sobota 9. září 2017

Mezihra III

Uprostřed obřího mořského výzkumného zařízení Oceánská želva byla svislá šachta, asi dvacet metrů široká a skoro sto metrů hluboká.
Tato hlavní šachta, zesílená titanovou slitinou, podpírala jednotlivá patra lodě a chránila jejich hlavní funkce. Uvnitř byly navíc řídící a pohonné systémy, stejně jako mnoho moderních přístrojů záhadného Rathu.
Těmi byly čtyři Soul Translatory (STL), neuvěřitelné přístroje k plnému ponoření, jež umožňovaly čtení lidské duše i zápis do ní. K nim byl připojen jeden Shluk lighcube, který fungoval jako jejich procesor.
Shluk byl nainstalovaný přímo uprostřed šachty. STL jednotky 2 a 3 se nacházely v nižší šachtě, jednotky 4 a 5 ve vyšší šachtě. STL prototyp, jednotka 1, nebyl na lodi, ale v daleké kanceláři Rathu v Roppongi.
Kirito, Kazuto Kirigaja, byl nyní v jednotce 4. Byl připojený k systému, který mu měl pomoci vyléčit jeho nervovou síť. Stále byl v kómatu. Takže aby se k němu dostali, museli dole vejít do šachty a jet výtahem do horní části.
Bylo pondělí 6. července 2026, 7:30.
Asuna Júki si urovnala límec volného letního svetru, který měla přes tričko. Stoupala po mdle osvětleném točitém schodišti.
Na pozinkovaných kovových schodech, osvětlených oranžovými nouzovými LED světly, byly její kroky hlasité. Celé jí to připomínalo místo daleko odsud, kovový zámek vznášející se v nekonečném nebi, kde vystoupala po nespočtu schodišť podobném tomuto. Tam točitá schodiště spojovala místnost bosse na každém podlaží Aincradu s podlažím nad ním...
Většinou před ní šel Heathcliff, vůdce Rytířů krve. Ostatní členové gildy za nimi oslavovali jejich triumf. Mělo to ale pár výjimek. Ještě na úplném začátku smrtící hry, než se přidala k RK, stoupala po schodištích se sólo hráčem oblečeném jen v černém.
Choval se odměřeně a klidně, vyčerpání z boje na sobě nedával znát. Říkal špatné vtipy, aby ji otrávil, nebo mluvil o tom, co je čeká na dalším podlaží. Tehdy byl jejím jediným průvodcem ve chvíli, kdy ji zcela zmáhala představa jejich nekonečného úkolu.
„...Kirito...,“ zamumlala jméno svého přítele mezi rachotem vlastních kroků.
Odpovědi se jí samozřejmě nedostalo.
Potlačila tryskající pocit samoty, který neměl daleko k tomu, aby ji zdolal. Ještě před dvěma dny ani nevěděla, co s Kiritem je. Teď už ano. Čekal na ni v té malé místnosti na vrcholku schodů. Ještě si s ním nemohla promluvit. Nemohla ho ani chytnout za ruku, ale věděla, že se každou minutou blíží chvíle jeho probuzení. Nacuki Aki, jeho zdravotní sestra, řekla, že pokud bude jeho léčba za pomoci STL dobře pokračovat, mohla by se jeho nervová síť vyléčit během dne či dvou. Pak by měl znovu nabýt vědomí.
Asuna svým rodičům o cestě na Oceánskou želvu, plující u souostroví Izu, mnoho neřekla. Požádala o pomoc doktorku Rinko Kódžiro, která jim vysvětlila, že jí Asuna bude několik dní pomáhat při návštěvě vysoce pokrokového výzkumného zařízení. Nebylo to zcela nepravdivé.
Tohle byla samozřejmě slabá výmluva. Její matka, Kjóko Júki, se tehdy na Asunu zkoumavě podívala a řekla: „Dávej na sebe pozor.“ Možná instinktivně pochopila, co že se to vlastně děje.
Tak či tak, měla Asuna jen tři dny času, od 5. do 7. července. Zítra večer bude tedy muset nastoupit do pravidelně odlétajícího vrtulníku, který ji z Oceánské želvy vezme na heliport v Šinkibě. Ještě nevěděla, jestli se s ní do Tokia vrátí Kazuto. Pokud se ale sestřička Aki nemýlila, měla by si s ním před návratem alespoň promluvit.
Až tu příležitost dostane, bude se na něj moci naštvat, plakat, smát se.
Zastavila se uprostřed schodiště a zhluboka se nadechla. Pak pokračovala ve stoupání.
