neděle 9. září 2018

Barkarola pěny, část pátá

Byl nový den – pátek 23. prosince, čtvrt na jednu ráno.
Nový den nás znovu zastihl mimo město – a bylo nepravděpodobné, že bychom se do rána vrátili do hostince.
Podvodní labyrint ve východních horách čtvrtého podlaží byl mnohem větší, než jsem předpokládal.

„Útok klepetem zprava, Asuno!“
Moje parťačka na přídi se hbitě sklonila. Obří krabí klepeto jen škrtlo o vlasy, které proletěly vzduchem.
Jejich majitelka se útoku skvěle vyhnula, ale loď tak hbitá nebyla, a tak klepeto narazilo do pravé strany člunu. Gačnk! Dřevem projel náraz a lodí zatřásl.
„Hrrg!“
Zaťal jsem zuby, ztrátu odolnosti lodě jsem vnímal jako ztrátu vlastního zdraví. Hned jsem si chtěl s Asunou vyměnit místo a vrazit svou Žíhanou čepel +8 do měkké štěrbiny v krabově obřím krunýři, ale nemohl jsem pustit veslo, které Tilnel ovládalo.
Asuna musela mou paniku vycítit, protože se ke mně na chviličku otočila.
„Neboj, další útok odrazím a budeme mít prostor! Jen vydrž!“
„Do-dobře!“
Její chrabrý hlas, který odolával únavě po mnoha bojích, mě znovu probral. Vložil jsem do ní svou důvěru a čekal jsem na správnou chvíli.
Říční krab, který patřil mezi nejsilnější monstra v tomhle vodním labyrintu, byl se svými  klepety skoro dobré čtyři metry široký. Naklonil své obří tělo dozadu a dokořán otevřel čelisti, plné nechutných malých výběžků, které se neustále pohybovaly. To znamená, že použije bublinkový dech. Jestli nás zasáhne, neuvidíme, co je před námi. Efekt nezmizí, dokud neskočíme do vody, abychom bublinky smyli.
Než mohl krab vystřelit drobné bublinky, vyskočila Asuna ze skrčení zrovna ve chvíli, kdy se loď zhoupla, a započala příčný útok, Pruh.
Byl to základní útok rapíru, stejně jako vodorovná Přímka a nízký bodný skill Křivka. Ale díky síle vylepšeného Rytířského rapíru byl i tento základní útok smrtící. Jelikož se rapír trefil přímo do tlamy Říčního kraba, jeho slabého místa, ztratilo monstrum najednou přes 40 procent HP.
„Teď, Kirito!“ vykřikla Asuna ze svého ztuhlého poútokového postoje.
Já už ale vší silou tlačil veslo kupředu. Tilnel vyrazila dopředu a její Roh ohnivého medvěda, připojený k lodi pod hladinou vody, narazil do masitého břicha kraba. Materiál z rohu Magnatheria vydal hrozné teplo, když roh zaútočil, takže z vody začala stoupat pára a nepříjemně tmavozelený krunýř kraba rychle rudnul.
Zároveň se jeho HP, které už tak bylo v polovině, snížilo na nulu. Červený krunýř vybouchl v modré mnohoúhelníky a Asuna se konečně mohla narovnat. Znovu mi prsty ukázala V ve znamení vítězství.

Z Říčního kraba spadl materiál zvaný Krunýř velkého kraba, několik drahokamů – čert ví proč – a dvě ingredience na vaření – Maso z nohy velkého kraba a Maso z klepete velkého kraba.
Asuna se posadila na kraj lodě, aby si odpočinula, a se zřejmou nespokojeností se podívala na seznam padlých předmětů.
„…Prosím tě, řekni mi, že v tom zapečeném krabovi, co jsme ho měli v té restauraci, nebylo tohle krabí maso…“
„Malý Jarda“ ve mně chtěl říct, že bylo, ale rozhodl jsem se být milý a obavy své parťačky rozptýlit.
„Restaurace NPC nepotřebují získávat ingredience, a tak dost pochybuju, že by si šéfkuchař zašel pro maso Říčního kraba. Ale pokud někdy uvidíš v obchodě hráče třeba dušené krabí maso, buď opatrná.“
„Rozhodně si to nekoupím. A taky tohle krabí maso neprodám žádným obchodníkům-hráčům.“
„T-to hodně štěstí. Ale je to ingredience třídy D, takže je nejspíš dost dobrá… a ten zapečený krab byl taky hrozně dobrý, ne?“ poznamenal jsem. Odvrátila tvář. Nejspíš se pořád cítila divně kvůli tomu, jak jsme se podělili o jídlo.
Před asi deseti hodinami jsme si v té malé restauraci v Rovii objednali zapečeného kraba a dušené škeble. Když jsme dojedli každý asi do půlky, jídlo jsme si vyměnili. Jakmile nadšená Asuna dojedla přesně polovinu zapečeného kraba a posunula talíř ke mně, zřejmě si uvědomila, jak se chová.
Celá zrudla a těsně po tom, co jsem si do pusy nacpal plnou lžíci kraba, mi řekla, ať počkám. To jídlo bylo celkem dobré a já si změny v Asunině chování všiml, až když zbývala asi jen čtvrtina kraba – a to už bylo moc pozdě.
Kdyby si v jídelně ve škole rozdělili jídlo chlapec a dívka, kteří spolu neměli romantický vztah, hned by ve třídě započalo peklo plné pokřiků a škádlení.
Ale moment. Tohle je virtuální svět, a ten barbarský, dětinský, hulvátský a neúčinný systém hodnot tu je zbytečný. Obsluha by nám nejspíš nepřinesla jídlo na dvou talířích, i kdybychom je požádali. Museli jsme se takhle rozdělit, řekl jsem si.
 „Ehm, hele… jak jsem už říkal v restauraci, Aincrad je virtuální svět. Asi je zbytečné tu řešit věci jako napůl snědené jídlo nebo znovupoužití nádobí. Může ti i spadnout houska na zem, a když ji do tří vteřin zvedneš, neklesnou jí body odolnosti, ani na ní nebude efekt špíny…“
„Tohle mě nepřekvapilo,“ řekla potichu. Zamrkal jsem.
„Hm? A co tedy?“
„To, že jsem si myslela to, cos říkal. Že to není problém, protože je tohle virtuální svět. Ale čím víc o tom přemýšlím, právě to je ten problém…“
„Ehm, a to proč? Vždyť tohle virtuální svět je.“
„Říkám, že nechci napodobovat tu tvoji netaktní stránku!“
„Ne… netaktní? To je… nějaký bonusový efekt nebo co?“
„Mlč! Ne-takt-ní!! Až dokončíš hru, najdi si to ve slovníku!“
A s hlasitým odfrknutím se otočila na druhou stranu. Znal jsem ji už natolik dobře, abych věděl, že se situace během třiceti minut sama nenapraví, a tak jsem zavrtěl hlavou a znovu zvedl veslo.
