úterý 13. října 2015

Kapitola první

Kapitola první - Podsvětí, sedmý měsíc lidského císařského kalendáře 378


Část první

Ve vzduchu se nacházely pachy.
Moje útržkovitá mysl to pocítila těsně před tím, než jsem se vzbudil.
Ve vzduchu, který mi proudil do nosní dutiny, bylo mnoho informací. Sladká vůně květin. Vůně jasně zelené trávy. Osvěžující vůně stromů, která jako by mi dokázala pročistit hruď. Vůně vody, která stimulovala moje žíznivé hrdlo.
Vědomí se mi naklonilo k vnímání a mě pohltila záplava zvuků. Zvuk mnoha listů otírajících se jeden o druhý. Zvuk spokojeně štěbetajících ptáčků. Pod nimi občas zabzučel hmyz. Slabé šumění říčky nedaleko.
Kde to jsem? Alespoň je jasné, že ne u sebe v pokoji. Když se normálně vzbudím, cítím slunnou vůni suchých lůžkovin, slyším úpění klimatizace a zvuky aut jedoucích po okruhu Kawagoe nedaleko. Ale nic z toho tu není. Navíc – to zelené světlo, které mi občas prostoupí zavřenými víčky, není lampička na čtení, kterou jsem zapomněl vypnout, ale sluneční světlo pronikající listovím, ne?
Odstrčil jsem touhou vrátit se do hlubokého spánku, která se mě ne a ne pustit. Zanedlouho jsem konečně otevřel oči.
Několikrát jsem zamrkal při náhlém útoku mnoha kývajících se paprsků světla. Promnul jsem si oči zamlžené slzami hřbetem pravé ruky a pomalu zvedl hruď.
„…Kde to jsem…?“ zamumlal jsem bezděky.
Viděl jsem zelené keře. Různě po nich vyrůstaly drobné bílé a žluté květy, mezi nimi sem a tam létali zářivě modří motýli. O pět metrů dál končil koberec trávy a odtamtud se táhl hluboký les, sestavený z obřích zkroucených stromů, které musely růst desítky let.
Soustředil jsem se na pochmurnou mezeru mezi kmeny stromů. Zdálo se, že les pokračuje i tam, kam už světlo nedopadá. Rozeklaná a odstávající kůra stromů a země byly pokryty silnou vrstvou mechu, který pod sluncem zářil zeleně a zlatě.
Podíval jsem se doprava a pak se otočil. Ve všech směrech mě vítaly kmeny starých stromů. Zřejmě tedy ležím na malém kruhu trávy na jakési mýtince v lese. Nakonec jsem se podíval nahoru. Mezerou mezi zkroucenými vrcholky stromů táhnoucích se všemi směry prokukovalo modré nebe, po kterém sem a tam plul obláček, což jsem tak trochu čekal.
„Kde je… tohle místo?“ zamumlal jsem znovu a povzdechl si. Odpověď ale žádná nepřišla.
Prohledal jsem každý kousek a každé zákoutí mé hlavy, ale nenašel jsem vzpomínku na to, jak se stalo, že si tu jen tak spím. Náměsíčnost? Amnézie? Ta nebezpečná slova mi proletěla hlavou, ani náhodou, rychle jsem je popřel.
Jsem… jmenuju se Kirigaya Kazuto. Sedmnáct let a osm měsíců. Žiju v Kawagoe, v prefektuře Saitama, se svou matkou a mladší sestrou.
Trochu jsem se uklidnil, když hladce plynula data týkající se mé osoby. Pak jsem vytáhl další vzpomínky.
Teď jsem v druhém ročníku střední školy. Ale až během prvního pololetí příští rok splním podmínky a budu moct odmaturovat, přemýšlím, že na podzim nastoupím na univerzitu. Ano, s někým jsem o tom mluvil. Poslední červnovou neděli, když zrovna pršelo. Šel jsem po škole do Agilova podniku, «Kavárny u kostek» v Okačimači, a mluvil se svojí kamarádkou Sinon, Asadou Shino, o Gun Gale Online. Pak se k nám přidala Asuna – Yuuki Asuna – a my tři jsme společně chvíli mluvili, až jsme z podniku odešli.
„Asuna…“
Mám přítelkyni, tiše jsem vyřkl jméno té dívky, partnerky, které jsem s plnou důvěrou mohl přenechat svá záda. Mnohokrát jsem se rozhlédl, snažil se najít její siluetu. V mých vzpomínkách existovala jasně, ale na travnaté ploše hluboko v lese jsem neviděl jediného človíčka.
Náhle mě zasáhl pocit osamělosti. Dál jsem pokračoval ve vzpomínkách.
Asuna a já jsme se oddělili od Shino, když jsme vyšli z podniku. Vystoupili jsme z tokijské Ginza linky metra v Šibuji, přestoupili jsme na linku Tójoko, abychom se dostali do Setagaji, kde bydlí Asuna.
Déšť už přestal, když jsme vyšli ze stanice. Šli jsme vedle sebe po cestě dlážděné cihlami a mluvili jsme o univerzitě. Otevřeně jsem mluvil o tom, že bych rád šel na univerzitu do Ameriky a požádal Asunu o něco tak přehnaného, jako aby šla se mnou. Tehdy se jako obvykle jemně, jasně usmála a pak—

Tam moje vzpomínky končily.

Nedokázal jsem si vzpomenout. Jak Asuna odpověděla? Jak jsem se rozloučil a vrátil na stanici? Kdy jsem se vrátil domů a v kolik hodin jsem šel spát? Na nic z toho jsem si nedokázal vzpomenout.
Trochu jsem žasl a zoufale jsem se snažil vytáhnout více vzpomínek.
Asunin úsměv ale jen vybledl, jako by se rozpustil ve vodě, následující scéna se už neobjevila, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil si vzpomenout. Zamračil jsem se a zavřel oči, rychle prozkoumával pochmurné šedé vakuum.
Dusil jsem se, jako bych se zbláznil.
Byly to jen dva obrazy, které mi přišly na mysl, jako bublinky. Bezděčně jsem hluboko do hrudi vdechl sladký vzduch. A silně jsem ucítil suché hrdlo, na které jsem doteď zapomněl.
Není pochyb, včera večer jsem rozhodně byl v Mijasace v Setagaje. Tak jak to, že jsem se během spánku přesunul doprostřed lesa a nevím jak?
Ne, vážně to bylo včera? Vánek, co se mi otírá o kůži, je chladný a příjemný. Tenhle les nemá ani náznak vlhkosti konce června. Tentokrát mi zády projel opravdový strach.
Ta «vzpomínka na včerejšek», které se držím tak zoufale, jako by to byla loďka pohupující se uprostřed rozbouřeného moře, vážně se odehrála? Jsem… vážně ten, kdo si myslím, že jsem…?
Několikrát jsem si přejel rukou po tváři a zatahal se za vlasy. Sklonil jsem ruce a podíval se na jejich detaily. Trochu jsem se uklidnil, protože vypadaly právě tak, jako v mých vzpomínkách. Na místě, kde se pravý palec pojil s dlaní, jsem měl malou pihu. Na hřbetové straně levého prostředníčku jizvu, kterou jsem získal během dětství.
Tehdy jsem si konečně všiml svého zvláštního vzhledu.
Moje obvyklé pyžamo nenahradilo tričko ani školní uniforma, ne, nebylo to ani nic, co bych vlastnil. Na druhou stranu to nevypadalo jako oblečení připravené k nošení z obchodů, ať už jsem se díval jakkoli.
Tunika byla bledě modrá, byla to buď hrubá bavlna, nebo len. Byl to svršek s rukávy. Textura nepravidelná, takže působil hrubě. Nit na rukávech vypadala spíše ručně než strojově šitá. A také to nemělo žádný límec, véčkový výstřih na hrudi byl svázán světle hnědou šňůrkou. Díval jsem se na šňůrku, kterou jsem držel v prstech, a všiml jsem si, že není ze spleteného vlákna, ale vypadala pečlivě vystřižená z kůže.
Kalhoty byly ze stejného materiálu, ale byly béžové a vypadaly neběleně. Neměly žádné kapsy, kožený pásek u pasu nebyl zapnutý kovovou sponou, ale dlouhým a úzkým dřevěným knoflíkem. I boty byly z ručně sešité kůže, do silné kožené podrážky boty bylo vtlučeno několik hřebíků.
Takové oblečení ani boty jsem ještě nikdy neviděl. —Alespoň tedy ve skutečném světě.
„…Co,“ zamumlal jsem s lehkým vzdechem, ramena se mi uvolnila.
I když to oblečení bylo úplně jiné, tak zároveň vypadalo povědomě. V Evropě ve středověku, nebo spíše ve fantaskním světě, bývaly tyhle takzvané tuniky, bavlněné kalhoty a kožené boty. Tohle místo nebylo realitou, ale fantaskním světem nebo možná virtuálním světem, což už mi úplně neznámé nebylo.
„Co…,“ řekl jsem znovu a naklonil hlavu ke straně.
To znamená, že jsem spal během FullDive? Ale kdy jsem se přihlásil a do jaké hry? Proč si nemůžu na nic vzpomenout?
No co, zjistím to, až se odhlásím, pomyslel jsem si a mávl pravou rukou.
Po několika vteřinách se okno neotevřelo, takže tentokrát jsem mávl levou rukou. Výsledek byl stejný.
Naslouchal jsem přerušovanému zvuku štěbetajících ptáčků a listů otírajících se jeden o druhý. Lehkovážně jsem se snažil setřást pocit nepohodlí, který postupoval od pasu směrem nahoru.
Tohle místo je virtuální svět. Mělo by být. Ale – aspoň to není Álfheim, který znám. A vůbec, tohle ani není standardní VR svět vytvořený Semínkem?
Ale copak jsem se právě neujistil o pize a jizvě, které mám ve skutečném světě? Pokud vím, tak VR hra, která by přesně dokázala takové věci reprodukovat, neexistuje.
„Příkaz. …Odhlásit,“ vyslovil jsem se slabým náznakem naděje, ale žádná reakce. Posadil jsem se do tureckého sedu a znovu se podíval na svou ruku.
Na špičkách prstů jsem měl zatočené otisky. Na kloubech vrásky. Řídce rostoucí jemné chloupky. Chvilku už jsem potil i kapičky studeného potu.
Otřel jsem je o tuniku a znovu se zblízka podíval na látku. Hrubá nit do ní byla všita starou metodou. Na povrchu byla jasně vidět načechraná a velice drobná vlákna.
Jestli je tohle virtuální svět, tak přístroj ho tvořící musí mít děsivě vysoký výkon. Zadíval jsem se na lesík před sebou a rychle jsem pravou rukou utrhl list trávy a podržel si ho před očima.
Standardní VR světy Semínka používají technologie «soustředění na detail» a nejsou schopné vypořádat se s mým náhlým pohybem; než uvidím detailní texturu trávy, nastane malá časová prodleva. Jakmile jsem se na trávu však podíval, bylo tam vše od jemně běžící žilky a rozeklaného kraje až po vodní kapku, která z řezu spadla, vše naprosto detailně vykresleno.
To znamená, že objekty, na které se podívám, jsou generovány ve skutečném čase s přesností na milimetry. Kapacita na uložení tohoto jednoho stébla by ale musela mít několik desítek megabytů. Je něco takového vážně možné?
Nechci už na to myslet, potlačil jsem ty myšlenky a nohama jsem odsunul trávu mezi chodidly. Pravou rukou jsem začal vyhrabávat díru v zemi, jako by to byla lopatka.
Vlhká černá půda byla překvapivě měkká, hned jsem uviděl malé propletené kořínky trávy. Mezi změtí kořenů jsem uviděl svíjivý pohyb a opatrně to zvedl konečky prstů.
Byla to malá žížala, asi tři centimetry dlouhá. Leskle zelená bytost, vytažená ze svého úkrytu, sebou lehkovážně cukala. Je tohle nový druh?, pomyslel jsem si, když zvedla jeden svůj konec, zřejmě hlavu, a tiše kju-kju zařvala. Zamotala se mi hlava. Vrátil jsem ji do vyhrabané hlíny. Potom jsem se podíval na svou pravou ruku, špinavou dlaň jsem měl černou, v mezerách pod nehty spoustu drobné půdy.
Několik desítek vteřin jsem se na to bezmyšlenkovitě díval a pak, ačkoli zdráhavě, jsem přišel se třemi hypotézami, které by dokázaly dostatečně vysvětlit nynější situaci.
Zaprvé, je možné, že tohle je virtuální svět vytvořený rozšířením nynější FullDive technologie. Situace, v níž jsem se probudil, je uprostřed lesa, standardní startovní scéna fantasy RP her.
Ale pokud je to tak, neznám žádný superpočítač, který by měl dost kapacity na vytvoření těch extra detailních 3D objektů. Dalo by se říct, že jsem ztratil část vzpomínek a svět ve skutečnosti se už posunul o několik let nebo i několik desítek let kupředu.
Další, je možné, že tohle místo je někde ve skutečném světě. To znamená, že jsem obětí zločinu, nelegálního experimentu nebo příšerného vtípku, někdo mě takhle oblékl a vyhodil někde v lese – podle toho počasí by to mohlo být Hokkaidó, nebo jsem dokonce někde na jižní polokouli. Nemyslím, že Japonsko má druh kovově zelených žížal, které říkají ‚kju kju‘, že by je měla vůbec nějaká země na světě.
Takže poslední hypotéza, tohle místo je možná skutečná jiná dimenze, jiný svět, možný posmrtný svět. Je to něco, co se často děje v manze, novelách a anime. Podle toho, jak obvykle pokračují, bych měl zachránit dívku před útokem monstra, vyslechnout si žádost náčelníka vesnice a stát se spasitelem a bojovat proti démonímu králi. Ale u pasu nemám žádný «ocelový meč».
Chytl jsem se za břicho, protože mě přepadla náhlá touha vyprsknout smíchy. Jaksi se mi podařilo to překonat a rozhodl se, že ani třetí možnost nepřipadá v úvahu. Už jsem neviděl hranici mezi realitou a nerealitou a začínal jsem ztrácet i příčetnost.
Tak jo – je tohle virtuální svět? Nebo skutečný svět?
Jestli to první, tak je jedno, jak super realisticky vypadá, nebude těžký to zjistit. Stačí prostě vylézt na vrcholek nějakého stromu a skočit šipku dolů. Jestli mě to odhlásí nebo oživí na záchranném bodu někde v chrámu nebo tak, bude to virtuální svět.
Ale jestli je to skutečný svět, nedopadne tenhle experiment zrovna nejlépe. V knížce, co jsem nedávno četl, chtěla nějaká zločinecká organizace nafilmovat skutečnou hru smrti, a tak unesla asi deset lidí a nechala je v neobydlené divočině, aby se pozabíjeli navzájem. I když je nemyslitelné, že by se tohle ve skutečnosti stalo, udála se stejně abnormální věc, incident SAO. Jestli je tohle vážně hra ve skutečném světě, tak nemyslím, že je dobrý nápad spáchat sebevraždu už na začátku.
„…Jestli je to něco takového, ještě neudělali to…,“ řekl jsem bezděky nahlas. Kayaba Akihiko aspoň splnil svou minimální povinnost nám sdělit na začátku hry detaily.
Přes vrcholky stromů jsem vzhlédl k nebi: „Hej, GMko! Jestli posloucháš, odpověz mi!!“
Ale bylo jedno, jak dlouho jsem čekal, neobjevila se obří tvář nebo lidská silueta v róbě. Znovu jsem se začal rozhlížet po keřích kolem a pak jsem prohledal své oblečení, v naději, že najdu něco jako příručku s pravidly, ale bez úspěchu.
Podle všeho nemá ten, kdo mě sem hodil, v plánu odpovědět na moje volání o pomoc. Tohle, jestli to není náhoda, tak… ale…
Poslouchal jsem bezstarostné štěbetání ptáčků a bezhlavě myslel o tom, co dělat dál.
Jestli je tohle nějaká náhoda v realitě, mám tušení, že bych se neměl jen tak pohybovat. Je možné, že záchranný tým je už na cestě.
Ale proč se něco takového vůbec stalo?
Pokud se fakt pokusím najít nějaký důvod… Je možné, že jsem byl v nějakém dopravním prostředku – letadlu nebo v autě – a něco se porouchalo. V lese jsem upadl do bezvědomí a následkem šoku jsem ztratil vzpomínky na to, co se stalo před a po tom. Ale to nevysvětluje to zvláštní oblečení a na těle taky nemám žádné škrábance.
Nebo se během mého noření ve virtuálním světě něco přihodilo, i to je možný. Na komunikační cestě byla nějaká překážka a to mě přihlásilo do jiného světa, než do jakého jsem byl přihlášen. Ale tohle zase nevysvětluje ty detailně vykreslené objekty.
A teď, pokud to budu brát tak, že tuhle situaci někdo naaranžoval. To bude lepší myslet si, že pokud nic neudělám, nic se nezmění.
„Co z toho to jen je…“
Je tohle realita? Nebo VR svět? Musí být nějaká možnost, jak to zjistit, myslel jsem si, když jsem předtím mumlal.
Musí to nějak jít. Virtuální svět blížící se dokonalosti tak, že se to až nedá rozlišit od reality – takové věty se sice používají často, ale nemyslím, že je možné převytvořit vše ve skutečném světě se stoprocentní přesností.
Už tomu bylo asi pět minut, co jsem seděl na nízké trávě a přemýšlel o různých možnostech. Žádný uskutečnitelný nápad mě ale nenapadal. Kdybych měl mikroskop, mohl bych se na zemi pokusit hledat mikroorganismy, kdybych měl letadlo, mohl bych letět až po okraj povrchu. Ale já měl jen ruce a nohy, se kterými jsem mohl nanejvýš vyhrabat díru v zemi.
Kdyby tu byla Asuna, určitě by našla způsob, jak tenhle svět identifikovat, nějaký, který mě nenapadl, povzdechl jsem si krátce s tou myšlenkou. Nebo možná, být to ona, neseděla by jen tak a nedělala si starosti, ale něco by dělala.
Kousl jsem se do rtu, když mě znovu zasáhla bezmoc.
Překvapilo mě, že jsem vůbec nevěděl, co dělat, jen proto, že jsem nemohl kontaktovat Asunu. Hned jsem ten fakt ale přijal. Během posledních dvou let jsem s ní totiž prodiskutoval téměř všechna svá rozhodnutí. Bez Asunina myslícího obvodu byl můj mozek jako mikroprocesor, který měl porouchanou polovinu jádra.
Jako bych si s ní teprve včera povídal v Agilově obchodě několik hodin. Kdybych věděl, že se tohle stane, nemluvil bych o Rathu nebo STL, ale o tom, jak rozpoznat realitu od ultra přesného virtuálního svě——
„Áá…“
Bezděky jsem zvedl tělo. Okolní zvuky se rychle vzdálily.
Tak takhle to je, a mně to až doteď nedošlo.
Copak o tom už nevím? O existenci něčeho daleko za FullDive přístrojem, o technologii, která by podle všeho dokázala vytvořit VR svět se super realistickou kvalitou. To znamená, že tenhle svět je…
„Uvnitř Soul Translatoru…? Je tohle místo… Podsvětí…?“ zamumlal jsem a bezděky se zmateně díval po okolí, ale žádná odpověď nepřišla.
Les zkroucených starých stromů, které prostě vypadaly skutečně. Kolébající se tráva. Létající motýli.
„Tohle je… člověkem vytvořený sen, který se mi vpisuje přímo do fluktsvětla…?“
První den mé brigády ve společnosti «Rath» mi výzkumník a operátor Higa Takeru-shi pyšně popsal hrubou strukturu STL a jak skutečný je svět, který dokáže vytvořit.
A během testovacího ponoření nedlouho poté jsem si uvědomil, že vůbec nepřeháněl – tehdy jsem ale viděl jen jedinou místnost. I když stůl, židle a další drobné věci tam bylo těžké rozlišit od skutečných objektů, samotná místnost se nedala nazývat «světem».
Les, který mě teď obklopuje, má možná několik kilometrů. Ne, jestli jsou ty vrcholky pohoří, které se mlhavě vznášejí za stromy, skutečné, pak je velikost tohoto místa na úrovni několika desítek nebo i stovek kilometrů.
Kdyby se tohle někdo snažil vytvořit existující technologií, a dokonce využil veškeré úložné místo na internetu, stejně by se mu tam nevešla všechna potřebná data. Jenom zcela nová technologie… třeba jako «mnemonická vizuální paměť» STL umožňovala nejen scénu nemožnou v realitě, ale také tohle velké množství objektů, které jsem si ani nedokázal představit.
Pokud je můj odhad, že je tohle místo Podsvětí, virtuální svět vytvořený STL, správný, je docela možné, že si to nebudu moct ověřit, ať už tu udělám cokoli.
To proto, že každý objekt zde existující, ne, každá ‚věc‘ tady je na stejné úrovni jako skutečná věc v mém vědomí. Je jedno, kolik trávy utrhnu, mé vědomí – moje fluktsvětlo – dostane stejnou informaci, jakou by dostalo i ve skutečném světě. Rozhodně tedy neexistoval žádný teoretický způsob, jak si ověřit, zda jde o virtuální existence.
Takže jestli bude STL komerčně užíváno, je potřeba nějaká značka, která to identifikuje jako virtuální svět… pomyslel jsem si a postavil se.
Sice ještě nemám řádný důkaz, ale bude lepší si myslet, že tohle je Podsvětí. To znamená, že teď ležím ve skutečném světě v STL experimentálním přístroji ve vývojové kanceláři Rathu v Roppongi a vydělávám si dva tisíce jenů za hodinu. [Cca čtyři stovky.]
„Ale… není to zvláštní…?“
Po krátké chvíli úlevy jsem znovu naklonil hlavu ke straně.
Operátor, Higa, určitě říkal, že aby nebyla testová data ovlivněna, budou blokovány vzpomínky Kirigayi Kazuta ze skutečného světa. Teď si ale nepamatuju jen jeden den, po tom, co jsem poslal Asunu domů, až po to, kdy jsem šel do STL v Rathu následující den, takže to není blokovaný ani náhodou.
A taky – ano, blíží se závěrečné testy, tak jsem se přece rozhodl, že s brigádou skončím, abych měl čas na učení, ne? Nemyslím, že jsem někdo, kdo by jen tak porušil slib s Asunou po jednom dni jen kvůli dobrému hodinovému platu.
A navíc, podle téhle situace, i když je to pro STL jen test ponoření, rozhodně došlo k nějakému problému. Vzhlédl jsem k modrému nebi v mezeře mezi vrcholky stromů a hlasitě zakřičel: „Higo, jestli to monitorujete, zastavte ponoření na chvíli! Vypadá to, že došlo k nějakému problému!“
Stál jsem tam a čekal přes deset vteřin.
Bezpočet listů se dál houpal pod poklidným slunečním světlem, motýli dál mávali křídly, na scenérii se nic nezměnilo.
„..Úú… možná je tohle…,“ zaúpěl jsem tlumeně, protože jsem si náhle uvědomil jednu možnost.
Možná jsem s tímhle experimentem souhlasil – je tohle ono?
Takže aby byla získaná data o činech, které podniknu na místě, o kterém nevím, jestli je skutečnost nebo virtuální svět, blokovali mé vzpomínky z těsně před ponořením a hodili mě do extra realistického jiného světa vytvořeného STL.
Pokud je to tak, chce se mi dát facku hlavě, která tak snadno s tím ďábelským experimentem souhlasila. Nebylo by nesprávné říct, že bylo povrchní si myslet, že bych bez námahy přišel s přesným a rychlým řešením, jak z téhle situace uniknout.
Počítal jsem procenta možností, které by dostatečně vysvětlily nynější situaci, a přitom jsem ohýbal prsty na pravé ruce: „Hmm… možnost, že je tohle realita… tři procenta. Nynější VR svět… sedm procent. Že jsem souhlasil s test ponořením do STL… dvacet procent. Nějaká nehoda během ponoření… 69,9999 procenta…“
V mysli jsem přidal posledních 0,0001 procenta možnosti, že jsem se ztratil ve skutečném jiném světě. A to bylo vše, co jsem dokázal z trochy své moudrosti vymáčknout. Abych získal více informací, budu muset čelit nebezpečím a snažit se spojit s jinými lidmi nebo hráči nebo testery.
Takže je čas pustit se do akce.
Napřed si chci svlažit to neustále si stěžující suché hrdlo. Otočil jsem se na mýtince pokryté trávou, na které jsem stál. Tichý zvuk potůčku přicházel, podle polohy slunce, nejspíš od východu.
Než jsem se začal pohybovat, zkontroloval jsem si pravou rukou znovu záda, ale samozřejmě na nich nebyl ani klacík, natož pak meč. Vykročil jsem pravou nohou a zároveň odkopl beznaděj. Jen po deseti krocích jsem došel ke konci trávy pokrývající zem. Prošel jsem kolem dvou starých stromů, které se zvedaly, jako by to byla přírodní brána, a vešel do pochmurného lesa.
Lesní podloží bylo pokryto sametově hebkým mechem v silné vrstvě, ten prostor byl podezřele zvláštní. Listy přerostlých stromů zabraňovaly průchodu téměř všeho světla a jen úzké paprsky zlata se dotkly země. Motýly tančící nad trávou vyměnili zvláštní brouci, kteří vypadali jako vážky nebo můry, bezhlučně plachtili vzduchem. Občas mi k uším dorazil odněkud nějaký zvuk. Byla to scéna, o které jsem si nemyslel, že by se mohla odehrát na Zemi ve skutečném světě.
Šel jsem asi patnáct minut a modlil se, aby se neobjevilo nepřátelské velké zvíře nebo monstrum. Hodně se mi ulevilo, když jsem zahlédl cestu se záplavou slunečního světla. Zvuk vody byl teď jasnější a byl jsem si jist, že přede mnou se nachází řeka. Hned jsem zrychlil své tempo a snažil se nevnímat suché hrdlo.
Když jsem div nevyběhl z hustého lesa, spatřil jsem jen tři metry daleko hladinu vody, od níž se odráželo stříbrné světlo slunce, oddělenou tři metry širokým prostorem pokrytým trávou.
„Vo-voda—,“ zaúpěl jsem uboze a nejistě se rozešel k finální destinaci a hodil tělem na měkký podrost břehu řeky.
„Uóó…,“ uniklo mi bezděky, když jsem si lehl na břicho.
Takový krásný proud. Řeka nebyla široká. Jak jsem se pomalu plazil, viděl jsem ohromnou průhlednost vodního proudu. Jako kapka modré barvy ponechávající si nedostatek barvy; jasně jsem viděl bílý písek koryta skrz extrémně čirý horský potok.
Před několika vteřinami, když mi ještě zbývala malá šance, že je tohle skutečný svět, bych zvážil nebezpečí pití nepřevařené vody. Ale při pohledu na proud vody, který vypadal, jako by to byl roztavený křišťál, jsem nedokázal odolat pokušení, pravá ruka mi zajela do hladiny řeky. S hlasitým zvukem, jako by proťala studenou vodu, mi vlila tekutinu do úst.
Dalo by se říct, že je to sladké? Necítil jsem vůbec žádné znečištění. Při té lehce nasládlé a čerstvé chuti se mi už nechtělo nikdy znovu koupit minerální vodu v obchodě. Rychle jsem obě ruce nořil do vody a nakonec jsem přiložil ústa k hladině.
Myslel jsem si, že tohle je přesně chuť vody života a v koutě mysli se mi zcela vymazala možnost, že tohle je virtuální svět vytvořený za pomoci nynějšího FullDive přístroje.
To proto, že nejnovější přístroj – jmenovitě AmuSphere – nedokázal převytvořit tekutinu takhle dokonale. Mnohoúhelníky jsou nekonečným množstvím souřadnic vytvářející strukturovaný povrch, pak se spojí a vytvoří objekt. Nejsou proto vhodné k reprodukci náhodného a složitého tvaru vody. Ale voda, která se mi čeřila v dlaních, rozlívala se a tekla dolů, v sobě neměla vůbec žádné známky umělosti.
Taky chci zahodit možnost, že tohle je skutečný svět – s tou myšlenkou jsem zvedl tělo a znovu se rozhodl. Tak čistá řeka, fantaskní svět, který pokračuje i na druhém břehu, ta jasně zbarvená zvířátka, nemyslím, že tohle někde na Zemi existuje. Obecně řečeno, není příroda něčím, co se stane tvrdým prostředím, když se jí dotkne lidská ruka? A taky, má nějaký důvod, že mě ještě žádný hmyz nepokousal, i když tu už chvíli chodím takhle nalehko?
—S těmito myšlenkami jsem měl pocit, že STL přivolá velký roj jedovatého hmyzu, postavil jsem se a snažil se tu myšlenku setřást. Změnil jsem možnost, že tohle je skutečný svět, na jedno procento. Tak, rozhlédl jsem se vlevo a vpravo.
Proud řeky kreslil postupnou křivku od severu k jihu. Na obou koncích ho spolkla skupinka velkých stromů. Podle té čistoty, toho chladu a té šíře jsem ale odhadl, že pramen řeky bude docela blízko. Jestli je to tak, mohly by být směrem po proudu nějaké domy nebo město.
Kdybych měl loď, bylo by to snadný… pomyslel jsem si a rozešel se po proudu – a tehdy.
Vánek, který trochu změnil směr, mi k uším donesl zvláštní zvuk.
Něco tvrdého, buď velký strom, nebo něco podobného, bylo udeřeno, takový to byl zvuk. A ne jen jednou. Naslouchal jsem pravidelně se ozývajícímu zvuku s asi čtyřvteřinovým intervalem.
Tohle není od zvířete nebo přírodního zdroje. To je téměř určitě zvuk produkovaný člověkem. Měl by to být zvuk někoho, kdo tady v lese poráží strom. Ale pokusit se přiblížit by mohlo být nebezpečné. Po chvilce přemýšlení jsem se hořce usmál. Tohle stejně není MMORPG svět, kde by se mělo bojovat a zabíjet. Snažit se kontaktovat další lidi a získat informace má teď nejvyšší prioritu.
Udělal jsem půlkruh a otočil se proti proudu řeky, odkud se ozývaly suché zvuky.
Náhle jsem měl pocit, že jsem zahlédl zvláštní scénu.
Napravo byla zčeřená hladina vody. Hustý a hluboký les nalevo. Vepředu se někam táhla zelená cesta.
A po ní šly tři děti, jedno vedle druhého. Mezi černovlasým klukem a klukem se světle hnědými vlasy šla holčička se slamákem, dlouhé zlaté vlasy se jí oslnivě houpaly na zádech. Pod slunečním světlem půlky léta, zlatá záře se volně rozptylovala kolem.
Je tohle – vzpomínka…?
Daleko, dny, které se nemohly navrátit. Věčná víra, přísahali, že udělají vše, aby se ochránili, ale jako led na slunci, rychle mizící—
Ty nostalgické dny.