Vyšla ještě po dvaceti schodech. Pak schodiště náhle skončilo. Nebyl to slepý konec. Na stropě byla těžká kulatá dvířka. Těmi vyleze za pomoci vysouvacího žebříku.
Ta vrstva kovu, silná dvacet centimetrů, byla složenina titánu, která hlavní šachtu rozdělovala na nižší a vyšší polovinu. Poručík Nakaniši se vytahoval, že je ta vrstva dost silná na to, aby přestála střelbu z pušky na krátkou vzdálenost. Těžko říct, proč by se něco takového stalo v nevojenském obřím plováku.
On i Kikuoka rozhodně mají rádi grandiózní prohlášení, pomyslela si Asuna, zatímco stoupala po slitinovém žebříku vedoucím skrz poklop. Pak znovu pokračovalo tmavé točité schodiště. Nahoře ale byla zelená světla. Jako by vážně vystoupala na nové podlaží ve hře.
Teď byla v horní šachtě, kde se nacházel Shluk lightcube, fyzický střed celého Projektu Alicization. Shluk byl vlastně nejspíš na druhé straně zdi schodiště.
Shluk lightcube byl přísně tajný, takže moc nevěděla, jak funguje. Jen, že je to doslova shluk neskutečně vysokého počtu lightcube, přesně jak jméno napovídalo. Lightcube jsou fyzická média, která v sobě ukládají umělá fluktsvětla – duše lidí z Podsvětí, kteří jsou v podstatě AI zdola nahoru. Mělo by jich být stovky tisíc v jedné obří krychli. V té krychli se nacházelo obří množství mnemonických vizuálních dat všech obyvatelů Podsvětí. To je jádro STL, Hlavní vizualizér...
Takeru Higa, hlavní výzkumník Rathu, Asuně zhruba vysvětlit, jak Podsvětí funguje. Přeskočil nějaká tajemství společnosti, ale upřímně, i tak jí po celou dobu přišlo, že na ni mluví cizím jazykem.
Navrhla, aby ji nechali podívat se na Shluk lightcube. Vzhledem k tomu, co všechno jí řekli, byl Higa trochu nervózní. Opáčil, že je Shluk je jen kovový obal, který vypadá jako veliká krabice. A nikdo tu krabici teď nemohl otevřít. Higa, ani další zaměstnanci, dokonce ani dozorce projektu a podplukovník japonských ozbrojených sil, Seidžiró Kikuoka.
Asuna si mohla jen představovat, jak Shluk vypadá. Nekonečné řady drobných krystalků, seřazené vedle sebe v temnotě. Uprostřed dokonalého čtverce toho seskupení si představovala větší krystal. Drobounké pramínky světla plynuly ke krystalu a zase z něj vycházely. Celé se to podobalo shlukům hvězd uprostřed galaxie...
Asuna se natolik ztratila v představách, až si skoro nevšimla, že někdo schází po schodech dolů.
„Ach, pardon,“ řekla automaticky a uhnula vlevo. Člověk naproti pokračoval beze slova. Každý jeho krok udělal *zšunk, vwím* zvuk.
„Hmm...?“
Část jejího mozku ten zvláštní zvuk zachytila. Silueta zrovna procházela kolem ní. Vzhlédla a podívala se přímo doprava.
„Ach...?!“
Hned couvla a přitiskla se ke zdi.
Ne kdo po schodech scházel, ale co scházelo. Protože ať už to bylo cokoli, člověk to nebyl.
Silueta humanoidní byla, ale místo normálního těla to mělo kovovou podobu s cylindry připevněnými ke končetinám a pasu, pokrytými pryží. Klouby byly z odhalených ozubených koleček a celým tělem procházely barevné kabely, skoro jako tepny a žíly.
Na zádech to mělo velikou krabici. „Tvář“ té věci měla tři čočky – velkou, střední a malou. Asuna si bezděky pomyslela, proč tomu prostě nedali místo očí dvě stejné čočky, ale pak jí došlo, co to celé je.
Vydechla zadržený dech a zašeptala: „Robot...?“
Záhadný dvounohý přístroj se v tu chvíli přestal pohybovat. Kolečka v jeho nohách hrčela, nohu to položilo o schod výše. Zastavilo se to na stejném schodu jako Asuna. Tělo se stočilo doleva, teď k ní stálo čelem. Dvě větší čočky byly tmavé, ale v té malé bylo uprostřed červené světlo. Nepravidelně blikalo, jako by ji sledovalo.
„Mm...!“ uniklo jí přidušeně z hrdla. Pokusila se couvnout, ale už teď se tiskla ke zdi schodiště. Asuna se naklonila vpravo a pak vlevo. Červené světlo stále sledovalo její tvář.
