pátek 31. srpna 2018

ME15: Sladké dny 6

Pro všechny, kteří nemají dočteno vše, co už vyšlo: obsahuje spoilery ze SAOP3 (konkrétně části třetí).

Korekturu provedl Kioshi, díky moc!



Část první

„…Co mi chcete?“ začala hned vyslýchat drobná hráčka se spirálovitými brýlemi a vlasy spletenými do copánků. Mluvila tak, jak se mluví v dobových dramatech, což mě na okamžik rozhodilo.
Napadlo mě, že kdyby zvolila: „Představte se!“, mohl jsem odpovědět otřepaným: „Nejsem nikdo důležitý!“ Asuna se mezitím blýskla svými obvyklými komunikačními schopnostmi a odpověděla rozhodným hlasem: „Omlouváme se, že tě rušíme při práci. Jsi truhlářka Mahokl, že? Já jsem Asuna a tohle je Kirito. Jsme tu, protože tě chceme požádat o výrobu nábytku.“
„Hm, zákazníci, jo?“
Mahokl hodila tu hrozivě velikou pilu, kterou zrovna přeřezala obří kládu na dvě, do stojanu. Došla k nám, její jednoduché pracovní boty přitom šoupaly o zem.
I když teď byla přímo před námi, nemohli jsme jí kvůli spirálovité textuře na kulatých sklíčkách vidět do očí. Vlasy v copáncích měla zářivě hnědé, na sobě měla zástěru z modrého denimu a silné kožené rukavice, které jí zakrývaly ruce. Na rozdíl od Lisbeth, Asuniny a mojí kamarádky kovářky s šaty se zástěrou, jaké nosívají pokojské, vypadala Mahokl velice řemeslnicky.
Pozorně se nás prohlédla a založila ruce v bok. Pak vyslovila druhou otázku: „Jak jste tenhle obchod našli?“
„Nechali jsme si jeho polohu zjistit od prodejce informací,“ odpověděla Asuna upřímně. Mahokl zřejmě došlo, odkud ta informace skutečně přišla, a odfrkla si.
„Takže Krysa, jo?“
„…Ano, omlouváme se, jestli tě to urazilo,“ pokusila se Asuna sklonit hlavu, ale truhlářka jen lehce mávla rukou.
„O nic nejde. Však mám i vývěsní štít a tak. Jen… hm, odkud jste zaslechli moje jméno?“
„Nikde jsme ho nezaslechli, ale viděli ho na stole v obchodě. Byl vážně úžasný, a tak nás napadlo, že bychom si u jeho tvůrce mohli nechat něco vyrobit.“
„Na stole?“ přiblížila se k sobě obočí nad jejími brýlemi, když uslyšela Asuninu odpověď.
„To je zvláštní, myslela jsem si, že si pamatuju všechny výrobky, které jsem odprodala… kde je ten obchod?“
„Ve vesnici Coral na dvaadvacátém podlaží.“
„Coral… ach, ách,“ přikývla Mahokl a udeřila pravou pěstí do levé dlaně.
„To bude ono, že ano, byla tam taková vesnice. A ano, odprodala jsem něco do nějakého obchodu NPC… úplně jsem na to zapomněla.“
Nahradil jsem Asunu, které se div neobjevil otazník nad hlavou, a vyslovil jsem pochyby, které jsem z dosavadního rozhovoru získal: „…Ehm, podle toho, co jsi zatím říkala, to zní, jako by ses snažila skrývat… nebo se mi to jen zdá?“
„Nezdá,“ pokrčila truhlářka ležérně rameny, načež zvedla pravou ruku v rukavici a zdvihla ukazováček.
„Ale aspoň na tohle bych se mohla zeptat. Co si tu chcete nechat vyrobit?“
Na to odpověděla Asuna: „Houpací křeslo!“
„…Aha.“
Mahokl ukazováček sklonila a obrátila se směrem do ateliéru.
„No, to z vás obou dělá zákazníky. To bych vám měla aspoň nabídnout čaj, takže tudy, prosím.“


