čtvrtek 16. srpna 2018

Barkarola pěny, část třetí

Korekturu provedl Kioshi, díky moc!

Myslel jsem, že ten úkol bude osina v zadku, ale mýlil jsem se.
Nebyla to jen osina v zadku. Byla to nepopsatelná, monumentální a bezprecedentní osina v zadku. Jedině tak lze popsat náš první úkol na čtvrtém podlaží – Dávný loďař.

„Hele… stejně ji na žádné jiné podlaží vzít nemůžeme, tak co takhle malý kompromis?“ prosil jsem, ale Asuna o tom nechtěla ani slyšet.
„Ne. Jestli nám má udělat loď, tak nám udělá tu nejlepší.“
„No dobře. Mimochodem, loď je možná trochu moc okázalé slovo. Gondoly jsou spíš čluny.“
„Fajn, bude to ten nejlepší člun!“
Šli jsme nočním lesem.
V betě připomínal les na jih od Rovie spíše suchý a osamělý troud, ale teď byl plný života. Větve a listy v podstatě znemožnily pohled na nebe a dost se podobaly lesům třetího podlaží, jen půda pod našima nohama se lišila. Hustý a mokrý mech polykal při každém kroku podrážky našich bot, a tak byla chůze lesem celkem náročná. A navíc byly všude různé říčky a studánky, během tří hodin našeho hledání jsem už čtyřikrát omylem šlápl do hluboké vody.
Nedával jsem pozor, kam šlapu, protože jsem cestou koukal nahoru. Nahoru koukala i Asuna, ale nevšiml jsem si, že by šlápla do vody nebo zakopla o kořeny stromů. Musela mít vysokou odolnost proti klopýtání nebo skvělý stat Štěstí ve skutečném životě.
Pokud to druhé, už jsme náš cíl měli dávno najít, pomyslel jsem si naštvaně. Nesnažili jsme se najít lahodné ovoce a oříšky nebo úly plné sladkého medu. Hledali jsme čtyři rýhy od drápů v kůře stromů – teritoriální značku šedého medvěda, který tomuto lesu vládl.
Od začátku průzkumu lesa jsme už porazili více jak deset černých medvědů normální velikosti. Starý loďař po nás totiž chtěl „medvědí tuk“, takže by nám klidně stačil tuk těch obyčejných černých medvědů. V tomhle úkolu si o náročnosti rozhodoval sám hráč – nebo sama hráčka.
A Asuna se zarputile rozhodla, že získáme tuk krále lesa, o jehož existenci se stařec krátce zmínil. Bylo velmi pravděpodobné, že kvalita donesených předmětů ovlivní kvalitu člunu.
„Ale trochu mě to překvapilo. Nemyslel jsem si, že ti na takových věcech tolik záleží, Asuno,“ poznamenal jsem a ve světle měsíce se snažil najít rýhy od drápů. Odpověď přišla zprava.
„Jakých věcech?“
„Ach… v RPG se podobné scénáře odehrávají často. Abys výzvu dokončila, nemusíš se snažit o co nejlepší výsledek, hráč si může sám rozhodnout, jak náročné něco bude. Asi by se dalo říct, že záleží na perfekcionismu hráče?“
„No, nelíbí se mi, že to zní, jako bych musela mít všechno tip-ťop… a o herních mechanikách jsem vůbec nepřemýšlela. Jen mě napadlo, že ten stařík je sice nabroušený a nepřátelský, ale možná chce jen vyrobit ještě jednu dokonalou loď.“
„…Aha.“
Teď už nemělo cenu s ní smlouvat o kompromisech.
Před třemi hodinami a něco se nám úspěšně podařilo změnit vykřičník nad hlavou starého NPC na otazník. Dlouze vydechl dým z dýmky.
„Už nejsem loďař. Cech lodních dopravců reguluje všechny materiály, které loďař k výrobě lodi potřebuje. Ale pokud byste ji i tak chtěli… napřed běžte do lesa na jihovýchodě a sežeňte medvědí tuk, kterým se utěsní dřevo, aby jím neprotekla voda. Pokud ale narazíte na medvědího krále, utečte a zachraňte vlastní životy. I když jeho tuk by byl určitě nejlepší…“
V té řeči bylo hned několik věcí, které mě zaujaly, ale stařec zavřel oči a zřejmě to nechtěl dál rozvádět, takže jsme z domu odešli, zavolali jsme si další gondolu a pak jsme jižní bránou odešli z města a vyrazili k místu, kde jsme teď.
