čtvrtek 19. ledna 2017

ME13: Sword Art Online 16.9

Už déle přeložený díl. Korekturu provedla Maiko ze skupinky Kurousagi. Původně měl vyjít trochu jinak, ale když už je tu přes těch 100 000 návštěv na blogu (happy).

Výsledek obrázku pro ソードアート・オンライン マテリアル・エディション13

Část první

Žuch, žuch.
Pohyblivé části velkého houpacího křesla vydávaly při setkání se dřevěnou verandou uklidňující zvuk.
Mírný pohyb nahoru a dolů, jako houpání se na vlnách, člověka dokázal uspat, zvlášť když na něj ještě dopadalo sluneční světlo prosvítající stromy. Zavřeli byste oči a spali, ani byste nevěděli jak. Já jsem ale tíze očních víček vzdoroval a dál se díval na obličej té, kterou jsem tolik miloval, ležící na mně.
Tiché oddychování ze spánku jsem zaslechl už před několika minutami. Zrnek světla na ní ubylo a její dlouhé řasy se beze zvuku zatřásly. Vánek přicházející od jezera byl trochu chladivý, ale zima mi díky teplu z míst, kde se naše postavy dotýkaly, nebyla.
Ano – tohle všechno byla fiktivní data.
Naše těla, její i moje, jsou fiktivní, seskládané z nespočtu mnohoúhelníků. To samé platí i pro houpací křeslo, dřevěnou verandu a dřevěný domek za ní; jsou to vše jen data poslaná do NerveGearu na hlavě mého skutečného, nevědomého těla někde ve skutečném světě. I pohyb nahoru a dolů, světlo proudící skrze stromy a teplo a pružnost naší dotýkající se kůže.
To slovo, «fiktivní», [podstatné/přídavné jméno, znamenající „fikce/fiktivní“ či „nad hlavou (vzdušný)“. V jistých případech jej lze interpretovat i jako „virtuální“] zřejmě znamená «most vztyčený přes prázdný vzduch». Jistě, že přes prázdný vzduch se most vybudovat nedá. Proto to nemůže být reálné. V tom smyslu je vznášející se zámek, Aincrad, kde žijeme – či kde jsme uvězněni – skutečným fiktivním světem. Zámek z kamene a oceli, přes deset kilometrů na výšku, vznášející se v nekonečném nebi. Daleko přesahuje most vztyčený přes prázdný vzduch.
Vlastně je to sen bez konce.
Ne, ne tak docela. Tento sen sice již trval dva roky, ale čas probuzení nadejde. Až bude smrtící hra dokončena a všichni hráči osvobozeni – nebo až naše HP, náš fiktivní život, dosáhne nuly.
A proto bych mohl stejně tak zůstat tady… v koutku dvacátého druhého podlaží Aincradu, daleko od přední linie.  Tady nebyla žádná děsivá monstra nebo ničemní hráčští zabijáci; mohl jsem tu snít tento vřelý, příjemný a krásný sen navždy. Dokud nepřijde chvíle, kdy hru dokončí někdo jiný…
Touha pocházející hluboko z mého vědomí trochu zatřásla mou postavou.
„Nn…“
Mělký dech. Její světle růžové rty se trošičku pohnuly a vyšel z nich šepot: „…Copak se děje, Kirito-kun…?“
Zřejmě ucítila můj strach a nejistotu, i když spala. Zvedl jsem levou ruku a jemně jsem pohladil ty dlouhé, oříškové vlasy.
„Ne… to nic. Byl jsem jen… trochu…,“ zazněl dětský hlas, tak nespolehlivě znějící. Překvapilo mě to.
Její řasy se pomalu nadzvedly a oříškově zbarvené oči ke mně vzhlédly. Její utišující pohled, zbavující mě veškerého strachu, mne pobízel mluvit dál.
„…Jen jsem byl trochu nervózní. Všechno kolem nás je jen fiktivní… ne, i my jsme… tak jsem přemýšlel o tom, jak i my se z tohoto snu jednou probudíme…“