File:Sword Art Online Vol 09 - 210-211.jpg


Část druhá


Jednou jsem mrkl a iluze zmizela stejně náhle, jako se objevila.
Co tohle teď bylo? Iluze už sice zmizela, ale ten silný pocit nostalgie ne a ne zmizet. Střed hrudi jsem měl napjatý a plný bolesti.
Vzpomínka z dětství – tenhle silný pocit jsem měl, když jsem viděl záda tří dětí jdoucích po břehu řeky. Ten černovlasý kluk vpravo, nebyl jsem to já?
Ale to přece není možné. V Kawagoe, kde bydlím, nejsou žádné hluboké lesy, ani takhle čistá řeka a taky jsem nikdy neměl kamarády s takovými barvami vlasů. A především, všechny ty děti na sobě měly stejné fantasy oblečení jako teď já.
Jestli jsem teď v STL, byla ta iluze teď vzpomínka na noření se během prvního víkendu? Ale pokud je to tak, mohl jsem být kvůli STL funkci fluktsvětelné akceleraci uvnitř nanejvýš deset dní. Taková krátká doba by mi nezpůsobila tu pulzující bolest v hrudi z nostalgie, jakou jsem pocítil.
Situace jako by se vydávala stále více nevysvětlitelným směrem. Vážně jsem, kdo jsem si myslel, že jsem?, vrátily se mi pochyby. Se strachem jsem se podíval na hladinu řeky vedle sebe, ale neviděl jsem rozdíl, protože tvář odrážená od zvlněného proudu byla pokřivená.
Prozatím jsem se snažil zapomenout na bodavou bolest přetrvávající vzpomínky. Neustávající zvuk, který mi doléhal k uším, byl jasnější. Když jsem se znovu pokusil naslouchat, i ten zvuk mi připadal jaksi nostalgický, ale nevěděl jsem, jestli jsem už zvuk sekání dřeva někdy slyšel. Trochu jsem zatřásl hlavou a znovu se rozešel proti proudu řeky.
Bezmyšlenkovitě jsem střídavě pohyboval nohama a využil jsem příležitosti si znovu užít krásné scenérie, až jsem si všiml, že se můj směr stočil doleva. Zdroj zvuku zřejmě nepocházel od břehu řeky, ale byl na nějakém místě hlouběji v lese po mé levici.
Zvláštní zvuk, který jsem zkoušel počítat na prstech, se neozýval neustále. Opakoval se přesně padesátkrát, pak následovaly asi tři minuty ticha a pak dalších padesát zvuků. Konečně jsem si byl jistý, že tohle nemůže být nic než člověkem vytvořený zvuk.
Během tříminutového ticha jsem šel v hrubém směru zvuku, když se pak znovu ozval, trochu jsem směr poupravil. Už jsem opustil břeh a vrátil se do lesa. Tiše jsem pokračoval a znovu se setkal se zvláštními vážkami, modrými ještěrkami a obřími houbami.
„…Čtyřicet devět, …padesát…“
Tlumený hlas nevědomý si mé přítomnosti dopočítal přesně tehdy, když skončil padesátý úder. Všiml jsem si, že se mezera v lese rozjasnila. Tak tohle je východ z lesa? Nebo je to možná vesnice. Zrychlil jsem krok směrem ke světlu.
Přelezl jsem kořeny stromů, které se zvedaly jako schody. Když jsem vyšel ze stínu kmene starého stromu, uviděl jsem scénu, která by se dala považovat za neuvěřitelnou.
Les tu sice končil, ale žádná vesnice tu nebyla. Neměl jsem ale čas být zklamaný, protože jsem bezmyšlenkovitě zíral s otevřenou pusou.
V lese byla kruhovitá otevřená mýtina. Rozhodně širší než ta, na které jsem se před chvílí probudil. Průměr tak kolem třiceti metrů. Země pokrytá zeleným a zlatým mechem byla jiná než v lese, kterým jsem prošel, vůbec tu nebyly kapradiny, šlahouny nebo nízké křoviny.
Uprostřed paseky se můj pohled upřel na něco, co stoupalo opravdu vysoko.
Tak obří strom!
Očima jsem odhadl, že průměr nebude menší jak čtyři metry. Stromy, které jsem v tomhle lese viděl doposud, měly všechny široké listy a rozeklané, sukovité kmeny. Ale obří strom před mýma očima, natahující se vysoko do nebe, měl listy jako jehličky. Kůra byla tmavá, téměř černá. Viděl jsem větve stromu vysoko v nebi, které se natahovaly jedna přes druhou. Když jsem viděl obrázky a videa džomonského cedru z Jakušimy a sekvojového cedru z Ameriky, myslel jsem si, že byly obří, ale nemyslel jsem si, že taková ohromná aura stromu by mohla být něčím v přírodě. Z tohoto stromu čišela aura císaře.
Můj pohled šel od horní části, která zcela zakrývala, co bylo nad ní, zpět k úpatí. Všiml jsem si kořenů, které byly jako velcí hadi, svíjely se všude kolem jako pletivo. Téměř až dosahovaly ke hranici lesa, na které jsem stál já. Spíš to vypadalo tak, že tenhle strom absorboval všechnu úrodnost a nic než mech tu už nerostlo, proto ta velká mýtina uprostřed lesa.
Myšlenka, že bych měl vstoupit do zahrady císaře, mě trochu znejistila, ale pokušení dotknout se kmene velkého stromu vedlo mé nohy kupředu. Několikrát jsem sice kvůli kořenům klikatícím se pod mechem zakopl, ale nezastavilo mě to od vzhlížení nahoru. Pomalu jsem postupoval.
Blížil jsem se ke kmeni velkého stromu a mnohokrát povzdech obdivem. Úplně jsem přitom zapomněl, že bych si měl hlídat okolí. A proto bylo příliš pozdě, když jsem si to uvědomil.
„——?!“
Linie pohledu se náhle vrátila přímo přede mě a setkala se s tváří někoho, jehož oči mě sledovaly zpoza kmene stromu. Spolkl jsem nádech. Vyděsilo mě to a udělal jsem půlkrok zpět, načež jsem spadl na zem. Pravou rukou jsem chtěl něco vzít ze zad, ale samozřejmě tam žádný meč nebyl.
Naštěstí to vypadalo, že první člověk, kterého jsem v tomto světě potkal, neprojevil nepřátelství ani opatrnost, jen udiveně naklonil hlavu ke straně.
Měl by být zhruba stejně starý jako já – díval jsem se na kluka, kterému mohlo být tak sedmnáct nebo osmnáct. Jemně vypadající popelavě hnědé vlasy se mu trochu vlnily. Na sobě měl stejnou nebarvenou tuniku s krátkým rukávem a kalhoty jako já. Na kořenech stromu seděl jako na lavičce, v pravé ruce měl něco kulatého.
Zvláštní byl jeho vzhled. Pleť měl sice krémově zbarvenou, ale zároveň nemohl být někým ze Západu, ale ani z Východu. Díval jsem se do tmavě zelených očí v hubené a jemné tváři.
Když jsem uviděl jeho tvář, ve své hlavě… ve své duši jsem cítil pulzující bolest. Jakmile jsem se ji ale pokusil zachytit, zmizela. Trpělivě jsem se pokusil na to zapomenout a pro teď se rozhodl promluvit a prohlásit, že nemám zlé úmysly. —Ale co bych měl říct? A jaký jazyk vůbec použít? Vůbec nemám ponětí. Několikrát jsem otevřel a zavřel ústa a vypadal jako idiot. Kluk mezitím promluvil první.
„Kdo jsi? Odkud pocházíš?“ ta trochu cizozemská intonace byla – v perfektní japonštině.
Překvapilo mě to stejně, jako když jsem se podíval na uhlově černý velký strom. Na chvíli jsem nedokázal myslet. Tohle místo, ať už jsem se díval jakkoli, nebylo Japonsko. Slyšet svůj rodný jazyk v jiném světě, to jsem vůbec nečekal. Jakmile jsem si zvykl na to, že slyším slova proudící z úst toho kluka, který má jakési exotické oblečení podobné evropskému během středověku, začal jsem mít pocit nereálnosti, jako bych se díval na nadabovaný západní film.
Teď jsem ale nebyl v situaci, kdy bych se nad tímhle mohl dlouze zamýšlet. Hned jsem rozproudil myšlení. Začal jsem zoufale přetáčet mozkem, který mi poslední dobou připadal nějak zrezivělý.
Předpokládejme, že tohle je virtuální svět vytvořený STL, takže «Podsvětí». Kluk přede mnou je buď, za á, tester v ponoření a má vzpomínky na skutečný svět jako já; za bé, tester, ale s omezenými vzpomínkami, takže se stal obyvatelem tohoto světa; za cé, NPC operované programem.
Pokud je to áčko, bude to rychlé. Prostě mu vysvětlím svoji zvláštní situaci a zeptám se ho, jestli je možné se nějak odhlásit.
Ale jestli je to jedna ze dvou dalších možností, tak snadné to nebude. Kdybych řekl člověku, co se chová jako obyvatel Podsvětí nebo je NPC, něco, čemu nerozumí, jako kdybych mluvil o abnormalitě STL nebo možnosti, jak se odhlásit, možná by byl podezřívavý, a pak by se mi hůře sháněly informace.
Takže je nutné vybírat bezpečná slova, když s ním budu mluvit, a zjistit, jak na tom je. Nenápadně jsem si otřel studený pot z dlaní o kalhoty, usmál se a otevřel ústa.
„Ehm… moje jméno je…“
Na okamžik jsem zaváhal. Japonské, nebo západní jméno, jaké se v tomhle světě používá? Pak jsem vyřkl jméno a modlil se, že bude vhodné pro obojí.
„—Kirito. Přišel jsem odtamtud, ale teď jsem trochu ztracený…,“ promluvil jsem a ukázal někam za mě, nejspíš na jih. Kluk se na mě překvapeně podíval. Dal kulatý předmět z pravé ruky na zem, svižně se postavil a ukázal stejným směrem jako já.
„Tam… z jižního lesa? Jsi ze Zakkarie?“
„N-ne… tak to není.“
Při náhlém dilematu mi ztuhla tvář, ale podařilo se mi odpovědět.
„To, ehm… já ani nevím, odkud jsem… když jsem se probudil, ležel jsem uprostřed lesa…“
‚Hele, je něco špatně s STL? Počkej chvilku, spojím se s operátorem‘ – v takovou odpověď jsem doufal z hloubi duše. Kluk se přesto stále tvářil zmateně, díval se mi do tváře a zeptal se: „Hmm… nevíš, odkud jsi… co takhle město, kde jsi až doposud žil?“
„A-ach… nepamatuju se. Znám jen svoje jméno…“
„…No páni… Takže «Vektorův žert», jo. Sice jsem o tom už slyšel… ale to je poprvé, co to vidím.“
„V-Vektorův… žert…?“
„Ech, tos to u vás doma nikdy neslyšel? Takhle my ve vesnici říkáme člověku, který jednoho dne najednou zmizí a pak se později najednou objeví v lese nebo na poli. Bůh temnoty Vektor si rád dělá z lidí legraci tak, že je unese, vytáhne jejich vzpomínky a pohodí je někde daleko. Před dlouuuuhou dobou zmizela z mojí vesnice jedna stará žena.“
„H-he… Tak to jsem na tom možná stejně…“
Celá ta situace je ještě podezřelejší, přikývl jsem s takovou myšlenkou. Chlapec přede mnou už nevypadal jako tester, který se vžívá do své role. Moje emoce narazily do zdi a já začal říkat něco, co bylo trochu nebezpečné.
„A taky… je tu nějaký problém, chci se odsud dostat. Ale… nevím, jak to udělat…“
Zoufale jsem se modlil, že mu ta slova pomůžou pochopit situaci. Kluk přikývl a v zelených očích měl soucit.
„Jo, když neznáš cestu, tak je normální, že se v tomhle hlubokém lese ztratíš. Ale to nic, když odsud půjdeš na sever, najdeš cestu.“
„N-ne… ehm…“
No, tak to prostě udělám, řekl jsem hlavní klíčové slovo.
„…Chci se odhlásit.“
Při slově, na které jsem zamířil paprskem své naděje, naklonil kluk hlavu ke straně.
„Odhlásit… co je to? Co tím myslíš?“ zeptal se.
Tak tohle to zřejmě potvrzuje.
Buď je to tester, který je ryzí obyvatel tohohle světa a neuvědomuje si, že je to «virtuální svět», anebo NPC. Dával jsem si pozor, aby se mi na tváři neprojevilo zklamání. Přidal jsem pár slov, abych ho oklamal.
„P-promiň, asi je to na tuhle oblast špatně řečeno. Hmm… myslím tím, jestli je tady vesnice nebo město, kde bych mohl zůstat.“
Bolelo mě to říct. Kluk s porozuměním přikývl.
„Ehe… to je poprvé, co jsem takové slovo slyšel. A tvoje černé vlasy tu taky nejsou obvyklé… je možné, že ses narodil na jihu.“
„J-jo, to je možný,“ usmál jsem se ztuhle a díval se na kluka, který se usmíval bez nějaké záště. Pak se lítostivě zamračil.
„Hmm, kde zůstat. Moje vesnice je směrem dál na sever, ale tady nejsou žádní cestovatelé, takže nemáme hostinec. Ale… kdybys vysvětlil, co se stalo, možná by ti pomohla sestra Azarija a dovolila by ti zůstat v kostele.“
„O-opravdu, to je skvělé.“
Tak jsem se skutečně cítil. Pokud je tu vesnice, možná je v ní ponořený někdo z Rathu, nebo monitorují vesnici zvenku.
„Tak půjdu do vesnice. Je to odsud přímo na sever?“
Podíval jsem se téměř opačným směrem, než jakým jsem přišel. Uviděl jsem, jak se tam táhne úzká cestička. Než se však moje nohy mohly pohnout, kluk mě gestem levé ruky zastavil.
„Ach, počkej chvilku. Ve vesnici jsou stráže, tak by se ti to možná špatně vysvětlovalo, kdybys tam najednou přišel sám. Půjdu s tebou a pomůžu ti to vysvětlit.“
„To by mi hodně pomohlo, děkuju,“ usmál jsem se a poděkoval mu. Zároveň jsem zamumlal ve své mysli. Zřejmě nejsi NPC. Na pseudo osobnostní program, který dokáže jednat jen na základě přednastavených odpovědí, máš příliš přirozené reakce. A to, jak ses teď ke mně zachoval činně, taky nepůsobilo jako nějaké NPC.
I když nevím, jestli se noří z vývojové kanceláře v Roppongi nebo z hlavní kanceláře někde v zálivu, uživatel fluktsvětla, které pohybuje klukem přede mnou, má vážně laskavou osobnost. Až se odsud bezpečně dostanu, chci mu řádně poděkovat.
Na tohle jsem myslel, když se chlapec znovu chmurně zatvářil.
„Ach… ale, i když chci jít teď hned… pořád pracuju…“
„Pracuješ?“
„Jo. Teď mám přestávku.“
Podíval jsem se na něco v bílé látce u klukových nohou. Byly tam dva předměty, jeden vypadal jako porce kulatého chleba. Tak tohle předtím držel, zatímco to druhé byl vak na vodu z kůže. Na oběd to vypadalo jako velice jednoduché menu.
„Ach, vyrušil jsem tě při jídle?“ stáhl jsem krk mezi ramena. Kluk se stydlivě usmál.
„Jestli počkáš, až budu mít po práci, doprovodím tě k sestře Azarije, abys ji mohl požádat, jestli bych mohl zůstat v kostele… ale to budou ještě tak čtyři hodiny.“
Ve skutečnosti jsem chtěl jít do vesnice a hledat někoho, kdo by mi situaci vysvětlit, co nejdříve, ale pocit, že se chci vyhnout dalším konverzacím, které jsou jako chození po tenkém ledě, byl silnější. Čtyři hodiny nejsou žádná chvilka, ale když to přepočítám podle funkce STL zrychlení vědomí, ve skutečném světě to zabere jen hodinu a pár minut.
A z nějakého důvodu, kterému jsem nerozuměl, jsem měl pocit, že si s tímhle laskavým klukem chci povídat víc. Přikývl jsem a řekl: „V pohodě, počkám. Možná ti způsobím potíže, ale budu ve tvé péči.“
Na tváři se mu pak objevil úsměv zářivější než předtím, také přikývl.
„Aha, tak… si tu na chvíli sedni. Ach… ještě jsem ti neřekl, jak se jmenuju.“
Chlapec natáhl pravou ruku a pokračoval.
„Jsem Eugeo. Rád tě poznávám, Kirito.“
Vzal jsem ho za silnou ruku, která se k jeho hubenému vzhledu příliš nehodila, a několikrát jsem si v ústech zopakoval jeho jméno. Neměl jsem ho ve vzpomínkách, nevěděl jsem, z jakého jazyka pochází, ale měl jsem pocit, že ho můj jazyk zná.
Chlapec, který si říkal Eugeo, stáhl ruku zpět a znovu si sedl k úpatí velkého stromu, pak vytáhl kulatý chléb z bílé látky a nabídl mi.
„N-ne, nemůžu…,“ zamával jsem rychle rukama, ale kluk chléb nestáhl.
„Kirito, musíš mít hlad, ne? Nic jsi nejedl, že ne?“
Jakmile to řekl, bezděky jsem si přidržel ruku před žaludkem, abych potlačil ten ohromný hlad. Voda z řeky byla sice dobrá, ale nemohl jsem říct, že mě zasytila.
„Ne… ale…,“ držel jsem se zpátky, ale ruka držící chléb se natáhla ještě víc kupředu. Nemohl jsem tedy, než přijmout. Kluk – Eugeo – se usmál a pokrčil rameny.
„Nedělej si s tím starosti. Sice jsem to řekl, jako že chci, abys jedl, ale ve skutečnosti mi to ani nechutná.“
„…Tak to tedy vděčně přijmu. Upřímně, jsem tak hladový, že bych mohl kdykoli omdlít.“
‚To jsem si myslel,‘ zasmál se Eugeo a posadil se na kořen před stromem.
„A taky, stačí jen Kirito,“ dodal jsem.
„Vážně? Tak ty mi taky říkej jen Eugeo… Ach, počkej chvilku.“
Eugeo zvedl levou ruku, aby mě zastavil, než si dám kulatý chléb do úst.
„…?“
„No, protože tenhle ‚pan‘ nevydrží dlouho, chci se jen ujistit,“ řekl a pohyboval levou rukou, v pravé stále držel chléb ve vzduchu. Ukazováček a prostředníček se natáhly a spořádaně seřadily, ostatní prsty měl pokrčené. S rukou v tomto tvaru nakreslil do vzduchu stopu, která vypadala jako písmenka S a C.
Ochromeně jsem sledoval, jak dvěma prsty lehce poklepal na chléb. Vydalo to zvláštní kovový zvuk a objevil se bledě fialový průsvitný obdélník. Šířku měl asi patnáct centimetrů, výšku kolem osmi. Se svými znalostmi jsem hned pochopil, co je tenhle povědomě vypadající obdélník s latinkou a arabskými číslicemi v jednoduchém fontu. Tohle bylo – bez pochyb – tak zvané «statusové okno».
Čelist mi poklesla a já začal přemýšlet.
—Tak je rozhodnuto. Tohle místo není realita nebo nějaký jiný skutečný svět, ale virtuální svět.
Jakmile se tahle nově nabytá znalost uvelebila v mém žaludku, pocítil jsem úlevu. Teď už jsem přesvědčený na devadesát devět procent. Vážně, bez toho jasného důkazu by mě úzkost sežrala zaživa.
Sice pořád nevím, proč jsem ponořený, a neznám ani další podrobnosti, ale zatím bych si měl na tenhle virtuální svět raději zvyknout a užít si to. Napřed bych měl zkusit otevřít to okno, natáhl jsem dva prsty na levé ruce.
Napodobil jsem, co jsem viděl, vykreslil jsem tvar S a C a se strachem poklepal na chléb. Zazněl zvuk podobný zvonku a objevilo se fialové okno. Dal jsem tvář blíže k němu a zíral na něj.
Písmena na něm byla nezvykle jednoduchá. Stálo tam jen [Odolnost: 7]. Snadno jsem pochopil, že se jedná o to, jak dlouho tenhle chléb ještě vydrží. Přemýšlel jsem, co se stane, až hodnota poklesne na nulu, a dál jsem se díval na číslici.
„Hele, Kirito. Neříkej mi, že tohle je poprvé, co vidíš Posvátné umění «Okna Stacie»?“ zeptal se mě pochybovačně Eugeo.
Když jsem zvedl tvář, uviděl jsem, že Eugeo naklání hlavu ke straně, chléb drží v ruce a jeho okno už zmizelo. Rychle jsem se zatvářil, jako bych říkal ‚Neříkej nic tak nesmyslného‘. Když jsem se dotkl povrchu okna, změnilo se ve světelné jiskry, které se rozptýlily. Trochu se mi ulevilo.
Eugeo už se naštěstí netvářil pochybovačně a přikývl.
„Zbývá ještě docela dost «Života», tak nemusíš s jídlem spěchat. Ale kdyby bylo léto, tolik času by nezbývalo.“
Ten «Život», co o něm mluvil, je možná číslo vedle odolnosti předmětu a statusové okno, které to zobrazuje, je nejspíš «Okno Stacie». Podle toho, že říká příkazovému vyvolání okna Posvátné umění, nejspíš neví, že se jedná o funkci systému, ale považuje to za náboženský nebo magický jev.
Ještě pořád se musíš zamyslet nad hodně věcmi, ale teď si je nech pro sebe a vypořádej se s naléhavějším hladem.
„Tak tedy dobrou chuť,“ řekl jsem a hned přiložil chléb k ústům, ale z tvrdosti chleba se mi až zatmělo před očima. Nemohl jsem to ale vyplivnout, tak jsem se silou zakousl a trochu odtrhl. Neúmyslně na mě zapůsobil pocit viklajících se zubů v tomto realistickém virtuálním světě.
Tenhle chleba byl skoro stejně tvrdý, nebo možná ještě tvrdší, jako ten celozrnný, který kupuje moje mladší sestra Suguha. Hlad nutil mou čelist kousat tu věc, křupavější, než je nutné. Ta chuť ale nebyla zlá. S trochou másla nebo plátkem sýra… ne, i kdyby se jen trochu opekl, hned by byl mnohem lepší, myslel jsem si samé nevděčné věci. Eugeo, který se během kousání chleba také mračil, se hořce usmál.
„Není moc dobrý, viď?“
Rychle jsem zavrtěl hlavou: „N-ne, tak to vůbec není.“
„To nic, nemusíš se nutit. Normálně ho kupuju v obchodu s panem ve vesnici, než odejdu, ale protože odcházím brzy ráno, mívají jen pan, který jim zbyl z předchozího dne. A v poledne nemám dost času, abych se vrátil do vesnice…“
„Che… nebylo by lepší si přinést zabalený oběd z domova…,“ řekl jsem bezstarostně. Eugeo sklonil oči k chlebu v ruce. Stáhl jsem krk, nejistý, zda jsem nevyhrknul něco neslušného. Naštěstí tvář brzy zvedl a pousmál se.
„Kdysi dááávno… sem v poledne někdo zabalený oběd nosil. Ale teď…“
Zelené oči se zatřásly, byly plné ztráty. Tehdy jsem zapomněl, že tohle je umělý svět, a naklonil se vpřed.
„Ten člověk… co se stalo…?“ zeptal jsem se. Eugeo se v tichu chvíli díval na vrcholky stromů nad námi a poté pomalu pohnul rty.
