Koncert černé a bílé, část šestá

A je tu další část! Abych nemusela posouvat vydání, neposílala jsem ji Kioshimu na korekturu, takže pokud si nějakých překlepů či chybek všimnete, můžete se ozvat do komentářů. Další část je o něco delší, takže se momentálně neodvažuji odhadovat, kdy bude, ale počítejte s tím, že za týden asi ještě ne. 

Přeji příjemné počtení!

Bylo, nebylo…

Svět se rozdělil na království lesních elfů Kales’Oh a království temných elfů Lyusuli, lidskou Alianci devíti, podzemní říši trpaslíků a mnoho dalších rasově oddělených skupin. Ačkoli se sem tam odehrávaly nějaké střety, země byla v míru.

Ale jednoho dne se něco stalo a stovka různých regionů z celého světa byla ze země vytržena ve tvaru kruhů a vyvolána k nebi. Nejmenší kruhy měly průměr kolem tří kilometrů, největší kolem deseti. Ve tvaru kuželu byly kruhy položeny jeden nad druhý a vytvořily gigantickou vznášející se pevnost, vysokou sto podlaží.

V tomto zámku se nacházel bezpočet měst a vesnic, hor, lesů a jezer. Nikdy se už nevrátil na zem. Magické síly, díky kterým dávné civilizace prosperovaly, byly ztraceny – stejně jako devět království lidí. Většina měst teď měla samosprávu, podlaží ztratila kontakt jedno s druhým. Uběhla dlouhá doba. Legendy a příběhy o Velkém rozdělení ještě stále existovaly mezi dvěma elfími rasami – ty byly jediné z obyvatel původního světa, které si zachovaly svá království netknutá…

„…a takhle nějak to vypráví,“ dokončil jsem shrnutí příběhové kulisy vzniku Aincradu, které jsem se pokusil co nejlépe převyprávět podle toho, co jsem si pamatoval. Zády jsem se opřel o stan. Za mnou se ozval slabý hlas.

„Hmm… takže to vypadá, že jsme zjistili něco nového, ale nic z toho mi nepřijde příliš užitečné.“

„Asi tak,“ přitakal jsem. Založil jsem ruce za hlavou a vzhlédl. Za párou zvedající se z výfukové trubky ve střeše koupelového stanu se ve zlé předtuše temně leskl spodek čtvrtého podlaží.

Podle elfí legendy vytrhl někdo zemi a spojil ji ocelovou a kamennou konstrukcí tak, aby jednotlivé kusy byly jeden nad druhým. Skutečnými tvůrci SAO byli samozřejmě Akihiko Kajaba a zaměstnanci Argusu, legendy o Velkém rozdělení byly jen kulisou, kterou do hry přidali oni. Bylo však těžké se o to vůbec nezajímat. Kdo tento vznášející se zámek vytvořil a proč? Byl to rozmar nějaké boží postavy, práce člověka, elfa nebo něčeho jiného?

Asuna ve vaně přemýšlela nad něčím podobným. Když promluvila, měla hlas jak přes bublinkový filtr.

„Mimochodem, nevypadá to, že by v tom příběhu bylo moc bohů. Když jsem jako malá četla nebo koukala na fantaskní příběhy, vždy tam byla spousta různých bohů s podivnými jmény.“

„Hm, to máš asi pravdu. Ve větších městech tu jsou kostely a NPC kněží, ale ani nevím, jakého boha uctívají… ale hm, to asi i tak sedí, alespoň do rámce většiny fantaskních her. Všechny boží postavy jsou dost neurčité.“

„Možná proto, že si má hráč doplnit to prázdné místo sám? Tak to tvůj bůh bude asi bůh bonusů Posledního útoku. Přeci jen jsi vyhrál bonus i proti tomu dnešnímu terénnímu bossovi.“

Zkusil jsem na její napůl žertovné opáčení odpovědět další hrozně trapnou výmluvou.

„Ne-ne že bych se je snažil získat ze všech sil. Prostě mám staty postavené tak, že vynikám v útočné síle, díky čemuž mám vyšší šanci na získání posledního úderu… a navíc, když mluvíme o bozích, tak ten tvůj musí být bůh koupelí nebo tak něčeho. Zajišťuje, že ať už jdeš kamkoli, vždy najdeš ubytování s vanou… což mi vlastně připomíná to moje ubytování v Tolbaně…“

Cákanec vody zasáhl druhou stranu stanu v místě, kde jsem měl hlavu. Vzpomněl jsem si, že jsem měl tu vzpomínku vymazat z paměti, a rychle jsem změnil téma.

„N-no ale, vypadá to, že ten kampaňový úkol děláme jen my a Lind s BDR. To je celkem škoda, vzhledem k tomu, že Argo první díl své příručky pro tohle podlaží věnovala elfí válce.“

„A my jí tam dost informací přidali. Ale možná si to ostatní přečetli a trochu se polekali. Přeci jen se tam píše, že kampaň končí až na devátém podlaží. A i Agil říkal něco jako ‚Nemám čas se piplat s tak zatraceně dlouhým úkolem‘.“

Při jejím překvapivě přesném napodobení Agila jsem si odfrkl.

„No, asi se vždy můžou z devátého podlaží vrátit a udělat ten úkol pak celý najednou. A navíc budou na vyšší úrovni, takže budou mít nejspíš vyšší šanci na to, že během prvního duelu zachrání spřáteleného elfa,“ poznamenal jsem, načež jsem si něco uvědomil.

