Rychle jsem prohledával paměť, až jsem si úspěšně přehrál řeč generála N’ltzahha. Napadlo mě, že je asi důležité o ní Kizmel a Yofilisovi říct, takže jsem se otočil k temnotě za stolem a nasadil jsem napjatý a spořádaný tón hlasu.
„Ehm… můj pane. Generál N’ltzahh řekl toto: Jakmile získáme všechny klíče a otevřeme dveře Svatyně, tak i největší magie, jež lidem zbývá, zmizí beze stopy…“
„…Magie… lidstva…?“ opakoval Yofilis skepticky. Ruka na stole se přetočila. „Kizmel. Nevíš, co by ta magie lidstva mohla být?“
„No… je sice daleko slabší oproti magii elfů, ale i lidé mohou stále používat různá zaklínadla. Znám jen umění mystického písma, díky kterému mohou zbraně a nástroje uložit do papírových svitků, a umění psaní na dálku, kdy během okamžiku pošlou psané zprávy na daleká místa…“
To první byla naše menu, druhé instantní zprávy. Když jsem se zamyslel nad schopnostmi hráčů, které se podobaly magii, napadly mě jen ty dvě.
„Ach. Znějí užitečně, ale…“
Yofilis zřejmě míval ve zvyku se odmlčet a zamyslet. Znovu poklepal prsty o desku stolu.
„Nedokážu si představit, že by se N’ltzahh spřáhl s lesními elfy jen proto, aby od lidí získal taková chabá zaklínadla.“
Elfovi ovládajícímu magii možná připadaly takové schopnosti „chabé“, ale hráč bez menu měl docela problém. Na druhou stranu, nedokázal jsem si představit, že by se to skutečně stalo. RPG bez menu je jako kolo bez řídítek nebo pedálů.
O několik vteřin později se znovu ozval hlas Yofilise, znovu vyrovnaný. Vrátil se k rozhovoru ohledně úkolu.
„Ale nejspíš bychom měli přinést Lazuritový klíč, zapečetěný na tomto podlaží. Hradní stráže se ale musí připravit na útok lesních elfů. Lidští válečníci, pomůžete Kizmel získat druhý klíč?“
Uprostřed temnoty se objevil zlatý vykřičník. Označení úkolu jsme viděli jen Asuna a já. Na chvíli jsem se zamyslel, jestli to není další lidské zaklínadlo. S Asunou jsme se podívali jeden na druhého a přikývli jsme.
„Ano, pomůžeme.“
Vykřičník se změnil v otazník. Kampaň tedy pokračuje na čtvrtém podlaží.
Kizmel se ještě jednou hluboce uklonila vikomtovi a otočila se k nám se zářivým úsměvem.
„Je to nanejvýš důležitá, ale nebezpečná povinnost. Mám však radost, že znovu budu bojovat po vašem boku. Těším se na spolupráci, Asuno, Kirito.“
„Jo!“
„To zvládneme, Kizmel!“
Ještě jsme to ani neřekli, a už se v seznamu naší party v levém horním rohu mého zorného pole objevila třetí HP linka a jméno.

