úterý 31. ledna 2017

Kapitola pátá

Kapitola pátá – Pečeť pravého oka, pátý měsíc lidského císařského kalendáře 380


Část první

Podsvětí.
Tak se tenhle svět jmenuje. Jméno není v obecném jazyce, ale v Posvátném, takže většina obyvatel si jeho konotace vůbec neuvědomuje.
Lidský svět má tvar dokonalého kruhu, o průměru jeden a půl tisíc kilolu. Nachází se přímo uprostřed Podsvětí. Jeho obvod je tvořen Pohořím na Kraji. Za ním se nachází země temnoty, kde žijí pololidé jako goblini a orci, Temné teritorium. To vědí všichni obyvatelé Lidského světa, ale v podstatě nikdo nemůže říct, že to viděl na vlastní oči.
Lidský svět se dělí na čtyři císařství, jedním z nich je Norlangarthské severní císařství na severu. Má úrodné pastviny, hluboké lesy a mnoho jezer. V nejjižnějším cípu císařství ve tvaru vějíře, tam, kde by měl čep, se nachází hlavní město císařství, Severní Centorie. Ostatní tři císařství jsou vystavěná obdobně, takže čtveřice hlavních měst se pojí v jediný malý kruh uprostřed Lidského světa. Dohromady se jim říká Hlavní Centorie.
A uprostřed Centorie je zase skvostná bílá věž církve Axiom, která má autoritu nad čtveřicí císařství a vládne Lidskému světu za pomoci absolutního práva, Seznamu tabu, a absolutní vojenské síly, Rytířů jednoty. Struktura, která se pyšní tím, že se téměř dotýká Solusu v nebi, je prý v srdci Lidského světa, a to ve všech možných významech. Dalo by se tedy říct, že je to srdce samotného Podsvětí.
Takhle znal svůj svět Eugeo.
Tohle jaro už uběhly dva roky, co se se svým parťákem Kiritem vydal na cestu na jih, z vesničky Rulidu, nejsevernějšího místa císařství.
V největším městě na severu dostávali ve strážní jednotce různé úkoly, až loni na jaře získali doporučující dopisy od svého nadřízeného. S těmi se vydali do hlavního města. Složili vstupní zkoušky na nejpřednější instituci pro trénink šermířů, Norlangarthskou akademii mistrovství meče, a po dobu jednoho roku, kdy byli novici, pečlivě trénovali. Během zkoušek na konci roku se dokonce umístili v první dvanáctce.
Těch dvanáct nebylo pokročilými studenty, ale čestnými studenty, kterým se říkalo elitní šermíři v zácviku. Měli ubytovnu propojenou s prostornou cvičnou halou, již měli k výhradnímu užívání. Také se jich netýkalo mnoho drobných regulací akademie. Celý rok trávili tréninkem a přípravou na Císařský šermířský turnaj, ultimátní cíl všech studentů Akademie.
Každý den měli specializované hodiny a šermířský trénink, po kterém ještě sami trénovali. Bylo to náročné, ale pro Eugea byly ty dny jako sen. Pokud by před dvěma lety nepotkal toho zvláštního mladíka Kirita, každý den by chodil k onomu velkému stromu a sekerou do něj ťal od rána do večera, pokračoval by ve své Posvátné úloze, dokud by ve stáří neodešel do důchodu. Takhle mohl pokračovat ke svému cíli, seznamovat se v hlavním městě s mladými aristokraty, učit se umění šermu a Posvátným uměním, i když třeba jen po troškách.
Na rozdíl od svých spolužáků nechtěl být Eugeo jen vítězem Sjednocujícího turnaje čtyř císařství a být přiřazen ke ctihodným Rytířům jednoty.
Rytířem se chtěl stát, aby mohl do Katedrály církve Axiom, kam nemohli ani nejvyšší aristokraté... aby se znovu setkal s Alicí Schuberg, svou kamarádkou z dětství, kterou do Katedrály kdysi dávno odnesli.
Jednou už se vzdal. Cestu k vyplnění jeho tolik vzdálenému přání mu ukázal jeho kamarád, Kirito. Překonali každou překážku, která se jim během těch dvou let připletla do cesty. Eugeo seznamoval Kirita, který ztratil paměť, s různými pravidly, počínaje Základním právem císařství. Kirito zase učil Eugea svůj unikátní styl šermu, Aincradskou školu. Díky tomu v klidu přežili až do dneška a bylo to, jako by byli bratři... ne, dvojčata.
A i teď, jako elitní šermíři v zácviku, žijí Eugeo a Kirito v jednom pokoji ubytovny. Ale společný měli jen obývací pokoj, ložnice byly zvlášť. Eugeo se pořád cítil provinile, že může spát na té široké a měkké posteli, které postel doma v Rulidu nesahala ani po nožičky, že se může koupat v té extravagantní vaně, kde si mohl dávat tolik teplé vody, kolik jen chtěl, že může jíst všechno to jídlo, které takovým jako oni dávali v jídelně. Kirito si na to naopak zvykl snad okamžitě.
Ale v jedné věci trpěl stejně jako Eugeo.
Privilegia, daná pouhé dvanáctce elitních šermířů v zácviku, se netýkala jen ubytovny. O každého z nich se navíc staral jeden příkladný novic, říkalo se mu panoš. Eugeo jím byl loni také, jeho nestorem byl tolerantní šermíř, a proto to bylo celkem fajn... vlastně si tu dobu i celkem užíval. Ale teď, když se role vyměnily, to bylo něco úplně jiného.
Jeho panošem byla Tiese Shtolienen, pocházející z aristokratické rodiny šesté třídy. Navíc to byla dívka, které zrovna bylo šestnáct let. A Kiritovým panošem byla Ronye Arabel, taktéž šestnáctiletá dívka z aristokratické rodiny šesté třídy. Ti dva ale byli z venkova, takže byla situace celkem problematická.
Na Tiese si neměl vůbec čím stěžovat. Dívka s vlasy jako plameny a očima s lehkým odstínem do červené, obojí dost vzácné v Severním císařstvím, byla vždy plná energie. Vždy se do všeho pouštěla s nadšením a pílí, a nakonec se stalo, že v mnoha situacích se spíše učil mentor, Eugeo, než učeň. Na co si teď ale rozhodně nedokázal zvyknout, bylo, že se o něj staral někdo o tři roky mladší, navíc urozeného původu a dívka. Každý den ohleduplně říkal: „O to se postarám, nedělej si s tím starosti,“ ale Tiese mu hned odsekla: „Ne, to má dělat panoš!“
Kirito byl na tom v podstatě stejně, vždy si vymyslel nějakou hloupou výmluvu, když mu Ronye přišla uklidit pokoj. Což se za poslední měsíc stalo hodněkrát. Ale.
Dnes, sedmnáctý den pátého měsíce lidského císařského kalendáře 380, se Kirito konečně vrátil poté, co Tiese a Ronye douklízely jejich pokoje. V rukou držel velký papírový sáček. Uvnitř byla hromada medovníků ze zavedené restaurace na Třetí východní ulici 6. zóny v Severní Centorii, Jeleního skoku. Kirito vyndal dva kousky pro sebe a Eugea a zbytek dal Tiese a Ronye s tím, že si je mají rozdělit na pokoji s ostatními.
Novicové mohli z kampusu odejít jen během dnů odpočinku, a nemohli si tedy jen tak jít koupit něco sladkého. Dvojice dívek byla z nečekaného občerstvení skutečně nadšená. Bylo to poprvé, co je Eugeo vidět přímo běžet zpět na ubytovnu noviců.
Součástí povinností elitních šermířů v zácviku bylo i vytvoření vazeb se svými panoši a pomáhání jim s vývojem jejich šermířského umu. Ty medovníky mohly být tedy součástí Kiritových snah. Ale Eugeo pochyboval, že to jeho černovlasý parťák, jenž s klidným výrazem snědl svůj kousek, takhle vnímá.
„Tak tedy. Eugeo, nezacvičil by sis trochu před večeří?“
„Proč by ne. Ale zítra máme zkoušky z pokročilých Posvátných umění. A kromě psaného testu tam máme i praktickou zkoušku, to formování kryogenického prvku, co ti vůbec nejde.“
„Ehm...“
Kiritova paže, která už se natahovala po dřevěném meči, ztuhla, když to Eugeo zmínil. Zřejmě se několik vteřin hádal sám se sebou, odhodlaný se nevzdat. Nakonec ale sklonil ruku s mečem, povzdechl a promluvil obvyklým hlubokým hlasem: „Bóže, proč se i teď musíme učit na zkoušky...“
To byla pravda. Ani Eugeo si tehdy, když stínal Gigas Cedar v Rulidu, nemyslel, že se bude učit Posvátní umění v hlavním městě. Naprosto souhlasil, že trénování s meči je mnohem zábavnější než učení se složitých kouzel, ale pokud se jim nebude dařit ve vědomostních testech, nedostanou doporučení na turnaje. A to bez ohledu na to, jak dobří šermíři to jsou.
Eugeův parťák nepotřeboval, aby mu to někdo vysvětloval. Pročísl si rukou vlasy, stejně černé jako uniforma, a promluvil nevzrušeným hlasem: „Eugeo. Budu se až do večerky šprtat, mohl bys mi proto prosím přinést večeři z jídelny?“
„Jasně. ...Měl by ses ale učit průběžně.“
„Nemohu nesouhlasit. Ale někteří z nás to nezvládnou, víš...,“ poznamenal filozoficky Kirito a plouživým krokem se vydal obývacím pokojem ke dveřím svého pokoje na severu.
Na rozdíl od ubytovny noviců, kde ještě před měsícem a půl žili, měla ubytovna elitních šermířů tvar dokonalého kruhu. Byla to dvoupatrová budova, jež měla uprostřed átrium, kolem kterého byla kruhová chodba. Pokoje dvanácti šermířů v zácviku byly umístěny ve vnější jižní části.
V přízemí byla jídelna a velká koupelna, v prvním a druhém patře bylo šest pokojů pro studenty. Dva pokoje sdílely jeden obývací pokoj. Eugeo a Kirito to měli také tak, na třetím patře.
Pokoje byly automaticky přidělené podle umístění ve zkouškách na konci prvního roku studia. První místo mělo pokoj 201, v nejvýchodnější části třetího patra, druhý v pokoji 202... a tak dále až do dvanáctého, který byl v pokoji 106 v druhém patře. Eugeův pokoj byl 205 a Kiritův 206, Eugeo byl tedy mezi 120 novici pátý a Kirito šestý.
Společný obývací pokoj získali napůl úmyslně a napůl jim pomohlo štěstí. Samozřejmě se snažili získat první a druhé místo, ale museli se smířit s tím, že to nevyjde, ať dělají cokoli. Kirito se v oficiálním souboji s instruktory umístil na čtvrtém místě a Eugeo mohl získat jedině páté, tudíž by neměli propojené pokoje. Z toho nadšení nebyli, ale Kirito ztratil více bodů v provedení šermu a zkouškách z Posvátných umění, takže skončil na šestém místě.
Díky tomu dostali propojené pokoje, ale jiné starosti jim zůstaly.
Přeci jen, za rok... ne, už jen za deset měsíců se budou muset během promočních zkoušek Akademie umístit jako první a druhý, aby se mohli účastnit Císařského šermířského turnaje. Když nastoupili, byl Kirito sedmý a Eugeo osmý, tudíž se rozhodně zlepšili. Před nimi byli ale ještě další čtyři, takže nemohli usnout na vavřínech.
Kirito byl však klidný a choval se, jako kdyby tím, že se stali elitními šermíři v zácviku, už dosáhli cíle. Ne že by jeho sebevědomí nemělo žádný základ. Pořadí šermířů v zácviku neurčovaly obvyklé zkoušky s kombinovaným skórem, ale oficiální zápasy, jež se konaly čtyřikrát do roka. Zápasy nebyly proti instruktorům, ale dalším studentům. Místo nějakých známek bylo hlavním cílem porazit protivníka a zvítězit.
A tenhle jeho všemožně abnormální kamarád úchvatně zvítězil v boji na první zásah, když ještě byli novicové, před pouhými dvěma měsíci. Jeho protivníkem byl tehdejší první elitní šermíř v zácviku. Vlastně to byla podle rozhodčího remíza, ale vítězství patřilo Kiritovi, o tom nemohl nikdo pochybovat. Jeho protivník byl navíc dědicem aristokratické rodiny druhé třídy, jež po generace působila jako šermířští instruktoři císařských rytířů, a jednalo se o neskutečně silného šermíře.
Kirito Eugea už dva roky učil Aincradskou školu, kterou znal jen on. Takže ani Eugeo nepostrádal jisté sebevědomí ve své umění meče. Ale jestli si byl tak jistý jako jeho parťák, to už byl jiný příběh. I den před písemnými testy nechtěl vynechat denní trénink.
Jeho obvyklý tréninkový partner se celý večer učil v pokoji, takže Eugeo odešel z pokoje pouze s dřevěným mečem v ruce.
Na druhé straně vnitřní chodby, točící se v kruhu, bylo átrium, rozkládající se od přízemí do druhého patra. Díky němu bylo vidět na nebe zarudlé západem slunce. V Zakkarii žádná taková okázalá budova nebyla, natož pak v Rulidu, odkud pocházel. I podlaha byla z leštěného, kvalitního dřeva a na zdech viselo plno maleb, jejichž tématem byla historie císařství.
I kdybych jim řekl, že žiju v tak majestátní budově, že mám někoho, kdo mi má pomáhat s každodenními věcmi, stejně by mi bratři nevěřili, co.
Zatímco Eugeo procházel dlouhou chodbou, myšlenky se mu toulaly.
Možná jsme elitní šermíři v zácviku, ale taková pohostinnost je prokazována i dalším studentům. Kdybych byl šermíř veterán, který má pravidelně dobré výsledky ve Sjednocujícím turnaji, nebo dokonce Rytíř jednoty církve Axiom, s větší autoritou než rytíři čtveřice císařství, jaký luxusní život bych vedl pak?
„...Uf, ale no tak.“
Eugeo se lehce bouchl do hlavy dřevěným mečem, který měl opřený o rameno.
Od doby, co nastoupil na Akademii, uběhl rok. Možná už si začínal na nový život zvykat, jako by ztrácel pocity, jež ho poháněly od započetí cesty. Nebyl tu, aby jako šermíř získal slávu nebo čest.
„...Alice...,“ zamumlal ono drahocenné jméno, jako by radil sám sobě.
Život tady, výhry v oficiálních zápasech, i jeho cíl stát se Rytířem jednoty, to nebyl konec cesty, ale proces. Najít onu blonďatou kamarádku, která je někde ve vězení v Katedrále církve Axiom...
Sešel schodiště na severní straně budovy do přízemí a zamířil k exkluzivní tréninkové aréně vedle ubytovny. I tohle bylo jedno z privilegií elitních šermířů v zácviku. Když byl novic, cvičil s dřevěným mečem buď ve velké, věčně plné tréninkové hale, anebo na vyhraněném místě venku. Teď ale mohl cvičit v osvětlené a prostorné aréně, jakkoli dlouho jen chtěl.
Otevřel dveře na konci krátké chodby a přivítala ho osvěžující vůně každoročně renovované podlahy. Stál klidně a chtěl se nadechnout, když se náhle zarazil. Ve vzduchu byla slabá, ale znatelně lepkavá vůně.
Když vyšel z malé šatny do tréninkové arény, jeho předtuchy se vyplnily.
Dvojice studentů přímo uprostřed rozlehlé dřevěné podlahy si Eugea všimla a podívala se na něj s neskrývaně posměvačnými pohledy. Možná byli uprostřed tréninku, jeden držel meč ve vzduchu, druhý se zrovna dostával do pozice. Oba teď ale sklonili paže nepřirozeným pohybem.
Nemusíte být tak opatrní, nebudu vám krást vaše techniky, zamumlal si Eugeo pro sebe a jen na ně lehce kývl a rozešel se k rohu tréninkové arény. Rozhodl se, že je bude ignorovat jako obvykle, ale kdovíproč ti, kdo tu dnes byli dřív, udělali ten krok za něj a promluvili.
„Ale ale, šermíři v zácviku Eugeo... jsi tu dneska sám?“ zavolal na něj ten s mečem ve vzduchu. Na svalnatém a vysokém těle měl křiklavě červenou uniformu a vlnité blonďaté vlasy mu visely dolů. Na spořádané tváři bez nedokonalostí se mu usadil spokojený úsměv, ale ta úmyslná pauza po „Eugeo“ měla poukázat na Eugeův původ vesničana bez příjmení.
Kdyby reagoval na takovéto posměšky, jen by se obíral o čas na trénink. A tak jim Eugeo pozdrav vrátil s nuceným úsměvem.
„Dobrý večer, šermíři v zácviku Antinousi. Ano, naneštěstí je můj spolubydlící...“
Ta slova ale přerušil pronikavý výkřik druhého studenta.
„Taková drzost! Když oslovuješ Raiose, musíš připojit ‚předsedo elitních šermířů‘!“
Otočil se k muži ve světle žluté uniformě a s šedými vlasy, které jako by byly polity olejem. Lehce kývl hlavou, ačkoli jich měl plné zuby.
„Velice se omlouvám, šermíři v zácviku Zizeku.“
V tu chvíli zcela ztratil trpělivost, udělal krok k Eugeovi a zakřičel: „Ty tu neomalenost budeš opakovat! Když mě oslovuješ, musíš přidat i ‚druhý v pořadí‘! Nebo snad nemáš úctu k historii a tradicím této ctihodné šermířské akademie...“
„No tak, to už stačí, Humberte.“
Jeho společník mu zezadu poklepal na rameno, takže Humbert ztichl a couvl.
Jak se dalo vyrozumět z toho, co bylo řečeno, ten šedovlasý byl Humbert Zizek, v pořadí druhý z dvanácti elitních šermířů v zácviku žijících v téhle ubytovně. Ten blonďák byl Raios Antinous, předseda elitních šermířů v zácviku, první v pořadí. Takže před dvěma měsíci zaujal Raios pozici předchozího předsedy, který bojoval v onom divokém zápase s Kiritem, Uola Levanteinna.
I když si Uolo, který působil jako stoický voják, a Raios, snad přímo ztělesnění vysoké aristokracie a veškeré její marnivosti, nebyli příliš podobní, jejich ovládání meče bylo znatelně podobné. To ale bylo přirozené, jelikož oba používali stejnou vysokou úroveň školy Norkia. Nebylo ale příjemné myslet na to, že sofistikovaný, pokud o něm budeme mluvit hezky, či prohnaný, pokud špatně, Raios byl vytrénován jako Uolo, se stejným cílem skončit souboj jedním úderem.
Když se o tom bavili s Kiritem, vytasil se Kirito s vlastní teorií.. Že půlka síly mečů studentů z vyšší vrstvy aristokracie tkví ve velké pýše, kterou si pěstují už od dětství. Raios v oddanosti šermířství a intenzitě tréninku nesahal Uolovi ani po kotníky, ale jeho pýcha to druhé dalece přesahovala. A tak za Raiosovým mečem stála odporná a téměř lepkavá váha.
Ta pýcha, to je jako sebevědomí? Pokud mají tolik sebevědomí, proč pořád tak hloupě otravují?
Když mu takhle Eugeo odpověděl, nepříliš přesvědčený Kiritovými argumenty, Kirito po krátké chvíli přemýšlení odpověděl.
Sebevědomí je neustálé posuzování sebe sama. Ale pýcha se takhle neomezuje. Raios a ostatní si tu pýchu museli vypěstovat tak, že se porovnávali s ostatními. A tak se k nám, kteří nejsme urozeného původu, nebo ani nejsme z Centorie, chovají s opovržením. Nebo když to vezmu z druhé strany, nedokážou si udržet tu svou drahocennou pýchu, pokud tohle dělat nebudou.
Ta slova byla pro Eugea dost složitá, ale vysvětlil si to tak, že čím víc krmil Raiosovu a Humbertovu pýchu tím, že byl poddajný, tím víc jim meče zesilovaly.
Napadlo ho, že by mohl odpovědět provokativně a arogantně, ale na rozdíl od svého parťáka neměl Eugeo talent na určování, kde jsou limita porušování regulací Akademie. A ani neměl tendence se pouštět do zbytečných hádek.
A tak, ačkoli se trochu styděl za svou poslušnou povahu, se rychle uklonil, aby ukázal vděčnost, a znovu se rozešel k rohu tréninkové arény.
Když přecházel po jednoduché dřevěné podlaze s ještě spoustou zbývajícího Života z nedávno sťatých stromů z lesa poblíž hlavního města, ty ošklivé pocity postupně vyprchaly. V hlavním městě, kde byly skoro všechny budovy postaveny z kamene, si mohl vůni čerstvého dřeva vychutnávat jen vzácně.
Raios a Humbert se šerm nejspíš učili od soukromých učitelů už od dětství, ale já zase po sedm let každý den chodil ke Gigas Cedaru v rulidském lese a vykonal svých dva tisíce seknutí denně. Možná nemám dost pýchy, ale sebevědomí mám. ...No, i když jsem k tomu stínání používal sekyru, a ne meč.
S těmi myšlenkami se zastavil před kládami určenými pro samostatné cvičení, postavenými u zdi na západní straně. I ty byly nové, ze stejné doby jako podlaha. Na jejich povrchu bylo těžké zahlédnout nějaké škrábance.
Oběma rukama chytl dřevěný meč z platinového dubu a zaujal základní prostřední postoj a zklidnil svůj dech.
„Tš!“ s krátkým výkřikem švihl mečem z pozice nad hlavou. Zaznělo žuchnutí z těžkého nárazu na pravé straně a kláda s průměrem třiceti cenů se celá zachvěla.
V rukách se mu rozprostřel příjemný pocit, udělal krok zpátky a švihl mečem dolů, tentokrát z levé strany. Pak zprava a pak zase zleva. Po deseti úderech nevnímal nic než své tělo, meč a kládu.
Eugeo každý večer trénoval tyhle seky dolů zleva a zprava, celkem čtyři stovky opakování. Neprocvičoval si složité styly, které se učili v hodinách během dne, jako to předtím dělal Raios se svým společníkem. To proto, že jeho parťák a zároveň i mentor, Kirito, řekl, že to není třeba.
V tomhle svědě je důležité dát něco do meče.
Tohle často říkal, když učil Eugea šerm.
Tajné útoky Norkijské, Valtijské i naší Aincradské školy jsou silné. Přeci jen ti stačí pouze pochopit aktivační metodu, pak už se meč částečně hýbe sám. Než k tomu ale dojde, vyvstává problém. Počet soubojů, během kterých budou tajné útoky bojovat proti sobě, jako v mém boji s Uolem, se teď nejspíš zvýší. V tom případě rozhodně o zbytku tíha stojící za mečem.
Tíha.
I Eugeo chápal, že to slovo neoznačovalo pouhou váhu samotného meče.
Uolo Levanteinn, ten, s nímž Kirito bojoval, dával do svého meče sebevědomí a tíhu zodpovědnosti z toho, že se narodil do rodiny, z níž pocházeli instruktoři Rytířského řádu. Mentor, kterému Eugeo rok sloužil jako panoš, Gorgolosso Baltoh, používal sebevědomí ve své ocelové tělo tvrzené tréninkem. Studentka vedoucí Kirita, Sortiliena Serlut, používala svou expertízu v technikách, které zdokonalila. A nakonec, Raios a Humbert dávali do mečů svou pýchu vysoké aristokracie.
Tak co bych měl do meče dávat já?
Zeptal se Eugeo bez přemýšlení. Kirito mu odpověděl se svým obvyklým úšklebkem. Na to musíš přijít ty, řekl mu. Ale vím, že tohle říct moc nepomáhá, pokračoval. Nenajdeš to, když budeš neustále cvičit jen styly.
Proto Eugeo tak svědomitě cvičil údery, den po dni už od cesty do Centorie, a i poté, co byli přijati na Akademii mistrovství meče. Eugeo totiž nebyl aristokrat ani šermíř. Měl jen roky svědomitého sekání se sekyrou v lesu na jih od Rulidu.
Ne, vlastně měl ještě něco.
Touhu najít Alici, kterou vzala církev Axiom. I když teď sekal dřevěným mečem, stopa po blonďaté kamarádce z mysli nevymizela. Věřil, že to bylo stejně, když doma stínal Gigas Cedar.
Od toho letního dne už brzy uplyne osm let.
Ode dne, kdy Rytíř jednoty, jménem Deusolbert Synthesis Seven, vzal Alici a on nedokázal, než to sledovat. I když měl v rukách Sekyru dračí kosti, která tehdy dokázala přeseknout i železo. Nedokázal ji ani zvednout. I když byl vedle něj někdo... chlapec stejného věku jako on, v zoufalství křičel. Ptal se, jestli to vážně může nechat být.
Pravda... kdo to vlastně byl? Nikdo z ostatních kamarádů mu tak neříkal, jen Alice. A přesto v uších pořád slyšel ten dětský hlas, ozvěnu jeho křiku.
Eugeo se hluboce ponořil do svých vzpomínek, zatímco podvědomě počítal počet úderů. Tehdy se to stalo.
„Ale ale, Eugeo zase jednou trénuje hrozně tajemně, ne?“ odrazil se mu od zad pobavený hlas. Eugeovo soustředění se rozptýlilo. Trajektorie meče se lehce odchýlila, rukama mu projel nepříjemný náraz a ochromil je, jako když ještě v Rulidu špatně udeřil sekerou.
Mezi jím, v rohu rozlehlé tréninkové arény, a Raiosem s Humbertem uprostřed by mělo být dost prostoru, ale slyšel je jasně. Nejspíš proto, že schválně zvýšili hlas, aby se slova dostala až k němu. Už by měl mít plné zuby poslouchání těch jejich sarkastických poznámek, ale i teď si myslel, že by bylo potupné se jimi nechat ovlivnit. Ignoruj je, ignoruj je, snažil se přesvědčit sám sebe a chtěl pokračovat s tréninkem...
„Nejsi zvědavý, proč tohle Eugeo každou noc dělá, Humberte, že jen tak mává tím klackem, bez stylu a známky jakéhokoli umu?“
„Nedá mi to spát, Raiosi.“
Jejich konverzace zase dolehla až k jeho uším. Začali se mu i smát. Nahlas jim odpovědět nemohl, ale udělal to alespoň v mysli.
A ty jsi zase nějak statečný, když tu Kirito není, milý Raiosi.
Před dvěma měsíci kdovíproč přestali s přímými provokacemi, když byli Eugeo s Kiritem spolu. Naopak se zvýšilo posmívání Eugeovi, kdykoli ho viděli samotného. A ne, nezdálo se, že by jim přišlo jednodušší utahovat si jen z Eugea. To proto, že je Kirito děsil.
Mezi těmi třemi se na konci období novického tréninku zřejmě něco stalo, ale jeho kamarád tvrdil, že to byla jen „menší hádka“, když se ho na to Eugeo zeptal. A Raiose se samozřejmě ptát nemohl. Mělo to ale nejspíš něco společného s tím, jak oba měli obličeje bílé jako stěna, když viděli, jak po promoční ceremonii dává Kirito své mentorce, Sortilieně, modré květiny v květináči. Eugeo však netušil, o co přesně tam šlo.
A rozhodně mu nevadilo, že se vyhne těm jejich provokacím, když je s Kiritem. Nemohl se ale pořád skrývat ve stínu svého parťáka, když z něj teď byl elitní šermíř v zácviku.
První oficiální zápas tohoto roku bude už za měsíc, uprostřed šestého měsíce. Konečné umístění je sice rozhodnuto na základě zápasů těsně před promocemi, ale kdyby už teď prohrál na plné čáře s Raiosem a tím jeho kumpánem, docela dost by mu to pochroumalo sebevědomí. Takový zvrat, jaký loni předvedla druhá šermířka v zácviku Soritiliena, když v posledním zápase porazila předsedu Uola Levanteinna, se neděl často. To alespoň řekl nadšený Gorgolosso, jako by se to týkalo jeho osobně.
Letošní předseda, Raios, a druhý v pořadí, Humbert, byli válečníci, již už od dětství trénovali školu Vysoké Norkie, stejně jako Uolo. Kvůli svým povahám si nezasloužili ani špetku respektu, ale jejich umění šermu bylo nejspíš o laťku výše než to ostatních urozených studentů. Do zápasů zbýval už jen měsíc a on, popravdě, stále nedokázal najít nic, co by do svého meče mohl vložit, aby díky tomu mohl soupeřit s jejich styly.
Ale aspoň s nimi neprohraju v počtu úderů mečem.
S čtyřstým zásahem skončil své úvahy a pomalu narovnal tělo.
Odmotal si od pásku ručník a napřed jím otřel dřevěný meč. Pak si vysušil zpocené čelo a věnoval několik letmých pohledů za sebe. Raios a jeho kohorta stále cvičili uprostřed arény, podle všeho si navzájem posuzovali formu stylů toho druhého.
Když se otočil zpět a nadechl, zazvonily Zvony oznamující čas, visící na hlavní věži Akademie, melodii šesté hodiny večerní, stejně jako to dělal zvon na kostele doma. Ubytovna šermířů v zácviku nechávala mnohé na rozhodnutí studentů, na rozdíl od novické ubytovny, jež se řídila všemožnými pravidly. Večeři si mohl tedy vzít kdykoli od šesti do osmi. Klidně tak mohl cvičit ještě chvíli, ale měl za úkol donést večeři do pokoje svému spolubydlícímu, který se drtil na zítřejší testy.
No jo, Kirito mi vlastně neřekl, co chce k jídlu. Jestli budou mít nakládané cubu dýně, co tak nemá rád, vezmu mu dvojitou porci.
Nacpal si za opasek ručník a dřevěný meč a s myšlenkami na večeři se rozešel k východu. Raios náhle promluvil hlasem, který dolehl až k němu, s mečem zvednutým vysoko ve vzduchu.
„Ale ale, šermíř v zácviku Eugeo chce zřejmě jen mlátit do klády a styl si vůbec neprocvičovat.“
Humbert se nenechal zahanbit a hned pokračoval: „Raiosi, podle toho, co jsem slyšel, byl tady kolega Eugeo dřevorubec v nějakém zapadákově. Možná neví, jak bojovat s ničím jiným než kládou?“
„To opravdu netuším. Ale pokud to tak je, nebylo by vhodné, abychom mu my, jako spolubydlící ve stejné ubytovně, nabídli jednu výukovou lekci?“
„Páni, ty jsi tak velkomyslný, Raiosi, opravdu vzor pro všechny aristokraty!“
Eugeo jen tak tak zarazil povzdych, který se mu dral na rty po vyslechnutí tak zjevně předcvičeného rozhovoru. Chtěl si prostě jen pokračovat po svých. Humbert na něj ale promluvil přímo, takže se musel zastavit.
„Co na to říkáš, Eugeo? Co nějaká ta lekce, jak navrhoval Raios? Takovou vzácnou příležitost už znovu nedostaneš.“
Když to došlo takhle daleko, nemohl prostě předstírat, že je neslyší, a odejít. Kdyby schválně ignoroval konverzaci na něj mířenou, šlo by o projev neúcty. Autorita trestu, kterou měli elitní šermíři v zácviku, se sice dala použít jen na novice a pokročilé šermíře, takže Humbert mu nic za trest přikázat nemohl, ale mohl si stěžovat u vedení Akademie.
Eugeo proto chtěl vyklouznout s pouhým „Nedělejte si se mnou starosti,“ ale napadlo ho pak něco jiného.
Tohle by mohla být vlastně docela dobrá příležitost.
Raios a Humbert byli první a druhý v pořadí mezi elitními šermíři v zácviku, tedy nejsilnější a druhý nejsilnější šermíř mezi studenty Akademie. I Kirito sem a tam říkal „Neber je na lehkou váhu,“ takže neměl v plánu podceňovat skutečnou sílu dvojice.
Ale právě teď Eugeo nechápal, jak Raios a jeho kumpán používali ‚pýchu jako zdroj síly‘. Chlubili se svým vysokým postavením, shlíželi na studenty z rodin z nižší třídy a na neurozené, zesměšňovali je... měla by taková povaha vážně dávat sílu jejich mečům? Kdyby to přijal, nezničilo by to ‚respekt a náklonnost k druhým‘, k nimž ho v mládí vedli rodiče, sestra Azariya z kostela, náčelník vesnice Gasupht a i jeho kamarádka z dětství, Alice?
I teď se Eugeovi dostávaly posměšné pohledy, ale ani nepomyslel na to, že by respekt k Raiosovi a Humbertovi zcela zanedbal – náklonnost však cítit nedokázal. Pokud ten přístup ale jen krmí jejich pýchu, pokud ještě více zesiluje jejich meče, akorát by jím na ně plýtval.
Nicméně... neměl v úmyslu žít jako oni a vysmívat se ostatním. A před oficiálním zápasem konajícím se za měsíc chtěl něco zjistit – jaká je přesně síla zrozená z pýchy? Že mu teď sami nabídli lekci, to pro něj mohla být příležitost.
Eugeo to rychle vše zvážil a dodal k tomu v myšlenkách „Takhle nějak by asi uvažoval Kirito.“ Teprve pak promluvil.
„...Tohle je skutečně dost možná jediná příležitost k něčemu podobnému. Mohl bych tedy využít vaší nabídky a přijmout vaši lekci, prosím?“
V tu chvíli vyletělo obočí jak Raiosovi, tak Humbertovi. Eugeovu reakci podle všeho nečekali, ale hned se jim zase stočily rty do slabého úšklebku.
Humbert se rozpažil a pronikavým hlasem prohlásil: „Haha, jasně že jo! Tak honem, pojď sem a ukaž nám svou formu. Jo, začneme se základy, zkus něco jako Lítý planoucí styl, třetí forma...“
„Ne, druhý šermíři v zácviku, Zizeku,“ promluvil Eugeo a zvedl pravou ruku. Další slova vybíral velice pečlivě.
„Vzhledem k této vzácné příležitosti bych raději na vlastní tělo vyzkoušel tvůj vážený meč, než abych opakoval formy.“
„...Cos to říkal?“ úšklebek z Humbertovy tváře zmizel. Naopak se v ní objevila podezíravost ohledně Eugeových úmyslů a krutost, kterou lze vidět i u zvířat, jež mučí svou kořist drápy.
„Vyzkoušet na vlastní tělo... říkáš? Takže chceš, abychom do tebe udeřili meči, šermíři v zácviku Eugeo?“
„Samozřejmě bych rád, kdybyste těsně předtím zastavili, ale o lekci jsem přeci jen žádal já. Kdybych od vás chtěl cokoli více, bylo by to neuctivé.“
„Ach tak, už chápu, už chápu. Takže říkáš, že nemáš nic proti tomu, aby se skončilo hned po prvním úderu?“
Ulízané šedé vlasy jako by se trochu zježily. Ty oči, úzké i jindy, se přimhouřily ještě více, až z nich zbyly téměř jen dvě čáry. V nich byl ale krutý, zlý pohled. Eugeova přehnaně zdvořilá mluva zřejmě vyvolala nějaké sadistické očekávání.
„Pravda, jakožto druhý šermíř v zácviku a urozený z rodiny čtvrté třídy musím vyslyšet žádost o instrukce. Dobrá tedy, ukážu ti své techniky meče, Eugeo.“
Jakmile to řekl, vytáhl přehnaně grandiózním pohybem dřevěný meč z pochvy u pasu. Meč byl z platinového dubu jako ten Eugeův, ale čepel na sobě měla vyryté složité vzory.
Raios vypadal, že chce něco říct, když má Humberta po boku, ale nakonec si to zřejmě rozmyslel, protože jen naprázdno klapl ústy. Pomalu dělal kroky dozadu, až byl tři mely daleko, a s nečitelným úsměvem přikývl, když se na něj Humbert otočil.
Humberta povzbuzení od toho výše postaveného z nich povzbudilo. Uvolnil napětí v rukou a špičkou meče zamířil na vzpřímeného Eugea. Zakřičel: „Tak jdu na to! Tohle je esence školy Vysoké Norkie... pociť ji na vlastní tělo!“
Jednu nohu dal za sebe a meč zvedl vysoko jako by ho chtěl dát na svá ramena. Tenhle postoj patřil k tajnému útoku Norkijské školy, Bleskové seknutí. Navzdory tomu, co předtím říkal, nepoužil Prolomení nebes a hor z obav o Eugeovo tělo. Ne, nejspíš ten útok prostě jen nechtěl použít.
Přesto nebylo Bleskové seknutí zanedbatelným útokem. Ačkoli měli neostřené dřevěné meče, mohlo by po zasáhnutí hlavy snížit Život člověka o polovinu a na nějakou dobu ho uvést do bezvědomí. Snížení Života někoho jiného bylo samozřejmě závažné porušení Seznamu tabu, ale pokud se obě strany dohodly, jeden zásah mohl být prominut. A nebylo pochyb, že Humbert neměl v úmyslu před zasáhnutím zastavit, ale uštědřit Eugeovi plný zásah.
Dřevěný meč v rukách druhého šermíře v zácviku začal modře zářit. Rychlost, kterou aktivoval tajný útok po zaujetí postoje, se od něj dala čekat. Eugeo ale dokázal instinktivně předpovědět, kudy meč prosviští. Bleskové seknutí bylo přeci jen úplně stejné jako jeden z mnoha tajných útoků Aincradské školy, Svislé seknutí.
„...Šrjá!!“
Humbertův meč zaútočil s pronikavým výkřikem.
Těsně před tím, než mohl zashnout, pohnul pravou rukou Eugeo. Vytáhl svůj dřevěný meč od levé strany pasu. Ve zlomku vteřiny soustředění aktivoval tajný útok. Jeho seknutí šlo zdola nahoru, tedy opačným směrem než protivníkův meč mířící shora dolů. Příčné seknutí Aincradské školy.
Tajné útoky, jež ho naučil Kirito, se kdovíproč pojmenovávaly v obecném jazyce, ne Posvátném. Ani Kirito zřejmě nevěděl proč. Nejspíš to zapomněl kvůli ztrátě paměti, kterou utrpěl, když se objevil v Rulidu jako ztracené dítě Vektora. Měl neuvěřitelné štěstí, že nezapomněl i techniky meče.
Příčné seknutí bylo stejně jako Bleskové seknutí jednoúderné, ale dokázalo útočit dvěma směry. Zprava nahoře dolů vlevo, či zleva dole nahoru vpravo. To na něm bylo nejlepší. Hlavně to druhé. Postoj tohoto skillu byl stejný jako vytáhnutí meče od pasu, což umožňovalo veliké zkrácení času potřebného k jeho aktivaci.
Obvykle platilo, že pokud si během duelu všimnete, že protivník používá tajný útok, neměli jste dost času, abyste ho vykryli jiným. Mohli jste jen skočit dozadu nebo do strany... ale to jen málokdy vyšlo tak, jak jste chtěli. Příčné seknutí, které Eugeo využil, ale světle modře zablesklo, když se plnou rychlostí srazilo s Humbertovým Bleskovým seknutím. Dřevěné meče se zableskly a rozehřeměly tak, že se tomu stěží dalo uvěřit.
„Nuóó...!“
Humbert krátce vykřikl, ale překvapení v jeho tváři se hned změnilo v nevraživost. Vší svou silou tlačil na Eugeův meč tím svým. Modrá a světle modrá záře, obklopující dvojici mečů, nevypadaly, že brzy zmizí. Kdyby byl i jen jeden z mečů o cen odstrčen, tajný útok by v tu chvíli skončil a ten, jenž by ho držel, by nejspíš odletěl dozadu. Eugeo se soustředil na to, aby zpevnil svůj postoj. Nakonec se mu podařilo meč v pravé ruce posunout.
S tlumeným skřípavým zvukem se Humbertův meč posunul zpět o dva ceny. Modrá záře Bleskového seknutí zablikala, což znamenalo, že se skill zastavuje.
Jak jsem si myslel, co se ryzí síly týče, jsem silnější!
Eugeo to sice mohl předpokládat, ale možnost si to dokázat pro něj měla velký význam. Nemohl doufat, že se vyrovná vybroušeným útokům aristokratů, kteří věnovali pozornost i detailům jako je úhel sevření prstů. Ale fyzická síla, získaná v době, kdy doma každý den udělal dva tisíce seků těžkou sekerou, byla věc, ve které nemohl prohrát. I Gorgolosso, pyšnící se svým ocelovým tělem, chválil Eugeovo tělo za to, že bylo ‚štíhlé, ale přesto mistrně trénované‘.
Někteří aristokratičtí studenti, kteří trénovali školu Vysoké Norkie, přezdívali Valtijské škole, již používal neurozený Gorgolosso, buranské šermířství. Tato škola ale disponovala jak krásou, tak brutální silou a byla skvělou zbraní v duelech. Společně s přizpůsobivou Aincradskou školou, naučenou od Kirita, mohl Eugeo změnit jakoukoli situaci v jednoduchý střet mečů.
Možná jsem nenašel ‚něco, co bych mohl dát do meče‘, jako tihle dva s vybroušenými technikami i silou, ale neprohraju s nikým, ať už je urozený jak chce!
Eugeo zcela přijal tohle přesvědčení a pak vložil veškerou svou sílu do máchnutí mečem.
Tehdy se to ale stalo. Humbertova tvář, hned za překříženými meči, získala přízračný nádech, který by se dal popsat jako čiré zlo.
„Jen si... moc nemysli!“
Obočí mu už nemohlo vyletět výše. Zpoza obnažených zubů se vyhrnul kovově znějící řev plný hněvu. Modré světlo, které už skoro zmizelo, se ve stejnou chvíli zabarvilo do šeře černé.
Skříp. Tentokrát se skřípání ozvalo z Eugeova dřevěného meče. Tlak působící na jeho pravou paži se znásobil, až mu od zápěstí po rameno proběhla pronikavá bolest. Humbertův meč zatlačený o dva ceny zpátky se v mžiknutí oka vrátil na místo. Dvojice dřevěných mečů zůstala zaklesnutá tam, kde se poprvé střetla.
Co je tohle za sílu?!
Eugeo to jen stěží dokázal zastavit. Oči měl celé vykulené. Humbert se obvykle snaží příliš nezpotit, a i když přijde do tréninkové arény, tráví čas jen nacvičováním stylů. Neměl by mít takovou sílu. Pokud to tedy není fyzická síla... je tohle ta ‚pýcha jako zdroj síly‘, o které mluvil Kirito? Sám sebe stavil na pomyslný stupeň vítězů a shlížel na ostatní. Měl díky tomu jeho meč sílu, která dalece přesahovala Eugeovy hodnoty, která byla silnější než dny a týdny jeho tréninku?
Nemůžu tomu uvěřit. Rozhodně nechci věřit, že bohyně stvoření Stacia by dokázala prominout takový způsob života.
Zatímco se Eugeo snažil popřít jev dějící se přímo před jeho očima, Humbert pohodil hlavou, až se mu zavlnily vlasy. Na tváři se mu objevil prohnaný výraz. Zamumlal: „Myslel sis, že porazíš můj meč nějakým zbabělým kradmým útokem?“
„Zba... bělým...?“
„No ano. Jak jinak bys chtěl říkat tomu, že předstíráš, že se necháš porazit, ale pak použiješ skill bez stylu nebo čehokoli jiného?“
„T... tak to není! Tohle je moje škola... taková je Aincradská škola!“ vykřikl instinktivně Eugeo v odpověď. Jestliže se škola Vysoké Norkie soustředila na sílu a podobu technik, Aincradská škola byla praktická a soustředila se téměř výhradně na zasáhnutí mečem. A tak v ní šlo o co nejvyšší rychlost aktivace tajných útoků. A dokonce měla i víceúderné skilly, které další školy neměly.
Dalo by se říct, že Aincradská škola byla způsob života jediného jejího učně, Kirita. Nijak zvlášť okouzlující nebo okázalý, spíše mířící přímo k cíli. I po naběhnutí do zdi se nevzdával a zkusil podruhé, potřetí. Kdyby s ním Eugeo nebyl, nedostal by se ani do Zakkarie, natož do Centorie.
Proto byl Eugeo proti, když Humbert řekl, že je Aincradská škola zbabělá.
Záchvěvy v srdci ale ovlivnily i jeho meč, o kousek ho zatlačily. Tentokrát nestabilně zablikalo světle modré světlo okolo Eugeova dřevěného meče. O něco víc roztáhl nohy a prohnul hruď, zoufale se snažil udržet si svůj postoj.
Humbert se ušklíbl a zašeptal hlasem, který připomínal nehty škrábající po skle: „Ohavnost té školy přímo čiří z tvého šeredného vzhledu. Nejspíš si myslíš, že zaujmeš moje nebo Raiosovo místo v příštím oficiálním zápase... ale to není možné. Tady a teď ti rozdrtím pravé rameno, takže nějakou chvíli nebudeš moct šermovat.“
„Kch...!“
Zaťal zuby, aby zvládl nápor z Humbertova meče, ale ten jen nabíral na intenzitě. Tajný útok meče mohl pokračovat ještě nějakou chvíli poté, co byl meč zatlačen, dokud se vracel po stejné trajektorii. Eugeův meč byl ale zatlačován Humbertovým Bleskovým seknutím přímo shora a původní trajektorii už opustil. Pokud bude zatlačen ještě o cen, ne, i jen pět milicenů, Příčné seknutí bude přerušeno. A Eugeovo rameno dostane pořádně zabrat, jak Humbert předpovídal.
Akademie mistrovství meče měla samozřejmě vynikající ošetřovnu s různými léky a léčiteli specializujícími se v Posvátných uměních. Jenomže léky i umění měly své omezení. Těžké zranění, jako třeba zlomená kost, se nedalo vyléčit okamžitě, ani kdyby se použilo riskantní Posvátné umění jako přímé přesunutí Života od jednoho člověka druhému. Kdyby teď utrpěl takové vážné zranění, ani náhodou by se nemohl účastnit oficiálního zápasu příští měsíc...
Co jsem, blbej? Šermíř se přece nemůže bát toho, že se zraní!!
Eugeo setřásl obavy, které se mu vkrádaly do mysli, a znovu upnul veškerou pozornost ke svému meči.
Měl šanci odejít, ale místo toho odpověděl na Humbertovu provokaci a dohodl si s ním duel. Styděl se za sebe, že se nechal otřást slovy protivníka a bál se kvůli nim neúspěchu. Pokud chce tasit meč, musí být odhodlán využít veškerých svých znalostí a své síly, aby mu vše vyšlo. To je podstata Aincradské školy.
 A já jsem ještě nepoužil vše, co mám.
Na tváři se mu objevil sadistický úsměv. Teď už se nesoustředil na Humberta, ale pouze na existenci dřevěného meče, který držel v pravé ruce. Rukou cítil jeho pevnost a váhu, každý záhyb i slabinu neopadavého dubu, z něhož meč byl. Cítil dokonce i sílu Příčného seknutí, jež už téměř mizelo, vnímal ji jako slaboučké vibrace.
Ty a meč musíte být jeden. To mu vždy říkal jeho nejlepší kamarád a učitel zároveň, Kirito.
Eugeo se tak daleko ještě nedostal, ale možná díky každodennímu procvičování seků cítil občas něco, co se podobalo hlasu meče. Ne tam, takhle by ses měl pohnout, takhle meč mluvil.
A i teď slyšel Eugeo šeptání meče... nebo si to aspoň myslel.
Je logické, že bude poražen, pokud jen bude čekat, až ho zasáhne skill přicházející seshora. Měl by změnit svůj skill.
„...Uóóó!“
Eugeovi ze z hrdla vydral poměrně vzácný křik, když se zničehonic pohnul. Otočil pravým zápěstím a Humbertův meč narazil do pravé strany jeho čepele. Příčné seknutí bylo v tu chvíli přerušeno protivníkovým Bleskovým seknutím, jež se blížilo jeho rameni a vydávalo modročené světlo.
Eugeo se ten útok nesnažil zastavit. Meč si položil na rameno. Tím ale neskončil, na nic nečekal a hned aktivoval Svislé seknutí Aincradské školy...
Humbertův meč se dotkl pravého rukávu jeho tréninkového úboru a serval několik cenů indigově modré látky.
Pak ale Eugeův meč silou zatlačil protivníkův meč, přičemž se obalil jasně modrým světlem.
„Nuá!“
Humbert vytřeštil oči na nečekaný protiútok. Humbert i jeho kumpán věděli o víceúderných skillech, které byly pro Aincradskou školu unikátní, ale ani v nejmenším neočekávali, že bude jeden tajný útok navázán na druhý. Ani Eugeo nevěděl, že je to možné. Prostě nechal pohyb uprostřed boje na svém těle.
Humbertův meč byl během okamžiku zatlačen o pět cenů dozadu a světlo Bleskového seknutí rychle zmizelo. Zničilo mu to i postoj, chodidla mu ujela po podlaze.
Ale to měl vlastně štěstí. Kdyby stál pevně, Eugeův meč by ho zasáhl do levého ramene. Svislé seknutí ho ale i tak zvládlo odhodit o nějaké tři mely dozadu.
Kdyby takhle spadl na zem, zápas by nepopiratelně skončil Eugeovým vítězstvím. Humbert se ale udržel na nohou a udělal několik vrávoravých kroků. Prohnul tělo, jak nejvíc jen mohl, snažil se udržet nejistou rovnováhu.
Jestli na něj teď zaútočím, rozhodně vyhraju, pomyslel si Eugeo, ale než se dokázal dostat z postoje se skloněným mečem po útoku, rozezněl se tréninkovou arénou hlas: „To by stačilo. Tenhle duel končí remízou.“
Okázalá slova patřila samozřejmě Raiosi Antinousovi, jeho červené rty se prohnuly do mírného úsměvu. Humbert opět nabyl rovnováhu a nespokojeně odpověděl: „Ra-Raiosi! Mít remízu s tímhle barba... ne, tímhle vesnickým šermířem, je...!“
„Humberte,“ vyslovil klidně jeho jméno předseda elitních šermířů. Druhý v pořadí rychle sklonil hlavu. Meč si přendal z pravé ruky do levé a přitiskl ho k pasu. Nedbale pak přiložil pravou pěst k hrudi v rytířském gestu vděčnosti a otočil se zády k Eugeovi, aniž by čekal, až mu gesto oplatí.
Humbert došel za Raiose a postavil se po jeho levici. Raios se krátce podíval na Eugea a usmál se. Posměšně mu zatleskal: „Moc jsem si užil ten tvůj zvláštní trik, šermíři v zácviku, sire Eugeo. Co říkáš na to, že by ses po promocích přidal k Císařské akrobatické skupině?“
„...Jsem vám velice zavázán za zájem, který jste ve mne projevil, šermíři v zácviku Antinousi.“
Vzdorovitě se vyhnul oslovení „předsedo“ či přídavnému jménu „vážený“, ale Raiosovi to podle všeho nijak nevadilo. Odměřeně přikývl a rozešel se k východu. Humbert šel za ním, ale napřed ještě hodil po Eugeovi ošklivým pohledem, oči přitom mhouřil tak moc, jak to jen zvládl.
Raiosovy tréninkové boty z měkké kůže při chůzi vrzaly. Jejich nositel se zastavil hned, co prošel kolem Eugea stojícího uprostřed tréninkové arény. Hlubokým hlasem zamumlal Eugeovi: „Příště ti ukážu skutečnou sílu aristokrata.“
„...To můžeš klidně i teď,“ odpověděl Eugeo, ačkoli byl upřímně naprosto vyčerpaný po tréninkových švizích a nečekaném duelu. Částečně nejspíš z tvrdohlavosti. Raios se ale jen uchechtl a pokračoval v chůzi, přičemž ještě dodal: „To tvoje mávání mečem se nedá nazvat bojem, nicko bez příjmení.“
Předseda šermířů v zácviku se ještě jednou chraplavě uchechtl a odešel, následován Humbertem se zlověstným výrazem. Ten ale prošel beze slova. Pak už se ozvalo jen otevření a zavření dveří.
V nastálém tichu Eugeo zhluboka vydechl a zamyslel se.
Síla pocházející z ‚pýchy aristokratů‘. To, co poprvé zažil na vlastní meč, vydávalo mnohem silnější tlak, než očekával. Kdyby pokračoval s Příčným seknutím, nejspíš by ho Humbert zatlačil a zlomil mu pravé rameno. Byla nevýhoda bránit se meči útočícímu dolů sekem zezdola, jak se teď naučil. Ale to nebylo vše. Humbert byl znechucený Eugeovým původem a kvůli tomu jím opovrhoval. To poutalo Eugeův meč i jeho tělo jako nějaká kletba.
Tentokrát ho zachránila flexibilita Aincradské školy, schopné započít tajné útoky z různých postojů, ale v duelech během oficiálních zápasech nadcházejícího roku se nemůže spoléhat jen na překvapivé útoky. Nejspíš dojde i na situaci, ve které bude o výsledku rozhodnuto střetem sil.
A do té doby bude muset Eugeo najít tu svou. ‚To něco, co dá do meče‘, co se vyrovná bezedné pýše Humberta a Raiose.
Zvedl dřevěný meč, který stále držel v pravé ruce, a lehce pohladil poničenou čepel levou dlaní.
„...Děkuju. Pomoz mi prosím i příště,“ zašeptal.
Vrátil meč do pochvy u pasu a jakmile se rozešel k východu, uslyšel krátké zvonění oznamující půl sedmou. Kirito drtící se na zkoušky už bude nejspíš umírat hlady. Rychle přešel nezdobenou bílou dřevěnou podlahu. Než vyšel ze dveří, uklonil se prázdné tréninkové aréně. Potom už pospíchal k exkluzivní jídelně.
Prošel krátkou chodbu a vešel do ubytovny elitních šermířů v zácviku. V přízemí nebyly pokoje žádného z šermířů, ale nacházela se tu velká koupelna, jídelna a hala.
Na ubytovně šermířů se musel dodržovat čas jídel a menu bylo dosti omezené, ale ubytovna elitních šermířů byla v obojím o něco volnější. Jídelna otevírala od šesti do osmi a z velké nabídky jídel, měnící se denně, jste si mohli nechat naservírovat jakékoli jídlo od postaršího kuchaře zaměstnaného na plný úvazek. A mohli jste se najíst jak v jídelně, tak si vzít jídlo na pokoj.
Raios a Humbert se naštěstí vydali napřed do koupele a v jídelně nebylo ani stopy po dalších elitních šermířích. Eugeo se cestou k přepážce podíval na nabídku jídel na nástěnce. Hlavní jídlo si dneska mohl vybírat mezi pečeným skopovým, bílým rybím masem nebo dušeným kuřecím s omáčkou.
...Tak schválně, on by si dal to dušené s čerstvou zeleninou, sýrem a nakládanými olivami, ale nevím, jestli by chtěl na pití vychlazenou siralskou vodu.
To rychle proběhlo Eugeovi hlavou. Trochu mu vadilo, že tak dobře ví, co by si jeho parťák vybral za jídlo. Naklonil se přes přepážku a začal objednávat.
„Dobrý večer! Jídlo s sebou pro dva, hm, a jako hlavní to bude...“


