S překladem si teď kvůli škole a práci dávám nucenou pauzu, od pondělí 18. se zase pustím do překladu. Další část určitě ještě v červnu.

pátek 1. června 2018

ME17: Vážená slečna zástupkyně, o níž se tolik mluví

Krásný den dětí!
Překlad další části osmé kapitoly asi ještě chvíli potrvá, je to celkem dlouhý kus textu, a tak jsem prozatím připravila ME17, povídku ještě z dob Aincradu. Přeji příjemné počtení!

Děkuji Kioshimu za korekturu!



23. září 2024

„Anketa oblíbenosti hráčů přední skupiny…?“ zopakoval jsem znuděně a bojovník s katanou a červeným šátkem přes vlasy s vážným výrazem přikývl.
„Přesně tak. Na několika teleportačních náměstí jsou prý ode dneška volební urny a tak.“
„Ach…“
„A s dnešními novinami lidem přijdou volební lístky.“
„Aha…“
„Výsledky oznámí příští týden v těch novinách, třicátého září.“
„Hmm…“
Bojovník s katanou se mi upřeně díval do tváře, zatímco jsem vyjmenovával různá citoslovce, a pak proti mně otočil vidličku v pravé ruce.
„Hele, Kiritarde, ty si možná myslíš, že je to problém někoho jinýho, ale tak to není. Jsi jedním z kandidátů!“
Tehdy jsem přesměroval sedmdesát procent pozornosti z talíře s cheesecakem k naší dosavadní konverzaci a třikrát jsem zamrkal. Hned na to se mi ve tváři objevil pochmurný výraz.
„…Co? Ka-kandidát… jakože lidi můžou hlasovat i pro mě?“
„To je přece jasné, mistře Černý šermíři.“
Šklebící se bojovník s katanou – Klein, vůdce gildy Fúrinkazan, a můj známý od úplného počátku smrtící hry – rychle prošel oknem svého menu a materializoval přeložené listy papíru. S žuchnutím dopadly na stůl, odkud jsem je váhavě zvedl.
Dokument se nazýval Aincradský týdeník, ten název byl na přední straně „novin“, dvou přeložených tvrdých listů tenkého papíru o velikosti A3. Znovu se mi zkrabatilo obočí a já zamumlal: „Tak takhle ty noviny vypadají…“
Teď, v září 2024, jsou v Aincradu tři různá média ve formě novin.
Prvními novinami je Argin zpravodaj, noviny sloužící jako strategická příručka, které vydává věhlasná prodejkyně informací Krysa Argo.
Druhými jsou Týdenní příběhy, které se specializují na literaturu, mají sloupky a povídky.
Třetími a nejnovějšími je Aincradský týdeník, který tvrdí, že má nejširší záběr různých novinek a novinových článků.
Všechny jsou vydávané každý týden, ale spousta hráčů čte všechny tři – to proto, že Argo vydává ve středy, Příběhy jsou vydávané v pátky a Týdeník v pondělky. Pravidelně dodávané textové médium je v Aincradu oblíbené, protože tu jiné formy zábavy docela chybí.
Hráči, kteří noviny publikují, to ale samozřejmě nedělají jako dobrovolnickou činnost. Tisk velkého množství novin vyžaduje buď pronajmutí tiskařského stroje v obchodě NPC, anebo vlastní tiskařský stroj (a v tom případě máte výdaje za papír a inkoust). Peníze jsou třeba i na výplaty těm, kteří články píšou. A vzhledem k tomu, že nakladatelé si nechávají něco málo i pro sebe, musí být ceny nastaveny na nějakou rozumnou úroveň – Argo teď prodává výtisk za 200 corů, Příběhy jsou za 300 a Týdeník za 500 corů.
Pro hráče přední linie to žádné závratné částky nejsou, protože my máme každý den příjem několik tisíc, často i přes deset tisíc corů. Ale pro hráče ze střední vrstvy, nebo dokonce ty, kteří jsou stále v Městě Začátků, je těžké si naspořit na pravidelnou koupi i jen jediných novin. To proto vznikl fenomén půjčování novin a jejich přeprodeje – prostě to bylo třeba.
