středa 7. října 2015

Mezihra I

Mezihra I, červen 2026, Setagaja


Tělesná teplota lidí je zvláštní věc.
Tohle náhle napadlo Yuuki Asunu.
Déšť už přestal. Oni dva spolu pomalu šli pod tmavě modrým nebem s občasnými mraky zbarvenými do oranžova, drželi se za ruce. Vedle ní byl Kirigaya Kazuto, od chvíle, co před několika minutami začal o něčem přemýšlet, měl rty našpulené, pohled mu mířil k cihlově zbarveným dlaždicím na zemi. Nic neříkal.
Asuna, která žila v Setagaje, a Kazuto, který se vracel do Kawagoe, se obvykle rozdělili ve stanici Šindžuku, protože museli jet rozdílnými vlaky. Dnes ale Kazuto kdovíproč řekl: „Doprovodím tě blíž domů.“ Sice mu bude trvat o hodinu déle, aby se ze Šibuji dostal domů, ale měl v očích zvláštní pohled, proto Asuna poslušně přikývla.
Vystoupili z vlaku ve stanici Mijanosaka na lince Setagaja, což byla nejbližší stanice Asunina domova. Stále se drželi za ruce.
Při tomhle se Asuně mlhavě vybavila vzpomínka. Nebyla jen sladká, ale zároveň i hrozně bolestivá, takže na to obvykle nemyslela. Občas se jí ale vrátila, když se s Kazutem drželi za ruce.
Nebyla to vzpomínka ze skutečného světa, ale z města železných věží, «Granzamu», na padesátém pátém podlaží Aincradu, který už neexistoval.
Tehdy Asuna sloužila jako zástupce vůdce gildy Rytířů krve. Jejím doprovodem byl uživatel velkého meče, Kuradeel, který ji doprovázel neustále. Kuradeel jí byl nenormálně posedlý a použil na Kazuta/Kirita paralyzující jed, což vedlo tomu, že Asuna gildu opustila. Kuradeel přitom zabil dva členy gildy. Asuna se tam dostala těsně před tím, než Kirito ztratil život, a se vztekem nemilosrdně použila svůj rapír. Kuradeelovo HP bylo sníženo na takovou úroveň, kdy už stačil jen jediný zásah, aby bylo zcela vyčerpáno, ale ona zaváhala. Kuradeel té šance využil, aby zaútočil zpět, Kirito se ale tehdy vzpamatoval z paralýzy a holýma rukama Kuradeela dorazil.
Ti dva se společně vrátili na velitelství Rytířů krve na padesátém pátém podlaží. Tam oznámili její opuštění gildy. Pak se bezcílně potulovali Granzamem a drželi se za ruce.
Ačkoli se tehdy tvářila klidně, cítila Asuna v hrudi zklamání, že Kuradeela nezabila. Svíjela se v ní vina z toho, že nechala Kirita nést to těžké břímě. Měla pocit, že se nemohla nazývat součástí čistící skupiny, že neměla právo stát vedle Kirita.
Ale když tehdy trpěla těmi pocity, uslyšela hlas. Jen tebe, chci tě poslat zpátky do skutečného světa za každou cenu.
Tenkrát se v ní vzedmul silný pocit. Příště ho ochráním vlastníma rukama. Ne, ne jen příště, ale pokaždé. Ať už v jakémkoli světě.
Asuna si živě pamatovala, že její ruka necítila nic než chlad vzduchu, i když se stále držela s Kiritovou; ale tehdy se oteplila, jako by seděla u krbu. Po zničení vznášejícího se zámku si prošla světem víl a teprve poté se vrátila do skutečného světa; když pak držela jeho ruku, stále vzpomínala na teplo ve své dlani z té chvíle.
Vážně, tělesná teplota lidí je zvláštní věc. Věděla sice, že je teplo generováno spotřebováváním energie k zachování tělesných funkcí, ale přesto měla pocit, že teplo z dotyku jejich dlaní obsahuje nějakou informaci. Asuna chápala, proč je Kazuto tak tichý, nad čím váhá, že si není jistý, zda by to měl říct.
‚Lidská duše je světelné kvantum obsažené v mikroskopických strukturách v mozkových buňkách,‘ to Kazuto řekl. Ale to světlo možná neexistuje jen v mozkových buňkách, ale v každé buňce těla.