Část druhá

Obrnil se před šikanou, která se mohla objevit, ale ani několik dní po náhlém duelu od Raiose a jeho kamaráda neslyšel ani slovo.
Humbert se na něj jen nenávistně díval, kdykoli kolem něj v elitní ubytovně nebo hlavní školní budově prošel, ale ani jednou mu nic neřekl. Eugeo pro jistotu řekl Kiritovi o tom, co se v tréninkové hale stalo, aby si dával pozor. Ale ani tomu se zřejmě nic nepřihodilo.
„Je to takové zvláštní... myslel jsem, že zrovna ti dva nedají po remíze v duelu najednou pokoj. A to Raios dokonce říkal něco, co znělo jako výhrůžka...,“ naklonil Eugeo hlavu ke straně, opíral se o starou pohovku. Kirito seděl na druhé straně, zvedal zrovna keramický hrnek k puse.
„Taky nemyslím, že by se tak najednou změnili. Ale je fakt, že udělat něco hnusnýho tady v ubytovně není zrovna snadné.“
Přiložil si hrnek s kohiru čajem bez mléka k ústům a spokojeně vypil jeho obsah.
Bylo půl desáté večer, bouřlivý týden byl konečně za nimi a další den už měli volno. V průběhu týdne byli touhle dobou už ve svých pokojích a tvrdě spali po denním tréninku, jídlu a koupeli, ale tenhle konkrétní večer v týdnu vyhrazovali povídání o všem možném v obýváku s hrnkem čaje.
Eugeo zvedl ten svůj a trochu upil skoro vařící černé tekutiny, tvář se mu samovolně stáhla v úšklebek. Jeho kamarád měl tenhle práškový čaj, dostupný jen v jižním císařství, v oblibě a dělal ho, když byl na řadě s přípravou čaje on, ale Eugeovi přišel samotný celkem hořký. Do konvičky nalil spoustu mléka a rozmíchal ho lžičkou. Pohledem pobízel svého společníka k návratu k tématu, když Kirito položil nečekanou otázku.
„No ano... tak třeba, jaké věci jsi vyváděl ve škole v Rulidu?“
Pořádně se napil kohiru čaje, který teď už nebyl hořký a zanechal jen zvláštní aroma, uvolnil napětí v ramenech a odpověděl: „No, většinou někdo vyváděl něco mně. Pamatuješ si snad, Kirito, na syna kapitána stráží, Jinka, který mě vyzval na duel během oslav před naší cestou. Ten mi dělal celkem dost problémů... schovával mi boty, dával mi do pytlíku s jídlem takové ty otravné brouky nebo se posmíval, když mě viděl s Alicí pohromadě.“
„Hahaha, děti asi dělají tyhle věci ve všech světech. ...Ale nemlátil tě nebo tak něco. Že jo?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Eugeo s vykulenýma očima.
„To by nemohl udělat ani náhodou. Je to přece...“
„...přísně zakázáno Seznamem tabu. ‚Pokud není aplikovaná jiná klauzule, je zakázáno úmyslně snížit Život někoho jiného‘... Ale počkat, není teda problém, i když ti schová boty? Krádež je taky velké tabu, ne?“
„Krádež je, když si přivlastníš majetek někoho jiného bez dovolení. Posvátná slova v Okně Stacie, která potvrzují majitele věci, se změní až 24 hodin poté, co je předmět v přímém majetku nebo v domově zloděje. Takže i když je to věc, která byla přesunuta po vzájemném souhlasu, dá se vrátit kdykoli během jednoho dne. A když někdo něco vezme bez dovolení, důkaz vlastnictví nezmizí, když se ta věc nechá někde mimo domov, takže to nebude krádež... Nezapomněl jsi takové základní zákony, ne?“
Eugeo pozoroval tvář Kirita, ztraceného dítěte Vektora. Jeho kamarád se nervózně zasmál a prohrábl si rukou své černé vlasy.
„T-to je pravda, tak to bylo. Samozřejmě jsem na to nezapomněl... počkat, hm? A co tohle? Neporušil Bercouli zákon, když se v té legendě snažil ukrást Meč modré růže z hnízda bílého draka?“
„No moment, drak není člověk.“
„A-aha...“
„A teď zpět k tématu, vtípky, kdy ti někdo něco schová, neporušují zákony, ale když se ty věci nechají někde venku, na místě, které nikomu nepatří, začnou po čase ztrácet Život. To by se počítalo jako ‚poškození majetku někoho jiného‘. Díky tomu mi boty večer vrátili, i když někdy celkem pozdě... ale co má tohle společného s tím, jak se začal chovat Raios a jeho kámoš?“
Eugeo naklonil hlavu ke straně. Kirito zamrkal, jako by úplně zapomněl, že to on s tímhle tématem začal. Odpověděl: „No-no jo. Ehm, tahle akademie má kromě Seznamu tabu směšně dlouhý seznam pravidel, viď. A v nich je i klauzule, která říká, že ‚je zakázáno vstoupit do pokoje jiného studenta či zaměstnance bez dovolení‘. Takže Raios a Humbert sem nemůžou. A my máme všechny naše věci tady v bezpečí. Ale kdybychom něco důležitého nechali na nějakém veřejném místě bez pořádné ochrany, to by bylo něco úplně jiného...,“ tam se kdovíproč na chvíli odmlčel, ale za chvilku ve svém vysvětlení pokračoval, „...a to jsme samozřejmě neudělali. Raios a Humbert teda nemůžou s našimi věcmi nic udělat, na rozdíl od toho, jak v Rulidu mladý Jink šikanoval bezmocného hocha, Eugea.“
„Tu věc s bezmocností jsi zmiňovat nemusel. Hm... aha. Do teď jsem nad tím vůbec nepřemýšlel, ale je fakt, že v ubytovně elitních šermířů nemůže nikdo udělat nic horšího než někoho urazit.“
„A ty urážky se stanou projevem neúcty, která evokuje Autorita trestu, pokud překročí určitou hranici,“ dodal s úsměvem Kirito.
Autorita trestu se vztahovala na právo, které měli díky regulacím Akademie elitní studenti v zácviku. Díky němu mohli v podstatě jednat v zástupu za instruktory. V případě projevu neúcty či nedbalosti, které hraničily s porušením pravidel nebo které se nedaly jen tak přehlédnout, mohli šermíři v zácviku sami posoudit, jaký trest provinilému dát podle závažnosti jeho chování. Pořád si dobře pamatovali na případ, kdy Kirito ušpinil uniformu bývalého předsedy šermířů, Uola Levanteinna, a měl přikázáno se za trest účastnit duelu na první zásah.
Autorita trestu šermířů v zácviku měla vlastně pomoci ve vedení noviců a pokročilých šermířů, ale v regulacích Akademie se nikde neříkalo, že se vztahuje pouze na ně. Takže teoreticky bylo možné Autoritu použít na jiného šermíře v zácviku. Asi právě proto se jim už od Raiose a Humberta nedostávalo tolik opovržení a urážek jako loni.
Kirito vyprázdnil svůj hrnek, takže mu Eugeo dolil. Kirito si tam přidal i trochu mléka a opatrně ho rozmíchával. Vypadalo to, že pořád nad něčím přemýšlí, když prsty obratně točil stříbrnou lžičkou. Pak jednou přikývl a zanedlouho promluvil: „Jestli nemůžou nic udělat s našimi věcmi, můžou jít jedině po nás. V tom případě by bylo nejrychlejší a nejjednodušší, kdyby nás vyzvali k duelu na první zásah a zasáhli, ale to už zkusili s tebou, Eugeo, a skončilo to remízou. A pak, no jo, když se trochu zamyslím... asi by mě mohli podplatit, abych se držel dál od Eugea.“
„Co...,“ uniklo Eugeovi zoufale ze rtů. Rychle ústa zavřel, ale Kirito se jen zazubil a nafoukaně řekl: „Jen se neboj, kluku. Tady velkej brácha tě jen tak neodvrhne.“
„O-o to jsem se nebál! ...Ale když by peníze nevyšly, co kdyby tě chtěli zásobovat těmi speciálními masovými bochánky od Gottla?“
„To by dost možná zabralo,“ přikývl Kirito na Eugeovu poznámku s kamennou tváří a pak se rozesmál.
„No, žerty stranou. Nemyslím, že bychom se měli moc bát něčeho jiného než toho, že něco udělají našim věcem nebo nám.“
Pak se ale Kiritův výraz zase napjal a pokračoval rozvážným tónem: „Ale pokud to budu brát z druhé strany, moc by mě nepřekvapilo, kdyby vymysleli něco jiného, co není proti Seznamu tabu ani regulacím Akademie. Přeci jen nejspíš nemají v úmyslu podstoupit svou pozici předsedy a druhého v pořadí... Eugeo, nenapadá tě něco, co nám třeba uniklo?“
„Ne, nijak zvlášť. Do prvních oficiálních zkoušek nezbývá ani měsíc. Oba bychom se měli pokusit s nimi bojovat v naší nejlepší kondici.“
„Jo. ...Ale i tak, možná nám vyhrožovali jen proto, abychom si dělali starosti. Takže bychom měli zachovat klid a stay cool,“ řekl Kirito po dopití svého čaje. Eugeo překvapeně zamrkal.
„Cos to říkal? S... st...?“ zeptal se. Oči jeho kamaráda chvíli bezcílně bloudily po pokoji, pak si ale odkašlal a odpověděl: „To byl, no, první ze základních bodů Aincradské školy. Znamená to něco jako ‚zůstat v klidu a pokračovat‘. Dá se to ale použít i jako rozloučení... pak je to něco jako ‚zase se uvidíme‘, tak něco.“
„He. Jasně, budu si to pamatovat. St... stay cool.“
Došlo mu, že ta slova jsou řečena v Posvátném jazyce, stejně jako tajné útoky. Zněla mu nezvykle, ale když je sám vyslovil, byla podivně známá. Šeptem si frázi několikrát zopakoval. Kirito kdovíproč s rozpačitým výrazem tleskl.
„Tak, brzo už zvon zazvoní desátou, takže bychom asi měli jít spát. Jo a, Eugeo, zítra mám takovou nedůležitou věc, které se musím zúčasnit...“
„Ani náhodou, Kirito. Tentokrát tě rozhodně nenechám utéct,“ zamračil se na Kirita, zatímco uklízel čajovou soupravu.
Na zítřejší den odpočinku měli jít ven – no, vlastně jen na místo v lese na pozemku Akademie – aby se trochu sblížili se svými panoši, Tiese a Ronye. Už když Kirita zval, předpokládal, že se tomu pokusí nějak vyhnout. S povzdechem mu řekl: „Podívej, už je to měsíc, co jsme mentoři Tiese a Ronye. A když jsi loni dělal panoše Sortilieně, taky se k tobě chovala hezky, ne?“
„Když jsme netrénovali, to ano. ...Což mi připomíná, zajímalo by mě, jak se jí teď daří...“
„Nesnaž se změnit téma. Říkám, že je teď řada na tobě být dobrý nestor. Ty dvě sem zítra přijdou v devět ráno, tak buď v tu dobu už připravený jít!“ zahrozil mu Eugeo ukazováčkem. Kirito odpověděl protáhlým „Ano“ a zvedl se z pohovky. Odnesli čajovou soupravu ke dřezu v rohu obýváku. Kirito ji umyl a Eugeo hned utřel utěrkou. V Rulidu a Zakkarii používal vodu vytaženou ze studny, ale v Centorii měla většina budov trubky s čistou vodou, která se dala ovládat otáčením rukojeti. Když to viděl poprvé, byl si jistý, že jde o Posvátný nástroj jako Zvony oznamující čas, ale ve skutečnosti šlo o několik obřích studen v každé zóně, na které se používalo vzdušné elementální Posvátné umění k vyvolání vztlaku, kterým se pak rozváděla voda do nespočtu trubek.
Proto byla voda tekoucí z kohoutků vždy čerstvá a nebylo třeba brát do úvahy její Život, jako tomu bylo u vody vytažené ze studně klasicky. Jak by tohle ocenily děti v Rulidu, které měly každé ráno na starosti tahání vody! S těmito myšlenkami umyl nádobí a nyní čisté hrnky vyskládal na poličku.
Kirito se ještě napil vody přímo z kohoutku, otřel si ústa a pořádně zazíval.
„Takže, vzbuď mě prosím zítra ráno v osm. Dobrou noc, Eugeo.“
„Osm je moc pozdě, posuneme to radši na sedm třicet! Dobrou noc, Kirito.“
Během loučení ho najednou něco napadlo, a tak dodal: „...Stay cool.
Když tu větu jeho parťák na cestě ke svému pokoji uslyšel, ohlédl se přes rameno a odpověděl s pokřiveným úsměvem: „Používá si to sice jako rozloučení, ale ne když jdeš večer spát. Používej to, když myslíš, že to bude dlouhé odloučení.“
„Hmm, to je nějaké komplikované. Ale jasně... tak tedy zítra.“
„Jo, čau zítra,“ mávl lehce pravačkou Kirito a zaplul do pokoje na severu. Eugeo zhasl lampu a otevřel dveře na druhé straně.
Jeho ložnice byla zhruba z poloviny tak veliká jako ty pokoje, ve kterých bylo ubytováno deset noviců v novické ubytovně. O úklid se starala Tiese, jeho panoš, takže nikdy nebylo ani smítky.  Převlékl se do dlouhého bílého pyžama a zalehl do měkké postele.
Najednou ho přepadla ospalost a spolu s ní se mu do uší vloudila část předchozího rozhovoru.
Ale pokud to budu brát z druhé strany, moc by mě nepřekvapilo, kdyby vymysleli něco jiného, co není proti Seznamu tabu ani regulacím Akademie.
To mu řekl Kirito jako jisté varování před Raiosem a Humbertem. Tehdy jen přikývl, ale pořád bylo pro Eugea těžké to tak najednou přijmout za něco, co by se mohlo stát.
Už od doby, co byl dítě, se ne zrovna párkrát sám snažil najít nějakou skulinu, ať už ve vyhláškách Rulidu, pravidlech Zakkarijských stráží nebo regulacích Akademie mistrovství meče. Ale zkusit najít skulinu v nejvýznamnějším zákonu Lidského světa, v Seznamu tabu, to zkusil nulakrát – ne, vlastně to zkusil jednou.
To bylo před osmi lety, když do vesnice dorazil Rytíř jednoty z církve Axiom, aby vzal pryč Alici. Eugeo přemýšlel o tom, že Rytíře zasáhne Sekyrou dračí kosti, kterou držel, aby Alici zachránil, ale ve skutečnosti neudělal ani jediný krok. Když si tu chvíli vybavil, tak i teď kdovíproč stále cítil to pulzování v pravém oku.
Samozřejmě, že proti Rytířům jednoty nebo církvi teď necítil ani špetku odporu. Ten Rytíř vzal Alici pryč v souladu se zákonem. On tedy získá právo projít dveřmi církve řádnými prostředky, a tak se znovu shledá s Alicí. Kvůli tomuto odešel Eugeo z vesnice a překonal mnoho těžkostí, aby se mohl stát elitním šermířem v zácviku na Akademii.
Ale pokud to bylo tak, jak Kirito říkal, pokud si Raios a Humbert mysleli, že jestliže není něco vyloženě zakázané Seznamem tabu, pak je to dovolené... znamenalo to, že nedobrovolně dodržovali absolutní zákon, který byl na začátku světa nastolen církví Axiom? Přemýšlení o Seznamu tabu jako o překážce...?
To by se nemělo stát, dokonce ani v případě Raiose a Humberta. I jen pochybnosti o Seznamu tabu byly neodpustitelné. Seznam obsahuje nezvratnou pravdu, dokonce i císař ho musí dodržovat. Je to zákon nad zákony.
Eugeo se podíval na strop, zbarvený bledým měsíčním světlem do bíla. Lehce se kousal do rtu. Pokud byly takové myšlenky dovolené... tak co vlastně ochraňoval a proč? Když ten Rytíř jednoty bral Alici pryč, jen se na to díval a neudělal ani krok. A pak, dalších šest let, jen stínal Gigas Cedar, přesně podle zákona.
Vnitřek pravého okna mu lehce zapulzoval, zabolelo to. Eugeo se přiměl zavřít oči a rozehnat ty zmatené myšlenky. Tělo se mu rychle ponořilo do lehkého spánku.
Akademii mistrovství meče obklopoval vysoký železný plot. Hustý les zabíral skoro třetinu pozemků. Úsek starých stromů, porostlých zlatě zbarveným mechem, a sluneční svit padající skrz větve houpající se ve větru, kaňky světla na zeleném podrostu – to mu připomínalo les doma. Jelikož ale byla Centorie daleko na jih od Rulidu, bylo tu o dost víc drobných zvířat. Některá se v severní oblasti vůbec nevyskytovala, třeba jako neobyčejně drobné lišky nebo dlouzí a útlí hadi tyrkysové barvy. Ti se vyhřívali na sluníčku, kde to jen šlo. I po roce, co tu už byl, přitahovali jeho pozornost.

„Eugeo, posloucháš mě?“ přišel ze strany náhle hlas. Eugeo se polekaně otočil.
„Promiň, promiň, poslouchám. ...Takže, co jsi říkala?“
„Tys vůbec neposlouchal!“ zavrtěla hlavou dívka s vlasy v barvě zralých jablek. Tiese Shtolienen, Eugeův panoš. Vyhýbal se jejím očím podobného odstínu jako její vlasy a snažil se vymyslet nějakou výmluvu.
„N-no, tenhle les je prostě tak krásný, že se tak trochu... A jsou tu taky vzácné druhy zvířat...“
„Vzácné?“
Tiese následovala jeho pohled a nezaujatě pokrčila rameny.
„No, to je jen liška kintobi, ne? Těch je plno i u stromů kolem zón města.“
„Hm... A vlastně, ty ses narodila v Centorii, viď, Tiese. Bydlíš někde poblíž?“
„Můj domov je v osmé zóně, takže je to sem, do páté zóny, celkem daleko.“
„Aha... nn, ech?“
Eugeo se znovu podíval na Tiese, která šla po jeho boku. Dokonce i novická uniforma, kterou loni nosil a o které si myslel, že je poněkud fádní, vypadala na dívce podivně slušivě. Ale to se dalo čekat. Kdyby Tiese nestudovala na stejné Akademii, Eugeo by ani nemohl doufat, že by s ní on, syn rolníka, kdy mluvil.
„No, Tiese, ty jsi původem urozená, že? Myslel jsem, že někdo říkal, že domy aristokratů jsou ve třetí a čtvrté zóně...,“ zeptal se poněkud opatrně. Tiesina hlava poklesla, jako by se styděla. Maličko přikývla a pak několikrát za sebou zavrtěla hlavou.
„Otec je jen z šesté třídy... ale pocházet z nižší třídy také není k zahození. V zónách poblíž císařské administrace bydlí jen čtvrtá třída a ty nad ní, pátá a šestá třída mají dost omezená práva. Můj otec vždy říká ‚Být obyčejný člověk je mnohem příjemnější, moct mluvit, jak se jim zachce, beze strachu z vyšších aristokratických tříd s autoritou soudit‘... ach, o-omlouvám se, prostě jsem...,“ uklonila se hluboce v omluvě, zřejmě v představě, že byla k Eugeovi s neurozeným původem neslušná.
„Nic se nestalo. Ale, no... ta autorita soudit, nemají ji všichni aristokraté?“ zeptal se, zatímco si vybavoval text Základního práva císařství, které studoval loni. Hned se mu v odpověď dostalo hlasitého „Rozhodně ne!“
„Autorita soudit je výsadou čtvrté a vyšší třídy. Pátá a nižší třída jsou pouze na opačném konci rozsudků vyšší třídy. Můj otec pracuje v administraci, ale v císařském paláci a ve veřejných úřadech pracuje mnoho aristokratů páté a šesté třídy, kteří dostávají tresty za urážky aristokratů vyšších tříd. ...Ale jsou to dospělácké věci, takže to nebývají fyzické tresty, ale různé snižování platů a tak.“
„A-aha... i tam to musí být složité, ve světě aristokratů...“
Červenovlasá novicka se podívala na Eugea, jenž měl ve tváři překvapený výraz. Tváře jí lehce zrudly, když rychlým tónem dodala: „J-jak jsem řekla... někdo jako já, dcera z aristokratické rodiny šesté třídy, je aristokracií jen oficiálně... náš život se od obyčejných lidí moc neliší.“
„H-hmm...,“ odpověděl Eugeo, aniž by bylo jasné, jestli souhlasí, či ne. Znovu se zamyslel nad strukturou císařství.
Základní právo císařství, tvořeno císařskou administrací, tvořilo sociální systém Norlangarthského severního císařství. Ale vzhledem k tomu, že všechny zločiny a jejich tresty byly definovány Seznamem tabu, zákoníkem mu nadřazeným, týkalo se Základní právo císařství především konvencí ohledně třídního systému obyvatel. Šlo tam tedy o práva aristokratů a práva lidí neurozeného původu.
Když byl Eugeo novic, dostal jednou jejich postarší učitel práva (dále pak už měli jen Posvátná umění a dějepis) otázku od jistého černovlasého studenta. Pane učiteli, proč jsou v císařství aristokraté a lidé neurozeného původu, zeptal se.
Učitel, původem aristokrat nižší třídy, na chvíli nenacházel slov. Nakonec odpověděl strohým hlasem.
Podle proroctví, která byla v dávných dobách zvěstovaná církví Axiom, do Lidského světa jednoho dne vpadne armáda temnoty, a to čtyřmi cestami v Pohoří na Kraji... Severní jeskyní, Západní roklí, Jižním průchodem a Východní bránou. Všichni ti, kteří mají Posvátnou úlohu císařského rytíře či strážného v jednom ze čtyř císařství budou bojovat v Armádě Lidského světa, aby tyto hanebné půl-lidi porazili. Aristokraté zdokonalují své schopnosti šermu, studují Posvátná umění a cvičí své mysli a těla, aby mohli vést Armádu Lidského světa jakožto její velitelé, až nadejde jejich chvíle.
Eugeo cítil upřímný obdiv, když tohle slyšel, ačkoli mu zároveň něco nebylo jasné.
Před dvěma roky společně s Kiritem bojoval proti skupině goblinů, která přišla z Temného teritoria Severní jeskyní, již učitel zmínil. Během boje naneštěstí ztratil vědomí po útoku od vůdce goblinů, ale hrozivý vzhled půl-lidí a jejich divoké, chraplavé hlasy měl stále v živé paměti. S Kiritem se dohodli, že na Akademii ten boj ani slovem nezmíní. Kdyby ten příběh ale vypověděli do nejmenších detailů, polovina jejich spolužaček by nejspíš omdlela.
Eugeo samozřejmě nechtěl něco podobného zažít znovu. Proto mu skutečně imponovali aristokraté, kteří měli bojovat na přední linii s těmi děsivými gobliny, a taky orky a zlobry, jenž jsou údajně ještě silnější a divočejší než goblini.
Ale na druhou stranu. Už uběhlo přes dvě stě osmdesát let od chvíle, kdy bohyně stvoření Stacie dala život Lidskému světu. Za tu dobu sem armáda temna ještě ani jednou úspěšně nevpadla ve velkém počtu. To znamenalo, že někteří obyvatelé čtyř císařství, jmenovitě pak ti z vyšší třídy aristokracie, se nepodíleli na každodenních manuálních pracích, vlastnili veliké pozemky a uplatňovali autoritu soudit nad nižší třídou aristokratů, to vše v přípravě proti nepříteli, kterého nikdy ani neviděli... a aniž by věděli, kdy přijde.
Tiese jako by poznala, co se Eugeovi honí hlavou. Tiše povzdechla a promluvila: „...A tak můj otec chtěl, aby se jeho nejstarší dítě stalo aristokratem čtvrté třídy, než se stane hlavou rodiny, což by mu přinejmenším zajistilo imunitu proti rozsudkům vyšších tříd. Proto jsem šla sem na Akademii. Kdybych byla vybrána jako představitel Akademie a dobře se umístila v Císařském šermířském turnaji, mohlo by se mi to splnit... no, ale jelikož jsem byla ve vstupní zkoušce jedenáctá, je to nejspíš jen marným snem.“
Dívka na chviličku vyplázla jazyk a usmála se. Eugeo měl pocit, že září příliš jasně, až musel lehce přivřít oči.
Když porovnal Tiesin důvod pro studium šermířství, tedy zlepšení cti její rodiny, s tím svým, osobním důvodem, znovusetkáním s kamarádkou z dětství, která byla odvedena církví, připadalo mu, že ten její je krásným příkladem důstojnosti aristokratů.
„Ne... Tiese, jsi skvělá. Moc jsi dřela a jako nová studentka ses dostala mezi nejlepších dvanáct, abys potěšila otce,“ pochválil ji ve vší vážnosti. Hned následovala odpověď vysokým, rozrušeným hlasem.
„Vů-vůbec ne! ...Jen jsem měla štěstí, že vybrali styl, který mi zrovna jde. Umění meče se od otce učím od tří let, a přesto jsem dosáhla jen takovýchto výsledků. Takže ty jsi mnohem úžasnější, Eugeo. Muselo to být těžké, získat doporučení jakožto strážce, ale tys to hravě zvládl. A pak ses umístil jako pátý elitní šermíř. Vážně je pro mě poctou, že jsem byla vybrána jako tvůj panoš, Eugeo.“
„N-ne, to...,“ sklonil hlavu Eugeo a pravou rukou si prohrábl ofinu. Hned mu došlo, že tohle gesto převzal od Kirita, který nebyl daleko za nimi. Rychle ruku spustil.
Tiese řekla, že je to pro ni „pocta“, ale pravdou bylo, že se jeho panošem, a Ronye Kiritovým, stala jen z vůle Stacie, hezky řečeno. Vážně to byla jen čirá náhoda.
Panoše si vybírala dvanáctka nových elitních šermířů v zácviku. Jeden po druhém, podle jejich umístění, si vybírali mezi dvanácti nejlepšími novici. Letos si tedy jako první vybíral Raios, pak Humbert a tak dále, Eugeo a Kirito měli být pátý a šestý. Společně to ale probrali a rozhodli se, že se nechají přeskočit a vyberou si jako poslední. Jejich panoši budou novicové, které si ostatní nevybrali.
A tak Eugeo a Kirito dostali dřevěné jmenovky se jmény Tiese a Ronye. Trochu je překvapilo, když zjistili, že obě jsou to dívky, Kirito dokonce vypadal, že je to tak trochu problém, ale i tak si Eugeo myslel, že je to dobrá věc. Přeci jen, ostatních deset si Tiese a Ronye nevybrali z toho nespravedlivého důvodu, že jako jediné z dvanáctky noviců se narodily do šesté třídy aristokratických rodin.
Tiese a Ronye samozřejmě neznaly podrobnosti setkání, během kterého se panošové vybírali. A nebyl důvod jim osvětlovat, jak to vlastně bylo. Eugeo si myslel, že mají štěstí, že jsou zrovna ony jejich panoši, a Kirito si určitě... asi myslel to samé.
A tak si Eugeo krátce odkašlal a změnil téma na své vlastní zkušenosti.
„...Ani v mém případě nebyly vstupní zkoušky nijak snadné, vlastně jsem byl dost nervózní. Jen díky Kiritovi, který mě naučil všechno možné, jsem je zvládl a letos se stal šermířem v zácviku...“
Když to dořekl, Tiese vykulila ty své oči v barvě podzimně červeného listí.
„Coo?! Takže Kirito je vlastně silnější než ty?“ vykřikla.
„...Když se zeptáš takhle, souhlasit vyloženě bolí...“
Tiese se zasmála a on se krátce ohlédl. Dělal si starosti, jestli se jeho kamarád chová ke svému panošovi dobře, ale zaslechl něco málo z toho, co Kirito vykládal překvapivě vlídným hlasem: „...A tak bych řekl, že předem se proti seku z vysokého postoje školy Vysoké Norkie se dá připravit jen dvěma způsoby. Buď je sek přímo seshora nebo zprava nahoře... z jiného směru je na něj třeba další krok, takže máš čas ho odrazit, protože to prostě uvidíš. A jak poznat, jestli jde přímo seshora nebo zprava nahoře...“
No, obsah se sice dost liší, ale Ronye taky vypadá, že s nadšením poslouchá.
Eugeo se s pokřiveným úsměvem otočil zpátky kupředu, když tu ho najednou něco napadlo.
Eugeo studoval šerm, aby se znovu mohl setkat s Alicí. Tiese a nejspíš i Ronye to dělaly, aby zlepšily čest svých rodin. Kdykoli se Eugeo zeptal Kirita, dostalo se mu odpovědi, že má stejný cíl jako Eugeo.
Samozřejmě nechtěl Kiritovo přátelství nějak zpochybňovat, ale občas měl tušení, že to není vše. Že Kirito netrénoval šerm, aby něco získal, ale možná se jen snažil dosáhnout samotného mistrovství meče. Přišlo mu, že je to vidět na spojení mezi člověkem, Kiritem, a typem šermířství, školou Aincrad. Prakticky věřil v to, že ti dva jsou jedno.
Dosud Eugeo pokládal za své protivníky v oficiálních zápasech příští měsíc především Raiose a Humberta. Ale když se nad tím teď zamyslel, tak v závislosti na tom, jak zápasy půjdou, je dost možné, že to nebudou ti dva, ale jeho kamarád a mentor, Kirito.
Ani náhodou si nemyslel, že by mohl vyhrát. Nedokázal si ani představit situaci, ve které by ve vší vážnosti překřížil meč s Kiritem. Jaké odhodlání by musel mít, aby chytil do rukou meč a použil vše, co umí...
„Ach, co tamhleten břeh tůňky?“ natáhla náhle Tiese pravou ruku dopředu, vytrhla tak Eugea ze zamyšlení. Sledoval směr hubeného bílého prstu, jenž ukazoval na břeh krásné tůňky. Na břehu rostl hustý, nízký podrost. Rozhodně to bylo perfektní místo pro jejich piknik.
„Jo, to vypadá dobře. Hej, Kirito, Ronye! Dejme si oběd tamhle u té tůňky!“ otočil se Eugeo k dvojici za ním a zakřičel. Na tváři jeho nejlepšího přítele se objevil obvyklý nonšalantní úsměv. Kirito lehce zvedl ruku v odpověď.