V Aincradu se všechny předměty (až na vybavení) nedají ušpinit nebo zničit bez ohledu na to, kolikrát se jich někdo dotkl – pokud se je tedy nepokusil zničit úmyslně. Noviny a časopisy jsou po tom, co ve skutečném světě projdou rukama pěti nebo šesti lidí, v celkem špatném stavu, ale pokud tady projdou rukama i stovky lidí, budou stále jako nové.
Odhaduje se, že počet čtenářů, kteří je nekupují přímo, je pětkrát až desetkrát větší než prodej – což samozřejmě přidělává vydavatelům vrásky. Argo si ale vydělává hlavně jako prodejce informací, noviny k obživě vůbec nepotřebuje, a tak se tomu kdysi zasmála: „Jsem ráda, že informace o postupu hrou se šíří i bez mého úsilí, ňhahaha.“
Aincradský týdeník, který mívá nejvíce stran a stojí z trojice novin nejvíc, byl tedy z finančního hlediska riskantní. Takže tahle jejich anketa oblíbenosti, která náklady vyžene ještě výše, je rozhodně zvláštní – s tím podezřením jsem otevřel noviny, které mi Klein podal.
Uviděl jsem, že pro to použili prostřední dvojstránku, kde měli krátké popisky k asi desítce hráčů přední linie. Byla tam nejen jména, ale i fotky, nejspíš pořízené přes fotografické krystaly.
„Páni, to jako fakt…?“ zaúpěl jsem a váhavě jsem hledal své jméno. Ve chvíli, kdy jsem – velice rychle, neb jména byla podle abecedy – našel jméno Kirito, společně s přezdívkou Černý šermíř, kterou jsem já rozhodně nikdy nepoužil, jsem měl chuť noviny zahodit.
Jakmile jsem se ovšem podíval na fotku nad jménem, ten impulz mě naštěstí přešel – byla to rozmazaná fotka zad, vyříznutá ze vzdáleného záběru strategické porady na nějakém podlaží. Přejel jsem očima dál a div jsem nespadl ze židle, když jsem uviděl nápis „Klein (vůdce gildy Fúrinkazan)“ jen o dvě místa dál, spolu s fotkou, kde se můj kamarád oslnivě usmíval přímo do kamery a držel zvednutý palec.
„…Hele, Kleine, ta fotka…“
„Co? Ach, tadle!“ odpověděl bojovník s katanou lhostejně po tom, co spolkl velké sousto krémeše.
„Nějaká holka si mě nedávno odchytla, že je prý novinářka pro Týdeník, říkala, že jsem nominován pro tu anketu oblíbenosti, tak jsem ji nechal si mě cvaknout.“
„A-ach…“
Jsi sice vůdce gildy v přední skupině, ale co kdybys byl trochu opatrnější…? Nacpal jsem si do pusy kus cheesecaku a udusil ta slova, než vůbec mohla vyjít ven.
PK gilda Rozšklebená rakev, která řádila ve stínech Aincradu a způsobila mnoho tragických smrtí a chaosu, byla minulý měsíc po velkém přepadení předními hráči zničena. Ačkoli mi stále vadilo, že její vůdce, PoH, unikl, pochyboval jsem, že by teď šel některý PKer po členech přední skupiny.
Položil jsem vidličku a zvedl jsem sklenici s ledovou kávou. Podíval jsem se k nebi na východě.
Tři hodiny čaje a výměny informací, které jsme spolu s Kleinem strávili, jsme proseděli ve venkovní kavárně na kraji hlavního města sedmdesátého druhého podlaží, Ozmaltu. Tohle je nyní přední linie hry, takže stěží viditelná labyrintová věž v dálce teprve čeká na to, až ji prozkoumáme. Ještě nám pár dní potrvá, než se přední skupina k věži dostane a najde místnost bosse.
Tempo přední skupiny v posledních dnech dost zpomalilo, takže co si zástupkyně vůdce nejpřednější gildy pomyslela o tom, o co se tenhle projekt pokouší…? Sklonil jsem hlavu a znovu jsem se podíval na papír na stole.
Ona jistá vážená zástupkyně vůdce byla na dvojstránce vpravo nahoře, popsána jako „Asuna (Záblesk) (Zástupkyně vůdce gildy Rytíři krve)“. Její fotka byla zřejmě vyfocena z dálky bez jejího vědomí, stejně jako moje, ale ačkoli nebyla fotka příliš kvalitní, na kráse to Asuně neubíralo.