Začít kampaňový úkol, který se táhne přes sedm podlaží, znamená, že hráč předpokládá, že se na to deváté podlaží vůbec dostane. Během bety jsem se tam dostal, takže co jsme úkol začali, přemýšlel jsem jen nad zvýšením úrovně, ale myslet na deváté podlaží teď bylo jako stavět si vzdušné zámky, byla to budoucnost, kterou jsme si momentálně ani nedokázali představit. A když se nahoru podíváte jednou, brzy začnete přemýšlet nad tím, že máme nad hlavami ještě devadesát sedm podlaží.

„…Ale víš ty co?“ přišel ze stanu Asunin hlas, jako by mi četla myšlenky. Uslyšel jsem i šplouchání vody a zvuk mokrých nohou, které došláply na dřevěnou podlahu. Pak si s žuchnutím sedla přímo na druhou stranu těžké látky stanu.

Pokračovala: „Myslet na všechna ta další podlaží není tak děsivé jako dřív. Pořád se každý den snažím hlavně přežít, ale teď se například těším i na to, až uvidíme palác královny temných elfů. Pokud byly desítky podlaží před námi všechny před stovkami let vyrvány z povrchu, pak tam musí být spousta krásných a zajímavých míst. Spíš než abych se bála, těším se.“

„…Aha,“ odpověděl jsem jednoduše, zase jednou mi imponovalo, jak má Asuna silného ducha. Ale má odpověď mi přišla poněkud nedostatečná, a tak jsem se pokusil něco dodat: „Určitě je tam i spousta různých van.“

Přes těžkou zeď stanu jsem ucítil, jak mě do zad šťouchl ostrý loket (myslím, že loket).

Neděle, 18. prosince.

Od první strategické porady v Zumfutu uběhly už tři dny. Od té doby jsme se do lidského města nevrátili, zůstávali jsme v táboře temných elfů, dokončovali úkoly, sbírali materiály pro vylepšení a zvyšovali jsme úrovně svých skillů, abychom získali mody.

A každý jsme získali po jedné úrovni – já měl teď úroveň 16, Asuna 15. Na třetím podlaží je to asi možné maximum. Během bety byla doporučovaná úroveň pro boj s bossem třikrát tolik, než jaké bylo číslo podlaží – což by se v pozdějších fázích hry nejspíš změnilo – a my jsme byli už nějakých 6 úrovní nad tímhle doporučením. Taky jsme dostávali čím dál méně zkušeností. Zabíjení monster v lese a labyrintech jako by nemělo na linku se zkušenostmi žádný vliv.

Docela mě překvapilo, že se během našich cest zvýšila Kizmelina úroveň na šestnáct. Když jsem ten obvyklý efekt uviděl, omylem jsem jí poblahopřál, ale ona si to číslo vysvětlovala jako nějakou hodnost a jen mi poděkovala.

Díky pomoci naší společnice rytířky, teď ještě silnější, probíhala kampaň hladce. A jak Asuna předtím poznamenala, moc nového jsme se toho o zrození Aincradu nedozvěděli.

Po „Nefritovém klíči“ a „Zdolání pavouků“ následoval sběrový úkol, který se nazýval „Květinová obětina“ – v tom se sesbíraly předměty k uctění památky zabitého zvěda z minulého úkolu. Čtvrtý úkol v pořadí byl „Mimořádné rozkazy“. V něm jsme hledali dalšího nezvěstného zvěda, ale na rozdíl od druhého úkolu jsme tentokrát elfa úspěšně zachránili. Pak se ale v pátém úkolu, „Nezvěstný voják“, ukázalo, že zvěd, jehož jsme přivedli zpět do tábora, byl lesní elf, který se zahalil klamavým zaklínadlem.

Samozřejmě jsem už věděl, jak jdou úkoly za sebou. Během čtvrtého jsem přemýšlel, jestli nemám lesního elfa odhalit, ale netušil jsem, jak jeho zaklínadlo zrušit – a také jsem si nebyl jistý, jestli bych tím zcela nezměnil následující úkoly v kampani. Poté, co jsme se vrátili do tábora, jsem na něj dával pozor, a když se ze stanu velitele pokusil ukrást Nefritový klíč, vyhlásil jsem poplach. Za pomoci svých elfích schopností skrývaní se mi ale brzy ztratil. I tak to dopadlo lépe než v betě, kdy mi klíč ukradl přímo pod nosem. Přesto jsme ho ale i nyní museli pronásledovat. Vytvořili jsme dočasnou partu s Krotiteli vlků temných elfů a s Kizmel. Společně jsme sledovali stopy falešného zvěda až do velkého tábora lesních elfů.

Tam jsme museli úkol pozastavit, protože se ráno toho dne bojovalo proti terénnímu bossovi, který strážil jeskyni vedoucí k labyrintu.

Bosse jsme porazili na první dobrou, nebyly žádné oběti na životech. Náš starý známý vyděděnec beater zase ukradl bonus PÚ, ale jinak to byl velký úspěch. I tak jsem měl ale pocit, že se jiskry hněvu, které se ve skupině dřív objevovaly, se vznikem dvou velkých gild rychle vzněcovaly v řádící plameny.

„Hele, Asuno,“ zakřičel jsem na koupelový stan. Třel jsem si bolavé místo na zádech. Odpovědí mi byl jen zvuk zvednutí vchodové části stanu. Otočil jsem se a uviděl jsem, jak štíhlá šermířka vychází, přímo za ní svítily skomírající paprsky.