„Ta-takže… nechme zapečeného kraba stranou. Budeme pokračovat?“
Počkal jsem, až si šermířka sedne na své přední sedadlo, teprve pak jsem se s Tilnel rozjel. Široký kanál byl potemnělý a cesta kupředu byla skrytá v temnotě, takže jsme neměli jak poznat, kolik labyrintu nám ještě zbývá.
Jakmile jsme včera odpoledne dojedli a doplnili si zásoby, poslal jsem Argo několik instantních zpráv s informacemi. Mezitím jsme proplouvali tržní čtvrtí Rovie. Kolem půl páté jsme konečně uviděli loď, která odpovídala popisu našeho loďaře.
Byla alespoň dvakrát tak dlouhá jako Tilnel – celkem měla dobrých patnáct metrů. Byla ještě větší než vyhlídkové gondoly pro deset lidí, ale na palubě byla jen čtyři NPC. Na přídi stáli dva velcí muži s širokými dýkami a na každém boku vesloval svalnatý veslař. Uprostřed byla halda asi deseti velkých dřevěných krabic přikrytých nějakou látkou.
Modročerná loď byla na svou velikost rychlá, proháněla se úzkými kanály tak, že bylo docela náročné ji sledovat z dálky. Měl jsem pocit, že během té honičky narostl můj skill řízení o alespoň sto bodů.
Velká loď vyklouzla z tržní čtvrti, aniž by zajela na hlavní kanál, a odjela z města jižní bránou. Splynula s temnotou. Museli jsme ji následovat, ale kvůli tomu jsme nemohli oslavit první výlet Tilnel mimo město. Pluli jsme klikatými přírodními kanály, a nakonec jsme projeli velkým vodopádem až sem, do podvodního labyrintu.
Posádka velké gondoly musela mezi Rovií a tímhle labyrintem cestovat pravidelně, protože v temnotě pluli bez obtíží. My se při vstupu do labyrintu připravili na možné potíže a snažili jsme se sledovat loď před námi, ale brzy jsme zažili první setkání s Říčním krabem. První boj v lodi jsme vyhráli, i když jsme netušili, co dělat – ale v době, kdy boj skončil, byla větší loď už dávno pryč.
Dostali jsme se sem kolem šesté hodiny večer, takže se tu potulujeme už více jak šest hodin. Dali jsme si několik přestávek, ale přesto jsme se dostávali do bodu, kdy naše soustředění vážně polevovalo.
Rychlost jsem nechal co nejnižší, abych se mohl v okně podívat na mapu a zjistit, kde jsme. Ještě stále jsme neprozkoumali celý labyrint, ale přišlo mi, že jsme už téměř na konci.
„Hele, napravo jsou dveře,“ promluvila Asuna. Vzhlédl jsem a asi tři metry před námi jsem uviděl malé odpočívadlo. Nad ním byly do zdi vsazené kovové dveře.
„Beztak to bude další slepá ulička,“ dodala frustrovaně. Cestou jsme našli hromadu úplně stejných dveří a vždy se před vstupem připravili na možný boj s bossem, ale našli jsme jen matoucí cesty, které s naším úkolem neměly nic společného.
„N-no, ve většině jsme ale našli truhlu s pokladem,“ poznamenal jsem. Byl jsem ten typ hráče, který prostě musel prozkoumat každou cestičku v labyrintu, aby mapu zcela zaplnil. Asunu ta poznámka nepotěšila.
„Nejspíš jen další zrezivělé meče a zbroje…“
„Nikdy zrezivělé vybavení nepodceňuj. Jednou za čas ho vezmi na opravu ke kováři, třeba to bude legendární meč! Stane se to tak jednou za pár stovek případů…“
„Jasně, chápu… ne, počkej, stůj!“
Naléhavě natáhla levou ruku a já hned narovnal veslo. Gondola se zastavila.
„C-co se děje?!“ zamumlal jsem. Asuna se naklonila přes příď lodě a pak se ke mně otočila se smrtelně vážným výrazem ve tváři.
„Myslím, že před námi je velký prostor. A… slyším odtamtud spoustu hlasů.“
„Ehm… hlasy lidí nebo krabů?“ zeptal jsem se. Chvíli vypadala, že mě chce zabít pohledem, a tak jsem rychle zavrtěl hlavou. „Lidí, jasně. Jak jinak. Tak se tedy budeme přibližovat pomalu.“
Beze slova přikývla a jakmile se na přídi znovu přikrčila, opatrně jsem zatlačil veslem dopředu.
Propluli jsme kolem dveří a pokračovali jsme tmavým kanálem. Modlili jsme se, aby nás nevyrušil útok nějakého monstra. Před námi opravdu byl velký otevřený prostor. Vypadal spíš jako hala, ve které se stýká několik cest.
Zastavil jsem Tilnel v kanálu těsně před tím, než bychom vyjeli do otevřeného prostoru, a tichounce jsem přešel loď, abych se mohl podívat přes Asunino rameno.
Prostor byl ještě větší, než jsem předpokládal. Hala ve tvaru půlkruhu musela mít na šířku aspoň sto metrů. Do zakřivené zdi na této straně ústilo alespoň pět nebo šest tunelů, včetně toho, ve kterém jsme se skrývali. Zeď na druhé straně byla rovná, ale uprostřed stoupalo široké schodiště. Pod ním bylo molo s…
„…!“
Asuna pode mnou se hlasitě nadechla.
U mola byla zakotvena tatáž gondola, kterou jsme sledovali z Rovie, k pacholeti byla přivázána silnými lany. Zrovna vykládali ty dřevěné krabice.
Vykládali je ti čtyři námořníci. Bedny od nich brali impozantní válečníci s úzkými šavlemi u pasů, vynášeli náklad po schodech nahoru. Byli hubení, ale vysocí, oblečení v tmavě šedé kožené zbroji. Na tvářích měli zvláštní masky, které jim zakrývaly obličeje.
Měl jsem pocit, že jsem je už někdy viděl… a když jsem si všiml těch dlouhých uší, byl jsem si tím jistý.
„…!!“
Zadržel jsem dech. Sklonil jsem hlavu k Asuninu uchu a co nejtišeji jsem zašeptal: „To jsou padlí elfové.“
Přikývla, ve tváři měla napětí.
