středa 1. srpna 2018

Barkarola pěny, část první

Korekturu provedl Kioshi  díky moc!

Středa 21. 12. 2022, 13:32
Poté, co jsme několik minut ztratili rozhovorem před dveřmi, jsme já – Kirito, šermíř na úrovni 16 – a má dočasná parťačka – Asuna, šermířka na úrovni 15 – byli prvními hráči v celé hře, kteří vstoupili na čtvrté podlaží vznášejícího se zámku Aincradu.
Čtvrté podlaží hry mělo v betě téma, které by se dalo vystihnout jako „pouštní kaňony“. Jak jsem Asuně vysvětlil, celá mapa se skládala ze sítě úzkých a navzájem se protínajících kaňonů, jež nešlo přelézt – museli jste cestovat skrz ně. To šlo pomalu a těžce, a navíc jste se v síti kaňonů mohli snadno ztratit.
Ale to, co jsme viděli teď, se od tehdejší krajiny nemohlo lišit více.
Schodiště ústilo na vrcholku strmého kopce. Terén jako takový byl tentýž, jaký jsem si pamatoval, ale štěrkovitá hnědorudá zem teď byla pokryta bujnou zelení. Rozhlížel jsem se kolem dokola pavilónu. Za námi stál jen jeden strom a v dohledu nebyla žádná monstra ani NPC.
Kopec byl široký asi třicet metrů a byl obklopen útesy, které se nad okolím zlověstně tyčily. Na jihovýchod a jihozápad vedly dvěma různými kaňony úzké cesty. Z jihozápadního kaňonu vytékal silný proud vody, který obkroužil kopec a pokračoval pryč jihovýchodním kaňonem. Takže dříve obyčejný kopec se stal ostrovem.
Už jsme až moc dobře věděli, že se plná verze Sword Art Online, vytvořená Akihikem Kajabou, změnila ve smrtící past, z níž nebylo úniku – a že se v mnohém liší od beta testu hry. Ale vzhled terénu se doposud nikdy tak drasticky nezměnil. Tohle už nebylo podlaží pouštních kaňonů.
Během bety se tu vlastně dalo cestovat jen skrz kaňony. Jestliže jsou teď zaplněny divoce proudícími vodními peřejemi, pak…
„Jak dlouho tu budeš stát?“ zeptala se mě Asuna a šťouchla do mě loktem. Vzpamatoval jsem se z efektu ochromení mysli a parťačce se omluvil.
„Ehm… promiň. Zamyslel jsem se.“
„Nechtěla jsem omluvu. Dost lidí čeká na to, až dojdeme k hlavnímu městu a aktivujeme teleportační bránu.“
„Ach, no jo. No… napřed bychom měli dát vědět Argo, že jsme porazili bosse.“
„Nerius, zlý ent“ byl bossem třetího podlaží a vypadal jako strom. Porazili jsme ho bez jediné oběti na životě teprve před dvaceti minutami, ale z labyrintu nešlo posílat zprávy, a tak o porážce bosse věděli jen členové přepadové skupiny. My jsme byli první, kdo došel k dalšímu podlaží a z labyrintu vyšel, a tak jsme museli informovat Krysu Argo, přední prodejkyni informací ve hře, že byl boss mrtvý – to aby to mohla rozšířit mezi zbytek herní populace.
Zvedl jsem ruku, abych otevřel herní okno, ale Asuna mi ji chytila.
„Já už jí dala vědět, zatímco jsi byl na výletě do Tramtárie.“
„Ach, dí-díky. To je od tebe hezké…“
„Teď bychom se měli vydat do toho hlavního města. Je jedno, jestli je v kaňonech voda nebo ne, ta cesta by měla být stejná, že?“
„Ehm, no… myslím, že jo…“
„Tak nás veď!“ plácla mě do zad. Musel jsem vyjít.
Odešli jsme z kamenného pavilónu a zamířili jsme k promáčené jižní straně kopce, pokryté mechem. Zastavil jsem se na břehu a sledoval jsem, jak voda rychle proudí.
Potok byl velmi čirý, a tak jsem viděl až k bílému písku na dnu, ale byl docela hluboký. Odhadoval jsem, že to bude aspoň metr osmdesát, ne-li víc. Tím rozhodně neprojdeme.
Asuna se zastavila vedle mě a také se dívala do řeky. Konečně pochopila, proč jsem byl tak zaražený.
„No moment… proč je to tak hluboké? Takhle na druhou stranu nepřejdeme.“
„To je pravda… vlastně nemyslím, že je tu nějaká druhá strana.“
„…Jak to myslíš?“
„Přesně tak, jak jsem to říkal. V betě se dalo mezi městy a labyrinty cestovat jen tak, žes procházela těmihle kaňony. Teď už jsou ze všech určitě hluboké řeky – jsou na celém podlaží.“
Šermířka se zamračila ještě o něco víc.
„Takže… teď tu není vůbec žádná cesta?“
„Přesně tak.“
„…“
Když jsem si to na vrcholku kopce uvědomil, trvalo mi dobré tři minuty, než jsem se zamyslel nad výzvou, která nás čekala. Asuně ale trvalo jen pět vteřin, než si to celé uvědomila. Rozhlédla se kolem.
„Co je na vrcholku těch srázů?“
