sobota 30. června 2018

Kapitola osmá, část druhá

Omlouvám se za takové dlouhé období sucha! Nějak mě přemohly povinnosti... a k tomu se v této ne zrovna krátké kapitole dost bojuje. S čímž jsem zase bojovala já. Další (poslední) část knihy 12 se pokusím udělat co nejdříve, někdy v první polovině července.



Na to se nějakou dobu ozývaly jen údery podrážek o mramorové schodiště.
Jinak tu bylo hrobové ticho. Eugeo už dříve slyšel, že v hlavní budově církve Axiom žije a studuje mnoho mnichů, ale ačkoliv oba pozorně naslouchali, neslyšeli nic, co by to potvrzovalo.
A navíc byl pohled, který spatřili na každém novém patře – místnost s půdorysem obdélníku, ze které vedly chodby dopředu a do stran a mezi nimiž stálo několik dveří – tak jednotvárný, až měli pocit, že jsou pod nějakým kouzlem, které je nutí chodit kolem stále toho stejného patra.
Eugeo se chtěl zastavit a podívat se do dveří poblíž v jednom z pater, jen aby se ujistil, že to tak není, ale Kirito vytrvale postupoval vzhůru a Eugeovi přišlo, že není dobrý nápad ho rušit. Pokud jim Deusolbert říkal pravdu, tak na ně na padesátém podlaží, které se pomalu blíží, čeká spousta dalších protivníků.
Přejel prsty po jílci meče po svém boku, aby zklidnil mysl a mohl se na jejich úkol lépe soustředit.
Tehdy se Kirito náhle zastavil na odpočívadle schodů. Otočil se, výraz ve tváři smrtelně vážný. „Hele, Eugeo… jaké je tohle patro…?“
„Ehm… no,“ začal Eugeo, trochu zaváhal. Vzdechl, zavrtěl hlavou a zároveň mu poklesla ramena. „Další bude devětadvacáté. Doufám, že jsi počítal aspoň na začátku.“
„No, já si myslel, že po cestě budou číslice. Vždyť je to logické.“
„To ano, ale měl sis toho, že tu nejsou, všimnout dřív!“ vynadal mu Eugeo. Kirito si z toho ale nic moc nedělal. Zády se opřel o zeď odpočívadla.
„Takže jsme ještě takhle nízko… byl jsem si jistý, že jsme výš. Achjo, začínám mít hlad…“
„…To jsme dva.“
Od snídaně v knihovně Cardinal uplynulo už skoro pět hodin. Dlouhými a úzkými okny viděli, že je Solus skoro v nejvyšším bodě své dráhy. A po lítém boji a pětadvaceti patrech (celkem tedy po tisíci schodech) bylo zcela normální, že jejich těla chtěla doplnit energii.
Eugeo natáhl ruku: „Tak mi dej jednu z těch věcí, co schováváš v kapsách.“
„Ehm… ale… já si schovávám pro případ nouze… chjo, jsi chamtivější, než jsem si myslel.“
„Vážně sis myslel, že si nevšimnu, kolik sis tam toho nacpal?“
Kirito se vzdal a strčil pravou ruku do kapsy kalhot, odkud vytáhl dva knedlíčky, jeden podal Eugeovi. Ačkoli z knihovny odešli už dávno, voněl stále dost na to, aby se mu začaly sbíhat sliny.
„Ten ohnivý útok je trochu sežehl.“
„Haha… aha. Díky.“
Cardinal knedlíček generovala svou vysokou úrovní Posvátných umění ze stránek starého vzácného svazku, což se Eugeo snažil ignorovat, když se zakousl. Pod křupavou a spálenou krustou se uvnitř skrývalo šťavnaté maso, které si blaženě vychutnával.
Oběd snědli za ani ne minutu. Eugeo si spokojeně olízal prsty. Kiritova druhá kapsa byla stále podezřele vyboulená, ale Eugeo byl teď sytý a rozhodl se to prozatím nechat být.
„Díky za jídlo. Tak, co teď? Na padesáté patro se dostaneme asi tak za půl hodinky. Prostě tam rovnou vletíme?“
„Hmm…,“ zabručel Kirito a poškrábal se po hlavě. „Dobrá otázka… myslím, že jsme na vlastní kůži zažili, jak smrtící je boj proti Rytíři jednoty. Pokud ale vezmeme ten boj mezi tebou a jím, tak zřejmě nemají moc zkušeností v boji proti kombinovaným útokům, jestli vůbec nějaké. Rád bych věřil, že nablízko a v boji jeden na jednoho proti nim máme šanci. Ale pokud tam čeká více rytířů, nebude to vůbec snadné.“
„Takže… tam nevletíme a najdeme raději jinou cestu?“
„No to nevím. Cardinal říkala, že schodiště je jediná cesta nahoru. A i kdybychom nějakou zkratku našli, pořád nás mohou přepadnout. Vážně myslím, že musíme porazit ty Rytíře jednoty na padesátém podlaží, až tam dojdeme. Budeme muset použít všechna esa, ale díky tomu jeho varování víme, že máme čas si ty dlouhé příkazy připravit předtím, než tam dojdeme.“
„Ach, jasně… Dokonalé ovládnutí zbraně,“ zamumlal Eugeo.
„Dělá mi starosti, že to poprvé použijeme v opravdovém boji,“ přiznal Kirito, „ale nemá smysl to testovat tady a snížit Život našich mečů. Měli bychom Dokonalé ovládnutí použít hned, jak na padesáté patro dojdeme, a neutralizovat tolik rytířů, kolik jen budeme moci…“
„Ehm, Kirito, tohle…,“ začal Eugeo, měl špatný pocit z toho, že to vytahuje. „Ehm… moje Dokonalé ovládnutí nebude silný přímý útok – ne jako toho Rytíře teď.“
„Hm? Nebude…?“
„No, ten příkaz napsala Cardinal. Teda, já vím, že to já jsem si to představil,“ řekl Eugeo, zněl omluvně.
Kirito byl trochu zmatený. Navrhl: „Proč to nezkusíš odříkat teď? Jen nepřidávej ten první příkaz.“
„Dobře.“
Eugeo rychle odříkal dlouhý příkaz, vynechal akorát System Call [Systémový příkaz], který patřil na úplný začátek. Kirito poslouchal s očima zavřenýma. Když Eugeo řekl Enhance Armament [Vylepšení výzbroje], a tím seznam dokončil, měl Kirito překvapivý úsměv na rtech.
„Aha. Máš pravdu, není zrovna útočný, ale pokud ho použijeme správně, dost nám pomůže. A vypadá to, že dobře doplní ten můj.“
„Vážně? Jaký je tvůj útok?“
„Proč teď kazit překvapení?“ škádlil ho Kirito, za což si od Eugea vysloužil zamračení. S poťouchlým úsměvem si shrnul ofinu z čela a znovu se opřel o zeď. „Dobře, myslím, že vím, co uděláme, ačkoli to žádný velký plán není. Napřed, než vejdeme na padesáté podlaží, odříkáme oba své Dokonalé ovládnutí zbraně a necháme ho v pohotovosti. Jakmile tam dojdeme a zjistíme, kde jsou naši nepřátelé, půjdeš jako první, já po tobě. Pokud se nám podaří dostat je všechny na jedno místo, dost možná je zneutralizujeme všechny najednou.“
Možná,“ zopakoval skepticky Eugeo. Ale popravdě, neměl žádný protinávrh. Musel si přiznat, že jeho kamarád je ten, kdo umí lépe plánovat a zvažovat vše možné. A vzhledem k tomu, jak špatně šlo Eugeovi rychlé odříkávání umění, byl rád za to, že mají šanci je odříkat předem.
„…Tak jo, uděláme to takhle. Já napřed…“
Eugeo se otočil doleva a koutkem oka se podíval ke schodišti vedoucí do devětadvacátého patra Katedrály. Pak vytřeštil oči.
Ve stínech pod zábradlím byly dvě malé hlavy a dva páry očí, které si chlapce pozorně prohlížely.
Jakmile se na ně Eugeo podíval, obě hlavy se hned skryly. Eugea to na okamžik ochromilo, pohled měl stále upřený na to místo. Hlavy se nakonec vrátily a nevinné oči mrkaly zvědavostí.
Kirito vycítil, že se děje něco zvláštního, a podíval se stejným směrem jako Eugeo. I jemu spadla čelist, ale nakonec se zeptal: „Ehm… kdo jste?“
Dvě hlavy se podívaly jedna na druhou, malé přikývnutí, a pak se objevila těla, která k hlavám patřila.
„Jsou to… děti?“ zamumlal Eugeo nechápavě.
Na schodech stály dvě dívky, obě na sobě měly totéž černé oblečení. Vypadaly, že jim je kolem deseti let. Eugeo ucítil záblesk milé vzpomínky, ale pak si uvědomil, že je to kvůli jejich jednoduchému černému oděvu, které se trochu podobalo učednickému hábitu Aliciny sestry, Selky.
Na rozdíl od Selky ale měly dívky zelené pásky, u kterých visely meče dlouhé asi třicet cenů. Ucítil, jak se mu udělala husí kůže, ale ta zmizela hned, jak si všiml, že jsou čepele a jílce z načervenalého dřeva. Vypadaly trochu jako dřevěné meče, se kterými trénovaly všechny děti, měly jen jinou barvu.
Dívka napravo měla světle hnědé vlasy spletené do dvou copánků. Její obočí se nad kulatýma očima sklánělo dolů, vypadala proto mírně. Dívka nalevo měla krátké blond vlasy jako sláma, oči bystré a triumfální.
Nepřekvapilo ho, že jako první udělala krok v před ta vlevo, která vypadala odvážněji. Zhluboka se nadechla a náhle se představila.
„Ehm… Jsem Fizel, sestra v zácviku v církvi Axiom. A ona je učednice jako já…“
„L…Linel.“
Jejich mladé hlasy se na konci trochu zachvěly nervozitou. Eugeo se usmál, aby je uklidnil, pak si ale uvědomil, že jsou to svaté ženy církve – i když jen učednice –, a to z nich dělá nepřátele.
Ale Fizelina následná otázka byla ještě přímější než Eugeovy myšlenky.
„Ehm… to vy jste ti vetřelci z Temného teritoria?“
„Co…?“
Podívali se s Kiritem jeden na druhého. I jeho kamarád vypadal, že netuší, jak odpovědět. Jeho ústa se několikrát otevřela a zavřela, aniž by něco řekla. Kirito se pak přesunul za Eugea a zamumlal: „S dětma to moc neumím. Tohle je na tobě.“
Eugeo zasyčel: „To není fér!“ ale nemohl Kirita obejít a skrýt se za ním. Místo toho se podíval na dívky a neobratně odpověděl: „Ehm… no, ehm… jsme vlastně z lidského světa... ale pokud tu jsou nějací vetřelci, asi to budeme my…“
Dívky daly hlavy k sobě a něco si šeptaly. Jejich hlasy byly tiché, ale v Katedrále bylo tak hrozivé ticho, že je slyšeli i na tu vzdálenost.
„Vidíš? Vypadají úplně jako normální lidi, Nel. Nemají rohy ani ocasy!“ zasyčela Fizel, ta čipernější z dvojice.
Ta druhá, Linel, namítla: „Já… já ti jen řekla, co bylo v knize, nic víc. To tebe napadlo se tím řídit, Zel.“
„Hmm. Možná je jenom skrývají. Myslíš, že kdybychom šly blíže, poznaly bychom to?“
„Ale oni vypadají jako úplně normální lidi. Ale… mohli by mít v puse tesáky…“
Eugeo nedokázal potlačit úsměv, protože mu dívky připomněly Telin a Telulu, dvojčata z Woldeovy farmy. Kdyby on a Kirito byli v jejich věku a dozvěděli se, že jsou poblíž nějací vetřelci ze země temnoty, nejspíš by se je také pokusili najít. A pak by za to dostali vynadáno od otce nebo od staršího vesnice.
U té myšlenky se Eugeo zastavil. Co když budou dívky potrestány za to, že navázaly kontakt s rebely proti církvi? Nebyl zrovna v situaci, kdy by si měl s něčím podobným dělat starosti, ale nemohl si pomoct.
„Ehm… nebudete mít potíže z toho, že s námi mluvíte?“
Fizel i Linel zmlkly a pak se usmály. Fizel se zatvářila rošťácky a odpověděla o něco méně formálněji než předtím. „Dneska ráno dostali všichni mniši, sestry a učedníci příkaz, že maj zůstat v pokojích a zamknout se. Chápete? Můžem se teda jít podívat na vetřelce a nikdo nás nenačapá.“
„Ach… jasně…“
To byla přesně ta logika, se kterou by přišel Kirito. Vlastně v podstatě viděl, jak by za to jeho kamarád dostal vynadáno.
Dívky si znovu něco špitaly, tentokrát ale promluvila Linel: „Ehm… a určitě nejste monstra z Temného teritoria?“
„N-ne.“
„A nevadilo by, kdybysme se podívaly? Ehm… hlavně na čelo a zuby.“
„Uch?“ podivil se Eugeo a otočil se na Kirita, ale ten se zrovna díval stranou. Rozhodnutí leží na Eugeovi.
„…No… asi můžete…“
Neschopnost takovou žádost odmítnout byla v jeho povaze, ale Eugeo si myslel i to, že je důležité, aby si lidé uvědomili, že i zrádce jako on je obyčejným člověkem. A možná od těch dívek zjistí nějaké informace o Katedrále.
Fizel a Linel se celé rozzářily a přeběhly k chlapcům, z jejich kroku ale bylo znát, jak zvědavé i opatrné jsou. Zastavily se na odpočívadle a sledovaly je modrýma a šedýma očima.
Eugeo se přikrčil a odhrnul si z čela ofinu, pak ukázal své zuby. Dobrých deset vteřin se na něj dívaly, aniž by i jen mrkly. Vypadaly spokojeně.
„Je to člověk.“
„Jo, člověk.“
V jejich hlasech bylo očividné zklamání, Eugeo si odfrkl. Znovu promluvila Linel: „Ale jestli nejste monstra z Temného teritoria, tak proč jste vnikli do Centorijské katedrály?“
„Ehm, no…,“ začal Eugeo, divil se tomu, že ho dívky neustále tak vyvádějí z rovnováhy. Nakonec se rozhodl být upřímný: „…Kdysi dávno byla moje kamarádka, ještě malá holčička, odvezena Rytířem jednoty. Takže jsem pro ni přišel.“
Jeho prohlášení budou dívky určitě přijímat jen těžce, protože jako sestry v zácviku věří ve spravedlnost církve Axiom. Eugeo čekal, že v jejich mladých tvářích uvidí strach a odpor, ale ony jen přikývly.
