pátek 3. listopadu 2017

Kapitola šestá

Kapitola šestá – Vězni a rytíři, pátý měsíc lidského císařského kalendáře 380

Část první

Stále jsem ještě občas vzpomínal na dobu, kdy jsem byl vězněm v Aincradu.
Tehdy, hlavně během prvního roku oné smrtící hry, trval každý den celou věčnost. Když jsem byl mimo město, musel jsem si neustále dávat pozor na to, aby na mě náhle nezaútočila monstra (a někdy i hráči). A abych si co nejefektivněji zvyšoval úroveň, musel jsem si pečlivě plánovat denní aktivity.
Spánek jsem zkrátil na minimum, během kterého jsem ještě neměl problém se soustředěním. I to málo času, co jsem měl na jídlo, jsem věnoval tomu, abych si zapamatoval zakoupené informace. V pozdější fázi hry jsem byl černou ovcí přední linie, kluk, který celý den klidně strávil pospáváním a flákáním se. Ale nepřišlo mi, že bych jen mrhal časem. Měl jsem pocit, že čtrnáct let před SAO a dva roky v Aincradu zabíraly v mé mysli zhruba stejně dlouhou dobu.
Když to porovnám s tímhle...
Dny od příchodu do tohoto záhadného Podsvětí prostě letěly. Neproklouzávaly mi pod rukama, kvůli tomu, že bych byl líný. To vůbec. Naopak, ty dva roky od chvíle, kdy jsme odešli z Rulidu, přidali se ke strážím v Zakkarii a nakonec se stali studenty na Akademii mistrovství meče v Centorii, byly roky neustálé činnosti. Měl jsem nejspíš napilno víc než v SAO. Ale když jsem nad těmi dvěma roky přemýšlel, přišlo mi, že uběhly mrknutím oka.
To bylo nejspíš kvůli tomu, že jsem se nemusel bát toho, že by mi Život (zdejší verze HP) klesl na nulu. Nebo to možná bylo proto, že čas tady běžel mnohem rychleji než ve skutečném světě.
Když jsem začal dělat brigádu v záhadné společnosti Rath, vysvětlili mi, že maximální FLA (fluktsvětelná akcelerace) přístroje STL je trojnásobek normálního času. Ale to byla nejspíš – ne, určitě – lež. Podle počtu dat jsem odhadl, že můj nynější poměr FLA je spíš kolem tisíc ku jedné. Pokud to tak je, jsou dva roky, které jsem v této simulaci strávil, asi jen osmnáct hodin ve skutečném světě. Takže nepřítomnost ohrožení života a vědomí, že tohle vše ubíhá jen mrknutím (skutečného) oka, způsobily, že mi dny přišly kratší.
Ale... ne.
Nejspíš jsem měl i další důvod.
To proto, že můj život tady... hlavně na Akademii, s Eugeem, Sortilienou, Ronye a Tiese, byl tak příjemný. Ačkoli jsem na tu školu nastoupil, abych vybrousil své skilly a dostal se z tohoto místa co možná nejdřív. Možná má tajná touha užít si příjemný život byla tím, co způsobovalo, že čas běžel rychleji.
Jestli ano, byla to zrada. Zrada Asuny, Sugu, Sinon a všech ostatních, kteří na mě ve skutečném světě čekají a bojí se o mě.
Tohle je nejspíš můj trest za tu zradu. Můj čas strávený na Akademii skončil krvavou katastrofou, kvůli které jsem byl uvězněn pod zemí, kam se nedostane ani jediný paprsek slunečního světla...
Přestal jsem hloubat a posadil se, až zarachotily ocelové řetězy kolem mého pravého zápěstí. O několik vteřin později jsem z temnoty uslyšel nedaleké otupělé zašeptání: „...Jsi vzhůru, Kirito?“
„Jo... už chvíli. Promiň, vzbudil jsem tě?“ zašeptal jsem v odpověď, abych nepřilákal pozornost dozorce. Uslyšel jsem suché uchechtnutí.
„Já samozřejmě spát nemůžu. Jsem normální, ne jako někdo, kdo začal zařezávat hned, co nás sem zavřeli.“
„To je druhé tajemství Aincradské školy. Spi, když můžeš,“ zaimprovizoval jsem a rozhlédl se.
Byli jsme v hluboké temnotě, jediné světlo přicházelo od místa, kde zůstával dozorce dál v hale, na druhé straně ocelových mříží. Kdybych zamžoural, rozpoznal bych Eugeovu siluetu na posteli o kousek dál.
Už dávno jsem se naučil základní Posvátné umění zažehnutí jiskry na konci větvičky, ale samozřejmě, že tohle vězení blokovalo možnost kouzlení.
Podíval jsem se ve směru Eugeovy tváře, ačkoli jsem jeho výraz neviděl. Chvíli jsem přemýšlel, zda se zeptat, nakonec jsem se rozhodl to udělat: „No... cítíš se už trochu klidněji?“
Mé vnitřní hodiny mi napovídaly, že je kolem třetí ráno. Do tohoto podzemního sklepa nás zavřeli včera kolem poledne, takže od incidentu před dvěma dny uběhlo asi jen třicet pět hodin. Eugeo porušil Seznam tabu a zaútočil svým Mečem modré růže na Huberta Zizeka. Pak sledoval, jak Raios Antinous zešílel a zemřel – musel si projít téměř nezvládnutelným množstvím šoku a traumatu.
Po dlouhém tichu odpověděl ještě tišší hlas než předtím: „Přijde mi... jako by tohle všechno bylo jen sen... to, že jsem obrátil meč proti Humbertovi... i to, že Raios skončil takhle...“
„...Moc nad tím nepřemýšlej. Musíš se soustředit na to, co přijde dál.“
Nic lepšího mě nenapadlo. Rád bych ho poplácal po zádech, abych ho uklidnil, ale kvůli řetězům jsem na něj nedosáhl. Chvilku jsem pečlivě sledoval jeho siluetu a pak jsem zaslechl zaskuhrání: „Dobře. Budu v pohodě.“
To já odsekl ruce Raiosovi Antinousovi, ne Eugeo. Sama zranění by smrtelná nebyla, kdyby byla hned a řádně ošetřena. Podle mě se ale zasekl v nekonečné mentální smyčce, když nevěděl, jestli má větší prioritu jeho vlastní Život nebo Seznam tabu. To způsobilo kolaps jeho fluktsvětla.
Samozřejmě jsem cítil vinu za to, že jsem způsobil smrt obyvatele Podsvětí. Ale už před dvěma roky jsem zabil dva gobliny v jeskyni na sever od Rulidu, abych zachránil Selku, učednici na sestru. Měli fluktsvětla stejně jako Raios, takže kdybych se zlomil kvůli zabití Raiose, byla by to urážka památky toho gobliního kapitána – Raios byl slabší než goblini.
Ale i tak jsem se nemohl zbavit špatného pocitu.
Stále jsem měl podezření, že Rath a Seidžiró Kikuoka, tedy ti, kdo Podsvětí provozují, se snaží vytvořit skutečnou umělou inteligenci.
Umělá fluktsvětla tady měla emoce a inteligenci srovnatelné se skutečnými lidmi. Pokud byla jedinou jejich vadou absolutní a slepá poslušnost zákona, pak tu zeď Eugeo překonal, když vytáhl Meč modré růže a zranil Humberta, aby zachránil Tiese s Ronye. Takže dokončil svůj poslední průlom a vyvinul se ve skutečnu umělou inteligenci.
A přece svět ani po třiceti pěti hodinách vnitřního času neskončil. Buď bylo zrychlení tak veliké, že si Rath změny nevšiml, anebo se na druhé straně dělo něco hrozného, co jsem si ani nedokázal představit...
„Co přijde... po tomhle,“ zopakoval Eugeo na druhé posteli. Odložil jsem své pochyby a přesunul oči ze stropu na něj. Známá silueta se ve tmě pohupovala. Pokračoval: „Máš pravdu, Kirito. Musím se z tohohle vězení dostat a zjistit, co se stalo Alici...“
Ulevilo se mi, že se můj kamarád zřejmě dostává z šoku, ale v jeho prohlášení mě zarazilo něco velmi důležitého. Řekl „dostat se z vězení“, jako by to bylo tak snadné. Pro něj bylo vězení – symbol moci církve Axiom, pokud tedy ta moc existovala, místo, na kterém zůstaneme, dokud nezískáme boží odpuštění – zdaleka ne tak důležité jako Alice. Nedávné události rozhodně naznačily, že jeho mysl teď funguje velice rozdílně.
Neměl jsem ale čas to zkoumat. Brzy vyjde slunce a přijde si pro nás nějaký inkvizitor nebo popravčí. Jak Eugeo řekl, hlubšími věcmi se budeme zabývat, až odsud unikneme.
„Jo... určitě musí být nějaká cesta ven.“
Ale jen pokud je tohle klasické RPG se zápletkou ‚uvězněn ve vězení‘, kde je vždy cesta ven.
Dotkl jsem se řetězů, které mě držely na místě. Byly z chladného a téměř nesnesitelně tvrdého kovu. Přivařeny byly ke kruhu ze stejného materiálu, který mi obepínal zápěstí. Na druhé straně se pojily k podobnému kruhu zasazenému do zdi. Bylo celkem jasné, že i když budu tahat vší silou, žádnou část pout nezničím.
Včera ráno jsme s Eugeem konečně překonali zeď Centorijské katedrály církve Axiom, tedy náš cíl už od chvíle, kdy jsme se nacházeli v nejsevernější části světa. Neměli jsme ale v plánu, že při onom slavnostním překonání zdí budeme viset z nohou draka.
Stěží jsme měli čas pokochat se křídově bílou věží, jež se dotýkala nebes. Byli jsme hned posláni dolů po točitém schodišti za věží, a nakonec dorazili až sem k podzemnímu vězení, kde jsme byli předáni našemu strašlivému dozorci.
Alice Synthesis Thirty dokončila svůj úkol a beze slova odešla. Divoký, namakaný dozorce s kovovou maskou podobnou konvici na čaj nás pomalu, ale jistě připoutal v téhle cele.
Na tu noc jsme k jídlu dostali krajíc tvrdého a suchého chleba a drobet vlažné vody, které nám dal už přes mříže. Oproti tomuhle jsme s oranžovými hráči ve vězení v Černoželezném paláci v Aincradu zacházeli jako v nějakém luxusním hotelu.
Včera jsme zkusili vše, co nás napadlo, abych se osvobodili – tahání řetězů, jejich hryzání, Posvátná umění. Nic z toho ale nevyšlo. Kdybychom měli Meč modré růže nebo ten můj černý, projely by řetězy jako máslem. Zbraně, které nám ale dívky donesly, až jim z toho dlaně krvácely, odnesla Alice kdovíkam. Ronyin vlastnoručně připravovaný oběd naštěstí konfiskaci unikl, ale už dávno bylo po něm.
Prostě jsme potřebovali nějak uprchnout. Zatím však všechny naše pokusy selhaly.
„Zajímalo by mě... jestli tady byla Alice taky vězněná...,“ zamumlal Eugeo, stále seděl na posteli z kovového rámu, pokrytého jen nějakými hadry.
„Jo... těžko říct,“ odpověděl jsem, ačkoli se to odpovědí moc nazývat nedalo. Jestli zažila Alice Zuberg, Eugeova kamarádka z dětství a Selčina sestra, stejné zacházení, tak na tomhle hrozném místě byla tím dozorcem v železné masce zavřena už v útlém věku jedenácti let. Těžko jsem si dokázal představit něco děsivějšího.
Nakonec určitě byla povolána, aby se doznala, pak odsouzena – a pak co...?
„Hele, Eugeo. Promiň, jestli jsem mimo, ale... jsi si zcela jistý, že tahle Alice Synthesis Thirty je ta Alice, kterou hledáš?“ zeptal jsem se váhavě.
Po několika vteřinách jsem uslyšel bolestivé: „Ten hlas... její zlaté vlasy a modré oči... nikdy bych je nezapomněl. Byla to Alice. Ale... jinak byla jako úplně někdo jiný...“
„Na to, že jste bývali kamarádi, tě dost silně udeřila. Takže možná... jí někdo nějak ovládá vzpomínky... nebo jí i omezuje vlastní myšlenky...?“
„Ale v učebnici žádná taková Posvátná umění nebyla.“
„Ale tihleti kněží církve mohou manipulovat i s Životem, ne? Určitě nějak dokážou pozměnit něčí vzpomínky.“
A vlastně, Soul Translator, přes který jsem se do Podsvětí nořil, přesně tohle uměl. Jestli je možné manipulovat pamětí biologického mozku, určitě je ještě snazší a efektivnější manipulovat umělým fluktsvětlem, které je v STL přímo uloženo.
„Ale,“ pokračoval jsem, „jestli je ta rytířka skutečná Alice, tak co byla ta věc před dvěma roky v jeskyni na severu od Rulidu...?“
„Nojo... tos říkal, že když jste mě se Selkou léčili, slyšel jsi hlas, který zněl jako Alicin...“
Neřekl jsem sice Eugeovi všechny podrobnosti, ale za pomoci Selčiných schopností jsem mu předal polovinu svého Života poté, co byl vážně zraněn v boji s gobliny. Bylo to velice riskantní a Život mi to sebralo rychleji, než jsem očekával, ale zrovna, když jsem si byl jistý, že každou chvíli omdlím, jsem uslyšel hlas.
„Kirito, Eugeo... vždy na vás budu čekat... čekám na vás na vrcholku Centorijské katedrály...“
A společně s tím světlem mě naplnilo záhadné hřejivé světlo, které navrátilo Život mně i Eugeovi. Nebyla to jen nějaká podivná halucinace. Musela to být Alice, kterou kdysi odvezl Rytíř jednoty z církve Axiom. Zachránila nás nějakou nevysvětlitelnou silou.
Tu zprávu jsme si vzali k srdci a vydali se do Centorie, abychom se dostali do Katedrály.
Ale když jsme nakonec Alici potkali v situaci, ve které bychom to očekávali ze všeho nejméně, nebyla to Alice Zuberg z Rulidu, ale Rytířka jednoty Alice Synthesis Thirty. Chovala se k nám jen jako ke zločincům, již mají být odsouzeni. Vůbec nebylo znát, že by byla Eugeovou kamarádkou z dětství.
Buď byla někdo jiný, kdo jí byl jen náhodou podobný a měl stejné jméno, anebo to byla skutečná Alice, jejíž vzpomínky byly upraveny nebo ovládány. Zjistíme to zřejmě jen tak, že z tohoto vězení utečeme a dostaneme se na vrcholek Katedrály – na místo, kde zjistíme vše o církvi Axiom.
Ale na řetězech nebo mřížích se mi nepovedlo udělat ani škrábnutí. A do budoucna to zřejmě nebude o nic lepší.
„Grr, tohle je tak frustrující... pokud existuje Bůh, rád bych mu zakroutil tím svatým krkem, abych konečně zjistil celou pravdu!“ zabručel jsem. Přitom jsem si představoval pitomou tvář Seidžira Kikuoky.
Eugeo se nervózně zasmál a zašeptal: „No tak, neměl bys urážet Staciu, když jsme v kostele. Nechceš, aby na tebe seslala boží trest.“
Jeho posun v prioritách ohledně Seznamu tabu nezničil jeho víru ve zdejší náboženství, zdá se. Odpověděl jsem: „Hele, možná místo nás potrestá ty řetězy.“
Pak mě něco napadlo a já změnil tón hlasu. „Hele. Když jsi zmínil Staciu... nemohli bychom tady vyvolat Okno?“
„Nojo, tohle nás ani nenapadlo. Zkus to.“
„Dobře.“
Chviličku jsem počkal, abych se ujistil, že na stanovišti dozorce vlevo na chodbě nic neděje. Pak jsem natáhl ukazováček a prostředníček pravé ruky. Provedl jsem obvyklé vyvolávací gesto statusového okna, pak jsem poklepal na řetěz na levé ruce.
Po krátké odmlce se objevilo světlounce fialové Okno. Nemyslel jsem si, že když zjistíme, jaké má řetěz vlastnosti, zlepší se naše situace. Ale informovanost nikdy neškodí.
„Hele, jde to!“ zazubil se Eugeo a podíval se na čísla. Byly tam jen tři řádky. ID objektu, hrozivá odolnost 23 500/23 500 a popis objekt třídy 38. Třída 38 je vyšší než většina dobrých mečů, ale nižší než třída 45 Meče modré růže a třída 46 černého meče z větve Gigas Cedaru. Kdybychom jeden z těch mečů měli, ty řetězy bychom zvládli zničit – ale bylo zbytečné v tohle teď doufat.
Eugeo si otevřel Okno vlastních řetězů a zaúpěl. „Není divu, že s nimi nic nenaděláme. K přeseknutí bychom potřebovali zbraň nebo nástroj třídy alespoň 38...“
„Přesně tak,“ přitakal jsem a rozhlédl se po potemnělé cele, ale v místnosti byly jen kovové postele a prázdný měch na vodu. Na okamžik jsem zadoufal, že bych mohl nohu postele použít jako páčidlo, ale podle Okna to byl jen obyčejný objekt třídy 3. Železné mříže vypadaly o dost bytelněji, ale řetěz byl příliš krátký na to, abych se k nim dostal.
Rozhlížel jsem se a zoufale hledal nějakou možnost, kterou jsem ještě nevyzkoušel. Eugeo tichounce řekl: „V cele najednou nenajdeš ukrytý nějaký neskutečně silný meč. Chci říct, co by se tu vůbec dalo najít? Jsou tu jen postele, měch a tyhle řetězy.“
„Jen... řetězy...,“ zamumlal jsem, pohled upřený na řetěz poutající mi paži. Pak jsem ho přesunul na ten na Eugeově zápěstí. A najednou jsem dostal nápad. Zkusil jsem zakrýt své nadšení. „Nejsou to jen řetězy. Jsou to dva zatracený řetězy!“
„Ehe?“ zalapal Eugeo po dechu, zcela zmatený. Naznačil jsem mu, že má slézt z postele. Sám jsem se postavil na kamennou podlahu tak, abych měl naproti sobě siluetu svého kamaráda ve školní uniformě, kterou na sobě měl už od našeho zatčení.
Kolem zápěstí měl, stejně jako já, velký kovový kruh, připnutý k dlouhému řetězu, který pokračoval až ke zdi za jeho postelí.
Napřed jsem prošel skloněný pod Eugeovým řetězem, pak jsem ho přelezl zpátky na své původní místo. Překřížené řetězy vytvořily písmeno X. Řekl jsem mu, ať jde dozadu, což jsem udělal i já. Napětí na průsečíku řetězů bylo dost silné na to, aby nepříjemně zaskřípaly.
Eugeo zřejmě konečně pochopil, co mám v plánu. „Ehm, Kirito, nechceš, abychom oba zatáhli, že ne?“
„Zatáhli, přesně tak. Ty dva řetězy mají stejnou úroveň priority, takže tohle v podstatě poškodí Život obou. Zkusíme to a uvidíme – zatáhni oběma rukama.“
Eugeo vypadal skepticky, ale poslechl mě. Oběma rukama chytil řetěz připojený k jeho pravému zápěstí a trochu poklesl v kolenech. Já udělal to samé.
„Počkej, napřed ještě...“
Levou rukou jsem provedl pečeť a znovu vyvolal Okno řetězu.
