Koncert černé a bílé, část šestá
A je tu další část! Abych nemusela posouvat vydání, neposílala jsem ji Kioshimu na korekturu, takže pokud si nějakých překlepů či chybek všimnete, můžete se ozvat do komentářů. Další část je o něco delší, takže se momentálně neodvažuji odhadovat, kdy bude, ale počítejte s tím, že za týden asi ještě ne.
Bylo, nebylo…
Přeji příjemné počtení!
Bylo, nebylo…
Svět se rozdělil na království lesních elfů Kales’Oh a
království temných elfů Lyusuli, lidskou Alianci devíti, podzemní říši
trpaslíků a mnoho dalších rasově oddělených skupin. Ačkoli se sem tam
odehrávaly nějaké střety, země byla v míru.
Ale jednoho dne se něco stalo a stovka různých regionů
z celého světa byla ze země vytržena ve tvaru kruhů a vyvolána k nebi.
Nejmenší kruhy měly průměr kolem tří kilometrů, největší kolem deseti. Ve tvaru
kuželu byly kruhy položeny jeden nad druhý a vytvořily gigantickou vznášející se
pevnost, vysokou sto podlaží.
V tomto zámku se nacházel bezpočet měst a vesnic, hor,
lesů a jezer. Nikdy se už nevrátil na zem. Magické síly, díky kterým dávné
civilizace prosperovaly, byly ztraceny – stejně jako devět království lidí.
Většina měst teď měla samosprávu, podlaží ztratila kontakt jedno
s druhým. Uběhla dlouhá doba. Legendy a příběhy o Velkém rozdělení ještě
stále existovaly mezi dvěma elfími rasami – ty byly jediné z obyvatel
původního světa, které si zachovaly svá království netknutá…
„…a takhle nějak to vypráví,“ dokončil jsem shrnutí příběhové kulisy vzniku Aincradu, které jsem se pokusil co nejlépe převyprávět podle toho, co jsem si pamatoval. Zády jsem se
opřel o stan. Za mnou se ozval slabý hlas.
„Hmm… takže to vypadá, že jsme zjistili něco nového, ale nic
z toho mi nepřijde příliš užitečné.“
„Asi tak,“ přitakal jsem. Založil jsem ruce za hlavou a
vzhlédl. Za párou zvedající se z výfukové trubky ve střeše
koupelového stanu se ve zlé předtuše temně leskl spodek čtvrtého podlaží.
Podle elfí legendy vytrhl někdo zemi a spojil ji ocelovou a
kamennou konstrukcí tak, aby jednotlivé kusy byly jeden nad druhým. Skutečnými
tvůrci SAO byli samozřejmě Akihiko Kajaba a zaměstnanci Argusu, legendy o
Velkém rozdělení byly jen kulisou, kterou do hry přidali oni. Bylo však těžké
se o to vůbec nezajímat. Kdo tento vznášející se zámek vytvořil a proč? Byl to
rozmar nějaké boží postavy, práce člověka, elfa nebo něčeho jiného?
Asuna ve vaně přemýšlela nad něčím podobným. Když
promluvila, měla hlas jak přes bublinkový filtr.
„Mimochodem, nevypadá to, že by v tom příběhu bylo moc
bohů. Když jsem jako malá četla nebo koukala na fantaskní příběhy, vždy tam
byla spousta různých bohů s podivnými jmény.“
„Hm, to máš asi pravdu. Ve větších městech tu jsou kostely a
NPC kněží, ale ani nevím, jakého boha uctívají… ale hm, to asi i tak sedí,
alespoň do rámce většiny fantaskních her. Všechny boží postavy jsou dost
neurčité.“
„Možná proto, že si má hráč doplnit to prázdné místo sám?
Tak to tvůj bůh bude asi bůh bonusů Posledního útoku. Přeci jen jsi vyhrál
bonus i proti tomu dnešnímu terénnímu bossovi.“
Zkusil jsem na její napůl žertovné opáčení odpovědět další
hrozně trapnou výmluvou.
„Ne-ne že bych se je snažil získat ze všech sil. Prostě mám
staty postavené tak, že vynikám v útočné síle, díky čemuž mám vyšší šanci
na získání posledního úderu… a navíc, když mluvíme o bozích, tak ten tvůj musí
být bůh koupelí nebo tak něčeho. Zajišťuje, že ať už jdeš kamkoli, vždy najdeš
ubytování s vanou… což mi vlastně připomíná to moje ubytování v Tolbaně…“
Cákanec vody zasáhl druhou stranu stanu v místě, kde
jsem měl hlavu. Vzpomněl jsem si, že jsem měl tu vzpomínku vymazat
z paměti, a rychle jsem změnil téma.
„N-no ale, vypadá to, že ten kampaňový úkol děláme jen my a
Lind s BDR. To je celkem škoda, vzhledem k tomu, že Argo první díl
své příručky pro tohle podlaží věnovala elfí válce.“
„A my jí tam dost informací přidali. Ale možná si to ostatní
přečetli a trochu se polekali. Přeci jen se tam píše, že kampaň končí až na
devátém podlaží. A i Agil říkal něco jako ‚Nemám čas se piplat s tak
zatraceně dlouhým úkolem‘.“
Při jejím překvapivě přesném napodobení Agila jsem si odfrkl.
„No, asi se vždy můžou z devátého podlaží vrátit a
udělat ten úkol pak celý najednou. A navíc budou na vyšší úrovni, takže budou
mít nejspíš vyšší šanci na to, že během prvního duelu zachrání spřáteleného
elfa,“ poznamenal jsem, načež jsem si něco uvědomil.
