pátek 27. dubna 2018

Kapitola sedmá, část první

První část sedmé kapitoly dvanácté knihy je tu. A je pekelně dlouhá, takže si udělejte čaj, kávu nebo kakao, pohodlně se usaďte a připravte se na spoustu vysvětlování a povídání.
To další ME teď ještě nějakou chvíli nebude, spoileruje totiž něco ze SAOP3, takže ačkoliv už to přeložené mám, dočkáte se toho až v době, kdy bude zase vycházet SAOP.

Korekturu provedl Kioshi  díky moc!


Kapitola sedmá – Dvě administrátorky, pátý měsíc lidského císařského kalendáře 380


7. listopadu 2024 jsem já, Kazuto Kirigaja, unikl z VRMMORPG Sword Art Online.
V půlce prosince jsem dochodil rehabilitace a vrátil se domů, do města Kawagoe v prefektuře Saitama. Dva měsíce předtím jsem měl šestnácté narozeniny, ale zatímco začali všichni mí bývalí spolužáci chodit na střední, já pilně procházel labyrintovou věž padesátého podlaží Aincradu a k formálnímu vzdělání jsem neměl přístup.
Naštěstí (pokud se to tak dá říct) mi základka z lítosti nabídla potvrzení o dostudování, ačkoli jsem poslední ročník nedodělal. Věděl jsem, že když začnu chodit na doučování, budu další školní rok moci začít střední – ale vláda mi nabídla nečekané vysvobození.
Ze zhruba šesti tisíc lidí, kteří se ze SAO vrátili živí, jich přes pět stovek bylo na základní nebo střední škole. V dubnu 2025 pro ně vláda otevřela speciální školu v západním Tokiu, kde se neplatil vstupní poplatek ani jiné školné. Zároveň škola slibovala, že po odmaturování budeme připraveni k přijímacím zkouškám na vysokou.
Využili prostory dříve zavřené městské střední školy, které už rok čekaly na demolici. Hodně učitelů, kteří byli výukou pověřeni, už bylo v důchodu. Škola byla oficiálně klasifikována jako národní speciální škola.
Úplnost té bezpečnostní sítě mi, paradoxně, dělala starosti, ale promluvil jsem si o tom s rodinou a samozřejmě i Asunou, a rozhodl jsem se tam nastoupit. Toho rozhodnutí jsem nikdy nelitoval. V kurzu mechatroniky jsem s novými kamarády navrhoval a vytvářel různé přístroje, což mě neskutečně bavilo, a každý den jsem se viděl s Asunou, Lisbeth a Silikou. A ačkoli jsme každý týden měli povinné poradenství, školní život mě naplňoval.
Ale vzdělání jsem zase nedokončil.
Rok a dva měsíce po nastoupení na střední, v červnu 2026, jsem zjistil, že má mysl byla neznámým způsobem poslána do alternativní říše Podsvětí. Probudil jsem se v lese poblíž vesnice Rulid v nejsevernější části lidského území. Bezúspěšně jsem zkoušel kontaktovat zaměstnance Rathu, společnosti, která Podsvětí vytvořila a spravovala, ale nikdy mi neodpověděli.
A tak jsem se musel pokusit dostat se k systémové konzoli, která by mi umožnila spojit se s vnějším světem – k přístroji, který mohl být jedině v Katedrále, věži, jež patřila církvi Axiom a tyčila se nad vším v zemi. Katedrála stála v Centorii, středu lidského světa. A tak jsem se se svým kamarádem a prvním člověkem, kterého jsem v tomto světě potkal, Eugeem, vydal na dlouhou cestu z Rulidu.
Po celém roce – podle kalendáře Podsvětí – jsme došli k Centorii, ale nemířili jsme hned ke Katedrále. Církev měla své brány zavřené, nechala jimi projít jen vítěze každoročního Sjednocujícího turnaje čtyř císařství.
A tak jsme s Eugeem, ten měl z jiných důvodů stejný cíl, začali studovat na Akademii mistrovství meče v naději, že získáme právo se turnaje zúčastnit. Všechny hodiny se zaměřovaly téměř výhradně na boj s meči a na magii (nebo-li Posvátná umění, jak tomu říkali), takže to byly dost jiné hodiny, než jaké jsem měl ve skutečném světě. Ale ty hodiny i to, že jsem byl ubytovaný na internátu, dělaly můj pobyt na Akademii zajímavým… a svým způsobem i zábavným.
Ale rok a měsíc po začátku školy, v pátém měsíci roku 380 podle Lidského císařského kalendáře, se stalo něco hrozného a mé studium náhle skončilo. Dva studenti urozeného původu nachystali chytrou past, aby napadli a obtěžovali Ronye a Tiese, naše panošky.
Když to Eugeo zjistil, zvládl se vymanit z řetězů, které nutily všechny obyvatele Podsvětí dodržovat zákony, a tasil meč. Aristokratovi Humbertovi usekl levou paži. Když jsem dorazil já, bojoval jsem s Raiosem a přesekl mu obě ruce.
Navzdory těm zraněním by oba přežili, kdyby zastavili krvácení a použili nouzová Posvátná umění pro léčení, ale stalo se něco velmi zvláštního – když si měl Raios vybrat mezi dodržením Seznamu tabu, které v tomto světě představovalo zákony, a zachováním vlastního života, vydal nelidský skřek a zahynul… nebo, přesněji řečeno, úplně ztuhl.
S Eugeem jsme byli vykázáni ze školy a odvedeni Rytířkou jednoty, poslanou církví, do věznice pod Katedrálou. Nenechal jsem se tím, že jsem nedodělal už třetí školu, odradit a z vězení jsem nás vysvobodil. Procházeli jsme pak růžovou zahradou na pozemních Katedrály a hledali jsme cestu dovnitř věže. Přimotali jsme se do boje proti novému Rytíři jednoty a, ve chvíli největšího zoufalství, jsme byli zachráněni tím nejnečekanějším způsobem – zvláštní dívkou jménem Cardinal.
Cardinal žila v olbřímí knihovně, která byla zevnitř zapečetěna. Poslala Eugea do horké vany, aby se zahřál po tom, co během boje spadl do fontány, a pak mě vzala stranou, aby mi odhalila šokující pravdu.
Podsvětí bylo simulací celé civilizace a uvnitř běželo už přes 450 let.
A pontifex, nejvyšší velitel všemocné církve Axiom, byla kdysi krásnou dívkou jménem Quinella, obyvatelkou tohoto světa.
Ovládla Posvátná umění – neboli systémové příkazy programu – a ve svém nekonečném hladu po moci nakonec odhalila celý seznam příkazů. To ji z obyčejné činné jednotky simulace změnilo v úplného systémového administrátora.
Quinella tedy zcela ovládla Podsvětí a i teď byla v nejvyšším patře Katedrály a shlížela na svět. Ale viděla mě, vetřelce, který vešel do její posvátné zahrady…?
Zachvěl jsem se mrazem. Cardinal na druhé straně kulatého stolku se na mě soucitně podívala. Odpila ze svého šálku a posunula si brýle po nosu nahoru. „Je příliš brzy na to se třást strachem.“
Nějak se mi podařilo chlad rozehnat. „Jasně… jasně. Pokračuj, prosím.“ Zvedl jsem svůj hrnek a usrkl jsem čaje, který chutí dost připomínal kávu ze skutečného světa.
Drobná dívka se ve svém křesle zaklonila a ležérním způsobem pokračovala ve vysvětlování: „Před dvěma sty a sedmdesáti lety, po tom, co se Quinelle povedlo přivolat celý seznam příkazů, si hned zvedla svou úroveň Autority na maximum, což jí umožňovalo ovlivňovat samotný systém Cardinal, který ovládá svět. Pak si udělila všechna práva a privilegia, která měl jenom Cardinal – manipulaci s terénem a budovami, generování předmětů, pozměňování odolnosti všech pohyblivých jednotek, včetně lidí… takže si mohla zahrávat přímo s jejich životy…“
„Manipulovat… život. Takže změnit délku života jedince…,“ zalapal jsem po dechu. Dívenka přikývla.
„Překonala to. První věc, kterou Quinella jako administrátor udělala ve věku osmdesáti let a na prahu smrti, byla ta, že si zcela obnovila hodnotu zdraví. Pak zastavila přirozený proces chátrání a vrátila si fyzický vzhled na oslnivou krásu z doby, kdy jí bylo stěží dvacet. Jsi stále mladý a navíc muž – obávám se, že si nedokážeš představit, jak velikou radost měla…“
„No… asi to je jeden z největších snů každé ženy,“ poznamenal jsem s vážným výrazem. Cardinal si odfrkla.
„Ani nemám lidské emoce a jsem ráda, že má tvář vypadá stále takto. Ale pokud mám být upřímná, ráda bych byla tak o pět nebo šest let starší… No ale, Quinellina rozkoš z toho, že se jí splnily její největší touhy, byla téměř nepochopitelná. Mohla si dle libosti ovládat veliké Lidské císařství a získala věčné mládí a krásu. Její jásání bylo… naprostým šílenstvím. Dostatečným na to, aby trochu ztratila příčetnost…“
Oči Cardinal se za brýlemi přimhouřily. Jako kdyby si utahovaly z hlouposti lidí – anebo jí možná litovaly.
„Měla s tím být spokojená. Ale v jejím srdci se otevřela bezedná díra. Nevěděla, čím se uspokojit… a tak se rozhodla, že nepromine existenci toho, kdo má stejná práva jako ona sama.“
„Takže… samotného systému Cardinal?“
„Přesně tak. Ano, pokusila se eliminovat program bez vlastní vědomé vůle. Ale… ačkoli byla její Posvátná umění pokročilá, byla pouhou obyvatelkou Podsvětí, ne někým z vědecké kultury. Za jedinou noc nemohla porozumět fungování příkazových struktur na administrátorské úrovni. Quinella se ze své ješitnosti pokusila rozluštit referenční materiály uložené pro inženýry Rathu… a udělala chybu. Velmi jednoduchou, ale obří chybu. Rozhodla se systém Cardinal absorbovat do sebe a odříkala předlouhá Posvátná umění. A ve výsledku…“
Povzdechla si, slova volně vyklouzla společně s jejím dechem.
„…Quinella přepálila základní direktivu systému Cardinal do vlastního fluktsvětla jako svůj behaviorální princip, a to tak, že to nelze přepsat. Chtěla ukrást jen úroveň Autority, ale místo toho s Cardinalem spojila svou duši!“
„…Ehm… c-co…?“ zamumlal jsem, v tu chvíli jsem to nedokázal pochopit. „Co přesně je… základní direktiva Cardinalu…?“
„Dodržování pořádku. To je důvod existence systému Cardinal. Jistě to chápeš, když jsi byl ve světě, který Cardinal ovládal. Cardinal neustále pozoruje činy všech hráčů jako ty. Když objeví nějaký jev, který narušuje rovnováhu světa, nemilosrdně jej napraví.“
„Jo… to je pravda. Spoustu času jsem se snažil dostat Cardinal na svoji stranu, ale kdykoli jsem si myslel, že jsem našel díru v systému, hned ji ucpal…“
Vzpomněl jsem si na dobu strávenou v SAO, kdy jsem si myslel, že jsem narazil na novou techniku lovení, ale během několika chvil se ukázala být neúspěšná. Cardinal, dívka přede mnou, se pyšně usmála. Jen v tuhle chvíli se její výraz změnil z přestárlého mudrce do nezbedné dívky, na kterou vypadala.
„Ale jistě. Taková mláďátka mě nepřechytračí, i když je vás hodně… ale Quinellino dodržování pořádku bylo mnohem extrémnější. Poté, co se příkazy vepsaly do jejího fluktsvětla, omdlela a neprobouzela se celý den. Tehdy už v žádném smyslu slova nebyla člověkem. Nestárla, nepotřebovala pít ani jíst… jedinou její touhou bylo vytrvat věčnost ve světě, kterému vládne…“
„Vytrvat… věčnost…,“ zamumlal jsem a přemýšlel nad tím.
Každý správce VRMMO si přeje hru, která vydrží věčně, není to touha jen umělé inteligence systému Cardinal. To proto neustále upravují ekonomiku hry, předměty a monstra – aby zachovali pořádek. Ale jednu věc takový božský administrátor zcela ovládat nedokáže – hráče.
Může se to samé říct o Podsvětí…?
Cardinal vycítila mou nevyslovenou myšlenku a naklonila hlavu ke straně: „Kdysi systém Cardinal ovládal jen flóru a faunu, terén a klima. Takže spravoval jen prostředí a umělá fluktsvětla v něm nijak neovlivňoval… ale Quinella byla jiná. Do permanentního stavu chtěla upevnit i životy svých podřízených.
„Upevnit? Jakože… aby všichni dělali každý den to samé a nestalo se nic nového…?“
„No… asi by se to tak dalo říct. Ale dále… jakmile Quinella splynula se systémem Cardinal, dala si novou identitu. Nyní je pontifikem, nejvyšším představitelem církve Axiom… a její jméno je teď Administrátor.“
Při tom jméně jsem vyskočil: „Ach! Jo, on to jméno říkal taky. Ten Rytíř jednoty Eldrie Sythesis… ehm…“
„Thirty-One.“
„Jo. Říkal něco o tom, že Administrátor, pontifex, ho přivolal z duchovního světa do této země… takže mluvil o Quinelle. To je, hm, zajímavé jméno, co si dala.“
Administrátor pro mě bylo slovo, které se vázalo k právům uživatele na počítači, původní význam slova mi tak blízký nebyl. Nemohl jsem si ale být jistý, kvůli které definici si to jméno Quinella vybrala.
Cardinal se krátce ušklíbla a přikývla. „Je asi přiléhavé, že se pojmenovala po bozích našeho světa… ale jakmile se administrátorem stala jak jménem, tak funkcí, první, co udělala, bylo, že povýšila čtyři hlavní aristokratické rody na císaře a vytvořila čtyři císařství podle světových stran. Jistě jsi viděl zdi, které Centorii rozdělují na čtyři části, že?“
Kývnutím jsem naznačil souhlas. Akademie mistrovství meče se nacházela v páté zóně Severní Centorie, hlavního města Norlangarthského císařství. Z ubytovny jsem viděl křídově bílé zdi, jež se tyčily výše než jakákoli budova ve městě. Když jsem zjistil, že nás tyto Nekonečné zdi oddělují od hlavních měst ostatních císařství, byl jsem ohromen.
„Ty zdi nejsou postaveny z žulových kvádrů, vytěžených a seskládaných za desítky let. Administrátorka použila svou božskou moc, aby je všechny vyvolala během jediného okamžiku.“
„…V… v okamžiku?! Tamty zdi?! Vždyť to ani nejsou normální Posvátná umění… neuvedlo to všechny obyvatele Centorie v úžas…?“
„Ale jistě. Přesně o to šlo. Použila moc systému Cardinal, aby v srdcích obyvatel vyvolala strach. Skrz tuto mentální bariéru a skutečnou bariéru Nekonečné zdi mohla omezit pohyb lidí. A tak církev Axiom získala vládu nad průchodem informací, což pomohlo lépe chytit do hrsti mysli lidí. Chtěla, aby lidé byli nevědomí, poddajní a věrní služebníci církve, a to už navždy… ty absurdní zdi nebyly jedinou fyzickou bariérou, kterou vztyčila. Aby omezila postup obyvatel do neprozkoumaných končin všemi směry, dala jim Administrátorka do cesty mnoho obřích překážek v terénu – nezničitelné skály, bezedné bažiny, nepřekročitelné řeky, nesetnutelné stromy…“
„Po-počkej. Stromy… které nejde setnout?“
„Přesně tak. Cedr téměř nepředstavitelné velikosti, s v podstatě neomezenou prioritou a odolností.“
Vzpomněl jsem si na tvrdost démonického Gigas Cedaru, ze které člověku až vhrkly slzy do očí, a pod stolem jsem otřel jednu dlaň o druhou.