Teprve před chvilkou byla ve vodě, ale dívka v kožené tunice nevypadala, jako by se právě koupala. Na virtuální koupeli bylo fajn to, že jste okamžitě uschli, ale mám dojem, že Asuna, největší fanynka koupelí mezi členy přední linie, tuhle odchylku od reality zrovna nemilovala.

Díky tomu mentálnímu vyrušení jsem se nakonec zeptal na úplně něco jiného, než jsem měl původně v plánu: „…Nepřemýšlíš občas o tom, že bys nosila něco jiného?“

I v tom tlumeném světle jsem jasně zahlédl zlostnou vrásku mezi jejím obočím.

„Máš problém s tím, že nosím pořád to samé?“ vyjela po mně, hlas měla ledový. Rychle jsem zavrtěl hlavou.

„N-ne, vůbec žádný. Jen jsem přemýšlel, jestli bys třeba nechtěla nosit něco, co by… se lépe hodilo ke koupelím. Však víš, jukatu, župan nebo jen tričko…“

Bylo příliš pozdě, než abych se zastavil, a tak jsem se rozhodl vinit za tu poslední možnost mé podvědomí, které si vzpomnělo na to, co má mladší sestra vždy nosívala po tom, co vyšla z koupelny. Asuna se k tomu ale nevyjádřila, jen jí zacukala oční víčka. Podívala se na sebe a povzdechla si.

„…Určitě si dobře pamatuješ, že mám i jiné oblečení, vlastně mi zabírá většinu inventáře.“

Pamatoval jsem si to. Když jsem ji v Urbu donutil použít příkaz k materializování všech předmětů, aby tak mohla získat zpět podvodem ukradený meč, její malý pokoj byl náhle plný malých a nabíraných bílých kousků oblečení.

Asuna na mě zaměřila svůj ostříží zrak, aby zajistila, že si ty detaily nebudu nijak moc připomínat. Opřela se o jednu z podpůrných klád stanu a zadívala se na noční nebe.

„Ale to oblečení jsem neměla pro sebe.“

„Co? Tak proč sis toho tolik koupila?“

„Nekoupila.“

Překvapeně jsem zamrkal, ale pak jsem to pochopil. Mnoho kopií stejného vyrobeného předmětu obvykle nebyl účel, ale prostředek.

„Takže… jsi je vyrobila sama, aby sis zvýšila svůj skill Šití?“ zeptal jsem se tiše. Asuna přikývla. „A-ale, kdy jsi to všechno dělala? Ne po tom, co jsme si na druhém podlaží založili partu, nebo jo?“

„Ne, předtím. Víš přece, že když lovíš monstra na druhém podlaží, máš pak v inventáři hodně vlny a bavlny, ne? Napadlo mě, že bych je mohla použít…“

„Jo tak. Já když jich mám víc, tak je obvykle prodám nějakému NPC. Překvapuje mě, že se ti chtělo pracovat na nějakém řemeslnickém skillu. Není to nuda?“

Kdovíproč nezareagovala. Sledoval jsem ji, jak tam tak mlčky stojí, a něco jsem si uvědomil. Problém s řemeslnickými skilly teď nebyl v tom, kolik času zabraly. Byl v počtu míst pro skilly.

Hráč na první úrovni má dvě místa. Na úrovni šesté dostal třetí, na dvanácté čtvrté, páté místo pak na úrovni dvacáté. Podle toho, co vím, pak dostane nové místo každou desátou úroveň. Já měl na své šestnácté úrovni čtyři místa. Na všech jsem měl bojové skilly – Jednoruční meč, Bojová umění, Hledání a Skrývání. Asuna měla také čtyři místa, ale teď mi došlo, že jsem se jí neptal, co na nich kromě Rapíru má. Během lovu a úkolů na sobě mívala kovový náprsní plát, takže musela mít Lehkou kovovou zbroj. Ale co bylo na těch dvou zbývajících, to jsem netušil. Proč by si vybrala Šití?

Asuna tvrdila, že to udělala, aby se zbavila materiálů navíc, ale místa pro skilly byly zásadní pro tvorbu postavy, ne něco, co si vyberete z rozmaru. Patřila k přední linii, a tak by dávalo větší smysl, kdyby se na řemeslnické skilly vykašlala a vybrala si třeba Skrývání nebo Hledání jako já, aby měla větší bojový potenciál i větší šanci na přežití. Mohla si vybrat třeba ještě Akrobacii nebo Rozšíření váhového limitu. Asuna nepotřebovala, abych jí tohle vysvětloval. Chápala, jak to funguje.

Zřejmě rozpoznala zmatení v mém pohledu. Podívala se na mě, pak k zemi. A znovu mě překvapila: „Jen abys věděl, Šití jsem si zrušila. A většinu toho oblečení jsem změnila zpět na látku.“

„Vá-vážně? Takže to celé byl jen rozmar, nic víc?“

„To jsem přece říkala, ne? Ale… to nebylo vše…“

„Což znamená…?“

„To je tajemství. Pokud se mi bude chtít, jednoho dne ti jej prozradím.“

Jako by byl za tou odměřenou odpovědí náznak úsměvu. Asuna se od stanové tyče odklonila. „No a co ty? Jestli se chceš vykoupat, pohlídám tě tu.“

„Ech, to nebude třeba. Bude mi to trvat tak tři minuty. Klidně můžeš vyrazit do jídelny.“

„Dobře. A během večeře mi povíš, co jsi dnes získal z toho obřího pavouka.“

„Nojo, nojo,“ odpověděl jsem a zvedl jsem se na nohy. Asuna mi zamávala a odkráčela k jídelnímu stanu poblíž. Sledoval jsem, jak odchází, a pak jsem prošel látkovými dveřmi stanu.