Stejně jako ona jsem se podíval na strmé zdi, které kopec obklopovaly. Lesklá mokrá hornina se vertikálně tyčila asi třicet metrů a vrcholek srázu byl zahalen bílou mlhou.
„Nevím. Během bety se nikomu nepodařilo tam vylézt.“
„Takže je to vlastně bariéra určená systémem?“
„Ne tak docela. Ta skála byla dost drolivá, během lezení jsme prostě najednou spadli – já taky. A když spadneš třeba z půlky, je přistání smrtelné.“
„…Je zřejmě příliš nebezpečné to teď zkoušet, i když přistaneš ve vodě,“ zamumlala Asuna. Přikývl jsem. Nikdo nebude riskovat svůj život, jen aby zkusil, zda lze vylézt na vrcholek srázu.
Pak se znovu zadívala do vody.
„Takže se odsud můžeme dostat jen tak, že poplaveme.“
Nemohl jsem hned souhlasit. Podíval jsem se na její vybavení – tmavě červený plášť s kapucí, náprsní plát a koženou sukni.
„Ehm… už jsi tady v SAO někdy plavala, Asuno?“
„…“
Levou paží si z nějakého podivného důvodu zakryla tělo a zavrtěla hlavou.
„N-ne.“
„Aha. Tak mi dovol ti vysvětlit, v čem se plavání v SAO liší od plavání ve skutečném světě. Je třeba hodně trénovat, abys tu mohla dobře plavat, a ani když máš za sebou hodně tréninku, neznamená to, že by ses nemohla utopit.“
„Co se stane… když se začneš topit?“ zeptala se, výraz ve tváři měla napjatý. Má odpověď byla jednoduchá.
„Když se celé tvé tělo i hlava ponoří pod hladinu, začne ti klesat HP. Takže pokud nevyplaveš nad hladinu, zemřeš.“
Po tom vysvětlení se Asuna jen kousla do rtu. Znovu se podívala na modrou vodu a sesbírala odvahu: „O jak moc tréninku mluvíme?“
„No… to je člověk od člověka, ale mně to trvalo něco přes hodinu. A to bylo v mělčině, asi tak v metr hluboké vodě. Trénovat v takhle hluboké a pádivé vodě je příliš nebezpečné.“
„Aha… tak to bychom se asi měli vrátit na jedno z předešlých podlaží a najít bezpečné místo pro trénink,“ zamumlala s pohledem upřeným dolů. Snažil jsem se najít správnou odpověď, ale než jsem ji našel, přikývla a pokračovala.
„Tak to uděláme takhle. Ty odsud poplaveš do hlavního města. Já sejdu schodiště dolů na třetí podlaží. Na severu podlaží je pro takový trénink dokonalé jezero. Až budu připravená, použiju teleportační bránu na přesun sem, na čtvrté podlaží. Takže se naše parta na chvíli rozdělí,“ povídala, tempo její řeči bylo o něco rychlejší než obvykle. Zvedla ruku, aby si otevřela menu.
Tentokrát jsem za paži chytl já ji.
„…“
Oříškové oči mě pozorovaly. V jejích zorničkách se odráželo světlo tancující na hladině řeky, skrývalo emoce, které v očích byly.
I já, úplný ignorant, když došlo na osobní komunikaci, jsem poznal, že Asuna by odmítla návrh, že sejdu dolů s ní a pomůžu jí trénovat. Hrdá šermířka by odmítla přijmout představu toho, že se teleportační brána otevře pozdě kvůli ní. Nejspíš by bylo zbytečné poukazovat na to, že pokud ji neaktivujeme my, udělají to Lind či Kibaó, případně že se po dvou hodinách od porážky bosse třetího podlaží aktivuje sama.
Místo toho jsem konečně vyjádřil onen pocit špatnosti, se kterým jsem bojoval už od chvíle, kdy jsem spatřil drastickou změnu čtvrtého podlaží.
„Ehm… to se mi moc nelíbí.“
„…Co jako?“ zeptala se tiše. Podíval jsem se znovu na řeku.
„Jak jsem říkal, plavání v SAO je celkem nebezpečné. A když už je teď smrt opravdová, je šílené si představit, že by nás jen tak hodili do mapy, kde musíš plavat, aby ses někam dostala. Něco nám muselo uniknout. Možná je tu jiná cesta, nějaká pojistka, záložní metoda, někde tady na ostrově…“
Ke konci jsem mluvil už spíše sám k sobě. Vzhlédl jsem a podíval se na ostrov za námi. Kopec, stěží 30 metrů široký, neobývala žádná monstra ani NPC. Byl tu jen pavilón, kam ústilo schodiště, a listnatý strom za ním…
„…Hmm?“
Oči mi zalétly zpět o asi dva metry k místu, které mě zaujalo.
„Copak je?“ zeptala se Asuna zvědavě. Udělal jsem krok směrem ke kopci, pak ještě jeden, stále jsem ji držel za paži. Když jsem si byl jistý tím, co jsem viděl, vyběhl jsem plnou rychlostí.
„Butrný!“
Táhl jsem ji rovnou čarou na vrcholek kopce a ona vyhrkla něco, co mělo být nejspíš „Buď opatrný!“ Obkroužil jsem pavilón a zastavil se u kořenů velkého stromu. Podíval jsem se do větví vysoko nad námi.
„Vidíš to?“
Pustil jsem její paži a ukázal jsem nahoru. Napřed si opatrně urovnala sukni, teprve až pak vzala na vědomí mou otázku. Její výraz se hned o dvacet procent vyjasnil.