Část druhá

Dál v ateliéru stál stůl zvláštního tvaru, připomínající písmeno Z, a čtyři židle s područkami. Sedl jsem si vedle Asuny a překvapilo mě, jak byl povrch židle měkký, ačkoli byl jen z mírně opracované dřevěné desky.
Mahokl položila na stůl tři hrníčky, také ze dřeva, a zvedla konvičku – ta byla samozřejmě z kovu – z kamen poblíž. Do všech hrnků nalila vodu.
„Jen si dejte.“
…I tak to není čaj, jen obyčejná horká voda, pomyslel jsem si, ale zdvořile jsem si to nechal pro sebe a hrnek jsem vzal.
I Asuna zvedla hrnek a oba jsme upili. V tu chvíli se, k mému velikému překvapení, po našich jazycích rozlila bohatě sladká, aromatická a osvěžující chuť. S Asunou jsme se na sebe podívali.
Mahokl se široce usmála a brýle se jí zaleskly. Sama upila a pak promluvila: „Tyhle hrnečky jsou z vonného dřeva třídy S, čaj vznikne jen tím, že do nich nalijete horkou vodu.“
„Ach… skill Truhlářství toho v sobě skrývá víc, než jsem si myslel…,“ žasl jsem. Asuna hladila povrch stolu a pokračovala: „Tenhle stůl a židle jsi vyráběla taky ty, Mahokl?“
„Jistěže.“
„Pohodlí, pocit i vzhled jsou naprosto prvotřídní. …Proč se skrýváš, ačkoli děláš tak kvalitní věci…?“ zeptala se. Mahokl si znovu pořádně upila čaje, pak odpověděla otázkou.
„…Asuna a Kirito to bylo, že? Patříte oba mezi ty, kteří zůstávají v oblasti? Nebo chodíte i mimo ni?“
Znovu jsme se na sebe podívali při otázce, na kterou se nás skoro nikdo nikdy neptal. Kdybychom byli plně vybaveni, věděla by hned, že správná odpověď je ta druhá, ale teď jsme na sobě měli oba neformální oblečení, úplně bez kovu. Poškrábal jsem se ve vlasech a úsečně odpověděl: „No, chodíme i mimo…“
„Tak jistěže. Přišli jste s objednávkou, i když jste viděli cenu toho stolu.“
Koutky jejích úst se znovu zdvihly v úsměvu, ale ten rychle zmizel a na čele se jí udělaly vrásky. Udělala jakési přemýšlivé „hmmm“, ale nakonec se tichým hlasem zeptala: „Víte tedy o kompozici?“
Několikrát jsem po té nečekané otázce zamrkal, pak jsem přikývl.
„Ano, no…“
Kompozice, neboli kompoziční efekt, byla termínem v SAO, který se týkal „kombinovaného efektu“ produkovaného několika skilly. Já například musel dosáhnout určité úrovně v Jednoručním meči a Bojových umění, to totiž byly požadavky k naučení se skillu meče Rozbití meteoru. Ale netýkalo se to jen bojových skillů – mnoho kompozičních efektů bylo i u skillů typu života, třeba při určité úrovni Výroba dřevcové zbraně a Výroba jednoruční zbraně bylo možné vytvořit halapartnu, která měla rysy jak řezných, tak bodných zbraní. Nebo při dostatečné úrovni Vaření a Míchání jste mohli vytvořit jídlo s léčivými efekty – nebo naopak s jedem.
Na začátku této smrtící hry se mnoho hráčů snažilo kompozice najít. Když se jim to povedlo, nechávali si ty informace pro sebe, ale jelikož už uběhly skoro dva roky, existovala hromada seznamů se spoustou kompozic. Prodávali je i prodejci informací. Teď už tedy nebylo třeba je držet v tajnosti, takže mi bylo poněkud úzko, když se ohledně nich chovala truhlářka tak vážně. Čekal jsem, až bude pokračovat.