Začít kampaňový úkol, který se táhne přes sedm podlaží,
znamená, že hráč předpokládá, že se na to deváté podlaží vůbec dostane. Během
bety jsem se tam dostal, takže co jsme úkol začali, přemýšlel jsem jen nad
zvýšením úrovně, ale myslet na deváté podlaží teď bylo jako stavět si vzdušné zámky, byla to budoucnost,
kterou jsme si momentálně ani nedokázali představit. A když se nahoru podíváte jednou,
brzy začnete přemýšlet nad tím, že máme nad hlavami ještě devadesát sedm
podlaží.
„…Ale víš ty co?“ přišel ze stanu Asunin hlas, jako by mi
četla myšlenky. Uslyšel jsem i šplouchání vody a zvuk mokrých nohou, které
došláply na dřevěnou podlahu. Pak si s žuchnutím sedla přímo na druhou
stranu těžké látky stanu.
Pokračovala: „Myslet na všechna ta další podlaží není tak
děsivé jako dřív. Pořád se každý den snažím hlavně přežít, ale teď se například
těším i na to, až uvidíme palác královny temných elfů. Pokud byly desítky podlaží
před námi všechny před stovkami let vyrvány z povrchu, pak tam musí být
spousta krásných a zajímavých míst. Spíš než abych se bála, těším se.“
„…Aha,“ odpověděl jsem jednoduše, zase jednou mi imponovalo,
jak má Asuna silného ducha. Ale má odpověď mi přišla poněkud nedostatečná, a
tak jsem se pokusil něco dodat: „Určitě je tam i spousta různých van.“
Přes těžkou zeď stanu jsem ucítil, jak mě do zad šťouchl
ostrý loket (myslím, že loket).
Neděle, 18. prosince.
Od první strategické porady v Zumfutu uběhly už tři dny.
Od té doby jsme se do lidského města nevrátili, zůstávali jsme v táboře
temných elfů, dokončovali úkoly, sbírali materiály pro vylepšení a zvyšovali
jsme úrovně svých skillů, abychom získali mody.
A každý jsme získali po jedné úrovni – já měl teď úroveň 16,
Asuna 15. Na třetím podlaží je to asi možné maximum. Během bety byla
doporučovaná úroveň pro boj s bossem třikrát tolik, než jaké bylo číslo
podlaží – což by se v pozdějších fázích hry nejspíš změnilo – a my jsme
byli už nějakých 6 úrovní nad tímhle doporučením. Taky jsme dostávali čím dál
méně zkušeností. Zabíjení monster v lese a labyrintech jako by nemělo na
linku se zkušenostmi žádný vliv.
Docela mě překvapilo, že se během
našich cest zvýšila Kizmelina úroveň na šestnáct. Když jsem ten obvyklý efekt
uviděl, omylem jsem jí poblahopřál, ale ona si to číslo vysvětlovala jako
nějakou hodnost a jen mi poděkovala.
Díky pomoci naší společnice
rytířky, teď ještě silnější, probíhala kampaň hladce. A jak Asuna předtím
poznamenala, moc nového jsme se toho o zrození Aincradu nedozvěděli.
Po „Nefritovém klíči“ a „Zdolání
pavouků“ následoval sběrový úkol, který se nazýval „Květinová obětina“ –
v tom se sesbíraly předměty k uctění památky zabitého zvěda
z minulého úkolu. Čtvrtý úkol v pořadí byl „Mimořádné rozkazy“.
V něm jsme hledali dalšího nezvěstného zvěda, ale na rozdíl od druhého
úkolu jsme tentokrát elfa úspěšně zachránili. Pak se ale v pátém úkolu,
„Nezvěstný voják“, ukázalo, že zvěd, jehož jsme přivedli zpět do tábora, byl
lesní elf, který se zahalil klamavým zaklínadlem.
Samozřejmě jsem už věděl, jak jdou
úkoly za sebou. Během čtvrtého jsem přemýšlel, jestli nemám lesního elfa
odhalit, ale netušil jsem, jak jeho zaklínadlo zrušit – a také jsem si nebyl
jistý, jestli bych tím zcela nezměnil následující úkoly v kampani. Poté,
co jsme se vrátili do tábora, jsem na něj dával pozor, a když se ze stanu
velitele pokusil ukrást Nefritový klíč, vyhlásil jsem poplach. Za pomoci svých
elfích schopností skrývaní se mi ale brzy ztratil. I tak to dopadlo lépe než
v betě, kdy mi klíč ukradl přímo pod nosem. Přesto jsme ho ale i nyní museli
pronásledovat. Vytvořili jsme dočasnou partu s Krotiteli vlků temných elfů
a s Kizmel. Společně jsme sledovali stopy falešného zvěda až do velkého tábora
lesních elfů.
Tam jsme museli úkol pozastavit,
protože se ráno toho dne bojovalo proti terénnímu bossovi, který strážil
jeskyni vedoucí k labyrintu.
Bosse jsme porazili na první
dobrou, nebyly žádné oběti na životech. Náš starý známý vyděděnec beater zase
ukradl bonus PÚ, ale jinak to byl velký úspěch. I tak jsem měl ale pocit, že se
jiskry hněvu, které se ve skupině dřív objevovaly, se vznikem dvou velkých gild
rychle vzněcovaly v řádící plameny.
„Hele, Asuno,“ zakřičel jsem na
koupelový stan. Třel jsem si bolavé místo na zádech. Odpovědí mi byl jen zvuk
zvednutí vchodové části stanu. Otočil jsem se a uviděl jsem, jak štíhlá šermířka
vychází, přímo za ní svítily skomírající paprsky.
Teprve před chvilkou byla ve vodě,
ale dívka v kožené tunice nevypadala, jako by se právě koupala. Na
virtuální koupeli bylo fajn to, že jste okamžitě uschli, ale mám dojem, že
Asuna, největší fanynka koupelí mezi členy přední linie, tuhle odchylku od
reality zrovna nemilovala.