„Ach, roste na něm ovoce. Je moc pěkné!“
Bylo to, jak říkala, skoro u vrcholku širokolistého stromu viselo několik drobných kusů ovoce různých barev. Nejzvláštnější byl jejich tvar – ovoce bylo kulaté s dírou uprostřed, v podstatě to vypadalo jako donuty. V beta testu jsem takhle tvarované ovoce nezaznamenal.
Ale lehký úsměv z Asuniny tváře zmizel stejně rychle, jako se na ní objevil.
„Vypadá chutně… ale teď není čas na nějaké svačinky. Lindova skupina si už brzy rozdělí předměty. Pokud chceme natrénovat plavání a dostat se do hlavního města, měli bychom jít a říct jim o tomhle podlaží, než vyjdou až nahoru…“
„Napřed zkusíme setřást nějaké to ovoce,“ oponoval jsem a natáhl jsem obě ruce, abych chytil větev, která měla obvod dobrého půl metru. Pokrčil jsem kolena a napjal svaly v nohou, abych se vší silou pokusil větví zatřást. Strom se nepohnul ani o píď a žádné ovoce samozřejmě nespadlo.
Kůra stromu byla hladká, bez skillu Akrobacie jsem neměl, jak po ní vylézt. Napadlo mě, že bych nahoru zkusil hodit oblázkem, ale bez skillu Vrhání nožů se netrefím.
„Chjo, kdybych tak měl tři… ne, pět míst pro skilly navíc!“
Takhle se cítil každý hráč SAO. Frustrovaně jsem pěstí udeřil do větve. Přitom se kdovíjak aktivoval základní skill bojových umění, Blesková rána, a má pěst při zasažení větve červeně zazářila. Následná nárazová vlna roztřásla celým stromem.
„…Ugh.“
Zabručela Asuna a dva kusy ovoce ve tvaru donutů se tiše začaly snášet k zemi. Do každé ruky jsem chytil jedno ovoce a sebevědomě jsem se usmál, snažil jsem se tak skrýt fakt, že šlo jen o čirou náhodu.
Rozhořčeně vzdechla a pokrčila rameny.
„No dobře, fajn, nakonec se nic nestalo, ale co kdybys ten strom zlomil napůl? Pořád jsme technicky vzato součást týmu temných elfů, takže musíme respektovat přírodu.“
„Jasně. Promiň…“
Pomyslel jsem na rytířku temných elfů Kizmel, která byla někde na tomhle podlaží. Taky teď byla jako my uvězněna kvůli tomu, že se z kaňonů staly řeky? Nebo používala svou elfí magii, aby mohla chodit po hladině vody?
I Asuna byla chvíli tiše a přemýšlela o Kizmel, ale vzpamatovala se rychleji.
„Tak co s tím donutovým ovocem chceš? Jestli je budeme jíst, vezmu si to žluté.“
Jeden kus ovoce v mých rukách byl jasně kobaltově modrý, druhý měl světle citronově žlutou barvu. Na to modré jsem neměl chuť ani v nejmenším, ale naštěstí jsem neměl v plánu ovoce jíst.
„Nemyslím, že ten tvar má připomínat donuty.“
„…A co tedy?“
Neodpověděl jsem, místo toho jsem si to modré přiložil k ústům. Asuna se zatvářila, jako by chtěla říct ‚věděla jsem, že to sníš‘, ale varovně jsem se na ni podíval a dal jsem si do úst stopku ovoce, asi centimetr dlouhou a uvnitř dutou.
Nosem jsem se zhluboka nadechl a co nejsilněji jsem vydechl do stopky. Napřed to šlo ztuha, ale jakmile se ventil otevřel, do ovoce začal proudit vzduch.
Puf! Modré ovoce se náhle zvětšilo na několikanásobnou velikost. Ovoce široké něco málo přes pět centimetrů bylo najednou široké celý metr. Už to nebyl donut.
„Ja-jako že je to… nafukovací… kruh?“ žasla Asuna. Zazubil jsem se a podal jí žluté ovoce.
„Vyzkoušej si to.“
„Ehm… dobře,“ odvětila a dala stopku mezi našpulené rty. Pořádně se nadechla, dech chvíli zadržela, zavřela oči a foukla.
Znovu se ozvalo puf a objevil se nafukovací kruh. Překvapilo ji, jak je na svou velikost lehký, a zatřepala jím, popoběhla, hodila ho do vzduchu, jako by to byl volejbalový míč, a pak jej konečně pevně chytila oběma rukama.
„Ach jo… vůbec netuším, co se tu děje,“ povzdechla.
„Neřekl bych ti to, ani kdybys mě k tomu chtěla donutit,“ vypadlo ze mě hned. Místo mezi mým obočím propíchl pohled pod bodem mrazu.
„To tys říkal, že to donuty nejsou,“ zavrčela. „Jestli si chceš vykládat vtipy, jen do toho, na teleportačním náměstí tě uvítají s otevřenou náručí.“
„Počkej… jakože bys byla v mém komediálním duu?“
„Samozřejmě že ne! Proč se nedáš dohromady s Kibaóem?“
„…“
Na chvilku jsem si představoval, jak jsem na jevišti s Kibaóem, který by se do mě hned opřel se zuřivým: „Co si o sobě do hajzlu myslíš?“ Rychle jsem zavrtěl hlavou, abych se té myšlenky zbavil.