„…Asi ano…,“ odpověděly rty, na nichž se objevil úsměv, trochu zabarvený smutkem.
Její pohled se přesunul k mezeře ve vnějším okraji, za stromy stěží viditelné.
„Víš, už od dětství si mi líbilo elektrické vedení.“
Napřed jsem si myslel, že jsem se přeslechl. Sledoval jsem její pohled a zadával se ke vzdálenému modrému nebi, ale samozřejmě tam nebyl ani jediný drát elektrického vedení.
„Elektrické vedení… to myslíš ty kabely, které posílají elektřinu nebo signály, viď?“
„Ano.“
„…A proč ty? Všichni vždy říkají, že je scenérie s nimi ošklivější, někde je i dávají pod zem…“
„Ano, většina z těch, kde jsem žila, byla taky pod zemí. Ale protože byly pohřbené a schované, nemyslíš, že je to diskvalifikovalo z toho, jestli se lidem budou líbit nebo ne?“
„No… asi jo…,“ přikývl jsem, ne však ve zmatení nebo neporozumění.
Zářivě bílá pravá ruka se zvedla a ve vzduchu načrtla plynulou čáru.
„Když jsem elektrické vedení viděla, byla jsem vždy zvědavá. Přemýšlela jsem o tom, jak jím proudí e-maily, fotky a podobně, co lidé posílají. Opravdu jsem žasla nad tím, že dojdou k tomu, ke komu mají, a nepomíchají se.“
Hlavou mi procházely myšlenky o paketách, headerech a o tom, že spíš než elektrickým vedením jsou data přenášena optickou linkou, ale s tímhle neměl ten rozhovor nejspíš vůbec nic společného. Data od různých odesilatelů jiným příjemcům bez ustání cestují jedinou linkou přenosu. Takhle to rozhodně působilo jako malý zázrak, že se e-mail dostal do cíle.
Ale i tak, proč to náhlé téma… ty oříškové oči se dívaly do mých, jako by pochyby dokázaly vycítit.
„Kirito-kun, teď cítíme přítomnost toho druhého.“ Její hlas byl jemný, přesto pevný.
„Smyslová data urazí dlouhou vzdálenost tam a zpět mezi námi dvěma ve skutečném světě neskutečnou rychlostí. Tenhle svět a naše tělo jsou možná fiktivní… ale signály přenášející naše hlasy, tyto pocity a vše ostatní rozhodně existuje, že? Aby ke mně dosáhly, ženou se těmi mnoha kabely tak rychle, jak jen mohou.“
Její prst, ukazující k nebi, šťouchl do mé levé tváře.
Posunula se, natáhla se nahoru a naše rty se překryly. Začalo to letmými polibky. Propojení našich fikčních orgánů se postupně prohlubovalo, zesilovalo. Něžné, vlhké zvuky. Sladká vůně. Dechy, které těžkly.
Představoval jsem si, jak přijímám zástup signálů pro ty pocity. Nekonečná světla přelétající mezi mnohajadernými vlákny v nebi nebo pod zemí. To bylo stěží fiktivní. Ty tam rozhodně byly – anebo možná tady.
Toto spojení mezi Asunou a mnou.
Z hloubi mého těla se nořila nesnesitelná touha, nutila mě pevně obejmout její štíhlé tělo. Ruka se mi samovolně vsunula pod její tenký svetřík.
„Nn… ne, dneska už ne, do… noci…,“ šeptala Asuna, hlas se jí překrýval s dechem. Nepokusila se ale zastavit můj hladový polibek. Houpací židle narážela do dřevěné verandy v nepravidelném, těžkém rytmu.
Zanedlouho dorazila k mým uším naléhavá žádost, napůl potlačující slzy.
„Kirito-kun… dosáhni ke mně… mně… pošli, se, Kirito-kun…!“
Namísto slovní odpovědi jsem si Asunu přitáhl oběma rukama blíže.