Medvědí král v betě existoval a já ho tehdy podle rýh od drápů stopoval, ale nakonec jsem ho nenašel. Podle toho, co jsem slyšel, rozdrtil hněv medvěda i plné šestičlenné party.
Stopovat tak smrtícího protivníka ve dvou bylo děsivé, ale měli jsme mnohem vyšší úroveň, než jsem měl já touhle dobou v betě. A medvěd je medvěd. Nebude na nás chrlit oheň nebo jed a nepoužívá skilly meče. Útočná schémata se nebudou zase tolik lišit od obyčejného medvěda… snad… ale bylo by lepší, kdyby Asuna ten šílený nápad nechala být… a zase jsem dostával hlad…
Už jsem viděl stovky stromů a moje mysl oscilovala mezi optimismem a pesimismem, když jsem konečně uviděl…
„…“
Čtyři zřejmé hluboké horizontální rýhy. Podíval jsem se na Asunina záda a po krátkém zaváhání jsem na ni promluvil.
„Mám je.“
„Co, vážně?!“
Hned doběhla zpátky ke mně a podívala se na místo, na které jsem ukazoval. Tvář se jí blyštila očekáváním.
„Máš pravdu! Takže když u tohohle stromu počkáme, nakonec sem přijde?“
„Nejspíš.“
„Tak si tu tedy odpočineme. Musíme si zkontrolovat… naše… lektvary…“
Její rychlé povídání zpomalilo, až zastavilo úplně, takže jsem se na ni podíval, abych zjistil, co se děje. Asuna se dívala na čerstvé rýhy a přitom se mračila. Když znovu promluvila, byla o třicet procent tišší.
„…Ehm, Kirito? Ty rýhy jsou na tom stromě o dost výš, než jsem čekala…“
„Co?“
Znovu jsem se podíval rýhy a ze země spočítal jejich výšku. Čtyři… pět… šest… sedm metrů vysoko.
„…Jaký medvěd škrábe stromy tak vysoko?“
„No, nejspíš medvěd, který má ve stoje… sedm… metrů…“
„…To nezní moc jako medvěd…“
Náš rozhovor byl stále tišší a tišší. Za námi se ozvalo těžké bum, které otřáslo lesem.
Pomalu jsem se otočil, děsila mě představa toho, co bych mohl spatřit. Jen několik centimetrů daleko jsem uviděl stín malé hory.
Každý šedý chlup byl silný jako jehla. Červené oči se leskly ve tmě. Z tlamy čouhaly dravé tesáky. Z končetin silných jako kmen stromu čněly drápy jako dýky. A na čele byly černé, ostré a lesklé… rohy.
„…Jo, medvěd to není. Má rohy,“ zamumlal jsem. Nad stvořením, které vypadalo jako medvěd, ale medvěd to nebyl, se objevil tmavě karmínově červený kurzor se jménem Magnatherium.
„Grglololo…“
Zavrčení, které zvíře vydalo, se medvědímu vůbec nepodobalo. Otřáslo se a postavilo na zadní. Trup medvěda, který vypadal, že se tyčí až do nebe, zablokoval měsíční svit a nás ponořil do temnoty. Ty svítící oči na úplném vrcholku černého stínu vážně vypadaly, že jsou alespoň sedm metrů vysoko.
„…Buď klidná, Asuno,“ šeptal jsem zběsile. „Když je tak veliký, nemůže být moc hbitý. Vždy měj mezi sebou a jím strom, aby na tebe nemohl zaútočit.“
Tohle jsem řekl, protože černí medvědi, se kterými jsme bojovali, rádi útočili přímo. Moje parťačka přikývla a oba jsme tasili své zbraně. Asunin Rytířský rapír +5 a moje Žíhaná čepel +8 začaly slabě zářit.
Magnatherium v odpověď na světlo znovu zavrčel a otevřel svou obří tlamu. Asuna i já jsme odskočili dozadu a schovali se za velký a starý strom. Pokud Magnatherium vyrazí hlavou proti jeho kmeni, na okamžik ho to ochromí. Pak ho oba zasáhneme jedním skillem a podíváme se, kolik zranění mu to udělilo.
Můj nápad byl během jediné vteřiny rozdrcen.