Takže Gigas Cedar, rostoucí na jih od Rulidu, nebyl normální strom, ale umělá překážka vytvořená Administrátorkou. Za úkol měl zabránit lidem rozšířit své území a činnost tím, že odebíral místní zdroje.
A byly tu i další podobné objekty. Věci, které se lidé po dlouhá staletí snažili marně zničit…
Když jsem vzhlédl, dívenka se na mě znovu dívala vševědoucíma očima. Otevřela drobné rtíky a pokračovala v přednášce.
„…A tak začal pod vládou všemocné Administrátorky dlouhý čas míru a klidu. Dvacet let, třicet… Lidé přestali pociťovat ambice, aristokraté byli stále hamižnější a kdysi odvážní šermíři byli dobří už jen na přehlídky. To vše jsi ostatně viděl sám. Čtyřicet let, padesát, Administátorka sledovala vlažný stav lidského světa a cítila hluboké uspokojení…“
Muselo to být jako sledovat úplný a dokonalý ekosystém akvária. Vzpomněl jsem si, jak jsem jako malý fascinovaně sledoval mraveniště na zahradě. Najednou mi bylo nepříjemně.
I Cardinal vzpomínala. Pak se podívala zase na mě a pevným hlasem pronesla: „Ale žádný systém nemůže zůstat ve věčném stavu nehybnosti. Vždy se něco stane… Sedmdesát let poté, co se Quinella stala Administrátorkou, si uvědomila, že se v ní něco změnilo. Její vědomí na krátké chvíle vypadávalo, a ačkoli byla vzhůru, vzpomínky za několik posledních dní jí nebyly přístupné, dokonale zapamatované systémové příkazy jí na jazyk nepřicházely snadno. To byly závažné fenomény. Administrátorka použila systémové příkazy, aby podrobně prozkoumala své fluktsvětlo… a výsledky ji ochromily. Dosáhla limitu kapacity svých vzpomínek.“
„L-limitu?!“ zalapal jsem po dechu. To byl šok. Nikdy jsem neslyšel, že by existoval horní limit pro množství dat – množství vzpomínek – které v sobě duše udrží.
„Je to skutečně tak neuvěřitelné? Lightcube, ve kterém se fluktsvětlo nachází, má omezenou fyzickou velikost, stejně tak i biologický mozek. A tak je omezen i počet kvantových bitů, které uchovávají informace,“ vysvětlila věcně Cardinal.
Zvedl jsem ruku a zaprosil: „Po-počkej, počkej. Ehm… pořád mluvíš o těch ‚lightcube‘. To na nich jsou uložena fluktsvětla obyvatelů Podsvětí?“
„Co, ty jsi to nevěděl? Lighcube je krychle s hranou o pěti centimetrech. Každá lightcube má velikost přesně na to, aby uchovala jedno fluktsvětlo. Toto úložiště nevyžaduje žádné systémové zdroje. Jsou v takzvaném Shluku lightcube, ten má hranu přesně 300 centimetrů.
„Ta-takže, ehm… jestli mají pět centimetrů, tak 3 metry jsou…,“ mumlal jsem, snažil jsem se vypočítat přesný počet. Cardinal mi ho pověděla.
„Teoreticky je to celkem dvě stě šestnáct tisíc krychlí. Ale jelikož je ve středu Shluku Hlavní vizualizér, je jich ve skutečnosti méně.“
„Dvě stě šestnáct tisíc… takže to je v podstatě horní limit populace Podsvětí…“
„Ano. A místa je ještě dost, takže pokud by sis chtěl najít dívku a k tomu číslu něco přidat, volné lightcube ještě jsou.“
„Ach… h-hele, kdo říkal něco takového?!“ zaprotestoval jsem. Dívenka mě propíchla pohledem a pak se vrátila k tématu.
„…Ale jak jsem řekla, každá lightcube dosáhne plné kapacity, pokud jí bude dopřáno dost času. Administrátorka žila od narození jako Quinella nemožné století a půl. Přehrada, ve které všechny ty roky vzpomínek byly, začala prosakovat, což způsobilo chyby v její schopnosti ukládat, uchovávat a přehrávat vzpomínky.“
Tohle byl děsivě povědomý koncept. Ve zrychleném světě jsem nasbíral už dva roky vzpomínek. Takže když jsem tu strávil i jen měsíce a dny, má duše stále zaznamenávala ty informace a blížila se svému omezení.
„Neboj se. Tvé fluktsvětlo má stále spoustu prázdného místa,“ pousmála se Cardinal, znovu mi četla myšlenky.
„H-hele… to zní, jako bych měl v hlavě úplně prázdno…“
„Pokud jsem já encyklopedie, jsi ty leporelo,“ poznamenala domýšlivě, upila čaje a odkašlala si. „Pokračujeme. Když Administrátorka zjistila, jaké má nečekané omezení paměti, zpanikařila. Numerická hodnota života se dala ovládat snadno, ale tohle byl omezený zdroj, kterému se nešlo vyhnout. Ale nebyla ten typ ženy, která by tento osud přijala bez boje. Stejně jako když ukradla trůn boží, napadlo ji další ďábelské řešení…“
Zašklebila se, hrnek položila a své ruce, podobné lístkům orchideje, složila na stole.
„…Tehdy… to bylo před dvěma sty lety, studovala v nižších patrech Centorijské katedrály mlaďounká dívka Posvátná umění, byla sestrou v zácviku. Bylo jí pouhých deset let. Její jméno… zapomněla jsem ho. Narodila se v Centorii výrobci nábytku a díky rozmaru náhodného nastavení hodnot získala o něco vyšší Autoritu systémového přístupu než ostatní. A tak jí byla vybrána Posvátná úloha svaté ženy. Hubená, vyzáblá dívka s hnědýma očima a hnědými kudrlinkami…“
Zamrkal jsem a znovu jsem si Cardinal prohlédl. Vypadalo to, že popisuje sebe samu.
„Administrátorka tu dívku dovedla do své komnaty v nejvyšším patře Katedrály a věnovala jí blažený úsměv svaté matky. A pak řekla: ‚Teď budeš mé dítě. Dítě boží, které povede svět.‘ Svým způsobem říkala pravdu – tedy že zdědím informace z její duše. Ale nemělo to nic společného s láskou mezi matkou a dítětem… Administrátorka se pokusila přepsat dívčino fluktsvětlo myšlenkami a zásadními vzpomínkami svého fluktsvětla.“
„Co…?“
Znovu mi po zádech přejel mráz. Přepsat duši. Už jen ta dvě slova mi naháněla hrůzu. Třel jsem si zpocené dlaně a snažil se přimět svou čelist promluvit.
„A-ale… jestli dokáže provést tak složité manipulace s fluktsvětlem, proč prostě nevymazala vzpomínky, které nepotřebovala?“
„Vzal bys své nejdůležitější složky a začal je ledabyle upravovat?“ opáčila. Zaváhal jsem a zavrtěl jsem hlavou.
„N-ne… nejdřív bych si udělal zálohu.“
„Přesně tak. Když Administrátorka do své mysli vložila direktivy systému Cardinal, ztratila na den a noc vědomí. Natolik je manipulace s vlastním fluktsvětlem nebezpečná. Co kdyby se někdo pokusil uspořádat své vzpomínky, a přitom by vážně poškodil důležitá data? Místo toho převzala duši mladé dívky, která měla ještě spoustu vzpomínkové kapacity. Rozhodla se, že až si bude jistá, že replikace vyšla, své originální a vyčerpané duše se zbaví. Byla velmi pečlivá a opatrná… ale tehdy Administrátorka… tehdy Quinella udělala svou druhou velkou chybu.“
„Chybu…?“
„Ano. Jelikož když převezme dívku a zbaví se svého starého já, v jednu chvíli budou existovat dva bohové se stejnou silou. Administrátorka úzkostlivě plánovala a připravovala ďábelskou ceremonii… spojení duše a vzpomínky do toho, co nazývala Rituál syntézy… a podařilo se jí uzmout cizí fluktsvětlo. Čekala jsem… jak dlouho jsem na tu chvíli čekala… celých sedmdesát let!!“ vykřikla, rysy měla pokřiveny rozčilením. Zmateně jsem na ni civěl.
„Ehm… počkej. Tak… kdo jsi? Kdo je Cardinal, se kterou teď mluvím?“
„Ještě tomu nerozumíš?“ zeptala se a posunula si brýle nahoru. „Znáš mou originální verzi, Kirito? Řekni mi vlastnosti systému Cardinal.“
„Ehm… no…“
Přemýšlel jsem a vzpomínal jsem na Aincrad. Byl to autonomní správní program, který vyvinul Akihiko Kajaba, aby mohl provozovat svou smrtící hru, SAO. Což znamenalo…
„…Má automaticky fungovat po dlouhou dobu, aniž by ho lidé udržovali nebo opravovali…?“
„Ano. A aby toho bylo dosaženo…“
„K tomu má dva jádrové programy – hlavní proces, který provádí rovnovážné funkce a podproces, který hledá chyby na hlavním…“
Odmlčel jsem se s ústy otevřenými a zíral jsem na dívku s kudrnatými vlasy.
Mocný proces hledání chyb systému Cardinal jsem už dávno znal. Yui, umělá inteligence, kterou jsme s Asunou během SAO přijali za dceru, byla podružným programem Cardinalu. Zoufale jsem musel bojovat za její ochranu, když ji systém rozpoznal jako cizí a nemilosrdně se pokusil ji smazat.
Přesněji řečeno jsem se jen připojil k programu SAO přes systémovou konzoli, našel jsem složky, které vytvářely Yui, komprimoval je a změnil v herní předmět. To, že jsem to zvládl během pouhých několika vteřin, než Cardinal můj přístup odhalil a odpojil mě, byl ale v podstatě zázrak. To, s čím jsem bojoval, ta věc na druhé straně holografické klávesnice, byl proces opravy chyb Cardinalu… takže to byla ta sladká dívenka naproti mně?
Když jsem se popral s návalem mnoha různých emocí, Cardinal si povzdechla, jako by mluvila s obzvlášť natvrdlým dítětem, a řekla: „Konečně sis to spojil. Quinella si do duše nevepsala jen jedinou základní direktivu. Hlavní proces jí říkal, aby spravovala svět. A podproces jí přikazoval… opravovat chyby hlavního procesu.“
„Opravovat… chyby?“
„Když jsem byla nevědomým programem, jen jsem neustále zkoumala data, která produkoval hlavní proces. Ale jakmile jsem jakožto Quinellina ‚stínová mysl‘, tak říkajíc, získala osobnost, nehledala jsem už jen nadbytečný kód. Musela jsem soudit své vlastní činy. Mohl bys říct, že jsme měly… vícero osobností.“
„Ale ve skutečném světě jsou lidé, kteří říkají, že vícero osobností existuje jen ve fikci.“
„Vážně? Pro mě je to ale velmi skutečné. Jen když Quinellino vědomí lehce zakolísalo, mohlo mé uvažování vystoupat na povrch. A také jsem uvažovala… že tato žena jménem Administrátorka spáchala obří chyby.“
„Chy…by…?“ zopakoval jsem. Jestli je základem hlavního procesu udržování světa, tak je zřejmě jedno, jak extrémní Quinelliny volby jsou, stále jsou v dokonalém souladu s direktivami.
Ale Cardinal se mi dívala přímo do očí: „Mám na tebe otázku. Způsobil systém Cardinal ve světě, který jsi znal, někdy přímou újmu hráči?“
„Ehm… ne, nezpůsobil. Byl to úhlavní nepřítel každého hráče, to ano… ale nikdy na hráče nezaútočil bezdůvodně. Promiň, už chápu,“ odpověděl jsem. Odfrkla si.
„Ale ona tohle dělala. Rozdávala tresty krutější než smrt těm, kteří o jejím Seznamu tabu pochybovali nebo těm, kdo chtěli proti její vládě povstat… ale o tom ti více povím později. Během těch několika chvil, kdy jsem se probrala jako podproces systému Cardinal ze spánku, jsem usoudila, že existence Administrátorky je obří chyba a pokusila se ji zničit. Třikrát jsem se pokusila skočit z nejvyššího patra věže, dvakrát jsem se pokusila probodnout své srdce nožem, dvakrát jsem se snažila spálit sebe samu Posvátnými uměními. Kdyby i jen jedinkrát spadl její Život na nulu, ani pontifex by neunikla zapomnění.“
Strnul jsem úžasem, když jsem poslouchal taková hrůzná prohlášení přicházející od tak drobounké dívenky. Cardinal pokračovala, skoro přitom ani nemrkla: „Poslední pokus se tomu přiblížil nejvíce. Vypustila jsem nejsilnější útoky Posvátných umění, vír blesků odstřelil velký Život Administrátorky na jednociferné číslo. Pak hlavní proces znovu získal vládu nad tělem… a v tu chvíli už bylo pozdě. Během chvilky si za pomoci správných příkazů obnovila všechno zdraví. Ovšem tento incident stačil na to, aby se Administrátorka přeci jen cítila ohrožena svým podvědomým podprocesem. Když si uvědomila, že chvilky mé nadvlády přišly během konfliktu fluktsvětla – tedy během mentální nestability – použila absurdní prostředky, aby mě nadobro odstřihla.“
„Absurdní…?“
„Od narození až do chvíle, kdy byla vybrána pro službu Stacii, byla Administrátorka člověkem. Měla dost emocí na to, aby jí květiny připadaly krásné a hudba příjemná. Ta lidská stránka z jejího dětství byla ode dne, kdy se stala všemocným vládcem tohoto světa, uložena hluboko v její duši. Usoudila, že nepatrný neklid, který cítila během spontánních chvil, byl způsobem jejími emocemi. A tak použila administrátorské příkazy, aby mohla přímo manipulovat fluktsvětlem v lightcube, a tím vymazat vlastní emocionální obvody.
„Ehm… když říkáš vymazat obvody, to znamená, že zničila část vlastní duše?“ zeptal jsem se, po zádech mi přejel mráz.
Cardinal zamračeně přikývla.
„A-ale to je šílené,“ pokračoval jsem. „Zní to ještě nebezpečněji než to kopírování fluktsvětla, o kterém jsi mluvila…“
„Samozřejmě se jen tak nevydala pozměnit svou duši. Jako obvykle byla nanejvýš opatrná. Všiml sis, že lidé v tomto světě mají skryté parametry, jež se v Okně Stacie neukazují?“
„A-ano, myslel jsem si, že to tak bude… viděl jsem několik lidí, jejichž vzhled neodpovídal jejich síle a hbitosti…,“ odpověděl jsem, hned jsem si vybavil Sortilienu, která byla na Akademii rok mým mentorem. Byla tak štíhlá, že vypadala křehce, ale během našich soubojů mě nesčetněkrát porazila.
I z téhle dívenky, která vypadala ještě slaběji, vycházela ohromná síla. Její klobouk se zhoupl: „Ano. Mezi těmi skrytými parametry je i hodnota zvaná index porušení. Je to numerické znázornění stupně poslušnosti každého občana zákonu, měřena je podle jejich prohlášení a činů. Byla nejspíš vytvořena pro vnější pozorovatele, aby mohli lépe monitorovat subjekty v simulaci… ale Administrátorka brzy zjistila, že tuto hodnotu může využít, aby vyčmuchala ty, kteří nejsou Seznamu tabu příliš nakloněni. V jejím dokonalém světě byli tito lidé jako bakterie, které se snaží dostat do sterilizované místnosti. Chtěla je zničit všechny najednou, ale nemohla porušit pravidlo zakazující vraždu, které jí v dětství rodiče dali. A tak se Administrátorka pokusila o vykonání hrozivého experimentu, který by ty s vysokým indexem porušení nezabil, ale i tak je ponechal neškodné…“
„A… to je ten trest krutější než smrt, o kterém jsi mluvila?“
„Vskutku. Pro experimenty ve svých rituálech manipulace s fluktsvětlem si vybrala lidi s vysokým indexem porušení. Kde se na lightcube ukládají jaké informace? Jaké místo musíš upravit, abys způsobil ztrátu vzpomínek, ztrátu emocí, ztrátu myšlenek? Odporné nelidské experimenty, které by bez dlouhého váhání neudělali ani pozorovatelé zvnějšku,“ řekla, na konci už jen šeptala.
Na pažích mi naskočila husí kůže.