Fizel, ta s blonďatými vlasy jako seno, si postěžovala: „Aha. To je docela obyčejný důvod.“
„O-obyčejný?“
„Lidi, jejichž rodiny nebo blízcí byli odvezeni do Katedrály, sem chodí a přou se s církví. Není jich moc, ale stává se to. Vy dva jste ale určitě první, kdo se dostal až dovnitř.“
Linel navázala: „A navíc vás uvrhli do vězení, ale vy jste prolomili spirituální řetězy a pak porazili dva Rytíře jednoty. Tak jsme si mysleli, že jste monstra… nebo možná skuteční temní rytíři. Ale jste jen obyčejní lidi…“
Dívky se podívaly jedna na druhou a řekly: „Stačí?“ „Stačí.“
Linel se znovu obrátila k Eugeovi a tázavě naklonila hlavu, její copánky se zhouply. „No, mohli byste nám teď nakonec aspoň říct svá jména?“
Eugea to překvapilo, protože se chtěl dívek také ptát na různé věci. Odpověděl: „Jsem Eugeo. A ten za mnou je Kirito.“
„Ach… nemáte příjmení?“
„Ehm, ne. Jsme z venkova… vy taky?“
„Ne, my máme celá jména,“ odpověděla s úsměvem Linel. Byl to zářivý nevinný úsměv někoho, kdo si chce dát kousek čokolády.
„Já jsem Linel Synthesis Twenty-Eight.“
V tu chvíli Eugeovi nedošlo, co to jméno znamená.
Náhle ucítil mrazení v žaludku a podíval se dolů.
Během jediné chvíle tasila Linel svůj krátký meč z pochvy a jeho špičku zabořila do Eugeova břicha asi pět cenů hluboko.
Předtím meč vypadal jen jako dřevěná hračka. Dřevo, které považoval za čepel, bylo ve skutečnosti pochva. Meč, který dívka tasila, nebyl ze dřeva, ale z jakéhosi kovu, který měl zastřeně zelený odstín. Na meč dopadlo venkovní světlo a zbraň se mokře zaleskla.
„Eu…!“
To byl Kirito. Eugeo stočil krkem, aby se podíval na svého kamaráda, který ztuhl na místě, pravá noha předkročená. Fizel byla ještě před chviličkou vedle Linel, teď ale stála za Kiritem a svou zelenou čepel zabořila do jeho černé tuniky. Její úsměv byl stejný jako předtím, vítězný a sebevědomý.
„A já jsem Fizel Synthesis Twenty-Nine.“
Obě najednou meče z Eugea a Kirita vytáhly. Švihly čepelemi tak rychle, že jejich pohyb ani nešlo sledovat, čímž z nich setřásly všechnu krev. Zbraně vrátily do pochev.
Mráz se z jeho žaludku začal šířit do celého těla. Všude, kam se dostal, ztrácel Eugeo cit.
„Vy jste… Ry…tíři…,“ povedlo se mu zamumlat, než mu zmrzl jazyk v ústech. Ucítil, jak mu podvolila kolena, a dopadl na zem. Hruď a levá tvář narazily do mramorové podlahy, ale necítil ani náraz, natož pak bolest.
O vteřinu později uslyšel, jak na zem dopadl i Kirito.
Jed, uvědomil si opožděně a pokusil se vymyslet nějaké východisko.
V jedné z hodin na Akademii šermířství se učili o přírodních jedech a protijedech. Ale všechny pocházely jen z rostlin, hadů nebo hmyzu. Učitelé nikdy ani nezvážili možnost, že by byl jed použit v boji.
Což bylo samozřejmé. Ve škole – v celé lidské říši – byl boj jen soutěží zuřivosti a estetiky. Takže potřít si jedovatou substancí zbraň bylo zcela proti pravidlům. Ani ten aristokrat, který poštval jedovatý hmyz, aby zabránil jejich postupu v Zakkarijském turnaji, si nedal jed na meč.
Takže o jedech věděl Eugeo jen toto – pokud vás kousne tenhle brouk, dejte si na to tuhle bylinku. Nevěděl, jaký jed dívky použily, a kolem nebyly žádné přírodní objekty, natož pak bylinka s protijedem. Mohl by se zkusit vyléčit za pomoci Posvátných umění, ale ruce a ústa měl paralyzovaná, takže ani to nešlo.
Pokud je tento jed paralyzoval a zároveň jim postupně vysával život, brzy zemřou, aniž by došli do poloviny Centorijské katedrály.
„Nemusíš se tolik bát, Eugeo,“ promluvila nad ním Linel Synthesis Twenty-Eight. Její vysoký hlas byl zastřený a švitořivý, kvůli jedu vše znělo, jako by byl pod vodou. „Je to jen paralyzující jed. Rozdíl je ale jen v tom, jestli zemřete tady nebo na padesátém podlaží.“
Přeběhla před Eugea, který ležel s tváří na zemi, viděl tak jen její hnědé botky. Linel nohu zvedla a špičku boty přitlačila přímo na Eugeovu hlavu, přejížděla jí po jeho čele, jako by něco hledala.
„…Hm, přeci jen nemá rohy.“
Noha se přesunula na jeho záda, kde několikrát přitlačila podél páteře.
„A ani křídla. Co ten druhý, Zel?“
„Taky je to jen obyčejný člověk!“
Fizel někde na druhé straně Eugea prohlížela Kirita. Řekla: „Achjo, a to jsme si myslely, že konečně uvidíme monstra z Temného teritoria!“
„Neboj. Jestli je vezmeme na padesáté podlaží a před všema jim usekneme hlavy, tak nám konečně dají Boží nástroje a draky. Pak poletíme do Temného teritoria a uvidíme skutečná monstra.“
„To je fakt. Dobře, Nel, dáme si závod, kdo jako první dostane temného rytíře!“
Eugeovi přišlo z toho všeho nejděsivější to, že Fizel a Linel stále zněly dětsky nevinně. Proč se z takových dětí staly Rytířky jednoty – a proč jsou vůbec v Centorijské katedrále děti?
Eugeo neviděl, že by Linel tasila meč, a přitom byla přímo před ním. Fizel byla dost rychlá na to, aby Kirita zneškodnila z dálky. Byly neuvěřitelné schopné, to mu bylo jasné.
Ale skutečné dovednosti v boji se dají získat jen roky tréninku a zkušenostmi v boji na život a na smrt. Eugeo dokázal vládnout Mečem modré růže ne jen proto, že roky stínal Gigas Cedar sekerou, ale podle Kirita také díky boji proti goblinům v Severní jeskyni.
Fizel a Linel však vypadaly, že jim je nanejvýš deset let a podle všeho se s monstry z Temného teritoria nikdy neutkaly. Tak jak získaly tuhle oslepující rychlost a neuvěřitelné dovednosti?
Eugeo ty otázky nemohl vyslovit. Jed se rozšířil celým jeho tělem, ani necítil chlad podlahy – vlastně necítil vůbec nic, co by naznačovalo, že nějaké tělo má. Linel chytila drobnou ručkou jeho pravý kotník a rozešla s ním v závěsu – to si uvědomil jen proto, že se mu změnilo zorné pole.
Když stočil oči doleva – to byla zřejmě jediná část jeho těla, která se stále mohla hýbat – viděl, že Fizel táhne Kirita jako nějaký pytel. Tvář jeho kamaráda byla nečitelná, za což mohla paralýza.
Mladé Rytířky jednoty lehce vyskákaly po schodech a táhly chlapce i s jejich meči. Při každém schodu mu pořádně nadskočila hlava, ale bolest necítil.
Pokud má čas přemýšlet, jak se z toho dostat, tak teď. Paralyzující jed ale zřejmě působil i na jeho mozek, jelikož byla Eugeova mysl otupělá a prázdná.
Ačkoli se Eugeo zapřísáhl, že bude bojovat proti církvi Axiom, jen těžko se mu věřilo, že provádí nelidskou ceremonii pasování na pouhých dětech. Celý svět přece věřil, že organizace představuje naprosté dobro a spravedlnost – a to už celá staletí.
„Přijde vám to zvláštní, že jo?“ uslyšel Linel, v hlase měla náznak smíchu. „Proč jsou ty děti Rytíři jednoty? No, stejně vás zabijeme, tak vám to klidně můžu říct.“
„Protože je zabijeme, Nel, je to ztráta času a energie. Jsi tak excentrická.“
„Cesta až na padesátku bude nuda. Víš, Eugeo, narodily jsme se a byly jsme vychovány tady v Katedrále. Sama Administrátorka nakázala mnichům a sestrám ve věži, aby nás stvořili – aby mohla zkoušet Posvátné umění oživení, které může zcela uzdravit ztracený život.“
Ačkoli mluvila Linel o děsivém konceptu, měla v hlase naprostou spokojenost: „Děti venku dostanou Posvátnou úlohu v deseti, ale my naši už v pěti. Měli jsme se zabíjet navzájem. Dostali jsme malé mečíky, které vypadaly jak hračky, a navzájem do sebe sekali.“
„Bylas příšerná, Nel. Bolelo to a bolelo, pokaždé,“ přerušila ji Fizel.
„To jen proto, žes kolem tak divně poskakovala,“ postěžovala si Linel. „A jak vy dva nejspíš víte, když už jste porazili několik Rytířů, je překvapivě těžké zabít člověka. I v pěti letech. Takže jsme sekali a propichovali, snažili se jeden druhého zabít co nejrychleji. Když Život konečně klesl na nulu, Administrátorka nás oživila svým Posvátným uměním…“
„Ale to oživení ze začátku skoro vůbec nefungovalo. Nejlepší to měli ti, co zemřeli normálně. Ti, co vybuchli na kousky nebo byli rozsekáni na kusy masa, se v podstatě vrátili jako úplně jiní lidé.“
„Byla to sice naše úloha, ale nechtěli jsme si nechat ubližovat a nevrátit se k životu. My dvě jsme hledaly nejrychlejší a nejjednodušší způsob jak zabít, protože pak bylo i oživení nejméně bolestivé a nejčastěji se povedlo. Ale nevěděly jsme, jaký jediný úder vybrat. Co nejrychleji a nejpříměji zasáhneš srdce, nebo odsekneš hlavu?“
„Myslím, že nám bylo sedm, když už jsme to konečně zvládly. Cvičily jsme, když ostatní děcka spala.“
Cit v těle se mu ještě vůbec nevracel, ale i tak si dokázal představit, jak mu stávají chloupky na těle.
Takže Fizel a Linel měly tak neuvěřitelné fyzické dovednosti, protože roky zabíjely jedna druhou a další děti. Každý den se plně věnovaly jen tomu, jak někoho zabít.
Je pravda, že takový trénink dá dítěti právo stát se Rytířem jednoty. Ale za jakou cenu? Ty děti už ztratily zásadní část sebe sama, která se nikdy nevrátí.
Cesta po schodech nahoru pokračovala, stejně jako příjemný hlas Linel. „Administrátorka s testy na oživení přestala, když nám bylo asi osm. Vypadá to, že úplné oživení není možné. Věděli jste, že když váš Život klesne na nulu, sletí z nebe několik světelných šípů a ony vám, jakože, odseknou část mysli? Děti, které ztratily důležité části, už nikdy nebyly normální a nepamatovaly si, co se v posledních několika dnech stalo. Když experiment začal, bylo nás kolem třiceti, ale na konci jsme zůstaly jen Zel a já.“
„A protože my přežily a test byl u konce,“ navázala Fizel, „ti staří páprdové ze senátu řekli, že si další úlohu můžeme vybrat samy. Řekly jsme jim, že se chceme stát Rytířkami jednoty. Naštvali se a řekli, že Rytíře jednoty přivolává Administrátorka z nebe a děti jako my mezi ně patřit nemůžou. Takže jsme nakonec bojovaly proti tehdy nejnovějším Rytířům… jakže se jmenovali?“
„Ehm… bylo to Něco Synthesis Twenty-Eight a Twenty-Nine.“
„To na to Něco jsem se ptala, Nel! No ale, měli jste vidět, jak se ti senátoři tvářili, když jsme těm namyšlencům usekly hlavu na první dobrou.“
Dívky se zahihňaly a Linel pokračovala ve vyprávění. „…Takže Administrátorka udělala výjimku a jmenovala nás Rytířkami jednoty namísto těch dvou, kteří zrovna zemřeli. Ale protože toho ještě neumíme dost na to, abychom mohly na obranné pochůzky jako ostatní Rytíři, musíme tu dva roky zůstat a učit se zákony a Posvátná umění jako ostatní učedníci. Je to fakt trapný.“
„Přemýšlely jsme, jak to urychlit a získat vlastní draky a Boží zbraně, když nás varovali, že jsou v Katedrále špioni z Temného teritoria. Tak jsme si řekly, že to je naše šance! Jestli je chytíme dřív než ostatní Rytíři a popravíme je, Administrátorka z nás určitě konečně udělá pořádné Rytíře. Proto jsme na vás čekaly na schodech.“
„Promiňte nám ten jed. Ale vážně jsme vás na padesáté podlaží chtěly odnést živé, pokud možno. Jo a, nebojte. Zabíjení nám vážně jde, takže to nebude bolet.“
Dívky se nemohly dočkat chvíle, kdy hodí useknuté hlavy chlapců před ostatní Rytíře jednoty, kteří na ně čekají na padesátém podlaží. Po schodech šly překvapivě rychle a těžkou kořist táhly za sebou.
Ačkoli bylo stále více třeba vymyslet únikový plán, Eugeo jen pasivně poslouchal jejich příběh. I kdyby neměl ústa paralyzovaná, nedokázal by to dívkám rozmluvit. Zřejmě ani nerozlišovaly dobro a zlo. Jen poslouchaly příkazy své stvořitelky, pontifex Administrátorky.
Asi desetkrát změnili směr, ale Eugeo viděl jen strop. Původně byl nakloněný, ale teď už byl rovný jako normální strop. Už před sebou neměli další schodiště – dorazili k Velké síni na padesátém podlaží, tedy do půlky Katedrály.
Fizel a Linel se zastavily a rychle se jedna druhé zeptaly, jestli jsou připravené.
Už zbývá jen několik minut – možná vteřin – než jim zelené čepele useknou hlavy. Ačkoli se Eugeo snažil ze všech sil, nemohl ani pohnout prstem; tělo vůbec necítil.
Strop tady byl vyšší než na předchozích patrech, byl asi dvacet melů vysoko. Opracovaný mramor zobrazoval krásné portréty trojice bohyň stvoření a jejich následovníků. Kruhovité sloupy podpírající strop byly pokryty mnoha sochami a reliéfy. Na druhé straně síně byla obří okna, kterými dovnitř pronikaly paprsky Solus. Byl to ohromující pohled, místo dostávalo svému názvu „Velká síň dušího světla“.
Dívky dotáhly Eugea s Kiritem o dalších pět melů dopředu, pak se zastavily. Eugeo zůstal ležet na boku, díky čemuž krásně viděl celou Velkou síň.
Byla děsivě rozlehlá, zřejmě to byla jediná místnost na tomto patře Katedrály. Druhá strana mnohobarevné kamenné podlahy nebyla kvůli paprskům světla ani pořádně vidět. Od vchodu až ke zdi na druhé straně místnosti ležel tmavě červený koberec, končil u dvoukřídlých dveří tak velikých, že by jimi prošel i obr. Za těmi dveřmi zřejmě ležely schody vedoucí do dalšího patra.