Padlí elfové – rasa, která byla na konci kampaňového úkolu „elfí války“ na třetím podlaží zobrazena jako nepřátelé. Já, Asuna a rytířka Kizmel jsem proti těmto elfím stvořením několikrát bojovali.
Podle velitele temných elfů byli padlí potomky elfů, kteří chtěli za pomoci magie Svatého stromu získat nesmrtelnost proti čepelím, ještě dlouho před Velkým rozdělením. Po neúspěšném pokusu byli vyhnáni. Byli to experti na různé podvody a nečestný boj – jed, pasti, oslepení. Porazit velitele padlých elfů bylo těžké, i když jsme měli pomoc silnou Kizmel.
V kampaňovém úkolu šli po Nefritovém klíči. Proč tu tedy mají tajný úkryt a proč jim muži z Rovie převážejí zásoby? Asuna zřejmě přemýšlela nad tím samým jako já.
„Co se tu stalo v betě?“ zašeptala. Tu otázku jsem očekával.
„Nepamatuju si, že bych tu kdy na padlé narazil. Tenhle labyrint tu v betě vlastně vůbec nebyl.“
„Takže… tohle je část samostatného úkolu? Nebo to patří ke kampani?“
„…Nevím. Ale v betě jsem proti padlým bojoval několikrát, nikdy jsem je však neviděl takhle spolupracovat s lidskými NPC.“
„Nelíbí se mi to… jestli jsou ti námořníci z cechu vodních přepravců v Rovii… tak je s padlými možná spolčený celý cech,“ poukázala Asuna.
Přimhouřil jsem oči a zamračil se. Vzhledem k dlouhé kariéře beatera jsem měl dost zaprášenou představivost, ale povedlo se mi ji zase rozjet.
Z Romolových prohlášení jsme mohli vyvodit, že řemeslníci jako on si v Rovii mohli dřív stavět lodě, jak se jim jen zachtělo. V jedno chvíli si ale cech tohle odvětví monopolizoval a Romolo musel se stavbou lodí skončit. A ve stejnou dobu bylo zakázáno gondolám s civilisty odjet z města.
Cech vodních přepravců mezitím posílal tuhle tažnou gondolu, plnou záhadných krabic, z města do úkrytu padlých elfů.
Zřejmě tuhle politiku přijali, aby skryli, že mimo město provozují špinavé obchody. Ale nic dalšího jsme nemohli usoudit, protože…
„…Musíme zjistit, co je v těch krabicích,“ dokončil jsem nahlas. Asuna souhlasila.
Zatímco jsme seděli a pozorovali námořníky, vyložili z lodě poslední bednu. Jeden z padlých válečníků ji zvedl. Abychom zjistili, co je uvnitř krabice, museli jsme dorazit na scénu s Tilnel a porazit všechny přítomné protivníky, ale to bylo příliš bláhové a extrémní.
Padlí elfové totiž měli červené kurzory nepřátel, ale námořníci měli žluté kurzory označující NPC. Pokud nás uvidí, možná zčervenají, ale nebyl jsem si jistý, jestli chci vést nevyprovokovaný útok.
Přemýšlel jsem, co dělat. Padlý elf s krabicí došel k vrcholku schodiště a zmizel za velkými dveřmi. Obzvlášť velký a impozantní padlý elf s maskou, který byl zřejmě velitel jednotky, předal jednomu z námořníků váček. Muž se podíval dovnitř a spokojeně kývl. Gestem ostatním lidem ukázal, že budou odjíždět.
„Vím, co v tom váčku je,“ zašeptala Asuna.
„Prachy, hotovost,“ souhlasil jsem. „Jestli jsou to všechno zlaté tisícicorové mince… tak tam může být celkem tak 200 tisíc…“
Hned mě zarazila. „Ani nemysli na to, že na ně cestou zpět zaútočíme a obereme je.“
„A-ani náhodou! Stejně vypadají dost drsně.“
Čtveřice námořníků mezitím odvázala lano a nalodila se. Dva veslaři se odrazili a velká loď se začala pohybovat.
Rychle jsem skočil na záď, doufal jsem, že se nebudou vracet tudy. V ruce jsem měl veslo a byl jsem připravený nahodit zpátečku, kdyby na to přišlo.
„Přijíždí sem!“ zasyčela Asuna, v hlase měla paniku.
Sakra! Musel jsem přemýšlet. Mohli jsme na velkou loď počkat a připravit se na boj, kdyby bylo třeba… ale to nebylo možné. Viděli jsme, jak námořníci přijali váček s penězi, což jistě znamenalo, že kdybychom s nimi bojovali, úkol by skončil neúspěchem.
Takže jsme mohli jedině ustoupit, ale kanál, ve kterém jsme, je široký jen pět metrů – příliš úzký na to, aby se v něm Tilnel otočila. Používání zpátečky je příliš pomalé, velká gondola by nás dohnala, než bychom ustoupili do prvního vedlejšího tunelu.
Zbývala tedy jen jedna možnost.
„Hnng!“
S co možná nejtišším zavrčením jsem veslo naklonil dozadu. Loď se plnou parou rozjela dozadu. Jakmile jsme byli u dveří, které Asuna nazvala jen další slepou uličkou, vyskočil jsem na úzký dok a natáhl ruku k překvapené šermířce.
„Lano!“
Hned, jak se vzpamatovala, byla oslnivě rychlá. Zvedla lano stočené na přídi a hodila mi ho. Já hodil smyčku kolem pacholete, zkontroloval jsem, že mi přišla zpráva o zamknutí lokace lodi, a otočil se. Rozrazil jsem dveře a skočil dovnitř.
Prozatím vedly všechny dveře do různých uliček, ale tyhle vedly do velkého skladiště. U zdí bylo všemožné zboží, ale neviděl jsem žádné truhly. Moment, o ty tu přeci nejde.
„Záleží vůbec na tom, jestli se tu schováme? Copak neuvidí Tilnel venku?“ šeptala Asuna, zatímco se snažila nehlučně zavřít dveře.
Přikývl jsem: „To máš sice pravdu, ale jinou možnost úniku nemáme. Jestli proplují kolem a nevšimnou si jí, super, ale i když si jí všimnou, nemůžou ji zničit, dokud na ní nejsme my a dokud je přivázaná.“
„Ale co když přijdou sem?!“
„Tak se budeme muset schovat…“
Rozhlédl jsem se po místnosti a zvedl jsem ze země kousek od nás složenou látku. Po jejím rozložení jsem zjistil, že je překvapivě tenoučká a lehká – a taky dost veliká na to, aby skryla nás oba.