Jakmile jsme byli z dohledu strážných před pokojem Yofilise, zvedl jsem paže a protáhl se.
„Uff, to bylo stresující…“
„Nedivím se ti. Vikomt je jeden z nejstarších temných elfů. Sama jsem byla trochu nervózní.“
„I ty, Kizmel? Mimochodem… jak stará vlastně jsi?“ zeptal jsem se nezdvořile, ale Asuna mi strčila loktem do levého boku. Kizmel si znepokojeně odkašlala.
„Kirito, lidské zvyky příliš neznám, ale mezi elfy je neslušné se někoho ptát na věk.“
„Aha, to jsme nevěděl. P-promiň.“
„Řeknu jen, že jsem o dost mladší než vikomt Yofilis.“
„Ja-jasně. Překvapuje mě ale, že má tak skvělý hradní pán měkké válečníky a arogantní kněží,“ zamumlal jsem a dál pokračoval po schodech dolů. Kizmel se zatvářila utrápeně.
„Ano… ale má to důvod. Vikomta Yofilise sužuje velice vzácný neduh. Kvůli němu nemůže na jasné světlo. Je v té místnosti tak dlouho, že většina zdejších vojáků nikdy ani neviděla jeho tvář…“
„Je nemocný? I když je to elf?“
„Elfové žijí dlouho, ale nejsou imunní proti nemocem. Kněží mohou hrad řídit, protože se vyhýbají jeho dohledu. A přesto nejsou v boji k užitku. Je to vskutku zneklidňující stav…“
Kizmel zavrtěla hlavou a zastavila se před svým pokojem ve čtvrtém patře. Když znovu promluvila, mluvila jako obvykle.
„Velmi si cením informací, které jste vy dva přinesli. Už je pozdě, začněme náš úkol ráno. Odpočiňte si – nezůstávejte vzhůru celou noc.“
„Slibujeme.“
„Dobrou noc, Kizmel.“
Temná elfka se usmála a přikývla, pak se odebrala do svého pokoje. Nová HP linka s trochu smutným zvukem zmizela, ale až se ráno setkáme, znovu se k nám do party přidá.
S Asunou jsme ušli asi ještě deset metrů chodbou do apartmá vedle.
Otevřel jsem okno, abych se podíval na čas – bylo po desáté večer. Za oknem tiše padal sníh a stromy v přední zahradě už byly celé bílé.
Stáli jsme uprostřed obývacího pokoje a dívali se na noční výhled, když jsem si na něco vzpomněl a zvedl jsem levou ruku. Pravou jsem poklepal na stříbrný prsten. Okno s vlastnostmi mi povědělo, že se prsten jmenuje Pečeť Lyusuly.
„Magické efekt… ó, obratnost plus jedna… a malý bonus k získávání úrovní skillů. To je dost dobrý.“
„Mmm,“ zamumlala Asuna a podívala se na mou ruku. Kdovíproč se zamračila, pak se podívala na svou ruku, celá zrudla a pravou rukou se rychle dotkla levé. Zřejmě zrovna přendala prsten na jiný prst, ale netušil jsem, proč to musela udělat tak náhle a rychle.
„…D-děje se něco?“
„Nic!“ odpověděla nesmlouvavým tónem, takže jsem to už dál nerozebíral.
„Ehm, no, asi si půjdu lehnout… ach, ale napřed se tě chci na něco zeptat.“
„…N-na co?“
„Jde o jméno pána hradu. Co je to ten v… vimkont?“ zeptal jsem se zvědavě.
Divně se na mě podívala a pak dlouze vydechla.
„…Vyslovuje se to vi-komt.“
„Ech?“
„M je na konci před T, není tam žádné N. Je to panský titul. Slyšels přece, že mu Kizmel řekla ‚můj pane‘, ne?“
„Aháá, t-takže tohle to znamenalo. Ehm, takže… jak vysoko je vikomt…?“
„Normálně máš vévodu, markýze, hraběte, vikomta, barona, od nejvyššího po nejnižší. Ale nevím, jak si je řadí temní elfové.“
„Aha, aha. Díky za vysvětlení. Takže, hm… je to trochu brzy, ale co se sejít v šest zítra ráno?“
Odsouhlasila to pouhým přikývnutím.
„Super. No, takže… dobrou noc…“
Zajímalo mě, proč moje parťačka najednou tak zrudla a chovala se podivně, ale řekl jsem si, že až se dnes dobře vyspí, bude zítra zase normální. Otevřel jsem dveře do svého pokoje, když najednou promluvila.