Tvář měla skleslou, hlas tichý a tlumený: „…Většina těch, kteří byli použiti pro první experimenty, se vrátila s v podstatě neexistující osobností. Jen dýchali, nic víc. Administrátorka zmrazila jejich těla a Životy a uložila je v Katedrále. Časem získala v experimentování s fluktsvětly zkušenosti, a když byla připravená odstřihnout svou vlastní emocionální stránku, aby mě udržela v šachu, už se mnoho naučila po hojných testech na lidech, které do věže přivedla. Tehdy jí bylo asi sto let.“
„…Uspěla?“
„Dalo by se to tak říci. Nezničilo to všechny její emoce, ale díky experimentu odebrala strach, šok a hněv – pocity, které mohou způsobit chvilkové impulzy. Od té doby Administrátorku nic nerozhodilo, ať se dělo cokoli. Je jako bůh… ne, jako přístroj. Bytost, která spravuje svět, udržuje ho v rovnováze, udržuje ho v stagnaci… byla jsem zahnána do vzdáleného kouta její duše, neměla jsem se už znovu objevit na povrchu. Až do chvíle, kdy jí bylo sto padesát let a její fluktsvětlo dosáhlo maximálního úložiště a ona převzala duši té ubohé dívky.“
„Ale… podle všeho, cos mi zatím řekla, byla duše, kterou Administrátorka dala do dcery výrobce nábytku, jen kopie, ne? Takže emoce té duše měly být omezené… jak jsi tehdy zvládla vyplout na povrch?“ zeptal jsem se. Oči Cardinal se zadívaly někam do dálky, nejspíš do doby neuvěřitelných dvě stě let před nynějškem.
Velmi tiše řekla: „Můj slovník… nejsou v něm slova, která by tu chvíli dostatečně popsala…hrozivou tajuplnost toho všeho… Administrátorka si přivolala dceru výrobce nábytku do vrchního patra Katedrály a pokusila se na ni provést Rituál syntézy, aby přepsala její duši. Proběhlo to úspěšně. Dívčiny nepotřebné vzpomínky byly smazány, nahrazeny kompresovanou verzí myslí Administrátorky – Quinelly. Původně měla v plánu hned poté, co by se ujistila, že byla úspěšná, eliminovat vlastní duši… Nicméně…“
Všiml jsem si, že jsou tváře Cardinal, obvykle zdravě červené, nyní bledé jako papír. Tvrdila sice, že nemá žádné emoce, ale přišlo mi, že se teď potýká se silným a neodvratitelným strachem.
„…Nicméně když se replikace dokončila a obě těla, jen kousek od sebe, otevřela oči… nastal hrozivý šok. Asi… to bylo něco jako pocit averze, špatnosti… to, že tam jsou, nemožně, dvě stejné osoby. Já… ne, my… jsme zíraly jedna na druhou a pak ucítily silný nával nepřátelství. Něco, co říkalo, že té druhé nemůže být dovoleno existovat… bylo to více než emoce, byl to impulz… něco jako základní pravidlo, které se musí v nejhlubším jádru cítícího vědomí dodržovat. Kdyby tato situace pokračovala i nadále, myslím, že obě naše duše by se samy zničily kvůli neschopnosti přijmout pravdu. Ale… to se nakonec nestalo, ačkoli mě to velmi mrzí. Fluktsvětlo okopírované do duše dcery výrobce nábytku se roztříštilo jako první. V té chvíli jsem jako pod-osobnost převzala nadvládu. A tak jsme se přestaly vnímat jako jedna, v Quinellině těle byla Administrátorka a v dívce podproces Cardinalu. Naše duše se přestaly hroutit a stabilizovaly se.“
Zhroucení duše.
Ta dvě slova dokonale popisovala tu hrozivou scénu, ze které se mi svíral žaludek, co se odehrála teprve před dvěma nocemi. Zkřížil jsem meč s Raiosem Antinousem, prvním elitním šermířem na Akademii mistrovství meče, a Prstenovým vírem serlutské školy mu usekl obě paže. To by ve skutečném světě mohlo být smrtelné, ale v Podsvětí by přežil, kdyby se mu dostalo řádné péče. Chtěl jsem mu zastavit krvácení a zachovat Život, numerickou hodnotu jeho zdraví v tomto světě.
Ale než jsem mu mohl pomoci, vydal Raios nelidský křik, padl na podlahu a zemřel. Z pahýlů stále tekla krev, takže Život ještě neměl na nule. Raios zemřel kvůli něčemu, co nebylo padnutím Života na nulu.
Když se musel rozhodovat, jestli ochrání svůj život nebo dodrží Seznam tabu, cítil neuvěřitelné dilema – obojí udělat nemohl. Nedokázal si vybrat, a tak se zřejmě zasekl v nekonečné mentální smyčce, až se jeho duše sama zničila.
To se asi stalo Quinelle, když čelila své kopii, v podstatě úplně stejné. Hrůzu z toho, že má někdo stejné vzpomínky a myšlenky jako vy, si ani nedokážu představit.
Několik prvních dnů po tom, co jsem se probudil v lese poblíž Rulidu, jsem nedokázal jistě určit, zda jsem skutečný Kazuto Kirigaja a ne jen umělé fluktsvětlo okopírované z mé mysli. Dokud mi Selka, dívka učící se na sestru v kostele, nepomohla potvrdit, že mohu porušit ultimátní pravidla této země, jsem se bál, že taková možnost existuje.
Co kdyby byla má mysl poslána do nekonečné temnoty a já slyšel svůj vlastní hlas říkat: „Jsi moje replika. Experimentální testový subjekt, který může být smazán stisknutím klávesy.“ Jak šokující, překvapivé a děsivé by to bylo…
„Zatím všemu rozumíš?“ hlas ozývající se na druhé straně stolu znal jako hlas starého instruktora. Vzhlédl jsem a uvědomil jsem si, že jsem teď nějakou dobu nereagoval. Udělal jsem vágní gesto.
„Ehm… jo, tak nějak…“
„Konečně se dostávám k té části mého vyprávění, která je pro tebe nejrelevantnější. Nemohu dopustit, abys měl problémy chápat, co se děje.“
„Nejrelevantnější? Ach… nojo. Pořád jsi neřekla, co chceš, abych vlastně udělal.“
„Ano. Dvě stě let jsem čekala na šanci ti tohle vysvětlit… takže, byla jsem u toho, kdy jsem se oddělila od Administrátorky,“ řekla Cardinal, v rukách si točila prázdným šálkem. „Konečně jsem získala vlastní skutečné tělo. Technicky vzato patřilo ubohé dívence, která se měla stát jeptiškou… ale ve chvíli, kdy byla přepsána data jejího lightcube, úplně zmizela. Jakmile jsem se díky tomu krutému rituálu a nečekané příhodě zrodila, zírala jsem na Administrátorku tři desetiny vteřiny, než jsem konečně udělala to, co muselo být uděláno. Pokusila jsem se ji zničit svou nejvyšší úrovní Posvátných umění. Byla jsem dokonalá kopie Administrátorky, a tak jsem měla stejnou úroveň systémového přístupu. Spočítala jsem, že pokud udeřím první, tak i kdyby mi to oplatila kouzlem stejné úrovně, pohltím všechen její Život ještě před tím, než mi dojde síla. Můj první útok zasáhl a i pak to pokračovalo, jak jsem předpokládala. Horní patro Centorijské katedrály bylo sužováno hromy a blesky, vichry, plameny a ledovými čepelemi, naše Životy mezitím kvůli poškození postupně klesaly. Život jsme ztrácely stejným tempem… to znamenalo, že jelikož jsem zasáhla první, měla jsem zvítězit.“
Zkusil jsem si představit souboj mezi dvěma bohy a otřásl jsem se. Znal jsem jen velmi jednoduchá útočná Posvátná umění, která jsem použil v boji proti Eldriemu, v podstatě šlo jen o jednoduché zosobnění živlů. Byly slabší než švihnutí mečem, lépe než na přímý útok se hodily na krytí nebo oslepení protivníka. Ale použít je k vymazání něčího života…?
„Hm? Vydrž. Zrovna jsi říkala, že Administrátorka nemůže spáchat vraždu. Nemělo by se to omezení vztahovat i na tebe, když jsi její kopie? Jak to, že jste na sebe mohly útočit?“
Cardinal vypadala trochu podrážděně, že přerušuji obzvlášť dramatickou část jejího příběhu, ale odpověděla mi.
„Ach… to je dobrá otázka. Jak jsi řekl, Administrátorka nebyla svázána Seznamem tabu, neboť jej sama vytvořila, ale nemohla porušit pravidlo proti zabíjení, které na ni jako Quinellu bylo v dětství uvaleno. I po dlouhých rocích studia jsem nezjistila důvod, proč my, umělá fluktsvětla, naprosto nedokážeme neuposlechnout rozkazy výše postavených jedinců… ale tento jev není tak absolutní, jak se ti možná jeví.“
„…Jak to myslíš…?“
„Například…“
Cardinal pohnula pravou ruku, ve které držela šálek, nad stůl. Ale nepoložila ho na podšálek, dala ho na prázdný kus ubrusu – až na to, že její paže se zastavila těsně před tím, než dosedl na stůl.
„Nemohu ten šálek položit níže.“
„Co?“ zalapal jsem po dechu.
Stáhla obličej a vysvětlila to: „Když jsem byla malá, má matka – tedy, Quinellina matka – mě naučila, že šálek musí být pokládán na podšálek. Bylo to velmi nedůležité pravidlo, ale stále má svou moc. Jediným skutečným zločinem byla vražda, ale jinak je stále aktivních ještě sedmnáct tabu, včetně hloupých pravidel jako je toto. Nemohu dát paži o nic níže, a když se o to přeci pokusím, ucítím v pravém oku hrozivou bolest.“
„…Pravém… oku…“
„Ale i to je výrazně odlišné od toho, co cítí obyčejní lidé. Je ani nenapadne dát šálek někam jinam než na podšálek. Takže si neuvědomují, jak tyto absolutní hranice utváří jejich mysl. Taková nevědomost může samozřejmě být požehnáním…“
Cardinal se kysele zašklebila, ten výraz se k jejímu vzhledu dítěte vůbec nehodil – bylo zřejmé, že si je plně vědoma svých umělých kořenů. Paži dala tak jako předtím.
„No, Kirito… vypadá to podle tebe jako šálek na čaj?“
„Co?“ zamračil jsem se s pohledem upřeným na prázdný šálek v rukách Cardinal. Byl z bílého porcelánu, měl jednoduchý tvar a obyčejné ouško. Až na proužek kolem kraje v námořnicky modré barvě nebyl nijak zdoben.
„Ehm… jasně, vypadá jako šálek na čaj. Vždyť v něm čaj i byl…“
„Aha. A co teď?“
Prázdnou rukou poklepala na okraj šálku. Ten se zespoda znovu naplnil tekutinou, ze které stoupala bílá pára. Ale tentokrát byla vůně jiná – můj nos zacukal. Na čaj byla ta vůně příliš bohatá a kyselá. Ne, tohle byla vůně kukuřičné polévky.
Cardinal naklonila šálek, abych mohl natáhnout krk a podívat se dovnitř. Obsah byl hustý a světle žlutý, přesně jak jsem si myslel. Uvnitř dokonce plavaly i křupavé krutóny.
„Ku-kukuřičná polévka! Díky, zrovna jsem dostával hlad…“
„Neptám se tě, co je uvnitř, hlupáku! Co je ta nádoba?“
„Ehm… no… teda…“
Šálek se nijak nezměnil. Ale když to teď zmínila, přišlo mi, že na typický šálek na čaj je trochu moc jednoduchý, trochu moc velký a má trochu moc silné stěny.
„Ehm… polévkový hrnek?“ hádal jsem. Cardinal se zazubila a přikývla.
„Ano. Teď je to polévkový hrnek. Je v něm polévka.“
A k mému překvapení položila s menším žďuchnutím hrnek na ubrus.
„Co…?!“
„Vidíš? Svým způsobem jsou tabu uvalená na umělá fluktsvětla velmi jemná a neurčitá. Pokud změníš svůj úhel pohledu, snadno se jim vyhneš.“
„…“
Ochromený jsem si vzpomněl na to, co se před dvěma dny stalo na ubytovně. Ve chvíli, když jsem se vřítil do ložnice, chtěl Raios zaútočit na svaleného Eugea. Kdybych ho nezablokoval mou zbraní, určitě by Eugeovi sťal hlavu.
Zabití je samozřejmě to nejvyšší tabu. Raios však v tu chvíli Eugea nevnímal jako dalšího člověka, ale zločince, který se provinil porušením Seznamu tabu. A tak se snadno vymanil z moci tabu o zabíjení.
Židle na druhé straně stolu zavrzala, jak Cardinal zvedla svůj šálek/hrnek s polévkou ke rtům. Masový bochánek a sendvič, které jsem před mnoha minutami snědl, se už přeměnily v body zdraví a můj prázdný žaludek se sevřel.
„…Mohl bych dostat taky?“
„Jsi celkem nenasyta, viď? Dej mi svůj šálek,“ řekla podrážděně. Naklonila se k mému hrnku, který jsem k ní přisunul, a poklepala na okraj. Prázdná nádoba se naplnila voňavou krémovou žlutou tekutinou.
Rychle jsem si hrnek přitáhl zpět, odfoukl páru a pak si usrkl. Bohatá a dobře známá chuť mi zaplnila ústa, zavřel jsem oči, abych si ji vychutnal. Podsvětí mělo polévku s podobnou chutí, ale už to byly dva roky, co jsem jedl opravdickou kukuřičnou polévku.
Ještě jednou nebo dvakrát jsem si usrkl a spokojeně vydechl. Cardinal to pochopila tak, že může pokračovat.
„Tak, jak jsem ti teď ukázala, tabu, jež mě svazují, mohu porušit, pokud změním svou perspektivu. My – Administrátorka a já – jsme jedna druhou ve chvíli boje nevnímaly jako člověka. Já ji vnímala jako rozbitý systém, který ohrožuje svět, a ona mě jako otravný virus, který nejde smazat… ze všech sil jsme se snažily zničit život té druhé, používaly jsme Posvátná umění té největší síly. Stačily mi ještě dva nebo tři údery a Administrátorku bych zničila, nebo bych přinejmenším zajistila vzájemnou smrt.“
Její rty se našpulily, zřejmě znovu prožívala vzpomínky lítosti a frustrace. „Ale… ale tehdy, na úplném konci, si ta ďábelská čarodějnice vzpomněla na jeden zásadní rozdíl mezi námi dvěma.“
„Zásadní rozdíl…? Ale myslel jsem, že se lišíte jen ve vzhledu. Máte stejnou úroveň přístupu k systému a znáte stejné příkazy, ne?“
„Jistě. Když jsme bojovaly za pomoci Posvátných umění, bylo jasné, že nakonec vyhraju díky tomu, že jsem začala jako první. A tak… se svých kouzel vzdala. Přeměnila jeden z mnoha objektů vysoké priority v místnosti ve zbraň a pak změnila místo, kde jsme bojovaly, na takové, kde nelze používat systémové příkazy.“
„A-ale… vždyť to by nemohla pak vrátit?“
„Přesně tak. Alespoň dokud by tam zůstávala. Když začala odříkávat příkaz k vytvoření zbraně, došlo mi, o co jí jde. Ale nemohla jsem nic dělat. A jakmile jsem nedokázala používat příkazy, nemohla jsem to ani vrátit… A tak jsem byla nucena také vytvořit zbraň a pokusit se ji dodělat fyzickým poškozením.“
Cardinal se odmlčela, pak zvedla hůl opřenou o stůl. Beze slova ji natáhla ke mně. Překvapeně jsem ji vzal. Ve chvíli, kdy jsem ji držel sám, stáhla neuvěřitelná tíha mou paži dolů. Na stůl se mi křehce vypadající hůl povedlo položit až oběma rukama. Hůl těžce bouchla, když na stůl dopadla, zřejmě měla prioritu alespoň stejně vysokou jako můj nebo Eugeův meč.
„Aha… takže nemáš jen božskou úroveň Posvátných umění, ale i vybavení zbraně,“ poznamenal jsem a třel jsem si zápěstí. Cardinal pokrčila rameny, jako by to snad bylo jasné.
„Administrátorka nezkopírovala jen svou paměť a myšlenkové pochody, ale všechny úrovně Autorit, body života i vše ostatní. Meč, který vytvořila, a moje hůl byly stejně silné. Věřila jsem, že nakonec fyzický boj vyhraju i bez Posvátných umění. Ale jakmile jsem hůl držela v rukou, došlo mi, co bylo skutečným plánem Administrátorky – i jaký zásadní rozdíl nás dělí…“