Část druhá

25. říjen 2024, 14:30
Šli jsme od dřevěného domku po cestičce vedoucí po břehu jezera do hlavního města, když Asuna zničehonic a bez varování zuřivě zavrtěla hlavou.
„U-ugh!“
„Co-copak je?“
Navzdory mé nervózní otázce jen zvedla ruce a skryla tvář.
„Uggggh~~~~“
„Bo-bolí tě břicho?“
„Uggh—!“
Asi ne. Sice tu po snězení zvláštních hub můžete zažít špatný statusový efekt, «bolest břicha», ale na oběd jsme měli kuřecí terijaki s Asuninou speciální sójovou omáčkou. I kdyby nás břicho bolelo ve skutečném životě, ten pocit by měl být přerušen NerveGearem.
Tak jsem přemýšlel, co přesně by jí mohlo způsobovat taková muka, když—
Asuna se skloněnou hlavou náhle promluvila tichým, sklíčeným hlasem: „Ugh… byla jsem vždycky taková…?“
„Taková… jaká?“
Spodek její dlaně se mi hned zabodl do levého ramene.
„Co se mě to snažíš donutit říct nahlas, je to tamto!“
Až když jsem uviděl její šarlatově rudou tvář, pochopil jsem, k čemu se to Asuna dostává. Musí se stydět za to, kolikrát jsme od rána porušili etický kodex.
„Co, myslíš jen tamto?“
„Neříkej tomu tamto a neodbývej to tak snadno!“
„Neřekla jsi tomu ‚tamto‘ jako první ty…?“
Znovu do mě udeřila dlaní, tak jsem si odkašlal a začal slova vybírat lépe.
„Ne, no, ehm, jo… jsme svoji, takže takové věci jsou přirozené a nemusíš se kvůli tomu rozrušovat.“
„Ne-neříkej tomu takhle nějak, akorát je mi ještě víc trapně.“
„Tak jak?“
„Ech… ehm, hmm, t… počkat, co se mě tu snažíš přinutit říct!“
A vystřelil třetí úder dlaní a já málem spadl do vody jezera hned napravo od nás.

Hlavní město dvacátého druhého podlaží Aincradu, «Coral», vypadá spíše jako vesnice než jako město. Město od okolní oblasti odděluje dřevěný plot, metr a půl vysoký. I všechny budovy města jsou dřevěné. To platí i o teleportační bráně uprostřed města z vyleštěných klád. Ve městě žije jen málo lidí a kolem nás nebyl ani jediný hráč.
Naopak je tu poměrně extravagantní výběr dřevěných produktů. Ono houpací křeslo, na kterém jsme s Asunou předtím seděli, jsme ve vesnici včera impulsivně koupili, když jsme jej viděli před obchodem. Navštívili jsme vesnici společně znovu, abychom pro dřevěný domek vybrali nábytek.
Postel, stůl a židle byly v domě už od začátku, takže nám stačilo nakoupit jen nábytek pro skladovací prostor. V Aincradu leží devadesát procent jejich hodnoty jen v «dekoraci interiéru». Přeci jen se dala většina věcí dát do inventáře – a hlavní prvek hráčského domu, «velkou úschovnou kapacitu v domě», zajišťuje už od začátku pokladnice.
A proto jsem si myslel, že koupíme jen poličky do obýváku a šuplíky do ložnice.
„Páni, tohle je úžasné!“ vykřikla Asuna nadšeně, když jsme vstoupili do prvního obchodu s nábytkem. Po dřívějších rozpacích nebylo ani stopy.
„Koukej, koukej, Kirito-kun! Takový krásný stůl!“
„Áá, vážně je dost velkej.“
Od své manželky jsem dostal nespokojený pohled, ačkoli jsem jen chtěl vyjádřit svůj upřímný názor.
„Co, to je všechno?“
„Ne, no, na stolech je zajímavá jen velikost, takže…“
„Podívej se pořádně, podívej se na ten hladký ořech! Vejde se k němu klidně i deset lidí, deska má přes deset centimetrů šířky a ta kresba je prostě nádherná.“
Tiše jsem se vzdálil od Asuny, která měla tvář v podstatě položenou na hladké desce stolu, a podíval se na cenovku na druhé straně kusu nábytku.
„Dggéé—“
S tím výkřikem jsem vyskočil vysoko do vzduchu.
Asunu to samozřejmě překvapilo, zeptala se: „C-co se stalo?!“
V odpověď jsem ukázal na cenovku třesoucí se pravou rukou.
„Ch-ch-ch-chci říct, jen se podívej, pí-pí-pí-píše se tu sedm set tisíc corů…“
Asuna ale jen souhlasně přikývla.
„700 tisíc, jo… no, ani jsem moc nečekala, že by ta cena byla moc jiná…“
„C-cóó?! Takovej stůl je prostě vydřidušství, víš?! Je to jen dřevo, jen nějaký prkno!!“
„Poslouchej mě pozorně, Kirito-kun. Kdyby byl stejný stůl na prodej ve skutečném světě, nejspíš by stál deset milionů jenů.“
„C-cožeee?! Deset milionů… nekoupíš si za to celý dům…?“
Cítil jsem, jak mi síla opouští pas. Zaklopýtal jsem dozadu a dosedl do vystaveného křesla.
Asuna šla ke mně s podrážděným pohledem, tvářila se, jako by šlo o pomstu za předtím.
„Hele, Kirito, můj nejdražší. Já se do toho stolu prostě zamilovala.
Rozechvělým pohybem jsem zatřásl hlavou z jedné strany na druhou.
„Prostě vím, že v našem obýváku bude vypadat pohádkově. A určitě nám na něm bude mnohem více chutnat.“
Moje tělo se cukavě třáslo.
„A na té židli je cenovka sto tisíc.“
Vyskočil jsem a skulil se na zem, kde mě přivítala něžná slova mé novomanželky, která na mě s úsměvem shlížela.
„Ale na náš dům je možná trochu moc velký. Nepodíváme se po něčem menším?“
Nedokázal jsem přestat přikyvovat, ani jsem nedokázal dělat nic jiného.