„Kirito.“
„Ehm… ano?“
Otočil jsem se. Šermířka stála pořád uprostřed pokoje. Trochu pokrčila rameny a podívala se na mě.
„Ehm… řekla jsem to, ještě než jsme šli do koupelny, ale myslím to vážně – moc ti za dnešek děkuju. Tyto Vánoce byly krásnější a zábavnější než všechny, které jsem kdy ve skutečném světě zažila.“
„…“
To mě zcela překvapilo. Netušil jsem, co jí odpovědět.
Za několik vteřin jsem si uvědomil, že se ptám na to, co mi přišlo jako nevinná otázka.
„…Jaké Vánoce jsi tam měla?“
„Hmm…“
Na hustém koberci se zvedla na špičky a na tváři se jí objevil menší úšklebek.
„Jednou jsme měli zůstat doma, protože jsme měli mít rodinnou oslavu Vánoc, ale matka s otcem se domů vrátili až velmi pozdě, takže jsem dort jedla sama… a tak to vlastně probíhalo každý rok.“
„Ach… aha…“
Styděl jsem se, že dokážu odpovídat jen tichým mumláním, ale netušil jsem, co lepšího říct. Poslední dva roky jsem se z rodinných oslav Vánoc vytrácel brzy, abych se mohl přihlásit do her a účastnit se herních oslav svátků.
„No… jsem rád, že ses bavila. Kéž bychom někde sehnali i dort,“ zamumlal jsem.
Mdlý úsměv na Asunině tváři o něco zesílil. „Jo. Ale… ten si můžeme nechat na příští Vánoce.“
„…Jo. Jasně.“
„No, půjdu spát. Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Sledoval jsem, jak prošla dveřmi na druhé straně místnosti, a pak jsem vešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Uprostřed pokoje stála manželská postel a pod oknem velká truhla, která se dala použít jako rozšířený inventář, u zdi pak šatní skříň se zrcadlem, ale ta mi k ničemu nebyla.
Sundal jsem si plášť, boty a chrániče a hupsl jsem na postel.
„…Příští Vánoce, jo…?“
Asuna to nejspíš myslela nevinně, ale ta slova nesla velmi těžký význam. Dnes je osmačtyřicátý den hry smrti. Dostat se skrze první podlaží nám trvalo dvacet osm dní, druhé deset, třetí podlaží sedm dní. Do poloviny tohoto podlaží jsme došli během tří dnů.
Bylo fajn, že se naše tempo zvyšovalo, ale o moc rychlejší už asi nebudeme. Pokud bude každé další podlaží trvat kolem týdne, pak nám zbývajících devadesát šest podlaží zabere 672 dní – zhruba rok a deset měsíců.
Takže je téměř jisté, že na další Vánoce budeme stále ještě v Aincradu. Asuna nad tím možná nepřemýšlela, když to řekla, ale když jsem se teď díval na strop a představoval si všechna ta podlaží nad námi, přišlo mi, že mě tíha toho všeho drtí.
Naše úrovně jsou natolik vysoké, abychom tu byli v relativním bezpečí, ale v MMORPG nemáte bezpečí zaručené. Můžete narazit na celou skupinu silných monster. Můžete se příliš pozdě vzpamatovat z negativního statusového efektu. Můžete uklouznout a spadnout z několika metrů. To vše by stačilo, aby moje HP kleslo na nulu a NerveGear mi usmažil mozek, ať už jsem ve skutečném světě kdekoli. To stačí na to, aby Kirito a Kazuto Kirigaja přestali existovat, zmizeli oba najednou ze dvou světů, stejně jako když zmizí mořská pěna.
Mohl jsem samozřejmě zůstat v bezpečí Města Začátků na prvním podlaží. Místo toho jsem před osmačtyřiceti dny z města vyběhl, něco mě pohánělo. A než jsem se rozdělil s prvním parťákem – ne, než jsem toho chudáka, SAO nováčka, opustil – dal jsem mu jednu radu.
Abychom přežili, musíme neustále zesilovat. MMORPG jsou bojem o zdroje. Zlata, předmětů a zkušeností je jen omezené množství, takže čím více jich získáš, tím silnější budeš.