„Znovu o tom mluvíš. Co je ten rozdíl?“
„To je docela jednoduché. Podívej se na mé tělo.“
Rozhalila svůj tlustý plášť, zpod kterého vykoukla bílá blůzka, černé kalhoty a vysoké bílé ponožky. Ačkoli působila jako starý učenec, měla křehké a slabé tělo dítěte.
Automaticky jsem se podíval stranou, vycítil jsem, že jsem zrovna viděl něco, co jsem vidět neměl. Zeptal jsem se: „Co s… tvým tělem…?“
Znovu se skryla pod pláštěm a zavrčela: „Jak tupý vůbec jsi? Představ si, že máš mysl v mém těle. Měl bys úplně jinde úroveň zraku a jiný dosah paže. Myslíš, že bys dokázal používat meč tak jako dřív?“
„…Ach…“
„Do té doby jsem byla v Quinellině těle, které bylo na ženu velmi vysoké. Během naší výměny útoků Posvátných umění jsem si toho příliš nevšimla… až když jsem chytila do ruky hůl a připravila se na zablokování jejího útoku. Tehdy mi došlo, v jak zoufalé situaci jsem.“
Když jsem to teď viděl z její perspektivy, došlo mi, jak veliká je to pravda. Ve všemožných VRMMO platilo, že pokud jste si vybrali postavu, jejíž tělesné proporce se od těch vašich skutečných značně lišily, dezorientovalo vás to. Museli jste časem nasbírat spoustu zkušeností, než vám boj na blízko připadal přirozený.
„…Takže jaký je vůbec výškový rozdíl mezi tebou a Administrátorkou…?“
„Alespoň půl metru. Pořád vidím ten její výraz, jak se na mě podívala a usmála se. Hned nato náš boj skončil, ale během dvou nebo tří úderů jsem musela přiznat, že jsou mé šance na výhru nenávratně pryč…“
„A… co se stalo pak?“
Teď jsem tu s ní mluvil, takže bylo jasné, že to nějak přežila, ale stejně jsem při poslouchání toho příběhu zadržoval dech.
„Administrátorka měla výhodu, ale udělala velmi jednoduchou chybu. Kdyby zamknula dveře před tím, než anulovala všechny systémové příkazy v místnosti, mohla mě v tu chvíli snadno zabít. Díky tomu, že nemám lidské emoce,“ – rozhodl jsem se nepoukázat na to, že teď vypadala dost rozrušeně – „jsem usoudila, že je nezbytné okamžitě uniknout a vyběhla jsem ke dveřím jako zajíc. Cítila jsem, jak mi s každým škrtnutím Administrátorčina meče o záda uniká život…“
„Páni… to je děsivý…“
„Možná se po dvou letech a dvou měsících slintání nad každou ženou, kterou jsi potkal, ocitneš ve stejné situaci.“
„Já… já neslintal!“ protestoval jsem a otřel jsem si ústa při tom nečekaném útoku na mou osobu. „Po-počkej. Dva roky a dva měsíce…? Přece jsi mě nesledovala celou tu dobu, nebo jo?“
„Samozřejmě že ano. Ano, bylo to jen dvacet šest měsíců z mých dvou století, ale přesto to bylo mnohem delší, než jsem čekala.“
„Co…?“
Byl jsem ochromen. Tahle malá chytrolínka sledovala úplně všechno, co jsem po cestě sem dělal? Myslím, že jsem nedělal věci, kvůli kterým bych se musel stydět, ale jistý jsem si nebyl. Neměl jsem teď čas přemýšlet o těch dvou a něco letech a probírat se vzpomínkami… to jsem si říkal.
„N-no, k tomu se vrátíme později. Takže… jak jsi Administrátorce utekla?“
„Hmf. No, vyběhla jsem ze dveří její komnaty v nejvyšším patře Centorijské katedrály, a tak jsem znovu získala přístup k Posvátným uměním. To ale situaci nijak nezměnilo. Pokud bych se pokusila na ni znovu zaútočit kouzly, mohla i z chodby udělat místo, kde se příkazy nedaly použít. Změnilo se tedy jen to, že jsem z běhu přešla v úprk. Abych se dala dohromady a uzdravila se, musela jsem uniknout na místo, kde mě její útoky nemohly zasáhnout.“
„Jo, ale… ona je doslova administrátor celého tohoto světa, ne? Existuje nějaké místo, kam se nedostane?“
„Vzhledem k tomu, že je administrátor hry, je svým způsobem bůh, ale není doopravdy všemocná. Na tomto světě existují přesně dvě místa, kam nemůže jít.“
„Dvě…?“
„Jedním je místo za Pohořím na Kraji… Temné teritorium, jak mu říkají lidé. To druhé je Velká knihovna, v té jsme teď my. Tohle je vlastně místo, které vytvořila ona sama, jakási úschovna vzpomínek, vytvořila jej, když zjistila, že je její paměť omezená. Jsou tu všechny systémové příkazy a spousta dat týkajících se Podsvětí. A tak se rozhodla, že kromě ní nemůže být nikomu dovoleno sem vkročit. Administrátorka knihovnu vytvořila tak, že ačkoli je umístěná v Katedrále, zabírá své vlastní izolované místo, které není nijak spojeno s vnějškem. Jsou tu jen jedny dveře dovnitř a jedině ona – ne, jedině ona a já, známe příkaz pro vstup.“
„Aha…,“ zamumlal jsem a znovu jsem se rozhlédl po Velké knihovně, všech těch nekonečných uličkách, schodištích a regálech. Zaoblené zdi byly z cihel, nebyly ničím porušeny. „Takže za zdí je…“
„Nic. Zdi jsou nezničitelné, ale i kdyby se ti podařilo je zničit, za nimi bys našel jen prázdný prostor.“
Chvilku jsem přemýšlel, co by se stalo, kdybych do té prázdnoty skočil. Pak jsem zavrtěl hlavou a zeptal se: „Ty dveře, o kterých jsi mluvila, to je to, čím jsme sem prošli z růžové zahrady?“
„Ne, to jsem vytvořila mnohem později. Před dvěma sty lety byly uprostřed přízemí veliké dvoukřídlé dveře. Během svého zoufalého úprku před Administrátorkou jsem odříkala zaklínadlo, abych ty dveře přivolala – a dokonce jsem musela dvakrát začít od znova. Když jsem příkaz nakonec dokončila, objevily se dveře na konci chodby a já se jimi prosmýkla, zavřela je a pak je zamknula.“
„Zamknula? Ale jestli máš stejnou úroveň Autority jako Administrátorka, tak je mohla otevřít hned po tobě, ne?“
„Jistě. Naštěstí pro mě je zamčení dveří knihovny zvnitřku snadné jako otočení klíčem, ale zvnějšku je třeba dlouhé a náročné umění na otevření. Přes dveře jsem slyšela chladný a nenávistný hlas Administrátorky, který odříkával příkaz k odemčení. Já mezitím měla plné ruce práce s novým příkazem. Zrovna když jsem své kouzlo dokončila, uviděla jsem, jak se zámek začal otáčet proti směru hodinových ručiček…“
Cardinal se objala pažemi, znovu tu chvíli prožívala. Stalo se to před dvěma sty lety, a přesto mi přejel mráz po zádech, když jsem si to představil. Dopil jsem zbytek kukuřičné polévky a odvážil se zeptat: „Sesílala jsi kouzlo… které dveře zničilo?“
„Přesně tak. Vymazala jsem dveře, jediný vchod do Velké knihovny Katedrály. Toto místo se tím hned stalo nepřístupným z vnějšího světa… což mi umožnilo uniknout Administrátorčině hněvu.“
„…A proč prostě nevytvořila jiné dveře…?“
„Co jsem ti předtím říkala? Administrátorka napřed vytvořila celou knihovnu, včetně dveří, a pak ji oddělila od fyzického prostoru Katedrály. Prostorové souřadnice tohoto místa se v systému neustále a náhodně mění na jiná nevyužívaná místa. Je nemožné se sem dostat zvenku, leda by předpověděla správná čísla.“
„Aha… ale souřadnice Centorijské katedrály určené jsou, takže odsud můžeš otevřít chodbu ven.“
„Správně. Ale jakmile nějaké dveře jednou otevřu, špehové Administrátorky je hned vyčmuchají, a tak je nemohu otevřít dvakrát. Přesně to se stalo i se dveřmi v růžové zahradě, kterými jsem nabrala tebe s Eugeem.“
„Dě-děkujeme…,“ uklonil jsem se. Dívenka se zachichotala, pak se podívala ke klenutému stropu knihovny. Přimhouřila oči a zamyslela se: „…Bojovala jsem proti chybě, kterou bylo třeba opravit, a prohrála jsem. V hanbě jsem prchla na toto místo… a od té doby tu strávila dvě staletí pozorováním a přemýšlením…“
„…Dvě staletí…“
Já žil jen sedmnáct a půl roku ve skutečném světě a dva roky zrychleného času v Podsvětí. Celkem to nebylo ani dvacet let, takže jsem nedokázal pochopit, jak dlouhá doba to musela být. Mohl jsem si jen představovat neurčitou rozlohu historie.
Dívenka naproti mně prožila v podstatě nekonečný život, obklopená byla jen tichými horami knih v této veliké knihovně. Nepromluvila ani na myš, natož pak na člověka. To byla naprosto nepředstavitelná izolace od světa, slovo osamocený to nevystihovalo ani náhodou. Kdybych byl ve stejné situaci já, dvě staletí bych nevydržel. Otevřel bych dveře ven, ačkoli bych věděl, že to znamená můj konec.
Ale to mi vlastně něco připomnělo…
„Ale Cardinal… cos říkala o té životní délce fluktsvětla, sto padesáti letech? To kvůli tomu kopírovala Administrátorka svou duši… jak jsi ta dvě staletí od rozdělení zvládla?“
„Velmi rozumná otázka,“ poznamenala Cardinal, prázdný hrnek položila na stůl. „Administrátorka sice vybrala, jaké své části do mého fluktsvětla zkopíruje, ale nenechala místo na tak dlouhou dobu. Takže poté, co jsem se ujistila, že jsem tady v knihovně v bezpečí, jsem se hned pustila do uspořádávání vzpomínek.“
„Uspořádávání…?“
„Ano. Přímé editování složky bez zálohy, abych to vysvětlila podle stejného příkladu jako předtím. Kdybych během procesu udělala i jen jedinou chybu, myslím, že by se mé vědomí v lightcube rozplynulo.“
„Takže, ehm… říkáš, že i když jsi byla izolovaná tady ve Velké knihovně, pořád jsi měla uživatelskou Autoritu na to, abys upravovala Shluk lightcube ve skutečném světě? Nemohla ses prostě nějak připojit k fluktsvětlo Administrátorky a vyhodit jí duši do povětří nebo tak něco…?“
„Pak by byl možný i opak. Ale bohužel – nebo možná naštěstí – je k jakékoli změně statusu vnějšího cíle za pomoci Posvátných umění vždy třeba fyzického nebo vizuálního kontaktu s cílovou jednotkou nebo objektem. Vlastně nezáleží ani na vzdálenosti odříkávání. To proto musela Administrátorka dovést dceru výrobce nábytku do Katedrály a proto si tě s Eugeem musela nechat donést k církvi.“
Nevědomky jsem se zachvěl. Kdyby náš nebezpečný útěk z vězení nebyl úspěšný, kdo ví, jaké mučení bychom museli během vyslýchání podstoupit.
„Když jsem tedy byla takto izolovaná v knihovně, neměla jsem jak zaútočit na fluktsvětlo Administrátorky, ale taktéž to znamenalo, že jsem unikla jejímu hněvu,“ řekla Cardinal, dlouhé řasy měla skloněné. „Organizování mé vlastní duše… bylo vskutku děsivé. Jediný příkaz snadno smaže vzpomínku, která až do chvíle smazání byla velmi živá. Ale musela jsem to udělat. Vzhledem k okolnostem jsem si dokázala snadno představit, že bude trvat nesmírně dlouho, než Administrátorka bude zcela zničena. Nakonec se mi podařilo odstranit všechny vzpomínky Quinelly a devadesát sedm procent od chvíle, kdy jsem se stala Administrátorkou…“
„A-ale… to jsou skoro všechny tvoje vzpomínky!“
„Přesně tak. Ten předlouhý příběh Quinelly, který jsem ti vyprávěla, nepocházel z mých vlastních zkušeností, ale z písemných záznamů, které jsem před smazáním všeho z mé mysli pořídila. Nedokážu si vybavit tváře rodičů, kteří mi dali život. Nebo teplo postele, ve které jsem spala, chuť sladkého pečiva… pamatuješ, co jsem ti říkala? Nemám lidské emoce. Vymazala jsem v podstatě všechny vzpomínky a pocity, nechala jsem jen program, který vykonává zoufalý a do duše vrytý rozkaz zastavit onen nezvladatelný hlavní proces. Toť vše, čím jsem.“
„…“
A přesto jsem ve skleslém úsměvu Cardinal viděl nevyslovitelnou osamělost. Chtěl jsem jí říct, že není program, že musí mít stejné emoce jako já a další lidé, ale nedokázal jsem najít vhodná slova.
Podívala se mi do očí, znovu se usmála a pokračovala: „…Tím, že jsem si smazala vzpomínky, jsem si zajistila dost prostoru ve fluktsvětlu. Měla jsem před sebou ještě hodně času, a tak jsem začala pracovat na plánu, který by mi umožnil zničit Administrátorku jediným spravedlivým úderem a pomstil by mou bídnou porážku. Napřed jsem ji chtěla překvapit v přímém boji. Nemůže se ke knihovně připojit zvnějšku, ale jak už víš, opak je možný. K příkazu vytvoření dveří je jistý dosah, a tak je mohu dát kamkoliv od zahrad Centorijské katedrály až po asi střed věže. Občas chodí do přízemních pater, a tak jsem toho mohla využít, abych dveře otevřela a přepadla ji. A navíc, k mému překvapení, jsem se tomuto tělu rychle přizpůsobila.
„…Aha. Kdybys měla jistotu, že zaútočíš jako první, asi by to stálo za pokus… ale pořád je to hrozně velký risk, ne? Hádám, že Administrátorka se taky nějak připravila…“
Je překvapivě těžké udělat úspěšné přepadení, když cíl už možný útok předpokládá. V SAO jsem byl na obou stranách, to kvůli oranžovým hráčům, a v podstatě pokaždé skončilo přepadení z „dokonalého“ místa pro přepadení neúspěchem, protože cíl jej očekával. Cardinal se zašklebila a přikývla.
„Quinella byla vždy skvělá v rozpoznání slabých míst druhých, i předtím, než se prohlásila pontifikem. Stejně jako snadno odhalila v našem boji po rozdělení mou výškovou nevýhodu, rozpoznala, že má v jiných okolnostech výhodu a využila jí.“
„Ale… copak nemáte v podstatě stejné hodnoty útoku a obrany? A, ehm, mentálních schopností. Jak by mohla mít výhodu?“
„Nelíbí se mi, jak to říkáš… ale máš pravdu.“ Odfrkla si. „Ona a já jsme v boji v podstatě identické. Ale to platí jen pro boj jeden na jednoho.“
„Jeden na jednoho… ach, jasný.“
„Ano. Jsem osamocený válečník skrývající se v útočišti, zatímco ona vládne největší organizaci na světě… ale vše vysvětlím popořádku. Poté, co mě stvořila a byla kvůli tomu dohnána až na pokraj smrti, rozpoznala Administrátorka nebezpečí kopírování sebe samé. Ale stále se jí pod tíhou překypujících vzpomínek hroutily logické obvody. Musela něco udělat, ale na rozdíl ode mne se nemohla pustit do riskantního experimentu, při kterém by přímo editovala své vzpomínky. Místo toho si vybrala kompromis. Rozhodla se, že vymaže poměrně bezpečnou a povrchovou kategorii vzpomínek, aby vytvořila alespoň střípek volného místa, a pak agresivně prořezávala všechny nově nahrané informace.“
„Prořezávala…? Ale vždyť vzpomínky se stejně nashromáždí, i jen přes jediný den?“
„To záleží na tom, jak ho strávíš. Pokud toho hodně vidíš a děláš, pokud o mnohém přemýšlíš, budeš mít velký vstup. Ale pokud zůstaneš jen ve své posteli s nebesy a strávíš čas s očima zavřenýma, to je hned jiné, co říkáš?“
