pátek 18. května 2018

Kapitola osmá

Kapitola osmá – Centorijská katedrála, pátý měsíc lidského císařského kalendáře 380

Část první

Jak daleko jsme došli…
Strop byl tak vysoko, že musel úplně zaklonit hlavu, aby ho viděl. Všude kolem stály mramorové sloupy a podlaha byla mozaikou seskládanou z různých druhů kamenů.
Po prvním rozhlédnutí se po vnitřku Centorijské katedrály spravovanou církví Axiom nemohl Eugeo skoro ani dýchat. Ještě před dvěma lety věřil, že bude dennodenně tít sekyrou do stromu, který by nikdy nesetnul. Mohl by jen přemýšlet nad svou dávno ztracenou zlatovlasou kamarádkou. Žil by život bez manželství a dětí, a dokud by nezestárl, chodil by den co den do lesa. Pak by sekeru předal svému nástupci. Zemřel by, aniž by měl komu říct svůj příběh.
To náhlý příchod černovlasého mladíka rozbil Eugeův malý a dusivý svět. Použil metody, o kterých předchozí dřevorubci ani nesnili, a sťal absolutní bariéru blokující cestu do města. Tím postavil Eugea před velké rozhodnutí – má zůstat tady, ve svém malém domově, a hýčkat vzpomínky na Alici, nebo se vydat na cestu a získat ji zpět?
Kdyby řekl, že nad tím dlouze nepřemýšlel, lhal by. Když se ho v noci během slavnosti náčelník Gasupht zeptal, co si chce vybrat jako svou příští Posvátnou úlohu, myslel Eugeo na svou rodinu.
Dosud dával Eugeo celý svůj výdělek dřevorubce Gigas Cedaru rodině. Jeho rodina se tradičně věnovala farmaření, měli ječná pole – ale malá a poslední dobou nepříliš úrodná, a tak neměli veliké příjmy.
Eugeův měsíční příjem sice také nebyl nijak veliký, ale zato stálý a jeho rodiče a bratři se na něj spoléhali, ačkoli to nikdo z nich nechtěl přiznat.
Po tom, co  Gigas Cedar padl, už samozřejmě výplatu nedostával. Ale pokud by se rozhodl, že by se stal farmářem jako jeho otec, mohli by si zabrat velké louky zalité sluncem na jihu, stačilo by je jen zorat. Když stál Eugeo mezi nadšenými vesničany, díval se do tváří svých příbuzných, plných naděje i nervozity.
Jeho váhání trvalo jen chvilku. Na jedné misce vah leželo setkání s kamarádkou z dětství, na druhé živobytí jeho rodiny. Váhy se naklonily a Eugeo prohlásil, že z vesnice odejde a stane se šermířem.
I tak samozřejmě mohl v Rulidu zůstat a stát se jedním ze strážných, takže by stále dostával výplatu. Ale odchod z vesnice znamenal odchod od rodiny. Peníze, které Eugeo vydělával, a možnost nových a úrodných polí, by oboje zmizely v prachu. Druhý den po slavnosti rychle odešel, protože nechtěl vidět potlačované zklamání a neštěstí ve tvářích rodičů a bratrů.
Po tom, co s Kiritem z Rulidu odešel, si mohl vybrat další možnosti, jak rodině pomoci. V Zakkarii se účastnili šermířského turnaje a vyhráli právo přidat se k místním strážím. Po těžkém tréninku dostali doporučení na Akademii mistrovství meče v Severní Centorii – ale velitel jim nabídl, že mohou zůstat v Zakkarii, kde by jistě byli časem povýšeni a možná by se jednou jeden z nich stal velitelem stráží. Kdyby přijal stálý příjem v Zakkarii a část posílal do Rulidu přes pravidelně projíždějící obchodní karavanu, mohl to své rodině o dost ulehčit.
Eugeo ale velitelovu nabídku odmítl, a místo ní přijal doporučující dopis.
Po cestě do Centorie a i poté, co nastoupili na Akademii, se část Eugeovy mysli stále zaobírala vymýšlením výmluv. Bude jmenovám reprezentantem školy, vyhraje Sjednocující turnaj čtyř císařství a stane se prestižním Rytířem jednoty – a pak budou jeho rodiče žít v bohatství a pohodlí, o jakých se jim ani nesnilo. Až se triumfálně vrátí s Alicí, doletí domů na drakovi a on bude ve stříbrném brnění, jeho rodiče budou na svého nejmladšího syna pyšnější, než by kdy kdo mohl být.
Ale když před dvěma nocemi tasil čepel proti Raiosi Antinousovi a Humbertu Zizekovi, zradil Eugeo svou rodinu potřetí. Vzdal se velmi skutečné možnosti aristokratického statusu… a rozhodl se porušit Seznam tabu, při čemž obětoval svůj status poddaného.
Ačkoli ho tehdy poháněla drtivá zuřivost, část Eugea chápala, že pokud zaútočí, vše ztratí. A přesto se rozhodl to udělat. Mohl říct, že to bylo proto, aby dodržel vlastní smysl pro spravedlnost a zachránil Tiese a Ronye před znásilněním, ale to nebylo celé. Chtěl vypustit tu zuřivou touhu zabíjet, vymazat ze světa všechno, co se Raiose a Humberta týkalo. V srdci měl jámu plnou černé touhy.
Jak daleko došel…
Z jednoho z dvanácti elitních a prestižních studentů na Akademii se stal zrádcem církve Axiom – a teď byl na její půdě, chodil po nejsvatější zemi na celém světě.
Po tom, co unikli před Rytířem lukostřelcem a skončili ve velké záhadné knihovně mu dívenka, která tvrdila, že je bývalá pontifex, ukázala knihy o světové historii, které v podstatě zhltal. Chtěl odpověd na naléhavou otázku: Kolik lidí za celou známou historii kdy odporovalo církvi, bojovalo proti Rytířům jednoty, dosáhlo svých vytoužených cílů a bezpečně uniklo?
Bohužel o něčem takovém nenašel v historických záznamech ani jedinou zmínku. Sláva církve osvětlovala svět a všichni lidé se síle Rytířů jednoty klanili. To vyřešilo i ty nejzávažnější potíže – například pře o hranice jednotlivých císařství. I kdyby přečetl stovky knih, nenašel by zmínku o tom, že by někdo napadl církev a bojoval s Rytíři.
To znamená, že od chvíle, kdy před tři sta osmdesáti lety vytvořila Stacie svět, jsem nejhříšnější člověk, jaký kdy žil.
Když knihu zavřel, polil ho ledový pot. Kdyby se Kirito přesně v tu chvíli nevrátil, nejspíš by padl na zem a stočil se do klubíčka.
Ačkoli mu záhadná malá bývalá pontifex vysvětlila, jak to se světem je, pořád se Eugeo nedokázal vypořádat sám se sebou. Opustil svou rodinu, na někoho zaútočil a rozhodl se bojovat s církví. Nikdy se nebude moci vrátit ke svému starému životu. Jediná cesta ven byla cesta kupředu – a ta znamenala ruce potřísněné krví, znečištěnou duši a další věci, na které se ani neodvážil pomyslet. Před sebou měl ale cíl.
Musí získat úlomek mysli, který pontifex ukradla, a změnit Alici Synthesis Thirty zpět na Alici Zuberg a vzít ji domů, do Rulidu.
Ale naděje, že by s ní mohl žít, už nejspíš zmizela. Po všech těch hrozných hříších už nemohl nikde žít, snad až na děsivé Temné teritorium za Pohořím na Kraji. Ale pokud je tohle cena za to, že se Alice vrátí domů a bude tam šťastně žít, je ochoten ji zaplatit.
Eugeo sledoval, jak jde Kirito před ním, a přemítal nad tím svým tajným rozhodnutím. Kdybych řekl, že půjdu do Temného teritoria, šel bys se mnou…?
Než si představil kamarádovu odpověď, zarazil se. Černovlasý mladík byl jediným člověkem na celém světě, který stál po Eugeově boku. Myšlenka, že by v nepříliš vzdálené budoucnosti mohli jít každý jinou cestou, byla příliš děsivá, než aby se jí zaobíral.

