úterý 20. února 2018

Koncert černé a bílé, část čtvrtá

Tak, tentokrát zase něco o víceméně obvyklé délce. Omlouvám se, že to vychází o pár dní později, než co jsem předesílala, ale holt to nešlo jinak.
Mimochodem – zrovna dva dny zpátky jsem se dočetla, že nová řada SAO pokryje celé Alicization, tedy 10 (popřípadě 12, pokud zahrnou i vedlejší příběh) knih. Uf!
Přeji příjemné počtení!

Kizmel nám nabídla, že nás teleportuje k hlavnímu městu za pomoci své elfí magie – nebo vlastně elfího zaklínadla – ale s Asunou jsme s díky odmítli. Prošli jsme úzkým kaňonem, po východu slunce stále plným mlhy, a zamířili jsme do hlubokého lesa, který tvořil většinu třetího podlaží.
Otočil jsem se zpět a podíval se na tábor, ve kterém jsme strávili posledních patnáct hodin. Chvilku jsem sledoval vlajky třepotající se ve vzduchu. Až ujdeme ještě pár metrů dále do lesa, zcela nám zmizí z dohledu. Asuna měla stejné obavy.
„…Budeme se sem moct vrátit, že jo?“
„Můžeme se vrátit… myslím. Měli bychom tu lokaci mít na mapách.“
„Myslíš? Měli?“
Teď se tvářila ještě více skepticky. Otevřel jsem si své menu a přepnul jsem na mapu. Většina Lesu padajících mlh, který zabíral jižní polovinu podlaží, byla šedá, viditelné byly jen ty cesty, kterými jsme prošli. Ale na mapě byly i tečky pro místa, která jsme navštívili – východ schodiště vedoucího z předchozího podlaží, jeskyně pavoučí královny a základna temných elfů – takže se sem budeme moci znovu dostat, aniž bychom se ztratili… v to jsem doufal.
Napřed jsme zamířili k východu schodiště, kterým jsme na tohle podlaží vystoupali. Museli jsme se tedy prodírat lesem mimo cestu, ale to nám nedělalo až takové starosti. Neměli jsme tu svou talentovanou NPC průvodkyni, elitní monstrum Královskou stráž temných elfů Kizmel – to kvůli tomu jsme se cítili opuštěně a zranitelně.
Možná jsme měli před návratem do města zůstat ještě pár dní a dělat úkoly s Kizmel, přemýšlel jsem. Asuna promluvila, hlas měla tak slabý jako já myšlenky.
„Hele… A Kizmel…“
Pak se ale odmlčela, nedokázala říct, co ji trápilo. Podíval jsem se na šermířku, kapuci teď neměla nasazenou. V letmém úsměvu na rtech jako by měla mnoho různých emocí.
„…Nemůžeme se na ni nadále takhle spoléhat. Jednoho dne se s ní budeme muset rozloučit nadobro…“
„To je pravda,“ souhlasil jsem. Rozevřel jsem ruce. „A navíc, moje znalosti z bety nám ohledně Kizmel nepomáhají. Co jsi v tom prvním boji porazila toho lesního elfa, celý úkol se vydal cestou, které jsem se nikdy neúčastnil.“
„Nechovej se, jako bych to celé udělala sama.“
„Hele, jen říkám, že asi tak osmdesát procent poškození bylo z tvého…“
Před námi se začal ozývat neobvyklý zvuk. Zastavil jsem se na místě a natáhl paži. Asuna zaujala bojový postoj a nasadila soustředěný výraz.
Šustění bylo stále hlasitější. O několik vteřin později se v závoji mlhy objevila silueta, nízká a dlouhá. Nebyl to člověk, ale hmyzák… ne, savec. V tomhle lese bylo jen pět monster typu zvířat, ale takhle vypadalo pouze jediné.
Natáhl jsem ruku za záda pro svou Žíhanou čepel +8 a rychle vysvětlil: „To je vlk. Nemá žádné otravné speciální útoky, ale když ztratí asi půlku HP, bude výt, aby přilákal další monstra svého druhu. Jakmile bude mít žlutou linku, používej skilly, abychom s ním rychle skoncovali.“
„Dobře,“ odpověděla. Tasil jsem. Tvar v mlze se náhle rozeběhl, jako by ho ten kovový zvuk přilákal. Podle lesklé žluté hřívy od hlavy po zádech a dlouhého a úzkého čumáku jsem hned poznal, že jde vskutku o protivníka, se kterým jsem měl v betě potíže – Vyjícího vlka.
Já byl jeho cíl, a tak Asuna zacouvala mimo dosah. Zvíře napjalo svaly a během běhu vyskočilo. Tenhle skákací útok dopadal téměř svisle, takže pokud by hráč zkusil skoro dvoumetrové tělo vlka obyčejně vykrýt, skoro určitě by ho to odhodilo, dost možná způsobilo i efekt Pádu. A tesáky by pak nenarazily na moc odporu. Lepší bylo se vyhnout nebo použít skill meče, ale skilly proti útokům ze vzduchu, které šly zespoda nahoru, byly velkou slabinou kategorie Jednoručního meče. Podle úhlu by teď bylo nejlepší použít druhý úder Svislého oblouku, ale bylo hrozně těžké ho provést správně, protože první úder by cíl netrefil.
Sklonil jsem meč a trochu se přikrčil. Pozorně jsem sledoval, jak vlk dopadá, počkal jsem na správnou chvíli a pak vší silou vyskočil. Pravá noha mi začala zářit a celé tělo vzlétlo díky neviditelné síle. Svislý kop, součást salta vzad – skill bojového umění Půlměsíc – zasáhl Vyjícího vlka přímo do hrdla. Ten se zaskučením vyletěl zase nahoru.
Abych se naučil skill bojového umění od vousatého mistra na druhém podlaží, cedil jsem krev a prožil hrozivou bolest, ale byl vážně velmi užitečný. Bohužel nepřidával končetinám hráče sílu navíc, takže poškození se s mým mečem nedalo rovnat. Dobrý kop byl v podstatě vykrytí, ale vlkovi zbývalo asi ještě 80 procent zdraví.
Nebyl jsem si jistý, jestli mám před tím, než se vlkovi navrátí rovnováha, čas navázat na to mečem, ale chtěl mu udělit ještě nějaké další poškození, než boj předám. Ale než jsme já a vlk přistáli, uslyšel jsem vykřiknutí: „Výměna!“
Šermířka zprava vběhla doprostřed boje, její pláštík za ní vlál. U pravého boku si držela Rytířský rapír a začala pohyb pro dvouúderné kombo Paralelní bodnutí. Trochu jsem se obával, že ještě není zvyklá na váhu nové zbraně, ale brzy na to jsem znovu uviděl to stříbrné světlo jako padající hvězda a úder, který jsem ani nedokázal sledovat očima. Zasáhl padajícího vlka.
Vyjícího vlka to odhodilo s těžkým, ale uspokojivým prásknutím. Bezmocně se protočil ve vzduchu a narazil do dalekého stromu. HP linka vlka náhle poklesla, ze 70 na 60 procent – a dolů do žluté zóny.
„…Jejda,“ zamumlal jsem. Asuna stále držela rapír před sebou: „A sakra.“
Hned jsme se rozeběhli kupředu, ale vlk se už zvedal na nohy a dlouze zavyl. Z lesa se v odpověď ozvala další zavytí.
Asuna se zastavila a krátce se na mě podívala. Pokrčila rameny a přiznala se: „No, netušila jsem, že dva zásahy způsobí takové poškození.“