Uprostřed síně, daleko před obřími dveřmi, stálo ve zbrojích a helmách několik zlověstně vypadajících Rytířů, kteří zabraňovali dalšímu postupu. Čtyři stáli v řadě vedle sebe, jeden byl kousek před nimi.
Ti čtyři vzadu měli všichni zářivou stříbrnou zbroj a helmy s průzorem ve tvaru kříže – stejně jako Eldrie. Všichni měli stejné jednoruční meče, ty stály před Rytíři. O zem se opíraly špičkou, Rytíři je drželi za hrušky.
Rytíř vepředu byl od ostatních dost odlišný. Jeho zbroj zářila královskou světle fialovou barvou a oproti ostatním vypadala poněkud jemně. Úzký meč, vhodný spíše pro bodací útoky, mu visel u boku. Svádělo to k tomu nazvat zbroj „lehkou“, ale její nositel působil mnohem nebezpečněji než všichni ostatní. Tvář Rytíře byla skrytá pod helmou, která měla připomínat křídla dravce. Bylo jasné, že ať už je ten Rytíř – či Rytířka – kdokoli, je přinejmenším stejně silný jako Deusolbert.
Pět Rytířů jednoty, neskutečně impozantní zeď, která měla zastavit postup nahoru. Přesto v tu chvíli byly pro Eugea s Kiritem mnohem větší hrozbou dívky vedle nich.
Linel a Fizel hrdě stály tváří v tvář pětici Rytířů ve svých hábitech učednic.
„Ty budeš Fanatio Synthesis Two, generálporučík Rytířů,“ promluvila Linel odměřeně. „Jestli je tu Fanatio Čepele protínající nebesa, pak musí senát panikařit. Nebo panikaříš ty, Fanatio? Jinak by tvé místo generálporučíka mohla dostat Vonokvětka, co?“
Po několika vteřinách napjatého ticha fialový Rytíř odpověděl. Kovový hlas v sobě měl onu nelidskou kvalitu, kterou Eugeo slyšel zatím jen u Rytířů jednoty. Nemohl si ale nevšimnout, že je v hlase i stopa rozčilení.
„…Proč jste se vy, děti v učení, vydaly na bojiště čestných Rytířů?“
„Ale no, tohle je tak pitomý!“ opáčila hned Fizel. „To trvání na cti a důstojnosti, které dostalo dva takzvaně neporazitelné Rytíře jednoty pod drn. Ale neboj, my jsme chytily vetřelce a nedovolíme, aby byla reputace Rytířů dále pošpiňována!“
„Setneme jim hlavy, tak se pozorně dívejte a hezky to povězte pontifex. Ne že bych si myslela, že si ‚čestný Rytíř‘ přisvojí zásluhy jako nějaký zbabělec.“
Navzdory tomu, v jak bezvýchodné situaci se Eugeo nacházel, žasl nad odvážlivostí Linel a Fizel a nad tím, jak byly před pěticí nadlidských válečníků klidné.
Ale, ne… možná se mýlil. Emoce, která z drobných dívenek vycházela… byla to… nenávist?
Eugeo se snažil co nejvíc soustředit na dívky. I pokud měl pravdu, tak co nenáviděly? Vůči Eugeovi a Kiritovi, největším zrádcům Administrátorky a církve Axiom, projevovaly jen čirou zvědavost.
Linel a Fizel se očividně nenávistně a neuctivě upřeně dívaly na Rytíře jednoty, Rytíři zase byli očividně otráveni dívkami a Eugeo se snažil zjistit, co se honí hlavou dívkám. Bylo nepravděpodobné, že by si kdokoli všiml postavy v černém, která se pohybovala za nimi, dokud se sama nerozhodla vyjít na světlo.
Jako panter na lovu se Kirito, ačkoli na něj dívky použily tentýž paralyzující jed jako na Eugea, připlížil za dívky a chytil mečíky u jejich opasků, každý do jedné ruky. Jediným plynulým pohybem je tasil a čepele přiložil k obnaženým pažím dívek.
Než se s otevřenými ústy stačily otočit, Kirito odskočil dozadu, v rukách stále držel meče.
Byly ochromené. „Proč…?“
„Nemůžu se pohnout…“
Paralýza hned zabrala a po těch několika slovech se dívenky lehce svalily k zemi. Jak padaly, Kirito se zvedl. Obě jedovaté dýky přendal do jedné ruky a druhou prohledal kapsy dívek. Zanedlouho našel lahvičku velikou jako nehet, plnou oranžové tekutiny.
Vytáhl korkovou zátku, k tekutině čichl. Vypadal spokojeně. Eugeo byl stále paralyzovaný, a tak mohl jen doufat, že v lahvičce, jejíž obsah mu Kirito vlil mezi rty, je protijed. Nejspíš bylo dobře, že jeho strnulý jazyk nic necítil.
Kirito se opřel jedním kolenem o zem, ve tváři měl neobvykle vážný výraz. Zašeptal: „Paralýza přejde za pár minut. Jakmile budeš moct hýbat rty, začni odříkávat příkaz Dokonalého ovládnutí zbraně, tak, aby tě Rytíři neslyšeli. Až to bude hotové, udrž ho a počkej na můj signál.“
Pak se postavil a znovu se vrátil vedle dívek. Hlasitým a jasným hlasem promluvil k pětici Rytířů jednoty: „Šermíři Kirito a Eugeo se omlouvají za to, že za vámi přišli tak neuctivě na zádech! Chceme to odčinit a napravit si reputaci a zkřížit s vámi meče!“
Fialový Rytíř, který vypadal nejdůležitěji, hned odpověděl: „Jsem druhý Rytíř jednoty, Fanatio Synthesis Two! Hříšníku, věz, že má Boží zbraň, Čepel protínající nebesa, nezná milosrdenství, chceš-li tedy něco říct, udělej to, dokud je ještě v pochvě!“
Kirito se podíval na dívky ležící vedle něj a promluvil k nim, natolik hlasitě, aby ho slyšeli i ostatní Rytíři: „Musíte se divit, jak to, že jsem se dokázal pohnout?“
Linel samozřejmě nemohla mluvit, ale její oči jako by byly plné frustrace.
„Prozradily jste se. Řekly jste, že všichni mniši a sestry mají přikázáno zůstat ve svých pokojích. Nikdo v Katedrále by si nedovolil neuposlechnout příkaz – takže jelikož jste vy ten příkaz neposlechly, nemohly jste být skutečné sestry v zácviku.“
Protijed začínal zabírat, Eugeo v končetinách cítil drobná píchnutí, ale skoro si jich ani nevšímal. Konečně si uvědomil, co za emoci vidí ve tváři svého kamaráda.
Kirito – ten klidný a věčně duchem nepřítomný Kirito – běsnil.
Ale jeho vztek nebyl mířený na dvojici dívek. Když se na Linel a Fizel díval, měl v očích bolest.
„A ty vaše pochvy. Jsou z rubínového dubu z jihu. To je jediný materiál, který nekoroduje, když se ho dotknout tyhle meče z ruberylské otrávené oceli. Obyčejné sestry v zácviku by něco podobného rozhodně neměly. Takže než jste k nám došly, použil jsem umění, které rozpouští jed – akorát chvíli trvalo, než zafungovalo. Rychlost vašich čepelí nestačí. Byly jste prostě tak hloupé, že tu možná i zemřete.“
Levou rukou zvedl otrávené meče do vzduchu, pak s nimi bez zaváhání a bez milosti švihl dolů.
Krátké meče vyletěly, za nimi zůstala zelená čára. Tupě zaduněly, jak čepele dopadly na zem přímo před obličeje Linel a Fizel.
„Ale já vás nezabiju. Naopak chci, abyste sledovaly Rytíře jednoty, kteří vás urazili, a zjistily, jak mocní skutečně jsou.“
Pak se otočil a udělal několik kroků kupředu. Hlasitě tasil svůj černý meč a zatočil jím, pak jej namířil k Rytířům.
„Už čekáš dost dlouho, Fanatio! Vyzývám tě!“
Ne… to by přece neudělal.
Ale Eugeovy rty se jen zatřásly. Nemohl Kirita zastavit, jeho rty a jazyk ještě nenabyly cit.
Kirito si ve školní knihovně rád půjčoval knihy o zbraních, což by vysvětlovalo, jak věděl o rubínovém dubu a otrávené oceli. To byl celý on, využít své pozorovací dovednosti a uniknout pasti dívek – ale i tak se oba ocitli v mnohem nebezpečnější situaci, než plánovali. Museli čelit pěti Rytířům jednoty, z nichž jeden byl generálporučík, a bojovat s nimi přímo. Teď už těžko mohli použít ten skvělý plán, že si Dokonalé ovládnutí připraví před vstupem do Velké síně.
Kirito by z téhle situace Eugea normálně odtáhl, aby se mohli poradit a zlepšit šance na výhru. To, že to teď neudělal, znamenalo, že nemyslí jasně. Byl pohlcen takovou zlostí, že kdyby Eugeo přimhouřil oči, nejspíš by viděl bledě modré plamínky stoupající ze zad jeho černé košile.
I instruktoři z Akademie by se zalekli, kdyby teď Kiritovi čelili. Ale fialový Rytíř Fanatio, generálporučík všech Rytířů jednoty, chytil jílec svého rapíru a tasil. Eugeovi do očí vniklo tak jasné světlo, že se až zdálo, že sama zbraň září.
Čtyři další Rytíři Fanatia napodobili a jako jeden muž zvedli své zbraně a zaujali bojovou pozici. Ke Kiritovi proletěla vzduchem vlna napětí a nenávisti, až vzduch v síni v podstatě zapraskal.
Na Fanatia ta napjatá atmosféra zřejmě neměla účinky. Z helmy se ozval temný hlas.
„Hříšníku Kirito, zřejmě si přeješ utkat se se mnou v duelu jeden proti jednomu. Naneštěstí máme rozkaz vás zabít, pokud byste došli do Velké síně, a to za použití všech dostupných prostředků. Proto budeš napřed bojovat s nimi – s mými vlastními žáky, Čtyřmi vířivými čepelemi!“
Po tom prohlášení Fanatio pronesl System Call a začal odříkávat složité a rychlé zaříkávání. Bylo to nejspíš – vlastně určitě – Dokonalé ovládnutí zbraně. Než bude kouzlo dokončeno, musí ho přerušit nebo odpovědět stejným uměním.
Kirito si vybral první možnost. Vyběhl proti Fanatiovi tak rychle, že od cvočků na podrážkách bot odlétaly jiskry. Černý meč zvedl vysoko do vzduchu.
Ale rozeběhl se i Rytíř za Fanatiem, ten úplně nalevo. Obouruční meč projel zleva vodorovně vzduchem.
Kirito změnil úhel svého úderu a sekl dolů, aby Rytířův útok zablokoval. Kov zaskřípal tak, že z toho až bolely uši, a oba bojovníci odskočili dozadu, mezi nimi se vytvořila mezera.
Rytíř musel přesměrovat hybnou sílu svého obřího meče, ale Kirito se na rozdíl od něj vzpamatoval rychle. Když přistál, byl už v pozici pro následující útok, chystal se znovu vyběhnout a použít smrtelnou ránu…
„…?!“
Eugeo zalapal po dechu. Najednou se po Kiritově levé straně objevil druhý Rytíř a užuž se mečem napřahoval po černém šermíři. Kirito se zastavil, naklonil meč nahoru, sekl doleva a ránu odrazil. Kov znovu zaskřípal, od mečů odletěly jiskry a Kirito s druhým Rytířem dopadli čtyři mely od sebe.
I druhého Rytíře vyhodil odraz útoku z rovnováhy. To je normální, když používáte tak veliký meč, protože je pro vás těžké vypořádat se se změněnou setrvačností po tom, co vám protivník odrazí útok. Pochvala patřila Kiritovi, za jeho schopnost nepřátelské útoky odrážet jen s minimem pohybu, za následnou absorpci nárazu a okamžitý přechod do dalšího útoku.
Než to ale mohl Eugeo i jen vytušit, skákal už na Kirita třetí Rytíř. Eugeo odtrhl pohled od třetího střetu zbraní a zadíval se za ně.
„!!“
Sevřel čelist. Ve chvíli, kdy se meč Kirita střetl s Rytířovým, čtvrtý už vybíhal s připraveným útokem.
Jak dokáží tak přesně odhadovat jeho pohyby? Další seknutí stranou, tentokrát byla Kiritova reakce nedostatečná. Podařilo se mu zablokovat útok, ale náraz ho odstrčil a on zavrávoral.
To je ono…
Eugeo si opožděně uvědomil, o co Rytířům jde. Všechny jejich útoky byly vodorovná seknutí zleva doprava. Jestliže je všechny odráží mečem, je docela jasné, kam ho to zatlačí. Další Rytíř prostě vyběhne tím směrem a započne další vodorovné seknutí. Vzhledem k tomu, že jejich útoky mají větší pole působnosti než třeba bodnutí, a vzhledem k velikosti a délce jejich mečů je pro ně jednoduché trefit Kirita, ať už dopadne kamkoli.
Rytíři jednoty nepoužívali víceúderné techniky jako dvojice chlapců, ale tohle bylo v podstatě to samé, akorát to místo jednoho člověka používala celá skupina. Tohle nebyli uhlazení šermíři Centorie, ale skuteční bojovníci se zkušenostmi z Temného teritoria.
Ale ani kombinační strategie Rytířů jednoty nebyla bezchybná.
Přijď na to, Kirito! Pak se jim můžeš bránit!
Z Eugeových rtů však vyšlo jen chraplavé zaúpění. Aspoň už ale dokázal trochu hýbat rty a jazykem. Ze všech sil se snažil pohnout napjatými svaly, aby mohl začít odříkávat umění, a mlčky doufal. Přijď na to, Kirito.
Po odražení útoku čtvrtého Rytíře se Kirito při přistání zakymácel a musel položit ruku na zem.
První Rytíř se vzpamatoval z nárazu a vyběhl kupředu s dalším zuřivým útokem. Kirito se rychle zaklonil, chtěl se pod mečem sklonit. Pramínek černých vlasů se dotkl čepele a vyletěl do vzduchu.
Přesně tak. Jestliže věděl, že budou vždy používat vodorovná seknutí, může se jim vyhýbat zespoda či seshora a nemusí je odrážet mečem.
Ale při vyhnutí musí i zaútočit. Kdyby se jen vyhýbal, do další pozice by se dostával mnohem pomaleji, což by mohlo být nebezpečné.
A druhý Rytíř, který na Kirita útočil zleva, mu nehodlal dát čas se vzpamatovat. Zvedl meč nad hlavu a započal seknutí dolů.
„Ach…!“
Eugeo chtěl vykřiknout Pozor, ignoroval ostrou bolest v hrdle. Ale nestihl to. Vycítil, že Kirito nemá šanci se útoku vyhnout, a instinktivně odvrátil zrak, aby hrozivý výsledek útoku neviděl.