Hluboko v Magnatheriově hrdle zablikalo červené světlo. Byl to krásný, ale smrtící efekt, který jsem v betě viděl až mnohem později – ale od doby, co jsme byli uvěznění v této smrtící hře, jsem ho viděl poprvé.
Efekt odhalující ohnivý dech.
Hned jsem se vzdal nápadu, že bychom se skryli za kmenem stromu. Na rozdíl od bleskového dechu, kterým vládl Asterios, tauří král z druhého podlaží, se oheň částečně dostal i za překážky. I kdyby strom plameny přestál, nás by klidně mohl spálit na popel.
Možná tedy útěk do strany. Ale červené oči Magnatheria nás pozorně sledovaly. Pokud vyběhneme do strany, prostě změní směr svého plamene. Musí být možné se mu vyhnout nějak lépe…
„Tudy!“
Náhle mě políbila múza. Levou rukou jsem popadl Asunino štíhlé tělo a skočil jsem přímo dozadu. Jeden, dva, tři kroky – a byl jsem na správném místě. Byla to jedna z mnoha studánek v lese, které mě během našeho hledání iritovaly.
Zrovna ve chvíli, kdy jsem bez váhání skočil do malé, ale hluboké studánky, vylétly z Magnatheriovy tlamy oranžové plameny.
Celé tělo mi obklopila studená voda a hladina vody zčervenala. Strčil jsem Asunu až ke dnu studánky a sám jsem se snažil potopit se co nejhlouběji.
Plameny vodu olizovaly asi pět vteřin, původně téměř mrazivá voda teď byla vlažná. Chvíli jsem se bál, aby voda nakonec nezačala vřít, ale když už byla voda teplá asi jako ve vaně, dech ustal. Jakmile hladina nad námi ztmavla, vyskočili jsme ven.
Když Asuna dopadla na pevnou zem, dlouhé vlasy i plášť měla zcela promočené. Zamumlala: „To medvěd rozhodně není.“
„Rozhodně ne,“ souhlasil jsem a rozhlížel se po okolí.
Magnatherium se nepohnul, ale terén před ním zčernal a kouřilo se z něj. Strom, který jsem chtěl původně využít jako skrýš, ještě stál, ale byl ožehlý a část kůry zpopelněla. A plameny se dostaly i na zadní část kmene, přesně jak jsem se obával.
„Co myslíš? Neutečeme?“ zeptal jsem se, uvědomoval jsem si, jak nebezpečné je čelit tak smrtícímu protivníkovi, aniž bychom se předem nějak připravili nebo o něm něco věděli. Asuna ale hned nepřikývla.
„…Nemusíme s ním bojovat, ale chci získat aspoň nějaké další informace. Chci zjistit, co má za útoky, abychom ho příště porazili.“
„…“
Pozorně jsem sledoval Magnatheria, který se asi dvacet metrů od nás pomalu pohyboval, a rychle jsem přemýšlel.
Pokud budeme mít poblíž studánku, do které budeme moci skočit a vyhnout se ohnivým útokům, tak asi není třeba dávat si pozor na další zvláštní schopnosti. Jeho fyzické útoky budou určitě dost nebezpečné, alespoň to tak podle těch drápů jako dýky vypadá, ale před těmi se můžeme skrýt za stromy.
„…Dobře. Začneme ustupovat zpět k městu a cestou nasbíráme pěkná data.“
„Dohodnuto.“
Magnatherium začal mezitím postupovat kupředu. Napřed šel pomalu po čtyřech, ale jako by někdo zmáčkl čudlík, najednou se rozeběhl. Při pohledu na zvíře vysoké asi čtyři metry – tedy zhruba tak veliké jako Vyboulený býk z druhého podlaží – běžící a dupající po zemi jsem cítil hrůzu.
„Má i vlastní jméno, začínám si myslet, že je to vlastně terénní boss!“
„Přinejmenším to rozhodně není medvěd!“ zasyčela Asuna, zatímco jsme utíkali pryč. Přeběhli jsme napravo od Magnatheria, doufali jsme, že se tak vyhneme jeho útoku, ale on se prostě otočil a běžel za námi.
Neběželi jsme však naslepo. Jakmile jsme se dostali do míst, kdy mezi námi a ne-medvědem stál starý veliký dub, zůstali jsme na místě.
