pátek 29. ledna 2016

Kapitola třetí

Kapitola třetí - Turnaj zakkarijských umění meče, osmý měsíc lidského císařského kalendáře 378


Část první

Nevysvětlitelní to chlapci.
To se z trámu podívalo na nevinné spící tváře chlapců pod sebou a nevědomky mu na mysl přišla ona myšlenka.
Dvojice chlapců měla místo postele velice bytelnou hromadu suché slámy ve staré stodole a spali, jako by je do vody hodili. Vzhledem nijak zvláštní nebyli. Ten, který ležel horizontálně, měl vlasy barvy lnu a nyní zavřené oči měl zelené. To byla ovšem barva, která na středoseveru Norlangarthu byla k vidění všude. Výškou i tělesnou stavbou se nijak zvlášť nelišil od chlapců jeho věku.
Ovšem ten, který ležel nalevo s rukama i nohama rozhozenýma, měl vlasy i oči černé jak uhel, což bylo docela vzácné. Tmavé barvy byly často k vidění v jižní a východní oblasti, ale šance, že se na severu narodí dítě s černýma očima a černými vlasy, byla nízká – ovšem existovala. Populace Lidského světa se dostala na takovou úroveň, že se to stát skutečně mohlo. Po fyzické stránce vypadal stejně jako chlapec vedle, jako by snad byli dvojčata.
Před 163 dny přikázal «Mistr» tomu dvojici sledovat. To sem dorazilo až z hlavního města, Centorie, a bylo poněkud zklamané. Vzhledem či mluvou se nijak nelišili od dalších chlapců stejného věku této oblasti. To si myslelo, že jejich schopnosti plánování a vyhýbání se nebezpečným situacím jsou dokonce podprůměrné.
Už tomu bylo půl roku, co to dvojici sledovalo, ovšem tak, aby zůstalo nepovšimnuto.
Deštivé období skončilo a blížil se i konec léta – a to konečně pochopilo, proč se «Mistrovi» dvojice líbí.
Nedostatek plánování a dodržování pravidel byly jen známky zvědavosti a hledání odpovědí. A představivost a přizpůsobivost černovlasého chlapce překvapovala i to, které žilo už více jak dvě stě let. Co je to začalo sledovat, mnohokrát si dělalo starosti, že ten chlapec poruší Seznam tabu.
Ale po pečlivém zvážení usoudilo, že to se nestane. Nejspíš by neměl být schopen takové věci dělat. Choval se podobně jako [to], co «Mistr» považoval za svého úhlavního nepřítele, během několika dní dokázal zničit trvalé hranice po celém světě…
Teď začal spící černovlasý chlapec hýbat končetinami, jako by něco viděl. Košile, kterou měl místo pyžama, se vysunula nahoru a on se dál hýbal, aniž by si snad uvědomil, že má odhalený pupek.
Léto už skončilo a v téhle oblasti, na severu Norlangarthského císařství, byl poměrně studený noční vítr. Zítřejší den – dvacátý osmý den osmého měsíce lidského císařského kalendáře 378 – bude zatím největší překážkou na jejich cestě.
Celé léto pracovali tady na farmě a peněz by už tedy měli mít dost. To jim chtělo už mnohokrát říct, aby alespoň spali v hostinci ve městě, ale nemohlo s nimi komunikovat přímo. Během pozorování dvojice mělo to obavy, protože pořád spali v tak obyčejné stodole—
A pokud by to takhle skončilo.
…Nedá se nic dělat. Pokud takhle zasáhnu, «Mistr» mi jistě odpustí.
To se na trámu postavilo a mávlo svou pravou rukou. Zamumlalo kouzlo a z konečku prstu vyšlo zelené světlo, tvořící paprsek «vzdušného elementu».
To opatrně nechalo «vzdušný element» spadnout vedle černovlasého chlapce, třicet cenů od suchého sena, a postupně kouzlo «uvolnilo».
Vytvořil se jemný vánek, který nadzvedl hromádku sena, jež pomalu zakryla chlapcovo obnažené břicho. Přikrývka by byla lepší, ale na úkryt před studeným větrem foukajícím mezerami ve dřevě by to mělo stačit.
Tomu klesla ruka a to se dál dívalo na dvojici chlapců, kteří si nevšimli, co se děje. Pak zvažovalo, co dělat dále.
Život mělo trvale zastaveno a podobné funkce plnilo pro «Mistra» už po dvě stě let. Nepamatovalo si však, že by ho sledování nějak zajímalo. To by mělo být funkcí bez «emoce». Tohle tělo není lidské… Nebo spíše není hlavní lidskou jednotkou v «Podsvětí».
Ačkoli předpovědělo, že by se mohl chlapec nachladit přímo před tou důležitou zkouškou, problémem bylo, proč to neignorovalo, ale použilo kouzlo. Nebo spíše – pokud by se jeho tělo pohnulo, pokud by kouzlo nevyšlo, byla by jeho dlouhá mise pozorování u konce a mohlo by se vrátit zpět do kouta oné velké knihovny, která tomu tak chyběla…
Takže… namísto, aby šlo domů, skončí jeho cesta s dvojicí takhle?
Nemožné. To je příliš nelogické. Jako by mě ovlivňoval jejich neobvyklý pohyb. Nemohu dál myslet. Tohle není součástí mise. Musím je jen i nadále následovat a sledovat. Musím tyto dva lidi sledovat – plavovlasého Eugea a černovlasého Kirita – sledovat je na cestě k jejich cíli.
To stočilo své tělo o pět milů dozadu a seskočilo z trámu. S tak malým tělem by Život nevypotřebovalo a nemuselo používat kouzel. Přistálo jako stéblo trávy a tiše přesunulo své hubené nohy do obvyklé pozice v poněkud dlouhých černých vlasech chlapce se jménem Kirito.
To přichytilo své tělo na mnoha vlasech stejné barvy, jaké bylo ono samo, a kdovíproč si vyhubovalo za své droboučké tělíčko.
Pokoj, pohodlí, příslib; mezi tím vším byly jakési silné emoce…a to nedokázalo přijít na to, proč se tak cítí.
—Nevysvětlitelní to chlapci.
Pomyslelo si znovu, zavřelo oči a vstoupilo do lehkého spánku.