Postarat se o smečku vlků, která se objevila, nám trvalo skoro deset minut. Dlouho bojovat s monstry, která dokázala přivolat spojence, bylo vždy nebezpečné, ale naštěstí jsme byli stále blízko tábora a v případě nouze jsme se tam mohli stáhnout. Pak bychom čelili přinejhorším Kizmelinu zklamání.
Vydechli jsme úlevou a zasunuli meče zpět do pochev. Pátý a poslední vlk konečně zemřel bez toho, aby zavytím přivolal další spojence.
Žíhaná čepel +8 odváděla ještě lepší práci, než jsem čekal, ale skutečnou senzací byl Rytířský rapír +5. Šermíři přežívali či umírali podle počtu úderů, jež zvládli zasadit. Každý Asunin úder byl těžký jako od obouručního kopí. A zbrani zbývalo ještě deset možných vylepšení. Třásl jsem se při pomyšlení, co zvládne, až bude plně vylepšen.
Šermířka procházela ostrůvky stínů stromů, mého ohromení si vůbec nebyla vědoma. Nejspíš si dělala větší starosti s tím, jak se jí s rapírem bojuje a jakou má rovnováhu, než s tím, jaké má číselné staty. Chtěla ten pocit úderu, ujištění o tom, že s tím mečem může bojovat, jak si jen bude přát.
Ten pocit byl rozhodně zásadní. Než se objevil NerveGear a hry jste viděli na monitoru, bylo nejdůležitější to, jak reagovaly myš a klávesnice hráče. Věděl jsem o ne zrovna málo hráčích, kteří si nakoupili do zásoby svá oblíbená zařízení, to kdyby je výrobce přestal prodávat.
Ale přesto mi přišlo, že se víc spoléhat na pocit než na čísla bylo v téhle VRMMO dost nebezpečné. Ironií je, že jediným „důkazem“ byl můj pocit, ale přesto se to nedalo popřít.
„Stůj,“ zamumlala náhle Asuna. Skoro jsem do ní vrazil. Zůstal jsem v neobratné a nepřirozené pozici, sledoval jsem okolí. Byl jsem ponořen v myšlenkách, ale nebyl jsem neopatrný. Nevycítil jsem v okolí žádná monstra, neviděl jsem je ani neslyšel.
Ne, počkat…
Někde daleko se ozvalo kovové cinknutí. A znovu a zase. Nebyl to rytmický zvuk, ale opakoval se.
„Boj s meči?“ napadlo Asunu, otočila se ke mně. Přikývl jsem. Tohle je Sword Art Online, zvuky boje tu nejsou neobvyklé.
Ale v Lese padajících mlh nejsou monstra se zbraněmi – žádní koboldi nebo taurové jako níže. Mohli to být jedině bojující temní a lesní elfové, elfové proti hráčům… anebo, v nejhorším případě, hráči proti hráčům.
Chtěl jsem věřit, že to poslední to není. Bylo těžké si představit, že by si v této nebezpečné oblasti někdo uspořádal řádný duel. A pokud to nebyl duel, muselo to být…
Donutil jsem se nemyslet na to.
„Pro jistotu bychom to měli zkontrolovat.“
Asuna chvilku vypadala nejistě, ale pak odvětila: „Dobře.“

