čtvrtek 24. prosince 2015

Kapitola druhá


Kapitola druhá - Projekt Alicization, červenec 2026


Část první

V nebi byl k vidění stříbřitě bílý úplněk, rozdělený okenním rámem ve tvaru kříže.
Ulice hlavního města země Sylfů v jihozápadní části Álfheimu, Swilvane, se nořily do tmavého příkrovu noci.
Většina výloh byla zakryta žaluziemi z bytelného kovu a po hlavních ulicích se pohybovalo jen málo hráčů. To proto, že byly čtyři hodiny ráno, kdy bývalo ve hře nejméně lidí.
Asuna odvrátila oči od okna ke stolu a zvedla hrnek, ze kterého se stále kouřilo. Sytě zbarvený čaj jí začal téct mezi rty a ona cítila, jak jí iluzorní teplo zahřívá jazyk. Nebyla ospalá, ale mysl měla trochu zastřenou – poslední tři dny v podstatě nespala.
Zavřela oči a lehce si prsty promnula spánek. Sylfka, která ji pozorovala, se starostlivě optala: „Jsi v pořádku, Asuno? Moc jsi toho nenaspala.“
„Jóó, jsem v pořádku. Ale platí to i na tebe, Leafo. Všechny ty obchůzky musí být únavné, ne?“
„Mé skutečné tělo řádně odpočívá v posteli, tak jsem v pořádku.“
Obě sice prohlásily, že jim nic není, ale uvědomily si, že nezní moc energeticky. Pokřiveně se usmály.
Tohle byl hráčský domov Leafy, postavy Suguhy Kirigaji ve hře ALfheim Online. Zdi kruhovité místnosti se měňavě leskly, barva se neustále měnila. To vytvářelo poněkud surrealistickou atmosféru. Perleťově bílý stůl a stejně barevné židle byly uprostřed pokoje. Tři z nich byly právě obsazené.
Když si dívka s ledově modrými vlasy a trojúhelníkovýma ušima vyslechla jejich rozhovor, poklepala prsty o stůl.
„Jestli se budete moc přepínat, nebudete schopny během důležitých chvil pořádně přemýšlet. A i když nemůžete usnout, zavřete aspoň oči, i to samo o sobě vám pomůže víc než dost,“ promluvila. Klidný hlas patřil Asadě Shino, která se do své Cait Sith podoby nořila poslední půlrok. Jméno postavy tady i dříve v Gun Gale Online bylo podobné tomu skutečnému – Sinon. Asuna se na ni podívala a přikývla.
„Dobře… mohla bych, až schůzka skončí, využít postel tady? Vážně, kéž by tak uspávací kouzla působila i na hráče.“
„Myslím, že se tu dobře vyspíš jen tehdy, když bráška spí v houpacím křesle…“
Asuna a Sinon se usmály, když uslyšely Leafino zamumlání, ale jejich úsměvy byly jaksi unavené.
Leafa položila hrnek, který držela v obou rukách, zpátky na stůl. Zhluboka se nadechla a její výraz se změnil.
„Takže… začneme s informacemi, které jsme získaly dneska, ne, včera. Nakonec jsme nenašly žádný obstojný důkaz toho, že by brášku vzali do Tokorozawské fakultní nemocnice národní obrany. Data ukazují, že byl přesunut na neurologické oddělení na dvacátém třetím podlaží, ale zakázali veškerý přístup do oddělení a na to patro se nedá dostat. A nejsou zprávy ani o tom, že by tam v ten čas dorazila záchranka. Tohle víme jistě, protože se Yui nabourala do kamer a prohlédla záznamy.“
„Tudíž… je vysoce pravděpodobné, že Kirito v nemocnici národní obrany ani není… Tak nějak?“
Leafa přikývla ve znamení souhlasu se Sinoninými slovy.
„Tomu se vážně těžko věří… Ale překvapuje mě, že za ním nemůžou ani členové rodiny. Je to prostě celé zvláštní…“
Zbytek zůstal nevyřčen a byl naznačen jen společným zavrtěním hlavou. Pokoj se ponořil do hlubokého ticha.

Leafin bratr Kirito – Kazuto Kirigaja – byl teprve před dvěma dny, 29. června, napaden uprchlíkem z Death Gun incidentu, ‚Johnnym Blackem‘, nebo-li Acušim Kanemotou.
Kanemoto Kazutovi píchl injekci s vysoce nebezpečnou látkou, succinylcholinem. Stalo se tomu poblíž Asunina domu, na ulici v Setagaje poblíž Mijasaki, v Tokiu. Látka spustila paralyzující efekt a Kazutovi zanedlouho paralyzovala srdce. I po kardiopulmonální resuscitaci a lécích, které dostal v záchrance, mu ztráta kyslíku zastavila srdce. Ve chvíli, kdy dorazil to Setagajské všeobecné nemocnice, byl prohlášen za mrtvého při příjezdu.
Možná díky odbornosti doktorů na sále, možná díky Kazutově vlastní vůli – a možná zásluhou obojího mu nakonec srdce znovu začalo bít a on začal normálně dýchat, když léky zabraly. Zázračně tak unikl spárům smrti. Asuna tohle slyšela od doktora, který vyšel ze sálu. Tehdy se uvolnila, ale když uslyšela, co říkal dál, nedokázala najít slov.
Doktor jí řekl, že Kazutovo srdce se zastavilo na více jak pět minut a je možné, že se tak poškodil mozek. Existovala šance poškození dlouhodobé paměti nebo pohybových funkcí, možná obojího. V nejhorším případě by se ani nemusel probudit.
Zakončil tím, že aby zjistili více, bude třeba provést magnetickou rezonanci. Nejspíš ho proto přesunou do nemocnice s lepším vybavením. Asuna bojovala s úzkostí, která ji znovu zasáhla, a kontaktovala Kazutovu mladší sestru Suguhu, aby jí vysvětlila, co se děje. Nakonec se rozbrečela, když Suguhu uviděla.
Tu noc se z práce v Iidabaši přiřítila Kazutova matka, Midori Kirigaja, a strávila noc na lavičce před jednotkou intenzivní péče.
Dalšího dne, 30. června, byly Asuna se Suguhou přesvědčeny primářem, že je už ‚mimo stav ohrožení‘. Šly do Asunina domu, který stojí poblíž. Midori se mezitím vrátila do svého domu v Kawagoe, aby vyřešila zdravotní pojištění.
Obě se vysprchovaly a daly vědět svým školám o absenci. Několik hodin spolu mluvily, až nakonec padly do lehkého spánku. Asi o hodinu později vzbudilo Asunu Midorino volání.
K tabletu se přímo vyřítila. Midori jí řekla, že Kazuto naneštěstí stále vědomí nenabyl, ale byl převezen do Tokorozawské fakultní nemocnice národní obrany v Saitamě. Kazuto byl hned přidělen na neurologické oddělení na dvacátém třetím patře kvůli intenzivní péči a na pozorování. Asuna se Suguhou tomu obě věřily a před dvěma dny v noci ho šly navštívit. Ale nebylo jim dovoleno se na něj podívat ani z dálky.