„Ehm… ne, díky.“
Přivolal jsem si menu a podíval se na čas. Co jsme vyšli na čtvrté podlaží, uběhlo už patnáct minut, od zabití bosse třicet pět.
Materializoval jsem bílý svitek pergamenu a začal psát. Napsal jsem, že po použití skillu s nárazem spadne ze stromu ovoce, které se dá nafouknout. Krátce jsem poklepal na svitek, který se hned svinul, a položil jsem ho na zem vedle výstupu ze schodiště.
Když takhle zůstane na zemi, jeho odolnost bude postupně klesat, až předmět nakonec zmizí. Vydrží tu ale do doby, než Lind a Kibaó vyjdou schody.
„No, když už máme nafukovací kruhy, už víme, co dál, že?“ poznamenal jsem. Asuna se pochybovačně zadívala na obří kruh ve svých rukách.
„…Takže i začátečník s tím může plavat?“
„Já to samozřejmě vyzkouším první, ale určitě to bude v pohodě. Pokud se hlavou nedostaneš pod vodu, neztratíš během plavání HP. Do hlavního města se kaňonem dostaneme tak, že napřed zamíříme na jih a pak na východ. Jenom…“
„…Co?“
„Nejspíš bychom si asi měli sundat těžké vybavení, jen pro jistotu.“
„O jak těžkém vybavení mluvíme?“
Několikrát jsem si ji prohlédl od hlavy až k patě, provedl jsem pár váhových výpočtů a odpověděl: „No… nejspíš by sis měla sundat ten plášť. A samozřejmě i rapír a náprsní plát a boty a rukavice. Nejspíš i tu vestu… a ta kožená sukně je o dost těžší, než by se ti mohlo zdát. A ta tunika, no…“
„…Jestli si to všechno sundám, nebudu na sobě mít žádné vybavení!“
Asuna mi do obličeje mrštila nafukovacím kruhem. S hloupým pjonk se odrazil nahoru a přistál mi přímo kolem krku.
„Doufám, že uposlechneš vlastní radu a sundáš si tu černou věc, tu další černou věc a tu ještě další černou věc!“
„Ehm… já se jen snažím vymyslet, jak pro tebe bude plavání nejbezpečnější…“
Kožené i látkové oblečení je stejně tak špatné jako kov – nasáknou vodou, což zvýší jejich tíhu. I s tajnou zbraní v podobě nafukovacího kruhu je příliš riskantní nebýt schopen řádně manévrovat. Bazén nebo jezero je jedna věc, ale v rychle proudící řece bychom mohli snadno minout místo vyplavení a byli bychom odneseni proudem kdovíkam.
Ať už si byla mých upřímných starostí vědoma nebo ne, její vztek zchladl a ona natáhla pravou ruku. Hodil jsem žlutý kruh zpět tak, aby její natažená ruka projela dírou. Kruh se na její paži několikrát zatočil.
„Fajn… musíme jít nalehko. To chápu. Takže… můžu si nechat aspoň tuniku?“
„Hm? Ehm, jo, myslím, že to by mělo vyjít,“ přikývl jsem.
Ještě jednou se na mě zle podívala. „Tak jdeme.“
Asuna hněvivě sešla kopec. Běžel jsem za ní. Za několik chvil jsme byli zase u břehu na jižní straně kopce.
Asuna se zastavila a ještě jednou se ohlédla na pavilón na kopci – nejspíš aby se ujistila, že z něj nikdo nevychází – a pak otevřela okno. Rychle v něm klepala, otočila se ke mně zády, abych neviděl. Napřed zmizel její rapír, pak plášť, zbroj a vesta.
Když zmizela i kožená sukně, zbyla jí jen bílá tunika. Vepředu i vzadu byla delší, skrývala její spodní prádlo, ale to tomu jen přidávalo na zničujícím kouzlu…
I ztracen v myšlenkách jsem vycítil, že Asuna se za chviličku otočí, takže jsem se rychle otočil o devadesát stupňů a dvakrát jsem klikl na tlačítko „Sundat vybavení“. Všechno hned přešlo do mého inventáře, včetně meče. Zbyly mi jen trenky.
Bylo mi trapně, že jsem tak odhalený před velmi krásnou dívkou mého věku, ale tmavě červené boxerky vypadaly skoro jako krátké plavky. Řekl jsem si, že to, co cítím, je jenom v mé hlavě a že tohle není ani mé vlastní tělo.
Zavřel jsem okno a uslyšel jsem záhadný pflrt zvuk. Opatrně jsem otočil hlavu přes rameno a uviděl jsem, jak si Asuna drží ruku před pusou, očima se dívala někam nahoru. Přišlo mi to jako velice zvláštní gesto.
„Pff… peh-peh… kaha… hahahahaha!“
Chladná, cynická a záhadná šermířka vybuchla v nezvladatelný smích. Hned jsem si spodní prádlo zakryl nafukovacím kruhem.
„Ne-nemusíš se tolik smát! A navíc, sama jsi říkala, že doufáš, že si všechno sundám,“ protestoval jsem uraženě. Asuna se předklonila, rukama se chytila za kolena.
„Ah-hahaha… chci-chci říct… vážně, není to ode mě hezké, hahahaha!“
„Není hezké? Hele… já vím, že ta barva je celkem zářivá, ale…“