Pokud bychom ve skutečném světě zkusili tímhle způsobem rozvít řetězy takovéto tloušťky, přinejlepším bychom je poškrábali po povrchu. Ale v Podsvětí byly jiné fyzické principy, navzdory tomu, jako skutečně tu vše vypadalo. To jsem zjistil už tehdy, když jsme jen za několik dní sťali strom o průměru čtyř metrů za použití svatého Meče modré růže. Pokud do sebe narazily jakékoli dva objekty s určitou silou a rychlostí, objekt s vyšší prioritou nakonec ten druhý zničil.
Podívali jsme se jeden druhému do očí, abychom měli správné načasování, a pak vší silou škubli řetězy.
Břink! Řetězy zarachotily, tupě a silně. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou a Eugeova překvapivě hrubá síla mě neshodila na zem. Zřejmě se do toho taky dostal. Zanedlouho jsme na původní nápad zapomněli a prostě se přetahovali.
V průsečíku řetězů to teď nejen ošklivě skřípalo, ale také se občas objevily oranžové záblesky jisker. Nepolevoval jsem v tlaku a zkroutil krk tak, abych se podíval na otevřené Okno.
„Och!“
Měl jsem obě pěsti zaneprázdněné, a tak jsem nemohl vítězoslavně udeřit pěstí do vzduchu, místo toho jsem se jen zazubil. Hodnota odolnosti klesala. Číslice řádu jednotek se měnily rychleji, než jsem vůbec stíhal sledovat, číslice řádu desítek klesaly také dost rychle. Tímhle tempem se dostaneme na nulu během několika minut. Zaťal jsem zuby a společně s Eugeem jsme zatáhli ještě silněji.
Aby tohle vyšlo, bylo třeba dvou řetězů a dvou vězňů, stejně jako dost vysoké Kontrolní autority objektu – v SAO by tohle byl stat síly –, která měla přednost před úrovní řetězů. Bylo tedy dost nepravděpodobné, že by to zvládla jedenáctiletá Alice, jež byla uvězněná sama.
Musela jít na výslech. A pak se něco stalo. Pokud jsou obě Alice stejný člověk, museli jí udělat něco, za pomoci čeho ovládají její mysl. Tak ji změnili v poslušného vojáka církve Axiom...
Byl jsem tak zaneprázdněn těmito myšlenkami, že jsem zapomněl na velmi podstatnou část plánu. Museli jsme s přetahováním přestat těsně předtím, než Život řetězů klesl na nulu. Jinak...
Kříííps! Tenhle zvuk byl mnohem vyšší než ten předchozí. V další chvíli jsme byli s Eugeem odhozeni dozadu. Narazil jsem týlem hlavy do tvrdé kamenné zdi.
Schoulil jsem se na zemi, držel si hlavu a snažil se potlačit bolest a závrať, které STL věrně simulovalo. Jakmile obojí ustoupilo, podíval jsem se ke dveří. Byl jsem si jistý, že tentokrát nás dozorce slyšel. Nic se ale nedělo. S úlevou jsem si vydechl a postavil se.
Jakmile se Eugeo vzpamatoval a také se postavil, přejel si rukou po hlavě a zamumlal: „Au... to mi muselo snížit Život tak o stovku.“
„Hele, to je celkem malá cena. Dívej.“
Natáhl jsem pravou ruku. Z pouta visel utržený řetěz. Zbývající řetěz měřil asi jeden mel a dvacet cenů. Na zemi byly čtyři kousky kovu ve tvaru U, zbytky dvou kroužků, které se ve stejnou chvíli roztrhly kvůli tlaku z našeho tahání. Zanedlouho zacinkaly a zmizely.
Díky tomu mě napadlo podívat se na Okno zničeného řetězu, který mi visel z paže. Život se mu vrátil na nějakých 18 000, skoro na původní hodnotu. Předpokládal jsem (nebo spíš doufal), že jakmile se Život sníží na nulu, tak zmizí celý třímelový řetěz, ale protože byl vytvořen z dlouhé řady kroužků, tak se zbylé části ustanovily novými objekty řetězů.
Eugeo zkontroloval Okno vlastního řetězu a došel ke stejnému závěru jako já. Pak pohodil rameny a prohlásil: „Achjo... něco tak šíleného by mě nikdy ani nenapadlo. Proto nikdy nebudu jako ty, Kirito.“
„He! Mé motto zní ‚Nemožné, nepravděpodobné, nerozumné.‘ Ale... pořád nevím, co uděláme s tímhle...“
Už jsme nebyli přikováni ke zdi, ale netušil jsem, jak se zbavíme visejícímu řetězu na našich zápěstích. Kdybychom znovu zkusili přetahování, dokázali bychom řetěz zkrátit, ale úplně bychom se ho nezbavili.
„Asi to budeme muset tahat s sebou. Ty řetězy jsou trochu těžké, ale pokud si je obmotáš kolem paže, neměl by ti vadit při běhu,“ poznamenal Eugeo a hned se do toho pustil. Napodobil jsem ho. Zanedlouho jsme měli stejné rukavice z řetězů, až jsme se jeden na druhého usmáli.
„Takže,“ oslovil jsem Eugea, protože jsem věděl, že než přejdeme k dalšímu kroku, musíme si něco vyjasnit. „Musím se tě na něco zeptat, Eugeo. Víš, že když utečeme a půjdeme zjišťovat pravdu o Alici, tak to bude otevřená rebelie proti církvi Axiom. Nemáme čas se potýkat s tím, co to znamená, kdykoli budeme něco dělat. Pokud je to pro tebe příliš, měl bys tu asi raději zůstat.“
Znali jsme se už dva roky, ale tohle byla nejspíš nejtěžší věc, jakou jsem mu kdy řekl. Bylo to ovšem nevyhnutelné.
Eugeo vypadal poklidně, ale jeho fluktsvětlo – jeho duše jako souhrn světelných kvant – zrovna zakusilo násilné přetvoření. Už od narození věřil v absolutní autoritu církve Axiom a Seznamu tabu. A teď se k nim otočil zády a určil něčemu jinému vyšší prioritu.
Musel jsem předpokládat, že je Eugeo v nestabilnějším rozpoložení, než se zdál. Kdybych proces změny jeho mysli příliš přetěžil, možná by jeho duše zažila stejnou odchylku jako Raiosova. Proto jsem posledních pětatřicet hodin zmiňoval církev a Seznam co možná nejméně.
Ale pokud podnikneme extrémně náročný útěk z vězení a infiltrujeme Centorijskou katedrálu, musím nějaké věci ujasnit předem. Jinak by se taky mohlo stát, že se vždy uprostřed něčeho zarazí a bude se potýkat s náhlým existenciálním dilematem. Musel jsem dostat Eugea na nejvyšší podlaží katedrály v bezpečí – na místo, kde bych měl najít ovládací konzoli, která nám umožní odpojit se ze simulace a navrátit se do reality.
Ano. Chtěl jsem vzít svého parťáka a kamaráda do skutečného světa, aby se setkal se skutečnými lidmi. Podsvětí teď bylo jen experimentem Rathu. Kdykoli by jej mohli vypnout nebo resetovat. To by znamenalo, že smažou fluktsvětla tisíců a tisíců lidí, kteří v tomhle světě žijí. To jsem nemohl dopustit. Musel jsem zařídit, aby si Rath a Seidžiró Kikuoka promluvili s Eugeem a uvědomili si, co postavili.
Lidé v Podsvětí nebyli jen virtuálními NPC. Měli stejnou inteligenci a emoce jako lidé ve skutečném světě. A měli právo tu žít.
Eugeo vykulil oči, když jsem po něm chtěl, aby se připravil na pravdu. Sklonil hlavu, zvedl ruku a před hrudí ji sevřel v pěst.
„Ano... já vím.“ Jeho hlas byl tichý, ale pevný a plný odhodlání. „Rozhodl jsem se. Obrátím se k církvi Axiom zády, pokud to znamená, že se vrátím do Rulidu s Alicí. Dokonce i tasím meč a budu bojovat, pokud to bude třeba... Pokud je ta Rytířka jednoty skutečná Alice, zjistím, co se stalo s jejími vzpomínkami a vrátím je. To je pro mě to nejdůležitější.“
Vzhlédl. Podíval se na mě s očima plnýma odhodlání. Lehce se pousmál. „Když jsme byli na tom pikniku, řekl jsi: ‚Někdy je třeba udělat věci, i když jsou zakázané zákonem.‘ Myslím, že konečně chápu, co to znamená.“
„...Aha.“
Zhluboka jsem se nadechl chladného vzduchu, aby potlačil zvláštní pocit, který si mi dmul v hrudi. Přikývl jsem, udělal několik kroků vpřed a poplácal ho po rameni.
„Chápu tvé odhodlání. Ale... jakmile se odsud dostaneme, budeme si vyhýbat boji, kdykoli to jen bude možné. Myslím, že nemáme šanci proti žádnému z Rytířů jednoty.“
„Většinou nejsi takhle pesimistický, Kirito,“ usmál se Eugeo. Připomněl jsem mu, že jsou to nejsilnější bojovníci na světě. Pak jsem přešel ke kovovým mřížím, které oddělovaly naši celu od chodby. Otevřel jsem Okno jedné tyče široké tři ceny. Třídu objektu měla 20, Život skoro deset tisíc.
Eugeo se také podíval na Okno a zaúpěl. „Hmm... tohle bude snazší než ty řetězy, ale nejspíš chvíli potrvá, než je ohneme rukama. Co myslíš? Narazíme do nich ve stejnou chvíli?“
„To bychom taky ztratili spoustu Života. Ale asi mám nápad. Sleduj.“
Mávnutím jsem mu naznačil, aby ustoupil. Pak jsem odmotal řetěz kolem mé pravé ruky. Znělo to, jako bych měl tenhle nápad celou tu dobu, ale vlastně jsem ho dostal teprve ve chvíli, kdy jsem řetěz obmotával kolem paže. Během prvního roku, který jsem na Akademii mistrovství meče strávil, jsem sledoval svou nestorku Sortilienu, jak svůj příznačný kožený bič obmotává stejným způsobem, když už skončila s tréninkem.
Eugeo sledoval, jak potřásám metr dvacet dlouhým řetězem. „Kirito, to chceš tu mříž rozbít tímhle? Co když to pokazíš a trefíš sebe...?“ zajímal se.
„Neboj, od Lieny jsem dostal dost lekcí o bičích. Říkalo se jí Mobilní taktik, pamatuješ? Tak, jestli ty mříže zničíme, udělá to fakt rachot, takže budeme muset hned běžet ke schodům. Jestli dozorce vyjde, nebojuj s ním. Prostě utíkej.“
„...Mhm. Dost lekcí, jo?“
Ignoroval jsem jeho poznámku a roztáčel jsem řetěz stále víc. Na to, aby se použil jako opravdový bič, byl příliš krátký, ale ta třída 38 to bohatě vynahradí.
Musíš udeřit soustředěním váhy na špičku, ne na ruku, kterou bič držíš, říkávala mi Liena. Stáhl jsem řetěz zpátky, pak jej zcela natáhl a silně jím švihl.
„Seja!“
Vyletěl kupředu jako matný šedý had, zasáhl přímo průsečík těch silných mříží. Vylétly jiskry.
Ba-gwááám! Tyč se uvolnila ze svislého rámu, shora i zespoda, a s velkolepým zařinčením dopadla koncem až na vzdálenější zeď cely naproti. Kdyby v ní někdo byl, myslel by si, že na ně Solus seslala boží trest.
Zadržel jsem dech, když se zvedl hustý mrak prachu, a vypotácel se do chodby. Ten dozorce s hlavou v konvici tohle musel slyšet. Nejspíš nebyl tak silný jako Rytíři jednoty, ale to si otestuju s tímhle řetězem místo zbraně.
Přikrčil jsem se a sledoval chodbu, ale ani po několika vteřinách se nic nedělo. Eugeo mě následoval z cely. Podíval jsem se na něj a zašeptal: „Možná čeká, aby nás přepadl. Dávej si pozor.“
„Dobře.“
Plížil jsme se chodbou a snažili se nepoutat pozornost – ačkoli na to už bylo nejspíš trochu pozdě.
Podle toho, co jsem si zapamatoval, když jsme sem byli dovedeni, mělo podzemní vězení církve Axiom osm chodeb, které se táhly jako paprsky kola. Na každé straně každé chodby byly čtyři cely. Pokud byly v jedné cele maximálně dva vězni najednou, vešlo se sem nanejvýš 8 krát 8 krát 2 vězňů, tedy celkem 128. Ale nedokázal jsem si představit, že to tu někdy bylo plné.
Ve středu kola, kde se osm paprsků sbíhalo, bylo stanoviště dozorce. U něj se nacházelo i točité schodiště, jež vedlo na povrch. Nejlepší bude, pokud se vyhneme útokům dozorce a proběhneme kolem něj. Na konci chodby jsem se zastavil a rozhlédl se po oblasti kolem stanoviště.
Na zdi kulatého stanoviště visela malá lampa, její světlo bylo slabé a poblikávalo. Nic se nehýbalo, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že ten dozorce někde čeká a připravuje se, jak na nás zaútočí nějakou hrozivou zbraní.
„...Hele, Kirito.“
„Pššt!“
„Ehm, Kirito?“ zašeptal znovu Eugeo a poklepal mi na rameno zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěl kouknout za roh. Otočil jsem se na něj.
„Co?!“
„Slyšíš to? Není to... chrápání?“
„...Ehm, co?“
Nastražil jsem uši a uslyšel rytmický sled tichého, ale povědomého hlubokého chrčení.
„...“
Znovu jsem se podíval na Eugea. Pak jsem zavrtěl hlavou a rozešel se.
Za chodbou (kde se za rohem neschovávala ani myš) byl poměrně otevřený kruhovitý prostor. Uprostřed byl kamenný sloup, asi pět metrů široký. Sloup byl uvnitř dutý – to bylo stanoviště dozorce a zevnitř se opravdu ozývalo chrápání.
Na straně sloupu byly černé kovové dveře, s malým oknem na vrchu. Připlížili jsme se blíž a já jsem přitiskl tvář k oknu, abych se podíval dovnitř.
Uprostřed místnosti byla obyčejná postel, o nic lepší než ty v celých. Na ní leželo sudovité tělo dozorce, přetékalo po stranách. Pořád měl tu masku podobnou konvici. Tenký materiál zavibroval při každém zachrápání.
Tohle byla nejlepší možná příležitost uniknout, ale nemohl jsem si pomoct a uvažoval jsem o jeho životě. Tenhle dozorce hlídal ve vězení, kde se jen málokdy nějaký vězeň objevil. Hádal bych, že tu pracoval sám celé roky, možná i desítky let. Přeci jen, všichni v tomhle světě, až na aristokraty, dostali od svých oblastních vůdců „Posvátný úkol“ v deseti letech. V drtivé většině případů nebylo možné jej sám změnit nebo si jej vybrat.
Každý den se tady dole budí s tichými údery ranních zvonů, hlídá prázdné cely a pak jde spát po zazvonění nočních zvonů. Za celý den nevidí ani trochu slunečního světla. Práce dozorce se skládá jen z repetice, a to po dlouhé roky. Existence tak otupělá a automatická, že ho ani neprobudilo, když jsme zničili mříže naší cely.
Na zdi stanoviště visel veliký svazek klíčů všech možných velikostí. Někde mezi nimi budou i klíče k našim poutům, ale nechtělo se mi rušit dozorce ze spánku a bojovat s ním. Udělal jsem krok zpátky a navrhl: „Měli bychom prostě jít.“
„Jo... souhlasím.“
Eugeo zřejmě chápal, jak jsem to myslel. Odstoupili jsme dále o okna a vydali se po točitém schodišti nahoru, aniž bychom se jedinkrát ohlédli.


Část druhá

Když jsme schody scházeli, zdály se být nekonečně dlouhé, ale teď při výstupu jsme se k východu přiblížili jen během několika minut. Zatuchlost vzduchu postupně zmizela a mokré kamenné zdi a schody se změnily v lesklý, hladký mramor.
Začalo se před námi i rozjasňovat. Když jsme konečně uviděli východ, zrychlili jsme, přeskakovali schody a úplně zapomněli na nějakou opatrnost. Jakmile jsme byli zase na povrchu, chamtivě jsme nasávali čerstvý vzduch.
„...Ááách...“
Když jsem cítil, že má dýchací soustava zase řádně funguje, rozhlédl jsem se. Byla ještě tma, ale slabá záře hvězd stačila na to, abychom viděli.
Církev Axiom se nacházela na velkém čtvercovitém kusu pozemku přímo uprostřed Centorie. Podle toho, co jsem viděl, když jsme sem byli včera ráno dopraveni drakem, nacházela se hlavní brána na východní straně (nejspíš proto, aby směřovala k vycházejícímu Solusu). Od ní vedla široká cesta až budově.
Tou budovou samozřejmě myslím obří bílou Centorijskou katedrálu. I ona měla kruhovitý půdorys. Její rozlehlé zdi byly obroušeny tak, že skoro až připomínaly zrcadlo. Vrcholek se tyčil tak vysoko, že byl vždy ztracen v mracích a ze zemi neviditelný.
Byl jsem si jistý, že na vrcholku Katedrály je někdo nebo něco řídící tento svět. A ten někdo se stará i o systémovou konzoli, díky které se budu moct spojit s Rathem venku. Pokud se tam dostanu, budu se moci po dvou letech a dvou měsících, po jejichž dobu jsem v tomto světě uvězněný, vrátit do světa skutečného.
Otočil jsem se zády ke vstupu do podzemního schodiště a užíval si myšlenku potencionálního vítězství. Na straně leskle bílé budovy ale nebylo ani okno. Podíval jsem se vlevo, pak vpravo a pak nahoru po hladkém a lesklém mramoru. Kvůli husté mlze jsem ale moc daleko neviděl.
I bez mlhy bych samozřejmě nedohlédl až na vrcholek. Ten bílý mramorový povrch byl vnější zdí přesně té katedrály, do níž jsem se snažil dostat.
Eugeo zřejmě uvažoval podobně. Udělal několik kroků vpřed, zvedl ruku a dotkl se zdi. Jeho prsty přejížděly sem a tam, ujišťovaly se o naprosté tvrdosti a o chladu povrchu.
„...Vím, že teď už by mě to nemělo překvapovat, ale... těžko se tomu věří. Dotýkáme se Centorijské katedrály. I nejdůležitější z aristokratů, i čtyři císaři, se na tuhle zeď mohou jen dívat zpoza zdí.“
„Škoda, že jsme tu jen jako uprchlí vězni a ne Rytíři jednoty, jak jsme měli v plánu,“ utrousil jsem. Eugeo se lehce pousmál.
„Ale teď se zdá, že jsme se rozhodli správně,“ podotknul. „Co kdybychom se stali Rytíři jednoty a skočili jako Alice...?“
„Myslíš to tak, že by nám někdo ovládal vzpomínky? To je fakt... ale pokud jsou na tom takhle všichni rytíři, tak by mě zajímalo, kdo si myslí, že jsou,“ zamyslel jsem se. Eugeo sundal ruku z kamene a podíval se na mě.
Opřel jsem si dlaň o bok a vysvětlil to: „Chci říct, vypadá to, že rytířům byly skryty jejich vzpomínky... ale měli by vědět aspoň to, kdo jsou jejich rodiče a kde se narodili, ne? Vždyť to je nejzákladnější podstata lidského poznání. Asi je vážně těžké zfalšovat takovéto znalosti.“
„Aha... Rytíři vlastně mohou na svých dracích letět kamkoli. Pokud jim zapečetíš skutečné vzpomínky a dáš jim falešné, mohlo by se stát, že na ta místa půjdou a uvědomí si, že je to jen lež...“
Eugeo se náhle nadechl a zadíval se na mě. Já ho překvapeně pozoroval, nebyl jsem si jistý, co se stalo. Po několika vteřinách zírání mi to ale konečně došlo.