Díky tomu mentálnímu vyrušení jsem
se nakonec zeptal na úplně něco jiného, než jsem měl původně v plánu:
„…Nepřemýšlíš občas o tom, že bys nosila něco jiného?“
I v tom tlumeném světle jsem
jasně zahlédl zlostnou vrásku mezi jejím obočím.
„Máš problém s tím, že nosím
pořád to samé?“ vyjela po mně, hlas měla ledový. Rychle jsem zavrtěl hlavou.
„N-ne, vůbec žádný. Jen jsem
přemýšlel, jestli bys třeba nechtěla nosit něco, co by… se lépe hodilo ke
koupelím. Však víš, jukatu, župan nebo jen tričko…“
Bylo příliš pozdě, než abych se
zastavil, a tak jsem se rozhodl vinit za tu poslední možnost mé podvědomí,
které si vzpomnělo na to, co má mladší sestra vždy nosívala po tom, co vyšla
z koupelny. Asuna se k tomu ale nevyjádřila, jen jí zacukala oční
víčka. Podívala se na sebe a povzdechla si.
„…Určitě si dobře pamatuješ, že
mám i jiné oblečení, vlastně mi zabírá většinu inventáře.“
Pamatoval jsem si to. Když jsem ji
v Urbu donutil použít příkaz k materializování všech předmětů, aby
tak mohla získat zpět podvodem ukradený meč, její malý pokoj byl náhle plný
malých a nabíraných bílých kousků oblečení.
Asuna na mě zaměřila svůj ostříží
zrak, aby zajistila, že si ty detaily nebudu nijak moc připomínat. Opřela se o
jednu z podpůrných klád stanu a zadívala se na noční nebe.
„Ale to oblečení jsem neměla pro
sebe.“
„Co? Tak proč sis toho tolik
koupila?“
„Nekoupila.“
Překvapeně jsem zamrkal, ale pak
jsem to pochopil. Mnoho kopií stejného vyrobeného předmětu obvykle nebyl účel,
ale prostředek.
„Takže… jsi je vyrobila sama, aby
sis zvýšila svůj skill Šití?“ zeptal jsem se tiše. Asuna přikývla. „A-ale, kdy
jsi to všechno dělala? Ne po tom, co jsme si na druhém podlaží založili partu,
nebo jo?“
„Ne, předtím. Víš přece, že když
lovíš monstra na druhém podlaží, máš pak v inventáři hodně vlny a bavlny,
ne? Napadlo mě, že bych je mohla použít…“
„Jo tak. Já když jich mám víc, tak
je obvykle prodám nějakému NPC. Překvapuje mě, že se ti chtělo pracovat na
nějakém řemeslnickém skillu. Není to nuda?“
Kdovíproč nezareagovala. Sledoval
jsem ji, jak tam tak mlčky stojí, a něco jsem si uvědomil. Problém s řemeslnickými
skilly teď nebyl v tom, kolik času zabraly. Byl v počtu míst pro
skilly.
Hráč na první úrovni má dvě místa.
Na úrovni šesté dostal třetí, na dvanácté čtvrté, páté místo pak na úrovni
dvacáté. Podle toho, co vím, pak dostane nové místo každou desátou úroveň. Já
měl na své šestnácté úrovni čtyři místa. Na všech jsem měl bojové skilly – Jednoruční meč, Bojová umění, Hledání
a Skrývání. Asuna měla také čtyři místa, ale teď mi došlo, že jsem se jí
neptal, co na nich kromě Rapíru má. Během lovu a úkolů na sobě mívala kovový
náprsní plát, takže musela mít Lehkou kovovou zbroj. Ale co bylo na těch dvou
zbývajících, to jsem netušil. Proč by si vybrala Šití?
Asuna tvrdila, že to udělala, aby
se zbavila materiálů navíc, ale místa pro skilly byly zásadní pro tvorbu
postavy, ne něco, co si vyberete z rozmaru. Patřila k přední linii, a
tak by dávalo větší smysl, kdyby se na řemeslnické skilly vykašlala a vybrala
si třeba Skrývání nebo Hledání jako já, aby měla větší bojový potenciál i větší
šanci na přežití. Mohla si vybrat třeba ještě Akrobacii nebo Rozšíření
váhového limitu. Asuna nepotřebovala, abych jí tohle vysvětloval. Chápala, jak
to funguje.
Zřejmě rozpoznala zmatení
v mém pohledu. Podívala se na mě, pak k zemi. A znovu mě překvapila:
„Jen abys věděl, Šití jsem si zrušila. A většinu toho oblečení jsem změnila
zpět na látku.“
„Vá-vážně? Takže to celé byl jen
rozmar, nic víc?“
„To jsem přece říkala, ne? Ale… to
nebylo vše…“
„Což znamená…?“
„To je tajemství. Pokud se mi bude
chtít, jednoho dne ti jej prozradím.“
Jako by byl za tou odměřenou
odpovědí náznak úsměvu. Asuna se od stanové tyče odklonila. „No a co ty? Jestli
se chceš vykoupat, pohlídám tě tu.“
„Ech, to nebude třeba. Bude mi to
trvat tak tři minuty. Klidně můžeš vyrazit do jídelny.“
„Dobře. A během večeře mi povíš,
co jsi dnes získal z toho obřího pavouka.“
„Nojo, nojo,“ odpověděl jsem a
zvedl jsem se na nohy. Asuna mi zamávala a odkráčela k jídelnímu stanu
poblíž. Sledoval jsem, jak odchází, a pak jsem prošel látkovými dveřmi stanu.
Posledních pět dní jsme si zvykli na to, že se
hned po návratu do tábora vydáme ke koupelovému stanu. Zatímco se Asuna
koupala, hlídal jsem u vchodu. Prozatím se do stanu, když tam jeden z nás
byl, nepokusil vejít ani jediný elf – ani elfka. Myslel jsem si, že hlídat není
třeba, ale pravda byla taková, že od ostatních nás dělil jen jediný kus látky –
to nebyla příjemná představa.
