S překladem si teď kvůli škole a práci dávám nucenou pauzu, od pondělí 18. se zase pustím do překladu. Další část určitě ještě v červnu.

pátek 18. května 2018

Kapitola osmá, část první

Jak daleko jsme došli…
Strop byl tak vysoko, že musel úplně zaklonit hlavu, aby ho viděl. Všude kolem stály mramorové sloupy a podlaha byla mozaikou seskládanou z různých druhů kamenů.
Po prvním rozhlédnutí se po vnitřku Centorijské katedrály spravovanou církví Axiom nemohl Eugeo skoro ani dýchat. Ještě před dvěma lety věřil, že bude dennodenně tít sekyrou do stromu, který by nikdy nesetnul. Mohl by jen přemýšlet nad svou dávno ztracenou zlatovlasou kamarádkou. Žil by život bez manželství a dětí, a dokud by nezestárl, chodil by den co den do lesa. Pak by sekeru předal svému nástupci. Zemřel by, aniž by měl komu říct svůj příběh.
To náhlý příchod černovlasého mladíka rozbil Eugeův malý a dusivý svět. Použil metody, o kterých předchozí dřevorubci ani nesnili, a sťal absolutní bariéru blokující cestu do města. Tím postavil Eugea před velké rozhodnutí – má zůstat tady, ve svém malém domově, a hýčkat vzpomínky na Alici, nebo se vydat na cestu a získat ji zpět?
Kdyby řekl, že nad tím dlouze nepřemýšlel, lhal by. Když se ho v noci během slavnosti náčelník Gasupht zeptal, co si chce vybrat jako svou příští Posvátnou úlohu, myslel Eugeo na svou rodinu.
Dosud dával Eugeo celý svůj výdělek dřevorubce Gigas Cedaru rodině. Jeho rodina se tradičně věnovala farmaření, měli ječná pole – ale malá a poslední dobou nepříliš úrodná, a tak neměli veliké příjmy.
Eugeův měsíční příjem sice také nebyl nijak veliký, ale zato stálý a jeho rodiče a bratři se na něj spoléhali, ačkoli to nikdo z nich nechtěl přiznat.
Po tom, co  Gigas Cedar padl, už samozřejmě výplatu nedostával. Ale pokud by se rozhodl, že by se stal farmářem jako jeho otec, mohli by si zabrat velké louky zalité sluncem na jihu, stačilo by je jen zorat. Když stál Eugeo mezi nadšenými vesničany, díval se do tváří svých příbuzných, plných naděje i nervozity.
Jeho váhání trvalo jen chvilku. Na jedné misce vah leželo setkání s kamarádkou z dětství, na druhé živobytí jeho rodiny. Váhy se naklonily a Eugeo prohlásil, že z vesnice odejde a stane se šermířem.
I tak samozřejmě mohl v Rulidu zůstat a stát se jedním ze strážných, takže by stále dostával výplatu. Ale odchod z vesnice znamenal odchod od rodiny. Peníze, které Eugeo vydělával, a možnost nových a úrodných polí, by oboje zmizely v prachu. Druhý den po slavnosti rychle odešel, protože nechtěl vidět potlačované zklamání a neštěstí ve tvářích rodičů a bratrů.
Po tom, co s Kiritem z Rulidu odešel, si mohl vybrat další možnosti, jak rodině pomoci. V Zakkarii se účastnili šermířského turnaje a vyhráli právo přidat se k místním strážím. Po těžkém tréninku dostali doporučení na Akademii mistrovství meče v Severní Centorii – ale velitel jim nabídl, že mohou zůstat v Zakkarii, kde by jistě byli časem povýšeni a možná by se jednou jeden z nich stal velitelem stráží. Kdyby přijal stálý příjem v Zakkarii a část posílal do Rulidu přes pravidelně projíždějící obchodní karavanu, mohl to své rodině o dost ulehčit.
Eugeo ale velitelovu nabídku odmítl, a místo ní přijal doporučující dopis.
Po cestě do Centorie a i poté, co nastoupili na Akademii, se část Eugeovy mysli stále zaobírala vymýšlením výmluv. Bude jmenovám reprezentantem školy, vyhraje Sjednocující turnaj čtyř císařství a stane se prestižním Rytířem jednoty – a pak budou jeho rodiče žít v bohatství a pohodlí, o jakých se jim ani nesnilo. Až se triumfálně vrátí s Alicí, doletí domů na drakovi a on bude ve stříbrném brnění, jeho rodiče budou na svého nejmladšího syna pyšnější, než by kdy kdo mohl být.
Ale když před dvěma nocemi tasil čepel proti Raiosi Antinousovi a Humbertu Zizekovi, zradil Eugeo svou rodinu potřetí. Vzdal se velmi skutečné možnosti aristokratického statusu… a rozhodl se porušit Seznam tabu, při čemž obětoval svůj status poddaného.
Ačkoli ho tehdy poháněla drtivá zuřivost, část Eugea chápala, že pokud zaútočí, vše ztratí. A přesto se rozhodl to udělat. Mohl říct, že to bylo proto, aby dodržel vlastní smysl pro spravedlnost a zachránil Tiese a Ronye před znásilněním, ale to nebylo celé. Chtěl vypustit tu zuřivou touhu zabíjet, vymazat ze světa všechno, co se Raiose a Humberta týkalo. V srdci měl jámu plnou černé touhy.
Jak daleko došel…
Z jednoho z dvanácti elitních a prestižních studentů na Akademii se stal zrádcem církve Axiom – a teď byl na její půdě, chodil po nejsvatější zemi na celém světě.
Po tom, co unikli před Rytířem lukostřelcem a skončili ve velké záhadné knihovně mu dívenka, která tvrdila, že je bývalá pontifex, ukázala knihy o světové historii, které v podstatě zhltal. Chtěl odpověd na naléhavou otázku: Kolik lidí za celou známou historii kdy odporovalo církvi, bojovalo proti Rytířům jednoty, dosáhlo svých vytoužených cílů a bezpečně uniklo?
Bohužel o něčem takovém nenašel v historických záznamech ani jedinou zmínku. Sláva církve osvětlovala svět a všichni lidé se síle Rytířů jednoty klanili. To vyřešilo i ty nejzávažnější potíže – například pře o hranice jednotlivých císařství. I kdyby přečetl stovky knih, nenašel by zmínku o tom, že by někdo napadl církev a bojoval s Rytíři.
To znamená, že od chvíle, kdy před tři sta osmdesáti lety vytvořila Stacie svět, jsem nejhříšnější člověk, jaký kdy žil.
Když knihu zavřel, polil ho ledový pot. Kdyby se Kirito přesně v tu chvíli nevrátil, nejspíš by padl na zem a stočil se do klubíčka.
Ačkoli mu záhadná malá bývalá pontifex vysvětlila, jak to se světem je, pořád se Eugeo nedokázal vypořádat sám se sebou. Opustil svou rodinu, na někoho zaútočil a rozhodl se bojovat s církví. Nikdy se nebude moci vrátit ke svému starému životu. Jediná cesta ven byla cesta kupředu – a ta znamenala ruce potřísněné krví, znečištěnou duši a další věci, na které se ani neodvážil pomyslet. Před sebou měl ale cíl.
Musí získat úlomek mysli, který pontifex ukradla, a změnit Alici Synthesis Thirty zpět na Alici Zuberg a vzít ji domů, do Rulidu.
Ale naděje, že by s ní mohl žít, už nejspíš zmizela. Po všech těch hrozných hříších už nemohl nikde žít, snad až na děsivé Temné teritorium za Pohořím na Kraji. Ale pokud je tohle cena za to, že se Alice vrátí domů a bude tam šťastně žít, je ochoten ji zaplatit.
Eugeo sledoval, jak jde Kirito před ním, a přemítal nad tím svým tajným rozhodnutím. Kdybych řekl, že půjdu do Temného teritoria, šel bys se mnou…?
Než si představil kamarádovu odpověď, zarazil se. Černovlasý mladík byl jediným člověkem na celém světě, který stál po Eugeově boku. Myšlenka, že by v nepříliš vzdálené budoucnosti mohli jít každý jinou cestou, byla příliš děsivá, než aby se jí zaobíral.

Chodba ze dveří byla překvapivě krátká, přesně jak je Cardinal varovala. Skoro ani neměl čas ztratit se v myšlenkách, než dorazili k prostorné obdélníkové místnosti.