Vzhlédl jsem a promluvil na Kleina, který se šklebil po upití ze zázvorového piva: „Hele, není ta anketa už od začátku zmanipulovaná?“
„Myslíš?“
Bojovník s katanou pohodil ofinou, drženou šátkem, a nasadil náhlý lhostejný (nebo si spíš myslel, že takový to je) úsměv.
„No, na rozdíl od toho tvého záběru zad z nějakého skrytého foťáku, Kiritarde, ke mně prostě přišli a požádali mě. Zřejmě je na čase, abych si taky vymyslel nějakou super přezdívku, ne? Hmm… Ty jsi Černý šermíř, tak to já bych měl být Červený mistr šermíř… ne, velmistr šermíř…“
„Jo, jasně, pojmenuj se, jak jen chceš.“
Ignoroval jsem Kleina, který s úsměvem vymýšlel ptákoviny, a ukázal jsem na pravý horní roh novin.
„Bohužel pro tebe, Červený velmistře šermíři, první místo rozhodně dostane ona.“
Bojovník s katanou se zašklebil a pod stolem do mě kopl nohou.
„Ale, ale, to je nezvyk, že bys ji stavěl na piedestal.“
Znovu jsem div nespadl ze židle. Rychle jsem to popřel: „O-ostatní by ti řekli to samý! To byla jen objektivní úvaha!“
„Jen se neboj, mláďátko, občas je správný být upřímný sám k sobě,“ přikyvoval Klein a vypil zbytek svého piva. Pak se okázale postavil.
„No nic, zkusím makat i v noci, abych se dostal do top trojky. Jen hezky sleduj, jak se k labyrintu tohodle podlaží dostanu ještě před tebou!“
„Jo, jasně, ale nepřeháněj to. Černé láčkovky za vesnicí Agarla tě můžou chytnout už z dálky, takže si na ně dej pozor.“
„Co, ty ses dostal už tak daleko…?“
Zvedl pravou ruku a naznačil zasalutování, aby mi tak poděkoval za radu, a s mumláním vyklopýtal z kavárny.
Vydechl jsem a pustil jsem se do čtení Aincradského týdeníku, který tu Klein nechal, od první stránky.
První článek se podle titulku věnoval postupu dvaasedmdesátým podlažím. Řekli, že přední skupina dorazila k vesnici Agarla uprostřed podlaží a že se teď pomalu prokousává hustým lesem za ní.
Zběžně jsem noviny prolistoval – druhá a třetí strana se zaobíraly děním a úkoly na středních podlažích, čtvrtá a pátá byly věnovány tomu seznamu kandidátů, šestá strana byla vyhrazena sloupkům a sedmá odhadům cen předmětů, osmá (a tedy poslední) strana měla na spodku volební lístek, který jste si mohli odtrhnout, ačkoli to bylo nejspíš jen pro tentokrát.
Dali si na struktuře dost záležet, dostáli svému tvrzení, že jsou to noviny s nejširším záběrem, ale i tak to nebylo bezchybné. Konkrétně měli několik chyb v článcích o postupu hrou na prvních třech stranách. Nebo ve jménech důležitých NPC nebo lokací ve článcích popisujících jednotlivé úkoly. A některé jejich reportáže zcela neodpovídaly skutečnému dění. Dělo se to i ve článku na přední straně – tvrdili, že k Agarle se jako první dostala ASD, ačkoliv už několik hodin před nimi tam došli Rytíři krve.
Za ty chyby mohla úroveň shromažďování faktů, která ani zdaleka nedosahovala té Arginy. Tomu se ale nedalo vyhnout, když do článků sázeli bez ověřování šeptandu z bezpečných zón měst. Líbilo se mi, že chtějí poskytnout širší záběr Aincradu a nesoustředit se na nějaké specifické volnočasové aktivity, ale zřejmě jim to stále ještě úplně nešlo.
Zadíval jsem se na tiráž, přemýšlel jsem, kdo ty noviny vydává. Našel jsem jen krátkou poznámku: „Vydává: Redaktoři Aincradského týdeníku“. Kdybych se zeptal Argo, jistě by mi hned odhalila jména, ale zaplatil bych za to nejspíš nehoráznou sumu.
„…No, doufám, že zlepší, i kdyby jen trochu, sběr dat…“
„Jakých?“
„Jak jsem řekl, tyhle noviny musí… c-cooo?!“
