středa 31. srpna 2016

Kapitola čtvrtá

Kapitola čtvrtá – Akademie mistrovství meče, třetí měsíc lidského císařského kalendáře 380


Část první

—Pokud by to šlo, vážně bych ve Sjednocujícím turnaji čtyř císařství nechtěl bojovat proti ženám.
To jsem kdysi řekl Eugeovi, před Zakkarijským šermířským turnajem. Od té doby uběhl rok a půl.
Už jsou to asi dva roky, co jsme setnuli «démonický strom» Gigas Cedar ve vesnici Rulid a odešli odtamtud. O půl roku později jsme se přidali k zakkarijským strážím a o dalšího půl roku později jsme se dostali do Centorie. Už je to rok, co jsme zaklepali na dveře této akademie.
Přišlo mi to jako dlouhá doba, ale když jsem na to teď vzpomínal, bylo to vážně úžasné. Dva roky jsou zhruba stejná doba, jakou jsem byl uvězněn ve vznášejícím se zámku Aincradu.
Naštěstí – a skutečně jsem měl důvod použít tento výraz – jsem se neznámo jak ponořil do virtuálního světa «Podsvětí», který byl operován neuvěřitelně pokročilou technologií, jež dalece přesahovala mé nejdivočejší představy.
«Akcelerační funkce fluktsvětla» magicky napínala pocit času a zrychlovala člověka v ponoření. Teoreticky se dala zrychlit až na tisícnásobek času v realitě. To by znamenalo, že fyzické tělo Kirigayi Kazuta, které leželo ve skutečném světě, bylo od začátku ponořeno jen 18 hodin.
Při myšlence na to, že jsem se probral v lese poblíž vesnice Rulid a dva roky se snažil dostat do akademie šermířství Norlangartkého císařství, zatímco ve skutečném světě neuběhl ani den, se mi trochu motala hlava. Zároveň jsem ale cítil i úlevu. I pokud bych byl ve skutečném světě považován za pohřešovaného, neuběhlo by tolik času, aby to někdo bral skutečně v potaz.
Nechtěl jsem, aby si mí rodiče, Suguha, kamarádi a samozřejmě Yui a Asuna dělali starosti. A jistě, jak znám Asunu a ostatní, jen tak by neseděli a nestrachovali se; určitě by něco udělali. A to dělalo starosti mně.
Tak či tak, nynější situace by Asunu a ostatní ničila. Mé já v tomto světě se snažilo dávat si pozor a neinteragovat s ženami. Takhle jsem se rozhodl, když jsme vyšli z vesnice Rulid – že je skvělé, že Eugeo je kluk – důkladně jsem přísahal, že budu následovat tuto přísahu. A podobně jsem mluvil i v Zakkarii, nicméně…
Nepředpokládal jsem, že během svého roku v Centorii budu pravidelně cvičit se ženami.

„Jsem tu, abych ti pomohla s opakováním, prváku,“ přikázala jasným hlasem starší studentka s uhlazenou uniformou ve fialové barvě, tmavé vlasy měla v culíku. Byla to má «nestorka».
„Dobře, Lieno,“ odpověděl jsem a vytáhl jsem cvičný dřevěný meč z kožené pochvy u svého levého boku. Byl dřevěný, ale jelikož byl vyroben z nejkvalitnějšího platinového dubu, mohl by si ho leckdo splést s lesklým kovem. Neměl čepel, ani nemohl nic rozseknout, takže i když zavadil o oblečení, Život toho oblečení se nesnížil. Ale jinak byl mnohem větší než nahrubo opracovaný kovový meč, který jsem měl zapůjčen v Zakkarijském turnaji.
Šermířka sledovala, jak se s vytaženým mečem přesouvám do bojového postoje, a také plynulým pohybem vytáhla svůj meč. Její postoj byl lehce odlišný, nakloněný, pravá polovina těla blokovala levou paži. To je základní skill «Školy serlutského plynulého boje», kterou zdědila v rámci své rodiny.
„…Tohle je naposledy. Už nemáš problém s použitím levé ruky,“ poznamenal jsem s uchechtnutím. Odpověděla mi s tvrdým pohledem v očích, „Skutečně.“ Pak dala levou ruku za pas, hned pod velkou šerpu.
Šermířka stála deset melů, ne, deset metrů ode mě v takovém postoji, který ukazoval její odhodlání. Vypadala opravdu krásně.
Byla o tři centimetry vyšší než já, který jsem měl metr sedmdesát. Dlouhé vlasy měla svázané mašlí ratanové barvy, která se k její tmavě hnědé kštici nesmírně hodila. Námořnická modrá barva jejích očí připomínala nebe, které se rozpíjelo do setmění.
Sáčko uhlazené uniformy a ve větru se lehce pohupující dlouhá sukně měly barvu ledově fialové. Nebyla to zrovna křiklavá barva, ale působila mnohem oslnivěji než cokoli dalšího, co nosila, což bylo vážně k nevíře. Tělo pod oblečením bylo ale vycvičené a div ne železné. To jsem věděl díky své roli.
„…Tohle bude naposledy,“ zamumlala ona, Sortiliena Serlut, dědička norlangarthské královské rodiny a druhá v hodnosti na Akademii mistrovství meče, aniž by ve svém postoji nabízela nějaké snadné místo k útoku.
Já, nováček ve výcviku na Akademii mistrovství meče, Kirito, jsem byl jejím «panošem». Tiše jsem přikývl a klesl jsem tělem k zemi.
Každý den jsme měli hodiny a praktický trénink od devíti ráno do tří odpoledne, pak jsem byl na hodinu jejím panošem. Byl jsem fyzicky i duševně vyčerpán, ale když jsem bojoval se Sortilienou, únava byla rázem ta tam. Teď bylo už pět a my byli jediní, kdo zbyl na praktickém cvičišti v ubytovně elitních šermířů, která se nacházela v kampusu akademie.
Eugeo už nejspíš vzdychá v ubytovně nováčků, protože už přetahuju večerku. Je ale panošem jiného šermíře, tak by to měl chápat.
Hlavou mi probleskla myšlenka, pak jsem ale vědomí soustředil na meč v pravé ruce. Lieniny oči byly náhle mdlé a vzduchem jako by projela elektřina, až jsem se napjal. Lampy osvětlující široké cvičiště se maličko zakývaly, jako by nedokázaly unést to napětí.
I bez rozhodčího jsme oba vyrazili ve chvíli, kdy byly naše nádechy ve stejném rytmu.
Na Sortilienu, které se přezdívalo «Mobilní taktik», by drobné triky nefungovaly, a tak jsem vyrazil dopředu, překonal vzdálenost deseti metrů a provedl nečekaný svislý sek.
Kdybych toto udělal v opravdovém tréninku, učitelé by mi vynadali, ale při použití toho pomalého Norlangarthského stylu by mě v tomhle zápase hned dostala. Serlutský styl Sortilieny byl přeci jen nejpraktičtější styl meče v Podsvětí.
Nejrychlejší úder, který jsem provedl, byl zablokován dřevěným mečem v pravé ruce Sortilieny. Nenásledoval však náraz. Využila jemnosti své paže, ramene a pasu a můj útok zarazila nakloněním hladké čepele ke straně. To bylo tajné umění serlutského stylu, «Činná voda». Tenhle útok mě učila už celý rok, ale ačkoli jsem ho už důvěrně znal, nedokázal jsem ho použít.
Jen tak mimochodem, v tomhle světě se pro psaní i mluvu používala japonština (a pár dalších cizích jazyků), ale měli tu jen málo znaků kandži. Asi tak kolem 30 % JIS 1 [JIS – určuje unikátní identifikační číslo znaku (podle japonských počítačových standardů. Po kliknutí se zobrazí právě jeden znak. Vhodné pro internetové odkazy na konkrétní znak. Zdroj.], které má jen tisíc slov v kandži. Ale i přes takové omezení zvládli pojmenovat takovou hromadu skillů meče unikátními jmény.
Představivost lidí z Podsvětí mě vážně ohromovala. Teď tu měli ke čtení jen příběhy pro malé děti. Za sto let nebude výjimkou, že by někdo napsal román. Pokud by se ten pak prodal v Japonsku ve skutečném světě a stal by se bestsellerem, bylo by to úžasné…
Skočil jsem šikmo dopředu, vpravo, trochu jsem tím chtěl zarazit ty náhodné myšlenky, co se mi toulaly myslí. Už se mi totiž párkrát stalo, že mi Liena rozhodila rovnováhu «Činnou vodou» a zaútočila.
Ve vzduchu jsem se přetočil a přistál jsem u zdi cvičiště. Pravou nohou jsem došlápl na černou lesknoucí se zeď a vyrazil kupředu – a tehdy začala konat Lienina levá ruka.
Zpoza pasu se přesunula před její tělo, z konečků prstů vycházelo bílé světlo, vykreslující elegantní oblouk. Samozřejmě to nebylo proto, že by používala Posvátné umění «světelného elementu». Ve skutečnosti šlo o bič z kvalitní bílé kůže, o zbraň, kterou zvládala stejně mistrně jako meč.
Cvičný bič z jemné kůže divoké kozy by Život nesnížil, ani kdyby došlo na přímý zásah, ale bolelo by to dost na to, aby mi až vyhrkly slzy. Instinktivně jsem chtěl přesunout meč do obranné pozice, ale ona by čepel obtočila koženým bičem a zneškodnila ji. Ale pokud bych to neudělal a couvl bych, následovaly by hned druhý a třetí zásah.
Zoufale jsem stočil tělo doleva, snažil jsem se útoku vyhnout stranou. Koneček koženého biče se mi otřel o pravou tvář a doletěl za mě. Využil jsem té šance a vyrazil jsem kupředu.
Kožený bič ale vydal hlasitou, pronikavou ránu ve vzduchu a stočil se jako had, když jej zatáhla zpět. Budu se k ní muset dostat ještě před dalším zásahem. Došel jsem k závěru, že by pro mě bylo nemožné se k ní dostat včas jen díky běhu, a tak jsem dal svůj dřevěný meč rovnoběžně ke své pravé noze a zatáhl ho dozadu. Tělo jsem držel nízko a ohnul se dopředu. Meč začal vydávat modrou záři.
Liena náhle přimhouřila oči a otevřela levou dlaň. Rázně pustila kožený bič z levé ruky a dala jej na jílec v pravé ruce.
Mé tělo hned poté zrychlilo, jako by jím hýbala neviditelná ruka. Říkal jsem tomu Aincradská škola, ale ve skutečnosti šlo o «skill meče», který existoval už od starého SAO – jednoruční nízký útok «Hrot hněvu». Snižoval jsem sedmimetrovou vzdálenost a měl jsem přitom pocit, že jsem splynul s větrem.
Liena naopak naklonila meč, který teď držela obouruč, dozadu vpravo. Don, udělala krok vpřed levou nohou. Dřevěný meč se smaragdově rozzářil. Tajný útok serlutské školy, «Spojka».
Můj dřevěný meč vylétl zprava dole nahoru a střetl se s mečem Lieny, který přiletěl vodorovně. Meče při nárazu zazněly jako kovové, modré a zelené jiskry, které od čepelí vyletěly, hned ozářily ztemnělý tréninkový prostor.
Narovnal jsem se, tvář Lieny byla asi deset centimetrů od mé. Měla stejně vyrovnaný a klidný výraz jako vždy, její sněhově bílé čelo nebylo pokryto ani jedinou kapkou potu. A přesto dokázala na můj meč vyvíjet takový tlak. Pokud si nebudu dávat pozor, porazí mě.
Schopnosti lidí v tomhle světě, jakýsi «status postavy», byly poněkud složité.
Pokud bych otevřel to, čemu tu říkají «Okno Stacie», ukázala by se mi nynější a maximální hodnota bodů života a dva indikátory úrovně, «Kontrolní autorita objektu», KAO, a «Kontrolní autorita systému», KAS.
KAO byla ta, která ovlivňovala použití zbraní a zbroje, KAS zase ovlivňovala užití Posvátných umění. Takže to první bylo něco jako stat síly, STR, druhé jako inteligence, INT. To byl jednoduchý závěr, který jsem zprvu vydedukoval. Ale vypadalo to, že STR nebylo ovlivňováno jen za pomocí KAO. Zřejmě měly svou váhu i další faktory, jako například věk, stavba těla, zdraví, zkušenosti, trénink a všemožné další parametry.
Mé úvahy pokračovaly asi takhle: pokud by se nějak malému dítěti zvýšila KAO na maximum a síla by byla určována jen touto hodnotou, mělo by to dítě monstrózní sílu. Kdybych v tomto světě měl za cíl přežít, takový výjimečný jev by se mi moc nelíbil.
Zkontrolovat to nemohu, ale kdybych měl porovnat naši KAO, moje by měla být vyšší než Lienina. Tak by to mělo být, ale s Lienou jsme si byli co do síly vyrovnaní, což bylo nejspíš následkem toho, kolik tréninku každý den podstoupila. Během posledních dvou let jsme s Eugeem trénovali dnem i nocí, ale nestačilo to na úroveň monstrózního, až strach vyvolávajícího tréninku, kterým si moje nestorka prošla. Ten trénink jí zvýšil sílu – včetně té, která se nedala vyjádřit hodnotami.
Nejděsivější ale bylo, že někdo jako ona byl mezi dvanácti elitními šermíři umístěn až jako druhý – tedy že tu byl ještě někdo silnější.
Eugeo a já se příští měsíc zúčastníme pokročilých zkoušek pro elitní šermíře. Dvanáct lidí s nejlepšími výsledky podle všeho obdrží hodnost «Šermíř specialista» a bude považován za elitního šermíře. Abychom se stali šermíři, musíme být mezi nimi – a to dokonce první a druhý. Pokud ne, nebudeme se po skončení Akademie moct zúčastnit císařského boje, oficiálně zvaného Norlangarthský císařský šermířský turnaj.
V každém ze dvou ročníků Akademie šermířství je 120 studentů. Takže budeme muset s Eugeem porazit dalších 118 studentů. Abych pravdu řekl, když jsem myslel na to, že Liena není číslo jedna, ačkoli je tak silná, měl jsem trochu, vlastně ne, hodně obavy…
„—Tolik ses zlepšil, Kirito,“ zamumlala najednou z té blízkosti, jako by mi snad četla myšlenky. Lehce jsem zavrtěl hlavou, udržoval jsem tlak na čepel, kterou jsem nemohl povolit.
„Ne… ještě mě čeká dlouhá cesta.“
„No jestli nejsi skromný. Už ses víceméně naučil, jak zvládnout můj bič.“
„To proto, žes na mě nikdy nešla zlehka,“ odpověděl jsem. Její okouzlující rty se pousmály.
„Nemám potřebu na tebe jít zlehka, Kirito. To proto, že tohle je poslední… tvůj Aincradský styl má ještě útoky, které jsem neviděla.“
Úúú. Uniklo mi tichounce. Zatlačila můj meč zpátky o pět centimetrů, možná proto, že jsem trochu zaváhal. Tlak už teď přicházel i seshora.
Její námořnicky modré oči se na mě dále upíraly, pomalu z nich mizela skleslost: „Když jsem si tě před rokem zvolila za panoše, cítila jsem něco jako styl meče. Zcela odlišný od Norlangathského stylu, který vyžaduje Akademie… tenhle tvůj styl nebyl efektní, ale byl určený k výhře. Serlutský styl, který používám já, se snaží vyvinout praktické využití, ale proti tvému je příliš těžkopádný, Kirito. Tomu jsem za poslední rok porozuměla.“
Když se mi moje protivnice takhle přiznala, nedokázal jsem než vykulit oči.
Použití skillů meče je jiné, to je pravda. Nejsem z Podsvětí. Mé skilly meče jsou pojmenovány Aincradský styl, protože jsem se je naučil v onom vznášejícím se zámku, ve světě smrtící hry, kde jsme všichni v boji riskovali naše životy.
V Podsvětí se ale o nějakých skutečných bojích moc mluvit nedalo. Všechny byly prováděny formou «turnajů». V místních se o porážce rozhodovalo podle toho, kdo bude první zahnán do kouta, v náročnějších turnajích v hlavním městě pak podle toho, kdo bude zasažen jako první. Nikdo tu život neriskoval, a tak bylo logické, aby byly skilly meče vyvíjeny na základě estetiky.
To ovšem neznamenalo, že by zdejší skilly byly podřadné. I tohle jsem za poslední dva roky zjistil. Pokud nesčetněkrát trénují jeden «styl» stále dokola, síla každého zásahu se postupem času natolik vytříbí, že vynahradí nedostatek skutečných zkušeností z boje.
A to vše bylo možné díky síle představivosti.
Podsvětí je virtuální svět, ale jeho konstrukt se zcela liší od Aincradu. V tomhle světě občas ovlivňuje výsledky síla představivosti, produkt duší – fluktsvětel.
Jak silný by byl někdo, kdo by používal představivost šermíře a trénoval stejný útok, stále znovu a znovu, nějakých deset dvacet let od mládí… A teď jsem tu já, který mám výhodu KAO, zatlačen Lienou – to je celé důkaz. Síla představivosti se nedá vyjádřit čísly, ale je to skutečná síla ukrývající se v tomto světě. Není to něco, co bychom já, který jsem se v tomto světě probudil před teprve dvěma lety, nebo Eugeo, který začal umění meče trénovat v tu dobu, mohli snadno uchopit.
Studenti Akademie z většiny pocházeli z rodů «aristokratů», elitní skupiny obyvatel Podsvětí. Umění šermířství se začínali učit už od tří nebo čtyř let. A přesto jen malá část z nich skutečně trávila čas tréninkem. A i přes takovou situaci jsme s Eugeem museli porazit robustní meče oněch silných lidí, abychom se mohli dostat na vrcholek našeho ročníku.
Kvůli tomu jsem se mohl spolehnout jen na jedinou zbraň, Aincradský styl – na své skilly meče.
Stále jsem netušil, proč tyhle skilly v Podsvětí existují.
Podle všeho ale šermíři v tomto světě znali jen základní skilly o jednom úderu, nebo spíše, nic jiného použít nemohli.
Během Zakkarijského turnaje, jenž se odehrál před rokem, použil učeň Egome «Azurový větrný sek», útok stylu Zakkalight. Pokud bych ho měl nazvat podle skillů v Aincradu, byl by to jednoruční úhlopříčný útok «Příčné seknutí». Serlutský útok, který před chviličkou použila Liena, «Spojka», by byl obouruční točící útok «Cyklón». Další útoky, které jsem viděl, jsou Norlangarthský «Bleskový sek», který odpovídal jednoručnímu skillu «Svislé seknutí» a další Norlangarthský, tentokrát na dost vysoké úrovni, «Prolomení nebes a hor», byl obouruční svislý sek «Lavina».
Všechno to byly tajné útoky jednotlivých škol a podle všeho tu nebyl žádný super útok, který by byl ultimátním. Proto ty dvou či tříúderné útoky, které jsem tu ovládl, mohly být zbraní, jež se dokázala vyrovnat robustním mečů zdejších elitních šermířů. Zatím to byl jen odhad, ale i tak jsem si musel přiznat, že je to poněkud podlé. Jenomže já tu nebyl od toho, abych okradl nejsilnějšího člověka o čest. Jen jsem chtěl projít branami Centorijské katedrály církve Axiom, která se nacházela na kopci několik kilometrů daleko od Akademie mistrovství meče; vysoká věž, absolutně mimo náš dosah.
Aby se mohl Eugeo setkat s Alicí, která byla v dětství vzata pryč.
A já se chtěl setkat s «vládcem» tohoto světa.
Pokud dosáhneme našich cílů, nebude ani za mák záležet na tom, zda nás během turnajů budou ostatní prohlašovat za podlé. Zúčastním se všech elitních šermířských turnajů, o kterých vím, a budu vyhrávat, až se nakonec stanu nejlepším ve Sjednocujícím turnaji čtyř císařství a získám právo zvát se «Rytířem jednoty».
Proto jsem během svého roku na Akademii skrýval své více jak dvouúderné útoky. Používal jsem jen útok «Hněv hrotu».
A přece se zdálo, že má krásná nestorka můj tajný hanebný útok prohlédla.
Liena přiblížila svou tvář k mé o další centimetr a zašeptala ještě tišším hlasem, jako by to bylo tajemství: „Předci rodiny Serlut se kdysi dostali do nelibosti císaře, a od té doby máme zakázáno předávat si tradiční skilly meče «vysoké úrovně stylu Norlangarth». A tak jsme začali používat neobvyklé zbraně jako biče a dýky, strávili spoustu času nad jemnými skilly meče, které nejsou tak plné brutální síly. To je Serlutský styl… Nenech se mýlit, rozhodně z toho nejsem nijak nešťastná. Jsem pyšná na to, že jsem jediný dědic tohoto skillu a trénovala jsem až do dneška…“
Hubené bílé ruce se lehce třásly, v rozporu s tím, co právě řekla. Zakleslé dřevěné meče pronikavě zachrastily. Měl jsem sice šanci si svůj meč přitáhnout, ale nevyužil jsem ji, udržoval jsem pozici a čekal na pokračování.
„Můj otec doufal, že na Akademii odpromuji jako nejlepší student a vyhraju Císařský turnaj, čímž bych získala zpět prestiž rodu Serlut. Není v tom ale ironie? Pokud dostojím otcovým očekáváním a přiměji císaře odvolat zákaz na vysokou úroveň Norlangarthského stylu… naše rodina se bude muset vzdát stylu Serlut, že? A v takovém případě… co se stane se ctí, kterou jsem si hýčkala už od dětství?“
Na tu otázku jsem nedokázal zareagovat okamžitě.
Poslední dobou jsem to tolik nevnímal, ale přesto jsem cítil, že jak Liena, tak i můj důležitý partner Eugeo a všichni studenti a instruktoři v Akademii… všichni lidé žijící v Podsvětí jsou svým způsobem jiní lidé než já. V tomhle virtuálním světě, v Podsvětí, byli nazýváni «Lidské jednotky».
A přesto se lišili od NPC v nynějších VRMMO hrách. Byli «umělá fluktsvětla», kopie fluktsvětla lidských duší, uchovávaní ve speciálním médiu. Nejspíš byli zcela novou umělou inteligencí nějaké organizace skutečného světa, pravděpodobně záhadné investiční společnosti «Rathu».
Ale… jejich projev emocí byl občas větší než ten lidí ve skutečném životě. Osud, který jim tento svět připravil, prostě cítili, otravoval je, přijímali ho nebo se s ním prali. Když jsem tohle viděl, nedokázal jsem zůstat v klidu. Jejich existence… ne, existence mé nestorky Sortilieny, která teď se mnou bojovala, byla v podstatě zázrak…
„…Lieno.“
Lienin se pousmála, jako by se vysmívala sama sobě.
„Vždy jsem o tom pochybovala, už před nástupem na Akademii. Během posledních dvou let jsem nikdy nedokázala porazit jeho… a možná kvůli tomu, že jsem se cítila tak ztracená.“
Oním «jeho» narážela na nejelitnějšího šermíře, který během roku nezměnil své umístění, na Uola Levanteinna. Byl z aristokratické rodiny druhého řádu, která si s generace na generaci předávala tradici tréninku norlangarthskými císařskými rytíři. Byl to zastrašující šermíř. Viděl jsem, jak dřevěným mečem rozsekl kulatou kládu vejpůl.
Elitní šermíři, nejlepší v Akademii, měli umístění od prvního po dvanáctého. Umístění se měnilo během zkoušek, které se konaly čtyřikrát do roka.
Jistě, že jsem poslední tři turnaje sledoval z nejbližšího místa v publiku. Používali eliminační turnaj podobný Zakkarijskému turnaji a během dvou kol snížili počet lidí z dvanácti na tři. Ten, kdo měl nejvyšší umístění před turnajem, si počkal na vítěze předposledního kola. Během rozhodujících tří finálních soubojů bojovala Liena s předsedou Uolem a všechny tři souboje prohrála.
Podle toho, co jsem viděl, se jejich šermířské dovednosti naprosto lišily. Liena používala jemný a prudký styl, zatímco Uolo měl robustnější styl. Vykrývala jeho neskutečně silné údery jako plynoucí voda, občas prudce zaútočila. Její dovednosti byly v podstatě dokonalé. Ani jeden nedokázal uštědřit úspěšný útok, ale když užuž vyprchával čas, Uolo použil štěpný útok shora, útok vysoké úrovně norlangarthského stylu. Liena ten útok ani jednou nedokázala vykrýt. Dřevěný meč jí byl dvakrát vyražen z ruky a jednou praskl.
K rozhodnutí všech tří soubojů bylo třeba poroty. Samozřejmě, že za vítěze vybrali Uola. Během letoška byl Uolo předseda a Liena vicepředseda, což se také po celý rok nezměnilo.
Mimochodem, ani třetí místo se neměnilo. Patřilo mohutnému klukovi, Gorgolossovi Baltohovi, který v semifinále vždy prohrál s Lienou. A právě Gorgolosso měl za panoše mého kamaráda Eugea.
Ono „tohle je poslední“, o čem Liena mluvila před začátkem našeho tréninku, označovalo čtvrtý turnaj, takzvaný «absolventský turnaj», který se bude konat za dva dny. Tam se rozhodne o konečném umístění. O dva dny později odpromují studenti v nejvyšším ročníku, včetně elitní dvanáctky.
Takže za dva dny má Liena poslední šanci porazit Uola a vzít jeho místo. Abych byl ale přesný – první dva budou mít právo účastnit se «Císařského šermířského turnaje». Mohla by se s Uolem utkat i tam, ale mám dojem, že Liena, která s ním prohrávala ve škole, by ho tam porazit nedokázala.
„…Budu upřímná,“ promluvila tiše Liena, naše meče zůstávaly i nadále zakleslé.
„Kdykoli jsem viděla jeho «Prolomení nebes a hor»… bála jsem se. Ať už trénuju jakkoli moc, nemám víru, že bych dokázala zablokovat ránu toho meče. Je to tak, už co jsme byli zelenáči… ne, už co jsem poprvé viděla jeho meč během vstupních zkoušek před dvěma lety…“
Bylo to poprvé, co jsem Lienu viděl takhle. Zaskočilo mě to. A upřímně, souhlasil jsem s ní.
Mezi jejími a Uolovými schopnostmi nebyl rozdíl, jak by se asi dalo čekat. Byla to jen síla představivosti… jak silné je její sebevědomí, to v tomhle důležitém faktoru zaostávala.
Došel jsem k závěru, že Podsvětí je virtuální svět tvořen «mnemonickými vizuálními daty», takže síla představivosti je důležitý faktor rozhodující o výsledcích událostí. To, co jsme s Lienou viděli a čeho jsme se dotýkali, nebyly mnohoúhelníky, ale «paměťová představivost» získaná z fluktsvětel.
Každý by měl mít unikátní, trochu odlišná data představivosti, že…? Možná se data vypuštěná z mnoha fluktsvětel mohla dát do «hlavního paměťového nosiče» a mohla být vyrovnána. Kdyby se pak taková fluktsvětla objevila, vypuštěná síla představivosti by dokázala ovlivnit data a nebylo těžké si představit, že se různé události měnily vlastní vůlí.
Za příklad vám dám Uola Levanteinna. Je to tak silný šermíř právě díky tomuhle. Má absolutní víru ve schopnosti svého umění boje s mečem a ve svůj styl. Jeho představivost je vedena pevnou vůlí a díky takové představivosti dokáže zaútočit takovou děsivou silou.
Liena se naopak cítila vždy ztracená, co se jejích dovedností s mečem týče. Důvodem byl Serlutský styl, o kterém jsme před chviličkou mluvili. Měli zakázáno si předávat Norlangarthský styl vysoké úrovně, takže si místo toho mohli akorát tak vytvořit vlastní styl. Kvůli tomu cítila jakousi podřazenost. Kvůli tomu nebylo divu, že ji porazil Uolo, který svým schopnostem zcela důvěřoval… Tak to nejspíš bylo.
Já ale chtěl, aby Liena tentokrát vyhrála. Ne kvůli tomu, že by se přepsalo složení a představivost světa, ale chtěl jsem, aby mohla hrdě odpromovat z Akademie. Liena na to měla právo a privilegium. Během letoška mezi elitní dvanáctkou…
„…Lieno, trávila jsi tvrdým tréninkem mnohem více času než všichni ostatní, včetně předsedy Uola. Ani to ti nestačí, aby sis věřila…?“ zeptal jsem se. Liena se na chvilku odmlčela a pak jemně zavrtěla hlavou.
„Jo… zřejmě to stále nestačí. Čím víc cvičím Serlutský styl, tím víc mě napadá… Co by se dělo, kdyby to nebyl zápas s dřevěnými meči, ale s ocelovými. Co kdyby se mohly používat biče a dýky. Pokud bych je mohla používat, nemusela bych se bát, že budu lehkovážná, až půjdu proti Norlangarthskému stylu. Ale to jsou jen výmluvy. Skutečný zápas… skutečný boj by v Lidském světě nikdy nenastal. Dokud si nepřestanu hledat výmluvy pro svá selhání, nikdy nedokážu přímo zablokovat Uolův útok…“
Než jsem na ta slova mohl nějak zareagovat, pousmála se a pokračovala.
„Ale ty jsi jiný, Kirito. Používáš unikátní styl, ale nenacházím v tobě pocit podřazenosti. Celý rok jsem tě sledovala a konečně jsem pochopila důvod. Jak jsem před chvilkou řekla… to není vše, co může «Aincradský styl» nabídnout, že? Máš nejspíš nějaké další úžasné skilly, takže tvé srdce nikdy nezaváhalo. Je to jako ta věc, kterou jsi kdysi zmiňoval, velký strom v lese u tvé rodné vesnice… ten Gigas Cedar.“
Ani jsem nevěděl jak, ale naše paže se uvolnily navzdory tomu, že jsme stále měli zakleslé meče. A Liena přesto neudělala krok zpět. Naopak, nakláněla se kupředu, tlačila na mě silou svého těla. Pak promluvila hlasem, který byl na ženu poněkud hluboký: „Myslím, že ten strom už byl zasazen v tvém srdci. Jakkoli silně bude vítr vát, neohne se a dál bude vzhlížet k Solus v nebi… Kirito, chci vidět tu sílu, kterou skrýváš.“
„…“
„Nemá to nic společného se soubojem proti Uolovi. Jen chci vidět… ne, chci vědět. Než odpromuji, chci o tobě jako o šermíři vědět vše.“
V těch očích připomínajících smrákání jako by zazářily hvězdičky.
Krásná tvář, která by člověku dokázala sebrat duši, náhle byla jen pět milimetrů ode mě. Před mými vlasy mě něco ostře zabolelo, díky čemuž jsem se rychle vzpamatoval. Zamrkal jsem a znovu se zamyslel.
Nikdy jsem Lieně neukázal «úžasný» Aincradský styl, skilly meče vysoké úrovně, ale ne kvůli tak trapnému důvodu, jako že jsem to chtěl jako tajnou zbraň.
To proto, že s tímhle dřevěným mečem úrovně patnáct, určeným na souboje a trénink, to nešlo. Mohl jsem nanejvýš použít dvouúderné skilly «Hadí uštknutí» a «Svislý oblouk». Zkoušel jsem to mnohokrát, ale trojúderný skill jsem prostě použít nedokázal. Zkusil jsem to i s kovovým mečem stejné úrovně, aby bylo to to samé. Čtyřúderný skill jsem mohl použít, jen když jsem měl Boží nástroj «Meč modré růže» úrovně 45, který setnul Gigas Cedar. Pořád nevím proč, ve starém SAO taková omezení nebyla.
Ale protože má nestorka chtěla vidět, jak tomu dávám vše, nemohl jsem blafovat s dvouúderným útokem. A tak jsem měl jen jednu možnost. Půjčit si od Eugea Meč modré růže a použít prozatím nejsilnější útok, čtyřúderný, s ním.
Kdybych se zeptal Eugea, určitě by souhlasil, ale upřímně, já trochu váhal. Meč modré růže patřil Eugovi a ten meč měl duši šermíře. Tuhle myšlenku už jsem měl hluboce vrytou do mysli. Nějak jsem si nedokázal představit, že bych dokázal použít své nejlepší útoky, když bych si byl přitom vědom omezení, které představovala myšlenka půjčeného předmětu. Nemohl jsem si ale půjčit meče s nejvyšší prioritou ze zbrojnice Akademie, ani to nebyly mé meče.
Nedá se nic dělat. Asi si budu muset půjčit Meč modré růže. Rozhodl jsem se a promluvil: „—Chápu. Ale promiň, dej mi prosím jeden den. Zítra ve stejný čas ti rozhodně ukážu… nejlepší skilly meče, jaké ukázat mohu.“
Jakmile jsem domluvil, objevil se na Lienině tváři drobný úsměv. Brzy si ale zřejmě něco uvědomila a zamračila se.
„Ale zítra je den odpočinku. Trénink je zakázán. Nemůžeš použít tuto tréninkovou oblast.“
„…To není trénink,“ odpověděl jsem. Liena se zatvářila poněkud zmateně a naklonila hlavu ke straně.
„Pak co tedy?“
„Ech, jak to jen říct…“
Trochu jsem si v hlavě přerovnal slova a zkusil to znovu.
„Je to dárek. Během tohohle roku jsi mě toho dost naučila, Lieno. V Akademii je prý tradice, že dá panoš nestorovi den před promocí dárek. Já ti dám skill meče, Lieno. A jestliže je to dárek, můžu to udělat i o den odpočinku.“
Liena se trochu kysele usmála: „Ty jsi pořád stejný. Nikdy jsem neslyšela, že by někdo někomu dal skill jako dárek k promocím… Ale teď už bych ti mohla i něco říct…“
„É… copak?“
„Popravdě, to, že jsem tě jmenovala svým panošem, je porušením tradice. Máme tu takovou hloupou tradici… že «děti aristokratů si za svého panoše musí vybrat jiné aristokraty nižší třídy». Když jsem tě jmenovala, mnoho aristokratů si přišlo stěžovat do ubytovny studentů.“
„Fufufu,“ zasmála se trochu zvláštně Liena, ale mně rty ochably. To bylo poprvé, co jsem něco podobného slyšel…
Aristokraté, o kterých mluvila, byla zvláštní třída v Norlangarthském císařství, měly pořadí od první třídy po šestou. Nad nimi byla ještě královská rodina. Rodina předsedy Uola Levanteinna byla druhé třídy, rodina Serlut třetí. Takže měli vyšší pozici než rodina vládce Zakkarie, který měl pátou třídu.
Já, já v tomhle světě (a vlastně i v tom skutečném), jsem byl naopak jen obyčejný civilista jako každý jiný, bezpochyby té nejnižší třídy mezi obyvateli. Pokud bych měl zmínit někoho, kdo není aristokrat, ale v sociálních kruzích je známý a vlastní hodně pozemků, řekl bych náčelníka vesnice Rulid, Gasuphta Schuberga, a Banóa Wolda, v jehož domě jsme s Eugeem přebývali. Po křestním jméně měli i příjmení, ale nejnižší z nejnižších nemohli mít ani ta.
To až na Císařské akademii mistrovství meče byla většina studentů aristokraté nebo děti bohatých obchodníků; obyčejného původu tu bylo asi jen dvacet procent celku. Přijímání bylo nastaveno pěkně dvojmo. S Eugeem jsme museli půl roku získávat doporučující dopis od kapitána Zakkarie, který byl třeba k vstupním zkouškám. Když jsem zjistil, že aristokraté se mohli zúčastnit bez splnění jakýkoli podmínek, chtělo se mi poslat stížnost na oddělení humanitních oborů.
Po nástupu se k aristokratům nechovali jinak než k těm obyčejného původu… ale byl tu neviditelný rozdíl. Já (a nejspíš i Eugeo) jsme celý rok neslyšeli žádné řeči, ale ani jednou mě nenapadlo, že to proto, že si mě Liena vybrala za svého panoše.
„Když… když je tu takový zvyk, proč sis i přesto vybrala mě…? Pokud to bylo podle výsledků vstupní zkoušky, mohla sis vybrat někoho z těch šesti nade mnou. Jsou to aristokraté, takže kdyby sis vybrala někoho z nich, nejspíš by s tím nebyl žádný problém…“
„Ale ta šestice jen získala body při svém představení, že? Nezajímá mě krása stylu. Pro mě bylo nejvíc strhující tvé představení, ne to, co vybrali porotci… ne, nebo přímo ne nejvíc strhující…“
Liena se odmlčela a pousmála se, teprve po chvilce pokračovala: „…Teď ti neřeknu, proč jsem si tě vybrala. Protože budu brzy promovat. Promluvme si ale o zítřku. Pokud je tvůj dárek pro mě ukázka tajných útoků Aincradského stylu, ráda přijmu, Kirito.“
„Ach, a-ano. Jsem rád, že se ti ten nápad líbí.“
„…Ale trochu nejistá jsem. To, cos teď říkal, vyznělo, jako by tě to napadlo tady, protože jsi mi zapomněl sehnat dárek – asi bych si to tak mohla vyložit…“
„Ne, to samozřejmě ne, ani náhodou! Přemýšlel jsem nad tím už od začátku. Vážně!“ popřel jsem to rychle.
„To by pro zatím stačilo.“ Liena nasadila nevzrušený výraz. „Necháme si to na potom. Teď rozhodneme o vítězi v našem souboji.“
„Ehe? —Ach.“
Až teď jsem si vzpomněl, že stále trénujeme. Než jsem ale mohl nějak zareagovat, opřely se do sebe dřevěné meče vší silou. Nešlo o skill meče, ale o jeden z úskočných skillů Serlutského stylu «Klidná voda», který měl odpravit protivníka, zatímco se meče dotýkaly.
Urychleně jsem skočil zpátky, nepřijal jsem útok zpříma. Na rozdíl od «Aktivní vody» byla «Klidná voda» velkou zátěží na nohy a po užití bylo zapotřebí krátké pauzy. A Liena neměla bič v levé ruce.
Tak to skončíme skokem kupředu. Přistál jsem a zvedl meč do vzduchu.
A tehdy mi po zádech přejel mráz.
Liena rozhodně držela meč oběma rukama – ale bič, který měl být za ní, zmizel. Kam přesně zmizel?! Vykulil jsem oči, ale svůj skill jsem zastavit nedokázal. Jednoruční útok «Zvukový skok» byl aktivován a čepel začala modře zářit…
A ve stejnou chvíli, kdy se aktivoval i skill meče.
Lienina levá ruka se pohnula pryč od dřevěného meče a natáhla se nahoru. Jako by něco chytila a pak tím švihla. Z dlaně jí vyletěla bílá hadovitá věc, přímo na mě, obtočila se mi kolem užuž útočícího těla.
Bič, o kterém jsem si myslel, že odletěl někam daleko, byl ve skutečnosti na stropě cvičiště. Visel odtamtud, zatímco jsme měli zakleslé meče.
Došlo mi to, zatímco jsem padal dozadu. Temenem hlavy jsem narazil na podlahu.
Prázdně jsem zíral na hvězdičky, které se mi objevily v zorném poli, a přišlo mi, jako bych ze svého čela slyšel hluboký povzdech „ách“.