Kvantové pole, skládající se z těchto částic fluktuujících světel a vytvářející lidskou podobu, se spojilo jejich dlaněmi. Možná díky tomu mohlo být cítit teplo.
Asuna jemně zavřela víčka a v mysli zašeptala.
—Kirito-kun, neboj, to nic. Vždy ti budu chránit záda. To proto, že jsme nejlepší útočník a podpora na světě.
Kazuto se náhle přestal hýbat, pobídl Asunu, aby také zastavila nohy. Oči se jí vykulily, to už je sedm?, když starožitně vypadající železná pouliční lampa shora zazářila oranžově.
Teď večer, po dešti, tu po chodníku nikdo kromě nich dvou nešel. Kazuto pomalu otočil hlavou, černé oči se zastavily na Asuně.
„Asuno…“
Jako by konečně přestal váhat, udělal krok vpřed—
„…Pořád přemýšlím, že půjdu.“
Asuna pochopila důvod k jeho starostem, usmála se a optala se: „Do Ameriky?“
„Jo. Rok jsem to sledoval a myslím, že výzkum «mozkově implantovaného čipu» na univerzitě v Santa Claře je skutečným následníkem FullDive technologie. Rozhraní mozkového přístroje nejspíš míří tím směrem. Vážně chci vidět to, kde se rodí nový svět.“
Asuna se podívala přímo do Kazutových očí a hluboce přikývla.
„Nebyly tam jen zábavné vzpomínky, ale i smutné a bolestivé vzpomínky. Jeho smysl, cíl toho zámku, to chceš vědět, viď?“
„…Nemyslím, že by mi na pochopení toho stačilo několik stovek let,“ pousmál se Kazuto a znovu ztichl.
Rozhodně bylo těžké mluvit o rozdělení. To Asuna uhodla. Nepřestávala se usmívat, snažila se vyjádřit odpověď, kterou měla vždy v teple hrudi – ale než to mohla udělat, Kazuto se zatvářil úplně stejně jako jednou v Aincradu, jako tehdy, když ji požádal o ruku, a začal koktat.
„To proto… ch-chci, abys šla se mnou, Asuno. Vážně nechci žít bez tebe. Vím, že oč žádám, je nerozumné. Vím, že máš cestu, po které chceš jít. Ale i tak, já…“
Tehdy se odmlčel, jako by byl zmaten. Asuna vykulila oči a trochu se zasmála.
„Ech…?“
„P… promiň, že jsem se smála. Ale… že bys byl teď tak znepokojený kvůli tomuhle?“
„J-jo.“
„Cóó. Co se mé odpovědi týče, už dávno jsem se rozhodla.“
Levou rukou chytila svou pravou, která stále držela Kazutovu dlaň. Znovu hluboce přikývla.
„Jistě, že půjdu… půjdeme společně. S tebou bych šla kamkoli.“
Kazuto vytřeštil oči a mnohokrát zamrkal, pak se mu na tváři objevil vzácný zářivý úsměv. Pravou ruku dal na Asunino rameno.
Asuna v odpověď pevně objala Kazuta oběma rukama.
Jejich rty se dotkly a chlad z nich hned vymizel, nahradilo jej milující teplo. Asuna znovu pocítila výměnu informací přes nekonečné množství záře, ze které se skládaly jejich duše. I v budoucnu, v jakémkoli světě, ať už budeme na cestě jakkoli dlouho, se naše srdce nerozdělí, tím jsem si jistá.
Ne, naše srdce se vlastně spojila už před dlouhou dobou. V nebi nad rozpadávajícím se Aincradem, když zmizel v duhové polární záři – nebo možná ještě dlouho předtím, když jsme se potkali hluboko v tmavém labyrintu, dva osamělí sólo hráči.
„Mimochodem.“
O několik minut později pokračovali po chodníku a drželi se za ruce. Asuna se zeptala na otázku, která jí náhle vyskočila v mysli: „Takže myslíš, že Soul Translator, se kterým teď experimentuješ, není následníkem FullDive technologie? Mozkové čipy se s mozkovými buňkami pojí na stejné úrovni jako NerveGear, ale STL je napřed a pojí se na kvantové úrovni, ne?“
„Hmm…“