Tehdy se první Rytíř, který zrovna dokončil své seknutí mířící na Kiritovu pravou stranu, zakymácel. Kirito jen tak neležel na zemi. Nějak se mu povedlo obtočit nohy kolem Rytířovy holeně a stáhl vysokého muže na sebe.
Druhý rytíř už útočil a nemohl se teď zastavit, a tak se obouruční meč zasekl hluboko do zad jeho spojence. Pokusil se ho vytáhnout, očividně byl zděšený, ale zespoda se vyřítila černá šmouha.
Kirito projel mečem paží Rytíře a vyskočil na nohy. Pak se otočil ke třetímu Rytíři, který už k nim běžel, a mrštil na něj druhého. Nový útočník se musel zastavit, aby svého společníka nerozsekl ve dva.
Kombinační útok skupiny, kterou Fanatio nazval Čtyři vířivé čepele, se zastavil.
Kirito té krátké chvíle využil a vyběhl kupředu. Čtvrtého Rytíře úplně ignoroval a zamířil k Fanatovi, který stále odříkával Dokonalé ovládnutí zbraně.
Stihni to! Vykřikl Eugeo v mysli.
Enhance…!“ zakřičel Fanatio.
„Uáááá!!“ zařval Kirito.
Švihl mečem dozadu, pořád byl od Fanatia celkem daleko. Normálně by neměl šanci se k němu dostat včas, ale čepel zazářila světle zeleným světlem – útok Aincradské školy, Zvukový skok. Podobně jako Vodorovné seknutí to bylo seknutí dolů, ale tento útok pomohl jeho uživateli skočit dvojnásobnou vzdálenost během jediné chvilky.
Kirito skočil jako nějaký predátor, ve vzduchu za ním zůstala barevná čára. Fanatio pozvedl špičku rapíru. Ať už ale udělá cokoli, tak úzká zbraň nemůže zcela zablokovat náraz útoku. Čepel Gigas Cedaru byla ještě těžší než Eugeova Boží zbraň Meč modré růže. A vzhledem k ohromné rychlosti Kiritova útoku by meč snadno rozdrtil tři takové rapírky.
Černý šermíř dosáhl vrcholku skoku a započal seknutí dopředu, když se rapír v rukách Rytíře zaleskl. Přesněji celé tělo zbraně zazářilo a neskutečnou rychlostí se natáhlo kupředu.
Úzký paprsek bezhlučně zasáhl Kirita do levého boku, pokračoval vzduchem, a když se dostal až ke stropu Velké síně, vybuchl. To vše se stalo během jediného okamžiku.
Náraz do břicha pozměnil trajektorii Kiritova útoku, největší část nárazu trefila jen vzduch a čepel pouze škrtla o pírko na helmě Fanatia.
Poranění skoro ani nekrvácelo, takže Kiritův život nejspíš neohrožovalo, ale po přistání hned zaklekl. Eugeo se na ránu pozorně zadíval a všiml si, že z okrajů dírky v košili stoupá trocha kouře.
Nejspíš to byl tedy ohnivý útok. Světlo z meče Fanatia bylo ale tak bílé, že vypadalo skoro až modře. Eugeo oheň takové barvy nikdy dříve neviděl.
Fanatio se otočil s téměř nechutnou ladností a špičkou rapíru namířil na zkrouceného Kirita. Rapír tiše zasyčel a vyletěl z něj další paprsek světla. Kdyby Kirito hned neodskočil doleva, zasáhl by ho do nohy. Takhle paprsek zasáhl mramorovou podlahu a znovu vybuchl. Když světlo vybledlo, byla na místě roztavená červená díra.
„To není… možné…,“ zamumlal Eugeo, aniž by si to vůbec uvědomil. Katedrála byla postavena ze stejného mramoru jako Nekonečné zdi rozdělující Centorii, alespoň tak usuzoval podle té jasné barvy a hladkého povrchu. Nebyl to kámen, který jste mohli roztavit obyčejným ohněm. I Deusolbertův Luk vzplanutí dokázal sežehnout jen koberce a tapiserie.
Pokud je Fanatiovo Dokonalé ovládnutí založeno na ohni, je mnohem silnější než Deusolbertovo. Je možné, že Kiritův život je z toho prvního útoku už v kritickém ohrožení.
Eugea svíral ledový strach. Mohl se akorát dívat, jak Kirito znovu a znovu nepravidelně uskakoval. Fanatiův meč opakovaně zářil a střílel po něm, po každém útoku poničil mramor.
Nejděsivější na tom bylo, že ten útok proběhl hned, Fanatio ho nemusel připravovat. Ze svého místa Eugeo nepoznal, kdy z náhodně namířené špičky rapíru vyšlehne paprsek světla. Dosah byl zhruba stejný jako Eldrieho Bič ledových šupin, ale ten teď vypadal v porovnání s rapírem jako roztomilá dětská hračka.
Fanatio dál útočil na Kirita a pomalu ho následoval. Kirito se čtvrtému, pátému a šestému paprsku dokázal vyhnout jen díky výborným instinktům a vynikajícím reflexům.
Sedmý paprsek smrtící hru kočky s myší ukončil.
Paprsek zasyčel ve vzduchu a zasáhl Kirita do pravé nohy, když byl zrovna ve vzduchu. Ztratil rovnováhu a tvrdě dopadl na rameno. I pak se hned zvedl, ale Fanatio už byl u něj a mířil špičkou zbraně na černé vlasy.
„Ki…!“ chtěl Eugeo vykřiknout, ale pak si hned uvědomil, že paralýza hrdla a úst už zcela odezněla. Myslel si, že má dost síly na to, aby dokázal odříkat celé Posvátné umění.
Napjal celé tělo a začal odříkávat příkazy, dost potichu na to, aby ho Rytíři neslyšeli, ale bohyně ano.
System Call…“
Kirito se z toho musí dostat sám. Eugeo teď může udělat jediné – odříkat Dokonalé ovládnutí zbraně a připravit si ho na chvíli, kdy bude třeba jej použít.
Fanatio držel svůj smrtící meč přímo před Kiritem a protahoval ticho. Pak zamumlal: „…Stovky let mi generál spílá za můj zlozvyk výsměchu protivníkům… ale musím přiznat, že je to ubohé. Proč ti, kteří padnou před mou Čepelí protínající nebesa, vypadají vždy tak hloupě? Jistě i ty přemýšlíš o původu útoku, který tě tak snadno porazil.“
Čtveřice Rytířů mezitím dokončila léčení. Rozprostřeli se za Kiritem, všichni chytili svůj meč jednou rukou. O to bude únik složitější, ale vypadlo to, že Fanatio bude ještě chvíli mluvit. Eugeo se soustředil jen na umění, aby neudělal ani jedinou chybičku.
„Jsi sice hříšník, ale pokud jsi žil v Centorii, jistě víš, co je zrcadlo,“ pobídl Fanatio Kirita, kterého náhlá změna tématu i přes bolest překvapila.
Zrcadlo?
Eugeo už zrcadlo samozřejmě viděl. Ne doma v Rulidu, ale v pokojích elitních šermířů na Akademii měli malé zrcadlo. Byl to podivný předmět, který odrážel světlo živěji než voda nebo kovové pláty, ale Eugeo se do něj příliš nedíval. Vlastní vzhled se mu nelíbil, připadalo mu, že vypadá slabě.
Fanatio dál mířil mečem na Kirita pro případ, že by se pohnul, a pokračoval: „Je to drahý předmět vytvořený litím roztaveného stříbra do skleněné formy, a tak ho mimo Centorii viděl jen málokdo. Zrcadlo dokáže téměř dokonale odrážet světlo Solus. Rozumíš mi? Místo, na které dopadne světlo Solus a odražený paprsek ze zrcadla, bude dvojnásobně teplé. Před sto třiceti lety nechala naše vznešená pontifex přinést všechny stříbrné mince a předměty v Centorii na jedno místo a pak přikázala sklářům, aby z nich vytvořili tisíc velikých zrcadel. Byl to experiment na vytvoření zbraně, která by nevyžadovala Posvátná umění. Tisíc zrcadel bylo v zahradě Katedrály postaveno do půlkruhu, aby byla síla letní Solus nasměrována na jediný bod. Tam vznikl jasně bílý plamen. Během několika minut roztavil skálu o velikosti člověka.“
Zbraň… bílý plamen…?
Eugeovi přišlo, že části vysvětlení úplně nedávají smysl. Ale i tak instinktivně vycítil, že ten plán pontifex byl stejně hrozivý jako to, že nutila děti zabíjet se navzájem, jen aby vyzkoušela umění oživování.
„Nakonec pontifex došla k závěru, že je to příliš složité, než aby se toho dalo využít v boji. Ale nechtěla, aby všechna ta práce přišla nazmar, a tak nechala tisíc zrcadel změnit v jediný meč – Čepel protínající nebesa. Už chápeš, hříšníku? Břicho a nohu ti probodla síla samotné Solus!“
Eugea ta pyšná řeč tak ohromila, že na konci zaříkávání se téměř přeřekl.
Takže ten bílý paprsek světla byla Solus, zesílená silou tisíce zrcadel.
Útok tepelného elementu šlo odrazit ledovým elementem. Ale jak se můžete bránit útoku čirého světla? Eugeo nevěděl o žádném umění, které by používalo světelný element v přímém útoku. Iluzorní světelné kouzlo se dalo rozptýlit temným uměním, ale proti tak silnému paprsku nevydrží ani deset nebo dvacet vrstev temnoty.
Eugeo víceméně automaticky pokračoval v odříkávání a snažil se potlačit paniku, která ho zachvacovala. Konečně se dostal až ke konci. Už stačilo jen říct Enhance Armamanet a Meč modré růže vypustí svou skrytou sílu. Stačí počkat na Kiritův signál.
Fanatio řekl vše, co chtěl, a pohnul kupředu rapírem, kterým mířil na Kiritovu hlavu.
„Kirito, rozumíš už plné síle meče, který vezme tvůj zbývající život? Lituj před smrtí svých hříchů, odpřisáhni víru trojici bohyň a pros o odpuštění. Pak tě čirost dušího světla očistí od tvých hříchů a povede tvou duši do nebes. A nyní ti dávám sbohem, mladý a hloupý hříšníku.“
Čepel protínající nebesa zazářila, naplnila se paprskem světla, které se prožene Kiritovým srdcem a ukončí jeho život.
Přesně ve stejnou chvíli uslyšel Eugeo: „Discharge!“ [Vypustit!]
Než světlo vyletělo ze špičky Fanatiova meče, Kirito dal ruce k sobě a namířil dlaně před sebe. Přímo před nimi byl plát v barvě stříbra.
Ale nebyl to jen obyčejný kovový plát. Měl tvar obdélníku a byl plochý a Eugeo v něm viděl odraz helmy Fanatia.
Těsně předtím, než dal Kirito ruce k sobě, zahlédl Eugeo mezi jeho prsty dva různobarevné elementy. V pravé ruce měl element oceli, který se používal k vrhacím bodákům nebo vytvoření dočasných nástrojů. V pravé měl element křišťálu, podstaty skla, který se užíval k vyrobení hrnku nebo postavení těžko viditelné bariéry. Zkombinováním těch dvou a vytvarováním do hladkého povrchu vytvořil…
…zrcadlo.
Kopí neuvěřitelně teplého světla zasáhlo magicky vytvořené zrcadlo, stříbro hned zoranžovělo.
Nástroje vytvořené posvátnými elementy vydržely obvykle jen chvíli. Dýka vykovaná z rudy vydržela i desítky let, zatímco dýka vytvořená z elementu oceli se během několika hodin změnila v prach. Tohle zrcadlo na tom bylo stejně, neskutečný nátlak síly Čepele protínající nebesa očividně nevydrží.
A zrcadlo vskutku vydrželo jen desetinu vteřiny. Rozteklá směs skla a kovu vystříkla kupředu a osmdesát procent síly paprsku pokračovalo ke Kiritovi.
On té chvíle ale využil. Naklonil tělo doleva tak, že paprsek jen těsně projel jeho vlasy a lehounce mu škrtl o tvář.
Dalších dvacet procent, tedy odražená část paprsku, se obrátila proti helmě Fanatia.
Navzdory ohromujícímu zvratu trhl druhý Rytíř jednoty hlavou ke straně s podobně rychlými reflexy. Ale peří podobné křídlům na obou stranách helmy nezůstalo netknuté. Světlo projelo levým křídlem a zcela zničilo sponu, která ho upevňovala – a pak se celá helma rozpadla na dvě půlky, přední a zadní.
Napřed si Eugeo všiml všech těch vlasů, které spadly dolů.
Byly stejně černé jako Kiritovy, ale zářily o něco více. Dlouhé vlnité prameny, které musely být náročné na údržbu, se zaleskly v paprscích poledního slunce, padajících do Velké síně oknem.
Teda, na to, že je to Rytíř, je celkem…, začal si myslet Eugeo, pak ale Fanatio zvedl ruku, aby zablokoval světlo, a zakřičel: „Ty se opovažuješ na mě pohlédnout, ty padouchu?!“
Ten hlas už nebyl kovový a pokřivený, jako když vycházel zpod helmy, ale jasný a vysoký.
Je to žena?!
Eugeo byl tak překvapený, že skoro ukončil Posvátné umění, které držel v mysli. Pevně stiskl rty a pokoušel se soustředit na kouzlo. Ale jedna jeho část se nedokázala přestat dívat na záda Fanatio.
Byla stejně vysoká jako Kirito, možná i vyšší. Teď si ale všiml, že křivka od zad k pasům je opravdu příliš jemná. Dosud ani na chvíli nezapochyboval, že Fanatio je muž.
Setkali se už s Alicí Synthesis Thirty a dívenkami Linel a Fizel, takže neměl důvod si myslet, že mezi Rytíři jednoty nejsou i Rytířky. A i na Akademii byla téměř polovina studentů dívky, třeba Ronye a Tiese. A klidně se mohly stát Rytířkami jednoty, nemělo by ho tedy překvapovat, že generálporučík je žena.
Eugeo přemýšlel, proč byl tak překvapený, dokud si neuvědomil, že Fanatio se chovala a pohybovala příliš jako muž. Takže teď možná nebyla naštvaná proto, že byla odhalena její tvář – ale její ženskost.
I Kirito vypadal překvapeně. Jedním kolenem se stále opíral o zem, na tvářích měl popáleniny.
Fanatio na něj zírala skrze prsty levé ruky a řekla: „A ty… ty se na mě díváš stejně, hříšníku? Ani zrádce církve a rebel nedokáže proti mně bojovat vážně, když ví, že jsem žena?“
Ačkoli zněl její výkřik přidušeně, hlas měla čirý a krásný, připomínal hudbu od mistra muzikanta.
„Nejsem člověk. Jsem Rytíř jednoty, přivolán na zemi z nebes… a přesto mě vy muži zesměšňujete a pohrdáte mnou, jakmile se dozvíte, že jsem žena! A nejen další Rytíři… ale i generál temných rytířů, ztělesnění čirého zla!!“
Ne, mýlíš se. Já ani Kirito tebou nepohrdáme, pomyslel si Eugeo.