Chodba ze dveří byla překvapivě krátká, přesně jak je Cardinal varovala. Skoro ani neměl čas ztratit se v myšlenkách, než dorazili k prostorné obdélníkové místnosti.
Zdí po jeho pravé ruce vedlo nahoru schodiště. Strop byl asi osm melů vysoko, takže schodiště mělo před odpočívadlem dobrých dvacet schodů. Ve zdi nalevo byly veliké dvoukřídlé dveře, z obou stran stráženy sochami v podobě okřídlených tvorů.
Kirito vymrštil ruku a přitiskl se ke zdi. Eugeo ho hned napodobil, přitiskl se zády ke sloupu poblíž. Zadržovali dech a pozorně naslouchali jakémukoli zvuku v potemnělé místnosti.
Pokud se bývalá pontifex nemýlila, tak ty dveře nalevo vedou do zbrojnice. Ale na to, jak důležitá místnost to byla, se zdála být příliš tichou a zřejmě i prázdnou. I světlo Solusu, přicházející ze schodiště po pravé straně, působilo mrazivě a šedě.
„…Vypadá to, že tu nikdo není…,“ zašeptal ke Kiritovi, který vypadal poněkud překvapeně.
„Je to zbrojnice, tak jsem myslel, že tu bude na stráži alespoň voják nebo dva… ale asi nikdo nemá v plánu vkrást se do církve Axiom a krást tu zbraně…“
„Ale i tak, vědí, že tu jsme, ne? Nevypadá to, že by jim to nějak vadilo.“
„Asi nevadí. Zřejmě si myslí, že není třeba nás hledat. Takže až na Rytíře jednoty narazíme, buď jich bude celá hromada, anebo to bude vážně silný Rytíř. Měli bychom tedy jejich nepřítomnosti využít,“ poznamenal Kirito a na konci si odfrkl. Vyběhl ze stínu zdi a Eugeo ho následoval napříč prázdnou místností.
Dveře ke zbrojnici byly zdobené reliéfy bohyň Solus a Terarie a byly tak impozantní, že ačkoli neměly klíčovou dírku, působily, že se otevřou jen tomu, kdo skutečně věří. Kirito přiložil ucho k jednomu z křídel dveří a zacloumal klikami. Dveře se otevřely skoro až neuspokojivě snadno – panty ani nezaskřípaly.
Temný prostor za pootevřením o asi padesáti cenech vyzařoval chlad stovek let ticha. Eugeo se zachvěl, ale rychle proklouzl dovnitř za Kiritem, který se zřejmě nenechal rozptylovat. Dveře se za nimi těžkopádně zavřely a je obklopila naprostá temnota.
System Call…“ [Systémový příkaz.]
Promluvili v dokonalé shodě, až se Eugeo navzdory vážné situaci usmál. Zbytek příkazu zněl Generate Luminous Element [Generovat světelný element]. To Eugeovi připomnělo, jak šli před dvěma lety hledat Selku do Severní jeskyně. Tehdy pro něj bylo nesmírně těžké použít i ta nejjednodušší Posvátná umění, povedlo se jim jen slabě osvětlit konec klacku.
Zdroj jasně bílého světla se objevil nad jeho dlaní a odehnal hustou temnotu – a spolu s ní i Eugeovu vzpomínku.
„Týjo…,“ zamumlal Kirito. Eugeo polkl.
Taková neuvěřitelná velikost. Při slově „zbrojnice“ si vybavil něco zhruba o velikosti kumbálu na Akademii, ale tohle se od toho nemohlo lišit více. Tahle zbrojnice byla alespoň desekrát tak veliká jako velká tréninková hala, kde Kirito bojoval s Uolem Levanteinnem.
Světelný element tancoval nad Eugeovou dlaní a jeho světlo se odráželo od vyleštěných kamenných stěn – a hlavně od kovu všech možných tvarů a barev.
Podlaha byla plná dřevěných stojanů na zbroje. Černé brnění, bílé brnění, bronzové, stříbrné, zlaté – oslnivá škála všech odstínů i zpracování, od lehkých kroužkových zbrojí a vyvařené kůže po bezespáré pláty těžké zbroje. V místnosti muselo být alespoň pět set různých zbrojí.
A na vysokých zdech visela sbírka zřejmě všech myslitelných zbraní. I jen mezi meči jste si mohli vybrat mezi dlouhými a krátkými, širokými a úzkými, rovnými a zakřivenými. Byly tam i jednoruční i obouruční sekyry, kopí, oštěpy, válečná kladiva, biče, palcáty a luky – od podlahy ke stropu všechny možné variace zbraní v nepočitatelném množství. Eugeovi spadla čelist a už se nezavřela.
„…Kdyby to tu viděla Sortiliena, nejspíš by omdlela,“ zašeptal po mnoha vteřinách ticha Kirito.
„Jo… Myslím, že Gorgolosso by skočil na támhleten obouruční meč a už ho nikdy nepustil,“ zamumlal Eugeo, konečně vydechl. Znovu se rozhlédl po místnosti a několikrát zavrtěl hlavou.
„Nechápu to… to si chce církev vybudovat vlastní armádu nebo tak? Myslel bych si, že Rytíři jednoty stačí…“
„Hmm… na boj proti silám temnoty? Ne, ne tak docela,“ zamumlal Kirito, vypadal zamyšleně. Pak se otočil ke kamarádovi. „Vlastně je to naopak. Nevytváří armádu… všechny ty zbraně sesbírali, aby armáda být vytvořena nemohla. Vsadím se, že jsou to všechno Boží nástroje, anebo že jsou skoro tak dobré. Administrátorka se musela bát toho, že by nějaká skupina všechny ty silné zbraně získala, a tak je tu shromáždila, aby se moc nedostala do rukou jiným…“
„Co…? Co to znamená? Žádná skupina by proti církvi Axiom nikdy nebojovala, ani kdyby měla silné zbraně.“
„Možná to znamená, že ten, kdo má v moc církve nejmenší víru, je sama pontifex,“ řekl Kirito suše. Eugeo to napřed nechápal, a než se mohl pokusit na to přijít, jeho kamarád ho poplácal po zádech. „Pojď, nemáme moc času. Musíme najít svoje meče.“
„Ehm… j-jo. Ale nepůjde to zrovna snadno…“
Meč modré růže a Ten černý byly v tomto pořadí v bílé a černé kožené pochvě s drobným zdobením. Na zdi visela spousta podobných čepelí.
„…Nejspíš jsme použili příliš prostorových zdrojů na ty světelné elementy, než abychom teď použili umění na hledání ve tmě,“ zalitoval Eugeo a přál si, aby bývali byli seslali jen jedno světlo, ne dvě.
Načež Kirito prostě pronesl: „Ach! Mám je.“ A ukázal dozadu, hned nalevo od dveří, kterými teď prošli.
„Páni… fakt to jsou ony.“
A vskutku tam ležel bílý a černý meč, nepopiratelně to byly ty, které jim patřily. Eugeo se nevěřícně zadíval na svého kamaráda: „Kirito, jak jsi to věděl bez použití Posvátných umění…?“
„Došlo mi, že naše meče sem přinesli jako poslední, takže budou nejblíže dveřím,“ pokrčil Kirito rameny. Normálně by měl v podobné situaci hrdý a dětský úšklebek, ale teď se zamyšleně díval na svůj meč. Pak vydechl, uvolnil se a došel si pro černou koženou pochvu.
Na malinkatý okamžik se zarazil, ale hned ho sundal z držáku na zdi. Do druhé ruky chytil Meč modré růže a hodil ho Eugeovi. Ten se rychle natáhl, aby ho chytil, a v zápěstích ucítil známou váhu.
Od své čepele nebyl oddělen ani dva dny, ale i jeho překvapil náhlý nával pocitů a úlevy, když pochvu sevřel oběma rukama.
Co se jim doma povedlo setnout Gigas Cedar, byl Meč modré růže stále po jeho boku. Pomohl jim v několika zásadních chvílích, například v turnaji v Zakkarii nebo vstupní zkoušce na Akademii – a i když porušil Seznam tabu a usekl Humbertovi paži.
Jestli církev Axiom shromažďuje mocné meče už po celá staletí, pak je zázračné štěstí, že Meč modré růže nerušeně spal v té jeskyni. Byl to osud – důkaz, že je jejich cesta za znovuzískáním Alice správná…
„Nestůj tam tak zasněně, připni si ho už,“ pokáral ho Kirito. Eugeo se vzpamatoval ze zamyšlení a všiml si, že jeho kamarád si už pochvu k opasku připnul. Nemotorně se usmál a napodobil ho, pak spokojeně poplácal jílec. Draze vypadající zbroje poblíž u sebe měly i jmenovky s impozantními jmény jako Zbroj tisíce blesků a Plátová zbroj zemětřesení.
„…Co ty na to, Kirito? Je tu tolik brnění, že určitě najdeme nějaká, která nám padnou.“
„Ne, nikdy dřív jsme brnění neměli. Lepší bude nezkoušet něco, na co nejsme zvyklí. Vezmeme si jen nějaké oblečení tamhle,“ odpověděl a ukázal na konec řady brnění, kde byla spousta barevného oblečení. Eugeo se podíval na svou školní uniformu, která byla po dvou dnech používání, po boji proti Eldriemu a následném úprku celá špinavá a roztrhaná.
„Máš pravdu. Tohle už brzy nebude oblečení, ale hadry.“
Dvojice světelných elementů nad nimi začala pohasínat. Eugeo přestal doufat v to, že by si oblékl zbroj, a raději se probíral draze vypadajícími látkami, až našel košile a kalhoty, které pro ně byly tak akorát. Otočili se k sobě zády a převlékli se.
Eugeo protáhl ruce tunikou barvy pařížské modře, velmi podobné odstínu jeho školní uniformy, a podivoval se jemnosti její textury. Otočil se – Kirito přejížděl rukama po černé látce a reagoval podobně jako on.
„…Tohle oblečení má určitě taky nějaký zvláštní původ. Snad zastaví útoky Rytířů jednoty.“
„Moc v to nedoufej,“ zasmál se Eugeo, pak ale zvážněl. „Takže… půjdeme?“
„Jo… půjdeme.“
Otočili se ke vchodu. Zatím šlo všechno tak hladce, že z toho až měli špatný pocit – a ten se měl brzy naplnit. Odhodlaně se na sebe podívali, byli připraveni na všechno, a každý chytil kliku jedné strany dveří. Eugeo tu napravo a Kirito nalevo.
Lehce zatáhli, dveře se otevřely jen na škvírku a…
Duk-duk-duk! Několik kovových šípů se zarylo do vnější strany silných dveří.
„Uá!“
„Co to…?“
Zasažené dveře se otevřely ještě více a odhodily Eugea s Kiritem na zem.
Na odpočívadle na vrcholku velikého schodiště na druhé straně vstupní haly byl rytíř v povědomé červené zbroji. Zrovna do luku vysokého jako on sám přikládal nové šípy – rovnou čtyři najednou. Byl to ten Rytíř jednoty, který je na drakovi pronásledoval růžovou zahradou.
Mezi nimi a Rytířem bylo asi třicet melů. Na meč to byla příliš veliká vzdálenost, ale mistr lukostřelec z té vzdálenosti mohl zasáhnout s dokonalou přesností. Nebudou mít ani čas tasit meče, natož se pak vzpamatovat z pádu a přeběhnout do bezpečí za zdmi.
To proto jsem chtěl brnění! Mohli jsme mít štíty! Protestoval Eugeo ve své hlavě. Rytíř začal natahovat tětivu.
Jaképak uniknout poranění. Musí se snažit vyhnout se smrtícímu zásahu, nebo alespoň takovému, kvůli kterému by nemohli pokračovat.
Eugeo se upřeně díval na směr čtyř šípů. Tupé stříbrné špičky se zdály být zaměřené ne na jejich srdce, ale na nohy. Cardinal zřejmě měla pravdu v tom, že Rytíři je měli zajmout živé, ne mrtvé. Ale z jejich perspektivy to bylo skoro to samé.
Tětiva luku Rytíře jednoty zaskřípala.
Chvilka ticha, ve kterém jako by se zastavilo všechno až na čas.
Pak to prolomil Kiritův hlas: „Burst Element!“
Bylo to tak rychlé, že Eugeo v té chvíli ani pořádně nezaslechl, co jeho kamarád říká. Došlo mu to, až když uviděl, co se stalo.
Jeho zorné pole zcela zbělalo. Silné světlo, připomínající samotný Solus, zaplnilo místnost. Šlo o jednoduché kouzlo uvolňující světlo, jeden z elementů, které tvořily základní Posvátná umění elementů, ale Kirito element přece nepřivolal. Tak kde se…?
Ach. Je tu celou tu dobu – světelný element, kterým osvětlili zbrojnici. Od té doby se tu vznáší a čeká na příkaz, díky kterému bude užitečný. Kirito jednoduše řekl povel elementům nad jejich hlavami, čímž vytvořil náhlý výbuch světla.
Tohle i to, jak v boji proti Eldriemu hodil ty střepy ze sklenice, krásně dokazují, že má talent na využívání všeho, co je poblíž, pomyslel si Eugeo. Přiměl nohy k pohybu a skočil doprava.
O půl vteřiny později uslyšel nepříjemný zvuk toho, jak kovové šípy narazily do kamenné dlažby v místech, kde ještě před chviličkou byl i on sám. Chtěl dál pokračovat k bezpečí zdi, ale uslyšel, jak Kirito zakřičel: „Dopředu!“
Hned pochopil, co má Kirito v plánu, a vyrazil – ne příčně, ale přímo dopředu. Světelné elementy vybuchly za jejich hlavami, takže zdroj světla neviděli přímo, ale Rytíř jednoty ano. Mají několik vteřin s protivníkem, který nevidí.
Světelné elementy mají v porovnání s mrazivým či tepelným elementem malou útočnou sílu – nejčastěji se vlastně využívají v léčivé magii – ale pokud jste je použili tak, aby osvětlily zbraň, mohly protivníka oslepit. Na Akademii jim v hodinách řekli, že čistě teoreticky by v boji měli proti světelnému elementu použít jeho protějšek, temný element.
Rytíř jednoty, mistr meče i Posvátných umění, by něco tak základního měl samozřejmě znát, takže se nemohli spoléhat na to, že trik s oslepením od světelného elementu vyjde dvakrát. Tohle je jejich první a jediná šance, jak zmenšit vzdálenost mezi sebou a útočníkem na dálku.
Kirito Eugeovi neustále opakoval, že jádrem Aincradské školy je rychlé přizpůsobení se a chytrá reakce. Je to opačný způsob myšlení než ve škole Vysoké Norkie, která se soustředí na ladný a půvabný pohyb. A aby se dokázal soustředit a aplikoval učení Aincradské školy, musel myslet na její tajné motto: „Stay cool.“
Eugeo vystřelil za svým kamarádem tak rychle, jak jen mohl, přitom tasil Meč modré růže z pochvy po levém boku. Těsně poté se světelný element vyčerpal a světu se navrátily správné barvy. Byli už venku ze zbrojnice a nacházeli se v hale. Rytíř jednoty stál klidně na schodišti na druhé straně místnosti ve výšce asi dvaceti schodů.
Stále vypadal částečně oslepen, přesně jak čekali. Ruku měl u hledí své tmavě červené helmy a jeho hruď se lehce kymácela.
Naštěstí neměl Rytíř, na rozdíl od Eldrieho, po boku meč. Jít bojovat do nějaké budovy a mít jen luk, to bylo odvážné a sebejisté. Zřejmě věřil, že než se k němu přiblíží, zasáhne je do nohou s dokonalou přesností.
Eugeo měl sice chladnou a jasnou hlavu, ale i tak v něm zažehla jiskra hněvu.
Pane Rytíři, jste přesně jako Raios – pyšný, nadutý a dokonale si jistý svou pravdou. Věříte, že díky tomu na vás nikdo nemá. Ale to bude vaším koncem. A já se postarám o to, abyste si to uvědomil!!
Rozběhl se po schodišti nahoru, hnala ho ta neznámá emoce. Jeden schod, dva a na třetím…
Rytíř odtáhl ruku od hledí helmy a rychle ji dal za záda, odkud z toulce vytáhl další kovové šípy. Vlastně vytáhl úplně všechny.
Když si je přendal dopředu, uviděl Eugeo, že jich má v ruce aspoň třicet. Než ale mohl začít přemýšlet nad tím, co s tolika šípy bude dělat, přiložil je Rytíř všechny po délce vodorovně natočené tětivy.
„Co…?!“
Eugeo zalapal po dechu a zastavil se na třetím schodu. Přece nemůže být možné vystřelit třicet šípů z jedné tětivy najednou a ještě doufat, že poletí přesně.
Uslyšel skřípání kovu. Po zádech mu přejel mráz, když si uvědomil, že ten zvuk vydávají šípy, které se postupně poddávají silnému úchopu. Kirito se zastavil napravo od něj, nevěděl jistě, co Rytíř skutečně zamýšlí. Byl to zoufalý bluf, anebo vážně chtěl…?
Celý luk sebou škubl a skřípání bylo ještě hlasitější.
„Zpátky a doleva!“ zakřičel Kirito.
Vzduch zabrnkal a pak zapraskal, když tětiva nakonec praskla. Ale třicet šípů namířených do půlkruhu vyletělo, smrtící stříbrný déšť, který na ně padal shora.
Eugeo se odrazil tak silně, že si myslel, že si tak zlomí nohu. Hodil sebou doleva a podél těla držel meč jako štít.
Kdyby Rytíř viděl dokonale, byli by oba prošpikováni skrz naskrz. Jeden šíp zasáhl Meč modré růže a se zařinčením se odrazil. Další zachytil lem Eugeových kalhot, jiný mu serval kůži na boku, další škrtl o jeho levou tvář a uřízl mu několik pramínků vlasů.
Když narazil ramenem do podlahy, podíval se dolů, ve zlé předtuše zaťal zuby. Když si uvědomil, že to zase tak hrozné není, podíval se na Kirita, který skočil na druhou stranu.
„Kirito! Není ti nic?“ zakřičel. Jeho kamarád s černými vlasy vypadal trochu otřeseně. „N-ne, kupodivu ne. Vlastně myslím, že mi jeden projel mezi prsty u nohou.“
Eugeo uviděl šíp ve špičce Kiritovy levé boty, hrot vykukoval z podrážky. Vydechl, byl vděčný za to, jaké má jeho kamarád rychlé reflexy a fantastické štěstí.
„…To bylo těsné…,“ zalapal po dechu a přinutil se postavit.
Rytíř jednoty na odpočívadle vypadal nejistě. Toulec měl prázdný, tětiva jeho luku praskla a její dva cáry volně visely dolů. Lukostřelec nemohl zažít horší ztrátu. Ale tohle byl Rytíř jednoty, ne někdo, koho si mohli dovolovat podceňovat a nebo snad litovat.
„…Jdeme,“ zamumlal Eugeo a udělal krok nahoru.
Ale Kirito natáhl ruku a zastavil ho, pořád držel šíp, který si vytáhl z boty. „Počkej… ten Rytíř sesílá Posvátné umění…“
„Co?“
Eugeo se odmlčel a zaposlouchal se. Byli mimo útočný dosah, takže musí zareagovat jakýmkoli kouzlem opačného elementu. Soustředil se na hlas vycházející z kovové helmy Rytíře. Zaříkávání bylo rychlé, ale díky studiu v knihovně rozeznal slova.
Ale přímo to umění neznal. Neslyšel příkaz Generate, který by identifikoval typ vyvolávaného elementu, a tak neměl, jak umění šikovně zmařit.
„O-ou, tohle je zlý,“ zaúpěl Kirito. „To není elementální umění, je to Dokonalé ovládnutí zbraně.“
Jakmile to dořekl, dokončil Rytíř zaříkávání a jasným a pronikavým hlasem řekl: „Enhance Armament!“
Obě části prasklé tětivy se náhle rozhořely oranžovým plamenem. Oheň hned tětivu spálil, a když se dostal až k tělu luku, začala zbraň barvy mědi rychle hořet červeným plamenem.
Ačkoli byl Eugeo na úpatí schodiště, musel odvrátit tvář od tepla, které ho pálilo na kůži. Oheň plápolající na luku obalil i Rytíře jednoty, vypadalo to, že Rytíř hoří.
To celé Eugea tak překvapilo, že si nebyl jistý, jak se zachovat. Má předpokládat, že i když použil Rytíř Dokonalé ovládnutí zbraně, stále je výrazně oslaben tím, že nemá šípy – a měl by tedy Eugeo zaútočit? Nebo to, že Rytíř všechny šípy použil, znamenalo, že luk v tomhle stavu ani žádné šípy nepotřebuje?
Eugeo se krátce podíval na svého kamaráda, aby zjistil, jak reaguje. Kirito neběžel dopředu, ani neustupoval, stál na místě s vytřeštěnýma očima a širokým úsměvem na rtech.
„Tohle je úžasný… chci vědět, z čeho ten luk je.“
„Na to teď není čas!“ odvětil Eugeo a potlačil chuť trefit kamaráda do ramene. Mohli použít nově naučené Dokonalé ovládnutí, ale jejich protivník nebude čekat – určitě zaútočí, než dokončí zaříkávání. Měli začít se zaříkáváním ve stejnou chvíli jako on, aby mohli umění použít.
Eugeo sledoval protivníka, aby mohl včas zareagovat na útok, ale Rytíř neútočil. Chytil hořící luk jen do jedné ruky, aby druhou mohl zvednout hledí.
Tvář měl skrytou ve stínu plamenů, ale Eugeo i tak vycítil ocelový pohled, stejně ostrý jako ty šípy. Rytířův hlas byl tak tvrdý, že se skoro ani nezdál být lidský.
„Už jsou to dva roky, co jsem naposledy rozžehl plameny svého Luku vzplanutí. Vskutku máte schopnosti na to, abyste se vyrovnali Eldriemu Synthesis Thirty-One, hříšníci. Vaše zločiny se ještě zhoršily. Nečelili jste mu v čestném souboji, ale svedli jste ho nečistými temnými uměními!“
„Te-temnými uměními?“ zalapal po dechu Kirito.
I Eugea to šokovalo, hned zavrtěl hlavou. „N-ne! Žádnou temnou magii jsme nepoužili! Jen jsme mluvili o té době, než se Eldrie stal Rytířem jednoty…“
„Než se stal Rytířem?! My nemáme minulost! Poté, co jsme byli povoláni z nebes, jsme byli zářivými Rytíři jednoty, ničím jiným!!“ zakřičel, jeho hlas zněl ocelově, jak se odrážel od schodiště.
Eugeo zadržel dech. Cardinal jim řekla, že Rytíři jednoty nemají přístup ke vzpomínkám z doby před rytířstvím. Takže tenhle červený rytíř byl také veden k víře, že byl povolán z nebeské říše.
Kdyby dokázali stimulovat vzpomínky blokované jeho Pietním modulem, mohli by otřást i jím, ale vzhledem k tomu, že ani neznali jeho jméno, to nebylo možné. Nemohli ho zastavit stejně jako Eldrieho.
Rytíř stál v moři vzdušných jisker z luku a promluvil hlasem, který místností projel jako blesk. „Bylo mi přikázáno vás zajmout živé, a tak vás nemohu změnit na prach, ale teď, když jsem uvolnil moc Luku vzplanutí, vězte, že nejspíš ztratíte paži nebo dvě! Uvidíme, jestli svými křehoučkými čepelemi dokážete odrazit plameny odsouzení a dostat se až ke mně!“
Zvedl luk a dal pravou ruku do míst, kde by správně měla být tětiva. Stiskl prsty k sobě, ale nic v nich neměl. Přece to nemohlo znamenat, že…
Divoké plameny se shromáždily před lukem, přetvořily se do tvaru šípu. Hořící červený projektil se leskl ohromnou silou. Eugeo cítil, jak se mu napínají všechny svaly v těle.
„Nemá tětivu, nemá střelivo, takže pohodička,“ zamumlal Kirito.
Eugeo se k němu otočil, brada se mu div netřásla: „Máš plán?“
„Myslím, že nemůže střílet víckrát hned po sobě. Nějak zastavím tu první střelu a ty na něj zaútočíš.“
„Ty… myslíš…?“
Takže pokud může střílet jeden ohnivý šíp za druhým, jsme v pytli. Ale i když má jen jeden, neznamená to, že to stačí, aby nás tím porazil? Jak se mu chce Kirito bránit? Přemýšlel Eugeo, ale na to už nebyl čas.
„Fajn,“ souhlasil. Jestli Kirito říká, že ho zastaví, udělá to. Tohle bylo realističtější, než když tvrdil, že setne Gigas Cedar.
Oba si připravili meče a ve tvářích měli odhodlání, což pobídlo Rytíře jednoty k tomu, aby napjal neviditelnou tětivu.
Teplo olizující Eugeovy tváře zesílilo. Plameny z Luku vzplanutí stoupaly vysoko ke stropu nad odpočívadlem a zabarvovaly mramor do černa.
Kiritův pohyb byl náhlý. Vyrazil bez křiku, bez velkého odrazu, jako list stromu chycený v prudké řece. Eugeo se vydal za ním o jeden nádech později.
Zatímco běželi po schodech, všiml si světle modrého světla v dlani svého kamaráda v místech, kde volně držel meč. Eugeo neomylně rozpoznal odstín mrazivého elementu. Kirito ho musel přivolat, zatímco k nim Rytíř mluvil.
Když byli v půlce schodiště, tedy asi u desátého schodu, měl Rytíř tětivu napnutou na maximum. Tehdy se z Kiritových úst vyřítil rychlý proud příkazů: „Form Element, Shield Shape! Discharge!“ [Formovat element, tvar štítu. Vypustit.]
Vymrštil levou ruku a s ní řadu pěti elementů, maximálního množství, které můžete na jedné ruce generovat najednou. Modré body vytvořily řadu velkých kulatých štítů a jeden po druhém zaplnily prostor mezi Kiritem a Rytířem jednoty.
Rytíř znovu promluvil pohrdavě: „Směšné! Probodni ho!!“
S výkřikem jako dechem ohnivého draka ohnivý šíp – ačkoli vypadal spíše jako kopí – vyrazil kupředu.
Trvalo jen chvilku, než ohnivé kopí narazilo do Kiritovy řady štítů.
První štít se hned zlomil a jeho úlomky se změnily v páru.
Druhý a třetí praskly, než to chlapci vůbec zaslechli.
Čtvrtý štít změkl a pokroutil se v prostředku, kde ho šíp zasáhl, nakonec byl ale také zničen. Teprve u pátého a posledního štítu se ohnivé kopí zastavilo a všechno zbarvilo do ruda.
Eugeo během toho všeho stále běžel po schodech. Nemohl zpomalit, když jeho kamarád dělal něco tak šíleného.
Eugeo se zaťatými zuby sledoval, jak se ohnivé kopí dotklo pátého štítu a konečně trochu zpomalilo svou hrozivou rychlost. Vzduchem létaly jiskry, jak se projektil snažil rozbít překážku opačného elementu.
„?!“
Eugeo vytřeštil oči. Na okamžik to vypadalo, jako by ohnivé kopí na druhé straně průsvitné ledové zdi změnilo tvar. Narostl mu černý zobák a roztáhlo křídla, jako nějaký velký dravec…
Ale než stihl i jen zamrkat, poslední štít popraskal a roztříštil se.
Přejelo přes něj planoucí teplo, vysušilo mu vzduch v plicích. Ohnivé kopí, fénix, pokračovalo už konečně bez překážek dál ke Kiritovi.
„Jááááh!!“ zařval Kirito divoce. Napřáhl se svým černým mečem dopředu.
Určitě se toho ptáka nepokusí přeříznout, pomyslel si Eugeo. Kiritova čepel se vydala po nečekané trase. Rychleji, než ji oko mohlo stačit sledovat, se točila kolem osy jeho zářících prstů jako mlýnské kolo.
Ale rychlost rotace byla neobvyklá. Zvládal točit prsty, čepel se proto pohybovala tak rychle, že byla celá rozmazaná, jako by se také stala průsvitným štítem zahrazujícím cestu.
Hlava fénixe se střetla s šestým štítem.
Ozval se výbuch, možná i zuřivý jekot ptáka – a pak točící se čepel rozsekala ohnivý projektil, který projel pěti ledovými štíty, na kousky. Kamkoli kousky dopadly, tam vybuchly, a ne zrovna málo jich dopadlo na Kirita.
Eugeo uviděl, jak tělo jeho kamaráda letí vzduchem, jako by ho něco trefilo, a vykřikl: „Kiritóóó!!“
A ačkoli byl Kirito zasažen jiskrami a plameny, zakřičel v odpověď: „Nezastavuj se, Eugeo!!“
Eugeovo chvilkové zaváhání bylo pryč, vyrazil kupředu. Kirito by se nezastavil a nevzdal by se v téhle situaci onoho jednoho úlomku naděje. Udělal, co řekl, že udělá. Teď je řada na Eugeovi.
Schody v podstatě vyletěl, proběhl kolem těla kamaráda, které bylo napravo od něj ve vzduchu. Jakmile se dostal přes poslední zbytky vznášejícího se ohně, byli odpočívadlo a Rytíř jednoty na něm přímo před ním.
Rytíř jistě nečekal, že by někdo unikl útoku jeho Dokonalého ovládnutí zbraně bez zranění. Tvář měl stále skrytou pod helmou, i na tuhle vzdálenost, ale Eugeovi přišlo, že vycítil Rytířovo překvapení. Na druhý projektil nebylo dost času. Neměl meč a připustil, aby se protivník dostal blízko.
Teď jsi prohrál!! Pomyslel si Eugeo vítězně a zvedl Meč modré růže vysoko do vzduchu.
„Nezahrávej si se mnou, chlapče!!“ zavrčel Rytíř, jako by četl Eugeovy myšlenky.
Jeho chvilkové překvapení bylo pryč a červenou těžkou zbroj obklopila čirá bojová zuřivost. Zvedl levou ruku vysoko nad hlavu, stále v ní držel hořící luk, a plameny znovu vzplanuly kolem jeho pěsti.
Dáááh!!“ zaječel a mrštil pěstí hořícím vzduchem dopředu.
Co teď?!
Eugeo už byl v dosahu, kdy ho zbraň mohla zasáhnout, ale hlavou mu rychlostí světla projela řada výpočtů.
Je to pěst proti meči, takže co se vzdálenosti a síly týče, měl výhodu v obojím. Jeho protivník má ale výhodu terénu. Už tak byl velmi vysoký a jeho pěst přicházela z ještě přidané výšky těch tří schodů mezi nimi. Vydrží tenounký Meč modré růže takový nápor? Měl by uhnout ke straně, vyběhnout na odpočívadlo a pak znovu zaútočit?
Ne. Eugeův kamarád a mistr Aincradské školy mu kdysi řekl V tomhle světě je zásadní, co vkládáš do svého meče. A je na tobě, abys zjistil, co to něco je.
Eugeův mentor, Gorgolosso, Kiritova mentorka, Sortiliena, a dokonce i arogantní a zbabělí aristokraté Raios a Humbert měli něco, co jejich čepelím dodávalo sílu. Ale Eugeo věděl, že on své něco stále ještě hledá. Trénoval tolik jako ostatní a naučil se mnoho pokročilých technik, ale stále nenašel, co by do svého meče vložil, aby ho odlišil od ostatních. Nenarodil se jako šermíř – možná to něco ani nikdy nenajde.
Ale právě teď se nemůže podvolit síle Rytíře jednoty a dovolit, aby se jeho zbraň stáhla. Už nemá čas na trénink a získávání zkušeností. Teď je na čase dosáhnout svého cíle. Teď je na čase osvobodit Alici z její nové identity Rytíře jednoty.
Alice.
To bylo to jediné, na čem záleželo. Sledoval, jak ji před osmi lety v letní den odvlekli v řetězech. A teď konečně nadešel čas ji zachránit. Všechen jeho trénink s mečem a v Posvátných umění byly právě pro tuhle chvíli.
Prosím, dej mi sílu. Pořád se toho musím mnoho naučit a možná se nehodím, abych měl meč jako ty… ale teď se nemůžu zastavit a ustoupit!
S Mečem modré růže zdviženým vysoko do vzduchu se Eugeo stočil a trochu ustoupil. Téměř průsvitná čepel začala jasně modře zářit, to byla barva aincradského svislého útoku.
„Ááááá!“ zahřměl a pak švihl mečem. Čepel se vyřítila kupředu se zvláštním zvukem specifickým pro ultimátní techniky a srazila se s hořící pěstí Rytíře jednoty.
Nárazová vlna modrého a červeného světla se rozeběhla do stran, roztrhla červený koberec na schodech a tkané tapiserie na zdech. Pěst a meč se zastavily, zůstaly propojené ve vzduchu.
Rukavice zbroje a plochá strana čepele zaskřípaly. Eugeo shromažďoval všechnu svou sílu v naději, že techniku dokončí, ale Rytířova pěst byla nehybná jako balvan – ačkoli se nezdálo, že by meč přemáhal. Z helmy se ozvalo hluboké zavrčení a do pěsti byla vložena větší váha.
Ten šachmat trval ale jen několik vteřin. Plamen z Luku vzplanutí v Rytířově ruce začal olizovat Meč modré růže. Světlo podél čepele začalo poblikávat, jako kdyby ho plameny dusily. Pokud Svislé seknutí nedokončí, jeho meč bude odstrčen a do něj vrazí hořící pěst.
„Grr…uááách…!“
Eugeo v pokusu dokončit seknutí shromáždil všechnu svou sílu těla i vůle. Ale plameny jen zesílily. Čepel se začala zahřívat a červenala.
Ačkoli si to dříve neuvědomil, vzpomínky meče, které viděl ve Velké knihovně, říkaly, že má Meč modré růže ledovou podstatu. To by mohlo znamenat i to, že je slabý proti mocným plamenům, tedy opačnému elementu. Pokud tohle bude ještě chvíli pokračovat, dost možná ubude podstatná část Života zbraně.
Ale na druhou stranu element meče mohl znamenat i to, že je možné překonat protivníkovy plameny.
Byl jsi kován v ledových bouřích na vrcholku Pohoří na Kraji už od dní stvoření světa. Nedovol, aby tě teď taková svíčička roztopila! Křičel Eugeo v mysli.
Meč zareagoval. V obou rukách, té hlavní, kterou držel jílec, i podpůrné, kterou podepíral hrušku, hned ucítil pichlavé zamrazení. Nezdálo se mu to – drobné růžičky vyryté na záštitě byly zahaleny bílou jinovatkou. Ojínění postupovalo, vypadalo jako úzké révy, které šplhaly po čepeli a ničily plameny čepel olizující.
A tím to neskončilo. Bílé révy ledu obrůstaly Rytířovu pěst tam, kde se dotýkala meče, zaháněly plameny, které červenou rukavici obklopovaly, a šířily jinovatku dál…
„Hrrrng…,“ zavrčel Rytíř, náhlý mráz ho překvapil. Ve chvíli, kdy Eugeo vycítil, že postoj jeho protivníka zakolísal, vypustil všechnu tu sílu, kterou dosud shromažďoval.
S jekotem, ze kterého div nepraskaly ušní bubínky, se meč zabořil dopředu a odstrčil levou rukavici Rytíře dozadu. Naneštěstí se špička meče jen těsně netrefila do protivníkova těla. Zatímco meč klesal vzduchem, zamířil Rytíř prázdnou pravou pěstí na Eugea. Nehořela jako ta druhá, ale pokud ho ta pěst pevná jako kámen zasáhne, odhodí ho na úpatí schodiště.
Eugeo ale divoce zakřičel a jeho meč poskočil nahoru.
„Uráááá!“
Ani nejhřmotnější muži nemohli jen silou provést okamžitý obrat setrvačnosti – až už vůbec ne když byl Meč modré růže těžší než ocelový meč stejné velikosti. Jen technika meče mohla takového efektu dosáhnout – dvojúderný útok Aincradské školy, Svislý oblouk.
Čepel obkreslila tvar podobný runě Posvátných umění „V“ a zabořila se do prsního plátu Rytíře jednoty. Z tmavě rudého kovu vystříklo trochu červené tekutiny. Špička jeho meče okusila maso – ale jenom trošičku.
Rytíř se zakymácel směrem dozadu, ale napjal nohy, aby odskočil. Pokud by Eugeo dovolil protivníkovi vytvořit mezi nimi vzdálenost, dal by mu tím šanci zopakovat plamenný útok. Ale všechny ultimátní techniky Aincradské školy ponechaly jejich uživatele na několik vteřin po dokončení nehybné.
Kirito mu říkal, že pokud ty techniky chce používat, měl by vždy zvážit, jak tu obří dobu slabosti vynahradí. Pokud útok úspěšně dopadl, nebyla chvíle nehybnosti problém, ale pokud byl zablokován nebo odražen – anebo jako v tomto případě dopadl, ale protivníka zcela nezastavil – vydá se všanc možnosti osudového protiútoku.
Znehybnění po použití techniky se nedalo vyhnout, nezmírnila ho ani mentální příprava. Minimalizovat risk šlo jen triky, jako třeba že hned po použití útoku zaútočil na protivníka spojenec, anebo vypuštění větrných elementů, které odvály protivníka o něco dále – takové věci. Ale Kirito spadl až do haly a na seslání Posvátných umění neměl Eugeo čas. Zbývala jen jediná možnost.
Eugeo použil veškerou sílu svalů i vůle, aby během druhé poloviny Svislého oblouku pozměnil pohyb Meče modré růže. Normálně skončil útok vysoko vlevo, ale on meč přitáhl zpět tak, že se mu teď téměř opíral o rameno. Násilná změna trasy čepele způsobila, že modré světlo rychle vymizelo, ale útok už byl stejně v podstatě ukončen.
A když se Meč modré růže zastavil nad jeho ramenem, Rytíř skočil. Odpočívadlo bylo prostorné, kdyby ustoupil k zadní stěně, nejspíš by si mohl připravit další ohnivé kopí, zatímco by byl Eugeo paralyzován. Kdyby to Eugeo dovolil, nemohl by se mu ubránit.
Poslední možností, jak překonat chvilkovou paralýzu, bylo navázání jedné ultimátní techniky na druhou. Pokud se postoj na konci jednoho útoku shodoval se začátkem jiného, mohl útoky navázat hladce a bez prodlení. Toto ultimátní umění kombinační techniky bylo tak náročné, že i Kirito ho zvládl jen v polovině případů.
„…Uháá!!“
Eugeo zařval a ze všech sil se soustředil na aktivaci nové techniky. Meč jasně zazářil, jeho tělo vyrazilo kupředu, jako by ho někdo strčil, meč se zprava nahoře rozletěl k Rytíři jednoty. Byl to jednoúderný útok Příčné seknutí.
Rytíř vytřeštil oči.
Bolest v Eugeově pravém oku a rotující červená posvátná písmena z doby, kdy se pokusil zaútočit na Raiose, se znovu neobjevily. Vůbec nepochyboval, ani nezaváhal. Eugeovo celé bytí bylo poháněno jen jedinou myšlenkou – rozseknout protivníka, který byl přímo před ním.
Meč modré růže zasáhl Rytíře přímo do pravého ramene. Plát na rameni se rozsekl, což způsobilo tupý a těžký náraz, který vystoupal až do Eugeovy ruky. Byl to pocit meče v jeho ruce, který rozřezával svaly a maso, aby rozdrtil kost.
Rytíře jednoty to odhodilo na zem, dopadl přímo na záda. Od ramene k prsu byl hluboce poraněn.
„Gkch!“ zalapal po dechu, hlas měl tlumený helmou. Z krku jeho brnění vystříkla krev červenější než jeho zbroj.
To bylo podruhé, co Eugeo někoho sekl, a přesto cítil, jak se mu v hrdle zatajil dech. Z toho pocitu v pravé ruce se mu sevřelo cosi na spodku žaludku, ale dělal, co mohl, aby to potlačil.
Meč modré růže, v jakési součinnosti s Eugeovými emocemi, znovu začal mrazit, všechnu krev na čepeli změnil na led, který zmizel a zanechal meč čistý. I poranění na Rytířově rameni teď bylo bílé od jinovatky, která chytala kapičky krve a udělala z nich malé rampouchy.
„Rrrgh…,“ zavrčel Rytíř, zvedl k zranění levou ruku s lukem. Eugeo znovu pevně sevřel jílec – pokud začne Rytíř jednoty odříkávat nějaké Posvátné umění, bude ho muset zase udeřit. Zkušený léčitel by se dokázal vyléčit za pomoci všech dostupných zdrojů v okolí a zastavit ho mohl jen tak, že by mu zaútočil na hrdlo nebo odsekl paži – anebo možná zcela ukončil jeho život.
Ale Rytířova levá pěst byla zcela zmražená. Když si uvědomil, že ani nedokáže pustit luk, vzdal se naděje, že se sám vyléčí. Elementální Posvátná umění bylo třeba provádět za doprovodu jemných pohybů prstů. Rytíř jen zklamaně vydechl a těžce pustil paži na zem.
Eugeo nevěděl jistě, co dělat dál. Ledový efekt Meče modré růže zastavil protivníkovy plamenné útoky, ale také uzavřelo ránu a zastavilo krvácení. Rytíř prozatím nemohl bojovat, ale ani nezemře. Pokud ho tu nechají, jeho ruka nakonec roztaje a pak se bude moci vyléčit a dál je pronásledovat.
Proto jen stál na místě a nejistě zatínal zuby. Jako první promluvil Rytíř.
„…Chlapče…“
Ačkoli teď mluvil chraplavě, stále to znělo, jako by vydával rozkazy. Eugeo se napjal, ale jen do chvíle, než uslyšel zbytek Rytířovy věty.
„Jak se jmenuje ta první technika, již jsi použil…?“
„…“
Eugeo chvíli váhal, ale pak otevřel vysušené rty a odpověděl: „…To byl dvojúderný útok Aincradské školy, Svislý oblouk.“
„Dvoj…úderný,“ zopakoval Rytíř a odmlčel se, ale pak se zeptal: „A ty… co jsi udělal ty…?“
Jeho helma zaskřípala a Eugeo se na okamžik ohlédl přes rameno. Byl tam Kirito, pomalu vycházel po schodech. Černé oblečení měl sem tam ožehnuté, držel si levou paži a pravou nohu táhl za sebou.
„Kirito… jsi zraněný?!“
Jeho kamarád se slabě usmál. „Jsem v pohodě. O nejhorší popáleniny jsem se už postaral. Pane Rytíři, já jsem předvedl obranný manévr Aincradské školy, zvaný Roztočený štít.“
„…“
Rytíř se podíval ke stropu, helma zacinkala. Mlčel. Když po několika vteřinách znovu promluvil, zdálo se, že spíše než k Eugeovi nebo Kiritovi mluví sám k sobě.
„…Cestoval jsem z jednoho kraje Lidského světa na druhý… a viděl jsem i to, co je za ním… ale teď jsem zjistil, že existují techniky a školy, které jsem doposud neznal… cítím, že ve vaší škole je skutečná disciplína a zkušenosti. Když jsem vás obvinil z toho, že jste používali temná umění, abyste svedli Eldrieho z cesty… zřejmě jsem se mýlil.“
Jeho helma znovu zaskřípala, podíval se na Eugea. „…Povězte mi… svá jména.“
Eugeo se krátce podíval na Kirita a odpověděl: „…Jsem šermíř Eugeo. Druhé jméno nemám.“
„Já jsem šermíř Kirito.“
Rytíř přikývl, vychutnával si ten zvuk. Pak k jejich překvapení řekl: „…Několik Rytířů jednoty na vás čeká ve Velké síni dušího světla v padesátém patře Katedrály. Mají příkazy vás nezajmout živé, naopak… Pokud se s nimi pokusíte utkat přímo, okamžitě vás zničí.“
„Páni… hele, vážně byste nám měl něco takového říkat?“ přerušil ho Kirito.
Ale Rytíř se zřejmě usmál (ačkoli to přes tu helmu téměř neviděli) a zamumlal: „Nedokázal jsem splnit úkol, který mi Administrátorka dala… a tak budou má zbroj a zbraň Rytíře jistě zabaveny a já budu navždy zmrazen… A proto bych byl rád, než mě potká tak potupný osud, abyste… můj život ukončili vy.“
„…“
Eugeo s Kiritem nedokázali odpovědět. Rytíř pokračoval: „Není důvod váhat… v čestném boji porazili jste mě svými dovednostmi a odvahou…“
Ale jakmile se Rytíř formálně představil, veškeré překvapení, které Eugeo cítil, zmizelo.
„Jmenuji se… Deusolbert Synthesis Seven.“
Nebylo to jen tak nějaké jméno.
To jméno bylo posledních osm let vypáleno do Eugeovy duše. Bylo to jméno, na které by nikdy nemohl zapomenout. Jméno, které vyvolávalo lítost, zoufalství a hněv.
„Deusol…bert? Ty… ty jsi ten Rytíř, který…?“
Eugeovi přišlo, že jeho vlastní chraplavý hlas zní cize. Rytíř měl jinou barvu brnění a kovové tlumení hlasu helmou nic neprozradilo. Teď ale věděl, že Rytíř, který před ním leží na zemi, je přesně ten, který…
Eugeo zaklopýtal dopředu, jako by ho něco popostrčilo.
„Eugeo…?“ promluvil Kirito, ale světlovlasý chlapec ho téměř ani neslyšel. Naklonil se, aby se podíval na tvář za hledím helmy.
Helma musela být pod účinkem nějakého kouzla, protože i jen z několika desítek cenů byla Rytířova tvář stále skrytá v temnotě. Ale ačkoli Rytíř ztratil velkou část svého Života, jeho oči byly stále jasné, neztratily téměř nic ze své síly. Byly pronikavé a odvážné a mohly patřit jak mladému, tak i zkušenému muži.
Eugeův hlas zaskřípal z vyschlého hrdla: „Ukončit… tvůj život…? Čestný souboj…?“
Jeho pravá ruka zacukala, meč, který v ní držel, začal znovu vydávat chlad. Zbroj pod špičkou meče ojínila bílou barvou.
Uvnitř něj se vzedmula koule zuřivého horkého vzteku a on ji dostal ven společně se zakřičením.
„Spoutal jsi dívku… které bylo jen jedenáct… jedenáct let! – a připoutal ji k noze draka… a to si myslíš, že máš právo odejít čestně?!“
Zvedl Meč modré růže tak, že čepel stále mířila dolů.
Prorazí jí ústa toho Rytíře a jeho neomluvitelná slova, dokud se meč nedotkne podlahy, a tím to skončí.
Ale v ruce měl silnou bolest. Ta nepocházela z jeho pravého oka, ale z jeho hrudi. Byla to bolest toho, jak se ho někdo, někde, snažil zastavit.
Stál tam s mečem zdviženým, emocemi se mu třáslo celé tělo – dokud mu Kirito nepoložil dlaň na paži.
„…Proč… mě… zastavuješ, Kirito…?“ zavrčel ke svému kamarádovi, osobě, které věřil ze všech na světě nejvíc. Při tom jím zmítala bouře emocí, která ho možná zcela připraví o rozum.
Kirito ho pozoroval očima plnýma bolesti a pomalu zavrtěl hlavou.
„Ten muž už nechce bojovat. Neměl bys použít meč na někoho, kdo nebojuje…“
„Ale… ale on… to on vzal Alici pryč… On…,“ protestoval Eugeo jako vzdorující dítě, ale nějaká jeho část věděla, že Kirito má pravdu.
Rytíři jednoty konali jen dle příkazů církve Axiom – samotné pontifex. To církev, její zvrácené zákony a pořádek, které vládly světu – to církev vzala Alici pryč.
Ale ani krok zpět ho nezbavil touhy na pravdu zapomenout a prostě toho ležícího Rytíře rozsekat. To, že zjistil, jak svět skutečně funguje, ho nezbavilo let vzteku, bezmoci a viny, které si od toho osudného letního dne vystavěl.
Pletený košík u jeho nohou. Chléb a sýr ležící na zemi v písku. Led roztékající se na slunci.
Mdlý lesk řetězů, které spoutaly Aliciny modré šaty. A jeho nohy, nehybné, jako by se na místě změnily v kořeny.
…Kirito… Kirito.
Kdybys tam tehdy byl, zaútočil bys na něj, abys Alici zachránil, kdyby tohle bylo třeba. Udělal bys to, i kdybys vědět, že tě za to zatknou a taky budou vyslýchat.
Ale já to nedokázal. Alice byla moje jediná skutečná kamarádka, dívka, na které mi záleželo více než na komkoli jiném, ale jenom jsem se díval. Jenom jsem se díval, jak ji ten Rytíř, který tu teď leží před námi, svázal a odnesl.
Jeho mysl byla bouří, úlomky emocí a myšlenek přicházely a odcházely. Jeho paže se v Kiritově sevření třásla a zvedla meč ještě výše.
Ale to, co Kirito řekl, bylo tak ochromující, že to Eugea zastavilo.
„…Nemyslím, že si to pamatuje. Nepamatuje si, že vzal z Rulidu tvoji Alici… a ne proto, že by zapomněl, ale protože mu byla vymazána paměť.“
„Co…?“
Eugeo se ochromeně podíval na Rytířovu helmu.
Rytíř jednoty, který po celou tu dobu, kdy mu Eugeo držel meč nad hlavou, nehnul ani brvou, se teď přeci jen pohnul. Jeho levá pěst konečně rozmrzla. Otevřel ji a pustil luk, od ruky mu odletělo několik ledových úlomků. Zvedl ruku k poutkům helmy.
Zlověstná kovová struktura se otevřela vepředu a vzadu a s řinčením spadla z Rytířovy hlavy. Odhalila razantní a přísnou tvář muže, který vypadal, že je mu kolem čtyřiceti let.
Měl nakrátko ostříhané vlasy a husté obočí, obojí měl v leskle červené barvě podobné rzi. Můstek jeho nosu a linie úst byly rovné a pyšné, oči měl pronikavé jako ocelové hroty šípů.
Ale ty tmavé oči se chvěly, prozrazovaly jeho vnitřní souboj. Úzké rty se otevřely a vypustily hluboký a krásný hlas, který se vůbec nepodobal hlasu, který předtím vycházel zpoza helmy.
„…Ten černovlasý chlapec… má pravdu. Tvrdíš, že jsem spoutal mladou dívku a přivezl ji sem na drakovi? Nic takového si nepamatuji.“
„Ne… nepamatuješ…? Stalo se to jen před osmi lety,“ zamumlal Eugeo ochromeně. Napětí v jeho paži zmizelo. Kirito svou ruku odtáhl a dal ji pod bradu, přemýšlel.
„To proto byly vymazány… společně se vším předtím a potom. Hele, pane… ehm, sire Deusolberte, nebyl jste Rytíř jednoty, který chránil severní hranici Norlangarthu?“
„…To jsem vskutku byl. Norlangarthský severní distrikt sedm byl… pod mou jurisdikcí. Až do doby před osmi lety,“ odpověděl rytíř, mračil se, jak se snažil vzpomenout si. „A pak… v uznání mých úspěchů… jsem dostal tuto zbroj… a dostal jsem bezpečnostní úlohu tady v Katedrále…“
„A o jaké úspěchy šlo?“ zeptal se Kirito. Rytíř neodpověděl hned. Našpulil rty, jeho oči se potulovaly místností. Po krátké chvíli ticha Kirito pokračoval: „Řeknu vám, proč se nepamatujete. Váš úspěch byl to, že jste našel Rytířku jednoty Alici Synthesis Thirty – v malé vesničce daleko na severu, o které by se jinak nikdo v Centorii nikdy nedozvěděl. Administrátorka vám dala uznání za to, že jste Alici přivedl sem do věže, ale také vám musela odstranit vzpomínky na tu chvíli… a ten důvod jste před chvílí vysvětlil sám.“
Tehdy Kirito zřejmě přestal mluvit k Eugeovi a Rytíři a mluvil sám k sobě, rychlým hlasem říkal své vysvětlení.
„Říkal jste, že Rytíři jednoty nemají minulost, protože byli přivoláni z nebe. Jsem si jistý, že to vám řekla pontifex hned po tom, co jste se probral jako Rytíř, aby vás přesvědčila, že nemáte žádné předchozí vzpomínky. Ale aby se jí ten příběh nerozpadl, nesmí existovat vzpomínky nejen na vaši lidskost, ale ani na zrození dalších Rytířů. Přeci jen, kdyby se z hříšníka, kterého jste vy přivedl, stal druhý den Rytíř jednoty, nastal by chaos. To je asi největší slabina pontifex…“
Kirito se podíval dolů, přecházel sem a tam, rychle přemýšlel. Tenhle náhlý výbuch vysál Eugeovu zlost. Znovu se podíval na muže u nohou. Deusolbertova tvář byla podobně prázdná, přemýšlel nad těmi důsledky.
Jeho zlost a nenávist už byly pryč, ale pokud měl Kirito pravdu a všechny vzpomínky toho muže na Alici byly vymazány, pak možná musel Eugeo přijmout, jak se věci mají – že jsou všichni Rytíři jednoty jen pěšáky Administrátorky stojící ve středu církve Axiom. Skutečným nepřítelem, který mu ukradl Alici, změnil ji v Rytíře a vymazal jí vzpomínky, nebyl nikdo jiný než Administrátorka sama.
Deusolbert vycítil, že se na něj Eugeo dívá, a přestal se rozhlížet. Bylo nemožné říct, jaké emoce mužem zmítají, ale když nakonec promluvil, kolísal jeho hlas slabostí, která byla pro impozantního bojovníka nepředstavitelná.
„To… není možné… My Rytíři jednoty jsme před naším pasováním… nemohli být lidmi jako vy…“
„…“
Eugeo nenacházel slova. Místo něj promluvil Kirito.
„Krev z vašich zranění je stejně červená jako ta naše. A Eldrie se nechoval zvláštně proto, že bychom na něj seslali nějaká zlá umění. Bylo to proto, že jsme se snažili přimět ho vzpomenout si na vzpomínky, které mu byly vzaty… A vy se od něj nijak nelišíte. Nevím, jestli jste vyhrál Sjednocující turnaj čtyř císařství nebo jste spáchal nějaký zločin v Seznamu tabu, ale tak či tak, vzala vám Administrátorka důležité vzpomínky, vnutila vám do duše absolutní loajalitu církvi a udělala z vás Rytíře jednoty. A ať už je ten trest se zmražením cokoli, tak ve skutečnosti vám Administrátorka určitě jen pozmění vzpomínky a vymaže tenhle rozhovor. Klidně bych si na to vsadil.“
Mluvil chladně, ale i v Kiritově hlase byla jakási bezmocná frustrace. Rytíř si jí všiml, zavřel oči a nakonec zavrtěl hlavou.
„Nevěřím tomu. Nemohu uvěřit, že by mi svatá pontifex… udělala něco takového…“
„Ale je to pravda. Něco z vás ještě musí existovat. Drahocenná vzpomínka z doby, než jste se stal Rytířem, kterou ti z mysli nedokáže vymazat žádné Posvátné umění…“
Deusolbert zvedl levou ruku a zadíval se na své silné prsty. Pak vydechl: „Od času, kdy jsem poprvé přišel na zemi… mívám stále znovu ten samý sen… malá ruka, která mnou kolébá, dokud se nevzbudím… a stříbrný prsten na jejím prstu… Ale když se probudím… nikdo tam není…“
Zamračil se a prsty zatlačil do čela. Kirito ho sledoval s vážným výrazem, pak zamumlal: „Myslím, že na víc si už nevzpomenete. Administrátorka vám ukradla vzpomínky na toho, čí byl ten prsten…“
Odmlčel se a pak vrátil černý meč v pravé ruce do pochvy u levého boku. „…Je na vás, co uděláte dál. Můžete se vrátit za Administrátorkou a přijmout trest, vyléčit se a pronásledovat nás… nebo…“
Poslední možnost už Kirito nedořekl. Udělal několik kroků k dalšímu schodišti, které pokračovalo z pravého konce odpočívadla. Zastavil se tam a přes rameno se podíval přímo na Eugea.
Jeho černé oči se ptaly Není to takhle lepší? Eugeo se podíval na ležícího Rytíře jednoty, ten měl oči zavřené. Zvedl Meč modré růže, zamířil špičkou na pochvu a pak nechal meč sjet domů.
„…Pojďme,“ řekl a dohnal Kirita. Společně začali stoupat po schodech.
Ať už se Deusolbert Synthesis Seven rozhodl jakkoli, bylo nepravděpodobné, že by je po tomhle ještě dál pronásledoval.


