čtvrtek 9. srpna 2018

Barkarola pěny, část druhá

Korekturu provedl Kioshi  díky moc!

„Takže co je hlavní město tohoto podlaží zač?“
Asuna šlapala po jižní cestě bílého kopce nahoru, podrážky jejích kožených bot na písku skřípaly. Už měla zase svůj plášť s kapucí a koženou sukni.
„Ehm…“
Snažil jsem se vzpomenout si, jak to město vypadalo. Já na sobě měl svůj obvyklý černý plášť.
„Víš ty co? Nech to být. Za chvilku tam budeme a raději ho uvidím na vlastní oči.“
„To je dobrý nápad. Jedna z těch zábavných věcí na MMORPG,“ souhlasil jsem, ale mysl se mi už plnila obrazy města postaveného z kamene.
No, rozhodně to nebylo ničím výjimečné město. V porovnání s městem vytesaným do hory na druhém podlaží nebo monstrózními baobaby na třetím, bylo tohle strukturálně celkem obyčejné. A navíc na něm byla taková zvláštnost, všechny vchody do domů byly až v patře – takže abyste se dostali dovnitř, museli jste vyjít schody.
„Ach, tamhle je brána!“ zvolala Asuna, její hlas byl o dvacet procent nadšenější než obvykle. Na vrcholku kopce se postupně objevovala brána ve tvaru kamenného oblouku pokrytého mechem. Podíval jsem se k oknu menu, které jsem si po nasazení vybavení nechal otevřené. Byly už skoro dvě hodiny.
Pár minut po příchodu na čtvrté podlaží, pár minut u břehu řeky, pár minut u donutového stromu – všechno to dělalo celkem kolem padesáti minut od chvíle, co jsme porazili bosse třetího podlaží. Dole určitě čeká spousta hráčů přesně na tuhle chvíli, kdy se teleportační brána do nového města otevře. Měl jsem špatný pocit, že nám trvá tak dlouho, než ji aktivujeme, ale určitě to pochopí, až uvidí, že tu jaksi nejsou normální cesty.
Šel jsem za šermířkou, která klusala nahoru. Když došla k oblouku, o chviličku přede mnou, zabublala nadšením.
„Páni… je to tu tak pěkné!“
Pěkné?
Pamatoval jsem si jen fádní šedé město. Několik kroků jsem vyběhl, byl jsem zvědavý. Ve chvíli, kdy jsem prošel kamenným obloukem, zasvítil mi do očí nespočet světel. Prosté a nudné město, které jsem si pamatoval z bety, se teď třpytilo jako drahokam.
Zdrojem světla bylo polední slunce, které se odráželo od hladiny modré vody.
Dřívější dlážděné cesty se změnily na hluboké kanály. Kámen budov se z mdle šedé přebarvil na jasně bílou, takže to celé vypadalo jako křídové město stojící uprostřed jezera ve tvaru čtverce. Co se krásy týče, snadno překonalo města na druhém a třetím podlaží. Není divu, že Asuna zněla tak užasle.
„…Aha… takže tohle měla být dokončená verze. To vysvětluje, proč byly dveře do domů v patře,“ zamumlal jsem.
Moje parťačka na mě netrpělivě mávla: „No tak, pospěš si!“
„Už jdu!“
Pokračovali jsme po kamenné cestě, která teď vedla dolů. Při sestupu mě napadlo: Tématem čtvrtého podlaží mají být „vodní kanály“.

Jakmile jsme prošli obří přední branou města, objevila se v mém zorném poli slova Bezpečná oblast. Před námi se nacházelo přístaviště dlouhé dobrých třicet metrů, plné lodiček, na kterých čekala NPC.
„Jé, koukej, gondoly! Je to tu jako v Benátkách!“ žasla Asuna. Přemýšlel jsem, jestli Benátky viděla jen na fotkách, nebo tam někdy skutečně byla, ale pak jsem se napomenul. Nepřišlo mi správné přemýšlet o jejím osobním životě.
Ulice končila právě přístavištěm, takže abychom se ve městě někam dostali, budeme muset použít gondolu. Asi si z inventáře můžeme zase vyndat ty nafukovací kruhy a použít je, ale Asuna teď měla oči ve tvaru gondoly, takže jsem měl tušení, že by můj nápad okamžitě zavrhla. A taky se mi moc nechtělo znovu ukazovat ty kraví boxerky, i když tu ještě žádní další hráči nejsou.
Gondoly v přístavu byly všech možných velikostí, od lodí pro jednoho (kromě NPC gondoliéra) po velké křižníky, na které se vejde i více jak deset lidí. V přístavu stálo i několik měděných desek s cenami, podle kterých stála dvoučlenná gondola 50 corů za jednu jízdu. Bylo fajn vědět, že ceny jsou všude ve městě stejné, ale nelíbilo se mi, že pokaždé, když budeme chtít jet na nové místo, budeme muset platit padesát corů.
Ale teď jsme lepší možnost neměli.
„Co tahle?“ zeptal jsem se, ukazoval jsem na slonovinově bílou gondolu pro dva poblíž. Asuna si ji pozorně prohlédla a přikývla. Sešli jsme schody do přístavu a naskočili na gondolu, Asuna šla první. Svalnatý gondoliér v tradičním slamáku a pruhovaném triku nás přátelsky uvítal.
„Vítejte v Rovii, cestovatelé! Padesát corů a můžeme jet, kam jen chcete!“
„Vezměte nás tedy na teleportační náměstí,“ odpověděl jsem a přemýšlel, jestli jako NPC ten výraz pochopí. Naštěstí si poklepal na klobouk v náznaku potvrzení.
„Tak tedy jedeme!“ vykřikl. Krátce se objevilo fialové okno platby, ale hned zase zmizelo. Gondoliér se svým dlouhým veslem jednou odrazil. Bílá loď se rozjela a Asuna, sedící na přídi, si stáhla kapuci dozadu a znovu se rozzářila.
Gondola vyjela z přístavu na severní straně města a zamířila po hlavní ulici ve tvaru kříže, která město rozdělovala na čtyři části. Ehm, ne, ne hlavní ulici, ale hlavní…
„Hele, Asuno, jak jinak se řekne vodní cesta?“
„Kanál!“
Hlavní kanál města.
Na širokém kanálu, měřil asi dvacet metrů, byly lodě všech barev, a po stranách kanálu byly malé i větší obchody. Vystavovaly zbraně, zbroj i další předměty, což mě celkem lákalo, ale právě teď nebylo snadné si udělat objížďku. Určitě bychom mohli za jízdy změnit cíl, ale měl jsem pocit, že jakmile bychom z lodi vystoupili, museli bychom po každém nastoupení zaplatit dalších padesát corů. A navíc jsem ani nevěděl, jestli by tu na nás gondola počkala.
Řekl jsem si, že hlavní prioritou je teď aktivace teleportační brány města a zeptal jsem se gondoliéra: „Může nás tahle loď vzít i mimo město?“
Otázka naštěstí spadala pod seznam těch, které rozpoznal, a on během veslování řádně odpověděl: „Bohužel nikoliv. Já pracuji jen tady, ve městě Rovie.“
„A ven by nás mohla vzít jiná loď?“
„Promiňte, na to odpověď neznám.“
Buď ta otázka nebyla rozpoznatelná podle parametrů, anebo měl důvod, proč na ni nemohl odpovědět. Chtěl jsem vědět ještě spoustu věcí, ale už z bety jsem věděl, že většina zásadnějších informací o městě musela přijít od správného NPC – třeba vousatého starosty vesnice, podezřelého informanta nebo dítěte všeználka.
To mi připomnělo temnou elfku a její překvapivě realistickou slovní zásobu. Než se ale budu moci utápět v osamělosti, je třeba udělat pár jiných věcí.
Otevřeme bránu, krátce si odpočineme a pak začneme sbírat informace, řekl jsem si.
Před námi se objevilo velké přístaviště. To bylo náměstí s teleportační bránou uprostřed města. Gondoliér mistrně doplul s lodí k přístavišti v jižní části náměstí a pak znovu přiložil ruku k čepici.
„Tak jsme bezpečně dorazili! Snad se zase uvidíme!“
Poděkovali jsme mu a vystoupili jsme z lodi. Gondoliér se hned odstrčil od mola, přesně jak jsem se obával, a zamířil ke vchodu do města. U tohoto mola ale čekaly další gondoly, takže na cestu zpět můžeme použít je. Teď jsme však museli rychle otevřít teleportační bránu.
Když jsem se otočil, všiml jsem si, že Asuna má v očích stále hvězdičky.
„To bylo tak zábavné!“
„Ehm… jsem rád, že sis to užila.“
„Pojedeme další zpátky!“
„Myslím… že nemáme na výběr.“
Skoro jsem až přemýšlel, jestli je to vážně ta stejná odměřená šermířka, se kterou jsem až dosud spolupracoval.