Věděl jsem, že mám pravdu. Žil jsem, protože jsem využíval svých znalostí a zkušeností beatera, abych výhodně a obratně získával zlato, úrovně a vzácné předměty. Ale kdyby byla má úroveň o jednu nižší nebo mé vybavení o bod slabší, mohl jsem už několikrát zemřít.
Ale to proto, že jsem se rozhodl ignorovat bezpečí a sám dokončit hru smrti.
Proč jsem to udělal?
Vzpomněl jsem si na to, co Asuna řekla chvíli po tom, co jsme se potkali v Tolbaně na prvním podlaží.
Než abych se schovávala v prvním městě a ztrácela čas, raději budu až do poslední chvíle sama sebou. I kdybych kvůli tomu zemřela v boji proti monstru… Nechci téhle hře dovolit mě porazit. Nedovolím to.
Byla to motivace, která mi k Asuně velmi seděla – nebezpečná, odvážná a obdivuhodná. Já takhle ale nepřemýšlel.
A co Lind z Brigády dračích rytířů? Kibaó z Aincradské osvoboditelské síly? Diavel, bývalý beta tester, který zemřel během boji proti prvnímu bossovi podlaží? Jaké důvody naklonily váhy ke skutečné smrti, poháněly je k tomu, aby opustili bezpečí města a vydali se do nebezpečí divočiny…?
Ležel jsem na posteli a zíral jsem na tmavý strop, hlavou mi procházely různé myšlenky. Najednou jsem uslyšel, jak se dveře ložnice na druhé straně obývacího pokoje otevřely.
Nejspíš to je Asuna, chce vyzkoušet další koupelnu, napadlo mě. Ale uběhlo několik minut a já neslyšel, že by se otevřely nebo zavřely další dveře. Asuna z obývacího pokoje neodešla do koupelny ani do chodby. Ani se nevrátila do své ložnice.
„…“
Poslouchal jsem dalších deset vteřin, načež jsem vstal a bosky přešel koberec ke dveřím. Opatrně jsem otočil klikou.
Světla v obýváku byla zhasnutá. Ale z okna přicházelo světlo od sněhu a nořilo pokoj do zvláštní hry světla a stínu.
Pomalu jsem očima přejížděl po pokoji, dokud jsem neuviděl osamělou siluetu na velké pohovce vedle mé zdi. Obě nohy měla skrčené a přitisknuté k hrudi.
Po chvíli váhání jsem dveře otevřel dokořán a vešel do společné místnosti. Už si mě musela všimnout, ale ani se nepohnula.
K pohovce jsem došel co možná nejtišeji, i když jsem netušil proč.
„…Nemůžeš usnout?“
Po chvíli či dvou drobná hlava přikývla. O několik vteřin později zamumlala: „Ten pokoj a postel jsou až moc velké…“
„…Vím, jak to myslíš. Když jsem se v betě odhlašoval z kasáren v druhém patře, byli jsme na malých palandách,“ odpověděl jsem a posadil jsem se na druhý konec pohovky.
Kéž bych tak měl skill, díky kterému bych vyčaroval hrnek teplého mléka. V inventáři jsem ale žádné mléko neměl a v pokoji nebyla žádná kamna. Místo toho jsem udělal něco, co jsem normálně nedělal: vyslovil jsem vlastní nepodložené domněnky.
„Začalas přemýšlet o příštím roce?“
Z toho metru a půl jsem viděl, jak zcela ztuhla. Pak znovu přikývla a čelo si opřela o kolena. Po chvíli se v místnosti ozval tichý šepot.
„Doteď jsem se o vzdálené budoucnosti snažila příliš nepřemýšlet. Říkala jsem si, že se budu soustředit jen na to, co musím ten který den udělat. Ale to je stejné jako se snažit před budoucností utéct. Ani nemyslet na počet zbývajících podlaží nebo kolik času to zabere… Jen jsem se snažila nečelit otázce toho, jak dlouho tu ještě přežiju. Ale pak jsem seděla v pokoji a dívala se z okna… a všechno to tak nějak… vyvřelo…“
Ruce, kterými nohy objímala, se napjaly.
„…Chci přežít do dalších Vánoc a znovu vidět, jak v Aincradu sněží,“ přiznala se. V hlase měla hrozně moc bolesti, ale mluvila téměř neslyšně.