Část druhá

Na to se nějakou dobu ozývaly jen údery podrážek o mramorové schodiště.
Jinak tu bylo hrobové ticho. Eugeo už dříve slyšel, že v hlavní budově církve Axiom žije a studuje mnoho mnichů, ale ačkoliv oba pozorně naslouchali, neslyšeli nic, co by to potvrzovalo.
A navíc byl pohled, který spatřili na každém novém patře – místnost s půdorysem obdélníku, ze které vedly chodby dopředu a do stran a mezi nimiž stálo několik dveří – tak jednotvárný, až měli pocit, že jsou pod nějakým kouzlem, které je nutí chodit kolem stále toho stejného patra.
Eugeo se chtěl zastavit a podívat se do dveří poblíž v jednom z pater, jen aby se ujistil, že to tak není, ale Kirito vytrvale postupoval vzhůru a Eugeovi přišlo, že není dobrý nápad ho rušit. Pokud jim Deusolbert říkal pravdu, tak na ně na padesátém podlaží, které se pomalu blíží, čeká spousta dalších protivníků.
Přejel prsty po jílci meče po svém boku, aby zklidnil mysl a mohl se na jejich úkol lépe soustředit.
Tehdy se Kirito náhle zastavil na odpočívadle schodů. Otočil se, výraz ve tváři smrtelně vážný. „Hele, Eugeo… jaké je tohle patro…?“
„Ehm… no,“ začal Eugeo, trochu zaváhal. Vzdechl, zavrtěl hlavou a zároveň mu poklesla ramena. „Další bude devětadvacáté. Doufám, že jsi počítal aspoň na začátku.“
„No, já si myslel, že po cestě budou číslice. Vždyť je to logické.“
„To ano, ale měl sis toho, že tu nejsou, všimnout dřív!“ vynadal mu Eugeo. Kirito si z toho ale nic moc nedělal. Zády se opřel o zeď odpočívadla.
„Takže jsme ještě takhle nízko… byl jsem si jistý, že jsme výš. Achjo, začínám mít hlad…“
„…To jsme dva.“
Od snídaně v knihovně Cardinal uplynulo už skoro pět hodin. Dlouhými a úzkými okny viděli, že je Solus skoro v nejvyšším bodě své dráhy. A po lítém boji a pětadvaceti patrech (celkem tedy po tisíci schodech) bylo zcela normální, že jejich těla chtěla doplnit energii.
Eugeo natáhl ruku: „Tak mi dej jednu z těch věcí, co schováváš v kapsách.“
„Ehm… ale… já si schovávám pro případ nouze… chjo, jsi chamtivější, než jsem si myslel.“
„Vážně sis myslel, že si nevšimnu, kolik sis tam toho nacpal?“
Kirito se vzdal a strčil pravou ruku do kapsy kalhot, odkud vytáhl dva knedlíčky, jeden podal Eugeovi. Ačkoli z knihovny odešli už dávno, voněl stále dost na to, aby se mu začaly sbíhat sliny.
„Ten ohnivý útok je trochu sežehl.“
„Haha… aha. Díky.“
Cardinal knedlíček generovala svou vysokou úrovní Posvátných umění ze stránek starého vzácného svazku, což se Eugeo snažil ignorovat, když se zakousl. Pod křupavou a spálenou krustou se uvnitř skrývalo šťavnaté maso, které si blaženě vychutnával.
Oběd snědli za ani ne minutu. Eugeo si spokojeně olízal prsty. Kiritova druhá kapsa byla stále podezřele vyboulená, ale Eugeo byl teď sytý a rozhodl se to prozatím nechat být.
„Díky za jídlo. Tak, co teď? Na padesáté patro se dostaneme asi tak za půl hodinky. Prostě tam rovnou vletíme?“
„Hmm…,“ zabručel Kirito a poškrábal se po hlavě. „Dobrá otázka… myslím, že jsme na vlastní kůži zažili, jak smrtící je boj proti Rytíři jednoty. Pokud ale vezmeme ten boj mezi tebou a jím, tak zřejmě nemají moc zkušeností v boji proti kombinovaným útokům, jestli vůbec nějaké. Rád bych věřil, že nablízko a v boji jeden na jednoho proti nim máme šanci. Ale pokud tam čeká více rytířů, nebude to vůbec snadné.“
„Takže… tam nevletíme a najdeme raději jinou cestu?“
„No to nevím. Cardinal říkala, že schodiště je jediná cesta nahoru. A i kdybychom nějakou zkratku našli, pořád nás mohou přepadnout. Vážně myslím, že musíme porazit ty Rytíře jednoty na padesátém podlaží, až tam dojdeme. Budeme muset použít všechna esa, ale díky tomu jeho varování víme, že máme čas si ty dlouhé příkazy připravit předtím, než tam dojdeme.“
„Ach, jasně… Dokonalé ovládnutí zbraně,“ zamumlal Eugeo.
„Dělá mi starosti, že to poprvé použijeme v opravdovém boji,“ přiznal Kirito, „ale nemá smysl to testovat tady a snížit Život našich mečů. Měli bychom Dokonalé ovládnutí použít hned, jak na padesáté patro dojdeme, a neutralizovat tolik rytířů, kolik jen budeme moci…“
„Ehm, Kirito, tohle…,“ začal Eugeo, měl špatný pocit z toho, že to vytahuje. „Ehm… moje Dokonalé ovládnutí nebude silný přímý útok – ne jako toho Rytíře teď.“
„Hm? Nebude…?“
„No, ten příkaz napsala Cardinal. Teda, já vím, že to já jsem si to představil,“ řekl Eugeo, zněl omluvně.
Kirito byl trochu zmatený. Navrhl: „Proč to nezkusíš odříkat teď? Jen nepřidávej ten první příkaz.“
„Dobře.“
Eugeo rychle odříkal dlouhý příkaz, vynechal akorát System Call [Systémový příkaz], který patřil na úplný začátek. Kirito poslouchal s očima zavřenýma. Když Eugeo řekl Enhance Armament [Vylepšení výzbroje], a tím seznam dokončil, měl Kirito překvapivý úsměv na rtech.
„Aha. Máš pravdu, není zrovna útočný, ale pokud ho použijeme správně, dost nám pomůže. A vypadá to, že dobře doplní ten můj.“
„Vážně? Jaký je tvůj útok?“
„Proč teď kazit překvapení?“ škádlil ho Kirito, za což si od Eugea vysloužil zamračení. S poťouchlým úsměvem si shrnul ofinu z čela a znovu se opřel o zeď. „Dobře, myslím, že vím, co uděláme, ačkoli to žádný velký plán není. Napřed, než vejdeme na padesáté podlaží, odříkáme oba své Dokonalé ovládnutí zbraně a necháme ho v pohotovosti. Jakmile tam dojdeme a zjistíme, kde jsou naši nepřátelé, půjdeš jako první, já po tobě. Pokud se nám podaří dostat je všechny na jedno místo, dost možná je zneutralizujeme všechny najednou.“
Možná,“ zopakoval skepticky Eugeo. Ale popravdě, neměl žádný protinávrh. Musel si přiznat, že jeho kamarád je ten, kdo umí lépe plánovat a zvažovat vše možné. A vzhledem k tomu, jak špatně šlo Eugeovi rychlé odříkávání umění, byl rád za to, že mají šanci je odříkat předem.
„…Tak jo, uděláme to takhle. Já napřed…“
Eugeo se otočil doleva a koutkem oka se podíval ke schodišti vedoucí do devětadvacátého patra Katedrály. Pak vytřeštil oči.
Ve stínech pod zábradlím byly dvě malé hlavy a dva páry očí, které si chlapce pozorně prohlížely.
Jakmile se na ně Eugeo podíval, obě hlavy se hned skryly. Eugea to na okamžik ochromilo, pohled měl stále upřený na to místo. Hlavy se nakonec vrátily a nevinné oči mrkaly zvědavostí.
Kirito vycítil, že se děje něco zvláštního, a podíval se stejným směrem jako Eugeo. I jemu spadla čelist, ale nakonec se zeptal: „Ehm… kdo jste?“
Dvě hlavy se podívaly jedna na druhou, malé přikývnutí, a pak se objevila těla, která k hlavám patřila.
„Jsou to… děti?“ zamumlal Eugeo nechápavě.
Na schodech stály dvě dívky, obě na sobě měly totéž černé oblečení. Vypadaly, že jim je kolem deseti let. Eugeo ucítil záblesk milé vzpomínky, ale pak si uvědomil, že je to kvůli jejich jednoduchému černému oděvu, které se trochu podobalo učednickému hábitu Aliciny sestry, Selky.
Na rozdíl od Selky ale měly dívky zelené pásky, u kterých visely meče dlouhé asi třicet cenů. Ucítil, jak se mu udělala husí kůže, ale ta zmizela hned, jak si všiml, že jsou čepele a jílce z načervenalého dřeva. Vypadaly trochu jako dřevěné meče, se kterými trénovaly všechny děti, měly jen jinou barvu.
Dívka napravo měla světle hnědé vlasy spletené do dvou copánků. Její obočí se nad kulatýma očima sklánělo dolů, vypadala proto mírně. Dívka nalevo měla krátké blond vlasy jako sláma, oči bystré a triumfální.
Nepřekvapilo ho, že jako první udělala krok v před ta vlevo, která vypadala odvážněji. Zhluboka se nadechla a náhle se představila.
„Ehm… Jsem Fizel, sestra v zácviku v církvi Axiom. A ona je učednice jako já…“
„L…Linel.“
Jejich mladé hlasy se na konci trochu zachvěly nervozitou. Eugeo se usmál, aby je uklidnil, pak si ale uvědomil, že jsou to svaté ženy církve – i když jen učednice –, a to z nich dělá nepřátele.
Ale Fizelina následná otázka byla ještě přímější než Eugeovy myšlenky.
„Ehm… to vy jste ti vetřelci z Temného teritoria?“
„Co…?“
Podívali se s Kiritem jeden na druhého. I jeho kamarád vypadal, že netuší, jak odpovědět. Jeho ústa se několikrát otevřela a zavřela, aniž by něco řekla. Kirito se pak přesunul za Eugea a zamumlal: „S dětma to moc neumím. Tohle je na tobě.“
Eugeo zasyčel: „To není fér!“ ale nemohl Kirita obejít a skrýt se za ním. Místo toho se podíval na dívky a neobratně odpověděl: „Ehm… no, ehm… jsme vlastně z lidského světa... ale pokud tu jsou nějací vetřelci, asi to budeme my…“
Dívky daly hlavy k sobě a něco si šeptaly. Jejich hlasy byly tiché, ale v Katedrále bylo tak hrozivé ticho, že je slyšeli i na tu vzdálenost.
„Vidíš? Vypadají úplně jako normální lidi, Nel. Nemají rohy ani ocasy!“ zasyčela Fizel, ta čipernější z dvojice.
Ta druhá, Linel, namítla: „Já… já ti jen řekla, co bylo v knize, nic víc. To tebe napadlo se tím řídit, Zel.“
„Hmm. Možná je jenom skrývají. Myslíš, že kdybychom šly blíže, poznaly bychom to?“
„Ale oni vypadají jako úplně normální lidi. Ale… mohli by mít v puse tesáky…“
Eugeo nedokázal potlačit úsměv, protože mu dívky připomněly Telin a Telulu, dvojčata z Woldeovy farmy. Kdyby on a Kirito byli v jejich věku a dozvěděli se, že jsou poblíž nějací vetřelci ze země temnoty, nejspíš by se je také pokusili najít. A pak by za to dostali vynadáno od otce nebo od staršího vesnice.
U té myšlenky se Eugeo zastavil. Co když budou dívky potrestány za to, že navázaly kontakt s rebely proti církvi? Nebyl zrovna v situaci, kdy by si měl s něčím podobným dělat starosti, ale nemohl si pomoct.
„Ehm… nebudete mít potíže z toho, že s námi mluvíte?“
Fizel i Linel zmlkly a pak se usmály. Fizel se zatvářila rošťácky a odpověděla o něco méně formálněji než předtím. „Dneska ráno dostali všichni mniši, sestry a učedníci příkaz, že maj zůstat v pokojích a zamknout se. Chápete? Můžem se teda jít podívat na vetřelce a nikdo nás nenačapá.“
„Ach… jasně…“
To byla přesně ta logika, se kterou by přišel Kirito. Vlastně v podstatě viděl, jak by za to jeho kamarád dostal vynadáno.
Dívky si znovu něco špitaly, tentokrát ale promluvila Linel: „Ehm… a určitě nejste monstra z Temného teritoria?“
„N-ne.“
„A nevadilo by, kdybysme se podívaly? Ehm… hlavně na čelo a zuby.“
„Uch?“ podivil se Eugeo a otočil se na Kirita, ale ten se zrovna díval stranou. Rozhodnutí leží na Eugeovi.
„…No… asi můžete…“
Neschopnost takovou žádost odmítnout byla v jeho povaze, ale Eugeo si myslel i to, že je důležité, aby si lidé uvědomili, že i zrádce jako on je obyčejným člověkem. A možná od těch dívek zjistí nějaké informace o Katedrále.
Fizel a Linel se celé rozzářily a přeběhly k chlapcům, z jejich kroku ale bylo znát, jak zvědavé i opatrné jsou. Zastavily se na odpočívadle a sledovaly je modrýma a šedýma očima.
Eugeo se přikrčil a odhrnul si z čela ofinu, pak ukázal své zuby. Dobrých deset vteřin se na něj dívaly, aniž by i jen mrkly. Vypadaly spokojeně.
„Je to člověk.“
„Jo, člověk.“
V jejich hlasech bylo očividné zklamání, Eugeo si odfrkl. Znovu promluvila Linel: „Ale jestli nejste monstra z Temného teritoria, tak proč jste vnikli do Centorijské katedrály?“
„Ehm, no…,“ začal Eugeo, divil se tomu, že ho dívky neustále tak vyvádějí z rovnováhy. Nakonec se rozhodl být upřímný: „…Kdysi dávno byla moje kamarádka, ještě malá holčička, odvezena Rytířem jednoty. Takže jsem pro ni přišel.“
Jeho prohlášení budou dívky určitě přijímat jen těžce, protože jako sestry v zácviku věří ve spravedlnost církve Axiom. Eugeo čekal, že v jejich mladých tvářích uvidí strach a odpor, ale ony jen přikývly.
Fizel, ta s blonďatými vlasy jako seno, si postěžovala: „Aha. To je docela obyčejný důvod.“
„O-obyčejný?“
„Lidi, jejichž rodiny nebo blízcí byli odvezeni do Katedrály, sem chodí a přou se s církví. Není jich moc, ale stává se to. Vy dva jste ale určitě první, kdo se dostal až dovnitř.“
Linel navázala: „A navíc vás uvrhli do vězení, ale vy jste prolomili spirituální řetězy a pak porazili dva Rytíře jednoty. Tak jsme si mysleli, že jste monstra… nebo možná skuteční temní rytíři. Ale jste jen obyčejní lidi…“
Dívky se podívaly jedna na druhou a řekly: „Stačí?“ „Stačí.“
Linel se znovu obrátila k Eugeovi a tázavě naklonila hlavu, její copánky se zhouply. „No, mohli byste nám teď nakonec aspoň říct svá jména?“
Eugea to překvapilo, protože se chtěl dívek také ptát na různé věci. Odpověděl: „Jsem Eugeo. A ten za mnou je Kirito.“
„Ach… nemáte příjmení?“
„Ehm, ne. Jsme z venkova… vy taky?“
„Ne, my máme celá jména,“ odpověděla s úsměvem Linel. Byl to zářivý nevinný úsměv někoho, kdo si chce dát kousek čokolády.
„Já jsem Linel Synthesis Twenty-Eight.“
V tu chvíli Eugeovi nedošlo, co to jméno znamená.
Náhle ucítil mrazení v žaludku a podíval se dolů.
Během jediné chvíle tasila Linel svůj krátký meč z pochvy a jeho špičku zabořila do Eugeova břicha asi pět cenů hluboko.
Předtím meč vypadal jen jako dřevěná hračka. Dřevo, které považoval za čepel, bylo ve skutečnosti pochva. Meč, který dívka tasila, nebyl ze dřeva, ale z jakéhosi kovu, který měl zastřeně zelený odstín. Na meč dopadlo venkovní světlo a zbraň se mokře zaleskla.
„Eu…!“
To byl Kirito. Eugeo stočil krkem, aby se podíval na svého kamaráda, který ztuhl na místě, pravá noha předkročená. Fizel byla ještě před chviličkou vedle Linel, teď ale stála za Kiritem a svou zelenou čepel zabořila do jeho černé tuniky. Její úsměv byl stejný jako předtím, vítězný a sebevědomý.
„A já jsem Fizel Synthesis Twenty-Nine.“
Obě najednou meče z Eugea a Kirita vytáhly. Švihly čepelemi tak rychle, že jejich pohyb ani nešlo sledovat, čímž z nich setřásly všechnu krev. Zbraně vrátily do pochev.
Mráz se z jeho žaludku začal šířit do celého těla. Všude, kam se dostal, ztrácel Eugeo cit.
„Vy jste… Ry…tíři…,“ povedlo se mu zamumlat, než mu zmrzl jazyk v ústech. Ucítil, jak mu podvolila kolena, a dopadl na zem. Hruď a levá tvář narazily do mramorové podlahy, ale necítil ani náraz, natož pak bolest.
O vteřinu později uslyšel, jak na zem dopadl i Kirito.
Jed, uvědomil si opožděně a pokusil se vymyslet nějaké východisko.
V jedné z hodin na Akademii šermířství se učili o přírodních jedech a protijedech. Ale všechny pocházely jen z rostlin, hadů nebo hmyzu. Učitelé nikdy ani nezvážili možnost, že by byl jed použit v boji.
Což bylo samozřejmé. Ve škole – v celé lidské říši – byl boj jen soutěží zuřivosti a estetiky. Takže potřít si jedovatou substancí zbraň bylo zcela proti pravidlům. Ani ten aristokrat, který poštval jedovatý hmyz, aby zabránil jejich postupu v Zakkarijském turnaji, si nedal jed na meč.
Takže o jedech věděl Eugeo jen toto – pokud vás kousne tenhle brouk, dejte si na to tuhle bylinku. Nevěděl, jaký jed dívky použily, a kolem nebyly žádné přírodní objekty, natož pak bylinka s protijedem. Mohl by se zkusit vyléčit za pomoci Posvátných umění, ale ruce a ústa měl paralyzovaná, takže ani to nešlo.
Pokud je tento jed paralyzoval a zároveň jim postupně vysával život, brzy zemřou, aniž by došli do poloviny Centorijské katedrály.
„Nemusíš se tolik bát, Eugeo,“ promluvila nad ním Linel Synthesis Twenty-Eight. Její vysoký hlas byl zastřený a švitořivý, kvůli jedu vše znělo, jako by byl pod vodou. „Je to jen paralyzující jed. Rozdíl je ale jen v tom, jestli zemřete tady nebo na padesátém podlaží.“
Přeběhla před Eugea, který ležel s tváří na zemi, viděl tak jen její hnědé botky. Linel nohu zvedla a špičku boty přitlačila přímo na Eugeovu hlavu, přejížděla jí po jeho čele, jako by něco hledala.
„…Hm, přeci jen nemá rohy.“
Noha se přesunula na jeho záda, kde několikrát přitlačila podél páteře.
„A ani křídla. Co ten druhý, Zel?“
„Taky je to jen obyčejný člověk!“
Fizel někde na druhé straně Eugea prohlížela Kirita. Řekla: „Achjo, a to jsme si myslely, že konečně uvidíme monstra z Temného teritoria!“
„Neboj. Jestli je vezmeme na padesáté podlaží a před všema jim usekneme hlavy, tak nám konečně dají Boží nástroje a draky. Pak poletíme do Temného teritoria a uvidíme skutečná monstra.“
„To je fakt. Dobře, Nel, dáme si závod, kdo jako první dostane temného rytíře!“
Eugeovi přišlo z toho všeho nejděsivější to, že Fizel a Linel stále zněly dětsky nevinně. Proč se z takových dětí staly Rytířky jednoty – a proč jsou vůbec v Centorijské katedrále děti?
Eugeo neviděl, že by Linel tasila meč, a přitom byla přímo před ním. Fizel byla dost rychlá na to, aby Kirita zneškodnila z dálky. Byly neuvěřitelné schopné, to mu bylo jasné.
Ale skutečné dovednosti v boji se dají získat jen roky tréninku a zkušenostmi v boji na život a na smrt. Eugeo dokázal vládnout Mečem modré růže ne jen proto, že roky stínal Gigas Cedar sekerou, ale podle Kirita také díky boji proti goblinům v Severní jeskyni.
Fizel a Linel však vypadaly, že jim je nanejvýš deset let a podle všeho se s monstry z Temného teritoria nikdy neutkaly. Tak jak získaly tuhle oslepující rychlost a neuvěřitelné dovednosti?
Eugeo ty otázky nemohl vyslovit. Jed se rozšířil celým jeho tělem, ani necítil chlad podlahy – vlastně necítil vůbec nic, co by naznačovalo, že nějaké tělo má. Linel chytila drobnou ručkou jeho pravý kotník a rozešla s ním v závěsu – to si uvědomil jen proto, že se mu změnilo zorné pole.
Když stočil oči doleva – to byla zřejmě jediná část jeho těla, která se stále mohla hýbat – viděl, že Fizel táhne Kirita jako nějaký pytel. Tvář jeho kamaráda byla nečitelná, za což mohla paralýza.
Mladé Rytířky jednoty lehce vyskákaly po schodech a táhly chlapce i s jejich meči. Při každém schodu mu pořádně nadskočila hlava, ale bolest necítil.
Pokud má čas přemýšlet, jak se z toho dostat, tak teď. Paralyzující jed ale zřejmě působil i na jeho mozek, jelikož byla Eugeova mysl otupělá a prázdná.
Ačkoli se Eugeo zapřísáhl, že bude bojovat proti církvi Axiom, jen těžko se mu věřilo, že provádí nelidskou ceremonii pasování na pouhých dětech. Celý svět přece věřil, že organizace představuje naprosté dobro a spravedlnost – a to už celá staletí.
„Přijde vám to zvláštní, že jo?“ uslyšel Linel, v hlase měla náznak smíchu. „Proč jsou ty děti Rytíři jednoty? No, stejně vás zabijeme, tak vám to klidně můžu říct.“
„Protože je zabijeme, Nel, je to ztráta času a energie. Jsi tak excentrická.“
„Cesta až na padesátku bude nuda. Víš, Eugeo, narodily jsme se a byly jsme vychovány tady v Katedrále. Sama Administrátorka nakázala mnichům a sestrám ve věži, aby nás stvořili – aby mohla zkoušet Posvátné umění oživení, které může zcela uzdravit ztracený život.“
Ačkoli mluvila Linel o děsivém konceptu, měla v hlase naprostou spokojenost: „Děti venku dostanou Posvátnou úlohu v deseti, ale my naši už v pěti. Měli jsme se zabíjet navzájem. Dostali jsme malé mečíky, které vypadaly jak hračky, a navzájem do sebe sekali.“
„Bylas příšerná, Nel. Bolelo to a bolelo, pokaždé,“ přerušila ji Fizel.
„To jen proto, žes kolem tak divně poskakovala,“ postěžovala si Linel. „A jak vy dva nejspíš víte, když už jste porazili několik Rytířů, je překvapivě těžké zabít člověka. I v pěti letech. Takže jsme sekali a propichovali, snažili se jeden druhého zabít co nejrychleji. Když Život konečně klesl na nulu, Administrátorka nás oživila svým Posvátným uměním…“
„Ale to oživení ze začátku skoro vůbec nefungovalo. Nejlepší to měli ti, co zemřeli normálně. Ti, co vybuchli na kousky nebo byli rozsekáni na kusy masa, se v podstatě vrátili jako úplně jiní lidé.“
„Byla to sice naše úloha, ale nechtěli jsme si nechat ubližovat a nevrátit se k životu. My dvě jsme hledaly nejrychlejší a nejjednodušší způsob jak zabít, protože pak bylo i oživení nejméně bolestivé a nejčastěji se povedlo. Ale nevěděly jsme, jaký jediný úder vybrat. Co nejrychleji a nejpříměji zasáhneš srdce, nebo odsekneš hlavu?“
„Myslím, že nám bylo sedm, když už jsme to konečně zvládly. Cvičily jsme, když ostatní děcka spala.“
Cit v těle se mu ještě vůbec nevracel, ale i tak si dokázal představit, jak mu stávají chloupky na těle.
Takže Fizel a Linel měly tak neuvěřitelné fyzické dovednosti, protože roky zabíjely jedna druhou a další děti. Každý den se plně věnovaly jen tomu, jak někoho zabít.
Je pravda, že takový trénink dá dítěti právo stát se Rytířem jednoty. Ale za jakou cenu? Ty děti už ztratily zásadní část sebe sama, která se nikdy nevrátí.
Cesta po schodech nahoru pokračovala, stejně jako příjemný hlas Linel. „Administrátorka s testy na oživení přestala, když nám bylo asi osm. Vypadá to, že úplné oživení není možné. Věděli jste, že když váš Život klesne na nulu, sletí z nebe několik světelných šípů a ony vám, jakože, odseknou část mysli? Děti, které ztratily důležité části, už nikdy nebyly normální a nepamatovaly si, co se v posledních několika dnech stalo. Když experiment začal, bylo nás kolem třiceti, ale na konci jsme zůstaly jen Zel a já.“
„A protože my přežily a test byl u konce,“ navázala Fizel, „ti staří páprdové ze senátu řekli, že si další úlohu můžeme vybrat samy. Řekly jsme jim, že se chceme stát Rytířkami jednoty. Naštvali se a řekli, že Rytíře jednoty přivolává Administrátorka z nebe a děti jako my mezi ně patřit nemůžou. Takže jsme nakonec bojovaly proti tehdy nejnovějším Rytířům… jakže se jmenovali?“
„Ehm… bylo to Něco Synthesis Twenty-Eight a Twenty-Nine.“
„To na to Něco jsem se ptala, Nel! No ale, měli jste vidět, jak se ti senátoři tvářili, když jsme těm namyšlencům usekly hlavu na první dobrou.“
Dívky se zahihňaly a Linel pokračovala ve vyprávění. „…Takže Administrátorka udělala výjimku a jmenovala nás Rytířkami jednoty namísto těch dvou, kteří zrovna zemřeli. Ale protože toho ještě neumíme dost na to, abychom mohly na obranné pochůzky jako ostatní Rytíři, musíme tu dva roky zůstat a učit se zákony a Posvátná umění jako ostatní učedníci. Je to fakt trapný.“
„Přemýšlely jsme, jak to urychlit a získat vlastní draky a Boží zbraně, když nás varovali, že jsou v Katedrále špioni z Temného teritoria. Tak jsme si řekly, že to je naše šance! Jestli je chytíme dřív než ostatní Rytíři a popravíme je, Administrátorka z nás určitě konečně udělá pořádné Rytíře. Proto jsme na vás čekaly na schodech.“
„Promiňte nám ten jed. Ale vážně jsme vás na padesáté podlaží chtěly odnést živé, pokud možno. Jo a, nebojte. Zabíjení nám vážně jde, takže to nebude bolet.“
Dívky se nemohly dočkat chvíle, kdy hodí useknuté hlavy chlapců před ostatní Rytíře jednoty, kteří na ně čekají na padesátém podlaží. Po schodech šly překvapivě rychle a těžkou kořist táhly za sebou.
Ačkoli bylo stále více třeba vymyslet únikový plán, Eugeo jen pasivně poslouchal jejich příběh. I kdyby neměl ústa paralyzovaná, nedokázal by to dívkám rozmluvit. Zřejmě ani nerozlišovaly dobro a zlo. Jen poslouchaly příkazy své stvořitelky, pontifex Administrátorky.
Asi desetkrát změnili směr, ale Eugeo viděl jen strop. Původně byl nakloněný, ale teď už byl rovný jako normální strop. Už před sebou neměli další schodiště – dorazili k Velké síni na padesátém podlaží, tedy do půlky Katedrály.
Fizel a Linel se zastavily a rychle se jedna druhé zeptaly, jestli jsou připravené.
Už zbývá jen několik minut – možná vteřin – než jim zelené čepele useknou hlavy. Ačkoli se Eugeo snažil ze všech sil, nemohl ani pohnout prstem; tělo vůbec necítil.
Strop tady byl vyšší než na předchozích patrech, byl asi dvacet melů vysoko. Opracovaný mramor zobrazoval krásné portréty trojice bohyň stvoření a jejich následovníků. Kruhovité sloupy podpírající strop byly pokryty mnoha sochami a reliéfy. Na druhé straně síně byla obří okna, kterými dovnitř pronikaly paprsky Solus. Byl to ohromující pohled, místo dostávalo svému názvu „Velká síň dušího světla“.
Dívky dotáhly Eugea s Kiritem o dalších pět melů dopředu, pak se zastavily. Eugeo zůstal ležet na boku, díky čemuž krásně viděl celou Velkou síň.
Byla děsivě rozlehlá, zřejmě to byla jediná místnost na tomto patře Katedrály. Druhá strana mnohobarevné kamenné podlahy nebyla kvůli paprskům světla ani pořádně vidět. Od vchodu až ke zdi na druhé straně místnosti ležel tmavě červený koberec, končil u dvoukřídlých dveří tak velikých, že by jimi prošel i obr. Za těmi dveřmi zřejmě ležely schody vedoucí do dalšího patra.
Uprostřed síně, daleko před obřími dveřmi, stálo ve zbrojích a helmách několik zlověstně vypadajících Rytířů, kteří zabraňovali dalšímu postupu. Čtyři stáli v řadě vedle sebe, jeden byl kousek před nimi.