 Posledních pět dní jsme si zvykli na to, že se hned po návratu do tábora vydáme ke koupelovému stanu. Zatímco se Asuna koupala, hlídal jsem u vchodu. Prozatím se do stanu, když tam jeden z nás byl, nepokusil vejít ani jediný elf – ani elfka. Myslel jsem si, že hlídat není třeba, ale pravda byla taková, že od ostatních nás dělil jen jediný kus látky – to nebyla příjemná představa.

Muž ale ve vaně moc bezpečí nepotřeboval. Vešel jsem do stanu, který byl vyložen dřevěnou podlahou, a třikrát jsem na postavičce s vybavením zmáčkl tlačítko „Sundat“ – všechno, co jsem měl na sobě, se poslalo do inventáře. Trošku jsem se zachvěl zimou. Bez otálení jsem zamířil k velké vaně na druhé straně stanu. Hned bych skočil do vody, kdybych se nebál toho, že ten zvuk přiláká temné elfy. Raději jsem tedy do vany vklouzl tak opatrně, jak to jen šlo.

Vana byla dlouhá alespoň dva nebo dva a půl metru. Zahřát tolik vody je nejspíš těžké, ale možná to dělá další elfí zaklínadlo. Voda měla světle zelenou barvu a příjemně voněla, jako máta nebo cypřiš. Jakmile jsem ji měl až po ramena, ucítil jsem, jak každý centimetr mé kůže obklopuje nádherné teplo a tlak. Dávalo smysl, že je Asuna tak posedlá koupáním, ale zároveň mě rušilo to, jak jiné to bylo od skutečného koupání. Nějak mi to nepřišlo dost tekuté.

Většinou jsem se snažil, abych o svém těle i všem dalším v Aincradu nepřemýšlel jako nad mnohoúhelníky. Bál jsem se, že kdybych něco z toho vnímal jako falešné, mé podvědomí by uvěřilo, že na ničem nezáleží a vždy to můžu zkusit znovu. Boj, jídlo a spánek byly dostatečně realistické, ale u některých věcí bylo zřejmé, že moc věrohodné nejsou. Nejspíš proto jsem se nikdy moc nekoupal…

Ale… ne, to je jen výmluva. I ve skutečném světě jsem jako dítě nebyl typ „vodníka“. Koupání tady mi vlastně asi vyhovovalo víc, protože jsem si nemusel šamponovat vlasy nebo drhnout tělo – a ani schnout.

Na zemi stály malé kelímky s tím, co jsem považoval za šampon a mýdlo, ale já je nepoužíval. Asuna je možná používala, aby získala nějakou statistickou výhodu. Ale bylo bezpečné se jí na něco takového zeptat?

Uběhly dvě minuty. Postavil jsem se, chtěl jsem své krátké koupání ukončit.

Náhle někdo zvenku nadzvedl vchodovou látku.

Zapomněla si tu něco Asuna? Ne, na zemi tu nic není.

Možná přichází další hráč? Ne, tohle je instance.

Je to ten zvěd lesních elfů, jde mě zabít? Ne, to vypadá jako hnědá kůže temného elfa…

Stál jsem ztuhlý na místě, pevně jsem se držel okraje vany. Onyxové oči návštěvníka jednou zamrkaly. Promluvila, jako by se nechumelilo: „Ach, nevěděla jsem, že tu jsi, Kirito.“

Očekával jsem, že dodá Promiň, vrátím se později, ale temná elfka ve zbroji prošla vchodem a jednou rukou chytila sponu na svém rameni.

„Nebude ti vadit, když se k tobě přidám?“

Klíčem k přežití SAO byl úsudek – sleduj situaci a co nejrychleji ji rozpoznej, analyzuj všechny možnosti a reaguj podle toho, co očekáváš. Během půl vteřiny, kdy Kizmel čekala na odpověď, pracoval můj mozek rychleji než když dřív. Podle toho, jak se rozhodnu, možná skončím v řetězech ve vězení pod Černoželezným palácem.

Vzpomněl jsem si na jeden rozhovor v nějakém časopise, který vydali během bety. Říkali v něm, že zavedení systému, který by zabránil obtěžování, byl pro vývojový tým těžkým rozhodnutím.

Bylo velmi složité vytyčit, co je „nevhodný kontakt“, který tento zločin určoval. Nebylo to jako s krádeží nebo fyzickými útoky. Napřed zvažovali, že by vymáhání slušného chování nechali na hráčích. Detekční systém s přesně vymezenými parametry by mohl některé případy vyhodnotit špatně. A báli se i toho, že by takový systém mohli zneužít někteří prohnaní hráči.

Ale jelikož jsou tu NPC vizuálně nerozeznatelná od hráčů a takováto hra je experimentem ve zcela novém žánru, tak ten systém nakonec přidali. To, že by tu hráči mohli fyzicky obtěžovat NPC dívky, šlo proti etickým standardům a proti věkovému vymezení hry. Přemýšlel jsem, jestli je to zase tak odlišné od toho, že tu můžete někoho zabít, ale tohle se vždy posuzovalo dvojím metrem. Rozhovoru, ve kterém tyto informace byly, se nejspíš neúčastnil přímo Kajaba, ale některý ze zaměstnanců Argusu. Nejspíš měl dotyčný (či dotyčná) vlastní důvody k implementaci systému.