Mahokl lžičkou míchala obsah hrnku a po chvíli konečně promluvila.
„To kvůli kompozici jsem svůj obchod musela skrýt.“
„…Co myslíš tím, že…?“
„Nn…,“ zaúpěla znovu, možná přemýšlela, jestli má svá tajemství prozrazovat. Vzhlédla a dlouze si mě s Asunou prohlížela. Nakonec přikývla, jako by se chtěla přesvědčit.
„…Vložím ve vás důvěru, jelikož tolik oceňujete mé stoly. …Minulý měsíc jsem objevila novou kompozici.“
„Ach!“ vyhrkl jsem, upřímně mě to překvapilo.
„Myslel jsem, že už se všechny našly.“
„Nás truhlářů moc není, víš. Myslím, že kromě mě dokončilo skill Truhlářství jen dalších pět hráčů.“
„Hm-hmm.“
„A mezi těmi je kromě mě jen jeden další, kdo má kromě Truhlářství i slušné Šití.“
„Hm-hmm.“
„A já jsem jediná, kdo má i Výrobu dřevcových zbraní.“
„Hm-hmm.“
Já jsem jen užasle kýval. Asuna mě zastoupila a znovu mě ohromila svým rychlým přemýšlením.
„Takže jsi objevila novou kompozici ze tří skillů, Truhlářství, Šití a Výroby dřevcových zbraní… tak je to?“
„Přesně tak!“
Rukama v rukavicích lehce tleskla a opřela se o opěradlo.
„…Dřevcové zbraně jsou obvykle aspoň částečně ze dřeva, takže jsem si ten skill zvyšovala, protože jsem si říkala, že bych tak mohla dobře využít odřezků z výroby nábytku. Takto vytvořené zbraně jsem prodávala do obchodů NPC a trochu si na nich přivydělávala, ale nikdy jsem se jimi nechtěla živit. Přeci jen mám raději nábytek.“
To bylo zřejmé, přece jen měla skill Truhlářství na maximální úrovni. Bojové skilly se vám při boji proti monstrům zvyšují samy, ale skilly typu život jste museli zvyšovat obyčejným a poctivým tréninkem. Nedokončili jste je, když jste se dané činnosti nevěnovali.
„A Šití jsem si zvyšovala, protože jsem ho potřebovala k výrobě postelí nebo pohovek. …Když jsem na Šití dosáhla úrovně přes 900 a na Výrobě dřevcových zbraní přes 800, všimla jsem si, že mám v produkčním okně novou kompozici.“
Tiše jsem hvízdl. Je náročné zvýšit i jen jediný skill typu života na vysokou úroveň, natož pak tři s úrovněmi 1 000, 900 a 800. To bylo úžasné. Je celkem pochopitelné, že je Mahokl jediná, komu se to povedlo.
Byl jsem tedy zvědavý, jakou kompozici tak objevila. Truhlářství a Šití dohromady tvořily různé kompozice, ale co vznikne, když k nim přidáte Výrobu dřevcových zbraní? Mop? Nebo čistič koberců?
Naklonil jsem se přes stůl a zeptal se: „…Takže co je ta kompozice…?“
Odpověď Mahokl mě i Asunu zarazila.
„Balista.“
„Ech? …T-to je nějaký přístroj na kávu?“
„Je to větší verze samostřílu.“
Šokovaně jsem se zaklonil a Asuna mě zatahala za pravý rukáv.
„Hele, Kirito, co je to?“
„Ba-balista, no, ve zkratce… je to nepohyblivá obří kuš. Jako dělo, ale nepoužívá střelný prach.“
„…C-co?!“ vykřikla tentokrát Asuna.