„…Byla to moje kamarádka z dětství. Dívka stejného věku jako já… když jsme byli malá, hráli jsme si vždy od ráno až do večera. I poté, co jsem dostal Posvátnou úlohu, sem každý den nosila košík s obědem… Ale… před šesti lety… během mého jedenáctého léta do naší vesnice přišel Rytíř jednoty… a vzal ji do hlavního města…“
Rytíř jednoty. Hlavní město.
Ta slova neznámé povahy v sobě měla něco, co mi napovídalo, že jsou to ti, co udržují pořádek, a hlavní město tohoto světa. Zůstal jsem tiše a tím ho pobízel, aby pokračoval.
„Byla… to moje vina. V den odpočinku jsme šli prozkoumat severní jeskyni… ale na cestě zpět jsme se ztratili a skončili na druhé straně Pohoří na Kraji. Tohle víš, ne? V Seznamu tabu se píše, že nesmíš vstoupit do Temného teritoria. Z jeskyně jsem nevyšel, ale ona zakopla a dlaní se dotkla země venku… Jen kvůli tomu… přišel Rytíř jednoty do vesnice a před všemi ji svázal řetězy…“
Eugeo pravou rukou drtil napůl snědený chléb.
„…Chtěl jsem jí pomoct. Myslel jsem si, že to bude v pořádku, když mě vezme s ní, chtěl jsem na něj zaútočit sekerou… ale… moje ruce… a nohy taky… vůbec jsem jimi nedokázal pohnout. Jen jsem prostě… sledoval, jak ji bere pryč… aniž bych něco řekl…“
Chvíli s prázdným výrazem sledoval nebe, ale brzy poté se mu na rtech objevil sebekritický úsměv. Hodil si rozmačkaný chléb do úst a kousal ho, pohled mu pro změnu mířil dolů.
Nevěděl jsem, co říct, tak jsem si také ukousl chleba a zatímco jsem kousal vší silou, přemýšlel jsem.
Existence statusového okna dokázala, že tohle je virtuální svět vytvořený realistickou technologií, možná je to něčí experiment. Proč by ale dovolili, aby se stal takový «event»? Spolkl jsem chleba a váhavě se optal: „…Víš, co se jí stalo…?“
Eugeo trochu zavrtěl hlavou, tvář měl skloněnou.
„Rytíř jednoty řekl, že po výslechu bude popravena… Ale jaká to měla být poprava, nevím. Jednou… jsem slyšel od jejího otce, náčelníka vesnice Gasuphta… že už je mrtvá… —Ale, Kirito, věřím, že je pořád naživu.“
A v další chvíli: „Alice je… rozhodně naživu a někde v hlavním městě…“
Když jsem to jméno slyšel, ostře jsem se nadechl.
Znovu jsem ucítil zvláštní pocit uprostřed hlavy. Pocit rozčilení. Pocit osamělosti. A co víc, pocit nostalgie, který otřásl mou duší—
Jen se mi to zdá. Přemlouval jsem se. Tohle prostě jen zbylo po tom šoku. Není důvod, abych měl osobní vztah s Eugeovou kamarádkou z dětství, tedy s «Alicí», která je obyvatelkou tohoto světa. Určitě je to jen reakce na to jméno Alice. Ano – neříkala mi o ní včera Asuna v Kavárně u kostek? «Rath», společnost vyvíjející STL, a virtuální svět «Podsvětí», ta jména jsou z knížky «Alenka v říši divů», ne?
Že má jméno, které ladí s těma dvěma, to je překvapivá náhoda, možná to má i nějaký význam. Navíc jsem si v Eugeových slovech všiml další informace.
Řekl teď, že to bylo před šesti lety, když mu bylo jedenáct. To znamená, že je mu teď sedmnáct, ale to je moc dlouho – mluví jako by si celých těch deset let pamatoval, úplně jako já.
Ale něco takového není možné. Podle toho, co jsem slyšel, dokáže akcelerační funkce fluktsvětla zrychlit jen na trojnásobek. Kdyby měla simulovat tenhle svět po sedmnáct let, zabralo by to šest let ve skutečném světě. Od zprovoznění experimentálního přístroje STL to ale ještě nemají být ani tři měsíce.
Co si o tomhle mám myslet?
Tohle není STL, které znám, ale jsem uvnitř nějakého neznámého FullDive přístroje, navíc už to běží sedmnáct let. Nebo možná to, co jsem slyšel o FLA funkci, je chyba, a dokáže zrychlit vědomí více jak třikrát, dokonce více jak třicetkrát. Ale obě ty možnosti jsou stejně neuvěřitelné.
V hlavě mi rychle narůstaly úzkost a zvědavost. Chtěl jsem se hned teď odhlásit a požádat někoho venku, aby mi to vysvětlil. Zároveň jsem tu ale chtěl zůstat a dál zjišťovat různé věci.
Spolkl jsem poslední kousek chleba a se strachem se zeptal Eugea: „Tak… proč ji nejdeš hledat? Do toho… hlavního města.“
Jakmile jsem se zeptal, pomyslel jsem si ‚sakra‘. Protože moje slova z Eugea dostala nečekanou reakci.
Chlapec se světle hnědými vlasy se mi několik vteřin bezmyšlenkovitě díval do tváře, načež zašeptal ‚Nemyslitelné‘.
„…Rulid je na severním kraji severního císařství. I kdybych jel do hlavního města na jihu na rychlém koni, zabralo by to týden. Pešky by trvalo dva dny, než bych se dostal do nejbližšího města, Zakkarie. Je nemožné se tam dostat, když z vesnice vyrazím za úsvitu v den odpočinku.“
„Tak… si prostě uděláš nějaké přípravy na dlouhou cestu…“
„Hele, Kirito… ty vypadáš, že jsi asi stejně starý jako já, copak jsi ve své vesnici nedostal Posvátnou úlohu? Zanechat Posvátnou úlohu a jít si cestovat, to není něco, co bychom mohli jen tak udělat, ne?“
„…T-to je pravda,“ přikývl jsem a pozorně sledoval Eugeovy reakce.
Už od začátku je jasné, že tenhle kluk není jen obyčejné NPC. Podle nadbytku výrazů a přirozených odpovědí to může být jen opravdový člověk.
Ale taky to vypadá, že je jeho jednání vázáno absolutními pravidly, efektivnějšími než zákon ve skutečném světě. Ano, podobá se to tomu, jak NPC ve VRMMO nemohou překročit hranice svého pohybu.
Eugeo řekl, že nebyl zatčen, protože nevstoupil do oblasti zakázané «Seznamem tabu». Takže tenhle Seznam jsou absolutní pravidla, která ho svazují, možná mají přímou kontrolu nad fluktsvětlem. Sice nevím, co je jeho Posvátná úloha… ne, co je jeho práce, ale nedokážu si představit, že je nějaká práce důležitější než život a smrt dívky, která s ním byla už od narození.
Abych si potvrdil své dohady, pečlivě jsem volil slova a optal se Eugea, který pil vodu z měchu.
„Ehm, v tvojí vesnici, je tam kromě Alice ještě někdo další, kdo by porušil Seznam… tabu a vzali ho do hlavního města?“
Eugeovi se znovu vykulily oči. Otřel si ústa a zavrtěl hlavou.
„Ne. Během tří set let historie Rulidu přišel Rytíř jednoty do vesnice jen jedenkrát, a to před šesti lety, to řekl starý Garitta.“
Když domluvil, podal mi kožený měch. Vzal jsem si ho, poděkoval jsem a vytáhl korkovou zátku. Dal jsem si měch k ústům a napil se tekutiny, která nebyla studená, ale voněla, jako by v ní byly citrón a bylinky. Po třech loknutích jsem měch vrátil Eugeovi.
S nevinným pohledem jsem si otíral ústa, zatímco uvnitř hrudi jsem cítil bouři překvapení, kdo ví, kolikrát mě zasáhla.
—Tři sta let?!
Pokud to není jen «lokace příběhu», ale skutečně probíhá simulace takhle dlouho, tak je skutečná akcelerace FLA funkce více jak stonásobná… možná i tisícnásobná. A pokud to tak je, jestli bylo tohle tempo použito během mého ponoření při prvním víkendu, kolik času bych uvnitř vlastně cítil? Zachvěl jsem se a cítil jsem, jak mi na pažích vyskákala husí kůže, ale neměl jsem čas obdivovat tu realistickou fyziologickou reakci.
Po obdržení těchto informací se záhada zdála být ještě složitější. Je Eugeo vážně člověk, nebo program? A jaký přesně má vytvoření tohoto světa smysl—
Víc už se nedozvím, dokud nedojdu do vesnice, které Eugeo říká Rulid, a nesetkám se s dalšími lidmi. Bylo by skvělé, kdybych se tam setkal s někým z Rathu, kdo by měl nějaké informace… přemýšlel jsem a nějak jsem se dokázal na Eugea usmát.
„Díky za jídlo. Ale promiň, že jsem ti vzal půlku oběda.“
„Ne, s tím si nedělej starosti. Z toho panu se mi už stejně dělá skoro až špatně,“ odpověděl s velice přirozeným úsměvem a rychle sesbíral obal od oběda.
„Tak, promiň, ale chviličku počkej. Musím dokončit odpolední práci,“ řekl Eugeo a hbitě se postavil.
„No jo vlastně, tvoje práce… Posvátná úloha, co je to?“
„Ach, jo… ty to odsud nevidíš,“ usmál se znovu Eugeo a pokývl na mě hlavou. Já svoji naklonil ke straně, postavil jsem se a obešel kmen velkého stromu za ním.
Tam na mě čekalo další překvapení, poklesla mi čelist.
Na kmeni obřího stromu, černém jako temná noc, byl řez, který sahal asi do dvaceti procent, nebo i více, průměru kmene – asi metr hluboký řez to byl. Černé dřevo uvnitř bylo podobné uhlí, silné vrstvy letokruhů stromu se leskly jako kov.
Můj pohled se přesunul ze seku dolů k sekyře opřené o kmen. Měla jednoduchý tvar s jediným ostřím, které se nepoužívalo k boji. Velká čepel sekyry i dlouhá rukojeť byly obě vyrobeny ze stejného šedobílého materiálu. Díval jsem se na záhadnou zář zbraně, která byla jako nerezová ocelová matná deska. Měl jsem pocit, že to celé bylo vytesáno z jednoho kusu surového materiálu.
Eugeo popadl pravou rukou rukojeť sekyry, která byla ovázána černou lesklou kůží, a dal si zbraň na rameno. Přešel k levému kraji jednoho a půl metru dlouhého řezu, roztáhl nohy, snížil se v pase a pevně rukama uchytil sekyru.
Hubené tělo se ohnulo, sekyra se dostala daleko dozadu a chvilku nabírala spád a pak prudce prořízla vzduch. Čepel, která vypadala těžce, jasně trefila střed řezu. Gáán!, rozezněl se vysoký kovový zvuk. Tohle je rozhodně zdroj toho zvláštního zvuku, který mě sem dovedl. Zvuk stínání stromu, moje nepodložená intuice byla správná.
Obdivně jsem to sledoval. Dalo by se říct, že Eugeo zvládal své tělo perfektně, opakovaně se trefoval, přitom si zachovával tempo a trajektorii s přesností lepší než stroj. Stáhnutí sekyry trvalo dvě vteřiny, nabírání síly jednu, švihnutí jednu. Řetěz jeho činů byl tak hladký, že to až vypadalo, že i v tomto světě existují skilly meče.
Přesně padesátkrát s tempem jeden úder každé čtyři vteřiny, sekyra se dál trefovala dvě stě vteřin. Po posledním úderu vytáhl Eugeo sekyru z hlubokého řezu a dlouze vydechl. Opřel pak nástroj o kmen a sedl si na kořen poblíž. Na čele se mu třpytily kapičky potu a popadal dech. Jak jsem ho tak sledoval, napadlo mě, že ohánění se tou sekyrou musí být náročnější, než se mi zdálo.
Čekal jsem, než se mu ustálí dech, pak jsem se zeptal: „Takže tvoje práce… ne, Posvátná úloha je «dřevorubec»? Stínání stromů v tomhle lese?“
Eugeo z kapsy svého oblečení vyndal kapesník a otřel si tvář. Lehce naklonil hlavu ke straně, na okamžik se zamyslel.
„Jo, no… dalo by se to tak říct. Ale strom, který se týká mé Posvátné úlohy, který se už sedm let snažím setnout, je tenhle jediný.“
„Co?“
„Tenhle obří strom se v posvátných slovech jmenuje «Gigas Cedar». Ale starší ve vesnici mu říkají ďábelský strom.“
…Posvátná slova? Giga… Scedar…?
Eugeo se na mě s pochopením usmíval, já pochyboval. Ukázal přímo nahoru k vrcholku vysoko nad našimi hlavami.
„Říkají mu tak proto, že absorbuje všechna požehnání Terrarie z okolní půdy. Takže pod větvemi stromů neroste nic než mech. Ani stromy v okolí jeho stínu nevyrostou vysoko.“
Sice nevím, co je tahlecta Terraria, ale vypadá to, že jsem měl správný dojem, když jsem uviděl mýtinu a tenhle strom. Přikývl jsem, abych ho pobídl k pokračování.
„Dospělí ve vesnici chtějí rozšířit pšeničná pole až sem do lesa. Ale to je zbytečné, dokud les stále stojí. Takže ho chtějí pokácet, ale jak by se od ďábelského stromu dalo čekat, má hrozně tvrdý kmen. Když se použije normální ocelová sekyra, po prvním zásahu se jí rozbije čepel a už se nedá použít. Proto utratili spoustu peněz, aby si z hlavního města objednali tuhle sekyru, která byla vytesána z kosti starodávného draka, a přidělili někomu «povinnost sekat strom», aby tu každý den někdo sekal. A tím někým jsem já.“
Díval jsem se z Eugea, který to tak bezstarostně prohlásil, na čtvrtinový řez ve velkém stromě.
„…To znamená, že jsi během posledních sedmi let každý den zkoušel tenhle strom setnout a dostal ses jenom takhle daleko?“
Tentokrát se Eugeo podíval udiveně na mě a překvapeně zavrtěl hlavou.
„Ani náhodou. Kdyby tenhle řez byl za sedm let, trošku víc by mě to nabudilo. Poslouchej, já jsem sedmá generace pro tuhle povinnost sekání. Od doby, co tady byl Rulid založen, po tři sta let, sem každý den chodí někdo z generace, kdo má povinnost sekání. Možná, že postup, až ze mě bude dědeček a předám sekyru osmé generaci, bude…“
Eugeo natáhl ruce, mezi nimi měl mezeru o asi dvaceti centimetrech.
„Myslím, že zhruba tolik.“
Už jsem ani nedokázal vydechnout.
Ve fantasy MMO jsou sice produktivní práce řemeslníka a horníka obecně považovány za práce, které je třeba dělat cílevědomě po dlouhá léta, ale strávit celý život sekáním jediného stromu a nesetnout ho, to už prostě není normální. Tohle je umělý svět, takže někdo musel mít v úmyslu sem ten strom dát, ačkoli teď netuším, z jakého důvodu.
—Přesto jsem měl ale svědivý pocit, jako by mi něco lezlo dolů po zádech.
Částečně z náhlého impulzu jsem promluvil na Eugea, který se po třech minutách odpočinku postavil a vzal do rukou sekyru.
„Hele, Eugeo… mohl bych si to na chvíli zkusit?“
„Ehe?“
„Ehm, snědl jsem ti půlku oběda. Tak bych měl využít svých svalů, abych ti pomohl s polovinou práce, ne?“
Měl jsem pocit, že tohle je poprvé, kdy někomu nabízím pomoc s jeho prací – a tak to taky nejspíš bylo. Eugeo měl ústa lehce pootevřená, ale zanedlouho váhavě odpověděl.
„Hmm… no, žádná pravidla ti nezakazují pomoct někomu s jeho Posvátnou úlohou… no, tohle je ale nečekaně těžké. Napřed jsem se ani nemohl trefit do správného místa.“
„Nezjistíme, jak mi to půjde, dokud to nezkusím, nemyslíš?“ zazubil jsem se a natáhl pravou ruku a chytil rukojeť «Sekyry dračí kosti», kterou ke mně Eugeo se stále pochybovačným výrazem natáhl.
Sekyra byla těžká, i když vypadala, že je z kosti, pěkně mi zatížila ruku. Rychle jsem oběma rukama popadl kožený úchyt a trochu nástrojem mávl, abych našel rovnováhu.
V SAO ani v ALO jsem sekyru nikdy jako svou hlavní zbraň nepoužil, ale měl bych být schopný bez problému trefit nehybný objekt. Postavil jsem se nalevo od hlubokého řezu, napodobil jsem Eugeův postoj, roztáhl nohy a trochu se snížil v pase.
Eugeo měl ve tváři stále vepsané pochyby, ale zároveň vypadal i pobaveně. Ujistil jsem se, že je dost daleko, a zvedl jsem sekyru vysoko nad ramena, zaťal zuby a dal do paží tolik síly, kolik jen šlo. Švihl jsem sekyrou dolů, mířil jsem do středu hlubokého řezu na kmeni Giga Scedaru.
Gagi, s tupým zvukem se čepel sekyry trefila asi pět centimetrů od řezu. Rozlétly se oranžové jiskry a silná zpětná vazba zaútočila na moje ruce. Nevydržel jsem to, upustil jsem sekyry a dal obě zápěstí, necitlivá až po kost, mezi chodidla a zaúpěl jsem.
„A-au-au-au—
Nevypadalo to pěkně, že jsem nezvládl ani jediný úder. ‚Ahahaha…,‘ smál se Eugeo pobaveně při pohledu na mě. Vyčítavě jsem se na něj podíval. ‚Promiň,‘ naznačil pravou rukou, ale dál se smál.
„…Nemusíš se smát až takhle hodně…“
„Hahaha… ne, promiň, promiň. Kirito, nepoužil jsem sílu z ramen a pasu. Musíš použít sílu z celého těla… hmm, jak bych to jen vysvětlil…“
Sledoval jsem, jak Eugeo zopakoval pomalé švihnutí sekyrou a opožděně jsem si uvědomil svou chybu. Možná v tomto světě nebyly simulovány přísné fyzikální zákony a stažení svalů. Tohle je realistický sen vytvořený STL, nejdůležitější je tedy použít sílu své představivosti.
Nakonec necitlivost z mých rukou odešla a já zvedl sekyru ze země.
„Jen se dívej, tentokrát se určitě trefím…,“ zabručel jsem a tentokrát jsem se snažil, co to jen šlo, abych se nestaral o sílu. Soustředil jsem se na pohyb celého těla, přitom jsem dělal velký a pomalý pohyb stažení. Než jsem vstoupil do pohybu horizontálního útočného skillu meče typu seknutí, «Vodorovného seknutí», který jsem v SAO používal často, načerpal jsem sílu ze stočení pasu, což přidalo na spádu mých ramen a prošlo zápěstími k čepeli sekyry… a ta udeřila do stromu—
Tentokrát jsem se do kůry stromu trefil daleko od řezu. Gain, sekyra se odrazila hned, co vydala ten nepříjemný zvuk. Moje ruce to ale neochromilo jako poprvé. Zřejmě jsem úplně zapomněl mířit, protože jsem se soustředil jen na pohyb těla. I tentokrát se Eugeo může pěkně zasmát, pomyslel jsem si a pootočil hlavou. Eugeo se ale tentokrát tvářil nečekaně vážně.
„Óó… Kirito, tohle nebylo zlý. Ale když jsi švihl, nedíval ses na sekyru. Tvůj pohled musí pořád směřovat do středu řezu. Zkus to, než zapomeneš, jak na to!“
„Do-dobře.“
I další seknutí bylo mimo. Ale pak mi Eugeo dával tu a tam rady a já dál švihal sekyrou. Zapomněl jsem, kolikrát vůbec, až nakonec sekyra vydala vysoký kovový zvuk, když zasáhla střed řezu a odlomila několik drobných černých úlomků.
Pak jsem se vyměnil s Eugeem a měl jsem možnost sledovat padesát jeho výborných švihnutí sekyrou. Potom jsem si sekyru vzal já a také padesátkrát sekl.
Nějakou dobu jsme to opakovali. Ani jsem si nevšiml, kdy slunce dorazilo k horizontu. Mýtina se koupala v mlhavém, lehce oranžově zbarveném světle. Vypil jsem poslední lok z velkého měchu na vodu a Eugeo dokončil poslední úder.
„Fajn… to dělá dva tisíce,“ řekl.
„Ech, to jsme jich udělali tolik?“
„Jo. Pět set ode mě a pět set od tebe. Ještě se k tomu přidá to, co jsem udělal ráno... Udeřit Gigas Cedar dva tisíckrát denně, to je moje Posvátná úloha.“
„Dva tisíckrát…“
Znovu jsem se podíval na velký řez na uhlově černém obřím stromě. Vůbec nevypadal hlouběji, než když jsme začali. Taková bezvýsledná práce, udivilo mě to. Zezadu se ozval Eugeův veselý hlas.
„Vlastně, máš dobré svaly. Z těch posledních padesáti jsi udělal dobrý zvuk dvakrát… třikrát. Díky tobě jsem se dneska dost pobavil.“
„Ne… ale zvládl bys to rychleji, kdybys to dělal sám. Promiň, měl jsem ti pomoct, ale místo toho jsem tě zdržoval…,“ omluvil jsem se v rozpacích, ale Eugeo se jen usmál a zavrtěl hlavou.
„Neříkal jsem ti, že tenhle strom během svého života nesetnu? Protože polovina řezu, který jsme dneska udělali, se přes noc zacelí… no jo, ukážu ti něco dobrýho. Ale nemám to otevírat moc často.“
Pak se Eugeo přiblížil k velkému stromu a natáhl levou ruku. Dvěma prsty přeřízl symbol a udeřil do černé kůry stromu.
Aha, tenhle strom má taky nastavenou odolnost, přesunul jsem se rychle vedle Eugea s tou myšlenkou. Ozval se zvuk podobný zvonku a vylétlo statusové okno, ne, «Okno Stacie». Podíval jsem se společně s Eugeem.
„Uéé…,“ zaúpěl jsem bezděky. Číslice v okně byla nějakých dvě stě a třicet dva tisíc, taková absurdní hodnota.
„Hmm, o padesát méně, než když jsem koukal minulý měsíc, což…“
Vskutku, Eugeo promluvil unaveným tónem.
„Kirito, tohle znamená… i kdybych strávil celý rok sekáním, Život Gigas Cedaru se sníží o asi šest stovek. Až odejdu do důchodu, pořád bude zbývat přes dvě stě tisíc. Teď rozumíš… jen půl dne trochu méně pokroku vůbec není problém. Mým oponentem přeci jen není jen strom, ale «titánský velký cedr».“
Když jsem ta slova uslyšel, došlo mi, z čeho pochází název Giga Scedar. Je to kombinace latiny a angličtiny. Slovo se nedělila na Giga Scedar, ale Gigas Cedar… obří cedr.
Takže tenhle kluk přede mnou používá plynně japonštinu a angličtina a ostatní jazyky jsou pro něj nějakým kouzelným zaříkáváním, «Posvátnými slovy». Možná si teda neuvědomuje, že mluví japonsky. Jazyk Podsvětí… ne, jazyk Norlangarthského císařství? Ale počkat, zrovna teď říkal, že chleba se jmenuje «pan». Pan je nejspíš anglické slovo… nebo portugalské? Či španělské?
Rojily se mi vykolejené myšlenky a všiml jsem si, že Eugeo se už sbalil.
„Kirito, promiň za zdržení. Zamíříme teď do vesnice.“