No ale, přidání tohoto systému do SAO mělo za účel snížit nevhodné činy proti NPC opačného pohlaví na minimum – ne hráčům.

Jak by ale systém reagoval, pokud by se NPC samo rozhodlo přidat se ke koupajícímu se hráči? Zůstal by systém nečinný, dokud by se hráč NPC nedotkl, anebo by se zaktivoval hned, jak by si NPC sundalo veškeré oblečení? Nebo je tohle tak neočekávaná situace, že ji bude systém zcela ignorovat?

Můj mozek běžel plnou rychlostí. Myslím, že se mi od hlavy kouřilo.

„K-klidně tu zůstaň, stejně už jsem na odchodu,“ řekl jsem. To byla řádná sociální odpověď, bez ohledu na to, jak systém funguje. Je tu jen jeden drobný zádrhel – mám sundané všechno oblečení a nemůžu tedy z vany vylézt. Někteří hráči si ze své virtuální nahoty nic nedělali a bez zaváhání se převlékali i uprostřed náměstí, ale já takovou odvahu, bohužel, neměl.

Naklonil jsem se nad okraj vany, čekal jsem na chvíli, kdy se Kizmel podívá stranou.

„Aha. Děkuji,“ odpověděla elfka, otočila se k umyvadlu na pravé straně stanu a stiskla magickou sponu.

Ozvalo se stejné zacinkání jako posledně a zbroj i plášť zmizely ve světelném záblesku. Měla na sobě jednodílné hedvábné spodní prádlo. Pohled na její hnědou pokožku, částečně skrytou pod černou krajkou, na mě měl efekt ochromení. Už jsem ji takhle ale viděl. Pokusil jsem se soustředit a vyskočil jsem z vany, když se otočila. Menu jsem si otevřel, ještě než jsem dopadl na zem, hned jsem stiskl tlačítko „Spodní prádlo“. Když jsem ucítil látku kolem pasu, dodal mi pocit bezpečí odvahu pokračovat s trikem a kalhotami…

Cink.

Znovu se ozval krásný a nebezpečný zvuk. Bezděky jsem se podíval napravo a uviděl jsem, jak Kizmelino spodní prádlo mizí ve světle.

„Nbwháá…,“ unikla mi nesmyslná slabika a já ve vzduchu ztratil rovnováhu. Při přistání jsem zaklopýtal, dostal se do statusu Pádu a uboze jsem dopadl na záda na dřevěnou podlahu. Kizmel se začala rozhlížet.

„Copak se děje, Kiri…“

„N-n-n-nic! To nic!“

„Aha? Buď opatrný, kolem vany to může klouzat,“ napomenula mě jako matka dítě. Otočila se zpět ke zdi a posadila se do dřevěného křesla. Natáhla ruku k jedné z nádob na poličce, vzala trochu husté tekutiny a začala si ji roztírat po kůži. Objevila se na ní spousta mýdlových bublin, které kryly její holá záda.

Jen tak jsem tam neseděl a nezíral. Nečekal jsem ani, až přejde efekt Pádu, a po všech čtyřech jsem se plazil k východu. Můj divoký skok ale namočil dřevěnou podlahu a ta teď klouzala. Už jsem se dostal skoro dva metry přes stan, když…

„Když už jsi tady, prokázal bys mi laskavost a umyl mi záda?“ ozvala se seshora rytířčina žádost.

Nakonec jsem do Černoželezného paláce nebyl kvůli nevhodnému kontaktu poslán, ale nevěděl jsem, jestli to nemá něco společného s tím, jak je Kizmel v rámci hry jedinečná. V koupelovém stanu byla speciální žínka na mytí, takže jsem se její kůže nemusel dotýkat přímo. Důvod, proč jsem neodmítl sednout si do křesla za rytířku a umýt namydlená záda, se rozhodně netýkal touhy vyzkoušet limity systému proti obtěžování. Rozhodl jsem se tak po tom, co se Kizmel přiznala, že jí od doby, co byla Tilnelina duše zavolána zpět ke Svatému stromu, neměl záda kdo mýt.

Smrt Kizmeliny sestry i samotná válka mezi lesními a temnými elfy – to byl jen vymyšlený příběh, který byl do Kizmel naprogramován. Bylo nemožné si představit, že NPC plní různé povinnosti nebo bojují na život a na smrt, když se zrovna žádný hráč nedivá. Bylo to jako ta stará filosofická otázka o stromu padajícím v lese, když ho nikdo neslyší. Vzpomínky, o kterých mi Kizmel říkala na hřbitově na konci tábora, byly uměle vytvořeny.

Ale mohl jsem zaručit, že moje vzpomínky na čtrnáct let a sedmdesát dva dny existence nejsou jen program jako u Kizmel, že mi nebyly nahrány první den Sword Art Online – a že všechny moje vzpomínky na „skutečný svět“ nejsou pouhou fikcí? Jak jsem mohl vědět, že to tak není?

S těmi myšlenkami jsem si ve skutečnosti moc nepohrával. Ale část mě chtěla uznat, že jsou moje a Kizmeliny vzpomínky rovnocenné.

Nad těmito filozofickými tématy jsem uvažoval, zatímco jsem žínkou poctivě drhl Kizmelina záda.

„Poslední dobou mne sužují zvláštní sny,“ řekla zničehonic Kizmel.