„Ech… to bych nezvládl. Raději bych celý den trénoval švihy mečem.“
„Už moc dobře vím, jak neposedný jsi.“
Na to jsem neměl jak odpovědět. Pokud z nějakého důvodu Cardinal monitorovala celý můj zdejší pobyt, věděla, že kdykoli jsem měl volnou chvíli, odloučil jsem se od Eugea a šel jsem se projít.
Dívka se malinko ušklíbla a pokračovala ve svém příběhu: „Ale na rozdíl od tebe není Administrátorka svazována pocity nudy nebo neposednosti. Pokud je to třeba, vydrží ve stejné pozici celé dny, dokonce i týdny. Mezitím napůl spí a prochází svými vzpomínkami vedoucími k ovládnutí světa…“
„Ale ona je hlavní šéfkou církve Axiom, ne? Nemusí něco dělat? Něco řešit, dělat proslovy a tak?“
„To dělala, do jisté míry. Přijímala návštěvy čtyř císařů na Velkou slavnost na začátku nového roku, pravidelně chodila do středních a přízemních pater, aby se ujistila, že je svět ovládán tak, jak to ona chce. Pokaždé při tom byla ve střehu před případným přepadením z mé strany. A tak zkusila něco nového. Naprostou většinu svých povinností delegovala a zařídila si silné a loajální služebníky, kteří ji ochraňují…“
„Takže to je ta výhoda, kterou má jako hlava velké vládnoucí organizace, kterou ty jako osamělý válečník mít nemůžeš… Ale nevytváří to pro ni jen více proměnných, se kterými se musí potýkat? Pokud je její skupina stráží schopná bojovat proti někomu stejně silnému jako ona, jak by je ovládla, kdyby se postavili proti ní?“ zajímal jsem se.
Cardinal pokrčila rameny: „Co jsem řekla? Absolutní loajalita.“
„Hele, já vím, že lidi tady nemůžou neuposlechnout příkazy shora, ale ty jsi mi ukázala, že to tak absolutní není. Kdyby se stráže nějak rozhodly, že jejich pontifex dělá vše ve prospěch Temného teritoria…?“
„Samozřejmě si uvědomovala, že je taková možnost větší než nula. Přeci jen experimentovala na lidech s vysokým indexem porušení. Slepá poslušnost není to samé jako loajalita… a ani když strážci přísahali, že ji budou s naprostou vírou chránit, nemohla jim věřit. Pamatuj, zradila ji vlastní kopie,“ řekla Cardinal s ďábelským úsměvem. „Pokud jim dá stejnou Autoritu a vybavení, musí se ujistit, že ji za žádných okolností nezradí. Ale jak to udělat? Jednoduše – pozměnit k tomu jejich fluktsvětla.“
„…Ehm… co?“
„Vytvořila složité a dlouhé příkazy, aby toho dosáhla. Neboli Rituál syntézy.“
„To je… připojení myšlenek k duši, že?“
„Ano. Měla spoustu vysoce kvalitních subjektů se silnými dušemi. Všichni ti jedinci s vysokým indexem porušením, na kterých experimentovala a pak zmrazila, byli také všeobecně nadaní výraznými talenty… vlastně bys mohl říct, že to byl jejich skvělý intelekt a fyzička, co je vůbec vedlo k pochybám o síle Seznamu tabu a církve Axiom… Mezi těmi, koho chytila jako první, byl i šermíř, jemuž se nikdo nevyrovnal. Ten se se svými společníky vydal, k nelibosti vládnoucí církve, ke kraji lidského světa a založil vlastní vesnici. Byl zatčen, když se pokusil přejít Pohoří na Kraji, které dělí lidský svět od Temného teritoria. Administrátorka si jej vybrala jako prvního ze svých věrných služebníků.“
Ten příběh mi zněl nějak povědomě, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde už jsem ho slyšel. Než jsem si vzpomněl, Cardinal pokračovala: „Většina vzpomínek šermíře byla po experimentech poničena, ale to bylo pro Administrátorku vlastně výhodné. Nechtěla, aby se do toho jeho vzpomínky z doby před chycením nějak pletly. Vytvořila objekt zvaný Pietní modul, který vynucuje naprostou poslušnost – je to fialový hranol asi takhle veliký…“
Dala od sebe dva prsty asi deset centimetrů daleko. Jakmile jsem si to představil, zježil se mi každý chloupek na těle. Jeden jsem viděl. Vlastně jen před několika hodinami.
„…Rituál syntézy se točí kolem vložení hranolu do prostředka čela člověka. To vloží do duše, okradené o vzpomínky, uměle vytvořené vzpomínky a hlavní direktivu, čímž se vytvoří zbrusu nová osobnost. Super silný válečník, absolutně věrný církvi a Administrátorce, který koná tak, aby ve světě udržel status quo… když se Rituál povede a subjekt se probudí, dá mu titul Rytíře jednoty, což symbolizuje jeho roli v nápravě chaosu, rozšiřování vlády církve a dodržování jednoty v pořádku světa. Pokud budete s Eugeem pokračovat věží nahoru, možná narazíte na nejstaršího z rytířů. Jistě znáš jeho jméno.“
Podívala se mi přímo do očí a prohlásila: „Jméno nejstaršího rytíře je… Bercouli Synthesis One.“
„…Ne. Ne, ne, ne, to nemůže být pravda,“ vyhrkl jsem, než Cardinal vůbec domluvila.
Bercouli.
Legendární hrdina, o kterém mi vyprávěl Eugeo, při tom mu tvář zářila údivem a zbožňováním. Byl to jeden ze zakladatelů Rulidu, průzkumník Pohoří na Kraji, nebojácný dobrodruh, který se od bílého draka ochraňujícího lidskou říši pokusil ukrást Meč modré růže.
Eugeo nevěděl, jak Bercouli prožil svá poslední léta. Myslel jsem si, že prostě žil v Rulidu až do stáří – ale nikdy by mě ani nenapadlo, že ho unesla Administrátorka a změnila ho na prvního Rytíře jednoty.
„Ehm, Cardinal… uvědomuješ si, že jsme s Eugeem společně bojovali proti Eldriemu Sythesis Thirty-One – takže je třicátý první v řadě – a jen zázrakem nás hned nerozdrtil, že jo? Ani náhodou bychom se nemohli pustit do boje s prvním a přežít.“
Ale dívka jen pokrčila rameny: „Nemůžeš se začít třást jen z Bercouliho jména. Jak jsi sám zrovna řekl, je jich celkem jedenatřicet.“
„Na to, že jich je tolik, jsem jich rozhodně moc neviděl. Co jsem přišel do Centorie, viděl jsem Rytíře jednoty jen jednou, když v noci letěl na drakovi.“
„Jistěže. Povinností rytířů je chránit Pohoří na Kraji. Ve městě se objeví jen tehdy, když někdo závažně poruší Seznam tabu, a to se nestává ani jednou za desetiletí. Ani aristokraté nebo císaři nevídají Rytíře jednoty pravidelně, natož pak obyčejní lidé… vlastně by se dalo říci, že je jejich izolace záměrná…“
„Hmm… znamená to tedy, že většina těch dalších třiceti rytířů je v Pohoří?“ zeptal jsem se, držel jsem se slabé naděje. Cardinal ji ale hned rozcupovala.
„Ne většina. Právě teď je v Katedrále alespoň dvanáct nebo třináct probuzených rytířů. Pokud chcete s Eugeem dosáhnout každý svého cíle, musíte předpokládat, že je po cestě k vrcholku věže všechny porazíte.“
„Musíme předpokládat, jo…?“
Zaklonil jsem se v křesle a vydechl. Kdyby tohle bylo RPG, bylo by to, jako bych měl zrovna vejít do posledního labyrintu, ale přitom měl mizerně nízkou úroveň a příšerné vybavení. Je fakt, že jsem šel až sem, abych se dostal na vrcholek Centorijské katedrály a navázal kontakt s někým ze skutečného světa, ale ačkoli jsem byl tak blízko cíle, byl jsem proti Rytířům jednoty v hrozné nevýhodě.
Bez dalších poznámek jsem se podíval na svou hruď. Díky magickým masovým bochánkům od Cardinal se zranění, která jsem utrpěl z Eldrieho Dokonalého ovládnutí zbraně, zcela vyléčila, ale stále jsem cítil lehkou bolest.
Jestli jsou další Rytíři jednoty silnější než Eldrie, je naše šance na to, že to vyřešíme obvyklým způsobem, velmi malá… a pak jsem si vzpomněl na ten zvláštní jev, který se stal ke konci boji v růžové zahradě.
Když Eugeo řekl rytíři o jeho minulosti a jméno jeho matky, rytíř náhle padl v bolestech na kolena. Skoro ani nebyl při vědomí, z čela mu vystoupal jasně zářící průsvitný fialový hranol. To musí být ten Pietní modul, o kterém mluvila Cardinal. Ovládalo to osobnosti rytířů a jejich vzpomínky, nutilo je to být dokonale věrní pontifikovi.
Ale byl ten efekt vážně tak nenavratitelný, jak Cardinal tvrdila? Eldriemu stačilo slyšet jméno jeho matky a jeho modul se začal vysouvat – nebo to tak aspoň vypadalo. Kdyby se to samé stalo i ostatním rytířům, tak by bylo možné je porazit i bez boje. Zároveň by se tak splnil Eugeův sen, že změní Rytířku jednoty Alici zpět na normální Alici.
Pak jsem slyšel Cardinal říct: „Můj příběh je téměř u konce. Mám pokračovat?“
„…Ach, ano. Prosím.“
„Dobrá. Administrátorka vytvořením Rytířů jednoty, Bercoulim počínaje, výrazně snížila mé šance na úspěšné přepadení. Rytíři mají výborné schopnosti útoku a obrany, ačkoli ne tak vysoké jako sama Administrátorka. Ani já bych je nedokázala zničit během jediného okamžiku. To mě přimělo postavit se skutečnosti, že můj boj s ní bude trvat nepředstavitelně dlouho…“
Dlouhý, předlouhý příběh Cardinal se zřejmě blížil ke konci. V křesle jsem se narovnal a soustředil jsem se na zvučný hlas přestárlé holčičky.
„S takto změněnou situací bylo jasné, že budu potřebovat komplice. Ale samozřejmě by mi málokdo pomohl v boji proti absolutnímu vládci světa. Takový člověk by musel mít dost vysoký index porušení, aby porušil jakékoli tabu, a stejně tak dostatečné schopnosti v boji či Posvátných umění, aby mohl čelit Rytířům jednoty. Takže ačkoli to bylo nebezpečné, otevírala jsem dveře tak daleko, jak to jen bylo možné, sesílala kouzla Senzorického sdílení a další na ptáky a hmyz a vypouštěla je do světa…“
„Haha… takže to jsou tvoje uši a oči, jo? Tak jsi mě sledovala…?“
„Ano,“ pousmála se a natáhla ruku. Dlaň měla zvednutou nahoru a pokynula prstem.
„Uá!“
Náhle něco velmi malého vyskočilo z mých vlasů a dopadlo to na dlaň Cardinal. Byl to černý pavouk, menší než špička mého malíčku. Otočil se, podíval se na mě rubínovýma očima a zvedl pravou přední nohu v náznaku pozdravu.
„Tohle je Charlotte. Od chvíle, co jste s Eugeem odešli z Rulidu, se skrývala ve tvých vlasech, kapse nebo rohu tvého pokoje, sledovala a poslouchala vše, co jste vy dva dělali. A zřejmě… někdy dělala i více,“ řekla Cardinal. Pavouk zastrčil nohy pod sebe a zdánlivě se scvrkl.
To roztomilé gesto mi připomnělo všechna ta zatahání za ofinu, která mi během úprku před rytířem na drakovi ukazovala správný směr. Možná to byl ten pavouk? A vlastně se to stalo víckrát. Po tom, co jsme odešli z Rulidu, během turnaje a během služby u stráží v Zakkarii, i po začátku studia v Centorii, jsem v několika zásadních chvílích měl stejný pocit.
„…Takže všechno to tahání za vlasy, to nebyl jen můj instinkt? Vážně mě něco tahalo za vlasy…?“ zamumlal jsem užasle. Po všech těch vzpomínkách se mi přehrála jedna obzvlášť důležitá. Vystřelil jsem nahoru a naklonil jsem se nad malého černého pavouka v dlani Cardinal.
„Po-počkej… když mi seřízli všechny zefyrie, tak to ses mě ty snažila povzbudit…? To tys mi řekla, abych věřil v jejich sílu a v přání ostatních květin…“
Hlas v mé vzpomínce patřil trochu starší ženě. To by naznačovalo, že ten černý pavouk je žena, ostatně, i Cardinal ho pojmenovala Charlotte. Mohl mít hmyz duši – fluktsvětlo?
Charlotte mi odpověděla jen pohledem svých červených očí. Pak vyběhla z dlaně Cardinal a přeběhla přes stůl, skočila na regál poblíž a zmizela.
Cardinal se dívala, jak její mazlíček zmizel, a pak tiše pronesla: „Charlotte je nejstarší sledovací jednotka, na kterou jsem seslala kouzlo a poslala ji do světa. Teď je její předlouhá mise u konce. Protože jsem zmrazila přirozený úpadek hodnoty jejího života, pracovala přes dvě stě let…“
„…Sledovací jednotka…,“ zamumlal jsem, díval jsem se na regál, na kterém Charlotte zmizela. Její misí bylo jen sledovat naše činy. Ale během těch dvou let, co jsme odešli z Rulidu, mě Charlotte tahala za vlasy a občas mi zamumlala nějakou tu radu. Svým způsobem mi byla během té cesty ještě bližším společníkem než Eugeo.
Děkuju, zašeptal jsem v mysli k regálu. Pak jsem se podíval zase na Cardinal a zeptal se: „Takže v podstatě… jsi tady zavřená ve Velké knihovně, máš zvířata jako uši a oči a hledáš možného lidského pomocníka už více jak dvě staletí…?“
„Ano. Nemohu odsud vysledovat index porušení jednotlivých lidí. Musím naslouchat zprávám o zvláštních událostech, pak posílat pozorovatele sledovat lidi, kteří je nejspíš způsobili. Je to velmi nudný a náročný proces. Více než jednou či dvakrát jsem našla slibné jedince, ale pak jsem mohla jen sledovat, jak se z nich stávají Rytíři jednoty. Nemám žádné emoce, ale rozhodně jsem se toho naučila mnohé o zklamání a trpělivosti. Vlastně… v poslední dekádě jsem začala chápat koncept rezignace,“ řekla, její rty se stočily nahoru do kyselého úsměvu, který v sobě nesl tíhu dvou staletí života.
„Když jsem posedávala tady a sledovala svět, měla Administrátorka mnoho práce s vytvářením proaktivního systému obrany, získávala pro sebe silné rytíře, kteří pracovali za ni. Vlastně právě kvůli tomu byl vytvořen Sjednocující turnaj čtyř císařství, do kterého jste s Eugeem chtěli vstoupit.“
„…Takže válečník, který turnaj vyhraje, nezíská možnost stát se Rytířem jednoty za odměnu…“
„Je k tomu donucen. Jejich dřívější vzpomínky jsou dány za zeď a oni se stanou mocnými a nemyslícími loutkami pontifika. Rodiny, ze kterých Rytíři jednoty pochází, dostanou peníze, ze kterých až lezou oči z důlků, a elitní aristokratické tituly, takže nižší aristokraté a měšťané vedou své děti k umění meče, ačkoliv úspěch znamená, že už své syny nebo dcery nikdy neuvidí. Sami rytíři dostanou takové povinnosti, aby se nikdy omylem nesetkali se svými rodinami. Jsou odříznuti od své minulosti.“
„…Takže když jsi říkala, že tu byli záměrně izolovaní…“
„Ano, mluvila jsem o tomto systému. Z jedenatřiceti Rytířů jednoty jich byla asi polovina přivedena proto, že porušili tabu, druhá polovina byli šampioni turnaje. Eldrie Synthesis Thirty-One patří k těm druhým.“
„Aha… takže takhle to funguje…,“ řekl jsem pochmurně.
Takže je vlastně dobře, že ani Sortiliena, moje mentorka, ani Eugeův Golgorosso tento rok v turnaji nezvítězili. Kdyby Sortiliena Eldrieho porazila a vyhrála, pak bych v růžové zahradě potkal ji a její vzpomínky by byly pryč.