Pak si dal na rameno Sekyru dračí kosti a nesl prázdný měch na vodu. Šli jsme zpět do vesnice a Eugeo vesele mluvil o různých věcech. O svém předchůdci, starším jménem Garitta, který byl mistr v užívání sekyry; o tom, jak ho trochu mrzelo, že si děti stejného věku z vesnice myslely, že Eugeova Posvátná úloha je jednoduchá; na jeho příběhy jsem mu odpovídal, ale moje mysl se soustředila na něco jiného.
Na to, jaký má tento svět smysl, jak je operován.
Jestli si jen chtěli ověřit technologii «mnemonické vizuální paměti» STL, už dosáhli dokonalosti. Už jsem pocítil, že je tenhle svět až příliš nerozlišitelný od skutečnosti.
Co se týče vnitřního času tohoto světa, nasimulovali alespoň tři stovky let. A děsivé je, že ten velký strom – vzhledem k tomu, kolik toho Eugeova práce vzmohla proti odolnosti Gigas Cedaru, myslím, že to bude trvat ještě skoro tisíc let.
Nevím, jaký je horní limit akcelerační funkce fluktsvětla, v nejhorším případě tu může ponořený člověk se zapečenými vzpomínkami strávit celý život. Svalům ve skutečném světě to rozhodně neublíží a vzpomínky jsou blokovány, když ponoření skončí, a ten člověk se nejspíš bude cítit, jako by to byl jen zamlžený «dlouhý sen» – ale co se stane duši, fluktsvětlu, které ten sen zažilo? Nahromaděné světelné kvantum, které tvoří lidské vědomí, nemá taky určenou dobu existence?
Ať už se snažím vymyslet cokoli, co bylo uděláno tomuto světu, je prostě přehnané, nerozumné a bezohledné.
Čelit takovému nebezpečí musí mít důvod – ale jaký? V Kavárně u kostek Sinon řekla, že AmuSphere by už mělo být schopné vytvořit realistický virtuální prostor. Musí tu být «něco», čeho se dá dosáhnout jen strávením nekonečného množství času ve virtuálním světě, který je na úrovni skutečného světa—
Náhle jsem zvedl tvář, viděl jsem oranžové světlo v mezeře nad cestou v lese. U cesty poblíž konce lesa stála budova, nejspíš jen nějaká bouda na něco. Eugeo k ní přešel a bezstarostně otevřel dveře. Zezadu jsem se podíval, bylo tam několik obyčejných železných sekyr, malý nástroj s čepelí, který vypadal jako mačeta, několik nástrojů jako lano a kbelík a mezi nimi byl dlouhý obal, jehož obsah jsem neznal.
Eugeo dal «Sekyru dračí kosti» mezi ně a zavřel dveře boudy. Když se otočil a vrátil na cestu, rychle jsem se zeptal: „Ech, nevadí, žes nezamkl? Je to hodně důležitá sekyra, ne?“
Eugeo v překvapení vykulil oči.
„Zamknout to? Proč?“
„Proč… aby ji někdo neukradl…“
Když jsem to řekl, konečně mi to došlo. Zloději neexistovali. Protože v tom «Seznamu tabu», který předtím zmínil, musí být čin krádeže zakázán. Eugeo se na mě podíval s vážnýma očima, když jsem přerušil vlastní větu. Dostal jsem odpověď, kterou jsem očekával.
„Něco takového by se tu nestalo. Protože já jsem jediný, kdo tuhle boudu otevírá.“
‚No jo,‘ odpověděl jsem. V mysli mi vyvstala otázka.
„Ehm, ale… neříkal jsi, že jsou ve vesnici strážní? Pokud tu nejsou zloději, tak k čemu je ta práce potřebná?“
„Není to jasné? Aby ochránili vesnici od sil temnoty.“
„Sil… temnoty…“
„Podívej se támhle, vidíš to, viď?“
Prošli jsme pod posledním velkým stromem, když Eugeo zvedl pravou ruku.
Přede mnou se rozléhala pšeničná pole. Byla stále mladá, zelené klasy, které ještě nezduřely, se kolébaly ve větru. Byl to velice příjemný pohled, ve světle zapadajícího světla to vypadalo jako moře. Cesta se táhla do klikatící rozlohy polí, daleko jsem uviděl kopec. Když jsem se na něj soustředil, všiml jsem si, že je kolem něj lesík. Uviděl jsem i zdrsněné budovy jednu kousek od druhé, uprostřed výrazně vyšší věž. Tohle je zřejmě místo, kde žije Eugeo, vesnice Rulid.
Ale Eugeo ukazoval za vesnici – na sotva patrnou ryze bílou linii pohoří daleko. Strmé pohoří vypadalo, že se táhne i po levém a pravém okraji mého zorného pole.
„To je «Pohoří na Kraji». Na druhé straně je místo, kam nedosáhne světlo Solus, Země temnoty. I v poledne je tam nebe pokryto tmavými mraky a světlo z nebe je červené jako krev. Země, stromy, to všechno je černé jako uhlí…“
Eugeo zřejmě vzpomínal na jistou událost z dávné minulosti, jeho hlas zeslábl a třásl se.
„…V zemi temnoty žijí prokletí půl-lidé jako goblini a orkové, společně s dalšími děsivými monstry… a taky tmaví rytíři, kteří jezdí na černých dracích. Samozřejmě, že Rytíři jednoty, kteří Pohoří ochraňují, jim sem zabránili vstoupit, ale někteří zřejmě pronikli podzemními jeskyněmi. Žádné jsem ale ještě neviděl. A podle legendy církve Axiom… každých tisíc let, když světlo Solus zeslábne, jsou síly temnoty vedeny temnými rytíři před Pohoří a začnou na nás útočit. V té velké válce budou stráže ve vesnici, hlídky ve všech městech a císařská armáda vedeny Rytíři jednoty, aby proti hordám monster bojovali.“
Eugeo naklonil hlavu ke straně, v pochybách.
„…Tohle je příběh, co zná i to nejmenší dítě ve vesnici. Copak jsi na něj zapomněl?“ zeptal se.
„J… jo, mám pocit, že už jsem ho slyšel… jen… s trochu jinými detaily,“ snažil jsem se ve strachu vyhnout jeho otázce. Eugeův výraz se změnil v úsměv, jako by nepochyboval, a přikývl.
„Aha… je možné, že nepocházíš z Norlangarthu, ale z nějakého z dalších třech císařství.“
„To-to je možné,“ přikývl jsem a snažil jsem se ho dostat dál od nebezpečného tématu. Ukázal jsem na kopec, kterému jsme už byli o dost blíž.
„Tohle je Rulid, viď? Kde je tvůj dům?“
„Vidíme jižní bránu, já bydlím u západní brány, takže to odsud nevidíme.“
„Hmm. Ta nejvyšší věž je kostel… sestry… Azariji?“
„Jo, přesně tak.“
Podíval jsem se na vrcholek věže, na něm byl symbol, který byl kombinací kříže a kruhu.
„To je jaksi… ještě elegantnější, než jsem si myslel. Může tam vážně zůstat někdo jako já?“
„Neboj. Sestra Azarija je opravdu skvělá.“
Nejspíš to nebude snadný, ale jestli sestra Azarija také věří ve vnitřní dobro lidí jako Eugeo, nejspíš nebudu mít problém, pokud budou moje odpovědi dávat smysl. Ale právě teď nevím o tomhle světě moc věcí, které by dávaly smysl.
Ideální by bylo, kdyby byla sestra Azarija zde žijícím pozorovatelem Rathu, to by se to pak vysvětlovalo snadno. Ale zaměstnanci, kteří mají svět pozorovat, nejspíš nedostanou takovou důležitou roli jako náčelník vesnice nebo sestra. Je mnohem pravděpodobnější, že to bude nějaký prostý vesničan, a já to musím zjistit za každou cenu.
Ale to jen, pokud do téhle malé vesnice vážně dali pozorovatele… dělal jsem si starosti. S Eugeem jsme přešli mechem pokrytý kamenný most, který stál nad úzkým vodním kanálem, a vstoupili do «vesnice Rulid».