Část druhá


Norlangathské císařství, největší město Lidského světa, Centoria. Opevněné město obklopené kruhovou zdí, která měla 10 kilometrů v průměru… v jednotkách tohoto světa 10 kilolu.
První podlaží vznášejícího se zámku Aincradu mělo také tvar kruhu s průměrem deset kilometrů. Takže tyhle dvě velké oblasti měly stejnou rozlohu i tvar. Tohle město mělo velikost, která byla pro město ve virtuálním světě nevysvětlitelná. Populace byla něco přes dvacet tisíc.
Město mělo poněkud unikátní strukturu. Silné městské zdi ve tvaru X se setkávaly uprostřed a rozdělovaly město na čtyři oblasti. Jinak řečeno, ty čtyři zdi se protínaly v pravých úhlech a vytvářely tvar větráku. Nejpřekvapivější bylo, že se ta čtyři města jmenovala Severní Centorie, Východní Centorie, Západní Centorie a Jižní Centorie a byla to hlavní města čtyř císařství, která vládla rozsáhlému Lidskému světu.
Takže hlavní města čtyř velkých císařství byla všechna uprostřed Lidského světa, rozdělena jen zdí.
Když jsem na to přišel, hrozně mě to překvapilo. Císař a hlavní armáda, Rytířská centrála, byly tady v hlavním městě. Kdyby začala válka, tak by se hned přešlo k závěrečnému boji, ne? Div jsem neřekl Eugeovi, ale zastavil jsem se. Nikdo tu ani nekradl, natož aby se tu lidé zabíjeli. Nebylo by možné, aby mezi císařstvími vypukla válka.
K překročení velké mramorové zdi – prý zvané Nesmrtelná zeď – bylo třeba identifikačního otisku ruky. V Severní Centorii byli tedy i nějací černovlasí lidé z Východního císařství, opálení z Jižního a pohublí ze Západního, obvykle obchodníci či turisté. Všechno to byli cizinci, ale jelikož byl jazyk společný (ačkoli existovaly odchylky v nářečí), nikdo se nehádal.
Necítil jsem mezi obyvateli zemí nenávist, natož pak blížící se válku. Určitě za to mohla zářivě bílá věž ve středu hlavního města, ve středu Lidského světa.
Centorijská katedrála církve Axiom.
Vrcholek vypadal vždy rozmazaně, jako by se rozpíjel do nebe, takže jsem nepoznal, kolik stovek metrů je věž vysoká. Zespodu nejspíš vypadala skutečně majestátně, ale obdélníkový pozemek církve byl obklopen vysokými zdmi, takže jsem se tam podívat nemohl. Nesmrtelná zeď stojící uprostřed Centorie byla napojena na čtyři rohy zdí bílé Katedrály… nebo bych mohl spíše říct, že stěny vycházely od Katedrály.
Mimochodem, Nesmrtelná zeď nerozdělovala jen části Centorie. Táhla se až za zdi města, přes louky, lesy a pouště, až k úpatí nekonečného Pohoří na Kraji, které bylo 750 kilometrů daleko. V tomhle světě samozřejmě neměli nic jako stavební stroje, takže mě trochu děsila představa toho, kolik času a síly vynaložili, aby tu zeď postavili.
Znamenalo to, že autorita církve Axiom je absolutní.
Tahle nádherná věž, tenhle hrad, ze kterého bylo vidět na čtyři císařství, v nichž žili císaři, stála uprostřed Lidského světa. Možná, že v Podsvětí bylo rozdělení zemí podobné jako pro mě rozdělení obyvatel Tokia a obyvatel Saitamy – takový jsem z toho měl pocit.
Takže proč přesně je třeba rozdělit Lidský svět, který nemá ani sto tisíc obyvatel, na čtyři země? Touhle otázkou se má mysl už nějakou dobu zabývala a stále jsem na ni nedokázal nalézt odpověď. A netušil jsem ani, proč byla církev Axiom nadřazena čtveřici zemí.
V Axiomu byli civilní úředníci jako kněží a patriarchové a taktéž vojenští úředníci zvaní Rytíři jednoty, ale nebylo jich mnoho. Zřejmě méně jak sto. To mi kdysi řekla Liena. Zato celkový počet rytířů a vojáků ve čtveřici císařství byl kolem dvou tisíc lidí. Nebyly ale žádné záznamy o tom, že by císaři kdy podnikli rebelii proti církvi… snad proto, že ani císaři nemohli jít proti Axiomu a Seznamu tabu? Nebo bylo těch pár Rytířů jednoty silnějších než armáda o dvou tisících lidech? Nebo to byla kombinace obojího—?
Majestátní Centorijská katedrála rostoucí až do nebe byla vidět odevšad z Akademie mistrovství meče. Jakmile jsem skončil oficiálně poslední trénink s Lienou, rychlým krokem jsem vyšel z ubytovny elitních šermířů. Jarní večer byl stále trochu chladný. Zadíval jsem se na velikou bílou věž na modrém a oranžovém pozadí.
Je pozorovatel na vrcholku té věže, který shlíží na Lidský svět, také někdo ze skutečného světa? Nebo je to někdo z Podsvětí, umělé fluktsvětlo? I pokud by náš plán vyšel, bude trvat další rok a půl, než se dozvím odpověď na tyhle otázky. Jasně, že s tisícinásobným zrychlením to zabere jen nějakých deset skutečných hodin, ale z mé perspektivy to byla spousta času.
Už jsou to dva roky, co jsem se probral v lese u Rulidu. Během nich jsem zažil plno bezesných nocí, během kterých jsem se třásl – úzkostí; neschopností pochopit, co se děje; touhou vidět Asunu, Suguhu, rodiče a kamarády.
Ale také jsem se trochu bál chvíle, kdy na vrcholku Katedrály najdu východ z tohoto světa. Jakmile se odsud odhlásím, nadobro tím dám sbohem spoustě lidí z tohoto světa. Selce a dalším dětem, které jsem už dlouho neviděl, několika kamarádům ze školy, Sortilieně, která na mě poslední rok dávala pozor a trénovala mě jako svého panoše, a, samozřejmě, mému nejlepšímu příteli, Eugeovi.
Už dlouho jsem je neviděl jen jako jednoduchá AI. Jediný rozdíl mezi námi byl v jiném médiu duše, jinak to ale byli lidé jako já. Dva roky jsme putovali, napřed z Rulidu do Zakkarie, a pak do Centorie – a po celou dobu jsem pevně věřil tomu, že jsou to stejně tak lidé jako já.
Ne, není to jen přátelství s Eugeem a ostatními. Je to ten nevysvětlitelně veliký a krásný svět, který…
Přerušil jsem své myšlenky, zhluboka se nadechl a pohřbil ten pocit někde hluboko v sobě.
Vzhlédl jsem k místu, ke kterému jsem mířil – ke staře vypadající budově, co stála kousek přede mnou. Kamenná budova měla dvě patra a střechu pokrytou zelenými taškami. Sloužila jako ubytovna pro sto dvacet studentů centorijské Akademie mistrovství meče.
Nejraději bych vylezl na střechu a dostal se do pokoje z ní, abych si ušetřil zbytečné problémy, ale podle pravidel ubytovny to nešlo. V ubytovně elitních šermířů byla pravidla dost volná, ale tady, u nováčků a středně pokročilých, která stála o kousek dál, byla přísná pravidla, podobná těm, jaká měli Rytíři krve ve starém SAO.
Povzdechl jsem a vyšel kamenné schody vedoucí k přednímu vchodu. Opatrně jsem otevřel dveře. Nejistě jsem vešel do vstupní haly, udělal jeden dva kroky – a někdo napravo ode mě si odkašlal. S nervy napnutými k prasknutí jsem se otočil a podíval se po zdroji hlasu. Za přepážkou seděla žena a měřila si mě pohledem. Vlasy barvy čaje měla pečlivě vyčesané do drdolu a celý její vzhled jako by byl personifikací přísnosti. Bylo jí 25 let.
Dal jsem levou paži co nejblíže pasu, pravou pěst si položil na levou stranu hrudi, čímž jsem provedl ‚rytířský pozdrav‘ a hlasitě jsem zahlásil: „NOVIC VE VÝCVIKU, KIRITO, SE VRÁTIL DO UBYTOVNY!“
„…Ale zdá se, že ses opozdil o třicet osm minut.“
V tomhle světě neexistovaly hodinky, čas se dal zjistit jen za pomoci Zvonů oznamujících čas, které byly roztroušeny po celém městě, včetně Akademie, a zvonily každých třicet minut. Normálně bylo třeba specializovaného skillu vysoké úrovně, abyste dokázali přesně poznat čas, ale ona – slečna Azurika, vychovatelka naší ubytovny – musela používat nějaký mimoherní systém nebo co, že věděla, že čas je přesně 17:38.
Stále jsem stál v postoji rytířského pozdravu, trochu jsem ztišil hlas a odpověděl: „To proto, že jsem od své mentorky, elitní šermířky Serlut, dostal speciální trénink a praktické tipy.“
Slečna Azurika se na mě zadívala svýma modrošedýma očima. Možná to byl ten přísný vzhled, možná to zdánlivě podobné jméno, ale někoho mi připomínala. Jednou jsem se jí chtěl zeptat „Nemáte na severu příbuznou jménem sestra Azariya?“, ale naneštěstí jsem neměl příležitost to udělat. Skoro vždy, když jsem s ní mluvil, mě napomínala nebo mě na něco upozorňovala, jako třeba právě teď.
„…Nedá se nic dělat, jelikož je povinností panoše přijímat vedení šermíře. Ale novici ve výcviku Kirito, možná jsi to nikdy nepoužil jako povinnost, ale jako výmluvu pro to, žes přišel pozdě… Tohle podezření jsi mi nikdy nevyvrátil.“
Přerušil jsem svůj rytířský pozdrav, dal pravou ruku za hlavu, natáhl svaly a nuceně se usmál: „Vy-vy vážně ráda žertujete, slečno Azuriko. Jediné, o co mi jde, je zlepšit se v užívání meče, víte? Že přijdu pozdě, to je jen vedlejší účinek. Není to můj hlavní záměr, to rozhodně ne!“
„Aha. Takže jsi celý rok tolik dřel, až jsi přetáhl večerku. Zřejmě ses pořádně vytrénoval. Ráda bych viděla výsledky tvého tréninku a byla tvůj oponent, víš?“
„Ech.“ Ztuhl jsem, když to řekla.
Posvátná úloha slečny Azariky zněla ‚Vychovatelka ubytovny noviců v zácviku v Akademii mistrovství v severní Centorii‘, ne instruktor šermířství. Dospělí v Akademii byli ale v podstatě všichni zdejší absolventi, takže jejich schopnost zacházení s mečem nebyla nijak špatná. Každý student tady věděl, že ti, co neporušili pravidla, ale udělali něco proti nim, dostanou od ní, uživatelky Norlangathského stylu, speciální děsivé varování.
A ti, co pravidla porušili – takové věci se naštěstí nestávaly. Lidé v tomhle světě, umělá fluktsvětla, měli unikátní povahový rys, který jim nedovoloval porušit nadřazené pravidlo. Jedinou výjimkou jsem byl já, někdo, kdo měl odlišné médium fluktsvětla.
Vlastně to byl zázrak, že jsem za poslední rok ani jednou neporušil školní pravidla. Zahnal jsem tu myšlenku, kterou jsem si chtěl říct nahlas, a zavrtěl hlavou.
„Ne, přece bych si nedovolil vás takhle obtěžovat, slečno Azuriko. Zrovna jsem dokončil první rok svého tréninku.“
„Vážně? Tak mi tedy dovol vidět výsledky tvého tréninku na konci druhého roku.“
„…Ano, rozhodně.“
Sklonil jsem hlavu a skutečně se modlil za to, aby na to během dalšího roku zapomněla, přitom jsem udělal krok vzad. Slečna Azurika se konečně podívala zase na dokument ve svých rukou a dodala jen: „Večeře bude za 17 minut. Pokus se neopozdit.“
„A-ano! Omluvte mě, prosím!“
Uklonil jsem se a rychle se otočil a plnou rychlostí vyběhl veliké schodiště před sebou. S Eugeem jsme bydleli v druhém patře, v pokoji číslo 206. Bydlelo nás tam celkem deset, ale těch dalších osm kluků bylo v pohodě. My, na dvěstěšestce, a holky ve stošestce, jsme byli všichni obyčejného původu. Zbývající stovka lidí byly děti z urozených rodin a děti bohatých obchodníků. To mělo zabránit nepříjemným interakcím na pokoji… nebo nějaký takový důvod to mělo. Bez zastavení jsem se vyhýbal studentům, kteří si na chodbě cestou do jídelny povídali a smáli se, otevřel dveře u druhého konce chodby, na západní straně, a ve chvíli, kdy jsem vešel dovnitř—
„Jdeš pozdě, Kirito!“
Mě přivítal hlas.
Samozřejmě na mě mluvil můj nejlepší kamarád, který seděl na předposlední posteli vpravo… ne, ten kamarád se postavil. Eugeo.
Stál s rukama založenýma v bok, asi o tři centimetry vyšší než před dvěma lety, tělo o dost robustnější. To ale nebylo nic zvláštního, protože letos oslavil devatenácté narozeniny – ačkoli se ta jemná tvář a blyštivé zelené oči ani trochu nezměnily od chvíle, kdy jsem jej poprvé potkal. Během těch dvou let se odehrálo mnoho nepříjemností, ať už během druhé poloviny prvního roku, kdy jsme byli v oddílu zakkarijských stráží, nebo během druhého roku, kdy jsme studovali v Akademii. Přesto se jeho neochvějná a bezúhonná duše ani jednou nezachvěla v zvrhlosti.
A co se mě týče – osobnost se mi nijak nezměnila, ale co mě děsilo, bylo, že se mi změnila postava, stejně jako mému kamarádovi. Jsem teď vyšší, svaly mám pevnější. Když jsem spadl do tohoto světa, bylo mi sedmnáct. Takže mezi mnou ve skutečném světě a mnou v Podzemí je rozdíl dvou let.
V SAO jsem byl dva roky, než hra skončila. Bylo to poměrně nepříjemné, a teď se zdálo, že bude trvat tak tři nebo čtyři roky, než se dostanu ven… tyhle myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsem se rozešel proti Eugeovi, pravou rukou naznačil omluvu a pak promluvil.
„Promiň, že jsem tě nechal čekat. Můj trénink s Lienou byl tentokrát trochu delší…“
„…No, dnes to bylo naposledy, takže to celkem chápu,“ věnoval mi Eugeo krátký pohled. Pak se na mě náhle pousmál. „A abych pravdu řekl, já se zpozdil o dvanáct minut. Nějak jsem se zapovídal s Gorgolossem v jeho pokoji.“
„Ahá, takže jsi teprve došel… ale celkem překvápko. Myslel jsem, že zrovna Losso by pro poslední lekci použil meče.“
Prošel jsem kolem Eugea a dorazil k nejzadnější posteli u zdi, která byla spojená se stolem, a dal jsem rukavice, chrániče loktů a kolen do šuplíku. Ve skutečném světě by ochranné vybavení na kendo neskutečně smrdělo, kdybych jej nechal takhle, ale v tomhle světě neexistovaly bakterie, a tak jsem se neměl čeho obávat. Uniforma, z tréninku celá nasáklá potem, se záhadně vysušila – ačkoli Liena se nezapotila ani v nejmenším.
Poté, co jsem se osvobodil od přebytečné váhy, jsem zvedl hlavu. Eugeo mi odpověděl s kyselým úsměvem: „Neměl by sis o Gossovi myslet něco takového, dost se soustředí i na teorii… Ne, takhle to nebylo. Řekl, že mentální a estetické aspekty jsou také důležité…“
„Áá, to chápu. Ten jeho Baltohský styl se oproti Norlangarthskému stylu soustředí spíš na výhru jediným zásahem.“
„Přesně tak. Základ našeho Aincradského stylu je zareagovat v kritickou chvíli. Gosso mi ale často říkal: ‚Šermíři musí někdy vsadit vše na svou pevnou, neotřesitelnou hybnost, aby mohli vypustit pořádnou ránu!‘… dneska to byl asi poslední z podobných otevřených konců.“
„Aha. Tak to možná vážně je. A vlastně, přišlo mi, že poslední dobou jsou tvoje útoky o něco těžší… ale hm, co kdybych já zkombinoval Aincradský styl, kdy musím reagovat v kritické chvíli, se stále se měnícím Serlutským stylem?“
Během řeči jsme vyšli z pokoje.
Našich osm spolubydlících už nejspíš zamířilo do jídelny, protože na chodbě jsme je nikde neviděli. V naší ubytovně platilo o večeři jen jedno pravidlo, a to to, že dojíst musíme před sedmou večerní. Mohli jsme tedy dorazit krátce po šesté, ale pokud bychom zmeškali modlitbu před večeří v šest, měli bychom potíže. Pro ostatní studenty, kteří jsou urozeného původu, jsme jen ‚arogantní kluci prachsprostého obyčejného původu, kteří i přesto byli vybráni mezi dvanáct panošů‘.
Zrychlili jsme na maximální bojovou rychlost a zamířili do velké jídelny, jež se nacházela v nejvýchodnější části budovy. Není náhoda, že pokoje studentů obyčejného původu byly nejdále od jídelny. V ubytovně elitních šermířů je to prý stejné, i tam to mají ti obyčejného původu nejdál, ale v dubnu už tuhle dlouhou cestu nebudu muset absolvovat – asi. To proto, že my patřili k dvanáctce nejlepších během postupové zkoušky na konci měsíce, čímž jsme si zajistili naši budoucí role elitních šermířů.
Eugeo zřejmě myslel na to, co já: „…Už nám nezbývá mnoho dní, kdy budeme spěchat do jídelny.“
„Ách, v porovnání s tímhle je ubytovna elitních šermířů úplně svobodná… Ale Eugeo, pořád si nedokážu zvyknout na něco v životě elitního šermíře…“
„To mi ani nemusíš říkat co. Jde o to, že budeme mít panoše, že?“
„Přesně tak. Jsem rád, že jsem mohl pomáhat Lieně a dostávalo se mi jejího vedení… Ale pokud budu v pozici mentora já…“
„Jo… netuším, jak to bude vypadat, pokud budeme mít za panoše někoho z aristokratů…“
Oba jsme dlouze vzdechli.
A taky jsme už konečně došli na konec dlouhé chodby. Otevřeli jsme dveře a hned nás obklopily hukot a šum. Jídelna se rozkládala jak na prvním, tak druhém patře, a byla jediným společným zařízením pro dívky a chlapce. Většina kluků, kteří mezi sto dvaceti studenty převládali, seděla společně u svých stolů – a dívky dělaly to samé. Ale uprostřed byli někteří z nejlepších studentů každého pohlaví a společně si povídali a smáli se. Vlastně se to celé moc nelišilo od skutečného světa.
S Eugeem jsme rychle sešli schody, vzali si tácy s večeří z přepážky a přešli jsme k prázdnému stolu v rohu. Zazněl zvon oznamující šestou hodinu. Zřejmě jsme nepřišli pozdě. Lehce úlevně jsem si oddychl.
Jeden student (samozřejmě vysoko postavený aristokrat), předseda v naší ubytovně, se postavil a nabídl modlitbu církvi Axiom. Všichni studenti pak společně řekli: „Awai Ardmina.“ Vůbec jsem netušil, co ta slova znamenala. Konečně čas na jídlo.
Dnešní večeře se skládala ze smaženého síha s vanilkovou omáčkou, salátem, polévky z kořenové zeleniny a dvou housek. Moc se to nelišilo od jídel připravovaných v kostele v Rulidu a na farmě v Zakkarii, takže mě dost překvapilo, že škola s mnoha studenty z urozených rodin servíruje takové divoké jídlo. Všichni si ale pochutnávali bez nějakého odporu.
To proto, že i když šlo o aristokraty, jejich životní styl byl překvapivě jednoduchý – nebo spíš trochu jinak. Mohl za to unikátní „zdroj místa“. Abych to vysvětlil – je tu systém, takový limit toho, kolik objektů se může produkovat v jisté oblasti. Takže mohli získat jen určitý počet úrody, hospodářské zvěře, divokých zvířat a ryb během určité doby. Ten limit se nedal prolomit.
Pokud by aristokraté schraňovaly velké zásoby jídla, někteří civilisté by vyhladověli k smrti. Jejich Život by se snížil. To Seznam tabu zakazoval – ‚Život ostatních nebude snížen bez oprávněného důvodu‘. To nemohli porušit ani aristokraté či císaři. Svým způsobem se trvání na takovém jídle pojila k udržení Života a schraňování jídla bylo zakázáno už na začátku… nebo tak to alespoň vypadalo.
Ale i když nežádali, aby bylo jídlu luxusní, neznamenalo to, že jsou aristokraté všichni dobří lidé.
„…To je vážně inspirativně záviděníhodné, lorde Raiosi!“
Za námi jsem nechtě vyslechl právě tato slova a při jejich poslechu jsme si s Eugeem vyměnili podrážděný pohled.                                     
„My se pěkně nadřeli a zpotili při úklidu jídelny, ale někteří si jen tak přijdou a nají se. No nezáviděl bys jim?“ řekl další hlas, který očividně měli slyšet i další.
„No, to neříkej, Humberte. Panoši musí určitě tvrdě dřít v oblastech, které my nevidíme."
„Cheche, to je pravda. Panoši prý musí dělat všechno to, co jim jejich nestoři přikážou.“
„Pokud bychom měli mentora obyčejného nebo nějakého zapovězeného původu, nevím, co bychom byli nuceni dělat.“
Pokud bychom zareagovali, jen by se nám vysmáli. Proto jsem se k nim prostě jen otočil zády a soustředil se na pohyby vidličky. Ale ačkoli jsem se dokázal udržet a nevybuchnout, svůj vztek jsem potlačit nedokázal. Pokud si chtějí utahovat z Eugea a mě, fajn, ale ta jejich narážka na ‚obyčejný původ‘ narážela na Eugeova nestora, Gorgolossa, a ta na ‚zapovězený původ‘ na mou nestorku, Sortilienu.
Neprovokovali nás jen tím, že se vysmívali našim mentorům. Výsměch začal už ve chvíli, kdy řekli, že ‚někteří si jen tak přijdou‘. Kromě mě s Eugeem tu bylo mnoho panošů, ale jediní my jsme přišli až přímo na večeři. Takže ten výsměch byl mířen na nás.
Už v Zakkarii jsme potkali pár otravných lidí. Během Zakkarijského turnaje se dost nadutě choval Egome Zakkalight, se kterým jsem bojoval. Ale to, jak lidi tady v Akademii, kteří byli proti nám, překrucovali slova, mě vážně ohromovalo. Byl to jeden z důvodů, proč jsem si přestal myslet, že jsou obyvatelé tohoto světa všichni umělá fluktsvětla, AI – dost možná to bylo kvůli té jejich bohaté slovní zásobě.
„…No nic, prostě to pár dní vydrž,“ promluvil tiše Eugeo vedle mě a utrhl si kousek housky.
Ta slova znamenala ‚budou z nás elitní šermíři a budeme v jiné ubytovně než oni‘. Na Eugea to byla celkem soutěživá slova, ale nebyla bez reálného základu.
Dvanáct ze sto dvaceti noviců v zácviku se stalo panoši, všichni byli vybráni dvanácti elitními šermíři, druháky.
