neděle 30. září 2018

Barkarola pěny, část šestá

Uf... já vím, dávám si na čas! Návrat do školněpracovního prostředí mě dost rozhodil a uzmul si až příliš mnoho času. A co hůř, moc se to nezlepší, další dvě části Barkaroly jsou ještě delší než tato.
Mezitím ale začne vycházet SAO 3, tedy anime pro Alicization, takže snad bude čekání snesitelnější! (A třeba budu mít silnější motivaci...)

15:00, sobota, 24. prosince – následující den.
Už jsem si na ovládání Tilnel dost přivykl. Kotvili jsme, a tak jsem zatočil veslem a užasle vykřikl: „Víte… je fakt působivé, kolik se toho postavilo…“
Ze středně veliké lodě kotvící napravo od nás se ozval chraplavý a hluboký hlas.
„Haha! Měli jste včera vidět ten Medvědí les. Vzali jsme s sebou dva kluky se sekerou, takže nám sběr materiálů moc dlouho netrval. Ale my brali normální dřevo, takže se nemáme moc čím chlubit.“
Ten hlas patřil velikému muži s holou hlavou a strništěm na bradě. Řízení lodě trénoval až dlouho do noci, a ten dlouhý trénink byl znát.
„Takže jste u toho staříka nemuseli čekat?“
„Ne. Naše gilda tam byla jako první hned po tom, co vyšla příručka. To ti teda povím, BDR se nelíbilo, když přišli jako druzí, asi pět minut po nás. To vy jste nasbírali ta data, že? Za to bych vám měl poděkovat.“
„A-ale ne, o nic nejde,“ zamumlal jsem. Cítil jsem se provinile, že si pro sebe necháváme informace o zbytku úkolu. Vědouce se na mě usmál.
Ten muž se jmenoval Agil a byl to vůdce čtyřčlenné party, která měla mezi předními hráči, z většiny rozdělenými mezi Brigádu dračích rytířů a Aincradskou osvoboditelskou silou, neutrální pozici.
On a jeho tři společníci s obouručními těžkými zbraněmi seděli ve středně veliké gondole v uklidňující hnědé barvě. Vzhledem k tomu, jak narychlo ji stavěli, neměli na lodi nic z dalších možností, třeba kloun, ale impozantní zbraně pasažérů vypadaly, že to zcela vynahrazují. Na boku lodi stálo jméno lodi, Pequod, vyvedené v černém inkoustu.
Nevěděl jsem, co to jméno znamená, ale Asuna v červené kapuci to poznala hned.
„Pequod není pro takovou loď velmi optimistické jméno.“
Agil se rozesmál. Jeden z jeho společníků, který měl obouruční kladivo, zabrblal: „To jsme mu říkali taky.“
Asuna si všimla obřího otazníku nad mojí hlavou a otočila se, aby mi to vysvětlila.
„Pequod je jméno lodi kapitána Achaba. Nakonec ji bílá velryba potopí.“
„A-aha… a proč sis to jméno vybral?“ zeptal jsem se holohlavého muže, který se znovu zašklebil.
„Beru to takhle – dokud nebudeme bojovat s bílou velrybou, tak se potopit nemůže, ne? A co jsem slyšel, tak tu nebudeme bojovat s velrybou, ale se želvou.“ Silným prstem ukázal dopředu.
Tilnel a Pequod kotvily u ústí do kalderového jezera, jen kousek na sever od středu čtvrtého podlaží. Jezero s čirou modrou vodou bylo široké tři sta metrů a obklopovaly ho strmé útesy. Abychom se dostali na jižní stranu podlaží, museli jsme se dostat přes tohle jezero. Takže jsme tu čekali na boj proti terénnímu bossovi, který cestu vpřed strážil.
V betě byl tohle vrcholek vulkánu, z puklin v zemi vybublávala červená magma. Když teď byla kaldera plná vody, byla mnohem krásnější, ale byl jsem nervózní z toho, že budeme s bossem bojovat na lodích. Kdyby gondoliér spadl do vody, nešlo by loď nadále ovládat.
Myšlenky mi přerušil zvuk gongu. Přicházel od jedné z mnoha lidí, které jsem před chvílí obdivoval.
Napravo před Tilnel byly tři gondoly, které měly příď na druhou stranu od nás. Byly modré s bílým vzorem. Ta uprostřed byla pro deset lidí, byla to tedy největší loď, jakou Romolo mohl vyrobit. Další dvě byly pro čtyři, stejně veliké jako Agilova. Na všech lodích bylo místo navíc pro gondoliéra, a tak se na ně vešlo celkem dvacet jedna lidí. Modrá barva naznačovala, že je to Brigáda dračích rytířů.
Nalevo byly další tři gondoly, vyvedené v mechově zelené s tmavošedými boky. Každá byla pro šest lidí, takže spolu s gondoliéry to vyšlo na také dvacet jedna. Tohle byly lodě zelené Aincradské osvoboditelské síly.
Na třetím podlaží měla každá gilda po osmnácti lidech, takže na tomhle podlaží nabrala každá tři nováčky. Jestli mi Argo brzy nedá seznam, nezapamatuju si jejich jména ani tváře. Díval jsem se po Mortem, záhadném válečníkovi s mečem a sekerou, se kterým jsem bojoval uprostřed noci, ale jeho kroužkovou helmu jsem nezahlédl.
Ačkoli byly obě gildy dost veliké, byl jsem ohromen, že každá z nich zvládla vyrobit tři gondoly – za celkem jeden den. Postavení jedné lodi trvalo tři hodiny, takže poslední gondola byla dokončena nejspíš jen chviličku před poradou. Romolo je sice NPC, ale z té nonstop práce je určitě vyčerpaný.
Zvuk gongu přicházel z mateřské lodi BDR, největší lodi, která tu byla. Gong na přídi je nejspíš v možnostech pro větší lodi. Členové AOS se s nechutí dívali na to, co se jim nepodařilo získat, a Lind zvedl ruku, aby gong zastavil a promluvil k celé skupině.
„Je to tu! Budeme bojovat proti Dvouhlavému archelonovi, terénnímu bossovi čtvrtého podlaží! Nikdo z nás nemá zkušenosti s takovým bojem na lodi, ale není se čeho bát! Určitě jste si v boji proti obyčejným monstrům všimli, že jejich útoky jsou téměř celé pohlceny lodí!“
V tý obří výletní lodi se ti to povídá, co, zamumlal jsem si pro sebe. Zvedl pravou ruku a zaťal ji v pěst.
„Jak jsem vysvětlil už během porady, útoky archelona nejsou nijak těžké! Dokud budeme dávat pozor na to, kam míří jeho dvě hlavy, dokážeme se útokům vyhnout! Tímhle gongem budeme označovat načasování úhybů, takže prosím nastražte uši!“
A to info jsme ti zjistili my, postěžoval jsem si znovu. Plížit se přede všemi a získat první loď mělo svou cenu, takže asi byla naše povinnost zjišťovat nové informace.
Říkal jsem si, že by nám k tomu všemu mohli ještě přihodit útočení zepředu uprostřed, ale ta role připadla BDR a AOS. V tomhle boji měly menší party – já s Asunou a Agilova skupinka – útočit na boky bosse, které byly kvůli silnému krunýři monstra v podstatě neproniknutelné.
„Tak vyrážíme! Až se boss objeví, zaujměte pozice! Flotila Dračích rytířů kupředu!!“ vykřikl Lind a mával přitom rukou dopředu. Mateřská loď BDR, Leviatan, a její dvě eskorty, začaly plout. Kibaó zavrčel na členy své gildy na levé straně, nechtěl zůstat pozadu.
„Tak jedem! Všecky lodě plnou parou vpřed, Osvoboditelská sílo!!“
Kormidelník Rozpoutané odpověděl: „Rozkaz, pane,“ a začal veslovat kupředu. Další dvě lodi se přidaly.
„No… asi bychom taky měli vyrazit,“ poznamenal jsem jak bez života. Agil se zašklebil a ukázal těžkou pěstí dopředu.
„Ukážeme jim, že nehrajeme druhý housle!“
Jeho tři kamarádi souhlasně vykřikli a Asuna přikývla s vážným výrazem ve tváři. Nechtěl jsem se vyčlenit, a tak jsem chabě zvedl ruku a přidal se ke skandování.