Asuna lehce přikývla, zatímco analyzovala Leafina slova.
„Je pravda, že Kirito byl z nemocnice v Setagaje odvezen v sanitce a mířili do fakultní nemocnice národní obrany. A mají i záznam příjmu ‚Kazuta Kirigaji‘… ale žádný záznam o tom, jak Kirito vypadá, ani nahrávky kamer. Je možné, že sanitka zavezla Kirita někam jinam než do nemocnice… jako že se pomýlili pacienti nebo se stala nějaká jiná nehoda – ale to asi není moc pravděpodobné…,“ promluvila.
„Jako by se v tom skrývala lež, což by znamenalo, že to někdo naplánoval… únos?“ zeptala se Sinon klidným hlasem, ačkoli její trojúhelníkové uši sebou cukly.
„Ale to by ta záchranka byla zamaskovaná, ne? Záchranáře teď řešit nebudeme, ale vozidlo by nejspíš bylo falešné. Nemyslím, že někdo mohl předvídat, že bráška bude tím Kanemotem napaden v Setagaje nebo tak něco a že bude odvezen do nemocnice. A navíc se to stalo jen osmnáct hodin poté, co ho hospitalizovali.“
„Fyzicky by nemělo být možné připravit falešnou záchranku poté, co zjistili, že Kirito zkolaboval,“ smísily se Asuniny pochyby s otázkou, kterou položila Sinon.
„Ale pokud někdo plánoval únos pacienta v podvržené záchrance, co když byl Kirito vybrán za toho pacienta jen náhodou…“
„Abych pravdu řekla, to se mi moc nepozdává.“
Leafin culík se zhoupl ke straně a ona začala prudce vysvětlovat své stanovisko: „Fúú, když nemocnice přesouvá pacienta, musí požádat o záchranku z centra záchranné kontroly okolí. Podle Yuiina vyšetřování se ale žádný takový hovor ten den neuskutečnil a ta záchranka se přesto objevila. Stejně tak to platí i pro záchranáře v záchrance a pro situaci v Tokorozawské fakultní nemocnici. A nejen to, dokonce i znali bráškovo jméno. Ten, kdo to měl na starosti, řekl, že chybu neudělali.“
„…Takže už na začátku si pro únos vybrali Kirita.“
„Jo, pachatel získal informace nejspíš hned, jak se Kirito dostal do nemocnice, a poslal skutečnou záchranku pro vlastní účely.“
Obě v odpověď na Asunina slova váhavě přikývly.
Váhaly, protože byly tenhle závěr a všechny souvislosti děsivé. I Asuna to tak cítila. Pokud byly jejich dohady pravdivé, unesl Kazuta někdo dost mocný na to, aby zmobilizoval záchranářské centrum.
Popravdě, všechny ty myšlenky možná byly z jejich strany jen poněkud vystupňované.
Možná byl Kazuto skutečně v té fakultní nemocnici a do jeho pokoje nemohly jen proto, že se tam nacházely nějaké důmyslné přístroje. Záznam příjezdu možná chyběl proto, že byla na kamerách chyba… Ne, dalo by se říct, že takové myšlení nebylo normální. Kazutova a Suguhina matka Midori vůbec nepochybovala o vysvětlení nemocnice. Únos a falsifikované informace, to byla jen představivost tří dívek, které si rády dělaly starosti. Pachatel neexistoval, Kazutova léčba bude úspěšná a ony určitě dostanou zprávu o tom, až nabude vědomí…
Jistá část Asunina vykolejeného selského rozumu v sobě však měla bolestivý pocit. To samé muselo platit pro Kazutovu mladší sestru Leafu a Sinon, která s ním téměř překročila hranici smrti.
Nepředpokládaly, že třetí útok ‚Death Guna‘ Kanemota, během kterého do Kazuta vstříkl látku succinylcholin, byl součástí plánu. Ale pachatel toho nejspíš využil, aby Kazuta unesl.
„Ať už je to organizace nebo člověk, můžeme ho teď považovat za ‚nepřítele‘,“ prohlásila Asuna nezdolným hlasem. Sinon zamrkala, pak se trochu pousmála.
„Než jsem sem dneska dorazila… myslela jsem si, že budete skleslé, tak jsem si dělala starosti. To proto, že pro Leafu je to milovaný bratr a pro Asunu, no, přítel… A on si jen tak zmizí, když je v bezvědomí…“
A vlastně, ani jsem nebyla tak šokovaná, jak bych si myslela, že budu, když jsem ta slova slyšela. Tak moc jsem brečela, když jsem Kirita viděla zkolabovat… přemýšlela Asuna a cítila zvláštní pochyby. Leafa pevně sepnula ruce před hrudí.
„No… rozhodně si dělám starosti. A když nás napadlo, že bráška možná není v nemocnici, bylo mi tak nějak úzko a měla jsem pocit, že to tak nejspíš je. Bráška se určitě zase přimíchal k nějakému podivnému incidentu… Nedokážu si ani představit, jak chaotické byly ty předchozí, protože jsem tam nebyla. Jako třeba SAO nebo ten s Death Gunem… Takže tentokrát rozhodně…“
„Ano… aha.“
Takže se nemůžu porovnávat s jeho sestrou, která s ním žije už dlouho. Zamumlala si Asuna pro sebe a rázně přikývla.
„Kirito určitě zase někde bojuje jako obvykle, tak mu musíme pomoct s bojem, jak jen budeme moct.“
Samozřejmě. Sinon se na chvíli podívala stranou, ale pak zase upřela pohled na ně.
„Sinonon taky nevypadá moc sklesle.“
„Ech… To proto… že věřím, že jsem jediná, kdo ho dokáže porazit…,“ zakoktala se trochu. Vyměnily si s Asunou pohled plný pochyb.
„No ale… už jen když koukneme na tu záchranku, je jasné, že nepřítel má docela velký vliv,“ vrátila se pak Asuna k tématu.
„Co kdybychom to nahlásily na policii? Pokud do nemocnice půjdeme s policií, budou nám muset dát nějaké informace, ne?“ navrhla Sinon. Dávalo to smysl, ale Asuna nepatrně zavrtěla hlavou v nesouhlasu.
„V serveru fakultní nemocnice je čas, kdy Kirito dorazil, i kdy ho neurologické oddělení přijalo. Ty záznamy jsou jasným důkazem toho, že Kirito v nemocnici byl. Náš předpoklad toho, že byl unesen, je založen na ‚neexistuje obrázek toho, že by se na to místo dostal‘. Myslím, že policie s takovou domněnkou nic dělat nebude… A navíc, vizuální záznamy zkontrolovala…“
„Yui, která se tam hacknula,“ zašklebila se Sinon. Zřejmě ji ale napadlo i něco dalšího, protože hned pokračovala: „Ach… ale je možné, abychom se přes kamery venku hacknuly do nemocniční kamerové sítě? Pokud bychom se mohly podívat do Kazutova pokoje…“
„Ale vnitřní bezpečnostní systém je jiný než ten vnější. Nejspíš ho chrání velice silný firewall, který neprolomí ani Yui,“ slabě zavrtěla hlavou Leafa.
Včera provedla různá vyšetření v Setagajské všeobecné nemocnici a fakultní nemocnici národní obrany, které od sebe byly docela daleko. Měla sice pomoc AI Yui, která byla na jejím telefonu, ale jakýkoli postup byl docela těžký.
Samozřejmě pomohla i Asuna. Kiritův stav se prý stabilizoval, ale to už chyběla ve škole dva dny bez omluvenky. Kartu, kterou měla využít jen v případě nouze, nechala po cestě taxíkem u Leafy. Na školu se vůbec soustředit nedokázala; jak také jinak.
Škole byla Kazutova nepřítomnost vysvětlena jako závažná nemoc. To samé řekli jeho spolužákům. Z jejich přátel ani Lisbeth – Shinozaki Rika – a Silica – Ayano Keiko – nevěděly o útoku. Pocit viny pramenící z toho, že před nimi skrývají pravdu, zatímco se obě tolik strachují, trhal dívkám srdce.
Ale to včera ráno probraly s Leafou. Dokud nebudou vědět, co se skutečně děje – jestli je Kazuto doopravdy ve fakultní nemocnici národní obrany – uchovají to všechny tři, včetně Sinon, v tajnosti.
Sinon to řekly proto, že se před útokem sešla s Kazutem v ‚Kavárně u kostek‘ a byla sama zapletena do incidentu s Death Gunem. Ale právě její klid a intelekt pozvedly jejich sebedůvěru. Asuna pozorovala profil tváře odstřelovačky Sinon, tvář, která se v ALO nikdy neměnila.
„Myslím, že největší zbraní, kterou máme, je ta, že Kiritovi rozumíme lépe než kdokoli jiný. Tak bychom měly udělat krok zpět a prodiskutovat to. Nepřítel si vybral Kirita, ale z jakého důvodu?“ navrhla Asuna.
„Kdyby šlo o peníze, unesli by Asunu – a pachatel nás nekontaktoval, že?“
„Žádný telefonát, e-mail, dopis, nic. A navíc je tohle jako únos moc zvláštní. Měli falešnou záchranku, aby brášku unesli přímo z nemocnice. Nemohl to udělat jen tak někdo.“
„Tak… vážně tohle zvažovat nechci, ale co když jde o zášť…? Nevíte o nějakém protivníkovi, který Kirita nenávidí…?“
Tentokrát nepatrně zavrtěla hlavou Asuna.
„Mezi přeživšími SAO jsou sice tací, kteří Kirita nenávidí, protože je poslal do vězení a dokončil hru, ale jediný, kdo by měl takovou moc a možnost to zorganizovat je…“
Asuně se vybavila tvář Sugoua Nobuyukiho, ambiciózního muže, který kdysi uvěznil hráče SAO a udělal si z nich ve svém hrůzném výzkumu pokusné subjekty. Kirito ho předal policii. Sugou byl teď ale zavřen v cele, protože poté, co se pokusil uprchnout do zahraničí, byla odvolána jeho kauce.
„…Jo, pořád nás nenapadlo, kdo by to mohl udělat.“
„Takže nejde o peníze ani zášť, jo…? Hm…“
Sinon na chvíli sklonila hlavu, prsty se dotkla špiček uší. Nejistým hlasem promluvila: „…No, tohle je asi nepodložená domněnka… Motivem nejsou peníze ani zášť, ale i tak byl unesen. To znamená, že pro nepřítele je Kirito někdo, koho musí udržet naživu. Přesněji řečeno, chtějí přímo Kirita nebo spíše to, co má… herním jazykem, jeho ‚prvek‘, že? Co vás napadá?“
„Šermířství,“ odpověděla okamžitě Asuna bez přemýšlení. Kdykoli zavřela oči a vybavila si Kiritovu siluetu, hned uviděla starého černě oděného Kirita, který nosil dva meče a dokázal se s nepřáteli bít jako hurikán. Zdálo se, že Leafa měla po společném procestování ALO stejný dojem. Hned totiž pokračovala: „Reakční rychlost.“
„Schopnost reagovat na systém.“
„Vyhodnocení situace.“
„Schopnost přežít… myslím.“
Asuna a Leafa uvedly mnoho příkladů. A pak obě ztichly – zřejmě si něco uvědomily. A podle všeho si to uvědomila i Sinon, protože i ona přikývla.
„Hele, to se vše týká VRMMO… virtuálního světa, ne?“ řekla Sinon. Asuna se váhavě zašklebila.
„No vlastně, Kirito má spoustu dobrých vlastností i ve skutečném světě.“
„Jistě že má, jako třeba když nás pozve na jídlo. Ale když to vezmeme z perspektivy někoho jiného – Kirito ve skutečném životě je velice obyčejný středoškolák, nemyslíte? Takže motiv za tou absurdní akcí musí být výjimečné schopnosti, které má Kirito ve virtuální realitě, ne?“
„Jak by tohle mohlo…? Takže chtějí, aby dokončil nějakou VR hru… Ale bráška je pořád v bezvědomí. Ani ho pořádně neprošetřili, natož aby ho léčili. Takhle nemohou doktoři nic dělat, když je teď unesen, ne…?“ pevně sepjala Leafa ruce, jak si znovu dělala starosti o Kiritův nynější stav. Sinoniny modré oči se sklonily k povrchu kovového stolu. Na chvíli se zamyslela, pak oči přimhouřila.
„Nejasný motiv… Navzdory tomu, co říkáš – to je jen to, co my vidíme zvenčí. Co když to není přes mozek, ale přístroj, co se připojuje přímo k duši…“
„Ach…“
Proč nás tohle nenapadlo? Povzdechla si překvapená Asuna.
„No, pokud nad tím uvažujeme takhle, tak bychom mohly z ‚organizace‘ nepřítele zjistit nějaká vodítka. Je jen jedna organizace na světě, která má přístroj, co se dokáže připojovat přímo k duši. A Kirito byl na několik dní jejich tester.“
Asuna souhlasila se Sinoninými slovy. Přikývla a navázala: „…Organizace, která unesla Kirita, je Rath, který vyvinul Soul Translator…? Je pravda, že náš protivník by mohl zvládnout mobilizovat záchranku, pokud mají finance na výrobu takového přístroje…“
„Rath…? Je tohle ta společnost, pro kterou bráška nedávno pracoval?“
Asunino tělo ztuhlo, když uslyšela Leafina slova.
„Leafo, ty víš o situaci s Rathem?“
„Ach, ne, jenom to, že… slyšela jsem, že ta společnost je v Roppongi.“
„A vlastně, myslím, že tohle nám taky řekl. A sice Roppongi, ale to je velká oblast… Výzkumné centrum Rathu tam někde bude a Kirito je možná uvnitř. Policie sama nic neudělá, že?“
Asuna se dívala, jak se Sinon kousla do rtu a Leafa plná úzkosti sklonila zrak. Váhavě promluvila: „…No, chtěla jsem si to nechat na později, tak jsem to neřekla. Vlastně mám pořád malé spojení s Kiritem, ale je dost možné, že to už zrušili…“
„…O čem mluvíš, Asuno?“
„Vlastně jsi o tom už mluvila, Sinonon. Kiritův implantát.
Asuna si konečky prstů pravé ruky ukázala do středu vlastní hrudi.
„Ach, aha… ten senzor, že? No fakt, ty informace se ti posílají přes net na mobil v reálném čase, Asuno…“
„Signál už byl přerušen, ale pokud vysledujeme pohyb falešné záchranky v době, kdy odvážela Kirita, možná zjistíme, kde je teď. To mě napadlo, tak jsem požádala o analýzu.“
„…Koho?“
Asuna vzhlédla k nebi a namísto odpovědi zvolala: „Yui, jak to vypadá?“
Několik milimetrů nad stolem se hned objevily částice světla. Vytvořily drobnou lidskou siluetu. Záře zesílila a pak zcela zmizela.
Objevila se dívka, ani ne deset centimetrů vysoká. Měla dlouhé černé vlasy a bílé šaty. Čtyři křídla barev duhy na zádech se jemně zatřepotala. Dívka – vílka – vykulila oči pod dlouhými řasami a věnovala rozkošný pohled napřed Asuně, pak Leafě a Sinon. Samozřejmě že jakmile vydedukovala, že by napřed měla odpovědět Sinon, vylétla do vzduchu a uklonila se.
„Dlouho jsme se neviděly, Sinon,“ ozval se jasný, lehoučký hlas. Sinon se pousmála a přikývla v odpověď.
„Dobrý večer, Yui… ne, spíš bych asi měla říct ‚dobré ráno‘.“
„Je 4:32. Východ slunce je dnes v 4:20, a tak je možné říct, že je ráno. Dobré ráno, Leafo, maminko.“
Yui, AI pomáhající hráčům, která pocházela už ze starého SAO, se otočila o šedesát stupňů, když zdravila. Pak znovu přilétla před Asunu.
„Sledování signálu, který kontroloval tatínkův pulz a posílal se do maminčina telefonu, je z 98 % hotovo.“
„Aha. Pokud bude tedy signál pocházet z Roppongi, bude náš odhad hned pravděpodobnější… Tak to je, že?“ optala se Sinon. Asuna přikývla.
Celá trojice dívek pozorovala Yui s pohledy plnými očekávání.
„Dobrá, řeknu vám výsledky analýzy, které doposud mám. Ochrana přenosové stanice telefonu nebyla sice tak náročná jako ochrana fakultní nemocnice národní obrany, ale zrovna jednoduchá také ne. Dokázala jsem vystopovat signály jen ze tří lokací.“
Yui rychle mávla pravou rukou a na stole pod jejíma bosýma nohama se objevil hologram ve vodově modré. Ukazoval detailní mapu centra Tokia. Yuiina křídla se přestala třepotat; přistála, udělala několik krůčku a ukázala na část mapy. Pon. Objevila se červená tečka.
„Tohle je Setagajská všeobecná nemocnice, do které byl prvně tatínek poslán. Tohle je pak místo, ze kterého byl poslán první signál.“
Udělala několik kroků k novému světlu.
„Meguro Aobadai, Sančome, čas kolem 20:50 29. června 2026. Můžeme předpovědět, kudy se vydali.“
Objevily se dvě stopy bílého světla. Yui se znovu rozešla jihozápadním směrem. Lokaci dalšího místa označovalo nové světýlko. Světelná stopa se natáhla ještě dál.
„Druhým místem, ze kterého se poslal signál, je Širokanedai Minato-ku Ichome, asi ve 21:10 stejného dne.“
Není to od cesty ze Setagaji do Roppongi trochu moc na jih? Pomyslela si Asuna úzkostlivě, ale nic neřekla a čekala, až Yui domluví.
„A pak… třetí místo, ze kterého se signál poslal, je toto.“
Očekávání trojice byla zmařena – Yui ukázala na umělé staveniště příliš daleko na východ od Roppongi.
„Šinkiba, Kótó, Yonchome, ve 21:50 toho dne. Bylo to asi před třiceti hodinami a byl to poslední signál, pak byl tatínek odstřižen.“
„Šinkiba…?!“ vydala ze sebe Asuna. Po chvilce zamyšlení si ale uvědomila, že se tam staví mnoho nových budov. Možná má tam někde Rath druhou základnu.
„Yui… Jaké budovy tam jsou?“ zeptala se a cítila, jak jí srdce bije jako o závod. Odpověď popřela její odhad.
„Zařízení tam se nazývá ‚Tokijský heliport‘.“
„Ech…? Není to přistávací plocha pro vrtulníky?“ zamumlala Sinon s šokovaným výrazem. I Leafin výraz se změnil.
„Vrtulník?! …To znamená… že brášku vzali ještě někam dál… Je to tak?“
„Ale… Počkat.“
Asuna se dál snažila vyjasnit zmatek, který měla v hlavě. „Yui, signál byl úplně odstřižen po tom, co byl poslán z Šinkiby, že?“
„Ano…“
Tehdy poprvé se na rozkošné tváři pixie Yui objevil melancholický pohled.
„Nemám nejmenší náznak, že by byl tatínkův monitorovací přístroj připojen k jakékoli další stanici v celém Japonsku.“
„Takže… Co když ho helikoptéra vzala z Šinkiby a on přistál někde vysoko v horách, kde nejsou telefony nebo elektrické signály… nebo někde v divočině nebo tak něco?“
Sinon zavrtěla hlavou, aby Leafina slova zamítla.
„I kdyby někde přistál, bude tam nějaké zařízení. Mohli se napřed dostat na místo s nejpokročilejším elektronickým rušením a pak ten signál přehodit…“
„Co když není v Japonsku… ale mimo něj…,“ promluvila třesoucím se hlasem Asuna. Nikdo pro ni neměl hned odpověď.
Krátké ticho přerušil jen dokonalý a klidný hlas Yui.
„Jen jedna vojenská helikoptéra může letět z Tokia mimo zem. Nemůžu si být jistá, neboť mi chybí data, ale cítím, že tatínek je někde v zemi.“
„Jo. Rath zkoumá něco, čím by překonal nynější virtuální technologii, ne? Je to velice tajný podnik, takže těžko bude někde mimo zem,“ dodala Sinon. Asuna souhlasně přikývla. Firma vyrábějící elektroniku, kterou její otec vedl, měla potíže kvůli korporátnímu špehovi. Důležitá výzkumná zařízení byla přísně střežena, asi jako Tama Hills. Říkalo se, že výzkumná zařízení musí mít důsledné zabezpečení. Pokud by bylo mnoho základen mimo zem, byla by šance na prosáknutí informací mnohem větší, než kdyby byly v zemi.
Na Leafě bylo znát, že se zamýšlí. Sklonila hlavu a zamumlala: „Tak… Je to určitě někde v Japonsku, daleko od lidí, ne…? Ale dá se takové tajné výzkumné zařízení v nynějším Japonsku vůbec postavit?“
„A nejde jen o to, že je to tak tajné… Yui, víš o Rathu něco?“ zeptala se Asuna. Yui znovu vyletěla do vzduchu a zastavila se ve výšce pohledů trojice.
„Použila jsem 12 veřejných a 3 soukromé vyhledávače, abych své pátrání započala, ale nenašla jsem vhodný výsledek, který by se pojil se jménem podniku, jménem zařízení, anebo i techniky VR. A nenašla jsem ani žádné informace ohledně technologie ‚Soul Translatoru‘, ani žádost o patent.“
„Nepožádali ani o patent pro velký objev, který dokáže číst lidskou duši a nahrát ji… je to vážně přísně střežené tajemství…“
Vypadá to, že pokud se do Rathu nedostaneme, nic nezjistíme, povzdechla si Asuna. Sinon prázdně zavrtěla hlavou.
„Tak nějak… jako bychom přemýšlely, jestli to vůbec existuje. Tušit, co se stane, zeptala bych se Kirita na více podrobností… Neříkal posledně něco, co by nám mohlo pomoct?“
„Hmm…“
Zamračila se a zoufale se snažila prohrabat vzpomínky. Kanemotův útok a podezření z únosu ji dost zasáhly, takže jí připadalo, že poklidný rozhovor v Kavárně u kostek je zahalen v mlze, jako by se odehrál už dávno.
„Popravdě, to jsme… mluvili jsme pořád o Soul Translatoru a brzo nadešel večer, ani jsme si toho nevšimli. Pak… myslím, že zmínil, jak vznikl název Rath…“
„Ach… v ‚Alence v říši divů‘ je monstrum, co je jak prase, tak želva. Ale to je takové zvláštní, protože prase vůbec jako želva nevypadá.“
„Lewis Carroll, který to jméno vymyslel, nespecifikoval, co to jméno znamená, to až pozdější analýza Alenky to tvrdí…“
Asuna ucítila, jak jí něco problesklo myslí. Náhle přestala mluvit.
„Alenka…? Neříkal Kirito něco o Alici, když jsme z kavárny odcházeli?“
„Ech?“
Sinon a Leafa, která byla tiše, vykulily oči.
„Bráška má něco společného s Alenkou v říši divů?“
„Ne, to ne… Ale myslím, že v Rathu je Alice nějaká zkratka něčeho… No, to je docela časté, ne? Vezmou se první písmenka z nějakého názvu a zkombinují se tak, aby vytvořila nový význam…“
„Tomu se říká akronym, ne? Často se to dělá v americké vládě, aby se názvy snadněji četly,“ dodala Sinon zlomek informace. Leafa zatřásla svým culíkem.
„Takže… když těch pět písmen dáme dohromady, dostaneme A, L, I, C, E… takhle?“
„Jo, přesně tak. Ano, Kirito zmínil…“
Soustředila se, co to jen šlo. V uších se jí rozezněl Kiritův hlas, tak známý. Opatrně zopakovala:“…Áteifišaru… Rébiru… Interdžen… Nepamatuju si, co znamenala písmenka C a E, ale myslím, že tohle znamenaly A, L a I.“
Asuna vyslovovala tak opatrně, až ji trochu rozbolela hlava – možná i z toho, jak ze vzpomínek dostala to podstatné. Ale ty dvě dál přemýšlely, jako by si toho nevšimly.
„Átefišaru… To by mohlo být ‚artificial‘, umělý. Interidžen…ce, to by mohla být ‚intelligence‘, inteligence… Tak co by mohlo být v angličtině ‚rébiru‘?“ zeptala se Sinon. Yui, stále ve vzduchu, hned odpověděla.
„Podle výslovnosti myslím, že se nejvíce hodí výraz ‚labile‘, vysoce adaptivní.“
Po krátké pauze.
„‚Artificial Labile Intelligence‘. To po překladu znamená ‚vysoce adaptivní umělá inteligence‘.“
„Umělá… Inteligence.“
Asuna zamrkala, když ten termín padl.
„Ach, aha… Umělé inteligenci se říká ‚AI‘, má to něco s tvou existencí, Yui. Ale co má společnost, která vytváří nové rozhraní mozek-přístroj, společného s AI?“
„Neodkazuje se to na postavy, které se pohybují ve virtuálním prostoru? Jako ta NPC tamhle?“
Sinon zvedla pravou ruku a ukázala z okna. Asuna dál mluvila, myslela si, že se ještě k hlavnímu bodu nedostaly.
„Ale… Pokud Rath pochází z Alenky, pak je ‚Alice‘ nějaký kód pro něco, co se týká umělé inteligence… Nebylo by to zvláštní? To by znamenalo, že nechtějí vytvořit další generaci VR rozhraní, ale vyprodukovat AI, ne?“
„Hmm— vážně…? Ale NPC ve hrách nejsou moc hodnotná… Diskové AI programy se prodávají skoro všude. Je to vážně něco tak zvláštního, že by tu společnost museli schovávat, a navíc ještě někoho unést?“ zeptala se Sinon. Asuna nedokázala odpovědět hned. Měla pocit, že kdykoli udělala krok dopředu, narazila do zdi. Je náš odhad úplně špatně? Vystrašená Asuna stále doufala, že najde nějaké vodítko, když zvedla hlavu a položila Yui otázku.
„Hele, Yui. Co je vlastně umělá inteligence?“
Yui pak ukázala vzácný hořký úsměv, když přistála na stole.
„Určitě se mě chceš zeptat, maminko? Je to, jako bych se já tebe ptala ‚co jsou lidé‘.“
„I tak.“
„Přísně řečeno, je nemožné definovat něco jako ‚tohle je umělá inteligence‘. Ve skutečném světě nikdy opravdová umělá inteligence neexistovala, v minulosti ani teď.“
Yui se lehce opřela o kraj konvičky s čajem. Při jejích slovech trojice překvapeně zamrkala.
„Ech, a-ale… Ty jsi AI, ne, Yui? To znamená, že jsi umělá inteligence, ne?“ zakoktala se Leafa. Yui naklonila hlavu ke straně, byla potichu jako učitel, který přemýšlí, jak má svým studentům něco vysvětlit. Maličko kývla a pak se do toho pustila.
„No, začněme tím, co jsme AI nazývali. Od minulého století se lidé snažili AI vytvořit. Dvěma různými cestami chtěli dojít ke stejnému cíli. Jednou z cest je ‚top-down typ AI‘ a druhý ‚bottom-up typ Ai‘.“
Asuna napínala uši a snažila se pochopit, co čistý a nevinný hlas říkal.
„Zaprvé, top-down AI je druh, který se zcela opírá o existující počítačovou architekturu. Hromadí zkušenosti jednoduchými otázkami a odpověďmi, učením získává skutečný intelekt. Většina AI, včetně mě, je top-down typ, což znamená… ‚znalosti‘, které mám, možná vypadají podobně jako ty tvoje, maminko, ale ve skutečnosti jsou úplně něčím jiným. Abych to řekla přímo – má existence je jen sbírkou systému, který jen ‚slyší otázku A a odpoví B‘.“
Když Yui mluvila, byly na jejích bílých tvářích známky osamělosti. Zdá se mi to jen? pomyslela si Asuna.
„Takže když se mě maminka zeptala ‚Co je AI?‘, hned jsem ukázala ‚hořký úsměv‘ nebo něco podobného, protože takhle by se nejspíš zatvářil tatínek. Já tu zkušenost získala a naučila se ji použít, když se na mě někdo zeptá. Samotný základ se moc neliší od aplikace predikce textu, kterou máš v telefonu. Proto jsou top-down AI daleko od toho, aby se staly skutečnými AI. Jsme jen ‚takzvanými AI‘, jak jsem je vysvětlila Leafě. Takhle to prosím chápejte.“
Pak se Yuiiny oči stočily k dalekému měsíci za oknem.
„…Teď vysvětlím druhý typ, ‚bottom-up AI‘. Je podobná tvému mozku, maminko… všichni mají miliardy na miliardy mozkových buněk, které jsou v biologickém orgánu spojeny. Cílem tohoto typu je tohle napodobit elektronickými přístroji, až vznikne povědomí.“
To je vážně moc ambiciózní… naprosto absurdní koncept.
„Není… není to moc směšné…?“ zamumlala Asuna, nemohla si pomoct.
„Mhm,“ přikývla hned souhlasně Yui.
„Pokud vím, bottom-up typ je cesta, která byla opuštěna ještě před naplánováním experimentu. Ale pokud by taková AI skutečně existovala, povědomí v ní by se lišilo od mého, bylo by na stejné úrovni jako povědomí lidí – maminky i vás dvou…“
Yui se znovu rozhlédla po místnosti, zhluboka se nadechla a spustila závěr.
„Jak jsem řekla, výraz umělá inteligence může odkazovat na dvě různé věci. Napřed na něco jako já, NPC, které je částečně analytický program a částečně postava, pseudo AI. Druhou věcí je taková věc, která může vynalézat koncepty, má schopnost tvořit a při učení se adaptovat, skutečná umělá inteligence.“
„Adaptivní…,“ papouškovala téměř neslyšně Asuna.
„Vysoce adaptivní umělá inteligence.“
Podívala se na dvojici dívek a Yui, na jednu po druhé. Nakonec došla k závěru a pomalu jej vyslovila.
„Co… co když Rath nevyvinul STL jako cíl, ale prostředek…? No, je pravda, že i Kirito o tom pochyboval. Rath s STL chtěl něco dělat, takže… co když analýzou lidské duše… první skutečná bottom-up AI na světě… co když se tohle stane…“
„To by pak skutečným krycím jménem AI bylo ‚Alice‘… ne?“ zamumlala Leafa, když uslyšela Asunina slova. I Sinon se vyprázdnil výraz. Navázala: „Takže Rath není společnost, která vyvíjí další generaci VR rozhraní… Ale vlastně je to společnost, která chce vyvinout umělou inteligenci… tak je to?“
Jak se dál bavily o situaci s ‚nepřítelem‘, vyšlo najevo, jak je to vážné. Ten vývoj událostí až způsobil, že trojice dívek utichla. A zřejmě ani Yui nezvládala všechny ty informace; zamračila se.
Asuna natáhla ruku k hrnečku, v menu, které vyskočilo, zvolila ohřátí. Pak se pořádně napila a „húú“, vzdechla. Nahlas zvažovala, co si myslí o nepřítelově síle.
„Pokud je Rath tím ‚nepřítelem‘, nebudeme se potýkat s obyčejnou firmou. Vzhledem k tomu, jak ho unesli – poslali falešnou záchranku a pak nejspíš použili helikoptéru – a že mají takový monstrózní přístroj, STL, v tom výzkumném zařízení, jehož lokaci ani neznáme, a chtějí vytvořit AI rovnocennou s člověkem… Tak… Kirita představil Rathu Chrysheight… Kikuoka z Ministerstva vnitřních záležitostí a komunikace. Má hodně kontaktů ve světě týkajícího se VR. A vlastně, Rath by mohl být nějak spojený i se státem…“
„Seidžiró Kikuoka. On vážně není jen obrýlený muž, který předstírá, že je hloupý… Můžeme se s ním nějak kontaktovat?“
Sinon se mračila a slabě zavrtěla hlavou.
„Před dvěma dny jsme se s ním telefonem spojit nedokázaly a ani nám neodepsal na zprávu. Jak byla pohotovost, chtěla jsem se vřítit do Virtuální divize Ministerstva vnitřních záležitostí a komunikace, ale nejspíš by to k ničemu nebylo.“
„Jo… Kirito ho jednou zkoušel sledovat, ale on ho snadno setřásl… Aspoň to Kirito říkal…“
Čtyři roky po SAO incidentu zůstával Záchranný tým obětí SAO a protiopatření na Ministerstvu vnitřních záležitostí a komunikačních technologií; po vyřešení incidentu se dál jako Virtuální divize potýkal s problémy týkajících se virtuálního světa. A do toho týmu patřil i úředník s brýlemi s černými obroučkami, Seidžiró Kikuoka. Po Kazutově návratu do skutečného světa s ním zůstával v kontaktu. Dokonce za pomoc obyčejného středoškoláka ve skutečném světě, Kazuta, platil vysoké částky a požádal ho, aby vyšetřil incident s Death Gunem.
I Asuna se s ním několikrát setkala ve skutečném světě a znala jeho postavu ve světě ALO, Undine Chrysheighta. Měla ovšem pocit, že se pod jeho uvolněným a přátelským přístupem něco skrývá, dojem, který nedokázala ignorovat, ani teď ne. Říkal si úředník, ale neměl permanentní nasazení a často se k němu chovali chladně, takže možná byl z exkluzivnějšího oddělení – takové pochybnosti měl i Kazuto.
Kikuoka představil Kazuta záhadné společnosti Rathu, aby tam mohl jít na brigádu. Asuna se ho od Kazutova zmizení snažila kontaktovat už mnohokrát, ale jeho telefon se vždy hned přepnul do hlasové schránky a nešlo jej kontaktovat přímo.
Naštvaně volala na Ministerstvo vnitřních záležitostí a komunikace, ale bylo jí řečeno, že Kikuoka má teď práci v zahraničí. Bylo logické, že by ho kvůli tomu nemohla kontaktovat – ale na druhou stranu, nemělo s tím mužem Kazutovo zmizení něco společného? Jednomu to nedalo.
„Ale…“
Asuna a Sinon se zadívaly do mračící se tváře té druhé. Leafa pomalu promluvila: „Pokud je Kikuoka spojením mezi Rathem a vládou, proč musí pořád pracovat v utajení? Musí ochránit tajemství kvůli té firmě, ale jestli je to jen úžasné schéma, kterého chce dosáhnout vláda, nebylo by lepší to normálně podporovat?“
„Teď když to říkáš… Vlastně máš pravdu…,“ natáčela mrštně hlavu Sinon. Přikývla.
V posledních letech se společně s vývinem technologie virtuálního prostoru objevily dvě zbrusu nové fronty výzkumu. Obě země se rychle rozvíjely a oznámily konstrukci vesmírné lodi, která nepoužívala vnější rakety, umělou základnu na Měsíci a konstrukci vesmírného výtahu – napřed Amerika, pak Japonsko. Dopad vývoje skutečné umělé inteligence neměl obdoby a každá vláda měla důvody k ochraně svých tajemství. To Asunu nenapadlo.
Pokud je to ale tak, pokud je Kiritův únos spojen s něčím tajným na národní úrovni, tak je nesmysl si myslet, že ony, obyčejné středoškolačky, něco zvládnou… A navíc, tohle je oblast, kam se bez pomoci policie nedostanou. Asunina ramena poklesla a začala ji zmáhat slabost. Její oči se setkaly s Yuiinými, jak Yui na stole zrovna vzhlédla.
„Yui…?“
„Nevzdávej se, maminko. Tatínek nikdy nepomyslel na to, že se vzdá, když tě tu v Álfheimu hledal.“
„A… ale já…“
„Je teď řada na tobě, abys ho hledala, maminko!“
A tehdy se Yui, která před chviličkou vysvětlila, že její reakce jsou jen součástí jednoduchého učícího se programu, ukázala laskavý a hřejivý úsměv, který se slovy nedal vyjádřit.
„Tatínka určitě půjde nějak kontaktovat. Pouto mezi tatínkem a maminkou se určitě nezlomí, i když bude nepřítelem japonská vláda.“
„…Děkuju, Yui. Nikdy se nevzdám. I když bude naším nepřítelem celá země… Vrazím do parlamentu a chytnu premiéra a ministry pod krkem.“
„To je ono!“
Asuna a její dcera se na sebe zadívaly a usmály se. Sinon se při pohledu na ně usmála, ale pak se náhle zamračila.
„…? Copak, Sinonon?“
„Ne, no… Problém je, že i když je Rath národní výzkumná organizace, tak vláda ani parlament asi neví, co přesně zkoumají.“
„Ano… a pak?“
„Jestli jde o tajný plán utajovaného oddělení, tak asi nebylo snadné to oddělení utajit, ne?“
„Co…?“
„Rozpočet! Ať už výzkumné zařízení nebo STL, určitě potřebují velký rozpočet. Nevím jistě, kolik milionů nebo miliard nebo víc, ale myslím, že není možné vybrat tajně takovou sumu ze státního rozpočtu… Takže musí mít nějaký účet, na který vláda posílá peníze, ne?“
„Ano, ale… Yui se dívala na výzkum spojený VR technologií a na jejich rozpočty… Ach, aha… Že by špatné pojmenování…? Neměla se hledat VR technologie, ale umělá inteligence…?“
Yui se podívala na Asunu a s vážným výrazem ve tváři přikývla. Řekla jí, ať chviličku počká, a rozpřáhla ruce. Konečky prstů jí fialově zasvítily, jak se z ALO připojila k síti.
Trojice následujících několik vteřin cítila očekávání i nejistotu. Yui pak otevřela očka a promluvila věcným tónem, který se tolik podobal elektronickému éterickému hlasu. Vůbec nezněla jako ještě před chvilkou.
„Připojení k informacím o rozpočtu každého ministerstva a agentury. Prohledávám hesla umělá inteligence, AI, a 38 dalších podobných klíčových hesel… Potvrzeno 18 univerzit, 7 nezávislých oddělení, sumy v každém výzkumném projektu jsou malé… Vývojové projekty pozemské infrastruktury a podvodního průzkumu… Vývojový projekt automobilů… považovat je za nesouvisející…“
Pak ještě řekla Yui pár věcí, které nedávaly moc smysl a zřejmě také nesouvisely. Pokračovala ve výčtu příkladů, až nakonec lehce zavrtěla hlavou.
„…Nedaří se mi normálním ani speciálním vyhledáním najít vhodnou a neobvykle velikou rozpočtovou sumu. Možná to rozdělili do více menších sum a zakryli, to se dá z odkrytých zpráv špatně vyčíst.“
„Aha… ale to se dalo čekat, že nám nenechají takhle otevřená vodítka…,“ zaúpěla Sinon a založila si paže.
Asuna zvolala: „Ale!“ Zněla, jako by se chytala posledního stébla trávy.
„—Mezi výsledky, které Yui našla, je možná skrytý rozpočet pro Rath. Proč ho nehledáme? No, myslím, že podmořský výzkum s tím nic společného nemá… Tak proč takový výzkum dělají?“
„Ehm…“
Yui znovu trochu vykulila oči, připojila se k náležité databázi. Hned zvedla hlavu.
„…Asi je to nějaký výzkum jako hledání ropy nebo zásob vzácných kovů na mořském dně, nechávají malou ponorku, aby se sama navigovala. Nejspíš pro ty ponorky potřebují trochu větší rozpočet, protože v tomto výzkumu jsou AI prioritou.“
„Hmm… takové věci se teď už robotizují… Kde to vyvíjejí?“
„Projekt se nachází v… Oceánské želvě. Byla dokončena letos, je to obří plovák, který má prozkoumávat oceán.“
„Vi-viděla jsem to ve zprávách,“ vložila se do toho Leafa.
„Vypadá to trochu jako loď s pyramidou, která pluje na moři.“
Asuna se odmlčela a zamračila. Na chvíli sklonila hlavu, ale brzy ji zase zvedla.
„A no jo vlastně, už jsem o tom slyšela. Oceánská… želva…“
„Hele, Yui… Nemáš fotku toho výzkumného zařízení?“
„Ano, vydržte prosím chvilku.“
Yui mávla pravou ruku a na stole se objevila obrazovka, podobně jako předtím mapa. Vytvořila 3D obrázek moře. Pak se objevil složitý tvar, jakoby z drátu. Uprostřed obrázku se postupně vykreslila vytříbená textura.
Na malém moři se skutečně objevilo něco, co by člověk hned nazval černou pyramidou.
Při pohledu seshora to nebyl čtverec, ale obdélník s poměrem stran dvě ku třem. Výška pyramidy byla zhruba stejná jako délka kratší strany. Kdyby někdo odstranil dlouhá a úzká okna, vypadalo by to, jako by se exteriér tmavošedě leskl. Budova připomínala rovnostranný šestiúhelník se solárními panely, hezky jeden hned vedle druhého.
Ze čtyř rohů vycházely výstupky a na jedné z kratších stran byl vidět malý kapitánský můstek. Logo ve tvaru H na střeše byl heliport, ale zdál se být docela malý. Podle výpočtů založených na délce stran měl překvapivých 400 metrů.
„Aha… Čtyři nohy a čtyřstranná hlava, krunýř ve tvaru pyramidy, vážně to vypadá jako želva. Ale trochu moc velká…,“ promluvila Sinon v úžasu. Asuna se naklonila, aby si to prohlédla i ze stran. Pravý ukazováček namířila na můstek Oceánské želvy.
„Ale koukejte, ta hlava vypadá, jako že má vepředu výčnělek. Poznáte, co je to za zvíře?“
„Ach – to je fakt. Vážně to vypadá jako prase. Želví prase, které umí plavat,“ řekla Leafa nevinným hlasem.
A pak, jako by ji vlastní slova překvapila, vykulila oči. Opakovaně pohybovala rty, až z nich nakonec vymáčkla chraplavý hlas.
„Jestli je to želva… a taky prase…“
Asuna, Sinon a Leafa se na sebe beze slov podívaly, načež vykřikly:
„—Rath!“