Na trávu si rozložili deku a posadili se do kruhu.
„Áá... mám hlad...,“ zaúpěl Kirito a rukama si několikrát v přehnaném gestu stlačil břicho. Dívky se zahihňaly a otevřely rákosové košíky, které přinesly. Rychle začaly s vybalováním jídla.
„Ehm, připravily jsme to my, takže snad vám to bude chutnat...,“ pronesla trochu stydlivě Ronye Arabel. Vyndavala talíře a její obvyklé napětí bylo téměř celé fuč. Pokud pochopí, že ten elitní šermíř, oblečený celý v černém, není tak mrzutý, jak dneska vypadá, rozhodně si brzy na svého mentora zvykne.
Přepychové menu v působivých rákosových košících zahrnovalo plátky masa a ryb a sýra mezi krajíci bílého chleba, pečené kuře vonící po směsi koření a koláč plný sušeného ovoce a lesních plodů.
Tiese zkontrolovala Život jídla a Ronye odříkala modlitby před jídlem. Všichni nakonec dodali „Avi Admina“ – a Kirito byl pak první, kdo hned nato ukořistil jídlo. Do pusy si hodil velký kus pečeného masa a chvilku přežvykoval. Pak zavřel oči a promluvil učitelským tónem: „Rozhodně je to výborné. Ta chuť není o nic horší než chuť jídla z Jeleního skoku, Ronye, Tiese.“
„Páni, vážně?!“ zvolaly obě dívky, obličeje se jim rozzářily. Podívaly se jedna na druhou a usmály se, pochvala je zřejmě potěšila. Eugeo se také nebojácně natáhl pro kousek uzené ryby s bylinkami mezi tenkými krajíci chleba.
Chléb chutnal jako ten městský a byl hojně potřený máslem, chutnal dost odlišně od jídel, které mu kdysi denně nosila Alice, když sám ťal sekerou do Gigas Cedaru v lese. Na delikátní prvotřídní kuchyni si nějakou dobu po příchodu do Centorie nemohl zvyknout, ale teď už ji považoval za skutečně chutnou. Také přikývl na Tiese, zatímco přemýšlel nad tím, co znamenalo to, že se na ni tak zvyká.
„Jo, je to vážně dobré. Ale nebylo těžké sehnat tolik ingrediencí?“
„Ach... no, vlastně...,“ Tiese se znovu otočila k Ronye, která skromně odpověděla.
„Víš přece, že novicové nesmí z Akademie odejít jindy než v den odpočinku, tak jsme požádaly Kirita, který nám to včera po škole koupil na tržnici. Ty jsi byl v knihovně, Eugeo, takže...“
„Ech, aha... tak takhle to je,“ zadíval se na Kirita, celý zaražený. Ten se věnoval jídlu.
„Kdybys mě požádal, šel bych s tebou... A vůbec, když spolu tak dobře vycházíte, nemáš proč pořád utíkat! K čemu všechny tyhle potíže byly...“
Trochu se naštval, což mu ubíralo na síle, kterou se rozhodl hned doplnit jídlem. Eugeo si uloupil největší kousek ovocného koláče a začal si na něm pochutnávat.
„Á, ten jsem si chtěl nechat na později... no, co ti mám říct, já zase myslel, že to se já přespříliš starám o tebe, šermíři v zácviku Eugeo.“
„Tos neměl vůbec proč, achjo...“
Chvíli se ještě díval na Kirita, který se smál od ucha k uchu, a pak se znovu otočil k Ronye a Tiese, které chlapce překvapeně pozorovaly.
„Tenhle kluk je takovej už dlouho. Stejné to bylo i před tím, než jsme se dostali k Zakkarijským strážím a vydali se do Centorie... napřed se choval hrozně podezřele a děsivě, ale zanedlouho už si ho děti nebo paní z farmy nebo z hostince oblíbily a začaly mu dávat různé svačinky. Radši by sis měla dávat pozor, abys nedopadla stejně, Ronye,“ zareptal Eugeo. Zřejmě už ale bylo příliš pozdě na varování, protože hnědovláska zavrtěla hlavou, tváře se jí lehce červenaly.
„Ne, dopadnout stejně, no... Kirito napřed působil děsivě, ale brzy jsem si uvědomila, že je laskavý, takže...“
„Ach, a ty samozřejmě taky, Eugeo,“ dodala Tiese, jíž Ronye věnovala úsměv, snad jako narážku. Eugeo se znovu zakousl do koláče.
Dále sledoval toho svého parťáka, který seděl vedle něj a poklidně se cpal jídlem, a přemýšlel, jestli by ho nešlo nějak usměrnit. Najednou se ale Tiese s Ronye narovnaly a nasadily formální tón: „Ehm... Eugeo, Kirito. Vlastně bychom vás rády o něco požádaly.“
„A-ano? ...O co?“ naklonil Eugeo hlavu ke straně. Tiesiny rudé vlasy se zhouply, když se hluboce uklonila.
„Nerady se vás na to ptáme, ale, no... jde o tu žádost o změně mentora, o které jsi nedávno mluvil, Eugeo. Byly bychom rády, kdybyste si za nás promluvili s vedením Akademie...“
„Co-cože to?“
Znovu nenacházel slov a snažil se vzpomenout, o jaké konverzaci to Tiese mluví. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec se skutečně rozvzpomenul. Ano, skutečně si vybavoval, jak Ronye řekl, že pokud bude chtít, přimluví se za změnu jejího mentora u vedení, když ji Kirito nechal před několika dny čekat.
Takže všechno tohle jídlo byl takový dárek na rozloučenou? Eugeo tomu stále nemohl uvěřit, a tak se pokusil si ověřit, o co vlastně jde: „Aha... takže už nechceš být můj panoš...? Nebo ty Kiritův... nebo obojí?“
Když to řekl, jak Ronye, jak Tiese zvedly tváře, na chvilku plné údivu. Hned ale začaly zběsile vrtět hlavami. Tiese, sedící po Eugeově levici, v panice vysvětlovala: „Ta-tak to není! Nejde o nás, to je přece úplný nesmysl. Naopak, spousta jiných by chtěla být panošem pro vás dva... ne, o to nám nešlo, změnu chce jedna holka, co jsme s ní na pokoji. Jmenuje se Frenica, je moc milá, taková vážná, moc se snaží, skvěle zachází s mečem, a přece je skromná, ale...“
Tiesina ramena poklesla. Namísto ní pokračovala Ronye.
„...Ale elitní šermíř, kterému dělá panoše, je zřejmě dost přísný... Hlavně posledních pár dní Freniku trestá za nejmenší chyby a chce po ní služby, které by na Akademii měly být považovány za dost nevhodné, což Freniku hodně rozrušilo...“
Obě novicky sevřely drobné ruce před hrudí, jak červené, tak hnědé oči plné starostí.
Eugeo položil napůl snědené pečené maso zpět na talíř a díval se z jedné na druhou, nechtěl zcela věřit tomu, co naznačovaly.
„A-ale... ani elitní šermíř by neměl mít možnost přikázat panošovi něco, co je mimo dovolené úkoly Akademie...“
„Ano, to... samozřejmě jí nemůže přikázat nic, co je proti pravidlům školy, ale ta pravidla taky neobsahují všechny možné věci... jako třeba příkazy, které nejsou proti pravidlům, ale pro studentky jsou poněkud nevhodné...“
Tiesina tvář zrudla. Eugeo začínal mít jakousi představu toho, co ten elitní šermíř Frenice, své panošce, přikázal.
„Ne, nemusíte to dál vysvětlovat, už asi chápu, v jaké situaci ta dívka, Frenica, je. Kéž bych mohl co nejdřív nějak pomoct, ale pokud se nemýlím...“
Na chvíli se odmlčel, aby si pořádně vybavil patřičnou část regulací Akademie, jež si zcela zapamatoval.
„Ehm... ‚Pro zajištění maximálního množství podpory při tréninku, je každému z elitních rytířů přidělen jeden panoš. Povinnosti panošů jsou přiřazeny těm dvanácti novicům, kteří se v přijímacích zkouškách umístili nejvýše. Ovšem se souhlasem elitního šermíře v zácviku a odpovědného instruktora může být panoš ze služeb propuštěn a jeho místo zaujme jiný vybraný novic.‘ ...Tak to bylo, pokud si dobře pamatuji. Takže aby Frenica nebyla jeho panošem, potřebuje nejen souhlas instruktora, ale i toho šermíře v zácviku. No, mohl bych zkusit ho přesvědčit... jak se jmenuje?“
Hned po té otázce cukla Eugeovi obočí, přepadl ho zlý pocit. Tiese na chvíli zaváhala, ale pak se jí jméno ze rtů prodralo, přestože se zdálo, že je to pro ni náročné.
„No... je to druhý elitní šermíř v zácviku, Humbert Zizek.“
Kirito doposud tiše poslouchal, ale po zaslechnutí jména otráveně zaúpěl.
„Chová se stejně hnusně i po tom, co jsi ho tak oddělal v tom zápase, který si sám začal, hm. Příště ho fakt zmlátím.“
„Neoddělal jsem ho nebo tak něco. ...Ale možná je to důvod k tomu jeho chování...,“ skousl si Eugeo lehce ret a pustil se do vysvětlení situace pro Tiese a Ronye.
„Vlastně, no, před několika dny jsem měl s šermířem v zácviku Humbertem duel v tréninkové aréně. Skončilo to remízou, ale Humbert nevypadal zrovna spokojeně... Takže je na Freniku poslední dobou možná tak zlý právě kvůli tomu duelu...“
„Jej, šikanovat svého panoše, protože nad tebou nedokáže vyhrát, to by ani neměl být šermíř,“ ozvalo se hořce od Kirita. Dívky ale zřejmě ještě nepochopily, o co vlastně jde. Tiese pozvedla obočí a nejistým hlasem mumlala: „Ehm... takže, elitní šermíř v zácviku Zizek měl remízu s Eugeem, a tak chtěl, ech...“
Nedokázala dokončit větu, a tak se stejnou nejistotou pokračovala Ronye: „Pomstu... tak se tomu říká, že...“
„Ano, to je to slovo. Nevyhrál, a tak se mstí tím, že na Freniku používá Autoritu trestu a přikazuje jí ty ponižující věci, tak to je...?“
Ačkoli byly aristokratky jako Humbert a Raios, narodily se do šesté třídy aristokratických rodin. Tato třída byla nejblíž obyčejným lidem, a tak pro ně asi nebylo snadné porozumět zvláštnímu chování druhého šermíře v zácviku. Nedokázaly ani pořádně najít slova, která by to dobře vyjádřila - tak odlišně byly vychované.
Eugeo, který vyrostl v průkopnické vesnici na okraji světa, dokázal odhadnout, jak Humbert smýšlí, ale vůbec s ním nesoucítil. Když vyrůstal v Rulidu, syn šéfa stráží, Jink, mu prováděl různé naschvály, ale jeho motiv byl hrozně dětinský. Jinkovi se líbila Alice, a tak neměl rád Eugea, který s ní byl skoro pořád. Kvůli tomu ho šikanoval tím, že mu schovával boty a tak podobně.
Humbert si ale zřejmě vybíjel vztek z remízy s Eugeem na někom koho se to vůbec netýkalo, na vlastním panošovi - Frenice, kterou by měl naopak pečlivě vést.
Eugeo slova jako pomsta a vybíjet si zlost znal. Dokonce ty pocity i jednou zažil, když v dětství žárlil na staršího bratra, kterému otec koupil dřevěný meč. Tím svým, který jeho otec sám vyrobil, pak tak dlouho mlátil do kamenů, až se meč zničil. Otec mu vynadal a řekl, že je ostudné si vybíjet zlost. A tak to Eugeo už nikdy znovu neudělal.
Je dost možné, že být přespříliš přísný na svého panoše není proti Seznamu tabu, Základnímu císařskému právu ani regulacím Akademie, stejně jako není proti zákonu zničit vlastní dřevěný meč. Ale i když to není proti pravidlům, znamená to, že je v pořádku to udělat? Nemělo by na světě být ještě něco jiného, něco důležitého, než jen závazné, sepsané zákony, něco dalšího, co by lidé měli dodržovat...?
Tiese, která měla hlavu skloněnou a zřejmě jí hlavou probíhaly podobné pochybnosti, v tu chvíli promluvila. Její zamumlání znělo, jako by slova přes rty tlačila: „Já... já to nechápu.“
Zvedla tvář a zadívala se přímo na Eugea. Tváře aristokratky šesté třídy se napjaly, ačkoliv ani tak z nich nevymizely stopy dětství.
„...Můj otec vždy říkal toto. My... Rodina Shtolienenů jsme aristokraté díky tomu, že naši dávní předci získali uznání císaře za drobné vojenské úspěchy. A tak to, že bydlíme v domě větším, než jaký mívají obyčejní lidé, a to, že máme některá privilegia, nesmíme brát za samozřejmé. To, že jsme aristokraté, znamená, že bychom se měli snažit zajistit, aby ostatní žili šťastně a v pokoji. A až nadejde válka, vytáhneme své meče a budeme bojovat za ty, kdo aristokraty nejsou, a pokud to bude nutné, zemřeme. To říkával...“
Pak se Tiese na okamžik odmlčela. Její oči, které jako by odrážely barvy podzimu, se podívaly na jih, k srdci Centorie. Pozorovala slavnostně vypadající budovu Císařské administrace, jejíž vrcholek byl vidět nad stromy. Pak se podívala znovu na Eugea a ostatní.
„...Rodina Zizeků se proslavila tím, že si ve čtvrté zóně nechala postavit obří sídlo a navíc vlastní pozemky mimo Centorii. Neměl by tedy elitní šermíř v zácviku Humbert usilovat o štěstí lidí mnohem více než aristokraté nižší třídy? V Seznamu tabu to sice nařízeno není, ale aristokraté by vždy měli přemýšlet nad svými činy a dělat vše proto, aby ostatním nepřinesli neštěstí... to otec říkával. Humbert možná nedělá nic proti Seznamu tabu nebo regulacím Akademie... ale... ale i tak Frenica probrečela celou včerejší noc. Jak by... mohla být taková věc prominuta...?“
Tiese dokončila svou skutečně dlouhou řeč. Do očí jí vhrkly slzy. Eugeo, který měl stejné pochybnosti jako ona, pro ni ale neměl okamžitou odpověď. Ronye jí otřela oči bílým kapesníčkem.
„Máš úžasného otce. Moc rád bych ho poznal,“ ozval se hlas tak klidný, že Eugeo chvíli nedokázal uvěřit, že to skutečně mluvil Kirito.
Šermíř oděný v černém, který mezi spolužáky vyvolával obdiv i strach tím zastrašujícím světlem v očích a drzým chováním, který se po zápase s předchozím hlavním šermířem v zácviku, Uolem Levanteinnem, stal legendou, se na Tiese díval chlácholivým pohledem. Mluvil pomalu něžným tónem a rozmýšlel každé slovo.
„Tomu, čemu tě otec naučil, se v ang... ne, v Posvátném jazyce říká Noble Obligation, povinnost aristokrata. Je to přesně tak, jak říká. Aristokraté, nebo prostě ti, kteří mají moc, ji mají používat pro dobro těch, kteří ji nemají... ano, dá se i říct, že je to něco, na co by měl být člověk hrdý.“
Tuhle frázi slyšel Eugeo poprvé, ačkoli měl za sebou rok studia Posvátného jazyka. Význam těch slov si ale hned uložil do paměti a přikývl. Kiritův hlas dál plynul jako jarní vánek: „Ta hrdost je mnohem důležitější než nějaký zákon nebo pravidlo. Některé věci nejsou zakázané zákonem, ale přece by se dělat neměly, a naopak, jiné se musí udělat, i když jsou zakázané.“
Jeho prohlášení dávalo svým způsobem smysl, ale prakticky vyvracelo Seznam tabu – a samotnou církev Axiom. Ronye a Tiese zalapaly po dechu. Kirito ale dál dívky pozoroval a neochvějně pokračoval: „Před dávnými časy řekl velký muž, Svatý Augustin, toto. ‚Zákon, který není spravedlivý, není skutečný zákon.‘ I když se nějaký zákon nebo právo zdají skvělé, nesmíte je slepě přijímat. Humbertovy činy sice neodporují žádným tabu nebo regulacím, ale i tak jsou špatné. Nejde nijak omluvit to, že rozbrečel nevinnou dívku. Proto ho někdo musí zastavit a v tomhle případě to bude...“
„Ách... asi je to na nás, co,“ přikývl Eugeo, ale hned vyjádřil své pochybnosti, „ale Kirito... kdo rozhodne, jestli je zákon spravedlivý, nebo ne? Pokud ho všichni budou ohýbat podle sebe, nebude existovat žádný řád, ne? Copak právě proto neexistuje církev Axiom, aby to posoudila pro lidi?“
Seznam tabu skutečně nezmiňoval všechny správné a špatné věci, které kdo mohl vykonat. A právě to dovolilo Humbertovi vybít si vztek na vlastním panošovi. Ale Eugeo a Kirito mohou Humbertovi, svému spolužákovi, říct svůj názor na jeho chování, stejně jako když Sestra Azariya kdysi vynadala Jinkovi za jeho naschvály. Nebudou tedy pochybovat o autoritě církve.
Svět stvořila Bohyně a církev byla jejím zmocněncem. Církev vedla Lidský svět už stovky let a nemohla se přece mýlit. Tyhle myšlenky Eugeo už ale nevyslovil.
Na jeho vyslovenou otázku odpověděla místo Kirita Ronye, doposud tichá. Obvykle mírná dívka promluvila se silným světlem v očích, což Eugea trochu zarazilo.
„No... myslím, že jsem asi pochopila, co Kirito říkal. Důležitá vlastnost, kterou by měl člověk mít, i když se o ní v Seznamu tabu nic nepíše... to je v podstatě individuální smysl pro spravedlnost. Ne jen poslouchat právo, ale s ohledem na vlastní smysl pro spravedlnost přemýšlet, proč to právo existuje... Přemýšlet nad tím je důležitější, než jen zákony dodržovat...“
„Jop, přesně tak, Ronye. Schopnost myslet je nejlepší schopnost lidí. Je silnější než kterýkoli meč, silnější než kterýkoli tajný útok,“ řekl Kirito s úsměvem. V očích měl souhlas a ještě něco jiného, nějakou hlubší emoci. Eugeo položil poslední otázku svému kamarádovi, jehož i po dvou letech, co spolu strávili, spolu jedli a vedle sebe spali, obklopovala mnohá tajemství.
„Ale Kirito, ten, o kterém jsi předtím mluvil, ten Augus... něco, kdo to přesně byl? Rytíř jednoty z církve?“
„Hmm, kněz, myslím. Teď už je ale asi mrtvý,“ odpověděl Kirito a usmál se.
Ronye a Tiese se s chlapci rozloučily. V jedné ruce měla každá rákosový koš, druhou jim zamávaly a rozešly se k ubytovně noviců. Eugeo se pak znovu zadíval na tvář svého kamaráda.

„...Kirito, napadlo tě, co bychom mohli udělat s tím Humbertem?“
Kiritova tvář se napjala, jak se zamyslel. Chvíli bručel.
„Hmm... i kdybychom mu řekli, aby přestal šikanovat mladší studenty, rozhodně by nás poslušně neposlechl... ale stejně...“
„Ale stejně... co?“
„Humbert je jedna věc, ale ten jeho šéf, Raios, je odporně prohnaný. Hloupý ale ne. Stal se hlavním elitním šermířem v zácviku, a tak není jen dobrý v boji s mečem, ale měl i vysoké skóre v Posvátných uměních, právu a historii.“
„Pravda, lepší než jistý někdo, kdo získal šesté místo jen díky fyzické síle.“
„Vlastně se povídá, že takoví studenti jsou na škole dva.“
Začínali se popichovat jako obvykle, ale Eugeo si uvědomil, že na to není vhodná chvíle, a převzal iniciativu.
„A co tedy s tím Raiosem...?“
„...Je ve stejném pokoji s Humbertem, že? Nepřijde ti zvláštní, že by mlčel o tom, že si Humbert vybíjí vztek na svém panošovi? I kdyby za to nedostal nějaký oficiální trest, roznesly by se řeči, a to by dost uškodilo jeho reputaci, když s ním je v jednom pokoji. A vzhledem k tomu, jak moc pyšný je, si myslím, že to by mu vadilo stejně tolik jako skutečný trest...“
„Ale... pravda je taková, že Humbert šikanuje Freniku. Nemělo by to znamenat, že se i Raios vykašlal na Humbertovu mrzutost? Jestli je to kvůli tomu duelu se mnou, rozhodně bych si s ním měl promluvit...“
„A k tomu se právě snažím dostat,“ promluvil Kirito s výrazem, jako by právě skousl suchý nedge lezta.
„Možná je to nějaká složitá past míněná pro tebe, Eugeo? Vytkneš Humbertovi jeho chování, pohádáte se a ve výsledku porušíš regulace Akademie... možná je to nějaká taková past...“
„Coo?“ vykulil Eugeo oči, když uslyšel nápad, který by jeho nikdy nenapadl.
„Ani náhodou... to nejspíš není možné. Máme sice jiné umístění, ale s Humbertem jsme oba šermíři v zácviku. Dokud ho specificky slovně neurazím, nebude to známkou neúcty, i kdyby to on tvrdil. Spíš se bojím já o tebe, Kirito.“
„Ach, no... asi máš pravdu. Abych mu třeba omylem nezašpinil uniformu nebo tak něco.“
Eugeo v odpověď na poznámku pronesenou s kamennou tváří krátce vydechl. Přesně tohle udělal loni Kirito minulému hlavnímu šermíři, Uolovi, a za trest s ním měl podstoupit duel s absurdními podmínkami – že budou používat skutečné meče a vyhraje ten, kdo soupeře udeří jako první.
„Podívej, až budeme u Humberta, budu mluvit první. Ty jen stůj kousek za mnou, Kirito, a tvař se děsivě.“
„Tak jo, to mi jde.“
„...Spoléhám tedy na tebe. Dneska je slovně upozorníme, a pokud se situace nezlepší, požádáme vedení o Freničinu výměnu. Humbert nás snad aspoň vyslechne. Možná to i pomůže zlepšit situaci.“
„Ach... asi jo,“ odpověděl Kirito, ačkoli nevypadal zrovna spokojeně. Eugeo ho poplácal po zádech a rozešel se k ubytovně elitních šermířů v zácviku, která se nacházela na kopci. Pobouření z Tiesina příběhu ještě stále nezmizelo a on zrychlil krok.
Před rokem na něj na vrcholku toho kopce čekal Gorgolosso Baltoh, veliký muž, který rozhodně nevypadal, že mu ještě nebylo ani dvacet.
Rozměrné tělo o zhruba dvojnásobném obvodu, než jaký měl Eugeo, bylo seskládáno z pevných svalů. Tváře mu zdobily velkolepé licousy, které připomínaly hřívu lvů z Jižního císařství, ačkoli ty viděl Eugeo jen na obrázcích. Eugeo, který tehdy vůbec nevěděl co a jak, přemýšlel, jestli se omylem nedostal do pokoje některého z instruktorů.
Gorgolosso se na Eugea, ztuhlého napětím, krátce podíval a chraplavým hlasem mu přikázal: „Svlékni se.“ Eugeo byl vyděšený k smrti, ale nemohl neuposlechnout, a tak si šedou uniformu svlékl, zůstalo mu jen spodní prádlo. Hned byl zase od hlavy k patám vystaven upřenému pohledu – a pak se Gorgolosso široce usmál a pověděl: „Fajn, trénoval jsi dobře.“
Eugeo pocítil neskutečnou úlevu, když se znovu oblékl. Gorgolosso mu vysvětlil, že není aristokrat a také začal jako obyčejný strážný, proto že si prý vybral za panoše Eugea, který měl podobný příběh. A po ten následující rok bylo pro Eugea energické chování Gorgolossa občas náročné, ale nikdy ho jeho mentor nepřepínal a s něžnou péčí ho učil zacházet s mečem. Eugeo si i teď myslel, že působivá škola šermířství Valtio, kterou ho Gorgolosso učil, mu projít výběrovým testem elitních šermířů pomohla stejně jako Aincradská škola.
V den, kdy Gorgolosso odpromoval z Akademie a odcházel z ní, se ho Eugeo zeptal na otázku, na niž se celý ten rok chtěl zeptat. Proč si vybral jeho místo Kirita, který se do Akademie taktéž dostal díky doporučení od strážní jednotky.
Gorgolosso si prohrábl rozcuchané licousy a odpověděl:
Pravda, věděl jsem, že on dokáže s mečem pracovat lépe než ty, když jsem ho viděl během přijímacích zkoušek. Ale víš, to je přesně ten důvod, proč jsem si vybral tebe. Myslel jsem si, že ty jsi přesně ten typ, co bude bojovat až na pokraj svých sil, zatímco bude upírat pohled k vrcholu, stejně jako já. ...No, a pak, druhá Liena si v tu chvíli už vybrala Kirita.
Gahahaha, zasmál se energicky Gorgolosso a obří rukou rozcuchal Eugea. Dodal, že Eugeo se rozhodně musí stát elitním šermířem a cenit si svého vlastního panoše. Eugeo opakovaně přikyvoval a snažil se zadržet slzy. Vyprovodil Gorgolossa k bráně školy a sledoval ho, dokud to jeho velké tělo zcela nezmizelo z dohledu.
Ten muž ho naučil, že elitní šermíři v zácviku a jejich panoši nemusí mít nutně vztah jen mentora a pomocníka. Eugeo si myslel, že on nejspíš nebude tak skvělý mentor jako Gorgolosso. Ale i tak se chtěl ten rok snažit ze všech sil, aby Tiese naučil to, co ho naučil onen muž, i kdyby se mu podařilo předat jí jen část. Ano – tohle je možná to, o čem Kirito předtím mluvil, to něco důležitějšího než všechno ostatní, i když to v žádných pravidlech napsané není.
Humbert a Raios tomu nejspíš nerozumí. V přijímacích zkouškách se umístili až za třicátým místem. Během těch zkoušek se nejspíše moc nesnažili, protože se nechtěli stát ničími panoši. A teď jim musel někdo něco říct.
Eugeo oběma rukama rozrazil dveře a vešel do ubytovny elitních šermířů. Jeho kožené boty se ozvaly při každém kroku po velkém schodišti.