Tentokrát jsem ze sedu skutečně nadskočil o celých třicet centimetrů – to proto, že jsem uviděl tvář osoby, která mě zezadu z pravé strany náhle přerušila – a padal jsem doleva. Rychle ale vyletěla ruka, chytla mě za rameno a zatáhla zpět na židli.
„Co je to s tebou, že někoho uvidíš a hned ječíš?“ mračila se přesně ona vážená zástupkyně vůdce gildy Rytíři krve, která podle mě měla vyhrát anketu popularity. Záře z jejího živůtku v bílé a červené barvě, mitrilového prsního plátu na něm a stříbrného rapíru u jejího pasu mě na okamžik oslepila. Teprve, když jsem zase normálně viděl, jsem odpověděl Záblesku Asuně.
„Ne… ne, jen jsem si říkal, že v těch novinách je zase plno chyb…“
Asuna se podívala na Týdeník přede mnou a kysele se zatvářila. Na židli, na které předtím seděl Klein, se ale posadila mlčky.
U NPC číšníka, který k ní hned přispěchal, si objednala banánový dort a čaj s příchutí ořechů a mléka. Oběma rukama projela dlouhými kaštanovými vlasy a krátce vydechla. Chvilku jsem ji sledoval a pak se začal vyptávat.
„…Jak jsi věděla, že jsem tady?“
„Je velmi snadné předpovědět, co někdo tak jednoduchý jako ty udělá, Kirito.“
Záblesk se vyzývavě usmála a ukázala na mě ukazováčkem.
„Když je na lovných místech plno, vracíš se do města kvůli údržbě, doplnění zásob a čaji. Obchody poblíž teleportační brány jsou plné lidí, a tak se jim vyhneš a zajdeš si do těch na okraji města, rád máš kavárny s dobrými dezerty. A v Ozmaltu takovou najdeš jedině tady.“
„…Ty si myslíš, že jsem hodně na sladké, co…?“
„Chodíváš ve tři na nějaký dobrý dortík, ne?“
Bylo to, jak říkala – nemohl jsem toho moc namítat, protože to byla má motivace pro rozvržení denního času. Spolkl jsem námitky a mlčel, Asuna se zahihňala.
„…Tehdy jsi byl stejný.“
„…“
Hned jsem věděl, co tím tehdy myslí.
Tehdy, když jsme brzy po porážce prvního bosse vytvořili partu. Po skončení odpoledních průzkumů jsme se vrátili do města a já si skoro pokaždé dal čaj s něčím sladkým – chléb s krémem, ovocný koláč, borůvková bublanina, roláda… stále jsem si pamatoval, jak všechny ty dezerty, které jsem tehdy s Asunou jedl, vypadaly, voněly i chutnaly.
Ty dny ale skončily, když se na mé doporučení přidala k nové gildě, Rytířům krve.
Od té doby uběhl více než rok. Než jsem se nadál, z tehdejší úrovně 10 nebo 20 jsem měl úroveň 90 a postupně jsem vystřídal různé hlavní zbraně. Přední linie se blížila ke třem čtvrtinám celého zámku, k pětasedmdesátému podlaží. Až jej překročíme, už budeme mít dokončení hry na dosah ruky.
Rozhodně jsme ušli pořádný kus cesty… tu myšlenku jsem převaloval v mysli, když jsem se bývalé parťačky zeptal: „…Tak o co jde?“
„O to. Tohle,“ ukázala levou rukou na stůl, v pravé už držela hrnek s čajem, který jí NPC přineslo hned po objednávce. Ukazovala na přeložený výtisk Aincradského týdeníku od Kleina.
„S těmi novinami něco je?“
„Viděls to, ne? Tu… anketu oblíbenosti hráčů přední linie.“
„Jo…“
Přesunul jsem pohled z novin na Asunu a zašklebil se.
„Nemusíš se bát, vzhledem k těm kandidátům rozhodně vyhraje věhlasná zástupkyně vůdce RK…“
„…To je opakem, přesným opakem, toho, čeho se bojím.“
„Co?“
„Ehm… pamatuj, že tohle všechno závisí na tom, že nechci být první. …Slyšels, že naše gilda poslední dobou zase hodně nabírá, ne?“
„Ehm… no, ano.“
Náhlá změna tématu mě překvapila, potřásl jsem hlavou.
Rytíři krve, ke kterým Asuna patřila, byla gilda, která tvořila většinu síly přední linie a byla vedena nejtvrdším a nejsilnějším tankem v Aincradu – Heathcliffem, Svatým rytířem. I když co do počtu členů prohrávali s největší gildou, těmi Svatými draky, byli Rytíři pověřování vedením bojů proti bossům podlaží a stali se živoucím důkazem toho, že počty nehovoří o všem.