Terénní boss čtvrtého labyrintu bylo obří vodní monstrum se jménem Dvouhlavý archelon. A přesně jak jméno napovídalo, byla to prehistorická dvouhlavá želva. Měla tři útoky – kousnutí (oběma hlavami), vodní útok z postranních ploutví a výpad vpřed, při kterém využila délku svého dvacetimetrového těla.
Kousnutí a útok ploutvemi nebyly nijak zvlášť silné, přesně jak nás Lind ujistil, a tak jsme mohli náraz absorbovat lodí, pokud jsme se nedokázali vyhnout. Skutečným problémem byl onen výpad, protože pokud se archelon dobře trefil, dokázal převrátit celou loď.
Podle Linda se převrácená loď automaticky vrátila do správné pozice za třicet vteřin, ale do té doby se musela posádka své lodi držet. Během té doby byli vystaveni kousancům a útokům ploutví.
Naštěstí se vždy, než výpad začal, nasměrovaly obě hlavy stejným směrem. Pokud jsme si na ten pohyb dali pozor a vyhnuli se směru, kterým mířily, měli bychom být schopni se útoku vyhnout.
Buong, buong! Zazněl gong Leviatanu a Lind vykřikl: „Vyhněte se!“
Čtyři gondoly před námi se ze své pozice přímo před archelonem rozdělily vlevo a vpravo. My jsme byli po straně obří želvy, ale pro jistotu jsme s Tilnel odpluli dozadu.
O chvíli později se hlavy archelona, trochu připomínající dračí hlavy, zvedly vysoko do vzduchu a dvacet metrů dlouhé tělo vyrazilo kupředu.
Pokropila nás voda a vlny z náhlého pohybu rozhoupaly loď. Narovnal jsem veslo, abych vybalancoval rozhoupanou loď, a rozhlédl jsem se. Žádná z lodí se nepřevrátila. HP bosse už bylo v půlce a tímhle tempem skončí boj za ani ne dvacet minut.
S gondolou jsem zamířil k nové pozici archelona. Otočila se ke mně Asuna, v ruce měla rapír.
„A jaký boss tu byl vlastně v betě?“
„No… taky želva, ale suchozemská. Dost odolná, ale pomalá, nepamatuju se, že by nám boj dělal nějaké potíže.“
„Hmm… takže ji taky museli upravit jako vše ostatní, když se rozhodli tohle podlaží zatopit.“
„No, jistě. To se dalo čekat – všechny dveře k budovám ve městě byly už v betě v prvním patře… Uáá!“
Prohnala se kolem nás jedna šestičlenná gondola AOS a rozhoupala drobnou Tilnel. Jak kolem nás proplouvali, pronesli pasažéři větu, která vážně zahřeje u srdíčka: „Ani velkej beater dneska PÚ nevyhraje!“
Po tom, co projeli, Asuna dupla.
„O co jim jde? Tahle formace byl jejich nápad.“
„Ale no. Pokud zůstaneme na straně, nemusíme se bát, že bychom si poničili loď,“ uklidňoval jsem ji a dostal jsem nás do pozice po levém boku archelona.
Útoky mířené na hlavy želvy způsobovaly nejvíce poškození; tam měli BDR i AOS dvě lodě. Třetí loď každé gildy byla u ocasu, kde šlo želvu také poranit – vše podle našeho plánu. Na nás a Agila zbyly boky, zeď tmavého a lesknoucího se krunýře. Ani Asunin Rytířský rapír +5 bossovi zdraví téměř vůbec neodebíral.
Sledoval jsem, jak z čiré frustrace použila dvouúderné kombo Paralelního bodnutí. Část mozku jsem nechal volně přemýšlet.
Argina strategická příručka, která se na trhu objevila včera odpoledne, se o dalších částech úkolu na stavbu lodi nezmiňovala. To proto, že jsme neznali skutečnou sílu N’ltzahha a také kvůli silné rivalitě mezi dvojicí hlavních gild.
Před táborem lesních elfů téměř došlo k otevřenému střetu mezi BDR, kteří byli na straně lesních elfů, a AOS na straně temných elfů. Moje argumenty nikdo nevyslyšel a málem proběhlo i násilí mezi hráči; jejich čepele zastavil až příchod silné rytířky Kizmel.
Po chvíli diskutování obě gildy souhlasily, že kampaňový úkol prozatím pozastaví, aby nedošlo k rozkolu mezi hráči přední linie. Druhá část úkolu na stavbu lodí se ale ke kampani zřejmě vázala. Pokud bychom tu informaci zveřejnili, mohli by se teleportační branou vrátit na třetí podlaží a v úkolu pokračovat. Museli jsme zajistit, aby se gildy znovu nerozhádaly.
Argo, Asuna a já jsme to celé probrali a rozhodli se napojení na padlé elfy nepublikovat. Ale Lind a Kibaó nevedli gildy jen naoko. Bylo dost možné, že pokračování úkolu objeví sami. Pokud se to stane, my s tím nic nenaděláme. Ale vzhledem k tomu, jak početné gildy jsou, jak velké mají lodě a jak očividně lehkovážně veslují, je možné, že se jim ani nepovede přepravní loď cechu sledovat.
Je pravda, že soutěžení mezi gildami urychlovalo náš postup hrou. Ale děsilo mě, že nemáme žádnou třetí stranu, která by je zastavila, kdyby to soutěžení překročilo zdravou hranici.
Třetí stranu jsme potřebovali. Nemusela být velká, ale měla být mít dost vlivu a vůdčí schopnosti, aby ji Lind s Kibaóem nemohli přehlížet – potřebovala být oporou pro celou přední linii.
Té třetí straně se teď nejvíc blížil válečník se sekyrou Agil, který teď bojoval na druhé straně obřího krunýře želvy. Ale on a jeho tři společníci si chtěli zachovat pozici nezávislé a neutrální síly. Ke skupině se připojovali jen kvůli boji proti terénním bossům a bossům podlaží, jinak je téměř nebylo vidět.
Jediný další člověk, který měl schopnosti být oporou celé přední skupiny, byla šermířka Asuna se svým stříbrným rapírem.
Po boji proti Illfangovi, koboldímu lordovi na prvním podlaží jsem jí řekl, že může být silná a že pokud ji někdo, komu věří, pozve do gildy, nemá odmítat. Sólo hra měla mnohá omezení.
Mé instinkty se nemýlily. Nanejvýš jsem její potenciál podcenil. Pokud si na tento svět lépe přivykne a naučí se pravidla a podivnosti hry, klidně by mohla vést vlastní gildu. A taková gilda by se mohla stát třetí stranou, která by vybalancovala AOS a BDR.
Dokud je ale se mnou, beaterem, bude ji skupina ze svého středu vylučovat. Bude jen tvrdohlavou hráčkou stojící mimo, která se ukáže, kdy se jí to zlíbí, a která bude ze ctihodnějších hráčů jen vysávat informace a těžce vydřené předměty.
Pokud mám vzít do úvahy dobro celé přední linie a Asuny jako takové… nejspíš by naše duo nemělo vydržet napořád. Ale existence Asunina Rytířského rapíru s absurdně dobrými staty a Lahvičky Kales’Oh, díky které měla o místo na skill více, ve mně vyvolávaly nevyslovitelnou hrůzu. Chtěl jsem upřednostnit její bezpečí.