Jakmile se stal někdo panošem, nemusel uklízet ubytovnu nebo opravovat její vybavení. Po škole ale museli panošové chodit do ubytoven elitních šermířů, do pokojů svých mentorů. Tam uklízeli nebo jinak pomáhali svým mentorům, stejně tak byli jejich oponenti při tréninku s meči.
Ani jeden z těch dvou, kteří se nám vysmívali, nebyl panoš, takže měli během přijímacích zkoušet horší výsledky než já s Eugeem. Během tohoto roku bývali tak dvacátí až třicátí, takže měl Eugeo důvod si myslet, že se nestanou elitními šermíři.
…Ale vážně to tak bude…?
Mumlal jsem si pro sebe a zvedl jsem příborový nůž. Zadíval jsem se na dvě siluety, které se odrážely na lesklém stříbrném povrchu.
Dvojice kluků u stolu kousek od nás dál pokračovala ve svém sarkastickém rozhovoru a dívala se směrem k nám. Ten nalevo měl šedé vlasy sčesané dozadu, zakrývající mu zadní číst hlavy. Jmenoval se Wanbell Jezeku a měl by to být aristokrat z rodiny čtvrté třídy. Ten napravo, s vlnitými blonďatými vlasy padající mu k ramenům, je nejstarší syn jistého aristokrata třetí třídy. Jménem Rainos Antinos. Tady v Akademii nebyli aristokraté první třídy (zřejmě si mohli najmout osobního učitele a být jeho studentem) a z druhé třídy tu byl Uolo Levanteinn a pár dalších. Aristokraté třetí třídy tu tedy byli celkem respektovanou skupinou.
Ale ne všichni studenti vysokého šlechtického původu byli takoví. S předsedou Uolem jsem nikdy zvlášť nekomunikoval, ale byl vždy velice tichý válečník a Liena, z rodiny třetí třídy, stejně jako Rainos, byla slušná a civilizovaná.
No ale, Rainos a Wanbell jsou úplně ten typ ‚mladých lordů, kteří mluví, ale nekoušou‘… Je tomu ale vážně tak? Přemýšlel jsem. Nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo ne, ale nikdy jsem nemohl říct jistě, jak to je. Jelikož jsem s nimi nebojoval, existovala možnost, že to během průběžných zkoušek každé tři měsíce brali zlehka… a stejně tak během přijímacích zkoušek.
Samozřejmě důvod k tomu byl ten, že nejlepších dvanáct je vybíráno za panoše pro elitní šermíře. Tady na Akademii je to samozřejmě ctihodné, ale Rainos a další, kteří byli nepochybně arogantní a namyšlení, se možná snažili o horší umístnění, protože by nesnesli, kdyby po nich mentoři chtěli to či ono.
Pro ten odhad jsem neměl žádné důkazy, ale když jsem viděl jejich styly, naskákala mi husí kůže. Cítil jsem nadutost, kterou měli jen aristokraté vysoké třídy, a sílu představivosti, která z ní vycházela.
„…Hej, Kirito, máš prázdný talíř,“ šťouchl do mě loktem Eugeo. Teprve teď jsem si toho všiml. Vidličkou v levé ruce jsem se šťoural v prázdné salátové misce. Rychle jsem položil nůž v pravé ruce a chtěl jsem rozříznout smaženou rybu, ale zjistil jsem, že ta už nějak zmizela. Zřejmě jsem se tolik soustředil na Rainosovu skupinku, že jsem si ani neužil večeře, druhé nejšťastnější chvíle. Nesežral jsem jim to i s navijákem?
A ta nejšťastnější chvíle, trénink s Lienou, dnes skončila…
Ne, ještě ne. Má práce panoše dnes oficiálně skončila, ale na zítra, na den odpočinku, jsem jí slíbil něco důležitého. Slíbil jsem, že jí ukážu své skilly meče.
Konečně jsem si vzpomněl na něco důležitého, složil vidličku a nůž a otočil se k Eugeovi.
„Hele, Eugeo. Později ti chci něco říct. Pojď se mnou po večeři na dvorek.“
„Ach, dobře. Jsem zvědavý, jak teď vypadá tvoje květinová zahrádka, Kirito.“
„Fufu, daří se jí dobře. Rozhodně to stihnu do promocí.“
„He, na to se těším.“
Skončili jsme s šepotem, vzali jsme tácy a zvedli se. Prošli jsme kolem Rainosovy skupinky, která stále žvanila, a naše nosy div neomdlely z těžké, rádoby zvířecí vůně, kterou používali jako parfém.
Když jsme vrátili nádobí na přepážku, vyšli jsme z jídelny a ve stejnou chvíli těžce vydechli.
Zvon znovu zazvonil před několika minutami, takže teď by mělo být jen krátce po půl sedmé. Od teď do desáté máme volno, ale nemůžeme opustit ubytovnu, a v osm se musíme vrátit do pokoje. Teď jsme mohli jen trénovat nebo studovat – ale po večeři jsem měl každý den ještě jeden úkol navíc.
Na západní straně ubytovny (na druhé straně, než je jídelna) se nacházely malé dveře, za nimiž byla zahrádka. Ta byla uzavřena kovovým plotem, a i když neměla střechu, byla považována za část ubytovny.
Zahrádka s půdorysem čtverce byla rozdělena na čtyři květinové záhonky. Na každém byly vysázeny jiné rostliny, některé klíčily, jiné kvetly. Někteří studenti měli za úkol se o tyhle květiny starat. Nebyly určeny jen ke koukání. Tyhle čtyři druhy květin byly katalyzátory používané v hodinách Posvátných umění. Květiny se sázely každé tři měsíce, aby se jejich ovoce mohlo kultivovat po celý rok. Jakmile se sušené ovoce rozdrtilo mezi prsty, byla vypuštěna Posvátná síla. Tu jsme používali jako zdroj pro trénink kouzel.
Zdroje pro kouzla samozřejmě poskytovaly země a slunce, ale síla země byla ve městě malá a slunce bylo ovlivňováno počasím. Potřebovali jsme energii v jiné formě než jen prostorové zdroje, aby sto dvacet studentů v každém z ročníku mohlo spolehlivě používat kouzla.
Teď bylo jaro a tohle roční období kvetly modré sasanky na severovýchodní straně. Měly podobně velkou moc jako aksamitníky v létě, jiřiny na podzim a orchideje v zimě… tyhle rostliny poskytovaly nejvíce zdrojů.
Jejich důležitost je vidět i na tom, jak si udržely jméno a vzhled svých protějšků ze skutečného světa po zhruba 380 let existence Podsvětí – ostatní formy života se celkem unikátně pozměnily. Nebyl jsem si ale moc jistý, zda je zdejší ekosystém založen na skutečnosti.
Jakmile tyhle květy zvadly, nesly ovoce ve tvaru kuliček. Pokud se to rozdrtilo konečky prstů, vylétlo zelené světlo – Posvátná síla… takže to nebylo moc podobné skutečnému světu.
Během hodin Posvátných umění učitel zmínil, že kromě čtyř velkých svatých rostlin existuje i zázračná rostlina růže, která dodává hojné množství zdrojů a nese ovoce několikrát do roka. Prostí občané, aristokraté a ani císaři neměli dovoleno je sázet. Pokud jste je chtěli vidět, museli jste je hledat na jednom z mála míst v horách, kde rostly. Když jsem to slyšel, došlo mi, že co jsem přišel do tohoto světa, nikdy jsem růži neviděl. Vzhledem k tomu měla právo být užívána jako znak Posvátného nástroje.
Dál jsem se díval na krásné sasanky a po cestě ve tvaru kříže jsem zamířil na západ. Na konci cesty byla velká kovová kůlna, ve které byly úhledně vyskládány lopaty, hadice a další zahradní náčiní.
V ústraní kůlny stál malý květináč. S Eugeem jsme si před něj sedli na paty.
„Vážně rostou dobře. Plody ale nenesou?“
Jednou jsem hluboce přikývl, když jsem zaslechl slova kamaráda.
„Už třikrát seschly. Bylo by skvělé, kdyby se to tentokrát povedlo…“
V květináči byly rostlinky s ostrými listy, téměř zcela modrými. Jmenovaly se zefyrie. V Podsvětí je to podle všeho vzácná rostlina. Není z ní moc zdrojů, ale je překvapivě nádherná… alespoň jsme si to mysleli. A proč že jsme to nevěděli? Protože Eugeo, já, ani nikdo jiný z Norlangarthského císařství ještě nikdy skutečnou zefyrii neviděl.
Zefyria rostla na druhé straně Nesmrtelné zdi, ve Wesdarathském císařství. V Norlangathském císařství ji nikdo nepěstoval, a už vůbec tu nerostla divoce.
Mezi císařstvími se obchoduje, i když ne nijak výrazně, takže by nemělo být zvláštní najít cizí rostliny nebo jiné věci spojené se sadbou. Tak to ale nebylo. Neexistovala Posvátná úloha „obchodník s květinami“ nebo něco podobného, a to proto, že květiny, které se nedají jíst, by se měly sázet jen z vlastního zájmu. Podle obyvatelů Podsvětí je jejich prodej mrháním Posvátné síly. Jsou tu obchodníci s bylinkami, kteří sázejí semínka na farmách, ale ti sázejí jen čtveřici posvátných semínek. Svět se točí kolem ideologie efektivnosti.
Tak odkud mám tenhle květináč se zefyriemi—?
„Tohle je poslední várka semínek, co máš, viď, Kirito?“ zeptal se Eugeo. Přikývl jsem.
„Jo, tahle jsou poslední… má poslední šance. Ten pán z obchodu s kořením říkal, že další zásoby přijdou až příští podzim.“
—Ano, ačkoli nikdo neprodává květiny, jsou lidé, kteří prodávají semínka. Když se semínka zefyrie rozdrtí na prášek, voní sladce jako vanilka. A tak se menší množství těchto semínek importuje ze západního císařství jako koření do nějakých dezertů… tohle jsem minulý podzim objevil.
Tehdy jsem v podstatě neutrácel své peníze, výplatu, kterou jsem získal jako zakkarijský strážce, tak jsem od prodejce koření koupil tolik semínek, kolik to jen šlo – měl jich ale jen malý sáček – a snažil se je vypěstovat.
O zahrádkaření jsem se začal tak náhle zajímat ze dvou důvodů.
Prvním byl experiment, při kterém jsem chtěl prozkoumat onu věc schovanou hluboko v tomhle světě, jež jsem nazýval systémem představivosti.
Obchodník s kořením mi řekl, že zefyrie v Norlangarthské půdě nevyrostou. Přemýšlel jsem nad tím, že je zasadím do půdy ze Západního císařství, dokonce jsem i doběhl k hranicím ve středu města a vykopal si trochu zeminy. První semínko v ní ale nevyrostlo a Život se mu brzy snížil na nulu a z květináče brzy zmizelo. O tom ale nerozhodli lidé ze skutečného světa, kteří Podsvětí vytvořili a řídili. Tahle květina se od sasanek, orchidejí a dalších podobných rostlin lišila – ve skutečném světě neexistovala. To představivost, jíž obyvatelé Podsvětí přezdívali omezená znalost, zapříčinila, že parametry zefyrie v hlavní paměti byly právě takové. A pokud bych měl představivost desetkrát silnější, než jaká byla všeobecná znalost obyvatelů, a zkusil ji aplikovat na tenhle tucet semínek, dokázal bych přepsat parametry, i kdyby jen na chvíli…?
Použít vlastní sílu k překonání představivosti mnoha tisíců lidí zní vážně nepravděpodobně, ale co by se, čistě teoreticky mohlo stát?
Chtěl jsem zpochybnit tu zastaralou všeobecnou znalost, který se předávala z generace na generaci už po mnoho stovek let. V dnešním Podsvětí si málokdo myslel ‚Zefyrie může růst jen v Západním císařství!‘… a dost možná nad tím nepřemýšlí vůbec nikdo. Takže parametry zefyrie v hlavní paměti nemají nějak mocná omezení.
Takže pokud budu v tomhle pokračovat každý den, pokud jim věnuji svou představivost… ne, pokud se budu každý den modlit, aby vykvetly, dokážu překonat tu zastaralou všeobecnou znalost?
To vše jsem zvážil a od minulého podzimu začal zalévat květiny vodou a svou představivostí.
Neuspěl jsem poprvé i podruhé. Ale potřetí semínko vyklíčilo a klíček měl asi pět milimetrů. Brzy zvadl, ale i tak už překonal ‚nemožné‘. Zasadil jsem zbytek semínek v rámci čtvrtého experimentu a chodil sem každý den ráno před hodinami a večer po večeři. Věnoval jsem jim veškerou svou pozornost a tiše jim povídal: „Rozhodně musíte vyklíčit, vyrůst a vykvést v nádherné rostliny.“
Během toho povídání jsem poslední dobou občas viděl, jak drobné stonky slabě září. Ale to si se mnou hrály jen moje oči… moje vědomí. Ale i tak jsem věřil, že třiadvacet rostlinek ve květináči určitě ponese nádherné květy.
„Tady, Kirito. Donesl jsem vodu.“
„…Ach, promiň, trochu jsem se zamyslel.“
Zatímco já klečel před květináčem, naplnil Eugeo konvičku. Poděkoval jsem mu a vzal si ji. Můj kamarád se na mě usmál a řekl: „A vlastně, Kirito, známe se už dva roky, ale netušil jsem, že tě tohle baví.“
„Jo, no, vlastně, vlastně ani nevím proč…,“ zněla má odpověď, která neměla nějaký hlubší význam. Eugeův výraz se ale změnil. Došel ke mně blíže.
„Ne, tohle je znamení, že se ti vrací vzpomínky. Nejspíš jsi před tím, než ses objevil v Rulidu, pěstoval rostliny… nebo jsi měl nějakou podobnou Posvátnou úlohu.“
Jen jsem prázdně zíral do tváře svého kamaráda. Jakmile jsem se vzpamatoval, rychle jsem si odkašlal: „A-aha… tak proč? O rostlinách vůbec nic nevím. Co vím, jsem se naučil od zahradníka Millera a ostatních.“
Upřímně jsem úplně zapomněl na to, že jsem „ztracené dítě Vectora“… člověk, kterému vzal temný bůh Vector vzpomínky a umístil ho někam daleko od jeho domova. Na Akademii si jako mé místo narození zapsali Rulid, takže Eugeo byl jediný student, který znal můj ‚původ‘. O mých vzpomínkách jsme už dlouho nemluvili, podle čehož jsem usoudil, že už na to vůbec nemyslel – ale asi přeci jen ano.
Eugeo lehce přikývl a už to dál nerozebíral. Pohled upřel na květináč.
„Dobře, tak je honem zalij. Říkají, ať si pospíšíme.“
„Takže ty je teď slyšíš, mladý Eugeo?“
„Jistě. Pečoval jsem o ně společně s tebou, mladý Kirito.“
Dovtipkovali jsme a já se otočil zase zpátky ke květináči. Pro sebe jsem si říkal: ‚Ten květináč je celkem malý, ale je to vaše území. Nic vám nemůže ublížit. Musíte se koupat ve slunečním svitu, brát si vodu a otevřít své květy.‘
Nechal jsem představivost vstoupit do konvičky a lehce jsem zhoupl pravačkou. Kapky vody dopadly na světle modrých, tenkých stoncích a lístcích zefyrií. Zavlažila je, stekla a zmizela v černé hlíně.
A v tu chvíli jsem kolem dvaceti tří stonků viděl hřejivou záři.
‚Jenom si to zase představuju? Nebo—,‘ pomyslel jsem si a podíval se na Eugea vedle. Ten měl ale oči zavřené a zřejmě si toho vůbec nevšiml. Podíval jsem se zpět na květináč, ale bílé světlo beze stopy zmizelo.
Mrzelo mě, že jsem Eugeovi neřekl, že to jsou zefyrie, ačkoli mi pomáhal v mém zájmu (který byl jen výmluvou pro experiment). Myslel jsi, že jsou to jen nějaká blíže nespecifikovaná semínka.
Neřekl jsem mu pravdu, protože jeho všeobecná znalost by zmařila snahy mé představivosti. Cílem mého experimentu nebylo bojovat v souboji vůlí proti Eugeovi, něco takového jsem rozhodně nechtěl. Vlastně jsem se vždy obával, že bych musel během zkoušek mezi elitními šermíři bojovat proti Eugeovi…
„…Hele, Kirito,“ promluvil ke mně Eugeo, oči měl vykulené. Instinktivně jsem se otočil, ačkoli jindy bych to asi neudělal. Nemohl jsem být připravený na to, co řekl dál:
„Kirito, pokud získáš zpět své vzpomínky, co pak budeš dělat…?“
„Ehe…? Co bych měl dělat? Co tím myslíš?“
„Víš, Kirito, vážně dřeš, aby ses tady na Akademii naučil být šermířem… a nakonec se stal Rytířem jednoty. To vše ale děláš, abys mi pomohl dosáhnout mého cíle, že? Já se chci dostat k Alici, která byla před osmi lety odvezena církví Axiom, ale… Pokud by se ti vrátily vzpomínky a věděl bys, odkud jsi…“
... Určitě by ses chtěl vrátit, ne?
To už Eugeo nahlas neřekl, zeptal se mě očima.
Chci se vrátit, odkud jsem? Má odpověď byla samozřejmě ‚ano‘. Ale já nebyl z Podsvětí. Místo, kde mám domov a kde na mě ostatní čekají, se nachází v Japonsku, ve skutečném světě, jiném, než je tenhle.
Pokud se odsud chci odhlásit, musím najít systémový admin nebo systémovou konzoli nebo něco podobného. A pokud bych měl hádat, kde by takové věci mohly být, tipl bych si centrálu církve Axiom v Centorijské katedrále. Tudíž jsem měl jiný důvod stát se Rytířem jednoty, než jaký měl Eugeo.
Potlačil jsem touhu to vše vypovědět mému parťákovi, ne, dobrému kamarádovi. Podal jsem mu prázdnou lahev a poplácal ho pravačkou po zádech. Nechal jsem ji tam ležet a pomalu promluvil: „…Ne, i kdyby se mi vzpomínky vrátily, nešel bych domů. Cítím, že jsem byl šermíř tam, odkud pocházím… A i kdyby mě bavilo sázení rostlin, nemyslíš, že bych měl jako svůj cíl jít do Centorie, abych se zúčastnil Sjednocujícího turnaje čtyř císařství?“
„...“
Eugeova záda se lehce otřásla, když slyšel má slova.
Dál zůstal ve dřepu a hluboce svěsil hlavu s vlasy barvy lnu. Odpověděl mi téměř neslyšným hlasem: „…Já jsem vážně slabý člověk. Kdybych tě pod Gigas Cedarem nepotkal, nejspíš bych už vždy chodil každý den sekat do toho stromu, aniž bych cokoli měnil. Používal bych svou Posvátnou úlohu jako výmluvu a nikdy bych skutečně nepřemýšlel o odchodu z vesnice… a nakonec bych na Alici úplně zapomněl…“
Eugeo měl pohled upřený na cihlu opodál a slaboulinkým hlasem vyjádřil své nejniternější myšlenky: „…Stejné to bylo, když jsem se přidal k zakkarijským strážím, stejné to bylo, když jsem mohl jít do Centorie a nastoupit sem na Akademii. Zvládl jsem to, protože jsi byl přede mnou, Kirito. Takže… Chtěl bych být tak silný jako ty, než odpromuji, Kirito, to jsem si myslel.  Ale když jsi řekl, že i když se ti vrátí vzpomínky, nepůjdeš domů… Na chvíli se mi ulevilo…“
Pod rukou jsem cítil poskočení.
Soustředil jsem se na svou pravou ruku a začal bezhlasně mluvit, podobně, jako předtím na rostliny. Jsi velmi silný, to ty ses rozhodl odejít z vesnice, abys dosáhl svého cíle, a to vše ve světě, který je svazován mnoha pravidly a zákony. Tak zněly mé myšlenky.
„…Říkám, poslouchej mě, nemůžu jít do centrály sám,“ řekl jsem mu, zatímco mé myšlenky byly někde trochu jinde.
„Neznám cestu, nedokážu si zapamatovat zákony Císařství… A hlavně, nemám ani jediné zahradnické nůžky. Do téhle Akademie jsme se dostali, protože jsme byli spolu. A stejné to bude i nadále. Pokud nebudeme spolupracovat, nedokážeme porazit ty mladé lordy a lady a elitu císařských rytířů, kteří začali s tréninkem ve chvíli, kdy se naučili chodit. Je příliš pozdě na to, abychom tvrdě dřeli každý zvlášť a mohli se stát Rytíři jednoty.“
„…“
Ale i po mé promluvě zůstat Eugeo potichu. Teprve až po chvíli zašeptal:
„Áá… Áá, to je pravda. Zvládli jsme to až sem. A tak se musíme dostat do té bílé věže.“
„Jo. A aby se nám to povedlo, musíme být mezi nejlepšími dvanácti v testech tenhle měsíc… Praktické dovednosti budiž, ale vážně moc nerozumím Posvátným uměním… Zkus mě něco naučit o těch vhodných reakčních médiích, až se vrátíme do pokoje.“
„…Haha, dobře. Hned zase zkusíme Potlačenou sílu.“
„Tak nějak.“
Poplácal jsem Eugea po zádech a zvedl se.
Eugeo se zvedl o chvilku později a už měl na tváři zase svůj obvyklý klidný úsměv. V tu chvíli naklonil můj parťák hlavu ke straně, jako by si na něco vzpomněl. Zeptal se: „A vlastně, na co ses mě chtěl zeptat v jídelně?“
„Ehe…? Áá, no jo, skoro jsem zapomněl, co že jsem ti to chtěl říct.“
Celý jsem se k němu otočil a svým obvyklým tónem se optal: „Eugeo, mohl bys mi na zítra půjčit svůj Meč modré růže?“
„Hmm, dobře,“ souhlasil zdánlivě bezvýhradně a přikývl, ale pak naklonil hlavu ke straně: „Ale proč? Neříkal jsi, že bude lepší trénovat dřevěným mečem, protože bys měl pak během zkoušek pocit, že je něco špatně?“
„To jsem říkal, ale… Jde o tohle. Před večeří jsem slíbil Lieně, že jí ukážu své skutečné skilly meče. A s dřevěným bych zvládl asi jen jeden nebo dva údery.“
„Aha, o tohle jde. Takže musíš ukázat skutečnou Aincradskou školu. Můžeš použít Meč modré růže, ale…,“ Eugeo se náhle odmlčel a pak s lehce zmateným výrazem pokračoval: „Hele, Kirito, zapomněls? Zítřejší den odpočinku je ten den.“
„Co? Jaký ten den…“
„No, je sedmý den třetího měsíce. Vážně ses na ten den těšil.“
„…Ach, ech, vážně? Den, když už to bude dokončeno? …No, ne že bych zapomněl… ale nemyslel jsem, že to bude trvat rok…“
„Takže jsi prostě zapomněl.“
Haha, zasmál se Eugeo na můj účet. A pak se znovu zeptal: „No, tak co s tím? Meč modré růže nebo…“
„Ne, chci použít svůj vlastní meč. Zdá se, že mám požehnání od bohyně Stacie. A tys říkal, že mi meč půjčíš… promiň.“
„To nic. Tak, vrátíme se do pokoje, ne? Budu tě učit, dokud nebude večerka.“
„…Pro-prosím, ušetři mě.“
Dal jsem konvičku zpátky do kůlny a popoběhl, abych dohonil Eugea, který už odcházel.
Naposled jsem se otočil a podíval se na květináč. Na vrcholku bujného odrostku byl pupen, pokropený několika kapkami vody, a mířil přímo k nočnímu nebi.
Druhý důvod, proč jsem se pro tenhle experiment rozhodl vysadit zefyrii… popravdě, kdykoli jsem na to pomyslel, byl jsem na vážkách.
Ten důvod byl totiž trochu, vlastně ne, hodně trapný.