Část druhá

Helikoptéra typu EC135 proletěla hustou mlhou nad mořem. Z okýnka byla vidět rozsáhlá modrá vodní plocha.
Tenhle let se lišil od dopravního letounu – odsud byly jasně vidět vrcholky vln a sluneční svit třpytící se na moři. Kolik je to už let, co jsem naposledy byla u moře? Pomyslela si Rinko Kódžiro při pohledu z okýnka.
Z pracoviště by se k moři dostala jen za hodinu – pracovala v Kalifornském technickém institutu v Sanfranciském zálivu. Mohla se jet opalovat, kdykoli jen chtěla, ale během dvou let práce na univerzitě nešla na pláž ani jednou.
Rozhodně to nebylo proto, že by neměla ráda mořský vánek nebo slunce. Spíše jí připadalo, že ještě uplyne spousta času, než si dokáže dovolenou skutečně užít. Rinko si uvědomila, že bude nejspíš třeba dalších deseti nebo dvaceti let v neznámé cizině, aby na svou minulost zapomněla.
A tak teď Rinko – která si myslela, že se do své domoviny, Japonska, už nikdy nevrátí – letěla k místu, které se pojilo s minulostí, kterou opustila. S nepopsatelnými pocity vyhlížela z okýnka.
Před čtyřmi dny dostala poměrně dlouhý e-mail od někoho, od koho by to vůbec nečekala. Mohla ho hned vymazat a zapomenout na něj, ale Rinko to kdovíproč neudělala. Po méně jak hodině zvažování možností odpověděla a zabookovala si letenku. Přemýšlela o posledních dvou letech a uvědomila si, že úplně každý den byla chladná a emocionálně odtažitá. Věděla sice, že tahle snaha je zcela marná, ale přesto se rozhodla letět…
Letěla z Los Angeles zpět do Tokia. Noc strávila v hotelu v Naritě a pak si obezřetně vybrala tuto helikoptéru. Rinko si povzdechla a snažila se zpět do kouta mysli zasunout tu záhadu, na kterou se sebe sama ptala stále znovu a znovu. Až uvidím, co potřebuji vidět, a uslyším, co potřebuji slyšet, přijde ke mně odpověď sama.
No ano, naposledy byla u moře před deseti lety, v prváku na vysoké. To ještě nic nevěděla. Pozvala i druháka Akihika Kajabu. Půjčila si peníze, aby mohla koupit menší auto, kterým jeli do Enošimy. Ve svých naivních osmnácti letech si vůbec neuvědomovala, jaký osud ji to čeká…
Rinčina mysl se toulala ve vzdálených vzpomínkách, když na ni náhle zakřičela cestující sedící vedle hlasem, který se hlasitostí motoru nenechal zahanbit: „VIDÍM TO!“
Oči pod dlouhými, pečlivě rozčesanými blonďatými vlasy a skryté za slunečními brýlemi se přimhouřily. Skutečně, na druhé straně zakřiveného skla okénka bylo malé černé tělísko na hladině nekonečného oceánu.
„To je… Oceánská želva…?“ zamumlala Rinko. Nemohla si nevšimnout oslňující záře duhy, která vznikala odrazem od černých solárních panelů. Kopilot v černé uniformě tiše odpověděl.
„Přesně tak. Do přistání zbývá ještě deset minut.“

Helikoptéra uletěla ze Šinkiby v Tokiu cestu dlouhou asi 250 kilometrů. Jejím cílem bylo velké oceánské výzkumné zařízení, Oceánská želva. Prakticky přešla do přistávací pozice.
Rinko byla ohromená majestátním výhledem. Tohle se nedalo nazvat lodí. Velká pyramida vytrvale stála uprostřed moře. Byla jedenapůlkrát tak dlouhá jako největší loď na světě, Nimitz. Vysoká byla asi jako dvacetipětipodlažní budova – tahle data si zjistila už předem, ale rozdíl mezi její představou a skutečností byl zhruba tak veliký, jako je vzdálenost mezi Zemí a Měsícem.
Čtyřstranná pyramida byla 400 metrů dlouhá a 250 metrů široká. Pokrývaly ji černě se lesknoucí panely, které působily jako skořápka. Každý z těch panelů byl veliký jako helikoptéra, ve které právě byli. Kolik investovali, aby to sem dostali? To se Rinko neodvažovala ani odhadnout. Říkalo se, že v posledních letech vláda investovala do vzácných kovů na mořském dně poblíž zálivu Sagami. Když teď viděla tu velkou budovu, která odporovala selskému rozumu, bylo jí jasné, že to nebyly jen tak nějaké řeči.
Mechanizovaný obří oceánský plovák vypadal, jako by to byla další generace konstruktu pro těžbu ropy ze dna moří. To se ostatně i říkalo, ale ve skutečnosti bylo uvnitř výzkumné zařízení, které vyvíjelo další generaci FullDive přístrojů, zvaných Soul Translator. Ty uměly přečíst lidskou duši. To se dozvěděla v e-mailu, který před týdnem obdržela. Rinko o tom dost pochybovala, ale když už tu teď byla, neměla na výběr – musela e-mailu věřit.
Proč, proč musí být výzkum zcela nové FullDive technologie, rozhraní mozku a stroje, na moři daleko od souostroví Izu? Netušila, jaký důvod za tím leží. V té černé pyramidě je ale přístroj, který kombinuje NerveGear, vytvořeným Akihikem Kajabou, a Medicuboid, jenž Rinko přizpůsobila k léčebným účelům. A jak nad tímhle přemýšlela, uvědomila si, že…
Dva roky života v zahraničí jen otupovala bolest – nikdy zcela nezmizela. No, nakonec se zdá, že ať už na té lodi uvidí cokoli, skoncuje to s bolestí jednou provždy – anebo to Rinko roztrhá na kousky.
Rinko se pomalu zhluboka nadechla. Helikoptéra mezitím klesala na přistávání. Rinko se zadívala na spolupasažérku, která za tmavými brýlemi přikývla. Připravila se na to, že již brzy vystoupí.
Možná byl pilot ostřílený veterán – helikoptéra se během přistávání na určené přistávací ploše na střeše Oceánské želvy moc nekývala. Přiběhli dva muži, první z nich, průvodce, byl v tmavém obleku. Zasalutoval. Druhý byl oblečený podobně.
Rinka vyšla ze dvířek a přikývla na muže, který přispěchal. Napadlo ji, že byl dobrý nápad si vzít džíny – právě seskakovala z výšky čtyřiceti centimetrů. Podrážky jejích sportovních bot přistály na umělé zemi. Měla problém si představit, že by loď byla tak stabilní a bezpečná.
Pak vyšla z dopravního prostředku druhá pasažérka, s oslnivými blonďatými vlasy a tmavými brýlemi na očích. Protáhla si záda. I Rinko si protáhla paže a nadechla se vzduchu vonícího po moři.
Muž, který čekal na plováku, měl v opálené tváři vážný výraz. Hned Rinko zasalutoval.
„Profesorko Kódžiro. Vítejte na Oceánské želvě. A tohle je…?“ zadíval se muž na druhou pasažérku. Rinko přikývla a představila ji : „Moje asistentka, Majumi Reynoldsová.“
Nice to meet you,“ promluvila spolupasažérka plynulou angličtinou. Poněkud nemotorně natáhla ruku, aby si jí s mužem potřásla. Pak se představil muž.
„Jsem nadporučík Nakanishi, mám vás obě doprovodit. Obsluha doručí vaše zavazadla později. Pojďte prosím tudy—,“ mávl muž ke schodům, které byly na přistávací plošině vidět. „Podplukovník Kikuoka vás očekává.“

Vzduch v můstku byl horký jako v létě a voněl po soli Tichého oceánu, ale poté, co se dostal skrz šachty, dlouhé chodby a samotnou Oceánskou želvu – silné kovové dveře uvnitř černé pyramidy – zafoukal do Rinčiny tváře studený a suchý vzduch.
„Je tu třeba takové klimatizace?“ zeptala se nadporučíka Nakanishiho, který šel před ní. Mladý důstojník národní obrany se otočil, přikývl a nenuceně odpověděl: „Ano. Máme tu mnoho složitých přístrojů, kvůli kterým musíme udržovat teplotu okolo 23 stupňů a vlhkost pod 50 %.“
„A elektřinu máte jen ze solárních panelů?“
„To vůbec ne. Solární panely nevytvoří ani 10 % energie, kterou potřebujeme. Nejdůležitější přístroje používají nukleární reaktor využívající vodu pod tlakem.“
„…Aha.“
Nějak se to čím dál více komplikuje. Rinko lehce zavrtěla hlavou.
V chodbě byly průzračně šedé panely a lidské tvary se tu zvláštně komolily. Informace, které si zběžně pročetla, nebyly úplné. Nejspíš tu žily stovky výzkumníků – připadalo jí, že vzhledem k velikosti plováku tu je místa víc než dost.
Zabočili doprava, doleva a tak dále, tak šli asi dalších dvě stě metrů. Náhle se přímo před nimi objevily dveře, u kterých stál muž v tmavě modré uniformě. Evokovala uniformu nějaké bezpečnostní agentury, ale jakmile muž nadporučíka uviděl, zasalutoval. Tohle rozhodně nebylo něco, co by udělal obyčejný civilista.
Nadporučík zasalutoval v odpověď a přímočarým tónem promluvil: „Žádám o povolení pro vstup do oblasti S3 pro výzkumnici profesorku Kódžiro a její asistentku Reynoldsovou.“
„Probíhá ověření.“
Ochranka zapnul tablet a pronikavým pohledem si přejel Rinčinu tvář. Přikývl a pak se podíval na výzkumnou pomocnici za Rinko. Rukou si prohrábl upravené vousy a přesunul ji pak ke straně úst.
„Omlouvám se, mohla byste si sundat ty brýle?“
I see,“ Asistentka nadzvedla velké brýle a ukázala své zářivě blonďaté vlasy a čistou bílou pleť. Strážný při pohledu na tu oslnivou tvář přimhouřil oči a znovu přikývl.
„Ověřeno. Prosím.“
Hou. Rinko se hořce usmála.
„Na to, že jste uprostřed oceánu, máte docela přísnou ochranu,“ promluvila k nadporučíkovi.
„Už jsme přestali s prohlídkou těla a dalšími procedurami. Kovy a výbušniny jsme zkontrolovali jen třikrát,“ odpověděl. Muž v obleku vytáhl z náprsní kapsy disk a dal jej do plátu vedle dveří. Pravou rukou se pak dotkl dotykového senzoru. O vteřinu později se dveře, dveře vedoucí do hlavní části Oceánské želvy, otevřely, doprovázené zvukem motoru.
Když poodešli od masivních dveří, ucítili studenější vzduch. Kolem svítilo oranžové světlo a tiše se ozývaly přístroje. Kan, kan, rozléhaly se kroky v prostoru lodi, jejíž velikost si nikdo nedokázal představit. Průvodce – nadporučík Nakanishi – si to uvědomil, když se zastavil před jistými dveřmi.
Byl na nich jednoduchý štítek s nápisem ‚Primární kontrolní místnost‘.
Tak jsme tady, na posledním místě, které po Akihikovi Kajabovi zbývá. Rinko zadržela dech a sledovala záda důstojníka národní obrany, který prováděl poslední bezpečnostní prohlídku.
Tohle je počátek nového začátku—
Na druhé straně dveří, které se těžce odsunuly, byla hluboká temnota. Obklopila ji jako rubáš a Rinko se na chvíli nedokázala hýbat. Jakkoli moc temnotu odmítala, jakkoli moc ji odpuzovala, byla teď nucena ji přijmout.
„…Profesorko,“ ozval se za ní hlas asistentky a přivedl ji zpět ke smyslům.
Nadporučík Nakanishi vešel do tmavé místnosti, udělal několik kroků a otočil se, věnoval pohled Rinko. Ta si uvědomila, že vnitřek ‚Primární kontrolní místnosti‘ není zcela temný, že na podlaze svítí oranžová světla.
Rinko se zhluboka nadechla a odhodlaně pohnula pravou nohou kupředu. Asistentka vešla za ní a dveře se za nimi zavřely.
Šli podle značek na podlaze a pohybovali se mezi velkými síťovými serverovými přístroji. Když vyšli z uličky strojů, vykulila Rinko překvapeně oči.
„…Ech…?!“ nedokázala, než zalapat po dechu. Před ní bylo na zdi veliké okno, za kterým viděla něco neuvěřitelného.
Ulice… ne, spíš to bylo město. Ale nevypadalo to jako město v Japonsku. Budovy byly všechny z bílého kamene a střechy byly zvláštně kupolovité. Ačkoli se zdálo, že mají budovy alespoň jedno poschodí, byly maličké – snad tak vypadaly kvůli obřím větvím stromu a listům, které rostly všude kolem.
Z podobně bílého kamenu byly vytesány i cesty, schody a klenuté mosty v lesích. Lidé, kteří tam chodili, očividně nebyli z nynější doby.
Nebyl tam ani jediný muž v obleku nebo žena v minisukni. Oblečení všech vypadalo jak ze středověku, měli třeba vesty nebo dlouhé kabáty. Vlasy byly různobarevné – od blonďatých přes hnědovlasé až k černým. Bylo těžké říct, zda jsou to Evropané či Asiaté.
Co je to za místo? Kdy jsme se přesunuli z výzkumné lodi do podzemního nebo nějakého jiného světa? Šokovaná Rinko se dál rozhlížela. Na konci ulic, které se táhly do dálky, stála jasně bílá obří věž. Kolem ní byly čtyři další, tyčící se do modrého nebe, které ani za oknem nebylo vidět celé.
Rinko udělala několik kroků blíže, aby viděla, jak se věže natahují do nebes. A konečně si uvědomila, že obraz před ní není okno, ale obří obrazovka. Světla stropu zanedlouho zazářila a odehnala z místnosti temnotu.