Ano, dělal jsem si starosti o její bezpečí, ale pokud mám být upřímný, tak největší důvod, který jsem ke svému rozhodnutí měl, byl… sobecký.
Bál jsem se, že se jí bude dostávat stále více pozornosti, a nakonec jí bude přidělena vůdčí role…
„Kirito! HP už bude červené!“
Hned jsem se vrátil do přítomnosti. Dvojitá linka nad obřím krunýřem Dvouhlavého archelona, který se nad námi tyčil jako hora, mlela z posledního. Jen málokterý boss nezměnil útočné schéma, jakmile se do červené zóny dostal, a tak jsem pro jistotu odplul s lodí od želvy trochu dál.
Ale čtyři lodě, které útočily na hlavy želvy, se z místa nehnuly a jejich pasažéři bojovali ještě náruživěji než předtím. Hráči stáli na boku gondol a všichni používali skilly, až byla dvojice hlav archelona celá barevná. HP kleslo ještě níže, pod deset procent.
„Hej! Všichni zpátky!“ slyšel jsem Agilův křik z druhé strany krunýře.
Já už byl v bezpečné vzdálenosti, ze které jsem i viděl celé monstrum. Jeho dvě hlavy, přední i zadní ploutve a ocas byly všechny natočeny nahoru a ke krunýři. Tuhle animaci jsem ještě neviděl, ale vytušil jsem, co se stane.
„Pozor, bude se točit!!“
Velmi jsem pochyboval, že by se želva točila tolik, že by vylétla do vzduchu jako jisté filmové monstrum, ale vytvoří velký vodní vír. I ta největší gondola se v něm převrátí, pokud se nechá stáhnout – anebo napřed narazí do některé z ostatních lodí. Ale ani jedna gilda neustoupila, varování si nevšímala. Nejspíš doufali, že želvu všemi těmi skilly dorazí, ale příprava na otáčení zvýšila obranu bosse a HP se téměř nesnižovalo.
„Takhle jsou ve velikém nebezpečí, Kirito!“ vykřikla Asuna. Tím se rozhodlo.
Přikázal jsem své parťačce, aby se skrčila, a pak jsem vesloval jak o život. Tilnel rychle proplouvala peřejemi. Archenolovo velké tělo se mocně napnulo.
Jestli zaútočíme a zase si přisvojíme všechnu slávu, jen se tím naše reputace zhorší, napadlo mě na okamžik. Pak jsem se ale rozmyslel a ještě jednou pohnul veslem.
„Nasrat! Své pozice se nevzdám!“
Kloun v žhoucí rudé barvě na přídi Tilnel se zaryl hluboko do měkkého břicha archelona těsně předtím, než se želva začala otáčet. Po krátké chvíli ticha vyletělo z krunýře několik pilířů bílé páry. Celá želva se prohnula směrem nahoru a vyzařovala modré světlo – načež vybuchla.
Vzhlédl jsem na seznam odměn – cory, normální předměty a bonus Posledního útoku – a pomyslel jsem si: Panebože, zase jsem to udělal.
Asuna na přídi lodi se postavila a zasunula rapír do pochvy. Pak se na mě skepticky podívala.
„P-promiň, že jsem tak náhle vyrazil, ale vypadalo to, že ta želva udělá něco fakt zlýho…“
„Ne, to mi nevadí. Ale cos myslel tou svou pozicí?“
Nevěděl jsem, jestli by mi prošlo, kdybych řekl, že šlo o „mou pozici gondoliéra“, ale ona se v tom naštěstí dále nešťourala. Rychle jsem tedy nasměroval loď k východu z kaldery.
Propluli jsme kolem Dračích rytířů a Osvoboditelské síly, kteří na to, že zrovna porazili terénního bosse, vypadali velmi podrážděně, naštvaně a popuzeně. Zamávali jsme Agilovu týmu, který nám na druhé straně jezera ukazoval zvednuté palce. Chvíli poplujeme řekou a dostaneme se do vesničky Usco.
„Víš, něčeho jsem si všiml,“ začal jsem mluvit směrem k Asuně. Zřejmě byla hluboce zamyšlená, protože jí trvalo několik vteřin, než se otočila a odpověděla.
„Hm…? Č-čeho?“
„Ále, o nic nejde… ale všiml jsem si, že cesta z jednoho města do druhého není na tomhle podlaží snadná. Na předchozích jsme mohli prostě vyběhnout z jednoho města po cestě do druhého, ale tady musíš buď plavat, nebo veslovat.“
„Mhm, to máš pravdu. A v řece jsou občas monstra. Turistům bude stačit určitě jen Rovie, ale zajímalo by mě, jak si tu vede Argo.“
„Docela by mě zajímalo, jestli teď bude celou dobu jen v hlavním městě…“
„Nepodceňuj mě, Kiríku.“
„Nepodceňuju tě, ale… cóóóó?!“
V uchu mi zazněl podvědomý hlas, který tu rozhodně neměl být. Málem jsem vypadl z lodě. Ztratil jsem rovnováhu a veslo mi v ruce trochu popojelo, až se gondola rozhoupala. Asuna na přídi rychle našla ztracenou rovnováhu a překvapeně se otočila.
Nalevo od Tilnel cestovala přesně stejnou rychlostí nezaměnitelná tvář Krysy Argo.
Neplavala. A ani neplula na lodi.
Plachtila po hladině řeky jako vodoměrka.
„C-co to sakra je?! To ses stala učednicí těch rádoby nindžů z Fúmy?!“
„Ňhahaha, to těžko. Tahle zlatíčka jsem našla ve městě.“
Sklouzla se po vodě po jedné noze a zvedla pravou vysoko do vzduchu, abych ji viděl. Neměla obvyklé boty, ale nějaké sandály s dřevěnými plovoucími pádly, která vypadala velice lehce. Ten předmět zajisté umožňoval nositeli chodit po vodě.
„Co… K-kde to prodávají?! A k čemu teda vůbec bylo to stavění lodi…?“
„Háček je v tom, že aby sis je mohl nasadit, potřebuješ směšně vysokou obratnost. A když je používáš, musíš co nejvíc snížit váhu. Jen trochu si rozhodíš rovnováhu a spadneš. Rozhodně na nich nemůžeš bojovat.“
„Ach… Ale nepřijde mi, že by ses vzdala nějak moc vybavení,“ poznamenal jsem s pohledem upřeným na její oblečení. Přišlo mi, že má ten svůj obvyklý plášť s kapucí, který nevypadal lehčí než obvykle.
Krysa se zašklebila a namalované vousky zacukaly.
„Tak takhle ti to připadá? Co ty víš, třeba pod tím vůbec nic nemám.“
„…Vá-vážně?“
Chtěl jsem otočit hlavu a podívat se, ale ucítil jsem, jak mi čelo propaluje pronikavý pohled z předního sedadla, a tak jsem se otočil dopředu. Argo se znovu zašklebila. Asuna si odkašlala a zeptala se: „Ehm, Argo, nechceš se s námi svézt do další vesnice? Máme jedno volné místo.“
„Ó, díky. Ráda přijímám.“
Krysa mrštně vyskočila na gondolu a posadila se na kožené sedadlo za Asunou. Dívky si hned začaly něco šeptat.
Začal jsem veslovat rychleji a mlčky jsem vynadal starému Romolovi. Dědo, měls nám říct, že na gondolu pro dva se vlastně vejdou tři!