Část třetí

„Tady máš polštář a deku. Jestli bude zima, přesuň se, prosím, dále do domu. Ranní modlitba je v šest, snídaně začíná v sedm. Měl by ses přijít podívat, tak se zkus vzbudit brzo. A taky, je zakázáno vycházet, jakmile zhasnou světla. Pamatuj na to, prosím.“
Přilétly na mě jednoduchý polštář a vlněná přikrývka se slovy, která zněla jako proud dravé vody. Rychle jsem natáhl ruce a věci si vzal.
Posadil jsem se na postel, přede mnou stála dívka, která vypadala na dvanáct. Oblečená byla do černého hábitu s bílým límcem, zářivé čajově zbarvené vlasy jí rostly až k pasu. Oči stejné barvy jako vlasy se živě pohybovaly, ale jakmile začala se svou stylizací sestry církve, jako by se změnila v někoho úplně jiného.
Dívka se jmenovala Selka a byla učednicí sestry v kostele. Učila se Posvátná umění. Nevěděl jsem, jestli má za úkol i dávat pozor na další malé děti, které taktéž zůstávaly v kostele, její tón, když se mnou mluvila, byl ostrý a podobal se tónu starší sestry nebo matky. Snášel jsem to s úsměvem.
„Tak, ještě něčemu nerozumíš?“                      
„Ne, všechno je v pohodě. Moc ti děkuju.“
Když mě slyšela poděkovat, její výraz se trochu uvolnil. Hned se ale znovu zamračila.
„Tak tedy dobrou noc – víš jak zhasnout lampu, že?“
„…Áách. Dobrou noc, Selko.“
Selka znovu přikývla a ve svém trochu velkém hábitu vyšla z pokoje. Počkal jsem, až zvuky jejích kroků poodejdou ještě dále a dlouze jsem si povzdechl.
Zůstával jsem v patře kostela, v pokoji, který byl stěží užíván. Pokoj byl široký asi deset metrů čtverečních a stála v něm postel z litého železa, stůl se židlí, skříň s policemi a na stěně malá polička. Dal jsem vlněnou přikrývku a polštář na mých kolenech na prostěradlo, dal si obě ruce za hlavu a lehl si na postel. Lampa nad mojí hlavou zaskřípala, když se zhoupla.
„Co se tu přesně děje…“
Co se to děje? Opakoval jsem si v mysli a přehrával jsem si vše, co se stalo od chvíle, kdy jsem do vesnice vešel.
Eugeo mě dovedl do vesnice a napřed jsme se vydali ke strážnému místu poblíž brány. Byl tam jen mladík zhruba stejného věku jako Eugeo, jménem Jink. Napřed se na mě podezřívavě díval, ale když slyšel, že jsem «Vektorovo ztracené dítě», hned souhlasil, že mě pustí dovnitř.
Zatímco Eugeo vysvětloval situaci, díval jsem se na ten jednoduchý dlouhý meč u Jinkova pasu a vlastně ani neslyšel, o čem mluvili. Vážně jsem si od něj chtěl půjčit ten trochu starý dlouhý meč a zjistit, zda v tomto světě dokážu použít – nebo spíše, zda mohou být použity skilly meče virtuálního šermíře Kirita. Nedalo se nic dělat, že mám takový impulz, ale nakonec jsem tu touhou dokázal ovládnout.
Eugeo a já jsme pak odešli ze strážného místa a já musel snášet opatrné a udivené pohledy vesničanů, zatímco jsme šli hlavní ulicí. Pořád jsem slyšel otázky jako ‚kdo je to‘ a Eugeo se zastavil a všem to vysvětloval. Než jsme došli na náves, trvalo to asi třicet minut. Na cestě jsme dokonce potkali i starou ženu s velkým košíkem, hned, jakmile nás uviděla, začala říkat něco jako ‚takový chudáček‘ a vzala jablko (nebo něco, co tak vypadalo) a nacpala mi ho do ruky, až jsem pocítil vinu.
Slunce už skoro zapadlo, když jsme dorazili ke kostelu, který byl postaven na kopci a tvořil část vesnice. Zaklepali jsme na dveře a objevila se sestra, vypadala jako přísnost sama. To byla sestra Azarija, o které jsem slyšel. Podíval jsem se na ní a hned mi připomněla Minčin, která se objevila v «Malé princezně». TOHLE NEPŮJDE! Křičel jsem ve své mysli. Sestra mě ale hned vzala dovnitř, což jsem skutečně neočekával, dokonce mi i dala jídlo.
S Eugeem jsme se dohodli, že se setkáme zítra, a rozloučili jsme se; já vešel dovnitř. Poznal jsem Selku, nejstarší, a dalších šest dětí mladších než ona. Zasedli jsme k přátelskému jídelnímu stolu (k jídlu byly brambory, které vypadaly jako pečená ryba). Poté, co jsem se najedl, mě vyzpovídali, což se dalo dost dobře čekat. Jakmile jsem jim zodpověděl všechny otázky a vyřkl všechny myšlenky, které by mě neodhalily, tři kluci mě pozvali, abych se s nimi vykoupal… takhle jsem prošel všemi možnými zkouškami a teď jsem konečně nabyl chvíle klidu, když jsem ležel na posteli v pokoji pro hosty – to se až dosud dělo.
Shromážděné vyčerpání z celého dne napadlo moje tělo, a jestli zavřu oči, hned usnu. Ale zmatení, které na mě zaútočilo, tomu zabránilo.
„Co se to děje?“ zamumlal jsem si tiše.
Zkrátka a dobře, všichni v téhle vesnici jsou NPC, kromě mě.
Od první chvíle, co jsem se setkal s Jinkem, přes dobu, co jsem procházel kolem vesničanů ve vesnici a dostal od staré ženy jablko, až jsem potkal přísnou, přesto hodnou sestru Azariju, učednici na sestru Selku a šest osiřelých dětí; všichni byli jako Eugeo, měli skutečné emoce jako já, byli schopní normálně mluvit a pohyby jejich těl dokázaly být i drobné. Všichni byli jako lidé. Alespoň to nejsou postavy, které ve VRMMO automaticky odpovídají.
—Ale něco takového není možné.
Teď je na ústředí v Roppongi jen jediný Překladač duše a samotná společnost měla vytvořit další tři, což by mělo dělat celkem čtyři přístroje. To říkal vývojář Higa. I kdybychom přidali jednu nebo dvě jednotky, je nemožné vytvořit takový systém ponoření, při kterém by bylo ve vesnici dost lidí. Podle toho, jak jsme Rulid prošli, bych si tipl, že je tu aspoň tři sta vesničanů. Takhle velký experimentální přístroj STL by přitom nemohl být masově produkován. A pokud přidáme několik vesnic a měst tohoto světa a lidi z bájného «hlavního města», i kdyby investovali mnohem více peněz na nové přístroje, nedokázali by tajně sesbírat tisícovky testerů.
„…A když už jsme u toho.“
Eugeo a ostatní nejsou skuteční lidé – jsou to hráči s omezenými vzpomínkami, hádám? Nebo jsou to automaticky odpovídající programy, daleko přesahující ty, které znám…?
Když jsem o tomhle přemýšlel, vytanul mi na mysli termín «umělá inteligence».
Během posledních let se AI, elektronická pomoc pro kódy hesel, navigace aut a užívání domácích spotřebičů, významně vyvinula. Když uslyší příkaz, postava, která je jako člověk nebo zvíře, dokáže správně fungovat nebo získat nezbytné informace. A navíc jsou i jiná AI, například NPC, která znám z VR her. Jejich hlavní funkcí je poskytovat informace k úkolům nebo eventům, do jisté míry si dokáží nezávazně povídat. Skupina lidí, která věří, že existují «moe NPC», vždy tráví u těch pěkných čas a mluví s nimi.
Samozřejmě, že AI v podstatě nemá inteligenci. Jednoduše řečeno, jsou jen sbírkou příkazů, které umí zodpovídat jen určité otázky. A proto, pokud uvidí otázku, která není v databázi, nejspíš se hezky usmějí nebo nakloní hlavu ke straně, aby řekli něco jako ‚Nerozumím, co tím myslíš‘.
Takhle se ale Eugeo dnes ani jednou nezachoval.
Ukázal všemožné přirozené emoce, jako ‚šok‘, ‚pochyby‘ a ‚smích‘ s ohledem na mé otázky, a řádně reagoval. A takový nebyl jen Eugeo, ale i sestra Azarija, Selka a ty malé děti. Ani v jedné chvíli se nezatvářili, jako by ‚nedokázali najít data‘.
Pokud vím, mezi nynější umělou inteligencí je na nejvyšším standardu AI jménem Yui, program poradenství vyvinutý pro udržování starého SAO; teď se stalo Asuninou a mojí ‚dcerou‘. Během těch dvou let mluvila s nespočtem hráčů a monitorovala je a zvládla si vytvořit velkou a úžasnou databázi pro odpověď. Teď je na úrovni, kdy se dá považovat za ‚automaticky odpovídající program‘ a ‚skutečnou inteligenci‘.
Ale ani Yui není dokonalá. Občas nakloní hlavu ke straně, když její databáze nemá informace, občas si splete lidský ‚očividný vztek‘ s ‚nemotornou snahou skrýt rozpaky‘. A přesně v těch chvílích ukáže ty drobné AI výrazy tváře.
Eugeo, Selka, ani nikdo jiný to ovšem neudělal. Jako by všichni vesničané v Rulidu byli… AI, která programátoři vytvořili jako chlapce, dívky, stařenky, dospělé a tak dále. V určitém smyslu má STL velmi pokročilou nadtechnologii. Ale přeci jen si nedokážu představit, že by to skutečně fungovalo…
Nad tímhle jsem přemýšlel, zvedl se z postele a nohama se zapřel o podlahu.
Na zdi u vrcholku postele byla stará olejová lampa. Oranžovožluté světlo zablikalo, vycházel z něj zvláštní pach pálení. Samozřejmě, že ve skutečném životě jsem se takové věci nikdy nedotkl, ale v domě, který jsme s Asunou měli v Álfheimu, byla podobná lampa, tak jsem automaticky natáhl ruku a dotkl se povrchu.
Žádné vyskakovací okno s operacemi se ale neobjevilo. Náhle mě něco napadlo a oběma prsty jsem pomalu kreslil, ne příkazové gesto, ale něco, čemu se říkalo «Pečeť Stacie». Když jsem se dotkl povrchu lampy, objevila se tentokrát fialová záře. Objevila se ovšem pouze odolnost lampy, ne tlačítka jako zhasnout a rozsvítit.
Sakra. Selka mi určitě neřekne, jak to zhasnout, pokud ji napřed nebudu prosit. …Začal jsem panikařit, když jsem konečně našel malý knoflík na spodku lampy. Tak, napřed to zkusíme vypnout. Kjukju. S kovovým zvukem se knot utáhl a z lampy vyšla tenká stopa kouře, až nakonec zmizel. Měsíční světlo procházelo oknem a dopadalo do pokoje ponořeného do temnoty, zanechávalo za sebou stříbřitě bílou čáru.
Konečně jsem zvládl splnit tuhle misi na vysoké obtížnosti a vrátil se k posteli, dal jsem polštář do pohodlné pozice a položil se na záda. Byla mi trochu zima, tak jsem se přikryl dekou, kterou mi dala Selka. Brzy se mi už chtělo spát.
—Jestli to nejsou lidé ani AI, tak co?
V koutě mysli jsem už měl odpověď. Ale bylo děsivé ji vyřknout. Pokud se nemýlím – tenhle vývojář s názvem Rath už natáhl ruce do říše boha. V porovnání s tímhle je proces využití STL k porozumění lidské duši na úrovni, kde si prstem hrají s klíčem k Pandořině skříňce.
Vstoupil jsem do říše snů a naslouchal hlasu hluboko v mém vědomí.
Teď není čas hledat cestu ven. Musím se vydat do hlavního města. A jakmile tam budu, najdu důvod, proč v tomto světě existuji…