„Ach... myslíš si, že v té věži možná najdeme způsob, jak mi vrátit vzpomínky?“
„Ehm... já... já jen...“
Zkřivil tvář a podíval se na zem, takže jsem udělal pár kroků k němu a rozcuchal mu jeho lněné vlasy. „Ty jsi vždy tak ustaraný. Jak jsem říkal – ať už se mi paměť vrátí nebo ne, budu s tebou až do konce tvé cesty.“
Eugeo zvedl svou zrudlou tvář a zaprotestoval: „Nechovej se ke mně jako k dítěti.“ Ale odstrčit mi ruku se nepokusil. „Já... já o tvém slovu nepochybuju. Řekl jsi to už hodněkrát. Ale... když jsem začal přemýšlet, jak se tvá cesta možná chýlí ke konci, tak prostě...“
Hlas měl napjatý a plný emocí. Začínal jsem cítit, jak se mi také něco vzdouvá v hrudi. Podíval jsem se nahoru, ruku jsem měl stále na Eugeově hlavě.
Enormní monolit, který se nad námi tyčil, byl rozhodně hoden toho, aby byl nazýván středem světa. I kdyby nás cestou nahoru nečekaly žádné překážky, nebude to snadná cesta – ale je tou jedinou, kterou se můžeme vydat. Je jedno, kolik tisícovek schodů nás čeká. Jakmile je všechny vyjdeme, naše pouť skončí. A trvala o alespoň rok méně, než jsme plánovali.
Ale toto nebude konečné rozloučení. Odhlásím se do skutečného světa, ale sem se ještě vrátím. Musím znovu vidět Eugea, Lienu, Ronye, Tiese i všechny ostatní.
„Po tomhle všem budeme mít šťastný konec. Získáš zpátky Aliciny vzpomínky a vezmeš ji domů do Rulidu. Ale... nebudeš si pak muset vybrat novou Posvátnou úlohu? Nejspíš bys nad ní měl začít přemýšlet už teď, protože si ji pak už asi nebudeš moct změnit,“ škádlil jsem ho.
Eugeo nakonec vzhlédl, ve tváři měl svůj obvyklý otrávený výraz. „Docela předbíháš. Ale i tak vím, že dřevorubectví mám už po krk.“
„Haha, to určitě máš.“
Zvedl jsem ruku z jeho hlavy a poplácal ho po rameni, když nad námi zrovna rozezněl krásný a grandiózní tón Zvonů oznamujících čas. Byla to melodie čtyř hodin. Do rozbřesku zbývá už jen hodina...
„...Asi bychom měli jít.“
„Jo, jdeme.“
Lehce jsme do sebe narazili pěstmi – síla, načasování a rychlost byly dokonale sehrané. Už nebylo třeba dalších slov. Znovu jsme začali zkoumat naše okolí.
Teď jsme věděli jen to, že jsme na druhé straně katedrály, na západě. Východní část jsme kvůli budově samozřejmě neviděli.
Právě teď jsme se chtěli dostat do katedrály. To půjde snadno, pokud je v přízemí nějaký vchod, ale západní strana byla bez jediného výčnělku. Nebyla tu ani nízká okna, do kterých bychom mohli vyšplhat. Jediný vchod široko daleko patřil schodům, které jsme zrovna vyšlapali. Tam dole sice můžou být i jiné cesty, ale přísahali jsme na Stacii, že se tam už znovu nevydáme.
Mohli jsme tedy jen jít kolem zdi, a to buď směrem na sever nebo na jih. Problémem bylo, že ani ne deset metrů kterýmkoli směrem stály kovové ploty, končící až u zdi. Byly dost nízké na to, abychom je s trochou námahy přelezli, ale během včerejšího letu jsem si všiml, že je tu v řadách spousta podobných plotů.
A podle toho, jak se bronzové ploty zarostlé révou hezky leskly, byly nejspíš tvrdší než mříže dole v celách. Těchto překážek bylo na západní straně katedrály jako much na smetišti. Tohle nebyla jen zahrada, ale také bludiště – nejspíš mělo zadržet vězně, kdyby nějakou náhodou unikli z vězení.
Takže východ, jih a sever byly zablokovány zdí a ploty. Ale stála tu i brána vedoucí na západ. Za ní byla krátká a rovná cesta, jež vedla k pasece v bludišti. Tam včera přistál Alicin drak.
Než se tomu stalo, pokusil jsem se zapamatovat si únikovou cestu, ale bludiště bylo tak spletité a já měl tak málo času, že to v žádném případě nebylo možné. Teď jsme ale asi neměli na výběr.
„Musíme se proplést bludištěm... a dostat se buď k severní nebo jižní straně katedrály,“ poznamenal jsem.
Eugeo souhlasil. „Vkládám svou naději v tvé instinkty.“
„Zvládnu to. Bludiště jsem vždycky dával,“ odpověděl jsem bez přemýšlení. Eugeo se na mě zvláštně podíval. Rychle jsem se rozešel, než měl šanci se zeptat, jak to můžu vědět.
Během několika kroků jsme se dostali k bráně vedoucí na západ. Otevřel jsem Okno kovového plotu a podíval se na jeho úroveň priority. Podle Okna byla úroveň 35 – jak jsem hádal, nešlo o obyčejný bronz. Kdybych do plotu několikrát udeřil řetězem kolem pravačky, rozbil bych jej. To by ale trvalo déle než plot přelézt, a navíc by to mohlo přilákat stráže, nebo dokonce i Rytíře jednoty.
Užuž jsme pokračovali v cestě bludištěm, když Eugeo náhle zalapal po dechu.
„Co-co je? Napadlo tě něco k tomu plotu?“ zeptal jsem se.
„N-ne k plotu... ale tyhle listy...“
Eugeo zíral na révu vinoucí se kolem plotu a ukazoval na nějaký lístek na ní.
„Nikdy jsem ji neviděl na vlastní oči, ale jsem si jistý... je to růže, Kirito.“
„Růže, jo...? Počkej, fakt?! Tyhle rostliny v tomhle bludišti jsou všechny...?!“
Napřed mi to moc důležité nepřišlo, ale pak jsem si vzpomněl, že v Podsvětí nejsou růže obyčejnými květinami. Čtveřice Posvátných květin – sasanky, aksamitníky, jiřiny a orchideje – nosila ovoce, jež v sobě ukrývalo velikou dávku ryzí Posvátné síly. Ale větší hodnotu měla růže, květina bohů. Zakázáno ji pěstovat měli obyčejní lidé, aristokraté i císaři. Těch pár, co přirozeně rostlo v nějakých odlehlých horách, mělo na trzích Centorie neuvěřitelně vysokou hodnotu.
A v tomhle bludišti jich byly celé tisíce, možná i deseti tisíce... Pocítil jsem náhlou potřebu jich nasbírat tolik, kolik jen můžu. Škoda jen, že Podsvětí nemá nějaký šikovný systém inventáře, ve kterém bych je nechal.
Eugeo reagoval oproti mně celkem klidně. Odhrnul listy s vroubkovanými kraji a podíval se dále do podrostu.
„Květy ještě nekvetou, ale už mají pupeny. Vzhledem k tomu počtu určitě poskytují neskutečné množství Posvátné síly.“
Po jeho poznámce jsem si uvědomil, že vzduch v bludišti je sladký a aromatický. Jako bych byl očišťován s každým nádechem. Nenasytně jsem se nadechoval a vydechoval. Eugeo ale vypadal trochu otráveně.
„Ne, myslím tím to, že tu možná budeme moc používat vyšší Posvátná umění.“
„...To je skvělé, ale nejsme zranění nebo tak něco...“
„Pravda, ale chybí nám něco důležitého. Naše...“
„Ach, j-jasně! Naše meče!“ přitakal jsem, když mi konečně došlo, co Eugeo naznačoval, a luskl jsem prsty. Naše řetězové biče třídy 38 byly mocnými zbraněmi, ale Eugeo ten svůj ovládat neuměl. Čím dříve tedy získáme zpět Meč modré růže a ten černý, tím lépe. Vlastně by to mělo být naší prioritou.
Meče jsme neviděli, co je odnesla Rytířka jednoty Alice. Za pomoci Posvátných umění ale budeme moci celkem přesně odhadnout, kde jsou. Zvedl jsem pravou ruku, zhluboka se nadechl a prohlásil: „System Call!“ [Systémový příkaz.]
Pro Eugea bylo tohle kouzelnické zaříkávání. Pro mě to byl příkaz ovládající systém. Kolem našich prstů se shromáždilo fialkové světlo, což znamenalo, že je možno pokračovat s dalším příkazem. Natáhl jsem ukazováček a sevřel další čtyři prsty. Pak jsem pokračoval: „Generate Umbra Element!“ [Generovat stínový element.]
Během zaříkávání jsem si představil drahokam, černý a matný. Na špičce prstu se mi objevila drobná kulička, úplně černá s modrými a fialovými pramínky. To byl element temnoty, jeden z jejich osmi druhů v tomto světě. Tohle bylo dost složité kouzlo, ale aspoň se mi konečně vyplatily všechny ty nudné hodiny a testy Posvátných umění.
Element temnoty byl opakem světelného elementu, kterým slečna Azurika vyléčila Eugeovo oko. Měl negativní energii. A byl nebezpečný. Pokud jste jej vypustili, „vydlabal“ okolní prostor a vyprázdnil jej. I jeho další vlastnosti byly dost šikovné.
Adhere Possession. Object ID WLSS102382. Discharge.“ [Přilnout k majetku. Objekt s ID WLSS102382. Vypustit.] Když jsem dokončil zaříkávání, začal se vznášející element posouvat pryč, jako by ho přitahoval magnet. Kulička letěla klikatě a nahoru. Pohybovala se směrem na východ, až jí těsně před katedrálou došla energie a ona zmizela. Několik vteřin po ní ve vzduchu zůstala bledá modrofialová cesta.
Pozorně jsem ji sledoval a díval se, kam trajektorie vede. Eugeo dělal to samé. Zamumlal: „Toho jsem se bál. Jsou uvnitř katedrály. Doufal jsem, že je schovala do nějaké boudy venku...“
„Ale nevypadá to, že by byly nějak moc vysoko uvnitř. Jenom první patro... možná druhé. To je lepší, než kdyby byly někde výš.“
„Jo... asi jo. Tak teď bychom měli vymyslet, jak proklouzneme do katedrály jinak než hlavními dveřmi, abychom se mohli vydat do druhého patra a získat zpět naše meče.“
Na Akademii jsem to byl já, kdo se opovážil říkat věci jako proklouznout a získat zpět. Eugeo se do toho ale taky dostával. Nebyl jsem si jistý, jestli je to dobře, ale to teď nebylo důležité.
Věděli jsme, kde najdeme meče, ale to nic neměnilo na našem menším problému s bludištěm z růží. Kdybych tak mohl seslat Posvátné umění, které by nám ukázalo cestu k východu, ale žádné podobně praktické příkazy tu nejsou, pomyslel jsem si.
S Eugeem jsme znovu prošli bronzovou bránou a zamířili k malé mýtině před námi. Pokud růže během dne kvetou, je na ně určitě skvostný výhled, ale temnota teď byla naším spojencem. Pod svitem hvězd jsme se pohybovali kradmo a rychle.
Brzy se objevila další brána. Přímo za ní byla mýtina, na které drak přistál. Pamatoval jsem si, že jsem viděl nějaké lavičky a menší fontánu, ale nebyl jsem si jistý, jestli tam nebude i mapa zahrady. Ale ta mýtina vypadala celkem víceúčelně, takže by tam mapa být mohla. Musí!
Zrovna jsme prošli druhou, menší branou, když jsem zase jednou ucítil bolest u kořínků ofiny. Eugeo mě zezadu zatahal za kabát.
„C-co?“
„...Někdo tu je.“
„Co...?“
Celý jsem se napnul a podíval se kupředu.
Mýtina měla tvar obdélníku s dlouhými stranami na jihu a severu. Na východní straně byla brána. Uprostřed byla fontána s bronzovou sochou Terrarie, obklopena čtyřmi lavičkami ze stejného kovu jako ploty.
A jak Eugeo řekl, na severní lavičce – z našeho pohledu na té napravo od nás – někdo byl.
Tvář měl skrytou za dlouhými rozpuštěnými vlasy. Ten člověk byl hubený a oblečen byl ve vyleštěné stříbrné zbroji. U levého boku měl zahnutý dlouhý meč. Z ramen mu padal plášť v tmavé barvě. I odsud jsme jasně viděli znak kříže v kruhu.
„Rytíř... jednoty...“
Nebylo pochyb. Podle velikosti, vlasů a barvy to nebyla Alice. Ale bylo jasné, že je tento rytíř stejně silný jako ona. Protivník, kterého bez meče neporazíme... a možná ani s těmi našimi meči.
Museli jsme hned vyběhnout do bludiště, buď na sever nebo na jih. Nebo se možná vrátit, zvažoval jsem. Ale než jsem se stihl rozhodnout, rozezněl se mýtinou příjemný mužský hlas.
„Jen tak tam nestůjte. Pojďte dál, vězni.“
V ruce měl lesklý předmět. K mému velikému překvapení to byla sklenička na víno. Na lavičce vedle sebe měl láhev.
Celé mi to přišlo nějaké rozporuplné, ale přesto jsem jako obvykle návnadu přijal.
„Copak, nabídneš nám trochu vína?“
Rytíř neodpověděl hned. Podíval se na nás a pozvedl skleničku.
„Tohle bohužel není pro děti jako jste vy... hlavně ne pro zločinné děti. Je to sto padesát let staré víno ze Západního císařství. Možná vás ale nechám přičichnout,“ usmál se široce, skleničkou točil mezi prsty. I v pouhém měsíčním světle byl hrozně pohledný. Měl výrazný, úzký nos a trochu široká obočí, ale dohromady to působilo vyrovnaně. V dlouhých a pronikavých očích se zračila inteligence.
Eugeo a já jsme byli příliš šokovaní na to, abychom promluvili. Rytíř narovnal nohy a postavil se. Jeho zbroj tiše zacinkala. Byl velmi vysoký – alespoň o hlavu vyšší než já. Jeho tmavě fialový plášť a bledě fialové vlasy povlávaly v nočním vánku.
Muž si trochu upil vína. To, co řekl, mě zaskočilo: „Musím obdivovat moudrost své učitelky Alice. Dokonale předpověděla tento nanejvýš nepravděpodobný útěk.“
„Alice... tvoje učitelka...?“ opakoval jsem.
Rytíř lehce přikývl a pokračoval: „Přikázala mi strávit noc tady pro případ, že byste unikli, ale upřímně, myslel jsem si, že je to absurdní. Chtěl jsem sledovat pupeny růží a užít si lahev vína, ale hle, jste tady, živí a zdraví. Ty řetězy kolem vašich paží jsou ze speciální oceli vykované ve vulkánech Jižního císařství. Nevím, jak jste je rozbili, ale teď je už jasné, že na zákon se nikterak neohlížíte.“
Usmál se a položil skleničku s vínem na lavičku. Volnou rukou si pak projel vlasy a pokračoval: „Vrátím vás, samozřejmě, do cel, ale napřed musíte být potrestáni. Tomu jistě rozumíte.“
Jeho úzký úsměv nezmizel. Z vysokého a hubeného těla ale vycházela jakási síla a já měl co dělat, abych nezakolísal. Sesbíral jsem všechnu sílu, kterou jsem mohl, abych ze sebe vymáčkl: „A ty jistě rozumíš tomu, že se tvému trestu nevzdáme bez boje.“
„Hahaha! Tak čiperný. Slyšel jsem, že jste jen drobečci, co ani neodpromovali z Akademie, ale i tak jsem ohromen. Na počest tvé prázdné výhrůžce vám prozradím své jméno, pak vás ovšem připravím o skoro celý Život, zbude vám jen zlomek. Jsem Rytíř jednoty Eldrie Synthesis Thirty-One. Byl jsem povolán teprve před měsícem, a proto u svého jména nemohu uvést žádnou oblast – snad vám to nevadí.“
Když jeho řeč skončila, vzdechl Eugeo za mým ramenem, ale já tomu nevěnoval pozornost – to proto, že v tom jeho otravně elegantním představení bylo několik důležitých informací.
Tak za prvé, teď už bylo jasné, jak jsou Rytíři jednoty pojmenováváni. Alicino plné jméno znělo Alice Synthesis Thirty, takže je jasné, že Alice a Eldrie jsou jejich vlastní jména. Ta část Synthesis uprostřed je prostřední jméno, které sdílejí. A poslední je prostě jen číslo. Eugeo tomu nerozuměl, protože to byla čísla v angličtině, ale podle všeho je Alice třicátá z rytířů a Eldrie je třicátý první.
A taky řekl, že byl „povolán teprve před měsícem“. Nebyl jsem si jistý, co myslí tím povolán, ale pokud byl vážně nejnovější rytíř, tak jich je tu celkem jen třicet jedna. Vzhledem k tomu, kolik jich musí být mimo Centorijskou katedrálu a ochraňovat různá místa Lidského císařství, jich v samotné věži nemohlo být více jak dvacet.
Ale všechny ty výpočty jsou zbytečné, pokud neporazíme nejnovějšího a nejnezkušenějšího z rytířů.
Otočil jsem hlavu a zasyčel na Eugea za mnou: „Budeme bojovat. Půjdu první. Ty počkej na můj signál.“
„Do-dobře. Ale... Kirito, já...“
„Říkal jsem ti, už nemáme čas váhat. Jestli ho neporazíme, tak se ani náhodou nedostaneme do katedrály.“
„Ehm, já neváhám, jen říkám, že jeho jméno je... ale, to je jedno. To počká. Nebuď ale příliš lehkovážný, Kirito.“
Nebyl jsem si podle jeho reakce moc jistý tím, že pochopil celý plán, ale neměli jsme čas na strategickou poradu. Přišlo mi, že můj neviditelný strážný duch nad mou hlavou povzdychl, ale doufal jsem v to, že budeme moci uprchnout do bezpečí, až si vyzkoušíme sílu našeho protivníka.
Udělal jsem dva kroky branou a rozvinul řetěz. Chytil jsem ho mezi prsty. Rytíř si toho všiml a zvědavě nadzvedl obočí.
„Ach. Přemítal jsem, jak budeš bojovat bez meče. Řetěz, ano? Asi by to přeci jenom mohl být řádný souboj.“
Jeho hlas i výraz byly stále plné sebevědomí. Pomalu jsem se k němu blížil a přísahal si, že ho o tu jeho nafoukanost připravím.
Řetěz měl nevýhodu: nemohl jsem s ním používat své speciální skilly meče. Ale měl delší dosah než meč. Pokud budu stále v pohybu, budu útočit a vzdalovat se, postupem času ho zraním natolik, že budeme mít šanci.
Jedna chvilka stačila, aby se ten paprsek naděje rozbil na kousky. Eldrie nevzal do ruky meč, ale natáhl se rukou za záda. Prohlásil: „Vzdám se tedy svého meče a použiji toto.“
Když se jeho pravá ruka objevila, držela druhou zbraň, kterou skrýval pod pláštěm – úzký a stříbrně zářící bič.