Když byl mezi strážnými v Zakkarii a na Akademii, bojoval proti mnoha ženám. Spousta jich byla lepších než on a v boji jej předčila. V žádném z těch bojů se Eugeo nedržel zpátky proto, že to byly ženy. Schopnosti šermířů oceňoval stejně bez ohledu na pohlaví.
Ale co boj bez pravidel pro vítězství a porážku, skutečný boj na život a na smrt? Dokázal by zničit protivníkův život bez zaváhání, kdyby to byla žena?
Zadržel dech. Nikdy se nad tím nezamyslel.
Kirito se zrovna v tu chvíli vymrštil nahoru. Nebyla to nějaká zvláštní technika, jen seknutí shora vpravo. Bylo tak rychlé, že Eugeo skoro ani neviděl čepel. To, že Fanatio dokázala útok vykrýt včas, byl téměř zázrak. Místností projelo pronikavé zařinčení, jiskry krátce osvětlily tváře obou bojovníků.
Fanatio meč zastavila záštitou rapíru, ale síla útoku ji zatlačila o několik kroků. Kirito v nátlaku nepolevil, ačkoli teď měli jílec proti jílci. Kousek po kousku se koleno ve fialové zbroji začalo prohýbat.
Kirito tichým hlasem pronesl: „Aha. Tak proto jste si vybrala tenhle meč a tenhle útok. Abyste mohla střílet paprsky a všem zabránit v tom, aby zjistili, že jste žena… není tomu tak, slečno Fanatio?“
„Ty… t-ty grázle!!“ vyjekla a tlačila proti Kiritovi svůj meč.
Eugeo jen stěží odtrhl od obou zrak a podíval se na čtyři Rytíře kolem nich, kteří vskutku vypadali trochu nejistě. Možná někteří z nich netušili, že Fanatio je žena. Nevěděl ani, jestli to věděly paralyzované dívenky napravo od něj.
Kirito a Fanatio měli dál zakleslé zbraně a přitahovali na sebe pozornost všech přítomných. Kirito měl očividně navrch ve váze meče i sebe samého. Ale jakmile zaujala Fanatio řádný postoj, předvedla ohromnou sílu, která jako by nevycházela z jejích fyzických paží.
Kirito promluvil skrze zaťaté zuby, znovu se pokoušel ji vyhodit z rovnováhy. „…Mimochodem, předtím jsem byl tak překvapený, protože jsi po rozbití té helmy tak zeslábla. Skrýváš svou tvář i bojové umění… řekl bych, že svou ženskostí jsi nejvíc posedlá právě ty.“
„S-sklapni! Zabiju tě… přísahám, že tě zabiju!“
„O tom v tomhle boji jde. A určitě se nevzdám jen proto, že jsi žena. S holkama jsem prohrál už hodněkrát!“
Eugeo věděl, že Kirito mnohokrát prohrál v bojích proti Sortilieně, jeho mentorce na Akademii. Ale z toho, co řekl, se zdálo, že nemluví o tréninku a cvičných duelech. Znělo to, jako by bojoval v opravdových bojích proti šermířkám a prohrál…
Kirito náhle vymrštil pravou nohu dopředu a podkopl jí nohu. Zavrávorala a od zbraní odletěly jiskry. Jednou rukou zatlačil uhlově černý meč dopředu.
Ale Rytířka jednoty neuvěřitelnou rychlostí pohnula rukou a rapír čepel černého meče odrazil, jako by byl živá bytost. Jelikož byl Kiritův útok odražen, měla čas najít rovnováhu a udělat několik kroků zpět.
Kirito zareagoval stejně tak rychle. Hned k ní přiskočil, div do ní nenarazil, aby se mezera mezi nimi nezvětšovala. Vzhledem k tomu, že mohla ten světelný paprsek vytvořit bez přípravy, bylo nesmyslné bojovat na dálku.
V bezprostřední blízkosti začal boj rychlý jako blesk.
Eugea nejvíc překvapilo to, že všechny oslnivé kombinační útoky Kirita zvládala Fanatio bez zakolísání. Její zářící rapír se pohyboval neuvěřitelně rychle, byl v jednu chvíli tam, pak onde – všude. Vykryla každý úder černé čepele. Kdykoli se naskytla sebemenší příležitost, přihodila vlastní dvě tři bodnutí. Ani jeden nepoužíval pokročilé techniky, protože neměli čas zaujmout řádný postoj.
Žádná ze škol meče v lidské říši neměla nic podobného kombinačním útokům Aincradské školy. Ani veterán Rytíř jednoty Deusolbert nikdy nic podobného neviděl. Komba Fanatio jsou tedy něčím, co vymyslela ona sama. Důvod měl jistě něco společného s tím, co předtím Kirito řekl.
Čepel protínající nebesa porážela protivníky, než se vůbec mohli přiblížit. Kombinační útoky zajišťovaly, že bude moci útočit, i když nebude moct použít Dokonalé ovládnutí zbraně a její první úder bude zablokován.
Fanatio se musela děsit boje v bezprostřední blízkosti a toho, že by někdo odhalil, co je pod její zbrojí.
Ale proč…? Proč by zacházela tak daleko, aby skryla svou totožnost? Nad těmi otázkami Eugeo přemítal, zatímco v ohromeném zanícení sledoval jejich boj. Další čtyři Rytíři na tom byli podobně jako on – všichni sledovali dvojici a obouruční meče měli skloněné k zemi.
Páni…
To je opravdu úžasný boj.
I na tak krátkou vzdálenost ani jeden z bojovníků nevrávoral a jeden druhému servírovali divokou bouři sekání a bodání, podle potřeby se vyhýbali a odráželi útoky. Bylo to, jako by sledoval padající hvězdy, které do sebe narazí, odrazí se a zmizí. Ocel se s ocelí stýkala tak rychle a pravidelně, že jejich boj začal připomínat nějaké představení.
Na Kiritově bledé a rozechvělé tváři se zračil divoký úsměv, pohyboval se, jako by s mečem tvořil jedinou bytost. Jeho strategií bylo zabránit jí užití dalších útoků se silou Solus, ale teď se zdálo, že si prostě užívá, že může procvičit své šermířské dovednosti.
Fanatio mu v tom ale nemusela vyhovět. Mohla jedno z dalších Rytířů nechat na Kirita zaútočit zezadu, pak se stáhnout a použít paprsky. Proti tomu by se neměl jak bránit.
Rytířka jednoty s dlouhými černými vlasy se však zřejmě rozhodla ho porazit po jeho. Eugeo nedokázal odhadnout, proč by to dělala. Byla naštvaná kvůli Kiritovu výsměchu? Její pýcha jí nedovolovala ustoupit? Nebo i ona nacházela nějakou hodnotu ve výměně kombinačních útoků v tak vyhrocené chvíli?
Eugeo ze svého místa neviděl do Fanatiiny tváře, takže netušil, jaký výraz má. Ale podle toho, co řekla, sloužila církvi alespoň 130 let, možná i déle. Takovou dobu si Eugeo, kterému nebylo ještě ani devatenáct let, nemohl pořádně ani představit.
Takže netušil, před kolika lety začala skrývat svou tvář a své pohlaví, ale pokud ty kombinační útoky vyvinula sama, muselo to být před minimálně deseti či dvaceti lety. Kirito se Fanatio vyrovnal, protože to byl expert na vzácnou školu Aincradu. Jakéhokoli jiného šermíře by hned rozdrtila, neměl by šanci na ni i jen jedinkrát zaútočit.
Takže Kirito je možná Fanatiin první protivník, proti kterému musí využít všechny své schopnosti.
Podle boje proti Eldriemu a Deusolbertovi Eugeo soudil, že i Rytíři jednoty oceňují krásu a eleganci jednoúderného útoku. Bylo těžké si představit, že by Fanatio mohla své kombinační útoky použít během tréninku s dalšími Rytíři. Dlouho tajně trénovala proti imaginárnímu stínu dalšího uživatele tohoto umění – stínu, který se teď zhmotnil jako Kirito.
Jejich nadlidský duel pokračoval a Eugeo si uvědomil, že mu stojí všechny chloupky na těle a že má oči zalité slzami.
Od doby, kdy se s Kiritem začal učit Aincradskou školu, si představoval vrcholnou podobu boje, který se teď před ním odehrával. Tohle nebyla cvičená krása estetiky založené na pravidlech, ale drsný půvab, který mohl vzniknout jen naprostou fixací na setnutí nepřítele, ničím jiným.
Na pětiúderné bodnutí Fanatio odpověděl Kirito pětiúderným seknutím, po každém odrazu zaútočili ještě zuřivěji.
„Rjááá!“
„Sejááá!“
Eugeo ucítil horko na kůži z nárazové vlny ze zbraní, a to i na místě, kde ležel, celkem daleko od boje. Jejich černé vlasy tancovaly a létaly, kov skřípal a oni si vyměnili pozice.
Když Eugeo konečně spatřil Fanatio, zadržel dech.
Měla čirou krásu světice z pohádek. Vzhledem nevypadala starší než na pětadvacet let, hladká pleť měla barvu čaje se spoustou mléka. Klenuté obočí i dlouhé řasy měla černé, ale duhovky světle hnědé, skoro zlaté. Zřejmě pocházela z východního regionu, měla úzký nos a kulatou bradu – ty její kráse přidávaly na jemnosti. Drobné rty měly ten nejslabší odstín červené.
V jejích rysech nebylo ani stopy po smrtící zuřivosti, kterou z ní předtím cítil. Místo toho měla ve tváři odhodlání, zároveň jako by zadržovala a ochraňovala nějakou bolest.
„Ach, aha,“ řekla Fanatio svým jemným hlasem, když se jejich meče střetly. „Hříšníku, nejsi jako ti, se kterými jsem až doposud bojovala. Žádný muž, který se na tuto prokletou tvář kdy podíval, se mě skutečně nepokusil zabít.“
„Prokletou, jo? A proč si teda češeš vlasy a nosíš rtěnku?“ popichoval ji Kirito. Fanatio se jen zašklebila.
„Více než sto let jsem doufala, že muž, kterého miluji, ve mně uvidí i něco jiného než mé schopnosti s mečem a počet hlav, které jsem mu donesla. Ale po tom, co jsem se tak dlouho skrývala za maskou, jsem okusila porážku rukou novější Rytířky, mnohem krásnější než já, která svou tvář neskrývá… a tehdy jsem zatoužila po doteku líčidel.“
Rytířka krásnější a mocnější než Fanatio. Žena.
Eugeovi přeběhl mráz po zádech z toho, že by tu byl ještě silnější Rytíř, ale pak si uvědomil, že zná Rytířku jednoty, na kterou ten popis sedí. Nová Rytířka, která nenosila helmu a porazila ho jediným útokem rychlejším než blesk – Alice Synthesis Thirty.
I Kirito zřejmě pochopil, o kom je řeč, ale ve tváři se mu neobjevily emoce. Zeptal se: „Co je pro tebe nejdůležitější? Pokud Rytíři jednoty jen poslouchají příkazy pontifex, tak bys v srdci neměla mít místo na lásku nebo žárlivost. Nevím, kdo je ten muž, ale pokud jsi ho milovala sto let… pak proto, že jsi člověk. Jsi člověk jako já. Bojuju, abych zničil církev a tvou vůdkyni, aby se lidé jako ty mohli zamilovat a vést šťastný život!“
I Eugea jeho řeč ochromila. Kirito vždy vypadal jako duchem nepřítomný – Eugeo netušil, že jeho kamarád přemýšlí o tak hlubokých konceptech. Ale vycítil i to, že Kirito bojoval i sám se sebou.
Jen na okamžik se výraz Fanatio zkřivil.
Když se na jejím hladkém čele objevila hluboká vráska, napadlo ho, že jí možná vyjede Pietní modul jako Eldriemu, ale to byla jen extrémní reakce druhé Rytířky jednoty.
„…Dítě, nemáš ponětí, v jaké peklo by se svět bez moci církve Axiom změnil… Každým dnem Temné teritorium shromažďuje další a další vojáky. Čekají těsně za hranicemi Pohoří na Kraji. Ano, přiznávám, že jsi silný. A nejsi zvěd temnoty nebo prohnaný vetřelec, jak tvrdil konzul. Přesto jsi nebezpečný. Vyhrožuješ církvi a jejím Rytířům nejen mečem, ale i svými slovy. Tváří v tvář naší největší povinnosti, ochraně lidské říše a těch, kteří ji obývají, je má láska jen popelem ve větru.
Vypadala odhodlaně a nelítostně, veškeré výhrady odložila stranou. Během její dlouhé promluvy Čepel protínající nebesa a černý meč neustály skřípaly nejvyšší hlasitostí. Kdyby jeden z bojovníků i jen maličko polevil, určitě by to oba vyhodilo z rovnováhy.
I během jejich patu se Životy obou mečů snižovaly. Pokud takto budou pokračovat, Čepel protínající nebesa se zničí dříve. Mezi Božími zbraněmi podobné třídy měla více Života širší a větší zbraň.
Fanatio to samozřejmě ví. Ví, že pokud její meč povolí a ona se nebude mít jak bránit, Kirito na ni bez milosti či váhání zaútočí.
„A proto tě musím porazit – i když tím pošlapu svou pýchu Rytíře. Utahuj si ze mě, že vyhraju jen za pomoci ostudné techniky. Máš na to právo,“ zamumlala. Pak vykřikla: „Skryté světlo Čepele protínající nebesa, zbav se svých pout!! Release Recollection!!“ [Uvolnit vzpomínky!!]
To byl on – příkaz, který vypustí největší sílu zbraně!
Stříbrná čepel zazářila jasněji než kdy dříve.
O okamžik později…
Bváááš! Ze špičky meče vystřelilo mnoho paprsků. Oslepující útok, pomyslel si hned Eugeo. Tak Kirita zbaví zraku a vyhodí ho z rovnováhy, aby mohla zaútočit.
Ale tu možnost zavrhl hned, jak jeden z paprsků ze salvy mířící všemi směry přistál na kamenné podlaze hned vedle něj a zaryl se hluboko do mramoru.
To není oslepující technika – všechny ty paprsky jsou takové! Kirito!! Eugeo v myšlenkách zoufale volal na svého kamaráda, zpříma se posadil. Zrovna v tu chvíli jeden paprsek téměř protínal Kiritovu pravou paži. Na levém rameni a v pravém stehně už měl černé ohořelé díry.
Kirito nebyl jediný, kdo kvůli neuvěřitelně horkému světlu trpěl.
I Fanatio, majitelka Čepele protínající nebesa, měla ve zbroji na břiše, ramenech a nohách ošklivé díry. Zdály se být hlubší než Kiritovy. A přesto v její pyšné tváři nebyla ani stopa po ničem jiném než odhodlání.
Rytířka jednoty Fanatio Synthesis Two se rozhodla Kirita zastavit a byla ochotná pro to obětovat vlastní život.
Eugeo si vzpomněl na to, co řekla předchozí pontifex, Cardinal. Příkaz Release Recollection vyvolal všechny vzpomínky zbraně a vypustil její nejdivočejší sílu. Sílu, která nezničila jen protivníka, ale i majitele meče.