Dosah zvuků boje závisel na terénu, počasí a statusu posluchačů, ale tak či tak nebyl příliš veliký. S nejvyšší opatrností jsme se několik minut blížili ke zdroji zvuků a pak si mezi stromy všimli záblesků světla – tedy používaných skillů meče.
Po několika dalších metrech jsme se zády opřeli o kmen obzvlášť starého a velkého stromu a každý jsme vykoukl z jedné strany.
Napřed jsem si všiml půlkruhu pěti hráčů, kteří k nám byli zády. Všichni měli stejný modrý svršek se stříbrnými značkami, takže šlo bez pochyb o Lindovy Dračí rytíře. Muž uprostřed s modrými vlasy staženými do culíku byl samozřejmě Lind. Svůj zahnutý Bledý okraj držel vysoko ve vzduchu, časoval rozkazy. Ale zvuk boje přicházel z větší dálky, než kde stála pětičlenná skupinka.
Naklonil jsem se ještě víc kupředu, abych uspokojil svou zvědavost a zjistil, kdo že to bojuje.
Napřed jsem si všiml dlouhého zeleného pláště, platinově blond vlasů a dlouhých uší. To nebyl hráč, ale rytíř lesních elfů – úplně stejný jako ten, proti kterému jsme s Asunou bojovali včerejší noc. Sněhobílý elf stál zády k Lindově skupině a byl ponořen do lítého boje s někým dalším. Záda měl zcela nekrytá, ale nikdo z pětice na něj nezaútočil. Což znamenalo…
„To dělají úkol Nefritový klíč?“ zajímala se Asuna, zády otočená ke mně.
„Asi jo… a asi si vybrali stranu lesního elfa. Takže ten elf bojuje proti…“
Od Asuny jako by přišla nárazová vlna. Musela dojít ke stejnému závěru jako já. Za Dračími rytíři a elitním lesním elfem je další Královská stráž temných elfů s tmavou kůží a fialovými vlasy… druhá Kizmel.
Bylo to možné. Dokonce nevyhnutelné. Kampaňový úkol mohl započít každý, takže boj mezi lesním elfem a temnou elfkou se musel někde dít stále dokola. Bylo zvláštní myslet na to, že existuje více Kizmel najednou, ale nemohli jsme po ostatních hráčích chtít, aby úkol nebrali. Mohli jsme jen sledovat, jak elfové bojují až do chvíle, kdy oba skonají…
Ale to nebyla pravda. Věděl jsem, že je možné se dvojnásobné smrti vyhnout, že lze zajistit, aby vybraný elf přežil.
To jsem zjistil díky včerejší spolupráci s Asunou. Kdybych tu byl sám, spoléhal bych se na svou znalost z bety a jen se bránil, nepokoušel bych se za každou cenu porazit lesního elfa. Ale Asuna to brala smrtelně vážně, bojovala proti elitnímu nepříteli za použití všeho, co znala a dokázala, a vyhrála. Nejvíc poškození způsobila samozřejmě Kizmel a i já bojoval dost usilovně, ale nebýt Asuny, dopadlo by to celé jinak.
Bylo zřejmé, že Lindův modrý tým ví, co v úkolu dělat. Argo už možná prodávala první vydání své strategické příručky pro třetí podlaží, anebo se o úkolu dozvěděli jinak. Tak či tak, postávali vzadu a boje se příliš neúčastnili, takže věděli, co se stane. Čekali, až nepřátelský elf použije svůj silný útok, což spřáteleného elfa přiměje k obětování sebe sama, aby vyhráli.
Co bychom měli dělat? Nervózně jsem se kousl do rtu.
Měl bych mezi ně skočit a poradit Lindovi, aby se ze všech sil pokusili nepřátelského elfa porazit, že bude přeživší dost nápomocným společníkem v průběhu kampaně? Ale Lind mě podezříval skoro tolik jako Kibaó – poslechl by mě vůbec?
Kdybychom to přesto udělali, pomohli bychom jim zabít druhou Kizmel.
To byla samozřejmě nestoudná přecitlivělost. Na Kizmelinu stranu jsme se postavili jen z vrtochu a lesního elfa jsme bezcitně zabili. Elfí rasy se nedělily na dobré a špatné. Pokud bychom se z nějakého důvodu rozhodli pomoct lesnímu elfovi, bývali bychom zabili Kizmel, strávili noc v táboře lesních elfů a spřátelili se s ním. A to jsem si před chvílí říkal, jak je nebezpečné upozaďovat logiku na úkor citů…
…Ale.
Skousl jsem si ret ještě více. V uchu jsem uslyšel chraplavý hlas: „Promiň… tohle je na tobě, Kirito.“
Asuna byla zřejmě rozporuplná, to jsem poznal i z těch několika mála slov. Potýkala se se stejnými protichůdnými názory jako já.
Do háje s těmihle úkoly, zamumlal jsem si sám pro sebe.
Včera v noci jsme s Asunou o nutných kontradikcích a dilematech úkolů v MMORPG mluvili. Ve světě, kde jsou spolu tisícovky hráčů, nemůže být jen jeden hrdina. Každý má právo zažít příběh tak, jako by byl hlavní postavou on. I teď, když se z toho stala smrtící hra – hlavně teď.
Ale občas narazíte na hráče, kteří si vyberou jiný příběh. Ráno v jeskyni jsme se neměli tak těsně minout s Kibaóem, a ani teď s Lindem. Pokud se do toho vložíme, ztratí příběh svou konzistenci. Už nebude jedinečný.
Ideální by bylo, kdyby se hned na začátku úkolu přemístila každá parta nebo každý hráč do vlastní instance – a zůstali izolovaní od ostatních. Ale nebylo možné vygenerovat desítky, ne-li stovky map a jeskyní najednou. Dost mě překvapovalo i to, že tábory mají vlastní instance. A navíc, příliš mnoho instancí ničilo smysl MMO. Jak můžete sdílet svět s ostatními, když s nimi nejste propojeni?
Zatínal jsem zuby – boj mezi elfími rytíři byl čím dál intenzivnější. Podle jejich HP linek jsem usuzoval, že pokud budu chtít přesvědčit Linda, nemám moc času na rozmýšlení.
Ale hlavně vůbec nebyl čas na váhání. Nezáleželo tu na zachování integrity příběhu – šlo o únik ze SAO. Musím udělat, co mohu, abych zvětšil šanci na to, že se to povede.
„Pojď,“ zamumlal jsem. Cítil jsem, že Asuna s mým rozhodnutím souhlasí.
Pozice elfů v lítém boji se náhle změnily o devadesát stupňů a já uviděl na místo, které mi doposud blokoval zelený plášť.
Černofialová zbroj, dlouhý zahnutý meč a malý štít, tmavá kůže a světle fialové vlasy, to vše bylo stejné jako u Kizmel. Ale to bylo vše.
„Ech?“ vydechla Asuna. Já vykulil oči údivem.
Temný elf měl vlasy sčesané dozadu a byl stejně vysoký jako jeho protivník. Paže měl svalnaté, tvář krásnou a pyšnou – a mužnou.
Udiveně jsem na něj zíral. Udělal velký skok dopředu, vyhnul se dlouhému meči lesního elfa a pěkně ho zasáhl. Blonďatého rytíře to odhodilo o několik desítek centimetrů, zavrčel a padl na zem.
Temný elf se nepustil za svým sokem, jen se zle podíval na Lindovu skupinku. Jeho zahnutý meč začal fialově zářit. Lind sklonil svou šavli a zvedl štít.
„Všichni se braňte!“
Jeho čtyři společníci zvedli štíty či velké zbraně do obranných pozic. Ztratili jsme svou šanci se do toho vložit. Pokud bychom vyběhli zpoza stromů, Lindova skupina by zpanikařila a od svých obranných pozic nejspíš upustila.
Temný elf použil skill meče přímo na skupinku stojící těsně u sebe. Vyběhl kupředu, aby překonal vzdálenost mezi sebou a skupinkou, a sekl rychleji, než jsem to stačil sledovat pouhým okem, zleva doprava. Při každém nárazu fialového světla a štítu se ozval rachot a létaly jiskry – ale žádný z obránců nepadl.
Myslel jsem si, že se úspěšně ubránili, ale elf ještě neskončil. Zatočil se jako káča a znovu zaútočil ze strany, pak ještě jednou. Ty tři útoky byly dohromady skill šavle na vysoké úrovni, Trojitá kosa.
Druhý náraz rozbil obrannou zeď týmu a třetí je všechny odhodil. Při přistání to dost zarachotilo, teď byli asi 5 nebo 6 metrů od místa, ze kterého jsme je s Asunou sledovali. HP linky všech pěti hráčů se dostaly do žluté zóny.
Věděl jsem, co se stane dál, a nejspíš to věděl i celý jejich tým. Ale přesto mi srdce bušilo jako splašené, na dlaních se mi tvořil virtuální pot. Od pětice hráčů pozorující blížícího se elfa jsem cítil napětí na pokraji paniky.
Asuna udělala krok vpřed a já se rychle natáhl, abych ji chytil za kapuci.
Temný elf promluvil hlasem tvrdým jako ocel: „Kdybyste poslechli mé varování a odešli, nic by se vám nestalo. Hloupí lidé… přijměte trest za své činy.“
Úplně stejnou větu jsem v Nefritovém klíči slyšel během bety. Temný elf chytil svou šavli oběma rukama a zvedl ji nad hlavu, mířil jí na Linda. Lind hned zvedl štít, ale ten onen náraz nezastaví.
Zbraň elfa začala zářit, to bylo doprovázené vibracemi.
„Já jsem tvůj protivník, rytíři Lyusuly!“ zavrčel lesní elf, který se mezitím postavil na nohy a zaútočil neuvěřitelnou rychlostí, jeho meč zeleně zářil. Temný elf se nedokázal včas vyhnout. Útok vykryl svou šavlí. Nárazová vlna, která z toho vznikla, znovu odhodila Lindovu skupinku na zem. Otřásl se i kmen, za kterým jsme se skrývali.
Elfové byli meči zakleslí do sebe. Ale HP linka lesního elfa byla v červené zóně – a pomalu se zmenšovala. Temný elf neustupoval a jeho šavle byla zanedlouho přímo před očima lesního elfa.
Ten zakřičel: „Svatý strome Kales’Oh! Dej mi poslední svátost!“
Z hrudi lesního elfa vyrazila jasná žlutozelená záře. Brzy už zakrývala celé jeho tělo a zaplnila i veškeré okolí. Nevypadalo to jako útok, ale HP linka temného elfa se brzy vyprázdnila – stejně jako HP lesního elfa. Stále byli zakleslí mečem jeden do druhého, ale po chvíli se oba zřítili k zemi.
Celé to bylo přesně tak, jak jsem si to pamatoval. Úplně to samé jsem v betě viděl třikrát – jednou během vlastního úkolu, dvakrát, když jsem pomáhal členovi party. Byl jsem na obou stranách, ale vždy se to všechno odehrálo stejně, včetně pronesených vět.
Tehdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, jen že je to prostě obvyklý průběh úkolu. Tentokrát jsem měl ale pocit, jako by mě někdo probodl. Mělce jsem se nadechoval a svíral jsem konec Asunina pláště.