Část třetí

V Podsvětí existuje široká škála Posvátných úloh, ale je v podstatě nemožné najít mezi nimi něco jako ‚cestovatel‘.
‚Obchodníci‘, kteří překračovali hranice zemí, aby mohli obchodovat, byli něco jako ‚cestovatelé‘, ale popisovat jejich pohyb jako cestování nebylo tak úplně přesné. To proto, že své zboží přesouvali jen z jedné části Centorie do druhé, třeba ze Severní do Východní, či naopak. Přesouvali se maximálně tak o pět kilometrů.
Vesnice na hranicích byly zřejmě soběstačné, až na léky nebo zpracované kovové výrobky, které si nemohly samy obstarat – to vše bylo dováženo z nejbližších měst za pomoci koňských povozů (pro Rulid bylo takové město Zakkarie). Posvátné úlohy jako „Pocestný bavič“ nebo „Zpívající bard“ neexistovaly. A ti, kdo chtěli během volného času někam vyrazit, byli omezeni limitem jednoho dne odpočinku za týden.
Výjimkou byli jen Rytíři jednoty, kteří mohli letět na dracích z Centorie do Pohoří na Kraji, vzdáleného 750 km, ale tahle Posvátná úloha byla skutečně vzácná. 
A tak se obyvatelé Podsvětí nikam daleko nepřesouvali. To ovšem neznamenalo, že by bylo cestování samo o sobě zakázané. Mohli se odstěhovat někam daleko, pokud během toho plnili svou Posvátnou úlohu, jako třeba centorijský prodejce nábytku, který se odstěhoval do Zakkarie na dálném severu. I já jsem následoval pravidla tohoto světa a dokázal projít celou zemí. 
Takže záleželo na samotných lidech a jejich povaze, jestli se nakonec na nějakou cestu vydali. Naprostá většina obyvatel Podsvětí, tak 99 %, byla ovšem povahou konzervativní. 
To však neznamenalo, že by nebyli tací, kteří by toužili po dobrodružství. 
Mezi takové patřil jeden řemeslník jménem Sadore. Ten si otevřel obchod v sedmé zóně Severní Centorie. 