Kazuto pilně dloubal kovovým kováním deštníku v druhé ruce do dlažby a odpověděl: „…Koncept návrhu je rozhodně pokročilejší než mozkový čip. Ale, jak to říct… možná až moc pokročilý. Zmenšení toho přístroje pro praktické užití nezabere jen pár let, spíš pár desítek let. Takže mám pocit, že nynější STL není přístroj, přes který se mají lidé nořit do virtuálního světa…“
„Ech? Tak k čemu je?“
„Možná je to přístroj, který má porozumět lidskému vědomí… fluktsvětlu.“
„Hmm…“
Takže chceš říct, že STL není cíl, ale metoda? Asuna přemýšlela, k čemu by mohlo vést porozumění lidské duše. Kazuto mluvil dál.
„Navíc. Myslím, že STL je rozšířením jeho… Heathcliffova nápadu. Ten muž vytvořil NerveGear, ať už z jakéhokoli důvodu, obětoval tisíce lidí, spálil vlastní mozek a ještě ke všemu rozšířil «Semínko» do světa… Nevím, jestli vůbec měl nějaký cíl, ale jako by se jeho přítomnost vznášela někde v STL. I když chci vědět, kam mířil, nechci, aby to ovlivnilo můj vlastní směr. Nechci mít pocit, že mu tančím v dlani.“
Na okamžik se v Asunině mozku objevila tvář toho člověka, přikývla.
„…Aha… …Hele, vědomí vůdce gildy, ten program emulace myšlenek, pořád existuje někde na serveru, ne? Jak jsi to jednou zmínil.“
„Jo, ale to bylo jen jednou. Přístroj, který on použil k sebevraždě, byl originální prototyp STL. K přečtení fluktsvětla bylo třeba silného paprsku, který stačil i na upálení mozkových buněk. Nejspíš musel trpět mnohem silnější a delší bolestí, než když byl jen mozkový kmen zničený NerveGearem… Aby udělal kopii sebe sama, nemyslím si, že se to netýká toho, co teď Rath dělá s SLT. Možná někde hluboko v duši pořád přemýšlím… chci vidět nějaký závěr, proto jsem přijal Kikuokovu nabídku…“
Poté, co tohle řekl, se Kazutův pohled obrátil k nebi blednoucímu do rudě oranžové. Asuna se mu chvíli dívala do tváře a pak vložila do ruky držící jeho více síly.
„…Slib mi jedinou věc. Nedělej nic nebezpečného,“ zašeptala.
Kazuto se k ní otočil, usmál se a hluboce přikývl.
„Jasně, slibuju. Stejně s tebou pojedu příští léto do Ameriky.“
„Neměl by sis napřed dělat starosti s učením, abys dostal dobré skóre z testu školního ohodnocení?“
„Úú…“
Kazuto na chvíli ztratil slova. Lehce si odkašlal a změnil téma.
„No, napřed se ale musím řádně setkat s tvými rodiči. S Shouzouem-shi si občas píšeme, ale tvoje matka na mě nemá moc dobré vzpomínky…“
„Neboj, poslední dobou je víc chápavá. Ach, no jo… proč nejít hned teď?“
„Co?! N-ne… možná bude lepší jít po závěrečných zkouškách, jo.“
„Vážně…“
Během povídání dorazili před parčík poblíž Asunina domu. Tady se s ní Kazuto obvykle rozloučil a poslal ji domů. Asuna se zastavila, zdráhala se. Pak se otočila. Podívala se Kazutovi do tváře, i on ji sledoval očima.
Mezera mezi nimi se zkrátila na patnáct centimetrů.
Náhle se zpoza nich ozvaly těžké kroky. Asuna instinktivně udělala krok vzad.
Když otočila hlavou, uviděla člověka běžícího po cestě ve tvaru T. Nebyl příliš vysoký a byl oblečen v černé. Podíval se na Asunu a Kazuta, načež vysokým hlasem pronesl „Pardon“.
„Ehm, nevíte, kde je stanice?“ zeptal se mladý muž a sklonil hlavu. Asuna levou rukou ukázala na východ.
„Chvíli běžte po téhle cestě, u prvních semaforů zatočte doprava… pak…“
Kazuto za ní ji náhle silou popadl za rameno. Udělal krok vpřed, chránil Asunu svými zády.
„C-co se…“
„Vy… jste nás sledoval od Kavárny u kostek, ne? Kdo jste?“ zeptal se pronikavým hlasem na něco, čeho si Asuna ani nevšimla. Zadržela dech a znovu se muži podívala do tváře.