Než lesní elf zmizel ve světle společně s temným elfem, předal Dračím rytířům poslední zprávu. Na trávě zůstal ležet jen malý kožený váček, který zvedl Lind.
Uživatel obouručního meče Hafner, který byl ve skupince něco jako zástupce velitele, dosedl na trávu a vydechl si: „Uf! Ty vole, to bylo děsivý!“
Živě jsem si pamatoval, jak nadával Nezhovi za to, že si z peněz za jeho meč koupil jídlo, když se kovář po boji s bossem druhého podlaží přiznal ke svým prohřeškům. Vypadá to, že za to dostal meč na podobné úrovni. Šivata, další z obětí podvodu, tu taky byl. Neznal jsem jména dalších dvou, ale jednoho z nich jsem poznal.
A to muže napravo, který měl řemdih na řetězu. Poplácal Hafnera po rameni.
„Však je to v pohodě, Hafe. Byl to úkol s automatickou porážkou.“
„To je jedno. I ty jsi vypadal dost vyděšeně, Nago.“
„A ty se mi divíš? Kurzor toho elfa přešel z červené do černé. Tak tmavý jsem ještě nikdy neviděl.“
„Jo. Bylo to šílený.“
Podle jejich rozhovoru jsem usuzoval, že ani jeden nebyl v beta testu. A to ani Lind nebo Šivata, kteří o beta testerech nemluvili úplně hezky. Prohlédl jsem si pátého člena.
Byl to hubený kluk se Žíhanou čepelí. Měl kroužkovou kapuci staženou do obličeje, takže jsem viděl jen jeho pusu. Myslím, že boje s bossem druhého podlaží se neúčastnil. Byl jsem si dost jistý, že jsem ho nikdy dřív neviděl, ale přesto na něm bylo něco podivně povědomého.
Chtěl jsem se na to zeptat Asuny, ale skupinka byla asi jen deset metrů od našeho stromu. Nechtěl jsem, aby si našeho šepotu všimli. Nejspíš jsem je mohl jít přátelsky pozdravit a oni by mi ani nenamířili meče do obličeje, ale nadšení by ze mě také nebyli. Mohl jsem si i prozkoušet svůj skill Skrývání, ale pokud by mě v něm odhalili, celé by to jen zhoršilo.
Naštěstí vůbec netušili, že tu jsme. Lind je gestem svolal k poradě. Šeptali, a tak jsem zaslechl jen sem tam pár slov, ale brzy jsem odhadl, o čem asi mluví.
„…má to být na severu lesa… dojdeme tam a začneme úkoly… další destinace je stejná jako úkol na gildu, takže ho vezmeme… večer je první setkání ve městě, takže pokud si uděláme gildu do…“
…Aha, pomyslel jsem si.
Podle toho, co říkal, měli info o úkolu nejspíš od jiného beta testera než od Argo. Hádal jsem, že tím bude nejspíš ten neznámý kluk se Žíhanou čepelí. Poznamenal jsem si, že si na něj musím koupit info od Argo, a pak jsem se dál věnoval konverzaci.
Teď ale mluvili o tom, jak se vypořádají s monstry v lese. Nezaslechl jsem nic, co by stálo za řeč. Na konci porady zvedli pěsti v motivačním gestu a zamířili na sever.
Jakmile už nebylo možné slyšet těžké kroky a cinkání zbroje, uslyšel jsem příkaz pronesený ledovým tónem: „Pusť mě.“ Otočil jsem se a uvědomil si, že stále pevně svírám Asuninu kapuci.
„P-prom…“
Rychle jsem ji pustil. Odfrkla si a znovu si kapuci nandala. Její naštvaný výraz se změnil v tázavý.
„O co myslíš, že šlo…?“
Nebyl jsem si jistý, na jakou část jejich porady naráží, a tak jsem pokrčil rameny.
„Nevím. Byl jsem si jistý, že uvidíme druhou verzi Kizmel… ale tohle byl někdo úplně jiný.“
„Ale ten lesní elf byl zcela určitě ten stejný…“
„To je na tom to nejdivnější. Kdyby byli oba jiní, znamenalo by to, že systém vybere pro každý boj jiná NPC. To by aspoň dávalo smysl,“ poznamenal jsem a překřížil paže. Asuna se na mě podívala zpod své kapuce.
„Během bety to byli vždycky ti samí?“
„Jo. Tohohle boje jsem se účastnil jen třikrát, ale lesní elf byl vždy dlouhovlasý blonďák a temná elfka krátkovlasá dáma… tedy Kizmel. Alespoň tedy vždy stejně vypadala.“
„Hmm…“
Asuna chvíli rozmýšlela nad mou odpovědí, pak zavrtěla hlavou. „Asi nebudeme moci nic říct s určitostí, dokud to neuvidíme ještě jednou. Ale teď už bychom měli jít. Mlha houstne.“
Měla pravdu. Západní strana malé mýtiny už mizela v bílé. Pokud se ztratíme ve zdejší jedinečné mlze, budeme vidět jen nějakých pět nebo sedm metrů kolem. Kdykoli na nás bude moct náhle zaútočit monstrum. Naštěstí byly schody, ke kterým jsme mířili, na severovýchodě, takže jsme nemuseli jít ve směru padající mlhy.
„Jasný. Říkali, že je dneska strategická porada, takže ještě máme trochu času. Měli bychom se vyhnout boji, pokud to bude možné.“
Pomalu jsem se vydal směrem od stromu ke schodům, ale po několika krocích jsem si uvědomil, že Asuna nejde za mnou.
Šermířka stála hned vedle stromu, zírala na prázdný prostor, ve kterém se před chviličkou odehrál boj. Nakonec se ale vzpamatovala a udělala několik krátkých kroků, aby mě dostihla. Chtěl jsem se zeptat, na co se dívala, ale nakonec jsem to neudělal. Pochod podlažím temného lesa pokračoval.

Povedlo se nám zůstat před vlnou mlhy a cestou jsme narazili jen na dvě monstra, takže ke schodům nám to dlouho netrvalo. Šedivá ústa cesty dolů na druhé podlaží se otevírala uprostřed mechovité země. Po těch schodech jsme vyšli ani ne před čtyřiadvaceti hodinami, ale měl jsem pocit, že to bylo spíš několik dní. Asuna chvíli schodiště pozorovala, nejspíš přemýšlela nad tím samým.
„Nemyslíš, že čas plyne v tom elfím táboře jinak… že ne?“
„Nemyslím, že by NerveGear dokázal ovlivnit ubíhání času,“ zasmál jsem se. Zle se na mě podívala.
„To neříkám. Může posílat realistická data našim smyslům, takže možná dokáže ovlivnit to, jak čas vnímáme. To jsem tím myslela.“
„Jak čas vnímáme… takže i když uběhl jen jeden den, máme pocit, že to byly tři dny?“
„Ano… počkej, zapomeň na to. Ta funkce je zbytečná.“
„Ech?“ podíval jsem se na ni zmateně. Několikrát zamrkala, jako by hledala správná slova. Pak zamumlala: „Nechci se spoléhat na liché naděje.“
Hned jsem pochopil, co tím myslí. Doufala, že těch 39 dní ve světě SAO bylo ve skutečném světě kratší doba – třeba deset dní. Nebo jen jeden. Možná jen jedna vteřina. O kolik by byl její život snazší, kdyby to byla pravda.
Ale naneštěstí bylo naprosto nemožné, aby byly něčí mysl a smysly stokrát zrychleny během plného ponoření. Nevěděl jsem, jak přesně NerveGear funguje, ale za tohle bych dal ruku do ohně.
Nesouhlasil jsem hned s tím, že je to jen zbožné přání. Místo toho jsem vyslovil myšlenku, která se ve mně náhle vzedmula: „…Řekla jsi, že je to vše o přežití dneška – a myslím, že to je přesné. Nikdy mě nenapadlo, že bych měl žít den po dni.“
Šermířka znovu vypadala, jako by pečlivě vážila každé slovo. Trošku křivě se usmála.
„Jsi ten typ člověka, který má problém si každý den sednout nad učení?“
„Rozhodně. Já byl ten typ, který se vše učil noc před testem a hned po testu všechno zapomněl.“
„Myslela jsem si to. Ale za to bych ti asi měla poděkovat – proto, že jsi věnoval tolik své osobní paměťové kapacity beta testu SAO, jsi mi už nesčetněkrát pomohl.“
„…To mám brát jako kompliment?“
„Jistě. Měli bychom vyrazit k tomu hlavnímu městu. Není moc daleko, že?“
„Není. Na rozcestí kousek před námi půjdeme na východ a brzy jej uvidíme. Jmenuje se, hm… S…Su… ně-nějak,“ zaúpěl jsem, když mi to vypadlo.
Asuna si povzdechla: „Ten kompliment beru zpět.“