Část třetí

Krátce po zaklepání na dveře v západní části druhého patra ubytovny bylo zevnitř slyšet Humberta, jak se ptá, kdo to je.
„Šermíři v zácviku Eugeo a Kirito. Potřebujeme si o něčem promluvit s šermířem v zácviku Zizekem,“ pronesl jejich jména a snažil se zachovat klid. Hned se ozvaly hlasité kroky a dveře se rozlétly dokořán. Humbert se na dvojici zle podíval, odfrkl si a vykřikl hlasem dost hlasitým na to, aby prošel átriem uprostřed ubytovny a byl slyšet až v přízemí.
„Taková drzost, přijít bez předchozího oznámení! Je snad jasné, že napřed máte dopisem požádat o svolení k setkání!“
Eugeo ani neměl šanci odpovědět, protože za Humbertem se hned ozval hlas Raoise Antinouse.
„Ale no tak, všichni tady jsme přece spolužáci. Nech je jít dál, Humberte, ačkoli je škoda, že jim nemůžeme nabídnout čaj, když je to takhle narychlo.“
„...Nezapomeňte šermíři Raiosovi poděkovat za jeho pohostinnost,“ protlačil Humbert skrz rty a ustoupil stranou. Eugeo přemýšlel, o co tady jde, a s úklonou vešel dovnitř.
„Co to sakra...,“ proklouzlo Kiritovi, jenž ho následoval. Než mohl větu dokončit, umlčel ho Eugeo odkašláním a došel až před pohovku uprostřed obývacího pokoje. Pokoj byl samozřejmě stejně veliký i zařízený jako Eugeův a Kiritův, jen drobnosti, jako koberec na podlaze a světlé záclony vlnící se v jarním vánku, měly vyšší kvalitu než ty jejich.
I pohovka o šířce tří melů měla hedvábnou úpravu s bavlnou. Humbert se zanořil do pohovky, do pravého konce. Raios seděl na levém kraji, ale seděl spíše jen na kraji, opíral si hlavu a nohy měl položené na stolku. Skoro to vypadalo, že spí.
Tito dědicové rodin vyšší aristokracie navíc neměli uniformy Akademie, ale pohodlné, dlouhé a tenké hávy. Raios měl jasně červený a Humbert jasně modrý. Oba hávy se leskly, tak, jak to dělá jen prvotřídní hedvábí z jihu. Z hrnečků na stole se vinula příjemná vůně, nejspíš zeleného čaje, speciality z východu. Raios z jednoho hrnečku pomalu upil a pak se konečně začal věnovat návštěvě.
„...Tak, co s námi musíš v podvečer dne odpočinku probírat, příteli, šermíři v zácviku Eugeo?“
Na druhé straně stolku stála druhá pohovka, ale zřejmě neměl v plánu jim nabídnout, aby se posadili. Eugeo si pomyslel, že takhle mu to vyhovuje víc, a shlížel na oba s co nejpřísnějším výrazem. Odpověděl: „Jsem tu kvůli celkem odporným řečem o šermíři v zácviku Zizekovi, které se ke mně donesly. Myslel jsem, že bude dobré poskytnout radu, než abych viděl, jak je jméno kamaráda očerňováno, ačkoli jsem možná troufalý.“
Humbertův výraz se změnil a zdálo se, že chce něco vykřiknout, ale Raios ho zarazil tím, že lehce natáhl levou paži. Malinko stočil karmínově rudé rty do úsměvu.
„Skutečně...?“ zeptal se klidně. Z hrnečku v jeho pravé ruce stoupala pára.
„Toto jsem skutečně nečekal. Že by ses tolik staral o reputaci mého kamaráda. A nerad ti to říkám, ale nenapadá mě, jaké řeči by se o něm mohly povídat. Stydím se za svou neznalost a nic by mě nepotěšilo víc, než kdybys mi to celé trochu objasnil.“
„...Slyšel jsem, že šermíř Zizek vyžaduje po vlastním panošovi nevhodné věci. Věřím, že toho by sis měl všimnout!“
„Taková drzost!“ vykřikl Humbert hlasitě a zvedl se z pohovky.
„Jak se někdo bez rodinného jména, nějaký prosťáček z daleké vesnice, opovažuje mě, nejstaršího syna čtvrté aristokratické třídy, obviňovat z nějakých nevhodných věcí!“
„Ale no, nenech se tak rozlítit, Humberte,“ zamával Raios levou rukou ze strany na stranu a znovu svého poskoka umlčel.
„Možná jsme se narodili někde jinde, ale teď jsme spolužáci žijící pod jednou střechou, no ne? Nemůžeš vše hned považovat za neúctu, alespoň tedy tady na Akademii. ...Ale samozřejmě je to jiný příběh, pokud jsou tohle jen urážky bez nějakého důkazu. Kde jsi ty podivné řeči slyšel, šermíři Eugeo?“
„Pochybuju, že ty bys chtěl marnit ten svůj drahocenný čas, tak si přestaň hrát na hlupáka. A nejsou to řeči bez důkazů. Slyšel jsem to přímo od novicek, kterou jsou ve stejném pokoji s panošem šermíře Zizeka.“
„Ale? Tak takhle to tedy je? Říkáš, že Humbertův panoš ti formálně svěřil námitky přes novicku ze stejného pokoje?“
„...Ne, tak to není, ale...,“ kousl se Eugeo mimoděk do rtu. Nebyl tu na základně osobní žádosti od Freniky, to je pravda, takže bude náročné trvat si na svém, když to budou moci prohlásit za pomluvy bez nějakého důkazu.
Eugeo ale nemohl ustoupit, ne, když se na něj Raios ledabyle usmíval a Humbert se ohavně šklebil. Hned jim to vrátil otázkou: „...Popíráte tedy, že by to byla pravda? Že šermíř Humbert vyžaduje po svém panošovi, Frenice, nevhodné věci?“
„Hm, nevhodné? Použil jsi zvláštní slovo, šermíři Eugeo. Co kdybychom to vyjádřili nějak pochopitelněji, třeba že to porušuje pravidla Akademie?“
„...“
Znovu zaťal zuby. Ačkoli se tato pravidla vztahovala jen na Akademii, byla pro studenty stejně důležitá jako Seznam tabu nebo Základní právo císařství a nikdo by se neodvážil je porušit.
Ani Humbert by pravidla Akademie neporušil, to Eugeo moc dobře věděl, a ani takovou možnost nezvažoval. Přesně proto mu nemohl odpustit. Vše, co není v pravidlech zakázáno, je povoleno, přesně podle toho se chovali, ačkoli to neříkali nahlas. Eugeo se zhluboka nadechl a pokračoval v dohadech: „Ale i tak... i tak, i když to není zakázané pravidly Akademie, copak neexistují věci, které by elitní šermíř v zácviku neměl chtít po svém panošovi, kterého má vést?!“
„Ale ale, šermíři Eugeo, co přesně se snažíš říct, že tady Humbert Frenice udělal?“
„...To-to je...“
Nedokázal se předtím přimět Tiese a Ronye říct mu podrobnosti, a tak neznal žádné konkrétní ‚nevhodné příkazy‘. Nemohl tedy hned odpovědět. Raios v nastalém tichu rozpřáhl ruce v přehnaném gestu. Zakroutil hlavou ze strany na stranu a promluvil:
„Jejdanáčku, ani já už ti nemohu dál vycházet vstříc. ...Tak co, Humberte, přijde ti něco z toho, o čem šermíř Eugeo mluvil, povědomé?“
Humbert se nakláněl dopředu a zle se díval na Eugea, ale jakmile se Raios takhle zeptal, s žuchnutím se opřel o pohovku a vykřikl: „Ani náhodou! Vůbec netuším, o čem to mluví! Hlavně je úplně nemožné, naprosto nemožné, že bych se k Frenice choval nějak nevhodně... ostatně, ta holka nikdy nic neodmítla!“
Shrnul si šedé vlasy zepředu dozadu. Na tváři druhého šermíře v zácviku se objevil jedovatý úsměv.
„No, ale přikázal jsem jí, aby mi pomohla s několika drobnostmi. Po tom zápase, který, ačkoli to nerad přiznávám, skončil remízou, jsem musel změnit své způsoby a zcela se oddat tréninku, stejně jako určitě i ty, šermíři Eugeo. Předtím jsem se snažil vyvarovat tréninku, po kterém by mi narostly ty nehezké svaly, ale teď jsem neměl na vybranou a rozbolelo mě celé tělo. A tak jsem, třebaže zdráhavě, poprosil Freniku, aby mi namasírovala a uvolnila tělo, když se každý večer koupu. Nechtěl jsem, aby si zbytečně namočila uniformu, a tak jsem jí velkoryse dovolil se svléknout do spodního prádla. Vůbec nevím, co z toho má být ono nevhodné, vulgární chování!“
Eugeo užasle zíral na Humberta, jenž se snažil udusit pochechtávání. Cítil, jak se v něm rodí nějaká neznámá emoce.
Copak takhle vypadá slušné chování? A to se ještě snaží je přesvědčit, že je to nezbytné?
Neplatilo by na něj spíš ho jedenkrát zasáhnout dřevěným mečem, než na něj plýtvat slovy?
Pravá ruka mu zacukala, chtěl uchopit dřevěný meč a přímo tady a teď Humberta vyzvat na duel. Eugeo si ale všiml, že u pasu meč nemá. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, a promluvil tak klidným hlasem, jaký ze sebe jen dokázal dostat: „...Šermíři Humberte, vážně si myslíš, že takový příkaz... by měl být dovolený? Pravda... pravda, v pravidlech Akademie není nic, co by to zakazovalo, ale ani by snad nemělo být potřeba to výslovně zakazovat. Přikázat svému panošovi se svléct, to je přece nestoudnost...“
„Hahaha, hahahahaha!“ rozesmál se náhle Raios, který byl teď už chvíli tiše. Skoro jako by čekal, až Eugeo ta slova pronese, přesně tak to vypadalo.
„Hahaha! Že taková slova říkáš zrovna ty, šermíři v zácviku Eugeo, hahaha! Přeci jen, copak ses každý večer nesvlékal pro toho velikého vidláka, když jsi byl jeho panošem, šermíři Eugeo?!“
„To je vážně podivný příběh! Kdo by to jen řekl, že budeš ostatní obviňovat z nestoudnosti, když ses sám s radostí svlékal, haha!“ přidal se hned Humbert a rozesmál se svým pronikavým hlasem.
Eugeo se celý nezvladatelně třásl a znovu ho přepadl ten impulz z předtím. Užuž chtěl vyslovit nadávku, která by byla na hranici s pravidly Akademie, když se Kirito za ním zhoupl na patách a dopadem způsobil hluk, který Eugea přivedl zpět ke smyslům.
Jeho mentor, Gorgolosso, mu skutečně jednou nebo dvakrát do měsíce přikázal sundat si vše až na spodní prádlo. To ale bylo proto, aby se ujistil, jak jsou na tom jeho svaly, a zjistil, jaký trénink mu chybí. Rozhodně za tím nebylo žádné další pochybné chování. Ale i kdyby tohle řekl, Raios a Humbert by si nejspíš dál utahovali nejen z Eugea, ale i z Gorgolossa. Proto si dal Eugeo záležet na tom, aby si udržel klid, a tiše promluvil: „Můj případ nemá s tímto nic společného. Jisté je, že panoš šermíře v zácviku Zizeka neporušil příkazy, ačkoli každý den zažívá nesnesitelné chvíle. Nezdá se mi, že se to změní k lepšímu, a tak budu muset zvážit, že bych požádal instruktory o prozkoumání situace, tak na to prosím mysli.“
Dělej, jak uznáš za vhodné, ta slova se společně se smíchem ozvala za Eugeem, když rychle odcházel z jejich pokoje.
Teprve až když se dveře zavřely, sevřel Eugeo pravou pěst a chtěl udeřit do zdi, ale pak si uvědomil, že kdyby to udělal s fyzickou sílou, kterou si vypěstoval, ve zdi by to nechalo otisk – snížil by tedy Život budovy. Sklonil proto paži. Poškodit zařízení či inventář Akademie bylo jasným porušením Seznamu tabu a, především, by to byl jasný případ vybíjení zlosti. Trochu zatoužil, aby tu byl Gigas Cedar, který byl v podstatě nezničitelný, i když do něj den po dni ťal sekerou, plný zlosti z toho či onoho.
Namísto toho zašoupal nohama a rozešel se k vlastnímu pokoji na západ odsud. Kirito na něj promluvil zezadu: „Napřed se uklidni, Eugeo.“
Už když se ten známý hlas dostal k Eugeovým uším, cítil, jak se mu vnitřek hlavy, hořící jako rozpálená pec, trochu zchladil. Zhluboka se nadechl. Zpomalil, aby mohl jít vedle Kirita.
„...Ale i tak, to jsem opravdu nečekal. Vážně jsem si myslel, že vybouchneš dřív jak já,“ řekl. Kirito se široce usmál a levou rukou se plácl do pasu.
„Kdybych měl u sebe meč, bylo by to dopadlo špatně. To jen... jak jsem říkal, možná měli něco naplánovaného, tak jsem se držel zpátky a snažil se analyzovat situaci.“
„No jo, něco takového jsi říkal. Úplně jsem na to zapomněl... Tak, co si o tom myslíš?“
„O Humbertovi netřeba mluvit. Raiosovy provokace ale byly úmyslné, Eugeo. Nejspíš počítal s tím, že ti Tiese a Ronye o Frenice poví a chtěl, aby ses neudržel a urazil Humberta. Mohl by to prohlásit za neuctivé chování a nechat ti dát pořádný trest. Vynalézavost aristokratů vyšší třídy vážně nemůžeme podcenit, hm...“
„Takže... Raios nechal Humberta takhle se chovat, protože předpověděl, že si na to přijdu stěžovat, jo... to je hrozné...“
Eugeo se zastavil uprostřed chodby a silně si skousl ret.
„To je všechno kvůli tomu, jak jsem Humberta ponížil v tom zápase, viď? A tys vždycky říkal, že z reakcí na jejich provokace nic dobrého nevzejde...“
„Neviň se tolik,“ položil Kirito dlaň na Eugeovo pravé rameno. Promluvil nezvykle utěšujícím hlasem:
„Tak či tak, první oficiální zápas nadejde už brzy. Musíme ty kluky rozdrtit, jestli chceme reprezentovat Akademii, takže dříve či později nás prostě budou nenávidět. Ale vzhledem k tomu, jak moc se teď nasmáli, budou prozatím spokojení. Možná bychom si ale měli připravit dopis pro případ, že bude Humbert Freniku dál ponižovat, abychom okamžitě požádali instruktory o prošetření.“
„...Jo, to máš pravdu. Byl bych ale radši, kdyby to, že jsme tam křičeli jako malé děti, bylo trochu přesvědčivější.“
Eugeo ze vděku lehce poplácal Kiritovu ruku. Konečně byl schopný uvolnit ramena.
Humbert i Raios to s mečem uměli, i známky z akademických předmětů měli dobré. Od svých rodin dostávali každý měsíc pořádně veliké kapesné v šírských zlatých mincích a mohli si tak koupit oblečení i různé drobnosti, pokud chtěli. Když už nechtěli jíst jídla na ubytovně, mohli si v restauracích mimo školu koupit úplně cokoli, a to klidně každý večer. Eugeo a Kirito, kteří jakž takž vycházeli z peněz, jež si vydělali jako zakkarijští strážní, jim rozhodně mohli závidět.
Proč tedy oni vidí Eugea jako nepřítele, při každé příležitosti jej zesměšňují a snaží se ho přimět vzdát se? A co z toho získají? Uvědomoval si, že svět není plný dobrých lidí, že jsou tu i minimálně nelaskaví lidé. Ale i když jedni jsou aristokraté a druzí ne, všichni jsou přece lidé narození v Lidském světě.
A to je učila církev Axiom. Že Lidský svět byl stvořen bohyní Stacií a je ‚dobrý‘, zatímco Temnému teritoriu vládne bůh Vektor a je ‚zlý‘. Pokud je to tak, tak každý člověk, ať je jaký chce, by měl být v hloubi duše dobrý. Ano, i Raios a Humbert.
Byl si jistý, že kdyby nezkřížili meče v náhodném duelu, ale přede všemi při oficiálním zápase, a ukázali si navzájem svůj um a sílu, mnohé by se mezi nimi vyjasnilo. Rozhodně.
Nad tím přemýšlel, když otevíral dveře pokoje a vstupoval dovnitř. Eugeo se rozhodl promluvit ke Kiritovi, než ten někam zmizí.
„Hele, Kirito, zkoušky z Posvátných umění jsou u konce, takže se mnou od zítra budeš často chodit trénovat!“
„No, jsi docela nažhavený.“
„Ach... přeci jen musím zesílit, hodně zesílit. Abych Raiose s Humbertem naučil, že meč není tak velkorysý, aby je nechal vyhrát bez tréninku.“
Kirito přikývl s úsměvem.
„Tak tedy, mám tě naučit, jak intenzivní trénink může být, šermíři v zácviku Eugeo?“
„Přesně v to jsem doufal. ...Uvidíme se teda u večeře.“
Oba trochu zvedli paže v mávnutí a došli každý ke svému pokoji, aby se převlékli. Kirito se ale zastavil a otočil. S vážným pohledem promluvil: „Eugeo. Dávej si pozor, ať se nenaštveš jako předtím, ať už ti říkají cokoli, když s tebou nejsem.“
„Ja-jasně. Stay cool, viď?“ vyslovil frázi, která v Posvátném jazyce znamenala jak zachování si chladné hlavy, tak rozloučení. Kirito se hořce usmál, jako by se styděl, a odpověděl stejnou frází.
Během praktických šermířských cvičení druhý den ráno a specializovaných lekcí odpoledne si Raios s Humbertem Eugea vůbec nevšímali, možná byli spokojení, že se předtím tolik nasmáli. Dokonce i Humbert, který si až do minulého týdne obvykle odfrkl, když se na sebe s Eugeem podívali, ho jen zcela ignoroval.

Eugeovi se samozřejmě dost ulevilo, ale hlavní bylo, jestli se začal lépe chovat k Frenice. Minulou noc s Kiritem napsali a podepsali dopis žádající o vyšetřování, adresovaný vedení Akademie. Kdyby vyšetřování něco zjistilo, proběhlo by oficiální slyšení s oběma stranami, jak Raiosovou, tak Eugeovou. Tomu by se ti dva ale měli chtít vyhnout, vzhledem k tomu, jak moc jim záleží na jejich prestiži.
Hned po konci nudné hodiny o historii císařství – přeci jen, události, které by se skutečně daly označit za události, se skoro žádné neodehrály – se Eugeo rozloučil s Kiritem, jenž šel do knihovny vrátit knihu, a zamířil přímo do ubytovny šermířů v zácviku. Chtěl počkat na Tiese s Ronye, aby mu daly vědět, jak se vše vyvíjí.
Zanedlouho odbila čtvrtá a dívky přišly, plné energie Eugea pozdravily a pustily se do úklidu. Eugeo seděl na židli ve svém pokoji, neměl co dělat. Poslušně sledoval elegantní postavu pracující Tiese.
Už dříve jí nabídl pomoc víckrát, než vůbec dokázal spočítat, ale pokaždé ho hned odmítla s: „To je moje povinnost!“ Pamatoval si, že sám říkal Gorgolossovi to samé, takže se snažil nedělat alespoň moc nepořádku. Tiese ale ani to nestačilo a vždy si stěžovala, že toho má málo na úklid.
Pobíhala po pokoji s dlouhým látkovým mopem a během třiceti minut douklízela jak obývací pokoj, tak obě ložnice. Potom vešla k Eugeovi, zavřela za sebou dveře a sklapla podpatky kožených bot.
„Elitní šermíři Eugeo, ráda bych podala hlášení! Dnešní úklid je hotový!“
Kirito se zřejmě už vrátil, aniž by si toho Eugeo všiml, jelikož za dveřmi byl slabě slyšet hlas Ronye. Eugeo nechal předání informací na něm a krátce Tiese pochválil: „Ano, dobrá práce. Díky, jako vždy.“
„Ne, to ne. Je to povinnost panoše!“
Tiše zadržel úsměv, který se mu málem bezděčně ukázal na tváři při její obvyklé odpovědi.
„Ehm... promiň, ale mohl bych si s tebou o něčem popovídat? Nemusíš stát, klidně se posaď,“ řekl a hned si uvědomil, že v pokoji je jen jedna židle, ta u psacího stolu. „Takhle tady,“ navrhl okamžitě, ale Tiese zavrtěla hlavou: „Ne, postojím.“ Eugeo to zkusil znovu: „Co takhle tamhle?“ Prstem ukázal na postel u okna.
Tiese na okamžik vykulila oči. S jemným zarudnutím celé tváře přikývla.
„A-... tak tedy jestli to nevadí.“
Doběhla ke kraji postele a opatrně se posadila.
Sedět na stejné posteli jako dívka nebylo porušení Seznamu tabu nebo pravidel Akademie, že ne, ujistil se Eugeo a sedl si pořádný kus od ní. Natočil se k Tiese a začal mluvit k hlavnímu tématu s nejvážnějším výrazem, jaký uměl.
„Jde o Freniku... včera jsme si šli postěžovat Humbertovi. On to nejspíš nechce dál nafukovat, takže pochybuji, že by po ní i nadále chtěl nějaké nevhodné věci. Brzy ho přiměju se i pořádně omluvit, takže...“
„Vážně?! ...Jsem tak ráda, moc děkuji, elitní šermíři v zácviku Eugeo. Frenica to určitě také uslyší ráda,“ usmála se Tiese. Eugeo jí odpověděl s pokřiveným úsměvem.
„Už jsi práci odvedla, tak mi říkej jen Eugeo. A pak... taky se musím za něco omluvit. Včera už jsem to zmínil, ale můj duel s Humbertem je příčinou pro tuhle záležitost, možná to byl nějaký plán, jak mě přimět se během toho protestu včera chovat bez úcty a donutit mě podstoupit trest... Takže Frenica se zamotala do mého konfliktu s Humbertem. Rád bych se jí pořádně omluvil, myslíš, že bys to mohla nějak zařídit...?“
„...Ach... aha...,“ zavrtěla Tiese rudými vlasy a sklonila tvář, jako by nad něčím přemýšlela. Brzy vzhlédla ke Kiritovi a znovu lehce zavrtěla hlavou.
„Ne, není to tvoje vina, elitní... Eugeo. Prostě jen řeknu, cos mi řekl, Frenice. Ehm... mo-mohla bych si sednout trochu blíže?“
„Ech... ja-jasně,“ přikývl Eugeo nervózně a Tiesiny tváře zrudly. Přesunula se, dost blízko na to, aby slabě cítil její tělesné teplo. Dívala se na zeď před sebe a zašeptala: „Eugeo, včera, než jsem usnula, jsem moc přemýšlela. O tom, proč elitní šermíř v zácviku Zizek dělal Frenice ty hrozné věci, jak je mohl dělat, když k ní necítil nenávist ani opovržení. ...Šermíř Kirito říkal, že aristokraté si musí zachovávat svou pýchu. Ale... já to už věděla. Že někteří aristokraté vyšší třídy si, ehm... hrají s ženami, které žijí na jejich pozemcích, aby uspokojili vlastní vrtochy...“
Tiese náhle zvedla tvář a zadívala se na Eugea očima, které mu připomínaly podzimní les, mokrý po dlouhém dešti.
„...Bojím se. Věřím, že nedlouho poté, co odpromuji z Akademie, se stanu hlavou rodiny Shtolienenů a přijmu nabídku k sňatku z aristokratické rodiny stejné třídy, či o jednu třídu vyšší. ...Co když můj nastávající manžel bude někdo jako šermíř Zizek...? Jen když myslím na to, že to bude někdo takový, bez pýchy, někdo, kdo ostatním rád způsobuje neštěstí... tolik... se bojím, že...“
Eugeo zadržel dech a díval se do Tiesiných kalných očí.
Věděl o Tiesiných citech, ale nedokázal najít slova, která by upozornila na rozdíl v sociálním statutu dívky a jeho samotného. V porovnání s ní, nejstarším dítětem aristokratické rodiny šesté třídy s krásným jménem, byl Eugeo dítě venkovanů bez příjmení – a navíc jen třetí syn.
V malé, vzdálené vesnici, jakou Rulid byl, existovala hranice pro sklizeň, nemohli jen zvyšovat své počty. Dům a pole téměř vždy zdělil nejstarší syn a druhý, třetí a tak dále – ačkoli to záleželo na jejich Posvátné úloze – se ani nemohl oženit, často zestárl bez partnerky. Kdyby nepotkal Kirita, strávil by Eugeo celý svůj život tím, že by plnil svou úlohu stínání Gigase Cedaru. Stejně jako jeho předchůdce, ten stařík Garitta.
Teď žil a stýkal se s mnoha aristokraty v Centorii, ale nevěděl, co se stane příští rok, pokud se nestane reprezentativním šermířem Akademie. Kdyby si našel místo v Císařském rytířském řádu nebo ve strážní jednotce nějakého velkého města, dopadl by dobře. Pokud ne, musel by se vrátit do Rulidu a pracovat pod svými dvěma staršími bratry. Tak či tak si byl ale jistý, že rozhodně nemá šanci na to, že by zdědil aristokratickou rodinu.
Zatímco mlčel, chytila ho Tiese za pravou paži. Tolik ho to překvapilo, že až musel zalapat po dechu.
„Ech... Tiese...?!“
Dívka z aristokratické rodiny šesté třídy se zblízka dívala do Eugeových vykulených očí. Z šedé uniformy bylo cítit slabou vůni připomínající listy solbe.
„Eugeo... já, ehm... chci tě o něco požádat. Rozhodně musíš reprezentovat Akademii, vyhrát šermířský turnaj a zúčastnit se Sjednocujícího turnaje čtyř císařství.“
„T-to je... samozřejmě, to je můj cíl, ale...“
„Ehm... no...“
Tiese na chvíli nedokázala nalézt slova, ale pak pokračovala, tvář měla stejně rudou jako vlasy: „Sly-slyšela jsem, že když se dost vysoko umístíš v Sjednocujícím turnaji, staneš se na zbytek života aristokratem, stejně jako slečna Azurika z ubytovny noviců. Ehm, pak... vážně bych tohle neměla říkat, ale... jestli se nestaneš Rytířem jednoty, prosím... buď mým... mým...“
Další slova se ztratila ještě před vyřčením. Tiese se třásla, hlavu měla skloněnou. Eugeo zíral na tu drobounkou dívenku.
Teprve teď pochopil, o čem Tiese mluvila, i když mu to chvíli trvalo. Spolkl sliny a v jeho hlavě se ozval tichounký hlas.
Do Sjednocujícího turnaje jdu proto, abych se stal Rytířem jednoty a znovu se setkal s Alicí, to je jediný důvod...
To ale Tiese říct nemohl. Nepřišlo mu správné odmítnout upřímné přání šestnáctileté dívky, která se zřejmě poprvé v životě bojí o svou nejistou budoucnost, i kdyby měl lhát. Vždyť jde o jeho vlastního panoše.
Zvedl levou ruku a neobratně pohladil Tiese po hlavě: „Jo... jasně. Rozhodně si tě najdu, až turnaj skončí.“
Tiesina ramena se po té odpovědi neovladatelně roztřásla. Zanedlouho stydlivě zvedla tvář.
Na ní se jí objevil úsměv podobný květině rašící brzy na jaře. Tváře se jí leskly od slz.
„...Já-já taky zesílím. Natolik, abych byla jako ty... abych dokázala říct vhodná slova, která je třeba říct.“