Část druhá

Další den byl posledním dnem osmého měsíce. Ráno bylo výjimečně jasné.
Kirito si protáhl záda a otevřel oči. Vypadal docela překvapeně, když rukou zavadil o hromádku sena, které mu zakrývalo břicho. Hned se posadil. Zavrtěl hlavou, aby se probral. Pozorovatel skrývající se v jeho vlasech natáhl ruce a nohy.
To se přesunulo ke konečkům vlasů a pak dále k ofině. Tam se nacházelo skvělé místo pro pozorování. Kirito se ovšem občas poškrábal na hlavě, takže to muselo být opatrné. Zastavený Život znamenal, že se mu nesníží přirozeně v závislosti na věku, ale při poškození těla poklesnout mohlo. Maximální hodnotu Života mělo ovšem mnohem větší jak lidé, takže i po snížení by se toho moc nestalo. Tyhle občasné nárazy byly snesitelné.
Kirito si pozorovatele o velikosti zrnka sladu, skrývajícího se v jeho vlasech, nevšiml, a vyklouzl zpod slámy. Dal ruku na rameno svého spícího společníka.
„Hej, Eugeo. Vzbuď se. Je ráno.“
Chlapcovo obočí, stejné barvy jako vlasy, trochu zacukalo, když jím kamarád ne zrovna jemně zatřásl. Otevřel své zelené oči, které chvilku vypadaly otřeseně, ale po několika mrknutích se chlapec zašklebil a vykulený výraz z obličeje zmizel.
„…Bré ráno, Kirito. Pořád ses nezměnil, každý den se budíš hrozně brzo.“
„Mělo by to být naopak. Hej, říkám vstávej! Musíme dokončit ranní práci; dáme si před snídaní trénink «stylu». Ještě jsem pořádně nepochopil sedmý «styl».“
„Říkal jsem ti, že máš «styly» trénovat a nespoléhat se jen na přípravné souboje… Vážně se mi nechce věřit vlastním očím, chceš si dát ráno před turnajem celonoční trénink… Ne, to je trochu divné říkat po ránu. No…“
„Zapomeň na celonoční nebo celoranní tréninky, máme jen tuhle jedinou šanci,“ promluvil Kirito poněkud mlhavě. Silou vytáhl Eugea a sesbíral slámu, kterou měl místo postele a uložil ji do velkého dřevěného sudu vedle zdi. Pak zamířil k východu.
Když vyšel ze stodoly, dostalo se mu do očí světlo nového slunce. Pozorovatel trochu ucouvl, aby se skryl v prameni černých vlasů. Možná byl stále ještě příliš navyklý na tmavý kout velké knihovny, protože slunečnímu svitu se nevystavoval zrovna nadšeně. Na druhou stranu Kirito se spokojeně nadechl ranního vzduchu a promluvil nejspíš jen sám k sobě.
„Ranní vzduch je tak osvěžující. Je super, že na mě v tak důležitý den nic neleze.“
A dokonce máš tu drzost něco takového říct. Nepomůžu ti, až zase budeš příště spát s odhaleným pupkem. Prohlásil si pozorovatel pro sebe.
„Dříve či později už se nám nebude chtít spát na seně ve stodole. Co kdybychom si od zítra pronajali pokoj v hlavním domě?“ navrhl Eugeo, který došel za Kirita.
„Ne, to není třeba,“ zazubil se Kirito – tedy samozřejmě, že z vrcholku hlavy to nebylo vidět, ale přesto pozorovatel snadno uhodl, že jde o rošťácký úsměv.
„Protože od dnešního večera budeme žít v kasárnách v Zakkarii,“ dokončil větu Kirito.
„…Prosím tě, řekni mi, kde pramení to tvoje sebevědomí. No fakt…“
No, no. Eugeo zavrtěl hlavou a vynesl velký sud se senem, stejně jako předtím Kirito. Nevypadaly nijak zvlášť působivě, ale jejich váha byla docela překvapivá, přestože byly ony bytelné dřevěné sudy o průměru jednoho melu naplněny jen slámou. Obyčejný mladík podobného věku by sud zvládl unést nejspíš jen dvacet kroků.
A proč se tihle dva hubení kluci ani nezapotili? Důvodem bylo, že jejich «Kontrolní autorita objektu» dosahovala až směšné výšky. Oba mohli bez větších problémů zacházet s mečem, který stál ve stodole opřený o zeď – s «Božím nástrojem» třídy 45.
A proč by takoví dva zdánlivě obyčejní mladíci žijící na venkově měli tak vysokou autoritu? To je začalo pozorovat před půl rokem, přesto to stále nechápalo. Mohlo usoudit jen to, že obyčejný trénink nebo zápasy, které mezi nimi zatím vidělo, na tu hodnotu zdaleka nestačily. Pokud by snad bojovali s nějakou vysokou třídou monster, bylo by to možné, ale monstra v okolí vesnic by měla být téměř vyhubená. A navíc ani jeden z nich neměl jako Posvátnou úlohu «lovce», takže pokud by ulovili více divokých monster, než bylo povoleno, porušili by hned dvě klauzule Seznamu tabu. A jestliže něco takového nezvládl hyperaktivní a energetický Kirito, pak by to pro loajálního a upřímného Eugea bylo nemožné—
Zbývala jen jedna možnost – a to ta, že porazili nepřítele, který by jim zvýšil autoritu o tolik, že se to s divokými monstry ani nedalo srovnávat… «vetřelce z Temného teritoria». Ale ani to nebylo možné. Nebyli strážní, a proto nemohli Temné armádě čelit. A temné rytíře, kteří se pravidelně zkoušeli dostat do Lidského světa, stejně jako hlídky goblinů, odráželi Rytíři jednoty, posíláni z hlavního města Centorie do Pohoří na Kraji.
Pokud by byla poblíž Kiritovy vesnice nečekaná «invaze»… byl by to větší problém než jejich neobvyklý růst. Mohla to být předtucha. Mohla to být «předpovězená chvíle», která měla jednoho dne přijít – ale přijít měla mnohem, mnohem později…
To se schovávalo v černých vlasech a nad tímhle vším přemýšlelo, zatímco mladíci přesunuli sudy se senem do stájí vedle stodoly. Zcela naplnili žlaby deseti koní a kartáči začali kartáčovat srst zvířat, která se krmila. Tohle byla první práce, kterou Kirito a Eugeo ráno dělali od doby, co začali žít na «Woldeově farmě» na okraji Zakkarie.
Po nějakých pouhých pěti měsících práce by si podle jejich zacházení s kartáčem kdekdo myslel, že jejich Posvátnou úlohou je «krmení koní». Když oba dokončili posledního koně, skončila zvířata s jídlem. V sedm hodin ráno se pak ozval zvon hodin ze zakkarijského kostela, 3 kilolu vzdáleného. «Zvony oznamující čas» postavila církev Axiom ve všech městech a vesnicích a byly slyšet v okruhu deseti kilolu, aniž by snad jejich hlasitost zeslábla – ale za tím okruhem už šly slyšet jen stěží. Tohle musel být psychologický záměr, který měl zajistit, že se lidská jednotka nebude pohybovat moc daleko – na Kiritovu skupinku ovšem moc neplatil.
Ruce si opláchli ve vodě ve vědru a kartáče pověsili na hřebík na sloupu. Pravýma rukama chytili prázdné sudy a odešli ze stájí. A tehdy se ozval energetický pozdrav, jehož původci jako by na dvojici čekali.
„„Dobré ráno, Kirito, Eugeo!““ zazněly přes sebe hlasy. Patřily devítiletým dvojčatům, dcerkám majitelů farmy – Telin a Telulu. Vlasy měly hnědozrzavé, barvy košile a sukně identické. Šlo je rozeznat jen podle barvy mašle na konci copu. Když se jim představily, měla Telin červenou mašli a Telulu modrou; ale rozpustilé dívenky si mašle často měnily, aby si je Kirito s Eugeem pletli.
„Dobré ráno, Teli…,“ chtěl Eugeo odpovědět na pozdrav jako obvykle, ale Kirito ho zezadu zastavil.
„Počkej! Něco se mi nezdá…“
Dívky, které to zaslechly, se na sebe podívaly a rozesmály se.
„Tak co se ti nezdá?“ „Asi jen představivost.“
Jejich hlasy, rozpustilé tváře i počet a umístění pih na tváři byly zcela stejné. Kirito a Eugeo si něco mumlali a snažili se na to přijít, dívali se z jedné na druhou.
Proč jsou mezi lidskými jednotkami dvojčata… nebo ve velice výjimečných případech i trojčata, tomu zcela nerozumí ani «Mistr». Poté, co v okolí několikrát umřelo více jednotek, se rodilo více dvojčat. Tohle je nejspíš jen součástí systému udržující lidskou populaci – ale pokud ano, není třeba je dělat stejné. Nemají však žádné slabosti či přednosti, které by je rozlišovaly.
—«Pozorovatel» se mohl podívat statusové okno jednotky, které se zobrazovalo normálně… tedy jejich «Okno Stacie». Pokud by to udělal, prokoukl by, že si dvojčata vyměnila mašle – Kiritův instinkt byl tedy správný.
Věřte ve svůj instinkt. Zamumlal pozorovatel, který ležel u kořínků černých vlasů. Kirito jeho hlas neslyšel, ale levou rukou ukázal napřed na dívku s červenou mašlí.
„Dobré ráno, Telulu!“
A pak ukázal na dívku s modrou mašlí: „Dobré ráno, Telin!“
Jakmile skončil, dvojčata se na sebe podívala a zvolala: „Uhodls!“ Přesunuly ruce, které zatím držely za zády, dopředu – obě držely obdélníkový košík z rákosu.
„Tady máte odměnu za to, že jste to uhodli. Morušový koláč na snídani!“
„Ty moruše jsme nasbíraly my, víte! A to celý den, abyste dneska v turnaji vyhráli!“
„Ach, to je super. Děkujeme, Telulu, Telin.“
Kirito položil dřevěný sud na zem a rukama pohladil děvčata po hlavách. Dvojčata se usmála a podívala se na Eugea, ve tváři měla trochu obavy.
„…Děje se něco, Eugeo?“
„Neříkej, že nemáš rád moruše?“
Plavovlasý chlapec rychle zamával rukama.
„Ne, tak to není! Taky jsem moc rád! …Jen jsem si na něco vzpomněl. Děkuju.“
Dvojčata se ulehčeně usmála a odběhla ke kulatému stolu mezi stájemi. Kirito odhlédl od dívek, které zkušeně připravovaly snídani, přešel k Eugeovi a poplácal ho po zádech.
„Dneska musíme vyhrát turnaj a rychle postoupit v armádě na vyšší pozici, abychom mohli příští rok do Centorie… Za Alicí. Viď, Eugeo?“
Eugeo rázně přikývl na slova pronesená tlumeným, ale silným hlasem.
„Jo, přesně tak. «Aincradský styl» jsem se těch pět měsíců učil od tebe právě z toho důvodu, Kirito.“
Byla to jen krátká výměna, ale bylo v ní skryto mnohé.
Mezi tím byl jeden výraz, který pozorovatel, co žil jako sesilatel už přes dvě stě let, nikdy neslyšel – neuvěřitelný název školy meče.
A také konečný cíl dvojice – jednotka jménem «Alice».
Pokud byla Alice, kterou zmiňovali, stejná jednotka stejná jako Alice, kterou to mělo ve vzpomínkách… Přání dvojice by byla tak vzdálená a mlhavá.
To proto, že byla na velmi, velmi vysokém místě v «Centorijské katedrále», nacházející se v hlavním městě, Centorii…
„Kirito! Eugeo! Co to děláte!“
„Honem! Jinak vám s Telin snídani sníme!“
Zakřičela dvojčata, když přípravu snídaně dokončila. Kirito hned šťouchl Eugeovi do zad a rozeběhl se.
Ten pohyb přerušil myšlenky pozorovatele a on se vrátil zpět do reality. Posledních pět měsíců si připomínal, že přemýšlení není součástí práce pozorovatele. Ale nakonec se vždy zamýšlel… ne, bál se o budoucnost těch dvou.
Pevně se chytil pramínku černých vlasů a dnes už pokdovíkolikáté vzdychl.