„No tak… jen se ukaž!“
Pokud do dva metry širokého stromu narazí hlavou, na několik vteřin ho to zastaví. Ale o dvě vteřiny později zvíře moji výzvu přijalo.
„To není možný!“
Magnatherium běžel přímo proti nám a narazil do stromu v maximální rychlosti, jak jsem čekal. Ale ty silné krátké rohy na jeho čele rozdělily široký kmen na tři části, jako nějaká děsivá obří sekera.
Útok to na naštěstí na chvíli zastavilo, ale ďábelského medvěda to neochromilo. Na druhé straně pomalu se naklánějícího stromu mocně zařval.
„Gjazgruoáááá!!“
Z jeho řevu mi v uších zvonilo. Zašeptal jsem k Asuně: „Hele, jací jsou přirození nepřátelé medvědů?“
„Tak zaprvé, tohle medvěd není… ale větší medvědi nepřátele nemají. I když je jednou za čas zabije tygr nebo kosatka.“
„N-no, to je prostě skvělý. Co slabiny?“
„Proč se ptáš mě? Ehm… myslím, že jsem kdysi někde četla, že mají citlivé čumáky…“
„Čumák,“ zopakoval jsem a pozorně jsem se zadíval na Magnatheria, který se znovu začal pohybovat.
Čelo zvířete bylo chráněno těmi tvrdými rohy, ale černý čumák byl bezbranný. I na všech čtyřech byl ale více jak tři metry vysoko, takže mečem ho nezasáhnu. Kdybych použil skill meče typu skoku, možná bych ho zasáhl, ale pokud na můj útok zareaguje a postaví se, jsme nahraní.
„Co bych dal za nějaká pěkná kouzla, ledovou magii s fyzickými efekty, třeba seslání obřích rampouchů. To bych mu dal párkrát kritický zásah…“
„Co kdyby sis raději nepředstavoval nemožné a místo toho se rozhodl, co budeme dělat?!“ opáčila Asuna a rozdrtila mé křehké naděje a sny. Otevřela okno své mapy. Měla ji nastavenou pro členy party, takže jsem se naklonil a podíval se.
Byli jsme teď uprostřed lesa jihovýchodně od Rovie. Na severu a východě se tyčily strmé útesy, za kterými tekla řeka. Mapa byla z velké části šedá, ale pokud mi paměť z bety sloužila, útesy jsou i na jihu. Z vrchu útesu to dolů bylo alespoň padesát metrů, takže i pokud dole řeka je, nevím, jestli bychom pád přežili.
Takže skočit do řeky, abychom utekli, mezi naše možnosti nepatří. Musíme z lesa odejít na západě a uniknout do bezpečí Rovie…
„Hele.“ Asuna mě zatahala za rukáv, z mapy jsem zvedl oči k její tváři. „Vypadá to, že po tom ohnivém dechu a úderu do stromu je na chvíli nehybný.“
„…“
Podíval jsem se na Magnatheria. Obří medvěd, který teď vyvrátil strom jen svými rohy, byl přímo ochromený, ale stál na místě, kde vrčel a bručel. Kdybychom se k němu přiblížili, určitě by zaútočil, ale Asuna měla pravdu v tom, že po tom dechovém útoku i útoku proti stromu se na chvíli přestal hýbat.
Pokud bychom toho využili, možná nebude zase tak těžké mu utéct.
„To je slabina číslo jedna… pokud se tomu tedy dá říkat slabina,“ zamumlal jsem.
Je to užitečný návyk, kterého můžeme využít při úniku, ale pokud se ho budeme snažit porazit, k ničemu nám nebude – stále se k němu musíme přiblížit. A je tu jen omezené množství stromů dost velikých na to, aby medvěda zastavily. Pokud se nebudeme přesouvat, nakonec je porazí všechny…
Tehdy jsem si všimnul něčeho zvláštního.
Nemělo to nic společného se mnou, Asunou ani Magnatheriem. Kousek od zvířete ležela část padlého kmene, ačkoli kořeny a větve stromu se už roztříštily jako sklo a zmizely.
Byl to herní objekt, který spadl na zem, ale nezmizel a zůstal tu. Takže je to předmět, který lze zvednout.
„Hele, Asuno, kolik místa máš v inventáři?“ zeptal jsem si, protože jsem si vzpomněl, že má inventář plný spodního prádla.
A zdálo se, že Asuna ví přesně, na co myslím.