„N-ne, nemluvím o barvě… pff-hff-hff… To fakt nevíš, co mám na mysli? Jen se podívej na svůj zadek!“
„C-co…?“
Rychle jsem otočil hlavou, abych se podíval na zadní stranu boxerek, ale i když jsem se otáčel, jak to má postava jen dovedla, na zadek jsem si neviděl. Náhle mě něco napadlo, a tak jsem doběhl k vodě a vystrčil nad ni zadek, doufal jsem, že mezi nohama uvidím odraz.
„C… co to…?“ zalapal jsem po dechu.
Zadní strana karmínově červených trenek na sobě měla velký a výrazný obrázek zlatého býka.
Šokovaně jsem ztuhl. Asuna mezitím zvládla svůj výbuch smíchu – teď už se jen pochechtávala.
„Takže odkud ty trenýrky máš? Nepamatuju se, že bych v obchodě NPC viděla nějaké s podobně super vzorem. Nebo sis je vyrobil sám?“
„…Nekoupil jsem si je, ani nenavrhl,“ zabručel jsem, snažil jsem se dostat se po tom šoku zpět do své ležérnosti. „To je bonus PÚ z bosse druhého podlaží… vlastně toho podřadného bosse, generála Barana. Myslel jsem, že to žádné obrázky nemá. Nenapadlo mě, že bude na zadku…“
„Má to nějaký zvláštní efekt, když je to bonus?“
„Jo. Přidává něco k síle a trochu rezistence k debuffům jako jsou nemoci a kletby…“
„Ach. Víš, je hrozně trapný, že vyhráváš všechny bonusy PÚ, ale jsem ráda, že jsem neskončila s tímhle spodním prádlem. Nechtěla bych přemýšlet, jestli mám nosit pánské boxerky s pitomým obrázkem krávy, jen abych dostala bonus.“
„Co ty víš – kdyby to padlo tobě, mohlo to být řádné dámské spodní prádlo. Ale hádám, že i tak by tam byl obrázek krávy.“
Začal jsem si hned představovat, jak má na sobě ona šermířka kalhotky s krávou. Znovu začala zvedat nafukovací kruh. Zavrtěl jsem hlavou a odfrkl si nosem. Zastavila se uprostřed hodu.
Vzdychl jsem, abych si pročistil hlavu od těch hloupostí, a klekl si a zabořil ruku do řeky. Voda byla hrozně studená, ale budu muset prostě zatnout zuby a vydržet to.
Asuna také zkusila vodu a zamumlala: „Neříkal jsi, že některá podlaží Aincradu mají stejné počasí, jaké je venku?“
„Říkali to v jednom časopise. Ale ten článek byl samozřejmě vydaný ještě předtím, než z nás všech udělali vězně, takže netuším, jak je to s Aincradem teď…“
„No, minimálně tohle podlaží nevypadá, že by bylo zaseknuté uprostřed zimy. Přemýšlela jsem, že je nuda, že tu nejsou rozličnější roční doby, ale zrovna teď jsem za to ráda. Tak, zkusíme to?“
Asuna si nasadila citrónově žlutý kruh a já si přes hlavu navlékl svůj kobaltově modrý. Oběma rukama jsem ho sesunul až k pasu a řekl jí: „Počkej chvíli, vyzkouším to.“
Pravou nohou jsem vstoupil do řeky. Jakmile jsem si byl jistý, že proud u břehu není příliš silný, udělal jsem další krok, abych už nedosáhl nohama na dno.
Nafouknutý donut fungoval tak, jak jsem předpokládal, jako plovák. Snadno udržel mé tělo na hladině vody. A ani jsem nepotřeboval vyvíjet nohama příliš veliký tlak, abych se udržel na místě.
„Myslím, že to bude dobré,“ vzhlédl jsem a pobídl ji, ať jde taky do vody. Asuna nervózně přikývla a velmi opatrně vešla. Když to udělala, její tunika trochu zprůhledněla a já se rychle podíval stranou. Asuna si toho ale zřejmě nevšimla. Když byla její váha držena nafukovacím kruhem, dokonce se i usmála.
„Páni, to vyvolává spoustu vzpomínek!“
„He-hezčí by bylo plavat u pláže.“
„Co ty víš, třeba je tu někde oceán. A jestli jo, udělám skutečné plavky.“
„Nojo, pořád pracuješ na svém skillu Šití. Udělala bys mi nějaké bez obrázku býka? Třeba… až se dostaneme do města?“ dodal jsem, protože mě napadlo, že tyhle nafukovací kruhy budeme nejspíš ještě nějakou dobu používat.
Ďábelsky se usmála: „Jasně. Dokonce tě nechám si vybrat mezi obrázkem medvěda, kočky nebo žáby.“
„…Já… si to rozmyslím. Připravena?“
„Jo.“
Oba jsme se otočili a pustili se po proudu.
Kruhová oblast obklopená srázy měla dva východy. Jedním byl kaňon, kudy silný proud vody přitékal, takže my mířili tím druhým směrem. Začal jsem kopat nohama a pevně jsem držel tajnou zbraň v podobě nafukovacího kruhu.
Po asi třech metrech Asuna zezadu zavolala: „Ehm… něco je zvláštní.“
„Tlak vody a její textura jsou jiné, viď? Proto musíš trénovat, než jdeš plavat bez nějaké plovací pomůcky. I tak mi přijde, že to oproti betě dost vylepšili.“