Po hlučné snídani odešla dvojčata se slovy „Budeme vám držet pěsti!“
Pustili deset koní do výběhu a vyčistili stáje. Jindy by následně cvičili s dřevěným mečem, ale dnes to bylo jinak. Dvojice se vykoupala a umyla si i vlasy u studně – pozorovatel v takových chvílích opouštěl Kiritovu hlavu a skrýval se ve větvích nedalekého stromu. Z pracovního oblečení se převlékli do svého vlastního. Pak zamířili k hlavní budově farmy, která stála nedaleko.
Žena farmáře, Toriza Wolde, byla dost otevřená osoba. Nejspíš i proto najala dvojici chlapců, kteří vypadali trochu zvláštně. Jinak tomu nebylo ani dnes – popřála srdečným hlasem štěstí Kiritovi a Eugeovi, když se přišli rozloučit, a připravila jim oběd do košíků. Při rozloučení zavtipkovala na jejich účet: „Pokud vám to nevyjde, zapomeňte na to, že byste tady ve městě byli vojáci. Vezměte si za ženy Telin a Telulu!“ Mladíci se v odpověď jen nepřesvědčivě pousmáli.
Odešli z hlavní budovy a vydali se na cestu vedoucí do města, dlouhou tři kilolu. V podstatě spolu nemluvili, což se předtím nikdy nestalo. Nejspíš za to mohla nervozita. Každý rok se dvacátý osmý den osmého měsíce konal v Zakkarii «Šermířský turnaj severní oblasti Norlangarthu». Účastnili se jej lidé z více jak padesáti okolních měst a vesnic. V podstatě všichni tam budou mít Posvátnou úlohu «strážný» – a Kirito s Eugeem budou jedinou výjimkou.
Jen dva lidé se mohli přidat k zakkarijské armádě – jeden z východního a jeden ze západního bloku. Pokud chtějí uskutečnit svůj sen, nesmí ani jeden z nich neuspět – proto je to pro ně tak veliká překážka. Největší problém by ovšem nastal, pokud by byli oba přiřazeni do stejného bloku. Nad tím mladíci ovšem zřejmě vůbec nepřemýšleli…
Tomu se i nadále toulaly myšlenky, když se před nimi ozvalo PON, zvuk zaševelení trávy kemuri.
To vystrčilo hlavu z Kiritovy ofiny a uvidělo na druhé straně kopečka město z červenohnědého pískovce. Šlo o největší město v severní oblasti Norlangarthu, Zakkarii. Její populace teď dosahovala devatenácti set padesáti obyvatel, což dělalo méně jak 10 % obyvatel hlavního města Centrorie. Teď byla ovšem Zakkarie plná ruchu, kvůli každoročnímu a největšímu turnaji.
Šli k západní bráně a Eugeo zašeptal: „…Vlastně, kdybych ji neviděl na vlastní oči, možná bych ani nevěřil, že je Zakkarie skutečná.“
„Proč?“
Chlapec s vlasy barvy lnu se usmál, když uslyšel Kiritovu otázku.
„To protože… V podstatě žádný dospělý z Rulidu nikdy Zakkarii neviděl. Bývalý velitel hlídky, Doyke, měl právo se turnaje účastnit, ale až do důchodu jej nevyužil. A já bych jako «dřevorubec Gigas Cedaru» nikdy ani neměl šanci do Zakkarie jít. Bylo by to místo, na které se nikdo z vesnice ještě nevydal a které bych já nemohl vidět…“
„Takže sis to sám ověřil,“ zamumlal Kirito namísto Eugea, usmál se a pokračoval.
„Je skvělé, že Zakkaria existuje. Je to důkaz, že existuje i Centoria.“
„Jo. Je… to vážně nevysvětlitelné. Před pěti měsíci jsme se z Rulidu vydali na cesty, a i když jsme věděli, že svět není jen ta vesnice, pořád mi to přijde úžasné… Je to vážně úžasné.“
To sice rozumělo Eugeovým slovům, ale mělo pocit, že jeho úžas je skutečně zvláštní. Sesilatel «Mistra» žil už bezpočet let a viděl Centorii i celý Lidský svět, kruh o průměru 1 500 kilolu. Jeho informační kapacita daleko přesahovala všechny lidské jednotky až na «Rytíře jednoty». No, ale existovala i místa, která neznal. A to na druhé straně «Pohoří na Kraji», které obklopuje Lidský svět… Temné teritorium. Občas se povídalo o občasných městech a vesnicích, dokonce i o velkém, uhlově černém městě… Jednou se tam bude muset podívat na vlastní oči, aby si jejich existenci dokázal.
Nemožné… Všechno jsou to jen nepodložené představy, ale pokud budu i nadále pozorovat tyto dva, možná jednoho dne—
To nejspíš přemýšlelo o něčem podobném.
Náhlý, nečekaný otřes málem přinutil to vyletět z Kiritovy hlavy. To se plné zoufalství pevně chytilo Kiritových černých vlasů a podívalo se dopředu, aniž by nadále o něčem přemýšlelo.
Uvidělo koně stojícího pouze na zadních. „Hihihihihihi,“ řvalo zvíře. Vypadalo skoro, jako že se snaží setřást zakkarijského strážného na svých zádech. Otřes se nejspíš udál kvůli tomu, že se Kirito shýbl, aby se vyhnul tryskem běžícímu koni.
U západní brány města, deset melů daleko, se na kamenném mostě před příkopem nacházel jezdecký oddíl. Kirito chtěl na most vstoupit, když se kůň vymknul kontrole.
„St… Stůj, STŮJ!“ tahal zoufale za otěže voják v sedle a snažil se uklidnit koně, ale nezdálo se, že by to mělo nějaký účinek. Živá zvířata jako koně vyžadovala vysokou kontrolní autoritu, ale jednotka s Posvátnou úlohou «Strážného» by měla být schopna tuto podmínku splnit.
V tom případě existovalo jen velmi málo důvodů, proč by kůň neposlechl svého jezdce a divočil. Například nedostatek jídla nebo vody, které by způsobily pokles jeho Života, či pokud by vycítil, že se blíží velice nebezpečné, divoké zvíře – ani jedno z toho se však nezdálo být pravděpodobné.
To dál uvažovalo, zatímco kůň šílel a stavěl se na zadní. Kirito, hned pod koněm, se přikrčil, aby se vyhnul, ale zcela se mu to nepodařilo. Lidé kolem si uvědomili, že se děje něco zvláštního, a začali křičet. Dokonce i Život dospělého muže by se snížil o polovinu, pokud by do něj kopl kůň s takovou hybností… Pokud by kopl na špatné místo, možná by Život klesl až na nulu.
„NE-NEBEZPEČÍ…!“ zakřičel někdo a v tu chvíli se Kirito pohnul – ne dozadu, ale dopředu. Prosmýkl se kolem kopyt koně, které přistály na zemi, a dostal se vedle zvířete. Rukama pevně chytil koňskou hlavu a pronikavým tónem promluvil: „Eugeo, vzadu!“
Než to dořekl, jeho společník už začal jednat. Eugeo se dostal za koně, kterého držel Kirito, rychle natáhl pravou ruku a chytil houpající se ocas u kořínků. Prsty z hnědých žíní něco vytáhly rychlostí blesku. V tu chvíli se šílející kůň změnil v poslušného.
Kirito něžně poplácal nozdry těžce oddechujícího koně.
„No, no, už je to dobrý – pane strážný, pusťte prosím to lano.“
Stále velice mladý voják v sedle přikývl, tvář měl pobledlou. Trochu uvolnil otěže. Kirito v tu chvíli oddálil ruku od hlavy koně a udělal krok zpátky. Kůň se otočil a doběhl na své místo, napravo od kamenného mostu. Dav kolem si úlevně vydechl.
Pozorovatel si úlevně vydechl spolu s přihlížejícími, stále v Kiritových vlasech. Podvědomě předtím natáhl ruce před sebe – to aby zakouzlil ochranné kouzlo, které by Kirita před kopnutím ochránilo. Ne, kdyby Kirito nezačal jednat, nejspíš by jej skutečně použil. A to jako pozorovatel nesměl.
Chlapec, který nevěděl o drobném cestovateli ve svých vlasech, vydechl a dal si ruku na hruď. Přešel ke svému společníkovi a zašeptal: „…«Velký močálový ovád»?“
„Přesně tak,“ zamumlal Eugeo tiše a rozhlédl se. Zkontroloval, že přihlížející se už zase rozešli a voják se soustředí na svého milovaného koně. Teprve pak natáhl pravou ruku ke Kiritovi.
V dlani měl okřídlený hmyz, čtyři ceny dlouhý, s červenými a černými pruhy na břiše. Vypadalo to jako včela, ale nemělo to na sobě jedové žihadlo. U úst to ovšem mělo ostrý výběžek.
Mezi «škodlivým hmyzem», které omezovaly pohyb lidských jednotek, nebyl tenhle druh zrovna nebezpečný, jelikož nemohl lidem ublížit přímo. Sáním krve sice mohl lehce uškodit Životu, ale zaměřoval se jen na koně, dobytek a kozy. Vojákův kůň běsnil, protože ho velký močálový ovád kousl do zadku.
„Zvláštní…,“ zamumlal Kirito. Prohlížel si škůdce, který zemřel ve chvíli, kdy ho Eugeo chytil do dlaně.
„V okolí tu žádné bažiny nejsou, ne?“
„Jo. To jsem slyšel už první den na Woldeově farmě. Nejbližší bažina je u západního lesa a rozhodně tam nemáme vodit koně.“
„Západní les je asi… sedm kilolu od Zakkarie. Ovád, který žije u bažiny, by neměl být schopný doletět až sem.“
Eugeo lehce naklonil hlavu ke straně a poněkud neurčitě odpověděl: „No, i tak… mohl cestou proklouznout do pytle nějakého obchodníka, ne?“
„…No, to je asi možné.“
Chlapci dál mluvili, zatímco hmyz mezi Kiritovy prsty velice rychle ztrácel červenou barvu. Život hmyzu byl velmi nízký a «mrtvý hmyz» měl ještě méně Života – mrtvé tělo zůstalo vcelku asi minutu.
Velký močálový ovád brzy zešedl a společně s tichým zaúpěním se rozložil jako písek; osvobodil své tělo a zmizel.
„Fúú,“ ofoukl si Kirito prsty a nonšalantně se rozhlédl. Krátce si odfrkl.
„No, máme fakt štěstí, že jsme nebyli zraněni přímo před takhle důležitým turnajem. Ještě, že jsme na farmě žili s koňmi každý den.“
„Ach, jo. Jestli se dostaneme do armády, co kdybychom zkusili kavalerii?“
„Došli jsme až sem, tak neříkej nějaké ‚jestli‘, Eugeo. K armádě se rozhodně přidáme, ať už nás čekají jakékoli překážky.“
Eugeo se překvapeně podíval na usmívajícího se Kirita.
„Překážky… Musíme vyhrát turnaj a budeme mít spoustu protivníků.“
„Ach… jo, to je fakt. Chtěl jsem říct, abys před turnajem nepřestal dávat pozor. Možná se zase přihodí něco nešťastného, jako právě teď.“
„Nečekal bych, že budeš tak opatrný, Kirito.“
„No samozřejmě. Moc dobře nevycházím s lehkovážnými lidmi, kteří si napřed musí vše promyslet, než jednají,“ odpověděl Kirito a poplácal Eugea po zádech.
„Fajn, pojďme si před turnajem nacpat břicha.“