Na schodištích mezi podlažími nemají být monstra – a hlavně ani nejsou žádná robotí monstra. A vůbec, jsem ve skutečném světě, ne ve hře! Hlavou jí myšlenky pobíhaly jedna přes druhou. Užuž se chtěla otočit a běžet dolů směrem, kudy přišla, když se nad ní ozval hlas.
„Hej! Dej si pohov, Ičiemone!“
Po schodech scházel muž, ve tváři měl znepokojený výraz. Na sobě měl triko s potiskem, kraťasy a brýle se silnými kovovými obroučky. Krátké vlasy podobné bodlinkám měl sčesané dozadu. Byl to hlavní výzkumník Projektu Alicization, sám Takeru Higa. V ruce měl notně používaný notebook.
Robot přestal čočkami sledovat Asunu. Otočil se o devadesát stupňů, směrem k Higovi, jako by reagoval na vyřčený příkaz.
Asuna si konečně oddechla. Podívala se na výzkumníka o schod výše. Zeptala se: „Pane Higo... co to je?“
„Ehm, no... to je Ičiemon. Oficiálně se jmenuje ‚elektroaktivní svalnatý operativní přístroj‘, podle anglického názvu je zkratka EMOM. Tohle je první svého typu, takže 1EMON, proto mu přezdíváme Ičiemon [V japonštině se číslo 1 vyslovuje jako iči],“ odpověděl Higa. Jeho výrazy naznačovaly, že se nemůže rozhodnout, jestli se stydět, nebo být pyšný.
Přimhouřila oči: „A... co tady Ičiemon dělá?“
Na tu otázku neodpověděl Higa.
„Higa mi jen pomáhal doladit program. Nevím proč – vždyť už společně neděláme na univerzitním výzkumu.“
Ta odpověď přišla od ženy, která scházela schody jako další. Přes riflovou košili a džíny měla bílý laboratorní plášť. Vlasy jí dělila pěšinka uprostřed. Celý její vzhled úplně křičel ‚intelektuálka‘. Byla to doktorka Rinko Kódžiro, žena, která Asuně pomohla infiltrovat se na Oceánskou želvu.
„Dobré ráno, Asuno.“
„Dobré ráno,“ odpověděla dívka. Znovu si zkoumavě prohlédla Ičiemona od hlavy až k patě. Vědců se pak zeptala: „Tohle... není součástí Projektu Alicization, nebo ano?“
Ičiemon celé procesí vedl zpět po točitém schodišti nahoru. Dorazili k druhé řídící místnosti. Asuna své otázky nechala prozatím stranou, protože odtud pokračovali chodbou do místnosti s STL.
Do dveří na konci úzkého tunelu jí nebylo dovoleno jít, ale zeď nalevo od ní byla z průhledného zesíleného skla. Přitiskla obě ruce i čelo k oknu a podívala se do stěží osvětleného skladu.
Uvnitř byly dva veliké obdélníkové objekty. Soul Translator jednotky 4 a 5. Jednotka 5 byla vypnutá, ale na čtvrté svítilo několik kontrolek, pár jich i blikalo. Když přimhouřila oči, viděla na gelové posteli připojené k hlavnímu přístroji drobnou siluetu.
To byl Kirito. Kazuto Kirigaja. Asunin partner v tolika různých směrech.
Před týdnem zaútočil na Kazuta podezřelý z incidentu Death Guna, na ulici v Setagaje. Útočník do něj vpíchl injekci se smrtícím succinylcholinem, který dočasně paralyzoval Kazutovo srdce.
Brzká lékařská pomoc úspěšně zabránila Kazutově smrti, ale zástava krevního toku poškodila jeho mozek. Doktor říkal, že Kazuto možná upadne do permanentního vegetativního stavu. Nakonec to byl podplukovník Seidžiró Kikuoka, velitel Projektu Alicization, kdo nechal Kazuta převézt sem, na Oceánskou želvu. Tvrdil, že to bylo složité rozhodnutí, které udělal s vírou v to, že STL pomůže Kazutovi se uzdravit.
Kazutova mysl byla podle všeho ve VR prostředí pro léčbu. To prostředí se jmenuje Podsvětí. Doufali, že aktivací jeho podvědomí – jeho fluktsvětla – obnoví nervovou síť. Bylo těžké porozumět všemu, co jí řekli, ale pochopila přinejmenším to, že Kazuto teď nebyl v obyčejném kómatu.