„Aha… to chce vážně hodně tréninku…“
„Hodina plavání a zvykneš si. Tamhle je východ – proud tam bude o dost silnější, takže si dávej pozor, aby tě neunesl moc daleko.“
Ani jsem to ještě nestačil doříct a už jsem ucítil, jak Asuna strčila ruku mezi můj nafukovací kruh a moje tělo.
„Takhle bych měla být v bezpečí.“
Otočil jsem se a zeptal se: „Mám udělat to samé?“ Šermířka se nad tím chvíli zamýšlela a pak po mně hodila výrazem, ze kterého bylo jasné, že tohle je zvláštní příležitost.
„Tak dobře…“
Strčil jsem levou ruku do Asunina kruhu a přitáhl ho. Pokud se nestane něco vážně drastického, rozhodně nás nic nerozdělí.
Vpluli jsme do tři metry širokého kaňonu, jen kousíček od sebe. Kvůli záhybům nešlo vidět, co leží před námi, ale z bety jsem věděl, že se brzy dostaneme do většího kaňonu, jedné z hlavních cest podlaží.
A jak jsme tak pluli dál, brzy se před námi kaňon rozšířil. Říčka se stala velkou řekou, tekoucí od západu k východu. Strmé útesy po stranách se nezměnily, ale jelikož teď měla řeka šířku kolem deseti metrů, neměli jsme tak stísněný pocit. A proud ani nebyl tak rychlý, jak jsem se obával.
Když jsme se dostali doprostřed řeky, přestali jsme kopat a nechali jsme vodu, aby nás postrkovala sama.
„…Krajina je úplně stejná jako v betě. Dokonce si pamatuju tamhletu skálu,“ zamumlal jsem si. Asuna se rozhlédla. S každým jejím pohybem jsem na levé ruce ucítil příjemný pocit, ale železná zeď mého sebeovládání mě nenechala nad ním přemýšlet.
„Hm… proč by byly teď prašné kaňony zaplaveny vodou?“
„No, nemám nejmenší ponětí, ale tipl bych si, že během bety ještě nezvládli simulaci vody tak, jak chtěli. A řekli si, že pokud to dostanou na uspokojivou úroveň během těch dalších tří měsíců, udělají tu řeky…“
„To dává smysl, ale je to nudná odpověď.“
„Pro-promiň.“
Asuna pokrčila rameny zakrytými bílou látkou tuniky. To, jak byla její kůže pod mokrým materiálem viditelná, v betě také nebylo. Doufal jsem, že tohle není detail přidaný Akihikem Kajabou, šíleným šéfem SAO, který v této smrtící hře uvěznil deset tisíc hráčů.
Znovu se rozhlédla po okolí a zamyslela se: „Jestli jsou teď všechny kaňony plné vody, nemělo by se kromě krajiny změnit i ještě něco?“
„Jak to myslíš?“
„Třeba to, co říkají NPC v úkolech nebo materiály, které můžeš nasbírat… ach, a taky monstra, kterým můžeš čelit.“
Náhle zcela ztichla. Pochopil jsem proč. Pokud bychom teď narazili na monstrum, neměli bychom na sobě žádné bojové vybavení. Rychle jsem zavrtěl hlavou, abych se uklidnil.
„Ne, nic se nám nestane. V betě nebyla po cestě od schodiště k hlavnímu městu nového podlaží skoro žádná monstra…“
„Vážně?“
„A-a navíc, během prvních třiceti minut po porážce bosse se to číslo drasticky sníží…“
„Drasticky?“ zopakovala se skeptickým výrazem. „No, třicet minut už ale uplynulo.“
„Ach, t-to je pravda. Ale zatím jsme neviděli ani rybu, natož nějaké monstrum. Asi je všechny spolklo něco velikého,“ dodal jsem, snažil jsem se to změnit ve vtip. V tu chvíli jsem ale uslyšel nepravidelné žblunkání. Asuna to uslyšela taky, oba najednou jsme se otočili.
Asi deset metrů za námi něco vyplavalo na hladinu.
Bylo to hladká a lesklá hřbetní ploutev ve tvaru trojúhelníku. Nad hladinou byla veliká asi třicet centimetrů. Barevný kurzor nad ní byl jasně červený, což označovalo nepřítele – jako by to i tak nebylo dost jasné. V uších jsem slyšel hrát takovou tu zlověstnou hudbu z filmů.
„Ehm, zdá se mi to, nebo je to…?“ zašeptala Asuna. Nezdržoval jsem se s odpovědí – otočil jsem se a napjal nohy v přípravě na silné kopání.
„Honem,“ pobídl jsem ji. Pro jednou se se mnou nehádala.
„Jasný.“
„Na tři…“
Krátce jsem se ohlédl, abych se ujistil, že ta zlověstná ploutev ještě není příliš daleko, a pak jsem se zhluboka nadechl.
„…dva, tři!“
V hlavě se mi ozval neslyšný výkřik a já kopl nohama tak silně, jak to jen šlo. Za námi to pořádně cáklo a my se hnali po proudu, tak moc, až se kruhy nakláněly téměř vertikálně.
Pokud jsem se nemýlil, vedlejší cesta – ech, přítok – která vedla do hlavního města, byla asi sto metrů daleko. Kaňon se zatočil doprava a pak zase doleva. Ve svislém útesu napravo jsem uviděl otvor, přesně jak jsem čekal.