Pokud by se dalo hlavní město, Rovie, označit za „vodní město“, bylo Usco „plovoucí vesnicí“.
Tvořila ho asi desítka chatrčí, pospojované cestičkami z plovoucích kmenů, které pluly a skřípaly uprostřed jezera ve tvaru půlměsíce. Vesnice teď rozhodně vypadala malebněji než v betě, kdy to byla jen zchátralá osada, ale přišlo mi, že kdybych tu strávil delší dobu, dostal bych slabší mořskou nemoc.
Ale pohybová nevolnost vzniká ve vnitřním uchu, takže je možné, že vzhledem k tomu, že signály pohybu vnitřní ucho obcházejí a vnikají přímo do mozku, tu žádná mořská nemoc ani být nemůže. Vlastně jsem si nevybavoval žádného hráče z přední linie, kterému by při jízdě na gondolách bylo nevolno.
Zastavili jsme Tilnel v doku na kraji města a zakotvili jsme tam. Pak jsme zamířili do středu osady, kde byla jediná zdejší restaurace. Bylo ještě brzy, ale určitě si můžeme připít na naše vítězství nad terénním bossem.
Když jsme přecházeli po plovoucích cestičkách, velice jsem se snažil nedívat se na holé nohy v plovoucích sandálech, které vykukovaly zpod pláště Argo. Nakonec jsme dorazili k restauraci v tropickém stylu. Na otevřené terase směřující na volné jezero samozřejmě žádní další hráči neseděli.
Posadil jsem se na židli uprostřed a u spoře oděné NPC číšnice jsem objednal pití a aperitivy. Pak jsem se v proutěném křesle opřel a protáhl se.
„Ach… konečně jsme za půlkou čtvrtého podlaží…“
„Prý konečně, jako bychom sem nedorazili před teprve třemi dny. Jsme mnohem rychlejší než na druhém nebo třetím podlaží,“ poznamenala Asuna.
„Co, vážně…? Došli jsme sem jednadvacátého prosince, takže to je dvaadvacátého, třiadvacátého, čtyřiadvacátého… Ach, máš pravdu.“
„Nejsi ještě dost starý na to, abys byl senilní, Kiríku,“ vložila se do toho Argo.
Zašklebil jsem se a vrátil jsem jí to. „To nemůžeš vědět. Ve skutečném světě bych mohl být starý džentlmen, který si důchod vychutnává v dobrém MMORPG.“
„Tak to bych ti měla začít říkat dědula Kirík.“
„…To je jedno. Neříkej mi tak, prosím…“
Během našeho špačkování a vtipkování dorazil tác se zářivě barevnými koktejly. Přiťukli jsme si. Vypil jsem asi polovinu džusu s příchutí liči a pak dlouze vydechl.
Až něco sníme, budu už chtít jen jít vedle a usnout, ale na to ještě nepřišel čas. Zatřásl jsem hlavou, abych se dostal do té správné nálady.
„BDR a AOS sem dorazí velmi brzo, takže bychom měli přijmout všechny úkoly ve vesnici a začít některé ty jednodušší…“
Všechny kratší individuální úkoly v Rovii jsme dokončili už včera, kdy gildy stavěly lodě, zbyl jen Dávný loďař. Díky tomu jsme získali nějaké ty zkušenosti, ale jelikož jsme byli celkem vysoko nad obvyklou úrovní této oblasti, na zvýšení úrovně to nestačilo. K tomu budeme potřebovat dva nebo tři úkoly odsud. Instinkty mého herního já mi říkaly, že bych ten bod měl splnit, než půjdu spát.
Asuna a Argo se podívaly jedna na druhou a pak obě postupně promluvily.
„Nevím, jak Agilova skupina, ale velké gildy se na zbytek dneška vrací do města.“
„Takže není třeba zvládnout všechny úkoly ve vesnici už dnes, Kiríku.“
„Co…? Vrací se do Rovie? Zůstaly jim tam nějaké úkoly?“ zeptal jsem se zmateně. Dívky se na mě tázavě zadívaly.
„Takže… tebe nepozvali, Kirito?“
„…Nepozvali kam?“
„Nemusíš být zklamaný, Kiríku. My tu budeme s tebou.“
„…Zklamaný ohledně čeho?“
„Copak jsi sám zrovna neříkal, co je dneska za den?“
„Co… myslíš to, že je čtyřiadvacátého prosince?“ zeptal jsem se a zamračil se. Před pár dny mě napadlo, že se blíží nějaký zvláštní den. Dvacátý čtvrtý prosinec… to je den před pětadvacátým prosincem, což znamená… nějaký večer…
„Po-počkat, jakože… Štědrý večer? A to proto se BDR a AOS vrátili? Proto chtěli terénního bosse porazit tak rychle?“ ptal jsem se zmateně zmateně. Dívky společně přikývly, ve tváři měly stejný soucitný výraz.
Ale nic mě nemohlo připravit na to, co Asuna řekla pak.
„Ano. Víš, dnes večer budou obě gildy pořádat společný rozlučkový vánoční večírek.“
„…C… spo… společný… večírek…? Jakože… budou… ale… co…?“
Můj výkřik Cože? se změnil v nadzvukový náraz, který rozrazil hladinu jezera a otřásl Uscem zemětřesením o sedmém stupni.