Nevěřícně jsem sledoval, jak Eldrie nechal bič spadnout k zemi, a ten se na kamenech stočil jako had. Na rozdíl od mého hrubého řetězu byla jeho zbraň z pečlivě tkaných stříbrných lanek. Při bližším pohledu jsem viděl, že po celé délce běží ve spirále drobné hroty podobné trnům růží. Ve svitu hvězd se ničemně leskly. Pokud mě zasáhnou, nebudu mít jen lehce poškrábanou kůži.
A navíc byl jeho bič asi tři a půl metru dlouhý, třikrát tolik co můj řetěz. Můj plán útočit z dálky a vyhýbat se výpadům neobstál.
Ztuhl jsem a po těle mi vyrašil studený pot. Eldrie si změny všiml a švihl rukou. Bič skočil jako živá bytost, až kameny na zemi popraskaly.
„A nyní... v uznání a obdivu ve vaši rebelii proti Seznamu tabu církve Axiom a ve váš útěk z vězení vám prokážu tu čest, že budu už od začátku bojovat, co mi síly budou stačit.“
Než jsem stačil zareagovat, přehodil si Eldrie bič z pravé ruky do levé a zakřičel: „System Call!“
Pak pokračoval s tak složitými příkazy tak rychle, že jsem je vůbec nerozeznal.
Posvátná umění Podsvětí jsou jako systém magie v ALfheim Online v tom, že je možné rychle sesílat kouzla – takže říkat příkazy tak rychle, jak to jen dokážete. Ale čím rychleji sesíláte, tím je pravděpodobnější, že se přeřeknete a celé kouzlo pokazíte.
Z lidí, co jsem znal, byla druhá nejlepší v rychlém sesílání Sortiliena. Nejlepší byla slečna Azurika. Ale Eldrie mluvil ještě rychleji než ona. Příkaz o třiceti něco slovech zvládl během pouhých sedmi nebo osmi vteřinách a zakončil neznámou frází.
...Enhance Armament!
Anglickému enhance jsem naštěstí rozuměl, bylo to vylepšení. Ale armament...?
Nedal mi prostor projít si slovník v hlavě. Líně zvedl paži, ukázal na mě a pak švihl.
Bylo mezi námi dobrých patnáct metrů. Je jedno, jak dlouhý bič měl, nemohl mě jím udeřit. A přece.
Eldriův bič ve vzduchu nechal stříbrnou stopu. Natáhl se několikanásobně oproti své skutečné délce, jako by byl z jakéhosi elastického materiálu. I v šoku jsem instinktivně zvedl svůj řetěz oběma rukama nad hlavu. Náraz byl ohromný. Kolem mě padaly bílé jiskry.
„Ugh...!“
Věděl jsem, že kdyby mě ten náraz zasáhl a já jen tak stál, můj řetěz by to rozpůlilo. Klekl jsem si a stočil se doprava, abych odrazil bič ke straně. Ošklivě přejel po kovu a zasáhl zemi, kde zanechal hlubokou brázdu. Pak se vrátil do ruky rytíře.
Znovu mě polil studený pot. Podíval jsem se na svůj řetěz a zaúpěl. Náraz poničil onu speciální ocel třídy 38 natolik, že jeden z článků byl už skoro rozpůlen.
Rytíř jednoty se usmál v odpověď na mé otřesení. Poznamenal: „Inu... čekal jsem, že tě připravím o ucho, ale vyhnul ses mému božímu Biči ledových šupin už při prvním pokusu. Asi bych se měl omluvit za ten předpoklad, že jsi pouhý student.“
Vážně jsem chtěl ty jeho nabubřelé kecy něčím utřít, ale má ústa se ne a ne hnout.
Byl silný. Byl zabijácký. Pokud tu někdo někoho podvědomě podceňoval, tak já. Eldrie Synthesis Thrity-One byl typ protivníka, jemuž jsem ještě nikdy nečelil, uvědomil jsem si opožděně.
Podsvětí bylo Rathův experiment s virtuální realitou, takže přísně vzato jsem já, Kazuto Kirigaja, nebyl ve smrtelném ohrožení. Pokud by mi Eldriův bič odsekl hlavu a snížil mi Život na nulu, ani v nejmenším by to nepoškodilo mé skutečné tělo.
Takže svým způsobem nebyl strach v boji stejný jako v SAO, v smrtící hře. Čelit obřím bossům podlaží nebo psychotickým červeným hráčům Aincradu, cítit, jak si na mě ta propast pod mýma nohama už brousí zuby... to byl pocit, který už nikdy neucítím. A byl jsem za to rád.
Ale v té smrtící hře byla spousta dalších hráčů jako já, kteří o boji s mečem nevěděli zhola nic. Riskovali jsme naše životy, jež se skládaly ze statů a čísel, podpůrných systémů fyzického pohybu a reakční rychlosti. Měli jsme za sebou rok, přinejlepším dva roky tréninku.
Ale Eldrie byl jiný. Strávil více než desetiletí svého života v tomhle světě tréninkem a zlepšováním svých schopností, jeho dovednosti byly na mistrné úrovni. Byl skutečný válečník, fyzicky i mentálně. Nebyl to hráč SAO nebo monstrum ovládané serverem. Byl to rytíř jako z nějakého fantaskního románu.
Eldrie měl vybroušenější skilly a Posvátná umění než goblini, se kterými jsme bojovali v jeskyních pod Pohořím na Kraji. Jeho síla vůle byla silnější než prvních šermířů v zácviku Raiose Antinouse a Uola Levanteinna. Výhodu měl nade mnou nejspíš úplně ve všem. Pokud bych s ním bojoval jen s obyčejným kovovým řetězem, stoprocentně bych prohrál.
Jestli se z tohoto budu moct nějak dostat, bude to díky...
Nejsi sám.
Na okamžik jsem měl pocit, jako by někdo vyslovil mé myšlenky nahlas. Poslechl jsem svůj instinkt a zašeptal svému kamarádovi: „Eugeo, vyhrajeme to jen tak, že budeme bojovat oba. Zkusím zastavit jeho bič. Ty ho pak zasáhni.“
Odpověď jsem neslyšel. Když jsem se rychle podíval přes rameno, zjistil jsem, že na Eugeově tváři není strach, ale obdiv. Nakonec promluvil a mé podezření se potvrdilo.
„Viděl jsi to Posvátné umění, Kirito? To bylo neskutečné... četl jsem o tom jen v jedné staré knize v knihovně, ale poznal jsem to. Bylo to Dokonalé ovládnutí zbraně... ultravysoké umění, které funguje na jakoukoli zbraň a používá boží zázrak, jenž zvyšuje sílu zbraně. Není divu, že je Rytíř jednoty!“
„Teď není čas nad ním slintat, hele! Ale pokud to zvětšuje rozsah útoku, myslíš, že by to Dokonalé ovládnutí fungovalo i na naše řetězy?“
„Ani náhodou! Je to podle církve přísně tajné umění. A funguje jen na zbraně na úrovni Božích nástrojů.“
„Tak na to musíme zapomenout a udělat něco s tím, co máme po ruce. No ale, já jeho bič nějak zastavím a ty vyřiď jeho. Vím, že na biče nejsi zvyklý, ale švihnout dolů jím zvládneš, že jo?“
Eugeo konečně ovládl svůj výraz. Varoval jsem ho: „Musíš být připravený, pamatuješ? Je to Rytíř jednoty, nejvyšší síla církve Axiom – a my ho musíme porazit.“
„...Já vím. Říkal jsem ti, neztratím cíl z dohledu,“ odpověděl Eugeo. Volnou rukou povolil řetěz kolem své paže. Znovu jsme se podívali kupředu, kde se rytíř dál ležérně usmíval. Švihl svým stříbrným bičem.
„Už jste skončili tu svou strategickou poradu, vězni? Snad jste vymysleli něco zábavného.“
„...Vážně by si měl Rytíř jednoty takhle zahrávat s ohněm?“
„Je správné, že musíme vyměřit boží spravedlnost na těch, kdož rebelují proti církvi. To je vůle našeho pontifika. Ale jako hrdému rytíři se mi příčí bičovat slabé a bezmocné. A tak doufám, že jste alespoň dost silní na to, abyste mi poškrábali zbroj a prokázali, že jste mi jako protivníci hodní.“
„Poškrábali ti zbroj? Sebereme ti půlku Života a smažeme ti z tváře ten arogantní úsměv,“ zavrčel jsem ve snaze skrýt vzrůstající paniku. Ten „pontifex“, o kterém Eldrie mluvil, byl zajímavý titul, ale teď jsem neměl čas rozmýšlet nad tím, co by to mohlo znamenat. Zhoupl jsem svým řetězem a udělal výpad levou rukou směrem k Eldriemu.
System call! Generate Thermal Element!“ [Systémový příkaz! Generovat tepelný element!] přikázal jsem a představil jsem si karmínový rubín. U palce, ukazováčku a prostředníčku se mi objevily vznášející se červené kuličky. Byly to elementy ohně, základ pro ohnivá kouzla. Chtěl jsem pokračovat, ale Eldrie zvedl ruku.
System call. Generate Cryogenic Element.“ [Systémový příkaz. Generovat kryogenní element.]
A objevily se modré ledové elementy jako odpověď na můj oheň. Bylo jich pět, jeden u každého prstu. Měl početní převahu, ale to jsem ignoroval a pokračoval jsem: „Flame Element, Arrow Shape!“ [Plamenný element, tvar šípu!]
Rozevřel jsem levou dlaň a natáhl světla tak, aby se změnila ve tři plápolající šípy. Byly uzpůsobeny k nejvyšší možné rychlosti a síle proniknutí. A co možná nejrychleji, abych nedal svému protivníkovi šanci zareagovat, jsem zvolal: „Fly Straight! Discharge!“ [Rovný let! Vypustit!]
Vybuchl vír plamenů a trojice šípů vystřelila k Eldriemu.
Ve světě, kde je boj s meči ortodoxním způsobem boje, existují útočná Posvátná umění jen pro boj s temnotou – to nám alespoň říkal starý přednášející na Akademii. Kdyby zjistil, že kouzla z jeho hodin používám k útokům na Rytíře jednoty, nejspíš by ho trefil šlak.
Následoval jsem šípy a skočil dopředu. Eldrie přede mnou jedním dechem odříkal protikouzlo.
Form Element, Bird Shape. Counter Thermal Object, Discharge!“ [Změna elementu, tvar ptáka. Kontrovat termální objekt, vypustit!]
Pět modrých teček se změnilo v ptáčátka – ideální pro navádění –, která se hned rozletěla. Mé šípy byly rychlejší, ale malých ledových ptáků bylo více. Ohnivé tyčky proletěly přímo kolem dvou, ale ti zbylí tři se na šípy vrhli. Plameny a ledové krystaly se roztříštily a zničily navzájem. Síla toho nárazu shodila skleničku z lavičky. Rozbila se o kameny.
Skočil jsem na Eldrieho, efektní výbuch byl mým krytím. Dva kroky, než budu v dosahu řetězu... jeden krok...
Rytířova pravá ruka švihla a stříbrný bič vyskočil ze země jako had. Na tuhle vzdálenost nebylo třeba používat Dokonalé ovládnutí zbraně. Sledoval jsem, jak se bič v jeho ruce kroutí, a snažil se odhadnout jeho další pohyb, nakláněl jsem tělo tak, abych ten poslední krok dokončil. Ale...
„...?!“
Dech mi uvízl v hrdle. Eldriův bič se ve vzduchu rozdělil ve dva. Nový stříbrný had se stočil pod ostřejším úhlem a mířil přímo na mě.
Už tak jsem se chtěl původnímu zásahu chtěl vyhnout o pouhé centimetry. Teď nemám šanci. Bič mě udeřil přímo do hrudi a mrštil mnou na kočičí hlavy.
„Gááách!“
Čekal jsem to, ale přece se mi z bolesti z toho nespočtu kovových trnů na biči krátce zatmělo před očima. Zaťal jsem zuby a podíval se dolů. Obě vrstvy náprsní části mé školní uniformy byly protrženy a na kůži pod nimi se skvěla jasně červená čára. Podél její délky se začaly tvořit drobné kapičky krve, stékaly dolů v paralelních liniích.
Ležel jsem rozpláclý na zemi. Eldrie se na mě podíval a srdečně se zasmál.
„Hahaha! Takové triky na Bič ledových šupin nefungují. Díky Dokonalému ovládání pokryje až padesát melů a dokáže se rozdělit až na sedm částí. Kdyby vás bylo osm, možná byste měli šanci, pokud byste zaútočili všichni najednou.“
Tentokrát jsem nebyl s to se naštvat. Tak šílenou bolest jsem zažil naposledy před dvěma lety, když gobliní kapitán zasáhl mé rameno.
Vždy jsem se snažil pamatovat na to, že můj nedostatek odolnosti proti bolesti je tady jednou z mých největších slabin, ale vzhledem k tomu, že na Akademii se téměř vždy praktikovalo pravidlo prvního úderu, neměl jsem příležitost si odolnost vytrénovat. Měl jsem spoustu řečí o tom, jak zastavím bič vlastním tělem, ale tenhle výsledek byl ubohý.
„Ohó, že bych do tebe vložil příliš nadějí? Nu, mohu být milosrdný a alespoň tě rychle omráčit,“ chlubil se Eldrie. Udělal krok vpřed, jeho stříbrná zbroj zaskřípala.
A zrovna v tu chvíli vyskočil Eugeo zpoza fontány, ve tváři měl čirou zoufalost. „Uráááh!“
S tím zavytím švihl řetězem dolů. Na někoho, kdo s užíváním řetězu nemá zkušenosti, to bylo ohromné švihnutí. A bylo dokonale načasované. Ale ani to nestačilo k prolomení obrany rytíře.
Pravá ruka Eldrieho se pohnula rychlostí, kterou jsem ani nestačil sledovat, a stříbrný bič se znovu rozdělil. Jeden úponek odrazil řetěz, další trefil Eugea. Stejně jako mě ho trefil do hrudi. Odhodil ho do fontány, ze které vystříkla voda na všechny strany, dřív, než mohl nějak zareagovat.
Stále jsem ještě cítil šokující bolest svého zranění, ale nemohl jsem nevyužít příležitosti, kterou vytvořil Eugeův sebevražedný útok. Eldrie se na mě teď příliš nesoustředil. Posadil jsem se a mrštil jsem do tváře rytíře to, co jsem pevně svíral v ruce.
Na rozdíl od Aincradu a Álfheimu tu většina věcí nezmizela hned poté, co se zničila. Rozbité části věcí, úlomky, a dokonce i mrtvoly měly vlastní nové počítadlo Života.
Tento Život – vlastně spíš trvanlivost – klesal mnohem rychleji než před rozbitím. Jakmile dosáhl nuly, zmizel úlomek už napořád. Ale většinou ten proces trval pár minut.
A to i u křehkých věcí, jakou je třeba rozbitá sklenička na víno.
Úlomek skla proletěl končící nocí a mířil přímo na Eldrieho levé oko. Než jsem ho hodil, zamazal jsem ho trochou vlastní krve, aby se od něj neodráželo světlo hvězd.
Od chvíle, kdy se úlomek dostal do jeho zorného pole, do chvíle, kdy ho zasáhl, neuběhla ani desetina vteřiny. Ale i během té chvilky zvládl zareagovat dost rychle stočením tváře doprava tak, aby ho úlomek nezasáhl přímo do oka. Úlomek skla přejel po jeho levé lícní kosti a zmizel v temnotě. Škrábnutí bylo jen povrchové.
„Uááá!!“
Než se ke mně Eldrie otočil, už jsem byl ve dřepu a vzápětí jsem vyrazil kupředu. O dva kroky později jsem byl v dosahu řetězu. Dal jsem ho za levé rameno a připravil se na úder. Eldrieho to překvapilo, ale rychle se vzpamatoval a stáhl pravou ruku zpátky k tělu, aby mohl bič po útoku na Eugea použít na mě.
Kdybych jen švihl řetězem kupředu, přinejlepším by se naše zbraně střetly, přinejhorším by se bič rozdělil a znovu mě trefil. Ale zahnal jsem strach a plně jsem se soustředil na lesklý konec biče – a pak na místo za Eldriem, kam spadl Eugeo do fontány.
V každém stylu šermířství, o kterém jsme se učili na Akademii mistrovství meče, bylo hroznou chybou spustit oči z nepřítele během útoku. Vlastně to bylo takové „tabu“. Šermíři v tomhle světě by to nikdy neudělali. Ani Rytíři jednoty.
„Hrng!“ zavrčel Eldrie a na okamžik se na mě přestal soustředil. Vycítil, že Eugeo se hned po pádu z fontány zvedne a znovu zkusí zaútočit. Ale ten pocit měl jen proto, že jsem se tím směrem podíval já. Eugeo měl tuhý kořínek, ale zase ne tolik, aby vstal hned potom, co ho zasáhl Boží nástroj.
Stříbrný bič napodobil zaváhání Eldrieho a ve vzduchu krátce zakolísal. Proletěl kolem mého řetězu, minul jej jen o vlásek. Poněkud podivný útok zezadu zleva jsem vybral, aby řetěz letěl paralelně s bičem a bylo složitější ho odrazit – trik, který jsem se těžkou cestou naučil při boji se svým dřevěným mečem proti Lienině biči.
Ale takováto strategie nebude fungovat dvakrát. Tohle je má jediná, poslední šance.
„Zejáááá!!“ zakřičel jsem z plna hrdla a švihl ocelovým řetězem vší silou.
Mířil jsem na jeho hlavu, jedinou část rytířova těla, jež nebyla chráněna lesklou zbrojí. Bylo mi jedno, jestli si ji sundal, aby mohl pít víno, nebo si myslel, že ji proti pouhým studentům nebude potřebovat. Tu příležitost si nenechám ujít. Dobrý těžký řetěz by po nárazu do nechráněné hlavy omráčil určitě i Rytíře jednoty...
Ale Eldrie znovu ukázal něco, co mě ani nenapadlo.
Jeho levá ruka vystřelila jako blesk a chytila konec řetězu – ne rukavicí zbroje na hřbetu ruky, ale jemnou koženou na dlani.
Kdyby ho zachytil hřbetem, řetěz by se stočil, využil kov na rukavici jako otočný bod a stejně by ho trefil do hlavy, ačkoli ne tak silně. Takže Eldrie se vlastně rozhodl správně – ale ta tenká kůže rukavice zcela nepohltí úder z řetězu třídy 38.
„Ugh...!“ zavrčel, nedokázal skrýt svou bolest. Jasně jsem uslyšel zvuk toho, jak se mu najednou zlomilo několik kostí v levé ruce. Chvíli ji nebude moci používat a nepřišlo mi pravděpodobné, že by odhodil Bič ledových šupin a vyměnil ho za jinou zbraň.
Skočil jsem k němu a začal bezprostřední boj. Liena mě naučila něco málo z bojových umění Serlutské školy. Hodilo se to spíše na držení než na údery, ale proti protivníkovi s těžkou zbrojí to byla fajn věc.
„Ještě jsem neskončil!“ zakřičel jsem a vyrazil kupředu. Levou rukou jsem chytil jeho zraněnou paži.
„To těžko!“
Ale třicátý první a nejnovější Rytíř jednoty znovu překročil má očekávání. Sevřel řetěz poraněnou rukou a zatáhl. Řetěz byl připevněn k želízku kolem mého pravého zápěstí, takže mě zatáhl na druhou stranu a já ztratil rovnováhu. Zoufale jsem se snažil udržet se na nohou, ale Eldrie zahřměl a pokusil se mě odhodit stranou.