Ti čtyři vzadu měli všichni zářivou stříbrnou zbroj a helmy s průzorem ve tvaru kříže – stejně jako Eldrie. Všichni měli stejné jednoruční meče, ty stály před Rytíři. O zem se opíraly špičkou, Rytíři je drželi za hrušky.
Rytíř vepředu byl od ostatních dost odlišný. Jeho zbroj zářila královskou světle fialovou barvou a oproti ostatním vypadala poněkud jemně. Úzký meč, vhodný spíše pro bodací útoky, mu visel u boku. Svádělo to k tomu nazvat zbroj „lehkou“, ale její nositel působil mnohem nebezpečněji než všichni ostatní. Tvář Rytíře byla skrytá pod helmou, která měla připomínat křídla dravce. Bylo jasné, že ať už je ten Rytíř – či Rytířka – kdokoli, je přinejmenším stejně silný jako Deusolbert.
Pět Rytířů jednoty, neskutečně impozantní zeď, která měla zastavit postup nahoru. Přesto v tu chvíli byly pro Eugea s Kiritem mnohem větší hrozbou dívky vedle nich.
Linel a Fizel hrdě stály tváří v tvář pětici Rytířů ve svých hábitech učednic.
„Ty budeš Fanatio Synthesis Two, generálporučík Rytířů,“ promluvila Linel odměřeně. „Jestli je tu Fanatio Čepele protínající nebesa, pak musí senát panikařit. Nebo panikaříš ty, Fanatio? Jinak by tvé místo generálporučíka mohla dostat Vonokvětka, co?“
Po několika vteřinách napjatého ticha fialový Rytíř odpověděl. Kovový hlas v sobě měl onu nelidskou kvalitu, kterou Eugeo slyšel zatím jen u Rytířů jednoty. Nemohl si ale nevšimnout, že je v hlase i stopa rozčilení.
„…Proč jste se vy, děti v učení, vydaly na bojiště čestných Rytířů?“
„Ale no, tohle je tak pitomý!“ opáčila hned Fizel. „To trvání na cti a důstojnosti, které dostalo dva takzvaně neporazitelné Rytíře jednoty pod drn. Ale neboj, my jsme chytily vetřelce a nedovolíme, aby byla reputace Rytířů dále pošpiňována!“
„Setneme jim hlavy, tak se pozorně dívejte a hezky to povězte pontifex. Ne že bych si myslela, že si ‚čestný Rytíř‘ přisvojí zásluhy jako nějaký zbabělec.“
Navzdory tomu, v jak bezvýchodné situaci se Eugeo nacházel, žasl nad odvážlivostí Linel a Fizel a nad tím, jak byly před pěticí nadlidských válečníků klidné.
Ale, ne… možná se mýlil. Emoce, která z drobných dívenek vycházela… byla to… nenávist?
Eugeo se snažil co nejvíc soustředit na dívky. I pokud měl pravdu, tak co nenáviděly? Vůči Eugeovi a Kiritovi, největším zrádcům Administrátorky a církve Axiom, projevovaly jen čirou zvědavost.
Linel a Fizel se očividně nenávistně a neuctivě upřeně dívaly na Rytíře jednoty, Rytíři zase byli očividně otráveni dívkami a Eugeo se snažil zjistit, co se honí hlavou dívkám. Bylo nepravděpodobné, že by si kdokoli všiml postavy v černém, která se pohybovala za nimi, dokud se sama nerozhodla vyjít na světlo.
Jako panter na lovu se Kirito, ačkoli na něj dívky použily tentýž paralyzující jed jako na Eugea, připlížil za dívky a chytil mečíky u jejich opasků, každý do jedné ruky. Jediným plynulým pohybem je tasil a čepele přiložil k obnaženým pažím dívek.
Než se s otevřenými ústy stačily otočit, Kirito odskočil dozadu, v rukách stále držel meče.
Byly ochromené. „Proč…?“
„Nemůžu se pohnout…“
Paralýza hned zabrala a po těch několika slovech se dívenky lehce svalily k zemi. Jak padaly, Kirito se zvedl. Obě jedovaté dýky přendal do jedné ruky a druhou prohledal kapsy dívek. Zanedlouho našel lahvičku velikou jako nehet, plnou oranžové tekutiny.
Vytáhl korkovou zátku, k tekutině čichl. Vypadal spokojeně. Eugeo byl stále paralyzovaný, a tak mohl jen doufat, že v lahvičce, jejíž obsah mu Kirito vlil mezi rty, je protijed. Nejspíš bylo dobře, že jeho strnulý jazyk nic necítil.
Kirito se opřel jedním kolenem o zem, ve tváři měl neobvykle vážný výraz. Zašeptal: „Paralýza přejde za pár minut. Jakmile budeš moct hýbat rty, začni odříkávat příkaz Dokonalého ovládnutí zbraně, tak, aby tě Rytíři neslyšeli. Až to bude hotové, udrž ho a počkej na můj signál.“
Pak se postavil a znovu se vrátil vedle dívek. Hlasitým a jasným hlasem promluvil k pětici Rytířů jednoty: „Šermíři Kirito a Eugeo se omlouvají za to, že za vámi přišli tak neuctivě na zádech! Chceme to odčinit a napravit si reputaci a zkřížit s vámi meče!“
Fialový Rytíř, který vypadal nejdůležitěji, hned odpověděl: „Jsem druhý Rytíř jednoty, Fanatio Synthesis Two! Hříšníku, věz, že má Boží zbraň, Čepel protínající nebesa, nezná milosrdenství, chceš-li tedy něco říct, udělej to, dokud je ještě v pochvě!“
Kirito se podíval na dívky ležící vedle něj a promluvil k nim, natolik hlasitě, aby ho slyšeli i ostatní Rytíři: „Musíte se divit, jak to, že jsem se dokázal pohnout?“
Linel samozřejmě nemohla mluvit, ale její oči jako by byly plné frustrace.
„Prozradily jste se. Řekly jste, že všichni mniši a sestry mají přikázáno zůstat ve svých pokojích. Nikdo v Katedrále by si nedovolil neuposlechnout příkaz – takže jelikož jste vy ten příkaz neposlechly, nemohly jste být skutečné sestry v zácviku.“
Protijed začínal zabírat, Eugeo v končetinách cítil drobná píchnutí, ale skoro si jich ani nevšímal. Konečně si uvědomil, co za emoci vidí ve tváři svého kamaráda.
Kirito – ten klidný a věčně duchem nepřítomný Kirito – běsnil.
Ale jeho vztek nebyl mířený na dvojici dívek. Když se na Linel a Fizel díval, měl v očích bolest.
„A ty vaše pochvy. Jsou z rubínového dubu z jihu. To je jediný materiál, který nekoroduje, když se ho dotknout tyhle meče z ruberylské otrávené oceli. Obyčejné sestry v zácviku by něco podobného rozhodně neměly. Takže než jste k nám došly, použil jsem umění, které rozpouští jed – akorát chvíli trvalo, než zafungovalo. Rychlost vašich čepelí nestačí. Byly jste prostě tak hloupé, že tu možná i zemřete.“
Levou rukou zvedl otrávené meče do vzduchu, pak s nimi bez zaváhání a bez milosti švihl dolů.
Krátké meče vyletěly, za nimi zůstala zelená čára. Tupě zaduněly, jak čepele dopadly na zem přímo před obličeje Linel a Fizel.
„Ale já vás nezabiju. Naopak chci, abyste sledovaly Rytíře jednoty, kteří vás urazili, a zjistily, jak mocní skutečně jsou.“
Pak se otočil a udělal několik kroků kupředu. Hlasitě tasil svůj černý meč a zatočil jím, pak jej namířil k Rytířům.
„Už čekáš dost dlouho, Fanatio! Vyzývám tě!“
Ne… to by přece neudělal.
Ale Eugeovy rty se jen zatřásly. Nemohl Kirita zastavit, jeho rty a jazyk ještě nenabyly cit.
Kirito si ve školní knihovně rád půjčoval knihy o zbraních, což by vysvětlovalo, jak věděl o rubínovém dubu a otrávené oceli. To byl celý on, využít své pozorovací dovednosti a uniknout pasti dívek – ale i tak se oba ocitli v mnohem nebezpečnější situaci, než plánovali. Museli čelit pěti Rytířům jednoty, z nichž jeden byl generálporučík, a bojovat s nimi přímo. Teď už těžko mohli použít ten skvělý plán, že si Dokonalé ovládnutí připraví před vstupem do Velké síně.
Kirito by z téhle situace Eugea normálně odtáhl, aby se mohli poradit a zlepšit šance na výhru. To, že to teď neudělal, znamenalo, že nemyslí jasně. Byl pohlcen takovou zlostí, že kdyby Eugeo přimhouřil oči, nejspíš by viděl bledě modré plamínky stoupající ze zad jeho černé košile.
I instruktoři z Akademie by se zalekli, kdyby teď Kiritovi čelili. Ale fialový Rytíř Fanatio, generálporučík všech Rytířů jednoty, chytil jílec svého rapíru a tasil. Eugeovi do očí vniklo tak jasné světlo, že se až zdálo, že sama zbraň září.
Čtyři další Rytíři Fanatia napodobili a jako jeden muž zvedli své zbraně a zaujali bojovou pozici. Ke Kiritovi proletěla vzduchem vlna napětí a nenávisti, až vzduch v síni v podstatě zapraskal.
Na Fanatia ta napjatá atmosféra zřejmě neměla účinky. Z helmy se ozval temný hlas.
„Hříšníku Kirito, zřejmě si přeješ utkat se se mnou v duelu jeden proti jednomu. Naneštěstí máme rozkaz vás zabít, pokud byste došli do Velké síně, a to za použití všech dostupných prostředků. Proto budeš napřed bojovat s nimi – s mými vlastními žáky, Čtyřmi vířivými čepelemi!“
Po tom prohlášení Fanatio pronesl System Call a začal odříkávat složité a rychlé zaříkávání. Bylo to nejspíš – vlastně určitě – Dokonalé ovládnutí zbraně. Než bude kouzlo dokončeno, musí ho přerušit nebo odpovědět stejným uměním.
Kirito si vybral první možnost. Vyběhl proti Fanatiovi tak rychle, že od cvočků na podrážkách bot odlétaly jiskry. Černý meč zvedl vysoko do vzduchu.
Ale rozeběhl se i Rytíř za Fanatiem, ten úplně nalevo. Obouruční meč projel zleva vodorovně vzduchem.
Kirito změnil úhel svého úderu a sekl dolů, aby Rytířův útok zablokoval. Kov zaskřípal tak, že z toho až bolely uši, a oba bojovníci odskočili dozadu, mezi nimi se vytvořila mezera.
Rytíř musel přesměrovat hybnou sílu svého obřího meče, ale Kirito se na rozdíl od něj vzpamatoval rychle. Když přistál, byl už v pozici pro následující útok, chystal se znovu vyběhnout a použít smrtelnou ránu…
„…?!“
Eugeo zalapal po dechu. Najednou se po Kiritově levé straně objevil druhý Rytíř a užuž se mečem napřahoval po černém šermíři. Kirito se zastavil, naklonil meč nahoru, sekl doleva a ránu odrazil. Kov znovu zaskřípal, od mečů odletěly jiskry a Kirito s druhým Rytířem dopadli čtyři mely od sebe.
I druhého Rytíře vyhodil odraz útoku z rovnováhy. To je normální, když používáte tak veliký meč, protože je pro vás těžké vypořádat se se změněnou setrvačností po tom, co vám protivník odrazí útok. Pochvala patřila Kiritovi, za jeho schopnost nepřátelské útoky odrážet jen s minimem pohybu, za následnou absorpci nárazu a okamžitý přechod do dalšího útoku.
Než to ale mohl Eugeo i jen vytušit, skákal už na Kirita třetí Rytíř. Eugeo odtrhl pohled od třetího střetu zbraní a zadíval se za ně.
„!!“
Sevřel čelist. Ve chvíli, kdy se meč Kirita střetl s Rytířovým, čtvrtý už vybíhal s připraveným útokem.
Jak dokáží tak přesně odhadovat jeho pohyby? Další seknutí stranou, tentokrát byla Kiritova reakce nedostatečná. Podařilo se mu zablokovat útok, ale náraz ho odstrčil a on zavrávoral.
To je ono…
Eugeo si opožděně uvědomil, o co Rytířům jde. Všechny jejich útoky byly vodorovná seknutí zleva doprava. Jestliže je všechny odráží mečem, je docela jasné, kam ho to zatlačí. Další Rytíř prostě vyběhne tím směrem a započne další vodorovné seknutí. Vzhledem k tomu, že jejich útoky mají větší pole působnosti než třeba bodnutí, a vzhledem k velikosti a délce jejich mečů je pro ně jednoduché trefit Kirita, ať už dopadne kamkoli.
Rytíři jednoty nepoužívali víceúderné techniky jako dvojice chlapců, ale tohle bylo v podstatě to samé, akorát to místo jednoho člověka používala celá skupina. Tohle nebyli uhlazení šermíři Centorie, ale skuteční bojovníci se zkušenostmi z Temného teritoria.
Ale ani kombinační strategie Rytířů jednoty nebyla bezchybná.
Přijď na to, Kirito! Pak se jim můžeš bránit!
Z Eugeových rtů však vyšlo jen chraplavé zaúpění. Aspoň už ale dokázal trochu hýbat rty a jazykem. Ze všech sil se snažil pohnout napjatými svaly, aby mohl začít odříkávat umění, a mlčky doufal. Přijď na to, Kirito.
Po odražení útoku čtvrtého Rytíře se Kirito při přistání zakymácel a musel položit ruku na zem.
První Rytíř se vzpamatoval z nárazu a vyběhl kupředu s dalším zuřivým útokem. Kirito se rychle zaklonil, chtěl se pod mečem sklonit. Pramínek černých vlasů se dotkl čepele a vyletěl do vzduchu.
Přesně tak. Jestliže věděl, že budou vždy používat vodorovná seknutí, může se jim vyhýbat zespoda či seshora a nemusí je odrážet mečem.
Ale při vyhnutí musí i zaútočit. Kdyby se jen vyhýbal, do další pozice by se dostával mnohem pomaleji, což by mohlo být nebezpečné.
A druhý Rytíř, který na Kirita útočil zleva, mu nehodlal dát čas se vzpamatovat. Zvedl meč nad hlavu a započal seknutí dolů.
„Ach…!“
Eugeo chtěl vykřiknout Pozor, ignoroval ostrou bolest v hrdle. Ale nestihl to. Vycítil, že Kirito nemá šanci se útoku vyhnout, a instinktivně odvrátil zrak, aby hrozivý výsledek útoku neviděl.
Tehdy se první Rytíř, který zrovna dokončil své seknutí mířící na Kiritovu pravou stranu, zakymácel. Kirito jen tak neležel na zemi. Nějak se mu povedlo obtočit nohy kolem Rytířovy holeně a stáhl vysokého muže na sebe.
Druhý rytíř už útočil a nemohl se teď zastavit, a tak se obouruční meč zasekl hluboko do zad jeho spojence. Pokusil se ho vytáhnout, očividně byl zděšený, ale zespoda se vyřítila černá šmouha.
Kirito projel mečem paží Rytíře a vyskočil na nohy. Pak se otočil ke třetímu Rytíři, který už k nim běžel, a mrštil na něj druhého. Nový útočník se musel zastavit, aby svého společníka nerozsekl ve dva.
Kombinační útok skupiny, kterou Fanatio nazval Čtyři vířivé čepele, se zastavil.
Kirito té krátké chvíle využil a vyběhl kupředu. Čtvrtého Rytíře úplně ignoroval a zamířil k Fanatovi, který stále odříkával Dokonalé ovládnutí zbraně.
Stihni to! Vykřikl Eugeo v mysli.
Enhance…!“ zakřičel Fanatio.
„Uáááá!!“ zařval Kirito.
Švihl mečem dozadu, pořád byl od Fanatia celkem daleko. Normálně by neměl šanci se k němu dostat včas, ale čepel zazářila světle zeleným světlem – útok Aincradské školy, Zvukový skok. Podobně jako Vodorovné seknutí to bylo seknutí dolů, ale tento útok pomohl jeho uživateli skočit dvojnásobnou vzdálenost během jediné chvilky.
Kirito skočil jako nějaký predátor, ve vzduchu za ním zůstala barevná čára. Fanatio pozvedl špičku rapíru. Ať už ale udělá cokoli, tak úzká zbraň nemůže zcela zablokovat náraz útoku. Čepel Gigas Cedaru byla ještě těžší než Eugeova Boží zbraň Meč modré růže. A vzhledem k ohromné rychlosti Kiritova útoku by meč snadno rozdrtil tři takové rapírky.
Černý šermíř dosáhl vrcholku skoku a započal seknutí dopředu, když se rapír v rukách Rytíře zaleskl. Přesněji celé tělo zbraně zazářilo a neskutečnou rychlostí se natáhlo kupředu.
Úzký paprsek bezhlučně zasáhl Kirita do levého boku, pokračoval vzduchem, a když se dostal až ke stropu Velké síně, vybuchl. To vše se stalo během jediného okamžiku.
Náraz do břicha pozměnil trajektorii Kiritova útoku, největší část nárazu trefila jen vzduch a čepel pouze škrtla o pírko na helmě Fanatia.
Poranění skoro ani nekrvácelo, takže Kiritův život nejspíš neohrožovalo, ale po přistání hned zaklekl. Eugeo se na ránu pozorně zadíval a všiml si, že z okrajů dírky v košili stoupá trocha kouře.
Nejspíš to byl tedy ohnivý útok. Světlo z meče Fanatia bylo ale tak bílé, že vypadalo skoro až modře. Eugeo oheň takové barvy nikdy dříve neviděl.
Fanatio se otočil s téměř nechutnou ladností a špičkou rapíru namířil na zkrouceného Kirita. Rapír tiše zasyčel a vyletěl z něj další paprsek světla. Kdyby Kirito hned neodskočil doleva, zasáhl by ho do nohy. Takhle paprsek zasáhl mramorovou podlahu a znovu vybuchl. Když světlo vybledlo, byla na místě roztavená červená díra.
„To není… možné…,“ zamumlal Eugeo, aniž by si to vůbec uvědomil. Katedrála byla postavena ze stejného mramoru jako Nekonečné zdi rozdělující Centorii, alespoň tak usuzoval podle té jasné barvy a hladkého povrchu. Nebyl to kámen, který jste mohli roztavit obyčejným ohněm. I Deusolbertův Luk vzplanutí dokázal sežehnout jen koberce a tapiserie.
Pokud je Fanatiovo Dokonalé ovládnutí založeno na ohni, je mnohem silnější než Deusolbertovo. Je možné, že Kiritův život je z toho prvního útoku už v kritickém ohrožení.
Eugea svíral ledový strach. Mohl se akorát dívat, jak Kirito znovu a znovu nepravidelně uskakoval. Fanatiův meč opakovaně zářil a střílel po něm, po každém útoku poničil mramor.
Nejděsivější na tom bylo, že ten útok proběhl hned, Fanatio ho nemusel připravovat. Ze svého místa Eugeo nepoznal, kdy z náhodně namířené špičky rapíru vyšlehne paprsek světla. Dosah byl zhruba stejný jako Eldrieho Bič ledových šupin, ale ten teď vypadal v porovnání s rapírem jako roztomilá dětská hračka.
Fanatio dál útočil na Kirita a pomalu ho následoval. Kirito se čtvrtému, pátému a šestému paprsku dokázal vyhnout jen díky výborným instinktům a vynikajícím reflexům.
Sedmý paprsek smrtící hru kočky s myší ukončil.
Paprsek zasyčel ve vzduchu a zasáhl Kirita do pravé nohy, když byl zrovna ve vzduchu. Ztratil rovnováhu a tvrdě dopadl na rameno. I pak se hned zvedl, ale Fanatio už byl u něj a mířil špičkou zbraně na černé vlasy.
„Ki…!“ chtěl Eugeo vykřiknout, ale pak si hned uvědomil, že paralýza hrdla a úst už zcela odezněla. Myslel si, že má dost síly na to, aby dokázal odříkat celé Posvátné umění.
Napjal celé tělo a začal odříkávat příkazy, dost potichu na to, aby ho Rytíři neslyšeli, ale bohyně ano.
System Call…“
Kirito se z toho musí dostat sám. Eugeo teď může udělat jediné – odříkat Dokonalé ovládnutí zbraně a připravit si ho na chvíli, kdy bude třeba jej použít.
Fanatio držel svůj smrtící meč přímo před Kiritem a protahoval ticho. Pak zamumlal: „…Stovky let mi generál spílá za můj zlozvyk výsměchu protivníkům… ale musím přiznat, že je to ubohé. Proč ti, kteří padnou před mou Čepelí protínající nebesa, vypadají vždy tak hloupě? Jistě i ty přemýšlíš o původu útoku, který tě tak snadno porazil.“
Čtveřice Rytířů mezitím dokončila léčení. Rozprostřeli se za Kiritem, všichni chytili svůj meč jednou rukou. O to bude únik složitější, ale vypadlo to, že Fanatio bude ještě chvíli mluvit. Eugeo se soustředil jen na umění, aby neudělal ani jedinou chybičku.
„Jsi sice hříšník, ale pokud jsi žil v Centorii, jistě víš, co je zrcadlo,“ pobídl Fanatio Kirita, kterého náhlá změna tématu i přes bolest překvapila.
Zrcadlo?
Eugeo už zrcadlo samozřejmě viděl. Ne doma v Rulidu, ale v pokojích elitních šermířů na Akademii měli malé zrcadlo. Byl to podivný předmět, který odrážel světlo živěji než voda nebo kovové pláty, ale Eugeo se do něj příliš nedíval. Vlastní vzhled se mu nelíbil, připadalo mu, že vypadá slabě.
Fanatio dál mířil mečem na Kirita pro případ, že by se pohnul, a pokračoval: „Je to drahý předmět vytvořený litím roztaveného stříbra do skleněné formy, a tak ho mimo Centorii viděl jen málokdo. Zrcadlo dokáže téměř dokonale odrážet světlo Solus. Rozumíš mi? Místo, na které dopadne světlo Solus a odražený paprsek ze zrcadla, bude dvojnásobně teplé. Před sto třiceti lety nechala naše vznešená pontifex přinést všechny stříbrné mince a předměty v Centorii na jedno místo a pak přikázala sklářům, aby z nich vytvořili tisíc velikých zrcadel. Byl to experiment na vytvoření zbraně, která by nevyžadovala Posvátná umění. Tisíc zrcadel bylo v zahradě Katedrály postaveno do půlkruhu, aby byla síla letní Solus nasměrována na jediný bod. Tam vznikl jasně bílý plamen. Během několika minut roztavil skálu o velikosti člověka.“
Zbraň… bílý plamen…?
Eugeovi přišlo, že části vysvětlení úplně nedávají smysl. Ale i tak instinktivně vycítil, že ten plán pontifex byl stejně hrozivý jako to, že nutila děti zabíjet se navzájem, jen aby vyzkoušela umění oživování.
„Nakonec pontifex došla k závěru, že je to příliš složité, než aby se toho dalo využít v boji. Ale nechtěla, aby všechna ta práce přišla nazmar, a tak nechala tisíc zrcadel změnit v jediný meč – Čepel protínající nebesa. Už chápeš, hříšníku? Břicho a nohu ti probodla síla samotné Solus!“
Eugea ta pyšná řeč tak ohromila, že na konci zaříkávání se téměř přeřekl.
Takže ten bílý paprsek světla byla Solus, zesílená silou tisíce zrcadel.
Útok tepelného elementu šlo odrazit ledovým elementem. Ale jak se můžete bránit útoku čirého světla? Eugeo nevěděl o žádném umění, které by používalo světelný element v přímém útoku. Iluzorní světelné kouzlo se dalo rozptýlit temným uměním, ale proti tak silnému paprsku nevydrží ani deset nebo dvacet vrstev temnoty.
Eugeo víceméně automaticky pokračoval v odříkávání a snažil se potlačit paniku, která ho zachvacovala. Konečně se dostal až ke konci. Už stačilo jen říct Enhance Armamanet a Meč modré růže vypustí svou skrytou sílu. Stačí počkat na Kiritův signál.
Fanatio řekl vše, co chtěl, a pohnul kupředu rapírem, kterým mířil na Kiritovu hlavu.
„Kirito, rozumíš už plné síle meče, který vezme tvůj zbývající život? Lituj před smrtí svých hříchů, odpřisáhni víru trojici bohyň a pros o odpuštění. Pak tě čirost dušího světla očistí od tvých hříchů a povede tvou duši do nebes. A nyní ti dávám sbohem, mladý a hloupý hříšníku.“
Čepel protínající nebesa zazářila, naplnila se paprskem světla, které se prožene Kiritovým srdcem a ukončí jeho život.
Přesně ve stejnou chvíli uslyšel Eugeo: „Discharge!“ [Vypustit!]
Než světlo vyletělo ze špičky Fanatiova meče, Kirito dal ruce k sobě a namířil dlaně před sebe. Přímo před nimi byl plát v barvě stříbra.
Ale nebyl to jen obyčejný kovový plát. Měl tvar obdélníku a byl plochý a Eugeo v něm viděl odraz helmy Fanatia.
Těsně předtím, než dal Kirito ruce k sobě, zahlédl Eugeo mezi jeho prsty dva různobarevné elementy. V pravé ruce měl element oceli, který se používal k vrhacím bodákům nebo vytvoření dočasných nástrojů. V pravé měl element křišťálu, podstaty skla, který se užíval k vyrobení hrnku nebo postavení těžko viditelné bariéry. Zkombinováním těch dvou a vytvarováním do hladkého povrchu vytvořil…
…zrcadlo.
Kopí neuvěřitelně teplého světla zasáhlo magicky vytvořené zrcadlo, stříbro hned zoranžovělo.
Nástroje vytvořené posvátnými elementy vydržely obvykle jen chvíli. Dýka vykovaná z rudy vydržela i desítky let, zatímco dýka vytvořená z elementu oceli se během několika hodin změnila v prach. Tohle zrcadlo na tom bylo stejně, neskutečný nátlak síly Čepele protínající nebesa očividně nevydrží.
A zrcadlo vskutku vydrželo jen desetinu vteřiny. Rozteklá směs skla a kovu vystříkla kupředu a osmdesát procent síly paprsku pokračovalo ke Kiritovi.
On té chvíle ale využil. Naklonil tělo doleva tak, že paprsek jen těsně projel jeho vlasy a lehounce mu škrtl o tvář.
Dalších dvacet procent, tedy odražená část paprsku, se obrátila proti helmě Fanatia.
Navzdory ohromujícímu zvratu trhl druhý Rytíř jednoty hlavou ke straně s podobně rychlými reflexy. Ale peří podobné křídlům na obou stranách helmy nezůstalo netknuté. Světlo projelo levým křídlem a zcela zničilo sponu, která ho upevňovala – a pak se celá helma rozpadla na dvě půlky, přední a zadní.
Napřed si Eugeo všiml všech těch vlasů, které spadly dolů.
Byly stejně černé jako Kiritovy, ale zářily o něco více. Dlouhé vlnité prameny, které musely být náročné na údržbu, se zaleskly v paprscích poledního slunce, padajících do Velké síně oknem.
Teda, na to, že je to Rytíř, je celkem…, začal si myslet Eugeo, pak ale Fanatio zvedl ruku, aby zablokoval světlo, a zakřičel: „Ty se opovažuješ na mě pohlédnout, ty padouchu?!“
Ten hlas už nebyl kovový a pokřivený, jako když vycházel zpod helmy, ale jasný a vysoký.
Je to žena?!
Eugeo byl tak překvapený, že skoro ukončil Posvátné umění, které držel v mysli. Pevně stiskl rty a pokoušel se soustředit na kouzlo. Ale jedna jeho část se nedokázala přestat dívat na záda Fanatio.
Byla stejně vysoká jako Kirito, možná i vyšší. Teď si ale všiml, že křivka od zad k pasům je opravdu příliš jemná. Dosud ani na chvíli nezapochyboval, že Fanatio je muž.
Setkali se už s Alicí Synthesis Thirty a dívenkami Linel a Fizel, takže neměl důvod si myslet, že mezi Rytíři jednoty nejsou i Rytířky. A i na Akademii byla téměř polovina studentů dívky, třeba Ronye a Tiese. A klidně se mohly stát Rytířkami jednoty, nemělo by ho tedy překvapovat, že generálporučík je žena.
Eugeo přemýšlel, proč byl tak překvapený, dokud si neuvědomil, že Fanatio se chovala a pohybovala příliš jako muž. Takže teď možná nebyla naštvaná proto, že byla odhalena její tvář – ale její ženskost.
I Kirito vypadal překvapeně. Jedním kolenem se stále opíral o zem, na tvářích měl popáleniny.
Fanatio na něj zírala skrze prsty levé ruky a řekla: „A ty… ty se na mě díváš stejně, hříšníku? Ani zrádce církve a rebel nedokáže proti mně bojovat vážně, když ví, že jsem žena?“
Ačkoli zněl její výkřik přidušeně, hlas měla čirý a krásný, připomínal hudbu od mistra muzikanta.
„Nejsem člověk. Jsem Rytíř jednoty, přivolán na zemi z nebes… a přesto mě vy muži zesměšňujete a pohrdáte mnou, jakmile se dozvíte, že jsem žena! A nejen další Rytíři… ale i generál temných rytířů, ztělesnění čirého zla!!“
Ne, mýlíš se. Já ani Kirito tebou nepohrdáme, pomyslel si Eugeo.