„Podívejte se na to!“ zazněl drsný hlas a přede mě a Eugea přiletělo několik kamenných desek, při přistání zachrastily. Černé kamenné desky měly jemnou strukturu, vypadalo to na brousky z Východního císařství. Ale teď byly úplně opotřebované, ani ne dva centimetry silné, zřejmě už nepoužitelné.
„Tyhle černé corenganské brousky se mohou používat po tři roky, ale ta vaše věc mi jich zničila už šest!“ 
„Vá-vážně… to mě opravdu mrzí…,“ omlouval jsem se upřímně obchodníkovi, který byl rudý vzteky. Zároveň jsem se rozhlížel kolem. 
V obchůdku s názvem „Sadorovy kovy“ byly vystavěny různé kovové přístroje, ornamenty a i zbraně. Z toho všeho nejvíc upoutávala pozornost spousta mečů visící na zdech po celém obchodě. Proč by měl obyčejný řemeslný obchod meče? Když jsme sem s Eugeem poprvé přišli, opatrně jsme se na to tohohle divoce vypadajícího majitele zeptali. Dal nám jednoduchou odpověď: „Chtěl jsem dělat s kovy, a tak jsem vyráběl meče.“ 
Zeptal jsem se ho na to, v čem je v tomhle světě rozdíl mezi kovářem a řemeslníkem. Jeho odpověď jsem nečekal – rozdíl byl jen v nástrojích. Kovář k vytvoření produktu používá pec, kovadlinu a kladivo. A řemeslník používá dláto, kladivo a pilník. Rozdíl byl tedy jen v kování a vyřezávání. 
Ve skutečném světě jsem na své horské kolo použil oba nástroje, hliníkovou kovárnu a hliníkové dláto, takže jsem si myslel, že tam moc rozdílů není… a pak jsem bez rozmyslu řekl, že ‚pokud oba vytvářejí meče, můžeme se klidně zeptat kováře‘. Majitel obchodu, Sadore, mi ale věnoval dlouhý pohled a odpověděl: „I když se použije stejný kov, výsledný produkt nebude stejný.“ 
Podle toho, co řekl, jsem si domyslel, že i kdyby se použily úplně identické kusy kovu, meč vykovaný pod vysokou teplotou by měl vyšší prioritu (to číslo u Objektu třídy), než kdyby byl meč vytesán. Kvůli tomu byl Sadore zřejmě považován za ‚nepraktického padělatele‘, když s výrobou mečů začal. 
Tehdy dobrodružný a mladý Sadore hořel zuřivostí a motivací. Tvrdě pracoval, aby připravil produkty na rok dopředu, nechal svůj obchod na starosti ženě a učni a vydal se na dlouhou cestu, aby našel materiál, který by po vytesání vytvořil lepší meč než po vykování. 
Ale ačkoli to byla cesta, jako řemeslník nemohl získat povolení pro odchod ze země, a tak se mohl vypravit jen na cestu na sever od Centorie. Několik měsíců chodil z jednoho města do druhého, z jedné vesnice do druhé, našel několik možných materiálů, ale žádný z nich nesplnil jeho očekávání. Nakonec se dostal až k velkému stromu, který jako by vrůstal do nebes, v lese poblíž severní hranice. 
Byl to nedobytný velký cedr, černý jako uhel. Nezačal hořet, ani když jste ho zkusili zapálit. A když jste ho zkoušeli setnout sekerou, zničil její čepel… byl to samozřejmě ‚démonický strom‘ Gigas Cedar.
Tehdy se setkal se starým dřevorubcem Garittou (který byl tehdy ještě mladý) a spřátelil se s ním. Chtěl ulomit větvičku Gigas Cedaru, aby získal materiál pro meč, a tak s Garittovou pomocí vylezl na strom a pokusil se pilníkem uštípnout větev, která se mu líbila, ale ani za tři dny a noci se mu nepovedlo udělat tam sebemenší zářez.
Sadore se rozbrečel a vzdal se svého nápadu. Staříkovi Garittovi řekl, ať mu dá vědět, pokud bude strom někdy sťat. Pak by se vrátil do lesa na severu, aby tu větev získal.
Stařík Garrita Sadorovo přání splnil, jen trošku jinak.
Loňský třetí měsíc, když jsme se konečně dostali do cíle naší dlouhé cesty, do Severní Centorie, jsme následovali radu starého Garitty a navštívili Sadorův obchod s kovovými výrobky. Když jsme mu ukázali větev, celé tři minuty nenacházel slov. Pět minut ji pak zkoumal a nakonec řekl: ‚Dejte mi rok. Za rok se z téhle větve stane neuvěřitelný meč. Tak neuvěřitelný, že se mu nevyrovnají ani Boží nástroje Rytířů jednoty.‘
A pak, po roce, 7. dne 3. měsíce roku 380 lidského císařského kalendáře, tedy dnes, nás majitel obchodu přivítal ve svém obchodě, ve tváři celý rudý.
„Ta-takže… Je-je ten meč hotový?“ přerušil jsem plaše Sadorovy zřejmě nekončící stížnosti. 
Sklapni. Majitel obchodu se díval přímo na mě a jeho šedý plnovous vydal odfrknutí. Sklonil se. Zpod přepážky vytáhl dlouhý a úzký zabalený balíček, použít k tomu musel obě ruce a zřejmě dost síly svého svalnatého těla. 
*GONK!* Balíček vydal tupý zvuk, když dopadl na přepážku. Obchodník ho nepustil hned. 
Nechal si ho ležet na pravé ruce a levou rukou si pohladil plnovous: „Mladíku, stále jsme si nepromluvili o platbě.“ 
„Ech.“ 
Nevěděl jsem, co říct. Akademie mistrovství meče je zřízena zemí, takže nemusíme platit žádné školné. Ale teď jsem utrácel peníze za jídlo a další věci během dnů odpočinku, takže mi toho z peněz, co jsem si ušetřil během práce mezi zakkarijskými strážnými, moc nezbývalo. Platba za meč (nemluvě o roku práce a šesti prvotřídních brouscích) očividně nebude zanedbatelná. 
„…Neboj se, Kirito. Pro jistotu jsem si s sebou vzal všechny své peníze,“ ozvalo se za mnou tiše a já byl vážně rád, že to Eugeo řekl. Ale i tak jsem z toho neměl zrovna nejlepší pocit. 
Jestli, čistě hypoteticky, nebudou naše společné finance na platbu stačit… porušili bychom tím Seznam tabu? Přišla by si hned pro nás policie, ne, Rytíři jednoty, a šli bychom do vězení…? 
„Ne že bych vám to nemohl nechat zadarmo,“ řekl po dlouhé chvíli Sadore a já i Eugeo jsme si chtěli dlouze vydechnout úlevou. Ale ještě předtím pokračoval: „Ale.“
„…Ale, mladíku, budeš muset být schopný ovládat tohle monstrum. Tahle věc a samotný ten materiál jsou skutečně těžké. Očividně nejste úplně slaboučcí, když jste tu větev donesli ze severu až do Centorie… ale teď, jako meč, už je těžší. Kováři i řemeslníci jsou chráněni bohyní Terrariou, takže bychom neměli mít problém hýbat mečem, ať už je jakkoli výjimečný… ale i já ho uzvednu jen o jeden mel, i když tomu dávám vše.“ 
„…Monstrum, jo?“ zamumlal jsem a sklonil hlavu, abych se podíval na zahalený balíček. 
Ačkoli byla v silném kusu pytloviny, cítil jsem uvnitř existenci, která dokázala překroutit prostor. Kdovíproč jsem se nedokázal přiblížit k té věci, která jako by mě pokoušela… nebo mi možná magnetizovala tělo, zatímco jsem váhal. 
Před dvěma lety jsme se s Eugeem vydali na cestu k jihu za zvuků fanfáry.
Eugeo měl připásaný Meč modré růže, který teď schovával v šuplíku pod postelí v ubytovně noviců, a já měl uhlově černou větev, kterou jsem usekl z Gigas Cedaru. Stařík Garitta mi pověděl, abych o její přeměnu v meč požádal řemeslníka Sadora, ale tehdy jsem dost váhal, jestli bych tu větev neměl raději pohřbít hluboko v lesích. 
A stále jsem ještě nerozuměl proč. Logicky je výhodnější, aby měli dva šermíři každý svůj meč, než aby se dělili o jeden. Bylo to přirozenější. A tak bych měl být šťastný, že bylo možné vytvořit meč, který by se vyrovnal Meči modré růže, neměl bych se toho bát. 
Za pomoci logiky jsem tu zlou předtuchu setřásl a donesl větev Gigas Cedaru až do Centorie, kde jsem ji přidal Sadorovi. 
A teď, dnes, o rok později, získala větev konečně podobu meče a pod pytlovinou čekala, až se jí poprvé dotknu. 
Zhluboka jsem se nadechl, dlouze vydechl a natáhl levou ruku. Chytil jsem balík i s pytlovinou a zvedl jej z přepážky. Přepadla mě vysoká hustota silného a těžkého pocitu. Váha byla podobná jako u Meče modré růže. 
Pytlovina byla připevněna jen volně, takže jakmile jsem meč narovnal, vršek sklouznul a odhalil jílec. 
Hruška meče měla obyčejný tvar hřídele a kolem jílce byla pevně obmotána vrstva tenké vyřezávané kůže. Křížová záštita mi připadala trochu malá, ale to možná jen proto, že byl meč z větve. Jílec meče měl průsvitně černou barvu jako Gigas Cedar, kůže kolem byla leskle černá. 
Pochva zakrývající meč byla taktéž z černé kůže. Natáhl jsem i pravou ruku a nechal prsty pomalu sevřít rukojeť. Pak jsem najednou vyvinul sílu. 
Měl jsem v ruce už nespočet mečů, ale většinou to bylo vybavení ve VRMMO světech. Jedinou výjimkou byl starý bambusový meč, co jsme měli doma. Ale i tak, nebo možná spíše právě proto, jsem vždy něco cítil, kdykoli jsem chytil jílec meče. Dlaní pravé ruky mi proběhlo mrazení, pokračovalo zápěstím, paží, ramenem a dolů po zádech. 
Na prvním podlaží Aincradu, když jsem držel Žíhanou čepel, kterou jsem získal z první mise. 
Na devátém podlaží, když jsem držel Královnin meč, dar od královny temných elfů.
Na padesátém podlaží, když jsem držel Světlonosič, jenž mi padl z bosse. 
Když jsem držel dlouhý meč Tmavé odražení, ukovaný kovářkou Lizbeth. 
A ve vílím světě Álfheimu, když jsem držel legendární zbraň Excaliber, získanou po tolika náročných úkolech… 
Podobný pocit chladu, možná ještě silnější, mi projel celým tělem, až jsem se chvíli nemohl ani pohnout. Jakmile třes zmizel, zpevnil jsem oblast břicha a vytáhl meč z černé kožené pochvy. 
*Džíííín!!* Zazněl obchodem o něco těžší zvuk meče v porovnání s Mečem modré růže. Ten zvuk byl těžký, ale nešlo o tvrdý kovový zvuk. A samozřejmě se lišil i od dřevěného meče. Byl to zvuk, který měl v sobě neurčité množství tvrdosti a ještě více robustnosti. Otočil jsem zápěstím a zamířil mečem k nebi, *rííín*, poznamenala čepel meče. 
„Mu…,“ zamumlal řemeslník Sadore. 
„Ua…!“ zaznělo od Eugea. 
A já zadržel dech, úplně okouzlen mečem ve své pravačce. 
Délka čepele byla úplně stejná jako ta u mého starého milovaného meče Světlonosiče. Byl jsem to ale já, kdo z Gigas Cedaru odsekl tuhle větev a určil její délku, takže to nebylo překvapením. 
I čepel byla uhlově černá, podobně jako jílec. Ale zároveň působila tak nějak průsvitně, jak na ni skrz okno dopadalo sluneční světlo, a zdálo se, že z ní vychází zlatá záře. Tvar čepele byl tradiční jednoruční rovný meč, ale trochu širší než u Meče modré růže. 
Ostří meče až nahánělo strach, vypadalo, že kdybych se ho jemně dotkl i tou nejhladší částí dlaně, pořezalo by mě. 
„…Dokážeš jím švihnout?“ zeptal se Sadore hlubokým hlasem. 
Neodpověděl jsem, jen jsem se rozhlédl po obchodě, jestli tu skutečně nejsou žádní další zákazníci. Mladý učedník nevypadal, že by chtěl z dílny odejít. 
Zaujal jsem pozici paralelní s dlouhou přepážkou. Před sebou jsem měl prostor více jak pěti metrů, to by mělo na test meče stačit. Levou rukou jsem chytil pochvu meče, doširoka se rozkročil a ohnul. Dostal jsem se tak do základní jednoruční pozice svislého seku, jelikož jsem nechtěl používat skilly meče. 
Přímo naproti mně byl kulatý štít, vyrobený z kulaté ocelové desky. Tu věc, pět metrů přede mnou, jsem použil jako imaginární cíl a švihnul jsem mečem. 
Poslední rok jsem pravou rukou trénoval jen s dřevěným mečem, takže černý meč ve mně zanechával pocit tíhy. Nešlo ale o nepříjemný pocit. Meč jako by mě motivoval nebo dokonce žádal ho používat, takový příjemný pocit tíhy. 
S mečem namířeným nahoru jsem udělal krok vpřed. Namísto používání zápěstí jsem využil hybnosti vytvořené vektorovou změnou a shromáždil svou představivost. Se vší energií soustředěnou ve špičce meče jsem udělal náhlý krok vpřed a vypustil svou hybnost. 
„Š…!“ 
Černé světlo se přímou čarou vyřítilo dolů. Po krátké chvíli rozerval vzduch *šůůůš* zvuk. Špička meče se zastavila jen o chlup nad podlahou, ale síla švihnutí se prudce roznesla dál a otřásla zemí. 
Pomalu jsem se narovnal. Eugeo začal tleskat a Sadore si odfrknul. 
„Aha… takže novic z Akademie s tou věcí dokáže zacházet, hm?“ 
„Je to pěkný meč,“ odpověděl jsem, s pocitem, že nic dalšího není třeba dodávat. Řemeslník se při mé poznámce konečně usmál a pohladil si vousy. 
„Zbytečně moc mluvíš. Ta věc si vzala za oběť šest corenganských brousků… Tak či tak, slib je slib. Nebudu ti účtovat poplatky za vydlabání. Až budeš slavný, nezapomeň šířit, že máš meč od řemeslníka Sadora. Ta věc je teď tvoje.“ 
„…Jsem vážně vděčný,“ uklonil jsem se zhluboka a Eugeo mě napodobil. Zvedl jsem hlavu a dal meč zpět do pochvy. 
Sadore dvě vteřiny pozoroval černý meč a pak se zničehonic uchechtl. 
„Jméno pro meč můžeš vymyslet sám. Ale nezapomínej, že to bude signatura mého obchodu. Ne že vybereš něco směšného.“ 
„Úú…“ 
Jeho slova mi tak trochu vzala dech. Nejspíš hlavně proto, že jsem měl vždy vybavení, které jméno prostě mělo. Asi proto mi nejde pojmenovávat věci. 
„…Po-pořádně si to promyslím. A, až se mu sníží Život, bych za vámi přišel na údržbu…“ 
„Hm. Ale něco ti povím už teď. Nečekej, že příště nic platit nebudeš.“ 
„Sa-samozřejmě.“ 
Tak jsme se rozloučili, já se znovu naposled hluboce uklonil a s Eugeem jsem udělal několik kroků směrem ke dveřím vedoucím na ulici. 
Tu se za námi ozval hlasitý kovový zvuk, *GLANK!*, až jsem trochu překvapeně nadskočil. Otočil jsem hlavou a uviděl, jak Sadore nevěřícně zírá na západní stěnu. 
Následoval jsem jeho pohled. Onen štít na prodej byl rozseknut na půlku a rachot byl způsoben tím, jak pravá půlka přistála na zemi. 

1. Úmyslné zničení věcí prodávaných v obchodě je proti Seznamu tabu. 
2. Je proti Seznamu tabu nezaplatit za věc, která byla omylem zničena. 
3. Pokud majitel obchodu promine člověku ve 2, nepovažuje se čin za porušení Seznamu tabu. 
Ukládal jsem si do paměti nově nabyté vědomosti a spěchal zpět na pozemky Akademie. Pan učitel Eugeo vedle mě šeptem opakoval, co se právě stalo, celý bledý v obličeji. 
„…Byl to jen test meče. K tomu není potřeba použít tajný útok! Je logické, že něco rozbiješ, když použiješ takový útok uprostřed obchodu!“ 
„J-jo… ale nechtěl jsem použít meč… ne, tajný útok nebo tak něco…“ 
„Neblafuj. Viděl jsem to, Kirito. Když ses ohnal mečem dolů, vydal trochu světla. Může to být něco jiného než tajný útok Aincradské školy, o které vím kromě tebe jen já?“ 
„J-jo… ale já mám dojem, že Aincradská škola takový útok vůbec nemá…“ 
Pokračovali jsme v rozhovoru, když se mi do nosu náhle vetřela sladká vůně a značně mi ochromila mozek. 
Ulice Severní Centorie jsou rozděleny na zóny. Ta nejjižnější, zóna 1 (ta nejblíž církve Axiom) je Císařské město. Zóna 2 je Císařská vládní zóna, ve 3. a 4. sídlí aristokraté. Vyšší šlechta má sídla v zóně 3, tak luxusní, že by i Asunin dům zbledl závistí. A to není nic v porovnání s tím, že první až třetí třída hrabat má prý veliké osobní pozemky mimo Centorii. 
Na těch pozemcích stojí vesničky a jejich obyvatelé jsou považováni za služebnictvo aristokratů. Občas se děti těch, kteří vyrostou v tomhle prostředí, stanou neomalenými lordíky jako Raios a Humbert. 
V páté zóně jsou pak zařízení, která mají ve jméně „císařský“, je tam třeba velení rytířů a aréna. A nachází se tam samozřejmě i Císařská akademie mistrovství meče. 
Zóny 6 a 7 jsou obchodní. V nejsevernějších zónách, 8, 9 a 10, bydlí obyvatelé Centorie. 
Podle toho, co jsem se naučil během zeměpisu, je tahle struktura zcela identická i pro ostatní hlavní města císařství, Východní, Západní a Jižní Centorie. Což samozřejmě nemohla být náhoda. A nedokázal jsem si ani představit čtveřici císařů, jak se tak schází a přátelsky si povídá. Takže tohle sjednocení musí být vytvořeno velkými zvířaty v církvi. 
Tak či tak— 
Pokud se chci ze Sadorova obchodu s kovy v zóně 7 dostat do Akademie šermířství v zóně 5, musím projít zónou 6. To je obchodní zóna plná tržišť s potravinami a restauracemi, tedy místo plné pokušení. A asi bych ani nepřeháněl, kdybych řekl, že jsem všechny stříbrné a bronzové mince v peněžence utratil, kdykoli jsem letos šel ven. 
Zvláště nebezpečné bylo, že byly zrovna dvě odpoledne našeho dne odpočinku. Na Třetí východní ulici se nacházela restaurace Skákající jelen. Kdykoli pekli své proslulé medovníky, byla sladká vůně cítit po celém okolí, což tvrdě zamávalo mou vůlí něco i ušetřit. Nikdy předtím jsem tím testem úspěšně neprošel. 
„…Hele, Eugeo. Je skvělé, že jsme nemuseli platit za ten štít a za ty brousky.“ 
Začal jsem zpomalovat a můj parťák lehce přikývl: „…Jo. Teprve po tom, co jsme nastoupili na Akademii, jsem zjistil, že Sadore je hrozně známý a má certifikát prvotřídního řemeslníka. Kdybychom mu měli řádně zaplatit, nejspíš bychom mu museli dát všechno naše jmění, a stále by to nestačilo.“ 
„Heh… no, teď už je asi trochu pozdě se ptát… ale co se stane, když ti nestačí peníze? Zatknou tě na místě?“ 
„Nikdo by hned nezašel tak daleko. Prostě by ti vypsal účet a ty bys každý měsíc chodil platit splátky.“ 
„A-aha…“
Tenhle svět měl zřejmě jakousi civilní ekonomickou aktivitu, na rozdíl od Aincradu, který používal systém Cardinal ke kontrole obchodního systému. Neměl bych tedy jako chudý student přispět tomuto blahobytu?
Zafixoval jsem si v sobě ten vznešený motiv a navrhl něco Eugeovi: „…Peníze máme vyřešené, takže tři?“ 
Můj parťák si povzdech ve stylu ‚jestli jen jsem to nevěděl‘. 
„Maximálně dva,“ odpověděl. Zazubil jsem se na něj, přikývl a stočil se doleva. Bez dalšího váhání jsem doběhl ke slečně, která u okýnka nabízela čerstvě upečené medovníky.
Ani jsem si neuvědomil, že jsem přestal vnímat váhu černého meče, připevněného koženým řemínkem k mým zádům. Jako by tam byl už mnoho let.


Část čtvrtá


Harmonie medu a másla mi tancovala v puse v tekutém stavu a skládala se v symfonii. Když jsme došli k Akademii, oddělil jsem se od Eugea, který chtěl jít ke Gorgolossovi, a vydal jsem se do služebny v ubytovně noviců. Chtěl jsem od správkyně ubytovny, slečny Azuriky, získat povolení mít tenhle meč jako svůj osobní majetek.
Kdybych ve skutečném světě donesl do školy něco s čepelí přes metr dlouhou, nejspíš bych dostal důtku a možná by byla i přivolána policie. Ale Akademie, tady v jiném světě, byla organizace, která cvičila šermíře. Pokud budu mít jen jeden skutečný meč, můžu si ho přinést.
Jeden jsem mohl mít jen proto, že v tomhle světě všechny zbraně, tedy i meče, neustále  absorbovaly trochu Posvátné síly – ze zdrojů ze svého okolí. Podrobněji: když se Život zbraně trochu snížil v boji, dal se získat zpět, pokud se o zbraň vyvíjela náležitá péče a byla ve svém pouzdře. Takže meč v podstatě uměl absorbovat Posvátnou sílu ze svého okolí. Pokud by se ale ztupil tak, že už by se sám ‚nevyléčil‘, musel bych najít brusiče. A pokud by se zlomil nebo tak něco, kováře.
Pokud by neexistovala omezení ohledně studentů a jejich vlastních zbraní, nějaký blázen do mečů by si jich pak mohl přinést stovky a jeho pokoj by do sebe stahoval abnormální množství Posvátné síly. Zřejmě právě kvůli tomu existovalo pravidlo jednoho meče na jednoho člověka.
Dneska byl den odpočinku, takže ani slečna Azurika nebyla na recepci ubytovny, ale seděla ve služební místnosti s otevřenými dveřmi a procházela různými dokumenty. Když uslyšela mé krátké zaklepání, zvedla hlavu a zamrkala svýma šedomodrýma očima.
„Děje se něco, novici Kirito?“
„Pardon… Chci vás požádat o povolení mít meč jako svůj osobní majetek.“
Maličko jsem se uklonil, vešel dovnitř a rychle se rozhlédl kolem. Na poličkách na zdech stála spousta složek v kůži, ale byl tu jen jeden stůl a jedna židle. Takže se o běh ubytovny o sto dvaceti studentech starala jen ona sama.
Slečna Azurika lehce naklonila hlavu ke straně, ale hned vstala a bez chvilky zaváhání vzala složku z jedné poličky. Pak vytáhla jeden z dokumentů uvnitř a dala ho přímo přede mě.
„Napiš tam všechny potřebné údaje.“
„Ano, dobře,“ sklonil jsem hlavu a prohlédl si dokument. Byly na něm jen jednoduché položky jako jméno, studentské číslo a priorita meče. Zatímco jsem přemýšlel, že tentokrát nepotřebuju podpis poručíka, napsal jsem katakanou ‚Kirito‘ a do kolonky se studentským číslem ‚7‘. Pak jsem se ale zarazil. V hlavě jsem si přehrál, jak jsem už zkusil, zda s mečem dokážu zacházet, ale vůbec jsem si neotevřel jeho Okno, abych viděl další specifika.
Slečna Azurika sledovala, jak rychle rozmotávám pytlovinu na zádech a sundavám kožený řemínek, kterým jsem měl meč připevněný k sobě. Rozhrnul jsem pytlovinu a chtěl přes jílec otevřít Okno, když tu…
„…!“ zaznělo zalapání po dechu. Zvedl jsem hlavu. Zatímco normálně si slečna Azurika uchovávala klidný výraz, teď měla oči vykulené.
„Dě-děje… se něco?“
Slečna Azurika v odpověď na mou otázku několikrát zamrkala a pak zavrtěla hlavou: „Ne, to nic.“ Zřejmě mi k tomu nechtěla říct nic dalšího, tak jsem obrátil svou pozornost zpět k meči. Dvěma prsty pravé ruky jsem naznačil pohybový příkaz. Lehce jsem poklepal na hrušku meče a objevilo se Okno se specifiky, doprovázeno zvukovým efektem zvonku.
Priorita, která se ukázala, byla… Třída 46.
O jednu třídu výše než Boží nástroj Meč modré růže. Není divu, že je ten meč tak těžký. Napsal jsem číslo do třetí kolonky a meč zakryl tak, jak byl předtím. Formulář jsem vrátil slečně Azurice.
…Je s tím snad problém? Snad neexistuje limit možné priority? Proháněly se mi hlavou netrpělivé myšlenky.
„Novici Kirito.“
„A-ano.“
„Pamatuješ… si na ten meč…,“ řekla, ale pak se náhle zastavila. Slečna Azurika zavřela oči, pak je znovu otevřela a zase se vrátila ke svému přísnému výrazu správkyně ubytovny.
„…Ne, to nic. Přijímám tvou přihlášku. Myslím, že to nemusím zdůrazňovat, ale pamatuj, že skutečný meč můžeš používat jen pro osobní trénink. Nemůže být použit v praktických zkouškách nebo skupinovém tréninku, jasné?“
„Ano!“ odpověděl jsem energeticky a dal si zakrytý černý meč zpět na záda. Při tom jsem přemýšlel, jestli bych měl zkusit zjistit, o čem to předtím mluvila. Ale i kdybych to zkusil, odpověď bych od ní stejně určitě nedostal. A tak jsem jen zasalutoval a odešel ze služebny.
Šel jsem hlavní chodbou a pořád se celý zaražený vracel k jejím slovům.
Pamatuju si… meč?
Ta slova mi nedávala smysl. Je pravda, že jsou v tomhle světě všechny předměty, včetně mečů, nahrány za pomoci mnemonických vizuálních dat. Ale tohle je technologie vyvinutá společností Rath ve skutečném světě, takže obyvatelé Podsvětí by o tom samozřejmě neměli nic vědět.
Takže ta vzpomínka na meč, o které slečna Azurika mluvila, je přesně to. Tenhle černý meč nějak vyvolává vzpomínky. Ale jaké přesně? Co v tom černém meči viděla…?
Hledal jsem odpověď na tyhle otázky a vyšel z ubytovny. Myšlenky mi přerušila melodie oznamující tři hodiny odpoledne, linoucí se ze zvonu ve zvonici na střeše. Zvuk byl mnohem hlubší než ten v Rulidu, ale melodie byla úplně stejná.
S Lienou jsem se domluvil na pátou odpolední.
Když jsem meč testoval v Sadorově obchodě, neměl jsem nepříjemný pocit, že je něco špatně. Spíš jsem cítil úlevu, jako bych měl zase svůj oblíbený meč z dob SAO. Bude ale lepší, když vyzkouším, jestli s ním dokážu provádět tajné útoky Aincradského stylu nebo skilly meče.
Den odpočinku byl jen jednou za týden a v podstatě všichni studenti z Centorie šli během něj domů. Těch pár, co bylo odjinud, se chodilo procházet, takže veliké pozemky Akademie byly v podstatě prázdné. Na pozemcích kampusu je navíc les a řeka, tudíž jsem měl kde trénovat – ale i tak jsem se chtěl vyhnout tomu, aby mě kdokoli viděl. To proto, že jsem chtěl trénovat víceúderné skilly, které žádná škola tohoto světa neovládala.
Proč v Podsvětí existovaly skilly meče?
Proč tu neexistovaly víceúderné skilly?
Jsem tu už skoro dva roky, ale odpověď stále nenacházím. Jediné, co mě napadá, je, že když technik Rathu vytvářel Podsvětí, použil nějak balíček Semínka… Ale ani to vše nevysvětlovalo.
A to proto, že volně distribuované Semínko, zjednodušená verze systému Cardinal, v sobě skilly meče neměla. Právě teď, roku 2026, má mezi stovkami VRMMO světů skilly meče jen ALO, jehož server funguje na kopii starého SAO. Společnost Ymir, která ALO provozovala, ale Rathu určitě nijak nepomáhala.
S takovým závěrem jsem mohl už jen nepodloženě hádat. Pokud chci znát pravdu, budu se muset setkat s vládcem tohoto světa na vrcholku Centorijské katedrály, jinak to nepůjde.
Tak či tak, tajné útoky šermířů v Podsvětí byly všechny jednoúderné skilly jako Svislé seknutí a Lavina.
Proč tomu tak bylo, jsem si už domyslel. Nejspíš protože v Podsvětí neexistuje žádný skutečný boj. S absolutním zákonem Seznamu tabu, s neporazitelnými vojáky Rytířů jednoty ochraňujícími Podsvětí, všechny boje se stávaly pouhými zápasy. Zápasy, které končily skvostným, elegantním vítězstvím. Není to přesně to, po čem šermíři toho světa toužili po stovky let? Zaujmout impozantní pozici někde daleko od protivníka a pak vyhrát za použití jediného útoku?
Dalším důvodem by mohlo být i to, že se tak dalo lépe zabránit různým nehodám.
Boje v místních turnajích končí, jakmile je jeden z bojujících dohnán do kouta. A i zápasy vyšší úrovně v Centorii určují vítěze po prvním zásahu. Proto je logické, že se tu snaží vyhnout víceúderným skillům, které se nedají zastavit v půlce.
V takové situaci by poskytovaly výhodu fyzička a síla paží, stejně tak jako absolutní sebedůvěra v sílu vlastních zásahů… Takže není divu, že někdo jako nejlepší z elitních šermířů, Uolo Levanteinn, je tak silný, jak jen šermíř může být. Pokud by během SAO nešlo používat víceúderné skilly, určitě bych nedokázal porazit hráče s takovou sebedůvěrou na stejné úrovni.
A z naprosto stejného důvodu prohrávala Sortiliena poslední dva roky s předsedou Uolem.
I když Lieně ukážu své víceúderné skilly, nebude schopná se je naučit. I Eugeovi, který neměl zažitý žádný z existujících stylů, trvalo několik měsíců, než se naučil dvojúderný skill Svislý oblouk.
Kdybych ale dokázal Lieně ukázat, že skill meče není jen krásné seknutí shora, kdybych ji dokázal zbavit pochyb o tom, jak jsou Aincradská a jí podobná Serlutská škola odlišné od vyšší Norlangarthské školy, mohla by mít šanci na výhru v duelu, který proběhne zítra o promoce.
Nad tím jsem přemýšlel, zatímco jsem pokračoval dál na východ. Aniž bych si to uvědomil, došel jsem až na východní stranu kampusu.
V kampusu školy, ohraničeném kovovým plotem, se nacházela hlavní budova školy, veliká tréninková aréna, knihovny, ubytovny studentů a učitelů, ubytovna elitních šermířů a hromada dalších budov, a přece tu bylo tolik dalšího místa. Na severu a jihu byly brány, na západě menší kopec a na východě celkem velký les. Nikde kolem jsem neviděl ani živáčka.
Ale i tak jsem si pro trénink vybral les, který poskytoval o něco lepší krytí, jen pro jistotu. Našel jsem si v něm prázdný palouček a tam se zastavil. Hustě tu rostla krátká a tenká tráva, jako na fotbalových hřištích. Nemělo by se mi tedy stát, že bych tu někde zakopnul. Rozhlédl jsem se, ujistil se, že kromě mě jsou tu jen dva nebo tři motýli, a natáhl ruku k zádům.
Chvíli jsem tápal, než se mi podařilo rozdělat pytlovinu a chytit jílec meče, který se tak objevil. Kožená rukojeť jako by mi hned přirostla k ruce. Na nic jsem nečekal a meč vytáhl.
Uhlově černý dlouhý meč ozařovalo slunce prosvěcující větvičkami a listy. Napadlo mě, že jelikož je vyroben z větve Gigas Cedaru, je to vlastně dřevěný meč. Ale čepel odrážela tak intenzivní světlo, že by si nikdo nic podobného nemyslel. Slavný řemeslník Sadore tu čepel vytesával rok. I jen jediným pohledem jste mohli vidět tu šíleně vysokou prioritu… Ale neviděl jsem na té věci žádnou ‚vzpomínku‘ nebo něco takového.
Odstrčil jsem pochyby do kouta mysli a zaujal základní pozici. Tentokrát jsem vědomě využíval představivosti, na rozdíl od toho, jak jsem meč zkoušel v obchodě. Představil jsem si jednoúderný šikmý skill meče, který jsem použil už nesčetněkrát, Příčné seknutí.
Po chvíli soustředění se kolem čepele objevila jasná, vodově modrá záře. Zadní nohou a pravou rukou jsem zrychlil skill meče, moje tělo jako by bylo postrčeno neviditelnou rukou.
*Šůůbááš!* Zazněl pronikavý zvuk a ve vzduchu se vykreslila trajektorie seknutí. Příčná čára zmizela jako dohořívající plameny a vzedmutý vítr se prohnal kupředu, přitom odfoukl ke stranám trávu.
Nechal jsem tělo v dolní pozici a sledoval větev stromu asi pět metrů před sebou. Ta se ale nezlomila, ani nebyla jinak poznamenána už zmizelým efektem skillu.
Což se dalo čekat. Základní Příčné seknutí má dosah nanejvýš dva a půl metru. Nemělo by mít sílu na to, aby se dostalo do dvojnásobné vzdálenosti.
Ale i tak… ten kulatý štít byl taky zhruba pět metrů daleko, takže neměl být přeseknut. Třeba se mu jen vypotřeboval Život a já žádný skill meče nepoužil. Eugeo říkal, že ‚meč zazářil’… Ale já netušil, proč se tohle stalo. Vážně jsem nic nevěděl. O tomhle světě jsem toho věděl jen žalostně málo.
Povzdechl jsem si a narovnal se. Zklidnil jsem svůj dech a přešel do pozice pro další skill.
Sekl jsem zprava nahoře směrem dolů, a když už byla špička meče téměř u země, přitáhl jsem ji zpět; odrazila se a vyletěla zpátky nahoru. Dvojúderný skill Svislý oblouk. Vítr z meče byl silnější než předtím, mnohem prudčeji vybičoval trávu.
Dosud jsem trénoval jen skilly meče, které jsem mohl užívat s dřevěným mečem. Změnil jsem pozici nohou, dal meč k pasu a otočil tělem doprava.
„...!“
Beze slov jsem vyvinul sílu a vypustil levý vodorovný sek. Sek jako by zasáhl nějakou neviditelnou věc přímo přede mnou – jeho pohyb se náhle odrazil směrem nahoru vpravo. Další krok vpřed a udělal jsem krátký, silný řez dopředu. Tříúderný skill meče Divoká otočka.
Bez hlesu jsem sledoval, jak karmínově červená stopa ve tvaru arabské číslice 4 mizí ve vzduchu. Přikývl jsem a připravil se na další skill meče. Zvedl jsem meč přímo nad sebe a zaklonil ho dozadu.
Pak jsem provedl vysoké švihnutí, nízké švihnutí, sek dopředu a pak jsem meč dostal až za svá záda a vypustil divoký útok. [Asi nejstupidnější věta, co jsem kdy viděla, ehm ehm. Ideálně ji odignorujte.] Ve vzduchu se vykreslil modrý čtverec a při pohybu ode mě se otáčel ve vzduchu. Velký dosah a jen málo prostoru k úniku. Tenhle skill byl za časů SAO můj oblíbený, Svislý čtverec.
Dokázal jsem úspěšně vykonat všechny čtyři skilly meče.
To znamenalo, že má tenhle černý meč stejnou úroveň priority jako Boží nástroj Meč modré růže, který patřil Eugeovi. Což jsem uhodl už ve chvíli, kdy jsem ve služebně ubytovny otevřel Okno meče a přečetl si, že má prioritu 46.
Zdá se, že budu moct dodržet můj slib Lieně a budu jí moct ukázat své skilly vysoké úrovně. Nedokázal jsem si ale úlevně oddechnout, protože se má mysl zabývala ještě něčím dalším.
Když jsem používal Meč modré růže, dokázal jsem použít jen maximálně čtyřúderné skilly meče. Ani po mnoha a mnoha pokusech jsem nedokázal použít pěti či víceúderné skilly. Ale co kdybych to zkusil s tímhle černým mečem? Dříve nebo později to budu muset zkusit, tak proč ne teď, když tu nikdo není?
Pevně jsem chytil meč, udělal pravou nohou velký krok vpřed, shromáždil svou představivost a sílu, nasměroval je k meči, který mi zdánlivě visel z ramene, připraven k užití skillu.
U kořínků ofiny jsem ucítil něco jako zatahání, jako by se mě něco snažilo varovat, ale ignoroval jsem to a soustředil se na svůj skill meče.
*Čka*, *čka*, odlétly od čepele oranžové jiskry, které jsem zachytil jen koutkem oka.
Slabá záře, která se lišila od dosud jasných efektů. Snažil jsem se co nejlépe si představit skill meče a zůstával připraven k akci, ale jiskry dál létaly a zřejmě neměly v úmyslu brzy přestat.
Dál jsem zůstával v té nestabilní pozici, kterou už jsem ale o moc déle nedokázal udržet. Okamžitě jsem započal svůj pohyb.
„Uóóó…!“ vydralo se mi z hrdla, vykročené pravé chodidlo se zarylo do země. Meč letěl shora vlevo dolů vpravo a za pomoci systému udělal ostrý sek v ostrém úhlu – tak by to alespoň mělo vypadat. Meč se ale nezastavil ve chvíli, kdy narazil do země.
Silný náraz mi projel pravou rukou. Kdybych chtěl zkusit zatáhnout ten meč zpátky, určitě bych se teď poranil, usoudil jsem hned. Zatnul jsem zuby a po chvíli zatáhl za meč zaklíněný v zemi dvacet centimetrů hluboko. Plácal jsem sebou jako ryba na suchu a nakonec spadl dozadu.
*ZPANG!* Ozval se za mnou tupý zvuk. Dopadl jsem na travnatou zemi a otočil se.
Takže jsem neuspěl? Co nestačilo? Můj level? Priorita meče? Nebo obojí…?
A pak, rozpláclý široký jak dlouhý na zemi, jsem uviděl…
Spoustu hlíny a trávy, která byla vymrštěna útokem.
A muže, který stál v tichém zákoutí na druhé straně tohohle prázdného palouku.
Štíhlé a vysoké tělo zakrývala opravdu školní uniforma, ale ne ta v obvyklé šedé barvě. Na zdánlivě perlově bílém základu byla jasně modrá kobaltová modř. Dvanáctka elitních šermířů má privilegium upravit si barvy uniformy podle libosti.
Liena má fialovou s odstínem do šedé. Gorgolosso má temně zelenou. A perlově bílou s modrou… to jsou barvy předsedy šermířů, Uola Levanteinna.
Světlé blond vlasy měl krátké a bezcitné ocelově modré oči rozhodně patřily nejsilnějšímu studentovi na Akademii.
Vleže jsem dál zíral na černou skvrnu od hlíny ve tvaru kruhu na bílé uniformě bez jinak jediné poskvrnky. Byla to ta hlína, která mi odlétla od meče.