Část třetí

Zakkaria je město, které je od východu k západu obestavěno obdélníkovou zdí.
Město se nacházelo na průsečících 900 melů od severu k jihu a 1 300 melů od východu k západu. Bylo zhruba pětkrát tak veliké jak Rulid, který se nacházel ještě dále na severu. Jelikož město leželo přímo uprostřed prérie, netekly v jeho okolí řeky, ani se tam nenacházela jezera – vodu získávali pouze ze studní. Vypadalo to tu tedy docela suše, ale přesto tu rostlo mnohem více rostlin než v jižním císařství, jehož mnohá města ležela v pouštích.
Cesty a budovy byly v podstatě všechny z červenohnědého pískovce. I obyvatelé města, procházející kolem, nosili červené oblečení. Modré košile obou chlapců ze severu tedy docela upoutávaly pozornost. Eugeo sklonil hlavu, jako by mu vadily pohledy kolemjdoucích, ale Kiritovi zřejmě nevadily – rozhlížel se po obchodech na obou stranách cesty.
„Ó, masové bochánky v támhletom obchodě vypadají chutně… ale tamhle mají levný kebab, za 2 sheary. Ach… Eugeo, co by sis chtěl dát?“ zeptal se Kirito poklidně, zatímco otáčel hlavou na všechny strany. Teprve pak si uvědomil, jak se chová jeho partner. Jeho černé oči užasle zamrkaly.
„…Hele, Eugeo, jsme v Zakkarii už potřetí. Nemusíš být tak napjatý.“
„No jo, vážně je to už potřetí… Ale tohle je poprvé, co po odchodu z vesnice vidím tolik lidí.“
„Jestli tohle říkáš tady, co budeš dělat v Centorii? A na turnaj se přijdou podívat stovky lidí. A strejda a teta Wildeovi říkali, že odpoledne přivedou Telin a Telulu, aby nám drželi palce. Tak se dej trochu dohromady, ať tě nevidí takhle,“ poplácal Kirito Eugea po zádech. Ten měl ve tváři neochotný výraz.
„…Já-já vím. V podobných chvílích ti závidím tu tvoji lehkovážnost, Kirito…“
„A tohle říkáš s bledou tváří. Lehkovážnost je důležitý trik k ovládnutí Aincradské školy.“
„Ech, vá-vážně?“
„Jojo, vážně.“
Během povídání prošli hlavní západní ulici, asi 500 melů dlouhou. Objevila se před nimi vysoká budova. Bylo to «shromáždiště», nejprostornější místo v Zakkarii. Obdélníkové náměstí bylo proporcionálně zmenšeno oproti velikosti města. Stály na něm různé stánky. Bylo to místo určené k mnoha účelům, často pro proslovy lordů, koncerty nebo představení herecké společnosti – a dnes samozřejmě k šermířskému turnaji.
Přihlížení bylo zdarma, a tak se tu sešlo mnoho lidí, ačkoli do začátku události zbývaly ještě téměř dvě hodiny. Pro lidské jednotky, svázané svými «Posvátnými úlohami» a «Seznamem tabu» a všemi dalšími možnými zákony, byl tento turnaj, konající se jednou ročně, jedinou zábavou.
Intenzivní atmosféra přicházející z arény ovšem zřejmě jen zesilovala tlak, který Eugeo pociťoval. Jeho tvář, i obvykle světlejší než Kiritova, hned zbledla.
„…Vá, vážně tu musíme bojovat…?“ promluvil chraplavým hlasem. Kirito ho popadl za paži, ignoroval jeho pocity a stížnosti a krok po kroku ho táhl k okýnku registrace účastníků, které se nacházelo u vstupu na shromáždiště.
Bylo možné, že většina účastníků, kteří se tu již ubytovali nebo v Zakkarii žili, registraci už dokončili. U stolku dočasného stánku seděl poměrně starý strážný s vousy. Kirito nebojácně došel ke stolku a hlasitě prohlásil: „Dva lidé. Zaregistrujte nás, prosím.“
Když to strážný uslyšel, pozvedl šedá obočí a s pochybovačným výrazem si přeměřil Kirita s Eugeem. Pak si lehce odkašlal a řekl: „Turnaje se mohou zúčastnit jen ti, kteří mají v severních městech či vesnicích Posvátnou úlohu strážného, v Zakkarii učně strážného, nebo případně…“
„Tohle je to «případně». Hele, to,“ šťouchnul Kirito loktem do Eugea vedle. Ten z náprsní kapsy tuniky vytáhl obálku z pergamenu, ze které vyňal dopis.
„Tak mi to ukažte… fm, takže je to dopis od náčelníka vesnice Rulid. ‚Dva mladíci, kterým byl tento dopis svěřen, dokončili svou Posvátnou úlohu, svěřenou jim bohyní Stacií. Chtěli se vydat na novou cestu, a toto budiž důkazem.‘ Aha.“
Postarší muž si pohladil vousy.
„Takže vy dva spratci z nejsevernější vesnice, Rulidu, nejste ani stráže, ale hledáte novou Posvátnou úlohu a chcete si připojit k našim zakkarijským strážím.“
„Přesně tak,“ odpověděl Kirito s nebojácným úsměvem a hned dodal: „Ale jako stráže tu nezůstaneme. Pak totiž zamíříme do Cen—“
Eugeo mu vrazil loket do boku. Pak velice pohotově pokračoval za svého společníka, který utichl.
„T-tak to je. Prosím, dovolte nám se registrovat do šermířského turnaje.“
„Fm. Fajn,“ přikývl strážný, převrátil desky sešitu a podal jim pero z červené mědi.
„Napište svá jména, místo narození a školu meče.“
„…Š-školu, jo?“
Eugeova natahující se ruka se zastavila. Kirito vzal pero místo něj. Neměli se podepsat na velice odolný pergamen, ale na obyčejný svitek papíru z bílých rýžových listů. Byla na něm napsána všemožná jména a papír téměř zaplňovala.
Černovlasý chlapec napsal v obecném jazyce tohoto Lidského světa jméno Kirito a na konec připsal místo narození Rulid. Pak pero na chvíli sklonil, ale po jednom dvou okamžicích dopsal název školy. «Aincradská škola».
Pozorovatel sledoval chlapce už pět měsíců. Během té doby měl spoustu pochyb – a ta největší se týkala tohoto jména. V tomto světě existovalo asi třicet škol meče, ale tohle bylo poprvé, co to slyšelo název Aincradská škola.
Možná je to škola, kterou vzdorovitý Kirito vytvořil sám poté, co se naučil nějaké skilly meče. To jsem si myslel prvně, ale nevypadá to tak. Tahle záhadná Aincradská škola se liší od ostatních škol – místo jednoho «tajného stylu» jich může mít minimálně deset…
To přemýšlelo, zatímco Eugeo dokončil po Kiritovi svou registraci – jméno školy bylo samozřejmě stejné – a podal pero zpět strážnému. Ten pero uložil, přesunul svitek k sobě a znovu nadzdvihl obočí.
„Fm. Meči jsem vládl dlouho, ale o takové škole jsem nikdy neslyšel. Ta je někde poblíž Rulidu?“
Jeho otázka se dala očekávat. Na svitku byla jména více jak padesáti účastníků, přičemž polovina znala «Zakkalightskou školu»… a druhý polovina «Norgalskou školu», která byla rozšířena po celém Norlangarthském císařství. Jiná malá škola se zvláštním jménem tam nebyla.
Kirito měl přesto klidný výraz ve tváři: „To je škola, která byla založena teprve nedávno.“
Eugeo s lehce pobledlou tváří souhlasně přikývl. Strážný by samozřejmě neodmítl nějakého účastníka jen kvůli škole – a tak s ‚Aha‘ přikývl a podal jim bronzové štítky, na kterých byla vyryta čísla. Na Kiritově stálo ‚55‘, na Eugeově ‚56‘.
„Do přípravné místnosti účastníků se dostavte před půl dvanáctou. Losem rozdělíme účastníky na východní a západní blok. Ve dvanáct budou předkola, na základě šermířského výstupu snížíme počet účastníků v každém bloku na osm lidí. Musíte udělat popořadě pohyby jedna až deset, jasné?“
Eugeo hned přikývl, Kirito měl ovšem ve tváři vepsány pochyby, když kýval.
„Fajn. A pak přijde na řadu hlavní představení. Budeme mít zápasy a z osmi lidí snížíme počet na 4, pak na dva a pak na jednoho… vítězové každého z bloku pak dostanou Posvátnou úlohu zakkarijského strážného.“
Tentokrát přikývli oba současně. Pozorovatelem, skrývajícím se v Kiritových vlasech, to zatřáslo. To začalo přemýšlet nad tím, nad čím přemýšlelo už před několika hodinami.
Jejich cílem bylo přidat se ke stráži. A tak budou muset být rozděleni do různých bloků, projít předkoly a vyhrát hlavní turnaj. Pokud se ovšem oba dostanou do stejného bloku, jejich plán selže. Ti dva lehkovážní mladíci by si pro tenhle případ měli vymyslet nějaký plán…
To dostalo odpověď na své pochyby, když oba úspěšně dokončili registraci a přesunuli se na nedaleké náměstí, kde si rozdělili masový bochánek a kebab.
„…Hele, Eugeo… co budeme dělat, jestli se dostaneme do stejné skupiny?“ zeptal se Kirito, který rychle snědl polovinu masového bochánku.
„…Co to říkáš, Kirito?“ odpověděl Eugeo, který napřed snědl polovinu kebabu.
Takže ani jeden z nich nemyslel. To se dalo čekat, ale pozorovatel měl pocit, že mu kvůli tomu upadne hlava. MYSLETE! To zabránilo své potřebě na ně zakřičet, místo toho si svou frustraci vybilo jemným taháním za vlasy poblíž. Kirito zvedl pravou ruku a pozorovatel se rychle přesunul na vrcholek hlavy, zatímco se Kirito drbal v ofině. Mladík během toho řekl něco skutečně optimistického.
„No, všechno to půjde jak po másle. Neboj. Rozhodně budeme v jiných blocích. Modlil jsem se ke Stacii, Solus a Te… Tereri…“
„Terrarii!“
„Jo, poslal jsem své přání k Terrarii.“
„Háá,“ unikl pozorovateli tichý povzdech, který se překryl s Eugeovým. To se vrátilo na svou původní pozici a zamumlalo si: …Nemůžeš s tím nic udělat. Ale je to v pořádku, mladíku?