„Vítejte v Oceánské želvě.“

Zprava se ozval nečekaný hlas. Rinko tam hned přesunula pohled.
Před malou divadelní scenerií na obrazovce s monitorovacím panelem, konzolí s klávesnicemi, dalšími monitory a mnoha dalšími věcmi byly siluety dvou mužů.
Jeden z nich seděl na židli, zády ke všem, uvolněně psal něco do klávesnice. Druhý muž, u kraje konzole, přimhouřil oči skryté za brýlemi ve chvíli, kdy se jeho pohled setkal s Rinčiným.
Ten úsměv viděla už mnohokrát předtím, úsměv, který naznačoval snadný přístup, ale který byl jen těžko čitelný. Patřil důstojníkovi národní obrany, který byl poslán na Ministerstvo vnitřních záležitostí a komunikace, podplukovníkovi Seidžiru Kikuokovi, ale—
„…Co je tohle za oděv.“
Namísto přivítání se s mužem, kterého dva roky neviděla, položila Rinko zamračeně otázku. Nadporučík Nakanishi, v obleku, si hned se Seidžirem Kikuokou, který se postavil, zasalutoval. Kikuoka byl oblečen v modré jukatě se vzorem rýže kurume, kolem jukaty měl obi a na jinak bosých nohou dřeváky.
„Půjdu tedy,“ zasalutoval naporučík Nakanishi Rince a odešel – znovu se ozvalo zavření dveří. Kikuoka, stále stojící, se pokojně naklonil nad konzoli a začal chraplavým, netečným hlasem vysvětlovat: „Ale já tu na oceánu musím strávit ještě měsíce. Nemůžu prostě nosit uniformu.“
Rozevřel paže do stran a usmál se.
„—Profesorko Kódžiro, slečno Reynoldsová, byla to dlouhá cesta. Jsem skutečně rád, že jste vážily cestu do Rathu a využily našeho pozvání.“
„No, když už jsem tady, musím podotknout, že nemůžeme zaručit, že vám budeme schopny s něčím pomoct,“ kývla Rinko zpět. Asistentka za ní se s ním přivítala stejným způsobem. Kikuokovo obočí povyskočilo nahoru a jeho pohled zůstal upřený na zářivě blonďatých vlasech asistentky. Hned se znovu usmál.
„Pro tenhle plán jste podstatná tak jako tak, poslední člověk do trojice, o které si myslím, že by se tohoto měla účastnit. Konečně jste se tu všichni tři sešli v bříšku želvy.“
„Ach, aha… musíš patřit mezi ně, Higo,“ poznamenala Rinko. Druhý muž, který k nim byl doposud zády, přestal pohybovat rukama a otočil židlí.
Byl asi stejně vysoký jako Kikuoka, ale přesto se zdál být nižší. Bílé vlasy mu stály jako kopec mečů, měl kulaté obroučky, nepříliš elegantní. Na sobě měl vybledlé tričko, tříčtvrteční džíny a botasky se zničenými podrážkami. Vypadal úplně stejně jako na univerzitě.
Higa Takeru, kterého pět šest let neviděla, se krotce usmál svou chlapeckou tváří, která se hodila k jeho postavě.
„Jsem to já. Jako poslední student laboratoře Shigemura musím pokračovat ve vůli svých mentorů – když ne já, tak kdo?“
„Vážně… jsi pořád stejný.“
Laboratoř Šigemura na Tótoské univerzitě elektrického a elektronického inženýrství měla dva génie,  Akihika Kajabu a Nobujukiho Sugóa. Higa by se v jejich stínu mohl dočista ztratit. Kdy se zapletl do tak přísně utajovaného plánu? Pomyslela si Rinko a natáhla ruku, aby jí potřásla se svým dávným chráněncem.
„…Tak? Kdo je ten třetí?“ zeptala se, ale důstojník národní obrany se jen tajemně usmál tím svým úsměvem, který se vůbec neměnil. Lehce zavrtěl hlavou.
„Naneštěstí ho teď nemůžu představit. Ale nebojte se, za pár dní…“

„Pomohu vám to jméno vyslovit, Kikuoko.“

—To nepromluvila Rinko, ale ‚asistentka‘, která vedle ní stála tiše jako stín.
„Co…?!“
Konečně jsi padl do pasti. Tak se Rinko zatvářila, když viděla, jak Kikuoka v překvapení vykulil oči. Udělala krok dozadu za svou asistentku.
Asistentka majestátně vykročila vpřed, pravou rukou si sundala blonďatou paruku a levou velké slunečné brýle. Oříškové oči se zadívaly přímo na Kikuoku a promluvila.
„Kde jste ukryli Kirita?“
Podplukovníkovou znepokojenou tváří proběhly neobvyklá panika a šok. Otevíral a zavíral ústa, až nakonec zašeptal: „…Myslel jsem, že identita výzkumníků měla být řádně zkontrolována přes databázi Kalifornského technického institutu.“
„Hm, s profesorkou jsme dlouho hledaly identitu.“
Asuna Záblesk, Asuna Júki, využila identitu Rinčiny asistentky Majumi Reynoldsové. V převleku za ni se dostala na Oceánskou želvu – a teď se dívala Kikuokovi přímo do očí. Narovnala záda a odpověděla.
„Jen jsme před týdnem vyměnily fotografii v databázi za mou. Máme někoho, kdo se umí moc dobře prolomit firewallem.“
„Mimochodem, skutečná Majumi si užívá slunění v San Diegu,“ dodala Rinko a usmála se.
„Teď už, hádám, rozumíte, proč jsem vaši nabídku přijala, Kikuoko?“
„Ach… rozumím dokonale.“
Kikuoka slabě zavrtěl hlavou a prsty si promnul spánky. Kuku, rozesmál se náhle Higa, který je předtím jen pozoroval.
„Vidíš, proto jsem to říkal, Kiku. Ten kluk je největší bezpečnostní díra v celém plánu.“

Před čtyřmi dny, prvního července, dostala na svou soukromou adresu e-mail, jehož odesílatelem byla ‚Asuna Júki‘. Bylo v něm něco, co Rinku, která jako nomád cestovala mezi domovem a školním kampusem, hluboce dojalo.
Asuna psala o technologii Medicuboid, kterou Rinko poskytla japonskému Ministerstvu zdravotnictví. O tom, jak byl základní návrh Medicuboidu použit k vyvinutí monstrózního přístroje se jménem Soul Translator, se kterým operuje záhadná organizace Rath.
Hlavním cílem vývoje přístroje, který se dokázal připojit k lidské duši, bylo nejspíše vytvoření první bottom-up umělé inteligence na světě. Chlapec, který s experimentem pomáhal, Kazuto Kirigaja, byl v bezvědomí unesen z nemocnice a nejspíše přesunut na obří plovák, výzkumnou loď Oceánská želva, která se teprve nedávno vydala na moře. Podezřívaným strůjcem toho všeho byl úředník, který se znal s Kazutem už od SAO incidentu, Seidžiró Kikuoka. Tyhle na první pohled neuvěřitelné informace stály v e-mailu.
„Vaši soukromou adresu jsem zjistila z Kiritova počítače. Jen vy mi můžete dát šanci se za Kiritem vydat. Prosím, propůjčte mi svou sílu—“
A tak e-mail končil.
Rinko to hluboce dojalo, neboť měla pocit, že co Asuna Júki napsala, byla pravda. To proto, že před rokem využil Seidžiró Kikuoka své pozice podplukovníka a opakovaně ji zval k výzkumnému projektu další generace rozhraní mozku a přístroje.
Rinko zvedla hlavu od monitoru, zadívala se do noční scenérie města Pasadeny oknem svého bytu a vybavila si tvář chlapce Kirigaji, se kterým se viděla, než ze země odjela.
Vysvětlil jí tehdy, jaký nelegální experiment na lidech Nobujuki Sugó prováděl, a váhavě dodal, o čem mluvil s Akihikem Kajabou v iluzorním skutečném světě. Nakonec ji požádal o jádro systému Cardinal. Nevěděla proč, ale žádosti vyhověla.
Když se nad tím teď zamyslela, uvědomila si, že silný skener pulzu mozku s vysokým výkonem, kterým Akihiko Kajaba ukončil svůj život, byl původním návrhem Medicuboidu a Soul Translatoru. Takže vše bylo propojené. Nic se nezměnilo. Asi bylo nevyhnutelné, aby mi přišel e-mail od Asuny Júki...?
Další noc se Rinko rozhodla a odepsala Asuně, že s její žádostí souhlasí.

Byl to nebezpečný hazard, ale cesta doprostřed Tichého oceánu asi stála za to, když mám šanci vidět šokovaný výraz Seidžira Kikuoky, usmála se Rinko. Možná získala převahu nad Kikuokou – který tajně pracoval od SAO incidentu a vždy se zdálo, že vše řídí – ale teď bylo příliš brzy na to, aby se uvolnila.
„Tak, když už jsme tady, předpokládám, že všemu rozumíte… nebo ne, Kikuoko? Proč jste vy, důstojník národní obrany, předstíral nízkou pozici na Ministerstvu vnitřních záležitostí a komunikace, abyste se dostal do VR světa? Co v téhle velké želvě plánujete? A… proč jste unesli Kirigaju?“ střílela Rinko jednu otázku za druhou. Kikuoka jen zavrtěl hlavou a ztěžka si oddychl. Ukázal těžce čitelný úsměv.
„Napřed osvětlím nedorozumění, které se nikdy neodehrálo… Ano, vzali jsme Kirita do Rathu poněkud sugestivními prostředky, a to mě skutečně mrzí. Ale to proto, že jsme ho chtěli zachránit.“
„…Co tím myslíte?“
Kdyby měla Asuna u pasu meč, dala by ruku na jílec. Ve tváři měla energetický výraz a udělala několik kroků vpřed.
„Kirito byl napaden uprchlíkem z Death Gun incidentu a upadl do kómatu. Dozvěděl jsem se to ještě toho dne. Jeho mozek byl vážně poškozen kvůli nedostatku kyslíku a jsem si velmi jistý, že takové poškození moderní medicína není schopna vyléčit.“
Asunina tvář náhle ztuhla.
„Není schopna… vyléčit…“
„Část nervových buněk v mozku, které tvoří síť, byla zcela zničena. Ani doktoři v nemocnici nedokázali říct, kdy se probudí. Bylo možné, že se neprobudí už nikdy… dobře, takhle se tvářit nemusíš, Asuno. Nemluvil jsem snad o moderní medicíně?“
Kikuoka nasadil svůj 200% nejvážnější výraz a pokračoval: „Jen Rath má technologii, která může Kirita vyléčit. A tou je STL, Soul Translator – ale to už víš. Mrtvé mozkové buňky se nedají vyléčit, ale lze podpořit regeneraci mozkové nervové sítě oživením fluktsvětla. Je to jen otázkou času.“
Silná pravá paže se vysunula z rukávu jukaty a ukázala ke stropu.
„Právě teď je Kirito připojen k hlavnímu obvodu plného STL. Na našem oddělení v Roppongi jsme nemohli provádět žádné jemné operace, takže bylo třeba vrátit se sem. Jakmile by léčba skončila a on nabyl vědomí, vše bychom řádně vysvětlili jeho rodině a Asuně a poslali ho zpět do Tokia.“
Asunino tělo se zakymácelo. Rinko rychle natáhla ruce, aby ji podepřela.
Dívka s úžasným vhledem a odhodláním se dostat po bok svého milovaného náhle ztratila veškeré napětí. Po tváři se jí skutálela veliká slza. Rázně ji setřela a znovu se narovnala.
„Takže je Kirito v pořádku? Stále ještě se může probudit?“
„Ach, máš mé slovo. Léčba tady nebude o nic horší než v jakékoli velké nemocnici. Dokonce jsme mu přidělili specializovanou opatrovnici.“
Asunin silný pohled se snažil odhadnout Kikuokovy skutečné úmysly, ale po několika vteřinách se uvolnil. Nepatrně kývla.
„…Rozumím. Pro dnešek vám budu věřit.“
Kikuoka si úlevně vzdychl a jeho ramena povolila. Rinko udělala krok vpřed a optala se: „Ale proč je Kirigaja důležitý ve vývoji STL? Proč musíte pro tenhle tajný plán unést obyčejného středoškoláka a dovézt ho doprostřed oceánu?“
Kikuoka si vyměnil pohled s Higou a pokrčil rameny. Ach…
„Pokud mám tohle vysvětlit, bude to dlouhé povídání.“
„To nevadí. Času máme dost.“
„…A jelikož mám vše vysvětlit, budete muset pomoct ve vývoji, profesorko Kódžiro.“
„O tom se rozhodnu, jakmile si vše vyslechnu.“
Důstojník národní obrany vypadal lehce namíchnutě a znovu dramaticky vzdychl. Z rukávu své jukaty vytáhl malou trubičku. Přemýšlely, co to je – a ukázalo se, že jde o levné citronové bonbony. Do pusy si hodil dva tři kousky a pak nabídl i Rinčině skupince.
„Chcete?“
„…Ne, díky.“
„Dobrá tedy… tak, předpokládám, že obě znáte základní fakta o STL, že?“
Asuna přikývla. „Je to přístroj, který čte lidskou duši… fluktsvětlo a vytváří virtuální svět k nerozpoznání od skutečného.“
„Fm. A za jakým cílem byl vyvinut?“
„K vytvoření bottom-up… vysoce adaptivní umělé inteligence.“
Higa hvízdl a oči za kulatými obroučkami ukázaly obdivný pohled. Nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Úžasné, Kirito by toho neměl vědět ani zdaleka tolik, aby mu to došlo. Jak jste to prošetřily tak moc do hloubky?“
Asuna se podívala na Higu, jako by ho hodnotila. Napjatým tónem odpověděla: „…Od Kirita jsem slyšela termín umělá labilní inteligence…“
„Haha, aha. Vypadá to, že by sis měl zkontrolovat utajení v Roppongi, Kiku,“ zašklebil se Higa. Kikuokova mračící se tvář odhlédla stranou.
„Byl jsem připravený na to, že se nějaké informace ke Kiritovi dostanou. Zvážil jsem risk a rozhodl, že je jeho pomoc nezbytná. Tomu bys měl rozumět… hm, kde jsme to byli? Ach, vysoce adaptivní umělá inteligence, že?“
Kikuoka znovu do vzduchu vyhodil citronový bonbon a mrštně jej chytil pusou. Podplukovník pak pokračoval hlasem, který připomínal učitele.
„Bottom-up AI je replikovaný konstrukt našeho lidského vědomí. Dlouho byla divokou představou, nesplnitelným snem. Ačkoli tomu říkáme konstrukt vědomí, netušíme, jakou má strukturu a jak se formuje – jen jsme použili data poskytnutá tady Kódžiro a vysoce interpretačním a imaginativním Soul Translatorem, který vyvinul Higa. Díky tomu jsme úspěšně zvládli zachytit lidskou duši – kvantové pole, které nazýváme fluktsvětlo. A jelikož jsme to zvládli až sem, věříme, že můžeme očekávat úspěch ve vývoji bottom-up AI… Víte proč?“
„Pokud dokážete přečíst lidskou duši, stačí vám ji jen naklonovat… že?“ vložila se do toho Rinko. Zamrazilo ji v zádech.
„Samozřejmě, je tu ještě otázka, jaké médium by uchovalo kopii duše…“
„Hm, o to jde. Bránové prvky, které se dříve používaly pro kvantové počítačové systémy, nestačily. A tak se muselo hodně investovat do krystalizace kvantové částicové brány, také známé jako lightcube. Tenhle konstrukt o pěti centimetrech je vyroben z praseodymu a dají se na něj uložit stovky milionů quibitů. Neboli… úspěšně jsme naklonovali lidskou duši.“
Rinko zastrčila ruce do kapes svých džín, aby skryla mrazivý pocit na prstech. Asuna, stojící vedle ní, zbledla.
„…Takže výzkum už je úspěšný, ne? Proč nás tu potřebujete,“ zeptala se nebojácně. Kikuoka si znovu vyměnil pohled s Higou. Levý koutek jeho rtů se slabě pousmál. Pomalu přikývl.
„…No, sice jsme uspěli v klonování duše, ale neuvědomili jsme si vlastní pošetilost. Mezi lidským klonem a skutečnou umělou inteligencí je veliký rozdíl… Higo, ukaž jim tu věc.“
„Ech – už mě toho ušetři. Bude to vážně ošklivé,“ zavrtěl Higa hlavou neochotně, ale pak si vzdychl a začal stejně tak neochotně ovládat konzoli.
Náhle obrazovka ukazující záhadnou cizinu potemněla.
„Tak, načítám kopii, modul HG001.“
Tan. Higa stiskl Enter – a uprostřed obrazovky se rozsvítilo fraktální světlo. Prostředek byl téměř bílý, nepravidelně pronikavě blikala vnější hranice.
„…Je odběr vzorků hotový?
Z reproduktorů nad nimi se ozval nečekaný hlas. Překvapil Rinko i Asunu. Uslyšely Higův hlas, ale zněl poněkud melancholicky – tak trochu kovově.
Higa, který seděl na židli, si vzal ohebný mikrofon na konzoli a odpověděl hlasem podobným tomu v reproduktoru.
„Ach, odběr vzorků umělého fluktsvětla byl bez problémů dokončen.“
„Aha. To je dobře. Ale… co se to děje? Je tu úplná tma. Nemůžu se hýbat. Pracuje STL chybně? Omlouvám se, ale pusťte mě z přístroje.“
„Ne… to bohužel udělat nemohu.“
„No, no, cože? Co to říkáte? Kdo jste? Váš hlas jsem nikdy předtím neslyšel.“
Higa se viditelně potil. Chvíli zůstal tiše, pak pomalu odpověděl: „Jsem Higa. Higa Takeru.“
„…“
Červené světlo zaplálo a pak odskočilo. Po chvíli ticha se vnější hranice roztáhly, jako by něčemu odporovaly.
„Zatracenej hajzle, co to říkáš?! To já jsem Higa! Pusťte mě z STL!“
„Uklidni se, nerozčiluj se. To vůbec nejsi ty.“
Rinko konečně pochopila, co se to před ní děje.
Higa mluvil ke klonu vlastní duše.
„A teď v klidu přemýšlej a zkus si vzpomenout. Tvoje paměť měla být přerušena ve chvíli, kdy jsi vstoupil do STL, aby byl extrahován klon umělého fluktsvětla.“
„…No a? Samozřejmě že to se stalo. Během skenu jsem nebyl při vědomí.“
„Pamatuješ si, cos říkal, než jsi do STL vstoupil, ne? Pokud po probuzení necítíš vlastní tělo a je kolem tebe tma, jsi klonem Higy Takera.“
Světlo se znovu stáhlo, jako nějaká mořská bytost. Dlouhé ticho nějakou dobu pokračovalo, až se pohnuly dva tři ostny.
„…Nemožné. Nic takového nemůže být možné. Nejsem klon, jsem skutečný Higa Takeru. Mám… mám vlastní vzpomínky. Pamatuji si vše, školku, univerzitu i to, jak jsem šel do Oceánské želvy…“
„To je pravda, ale to se dalo čekat. Naklonovali jsme kompletní vzpomínky umělého fluktsvětla… jako klon jsi skutečně Higa Takeru. Takže bys měl mít nadprůměrný intelekt. Uklidni se a znovu si zanalyzuj situaci. Společně dosáhneme našeho cíle.“
„…Našeho… říkáš ‚našeho‘?“
V kovovém hlase klonu byly slyšet silné emoce. Rinčiny ruce se otřásly. Nikdy předtím neviděla tak krutý a groteskní ‚experiment‘.
„…Ne… ne, nemůžu tomu uvěřit. Jsem skutečný Higa. Co je tohle za experiment? Už je to v pořádku. Prostě mě odsud pusťte. Kiku… jsi tam? Nehraj žádný nechutný hry a pusť mě ven.“
Když tohle Kikuoka uslyšel, objevila se mu ve tváři melancholie. Sklonil se k mikrofonu.
„…To jsem já, Higo. Ne… měl bych ti říkat HG001. Naneštěstí je pravda, že jsi klon. Před skenem jsi obdržel mnoho instrukcí, mluvil se mnou a dalšími techniky a měl jsi být mentálně připravený stát se klonem. Do STL jsi vstoupil s tím, žes té možnosti věřil.“
„Ale… ale… ne… NIKDO MI NEŘEKL, ŽE TO BUDE TAKOVÉHLE!!!“
Pronikavý hlas se rozezněl kontrolní místností.
„JÁ… JÁ JSEM JÁ! POKUD JSEM KLON, MOHLI JSTE MI DÁT REALITU KLONU… NĚCO TAKOVÉHO… NĚCO TAKOVÉHO JE PŘÍLIŠ… NE… PUSŤTE MĚ VEN!! PUSŤTE MĚ ODSUD!!“
„Uklidni se. Zůstaň v klidu. Funkce opravy chyby lightcubu není tak dobrá jako u mozku. Měl bys vědět, jak je nebezpečné se naštvat, když přemýšlíš.“
„JSEM DOKONALÝ!! JSEM HIGA TAKERU! POKUD NEVĚŘÍTE, CO KDYBYCH SI DAL S TÍM PADĚLKEM SOUTĚŽ V RECITACI PI?! NO, ZAČNEME! 3,1415926535897932…“
Červené světlo se roztáhlo, rozptýlilo z obrazovky a zmizelo z prostředka. Zazněl tichý zvuk a reproduktor ztichl.
Higa Takeru si znovu dlouze a těžce vzdychl, zmáčkl klávesu na konzoli a prohlásil:
„Zkolabovalo to. Čtyři minuty a 27 vteřin.“