KLANG!!
Jako bych kdesi v dálce slyšel zvon.
Začal jsem se k tomu chovat jako ke zvuku v mých snech, když jsem začal mít pocit, že mi někdo strká do ramene. Strčil jsem si hlavu pod přikrývku a zamumlal jsem: „Úú— ještě deset minut… ne, pět…“
„Ani náhodou. Už je čas vstávat.“
„Tři minuty… jen tři minuty budou stačit…“
Ramena se mi dál třásla a slabý pocit dezorientace způsobil, že mě opustila ospalost. Kdyby mě budila moje mladší sestra Suguha, nedělala by to tak pomalu, ale křičela by, tahala mě za vlasy, štípala do tváří, tahala mě za nos a celkově by dělala všemožné činy násilí, možná by dokonce udělala vskutku ďábelský čin a stáhla mi futon.
Tehdy jsem si uvědomil, že nejsem ani v realitě, ani v Álfheimu, a vykoukl jsem zpod vlněné přikrývky. Trochu jsem vykulil oči a podíval se na Selku, která byla v upraveném hábitu jeptišky. Tahle učednice na sestru sklonila hlavu a podívala se na mě.
„Je pět třicet. Děti už se všechny probudily a umyly. Jestli si nepospíšíš, nestihneš uctívání.“
„…Dobře, přijdu…“
Opustil jsem vyhřátou postel a poklidný odpočinek bez nějaké lítosti a posadil se. Rozhlédl jsem se, je to tu stejné jako v mých vzpomínkách z minulé noci. Tohle je pokoj pro hosty v patře rulidského kostela. Takže moje těla prošlo virtuálním světem Podsvětím vytvořeným Překladačem duše. Takový úžasná zkušenost zřejmě neskončí po jedné noci.
„Takže to jako sen jenom vypadalo, jo?“
„Ehm, cože?“
Selka se překvapeně zatvářila, když jsem si zamumlal. Hned jsem rychle zavrtěl hlavou.
„To, to nic. Převléknu se a přijdu. Do uctívací síně v přízemí, že?“
„Mhm, i když jsi host nebo ztracené dítě Vektora, musíš se modlit k bohyni Stacie, pokud chceš v kostele zůstat. Každý hrnek vody je požehnání bohyniny milosti a my za to musíme být vděční. To nám sestra řekla…“
Jestli takhle budu pokračovat, bude dál žvatlat; spěšně jsem vstal z postele. Chytil jsem tenký svršek a chtěl si sundat pyžamo, které jsem si půjčil. Selka vydala zběsilý zvuk: „Za, začne to za dvacet minut. Nezpozdi se! Musíš si umýt tvář vodou ze studně venku!“
Patapata, vyšla z pokoje, chvatně zavřela dveře a zmizela mi z dohledu. Tahle reakce byla očividně něčím, co by NPC nezvládlo… pomyslel jsem si a sundal si svršek a natáhl se po «prvotním vybavení», které leželo na židli, modré tunice s krátkým rukávem. Dal jsem si ji k nosu a začichal, ale zjistil jsem, že pot není cítit. Jak se dalo čekat, mikroorganismy a další podobné věci se nedají replikovat. Možná jsou defekty jako skvrny a díry spravovány přes hodnotu odolnosti nazývanou «Život».
S myšlenkou na to jsem vytáhl «Okno» tuniky, vedle slova ‚Odolnost‘ stálo «44/45». Na krátkou dobu na tom asi nezáleží, ale pokud chci v tomto světě zůstat déle, budu si muset najít nové oblečení, a tedy i způsob, jak získat předměty a peníze.
Během převlékání jsem dál přemýšlel a pak vyšel z pokoje.
Sešel jsem schody a vyšel zadními dveřmi vedle kuchyně. Nad hlavou už krásně svítalo. Řekla, že ještě není ani šest hodin, ale jak obyvatelé tohoto světa vědí, kolik je? V jídelně ani obývacím pokoji jsem neviděl nic podobného hodinám.
Sklonil jsem hlavu a rozešel se po kamenné cestě. Brzy jsem uviděl studnu vytesanou z kamene. Děti už ji zřejmě použily, protože mech kolem byl už mokrý. Otevřel jsem víko, hodil jsem dolů dřevěný kyblík, který byl připevněn lanem, a uslyšel jsem pěkný zvuk kalakapolan. Zatáhl jsem za lano a zvedl vědro plné průsvitné vody ze studny na tác vedle.
Nabral jsem rukama trochu ledové vody ze studně a opláchl si tvář a také se pořádně napil. Díky tomu zmizely i poslední zbytky ospalosti. Myslím, že včera jsem spal už před devátou, a i když jsem dnes vstával brzo, musel jsem spát osm hodin… S těmito myšlenkami jsem se znovu ponořil do hlubokých myšlenek.
Pokud je tohle Podsvětí, FLA mechanismus nejspíš pořád pracuje. Pokud je tempo trojnásobné, můj skutečný spánek by byl méně jak tři hodiny. Jestli to ale budu brát podle toho fantaskního nápadu ze včerejška, že je zrychlení až tisícinásobné, tak se osm hodin rovná méně jak třiceti vteřinám. Vážně může být mysl tak probuzená po tak krátké době?
Fakt, vůbec tomu nerozumím. Musím se odsud dostat co nejrychleji a zjistit, co se děje… Ale pořád se mi v uších ozýval tichý hlas, který jsem slyšel, i když jsem usínal.
V tomto světě jsem se vzbudil s vědomím Kirita – Kirigayi Kazuto. Ať už to bylo kvůli nějaké neobvyklé události, nebo to bylo něčím úmyslem, nejspíš tu jsem, abych splnil nějakou misi, že by? Nejsem žádný teoretik o životě, ale na druhou stranu nepopírám, že každá existence má jistý účel. Pokud je to tak, proč tolik lidí ztratilo životy v incidentu SAO…
Bašáá! Znovu jsem si do rukou nabral vodu ze studny a opláchl si jí obličej, abych takové myšlenky přerušil. Teď můžu dělat dvě věci. Zaprvé, mohu zkusit zjistit, jestli tu jsou nějací pracovníci Rathu, kteří vědí, jak se odsud odhlásit. Zadruhé, musím najít cestu do hlavního města, abych zjistil, proč v tomto světě existuji.
To první nebude moc složité. Nejsem si jistý, jak funguje tempo FLA, ale pokud je tu technik Rathu, který předstírá, že je vesničan, nejspíš tu nebude zůstávat roky nebo desítky let. Takže jestli tu jsou obyvatelé, kteří odsud odjíždějí kvůli obchodu nebo na dovolenou, je dost možné, že někdo z nich bude pozorovatelem.
A to druhé – upřímně, s tímhle se moc dobře vypořádat nedá. Eugeo mi předtím pověděl, že jízda na koni by odsud do hlavního města zabrala týden. Kdybychom šli pěšky nejkratší cestou, zabralo by to třikrát tolik času. Pokud by to šlo, vážně bych moc rád získal koně, ale i tak nemám jak, nemám na tu cestu žádné vybavení ani peníze. A taky o tomhle světě téměř nic nevím, potřebuju průvodce. Mám pocit, že Eugeo by byl nejlepší volbou, ale on má «Posvátnou úlohu», kterou během svého života nemůže splnit.
Taky bych mohl porušit Seznam tabu a nechat se zatknout tím rytířem nebo čím, abych to urychlil. To bych se ale nejspíš hned dostal do vězení a musel bych několik let snášet manuální práci, nosit hromady kamenných desek. To by vyžadovalo pořádnou výdrž. A je dost možné, že by mě odsoudili k smrti.
Takže bych se měl raději zeptat Eugea, jestli je mezi Posvátným uměním nějaké kouzlo vypuštění nebo oživení. Zrovna, když jsem myslel na tohle, vystrčila Selka hlavu ze zadních dveří kostela. Jakmile mě uviděla, rozkřičela se: „KIRITO, JAK DLOUHO SE JEŠTĚ BUDEŠ KOUPAT?! UCTÍVÁNÍ ZAČÍNÁ!!“
„Ááá, ehm… pardon, hned tam budu,“ zvedl jsem rychle ruku, dal na studnu víko, vrátil kbelík na místo a urychleně jsem se vrátil do budovy.

Po vážném uctívání a hlučné snídani šly všechny děti uklízet a prát oblečení, Selka a sestra Azarija zamířily do knihovny, aby se učily nějaká Posvátná umění. Já, který jsem tu v podstatě žil zadarmo, jsem cítil trochu viny. Ten pocit jsem měl, když jsem vyšel z brány kostela a zamířil k návsi, kde jsem se měl sejít s Eugeem.
O několik minut později se ze směru, ve kterém mizela ranní záře, objevila známá postava s vlasy barvy lnu. Hodinová věž za kostelem zazvonila jednoduchou, leč elegantní melodii.
„Ááá… chápu.“
Když Eugeo slyšel, co jsem vyřkl ve chvíli, kdy ke mně došel, vykulil oči v překvapení.
„Dobré ráno, Kirito. Co že to chápeš?“
„Dobré, Eugeo. No, to jen… zjistil jsem, že se melodie zvonu liší každou hodinu. Takže to vesničané tady používají, aby poznali čas.“
„Samozřejmě, takhle to je. Písně chvály pro «světlo Solusu» jsou rozděleny do dvanácti rytmů. Každou polovinu toho času zazní zvonky. Ten zvuk ale naneštěstí není slyšet až u Gigas Cedaru, takže čas poznám jen podle výšky Solusu.“
„Aha… takže tady nejsou žádné hodinky,“ řekl jsem bez rozvážení. Eugeo trochu naklonil hlavu ke straně.
„Hodinky…? Co je to?“
To je zlý. Neříkejte mi, že takové slovo tu neznají? Srdce se mi studeně potilo, když jsem se to snažil vysvětlit.
„Ehm, hodinky jsou… nástroj, který má kulatou desku, na které jsou číslice a rotující jehlice, které ukazují čas…“
Když tohle Eugeo uslyšel, jeho tvář se nečekaně rozzářila a on přikývl.
„Ááách… tohle. Viděl jsem to v obrázkové knížce, když jsem byl malý. Před dávnými časy prý byla uprostřed hlavního města budova, které se říkalo «Boží nástroj vrytého času», ale lidé se na ten boží nástroj dívali příliš často a nikdy řádně nepracovali, což rozlítilo bohyni, která boží nástroj zničila bleskem. Od té doby poznají lidé čas jen podle zvonků.“
„He, he… no, vždycky jsem se zajímal o čas, když už měla skončit třída…,“ promluvil jsem znovu, aniž bych si to napřed rozmyslel. Naštěstí jsem ale tentokrát prošel bezpečně.
„Ahaha. Tak takhle je to. Když jsem se učil v kostele, vždycky jsem čekal, až zazvoní polední zvuk,“ zasmál se Eugeo a podíval se stranou. Sledoval jsem jeho pohled a uviděl hodinovou věž kostela. V okně, navrženém jako zkosení ve tvaru mince, zářily zvony všech možných velikostí. A ačkoli zvonily, nikoho jsem tam neviděl.
„Ten zvon… jak přesně zvoní?“
„…Vážně, Kirito, jak na tohle můžeš zapomenout?“ řekl Eugeo s ohromeným, ale přesto potěšeným hlasem, odkašlal si a pokračoval: „Není třeba, aby na něj někdo zvonil. Tohle je jediný Boží nástroj ve vesnici. Každý den pravidelně zvoní písně chvály, přesně na čas. Jistě, že to není jen u nás v Rulidu. Mají je i v Zakkarii a dalších vesnicích a městech… ach, ale tohle samozřejmě není jediný Boží instrument…“
Hlas energetického Eugea zeslábl, což bylo velmi vzácné, na konci utichl úplně. Zamračil jsem se. Eugeo ale nevypadal, že o tomhle chce dál mluvit; lehce zatleskal rukama a promluvil.
„Tak, teď mám něco na práci. Jaké máš na dnešek plány ty, Kirito?“
„No…,“ přemýšlel jsem chvilku. I když si chci prohlédnout vesnici, pokud budu sám, mohl bych se dostat do potíží. Nejlepší by bylo, pokud bych se mohl optat Eugea, zda jsou tu nějací vesničané, kteří jezdí pryč, jak mě předtím napadlo. A pokusit se přemluvit Eugea, aby se mnou zamířil do hlavního města. Abych mohl uskutečnit svůj krutý plán, musím zjistit, co je Eugeovou Posvátnou úlohou.
„…Pokud by to šlo, rád bych ti dnes pomohl, Eugeo,“ řekl jsem, když jsem si to pořádně promyslel. Eugeo se zazubil a přikývl.
„Jasně, že tě rád vezmu s sebou. Myslel jsem si, že to řekneš, Kirito. Koukej, vzal jsem peníze na pan pro nás oba.“
Vytáhl ze svých kalhot dvě bronzové mince, zacinkaly mu v dlani.
„Ehm, no, vážně tě tam nechci otravovat,“ zavrtěl jsem hlavou a rukama. Eugeo pokrčil rameny a usmál se.
„Nedělej si starosti. Dostávám plat od vesnice a nemám to na čem utratit, takže si akorát tak šetřím.“
Ach, to je dobře, moc dobře. Tak to mám peníze na cestu do hlavního města. Má mysl začala s takovými bezvýznamnými myšlenkami. Teď už jen to, aby Eugeo dokončil svou Posvátnou úlohu a setnul ten obří strom.
Mé srdce začalo vymýšlet takový prohnaný plán, ale na tváři jsem měl omluvný výraz. Když to Eugeo viděl, dál se usmíval a řekl ‚Pojďme‘, pak se rozešel na jih. Následoval jsem ho a ohlédl se. Znovu jsem se podíval na zvonici, která každou hodinu automaticky zvoní.
Tohle je vážně úžasný svět. Vytváří sice realistický venkovní život, ale i tak se nedá setřást přítomnost VRMMO. Ve všech hlavních městech každého podlaží ve vznášejícím se zámku Aincradu byl zvon, který označoval hodinu.
Posvátná umění – a církev Axiom: to jsou nejspíš falešná jména pro kouzla a systém světa. Pokud je to tak, jak vysvětlíme «Zemi temnoty», která existuje mimo tento svět? Je to protisystém…
Hluboce jsem se zamýšlel, když Eugeo vedle mě dorazil před něco, co vypadalo jako obchod s pečivem. Přivítal se s postarší pekařkou se zástěrou, koupil čtyři chleby. Nahlédl jsem dovnitř a uviděl muže, který vypadal jako majitel; válel těsto. Vůně zevnitř se dostávala ven velkým oknem.
Za hodinu, nebo možná třicet minut, bych si tu mohl koupit čerstvě upečený chleba, ale neschopnost být flexibilní je nejspíš součástí «Posvátné úlohy». Eugeovou prací je dostat se do lesa a ohánět se sekyrou; to má nejspíš nastavené načasování, které se nedá snadno změnit. Jelikož ho přiměju k tomu, aby mě na mém výletě doprovodil, až když dokončí «Posvátnou úlohu», nedosáhnu svého plánu lehce.
Ale v systému jsou vždy trhliny. Třeba že někdo jako já, neznámého původu a identity, mu jde dělat asistenta.
Prošli jsme obloukem na jihu a vešli na cestu, která vedla zelenými pšeničnými poli. Zamířili jsme k lesu daleko za nimi. Odsud už jsem jasně viděl velký strom Gigas Cedar, který dosahoval k nebi.