Část čtvrtá


Další den, 22. den 5. měsíce, byl první toho jara s bouřkami.
Velké kapky zuřivě bušily do oken, občas doprovázené skučícími poryvy větru. Eugeo ustal v leštění meče a zadíval se na bouřlivé nebe, jež ztratilo světlo Solu, ačkoli hodiny skončily teprve před chviličkou.
Černé mraky, táhnoucí se po nebi v několika vrstvách, se zakroutily jako živé a mezerou pronikl blesk. V Rulidu všichni nenáviděli jarní bouřky, které odplavily zrovna zasetá semínka pšenice. Kdykoli Alice, ačkoli jen dítě, úspěšně předpověděla počasí pomocí Posvátných umění, bylo náhle rušno jako během nějakých oslav. To požehnání jim ale bylo dáno jen na pouhé dva roky.
Teď, když Eugeo sám na Akademii cvičil Posvátná umění, si plně uvědomoval, jak byla Alice geniální. Umění ovlivňující principy přírody, jako třeba počasí a terén, patřily mezi Posvátná umění vysoké třídy. Jejich procedury byly i stovky řádek dlouhé. Eugeo teď ani nedokázal předpovědět, jestli bude zítra pršet, nebo svítit slunce. Být tu Alice, schopná předpovědět bouřku týden dopředu, možná by už ovládala umění manipulující počasí. Pokud by tomu tak bylo, nebe teď možná představuje Alici, která se na Eugea zlobí, protože pro ni stále nepřišel...
„Háá.“
Společně s výdechem odehnal přebytečné myšlenky. Náhle začal naolejovanou kůží důkladně a opatrně leštit modrostříbrnou čepel. Nikdy nevynechal týdenní údržbu Meče modré růže. To byla v podstatě jediná příležitost, při které meč z pochvy vytahoval, co nastoupil na Akademii. Pro denní tréninky a oficiální souboje používal dřevěný meč, jelikož Akademie měla pravidlo, které přikazovalo používat meče se zcela stejnými parametry pro obě strany, aby zajistila férovost. Dřevěný meč od Akademie byl v porovnání s Mečem modré růže dost lehký. Z toho byl Eugeo nervózní, měl pocit, že mu vyklouzne z ruky, když jím švihl vší svou silou. Meč ale nebyl tak křehký, jak se zdál, snadno by jediným zásahem rozbil levný železný meč.
Existoval asi jen jediný protivník, do jehož meče by tímto mohl udeřit plnou silou – s tou myšlenkou zvedl Eugeo hlavu a zadíval se na dlouhý černý meč, jehož údržbě se jeho kamarád věnoval na pohovce naproti.
Meč z démonického stromu, který se přes tři stovky let tyčil v lese na jih od Rulidu, z Gigas Cedaru. Získali ho z větve stromu, kterou odsekli z vrcholku. Vážila jako pořádná hromada železa a byla po cestě obtíží. Kirito mnohokrát navrhl, aby ji prostě někde zasadili. Přesto ji ale donesli až do Centorie, promluvili si se Sadorem, prvotřídním řemeslníkem a známým starce Garitty. Ten jim z větve meč vytesal.
Sadore, výstřednost sama, si dost stěžoval a tvrdil, že při změně větve v meč se mu zničily tři brousky, které měly vydržet deset let. Přesto od nich ale nechtěl peníze, říkal, že tohle byla jedinečná práce. [V knize 10 se mluví o 6 brouscích, co měly vydržet 3 roky. Kawahara se pravděpodobně rozhodl to později změnit.]
Hotový černý meč se tmavě leskl, těžko šlo uvěřit tomu, že byl vyroben z větve stromu. Kirito ten meč použil v boji proti Uolu Levanteinnovi, který skončil chvályhodnou remízou před dvěma a půl měsíci, ale od té doby se meče nedotkl. Z pochvy ho vyndaval jen během údržby.
Možná už nebudeme mít šanci tyhle dva meče použít, alespoň tedy ne ve škole, to teď napadlo Eugea. V oficiálních soubojích Akademie je nemohli použít a nedokázal si představit, že by měl s nějakým studentem duel, při kterém by použili osobní skutečné meče.
Takže pokud chce bojovat s Mečem modré růže v ruce, bude muset být letos vybrán za reprezentativního šermíře Akademie a zúčastnit se Císařského šermířského turnaje. To byl samozřejmě Eugeův cíl, ale nebyl si jistý, jaké to bude, používat tenhle těžký meč zničehonic při tak důležité věci, navíc v duelu na první zásah.
Navíc by v turnaji nejspíš nebojoval proti studentovi, ale mistrovi z Císařského rytířského řádu nebo někomu z hlavních rodin různých šermířských škol. Proti němu by tedy stál úžasný, ostrý meč, taktéž vyrobený zručným řemeslníkem. A ačkoli je to zápas na jeden úder, je tam samozřejmě možnost vážného zranění, jehož léčba by mohla trvat i měsíc nebo dva, pokud by byl zasažen životně důležitý orgán. Pokud by tedy vůbec přežil.
Oba nynější reprezentanti Akademie, Uolo Levainteinn a Sortiliena, bojovali proti reprezentantům z Rytířského řádu a prohráli. Lienu zastavilo to, že jí byl přeseknut bič a meč jí protivník vyrazil z ruky. Uolovi jeho protivník rozdrtil kosti v levém rameni na padrť. Lékařské ošetření obvyklými Posvátnými uměními zranění uzavřelo a zastavilo snižování Života, ale kosti nešlo znovu spojit. Uolo by měl být stále v lékařské péči.
Podle týdenních novin na vývěsce na hlavní budově se zdálo, že onen šermíř z Rytířského řádu byl z rodiny Woolsburgů, první třídy aristokratů. Tato rodina byla proslulá i mezi proslulými aristokraty císařství. Byl tam článek o tom, jak šel ten šermíř do Sjednocujícího turnaje čtyř císařství ve čtvrtém měsíci, po Šermířském turnaji, a vyhrál. Jeho poctou byla pozvánka do svaté zahrady církve Axiom.
Asi nebylo divu, že Liena a Uolo prohráli proti takovým protivníkům. Eugeo ale potřeboval vyhrát, ať už by proti němu stál jakýkoli hrdina. Musí se příští rok dostat do Sjednocujícího turnaje jako reprezentant Norlangarthu a stát se šampionem, aby mohl projít branami Centorijské katedrály. Musí.
Budu pak na tebe spoléhat, propůjč mi, prosím, sílu.
Promluvil v duchu ke svému milovanému meči a doleštil špičku. Když zvedl tvář, viděl, jak Kirito také se zasvištěním vytáhl čepel z přehnutého kousku naolejované kůže. Oči se mu zastavily na uhlově černé čepeli, která se pod světlem lampy leskla. Pak promluvil: „Hele, Kirito.“
„Hm?“
„Už jsi tomu meči vymyslel řádné jméno?“
Na to se Eugeo ptal od dokončení meče už počtvrté. Kirito mu ale odpověděl zase stejně.
„Hm, hmm... ještě ne...“
„Tak už rychle něco vymysli. Ten meč musí mrzet, když se mu pořád říká ‚ten černý‘, no ne?“
„Hmm... tam, odkud jsem, mají meče jména už od začátku... aspoň myslím,“ vymlouval se neurčitě Kirito. Eugeo mu chtěl poskytnout další radu, když jeho kamarád náhle natáhl ruku k Eugeovým očím, až ten z toho zamrkal.
„Co-co je?“
„No počkat, nebyl tohle zvon pro půl pátou?“
„Ech...“
Eugeo nastražil uši a skutečně slyšel doznívající zvuk zvonu, ztrácející se v poryvech větru.
„Máš pravdu, už je takhle pozdě. Ani jsme si nevšimli zazvonění ve čtyři, hm,“ zamumlal Eugeo a podíval se z okna do podmračeného dne.
Kirito s vážným výrazem zamumlal: „Ronye s Tiese mají zpoždění.“
Eugea to zarazilo, naprázdno polkl. Uvědomil si teď, že co se Tiese s Ronye staly jejich panoši, vždy chodily uklízet před zvonem oznamující čtvrtou hodinu, ani jednou se nezpozdily. Hrdlo mu stáhlo znepokojení, snažil se ho potlačit. Lehce pokrčil rameny.
„No, je bouřka. Možná čekají, až přestane pršet? Čas na úklid přeci jen není určený pravidly Akademie nebo tak něco...“
„No nevím, jestli by se ty dvě zdržely kvůli dešti...“
Kirito se znovu zadíval na svou ruku, zdálo se, že nad něčím přemýšlí. Vzápětí pokračoval: „Mám z toho špatný pocit. Zkusím zajít na ubytovnu noviců. Možná se s nimi minu, tak tu na ně prosím počkej, Eugeo.“
Rychle zasunul černý meč, jehož údržbu už dokončil, do pochvy. Meč nechal na stole a postavil se. Oblékl si lehký kabát, aby moc nezmokl, a zapnul sponu levou rukou. Pravou otevřel okno.
„Hele, Kirito, měl bys jít normálně předem a ne...,“ snažil se ho Eugeo zastavit. Do pokoje spolu s deštěm vrazilo i skučení větru. Kirito ale Eugeových slov nedbal a hbitě skočil na větev visící jen kousek od okna. Zmizel, nechal za sebou jen zašustění. Ach jo, je prostě tak netrpělivý, pomyslel si Eugeo s povzdechem a zavřel okno.
Hluk bouře se utišil. Teď mu naopak přišlo, že to lampa na stěně hoří hrozně hlasitě.
Vrátil se na pohovku, stále plný nevysvětlitelné nejistoty. Ze stolu zvedl Meč modré růže a opatrně jej vložil do jeho pochvy.
Pomocí vysokých Posvátných umění šlo zjistit lokaci vybraného člověka, ale to vyžadovalo velké množství Posvátné síly v okolí, tudíž to nešlo provést bez média. Pravidla Akademie navíc zakazovala používání Posvátných umění na někoho dalšího, i kdyby nezpůsobovalo újmu. Eugeo tak mohl jen sedět na pohovce a čekat, až se něco stane.
Uběhlo několik skutečně dlouhých minut – po kterých se pokojem rozeznělo tiché zaklepání.
Jakmile to uslyšel, zhluboka vydechl. No vidíš, minuls je, protože jsi šel oknem, s tou myšlenkou se zvedl z pohovky a přešel pokoj. Otevřel dveře: „Díky bohyni, už jsem si dělal starosti, že...,“ v tu chvíli Eugeo svá slova v tichém úžasu spolkl. Před očima mu totiž nezavlály obvyklé červené nebo tmavě hnědé vlasy, ale světle hnědé.
Na chodbě nestály Ronye ani Tiese, jen nějaká neznámá dívka. Krátké vlasy a šedou uniformu novicky měla úplně promočené. Do těch bílých tvářích, z nichž padaly kapky vody, jako by ani neproudila krev. Její doširoka otevřené, veliké oči mu připomínaly mladou laň. Byly plné obav, bledé rty se jí třásly.
Podívala se na ztuhlého Eugea a slaboučkým hlasem promluvila: „Ehm... jsi elitní šermíř v zácviku Eugeo...?“
„Ach... a-ano.“ Ty jsi...?“
„Já... já jsem novicka Frenica Szeski. Omlouvám se, že tě navštěvuji před předchozího upozornění. Ale nevěděla jsem, co dělat...“
„Takže ty jsi... Frenica, hm.“
Eugeo si znovu prohlédl drobnou novicku. Její hubené tělo se tělům šermířů moc nepodobalo. Malé ruce se spíš než k držení meče hodily ke splétání květinových věnců. Znovu se v něm vzedmul vztek na Humberta, že tu dívku tak ponižoval kvůli vlastním vrtochům.
Než ale mohl Eugeo něco říct, sevřela Frenica ruce před hrudí a tónem plným paniky promluvila: „Ehm... jsem ti opravdu vděčná za pomoc s tou věcí mezi šermířem Humbertem Zizekem a mnou, a to až do hloubi duše, šermíři v zácviku Eugeo. A... věřím, že víš, co se dosud dělo, takže to už opakovat nebudu, ale... šermíř Zizek mi nařídil, no... udělat jistou službu, která se mi tady vcelku špatně vysvětluje...“
I jen popis toho, co se děje, v ní zřejmě vyvolával pocit ponížení. Její bledá tvář žalostně ztuhla, načež pokračovala: „Po-pokud bych měla takové příkazy vykonávat i nadále, já... raději bych z Akademie odešla, než v tom pokračovala. To jsem řekla Tiese a Ronye. Když to slyšely, řekly, že si promluví přímo s šermířem Zizekem a odešly z ubytovny...“
„Cos to říkala,“ zamumlal Eugeo chraplavým hlasem. Z prstů, jimiž se lehce dotýkal bílé kožené pochvy, jako by někdo vysál veškeré teplo.
„Ale ty dvě se pořád nevracely a já-já nevěděla, co dělat...“
„Kdy zhruba odešly...?“
„Ehm, myslím, že to bylo hned potom, co odzvonila půl čtvrtá.“
Bylo to už přes hodinu. Eugeo polkl a zadíval se na dveře vedoucí na chodbu. To znamená, že Tiese s Ronye byly celou tu dobu na ubytovně šermířů v zácviku? Šly tam vyjádřit své námitky proti chování k Frenice a poprosit o lepší chování, ale trvalo to na to moc dlouho.
Rychle se otočil a podíval se na okna, do kterých stále bičoval déšť s větrem. Neviděl ale žádné známky toho, že by se Kirito vracel. Dojít do ubytovny noviců a zpátky trvá nějakých patnáct minut. Usoudil, že nemá čas čekat. Rychle promluvil k Frenice: „Dobře. Půjdu se tam podívat. ...A, kdyby se Kirito vrátil, mohla bys mu říct, ať přijde do pokoje k Humbertovi a Raiosovi?“
Frenica úzkostlivě přikývla. Eugeo ji nechal v pokoji a sám rychle vyrazil na chodbu. Až po několika krocích po parketách chodby si všiml, že s sebou má Meč modré růže, jeho údržbu před chvilkou dokončil. Teď ale nebyl čas se vrátit a uložit ho. Spustil levou ruku a rozeběhl se zatočenou chodbou směrem na východ.
S každým krokem se jeho obavy prohlubovaly.
Bylo jasné, proč se Tiese s Ronye rozhodly promluvit si se Zizekem přímo. Protože Eugeo a Kirito ničeho nedosáhli, když si šli na jeho chování postěžovat. A byl tam ještě jeden důvod. Slova, která Tiese včera pronesla v Eugeově pokoji – že zesílí a řekne věci, které je třeba říct. Nejspíš se to teď snažila udělat.
Ale to je dost možná...
„Byl tohle jejich plán už od začátku? Dostat Tiese s Ronye, ne mě...?“ zasténal tiše Eugeo za běhu.
Poznámky mezi dvěma šermíři v zácviku by ve většině případů neměly způsobit nějaké problémy. Pokud měl ale novic výhrady k chování elitního šermíře v zácviku, situace se měnila. I jen lehká nerozvážnost se slovy by se mohla považovat za čin neúcty, popsaný v pravidlech Akademie. V takovém případě mohl šermíř v zácviku použít Autoritu trestu, kterou jinak používají instruktoři. Jako když nedávno ušpinil Kirito uniformu Uola Levanteinna.
Eugeo si v mysli procházel stránky pravidel Akademie.
V případě, že elitní šermíř v zácviku použije Autoritu trestu, má na výběr ze tří následujících možností. Za prvé, úklid na pozemcích Akademie (možná místa jsou popsána níže). Za druhé, trénink za použití dřevěných mečů (další detaily jsou popsány níže). Za třetí, duel s dotyčným šermířem v zácviku (detaily regulací zápasu jsou popsány níže). Všechny tresty jsou dále upravovány ustanoveními nadřazených zákonů.
Tyto nadřazené zákony byly Základní právo císařství a, samozřejmě, Seznam tabu. Takže například tabu snížení něčího Života bez omluvitelného důvodu mělo přednost před Autoritou trestu. Kdyby Humbert přikázal Tiese s Ronye duel a chtěl dodržet pravidlo prvního zásahu, kdy by se nezastavil před úderem, nemohl jim fyzicky ublížit, pokud by to odmítly. Proto nebylo třeba si dělat starosti, i když Humbert mohl použít Autoritu trestu.
Ten pocit úzkosti, zařezávající se mu stále hlouběji do kostí, ale nemizel.
Eugeo se zastavil před zavřenými dveřmi v nejvýchodnější části chodby druhého patra, jež měla kruhovitý tvar. Pravou pěstí zabušil na dveře, ani nepočkal, až se mu napřed zklidní dech.
O několik vteřin později zevnitř uslyšel Humbertův mumlající hlas: „Ale, ale, jdeš celkem pozdě, elitní šermíři Eugeo. Jen pojď dál!“
V podstatě mu bylo řečeno, že je očekávám. Eugeo hned otevřel dveře, vcelku netrpělivý.
Prvotřídní lampa byla zastíněna, takže společný obývají pokoj byl oproti předešlého dne potemnělejší. Navíc tu hořelo kadidlo se silnou vůní východního regionu, kouř z něj se vznášel napříč celým pokojem. Eugeo se zašklebil, když ostrou vůni ucítil. Rychle se podíval po celém pokoji.
Postavy Raiose a Humberta v dlouhých hávech, jaké měli i včera, se nacházely na pohovce uprostřed. Raios byl k Eugeovi zády, nohy měl zase na stolečku. V levé ruce držel úzkou skleničku. Rudá tekutina v něm vypadala na víno. Elitní šermíři v zácviku mohli s jistými mezemi konzumovat alkohol i na ubytovně, ale pít mimo den odpočinku nebylo něco, na co by měl být člověk pyšný.
Humbert seděl naproti a zřejmě také popíjel alkohol. Na trochu zrudlé tváři měl malátný úsměv, promluvil s pohledem upřeným na Eugea: „Nemusíš jen tak postávat, klidně se posaď, šermíři Eugeo. Zrovna jsme chtěli otevřít padesátiletou lahvinku ze Západního císařství. To není něco, k čemu by se obyčejný člověk jen tak dostal, víš?“
Eugeo byl v rozpacích z toho, že mu Humbert nenabídl jen místo k sezení, ale i víno. Tiše si pořádně prohlédl pokoj. Ačkoli byl potemnělý, jasně viděl, že tu kromě nich tří nikdo další nebyl.
To sem Ronye s Tiese nepřišly? Nebo už odešly? Pokud je to tak, proč nešly do našeho pokoje na stejném patře... Eugeovou myslí proběhlo několik otázek. Napřed ale uvolnil napětí v ramenech a pak zavrtěl hlavou.
„Ne, já nepiju. Ale hlavně, šermíři v zácviku Zizeku...“
Udělal krok vpřed. Opatrně vybíral slova pro svou otázku, pronesenou nakřáplým hlasem: „Tohle je možná náhlé, ale nenavštívily dnes tento pokoj můj panoš, Tiese Shtolienen, a panoš šermíře v zácviku Kirita, Ronye Arabel?“
Neodpověděl Humbert, ale Raios Antinous, který dále seděl zády k Eugeovi. Podíval se přes rameno, v levé ruce měl stále skleničku. Přimhouřil oči, když se na Eugea podíval.
„...Šermíři v zácviku Eugeo, vypadáš, že ti není dobře. Co kdyby sis dal skleničku?“
„Ta ohleduplnost není třeba. Mohl bych dostat odpověď na svou otázku?“
„Fufu, to je škoda. To je úplně základní úroveň ohleduplnosti, kterou bych měl k příteli projevit, víš?“
Eugeo si všiml, že mu po levé ruce, kterou pevně držel pochvu meče, stéká pot. Raios se podíval na Eugea, jako by byl jeho stav aperitiv k vínu. Připil si trošku ze skleničky a vrátil ji na stůl.
„Fmm. ...Takže ty dvě jsou panoši šermířů Eugea a Kirita?“ pronesl lepkavým hlasem. Pak špičkou jazyka olízl kapky, které mu zůstaly na rtech.
„Rozhodně to byly odvážné novicky, když tak náhle požádaly o setkání s předsedou šermířů v zácviku a druhým v pořadí, již jsou nad všemi studenty. To by se od panošů vás dvou dalo čekat. Měli byste je ale poučit. Ta rozhodnost by občas mohla být neslušná a jindy nezdvořilá. Nemyslíš si to samé, šermíři v zácviku Eugeo? ...Ne, asi říkám nesmysly. Asi bych chtěl příliš, kdybych od šermíře Eugea vyžadoval etiketu aristokratů, že, fufu, fufufu...“
Takže Tiese a Ronye sem přišly.
Eugeo se snažil potlačit impulz chytit zátylek toho Raiosova dlouhého hávu. Napjatým tónem se optal: „Ušetři mě pro dnešek svého názoru, prosím. Řekni mi, kde jsou teď Tiese s Ronye.“
Tentokrát si víno nalil Humbert a promluvil, jako by ho celá situace otravovala: „...Šermíři Eugeo, není to pro tebe celé až příliš těžké? Dřevorubec z vesnice jako ty, který vede dceru z aristokratické rodiny, byť je z nejnižší třídy? Kukuku, pravda... to kvůli vašemu špatnému vedení se ke mně, nejstaršímu synovi aristokratické rodiny čtvrté třídy, ty dvě chovaly s takovou neúctou, šermíři Eugeo. A tak jsem musel splnit svou povinnost aristokrata, ačkoli jsem se velice zdráhal. Přeci jen je povinností aristokratů vyšší třídy držet pod kontrolou aristokraty nižších tříd.“
„Šermíři Humberte...! Co jsi to...“
...udělal, chtěl Eugeo říct, ale zarazil ho Humbert levou rukou. Ten pak na jedno polknutí dopil zbytek tekutiny ve skleničce a postavil se. Raios ho následoval a také se postavil. Oba udělali pár kroků k východní straně pokoje.
Synové aristokratických rodin vyšší třídy stáli naproti sobě a vyměnili si pohled, rty měli zkroucené do jedovatých úsměvů. Byli si tak podobní, že působili jako bratři.
„...Nuže, necháme šermíře Eugea pokochat se nejlepší věcí dne, šermíři Raiosi?“
„Ano, Humberte. Jeden divák nám sice stále chybí, ale to čekání mě už nějak nebaví. Jistě sem ale brzy přiběhne.“
„...Věc... nebaví čekání...?“ opakoval nechápavě Eugeo. Humbertovi viditelně zacukala jeho dlouhá a úzká brada. Lemy dlouhých hávů se zatřepotaly, jak se rozešli k ložnici na západě. Eugeo je nejistými kroky zdráhavě následoval.
Humbert otevřel dveře. Za nimi byla hustá temnota, plná dusivého aromatického kouře. Raios vešel první, Humbert ho následoval. Zmizeli v temnotě.
Světle fialový kouř pomalu vytékal z místnosti a Eugeo je následoval. Měl pocit, že ten kouř by v Akademii mistrovství meče – ne, nikde v rozlehlém Lidském světě – neměl existovat. Byl to kouř čirého zla. Víc než kouř z vatry, kterou si postavili ti odporní obyvatelé temnoty – ona skupina goblinů, na niž před dvěma roky narazil v Pohoří na Kraji.
Stalo se to, když už málem mimoděk stočil hlavu stranou. Přepadl ho pocit, že se ve vzduchu vznáší slabá vůně, osvěžující a čistá. Povědomá vůně, která se podobala té listů solbe.
Byla to vůně Tiesiny uniformy.
„...Tiese... Ronye...!“ zavolal jména panošů a vběhl do místnosti. Lampa na zdi se náhle rozsvítila.
Uviděl dvě dívky ležící vedle sebe na velké baldachýnové posteli. Přesněji řečeno tam byly svaleny. Obě totiž byly svázány několika vrstvami jasně červeného lana, které ostře kontrastovalo s šedými uniformami noviců. Ty červené a hnědé oči se nepohnuly, jen zíraly do prázdna, jako by jejich vědomí byla napůl nepřítomna. Možná to byla kvůli hustému aroma ve vzduchu.
„Co... p-proč jste...,“ zamumlal udiveně. Uvědomil si, že by jim měl napřed rozvázat pouta a rozeběhl se k posteli. Nicméně...
„Prosím, nehýbej se!“ vykřikl Raios pronikavě a natáhl dlaň přímo před Eugeovy oči. Eugeo se na něj zdráhavě podíval. Chraplavým hlasem promluvil: „C... co má tohle být, šermíři Raiosi! Proč byli naši panoši podrobeni takovému...“
„Tohle zacházení bylo nutné, šermíři Eugeo.“
„Bylo... nutné...?“
„Přesně tak. Novicky Shtolienen a Arabel nás dnes večer navštívily bez předchozí žádosti o setkání, a navíc se provinily nadměrnou neúctou vůči nám.“
„Neúcty... říkáš...,“ pronesl Eugeo znovu překvapeně. Humbert přistoupil ode zdi blíže a odpověděl s širokým úšklebkem.
„A že mluvily vskutku hrubě. Kéž bys je tak slyšel... ty věci, které tyhle aristokratky nižší třídy říkaly, že já, aristokrat čtvrté třídy, dělám, že prý bezdůvodně utiskuji vlastního panoše, uspokojuji vlastní chtíč a podobně. To říkaly mně, druhému šermíři v zácviku, který se snaží vést Freniku po správné cestě, víš? ...Jsem sice dost tolerantní, ale rozhodně nemohu přehlédnout takovou neúctu.“
„To ovšem nebylo celé, šermíři Eugeo. Ty dvě mi dokonce řekly, jakou odpovědnost nesu za to, že sdílím pokoj s Humbertem, prostě věci, které nemohly být od pravdy dále. Když jsem odvětil, že nemám tušení, o čem mluví, čekalo mě skutečné překvapení... kdo by si pomyslel, že dcery aristokratických rodin šesté třídy se odváží zeptat mě, nejstaršího syna aristokratické rodiny třetí třídy, ‚Copak nemáš hrdost aristokrata?‘! Božínku, nevěděl jsem, co dělat.“
Raios a Humbert si znovu vyměnili pohledy a od obou se ozval potlačovaný smích, kukuku, fufufu. Věděli, že panoš Frenica dobře vychází s Tiese a Ronye, a kvůli tomu ji dál ponižovali. To aby si sem Tiese s Ronye přišly postěžovat.
Samozřejmě si napřed dávaly pozor, jak mluví. Ale způsob, jakým se Raios a Humbert vymlouvali, je vyprovokoval, až nakonec pronesly slova, která se dala považovat za neuctivé chování.
...Nicméně.
„...Ale šermíři Raiosi. I kdyby se tohle skutečně stalo... Věřím, že svázat je lanem a zavřít je u sebe v ložnici se velmi liší od podoby Autority trestu, kterou mohou šermíři v zácviku uplatnit...!“ poznamenal Eugeo, i tentokrát se pokusil zadržet své pocity a nevybuchnout.
Vypadalo to, že Tiese s Ronye jsou jenom svázané přes uniformu, nebyly nijak zraněné. Ale pravidla Akademie uznávala jen tři druhy trestu pro novice za neuctivé chování, a to úklid, trénink nebo duel. Svazování lanem očividně nespadalo ani pod jeden z těchto druhů. Takže Raios a Humbert se chovali proti pravidlům Akademie...
„Autorita trestu šermířů v zácviku?“ zamumlal náhle Raios a naklonil se blíž k Eugeovi.
„Kdy jsem řekl, že jsem použil privilegium k oklamání dětiček, jakým je Autorita trestu?“
„...Co-co tím myslíš? Specifika trestů pro čin neúcty ze strany noviců jsou přesně popsána v pravidlech Akademie...“
„To jsi to špatně pochopil. Nezapomněl jsi na tuhle poznámku v pravidlech? Všechny tresty jsou dále upravovány ustanoveními nadřazených zákonů.
Raiosův výraz se náhle změnil. Koutky jeho červených rtů se zvedly přehnaně vysoko a objevil se sadistický úsměv, který u něj Eugeo viděl prvně.
„Tyto nadřazené zákony jsou Seznam tabu a Základní právo císařství. A tak těmto dívkám nemůžu jednostranně snížit Život. To lano je vysoce kvalitní předmět ze snadno natahovatelného hedvábí z východu, víš... je to skvělý předmět, který by jim neublížil, ani kdybych je svázal vážně pevně.“
„A-ale! Je jedno, jak moc kvalitní to lano je, potrestat někoho svázáním je...“
„Pořád nerozumíš, šermíři v zácviku Eugeo? Nadřazené zákony mají přednost, takže... já, nejstarší syn aristokratické rodiny třetí třídy na tyto dívky z rodin šesté třídy mohu uplatnit nejen Autoritu trestu šermířů v zácviku, ale především aristokratickou autoritu soudit!“
Aristokratická autorita soudit.
Když to Eugeo uslyšel, vzpomněl si, co Tiese říkala na pikniku v lese.
Aristokratická autorita soudit byla dána aristokratům čtvrté a vyšší třídy, zatímco aristokraté páté a nižší třídy byli cíli těchto rozsudků...
Raios byl chvíli tiše, jako by si užíval Eugeův zaražený výraz. Brzy ale rozhodil pažemi a hlasitě promluvil, působilo to až teatrálně.
„A autorita soudit je nejvyšší privilegium aristokratů vyšších tříd! Může se používat jen na aristokraty páté a šesté třídy a jejich rodin, a pak ještě na obyčejné lidi na mých pozemcích, ale sám si můžu rozhodnout, jak trest bude vypadat! Ten samozřejmě nemůže být v nesouladu se Seznamem tabu, ale to taky znamená, že pokud něco není tabu, je to možné!“