Ale i oni občas padli za oběť smrtící hře SAO. Zvlášť poslední dobou, kdy měla monstra podivně vyvinutou umělou inteligenci – zdá se, že mnohem víc smrtí je poslední dobou v normálních bojích než v bojích s bossem, na které jsou všichni nanejvýš připraveni. I proto RK až doposud pečlivě zvažovali všechny zájemce, ale nyní hledali hráče s potenciálem. Já sám od Heathcliffa, jejich vůdce, slyšel neoficiální poznámku o tom, že bych se měl přidat, ale stále jsem po tom nikterak netoužil.
„No jo vlastně, nedávno se k vám někdo přidal, ne? Ehm, jmenuje se, jestli si to dobře pamatuju, Nautilus… ne? Není vůbec špatný.“
Mluvil jsem o nováčkovi, kterého jsem nedávno viděl na jednom dobrém lovném místě u přední linie. Asuna se trochu zamračila, jak přešla do módu zástupkyně.
„Hmm… to je pravda, během lovení ve skupinkách kvůli zkušenostem mu to celkem šlo. Ale během boje s terénním bossem byl poněkud pomalý… nemyslím, že by se brzy přidal k přepadové skupině.“
„Aha…“
Umět bojovat s obyčejnými monstry, ale třást se před bossem, je něco, čím trpí většina hráčů, která ze střední vrstvy dožene přední linii. Přeci jen neměli moc příležitostí s nějakým bossem bojovat. Bossové podlaží po zabití už neobživli a bojovat s terénním bossem, kteří se oživovali společně s tím, jak se otevíraly teleportační brány na vyšší podlaží, nebylo třeba. Přemoct strach z bossů, z jejich velikých těl a nemilosrdných útoků, které vyvolávaly představu smrti, šlo jen tak, že jste nasbírali dost zkušeností v boji proti nim.
„No, to je to jediné, s čím mu nikdo nemůže pomoct…“
Upil jsem trochu ledové kávy a vrátil se k tématu.
„A co má nový rekrut RK s tím vším společného?“
„Ach, ehm… to, no…,“ začala znovu nejistě Asuna, do toho si několikrát povzdychla.
„…Účetnictví nám spravuje jeden kluk, Daizen, a zdroje zase Havok, víš.“
„Aha.“
„Práci zvládají dobře, a proto si nemusíme dělat starosti s financemi, ale, jak bych to jen řekla, jejich duch obchodníků je trochu moc silný…“
„Aha.“
„Když se o té anketě dozvěděli, mluvili o tom, že bychom ji měli využít ke zvýšení reputace gildy.“
„Aha?“
„Přesněji řečeno… oni…“
Tam se zástupkyně vůdce RK zasekla. Ve tváři měla složitý výraz, ve kterém jsem rozpoznal vztek, rozpaky a sklíčenost. Tichým hlasem se brzy dostala k jádru věci.
„…Začali mluvit o tom, že abych byla první, budou spolupracovat s Aincradským týdeníkem a pokud vyhraju, vydají fotoalbum s mými fotkami, které budou jako reklama.“
„…Fo-fotoalbum?“ zopakoval jsem nechápavě a soustředěně jsem si od hlavy k torzu prohlížel svou bývalou parťačku, která se lehce červenala a dívala se dolů.
Aincrad byl vlastně fantaskní svět, takže technologie pro vydávání věcí tu trochu předběhla dobu. Okno pro správu tiskařského stroje (což byl samozřejmě dřevěný stroj ovládaný ručně, nepoháněla ho elektřina) mělo některé prvky na úrovni desktop publishing softwaru. Mohli jste do něj přímo vkládat nejen text, ale i obrázky z fotokrystalů.
Takže pokud by Asunu nafotili několika krystaly a ty fotky pak hezky rozložili, mohli by vydat něco, co by vypadalo jako fotoalbum idolu. A není těžké si představit, že by něco takového chtělo celkem dost hráčů. Pokud oznámí, že když Asuna získá první místo, udělají její fotoalbum, získá hromadu hlasů a k RK se bude hlásit více zájemců.
„Tak takhle to je… RK má zajímavé nápady, co…?“ řekl jsem ohromeně. Asuna se zhluboka nadechla a pak ten vzduch přeměnila v ohlušující křik.