„S…sny?“

Neřekl jsem to nahlas, ale překvapilo mě, že by NPC mohlo mít sny. Na okamžik jsem s drhnutím přestal.

„Ja-jaké?“ zeptal jsem se a znovu jsem se pustil do mytí.

„No… věřím, že jsou to sny o tom, jak jsi mi před čtyřmi dny přišel na pomoc v boji proti rytíři lesních elfů. Zvláštní je to, že zbytek je úplně jinak, než jak se odehrál.“

„…“

Mlčky jsem jí dál myl záda.

„Tak zaprvé, jsi jinak oblečený. A nejsi s Asunou, ale s nějakou skupinkou mužů, které nepoznávám…“

„Ach? Zvláštní, už hrozně dlouho jsem nebyl v par… skupině s někým jiným než s Asunou.“

„Ano… ale to jsou spíš drobnosti. V tom snu se mnou ty a tví společníci bojujete proti lesnímu elfovi. Ale, snad mi promineš mou neomalenost, nejsi tak schopný jako nyní. Nedokážeme síle lesního elfa odolat. Jeden padne, pak druhý… a abych vám zachránila životy, uvolním všechny ochrany Svatého stromu, jenž dává elfům život. Nepřítel padne, ale život ztratím i já. Padnu k zemi a vidím smutek v tvých očích… kdykoli ten sen mám, máš jiné oblečení i tví společníci jsou jiní… ale tvůj výraz na konci je tentýž…“

„Aha,“ zamumlal jsem.

Oči jsem měl vytřeštěné a tiše jsem lapal po dechu.

Ten sen.

Byly to…

Vzpomínky na beta test SAO?

Tak moc mě to šokovalo, že jsem se na to Kizmel div nezeptal, ačkoli tomu nemohla porozumět.

Zabránil mi v tom jen pevný hlas, který se ozval za vchodem do stanu.

„Kirito, jak dlouho mě ještě necháš čekat? Už je to skoro deset minut.“

Byla to samozřejmě šermířka, která se předtím, než jsem šel do vany, vydala do jídelního stanu.

Neřekl jsem jí, že mi to bude trvat jen tři minuty? Na to jsem si teď vzpomněl, ale bylo příliš pozdě, než abych s tím mohl něco dělat. A navíc jsem se teď nacházel v neuvěřitelně nebezpečné situaci – Asuna stála venku, oddělená jen kusem látky, zatímco já jsem uvnitř myl záda úplně nahé Kizmel. Kvůli tomu jsem vůbec nebyl schopen ze sebe dostat nějakou odpověď.

Seděl jsem tam s rukama ztuhlýma na místě, pevně jsem svíral žínku a uslyšel jsem ještě něco děsivějšího.

„Tak něco řekni. Dám ti ještě tři vteřiny, pak jdu dovnitř.“

Zřejmě ji dost naštvalo, že jsem se na ni vykašlal s tou večeří. Jídelní stan měl na menu nejspíš kořeněnou tresku (Asunino oblíbené jídlo) nebo guláš. Bylo celkem zvláštní, že i když zdejší elfové nestínali živé stromy, nebyli to vegetariáni. Přísahal bych, že jsem kdysi četl nějaký příběh, kde elfí hlavní hrdinka nejedla maso.

Ale teď není čas se nechat takhle rozptylovat. V 2,8 vteřině jsem sesbíral odvahu a nadechl se.

„P-promiň! Brzy už vylezu, dej mi ještě minutku!“

Látka vchodu už byla nadzvednutá o několik centimetrů, ale spadla zase zpět.

„…Z lítosti ti dám dvě minuty. Objednám ti jídlo, takže jestli se chceš najíst, stav se.“

A odkráčela. Úlevně jsem si vydechl. Když Kizmel promluvila, měla žoviální a škádlivý tón: „Lidští válečníci se obvykle nekoupou společně?“

„N-ne, zvláštně ne muži a ženy dohromady. Co elfové?“

„Rytířské sídlo v paláci má oddělené koupele, ale tohle je bojiště. Nemůžeme očekávat luxus.“

„Aha. Hm… mohla bys mi o tom snu povyprávět víc někdy příště?“

Kizmel možná měla vzpomínky na betu. To mě fascinovalo a hrozně zajímalo, ale než se začnu vyptávat, musím to zpracovat.

Trochu se ke mně naklonila a zamumlala: „Ano. I já bych ráda zjistila, co ten sen znamená…“

Měl jsem dojem, že mluví spíše k sobě než ke mně.

23:45.

Když se ozval budík, který jsem slyšel jen já, otevřel jsem oči dokořán. Počkal jsem, až mi začnou zcela fungovat smysly, pak jsem se posadil. Lampa visící ze středové podpěry stanu a oheň v kamínkách pod ní byly oboje uhašené, ale průduchem ve střeše procházelo dost měsíčního světla na to, abych viděl. Uprostřed podlahy pokryté kožešinami ležely Asuna a Kizmel jen kousek od sebe a obě tvrdě spaly.

NPC se v tomhle chovala jako hráči, v noci chodila spát. Naprogramovaná ale byla tak, aby jen zavřela oči a byla neaktivní. To jsem si tedy vždy myslel – a možná to pro ně i platí, jenom ne pro Kizmel.

Ale před šesti hodinami mi řekla, že měla každou noc záhadný sen. Teď už úplně zmizela možnost, že by ji hrál někdo ze skutečného světa. Zmínění beta testu by naprosto zničilo iluzi jednoduchého NPC – a já jsem teď vypadal úplně jinak než během bety. To by někdo z vývojářů věděl, a tak by neřekli „tvůj výraz na konci je tentýž“.