„Vlez si sem,“ nabídl jsem, ale Asuna mě chytila za zápěstí.
„Počkej! Není to jen tak nějaká látka.“
Štíhlými prsty poklepala na povrch stříbrošedého materiálu, takže se nám ukázalo okno s vlastnostmi. Hned mi došlo, že je popis příliš dlouhý na to, než aby byla látka jen nějaké haraburdí.
Argyrové plátno: Látka z hedvábí ze vzácného vodního pavouka. Látka skryje vše, co překryje, ale pouze na místě obklopeném vodou.
Jakmile jsem si popisek přečetl, přeběhl jsem ke dveřím do skladu a otevřel je na škvírku, abych viděl na konec chodby. Silueta velké lodi byla o dost blíže, ale do tunelu ještě nevpluli.
Neměl jsem čas váhat. Pohledem jsem Asuně přikázal, ať tu zůstane, a pak jsem vyklouzl ze dveří a v předklonu doběhl k lodi. Během několika vteřin jsem stříbrnou látku přehodil přes Tilnel.
Jakmile vzdušný materiál zakryl loď od přídě k zádi, vzal na sebe úplně stejnou barvu jako hladina vody. Loď jsem neviděl, ať už jsem se snažil sebevíc. Námořníci si jí teď nevšimnou – pokud do ní tedy nenarazí.
To už je ale v rukách Štěstěny. Přeběhl jsem zpátky do skladiště a zavřel dveře. S Asunou jsme ve stejnou chvíli nacpali hlavu ke klíčové dírce, abychom viděli ven. Ani na tak krátkou vzdálenost jsme Tilnel, kotvící jen několik desítek centimetrů daleko, neviděli.
„Kdybychom to tady napřed prohledali, nemuseli bychom tak panikařit,“ zamumlala lítostivě Asuna.
Navzdory naší situaci jsem se zakřenil. „Vidíš? Prozkoumat každý roh se vyplatí. V dalším labyrintu bychom měli zkusit dokončit mapu na sto procent.“
„Pššt! Už jedou!“
Strčila do mě loktem, abych zmlkl. O několik vteřin později se napravo objevila příď velké lodě, následoval trup a záď. Námořníci si neviditelné Tilnel nevšimli a ani do ní nenarazili. Projeli kolem ní, bez nákladu teď pluli o dost rychleji.
Jakmile se loď dostala dost daleko, vydechli jsme.
„Ach… nemám ráda tyhle… jak se jim říká, špionážní úkoly?“¨
S tím jsem nemohl nesouhlasit. „V VRMMO je to mnohem napínavější… kdyby sis nevšimla zvláštní schopnosti té látky, našli by nás.“
Jen jsem vyslovil své postřehy, ale šermířka několikrát překvapeně zamrkala, vypadala zmateně.
„Ko-koho to zajímá? Co máme v plánu teď? Zase poplujeme za tou lodí?“
„Ne… myslím, že pojede zpátky do Rovie,“ poznamenal jsem a přivolal si okno, kde jsem se podíval na postup úkolem. Poslední komentář byl stále mlhavý: Zjisti tajemství přepravní lodě. „Asi musíme zjistit, co je v těch bednách.“
„…Asi. Takže se musíme proplížit nahoru přes ty schody plné padlých elfů.“
„Špionážní mise pokračuje. Jestli jsi unavená, tak se asi můžeme vrátit do města a pokračovat zítra. Co myslíš?“ zeptal jsem se pro jistotu, ale Asuna to hned odmítla.
„Díky, ale není třeba. A raději bych se všemi těmi kraby, želvami a škeblemi už znovu nebojovala.“
„To je fakt… tak tedy pokračujeme.“

Když jsem se vrátil k doku, musel jsem pohmatu najít Argyrové plátno, abych ho z lodi mohl sundat. Ačkoli dokáže dokonale skrývat věci pod ním jen u vody, přišlo mi, že je až příliš velká náhoda, že by byl podobný předmět na takovém začátku hry. Když jsem se znovu podíval do vlastností, zjistil jsem, že plátno po pěti minutách používání ztratilo už skoro deset procent odolnosti.
„To mi mělo hned dojít… pokud si nebudeš dávat pozor, hned se zničí.“
Plátno se samo svinulo, takže jsem ho dal do prostoru na zavazadla na zádi lodě. Asuna sundala lano z pacholete. Vypadala sklesle.
„A co tedy udělají ti, kdo budou dělat úkol po nás? V tom skladišti už žádná taková další plátna nejsou, že ne?“
„Bylo na zemi, ne ve speciální truhle… takže se nejspíš generuje pokaždé, když kolem propluje parta, co ten úkol zrovna dělá. Pokud ano, tak větší gildy s mnoha hráči toho budou nejspíš moct využít a nasbírají hodně pláten, ale my si budeme muset vystačit jen s tímhle.“
„Nejspíš ho budeme muset použít, až tu loď zakotvíme před schody. Měli bychom se zkusit vrátit co nejrychleji.“
„Dobře. Tak jedeme.“
Naklonil jsem veslem kupředu. Pomalu jsme pluli zase až ke konci tunelu. Sto metrů široká a deset metrů vysoká hala byla prázdná, v dohledu nebyla vodní monstra a ani padlí elfové.
Asuna na mě kývla. Kývnutí jsem oplatil a nechal jsem loď plout vpřed. Světlo přicházelo jen od deseti pochodní ve zdi. Dál jsem opatrně plul po vodě, tak rychle, jak to jen bylo rozumné.
Když jsme se dostali k úpatí schodiště, znovu jsem skryl Tilnel pod Argyrovým plátnem. Pokud pět minut spotřebuje deset procent odolnosti, máme pětačtyřicet minut, než zmizí docela.
„Honem,“ zašeptal jsem.
Asuna přikývla a něco zmáčkla na postavičce s vybavením v menu. Během chvilky její obvyklý červený plášť s kapucí zmizel a nahradil ho draze vypadající fialový plášť s složitými vyšívanými vzory.
„Hm… nojo, tohle byla odměna ze třetího podlaží, že? Proč jsi ho dosud nepoužívala?“ zeptal jsem se, zatímco jsme šli nahoru po schodech.