Zdí po jeho pravé ruce vedlo nahoru schodiště. Strop byl asi osm melů vysoko, takže schodiště mělo před odpočívadlem dobrých dvacet schodů. Ve zdi nalevo byly veliké dvoukřídlé dveře, z obou stran stráženy sochami v podobě okřídlených tvorů.
Kirito vymrštil ruku a přitiskl se ke zdi. Eugeo ho hned napodobil, přitiskl se zády ke sloupu poblíž. Zadržovali dech a pozorně naslouchali jakémukoli zvuku v potemnělé místnosti.
Pokud se bývalá pontifex nemýlila, tak ty dveře nalevo vedou do zbrojnice. Ale na to, jak důležitá místnost to byla, se zdála být příliš tichou a zřejmě i prázdnou. I světlo Solusu, přicházející ze schodiště po pravé straně, působilo mrazivě a šedě.
„…Vypadá to, že tu nikdo není…,“ zašeptal ke Kiritovi, který vypadal poněkud překvapeně.
„Je to zbrojnice, tak jsem myslel, že tu bude na stráži alespoň voják nebo dva… ale asi nikdo nemá v plánu vkrást se do církve Axiom a krást tu zbraně…“
„Ale i tak, vědí, že tu jsme, ne? Nevypadá to, že by jim to nějak vadilo.“
„Asi nevadí. Zřejmě si myslí, že není třeba nás hledat. Takže až na Rytíře jednoty narazíme, buď jich bude celá hromada, anebo to bude vážně silný Rytíř. Měli bychom tedy jejich nepřítomnosti využít,“ poznamenal Kirito a na konci si odfrkl. Vyběhl ze stínu zdi a Eugeo ho následoval napříč prázdnou místností.
Dveře ke zbrojnici byly zdobené reliéfy bohyň Solus a Terarie a byly tak impozantní, že ačkoli neměly klíčovou dírku, působily, že se otevřou jen tomu, kdo skutečně věří. Kirito přiložil ucho k jednomu z křídel dveří a zacloumal klikami. Dveře se otevřely skoro až neuspokojivě snadno – panty ani nezaskřípaly.
Temný prostor za pootevřením o asi padesáti cenech vyzařoval chlad stovek let ticha. Eugeo se zachvěl, ale rychle proklouzl dovnitř za Kiritem, který se zřejmě nenechal rozptylovat. Dveře se za nimi těžkopádně zavřely a je obklopila naprostá temnota.
System Call…“ [Systémový příkaz.]
Promluvili v dokonalé shodě, až se Eugeo navzdory vážné situaci usmál. Zbytek příkazu zněl Generate Luminous Element [Generovat světelný element]. To Eugeovi připomnělo, jak šli před dvěma lety hledat Selku do Severní jeskyně. Tehdy pro něj bylo nesmírně těžké použít i ta nejjednodušší Posvátná umění, povedlo se jim jen slabě osvětlit konec klacku.
Zdroj jasně bílého světla se objevil nad jeho dlaní a odehnal hustou temnotu – a spolu s ní i Eugeovu vzpomínku.
„Týjo…,“ zamumlal Kirito. Eugeo polkl.
Taková neuvěřitelná velikost. Při slově „zbrojnice“ si vybavil něco zhruba o velikosti kumbálu na Akademii, ale tohle se od toho nemohlo lišit více. Tahle zbrojnice byla alespoň desekrát tak veliká jako velká tréninková hala, kde Kirito bojoval s Uolem Levanteinnem.
Světelný element tancoval nad Eugeovou dlaní a jeho světlo se odráželo od vyleštěných kamenných stěn – a hlavně od kovu všech možných tvarů a barev.
Podlaha byla plná dřevěných stojanů na zbroje. Černé brnění, bílé brnění, bronzové, stříbrné, zlaté – oslnivá škála všech odstínů i zpracování, od lehkých kroužkových zbrojí a vyvařené kůže po bezespáré pláty těžké zbroje. V místnosti muselo být alespoň pět set různých zbrojí.
A na vysokých zdech visela sbírka zřejmě všech myslitelných zbraní. I jen mezi meči jste si mohli vybrat mezi dlouhými a krátkými, širokými a úzkými, rovnými a zakřivenými. Byly tam i jednoruční i obouruční sekyry, kopí, oštěpy, válečná kladiva, biče, palcáty a luky – od podlahy ke stropu všechny možné variace zbraní v nepočitatelném množství. Eugeovi spadla čelist a už se nezavřela.
„…Kdyby to tu viděla Sortiliena, nejspíš by omdlela,“ zašeptal po mnoha vteřinách ticha Kirito.
„Jo… Myslím, že Gorgolosso by skočil na támhleten obouruční meč a už ho nikdy nepustil,“ zamumlal Eugeo, konečně vydechl. Znovu se rozhlédl po místnosti a několikrát zavrtěl hlavou.
„Nechápu to… to si chce církev vybudovat vlastní armádu nebo tak? Myslel bych si, že Rytíři jednoty stačí…“
„Hmm… na boj proti silám temnoty? Ne, ne tak docela,“ zamumlal Kirito, vypadal zamyšleně. Pak se otočil ke kamarádovi. „Vlastně je to naopak. Nevytváří armádu… všechny ty zbraně sesbírali, aby armáda být vytvořena nemohla. Vsadím se, že jsou to všechno Boží nástroje, anebo že jsou skoro tak dobré. Administrátorka se musela bát toho, že by nějaká skupina všechny ty silné zbraně získala, a tak je tu shromáždila, aby se moc nedostala do rukou jiným…“
„Co…? Co to znamená? Žádná skupina by proti církvi Axiom nikdy nebojovala, ani kdyby měla silné zbraně.“
„Možná to znamená, že ten, kdo má v moc církve nejmenší víru, je sama pontifex,“ řekl Kirito suše. Eugeo to napřed nechápal, a než se mohl pokusit na to přijít, jeho kamarád ho poplácal po zádech. „Pojď, nemáme moc času. Musíme najít svoje meče.“
„Ehm… j-jo. Ale nepůjde to zrovna snadno…“
Meč modré růže a Ten černý byly v tomto pořadí v bílé a černé kožené pochvě s drobným zdobením. Na zdi visela spousta podobných čepelí.
„…Nejspíš jsme použili příliš prostorových zdrojů na ty světelné elementy, než abychom teď použili umění na hledání ve tmě,“ zalitoval Eugeo a přál si, aby bývali byli seslali jen jedno světlo, ne dvě.
Načež Kirito prostě pronesl: „Ach! Mám je.“ A ukázal dozadu, hned nalevo od dveří, kterými teď prošli.
„Páni… fakt to jsou ony.“
A vskutku tam ležel bílý a černý meč, nepopiratelně to byly ty, které jim patřily. Eugeo se nevěřícně zadíval na svého kamaráda: „Kirito, jak jsi to věděl bez použití Posvátných umění…?“
„Došlo mi, že naše meče sem přinesli jako poslední, takže budou nejblíže dveřím,“ pokrčil Kirito rameny. Normálně by měl v podobné situaci hrdý a dětský úšklebek, ale teď se zamyšleně díval na svůj meč. Pak vydechl, uvolnil se a došel si pro černou koženou pochvu.
Na malinkatý okamžik se zarazil, ale hned ho sundal z držáku na zdi. Do druhé ruky chytil Meč modré růže a hodil ho Eugeovi. Ten se rychle natáhl, aby ho chytil, a v zápěstích ucítil známou váhu.
Od své čepele nebyl oddělen ani dva dny, ale i jeho překvapil náhlý nával pocitů a úlevy, když pochvu sevřel oběma rukama.
Co se jim doma povedlo setnout Gigas Cedar, byl Meč modré růže stále po jeho boku. Pomohl jim v několika zásadních chvílích, například v turnaji v Zakkarii nebo vstupní zkoušce na Akademii – a i když porušil Seznam tabu a usekl Humbertovi paži.
Jestli církev Axiom shromažďuje mocné meče už po celá staletí, pak je zázračné štěstí, že Meč modré růže nerušeně spal v té jeskyni. Byl to osud – důkaz, že je jejich cesta za znovuzískáním Alice správná…
„Nestůj tam tak zasněně, připni si ho už,“ pokáral ho Kirito. Eugeo se vzpamatoval ze zamyšlení a všiml si, že jeho kamarád si už pochvu k opasku připnul. Nemotorně se usmál a napodobil ho, pak spokojeně poplácal jílec. Draze vypadající zbroje poblíž u sebe měly i jmenovky s impozantními jmény jako Zbroj tisíce blesků a Plátová zbroj zemětřesení.