„Mám dost místa. Přece jsem ti říkala, že většinu toho oblečení, které jsem ušila kvůli úrovním v Šití, jsem vrátila zpět na látku, ne?“
„Ach, no jo. Jasně. No, pokud by ti to nevadilo, tak bych toho medvěda odlákal a ty bys zvedla tamtu kládu u jeho nohou a podívala se na jméno předmětu a jestli na něj máš dost místa?“
Dívala se na mě podezřívavě, ale nehádala se se mnou.
„Dobře.“
V tu chvíli Magnatherium znovu ožil. Od nárazu do stromu uběhlo asi padesát vteřin. Pokud mě neklamala paměť, tak po dechovém útoku se zastavil na asi pětadvacet vteřin. Pokud těch pauz využijeme, určitě to na útěk bude stačit.
Poplácal jsem ji po levé paži, abych jí vyjádřil podporu, a vyběhl jsem zpoza křoví, za kterým jsme se schovávali.
„Tady jsem, ty přerostlej méďo!“ zakřičel jsem a běžel jsem okolo pravého boku monstra. Magnatherium se otočil tak hbitě, že to vůbec neodpovídalo jeho obřímu tělu, a vyběhl za mnou, při každém jeho kroku se otřásla zem.
Nepoužíval teď útok, takže byl o něco pomalejší než já. Problémem ale byla zrádná půda, tvořená mokrým mechem a propletenými kořeny – hrozilo mi, že každou chvíli uklouznu nebo zakopnu. Vedl jsem medvěda na sever, a co možná nejvíc jsem si dával pozor na zemi pod nohama.
Jakmile jsem byl asi třicet metrů od Asuny, zastavil jsem se a otočil se.
Neočekával jsem, že zvíře porazím na první pokus, ale chtěl jsem alespoň vyzkoušet, jak s ním bojovat. Sevřel jsem Žíhanou čepel a čekal, až se ke mně medvěd přiblíží.
„Gjogrugul!“ zařval, vůbec nezněl jako savec. Jeho pravá přední tlapa vylétla vysoko do vzduchu, končetinu měl silnější, než je lidské tělo.
Drápy se v měsíčním svitu hladově zaleskly.
Začala se na mě snášet tlapa. Použil jsem proti ní skill meče Příčné seknutí. Široká čepel, světle modře zářící, se ve vzduchu střetla se čtyřmi drápy. Pažemi, rameny, boky a nohami mé postavy projela hrozivá nárazová vlna.
Silný náraz mě odhodil a já narazil zády o strom, ale stále jsem stál.
Magnatheria to samozřejmě neodhodilo, ale jeho přední tlapa stále kvůli úderu mého meče visela ve vzduchu. Takže aspoň můžu mečem odrazit obyčejný útok. Má Žíhaná čepel +8 má ale čtyři body k Ostrosti a čtyři k Odolnosti, takže slabší meč by náraz nepřestál.
Ujistil jsem se, že mi nohy slouží, a podíval se na naše HP linky. Protivník byl samozřejmě neporaněný. Mně se HP trochu snížilo z nárazu do stromu, ale nebylo to nic vážného.
„Teď je řada na mně,“ zavrčel jsem a udělal jsem krok dopředu.
Magnatheriovy oči se červeně zaleskly, i když mé výzvě nemohl rozumět. Odfrkl si a zvedl obě přední nohy ze země, pomalu se postavil.
Došlo mi, že zase použije ohnivý dech, a podíval jsem se za sebe. O kousek dál byla malá modrá vodní hladina. Pokud do ní skočím, zase se ohni vyhnu jako posledně, ale strach mi nedovolil se pohnout z místa.
Obří šedé monstrum veliké sedm metrů se sípavě nadechlo jako měch a otevřelo tlamu dokořán.
V tu chvíli jsem vyběhl dopředu, ne dozadu. Věděl jsem, že pokud se pokusím vyhnout, nepovede se mi to, ale ještě jsem nevyzkoušel jeho záda. Jakmile jsem byl na půli cesty k medvědovi, všiml jsem si periferním viděním, že je nade mnou červené světlo. Dál jsem běžel plnou rychlostí, vyhýbal jsem se dechu, který se na zem snášel s dalším řevem, ze kterého div nepraskaly ušní bubínky.
Když plameny zasáhly zemi těsně za mnou, vytvořily žhnoucí zadní vítr, který mi narazil do zad.