Dlouhé vlasy neměl stejně dlouhé. Obrys hubených tváří byl hustě pokryt strništěm. Na uších měl stříbrné náušnice, na krku silný stříbrný řetěz. Na sobě měl černé tričko a stejně zbarvené kožené kalhoty. Kovový řetěz visící mu u pasu vydával cinkavý zvuk. Na nohách měl vysoké boty s tkaničkami, které na tuhle roční dobu vypadaly těžce. Celkově vypadal docela otrhaně.
Přimhouřené oči zasvítily zpod pěšinky v jeho nemyté ofině, jako by se usmíval. Muž se zamračil a naklonil hlavu ke straně, jako by nerozuměl tomu, o čem Kazuto mluví – a pak náhle jeho malé oči zazářily nepříjemným světlem.
„…Takže zákeřné útoky nevyjdou, jo.“
Koutek rtů se mu lehce ohnul, Asuna nevěděla, jestli se usmíval, nebo byl rozčilený.
„Kdo sakra jste?“ zopakoval Kazuto otázku. Muž pokrčil rameny, zavrtěl hlavou dvakrát, po třetí, pak si úmyslně dlouze povzdechl.
„Hele, hele, to nepůjde, Kirito-san. To už jsi zapomněl na moji tvář… ach, tam jsem ale nosil masku, co? Ale… já tebe nezapomínám, ani na jeden jediný den.“
„Ty…“
Kazutova záda se napjala. Stáhl pravou ruku a trochu snížil svůj pas.
„—«Černý Johnny»!“ vykřikl tlumeně a pravá ruka se zaleskla jako blesk a popadla vzduch za jeho ramenem. Tam se kdysi nacházel milovaný meč «Černého šermíře», «Světlonoš».
„Bu… Ku… Kuhahahahahahaha! Ne, žádný meč!!“
Muž zvaný Černý Johnny stočil horní část těla, když vyplivl ten vysoký smích. Kazuto dal pravou ruku dolů, celé jeho tělo zůstalo napjaté.
Asuna to jméno znala. Bylo to jméno aktivního vraha ve starém Aincradu, dobře známého jména i mezi červenými hráči. Patřil do PK gildy «Rozšklebená rakev» a společně s «Červenookým XaXou» tvořil duo, které dokázalo chytit jen více jak deset hráčů.
…XaXa. To jméno slyšela jen před půl rokem. Strůjce toho hrozného «incidentu Death Guna». Slyšela, že hned po incidentu byl zatknut samotný XaXa, Shinkawa Shouichi, společně se svým mladším bratrem, ale zbývající spolupachatel byl stále na útěku. Ten třetí, o kterém si myslela, že ho chytili už dávno, se jmenoval nejspíš Kanemoto… takže muž stojící před ní byl—
„Tys… pořád utíkal?“ řekl Kazuto chraplavým hlasem. Černý Johnny, Kanemoto, se usmál a natáhl oba ukazováčky.
„Jis—tě. Myslel sis, že po tom, co chytí XaXu, se vzdám? Jsem z Rozšklebené rakve úplně poslední. Tu kavárnu jsem našel před pěti měsíci a na hlídce poblíž jsem byl poslední měsíc… každý den byl plný nenávisti—“
Když mluvil, nakláněl Kanemoto hlavu doleva a doprava.
„Ale, Kirito-san, bez meče… jsi jen slabej spratek, ne? Vypadáš sice stejně, ale je těžký uvěřit, že bys byl ten šermíř-sama, který mě tak zmlátil.“
„Nápodobně… Co zvládneš bez těch svých otrávených zbraní, na který jsi tak pyšný?“
„Hele, je neprofesionální soudit zbraň podle vzhledu.“
Kanemoto přesunul pravou ruku za záda rychlostí podobnou hadu, vytáhl něco ze svého trika.
Byl to zvláštní objekt. Hladký plast měl tvar válce a vyčnívala z toho dětsky působící rukojeť. Asuna si chvíli myslela, že je to vodní pistole, ale zadržela dech, když viděla, jak Kazutova záda ztuhla. Její zmatení se změnilo ve strach, když uslyšela Kazutův hlas.
„To je… «Death Gunova»…!“
Jeho pravá ruka vystřelila dozadu, říkala Asuně, aby ustoupila. Zároveň ukázal špičkou složeného deštníku v levé ruce na Kanemota.
Jeden krok, dva kroky, bezděky se pohybovala dozadu, oči měla stále upřené na plastické «pistoli». Nebyla to jen vodní pistolka, ale injekční stříkačka využívající vysoce stlačený plyn, uvnitř byla děsivá chemikálie schopná zastavit srdce.
„Mám—, mám jedovatou zbraň—, i když promiň, že to není nůž—“