Hodinu po porážce bosse třetího podlaží jsme s Asunou aktivovali teleportační bránu čtvrtého podlaží a poodešli jsme do jednoho zákoutí náměstí, odkud jsme sledovali houf hráčů, který se z modrého portálu vynořil.
Nával turistů přišel na obvyklé „otevírání města“. Lidé stáli ve skupinkách na náměstí a obdivovali krásu města, ale zdálo se, že mnozí už mají i nějaký cíl. Hráči na středních úrovních se vydali na tržnici, aby našli lepší zbraně, obchodníci se vydali hledat hodnotnější zboží, a dokonce tu stála i krátkovlasá dívka s kovářským kladivem u pasu, která si prohlížela mapu města.
Potěšilo mě, že se další hráči snaží dohnat přední linii a jsou tu i řemeslníci, kteří bojovníkům pomáhají. Dál jsme ale hráče nepozorovali a vešli jsme do malého hostince na kraji náměstí.
Tentokrát jsme si vzali každý jeden pokoj, aby se neopakovala situace ze Zumfutu na třetím podlaží. Napřed jsme ale museli uspořádat poradu, abychom se rozhodli, jak budeme pokračovat v nejbližší době – tu jsme měli na pohovce v mém pokoji. Já si jako obvykle musel dávat pozor na to, že je její zbytečný radar na nebezpečí nastaven na maximální citlivost. Podle jejího výrazu jsem ale poznal, že je efekt gondoly stále aktivní; tvářila se vcelku uvolněně.
Upil jsem trochu čaje z hrníčku – v pokoji byl na stole připraven čajový set – a podíval jsem se na Asunu, která seděla naproti mně.
„Máš… ráda lodě?“
Několikrát zamrkala a stydlivě se usmála.
„Ne lodě jako takové, abych řekla pravdu… ale vždycky jsem se chtěla svézt gondolou. Jen by mě nikdy nenapadlo, že se mi to splní v Aincradu.“
„Aha. Takže je dobře, že na čtvrté podlaží přidali vodu,“ poznamenal jsem. Ona si zřejmě něco uvědomila.
„Ach… takže v betě tu voda nikde nebyla?“
„Přesně tak. Tohle město bylo nudné, prašné a šedivé. Skoro si na něj ani nepamatuju.“
„Tak to jsem ráda, že ho změnili. Vím, že gondoly nevyplouvají z města, takže asi budeme muset zase plavat… ale to zvládnu.“
Ačkoli jí plavba na lodi zcela učarovala, dokázala při ní vnímat vše, o čem jsem s gondoliérem mluvil. Její přirozený talent mě přinutil k úsměvu.
„Ano. Napřed bychom si ale měli odpočinout, pak doplnit zásoby a nechat si opravit či vyměnit věci tady ve městě. Taky přijmeme všechny dostupné úkoly a zjistíme toho o čtvrtém podlaží co možná nejvíce. Nakonec budeme muset odejít do dalších lokací, takže asi budeme muset zase použít ty kruhy…“
Zasněný pohled se z Asuniných očí postupně vytrácel a nahradil ho obvyklý odměřený výraz.
„Plavání mi nevadí – ale ta monstra ano. Ten ještěrčí pulec, nebo co to bylo, sice neměl tělo větší než ploutev, ale i tak měl červený kurzor, že? Takže měl dost vysokou úroveň…“
„Jojo. A samozřejmě to není jediný druh monstra na tomhle podlaží… Měli bychom se pokusit sehnat oblečení vhodné pro podvodní boj.“
S tímhle jsem z bety moc zkušeností neměl. Nejen, že si hráči museli dávat pozor na to, aby zadržovali dech a pravidelně se vraceli k hladině, ale navíc byl odpor vody celkem silný. Bojovníci s velkými zbraněmi budou ve vodě neohrabaní a ti s malými nebudou dost hbití. Pro boj ve vodě se nejvíc hodily zbraně typu kopí, které měly veliký dosah a bodné útoky, kterým voda příliš odporovat nebude. Asuna ani já jsme ale skill pro kopí neměli.
Začít ten skill trénovat teď není moc realistické. Asuna si ale celkem snadno poradí se svým rapírem, který bodné útoky také hojně využívá. Já se holt budu muset spokojit s jen několika málo bodnými skilly pro jednoruční meče…
Asuna náhle položila svůj hrníček na stůl a vykřikla: „No jo! Ty plavky, málem bych na to zapomněla!“
„T-tos myslela vážně?“
„Jistěže. Myslím, že jsem je viděla v několika obchodech, ale byla by škoda za ně utrácet, když mám skill Šití.“
„N-no, to je fakt… Mohl bych tě požádat o nějaké pánské plavky? Nějaké hezky obyčejné, bez obrázků býka.“
„Mám na ně udělat radši toho pulce s ploutví?“
Chtěl jsem protestovat, ale napřed jsem si něco uvědomil.
„Ehm, počkej chvilku.“
„J-jak to myslíš? Ještě jsem ani nezačala.“
„Ne, jakože, přemýšlím…“
Přimhouřil jsem oči, snažil jsem se vzpomenout si na relevantní informace z rozhovoru, který jsme o šití vedli v táboře temných elfů na třetím podlaží.
Na druhém podlaží jsem viděl obří horu spodního prádla, která Asuně vypadla z inventáře. Nechtěla to všechno nosit, byl to jen vedlejší produkt toho, jak si zvyšovala skill Šití. Na třetím podlaží pak zmínila, že si Šití ze skillů vyňala.
„…Ne, to nepůjde.“
„Co nepůjde?“
„Už Šití ve svých skillech nemáš, ne? Možná tě to překvapí, jestli už to nevíš… ale jakmile si nějaký skill odstraníš, tak tvá úroveň v něm spadne zase na nulu,“ vysvětlil jsem.
Přikývla, ani nemrkla okem. „Jsem sice začátečník, ale tohle vím. A navíc se tohle varování ukáže, když ten skill mažeš.“
„Ach… dobře. Ehm, teda, zase si to vytrénuješ od začátku?“
Rozčileně zavrtěla hlavou. „Jsem dříč, ale tolik trpělivosti nemám. Popravdě…“
Asuna otevřela své herní okno, ve tváři měla skeptický výraz. Přepnula na svůj inventář a materializovala malý předmět.
Na konferenční stolek dopadla malá křišťálová lahvička ve tvaru ořechu. Uvnitř silného skla bylo trochu slabě svítící modré tekutiny.
„…Co je to?“
„Tys je v betě neviděl?“
„Ne… myslím, že ne.“
Natáhl jsem ruku, abych lahvičku zvedl, ale zastavila mě.
„Nezvedej to, když nevíš, co to je! A neopovažuj se ji otevřít!“
„Já-já vím, chtěl jsem si jen přečíst popisek.“
„Myslím to vážně!“
Kvůli té přísné výtce jsem chtěl lahvičku otevřít a vypít tekutinu jedním šmahem, ale nechtěl jsem se stát komikem, a tak jsem to neudělal. Opatrně jsem lahvičku zvedl tak, aby se skleněné víčko ani trošku nepootevřelo. Překvapilo mě, že ačkoli je lahvička vysoká asi jen 7 centimetrů, je dost těžká. Poklepal jsem prstem na sklo a přečetl si text v okně, které se objevilo.
„Jmenuje se… Křišťálová lahev Kales’Oh? O tom jsem nikdy neslyšel. Tak se podívejme… Tato lahvička umožňuje uložit úroveň jakéhokoli skillu momentálně uloženého mezi skilly… Aha…“
Uběhly asi tři vteřiny.