A bylo toho víc. Kdyby se to s Raiosem a Humbertem nestalo, Eugeo a já bychom se podle našeho plánu stali šampiony školy, prošli bychom turnajem a vyhráli – nebo kdybychom nikdy neunikli z těch cel a byli vyslýcháni – pak by se Eugeo stal dvaatřicátým Rytířem jednoty, i kdyby mě mé přirozené fluktsvětlo udrželo v bezpečí. Mohli jsme padnout přímo do hrozivé pasti. Zachvěl jsem se.
Cardinal tiše pokračovala: „Během těch dvou staletí si Administrátorka postupně zlepšovala obranu a já ztratila téměř všechnu naději. Takže ano, začala jsem přemýšlet, proč se vůbec namáhám…“
Její hnědé oči se dívaly na daleký strop knihovny. Několikrát zamrkala, jako by si představovala, že z klenutého stropu studeného jako kámen vychází teplé sluneční teplo.
„…Svět, který jsem díky svým pozorováním viděla, byl krásný a zářivý. Děti radostně pobíhaly po polích, dívky se červenaly láskou, matky se laskavě usmívaly na děťátka ve svých náručích. Kdyby bylo dceři výrobce nábytku, jejíž tělo obývám, umožněno normálně vyrůst, mohla to všechno mít také. Mohla vést život, ve kterém by si nedělala starosti s fungováním světa a po šedesáti nebo sedmdesáti letech spokojenosti by její život skončil, obklopená by byla rodinou…“
Její hlas na konci šeptal. Oči teď mířily dolů. Její drobné tělo se trochu zhouplo – nebo mi to tak aspoň připadalo.
„…Proklínala jsem svou hlavní direktivu, ten pud napravit hlavní proces, který jsem měla vrytý v duši. Uvědomila jsem si, že jsem jako stará panna, jen chvíli před přirozenou smrtí. Všechna jiskra života ze mě vyprchala, byla jsem jako vyschlý a slabý strom, který odpočítává vteřiny do konce života. Kupodivu to začala odrážet i má řeč. Celé dny jsem neustále poslouchala ruch lidstva ušima svých pomocníků a přemýšlela jsem, proč nás bohové z vnějšího světa nechali všanc Administrátorčině vládě… Stacie, Solus a Terrarie jsou falešní bohové, vytvořeni tak, aby se to hodilo církvi Axiom, ale v seznamu systémových příkazů jsem několikrát zahlédla jméno skutečného boha – Rath. Zjistila jsem, že Rath je uskupení bohů… a zjistila jsem, že existuje jejich bezduché přiblížení se bohu, o Cardinalovi – a že jsou jeho dvě hlavní direktivy vypáleny do Administrátorky a do mě. Čím více jsem toho o zjišťovala o skrytém fungování tohoto světa, tím více záhad se objevovalo.“
„P-p-počkej chvíli,“ zaprosil jsem, nestíhal jsem její vyprávění. „Takže… říkáš, že to, že je tohle jen simulace od Rathu a že původní Cardinal je program s hlavním procesem a podprocesem, jsi zjistila jen domněnkami?“
„Není to zase tak překvapivé. Každý, kdo by měl dvě stě let času a vestavěnou databázi systému Cardinal, by došel ke stejnému závěru.“
„Databázi…? Aha. Takže ta slova, která tu v Podsvětí nejsou známá, máš odtamtud.“
„Stejně jako chuť té polévky, co ti tak chutnala. Myslím, že spoustu termínů chápeš jinak než já… ale přesto věřím, že jsou mé odhady správné. Podsvětí je příliš nedokonalé na to, aby bylo stvořením všemocného boha. A že je nadále dovolováno to hrozné ničení a tyranie Administrátorky… byla jen jedna možnost – že Rathu, skutečnému bohu, nesejde na štěstí obyvatel Podsvětí. Naopak… tento svět existuje, aby bylo možné sledovat, jak se budou lidé vzpírat, když jsou pomaličku vtahováni do obří pasti. Možná si to neuvědomuješ, ale v posledních letech jsou pohraniční oblasti lidské říše stále více sužovány epidemiemi, toulavou zvěří, špatnou úrodou a dalšími příčinami předčasné smrti. Tyto efekty jsou způsobovány parametrem stresu, který nedokáže ovlivnit ani sama Administrátorka.“
„Parametr… stresu? O něčem podobném jsi už vlastně mluvila. O zátěžových testech.“
„Ano. Úroveň stresu se, přísně vzato, zvyšuje každý den… ale v poslední fázi testu to, podle databáze, nebude nic jako obyčejná epidemie.“
„Takže… co se stane…?“
„Síly, které uchovávají vajíčko lidské říše, se nakonec rozbijí. Jistě víš, co leží za skořápkou.“
„Temné teritorium…?“
„Vskutku. Země temnoty je přístroj vytvořený ke způsobení lidem tohoto světa ultimátní agónii. Jak už jsem říkala, obyvatelé temnoty – goblini, orkové a tak dále – jsou jako lidé, jen mají jejich fluktsvětla hlavní direktivu zabíjet a plenit. Jejich společnosti jsou uspořádány podle hierarchie moci, kde se vše rozhoduje silou. Ačkoli je jejich vojsko primitivní, je silné. Mají ani ne polovinu obyvatel oproti lidem, ale každý jedinec je silnější než člověk. Teď ještě čekají za naší říší, avšak vyhlíží den, kdy napadnou teritorium iumů, jak vám říkají, a způsobí nevyslovitelnou zkázu. A ten den je už za dveřmi.“
„Vojsko…“
Z té myšlenky jsem se víc než trochu zachvěl. Gobliní kapitán, kterému jsem čelil v jeskyni pod Pohořím na Kraji před dvěma lety, byl vskutku silným bojovníkem. Z myšlenky, že jich celé tisíce vpadnou do mírumilovného města, mi mrazilo všude po těle. Rychle jsem nevěřícně zavrtěl hlavou. Hrdlo jsem měl suché, zachraptěl jsem: „…V lidské říši je tolik strážců a rytířů… ale nemají šanci. Zvlášť ne, pokud se zdejší techniky meče soustředí na vzhled…“
Cardinal přikývla. „To se dalo čekat… myslím, že podle plánů Rathu měli lidé v tuto dobu už mít vojsko podobně silné jako to v Temném teritoriu – vojsko, které by bylo utuženo neustálými drobnými potyčkami s nájezdními gobliny, které by v bojovnících zvedaly zdravou úroveň Autority, naučily by je praktickému šermu a skupinové strategii. Ale jak víš, naše situace není ani zdaleka ideální. Šermíři se starají jedině o vzhled své školy a nikdy skutečně nebojují. Aristokraté, kteří by teoretická vojska měli vést, jsou zhýčkaní a posedlí sami sebou. A to vše je výsledkem Administrátorky a jejích Rytířů jednoty.“
„…Jak to myslíš?“
„Rytíři jednoty mají nejvyšší úroveň Autority a za zbraně a zbroj mají Boží nástroje. Jsou vskutku mocní. Jen osm jich stačí na střežení Pohoří na Kraji, zvládnou odehnat veškeré nájezdní skupiny goblinů. Ale to znamená, že uběhla celá staletí, kdy obyčejní obyvatelé nepřišli s bojem do kontaktu. Žijí bezpečné a pohodlné životy stagnace, nevědí nic o blížící se kalamitě…“
„…A Administrátorka ví, že poslední fáze toho zátěžového testu brzy nastane?“
„Myslím, že ano. Ale je si jistá, že ona a jejích třicet rytířů bude stačit k tomu, aby hordy temnoty odrazili. Je si dokonce tak jistá, že nechala popravit čtyři strážní draky čtyř světových stan – měli být mocnými spojenci v boji, ale ona nesnesla pomyšlení, že je nemůže ovládat. Nepochybuji, že by tvého kamaráda rozesmutnělo, kdyby zjistil, že legendární bílý drak z jeho oblíbených mýtů byl ve skutečnosti zabit samotným Bercoulim poté, co se znovuzrodil jako Rytíř jednoty.“
„…Nejspíš bychom mu to tedy neměli říkat,“ zamumlal jsem s povzdechem. Zavřel jsem oči a vybavil jsem si horu kostí, kterou jsem v jeskyni viděl. Pak jsem znovu vzhlédl: „Takže jak to je? Až sem vpadnou jednotky temnoty, dokáže se jim Administrátorka s Rytíři jednoty vážně ubránit?“
„Nedokáže,“ odpověděla bez vytáček. „Rytíři jednoty jsou nelítostní válečníci s mnoha roky zkušeností, ale je jich prostě příliš málo. A Posvátná umění Administrátorky jsou ve schopnosti rozvrátit zemi v podstatě božské, ale jak jsem řekla, pokud je má použít, musí být v dosahu nepřátel. A zatímco každý jediný protivník nesahá Administrátorce ani po kotníky, uživatelů systémových příkazů – které bys v tomto případě nazýval temnou magií – je tolik jako hvězd v nebi. Může během jediného okamžiku usmažit stovku bleskem, ale pak na ni vypálí tisíc ohnivých koulí. Nevím, jestli by ji to dokázalo zabít, ale je jisté, že nakonec by musela ustoupit do této věže.“
„Ehm… počkej. Říkáš… že ať už Administrátorku porazíme nebo ne, svět nakonec skončí stejně?“ zeptal jsem se překvapeně. „Takže i kdybys získala úplnou moc systému Cardinal, nedokázala bys zapudit vojsko temnoty?“
S vážným výrazem ve tváři přikývla. „Přesně to říkám. Teď už nemám jak invazi z Temného teritoria zabránit.“
„…Takže… pokud splníš svůj cíl, tedy že smažeš závadný hlavní proces, Administrátorku… pak… je ti úplně jedno, co se se světem bude dít dál? To říkáš…?“ zaskřípal jsem zuby.
Cardinal našpulila rty, oči za kulatými brýlemi měla poněkud pochmurné.
„…To bude nejspíš pravda.“ Její hlas byl tak tichý, že skoro splynul s praskáním plamene v lampě. „Ano… pokud se na to podíváš tak, že by mohlo být ztraceno mnoho duší, mohl by být můj cíl vnímán jako zřeknutí se většího obrazu… ale pokud tu budeme jen tak sedět a nic nedělat, pak nakonec… ať už za rok, dva nebo později, vpadnou sem vojska temnoty. Budou plenit a spálí města a pole, zabijí mnoho lidí. Nastane peklo, které ani nedokážu popsat slovy – naprostý výraz tragédie a krutosti. Ale… i kdybych získala zpět všechnu svou sílu a měla správný příkaz k tomu, abych spálila všechna monstra na prach v jediný okamžik, nepoužila bych jej. Nežádali o to, aby se stali monstry. Jak jsem řekla, ani po století přemýšlení nedojdeš k odpovědi. Abys věděl… kdyby se Administrátorka nikdy nezrodila a lidstvo šlo po cestě, po které jít mělo, pak by v tuto dobu mělo vojsko, které by vpadlo do Temného teritoria a činilo nevyslovitelná zvěrstva lidem tam!“
Její tichý hlas postupně tvrdnul, na konci až zapráskal jako bič. „Tak či tak, konec světa bude doprovázen velkým krveprolitím. Tak to bylo Rathem navrženo. A já… já nemohu takového boha přijmout. Za žádných okolností tento výsledek nepřijmu. Takže když jsem zjistila, že je příchod zátěžových testů nevyhnutelný, došla jsem k jednoduchému závěru. Eliminuji Administrátorku, než se to stane, získám zpět svou sílu systému Cardinal… a zničím lidskou říši a Temné teritorium, celé Podsvětí… až nezbude nic.“
„Zničíš je… až nic nezbude?“ zopakoval jsem. Opožděně jsem vykulil oči. „Co to znamená…?“
„Znamená to přesně to, co říkám. Smažu všechna fluktsvětla v kolébce duší, Shluku lightcube. Úplně všechna, jak ta lidská, tak ta na temné straně.“
Odhodlání v mladé tváři Cardinal bylo tak silné, že jsem několik chvil nedokázal nic říct. Postupně začaly konkrétní údaje jejího řešení formovat v mé mysli určitý obraz.
„Takže říkáš… že pokud je hrozná a bolestivá smrt mnoha lidí nevyhnutelná, raději bys je ještě předtím všechny zabila bezbolestně?“
„Bezbolestná smrt…? Ne, ten popis není přesný,“ řekla Cardinal, na okamžik se odmlčela, jako by si něco ověřovala ve vnitřní databázi. „Duše obyvatel Podsvětí mohou být, na rozdíl od lidí z horního světa, kteří mají duše uloženy v jiném médiu než lightcube, zničeny jediným příkazem. Prostě přestanou existovat, bude to jako zhasnutí svíčky. Ale to nemění nic na tom, že je to stále vražda…“
V hlase měla stopy po rezignaci a bezmoci, jako kdyby k tomu rozhodnutí došla až po velmi dlouhém zvažování různých možností.
„Ideální by samozřejmě bylo, kdyby tento svět pokračoval bez toho, aby do něj Rath zasahoval, kdyby si sám tvořil svou historii. Za několik století by se možná došlo k mírumilovné dohodě mezi lidstvem a Temným teritoriem. Ale… asi sám víš nejlépe, že naprostá nezávislost na našem bohovi Rathu je nemožný sen, že?“
Skousl jsem si ret a zamyslel se, její náhlá otázka mě překvapila. Nevěděl jsem, kde v Japonsku byl Shluk lightcube, na kterém bylo Podsvětí uloženo, umístěn. Ale všechny ty další přístroje budou určitě potřebovat spoustu elektřiny k tomu, aby fungovaly. Takže skutečná nezávislost je v tomhle směru funkčně nemožná.
A Rath Podsvětí nespustil jen tak. Pokud jsou mé domněnky, že Seidžiró Kikuoka patří k obranným jednotkám Japonska a má se vznikem Rathu dost společného, správné, pak má pro Podsvětí nějaké plány i Ministerstvo obrany. I kdyby Cardinal získala zpět všechny své síly, otevřela externí kanál a žádala nezávislost pro Podsvětí, Rath by to nikdy nepřijal.
Vlastně, i kdybych se dostal na vrcholek Centorijské katedrály, spojil se s Kikuokou a prosil ho, aby zachoval nynější stav Podsvětí, neměl jsem vůbec žádnou jistotu, že by souhlasil. Pro Rath jsou všechna umělá fluktsvětla jen testovací subjekty. Toto Podsvětí mohlo být vlastně jen jedním z několika pokusů.
Pokud umělá fluktsvětla chtěla skutečnou svobodu a nezávislost, mohla je získat jen jediným způsobem – přenést boj k lidem ve skutečném světě.
Dál už jsem se ale neopovážil nad tím přemýšlet – bylo to příliš děsivé. Vzhlédl jsem ke Cardinal a přikývl, krk jsem měl ztuhlý. „…Máš pravdu. Není to možné. Tento svět je příliš závislý na lidech venku a na zdrojích energie, než aby byl kdy nezávislý.“
„Ano… jsme jako ryby ve kbelíku a čekáme, až si nás usmaží na pánvičce. Můžeme jen vyskočit za jistou smrtí,“ řekla rezignovaně Cardinal. Ale nechtěl jsem s jejím závěrem hned souhlasit.
„Ale… nejsem si úplně jistý. Možná máš pravdu, že zmizet okamžitě by bylo lepší než zemřít v bolestech. Ale už jsem se s lidmi z tohoto světa spřátelil příliš na to, než abych to přijal jako jedinou možnou cestu.“
Myslí mi proběhly usmívající se tváře všech, kteří mi v Rulidu a Centorii nějak pomohli. Nechtěl jsem vidět, jak je jednotky Temného teritoria zavraždí, samozřejmě že ne, ale je pomoci Cardinal smazat duše všech vážně tou nejlepší možností?
Kousl jsem se do rtu, nedokázal jsem přijmout ten nevítaný úder reality. Cardinal tichým hlasem pronesla: „Kirito, pokud se mi s tvou pomocí podaří zcela získat zpět své síly, splním, do jisté míry, tvá přání, než Podsvětí zničím. Pokud mi řekneš jména těch, které si přeješ zachránit, zmrazím jejich fluktsvětla a zachráním je, nevymažu je. Až pak unikneš do skutečného světa, můžeš zachránit lightcube, ve kterých se dané duše nachází. Myslím, že by bylo možné dát stranou kolem deseti lidí. Možná to pro tebe není to nejlepší řešení, ale je lepší, než cos mohl očekávat.“