Podle toho, co jsem slyšel později, byl rozlučkový vánoční večírek přepychový a bylo na něm jídlo a pití zdarma pro všechny. Konal se na teleportačním náměstí Rovie, začal v pět hodin na Štědrý večer.
Na vývěsních tabulích na to moc neupozorňovali, ani nerozdávali letáky (kdyby ano, všiml bych si toho), ale i jen ústní předání pozvánek přilákalo téměř dvě stovky hráčů, kteří nepatřili mezi přední linii. Jakožto první větší veřejná akce pořádaná hráči v nepředvídatelném počasí způsobil večírek docela povyk. Jídlo bylo připraveno sponzory, ale kromě toho si tu několik hráčských prodejců postavilo vlastní jídelní stánky a prý tam byla i mladá kovářka, která měla stánek na opravu zbraní.
Nápad pocházel od AOS, zřejmě tak chtěli využít všechno maso z krabů, krevet a medvědů, které při plnění úkolu nasbírali. Název „vánoční večírek“ pak přilákal i další hráče, což gildě zlepšilo reputaci, navíc mohli příležitosti využít k nabírání nových členů. Když to BDR zjistila, pokusili se připravit podobnou akci ve stejný čas. Obě gildy se nějakou dobu dohadovali o využití teleportačního náměstí Rovie, ale nakonec se shodly na tom, že večírek uspořádají spolu.