Popravdě, ne že bych nepřemýšlel nad tím, že prostě uteču.

Kdyby byl tohle Aincrad a mým protivník by bylo nějaké velké zvíře z Aliance svatých draků, nejspíš bych utekl bez chvilky zaváhání. Ale v tomhle světě by to byla ta nejhorší možnost v případě, že bych fakt něco podělal. K mému prohřešku by se přidala penalta a nakonec by to vedlo k onomu děsivému porušení Seznamu tabu.
A tak jsem mohl zůstat bezchybně jen vteřinu; hned jsem si klekl a přešel do úklonu, meč jsem položil na zem – to byla nejvyšší známka respektu – a sklonil jsem hlavu a zakřičel:
„SKUTEČNĚ SE OMLOUVÁM, PŘEDSEDO LEVANTEINNE!! ODPUSŤTE MI PROSÍM MŮJ PROHŘEŠEK NEÚCTY!“
Takhle zoufale jsem prosil o odpuštění snad jen na šedesátém prvním podlaží Aincradu, když mě Asuna mlátila u sebe v pokoji. Dál jsem klečel a přemýšlel nad podobnými věcmi.
„Pokud se nemýlím, jsi panošem šermířky Serlut,“ uslyšel jsem hluboký hlas.
Nejistě jsem naklonil hlavou ke straně, ale jakmile jsem zachytil pohled ocelově modrých očí, hned jsem přikývl.
„Ano, jsem novic Kirito.“
„Skutečně.“
Šermíř pohlédl na černý meč na trávě a pak pokračoval významně vysokým hlasem.
„Podle pravidel Akademie si zašpinění oblečení staršího studenta vyžaduje potrestání za nestoudnost…“
V mysli jsem zaúpěl.
Tohle právo potrestání je právo modelových studentů školy, elitních šermířů. Mohli trestat studenty, kteří nějakým lehkým nedopatřením porušili školní pravidla, a to dle vlastního uvážení. Musel jsem podstoupit nespočet tréninků seků, protože jsem pozdě došel k Lieně do pokoje.
A co že to dělali s těmi, kdo pravidla porušili vážně? V tomhle světě se nic takového nedělo. Nedopatřením vážně porušit pravidla by samozřejmě nešlo, něco takového se nestane omylem. Umělá fluktsvětla navíc nemohla porušit pravidla z vlastní vůle. Jenom já jsem se toho jako přirozené fluktsvětlo mohl dopustit, ale naštěstí jsem ještě neudělal nic, co by natolik přitahovalo pozornost, a přežil rok ve zdraví. …Nicméně.
Ušpinit uniformu předsedy Uola velkou hromadou hlíny… to je tady celkem závažný zločin.
„Nemyslím ale, že je od tebe špatné schovávat se před ostatními a trénovat během dne odpočinku, i když ti zřejmě nezáleželo na tom, že trénovat během dne odpočinku je proti pravidlům.“
Gééh, vykřikl jsem znovu bezhlasně.
V tom případě – tohle byl zřejmě ten případ. Kdybych se k tomu teď přiznal, nejspíš by to zvýšilo pravděpodobnost použití trestu. Nevěděl jsem, jestli mi to k něčemu bude, ale prostě jsem musel odporovat.
„To-to vůbec není, jak si myslíte, pane předsedo. Tohle není trénink… Ech, hm, jo, jen testuji nový meč. Byly dokončeny opravy zboží, které jsem si vyžádal v sedmé zóně, a já se prostě nemohl dočkat zítřka…“
A teď jsem si konečně uvědomil něco důležitého.
Tenhle blonďák… Kdy mě tu začal pozorovat? Ne, napřed, proč tu vůbec je?
Došel jsem až takhle hluboko do lesa, abych trénoval víceúderné skilly meče, které v Podsvětí neexistují. Udělal jsem to, abych je pak mohl ukázat Lieně a pomoct jí tak přemoci její pochyby. Předseda je ale viděl, než jsem jí je mohl vůbec ukázat. Není tohle úplný opak toho, co jsem chtěl udělat?
Nejsilnější muž na Akademii zřejmě uhodl, jakým směrem se vydaly mé myšlenky. Na tváři se mu objevil křivý úsměv.
„…Říkáš, že jsi sem přišel testovat svůj meč, ale ten tvůj výkřik zněl celkem energicky. A také, viděl jsem tě použít jen ten sek do země, po kterém jsi spadl. Budu to brát jako… neschopnost pevně stát, zatímco tě vedl meč, na který nejsi zvyklý, toť vše. A ani tě neobviním z porušení pravidla netrénování na den odpočinku, jelikož jsem sem přišel z podobného důvodu.“
Ucítil jsem úlevu, ale přesto jsem zmateně naklonil hlavu ke straně.
„Podobného… důvodu?“
„Řekněme jen, že nejsi jediný, kdo z takového důvodu zkoušel různé seky a švihnutí meče během dne odpočinku.“
Hezky tvarované rty se sebevědomě usmály a Uolo obrátil pozornost k prázdnému palouku, na kterém jsem trénoval.
„Ale tohle místo jsem našel jako první. A souhlasil jsem s tím, že ho po promocích zanechám svému panošovi. Takže si budeš muset najít nějaké jiné místo.“
Aha. Tak to se není čemu divit, pomyslel jsem si. Muž stojící přede mnou našel důvod, proč tohle není trénink, ale něco jiného, aby sem mohl chodit o den odpočinku trénovat… Tohle prázdné místo bylo užívané k tréninku a já sem jen náhodou dorazil ve stejný čas, o nic víc nejde. Travnatá plocha působila nedotčeně, protože se její Život každý týden obnovoval, než se sem Uolo vrátil.
Tak si teda najdu místo s více trávy. Tak jsem se rozhodl a znovu jsem sklonil hlavu.
„…Rozumím, provedu. Děkuji za tvou šlechetnost…“
„Je příliš brzo na to mi děkovat, novici Kirito.“
„Co-co prosím?“
„Řekl jsem, že nebudu nijak řešit, proč jsi trénoval o den odpočinku, ale neřekl jsem, že ti odpouštím tohle.“
Zvedl jsem hlavu a uviděl, že Uolo zvedl pravý ukazovák a s vážným výrazem ve tváři ukazoval na hruď své uniformy. Na černou skvrnu na perlově bílé látce.
„A-ale, předsedo, říkal jste, že si nemyslíte, že je to ode mě špatné…“
„Ach, to jsem řekl. Proto nedostaneš trest jako uklidit celou ubytovnu šermířů nebo tisíckrát přepsat znění kouzel.“
Fjů. Ulevilo se mi ale jen na okamžik.
Nejsilnější šermíř s krátkými vlasy dál prstem oprašoval hlínu z uniformy a řekl něco neuvěřitelného: „Novici Kirito, tvým trestem bude být jednou mým soubojovým protivníkem. Ne s dřevěným mečem, ale s tím, který máš před sebou. A já použiji tento.“
Konečně jsem si všiml, že meč, který mu visel u levého boku, má zlatý jílec a tmavomodrou pochvu. Každý by poznal, že to je skutečný meč s vysokou prioritou.
„…Sou-soubojovým…? Jak jako?“
„Soubojový obvykle znamená ‚trénink v podobě souboje‘, nic jiného. Tady je na to ale příliš málo místa. Větší tréninková aréna by měla být o den odpočinku prázdná, přesuňme se tedy tam.“
A po všech tě slovech se předseda prostě otočil.
Dvě vteřiny jsem prázdně sledoval bílá záda, která jako by plachtila pryč mezi stromy. Jakmile moje myšlenky konečně pochopily, co se děje, skutečně jsem přemýšlel, jestli nemám raději utéct, ale ‚neodbýt si trest‘ by bylo tentokrát vážným porušením pravidel. Nemohl jsem se odsud nechat vyloučit, pokud jsem se chtěl během zkoušek na konci měsíce stát elitním šermířem jako Uolo.
Zvedl jsem černý meč ležící přede mnou, očistil ho a vrátil do pochvy za mnou. Pak jsem se postavil. Nechtěl jsem se vzdát, a tak jsem opětoval pohled kamenné zdi Akademie, která prosvítala mezi stromy. Zdráhavě jsem se při tom rozhodl a vyběhl jsem, abych dohnal krátkovlasého blonďáka.
Hned za pasekou rostly všelijaké dlouhé traviny a křoviny, ale Uolo ani jednou nezakopl.
…Nemělo by pro něj být snadné vyhnout se troše hlíny, nebo ji úplně odrazit? uvědomil jsem si konečně, ale bylo příliš pozdě.


Část pátá


Vyšel jsem z lesa, dohnal Uola na kamenné cestě a uslyšel jsem zvon oznamující čtvrtou hodinu.
Nebe už začínalo přecházet do nočních barev a do kampusu se vraceli studenti z ulic města. Kdykoli si někdo všiml bílo-modré uniformy přede mnou, vykulil oči.
To se dalo čekat. Co se stal Uolo Levanteinn elitním šermířem, nebylo ho vidět jinde než v ubytovně. Byl to takový ten typ, co skoro nikam nechodil, takže ho vídal jen jeho panoš a ostatní ho viděli jen na testech, které se konají čtyřikrát do roka. I já, panoš Lieny, jsem ho viděl jen párkrát na chodbě, a to jsem do jejich ubytovny chodil každý den. Měl bych ještě dodat, že tohle bylo poprvé, co jsem se s ním oficiálně setkal.
A přímo za takovou legendou šel novic neurozeného původu a vzhledem k tomu, že jsme šli k velké tréninkové aréně, nebyli jsme zrovna nenápadní. Nejděsivější ovšem bylo, že někteří z těch studentů, co si nás všimli, se rozběhli z kampusu k ubytovnám. Celá Akademii si teď povídala ‚Něco se děje v tréninkové aréně!‘ a zprávy o tom se už určitě rozšířily pěkně daleko.
Večerka o den odpočinku je v sedm, což je až za pár hodin, takže více jak polovina studentů bude ještě stále někde ve městě. Ale i tak už tu kolem hučel velký roj studentů, kteří přišli pozorovat, ne, sledovat tuhle show. Takže bych si měl pohnout a vyřešit to a pak se schovávat u Lieny v pokoji, dokud tohle shromáždění neskončí.
Ne, počkat. Jak to celé vyřeším
Jak Uolo řekl, společný trénink by tady na Akademii byl vlastně cvičný duel, což je více jak trénink. Budeme bojovat, dokud nebude jeden z nás zahnán do kouta, ale pokud bychom oba souhlasili, platilo by pravidlo prvního úderu, které se používalo i za starého SAO. Takže pokud by se někdo nechal zasáhnout protivníkem, boj by skončil.
Ten, který by prohrál, by byl do jisté míry poraněn. To byla jediná výjimka k onomu ‚Je zakázáno úmyslně snížit něčí Život‘, což bylo pravidlo opakovaně zmiňováno v Seznamu tabu. Zakkarijští strážní měli duel ve stylu ‚první zásah vítězí‘ zakázaný, ale na Akademii jej šlo uplatnit. To proto, že na ošetřovně byly všemožné drahé léky a učitelé uměli Posvátná umění vysoké třídy. Takže i kdybychom se vážně poranili, po ošetření budeme v pořádku.
Předseda Uolo ale řekl, že použije skutečný meč, takže budeme pokračovat, jen dokud nebude jeden z nás zahnán do kouta. Pokud bych chtěl vyhrát, musel bych se vyhýbat nebo vykrýt ten silný útok na hlavu. A ujistit se, že se můj meč zastaví, než ho při protiútoku zasáhnu.
Samozřejmě je to šíleně těžký. Ale vlastně, měl bych vůbec vyhrát? 
Uolo byl největší překážkou, jakou Liena chtěla překonat. Bylo by správné, abych já, její panoš, porazil jejího protivníka? Byla by Liena skutečně ráda, pokud bych vyhrál…?
S těmi myšlenkami jsem začal sklánět hlavu, když tu jsem zaslechl dvoje rychlé kroky.
Rychle jsem se vrátil do reality, zvedl hlavu a podíval se doleva. Mým směrem pospíchala elitní šermířka Sortiliena Serlut, sukně se jí třepotala. Můj parťák Eugeo běžel v jejím závěsu. Ani jeden z nich neběžel po cestě, ale přímo po travnatých kopečcích.
Lienu jsem nikdy dosud běžet neviděl. Uolo přede mnou se náhle zastavil a otočil se doleva.
Lieně trvalo jen několik vteřin, než se dostala na cestu. Ve tváři měla starostlivý výraz a otočená byla přímo k Uolovi. Uhladila si šedofialovou sukni, narovnala záda a řekla: Levanteinne, co má tohle znamenat?“
Na Akademii byla Liena jediná, kdo se k Uolovi nechoval s nejvyšší úctou. Studenti stojící opodál si začali potichu něco vykládat.
Nejlepší šermíř se ani nepohnul, když ho ty tmavomodré oči propíchly pohledem. Hlava s krátkými blond vlasy se lehce naklonila ke straně, když odpovídal: „Jak vidíš, Serlut, tvůj panoš se choval nevhodně. Došel jsem k závěru, že by bylo nepřístojné ho o den odpočinku potrestat vážně Tak si s ním dám souboj.“
Hukot kolem nás zesílil.
Liena si konečně všimla černé skvrny na hrudi Uolovy uniformy. Zřejmě vydedukovala, co se děje, a jemně se kousla do rtu.
Zatímco si nejlepší a druhá nejlepší čelili, doploužil jsem se ke svému parťákovi, který tiše stál poblíž lidské zdi. Na tváři měl výraz, který jsem znal moc dobře – směsici ‚Cos provedl tentokrát‘ a ‚Neříkej že žes to udělal zase?‘ výrazů.
Jsi tu celkem brzo,“ zašeptal jsem. Eugeo několikrát lehce přikývl.
„Byl jsem v jídelně ubytovny, když přiběhl panoš Zobuna a říkal, že předseda s tebou bude bojovat. Myslel jsem si ‚Jak je tohle možné?‘, ale přiběhl jsem společně se Sortilienou A zřejmě to vůbec nemožné není.“
„Áá, no Asi to tak bude,“ přikývl jsem. Eugeo se zhluboka nadechl a vypadalo to, že chce něco říct, ale po několika vteřinách si jen dlouze vzdychl.
Ne, je zázrak, žes až dosud nezpůsobil žádné problémy, Kirito. Prosím, vyber si všechny ty potíže, cos za rok nashromáždil, teď.“
„Jak bych čekal od někoho, kdo je se mnou už takovou dobu, parťáku,“ uchechtl jsem bezděky. Eugeo mě poplácal po zádech a já odhlédl.
Liena pořád s přísným výrazem pozorovala předsedu Uola, ale i já, který jsem si jen těžko zapamatoval pravidla, jsem věděl, že je nemožné tohle nějak zrušit.
Nechal jsem Eugea stát a přesunul se vedle své mentorky, na kterou jsem lehce kývl.
„Opravdu se omlouvám, že ti přidělávám starosti, Lieno. Ale jsem v pořádku Vlastně bych řekl, že mám celkem štěstí, že si dám s předsedou souboj,“ zašeptal jsem, zatímco jsem pohled upíral do jejích tmavomodrých očí a snažil se z nich vyčíst nějaké emoce. Chtěl jsem vědět, co si myslí o tom, že se její panoš utká s jejím největším protivníkem.
Hned jsem ale začal svých činů litovat. V jejích očí jsem viděl jen starosti.
„Kirito Jak tenhle souboj vyhraješ?“ Ta otázka byla příliš náhlá, při odpovědi jsem zamrkal.
„Ech? Používáme skutečné meče, takže budeme asi bojovat, dokud jeden z nás nebude zahnán do kouta
„Ach ano, zapomněl jsem ti to vysvětlit,“ přerušil nás se svým klidným výrazem Uolo.
„Během soubojů nebojuji, dokud jeden není zahnán do kouta, protože to by otupilo mé útoky. Zkoušky podle pravidel Akademie jsou něco jiného, ale ve svých bojích používám pravidlo prvního úderu.“
„Ehe? Takže chceš říct
Já byl v šoku a i výraz nejlepšího šermíře se změnil. Jako by obnažoval nebo spíš cenil své tesáky jako šelma.
„Pravdou ale je, že bojovat na první úder můžeme, pouze pokud budeme oba souhlasit. To stojí v Seznamu tabu, tudíž je to přednější než trest novice Nechám tě tedy si vybrat, novici Kirito.“
Dav, který tiše hučel, náhle zcela utichl.
Samozřejmě, že budete bojovat, dokud nebude jeden zahnán do kouta! Skoro jako bych slyšel Eugeův hlas. A nepotřeboval jsem slyšet ani Lienu, abych věděl, že je lehkomyslné mít souboj na první zásah s nejsilnějším šermířem Akademie, pokud používáme skutečné namísto dřevěných mečů.
To jsem cítil, ale
„Tak nechám rozhodnout tebe, předsedo Levanteinne. Ostatně, to já podstupuji trest.“
Ta slova jako by mi z pusy vyšla sama.
Za sebou jsem slyšel Eugeův skleslý povzdech. Liena pevně zaťala pěsti, jak se snažila zastavit sebe samu od hlasitého povzdechu. A taky jsem měl pocit, jako by někdo vzdychl na mých vlasech, takové tiché ‚chjo chjo‘.