S Eugeem jsme se střídali v používání Sekyry dračí kosti. Slunce, zvané Solus, mezitím vystoupalo do polední pozice.
Dál jsem pohyboval rukama, které jsem měl teď těžké jako klády, a ohnal se pětistým úderem hluboko do monstrózně velkého stromu. KÓÓNG! Z velkého stromu se rozletěly piliny jako písek, to poukázalo na fakt, že se extrémně velká hodnota odolnosti stromu trochu snížila.
„Uáá, nezvládnu to. Už nemůžu dál,“ vykřikl jsem a hodil sekyru na zem. Lehl jsem si na mechové políčko, jako by moje síla zkratovala. Eugeo mi podal měch s vodou, lakomě jsem spolykal sladkou tekutinu zvanou «siralská voda» – pořád netuším, z jakého jazyka tohle pochází.
Eugeo se jen pohodově usmál a shlédl na mě, promluvil učitelským tónem: „Ale vážně máš docela talent, Kirito. Opravdu. Už po dvou dnech jsi pochopil základy.“
„…Ale na tebe pořád ještě nemám, Eugeo…,“ povzdechl jsem a posadil jsem se, zády se opřel o Gigas Cedar.
Díky tomu, že jsem se celé dopoledne oháněl těžkou sekyrou, jsem zhruba porozuměl mým statům v tomto světě.
Už jsem to věděl, ale staty tady jsou mnohem nižší než ty, které měl šermíř Kirito s nadlidskou sílou a hbitostí ve starém SAO. Ale můžu zdejší staty porovnat se slabým Kirigayou Kazutem ze skutečného světa. Kdyby se moje já ve skutečném světě ohánělo takhle těžkou sekyrou hodinu, druhý den by mě rozhodně bolely svaly po celém těle a nedokázal bych vstát.
Takže moje síla je teď na průměrné hodnotě sedmnácti či osmnáctiletého mladíka v tomto světě. Eugeova síla daleko přesahuje mou, ale to by se dalo čekat od někoho, kdo na tomhle pracuje už sedm let.
Naštěstí je pocit postavy – nebo představivost síly? – stejný nebo ještě lepší než ve VRMMO, které jsem hrál dosud. Když už jsem švihl sekyrou několiksetkrát a sledoval jsem její váhu a trajektorii, troufnu si říct, že k zacházení s touto sekyrou je třeba ohromného množství síly.
A taky, takový opakovaný trénink stejné rutiny jsem ve starém Aincradu dělal nespočetněkrát, dokonce jsem kvůli tomu vynechával i spánek a jídlo, tohle je možná oblast, která mi jde nejlépe. Co se týče odhodlání, tak alespoň v tom s Eugeem neprohraju—
Ne… počkat. Myslím, že mi tu uniklo něco důležitého…
„Takže, Kirito.“
Eugeo mi hodil dvě kulaté housky, což přerušilo můj myšlenkový pochod. Rychle jsem se po nich natáhl.
„…? Co se děje? Tváříš se nějak divně, víš?“
„Ach… ne…“
Konečně jsem zachytil konec toho myšlenkového pochodu, který mě chtěl opustit, ale zbývající útržek zanechával jen mlhavý a matoucí dojem, že jsem myslel na něco důležitého. No, jestli je to důležité, zase se mi to vrátí. Pokrčil jsem rameny a poděkoval Eugeovi.
„Díky. Tak se do nich pustím. Dobrou chuť.“
„Promiň, že je to zase jako včera.“
„To nic, to nic.“
Otevřel jsem ústa, abych si pořádně ukousl. Chuť byla dobrá – ale popravdě, pořád to bylo až moc tvrdé. Eugeo to nejspíš cítil stejně, zamračil se a řádně pohyboval dolní čelistí.
Několik minut jsme strávili jedením prvního bochánku, když jsme se na sebe podívali, pousmáli jsme se. Eugeo si lokl siralské vody a podíval se někam do dálky.
„…Vážně bych chtěl, abys ochutnal Alicin koláč, Kirito… křupavá kůrka, uvnitř šťavnatá náplň… a společně s čerstvě nadojeným mlékem to chutnalo jako vzácná delikatesa světa…“
Když to řekl, měl můj jazyk pocit, jak by to už ochutnal; slintal jsem. Rychle jsem si ukousl z druhého bochánku a bez přemýšlení se zeptal: „Takže, Eugeo. Ta holka… Alice, ona se učila Posvátná umění v kostele, viď? Aby byla následovnicí sestry Azariji.“
„Mhm, tak to bylo. Byla oslavována jako první dětský génius od doby, co byla vesnice postavena, v deseti letech už uměla spoustu umění,“ přitakal Eugeo pyšně.
„Takže… ta holka, co se v kostele učí teď, Selka, je…“
„Hm… Sestra Azarija byla vážně zničená, když vzal Rytíř jednoty Alici pryč a řekla, že už žáky mít nebude. Ale náčelník Gasupht ji dokázal přemluvit a před dvěma roky se ke kostelu přidala nová učednice, Selka. Je to Alicina mladší sestra.“
„Mladší sestra… heh…“
Kdybych měl být upřímný, ona byla spíš jako přísná starší sestra. Když jsem promluvil, vybavila se mi v mysli Selka, která přesně tak působila. Jelikož je tahle Alice její starší sestra, musela se ráda starat o ostatní a taky to určitě byla radílek. S Eugeem by tvořila dobrý pár.
S tou myšlenkou jsem se podíval na Eugea. Ten se mračil, zřejmě nad něčím přemýšlel.
„…Jsme od sebe pět let, tak se se Selkou až tak neznám. Když jsem občas chodil k Alici domů, často se stydlivě schovávala za svojí mámou nebo babičkou… její otec, Gasupht, a všichni, i sestra Azarija, věřili, že Alicina mladší sestra má talent na Posvátná umění a těšili se na to… ale…“
„Selka nemá takový talent jako její sestra, co?“ zeptal jsem se přímo. Eugeo se zašklebil a přikývl.
„Ale to se nedá jen tak říct. Když někdo začíná Posvátnou úlohu, tak mu to nejde dobře. Já na tom byl stejně, pořádně jsem dokázal zacházet se sekyrou až po víc jak třech letech. Pokud vytrváš, můžeš jednoho dne nakonec svou Posvátnou úlohu zvládat mistrovsky, ať už je jakákoli. To jen že… Selce je jen dvanáct a snaží se trochu moc…“
„Trochu moc?“
„…Když se Alice začala učit Posvátná umění, nezůstávala v kostele. Učila se do poledne, pak mi přenesla oběd a odpoledne pomáhala s domácími pracemi. Ale Selka tvrdila, že nemá dost času studovat, a vystěhovala se z domu. V tu dobu se do kostela zrovna nastěhovali Jana a Algu a sestra by je sama nezvládla, takže Selka tohle určitě taky použila jako důvod, aby se nastěhovala do kostela.“
Vzpomněl jsem si, jak se Selka se vší vážností starala o děti. Nedokážu říct, jak je to těžké, ale asi není pro dvanáctileté dítě zrovna snadné se učit a starat o šest dětí.
„Aha… A teď jsem se tam najednou nastěhoval já, «Vektorovo ztracené dítě». Aspoň bych neměl Selce přidělávat starosti.“
Od zítřejšího rána se rozhodně musím budit v půl šesté. Tak jsem se rozhodl a pokračoval jsem v tématu tak, že jsem řekl ‚a když už jsme u toho‘.
„A ostatní děti kromě Selky, které žijí v kostele, všechny ztratily rodiče? Jsou mrtví? Jak to, že se tohle stane šesti lidem v tak poklidné vesnici?“
Když Eugeo otázku uslyšel, vypadal trochu sklesle, sklonil hlavu a díval se na mech rostoucí nedaleko.
„…Stalo se to před třemi roky. Ve vesnici byla epidemie, neviděná skoro sto let, zemřelo dvacet lidí různého věku. Sestra Azarija a lékárnice Ivenda zkoušely všechno možné, ale ty s horečkou vyléčit nedokázaly. Takhle ztratily děti v kostele rodiče.“
Nečekaná odpověď mi vzala slova.
—Nákaza? Ale tohle je virtuální svět. Nemohou tu existovat bakterie nebo viry. Takže ti, kteří tu zemřeli na nemoc, zemřeli podle záměru lidí, kteří tento svět nebo systém ovládají. Ale proč? Nejspíš chtěli způsobit nějakou kalamitu, aby obyvatelé nesli břímě, ale proč na tohle dělat situaci?
Nakonec to všechno ukazuje jedním směrem. To je důvod, proč tento svět existuje—
„Ale není to jen epidemie. Poslední dobou se tu děje hodně divných věcí. Toulaví dlouhodrápí medvědi, černosrstí vlci útočí na lidi ve smečkách, pupeny pšenice se nedokážou rozvinout… i obvyklý povoz, který cestuje odsud do Zakkarie, se možná neukáže celé měsíce. Prý je to kvůli tomu, že… se tu objevily kmeny goblinů.“
„Co, co jsi to řekl?“
Několikrát jsem zamrkal.
„Goblini… počkej, copak nechrání hranice země rytíři?“
„Samozřejmě, že chrání. Temné kmeny poblíž Pohoří na Kraji by měly být neustále vyhlazovány Rytíři jednoty. Je to povinnost, kterou Rytíři jednoty musí plnit, protože ty kmeny jsou mnohem horší než Alice, která se jen dotkla kousku Země temnoty.“
„Eugeo…“
Cítil jsem, že Eugeův klidný hlas by se dal náhle považovat za zasmušilý, což mě šokovalo. Ten pocit ale hned zmizel, když se na jeho rtech znovu pomalu ukázal úsměv.
„…Proto to považuju jen za fámy. Ale během posledních dvou nebo tří let přibylo hodně náhrobků. Děda říkal, že tohle je normální.“
A no jo, teď je čas se na to zeptat. Předstíral jsem, že se nic neděje, zeptal jsem se jen tak mimochodem: „…Hele, Eugeo. Posvátná umění… můžou oživit lidi?“
Znovu po mně jen střelil pohledem nevěřícnosti. Nenadále se Eugeo lehce kousl do rtu s vážným výrazem a přikývl, vypadal, že si také není zrovna jistý.
„…Tohle neví skoro nikdo z vesnice, ale mezi vyšší úrovní Posvátných umění je kouzlo, které dokáže prodloužit život. To říkala Alice.“
„Prodloužit… život?“
„Mhm, životy všech lidí a věcí… tvého i mého se nedají normálně přidat, Kirito. Například, Život člověka se zvyšuje od mimina, přes batole až po dospělosti, maximum Života je kolem dvaceti pěti let. Pak začne pomalu klesat a nulou se stane kolem sedmdesáti nebo osmdesáti, potom si tě k sobě zavolá Stacia. Na tos všechno zapomněl, Kirito?“
„Áá, áách.“
Tohle je samozřejmě poprvé, co to slyším, tak jsem opatrně přikývl. Eugeo nejspíš tedy říká to, že maximální hodnota HP se zvyšuje a snižuje s věkem.
„Když je ale někdo nemocný nebo zraněný, Život mu výrazně klesne. Jestli jsou zranění příliš vážná, může prostě jen tak zemřít. Život se dá získat zpět jen Posvátnými uměními a léky, ale nepřevýší maximální hodnotu. Starý člověk nemůže znovu získat Život, který měl v mládí, ať už bude brát jakkoli moc léků. A ti, co mají příliš vážná zranění, se nemůžou uzdravit…“
„Ale na takové věci je kouzlo, ano?“
„Alice řekla, že ji to hrozně moc překvapilo, když to viděla ve starodávných knihách. Zeptala se na to sestry Azariji a tak se jen vyděšeně zatvářila a řekla jí, aby zapomněla na všechno, co viděla… takže nevím, jak to přesně je. Ale prý je to kouzlo, které mohou používat jen Velekněží v Axiomu a není to kouzlo, které by léčilo, ale přímo ovlivňuje Život… něco takového. Ale samozřejmě, že já takové kouzlo nikdy neviděl nebo tak něco.“
„Hmm… Velekněží? Takže mniši církve umí používat Posvátná umění?“
„Samozřejmě. Zdroj moci Posvátných umění je «Posvátná moc» bohyní Solus a Terrarie, která je roztroušena v nebích a na zemi. Velká kouzla vyžadují velké množství Posvátné moci. Jestli je to opravdu mocné kouzlo, které ovládá lidský Život, nebude stačit ani všechna Posvátná moc z tohoto lesa. Myslím, že ani v Zakkarii není kouzelník, který by dokázal ovládat tolik moci.“
Ale i tak; na tom se na chvíli odmlčel a pak tlumeně pokračoval: „A… kdyby sestra Azarija dokázala používat takové kouzlo, jen tak by se nedívala, jak umírají dětem rodiče a rodičům děti.“
„Aha…“
—Takže když tu zemřu, nevrátím se k oltáři v kostele a neprobudím se za krásného zvuku varhan. Jestli zemřu, nejspíš se probudím v STL ve skutečném životě. Ne, jestli to nebude takhle, mám docela problémy. STL nemá schopnost zničit fluktsvětla – asi. Mělo by to být jiné než u NerveGearu.
Vyzkoušet smrt by ale mělo být posledním prostředkem, jak z tohoto místa odejít. V mysli už beru existenci Podsvětí za samozřejmou, a ačkoli tohle vím, je vážně v pořádku, abych odešel, aniž bych znal důvod k tomu, že tu jsem? – takhle ke mně hluboko uvnitř mluvila má duše.
Vážně chci být poslán do hlavního města a vlítnout do ústředí církve Axiom nebo jak to bylo a zeptat se «Velekněží» na všechny možné otázky. Ale nemám, jak to udělat. Žádná přeprava se nedá použít z města do města a tenhle nedostatek herní schopnosti by vážně měl být limit. I v SAO byla na každém podlaží teleportační brána.
Být tohle obyčejné VRMMO, zvážil bych zaslání zprávy se stížnostmi operátorovi. Ale pokud nemohu, budu se prostě muset snažit, dokud mi to systém bude umožňovat. Ano, tohle jsem si často myslel během bojů s bossy v Aincradu.
Dojedl jsem druhý bochánek, přiložil si měch, který mi Eugeo podal, k ústům a pil, přitom jsem vzhlédl ke kmeni velkého stromu, jenž sahal až k nebesům.
Jestli mám zamířit do hlavního města, musím přimět Eugea mi pomoct. Ale je asi nemožné ho přimět vzdát se své povinnosti, protože to je zakázané Seznamem tabu. A tak to lze udělat jen jediným způsobem, a to tím, že zjistím, jak se vypořádat s tímhle přerostlým cedrem.
Znovu jsem se podíval na Eugea; ten si oklepal kalhoty a postavil se.
„Fajn, čas začít s odpolední prací. Půjdu první. Můžeš mi podat sekyru?“
„Ach.“
Pravou rukou jsem chytil rukojeť Sekyry dračí kosti ležící vedle mě a natáhl se s ní k Eugeovi.
Náhle mi myslí projel pocit podobný silnému elektrickému šoku. Konec té věci, která mi unikala z dlaně, byl zřejmě zachycen, tak jsem se obezřetně zamyslel.
Eugeo říkal, že obyčejné sekyře se snadno zničí čepel, proto šli do hlavního města a objednali tuhle velkou Sekyru dračí kosti.
Takže prostě potřebujeme silnější sekyru. Použijeme takovou, která má větší útočnou sílu a odolnost a vyžaduje více síly.
„He, hele, Eugeo.“
Zadržel jsem dech a zeptal se: „Je ve vesnici nějaká silnější sekyra? A když ne tady, tak co v Zakkarii… už jsou to tři stovky let, co jste si tuhle objednali, ne?“
Ale Eugeo jen zavrtěl hlavou.
„Jak by mohla? Dračí kost je pro zbraně materiál nejvyšší třídy. Je tvrdší než damaškový kov na jihu a drahokamový kov na východě. Tvrdší by pak mohlo být jen to, co používají Rytíři jednoty… Boží nástroje…“
Konec jeho slov se vytratil s třesoucím se hlasem; naklonil jsem hlavu a čekal na zbytek informace. Po asi pěti vteřinách ticha Eugeo zašeptal, jako by se bál, že ho někdo uslyší.
„…Je tu ne sekyra, ale… je tu meč.“
„Meč…?“
„Před kostelem jsem říkal, že jsou ještě jiné Boží nástroje kromě «hodin, které určují čas», pamatuješ?“
„Ach… ano.“
„Vlastně, kousek odsud… a já jsem jediný, kdo tohle ví. Během těch šesti let jsem to před všemi skrýval… chceš ho vidět, Kirito?“
„Ja, jasně! Chci. Ukaž mi ho, prosím!“ promluvil jsem nadšeně, ale Eugeo pořád vypadal, že váhá. Zanedlouho však přikývl a podal mi sekyru.
„Tak prosím začni s odpolední prací, Kirito. Bude chvíli trvat, než ho přinesu.“
„Je to daleko?“
„Ne, je to v úschovné boudě kousek odsud, ale… je dost těžký.“