Muž ale ve vaně moc bezpečí
nepotřeboval. Vešel jsem do stanu, který byl vyložen dřevěnou podlahou, a
třikrát jsem na postavičce s vybavením zmáčkl tlačítko „Sundat“ – všechno,
co jsem měl na sobě, se poslalo do inventáře. Trošku jsem se zachvěl zimou. Bez
otálení jsem zamířil k velké vaně na druhé straně stanu. Hned bych skočil
do vody, kdybych se nebál toho, že ten zvuk přiláká temné elfy. Raději jsem
tedy do vany vklouzl tak opatrně, jak to jen šlo.
Vana byla dlouhá alespoň dva nebo
dva a půl metru. Zahřát tolik vody je nejspíš těžké, ale možná to dělá další
elfí zaklínadlo. Voda měla světle zelenou barvu a příjemně voněla, jako máta
nebo cypřiš. Jakmile jsem ji měl až po ramena, ucítil jsem, jak každý centimetr
mé kůže obklopuje nádherné teplo a tlak. Dávalo smysl, že je Asuna tak posedlá
koupáním, ale zároveň mě rušilo to, jak jiné to bylo od skutečného koupání.
Nějak mi to nepřišlo dost tekuté.
Většinou jsem se snažil, abych o
svém těle i všem dalším v Aincradu nepřemýšlel jako nad mnohoúhelníky. Bál
jsem se, že kdybych něco z toho vnímal jako falešné, mé podvědomí by
uvěřilo, že na ničem nezáleží a vždy to můžu zkusit znovu. Boj, jídlo a spánek
byly dostatečně realistické, ale u některých věcí bylo zřejmé, že moc věrohodné
nejsou. Nejspíš proto jsem se nikdy moc nekoupal…
Ale… ne, to je jen výmluva. I ve
skutečném světě jsem jako dítě nebyl typ „vodníka“. Koupání tady mi vlastně asi
vyhovovalo víc, protože jsem si nemusel šamponovat vlasy nebo drhnout tělo – a
ani schnout.
Na zemi stály malé kelímky
s tím, co jsem považoval za šampon a mýdlo, ale já je nepoužíval. Asuna je
možná používala, aby získala nějakou statistickou výhodu. Ale bylo bezpečné se
jí na něco takového zeptat?
Uběhly dvě minuty. Postavil jsem
se, chtěl jsem své krátké koupání ukončit.
Náhle někdo zvenku nadzvedl
vchodovou látku.
Zapomněla si tu něco Asuna? Ne, na zemi tu nic není.
Možná přichází další hráč? Ne, tohle je instance.
Je to ten zvěd lesních elfů, jde mě zabít? Ne, to vypadá jako hnědá
kůže temného elfa…
Stál jsem ztuhlý na místě, pevně
jsem se držel okraje vany. Onyxové oči návštěvníka jednou zamrkaly. Promluvila,
jako by se nechumelilo: „Ach, nevěděla jsem, že tu jsi, Kirito.“
Očekával jsem, že dodá Promiň, vrátím se později, ale temná
elfka ve zbroji prošla vchodem a jednou rukou chytila sponu na svém rameni.
„Nebude ti vadit, když se
k tobě přidám?“
Klíčem k přežití SAO byl
úsudek – sleduj situaci a co nejrychleji ji rozpoznej, analyzuj všechny možnosti a reaguj podle toho, co očekáváš. Během půl vteřiny, kdy Kizmel čekala na
odpověď, pracoval můj mozek rychleji než když dřív. Podle toho, jak se
rozhodnu, možná skončím v řetězech ve vězení pod Černoželezným palácem.
Vzpomněl jsem si na jeden rozhovor
v nějakém časopise, který vydali během bety. Říkali v něm, že
zavedení systému, který by zabránil obtěžování, byl pro vývojový tým těžkým
rozhodnutím.
Bylo velmi složité vytyčit, co je
„nevhodný kontakt“, který tento zločin určoval. Nebylo to jako s krádeží
nebo fyzickými útoky. Napřed zvažovali, že by vymáhání slušného chování nechali
na hráčích. Detekční systém s přesně vymezenými parametry by mohl některé
případy vyhodnotit špatně. A báli se i toho, že by takový systém mohli zneužít
někteří prohnaní hráči.
Ale jelikož jsou tu NPC vizuálně
nerozeznatelná od hráčů a takováto hra je experimentem ve zcela novém žánru,
tak ten systém nakonec přidali. To, že by tu hráči mohli fyzicky obtěžovat NPC
dívky, šlo proti etickým standardům a proti věkovému vymezení hry. Přemýšlel
jsem, jestli je to zase tak odlišné od toho, že tu můžete někoho zabít, ale
tohle se vždy posuzovalo dvojím metrem. Rozhovoru, ve kterém tyto
informace byly, se nejspíš neúčastnil přímo Kajaba, ale některý ze zaměstnanců
Argusu. Nejspíš měl dotyčný (či dotyčná) vlastní důvody k implementaci
systému.
No ale, přidání tohoto systému do
SAO mělo za účel snížit nevhodné činy proti NPC opačného pohlaví na minimum –
ne hráčům.
Jak by ale systém reagoval, pokud
by se NPC samo rozhodlo přidat se ke koupajícímu se hráči? Zůstal by systém
nečinný, dokud by se hráč NPC nedotkl, anebo by se zaktivoval hned, jak by si
NPC sundalo veškeré oblečení? Nebo je tohle tak neočekávaná situace, že ji bude
systém zcela ignorovat?
Můj mozek běžel plnou rychlostí. Myslím, že se mi od hlavy kouřilo.