Název ‚Velká tréninková aréna Akademie mistrovství meče‘ zní působivě, ale ve skutečnosti je to jen velká sportovní hala. Bílá podlaha byla naleštěná a uvnitř tu byly čtyři černě orámované arény určené pro souboje. Kolem stály tribuny o celkové kapacitě 260 lidí, dost pro všechny studenty i učitele pro největší událost Akademie, šermířské zkoušky.

Stál jsem ve východní aréně, kterou vybral Uolo, a rozhlížel se kolem. Shromáždilo se tu přes padesát studentů. Večerka dnešního dne odpočinku se už blížila, takže tu zřejmě byli všichni studenti, kteří zůstávali v ubytovnách na Akademii. Podívat se přišli i asi tři instruktoři. Nejvíc mě překvapilo, že jsem si všiml i dozorkyně ubytovny noviců, slečny Azuriky.
A ještě víc mě teda překvapila přítomnost těch dvou otravných lordíků Raiose a Humberta. Nejspíš se ze svých domovů vrátili dříve než obvykle. Seděli úplně vepředu a ohavně se šklebili, kdykoli se mým směrem podívali. Vypadalo to, jako by chtěli, aby mě Uolo rozsekl vejpůl.
Když mě nechal Uolo vybrat, odvážně jsem prohlásil, že rozhodnout o pravidlech může on. Teď jsem toho nelitoval Nebo jsem v takovéhle situaci ani moc neměl na výběr.
Na druhou stranu mi v mysli zůstávaly pochyby.
Měl bych s Uolem bojovat?
Chci vyzvat šermíře, který je nejsilnější na Akademii. Nedokázal jsem tu myšlenku setřást. Když jsem z Rulidu na dalekém severu šel do Centorie, měl jsem několik cílů. Ten třetí byl stejný, jako jsem měl už dříve, můj ultimátní herní cíl, touha ‚bojovat se silnými protivníky‘.
A teď jsem v hloubi duše cítil přání, které bylo silnější než touha po boji s Uolem.
Chtěl jsem, aby Liena proti němu vyhrála během jejich posledního zápasu. Aby ho porazila a osvobodila se ze svých okovů. Ten rok, co jsem jí byl panošem, jsem nikdy neviděl upřímný úsměv.
Soužil jsem se těmito myšlenkami a dál jsem pozoroval Uola, který stál na druhé straně arény, zkoumal jsem ostrou čepel jeho meče
„Kirito,“ ozval se za mnou Lienin hlas, vyskočil jsem skoro jak čertík z krabičky a otočil se.
Druhá nejsilnější šermířka se na mě dívala svýma tmavomodrýma očima. Neochvějným hlasem zašeptala: „Věřím v tvou sílu, Kirito. Věřím ti, a tak ti něco řeknu. Rodina Levanteinnů, která trénuje císařské rytíře, má tajné rodinné učení, zvané ‚Meč pije krev silného. Ta síla bude má‘.“
Krev, jo?“
Liena na mé zašeptání přikývla.
„Jo. Uolo už před nástupem na Akademii nejspíš pár soubojů na první zásah zažil. Ta zkušenost nejspíš vytvořila ten jeho děsivý meč. A teď, on chce změnit sílu tvého meče na čerstvou krev a pozřít ji jako jídlo.“
Ta slova jsem nepochopil hned, ale jakmile jsem si je převedl na věci, které jsem znal, pochopil jsem. Odpověděl jsem: „Ach tak,“ a přikývl.
Bylo to kvůli síle představivosti. Stejně jako byli šermíři rodiny Serlut omezováni myšlenkou ‚Serlutská škola je podřadná, protože má zakázáno předávat z generaci na generaci tradiční školu meče‘, měly generace rodiny Levanteinn představu toho, že ‚Čím více je meč třísněn krví silných nepřátel, tím silnější je‘. To dávalo Uolově meči jeho sílu.
Nejspíš viděl část mých víceúderných skillů na pasece v lese a meč s vysokou prioritou a usoudil, že jsem protivník hodný toho, aby byl mou krví potřísněn jeho meč. Znělo to ctihodně, ale byl jsem v podstatě jen kořist vysoké kvality.
Takže kdybych se nechal v souboji zasáhnout a krvácel bych, Uolova představivost by zesílila. Popravdě, pravděpodobnost, že se tohle stane, byla dost vysoká.
Nemohl jsem si dovolit pomoct nepříteli Lieny před jejich posledním soubojem. Teď jsem musel vzít zpět svá slova a změnit pravidla na zahnání do kouta nad tím jsem přemýšlel.
Liena mi dala ruce na ramena, která mi nevědomky poklesla, a prohlásila: „Ale opakuji. Věřím ti. Věřím, že nejsi šermíř, který by se nechal tak snadno porazit Nezapomněls, cos mi na dnešek slíbil, že?“
„Co jsem slíbil?“ zopakoval jsem a hluboce přikývl.
„Jo. Slíbil jsem ti, že ti ukáže vše, co umím, Lieno.“
„Dobře. Podmínky se sice trochu změnily, ale ukaž mi to tady a teď, Kirito. Vypusť veškerou sílu a všechny dovednosti, co máš, a poraz Uola Levanteinna.“
Ve chvíli, kdy jsem ta slova uslyšel, jsem cítil, jak mé pochyby mizí.
Mé váhání, jestli mám přestat myslet na Lienu a bojovat s Uolem, můj strach, že bych svou porážkou posilnil protivníka, to byly jen výmluvy poražence. Ukážu Lieně můj dárek pro ni. Jakmile do ruky chytím meč, budu do souboje soustředit celé své já a dám do toho vše, co zvládnu. Nejspíš jsem došel až sem, protože tohle byla má filosofie číslo jedna.
Usmál jsem se na Lienu, přikývl jsem a otočil jsem hlavou doprava. Podíval jsem se na Eugea, který se nakláněl přes zábradlí tribuny. Zazubil jsem se na něj a on mi věnoval svůj obvyklý starostlivý výraz a lehce pozvedl zaťatou pravačku.
Odpověděl jsem stejným gestem a znovu se otočil k Lieně.
„Splním svůj slib,“ prohlásil jsem pouze. Liena beze slova přikývla a poodešla. Z druhé strany arény ke mně dolehl pevný hlas, jako by na tuhle chvíli čekal:
„Zřejmě jsi hotový, novici Kirito.“
Pomalu jsem se otočil a došel ke kraji černě označené arény. Má odpověď zněla: „Ano.“ S Uolem jsme si pak vyměnili jednoduchý rytířský pozdrav – pravou pěst jsme lehce přitiskli k levé straně hrudi. Nebyl to oficiální souboj, takže jsme nepotřebovali instruktora jako rozhodčího. Neměl jsem však pochyby o podmínkách výhry. První, kterého udeří protivníkův meč a bude krvácet, prohrál.
Udělal jsem krok vpřed a vešel do arény. Druhý krok, třetí, jakmile jsem udělal čtvrtý krok, stál jsem na startovní čáře označené bílými dlaždičkami.
Vytáhli jsme meče, můj protivník zleva od pasu, já ze zad. Viděl jsem, že měl Uolův meč jílec ve zlatavé barvě čaje a vykovaný ocelový meč. Přihlížející studenti všichni udiveně vydechli: „Óó.“ Když uviděli můj meč, mumlali pochybami. Nikdo nikdy neviděl skutečný meč s černým jílcem i čepelí.
„Ale, ale. Že by měli vesničtí balíci ve zvyku obarvovat si meče inkoustem, Raiosi!“ předstíral šepot Humbert, který seděl na tribuně, dost hlasitě na to, aby to všichni slyšeli.
„To neříkej, Humberte. Tady pan panoš nemá čas leštit si meč,“ pokračoval obvyklou sarkastickou poznámkou Raios, což pobavilo aristokratické studenty v jeho okolí.
Jakmile ale začal Uolo kroužit svým mečem, všichni ztichli. Nejspíš to bylo zčásti respektem, který pociťovali k nejlepšímu šermíři, ale hlavně asi cítili ohromující tlak, který z té pozice vycházel.
Je rozdíl mezi dřevěným a skutečným mečem tak veliký? zamumlal jsem si pro sebe.
Jako Lienin panoš jsem na vlastní oči viděl kritický útok, který Uolo Levanteinn vykonal během tří šermířských zkoušek v aréně, Lavinu Norlangarthské školy. Tlak, který jsem ze svého protivníka cítil, byl ale úplně jiný, než když používal dřevěný meč. A můj protivník prostě musel být Uolo.
Krátkovlasý blonďák, o trochu hubenější jak já, působil jako poutník. Konečně jsem teď ale pochopil, že tohle je naprosto vážná chyba. Právě teď v sobě měly ty ocelově modré oči nějaké skryté světlo, světlo šíleného šermíře, který chce ocelovou čepelí roztrhat tělo nepřítele.
V tomhle herním světě by byl Uolův meč nejspíš klasifikován jako ‚bastard‘. Uolo oběma rukama zvedl trochu prodloužený jílec meče a ocelovou čepel. Čepel jako by byla obklopena plameny slunce. To nebyla iluze. To byla priorita meče a ‚síla‘ způsobená představivostí majitele; rozkmitávaly prostor.
*Zun*. Zaznělo těžké hřmění a nejlepší šermíř dokončil svou pozici s mečem nad hlavou.
Jakmile ten meč stáhne ještě dál, aktivuje se Prolomení nebes a hor... jinak také obouruční jednoúderný útok Lavina.
Jako by to bylo už dávno, co jsem byl ve vznášejícím se zámku Aincradu, ačkoli jsem měl pocit, že je to jen pár dní. Zažil jsem tam nespočet soubojů, včetně soubojů jeden na jednoho. Jeden z těch, kteří používali obouruční meče a zanechal na mě největší dojem, byl z gildy Rytíři krve, strážce zástupkyně vůdce, Asuny. Chlap jménem Kuradeel.
Byl jsem jím vyzván na souboj a poznal jsem, že jeho prvním útokem je Lavina. Použil jsem podobný jednoúderný skill, Zvukový skok, kterým jsem zaměřil stranu jeho zbraně. Podařilo se mi jeho zbraň rozbít díky skillu Zničení zbraně.
Znovu se ve mě probudila tahle vzpomínka, až jsem hned začal přemýšlet, jestli bych neměl i teď použít stejnou taktiku. Rychle jsem se však té myšlenky vzdal. Místo Uolova meče bych totiž mohl klidně rozbít svůj – a i když tohle nebylo pravděpodobné, rozhodně by byl můj meč odražen a zasáhl by mě přímo do ramene.
Podoba Prolomení nebes a hor se od Laviny nelišila, ale Uolo měl úplně jinou rychlost a váhu útoku než Kuradeel. Měl absolutní víru v sílu vlastního útoku, což jeho meči dodávalo sílu. Pokud nenajdu představivost dost silnou na to, aby tomu vzdorovala Představu toho, jak mu prorážím orgány a tělo, až bude špička meče čouhat z druhé strany. Dokud tohle nenajdu, nebudu na stejné startovní čáře jako on.
Teď už není čas myslet na to jako na soukromý souboj. Musím použít víceúderné skilly.
To jsem si pomyslel, když jsem udělal první pohyb nejvyššího skillu, jaký jsem teď mohl použít, čtyřúderného Svislého čtverce. Bude to vyžadovat vysokou úroveň ovládání, ale měl bych být schopný použít první, druhý a třetí zásah na negaci Laviny protivníka a čtvrtým zásahem bych vyhrál.
Zvedl jsem meč ve své pravačce a nechal ho čelit Uolovi, zaujal jsem stabilní pozici. Když se používá skill meče k zablokování jiného, načasování je klíčové. Musel jsem použít svůj skill meče a načasovat ho tak, aby to vše dokázal v závislosti na aktivaci skillu protivníka. Takže jsem musel ‚aktivovat později, udeřit první‘.
Špička černého meče se pomalu pohybovala a zrovna dokreslovala vrcholek kruhu a začala padat zase dolů. V tu chvíli
HÁÁ!!“
Uolo vydal řev, ze kterého až mrazilo v kostech, a začal.
Široká čepel byla obklopena červenozlatou září. Obouruční útok shora, který třikrát rozdrtil Lienin Cyklón, jako by za sebou táhl ohnivou stopu.
Začalo se mi hýbat tělo. Silným dupnutím jsem aktivoval Svislý čtverec s minimální přípravou a můj první úder zrychlil, zatímco já jsem se pohnul kupředu.
*KÍÍNN!!* rozezněl se vysoký kovový zvuk a pravačkou mi proletěl silný náraz. Můj první úder byl bez problémů odražen. Ostatní studenti a instruktoři si nejspíš všichni mysleli, že to byl Norlangarthský tajný útok Blesk, jednoruční Svislé seknutí. Pokud by to tak skutečně bylo, o vítězi by už bylo rozhodnuto. Show ale teprve začínala.
I kdybych se střetl s jeho útokem, skill meče by pokračoval, pokud bych neměl naprosto nestabilní pozici. Druhý zásah Svislého čtverce byl zespoda přímo nahoru. Můj skill meče ještě neskončil.
„ZÁÁ!!“
Nechal jsem celé své tělo stočit doleva a rychle jsem švihl mečem. Znovu zazněl zvuk nárazu. Modré světlo obklopující můj meč se srazilo s oranžovou září Uolova meče, společně vytvořily oslňující bílé světlo, které osvětlilo trochu potemnělou tréninkovou arénu.
Můj meč byl znovu odražen. Protivníkova Lavina ale také zpomalila. Zaťal jsem zuby a hned pokračoval s třetím úderem, svislým sekem dolů.
*GAGÍÍN!!* zazněl mnohem těžší zvuk než předtím, když se meče opět srazily.
Třetí úder nestačil, aby odrazil Uolův meč, ale to jsem čekal. Uolův pohyb se ale zastavil.
Kdybych ho teď dokázal zatlačit, Lavina by se zastavila a mně by pořád zbýval poslední z mých čtyř úderů.
„Uóóó!!!“
„Nunn!!“
Oběma se nám ve stejnou chvíli vydral z hrdel křik a my se zoufali snažili vykrýt meč toho druhého.
Teď už byly útočná síla meče a systémová pomoc a tak podobně k ničemu. Tohle byla představivost proti představivosti, souboj vůlí. Dvojice mečů jasně bíle zazářila, když se setkala, a kolem se rozletěly malé jiskřičky. Podlaha arény zaduněla, jak musela vydržet šílený tlak z našeho duelu.
Pokud teď někdo sledoval hlavní paměťovou instalaci celého Podsvětí, viděl by v kvantovém médiu jasně bílou záři. Naše fluktsvětla vydávala signály, zoufale se snažila přemoct jedno druhé a vyhrát. Můj oponent ztratil veškerý klid, který měl dosud ve tváři, a mračil se, rty měl zkroucené. Já se nejspíš tvářil dost podobně.
Takhle to bylo dvě tři čtyři vteřiny, když
Jsem uviděl něco nečekaného.
Po stranách hlavy předsedy šermířů Uola Levanteinna a za ní jsem viděl nejasné obrysy postav, bylo jich přes pět. Všechny vypadaly podobně, ale samozřejmě se lišily od Uola.
Viděl jsem průsvitná stínová těla s meči ve stejné pozici, jakou zaujímal i Uolo. Můj instinkt mi říkal, že jsou to určitě hlavy mnoha generací rodiny Levanteinnů, kteří zdědili rodinné jméno instruktorů císařských rytířů.
Takže tohle nese pouhý student Uolo, zároveň ale také hlava rodiny Nebo spíš je nucen nosit, to je ten skutečný obraz toho, o co tu jde. Skutečný zdroj síly skryté v Uolově seku.
 tu nemůžu prohrát!!
Zdálo se mi, jako by tohle zakřičel. V další chvíli mě do ramen zasáhla síla těžší než předtím, úplně mě tlačila dolů.
Široký meč obklopený oranžovým světlem připomínající požár mi tlačil černý meč zpět, jako by se ho snažil rozdrtit. Zoufale jsem se snažil udržet, ale cítil jsem, jak se mi chodidla pomalu pohybují dozadu.
Jestli mě posune o dalších deset ne, pět centimetrů, bude můj skill násilně přerušen. V tu chvíli by se můj meč odrazil zpátky a zasáhl mě.
380 let.
Zničehonic se mi v hlavě ozvala tahle věta.
Tolik času uběhl od chvíle, co se zrodilo Podsvětí. Ačkoli je chráněno absolutním zákonem, ačkoli je to svět bez skutečných bojů, šermíři zde zrození si z generace na generaci předávají skilly meče, které po staletí zdokonávali. To už je daleko za konceptem „útočných skillů VRMMO hry“.
*Zuu.* Pravé chodidlo se mi sunulo dozadu, záře kolem mého černého meče poblikávala a třásla se.
Nicméně.
Rozhodně jsem nebojoval, jen abych získal zkušenosti nebo tak něco.
Bojoval jsem pro mého dobrého kamaráda, který mi vřele pomohl, když jsem se s ním poprvé setkal, Eugea. Bojoval jsem pro Lienu, která mě laskavě, a přesto přísně vedla a naučila mě nespočet věcí. A ještě víc jsem bojoval pro lidi ve skutečném světě, kteří čekali na můj návrat, pro Asunu, Suguhu, Kleina, Liz, Sinon, Agila, Siliku a tolik dalších.
„Taky TU NESMÍM PROHRÁT!!!“
Byl to spíše řev než hlas. A v odpověď na něj
*DOKUN!* Meč v mé pravici se zatřásl.
Uprostřed modré mizející záře se objevila zlatá světla. Násobila se, až naplnila vnitřek meče. Během toho okolí drasticky tmavlo, ale to jsem si v tu chvíli vůbec neuvědomil.
To proto, že se s mečem dělo ještě něco zvláštnějšího.
*KIN*, *KIN*. Meč se postupně zvětšoval. Protože byl obklopen silným světelným efektem, jen já a Uolo jsme mohli vidět, že se o několik centimetrů rozšířil. To očividně a rozhodně nebyla iluze.
Čepel meče a i jílec se trochu prodloužily. Natáhl jsem levou ruku, která ale jako by se hýbala sama od sebe, a chytil jílec meče v černé kůži oběma rukama.
Být tohle Aincrad, šlo by o neobvyklé vybavení a skill meče by byl ukončen systémově. Ale modrá záře Svislého čtverce, která neměla daleko ke zmizení, zase zesílila, když jsem meč chytil i levou rukou. Modrá se mísila se zlatými světly uvnitř čepele a společně se točily ve víru.
Sledoval jsem, jak je vypouštěna divoká síla černého meče a kdovíproč jsem si vzpomněl na jeho původ Vzpomněl jsem si na Gigas Cedar. Na ten Gigas Cedr, který stál uprostřed lesa na jih od Rulidu. Vzpomněl jsem si, jak ze země a slunce absorboval obří množství zdrojů. Vzpomněl jsem si, že trvalo více jak tři sta let, než byl ten obří, uhlově černý strom sťat.
Vzpomínky meče.
V uších se mi znovu ozvala ta slova, ale hned je přehlušil můj řev.
„O ÓÓÓÓÓÓ!!!“
Dal jsem dohromady zbytky své síly a vůle a zvedl pravou nohu – kupředu.
*ZUN*. Jakmile mi pravá noha dopadla na podlahu, intenzita energie způsobená zaklesnutím mezi dvěma meči přesáhla limit a vybuchla.
To bylo způsobeno vznětlivým kouzlem Posvátného umění vysoké úrovně, odhodil mě i Uola, když jsme se tomu nemohli nijak bránit. Ani jeden z nás ale nechtěl ustoupit, dál jsme se nakláněli kupředu a zpevňovali své postoje. Zpevněná chodidla se třela o podlahu arény a stoupaly od nich malé obláčky bílého kouře. Zůstaly po nás spálené čáry a oba jsme se zastavili přesně na kraji arény.
Oba naše meče byly dost odkloněné. Uolova Lavina skončila a oranžový světelný efekt pomalu mizel.
Můj Svislý čtverec byl ale dál aktivovaný a já držel meč pevně v rukou.
„SEJÁÁÁÁÁÁ!!“
Využil jsem své hybnosti, dupl za sebe a vypustil poslední zásah tak, že jsem zaútočil seshora. Meč vykreslil jasně modrý oblouk přímo na Uolův nechráněný hrudník
*Čúú*. Jemně ho to škráblo a útok se zastavil před zničenou dlaždicí na podlaze. Svislý čtverec nebyl výpadový útok. Udělal jsem, co jsem mohl, abych jeho dosah zvětšil, ale to na překonání celé arény nestačilo.
Uolo a já jsme se na sebe dívali jen ze vzdálenosti několika centimetrů A v tu chvíli zazněl celou arénou pronikavý hlas.
„TO BY STAČILO!!“
Instinktivně jsem uskočil, dostatečně se vzdálil a sklonil meč. Uolo udělal na druhé straně to samé a také vystoupil z bojového módu.
Jakmile jsem si byl jistý, že nehrozí nebezpečí, podíval jsem se skepticky směrem, odkud hlas přišel. Přemýšlel jsem, kdo se opovažuje jít přes předsedu šermířů v zápase, který nemá rozhodčího. A zůstal jsem v šoku a beze slov, když jsem uviděl slečnu Azuriku, vedoucí novické ubytovny.
Proč by se ona, pouhá vedoucí ubytovny a ne instruktorka, zachovala jako rozhodčí? A proč ji Uolo tak poslušně poslechl?
Stál jsem tam s nechápavým výrazem a značnými pochybami. Předseda šermířů sklonil meč a zašeptal ke mně zleva:
„Musíme uposlechnout rozhodnutí této dámy.“
Ech, no Proč?“
„Protože tahle žena je první šermířka-žena, která Norlangarthské císařství reprezentovala v Sjednocujícím turnaji čtyř císařství před sedmi lety.“
CÓÓ?!
Uolo Levanteinn se otočil zase na mě, oči mu skoro vypadávaly z důlků. Po šíleném šermíři neměl ve tváři ani stopy, místo toho přikývl s klidnou tváří poutníka.
„Tvůj trest je u konce, novici Kirito. Ale příště si dej pozor, abys někomu neumazal oblečení,“
řekl Uolo, vrátil meč do pochvy na levé straně pasu a otočil se směrem ode mě.
Muž v modro-bílé uniformě klidným tempem prošel celou arénou a ve chvíli, kdy zmizel východem...
„UÁÁÁÁÁ!!“ rozlehl se celou tréninkovou halou ohlušující potlesk. Překvapeně jsem se rozhlédl a zjistil, že skoro stovka studentů a i pár učitelů na tribuně tleská. Úplně vepředu, vedle vedoucí ubytovny Azuriky, která tleskala s obvyklým klidným výrazem v obličeji, stál můj parťák, skoro v slzách, Eugeo. Div mu ruce neupadly, jak moc tleskal. Lehce jsem jeho směrem zvedl levou pěst. Vedle něj se tyčila velká postava jeho mentora, Gorgolossa, který se tam objevil kdovíkdy.
Nakonec jsem se podíval na meč ve své pravici a ujistil se, že se vrátil do původní velikosti. S *číín* zvukem jsem ho vrátil do pochvy, když tu
*BOSSN!*
Někdo mě silně udeřil do ramen, až jsem lehce nadskočil. Bílé hubené paže mě nemotorně otočily a já spatřil Sortilienu, která byla ještě ubrečenější než Eugeo.
Myslela jsem, že tě nejspíš rozsekne vejpůl,“ promluvila hlasem, který jsem mohl slyšet nejspíš jen já. Přikývl jsem.
„Jo já taky.“
Věděls to, ale i tak ses nevzdal Blbečku jeden.“
Liena zavřela oči a její obočí sebou lehce zacukalo. Zřejmě ale konečně přestala brečet, zhluboka se nadechla a oči znovu otevřela. Námořnicky modré oči v sobě měly něžné světlo, které jsem v nich nikdy dříve neviděl.
„Bylo to krásné Vážně nádherný zápas, Kirito. Dovol mi ti napřed poděkovat. Je škoda, že jsem tvé schopnosti neviděla jen já Ale ukázals mi, jak bojuješ s plným nasazením, přesně jak jsi slíbil… Děkuji.“
„Ech Ale byla to remíza
„Tebe mrzí, že to byla remíza, když jsi bojoval proti Levanteinnovi?“
„N-ne, tak to není,“ zavrtěl jsem hlavou rychle. Liena se zasmála, což se často nedělo. Dala mi rty k uchu a zašeptala: „Tady nejde o výhru nebo prohru. Způsob, jakým jsi bojoval, mi ukázal něco důležitého Něco velmi důležitého. Jsem naprosto pyšná na to, že jsem dědicem Serlutské školy a šťastná že jsem mohla být tvá nestorka.“
*Pon*. Liena mě lehce poklepala na rameno, narovnala se a s náznakem úsměvu na rtech řekla:
„Do večerky ještě zbývá trochu času. Co kdybys přišel ke mně do pokoje na oslavu? Můžeš vzít i Eugea A jeho mentora, no, taky ho pustím dovnitř.“
V odpověď na Lienina slova jsem se zazubil a přikývl. Otočil jsem se a rukou Eugea nasměroval k východu. Sledoval jsem, jak tam jde spolu s Gorgolossem. Já šel po boku Lieny ze stále energií nabité arény.
Během toho mi mysl ze sedmdesáti procent nezabírala myšlenka na tajnou zásobu červeného vína, kterou Liena má, ani na neustálé vášnivé přednášky o historii skillů meče, které Gorgolosso všem
I během trestu jsem se mohl prostě vzdát!!!
Ale to.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Raios a Humbert divně dívají naším směrem, ale v podstatě jsem je ignoroval a nezatěžoval se jimi.