Po tom zamumlání Rinko pomalu uvolnila pevně zaťaté pěsti. Dlaně měla plné ledově studeného potu.
Asuna si pravou rukou ve chvíli, kdy uviděla selhání, zakryla ústa. Kikuoka si toho všiml a jemně strčil jejich směrem nohou do prázdné židle na kolečkách, která stála pod konzolí. Pobledlá Asuna se na ni hned posadila.
„Jsi v pořádku?“
Dívka zvedla v odpověď na otázku hlavu a rázně přikývla.
„Éé… omlouvám se, nic mi není.“
„Nepřepínej se. Lepší bude, když teď na chvíli zavřeš oči.“
Rinko položila ruce na Asunina ramena a ujistila se, že se dívka uklidnila. Pak se znovu zadívala do tváře Kikuokovi.
„Ty vaše nechutnosti by měly mít nějaké hranice, Kikuoko.“
„Omlouvám se, ale asi chápete, že pokud bychom vám to neukázali, těžko by se to vysvětlovalo,“ zavrtěl důstojník národní obrany hlavou. Vzdechl a pokračoval: „Tady Higa je génius, jehož IQ dosahuje téměř 140. Vytvořili jsme jeho klon a ten klon si ani neuvědomil, že je klon. Umělých fluktsvětel jsme vytvořili přes deset, včetně mého, ale výsledek byl stále stejný. V průměru trvá tři minuty, než jejich logika zešílí a zkolabují.“
„Normálně s ním nemluvím. Nepoužívám osobní zájmeno pro první osobu ‚ore‘. Doufám, že to chápete, Rinko,“ objevil se Higovi Takerovi na tváři zdráhavý výraz. „Nebyl to problém pochopení schopností a duševního stavu klonu, ale jedná se o strukturální chybu toho, že přes lightcube zcela vytváříme umělé fluktsvětlo, alespoň to je můj dojem… Kódžiro, znáte výraz mozková rezonance?“
„Ech? Mozková rezonance… vím, že to má něco společného s klonováním, ale podrobnosti…“
„No, je to bizarní fantaskní teorie. Pokud vytvoříme klon zcela identický s originálem, magnetická pole vytvořená mozky obou vyvolají rezonanci, která se zesílí jako zpětná vazba mikrofonu. To oba mozky destabilizuje. Nevěří se mi tomu snadno – ale pokud naše lidská vědomí nedokáží snést fakt, že nejsme jedinečné existence, možné to je… no netvařte se tak znepokojeně. Pokud je to nemožné, co kdybyste si to zkusila, Rinko-senpai?“
„Rozhodně ne,“ odmítla okamžitě Rinko. Ta představa ji děsila. Asuna, která se zavřenýma očima seděla v křesle, zašeptala směrem ke ztichlé trojici.
„…Kikuoka se s ní setkal v ALO už mnohokrát. Top-down typ AI, Yui, řekla… že i ona, která je tvořena odlišně než lidské vědomí, se bojí klonování sebe sama. Pokud by něco způsobilo, že by se aktivovala její záložní paměť a mohla jednat, nejspíš by spolu bojovaly, až by se zničily…“
„He, to je docela zajímavé. Velmi zajímavé,“ posunul si hned Higa brýle po nose nahoru a naklonil se kupředu.
„Viděl ji jen Kiku? To je podlé. Prosím, ať se s ní taky můžu příště setkat. Ano, aha… dalo by se čekat, že si klon nevytvoří intelekt… nebo spíš, pokud ano, tak bude nevyvinutý…“
„Ale to je…“
Rinko se na chvíli zamyslela. Pak rozevřela paže a otočila se ke Kikuokovi.
„To teď nechme být. Klonování duše je skutečně úžasné, ale cíle svého výzkumu jste nedosáhli, že? Nevím, kolik jste utratili, ale využívat zdroje státu a produkovat jen takové výsledky je…“
„Ne, ne, ne,“ usmál se Kikuoka hořce a zavrtěl hlavou.
„Pokud by byl tohle výsledek, už bych visel nebo tak něco. A nejen já… bylo by už i po několika velkých zvířatech v Integrovaném oddělení dohledu.“
Znovu si hrál s trubičkou, ve které byly citrónové bonbony. Když si uvědomil, že je prázdná, vytáhl z druhého rukávu krabičku s bílými mléčnými sladkostmi a do jedné se pustil.
„Vlastně se dá říct, že tohle je jen začátek projektu. Není možné naklonovat vyspělou duši, že… a pokud tohle nejde, co myslíte, že bychom měli udělat dál, profesorko?“
„…Mohu si nabídnout?“
Vzala si jeden bonbon, který k ní Kikuoka nadšeně přistrčil. Sundala obal a sladkost dala do pusy. Kyselá sladká chuť jogurtu jí naplnila ústa. Americké příchutě nebyly její nejoblíbenější, ale díky cukru zmizela duševní únava a ona si mohla uspořádat myšlenky.
„…Co takhle limitovat vzpomínky? Například… vymazat osobní informace jako jména a adresy. Když nevíš, kdo jsi, nevyvádíš tak hystericky jako před chvilkou…“
„Hezké, senpai, to by se dalo čekat, že vás tohle hned napadne.“
Pak Higa nasadil svůj starý univerzitní tón: „Asi týden jsme vymýšleli, co dál, než nás tohle napadlo. Pak jsme to zkusili implementovat, ale… s umělými fluktsvětly se nemanipuluje tak snadno jako se složkami v operačním systému. Jednoduše řečeno, jejich vzpomínky a schopnosti jsou navzájem propletené. A to je vlastně logické, protože schopnosti nemáme vrozené, ale naučené.“
Pak vzal Higa ze stolu memopad a přidržel si ho dvěma prsty pravé ruky.
„Učení je také formou paměti. Jakmile zapomenete vzpomínku, ve které poprvé nůžkami přestřiháváte papír, zapomenete, jak použít nůžky… takže pokud vymažete vzpomínky, které jsou součástí vyrůstání, smažete i schopnosti s nimi spojené. Tragický stav takového klonu se s vyvinutým klonem ani nedá srovnávat. No jo, chcete to vidět?“
„Ne… ne, to není třeba, díky,“ zavrtěla Rinko rychle hlavou odmítavě.
„Takže… vzpomínky a schopnosti zmizí tak jako tak, ale co se učit od začátku? Ne… to není realistické. Trvalo by to příliš dlouho.“
„Éé, ano. A navíc, naučit se základy jako jazyk a počty je pro nás, dospělé, kteří nemáme v mozku tolik prostoru k učení, těžší. Snažím se naučit korejštinu a ten jejich systematický jazyk se učím už kdovíkolik let, ale pořád to není ono… no, proces učení je vývoj nervové sítě, jako u kvantového počítače… což znamená, že účinnost klesá, jak se dostává dále od stavu ‚zrození‘.“
„Takže vzpomínky… nejsou omezeny jen, co se dat týče, ale i myšlenkami a logikou? Zvládne STL vůbec něco takového…?“
„Myslím, že když chce, není nic, co nezvládne. Prostě jen musíme počítat s časem, který k analýze umělého fluktsvětla v miliardách quibitů potřebuje. Je třeba určit funkci každého jednoho quibitu. Pár let… desítek let, nevíme, jak dlouho. Ale… je mnohem přímější a jednodušší metoda, na kterou přišel tady strejda. Asi je to něco, co by nás výzkumníky ani napadnout nemohlo…“
Rinko zamrkala a zadívala se na Kikuoku, který se opíral o konzoli. Ve tváři měl klidný, nečitelný výraz.
„…Jednoduchá metoda…?“
Snažila se na něco přijít, ale vůbec nic ji nenapadalo. Už se chtěla vzdát a zeptat se ho, když GATAN, vyskočila náhle Asuna ze židle o kousíček dál.
„Ne… neříkejte, že jste udělali něco tak děsivého…“
Byla docela bledá, ale do očí se vrátil neoblomný lesk. V kráse, která daleko předčila normální Japonky, se vzdouval vztek. Asuna upírala pohled přímo na důstojníka národní obrany.
„…Vy… vy jste naklonovali duše novorozeňat? Abyste získali dokonalá fluktsvětla, která se ještě nic nenaučila?“
„Vážně jsi úžasně vnímavá. Ty a Kirito jste SAO dokončili společně… hrdina, který porazil Akihika Kajabu. Asi by ode mě nebylo uctivé to říct, že?“ usmíval se dál Kikuoka. Ve tváři měl vepsán obdiv.
Rinčino srdce náhle na okamžik zabolelo, když nečekaně uslyšela Kajabovo jméno.
Asunu znala pouhých několik dní, ale dívka na ni působila velmi dobrým dojmem. Klidně by se dalo říct, že Asuna má právo Rinko poučovat, proklínat ji a soudit. Rinko přeci jen skryla hodně věcí a pomohla Akihiku Kajabovi s jeho hrozným plánem, což Asunu po dva roky drželo uvězněnou v té kruté smrtící hře.
Asuna ani Kazuto Kirigaja, se kterým se setkala už dříve, ovšem Rinko nevinili. Jako by tím chtěli říct, že se to prostě mělo stát.
Pokud je to tak, myslela si Asuna, že je tenhle Rath incident něco, co se mohlo stát? —Rinko se dál dívala před sebe a hlavou jí bezděčně probíhaly všemožné myšlenky. Asuna znovu udělala krok ke Kikuokovi.
„Myslíte si… myslí si národní obrana, stát, že si můžou dělat, co jen chtějí? Dělat ze svých cílů prioritu?“
„Pročpak myslíš?“
Kikuoka vypadal, jak by ho její slova skutečně ranila. Rázně zavrtěl hlavou.
„Únos Kirita byl skutečně trochu moc, ale v tu chvíli jsem tobě a jeho rodině naše tajemství nemohl prozradit. Využili jsme našeho spojení s fakultní nemocnicí národní obrany a přesunuli Kirita na Oceánskou želvu. A i my jsme museli každou tu chvíli vybojovat a použít extrémní prostředky, abychom ho rychle dostali do STL. Vážně ho mám rád.“
Podplukovník se odmlčel a ukázal něco, co mohlo znázorňovat nevinný úsměv. Pak si popostrčil obroučky černých brýlí nahoru a pokračoval: „…Na druhou stranu se v porovnání s mnoha výzkumnými centry a zeměmi z celého světa skutečně snažím zachovat zákon a pořádek. Ať už s tím souhlasíš, či ne. Od rodičů novorozeňat jsme samozřejmě měli povolení k oskenování jejich fluktsvětla pomocí STL a dostalo se jim hojných díků. Odnož v Roppongi byla připravena právě pro tento účel… Je to něco jako porodnice.“
„Ale těm rodičům jste neřekli vše, ne? Co za přístroj je STL.“
„Ach… pravda, řekli jsme jen, že získáme vzorky mozkových vln… ale to se nedá považovat za lež. Fluktsvětla jsou elektrické vlny v mozku.“
„Výmluvy. Je to jako extrahovat DNA z dětí, které nic nevědí, a naklonovat je.“
Higa, který byl dosud potichu, nyní nečekaně zvedl paže, aby Kikuokovi naznačil velké znamení timeout.
„Vážně je to trochu přehnaný, Kiku. Při klonování novorozených fluktsvětel bychom neměli zapomínat na otázku morálky. Ale… slečno Júki? Nemáte asi úplně přesné informace. Fluktsvětla mezi sebou nemají žádné fyzické rozdíly, zvláště pak hned po narození.
Šťouchl do obrouček svých stříbrných brýlí jako nějaký učitel. Zřejmě se snažil najít vhodná slova.
„Takže… jak tohle vysvětlit. Tak například, když výrobce vytvoří stejný model počítače, tak pak po produkci budou specifikace i vzhled stejné. Ale jakmile skončí v rukou uživatelů, tak se dá říct, že během půl roku nebo roku budou úplně něčím jiným. Takhle to funguje i s lidskými fluktsvětly. Nakonec jsme naklonovali umělá fluktsvětla z dvanácti dětí a porovnali je. Zjistili jsme, že mozková kapacita se vůbec neliší. Asi 99,98 % z nich bylo zcela identických, ten 0,02% rozdíl byly nejspíš nashromážděné vzpomínky po narození. Takže lidská schopnost myslet a jejich osobnost jsou rozhodnuty až po narození. Teorie, že se schopnosti a povaha dědí geneticky, je zavržena. Vážně chci provrtat tuhle fatální vadu, které eugenici věří.“
„Jakmile bude plán hotov, můžeš si s ní dělat, co chceš,“ zabrblal Kikuoka se zdánlivě unaveným výrazem.
„No ale, Higa už to vysvětlil. Shrnuto, podtrženo – klon novorozeného fluktsvětla nemá po naklonování určenou povahu. Takže pokud se vší opatrností eliminujeme z 12 vzorků onen 0,02% rozdíl, dostaneme to, co nazýváme…“
Jeho paže vypadaly, jako by nesl něco důležitého—
„Spirituální prototyp… Archetyp duše.“
„…Prostě jste si jen vymysleli nadnesený název. V podstatě jde o jen o Jungovo ‚Já‘, ne?“
Kikuoka se v odpověď na Rinčinu otázku kysele usmál a pokrčil rameny.
„Ne, ne, nechce se mi to vysvětlovat do detailu. Bylo by to jen vysvětlení způsobu. Ano… Spirituální prototyp mají všichni lidé a můžeme jej považovat za takové mikroprocesorové jádro, tak by se to asi dalo vysvětlit. Jak lidé stárnou, jádro projde všemi možnými procesy a instaluje vzpomínky, až se struktura jádra změní… pokud hledáme vysoce adaptivní umělou inteligenci, není nejlepší nápad používat takový hotový výrobek. Výsledek jednoho takového jste před chvilkou viděly. No takže, pokud naklonujeme spirituální prototyp do lightcube hned od začátku… do virtuálního světa a necháme jej růst, zkuste se zamyslet, co se stane.“
„Ale…“
Nevypadalo to, že by Asuna rozuměla. Rinko jí položila ruku na rameno, aby se dívka posadila, a vložila se do toho.
„Necháte růst. To ale jinak než rostliny nebo mazlíčky, že? Stejné je to s lidskými dětmi, tenhle spirituální prototyp. Tak to ten virtuální svět asi musí být velmi rozsáhlý, imitace úrovně, která by se dala srovnat s nynější společností… můžete něco takového vůbec vytvořit?“
„Nemožné,“ přiznal Kikuoka s povzdechem.
„Je to virtuální svět vytvořený STL. Liší se od VR světů, které jsme měli v minulosti, nejsou v něm potřeba 3D objekty. Přesto je náročné použít komplexní a exotickou moderní společnost k produkci takového světa. Asuno, pamatuješ si postavu ve filmu, než ses narodila? Šlo tam o situaci, ve které je život člověka natočen jako film a pouští se od jeho narození. Neposkvrněný set byl vystaven ve velkém městě v kupoli obývané stovkami dočasných herců, to vše jen pro hlavního hrdinu, který si to vůbec neuvědomuje… přesně o takovou situaci jde. Ale on dospěje, ze světa se poučí, narazí na různé zapeklitosti a nakonec si uvědomí pravdu…“ [Jedná se o film Truman Show]
„Viděla jsem to. Docela se mi ten film líbil,“ řekla Rinko a Asuna naznačila svůj souhlas. Kikuoka přikývl a pokračoval.
„Takže… pokud chceme kompletní vytvoření světa, musíme zahrnout nezbytné informace… svět je obří kulatý objekt, může v něm být mnoho zemí; něco takového. Zkusíme nezpůsobit nedorozumění v lidech žijících v simulaci, kvůli kterým by se cítili mimo společnost a měli problémy. Ani STL nemůže zcela replikovat virtuální svět.“
„A co kdybyste vrátili civilizační úroveň simulace zpět do minulosti? Do doby, kdy lidé objevili vědu a filozofii, kdyby v té éře zůstali od narození do smrti… v takovém případě by se váš spirituální prototyp mohl vyvíjet, že?“
„Hm, to by mohla být nepřímá metoda a vyžadovala by hodně času… jak profesorka Kódžiro předpokládá, museli bychom se v STL pokusit vychovat první generaci AI pod určitými podmínkami. Přesněji řečeno, byla by to malá japonská vesnice v 16. století, nicméně…,“ odmlčel se Kikuoka a pokrčil rameny. Navázal na něj Higa.
„Není to tak snadné, jak si to představujete. Co se týče kulturních a sociálních norem té doby, jsme naprostí amatéři. Věděli jsme, že bude třeba velké množství dat, aby byl postaven i jen dům a museli jsme dát hlavy dohromady, než jsme to konečně udělali. Bylo to jednoduché, nebylo třeba napodobovat středověk. Přišli jsme na to, že omezený terén a zvyky vyvolají jiné prostředí, které pak budeme moci libovolně upravovat – a všechny problémy se budou moci vyřešit za pomoci ‚magie‘. Takový svět je jako ta oblast v síti, kterou znají Asuna a Kirigaja.“
„VRMMO svět,“ zašeptala chraplavým hlasem Asuna. Higa se na ni zadíval a luskl prsty.
„Vlastně jsem si v pár zahrál, ačkoli pořád narážím hlavou do zdí. A i když nevím, kdo to vytvořil, prý mají i volné balíčky, které takové nové hry vytváří?“
„…!“
Higa mluvil o Semínku… práci Akihika Kajaby, jádrové verzi systému Cardinal, za jehož realizací stál Kazuto Kirigaja. Rinko zalapala po dechu a vdechla studený vzduch, jak jí tohle hned došlo, ale Higa a Kikuoka zřejmě nevěděli, odkud program pochází.
Rinko si okamžitě uvědomila, že je na tom stále něco tajného, a tak předstírala, že o ničem neví. Prsty se dotkla Asunina ramene. Asuna zřejmě pochopila, co se jí snažila naznačit, protože beze slov zavrtěla hlavou.
Higa si neuvědomil, že se s dvojicí něco děje; tónem bez předsudků pokračoval: „Pokud v hlavním rámci STL vytvoříme virtuální svět, nebudeme potřebovat žádná 3D data. Ale bylo by příliš nezajímavé použít modelová data z průzkumných monitorů. Proto jsme rychle stáhli Semínko a v jeho editoru jsme jako šílení vytvářeli vesnici a okolní krajinu. Pak jsme ji přesunuli vizuální mnemonickou pamětí STL.“
„Vážně… Takže je ten svět dvojitý konstrukt, že? Server s nižší prioritou operuje ve VR světě s běžnou datovou výměnou a hlavní rámec STL s vyšší prioritou operuje ve speciálně vytvořeném VR světě. Takže co se stane, když je vyměníme… takhle?“
Ano, Higa přikývl, a než se mohl zamyslet, objevila se další otázka.
„…Takže, pokud nepoužijeme STL pro server s nižší prioritou, ale ponoříme se přes AmuSphere, fungovalo by to?“
„Ehm… no, teoreticky to možné je, ale frekvence by se musely dvojnásobně snížit… vizuální mnemonická paměť a polygonová data nejsou zrovna kompatibilní…,“ začal se zakoktávat Higa. Kikuoka si promnul paže a pokračoval místo něj.
„No ale, po mnoha obtížích jsme konečně dosáhli našeho prvního milníku.“
Důstojník národní obrany jako by vzpomínal na vlastní minulost – jeho pohled zůstal viset ve vzduchu.
„První vesnice, kterou jsme vytvořili, měla šestnáct spirituálních prototypů ve dvou farmářských rodinách… nechali jsme AI děti vyrůst do věku osmnácti let.“
„Ua, uá, vyrůst… kdo byl rodič, aby je vychoval? Neříkejte mi, že už existující AI?“
„O tom jsme diskutovali – a jakkoli jsou AI v Semínku schopná, nelze je použít k výchově dětí. První generace rodičů byli lidé, čtyři muži a čtyři ženy, všichni technici. Chovali se jako jejich rodiče a v STL strávili osmnáct let. Jejich vzpomínky zevnitř byly vymazány – nedalo se jinak, protože šlo o součást experimentu. Peněžní odměna nebyla dost.“
„Ne, vlastně myslím, že si to překvapivě užili.“
Rinko prázdně zírala do tváří Kikuoky a Higy, kteří si klidně povídali. Pak se jí konečně podařilo dostat slova přes rty: „Osmnáct let…? Slyšela jsem, že Soul Translator má funkci subjektivního zrychlení času… kolik by to dělalo ve skutečném světě?“
„Asi týden.“
Ta okamžitá odpověď ji šokovala. 18 let má zhruba 940 týdnů, což znamená, že funkce zrychlení času by byla na zhruba jednom tisíci.
„Ale… nebudou problémy, pokud je lidský mozek zrychlený tisíckrát oproti normálnímu tempu?“
„STL se nepřipojuje k lidskému mozku, ale ke kvantovým částicím, které tvoří vědomí. Necháváme elektrické signály aktivovat neurony v neurotransmiterech, což způsobuje různé biologické jevy, díky kterým je zrychlení možné. Teoreticky by se tedy dalo říct, že se více či méně zrychlil čas, který je potřeba k myšlení. Proto mozku nehrozí žádná újma.“
„Takže není horní limit…?“
Rinko už něco o fluktsvětelné akceleraci STL věděla, ale přesné číslo neznala. Mohla jen ohromená zkoušet to pochopit.
Dosud si myslela, že nejlepší funkcí STL je schopnost kopírovat lidskou duši, ale funkce zrychlení času ji šokovala neméně. Šokovala ji možnost teoretického zvýšení pracovní účinnosti ve virtuálním prostoru.
„Nu… pořád tam jsou některé problémy, které jsme nevyřešili. Nynější horní limit je kolem 1 500.“
Rinčina mysl byla ze šoku otupělá, ale sklíčený výraz Higy Takera ji uklidnil.
„Problémy?“
„Takové návrhy, jako jestli má duše vlastní životnost v porovnání s mozkem, který je součástí těla…“
Rinko hned nepochopila. Naklonila hlavu ke straně a zamyslela se. Higa se podíval na Kikuoku, jako by se ho ptal ‚můžu pokračovat?‘ Důstojník národní obrany se hned zatvářil, jako by mu mléčný bonbon zkysl. Ihned pokračoval: „No, ještě jsou to jen hypotézy. Jednoduše řečeno, kvantový počítač, kterému říkáme umělá fluktsvětla, má omezenou kapacitu. Pokud tu kapacitu překročíme, konstrukt degraduje… ještě jsme to netestovali, tak to nemůžeme s jistotou vysvětlit, ale funkce zrychlení má horní limit kvůli bezpečnosti.“
„…Takže tělo stárlo po mnoho let, zatímco venku, kde uběhl jen týden, o méně? Nebude proto funkce zrychlení zbytečná? Nedá se tomu jevu nějak vyhnout?“ ptala se Rinko, jak se zrovna projevila zvídavá povaha výzkumnice. Tentokrát se sklíčeně zatvářil Higa.
„Ehm, no, teoreticky… ne že bychom takové představy taky neměli. Napadlo nás, že bychom vytvořili přenosný STL přístroj a vzpomínky z doby zrychlení ukládali na tento externí přístroj, aby kapacita fluktsvětla nebyla spotřebována. Ale určitě je nemožné STL takhle zmenšit. I kdybychom našli nějaký způsob, pořád je tu ten děsivý problém ztracení vzpomínek na zrychlení poté, co přenosný přístroj dáme pryč.“
„…Jde v podstatě o sen, který přesahuje představy. Přetaktování mozku bez použití vnější paměti… Taky bych to ráda viděla, kdybych byla testovým subjektem,“ zamumlala Rinko a potřásla hlavou. Pak myšlenky dostala zpět k tématu.
„No ale, tohle, teď se nedá vyhnout problému s omezením kapacity… v tom případě… po, počkat chvíli. Kikuoko, neříkal jste, že technici zůstali v STL osmnáct let, aby spirituální prototypy vychovali? Co se stalo s jejich fluktsvětly? Opozdila se jejich intelektuální schopnost o osmnáct let?“
„Ne, ne, tak to není… nejspíš.“
Nejspíš? Rinko se zadívala na Kikuoku, ale ten její pohled nenuceně ignoroval a dál vysvětloval.
„Celková kapacita fluktsvětel, pokud vypočítáme čas, kdy vyprší, je kolem 150 let – to je takový život duše. Takže můžeme zůstat zcela zdraví, s trochou štěstí se náš mozek vyhne různých nemocem a intelekt zůstane na maximu po asi sto padesát let. Samozřejmě je nemožné, abychom žili takhle dlouho. Pokud budeme více než opatrní, dalo by se předpokládat, že můžeme v STL strávit až třicet let.“
„A za sto let se objeví průlomová technologie, která nám prodlouží životy…,“ vložila se do toho sarkasticky Rinko. Kikuokovi to ale při odpovědi zřejmě nevadilo.
„I když bude vyvinuta podobná technologie, těžko na ni budeme mít větší právo než jakýkoli jiný civilista. No, řekli jsme si o životě duše, teď můžeme pokračovat v tématu. Díky dobrovolnictví našich čtyř techniků jsme vytvořili šestnáct mladých lidí, kteří rychle vyrostli… abychom to zjednodušili, budeme jim říkat umělá fluktsvětla. To by snad mělo stačit. Všichni měli schopnost jazyka – samozřejmě mluví japonsky – a základní schopnost počtů, aby si udrželi další myšlenkové procesy. V námi vytvořeném virtuálním světě žili docela strhující život. Rozhodně to byly dobré děti… rodiče poslouchaly, vstávaly brzo ráno, aby došly pro vodu, nasekaly dříví, farmařily… některé byly upřímné, některé se rády předváděly, ale všechny byly laskavé a přátelské,“ mluvil Kikuoka s úsměvem. Pak se mu na rtech ale objevil poněkud znepokojený výraz – nebo se jí to možná jen zdálo?
„Vyrostli… v obou rodinách byli čtyři chlapci a čtyři dívky, sourozenci. Navzájem se do sebe zamilovali. A když jsme tedy usoudili, že už jsou dost staří na to, aby vychovali vlastní děti, skončila první fáze experimentu. Z šestnácti mladých lidí se stalo osm párů a měli vlastní rodiny a začali žít odděleně. Čtyři technici, jejich rodiče, všichni postupně ‚zemřeli‘ na následky epidemie a dostali se z STL. Osmnáct let vzpomínek bylo zcela zablokováno a paměť se jim vrátila do doby těsně předtím, než do STL vstoupili. Když na vnějším monitoru viděli své děti plakat na svém pohřbu, rozplakali se.“
„To byla vážně dojemná podívaná…“
Kikuoka a Higa na sebe klidně kývli. Rinko předstírala odkašlání, aby je pobídla k pokračování.
„…A pak, když se lidští technici odhlásili, nemuseli jsme si se zrychlením dělat starosti a uvnitř jsme čas zrychlili pěti tisíckrát oproti nynější realitě. Každý z osmi párů měl deset dětí, spirituálních prototypů, a vychoval je. Rychle se z nich stali dospělí, utvořili rodiny a s postupem času nahradili NPC, která se chovala jako vesničané. Nakonec vznikly vesnice s jen umělými fluktsvětly. Doba se změnila, jejich potomci se násobili… během tří týdnů v realitě uběhlo uvnitř 300 let simulace a my vytvořili velkou společnost o 80 000 lidech.“
„Osmdesát tisíc…?!“ zvolala Rinko bezděčně nahlas. Kdovíkolikrát pohnula rty, až se jí skrz ně konečně povedlo dostat vhodná slova.
„…Ale… to už je spíše simulace civilizace než vznik umělé inteligence.“
„Ano, ale svým způsobem se to dalo čekat. Lidé jsou bytosti, které se ve společnosti vyžívají… a vyvíjet se mohou pouze tak, že si staví vztahy s dalšími. Během tří set let se umělá fluktsvětla dostala z malé vesnice a zcela obydlela rozsáhlou oblast, kterou jsme jim připravili. Vystavili si vynikající ústřední vládní strukturu bez jediné krvavé války, dokonce mají i náboženství… Asi tak vysvětlili systém dětem, ne za pomoci vědy, ale boha. Higo, ukaž na monitoru celou mapu.“
Higa přikývl a hned začal něco dělat na konzoli. Na velkém monitoru, který předtím ukázal ten nechutný experiment, teď hrála detailní mapa ve stylu vzdušné fotografie.
Samozřejmě, že se Japonsko a zbytek světa od té země lišilo.
Oceán tam vůbec nebyl a rovina v kruhovitém tvaru byla obklopena vysokým pohořím. Rozprostíralo se tam mnoho lesů a pastvin, stejně tak mnoho řek a jezer. Vypadalo to na velice úrodnou zemi. Podle měřítka pod mapou měla rovina obklopená horami v průměru kolem 1 500 kilometrů, což byla asi osminásobná velikost japonského Honšú.
„Jen osmdesát tisíc lidí v tak velké prostoru? To je docela řídká populace.“
„To spíš Japonsko je zvláštní,“ zachichotal se Higa v odpověď  Rinko a natáhl ruku k myši. Ukázal doprostřed mapy a obkroužil to místo.
„Tady to je hlavní město, populaci má dvacet tisíc. Možná nemáme pocit, že by to bylo nějak moc, ale je to mimořádné město. Sídlí tu vládní institut, který umělá fluktsvětla nazývají církev Axiom, vládnou v něm kněží. Jejich vliv je docela působivý a nikdy nebyly žádné války – s tímhle jsme měli pocit, že je náš experiment v podstatě úspěch. V tomhle virtuálním světě rostou umělá fluktsvětla se stejnou úrovní intelektu jako lidé. Byli jsme tak spokojení, že jsme vstoupili do další fáze, díky které bychom se dostali k našemu cíli, vývinu vysoce adaptivní umělé inteligence, ale…“
„Narazili jsme na vážný problém,“ zadíval se Kikuoka na monitor. „…V tom, co jste slyšely, zatím nebyl žádný problém, že?“
Sám si hned odpověděl: „Asi ne… ten problém leží v tom, že žádný problém nebyl. Tenhle svět je až moc mírumilovný. Možná proto, že je příliš spořádaný a funguje dokonale. Měli jsme si to uvědomit už z toho, že bylo zvláštní, jak bylo všech šestnáct dětí poslušných… u lidí není nezvykem, že se hádají, vlastně je to spíš součástí jejich povahy. Ale tady se žádné války neodehrály, ani jedna, dokonce ani jediné zabití. Rychlost růstu populace je příliš vysoká, řekněme to takhle. Šance na nemoci a přírodní pohromy v podstatě neexistují a lidé umírají jen stářím…“
„To zní jako ideální společnost,“ podotkla Rinko. Higa si chladně odfrkl.
„Skutečně byla mytická Utopie utopií?“
„…No, pokud ne, nedá se považovat za legendu… Také jste neviděli v téhle virtuální společnosti něco úžasného?“
„Samozřejmě jsme to ani nezkoušeli, jen jsme koukali na naši realitu.“
Ozval se zvuk dřeváků dopadajících na podlahu. Kikuoka vyšel od konzole, otočil se k velkému monitoru a začal znovu vysvětlovat.
„Umělá fluktsvětla by měla mít stejné touhy jako my, tak proč neprobíhají žádné války… pečlivě jsme prošetřili jejich životní styl. Pak jsme zjistili, že v tomhle světě mají přísná pravidla. Jde o Seznam tabu, který byl bedlivě sestaven kněžími. V něm je klauzule zakazující zabíjení. Stejné zákony samozřejmě existují i v našem světě, ale každý den ve zprávách mžete vidět, jestli je posloucháme. Fluktsvětla je ovšem poslouchají… až příliš poslušně. Takže… nemohou porušit zákony nebo pravidla. Je to v jejich povaze.“
„…Není to snad dobře?“ podívala se na něj Rinko zmateně, když viděla jeho pochmurný výraz.
„Podle toho, co jsme doposud slyšely – nejsou výjimečnější než my?“
„No… dá se to tak říct. Higo, ukážeš zase Centorii?“
„Dobře.“