Kanemoto třásl špičkou stříkačky, její jedinou kovovou částí, a skřípavě se zasmál. Kazuto popadl deštník oběma rukama a opatrně ho namířil na Kenamota, pak tlumeně vykřikl: „Asuno, uteč! Zavolej pomoc!“
Po chvilce váhání Asuna přikývla, potom se otočila a rozběhla se. Zezadu slyšela Kanemotův hlas.
„Hej, «Záblesku»! Ať jen všichni vědí… že ten, kdo vzal «Černému šermíři» život, je Černý Johnny!“
Zvonek nejbližšího domu byl asi třicet metrů daleko.
„Někdo… pomoc!!“ běžela a křičela nejhlasitěji, co to jen dokázala. Není chyba tam Kazuta nechat a běžet pryč? …Kdybychom na něj skočili společně, nedokázali bychom tu zbraň získat? S těmi myšlenkami už přeběhla polovinu vzdálenosti, když k jejím uším dolehl zvuk.
Jako když se otevře víčko perlivé vody nebo se použije sprej na vlasy; krátký, pronikavý zvuk stlačení. Přesto jeho významu porozuměla okamžitě; Asuna, plná strachu, stočila nohy, zaklopýtala a rukou se opřela o vlhkou dlažbu.
Asuna se pomalu otočila a podívala přes rameno.
Spatřila hrůznou scénu.
Špička deštníku v Kazutově ruce se zapíchla do spodku Kanemotova pravého stehna.
A stříkačka v Kanemotově ruce se zabořila do Kazutova levého ramene.
Jejich těla se od sebe oddělila, prudce spadli na zem.
Několik dalších minut působilo neskutečně, jako by sledovala černobílý film.
Doběhla k boku nehýbajícího se Kazutova těla. Stáhla Kazuta z Kanemota, který v agónii držel svou pravou nohu. „Vydrž to,“ křičela, z kapsy vytáhla telefon a odemkla ho.
Z prstů nic necítila, jako by byly zmrzlé.
Ztuhlé prsty zoufale mačkaly dotykovou obrazovku, operátorovi z nouzového střediska ohlásila lokaci a situaci, lapala po dechu.
Kolem se shromáždili zvědaví přihlížející. Pak se z mezery v davu objevil policista. Asuna jen krátce odpověděla na jeho otázky a dál pevně objímala Kazuta.
Kazutův dech byl krátký a mělký. Mezi bolestivými nádechy zašeptal dvě krátká slova. „Asuno, promiň.
Několik dalších minut jako by trvalo věčnost. Kazuto byl naložen do jedné ze dvou záchranek, které dorazily, Asuna nastoupila do stejného vozu.
Kazuto ležel v bezvědomí na nosítkách, zdravotnický záchranář dal tvář k jeho ústům, aby zkontroloval dech. Vzápětí zavolal na dalšího člena záchranky: „Selhání dýchání! Dej mi ambuvak!“
Průhledná maska zakryla Kazutova ústa a jeho nos, aby mu pomohla s dýcháním.
Asuna nějak zvládla potlačit potřebu v hrdle zakřičet, informovala zdravotníka o názvu chemikálie, na kterou si zázračně vzpomněla: „Ehm, s-succinylcholine… vstříkl mu tuhle látku. Do levého ramene.“
Zdravotník se na ni chvíli užasle díval, pak začal rychle dávat instrukce.
„Nitrožilní injekci adrenalinu… ne, atropinu! Ať je to nitrožilně!“
Do levé paže Kazuta, kterému byla sundána košile, byla dána transfuzní jehla, na hruď elektrody EKG monitoru. Vzduch protínaly hlasy a navíc ještě houkačka.
„Klesá srdeční tep!“
„Začni se stlačováním hrudi!“
Tvář Kazuta, který měl víčka zavřená, vypadala pod LED světlem ve vozidle hrozně bledě. „Ne… ne… Kirito-kun… ne něco takového…,“ zaznívalo dál tiše z Asuniných úst, aniž by si toho nějakou dobu byť jen všimla.
„Srdce se zastavilo!“
„Dál stlačuj!“
Kirito-kun, to je lež, viď? Ty mě neopustíš, že ne? Řekl jsi, že budeme na vždy spolu… copak jsi to neřekl?
Asuna se podívala na telefon, který pevně držela v ruce.
Růžové srdce na obrazovce jednou slabě zabouchalo a pak přestalo pulzovat.
Digitální číslice se krutě změnila a zůstala na nule a všechno ztichlo.