„No, asi bych měl být rád, že ten večírek nakonec uspořádali spolu… ale je zvláštní, že ho nazvali ‚rozlučkový‘. Nebývají rozlučkové večírky normálně před tím, než třeba musíš někam odcestovat? Je divné, že by si ti, kdo se vydají do labyrintové věži, sami uspořádali rozlučkový večírek,“ reptal jsem a upil jsem už z téměř prázdného liči džusu. Prstem jsem strkal do tácku s jídlem.
Asuna vypadala, jako by nevěděla, jestli mě jí má být líto, nebo jestli se mi má smát. „No, ne že by nikdo nenavrhl, aby tě taky pozvali. Taky přeci patříš mezi přední hráče, Kirito. Ale pár lidí v AOS říkalo, proč by měli platit za jídlo a pití zdarma pro někoho, kdo vždy ukradne PÚ bonusy. Proto se nakonec rozhodli, že tebe zvát nemusí.“
„Od koho jsi o tom vůbec slyšela ty, mimochodem?“
„Od Šivaty z BDR, během strategické porady na terénního bosse. A taky mě požádal, abych se ti za ně omluvila.“
„…Hmm.“
„Říkali, že jestli budu chtít, můžu přijít.“
„…Hmmmm.“
„A taky jsem dostala spoustu zpráv od dalších lidí.“
„…Hmmmmmm.“
„Mimochodem, Agilův tým se taky vrací do města, ale chtějí jen dokončit úkoly, nejdou na večírek. Tak nemusíš tolik trucovat.“
…Hmmmmmmmm. A to se považuješ za sólo hráče, jo?“
Argo náhle vybuchla tajuplným a pošklebačným smíchem.
„C-co je ti?“
„Ále to nic. A jestli nevadí, vyrazím zpátky do hlavního města,“ poznamenala a sklouzla ze židle.
Překvapeně jsem se zeptal: „To už? Proč jsi sem vůbec šla, když chceš zase hned zpátky?“
„Abych zjistila, co je tu za úkoly a obchody, jak jinak. A chci i zaskočit na ten rozlučkový večírek. No, tak se mějte, Así, Kiríku.“ Krátce nám mávla, pak se zašklebila a dodala: „Jo a, skoro bych zapomněla. Šťastné a veselé.“
„Šťastné a veselé, Argo. Dávej na sebe pozor,“ odpověděla Asuna.
„Š… šťastný a veselý,“ přidal jsem se, ale měl jsem dojem, že jsem to neřekl tak docela správně. Prodejkyně informací v tu ránu byla ta tam.
Po chvíli Asuna zamumlala: „Na ten večírek měli jako první pozvat Argo.“
„To teda. A to s mega elitním VIP statusem,“ souhlasil jsem a dopil jsem džus.
Argo teď zrovna shromažďovala informace o obchodech, stáncích a úkolech od NPC v Uscu. Její zisk informací, ať už v bezpečí města nebo v nebezpečí divočiny, byl pro náš postup hrou neocenitelnou podporou.
Ale ne zrovna málo hráčů v obou gildách cítilo nevoli, když Argino jméno slyšeli. Zřejmě si mysleli, že bývalí beta testeři mají svatou povinnost poskytovat informace do oněch neocenitelných strategických příruček, které všichni používají.
Pro lidi s takovým očekáváním byla Argina politika toho, že za co možná nejvyšší cenu prodá vše, co může, rozhodně nechutná. Klidně by prodala i to, o čem jsme zrovna mluvili, kdyby to někdo chtěl koupit a zaplatil cenu, o kterou by si Argo řekla. I já jsem si musel dávat pozor na to, co před ní říkám, ačkoli jsme přátelé.
Netuším, proč razila takovou nelítostnou politiku. Kdybych se jí zeptal, možná by mi důvod prodala. Jednou od ní ten důvod koupím, cenu vzal čert, pomyslel jsem si a položil jsem prázdnou sklenici od koktejlu na stůl.
„Tak… co budeme dělat t…,“ začal jsem, ale pak jsem si uvědomil, že jsem se měl napřed ujistit o něčem jiném. „Ehm, teda… jestli chceš jít, utíkej, nic proti tomu nemám.“
Má dočasná parťačka vypadala překvapeně, a tak jsem dodal: „Teda… jestli tě formálně pozvali na ten rozlučkový vánoční večírek a ty nechceš jít kvůli mně, tak to dělat nemusíš…“
„Ach, tohle?“ přerušila mě. Odfrkla si. „Ne, nedělej si s tím hlavu. Už od začátku jsem jít nechtěla. Na okázalé večírky moc nejsem.“
„A-ach, aha. No, takže… hmm…“
Než jsem mohl navrhnout, abychom udělali dva nebo tři úkoly a zvýšili si úroveň ještě předtím, než padne noc, zarazil jsem se.
Štědrý večer pro mě nijak významný nebyl, ale Asuna to mohla mít jinak. Věděla, co je za den – a ačkoli je to nadaná šermířka, především je to mladá slečna… myslím.
„…Chceš… to zkusit tady?“
„Zkusit co?“
„Naši vlastní… oslavu Vánoc.“
Šermířka se zadívala přímo na mě, obočí se jí napínalo, jako kdyby si představovala několik různých odpovědí. Nakonec si vybrala rozzlobené natočení tváře stranou.
„N-ne, to není nutné. Nemám nic připraveného… a v téhle tropické ostrovní vesnici mi Vánoce vůbec nic nepřipomíná.“
Na okamžik jsem si téměř myslel, že ji uslyšel systém ovládající počasí. Zlaté odpolední světlo náhle potemnělo a jiskřivá modrá hladina jezera se změnila v mračně šedivou. Studený vítr prohánějící se nad jezerem jí lehce rozcuchal dlouhé vlasy.
„T-to není možné,“ zašeptala. Podíval jsem se stejným směrem jako ona.
Ze zamračeného nebe tiše padala drobná bílá tečka.
Chytila se ve vánku a tancovala skrze venkovní terasu restaurace, až mi nakonec dopadla na rukavici. Bílá tečka hned roztála, ale v dlani jsem i pak trochu cítil mráz.
A spadla další a další. Ve vzduchu tancoval nespočet bílých bodů.
„…To je sníh…,“ zamumlal jsem. Ano, byl prosinec, ale v Aincradu jsem sníh ještě nikdy neviděl. Vlastně jsem ani nepocítil „zimní mráz“.
Podle článku, který jsem četl ještě před začátkem hry smrti, mělo SAO reprodukovat skutečná roční období zvenčí, s jistou závislostí na podlaží. Ale čtvrté podlaží určitě nepatří mezi ta, která počasí reprodukují. Ten sníh zcela jistě padá jen dnes, na Vánoce.
Zanedlouho byly chatrče z vysušených tropických trav pokryty sněhem. Přes plovoucí cestičku kolem proběhlo několik NPC dětí, všechny se smály a křičely.
Snažil jsem se pobrat surreální přeměnu tropického ostrova na zimní ráj, když jsem vedle sebe slyšel váhavý povzdech.
„Proč se to jen muselo stát…?“
Podíval jsem se na Asunu, která sledovala sníh s vykulenýma očima. Z jejího výrazu jsem vůbec netušil, co si myslí.
Věděl jsem ale aspoň to, že jsou drobné bílé chomáčky tancující kolem světle hnědých očí, neuvěřitelně krásné. Nakonec si všimla, jak na ni zírám, a několikrát zamrkala.
„…A to jsme zrovna odešli z hlavního města a přišli sem, abych na Vánoce nemusela myslet,“ zamumlala. „Není to fér.“
„Co…? Snažila ses na to nemyslet? Ale… neříkalas…?“
Přitiskl jsem si prsty ke spánkům, abych snáze našel vzpomínku na náš rozhovor, který se odehrál před téměř dvěma týdny.
„Když jsme bojovali v labyrintu na druhém podlaží, neříkalas, že na Vánoce bude možná sněžit?“
Lehce rozpačitě našpulila rty. „Překvapuje mě, že si to pamatuješ. Možná jsem to řekla, ale vzhledem k okolnostem nemám na svátky náladu. Měli bychom se snažit jít dál, ne pořádat večírky. A navíc jsi o tom vůbec nemluvil, alespoň do doby před několika minutami.“
„Co? Nemluvil… o čem…?“
Jakmile jsem se zeptal, zle se na mě podívala. „Jestli jsi chtěl slavit Vánoce, měl jsi mi to říct pár dní předem, abych to mohla připravit. Když o nich začneš mluvit až ten den, jasně, že si budu myslet, že tě nezajímají.“
„Co? Připravit…?“
„Připravit co?“ chtěl jsem se zeptat, ale odpověď jsem už znal. Na žádné japonské oslavě Vánoc nesměly chybět tři zásadní věci: smažené kuře, dort a dárky. První dvě věci se daly snadno zajistit u NPC, ale dárky ne.
V inventáři samozřejmě jsem neměl jediný vhodný předmět, který by Asuně udělal radost, takže jsem tu zmínku o Vánocích nemohl brát na lehkou váhu.
No ale kdybych si vážně prošel celý seznam předmětů, možná bych nějaké to překvapení našel, pomyslel jsem si vzdorovitě, ale bylo to zbytečné. Když Asuna říkala, že nemá nic připraveného, určitě mluvila o vánočním dárku. Vzhledem k tomu, jaká perfekcionistka to je, určitě by nevybírala dárek jen ze svých zbylých nechtěných předmětů, spíš by zkoušela najít něco, co by dárkem skutečně být mohlo.
A také bylo z jejího vysvětlení jasné, že se chtěla vyhnout velkému vánočnímu večírku ve městě a chtěla se soustředit na hru, protože jsem o svátcích sám vůbec nemluvil.
„…Je to moje vina. Omlouvám se,“ řekl jsem bezděky.
„Co…? N-ne, nemusíš se omlouvat,“ odpověděla překvapeně. Ale i tak jsem nechal hlavu hluboce skloněnou.
„Ne. Zmínil jsem Vánoce na druhém podlaží a než jsme sem došli, úplně jsem na to zapomněl – a to je šílený. Pokud na hru nemůžeme přestat myslet alespoň dneska…“
„Tohle… mě celkem znervózňuje,“ pronesla rozpačitě. Vzhlédl jsem, trochu jsem se bál toho, co uvidím. Pokrčila rameny a nevypadala nijak zvlášť naštvaně. „Hele, kdybych Vánoce slavit chtěla, začala bych o nich mluvit sama. Ale to jsem neudělala, tak se mi nemusíš omlouvat. Jsem ráda za to, že tohle celé vidím, stačí mi to.“
Znovu jsem se rozhlédl po vesnici. Stále padající sníh vytvářel na zemi už téměř pět centimetrů vysoké vrstvy. Díky tomu celá vesnice vypadala, jako by tlumeně zářila.
Byl to krásný pohled, ale jestliže padá sníh v celém Aincradu, určitě by se dalo najít i lepší místo. Nádherná Rovie vypadá zapadaná sněhem určitě ještě lépe a lesní město Zumfut na kráse také jistě netratí. To platí i pro Urbus v horách a Město Začátků na prvním podlaží.
Cestovat mezi městy za pomoci teleportační brány je snadné, ale brána je teď celkem daleko. Museli bychom jet přes téměř polovinu podlaží s průměrem necelých deset kilometrů. Navíc jsou všude kolem ní členové BDR a AOS, kteří tam mají večírek. Teď není vhodná chvíle na to se mezi nimi objevit.
Pro naše bílé Vánoce si budeme muset najít nějaké jiné místo tady na čtvrtém podlaží…
Náhle jsem to viděl přímo před očima.
Místo, které jsem navštívil v betě. Zaprášená budova stojící těsně před širokým pruhem mrtvé krajiny, kde jste zahlédli leda tak písek a kamení. Ale na tomhle podlaží už krajina není vysušená ani prašná. Ano, to místo půjde…
„...Hele, Asuno.“
„Co?“
Naklonila ke mně hlavu. Všechny pochyby jsem hodil za hlavu a pověděl jí svůj návrh.
„Nemůžu ti dát nic fyzického… ale můžu ti dát něco místo toho…“
„…“
Chvíli mě sledovala s vykulenýma očima, ale pak zamumlala: „No, můžeš to zkusit. Jen nečekej, že dám něco i já tobě.“