Po vyslechnutí toho projevu se Eugeo konečně vzpamatoval z šoku a otevřel ústa: „Ale... ale i tak! Sice říkáš, že je možné všechno, ale svázat patnácti a šestnáctiletou holku je prostě odporné...“
„Haha... hahaha, hahahahhaha!!“ ozval se náhle pronikavý smích Humberta. Zkrabatil se mu lem dlouhého žlutého hávu, ale on se dál chvěl smíchy.
„Hahaha, t-to je hotové umění, šermíři Raiosi! Vypadá to, že šermíř v zácviku Eugeo stále věří, že náš rozsudek je jen to lano!“
„Ku-ku, to se asi dalo čekat, Humberte. Přišel sem do Centorie z nějaké daleké horské vesničky a i jako šermíř v zácviku je to jen prosťáček! No, dneska šermíř Eugeo nejspíš zjistí... jak povznesené bytosti my, aristokraté vyšší třídy, jsme!“ prohlásil Raios a otočil se.
Došel k posteli, kde ležely Tiese s Ronye. Bez zaváhání položil koleno na přehoz. Postel zavrzala a Tiese, stále omámená kouřem, několikrát zamrkala.
Červené oči se pomalu otevřely a zachytily Raiose, který se nad ní nakláněl. Jemný hlas otřásl celou ložnicí: „Ne... ne...!“
Kroutila tělem a snažila se uniknout, ale jelikož měla svázaná ruce i nohy, nedařilo se jí to. Raiosova vlhká, holá bílá ruka se natáhla a pohladila Tiese po tváři.
Humbert ho následoval a vlezl na postel z druhé strany, jeho ruka se plazila po nohách Ronye. Ronye se sice probudila později, ale hned pochopila, co se děje. Ze rtů jí unikl výkřik beze slov.
Eugeo konečně pochopil, co je oním rozsudkem a co se to ani ne tři mely před ním děje.
Raios a Humbert zneucťovali těla Tiese a Ronye těmi svými. Aristokratickou autoritou soudit si vynucovali čin, který byl dovolený jen mezi mužem a ženou, již byli oddáni s požehnáním Stacie.
Jakmile to Eugeo pochopil, vykřikl: „Přestaňte...!!“
Udělal krok k posteli. Raios hbitě zvedl tvář, v očích měl divoké plameny. Zakřičel: „Nehýbej se, vesničane!!“
Pravou rukou se stále dotýkal Tiesiny tváře, levou ukázal na Eugea.
„Tohle je spravedlivý a vážený rozsudek aristokrata v souladu se Základním právem císařství a Seznamem tabu! Maření výkonu autority souzení je vážný zločin! Udělej ještě krok a staneš se zločincem, který porušil zákon!“
„Koho...“
...to sakra zajímá!
Vypadněte od Tiese a Ronye!
Snažil se zakřičet Eugeo. Snažil se o to a chtěl skočit na Raiose. Ale.
Jeho nohy se náhle samy zastavily, jako by byly přibité k podlaze. Přebytečná hybnost ho přinutila padnout na kolena. Pokusil se zvednout, ale nohy ho vůbec neposlouchaly.
V hlavě mu stále dokola zněla Raiosova slova, „zločinec, který porušil zákon“. Koho zajímá zákon, musím Tiese a Ronye pomoct, i kdybych se měl stát zločincem. To si Eugeo skutečně myslel, ale odněkud slyšel hlas, jež mu nepatřil.
Církev Axiom je absolutní. Seznam tabu je absolutní. Porušit je je zakázáno. Je to zakázáno všem.
„Gu... ch...!!“
zaťal zuby a zvedl pravou nohu, odporoval tomu hlasu. Ty kožené boty a i chodidla v nich byly tak těžké, jako kdyby se změnily v olovo. Raios se letmo podíval na Eugea a posměšně zašeptal: „Přesně tak, jen se na nás odtamtud dívej jako hodnej kluk.“
„U... ugh...“
Po vší té námaze se mu povedlo neposlouchající pravou nohou došlápnout na podlahu, ale dál už se mu postavit nedařilo. Během toho, co se snažil, se Raiosovy a Humbertovy odporné ruce stále natahovaly po Tiese a Ronye.
„...Eugeo.“
Eugeo zvedl oči, když ten slabý hlas zaslechl.
Tiese, již tlačil Raios dolů, natočila hlavu ke straně a podívala se přímo na Eugea. Ty tváře, vždy červené jako jablíčka, teď byly sytě modré, možná z drtivého strachu, jež cítila. Do očí se jí ale vrátilo světlo silného odhodlání.
„Eugeo, nehýbej se. Nemusíš si o mě dělat starosti... tohle je trest, který bych měla přijmout,“
prohlásila pevně Tiese, ačkoli se jí přitom třásl hlas. Přikývla a znovu se podívala nahoru. Zabodla se pohledem do Raiose, ale během chvilky oči pevně zavřela. Ronye vedle ní bořila svou tvář do Tiesina ramene, ale ani ona už nekřičela.
Raios se stáhl, jako by ho odhodlání dívek trochu překvapilo...
A pak se na jeho tváři objevil jedovatý úsměv. Zašeptal:
„Na dcerunku z aristokratické rodiny šesté třídy jsi celkem houževnatá, viď. Asi si budeme moct užít pohled na to, kolik toho vydrží, Humberte.“
„Dáme si soutěž, která vykřikne první, šermíři Raiosi?“
Jejich promluvy neobsahovaly hrdost aristokratů, ani co by se za nehet vešlo. Tváře měli plné vzrušení a chtíče, až se jim v podstatě blyštěly.
Ten výraz mu připadal povědomý. To si pomyslel otupělý Eugeo, dál se snažil pohnout nehybnou nohu dopředu. No ano, pravda, výrazy těch goblinů, které před dvěma lety viděl v Severní jeskyni. Měli úplně stejné výrazy jako obyvatelé Země temnoty, které s Kiritem rozsekali mačetami.
Raios s Humbertem natahovali ruce k tvářím Tiese a Ronye, přejížděli jim konečky prstů po čele a tvářích. Zdálo se, že chtějí prohloubit strach a stud dívek. Šikovně se vyhýbali rtům kvůli zákonu, který zakazoval přímý kontakt se rty před přijetím slibu manželství. Ale... když je tohle tabu, tak proč neexistuje zákon, který by znemožňoval zneuctění dívky hrubou silou ještě před manželstvím? Jaký význam má vůbec takovýto zákon?
*Cuk.*
Pravým okem mu náhle projela ostrá bolest. Občas tu zvláštní bolest cítil, když pochyboval o zákonech a církvi.
Obvykle nad těmi pochybami přestal přemýšlet, když tu bolest ucítil. Ale teď, jen tentokrát, Eugeo dál pochyboval, zatímco se nehezky třásl na zemi.
Všechny zákony a tabu by měly existovat pro to, aby umožňovaly obyvatelům Lidského světa prožívat dny plné štěstí. Nepokradeš. Neublížíš. A nevzepřeš se církvi Axiom. Svět byl v míru, když tohle všichni lidé dodržovali.
Ale pokud tohle platí, proč jsou zákony plné zákazů? Nespočtu zákazů, které dohromady vydají na stovky stránek. Vždyť nejsou potřeba, copak nestačí tohle jedno přikázání? Lidé by si měli vážit jeden druhého a chovat se k sobě s laskavostí. Kdyby byla v Seznamu tabu tahle jediná věta, nemohlo by se stát, že by Raios s Humbertem vlákali Tiese s Ronye do pasti, nemohli by si s nimi takhle pohrávat.
Takže to tedy bylo nemožné. Nebylo možné, aby všichni lidé, i kdyby jen zprostředkovaně přes církev Axiom, oplývali pouze ctnostmi. Přeci jen... přeci jen...
Lidé jsou bytosti, které jsou od začátku jak dobré, tak špatné.
Seznam tabu zadržoval jen drobnou, malinkou část lidského zla. Proto mohli Raios s Humbertem pošpinit dvě nevinné dívky, proplétat se mezi zákony. A svým způsobem se vlastně chovali v souladu se zákonem. Eugeo nemohl udělat nic, aby tomu zabránil. Teď, přesně v tuhle chvíli, zákon dovoloval Raiosovy činy a zakazoval Eugeovy.
Aristokraté vyšší třídy jako by na Eugea už zapomněli. Očima planoucíma jasným světlem si prohlíželi dívčina těla. Oba se nadzvedli. Vepředu si rozepnuli dlouhé hávy a naklonili se nad dívkami, aby provedli poslední akt.
Jakmile dívky ucítily přibližující se muže, jejich tváře se zkroutily hrůzou a znechucením několikrát silnějšími, než jaké cítily doposud. Zuřivě házely hlavami ze strany na stranu, jako by prosily o milost, ale Raios a Humbert se pomalu, pomalu přibližovali, zřejmě si celou tu situaci užívali.
Ronye ze rtů znovu unikl tichý hlas: „N-ne... ne... ne...!“
Když Tiese uslyšela výkřik kamarádky, už to také nevydržela. Z očí jí vytryskly velké slzy a ze rtů se prodral křik: „Ne... zachraň nás... zachraň nás, Eugeo! Eugeo...!“
Zákon tak tvrdě trestal Tiese s Ronye, které se jen ze všech sil snažily pomoct své kamarádce, Frenice.
Zákon nezastavil Raiosův a Humbertův plán vlákat dívky do pasti. A ti jim teď chtěli vzít cudnost.
Copak je poslouchání takového zákona správné?
„Já...“
Eugeo vložil veškerou sílu do zvednutí těla, které bylo tak těžké, jako by se celé změnilo v olovo. Pravou ruku natáhl k jílci Meče modré růže u levé ruky. Pravé oko už ho nebolelo, teď úplně pálilo, před očima měl červenou. Ignoroval to a silou pevně chytil jílec.
Jakmile meč s ostrou ocelovou čepelí vytáhne, ztratí nejspíš všechno, čeho na Akademii dosáhl. Svou pozici pátého elitního šermíře v zácviku, místo na Akademii, i cíl zúčastnit se, jako reprezentant Akademie, Císařského šermířského turnaje.
Ale kdyby teď jen sledoval, co Raios dělá, rozhodně by ztratil něco důležitého. Hrdost šermíře... ne, ztratil by své srdce.
Když byli předvčerejškem v lese, řekl Kirito následující: Některé věci se musí udělat, i když jsou zakázané zákonem. Něco důležitějšího než nějaký zákon nebo tabu, než církev Axiom.
Po té době to konečně pochopil. Pochopil, proč se Alice před osmi lety dotkla půdy v Zemi temnoty.
Alice se tehdy snažila pomoct Rytíři temnoty na pokraji smrti, jemuž Rytíř jednoty proťal hruď. Udělala to kvůli něčemu v sobě – kvůli něčemu důležitému.
A teď byla řada na Eugeovi. Nedokázal přesně popsat, co bylo to něco důležitého. Pro spoustu lidí v Lidském světě to mohlo být prostě „zlo“.
„Ale...!!“
Beze slov zakřičel a z pochvy vytáhl Meč modré růže.
Ale.
*Cink*, jako kdyby meč a pochva, ne, celá jeho paže, zapadly do ledu. Pravá ruka se mu přestala hýbat. Ve stejné chvíli mu z pravého oka vystřelila hrozivá, silná bolest a zaryla se mu do hlavy. Stále viděl rudě, k tomu se teď přidaly i jiskry. Jeho vědomí mizelo.
...Co... je tohle.
...Ne, tohle je... stejné jako tehdy.
Před osmi lety. Když se na náměstí před kostelem v Rulidu snažil pomoct Alici, kterou bral pryč Rytíř jednoty. Bylo to úplně stejné.
Meč měl stále vytažený jen pár milicenů a nemohl se hýbat. Z hrdla mu ani nevyšel hlas.
Jako by se jeho nohy zakořenily hluboko do země, nedokázal udělat ani ten nejmenší pohyb.
Raios s Humbertem se otočili a podívali se na něj, možná si všimli té anomálie. Na nehezky ztuhlého, Eugea držícího meč se široce zašklebili.
Ještě zpomalili a pasy se přiblížili k Tiese a Ronye, které stále volaly o pomoc, asi se snažili předvádět se.
Eugeo před nimi uviděl zvláštní značku.
Bylo to uprostřed té bledě červené, kterou viděl. Několik posvátných písmen v barvě krve se seřadilo do tvaru kruhu a točilo se po směru hodinových ručiček. Stálo tam SYSTEM ALERT:CODE871, ale on vůbec nevěděl, co to znamená.
Instinkty mu ale napověděly. Byla to jakási „pečeť“. Pečeť, kterou měl hluboko v pravém oku a která mu znemožňovala pohyb, nutila ho podřídit se zákonu teď i před osmi lety. To kvůli ní mohl jen sledovat, jak Alici vzali pryč, aniž by s tím něco udělal.
„U... gu... óó...!“
Ze všech sil se držel svého mizejícího vědomí a zíral na karmínovou pečeť. A také za ní, na Raiose a Humberta, kteří během chvilky proniknou do těl dívek.
Neodpustitelné. Naprosto neodpustitelné. Nenávist k těm dvěma přeměnil na sílu a pohnul pravou paží. Čepel se kousek po kousku vysouvala z pochvy. Posvátná písmena před jeho očima se postupně zvětšovala a rotovala stále rychleji
„N-neee! Eugeo!!“ zakřičela Tiese.
„U... oááá!!“ zakřičel i Eugeo. Tehdy se to stalo.
V jeho pravém oku vybuchlo stříbrné světlo. S pocitem šplíchnutí oko vypadlo.
Jeho zorné pole teď bylo poloviční, ale Eugeo to ignoroval a prudce vytáhl Meč modré růže z pochvy. Ještě než jej vytáhl úplně, rozzářila se čepel modrým světlem.
Tajný útok Aincradské školy, Příčné seknutí.
Raios nejspíš koutkem oka zaznamenal útok, který připomínal blesk. Jen tak tak se stihl vyhnout tím, že se sklonil. Blonďaté vlasy letící za ním ostří čepele zasáhlo a odseklo je.
Humbert ale tak všímavý nebyl. Když si Eugeova útoku konečně všiml, bylo už pozdě. Zastavil se těsně předtím, než do Ronye pronikl. Pomalinku se otočil doleva – a hned vytřeštil oči.
„Íík...,“ zakřičel krátce. Meč modré růže ho zasáhl kousek od loktu levé paže, kterou instinktivně zvedl.
Nenarazil na žádný velký odpor. Humbertova levá paže byla ale přeseknuta vejpůl. Vyletěla do vzduchu a protočila se, nakonec dopadla na extravagantní koberec.
Chvíli nikdo nemluvil ani se nehýbal. Eugeo držel meč v natažené ruce přímo před sebou a pořád cítil bolest po pravém oku, které již neexistovalo.
Nakonec...
Z Humbertovy odseknuté levé paže, vysoko zvednuté, vytryskla spousta krve. Většina dopadla na lesklé povlečení, ale část i na levou část Eugeova těla. Na indigové uniformě zanechala černé tečky.
„Ne.. áá... ááááá...?!“ uniklo z Humbertova hrdla pronikavé zaječení. Oči měl vytřeštěné, pusu dokořán. Díval se na hojně vytékající krev z vlastní paže.
„M... moje... moje ruka...! Krev... tolik krve...!! Můj Život... snižuje se mi Živooot!!“
V tu chvíli chytil do pravé ruky odseknutou část paže, ale krev samozřejmě téct nepřestala. Kapky červené tekutiny dál dopadaly na povlečení. Naklonil se k  Raiosovi po své levici.
„Še-šermíři Raiosiii! Posvátná umění! Ne, normální umění to nezvládnou... prosím, prosím, rozděl se se mnou o svůj Život...!!“
Pravá ruka potříštěná krví se natáhla, jako by chtěla chytnout Raiose. Ten se jí ale elegantně vyhnul a vstal z postele. Tiese a Ronye byly zřejmě stále v šoku z toho, co se stalo. S prázdnými výrazy ve tváři ležely na posteli.
„Šermíři Raiosi, tvůj Živooot!“
Raios se podíval na stále křičícího Humberta. V očích měl jak překvapení, tak apatii.
„...Přestaň vyvádět, Humberte. Neztratíš celý Život z toho, že ti odpadla jedna ruka... alespoň jsem to tak četl. Zamotej si ji do těch hedvábných provazů, zastavíš tak ten proud krve.“
„A-ale...“
„Ale. Viděl jsi to, Humberte?“
Přesunul pohled z Humberta, který se zoufalým pohledem navíjel na své zranění dvě lana, jež svazovaly nohy Ronye a Tiese, na krčícího se Eugea. Konečkem jazyka si několikrát přejel po těch pokřivených rtech.
„Paži ti odsekl a zničil meč toho balíka. Úžasné... tohle je... poprvé, co jsem někoho viděl spáchat tabu. Čin neúcty jsem čekal, ale... že by porušil zrovna Seznam tabu!! Tohle je vskutku úžasné!!“
Otočil se, stále s odhaleným tělem, a došel ke zdi naproti posteli. Z visící pochvy z červené kůže vytáhl dlouhý meč.
„Autorita soudit se má používat jen na aristokraty nižší třídy a ty, kdo žijí na mém pozemku, ale... to omezení se nevztahuje na ty, kteří spáchali tak závažné tabu!“ zakřičel hlasem, který se zdál být ještě vzrušenější než předtím, když chtěl znásilnit Tiese. Škráb, zašramotil meč při vytahování. Pravou rukou zvedl stříbrnou čepel, zářící jako zrcadlo, vysoko nad hlavu.
Za oknem se rozezněl neskutečně hlasitý hrom. Čepel se zatřpytila fialovým světlem, jež Eugeo zaznamenal levým okem. Raios Antinous tím mečem bude soudit Eugea... očividně měl v úmyslu ho zabít. Eugeo se ale ani nepohnul. Porušil Seznam tabu a neznámá pečeť mu zničila pravé oko, ale to, že mečem přesekl Humbertovi ruku, ho natolik šokovalo, že už ani pořádně neudržel meč. Nedokázal se pohnout ani o píď.
„Ku, kukuku... Taková škoda, šermíři v zácviku Eugeo. A to jsem se těšil, jak spolu příští měsíc zkřížíme meče během oficiálních zápasů. Rozhodně jsem si nemyslel, že se rozloučíme takto.“
V jeho hlase byla slyšet šílená radost. Raios se přiblížil o krok, o dva.
Eugeo se svým zamlženým levým okem podíval nahoru na meč vysoko ve vzduchu.
Nemůžu tu umřít, projelo mu hlavou. Pak se mu hlavou mihla ještě jedna poraženecká myšlenka: Když se nepohnu, umřu. Sen, že se stane Rytířem jednoty a setká se s Alicí, zmizí navždy. Jeho milovaný meč byl potřísněn lidskou krví. Eugeo se stane ohavným zločincem. Ale nakonec aspoň pomohl Tiese a Ronye. Raios s Humbertem už by jim dál ubližovat neměli. I když tedy spáchal hrozivý zločin, cítil trochu úlevy.
„Ku, kuku... tohle je i pro mě poprvé, co skutečným mečem někomu vezmu život. Nic takového neudělali ani otec nebo strýc. Takhle budu ještě silnější... mnohem silnější než ten lhostejný dědic rodiny Levanteinnů.“
Raiosův meč a tvář se znovu bíle zaleskly. Následoval úder hromu. I Humbert, jenž si držel levou ruku, vytřeštil oči, jako by na chvilku zapomněl na své bolestivé zranění. Tiese, svázaná na posteli, se pokusila něco říct.
Eugeo se pousmál na novicku, která, ačkoli jen jediný měsíc, byla jeho pilným panošem. Pak sklonil hlavu.
„Šermíři v zácviku Eugeo, ne, zločinče Eugeo!! Já, nejstarší syn aristokratické rodiny třetí třídy, Raious Antinous, tě teď popravím na základě aristokratické autority soudit!! Nabídni celý svůj život bohyni... a kaj se za svůj zločin!!“ zakřičel hlasitě Raious Antinous a meč se spustil dolů...
Cink! Uslyšel zvuk tvrdého nárazu. Čepel si pro jeho hlavu nepřišla. Eugeo pomalu zvedl hlavu. A uviděl to.
Pod Raiosovým mečem, v půli cesty dolů, byl jiný... dlouhý meč s uhlově černou čepelí. Zastavil meč Raiose. I rukáv, který za mečem pokračoval, byl zcela černý. A i promočené vlasy vetřelce byly černé.
„Kiri... to...,“ zamumlal Eugeo jméno. Jeho kamarád, který se šel po Tiese a Ronye podíval na ubytovnu noviců, lehce přikývl a pohnul rty, aby zašeptal: „Promiň.“ Podíval se znovu k protivníkovi před sebou a promluvil vážným hlasem: „Skloň svůj meč, Raiosi. Nedovolím ti Eugeovi ublížit.“
Raiosova ústa se na okamžik zkřivila v odporu, ale znovu se vrátila k úsměvu. Dlouze odpověděl: „Takže jsi konečně dorazil, šermíři v zácviku Kirito. Ale... přišels trochu pozdě! Tamhleten balík už není studentem Akademie, a vlastně ani obyvatelem tohoto císařství. Je to odporný zločinec, který porušil Seznam tabu! A proto já, Raios Antinous, nejstarší syn aristokratické rodiny třetí třídy a předseda šermířů v zácviku, mám autoritu soudit jeho zločin. Uhni a dívej se zpovzdálí... na to, jak tomu zločinci padne hlava jako květina minulosti!!“
Kirito mu odpověděl krátce, ale mnohem důrazněji.
„Jako by mi na tabu nebo aristokratické autoritě soudit záleželo.“
Ani se pokusil setřást kapky deště, jež mu padaly z vlasů. Sledoval přitom na Raiose ohnivým pohledem.
„Eugeo je můj nejlepší kamarád. A ty jsi jsi ještě horší ubožák než goblini ze Země temnoty.“
Raiosova tvář byla napřed plná děsu, pak nenávisti a nakonec sadistické radosti.
„Božínku. ...Ale, ale, tohle je takové překvapení! Že by dva balíci z okraje oba spáchali čin vysoké zrady, ruku v ruce! Takhle se vypořádám s oběma najednou. Tohle je tak šťastný den... tak to musela chtít samotná Stacia!!“
Rychle stáhl překřížený meč a znovu ho zvedl do výšky. Tentokrát ale držel dlouhou rukojeť oběma rukama. Zatřepotal se kolem něj neuvázaný dlouhý háv a on se přikrčil. Čepel zazářila červenou s nádechem černé barvy. Tajný útok školy Vysoké Norkie, Prolomení nebes a hor.
Jakmile ten postoj Eugeo uviděl, instinktivně se pokusil zvednout.
Kirito měl s bývalým předsedou šermířů v zácviku, Uolem Levanteinnem, duel před dvěma a půl měsíci. Jeho Prolomení nebes a hor rozdrtil čtyřúderným skillem Aincradské školy, Svislým čtvercem. Raiosův tajný útok působil ovšem mnohem zlověstněji než Uolův. V dovednostech Uolovi nejspíš nesahal ani po kotníky, ale jeho „pýcha aristokrata“ přímo překypovala, což dodávalo sílu jeho meči.
Pro jednoho je to nebezpečné, i když jsi to ty, Kirito. Eugeo se ze všech sil snažil postavit, ale vůbec se mu nedařilo sesbírat v nohách sílu.
Jeho kamarád ale levou rukou jemně chytil Eugea za pravé rameno. „Jen klid,“ zašeptal Kirito hlubokým hlasem a nechal Eugea dopadnout k levé zdi. Stejně jako Raios chytil rukojeť meče oběma rukama.
Eugeo měl vědomí stále napůl v mlze, ale přesto byl vyděšený. Otevřel levé oko. Aincradská škola měla stejně jako Zakkarijská škola z většiny jednoruční skilly. Hlavně pak tajné útoky, které se nedaly aktivovat obouruční zbraní. Rukojeti Kiritova černého meče a Eugea Meče modré růže byly navíc příliš krátké, aby se daly držet oběma rukama...
„...!!“
To si Eugeo pomyslel, když ho zasáhl ještě větší šok. Zalapal po dechu.
Rukojeť černého meče zacinkala natáhla se, i když jen o trošičku. Ne, nejenom rukojeť. I čepel rostla, jak do šířky, tak do délky. Meč nedorostl do stejné velikosti jako Raiosův, ale byl teď tak o pět nebo šest cenů delší než Meč modré růže.
Kirito držel zvětšený meč oběma rukama napravo od pasu. Kolem meče se chvěl vzduch. Čepel zazářila nefritově zelenou. Ten skill nebyl z Aincradské školy. Eugeo ten skill viděl mnohokrát během oficiálních zápasů v loňském roce – byl to tajný útok Serlutské školy, Proud víru.
„Ku, kufufu... v zoufalství chceš použít takovou napodobeninu skillu! Takovou náhradu snadno zničím svým tajným útokem!!“
„Pojď, Raiosi! Vrátím ti vše, co ti dlužím!!“
Oba byli bojechtiví. Ložnice, nepříliš veliká, se od jejich mečů zbarvila do červené a zelené.
Humbert se už nekrčil na zemi, ale na posteli. Tiese a Ronye se semkly a teď se ani nehýbaly. Eugeo se podpíral kolenem u zdi. Ti všichni upřeně sledovali oba šermíře.
Kdyby se dnešek nestal, zanedlouho by si podobně čelili v oficiálních zápasech elitních šermířů v zácviku příští měsíc. Ve chvíli, kdy udeřil blesk, se oba pohnuli.
„Keáááááá!!“ ozval se Raiosův pronikavý válečný křik. Mečem máchl přímo dolů.
„Sejáá!!“ vykřikl krátce Kirito a máchl mečem příčně nahoru.
Meče se střetly a červená se zelenou se promíchaly. Podlaha se otřásla a sklo v okně prasklo a vysypalo se ven. Eugeo se díval na to, jak jsou do sebe černá a stříbrná čepel zaklesnuté. Konečně pochopil, proč Kirito nepoužil Aincradskou školu.
Jednoruční skilly nevyvíjejí takový tlak, ačkoli jsou rychlejší. Nemohou se tedy jediným zásahem ubránit obouručnímu skillu školy Vysoké Norkie. Skill by musel spojit dva nebo tři údery, během kterých by bylo třeba uskočit a odrazit sílu v času nárazu. To by ale v této ložnici, výrazně menší než je tréninková aréna, nebylo možné. V obývacím pokoji vedle by to nejspíš bylo jiné, ale Kirito tady musel bojovat tak, aby před Raiosovým zpustlým mečem ochránil Eugea, jenž se nemohl hýbat. Proto Kirito nepoužil Aincradskou školu, ale vypustil Proud víru z obouruční Serlutské školy.
„Ki... Kirito...!!“ prodral Eugeo svým suchým, drsným hrdlem jméno kamaráda. Ve stejnou chvíli pokleslo Kiritovo levé rameno.  Černý meč byl zatlačován zpátky, přitom vydával skřípavý, vrzavý zvuk. Raios měl oči vytřeštěné a ústa rozšklebená v širokém úsměvu. Vyletěl z něj vysoký křik: „Co tohle... co tohle!! Vy bastardi bez rodinného jména!! Já, samotný Raios Antinous, přece nemůžu být poražen!! Sice jsi nějakou divnou technikou rozkvetl mrtvé kytky, ale takové podvody na můj meč fungovat nebudouuu...!!“
Světlo Raiosovy čepele se změnilo z červené na tmavě černou. Z čepele se navíc rozšířilo po jeho těle, od paží, přes vlající háv až po blonďaté vlasy. Kiritův meč byl zatlačen skoro až na místo, odkud se skillem začal. Jeho nefritová záře vratce kolísala.
„Kiri...,“ chtěl Eugeo znovu zvolat kamarádovo jméno, ale pak si toho náhle všiml.
Proud víru byl zatlačen Prolomením nebes a hor. To samé viděl docela nedávno.
Bylo to během finálního zápasu oficiálních soubojů elitních šermířů v zácviků, který se konal ve třetím měsíci tohoto roku. Sortiliena byla silným meče předsedy Uola zatlačena až na jedno koleno, podobně jako Kirito teď... a tehdy...
„U... óóó!!“ zakřičel Kirito znovu. Z černého meče se vyřinula živá zelená záře a obarvila svou barvou celý pokoj. Druhý úder jednoúderného tajného útoku. Odvážný útok Lieny, který na úplném konci porazil Uola.
Tajné útoky se obvykle přerušily, když byla jejich podoba změněna. Ale ve chvíli, kdy se útok vrátil na svou trajektorii seknutí, mohl být udržen mnohem déle. Liena si toho všimla při duelu mezi Kiritem a Uolem a tu techniku ovládla za pouhé dva týdny. Druhý úder tajného útoku Serlutské školy, Proudu víru.
Kirito byl Lieniným panošem, ale jelikož hned po tom oficiálním souboji z Akademie odpromovala, neměl kdy se ten skill naučit přímo od ní. To znamenalo, že i Kirito ten skill musel ovládnout sám poté, co ho jedinkrát viděl.
A přesně tak by to mělo mezi šermířem v zácviku a jeho panošem fungovat.
Tohle byla ta skutečná síla meče.
Z Eugeova levého oka vyhrkly slzy. Byly to slzy dojetí z úžasně provedeného skillu a také slzy lítosti z toho, že se více nevěnoval studiu meče. Svým rozmazaným viděním spatřil, jak byl Proud víru znovu použit a jak rozštípl Raiosův meč na dokonalé půlky...
Obě paže předsedy elitního šermíře v zácviku byly useknuty kousek za zápěstím.
Raiose to odhodilo a on dopadl zády na koberec. Zíral na spodní půlku svého dlouhého meče a obě ruce, jež stále držely rukojeť. Trochu se odkulil, stále s nevěřícným pohledem.