„Hrrng!!“
Pokud by uspěl, byl bych z dosahu svého řetězu a na špatném konci jeho biče. Nedal by mi znovu příležitost se přiblížit.
Instinktivně jsem změnil svůj cíl mé levé ruky z Eldrieho levé paže na pravou ruku, ve které držel svou zbraň. Trny Biče ledových šupin začínaly asi až metr daleko od rukojeti. Obmotal jsem si ten kus kolem paže.
Pokud Eldrie nepustí jak svůj bič, tak můj řetěz, nedostane nás od sebe. Pokud pustí můj řetěz, budu na něj útočit, jak se mi jen zlíbí. I on to vycítil, a tak mou zbraň sevřel ve své polámané ruce ještě pevněji.
Tenhle šachmat ocelového řetězu a stříbrného meče nás držel jen asi metr od sebe. Byl jsem si jistý, že se mu musí zatmívat před očima z bolesti z ruky, kterou pevně svíral řetěz, ale na rytířově tváři nebyla po bolesti ani stopa.
„Asi musím vzít zpět své prohlášení, že jsem od tebe očekával příliš. Nikdy bych si nemyslel, že zajdeš tak daleko,“ zamumlal, stále klidný a rozvážný.
„No, díky,“ odpověděl jsem a přál jsem si, abych příště vymyslel nějakou údernější odpověď. Nechtěl jsem ale upozorňovat na naše zranění. Eldrieho polámaná dlaň mu totiž snižovala Život pomaleji než mé hrudní poranění od biče. Kdyby si to uvědomil, prostě by jen držel můj řetěz, dokud bych nezeslábl.
Možná už to věděl. Rytíř se usmál, ale pokud mu měla jeho další poznámka koupit více času, byla poněkud zvláštní.
„Víš, to, jak bojuješ... mám pocit, jako bych to už někde viděl, ačkoli je to zvláštní.“
„Vážně? Nemělo by to být tak zvláštní. Možná už jsi dřív bojoval s někým, kdo užívá Serlutskou školu?“
„He. To není možné, vězni. Jak jsem řekl, do Lidské říše jsem byl jako Rytíř jednoty povolán teprve před měsícem.“
„...To ‚povolán‘ je jako...,“ začal jsem se ptát, ale pak jsem něco zaslechl. Přesněji řečeno jsem zaslechl změnu zvuku, který už nějakou dobu zněl.
Uprostřed fontány za Eldriem byla kamenná socha bohyně země, Terrarie. Socha držela malý džbánek, ze kterého neustále stékala voda do fontány pod ní – ten zvuk se teď ale utišil. Bylo to znamení. Od mého kamaráda mně.
Eldrie si toho taky brzy všimne. Musím pokračovat v rozhovoru a připravit se na to, abych včas zareagoval.
„...by někdo luskl prsty a zavolal sem tě.“
Musel jsem něco udělat, abych ho rozptýlil. Ale nemohl jsem pustit Bič ledových šupin. Takže jsem mohl jen...
Silně jsem škubl řetězem!
Eldrie zatáhl k sobě, aby navrátil rovnováhu. Kov sebou škubal a téměř okamžitě se uprostřed rozlomil. Konečně povolil ten článek, který předtím zasáhl bič.
„Co...!“ zalapal po dechu a ztratil rovnováhu.
Tehdy Eugeo vyskočil z fontány, kolem něj stříkala voda na všechny strany. Vzpamatoval se z úderu do hrudi a čekal pod pramínkem vytékajícím ze sochy na chvíli, kdy by mohl zaútočit. Zvuk se změnil, protože voda nedopadala přímo do fontány, ale jemu na záda.
„Rááááh!!“
Eugeo švihl řetězem přímo na bezbrannou hlavu Eldrieho, všude kolem padaly kapičky vody. Ale během té půl vteřiny, než řetěz dopadl, vyřkl rytíř krátký příkaz.
„Release Recollection.“
Té větě jsem vůbec nerozuměl. Ale na to, jak krátká byla, měla až nemožný účinek. Pomyslel jsem si, že tohle dalece přesahuje kategorii Posvátných umění.
Stříbrný bič omotaný kolem mé levé ruky, tak pevně, že jej nemohl ani zatáhnout ani ho odstrčit, jasně zazářil. Pak sebou začal házet jako živé zvíře – a hrozivě rychle se natáhl.
Bič ledových šupin, teď lesklý had, se zvedl nad naše hlavy a skočil po řetězu v Eugeově ruce. „Had“ není jen básnický obrat. Na konci biče jsem viděl rubínová očka a obnažené tesáky.
Had se zakousl do konce řetězu, zatáhl za něj (a za Eugea) a zvedl ho do vzduchu. Pak jím mrštil na kočičí hlavy vedle mě. Eugeo dopadl na záda a zavrčel. Teď byl zraněný víc než já, ale hned se udatně pokusil znovu se zvednout.
Náhodná ostrá špička se mu ale otřela o mokré vlasy, než se vůbec začal zvedat.
Eldrie zase nabyl rovnováhy, odhodil rozbitý řetěz a tasil meč, který hned namířil na Eugea. Čepel byla uzoučká, ale pěkně se leskla prvotřídní výrobou. Jeho váha musela být pro zlomené kosti v jeho levé dlani nesnesitelná, ale mezi obočím se objevila jen drobná vráska.
Stříbrný had, který podle všechno chránil svého pána z vlastní vůle, se stočil a vrátil se do podoby obyčejného biče. Ať už ten příkaz Release Recollection znamenal cokoli, jeho zázrak měl jen krátký časový limit.
Nakonec jsme přeci jen měli pat.
Pořád jsem měl kolem ruky obtočený Eldriův bič. Ztratil jsem polovinu řetězu. Eugeo měl před tváří meč, kvůli kterému se nemohl hýbat. Eldrie měl zdánlivě výhodu, protože to on držel meč, ale pochyboval jsem, že by s ním zvládl nějak víc bojovat, vzhledem k tomu, jak na tom byla jeho ruka.
Na růžovou zahradu dopadlo ticho.
Jako první promluvil Eldrie. „Není divu, že si s vámi Alice dělala starosti. Útočíte bez formy či schématu... ale proto jste mě asi vyvedli z míry. Nemohu uvěřit, že jste mě donutili použít můj skill Memory Release.“
Memory...?“ zopakoval jsem. Pak jsem konečně pochopil, co ten záhadný příkaz znamenal. „Recollection“ bylo synonymem „memory“, vzpomínky. Takže je to Posvátné umění, které uvolní vzpomínky... zbraně?
Vzpomínky zbraně. To mi znělo povědomě. Chtěl jsem se poradit s vlastními vzpomínkami, když jsem zaslechl, jak Eugeo obdivně zalapal po dechu. A řekl: „A vy... jste přesně tak skvělý, jak jsem si představoval, sire rytíři.“
„T-teď není chvíle na komplimenty! A... co myslíš tím ‚jak jsem si představoval‘?“ vložil jsem se do toho. Znělo to, jako by toho rytíře už znal.
„Když se představil, bylo mi jeho jméno povědomé. A už jsem si vzpomněl. Kirito tenhle muž je šermířský šampion Norlangarthského císařství pro tento rok... a také vítěz Sjednocujícího turnaje čtyř císařství, Eldrie Woolsburg!“
„Co...?“
Zadíval jsem se na Rytíře jednoty jen dva kroky daleko.
Šampion severního císařství. Takže vyhrál Císařský šermířský turnaj, který se konal na konci třetího měsíce. Porazil Sortilienu v prvním kole a Uola Levainteinna v druhém. A s ohromujícími schopnostmi vyhrál Sjednocující turnaj čtyř císařství na začátku čtvrtého měsíce, takže se stal nejlepším šermířem Lidského císařství tento rok. Za to dostal pozvánku do Centorijské katedrály.
Až teď mi došlo, že jsem neznal jméno onoho mocného válečníka. V tomhle světě není internet, televize ani rádio, takže novinky se dozvíte jen z primitivního média týdenních novin pro veřejnost, vyvěšených na náměstí. Neobtěžoval jsem se koukat se na školní nástěnku, ale Eugeo ji zřejmě poctivě četl každý týden.
„Jsi hrozně poctivej student,“ zabručel jsem, nemohl jsem si pomoct. Ale jestli měl Eugeo pravdu a tenhle Eldrie Synthesis Thirty-One vážně byl letošním šampionem, Eldriem Woolsbergem, tak něco úplně nedávalo smysl.
Eldrie říkal, že byl před měsícem povolán do lidské říše jako Rytíř jednoty. Takže bych chápal, kdyby byl jmenován Rytířem jednoty... ale on to řekl tak, že to znělo, jako by...
„...Cos... to...?“
To chraplavé zašeptání nepocházelo ode mě. Přestal jsem se dívat na svého kamaráda a znovu se otočil k rytíři.
Eldrie byl kdovíproč úplně bledý. Lehce fialkové oči měl vytřeštěné, jako by se potýkal s nějakým obřím šokem. Jeho rty, úplně bez krve, se zatřásly a pomaličku pronesly: „Já byl... severním... šampionem...? Eldrie... Woolsburg...?“
Ta podivná reakce Eugea dost překvapila. Rychle se ale vzpamatoval, zavřel ústa a pak přitakal: „P-přesně tak. Minulý měsíc to bylo v novinách. Pohledný muž s fialovými vlasy... který vyhrál každý souboj svým dokonalým úderem své elegantní a ladné školy...“
„Ne... jsem... jsem Rytíř jednoty Eldrie Synthesis Thirty-One! Jméno... jméno Woolsburg jsem nikdy ani neslyšel!“
Vložil jsem se do toho, na chvíli jsme zapomněl, že zrovna bojujeme: „A-ale jako Rytíř jednoty ses nenarodil. Nebylo to prostě jen tvé jméno předtím, než jsi byl jmenován rytířem...?“
„Nevím! Nikdy... nikdy jsem ho neslyšel!!“ zaúpěl. Tvář měl teď bledou jako duch, oči skákaly z jednoho místa na jiné a cukaly sebou. „O... obdržel jsem... povolání pontifika, administrátora... a byl sem snesen z nebes jako Rytíř jed...“
Náhle se zastavil.
A pak se stalo něco, co nás překvapilo ještě víc.
Přímo uprostřed Eldrieho hladkého čela se objevila fialová linka světla.
„Grgh... uchhh...“
Z ruky mu vymizela veškerá síla, ale já byl příliš zaneprázdněn sledováním jeho hlavy, než aby mě napadlo pokusit se sebrat mu bič. Žhnoucí linka vytvořila malý obrácený trojúhelník. Nebyla to jen nějaká magická pečeť. Trojúhelník letěl směrem od jeho čela. Trojúhelníkový pilíř, jako nějaký krystal, trčel asi dva nebo čtyři centimetry před jeho pokožku, zářil a svítil.
Uprostřed hranolu se všemi směry volně pohybovaly drobné pramínky světla. Jakmile se trojúhelník zvětšil na několik centimetrů, vypadly Eldriemu z rukou meč i bič.
Oči měl prázdné. Udělal několik kroků vzad a pak padl na kolena, jako bezvládná loutka. Krystal na jeho čele zasvítil a zapulzoval. Slyšel jsem z něj podivné cinkání.
Jestli chci něco udělat, tak teď, rozhodl jsem se, ale netušil jsem, co bych měl udělat.
Zaútočit by bylo snadné. Prostě bych ze země zvedl jeho meč a zamířil bych na jeho nechráněný krk. Nejen, že bych jej zneschopnil. Zabil bych ho.
Taky bychom mohli běžet jak o život. Pokud by se ale nějak rytíř vrátil ke smyslům, myslím, že by šel po našich slabých místech. Naše úskočné útoky by nefungovaly. Nejspíš bychom to byli my, koho by čekala smrt.
A poslední možnost byla ze všech nejriskantnější. Mohli jsme tu zůstat a sledovat, co se stane.
Ať už jsem se teď díval na cokoli, muselo to mít něco společného s tajemstvím Rytířů jednoty a církve Axiom. Proč ztratila Alice vzpomínky a změnila se v někoho jiného? Proč mluvil Eldrie o povolání? Odpovědi se možná dozvím, když tohle dokoukám až do konce.
A taky, Eugeo by neměl radost, kdybych zaútočil na Eldrieho, když je takhle bezmocný. Ani jsme si nemohli být jistí, že když utečeme, najdeme východ z bludiště růží. Museli jsme se postavit nebezpečí čelem a dál to sledovat.
Popošel jsem k Rytíři jednoty na kolenou, když zrovna trčící trojúhelníkový hranol zablikal a začal se mu vracet do hlavy.
„Ugh...“
Kousl jsem se do rtu. Doufal jsem, že ten hranol úplně vypadne a pak se něco stane.
„Eldrie! Eldrie Woolsburgu!“ zakřičel jsem. Krystal se na okamžik zastavil a pak se znovu začal pohybovat. Jeho staré jméno nestačilo na to, aby dokončilo ten prapodivný proces. Potřeboval jsem nějakou silnější vzpomínku.
Otočil jsem se k Eugeovi, který to celé nevěřícně sledoval, a zasyčel: „Eugeo, víš o Eldriem ještě něco?! Cokoli – musíme stimulovat jeho vzpomínky!“
„Ehm...,“ na okamžik přivřel oči. Pak přikývl. „Eldrie! Jsi synem Eschdora Woolsburga, generála císařských rytířů! Tvoje matka se jmenuje El... Al... ach! Almera!“
„...“
Rytířovi se v prázdné tváři zatřásly rty.
„Al... me... ra...,“ zaskřehotal a pilíř jasně zazářil. Víc mě ale překvapily veliké slzy, které stekly z jeho vykulených očí. Znovu zasípal: „M...mat...ka...“
„To je ono... vzpomeň si! Na všechno!“ přikázal jsem a zase udělal krok vpřed.
Ale blíž už jsem nemohl.
Země se těžce otřásla, vrhl jsem se kupředu. Tu šílenou bolest jsem ani necítil do chvíle, kdy jsem se podíval dolů a uviděl, jak mi z pravé nohy trčí šíp.
„Áááágh!“ vykřikl jsem, nedokázal jsem to potlačit. Chytil jsem rudý šíp a se sténáním ho vytáhl. Bolest se zdvojnásobila, ale nějak se mi povedlo neomdlít.
„.Kirito! J-jsi v pořá...,“ začal Eugeo, ale já chytil konec jeho visícího řetězu a trhl jím dolů.
Hvízd, hvízd! Do země, kde Eugeo ještě před chviličkou byl, se zabodly dva šípy. Odtáhl jsem ho ještě o kousek, stále jsem držel řetěz. Podíval jsem se na oblohu.
Hvězdy už začaly na východě blednout, jak se začínalo rozednívat. Proti těm, které zbyly, jsem ale viděl letícího draka. Pomalu se otáčel. Kdybych přimhouřil oči, rozeznal bych v sedle na jeho zádech postavu. Rozhodně to byl Rytíř jednoty, ale pokud nás dokáže zasáhnout na tuhle dálku šípem, zatímco navíc sedí v sedle, je to sakra dobrý lukostřelec.
Rytíř napnul tětivu svého obřího luku. Odrazil jsem se poraněnou nohou od země tak moc, jak jsem to jen dokázal. Do země se znovu zaryly dva šípy, přímo přede mě.
„Uch, t-tohle je zlý,“ zakoktal jsem. V ruce jsem stále držel Eugeův řetěz. Šíp mě ještě nikdy nezasáhl. I Sortiliena, Mobilní taktik využívající všemožné zbraně, proti mě použila nanejvýš vrhací dýky, a tak jsem předpokládal, že válečníci z Podsvětí zbraně na dálku prostě nemusí. Ale když dojde na Rytíře jednoty, je zřejmě možné všechno.
Musel jsem si v hlavě vybavit prostor kolem nás, protože jsem nemohl spustit oči z draka. Nevzpomínal jsem si ale, že by tu bylo něco, co by nás dokázalo skrýt. Úplně se neschováme ani pod lístky růží rostoucích na plotech. Takže zbývá jen...
„Musíme utíkat! Vyhni se další palbě a pak utíkej!“ zašeptal jsem Eugeovi. Napjatě jsem čekal na další salvu.
Ale tenhle nový rytíř střílet přestal. Jeho drak začal klesal. Za několik chvilek se po mýtince s fontánou rozlehl hlas: „Zločinci, odstupte od rytíře Thirty-One!“
Neodolal jsem podívat se na Eldrieho. I po vší té námaze se pilíř vracel zase do čela.
„Nebude vám odpuštěno, že se snažíte zničit nadějného a vznešeného Rytíře jednoty! Přišpendlím vás k zemi, končetinu po končetině, a sám vás uvrhnu do vašich žalářů!“
A pak našel paprsek slunce z východu draka. Jeho jezdec měl těžkou stříbrnou zbroj, velmi podobnou té Eldrieho, a v levé ruce držel obří červený luk. Nejspíš to byl další Boží nástroj, stejně jako Bič ledových šupin. Nejvíc mě ale zajímala ta hrozivá přesnost. Byl to efekt Dokonalého ovládnutí, anebo skutečnou sílu zbraně teprve poznáme?
Velký rytíř vložil do šarlatového luku čtyři šípy.
„Ech... utíkej!“
Teď už byl příliš blízko na to, abychom se vyhnuli jeho šípům. Rozeběhl jsem se, v ruce jsem stále měl Eugeův řetěz. S každým krokem jsem ucítil bodavou bolest v hrudi a pravé noze, ale nemohl jsem se teď zastavit. Eugeo běžel za mnou, těžce oddechoval.
Zvažoval jsem, že bych se rozeběhl zpět k celám, ale to nás jen ochrání před šípy. Problém to nevyřeší. Běželi jsme k jižní bráně mýtině a plně si uvědomovali, že stačí jediná slepá ulička a je po nás.
Udělali jsme jen pár dalších kroků a já uslyšel, jak za námi ztěžka dopadají šípy.
„Ejááárg!“ zakřičel jsem, něco mezi jekotem a řevem, a rozeběhl se jako vítr. Plot kolem cesty nás někdy kryl, záviselo na úhlu. Když jsme se ale museli ukázat, například na rozcestí, hned se objevila salva šípů.
„Kolik těch šípů má?!“ postěžoval jsem si. Eugeo mi naštěstí hned sdělil odpověď: „S tou salvou teď je to něco přes třicet. Prostě skvělý!“
„Ale no tak, tohle není nějaká odbytá MMO... ech, promiň! Zapomeň, že jsem to řekl!“
Teď už jsem vůbec netušil, kde jsme a kudy míříme. Ale na každém rozcestí jsem kdovíproč ucítil tahání u kořínků vlasů, které mě za běhu navedlo buď vpravo, anebo vlevo. Zatím jsem před drakem zvládal utíkat, ale jakmile se dostaneme do první slepé uličky...
Můj pesimismus mě zřejmě připravil o štěstí. Znovu jsem zabočil na rozcestí a zjistil, že ta záhadná ochrana pominula. Asi deset metrů před námi cesta prostě končila.
Mohl jsem zkusit rozbít plot zbytkem řetězu na ruce, ale podle toho, co jsme předtím viděli, mají tyhle ploty podobnou prioritu jako řetěz. Nemusel by se rozbít na jeden úder.
Ale teď už jsem na výběr neměl. Sesbíral jsem odvahu, ponechal osud v rukách Boha a připravil ruku ke švihnutí.