Higa ťukl do klávesnice konzole a velký monitor znovu ukázal obrázek města z jiného světa, který tu byl i při Rinčině příchodu. Budovy z bílého kamene obklopené stromy, lidé v jednoduchém a čistém oblečení, bezstarostně si chodící v tom jiném světě.
File:Sword Art Online Vol 10 - 099.jpg„Ach… takže tohle je ono?“ zamyslela se Rinko, když to uviděla. Higa poněkud spokojeně přikývl.
„Ano, tohle je hlavní město světa, ve kterém žijí umělá fluktsvětla, Centorie. Vlastně vypadá přesně tak, jak ho vidíme. Používají mnohoúhelníkové vizuály nižšího světa a digitální jasnost je velmi nízká. Ukazuje se to jen na jedné tisícině jejich rychlosti.
„Centorie… má i jméno. Co ten svět, kde žijí, ten má taky jméno?“
„Má… asi. Ale nepojmenovala ho umělá fluktsvětla, jde o kódový název, který jsme používali na začátku našich plánů. Ten svět nazýváme Podsvětí»“
„Pod…světí.“
Jméno bylo zřejmě vzato z Alenky v říši divů. Rinko o tom už slyšela od Asuny, ale nečekala, že ten název použijí pro vnitřní svět. Higa a ostatní to jméno nejspíš nepoužili podle původního Podzemního světa, ale jejich význam byl spíše svět s realitou na spodku. Krása fantaskního světa na monitoru byla svým způsobem rájem.
Kikuoka jako by četl Rinčiny myšlenky: „Pravda, je to pěkné město. Od jednoduchých dřevěných domků – farem – je to docela vývoj v technologii. Ale… abych pravdu řekl, ty ulice jsou příliš krásné, příliš čisté. Nikde není ani jediný odpadek, žádné krádeže a samozřejmě žádné vraždy. To všechno je obsaženo v přísných pravidlech církve Jednoty, kterou vidíte tam vzadu. Proto to nikdo neporuší.“
„A co je na tom špatně?“ zamračila se a znovu se optala, ale Kikuoka kdovíproč ztichl, jako by hledal odpověď. Higa se nepřirozeně podíval stranou a zřejmě neměl v úmyslu promluvit.
Ticho ve velké primární kontrolní místnosti přerušila Asuna, která dosud byla tiše. Středoškolačka, nejmladší ze všech přítomných, promluvila tichým, klidným hlasem: „To znamená, že Kikuoka a ostatní mají potíže, profesorko Rinko. Jejich finálním cílem totiž není vytvoření bottom-up vysoce adaptivní umělé inteligence… ale vytvořit AI, která by ve válce zabíjela nepřátelské vojáky.“
„Co…“
Trojice se zatvářila ohromeně. Asuna beze slov věnovala pohled Rinko, Kikuokovi a Higovi, teprve pak pokračovala.
„Než jsem se sem dostala, přemýšlela jsem, proč by Kikuoka… důstojník národní obrany chtěl vytvořit umělé fluktsvětlo na tak vysoké úrovni. Kdysi dávno jsme s Kiritem přišli na to, že Kikuoku zajímají VRMMO, protože chce tuto technologii pro výcvik policie či národní obrany. Protože byl součástí toho i vývin umělé inteligence, mysleli jsme si, že to bude pro trénink proti nepřátelským jednotkám. Ale… po zamyšlení nám došlo, že trénink ve VR světě by nebyl tak nebezpečný jako skutečnost a mohli by prostě rozdělit vojáky do skupin k tréninku. Takové simulace jsme si mnohokrát zažili sami.“
Na okamžik se odmlčela a rozhlédla se po okolních přístrojích a zadívala se na monitor před sebou.
„—A samotný ten plán je příliš veliký, než aby šlo jen o vývin programu pro trénink. Kikuoko, netuším, kdy vás napadl ‚další krok‘, vychovat AI ve virtuálním světě a použít je pro skutečné války.“
Po chvíli překvapení se jeho tvář, dívající se do dívčiných jasných očí, změnila v nečitelný výraz bez jediné emoce. Klidně se usmál: „Už na začátku.“
V jemném hlase byla nesrozumitelná ocelová pevnost.
„Výzkum pro integrování VR technologie do vojenského tréninku převládal už před FullDive technologií, v době hlavových displejů a pohybových senzorů. Starožitnosti vyvinuté americkou armádou jsou stále ve výzkumném ústřední v Ičigaje. Před pěti lety, v době, kdy byl vyvinut NerveGear, je americká armáda a jednotky národní obrany používaly k vyvinutí tréninkového programu, ale po uzavření SAO beta testování, jsem se rozmyslel. Tenhle svět, tahle technologie měla mnohem větší potenciál. Koncept války byl už změněn, už na začátku… a pak se na konci toho roku odehrál SAO incident. Dobrovolně jsem přešel na Ministerstvo vnitřních záležitostí a komunikace a stal se součástí záchranné síly. Dělal jsem si starosti s následky incidentu jen kvůli tomuto plánu. A po pěti letech jsem se konečně dostal takhle daleko.“
„…“
Rozhovor se stočil směrem, který nikdo neočekával. Rinko nedokázala nic říct. Stěží si zvládala uspořádat zmatené myšlenky; teprve pak dostala přes suché hrdlo slova: „…Během irácké války jsem byla teprve na základní škole, ale pamatuju si to dobře. Masové zprávy o tom, jak bezpilotní tryskáče americké armády a jejich minitankové drony zaútočily na nepřítele. Asi tohle myslíte? Zbraně s AI útočily samy. To jste chtěli…“
„Nejen já. Všechny země tuto technologii zkoumají, především Amerika, která se za tím žene už mnoho let. Tohle ti možná přivodí bolestivé vzpomínky, Asuno, ale…“
Kikuoka se krátce odmlčel a zadíval se na Asunu, kontroloval, zda je stále klidná. Teprve pak pokračoval: „…Sugou Noboyuki, který tě uvěznil ve virtuálním světě a využil mnoho hráčů SAO jako součást experimentu, chtěl výsledky svého výzkumu prodat americkým společnostem, pamatuješ? Grojean Micro Electrics, se kterými měl kontakty, byl hlavní společností v říši VR, ale vědělo se o nich, že uzavírají nelegální obchody, aby mohli VR technologii použít pro vojenské účely. Zbrojní průmysl americké armády si nejvíce všímal vývoje automatických dronů, které před chviličkou zmínila profesorka Kódžiro. Mezi nejvýznamnější patří letadla – bezpilotní letadla se zkratkou UAV, z angličtiny.“
Higa byl možná připravený, protože beze slov pohnul myší a přepnul obrázek na monitoru, kde se ukázaly malé bezpilotní letouny s dlouhými, štíhlými trupy a několika křídly. Mechanická křídla pod sebou měla naváděné rakety. Na letadle nebylo jediné okno.
„To jsou bezpilotní průzkumné a útočné letouny americké armády. Jsou malé, protože nepotřebují kokpit. Díky tomu se hodí na kradmý let a nejsou detekovány na radaru. Přístroje předchozí generace byly ovládány na dlouhé vzdálenosti operátory, kteří měli pedály pro chodidla a joystick, ale tyhle jsou jiné.“
Ve chvíli, kdy to dořekl, přepnul obrázek na monitoru. Tentokrát to byl voják-operátor. Opíral se o sklápěcí křeslo a ruce měl na opěrkách. Pak si Rinko všimla na hlavě jí dobře známé helmy s kabely – byl na ní NerveGear. Při pohledu zblízka si mohla všimnout, že kresba na vnější schránce byla jiná, stejně jako některé drobnější části, ale očividně šlo o stejný model.
Rinko se krátce podívala na Asunu se ztuhlým výrazem a vytřeštěnýma očima. Pak se otočila. Kikuoka pokračoval ve svém vysvětlení.
„Tady je operátor ve virtuálním kokpitu. Díky ponoření mu připadá, jako by skutečně operoval stroj. Může najít nepřátelské síly a střílet po nich naváděnými střelami. Problémem ovšem je, že je ovládáme elektromagnetickými vlnami, které jsou proti elektronickým rušičkám v nevýhodě. Před deseti lety byly průzkumné letouny americké armády, které měly infiltrovat zemi na Blízkém východě, zasaženy rušením. To je přinutilo přistát. Byly zajaty, což způsobilo velice napjatou situaci, která téměř započala válku.“
„Takže umělá inteligence… že? Aby mohla letadla létat sama…“
Kikuoka se odvrátil od monitoru a podíval se na Rinčinu skupinu. Souhlasně lehce přikývl.
„Nejvyšším cílem je sestřelit všechny lidmi pilotované bojové letouny v leteckých soubojích. Asi je dost možné k tomu nynější umělá fluktsvětla vychovat, pokud je dáme do správného programu. Ale čelíme problému – jak mohou oni, vojáci bez těl, porozuměl konceptu války… zabíjení samo o sobě je zlo, ale při zabíjení nepřátelských vojáků ve válce je nutné. Umělá fluktsvětla teď takové paradoxní myšlení nedokážou přijmout, v jejich zákoně není ani jediná výjimka.
Důstojník národní obrany si popostrčil brýle nahoru a zamračil se.
„—Zkusili jsme experiment přetížení, abychom otestovali, jak poslušní jsou obyvatelé Podsvětí. Vybrali jsme si izolovanou vesnici a nechali úrodu a dobytek vymřít natolik, aby to vesničané přes zimu rozhodně nezvládli. Situace, ve které aby vesnice přežila, musela by opustit skupinu vesničanů a rozdělit jídlo jiné skupině, což by lidi vedlo k neuposlechnutí Seznamu tabu a zabití někoho. Ale stalo se to, že… rozhodli se svou krušnou úrodu rovnoměrně rozdělit každému ve vesnici, starým i mladým. Kvůli tomu všichni do příchodu jara zemřeli vyhladověním. Z nějakého důvodu nejsou schopni porušit zákony a pravidla, a to vede k tak tragickému důsledku. Takže… pokud mají pilotovat a mít zbraně, musí napřed vědět, že ‚zabíjení je v pořádku‘. Ale jak by si tohle vědomí mohli vyvinout, to si ani nedokážeme představit…“
Důstojník národní obrany si založil své svalnaté paže, které vyčnívaly z rukávů jukaty. Slabě zavrtěl hlavou.
Rinko si nedokázala představit situaci, ve které skupiny automatických letounů všemožných různých tvarů střílely rakety a z kulometů, aby nahodile zabíjely, ať už vojáky či civilisty. Lehce se jí zachvěly paže a dál si třela ruce.
„…To není vtip, že? Proč přesně musíte mít AI v tak neskutečně nebezpečných zbraních? Nemůžete je prostě ovládat na dálku, i když třeba omezeně? Hmm, a vůbec… nechci přijmout samotnou existenci automatických zbraní.“
„No, ne že bych tenhle pocit nechápal. Když jsem viděl americké pušky s velkým kalibrem a automatická vozidla, byl jsem neskutečně vděčný, že tam nežiju. Ale… automatické zbraně jsou v této době již nezbytné a vyspělé země nemohou vzdorovat požadavkům doby.“
Kikuoka zvedl prst jako učitel dějepisu a pokračoval: „Takže použije jako příklad největší armádu světa, tu americkou. Během druhé světové války měla ztráty na životech zhruba 400 000. Zemřelo tehdy mnoho lidí, ale prezident Roosevelt byl občany země vášnivě podporován a v úřadu strávil 13 let, čtyři období, až nakonec dostal mozkovou mrtvici. I když se mi ten přístup nelíbí, před osmdesáti lety bylo využití smrti vojáků k rozhodnutí vítězství armády součástí drilu.“
Tiše se vyšvihl i druhý prst, snad díky silné pěsti.
„Během vietnamské války začali studenti se silným protiválečným hnutím. Prezident Johnson nemohl nastoupit do druhého úřadu. Tehdy v boji zemřelo šedesát tisíc lidí. Po vztyčení protikomunistických vlajek byli vojáci posíláni jeden za druhým na bojiště a umírali – za toho dočasného míru, který teď nazýváme studenou válkou, se pocity lidí změnily… a ta doba skončila s pádem Sovětského svazu. Amerika ztratila nepřítele jménem komunismus a vydala se po cestě zvané válka proti terorismu, aby mohla udržet zbrojní průmysl, který je v ní hluboce zakořeněný.“
Kikuoka zvedl třetí prst a plynule pokračoval.
„—Ale během tohoto boje to nevypadalo, že by občané přijímali smrt vojáků. Američtí vojáci byli posláni do irácké války na začátku století a zemřely jich tam asi čtyři tisíce. To číslo otřáslo podporou pro Bushovu administrativu. Samozřejmě tedy, že tohle nebyl jediný důvod, ale jeho obliba klesla. A později se vlastně asi dalo čekat, že republikánského kandidáta McCaina, kterého Bush podporoval, porazil demokrat Obama, který slíbil, že se z irácké války zcela stáhne. Tudíž…“
Jeho ruka poklesla. Krátce se nadechl a odmlčel, než přešel k závěru.
„V té zemi už existuje povědomí, že tohle není doba, ve které by měli lidé bojovat ve válkách. Ale nedokázali utnout přísun peněz do ne zrovna malého úseku zvaného rozpočet obrany. Budoucnost války se tedy změnila v automatické zbraně proti lidem, či automatické zbraně proti automatickým zbraním.“
„…Chápu, že to takhle je v Americe, ale je docela rozdíl, jestli to můžeme přijmout my.“
Rinko lehce trhla hlavou, jak ji iritovala ta náhlá neobvyklá myšlenka na automatické zbraně bojující války bez zranění. Znovu se zadívala na Kikuoku.
„Ale proč byste se vy, důstojník národní obrany, účastnil tohohle stupidního závodu ve zbrojení? Nebo je Rath výzkum patřící pod armádu?“
„JAK BY MOHL?!“ zapřel to Kikuoka vzácně hlasitým tónem, ale hned se vrátil ke svému obvyklému úsměvu. V přehnaném gestu rozhodil rukama do stran.
„Spíše by se dalo říct, že se plavíme uprostřed oceánu proto, abychom se skryli před americkou armádou. Každou základnu na pevnině mají přeci jak na dlani. —A proč tak šílenou rychlostí vyvíjím automatické zbraně… tohle vysvětlit není zrovna snadné. Je to jako zeptat se Kajaby, proč vytvořil SAO; ale to vám asi nestačí, že.“
„Samozřejmě ne,“ odpověděla Rinko s kamennou tváří. Kikuokovi se na tváři objevil široký nucený úsměv. Pokrčil rameny.
„Omlouvám se za svou drzost, to jsem říkat neměl. Ano… největším důvodem je to, že, jednoduše řečeno, má Japonsko nyní příliš slabou obrannou technologii.“
„Obrannou… technologii?“
„Hm, zbraně tu vyvíjíme a produkujeme od nuly – žádná země zbraně do Japonska nevyváží. Stejně tak je to s výrobci, protože využívání rozpočtu národní obrany k uzavírání obchodů by bylo k ničemu. Nakonec jsme museli koupit nejnovější vybavení od Ameriky a konečně společně uskutečnili vývoj. Ale jednoduše řečeno… to společně je jen v názvu, taková jednostranná věc.“
Důstojník národní obrany si upravil límec jukaty, založil paže a poněkud trpkým tónem pokračoval ve vysvětlování.
„Například podpůrné stíhací letouny, které zrovna máme k dispozici, byly vyvinuty společně s Američany, ale ve skutečnosti jen skryli svou nejnovější technologii a získali nejpokročilejší technologii Japonska. A co se zbraní, které jsme zakoupili, týče – co dokážou? Nejnovější letouny, které jsme koupili, vypadaly, jako by byl software, tedy mozek, vyňat. Takže americká armáda nám dala zastaralou technologii a to dobré si nechala… hm. Cítím se jako idiot, když to říkám,“ zašklebil se znovu Kikuoka a překřížil nohy na desce konzole, zatřásl přitom dřeváky na nohách.
„Vzhledem k této situaci cítila skupina důstojníků národní obrany a mladých techniků z různých malých a středních podniků vztahujících se k obraně nebezpečí. Můžeme se s jádrem naší obranné technologie dále spoléhat na Ameriku? Tenhle pocit nebezpečí byl hnací silou za stvořením Rathu, ve kterém chceme vytvořit technologii, kterou by mělo jen Japonsko. Doufali jsme jen v to.“
Kikuokova slova sice znějí docela obdivuhodně, ale do jaké míry by měla být přijatelná? Pomyslela si Rinko, zatímco se dívala do tmavých očí za tmavými obroučky brýlí. Oči důstojníka národní obrany ovšem nic neprozradily, jako by ony samy byly brýlemi s tmavými obroučky.
Rinko odhlédla a podívala se pro změnu na Higu Takera, který seděl vedle Kikuoky.
„…Máš stejnou motivaci k účasti v tomhle plánu, Higo? Netušila jsem, že tě tolik zajímá národní obrana.“
„Ne.“
Higa Takeru se v odpověď na Rinčina slova plaše poškrábal na hlavě.
„Moje motivace – no, to je osobní. Když jsem byl na Korejské univerzitě studentem, měl jsem kamaráda. Byl na vojenskou službu nasazen do Iráku… A byl zabit během sebevražedného bombardování. No… na světě budou války existovat i nadále, ale doufám, že lidé nebudou umírat kvůli tak hloupým důvodů, asi.“
„…Ale tady důstojník národní obrany chtěl, aby se automatické zbraně staly technologií, která by patřila jen národní obraně, ne?“
„Jop, Kiku to už říkal, že je nemožné nějak dlouho výhradně vlastnit takovou technologii. Chápe, že to nebude jen proto; že nám to poskytne dost času vymyslet, jak převzít vedení… tak to je.“
Důstojník národní obrany se při Higových upřímných slovech zašklebil. Asuna, která zatím trojici v tichu poslouchala, promluvila krásným, přesto chladným a pronikavým hlasem.
„Ty své krásné ideály jste Kiritovi nikdy neřekli, že?“
„…Proč myslíš?“ naklonil Kikuoka hlavu ke straně. Asuna jej pozorovala neochvějným pohledem.
„Kdyby ano, Kirito by vám rozhodně nepomáhal. Ve vašich slovech je jeden důležitý nedostatek.“
„…A to?“
Práva umělé inteligence.
Kikuokova obočí zacukala a on se zamračil.
„…Ne, skutečně jsme to, co jsme teď řekli tady, Kiritovi neřekli. Ale to proto, že jsme jednoduše neměli šanci. I on je skalní realista, že? Kdyby ne, nedokázal by dohrát SAO.“
„Stále nechápete. Jakmile Kirito zjistí, k čemu Podsvětí skutečně slouží, bude rozzuřený. Pro něj je každé místo, kde zrovna je, realitou. Nemyslí si, že je to virtuální svět s virtuálním životem… proto mohl dokončit SAO.“
„Nechápu. Umělá inteligence nemá těla z masa. Proč říkáš, že to nejsou falešné životy?“
Asuniny oči byly plné smutku… ne, drobný záblesk prozrazoval, že si myslí, že dospělí před ní jsou skutečně žalostní. Pomalu pokračovala: „…I když to řeknu, nejspíš to nepochopíte… ve městě na padesátém šestém podlaží Aincradu jsem mu řekla úplně to samé. Byl tam boss, kterého jsme museli porazit za každou cenu a chtěli jsme k boji využít NPC… vesničany kontrolované AI. Ale Kirito prohlásil, že to nesmíme udělat za žádnou cenu, že NPC jsou živí a musí to jít nějak jinak. Členové mé gildy se smáli… ale nakonec měl pravdu. Jsou to možná umělá fluktsvětla, kopie masově produkovaného média, ale Kirito vám rozhodně nepomůže, pokud jsou použita jako nástroje války a mají se vzájemně zabíjet.“
„—Ne že bych nechápal, co se nám tu snažíš říct. Je pravda, že umělá fluktsvětla mají stejnou úroveň schopnosti myšlení jako my lidé. V tom směru je pravda, že jsou naživu. Ale tohle je otázka priority. Pro mě jsou životy stovek tisíc umělých fluktsvětel méně než život jediného vojáka národní obrany.“
Tohle je debata, která nikdy nebude mít odpověď. Pomyslela si Rinko. Jestli má umělá inteligence lidská práva – to je otázka, kterou není snadné ukončit, i kdyby byla vydána skutečná bottom-up AI a skončily roky debat.
Rinko si sama nebyla jistá, jaké je její stanovisko. Realismus, který mám jako vědkyně, říká, že klonované duše nejsou životy. Ale, co by si myslel on? On, který doufal v místo jiné, než je toto, vytvořil ho a už se nevrátil—?
Rinko prolomila ticho, které nastalo, aby navrátila myšlenkový pochod na původní trasu.
„A vlastně, proč je Kirigaja nezbytný? Mohly by kvůli němu uniknout nejvýše střežené informace, tak proč zrovna on…?“
„—Aha, vlastně o tom všem mluvíme kvůli vysvětlení. Trochu jsem odbočil a skoro zapomněl, o čem jsme to měli mluvit.“
Kikuoka vypadal, jako by se snažil uniknout Asuninu výjimečně magnetickému pohledu. Usmál se, odkašlal si a pokračoval.
„Proč obyvatelé Podsvětí nemohou porušit Seznam tabu… je to záležitost konstruktu lightcube, který obsahuje fluktsvětla, anebo je to způsobeno něčím ve výchově? Zopakujme si naši diskuzi. Jestli to první, budeme muset prodiskutovat změnu návrhu média; pokud to druhé, možná to budeme moci napravit. A tak jsme zkusili experiment. Jednomu z našich techniků, skutečnému člověku, byly zcela zablokovány vzpomínky a on se stal znovu dítětem. Nechali jsme ho růst v Podsvětí, abychom viděli, jestli se bude chovat podobně jako umělá fluktsvětla.“
„Ne… neovlivní něco takového mozky testujících subjektů? Jestliže je jejich život restartován… nebudou postrádat vzpomínky?“
„Vůbec ne… fluktsvětla zvládnou vzpomínky nějakých sto padesáti let, to už jsem říkal, ne? Proč je to tolik, netušíme… podle bible žili lidé v Noemově době stovky let, takže asi víme, o čem mluvili. A taky, sice mluvím o růstu, ale nechali jsme ho vyrůst do věku asi jen deseti let, což nám stačilo, abychom zjistili, jestli můžeme Seznam tabu porušit. Samozřejmě že vzpomínky generované tam také zablokujeme, takže když se vrátí do reality, bude ve stejném stavu jako před vstupem do STL.“
„…A výsledky…?“
„Osm členů personálu bylo testovacími subjekty. Nechali jsme je ponořit se do Podsvětí a vyrůst v různých prostředích. Nakonec… šokující bylo, že ani jeden z nich před věkem deseti let neporušil Seznam tabu. Vlastně se stal spíš opak toho, co jsme očekávali… nebyli tak živí jako umělá fluktsvětla a neradi chodili ven. Nechtěli poznat své okolí. Došli jsme k závěru, že je to kvůli pocitu nepohodlí.“
„Pocitu nepohodlí?“
„I když zablokujeme všechny vzpomínky od narození, neznamená to, že je zcela vymažeme. Kdybychom to udělali, možná by nebylo možné je vrátit do reality. No, nejde o znalosti, ale instinkt, který reprezentuje chování těla, zabraňuje výzkumníkům zvyknout si na Podsvětí. Jakkoli je reálné, neliší se od virtuálních světů vytvořených Semínkem. Po vstupu rozuměli, že je to trochu jiné než pohyb v realitě. Stejný pocit nepohodlí, jaký jsem měl já, když jsem NerveGearem testoval uzavřenou betu SAO.“
„To kvůli pocitu gravitace,“ řekla Asuna jednoduše.
„Gravitace…?“
„Na rozdíl od zraku či sluchu, část výzkumu zabývající se gravitací a rovnováhou byla trochu opožděná. To proto, že většina signálů závisí gravitaci, která přizpůsobuje naše mozky. Ti, kteří na to nejsou zvyklí, se nemohou hýbat po libosti.“
„Ano, na to jsme zvyklí.“
Pa-č, Kikuoka luskl prsty, souhlasil.
„Pokud chceme zopakovat všemožné experimenty, musíme si zvyknout na pohyb ve virtuálním světě – to nám nakonec došlo. A to není experiment dnů nebo měsíců, ale let. Asi už chápete. Potřeboval jsem pomoc někoho, kdo je na virtuální světy zvyklý ze všech nejvíc.“
„—Počkejte chvíli,“ přerušila Kikuoku znovu Asuna pevným hlasem.
„Mluvíte o těch třech dnech neustálého ponoření, o kterých Kirito mluvil? …Ale Kirito nám říkal, že maximální tempo fluktsvětleného zrychlení je trojnásobek reality, takže tam strávil deset dní. To jste mu lhali? Vážně to bylo deset let…?“
Kikuoku a Higu zasáhl pohled, ze kterého běhal mráz po zádech. Oba znepokojeně sklonili hlavy.
„Pardon, tohle, byla to chyba na pobočce v Roppongi. Dali jsme jim instrukce, aby informaci o zrychlení zcela skryli…“
„Ale je ještě něco horšího! Bylo na to využito deset let života duše Kirita. Jestli kvůli tomu selže jeho léčba, rozhodně vám to neodpustím.“
„Není to zrovna ospravedlnění, ale Higa a já jsme experimentu věnovali více jak dvacet let – a Kiritových deset let je mnohem méně než fluktsvětla všeho personálu.“
„Takže udělal něco proti Seznamu tabu, když v Podsvětí vyrůstal?“ vložila se do toho Rinko, nemohla si pomoct. Kikuoka se usmál a zavrtěl hlavou.
„Přísně řečeno ne. Ale výsledky byly lepší, než se dalo čekat. Už od útlého věku Kirito prokazoval nevídanou živost zvědavosti a činorodosti, mnohokrát byl na pokraji toho, aby Seznam tabu porušil – samozřejmě, pokud by jeho fluktsvětlo Seznam tabu porušilo, naznačilo by to, že chyba je ve struktuře umělých fluktsvětel, z čehož bychom radost neměli. Dál jsme ale sledovali jeho počínání a poté, co tam strávil asi sedm let… tady Higa si všiml velice zajímavého faktu.“
Higa přerušil Kikuokova slova a pokračoval.
„Ano, původně jsem byl proti tomu, aby se Kirigaja experimentu účastnil, jak z morálních, tak bezpečnostních důvodů. Ale jakmile jsem si toho faktu všiml, ohromil mě Kikův moudrý vhled. Digitalizovali jsme důležitost některých klauzulí v Seznamu tabu a zkontrolovali šance na jejich porušení každého z obyvatel. Umělá fluktasvětla chlapce a dívky, na které měl tam uvnitř Kirigaja – nebo Kirito – vliv, měla zvýšenou šanci na porušení Seznamu tabu.“
„Ech…? To znamená…“
„Takže Kirito, jehož vzpomínky a osobnost skutečného světa byly zapečetěny, dokázal ovlivnit činy umělých fluktsvětel kolem sebe. Jednoduše řešeno, jeho živost se šířila k dalším, něco takového.“
Rinko si všimla, že se během Higova popisu objevil na Asuniných rtech drobný úsměv. Možná těm slovům Asuna snadno rozuměla.
„…A teď, proč umělá fluktsvětla neporuší pravidla – ten důvod nedokážeme zcela rozpoznat. Nejspíš je to kvůli prvkům, kterými bylo lightcube vystaveno. Nemyslíme ale, že je nyní nutné to nějak dopodrobna analyzovat. Nechceme zcela vyřešit problém, chceme jen jednu výjimku, skutečnou vysoce adaptivní umělou inteligenci, která má koncept upřednostňování pravidel. Jakmile ji naklonujeme, nějaké důvody získáme.“
„Takové myšlení se mi moc nelíbí… ale hádám, že dříve se touto metodou uskutečnily průlomy,“ vzdychla lehce Rinko. Pak se optala Higy: „Tak, získali jste tu výjimku?“
„Jednu konečně máme. Tu dívku, která byla Kiritovi nejbližší. Konečně porušila Seznam tabu, ještě před koncem experimentu. Šlo o velmi vážný zločin vstupu do zakázané zóny. Po prozkoumání záznamů jsme zjistili, že jiné umělé fluktsvětlo zemřelo v zakázané zóně, kterou dívka viděla. Nejspíš ho chtěla zachránit, což by značilo, že si dívka cení životů druhých více než Seznamu tabu. To je přizpůsobivost, kterou jsme hledali. No, od vytvoření zbraně se to zcela liší; porušit etiku a někoho zabít je skutečně ironická věc.“
„—To už jsi jednou říkal, že?“
„Ach – ano. Naneštěstí… nedokázali jsme zachytit drahokam, který k nám padal z nebes…“
Higova ramena poklesla. Hlavou třásl doleva a doprava.
„…Jak jsem říkal, čas v Podsvětí běží šokujícím tempem, tisícinásobným zrychlením oproti skutečnosti. Není možné to ve skutečném času sledovat z vnější, takže jsme to, co jsme nahráli, rozdělili do mnoha krátkých segmentů a ty pomalu přehráli našich zaměstnancům. Ale přesto dochází k velkému opoždění v čase oproti tomu, co se uvnitř děje. Jakmile jsme zjistili, že ta dívka porušila Seznam tabu, zastavili jsme server. Chtěli jsme fyzicky vysunout její lightcube, abychom si její fluktsvětlo uchovali… to už uvnitř uběhly dva dny. Překvapením ovšem bylo, že církev Jednoty odnesla během dvou dnů dívku do hlavního města a aplikovala na její fluktsvětlo nějakou nápravu.“
„Ná… nápravu? Dali jste těm, které pozorujete, takovou autoritu?“
„Tak by to být nemělo… nejspíš ne. Obyvatelé Podsvětí mají nějakou autoritu k udržení zákonů a pořádku, tento systémový limit, zvaná Posvátná umění, mohou vykonat obyvatelé s vysokou třídou. To jsou kněží církve Jednoty, ti s nejvyšší autoritou. Možná nemohou ovládat jen délku života, ale našli si zadní vrátka k systému, aniž bychom si toho všimli… no, podrobnější data si přečtu později; minulost Alice a nynější index porušení tabu.“
„Alice…?“ zamumlala náhle Asuna a zvedla hlavu. I Rinko začínala chápat význam toho termínu. Mělo by to být to jméno, které stálo za zmínku – akronym vysoce adaptivní umělé inteligence, již se snažili vyvinout Kikuoka s Higou.
Kikuoka zřejmě začal cítit jejich pochyby. Souhlasně přikývl a řekl: „Ano. To je jméno oné dívky, která byla s Kiritem a tím dalším chlapcem. Jména všech obyvatelů Podsvětí jsou náhodná, takže nás tahle úžasná náhoda překvapila, když jsme zjistili, že tak zní dívčino jméno. To proto, že tohle je jméno konceptu celého plánu Rathu.“
„Konceptu?“
„Vysoce adaptivní umělá inteligence schopna samostatné existence, Artificial Labile Intelligence Cybernated Existence. Pokud vezmeme první písmenko z každého slova, A, L, I, C, E… cílem našeho výzkumu je, aby se fotonové mraky v lightcube staly Alice. Personál tomu říká Alicování,“ usmál se podplukovník Seidžiró Kikuoka. Jeho úsměv bylo stále těžké pochopit, ačkoli už byla odhalena všemožná tajemství.
Promluvil: „Vítejte v našem projektu Alicization.“