Zanedlouho se podíval na své paže. Bílé paže vyčuhující z jasně červených rukávů hávu byly useknuty pod lokty. Z hladkých řezů se řinula spousta čerstvé krve, zbarvovala Raiosovu hruď a břicho do stejné červené barvy, jakou měl i na hávu.
„N... n... néééééééééé...!!“ zakřičel pronikavým hlasem, oči vytřeštěná, ústa dokořán.
„M... moje ruce!!“
„Moje ruceeee!!“
„Krev, je tu krev!!“
Raios, který Humbertovi řekl, aby přestal vyvádět a krev zastavil, když mu ruku usekl Eugeo, si teď, ve stejné situaci, zřejmě klid zachovat nedokázal. Jeho vytřeštěné oči těkaly z místa na místo, rozhlížel se kolem sebe. Když uviděl Humberta kousek od sebe, doplazil se k němu po kolenech.
„Humberteeeee!! Krev!! Zastav moji krev!! Rozvaž si ten provaz a zavaž moje zranění!!“
Dokonce ani Humbert, který se obvykle choval jako Raiosův sluha, teď příkaz neposlechl. Držel si levou paži obmotanou provazy z červeného hedvábí a kroutil hlavou ze strany na stranu.
„N-ne! K-když to rozvážu, sníží se mi Život!!“
„Co to říkáš?! Humberte, chceš, aby můj Život...,“ tam se ale Raiosův hlas zastavil.
Dva provazce hedvábného lana, jenž původně svazovaly Tiese a Ronye, teď zastavovaly krev tekoucí z Humbertovy levé paže. K zastavení krve tekoucí z Raiosových paží by bylo třeba použít oba provazce. Humbertovo zranění se ale ještě nevyléčilo, a tak by se krev znovu spustila, pokud by byly provazy z jeho paže sundány. Znovu by mu začal klesat Život. Snížení Života někoho jiného bez omluvitelného důvodu nebo bez souhlasu... to bylo jasné porušení Seznamu tabu.
„Ale... moje krev... Humberte, ty... tabu... ale... můj Život...,“ dostával ze sebe Raios nesouvislá slova hysterickým hlasem. Pohled střídavě upíral na krev stále proudící z vlastních zranění a na hedvábné provazy kolem Humbertova zranění.
Raios Antinous, nejstarší syn aristokratické rodiny třetí třídy, byl teď v situaci, kdy si musel vybrat mezi vlastním životem a Seznamem tabu. Vzhledem k tomu, jak moc pyšný je, pro něj musí být vlastní život mnohem důležitější. Zároveň však nemůže porušit absolutní zákon, Seznam tabu. Kdyby to udělal, stal by se ohavným zločincem jako Eugeo, kterého se pokusil popravit.
„Áááách... tabu... život... kreev... tabuuuu...,“ pokračoval jeho křik. Kirito došel k Raiosovi.
Zastavil se dva mely před ním a natáhl se k Tiese a Ronye, které se k sobě choulily na posteli a držely se za ruce. Dotkl se jejich ramen, jako by je chtěl uklidnit. Přikývly, teprve pak začal sundavat provaz, který stále poutal horní část Ronyina těla. Nejspíš tím chtěl zastavit Raiosovu krev, ale uzel mu nešel rozvázat snadno. I během toho stále rostlo šílenství předsedy šermířů v zácviku.
„Krev... tabu... ži... ta... žif... da...!“ dále mumlal nesrozumitelná slova a celým tělem cukl dozadu. Kirito k němu udělal krok, v ruce měl provaz, který se mu konečně podařilo rozvázat. Tehdy se to stalo.
„Život, dabu, žifot, dabu, di, d-d-dedede...“
V Raiosově hlase bylo něco zvláštního. Byl to spíš řev zvířete než lidská řeč. Ten zvláštní zvuk, který vydával, připomínal porouchaný přístroj.
„D-d-de, de, dei, del, deldeldel, deldeldeldeldeldeldel...“
A pak ten zvuk náhle přestal.
Raios Antinous spadl přímo dozadu a dopadl doprovázen bouchnutím. Krev ze zraněních na pažích tekla i nadále, což znamenalo, že by mu měl stále zbývat Život. Eugeo ale vytušil, že Raios už nežil.
I Kirito ztuhl s výrazem strachu, což se dalo čekat. Tiese a Ronye, jež se snažila ze sebe dostat zbytky provazu, vytřeštily oči. Humbert se opatrně přesunul k Raiosovi a podíval se do jeho odvrácené tváře.
„Í-ík!! zakřičel hned, hlas plný zděšení.
„Ra-Ra-Raios... j-j-je mrtvý...! T-t-tys... tys ho zabil, zabils ho!! Vrahu... t-ty monstrum... monstrum...!!“
Plazil se od Kirita a i přes svůj třes se zvedl na kolena. Přepadl do obývacího pokoje. Dál zřejmě pokračoval na chodbu, protože zvuky jeho kroků zmizely ve směru schodiště.
Eugeo vůbec netušil, co se stane nebo co by měl dělat on sám. Stalo se toho příliš moc najednou, zdálo se, že to jeho vypadnuté pravé oko vlastně nic není.
Prozatím vrátil Meč modré růže, jenž stále držel v pravé ruce, do pochvy. Nějak se zvedl na nohy.
Vyměnili si s Kiritem pohled a po krátkém, bezeslovném přikývnutím udělal krok dva k Tiese sedící na posteli.
Tam se ale zastavil. Eugeo byl teď vlastně zločinec, který porušil Seznam tabu a přesekl Humbertovu paži. Dívka, jež žila pouhých šestnáct let, musí smýšlet stejně jako Raios... možná je pro ni Eugeo ještě odpornější než pro Raiose.
Už se jí ani nedokázal podívat do tváře. Sklonil tu svou a pokusil se ustoupit.
Ale než to udělal, narazila mu do hrudi drobná postava.
Rozcuchané červené vlasy se zabořily do Eugeovy uniformy. Ve stejnou chvíli mu k uším dolehl rázný hlas.
„Omlouvám se... omlouvám se, Eugeo... to je... to kvůli mně...!“
Eugeo hned začal vrtět hlavou a skočil Tiese do řeči: „Není, není to tvoje vina, Tiese. Já... já si to dost nepromyslel. Ty vůbec nejsi na vině, Tiese.“
„A-ale... ale...!“
„To nic, ty i Ronye jste v pořádku. Já se musím omluvit... omlouvám se, že jste si musely projít všemi těmi děsivými věcmi,“ řekl a rozpačitě pohladil ty podzimně zbarvené vlasy. Tiese se rozplakala ještě víc. Ronye měla hlavu zabořenou do Kiritovy hrudi a také plakala. Podíval se nahoru a když se jeho oči střetly s těmi jeho kamaráda, Kirito přikývl.
Stalo se to, když se Eugeo pokusil přikývnout v odpověď. Kiritova tvář zacukala a stáhla se do grimasy, jako by ho někdo zatahal za vlasy. Jeho oči zatěkaly doleva a doprava, pak se podívaly na strop.
Ty černé oči se náhle vykulily. Eugeo sledoval, kam míří. A pak to uviděl.
U severovýchodního rohu stropu pokoje se vznášelo něco, co vypadalo jako fialová deska. Hodně se podobala Oknu Stacie, ale byla mnohem větší, a navíc kulatá. A z ní se někdo dívalo na pokoj... ne, na Eugea a ostatní. Těžko říct, jestli byl ten někdo muž nebo žena, mladý nebo starý. Z bledé kůže vystupovaly oči, kulaté a podobné skleněnkám.
...Někdy dávno.
...Toho člověka jsem už někdy dávno viděl.
To Eugeovi říkala jeho intuice. Bílá tvář otevřela ústa podobná bezedná jámě. Kirito stojící vedle Eugea v tu chvíli nanejvýš tichým hlasem zašeptal: „Ať to Tiese s Ronye neslyší!“
Eugeo hned oběma pažemi pevně objal Tiesinu hlavu. Ta stále brečela. Kirito stejně tak objal Ronye. Pak se to stalo.
Singular unit detected. ID tracing...“ [Detekována singulární jednotka. Zjišťování ID.]
Z druhé strany fialové desky, ne, Okna, vyšel zvláštní hlas. Verše ceremonie Posvátných umění – to ho napadlo, ale žádná z těch slov se v hodinách nenaučil. Tvář byla na dvě tři vteřiny zticha, a pak:„Coordinates fixed. Report complete.“ [Souřadnice určeny. Zpráva dokončena.]
Po těch slovech se ústa zavřela a obličej z okna beze stopy zmizel. Byl to zvláštní jev, ale Eugeo byl příliš vyčerpaný na to, aby ho to nějak překvapilo nebo vyděsilo. Vysvětlování nechal na Kiritovi, lehce vydechl.
Bouřka venku se utišila, aniž by si toho všimli. Teď bylo slyšet už jen vzlykání Ronye a Tiese. Eugeo dál pevně držel drobnou postavu Tiese. Ze stropu se podíval na podlahu.
Leželo tam tělo Raiose Antinouse, který zemřel s přeseknutými pažemi nataženými a zády ohnutými tak, jak to jen šlo.
Raiose pořezal Kirito, ale Eugeo přesekl Humbertovu paži, takže byli stejní. Stále v uších slyšel Humbertův křik.
Vrahu. Monstrum.
Ta slova se objevovala ve starých příbězích, které mu jako dítěti vyprávěla babička. Jeho i bratry vždy dost vyděsila. Pololidé ze Země temnoty, kde nejsou zákony ani tabu, zabíjejí i další ze svého druhu, to jim babička vyprávěla. Eugeo se v podzemní jeskyni v Pohoří na Kraji před dvěma lety na vlastní oči přesvědčil, že je to pravda.
...No jo, jsem stejný jako ti goblini. Člověk Humbert Zizek... byl to dokonce můj spolužák tady na Akademii mistrovství meče. Jeho jsem sekl v návalu hněvu.
Abych tedy dokázal, že jsem aspoň trochu jiní než ti goblini, měl bych soudit sám sebe? Stal jsem se monstrem, neměl bych tedy nemít právo žádat o prominutí teplo Tiesina těla...?
Zavřel levé oko, jež mu jediné zbývalo, ve snaze nějak zvládnout své utrpení. Jeho rameno...
Pevně chytila Kiritova ruka, která se natáhla ze strany. Společně s ní se ozvalo i hluboké zašeptání.
„Jsi člověk, Eugeo. Stejně jako já... děláme různé chyby a snažíme se zjistit, jaký měly význam... takoví jsou lidé.“
V tu chvíli Eugeo pocítil, jak mu z levého oka vyřinula teplá tekutina. Pomyslel si, že mu možná z pravého oka teče krev, a opatrně otevřel víčka. Ve světle lampy na zdi se leskly zlaté jiskřičky.
Z oka mu netekla krev, ale slzy. Pokračovaly po tvářích a jedna po druhé dopadaly na vlasy Tiese. Tiese po chvilce nervózně zvedla hlavu a podívala se na Eugea. Ty červené oči, mokré od slz, připomínaly podzimní listí, třpytící se od ranní mlhy.
Dívka, která stále byla Eugeovým panošem, se téměř neznatelně usmála a z kapsy uniformy si vyndala kapesníček. Něžně se jím dotkla Eugeovy tváře. Znovu a znovu mu stíraly stékající slzy, bez konce.