První salva osvobozené Čepele protínající nebesa způsobila dvěma nejbližším téměř smrtelná zranění, další čtyři Rytíře opodál lehce poranila. Působivé a elegantní dekorace ve Velké síni byly ošklivě poničené a ohořelé, drahá skla z oken ležela roztříštěna všude po zemi. Několik světel se dostalo až k Eugeovi a dvojici paralyzovaných dívek za ním, jestli to tak bude pokračovat dál, zasáhnou je.
Ze špičky vylétala stále další světla a zdálo se, že zbraň vytvořená z tisíce zrcadel se jen tak nezastaví. Každou vteřinu špička meče zazářila a z ní všemi směry vystřelila salva světelných paprsků. Polovina vyletěla do vzduchu, zasáhla zdi, sloupy a strop, ale z mnohé z těch, které vylétly dolů, přistály na těch dvou, kteří byli zdroji nejblíže.
Aniž by Kirito povolil tlak na meč, natáhl krk a stočil hlavu tak, aby se vyhnul paprskům, které ho chtěly zasáhnout do čela. Více světla mířilo do tváře Fanatio, ale Rytířka jednoty nehnula ani brvou. Paprsek jí škrtl o tvář, v její dokonalé pleti zůstala hluboká červená prohlubeň. Dlouhé černé vlasy přišly o celý pramen.
„Ty… huso!!“ vykřikl Kirito. Z pusy mu vystříkla krev. Je jedno, kolik Života Kirito má, vzhledem k tomu, kolik už byl zraněn – rozhodně mu hrozilo, že zemře. Ale šermíř v černém neváhal. Posunul meč nahoru, aby jeho strana zakryla špičku Čepele protínající nebesa, ze které vylétaly paprsky.
Podařilo se mu zablokovat veškeré světlo, které na něj i Fanatio střílelo, byť jen na okamžik.
Teď, teď je ta chvíle!
Kirito Eugeovi nedal výslovný signál, ale rozum i intuice mu říkaly, že ten čas nadešel.
Fanatio a její čtyři Rytíři, kteří před sebou drželi obouruční meče jako štíty, měli příliš práce s vyhýbáním se paprskům, než aby si Eugea všímali. Nikdo nevyužije chvilky slabosti, kdy Eugeo aktivuje své Dokonalé ovládnutí.
S hrozivou silou vyskočil a tasil Meč modré růže, který doposud svíral pod břichem.
Enhance…
Ve vzduchu zatočil jílcem tak, aby špička meče mířila dolů, pak ho chytil i levou rukou a meč vší silou zabořil do mramorové podlahy.
…Armament!!“
Téměř polovina bledě modré čepele se zaryla do kamene.
Skříííííp!! S tím ohlušujícím rachotem byl mramor okamžitě pokryt bílou námrazou.
Kolem nohou Rytířů, Fanatio a Kirita vyrostly ostré průsvitné šlahouny bledě modrého ledu. Každý byl silný jako malíček, ale na každém se zježily ostré trny, které se zaryly do nohou své kořisti.
„Rrgh…“
„C-co je to?!“
Rytíři překvapeně vykřikli. Ledové šlahouny jim už šplhaly po nohou k pasu a břichu. Jeden Rytíř se je opožděně pokusil přeříznout svým obouručním mečem, ale jakmile se zbraň dotkla ledu, obtočily se kolem ní další šlahouny a přilepily ji k zemi.
Šlahouny pokryly Rytíře od pat až k hlavě, změnily je v nehybné ledové sochy. Led se sunul nahoru, skřípal, zesiloval sevření své kořisti a pak, se zvukem pronikavým jako zvon, na něm vyrostlo několik tmavě modrých růží.
Všechny byly samozřejmě z ledu. Z tvrdých průsvitných poupat nevycházel nektar ani vůně, jen z nich stoupala mrazivá bílá mlha. Ta byla brzy po celé síni – hustá třpytivá se mlha. Mráz získával svou sílu přímo ze života chycených Rytířů.
Led život vysával pomalu, ale Rytíři neměli jak sesbírat sílu na to, aby se z ledových řetězů dostali, dokud vysávání pokračovalo. Toto Posvátné umění nemělo protivníky zabít. Eugeo si tento efekt vybral proto, aby mohl znehybnit Alici.
Čtyři Rytíři byli zcela neutralizováni, ale jejich mocná vůdkyně byla dost bystrá na to, aby podstatu útoku poznala hned, jak šlahouny z jinovatky na zemi začaly růst. Odskočila, aby se jim vyhnula.
Kiritovy reflexy byly ještě rychlejší, čemuž napomohlo i to, že předem věděl, jak Eugeův útok vypadá. Nejen, že odskočil ještě před Fanatio, ale navíc přistál na její ramenní zbroji, aby se mohl odrazit ještě dále. Udělal salto vzad, aby se dostal dál od ledových šlahounů, přitom se do vzduchu rozprášila krev.
Jeho odraz strčil Fanatio zpět k zemi, tam přistála na jednom koleni. Hned ji obklopil led.
„Rrgh…!“
Její soustředění povolilo. Salva paprsků, která zřejmě nerozlišovala cíle, přeťala několik šlahounů, pak se ale zastavila. Její ošklivě poškozená fialová zbroj byla obalena spoustou drobných šlahounků, za chvilku z nich byla silná vrstva ledu.
Po jejím těle vykvetly modré růže, poslední se objevila přímo na zranění na tváři. Druhá nejsilnější Rytířka a její Boží zbraň zůstaly nehybné.
Kirito dál skákal dozadu a uhýbal, aby se vyhnul ledovým šlahounům, ačkoli byl po celém těle vážně zraněn. Nakonec při dopadu ztratil rovnováhu a dopadl přímo vedle Eugea.
Grf…
Z hloubi hrdla se mu vydralo tiché zakašlání, při kterém se mu z pusy vyřinulo znepokojivé množství krve. K Eugeovu zděšení hned zamrzla na karmínovou jinovatku.
„Kirito… vydrž, použiju na tebe léčivé umění…!“
„Ne! Nezastavuj techniku!“ odvětil Kirito. V tváři byl bledý, ale oči měl stále plné energie. „Jen tímhle ji nezastavíš…“
Kolem rtů měl kapičky krve. Černý meč použil jako hůl a za jeho pomoci narovnal své zbídačené tělo. Otřel si ústa, zavřel oči a uklidnil dech. Pak se podíval před sebe a zvedl meč do vzduchu.
System… Call!!“
Vzhledem ke stavu jeho těla byla rychlost zoufalého zaříkávání vážně působivá. Mezi jednotlivými příkazy děsivě lapal po dechu, občas mu z koutku rtu vyletělo několik kapek krve. Dál ale odříkával něco přes deset příkazů umění.
Zblízka byly všechny rány na Kiritově těle hrozivé. Světlo z Čepele pronikající nebesy ho probodlo snad všude, poranění byla černá a ohořelá. Jediným plusem bylo, že neztratil moc krve. Několik paprsků mu ale probodlo orgány. Život mu klesal rychleji než Rytířům uvězněným ledovými růžemi a potřeboval okamžitou pomoc.
Eugeo ale jílec meče pustit nemohl, tedy pokud chtěl udržet Dokonalé ovládnutí zbraně. Kirito se možná dokáže vyléčit sám, ale byl tak soustředěný na odříkávání, že bylo jasné, že nic takového se udělat nechystá.
Nemusíš spěchat, Kirito. Ti Rytíři se z ledových klecí tak snadno nedostanou, pomyslel si Eugeo a pozoroval vojáky před sebou.
V tu chvíli vyletěl z místa s nejvíce ledovými růžemi paprsek světla a zasáhl zeď. Tolik ho to překvapilo, že zamumlal: „Co…“
Zdrojem světla byla Fanatio. Ta měla být pod šlahouny ledu naprosto znehybněna.
Dokonalé ovládnutí zbraně nemá po seslání umění neomezenou moc. Aby bylo možné rozšířenou sílu zbraně ovládat, musí se sesilatel notně soustředit. Eugeo musel svírat jílec meče zarytého do podlahy a dál si přestavovat, jak růže divoce a zrychleně rostou, aby ledové vězení udržel.
Fanatio vypustila Dokonalé ovládnutí, střílela paprsky, bojovala proti Kiritovi, pak vypustila všeničící paprsky, které ji téměř smrtelně zranily. Teď už by neměla být schopná se soustředit natolik, aby Dokonalé ovládnutí své Čepele protínající nebesa udržela.
A přesto…
Úzká zbraň pokrytá ledem, kterou Fanatio pevně svírala v pravé ruce, se pomalu pohybovala, skřípala a praskala. Před Eugeovýma ohromenýma očima se z těla Rytířky vznesl chomáček páry, jako by byl podstatou její bojovnosti.
Rrrgh…!
Kousl se do rtu a sevřel jílec svého meče ještě pevněji. Kolem Fanatio se hned obtočilo asi deset nových ledových šlahounů. Zabořily se jí do pravé paže jako biče a obtočily ji, nutily ji zůstat nehybnou.
Ale to vydrželo jen na vteřinu. Rytířka přisávající se ledové trny setřásla a paži sklonila. Téměř polovina azurových šlahounů se roztříštila a popadala na zem.
Eugeovi po zádech přejel mráz studenější než led.
Je vůbec člověk?
Kirito při dokončování krvavého odříkávání ukazoval neskutečnou sílu vůle, ale s tou ženou se nemohl ani rovnat. Nezvladatelný útok světelných paprsků ji celou proděravěl a ledové růže nemilosrdně vysávaly její život – a přesto nepadla. Naopak, osvobozovala se od ledových řetězů, proti kterým její společníci nic nezmohli, a to jen silou jedné paže.
Eugeo si zděšeně všiml, že Čepel protínající nebesa postupně mění směr, aby mířila na něj.
Co dávalo Fanatio tolik síly?
Byl to její smysl Rytířky jednoty pro povinnost, pro dodržování zákonů? Její láska k tomu muži, která prý trvala sto let? Nebo to mělo něco společného s tím, co předtím řekla…?
Fanatio tvrdila, že pokud církev Axiom ztratí svou moc, armáda z Temného teritoria zničí lidský svět.
Pokud je to pravda, pak pro obyčejné lidi obětuje Fanatio vlastní zdraví – pro lidi, ke kterým se aristokraté chovali jako k dobytku a které zneužívali, jak se jen dalo.
Ale to nemohla být pravda. Rytíři jednoty jsou nástroje prohnané Administrátorky, která vzala malou Alici, sebrala jí vzpomínky a změnila ji v někoho jiného. Jsou nenávidění nepřátelé. Celá jejich cesta po Centorijské katedrále byla založena na téhle vědomosti a na tom, že je budou muset zabít.
Nemohli být něčím jiným – Rytíři jednoty teď nemohli být znamením dobra.
„Vy… vy vůbec nejste dobří!!“ zavrčel Eugeo a všechnu nenávist, která mu plnila srdce, přelil do Meče modré růže.
Kolem Fanatio znovu vyrostla vlna ledových šlahounů, chytily ji pravou paži a trny se jí zabořily do masa.
„Přestaň… prostě přestaň!!“
Ačkoli mu srdce překypovalo nenávistí, něco mu vytrysklo z očí. Nedokázal přijmout, že by to byly slzy, odmítal uznat, že ho dojal pohled na bláhovou tvrdošíjnost, na pohyb její ruky navzdory poutům trnů zosobňující Eugeovu nenávist a zlost.
Paže Rytířky jednoty byla na cáry. V kůži měla koberec ze zlomených trnů, tekla jí krev a mrzla v podobě červených rampouchů.
Ale hýbat se nepřestala, klesala, dokud špička Čepele protínající nebesa nemířila přímo na Eugea s Kiritem.
Eugeo skrz clonu slz viděl, že stříbrná zbraň zazářila jasněji než kdy předtím. Světlo bylo tak jasné, že Fanatio na něj musela vypotřebovat veškerý zbytek svého Života. Musel mokré oči přivřít, aby ho neoslnilo. Bylo tak jasné, jako by do Velké síně sestoupila sama Solus.
Nemůžu vyhrát. Prostě ji nedokážu porazit. Eugeo tiše vzdechl a sledoval, jak ledové růže roztávají a ničí se jen proto, že jsou světlu vystaveny.
Ale on prostě nezavře oři a nebude čekat, až mu slunce přinese smrt. Odmítal se prostě tak vzdát „spravedlnosti“ Fanatio.
Alespoň v symbolu vzdoru vytvoří poslední růži. Ze svého srdce sesbíral poslední zbytky nenávisti, aby mohl ten poslední čin vzdoru provést – a tehdy Kirito dokončil své odříkávání a zamumlal: „Nenávistí ji neporazíš, Eugeo.“
„Co…?“
Eugeo se otočil. Rty potřísněné krví vytvořily ztuhlý úsměv. „Nepřišel jsi až sem proto, že nenávidíš Rytíře jednoty, ne? Ale proto, že chceš získat Alici zpět, znovu ji vidět… Jsi tady, protože Alici miluješ. A tvoje pocity nejsou o nic podřadnější než její spravedlnost. A já to mám stejně… chci ochránit lidi v tomhle světě – tebe, Alici i ji. Takže se teď nemůžeme vzdát a prohrát… že jo, Eugeo?“
Byli v zoufalé situaci, přesto byl Kiritův hlas klidný. Záhadný černý šermíř se usmál, přikývl a naklonil se dopředu.
V tu chvíli Čepel protínající nebesa vystřelila poslední a největší záblesk.
Bylo to světelné kopí, kterému by se nevyrovnaly ani všechny paprsky vystřelené doposud. Světlo nebes, které použila Solus, aby při stvoření světa zahnala boha temnoty, Vektora, se sneslo dolů, připravené spálit vše, co mu bude stát v cestě.
Kirito měl oči vytřeštěné, ale plné ohromující síly vůle. Z pusy mu vyklouzl poslední příkaz, jediná známka odporu v tak zoufalé situaci.
Enhance Armamanet!!
Černý meč namířený přímo kupředu zapulzoval.
Z celého jeho povrchu, z každého záhybu vytekla temnota.
Nával černočerné temnoty pohlcující světlo se stáčel, proplétal a stoupal. I on se změnil v obří kopí, tak silné, že obemknout by ho musely dvě ruce. Vystřelilo kupředu. Špička kopí jako by měla fyzickou podobu – tvrdou a ostrou špičku jako obsidián. Eugeo tu texturu poznal, bylo to dřevo obřího stromu, který ťal každý den svého mládí až do doby před dvěma lety. Původní podoba černého meče – Gigas Cedar.
V tu chvíli Eugeo pochopil podstatu Dokonalého ovládnutí zbraně, které Kirito aktivoval.
Probuzením spících vzpomínek černého meče tady přivedl k životu hrdý obří strom, který po celá staletí odolával všem snahám ho setnout. Neměl stejný tvar ani nebyl stejně veliký, ale materiál byl rozhodně tentýž.
Tvrdost, ostrost a neuvěřitelná tíha.