Část třetí

Když jsme vycházeli z teleportační brány na dvaadvacátém podlaží, zrovna zazněl zvon oznamující poledne.
Hlavní náměstí Coralu bylo tiché, neviděli jsme ani jediného hráče. A ani na třetím podlaží, v Zumfutu, nikdo nebyl, ale tady nebyla ani skoro žádná NPC. Jen málokdo by si myslel, že tohle je hlavní město tohoto podlaží.
„…Ach, tady jsem sbírala nějaké dřevo, no ano. Ale už je to skoro rok,“ povídala Mahokl po tom, co po mně a Asuně vyšla na kamenné dláždění náměstí. Pozorně si prohlížela okolí a nostalgicky pokračovala: „Nasbírala jsem tu spoustu kvalitního dřeva, div mi nepřetékalo z inventáře, takže jsem si půjčila zákoutí obchodu NPC a tam udělala stůl. Jelikož jsem ho hned tam a tehdy i dala do distribuce, zapomněla jsem si ho zapsat do účetní knihy.“
„…Takže jsi tak kvalitní stůl udělala už před rokem?“ zeptala se Asuna, zřejmě překvapená. Řemeslnice se spirálovitými brýlemi se zazubila.
„No, asi ano, ale taky se dá říct, že trvalo skoro rok, než jsem se z toho bodu dostala na maximální úroveň skillu. Tak, pojďme tedy do toho obchodu.“
Všichni tři jsme se přesunuli do onoho obchodu s nábytkem a stolem. Desku měl z jednoho kusu ořechového dřeva a stál sedm set tisíc corů. A stejně jako včera působil v obchodě velkolepě.
Jeho tvůrkyně k němu rychle přešla, sundala si z pravé ruky rukavici a pohladila desku. Zamumlala: „Není vůbec špatný.“ Pak poklepala na povrch stolu.
Objevilo se okno přístupné jen tomu, kdo dal produkt k distribuci. Mahokl užuž poklepávala na tlačítko k ukončení distribuce, ale rychle jsem ji zastavil.
„Ehm, po-počkej!“
„…Co je?“
„Chceš přestat prodávat ten stůl?“
„Ano. Po tom, co jsem říkala, by ti mělo být jasné proč.“
„To-to je pravda…“
To, co jsme od Mahokl slyšeli v jejím ateliéru v Zumfutu, bylo rozhodně dostatečným důvodem pro její izolaci. Nejlepší by bylo, kdyby zatím své obchody zastavila a nějakou dobu se skrývala, bylo by to tak pro ni nejbezpečnější. S Asunou jsme ji našli právě díky tomuto stolu – ačkoli jsme do toho zapojili i průzkumné schopnosti Krysy Argo.
Přesto se mi ale nechtělo vzdávat, když jsem si vzpomněl na včerejší Asunin výraz v momentě, kdy ten stůl našla. Naneštěstí jsem ale nemohl jen tak utratit sedm set tisíc corů za kus nábytku.
S pocitem, že jsme svoji teprve tři dny a už je testována má „spolehlivost manžela“, jsem zaúpěl. Asuna se zachichotala a lehce mě poplácala po rameni.
Naklonila se k mému uchu a zašeptala: „Děkuju, Kirito. Ale i jen ta myšlenka stačí.“
„J-jo, ale i tak…“
„Až si naspoříme, můžeme se vrátit a koupit ho.“
„E-ehm…“
Mahokl náš rozhovor sledovala zpoza silných sklíček a znovu se usmála.
„Vy dva.“
„A… ano?“
„Nebude mi vadit ho prodat s devadesátiprocentní slevou.“
„Ach… deva… co, coo?! Devadesát procent?!“
Skoro jsem nadskočil. Mahokl zapíchla pravým ukazováčkem dopředu.
„A samozřejmě udělám i to houpací křeslo, které jste si chtěli objednat. Ale mám podmínku.“
„…Sa-samozřejmě… Jakou…?“
„Budete muset nasbírat všechny předměty, o které si řeknu!“

Dočasně zrušila odprodej stolu, který byl už ale v podstatě prodán. Doprovodili jsme Mahokl zpět k teleportační bráně, vracela se na třetí podlaží. Podívali jsme se na malý svitek papíru, který nám truhlářka dala.
Bylo tam pět typů předmětů-materiálů. Všechny byly celkem vzácné, ale měli jsme s tím jiný problém.
„…To jsou nejspíš materiály na balistu, viď…?“ zašeptala Asuna. Krátce jsem přikývl.
„Jo, určitě. Ale nevím proč… Svůj poslední ateliér přece opustila a skryla se na třetím podlaží, protože ji nechtěla vyrábět…“
„Hmm… no, prozatím bychom se měli vrátit domů a najíst se, co říkáš?“
Slova mé ženy probudila zapomenutý prázdný žaludek a já rychle odpověděl: „Jo!“