Když byl mezi strážnými v Zakkarii a na Akademii, bojoval proti mnoha ženám. Spousta jich byla lepších než on a v boji jej předčila. V žádném z těch bojů se Eugeo nedržel zpátky proto, že to byly ženy. Schopnosti šermířů oceňoval stejně bez ohledu na pohlaví.
Ale co boj bez pravidel pro vítězství a porážku, skutečný boj na život a na smrt? Dokázal by zničit protivníkův život bez zaváhání, kdyby to byla žena?
Zadržel dech. Nikdy se nad tím nezamyslel.
Kirito se zrovna v tu chvíli vymrštil nahoru. Nebyla to nějaká zvláštní technika, jen seknutí shora vpravo. Bylo tak rychlé, že Eugeo skoro ani neviděl čepel. To, že Fanatio dokázala útok vykrýt včas, byl téměř zázrak. Místností projelo pronikavé zařinčení, jiskry krátce osvětlily tváře obou bojovníků.
Fanatio meč zastavila záštitou rapíru, ale síla útoku ji zatlačila o několik kroků. Kirito v nátlaku nepolevil, ačkoli teď měli jílec proti jílci. Kousek po kousku se koleno ve fialové zbroji začalo prohýbat.
Kirito tichým hlasem pronesl: „Aha. Tak proto jste si vybrala tenhle meč a tenhle útok. Abyste mohla střílet paprsky a všem zabránit v tom, aby zjistili, že jste žena… není tomu tak, slečno Fanatio?“
„Ty… t-ty grázle!!“ vyjekla a tlačila proti Kiritovi svůj meč.
Eugeo jen stěží odtrhl od obou zrak a podíval se na čtyři Rytíře kolem nich, kteří vskutku vypadali trochu nejistě. Možná někteří z nich netušili, že Fanatio je žena. Nevěděl ani, jestli to věděly paralyzované dívenky napravo od něj.
Kirito a Fanatio měli dál zakleslé zbraně a přitahovali na sebe pozornost všech přítomných. Kirito měl očividně navrch ve váze meče i sebe samého. Ale jakmile zaujala Fanatio řádný postoj, předvedla ohromnou sílu, která jako by nevycházela z jejích fyzických paží.
Kirito promluvil skrze zaťaté zuby, znovu se pokoušel ji vyhodit z rovnováhy. „…Mimochodem, předtím jsem byl tak překvapený, protože jsi po rozbití té helmy tak zeslábla. Skrýváš svou tvář i bojové umění… řekl bych, že svou ženskostí jsi nejvíc posedlá právě ty.“
„S-sklapni! Zabiju tě… přísahám, že tě zabiju!“
„O tom v tomhle boji jde. A určitě se nevzdám jen proto, že jsi žena. S holkama jsem prohrál už hodněkrát!“
Eugeo věděl, že Kirito mnohokrát prohrál v bojích proti Sortilieně, jeho mentorce na Akademii. Ale z toho, co řekl, se zdálo, že nemluví o tréninku a cvičných duelech. Znělo to, jako by bojoval v opravdových bojích proti šermířkám a prohrál…
Kirito náhle vymrštil pravou nohu dopředu a podkopl jí nohu. Zavrávorala a od zbraní odletěly jiskry. Jednou rukou zatlačil uhlově černý meč dopředu.
Ale Rytířka jednoty neuvěřitelnou rychlostí pohnula rukou a rapír čepel černého meče odrazil, jako by byl živá bytost. Jelikož byl Kiritův útok odražen, měla čas najít rovnováhu a udělat několik kroků zpět.
Kirito zareagoval stejně tak rychle. Hned k ní přiskočil, div do ní nenarazil, aby se mezera mezi nimi nezvětšovala. Vzhledem k tomu, že mohla ten světelný paprsek vytvořit bez přípravy, bylo nesmyslné bojovat na dálku.
V bezprostřední blízkosti začal boj rychlý jako blesk.
Eugea nejvíc překvapilo to, že všechny oslnivé kombinační útoky Kirita zvládala Fanatio bez zakolísání. Její zářící rapír se pohyboval neuvěřitelně rychle, byl v jednu chvíli tam, pak onde – všude. Vykryla každý úder černé čepele. Kdykoli se naskytla sebemenší příležitost, přihodila vlastní dvě tři bodnutí. Ani jeden nepoužíval pokročilé techniky, protože neměli čas zaujmout řádný postoj.
Žádná ze škol meče v lidské říši neměla nic podobného kombinačním útokům Aincradské školy. Ani veterán Rytíř jednoty Deusolbert nikdy nic podobného neviděl. Komba Fanatio jsou tedy něčím, co vymyslela ona sama. Důvod měl jistě něco společného s tím, co předtím Kirito řekl.
Čepel protínající nebesa porážela protivníky, než se vůbec mohli přiblížit. Kombinační útoky zajišťovaly, že bude moci útočit, i když nebude moct použít Dokonalé ovládnutí zbraně a její první úder bude zablokován.
Fanatio se musela děsit boje v bezprostřední blízkosti a toho, že by někdo odhalil, co je pod její zbrojí.
Ale proč…? Proč by zacházela tak daleko, aby skryla svou totožnost? Nad těmi otázkami Eugeo přemítal, zatímco v ohromeném zanícení sledoval jejich boj. Další čtyři Rytíři na tom byli podobně jako on – všichni sledovali dvojici a obouruční meče měli skloněné k zemi.
Páni…
To je opravdu úžasný boj.
I na tak krátkou vzdálenost ani jeden z bojovníků nevrávoral a jeden druhému servírovali divokou bouři sekání a bodání, podle potřeby se vyhýbali a odráželi útoky. Bylo to, jako by sledoval padající hvězdy, které do sebe narazí, odrazí se a zmizí. Ocel se s ocelí stýkala tak rychle a pravidelně, že jejich boj začal připomínat nějaké představení.
Na Kiritově bledé a rozechvělé tváři se zračil divoký úsměv, pohyboval se, jako by s mečem tvořil jedinou bytost. Jeho strategií bylo zabránit jí užití dalších útoků se silou Solus, ale teď se zdálo, že si prostě užívá, že může procvičit své šermířské dovednosti.
Fanatio mu v tom ale nemusela vyhovět. Mohla jedno z dalších Rytířů nechat na Kirita zaútočit zezadu, pak se stáhnout a použít paprsky. Proti tomu by se neměl jak bránit.
Rytířka jednoty s dlouhými černými vlasy se však zřejmě rozhodla ho porazit po jeho. Eugeo nedokázal odhadnout, proč by to dělala. Byla naštvaná kvůli Kiritovu výsměchu? Její pýcha jí nedovolovala ustoupit? Nebo i ona nacházela nějakou hodnotu ve výměně kombinačních útoků v tak vyhrocené chvíli?
Eugeo ze svého místa neviděl do Fanatiiny tváře, takže netušil, jaký výraz má. Ale podle toho, co řekla, sloužila církvi alespoň 130 let, možná i déle. Takovou dobu si Eugeo, kterému nebylo ještě ani devatenáct let, nemohl pořádně ani představit.
Takže netušil, před kolika lety začala skrývat svou tvář a své pohlaví, ale pokud ty kombinační útoky vyvinula sama, muselo to být před minimálně deseti či dvaceti lety. Kirito se Fanatio vyrovnal, protože to byl expert na vzácnou školu Aincradu. Jakéhokoli jiného šermíře by hned rozdrtila, neměl by šanci na ni i jen jedinkrát zaútočit.
Takže Kirito je možná Fanatiin první protivník, proti kterému musí využít všechny své schopnosti.
Podle boje proti Eldriemu a Deusolbertovi Eugeo soudil, že i Rytíři jednoty oceňují krásu a eleganci jednoúderného útoku. Bylo těžké si představit, že by Fanatio mohla své kombinační útoky použít během tréninku s dalšími Rytíři. Dlouho tajně trénovala proti imaginárnímu stínu dalšího uživatele tohoto umění – stínu, který se teď zhmotnil jako Kirito.
Jejich nadlidský duel pokračoval a Eugeo si uvědomil, že mu stojí všechny chloupky na těle a že má oči zalité slzami.
Od doby, kdy se s Kiritem začal učit Aincradskou školu, si představoval vrcholnou podobu boje, který se teď před ním odehrával. Tohle nebyla cvičená krása estetiky založené na pravidlech, ale drsný půvab, který mohl vzniknout jen naprostou fixací na setnutí nepřítele, ničím jiným.
Na pětiúderné bodnutí Fanatio odpověděl Kirito pětiúderným seknutím, po každém odrazu zaútočili ještě zuřivěji.
„Rjááá!“
„Sejááá!“
Eugeo ucítil horko na kůži z nárazové vlny ze zbraní, a to i na místě, kde ležel, celkem daleko od boje. Jejich černé vlasy tancovaly a létaly, kov skřípal a oni si vyměnili pozice.
Když Eugeo konečně spatřil Fanatio, zadržel dech.
Měla čirou krásu světice z pohádek. Vzhledem nevypadala starší než na pětadvacet let, hladká pleť měla barvu čaje se spoustou mléka. Klenuté obočí i dlouhé řasy měla černé, ale duhovky světle hnědé, skoro zlaté. Zřejmě pocházela z východního regionu, měla úzký nos a kulatou bradu – ty její kráse přidávaly na jemnosti. Drobné rty měly ten nejslabší odstín červené.
V jejích rysech nebylo ani stopy po smrtící zuřivosti, kterou z ní předtím cítil. Místo toho měla ve tváři odhodlání, zároveň jako by zadržovala a ochraňovala nějakou bolest.
„Ach, aha,“ řekla Fanatio svým jemným hlasem, když se jejich meče střetly. „Hříšníku, nejsi jako ti, se kterými jsem až doposud bojovala. Žádný muž, který se na tuto prokletou tvář kdy podíval, se mě skutečně nepokusil zabít.“
„Prokletou, jo? A proč si teda češeš vlasy a nosíš rtěnku?“ popichoval ji Kirito. Fanatio se jen zašklebila.
„Více než sto let jsem doufala, že muž, kterého miluji, ve mně uvidí i něco jiného než mé schopnosti s mečem a počet hlav, které jsem mu donesla. Ale po tom, co jsem se tak dlouho skrývala za maskou, jsem okusila porážku rukou novější Rytířky, mnohem krásnější než já, která svou tvář neskrývá… a tehdy jsem zatoužila po doteku líčidel.“
Rytířka krásnější a mocnější než Fanatio. Žena.
Eugeovi přeběhl mráz po zádech z toho, že by tu byl ještě silnější Rytíř, ale pak si uvědomil, že zná Rytířku jednoty, na kterou ten popis sedí. Nová Rytířka, která nenosila helmu a porazila ho jediným útokem rychlejším než blesk – Alice Synthesis Thirty.
I Kirito zřejmě pochopil, o kom je řeč, ale ve tváři se mu neobjevily emoce. Zeptal se: „Co je pro tebe nejdůležitější? Pokud Rytíři jednoty jen poslouchají příkazy pontifex, tak bys v srdci neměla mít místo na lásku nebo žárlivost. Nevím, kdo je ten muž, ale pokud jsi ho milovala sto let… pak proto, že jsi člověk. Jsi člověk jako já. Bojuju, abych zničil církev a tvou vůdkyni, aby se lidé jako ty mohli zamilovat a vést šťastný život!“
I Eugea jeho řeč ochromila. Kirito vždy vypadal jako duchem nepřítomný – Eugeo netušil, že jeho kamarád přemýšlí o tak hlubokých konceptech. Ale vycítil i to, že Kirito bojoval i sám se sebou.
Jen na okamžik se výraz Fanatio zkřivil.
Když se na jejím hladkém čele objevila hluboká vráska, napadlo ho, že jí možná vyjede Pietní modul jako Eldriemu, ale to byla jen extrémní reakce druhé Rytířky jednoty.
„…Dítě, nemáš ponětí, v jaké peklo by se svět bez moci církve Axiom změnil… Každým dnem Temné teritorium shromažďuje další a další vojáky. Čekají těsně za hranicemi Pohoří na Kraji. Ano, přiznávám, že jsi silný. A nejsi zvěd temnoty nebo prohnaný vetřelec, jak tvrdil konzul. Přesto jsi nebezpečný. Vyhrožuješ církvi a jejím Rytířům nejen mečem, ale i svými slovy. Tváří v tvář naší největší povinnosti, ochraně lidské říše a těch, kteří ji obývají, je má láska jen popelem ve větru.
Vypadala odhodlaně a nelítostně, veškeré výhrady odložila stranou. Během její dlouhé promluvy Čepel protínající nebesa a černý meč neustály skřípaly nejvyšší hlasitostí. Kdyby jeden z bojovníků i jen maličko polevil, určitě by to oba vyhodilo z rovnováhy.
I během jejich patu se Životy obou mečů snižovaly. Pokud takto budou pokračovat, Čepel protínající nebesa se zničí dříve. Mezi Božími zbraněmi podobné třídy měla více Života širší a větší zbraň.
Fanatio to samozřejmě ví. Ví, že pokud její meč povolí a ona se nebude mít jak bránit, Kirito na ni bez milosti či váhání zaútočí.
„A proto tě musím porazit – i když tím pošlapu svou pýchu Rytíře. Utahuj si ze mě, že vyhraju jen za pomoci ostudné techniky. Máš na to právo,“ zamumlala. Pak vykřikla: „Skryté světlo Čepele protínající nebesa, zbav se svých pout!! Release Recollection!!“ [Uvolnit vzpomínky!!]
To byl on – příkaz, který vypustí největší sílu zbraně!
Stříbrná čepel zazářila jasněji než kdy dříve.
O okamžik později…
Bváááš! Ze špičky meče vystřelilo mnoho paprsků. Oslepující útok, pomyslel si hned Eugeo. Tak Kirita zbaví zraku a vyhodí ho z rovnováhy, aby mohla zaútočit.
Ale tu možnost zavrhl hned, jak jeden z paprsků ze salvy mířící všemi směry přistál na kamenné podlaze hned vedle něj a zaryl se hluboko do mramoru.
To není oslepující technika – všechny ty paprsky jsou takové! Kirito!! Eugeo v myšlenkách zoufale volal na svého kamaráda, zpříma se posadil. Zrovna v tu chvíli jeden paprsek téměř protínal Kiritovu pravou paži. Na levém rameni a v pravém stehně už měl černé ohořelé díry.
Kirito nebyl jediný, kdo kvůli neuvěřitelně horkému světlu trpěl.
I Fanatio, majitelka Čepele protínající nebesa, měla ve zbroji na břiše, ramenech a nohách ošklivé díry. Zdály se být hlubší než Kiritovy. A přesto v její pyšné tváři nebyla ani stopa po ničem jiném než odhodlání.
Rytířka jednoty Fanatio Synthesis Two se rozhodla Kirita zastavit a byla ochotná pro to obětovat vlastní život.
Eugeo si vzpomněl na to, co řekla předchozí pontifex, Cardinal. Příkaz Release Recollection vyvolal všechny vzpomínky zbraně a vypustil její nejdivočejší sílu. Sílu, která nezničila jen protivníka, ale i majitele meče.
První salva osvobozené Čepele protínající nebesa způsobila dvěma nejbližším téměř smrtelná zranění, další čtyři Rytíře opodál lehce poranila. Působivé a elegantní dekorace ve Velké síni byly ošklivě poničené a ohořelé, drahá skla z oken ležela roztříštěna všude po zemi. Několik světel se dostalo až k Eugeovi a dvojici paralyzovaných dívek za ním, jestli to tak bude pokračovat dál, zasáhnou je.
Ze špičky vylétala stále další světla a zdálo se, že zbraň vytvořená z tisíce zrcadel se jen tak nezastaví. Každou vteřinu špička meče zazářila a z ní všemi směry vystřelila salva světelných paprsků. Polovina vyletěla do vzduchu, zasáhla zdi, sloupy a strop, ale z mnohé z těch, které vylétly dolů, přistály na těch dvou, kteří byli zdroji nejblíže.
Aniž by Kirito povolil tlak na meč, natáhl krk a stočil hlavu tak, aby se vyhnul paprskům, které ho chtěly zasáhnout do čela. Více světla mířilo do tváře Fanatio, ale Rytířka jednoty nehnula ani brvou. Paprsek jí škrtl o tvář, v její dokonalé pleti zůstala hluboká červená prohlubeň. Dlouhé černé vlasy přišly o celý pramen.
„Ty… huso!!“ vykřikl Kirito. Z pusy mu vystříkla krev. Je jedno, kolik Života Kirito má, vzhledem k tomu, kolik už byl zraněn – rozhodně mu hrozilo, že zemře. Ale šermíř v černém neváhal. Posunul meč nahoru, aby jeho strana zakryla špičku Čepele protínající nebesa, ze které vylétaly paprsky.
Podařilo se mu zablokovat veškeré světlo, které na něj i Fanatio střílelo, byť jen na okamžik.
Teď, teď je ta chvíle!
Kirito Eugeovi nedal výslovný signál, ale rozum i intuice mu říkaly, že ten čas nadešel.
Fanatio a její čtyři Rytíři, kteří před sebou drželi obouruční meče jako štíty, měli příliš práce s vyhýbáním se paprskům, než aby si Eugea všímali. Nikdo nevyužije chvilky slabosti, kdy Eugeo aktivuje své Dokonalé ovládnutí.
S hrozivou silou vyskočil a tasil Meč modré růže, který doposud svíral pod břichem.
Enhance…
Ve vzduchu zatočil jílcem tak, aby špička meče mířila dolů, pak ho chytil i levou rukou a meč vší silou zabořil do mramorové podlahy.
…Armament!!“
Téměř polovina bledě modré čepele se zaryla do kamene.
Skříííííp!! S tím ohlušujícím rachotem byl mramor okamžitě pokryt bílou námrazou.
Kolem nohou Rytířů, Fanatio a Kirita vyrostly ostré průsvitné šlahouny bledě modrého ledu. Každý byl silný jako malíček, ale na každém se zježily ostré trny, které se zaryly do nohou své kořisti.
„Rrgh…“
„C-co je to?!“
Rytíři překvapeně vykřikli. Ledové šlahouny jim už šplhaly po nohou k pasu a břichu. Jeden Rytíř se je opožděně pokusil přeříznout svým obouručním mečem, ale jakmile se zbraň dotkla ledu, obtočily se kolem ní další šlahouny a přilepily ji k zemi.
Šlahouny pokryly Rytíře od pat až k hlavě, změnily je v nehybné ledové sochy. Led se sunul nahoru, skřípal, zesiloval sevření své kořisti a pak, se zvukem pronikavým jako zvon, na něm vyrostlo několik tmavě modrých růží.
Všechny byly samozřejmě z ledu. Z tvrdých průsvitných poupat nevycházel nektar ani vůně, jen z nich stoupala mrazivá bílá mlha. Ta byla brzy po celé síni – hustá třpytivá se mlha. Mráz získával svou sílu přímo ze života chycených Rytířů.
Led život vysával pomalu, ale Rytíři neměli jak sesbírat sílu na to, aby se z ledových řetězů dostali, dokud vysávání pokračovalo. Toto Posvátné umění nemělo protivníky zabít. Eugeo si tento efekt vybral proto, aby mohl znehybnit Alici.
Čtyři Rytíři byli zcela neutralizováni, ale jejich mocná vůdkyně byla dost bystrá na to, aby podstatu útoku poznala hned, jak šlahouny z jinovatky na zemi začaly růst. Odskočila, aby se jim vyhnula.
Kiritovy reflexy byly ještě rychlejší, čemuž napomohlo i to, že předem věděl, jak Eugeův útok vypadá. Nejen, že odskočil ještě před Fanatio, ale navíc přistál na její ramenní zbroji, aby se mohl odrazit ještě dále. Udělal salto vzad, aby se dostal dál od ledových šlahounů, přitom se do vzduchu rozprášila krev.
Jeho odraz strčil Fanatio zpět k zemi, tam přistála na jednom koleni. Hned ji obklopil led.
„Rrgh…!“
Její soustředění povolilo. Salva paprsků, která zřejmě nerozlišovala cíle, přeťala několik šlahounů, pak se ale zastavila. Její ošklivě poškozená fialová zbroj byla obalena spoustou drobných šlahounků, za chvilku z nich byla silná vrstva ledu.
Po jejím těle vykvetly modré růže, poslední se objevila přímo na zranění na tváři. Druhá nejsilnější Rytířka a její Boží zbraň zůstaly nehybné.
Kirito dál skákal dozadu a uhýbal, aby se vyhnul ledovým šlahounům, ačkoli byl po celém těle vážně zraněn. Nakonec při dopadu ztratil rovnováhu a dopadl přímo vedle Eugea.
Grf…
Z hloubi hrdla se mu vydralo tiché zakašlání, při kterém se mu z pusy vyřinulo znepokojivé množství krve. K Eugeovu zděšení hned zamrzla na karmínovou jinovatku.
„Kirito… vydrž, použiju na tebe léčivé umění…!“
„Ne! Nezastavuj techniku!“ odvětil Kirito. V tváři byl bledý, ale oči měl stále plné energie. „Jen tímhle ji nezastavíš…“
Kolem rtů měl kapičky krve. Černý meč použil jako hůl a za jeho pomoci narovnal své zbídačené tělo. Otřel si ústa, zavřel oči a uklidnil dech. Pak se podíval před sebe a zvedl meč do vzduchu.
System… Call!!“
Vzhledem ke stavu jeho těla byla rychlost zoufalého zaříkávání vážně působivá. Mezi jednotlivými příkazy děsivě lapal po dechu, občas mu z koutku rtu vyletělo několik kapek krve. Dál ale odříkával něco přes deset příkazů umění.
Zblízka byly všechny rány na Kiritově těle hrozivé. Světlo z Čepele pronikající nebesy ho probodlo snad všude, poranění byla černá a ohořelá. Jediným plusem bylo, že neztratil moc krve. Několik paprsků mu ale probodlo orgány. Život mu klesal rychleji než Rytířům uvězněným ledovými růžemi a potřeboval okamžitou pomoc.
Eugeo ale jílec meče pustit nemohl, tedy pokud chtěl udržet Dokonalé ovládnutí zbraně. Kirito se možná dokáže vyléčit sám, ale byl tak soustředěný na odříkávání, že bylo jasné, že nic takového se udělat nechystá.
Nemusíš spěchat, Kirito. Ti Rytíři se z ledových klecí tak snadno nedostanou, pomyslel si Eugeo a pozoroval vojáky před sebou.
V tu chvíli vyletěl z místa s nejvíce ledovými růžemi paprsek světla a zasáhl zeď. Tolik ho to překvapilo, že zamumlal: „Co…“
Zdrojem světla byla Fanatio. Ta měla být pod šlahouny ledu naprosto znehybněna.
Dokonalé ovládnutí zbraně nemá po seslání umění neomezenou moc. Aby bylo možné rozšířenou sílu zbraně ovládat, musí se sesilatel notně soustředit. Eugeo musel svírat jílec meče zarytého do podlahy a dál si přestavovat, jak růže divoce a zrychleně rostou, aby ledové vězení udržel.
Fanatio vypustila Dokonalé ovládnutí, střílela paprsky, bojovala proti Kiritovi, pak vypustila všeničící paprsky, které ji téměř smrtelně zranily. Teď už by neměla být schopná se soustředit natolik, aby Dokonalé ovládnutí své Čepele protínající nebesa udržela.
A přesto…
Úzká zbraň pokrytá ledem, kterou Fanatio pevně svírala v pravé ruce, se pomalu pohybovala, skřípala a praskala. Před Eugeovýma ohromenýma očima se z těla Rytířky vznesl chomáček páry, jako by byl podstatou její bojovnosti.
Rrrgh…!
Kousl se do rtu a sevřel jílec svého meče ještě pevněji. Kolem Fanatio se hned obtočilo asi deset nových ledových šlahounů. Zabořily se jí do pravé paže jako biče a obtočily ji, nutily ji zůstat nehybnou.
Ale to vydrželo jen na vteřinu. Rytířka přisávající se ledové trny setřásla a paži sklonila. Téměř polovina azurových šlahounů se roztříštila a popadala na zem.
Eugeovi po zádech přejel mráz studenější než led.
Je vůbec člověk?
Kirito při dokončování krvavého odříkávání ukazoval neskutečnou sílu vůle, ale s tou ženou se nemohl ani rovnat. Nezvladatelný útok světelných paprsků ji celou proděravěl a ledové růže nemilosrdně vysávaly její život – a přesto nepadla. Naopak, osvobozovala se od ledových řetězů, proti kterým její společníci nic nezmohli, a to jen silou jedné paže.
Eugeo si zděšeně všiml, že Čepel protínající nebesa postupně mění směr, aby mířila na něj.
Co dávalo Fanatio tolik síly?
Byl to její smysl Rytířky jednoty pro povinnost, pro dodržování zákonů? Její láska k tomu muži, která prý trvala sto let? Nebo to mělo něco společného s tím, co předtím řekla…?
Fanatio tvrdila, že pokud církev Axiom ztratí svou moc, armáda z Temného teritoria zničí lidský svět.
Pokud je to pravda, pak pro obyčejné lidi obětuje Fanatio vlastní zdraví – pro lidi, ke kterým se aristokraté chovali jako k dobytku a které zneužívali, jak se jen dalo.
Ale to nemohla být pravda. Rytíři jednoty jsou nástroje prohnané Administrátorky, která vzala malou Alici, sebrala jí vzpomínky a změnila ji v někoho jiného. Jsou nenávidění nepřátelé. Celá jejich cesta po Centorijské katedrále byla založena na téhle vědomosti a na tom, že je budou muset zabít.
Nemohli být něčím jiným – Rytíři jednoty teď nemohli být znamením dobra.
„Vy… vy vůbec nejste dobří!!“ zavrčel Eugeo a všechnu nenávist, která mu plnila srdce, přelil do Meče modré růže.
Kolem Fanatio znovu vyrostla vlna ledových šlahounů, chytily ji pravou paži a trny se jí zabořily do masa.
„Přestaň… prostě přestaň!!“
Ačkoli mu srdce překypovalo nenávistí, něco mu vytrysklo z očí. Nedokázal přijmout, že by to byly slzy, odmítal uznat, že ho dojal pohled na bláhovou tvrdošíjnost, na pohyb její ruky navzdory poutům trnů zosobňující Eugeovu nenávist a zlost.
Paže Rytířky jednoty byla na cáry. V kůži měla koberec ze zlomených trnů, tekla jí krev a mrzla v podobě červených rampouchů.
Ale hýbat se nepřestala, klesala, dokud špička Čepele protínající nebesa nemířila přímo na Eugea s Kiritem.
Eugeo skrz clonu slz viděl, že stříbrná zbraň zazářila jasněji než kdy předtím. Světlo bylo tak jasné, že Fanatio na něj musela vypotřebovat veškerý zbytek svého Života. Musel mokré oči přivřít, aby ho neoslnilo. Bylo tak jasné, jako by do Velké síně sestoupila sama Solus.
Nemůžu vyhrát. Prostě ji nedokážu porazit. Eugeo tiše vzdechl a sledoval, jak ledové růže roztávají a ničí se jen proto, že jsou světlu vystaveny.
Ale on prostě nezavře oři a nebude čekat, až mu slunce přinese smrt. Odmítal se prostě tak vzdát „spravedlnosti“ Fanatio.
Alespoň v symbolu vzdoru vytvoří poslední růži. Ze svého srdce sesbíral poslední zbytky nenávisti, aby mohl ten poslední čin vzdoru provést – a tehdy Kirito dokončil své odříkávání a zamumlal: „Nenávistí ji neporazíš, Eugeo.“
„Co…?“
Eugeo se otočil. Rty potřísněné krví vytvořily ztuhlý úsměv. „Nepřišel jsi až sem proto, že nenávidíš Rytíře jednoty, ne? Ale proto, že chceš získat Alici zpět, znovu ji vidět… Jsi tady, protože Alici miluješ. A tvoje pocity nejsou o nic podřadnější než její spravedlnost. A já to mám stejně… chci ochránit lidi v tomhle světě – tebe, Alici i ji. Takže se teď nemůžeme vzdát a prohrát… že jo, Eugeo?“
Byli v zoufalé situaci, přesto byl Kiritův hlas klidný. Záhadný černý šermíř se usmál, přikývl a naklonil se dopředu.
V tu chvíli Čepel protínající nebesa vystřelila poslední a největší záblesk.
Bylo to světelné kopí, kterému by se nevyrovnaly ani všechny paprsky vystřelené doposud. Světlo nebes, které použila Solus, aby při stvoření světa zahnala boha temnoty, Vektora, se sneslo dolů, připravené spálit vše, co mu bude stát v cestě.
Kirito měl oči vytřeštěné, ale plné ohromující síly vůle. Z pusy mu vyklouzl poslední příkaz, jediná známka odporu v tak zoufalé situaci.
Enhance Armamanet!!
Černý meč namířený přímo kupředu zapulzoval.
Z celého jeho povrchu, z každého záhybu vytekla temnota.
Nával černočerné temnoty pohlcující světlo se stáčel, proplétal a stoupal. I on se změnil v obří kopí, tak silné, že obemknout by ho musely dvě ruce. Vystřelilo kupředu. Špička kopí jako by měla fyzickou podobu – tvrdou a ostrou špičku jako obsidián. Eugeo tu texturu poznal, bylo to dřevo obřího stromu, který ťal každý den svého mládí až do doby před dvěma lety. Původní podoba černého meče – Gigas Cedar.