„K-klidně tu zůstaň, stejně už
jsem na odchodu,“ řekl jsem. To byla řádná sociální odpověď, bez ohledu na to,
jak systém funguje. Je tu jen jeden drobný zádrhel – mám sundané všechno oblečení
a nemůžu tedy z vany vylézt. Někteří hráči si ze své virtuální nahoty nic
nedělali a bez zaváhání se převlékali i uprostřed náměstí, ale já takovou
odvahu, bohužel, neměl.
Naklonil jsem se nad okraj vany,
čekal jsem na chvíli, kdy se Kizmel podívá stranou.
„Aha. Děkuji,“ odpověděla elfka,
otočila se k umyvadlu na pravé straně stanu a stiskla magickou sponu.
Ozvalo se stejné zacinkání jako
posledně a zbroj i plášť zmizely ve světelném záblesku. Měla na sobě jednodílné
hedvábné spodní prádlo. Pohled na její hnědou pokožku, částečně skrytou pod
černou krajkou, na mě měl efekt ochromení. Už jsem ji takhle ale viděl. Pokusil
jsem se soustředit a vyskočil jsem z vany, když se otočila. Menu jsem si
otevřel, ještě než jsem dopadl na zem, hned jsem stiskl tlačítko „Spodní
prádlo“. Když jsem ucítil látku kolem pasu, dodal mi pocit bezpečí odvahu
pokračovat s trikem a kalhotami…
Cink.
Znovu se ozval krásný a nebezpečný
zvuk. Bezděky jsem se podíval napravo a uviděl jsem, jak Kizmelino spodní
prádlo mizí ve světle.
„Nbwháá…,“ unikla mi nesmyslná
slabika a já ve vzduchu ztratil rovnováhu. Při přistání jsem zaklopýtal, dostal
se do statusu Pádu a uboze jsem dopadl na záda na dřevěnou podlahu. Kizmel se
začala rozhlížet.
„Copak se děje, Kiri…“
„N-n-n-nic! To nic!“
„Aha? Buď opatrný, kolem vany to
může klouzat,“ napomenula mě jako matka dítě. Otočila se zpět ke zdi a posadila
se do dřevěného křesla. Natáhla ruku k jedné z nádob na poličce,
vzala trochu husté tekutiny a začala si ji roztírat po kůži. Objevila se na ní
spousta mýdlových bublin, které kryly její holá záda.
Jen tak jsem tam neseděl a
nezíral. Nečekal jsem ani, až přejde efekt Pádu, a po všech čtyřech jsem se
plazil k východu. Můj divoký skok ale namočil dřevěnou podlahu a ta teď
klouzala. Už jsem se dostal skoro dva metry přes stan, když…
„Když už jsi tady, prokázal bys mi
laskavost a umyl mi záda?“ ozvala se seshora rytířčina žádost.
Nakonec jsem do Černoželezného
paláce nebyl kvůli nevhodnému kontaktu poslán, ale nevěděl jsem, jestli to nemá
něco společného s tím, jak je Kizmel v rámci hry jedinečná.
V koupelovém stanu byla speciální žínka na mytí, takže jsem se její kůže
nemusel dotýkat přímo. Důvod, proč jsem neodmítl sednout si do křesla za
rytířku a umýt namydlená záda, se rozhodně netýkal touhy vyzkoušet limity
systému proti obtěžování. Rozhodl jsem se tak po tom, co se Kizmel přiznala, že
jí od doby, co byla Tilnelina duše zavolána zpět ke Svatému stromu, neměl záda kdo mýt.
Smrt Kizmeliny sestry i samotná
válka mezi lesními a temnými elfy – to byl jen vymyšlený příběh, který byl do
Kizmel naprogramován. Bylo nemožné si představit, že NPC plní různé povinnosti
nebo bojují na život a na smrt, když se zrovna žádný hráč nedivá. Bylo to jako
ta stará filosofická otázka o stromu padajícím v lese, když ho nikdo neslyší. Vzpomínky,
o kterých mi Kizmel říkala na hřbitově na konci tábora, byly uměle vytvořeny.
Ale mohl jsem zaručit, že moje
vzpomínky na čtrnáct let a sedmdesát dva dny existence nejsou jen program jako
u Kizmel, že mi nebyly nahrány první den Sword Art Online – a že všechny moje
vzpomínky na „skutečný svět“ nejsou pouhou fikcí? Jak jsem mohl vědět, že to
tak není?
S těmi myšlenkami jsem si ve
skutečnosti moc nepohrával. Ale část mě chtěla uznat, že jsou moje a Kizmeliny
vzpomínky rovnocenné.
Nad těmito filozofickými tématy
jsem uvažoval, zatímco jsem žínkou poctivě drhl Kizmelina záda.
„Poslední dobou mne sužují
zvláštní sny,“ řekla zničehonic Kizmel.
„S…sny?“
Neřekl jsem to nahlas, ale
překvapilo mě, že by NPC mohlo mít sny. Na okamžik jsem s drhnutím přestal.
„Ja-jaké?“ zeptal jsem se a znovu
jsem se pustil do mytí.
„No… věřím, že jsou to sny o tom,
jak jsi mi před čtyřmi dny přišel na pomoc v boji proti rytíři lesních
elfů. Zvláštní je to, že zbytek je úplně jinak, než jak se odehrál.“
„…“
Mlčky jsem jí dál myl záda.
„Ach? Zvláštní, už hrozně dlouho
jsem nebyl v par… skupině s někým jiným než s Asunou.“
„Ano… ale to jsou spíš drobnosti.