V zasněženém Uscu jsme si doplnili spotřební předměty a přijali úkoly. Pak jsme na Tilnel vyrazili po jezeře, na které padal sníh.
Být tohle ve skutečném světě, bylo by to velmi nepohodlné – byla by příliš velká zima, špatně bychom viděli a gondola by za chvíli byla plná sněhu. Ale ve virtuálním světě jsme viděli jen o malinko hůř, jinak nás nic nerušilo. Loď proplouvala jezerem ve tvaru půlměsíce, na které se pomalu snášela noc, a mířila k řece na jihu.
Ve vodě nebylo ani známky po monstrech, ať už proto, že byl Štědrý večer, anebo proto, že kvůli sněhu bylo příliš chladno. Já toho ale využil, abych nabral rychlost. Hladce jsme klouzali po ničím nerušené hladině.
V dálce jsme začali rozpoznávat tvar tmavošedé věže. To byla samozřejmě labyrintová věž na jižním kraji podlaží, skrze kterou se dostaneme výše. Teď je ještě asi tři kilometry daleko, ale už teď nám při pomyšlení na bosse na jejím vrcholku přejel mráz po zádech.
„Tam mě nebereš, že ne?“ otočila se ke mně Asuna. Rychle jsem zavrtěl hlavou.
„N-ne. Míříme tamhle,“ ukázal jsem na jihovýchodní odnož řeky před námi.
Po nějaké chvíli začaly srázy tyčící se nad námi měnit barvu. V černém čediči se objevily drobné horizontální rýhy. Ještě několikrát jsme se museli rozhodnout, kudy se po řekách vydat, ale navigoval jsem nás za pomoci vzpomínek na bety a mapy v menu.
Asi hodinu po tom, co jsme vyjeli z Usca, nám na konci potemnělého údolí zablokovala cestu téměř ryze bílá zeď.
„Kirito, to je slepý konec!“ zakřičela Asuna, ale já začal veslovat ještě usilovněji.
„Neboj, přesně sem míříme!“
„A-ale nevidím, co je před námi. Co když je tam zeď…?“
„Nic to není! Jen normální mlha… No, úplně normální vlastně ne.“
Otočila se na mě, výraz ve tváři měla skeptický. Zakřenil jsem se na ni a vyrazil jsem s Tilnel přímo do husté bílé mlhy.
Pár vteřin a už jsem ani neviděl Asunu sedící dva metry přede mnou. Když jsem se zhluboka nadechl studeně vlhkého vzduchu, ucítil jsem příměs čerstvé a živé vůně lesa.
„Co?! Moment, je ta mlha ve skutečnosti…“
Ani nestihla dokončit větu, než mlha náhle zmizela a my před sebe zase viděli.
Byli jsme na velkém jezeře ve tvaru kruhu, několikrát větším, než kolik měřilo kalderové jezero, na kterém jsme bojovali proti Dvouhlavému archelonovi. Padající sníh zbarvil téměř veškerou hladinu na bílou. Vytáhl jsem z vody veslo a nechal loď samovolně plout kupředu.
Tilnel pomalu proplouvala bílým světem a před námi se nakonec objevila černá silueta.
Byl to hrůzostrašný a velký palác… ne, pevnost, která stála uprostřed jezera. Střecha budovy byla pokryta silnou vrstvou bílého sněhu a tyčily se nad ní čtyři věže různých výšek, na každé z nich byla trojúhelníková vlajka. Na černém poli se křížily roh a šavle.
„Je to… vlajka temných elfů?“ vykřikla Asuna, v hlase měla jak překvapení, tak naději.
Já jsem věděl, že tu je pevnost temných elfů. V betě tu pokračovala kampaň elfí války, znovu bylo třeba splnit několik misí a vydat se do dlouhého labyrintu, po kterém se příběh přesunul na další podlaží.
Ale oficiální verze hry se od toho, co jsem si pamatoval, dost lišila. Padlí elfové měli dohodu s cechem vodních přepravců z města a nakupovali spoustu dřeva a na celou záležitost dohlížel tajemný generál N’ltzahh. To se v betě nedělo.
Kvůli tomu jsem chtěl tuhle pevnost navštívit až ve chvíli, kdy bych sesbíral co možná nejvíc souvisejících informací. Ale už jsme se dostali skrze terénního bosse tohoto podlaží, takže do labyrintové věže se nejspíš dostaneme mnohem rychleji než na druhém nebo třetím podlaží. Já a Asuna jsme teď v přední skupině nejspíš jediní, kdo úkoly elfí války plní; pokud budeme váhat, gildy nás brzy nechají v prachu.
Ten důvod je ale možná jen výmluva. Prostě jsem chtěl své parťačce tenhle výhled ukázat.
„...Je krásný,“ zamumlala Asuna s pohledem upřeným na zasněžený hrad. „Krásnější než všechny hrady, které jsem viděla ve skutečném životě.“
„To mluvíš… o rádoby hradech v zábavních parcích? Nebo těch skutečných v Evropě…?“ zeptal jsem se opatrně. Usmála se, ale neodpověděla.
Hrady jsou základem všech fantasy RPG, ale tohle je nejspíš první řádný hrad v Aincradu. Vzhled budovy se od bety moc nezměnil, ale když byl teď namísto v prázdné a rovné poušti uprostřed malebného jezera, působil velmi rozdílně. A zvlášť ve Štědrý večer, pokrytý vrstvou sněhu.
Vojenská pevnost temných elfů měla zdi z bílého kamene a strmou střechu z šedé břidlicové krytiny. Z mnoha oken s obloukovou klenbou vycházelo oranžové světlo, které dokonale vyvažovalo indigové šero večera. Samotná budova byla zcela izolovaná od souše a u dlouhého mola před branou kotvilo několik velkých černých gondol.
Nechal jsem se vést modrým světlem z lampy na mole a zajel jsem s Tilnel na prázdné místo u doku. Neozval se alarm, ani nepřiběhli strážní.
Uložil jsem veslo a vyskočil jsem na kamenné molo. Pak jsem se otočil, abych chytil přesně hozené lano a přetáhl jsem ho přes bronzové pachole. Asuna natáhla ruku, kterou jsem chytil, aby mohla snadněji vylézt na molo. Společně jsme přešli do prostředku mola, abychom měli lepší výhled.
Přední brána byla stále celkem daleko, ale velký zámek jsme viděli dobře. Nejvyšší věž musela od země měřit dobrých padesát metrů. Struktura se co do velikosti vyrovnala obřím baobabům, které tvořily město třetího podlaží.
Oranžové světlo prýštilo ze všech možných stříšek, střílen a okapů. Zíral jsem na ten úžasný výhled, dokud jsem neuslyšel tichý hlásek.
„...Děkuji. To je úžasný dárek.“
„No… pokud si tohle myslíš, stálo za to přeplout celé podlaží až sem…“
Podíval jsem se na ni a zazubil se.
„Ale tohle je jen polovina toho dárku.“
„Aha…?“
Položil jsem jí ruku na záda a lehce zatlačil, abych ji popohnal kupředu. Zanedlouho na to přijde, a tak jsem na svou vnímavou parťačku musel spěchat, abych překvapení udržel.