„To… vůbec není sranda!!“
Chvíli hlasitě oddechovala, pak se na mě zle podívala.
„Já řídím bojové strategie RK, ne reklamy. …A ve skutečném světě jsem moc žen ve fotoalbech neviděla, ale je to takhle, ne…? Pokaždé na sobě mají něco jiného, ne?“
„No, většinou ano. Kromě bojové výstroje by sis měla obléknout i něco normálního, roztomilého, nějaké osobní oblečení…“
„Roz…“
„Nebo třeba školní uniformu…“
„Šk…“
„A vždycky mívají i plavky…“
„Plav…“
Došel jsem k závěru, že další šikana vážené zástupkyně, která šokovaně opakovala po mně, by byla celkem ubohá, a tak jsem navrhl první řešení, které mě napadlo.
„Ale, no, jestli ti to tak vadí, proč to prostě rovnou neodmítneš a možná i neutečeš?“
„Co…?“
Do tváře se jí vrátil vážný výraz, to ochromení, které se na ní ještě před chviličkou zračilo, bylo pryč jako mávnutím proutku. Asuna několikrát zamrkala. Její upřímný pohled působil překvapivě dětsky, takže jsem se na bývalou parťačku usmál a pokračoval jsem ve vysvětlení.
„Asuno, jako zástupce vůdce RK už od začátku podporuješ průchod hrou. Všichni uznávají tvou tvrdou práci a nikdo tě za to, že sem tam řekneš, co chceš, kritizovat nebude. Jestli to odmítneš a Daizen a ostatní ti to budou vyčítat, tak jim prostě pohroz, že z gildy odejdeš.“
Asuna musela mít nějaký silný smysl pro odpovědnost, který jí nedovolil odmítnout po tom, co jí řekli, že je to pro dobro gildy. Hráči z přední skupiny tu jsou ale od toho, aby smrtící hru dokončili, ne od toho, aby zvětšovali vliv své gildy. Mrzelo mě, že ztratím možnost vidět Asunino fotoalbum – ne, je spíš dobře, že ho neuvidí velké množství hráčů. To jsem nahlas ale samozřejmě neřekl.
Zamračila se, zřejmě můj návrh zvažovala. Nakonec se na mě podívala s uvolněným výrazem, který poslední dobou moc nemívala, a její rty se stočily do škádlivého úsměvu.
„Ten tvůj nápad využiju. …Ale pokud z gildy opravdu odejdu, musíš za to přijmout zodpovědnost, Kirito.“
„Ech? …J-jak jako?“
„Zase bychom bojovali ve dvojici, jak jinak,“ odpověděla bez zaváhání, postavila se, a aniž by počkala na odpověď, položila pravou ruku na moje rameno.
„Díky, pomohlo, že sis mě vyslechl. Nebude ti vadit, že se zase vetřu, až se budu potřebovat vypovídat?“
„Ne-nevadí… klidně si posluž, kdykoli,“ podařilo se mi odpovědět a zástupkyně vůdce RK se na mě znovu usmála. Pak z kavárny odešla, její krok připomínal poskakování.
Vydechl jsem a opřel jsem se o opěradlo křesílka. Oči se mi zastavily na Aincradském týdeníku, který stále ležel na stole.
Ani nejvyšší představitelé RK ji nebudou nutit fotoalbum nafotit, pokud bude hrozit, že by z gildy odešla. I tak jsem ale pochyboval, že by Asuna první místo ankety nevyhrála. Pokud byste se kohokoli zeptali, kdo se jim z kandidátů líbí už od pohledu, nerozhodovali by se dlouze – a to ani já.
Otočil jsem noviny a poklepal jsem na volební lístek natištěný na poslední straně. Objevilo se okno, kde jsem vybral, že chci lístek vystřihnout. Tiše jsem se omluvil svému kamarádovi: „Promiň, Kleine,“ a brkem jsem na automaticky vystřižený volební lístek napsal jméno bývalé parťačky.
Už je na čase, abych se pomalu vydal do noci. Lístek vhodím do urny na teleportačním náměstí v Ozmaltu a vyrazím z města. Doufal jsem, že dnes projdu mokřinami a během noci dorazím k poslední vesnici.
„…Tak jo!“ řekl jsem si pro povzbuzení, když jsem se postavil, a rychlým krokem jsem vyšel z kavárny. Na záda mi dopadaly zlaté sluneční paprsky.