Dívala se jen na jeho tělo. Jeho mysl se nacházela ve vzdáleném virtuálním světě. Tak se Kazuto nejspíš cítil, když ji Nobujuki Sugó držel jako zajatce ve vílím světě Álfheimu.
Kdybych tak jen mohla udělat to, co tehdy on, ponořit se do Podsvětí a zachránit ho...
Pomyslela si Asuna. Pozorovala ho už něco přes minutu. Odtáhla se od skla. Beze slov mu slíbila, že se kolem poledne ještě vrátí. Pak šla zpět do druhé řídící místnosti.
Ta byla oproti hlavní řídící místnosti v nižší šachtě poměrně malá. I řídící konzole byla zjednodušená. Stoly i židle tady byly zřejmě levné.
Higa a Rinko neseděli na židlích, ale stáli u stolu. Na tom byl položený notebook. Děsivý Ičiemon stál vedle.
Asuna se k dvojici dospělých přiblížila až ve chvíli, kdy si byla jistá, že je robot v pohotovostním režimu a nebude dělat nějaké náhlé pohyby. Na vysoké patřili do stejného laboratorního týmu, ještě i s Akihikem Kajabou a Nobujukim Sugóem. A i teď si ti dva rychle vyměňovali nápady neformálním tónem starých přátel.
„Myslím, že problém je ve zpracovávání balancéru. Nemáte rozpočet na rychlejší čipy?“
„Vzhledem k chlazení a využití baterie jsme na maximální kapacitě. Můžeme to vyrovnat možná tak doladěním EAP ovladačů...“
„Ale ty polymerové svaly jsou tak zastaralé. Použij CNT a hned se to zlepší.“
„N-no, tak to je fajn způsob, jak přetáhnout rozpočet... ale na jednu jednotku by to možná vyšlo...“
„Pořád bys ještě rád šetřil na materiálech, jo?“ řekla Rinko a zavrtěla hlavou. Všimla si Asuny stojící kousek od nich a provinile škubla hlavou. „Ach, moc se omlouvám, Asuno. Nechtěla jsem být tak hlučná.“
„Vlastně bych řekla, že Kirito má rád, když je kolem plno života,“ odpověděla s úsměvem. Pak se podívala na robota. Z jejich rozhovoru vyrozuměla, že ovladače pohybující tělem jsou umělé svaly z organických materiálů. Byla to jistě nejnovější technologie, ale přišlo jí, že se to moc neváže k hlavní práci Rathu, tedy vyvíjení AI.
Higa jako by vycítil její skepticismus. Opřel se zády o stůl: „Ten chlap chce, abychom udělali i tohle.“
„Ehm... Kikuoka? Ale proč...?“
„No, nevím jistě, jak moc důležité to podle něj je.“ Rinko si povzdechla. „Ale pokud máme přenést fluktsvětla z Podsvětí sem, bude potřeba těl, ve kterých by se mohla pohybovat, ne?“
„Takže... takže tenhle robot má být tělem pro AI?“
„Tak je to zřejmě zamýšleno.“
„Jo, přesně tak.“
Rinko a Higa to odsouhlasili současně. Asuna si znovu zkoumavě prohlédla Ičiemona. Celkově to vypadalo jako člověk, ano, ale to tělo bylo příliš hranaté, klouby trčely ven a žádné množství silikonové pryže to nedokázalo skrýt tak, aby ten robot vypadal jako člověk.
„...Nemyslím to nijak zle, ale... nebudou ta AI v šoku z toho, že mají žít v takovém těle...?“
Minimálně „dcera“ Asuny a Kazuta, AI shora dolů, Yui, by rozhodně odmítla v takové věci přebývat.
Higa několikrát rychle zamával rukou. „Ach, ne, ne, nedali bychom je do tohoto. Ičiemon je jen prototyp pro sběr dat. Jeho procesor používá zastaralou strukturu, proto je tak robustní. Máme druhou jednotku pro testování přímo s AI, ta je o dost pokročilejší.“
„Druhá jednotka... ta se jmenuje jak...?“
„Niemon,“ odpověděl pragmaticky.
„Ach... jakože ‚dva‘. To mi mohlo dojít,“ poznamenala a zavrtěla hlavou. „Takže co dělá z prototypu pro AI pokročilejší jednotku?“
„No, má mnohem, mnohem efektivnější senzory a balancéry... alespoň tedy doufáme,“ odpověděla Rinko za Higu. Udělala krok stranou a, kdovíproč, dala nohy k sobě a postavila se na špičky. Pak lehce rozpažila. Zůstala v té pozici, lehce se v ní houpala.