Schodiště jsme nechali v mlze a šli jsme po lesní cestě asi pět minut, až se před námi objevila zeď ze silných klád – blokovala nám cestu. To mi připomnělo rozdíl mezi tábory a městem ze dřeva.
Cesta pokračovala velkou železnou bránou. Zpoza ní se ozývaly známé zvuky ruchu lidských měst. V betě se mi ulevilo, když jsem z tábora elfů došel do měst. Tentokrát jsem se tak ale kdovíproč necítil.
Když jsem si všiml, že Asuna si stáhla tu svou velikou kapuci ještě níž než obvykle, napadlo mě, že bych si měl nasadit svůj oblíbený šátkový převlek, ale pak mi došlo, že hráčů tu v tuhle denní dobu stejně moc nebude, takže jsem se na to vykašlal. Došli jsme k bráně a já pozdravil stráže s halapartnami – a samozřejmě s kulatýma ušima.
„Ehm, jak se jmenuje tohle město?“
Vrásčité NPC se na mě podívalo a zabručelo: „Tohle je město Zumfut.“
„Díky,“ odpověděl jsem a rozešel jsem se průchodem bránou, který se podobal tunelu.
Asuna kysele poznamenala: „Ani to nezačíná na S.“
„N-no, na jméno města se vždy stačí zeptat. Důležité je vědět, kde ve městě co najdeš…“
„Mohl bys mě v tom případě dovést na místo, které mi doporučuješ na spaní?“
„Jasně. Máš nějaké zvláštní požadavky?“
Nad tím se Asuna zcela vážně zamyslela.
„Ráda bych řekla, že někam, kde mají vanu… ale večer se stejně vrátíme do tábora. Takže mi asi stačí dobrá postel, nějaké tiché místo a hezký výhled.“
„…Pochybuju, že bys mohla ještě něco přidat, abys to víc zúžila,“ postěžoval jsem si tiše.
V Zumfutu bylo vlastně dost snadné najít tiché místo s pěkným výhledem. To město totiž netvořily obyčejné budovy, ale tři obří stromy, které stály u sebe jako monstrózní baobaby. Jejich kmeny byly široké třicet metrů a vysoké přes šedesát metrů. Kmeny byly uvnitř vydlabány do struktur s mnoha patry, takže čím výše jste šli, tím lepší jste měli výhled a tím dále jste byli od hluku povrchu.
Když jsme vyšli z tunelu a Asuna uviděla ty veliké a široké stromy nad námi, vytřeštila oči.
„Páni… jsou jako výškové budovy…“
„I uvnitř. Myslím, že mají až dvacet pater? Výhled z vrcholku je ohromný, ale má to malý háček.“
„…A to?“
„Nejsou tu výtahy.“
Asuna řekla, že to jí nevadí, takže jsem ukázal na strom napravo – stromy stály v trojúhelníku.
Prostor mezi třemi stromy tvořil náměstí s teleportační bránou Zumfutu. Od aktivace brány už uběhl den, ale modrým portálem prošlo každou minutu několik lidí. Ti se začátečnickým vybavením anebo úplně bez bojového vybavení museli být turisté z Města Začátků. Doufal jsem, že z města nevyjdou. Přesto mě povzbudilo, že i ti, kteří se rozhodli zůstat v bezpečí z dosahu boje, se cítili dost bezpečně na to, aby sem přišli na návštěvu.
Severní strana náměstí měla místo na setkávání ve tvaru půlkruhu, stejně jako Tolbana na prvním podlaží. Tam se nejspíš uskuteční ta strategická porada, o které se zmínil Lind. Došli jsme k jihovýchodnímu baobabu, náměstí jsme teď měli po levé straně.
Ke zvýšenému vchodu do stromu vedlo široké schodiště. Vedle něj byla klasická dřevěná tabule a k ní byl připevněn pergamen. Přímo uprostřed bylo veliké oznámení.
„Strategická porada je v pět hodin. To nám zbývá spousta času,“ zamumlala Asuna. Navrhl jsem, že bychom si měli pronajmout pokoj, než začneme vymýšlet, jak ten čas strávíme.
Na vrcholku schodiště byl přirozený suk, který vedl do veliké haly v prvním patře. Po dřevěné podlaze, vyleštěné tak, že ani nebyly vidět letokruhy stromu, se procházeli hráči a NPC a vesele si povídali. Vnější zdi haly byly lemovány obchůdky s jídlem a prostředkem vedlo až ke stropu velké točité schodiště.
„Páni,“ vydechla Asuna. Šla ke schodům, žasla nad tím, jak je každý schod i celé zábradlí vyřezáno přímo ze dřeva kmenu. „Takže všechno tady je jen jeden veliký kus dřeva. Muselo být neskutečně těžké to všechno vyřezat.“
Měl jsem natolik taktu, abych nepoznamenal, že vše je tu vytvořeno digitálně a nic není vyřezáno doopravdy. Místo toho jsem souhlasně přikývl a poklepal klouby prstů na zábradlí.
„Pokud půjdeme do baobabu vzadu – myslím, že oni jim vlastně říkají tisy – můžeš se skoro nahoře setkat se starostou a on ti vymluví díru do hlavy o tom, jak těžké to vyřezávání bylo. Tam se vlastně začíná první mise gildovního úkolu.“
„Ach… zajímalo by mě, jestli mají gildy a řezbáři něco společného.“
„To je vážně dlouhý příběh, ale ve zkratce kdysi dávno byly žily tři různé skupiny řezbářů, které stromy vyřezaly a měly mezi sebou různé spory. Nějaký válečník-lomeno-kovář-lomeno-řezbář celé město sjednotil a jiný král mu, na důkaz uznání své porážky, dal pečeť gildovního vůdce…“
„Aha.“
„No ale, o té doby jsou starostové Zumfutu potomci toho hrdiny. Starosta ti řekne, že vzácná gildovní pečeť byla ukradena a úkol na vytvoření gildy je celý o tom, že mu ji máš přinést zpátky.“
„Aha.“
„…Takže tebe asi gildovní věci moc nezajímají, Asuno?“
„Momentálně ne,“ odpověděla rovnou. Její krásné rty se stočily do menšího úšklebku. „Teda, podle Arginy knížky jsou gildy nastavené tak, že ti automaticky odeberou nějakou část peněz, které si vyděláš, je to tak?“
„J-jo, je. Vlastně je to jedna z nejlepších věcí na vůdcově pečeti…“
„Neříkám, že si chci mermomocí nechat všechny své peníze, ale prostě se mi nelíbí takový těžkopádný systém, který tě takhle nutí zúčastnit se.“
„Aha,“ odpověděl jsem, ale v její odpovědi jsem vycítil něco nebezpečného.
U konce schodů z prvního na druhé podlaží Aincradu, což mi teď připadalo jako dávná historie, jsem Asuně řekl, že pokud ji někdo, komu věří, pozve do gildy, měla by přijmout. Že existuje absolutní limit pro to, co zvládne sama.
Moc dobře jsem věděl, že Asuna není ten typ člověka, který by přísahal věrnost a své služby někomu jinému. Ale také jsem věděl, že má jistou vlastnost, kterou já nemám. Měla talent inspirovat ostatní, vést je. Nešlo mi moc si představit, že by vedla vlastní gildu, ale možná kdyby byla na vysoké pozici ve velké gildě, zářila by jasněji než všichni ostatní…
Asuna se stále mračila. „A co ty? Byl jsi v betě v nějaké gildě?“
„Ne… nebyl…,“ zamumlal jsem a snažil jsem se setřást nepříjemný pocit, že mi vidí až do hlavy. „Ale ne proto, že by mi vadil systém daní nebo bych nechtěl být pod vedením někoho jiného nebo tak něco. Šlo prostě jen…“