Všechny tři takové, že samotná existence zbraně z ní dělala tu nejsilnější možnou.
Eugeovo srdce silně zabušilo. A pak se špička toho uhlově černého kopí setkala s koncem světla Solus. Následná nárazová vlna projela Velkou síní dušího světla… a otřásla nejspíš celou Centorijskou katedrálou.
Obrovská vlna tepla a světla odstrčila i ďábelský strom, zastavila jeho neústupný nápor. Temnota ale dál proudila z meče v Kiritových dlaních a posouvala zbraň kupředu.
Ani Čepel protínající nebesa se však nezastavovala. Divoký proud světla neustále zesiloval, až teplo naprosto rozpustilo všechny ledové růže, které poutaly Rytíře. A nejen to, ale i rukavice chránící její pravou paži byla jasně červená a kouřilo se z ní.
Pat mezi světlem a temnotou uprostřed Velké síně ale pokračoval.
Takový střed neuvěřitelné síly se ale nemohl neutralizovat a jen tak zmizet. Jeden meč zničí ten druhý a naprosto zdecimuje toho, kdo ho drží.
A v nevýhodě byl Kirito.
Je jedno, jak je Gigas Cedar tvrdý, je to strom s fyzickou podobou. Po letech stínání skutečný strom nakonec padl – a stejně tak bude ničena i zbraň a bude stále slabší, až z ní nic nezbude.
Světlo Čepele protínající nebesa bylo čirým teplem. Jak někdo zničí sílu bez hmoty?
Pokud by šlo takovému útoku nějak čelit, pak buď zrcadlem, jak už to zkusil Kirito, nebo nějakým absolutním chladem z Meče modré růže – nějakou zvláštní schopností, protikladem samotného světla. Ale pokud má Gigas Cedar schopnosti, pak to, že je neskutečně tvrdý a těžký…
A ještě něco.
Lačně absorboval všechno světlo Solus a měnil ho ve vlastní sílu.
Kopí světla se náhle roztříštilo na tisíc malinkých proudů. To Kiritův strom temnoty skončil pat a pokračoval v útoku.
Špička jeho kopí byla nepřekvapivě červená z horka, ale nepovolila a ryla se do čirého tlaku světla, blížila se k jeho zdroji. Světlo samo se zatím divoce rozprášilo do všech směrů a přistávalo všude možně po Velké síni, roztávalo ledové šlahouny a způsobovalo menší výbuchy. Čtveřice Rytířů byla vystřelena z podlahy, letěli vzduchem.
Když Rytířka jednoty Fanatio viděla, že se k ní obří černé kopí blíží, neucouvla ani o krok. V krásné tváři už neměla vztek ani nenávist. Oční víčka se zachvěla a sklonila, rty se jí pohnuly. V tom byla jistě nějaká emoce, ale Eugeo nepoznával, o jakou jde.
Ostrá špička stromu nakonec prošla proudem světla až k jeho zdroji a narazila do konce Čepele protínající nebesa.
Napřed se stříbrný rapír ohnul, pak zabrnkal a protočil se, jak proletěl vzduchem. Potom dozadu odletěla i sama Rytířka. Její tělo letělo přímo ke stropu, od něj odlétaly úlomky fialového brnění a ničily obraz zrození světa na omítce.
Její pád byl mnohem pomalejší. Padala společně se sprškou kousků mramoru a ochable dopadla před dveře na druhé straně síně. Druhá Rytířka jednoty už pak nevstala.
Kopí temnoty postupně ztratilo svou podobu a ustoupilo jako stín, vrátilo se zpět do Kiritova meče. Sama čepel vypadala o něco větší než obvykle, stejně jako během boje proti Raiosovi, ale když byla všechna temnota zpět, byla zase normální.
Eugeo jen stál a zíral na následky onoho velkolepého boje.
Dokonalá mramorová podlaha a zdi bez poskvrnky teď byly roztavené, spálené a děravé. Uprostřed, kde se střetla kopí temnoty a světla, byly v podlaze tak hluboké prohlubně, že bylo divu, že jimi nebylo vidět na nižší patro.
Nikdo, kdo tu nebyl, by nevěřil, že za tuhle ohromující destrukci Velké síně dušího světla na padesátém podlaží Centorijské katedrály můžou dva lidé, z nichž jeden byl ještě před dvěma dny pouhým studentem na Akademii.
Ale udělali jsme to, řekl si Eugeo. Bojovali jsme proti pěti Rytířům jednoty církve Axiom, absolutní síle, která světu vládne od jeho stvoření… a vyhráli jsme.
To znamenalo, že zatím porazili devět Rytířů jednoty, včetně Eldrieho. Cardinal říkala, že v Katedrále bylo asi dvanáct nebo třináct Rytířů. Takže jich porazí ještě pár a…
Eugeo si vychutnával jejich pokrok. Kirito těžce padl na kolena. Černý meč mu vypadl z ruky.
Eugeo rychle pustil Meč modré růže, stále zarytý do země, a podepřel tělo svého kamaráda, než spadlo úplně.
„Kirito!“
Překvapilo ho, jak lehký mu kamarád připadal. Byla to jasná známka toho, kolik krve a Života ztratil. Kůži měl bledší než mramor a víčka se mu neotevírala. Eugeo ho rychle přelétl pohledem a pak přiložil ruku ke zranění, které vypadalo jako nejhlubší, k ráně na boku.
System Call! Generate Luminous Element!“ [Systémový příkaz! Generovat světelný element!]
Přesunul tři světelné elementy, které z umění vznikly, do zranění a pokračoval v odříkávání, aby vypustil jejich léčivou sílu. Když se spálená rána začala zavírat, přesunul ruku ke Kiritovu levému rameni a proces opakoval. K vyvolání světelných elementů bylo obvykle třeba hodně prostorových zdrojů, takže se jako katalyzátor používaly posvátné květiny, ale tentokrát tomu tak nebylo. Život, který Meč modré růže vysál z pětice Rytířů, byl teď ve vzduchu kolem nich jako posvátná síla.
Zalátal hlavní rány, což zastaví neustálou ztrátu Života. Eugeo ale neuměl používat léčivá umění na světelném základu, která by obnovila Život, který Kirito už ztratil – a že ho ztratil většinu. Sevřel Kiritovu pravou ruku do své levé a začal odříkávat nové umění.
System Call! Transfer Human Unit Durability, Self to Left!!“ [Systémový příkaz! Převést odolnost lidské jednotky, od sebe vlevo!!]
Tentokrát se všude po Eugeově těle objevila modré smítky světla. Postupně se seběhla na jeho levé ruce, skrz kterou se přesunula do druhého mladíka. Seslat kouzlo přesouvající Život z jednoho člověka bylo jednoduché, ale účinek mělo ohromný.
V boji proti Deusolbertovi i v tom teď to byl Kirito, kdo byl vždy zraněn, Eugeo téměř nijak. Ten dluh nemůže splatit, pokud nebude Kiritovi dávat Život, až dokud on sám téměř neomdlí.
Ale když byla přesunuta asi polovina Života, nebo to tak Eugeovi aspoň připadalo, otevřel Kirito oči, chytil Eugeovu ruku a odstrčil ji.
„…Děkuju, Eugeo. Už jsem v pořádku.“
„Ne, to nejsi. Jsi tolik poraněný, že je toho určitě více, co prostě nevidíš.“
„Není to tak špatné, jako když nás dostali goblini. Víc se teď bojím o ni…“
Černé oči bloudily místností, dokud na druhé straně síně neuviděly tělo Fanatio.
Eugeo se kousl do rtu. „…Kirito… snažila se tě zabít…“
Vzpomněl si, co Kirito řekl, než aktivoval své Dokonalé ovládnutí. Eugeo pokračoval: „Řekl jsi, že nenávistí ji neporazím. Možná máš pravdu. Ta Rytířka jednoty nebojovala z osobní nenávisti nebo pohrdání. Ale… ale i tak nemůžu prominout, co církev a Rytíři jednoty udělali. Jestli mají jak neskutečnou sílu, tak i vůli ochraňovat nevinné lidi, kteří tu žijí… pak proč tu moc nepoužijí na… na víc…“
Zakoktal se, nevěděl, jak pokračovat. Kirito se vratce zvedl na nohy a zvedl ze země svůj černý meč. Odpověděl na Eugeovu námitku.
„Taky nejspíš bojují s vlastními rozhodnutími. Pokud potkáme jejich generála, určitě se dozvíme více… tvoje Dokonalé ovládnutí zbraně bylo neuvěřitelné, Eugeo. To ty jsi Rytíře porazil. Už nemáš proč nenávidět Fanatio jako člověka nebo Čtyři vířivé čepele…“
„Jako lidi… jo… asi máš pravdu. To jsem během boje pochopil. Byla tak silná právě proto, že byla člověk,“ zamumlal Eugeo. Kirito se zasmál a souhlasil.
„Trvají na tom, že jsou absolutní dobro, a ty sis myslel, že jsou absolutní zlo, ale na obou stranách stojí lidé z masa a krve. Absolutní dobro a zlo v normálních lidech nenajdeš.“
Eugeo měl pocit, že Kirito to říká, aby přesvědčil hlavně sám sebe.
Kirito, vzpomeň si, jak jsi kvůli té Administrátorce zuřil… Máš stejný názor, když dojde na vládkyni církve Axiom i celého světa?
Nestihl se ho ale zeptat, protože Kirito se rozešel k Fanatio, která stále ležela u dveří na druhé straně místnosti. Po pěti nebo šesti krocích se otočil a prohmatal kapsy, kde našel malou lahvičku.
„Jejda, málem jsem zapomněl. Tenhle lék použij na jed těch holek. Jen jim napřed zlom nože a seber jim další podezřelé věci, které by mohly mít u sebe.“
Eugeo lahvičku chytil, uvědomil si, že na ně taky zapomněl. Vytáhl svůj meč ze země a otočil se k Fizel a Linel, které stále ležely paralyzované na podlaze. Jinovatka už z okolí zcela zmizela, ale ledové šlahouny ani paprsky dívkám zřejmě neublížily.
Když se jim podíval do očí, odvrátily vzdorovitě pohled (oči byly jediná část těla, kterou mohly hýbat).
Zabědoval si nad tím, že s nimi nejspíš nebude vycházet, byť z velice odlišných důvodů než s Fanatio, a klekl si a vytáhl dva jedovaté meče ze země, kam je zasekl Kirito. Pak je hodil do vzduchu, kde se rychle protáčely, a oba je zničil jediným seknutím Meče modré růže.
Hned se roztříštily, a ještě než úlomky dopadly na zem, změnily se v drobné částečky světla. Svůj meč vrátil do pochvy, znovu si klekl a prošacoval je, jestli nemají další zbraně, při tom se jim omlouval.
Nakonec z lahvičky vytáhl zátku a zbývající tři čtvrtiny tekutiny rozdělil mezi Fizel a Linel. Stejně jako Eugeo se z paralýzy dostanou během deseti minut.
Mohl je tam prostě nechat, ale zkusil si představit, co by jim řekl Kirito, a rozhodl se, že to zkusí.
„…Jak vás tak znám, nejspíš si myslíte, že Fanatio a Kirito jsou tak silní, protože mají Boží zbraně a Dokonalé ovládnutí zbraně… ale mýlíte se. Jsou silní i bez nich. Mají silná srdce, ne techniky nebo zbraně, a proto mohou bojovat i přes takovou hrozivou bolest. Vám možná jde zabíjení lidí. Ale zabíjení a vyhrávání jsou dvě zcela odlišné věci. Taky jsem tomu až do dnešního dne nerozuměl…“
Ani jedna dívka mu pohled neoplatila. Eugeo netušil, jestli pro ně jeho slova vůbec něco znamenají. Ostatně, s dětmi si nikdy nerozuměl.
Ale přesto ty dívky musely něco cítit, když boj sledovaly. Bylo těžké si myslet, že Fizel a Linel představují absolutní zlo, vzhledem k tomu, jak na všechno nevinně a dětsky reagovaly. Eugeo se s nimi krátce rozloučil, pak se otočil a ploužil se za Kiritem.
Cestou zničenou síní se podíval vlevo a vpravo, zjišťoval, jak jsou na tom čtyři Rytíři sloužící pod Fanatio. Všichni leželi na zemi, světelné paprsky je dost poranily. Ale Rytíři jednoty dostáli svému ušlechtilému titulu, ani jeden z nich zcela neztratil život. Trochu krváceli, ale brzy se nejspíš zase postaví na nohy.
Fanatio však neutrpěla jen drobná poranění z paprsků jako její společníci. Zasáhlo ji kopí temnoty. I z dálky bylo jasné, že je v kritickém stavu – kolem jejího těla ležela kaluž krve.
Eugeo se zastavil kousek od Kirita, který klečel po jejím boku. Zadržel dech a přes kamarádovo rameno se díval na Rytířku.
Zblízka byla poranění Fanatio tak ošklivá, že téměř nemohl snést se na ně dívat. V břiše a v nohách měla čtyři rány z paprsků, pravou paži měla na cáry z trnů, po celém těle byla popálená z dozvuků vlastního posledního útoku. Celá byla naprosto rozedraná.
Ale nejvíc poraněná byla samozřejmě na hrudi, kam ji zasáhl Gigas Cedar. Měla v ní hlubokou ránu o velikosti pěsti, ze které neustále vytékala krev. Oči měla zavřené a tvář tak bledou, že měla téměř stejnou barvu jako její zbroj. Ani nevypadala živá.
Kirito držel ruce nad břichem Fanatio a snažil se její zranění vyléčit Posvátným uměním. Neotevřel její Okno Stacie, což nejspíš znamenalo, že si nemyslí, že stojí za to se na její zbývající Život dívat. Vycítil, že Eugeo přišel, aniž by vzhlédl. Zamumlal: „Pomoz mi, pořád krvácí.“
„Ehm… jasně,“ odpověděl Eugeo a klekl si k jejímu druhému boku. Také položil ruce k její ráně. Stejně jako předtím odříkal světelná léčivá Posvátná umění. Zdálo se, že pak krev vytékala o něco méně, ale stále jí vytékalo dost.
Bylo zřejmé, že jestli budou pokračovat, použijí nakonec všechny zdroje v okolí a nebudou moci generovat další světelné elementy. Mohli by dočasně doplnit část jejího Života tak, že by jí dali svůj, ale pokud nezastaví krvácení, bude to zbytečné. Potřebovali silnějšího uživatele umění nebo nějakou legendární léčivou bylinku, aby ji zachránili.
Eugeo se díval, jak Kirito starostlivě našpulil rty, a rozhodl se, že je na čase to říct.
„Je to špatné, Kirito. Ztrácí příliš krve.“
Kirito na chvilku svěsil hlavu, pak zamumlal: „Já vím… ale pokud se budeme snažit něco vymyslet… určitě na něco přijdeme. No tak, Eugeo, pomoz mi.“
Eugea jeho bezmoc překvapila. A taky mu připomněla, jak se cítil on sám před dvěma dny, když nedokázal zabránit tomu zlu, které potkalo Ronye a Tiese.