V tom snu se mnou ty a tví společníci bojujete proti lesnímu elfovi. Ale,
snad mi promineš mou neomalenost, nejsi tak schopný jako nyní. Nedokážeme síle
lesního elfa odolat. Jeden padne, pak druhý… a abych vám zachránila životy,
uvolním všechny ochrany Svatého stromu, jenž dává elfům život. Nepřítel padne,
ale život ztratím i já. Padnu k zemi a vidím smutek v tvých očích…
kdykoli ten sen mám, máš jiné oblečení i tví společníci jsou jiní… ale tvůj
výraz na konci je tentýž…“
„Aha,“ zamumlal jsem.
Oči jsem měl vytřeštěné a tiše
jsem lapal po dechu.
Ten sen.
Byly to…
Vzpomínky na beta test SAO?
Tak moc mě to šokovalo, že jsem se
na to Kizmel div nezeptal, ačkoli tomu nemohla porozumět.
Zabránil mi v tom jen pevný
hlas, který se ozval za vchodem do stanu.
„Kirito, jak dlouho mě ještě
necháš čekat? Už je to skoro deset minut.“
Byla to samozřejmě šermířka, která
se předtím, než jsem šel do vany, vydala do jídelního stanu.
Neřekl jsem jí, že mi to bude
trvat jen tři minuty? Na to jsem si teď vzpomněl, ale bylo příliš pozdě, než
abych s tím mohl něco dělat. A navíc jsem se teď nacházel
v neuvěřitelně nebezpečné situaci – Asuna stála venku, oddělená jen kusem
látky, zatímco já jsem uvnitř myl záda úplně nahé Kizmel. Kvůli tomu jsem vůbec
nebyl schopen ze sebe dostat nějakou odpověď.
Seděl jsem tam s rukama
ztuhlýma na místě, pevně jsem svíral žínku a uslyšel jsem ještě něco
děsivějšího.
„Tak něco řekni. Dám ti ještě tři
vteřiny, pak jdu dovnitř.“
Zřejmě ji dost naštvalo, že jsem se na
ni vykašlal s tou večeří. Jídelní stan měl na menu nejspíš kořeněnou
tresku (Asunino oblíbené jídlo) nebo guláš. Bylo celkem zvláštní, že i když
zdejší elfové nestínali živé stromy, nebyli to vegetariáni. Přísahal bych, že
jsem kdysi četl nějaký příběh, kde elfí hlavní hrdinka nejedla maso.
Ale teď není čas se nechat takhle
rozptylovat. V 2,8 vteřině jsem sesbíral odvahu a nadechl se.
„P-promiň! Brzy už vylezu, dej mi
ještě minutku!“
Látka vchodu už byla nadzvednutá o
několik centimetrů, ale spadla zase zpět.
„…Z lítosti ti dám dvě minuty.
Objednám ti jídlo, takže jestli se chceš najíst, stav se.“
A odkráčela. Úlevně jsem si
vydechl. Když Kizmel promluvila, měla žoviální a škádlivý tón: „Lidští
válečníci se obvykle nekoupou společně?“
„N-ne, zvláštně ne muži a ženy
dohromady. Co elfové?“
„Rytířské sídlo v paláci má
oddělené koupele, ale tohle je bojiště. Nemůžeme očekávat luxus.“
„Aha. Hm… mohla bys mi o tom snu
povyprávět víc někdy příště?“
Kizmel možná měla vzpomínky na
betu. To mě fascinovalo a hrozně zajímalo, ale než se začnu vyptávat, musím to
zpracovat.
Trochu se ke mně naklonila a
zamumlala: „Ano. I já bych ráda zjistila, co ten sen znamená…“
Měl jsem dojem, že mluví spíše
k sobě než ke mně.
23:45.
Když se ozval budík, který jsem
slyšel jen já, otevřel jsem oči dokořán. Počkal jsem, až mi začnou zcela
fungovat smysly, pak jsem se posadil. Lampa visící ze středové podpěry stanu a
oheň v kamínkách pod ní byly oboje uhašené, ale průduchem ve střeše procházelo
dost měsíčního světla na to, abych viděl. Uprostřed podlahy pokryté kožešinami
ležely Asuna a Kizmel jen kousek od sebe a obě tvrdě spaly.
NPC se v tomhle chovala jako
hráči, v noci chodila spát. Naprogramovaná ale byla tak, aby jen zavřela
oči a byla neaktivní. To jsem si tedy vždy myslel – a možná to pro ně i platí, jenom
ne pro Kizmel.
Ale před šesti hodinami mi řekla,
že měla každou noc záhadný sen. Teď už úplně zmizela možnost, že by ji hrál
někdo ze skutečného světa. Zmínění beta testu by naprosto zničilo iluzi
jednoduchého NPC – a já jsem teď vypadal úplně jinak než během bety. To by
někdo z vývojářů věděl, a tak by neřekli „tvůj výraz na konci je tentýž“.
Takže pokud je Kizmel skutečné
NPC, co pro ni ten sen znamenal? Funkce snů byla i u lidí stále ještě z velké části
neobjasněna. Znamenalo to, že je Kizmelina řídící jednotka stále aktivní a
pracuje, i když její procesy spí?
V betě jsem se úkolu
„Nefritový klíč“ zúčastnil třikrát – a pokaždé jsem viděl, jak zemřela. Byla ta
data akumulována v jejím systému a její program se snažil najít nějakou
logiku za vzpomínkou, která by neměla existovat?
Pamatovala si betu, protože byla
výjimečné NPC?
Nebo byla tak výjimečná proto, že v ní ty vzpomínky přetrvávaly?
Vchodem vletěl dovnitř slabý noční
vánek a rozcuchal mi vlasy. Vzpomněl jsem si na den, kdy tahle smrtící hra
začala.
Zanechal jsem svého prvního a
jediného kamaráda ve Městě Začátků, hnal jsem se otevřeným prostranstvím a
zastavil jsem se až ve vesnici Horunka, která se skrývala uprostřed lesa. Hned
jsem šel vzít úkol, za který jsem dostal svou Žíhanou čepel – zbraň, již stále
používám.