O půl hodiny později, těsně předtím, než zvon odzvonil půl dvanáctou, vstoupili společně do šatny turnaje.
Široká místnost měřila zhruba 20 melů a v její západní části stály čtyři bytelně vypadající lavičky; účastníci seděli tvářemi k východu. Na východní straně stály čtyři poněkud nóbl židle, nyní prázdné, ale v okýnku recepce seděl strážný.
Když Kirito s Eugeem vešli do místnosti, upřely se na ně pohledy dalších padesáti čtyř účastníků.
Všichni ti muži vypadali, jako by uměli úžasné věci. Deset z nich na sobě mělo uniformu učňů na zakkarijské strážné. Většinou to byli mladíci, ale lidé z okolních měst, vybráni za strážné, vypadali, že jsou v nejlepších letech. Tito také měli dlouhé vousy a někteří i děsivě vypadající jizvy.
Eugeo při pohledu těch silných a hrůzu nahánějících účastníků překvapeně narovnal záda. Kirito se ale poměrně klidně rozhlédl po místnosti a tiše řekl: „…Skvělé…“
„Co-co je skvělé?“ zeptal se velice napjatým hlasem Eugeo. Kirito se k němu naklonil a tichounce odpověděl: „Neúčastní se žádné ženy.“
„…No hele, Kirito…“
„Ty bys to měl stejný. Taky by pro tebe bylo těžký bojovat proti holce.“
„To-to je fakt… nebo mě taková možnost dřív ani nenapadla.“
„Pokud možno, rád bych se podobné situaci vyhnul, dokud se neúčastníme Sjednocujícího turnaje čtyř císařství nebo tak nějak.“
„Nepovídej. Kdysi jsem slyšel, že západní císařství má rytířskou jednotku seskládanou jen z žen.“
„…Á?!“
A tak si ti dva začali povídat jako obvykle, bez známky napětí. Padesát čtyři účastníci brzy ztratili zájem v ony dva mladíky a s pohledy říkajícími ‚ti dva kluci budou nejspíš vyřazeni hned v předkole‘ odvrátili tváře; raději se začali věnovat svým vypůjčeným mečům nebo si upravovali nasazené kožené rukavice.
Kirito se znovu rozhlédl po šatně a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Odešel od Eugea a zamířil k lavičkám, na kterých seděli účastníci. Rychle jimi prošel a trochu zrychleně při tom oddechoval. Vůbec nedávalo smysl, proč to dělá.
Po asi pěti minutách rozhlížení se dokončil Kirito průzkum všech účastníků a znovu se vrátil k Eugeovi. Přiblížil ústa k uchu svého nechápajícího společníka a zamumlal: „Nehýbej tváří. Druhá lavička, ten kluk nejdál od nás, vidíš ho?“
Eugeo lehce zacukal očima a podíval se směrem, který mu popsal Kirito. Přikývl.
„Jo, ten kluk v oblečení učně strážného?“
„Jestli s ním budeš bojovat, tak opatrně. Mohl by něco udělat.“
Když tohle pozorovatel uslyšel, byl stejně překvapený jako Eugeo. Vystrčil hlavu z Kiritovy ofiny. Na onom místě seděl mladík s vlasy barvy písku, které mu visely dolů. Na sobě měl červenohnědou uniformu. Podle dat v «Okně Stacie» mu bylo osmnáct let, jeho Život i Kontrolní autorita objektu byly podprůměrné – nic, co by stálo za zmínku.
„Ech… ty ho znáš?“ zamumlal Eugeo. Kirito zavrtěl hlavou.
„Ne, ale… možná pochopíš, když to řeknu takhle. Má podobnou povahu jako Jink.“
Jednotka zvaná Jink byla nyní kapitánem strážných v Rulidu, ve kterém se oba narodili. Pro ně to byl ubohý a nespolečenský člověk.
Lidské jednotky musely poslouchat mnoho pravidel a nařízení, ale to neznamenalo, že budou přátelské. Někteří, jako například lidé na Woldeově farmě, se k ostatním chovali upřímně, ale jiní na ostatní shlíželi, pletli se jim do cesty nebo je využívali takovým způsobem, který nebyl zakázán zákony. Jink z Rulidu byl přesně takový člověk. A pokud je to, co Kirito říká, tak je zdánlivě neškodný učeň strážného—
„…Někdo jako Jink. Mohl by mi na meč nalít šťávu z trávy šikami nebo tak něco,“ zamumlal Eugeo a zamračil se. Kirito naklonil hlavu ke straně.
„No… Nebylo by to proti pravidlům?“
„Nesníží to Život meče, ale může se jím nabrousit. A po aplikaci je těžké to cítit. Když jsem byl malý, udělal mi to mnohokrát. Nemohl jsem se pak při tréninku soustředit, takže to mu musím nechat, že mě dostal.“
„…Aha. Tak hlavně neztrať meč, který dostaneš. A během zápasu nepolevuj ostražitost. Jestli budu já ve stejné skupině jako on, tak to bude v pohodě, ale…“
„Pokud to tak dopadne, nedělej nic šíleného, i když on něco provede, Kirito.“
„…Pokusím se,“ odpověděl Kirito s potlačovaným smíchem a přikývl. Otočil se a přešel k přijímacímu okýnku, kde použil registrační bronzovou tabulku. Šlo o turnaj, ale místo dřevěných mečů se tu používaly kovové. Jejich Priorita byla nízká, přesto byly dost silné na to, aby snížily lidský Život. Samozřejmě existovalo pravidlo říkající, že účastníci mají bojovat jen do chvíle, kdy téměř trefí – a tak bylo nezpochybnitelně nemožné, aby nastal případ, kdy bude někdo krvácet.
Oba pevně chytili meče. Z tmavého vchodu napravo vyšli čtyři muži a posadili se na přední lavičku. Všichni to byli strážní v jasně červených uniformách a byl mezi nimi ten vousatý strážný ze stánku s registrací.
Čtyřicetiletý muž se zlatými nárameníky velitele jednoduše pozdravil. Mladý voják přesunul doprostřed místnosti velikou krabici. Velitel na ni poklepal a promluvil: „V téhle krabici jsou modré a červené míčky, očíslované jsou od jedničky po dvacet osm – celkem jich je padesát šest. Červené jsou pro východní blok, modré pro západní. Představení v předkole bude probíhat podle pořadí čísel. Pokud nemáte žádné otázky, tak si každý vezměte míček, začneme hezky zepředu…“
Velitel ani nedomluvil, když se Kirito hned postavil a přešel ke krabici. Eugeo šel rychle za ním a brzy se postavili i další účastníci, gatagata.
To se přesunulo z ofiny Kiritových vlasů ke kraji, aby se mohlo dívat, a vidělo v dřevěné krabici díru, v průměru asi deset cenů širokou. Uvnitř ale byla tma, oči pozorovatele rozeznaly jen tvar míčů. V tu chvíli mlaskl Kirito jazykem a pozorovatel pochopil, proč chtěl táhnout jako první. Ve chvíli, kdy by bylo v krabici ještě mnoho míčků, by možná šlo rozpoznat barvu těch nahoře. Na tuhle chvíli nejspíš čekal.
No vážně, jak může být tak klidný? Jistě je to velice chytrý chlapec, ale naneštěstí mu chybí znalosti. V tomhle světě platí pravidlo, že ‚normální metody nakouknutí do slosovací krabice, do které nemá být vidět, nefungují‘. Musí mít něco, čím by tuhle schopnost krabice odstranil – třeba jako kouzlo, které by v krabici vytvořilo paprsek světla nebo které by zlepšilo zrak.
„Copak, mladíku? Tahej,“ pobídl jej velitel a Kirito pomalu natáhl pravou ruku do krabice. Když neviděl barvy míčků, mohl se spolehnout jen na to, že Eugeo bude mít štěstí a bude přidělen do odlišného bloku, ale—
…Tentokrát ti pomohu.
Zamumlal pozorovatel ve své hlavě a náhle seskočil z ofiny zrovna v tu chvíli, kdy Kirito dal pravou ruku do krabice. To použilo stín zápěstí jako krytí a skočilo dírou do vnitřku krabice.
Ruka v krabici chytila první míč, kterého se dotkla, a vytáhla jej. Pozorovatel viděl v krabici barvu. Kirito vytáhl modrý míč – západní blok.
Hned, co to tohle zjistilo, uzpůsobilo velikost svého těla z nejmenších pěti milů na deset cenů; svou velikost tedy dvacetinásobně zvětšilo. A ačkoli bylo stále menší, než jaká byla jeho původní velikost, mělo by to stačit. Jeho paže chytily dřevěný míček a lehce jej zvedly. Samozřejmě, že tento míček byl červený.
O několik vteřin později se do krabice zdráhavě natáhla bílá paže. I bez «Okna» nebylo těžké poznat, že patří Eugeovi. Pozorovatel strčil červený míček do třesoucí se ruky, která se pohybovala poněkud ztraceně, zcela odlišně od rozhodného Kirita. Ruka sebou poněkud překvapeně cukla, ale rychle míček chytila a vytáhla jej. A zároveň se ozval zvuk „Ééch!“, který zněl skutečně příjemně.
Nejspíš trvalo několik dalších vteřin, než otevřel dlaň, protože pak se ozval výkřik „Ano, Kirito! Je červený!“ Oba pak odpelášili o kousek dál, když začal třetí účastník něco mumlat nejspíše jejich směrem.
…No vážně, pořád ostatním jen přiděláváte starosti.
Zamumlalo to a chtělo zmenšit své tělo a dostat se ze slosovací krabice, když ho náhle něco napadlo
Ten mladý učeň na strážného s pískovými vlasy. Proč se Kirito zaměřil právě na tuto jednotku? To chtělo znát důvod, když už tedy bylo pozorovatelem. No, tak tedy, nechám toho učně bojovat s Kiritem namísto s Eugeem.
Teď odchod oddálím a budu čekat v rohu krabice. Pokud by ale někdo krabici otevřel a podíval se dovnitř, byl by skutečně překvapený. Mám jen deset cenů, ale žádný podobný organismus by ve světě lidských jednotek neměl být tak velký.
To skrylo na několik minut svou přítomnost. Po kdovíkolikáté se do krabice natáhla zdánlivě hubená ruka. Z jejího «Okna» poznalo to, že se jedná o ruku učně na strážného. To poslalo modrý míček, který si připravilo, do ruky, která psychoticky šmátrala kolem. Vůbec nic nepodezříval a vytáhl ruku, aby míček zkontroloval. Pozorovatel si úlevně vydechl. Tentokrát zmenšil své tělo na nejmenší možné a chytil se paže dalšího člověka, který se natáhl do krabice.
To se ruky dál pevně drželo, dokud se ten člověk nepřesunul k lavičce. Pak to zariskovalo a odcupitalo po zemi až k nohám dvou chlapců, kteří seděli na opačném konci. To pak vyšplhalo po jeho kožených botách s prasklinkami, po zádech modrozelené košile a skrylo se v černých vlasech. Přesunulo se zpět do ofiny a znovu hluboce povzdechlo.
Tak či tak, zasáhnout do losování bylo mou povinností pozorovatele. Ale pokud se o tom dozví «Mistr», mohl bych dostat vynadáno.
Ne, možná budu moct vytěžit z pozorování více, když jsem rozdělil Kirita a Eugea do jiných bloků a postavil Kirita proti tomu učni, takhle získám více informací. Rozhodně jsem to nedělal ještě z nějakého jiného důvodu. A jestli má ten učeň nějaký zlý úmysl, nebudu se kouzly vměšovat do jeho boje s Kiritem. Něco takového rozhodně neudělám.