„Ne, tudyma!“
Hlas přišel odněkud a na chvíli mi úplně zastavil myšlenkové pochody. Tudyma je poněkud starý lidový výraz, ale ten hlas patřil mladé dívce.
Zpomalil jsem a začal se rozhlížet. Přímo před námi vpravo byly malé dveře, kterých jsem si předtím nevšiml. Z nich vykukovala a mávala na nás dívka, které mohlo být tak deset let. Měla černý klobouk.
Kulaté brýle na nose se jí zaleskly a ona zmizela ve dveřích. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to není past. Pak jsem ale ucítil zatahání za vlasy silnější než kdy dřív. Jako by mi říkalo: Co to děláš? Vlez dovnitř!
S Eugeem jsme se rozeběhli k temnotě ve dveřích.


Část třetí

Prostor za dveřmi byl mnohem větší a hlubší, než jsem čekal.
„Áááá!“ vyjekl jsem, když jsem náhle udělal tři salta prázdným vzduchem a přistál na zádech na poměrně tvrdém povrchu. Odrazil jsem se od země a podruhé přistál na zadku.
O chvíli později přistál vedle mě podobným způsobem Eugeo. Oba jsme zavrtěli hlavami, abychom se trochu vzpamatovali. Jakmile se mi přestala točit hlava, rozhlédl jsem se kolem.
„...Co?“ zamumlal Eugeo. Nemohl jsem ho vinit. Zrovna jsme proskočili branou uprostřed růžové zahrady, takže bychom stále měli být v zahradě anebo na její druhé straně.
Ale teď jsme seděli v hale se zdmi, stropem a podlahou ze starého dřeva. Po přistání jsem se odrazil právě díky dřevu. Kdybych přistál na kamenné dláždění zahrady, ztratil bych při nárazu trochu Života.
Chodba pokračovala notný kus cesty dopředu. Na vzdáleném konci se mihotalo hřejivě oranžové světlo. I vzduch už nebyl studený a vlhce noční, ale byl cítit suchou vůní stárnoucího papíru.
Kde to jsme? Přemýšlel jsem. A pak jsem za a vysoko nad sebou uslyšel cinkání zbroje. Otočil jsem se a uviděl přímo za námi velmi příkré schody. Poblíž vrcholku byly malé dveře a ještě menší človíček.
Unaveně jsem se vyškrábal na nohy. Na bodající bolest v hrudi a prostřelené noze jsem na chvilku zapomněl, když jsem opatrně stoupal po dřevěných schodech. Ty dveře byly bronzový plot, když jsme jimi prošli, ale teď byly ze stejného dřeva jako zbytek haly. Až na to, že neměly stejný starožitný styl jako hala, ale dřevo bylo čerstvé a dveře nové.
Jakmile jsem byl tři schody od vrcholku, natáhla dívenka u dveří ruku a zastavila mě. V ruce měla veliký železný svazek klíčů, který zřejmě zrovna vytáhla ze zámku dveří. Ten cinkot kovu tedy musel být od toho, jak dveře zamykala.
„...Promiň...“
Kde jsme? Kdo jsi? Chtěl jsem se zeptat, ale něco jsem uslyšel. Těsně za dveřmi jsem uslyšel něco, co mi připomínalo malého, ale silného tvora. Škrábal a přecházel sem a tam. Ucítil jsem, jak mi na pažích naskákala husí kůže.
„...Byli jsme odhaleni. Toliko k zadnímu vchodu,“ zamumlala záhadná dívka a znovu na mě mávla. Musel jsem otázky odložit a schody sejít. Když jsem se vrátil k Eugeovi, byla dívka jen kousek za mnou.
V hale nebylo osvětlení. Jediné světlo přicházelo z druhého konci haly, takže jsem stěží rozeznal siluetu. Měla velký a rozměrný klobouk a kolem drobného těla hábit jako nějaký kouzelník. V pravé ruce měla klíče a v levé hůl větší než ona sama.
Magická hůl se zhoupla dopředu a pobídla nás kupředu.
„No tak, běžte tam! Musím teď smazat celou tuhle halu.“
Ten hlas nepochybně patřil mladé dívce, ale kdovíproč byl autoritativnější než hlas slečny Azuriky. Aniž jsme se nadáli, bez protestů jsme div neběželi ke světlu. Když jsme dorazili na konec krátké haly, zjistili jsme, že jsme na vskutku podivném místě.
Byla to obrovská místnost ve tvaru krychle, se spoustou nástěnných svícnů, jež místnost osvětlovaly hřejivým světlem. Na druhé straně, naproti nám, byly silné dřevěné dveře, jinak tu nebylo nic.
Zbylé tři zdi pokračovaly do asi deseti, možná více, chodeb. Ty se zdály být k nerozeznání od té, ze které jsme zrovna vyšli. Nahlédl jsem do té hned vedle naší. Uviděl jsem slepý konec, schodiště a malé dveře.
S Eugeem jsme se zvědavě rozhlíželi. Dívka v hávu vyšla z chodby, pak se otočila směrem k ní a zvedla hůl.
„Hoj!“ vykřikla roztomile (ačkoli to znělo jako něco, co by řekl nějaký stařec) a mávla holí. Myslel jsem si, že teď už nás nic nepřekvapí, ale tohle nás úplně ochromilo. Odzadu chodby se volně začala vytrhávat prkna a přestavovala se. Země se přitom otřásala.
Během několika vteřin se tak zakryla celá desetimetrová chodba. Když se přesunula i poslední prkna, zbyla po nich jen hladká zeď. Vůbec nic nenaznačovalo tomu, že tam kdy stála chodba.
Na Posvátná umění to bylo dost složité a pokročilé kouzlo. K manipulaci tak vysokého počtu objektů jste potřebovali opravdu dlouhé zaříkávání a opravdu vysokou Autoritu přístupu k systému. A přesto to tahle podivná dívenka zvládla s obyčejným: „Hoj!“ Ani napřed neřekla, že jde o systémový příkaz. Na Akademii nás učili, že je třeba tím začít úplně každé Posvátné umění.
„Hmf,“ odfrkla si a jakoby mimochodem poklepala koncem hole do země. Pak se konečně otočila k nám.
Pořádně jsem si ji ve světle prohlédl – byla jako panenka. Černý háv zářil jako samet a s velkým kloboukem ze stejné látky vypadala spíš jako postarší učenec než mág, ale její kudrlinky v kaštanové barvě a mléčně bílá pleť, vykukující zpod okraje klobouku, vypadaly mladě.
Nejpozoruhodnější byly její oči. Za kulatými brýlemi, usazenými na nose, a za rámováním dlouhých řas, měla hnědé oči stejné barvy jako vlasy. Byly plné ohromující inteligence a moudrosti. Když jsem se do nich díval, bylo to, jako bych zíral do nezměrné hloubky. Ani náhodou jsem si nedokázal představit, co si vlastně myslí.
Ale ať už byla kdokoli, zachránila nás před útokem Rytíře jednoty, a tak jsem se jí uklonil. „Ehm... děkuju, žes nás zachránila.“
„Ještě nevím, jestli to za ty potíže stálo,“ zamumlala zaneprázdněně. Co jsem si tak během našich cest všiml, Eugeo uměl s cizími lidmi jednat lépe. Šťouchl jsem do něj loktem a naznačil mu, ať se činí.
Poslušně udělal krok vpřed a uklonil se. Z vlasů mu pořád stékala voda. Promluvil: „Ehm... rádi tě poznáváme. Jsem Eugeo a tohle je Kirito. Moc děkujeme, že jsi nás zachránila. Ehm, ty... tady bydlíš?“
Zřejmě byl stejně zmatený jako já. Dívka vypadala otráveně. Posunula si brýle po nose nahoru. „Samozřejmě, že tu nebydlím... Pojďte za mnou.“
Bouchla holí do kamene a rozešla se k velkým dveřím na druhé straně místnosti. Hned jsme se za ní vydali a sledovali, jak mávla holí, a tak na dálku otevřela dveře – a zažili jsme další šok.
Prošli jsme dveřmi za ní a zjistili, že jsme v další záhadné místnosti. Mohli jsme se jen užasle rozhlížet.
Byl to ohromující pohled. Kdybych to měl popsat jediným souslovím, řekl bych, že to byla „gigantická knihovna“.
Svět nekonečných regálů a knih. Celkově byla místnost kruhová, ale stálo v ní mnoho schodišť a proplétaly se jí různé chodbičky kolem zdí. Obojí bylo buď z jedné, či rovnou z obou stran lemováno obřími regály. Místnost byla od podlahy ke stropu tak vysoká, že by se sem vešla desetipatrová budova. Ani jsem si nedokázal představit, kolik knih musí ve všech těch regálech, vystavěných podél schodišť až ke stropu, být.
Struktura dost veliká na to, aby v sobě tuhle knihovnu měla, nemohla být ani náhodou v růžové zahradě. Zíral jsem na potemnělý strop vysoko nade mnou a zeptal se: „To... to jsme uvnitř Centorijské katedrály?“
„Dá se to tak říct. A dá se říct, že ne,“ odpověděl dívka. Přišlo mi, že v jejím hlase rozpoznávám spokojenost. „Původní dveře jsem z velké knihovny odstranila, takže ačkoli existuje v Katedrály, nikdo nemůže vejít – ne bez mého pozvání.“
„Velké... knihovny...?“ zamumlal Eugeo, nevěřícně se rozhlížel kolem.
„Ano. Tato knihovna obsahuje všechny historické záznamy, datující se až do stvoření tohoto světa, formule, jež vládnou všem pracovním funkcím, a systémové příkazy, které by nazýváte Posvátným uměním.“
...Systémové příkazy?!
Když jsem její slova uslyšel, nevěřil jsem vlastním uším. Upřel jsem pohled na dívku a pak už jsem jen slyšel, jak napůl otevřenými rty můj hlas pronáší: „K-kdo... vůbec... jsi?“
Podívala se na mě, zřejmě rozuměla mému šoku, i tomu, proč jej mám. Pak se představila: „Jmenuji se Cardinal. Kdysi jsem byla koordinátorem tohoto světa, nyní jsem ale pouhou knihovnicí tohoto zařízení.“
Cardinal.
Tohle slovo pro mě mělo tři významy.
První byl kardinál, jedna z významných funkcí katolické církve ve skutečném světě.
Pak to bylo jméno ptáka, kardinála červeného, pojmenovaného podle zářivě červeného opeření, které se podobalo róbám kardinálů z katolické církve.
A třetí význam byl „systém Cardinal“, vysoce pokročilý autonomní program, vyvinutý Akihikem Kajabou pro jeho VRMMO hru. Originální verzi používalo SAO. Cardinal tam měl hráče v hrsti a využíval své jemně vyladěné ekonomie, generace předmětů a monster k tomu, aby zachovával rovnováhu.
Poté, co jsme SAO pokořili, usmažil Kajaba svůj mozek tak, že ho naskenoval prototypem STL. Než to ale udělal, vytvořil menší verzi systému Cardinal a zahrnul ji do sady vývojových nástrojů VRMMO, do sady jménem Semínko.
Program simulace myšlenek, který po sobě Kajaba zanechal v kyberprostoru, pomohl rozšířit Semínko po internetu. Teď díky němu existovalo mnoho dalších her, mezi něž patří třeba Gun Gale Online. Podílel jsem se na volné distribuci Semínka a dlouho jsem přemýšlel, co bylo skutečným cílem Kajaby, ale nikdy jsem nevymyslel dostačující odpověď. Jak jsem ho znal, nebylo možné, aby vydal vývojovou sadu zdarma jen proto, aby zprostil svých hříchů za vytvoření SAO incidentu...
Ale tohle všechno stranou. Je tahle dívka personifikací systému Cardinal?
Je samozřejmě možné, že církev Axiom používá pro své představitele stejná pojmenování jako katolická církev. Ale řekla, že kdysi byla „koordinátorem“ tohoto světa. Ne vůdcem, na vládcem. Koordinátor Cardinal.
Ale proč by tu byl systém Cardinal? Je Podsvětí postaveno na Semínku? A pokud ano, proč by měl koordinační systém, „neviditelná Boží ruka“, podobu člověka? To není poradenský program jako Yui, systém Cardinal s hráči nikdy mluvit neměl.
Byl jsem zcela zahlcen otázkami. I Eugeo vypadal poměrně ochromeně. Zamumlal: „Všechnu... historii? To jako celá chronologie od založení čtyř císařství až do teď? Tady...?“
„A nejen to. Je to i záznam o Stvoření, kdy Stacia a Vektor rozdělili svět mezi Lidský svět a Temné teritorium.“
Zhoupl se, vypadal, že každou chvíli omdlí – Eugeo byl blázen do historie. Záhadná dívka jménem Cardinal si zase posunula brýle nahoru a rošťácky se usmála. „Co vy na tohle? Můj příběh bude možná trochu dlouhý, nechcete se napřed najíst a odpočinout si? Jestli chcete číst, jsou vám k dispozici všechny knihy. Kolik jen chcete, jak dlouho jen chcete.“
Znovu mávla holí a zvolala: „Hoj!“ Ze země se vedle ní prostě zvedl malý kulatý stolek. Byl plný jídla – sendvičů, plněných knedlíčků, párků a klobásek, smaženého pečiva.
Jakmile jsem to uviděl, hned se mi stáhl žaludek hladem – ostatně, v noci jsem jen upíjel vody a uždiboval tvrdého chleba. Eugeo ale vypadal provinile, že on by si měl pochutnávat a číst knihy, když je naší misí záchrana Alice. Podíval se na mě s obavami vepsanými ve tváři. Pokrčil jsem rameny a vysvětlil: „S Eldriem jsme měli celkem potíže. Teď určitě nemůžeme pokračovat v boji s tím lukostřelcem na drakovi. Odpočineme si, zotavíme se a vymyslíme nový plán. Tady to vypadá bezpečně. Života jsme už ztratili dost.“
„Přesně tak. Jídlo jsem očarovala, takže když se najíte, vaše poranění se zahojí. Ale napřed natáhněte pravé ruce,“ přikázala dívka. A my ji poslechli. Natáhli jsme ruce, na kterých stále byla pouta. Dvakrát mávla holí a těžké kruhy se rozpoltily a spadly na zem.
Třeli jsme si holá zápěstí, volná poprvé za dva dny. Eugeo stále vypadal nerozhodně, ale nakonec svraštil nos a zívl. Během boje s Eldriem spadl hlavou napřed do fontány a stále byl celý promočený. Pokud se o tohle nepostaráme, dostane negativní statusový efekt „nachlazení“.
„Vypadáš, že by ti před jídlem prospělo zahřát se,“ pronesla dívka. „Na konci tamté chodby najdeš malou koupelnu. Najíst se a číst můžeš pak.“
Nemyslel jsem si, že tu nakonec budeme i spát. Tuhle nabídku ale Eugeo přijal.
„...Děkuji. To udělám, C-Cardinal. A, ehm... kde je prosím ten záznam o stvoření?“
Cardinal zvedla hůl a ukázala k obzvlášť velikému shluku regálů poměrně vysoko v knihovně.
„Od toho schodiště nahoru je historické křídlo.“
„Děkuju! No... tak já tedy jdu.“
Znovu se uklonil, ještě jednou zívl a pak se vydal úzkou cestou mezi regály. Brzo už po něm nebylo ani stopy. Cardinal sledovala, jak odchází, a pak zamumlala: „Škoda jen, že jsou zdejší záznamy o stvoření umělé a sepsány jen tak, jak je pontifex církve Axiom nadiktoval písaři.“
Naklonil jsem se k dívčině klobouku a tiše se jí zeptal: „Takže... jsou bohové tohoto světa fikční? Není žádná Stacie, Solus, Terrarie... a ani Vektor?“
„Ani jeden,“ odpověděla Cardinal. „Náboženské mýty, jimž lidé z Podsvětí věří, jsou jen příběhy, které církev šíří, aby si udržela své místo. Jména bohů jsou zaregistrována jako účty supervizorů pro případy nouze, ale lidé zvnějšku se přes ně ani jednou nepřihlásili.“
No, ta odpověď mi toho dost vyjasnila. Díval jsem se do těch hnědých očí a řekl: „Ty ale nejsi obyvatelka Podsvětí. Jsi spíš jako někdo zvnějšku... jako ti systémoví admini.“
„Přesně tak. A to jsi i ty, neregistrovaný Kirito.“
„...Jo. To jsem.“
Konečně jsem, po dvou letech a dvou měsících, měl neotřesitelnou jistotu, že tohle není nějaká alternativní dimenze, ale virtuální svět vytvořený lidmi v opravdové realitě. Procházel mnou silný pocit, zaskočil mě. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Chtěl jsem se zeptat na tolik věcí, ale netušil jsem, u čeho začít. Jednu věc jsem si ale musel potvrdit.
„Jméno toho, kdo Podsvětí vytvořil, je Rath, R-A-T-H. Správně?“
„Přesně tak.“
„A ty jsi systém Cardinal, autonomní program, který operuje a spravuje virtuální svět.“
Dívka vykulila oči. „Ach, ty o mně víš? Interagoval jsi s mým druhem na druhé straně?“
„...Ech, jasně.“
Ačkoli slovo interakce skutečnost nepokrývala ani z poloviny. Dva roky jsem strávil v Aincradu, bojoval jsem o vlastní život. A svým způsobem byl mým největším nepřítelem systém Aincrad. Ale nemyslel jsem si, že by jí to moc dávalo smysl.
„Ale... pokud vím, systém Cardinal nikdy neměl personifikované rozhraní jako ty. Takže... co to z tebe dělá? Co tu děláš?“
Cardinal se lehce usmála, když jsem vypálil všechny ty otázky. Zastrčila si pramínek kudrnatých vlasů z čela zpět pod klobouk. Tím velmi zvláštním, zároveň mladým i starým hlasem řekla: „To bude... velmi, velmi dlouhý příběh. Proč jsem se izolovala v této knihovně...? A proč jsem čekala, než jsem tě zkontaktovala...? Je to vskutku dlouhý příběh....“
Odmlčela se, vypadala, že se ztratila v myšlenkách. Pak vzhlédla. „Zkusím to shrnout tak rychle, jak to jen půjde. Ale napřed se najez. Tvá zranění tě jistě vyčerpávají.“
Série podivných zážitků zastrčila bolest do kouta mé mysli, ale když na ni teď upozornila, hned jsem ucítil pulzování v hrudi na místě, kde mě Eldrie šlehnul bičem, a v pravé noze, do které mě střelil druhý rytíř.
Podle jejích instrukcí jsem si ze stolu vzal ještě horký plněný knedlíček a pořádně se zakousl. Maso v něm bylo stejně tak skvělé jako v knedlíčcích, které jsem kupoval od Gottora ve městě a kvůli kterým jsem div neutíkal ze školy. Fascinovaně jsem se jimi cpal. Ať už jídlu přiřadila jakýkoli příkaz, s každým kousnutím jsem cítil, jak se bolest utlumuje a rány se začínají zavírat a hojit.
„Jsi jako skutečný admin... dokážeš přizpůsobit nastavení jídla a udělat, co se ti jen zlíbí,“ žasl jsem.
Cardinal si odfrkla: „Dvě chyby. Nejsem administrátor. A mohu manipulovat objekty pouze v této knihovně.“
Otočila se stranou a rozešla se uličkou podél zahnuté zdi. Vzal jsem si do rukou tolik knedlíčků a sendvičů, kolik jsem jen unesl, a rychle se podíval na chodbičku vedoucí ke koupelně. Eugeo bude potřebovat dlouhou koupel, aby se nenachladil, takže se nějakou chvíli ještě neobjeví.