Ten úkol nabízela matka nemocného
dítěte. Bylo třeba lovit rostlinná monstra, ze kterých padala zvláštní bylinka.
Během toho úkolu jsem narazil na dalšího bývalého beta testera. Pozval mě do
party, a když jsme nasbírali dost bylinek na to, aby jeden z nás mohl úkol
odevzdat, pokusil se mě nalákat do pasti s monstry a zabít.
Já jsem ale nějak zvládl přežít a
vrátil jsem se do vesnice, abych dal té matce bylinky. Když jsem to samé udělal
v betě, přijal jsem meč a hned jsem se hnal dál, ale tentokrát jsem
kdovíproč zůstal a sledoval, jak připravuje lék. Pak jsem za ní šel do pokoje
jejího dítěte.
Díval jsem se, jak se nemocné NPC,
jmenovalo se Agatha, díky tomu lektvaru vyléčilo. Vzpomněl jsem si na to, jak
jsem se staral o svou mladší sestru, když byla nemocná. Náhle vybuchly všechny
ty emoce, které se ve mně mísily od chvíle, co jsem zjistil, že jsem byl
uvězněn ve smrtící hře, a plakal jsem s tváří zabořenou do přikrývek
postele. Agatha natáhla ruku, ve tváři měla starost, a hladila mě po vlasech,
dokud jsem se neuklidnil…
„…“
Znovu jsem se zhluboka nadechl a
ty vzpomínky jsem z mysli vytlačil.
Kizmel a Asuna ležely vedly sebe a tvrdě spaly, vypadaly jako sestry. Po koupeli a jídle jsme se vrátili do lesa a
s Kizmelinou pomocí jsme dokončili všechny úkoly, které jsme přijali
v Zumfutu. Později je ještě budeme odevzdávat, ale po dobrých čtyřech
hodinách boje s pavouky, enty a vlky musely být vyčerpané. Mají však NPC
status únavy?
Sám bych se klidně ještě prospal,
ale musel jsem dnes splnit ještě jednu misi. Po zemi jsem se vyplazil ke vchodu
a proklouzl jsem ven, abych spánek dívek nenarušil. Znovu jsem se zhluboka
nadechl.
Štiplavý a studený vzduch mě zcela
probral. Tiše jsem procházel nočním táborem. S mávnutím jsem prošel kolem
už známých nočních stráží a dnes už potřetí jsem si to zamířil skrz kaňon do
lesa.
Les padajících mlh byl v noci
nebezpečné místo – když padla hustá mlha, nebylo vidět nic než modrošedý opar.
Ale teď už jsem okolí docela dobře znal. Postupoval jsem lesem, byl jsem si
vědom přítomnosti monster. Za ani ne deset minut jsem došel ke schodišti
vedoucímu dolů na druhé podlaží.
Kamenná struktura byla zalita
měsíčním světlem a vypadala prázdně, ale když jsem se přiblížil, odlepila se od
stínu jednoho sloupu silueta, ačkoli předtím nebyla vidět. Skill Skrývání této
hráčky byl na stejné úrovni jako Kizmel a jejího pláště neviditelnosti.
Ta, se kterou jsem tady měl schůzku,
se zazubila, pod kapucí se jí zkřivily tři namalované vousky.
„Jdeš o sedm vteřin pozdě,
Kiríku.“
„Promiň. Může za to strojvedoucí.“
Její kapuce se žalostně zatřásla
při mém zcela upřímném pokusu o vtip.
„Můžu ti prodat nějaké lepší
vtipy, pokud se chceš zlepšit.“
„Ne, díky, vystačím si s tím,
co mám. Nerad bych na tebe spěchal, ale… zjistila jsi něco o tom, na co jsem se
ptal?“
„Ty jsi vždy tak netrpělivý. To právě uspěchané krysy bývají ty, které se do děr už nevrátí.“
Má zubící se návštěva vyskočila na
jeden zbořený sloup poblíž. Překřížila nohy. Opřel jsem se o sloup naproti ní.
Krysa Argo byla první a nejlepší
prodejkyně informací v Aincradu. Znal jsem ji už dlouho (pokud se dá měsíc
považovat za dlouho), ale o ní osobně jsem nevěděl skoro nic. Byl jsem si dost
jistý, že je to holka a že jí je něco lehce před dvacítkou nebo lehce po ní. A
taky jsem si byl dost jistý, že je beta testerka. Shromažďovala informace ze
svých zkušeností z bety a perličky ode mě a dalších testerů a vytvářela
z nich vlastní sérii strategických příruček, které napříč hrou prodávala skrze obchody s předměty patřící
NPC obchodníkům. Nejdůležitější bylo pamatovat si její motto – každá informace, která má
svou cenu, se dá prodat.
To znamenalo, že pokud bych Argo
požádal, aby mi prodala své osobní informace, třeba výšku, váhu, oblíbená
jídla, skilly a tak dále, udělala by to… pokud bych si za to zaplatil.
Cena informací, které jsem teď
chtěl, byla naštěstí vcelku rozumná. Z kapsy pláště jsem vyndal minci o
hodnotě 500 corů a hodil ji Argo, ta ji mrštně chytila mezi dvěma prsty. Mince tancovala kolem jejích prstů a nakonec zcela zmizela.
„Ždík. Řeknu ti, co zatím vím.“
Úsměv z její tváře vymizel a ona pokračovala tichým hlasem. „Vypadá to, že
od příchodu na třetí podlaží se k Lindově Brigádě dračích rytířů přidal
jen jeden hráč. Jmenuje se Morte, má jednoruční meč a nikdy nesundavá svou
kroužkovou kapuci, ani ve městě… nic víc pro tebe nemám.“
„Morte,“ zopakoval jsem a napadlo
mě, že to zní jako nějaká sladkost.