Pokrčila rameny, až se hedvábný materiál, který se trochu leskl, zavlnil. „No, má velmi nízkou maximální odolnost a můj skill Šití ještě nestačí na opravu. Takže jsem si ho nechávala na chvíli, kdy ho budu potřebovat.“
„Nemůžeš to spravit u NPC švadleny?“
„V poslední vesnici na třetím podlaží jsem to zkoušela, ale řekla: ‚Promiň, na tohle asi moje síly nestačí.‘“
„Hmm… je možné, že NPC tady by to zvládlo, ale hodí se, když si oblečení můžeš spravit sama. V betě bylo dost hráčů, kteří bojovali, ale stejně si vzali i řemeslnické skilly…“
Došli jsme k bytelným kovovým dveřím na vrcholku schodiště. Při průzkumu labyrintu jsme nenašli ani jediný klíč, takže pokud jsou zamčené, můžeme se zase hezky otočit a jít domů. Chytil jsem zrezivělou červenou kliku a opatrně jsem zatáhl.
Naštěstí to nebyly systémem zamčené dveře, ty se při pokusu o otevření ani nepohnuly, jako by byly zalepené. Ale jakmile se dveře otevřely asi na jeden nebo dva centimetry, ucítil jsem odpor – nejspíš to byla nějaká past, třebaže pokud budu moc tahat, hlasitě zaskřípají a upozorní naše protivníky uvnitř. Kéž bych měl nějaký olej, kterým bych mohl postříkat panty… ale takový předmět tu neexistoval. Musel jsem prostě táhnout velmi pomalu.
Když byly dveře otevřeny na deset centimetrů, mohl jsem nahlédnout.
Před námi se táhla potemnělá a pochmurná chodba. Za asi dvacet metrů se dělila doleva a doprava. Uprostřed chodby procházela hubená silueta, zády k nám. Ani jsem nepotřeboval vidět šavli u boku, abych poznal, že je to strážný padlých elfů. A nad bledě červeným kurzorem vskutku stálo Strážný padlých elfů.
Naše expedice do úkrytu padlých elfů na třetím podlaží byla také špionážní, ale to s námi šla Kilmel, a tak jsem se moc nebál, že by si nás někdo všiml. Elitní rytířka nám teď ale nepomáhala. S Asunou máme dost veliký náskok v úrovni a podle barvy kurzoru to nebude moc silný protivník, ale i tak jsem se chtěl vyhnout boji, pokud to bylo možné.
Neotáčej se, neotáčej se, modlil jsem se a sledoval ho. Naštěstí to vyšlo, strážný zahnul na konci chodby doprava a zmizel z dohledu.
Ale pokud prochází trasu, vrátí se. Nemáme čas tu jen tak čekat. Otevřel jsem dveře ještě o něco víc, abychom mohli proklouznout dovnitř. Jakmile se za námi zavřely, vyběhli jsme co nejtišeji k rozcestí.
Podíval jsem se doprava a uviděl jsem záda strážného, který procházel chodbou, jeho boty cvakaly o podlahu. Vypadalo to, že má před sebou slepý konec, takže se určitě brzy vrátí.
Chodba nalevo po chvilce zahýbala doprava. Nešlo poznat, co je za rohem, ale jinam jsme nemohli. Asuně jsem gestem naznačil, že běžíme doleva.
Zahnuli jsme za ten slepý roh. Zrovna tehdy ustal zvuk kroků strážného. Během několika vteřin se kroky ozvaly znovu, tentokrát se přibližovaly, ale stále stejným tempem. První stanoviště jsme zvládli.
V této chodbě žádní strážní nebyli, alespoň prozatím. Na konec jsme ani nedohlédli. Po celé délce jsme nalevo i napravo viděli hromadu dřevěných dveří. Budeme muset vyzkoušet všechny, protože nemáme jak zjistit, ve kterých jsou ty dřevěné bedny.
„Tohle bude na dlouho, ale musíme to vzít pomalu a opatrně,“ zašeptal jsem.
Moje parťačka přikývla.

Nakonec jsme neuspěli.
Našli jsme několik truhel a hezky jsme si odpočinuli v jedné komůrce, ale stejně jsem byl hrozně unavený. Když došlo na mapování, rád jsem dosáhl sta procent, ale ani já nevydržel vše.
Když jsme dokončili prohledávání stometrové chodby, byly už dvě ráno. Takhle se do města dostaneme nejdřív za úsvitu, stejně jako včera ráno.
„Hmm… myslím, že nám toho ještě dost zbývá,“ zamumlal jsem s pohledem upřeným na schody, které jsme našli na konci chodby. Asuna si mě prohlédla.
„Jsi unavený?“
„N-ne… jsem v pohodě… Co ty?“
„Jsem v naprostém pořádku. Včera jsem se vyspala lépe než obvykle.“
To mě zaujalo. V Romolově houpacím křesle spala asi dvě nebo tři hodinky, ale takové chvilky na potlačení únavy nestačily. Jestli tohle bylo lepší než obvykle, jak spala obvykle?
Zřejmě vycítila, nad čím přemýšlím. „Obvykle stejně moc nespím.“
„…Aha.“
Netušil jsem, jestli mluví o spaní ve skutečném světě nebo jestli špatně spí od doby, co jsme chycení v téhle hře smrti. Ale už to dál nerozvedla.
„Tak pojďme. Instinkty mi říkají, že ty dřevěné bedny jsou tam dole,“ poklepala mi na rameno. Rozeběhl jsem se za ní.
Na úpatí dlouhého schodiště bylo rozložité skladiště, dost odlišné od úzkých chodeb nahoře. Na zadní stěně jsem viděl velké dvoukřídlé dveře, na každé straně byl těžkooděný (dle jejich standardů) strážný padlých elfů. U zdí nalevo a napravo stály dřevěné krabice.
„Ach, tak tady jsou,“ zašeptal jsem, stál jsem přilepený ke zdi schodiště. Asuna chvíli vypadala samolibě, ale pak úšklebek zmizel.
„Pokud tam jen tak vejdeme, nejspíš přilákáme pozornost těch strážných… Kéž bychom se nějak mohli proplížit za krabice nalevo nebo napravo.“
„Myslím, že bychom je hravě porazili, ale obávám se toho, co je za těmi obřími dveřmi… přijde mi, jako bych zpoza nich slyšel něco divného.“
Oba jsme se chvíli soustředili. Občas se tiše, ale jasně ozvalo bouchání a škrábání.
„Přemýšlím, jestli nějak nemůžeme rozptýlit strážné.“
„…Můžeme to zkusit,“ zamumlal jsem a zvedl jsem ze země kámen. Kdybych měl u Vrhacích nožů mod Rozptýlení, měl bych vyšší šanci, ale je zbytečné stěžovat si na něco, co nemám. Zamířil jsem na jednu dřevěnou bednu napravo a hodil kamenem.