„C… c… co… cožeeeeee?“

Nárazová vlna z mého výkřiku nakřápla zdi, potrhala deku a roztříštila všechna okna v místnosti.
Ne, dobře, ve skutečnosti se jen v čaji udělala malá vlnka, ale rozhodně jsem měl pocit, že měl můj výkřik destruktivní účinky. Moje pusa zůstala otevřená šokem. Asuna mi vzala lahvičku z ruky a dělala něco v nastavení okna. Pak vytáhla zátku.
Tekutina na spodku lahvičky se změnila v modré světlo, které vystoupalo do vzduchu. Zhluboka se nadechla a světlo nasála, pak do lahvičky vydechla ústy žluté světlo a lahvičku uzavřela. Teď v ní byl citrónově žlutý olej. Položila lahvičku zpět na stůl a usmála se.
„Teď mám skill Šití na předchozí úrovni a úroveň Sprintu mám uloženou v lahvičce.“
„…A…Aha… ehm, takže, kdybych se tě zeptal, kde jsi ten předmět…?“
„Bylo to celkem chaotické, takže nevím jistě, ale mám jisté podezření. Pamatuješ, jak jsme dorazili na třetí podlaží a hned jsme pomohli Kizmel porazit toho lesního elfa? Myslím, že mi ta lahvička padla z něj.“
„Ach,“ přikývl jsem, stále jsem se z šoku nevzpamatoval. Vlastně to dávalo smysl, Kales’Oh je jméno národu lesních elfů, který podle Kizmelina příběhu kdysi existoval dole na povrchu.
Z toho hrozivě silného elfího válečníka – dost silného na to, aby ho hráči normálně nebyli schopní porazit, protože byl ten boj součástí příběhu – mi taky padlo dost celkem vzácných předmětů. Ale tolik mě zarazilo chování Kizmel, které vůbec nepřipomínalo NPC, že jsem si je pak už pořádně neprohlédl.
Asuna musela na vlastnosti křišťálové lahvičky přijít až později v noci. Pokud to nebylo nezbytně nutné, neptali jsme se jeden druhého na výběr skillů nebo obsah inventáře, ani jsme si je navzájem nepopisovali, takže uběhl týden, aniž bych tušil, že má Asuna ohromně hodnotný předmět.
„Budeš tu pořád jen šokovaně sedět? Jestli jsme už domluvili, půjdu k sobě a začnu s těmi plavkami,“ navrhla. To mě probralo z efektu paralýzy.
„Ach, hm, ehm,“ mumlal jsem, snažil jsem se srovnat si myšlenky. Zvedl jsem ruce. „Jen… jen vydrž. Chci se ještě o něčem ujistit.“
„…Dobře. Ale co kdyby ses napřed uklidnil?“
„Ja-jasně.“
Dopil jsem studený čaj a dlouze vydechl. Křišťálová lahvička Kales’Oh ještě pořád stála na stolku. Díval jsem se na třpytivou žlutou tekutinu, která byla úrovní skillu.
Tekutina zabírala asi dvacetinu lahvičky. Asunin skill Sprint má úroveň asi kolem padesáté úrovně, takže množství tekutiny bylo přímo úměrné úrovni skillu. Do lahvičky se dal uložit i dokončený skill na úrovni 1 000.
Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl a vzhlédl jsem.
„Řekla jsi o té lahvičce ještě někomu jinému?“
Šermířka pokrčila rameny a zavrtěla hlavou.
„Určitě? Ani Argo?“
„Hele, co ten předmět mám, byli jsme skoro pořád spolu. Kdy bych se asi tak setkala s Argo za tvými zády?“
„Ach… to je pravda…“
Cítil jsem, jak se mi ulevilo, ale Asuna se na mě stále dívala skepticky.
„A co tak vyvádíš? Tahle lahvička ti prostě dovolí uložit skill a zase ho vyjmout – i tak ho musíš zvyšovat sám. Chováš se, jako kdybych dostala stovku úrovní, když to vypiju. Je to fakt tak skvělé?“
„…“
Z toho, co má dočasná parťačka řekla, jsem se cítil jak ohromeně, tak rezignovaně. Takhle zřejmě hráči bez zkušeností s RPG přemýšleli. Pokusil jsem se jí vysvětlit své překvapení i obavy.
„Jde o to… jak jsi řekla, když v SAO smažeš skill, smažeš tím i jeho úroveň. Takže já mám teď na své šestnácté úrovni jen čtyři místa pro skilly.“
„To vím. Máš Jednoruční meč, Bojová umění, Hledání a… Skrývání, že by?“
Ona to ví!
Ale teď už je příliš pozdě, než aby mě to znepokojilo. Odkašlal jsem si a pokračoval jsem.
„J-jo, ale, vážně přemýšlím nad tím, že bych smazal Skrývání a vzal si Plavání.“
„On je skill Plavání? Co se stane, když ho použiješ?“
„Plaveš rychleji a voda tolik neodporuje. Taky se můžeš déle pohybovat pod vodou. Na tomhle podlaží je celkem šikovný, ale nejspíš ho nevezmu. Na dalším podlaží se terén změní, takže bych se kvůli jednomu podlaží vzdal veškeré té dřiny, kterou jsem do zvýšení úrovně Skrývání vložil.“
„Aha… takže s touhle lahvičkou by sis mohl jeden další skill ponechat a dočasně vzít Plavání jen pro tohle podlaží.“
„Přesně tak. Každý hráč, který na tohle podlaží přijde, bude muset téhle těžké volbě čelit. Pokud se roznese, že má nějaký hráč magickou lahvičku, která ti uloží úroveň skillu, budou tě obtěžovat lidé, kteří ji budou chtít koupit, budou čmuchat kolem a slídit po informacích a tak.“
Dokázal jsem si představit i mnohem temnější možnost, ale rozhodl jsem se ji nezmínit. Asuna zvedla křišťálovou lahvičku a zadívala se na ni, poprvé ocenila její skutečnou hodnotu.
„Aha… nojo, Nezha z Legendárních hrdinů ji vlastně mohl použít, aby získal Bojová umění a nemusel se vzdát kovářství. Dá ti v podstatě jedno místo na skill navíc, takže lidi by s tím asi hodně nadělali…“
Jako obvykle vše rychle pochopila, ačkoli byla teprve začátečník. Vzhlédla a pokračovala, mluvila o něco rychleji než obvykle.
„Co kdybychom prostě rozšířili informace, které máme? Když to řekneme Argo, určitě to dá do své strategické příručky, ne? A pak se nikdo nebude ptát nás.“
„Jo… neříkám, že bychom to měli skrývat… ale…“
Naklonil jsem se, opřel jsem si bradu o propnuté prsty a přemýšlel.
„Jde o to, že ten rytíř lesních elfů, ze kterého tu lahvičku máš, je teď jen v tom boji v úkolu v Lese padajících mlh na třetím podlaží. Hádám, že většina hráčů přední linie, jako Kibaóova Aincradská osvoboditelská síla a Lindova Brigáda dračích rytířů, ten úkol už udělala normálně…“
„Aha… takže na publikování informací už je trochu pozdě.“
„Jo. A navíc není snadné ho porazit, i když ta možnost existuje…“
„Nám se to povedlo, ne?“ pronesla prostě.
Musel jsem přiznat, že má pravdu, ale měl jsem jisté pochyby. Poškrábal jsem se ve vlasech a řekl to, co mi v hlavě už nějakou chvíli leželo: „…Jak myslíš, že jsme toho lesního elfa vůbec zvládli porazit…?“
Následovalo krátké ticho, během kterého jsem si vzpomněl na rozhovor s Kizmel v koupacím stanu v táboře temných elfů.
Tvrdila, že poslední dobou se jí zdá zvláštní sen.
V tom snu bojuje Kizmel se silným rytířem lesních elfů. Uprostřed duelu se objevím já s několika společníky, ale ani jeden z nich není Asuna. Pomůžeme jí v boji, ale nikdo z nás lesního elfa nedokáže porazit, postupně se naše skupinka rozpadne – až je Kizmel nucená použít ochranu Svatého stromu, aby zachránila naše životy. Sama při tom ale zemře.
Mezi otázkami jako proč by mělo NPC sny anebo jestli NPC „spí“ v opravdovém smyslu slova, se vyjímala jedna věc – ten sen se až děsivě moc podobal mým zkušenostem s úkolem „Nefritový klíč“ z beta testu SAO.
Kizmel byla výjimečným NPC s vysoce pokročilou umělou inteligencí. To bylo jasné.
To proto měla vzpomínky i na beta test? Nebo byla zvláštní právě kvůli těm vzpomínkám? Dokázali jsme s Asunou porazit smrtícího lesního elfa v oficiální verzi hry jen díky Kizmel…?
„…Myslím, že proto, že jsme se všichni snažili ze všech sil,“ zamumlala Asuna. „Ty, Kizmel a já jsme všichni bojovali s nasazením života a věřili jsme, že můžeme vyhrát. Nikdy jsem se v boji v Aincradu nesoustředila tolik jako tehdy – ani v boji proti bossům.“
„…“
Já jako hráč jsem byl zvyklý na to, že „automaticky prohraná akce“ se nedá vyhrát, ani když se snažíte sebevíc. Nedokázal jsem to ale vyslovit.
„…Jo… přesně tak. Během toho boje jsi byla fakt něco. A za všechno to úsilí sis zasloužila skutečně skvělý předmět nebo dva.“
„Jen abys věděl, nedělala jsem to kvůli nějakým odměnám!“ ohradila se a zvedla pěst. Zasmál jsem se a omluvil se.
Sword Art Online se od všech RPG, jaké jsem kdy hrál, dost liší. Je to smrtící hra bez tlačítka pro odhlášení a první VRMMORPG na světě. Pokud se budu i nadále držet toho, jak má něco být, možná mi uniknou věci, které mám přímo před nosem.
Podíval jsem se na Asunu s vážným výrazem a zeptal se: „Můžeme se alespoň zamyslet nad tím, co s tím infem o tvé lahvičce uděláme? Jak jsem říkal, nechci to držet jako tajemství navždy. Ale dokud vím, že by mohla způsobit potíže, chci tě hlavně udržet v bezpečí.“
Očekával jsem, že mi odsekne, že už není zelenáč a dokáže se o sebe postarat sama, dokonce jsem si připravil, co na to odpovím. Asuna se na mě ale jen mlčky podívala, pak se rychle otočila stranou. Za prameny vlasů jsem jen stěží viděl pohybující se ústa.
„…No, pokud chceš udělat tohle, tak dobře.“
„Ach… ne-nevadí ti to?“
Tolik mě její odpověď překvapila, že jsem chtěl vědět, nad čím přemýšlí. Naklonil jsem se napravo, abych jí viděl do tváře. Asuna se ale otočila ještě více doleva, vyhýbala se mému pohledu, dokud ke mně neseděla úplně zády.
Co se to tu děje?
Měl jsem pocit, že jestli toho nenechám být, šermířka vybuchne, a tak jsem se posadil pořádně a řekl: „No-no ale, měli bychom si trochu odpočinout. Co kdybychom se sešli v… té kavárně v přízemí v šest hodin?“
Asuna mlčky přikývla a vstala z pohovky, tvář ode mě stále odvracela. Zvedla Křišťálovou lahvičku Kales’Oh a vrátila si ji do inventáře, pak z místnosti odešla, aniž by se ke mně otočila.
Co se tu vlastně stalo?
Zabořil jsem se do pohovky.

Pět vteřin po tom, co jsem si sundal všechno vybavení, poslal instantní zprávu a lehl si na postel u okna, jsem usnul.
Když mě drze probudil budík, co jsem si nastavil, mělo světlo v pokoji barvu západu slunce. Pomalu jsem se posadil a roztáhl jsem závěsy, abych se mohl podívat na teleportační náměstí Rovie ze svého výhodného místa v patře hostince.
Během těch tří hodin se náměstí zaplnilo nespočtem hráčů. Hráči přední linie si prohlíželi zboží v obchodech, turisté ochutnávali jídlo ze stánků a páry seděly na lavičkách směřujících k vodě.
Tohle byl čtyřiačtyřicátý den od začátku smrtící hry. Ta doba mi přišla zároveň dlouhá i krátká, ale hlavně jsem byl rád, že se vše uklidnilo natolik, aby si lidé začali hledat vztahy – to byl můj nejvelkodušnější názor jakožto frustrovaného žáka druhého stupně základní školy. Během těch úvah jsem si všiml obzvlášť dlouhé řady u mola gondol na jihu.
„Ech… sakra, zapomněl jsem,“ zaúpěl jsem a klekl si na postel.
Tohle jsem měl čekat. Gondol bylo omezené množství, takže jasně, že když tu bude příliš hráčů, budou se tvořit řady. Budu si muset zvyknout na to, že pohyb po Rovii zabere mnohem více času než obvykle.
Ale i tak jsem byl rád, že se tolik lidí v tom omezeném prostoru seřadilo slušně a nikdo nedělal problémy.
Zrovna, když mě tohle napadlo, pokusila se pětičlenná skupinka ozbrojených hráčů proklestit si cestu až dopředu řady a vzít si jednu větší gondolu, která právě připlouvala. Lidé za nimi začali samozřejmě hned protestovat. Ale vůdce ozbrojené skupiny, který měl obouruční meč, jim odpovídal podobně naštvaným křikem.
Z pokoje v patře vzdáleného hostince jsem je neslyšel, ale nebylo těžké si představit, co říká.
„Bojujeme, abychom vás, normální hráče, osvobodili! Měli bychom mít přednost!“
Turisté v obyčejném oblečení nemohli, než je nechat projít. Muž a jeho přátelé vystavili na odiv své lesklé kovové vybavení, aby tím dokázali svou sílu, a vyskočili na gondolu.
Když loď odplula z přístavu, zamumlal jsem sám k sobě: „To byl špatný tah, Hafe.“
Pětice, která řadu předběhla, byla celá v modrých halenách. Byli to členové Brigády dračích rytířů, přední gildy, která se vytvořila na třetím podlaží. A onen velící muž s obouručním mečem byl Hafner, jeden z vysoce postavených členů gildy.
Nejspíš si zrovna doplnili zásoby a otevřeli úkoly ve městě a chtěli se pustit do prozkoumávání podlaží. Chápal jsem, jak je pro válečníky na misi frustrující, že by měli čekat v řadě za turisty, kteří žádný velký cíl nemají.
Ale pokud jsme se měli něčemu vyhnout, tak tomu, aby se přední hráči chovali, jako že jsou něco lepšího, a aby dělali věci na úkor ostatních. Nemůžeme vědět, jestli ti, kteří v přední linii nejsou, jednoho dne nevyjdou z bezpečí města a díky své vůli a schopnostem přední hráče nedoženou.
Vlastně je možné, že pokud se tohle nestane, hru nedokončíme. Přední skupina měla stěží padesát členů, a to číslo se časem jistě zmenší. Abychom mohli postupovat hrou, potřebujeme co možná nejvíce lidí.
Potlačil jsem povzdech a podíval se na čas. Do našeho setkání v šest zbývají jen tři minuty.
Vylezl jsem z postele a oblékl si všechno obvyklé vybavení. Pak jsem se vybelhal z pokoje. Když jsem dole uviděl po oněch třech hodinách Asunu, měla svůj obvyklý odměřený výraz.
„Promiň, že jsem tě nechal čekat,“ řekl jsem a posadil se naproti ní. V kavárně žádní další hráči nebyli – očividně se ani zdaleka nevyrovnala výjevu venku.
„Zrovna jsem přišla,“ odpověděla prostě a pak ke mně posunula menu. Všiml jsem si, že kromě nápojů a dezertů mají i několik jídel, která vypadala jako ryby.
„…Nedáme si brzkou večeři?“
„Raději bych si dala něco ze stánků venku.“
„Dobře. Tak tedy jen pití… nebo bys raději už šla?“
„Klidně.“
Přišlo mi, že se chová nějak jinak, ale nebyli jsme spolu dost dlouho na to, abych si tím byl jistý, takže jsem to nechal být a vstal jsem. Ve skutečném světě by nebylo příliš zdvořilé setkat se v kavárně a odejít, aniž bychom si cokoliv objednali, ale NPC číšníci nás vyprovodili bez jediné stížnosti.
Odešli jsme z hostince, ale z pokojů jsme se neodhlásili. Spodní strana podlaží nad námi měla barvu mezi růžovou a indigovou. Za dalších třicet minut už bude venku pořádná tma.
A řada ke gondolám na druhé straně náměstí teď byla ještě delší. Kamenné budovy byly osvětleny lampami, jejichž světla se odrážela na vodě. Byl to čarokrásný pohled. Možná je noc špičkou pro zdejší lodní cestování.
„No, ehm, to je pořádná řada… chceš v ní čekat? Nebo se na gondoly vykašleme a poplaveme sami…“
Zarazil jsem se hned, jakmile jsem zpod kapuce ucítil její chladný pohled.
„…Tak ne. Asi bychom se měli postavit do řady a dojet na tržnici.“
„Napřed chci ale k těm stánkům.“
„Ach, no jo.“
Přešli jsme na východní stranu náměstí, kde stálo asi pět nebo šest stylových stánků. Podle zběžného pohledu jsem usoudil, že jen tři prodávají jídlo, které by se dalo považovat za večeři. Všiml jsem si pečené ryby s dušenou zeleninou, pizzy s mořskými plody jako chobotnice a škeble a také panini s grilovanou rybou a bylinkami.
„Aha. Takže jídlo na tomhle podlaží jsou hlavně ryby,“ poznamenal jsem.
„Nemáš je rád?“
Rychle jsem zavrtěl hlavou. „Ne, o to nejde. Spíš jsem doufal… v tradičnější volby. Třeba dušenou rybu nebo sašimi.“
„Víš přece, že v takovémto městě podobná jídla nenajdeš.“
„Pravda. Asi budu muset doufat, že třeba na desátém podlaží jo… Asi si dám to panini. Co ty?“
„Taky bych si ho dala.“
„Co kdybys počkala na lavičce, než je koupím?“
Asuna se na mě znovu podívala zpod kapuce, ale hned se otočila.
O co tu jde? Připomíná mi to, jak tehdy v Tolbaně na prvním podlaží jedla chleba se smetanou.
Jedno panini stálo dvanáct corů. Koupil jsem dvě a došel k lavičce. Jedno panini jsem podal Asuně. Když začala otevírat obchodní okno, aby mi zaplatila, zastavil jsem ji.
„Ne, je to na mě.“
„…Proč?“
„Protože, ehm… ach, protože až mi uděláš ty plavky, budu ti dlužit.“
„…“
Naštěstí přikývla a mou nabídku přijala. Pořád se chovala zvláštně, ale aspoň na mě nebyla naštvaná.
Vrtěl jsem zmateně hlavou a chtěl jsem se vedle ní posadit, když se ze stínu za námi vynořila něčí ruka a v uších mi zazněl škádlivý hlas.
„Mockrát dík, Kiríku. Mám hlad jako vlk.“
Nebyl jsem si jistý, jestli si to vzít v klidu („Tvůj skill Skrývání je fakt dobrý.“) nebo být upřímný a odmítnout ji („Ne! To je moje večeře!“), takže výsledek byl tak trochu od obojího.
„Tvůj skill Skrývání je fakt dobrý, ale tohle je moje večeře, takže ne, nedám ti ji.“
„Hmf. Takže jí koupíš, ale mně ne. Už chápu, jak to je.“
„Co…? Já… slyšelas, co jsem říkal, to bylo poděkování za to, že mi udělá předmět! Nikomu jsem žádnou laskavost neprokazoval!“
Ze stínu se vynořila drobná hráčka s jednoduchým béžovým pláštěm, hodně podobným tomu Asuny. Oči měla schované pod vlnitou ofinou, ale podle tří vousků na každé tváři bylo snadné poznat, o koho jde.
Krysa Argo, prodejkyně informací, přeskočila s úšklebkem opěradlo lavičky a posadila se vedle Asuny. Podívala se nalevo a trochu nadzvedla svou kapuci.
„Brý večer, Así. Dobrá práce s tím bossem třetího podlaží a bránou čtvrtého.“
„Do-dobrý večer, Argo. Ehm… chtěla by sis dát?“ zeptala se Asuna a nabídla jí své panini. Argo se zachechtala a odmítavě zavrtěla hlavou.
„Ne, ne, ale cením si toho. Jen se napapej.“
„Ach, dobře…“
Asuna vypadala, že si není jistá, jestli Argo tedy má hlad, anebo ne. Povzdechl jsem si a uklidnil jsem ji: „Nelam si s tím hlavu, Asuno. Její skill Škádlení je nejlepší v Aincradu.“
„Škádlení…?“
Asuna si o celé té situaci zřejmě něco uvědomila. Podívala se na mě, pak na svoje panini a pak na Argo po své pravici.
„Ta-tak to není, Argo! Takhle to mezi námi vůbec, rozhodně nijak, není!“
„Ňhohoho, jasně, chápu,“ zasmála se Argo děsivě.
Dřepl jsem si na lavičku napravo od Argo a potichu to potvrdil: „Je to pravda. Ne že budeš prodávat nějaké zvláštní drby.“
„Ale no, to zabolelo. Víš přece, že já drby a šeptandu neprodávám.“
„Jo, jasně. No ale, hádám, že když tu jsi, už máš všechny ty informace.“
„Se vsaď. Vlastně mi trvalo jen tři hodiny od tvé zprávy zjistit to, cos chtěl, takže mě napadlo, že bych tak kromě platby dostala i večeři zdarma, ale…“
Dostala mě. Přeci jen jsem jí předtím, než jsem odpadl, řekl, že chci ty informace co možná nejdřív.
„Do-dobře, dobře. Co si dáš?“
„No jéje, fakt bych si dala pěkně sýrovou pizzu,“ začala. Než ale mohla domluvit, odběhl jsem ke stánku s pizzou s mořskými plody, nechal si na ni dát třikrát tolik sýru navíc, a pak přeběhl zase k lavičce.
„Promiň za ty potíže. Tohle je důkaz mé vděčnosti,“ předal jsem jí pizzu okázale. Argo se zazubila.
„Moc hezké.“
„Tak, promluvíme si u jídla… Jen si dej, než to vychladne, Asuno,“ oslovil jsem šermířku na druhé straně Argo. Všichni tři jsme si vzájemně popřáli dobrou chuť a pustili se do svých večeří v italském stylu.
Nikdy jsem skutečné panini neměl, ale i tak mi přišlo, že je křupavý a měkký chléb, opečená bílá ryba a rajčatová omáčka s bylinkami dobrou rekonstrukcí. Kéž by to ale byl pěkně silný plátek masa a hustá omáčka z terijaki a majolky…
Asuna i Argo měly hlad. Všichni jsme snědli asi půlku jídla, než jsme se zastavili a pořádně se nadechli.
Ani jsem Argo nestačil pobídnout, a už z jednoho z mnoha váčků u pasu vytahovala svitek pergamenu a chytila ho mezi prsty.
„Normálně bych ti účtovala příplatek za expresní zakázku… ale za tu hromadu sýra si budu účtovat normálně. Takže pět set corů, prosím.“
Vytáhl jsem zlatou minci, kterou jsem si pro tuhle příležitost dal do kapsy pláště, a podal ji Argo. Poklepal jsem na svitek od Argo, ten se tak automaticky rozevřel.
„Jaké informace jsi chtěl?“ zeptala se Asuna, nakláněla se mým směrem. Ukázal jsem jí ilustraci na svitku – detailní mapu Rovie. Nenakreslila ji ale přímo Argo. Mohl ji vytvořit každý, kdo by prošel celé město, a pak data mapy zkopíroval na podobný papírový předmět.
Tahle mapa se lišila v tom, že na různých místech ve městě ukazovala celkem dvacet vykřičníků. To za ně jsem zaplatil těch pět set corů.
„A to… jsou všechny úkoly od NPC?“ zamyslela se Asuna, jako obvykle si hned vše domyslela. Mlčky jsem přikývl. Dostalo se mi rozhořčeného pohledu.
„No, nechci, aby ti to vyznělo zle, Argo, protože jsi udělala veškerou práci… ale všechno tohle bys zjistil, kdyby sis město prošel. A stejně na ta místa musíme jít, abychom začali úkoly.“
„To mě taky napadlo. A neudělal jsi všechny ty úkoly už v betě, Kiríku?“
„Přesně o to jde,“ zamumlal jsem s pusou plnou panini. „Myslím, že čím déle se tu budu procházet, tím víc budou blednout moje staré vzpomínky… prostě jsem chtěl všechny ty lokace vidět najednou.“
„…Aháá?“
V Argině hlase byl víc než jen náznak pobavení. Než abych jí nějak odpovídal, zadíval jsem se raději na mapu města.
Rozložení města bylo úplně stejné, přesně jak jsem si myslel. Postupně jsem poklepal na všechny ikonky a vzpomínal na vyschlé a prašné domy, ve kterých byly. S každým poklepáním se objevilo info o úkolu, které Argo sepsala.
Jakmile jsem si všechny úkoly prohlédl, ukázal jsem na jeden vykřičník v severozápadní části mapy.
„Tenhle.“
„…Co s ním?“ zeptala se Asuna podezřívavě. Zazubil jsem se na ni.
„Tenhle úkol tu v betě nebyl. Tohle místo je klíčem k tomuto městu… ne, k poražení celého podlaží.“

„Jestli o tom úkolu získáte nějaké info, koupím ho od vás,“ nabídla Argo a společně s přetrvávající vůní sýra zmizela zase ve stínu.
Společně s Asunou jsme dojedli zbytky panini a zvedli se z lavičky, abychom se podívali k molu na jihu. Řada byla o něco kratší než předtím, ale i tak to bude na nějakých třicet minut.
Asuna měla díky plnému žaludku a rozhovoru s Argo už zase normální náladu. Poznamenala: „Nevadí mi čekat… ale to přístaviště má hrozný systém.“
„Hm? A co s ním?“
„Malé gondoly pro dva a velké pro deset stojí na stejném místě. Trvá to celé mnohem déle, protože jeden člověk pak jede na velké gondole a velké skupiny se musí dělit na menší a jet malými loděmi. Měli by aspoň rozdělit lidi do různých řad.“
„Dobrý nápad. Takže… nenavrhneme to?“
„…To není zrovna můj styl.“
„Nevím. Máš takový ten přístup předsedkyně školního parlamentu, takže lidi by určitě…“
Když jsem ucítil Asunin mrazivý laserový pohled, nechal jsem zbytek věty viset ve vzduchu.
Noční Rovie byla rozhodně okouzlující, barevné lampy a světla v oknech města se odrážely od hladiny temné vody. I gondoly plné usměvavých hráčů měly vlastní lampy, umístěné na přídích těch malých a na látkových stropech těch velkých. Pohled na gondoly plující po kanálech byl tak krásný, že…
„…Ach!“
Luskl jsem prsty, jak mě náhle něco napadlo.
„C-co?“
„Tudy! Pak ti to vysvětlím.“
Postrčil jsem Asunu do zad a běžel jsem k molu v severní části náměstí, na druhou stranu od přístaviště. Žádná loď tam nestála, takže z kamenné ohrady to bylo do vody celkem hluboko. Ale také to znamenalo, že gondoly pluly celkem nízko.
„Mám z toho špatný pocit,“ zamumlala Asuna a pokusila se ucouvnout. Pevně jsem chytil lem jejího pláště.
„Neboj se, je to v pohodě.“
„Ne, to není! Nelíbí se mi to!“
„Budeš v pořádku.“
„Však to prostě udělej sám!“ vykřikla.
Podíval jsem se doleva a doprava. Za několik vteřin kolem nás zprava propluje velká gondola pro dvanáct lidí. Naštěstí se zleva blíží podobně velká gondola. Spočítal jsem, kde se minou, a pak jsem se přesunul tři metry doleva a pět dozadu.
„Odpočítám od pěti.“
„U-už jsem říkala, že to dělat nechci!“
„Vtipné, Asuno, přísahal bych, že máš vyšší Obratnost než já.“
„Rrg… v-víš, že není fér tohle vytahovat…“
„Mělo by to pro tebe být snadné. Vždyť máš přece Sprint a tak.“
„Ale ten jsem si zrovna vyměnila… argh, no dobře!“
„A pět, čtyři, tři, dva, jedna…“
Na nulu jsme se rozeběhli. Dlouhým krokem jsem se dostal ke kamennému oplocení a odrazil se od něj pravou nohou.
Všechny lodě v kanálech Rovie cestovaly po pravé straně, takže jsem vyskočil a mířil jsem na gondolu připlouvající z mé levé strany. Jen těsně se mi na ni povedlo doskočit. Gondola se hned zatřásla a cestující dole překvapeně zakřičeli. Rychle jsem se omluvil a přeběhl jsem střechu, abych znovu skočil.
Ve vzduchu jsem se ohlédl, abych zjistil, jak je na tom Asuna. Držela se mnou krok. Její skok je silnější, takže by měla být schopná přeskočit všechno, co já. Popravdě, ulevilo se mi, když jsem dopadl na druhou gondolu připlouvající zprava.
Lidé v téhle gondole asi viděli ukázku nindža akrobacie, která se jim děla nad hlavami, protože tleskali a pískali, když viděli, jak Asuna ladně skáče nočním nebem. Byl jsem rád, že na nás nekřičí. Přeběhl jsem střechu a odrazil se potřetí.
Ale…
„Ugh!“
Druhý břeh byl dál, než jsem si myslel. Ve vzduchu jsem začal mávat končetinami, natahoval jsem ruce co možná nejdále, jen taktak jsem konečky prstů chytil okraj zdi.
Celým tělem jsem narazil do zdi. Nad sebou jsem uslyšel lehký dopad. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem, jak Asuna stojí nade mnou, ruce má založené v bok a ve tváři zklamaný výraz.
„Jestli sis nebyl jistý, že to zvládneš, neměl ses o to ani pokoušet,“ vynadala mi. Nenamáhal jsem se s odpovědí. Velmi náhle jsem totiž pochopil, proč přesně ti pasažéři v gondole tleskali.
„Ehm, Asuno?“
„…Co?“
„Jsi, ehm, tak trochu v nebezpečném… úhlu.“
„Co tím myslíš…?“ zeptala se Asuna, podezřívavě si mě měřila pohledem, zatímco jsem jí visel u nohou. Pak najednou zrudla natolik, že jsem to viděl i v té tmě. Rychle si přeložila ruce přes okraj sukně, pak se kdovíproč usmála a zvedla jednu botu.
„Měl bys rychle vylézt, než na tebe šlápnu.“
„Do-dobře, lezu nahoru!“
Urychleně jsem se vyšplhal po zdi nahoru.

Rovie měla tvar čtverce, který rozdělovaly hlavní kanály – tedy, technicky vzato, uprostřed města stálo náměstí, takže se kanály přímo neprotínaly – na čtyři části.
Pokud si řekneme, že sever je „nahoře“, tak v pravé horní části města byly památky, park, náměstí a venkovní divadlo. Dole vpravo bylo tržiště, kde se mačkala spousta různých obchodů. Dole vlevo byla ubytovací oblast s velkými i malými hostinci. Vlevo nahoře, kde jsme byli teď, bylo centrum, kde žila všechna NPC.
Každá čtvrť byla samozřejmě dále dělená menšími kanály, takže pokud jste se chtěli někam dostat, museli jste jet lodí. Ale volné gondoly byly všude po městě, takže jsme se rozhodli pronajmout si gondolu pro dva.
Tentokrát jsme NPC gondoliérovi neřekli jméno místa, ale souřadnice, a zaplatili jsme poplatek napůl, což bylo provedeno automaticky. Unaveně jsme se pak do gondoly posadili.
Šermířka v minisukni měla hned, jak se posadila na příď, mnohem lepší náladu. Rozhlížela se po městě, oči jí přitom zářily. Tohle byla jedna z nejobyčejnějších částí Rovie, ale i tento praktický sektor s domovy měl své vlastní kouzlo.
U vody u vchodové verandy jednoho domu si děti hrály s hračkami lodí. Kolem propluli dva ptáci, matka a její mládě, vypadali na něco mezi kachnou a rackem. Z kuchyňských oken se linuly večerní zvuky a vůně a od vody se odráželo hřejivé oranžové teplo.
„Ach, ten dům je na prodej!“
Podíval jsem se, kam Asuna ukazovala. Stál tam malý patrový domek s dřevěnou cedulí „Na prodej“.
„Hm, máš pravdu. Takže tu jsou hráčské domy.“
„Zajímalo by mě, kolik stojí,“ zamyslela se, oči jí zářily ještě víc.
Odfrkl jsem si. „Být tebou, ani na tu cenu nekoukám. Jen budeš zklamaná.“
„Vím, že to bude drahé. Ale můžu myslet na to, že pokud budu i nadále dřít, koupím si ho!“
„Ja-jasně, to je pravda… ale nedoporučoval bych ti, aby sis ho kupovala tady. Je to pěkné město na výlet, ale žít tady by bylo těžké, protože se tu špatně někam dostává,“ poznamenal jsem. Asuna si tu radu vzala k srdci překvapivě rychle.
„To je pravda. Zajímalo by mě, jak zdejší řeší každodenní nákupy a tak.“
„Možná plavou v kanálech, když se nikdo nedívá.“
„Ale no, nekaž tu iluzi. Ale… jestli si budu chtít koupit nějaký dům, ušetřím si na nějaký normální s výhledem na jezero,“ prohlásila a pak se znovu otočila dopředu.
Já si říkal, že peníze, které vystačí na koupi domu, by bylo lepší utratit za levnější ubytování v hostinci a lepší vybavení, ale vzhledem k tomu, jak je Asuna akční, rozhodně mě nepřekvapí, až si jednou koupí sídlo u jezera. Možná mě i nechá přespat na gauči… ne, rozhodně ne.
Gondola se mezitím proplétala úzkými kanály tu vlevo a tam vpravo a vyložila nás u cíle za ani ne deset minut.
Za malým molem byla velmi velká a velmi stará budova. Dvoukřídlé dveře byly hned naproti vodě, ale jinak to byl obyčejný dům bez nějakých zvláštních ozdob.
Opatrně jsem k budově došel a podíval se do špinavého okna. Uvnitř byl neupravený pokoj a vzadu zřejmě starý muž sedící na zemi, ke mně byl zády. Měl jsem dojem, že nad jeho hlavou vidím bledě zlatý vykřičník. Bylo to naše úkolové NPC.
„…Překvapuje mě, že ho Argo našla,“ poznamenala Asuna. Souhlasil jsem.
„Tohle nejsou jen dobré instinkty… no ale, pojďme dovnitř.“
Přešel jsem před vstupní dveře a dvakrát zaklepal. Po dobrých pěti vteřinách odpověděl bryskní hlas: „Je odemčeno. Jestli něco chcete, vstupte.“
Tenhle vypadá na osinu v zadku, pomyslel jsem si a otevřel jsem prastaré dveře.

Uvnitř nás přivítal starý muž v houpacím křesle, které vypadalo, že se každou chvíli rozpadne, s lahví s alkoholem v jedné ruce a dýmkou v druhé. Vlastně na nás jen zle koukal jedním okem, takže o přivítání nemůže být řeč.
Jeho řídké a plešatící vlasy a neudržované vousy měly bílou barvu jako kosti, ale pokožku měl opálenou sluncem a svaly na pažích a hrudi měl napjaté. Vypadal jako starý námořník, který se kdysi mohl pyšnit svou silou, ale teď už šel do důchodu a utápěl se v alkoholu.
S Asunou jsme se na sebe podívali, v jejích očích jsem uviděl zprávu Tenhle je jen tvůj. Váhavě jsem zkusil říct magická úkolová slova.
„Ehm… pane, můžu vám s něčím pomoct?“
Stařec upil z lahve a zabručel: „Ne.“
Vykřičník nad jeho hlavou se nezměnil, ani se mi nic neaktualizovalo v záznamu úkolů. Na obvyklou pobídku neodpověděl, takže tohle byl typ úkolu, ke kterému jste měli dorazit až po tom, co jste si vyslechli příběhy z celého města. Kdybychom úkoly dělali normálně, získali bychom správná klíčová slova, abychom úkol započali, ale kvůli Arginu nadpřirozenému čichu na úkoly jsme normální proces obešli. Netušil jsem tedy, co říct, abychom v příběhu pokročili.
Nejspíš bychom měli odejít a sesbírat informace. Ale když už jsme utratili padesát corů a jeli až sem, byla by škoda odejít s prázdnýma rukama.
Rozhlédl jsem se po velkém pokoji, doufal jsem, že najdu nějakou nápovědu.
Pokud by tu bylo uklizeno, něco neobvyklého by mě brzy praštilo do očí, ale tenhle pokoj nebyl uklizený už pěkně dlouho. Bylo tu tolik podivných předmětů, že jsem nepoznal, které by na ten příběh mohly poukazovat. Na zdech visely obří ryby, zvířecí kůže, zrezivělé harpuny, po zemi se válelo dřevo všech velikostí, hrnce s kdovíčím, pádla přelomená v půlce… nenapadalo mě nic kromě toho, že je to bývalý námořník.
Chtěl jsem se vzdát a udělat to správně, když Asuna promluvila.
„Neměl byste takové věci nechávat ležet na zemi, pane.“
Ze země vedle nohy houpacího křesla něco zvedla – napůl zrezivělý hřebík, asi deset centimetrů dlouhý. Nejspíš vypadl z vetchého křesla.
Muž se na hřebík v její ruce zadíval a kdovíproč si naštvaně odfrkl. Pak se zaklonil a znovu upil. Asuna u mě pohledem hledala pomoc, ale já se jen zamračil.
„Prostě to dej na stůl nebo tak něco.“
„Dobře…“
Přikývla a chtěla hřebík zase upustit.
Bez přemýšlení jsem jí ho ale vytrhl z ruky.
„Hej! C-co je?“
„Vydrž… tohle není jen hřebík. A… není to ani vrhací bodák… kde jsem něco takového už viděl?“ mumlal jsem, postupně se mi v mysli spojovaly jednotlivé informace.
Velké dvoukřídlé dveře vedoucí k vodě. V místnosti kůže a dřevo. Sbírka předmětů, které jsem pár let zpátky viděl v muzeu ve skutečném světě. Úkol, který v betě neexistoval.
Ten stařec není bývalý námořník.
Postavil jsem se k němu čelem a zhluboka se nadechl.
„Pane, postavil byste nám loď?“

9 komentářů:

  1. Děkuju, na tomhle podlaží to bude ještě zábavný.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc :-) začíná to být pěkně zábavný :-)

    OdpovědětVymazat
  3. S tim bojem pod vodou to vidim blbě.Díky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo no, nechtěla bych takový zažít :D

      Vymazat
  4. Díky za překlad. Opět to končí tak, že se nemůžu dočkat pokračování :)

    OdpovědětVymazat