„…Co ty na to, Kirito? Je tu tolik brnění, že určitě najdeme nějaká, která nám padnou.“
„Ne, nikdy dřív jsme brnění neměli. Lepší bude nezkoušet něco, na co nejsme zvyklí. Vezmeme si jen nějaké oblečení tamhle,“ odpověděl a ukázal na konec řady brnění, kde byla spousta barevného oblečení. Eugeo se podíval na svou školní uniformu, která byla po dvou dnech používání, po boji proti Eldriemu a následném úprku celá špinavá a roztrhaná.
„Máš pravdu. Tohle už brzy nebude oblečení, ale hadry.“
Dvojice světelných elementů nad nimi začala pohasínat. Eugeo přestal doufat v to, že by si oblékl zbroj, a raději se probíral draze vypadajícími látkami, až našel košile a kalhoty, které pro ně byly tak akorát. Otočili se k sobě zády a převlékli se.
Eugeo protáhl ruce tunikou barvy pařížské modře, velmi podobné odstínu jeho školní uniformy, a podivoval se jemnosti její textury. Otočil se – Kirito přejížděl rukama po černé látce a reagoval podobně jako on.
„…Tohle oblečení má určitě taky nějaký zvláštní původ. Snad zastaví útoky Rytířů jednoty.“
„Moc v to nedoufej,“ zasmál se Eugeo, pak ale zvážněl. „Takže… půjdeme?“
„Jo… půjdeme.“
Otočili se ke vchodu. Zatím šlo všechno tak hladce, že z toho až měli špatný pocit – a ten se měl brzy naplnit. Odhodlaně se na sebe podívali, byli připraveni na všechno, a každý chytil kliku jedné strany dveří. Eugeo tu napravo a Kirito nalevo.
Lehce zatáhli, dveře se otevřely jen na škvírku a…
Duk-duk-duk! Několik kovových šípů se zarylo do vnější strany silných dveří.
„Uá!“
„Co to…?“
Zasažené dveře se otevřely ještě více a odhodily Eugea s Kiritem na zem.
Na odpočívadle na vrcholku velikého schodiště na druhé straně vstupní haly byl rytíř v povědomé červené zbroji. Zrovna do luku vysokého jako on sám přikládal nové šípy – rovnou čtyři najednou. Byl to ten Rytíř jednoty, který je na drakovi pronásledoval růžovou zahradou.
Mezi nimi a Rytířem bylo asi třicet melů. Na meč to byla příliš veliká vzdálenost, ale mistr lukostřelec z té vzdálenosti mohl zasáhnout s dokonalou přesností. Nebudou mít ani čas tasit meče, natož se pak vzpamatovat z pádu a přeběhnout do bezpečí za zdmi.
To proto jsem chtěl brnění! Mohli jsme mít štíty! Protestoval Eugeo ve své hlavě. Rytíř začal natahovat tětivu.
Jaképak uniknout poranění. Musí se snažit vyhnout se smrtícímu zásahu, nebo alespoň takovému, kvůli kterému by nemohli pokračovat.
Eugeo se upřeně díval na směr čtyř šípů. Tupé stříbrné špičky se zdály být zaměřené ne na jejich srdce, ale na nohy. Cardinal zřejmě měla pravdu v tom, že Rytíři je měli zajmout živé, ne mrtvé. Ale z jejich perspektivy to bylo skoro to samé.
Tětiva luku Rytíře jednoty zaskřípala.
Chvilka ticha, ve kterém jako by se zastavilo všechno až na čas.
Pak to prolomil Kiritův hlas: „Burst Element!“
Bylo to tak rychlé, že Eugeo v té chvíli ani pořádně nezaslechl, co jeho kamarád říká. Došlo mu to, až když uviděl, co se stalo.
Jeho zorné pole zcela zbělalo. Silné světlo, připomínající samotný Solus, zaplnilo místnost. Šlo o jednoduché kouzlo uvolňující světlo, jeden z elementů, které tvořily základní Posvátná umění elementů, ale Kirito element přece nepřivolal. Tak kde se…?
Ach. Je tu celou tu dobu – světelný element, kterým osvětlili zbrojnici. Od té doby se tu vznáší a čeká na příkaz, díky kterému bude užitečný. Kirito jednoduše řekl povel elementům nad jejich hlavami, čímž vytvořil náhlý výbuch světla.
Tohle i to, jak v boji proti Eldriemu hodil ty střepy ze sklenice, krásně dokazují, že má talent na využívání všeho, co je poblíž, pomyslel si Eugeo. Přiměl nohy k pohybu a skočil doprava.
O půl vteřiny později uslyšel nepříjemný zvuk toho, jak kovové šípy narazily do kamenné dlažby v místech, kde ještě před chviličkou byl i on sám. Chtěl dál pokračovat k bezpečí zdi, ale uslyšel, jak Kirito zakřičel: „Dopředu!“
Hned pochopil, co má Kirito v plánu, a vyrazil – ne příčně, ale přímo dopředu. Světelné elementy vybuchly za jejich hlavami, takže zdroj světla neviděli přímo, ale Rytíř jednoty ano. Mají několik vteřin s protivníkem, který nevidí.
Světelné elementy mají v porovnání s mrazivým či tepelným elementem malou útočnou sílu – nejčastěji se vlastně využívají v léčivé magii – ale pokud jste je použili tak, aby osvětlily zbraň, mohly protivníka oslepit. Na Akademii jim v hodinách řekli, že čistě teoreticky by v boji měli proti světelnému elementu použít jeho protějšek, temný element.
Rytíř jednoty, mistr meče i Posvátných umění, by něco tak základního měl samozřejmě znát, takže se nemohli spoléhat na to, že trik s oslepením od světelného elementu vyjde dvakrát. Tohle je jejich první a jediná šance, jak zmenšit vzdálenost mezi sebou a útočníkem na dálku.
Kirito Eugeovi neustále opakoval, že jádrem Aincradské školy je rychlé přizpůsobení se a chytrá reakce. Je to opačný způsob myšlení než ve škole Vysoké Norkie, která se soustředí na ladný a půvabný pohyb. A aby se dokázal soustředit a aplikoval učení Aincradské školy, musel myslet na její tajné motto: „Stay cool.“
Eugeo vystřelil za svým kamarádem tak rychle, jak jen mohl, přitom tasil Meč modré růže z pochvy po levém boku. Těsně poté se světelný element vyčerpal a světu se navrátily správné barvy. Byli už venku ze zbrojnice a nacházeli se v hale. Rytíř jednoty stál klidně na schodišti na druhé straně místnosti ve výšce asi dvaceti schodů.
Stále vypadal částečně oslepen, přesně jak čekali. Ruku měl u hledí své tmavě červené helmy a jeho hruď se lehce kymácela.
Naštěstí neměl Rytíř, na rozdíl od Eldrieho, po boku meč. Jít bojovat do nějaké budovy a mít jen luk, to bylo odvážné a sebejisté. Zřejmě věřil, že než se k němu přiblíží, zasáhne je do nohou s dokonalou přesností.
Eugeo měl sice chladnou a jasnou hlavu, ale i tak v něm zažehla jiskra hněvu.
Pane Rytíři, jste přesně jako Raios – pyšný, nadutý a dokonale si jistý svou pravdou. Věříte, že díky tomu na vás nikdo nemá. Ale to bude vaším koncem. A já se postarám o to, abyste si to uvědomil!!
Rozběhl se po schodišti nahoru, hnala ho ta neznámá emoce. Jeden schod, dva a na třetím…
Rytíř odtáhl ruku od hledí helmy a rychle ji dal za záda, odkud z toulce vytáhl další kovové šípy. Vlastně vytáhl úplně všechny.
Když si je přendal dopředu, uviděl Eugeo, že jich má v ruce aspoň třicet. Než ale mohl začít přemýšlet nad tím, co s tolika šípy bude dělat, přiložil je Rytíř všechny po délce vodorovně natočené tětivy.
„Co…?!“
Eugeo zalapal po dechu a zastavil se na třetím schodu. Přece nemůže být možné vystřelit třicet šípů z jedné tětivy najednou a ještě doufat, že poletí přesně.