Muž s kroužkovou kapucí. To
musel být ten kluk, kterého jsem minule viděl v Lindově týmu o pěti
lidech. Nejspíš to byl beta tester jako já a dodával Lindovi informace o
kampaňovém úkolu…
Náhle jsem si uvědomil jeden
rozpor.
„Počkej… ale na poslední
strategické poradě, kterou jsi určitě sledovala, měla BDR osmnáct členů, stejně
jako při posledním boji s bossem. Takže pokud se přidal Morte, znamená to,
že někdo vypadl? A bylo to dobrovolné, nebo donucené?“
Argo moje podezření odmávla rukou.
„Ne, osmnáct na poradě bylo
stejných jako během boje.“
„…Znáš jména a tváře všech
v BDR?“
„Kdyby ne, nebyla bych jako
informant k ničemu. A vím to i u členů AOS.“
„Bylo hloupé se ptát,“ přiznal
jsem a zvedl jsem ruce v gestu přiznání porážky. „Takže… Morte se přidal
na třetím podlaží, ale na poradě nebyl. A to proto, že…“
„To je mi bohužel záhadou.“
„Asi by ses musela zeptat jeho
nebo Linda, abys to zjistila.“
V hlavě jsem si přehrál
strategickou poradu v Zumfutu, která se odehrála před třemi dny. Ale
nevybavoval jsem si tváře těch dalších sedmnácti v modrém. Částečně proto,
že jsem seděl až v úplně horní řadě sedátek ve stylu stadionu, takže jsem
viděl jen záda ostatních přítomných. A asi od půlky porady jsem si hlavně dělal
starosti s tím, jak by Asuna mohla vybuchnout.
I tak ale musel být problém, že
čtyřicet dní po začátku téhle hry jsme stále vkládali své životy do rukou
hráčů, jejichž jména a tváře jsme si ani nevybavovali.
Nechtěl jsem teď někdy začít
prodávat informace, ale nebylo by špatné se víc snažit pamatovat si lidi. Jen
to prostě nebyla dovednost, kterou bych dostal do vínku.
Zeptal jsem se Argo: „Tak jak se
ten Morte dostal do gildy?“
„Zřejmě o to požádal. Den po
otevření třetího podlaží ho Lind představil ostatním hlavním členům gildy BDR
jako nového rekruta – no, tehdy to vlastně ještě gilda nebyla.“
„Ach… takže to přímo Lind přijal
jeho požadavek. Překvapuje mě, že ho Lind takhle schválil. Možná je Morte dost
silný… jak připadá tobě?“
Byla to jen otázka ze zvědavosti,
ale Argo, sedící na kamenném sloupu, se zašklebila a zhoupla se dozadu a
dopředu.
„No, já toho klučinu ještě
neviděla… Sledovala jsem hospodu, kterou BDR v Zumfutu používají jako
základnu, ale nikoho, kdo by odpovídal popisu, jsem neviděla.“
„Páni… pokud jsi ho neviděla ani
ty, musí se snažit schovávat…“
„To si taky myslím. Jestli je to
na Lindovy příkazy, tak je nejspíš nějakou tajnou zbraní, co jim pomůže
s náskokem před AOS. Určitě se bude účastnit boje s bossem, tak si ho
kdyžtak můžu okouknout tam.“
„Kdybys byla tak hodná. No,
rozhodně jsem tu dostal to, za co jsem si zaplatil.“
„To ráda slyším,“ zazubila se
Argo. Bezhlučně seskočila z metr a půl vysokého sloupu a zvedla ruku
k tváři. Měla v ní minci, kterou jsem jí před chvilinkou zaplatil.
Leskla se pod měsíčním světlem.
„Mimochodem, Kiríku, nechceš mi
prodat nějaké zajímavé informace?“
„Hm? Jaké třeba?“
„Třeba kde s Así zůstáváte od
chvíle, co jsme se sem dostali.“
„To neprodám,“ odpověděl jsem
hned. Argo se znovu zazubila.
„Aha. Hned jsi nepopřel, že někde
zůstáváte spolu. Ale neboj, tuhle šťabajznu neprodám.“
Děkuju
OdpovědětVymazatRádo se stalo :)
VymazatAhoj ahoj :) teda, Kirito má z pekla štěstí, že tam Asuna jen tak nevešla :D
OdpovědětVymazatjinak tu dneska vlastně nic nevidím, jen
"abychom získali mody." - mody? chápal bych spíš body :D
Tohle je vysvětlené v Rondu, mod, zkratka pro modifikaci skillu :)
VymazatAha, to už jsem pozapomněl... většinou se takové bonusy ve hrách nazývají spíš třeba perky :D
VymazatNojo, SAO asi musí mít něco extra :D
VymazatJono... to by nebylo SAO, aby neměli něco extra :'D (Teda hlavně aby Kirito neměl něco extra... :D )
VymazatNj, Kirito je prostě... jinej :D
VymazatOh my..na takovýhle časté vydávání bych si i zvykla..:D
OdpovědětVymazatNo, radši to nedělej :D
Vymazatděkuji za další část :-)
OdpovědětVymazatRádo se stalo :)
VymazatDíky za překlad, už se těším na další části, to opravdu začiná byt hodně zajimavé
OdpovědětVymazatSnažím se, aby byla další část co nejdřív, tak snad se zadaří :)
VymazatÚžasné :3 omlouvám se že píšu tak pozdě :D na odpolední se špatně čte xD furt po mě chtěj abych něco dělal :D věřila bys tomu ? :D Super překlad :3
OdpovědětVymazatTak si to máš nechat na víkend, aby tě nic nerušilo a neměl jsi tak daleko další části :p
Vymazat