Věděl jsem, že musím něco říct, ale přišlo mi, že mám rty přilepené k sobě. Nedokázal jsem promluvit.
Chtěl jsem říct: „Do příštích Vánoc nezemřeš… nebo do dne, kdy tuhle hru dokončíme. Přežiješ.“ Ale jaký jsem měl důkaz?
Asunině bojovým dovednostem se v přední skupině očividně nikdo nerovnal a její vybavení bylo velmi kvalitní. Ale jak jsem před několika minutami říkal sám sobě – stačí jediná chyba nebo trocha smůly a hráč zemře. Pokud nedokážu uklidnit sám sebe, že nezemřu, nemůžu to prázdně garantovat ani nikomu jinému.
Po tichu tak dlouhém, že jsem ani nevěděl, kolik času uplynulo, jsem z hrdla své postavy zaskřehotal: „…Omlouvám se. Nemůžu nic říct. Nemám teď sílu ti nabídnout jakoukoli radu…“
Asuna poprvé promluvila o svém strachu ze hry a o přání v budoucnost, ale já byl tak ubohý, že mě nenapadla žádná lepší odpověď. Postavil jsem se a chtěl jsem se vrátit do pokoje.
Když jsem ale prošel kolem Asuny na pravé straně pohovky, natáhla ruku a chytila mě za lem košile. Překvapivou silou mě tahala, dokud jsem neseděl vedle ní.
„Tak buď silnější.“
Zadržel jsem dech.
„Ech…?“
„Zesil. Až jednoho dne… budeš moct říct mně a dalším vyděšeným lidem jako já, že vše dobře dopadne.“
„…“
Znovu jsem netušil, co říct. Podíval jsem se na své ruce.
Kolik úrovní budu muset získat, abych tohle mohl někomu říct? Dalších dvacet nebo třicet nebude stačit ani náhodou.
Myslím, že ta síla, o které Asuna mluvila, byla jiným druhem síly – něčím, o čem jsem obvykle nepřemýšlel.
Naklonila se doleva a položila tu svou drobnou hlavu na moje pravé rameno.
„Nemusíš teď nic říkat, stačí, abys tu seděl, dokud neusnu.“
„Ehm… em, dobře,“ zakoktal jsem. Asuna se usmála a zavřela oči.
Za ani ne minutu jsem z jejího dechu poznal, že usnula. Řekla, že dokud neusne, takže pokud bych ji teď skulil na pohovku a vrátil se do své ložnice, nemohla by si stěžovat, ale vzhledem k tomu, jak špatně obvykle spala, mi to nepřišlo jako doopravdy možné.
Takže tu budu muset zůstat, dokud se sama neprobudí. Pokusil jsem se uvolnit ramena a opřel jsem se o sedačku.
Buď silnější.
Ten příkaz jsem si dal, když jsem vybíhal z Města Začátků – nebo když jsem odtamtud utíkal, podle toho, jak na to koukáte. Běžel jsem si pro další úrovně, nové vybavení a možnost být silnější než všichni ostatní, a to z důvodu, který jsem nedokázal vysvětlit. Pohánělo mě něco, co jsem nedokázal pojmenovat.
Dala mi důvod Asuna? Musel jsem být silnější, abych příště, až ona nebo někdo jiný odhalí svou slabinu, mohl být tím, kdo je uklidní: „Ne, nezemřeš, vše dobře dopadne.“ Bylo správné, abych tak přemýšlel…?
Asuna se náhle otřásla. Neprobudila se, musela se zatřást ze spánku. Zimní noc byla na pouhou tuniku zřejmě trochu chladná.
Kéž bych tak měl nějaký skill, kterým bych jí vyčaroval teplou deku. Naneštěstí jsem v inventáři nic podobného neměl…
„…Ach,“ zamumlal jsem a otevřel jsem okno. V inventáři jsem vybral jistý předmět a materializoval ho.
Do rukou mi lehce spadla tenká stříbřitá látka – Argyrové plátno, které se nám tolik hodilo ve skrýši padlých elfů. Bylo dost veliké na to, aby zakrylo celou gondolu, takže z něj klidně může být i deka. Zbývalo už jen trochu odolnosti, ale teď nejsme na vodě, takže stejně nepoklesne.
Zachumlal jsem nás do deky. Chlad jako by z místnosti náhle zmizel a já v hlavě ucítil příjemnou ospalost.
Než jsem zavřel okno, nastavil jsem si budík na půl šestou ráno. Zavřel jsem oči.