Část čtvrtá

«Zvon oznamující čas» v zakkarijském kostele hlasitě odzvonil polední melodii a z tribun se ozval hmatatelný jásot.
Ve všem tom tleskání a dýmu z trávy se padesát šest účastníků turnaje seřadilo do dvou řad a přesunulo z šatny do arény. Eugeova řada zatočila doprava, k jevišti ve východním bloku, Kiritova doleva k západnímu bloku. Padesát šest účastníků se seřadilo u jevišť a uklonilo se vůdci Zakkarie, sedícímu v jižním bloku, kde byla místa vyhrazená pro VIP.
Nynější vůdce, Kelgam Zakkalight, pronesl nedlouhou řeč. Napjatí přihlížející krátce zatleskali a turnaj konečně začal. Přesto šlo teď jen o předkola, která měla snížit počet účastníků v každém bloku z 28 na osm. Účastníci chodili po jednom na východní a západní jeviště a ukazovali svůj «styl».
Slovo ‚styl‘ označovalo trajektorii meče a přesně definovanou sérii pohybů. Vyžadovala se přesnost, dravost a elegance. Pozorovatel, který pět měsíců sledoval trénink chlapců, měl trochu starosti o Kirita. Uměl ten svůj záhadný «Aincradský styl», který vytvořil, ale podle pravidel musel být použit pohyb ze stylu Zakkalight, jelikož hodnotící byli zakkarijští strážní, chlouba města. Sledovali účastníky tvrdými pohledy a bylo dost pravděpodobné, že nebudou mít zábrany.
To s obavami sledovalo, jak turnaj pokračuje. Ve východním bloku bylo vyvoláno Eugeovo číslo. Eugeo byl stále bledý, ale přesto v kritické chvíli sesbíral odvahu, na jevišti se uklonil, a když vytahoval meč, nepůsobil napjatě.
Eugeovi trval každý styl zhruba deset vteřin, celkové bezchybné představení mu zabralo sto vteřin. Byl elegantní, skoro jako by tančil. To bylo nejspíše výsledkem jeho intenzivního tréninku ve dne v noci, stejně jako toho, že měl tak vysokou Kontrolní autoritu objektu. Nejspíše mu připadalo, že meč, který teď drží, je lehký jako větvička.
Přihlížející během Eugeova představení hlasitě tleskali a jásali, hlasitěji, než pro jakéhokoli účastníka před ním – ať už strážného nebo učně. Rozhodčí nejspíše nechtěli dát záhadnému cizinci vysoké skóre, ale nemohli jednat na základě vlastním impulzů, neboť byli svázáni klauzulí, která říkala, že «mohou přidělit body jen na základě představení». Bylo by něco jiného, kdyby tu byl «císařský aristokrat», neomezený pravidlem, a byl pátým přísedícím. Nacházel se tu ale jen vůdce města, Kelgam Zakkalight, Lord pátého stupně, a naštěstí nepatřil mezi hodnotící.
Eugeo, který dokončil představení, sešel z jeviště a setřel si pot z čela. Svému společníkovi, který čekal, až přijde na řadu u západního jeviště, věnoval vřelý úsměv. Kirito mu v odpověď ukázal zdvižené palce. No ale vážně, to kvůli tobě tu někteří mají starosti.
O dvě minuty později bylo konečně vyvoláno Kiritovo číslo. Rozešel se k velkému schodišti, nevypadal ani trochu napjatě, ale to jen přidalo na starostech pozorovateli. Hlavně žádné okázalé kousky. Buď normální. Pozorovatel se skryl ve vlasech na temeni, skoro jako by doufal, že takhle bude moct Kirita trochu ovládat – ale kouzlo nepoužil.
Kirito se nakonec zastavil uprostřed jednolitého jeviště ne z pískovce, ale červeného mramoru. Uklonil se vůdci na VIP místě a hned vytáhl meč. Při tak netrpělivém pohybu se hodnotící sedící přímo pod baldachýnem zamračili. Kiritovi to ale vůbec nevadilo, pravou rukou zvedl meč. A pak, první styl—
Zun, silné dupnutí otřáslo celou arénou. Búúš, vítr, který vznikal při pohybech meče, se dostal až k přihlížejícím 20 melů daleko. Výkřiky překvapení i úzkosti způsobily, že někteří aristokraté opustili svá místa. To bylo pochopitelné, neboť styl, který měl Kiritovi zabrat deset vteřin, byl velice násilně dokončen během dvou. Co si to jen myslíš?! Pozorovatel mu chtěl vyrvat vlasy, když si náhle uvědomil něco důležitého. V pravidlech se nikde nepsalo, jak dlouho by mělo trvat představení stylů. Takže není proti pravidlům je předvést rychle… Ale i tak.
Pohnul tělem, které se ohánělo spolu smečem, otočil se čelem k přihlížejícím na severu a vykonal druhý styl. Běsnící vítr znovu zavál od meče, až se vlasy přihlížejících v první řadě roztančily. Tentokrát se výkřiky úzkosti mísily s povzbuzováním – které vlastně úzkostlivé výkřiky přehlušovalo. Kirito dále velice rychle předvedl třetí a čtvrtý styl. Povzbuzování jen získávalo na hlasitosti a ze všech stran se ozýval potlesk. Ono asi nebylo divu – pro diváky muselo být nudné sledovat stále stejné pohyby znovu a znovu. I proto se nejspíš turnaj odehrával ve dvou blocích.
Kirito vůbec nezpomalil a dokončil všech deset stylů. Zasunul meč do pochvy a uklonil se. Dostalo se mu hřmotného potlesku a jásání napříč celou arénou. Rozhlédl se po nadšených divácích a v západním bloku uviděl Woldeovic dvojčata, Telin a Telulu. Rodiče je sem vzali, aby hochům drželi palce – přesně jak slíbili.
Kirito mával divákům na západě a ležérně scházel z jeviště, když k němu doběhl – kdo jiný než Eugeo. Vypadal, jako by měl co dělat, aby Kirita nepopadl za košili. Moudře ovšem promluvil jen velmi tichým hlasem.
„Co-co to děláš?“
„No, říkal jsem si, že ta představení trvají hrozně dlouho… Tak mě napadlo, že by bylo fajn to rychle dokončit.“
„Možná to není proti pravidlům, ale nemůžeš prostě dělat věci normálně?“
„Ale když to udělám rychle a budu tam mít nějaké chybky, hodnotící si toho nevšimnou, ne…“
„…“
Eugeovi se ve tváři objevil výraz, který byl ze sedmdesáti procent šokovaný a z třiceti užaslý. Poklesla mu ramena a on těžce vzdychl.
„…Tak se jen modleme, aby nás hodnotili podobně jak ten potlesk…,“ řekl mdle. Pozorovatele napadlo pouze: Velikáni myslí podobně.
Předkola trvala ještě další hodinu a skončila, když zvon oznámil druhou hodinu odpolední. Účastníci se znovu postavili na jeviště. Reprezentant hodnotících přečetl čísla a jména těch, kteří se budou účastnit finále.
Pozorovatel cítil zvláštní úlevu, když slyšel, že Eugeo předkolem prošel – a když bylo o několik vteřin později vysloveno i Kiritovo jméno. To takové pocity nikdy nezažilo, alespoň ne podle několika let vzpomínek, které mělo. Přitáhlo si k sobě slabé nohy.
—No vážně, kdy jsem byl naposledy tak emociální, když jsem někoho pozoroval? Ne, tohle je jednoznačně poprvé.