Část třetí

—Vytvořila jsi tolik absurdních věcí.
Jednalo se sice o přístroj z jí poskytnutých dat, ale přesto Rinko Kódžiro žasla.
Ve vedlejší místnosti, oddělené silnou skleněnou zdí, byly dva obdélníkové objekty, které se téměř dotýkaly stropu. Zvnějšku byly pokryty neobarveným hliníkem a tmavě šedá stříbřitá záře jim dodávala mechanický vzhled. Bylo to mnohonásobně větší než jeden z nejmodernějších přístrojů, Medicuboid, používaný pro léčebné účely, natož pak NerveGear.
Samozřejmě stálo na přístroji logo výrobce, po straně jednoduchá anglická slova Soul Translator a nad nimi velké číslo. Přístroj nalevo byl označen číslem 4, přístroj napravo číslem 5. Konečně vidím skutečný Soul Translator. Rinko se na to dívala déle jak deset vteřin, pak se zamračila a zamumlala: „Čtyři… tohle je čtvrtý přístroj… hm, takže tenhle je už pátý…?“
Čísla si dokázala vysvětlit pouze takto, ale na druhé straně skleněné zdi nebyly žádné podobné stroje. Lehce naklonila hlavu ke straně a zprava uslyšela tiché vysvětlení.
„Experimentální model 1 je v hlavní budově v Roppongi a je připojen na satelit. Modely 2 a 3 jsou na Oceánské želvě, ale jsou na nižší šachtě. Jak to jen… tyhle nejnovější modely, 4 a 5, tam být kvůli nedostatku místa nemohly, tak jsme je poslali nahoru.“
Promluvila osoba, která sem Rinko a Asunu dovedla. Nebyl to Kikuoka, Higa, ani nadporučík Nakashini – vlastně to tentokrát nebyl muž. Zářivě bílá uniforma jí obepínala vysoké a hubené tělo, na nohou měla boty s nízkým podpatkem a na hlavě měla čepičku zdravotní sestřičky – opatrovnice.
Přemýšlela, proč by na podobném místě byla zdravotní sestra – ale pak si uvědomila, že jde o velkou loď, na které jistě musí být zdravotnická posádka.
Sestřička měla vlasy zapletené v copu a na nose měla brýle bez obrouček. Rychle poklepala na tablet v ruce a ukázala jej Rinko. Ukazoval mapu Oceánské želvy. Prstem s hezky udržovaným nehtem kreslila po velké lodi.
„Střední částí pyramidy vede stabilizační roura, která má dvacet metrů v průměru a je sto metrů vysoká. Říká se jí hlavní šachta. Je to sloup, který podpírá každé podlaží lodi, a také vrstva chránící důležité přístroje. Uvnitř jsou všechny kontrolní systémy samotné lodi, opora plánu Alicization… je to místo, kde jsou čtyři STL a hlavní kostra Shluku lightcube.“
„Fúún… to je vyšší oblast, že? Co ta nižší?“
„Konstrukt je ve střední části rozdělen na hořejšek a spodek. Uprostřed je něco jako zeď z titanu. Nad ní je horní šachta, dole dolní. Teď jsme ve druhé kontrolní místnosti, v horní šachtě. Personál tomu říká sub-kon.“
„Aha. Takže napřed, když jsme byly v první kontrolní místnosti v nižší šachtě, jsme byly v hlav-konu, že?“
„Skvělá odpověď, profesorko Kódžiro,“ usmála se sestřička. Rinko jí věnovala pokřivený úsměv a otočila se doleva.
Tam tiše stála dívka – Asuna Júki – a rukama se opírala o skleněnou zeď. Beze slov sledovala čtvrtý přístroj na druhé straně. Vlastně, přesněji řečeno, sledovala jistého chlapce na posteli, který byl k přístroji připojen.
Pod jeho bílým nemocničním hábitem byla přichycena spousta monitorovacích elektrod a v levé paži měl mikroinjekci. Hlavu a krk měl zakryté STL, a ačkoli mu Asuna neviděla do tváře, věděla, že je to Kazuto Kirigaja, kterého hledala.
Dál se dívala na Kirita, aniž by si všimla Rinčina pohledu. Dlouhé obočí se k sobě trochu přiblížilo a ona něco tiše zašeptala. V očích se jí vzedmuly slzy, zhouply se a přistály na zemi.
Rinko chtěla utěšit Asunu, která byla přímo před ní v takovémto stavu—
„To nic, Asuno. Kirigaja se určitě vrátí,“ řekla trochu překvapeným tónem sestřička s brýlemi. Přešla k Asuně a vyměnila se s Rinko, která udělala krok zpět. Rukou se dotkla dívčina ramene. Asuna ale náhle stočila tělem, jako by se doteku chtěla vyhnout. Prsty si setřela slzy a kdovíproč odpověděla výsměšným tónem.
„Jistě. Ale… proč jste tady, Aki?“
„Ech…? Vy se znáte?“ zeptala se Rinko velice překvapeně. Asuna nepatrně přikývla.
„Mhm. Tady Aki je sestřička, která pracuje v Čijodské nemocnici. Ale proč je na oceáně za souostrovím Izu, to netuším.“
„Jsem tu samozřejmě proto, abych se starala o Kirigaju.“
„A co je tedy vaše povolání? Nebo to máte stejně jako Kikuoka? Taky se za zdravotní sestru jen vydáváte?“
Sestřičce Aki se v obličeji neukázaly ani stopy po strachu, zatímco ji Asuna sledovala upřeným pohledem. Maličko se usmála, ramena jí poklesla.
„Jak bych mohla? Nejsem jako ten chlap, jsem skutečná zdravotní sestra. Mám i státní kvalifikaci. Promovala jsem ovšem na Tokijské sesterské akademii národní obrany.“
„…Tomu se dá věřit,“ přikývla po chvíli Asuna. Rinko pokračovala: „No, já tomu nerozumím… kdo je tedy Aki?“
„Předpokládám, že skutečná sestra, ale to nebude vše.“
Asuna se znovu otočila k Rinko a hned navázala: „Pokud je to sestra, která promovala na sesterské akademii národní obrany, tak by měla, čistě teoreticky, pracovat v nemocnici národní obrany. Ale Aki byla během SAO incidentu sestřičkou v Čijodské nemocnici, což znamená, že v tom měl prsty Kikuoka… že?“
„Skvělá odpověď, Asuno,“ zopakovala sestřička Aki to, co řekla Rinko, a usmála se. Asuna se dál dívala na vysokou a hubenou sestřičku.
„A ještě něco. Vyčetla jsem, že ti, kteří nastoupí do sesterské akademie národních sil, budou mít v žebříčku akademie stejné zacházení jako armádní rekruti. Což by znamenalo, že je Aki sestra a zároveň…“
Nikomu to neříkej. Naznačila sestra Aki a pravou rukou zakryla Asunina ústa. Pak přiložila ruku k hlavě, , narovnala se do standardního postoje salutování—
„PODDŮSTOJNÍK DRUHÉ TŘÍDY, NACUMI AKI! OSOBNĚ SE POSTARÁM O ŽIVOT KIRIGAJI! …tak.“
Sestřička a poddůstojník národní obrany rozhodně mrkla. Asuna se jí napůl pochybovačně dívala do tváře, pak vzdychla a lehce sklonila hlavu.
„Postarejte se o mě, prosím.“
Následně se znovu otočila ke čtvrtému STL přístroji, který byl od ní oddělen skleněnou zdí. Toužebně se dívala na chlapce na gelové posteli tři metry dlouhé.
„…Rozhodně se musíš vrátit, Kirito,“ zamumlala a po tváři jí sklouzla slza. Sestra Aki přikývla, tentokrát položila na Asunino rameno levou ruku.
„Samozřejmě. I teď jeho fluktsvětla aktivně pracují v léčebném procesu. Nervová síť úspěšně znovu roste a on by se měl brzy probudit. Navíc… tenhle kluk je hrdina, který dokončil SAO, že?“
Ta slova zanechala v Rinčině hrudi ostrou bolest. Zhluboka se nadechla, spolkla to, stoupla si vedle Asuna a zadívala se na přístroj za sklem.