Takže pokud je Kizmel skutečné NPC, co pro ni ten sen znamenal? Funkce snů byla i u lidí stále ještě z velké části neobjasněna. Znamenalo to, že je Kizmelina řídící jednotka stále aktivní a pracuje, i když její procesy spí?

V betě jsem se úkolu „Nefritový klíč“ zúčastnil třikrát – a pokaždé jsem viděl, jak zemřela. Byla ta data akumulována v jejím systému a její program se snažil najít nějakou logiku za vzpomínkou, která by neměla existovat?

Pamatovala si betu, protože byla výjimečné NPC?

Nebo byla tak výjimečná proto, že v ní ty vzpomínky přetrvávaly?

Vchodem vletěl dovnitř slabý noční vánek a rozcuchal mi vlasy. Vzpomněl jsem si na den, kdy tahle smrtící hra začala.

Zanechal jsem svého prvního a jediného kamaráda ve Městě Začátků, hnal jsem se otevřeným prostranstvím a zastavil jsem se až ve vesnici Horunka, která se skrývala uprostřed lesa. Hned jsem šel vzít úkol, za který jsem dostal svou Žíhanou čepel – zbraň, již stále používám.

Ten úkol nabízela matka nemocného dítěte. Bylo třeba lovit rostlinná monstra, ze kterých padala zvláštní bylinka. Během toho úkolu jsem narazil na dalšího bývalého beta testera. Pozval mě do party, a když jsme nasbírali dost bylinek na to, aby jeden z nás mohl úkol odevzdat, pokusil se mě nalákat do pasti s monstry a zabít.

Já jsem ale nějak zvládl přežít a vrátil jsem se do vesnice, abych dal té matce bylinky. Když jsem to samé udělal v betě, přijal jsem meč a hned jsem se hnal dál, ale tentokrát jsem kdovíproč zůstal a sledoval, jak připravuje lék. Pak jsem za ní šel do pokoje jejího dítěte.

Díval jsem se, jak se nemocné NPC, jmenovalo se Agatha, díky tomu lektvaru vyléčilo. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem se staral o svou mladší sestru, když byla nemocná. Náhle vybuchly všechny ty emoce, které se ve mně mísily od chvíle, co jsem zjistil, že jsem byl uvězněn ve smrtící hře, a plakal jsem s tváří zabořenou do přikrývek postele. Agatha natáhla ruku, ve tváři měla starost, a hladila mě po vlasech, dokud jsem se neuklidnil…

„…“

Znovu jsem se zhluboka nadechl a ty vzpomínky jsem z mysli vytlačil.

Kizmel a Asuna ležely vedly sebe a tvrdě spaly, vypadaly jako sestry. Po koupeli a jídle jsme se vrátili do lesa a s Kizmelinou pomocí jsme dokončili všechny úkoly, které jsme přijali v Zumfutu. Později je ještě budeme odevzdávat, ale po dobrých čtyřech hodinách boje s pavouky, enty a vlky musely být vyčerpané. Mají však NPC status únavy?

Sám bych se klidně ještě prospal, ale musel jsem dnes splnit ještě jednu misi. Po zemi jsem se vyplazil ke vchodu a proklouzl jsem ven, abych spánek dívek nenarušil. Znovu jsem se zhluboka nadechl.

Štiplavý a studený vzduch mě zcela probral. Tiše jsem procházel nočním táborem. S mávnutím jsem prošel kolem už známých nočních stráží a dnes už potřetí jsem si to zamířil skrz kaňon do lesa.

Les padajících mlh byl v noci nebezpečné místo – když padla hustá mlha, nebylo vidět nic než modrošedý opar. Ale teď už jsem okolí docela dobře znal. Postupoval jsem lesem, byl jsem si vědom přítomnosti monster. Za ani ne deset minut jsem došel ke schodišti vedoucímu dolů na druhé podlaží.

Kamenná struktura byla zalita měsíčním světlem a vypadala prázdně, ale když jsem se přiblížil, odlepila se od stínu jednoho sloupu silueta, ačkoli předtím nebyla vidět. Skill Skrývání této hráčky byl na stejné úrovni jako Kizmel a jejího pláště neviditelnosti.

Ta, se kterou jsem tady měl schůzku, se zazubila, pod kapucí se jí zkřivily tři namalované vousky.

„Jdeš o sedm vteřin pozdě, Kiríku.“

„Promiň. Může za to strojvedoucí.“

Její kapuce se žalostně zatřásla při mém zcela upřímném pokusu o vtip.

„Můžu ti prodat nějaké lepší vtipy, pokud se chceš zlepšit.“

„Ne, díky, vystačím si s tím, co mám. Nerad bych na tebe spěchal, ale… zjistila jsi něco o tom, na co jsem se ptal?“

„Ty jsi vždy tak netrpělivý. To právě uspěchané krysy bývají ty, které se do děr už nevrátí.“

Má zubící se návštěva vyskočila na jeden zbořený sloup poblíž. Překřížila nohy. Opřel jsem se o sloup naproti ní.