Jen těsně škrtl o roh krabice, ale na přilákání pozornosti impozantních masek strážných to stačilo. Přesně v tu chvíli jsem strčil Asunu do skladiště a vyběhl jsem za ní. Skrčili jsme se a stíny jsme běželi za bedny nalevo co možná nejrychleji.
Naštěstí jsme oba byli v lehké kůži a látkové zbroji, takže náš trik vyšel. Když jsem se zády opřel o jednu z beden, vydechl jsem úlevou.
„Uff… tak už jen zjistit, co v tom je,“ zamumlal jsem a otočil se, abych to zjistil. Žádná z krabic zřejmě nebyla přibitá hřebíky. Našel jsem jednu, na které nic nebylo, a velmi, velmi patrně jsem zvedl těžké víko, tak, aby neudělalo hluk.
„…“
„…“
Jakmile jsme uviděli, co je uvnitř, podívali jsme se jeden na druhého a pak zase dovnitř. Pak znovu jeden na druhého.
„…Co to má znamenat?“
„…Netuším…“
Jinak jsme ani reagovat nemohli. Dřevěná bedna byla zcela prázdná.
„Možná už ji vyložili,“ navrhl jsem a začal otevírat krabici vedle. Ale dopadlo to stejně. A i další dvě byly prázdné.
„Proč…? Nesli je tak opatrně…“
„A zaplatili za to tolik peněz…“
Jakmile jsme vyslovili své pochybnosti a zklamání, uslyšeli jsme, jak se obří dveře za horou krabic otevírají.
Nadšení z toho, že zjistím, co ve vedlejší místnosti je, brzy zmizelo a mně přejel mráz po zádech. Ve skladišti se ozval zvuk kroků sedmi nebo osmi těžkých párů bot.
Na půl vteřiny jsem zvažoval, že se prostě budeme skrývat ve stínech, ale ta možnost nebyla možná. Smysly na herní eventy mi napovídaly, že tahle scéna vyžaduje akci. Naštěstí nám hlasité pochodování a mluvení dávalo trochu zvukového krytí.
Nemohli jsme váhat. Jednou rukou jsem otevřel víko nejbližší krabice a druhou jsem popostrčil Asunu.
„Dovnitř,“ zaskřehotal jsem. Můj tón ji přesvědčil. Jakmile přelezla stěnu krabice, skočil jsem za ní.
„Hej…“
Na boku postavy jsem cítil něco měkkého. Vnitřek bedny byl menší, než jsem předpokládal, ale teď už jsem nemohl přelézat do jiné. Nacpal jsem se do prázdného prostoru a posunul víko na své místo tak, aby zůstala jen malinká škvíra na vzduch.
Než jsem ale stihl vydechnout úlevou, uslyšel jsem těsně u ucha velmi zmatené a rozrušené zašeptání: „Proč je tu… tak málo místa…?“
„Do-dobrá otázka. Zvenku vypadá o dost větší… možná jsou stěny krabice vážně silné…“
„Jestli dělají tak bytelné krabice a do nich nic nedávají, tak jsou možná právě ty krabice…“
„Pššt!“ přerušil jsem ji. Skrze pootevřené víko jsem nalevo uviděl několik postav.
Vepředu byl velký muž, na padlého elfa dost svalnatý – kdybych měl hádat, řekl bych, že je to spíš řemeslník než voják. Obyčejná maska zakrývala jen spodní polovinu jeho tváře a silné paže měl v dlouhých kovových rukavicích. Držel velmi velké kladivo.
Napřed jsem nepoznal, jestli to je zbraň nebo nástroj. Jméno nad barevným kurzorem stálo Eddhu: Předák padlých elfů. Netušil jsem ale, co slovo předák znamená.
Muž se jménem Eddhu se zastavil jen pět metrů od naší krabice, pak se otočil ke zbytku asi desetičlenné skupiny.
„Díky dnešní dodávce máme vše, co potřebujeme.“
Co vše? Však jsou ty krabice prázdné! Chtěl jsem křičet. Ale Asuna, která se na mě v nepohodlné pozici mačkala, jen zavrtěla hlavou, jako by chtěla říct, ať si to nechám pro sebe.
Přikývl jsem a dál jsem poslouchal.
„Skvěle. Dobrá práce,“ ozval se hlas krásný a chladný jako led. Patřil vysokému a hubenému muži, který zcela splňoval všechny představy o elfech. Zbroj měl z kůže a kovu, což bylo pro padlé neobvyklé, a z ramen se mu linul karmínový plášť. Na tváři měl černou masku, jíž z čela vyrůstaly dva rohy. Oči pod maskou jako by zářily červeným světlem.
„Ale výroba trvá déle, než jsem očekával,“ pokračoval muž v plášti.
Eddhu se uklonil. „Hluboce se omlouvám, Vaše Excelence. Zdržení doženeme během tří dnů.“
„Dobrá. Mohu tedy předpokládat, že zcela hotoví budeme během pěti dnů, přesně podle plánu?“
A nemůžete říct, co že to bude hotové?! Zakřičel jsem znovu ve své hlavě. Zadíval jsem se na muže v plášti, aby se mi ukázal jeho kurzor. Když se tak stalo, otřásl jsem se, čímž se otřásla i Asuna.
Ta barva byla tak tmavá, že byla v podstatě černá. Barva kurzoru monster označuje rozdíl v úrovni, takže pokud vidím monstrum se světlou barvou, je oproti mně slaboučké. Tak tmavý kurzor, jaký měla „Jeho Excelence“, jsem ještě neviděl. Velitel padlých elfů ze třetího podlaží se mu nemohl rovnat.
Já mám teď úroveň 16, a ta daleko přesahuje očekávanou obtížnost čtvrtého podlaží. O kolik vyšší je úroveň elfa v plášti, když má tak černý kurzor?
„…“
Podíval jsem se na jméno pod kurzorem. Skoro jsem ani nevnímal, že mi Asuna svírá pravé rameno.
N’ltzahh: Generál padlých elfů.
Generál!
Moment, jak se to jméno sakra vyslovuje?!
Eddhu tu druhou část myšlenek, které byly směsicí strachu a zmatení, naštěstí vyřešil.
„Ručím za to svým životem, Generále N’ltzahhu.“
„Dobrá tedy. Pusťte se do práce, Eddhu.“
Generál, jehož jméno vyslovil předák jako „Noltza“, poplácal Eddhua po jedné ze svalnatých paží a rozešel se, plášť za ním vlál. A rozešel se přímo ke krabici, ve které jsme se skrývali.