A přesto…
Anketa oblíbenosti hráčů přední linie dopadla tak, jak to nikdo nečekal – rozhodně jsme to nečekali já, Klein a ani organizátoři, vydavatelé Aincradského týdeníku.
Obří přední gilda, známá jako Aincradská osvoboditelská síla, vymyslela podobný plán jako Daizen z RK.
Díky počtu svých členů monopolizovali noviny s volebními lístky a zaslali hromadu hlasů pro kandidáta, který se na seznam dostal proto, že byl přední hráč z v podstatě největší gildy. Jen těsně sebral první místo Asuně. Společně s Kleinem jsme zírali na výsledky ankety v novém čísle Týdeníku, na fotku starého známého s vlasy trčícími jako bodáky, která byla na přední stránce novin. Oba jsme chvíli šokovaně mlčeli, načež jsme synchronizovaně vykřikli.
„…To si děláš prdel!“

(Konec)

9 komentářů:

  1. Konečně něco, co si můžu přečíst i já..:DDD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, však po dvanáctce bude zase SAOP, jen vydrž :D

      Vymazat
    2. Trpělivost růže přináší no..v tomhle případě to jsou místo ruží další překlady :D

      Vymazat
  2. Díky, nevím proc ale tyhle části z puvodní hry mám radsi nez Alicization, přijde mi že jak anime tak původní novela nevyužili potenciál toho 2 letého příběhu na max, ale na druhou stranu lépe se mi to čte než kouká na anime

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak, ona ta první kniha měla být uzavřená, takže se celkem hodilo, aby byla napsaná takhle. SAOP to ale docela hezky doplňuje :)

      Vymazat