Uslyšel skřípání kovu. Po zádech mu přejel mráz, když si uvědomil, že ten zvuk vydávají šípy, které se postupně poddávají silnému úchopu. Kirito se zastavil napravo od něj, nevěděl jistě, co Rytíř skutečně zamýšlí. Byl to zoufalý bluf, anebo vážně chtěl…?
Celý luk sebou škubl a skřípání bylo ještě hlasitější.
„Zpátky a doleva!“ zakřičel Kirito.
Vzduch zabrnkal a pak zapraskal, když tětiva nakonec praskla. Ale třicet šípů namířených do půlkruhu vyletělo, smrtící stříbrný déšť, který na ně padal shora.
Eugeo se odrazil tak silně, že si myslel, že si tak zlomí nohu. Hodil sebou doleva a podél těla držel meč jako štít.
Kdyby Rytíř viděl dokonale, byli by oba prošpikováni skrz naskrz. Jeden šíp zasáhl Meč modré růže a se zařinčením se odrazil. Další zachytil lem Eugeových kalhot, jiný mu serval kůži na boku, další škrtl o jeho levou tvář a uřízl mu několik pramínků vlasů.
Když narazil ramenem do podlahy, podíval se dolů, ve zlé předtuše zaťal zuby. Když si uvědomil, že to zase tak hrozné není, podíval se na Kirita, který skočil na druhou stranu.
„Kirito! Není ti nic?“ zakřičel. Jeho kamarád s černými vlasy vypadal trochu otřeseně. „N-ne, kupodivu ne. Vlastně myslím, že mi jeden projel mezi prsty u nohou.“
Eugeo uviděl šíp ve špičce Kiritovy levé boty, hrot vykukoval z podrážky. Vydechl, byl vděčný za to, jaké má jeho kamarád rychlé reflexy a fantastické štěstí.
„…To bylo těsné…,“ zalapal po dechu a přinutil se postavit.
Rytíř jednoty na odpočívadle vypadal nejistě. Toulec měl prázdný, tětiva jeho luku praskla a její dva cáry volně visely dolů. Lukostřelec nemohl zažít horší ztrátu. Ale tohle byl Rytíř jednoty, ne někdo, koho si mohli dovolovat podceňovat a nebo snad litovat.
„…Jdeme,“ zamumlal Eugeo a udělal krok nahoru.
Ale Kirito natáhl ruku a zastavil ho, pořád držel šíp, který si vytáhl z boty. „Počkej… ten Rytíř sesílá Posvátné umění…“
„Co?“
Eugeo se odmlčel a zaposlouchal se. Byli mimo útočný dosah, takže musí zareagovat jakýmkoli kouzlem opačného elementu. Soustředil se na hlas vycházející z kovové helmy Rytíře. Zaříkávání bylo rychlé, ale díky studiu v knihovně rozeznal slova.
Ale přímo to umění neznal. Neslyšel příkaz Generate, který by identifikoval typ vyvolávaného elementu, a tak neměl, jak umění šikovně zmařit.
„O-ou, tohle je zlý,“ zaúpěl Kirito. „To není elementální umění, je to Dokonalé ovládnutí zbraně.“
Jakmile to dořekl, dokončil Rytíř zaříkávání a jasným a pronikavým hlasem řekl: „Enhance Armament!“
Obě části prasklé tětivy se náhle rozhořely oranžovým plamenem. Oheň hned tětivu spálil, a když se dostal až k tělu luku, začala zbraň barvy mědi rychle hořet červeným plamenem.
Ačkoli byl Eugeo na úpatí schodiště, musel odvrátit tvář od tepla, které ho pálilo na kůži. Oheň plápolající na luku obalil i Rytíře jednoty, vypadalo to, že Rytíř hoří.
To celé Eugea tak překvapilo, že si nebyl jistý, jak se zachovat. Má předpokládat, že i když použil Rytíř Dokonalé ovládnutí zbraně, stále je výrazně oslaben tím, že nemá šípy – a měl by tedy Eugeo zaútočit? Nebo to, že Rytíř všechny šípy použil, znamenalo, že luk v tomhle stavu ani žádné šípy nepotřebuje?
Eugeo se krátce podíval na svého kamaráda, aby zjistil, jak reaguje. Kirito neběžel dopředu, ani neustupoval, stál na místě s vytřeštěnýma očima a širokým úsměvem na rtech.
„Tohle je úžasný… chci vědět, z čeho ten luk je.“
„Na to teď není čas!“ odvětil Eugeo a potlačil chuť trefit kamaráda do ramene. Mohli použít nově naučené Dokonalé ovládnutí, ale jejich protivník nebude čekat – určitě zaútočí, než dokončí zaříkávání. Měli začít se zaříkáváním ve stejnou chvíli jako on, aby mohli umění použít.
Eugeo sledoval protivníka, aby mohl včas zareagovat na útok, ale Rytíř neútočil. Chytil hořící luk jen do jedné ruky, aby druhou mohl zvednout hledí.
Tvář měl skrytou ve stínu plamenů, ale Eugeo i tak vycítil ocelový pohled, stejně ostrý jako ty šípy. Rytířův hlas byl tak tvrdý, že se skoro ani nezdál být lidský.
„Už jsou to dva roky, co jsem naposledy rozžehl plameny svého Luku vzplanutí. Vskutku máte schopnosti na to, abyste se vyrovnali Eldriemu Synthesis Thirty-One, hříšníci. Vaše zločiny se ještě zhoršily. Nečelili jste mu v čestném souboji, ale svedli jste ho nečistými temnými uměními!“
„Te-temnými uměními?“ zalapal po dechu Kirito.
I Eugea to šokovalo, hned zavrtěl hlavou. „N-ne! Žádnou temnou magii jsme nepoužili! Jen jsme mluvili o té době, než se Eldrie stal Rytířem jednoty…“
„Než se stal Rytířem?! My nemáme minulost! Poté, co jsme byli povoláni z nebes, jsme byli zářivými Rytíři jednoty, ničím jiným!!“ zakřičel, jeho hlas zněl ocelově, jak se odrážel od schodiště.
Eugeo zadržel dech. Cardinal jim řekla, že Rytíři jednoty nemají přístup ke vzpomínkám z doby před rytířstvím. Takže tenhle červený rytíř byl také veden k víře, že byl povolán z nebeské říše.
Kdyby dokázali stimulovat vzpomínky blokované jeho Pietním modulem, mohli by otřást i jím, ale vzhledem k tomu, že ani neznali jeho jméno, to nebylo možné. Nemohli ho zastavit stejně jako Eldrieho.
Rytíř stál v moři vzdušných jisker z luku a promluvil hlasem, který místností projel jako blesk. „Bylo mi přikázáno vás zajmout živé, a tak vás nemohu změnit na prach, ale teď, když jsem uvolnil moc Luku vzplanutí, vězte, že nejspíš ztratíte paži nebo dvě! Uvidíme, jestli svými křehoučkými čepelemi dokážete odrazit plameny odsouzení a dostat se až ke mně!“
Zvedl luk a dal pravou ruku do míst, kde by správně měla být tětiva. Stiskl prsty k sobě, ale nic v nich neměl. Přece to nemohlo znamenat, že…
Divoké plameny se shromáždily před lukem, přetvořily se do tvaru šípu. Hořící červený projektil se leskl ohromnou silou. Eugeo cítil, jak se mu napínají všechny svaly v těle.
„Nemá tětivu, nemá střelivo, takže pohodička,“ zamumlal Kirito.
Eugeo se k němu otočil, brada se mu div netřásla: „Máš plán?“
„Myslím, že nemůže střílet víckrát hned po sobě. Nějak zastavím tu první střelu a ty na něj zaútočíš.“
„Ty… myslíš…?“
Takže pokud může střílet jeden ohnivý šíp za druhým, jsme v pytli. Ale i když má jen jeden, neznamená to, že to stačí, aby nás tím porazil? Jak se mu chce Kirito bránit? Přemýšlel Eugeo, ale na to už nebyl čas.
„Fajn,“ souhlasil. Jestli Kirito říká, že ho zastaví, udělá to. Tohle bylo realističtější, než když tvrdil, že setne Gigas Cedar.