20 komentářů:

  1. Uplne som na Johnnyho zabudol :( a díky za preklad :D si super!

    OdpovědětVymazat
  2. Tady to konečně začíná ^.^

    OdpovědětVymazat
  3. Přesně tohle jsem čekal :D moc díky, strašně se těším na pokračování :D
    -P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. https://www.baka-tsuki.org/project/index.php?title=File:Sword_Art_Online_Vol_09_-_002-003.jpg :D
      -P

      Vymazat
    2. Nojo, tak když si tu někdo hledá spoilery... :D

      Vymazat
  4. takove překvapko :D dneska sem začal čist prolog 2 ted to doctu se slovy .. muhehe už chci pokračko :D chci se mrknou na nakou ilustraci a všimnu si pokračovaní :333333333

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju moc za překlad... ale myslím že tam máš nějaký chybky (ona jich beztak polovina bude, že mě se jen něco nezdá, protože je čeština blbej jazyk :D )
    "z města železným věží" - spíš "z města železných věží", ne?
    "že její ruka necítila než chlad vzduchu" - nebylo by vhodnější přidat tam slovo nic do podoby "že její ruka necítila nic než chlad vzduchu"
    "Možná díky tomu mohlo být cítit teplo" tohle mi taky přijde trochu kostrbaté... zvážil bych spíš třeba "Možná, že díky tomu mohlo být cítěno teplo"
    "Vážně to chci vidět, kde se rodí nový svět" tady bych taky možná přesunul "to" do podoby "Vážně chci vidět to, kde se rodí nový svět."
    "Levá její ruka chytila její pravou" tohle taky zní kostrbatě... o něco lépe by znělo alespoň "Její levá ruka chytila její pravou" nebo "Asuna chytila svou levou rukou vlastní pravou ruku"
    Pak v souvětí bych řekl že " I v budoucnu, v jakémkoli světě, ať už budeme na cestě jakkoli dlouho, naše srdce se nerozdělí, tím jsem si jistá." by mělo být kvůli správnému slovosledu po přerušení věty větou vloženou zvratné "se" na jiném místě, konkrétně "I v budoucnu,... se naše srdce nerozdělí,.."
    " a ještě je všemu rozšířil "..." a ještě ke všemu rozšířil "
    "očima měla stále upřené na plastické «pistoli»." - "oči měla stále upřené na plastickou «pistoli»."
    "Nebylo to jen vodní pistolka" - "Nebyla to jen vodní pistolka"
    "pak začal rychle dívat instrukce." - "pak začal rychle dávat instrukce."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To první je určitě chyba, ano :D
      "než chlad" je docela poetické a ano, do tohoto žánru se to malililinko nehodí :D Změním :)
      Ta věta mi přijde zcela v pořádku, "cítěno teplo" mi naopak přijde kostrbaté :)
      Jop, to bude lepší
      Ono je tam to první její určitě navíc a nemá to tam co dělat.
      Jojo
      Překlep O:)
      Áaa zbytek jsou jen překlepy :D

      Vymazat
    2. ok, tak jsem rád že aspoň nemelu úplný blbosti :D

      Vymazat
    3. Nemeleš :) Spíš já neumím číst, že jsem to tam sama nenašla :D

      Vymazat
  6. Děkuji za preklad Cindý :) Prekladáš nezanimovanú časť a hneď tu máš plnú prdel komentov, čo som samozrejme rád ;) Predtým keď si prekladala novely, ktoré boli už zanimované, tak som ti len ja s Hontechom písal :D Snad žije, nejako dlho už nepísal :D
    R

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, najednou velkej zájem... Snad to chvíli vydrží :D
      Jsem si všimla, že se nějak odmlčel... Ale tak, možná je třeba zase jen v zahraničí bez netu :)

      Vymazat
  7. budeš mit do konce roku pls pokráčko ?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na Mezihru navazuje první kapitola, která momentálně vychází. A ano, do konce roku bych ji měla dokončit :)

      Vymazat
  8. Díky za překlad Cindý. Koukám, že někdo vzal korekci za mne.

    OdpovědětVymazat