Osm hodin večer.
Rinko zvedla hlavu od hodinek v levé ruce a odhodlaně natáhla pravou ruku ke kovovému tlačítku, na kterém bylo vyryto slovo ‚volat‘. O několik vteřin později se z reproduktoru vedle dveří ozvala jednoduchá odpověď.
„…Ano.“
„To jsem já, Kódžiro. Mohu si s tebou chvilku promluvit?“
„Jistě. Hned otevřu dveře,“ zazněl hlas a kontrolka na interním telefonickém panelu se z červené změnila v zelenou. Ozvalo se tiché předení motoru a dveře se otevřely do strany.
Rinko vstoupila do místnosti. Asuna stála vedle postele, lehce přikývla a něco stiskla na ovladači v pravé ruce. Dveře se za Rinko zavřely a bylo slyšet tiché cvaknutí zámku.
Místnost byla zcela identická s tou, kterou měla Rinko na druhé straně chodby. Prostor o zhruba šesti tatami podložkách [to tu dlouho nebylo… cca 9 m2] byl ze špinavě bílé pryskyřice. Z nábytku se tu daly najít jen upevněná postel, stůl, pohovka a malý počítač, který se připojoval k vnitřní síti lodi. Nadporučík Nakanishi, který je sem dovedl, říkal, že jde o ‚prvotřídní kajuty‘. Rinko si vybavila luxusní pasažérské kajuty na výletních lodích, ale podle všeho tady platilo, že pokoj pro jednoho s osobní koupelnou je prvotřídní.
Asunin pokoj se od Rinčina ovšem lišil v tom, že měl naproti posteli dlouhé a úzké okno. Tohle je tedy část Oceánské želvy, která je až na samotném kraji – část, která se pojí s vnějším generátorem. Úmyslně předtím vyjela výtahem nahoru, aby si z okna užila krásný západ slunce na oceáně. Teď už bylo možné vidět jen černočernou tmu – kvůli zataženému nebi vůbec nebyly k vidění hvězdy.
„Jako doma, prosím,“ řekla Asuna. Rinko položila plastovou lahev s čajem oolong, který koupila v automatu ve výtahu, na stůl. Pak se posadila na tvrdou pohovku. ‚Vydrž,‘ pronesla a hned zase ztichla. Byla ještě mladá, ale když teď viděla Asuninu okouzlující krásu v tričku a kraťasech, uvědomila si, že její hlas už zní na třicet let.
„Klidně se napij.“
Asuna zvedla lahev a usmála se. Lehce sklonila hlavu: „Moc děkuji. Zrovna jsem začínala mít žízeň.“
„Zkoušela jsi vodu z automatu?“
Asuna se posměšně usmála a zvedla oči v sloup.
„Odpadní voda v Tokiu nejspíš chutná líp.“
„No, je to nejspíš profiltrovaná mořská voda. Hádám, že v ní nebudou žádné trihalometany. Vlastně by mohla být výživnější než odsolená voda, kterou prodávají ty všemožné společnosti.“
Sundala víčko z lahve a pořádně se napila ledové tekutiny. Vážně si chtěla dát pivo, ale vzhledem k tomu, že by si jej musela koupit v jídelně v nižší šachtě, to vzdala.
Rinko ztěžka vydechla a znovu se zadívala na Asunu.
„…Je škoda, žes neviděla Kirigaju.“
„Ale přesto se cítím vážně motivovaná. Jsem tak šťastná, jako by se mi to jen zdálo,“ usmála se Asuna. Bylo znát, že stopy úzkosti, které předtím měla vepsány do tváře, zmizely.
„Je to takový problémový přítel – zničehonic si zmizí do Jižního moře… Příště bys mu měla uvázat provaz kolem krku.“
Asuna se dál usmívala, po chvilce ale sklonila hlavu.
„Vážně, vážně vám chci poděkovat, profesorko Kódžiro. Že jste vyhověla takové absurdní žádosti… Opravdu nevím, jak vám poděkovat.“
„To není třeba. A říkej mi Rinko… navíc, tohle vůbec nezlehčilo vinu, kterou vůči tobě a Kirigajovi cítím,“ zavrtěla Rinko hlavou. Rozmyslela se a dál pozorovala Asunu.
„…Chci ti něco říct. Hm, nejen tobě… ale všem hráčům starého SAO…“
„…“
Rinko se dál dívala Asuně do očí. Zhluboka se nadechla a vydechla a rozepnula dva knoflíky na bavlněné košili. Odhrnula límec a sundala tenký stříbrný řetízek. Nalevo od hrudní kosti byla jizva.
„Víš něco… o téhle jizvě…?“
Asuna se dál dívala přímo nad Rinčino srdce, pak souhlasně přikývla.
„Ano. To je místo, kde byla mikrobomba se spouštěním na dlouhou vzdálenost. Takže vám… ti vůdce gildy… Akihiko Kajaba… dva roky vyhrožoval.“
„Ano… byla jsem nucena se účastnit toho hrozivého plánu a starat se o jeho tělo, zatímco se na dlouhou dobu nořil… —tohle je verze pro veřejnost. Proto jsem nebyla stíhána, mé jméno nebylo v souvislosti s incidentem zveřejněno a mohla jsem odjet do Ameriky…“
Rinko dala řetízek zpět a košili zapnula. Pak se i nadále snažila co nejlépe vyjádřit své myšlenky.
„Ale není to pravda. Je pravda, že bombu vyňali v policejní nemocnici a byla tam možnost, že vybuchne. Ale věděla jsem, že to se určitě nestane – šlo jen o krytí. Po konci incidentu jsem to nechala být. Ta falešná zbraň byla jediným darem, který mi dal.“
Asunin výraz se nezměnil navzdory tomu, co zrovna slyšela. Ty nevinné, jasné oči, které jako by Rinko viděly až do hloubi duše, ji dál pečlivě pozorovaly.
„—S Kajabou jsme začali chodit v roce, kdy jsem nastoupila na univerzitu. Včetně doby, kterou jsme strávili dalším výzkumem, jsme byli partnery po šest let… ale takhle jsem to viděla jen já. Jsem starší než ty, ale jsem taky mnohem hloupější. Vůbec jsem neviděla srdce Kajaby. Chtěl jen jednu jednoduchou věc, a já si toho vůbec nevšimla.“
Podívala se z okna na nekonečný oceán skrytý pod rouškou noci. Pomalu začala vyprávět všechna ta slova, která se za čtyři roky nashromáždila. Když nečekaně řekla jméno, které jí obvykle způsobilo pronikavou bolest v hlavě, zamyslela se nad tím.

Když nastoupila na známou Industriální univerzitu v Japonsku, byl už Akihiko Kajaba hlavou třetí vývojové odnože v Argus Corporation. Kajaba na střední škole podepsal jako herní programátor licencovaný souhlas a Argus se ze slabého výrobce třetí kategorie dostal na hlavního světového herního výrobce. Nebylo tedy záhadou, proč Kajaba dostal hned po vstupu na univerzitu místo v managementu.
Říkalo se, že Kajaba v osmnácti vydělával přes 100 milionů jenů ročně – a to bez poplatků z licencí, se kterými dosahovala částka závratné úrovně. Nebylo tedy zvláštní, že se s ním snažilo seznámit mnoho dívek, ale většina z nich se brzy stáhla, když jim bez špetky zájmu věnoval pohledy chladnější než led.
A tak Rinko netušila, proč ji Kajaba neodmítl. Byla o rok mladší a ničím nevynikala – snad to bylo proto, že o něm předtím neslyšela? Možná proto, že měla bystrý mozek a měla přístup do laboratoře Šigemura? Jisté bylo jen to, že vzhledem ho nepřitahovala.
První dojem, který Rinko z Kajaby měla, když jej objala, byl ten, že je podvyživený výhonek. Nezvykle bledá tvář, pomačkané oblečení, inspekční přístroj, který měl vždy nezbytně na sobě; pamatovala si ty věci jasně, jako by to bylo teprve včera. Třeba to, jak ho v pronajatém lehkém autě táhla do Šónanu.
„Jestli se občas nebudeš chodit opalovat, vůbec se ti nebude chtít chodit ven!“ poučovala ho Rinko. Kajaba, který seděl na sedadle spolujezdce, jí věnoval překvapený pohled. Po nějakém čase úplně přestaneš myslet na pocit emulace přirozeného světla na kůži, řekl nakonec, což Rinko naprosto šokovalo.
O nějakou dobu později si uvědomila druhou stranu slávy, která potkala mladého Kajabu; dalo by se kvůli tomu říct, že ho nešlo účinně sociálně změnit. Vždy to byl podvyživený výhonek. Kdykoli k němu šla, vyhubovala mu a připravila mu nějaké pořádné jídlo.
Nikdy mě neodmítl. Možná se mě snažil žádat o pomoc, ale já si to neuvědomila? Zeptala se Rinko sama sebe už po kdovíkolikáté. Odpověď ovšem nedostala. Akihiko Kajaba se až do konce spoléhal jen a pouze na sebe. Chtěl jen jediné, svět, který nebyl tady, chtěl zamířit ke dveřím, do kterých nemohli vstoupit lidé, kteří nebyli bohy.
Kajaba mnohokrát mluvil o obřím zámku vznášejícím se ve vzduchu, který se mu objevoval ve snech. Ten zámek byl tvořen z mnoha podlaží a na každém podlaží byla města, lesy a traviny. Mezi podlažími se dalo přesouvat po dlouhých schodech po stranách a na vrcholku toho všeho stál snový, nádherný palác—
„Je tam někdo?“

Když se na tohle Rinko zeptala, Kajaba se usmál a odpověděl: Nevím.
—Když jsem byl ještě malý, každou noc se mi zdálo o tom, že tam jdu. Každou noc jsem stoupal schod po schodu a mířil k nebesům. Ale jednoho dne jsem se ve snu už k zámku nedostal a téměř jsem na ten zbytečný sen zapomněl.
Ale den poté, co Rinko odevzdala svou bakalářskou práci, zamířil na cestu k zámku v nebesích a už se nevrátil. Jen rukama změnil vznášející se zámek ve skutečnost, vzal s sebou deset tisíc hráčů a Rinko nechal samotnou na zemi—

„O SAO incidentu jsem se dozvěděla ve zprávách a viděla jsem tam i jméno a fotku Kajaby. Nedokázala jsem tomu uvěřit, ale když jsem se jela podívat k jeho domu a viděla tam všechny ty policejní vozy, došlo mi, že je to pravda.“
Rinko ve svém hlase cítila nepatrnou bolest, kterou tam už tak dlouho neměla. Poněkud přerušovaně pokračovala.
„Až do konce mi nic neřekl. Stejné to bylo na začátku té jeho cesty. Neposlal mi ani jediný e-mail. Hm… vážně jsem byla pitomá. Pomáhala jsem i se základním návrhem NerveGearu a věděla jsem, že v Argusu vytváří hry. Ale vůbec jsem netušila, co si myslí… když Kajaba zmizel beze stopy, hledala jsem ho po celém Japonsku. Na něco jsem si vzpomněla. Něco trochu zvláštního; vzpomněla jsem si, že dříve měl v navigačním záznamu auta značku v horách v Naganu. Intuice mi říkala, že je právě tam. Kdybych o tom místu řekla policii, celý incident se mohl vyvíjet jinak…“
Možná, že kdyby se policie dostala do toho domu v horách, zabil by Kajaba všechny hráče přesně tak, jak prohlašoval. Ale sám říkal, že by to nedovolil. Pomyslela si Rinko.
„—Vyhnula jsem se policejnímu sledování a jela sama do Nagana. Tři dny jsem podle vzpomínek dům hledala a zanedlouho jsem byla celá od bahna… ale tak moc jsem se nesnažila proto, abych se stala jeho komplicem. Já… chtěla jsem Kajabu zabít.“
A když Kajaba uvítal Rinko, ve tváři neměl ani náznak pochyb, stejně jako poprvé, když se potkali. Nedokázala zapomenout na těžký a studený nůž, který měla za sebou.
„Ale… omlouvám se, Asuno. Nedokázala jsem ho zabít.“
Hlas se jí třásl, nedokázala s tím nic udělat – jen stěží dokázala zadržet slzy.
„Rozhodně bych o tom nedokázala znovu lhát. Kajaba věděl, že jsem měla nůž. Stejně jako jindy řekl jen to, že jsou se mnou problémy, nasadil si NerveGear a vrátil se do Aincradu. Během toho dlouhého noření mu nezáleželo na tom, že mu rostou vousy a na pažích měl různé hadičky. Já… já prostě…“
Rinko už nic dalšího říct nedokázala, jen se snažila uklidnit svůj dech.
Nakonec se jí to podařilo.
„Kirito a já jsme tě nikdy nevinili, Rinko,“ promluvila Asuna.
Dívka o deset let mladší náhle zvedla hlavu, na tváři měla vyhýbavý úsměv.
„…Tohle… možná nejsem stejná jako Kirito, ale vůdce gildy… Akihika Kajabu… moc nenávidím a nevyřídila jsem si to s ním.“
Rinko si vzpomněla, že Asuna patřila do gildy, kterou Kajaba v tom světě vytvořil.
„Je pravda, že ten incident způsobil smrt čtyř tisíců lidí. Když si představím… kolik zoufalství a strachu cítili, když umírali, nemohu mu jeho čin odpustit. Ale… tohle vyzní trochu sobecky, ale nejspíš jsou moje nejlepší vzpomínky z doby, kdy jsem tam krátce žila s Kiritem.“
Asuna pohnula levou rukou a trochu se narovnala, vypadalo to, jako by se chtěla chytnout něčeho u pasu.
„A stejně jako je vinný vůdce gildy, jsem vinna i já, Kirito a i ty, Rinko… Ale myslím, že to, co se stalo, nikdo odčinit nedokážeme. Nejspíš se nikdy nedočkáme vykoupení, ale přesto musíme dál čelit své vině.“

Tu noc se Rinko zdálo o dávno zapomenuté době – když ještě byla studentkou a nic nevěděla.
Ranní ptáče Kajaba se vždy budil dříve než Rinko, pil kávu a četl noviny. Rinko se vzbudila, až když slunce už vyšlo. Křivě se usmál, jako by byla ospalé dítě, a pozdravil ji.

„Vážně, jsi tak problémová, žes sem přišla.“

Při tom těžkém hlase vykulila Rinko oči. Uvědomila si, že uprostřed temnoty je vysoká silueta.
„Ještě je noc…,“ zamumlala Rinko s úsměvem a znovu zavřela oči. Lehce zavál vzduch a těžké kroky odešly. Pak uslyšela zvuk otevírání a zavírání dveří.
Užuž znovu usínala, když—
„—!!“
Rinko těžce vzdechla a postavila se. Pocit pohodlí hned zmizel, srdce jí bušilo hlasitě jako kladivo. Chvíli nevěděla, co je skutečné a co jen sen. Hledala ovladač a rozsvítila.
V kajutě bez okna nikdo nebyl. Rinko přesto cítila, jak se ve vzduchu vznáší nějaká vůně.
Zvedla se z postele a bosky přešla ke dveřím. Plná úzkosti stiskla tlačítko na panelu, odemkla dveře a otevřenými dveřmi vešla na chodbu.
Na chodbě ozářené slabými oranžovými světly nikdo nebyl, napravo ani nalevo.
Sen…?
Pomyslela si, ale hluboko v uších slyšela ten zvučný hlas. Podvědomě chytla řetízek s raketou, který u sebe vždy měla.
Uvnitř svařeného přívěšku, který už nešel znovu otevřít, byla miniaturní bomba, jež měla předtím nad srdcem. Když jí přívěšek vklouzl do dlaně, jako by vydával vlastní teplo.

21 komentářů:

  1. Díky moc za překlad Cindý ;) Zdarec Hontíku :P
    R

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za hezký vánoční dárek :)
    Nějak jsem nepochopil tu narážku na konci že želva+prase=Rath to je něco s japonským významem slova?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že vysvětlení je v Prologu II... Jde o narážku na Alenku v říši divů, kde se v nonsensové básni zmiňuje tvor "rath", v českém překladu pak "krsa" či "selva". Tento tvor má být údajně prasetem a želvou zároveň, proto ta narážka na konci :)

      Vymazat
  4. Ahoj Cindý a Romane. Σ:-) Děkuji za krásný vánoční dárek. OΣ:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad, super dárek :D Jenom název máš druhá kapitola tak nemělo by to spíš být 2kniha první kapitola?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že se dárek líbí :)
      A neměl, autor pokračuje v kapitolách napříč knihami, jelikož se jedná o jeden příběh. Podobně to udělal i u knih 3 - 4 a 5 - 6 :)

      Vymazat
  6. Ahoj, teď mě trošku mrzí že jsem se k tomu nedostal už přede dvěma dny, ale měl jsem moc práce :/ každopádně děkuju ze překlad a opět píši své tipy :)
    "Zakončil tím, že"..."Skončil tím, že"... nebo "Zakončil to tím, že"...
    "Rath se STL chtěl něco dělat" - jen "s"
    "vypadalo by to, jako by exteriér tmavošedý lesk."... nechápu co jsi tímto chtěla sdělit O.o

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. První je v pořádku, u druhého mi nedošlo čtení zkratky (chjo :D) a u posledního jsem zapomněla sloveso... :D

      Vymazat
  7. Zdravím, chci se zeptat, dá se někde v ČR koupit SAO knihy?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dají se koupit přes některá internetová knihkupectví, našla jsem je v angličtině a němčině (předobjednávka) zde:
      http://www.nejlevnejsi-knihy.cz/kniha/aincrad-novel.html
      http://www.nejlevnejsi-knihy.cz/kniha/sword-art-online-novel-01.html

      Vymazat
    2. Děkuji mnohokrát, ale nenašel jsem zde všechny, tak se chci zeptat, odkud je máš ty, tedy jestli je máš v EN.

      Vymazat
    3. Já vlastním v angličtině jen některé, jinak mám neoficiální překlad

      Vymazat
  8. Zdravím chtěl bych se zeptat kdy cca by mohl bejt další díl přeložený fakt mě to zaujalo a nemohu se dočkat pokračování

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Několik částí třetí kapitoly již vyšlo, ale jinak momentálně nejsem schopná určit, kdy bude přeložena celá.

      Vymazat