Oba si připravili meče a ve tvářích měli odhodlání, což pobídlo Rytíře jednoty k tomu, aby napjal neviditelnou tětivu.
Teplo olizující Eugeovy tváře zesílilo. Plameny z Luku vzplanutí stoupaly vysoko ke stropu nad odpočívadlem a zabarvovaly mramor do černa.
Kiritův pohyb byl náhlý. Vyrazil bez křiku, bez velkého odrazu, jako list stromu chycený v prudké řece. Eugeo se vydal za ním o jeden nádech později.
Zatímco běželi po schodech, všiml si světle modrého světla v dlani svého kamaráda v místech, kde volně držel meč. Eugeo neomylně rozpoznal odstín mrazivého elementu. Kirito ho musel přivolat, zatímco k nim Rytíř mluvil.
Když byli v půlce schodiště, tedy asi u desátého schodu, měl Rytíř tětivu napnutou na maximum. Tehdy se z Kiritových úst vyřítil rychlý proud příkazů: „Form Element, Shield Shape! Discharge!“ [Formovat element, tvar štítu. Vypustit.]
Vymrštil levou ruku a s ní řadu pěti elementů, maximálního množství, které můžete na jedné ruce generovat najednou. Modré body vytvořily řadu velkých kulatých štítů a jeden po druhém zaplnily prostor mezi Kiritem a Rytířem jednoty.
Rytíř znovu promluvil pohrdavě: „Směšné! Probodni ho!!“
S výkřikem jako dechem ohnivého draka ohnivý šíp – ačkoli vypadal spíše jako kopí – vyrazil kupředu.
Trvalo jen chvilku, než ohnivé kopí narazilo do Kiritovy řady štítů.
První štít se hned zlomil a jeho úlomky se změnily v páru.
Druhý a třetí praskly, než to chlapci vůbec zaslechli.
Čtvrtý štít změkl a pokroutil se v prostředku, kde ho šíp zasáhl, nakonec byl ale také zničen. Teprve u pátého a posledního štítu se ohnivé kopí zastavilo a všechno zbarvilo do ruda.
Eugeo během toho všeho stále běžel po schodech. Nemohl zpomalit, když jeho kamarád dělal něco tak šíleného.
Eugeo se zaťatými zuby sledoval, jak se ohnivé kopí dotklo pátého štítu a konečně trochu zpomalilo svou hrozivou rychlost. Vzduchem létaly jiskry, jak se projektil snažil rozbít překážku opačného elementu.
„?!“
Eugeo vytřeštil oči. Na okamžik to vypadalo, jako by ohnivé kopí na druhé straně průsvitné ledové zdi změnilo tvar. Narostl mu černý zobák a roztáhlo křídla, jako nějaký velký dravec…
Ale než stihl i jen zamrkat, poslední štít popraskal a roztříštil se.
Přejelo přes něj planoucí teplo, vysušilo mu vzduch v plicích. Ohnivé kopí, fénix, pokračovalo už konečně bez překážek dál ke Kiritovi.
„Jááááh!!“ zařval Kirito divoce. Napřáhl se svým černým mečem dopředu.
Určitě se toho ptáka nepokusí přeříznout, pomyslel si Eugeo. Kiritova čepel se vydala po nečekané trase. Rychleji, než ji oko mohlo stačit sledovat, se točila kolem osy jeho zářících prstů jako mlýnské kolo.
Ale rychlost rotace byla neobvyklá. Zvládal točit prsty, čepel se proto pohybovala tak rychle, že byla celá rozmazaná, jako by se také stala průsvitným štítem zahrazujícím cestu.
Hlava fénixe se střetla s šestým štítem.
Ozval se výbuch, možná i zuřivý jekot ptáka – a pak točící se čepel rozsekala ohnivý projektil, který projel pěti ledovými štíty, na kousky. Kamkoli kousky dopadly, tam vybuchly, a ne zrovna málo jich dopadlo na Kirita.
Eugeo uviděl, jak tělo jeho kamaráda letí vzduchem, jako by ho něco trefilo, a vykřikl: „Kiritóóó!!“
A ačkoli byl Kirito zasažen jiskrami a plameny, zakřičel v odpověď: „Nezastavuj se, Eugeo!!“
Eugeovo chvilkové zaváhání bylo pryč, vyrazil kupředu. Kirito by se nezastavil a nevzdal by se v téhle situaci onoho jednoho úlomku naděje. Udělal, co řekl, že udělá. Teď je řada na Eugeovi.
Schody v podstatě vyletěl, proběhl kolem těla kamaráda, které bylo napravo od něj ve vzduchu. Jakmile se dostal přes poslední zbytky vznášejícího se ohně, byli odpočívadlo a Rytíř jednoty na něm přímo před ním.
Rytíř jistě nečekal, že by někdo unikl útoku jeho Dokonalého ovládnutí zbraně bez zranění. Tvář měl stále skrytou pod helmou, i na tuhle vzdálenost, ale Eugeovi přišlo, že vycítil Rytířovo překvapení. Na druhý projektil nebylo dost času. Neměl meč a připustil, aby se protivník dostal blízko.
Teď jsi prohrál!! Pomyslel si Eugeo vítězně a zvedl Meč modré růže vysoko do vzduchu.
„Nezahrávej si se mnou, chlapče!!“ zavrčel Rytíř, jako by četl Eugeovy myšlenky.
Jeho chvilkové překvapení bylo pryč a červenou těžkou zbroj obklopila čirá bojová zuřivost. Zvedl levou ruku vysoko nad hlavu, stále v ní držel hořící luk, a plameny znovu vzplanuly kolem jeho pěsti.
Dáááh!!“ zaječel a mrštil pěstí hořícím vzduchem dopředu.
Co teď?!
Eugeo už byl v dosahu, kdy ho zbraň mohla zasáhnout, ale hlavou mu rychlostí světla projela řada výpočtů.
Je to pěst proti meči, takže co se vzdálenosti a síly týče, měl výhodu v obojím. Jeho protivník má ale výhodu terénu. Už tak byl velmi vysoký a jeho pěst přicházela z ještě přidané výšky těch tří schodů mezi nimi. Vydrží tenounký Meč modré růže takový nápor? Měl by uhnout ke straně, vyběhnout na odpočívadlo a pak znovu zaútočit?
Ne. Eugeův kamarád a mistr Aincradské školy mu kdysi řekl V tomhle světě je zásadní, co vkládáš do svého meče. A je na tobě, abys zjistil, co to něco je.
Eugeův mentor, Gorgolosso, Kiritova mentorka, Sortiliena, a dokonce i arogantní a zbabělí aristokraté Raios a Humbert měli něco, co jejich čepelím dodávalo sílu. Ale Eugeo věděl, že on své něco stále ještě hledá. Trénoval tolik jako ostatní a naučil se mnoho pokročilých technik, ale stále nenašel, co by do svého meče vložil, aby ho odlišil od ostatních. Nenarodil se jako šermíř – možná to něco ani nikdy nenajde.
Ale právě teď se nemůže podvolit síle Rytíře jednoty a dovolit, aby se jeho zbraň stáhla. Už nemá čas na trénink a získávání zkušeností. Teď je na čase dosáhnout svého cíle. Teď je na čase osvobodit Alici z její nové identity Rytíře jednoty.
Alice.
To bylo to jediné, na čem záleželo. Sledoval, jak ji před osmi lety v letní den odvlekli v řetězech. A teď konečně nadešel čas ji zachránit. Všechen jeho trénink s mečem a v Posvátných umění byly právě pro tuhle chvíli.
Prosím, dej mi sílu. Pořád se toho musím mnoho naučit a možná se nehodím, abych měl meč jako ty… ale teď se nemůžu zastavit a ustoupit!
S Mečem modré růže zdviženým vysoko do vzduchu se Eugeo stočil a trochu ustoupil. Téměř průsvitná čepel začala jasně modře zářit, to byla barva aincradského svislého útoku.
„Ááááá!“ zahřměl a pak švihl mečem. Čepel se vyřítila kupředu se zvláštním zvukem specifickým pro ultimátní techniky a srazila se s hořící pěstí Rytíře jednoty.
Nárazová vlna modrého a červeného světla se rozeběhla do stran, roztrhla červený koberec na schodech a tkané tapiserie na zdech. Pěst a meč se zastavily, zůstaly propojené ve vzduchu.