Část třetí

Nakonec jsme se s Asunou vraceli domů po koupi stolu rozumné velikosti a rozumné ceny, židlí, obojím mnohem vytříbenějšího než vybavení, které dům nabízel. Také jsme koupili poličky a truhlu, různé menší věci a hromadu potravin.
Všechen náš majetek jsme dali do společného inventáře, cestou zpět jsme měli volné ruce. Sice jsme nebyli vybaveni meči, ale za pomoci «rychlého převlečení» jsme se jimi mohli vybavit během mžiku, kdyby bylo třeba.
Nákupem jsme strávili notnou chvíli, při chůzi zpět už bylo horní podlaží zabarveno do karmínově červené od zapadajícího slunce. Upřímně mě moc nezajímalo, jak to bude v domku vypadat, ale Asuniny kroky byly velice lehké, jako by po dlouhé době byla spokojená, snad díky nakupování.
„Hele, Kirito-kun. Ten stůl, co jsme ho viděli v prvním obchodě…,“ promluvila náhle s úsměvem.
Odpověděl jsem jí s automaticky napjatým úsměvem: „Ja-jasně, no, bylo by pěkný, kdybychom si ho mohli jednou koupit.“
„Ehe, vážně…?“
„Výrobce se jmenuje «Mahokl». Říká ti to něco?“
„Ne… to rozhodně ne…“
„Ani mně. Ale myslím, že pokud udělal takový stůl, musí mít skill opracovávání dřeva na maximu. To je úžasné… připomnělo mi to, že v Aincradu žije naplno tolik lidí, i mimo čistící skupinu.“
„…To rozhodně jo…,“ přikývl jsem hluboce při Asuniných slovech.
Ačkoli si teď naplno užíváme krátké přestávky, hráči čistící skupiny se musí probojovávat labyrintem na sedmdesátém pátém podlaží vysoko nad námi. A kováři, jako Lisbeth, musí vytvářet a opravovat zbraně. A obchodníci, jako Agil, musí zprostředkovávat a ulehčovat obchod padlých předmět. A pak jsou tu ještě kožedělníci, krejčí a švadleny, prodejci informací, prodejci léků… Tisíce hráčů se den po dni snažili dosáhnout svých cílů.
Jejich snaha nebyla fiktivní iluzí. I když tento svět možná jednoho dne zmizí, jejich vzpomínky na něj zůstanou. A jestli budou chtít, zůstanou jim, až dokud se ve skutečném světě nesetkají se skutečnou smrtí.
Během naší cesty jsem natáhl pravou ruku a chytil Asunu za její levou.
Asuna se na mě usmála a pevně mi ruku sevřela.
„Víš ty co, Kirito-kun? Víš, jak jsi říkal, že všechno v tomhle světě je fiktivní?“
„J… jo,“ přikývl jsem na náhlou otázku, zaskočen. Asuna s pohledem směřujícím ke vzdálené obloze zapadajícího slunce pokračovala: „Fiktivní znamená, že to není skutečné, že ano? Jako fiktivní tvrzení nebo fiktivní záznam války.“
„Nebo fiktivní bytost.“
„Hehe, ano, ano. Ale víš, něco existuje, i když je to fiktivní?“
„Ech?“ naklonil jsem hlavu ke straně, když ta matoucí slova vyřkla.
„Ale není to protiklad? Fiktivní znamená, že to neexistuje…“
„Pochopíš, jestli se zamyslíš nad významem toho slova.“
„Nn…?“
Most se přes vzduch nedá vystavět. A tak nemůže existovat. Taková by měla být etymologie onoho slova. S tím v mysli jsem se podíval na spodek podlaží nad námi, šarlatově zbarvený.
Slova, která Asuna řekla před několika hodinami, se mi náhle znovu ozvala v mysli – přízračná scéna, již mi ukázala.
„Ach… myslíš tím, že přes nebe se přemostily… dráty vedení?“ zamumlal jsem a Asuna šťastně přikývla.
„Správně! Dráty vedení, natažené vysoko ve vzduchu s využitím pólů a pylonů, se nazývají «vzdušné kabely» [Ka kú sen]. Ten název mi vždy připadal zvláštní. I když vzdušné kabely ve skutečném světě v Japonsku mizí… líbí se mi, i když blokují výhled. Myslím na to, jak spojují celý svět.“
„…Vážně, o elektrickém vedení jsem vůbec nepřemýšlel…“
Přestal jsem se dívat na oblohu nad námi a zamumlal jsem: „…Ale jsem rád, že jsem se tohle všechno od tebe dnes dozvěděl, Asuno. Díky tomu se na ně chci podívat z okna u mě v pokoji, až se vrátíme do skutečného světa.“
„Ehehe… jsem ráda, že si to myslíš.“
Zachvěl jsem se, když se vzedmula má láska pro Asunu ve chvíli, kdy jsem uviděl její nevinný úsměv. Přitáhl jsem si její štíhlé tělo blíž a pevně ji objal.
„Počkej, Kirito-kun, jsme uprostřed cesty!“
Jemně jsem zapečetil ústa, ze kterých ten nervózní výkřik vyšel.
Možná to bylo ze vzteku, podrážení, anebo se prostě jen vzdala… ale když se naše tváře o deset vteřin později oddělily, dívala se na mě Asuna se škádlivýma očima a zašeptala: „Bóóže… —Už je to jen kousek, tak pojďme rychle domů.“