Ingredience jsme koupili ve vesnici. Do dřevěného domku jsme se vrátili po cestě podél pobřeží jezera. Když jsme se před domem s Asunou vzali, bylo pět odpoledne dvacátého čtvrtého října. Teď byla jedna hodina šestadvacátého, takže svoji jsme nebyli ještě ani dva celé dny.
Když jsem ale uviděl střechu a její nezdobený komín za kopcem, sevřela se mi hruď. Asuna se možná cítila podobně. O něco pevněji mi sevřela ruku.
„…Je hezké mít domov, nemyslíš?“
Objal jsem ji kolem ramen a odpověděl jsem, hlavy jsme měli těsně vedle sebe: „Jo. Jako bych konečně pochopil, co znamenají slova ‚hráčský domov‘.“
„Ano… je to náš domov, že?“
Asuna mi ukázala poklidný výraz, který jako by zahaloval silnou tužbu. Dlaní jsem přikryl její levou tvář a přitiskl jsem své rty na její. Během našeho dlouhého polibku její rty němě řekly „miluji tě“.
Ráno jsme šli společně ven, prošli různými místy a teď se vrátili domů. Nikdy jsem necítil nic radostnějšího, nezažil nic zábavnějšího a žádná chvíle mi nebyla dražší.
„Miluju tě… opravdu moc, Kirito…“
Vší silou jsem objal její štíhlé tělo, zatímco šeptala chvějícím se hlasem.


Část čtvrtá

Dali jsme si snídani složenou z prosciutto crudo, sýra a listů salátu mezi dvěma krajíci žitného chleba ve stylu sendviče croque-madame s volským okem nahoře. Po snídani jsem z náprsní kapsy košile vytáhl lísteček.
Podle seznamu jsme měli nasbírat tyto předměty:
  • Ingot soliditu 30 ks
  • Ingot akutitu 30 ks
  • Poleno starého týkového dřeva 10 ks
  • Šlacha Horského draka 8 ks
  • Tuk legendárního medvěda 8 ks