„O výkonnost?“
A zase mě zahnala do kouta. Zvedl jsem ruce, abych naznačil, že se vzdávám.
„Asi. SAO je mezi MMO zvláštní tím, že lze lépe získávat zkušenosti sám nebo s jedním dalším člověkem, než ve velké skupině… nebo alespoň na začátku to tak je. V betě mě zajímalo jen to, jak daleko se během měsíce dostanu.“
Na okamžik jsem chtěl zmínit teoretický limit sólo hraní, o kterém jsem přemýšlel zrovna před chviličkou, ale zrovna teď mi to nepřipadalo nutné.
„Aha,“ pronesla Asuna, ale nebyl jsem si jistý, jak si mou odpověď vyložila. Aspoň už se nemračila. Vypadala, že chce něco říct, ale pak si to asi rozmyslela a otočila se ke schodišti. Zhoupla se na patách, až jí klaply podpatky, a změnila téma.
„No, měli bychom se vydat nahoru. Říkal jsi, že ten strom má dvacet pater? Má ubytování rozdílnou cenu podle toho, v jakém patře je?“
„Ne, cena záleží jen na velikosti pokoje a na tom, jestli má okno. Nahoře máš lepší výhled, takže rozdíl je jen v tom, jak dlouho trvá, než tam vyjdeš.
„Aha. A… jen abys věděl, nebudu s tebou závodit až na vrcholek.“
„Ne-neříkal jsem, že je to závod!“ zaprotestoval jsem, ale Asuna už přeskočila zábradlí schodiště a běžela nahoru. Na nic jsem nečekal a brzy ji dohnal, ale měla výhodnou pozici na vnitřní straně, takže jsem musel běžet větší vzdálenost, abych jí stačil. Rychlost pohybu byla v SAO rozhodována váhou vybavení a body v Obratnosti, takže Asuna orientovaná na rychlost měla výhodu, jelikož já jsem měl staty ve větší rovnováze. Nakonec jsem se za ní hnal až na úplně vrchní patro, kde jsem se po zastavení opíral dlaněmi o kolena a sípal, ačkoli to nemělo smysl.
Asuna má muka sledovala s chladným nezájmem. „Vyhrála jsem. A jako vítěz si mohu vybrat pokoj.“
„T… to není… fér. Říkalas… že to není… závod…“
„A to taky rozhodně nebyl. No ale, kde je recepční…? Ach, tamhle.“
Se záští jsem ji sledoval, jak si to vykračuje přes prostornou halu.
„…Hmm?“
Na té poslední větě mě něco zaujalo, ale ona už mluvila s NPC a měla otevřené menu hostince. Pokoj jste si obvykle pronajali v přízemí (neboli ve vestibulu) hostince, ale větší zařízení jako tohle měla na každém patře zvláštní NPC – no moment, proč o tom teď přemýšlím?
Kradmo jsem se připlížil k místu, kde Asuna stála a svědomitě si prohlížela seznam prázdných pokojů. Když našla pokoj, který se jí líbil, klepla do okna, zadala délku pobytu a zaplatila poplatek, pak okno zavřela a otočila se ke mně s jedním z mála úsměvů.
„Vzala jsem pěkný pokoj na jižní straně. Je trochu dražší, ale každý platíme půlku, takže to není tak zlé. Tudy!“
Zezadu do mě strčila a přiměla mě tak k pohybu. Uprostřed kruhovitého patra byla hala se schody a podél strany byly dva soustředné kruhy pokojů. Takže žádný pokoj ve vnitřním kruhu neměl okno směřující ven.
Asuna si samozřejmě vybrala pokoj ve vnějším kruhu. Otočila kulatou klikou dveří s číslem 2038, ta ji identifikovala jako majitele a odemkla se. Dvě vteřiny poté, co kápě proplula dveřmi, jsem se rozhodl ji následovat.
Tohle byl prostě ten nejlepší výhled, jaký jsem kdy v nějakém pokoji měl. Nejen, že byl pokoj prostorný, ale celá jižní stěna byla prosklená, takže jsme měli z šedesáti metrů nad zemí výhled na les a na vnější obvod zámku za lesem. Asuna stáhla svou kapuci dozadu a přitiskla se k oknu. Chvíli se dívala ven, pak se celá nadšená otočila.
„Tohle je úžasné, Kirito! Vidíme odsud celý Les… padajících… mlh…“
Ke konci věty výrazně zpomalila, pak si uvědomila, co se stalo.
Asunin ztuhlý úsměv zmizel, její ústa se napjala, od krku začala stoupat červená barva. Dvakrát nebo třikrát otevřela a zavřela pusu, podívala se vlevo a vpravo, jako by něco hledala, pak zvedla zvláštně vypadající ovoce, které bylo položeno na stole jako dekorace.
S dokonalým nadhozem baseballisty ho hodila přímo na mé čelo a vykřikla hlasem tak vysokým, že to až bolelo: „Co tady děláš?!“
No, možná jsem lehkomyslný a nepozorný v mnoha ohledech, ale měl jsem pocit, že tentokrát je má reakce oprávněná.
Tohle není fér!
Růžovo-fialové proužkované ovoce bylo – naštěstí či naneštěstí – hrozně tvrdé, takže se mi na čele nerozplizlo na kousky, ale rozdělilo se na pouhé dvě půlky. Byli jsme ve městě, takže jsem náraz cítil, ale nezpůsobil mi žádné zranění.
Chytil jsem obě půlky do natažených rukou a jednu trochu ukousl. Mléčně bílý vnitřek byl křupavý a příjemný, chuťově připomínal něco mezi jablkem, hruškou a liči.
Asuna těžce oddechovala a z očí, které mě sledovaly ochutnávat ovoce, div nelétaly blesky. Pak si ale uvědomila, že odpovědnost za tuhle situaci leží na jejích bedrech, a stydlivě kopla do země.
„…Omlouvám se. Tohle očividně nebyla tvá chyba.“
„No, mohl jsem něco říct, když jsem si všiml, co se děje,“ odpověděl jsem, ale tam jsem chtěl přestat, aby mi proti ní zbyla nějaká munice na později. Pořád ale vypadala, že je v rozpacích, a tak jsem jí nabídl dýmku smíru. „Jen jsem za tebou šel dovnitř, stejně jako jsem vešel do Kizmelina stanu, když jsme tam zůstávali… ale za pokoj jsi platila ty, takže jsem se tě měl napřed zeptat.“
„Ne, to já tě do toho zatáhla… omlouvám se, že jsem na tebe hodila to ovoce.“
Konečně zmizely efekty na její tváři a ona měla zase normální výraz. „Říkal jsi, že do pokoje v hostinci může volně jít jakýkoli člen party, že?“
„Jo.“
„Jak je to tedy s cenou? Odečte se stejná částka od všech?“
„To záleží na nastavení při pronajímání pokoje. Všimla sis toho počtu osob? Pokud nastavíš jednu osobu, platíš celou cenu sama, pokud více lidí, tak se cena dělí.“
„…“
Zvláštní výraz v její nemluvné tváři mi prozradil, že si pamatovala to, že nastavila pokoj pro dva. Takže má peněženka už byla zbavena půlky ceny luxusního pokoje, ale nebyla to částka, která by mě nějak výrazně zabolela.
„Neboj, pokud se naše parta rozdělí, můžu si najmout vlastní pokoj… ale jen pokud dostanu zpět peníze za to, co jsem tady už utratil.“
„…“
Neodpověděla ani na můj napůl žertovný návrh. Nakonec došla k jakémusi závěru.
„…Nestrávíme tady noc, jen si tu odpočineme do večerní porady, že?“
„N-no, to jsme chtěli. Večer bych byl rád zpátky v táboře temných elfů…“