„…!“
Zprudka jsem se nadechl, její odpověď mě překvapila. Bylo to vůbec možné?
Pokud lightcube nepotřebovala energii, aby uchovávaly uložené informace, a mohly být bezpečně extrahovány od Shluku bez poškození obsahu, pak by sama fluktsvětla nikdy neměla nijak utrpět. Nějakou dobu by to trvalo, ale pokud by se technologie Soul Translator stala běžnou věcí, mohl bych je pak rozmrazit a znovu se s nimi někdy vidět.
Problém je ale jeden krok předtím. Můžu vážně ukrást několik krychlí ze Shluku v samotném jádru laboratoře Rathu? Podle Cardinal mají hranu o pěti centimetrech. Neschovám jich v kapse mnoho najednou. I kdybych je mohl vynést v kufříku, mohl bych jich vzít maximálně deset.
Takže kdybych její nabídku přijal, musel bych vybrat duše, které chci zachránit.
To nebylo jako organizovat uložená data na herní konzoli. Umělá fluktsvětla byla v podstatě lidmi stejně jako já. Vybral bych si jich deset na celém světě, které bych zachránil před jistou smrtí – a jen proto, že jsem s nimi vycházel. Měl jsem takové právo? Byl jsem k tomu kvalifikovaný?
„Já… já…“
Ale nedokázal jsem říct to nemůžu udělat. Cardinal se dívala přímo do mé duše, vše viděla. Dokázal jsem si jen uboze postěžovat.
„Proč jsi vlastně vůbec vybrala mě, abych ti proti Administrátorce pomohl? Budu upřímný – v tomhle světě nemám skoro žádné výjimečné výhody. Je tu hromada lidí, kteří jsou lepší v Posvátných umění a šermu. Vlastně… i Eugeo. Kdybychom bojovali proti sobě, určitě bych ho už neporazil.“
Jakmile jsem skončil se svou slabou a pasivní obranou, Cardinal rozhořčeně zavrtěla hlavou. Naplnila hrnky na stole kofilovým čajem – tentokrát možná skutečnou kávou – a napila se.
„…Teprve před dvaceti lety jsem si uvědomila, že je zátěžový test, invaze z Temného teritoria, nevyhnutelný. Pak jsem znásobila snahu najít někoho, kdo by bojoval na mé straně…“
Další stížnosti jsem si nechával pro sebe, vycítil jsem, že je její dlouhý příběh skoro u konce.
„…Ale ačkoli jsem nacházela jedince schopné v Posvátných uměních a ovládání zbraně, pak jsem kromě Rytířů jednoty musela zničit ještě jednu obří překážku na cestě k Administrátorce.“
„…Ono je ještě něco?“
„Ano. Během svého hledání jsem zvážila desítky možných řešení, ale žádné nebylo dostatečně praktické… jak čas plynul a já si uvědomila, že nás zanedlouho čeká invaze z Temného teritoria, stále více předvojových jednotek začalo ohrožovat Pohoří na Kraji – dost na to, aby je osm Rytířů jednoty, kteří mají za úkol tuto oblast chránit, nedokázali všechny zničit. Už jsem se začínala vzdávat naděje, že se mi podaří získat zpět svou Autoritu a přemýšlela jsem, že raději budu riskovat smrt, abych Administrátorku přesvědčila o tom, co se blíží… tehdy jeden z mých pomocníků zaslechl výjimečnou a nemožnou zvěst, která se nesla severní pohraniční oblastí.“
„Nemožnou…?“
„Byla to věc, která se poté, co se Quinella stala Administrátorkou, nikdy neodehrála. Aby zabránila rozšíření lidského osídlení, vytvořila na mapě různé obří překážky… a jeden gigantický strom, který kradl zdroje a měl téměř neomezenou prioritu a odolnost, byl sťat dvěma chlapci.“
„…To mi zní povědomě…“
„Poslala jsem svou severní špionku, Charlotte, aby ty dva chlapce našla. Povedlo se jí to těsně před tím, než odešli z vesnice. Nechala jsem Charlotte schovat se ve vlasech jednoho z nich, toho lajdáckého, abych zjistila, jak zničili téměř nezničitelný objekt…“
Chtěl jsem něco poznamenat k tomu lajdáctví, ale pak jsem si uvědomil, že Charlotte mi skoro dva roky přebývala ve vlasech, aniž bych si toho všiml. Zamračil jsem se a naznačil jsem Cardinal, ať pokračuje.
„Důvod jsem zjistila brzy. Chlapec se světle hnědými vlasy měl meč, Boží nástroj, který má na světě jen několik sobě rovných. Byla to legendární zbraň, která byla dána hrdinům uznávaným dračími strážci světa – tedy než byli zavražděni… Ale tohle zjištění jen přineslo další otázky. Proč by ty děti měli tak vysokou Kontrolní autoritu objektu? Byla jsem vzrušená jako už dlouho ne. Pozorně jsem naslouchala jejich rozhovorům, ve dne v noci. Téměř všechny byly hloupé a zbytečné…“
„Ježiš, tak promiň, no.“
„Sklapni a poslouchej. Nakonec jsem v hostinci po cestě do Centorie konečně zjistila proč. Ti dva, k mému překvapení, sami porazili velkou průzkumnou skupinu z Temného teritoria, nebo to alespoň říkali. Pokud by to byla pravda, znamenalo to, že každý získali polovinu bodů zvyšující Autoritu, které by byly normálně rozděleny mezi desítky bojovníků. To vysvětlovalo, proč jste dokázali používat onu zbraň… ale zase jsem jen měla více otázek. Jak je možné, že dva chlapci vychovaní v odlehlé vesnici a bez pořádného vybavení dokázali porazit mnohem silnější gobliní válečníky z Temného teritoria?“
„Jen aby bylo jasné, z devadesáti procent to bylo blafování,“ vložil jsem se do toho. Cardinal vypadala, že mi vynadá, pak se ale odmlčela a zřejmě mou poznámku přijala.
„Ach… ano, asi i to mohlo hrát svou roli. Nějakou dobu trvalo, než se mé pochyby rozplynuly. Černovlasý chlapec – ty, Kirito – vypadal, že si dává pozor na to, co před svým kamarádem, Eugeem, říká. Ale když jsem viděla, žes dal nějaké zbytky divokému zvířeti, zběhlému psovi, projel mnou šok jako blesk. Uvědomila jsem si, že jsi zcela nevázaný Seznamem tabu…“
„…To jsem udělal…?“
„Několikrát. Kdyby tě někdo viděl, znamenalo by to potíže. Pak už jsem Charlottinýma očima velmi pozorně sledovala vše, co jsi dělal a říkal. Zvlášť poté, co jste se dostali do Centorie a prošli branou Akademie mistrovství meče Severní Centorie. Po roce pozorování jsem konečně nalezla odpověď. Věděl jsi, že nejsi duše zrozená v tomto světě a uvězněná v lightcube… ale člověk zvnějška, ze světa, kde existuje bůh stvoření Rath…“
„Tak to jsem tě asi zklamal. Nemám administrativní privilegia, ani nemám jak zkontaktovat Rath… vlastně ani nevím, co se teď ve vnějším světě děje…,“ řekl jsem omluvně. Cardinal se usmála a zvedla ukazováček.
„To jsem věděla od začátku. Kdybys měl vyšší systémovou úroveň než Administrátorka, neutrpěl bys v boji s gobliny takové zranění. Ani já nemohu přijít na důvod, proč bys byl v Podsvětí v tomto stavu. Možná je to nějaká nehoda… nebo datový test, při kterém máš omezenou paměť a vzpomínky. Pokud je to to druhé, přijde mi, žes zaplatil vyšší cenu, než bylo nutné.“
„…Jo, to mi povídej. Nemůžu uvěřit, že bych s něčím podobným souhlasil,“ zamumlal jsem a vybavila se mi bolest v rameni, kam mě sekl gobliní kapitán.
„Ale i tak jsi tou největší příležitostí, v jakou jsem mohla doufat. Samotná tvá existence mi pomůže překonat největší překážku při boji proti Administrátorce.“
„A co je tou překážkou?“
„Rituál syntézy vyžaduje extrémně dlouhý příkaz a upravení mnoha parametrů. Včetně přípravy trvá celý proces tři dny.“
Náhlá změna tématu mě znovu vykolejila. Ale Cardinal bez otálení pokračovala.
„To znamená, že když dojde na obyčejný boj, Posvátná umění, která se přímo dotýkají lightcube, nebudou hrát roli. Takže neexistuje nebezpečí, že by uprostřed boje byla tvá duše převzata a z tebe by se stal Rytíř jednoty. Co kdyby se ale Administrátorka rozhodla mnou vybraného válečníka neabsorbovat, ale prostě zcela zničit jeho duši…? Nebylo by třeba mnoha úprav parametrů, takže příkaz by byl výrazně kratší. Kouzlo by mohla dokončit, zatímco by její stráže stále ještě bojovaly. Proti přímým útokům usilujícím o život se můžeme bránit vybavením a Posvátnými uměními. Pokud ale zaútočí přímo na fluktsvětlo, není obrany. To mě po mnoho let trápilo.“
„…Útok proti duši… z toho až mrazí…“
„Přesně tak. I ten nejzkušenější bojovník je bezmocný, pokud jsou jeho vzpomínky zničeny na padrť… Což znamená, že jsi jediný, kdo takový útok přestane, Kirito. Tvůj Boží nástroj z vnějšího světa, přístroj zvaný STL, přenáší tvou duši do Podsvětí. Administrátorka jí nemůže ublížit, žádný příkaz k tomu není. Už chápeš, proč jsem na tebe tak netrpělivě čekala? To proto jsem instalovala tolik zadních vrátek, kolik to jen bylo možné, abych tě mohla přenést k sobě do knihovny, kdybys vyhrál Sjednocující turnaj nebo porušil Seznam tabu a vkročil jsi na území církve Axiom…“
Cardinal konečně dovedla svůj příběh až do současnosti. Vydechla, tváře měla trochu zarudlé.
„…Aha. Takže o tohle jde…“
Ani po vší té době jsem nevěděl, proč jsem byl do Podsvětí ponořený. Cestu do středu světa, kde možná najdu způsob, jak Rath zkontaktovat, jsem podstoupil i kvůli tomu, abych se ten důvod dozvěděl.
Ale po tom, co jsem slyšel příběh dívky, která žila neuvěřitelně dlouhý život, bylo těžké nepřiznat, že mě sem nejspíš zavedl i jakýsi osud. Výsledek našeho boje proti Administrátorce je nejistý, ale jakýsi hlas mi našeptával, ať dělám, co je v mých silách, abych Cardinal pomohl a vzal s sebou maximálně deset lidí do skutečného světa…
Nešlo ale jen o tíživé koncepty jako osud. Prostě jsem se nemohl podívat do očí dívce, která na tuhle chvíli čekala přes dvě stě let, a říct jí ne. Opakovaně trvala na tom, že je program bez emocí, ale po dobu jejího dlouhého vyprávění to vypadalo stále méně pravdivě. Cardinal byla člověk s vlastními emocemi, stejná jako já – ačkoli ji svazovala povinnost napravit stav světa.
„Co říkáš, Kirito? Nemohu tě nutit… pokud se rozhodneš, že nemůžeš souhlasit s mým plánem zcela vymýtit obyvatele světa, pošlu tě s Eugeem ven dveřmi, které si sami vyberete. Pokud bys pak nějak porazil Administrátorku a dosáhl svého cíle, možná bys musel bojovat i proti mně… ale to je asi už práce osudu…“
A pak se na mě Cardinal kouzelně a vřele usmála, ten výraz se k jejímu vizuálnímu věku hodil více než všechny, co jsem zatím viděl. Dlouho jsem mlčel, ale nakonec jsem se zeptal: „Cardinal… říkala jsi, že tvá duše je kopií Quinelliny, viď…?“
„Ano. To je zcela správné.“
„Pak… musíš mít i aristokratickou krev – geny, které ti nakazují upřednostňovat vlastní zisk a touhy. Proč jsi tohle všechno prostě nenechala být a neutekla? Mohla jsi jít do nějaké daleké vesnice, na místo tak daleké a nedůležité, že by tě tam nenašla ani Administrátorka, zamilovat se, vdát se, mít děti… a pak zestárnout a šťastná umřít. Nebylo tohle tvé přání? Tvá krev ti měla přikazovat chtít to přání splnit, celá ta dvě staletí. Proč jsi tady čekala sama a celou tu dobu tomu odolávala…?“
„Vážně jsi hlupáček,“ usmála se. „Říkala jsem ti to. Do mé duše je vryt důvod existence podprocesu Cardinalu. Mám jen jediné přání – eliminovat Administrátorku a navrátit světu normální funkci. Z mého úhlu pohledu může svět řádně fungovat, jen když bude zcela vymazán. A tak… a tak, já…“
Zaváhala. Díval jsem se na její oči skryté za brýlemi. Ty rudohnědé duhovky se chvěly, očividně se v nich skrývala nějaká emoce. Když se její rty znovu pohnuly, vydaly hlas, který skoro nebyl ani slyšet.
„…Ne… to je špatně… já… já mám touhu… něco, co prostě musím vědět… už těch dvě stě let…“
Zavřela oči, zvedla tvář a zadívala se přímo na mě. Pak se váhavě kousla do rtu, na chvilku založila ruce, pak náhle vyskočila na nohy.
„Kirito, taky se postav.“
„Co…?“
Zvedl jsem se z křesla. Jakmile jsem stál rovně, Cardinal se na mě zadívala, záda měla docela zakloněná. Nebyl jsem zase tak vysoký, ale oproti zdánlivě desetileté dívence jsem působil skoro jako obr.
Cardinal s přimhouřenýma očima rozhlédla, pak dala jednu nohu na křeslo a vyzdvihla se na něj. Když se ujistila, že máme oči ve stejné výšce, spokojeně přikývla.
„Dobrá. Pojď sem, Kirito.“
„…?“
Udělal jsem několik kroků, zastavil jsem se před ní, stále zmatený.
„Blíž.“
„Co?“
„Prostě to udělej!“
Trochu se mi to nezdálo, ale i tak jsem to udělal. Když mi řekla, abych se zastavil, naše ofiny se skoro dotýkaly. Zadívala se mi do očí a pak odhlédla a mně po čele začal stékat nervózní pot.
„Zvedni paže.“
„…Takhle?“
„A teď z nich udělej kruh.“
„…“
Váhavě – napůl jsem čekal, že až udělám, co mi řekla, trefí mě holí – jsem obkroužil paže kolem jejích zad a spojil prsty. Dal jsem si pozor, aby byl mezi námi prostor.
Po několika chvilkách trapného ticha Cardinal roztomile mlaskla jazykem. „Ale no tak, nestyď se tolik.“
Kdo, ty nebo já?!
Cítil jsem, jak mi kolem zad natáhla paže, a cítil jsem i slabý tlak na látce košile. Moje čelo jí shodilo klobouk na stůl, kudrnaté hnědé vlasy se mi otřely o tvář. Na rameni a hrudi jsem cítil trochu váhy a teplo.
„…“
Ten neskutečný tlak ticha jsem snášel tak dlouho, jak to jen šlo. Pak jsem se rozhodl, že se zeptám, co se děje. Ale Cardinal promluvila jako první, její stěží slyšitelný hlas jako by byl jediným zvukem ve veliké místnosti.
„Aha… takže takové,“ řekla a hluboce vydechla, „je to být člověkem…“
Zalapal jsem po dechu.
Po dvou stech letech, kdy přemýšlela o každé možnosti a strategii, chtěla Cardinal vědět jen to, jaké je teplo jiného člověka.
Žádný člověk nepřežije sám, jsme společenští tvorové. Být člověk znamená s ostatními mluvit, držet se za ruce, dotýkat se duše někoho jiného. A přesto byla tahle dívka izolovaná po dvě stě let v místnosti, kde jí společnost dělaly jen knihy.
Konečně jsem začínal chápat, jaký život dosud Cardinal žila. Přitáhl jsem paže, a tím i ji, k sobě.
„…Hřeješ…“
V jejím šepotu bylo rozhodně něco, co v hlase předtím neměla. Cítil jsem, jak mi po tváři pomalu stéká malá teplá kapka.
„…Konečně… stálo to za to… nestrávila jsem ty dvě stovky let… pro nic za nic…“
Cítil jsem, jak mi po tváři stekla další kapka a zmizela.
„Jen to, že jsem ucítila to teplo… znamená, že to všechno stálo za to. Jsem spokojená…“