První dvě položky byly ingoty vzácného kovu, to prostřední bylo dřevo nejspíš stejně tak vzácné, čtvrtý předmět se dal nasbírat ze zemních draků a pátý… to byl předmět se vskutku nostalgickým jménem.
Asuna přinesla dva šálky s kávou, ze které se ještě kouřilo, posadila se vedle mě a podívala se mi přes rameno.
„…To poslední je to, že ano… na čtvrtém podlaží…“
„Mělo by. Kdo by si pomyslel, že zase budeme bojovat s tím medvědem šlehajícím plameny…“
Upíjel jsem kávu a vracely se mi dávné vzpomínky.
Tuk legendárního medvěda je vzácný materiál potřebný k výrobě gondoly, kterou se pak můžete přesouvat po čtvrtém podlaží, podlaží jezer a kanálů. Padal z obřího medvěda, který vydechoval plameny, Magnatheria, ale když jsme s ním bojovali poprvé, byla to katastrofa.
Po téměř dvou letech jsme ale měli úrovně kolem 90, předtím asi 15. I ten hrozivě děsivý Magnatherium zemře nejspíš hned po prvním skillu meče.
A ani jsme s ním nemuseli bojovat, ale koupit Tuk od hráčů… to mě napadlo, těsně poté jsem ale uslyšel Asunino tiché „hmm“.
„…Copak?“
„Hmm… jsem ráda, že na ten stůl máme devadesátiprocentní slevu… ale je vážně v pořádku, abychom ty materiály sesbírali…?“
„Hmm,“ zamyslel jsem se tentokrát já.
V tom, jak se Mahokl chovala, byl zvláštní rozpor. Přeci jen – vyklidila svůj ateliér na vyšším podlaží a přesunula se do nižšího Zumfutu, protože nechtěla vyrábět tu kompoziční zbraň, balistu, kterou sama našla. Tak nám to alespoň řekla.
V SAO byl vážný nedostatek střelných zbraní. Nechyběla tu jenom magie, ale i zbraně obvyklé v jiných RPG, jako třeba luky a šípy.
To se hodilo k hernímu stylu, kdy se tvůrci snažili přimět hráče k boji zblízka. Vysvětlení ale bylo i v herním příběhu.
A to – že kdysi dávno žili lidé, elfové a trpaslíci ve svých národech na velké zemi. Pak se ale odehrála katastrofa „Velké rozdělení“, která oddělila mnoho měst a vesnic, včetně hlavních měst národů, od země a udělala z nich kruhy, které se nad sebe naskládaly jeden na druhý a začaly se vznášet v nebi, tak vytvořily obří zámek. Od té doby byly ztraceny magické síly a šípy vystřelené z luků nedokázaly letět rovně.
Vzpomínal jsem na rytířku temných elfů, která nám tento příběh pověděla. Při tom jsem poznamenal: „…Kdyby byly balisty skutečné a použitelné, hrou by to otřáslo. Nevíme, jestli bychom ji mohli vzít do místnosti bosse, ale určitě by změnila způsob, jakým bojujeme s terénními bossy a tak. Chápu, že proto je Mahokl tak nejistá… kdyby ti Svatí draci z přední linie nebo Aincradská osvoboditelská síla zjistili, že ona je jediná, kdo to dokáže vytvořit, nikdy by jí nedali pokoj.“
„Pravda… oni jsou ten typ lidí, kteří jsou pro dohrání hry schopní udělat cokoliv až na PK, takže by ji možná i někde uvěznili,“ přikývla vážně Asuna, při tom zase jednou působila jako zástupce vůdce Rytířů krve.
Mahokl, dívka, která vkládala tolik vášně do vyrábění vysoce kvalitního nábytku, by nesnesla, kdyby ji někdo nutil vyrábět jen balisty, zbraně. Nikdo ji nemohl vinit, že se rozhodla se skrýt ještě předtím, než se zdvihl nějaký povyk.
Tak proč nám o té balistě vůbec říkala?
A proč nám dala podmínku, že jí máme nasbírat vzácné materiály, které jsou nejspíš k výrobě balisty…?
„…Co budeme dělat, Kirito?“
Asi deset vteřin jsem nad tím přemýšlel, ale pak jsem vydechl a odpověděl jsem Asuně na otázku: „Uděláme to. Ne kvůli tomu stolu, ale… Mahokl má určitě nějaký plán. Kdyby to začalo být nebezpečné, prostě to zastavíme.“
„…Hm, dobře. Tak bychom se měli připravit.“
Přikývl jsem a postavil jsem se. Asuna mávla pravou rukou a přivolala si menu.
Chvíli si upravovala postavičku s vybavením. Obyčejný svetr a sukni vyměnila za rytířský živůtek, jasně bílý s červenými dekoracemi.
Naposledy jsem ji tak viděl teprve před dvěma dny, ale přesto jsem náhle nemohl mluvit z toho, jak mě přemohly její krása, půvab a šarm.
Zatočila se a lem její sukně se lehce nadzvedl.
„Kirito, měl by sis pospíšit a…,“ zvládla Asuna říct předtím, než jsem natáhl ruce a přitáhl si ji k sobě.
„Ale no tak, teď ne, musíme nasbírat ty předměty, takže…“
Pomalu jsem přejížděl rty přes její zátylek, její tvář mezitím rudla. Zašeptal jsem: „To nevadí. Ty nasbíráme v pohodě za tři hodiny.“
„Jak jako že to nevadí… nn…“
Do jejích výdechů se pomalu vkradlo teplo a její tělo se zachvělo…

(Pokračování příště)

6 komentářů:

  1. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Příště se vyjadřuj slušně, děkuji. O takové výrazy tu vážně nestojím.

      Vymazat
    2. Sry : (
      Polepšim se

      Vymazat
    3. Oprava:
      Je zajímavé jak se z nesociálního a zatvrzelého gamera stal najednou takový balič.

      Vymazat