(Konec)



Doslov

Dobrý den, tady Kunori Fumio.
Ačkoli jsem se sérií „16.X“ začal náhodně, už je na čtvrté knize. Numericky se dostala k „16.9“, ale Kiritův a Asunin život novomanželů se ještě nedostal ani k druhé noci… (haha)
A ačkoliv už je pozdě, něco k tomu názvu. Ve Sword Art Online, které jsem kdysi uveřejňoval na svých stránkách, jsem přeskočil šest dní od Kiritova požádání Asuny o roku v kapitole 16 ke kapitole 17, kde už žili ve svém lesním domku. A mezi těmito kapitolami byl krátký vedlejší příběh s názvem „16.5“.
Tato série dódžinši je přímým pokračováním toho krátkého příběhu, proto to začíná „16.6“. Ale další příběh nebude „17.0“, ani číslo o desetinu vyšší… (vypadá to, že některá jména postav se poprvé objevila tady a tak…) Trochu se ještě zamyslím nad tím, jestli boj s názvy dalších příběhů prohraju a bude to „16.9.1“ nebo něco jiného!
Mimochodem, píšu kraťoučký příběh s názvem „16.8.5“ na mini průhledné desky, je to taková novinka pro «Evolution Declaration! Dengeki Bunko Fighting Fair», který začíná 10. srpna. A jak název napovídá, bude to pár hodin před tímto příběhem, jestli je máte rádi, získejte kopii!
A také tohle tentokrát píšu na poslední chvíli, proto jsem nemohl nakreslit nic na obálku… Fotka byla získána z mandeganu, děkuji moc! Doufám, že příště se budu snažit více…!

4 komentáře:

  1. Omlouvam se, ale prace a IRL zivot zaberou hodne casu kdyz uz nejste na stredni :D

    Rozhodne jsem to ale jeste nepohrbil a urcite to tento rok vyjde v peknem formatu, jen co si zopakuju adobe indesign :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však já vím a v pohodě, ostatně, Fenste už mi něco říkal :D Jen že jsem to našla v počítači, tak jsem to i vydala :D

      Vymazat
    2. Chystas i dalsi casti ME? viz https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Sword_Art_Online_light_novels#Sword_Art_Online_Material_Edition

      Vymazat
    3. Ano, ale ne v blízké době

      Vymazat