Po zádech mi přejel mráz a já malinko poposunul víko, aby se řádně zavřelo. Sám N’ltzahh by byl v boji téměř neporazitelný, a k němu tu bylo dalších osm válečníků a nepochybně silný Eddhu – šance na výhru v podstatě neexistovala. Pokud nás v krabici najdou, máme šanci na přežití, jen pokud z krabice vyskočíme a vyběhneme ke schodům napravo a dál ven z úkrytu.
Pomalé, až škádlivé tempo jeho kroků se zastavilo asi tři metry od nás. Chladný hlas N’ltzahha projel přímo silným dřevěným víkem bedny.
„…Vážně je to komedie, že? Už jsou to věky, co jsme byli odříznuti od požehnání Svatého stromu, ale stále nás svazují tabu elfí rasy,“ promluvil. Neodpověděl mu Eddhův chraplavý hlas, ale ženská směsice líbeznosti a pronikavosti.
„Ano… kdyby nebylo toho nesmyslného tabu, nemuseli bychom se dohodnout s těmi odpornými lidmi, abychom ty materiály získali.“
„Nemá cenu si na to stěžovat, Kysalo. Zaplaťte jim tolik zlata, o kolik si řeknou. Jakmile získáme všechny klíče a otevřeme dveře Svatyně, tak i největší magie, jež lidem zbývá, zmizí beze stopy…“
„Jistě, Vaše Excelence. Chvíle našeho triumfu se blíží.“
„Zajisté. Ale naší první misí je získat první klíč, který si velitel zvláštních jednotek nechal proklouznout mezi prsty. Plán započne za pět dní, jakmile budou všechny přípravy hotové. Od vás všech očekávám plné nasazení.“
„Ano, pane!“ vykřikli vojáci svorně, až to zarachotilo víkem krabice.
Ani po tom, co všechny ty kroky zmizely v dálce a obří kovové dveře se zavřely, jsem se nedokázal pohnout.
Snažil jsem se zapamatovat co nejvíce podrobností z jejich rozhovoru – hned, jak odsud unikneme, si to musíme sepsat. Tolik zásadních informací padlí elfové zrovna poskytli. Tajné klíče a Svatyně – to obojí byla klíčová slova ke kampaňovému úkolu v betě, ale teď poprvé jsem slyšel tolik konkrétních informací.
A tehdy jsem se ani nesetkal s oním Generálem N’ltzahhem. Kdo to jen je…?
„…Hej.“
„Je to skutečný vůdce padlých…?“
„…Hej, Kirito.“
Strčila mi do ramene a vytrhla mě z myšlenek.
„Co? C-co je?“
„Jak jako co je? Jak dlouho tohle ještě budeš dělat?“
„Ach, ježiš, pro-promiň,“ začal jsem a pak jsem se podíval doprava. Opožděně jsem si uvědomil, jak je na tom moje paže.
„Mlv…!“
Chtěl jsem se omluvit, ale hned jsem pusu zase zavřel. Pravou paži jsem měl zaseknutou přímo mezi Asuniným zbrusu novým náprsním plátem a její tunikou. Pokusil jsem se rukou zatřást, abych ji z prekérní situace dostal, ale neměl jsem za sebou místo, kam by se paže vešla. Místo toho jsem na paži dál cítil měkký tlak.
„Hele, nestrkej do mě.“
„A-ale já se snažím… tohle je divný.“
„…Ach! Hele, jestli to děláš schválně, odkopnu tě do té vedlejší místnosti.“
„Nedělám, Vaše Excelence!“ chtěl jsem vyhrknout. Místo toho jsem akrobaticky ohnul paži a povedlo se mi ji vytáhnout z boční strany zbroje. To samozřejmě nebyl konec rizika – zvedl jsem víko krabice, abych unikl mimo jiné i náporu laserového pohledu upřeného na mou tvář.
Padlé elfy jsem neviděl. Ale ti dva strážní jsou určitě ještě pořád po stranách obřích dveří, na druhé straně krabic. Postavil jsem se, v ruce jsem stále svíral víko, a pomohl jsem Asuně ven z bedny. Jakmile jsem ustoupil do strany a zcela unikl dřevěnému vězení, opatrně jsem položil víko zpět na místo.
Než jsem si ale mohl vychutnat krátkou chvíli poklidu, Asuna se postavila přímo přede mě. Očekával jsem, že mi za ten přestupek dá co proto, ale její šepot byl o vážných záležitostech.
„Musíme zjistit, co jsou ty materiály, o kterých mluvili, než odsud odejdeme. V jedné z krabic, do které jsme ještě nekoukali, musí být nějaké vodítko.“
„Jo, souhlasím… ale… je možné, že…,“ mumlal jsem, přitom jsem si přehrával věty, které jsme slyšeli.
Vše, co potřebujeme. Dokončeno podle plánu. Tabu elfů. Obchody s lidmi. Klíče. Získat. Plán začíná za pět dní…
Mysl jsem měl na místě, kde je múza tak blízko na dosah, ale přesto uniká. Zeptal jsem se na to, co mě už chvíli trápilo.
„Hele, Asuno. Ten Eddhu byl podle jména ‚předák‘. Nevíš, co to je?“
Hned přikývla – nejspíš se s tím slovem už někdy setkala.
„Ano. Je to vůdce pracovní jednotky, třeba v továrně. Nebo hlavní řemeslník.“
„…Hlavní řemeslník…?“
To by znamenalo, že to jeho kladivo bylo nástroj, ne zbraň. Ať už pracuje na čemkoli, musí to být veliké…
Náhle všechny kousky zapadly na místo, v hlavě jsem uslyšel ka-čink!
„…!“
Málem jsem překvapením vykřikl, ale zadržel jsem to a podíval jsem se na hromadu krabic.
No ano – chtěl jsem to Asuně říct, když jsme schovávali uvnitř. Ty bytelné krabice nemají nic převážet. Jsou něco jiného, co jen jako krabice vypadá, aby se tak skryly tajné obchody padlých elfů.
Vše, co tu vidíme, jsou materiály na stavbu lodí.
Na druhé straně dveří musí být obří dílna. Tam krabice rozmontují, čímž získají dřevo. To dokazují ty tlumené zvuky.
Ale proč museli s cechem vodních přepravců obchodovat, aby mohli postavit loď? Nejspíš to má něco společného s tím elfím tabu, které zmínil Generál N’ltzahh. Elfové v tomto světě nemohli kácet živé stromy. Mohli brát jen dřevo stromů, které spadly přirozeně. Takže obchodovali s lidmi, aby získali materiál navíc a celý proces urychlili.
„…Přišel jsi na něco?“ zeptala se Asuna a šťouchla mi do paže. Moje mysl se zastavila.