Při odchodu z šatny mělo čtyřicet vyřazených účastníků skleslá ramena. Zůstalo jich tam jen šestnáct, osm šermířů z východního a osm ze západního bloku. Všichni dostali siralskou vodu z hluboké studny a něco lehkého k jídlu. Diváci mezitím měli krátkou přestávku. Jakmile skončí třicetiminutová přestávka, začne finále. Budou se konat celkem tři kola, a nakonec bude v obou blocích vyhlášen vítěz.
Podle majitele Woldeovy farmy, Bana, se ještě před několika desítkami let konal finální zápas mezi vítězi východního a západního bloku. S tím se ovšem přestalo, protože se jednoho roku odehrála během intenzivního boje nehoda a byla prolita krev, která být prolita neměla.
V celém Norlangarthu, a stejně tak i v Zakkarijském turnaji – ne, ve všech šermířských turnajích pořádaných v celém Lidském světě – bylo tohle pravidlo přísně dodržováno.
Zakládalo se na Seznamu tabu – «V situacích, kdy není účinná žádná jiná klauzule, je zakázáno úmyslné ublížení Životu jiného člověka». Proto byly v tomto turnaji vyžadovány tak paradoxní schopnosti – aby se během jejich předvádění zajistilo bezpečí druhých.
Každá škola se soustředila na svůj «styl», aby se předešlo nehodám, tím, že dech bojovníka a jeho protivníka bude na stejné vlnové délce. Styl versus styl; to označovalo opakování stejných útoků a obran. Ten, který se jako první unaví nebo se přestane soustředit, s největší pravděpodobností prohraje. Krev mohla být prolita jen během turnajů s vysokou hodností v Centorii, ve kterých platilo pravidlo «prvního úderu» nebo když se účastnily prestižní organizace jako Rytíři jednoty či Akademie mistrovských umění.
Lidské jednotky však měly něco, co jiné živé Objekty postrádaly, takzvané «emoce». To díky nim mohli být tak silní, ale i kvůli nim mohli ztratit klid a dělat nepředvídatelné věci.
Incident, o kterém Banó Wolde mluvil, byl výsledkem zvyšujících se emocí dvou šermířů, kteří ‚chtěli vyhrát‘, až nakonec meči zasáhli tělo toho druhého, a ne jeho meč. Samozřejmě nedošlo ke smrtelnému zranění – kdyby to bylo tak vážné, zasáhla by církev Axiom – ale i jen kapka krve občany města vyděsila div ne k smrti. Proto bylo pochopitelné, že se konečný boj mezi východním a západním blokem přestal pořádat.
Tihle dva mladí šermíři o tom samozřejmě nevěděli. Chtěli turnaj vyhrát, excelovat mezi strážemi, dostat povolení zúčastnit se zkoušky centorijské Akademie mistrovských umění, překonávat jednu překážku za druhou, doufajíce, že jednoho dne se setkají s tou «Alicí» ve Středové katedrále církve Axiom.
Bylo to překvapivé, ale oba mířili správným směrem. Jejich cíl ležel daleko a byl od nich oddělen mnoha potížemi, ale tato cesta je ke Středové katedrále rozhodně zavede. Ale… pokud by Kirito a Eugeo skutečně získali právo vstoupit do té bílé věže, oba by…
Zvon oznamující půl třetí přerušil myšlenkový proud. V rohu tribuny se shromáždil orchestr a spustil majestátní pochod, který oznámil začátek finálních kol.
Dvojice už jednoduché jídlo snědla a energicky se postavila ze skládacích židlí v šatně. Černé a zelené oči se vyměnily pohledy, jejich pravé pěsti do sebe jemně udeřily. Chlapci se od sebe odvrátili, jako by nebylo třeba více slov, a zamířili k jevištím východního a západního bloku. Tribuna, poněkud poloprázdná během předkol, teď byla plná. Ozvalo se jásání, které připomínalo kvílení větru.
Strážní, již vykonávali všemožné práce, přesunuli velkou tabuli s obyčejným papírem k atriu, kde seděli porotci. Slova vyvedená v černé ukazovala tabulku pro finále turnaje – bude ve formě eliminace. Ve východním bloku byl Eugeo, jehož první souboj byl třetí v prvním kole. I Kirito bude bojovat až jako třetí v pořadí – ale pohled pozorovatele se zdál být přitahován k mladému učni na strážného se jménem Egome, kvůli kterému si Kirito zřejmě dělal starosti.
Nechal jsem ho ve stejném bloku jako Kirita. Tělo o pěti milech cítilo záhadný pocit, který během rozřazování necítilo. To neopodstatněně přemýšlelo. To přece nemohlo mít stejné funkce jako lidé.
Kiritovy starosti se od pozorovatelových zcela lišily, jelikož při pohledu na Egomovo jméno vůbec nezareagoval. Jakmile proslov hlavního porotce skončil, hned přešel k jevišti a posadil se na jednu ze židlí v čekacím prostoru západního bloku. Eugeo sem přišel, když jedli, ale teď musel zůstat v čekacím prostoru východního bloku, takže spolu nemohli mluvit.
To sledovalo první a druhý zápas z Kiritovy hlavy; oba byly vyhrány snadno.
Ten, kdo s útokem začal, používal od třetího a čtvrtého pohybu základní pohyby, obránce útoky vykrýval, aniž by poskytl snadný cíl. Ozývalo se řinčení mečů. To se pak vrátilo, když se role prohodily. Trochu to celé připomínalo trénink, ale přeci jen používali skutečné kovové meče. A oba, ať už útočník nebo obránce, ztráceli Život kvůli únavě. Jakmile se jim Život snížil o jistou hodnotu, začaly být jejich pohyby nepřesnější, obrany nejistější. Ten, který se nedokázal ubránit, byl špičkou protivníka lehce zasažen – a tehdy se ozvalo „To stačí!“ nebo něco podobného.
Bylo to zcela odlišné od turnajů s vysokou hodností, kde byli bojovníci rychlejší, běhali a ustupovali. Turnaje na severu by ovšem měly být všechny podobné jako tento probíhající. Mladík jménem Egome by neměl vládnout nějakým výjimečným schopnostem – a tak by měl být třetí zápas turnaje snadným vítězstvím pro Kirita, který má větší Kontrolní autoritu objektu. Pozorovatel rozehnal nervozitu, která se k němu už dříve přikradla. Nechal se nést vyvolaným Kiritem na jeviště z červeného mramoru.
O chviličku později bylo na východním jevišti vyvoláno Eugeovo jméno. Už od pohledu to poznalo, že Eugeův protivník je příliš nadšený a už se potí, tudíž není třeba si dělat obavy. To Kirito a Egome proti sobě měli bojovat na západním jevišti. Oči pod písečně zbarvenými vlasy Kirita upřeně pozorovaly. To znovu zkontrolovalo Okno Stacie, ale hodnoty byly nižší, než jaký byl průměr soutěžících turnaje. Tak proč se má před ním Kirito na pozoru—?
Oba se pak rozešli a pomalu vytáhli meče. Mladý porotce zvedl pravou ruku a máchl jí dolů, přitom zakřičel: „—ZAČNĚTE!“
Ve stejnou chvíli Egome zareagoval. Obvykle se protivníci chvíli pozorovali a zaútočili podle rytmu dýchání, takže tahle akce publikum udivila. Proti pravidlům to však nebylo. Užití překvapivého útoku k výhře nebylo doporučováno, ale jako taktika se použít dalo.