Část šestá


Ve vznášejícím se zámku Aincradu, který kdysi existoval, se daly koupit alkoholické nápoje, třeba nasládlé červené víno nebo světle zbarvené pivo.
Ale samozřejmě, i kdybych do sebe dostal velký barel silného alkoholu, nemohl bych se opít. To proto, že fyzické tělo leželo ve skutečném světě a alkohol se k němu vůbec nedostal.
Co mě tu překvapilo, bylo, že v tomhle světě byl alkohol skutečný – takže pokud bych ho vypil hodně, opil bych se. Za to nejspíš mohl fakt, že fluktsvětla dokázala přijmout signál „opitého stavu“ a napodobit ho. Designer, který takový nemilosrdný svět vytvořil, ale nejspíš moc nevěděl, jaké je to být opitý. V Podsvětí to byl prostě „aktivní stav, kdy lidé nedělají nic šíleného“. A tak tu nebyli opilci, kteří by způsobovali rozruch a prali se, po opití nikdo zákony neporušil.
Ale nemohl jsem vědět jistě, že se tahle ochranná funkce bude vztahovat i na mě, takže jsem po dvou sklenicích vína na ‚oslavu‘ v pokoji Lieny přestal pít. Liena otevřela tajnou zásobu vína starého přes sto let. I já, naprostý amatér, co se vína týče, jsem prohlásil, že je výborné – takže takhle se zastavit ode mě vyžadovalo dost síly vůle.
Lina, Eugeo, Gorgolosso a já jsme vzpomínali na různé věci, co se za poslední rok odehrály, hádali jsme, jak budou vypadat duely během promocí a poslouchali vášnivé přednášky o skillech mečů a školách. Čas letěl a brzy už zbývalo jen patnáct minut do večerky novické ubytovny.
Zdráhavě jsme se rozloučili a s Eugeem se vrátili do naší ubytovny. Nechal jsem svého parťáka, který se zpil pod obraz a na pokoji hned usnul jako pařez, spát a šel jsem se podívat na květináč na západní straně budovy. Byl sice den odpočinku, ale i tak jsem musel zefyrie zalít. Sešel jsem schody z patra a otevřel bránu ubytovny.
Než jsem Eugea uložil na postel a schoval černý meč do šuplíku, zmizely z oblohy poslední stopy světla. Okolí se teď pohroužilo do noci.
Přivřel jsem oči a pomalu se nadechl chladivého nočního vánku a vůně sasanky. Během toho se mi zkrabatilo obočí. Ve vzduchu byla ještě jiná vůně, která nepatřila mezi vysázené květiny. Byla to taková lepkavá vůně podobná zvířecímu pachu. Ta vůně mi přišla povědomá. Cítil jsem ji včera během večeře… Ale byla to vůně, která tu neměla co dělat.
Náhle jsem otevřel oči a soustředil zrak na cestu rozdělující záhonek na dva. Na druhé straně tmy se objevily dvě postavy. Měly šedé uniformy jako já, uniformy noviců. Ale na hrudi měly rozepnuté tři knoflíky, díky čemuž byly vidět zvláštně zbarvené košile pod uniformami. Ten s lesklou červenou košilí byl Raios Antinos, ten s lehce fluorescentní světle žlutou byl Humbert Zizek.
Proč by ti dva, kteří nemají na práci sázení květin a ani nevypadají na to, že by je květiny nějak zajímaly, byli v zahradě… Jakmile mě tohle napadlo, přepadl mě špatný pocit. Já, který jsem vyšel ze dveří na západní straně ubytovny, jsem stál jak přibitý. Raios a Humbert došli přímo přede mě a zastavili se asi metr daleko.
„Ale, ale. To je vážně náhoda, novici Kirito,“ promluvil Raios prohnaným… a hrubým hlasem plným zlého úmyslu.
„Chtěl jsem tě jít hledat. Tohle mi celkem šetří práci.“
Humbert, stojící hned vedle, zahejkal místo smíchu, slovům jako by to přidalo na melodii. Otočil jsem se zpátky k Raiosovi a chladně se optal: „…Co chceš?“
Humbertova tvář se zkřivila, když slyšel má skutečně chladná slova. Raios ale mávl pravou paží, aby ho zastavil, a odpověděl mi.
„Samozřejmě jsem ti chtěl pogratulovat k nádhernému souboji. Kdo by si myslel, že panoš s takovým omezením by mohl mít remízu s tím Levanteinnem?“
„Ale, ale, to je pravda. Ty zvláštní skilly meče to předsedovi vážně zavařily.“
„Ku ku ku.“ Jakmile oba domluvili, společně se zachichotali. Ztlumil jsem hlas o něco víc: „To má být pochvala? Nebo po mně chcete boj?“
„Hahaha. To přece není ani možné, ne? Aristokraté po venkovanech nic nechtějí! I když třeba žijí ve stejné ubytovně!“
Raios se chvíli spokojeně smál, pak natáhl levou ruku do kapsy své uniformy a vytáhl z ní něco tenkého a dlouhého.
„Abych pochválil ten tvůj směšný… pardon, tvůj odvážný duel, dovol mi ti něco nabídnout. Tady máš.“
Raios udělal krok dopředu a nacpal to něco do náprsní kapsy mé uniformy.
„…Tak, my půjdeme. Sladké sny, drahý Kirito,“ zamumlal zblízka Raios a ušklíbl se. Prošel kolem mě a přitom potřásl blonďatými vlasy. Humbert ho následoval. Když mě míjel, pronesl: „Jen abys nebyl moc namyšlený, ty venkovane bez rodinného jména.“
Po těch slovech dohnal Raiose.
*BUM!* I poté, co prošli dveřmi a podle všeho za sebou zabouchli bránu, jsem se chvíli nemohl ani pohnout. To proto…
Že Raios mi do kapsy nacpal pupen s téměř modrým listem, který už téměř rozkvétal. Ledově studenou rukou jsem ho vyndal z kapsy a pozorně si ho prohlédl.
Jemný stonek někdo utrhl silou a nepatřil mezi čtveřici posvátných květin, které rostly v záhoncích. Byl to produkt Západního císařství, zefyrie, kterou jsem se přes všechny ty překážky snažil vypěstovat poslední půlrok.
Jakmile mi tohle došlo, zaťal jsem zuby tak, že by to ten pupen rozdrtilo. Kdybych měl teď svůj meč, možná bych vběhl do ubytovny a rozsekal Raiose a Humberta na nespočet kousků. Pevně jsem do pravé ruky chytil světlou květinu barvy vody a vyběhl do zahrady. Proběhl jsem křižovatkou uprostřed a vběhl do kůlny u zdi na druhé straně. Spatřil jsem bílý porcelánový květináč v rohu kůlny.
„…Ach, ááá…,“ prodral se mi hrdlem chraplavý hlas.
Třiadvacet rostlinek zefyrie, které vyrostly ze semínek, jež jsem koupil od obchodníka s kořením, ta semínka, která obvykle rostla jen v cizí zemi, ale přesto už málem vykvetla… jejich stonky byly bez milosti přetrhány.
Kulaté pupeny ležely poničené kolem květináče a ztratil svou jedinečnou modrozelenou barvu. Stonky v zemině byly povadlé a jejich Život se samozřejmě snižoval šílenou rychlostí.
Mezi těmi mrtvými pupeny se zbraně, co tenhle masakr vykonaly, vyjímaly jako náhrobky. Dlouhé a úzké srpy, kterými se sklízely kulaté plody rostlin. Někdo… Ne, Raios a Humbert je použili, aby zničili pupeny.
Jako by mi někdo z nohou vysál všechnu sílu. S žuchnutím jsem před květináčem spadl na kolena.
Prázdně jsem zíral na rozházené pupeny, mysl jsem měl zpola ochromenou.
Proč? Vím, jaký měli motiv i jak to udělali, ale proč mohli něco takového udělat? Úmyslně zničit majetek někoho jiného je proti Seznamu tabu. Ani vysoce postavení aristokraté by neměli být schopni tenhle absolutní zákon porušit.
V Podsvětí jsou vlastnická práva všech předmětů rozeznána, úplně všech. To jsem zjistil během své cesty. Když jsem otevřel Okno něčeho, co bylo moje, mělo to v rohu malým fontem psáno M. Věci bez M nebyly moje, takže jsem je nemohl ukrást nebo zničit.
Je pravda, že ty rostlinky nikomu nepatřily, ale autorita půdy patřila všem. Rostlinky rostoucí na něčí půdě patřily tomu člověku. Sasanky rostly na záhoncích patřících Akademii. A tak jsem si myslel, že zefyrie v květináči budou podobně patřit mně, když jsem je koupil na tržnici v 6. zóně a zasadil do květináče přede mnou. To jsem si myslel.
Tam došla má mysl, zmatená vztekem a zoufalstvím. Při další myšlence jsem vykulil oči.
Půda. Černá půda v květináči… nevzal jsem ji z půdy Akademii, ani ji nekoupil na tržnici. Přinesl jsem ji zvnějška Centorie, z divočiny, kde nikomu nepatřila. Jednou jsem o tom řekl Millerovi a ostatním, kteří měli na starosti sázení. Raiosova banda tohle věděla a řekla si: „Protože je ta půda z divočiny a nikomu nepatří, nepatří nikomu ani ty kytky, že?“
Pokud je to tak… pak jde o mou chybu. Nechal jsem květiny v zahradě, do které se mohl dostat úplně kdokoliv, ale nijak jsem si nepojistil svá vlastnická práva.
Lidé Podsvětí rozhodně nemohli porušovat zákony. Ale to neznamenalo, že všichni zdejší obyvatelé jsou vlídní. Někteří si tu myslí, že ‚co není zakázáno, je dovoleno‘.
Měl jsem si to uvědomit už během Zakkarijského šermířského turnaje.
„…Omlouvám se…“
Pravou rukou jsem sesbíral pupeny ze země a dal je do levé ruky. Původně modrozelená barva mi v dlani výrazně zešedla.
Ve chvíli, kdy jsem sesbíral všech třiadvacet stonků a pupenů, klesly jejich Životy na 0. Pupeny se změnily ve snové modrozelené světelné částice a rozptýlily se ve vzduchu.
Z očí mi vyhrkly slzy.
Snažil jsem se donutit rty k úsměvu, jako bych se chtěl sám sobě vysmát, že jsem nechal nějaké zmetky zničit moje květiny. Ale moje tváře ochably. Nashromážděné slzy popadaly a přistály na cihlách u mých nohou.
Konečně jsem pochopil, proč jsem do těchhle zefyrií vkládal naděje.
Prvním důvodem k jejich pěstování bylo, že jsem chtěl otestovat sílu představivosti v Podsvětí.
Druhým… abych splnil přání Lieny, která mi jednou řekla: ‚Chtěla bych někdy vidět skutečné zefyrie.‘
Ale měl jsem i třetí důvod, který jsem zjistil až teď. Chtěl jsem z těch květin udělat svůj odkaz, proto jsem se je zoufale snažil vypěstovat v cizí zemi. Chtěl jsem s nimi sdílet své břímě, osamocenost a břímě… zanechání těch, které jsem miloval, ve skutečném světě, aniž bych tušil, kdy se tam vrátím...
Po tvářích mi dál stékaly slzy a padaly na zem.
Snažil jsem se vzlykání zadržet a stočil jsem se do klubíčka, rukama jsem se pokoušel zvednout ze země.
Znovu jsem si vzpomněl na ten hlas.

~Běž a věř.
~Běž a věř v sílu rostlin, které rostou v cizí zemi. A taky věř ve svou vlastní sílu, která jim dovolila dosud růst.
Během své dlouhé cesty jsem ten hlas slyšet už mnohokrát, aniž bych tušil, odkud pocházel. Zněl mi jako ženský hlas, ale ne takový, který bych znal. Nebyl to hlas dívenky, který jsem slyšel v jeskyni v Pohoří na Kraji před dvěma roky. Byl to klidný, moudrý, něžný a laskavý hlas…
„…Ale… jsou pryč,“
zamumlal jsem. Hlas klidně odpověděl.
~To nic.
~Ty stonky se ze všech sil snaží přežít. A… ty to cítíš. Posvátné květiny v záhoncích se snaží zachránit své drobné kamarády. Chtějí jim dát sílu Života. Můžeš ta přání přenést do stonků zefyrií.
„…To nezvládnu. Neumím používat Posvátní umění vysoké úrovně.“
~Kouzla jsou jen způsob, jak uspořádat myšlenky a vést emoce… Síla představivosti vyřčena nahlas. Právě teď jsou kouzla a média zbytečná.
~Tak, otři si slzy a postav se. Ciť, ciť modlitby těch květin.
~Ciť zákony tohoto světa…

Hlas utichl a jako by zmizel někde uprostřed noční oblohy.
Stále jsem se třásl, ale zhluboka jsem se nadechl, vydechl, rukávy školní uniformy si otřel slzy, opřel se a postavil.
Pomalu jsem se otočil a přímo přede mnou se objevila neuvěřitelná scéna. Čtveřice Posvátných rostlin rostoucích ve čtyřech částech záhonků… kvetoucí sasanky, aksamitníky ještě bez pupenů, jiřiny, kterým teprve začaly růst stonky, a i orchideje, jež se schovávaly pod zemí… Všechny ty rostlinky zeleně zářily v tmavé noci.
Posvátná síla. Prostorové zdroje. Ta slova byla tváří v tvář tomuhle laskavému, neměnnému a silnému světlu bezvýznamná.
Natáhl jsem paže ke čtveřici Posvátných rostlin, jako by mě něco vedlo.
„…Prosím, dejte mi sílu… Život, rozdělte se o něj se mnou,“ zamumlal jsem a představoval si. Představoval jsem si, jak Posvátné rostliny dávají Život, používají mě jako katalyzátor, jak Život pak proudí k zefyriím v květináči.
V záhoncích se objevil nespočet blikajících zelených čar. Blížily se k sobě, splétaly se a nakonec se z nich stal nespočet silných provazců. Mávl jsem prsty a ony tiše tancovaly ve vzduchu, dokud se nezačaly pohybovat k jedinému bodu.
Teď už mi stačilo to jen sledovat. Provazce světla pokryly květináč, ve kterém zbyly jen povadlé stonky, jako by jej několikrát obklopily… a zdánlivě vytvořily obří květinu, která byla pohlcena půdou a zmizela.
A pak…
Třiadvacet stonků pomalu rostlo rychlostí, kterou šlo vidět pouhým okem.
Pupeny se pomalu zvětšovaly, zdánlivě rozvíjely ostré, drahocenné listy ve tvaru čepelí, jako by jimi měly být chráněny.
Pozoroval jsem tu scénu a znovu se mi do očí draly slzy.
Tohle je… tak nevysvětlitelný svět. Všechno tady by mělo být virtuální, ale mělo to krásu, které se nevyrovnal ani skutečný svět… sílu Života… a pevnou vůli.
„…Děkuji,“ poděkoval jsem čtveřici Posvátných rostlin v záhoncích a majiteli neznámého hlasu. Chvíli jsem se zahloubal, z límce školní uniformy sundal školní emblém, přichycený připínáčkem. Natáhl jsem ruku a dal jsem ho do rohu květináče, jako bych prohlásil: Tohle je moje teritorium.
Až se vrátím do pokoje, omluvím se černému meči v zásuvce… větvi Gigas Cedaru. A pak mu poděkuji za pomoc během duelu s Uolem.
Došel jsem k tomuto rozhodnutí, zatímco jsem dál sledoval, že zefyrie získávají zpět svůj život. Zazvonil zvon půl osmé a já se konečně zvedl od záhonků a rozešel se k ubytovně.
Bezděky jsem před dveřmi otočil hlavu vpravo. Hned jsem uviděl kamennou zeď kolem záhonků, zadní stranu střechy velké tréninkové arény a Centorijskou katedrálu církve Axiom, která jako by měla rozetnout noční oblohu plnou hvězd. Oranžová světla z mnoha oken byla jako paneláky ve skutečném světě, ale mnohem vyšší a krásnější.
Najednou z vysoké věže odlétlo světlo.
Že by? Sledoval jsem to světelné místo. Nezdálo se mi to, ani to nebyla žádná iluze. To jsem věděl, protože světelný bod byl stále jasnější a blíž ulicím Severní Centorie. Světlo si udržovalo svou výšku a dál letělo vzduchem. Ve skutečnosti to byl…
„…Létající drak!“
Nemohl jsem se mýlit. Bylo to světlo z velké lampy na dračí zbroji. Nebylo to signální či varující světlo, ale lampa, z níž lidé na zemi měli strach a nad níž žasli. Na dračích zádech letěl jeden z nejsilnějších vymahačů práva na světě, Rytíř jednoty.
Obří drak rozevřel svá křídla. Plachtivě letěl noční oblohou na severovýchod. Nejspíš letěl splnit svou povinnost ochrany Lidského světa, protože letěl k Pohoří na Kraji. Eugeo a já jsme těch 750 km zdolávali rok, ale ten drak potřeboval jen den.
Světlo lampy zmizelo a já se podíval zpátky na nádhernou Katedrálu. Rytíř jednoty vyletěl nejspíš ze tří čtvrtin její výšky. Možná tam je něco jako letiště. Dál jsem se díval nahoru. Nejvyšší patra bylo skryté v noční obloze, tak jsem ho nedokázal rozeznat. Měly by tam být dveře vedoucí do skutečného světa. Ty jsem hledal.
Ale… každým dnem se touha vrátit se domů zvětšovala. Zdálo se mi to jen? Chtěl jsem také více poznat tenhle svět, tedy úplný opak první tužby. Možná nad tím moc přemýšlím…?
Nadechl jsem se vůně květin a pomalu vydechl. Odhlédl jsem od Katedrály a jemně zatlačil na velkou starou bránu.

Na konci třetího měsíce…
V pořadí druhá nejlepší elitní šermířka Sortiliena Serlut porazila nejlepšího elitního šermíře Uola Levanteinna během finálního promočního boje a odpromovala jako nejlepší student na Norlangathské akademii mistrovství meče.
Když odcházela, podal jsem jí květináč plný zefyrií. Liena se na mě poprvé zářivě usmála, v očích měla slzy.

Dva týdny po promocích se zúčastnila Císařského šermířského turnaje, který se konal v císařské aréně. Bojovala proti jednomu z Norlangarthských rytířů. Naneštěstí po lítém boji prohrála. 

14 komentářů:

  1. Ahoj, samozřejmě jako vždy moc děkuji za překlad, Cindý ♥.
    akorát pár dodatků bych měl :)
    "v Sjednocujícím"-"ve Sjednocujícím"
    "vytáhl jsem cvičný dřevěný meč s kožené pochvy"-"z kožené pochvy"
    "Všechno to byly tajné úkoly jednotlivých škol"- ne "útoky"?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ouky, douky, jinak nemusíš děkovat, já jsem rád že překládáš a kontrolovat gramatiku je to nejmenší, ještě když jsem v maturitním ročníku, takže není od věci si češtinu trochu opakovat :D (v některých případech, kdy si sám nejsem jistej jak by se to mělo správně psát se vyloženě zastavuju a hledám pravidla pravopisu, třebas i proto, že já bych to napsal jinak... no tehdy kdy bych to napsal jinak je tam většinou obojí možnost :D )

      Vymazat
    2. Jako já tu gramatiku mám víceméně zmáklou, ale jak to píšu, tak třeba už myslím na další část věty, další slovo... a najednou je tam hrubka jak hrom :D
      A děkuju za tu kontrolu, protože já sama tam pak často ty chyby nevidím, jak ten text znám skrz naskrz, takže to nedokážu už pak pořádně vnímat. A jsem ráda, že mě někdo opraví, abych tam ty ošklivé, ošklivé chyby nenechávala (moc dlouho, anyway) :)

      Vymazat
  2. ďakujem moc za preklad :D si úžasná!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za překlad. Je to příjemné překvapení po konci prázdnin :)

      Vymazat
  3. Děkuji za překlad
    alespoň mi něco zvedlo náladu po nudném dni v práci

    OdpovědětVymazat
  4. Opravdu úžasné :) jsem člověk co nečte ale na todle si udělám čas kdykoliv! Skvělá práce Cindý.

    OdpovědětVymazat