„…Dobře, tak to tedy necháme takhle.“
„J-jak takhle?“
„No, zaplatila jsem to jen proto, že jsem si myslela, že se o cenu podělíme. Bylo by šílené utratit takovou částku sama, když tu ani nepřespím,“ prohlásila Asuna, pak se rozhlédla po pokoji, aby našla postele po stranách, a ukázala na tu u východní zdi. „Ta bude moje. A aby bylo zcela jasno, přímo tady je hranice a musí být respektována.“
Nohou naznačila rovnou čáru vedoucí prostředkem pokoje, pak došla ke svému výsadnímu teritoriu, sundala si Rytířský rapír +5, náprsní plát, plášť s kapucí, rukavice a boty. V pohodlném oblečení se posadila na postel a podívala se na mě.
„Trošku si zdřímnu. Taky by sis měl odpočinout.“
„Ehm, dobře,“ souhlasil jsem.
Potřebovali jsme šetřit, kde to šlo, a odpočívat, když to šlo. A noc stejně strávíme ve stejném pokoji – no, stanu. Teď není vhodná doba na to, abych se poddal statusovému efektu Zmatení. Počkat… SAO status zmatení ani nemá.
Přesunul jsem se do svého teritoria a sundal si Žíhanou čepel +8 a plášť, pak i další části zbroje. Když jsem se posadil na postel, byl jsem přímo naproti Asuně, z čehož mi bylo trochu trapně, a tak jsem se překulil na záda. Polštáře i matrace odpovídaly ceně pokoje, byly měkké a pohodlné. Hned jsem ucítil, jak mě začíná přepadávat spánek. Vzhůru jsem byl od dvou ráno. Po tom všem, co jsme dnes zažili, jsem si zasloužil menší zdřímnutí…
„Ohledně toho, o čem jsme mluvili,“ ozvala se z druhé strany pokoje Asuna. Otevřel jsem víčka, ale dál než za tři čtvrtiny jsem je nedostal.
„Co přesně myslíš?“ pobídl jsem ji a vzhlédl jsem. Asuna stále seděla na posteli a houpala nohama bez bot. Její odpověď mě překvapila.
„Že se zkušenosti získávají lépe v jednom nebo dvou lidech než v celé partě.“
 „…Co s tím?“
Zvedl jsem hlavu. Vzpomněl jsem si, že když jsem to u schodiště poprvé zmínil, vypadala Asuna, že chce něco říct. Možná se mi to ale jen zdálo.
„Přemýšlela jsem, co je lepší, když jsi sám nebo s někým?“
„Co je le…? Ach, jakože kdy se lépe získávají zkušenostní body?“
Šermířka přikývla. Znovu jsem položil hlavu na polštář, několikrát zamrkal, abych odehnal spánek, a pak se zamyslel nad odpovědí.
„Hmm… není to tak jednoduché, abych mohl říct, že je jedno lepší než druhé. V plné partě nezískáš tolik zkušeností proto, že je dost těžké to přizpůsobit tak, aby nějaká potenciální síla nevyšla nazmar. Nemůžeš v šesti lidech obklíčit malé monstrum s tím, že na něj všichni zaútočí. Pokud se rozdělíte na dvě trojice, je těžké načasovat, kdy se vyměnit. Jakmile najdeme mapu se skupinami obzvlášť velkých monster, kdy s nimi všemi budeme bojovat najednou, tak to bude jiné… A samozřejmě, že čím více lidí tam je, tím je to bezpečnější,“ začal jsem, pak jsem konečně přešel k odpovědi na její otázku.
„Sólo hraní nebo hraní s jedním společníkem je v podstatě to samé. Pokud ve dvou lovíte dvakrát rychleji, než kolik toho ulovíš sama, bude to pro vás lepší. Ale to je těžké. Musíte být schopni se vyměnit ze skillu meče jednoho hráče hned do skillu meče hráče druhého…“
V tu chvíli mi konečně došlo, nad čím Asuna přemýšlí. Podíval jsem se na ni a naše pohledy se střetly, takže jsem se rychle podíval zase do stropu a odkašlal si, abych skryl rozpaky.
„N-no, to je ideální případ, ale trvá dlouho, než spolu dva dokáží tak hladce spolupracovat. Ale teď je bezpečí důležitější než výkonnost, a tak je lepší nechodit sólo, ale s někým…“
„Kirito, pokud se ze mě někdy stane přítěž, řekni mi to,“ přikázala jasným a pevným hlasem. Zadržel jsem dech.
Šermířka mě pozorovala s klidným výrazem, který byl na hony vzdálený její nervozitě před chvilkou. Položila zaťaté pěsti na kolena a pokračovala: „Jak už jsem ti řekla v Tolbaně, odešla jsem z Města Začátků, abych nadále mohla být sama sebou. Ale… možná jsem ten pocit kousek po kousku zapomněla. Co jsme se potkali v Urbu, bojujeme bok po boku… ale pokud je to pro tebe přítěží, anebo kvůli tomu pomaleji získáváš nové úrovně, tak to nechci.“
„…“
Aby mohla být sama sebou.
O tom, jak přemýšlí ostatní, jsem toho nevěděl dost na to, abych ta slova skutečně pochopil. Nevěděl jsem ani, jak tuhle šílenou hru smrti, ve které jsme uvězněni, zpracovávám já sám. Samozřejmě mě děsila a chtěl jsem se z ní osvobodit. Nechtěl jsem zemřít a cítil jsem nenávist k Akihiku Kajabovi, že to celé sestrojil.
A tak jsem se od prvního dne hry soustředil jen na to, jak zesílit sám sebe. Upřednostňoval jsem výkonnost, shromažďování informací, testování ideálního sestavení mé postavy – a na všechno ostatní jsem se v podstatě vykašlal.
Takže to, že jsem teď spolupracoval s Asunou, bylo výsledkem rozhodnutí – toho, že to zvýší mé šance na přežití. Žádný jiný důvod jsem neměl. Neměl… bych mít.
„…Jsi velmi silná,“ vymáčkl jsem se nakonec. „Ani v nejmenším mě nezdržuješ. Vlastně máš teď s tím novým Rytířským rapírem poškození za sekundu vyšší než já. A nejde jen o nějaká čísla. Tvůj klid v boji, to, jak provádíš své skilly meče… nejsem s to tvrdit, že nejsi dost dobrá. Spíš naopak… pokud se rozhodneš se mnou dál spolupracovat, budu jen rád.“
Bylo mi trochu hloupé tohle všechno říkat, zatímco neslušně ležím na posteli, ale Asuna jen narovnala záda, nic nepronesla. Ale přišlo mi, že vidím, jak se její štíhlé tělo chvěje.
Počkat, co má tahle reakce znamenat?
Neměl jsem čas se nad tím dál zamýšlet. Jednoduše odpověděla: „Ach. Tak to s tebou asi ještě chvíli zůstanu.“
„Ehm… super. To jsem rád.“
Přišlo mi, že bychom to měli stvrdit potřesením rukou. Zvedl jsem hlavu z polštáře, ale Asuna už ležela na posteli ve svém teritoriu, otočená byla ke zdi. Zády ke mně zašeptala: „No, zdřímnu si do poledne. Dobrou noc.“
„Ehm… dobře. Hezké sny.“
Hlavu jsem položil zpátky a přemýšlel jsem, o co tu doopravdy šlo. Měl jsem pocit, že bych měl volného času využít na to, abych to celé pořádně promyslel, ale zase na mě dotíral spánek. Měl jsem dost síly vůle jen na to, abych si před zavřením očí nastavil budík.
Myslí se mi honily náhodné myšlenky, skoro jako vlaky projíždějící kolem.
Během jednoho dne se toho tolik stalo.
Takhle budeme mít s dobýváním třetího podlaží spoustu práce.
Asi není špatný pocit, že je tu někdo, kdo mi hlídá záda…