V tu chvíli Eugeo pochopil podstatu Dokonalého ovládnutí zbraně, které Kirito aktivoval.
Probuzením spících vzpomínek černého meče tady přivedl k životu hrdý obří strom, který po celá staletí odolával všem snahám ho setnout. Neměl stejný tvar ani nebyl stejně veliký, ale materiál byl rozhodně tentýž.
Tvrdost, ostrost a neuvěřitelná tíha.
Všechny tři takové, že samotná existence zbraně z ní dělala tu nejsilnější možnou.
Eugeovo srdce silně zabušilo. A pak se špička toho uhlově černého kopí setkala s koncem světla Solus. Následná nárazová vlna projela Velkou síní dušího světla… a otřásla nejspíš celou Centorijskou katedrálou.
Obrovská vlna tepla a světla odstrčila i ďábelský strom, zastavila jeho neústupný nápor. Temnota ale dál proudila z meče v Kiritových dlaních a posouvala zbraň kupředu.
Ani Čepel protínající nebesa se však nezastavovala. Divoký proud světla neustále zesiloval, až teplo naprosto rozpustilo všechny ledové růže, které poutaly Rytíře. A nejen to, ale i rukavice chránící její pravou paži byla jasně červená a kouřilo se z ní.
Pat mezi světlem a temnotou uprostřed Velké síně ale pokračoval.
Takový střed neuvěřitelné síly se ale nemohl neutralizovat a jen tak zmizet. Jeden meč zničí ten druhý a naprosto zdecimuje toho, kdo ho drží.
A v nevýhodě byl Kirito.
Je jedno, jak je Gigas Cedar tvrdý, je to strom s fyzickou podobou. Po letech stínání skutečný strom nakonec padl – a stejně tak bude ničena i zbraň a bude stále slabší, až z ní nic nezbude.
Světlo Čepele protínající nebesa bylo čirým teplem. Jak někdo zničí sílu bez hmoty?
Pokud by šlo takovému útoku nějak čelit, pak buď zrcadlem, jak už to zkusil Kirito, nebo nějakým absolutním chladem z Meče modré růže – nějakou zvláštní schopností, protikladem samotného světla. Ale pokud má Gigas Cedar schopnosti, pak to, že je neskutečně tvrdý a těžký…
A ještě něco.
Lačně absorboval všechno světlo Solus a měnil ho ve vlastní sílu.
Kopí světla se náhle roztříštilo na tisíc malinkých proudů. To Kiritův strom temnoty skončil pat a pokračoval v útoku.
Špička jeho kopí byla nepřekvapivě červená z horka, ale nepovolila a ryla se do čirého tlaku světla, blížila se k jeho zdroji. Světlo samo se zatím divoce rozprášilo do všech směrů a přistávalo všude možně po Velké síni, roztávalo ledové šlahouny a způsobovalo menší výbuchy. Čtveřice Rytířů byla vystřelena z podlahy, letěli vzduchem.
Když Rytířka jednoty Fanatio viděla, že se k ní obří černé kopí blíží, neucouvla ani o krok. V krásné tváři už neměla vztek ani nenávist. Oční víčka se zachvěla a sklonila, rty se jí pohnuly. V tom byla jistě nějaká emoce, ale Eugeo nepoznával, o jakou jde.
Ostrá špička stromu nakonec prošla proudem světla až k jeho zdroji a narazila do konce Čepele protínající nebesa.
Napřed se stříbrný rapír ohnul, pak zabrnkal a protočil se, jak proletěl vzduchem. Potom dozadu odletěla i sama Rytířka. Její tělo letělo přímo ke stropu, od něj odlétaly úlomky fialového brnění a ničily obraz zrození světa na omítce.
Její pád byl mnohem pomalejší. Padala společně se sprškou kousků mramoru a ochable dopadla před dveře na druhé straně síně. Druhá Rytířka jednoty už pak nevstala.
Kopí temnoty postupně ztratilo svou podobu a ustoupilo jako stín, vrátilo se zpět do Kiritova meče. Sama čepel vypadala o něco větší než obvykle, stejně jako během boje proti Raiosovi, ale když byla všechna temnota zpět, byla zase normální.
Eugeo jen stál a zíral na následky onoho velkolepého boje.
Dokonalá mramorová podlaha a zdi bez poskvrnky teď byly roztavené, spálené a děravé. Uprostřed, kde se střetla kopí temnoty a světla, byly v podlaze tak hluboké prohlubně, že bylo divu, že jimi nebylo vidět na nižší patro.
Nikdo, kdo tu nebyl, by nevěřil, že za tuhle ohromující destrukci Velké síně dušího světla na padesátém podlaží Centorijské katedrály můžou dva lidé, z nichž jeden byl ještě před dvěma dny pouhým studentem na Akademii.
Ale udělali jsme to, řekl si Eugeo. Bojovali jsme proti pěti Rytířům jednoty církve Axiom, absolutní síle, která světu vládne od jeho stvoření… a vyhráli jsme.
To znamenalo, že zatím porazili devět Rytířů jednoty, včetně Eldrieho. Cardinal říkala, že v Katedrále bylo asi dvanáct nebo třináct Rytířů. Takže jich porazí ještě pár a…
Eugeo si vychutnával jejich pokrok. Kirito těžce padl na kolena. Černý meč mu vypadl z ruky.
Eugeo rychle pustil Meč modré růže, stále zarytý do země, a podepřel tělo svého kamaráda, než spadlo úplně.
„Kirito!“
Překvapilo ho, jak lehký mu kamarád připadal. Byla to jasná známka toho, kolik krve a Života ztratil. Kůži měl bledší než mramor a víčka se mu neotevírala. Eugeo ho rychle přelétl pohledem a pak přiložil ruku ke zranění, které vypadalo jako nejhlubší, k ráně na boku.
System Call! Generate Luminous Element!“ [Systémový příkaz! Generovat světelný element!]
Přesunul tři světelné elementy, které z umění vznikly, do zranění a pokračoval v odříkávání, aby vypustil jejich léčivou sílu. Když se spálená rána začala zavírat, přesunul ruku ke Kiritovu levému rameni a proces opakoval. K vyvolání světelných elementů bylo obvykle třeba hodně prostorových zdrojů, takže se jako katalyzátor používaly posvátné květiny, ale tentokrát tomu tak nebylo. Život, který Meč modré růže vysál z pětice Rytířů, byl teď ve vzduchu kolem nich jako posvátná síla.
Zalátal hlavní rány, což zastaví neustálou ztrátu Života. Eugeo ale neuměl používat léčivá umění na světelném základu, která by obnovila Život, který Kirito už ztratil – a že ho ztratil většinu. Sevřel Kiritovu pravou ruku do své levé a začal odříkávat nové umění.
System Call! Transfer Human Unit Durability, Self to Left!!“ [Systémový příkaz! Převést odolnost lidské jednotky, od sebe vlevo!!]
Tentokrát se všude po Eugeově těle objevila modré smítky světla. Postupně se seběhla na jeho levé ruce, skrz kterou se přesunula do druhého mladíka. Seslat kouzlo přesouvající Život z jednoho člověka bylo jednoduché, ale účinek mělo ohromný.
V boji proti Deusolbertovi i v tom teď to byl Kirito, kdo byl vždy zraněn, Eugeo téměř nijak. Ten dluh nemůže splatit, pokud nebude Kiritovi dávat Život, až dokud on sám téměř neomdlí.
Ale když byla přesunuta asi polovina Života, nebo to tak Eugeovi aspoň připadalo, otevřel Kirito oči, chytil Eugeovu ruku a odstrčil ji.
„…Děkuju, Eugeo. Už jsem v pořádku.“
„Ne, to nejsi. Jsi tolik poraněný, že je toho určitě více, co prostě nevidíš.“
„Není to tak špatné, jako když nás dostali goblini. Víc se teď bojím o ni…“
Černé oči bloudily místností, dokud na druhé straně síně neuviděly tělo Fanatio.
Eugeo se kousl do rtu. „…Kirito… snažila se tě zabít…“
Vzpomněl si, co Kirito řekl, než aktivoval své Dokonalé ovládnutí. Eugeo pokračoval: „Řekl jsi, že nenávistí ji neporazím. Možná máš pravdu. Ta Rytířka jednoty nebojovala z osobní nenávisti nebo pohrdání. Ale… ale i tak nemůžu prominout, co církev a Rytíři jednoty udělali. Jestli mají jak neskutečnou sílu, tak i vůli ochraňovat nevinné lidi, kteří tu žijí… pak proč tu moc nepoužijí na… na víc…“
Zakoktal se, nevěděl, jak pokračovat. Kirito se vratce zvedl na nohy a zvedl ze země svůj černý meč. Odpověděl na Eugeovu námitku.
„Taky nejspíš bojují s vlastními rozhodnutími. Pokud potkáme jejich generála, určitě se dozvíme více… tvoje Dokonalé ovládnutí zbraně bylo neuvěřitelné, Eugeo. To ty jsi Rytíře porazil. Už nemáš proč nenávidět Fanatio jako člověka nebo Čtyři vířivé čepele…“
„Jako lidi… jo… asi máš pravdu. To jsem během boje pochopil. Byla tak silná právě proto, že byla člověk,“ zamumlal Eugeo. Kirito se zasmál a souhlasil.
„Trvají na tom, že jsou absolutní dobro, a ty sis myslel, že jsou absolutní zlo, ale na obou stranách stojí lidé z masa a krve. Absolutní dobro a zlo v normálních lidech nenajdeš.“
Eugeo měl pocit, že Kirito to říká, aby přesvědčil hlavně sám sebe.
Kirito, vzpomeň si, jak jsi kvůli té Administrátorce zuřil… Máš stejný názor, když dojde na vládkyni církve Axiom i celého světa?
Nestihl se ho ale zeptat, protože Kirito se rozešel k Fanatio, která stále ležela u dveří na druhé straně místnosti. Po pěti nebo šesti krocích se otočil a prohmatal kapsy, kde našel malou lahvičku.
„Jejda, málem jsem zapomněl. Tenhle lék použij na jed těch holek. Jen jim napřed zlom nože a seber jim další podezřelé věci, které by mohly mít u sebe.“
Eugeo lahvičku chytil, uvědomil si, že na ně taky zapomněl. Vytáhl svůj meč ze země a otočil se k Fizel a Linel, které stále ležely paralyzované na podlaze. Jinovatka už z okolí zcela zmizela, ale ledové šlahouny ani paprsky dívkám zřejmě neublížily.
Když se jim podíval do očí, odvrátily vzdorovitě pohled (oči byly jediná část těla, kterou mohly hýbat).
Zabědoval si nad tím, že s nimi nejspíš nebude vycházet, byť z velice odlišných důvodů než s Fanatio, a klekl si a vytáhl dva jedovaté meče ze země, kam je zasekl Kirito. Pak je hodil do vzduchu, kde se rychle protáčely, a oba je zničil jediným seknutím Meče modré růže.
Hned se roztříštily, a ještě než úlomky dopadly na zem, změnily se v drobné částečky světla. Svůj meč vrátil do pochvy, znovu si klekl a prošacoval je, jestli nemají další zbraně, při tom se jim omlouval.
Nakonec z lahvičky vytáhl zátku a zbývající tři čtvrtiny tekutiny rozdělil mezi Fizel a Linel. Stejně jako Eugeo se z paralýzy dostanou během deseti minut.
Mohl je tam prostě nechat, ale zkusil si představit, co by jim řekl Kirito, a rozhodl se, že to zkusí.
„…Jak vás tak znám, nejspíš si myslíte, že Fanatio a Kirito jsou tak silní, protože mají Boží zbraně a Dokonalé ovládnutí zbraně… ale mýlíte se. Jsou silní i bez nich. Mají silná srdce, ne techniky nebo zbraně, a proto mohou bojovat i přes takovou hrozivou bolest. Vám možná jde zabíjení lidí. Ale zabíjení a vyhrávání jsou dvě zcela odlišné věci. Taky jsem tomu až do dnešního dne nerozuměl…“
Ani jedna dívka mu pohled neoplatila. Eugeo netušil, jestli pro ně jeho slova vůbec něco znamenají. Ostatně, s dětmi si nikdy nerozuměl.
Ale přesto ty dívky musely něco cítit, když boj sledovaly. Bylo těžké si myslet, že Fizel a Linel představují absolutní zlo, vzhledem k tomu, jak na všechno nevinně a dětsky reagovaly. Eugeo se s nimi krátce rozloučil, pak se otočil a ploužil se za Kiritem.
Cestou zničenou síní se podíval vlevo a vpravo, zjišťoval, jak jsou na tom čtyři Rytíři sloužící pod Fanatio. Všichni leželi na zemi, světelné paprsky je dost poranily. Ale Rytíři jednoty dostáli svému ušlechtilému titulu, ani jeden z nich zcela neztratil život. Trochu krváceli, ale brzy se nejspíš zase postaví na nohy.
Fanatio však neutrpěla jen drobná poranění z paprsků jako její společníci. Zasáhlo ji kopí temnoty. I z dálky bylo jasné, že je v kritickém stavu – kolem jejího těla ležela kaluž krve.
Eugeo se zastavil kousek od Kirita, který klečel po jejím boku. Zadržel dech a přes kamarádovo rameno se díval na Rytířku.
Zblízka byla poranění Fanatio tak ošklivá, že téměř nemohl snést se na ně dívat. V břiše a v nohách měla čtyři rány z paprsků, pravou paži měla na cáry z trnů, po celém těle byla popálená z dozvuků vlastního posledního útoku. Celá byla naprosto rozedraná.
Ale nejvíc poraněná byla samozřejmě na hrudi, kam ji zasáhl Gigas Cedar. Měla v ní hlubokou ránu o velikosti pěsti, ze které neustále vytékala krev. Oči měla zavřené a tvář tak bledou, že měla téměř stejnou barvu jako její zbroj. Ani nevypadala živá.
Kirito držel ruce nad břichem Fanatio a snažil se její zranění vyléčit Posvátným uměním. Neotevřel její Okno Stacie, což nejspíš znamenalo, že si nemyslí, že stojí za to se na její zbývající Život dívat. Vycítil, že Eugeo přišel, aniž by vzhlédl. Zamumlal: „Pomoz mi, pořád krvácí.“
„Ehm… jasně,“ odpověděl Eugeo a klekl si k jejímu druhému boku. Také položil ruce k její ráně. Stejně jako předtím odříkal světelná léčivá Posvátná umění. Zdálo se, že pak krev vytékala o něco méně, ale stále jí vytékalo dost.
Bylo zřejmé, že jestli budou pokračovat, použijí nakonec všechny zdroje v okolí a nebudou moci generovat další světelné elementy. Mohli by dočasně doplnit část jejího Života tak, že by jí dali svůj, ale pokud nezastaví krvácení, bude to zbytečné. Potřebovali silnějšího uživatele umění nebo nějakou legendární léčivou bylinku, aby ji zachránili.
Eugeo se díval, jak Kirito starostlivě našpulil rty, a rozhodl se, že je na čase to říct.
„Je to špatné, Kirito. Ztrácí příliš krve.“
Kirito na chvilku svěsil hlavu, pak zamumlal: „Já vím… ale pokud se budeme snažit něco vymyslet… určitě na něco přijdeme. No tak, Eugeo, pomoz mi.“
Eugea jeho bezmoc překvapila. A taky mu připomněla, jak se cítil on sám před dvěma dny, když nedokázal zabránit tomu zlu, které potkalo Ronye a Tiese.
Ale bylo jedno, jak moc se nad tím zamyslí – život, který mizí před jeho očima, nedokážou zachránit. Napadlo ho, že by mohli vyléčit další čtyři Rytíře, aby jim pomohli, ale na to očividně neměli čas. Pokud ji Kirito nebo Eugeo přestanou léčit, její život vyprchá během pouhých několika vteřin. A i pokud budou pokračovat, rozdíl bude jen v tom, že zemře za několik minut.
Eugeo se odhodlal a kamarádovi pověděl: „Kirito, když jsme unikli z toho vězení, říkal jsi, že musíme být připravení zabít jakéhokoli nepřítele, který nám zkříží cestu, pokud chceme pokračovat. S tímhle jsi do tohoto boje šel, že? Věděl jsi, že jeden z vás přežije a druhý zemře, když jsi ten útok použil? Myslím, že Fanatio nijak neváhala. Vypadala, že riskuje celý svůj život. A myslím, že víš, Kirito… že když teď na nepřátele budeme mírní a budeme si o ně dělat starosti, nevyhrajeme.“
Ostatně, to bylo přesně to, co znamenalo použít proti někomu ne dřevěný, ale skutečný meč. Eugeo se o tom přesvědčil na vlastní kůži – když přesekl Humbertovu paži, třásly se mu ruce, v oku cítil ostrou bolest a žaludek měl ztuhlý strachem.
Předpokládal, že jeho černovlasý kamarád těmto věcem rozumí už věky, od doby, co se setkali v lesích Rulidu.
Kirito zaťal zuby a zavrtěl hlavou. „Vím to… vím. Ona i já jsme bojovali, co nám síly stačily… byl to skutečný duel, takový, ve kterém mohl vyhrát kdokoli z nás. Ale… jestli ona zemře, už se nevrátí! Žila více jak století… dělala si starosti, milovala, prožívala bolest… a já prostě nemůžu vymazat její duši. Teda… když zemřu já, prostě jen…“
„Co…?“
„Když zemřu já, prostě jen“ …co? Po tom, co lidem vyprchá Život, přejdou za Stacií a zmizí. Kirito je sice v mnohém záhadný, ale přesto je to člověk a toto univerzální pravidlo se vztahuje i na něj.
Eugeova chvilka zmatení nevydržela dlouho. Kirito náhle vzhlédl a zakřičel: „Slyšíš mě, generále?! Tvoje generálporučík zemře! Nebo konzule, ať jsi, kdo jsi! Jestli mě někdo slyšíte, přijďte sem dolů a pomozte jí!!“
Jeho hlas se slabě odrážel v ozvěně od vysokého stropu, ale ne moc dlouho. On však dál křičel.
„Kdokoli… vím, že je vás tam nahoře víc Rytířů jednoty! Tak přijďte a zachraňte své společníky! Mniši, duchovní… přijďte někdo!!“
Vysoko nad nimi na ně mlčky shlížely jen poničené obrazy tří bohyň. Nikdo nepřicházel, vzduch se ani v nejmenším nepohnul.
Mezitím z kůže a vlasů Fanatio mizela barva. Její Život už byl na stovce, možná padesátce. Eugeo zvažoval, že navrhne, aby v tichosti sledovali, jak duše generálporučíka Fanatio Synthesis Two odejde do nebe, ale Kirito dál křičel.
„Prosím… někdo! Jestli se díváte, pomozte! Ach… Cardinal! Rychle přijď, Cardi…“
Náhle utichl, jako by se mu slova uvízla v hrdle. Eugeo se na něj podíval. Překvapeně sledoval, jak se výraz v jeho tváři se údiv mění ve váhání a pak v odhodlání.
„Ki-Kirito… co je?“
Ale Kirito neodpověděl. Protáhl ruku límečkem své černé košile – a vytáhl malou bronzovou dýku, která visela na jemném řetízku.
„Kirito!“ vykřikl Eugeo bez přemýšlení. „Víš, že to je…!“
Eugeo měl kolem krku stejnou dýku. Samozřejmě že na dýky, které jim Cardinal před jejich odchodem z Velké knihovny dala, nezapomněl. Neměly útočnou sílu, ale cíl čepele bude dočasně propojen s Cardinal. Byly to jejich zbraně poslední záchrany. Eugeo tu svojí použije na Alici a Kirito na Administrátorku.
„To nemůžeš, Kirito! Cardinal říkala, že žádné další už nejsou! Je pro boj proti Administrátorce…“
„To vím…,“ zaúpěl Kirito. „Ale můžu ji tak zachránit. Nemůžu přece mít tu jedinou věc, která jí tu pomůže, a prostě se rozhodnout ji nepoužít… Nemůžu prostě někoho takhle upřednostnit.“
Díval se na dýku v ruce, napůl odhodlaný a napůl zarmoucený. Pak rychle, ale opatrně zabořil dýku do levé ruky Fanatio, která byla poměrně nepoškozená.
Čepel a řetízek hned jasně zazářily.
Než vůbec měli čas se nadechnout, rozložila se dýka na spoustu malých nitek fialového světla. Pečlivější pohled odhalil, že nitky jsou ve skutečnosti řádky Posvátných run, které se objevují v Okně Stacie. Drobné runy textu se rozdělily a létaly vzduchem, pak zmizely na různých místech nad Fanatio.
Dýka zcela zmizela a Rytířku jednoty obklopilo fialové světlo. Eugeo třeštil oči nad tím podivným jevem a opožděně si všiml, že krev crčící ze zranění v hrudi už úplně vyschla.
„Kirito…“
Chtěl to říct nahlas, ale přerušil ho hlas odnikud.
Ach jo. Hned mi to mělo být jasné.
Kiritova tvář vyletěla nahoru. „Cardinal… to jsi ty?!“
Máme málo času. Neptej se na to, co je zřejmé.
Kombinace sladkého hlasu a iritovaného tónu mohla patřit jedině bývalé pontifex, se kterou se seznámili ve Velké knihovně.
„Cardinal… omlouvám se… já…,“ koktal Kirito.
Teď se mi neomlouvej,“ odsekla a přerušila ho. „Vzhledem k tomu, co jsem během tvých bojů viděla, jsem tušila, že by se mohlo stát něco podobného. Vím, co se stalo – vyléčím Fanatio Synthesis Two. Ale budu ji muset přenést sem, jelikož plné uzdravení nějakou dobu potrvá.
Fialové světlo kolem těla Fanatio zazářilo jasněji. Eugeo musel zavřít oči. Když bylo bezpečné je zase otevřít, byla Rytířka jednoty úplně pryč – a k jeho překvapení i kaluž krve na zemi.
Ve vzduchu stále létalo několik nitek posvátného textu. Společně zamrkali, když se znovu ozval hlas Cardinal, tentokrát tišší.
Zkrátím to, protože hmyz už se blíží. Je dost možné, že Administrátorka teď není v bdělém stavu. Pokud se dostanete na vrcholek věže, než se probudí, můžete ji eliminovat i bez dýky. Honem… Zbývá už jen pár Rytířů jednoty…
Eugeo cítil, jak se neviditelná chodba do Velké knihovny rychle zavírá. Hlas Cardinal zněl stále vzdáleněji, a než zmizel docela, světlo ve vzduchu zablikalo a spadlo na zem.
Nedopadlo ovšem v této podobě, ale jako dvě skleněné lahvičky. Kirito chvíli prázdně sledoval azurovou tekutinu v nich, pak lahvičky zvedl. Vzhlédl, podíval se na Eugea a jednu mu dal do otevřené dlaně.
„…Promiň, že jsem se nechal tak unést, Eugeo.“
„Ne… nemusíš se omlouvat. I když mě to trochu vyděsilo,“ zasmál se Eugeo, konečně z Kirita dostal úsměv. Kirito se postavil a lahvičku odzátkoval.
„Měli bychom tyto velkorysé dary přijmout, dokud můžeme,“ poznamenal.
Eugeo kamaráda napodobil, otevřel lahvičku a vypil její obsah. Ten vůbec nebyl dobrý, chutnal jako hořce kyselá siralská voda bez cukru, ale pro mysl vyčerpanou tolika boji byl vítaným osvěžením. Tekutina rychle léčila jejich poškozené Životy a zranění na Kiritových končetinách se rychle uzdravovala.
„To je úžasné… ale mohla nám dát víc než jen ty dvě,“ řekl Eugeo, čímž si od Kirita vysloužil pokrčení rameny.
„Poslat takové objekty s vysokou prioritou jako dat… ehm, skrz Posvátná umění by trvalo příliš dlouho. Dost mě udivuje, že to zvládla za takovou chví… uá!“
Eugeo sebou trhl a překvapeně se na Kirita podíval. „C-co?“
„Euheo… ehm… nehýbej se. Teda, nekoukej dolů.“
„Co?“
Samozřejmě že teď bylo hrozně těžké se dolů nepodívat. Eugeova hlava se sama stočila k jeho nohám. Všiml si něčeho, co se tu objevilo, aniž by to dosud upoutalo pozornost chlapců.
„Fuj!“ vyjekl.
Bylo to dlouhé asi padesát cenů. Dlouhé ploché tělo bylo rozděleno na úzké kruhové segmenty, které stály na spoustě nožiček. Asi polovina jich stála na Eugeově botě. Na kraji něčeho, co byla nejspíš hlava, byla řada alespoň deseti červených očí a na obou stranách hlavy děsivě dlouhé rohy podobné jehlám, každý se zvlášť pohyboval. Byl to nejspíš nějaký hmyz, ale vypadal spíš bizarně než nechutně. Kolem Rulidu žila spousta brouků, ale žádný nevypadal takhle.
Eugeo byl ztuhlý překvapením. Záhadné stvoření mezitím asi tři vteřiny pohybovalo svými tykadly, pak začalo šplhat po jeho botě do kalhot. Znovu vyjekl a vyskočil.
„Fúúj…!!“
Dupl. Brouk spadl, přistál na zádech, přetočil se a rychle proběhl mezi jeho nohy. Eugeo několikrát vyskočil, snažil se dostat se od toho stvoření – ale dopadlo to tragicky.
Křup a pocit, jak mu pod nohou něco prasklo a rozmáčklo se to. Eugeova pravá noha dopadla přímo na tu věc.
Všemi směry se rozlétla jasně oranžová tekutina, pronikavě a nechutně smrděla. Eugeo málem omdlel, když si všiml, že se odtržené nohy dál snaží lézt, ale vynaložil nadlidské úsilí, aby neomdlel nebo se nepozvracel. Podíval se na Kirita, doufal v nějakou pomoc.
Jeho spolehlivý kamarád byl ale dobré tři mely daleko a neustále couval.
„H-hej… hej! Kam to jdeš?!“ ptal se Eugeo, hlas se mu lámal.
Kirito zavrtěl hlavou, tvář měl úplně bledou. „P-promiň. Tohle nemám moc rád.“
„To ani já!“
„U takových brouků to je vždy stejné – jednoho zabiješ a objeví se jich dalších deset.“
„To ani neříkej!!“
Eugeo se sklonil, chtěl skočit na Kirita a srazit ho k zemi, ale objevilo se pod ním náhle fialové světlo, kvůli kterému znovu ztuhl.
Pod botou se rozmáčklé zbytky hmyzu měnily ve světlo. Během několika vteřin už tekutina i schránka živočicha byly zcela pryč. Eugeo pocítil konejšivý klid hluboké úlevy.
Kirito v dálce si všiml, že nebezpečí pominulo, a jako by nic se vrátil. „…Ach, nojo, aha. To musí být ten hmyz, který sem poslala Administrátorka, aby hledal Cardinal. Určitě cítil spojení do knihovny…“
„…“
Eugeo se na Kirita podíval s pořádnou dávkou nenávisti, pak to ale nechal být a odpověděl: „Takže… říkáš, že ve věži tu jsou další takoví? Nikdy jsem nic podobného neviděl.“
„Pamatuješ na to škrábání na druhé straně dveří, když jsme z růžové zahrady utekli do knihovny? Nejspíš se umí dobře schovávat – a já se nebudu snažit je vyčmuchat. A Cardinal navíc řekla něco zvláštního… že Administrátorka není v bdělém stavu nebo tak…“
„No jo, to řekla… takže spí? Uprostřed dne…?“ divil se Eugeo.
Kirito si promnul bradu a s pochybami v hlase odpověděl: „Cardinal říkala, že Administrátorka a Rytíři jednoty podstupují jisté oběti, aby mohli žít celá staletí. Konkrétně Administrátorka skoro pořád spí… ale to mě nutí přemýšlet, jak ovládá ty brouky a Rytíře…“
Chvíli si prohlížel podlahu, pak se poškrábal ve vlasech a zamumlal: „Ale to asi zjistíme, až se tam dostaneme. No ale, Eugeo, mohl by ses mi podívat na záda?“
„C-co?“
Kirito se otočil, než mohl Eugeo nějak zareagovat. Zmateně přejížděl očima po černé látce, která byla po onom těžkém boji rozedraná, ale jinak na ní nic zvláštního nebylo.
„Ehm… nevidím nic zvláštního…“
„Jen mě tak napadlo… nevidíš na něm broučka? Takového pavoučka.“
„Ne, nic.“
„Dobře. To je dobře. No, tak bychom se měli vydat do druhé půlky!“
Kirito se rozešel k velkým dveřím na severní straně síně a Eugeo se rozeběhl za ním.
„Hele, co to mělo znamenat?!“
„Ále, to nic.“
„No, teď si ale dělám starosti! Podívej se mi na záda ty!“
„Věř mi, nemusíš si je dělat.“
Šli dál, pošťuchovali se a vtipkovali tak, jak to dělali už od Rulidu. Eugeo ale v koutku mysli nacvičoval otázku, na kterou se chtěl zeptat doopravdy.
Vždy jsi tak klidný a soustředěný, tak co tě na smrti Fanatio tolik rozhodilo? A co jsi chtěl říct po tom „Když zemřu já, prostě jen…“?
Kirito… kdo jsi…?
Šermíř v černém se zastavil před obřími dveřmi, několikrát tak vysokýma jako on sám, natáhl obě ruce a strčil do nich, aby se otevřely. Vyvanul se z nich studený vzduch a Eugeo musel odvrátit tvář.