Rukavice zbroje a plochá strana čepele zaskřípaly. Eugeo shromažďoval všechnu svou sílu v naději, že techniku dokončí, ale Rytířova pěst byla nehybná jako balvan – ačkoli se nezdálo, že by meč přemáhal. Z helmy se ozvalo hluboké zavrčení a do pěsti byla vložena větší váha.
Ten šachmat trval ale jen několik vteřin. Plamen z Luku vzplanutí v Rytířově ruce začal olizovat Meč modré růže. Světlo podél čepele začalo poblikávat, jako kdyby ho plameny dusily. Pokud Svislé seknutí nedokončí, jeho meč bude odstrčen a do něj vrazí hořící pěst.
„Grr…uááách…!“
Eugeo v pokusu dokončit seknutí shromáždil všechnu svou sílu těla i vůle. Ale plameny jen zesílily. Čepel se začala zahřívat a červenala.
Ačkoli si to dříve neuvědomil, vzpomínky meče, které viděl ve Velké knihovně, říkaly, že má Meč modré růže ledovou podstatu. To by mohlo znamenat i to, že je slabý proti mocným plamenům, tedy opačnému elementu. Pokud tohle bude ještě chvíli pokračovat, dost možná ubude podstatná část Života zbraně.
Ale na druhou stranu element meče mohl znamenat i to, že je možné překonat protivníkovy plameny.
Byl jsi kován v ledových bouřích na vrcholku Pohoří na Kraji už od dní stvoření světa. Nedovol, aby tě teď taková svíčička roztopila! Křičel Eugeo v mysli.
Meč zareagoval. V obou rukách, té hlavní, kterou držel jílec, i podpůrné, kterou podepíral hrušku, hned ucítil pichlavé zamrazení. Nezdálo se mu to – drobné růžičky vyryté na záštitě byly zahaleny bílou jinovatkou. Ojínění postupovalo, vypadalo jako úzké révy, které šplhaly po čepeli a ničily plameny čepel olizující.
A tím to neskončilo. Bílé révy ledu obrůstaly Rytířovu pěst tam, kde se dotýkala meče, zaháněly plameny, které červenou rukavici obklopovaly, a šířily jinovatku dál…
„Hrrrng…,“ zavrčel Rytíř, náhlý mráz ho překvapil. Ve chvíli, kdy Eugeo vycítil, že postoj jeho protivníka zakolísal, vypustil všechnu tu sílu, kterou dosud shromažďoval.
S jekotem, ze kterého div nepraskaly ušní bubínky, se meč zabořil dopředu a odstrčil levou rukavici Rytíře dozadu. Naneštěstí se špička meče jen těsně netrefila do protivníkova těla. Zatímco meč klesal vzduchem, zamířil Rytíř prázdnou pravou pěstí na Eugea. Nehořela jako ta druhá, ale pokud ho ta pěst pevná jako kámen zasáhne, odhodí ho na úpatí schodiště.
Eugeo ale divoce zakřičel a jeho meč poskočil nahoru.
„Uráááá!“
Ani nejhřmotnější muži nemohli jen silou provést okamžitý obrat setrvačnosti – až už vůbec ne když byl Meč modré růže těžší než ocelový meč stejné velikosti. Jen technika meče mohla takového efektu dosáhnout – dvojúderný útok Aincradské školy, Svislý oblouk.
Čepel obkreslila tvar podobný runě Posvátných umění „V“ a zabořila se do prsního plátu Rytíře jednoty. Z tmavě rudého kovu vystříklo trochu červené tekutiny. Špička jeho meče okusila maso – ale jenom trošičku.
Rytíř se zakymácel směrem dozadu, ale napjal nohy, aby odskočil. Pokud by Eugeo dovolil protivníkovi vytvořit mezi nimi vzdálenost, dal by mu tím šanci zopakovat plamenný útok. Ale všechny ultimátní techniky Aincradské školy ponechaly jejich uživatele na několik vteřin po dokončení nehybné.
Kirito mu říkal, že pokud ty techniky chce používat, měl by vždy zvážit, jak tu obří dobu slabosti vynahradí. Pokud útok úspěšně dopadl, nebyla chvíle nehybnosti problém, ale pokud byl zablokován nebo odražen – anebo jako v tomto případě dopadl, ale protivníka zcela nezastavil – vydá se všanc možnosti osudového protiútoku.
Znehybnění po použití techniky se nedalo vyhnout, nezmírnila ho ani mentální příprava. Minimalizovat risk šlo jen triky, jako třeba že hned po použití útoku zaútočil na protivníka spojenec, anebo vypuštění větrných elementů, které odvály protivníka o něco dále – takové věci. Ale Kirito spadl až do haly a na seslání Posvátných umění neměl Eugeo čas. Zbývala jen jediná možnost.
Eugeo použil veškerou sílu svalů i vůle, aby během druhé poloviny Svislého oblouku pozměnil pohyb Meče modré růže. Normálně skončil útok vysoko vlevo, ale on meč přitáhl zpět tak, že se mu teď téměř opíral o rameno. Násilná změna trasy čepele způsobila, že modré světlo rychle vymizelo, ale útok už byl stejně v podstatě ukončen.
A když se Meč modré růže zastavil nad jeho ramenem, Rytíř skočil. Odpočívadlo bylo prostorné, kdyby ustoupil k zadní stěně, nejspíš by si mohl připravit další ohnivé kopí, zatímco by byl Eugeo paralyzován. Kdyby to Eugeo dovolil, nemohl by se mu ubránit.
Poslední možností, jak překonat chvilkovou paralýzu, bylo navázání jedné ultimátní techniky na druhou. Pokud se postoj na konci jednoho útoku shodoval se začátkem jiného, mohl útoky navázat hladce a bez prodlení. Toto ultimátní umění kombinační techniky bylo tak náročné, že i Kirito ho zvládl jen v polovině případů.
„…Uháá!!“
Eugeo zařval a ze všech sil se soustředil na aktivaci nové techniky. Meč jasně zazářil, jeho tělo vyrazilo kupředu, jako by ho někdo strčil, meč se zprava nahoře rozletěl k Rytíři jednoty. Byl to jednoúderný útok Příčné seknutí.
Rytíř vytřeštil oči.
Bolest v Eugeově pravém oku a rotující červená posvátná písmena z doby, kdy se pokusil zaútočit na Raiose, se znovu neobjevily. Vůbec nepochyboval, ani nezaváhal. Eugeovo celé bytí bylo poháněno jen jedinou myšlenkou – rozseknout protivníka, který byl přímo před ním.
Meč modré růže zasáhl Rytíře přímo do pravého ramene. Plát na rameni se rozsekl, což způsobilo tupý a těžký náraz, který vystoupal až do Eugeovy ruky. Byl to pocit meče v jeho ruce, který rozřezával svaly a maso, aby rozdrtil kost.
Rytíře jednoty to odhodilo na zem, dopadl přímo na záda. Od ramene k prsu byl hluboce poraněn.
„Gkch!“ zalapal po dechu, hlas měl tlumený helmou. Z krku jeho brnění vystříkla krev červenější než jeho zbroj.
To bylo podruhé, co Eugeo někoho sekl, a přesto cítil, jak se mu v hrdle zatajil dech. Z toho pocitu v pravé ruce se mu sevřelo cosi na spodku žaludku, ale dělal, co mohl, aby to potlačil.
Meč modré růže, v jakési součinnosti s Eugeovými emocemi, znovu začal mrazit, všechnu krev na čepeli změnil na led, který zmizel a zanechal meč čistý. I poranění na Rytířově rameni teď bylo bílé od jinovatky, která chytala kapičky krve a udělala z nich malé rampouchy.
„Rrrgh…,“ zavrčel Rytíř, zvedl k zranění levou ruku s lukem. Eugeo znovu pevně sevřel jílec – pokud začne Rytíř jednoty odříkávat nějaké Posvátné umění, bude ho muset zase udeřit. Zkušený léčitel by se dokázal vyléčit za pomoci všech dostupných zdrojů v okolí a zastavit ho mohl jen tak, že by mu zaútočil na hrdlo nebo odsekl paži – anebo možná zcela ukončil jeho život.
Ale Rytířova levá pěst byla zcela zmražená. Když si uvědomil, že ani nedokáže pustit luk, vzdal se naděje, že se sám vyléčí. Elementální Posvátná umění bylo třeba provádět za doprovodu jemných pohybů prstů. Rytíř jen zklamaně vydechl a těžce pustil paži na zem.