„Jaauuuu!“ zaúpěl jsem, ale toho popohnání jsem využil k tomu, abych překonal posledních několik metrů a proběhl přímo pod jeho nohama o velikosti kmene stromu. Jakmile jsem byl za medvědem, zabrzdil jsem a otočil se.
Medvěd se neotočil, přesně jak jsem doufal. Zůstal stejně a dál foukal svůj ohnivý dech.
Tohle je má šance!
Dal jsem meč dozadu a vybral si cíl. Mířil jsem přímo na jeho krátký a medvědovitý ocas, veliký jako sud. Připravil jsem si skill meče Nadzvukový skok.
Meč v temnotě zazářil žlutozeleně. Nechal jsem automatickou podporu herního systému, aby mnou pohnula kupředu. Zasáhl jsem ocas medvěda, který byl asi tři metry nad zemí.
Náraz příjemně narazil na odpor. Obří tělo medvěda se prohnulo a ohnivý dech se náhle zastavil, zanechal za sebou několik malých plamínků, které vzduchem padaly na zem.
Udělal jsem salto vzad a dopadl jsem na zem. Medvěd znovu zaječel.
„Zigjarl!!“
Položil tlapy na zem a rozeběhl se kupředu. Jakmile byl dostatečně daleko ode mě, otočil se zpět.
V očích měl teď rudý spalující hněv – ocas je zřejmě jeho slabinou. Podíval jsem se na jeho kurzor a všiml si, že jeho HP se snížilo – ne o moc, ale o dost.
„…Pěkný!“
Sevřel jsem pěst z radosti z prvního pořádného snížení jeho HP.
„Ne, zase tak pěkné ne,“ ozval se hlas zezadu. Otočil jsem se doleva a uviděl jsem, jak mě má dočasná parťačka sleduje chladným pohledem.
„Řekls, že utečeme, a teď s tou věcí bojuješ?“
„Ehm… ne, jen sbírám informace,“ začal jsem vysvětlovat, pak jsem si ale vzpomněl, o co jsem ji před chviličkou požádal. „Nojo. Co to poleno?“
„Zvedla jsem ho a dala si ho do inventáře. Nejspíš se mi jich tam vejde ještě tak pět. Jmenuje se to Vznešené dřevo.“
„…“
Tu informaci jsem zpracoval během chvilky. „Určitě je to další materiál na gondolu, po tom medvědím tuku.“
„Co…?“
„No, tebe už možná nebaví, jak tyhle věci odhaduju, ale tohle je určitě jeden z těch úkolů, který tě nutí jít na jedno místo vícekrát. Odneseme tomu starci medvědí tuk a on nám řekne, že teď potřebuje dřevo. Pak bude chtít ještě nejspíš jednu nebo dvě věci, které seženeme tady v lese.“
„Takže… i dřevo bude normální a nějaké lepší, stejně jako tuk?“ zeptala se Asuna. Zase jednou hned vše pochopila.
„Normální dřevo určitě získáš, když setneš jakýkoli starý strom sekerou. Ale lepší dřevo získáš, hádám, jen ze stromů tak velikých, že na jejich setnutí potřebuješ skill Dřevorubectví.“
„…Tak to si ten skill musíme udělat.“
Asuna vážně chtěla udělat vše pro to, abychom měli ten nejlepší možný člun. „Ach, ale to poleno, které jsem zvedla, se jmenuje Vznešené. Neznamená to, že je vlastně dost dobré?“
„Jo. Aha, takže je tu způsob, jak to luxusní získat i bez skillu Dřevorubectví. Prostě musíš použít přerostlého méďu…“
Jakmile jsem to dořekl, vzpamatoval se přerostlý méďa z poranění svého zraněného ocasu. Rozeběhl se k nám po všech čtyřech a sklonil hlavu v přípravě na další útok s rozběhem.
„Už běží! Najdi velký strom…“
„Tamhle,“ ukázala Asuna na jihozápad, já mezitím pozoroval medvěda. Vskutku našla strom stejně veliký jako ten, který medvěd před chvílí zničil. Strom se vznešeně tyčil proti noční obloze.
„Dobře, teď ho musíme přimět…“
„Zaútočit na strom, vím. Pak já zvednu kládu a ty ho navedeš k dalšímu velkému stromu. Jasný.“
„Ach… do-dobře.“

Takhle motivovanou jsem Asunu ještě nezažil. Dávala většinu rozkazů a společně jsme nakonec způsobili celkem dvanáct kolizí medvěda do stromu.