Dvacátého pátého a šestého uběhly jako mrknutím oka. Plnili jsme úkoly od vikomta Yofilise, které se týkaly Lazuritového klíče.
Rozhodně to nebyly snadné úkoly, ale díky nové úrovni a silné elitní rytířce Kizmel jsme s nimi neměli veliké problémy. Úvodní úkoly prvního dne nás posílaly všude možně, ale druhý den odpoledne jsme našli podvodní labyrint, ve kterém se klíč nacházel. Porazili jsme bosse typu dullahan, tedy bezhlavého rytíře, který měl tělo pokryté patinou. Pak jsme získali druhý tajný klíč, vyvedený v krásné mořské modři. Tentokrát na nás maskovaní padlí nezaútočili, a tak jsme se na hrad Yofel vrátili už před večeří.
Obeznámili jsme vikomta s průběhem úkolů a dostali jsme vcelku slušné odměny. Velké okno na konci západního konce chodby nám poskytlo výhled na úžasný západ slunce. V červeném světle jsem protáhl celé tělo.
„Mmmm… No, získali jsme druhý klíč přesně podle plánu. Vikomt si ho dal do té komůrky za stolem. Zajímalo by mě, jestli je tam i ten první klíč,“ zamumlal jsem si pro sebe.
Kizmel, která byla ráda, že je ve své zbroji, mi odpověděla: „Je tam. Takže pokud se lesní elfové dostanou do pátého patra hradu, nejspíš si klíče odnesou. Vikomt Yofilis sice umí skvěle ovládat rapír, ale vzhledem k jeho stavu ho nemůžeme nutit bojovat…“
„Neboj, Kizmel. Nevstoupí ani na molo, natož pak do pátého patra,“ prohlásila sebevědomě Asuna. Poslední dva dny byla plná energie a dobré nálady. Vážně musela být ráda, že může zase bojovat po Kizmelině boku. „Je jedno, jestli připlují na deseti nebo dvacet lodích, potopíme je všechny!“
„Haha, to ráda slyším,“ odpověděla Kizmel a poplácala Asunu po zádech. Pak se otočila ke mně. „Kirito, Asuno, to, že jsme Lazuritový klíč získali za pouhé dva dny nevypovídá jen o síle vaší, ale také o síle vaší lodi. A dělá mi skutečně velkou radost, že jste tak krásnému plavidlu dali jméno po mé sestře…“
Odmlčela se a přešla k nedalekému oknu. Okno mířící na sever ukazovalo výhled na první zahradu a bránu a na dlouhé molo před ní. Po stranách mola se na vlnách houpalo osm velkých černých gondol a jedna malá bílá – naše Tilnel.
„Má sestra velmi ráda plavala, už od dětství. Společně jsme se často pro zábavu plavily městem na devátém podlaží. Pohled na vaši Tilnel mi přináší staré vzpomínky…“
Asuna mlčky došla k pravému boku vzpomínající Kizmel. Sledoval jsem, jak se zapadající slunce třpytí v jejich vlasech, a přemýšlel jsem.
Bylo jen málo pravděpodobné, že bylinkářka temných elfů, Kizmelino dvojče, v Aincradu existovala jako NPC. SAO oficiálně běželo pouhých padesát dní. Svým způsobem se temní elfové, mezi něž Kizmel patřila, a jejich protivníci, lesní elfové, zrodili až v tu chvíli. Tilnel, to byla jen data, která tvořila Kizmelin příběh.
Ale kdykoli Kizmel o Tilnel mluvil, data na serveru se přepsala do detailnější podoby. I žena, která existovala jen jako něčí příběh, těmi vzpomínkami ožívala… tak mi to připadalo.
Odkašlal jsem si a přešel jsem po Kizmelinu levici. Rozhodl jsem si promluvit o něčem, o čem jsme s Asunou během úkolů na klíč mluvili.
„Ehm, Kizmel. Mám prosbu.“
„Pokud budu moci pomoci.“
„Ano, no… naše knihy mystického písma nemohou skladovat velké předměty jako lodě a ani ji nemůžeme vynést skrze Pilíř nebes. Až se vydáme na páté podlaží, budeme muset Tilnel nechat někde na tomhle.“
Temná elfka trpělivě naslouchala. Asuna pokračovala.
„Víš Kizmel, než s Kiritem odejdeme na páté podlaží, chceme nechat Tilnel u tebe. I kdybys ji nechala jen tady v doku u hradu Yofel…“
Včera večer jsme mluvili o tom, jestli to vůbec bude možné. Pokud to herní systém zakáže, pak tato žádost nejspíš způsobí umělé inteligenci Kizmel nadbytečnou zátěž.
Obvykle není možné převést předměty na NPC. Když jsme v jeskyni třetího podlaží našli pečeť rytíře temných elfů a pokusili se jí Kizmel dát, řekla, že bychom ji veliteli měli předat sami. A když Asuna dala Kizmel fialové bikiny do vany, Kizmel jí je v šatně vrátila.
Ale pokud loď necháme kotvit u doku, není třeba měnit vlastnictví předmětu. Bude nám stačit, když Kizmel přijme Tilnel symbolicky a vzpomene si při pohledu na loď na svou sestru. Bude problém se bez Tilnel dostat z hradu do labyrintové věže, ale když na to přijde, stále máme ty nafukovací kruhy.
Se zatajenými dechy jsme čekali na odpověď. Rytířka se otočila k oknu, zbroj jí zacinkala.
O několik vteřin později se ozval její hlas – tichý, ale plný emocí, které obyčejné NPC nebylo schopné reprodukovat.
„…Samozřejmě. Samozřejmě, že ji tu můžete nechat. Převezmu odpovědnost za vaši drahocennou loď. Ale něco mi slibte.“
„A to co, Kizmel?“
„Někdy se sem vraťte a svezte mě na ní.“
Tentokrát jsme vykřikli my: „Samozřejmě!“

27 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Ale že by ses vyjádřila k anime, to ne! :D

      Vymazat
    2. No, zatím jsem viděla první díl..popravdě, SAO anime moc nemusím, ale dodívam se na to..animace zatím velmi pěkná a OST taky. Alicization celkově vypadá dost zajímavě, už se těším až se k němu dostanu v knihách.:D
      V prvním díle se mi hlavně líbilo to s GGO, vždy jsem chtěla hlavní hrdiny vidět v GGO prostě!:D

      Vymazat
    3. Přitom ta část s GGO v knihách ani není... :D

      Vymazat
    4. To mi nevadí, já je chtěla vidět! :D

      Vymazat
  2. Odpovědi
    1. Rádo se stalo... ale fakt bych ráda znala názor na anime! :D

      Vymazat
  3. Odpovědi
    1. Rádo se stalo... ale fakt bych ráda znala názor na anime! :D

      Vymazat
    2. tak anime se zatím moc komentovat nedá, jsou jen 4 díly, i když to je udělaný docela dobře ( až na ten souboj s dešníkem ten mohli udělat lépe :D )

      Vymazat
  4. Díky za preklad, alespon mam co pocist, ale nez se pustim do cteni tak ti napisi tvuj zadany nazor na SAO A: Moc se mi líbí, mam ho rád a cekat na dalsi dil je pro mne jako muceni.....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No že jo! Sice vím, co se bude dít dál, ale stejně se nemůžu dočkat dalšího dílu...

      Vymazat
    2. nejspise jsi 4. dil jeste nevidela, ale muzu rict ze v nem vynechali cast ktera by byla fajn kdyby ji tam nechali (pred odchodem Kirita a Eugea z Ruildu protestuje jeden co je jako strazny), jetli budou tak vynechavat dal tak chapu ze to vyda jen na rok vysilani....(50 dilu) neboli ve 4. dile mne poprve zklamali

      Vymazat
    3. Viděla jsem ho, jak vyšel :) A něco málo vynechali, ale zrovna to nebyly moc důležité věci (a oni tedy něco málo vynechali už dříve :D)... Trochu mě mrzelo, že tam ten střet s Jinkem a to, jak Kirito dává pusu na čelo Selce, nebylo, ale jinak to byl dobrý díl :)

      Vymazat
  5. Díky za další část. A k tomu anime: Trochu jsem se bál, aby to neuspěchali a polovinu událostí nevynechali, ale zatím to tak nevypadá tak si ho užívám. (I když to tímhle tempem budou vydávat rok :D )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, zatím je to dobře dělané, není to uspěchané... a rok ho vydávat právěže mají, má být kolem 50 dílů :D

      Vymazat
    2. Libor Blecha 4.dil prvni vynechani z pribehu co jsem zaznamenal

      Vymazat
    3. Už dříve vynechali to, jak se Kirito začal svlékat přes Selkou! :D

      Vymazat
    4. Jo no doufám, že ta vynechání nebudou zase tak moc častá.

      Vymazat
  6. Dík za překlad. Už se těšim na návrat k hl. sérii
    Anime se mi zatim dost líbí, doufám že to moc nezmění oproti knize

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zatím se vcelku drží, snad jim to vydrží! :D

      Vymazat
  7. Děkuji za překlad.
    Tady je pár řádků ke korekci:
    že mě tu máme hledat
    o plavně od schodiště
    Svitek s podrobnosti

    K anime - zatím se mi líbí, i s těmi vsuvkami z GGO, ty bych viděl jako příjemné zpestření.
    Jen mi nesedí jak je až příliš vidět, že jde o CGI animaci, ale to je proto, že mám rád stará anime, co byla ještě kreslená a animovaná ručně.
    A vím, že je to daň pokroku, rychlosti a počtu vydávání dílů :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opraveno, díky moc :)

      Mně přišly jako přílišná reklama na tu hru Fatal Bullet, byly tam z toho i postavy, které jsou pro tu hru originální :D
      Noo, zrovna rozdíl v animaci jsem nijak zvlášť nepostřehla, ale to bude tím, jak jsem nadšená například z toho, kdy v openingu Kirito s Eugeem společně trénují, jak oba nastejno zatočí mečem... to je áách :D

      Vymazat
  8. Dějuji za překlad :) SAO anime bylo vždycky fajn sledovat. Tahle série je na tom stejně. Jen mě mrzí těch pár vynechaných scén. Dost jsem se těšil na část, kdy přinesou do vesnice hlavu toho bosse :D Doporučuji na to koukat s lidmi, kteří knihu nečetli. Doslova se jim z toho vaří mozek :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, to dělám taky a bavím se tím, že to spoiluji... :D

      Vymazat
  9. Dakujem za preklad tých dvanasť kníh čo si preložila som prečital za necelý týždeň a ten pocit prazdna čo je teraz vo mne je neopisatelný. Každu chvilku refreshujem stranku či si náhodou niečo nepridala. Si fakt úžasná osoba že si sa na toto dala. Inak drobná pripomienka nechcela by si zmeniť farbu stranky? po dlhšej dobe čítania to dosť ťahá oči :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teda, 12 knih za týden? Pěkně!
      Něco přidám, jestli brzy, to se ještě uvidí, ale pár dalších dní asi refreshovat nemusíš, zase tak rychlá nejsem :D
      A hm, změnu barvy promyslím, ale až někdy budu mít více času, ten design by se pak musel předělávat celý trochu víc. Díky za podnět :)

      Vymazat