„Tam, Asuno!“
„Dobře!“
Začal jsem kopat dvakrát tak rychleji a znovu se ohlédl. Ta děsivá ploutev už naštěstí nebyla v dohledu…
„Ííííík!“ zaječel jsem. Šedá ploutev dělila hladinu vody ani ne 4 metry daleko. Jestli tělo podvodního pronásledovatele odpovídá velikosti ploutve, tak se mi už dost možná snaží zakousnout do nohou.
Pokud mě chytí za prsty, budu muset použít mod Rychlé výměny a vybavit se mečem a bojovat ve vodě. Než se to ale stane, budu kopat ve vodě na sto dvacet procent.
„He-hele, co se to za námi děje?“ zaskřehotala Asuna, příliš vyčerpaná na to, aby se i jen otočila a podívala.
„Na-na to nemysli! Prostě co nejrychleji plav!“
„Dobře!“
Dál jsme se pevně drželi kruhu toho druhého a volnou rukou pádlovali jak o život. Otvor byl stále blíže, ale cítil jsem, jak se k nám ploutev přibližuje.
„Při-připrav se na prudkou zatáčku!“
„Dobře!“
Zaťal jsem zuby a stočil se doprava. Ve chvíli, kdy jsem kvůli zatočení zpomalil, mi přišlo, že cítím, jak se něco dotýká mé nohy, ale právě teď jsme mohli jen upalovat k cíli. Vložil jsem plnou víru do svých boxerek s býkem na zadku a na jejich efekt zvýšení síly a natáhl se k pětimetrovému přítoku.
Vedlejší cesta končila u úzkého břehu jen nějakých pětadvacet metrů daleko. V betě to byl další kopec, za kterým ležela brána do hlavního města. Pokud se dostaneme k tomu bílému písku, myslím, že tuhle hru na honěnou vyhrajeme.
„Ráááh!“
Zakřičel jsem asi sedmým nejzuřivějším křikem, který jsem za poslední měsíc a půl vydal, a plnou parou jsem běžel – ehm, plaval – zbývající vzdálenost. Jakmile se moje nohy dotkly písečného dna, vystřelil jsem kupředu a rozeběhl se, Asunu jsem držel za ruku a táhl ji za sebou. A i když se z nasáklého dna stal bílý a suchý písek, pokračoval jsem ještě několik metrů, než jsem se konečně zastavil a otočil.
Hřbetní ploutev, která nás honila, trčela vysoko nad hladinou vody. Náš rybí nepřítel si myslel, že si na nás může troufat v pozemním boji. Chtěl jsem mu vyhovět a užuž jsem klikal na tlačítko pro Rychlou výměnu, když…
„…Uch?“ zamumlala Asuna zmateně, stále ještě navlečená v nafukovacím kruhu a s jednou rukou v té mojí.
Nebylo divu. Pod krásnou třicet centimetrů dlouhou ploutví bylo stvoření podobné pulci s vytřeštěnýma očima, které bylo široké jen několik centimetrů a dlouhé možná tak půl metru.
Dopadlo na mokrý písek a plácalo sebou. Ta hřbetní ploutev byla zřejmě tak veliká a těžká, že jeho končetiny nedokázaly pořádně najít rovnováhu.
Ale přišla velká vlna a pulce spolkla, stáhla ho zpět do vody. Zanedlouho jsme viděli, jak ploutev vykoukla z řeky o něco dál a mířila si to zpátky k hlavnímu proudu.
„…Co to sakra bylo…?“
Padl jsem na kolena do písku, zklamaný tím vším. Nafukovací kruh pod mojí levou paží splaskl a spadl, kvůli čemuž spadla Asuna do písku hlavou napřed. Po chvíli se zvedla a sedla si v písku, zřejmě byla tentokrát příliš vyčerpaná, než aby se na mě naštvala. Písek se nalepil na její mokrou kůži a pramínky vlasů se jí přilepily k čelu a tvářím, i promáčená tunika se jí přilepila k tělu – to vše utvářelo dokonalý obraz modelky na focení na pláži. Mimo byl jen její prázdný pohled, který sledoval trojúhelníkovitou ploutev.
„…Rozhodla jsem se. Až to monstrum příště uvidíme, zabiju ho, uvařím a donutím tě ho sníst,“ řekla. Svůj manifest pronesla mdlým hlasem.
„Proč… ho nesníš ty?“ zeptal jsem se.
„Vypadal hnusně.“
„…“
„A nejspíš je jedovatý.“
„…“
No, pokud ho uvaříš ty, dám si moc rád. Možná bude chutnat jako polévka ze žraločího hřbetu, přemýšlel jsem velkoduše a pomalu se zvedal. Pak jsem ji zatáhl za ruku.
„Nasadíme si vybavení a dojdeme do města. Nemyslím sice, že když tu takhle budeš sedět, nachladíš se, ale stejně nám tady sedět k ničemu není,“ poznamenal jsem. Náhle úplně ztuhla, pořád mě držela za ruku. Její tvář, skloněná dolů k oblečení, dost zrudla. Začal jsem couvat, měl jsem podobně zlou předtuchu, jako když jsem poprvé uvidět tu hřbetní ploutev.
Ale její pravá ruka vystřelila jako blesk a popadla moji levou. Táhla, až dokud nestála na nohou, a zabořila koleno do mého břicha ve stylu Muay Thai s chirurgickou přesností natolik lehce, aby mi nezpůsobila poranění.