„...Hm? Počkej... jestli můžeš vyléčit zranění jídlem, nemělo by chránit i před nemocemi?“ upozornil jsem. Cardinal se ohlédla a usmála se. Koupel byla zřejmě jen výmluvou pro to, aby se od nás Eugeo vzdálil.
Šel jsem za prohnanou čarodějkou knihovnou. Procházeli jsme jedním rozcestím za druhým, stoupali a klesali, až jsem vůbec netušil, kde v knihovně jsme. Zrovna už jsem dojídal své magické jídlo (jedl jsem za chůze, což je docela závažné porušení etikety), když jsme došli ke kruhovitému prostoru, zcela obklopenému regály. Uprostřed byl stůl a dvě staromódní křesla.
Cardinal ztěžka dosedla do jednoho z nich a holí ukázala na druhé. Poslušně jsem si sedl.
Na stolku se hned objevily dva hrníčky s čajem. Cardinal zvedla svůj, upila a promluvila: „Přemýšlel jsi někdy, proč je v tomto mírumilovném umělém světě feudální systém?“
Chvilku mi trvalo, než se mi to slovo vybavilo. Feudalismus – společenský systém, kdy jsou místní statkáři aristokraté a zcela ovládají své území. Byl to středověký systém, s císaři, králi, barony, vévody a tak dále. Často se tenhle systém objevoval ve fantaskních knihách a hrách. Výjimek bylo jen málo, ale zato stály za povšimnutí.
Podsvětí mělo takový ten středověký evropský nádech, tak mi přišlo úplně přirozené, že má vlastní aristokraty a vládce. Otázka Cardinal mě zaskočila.
„Ech... proč? Není to proto, že to takhle nastavili vývojáři hry?“
„Není,“ odpověděla Cardinal. Její koutky se nadzvedly, jelikož se zřejmě vyplnilo její očekávání, že takto odpovím. „Vnější lidé, kteří tento svět vytvořili, udělali jen jakousi prázdnou schránku. Sociální struktura zda byla zcela vytvořena obyvateli Podsvětí.“
„Aha...“
Dávalo smysl, že jsme Eugea vyčlenili z tohoto rozhovoru. Konečně jsem si vzpomněl na jednu z věcí, o kterých jsem se chtěl ujistit. Dokázala, že zná Rath. Znamenalo to tedy...?
„Po-počkej. Můžeš se spojit se skutečným světem? Jde nějak předat informace?“ zeptal jsem se, plný vzrušení.
Vypadala otráveně. „Hlupáčku. Kdybych mohla, nebyla bych stovky let zamčená na tomhle zaprášeném místě. To může udělat jen... pontifex.“
„Ach... aha...“
Teď jsem byl ještě zvědavější, o koho vlastně jde. Tu otázku jsem ale odložil a dál se držel mého jediného paprsku naděje. „Tak mi určitě můžeš říct, jaký den je ve skutečném světě... nebo kde se nachází mé fyzické tělo nebo...“
„Promiň, ale nemohu se připojit k systémové doméně. Mám jen omezenou schopnost procházet datovým registrem. Na rozdíl od systému Cardinal, který znáš z druhé strany, jsem bezmocným výtvorem,“ odpověděla plaše. Měla zklamaný výraz, který se hodil ke věku, na nějž vypadala. Skoro mi jí začalo být trochu líto.
„Ne,“ pokračoval jsem a zavrtěl jsem hlavou, „moc mi pomáhá i to, že vůbec vím o skutečném světě. Promiň, že jsem tě odvedl od vysvětlování... mluvilas o feudalismu.“ Trochu jsem se nad tématem zamyslel a zkusil jsem hádat: „Má to něco společného... s potřebou jakéhosi jednoho manažera, který udrží bezpečí nebo rozdělí zboží?“
„Ale jak víš, lidé v tomto světě nedokážou porušit zákony. Neubližují ostatním, nekradou, ani si nemonopolizují úrodu. Ale pokud by se jejich píle a čestnost projevovaly přirozeně, očekával bys, že vytvoří efektivnější společnost, třeba komunistickou. Myslíš, že takoví lidé, kterých je na světě stěží sto tisíc, skutečně potřebují čtyři císaře a aristokraty různých tříd, jichž je celkem přes tisíc?“
„Sto tisíc...“
To bylo poprvé, co jsem slyšel celkovou populaci Podsvětí. Cardinal sice řekla stěží, ale i tak mě ten počet ohromil. Tohle nebyl výzkum umělé inteligence, ale plnohodnotná simulace celé civilizace.
Ale jak řekla, to, že každý císař vládl nějakým dvaceti pěti tisícům poddaných, bylo poměrně malé číslo v porovnání s Římskou nebo Franskou říší. Nevypadalo to, že by feudalismus vznikl z potřeby napodobit příklady ze skutečného světa.
Cardinal mi znovu nabídla několik faktů.
„Předtím jsem řekla, že v tomto světě nejsou bohové. Ale v době stvoření – před čtyřmi sty padesáti lety – tu byli tací, kteří je připomínali. Čtyři ‚bohové‘... v době, kdy byla ještě Centorie jen vesničkou.“
„Čtyřmi sty padesáti? Ne třemi sty osmdesáti? Vždyť je rok...,“ začal jsem, ale ona jen pokrčila rameny.
„Co jsem ti říkala? Mýtus o stvoření vymyslela církev. Nynější kalendář se začal odpočítávat až později.“
„Ach... aha. Takže čtyři bohové? To byli lidé... zaměstnanci Rathu, kteří tento svět postavili, že?“
Tentokrát se Cardinal široce usmála, což mi prozradilo, že se nemýlím: „Tohle jsi uhodl, jo?“
„V tomto světě by to byla napřed slepice, pak vejce. Někdo musel vychovat první umělá fluktsvětla od miminek. Jinak by nedávalo smysl, že tu všichni mluví a píší japonsky.“
„Moudré argumenty. Máš pravdu. Na začátku, když jsem byla jen správce bez vnímání, sestoupili na tuto zem čtyři lidé zvnějšku. Rozdělili se na dvě farmy, na každé bylo vychováno osm dětí. Naučili je číst a psát, pěstovat obilí, starat se o dobytek... dokonce je učili o morální argumentaci dobra a zla, což bylo později zakotveno v Seznamu tabu.“
„Takže to vážně byli bohové. To je spousta zodpovědnosti... i jen jediná nepozorná zmínka by mohla hrozivě změnit celou společnost.“
Cardinal s vážným výrazem přikývla. „Přesně tak. Teprve poté, co jsem byla uvězněna v této knihovně, jsem došla k těmto myšlenkám. A také k jedinému závěru – na otázku, proč je v tomto světě tak nepotřebný feudalismus? Proč má tak extrémní právní systém a proč se pro vlastní zisk a potěšení snaží aristokraté plížit mezerami v něm? Odpověď může být jen jediná.“
Posunula si kulaté brýle po nose nahoru a pokračovala: „Vzhledem k tomu, že čtveřice předků uspěla ve svém extrémně náročném úkolu, je jasné, že byli tak inteligentní, jak jen člověk může být. A vzhledem k morálnímu smyslu dobra, který v obyvatelích Podsvětí zakořenili, měli zřejmě i dobrý morální charakter – akorát že to se nevztahovalo na všechny.“
„...Co...?“
„Všichni čtyři byli nadmíru inteligentní, ale neměli všichni dobrá srdce. A ten jeden byl zdrojem znečištění, které nakazilo jedno či dvě z těch prvních dětí. Pochybuji, že to tak bylo zamýšleno... ale povahu nelze skrýt. Ten zdroj představil egoistické touhy, třeba majetnictví a dominanci. A to dítě či děti se stali zakladateli toho, co se vyvinulo v aristokraty, císaře a vysoko postavené kněží církve Axiom, jež nyní ovládá tento svět...“
Neměli... dobré srdce?
Takže zlo, jež přebývalo mezi určitými aristokraty, původně pocházelo od jednoho z klíčových členů Rathu? A to zlo se pak mentálně předávalo po generace dál, až se nakonec projevilo v lidech jako Raios Antinous a Humbert Zizek?
Zamotala se mi hlava. Ve skutečném světě je mé nevědomé tělo připojené k STL v ústředí Rathu, ať už je to kdekoli. Z představy, že je poblíž mě člověk, který je zodpovědný za Raiose, mi přejížděl mráz po zádech.
Byl to někdo, koho jsem znal? Snažil jsem se vybavit si tváře zaměstnanců Rathu, ale vzpomněl jsem si jen na Takeru Higa, hlavního výzkumníka, a záhadného úředníka Seidžira Kikuoku, který mě do kontaktu s Rathem dostal. V kanceláři v Roppongi byli samozřejmě i další zaměstnanci, ale na jejich jména a tváře jsem si vzpomínal jen nejasně. Podle času, jak jsem ho vnímal já, jsem tu brigádku pro Rath dělal před více jak dvěma lety.
Otázkou je, jestli to byl jen člověk, který byl náhodou lakomec a egoista, anebo to byl někdo, kdo Rath infiltroval se zlověstnými plány? Chtěl ukrást tajemství, prodat je... možná zničit?
„Cardinal... znáš jména těch čtyř předků?“ zeptal jsem se. Smutně zavrtěla hlavou.
„K tomu bych potřebovala přístup k celé systémové doméně.“
„Ach... promiň. Nechci tě žádat o stále to samé.“
Znát ta jména by mi teď stejně nepomohlo. Ale přišlo mi nyní ještě důležitější se spojit s druhou stranou. Opřel jsem se o opěrku křesla a upil trochu sladce vonícího čaje. Změnil jsem téma: „Aha... takže malá část obyvatelů Podsvětí má tuhle potřebu dominance. A je přirozené, že by se vyvinuli v privilegovanou třídu. Jako lvi ve stádu gazel.“
„Je to vlastně vir, který nemůžeš smazat. V tomto světě nezdědí děti jen fyzický vzhled, ale i mentalitu. Mezi nižšími aristokraty, kde jsou častější sňatky s obyčejným lidem, je egoismus zřejmě mnohem slabší...“
Její slova mi připomněla Ronye a Tiese, aristokratky šesté třídy, jež měly velmi úctyhodný smysl pro spravedlnost a laskavost.
„Což znamená... že pokud se aristokraté berou mezi sebou, je egoismus zachován?“
„Ano. Čtyři císařské dynastie a vysocí představitelé církve jsou páteří tohoto systému. A na vrcholu všeho stojí nejsvrchovanější vůdce lidského císařství... pontifex církve Axiom a nyní systémový administrátor. Vlastně si za jméno vzala docela povýšený titul: Administrator.“
„Adminis...trator,“ zamumlal jsem, opakoval jsem anglický termín. Vzpomněl jsem si teď na to, že Eldrie to jméno zamumlal, když mu začalo zářit čelo. To by znamenalo, že Rytíři jednoty byli věrní pontifikovi Administratorovi...
A teď jsem si uvědomil další důležitou informaci ve slovech Cardinal. „Počkej... řekla jsi vzala? Tahle... pontifička?“
Co jsem zjistil, že církev Axiom existuje, představoval jsem si, že ji vede nějaký postarší muž. Zřejmě jsem se mýlil.
Cardinal přikývla a zamračila se, jak to ještě neudělala. „Přesně tak. A nejhorší je, že... dalo by se říct, že je to mé dvojče.“
„Co-co tím myslíš?“ zeptal jsem se, nedokázal jsem sledovat logiku jejího prohlášení. Čarodějka v dívčím těle neodpověděla hned. Se zjevným znechucením sledovala svou vlastní bledou a křehkou ruku. Teprve po chvíli promluvila: „Povím ti to popořadě... Před třemi sty a padesáti lety byla založena církev Axiom, aby sloužila jako nadřazená ovládající struktura společnosti. Takže asi sto let poté, co simulace začala. Tehdy se všichni lidé brali kolem dvacet let a v průměru měli pět dětí, takže pátá generace čítala něco přes šest stovek. A pokud započítáš i jejich rodiče a prarodiče, bylo jich skoro tisíc...“
„Po-počkej. Jak v tomhle světě vůbec fungují svatby a rození dětí?“ optal jsem se. Nedokázal jsem potlačit otázky, které jsem měl celé ty dva roky. Hned jsem ale zpanikařil, protože taková otázka se moc nehodila na dívku ve věku asi deseti let – i když je mentálně mnohem starší.
Ale Cardinal ani nehla brvou. Řekla: „Neznám pářicí zvyky skutečných lidí, a tak to nemohu říct přesně, ale věřím, že samotný akt je z velké části podobný tomu reálnému, vzhledem k fundamentální struktuře fluktsvětla. Když jsou muž a žena registrováni systémem jako manželé, provedou onen akt. Mají jistou pravděpodobnost, že žena pak otěhotní. Zkusím to ještě příměji. Prototyp nového fluktsvětla se naloží do prázdné krychle ve Shluku lightcube, syntetizuje se s fyzickými atributy a mentálními a osobnostními schématy rodičů a pak je aktivován jako novorozené miminko.“
„Ach, aha... a co je ta registrace manželství?“
„Jen obyčejný systémový příkaz, má podobu manželského slibu věnovaného Stacii. Dříve jej dělal starší vesnice, ale jakmile se všude začaly objevovat kostely, převzaly to mniši a jeptišky.“
„Ach... jejda, promiň, zase jsem tě přerušil. Pokračuj, prosím,“ pobídl jsem ji. Přikývla a opravdu pokračovala.
„Několik desítek let poté, co se čtveřice předků odhlásila, tu byla tisícovka obyvatel. Tehdy už jim vládlo několik lordů. Těch pár, kteří dostali zbraň egoismu, si co nejrychleji uzurpovali teritorium. Když už se mladí lidé kolem nemohli sami starat o vlastní pole, byli využíváni jako nevolníci. Někteří tomu odolali a odešli ze středu mapy do okrajových oblastí.“
„Dobře, takže to jsou lidé, kteří založili venkovská města jako Zakkarii a Rulid.“
„Je to, jak říkáš. Lordi, již ovládali střed, spolu samozřejmě moc nevycházeli. Nějakou dobu ani nespojovali své rody sňatky. Nakonec se ale dva lordi spikli a jejich potomci se vzali... a měli dítě. Byla rozkošná jako panenka a byla největší egoistkou ze všech fluktsvětel vytvořených v Podsvětí... říkají jí Quinella.“
Cardinal zírala do prázdna. Oči se jí leskly, jako by hleděly do daleké minulosti.
Lampy mezi regály v tomhle malém pokojíku házely na její bílé tváře spletité stíny. V tom tichu byste slyšeli spadnout i špendlík. Když znovu promluvila, měla klidný hlas, ale byl v něm náznak melancholie.
„Tehdy v Centorii, která už z vesnice přerostla v plnohodnotné město, přiděloval jeden z lordů, Quinellin otec, Posvátné úlohy. Když bylo Quinelle deset let, prokázala už veliký talent pro šerm, Posvátná umění, zpěv, tkaní i všechny ostatní činnosti. Všichni tedy předpokládali, že bude výjimečná v jakékoli úloze, kterou dostane. Ale právě kvůli tomu se Quinellin otec rozhodl, že nechce svou milovanou dceru poslat pracovat...“
Do tváře se jí vplížil lítostivý úsměv. „Byl to hloupý vrtoch. Chtěl mít Quinellu blízko sebe, a tak dal své dceři Posvátnou úlohu, která dříve neexistovala – trénink v Posvátných uměních. V zadní místnosti jejich sídla analyzovala Quinella Posvátná umění – což jsou ve skutečnosti systémové příkazy. Dříve znali obyvatelé Podsvětí jen nejzákladnější příkazy. Nikdo se nepokoušel zjišťovat, co samotná slova znamenají. K životu to nepotřebovali.“
Vzpomněl jsem si na Rulid, kde Eugeo i ostatní nanejvýš otevřeli Okno Stacie, aby se podívali na zbývající Život.
„Ale na dítě svého věku měla Quinella ohromnou trpělivost a měla skvělé pozorovací schopnosti. Postupně analyzovala příkazová slova – podivné termíny z cizího světa, z jazyka, kterým nemluvila. Například generate, element object. A nakonec zvládla vytvořit vlastní umění založené na několika jednoduchých příkazech: Thermal Arrow, tepelný šíp. Ze systémových příkazů, které měly být jen nástroji pomáhající životu, vytvořila útočné kouzlo, jež zranilo Život cíle... Kirito.“
Zvuk vlastního jména mě vytrhl z představování si toho, jak se to vše stalo. Podíval jsem se na Cardinal.
„Víš, proč se kdysi tak náhle zvedla tvá úroveň užívání Posvátných umění – tvá Autorita přístupu k systému?“
„Jo. No, aspoň si to myslím. To proto, že jsme porazili ta monstra... tu gobliní smečku v jeskyni.“
„Je to, jak říkáš. Tenhle svět byl původně vystaven tak, aby jeho obyvatelé bojovali proti nepřátelům najíždějícím zvenku a zesílili tak. To bude nutné během ‚fáze testování zátěže‘... Ale hlavní je to, že k zvýšení úrovně autority je třeba porazit útočníka, anebo jednoduše opakovat příkazy. Ve věku pouhých jedenácti let na tohle vše přišla Quinella úplně sama. Vydala se do lesa poblíž svého domova a použila ony tepelné šípy na bezbranné zlaté létavé lišky...“
„To znamená... že cíl, který musíš porazit ke zvýšení autority, nemusí být jen monstra z Temného teritoria...?“
„Ano. Zkušenostní body sbíráš vždy, když zničíš pohyblivou jednotku, včetně lidí. V tomto světě lidé samozřejmě nezabíjejí jiné lidi a téměř nikdo by nezabil bezbranné zvíře – ale ti, co v sobě mají velký podíl aristokratických genů, jsou jiní. Loví pro zábavu a, aniž by si to uvědomovali, zvyšují si svou úroveň autority... a jedenáctiletá Quinella to dělala záměrně.“
Cardinal se odmlčela a v tichosti zvedla hrnek k ústům. Po upití jí ruce s ním klesly. Objala jej prsty obou rukou.
„Když si uvědomila, že může zvyšovat úroveň užívání Posvátných umění zabíjením zvířat, začala chodit každou noc do lesa, aby mohla zabíjet, aniž by to zjistila její rodina či vesničané. Kdybych tehdy já, jakožto proces spravující rovnováhu světa, byla vědomá, Quinelliny činy by mě vyděsily. Bez emocí... nebo možná spíše s jakousi radostí pozabíjela za jedinou noc všechny jednotky zvířat kolem Centorie. A systém byl nastaven tak, že zničené jednotky byly nahrazeny... a tak svůj čin další noc opakovala...“
To mi, jakožto hráči VRMMO, přišlo vcelku normální. Během SAO jsem dělal úplně to samé, celé dny jsem lovil jen proto, abych zlepšil své vlastní staty. Přesně o tom MMO hry jsou.
Ale když jsem teď poslouchal slova Cardinal, stékal mi po zádech studený pot.  Představoval jsem si mladou dívenku v pyžamu, jak se v noci plíží lesem a bez známky emocí upaluje každé zvíře, které najde. Byla to představa jak z hororu.
Ruce Cardinal sevřely hrnek pevněji, jakoby odpovídaly na můj strach.