Tehdy jsem ještě netušil, že se jen o několik hodin později stanou věci, jež nebudu moci ovlivnit, a ty ohrozí existenci našeho týmu.

19 komentářů:

  1. Jooo! Jsem první! :D
    Opět dík za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Gratuluji! Jen jsem si nevšimla, že jsme se přesunuli do sekce komentářů na youtube... :D

      Vymazat
    2. Jo, sorry, já to normálně nikam nepíšu..hlavně kvůli tomu, že nikdy nejsem první..:D a i kdyby jo, tak to nemám potřebu někam psát..:D

      Vymazat
    3. V pohodě, jen mě to pobavilo :D

      Vymazat
  2. Zrychlit vnimaní času nejde... Ach to byl tak mladý a najivní ten Kirito �� Inak díky za překlad, těším se na další část

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, bude se, chlapec, za pár let divit :D

      Vymazat
  3. Hojky :D Děkuji za další kapitolku už čekám další :) k tý 3. Sérii sao jsem teda docela zklamaný. Podle mě to dopadne hůř jak death march (na který jsem se velmi těšil protože jsem četl novelu) že tam 70% věcí nebude. Mno uvidí se. Ještě jednou děkuji :D máš velkou podporu na další části progr. :D Alici si asi počkám na to anime :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Další už je na cestě! (A tentokrát to myslím zcela závazně, protože už je, jen doladit pár drobností :D) No ono záleží, jak dlouhá bude. Klidně to může být i přes 50 epizod, to se právě ještě neví (ono, Alicization je hodně povídací - tím myslím to, jak Kirito věčně o něčem uvažuje - ale zase jsou tam velké časové skoky, alespoň na začátku. Pokud se je rozhodnou doplnit, i kdyby jen částečně, budou muset natahovat... pokud ne a vynechají sto a jednu úvahu, tak by to tak dlouhé být nemuselo). V Alicization je i hodně bojů natažených na x stránek, což v anime bude trvat maximálně třeba minutu dvě, takže s tím je třeba také počítat. Ale tak už to bývá, že v takové adaptaci nemůže být vše, ať už od úvah (resp. všech úvah) postav, až po každý kousek děje. I ty předchozí dvě série byly v tomhle ohledu "osekané" a nevím nevím, jak moc dávaly smysl někomu, kdo novely, případně mangu nečetl.

      Vymazat
  4. Protože spánek je pro slabka :>
    "HP linka vlka náhle poklesly" - poklesla
    "Z lesa se v odpověděl ozvala další zavytí." v odpověď?
    "Nejspíš si dělala větší starosti s tím, jak se jí s rapírem bojuje a jakou má rovnováhu, ne s tím,..." myslím, že by tam víc sedělo "než s tím", ale jist si nejsem co jsi chtěla :>
    "Za Dračími rytíři a elitním lesním elfem je další Královská stráž lesních elfů"... snad temných elfů ne? :D
    "Ideální by bylo, kdyby se hned na začátku úkolu přemístila každý parta nebo hráč" každá parta a jelikož jsou to jiné rody tak mám pocit, že je nutné napsat "každá parta nebo každý hráč"
    "dlouhá zahnutý meč"- dlouhý
    „Všichni braňte!“ - se?
    "anebo bez bojového vybavení úplně" - asi by bylo lepší "anebo úplně bez bojového vybavení"
    "že je tentokrát je má reakce oprávněná." dvakrát je

    OdpovědětVymazat
  5. Ty elfové, achjo, těch záměn jsem měla více na různých místech, většinu jsem vychytala, ale je jich tam moc :D

    Každá parta/hráč - nechci mystifikovat, ale zrovna tady by to mělo fungovat tak, že se to gramaticky váže k tomu, co je nejblíž. Ale nedaří se mi to teď narychlo nikde najít, takže to dám, jak navrhuješ :)

    To bránění tam bylo, protože já si nebyla moc jistá, jestli nebrání i toho svého elfa. Ale je fakt, že podle toho, co se tam dělo, byl o kus dál, takže asi ne-e :D

    Díky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ...snad to není nějaká německá nadávka!

      Ale to jsem chtěla, nechtěl bys mi dělal beta readera? Že bych ti vždy poslala to, co půjde na vydání, ty bys mi to do dne/dvou, případně dle domluvy, poslal zpět s opravenými překlepy či dalšími chybami, ať to tady nestraší takhle :D

      Vymazat
    2. jakože v zásadě bych s tím asi problém neměl, ale jelikož vysoká, tak se může stát, že na to někdy nebudu mít zrovna čas :D

      Vymazat
    3. Tak samozřejmě :D Představuju si to spíš tak, že když něco dokončím + si to po sobě přečtu, abych vychytala to nejhorší, tak ti napíšu, jestli máš čas na to kouknout do tehdy a tehdy, ty si sám řekneš, jestli jo, nebo ne... a když ne, svět se nezboří, prostě to vydám :D

      Máš na mě e-mail, že bys mi tam poslal kontakt na svůj skype nebo něco takového? :)

      Vymazat
    4. nemám upřímně nic, s tebou vždycky komunikuju jen tady v komentářích :D

      Vymazat