Na konci mola stála obří brána z tmavých a lesklých plátů silného kovu. Na každé straně stál velký a těžce ozbrojený (z elfí perspektivy) strážný. Jeden pohled na jejich děsivé dlouhé halapartny a musel jsem se přemlouvat jít dál.
Jakmile jsme byli asi pět metrů od brány, strážný napravo zvolal: „Stát!“
Ten nalevo pokračoval: „Toto místo není určené lidem!“
A překřížili halapartny. Ulevilo se mi, když jsem dialog z bety poznal, a vytáhl jsem předmět, který jsem si už předtím připravil do váčku u pásku. Zvedl jsem ho vysoko do vzduchu.
„Jmenuji se Kirito! Žádám o audienci u pána tohoto hradu!“
Ani jsem nejspíš nemusel nic říkat, ale chtěl jsem se vžít do role, takže jsem skryl rozpaky a šel do toho.
Strážní se podívali na zapečetěný svitek, který jsem držel. Pečeť vypadala stejně jako vlajky hradu – byla to pozvánka, kterou nám dal velitel temných elfů na třetím podlaží. Jejich halapartny se vrátily na původní místo, trochu přitom zacinkaly.
Obří kovová brána se pak s hlubokým vrčením začala otevírat. Ulevilo se mi a já se pořádně nadechl. Popostrčil jsem Asunu směrem do hradu.
Ze rtů jí hned na to unikl překvapený výkřik.
„Ááách!!“
Přední zahrada hradu nás obklopila krásou mistrovského uměleckého díla. Stromy, okrasné keře a litinové ploty byly pokryty vrstvou prašného sněhu a třpytily se ve světle lamp. Dlouhá cesta ke dveřím zámku byla zcela neposkvrněná, nebyla na ní ani jediná šlépěj. Skoro jsem na ni ani nechtěl vstoupit.
Pokud se od bety nic nezměnilo, budeme se po hradu moci pohybovat zcela libovolně. Můžeme toho prozkoumávat hodně, jídelnu, obchody i kobky podobné labyrintové věži, ale o prvním cíli naší cesty už bylo rozhodnuto.
Otevřeli jsme dveře a vešli. Asuna znovu užasle vydechla.
Uprostřed hlavní haly s červenými koberci byla mramorová fontána, plná třpytivé vody. Za ní jsme viděli veliké schodiště a široké chodby, které pokračovaly vlevo a vpravo. Temní elfové, NPC, tu až tanečním krokem procházeli za zvuků neviditelných houslí, ale na rozdíl od elfů na třetím podlaží mělo jen málo zdejších obyvatelů zbraň.
„Nevidím tu žádné hráče,“ poznamenala Asuna a pak přikývla. „Ale to by mě nemělo překvapovat. Ta zeď z mlhy, kterou jsme na jezeře propluli, nás přesunula do instance, že?“
„Přesně tak. Na žádné jiné hráče tu nenarazíme, takže se tu můžeme smát a křičet a zpívat, co hrdlo ráčí.“
„N-nic z toho jsem ani dělat nechtěla. No ale, porozhlédneme se tu,“ odpověděla. Dotčený pohled jí moc dlouho nevydržel. Nadšeně mě zatahala za rukáv.
„Jasně, ale já už vím, kam půjdeme jako první – tudy.“
Tentokrát jsem tahal já, za její plášť. Vedl jsem jí k chodbě směřující doprava.
Hrad Yofel, pevnost temných elfů, se skládal z hlavní budovy, na kterou se pojily čtyři věže ve tvaru obdélníku, s jednou stranou otevřenou. Pravá strana hradu byla především určena válečníkům, levá obyvatelům hradu a služebnictvu. Ale já jsem chtěl zamířit na nádvoří uprostřed.
Prošli jsme chodbou kolem několika vojáků a pak jsme zabočili doleva. Zamířil jsem k malým dveřím přímo před námi a lehkým zatlačením je otevřel.
Znovu jsme byli na otevřeném prostranství. Nádvoří nebylo tak oslnivé jako přední zahrada, ale bylo tak nějak záhadnější a posvátnější. Keře s ostny a drobnými černými kvítky byly na obou stranách jako bludiště, takže jsme moc daleko neviděli.
Šli jsme přes zasněžené kočičí hlavy, na cestu nám svítilo bledé světlo z lucerny. Všiml jsem si, že uprostřed cesty jsou šlépěje někoho, kdo tudy šel před námi. Podívali jsme se s Asunou jeden na druhého a rozeběhli jsme se po stopách, než zapadají sněhem.
Když jsme prošli bludištěm, dostali jsme se do krásné zahrady, v jejímž středu stál urostlý jehličnan. Kolem stromu se střídaly bronzové lavičky a cihlové květináče. Široké větve držely sníh na sobě, takže šlépěje zmizely u vstupu do zahrady.
Ale už jsme je nepotřebovali sledovat.
Přímo před našima očima seděla na jedné lavičce křehká postava. Z našeho místa jsme viděli jen siluetu, ale nemuseli jsme se vydat blíže, na osobu zavolat ani mhouřit oči, aby se nám ukázal barevný kurzor.
Jakmile jsem udělal první krok vpřed, osoba si nás všimla a postavila se. Vší silou přeskočila květináč vedle.
Přistála kousek před námi a rozevřela paže.
„Kirito! Asuno!“ ozval se známý, sametový hlas.
Snažil jsem se přežít objímací útok s elitní úrovní síly, který mi div nelámal žebra, a podařilo se mi zamumlat: „Rádi tě zase vidíme, Kizmel.“

11 komentářů:

  1. To už budou jen dvě části?:<

    Každopádně děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tři. Ale ta poslední je asi jedna stránka nebo tak nějak :D

      Vymazat
  2. Díky za zpříjemnění večera novou kapitolou.
    Objevené drobnosti na korekci.
    "měli bychom výt schopni"
    "začal v pět hodin o Štědrý večer"
    "Asuna to mohla míz jinak"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc! Jak mám skluz, nedávám to na korekturu, takže se takové chybky holt přihodí... :D

      Vymazat
  3. Díky za překlad, taky bych tam chtěl být.
    No, možná ; )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba jednou! Ale snad bez toho uvěznění :D

      Vymazat
  4. Ahoj.smím se jen zeptat kdy by mohla vyjít další kapitola? Každopádně díky za super překlad :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, no, až bude přeložená! Pořád mě trápí nějaké věci jinde, takže to jde pomalu, ale snažím se si na překlad najít čas... nejpozději na začátku listopadu by být měla, ale doufám, že bude dříve

      Vymazat
    2. Dobře. Dík :) tak dlouho to určitě nevydržím, takže si to nejspíš přečtu v angličtině a potom ještě jednou s tvým překladem :D

      Vymazat