Část třetí

Za dvoukřídlými dveřmi byla místnost veliká zhruba jako vstupní hala na jižní straně Velké síně. I tato místnost měla tvar obdélníku a naproti dveřím visela ve zdi dlouhá a úzká okna, jimiž bylo vidět na modré nebe.
Na kamenné podlaze vyvedené v černé a bílé však chyběla jedna zásadní věc – schodiště, které by je odvedlo na jednapadesáté podlaží a dál. Dívali se všude kolem, ale neviselo tu ani lano, natož aby tu pak byl žebřík. V kamenné podlaze byla zvláštní proláklina ve tvaru kruhu. Eugeo ale neviděl nic, co by se dalo použít jako cesta nahoru.
„Hm… žádné schody,“ zamumlal a šel za Kiritem dál do potemnělé místnosti. Na šíji ucítil závan studeného vzduchu, až nahrbil ramena. Všiml si toho i jeho kamarád a oba se podívali přímo nahoru.
„…Co…?“
„Co je to…?“
Pak se oba odmlčeli.
Neviděli strop. Jen prázdný prostor ve stejném tvaru jako samotná místnost – ne, byla to vertikální šachta, a ta se táhla tak daleko, jak jen dohlédli. Šachta se ztrácela v husté tmě, a tak nevěděli, jak vysoká je.
Pomalu bloudili očima zase dolů a uvědomili si, že šachta nemá hladké stěny. Po její straně byly vždy dveře, od sebe byly daleko zhruba tak daleko jako jednotlivá patra věže. Dveře na zdi byly menší než ty dvoukřídlé, kterými zrovna vešli. Před každými byla úzká terasa, asi do poloviny šachty.
Takže aby se dostali na podlaží výše, musí se dostat k těm terasám. Eugeo omámeně natáhl ruce a skočil do vzduchu.
„…Jasně, že nedosáhnu…,“ zamumlal. I nejnižší terasa byla výš než strop ve Velké síni dušího světa, více jak dobrých dvacet melů nad nimi.
Kirito vedle něj natahoval krk a tichým hlasem se zeptal: „Hele… jen se ujišťuju, ale neexistují Posvátná umění pro létání, co?“
„Ne,“ odpověděl nemilosrdně. „Létat mohou jen Rytíři jednoty. A používají k tomu draky, ne Posvátná umění…“
„Dobře… A jak se odsud lidé dostanou na jednapadesáté podlaží a dál?“
„To nevím…“
Nad tím přemýšleli spolu. Užuž to vypadalo, že se budou muset vrátit do Velké síně a požádat podřízené Fanatio o pomoc, když Kirito zašeptal: „Něco se blíží.“
„Co?“
Eugeo vzhlédl do šachty.
Něco se vskutku blížilo. Šachtou pomalu klesal tmavý obrys, téměř se dotýkal jednotlivých krajů vertikální řady teras. Odskočili dozadu a Eugeo sledoval přibližující se stín, ruku měl položenou na jílci meče.
Byl to dokonalý kruh o průměru asi dva mely. Kraje se leskly v modrém světle procházejícím úzkými okny, takže byl objekt nejspíš z oceli. Ale proč jen tak pomalu klesal šachtou, bez jakékoli viditelné pomoci?
Disk se snášel stále stejnou rychlostí a minul terasu o dvě patra výše. Eugeo teď slyšel zvláštní syčení. Znovu na šíji ucítil proud studeného vzduchu.
Užasle stál na místě, nedokázal ani utéct, ani tasit meč. Disk se otřel o terasu nad nimi a klesal ke dvojici chlapců. Když byl už jenom několik melů nad nimi, všiml si Eugeo, že je uprostřed něj malá díra, z níž vychází krátké poryvy vzduchu, což by vysvětlovalo ty zvláštní zvuky a průvany.
Ale jak to, že tak velký kovový disk udržela ve vzduchu jen síla větru? Syčení objektu stále zesilovalo a disk klesal, až zapadl přesně do kruhové prolákliny uprostřed podlahy – ťuk.
Vršek disku byl hladký jako zrcadlo. Kolem kraje stálo jemně zdobené stříbrné zábradlí. Uprostřed disku byla rovná skleněná trubka, vysoká asi metr a široká asi padesát cenů. Vedle trubky stála dívka, která měla obě ruce položené na vypuklém zakončení trubky, podobném kouli.
„…?!“
Eugeo udělal další krok dozadu a sevřel jílec meče. Napjal se, očekával, že to bude další Rytíř.
Rychle si ale uvědomil, že dívka nemá ani dýku, natož meč. A měla na sobě dlouhou černou sukni, která mu nepřišla vhodná k boji. Od hrudi jí ke kolenům visela bílá zástěra s nenápadným krajkovým vzorem po krajích, to byla nejzdobnější část jejího oblečení. Jinak na sobě neměla žádné další oblečení ani doplňky.
Šedohnědé vlasy měla k ramenům a s ofinou padající k obočí, rysy v bledé tváři nebyly ničím výjimečné. Byla hezká, ale chyběly jí nějaké emoce nebo výraz. Zdála se být o něco mladší než Eugeo, ale ani tím si nemohl být jistý.
Eugeo se jí podíval do očí, přemýšlel, kdo to je. Ona ale měla oči skloněné a zakrývaly je řasy, takže nepoznal ani jejich barvu. Složila ruce před zástěrou, a aniž by se na kteréhokoli z nich podívala, hluboce se uklonila a promluvila: „Promiňte, že jste museli čekat. Jaké patro navštívíte?“
Hlas měla bez emocí a téměř dokonale jednotvárný. Alespoň v něm nebyla nepřátelskost, a tak Eugeo pustil jílec. Zopakoval její otázku.
„Jaké… patro? Jako že nás vezmeš výš?“ zeptal se, skoro tomu ani nemohl uvěřit.
Znovu sklonila tvář. „Přesně tak. Řekněte mi, prosím, jaké patro byste rádi navštívili.“
„Ehm… no…“
Eugeo nevěděl jistě, co říct – už automaticky předpokládal, že je každý, koho v Katedrále potkají, nepřítel. Místo něj promluvil Kirito, který často býval také svým způsobem nečitelný.
„No, ehm, jsme ti, co vnikli do Katedrály, a všichni nás hledají… takže můžeme jet tímhle výta… ehm, teda, létajícím diskem?“
Dívčina hlava se nepatrně zmateně naklonila, pak se vrátila zpět. „Mou prací je pouze operovat tuto létající platformu. Žádné jiné příkazy nemám.“
„Aha. V tom případě se svezeme rádi,“ odpověděl Kirito a rozešel se ke kruhu.
„H-hej! Jseš si tím jistý?“ zavolal na něj Eugeo.
„No, nevypadá to, že se dá nahoru dostat i nějak jinak.“
„No… to máš asi pravdu, ale…“
Po tom, co jim ty dvě děti udělaly, Eugea překvapilo, že je jeho kamarád zase tak důvěřivý – ale je pravda, že oni netušili, jak přimět disk létat. Proto se rozhodl, že pokud je to past, nějak skočí na nejbližší terasu.
Mezerou v jemně vyvedeném zábradlí vešli na disk. Kirito se zvědavě podíval na sklo a promluvil k dívce: „No, ehm, vezmi nás na to nejvyšší patro, na jaké můžeš.“
„Ano, pane. Stoupáme na Oblačnou zahradu na osmdesátém patře. Za žádných okolností nevystrkujte za zábradlí nohy ani ruce, prosím,“ odpověděla s úklonou a položila ruce na vršek trubice.
Pak se nadechla a řekla: „System Call. Generate Aerial Element.“ [Systémový příkaz. Generovat vzdušný element.]
Eugeo si hned pomyslel, že na ně zaútočí Posvátnými uměními, ale okamžitě mu došlo, že se mýlí. Zářivé zelené elementy větru se objevily uprostřed průhledné trubky. Udivil ho jejich počet – možné maximum, deset, což znamenalo, že je dívka mistrem Posvátných umění.
Dívka zvedla pravý palec, ukazovák a prostředníček ze skleněné trubky a zamumlala: „Burst Element.“ [Výbuch elementu.]
Tři elementy zeleně zazářily a pod jejich nohami se ozvalo vrčení. Kovový disk se třemi cestujícími se začal zvedat, jako by ho za nitku tahala neviditelná ruka.
„Aha! Tak takhle to funguje!“ zvolal Kirito. I Eugeovi to došlo. Větrné elementy vylétaly trubicí uprostřed disku a jejich výbuchy poháněly disk a váhu tří cestujících nahoru.
Jakmile zjistili, jak to funguje, připadalo jim to jednoduché. Pohyb disku byl ale tak plynulý, že ho téměř ani necítili. Na začátku na chvíli ucítili tlak, ale jinak se disk v podstatě vznášel bez jediného náznaku pohybu.
Mramorová podlaha byla stále dál a Eugeovi najednou došlo, že je ten létající disk vezme až na osmdesáté podlaží Katedrály – takže na místo vysoko v mracích. Otřel si zpocené dlaně do kalhot a pevně se chytil zábradlí.
Kirito vypadal naprosto v klidu, jako by na něčem podobném už někdy letěl. Prohlížel si disk a obdivně si něco mumlal. Když obhlídku dokončil, zaměřil pozornost na osobu, která disk operovala.
„Jak dlouho to už děláš?“
Dívka se skloněnou hlavou mu odpověděla se slabounkým náznakem překvapení: „Je to už sto a sedm let, co jsem tuto Úlohu dostala.“
„Sto…?“ zalapal po dechu Eugeo, úplně zapomněl, jak vysoko ve vzduchu jsou. Místo Kirita se zeptal: „Po-pohybuješ tím diskem už… sto a sedm let?!“
„Ne… ne pořád. Mám přestávku na oběd a v noci odpočívám.“
„Ech… to jsem nemyslel…“
Přesto asi vysvětlila, co chtěl vědět. Její život byl zamrzlý stejně jako život Rytířů jednoty, a tak na tomhle kousku kovu žila už v podstatě celou věčnost.
Disk stoupal, pomalu, ale jistě. Ať už dívka cítila jakékoliv emoce, skrývala je. Když jeden větrný element vyprchal, vypustila další, pak další, pokaždé příkazem „Burst.“ Eugeo přemýšlel, kolikrát to slovo za celý život řekla, ale uvědomil si, že si to nedokáže ani představit.
„Hele… jak se jmenuješ?“ zeptal se Kirito náhle.
Na tváři se jí objevilo zatím největší zmatení. „Mé jméno… je zapomenuto. Jsem prostě zvána operátorkou tohoto disku. Mé jméno je… Operátorka.“
Na to Kirito nedokázal odpovědět. Eugeo počítal terasy, kolem kterých proletěli. Když napočítal do dvaceti, pocítil impulz říct něco, cokoli, aby ticho prolomil.
„…Ehm… takže, poslouchej… jdeme nahoru, abychom porazili velmi mocnou osobu církve Axiom. Tu, co ti dala Úlohu.“
„Vážně?“ odpověděla jen.
Ale Eugeo pokračoval, ačkoli si uvědomoval, že jeho slova nejspíš nic neznamenají. „Jestli… jestli církev zmizí a tobě tato Úloha skončí, co budeš dělat…?“
„…Skončí…?“ zopakovala nejistě. Dívka jménem Operátorka mlčela po celých pět teras.
Eugeo se podíval nahoru a ke svému překvapení zjistil, že teď už vidí šedý strop, který se postupně blíží. To bude osmdesáté podlaží. Alespoň se konečně blíží k jádru církve Axiom.
„Ne… neznám nic než svět této šachty,“ vyhrkla dívka. „Tudíž… si nemohu vybrat, co by bylo mou další Úlohou… ale pokud bych si mohla něco přát…“
Poprvé zvedla tvář a podívala se ven z úzkého okna na pravé straně, přímo do jasně modrého nebe.
„…Přála bych si, abych tímto diskem mohla vyletět ven… kamkoli…“
Eugeo konečně uviděl barvu jejích očí. Měly ryze křišťálově modrou barvu letního nebe.
Než se poslední větrný element zamihotal a zmizel, doletěl disk ke třicáté terase a pomalu se zastavil. Operátorka sundala ruce ze skleněné trubky, složila je před svou zástěrou a uklonila se.
„Děkuji za čekání. Tohle je osmdesáté podlaží, Oblačná zahrada.“
„…Děkujeme.“
Eugeo s Kiritem se v odpověď také uklonili a vyšli na terasu. Ona ještě jednou rychle sklonila hlavu, podívala se dolů, jak větrný element zeslábl. Disk začal klesat. Šelestivý zvuk větru pomalu utichal, a nakonec zmizel i malý a uzavřený svět kovu, chycený v čase.
Eugeo zaúpěl: „…A to jsem si myslel, že moje stará Úloha byla nekonečná…“ Kirito se na něj podíval se zdviženým obočím, a tak to dovysvětlil: „Měl jsem štěstí, že až bych byl příliš starý, než abych kácel, mohl jsem odejít do důchodu. Ale ona mezitím…“
„Cardinal řekla, že i když zmrazíš přirozený úpadek života, nezabráníš tomu, aby stárla duše. Napřed ztrácíš vzpomínky a pak se nakonec zhroutíš docela,“ řekl Kirito sklesle.
Otočil se, aby tyhle myšlenky přerušil, a přestal se dívat na dlouhou vertikální šachtu. „To, co dělá církev Axiom, je špatné. Proto jsme došli až sem, abychom zastavili Administrátorku. Ale to není konec, Eugeo. Skutečný problém je to, co nastane pak…“