„Úroveň autority Quinelly rostla závratnou rychlostí. Dál rozklíčovávala příkazy, až mohla použít taková Posvátná umění, která lidé v té době považovali za zázraky, jako třeba obnovu Života a předpověď počasí. Její otec i další obyvatelé Centorie ji nazývali božím dítětem a uctívali ji. Ve věku třinácti let se její krása vskutku stala božskou. Stále se něžně usmívala, ale vycítila, že nadešel čas, ve kterém uspokojí svou bezednou touhu po moci. Nechtěla vlastnit pozemky jako feudální lordové, ani nechtěla sílu válečníků a jejich mečů... chtěla absolutní formu síly... za užití božího jména...“
Na okamžik vzhlédla Cardinal ke kupoli Velké knihovny. Možná i za skutečný svět za ní.
„Bylo velikou chybou těch, kteří tento svět postavili, že záhadné síly systémových příkazů vysvětlili konceptem Boha. Dle mého názoru... je pro lidskou mysl existence Boha neodolatelnou ambrózií. Vyléčí všechny nemoci a zakáže všechny krutosti. Já naštěstí nevládnu emocemi, a tak Jeho hlas neslyším...“
Hnědé oči zalétly dolů k hrnku. Prstem poklepala na keramický okraj. Odspodu se hrnek začal plnit další horkou tekutinou, až se prázdný hrneček zcela naplnil novým čajem.
„Nemusíš být slepý věřící, když se ti přímo před očima dějí zázraky a jsou vysvětlovány jako boží dílo. Muži, poranění na farmě, se uzdravili téměř lusknutím prstů. O bouřkách se vědělo tři dny předtím, než vůbec přišly. O slovu Quinelly už nikdo nepochyboval. Říkala lordům, kteří pracovali pod jejím otcem, že potřebuje místo určené k uctívání, aby se mohly stát ještě větší zázraky. Brzy postavili uprostřed vesnice mramorovou věž. Tehdy byla uzoučká a měla jen tři patra... ale byl to vznik Centorijské katedrály a založení církve Axiom, jež v tomto světě setrvala dalších tři sta padesát let.“
Příběh dávné světice, Quinelly, mi připomněl někoho jiného. Sám jsem ji neznal, jen z příběhů Eugea a Selky – ale dívka, kterou Cardinal popisovala, mi dost připomínala dívku s talentem pro Posvátná umění v mladém věku. Ta dívka se stala učednicí na sestru v církvi. Byla to Alice Zuberg.
Ale Eugeo tvrdil, že když byla v Rulidu, byla milá a hodná na všechny. A taky to byla Selčina sestra. Nedokázal jsem si představit, jak by někdo takový v noci chodil ven zabíjet divoká zvířata.
Tak jak si Alice zvýšila svou Autoritu přístupu k systému? Pomalu jsem se nořil do bažiny té otázky, ale vyrušil mě od ní hlas Cardinal.
„Tehdy všichni lidé věřili, že je Quinella kněžkou požehnanou samotnou Stacií. Každé ráno a každý večer se u té věže modlili a s radostí se pro ni vzdali části své úrody. Ti lordi, kteří s ní nebyli pokrevně spjati, si o ní ze začátku příliš dobrého nemysleli... ale Quinella se jen tak nedala. Ve jméně Bohyně dala všem statkářům aristokratické tituly. Do té doby byli někteří farmáři nešťastní z toho, že část své úrody musí dát feudálním lordům, ale jakmile se to stalo božím právem, museli poslechnout. Feudální lordové se stali skutečnými aristokraty a rozhodli se, že je v jejich nejlepším zájmu Quinellu následovat, ne jí oponovat.“
Položila hrnek na podšálek, trochu to zacinkalo. Pak se mi zadívala přímo do očí. „Bylo to delší, než jsem zamýšlela, ale to je příběh o tom, proč v Podsvětí existuje feudalismus.“
„Aha. Takže to nebyl systém, který vznikl z nutnosti zachovat společnost, ale aby jí vládl... to by asi vysvětlovalo, proč vyšší aristokraté necítí zodpovědnost vůči říši,“ zamumlal jsem.
Cardinal se zašklebila: „Pochybuji, žes to zažil na vlastní kůži, ale činy velkých aristokratů a členů císařských rodin v jejich teritoriích jsou vskutku příšerné. Nedokážu si ani představit, jaké krveprolití by nastalo, kdyby Seznam tabu nezakazoval vraždy a útoky.“
„...A Seznam tabu vytvořila taky Quinella? Znamená to, že má taky nějakou morálku?“
„Ha! To ani náhodou,“ odpověděla Cardinal a roztomile si odfrkla. „Ani po tolika letech přemýšlení stále nevím, proč lidé tohoto světa nemohou porušit pravidla, jež jsou na ně uvalena sociálně nadřazenými lidmi. Ani já nejsem výjimkou. Církev Axiom mi sice nevládne, a tak mě nesvazuje Seznam tabu... ale i tak musím poslouchat spoustu pravidel vytvořených pro program Cardinal. Jsem tady zavřená již celá staletí, protože mě poutá nevyhnutelný osud.“
„Je i Quinella svazována vyššími pravidly?“
„Samozřejmě. Seznam tabu vytvořila ona, a tak na ni ty zákony nemají vliv... ale nemůže porušit pravidla, která jí v dětství nastavili rodiče, a je teď svazována i novými příkazy. Zamysli se – kdyby jí rodiče nenařídili, že nesmí ubližovat lidem, spokojila by se jen se zabíjením zvířat? Samozřejmě že by zabíjela lidi. A získala by ještě vyšší úroveň autority.“
Znovu jsem ucítil, jak mi po zádech přejíždí mráz. Snažil jsem se to ignorovat. „Dobře... takže v tomhle světě patřilo mezi první tabu to, že se nesmí ubližovat lidem. To čtyři předci naučili své děti. A Quinella to sepsala a přidala složitější systém pravidel?“
„Tak nějak. Ale neudělala to proto, aby byl svět mírumilovný. Když bylo Quinelle něco přes dvacet, ještě zkrásněla. Věž byla vyšší a ona měla spoustu učedníků. Bílé věže podobné této se objevily i v dalších vesnicích. Quinellina vláda se pod oficiálním jménem církve Axiom stala neprůstřelnou. Jak přibývalo obyvatel a lidé se přesidlovali stále dál, začala se Quinella bát o místa, nad kterými neměla přímý dohled. Bála se, že by ostatní ve vzdálenějších koutech země mohli zjistit tajemství toho, jak změnit úroveň Posvátných umění stejně jako ona. A tak se rozhodla vydat zákony, jež by zajistily, že bude ovládat všechny lidské bytosti. Prvním zákonem byla absolutní poslušnost církvi Axiom, druhý zákon zakazoval vraždu. Proč myslíš, že to udělala?“
Odmlčela se a zadívala se na mě. Počkal jsem si na odpověď.
„Protože zabitím člověka si zvýšíš úroveň autority. Jen proto zakázala církev vraždu. Není v tom žádná ctnost, morálka nebo smysl pro dobro či spravedlnost.“
Byl jsem ochromen, ale i tak jsem namítal: „A-ale... copak čtveřice předků už na začátku nezakázala vraždit či ubližovat? Copak lidé už tyhle hodnoty neměli, ještě předtím, než je jimi církev zavázala?“
„A co když ta lekce musí přijít od rodiče? Co kdyby se stalo, že by bylo dítě po narození oddělené od svých rodičů, první vyšší struktury, a vyrostlo bez tohoto morálního vzdělání? Pokud by mělo takové dítě aristokratické geny, mohlo by kvůli své lakotě někoho zabít a časem získat vyšší úroveň autority, než jakou má Quinella. Chtěla tu možnost minimalizovat. Proto sepsala knihu nazvanou Seznam tabu a nechala ji dát do každého města a vesnice. Rodiče mají za povinnost naučit celý Seznam tabu své děti, od začátku do konce, jakmile jsou jejich potomci ve věku, kdy rozumí jazyku. Už to chápeš? Jestli lidé v tomto světě vypadají, že jsou až příliš dobří, pilní a laskaví, je to proto, že se to tak hodí struktuře, která je ovládá.“
„A-ale...“
Dál jsem vrtěl hlavou, nechtěl jsem jen tak přijmout vysvětlení Cardinal. Všichni ti lidé, které jsem potkal v Rulidu, po cestě, na Akademii umění meče – Selka, Ronye, Tiese, Sortiliena a především Eugeo – nemohli být přece tak vřelí a lidští jen proto, že je k tomu donutil program.
„Ale... to přece není všechno, že? Není něco... něco i v archetypu fluktsvětla? Něco, co je do naší lidské duše dáno už úplně na začátku...“
„Sám jsi už viděl důkazy proti tomuto argumentu,“ odpověděla prostě. Zarazil jsem se.
„...Co?“
„Vzpomeň si na ty gobliny, kteří se pokusili zabít tebe a Eugea pro zábavu. Nemyslel sis, že jsou naprogramovaní, že? Oni jsou to, co se stane archetypu fluktsvětla, když dostane příkazy, které jsou opakem toho, co je v Seznamu tabu – zabíjej, kraď, žij, jak jen toužíš. Víš, oni jsou ‚lidé‘ stejně tolik jako ty.“
„Ach...“
Neměl jsem na to co odpovědět.
Myslel jsem, že by to tak mohlo být. Když jsem před dvěma roky viděl a slyšel ty gobliny, se kterými jsem bojoval pod Pohořím na Kraji, měl jsem pocit, že jsou příliš přirození na to, aby to byla naprogramovaná NPC nebo monstra jako v obvyklé VRMMO. Lačný pohled v těch žlutých očích byl příliš subtilní na to, aby to obyčejné mapování struktury dokázalo přetvořit.
Ale proto bylo těžší ignorovat to, že jsou to lidské bytosti s řádnými fluktsvětly. Dva gobliny jsem zabil, abych zachránil Eugea se Selkou, ale oni se jen řídili chamtivostí, jež jim byla vetkána do duší. Eugeo překročil omezení Seznamu tabu, takže goblini by se také případně mohli odvrátit od příkazů zabíjet a krást. Ale předpokládal jsem, že jelikož to byli goblini a vypadali děsivě, že musí být zlí. A tak jsem proti nim bez přemýšlení tasil meč...
„Moc nad tím nepřemýšlej, hlupáčku,“ vynadala mi Cardinal. „Představuješ si teď, jaké je to být bohem? Můžeš nad tím přemítat století nebo dvě, ale odpovědi stejně nenalezneš. Sice jsem konečně našla někoho jako jsi ty, ale stále jsem rozporuplná...“
Vzhlédla, obočí měla stažené. Pak se podívala do svého hrnečku. Když znovu promluvila, měla v hlase poetický tón.
„Kdysi jsem byla manažer. Neváhala jsem, nepochybovala jsem. Světem jsem hýbala dle neotřesitelných principů a vůbec jsem si nevšímala drobností v dlani ruky. Ale teď, když mám lidskou podobu... konečně vím, jaké je to být fixován na život... pochybuji, že ti, co tento svět vytvořili, skutečně rozumí tomu, co udělali. Oni jsou také bohové... pokud se dozví o Quinelliných zvěrstvech, možná je to zaujme, ale nezarmoutí. Až tento svět vstoupí do fáze testování zátěže, je nevyhnutelné, aby tohle všechno sestoupilo do pekla, jež ani nejde slovy popsat...“
„Jo... to! Co je to testování zátěže, o kterém pořád mluvíš...?“ přerušil jsem ji.
Cardinal se znovu podívala nahoru a zhoupla hlavou. „Ano, měla bych se vrátit k tématu. Vezmeme to popořadě – vysvětlovala jsem, jak Quinella rozšířila světem Seznam tabu. Ten text zesílil kontrolu církve Axiom. Quinella přidávala k seznamu další zákony. Tím přizpůsobovala morální cítění populace tak, jak to vyhovovalo potřebám církve. Také tím odstranila různé potíže, které ohrožovaly životy lidí. Seznam zakazuje vstup do bažin, kde se rodí nakažlivé nemoci, rozeznává traviny, které u koz zastavují produkci mléka a tak dále... Dokud lidé bez přemýšlení následují text, nenastanou problémy. V průběhu let začali lidé církvi slepě důvěřovat, až nikdo nepochyboval o prvním pravidle: musíš poslouchat církev Axiom.“
Bylo to naprosté ovládnutí. Ideální společnost bez hladovění, rebelií, revolucí.
„Populace Centorie se rozrostla a nové a pokročilé konstrukční techniky využívající příkazy velkého rozsahu umožnily, aby se vesnice změnila v nádherné město. Majetek církve Axiom se zvětšil na velikost, jakou vidíš, věž vyrostla ještě výše... Je to právě tato věž, co symbolizuje nekonečnou touhu Quinelly. Nevěděla, jaký je to pocit, být nasycen. A jak zestárla a bylo jít třicet, pak čtyřicet a její krása vybledla, jen se to zhoršilo. Její lakota nebyla stejně přízemní jako lakota aristokratů a jejich hedonistických potěšení. Quinella tehdy už nechodila světem, ale zůstávala zamčená na vrchním podlaží stále rostoucí věže. Rozklíčovávala stále více Posvátných umění světa. Chtěla získat větší autoritu, zjistit větší tajemství... a nakonec překročila finální, definitivní bariéru – svůj Život.“
Stat zvaný „Život“ byl reprezentován opravdu přímočaře. Rostl s délkou života uživatele, kolem dvaceti nebo třiceti dosahoval nejvyšších hodnot. Pak pomalu klesal, až ve věku mezi šedesáti až osmdesáti let dosáhl nuly. Za poslední dva roky se můj Život celkem zvýšil. Vidět každý den, jak klesá, muselo být děsivé – zvlášť pro dobyvatelku, která držela ve dlani celý svět.
„Ale... nezáleželo na tom, kolik příkazů dešifrovala a kolik dovedností ovládla, dokonce ovládala i počasí. To, že je její Život omezený, že má přirozenou délku života, to byl nevyvratitelný fakt. To dokázali pozměnit jen ti se statusem administrátora – třeba vnější admini nebo autonomní ovládací program, Cardinal. Quinellin Život se každým dnem snižoval. Bylo jí padesát, pak šedesát... po kráse, která uchvátila tolik lidí, už nebylo ani stopy. Nedokázala už ani chodit. Byla uvězněná ve své luxusní posteli v místnosti, která dohlížela na zbytek světa. Každou hodinu se podívala na své Okno Stacie a sledovala, jak se číslo zmenšuje...“
Cardinal se odmlčela. Objala své drobné tělo rukama, jako by chtěla odehnat zimu.
„Ale ani tehdy se nevzdávala. Měla ohromnou houževnatost... nakřáplým a slabým hlasem dál zkoušela kombinace zvuků, snažila se přivolat ten zakázaný příkaz. To marné úsilí nemělo nést plody. Šance byla stejná, jako když tisíckrát hodíš mincí a pokaždé ti padne hlava... a nejspíš ještě menší. Ale... nicméně...“
Náhle mě zamrazilo. Cardinal, tahle zvláštní dívka, která trvala na tom, že je jen systémem bez emocí, vyjadřovala strach. A to ne nějak neurčitě.
„Byla už na pokraji smrti... jedno škrábnutí, dotek nemoci a vše by to skončilo... a přesně tu noc otevřela konečně Quinella zakázané dveře. Byla to nemožná náhoda – vlastně mám i podezření, že jí mohl pomoci někdo z vnějšího světa. Mohu ti to ukázat, stejně to nemůžeš použít.“
Vzala do levé ruky hůl a zašeptala: „System Call! Inspect Entire Command List!“ [Systémový příkaz! Prohledat celý seznam příkazů!]
S nesmírně hlubokým a krásným tónem, jaký jsem nikdy dřív neslyšel, se před ní objevilo fialové okno větší než obvykle.
To bylo všechno. Žádné posvátné světlo seshora, žádný chór andělů s trubkami vyhrávajícími fanfáru. Ale pochopil jsem nesmírný efekt toho příkazu.
Bylo to nejsilnější Posvátné umění. Věc, jež by ani neměla existovat.
„Asi jsi na to přišel. Ano, v tomhle okně je seznam všech systémových příkazů, které existují. To je další kolosální chyba zakladatelů tohoto světa. Měli tento příkaz odstranit hned, když tuto říši opustila čtveřice předků, která jej potřebovala.“
Znovu mávla svou holí a zakázaný seznam zmizel.
„Dohasínajícíma očima se Quinella pročítala seznamem. Pak vše pochopila a zaradovala se. Doslova vstala a roztančila se. Příkaz, po kterém prahla, byl na konci seznamu – příkaz, který převezme privilegia systému Cardinal v případě nouze ohrožující rovnováhu světa, kdy je nutné manuální ovládání. Příkaz, se kterým je možné se stát skutečným bohem...“
A náhle mi do mysli vplul jasný obraz.
Vrcholek věže, který dosahoval až nebe. Za okny je bezhvězdná noc, tlumená putujícími mraky a osvětlovaná jasnými záblesky.
Uprostřed veliké prázdné místnosti je postel s baldachýnem. Ale její majitelka v ní neleží. Stojí na měkké matraci, bezbarvé vlasy lítají sem a tam, ochablé tělo se svíjí v bizarním tanci. Její paže trčí z bílého hedvábného pyžama jako uschlé větve, její krk je zakloněn, aby se z hrdla mohl vyřinout řev plný radosti. Zaskřehotala, jako nějaký monstrózní pták, společně s hrozivým zahřměním. Vykřikla zakázaný příkaz a přivlastnila si trůn Boha...
Podsvětí už nebyl test umělé inteligence, ani to nebyl simulátor virtuální civilizace.
Zaměstnanci Rathu, kteří tento svět vytvořili, například Seidžiró Kikuoka a Takeru Higa, byli zhruba třicátníci. Ale v době, kdy Quinella, ztělesnění čiré dominance, konečně získala status administrátora, jí bylo osmdesát let. Pokud byl příběh Cardinal přesný, žila pak zhruba dalších tři sta let. Kdo mohl odhadnout, jaký intelekt teď taková bytost má?
Vážně měl Rath všechno pod kontrolou? Jak moc rozuměli tomu, co se tu děje...?
Čarodějka v černém plášti a já jsme se dívali jeden druhému do očí, každý jsme se potýkali s vlastním strachem.
Ve Velké knihovně nebyly žádné dveře. Byli jsme zcela odříznuti od zbytku světa. A přesto jsem měl pocit, že jsem v dálce zaslechl tiché zahřmění.
Ten zlověstný zvuk předcházel nové bouři na cestě, která se už měla blížit ke konci. Bouři, která bude silnější, než všechny předešlé.

(Pokračování příště)

8 komentářů:

  1. Děkuji za vinikajici preklad, cteni SAO je dobra aktivita ve skole v neodbornych predmetech ve kterych stejne mimo cteni SAO nic nedelam, ale nejlip se mi cte doma a kdyz si k tomu pustim tuto klidnou hudbu: https://www.youtube.com/watch?v=z5jf1jornm8&t ze SAO a tak se mi cte SAO nejlip. Jeste jednou dekuji za vynikajici preklad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ehm, nedá mi to... *vynikající :D
      Já bych tedy doporučila čtení mimo hodiny ve škole, ale na druhou stranu občas také dělám jiné věci namísto toho, abych dávala pozor, tak asi nemám moc co říkat :D
      A hezké, ale při překladu potřebuju něco akčnějšího :D

      Vymazat
  2. Ahoj Cindý. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, tebe jsem dlouho neviděla! Vítej zpět!
      Rádo se stalo :)

      Vymazat