Část pátá

„...Je to škoda. Vážně,“ řekla jemně správkyně novické ubytovny, slečna Azurika. Pak se chvíli zamyslela. „A to jsem si byla jistá, že letos budete reprezentanty Akademie vy dva.“
„To jsem měl taky v plánu,“ řekl Kirito. Eugeo rozhodně nedokázal napodobit jeho lehkovážnost. V levém oku měl pocit stále většího horka. Zneklidněně vzhlédl.
Nebe pátého měsíce bylo bez mraků, jako by je včerejší bouřka všechny odplavila. Ve větvích stromů, třpytících se živou zelenou nových výhonků, švitořila spousta ptáčků. Určitě by bylo příjemné lehnout si v takový den na trávník na hlavním nádvoří. Eugeo a Kirito už ale nikdy nebudou mít šanci si dát na této Akademii odpoledního šlofíka.

Ti dva strávili celou včerejší noc na druhé straně železných dveří za nimi, v podzemní disciplinární místnosti administrativní budovy Akademie mistrovství meče. Místnost byla celkem čistá, ačkoli se od začátku školy používala jen zřídka. Postele byly podobné těm v ubytovně noviců, ale Eugeo samozřejmě oka nezamhouřil.
Kirito byl prostě Kirito, celou noc se snažil ošetřit Eugeovo pravé oko Posvátnými uměními, ale regenerace orgánu je náročná, i když máte katalyzátor. Ten neměli. A navíc nebylo jasné, proč jeho pravé oko přestalo fungovat, když nebylo zvnějšku nijak poraněno. Posvátná síla v okolní atmosféře se vyčerpala během ceremonií pro zkoušení různých umění. I Kirito, se svou obvyklou houževnatostí, se musel prozatím vzdát.
Noc zanedlouho skončila a ranní slunce zasvítilo do pokoje úzkým oknem. Zámek do disciplinární místnosti se odemkl společně se zvonem ohlašujícím devátou hodinu. Myslel si, že to jsou určitě císařské stráže, jež je přišly eskortovat, ale k jeho velkému překvapení za dveřmi stála slečna Azurika z novické ubytovny.
Instruktorka, které nejspíš pomalu táhlo na třicítku, při Kiritově reakci trochu uvolnila napětí v čelisti. Otočila se k Eugeovi. Ty šedomodré oči, připomínající vyleštěnou čepel a Eugeovi i sestru Azariyu z Rulidu, ho vždy znervózňovaly, ale teď se do nich díval a pohledem neuhnul ani o píď.
Správkyně ubytovny Azurika chtěla něco říct, pak ale ústa zavřela a z kapsy kabátu něco vytáhla. Malou, světle zelenou kouli. Vypadala jako skleněný ornament, ale tím nebyla. Byla to krystalizovaná forma Posvátné síly, sklizená ze čtyř Posvátných rostlin pěstovaných na záhoncích Akademie.
Správkyně ubytovny bez zaváhání rozbila vzácný katalyzátor uchycený mezi konečky prstů levé ruky. Zářící korálky světla se s krátkým zvukem roztančily ve vzduchu. Bez otálení začala odříkávat ceremonii umění, pravou ruku držela na Eugeově pravém oku.
System call. Generate luminous element...“ [Systémový příkaz. Generovat element světla...]
Recitovat zvládla rychleji než jejich instruktor pro Posvátná umění. Eugeo a Kirito tam stále jen překvapeně stáli, zatímco ona hladce sestavovala složité odstavce procedury. Na Eugeovo pravé oko sestoupilo teplé světlo...
„Zkus otevřít oko,“ zašeptala na konci. Eugeo nesměle zvedl pravé víčko, které bylo posledních šestnáct hodin zavřené. Pravá strana zorného pole se mu vrátila, jako by nikdy nezmizela. Vydechl překvapením a údivem. Eugeo se několikrát rozhlédl po okolí a hluboce se uklonil.
„Moc-moc děkuju, slečno Azuriko.“
„To nic. Ale... Šermíři v zácviku Eugeo, i ty, šermíři v zácviku Kirito. Než vás předám doprovodu, řeknu vám jednu věc.“
Správkyně novické ubytovny Azurika trochu zaváhala, což u ní nebylo obvyklé. Pak položila pravou ruku na Kiritovo a levou na Eugeovo rameno.
„Oba teď nejspíš budete souzeni za přestupek porušení Seznamu tabu a ublížení Životu někoho jiného. Ale nezapomínejte... Že Seznam tabu... ne, i církev Axiom nejsou stvořeny bohyní, ale člověkem.“
„Ech... c-co myslíte tím, že...,“ začal se reflexivně ptát Eugeo.
Už od útlého dětství se učil to, jak bohyně stvoření, Stacia, dala život Lidskému světu. A že církev dohlížející na Lidský svět byla také vytvořena bohyní.
„Prozatím... je to vše, co řeknu. Ale brzy to jistě zjistíte. Pravdu o tomto světě.“
Správkyně ubytovny Azurika se zamračila a pevně zavřela jen pravé oko. Eugeo intuitivně vycítil, že v něm cítí pronikavou bolest.
„...Šermíři v zácviku Eugeo. Prolomil jsi pečeť, kterou já neprolomila. Pokud je to tak, rozhodně bys měl být schopný jít tam, kam já jít nedokázala... věř ve svůj meč a svého přítele.“
Kývla a pak se otočila ke Kiritovi.
„A ty, šermíři v zácviku Kirito. Kdo skutečně jsi... to nevím ani teď. Až se k té věži ale dostanete, rozhodně se něco stane. Odsud se budu modlit za to, abyste nadále měli světlo v cestě. Navždy.“
Její slova přišla Eugeovi ještě záhadnější, ale vypadalo to, že Kirito jim rozumí. Přikývl a překryl ruku správkyně ubytovny Azuriky na svém levém rameni a přitáhl si ji k hrudi.
„Děkujeme, slečno. Jednou se vrátím a zastavím se za vámi. Pak si určitě popovídáme. O všem, co chcete vědět.“
Pak se rty lehce dotkl konečku prstu, který držel mezi svými dlaněmi. Správkyně ubytovny Azurika mnohokrát překvapeně zamrkala, jako by si nebyla jistá, že to nebyla jen nějaká světelná iluze. Zdálo se, že jí do tváří vystoupala trocha barvy. Pousmála se.
V tu chvíli se Kirito znovu zatvářil, jako by ho někdo zatahal za vlasy. Správkyně ubytovny si toho ale zřejmě nevšimla. Pomalu stáhla pravou ruku zpět z Kiritových a sundala i ruku z Eugeova ramene.
„No, tak pojďte. Váš doprovod už je tu.“
Pozemky Akademie byly obvykle plné studentů pospíchající z jedné třídy do druhé, ale teď byly tiché, nikde ani živáčka.
Na nádvoří před velkou tréninkovou arénou uviděl Eugeo svýma právě uzdravenýma očima něco nečekaného.
Obří živou bytost, která se třpytila pod světlem Solu, zářícím z prosluněného nebe. Na hrudi a hlavě měla kovovou zbroj a po celém těle navíc i trojúhelníkové šupiny. To vše se stříbrně lesklo. Nebylo třeba se ani dívat na složená křídla, jež se tyčila jako věže, a dlouhý ocas točící se do oblouku, aby poznali, že to je létající drak. Na těch jezdí strážci zákona a pořádku, Rytíři jednoty. Draci byli největší a nejsilnější Posvátná zvířata v Lidském světě.
Jezdce nikde kolem neviděli. Správkyně ubytovny Azurika při pohledu létajícího draka ani nezaváhala a vedla Eugea s Kiritem k tréninkové aréně. U ní se zastavila.
Podívala se na oba chlapce, lehce přikývla a beze slov ustoupila. Správkyně ubytovny Azurika vyrazila k novické ubytovně, od země se odrážel zvuk jejích kroků. Oba se hluboce uklonili k jejím zádům. Hlavy zvedli, až když kroky slyšet nebyly. Podívali se na draka a pak se znovu otočili k velkým dveřím vedoucím do tréninkové arény.
„...Jestli je tu létající drak... tak náš doprovod je Rytíř jednoty... asi?“ zamumlal Eugeo, hlas se mu lehce třásl. Jeho kamarád si ale odfrkl nosem jako obvykle a lhostejně natáhl ruku k zavřeným dveřím.
„To nezjistíme, dokud se nepodíváme,“ řekl a dveře otevřel. Velkými kroky vešel dovnitř. Eugeo se zhluboka nadechl a vydechl a popoběhl za ním.
Uvnitř bylo tlumené světlo, snad proto, že střešní okno bylo zavřené. Tréninková aréna s dřevěnou podlahou a okolními tribunami byly, samozřejmě, prázdné, nebyli tu studenti ani instruktoři.
Na bílé zdi na druhé straně byl obraz s mýtem stvoření, trojicí bohyň odhánějící boha temnoty. A přímo uprostřed rozlehlé tréninkové arény byla silueta dívající se opačným směrem, než jakým přicházeli, na zeď s obrazem.
Eugeo už jednou zblízka Rytíře jednoty viděl. To bylo samozřejmě tehdy, když bral pryč malou Alici. Rytíř jednoty, který si říkal Deusolbert Synthesis Seven, měl veliké tělo, s výškou téměř dva mely. Před Eugeem teď ale stál Rytíř mnohem menší než Deusolbert. Možná byl i o něco menší než Eugeo.
Modrý plášť, připnutý na ramenech, měl výšivku se znakem církve Axiom, kompozit kříže a kruhu. Nejvíc ho ale zaujalo to, co padalo dolů ještě nad pláštěm, ty dlouhé zlaté vlasy. Barvu měly tmavší a čistší než Raiosovy, leskly se jako tekuté zlato, i pod tím špatným osvětlením.
Ta postava se nijak nepohnula. Eugeo a Kirito se na sebe podívali a pomalu se rozešli. Prošli přímo tréninkovou arénou a zastavili se pět melů za drobnou postavou.
„...Já jsem elitní šermíř v zácviku Eugeo, z Akademie mistrovství meče v Severním císařství,“ představil se, aniž by se mu zamotal jazyk. Jeho kamarád vzápětí pokračoval.
„Nápodobně, jsem Kirito.“
Tady by si Eugeo obvykle postěžoval, že nemá hledat zkratky a představit se pořádně, ale tentokrát ho to ani nenapadlo. Nebylo to jen kvůli úzkosti. Díval se na ten modrý plášť a zlaté vlasy třepotající se v jemném vánku přicházejícím od vchodu několik melů za nimi. V hrudi cítil podivný pocit.
Někde.
Tahle směsice modré a zlaté. Měl pocit, že už to někde dřív viděl...
Ten pocit, jenž mu znemožňoval dýchat, se o několik vteřin později změnil v šok, který mu div nezastavil srdce.
„Já jsem Alice Synthesis Thirty, Rytíř jednoty z církve Axiom, ze Spojené Centorie.“

Rytířka se představila, stále zády k nim. Ten hlas by poznal kdekoli. Ten hlas slýchal po deset let téměř každý den, od chvíle, co si pamatoval.
A to jméno. Příjmení znělo zvláštně, ale určitě jí rozuměl dobře. Alice.
Nemohla to být jen náhoda. Eugeo udělal jeden dva pomalé kroky vpřed a nesouvisle zašeptal: „...Alice...? Jsi to ty...? Jsi... Alice...?“
Kirito zleva rychle natáhl svou ruku, ale Eugeo jí vyklouzl a udělal další krok blíže. Zlaté vlasy a plášť se mu třepotaly přímo před očima a ucítil i lehkou vůni. Byla to jemná, nostalgická vůně, která připomínala květinovou zahradu, na niž hodně svítí slunce. Vůně, která se vždy vznášela kolem té modré zástěry, jež nosila jeho kamarádka z dětství.
„Alice...!“ vyslovil její jméno ještě jednou, tentokrát zřetelně. Pokusil se dotknout pravého ramene Rytířky jednoty. Otočí se a podívá se na Eugea s tím uličnickým, rezervovaným a plachým úsměvem a...
Ta myšlenka byla zničena zábleskem světla.
V pravé tváři ucítil hrozný náraz a byl bezmocně odhozen. Zády dopadl na podlahu tréninkové arény.
„Eugeo!“
Kirito mu hned pomohl vstát, ale Eugeo to ani nepostřehl. Vytřeštil obě oči, celý zaražený.
Rytířka k nim i teď stála zády, pravou ruku měla vodorovně zvednutou, držela v ní teď dlouhý meč. Čepel ale nebyla odhalená, meč byl v pozlacené pochvě. Rytířka v tu chvíli sundala pochvu meče z opasku na meč a špičkou zaútočila na Eugea.
Plynulým pohyb meč sklonila a promluvila: „...Mluvte a chovejte se opatrně. Mám autoritu připravit vás oba o sedmdesát procent vašich Životů. Až se mě příště pokusíte dotknout bez mého svolení, useknu vám ruku.“
Informovala je klidným a zřetelným hlasem, přesto mrazivým a přísným. Pak se konečně otočila.
„...Alice...,“ uniklo Eugeo znovu přes rty, nemohl si pomoct.
Rytířka jednota se zlatým mečem byla kdysi vzata z Rulidu, byla to Eugeova kamarádka, dcera náčelníka vesnice Gasuphta a sestra Selky, Alice Zuberg – tahle dospělá žena musela být ona.
Měla na sobě jiné oblečení, samozřejmě. Hruď, ramena a pas měla kryté lehkou zbrojí s elegantními rytinami a dlouhá sukně jí ani nedosahovala k chodidlům. Ale tu tvář si nešlo splést.
Lesklé zlaté vlasy, nerozcuchané. Čistá bílá pleť s nádechem nevinnosti. A hlavně nepopsatelně hluboká modrá v těch trochu vystouplých očích, barva, kterou neviděl na nikom jiném než na téhle dívce, ani tady v hlavním městě.
Jenom to světlo v těch očích se lišilo od jeho vzpomínek. Ztratily záři plnou zvědavosti, kterou v Rulidu měly. Eugeo, stále napůl na zemi, cítil z očí na něj upřených jen ledový pohled.
Rty v barvě květů třešní se pohnuly a vyšel z nich ten krásný, a přece chladný hlas.
„Hm... chtěla jsem ti vzít třicet procent Života, ale snížil se ti jen o půlku toho. Pokud ses tomu dokázal vyhnout pouze reakcí těla, je to důkazem tvého umístění jakožto elitního šermíře v zácviku... anebo možná toho, že jsi spáchal tak ohavný čin, jakým je vražda.“
Podle toho, co říkala, bylo jasné, že si přečetla Eugeovo Okno, aniž by se ho dotkla rukou. On ale nedokázal přemýšlet nad tím, co to znamená.
Eugeo v žádném případě nechtěl přijmout slova, jež se mu vlévala do uší. Ta něžná Alice by něco takového rozhodně říct nemohla. Ne, Eugeo nedokázal věřit ani tomu, že by Alice nijak nezareagovala na to, že ho vidí, nemilosrdně ho udeřila do tváře, a, především, tu před ním stála jako Rytíř jednoty.
Ignoroval varování a zkusil ji znovu oslovit.
Tehdy mu Kirito rychle zašeptal do uší: „Tahle rytířka je ta Alice, kterou jsi hledal, viď?“
Kiritův hlas byl klidný i přes to, co se dělo. Eugeovi pomohl trochu se uklidnit. Malinko přikývl a znovu uslyšel zašeptání.
„...Prozatím ji poslouchej. Pokud se dostaneme do Katedrály, i jako zločinci, trochu lépe pochopíme, co se děje.“
Dostanou se do Katedrály.
Eugeovi to konečně došlo, když to teď Kirito řekl. To bylo to, co si přál. Sice se mu to nepovedlo tím, že by postupoval Císařským šermířským turnajem a Sjednocujícím turnajem čtyř císařství a vyhrál je, načež by se sám stal Rytířem jednoty, ale tím, že spáchal tabu. Nakonec se ke svému cíli ale přiblížil, a to o rok dřív, než měl v plánu.
Dostat se do Centorijské katedrály a setkat se s Alicí. To byl Eugeův hlavní cíl.
Stalo se to v opačném pořadí a Eugeo nevěděl, proč se Alice jako Rytíř jednoty chová jinak než dříve, ale teď alespoň dosáhl poloviny svých cílů. Pokud se tedy dostane do Katedrály, určitě to zjistí. Způsob, jak změnit Alici zpátky.
Eugeo se konečně uklidnil. Rytířka Alice vrátila meč v pravé ruce nalevo od pasu. Její plášť se zatřepotal a ona se rozešla k velkým dveřím.
„Postavte se a pojďte za mnou.“
Už ji nemohli neposlouchat. Eugeo šel tiše za Alicí, Kirito ho podpíral.
Vyšli z tréninkové arény. Alice zamířila přímo k drakovi na nádvoří a pravou rukou jemně pohladila jeho obrovský náhubek. Nezastavila se. Z velké nákladní brašny za sedlem vzala zvláštní nástroje.
Tři silné kožené pásky, spojené železnými řetězy. Byla to pouta. Úplně stejná jako ta, která před osmi lety svázala malou Alici.
S jedněmi pouty v každé ruce došla ke Kiritovi s Eugeem. Donutila je rovně se postavit a chladně na ně promluvila. Mluvila tišeji než Raios, když chtěl popravit Eugea, ale tak majestátně, jako by skrz ni mluvila bohyně.
„Elitní šermíři v zácviku Eugeo. Elitní šermíři v zácviku Kirito. Oba budete zatčeni, vzati do vazby, předvedeni před soud a později pak potrestáni.“
Alice pouta navinula kolem jejich ztuhlých těl. Jejich paže, hruď a pas byly pevně spoutány koženými pásky, okamžitě ztratili schopnost pohybu.
Ze zad jim pokračovaly řetězy. Ty Alice vzala a došla zpět k boku draka. Řetězy jeden po druhém připevnila ke skobám na zbroji zakrývající silné nohy Posvátného zvířete. Kirito byl tedy připevněn k pravé noze draka, Eugeo k levé.
Rytíř jednoty Deusolbert připevnil před osmi lety mladičkou Alici k noze draka úplně stejně. Pak odletěli. Trvá ale celý den, než se drak dostane z Rulidu do Centorie. Nedokázal si ani představit, jak těžké a děsivé to muselo být pro pouze jedenáctileté dítě, zvlášť, když se po celou tu dobu nemohla pořádně hýbat.
A ta Alice se kdovíjak stala Rytířem jednoty a teď poutala Eugea k drakovi stejně, jako k němu byla sama poutána před osmi lety. V tom, co dělala, necítil ani špetku zaváhání. Ta rytířka přímo před ním, Alice, byla Alice Zuberg, ale zároveň byla někým jiným. Nějaká velká síla tu dívku změnila.
Jak Kirito řekl, pokud půjdou do Katedrály, možná zjistí, co se stalo. Ale... otázkou bylo, zda se Alice může vrátit zpět ke svému starému já.
Ne, vlastně ještě něco jiného. Co když se to samé stane i jemu? Co když na vše zapomene a stane se někým jiným? Co když zapomene na to, jak žil v Rulidu, na dlouhou cestu do Centorie... a dokonce i na to, co se dělo tady na Akademii mistrovství meče...?
V tu chvíli Eugea přepadly strach a úzkost.
Zezadu se ozvaly dvoje kroky. Eugeo se otočil ke Kiritovi, ten zase k Eugeovi.
Klopýtavými, ale rozhodnými kroky přicházely novicky v šedých uniformách. Jedna měla dlouhé červené vlasy. Tiese Shtolienen. Druhá měla krátké tmavě hnědé vlasy. Ronye Arabel.
Tolik klopýtaly kvůli tomu, co obě nesly v náručí. Tiese držela dlouhý meč v pochvě z bílé kůže. Ronye držela dlouhý meč v pochvě z černé kůže. Nešlo si je splést. Byly to Eugeův Meč modré růže a Kiritův černý meč, které včera v noci nechali v Raiosově pokoji.
Dlaně Tiese a Ronye byly viditelně rozbolavělé a zakrvácené. To se nebylo čemu divit. Ty meče byly tak těžké, že s nimi měli co dělat i jejich vlastníci, Eugeo a Kirito.
„Tiese...“ „Ronye!“ zvolali jména dívek současně. Ty se pousmály, stále cítily bolest. Rytířka jednoty Alice poodešla od draka a podívala se na Tiese a Ronye. Eugeo si vzpomněl na ten silný úder, ze kterého je ještě pořád bolela pravá tvář.
„Ne, Tiese, nechoď!“ zakřičel hned.
Novicky se ale nezastavily. Kapičky krve dopadaly na dlažební kostky nádvoří. Dívky ušly posledních deset melů a před Alicí padly na kolena.
Chvíli hlasitě oddechovaly. Tiese pak ale odhodlaně zvedla hlavu a promluvila.
„S-slečno rytířko... prosím!“
Třesoucím hlasem pak pokračovala Ronye: „Dejte nám povolení vrátit našim nestorům meče, prosím...!“
Alice se na ně tiše dívala, ale zanedlouho lehce přikývla.
„Dobře. Nemůžu ale dovolit, aby měli zločinci zbraně. Meče budou uschovány u mě. Pokud si přejete s nimi mluvit, máte na to jednu minutu.“
Napřed pravou rukou chytila Meč modré růže, levou pak černý meč. Bez námahy je zvedla z dlaní Ronye a Tiese. Vrátila se k boku draka, jako by váhu mečů ani necítila. Oba je uložila do nákladní brašny, ve které byla předtím pouta.
Tiese a Ronye si obě sevřely zraněné a poškrábané ruce před hrudí. Jejich úsměvy byly plné úlevy, jako by bolest vůbec nevnímaly. Nejistě se postavily. Tiese došla k Eugeovi, Ronye ke Kiritovi.
„...Eugeo...“
Eugeo ji sledoval s vykulenýma očima. V Tiesiných očích byly znát stopy po slzách. Dívala se na něj.
Eugeo div oči neodvrátil, ale ze všech sil se snažil jí pohled vracet.
Přímo před Tiese a Ronye usekl Eugeo včera Humbertovu ruku. Raiosovi byly useknuty obě paže. Když umíral, hrozivě křičel. Tiese i Ronye musela ta tragédie určitě dost zasáhnout, ačkoliv ani jedna z nich zraněna nebyla.
Eugeo by teď podle Tiese neměl být spolehlivý mentor, ale naopak nevěrec, jenž porušil Seznam tabu. Ohavný zločinec, jemuž brala svobodu nemilosrdná pouta a řetězy.
A pak.
Z Tiesiných podzimně zbarvených očí začaly padat slzy a stékaly jí po tvářích.
„Eugeo... omlouvám se... je to... je to moje vina, že...“
Pevně si tiskla dlaně. Znělo to, jako by tichý hlas tlačila ven.
„...Omlouvám se... kvůli... té hlouposti... co jsem udělala...“
„Ne... tak to není,“ vrtěl hlavou Eugeo, jehož její reakce překvapila.
„Neudělalas nic špatného, Tiese... udělala jsi pro kamarádku to, co bylo správné. ...Je jen moje vina, že to vše skončila takhle. Nemáš se za co omlouvat, Tiese.“
Tiese se podívala přímo do Eugeových očí. Bylo to, jako by mu viděla přímo do duše. Přinutila se usmát se.
„Tentokrát...,“ promluvila novicka stále třesoucím, ale rozhodným tónem.
„Tentokrát zachráním já tebe. Já... udělám vše, abych se stala Rytířem jednoty a zachráním tě... tak na mě prosím počkej. Rozhodně tě... rozhodně...“
Zbytek slov se ztratil mezi vzlyky. Eugeo mohl jen neustále přikyvovat.
Rozhovor skončil i na druhém boku draka. Ronye dala balíček, jenž držela, do Kiritových spoutaných rukou. Slzící promluvila: „Ehm... tady máte něco k jídlu. Jestli budete mít hlad, dejte si...“
Kiritova odpověď byla přehlušena tím, jak drak zamáchal křídly.
„Je čas. Odejděte.“
Aniž by si toho čtveřice všimla, nasedla Alice do sedla draka. Ozvalo se prásknutí uzdy. Drak se nadzvedl. Eugeovo tělo se vznášelo kousek nad zemí, taženo řetězy.
Tiese a Ronye stále plakaly. Obě poodešly několik kroků dozadu. Stříbrná křídla silně tloukla ve vzduchu. Vytvořila vítr, jenž cuchal dívkám vlasy.
Drak se začal rozbíhat, aby se tak připravil ke vzletu. Země se otřásla. Ty dvě za drakem běžely co možná nejrychleji, ale brzy se jim zamotaly nohy. Dlaněmi dopadly na kamenné dláždění. Drak se pak ještě o něco silněji odrazil statnýma nohama od země. Jeho velké tělo zlehka vzlétlo do vzduchu.
Drak jako vír vylétal výše a kreslil spirály v nebi. Tiese s Ronye na zemi byly stále menší a menší. Brzy už nebyly rozeznatelné od šedého dláždění. Během chviličky byla celá Akademie mistrovství meče Severní Centorie daleko...
Drak s Rytířkou jednoty na zádech a zločinci visícími mu nohách letěl souběžně s obří věží, která vyrůstala přímo uprostřed hlavního města, s Centorijskou katedrálou církve Axiom. Letěl nahoru v přímé linii.

29 komentářů:

  1. Ahój, jako vždy děkuji moc za překlad. :)
    a...
    během těch dvou připletla do cesty... myslím, že ti tam chybí časová jednotka :D

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji. (Uvidím za jak dlouho se k téhle kapitole dostanu. :D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No pokusím se, ale myslím si, že to bude tak dlouho trvat, že na to zapomenu. :D

      Vymazat
    2. Ále, co bys zapomněl :D

      Vymazat
  3. Cindyy :D budeš dělat ten překlad ordinary scaling ? :D jinak super že zas překládáš :p

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ordinal Scale, ano, mám to tak nějak v plánu, ačkoli mám dojem, že nebudu první, kdo ty titulky udělá :D
      A ano, to je, na druhé části této kapitoly už chvíli pracuji, ale nějak se mi nelíbí, tak to trvá O:) Ale bude! :D

      Vymazat
    2. Nezáleží jestli je to vydaný jako první, ale jestli jsou dobrý. :D Já si počkám na tvůj překlad. :D (Pokud nebudu na to moc natěšený)

      Vymazat
  4. Odpovědi
    1. Nechci být zlá, ale až podobný komentář uvidím příště, posunu vydání tak o týden. Dá se to říct i slušněji... a já za překlad nedostávám zaplaceno, abych si nechala říkat, kdy ho mám mít hotový ;)

      Vymazat
    2. To měla být morální podpora :( :'( omlouvám se padám na kolena. :(

      Vymazat
    3. To měla být morální podpora :( :'( omlouvám se padám na kolena. :(

      Vymazat
    4. Ono mi to vyznělo trochu jinak, no ;)

      Vymazat
  5. ahoj nevíš kde bych našel Gate: Jieitai Kano Chi nite, Kaku Tatakaeri novel series přeloženo do cz tedy pokud už bylo přeloženo předem dík za odpověd

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, bohužel, zdá se, že v češtině to není

      Vymazat
  6. aha škoda i tak dík jinak takže ani nijakej neoficialni překlad asi taky neni

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Po tom jsem právě koukala a nenašla, nu

      Vymazat
  7. Díky za překlad, doufám že máš dobudoucna v plánu dopřekládat nové kapitoly a moc držím palce :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě mám, jen co dokončím pátou kapitolu DanMači, vrhnu se na šestou tady :) Díky :)

      Vymazat
  8. Děkuji za vynikajici preklad a tesim se na dalsi kapitolu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A jsem rad ze uz predem vim co bude ve Sword Art Online 3. serii anime i kdyz to stale nevim cele ale uz mam takovou predstavivost co tam jeste muze být

      Vymazat
    2. Tak ono kdo ví, jestli třetí série zahrne celé Alicization - to by totiž mohlo vystačit i na 40+ dílů, záleží na tom, jak moc podrobně to zpracují.
      Snad se to brzy dozvíme! :D

      Vymazat