„ÓÓÓÓÓ!“
Egome s vervou švihl mečem seshora vpravo dolů. Kirito k němu vyběhl, aby ten úder vybral. KLANG! Ozval se záhadný kovový zvuk, který doposud nebylo možno v turnaji zaslechnout. Vylétly žluté jiskry, které jim ozářily tváře.
Meče, které by měly zapůsobit podobně jako zpětný ráz, zůstaly zakleslé do sebe, lehce se třásly. Kirito zareagoval s úžasnou rychlostí, zcela ignoroval fakt, že je pomalejší a posouval mečem nahoru, tlačil na svého protivníka. Skřípění čepelí se rozléhalo celou ztichlou arénou západního bloku.
Tehdy se Kirito pohnul kupředu, pomalu se tváří přiblížil k nosní přepážce Egomovy tváře, která se mračila – a zamumlal: „Jsi cítit po nedge letze.“
„…A co?“ zeptal se Egome tónem, který zněl jako skřípění kovu. Kirito pokračoval hlubším hlasem.
„Nedge letza má jen jedno použití. Když se vysuší a pálí, tak kouř z něj otupí jedovatý hmyz. Například… «velkého močálového ováda».“
„…“
Egome vytřeštil své úzké oči a ve stejnou chvíli zamrkal pozorovatel skrývající se na Kiritově hlavě.
To znamená, že Kirito se mezi účastníky v čekárně prošel, aby zjistil, kdo je cítit po nedge letze. A důvod k tomu je—
„…Dneska ráno, u západní brány Zakkarie. To tys tam vypustil velkého močálového ováda… ten hmyz, kvůli kterému kůň zdivočel.“
V odpověď na ostré osočení se Egome jen zákeřně ušklíbl.
„Nemusím se zodpovídat bezdomovci jako ty. Ale i tak… jen jsem vypustil hmyz, který by nikomu neublížil. Neporušil jsem císařské právo nebo Seznam tabu.“
To, co učedník řekl, byla pravda. Kdyby velký močálový ovád přímo ubližoval lidem… kdyby to byl organismus, který odebíral Život, bylo by nelegální jej vzít do míst, kde žijí lidé. Ale vypuštění hmyzu, který pokouše jen koně, neporušovalo žádná pravidla.
Nebylo to však tak jednoduché. I malé děti chápaly, že když velký močálový ovád poletuje v blízkosti koní, pokouše je… sníží jejich Život. Nebylo těžké si domyslet, že kůň pak zdivočí a může ublížit kolemjdoucím.
Většina Lidských jednotek, které by si tuto možnost uvědomily, by nápad vypuštění velkého močálového ováda zavrhla. To proto, že funkce tabu «nesnížit Život jiných» fungovala v jejich tělech. Ale i když věděl, že tohle ublíží Kiritovi nebo Eugeovi… ne, to proto, že tenhle mladík Egome chtěl ováda skutečně vypustit. Pro něj zafungovala myšlenka «jen vypustím hmyz, který neublíží žádnému člověku. Netuším, co se stane pak», funkce, která byla silnější než myšlenka následování Seznamu tabu.
…Krev šlechty.
Tenhle mladík vyzařoval nechvalně pověstnou temnou stránku šlechty. Byl zcela rozdílný od lidí na Woldeově farmě, byl to člověk, který věřil, že «vše, co neporušuje pravidla, je přijatelné».
„…Proč?“ zeptal se krátce Kirito.
„Nelíbíš se mi. Někdo jako ty, bezdomovec bez Posvátné úlohy, mě chce vyzvat k boji? Mě, urozeného Egomeho Zakkalighta? Chceš se přidat k našim strážím? Nedovolím ti to. Chtěl jsem tě zničit, už když jsem tě minulý měsíc viděl přijít si pro stvrzenku pravidel turnaje,“ zavrčel Egome v odpověď.
„…Aha, aristokrat. Ale i když máš prestižní původ, jsi jen šmejd, když děláš něco takového. Promiň, ale můžeme si pohnout a už to teď skončit?“ zeptal se Kirito. Ačkoli se právě dozvěděl, že stojí proti pokrevnímu příbuznému vládce Zakkarie, neprojevoval žádné známky strachu. Vyvinul sílu do meče, který byl stále zaklesnutý s tím jeho protivníka, jako by se jej snažil přinutit k pádu. Ale v tu chvíli—
Egome se znovu ušklíbl. Rozlehlo se hlasité prasknutí. Kirito se viditelně napjal. Pozorné oko by si všimlo, že ačkoli do sebe byly meče zakleslé navzájem, jen na Kiritově čepeli byla malá, ale viditelná prasklina.
Proč by to poškodilo jen jeden meč, když jsou oba zapůjčeny pro turnaj? To zoufale otevřelo «Okna» pro oba meče. Co v nich našlo, bylo dosti nečekané.
Kiritův meč byl objekt na úrovni 10, zatímco Egomeho byl na úrovni 15. A při pohledu zblízka se zdálo, že záře čepelí se trochu liší.
„Ku…!“ zavrčel Kirito a stáhl svůj meč zpátky. Tentokrát se dopředu pohnul Egome. Pnk, pnk. Kiritův meč dál úpěl, jak byl jediný, jehož Život se snižoval.
„A když už jsme u toho, ani tohle není proti pravidlům,“ zamumlal Egome, v očích vítězoslavný pohled.
„Podle pravidel turnaje musí všichni účastníci používat kovové meče od porotců. Což znamená… že pokud je mezi nimi ostrý meč a získal jsem ho já, proti pravidlům to není.“
„…Takže jsi podplatil strážného, který meče vydával.“
„O ničem nevím. Ale vážně můžeš takhle pokračovat, tuláku? Jakkoli moc se budeš snažit, jen ti bude klesat Život meče.“
Egome dál na Kirita tlačil vší svou silou, když tu udělal Kirito něco nečekaného.
Kirito nebojoval s protivníkem přímo, ale úmyslně poklesl k zemi arény a přikrčil se pod protivníkovou zbraní. Egomův meč sjel a narazil do velkého mramoru, přitom vydal hlasité GLANK. Náraz ochromil Egomovo tělo, čehož Kirito využil k úskoku stranou, aby mezi nimi udržel vzdálenost.
Přihlížející sledující zápas nadšeně zajásali. Nikdy neviděli podobnou akci, že by se někdo během střetnutí mečů skrčil pod protivníkovou paží. Samozřejmě neslyšeli, o čem dvojice mluvila. Tleskali a povzbuzovali ohlušující hlasitostí.
Egome se vzpamatoval z ochromení a otočil se ke Kiritovi, ve tváři měl jasnou zlobu.
Tohle je nebezpečné, uvědomil si instinktivně pozorovatel. Samozřejmě, že i když byl Egome aristokrat, nemohl porušit Seznam tabu, takže mečem Kiritovi neublíží přímo. Pokud by byl však Kirito zraněn následkem nějaké nehody, bylo by to v pořádku. Je vážně úžasné, že dokázal vymyslet něco podobného, pomyslel si pozorovatel.
Ta hypotéza byla ale vyvrácena Egomovým dalším pohybem.
Zvedl meč úrovně patnáct, který dosud držel obouručně, pravou rukou, zastavil se, když ho měl ve výšce ramene – vypadalo to, jako by si ho dával na rameno. Poté se několik vteřin pohyboval, jako by něco hledal; upravoval svou pozici. Nakonec byla čepel obklopena světle modrou září.
„Tajný finální útok umění Zakkalight, «Azurový větrný sek».“
Obecenstvo znovu začalo hlasitě tleskat – a to včetně těch u východního bloku. Rozhodčí na pódiu vypadal poněkud nejistě, zadíval se k sedadlům porotců, ale i ti byli zřejmě nejistí celou situací. Název «Tajný útok umění» označoval finální útoky každé školy, útoky, které se normálně nepoužívaly. V pravidlech o nich však nic nebylo, takže účastníci se mohli rozhodnout sami. A když se ho Egome rozhodl použít, už ho nikdo nemohl zastavit.
Problém byl, že «Tajná umění» byla nesrovnatelně silnější než normální styly. Po aktivaci se navíc nedaly zastavit. Tělo uživatele se pohybovalo samo, nezávisle na jeho vůli, bylo poháněno nadpřirozenou silou, podobnou Posvátným uměním. Pokud Kiritova obrana selže, nejen, že ho to zažene do kouta, ale ublíží to i jeho tělu. Egome tomu rozuměl, a přece chtěl použít Tajné umění. Nejspíš si myslel, že i když bude prolita krev, bude chyba bránícího se, že nebyl schopen útok řádně vykrýt.
Egomův útok šlo ale stále ještě zastavit.
A to tak, že by Kirito položil svůj meč na zem a vystavil se útoku protivníka. V tu chvíli by se zlomila Egomova odhodlanost, jelikož by použití Tajného umění v takové situaci bylo jasným porušením Seznamu tabu. A ať už má jakkoli šlechtickou krev, nedokázal by jí přebít autoritu Seznamu tabu, sílu církve Axiom. To je absolutní limitace hluboce zakořeněná v Lidských jednotkách.
Polož ten meč. Pozorovatel dělal, seč mohl, aby Kiritovi ta slova pomoci neřekl. Uvědomí si to, i když to neřeknu. Honem, polož ten meč…
„…Takže použiješ finální útok,“ zamumlal si náhle Kirito hlasem, který neslyšel ani pozorovatel na jeho hlavě.
Sundal levou ruku z jílce meče, stejně jako předtím Egome, a pohnul tělem tak, že měl meč nalevo od pasu. Jeho tělo se zastavilo a meč vydal jasnou fialovou záři.
Publikum a porotci zadrželi dech. Eugeo, na opačném jevišti, zavrtěl hlavou, achjoTo si vzpomnělo, že kdykoli se tohle událo, vše skončilo.
Egomova tvář se zatřásla a zkřivila, když v řevu podobném velkému ptačímu objektu odhalil zuby: „KJÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ—!!“
Umění bylo aktivováno. Levou nohou udělal velký krok dopředu, zvedl kovový meč z ramene a úhlopříčně jím sekl, míře na Kirita.
Musím tenhle boj zastavit. Pozorovatel to v tuto chvíli skutečně zvažoval. Ale teď už bylo příliš pozdě na to použít Posvátné umění. Musím seskočit z Kiritovy hlavy a ukázat se ve své pravé podobě. Bude to zcela proti pravidlům – ale i když budu muset přijmout trest Mistra, půjde o malou oběť v porovnání s tím, co by se stalo, kdyby cíl mého pozorování…
Ale v ten okamžik.
„—Šúúú!!“
Kirito se také pohnul vysokou rychlostí.
Nebojácně se rozeběhl ke světle modré trajektorii, kterou vykreslil Egome. Jeho pravá ruka se pohnula a vytesala jasně fialovou čáru ve vzduchu, vedoucí zleva doprava, a další útok – zprava doleva.
KÍÍN!! Byl vypuštěn pronikavý kovový zvuk, prošel zdmi arény a zdálo se, že je slyšet v každém rohu Zakkarie.
Stříbrná záře tancovala vysoko ve vzduchu, odrážela se od světla Solus nahoře a jen pomalu se snášela dolů. Rozseknutá čepel se zabodla přímo do jeviště z červeného mramoru.
Kiritův skill meče byl opravdu tak rychlý, že ho celý nepostřehl ani pozorovatel. Ale to vidělo onu zásadní chvíli.
Meč se zhoupl zleva doprava a pak hned zprava doleva. Jelikož byla rychlost tak veliká, bylo to, jako by Kirito útočil dvěma meči, zprava a zleva. Vlastně se ozval jen jediný kovový zvuk. Ty dva zásahy připomínaly hryzající zvířata, přesně zasáhly stejné místo – a roztříštily Egomův meč. Turnajovým mečem, jehož Život byl snížen o polovinu, zničil ostrý meč, který měl o pět úrovní více…
Egome vytřeštil oči, nehýbal se. On sekl mečem jen úhlopříčně dolů – a teď se nemohl přestat třást. I Kirito zůstal v pozici, v jaké dokončil útok. Zblízka zašeptal do Egomova pravého ucha: „Dvojúderný skill stylu Aincrad… «Hadí kousnutí».“

Při těch slovech—
Pozorovatel cítil, jak mu vstávají chloupky na těle.
Tenhle člověk Kirito… vládl jedinečností, která daleko přesahovala jeho očekávání. Během 378 let v Podsvětí bylo vzácné vidět někoho jako on… Možná se dokonce vyrovnal Mistrovi, «té osobě».
To dál pociťovalo tento nevysvětlitelný pocit, ne, ani si toho pocitu nebylo vědomo, myslelo jen na jednu věc.
Chci vidět konec cesty této dvojice, Kirita a Eugea.
Tam, tam určitě—

Roku 378 podle lidského císařského kalendáře se vítězi východního a západního bloku Zakkarijského šermířského turnaje stali mladíci bez Posvátné úlohy, kteří přišli z vesnice na severu. Podle tradice získali právo přidat se ke strážím.

Nakonec byl první zápas ten jediný, který Kiritovi nějak dělal potíže, pak už dvojúderný útok nepoužil. Příští jaro získali Kirito a Eugeo doporučující dopis, díky kterému mohli začít navštěvovat Královskou akademii šermířství.

5 komentářů:

  1. Trochu mě to To zmátlo ze začátku ale i tak to vypadá zajimavě :D Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad :) Musí být těžké překládat příběh z pohledu postavy s neurčitým pohlavím.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj a děkuji za překlad Cindý. Σ:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Super strasne moc diky :) zlepsilas mi naladu na dalsi mesic XD Arigato!

    OdpovědětVymazat