„Ach, j-jo. Ale vysvětlení je dlouhé, takže bychom odsud napřed měli odejít. Kdo ví, kdy se můžou vrátit.“
„Jestli se vrátí, schováme se do větší krabice,“ prohlásila. Musel jsem souhlasit.

Znovu jsem hodil kamínkem, abych rozptýlil strážné a my mohli vyběhnout schody nahoru. Z čiré nepozornosti či mentální únavy jsme se ale nechali spatřit strážným u vchodu do úkrytu. Zvládli jsme ho porazit, než zavolal ostatní elfy. Úspěšně jsme se vrátili k doku ve vodním labyrintu.
Infiltrace trvala mnohem déle, než jsme očekávali, takže když jsem Argyrové plátno sundal, mělo už jen deset procent odolnosti. Opatrně jsem ho složil, jako poděkování za jeho nedocenitelnou pomoc, a položil ho do úložního prostoru lodě. Pak jsme vypluli.
Po cestě zpátky jsme narazili na několik krabů, želv a tak dále, ale Hořící náraz Tilnel – tak jsem tomu útoku říkal já – nám boj dost ulehčil. Nakonec se nám podařilo dostat se z labyrintu.
Ve chvíli, kdy jsme vyjeli z jeskyně na řeku, která byla teď v noci téměř černá, ozval se zvoneček. Úkol se aktualizoval.
Veslo jsem držel jednou rukou, druhou jsem přivolal okno. Nové instrukce říkaly, abychom právě nabyté informace předali příslušné osobě.
Asuna seděla na přídi a dívala se před gondolu, ale instrukce si přečetla taky. Otočila se a zeptala: „Ta příslušná osoba má být pan Romolo?“
„Možná, ale předtím byl vždy označován jako loďař, takže možná ne…“
„Tak někdo důležitý v cechu vodních přepravců?“
„Hmm. Mám dojem, že by na nás nereagovali moc přátelsky…“
„Tak kdo to tedy je?“
„Zkusíme to vymyslet, až se vrátíme do města,“ navrhl jsem.
Asuna to přijala, byť zdráhavě. Začala se otáčet dopředu, ale pak ještě dodala: „Nojo. Nechceš do nějakého jiného hostince? To místo na náměstí není špatné, ale ráda bych se vyhnula dalšímu pozdvižení u doku.“
„Ach, to je dobrý nápad. Můžeme se podívat po něčem zapadlejším. A brzo bychom měli modrému a zelenému týmu říct o tom úkolu,“ zamumlal jsem, ale pak jsem se zarazil.
Pokud Lind a Kibaó postaví lodě a dokončí úkol, super. Ale co když pak budou pokračovat jako teď my? Co když si vyslechnou Romolův příběh, najdou záhadnou loď, budou ji sledovat do podvodního labyrintu a proplíží se do úkrytu padlých elfů… a omylem se dostanou do boje s Generálem N’ltzahhem a jeho muži? Věřil jsem, že Lind a Kibaó jsou silní, ale skutečně by zvládli porazit generála, který je možná stejně silný jako boss podlaží, aniž by při tom utrpěli ztráty na životech?
Vybavil jsem si černočerný kurzor N’ltzahha a otřásl jsem se. Ne, pokud by se s ním pustili do boje, určitě by byli poraženi. Možná má ten úkol nějakou pojistku proti prohře, stejně jako Nefritový klíč na začátku třetího podlaží, ale pokud ne, mohla by zemřít celá parta o šesti lidech.
„Možná bychom se měli s Argo domluvit, kolik informací zveřejníme,“ zamumlal jsem a pomalu jsem vesloval. Před námi se v dálce objevila jižní brána Rovie.

Jako novou základnu jsme si nakonec vybrali maličký hostinec v jihozápadní čtvrti – hlavně kvůli malé loděnici, ve které jsme si mohli nechat gondolu. Vešli jsme do jednoho ze dvou pokojů, které jsme si pronajali. Já se zhroutil do houpacího křesla a Asuna na postel.
Oba jsme si dlouze a spokojeně vydechli. Líně jsem zvedl prst, abych vrátil zbraň a zbroj do inventáře. Bylo půl čtvrté ráno. Vrátili jsme se dříve než včera, ale po těch deseti hodinách dobrodruhování hrozilo, že se mi mozek vypne únavou.
Teď jsem ale nemohl spát. Museli jsme dát informace dohromady, dokud byly stále čerstvé. A tohle byl navíc Asunin pokoj, ne můj.
„Tak napřed ty dřevěné krabice,“ začal jsem a potlačil jsem zívnutí. Asuna neodpověděla. Narovnal jsem se a podíval se na postel. Ležela tváří dolů, obličej měla v polštáři, ležela zcela bez hnutí. Okno menu měla stále otevřené, bylo přímo nad polštářem.
Na někoho, kdo tvrdí, že dobře nespí, si vedeš celkem dobře, pomyslel jsem si. Zvedl jsem se z křesla a postavil se vedle postele.
„Nechala sis otevřené okno, Asuno,“ promluvil jsem a lehce jí zatřásl ramenem. Nevzbudila se. Okno měla nastavené na soukromé zobrazení, takže jsem viděl jen prázdnou plochu, ale stejně mi to přišlo trochu lehkovážné.
„Vzbuďte sééé, slečno Asunóóó.“
Žádná reakce. Pokud jí budu třást dál, dostane další upozornění na obtěžování. Což mi připomíná, že bych měl zjistit, proč bylo to pořadí varování jiné. Teď je ale důležitější jí to menu zavřít.
Chvíli jsem to rozmýšlel, ale pak jsem jí z postele zvedl pravou ruku. Hlavní menu se dá zavřít dlouhým tažením prstu z vrcholku dolů. Dal jsem jí tedy prst na správné místo a jel dolů. Napotřetí se dílo povedlo a okno zmizelo. Ruku jsem jí hned vrátil na místo, byl jsem rád, že už je to za mnou.
„Promluvíme si později. Dobrou noc,“ zamumlal jsem a z místnosti jsem odešel co možná nejtišeji.

10 komentářů:

  1. Díky za překlad. Jde se na to! +-+

    OdpovědětVymazat
  2. Ó, bezva. Díky.
    Nalezena chybička "Asuna to přijela" -> "přijala"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, napravím! Kdyby sis (nebo někdo další) ještě něčeho všiml, budu ráda, když mi to sem napíšete :)

      Vymazat
    2. Jasná věc, podělím se, když zas narazím na dílo tiskařského, internetového, či jiného šotka :)

      Vymazat