Eugeo nevěděl jistě, co dělat dál. Ledový efekt Meče modré růže zastavil protivníkovy plamenné útoky, ale také uzavřelo ránu a zastavilo krvácení. Rytíř prozatím nemohl bojovat, ale ani nezemře. Pokud ho tu nechají, jeho ruka nakonec roztaje a pak se bude moci vyléčit a dál je pronásledovat.
Proto jen stál na místě a nejistě zatínal zuby. Jako první promluvil Rytíř.
„…Chlapče…“
Ačkoli teď mluvil chraplavě, stále to znělo, jako by vydával rozkazy. Eugeo se napjal, ale jen do chvíle, než uslyšel zbytek Rytířovy věty.
„Jak se jmenuje ta první technika, již jsi použil…?“
„…“
Eugeo chvíli váhal, ale pak otevřel vysušené rty a odpověděl: „…To byl dvojúderný útok Aincradské školy, Svislý oblouk.“
„Dvoj…úderný,“ zopakoval Rytíř a odmlčel se, ale pak se zeptal: „A ty… co jsi udělal ty…?“
Jeho helma zaskřípala a Eugeo se na okamžik ohlédl přes rameno. Byl tam Kirito, pomalu vycházel po schodech. Černé oblečení měl sem tam ožehnuté, držel si levou paži a pravou nohu táhl za sebou.
„Kirito… jsi zraněný?!“
Jeho kamarád se slabě usmál. „Jsem v pohodě. O nejhorší popáleniny jsem se už postaral. Pane Rytíři, já jsem předvedl obranný manévr Aincradské školy, zvaný Roztočený štít.“
„…“
Rytíř se podíval ke stropu, helma zacinkala. Mlčel. Když po několika vteřinách znovu promluvil, zdálo se, že spíše než k Eugeovi nebo Kiritovi mluví sám k sobě.
„…Cestoval jsem z jednoho kraje Lidského světa na druhý… a viděl jsem i to, co je za ním… ale teď jsem zjistil, že existují techniky a školy, které jsem doposud neznal… cítím, že ve vaší škole je skutečná disciplína a zkušenosti. Když jsem vás obvinil z toho, že jste používali temná umění, abyste svedli Eldrieho z cesty… zřejmě jsem se mýlil.“
Jeho helma znovu zaskřípala, podíval se na Eugea. „…Povězte mi… svá jména.“
Eugeo se krátce podíval na Kirita a odpověděl: „…Jsem šermíř Eugeo. Druhé jméno nemám.“
„Já jsem šermíř Kirito.“
Rytíř přikývl, vychutnával si ten zvuk. Pak k jejich překvapení řekl: „…Několik Rytířů jednoty na vás čeká ve Velké hale dušího světla v padesátém patře Katedrály. Mají příkazy vás nezajmout živé, naopak… Pokud se s nimi pokusíte utkat přímo, okamžitě vás zničí.“
„Páni… hele, vážně byste nám měl něco takového říkat?“ přerušil ho Kirito.
Ale Rytíř se zřejmě usmál (ačkoli to přes tu helmu téměř neviděli) a zamumlal: „Nedokázal jsem splnit úkol, který mi Administrátorka dala… a tak budou má zbroj a zbraň Rytíře jistě zabaveny a já budu navždy zmrazen… A proto bych byl rád, než mě potká tak potupný osud, abyste… můj život ukončili vy.“
„…“
Eugeo s Kiritem nedokázali odpovědět. Rytíř pokračoval: „Není důvod váhat… v čestném boji porazili jste mě svými dovednostmi a odvahou…“
Ale jakmile se Rytíř formálně představil, veškeré překvapení, které Eugeo cítil, zmizelo.
„Jmenuji se… Deusolbert Synthesis Seven.“
Nebylo to jen tak nějaké jméno.
To jméno bylo posledních osm let vypáleno do Eugeovy duše. Bylo to jméno, na které by nikdy nemohl zapomenout. Jméno, které vyvolávalo lítost, zoufalství a hněv.
„Deusol…bert? Ty… ty jsi ten Rytíř, který…?“
Eugeovi přišlo, že jeho vlastní chraplavý hlas zní cize. Rytíř měl jinou barvu brnění a kovové tlumení hlasu helmou nic neprozradilo. Teď ale věděl, že Rytíř, který před ním leží na zemi, je přesně ten, který…
Eugeo zaklopýtal dopředu, jako by ho něco popostrčilo.
„Eugeo…?“ promluvil Kirito, ale světlovlasý chlapec ho téměř ani neslyšel. Naklonil se, aby se podíval na tvář za hledím helmy.
Helma musela být pod účinkem nějakého kouzla, protože i jen z několika desítek cenů byla Rytířova tvář stále skrytá v temnotě. Ale ačkoli Rytíř ztratil velkou část svého Života, jeho oči byly stále jasné, neztratily téměř nic ze své síly. Byly pronikavé a odvážné a mohly patřit jak mladému, tak i zkušenému muži.
Eugeův hlas zaskřípal z vyschlého hrdla: „Ukončit… tvůj život…? Čestný souboj…?“
Jeho pravá ruka zacukala, meč, který v ní držel, začal znovu vydávat chlad. Zbroj pod špičkou meče ojínila bílou barvou.
Uvnitř něj se vzedmula koule zuřivého horkého vzteku a on ji dostal ven společně se zakřičením.
„Spoutal jsi dívku… které bylo jen jedenáct… jedenáct let! – a připoutal ji k noze draka… a to si myslíš, že máš právo odejít čestně?!“
Zvedl Meč modré růže tak, že čepel stále mířila dolů.
Prorazí jí ústa toho Rytíře a jeho neomluvitelná slova, dokud se meč nedotkne podlahy, a tím to skončí.
Ale v ruce měl silnou bolest. Ta nepocházela z jeho pravého oka, ale z jeho hrudi. Byla to bolest toho, jak se ho někdo, někde, snažil zastavit.
Stál tam s mečem zdviženým, emocemi se mu třáslo celé tělo – dokud mu Kirito nepoložil dlaň na paži.
„…Proč… mě… zastavuješ, Kirito…?“ zavrčel ke svému kamarádovi, osobě, které věřil ze všech na světě nejvíc. Při tom jím zmítala bouře emocí, která ho možná zcela připraví o rozum.
Kirito ho pozoroval očima plnýma bolesti a pomalu zavrtěl hlavou.
„Ten muž už nechce bojovat. Neměl bys použít meč na někoho, kdo nebojuje…“
„Ale… ale on… to on vzal Alici pryč… On…,“ protestoval Eugeo jako vzdorující dítě, ale nějaká jeho část věděla, že Kirito má pravdu.
Rytíři jednoty konali jen dle příkazů církve Axiom – samotné pontifex. To církev, její zvrácené zákony a pořádek, které vládly světu – to církev vzala Alici pryč.
Ale ani krok zpět ho nezbavil touhy na pravdu zapomenout a prostě toho ležícího Rytíře rozsekat. To, že zjistil, jak svět skutečně funguje, ho nezbavilo let vzteku, bezmoci a viny, které si od toho osudného letního dne vystavěl.
Pletený košík u jeho nohou. Chléb a sýr ležící na zemi v písku. Led roztékající se na slunci.
Mdlý lesk řetězů, které spoutaly Aliciny modré šaty. A jeho nohy, nehybné, jako by se na místě změnily v kořeny.
…Kirito… Kirito.
Kdybys tam tehdy byl, zaútočil bys na něj, abys Alici zachránil, kdyby tohle bylo třeba. Udělal bys to, i kdybys vědět, že tě za to zatknou a taky budou vyslýchat.
Ale já to nedokázal. Alice byla moje jediná skutečná kamarádka, dívka, na které mi záleželo více než na komkoli jiném, ale jenom jsem se díval. Jenom jsem se díval, jak ji ten Rytíř, který tu teď leží před námi, svázal a odnesl.
Jeho mysl byla bouří, úlomky emocí a myšlenek přicházely a odcházely. Jeho paže se v Kiritově sevření třásla a zvedla meč ještě výše.
Ale to, co Kirito řekl, bylo tak ochromující, že to Eugea zastavilo.
„…Nemyslím, že si to pamatuje. Nepamatuje si, že vzal z Rulidu tvoji Alici… a ne proto, že by zapomněl, ale protože mu byla vymazána paměť.“
„Co…?“
Eugeo se ochromeně podíval na Rytířovu helmu.