18 komentářů:

  1. Ko-neč-ně.
    Jsem tu nic nečetla tak dva měsíce, teď si zase zvykat :>

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ...přitom tu toho ke čtení bylo víc než dost :D

      Vymazat
    2. To ano, ale....*cough* *cough*

      Vymazat
    3. Všichni chápem tvojí nenávist k hl. knize, ale není nutno to vyjadřovat v každém komentu co napíšeš, je to vcelku blbý. Já mám hl. knihu radši, a taky postup neodsuzuju.
      Jinak dík za překlad. : )

      Vymazat
    4. Já myslím, že to není nenávist, jen Van Ness někde zmiňovala, že hlavní sérii nemá dočtenou. A pokud ji ani číst nechce, je to holt její chyba.
      Hlavní a vedlejší sérii jsem se rozhodla střídat i pro to, aby si na své přišli všichni, protože jsou to dost odlišné příběhy, zdá se mi.
      A rádo se stalo :)

      Vymazat
    5. Ne, já proti hl.knize nic nemám. Jen ji nemám dočtenou, momentálně jsem někde u 7.knihy, a protože teď hlavně vycházel Alicization, tak jsem tu neměla co číst. Navíc, teď nemám moc času, jinak bych už dávno byla u toho Alicizationu, ale bohužel no. That´s all.


      PS: Postup je stejně lepší.:D

      Vymazat
  2. Co je vlastně Barkarola

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Barkarola je lyrická píseň gondoliérů v Benátkách. Zatím snad všechny kapitoly v sérii Postup jsou pojmenovány podle hudebních skladbách (árie, rondo, koncert, ...)

      Vymazat
  3. Děkuji za překlad této i všech ostatních knih ze světa SAO.

    Jenom bych se chtěl zeptat, jestli ještě někdo překládá Log Horizon(poslední kapitola 2015). Pokud ne, napadlo mě, že bych se toho ujal, ale netuším jak kontaktovat správce stránek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já LH nepřekládám, na tom dělala Scaren Kage. Napsat jí můžeš přes její blog (http://ahena.blog.cz/). Úplně dole má formulář (Zpráva autorovi). Určitě jí na sebe nech e-mail nebo nějaký jiný kontakt, aby se ti mohla ozvat zpět. Pokud se do překladu pustíš, budu ráda, když mi sem pak napíšeš odkaz, kde ho najdu - a přeji hodně štěstí!

      Vymazat
    2. Díky za odkaz, koukám že pátá kapitola je přeci jen přeložená. Jelikož moji hlavní motivací bylo dopřeložit knihu, tak si tím že začnu nejsem moc jistý. No ještě uvidím.

      Vymazat
    3. Můžeš dopřeložit celou tu sérii! :D

      Vymazat