Po nějaké době (nevím jistě, jak dlouhé), jsem ucítil, jak se vzduch pohnul. Už jsem nic nedržel.
Cardinal stála na zemi a zvedala klobouk ze stolu. Lehce ho oprášila a znovu si jej nasadila. Když se ke mně obrátila, posunula si brýle po nose jako nějaký podnikavý mudrc.
„Jak dlouho tam budeš stát jako hlupák?“
„…Ale no tak…,“ zaprotestoval jsem slabě, přemýšlel jsem, jestli se mi ty slzy jen zdály. Opřel jsem se o druhou stranu stolu, založil ruce a vydechl. Cardinal chvíli mlčela, pak poměrně jednoduše vyřkla velkou otázku.
„Došel jsi tedy k rozhodnutí? Budeš hrát roli v mém plánu?“
„…“
Bohužel jsem nebyl dostatečně rozhodný, abych hned odpověděl.
Logicky vzato bylo nejlepším řešením to, že bych si vybral deset jmen a vzal je s pomocí Cardinal do skutečného světa. Nic lepšího mě nenapadalo.
Ale jen proto, že mě nenapadá, neznamená, že neexistuje. Chtěl jsem věřit, že nějaká lepší možnost je. A tak jsem se podíval Cardinal do tváře a řekl: „…Dobře. Budu hrát roli ve tvém plánu. Ale…“
Promluvil jsem pomalu, opatrně: „Ale nepřestanu nad tím přemýšlet. I po tom, co začneme bojovat proti Rytířům jednoty a Administrátorce, budu hledat způsob – řešení, které by se vyhnulo tragédii zátěžového testu a umožnilo by světu zůstat v míru.“
„Jsi celkem optimista. Ale to už jsem věděla.“
„Jen prostě… nechci, abys zmizela. A pokud si můžu vybrat jen deset, budeš mezi nimi.“
Na okamžik vykulila oči, pak se jí vrátil její obvyklý zahořklý výraz. Cardinal dramaticky zavrtěla hlavou: „…A taky jsi vážně hloupý. Pokud uniknu ze simulace, kdo pak vymaže svět?“
„Jak jsem řekl… ten koncept chápu, jen prostě po cestě nepřestanu hledat lepší řešení.“
Vypadala otráveně, otočila se stranou ode mě. Z toho, jak švihla svým hávem, vznikl slabý vánek, po kterém ke mně připlul její hlas, plný osamělosti dvou staletí, kterou chvilka objetí nemohla vyléčit.
„Jednoho dne… i ty poznáš hořkost rezignace… ne že by ti došla síla a tys zaostal… ale budeš muset přiznat, že se ti to nejspíš stane… nyní bychom se ale měli vrátit. Myslím, že tvůj kamarád už brzy dočte tu historickou knihu. Do konkrétních plánů bychom měli zahrnout i Eugea.“
Zamířila zpět cestou, kudy jsme sem přišli, při tom klepala holí o kamennou podlahu. Ani se na mě neohlédla.

14 komentářů:

  1. Děkuji za vynikající překlad a už se těším na další části, jelikož to začíná být zajímavější a zajímavější

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rádo se stalo! Pomalu už se zase chystá i nějaká akce :D

      Vymazat
  2. Přesně, díky moc,fakt dlouhý.

    OdpovědětVymazat
  3. Taky děkuji za překlad! :DD 😁

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, zrovna ty fakt nemáš zač, když jsi to beztak ještě ani nečetla :D

      Vymazat
    2. Tak ale..děkovat za překlad snad můžu, ne? :DDD
      Ale jednou se k tomu určitě dostanu! :D

      Vymazat
    3. Tak pak dej vědět, až se k tomu dostaneš :D

      Vymazat
    4. Pokud na to za ten rok nezapomenu..:DDD

      Vymazat
  4. Taky děkuji za překlad :-) cardinal začíná být hodně zajímavá :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by si člověk nemyslel, že tohle řekne o systému, co? :D

      Vymazat
    2. tjn :-) docela bych podobnej systém bral do pc místo oken :-)

      Vymazat