„I když my, lidé, jen klidně stojíme, naše celá těla neustále ladí naši rovnováhu. Je to téměř zcela podvědomý proces. I teď, když mám co dělat, abych nepřepadla, si neříkám ‚Jsem nakloněna příliš doprava, takže musím narovnat pravou nohu víc než levou.‘ Můj mozek, moje fluktsvětlo, ovládá mé svaly i kosti vlastní autobalanční funkcí.“
Dopadla patami na podlahu a usmála se. „Ičiemon má posilovače, které elektrickými a mechanickými prostředky reprodukují autobalanční funkci. Ale sama jsi mohla vidět, že když šel pomalu po schodech nahoru a dolů, tak pro to bylo třeba veliké množství senzorů a balancérů, silný procesor, baterie a chladící systémy, plus ještě dost silná konstrukce, která by to vše unesla. Proto už Ičiemona moc vylepšit nemůžeme.“
„A je o dost lidštější, než co jsme zvládli před deseti lety,“ ušklíbl se Higa.
„Takže... pokud se o jeho mozkové funkce nebude starat starý procesor, ale umělé fluktsvětlo, tak bude mít stejnou balanční schopnost jako člověk?“ zeptala se Asuna.
„Jo! Takový je záměr. Tak bychom mohli mít jen zlomek ovladačů, které máme teď, zlehčit konstrukci, aktuátory by byly menší a celé by se to o dost více podobalo lidskému tělu... v to doufáme. Pořád jsou to dost vzdušné zámky. Jak jsem říkal, Niemon je mnohem lidštější – alespoň tedy ta silueta.“
„No, pokud jsi na něj tak pyšný, tak nám ho konečně uk...,“ začala Rinko, ale pak se zarazila. Zamračila se, hluboko zamyšlená. Tišším hlasem pak řekla: „Higo... Niemon se ještě nemůže sám pohybovat, že ne?“
„Co? Jasně že ne. Má procesor, ale vlastní řídící program je jen prázdná schránka. I kdybys do něj nahrála Ičiemonův program, tak vzhledem k rozdílu mezi jeho a Niemonovými senzorovými systémy by tak při třetím kroku spadl.“
„...Ach...“
Rinko se nad tím zamyslela. Pak se zhluboka nadechla a otočila se k Asuně. Změnila téma: „Už ses byla nasnídat?“
„Ještě ne.“
„No, tak se mnou pojď do jídelny. Higa se nají tady s Ičiemonem.“
Asuna si myslela, že je to vtip, ale Higa z kapsy kraťas vytáhl energetickou tyčinku a mávl jim na rozloučenou: „Nespěchejte.“ Asuna zavrtěla hlavou jak podrážděním, tak údivem. Vydala se za Rinko.
Než odešla, podívala se ještě jednou směrem k místnosti s STL a rty naznačila slova Vrátím se.
V chodbě vedoucí z druhé řídící místnosti přicházel někdo od výtahu. Vlastně to byli dva muži, oba měli přes trička přehozené laboratorní pláště. Nejspíš to byli další zaměstnanci Rathu, kterých by tu měl být aspoň tucet. Asuna ale jejich jména ještě neznala. Nejspíš si stále mysleli, že je Rinčina asistentka, což bylo přestrojení, díky kterému se dostala na palubu.
Po Rinko jim kývla hlavou na pozdrav. Poté, co kolem nich muži prošli, je sledovala koutkem oka. Nepoznala tvář muže se strništěm a culíkem. Trochu jí ale při pohledu na něj zatrnulo. Bylo to takové to vytušení nebezpečí, na které by v Aincradu reagovala alespoň rukou na jílci rapíru, nejspíš i jeho tasením...
„Copak je, Asuno?“ zeptala se Rinko tiše. Asuna si uvědomila, že se zcela zastavila. Muži šli dál chodbou směrem k druhé řídící místnosti, pleskání jejich žabek se odráželo od stěn.
„...Ne. To nic.“
Znovu se rozešly a Asuna se chvíli pokoušela najít zdroj toho zvláštního pocitu. Brzy ale vyčerpala všechny možnosti. Pocit se pak začal vytrácet, až nakonec zmizel úplně.

8 komentářů:

  1. Jaj už je tu mezihra a já ještě nezačal číst 6 část to nějak flákam
    Díky

    OdpovědětVymazat
  2. díky moc za další část překladu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. holka, ty si dáváš zabrat, ja jsem zvyklý na to, že jednou něco přečtu/zkouknu a rok tam nic není, a ty to tu sázíš jak eminem

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, však už zase zpomalím, prázdniny skončily :D

      Vymazat