Krysa Argo byla první a nejlepší prodejkyně informací v Aincradu. Znal jsem ji už dlouho (pokud se dá měsíc považovat za dlouho), ale o ní osobně jsem nevěděl skoro nic. Byl jsem si dost jistý, že je to holka a že jí je něco lehce před dvacítkou nebo lehce po ní. A taky jsem si byl dost jistý, že je beta testerka. Shromažďovala informace ze svých zkušeností z bety a perličky ode mě a dalších testerů a vytvářela z nich vlastní sérii strategických příruček, které napříč hrou prodávala skrze obchody s předměty patřící NPC obchodníkům. Nejdůležitější bylo pamatovat si její motto – každá informace, která má svou cenu, se dá prodat.

To znamenalo, že pokud bych Argo požádal, aby mi prodala své osobní informace, třeba výšku, váhu, oblíbená jídla, skilly a tak dále, udělala by to… pokud bych si za to zaplatil.

Cena informací, které jsem teď chtěl, byla naštěstí vcelku rozumná. Z kapsy pláště jsem vyndal minci o hodnotě 500 corů a hodil ji Argo, ta ji mrštně chytila mezi dvěma prsty. Mince tancovala kolem jejích prstů a nakonec zcela zmizela.

„Ždík. Řeknu ti, co zatím vím.“ Úsměv z její tváře vymizel a ona pokračovala tichým hlasem. „Vypadá to, že od příchodu na třetí podlaží se k Lindově Brigádě dračích rytířů přidal jen jeden hráč. Jmenuje se Morte, má jednoruční meč a nikdy nesundavá svou kroužkovou kapuci, ani ve městě… nic víc pro tebe nemám.“

„Morte,“ zopakoval jsem a napadlo mě, že to zní jako nějaká sladkost.

Muž s kroužkovou kapucí. To musel být ten kluk, kterého jsem minule viděl v Lindově týmu o pěti lidech. Nejspíš to byl beta tester jako já a dodával Lindovi informace o kampaňovém úkolu…

Náhle jsem si uvědomil jeden rozpor.

„Počkej… ale na poslední strategické poradě, kterou jsi určitě sledovala, měla BDR osmnáct členů, stejně jako při posledním boji s bossem. Takže pokud se přidal Morte, znamená to, že někdo vypadl? A bylo to dobrovolné, nebo donucené?“

Argo moje podezření odmávla rukou.

„Ne, osmnáct na poradě bylo stejných jako během boje.“

„…Znáš jména a tváře všech v BDR?“

„Kdyby ne, nebyla bych jako informant k ničemu. A vím to i u členů AOS.“

„Bylo hloupé se ptát,“ přiznal jsem a zvedl jsem ruce v gestu přiznání porážky. „Takže… Morte se přidal na třetím podlaží, ale na poradě nebyl. A to proto, že…“

„To je mi bohužel záhadou.“

„Asi by ses musela zeptat jeho nebo Linda, abys to zjistila.“

V hlavě jsem si přehrál strategickou poradu v Zumfutu, která se odehrála před třemi dny. Ale nevybavoval jsem si tváře těch dalších sedmnácti v modrém. Částečně proto, že jsem seděl až v úplně horní řadě sedátek ve stylu stadionu, takže jsem viděl jen záda ostatních přítomných. A asi od půlky porady jsem si hlavně dělal starosti s tím, jak by Asuna mohla vybuchnout.

I tak ale musel být problém, že čtyřicet dní po začátku téhle hry jsme stále vkládali své životy do rukou hráčů, jejichž jména a tváře jsme si ani nevybavovali.

Nechtěl jsem teď někdy začít prodávat informace, ale nebylo by špatné se víc snažit pamatovat si lidi. Jen to prostě nebyla dovednost, kterou bych dostal do vínku.

Zeptal jsem se Argo: „Tak jak se ten Morte dostal do gildy?“

„Zřejmě o to požádal. Den po otevření třetího podlaží ho Lind představil ostatním hlavním členům gildy BDR jako nového rekruta – no, tehdy to vlastně ještě gilda nebyla.“

„Ach… takže to přímo Lind přijal jeho požadavek. Překvapuje mě, že ho Lind takhle schválil. Možná je Morte dost silný… jak připadá tobě?“

Byla to jen otázka ze zvědavosti, ale Argo, sedící na kamenném sloupu, se zašklebila a zhoupla se dozadu a dopředu.

„No, já toho klučinu ještě neviděla… Sledovala jsem hospodu, kterou BDR v Zumfutu používají jako základnu, ale nikoho, kdo by odpovídal popisu, jsem neviděla.“

„Páni… pokud jsi ho neviděla ani ty, musí se snažit schovávat…“

„To si taky myslím. Jestli je to na Lindovy příkazy, tak je nejspíš nějakou tajnou zbraní, co jim pomůže s náskokem před AOS. Určitě se bude účastnit boje s bossem, tak si ho kdyžtak můžu okouknout tam.“

„Kdybys byla tak hodná. No, rozhodně jsem tu dostal to, za co jsem si zaplatil.“

„To ráda slyším,“ zazubila se Argo. Bezhlučně seskočila z metr a půl vysokého sloupu a zvedla ruku k tváři. Měla v ní minci, kterou jsem jí před chvilinkou zaplatil. Leskla se pod měsíčním světlem.

„Mimochodem, Kiríku, nechceš mi prodat nějaké zajímavé informace?“

„Hm? Jaké třeba?“

„Třeba kde s Así zůstáváte od chvíle, co jsme se sem dostali.“

„To neprodám,“ odpověděl jsem hned. Argo se znovu zazubila.

„Aha. Hned jsi nepopřel, že někde zůstáváte spolu. Ale neboj, tuhle šťabajznu neprodám.“