„Hm…? Nechtěl jsi to pak nechat na Cardinal?“ zeptal se Eugeo. Kiritovy rty se pohnuly, jak hledal správnou odpověď, ale v očích měl váhání, což u něj nebylo obvyklé. Otočil se stranou.
„Kirito…?“
„…Zbytek ti řeknu, až získáme zpět Alici. Tohle není chvíle na to, abychom mysleli na další věci.“
„No… dobře, asi,“ odpověděl Eugeo. Kirito se rychle rozešel po terase, aby unikl jeho pohledu. Eugeo ho následoval, ani trochu nechápal, o čem právě mluvili. Když ale uviděl velké dveře před nimi, ucítil náhlý nával tlaku, který jeho starosti zametl pod koberec.
Vzhledem k tomu, kolik Rytířů jednoty na ně čekalo na padesátém patře, se zdálo být jasné, že ten, kdo tu rozkazuje – Fanatio zmínila jakéhosi konzula – měl v plánu je tam, ve Velké síni, zastavit. Je v podstatě zázrak, že přestáli zuřivé přepadení Rytířů a vyhráli.
Dostali se přes tu barikádu a blížili se nejvyššímu patru, takže konzul určitě udělá, co bude moci, aby je zastavil. Možná až ty dveře otevřou, najdou za nimi generála Rytířů jednoty a všechny zbývající Rytíře, kterým navíc budou pomáhat mocní kněží, kteří budou z dálky sesílat Posvátná umění.
Ale žádná cesta kolem nevedla. Ať už na ně uvnitř čeká cokoli, musí tomu jít naproti.
Kirito a já to zvládneme.
Odhodlaně se podívali jeden na druhého, natáhli se ke dveřím a společně do nich strčili. Velká křídla se otevřela směrem dovnitř.
„…!“
Kombinace barev, crčení vody a sladká vůně byly tak intenzivní, že Eugeo napřed vůbec nevěřil svým smyslům.
Pořád byli uvnitř věže. Daleko před sebou viděli bílou mramorovou zeď i zbytek obelisku. Ale podlaha tu kamenná nebyla – ne, byla to hustá jemná tráva. Sem a tam kvetly posvátné květiny, to z nich vycházela ona vůně.
K Eugeovu překvapení protékal nedaleko i průzračný potůček, jeho hladina se třpytila. Od dveří vedla úzká cihlová cestička, která se nad potokem měnila v dřevěnou lávku.
Za řekou stál kopeček. Cesta vedla nahoru po svahu, který byl celý zarostlý květinami. Eugeo cestu sledoval očima až ke stromu na úplném vrcholku kopce.
Strom nebyl moc vysoký. Z tenkých větví vyrůstaly tmavě zelené lístky a drobné oranžové kvítky ve tvaru kříže. Světlo Solus, které přicházelo okny těsně pod vysokým stromem, dopadalo přímo na ten strom a osvětlovalo kvítky tak, že se zdály být zlaté.
I úzký kmen zářil ve světle – a dole se něco zalesklo ještě zářivější zlatou…
„Ach…!“
Eugeo si ani nevšiml, že nahlas zalapal po dechu.
Od chvíle, kdy uviděl, jak se o kmen opírá dívka se zavřenýma očima, nedokázal myslet na nic jiného.
Jemné kropenaté světlo si zřejmě pohrávalo s jeho očima, protože zlatě zářila celá její postava. Krásné brnění, které jí zakrývalo hruď a paže, bylo oslnivě zlaté i beze světla, nitky podobné barvy vyšívaly drobný vzor na dlouhou bílou sukni. I vyleštěné bílé kožené boty jako by ve slunečním světle zářily.
Ale nejkrásnější a nejzářivější byly její dlouhé vlasy. Byly dokonale rovné, padaly jí po zádech jako vodopád svatého světla a tekutého zlata.
Před lety ty vlasy vídal každý den. Tahal za ně a zaplétal do nich větvičky, nevinný a nevědomý si jejich křehkosti a krásy.
Ta zlatá záře byla symbolem přátelství, tužby a trošky lásky, které se během jediného dne staly připomínkou Eugeovy slabosti, ošklivosti a zbabělosti. Teď to světlo, které mělo navždy zůstat mimo jeho dosah, bylo znovu tak blízko.
„A… Ali… ce…,“ mumlal, slabiky téměř ani neslyšel. Klopýtal k ní, snažil se po cihlové cestě utíkat. Eugeo ani necítil příjemnou vůni posvátných květin nebo klokotání potůčku. Ke zbytku světa ho pojil jen pocit jeho teplé a zpocené dlaně, která svírala límec jeho košile, a pulzující pocit dýky pod látkou.
Přešel most a rozešel se po kopci nahoru. Jen dvacet melů a bude na vrcholku.
Vzhlédl a uviděl skloněnou tvář dívky. Na té jasné bílé pleti neměla žádný výraz. Prostě tam seděla, oči měla zavřené, užívala si teplo slunce a vůni květin.
Spí?
Pokud se k ní přiblíží a dýkou opatrně píchne do jednoho z prstů položených na kolenou… skončí to přímo tady?
V tu chvíli zvedla Alice ruku a Eugeo se zastavil, srdce mu vyskočilo až do krku. Její zářivé rty se otevřely a on uslyšel ten dobře známý hlas.
„Vydržte, prosím, ještě chvíli. Počasí je tak krásné, že se chci ještě chvíli vyhřívat na slunci.“
Její oči, orámované zlatými řasami, se pomalu otevřely.
Duhovky v takové modré barvě, která neexistovala jinde na světě, se setkaly s Eugeovým pohledem. Čekal, že se se v jejích očích objeví něžný pohled a na těch jejích rtech uvidí náznak úsměvu.
Ale modrá barva křišťálových očí nebyla tak něžná jako kdysi. Byla to barva věčného ledu, který by neroztál, ani kdyby ležel pod sluncem celá staletí. Eugeo zůstal stát na místě, byl to vetřelec, jehož si všiml ochránce.
Takže se boji nevyhnou.
Ať už ztratila vzpomínky, či ne, byla to Alice Zuberg z vesnice Rulid, a on proti ní teď bude muset obrátit meč – aby mohla být zase normální. Bez ohledu na to, jak těžký a neomluvitelný ten boj bude.
Znal sílu Alice Synthesis Thirty, Rytířky jednoty. Znal ji ze zkušenosti, kdy ho zničehonic uhodila pochvou meče do tváře. Nejen, že ho překvapilo. Ani ten úder neviděl, než ho trefil. Jak těžké bude neutralizovat válečníka s takovými schopnostmi, aniž by jí ublížili?
Boj s ní ho bude stát veškeré úsilí.
Ale zvládnu vůbec odseknout i jen jedinou loknu jejích zlatých vlasů?
Nedokázal ani udělat krok vpřed, natož tasit meč k boji.
Eugeo bojoval sám se sebou jako ještě nikdy. Zezadu k němu přišel Kirito a chraplavě zamumlal: „Neměl bys bojovat, Eugeo. Prostě zkus vymyslet, jak Alici škrábnout dýkou od Cardinal, to je vše. Zablokuju její útoky vlastním tělem, pokud budu muset.“
„A-ale…“
„Jinak to nejde. Čím déle bude boj pokračovat, tím menší šanci budeme mít. Schválně se nechám od Alice při prvním úderu zasáhnout, zadržím ji a ty použiješ tu dýku. Jasné?“
„…“
Kousl se do rtu. V boji proti Deusolbertovi i proti Fanatio to byl vždy jen Kirito, kdo krvácel. A tahle šílená rebelie proti církvi Axiom přitom pocházela pouze z Eugeovy vlastní touhy.
„…Promiň,“ zamumlal rozpačitě.
„Nemusíš se omlouvat,“ odpověděl Kirito, teď už zněl více jako on. „Vyberu si to od tebe dvojnásob… Ale mimo to…“
„…? Copak?“
„No… podle toho, co odsud vidím, nevypadá ozbrojeně. A navíc... o kom to mluvila…?“
Eugeo se znovu zadíval na Alici sedící na kopci. Měla zavřené oči a hlavu zase skloněnou. Zlatá zbraň, kterou viděli na Akademii šermířství, nikde nebyla.
„Možná má přestávku a meč nechala někde jinde… no jestli by nám to nepomohlo,“ zadoufal Eugeo, ale jeho hlas nezněl přesvědčeně.
Kirito přejel rukou po jílci svého černého meče. „Není mi to příjemné, ale nemůžete čekat, až přestane pospávat na sluníčku. Když zaútočíme teď, tak nebude mít čas seslat Dokonalé ovládnutí zbraně, ať už meč má, nebo ne. A jestli něco potřebujeme, tak to, aby neměla čas to seslat.“
„To je fakt… Mé Dokonalé ovládnutí nebere meči moc života, a tak myslím, že ho dnes můžu použít ještě dvakrát…“
„To by bylo skvělé. Já už ale jen jednou. A po Alici nám zbývá ještě generál Rytířů. No… tak jdeme na to.“
Kirito mu dal signál a pak udělal krok vpřed. Eugeo se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy, a následoval ho.
Sešli z cihlové cesty, která se obtáčela kolem kopce, a mířili přímo na vrchol. Tráva pod jejich botami zašustila. Byli asi uprostřed svahu, když se Alice postavila. Víčka měla napůl skloněná, zpod nich na ně zamířil ledový pohled bez emocí.
Eugeo měl hned pocit, jako by se jeho nohy změnily v železo – jako by její pohled uměl sesílat Posvátná umění. Ačkoli neměla zbraň, jeho nohy odmítaly se k ní přiblížit. Copak ta jedna ráda do tváře stačila na to, aby se jeho tělo poučilo z vlastní podvědomé lekce? Přesto se zdálo, že i Kirito před ním ztrácí na rychlosti.
„…Takže jste nakonec došli až sem,“ zazněl Alicin křišťálově jasný hlas. „Rozhodla jsem se, že i pokud nějak uniknete z cel, Eldrie bude stačit na to, aby vás v růžové zahradě nadobro zastavil. Porazili jste ho, pak Deusolberta a jeho Boží zbraň, a dokonce i Fanatio, načež jste vstoupili do Oblačné zahrady.“
Pozvednutá obočí ztmavla. Na třešňových rtech měla slabý náznak truchlení. „Co na světě vám dává vaši sílu? Proč chcete zničit poklid naší říše? Proč nerozumíte, že každý Rytíř jednoty, jemuž ublížíte, je ztracenou důležitou zbraní proti silám temnoty?“
Je to pro tebe. O tom to celé je, pomyslel si Eugeo. Ale věděl, že takové prohlášení by pro Alici, které teď čelili, nic neznamenalo. Zaťal zuby a veškeré soustředění dal do toho, aby šel kupředu.
„Odpovědi získám asi jen čepelí. Nuže dobrá… pokud to tak chcete,“ ustoupila a dala ruku na kmen stromu.
Ale vždyť žádnou čepel nemá, pomyslel si Eugeo, zrovna když Kirito zamumlal: „To přece ne…“
A spolu se zábleskem světla zmizel stromek na vrcholku kopce.
„…?!“
O chvíli později ucítili nával silné sladké vůně, která pak zcela zmizela.
V Alicině pravé ruce byl teď onen obouruční meč. Zbraň celá ze zářícího zlata, od čepele, přes jílec až k pochvě. Jílec zdobil vzor květů ve tvaru kříže.
V tu chvíli Eugeo nechápal, co se stalo.
Strom zmizel a objevil se meč. To se ten strom změnil v meč? Ale Alice nedala žádný příkaz. Je jedno, jestli je to jen iluze, nebo nějaké super pokročilé umění přeměny, bez slovního příkazu by to nemělo být možné.
Ledaže… by se strom změnil jen v závislosti na Aliciných myšlenkách, což by znamenalo…
Kirito k tomu závěru došel o zlomek vteřiny dříve než Eugeo. Vyhrkl: „Sakra, to je zlý… Její meč už byl v Dokonalém ovládnutí!“
Alice shlížela na ochromené chlapce a chytila svůj meč oběma rukama. Tasila, čepel zazářila tmavší zlatě žlutou než pochva a zaleskla se, jak odrazila světlo Solus.
Během další chvíle už běžel Kirito kupředu. Rozhodl se, že ať už v sobě Alicin meč ukrývá jakoukoli sílu, bude s ní bojovat na blízko, než svého Dokonalého ovládnutí využije. Řítil se po kopci nahoru, až odletovala stébla trávy. Celou vzdálenost překonal asi jen deseti kroky.
Eugeo se snažil, seč mohl, aby svého kamaráda dohnal, stále svíral řetízek kolem krku. Kirito se nechystal tasit svou zbraň. Jak řekl, zablokuje Alicin první útok svým tělem, což jim dá přesně ten okamžik, který potřebují, aby ji zadrželi. Bylo naprosto nezbytné, aby Eugeo toho okamžiku využil a zasáhl ji dýkou.
V Alicině výrazu se nic nezměnilo, když proti ní běžel černý šermíř. Klidně, téměř lehkovážně, přesunula meč dozadu.
Kirito ještě nebyl v dosahu její zbraně. Je to útok na dálku, jako měli Deusolbert a Fanatio? Pokud ano, možná zastaví Kirita na dálku, ale i tak by měl mít Eugeo dost času na to, aby se k ní dostal s dýkou.
Eugeo se od Kirita oddělil a běžel dál pod jiným úhlem.
Alicina pravá ruka se pohnula kupředu – a zlatá čepel zmizela.
„?!“
Ve skutečnosti nezmizela. Spíš jako by se rozložila. Meč se rozdělil na stovky, ne-li tisíce kousků, které se vyřítily proti Kiritovi jako zlatá bouře.
„Áááá!!“
Zářivý roj Kirita srazil. Eugeo zaťal zuby a běžel dál, chtěl využít chvilkového rozptýlení, které mu kamarád poskytl.
Ale zlatý vítr se nezastavil. Se zvukem podobným ševelení listí se vyřítil doleva, aby zasáhl Eugea.
Ta síla byla nezastavitelná. Bylo to, jako by ho dlaní udeřil obr a shodil ho na jeho pravý bok.
Každý střípek, dlouhý necelý cen, byl neuvěřitelně těžký. Eugeo si instinktivně zakryl tvář levou paží a dopadl na trávu. Ucítil spalující bolest. Měl co dělat, aby nezačal bolestí křičet a přetáčet se ze strany na stranu.
Roj zlatých úlomků se konečně zastavil a doletěl zpět po Alicin bok, kde se dál vznášel, nezměnil se zpět na meč.
Všechny ty úlomky vlastně byly kombinací ještě menších kousků ve tvaru diamantu. Stejné jako onen vzor na jílci meče – byly stejného tvaru jako kvítky na stromě.
„Vysmíváte se mi? Proč byste proti mně vyběhli bez tasení zbraní?“ zeptala se, stále bez náznaku jediné emoce. „Jen vás varuji, ten útok neprokazuje mou plnou sílu. Příště zcela zničím vaše životy. Poctěte Rytíře, které jste už porazili, a použijte veškerou svou sílu.“
Nebyla to… plná síla? A přesto byla tak ohromně silná…?
Eugeo zděšeně sledoval, jak se zlaté lístky pohnuly, znělo to kovově. Konce okvětních lístků, předtím kulatých a jemných, teď byly ostřejší než špička rapíru. Už to nebude jen náraz do těla, ty konce jim rozervou kůži a rozštěpí kosti.
Strach změnil Eugeovy končetiny v ochromené a ztuhlé. Stačila jen jedna zlatá květina, aby jeho Život nebezpečně klesl, stačí, když dobře zasáhne – a v tom roji jich poletovaly aspoň dvě nebo tři stovky. Odrazit je všechny mečem není možné, vyhnout se v podstatě inteligentnímu roji je nejspíš stejně tak těžké. Dokonalé ovládnuté zbraně bylo téměř příliš dokonalé a všemocné…
Ano. Bylo příliš dokonalé.
Dokonalé ovládnutí Boží zbraně je velmi silné, ale i tak má svá omezení. Jádrem jeho síly je vytažení „vzpomínky“ materiálu zbraně a přeměna této vzpomínky v přehnanou fyzickou podstatu – teplo, chlad, tvrdost, rychlost. Aby se mohlo Dokonalé ovládnutí specializovat jedním směrem, musí obětovat sílu v jiných.
Dokonalé ovládnutí Fanatio bylo světlo stlačené do tak silného paprsku, že ho snadno odvrátilo Kiritovo jednoduché zrcadlo.
Ať už je ten stromek, který je jádrem Aliciny zbraně, jakýkoli, pokud se jeho potenciál rozdělí na mnoho drobných objektů – ty jsou zaměřeny na přesnost – pak musí být útočná síla každého okvětního lístku malá. Nedávalo smysl, aby ty droboučké věcičky, ani ne cen veliké, vážily tolik jako pěst obra.
Aby to bylo možné, musel by být úzký stromek s oranžovými kvítky objekt s neuvěřitelně vysokou prioritou, musel by být silnější než Gigas Cedar, který byl základem Kiritova meče…
Kirito poblíž zvedl hlavu, v tváři měl směsici úžasu a děsu, protože zřejmě došel ke stejnému závěru jako Eugeo. Neznal ale význam slova rezignace, a tak se odhodlaně podíval na Eugea a ústy naznačil: Sesílej.
Dostat se skrz bouři lístků bude obvyklými způsoby nemožné. Půjde to jen tak, že znehybní Rytířku za pomoci Dokonalého ovládnutí Meče modré růže. Alice předtím pohybovala jílcem, který jediný jí zbyl v ruce, stejně jako se pohybovaly květy. Takže kvítky se nepohybovaly jen podle jejích myšlenek.
Ze svého místa opodál položil Eugeo nenápadně ruku na jílec Meče modré růže a začal odříkávat Dokonalé ovládnutí tak, že ho téměř ani nebylo slyšel. Pokud by si ho Alice všimla a zaútočila by, byl by naprosto bezbranný, ale Kirito by to vyřešil.
Kirito v tu chvíli vyskočil na nohy, přesně jak Eugeo čekal, a hlasitě prohlásil: „Omlouvám se, že jsme se k pyšné Rytířce jednoty chovali bez řádného respektu! Kirito, student umění meče, žádá Rytířku jednoty Alici o řádný duel čepele proti čepeli!“
Pravou pěstí udeřil do vlastní hrudi a lehce sklonil hlavu, pak chytil jílec svého meče, který měl po levém boku. Se zlověstným šnng tasil svou černočernou zbraň a pozvedl ji, jako by chtěl rozseknout zlatou auru, která Rytířku obklopovala.
Alice ho pozorovala svýma vševědoucíma modrýma očima, pak zamrkala a odpověděla: „Dobrá tedy. Dozvím se o povaze tvé hříšnosti z toho, jak bojuješ.“
Pohnula jílcem. Mrak zlatých kvítků se za zvuku podobného vlnám přeskupil vedle jílce do podoby dokonalé a neporušené čepele. Kvítky vydaly č-čng! zvuk a spojily se, znovu se staly oním zlatým mečem.
Pomalu šla ke Kiritovi, meč držela na úrovni hrudi. Kirito svou čepel sklonil a řekl: „Je nevyhnutelné, že až křížíme meče, jeden z nás padne. Než se to stane, odpověz mi na tohle: tvoje Boží zbraň bere podobu ze stromu, který byl předtím na vrcholku kopce. Jak může mít nějaký stromek takovou neskutečnou sílu?“
Kirito očividně zdržoval, ale zároveň skutečně chtěl vědět, co leží za Dokonalým ovládnutím zlatého meče. I Eugeo byl zvědavý. Dál odříkával příkazy a napínal uši.
Alice udělala tři kroky kupředu a zastavila se. Mlčela, teprve po chvíli otevřela ústa a odpověděla: „Je zbytečné ti to říkat těsně předtím, než zemřeš… ale asi ti tu laskavost prokážu na tvou cestu do nebes. Má zbraň se jmenuje Čepel vonokvětky. A jak její jméno napovídá, kdysi byla pouhou vonokvětkou.“
Vonokvětka je menší stromek, kterému na podzim kvetou drobné oranžové kvítky. Kolem Rulidu byl vzácný, ale Eugeo jich několik viděl v Centorii. Rozhodně nešlo o žádný jedinečný strom jako Gigas Cedar.
„Jak jsi řekl, je to jen stromek – až na jeho věk. Místo, kde teď stojí Centorijská katedrála, bylo kdysi dávno Počátečním místem, které bohyně stvoření Stacie věnovala lidstvu. Prostředkem vesničky protékal krásný potůček a na jeho břehu stála jedna vonokvětka… podle první kapitoly Genesis. Ten strom je základem pro můj meč. Už tomu rozumíš? Čepel vonokvětky je nejstarší věcí na světě.“
„C-co…?“ zalapal po dechu Kirito.
Pokračovala: „Tento meč je reinkarnací stromu, který zasadila sama bohyně. Jeho schopností je ‚nekonečná věčnost‘. I jen jediný okvětní lístek, který z něj spadne, rozsekne kámen a tam, kam dopadne, rozerve zemi… což jste sami zažili. Už rozumíš, čemu čelíš?“
„…Jo, chápu to,“ odpověděl Kirito nuceně. „Takže tohle je první nezničitelný objekt, který umístila ona bohyně, jo… Neustále zvyšují sázku s tím, co tahají. Ale nemůžu marnit čas tím, že budu užaslý.“
Zvedl svůj černý meč vysoko, ten teď proti jinému meči ze stromu, mnohem známějšímu, působil poněkud nezajímavě. „Rytířko jednoty Alice… bojujme!“
Černý šermíř se odrazil od země, vzduch kolem přitom zasvištěl. Vyběhl takovou rychlostí, že bylo těžké uvěřit, že to on běží do kopce.
Kirito nejspíš věřil, že pokud začne své kombinační útoky na blízkou vzdálenost, tak bude mít výhodu, ať už má Alice jakoukoli zbraň. Schopnost Fanatio odpovědět na jeho útoky podobnými byla výsledkem jejího jedinečného osobního mistrovství kombinačních útoků, a tak byla mezi Rytíři jistě výjimečná.
Alice v reakci na Kiritův sek seshora dala meč nad hlavu, přesně jak Kirito a Eugeo očekávali. Pokud ten útok zvysoka změní v útok ze střední výšky, nebude ho moci zablokovat.
Černý blesk se střetl s Čepelí vonokvětky, až odlétly bledé jiskry.
Ale druhý útok nezapočal.
Alicin meč se téměř ani nepohnul, ale Kirito se odrazil, jako by zkusil rozbít balvan klacíkem, a ztratil rovnováhu.
„Uáá…“
Svah si pohrál s jeho nohami, donutil ho udělat několik nejistých kroků. Alice ho následovala s elegancí proudící vody.
Zcela natáhla levou ruku, až po konečky prstů. Zlatý meč teď měla skoro až za zády, takže předek těla měla zcela otevřený. Byla to stará škola, ani zdaleka ne tak praktická jako Aincradská, ale letící blonďaté vlasy a sukně třepotající se ve vzduchu v sobě nesly krásu jako z obrazu.
Eííí!“ vykřikla a v půlkruhu sekla mečem kupředu. Ta rychlost byla ohromná – ale pohyb příliš grandiózní.
Kirito nabyl rovnováhu a měl plno času zvednout svůj meč.
Grak! Střetly se meče. Znovu to byl Kirito, koho náraz odhodil jako káču. Dal ruku na trávu, aby při sjezdu k téměř úpatí kopce nepřepadl.
Eugeovi konečně došlo, na co se dívá. Váha každého úderu byla naprosto nepředstavitelná.
Kirito díky své Boží zbrani s vysokou prioritou a zvláštními kombinačními útoky Aincradské školy doposud předčil hned několik Rytířů jednoty, ale Čepel vonokvětky byla nejspíš několikrát těžší než Kiritův černý meč. A vzhledem k té rychlosti bylo dost těžké útok i jenom přežít, natož pak jeho náraz odrazit.
A to nebylo celé. Jak se ukázalo už při prvním nárazu, z rovnováhy vypadl Kirito, i když zrovna útočil on. Výsledek byl zřejmý.
Uvědomil si to i Kirito. Vyšplhal se na nohy a rychle o několik kroků ustoupil. Alice ho plynulým pohybem následovala.
Za poslední dva roky to byl pro Kirita ten nejvíc jednostranný boj.
Alice se svou plynulou a metodickou krásou útočila znovu a znovu. Mladík dělal, seč mohl, aby útoky zablokoval. Pokaždé ho ošklivě odrazily o kus dál. Kdyby se dokázal vyhnout, mohl by sám zaútočit, ale na to, jak velké pohyby při útocích Alice dělala, mířila rychle a přesně; tak, že se jí Kirito nikdy zcela nevyhnul.
Eugeo dokončil odříkávání a šel za dvojicí se zatajeným dechem. Bude muset své Dokonalé ovládnutí zbraně vypustit, dokud jeho kamarád ještě bude zvládat útoky blokovat.
Po pouhých pěti úderech byl Kirito už u západní zdi zahrady. Za ním byl jen tvrdý mramor. Nebylo úniku.
Alice namířila špičkou meče na svého lapeného protivníka, výraz měla stejně klidný jako předtím. „Aha. Jsi teprve druhý, komu se daří mým útokům tak dlouho vyhýbat. Nepochybně jsi velmi odhodlaný a tvá víra ti pomohla dostat se věží až takto vysoko. Ale na zničení církve nejsi zdaleka dost vysoko. A já ti nemohu dovolit ohrozit mír říše.“
V královském postoji zlaté Rytířky nebyla žádná slabost, které by se dalo využít. Eugeo vycítil, že i zezadu by na jeho Posvátná umění zareagovala a zastavila je.
Řekni něco, Kirito. Potřebuju jen jediný okamžik, jednu příležitost, pomyslel si Eugeo za běhu. Jeho kamarád se na ni ale jen díval s divokým pohledem v očích, zády se opíral o zeď a mlčel.
„Pak se připrav,“ řekla a zvedla Čepel vonokvětky tak, že špičkou mířila přímo do nebes.
Nastala chvíle ticha.
A pak se, společně s hrozivým zvukem protínajícím vzduch, objevilo zlaté světlo.
Kirito se snažil oči udržet co nejvíc otevřené a pohnul rukou tak rychle, že vypadala rozmazaně.
Kovový náraz. Jiskry.
Náraz neabsorboval, ale odrazil ho. Meč se s mečem střetl v tom nejmenším možném úhle, ale ten stačil na to, aby pozměnil trajektorii Alicina neuvěřitelně těžkého nárazu.
Čepel vonokvětky projela místem jen cen vlevo od Kiritovy hlavy – hladkou mramorovou stěnou. Několik pramínků černých vlasů vyletělo do vzduchu a zmizelo.
Pak na ni skočil. Svou levou rukou stiskl její pravou dole a druhou paží obemkl tu její. To nakonec u jinak neotřesitelné Alice vyloudilo výraz ve tváři.
Teď.
Enhance Armament!!“ [Vylepšení výzbroje] vykřikl Eugeo a zabořil Meč modré růže do trávy u svých nohou.
Během okamžiku byla země bílá. Vlna mrazu se řítila kupředu a pohltila Kirita a Alici, kde stáli, asi deset metrů daleko.
Jejich nohy chytily ledové šlahouny. Vytvořily křišťálově modré řetězy, které se ovinuly kolem dvou těl. Kiritovo černé oblečení a Alicina bílá zbroj zanedlouho pokryla silná vrstva ledu.
Kirito, Alice, omlouvám se!
Dál pomocí myšlenek vytvářel další ledové šlahouny. Po tom, co viděl, že Alice dokáže, mu přišlo, že jich nikdy nevytvoří dost, aby ji zadržel.
Praskající šlahouny je držely stále pevněji a pevněji, až se nakonec změnily v jeden silný sloup ledu. Obří krystal, s mnoha ploškami jako neopracovaný drahokam, se tiše blyštěl. Uvnitř něj byli chyceni dva bojovníci. Z kusu ledu čouhala jen Alicina ruka a v ní Čepel vonokvětky, zaseknutá do zdi. Alicin lehce překvapený výraz a Kiritovo čiré odhodlání v modrém ledu zamrzly v čase.
Jedno škrábnutí dýkou do její natažené ruky a vše to skončí.
Eugeo pustil Meč modré růže a postavil se. Dokonalé ovládnutí zbraně se tím ukončí, ale ten velký kus ledu ještě mnoho minut sám od sebe neroztaje. Sevřel dýku a udělal krok vpřed, pak další…
Když došlápl potřetí, vybuchlo zlaté světlo.
„Ach…!“
Alicin zaseknutý meč se k jeho velkému překvapení znovu rozložil do nespočtu okvětních lístků.
Se vznešeným a harmonickým bzučením kroužila bouře zlatých kvítků v sloupci. Drobné čepele ve tvaru kříže se nahrnuly na led a odsekávaly ho, zatímco je Eugeo bezmocně sledoval. Kdyby do toho roje teď skočil, ztratil by život, než by se k ledu vůbec dostal.
Květiny odsekávaly led, až zbyla jen tenoučká vrstva, pak vyletěly vysoko do vzduchu. Zbytek ledového sloupu se s tichým prasknutím sesunul na zem.
Alice rukou, kterou s Kiritem bojovala, ukázala na Eugea a zbavila se posledních kousků ledu, které jí zůstaly ve vlasech. Jako by se nic nestalo, poznamenala: „Copak jste to nechtěli vyřešit soubojem mečů? Zábavné odvrácení pozornosti… ale pouhý led nemůže mé kvítky zastavit ani omylem. S tebou budu bojovat jako s dalším, takže tam zůstaň a počkej si, až na tebe přijde řada.“
Natáhla pravou ruku a mrak kvítků se hned navrátil do své původní podoby…
Enhance Armament!!“ vykřikl Kirito.
Ať už příkazy odříkal kdykoli, jeho černý meč se změnil v temnotu.
Nezamířil přímo k Alici – ale k Čepeli vonokvětky, ještě než se stala úplnou.
„Co…?!“
Alice byla poprvé překvapená.
Nával temnoty rozehnal její zlaté lístky a přerušil její nadvládu nad nimi.
S řevem, ze kterého div nepraskaly ušní bubínky, se bouře černé a zlaté zvedly do vzduchu. Propletly se, protočily se a narazily do mramorové zdi za ní.
„Eugeóóóóó!!“ zakřičel Kirito.
No ano – tohle je poslední šance.
Eugeo vytáhl dýku zpod košile a vyběhl.
K Alici mu zbývalo osm melů.
Sedm.
Šest.
A pak se stalo něco, co nemohl nikdo předpokládat.
Abnormální nával propojených sil Božích Dokonalých ovládnutí zbraní narazil do zdi Centorijské katedrály tak silně, že se na ní objevily praskliny a puklinky.
S rachotem, který otřásl zemí, se obří mramorová plocha, která se zdála být stejně nezničitelnou jako Neproniknutelná zeď, začala rozpadat.
Postupně vypadávaly celé kameny, díra ve zdi neustále rostla. Eugeo ochromeně zíral na ni i na modré nebe a bílé mraky v ní.
Do zad ho udeřil náhlý poryv větru a srazil ho na trávu. Vzduch uvnitř věže jako by byl vysáván ven – a ti dva, kteří byli puklině nejblíže, mu nedokázali vzdorovat.
Černý šermíř propletený se zlatou Rytířkou byli vysáni ven z věže. Ten obraz se mu vypálil do zorniček.
„Ááááá!!“ zaječel a po čtyřech lezl k díře.
Co mám dělat? Udělám lano z Posvátných umění – ne, použiju led Meče modré růže, abych…
Neměl čas uskutečnit žádný z těch nápadů.
Kameny zdi Katedrály, které vypadly ven z věže, se zase objevily, jako by snad někdo přetáčel čas.
S každým dalším kamenem se díra postupně zmenšovala – gonk, gonk, gonk.
„Áááááá!!“ zaúpěl znovu, doběhl ke zdi zrovna ve chvíli, kdy se zase stala neporušenou.
Udeřil do ní pěstí. A znovu. A zas.
Rozedřel si kůži na ruce a z ranky vystříkla krev, ale obnovená zeď se ani nehnula.
„Kiritóóóóó!! Alicéééééé!“
Jeho hlas se jen odrážel od chladného a hladkého mramoru.


(Pokračování příště)

12 komentářů:

  1. Děkuji za preklad.
    upozornuji ze jsem v prubehu cteni narazil na 2-3 preklepy kterych jsem si vsiml, bohuzel jsem si nepoznamenal kde byli abych sem dal jejich presnejsi pozici pro opravu.
    Ale i tak vynikajici preklad za tak kratky cas

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Noo, tak příště si to, prosím, poznamenej, abych to pak mohla opravit! Teď už to znova asi číst nebudu totiž :D

      Vymazat
  2. Myslim ze tenhle rytíř se ještě objeví, zajimava kapitola, děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, vzhledem k tomu, že to má ještě nějakých 6 knih, to možné je! :D

      Vymazat
  3. díky těším se na další
    a k tomu se nám blíží i Anime :)

    OdpovědětVymazat