Z každého stromu padal náhodný počet Vznešeného dřeva, nula až tři, což v nás vyvolávalo jak frustraci, tak nadšení. Jakmile jsme si na navádění medvěda zvykli, měli jsme kapacitu inventáře v podstatě plnou. Zoufal jsem si jako každý ostřílený hráč: Kéž bych si býval byl vybral Rozšíření místa v inventáři…
„Nevím, jestli to loďařovi bude stačit, ale víc už toho stejně neuneseme. Jakmile se zase posadí, utečeme a vrátíme se do města,“ zašeptal jsem ke své parťačce.
„Ještě ale nemáme ten tuk,“ poznamenala.
Zašklebil jsem se směrem k nebi. „Ja-jasně… sakra. A úkol nám nedovolí postoupit, pokud mu ho nedáme. A hádám, že smířit se s normálním medvědím tukem by…“
„Nepřichází v úvahu.“
„Jasně,“ souhlasil jsem zničeně. Využil jsem toho, že byl Magnatherium nehybný po útoku, a podíval jsem se na jeho HP.
Během naší opatrné manipulace jsem mu několikrát zaútočil na ocas a nohy. Bylo lákavé si myslet, že jsem ho  dostal na jen devadesát procent, ale pravda byla taková, že měl stále ještě téměř devadesát procent zdraví. Pokud chci zvíře skutečně porazit, musím zanechat uhýbání, kterého jsme dosud využívali, a bojovat s ním na blízko.
Magnatherium útočil jen tehdy, když mezi ním a jeho cílem byla dostatečná vzdálenost, ale zakusil jsem to, že ohnivý dech používá i na bezprostřední vzdálenost. Neměl jsem jistotu, že se mi vždy podaří proběhnout mezi jeho nohama, ani že vždy najdu jezírko. Podle toho, kolik tepla voda při těch pokusech absorbovala, bychom neměli zůstávat jen u jednoho a používat ho opakovaně.
Asuna mi četla myšlenky. „Tamhle jsou čtyři studánky kousek od sebe. Jestli je použiješ jednu po druhé, možná se budeš moci vyhýbat ohni.“
„Ach, super.“
Její pozorovací schopnosti a rozhodování byly prostě prvotřídní. Ale i tak jsem měl pochyby. Zeptal jsem se šermířky na něco, co mě už chvíli tížilo.
„Asuno. Nejsi prostě jen… tvrdohlavá, že ne?“
„Co…?“
Podíval jsem se na ni a vysvětlil to.
„Ten stařec chce postavit co nejlepší člun. Takže mu chceš donést nejlepší možné materiály – to jsi sama řekla. Ale pokud tě tohle nutí říkat hra, protože ji nechceš nechat vyhrát, nechceš mít pocit, že nejsi dost dobrá… pak bys s tím medvědem bojovat neměla. Vítězství v téhle hře, v tomhle světě, není dokončení úkolu s nejlepším výsledkem…“
„Vítězství je přežít,“ dokončila šeptem. „Neboj, nesoustředím se na výsledky. Moje největší motivace je to, že si myslím, že ty a já toho medvěda dokážeme porazit.“
V odpověď jsem se jen trochu pousmál.
„Tak mi něco slib. Až ti příště řeknu, že máš utéct, uděláš to hned a bez dohadů.“
„Dobře,“ odpověděla okamžitě. Byl jsem připravený – sledovali jsme smrtícího Magnatheria více jak dvacet minut a jeho útočné schéma nebylo zase tak složité. Pokud se budeme soustředit, vyhrajeme.
„Až dojde na boj na blízko, odrazím jeho útoky svými skilly a ty můžeš udělat Výměnu a jednou zaútočit. Nepokoušej osud, i kdyby sis myslela, že stihneš ještě jeden skill.“
„Jasně.“
„Takže… můžeme?“
Připravili jsme se ve stejnou chvíli, kdy se medvěd vzpamatoval. Zadíval jsem se na obří zvíře, které se k nám blížilo po všech čtyřech, a vypnul jsem všechny nepotřebné myšlenky.
Sevřel jsem svůj meč a odrazil se z promočené země, běžel jsem k těm několika jezírkům, která Asuna našla.

6 komentářů: