sobota 25. srpna 2018

Barkarola pěny, část čtvrtá

Korekturu provedl Kioshi, díky moc!

Byl jsem naivní.
Nikdy mi nedošlo, že je tak silný.
Skutečně ohromující přesnost a síla. Jedině tak se dala popsat kombinace skillů meče Asuny a jejího Rytířského rapíru +5.
„Vidíš? Říkala jsem, že můžeme vyhrát,“ poznamenala s úsměvem na konci našeho padesáti minutového boje proti netvorovi – přičemž půlku toho času jsme strávili jen běháním, abychom ho přiměli pokácet stromy. Jen jsem se na ni zadíval.
Vypadala trochu unaveně, ale s mým totálním vyčerpáním se to nedalo srovnávat. Nadšeně procházela předměty, které jí padly. Když stiskla tlačítko pro zobrazení nově nabytých předmětů, spokojeně vykřikla.
„Téda, páni! Mám čtyři Tuky legendárního medvěda. A taky nějakou srst, drápy a… co je tohle? Tlapa ohnivého medvěda?“
„Být tebou, nematerializuju to. Určitě to bude něco nechutnýho,“ varoval jsem ji a ztěžka jsem se postavil, abych otevřel vlastní okno.
Já měl tuky tři. To by na úkol mělo stačit. Také jsem dostal srst a drápy, ale tlapu ne, i když jsem netušil, zda je to dobře. Místo toho jsem dostal jeden Roh ohnivého medvěda. To musí být jeden z těch na Magnatheriově čele.
Ještě jednou jsem se na předměty podíval, pak jsem menu zavřel a zívl jsem. Bylo po půl jedenácté večer. Odpoledne jsem se sice trochu vyspal, ale teď jsem byl nesmírně unavený.
„Ehm… Asuno?“
„Co?“
„Až se vrátíme do města, chceš hned pokročit v úkolu?“
„Jistěže chci.“
„Jistěže chceš.“
Jen jestli je ten starý loďař vůbec vzhůru, pomyslel jsem si.
Cestou zpět do města jsme potkali jen jedno monstrum, Křiklavou láčkovku, takže zpáteční cesta k jižní bráně Rovie byla celkem bezbolestná. Nalodili jsme se na jednu z gondol, které zřejmě jezdily dvacet čtyři hodin denně, a zamířili jsme do severozápadní části města.
Když jsme dorazili ke starcově domu, bylo už 23:50, ale v oknech se stále svítilo, a tak jsme bez váhání zaklepali. Prastarý loďař stále seděl hluboko ve svém houpacím křesle a neustále střídal lahev a dýmku.
„Přinesli jsme medvědí tuk,“ řekla Asuna a tuk materializovala, naštěstí byl v malých lahvičkách. Muž lehce nadzvedl obočí.
„To smrdí… že vy jste získali tuk krále?“
Lahev od whisky spadla na zem. Šlachovitou rukou sebral lahvičku Asuně z ruky a nám se s cinknutím aktualizoval úkol.
„Hm. Ale tohleto nestačí.“
Položil lahvičku na stolek nedaleko, až udělala cink. S Asunou jsme se podívali jeden na druhého a lahvičku jsem teď vytáhl já. Stařec přesto zavrtěl hlavou a já se na chvíli zděsil, že budeme muset znovu bojovat s tím medvědím monstrem, ale při čtvrté lahvičce se znovu ozval zvonek.
„Hm. Dobrá. Vážně chcete, aby vám tahle hromada kostí postavila loď, co?“
„Samozřejmě. Potřebujeme vaši pomoc, pane!“ prosila Asuna, ale jeho to samozřejmě skutečně dojmout nemohlo. Položil dýmku na stůl a zvedl ruce. Jeho prsty, plné jizev, se chvíli ve vzduchu pohybovaly, pak ruce zase spustil.
„…Jak jsem říkal, cech lodních dopravců teď ovládá všechny zásoby. K tomu, abych vám loď udělal, budu potřeboval hromadu dřeva. A to dobrou břízu nebo dub z jihovýchodního lesa.“
Dramaticky se odmlčel a pak pokračoval: „Ale na lodě je nejlepší týkové dřevo. Když mi donesete dřevo z velikého a starého týku, udělám vám opravdu robustní loď. Ale takoví amatérští dřevorubci to nejspíš nezvládnou…“
Úkol se znovu aktualizoval, započala se druhá část „Dávného loďaře“. Společně s Asunou jsme otevřeli každý své menu a materializovali Vznešené dřevo.
Ve chvíli, kdy na hromádku dopadla načervenalá polena, jsem měl dojem, že se starci na chvíli vykulily oči. Ne, to se mi muselo jen zdát.

Když se starý loďař konečně zvedl z křesla, aby začal stavět gondolu pro dva, kterou jsme si objednali, dali jsme mu s Asunou už čtyři Tuky legendárního medvěda, osm Vznešených dřev, šest Drápů ohnivého medvěda – ty se upraví na hřebíky – a dvě Srsti ohnivého medvěda, ze kterých se udělá potah na sedačky.
Pozorně jsem sledoval starce a byl jsem rád, že nic dalšího už nosit nemusíme. Přešel přecpanou místnost a zastavil se před dvířky na jižní stěně, pak z kapsy vytáhl klíč, aby odemkl veliký zámek.
Těžké dveře se hlasitě otevřely, za nimi byla tesařská dílna. Všiml jsem si velkých pil, kladiv, dlát a hoblíků, všechny byly tak vyleštěné, že se až blyštily.
„Ani jsem si nemyslel, že je ještě někdy použiju,“ zamumlal stařec toužebně.
Od zítřka budeš mít nejspíš hromadu objednávek, pomyslel jsem si. Já a Asuna jsme teď nejspíš jediní, kdo úkol „Dávný loďař“ dělají, ale nebudeme ho držet v tajnosti. Členové Dračích rytířů a Osvobozující síly plavou venku v kanálech a řekách, aby dokončili různé úkoly mimo město.
Nemohl jsem si pomoct, přál jsem si, abych o tom úkolu mohl hrdým předním hráčům v plavkách a nafukovacích kruzích říct sám, ale naše zjištění musíme brzy předat Argo, aby mohla informace rozšířit. Jelikož jsem beater, nebojím se špatné reputace, ale nechci, aby kvůli mně trpěla Asuna.
Jí se, přeci jen, dostalo hodně pozornosti už během boje proti bossovi třetího podlaží, kvůli síle jejího Rytířského rapíru. Kdyby se rozneslo, že má díky Křišťálové lahvičce Kales’Oh vlastně místo pro skill navíc, dvojice hlavních sil přední linie by se mohla přetrhnout, aby ji nabrali. Mohli by i…
Kroky starce, který se k nám vracel, mě vyrušily ze zamyšlení. Vzhlédl jsem a uviděl jsem, jak na stůl pokládá obří svitek. Do úplně bílého pergamenu pleskl rukou a řekl: „Řekněte mi, jak chcete, abych vaši loď postavil.“
Úkol se aktualizoval a mně se před očima objevilo fialové okno. Zřejmě to bylo okno pro design gondoly, plné políček pro zadání textu a rozjížděcích menu. Úplně nahoře bylo políčko s názvem Majitel, kde jsme byli Asuna a já. Úkol zřejmě dával společné vlastnictví lodě celé partě.
„Co je to?“ zeptala se Asuna a natahovala krk. Zdálo se mi, že se jí zablýskly oči. „Teda, páni. Je to jen pro dva, ale i tak si můžeme vybrat tvar a barvu a jméno a tak!“
Nataženým prstem zkoumala možnosti. Chtěl jsem uhnout, abych jí udělal místo, ale okno mě následovalo.
„Vydrž,“ poprosil jsem ji a přivolal jsem menu pro nastavení party, z Asuny jsem udělal vedoucího. Postup úkolu se ukazoval všem členům party, ale některá specifická rozhodnutí mohli často dělat jen vedoucí party.
Když teď ode mě Asuna převzala nadvládu, měla v očích hvězdičky.
„Jakou barvu vybereme? Vypadá to, že je tu celý RGB kruh, ze kterého si můžeme vybrat.“
„Mně je barva šumák… vyber si, Asuno.“
„Ne-e, vlastnictví je nás obou, takže to musíme řádně probrat.“
„Ech, no… v tom případě chci čer…“
„Černou ne! Beztak by se taková loď hned potopila.“
„Ech… dobře. No, takže…“
Chtěl jsem to mít za sebou, abychom se mohli vrátit do hostince, ale kdybych to nebral vážně, poznala by to – a naštvalo by ji to – takže jsem se na to snažil jít logicky.
„Ehm… no, loď se nám nebude vejít do inventáře, takže ji budeme muset někde přivazovat. Asi by to chtělo barvu, která je dobře vidět v noci. Nějaká bílá nebo oranžová…“
„Aha. Myslím, že bílá je fajn – ale ne čistě bílá, to je nuda. Možná spíš něco slonovinového.“
„K-klidně.“
„Tak tedy… přesně tady,“ řekla Asuna, přitom prstem přejížděla nad barevným kruhem, dokud nevybrala královskou slonovinovou bílou. Úlevně jsem si vydechl, načež se objevilo několik pod-menu, která se ptala na barvu zdobící příď, záď, dekorace, strany a sedadla lodi.
„Ehm, ten zbytek nechám na tobě.“
„Ach, dobře… tak já je všechny vyberu,“ odpověděla Asuna otráveně, ačkoli v očích stále měla hvězdičky. Ustoupil jsem a posadil se do kulatého křesla vedle stolu.
Stařec, který stále trpělivě držel plány lodi otevřené na stole, zamrmlal: „Vždy se říkalo, že slečinky si loď upravují třikrát tak dlouho.“
„Ach… aha. To… rád slyším,“ poznamenal jsem.
Nakonec trvalo až do jedné ráno, než vybrala všechny barvy pro detaily, tvar lodi s různými kosmetickými úpravami, umístění a tvar sedadel a další detaily. Ale když se ke mně Asuna nakonec otočila, nevypadala unaveně ani v nejmenším.
„Nakonec bychom měli naši loď pojmenovat.“
„Ech… j-jméno, jo…?“
Popravdě, ve svou schopnost pojmenovávání jsem nevěřil, ani co by se za nehet vešlo. I jméno mé postavy, Kirito, vycházelo z mého skutečného jména.
„Ehm… to taky nechám na tobě,“ nabídl jsem, ale k mému překvapení už Asuna vypadala zamyšleně.
„Vlastně už mě předtím napadlo skvělé jméno.“
„Ach… jaképak?“
„No, četla jsem, že v cizině často pojmenovávají lodě po ženách… a napadlo mě, že bychom ji měli pojmenovat po Kizmelině sestře.“
Překvapením jsem vykulil oči.
Rytířka temných elfů Kizmel, kterou jsme poznali na třetím podlaží, mi před náhrobkem v zadní části tábora řekla o své minulosti. Měla mladší sestru, bylinkářku, která zemřela v boji proti lesním elfům.
A jmenovala se…
„Tilnel, že? Takže by to byla Tilnel… proč ne?“ přikývl jsem. Asuna se na mě usmála.
Napsala písmenka do příslušného políčka na vršku okna, pak se ke mně otočila.
„Napsala jsem to dobře?“
Postavil jsem se podíval jsem se na text: Tilnel. Přikývl jsem.
„Tak společně stiskneme Dokončit.“
„Co?!“
„Cože? Nechceš?“
„Ech, ne, to jsem samozřejmě nemyslel,“ vrtěl jsem hlavou. Natáhl jsem ukazováček k tlačítku v pravém dolním rohu. Asuna udělala totéž, pak se na mě podívala a rty naznačila: „Připravit, pozor…
Nechybělo mnoho a tlačítko bychom stiskli, ale chytil jsem její ruku a vykřikl: „Ne, počkej!“
„C-co?!“
„Podívej, tohle pole je pořád prázdné…“
Ukázal jsem na políčko na úplném spodku menu, které se jmenovalo Volitelné vybavení. Asuna se na něj podívala a pokrčila rameny.
„Jo, to. No, nebyly v něm žádné možnosti.“
Klikla na menu, aby ukázala, že je seznam vážně prázdný. To nejspíš znamenalo, že nemáme předměty, které by se na loď daly přidat.
„Hmm… nevadilo by ti, kdybych to zkusil i já, jen pro jistotu?“
„Jen do toho.“
S jejím svolením jsem se znovu stal vedoucím party. Když jsem políčku na úplném spodku menu zkusil sám…
„Ach, něco tu je?“
„Co? Co je to?!“
Dali jsme hlavy k sobě, dotýkali jsme se tvářemi, abychom se mohli do malého okna podívat. Byla v něm jen jedna možnost.
„Roh ohnivého medvěda…?“
Když jsem ta slova přečetl, měl jsem zlé tušení. I Asuna si zřejmě dělala starosti.
„Roh… jako kloun, které mívaly galéry? Proč by něco takového potřebovala gondola?“
„Nevím, proč by ho potřebovala. Zvlášť, když je to možnost, kterou dostaneš, jen když ten potřebný předmět už máš…“
Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale došlo mi, že nejlepší bude se prostě zeptat. Podíval jsem se na starce u stolu.
„Ehm…,“ začal jsem, ale pak mi došlo, že nevím, jak mu říkat. Podíval jsem se na barevný kurzor NPC, jmenoval se Romolo.
„Ehm, pane Romolo. Budeme kloun potřebovat?“
Snažil jsem se, aby ta otázka byla co možná nejjednodušší, ale starý Romolo neodpověděl hned. Bál jsem se, že jsem se zeptal na něco, na co jeho parametry nedokázaly odpovědět, ale než jsem se mohl zeptat jinak, odfrkl si.
„Jestli se budete plavit jen po Rovii, tak ne. Ale jestli se chcete plavit i dál, možná ho potřebovat budete.“
„Jako… že budeme tou lodí bojovat proti monstrům?“
„Možná ano… možná ne,“ odpověděl nepříliš nápomocně. Znovu pleskl do rozvinutého svitku. „Ale je to vaše loď. Je na vás, jestli roh přidáte, nebo ne.“
„…“
S Asunou jsme se podívali jeden na druhého. Ona promluvila první.
„To ty máš materiál, Kirito, takže to rozhodni ty.“
„Ech, vá-vážně?“
„No, nechals mě vybrat v podstatě všechno ostatní, tak ti tuhle poslední věc přenechám.“
Z jejích rtů to znělo trochu posměšně, ale věděl jsem, že je trochu znepokojená. Nebo jsem si to alespoň myslel.
„Hmm… nevím, jestli se mi na naši gondolu chce dávat velká ošklivá zbraň. Ale horší by bylo, kdyby se naše loď potopila, protože jsme na ni ten roh nedali. Možná je to osud, že se nám povedlo ho získat. Uděláme to.“
„Dobře,“ souhlasila Asuna.
Dodal jsem: „Ten roh bude určitě pod hladinou vody, takže ho většinu času ani neuvidíme. Tak ho tam přidáme a…“
Znovu jsem dal ruku nad tlačítko Dokončit. Znovu jsme odpočítali a tentokrát ho skutečně zmáčkli.
Spolu s působivým zvukem se okno zavřelo a stařec začal na svitek kreslit trojrozměrný model lodi. Hotový byl během pouhých několika vteřin. Na vršku papíru bylo v tmavě černém inkoustu napsáno slovo Tilnel.
Romolo svitek slavnostně zvedl a spokojeně přikývl.
„Odeberu se do své dílny. Buďte trpěliví, až práci dokončím, dám vám vědět.“
Starý řemeslník pergamen svinul, načež odešel do své dílny. Dveře se zavřely a podlahou projela velmi těžká vibrace. Celá jeho dílna je nejspíš výtah.
Opravdu moc jsem chtěl jeho dílnu vidět, ale nechtěl jsem, aby na mě křičel nebo abych tím úkol přerušil, a tak jsem se dovnitř nepokusil proklouznout. Místo toho jsem zívl.
„Hmmm… páni, tohle byl dlouhý den.“
„Zajímalo by mě, jak dlouho to trvá, než loď dokončí,“ zamumlala netrpělivě Asuna.
Kysele jsem se zašklebil. „Ve skutečném světě nejspíš měsíce, ale tady přinejhorším den… možná ani to ne, vsadil bych se, že tak tři nebo pět hodin. Pokud Argo o tom úkolu řekneme, určitě to tu za chvíli bude plné lidí, kteří budou chtít vlastní loď.“
„Co by se pak stalo? Bude to jako tábor temných elfů na třetím podlaží… ta instance? Bude tu spousta různých verzí tohoto domu?“
„Nevím, je to ve městě… hádám, že pokud někdo úkol zrovna dělá, dveře se prostě neotevřou…“
„Moment… jako že pokud tohle bude trvat tři hodiny, tak další bude muset celou tu dobu prostě čekat venku?“
„Spíš tři a půl, připočítej dobu pro výběr vzhledu lodě. Takže za den obslouží maximálně šest nebo sedm part… ale nezapomínej, že ty tři hodiny jen odhaduju, třeba je to kratší…“
Pokrčil jsem rameny a Asuna se na mě zvláštně podívala.
„Akorát že tvoje odhady bývají až děsivě přesné.“
„P-promiň.“
„Mně se neomlouvej. Díky tobě tu nebudeme překážet… no, doufejme, že tři hodiny jsou správně a pojďme zpět do hostince.“
„To je ten problém. Jak jsme teď mluvili, napadlo mě, že pokud odsud odejdeme, možná tím nějak přerušíme úkol, protože předání má vlastní část…“
„…A až se sem vrátíme, když bude loď hotová, bude tu už jiná parta a my budeme muset počkat venku, dokud neskončí?“
„To je asi celkem možné. Teda, pokud jsou ty dveře zavřené, dokud se dotyčný nevrátí pro dokončenou loď, tak kdyby se nikdo nevrátil, nikdo další by ten úkol nemohl začít.“
„…Aha,“ přikývla pomalu Asuna. Rozhlédla se po pokoji plném nepořádku. „Takže… tu musíme počkat, dokud nebude loď hotová.“
„Jo…“
Také jsem se rozhlédl a napadlo mě, kde asi pan Romolo spí. Nebyla tu postel, pohovka ani deka. Jedny dveře vedly ven a druhé do dílny a nepřišlo mi, že by tu někde byly i nějaké tajné.
Oba jsme se nakonec zadívali na velké houpací křeslo, ve kterém ještě před chvílí seděl Romolo. Jediné místo v celé místnosti, kde by se dalo nějak vyspat.
Odehnal jsem krátký moment pokušení a zachoval se jako džentlmen: „Jestli chceš to houpací křeslo, klidně se vyspím na zemi.“
„…Ale…“
Ve tváři měla více váhání, než když jsme měli rozhodnout, jestli ke gondole přidáme roh. Nejspíš se ke mně snažila chovat ohleduplně, ale neměla odvahu spát na podlaze plné prachu. K vybíravé Asuně se něco takového prostě nehodilo.
„Nevadí mi to, fakt. Jsem rád, že na rozdíl od bezpečných zón v labyrintech tu je aspoň střecha. A navíc mám osobní skill, díky kterému můžu spát, kde jen chci. Klidně běž do toho houpacího křes…“
„Vejdeme se do něj oba,“ přerušila druhou část mé džentlmenské nabídky.
„Co?“
„To houpací křeslo je veliké. Když se otočíme stranou, vejdeme se tam oba.“
Stranou?!
Počkat, ne tahle část.
Oba?!
Pořád jsem si živě pamatoval na ten pokoj v hostinci v Zumfutu na třetím podlaží, kde na mě Asuna hodila nějaké ovoce. Měla silnou osobní bariéru a teď navrhovala, abychom se společně zmáčkli do houpacího křesla.
Nemohl jsem se rozhodnout – mám s díky odmítnout, nebo její nabídku přijmout? Nakonec se rychle otočila, dala rapír do inventáře a posadila se na houpací křeslo potažené kůží. Otočila se o devadesát stupňů, tváří byla natočená k venku.
„Tak já se trochu prospím. Pokud chceš toho prázdného místa využít, klidně můžeš,“ oznámila zády ke mně a pak zmlkla.
Stál jsem na místě celé dvě minuty, načež jsem potichounku došel ke křeslu. Zajímalo mě, jestli Asuna vážně spí, ale to bych musel křeslo obejít na její stranu, čímž bych nejspíš překročil nějakou hranici.
Místo toho jsem položil ruku na opěradlo a lehce do něj strčil. Houpací křeslo se s tichým zaskřípáním zhouplo sem a tam. Asuna se nepohnula ani nezareagovala.
Teď jsem už vážně netušil, co dělat. V hlavě jsem měl prázdno a křeslo se dál pohupovalo, když…
„Mhm…,“ zabručela Asuna a přepadla mým směrem. Oči měla pevně zavřené. Kdybych se chvíli soustředil, slyšel bych, jak z jejích jen nepatrně otevřených rtů vychází klidné výdechy. Rozhodně spala.
Udivovalo mě, že šermířka, která byla při našem prvním setkání na prvním podlaží tak opatrná, by teď byla tak smělá… ale pak jsem tu myšlenku zahnal.
Když mi říkala, že se taky můžu vyspat v křesle, musela být neskutečně unavená. Nabídla mi to jen proto, že nechtěla, abych si uvědomil, jak blízko má ke spánkovému odhlášení – ačkoli se tenhle MMO výraz na Aincrad už nevztahoval.
A nebylo divu, že je tak unavená. Ráno odešla z hostince a prošla labyrintem třetího podlaží, až jsme se dostali k místnosti bosse. Po boji jsme došli na čtvrté podlaží, pluli řekou a měli jsme tu šílenou honičku se žraločím pulcem. Ve městě si krátce odpočinula, ale pak jsme hned začali úkol na stavbu lodi, bojovali jsme s několika monstry a pak ještě s obřím medvědem chrlícím oheň, který byl silný jako boss. Ani jednou nezmínila, že by byla unavená, ale v době, kdy jsme se vrátili do města, musela být naprosto vyčerpaná.
„…Hezky se vyspi,“ zašeptal jsem a přenesl kulatou stoličku pod stolem k houpacímu křeslu.
Jak se Asuna přetočila, nebylo v křesle dost místa, a i kdyby ano, nechtěl bych ji vzbudit.
Položil jsem ruku na opěradlo a znovu křeslem lehce zhoupl. Ve spánku se na její dětské tváři objevil jemný úsměv.
Možná se jí zdálo o tom, jak pluje na dokončené Tilnel. Odhadoval jsem, že starému Romolovi zabere stavba tři hodiny, ale jak jsem tak houpal křeslem, nevadilo by mi, ani kdyby to trvalo déle.

Úkol se aktualizoval kolem půl páté ráno, zrovna když se do tmy venku začalo plížit světlo.
V okně stálo: Loď, kterou jste si objednali, je dokončená. Zamiřte do dílny loďaře. Do dílny sešel Romolo v půl druhé, takže stavba trvala přesně tři hodiny, jak jsem odhadoval.
Zvukový efekt musela slyšet i Asuna, ale pořád se se zavřenýma očima pohupovala v houpacím křesle. Klidně bych ji houpal další hodinu nebo dvě.
Ale měl jsem pocit, že kdybych to tak udělal, vynadala by mi pak, že jsem ji nevzbudil. Řekl jsem si, že až převezmeme hotovou loď, budeme se moci vrátit do hostince, kde se pořádně vyspíme. Vstal jsem a naklonil se nad Asunu.
„Ehm, Asuno? Myslím, že loď už je hotová.“
Ve spánku jí zacukalo obočí a ona něco nesrozumitelně zamumlala, ale nevzbudila se. Položil jsem jí ruku na rameno a lehce zatřásl. Uvědomil jsem si ale, že poslední tři hodiny jsem houpal křeslem, ve kterém spala, takže trochu vibrací navíc stačit nebude.
Tak jsem jí třásl stále více a začal prozpěvovat: „Vstávej sluníčko, holala…“
Asuna se náhle narovnala, a přitom vydala podivný zvuk.
„Hwulju?!“
Musel jsem udělat krok dozadu, aby mi hlavou nenarazila do brady. Šermířka se rozhlédla, oči měla plné slz z rozespalosti, po chvíli se zadívala na prázdné místo ve vzduchu.
„…Ten divný zvuk… byl z tohohle okna…? Co je to…?“ mumlala. Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne, to se jen aktualizoval úkol… Ne, počkej…“
Nedávalo to smysl. Měla slyšet stejný zvuk jako já, který byl slyšet už před chvílí, nevzbudila by se až teď. Takže to okno, které teď Asuna viděla…
„Ach, aha… takže to prostě můžu zavřít,“ zamumlala a natáhla prst.
„Áááá! Počkej, počkej! Stop! Nedělej tooo!!“ křičel jsem. To ji dostalo do sedmdesáti procent bdělosti, její ruka nadskočila a zastavila se.
„C-co?!“
„Nemačkej to!“
„Co…? Ehm…“
Podezřívavě se dívala na mou zoufalou a křičící tvář, pak se pořádně podívala do okna, které viděla jen ona.
„…Aktivovat automatickou teleportaci subjektu kvůli obtěžování…?“
Sevřela si rukama tělo a podívala se na mě. Zbylých třicet procent ospalosti se hned vypařilo a její obočí skočilo do vzduchu.
„C-c-co jsi mi to dělal, zatímco jsem spala?!“
„Nic jsem nedělal! Jen jsem se snažil tě vzbudit!!“
„Kdyby to byla pravda, nebylo by to obtěžování!!“
„Je-je to tvoje vina, že ses nemohla vzbudit!!“
Než jsme se ale mohli tak zbytečně hádat dál, zvedl jsem ruku.
„Mo-moment. Něco je špatně… Mělo by se to ukázat jinak…“
„Jak to myslíš?“ zeptala se, stále opatrná. Slova jsem vybíral velmi pečlivě.
„N-no… když se aktivuje kód zabránění obtěžování kvůli nevhodnému doteku, mělo by to obtěžujícímu trochu odhodit ruku a poslat mu varování. Kdyby pokračoval, nakonec by ho to nuceně teleportovalo pryč, alespoň tak jsem to slyšel…“
„…Takže jsi měl taky dostat varování, když ses mě dotýkal?“
„A-ale žádné jsem nedostal. A ani mi to neodhodilo ruku… Takže jsem tebou dál třásl a snažil se tě vzbudit, až jsi najednou takhle vyskočila.“
„…Hmm…“
Konečně už přestávala být tak nervózně opatrná. Asuna si znovu prohlédla okno s varováním, ale já byl pořád strachy bez sebe. Jestli zmáčkne tlačítko ANO, i kdyby jen omylem, systém mě okamžitě teleportuje do vězení pod Černoželezným palácem na prvním podlaží.
Naštěstí si jen pročetla celé okno a pak pokrčila rameny.
„Není tu nic kromě otázky, jestli chci ochranu aktivovat. Mám tedy zmáčknout NE?“
„P-prosím…“
„Dobře, zmáčknuto.“
Dlouze jsem si vydechl úlevou, byl jsem rád, že jsem se vyhnul vězení. Ztěžka jsem se posadil na stoličku. Ona jen zavrtěla hlavou a postavila se.
„Netuším, co tohle mělo znamenat… ale asi se můžeme zeptat Argo. A taky… spal jsi vůbec?“
Upřímně jsem netušil, jak by Asuna zareagovala, kdybych jí řekl, že zatímco spala, jen tak jsem houpal tři hodiny houpacím křeslem. Takže jsem se tomu vyhnul.
„Ehm, možná jsem na chvíli usnul.“
„…Kde?“
„Tady na stoličce.“
„…Ach.“
Znovu se podívala na křeslo, ve kterém spala ona, a rozhodla se to dál nekomentovat. „A proč ses mě snažil vzbudit tak moc, že to aktivovalo ochranu proti obtěžování?“
„P-protože je loď už hotová.“
S divokým soustředěním se zadívala na okno s úkolem a celá se rozzářila.
„Tos měl říct hned!“
„Bylo to to první, co jsem řekl…“
Ale moji odpověď šermířka ignorovala a rozeběhla se ke předním dveřím. Poté, co udělala třetí krok, se zastavila.
„Počkej, prý máme jít do dílny, ale tohle není dílna.“
„Máš pravdu. A ten stařík se nahoru zřejmě sám nevrátí… což znamená…“
Přešel jsem ke dveřím do skladiště v opačné zdi, než kde byl vchod, a sevřel jsem matně se lesknoucí kulatou kliku. Pomalu se otočila a dveře se se skřípáním těžce otevřely.
„Tohle bude ono, Asu…“
Než jsem stihl domluvit, něco mě strčilo do zad a já vklopýtal do skladiště. Asuna mě div nesrazila, jak se hnala dovnitř. Skoro jsem ani nestačil zavřít za námi dveře, když už se na mě otáčela a ptala se: „No?!“
Rychle jsem se rozhlédl a na zdi jsem uviděl páku. Kdybychom byli v labyrintu, byl bych opatrnější, ale byli jsme ve městě, a tak jsem si řekl, že tu přece žádná past nebude. Můžu za ni zatáhnout.
Celá místnost zaduněla a začala klesat. Skladiště vážně bylo obřím výtahem, který vedl do podzemní dílny.
Po asi dvaceti vteřinách dunění přestalo a Asuna netrpělivě otevřela dveře.
„Ó!“ žasla. Já zapískal.
Bylo to tu obrovské. Místnost nad námi mi přišla celkem prostorná, ale tohle bylo jako továrna. Podlaha, zdi i strop byly z kamene a v místnosti bylo několik obřích pracovních plošin, dřevěných zdviháků a různých materiálů na velké lodě – a přesto se místnost nezdála přeplněná.
Ale moji pozornost nejvíc upoutal bazenék – ne, dok – uprostřed místnosti. Byl to kanál široký asi pět metrů, plný čiré vody, která procházela místností až k obřím dveřím v jedné ze stěn. Ty dveře musí dok spojovat s městskými kanály.
Romolo stál vedle doku, ruce měl založené v bok. Sledoval hladinu vody, na které byla elegantní gondola pro dva, jež se pod bezpočtem lamp v dílně třpytila.
Šel jsem za Asunou ke zbrusu nové lodi. Nad hlavou starce byl otazník, což znamenalo, že abychom mohli v úkolu postoupit, musíme si s ním promluvit. Já ale od gondoly nemohl odtrhnout oči.
Dlouhá byla asi 7 metrů a široká něco přes metr. Tělo lodi bylo natřeno lesklou slonovinovou bílou, zatímco příď a boky byly vyvedeny v lesní tmavě zelené. Obě sedačky a zbytek vnitřku byly v odstínech tmavě hnědé. Roh byl nejspíš připevněn pod přídí, jak jsem si myslel, protože ho pod hladinou téměř nebylo vidět.
Nakonec jsem se zadíval na bok, kde stálo jméno lodi, Tilnel, které bylo přímo kaligrafickým skvostem.
„…Moc za tu krásnou loď děkujeme, pane Romolo.“
„Hmf. Už je to dlouho, co jsem byl s lodí spokojený,“ zamumlal stařec šťastně a poškrábal se ve vousech. Pak náhle dodal: „Ale! Ne že ji potopíte po tom, co jste tohohle starého chudáka vyhnali do jeho dílny!“
„Nepotopíme!“ vykřikla Asuna. Vypadalo to, že se jí do tváří žene krev. V očích měla zase ty hvězdičky. „Když jsme na ni sbírali věci, bylo to peklo. Budeme se k ní chovat dobře, dědo! Děkujeme!“
Bál jsem se, že mrzutý starý loďař bude mít proti oslovení „děda“ námitky, ale Romolo si jen spokojeně odfrkl a udělal krok zpět.
„Loď je tedy vaše. Otevřu vám bránu, pak s ní můžete plout, kam jen budete chtít.“
„Ano, pane!“ zabublala Asuna štěstím a naskočila do gondoly. Zvedl jsem nohu, abych na ni taky vstoupil, ale zastavil jsem se ve vzduchu.
„Po-počkat… pane Romolo, kde je převozník?“
Tilnel měla dvě sedadla, přesně jak jsme chtěli, ale místo na přídi, kde měl být někdo s dlouhým veslem, bylo prázdné. A v prostorné dílně jsem žádné další NPC neviděl.
„Kirito, ten, co s gondolou pluje, se jmenuje gondoliér,“ poznamenala upjatě Asuna z předního sedadla, ale to mi bylo jedno.
Stařec při mé otázce nadzvedl obočí a pak rozhodil ruce.
„Převozník? Žádný tu není.“
„Není?! Tak… jak budeme lodí hýbat?!“
„To je jasné. Stoupnete si tamhle a budete se odrážet veslem.“
„P-prosím?!“ vyjekl jsem ochromeně.
Asunu to nechalo chladnou. „Aha, tak takhle to je. No tak jedeme, Kirito!“
Buď bych měl být vážně rád, že je tu herní manuál na ovládání lodě, anebo bych měl být vážně naštvaný na toho, kdo se rozhodl čtvrté podlaží zatopit, pomyslel jsem si a nesměle jsem chytil dlouhé veslo.
Pokud se dalo manuálu, který jsme dostali spolu s gondolou, věřit, nebylo ovládání lodi zase tak složité. Pokud veslo nakloníte dopředu, pluje gondola dopředu, pokud ho narovnáte, zabrzdí. Pokud veslo nakloníte dozadu, pluje gondola dozadu, pokud ho nakloníte doprava či doleva, gondola zatočí příslušným směrem. Um gondoliérů v Benátkách ve skutečném světě je dozajista mnohem složitější, ale ve hře proces zjednodušili, aby byl zábavnější.
Přesto jsem s ovládáním lodi neměl žádné zkušenosti, až na jeden výlet do Vodního světa v Kawagoe, když jsme se sestrou ještě byli děti, kde jsme si vyzkoušeli paddleboarding – celou dobu jsem se hrozně bál, že prknem narazím do kraje doku a zcela ho zničím. Několikrát jsem chytil veslo v různých výškách, dokud jsem se necítil dost sebejistý. Pak jsem se podíval na Romola a kývl.
„Otevírám bránu!“ varoval nás a zatáhl za páku. Obří dvoukřídlé dveře, do kterých dok ústil, se otevřely. Do dílny se vlilo bledé světlo nadcházejícího úsvitu a dovnitř vplul chomáč bílé mlhy.
„T-t-tak jedeme! Pevně se drž!“ promluvil jsem k Asuně. Ta mou nervozitu nesdílela ani v nejmenším. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl.
„Tilnel poprvé vyjíždí!“ oznámil jsem a splnil jsem si sen každého kluka, který se kdy chtěl stát kapitánem. Naklonil jsem veslo dopředu. Loď vyrazila tak hladce, že mě to skoro až zklamalo.
No, možná to nebude zase tak těžké, pomyslel jsem si na kraťoučkou chviličku.
„Vlevo, Kirito! Nakláníš se doleva!“
„Co? Do-doleva?“
V panice jsem naklonil veslo doleva, takže příď zatočila ještě více.
„Ne, na druhou stranu! Jeď doprava!“
„Do-do-doprava?“
Naklonil jsem veslo na opačnou stranu, ale reagovalo pomalu. Chvíli jsem cítil těžký odpor, pak se loď začala otáčet. Ucítil jsem nepříjemný pocit, jako bychom se třeli o podlahu. Roh pod přídí zřejmě narážel do zdí doku.
„Ehm, je všechno v pořádku?!“
„Já, ehm… myslím, že jo,“ zamumlal jsem tónem, ze kterého bylo jasné, že to v pořádku vůbec není. Zřejmě jsem se musel dívat dál než jen na to, kam míří moje ruce a příď.
Když jsme se konečně pořádně narovnali, proplouvala už loď branou.
„Ještě se vrátíme, dědo!“ zavolala Asuna a zamávala Romolovi. Naklonil jsem veslo, abychom zahnuli doprava.
Když jsme konečně byli v kanálech Rovie, namířil jsem Tilnel na východ a vesloval, co to jen šlo. Gondola proplouvala ranní mlhou a nabírala na rychlosti. Asuna rozpažila ruce a zasmála se.
„Ááá, tohle je skvělé! Vyrazíme rovnou ven z města!“
„Nemyslím, že je to dobrý nápad… celkem bych se chtěl naučit řídit v bezpečí. Nezapomeň, panu Romolovi jsme slíbili, že ji nepotopíme,“ navrhl jsem. Šermířka se na mě nespokojeně podívala, ale když uviděla, jak nejistě s veslem zacházím, souhlasila.
„Tak dobře. Uděláme si vyjížďku po kanálech.“
„Ano, paní,“ odpověděl jsem a s úlevou jsem se otočil dopředu.
Přes hustou mlhu jsem uviděl stín jiné lodi, která se k nám rychle blížila. Pokusil jsem se vzpomenout si, na které straně se tu pluje, a začal se otáčet doleva, ale pak jsem si vzpomněl, že se tu pluje vpravo.
Nepluli jsme příliš rychle, ale loď reagovala o něco pomaleji než auto s automatem. Řídil jsem sice jen v jiných VR hrách, ale tahle gondola byla stejně falešná jako tamní auta, takže to přirovnání funguje. Jakmile mé zoufalé zahnutí skončilo, projela nalevo od nás velká gondola řízená NPC, mezi námi bylo jen několik centimetrů.
„Dávej pozor, ty šašku!“
V rozpacích jsem zasunul hlavu mezi ramena a narovnal loď. Je jasné, že bych měl zůstat na pravé straně kanálů.
„Nemusí křičet jen proto, že má větší loď,“ odfrkla si Asuna.
Pokusil jsem se ji uklidnit: „Ale no. Nejspíš je jen naprogramovaný, aby tak reagoval, když jsou gondoly příliš blízko u sebe.“
„Takže kdybychom se s ním srazili, říkal by horší věci.“
„Haha, to určitě ano…“
Ještě jsem to ani nestihl doříct, a už vlevo od nás proplula jiná loď, tentokrát veliká jako Tilnel.
„Z cesty! Ne že kanály ucpeš!“ zahřměl převozník a zmizel v mlze.
„Za-za co to bylo? Honem za ním, Kirito – chci si s ním hezky promluvit!“
„Ne-nemůžu. Neotočím se, když jedu takhle rychle,“ stěžoval jsem si agresivní majitelce lodi, ale pak jsem začal přemýšlet.
Znamená tohle, že když má hráč vlastní loď, stanou se NPC, se kterými se o kanály dělí, jeho nepřáteli? Technicky vzato bych na sebe měl přivolávat hněv NPC zákazníků, takže o nic nejde, ale přesto mi přišlo, že se tohle stává větším problémem, než jaký jsem od videohry očekával.
„…Ne, počkat,“ zamumlal jsem a opatrně jsem hýbal veslem.
Romolo tvrdil, že cech lodních dopravců monopolizoval materiály na výrobu lodí, a tak přestal lodě vyrábět. Proč se ten cech tak zoufale moc snažil vyloučit Romola, který mezi ně zřejmě nepatřil? Mají nějaký důvod k tomu, že v Rovii potřebují ovládat jak výrobu lodí, tak vodní přepravu?
To mi vlastně připomnělo, že první gondoliér, kterého jsme tu potkali, řekl něco zvláštního. Když jsem se ho zeptal, jestli by nás z města mohla vzít nějaká loď, řekl, že nemůže na otázku odpovědět.
Co když to nebyla standardizovaná odpověď na otázku, které nerozuměl, ale nějak se to týkalo cechu lodních dopravců?
Možná nějaké lodě vyplouvaly z města, ale on o nich z nějakého důvodu nemohl mluvit…?
„…!“
Pod vlivem té myšlenky jsem znovu otevřel okno s úkolem „Dávný loďař“, o kterém jsem si předtím myslel, že skončil. Ale na úplném spodku okna byl nový řádek, přesně jak jsem si myslel.
Lodě z cechu vodních přepravců se chovají zvláštně. Znovu si promluv se starým řemeslníkem.
„Promiň, Asuno, ale musíme znova za dědou!“ vykřikl jsem a zpomalil loď. Téměř vyletěla ze sedačky a otočila se dozadu, oči jí plály. Když ale uviděla můj výraz, zavřela pusu.
Jakmile stojící gondola dokončila otočku o sto osmdesát stupňů, využil jsem svého statu síly, abych námi vesloval kupředu.

O třicet minut později byla Tilnel zase v kanálech Rovie. S Asunou jsme se podívali jeden na druhého, oba jsme trochu nechápavě nakláněli hlavu ke straně.
„…Jeho příběh mi smysl moc nedával…“
„Ani mně… ale úkol pořád pokračuje…“
Asuna narovnala krk a rozkošně zívla. Bylo 5:40 ráno, zrovna touhle dobou se začínají noční hráči vracet do města a skřivani vstávají. Já byl spíš sova, ale po tom, jak jsme tábořili s temnými elfy, jsem přešel spíše na skřivana. Byl jsem naprosto vyčerpaný.
Taky jsem si zívl a moje parťačka mi lehce vyhubovala.
„Říkala jsem ti, že se o to houpací křeslo můžeme podělit.“
„…No, tys v něm spala, a stejně vypadáš dost unaveně.“
„To proto, že mě tahle loď kolébá k spánku… ale pokud se chceš vrátit do hostince a pořádně se prospat, nic nenamítám.“
„Děkuju za ohleduplnost…“
Přemýšlel jsem nad naší situací. Romolo nám pořádně nevysvětlil, proč jsou ostatní gondoliéři tak nepřátelští anebo co se stalo mezi ním a cechem. Místo toho mluvil dost záhadně.
Jestli to vážně chcete vědět, najděte velkou loď, která místo zákazníků veze dřevěné krabice. Sledujte ji, ale tak, aby si vás nevšimli. Při západu slunce by měla vyjíždět z města na jihovýchod. Buďte opatrní, ať si vás nevšimnou. Na palubě mají pořádné lotry – ale pravda, po tom medvědím králi máte určitě pro strach uděláno.
„Co myslíš ty, Asuno? Loď už máme. Budeme v úkolu pokračovat?“ zeptal jsem se, přitom jsem se spoléhal na to, že šermířka měla dost štěstí na to, aby už získala dva neskutečně vzácné předměty.
Překvapeně zamrkala a přikývla, jako by odpověď byla nad slunce jasná. „Jistěže ano. Jinak bych z toho měla zlý pocit.“
„Ach, dobře. No… měl bych špatný pocit, kdybychom Argo nedali úplné info… tak se tedy vrátíme do hostince…“
„Mm,“ odpověděla. Počkal jsem, až se posadí, a teprve pak jsem dál vesloval.
Pluli jsme hlavním kanálem na jih a zamířili jsme k teleportačnímu náměstí. Celou cestu jsme poslouchali urážky ostatních gondoliérů. Chtěl jsem se z našeho dosavadního hostince na náměstí přesunout do pořádného hotelu v jihozápadní čtvrti, ale napadlo mě, že po městě se bude cestovat lépe, když zůstaneme ve středu Rovie.
Po několika minutách veslování se před námi objevilo velké kamenné molo. Gondoly NPC kotvily na jižní straně ostrůvku uprostřed, ale v docích na východě a západě bylo jen několik lodiček. Západní dok byl přímo před námi, ale gondolu jsem k molu dostal až po nějaké chvíli a s velkými obtížemi.
Asuna vstala a poděkovala mi za to, že jsem loď řídil. Pak ji zřejmě něco napadlo.
„Hele… nemůžete dát Tilnel nějak do inventáře? Nebo ji tu musíme nechat?“
„Podle manuálu připevníme loď na nějaké místo tak, že buď spustíme kotvu, anebo ji přivážeme k pacholeti na molu. Jakmile je připevněná, může loď odemknout prý jen vlastník… takže myslím, že se nemusíme bát, že by ji někdo ukradl…“
„Doufala jsem v sebevědomější odpověď,“ postěžovala si Asuna. Zvedla stočené lano ležící u přídě gondoly. „Použijeme tohle lano?“
„Myslím, že jo.“
„A tohle je to pachole?“ ukázala na silný a kulatý špalek na kraji mola.
„Myslím, že jo.“
„Tak to udělám,“ oznámila, vyskočila na molo a přetáhla smyčku na laně přes špalek. To bylo celé – ukázala se mi herní zpráva, která oznamovala, že je Tilnel zakotvená.
Položil jsem veslo a vyskočil jsem na molo, kde jsem se pořádně protáhl.
Byl to velmi dlouhý den. Až na pár krátkých přestávek jsem byl po boji s bossem aktivní v podstatě dvacet čtyři hodin.
Ale jak jsem se tak díval na krásnou slonovinově bílou a lesně zelenou gondolu, přišlo mi, že to byl dobře strávený čas. Nikdy by mě nenapadlo, že v Aincradu budu mít vlastní dopravní prostředek, který budu moci ovládat.
„Líbí se ti kombinace bílé a zelené?“ zeptal jsem se.
Asuna se podívala na své oblečení. „Hm… osobně bych si vybrala spíš bílou a červenou.“
To dávalo smysl, vždyť teď nosila bílou tuniku a tmavě rudý plášť. Tázavě jsem se na ni podíval a ona se trochu usmála, což u ní nebylo časté.
„Značky pro bezpečnost a životní prostředí mají obvykle zelený kříž na bílém pozadí, ne? Ty barvy mě napadly, když mě napadlo použít pro loď jméno Tilnel. I když… ten zelený kříž se používá jen v Japonsku.“
„…Aha…“
Představil jsem si bylinkářku Tilnel, kterou jsem nikdy nepotkal, ale o které mi Kizmel několikrát vyprávěla. Když jsem promluvil, nasadil jsem veselý tón, abych tak zakryl knedlík v krku, který se mi náhle udělal.
„Ale když teď už víme, že jeden z nás musí loď řídit, měli jsme udělat jen jednu sedačku. Ušetřili bychom na materiálech a snadněji by se tak manévrovalo…“
„Ber to jako výhodu – máme gondolu pro dva, kam se vlastně vejdou hned tři.“
„Je to vážně… výhoda…?“ Nebyl jsem si jistý, ale vzhledem k tomu, že můj mozek pracoval se sníženou kapacitou, musel jsem váhavě souhlasit. „Ehm… jo. Jasně. No, měli bychom už jít do hostince…“
Pořádně jsem si ve světle ranního slunce, přicházejícího z vnějšího kraje Aincradu, zívl. Tentokrát jsem já nakazil Asunu.
Fvááh… Kdy se sejdeme?“
„Hmm… v deset – ne, v jedenáct, prosím…“
„Dobře.“
Oba jsme se otočili zády k pomalu se zaplňujícímu teleportačnímu náměstí a ploužili jsme se k našemu dočasnému ubytování.

Odpadl jsem hned, co jsem si lehl. Přišlo mi, že mě budík vzbudil jen o chviličku později.
Nevyspal jsem se ani zdaleka pořádně, ale i tak byl čas započít den čtyřicátý první. Podíval jsem se na datum (22. 12.) v okně menu a dostal jsem pocit, že se blíží něco důležitého. Nezkoumal jsem ale co a vydal se ven ze dveří.
S Asunou jsme se potkali v přízemí a vydali se ven na náměstí, abychom si dali něco k jídlu u italských stánků. Hlad přehlušil ospalost ve chvíli, kdy jsem ucítil roztékající se sýr. Včera jsem si dal panini, a tak jsem přemýšlel, jestli si dám dnes pizzu nebo smaženou rybu, nebo možná obojí, když jsem neměl snídani – ale to už bych zítra nemohl vyzkoušet nic nového…
„…Co to?“ uslyšel jsem vedle sebe zamumlání. Přemýšlel jsem nad svou odpovědí.
„No, koukal jsem na tu smaženou rybu…“
„Ne, myslím tamto.“
Chytila mě za zátylek a otočila mi hlavou o osmdesát stupňů doprava.
Uviděl jsem, jak přes západní stranu náměstí běží několik hráčů. Z jejich výrazů to nevypadalo, že by se dělo něco důležitého, ale přesto se něco dělo. Nastražil jsem uši a přišlo mi, že ze směru, kterým běží, přichází ještě hlasitější hluk.
„Nejspíš bychom se měli jít podívat, co se to tam děje,“ poznamenala Asuna vážným tónem. Toužebně jsem se zadíval na trojici stánků, ale pak jsem přikývl.
Zdejší teleportační náměstí mělo tvar čtverce obklopeného vodou, takže ačkoli na krajích náměstí byly hostince, stánky a tak dále, bylo tu všemi směry dobře vidět. Takže jakmile jsme bránu obešli a dostali se na západní část náměstí, hned jsem si všiml davu u mola. Bylo tam alespoň padesát hráčů, ale až na dok za nimi nic dalšího být nemohlo. A veřejné gondoly u západního ani východního doku nekotvily.
„…Mám z toho špatný pocit,“ zamumlala Asuna. Souhlasně jsem přikývl. Zrychlili jsme a během chviličky jsme náměstí přešli.
Stoupli jsme si na pravý kraj davu a uviděli jsme něco, co napůl splňovalo naše předpoklady a napůl je zcela vyvracelo.
Příčinou rozruchu byla zřejmě zbrusu nová gondola, která kotvila u jednoho z pacholat – Tilnel. Ale přihlížející tu nebyli kvůli lodi, ale kvůli dvěma skupinám, které se u pacholete začínaly hádat. Obě byly šestičlenné – což je maximum členů v jedné partě.
Parta nalevo nosila modré haleny. Nebylo pochyb, byla to uniforma Brigády dračích rytířů, jedné z elitních gild přední linie.
Parta napravo byla v mechově zelené. I oni patřili k jedné ze známých gild ve hře – k Aincradské osvoboditelské síle.
Mlčky jsem sledoval, jak muž s rozcuchanými vlasy, které připomínaly kropáč, předešel před zbytek AOS a zavrčel.
„Pořád nechápeš, jak to tady fakčí co?! Tak poslouchej, my tu loď našli první, tak ju jako první taky prozkoumáme!“
Jeho hněv mířil na hubeného muže uprostřed Dračích rytířů, muže s modrými vlasy svázanými do culíku. Ačkoli bylo zřejmé, že i on iritovaný, zachovával větší klid než muž s hlavou připomínající kaktus.
„Tvrdíš, že jste ji našli první, ale co se nás velitelů týče, došel jsi až dvě minuty po mně. My už s průzkumem začali – co kdyby sis své zbytečné stížnosti nechal na jindy?“
„Zbytečný stížnosti?! Ne, jen si vymejšlíš nesmyslnou logiku! Nemáš právo se chovat tak nadřazeně, když to tys odstrčil moji stráž!“
„Jsme ve městě. Moc dobře víš, že jsme tvého muže nemohli přimět ustoupit. Ty výmluvy jsou směšné!“
Ani jeden z velitelů gild zřejmě nechtěl ustoupit. Vedle mého pravého ucha zazněl hlas s dokonalou směsicí obav a vyčerpání.
„…Ani nevím, co říct…“
Zamyslel jsem se nad tím a navrhl to nejlepší, co mě napadlo: „Myslím, že v takové situaci zcela postačí obyčejné ech.“
„…Ech.“
Podíval jsem se na Asunu a zkusil jsem být trochu konstruktivnější.
„Nic moc jiného říct ani nejde, ale možná bychom měli něco vymyslet… Plán A – vrátíme se na náměstí, najíme se a až se vše uklidní, nenápadně se nalodíme. Plán B – vložíme se do jejich hádky, řekneme vše, co o úkolu s lodí víme, a necháme je jít za světlem.“
„…Vážně myslíš, že se uklidní?“ odpověděla okamžitě. Zamyslel jsem se nad tím.
Tilnel byla u mola ukotvena samotným systémem. Mohli jsme ji přesunout jen já nebo Asuna. Obě gildy se tedy budou muset nakonec vzdát, ale nevěděl jsem jistě, kdy to bude. Kdybych byl na jejich místě já, určitě by mě představa zcela nové lodi, která jen čeká na to, až se na ní někdo sveze, doháněla k šílenství – dokud bych nezjistit, jak ji získat.
A navíc tu jsou vůdci dvou soupeřících gild. Nejspíš se nevzdají a neodejdou, dokud si budou myslet, že druhá strana by mohla přijít na to, jak loď použít.
„Hmm. Možná se neuklidní…“
„To si taky myslím.“
„Takže jim asi musíme celý úkol vysvětlit,“ odpověděl jsem rezignovaně, ale Asuna nesouhlasila.
„…A určitě víš, co se stane pak, ne?“
„Hm…? Co myslíš?“
„Nemůžete pokračovat! Musíte nám s úkolem pomoct, abysme měli vlastní loď!“
Její imitace Kibaóova kansajského přízvuku byla tak dokonalá, až mi po zádech přejel mráz.
„Jo, to je rozhodně víc než ech… A my musíme pro dědu Romola sledovat tu velkou gondolu…“
„A mám starosti i kvůli něčemu jinému,“ řekla Asuna a přemýšlivě se zadívala na Tilnel. „Loď je teď nehybným předmětem, že?“
„Měla by být.“
„Znamená to, že je i nezničitelným předmětem?“
„Měla b…“
Zarazil jsem se, než mi ze rtů vyklouzl zbytek.
V obyčejném RPG byly dopravní prostředky, které mohl hráč získat, v podstatě nezničitelné, pokud tedy jejich zničení nebylo součástí hlavní dějové linky. V mnoha MMORPG nešlo útočit na mounty. A po tom, co Asuna do Tilnel vložila všechnu svou vášeň, jsem vážně doufal, že tohle platí i v SAO – ale vzhledem k tomu volitelnému vybavení jsem měl jisté pochyby.
Kloun z Rohu ohnivého medvěda musel sloužit k potápění jiných lodí při střetu. Pokud je v lodích naprogramovaná taková funkce, pak je jasné, že lodě mají nějakou odolnost. A když ta klesne na nulu, potopí se.
Litoval jsem, že jsem se nepodíval do okna vlastností Tilnel, dokud jsem mohl, ale na to teď bylo příliš pozdě.
„…Vlastně možná není nezničitelná. Myslím, že tady ve městě je chráněná, ale nechci to tvrdit s jistotou, dokud se znovu nepodívám do manuálu…“
„Tak to bychom ji nespíš měli přesunout, než se tihle rozhodnou, že ten průzkum vyžaduje i třeba sekeru.“
Nemyslel jsem si, že by se tolik snížili… ale pak jsem si vzpomněl, co se včera večer stalo u veřejného doku na jihu. Dračí rytíři se vecpali před dlouhou řadu turistů, jako by na to měli právo. Rozhodně bylo možné, že by si mohli myslet, že mají právo loď nejen poničit, ale i zničit, pokud nemůže být jejich.
„Takže to je… plán C – dostat se přes ně násilím?“
„Nechce se mi vyčnívat ze špatných důvodů, ale ušetří jim to čas. Uděláme to.“
„Dobře. Já skočím na loď a připravím veslo a ty sundáš lano.“
Mlčky přikývla a my se podívali jeden na druhého, abychom měli stejné načasování. Pak jsme z mola skočili k doku, který byl asi metr a půl pod námi.
Zdvořile jsem zakřičel: „Promiňte, procházíme.“ Běželi jsme k pacholeti. Modrou i zelenou partu to překvapilo natolik, že jsme se mezi nimi dokázali prosmýknout a já skočil na Tilnel. Asuna zatáhla za kotvící lano a já sundal veslo z držátku ve tvaru U, abychom mohli vyrazit.
Když Kibaó, vůdce zelené Aincradské osvoboditelské síly uviděl, jak předtím nehybné lano snadno sklouzlo z pacholete, zlostně zakřičel. Ale Asuna se na něj nepodívala, naskočila na gondolu a ani se neohlédla. Lano se z její ruky automaticky smotalo na přídi lodi a já hned začal co nejrychleji veslovat.
Jakmile Tilnel dok opustila, promluvil vůdce modrých Dračích rytířů, Lind.
„H-hej, vy dva! Jak jste tu….?“
Konečně jsem se otočil a zakřičel: „Podrobnosti o úkolu na stavbu lodi budou v příští strategické příručce! Počkejte si na ni!“
„N-ne, hned se vraťte! A… ne zas vy dva!“ postěžoval si Kibaó a zaťal pěsti.
Pravou rukou jsem zasalutoval a pak jsem zvýšil naši rychlost.
Jakmile jsme udělali půlkruh kolem jižního konce hlavního kanálu a zamířili do jednoho z menších kanálů v nejjižnější čtvrti, zastavil jsem loď a podíval se do operačního manuálu, který se dal otevřít z okna s vlastnostmi gondoly. Dozvěděl jsem se v něm několik věcí.
Tilnel nebyla nezničitelným předmětem – měla mezi vlastnostmi i odolnost. A odolnost se sníží po útocích od velkých monster, střetech s překážkami a boji s ostatními loděmi. Pokud se dostane až na nulu, loď se převrátí, ale dá se opravit u loďaře nebo použitím skillu Tesařství.
Hodnota odolnosti je naštěstí chráněna, když je loď zakotvená a nikdo na ní není. Takže jsme se nemuseli bát, že by byla loď zničena, když na ni zrovna nedáváme pozor – jako třeba v tom incidentu před chvílí.
„Nevím, jestli mě ta informace uklidňuje,“ poznamenala Asuna.
Souhlasil jsem. „Je dost nepravděpodobné, že do sebe budeme narážet s jinými loděmi, ale asi je dost možné, že narazíme do nějakých překážek…“
„Nacvič si obrannou jízdu!“
„Jo, jasně. Takže… co se úkolu týče, objeví se ta loď prý večer v jihovýchodní čtvrti, že?“
Přikývla.
„Tak bychom se teď měli najíst, pak se setkat s Argo a říct jí o tom úkolu. Doufal jsem, že to uděláme, až když ho úplně dokončíme, ale bojím se toho, co by se mohlo stát, kdybychom to nadále odkládali.“
„Souhlasím. I když jsem doufala, jak je tu všechny uvidím plavat v nafukovacích kruzích.“
„Haha, jo. Já doufal v ještě aspoň jeden As…“
Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, jakou chybu bych mohl udělat, jsem se nepřirozeně zastavil. Ale zafungoval nadpřirozený sluch šermířky – který byl v podstatě rovnocenný s plně vycvičeným skillem Naslouchání – a ona se ke mně otočila s úsměvem.
„Cos to říkal?“
„Že doufám v ještě aspoň jeden… aspikový dort…,“ dokončil jsem chabě.
Její vlažný úsměv se dostal pod bod mrazu.
„Tak co kdyby sis ho dal po obědě?“

Jihovýchodní čtvrť Rovie byla obchodní čtvrtí. Křížil ji nespočet kanálů.
Když jsme jezdili gondolami cechu, nemohl jsem se jít podívat do každého obchodu, protože pokaždé, kdy bychom vstoupili na zem, bychom pak museli znovu platit poplatek. Teď jsme ale měli vlastní loď, a tak jsem procházením obchodů mohl strávit tolik času, kolik jsem jen chtěl. Mohli jsme gondolu zastavit a dívat se do výloh, a když nás něco zaujalo, mohli jsme zakotvit u pacholete. Čas prostě utíkal.
Asunu nejvíc zajímaly obchody, kde se prodávalo menší zboží a doplňky, což mi vnuklo nápad.
„Hele, co kdybychom ti vylepšili zbroj? Ten náprsní plát máš už od druhého podlaží, ne?“
Asuna se přestala dívat na výlohu, vypadala zamyšleně.
„To je pravda, ale… nechci zvyšovat váhu svého vybavení. To s opravdu vysokou obranou je hrozně těžké.“
„No, s tím se nedá nic dělat,“ uznal jsem a pak jsem její vybavení zanalyzoval od hlavy až k patám.
Nosila jen jeden kovový předmět, a to právě tenký náprsní plát. Rukavice, boty i sukni měla z kůže. Její filosofie co nejmenší váhy, aby se mohla raději vyhýbat než bránit, mi nevadila, ale děsila mě myšlenka, co by se stalo, kdyby ji protivník paralyzoval, ochromil nebo kdyby spadla.
Navíc, slabá monstra, jejichž útočná schémata se dají snadno rozpoznat, jsou jedna věc, ale na třetím podlaží jsem se naučil, že je třeba nejen umět se vypořádat s měnícími se schématy bosse, ale i s mnohem děsivější představou – s protivníky, jejichž činy se nedaly předpovědět.
Lehce jsem si přejel rukou po hrudi, jak jsem si vzpomněl na ten kritický zásah sekery, Dvojitý štěp.
„Já nosím jen kůži a látku, takže je na tobě, jak vážně mě teď budeš brát. Ale pokud máš skill Lehká kovová zbroj, proč trochu víc nevyužít toho kovu? Velký rozdíl pocítíš, i když si vezmeš jen ocvočkované nebo plátované rukavice nebo boty.“
„Ocvočkované? Takže v nich jsou takové ty cvočky, ty kovové hroty?“ ptala se.
Teď jsem byl zmatený já.
„Hroty? Jako ty… hroty na oblečení punkerů?“
Zřejmě jsme nechápali jeden druhého. Našpulila rty.
„Moc tě nechápu. Můžu to vidět v obchodě a teprve pak se rozhodnout?“
„Jistě. Nejlepší obchod na čtvrtém podlaží byl, myslím, …“
Město vypadalo v podstatě stejně jako v betě, i když teď plavalo. Proto jsem sáhl do paměťové banky své paměti z bety a ukázal východo-jihovýchod.
„…Tamtudy, asi. Je tam i jedna pěkná menší restaurace, kde se po nákupech můžeme najíst.“

Nikdy jsem moc nepřemýšlel, odkud se název „ocvočkovaná zbroj“ vzal, ale skutečně to bylo z kovových cvoků, které byly kladivem vtlučeny do zbroje, proto často hroty vůbec neměly.
„Tak proto se tomu říká ocvočkovaná kůže… achjo, těžko se to poznává,“ stěžoval jsem si. Mezitím vedle mě povídal Asunin hlas, byl asi o dvacet procent rychlejší než obvykle.
„Kirito, rozhodl ses, co si dáš? Já přemýšlela nad tím zapečeným krabem, ale těžko se mi odolává dušeným škeblím. Neobjednáme si obojí a nerozdělíme se?“
Tak nadšená byla nejspíš z nové zbroje. Její náprsní plát povýšil z bronzového na pevnější ocelový, který byl zároveň vcelku lehký. Kožená sukně teď byla plátovaná, což znamená, že po stranách měla všité ploché pláty z ocele. Rukavice i boty měla ocvočkované, ale cvoky byly hladké a rovné, ne s hroty, takže nevypadala nijak děsivě.
Bílá tunika pod zbrojí a červený plášť s kapucí se nezměnily, ale očividně právě zažila zatím největší jednorázovou výměnu zbroje. Bylo celkem roztomilé, jak se sem a tam prohlížela a spokojeně se usmívala…
„Hele, jestli nechceš dušené škeble, tak si něco objednej. Mám hlad jako vlk.“
„P-promiň. Klidně si je dám.“
„Tak já je objednám. Vyber si něco k pití.“
Asuna NPC servírce řekla svou objednávku a znovu se podívala na nový náprsní plát a pohladila nenápadný rostlinný vzor. Hlas se jí konečně vrátil k normálu.
„Mimochodem, nikdy se mi moc nelíbila zbrojovitá zbroj.“
„Ach…? A to proč?“
„Je těžká a velká… a přišlo mi, že kdybych si navlékla skutečnou zbroj, tak bych se poddala a stala se opravdovým obyvatelem tohoto světa, jak tělem, tak myslí…“
„Co? Ale podle téhle logiky by tvoje zbraň byla…,“ krátce jsem se odmlčel. „Ach, takže sis vybrala rapír, protože máš ve skutečném životě zkušenost se sportovním šermem?“
Asuna se zašklebila a zavrtěla hlavou. „Ne, to ne. Ale když jsem vyrůstala, měli jsme nad římsou podobně tenký meč. Když jsem byla malá, občas jsem ho sundala a mávala jím ve vzduchu. Vždy jsem dostala hrozně vynadáno.“
Jako první mě napadlo Jakou římsou? Ale očima jsem jí naznačil, ať pokračuje.
„Takže… možná proto jsem si myslela, že mě rapír bude nějak spojovat s mým skutečným já. Něco jen stěží v říši přijatelnosti… což mi teď připadá hrozně vtipné.“
A skutečně se zasmála.
Zeptal jsem se: „A proč ten náprsní plát? Taky jste ho měli doma?“
„Ani náhodou. To byl můj kompromis mezi tvrdohlavostí a slabostí. Nechtěla jsem nosit velkou a nemotornou zbroj, ale bála jsem se vyjít z města jen v oblečení. Než jsem tě potkala, ztratila jsem dost HP po útocích koboldů v té první labyrintové věži, takže je asi dobře, že jsem zbroj přeci jen měla.“
„…Nepovídej,“ zamumlal jsem a dlouze a pomalu jsem vydechl. „V tomhle světě jsou slabost a zbabělost v podstatě ctnosti. Nikdy nemůžeš mít dost velkou bezpečnostní rezervu.“
„Škoda jen, že mi tohle povídá někdo, kdo má lehčí zbroj než já,“ odvětila otráveně. Nemohl jsem se bránit – jedinou mou kovovou zbrojí byl supertenký chránič, který se nedal nazvat ani plátovou zbrojí, a chrániče ramen na plášti. Musel jsem si přiznat, že bych tu nebyl, nebýt toho tenoučkého kousku kovu, který mě ochránil před zásahem Morteho sekery na třetím podlaží.
„N-no ale, určitě ho na sobě budu nosit pořád,“ ujistil jsem ji a krátce jsem ukázal na svou hruď, pak jsem zápěstí otočil a ukázal na její nový náprsní plát. „Nebuď ve zbroji tak vybíravá, Asuno. Měla bys zakrýt alespoň to místo… Ach, a ‚tím místem‘ myslím tvé srdce.“
Odstrčila mi ruku, která zaletěla až zpět ke kolenům. Asuna se podívala na svou hruď a pak nasadila úsměv o padesát stupňů chladnější než ten po té poznámce o aspiku.
„Jistě. Vybral jsi mi ho ty, tak se o něj dobře postarám.“
Pak naštěstí dorazilo jídlo: zapečený krab, dušené škeble, víno a chléb. To rozpustilo její ledovou auru. Vytáhla lžíci stejně rychle jako svůj rapír a prohlásila: „Po snědení půlky jídla si talíře vyměníme!“
Do pusy si nacpala plnou lžíci zapečeného kraba a oči se jí přivřely potěšením.
Mé nerozvážné poznámky občas u Asuny vyvolávaly děsivé reakce, ale přišlo mi, že co jsme na čtvrtém podlaží, vidím ji častěji se usmívat. Za to může částečně město kanálů, gondol a jídla z ryb a mořských plodů, ale měl jsem dojem, že Asuna možná konečně přijímá svůj život ve virtuálním světě.
Pokud tomu tak bylo, doufal jsem, že ji na tomto podlaží alespoň udržím dál od čehokoli děsivého nebo smutného.
Do pusy jsem si nacpal velkou a masitou škebli a modlil se, aby mi dala sílu to přání vyplnit.

16 komentářů:

  1. Zrovna tehdy, když se nudím a přemýšlím, co dělat.:D
    Děkuji ^•^

    OdpovědětVymazat
  2. Opět díky za výborný překlad, jen tak dál :)

    OdpovědětVymazat
  3. To ještě Asuna neví s kým se za 2 roky vyspí ; )
    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale no, vážně je třeba to říkat takhle? :/

      Vymazat
    2. Ano, co je špatné na tom říci to na plnou hubu? Neni za co se stydět, to je hold život.

      Vymazat
    3. A já chci jenom poukázat na změnu jejich vztahu, nyní by byl kirito ukamenován za to že by Asunu třeba jenom pohladil ...

      Vymazat
    4. Protože by bylo fajn zachovat nějakou úroveň vyjadřování. A mimo jiné to takhle vyznívá, jako by v jejich vztahu šlo jen o sex, což není pravda ani v nejmenším.

      Vymazat
    5. To taky netvrdím : )

      Vymazat