Rytíř jednoty, který po celou tu dobu, kdy mu Eugeo držel meč nad hlavou, nehnul ani brvou, se teď přeci jen pohnul. Jeho levá pěst konečně rozmrzla. Otevřel ji a pustil luk, od ruky mu odletělo několik ledových úlomků. Zvedl ruku k poutkům helmy.
Zlověstná kovová struktura se otevřela vepředu a vzadu a s řinčením spadla z Rytířovy hlavy. Odhalila razantní a přísnou tvář muže, který vypadal, že je mu kolem čtyřiceti let.
Měl nakrátko ostříhané vlasy a husté obočí, obojí měl v leskle červené barvě podobné rzi. Můstek jeho nosu a linie úst byly rovné a pyšné, oči měl pronikavé jako ocelové hroty šípů.
Ale ty tmavé oči se chvěly, prozrazovaly jeho vnitřní souboj. Úzké rty se otevřely a vypustily hluboký a krásný hlas, který se vůbec nepodobal hlasu, který předtím vycházel zpoza helmy.
„…Ten černovlasý chlapec… má pravdu. Tvrdíš, že jsem spoutal mladou dívku a přivezl ji sem na drakovi? Nic takového si nepamatuji.“
„Ne… nepamatuješ…? Stalo se to jen před osmi lety,“ zamumlal Eugeo ochromeně. Napětí v jeho paži zmizelo. Kirito svou ruku odtáhl a dal ji pod bradu, přemýšlel.
„To proto byly vymazány… společně se vším předtím a potom. Hele, pane… ehm, sire Deusolberte, nebyl jste Rytíř jednoty, který chránil severní hranici Norlangarthu?“
„…To jsem vskutku byl. Norlangarthský severní distrikt sedm byl… pod mou jurisdikcí. Až do doby před osmi lety,“ odpověděl rytíř, mračil se, jak se snažil vzpomenout si. „A pak… v uznání mých úspěchů… jsem dostal tuto zbroj… a dostal jsem bezpečnostní úlohu tady v Katedrále…“
„A o jaké úspěchy šlo?“ zeptal se Kirito. Rytíř neodpověděl hned. Našpulil rty, jeho oči se potulovaly místností. Po krátké chvíli ticha Kirito pokračoval: „Řeknu vám, proč se nepamatujete. Váš úspěch byl to, že jste našel Rytířku jednoty Alici Synthesis Thirty – v malé vesničce daleko na severu, o které by se jinak nikdo v Centorii nikdy nedozvěděl. Administrátorka vám dala uznání za to, že jste Alici přivedl sem do věže, ale také vám musela odstranit vzpomínky na tu chvíli… a ten důvod jste před chvílí vysvětlil sám.“
Tehdy Kirito zřejmě přestal mluvit k Eugeovi a Rytíři a mluvil sám k sobě, rychlým hlasem říkal své vysvětlení.
„Říkal jste, že Rytíři jednoty nemají minulost, protože byli přivoláni z nebe. Jsem si jistý, že to vám řekla pontifex hned po tom, co jste se probral jako Rytíř, aby vás přesvědčila, že nemáte žádné předchozí vzpomínky. Ale aby se jí ten příběh nerozpadl, nesmí existovat vzpomínky nejen na vaši lidskost, ale ani na zrození dalších Rytířů. Přeci jen, kdyby se z hříšníka, kterého jste vy přivedl, stal druhý den Rytíř jednoty, nastal by chaos. To je asi největší slabina pontifex…“
Kirito se podíval dolů, přecházel sem a tam, rychle přemýšlel. Tenhle náhlý výbuch vysál Eugeovu zlost. Znovu se podíval na muže u nohou. Deusolbertova tvář byla podobně prázdná, přemýšlel nad těmi důsledky.
Jeho zlost a nenávist už byly pryč, ale pokud měl Kirito pravdu a všechny vzpomínky toho muže na Alici byly vymazány, pak možná musel Eugeo přijmout, jak se věci mají – že jsou všichni Rytíři jednoty jen pěšáky Administrátorky stojící ve středu církve Axiom. Skutečným nepřítelem, který mu ukradl Alici, změnil ji v Rytíře a vymazal jí vzpomínky, nebyl nikdo jiný než Administrátorka sama.
Deusolbert vycítil, že se na něj Eugeo dívá, a přestal se rozhlížet. Bylo nemožné říct, jaké emoce mužem zmítají, ale když nakonec promluvil, kolísal jeho hlas slabostí, která byla pro impozantního bojovníka nepředstavitelná.
„To… není možné… My Rytíři jednoty jsme před naším pasováním… nemohli být lidmi jako vy…“
„…“
Eugeo nenacházel slova. Místo něj promluvil Kirito.
„Krev z vašich zranění je stejně červená jako ta naše. A Eldrie se nechoval zvláštně proto, že bychom na něj seslali nějaká zlá umění. Bylo to proto, že jsme se snažili přimět ho vzpomenout si na vzpomínky, které mu byly vzaty… A vy se od něj nijak nelišíte. Nevím, jestli jste vyhrál Sjednocující turnaj čtyř císařství nebo jste spáchal nějaký zločin v Seznamu tabu, ale tak či tak, vzala vám Administrátorka důležité vzpomínky, vnutila vám do duše absolutní loajalitu církvi a udělala z vás Rytíře jednoty. A ať už je ten trest se zmražením cokoli, tak ve skutečnosti vám Administrátorka určitě jen pozmění vzpomínky a vymaže tenhle rozhovor. Klidně bych si na to vsadil.“
Mluvil chladně, ale i v Kiritově hlase byla jakási bezmocná frustrace. Rytíř si jí všiml, zavřel oči a nakonec zavrtěl hlavou.
„Nevěřím tomu. Nemohu uvěřit, že by mi svatá pontifex… udělala něco takového…“
„Ale je to pravda. Něco z vás ještě musí existovat. Drahocenná vzpomínka z doby, než jste se stal Rytířem, kterou ti z mysli nedokáže vymazat žádné Posvátné umění…“
Deusolbert zvedl levou ruku a zadíval se na své silné prsty. Pak vydechl: „Od času, kdy jsem poprvé přišel na zemi… mívám stále znovu ten samý sen… malá ruka, která mnou kolébá, dokud se nevzbudím… a stříbrný prsten na jejím prstu… Ale když se probudím… nikdo tam není…“
Zamračil se a prsty zatlačil do čela. Kirito ho sledoval s vážným výrazem, pak zamumlal: „Myslím, že na víc si už nevzpomenete. Administrátorka vám ukradla vzpomínky na toho, čí byl ten prsten…“
Odmlčel se a pak vrátil černý meč v pravé ruce do pochvy u levého boku. „…Je na vás, co uděláte dál. Můžete se vrátit za Administrátorkou a přijmout trest, vyléčit se a pronásledovat nás… nebo…“
Poslední možnost už Kirito nedořekl. Udělal několik kroků k dalšímu schodišti, které pokračovalo z pravého konce odpočívadla. Zastavil se tam a přes rameno se podíval přímo na Eugea.
Jeho černé oči se ptaly Není to takhle lepší? Eugeo se podíval na ležícího Rytíře jednoty, ten měl oči zavřené. Zvedl Meč modré růže, zamířil špičkou na pochvu a pak nechal meč sjet domů.
„…Pojďme,“ řekl a dohnal Kirita. Společně začali stoupat po schodech.
Ať už se Deusolbert Synthesis Seven rozhodl jakkoli, bylo nepravděpodobné, že by je po tomhle ještě dál pronásledoval.

10 komentářů:

  1. Děkuji za preklad.
    upozornuji ze jsem v prubehu cteni narazil na 2-3 preklepy kterych jsem si vsiml, bohuzel jsem si nepoznamenal kde byli abych sem dal jejich presnejsi pozici pro opravu.
    Ale i tak vynikajici preklad za tak kratky cas

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Noo, tak příště si to, prosím, poznamenej, abych to pak mohla opravit! Teď už to znova asi číst nebudu totiž :D

      Vymazat
  2. Myslim ze tenhle rytíř se ještě objeví, zajimava kapitola, děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, vzhledem k tomu, že to má ještě nějakých 6 knih, to možné je! :D

      Vymazat