Ale bylo jedno, jak moc se nad tím zamyslí – život, který mizí před jeho očima, nedokážou zachránit. Napadlo ho, že by mohli vyléčit další čtyři Rytíře, aby jim pomohli, ale na to očividně neměli čas. Pokud ji Kirito nebo Eugeo přestanou léčit, její život vyprchá během pouhých několika vteřin. A i pokud budou pokračovat, rozdíl bude jen v tom, že zemře za několik minut.
Eugeo se odhodlal a kamarádovi pověděl: „Kirito, když jsme unikli z toho vězení, říkal jsi, že musíme být připravení zabít jakéhokoli nepřítele, který nám zkříží cestu, pokud chceme pokračovat. S tímhle jsi do tohoto boje šel, že? Věděl jsi, že jeden z vás přežije a druhý zemře, když jsi ten útok použil? Myslím, že Fanatio nijak neváhala. Vypadala, že riskuje celý svůj život. A myslím, že víš, Kirito… že když teď na nepřátele budeme mírní a budeme si o ně dělat starosti, nevyhrajeme.“
Ostatně, to bylo přesně to, co znamenalo použít proti někomu ne dřevěný, ale skutečný meč. Eugeo se o tom přesvědčil na vlastní kůži – když přesekl Humbertovu paži, třásly se mu ruce, v oku cítil ostrou bolest a žaludek měl ztuhlý strachem.
Předpokládal, že jeho černovlasý kamarád těmto věcem rozumí už věky, od doby, co se setkali v lesích Rulidu.
Kirito zaťal zuby a zavrtěl hlavou. „Vím to… vím. Ona i já jsme bojovali, co nám síly stačily… byl to skutečný duel, takový, ve kterém mohl vyhrát kdokoli z nás. Ale… jestli ona zemře, už se nevrátí! Žila více jak století… dělala si starosti, milovala, prožívala bolest… a já prostě nemůžu vymazat její duši. Teda… když zemřu já, prostě jen…“
„Co…?“
„Když zemřu já, prostě jen“ …co? Po tom, co lidem vyprchá Život, přejdou za Stacií a zmizí. Kirito je sice v mnohém záhadný, ale přesto je to člověk a toto univerzální pravidlo se vztahuje i na něj.
Eugeova chvilka zmatení nevydržela dlouho. Kirito náhle vzhlédl a zakřičel: „Slyšíš mě, generále?! Tvoje generálporučík zemře! Nebo konzule, ať jsi, kdo jsi! Jestli mě někdo slyšíte, přijďte sem dolů a pomozte jí!!“
Jeho hlas se slabě odrážel v ozvěně od vysokého stropu, ale ne moc dlouho. On však dál křičel.
„Kdokoli… vím, že je vás tam nahoře víc Rytířů jednoty! Tak přijďte a zachraňte své společníky! Mniši, duchovní… přijďte někdo!!“
Vysoko nad nimi na ně mlčky shlížely jen poničené obrazy tří bohyň. Nikdo nepřicházel, vzduch se ani v nejmenším nepohnul.
Mezitím z kůže a vlasů Fanatio mizela barva. Její Život už byl na stovce, možná padesátce. Eugeo zvažoval, že navrhne, aby v tichosti sledovali, jak duše generálporučíka Fanatio Synthesis Two odejde do nebe, ale Kirito dál křičel.
„Prosím… někdo! Jestli se díváte, pomozte! Ach… Cardinal! Rychle přijď, Cardi…“
Náhle utichl, jako by se mu slova uvízla v hrdle. Eugeo se na něj podíval. Překvapeně sledoval, jak se výraz v jeho tváři se údiv mění ve váhání a pak v odhodlání.
„Ki-Kirito… co je?“
Ale Kirito neodpověděl. Protáhl ruku límečkem své černé košile – a vytáhl malou bronzovou dýku, která visela na jemném řetízku.
„Kirito!“ vykřikl Eugeo bez přemýšlení. „Víš, že to je…!“
Eugeo měl kolem krku stejnou dýku. Samozřejmě že na dýky, které jim Cardinal před jejich odchodem z Velké knihovny dala, nezapomněl. Neměly útočnou sílu, ale cíl čepele bude dočasně propojen s Cardinal. Byly to jejich zbraně poslední záchrany. Eugeo tu svojí použije na Alici a Kirito na Administrátorku.
„To nemůžeš, Kirito! Cardinal říkala, že žádné další už nejsou! Je pro boj proti Administrátorce…“
„To vím…,“ zaúpěl Kirito. „Ale můžu ji tak zachránit. Nemůžu přece mít tu jedinou věc, která jí tu pomůže, a prostě se rozhodnout ji nepoužít… Nemůžu prostě někoho takhle upřednostnit.“
Díval se na dýku v ruce, napůl odhodlaný a napůl zarmoucený. Pak rychle, ale opatrně zabořil dýku do levé ruky Fanatio, která byla poměrně nepoškozená.
Čepel a řetízek hned jasně zazářily.
Než vůbec měli čas se nadechnout, rozložila se dýka na spoustu malých nitek fialového světla. Pečlivější pohled odhalil, že nitky jsou ve skutečnosti řádky Posvátných run, které se objevují v Okně Stacie. Drobné runy textu se rozdělily a létaly vzduchem, pak zmizely na různých místech nad Fanatio.
Dýka zcela zmizela a Rytířku jednoty obklopilo fialové světlo. Eugeo třeštil oči nad tím podivným jevem a opožděně si všiml, že krev crčící ze zranění v hrudi už úplně vyschla.
„Kirito…“
Chtěl to říct nahlas, ale přerušil ho hlas odnikud.
Ach jo. Hned mi to mělo být jasné.
Kiritova tvář vyletěla nahoru. „Cardinal… to jsi ty?!“
Máme málo času. Neptej se na to, co je zřejmé.
Kombinace sladkého hlasu a iritovaného tónu mohla patřit jedině bývalé pontifex, se kterou se seznámili ve Velké knihovně.
„Cardinal… omlouvám se… já…,“ koktal Kirito.
Teď se mi neomlouvej,“ odsekla a přerušila ho. „Vzhledem k tomu, co jsem během tvých bojů viděla, jsem tušila, že by se mohlo stát něco podobného. Vím, co se stalo – vyléčím Fanatio Synthesis Two. Ale budu ji muset přenést sem, jelikož plné uzdravení nějakou dobu potrvá.
Fialové světlo kolem těla Fanatio zazářilo jasněji. Eugeo musel zavřít oči. Když bylo bezpečné je zase otevřít, byla Rytířka jednoty úplně pryč – a k jeho překvapení i kaluž krve na zemi.
Ve vzduchu stále létalo několik nitek posvátného textu. Společně zamrkali, když se znovu ozval hlas Cardinal, tentokrát tišší.
Zkrátím to, protože hmyz už se blíží. Je dost možné, že Administrátorka teď není v bdělém stavu. Pokud se dostanete na vrcholek věže, než se probudí, můžete ji eliminovat i bez dýky. Honem… Zbývá už jen pár Rytířů jednoty…
Eugeo cítil, jak se neviditelná chodba do Velké knihovny rychle zavírá. Hlas Cardinal zněl stále vzdáleněji, a než zmizel docela, světlo ve vzduchu zablikalo a spadlo na zem.
Nedopadlo ovšem v této podobě, ale jako dvě skleněné lahvičky. Kirito chvíli prázdně sledoval azurovou tekutinu v nich, pak lahvičky zvedl. Vzhlédl, podíval se na Eugea a jednu mu dal do otevřené dlaně.
„…Promiň, že jsem se nechal tak unést, Eugeo.“
„Ne… nemusíš se omlouvat. I když mě to trochu vyděsilo,“ zasmál se Eugeo, konečně z Kirita dostal úsměv. Kirito se postavil a lahvičku odzátkoval.
„Měli bychom tyto velkorysé dary přijmout, dokud můžeme,“ poznamenal.
Eugeo kamaráda napodobil, otevřel lahvičku a vypil její obsah. Ten vůbec nebyl dobrý, chutnal jako hořce kyselá siralská voda bez cukru, ale pro mysl vyčerpanou tolika boji byl vítaným osvěžením. Tekutina rychle léčila jejich poškozené Životy a zranění na Kiritových končetinách se rychle uzdravovala.
„To je úžasné… ale mohla nám dát víc než jen ty dvě,“ řekl Eugeo, čímž si od Kirita vysloužil pokrčení rameny.
„Poslat takové objekty s vysokou prioritou jako dat… ehm, skrz Posvátná umění by trvalo příliš dlouho. Dost mě udivuje, že to zvládla za takovou chví… uá!“
Eugeo sebou trhl a překvapeně se na Kirita podíval. „C-co?“
„Euheo… ehm… nehýbej se. Teda, nekoukej dolů.“
„Co?“
Samozřejmě že teď bylo hrozně těžké se dolů nepodívat. Eugeova hlava se sama stočila k jeho nohám. Všiml si něčeho, co se tu objevilo, aniž by to dosud upoutalo pozornost chlapců.
„Fuj!“ vyjekl.
Bylo to dlouhé asi padesát cenů. Dlouhé ploché tělo bylo rozděleno na úzké kruhové segmenty, které stály na spoustě nožiček. Asi polovina jich stála na Eugeově botě. Na kraji něčeho, co byla nejspíš hlava, byla řada alespoň deseti červených očí a na obou stranách hlavy děsivě dlouhé rohy podobné jehlám, každý se zvlášť pohyboval. Byl to nejspíš nějaký hmyz, ale vypadal spíš bizarně než nechutně. Kolem Rulidu žila spousta brouků, ale žádný nevypadal takhle.
Eugeo byl ztuhlý překvapením. Záhadné stvoření mezitím asi tři vteřiny pohybovalo svými tykadly, pak začalo šplhat po jeho botě do kalhot. Znovu vyjekl a vyskočil.
„Fúúj…!!“
Dupl. Brouk spadl, přistál na zádech, přetočil se a rychle proběhl mezi jeho nohy. Eugeo několikrát vyskočil, snažil se dostat se od toho stvoření – ale dopadlo to tragicky.
Křup a pocit, jak mu pod nohou něco prasklo a rozmáčklo se to. Eugeova pravá noha dopadla přímo na tu věc.
Všemi směry se rozlétla jasně oranžová tekutina, pronikavě a nechutně smrděla. Eugeo málem omdlel, když si všiml, že se odtržené nohy dál snaží lézt, ale vynaložil nadlidské úsilí, aby neomdlel nebo se nepozvracel. Podíval se na Kirita, doufal v nějakou pomoc.
Jeho spolehlivý kamarád byl ale dobré tři mely daleko a neustále couval.
„H-hej… hej! Kam to jdeš?!“ ptal se Eugeo, hlas se mu lámal.
Kirito zavrtěl hlavou, tvář měl úplně bledou. „P-promiň. Tohle nemám moc rád.“
„To ani já!“
„U takových brouků to je vždy stejné – jednoho zabiješ a objeví se jich dalších deset.“
„To ani neříkej!!“
Eugeo se sklonil, chtěl skočit na Kirita a srazit ho k zemi, ale objevilo se pod ním náhle fialové světlo, kvůli kterému znovu ztuhl.
Pod botou se rozmáčklé zbytky hmyzu měnily ve světlo. Během několika vteřin už tekutina i schránka živočicha byly zcela pryč. Eugeo pocítil konejšivý klid hluboké úlevy.
Kirito v dálce si všiml, že nebezpečí pominulo, a jako by nic se vrátil. „…Ach, nojo, aha. To musí být ten hmyz, který sem poslala Administrátorka, aby hledal Cardinal. Určitě cítil spojení do knihovny…“
„…“
Eugeo se na Kirita podíval s pořádnou dávkou nenávisti, pak to ale nechal být a odpověděl: „Takže… říkáš, že ve věži tu jsou další takoví? Nikdy jsem nic podobného neviděl.“
„Pamatuješ na to škrábání na druhé straně dveří, když jsme z růžové zahrady utekli do knihovny? Nejspíš se umí dobře schovávat – a já se nebudu snažit je vyčmuchat. A Cardinal navíc řekla něco zvláštního… že Administrátorka není v bdělém stavu nebo tak…“
„No jo, to řekla… takže spí? Uprostřed dne…?“ divil se Eugeo.
Kirito si promnul bradu a s pochybami v hlase odpověděl: „Cardinal říkala, že Administrátorka a Rytíři jednoty podstupují jisté oběti, aby mohli žít celá staletí. Konkrétně Administrátorka skoro pořád spí… ale to mě nutí přemýšlet, jak ovládá ty brouky a Rytíře…“
Chvíli si prohlížel podlahu, pak se poškrábal ve vlasech a zamumlal: „Ale to asi zjistíme, až se tam dostaneme. No ale, Eugeo, mohl by ses mi podívat na záda?“
„C-co?“
Kirito se otočil, než mohl Eugeo nějak zareagovat. Zmateně přejížděl očima po černé látce, která byla po onom těžkém boji rozedraná, ale jinak na ní nic zvláštního nebylo.
„Ehm… nevidím nic zvláštního…“
„Jen mě tak napadlo… nevidíš na něm broučka? Takového pavoučka.“
„Ne, nic.“
„Dobře. To je dobře. No, tak bychom se měli vydat do druhé půlky!“
Kirito se rozešel k velkým dveřím na severní straně síně a Eugeo se rozeběhl za ním.
„Hele, co to mělo znamenat?!“
„Ále, to nic.“
„No, teď si ale dělám starosti! Podívej se mi na záda ty!“
„Věř mi, nemusíš si je dělat.“
Šli dál, pošťuchovali se a vtipkovali tak, jak to dělali už od Rulidu. Eugeo ale v koutku mysli nacvičoval otázku, na kterou se chtěl zeptat doopravdy.
Vždy jsi tak klidný a soustředěný, tak co tě na smrti Fanatio tolik rozhodilo? A co jsi chtěl říct po tom „Když zemřu já, prostě jen…“?
Kirito… kdo jsi…?
Šermíř v černém se zastavil před obřími dveřmi, několikrát tak vysokýma jako on sám, natáhl obě ruce a strčil do nich, aby se otevřely. Vyvanul se z nich studený vzduch a Eugeo musel odvrátit tvář.

6 komentářů:

  1. Droga dodána, abstinenční příznaky ustupují.
    Dík

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za další přeloženou čast uz se tesim na dalsi

    OdpovědětVymazat
  3. Bezva překlad. Díky.

    Drobné chybky, které by stálo za to opravit:
    To není oslepující techniky --> technika,
    a ještě ve třech případech „Velká síně dušího světla“ zní hrozně, buď prohodit slovosled na „Velká síň světla duší“ a nebo „Velká síň duchovního světla“.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Technika opravena.
      U té síně, no, ono jde o duchy jako o ty, kteří chodí strašit ze záhrobí, ne o duše jako to, co možná máme my. Proto tam je to dušího takto. Není to ideální, ale Velká síň světla duchů mi přišla jazykolomná, ta dvě s-ka vedle sebe tam nezní dobře (přičemž jindy aliteraci vítám)

      Vymazat