Jak Eugeo řekl, jakmile jsem dokončil padesáté švihnutí, konečně se vrátil. Vypadal docela unaveně, čelo se mu dost potilo.
„Hej, hej, jsi v pohodě?“ zeptal jsem se. Eugeo ztratil sílu odpovědět, jen přikývl a hodil věc, kterou nesl na rameni, na zem. Donk. S tupým zvukem se v mechovém koberci udělal velký důlek. Podal jsem měch se siralskou vodou Eugeovi lapajícímu po dechu a díval jsem se na věc na zemi.
Jako bych to už viděl. Dlouhý a úzký balík z kůže, asi 1,2 metry dlouhý. Rozhodně to byla ta zabalená věc náhodně pohozená v boudě, do které včera Eugeo dal Sekyru dračí kosti.
„Můžu to otevřít?“
„Ach… jo. Ale… buď opatrný. Jestli ti to přistane na noze, nebude to jen… bolet,“ řekl stále těžce dýchající Eugeo. Přikývl jsem a opatrně natáhl ruce.
Můj pas pak zažil šok, jako by se měl zlomit. Ne, být tohle skutečný svět, vážně se mi dislokuje pánev. No fajn, tenhle zabalený předmět je opravdu těžký. Držím ho oběma rukama, ale ani se nepohne, jako by byl přikován k zemi nebo tak něco.
Moje sestra Suguha trénuje v kendo klubu a je hrozně svalnatá – a musím říct, že je mnohem těžší, než jak vypadá (což samozřejmě nemůžu říct nahlas). Nepřeháním, když říkám, že tenhle zabalený předmět mi připadá, jako by to v tomhle smyslu byla ona. Znovu jsem se zapřel nohama a vyvinul sílu v pase, abych využil veškeré síly, jako bych zvedal činky.
„Fúú…!“
Miši miši. Jako by o sebe třely všechny klouby; balíček se ale konečně začal hýbat. Zvedl jsem tu část, která na sobě měla uzel z lana, a otočil ji o devadesát stupňů; spodní část předmětu jsem nechal na zemi. Levou rukou jsem to podpíral vší silou, aby to nespadlo. Pravou rukou jsem rozvázal uzel kolem a stáhl kožený kryt dolů.
Uvnitř byl dlouhý meč tak krásný, že i já jsem mohl jen žasnout.
Jílec meče byl pečlivě vyroben ze stříbra a celá rukojeť byla opatrně obtočena bílou kůží. Záštitu zdobilo listoví a bylo jasné, jaká rostlina byla použita. Vrcholek rukojeti a bílá kožená pochva, vše bylo pokryto zářícími růžemi vytesanými z jadeitu.
Meč působil starodávně, ale neměl na sobě žádné skvrny nebo škrábance. Jako by celou tu dobu spal, aniž by měl možnost setkat se se svým majitelem – takhle na mě působil.
„Tohle je…?“ naklonil jsem hlavu ke straně a zeptal se. Eugeo se konečně vzpamatoval, podíval se na meč s nostalgickým výrazem a odpověděl: „«Meč modré růže». Nevím, jak se jmenuje doopravdy, ale tohle jméno bývá v pohádkách.“
„Pohádkách…?“
„Zná ji každé dítě v Rulidu… ne, i všichni dospělí – před tři sta lety byl mezi prvními osadníky, kteří se tu usadili, šermíř jménem Bercouli. O jeho dobrodružstvích se vypráví spousta legend, ale nejznámější z nich je «Bercouli a severní bílý drak»…“
Eugeo se náhle zadíval do dáli a pokračoval se smutným výrazem.
„…Zkrátím to. Bercouli šel do Pohoří na Kraji a ztratil se v jeskyni, až spadl do jeskyně bílého draka. Bílý drak, strážící lidský svět, zrovna spal a Bercouli té šance využil, aby unikl. Ale uvnitř jeskyně byly všemožné poklady a mezi nimi byl i meč, který chtěl za každou cenu. Tiše ten meč vzal a chtěl odejít, ale modrá růže náhle vyrostla a Bercouliho svázala. Spadl a ten zvuk vzbudil bílého draka… takhle se to vypráví.“
„Co, co se stalo dál?“
Nemohl jsem si pomoct, ten příběh mě zaujal. Eugeo řekl, že je to dlouhý příběh, usmál se a pokračoval.
„No, stalo se toho hodně, ale nakonec bylo Bercoulimu odpuštěno. Meč vrátil a unikl do vesnice. Má to šťastný konec… ale ten příběh je vážně nuda. Kdybychom tak jen během dětství nechtěli zjistit, jestli byl pravdivý…“
V jeho hlase bylo cítit lítost. Nakonec mi došlo, že tím dětství mluví Eugeo o sobě a své kamarádce, dívce Alici. V téhle vesnici to musely být jediné tak neposedné děti.
Eugeo po chvíli ticha pokračoval.
„Před šesti lety jsme Alice a já šli do Pohoří na Kraji, abychom se podívali po bílém drakovi, ale nenašli jsme ho. Viděli jsme jen kopec kostí s řezy od čepele.“
„Ech… dra, ne, někdo toho draka zabil? Kdo by to dělal…?“
„Nevím. Možná… někoho zajímal ten poklad. Všude tam byla spousta zlata a pokladů. Byl mezi nimi samozřejmě i «Meč modré růže». Jasně, že jsem ho nebral, protože byl těžký… Při cestě domů jsme šli špatným východem, prošli Pohořím a vstoupili do temného světa. A zbytek už jsi slyšel.“
„Aha…“
Podíval jsem se na ruce, kterými jsem držel meč.
„Ale… proč je ten meč tady?“
„…Během léta před dvěma roky jsem se vrátil do jeskyně na severu a vzal jsem ho odtamtud. Každý den odpočinku jsem ho přesunul o několik kilolu a schovával ho v lese… až jsem ho přesunul do úschovné boudy. Trvalo mi to tři měsíce, a to, proč jsem to udělal… popravdě, taky nevím…“
Že by pořád nedokázal zapomenout na Alici? Nebo ten meč chtěl možná použít k její záchraně.
Myslí mi probleskla taková myšlenka, ale z respektu k Eugeovi jsem to prostě nedokázal říct nahlas. Získal jsem zpět svou hybnost a zvedl meč, pravou rukou jsem držel jílec.
Myslel jsem, že s tímhle mečem, zabodnutým hluboko do země jako sloup, bude těžké pohnout vzhledem k tolika odporu, ale jakmile jsem jím trochu pohnul, čepel sama hladce vyjela z pochvy. Švůůš. S tím křupavým zvukem byl meč vytažen, od pravého ramene k zápěstí jsem cítil hodně váhy. Rychle jsem levou rukou odhodil pochvu a chytil meč oběma rukama.
Pochva vypadala, že je z kovu, zřejmě i dost vážila; s žuchnutím se zabořila do země. Málem mě trefila do levé nohy, ale neměl jsem čas uhnout, protože jsem musel dál udržovat rovnováhu meče.
Naštěstí byl meč o třetinu lehčí, když se zbavil pochvy, chvíli jsem ho takhle dokázal udržet. Díval jsem se na čepel meče, která mě k sobě až přitahovala.
Byl to skutečně nevysvětlitelný materiál. Lehce kovový objekt jen tři a půl centimetru široký světle modře zářil, jak odrážel sluneční světlo prosvítávající skrz listy. Když jsem se podíval blíž, zjistil jsem, že povrch čepele odráží jen část světla, zbytek jako by zůstal uvnitř čepele, což způsobovalo rozptýlený odraz. No ale vypadá celkově docela průsvitně.
„Tohle není obyčejný kov nebo stříbro. A je to i jiné než dračí kost a očividně to není sklo…,“ promluvil Eugeo trochu užaslým hlasem.
„—Takže to není vyrobené lidskýma rukama… tohle cítím. Je to vytvořeno silným sesilatelem Posvátných umění, který si propůjčil moc bohyně – nebo to možná vytvořila bohyně sama… takovým věcem se říká «Boží nástroj». Tohle, Meč modré růže, je rozhodně také Božím nástrojem.“
—Bohyně.
Jména «Solus» a «Stacia», o kterých Eugeo a Selka často mluvili; jména, která se často objevovala v modlitbách sestry – to mělo být zasazení tohoto fantasy světa. Proto jsem se rozhodl tomu nevěnovat přílišnou pozornost.
Ale pokud tu existuje bohem vytvořená zbraň nebo něco podobného, asi bych to měl znovu zvážit. Bohové virtuálního světa – nejsou to lidé, kteří hru spravují ze skutečného světa nebo hlavní proces serveru?
Tohle je zřejmě otázka, na kterou nenajdu odpověď bez ohledu na to, jak moc se nad ní budu zamýšlet. Jasné mi je jen to, že ona církev Axiom je něco jako «centrální systém».
Tenhle meč by měl mít dost velkou prioritu udělenou systémem; teď už je jen třeba ji porovnat s prioritou Gigas Cedaru a zjistit, která je vyšší. Výsledek rozhodne o tom, zda budu moct jít do hlavního města s Eugeem.
„Eugeo, myslíš, že by ses mohl podívat na Život Gigas Cedaru?“ řekl jsem, dál jsem držel meč. Eugeo mi věnoval pochybovačný pohled.
„Neříkej, Kirito… že chceš tím mečem seknout do Gigas Cedaru?“
„Proč bys ho sem jinak přesouval?“
„To je pravda… ale…“
Dál jsem mluvil k Eugeovi, který měl hlavu skloněnou. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby neváhal: „Nebo je v Seznamu tabu klauzule, která prohlašuje, že nemůžeš mečem setnout Gigas Cedar?“
„Ne… o tom tam vůbec nic není…“
„Nebo řekl náčelník vesnice nebo tvůj předchůdce… Garitta něco o tom, že kromě Sekyry dračí kosti nemůžeš nic použít?“
„Ne… to nezmínil… mám pocit… že něco podobného se už odehrálo…,“ zamumlal Eugeo, ale přesto se zvedl a přešel ke Gigas Cedaru. Levou rukou nakreslil pečeť a klepl do kmene stromu. Zadíval se na okno, které se objevilo.
„No, 232 315.“
„Fajn. Pamatuj si to číslo.“
„Ale Kirito. Ani ten meč nedokážeš pořádně držet. Jsi v nerovnováze už i takhle.“
„No, jen se dívej. Těžký meč nezvedáš silou, využíváš těžiště.“
Stalo se to už dávno, ale ve starém SAO jsem měl rád těžké meče. Raději jsem rozmázl nepřítele jediným zásahem, než abych se spoléhal na zbraně, které vyhrávaly díky rychlosti a opakovaným útokům. Jak se můj level postupně zvyšoval a zvedala se mi síla, přestal jsem váhu meče v ruce tolik cítit. Proto jsem neustále měnil meče – když jsem poprvé držel meče, které se pak staly mými posledními partnery, byl to stejný pocit, jako když jsem teď držel Meč modré růže. Navíc jsem měl tehdy v každé ruce jeden meč, a přesto jsem zvládl bojovat.
Samozřejmě, základ systému tohoto světa je jiný, proto nemůžu jen tak použít stejnou metodu. Můj dojem pohybu těla by tu ale fungovat měl. Eugeo čekal trochu dále od stromu. Přesunul jsem se nalevo od zářezu ve stromě, ohnul se a zůstal v pozici s mečem nízko. Paže jsem měl vyčerpané už jen po tom přesunu.
Není třeba opakovaně se strefovat. Obyčejný vodorovný úder doprostřed vpravo postačí. Pokud bych to měl pojmenovat po skillu meče ze SAO, byl by to «Vodorovný úder». Základní skill, který se dal naučit na začátku hry.
Upravil jsem svůj dech a přesunul váhu na pravou nohu. Mečem jsem lehce pohnul dozadu. Kvůli setrvačné síle z váhy meče jsem nadzvedl levou nohu. Vypadalo to, jako že dopadnu na zadek. Já ale musím bojovat za každou cenu, dokud špička meče nezasáhne cíl. Zabořil jsem pravou nohu do země a přesunul váhu na levou část těla. Přetvářel jsem sílu pohybu švihnutí v nohou a pasu z rukou ke špičce meče a pasu, tak jsem provedl vodorovný úder.
Meč se zablýskne, a ačkoli sám nezrychlí, mé tělo dokonale napodobuje postoj skillu meče. Přistání levé nohy na zem ji rozechvěje, přesune velkým a těžkým mečem a použije setrvačnost, která mě ještě netlačí zpět, a pokračuje v ideální trajektorii—
Takhle nějak to mělo vypadat. Nevypadalo. Nohy mi nestály pevně a čepel udeřila do kůry stromu.
GIIIIINNN!! Zazněl pronikavý zvuk a ptáci vylétli ze stromů. To jsem ovšem neviděl, protože jsem protiráz nevydržel a pustil meč a moje tvář zažila intimní chvilku s mechem na zemi.
„UÁ! Neříkal jsem, že se tohle stane?“
Eugeo ke mně přiběhl a s jeho pomocí jsem se dokázal posadit a vyplivnout mech z pusy. Kromě toho, že jsem spadl tváří napřed, mě zápěstí, pas a kolena bolely tak, že se mi až chtělo křičet. Bolest trvala notnou chvíli, ale i tak jsem dokázal říct něco takového: „…Tohle nepůjde… status je pořád červený…“
Pokud jste se ve starém SAO vybavili zbraní, na kterou nemáte dostatečnou STR, objevilo se okno, které vám to oznámilo. Ta slova ale asi Eugeovi nedocházela, vypadal, jako že si jen dělá více starostí. Urychleně jsem dodal: „Ne, to… prostě nemám dost síly. A vůbec, zvládne nějaký šermíř opravdu bojovat s takovou monstrózní zbraní?“
Poklesla mi ramena, promnul jsem si pravé zápěstí a přetočil se. Eugeo mě napodobil a ohlédl se.
Oba jsme ztuhli.
Meč modré růže, ten krásný meč, se houpal ve vzduchu, zakleslý v půlce Gigas Cedaru.
„…Nemožný… jen jeden zásah způsobí…,“ promluvil Eugeo chraplavým hlasem a postavil se. Chvíli nenacházel slov.
Nesměle natáhl prsty pravé ruky a dotkl se místa mezi mečem a kmenem stromu.
„Čepel vůbec není poškozená… a vážně se zařízla dva centimetry do kůry Gigas Cedaru…“
Ignoroval jsem bolest celého těla a postavil se a oprášil si oblečení.
„Tím, tím jsem chtěl jen otestovat výsledek. Ten Meč modré růže daleko přesahuje Sekyru dračí kosti… co se týče útočné síly. Jen se podívej na Život Gigas Cedaru.“
„M, mhm,“ přikývl Eugeo a znovu namaloval pečeť a klepl do kůry. Podíval se na okno, které vyskočilo.
„…232 314.“
„Co, co?!“
Tentokrát jsem byl šokovaný já.
„Jenom tak málo? A to se zařízl tolik… proč… že by to nefungovalo, protože je to není sekyra…?“
„Ne, tím to není.“
Eugeo odtáhl ruku a zavrtěl hlavou.
„To proto, že ses zasekl do špatného místa. Pokud by ses netrefil do kůry, ale do jádra, Život by se výrazně snížil. To si myslím… a až se to stane, má Posvátná úloha skončí… —ale.“
Eugeo se odvrátil, ve tváři se mu míchaly různé emoce. Lehce se kousl do rtu.
„Ale to jen, když meč použijeme správně. Pokud to bolí jen po jednom zásahu a budeme pořád míjet část, kam míříme, bude to pomalejší než sekyra.“
„Já to nezvládnu, ale co ty, Eugeo? Měl bys být o dost silnější. Zkus jeden úder.“
Dál jsem na Eugea dorážel. Tvářil se sice váhavě, ale nakonec řekl, že to zkusí, a znovu se otočil ke stromu.
Rukama chytil jílec Meče modré růže, který byl zaseknut ve velkém stromu, a vypáčil ho. Čepel nakonec z kůry stromu vyklouzla a Eugeova hruď se zakymácela. Špička meče přistála na zemi, vydala jasný a křupavý zvuk.
„Je, je vážně těžký. To nezvládnu, Kirito.“
„Jestli to zvládnu já, tak i ty, Eugeo. Základy jsou stejné jako při ohánění se sekyrou. Jen musíš více využít své váhy, než když používáš sekyru. Nepoužívej jen sílu zápěstí. Dej si pozor, abys měl pevné tělo.“
Nemohu se zaručit za to, jak moc mu ta slova byla k užitku. Eugeo byl opravdu někým, kdo sekyru používal už dlouho, nepotřeboval ani okamžik, aby to pochopil. Jeho upřímná tvář zvážněla. Přikývl a ohnul se, aby meč zvedl.
Pomalu se posunul dozadu, aby měl meč prostor. Po zvednutí čepele se na chvíli zastavil, načež se zhluboka nadechl a neskutečnou rychlostí se ohnal mečem. Pravá noha udělala krok vpřed; tahle ukázka vzpírání mě ohromila. Ve vzduchu zůstala modrá stopa, jak špička čepele zaútočila na střed řezu.
—Ale v poslední chvíli trochu uklouzla levá noha, která podpírala celé jeho tělo. Zhoupnutý meč vyštípl nahoře V, vydal hluboký zvuk a zastavil se. Eugeo pak spadl opačným směrem, jako já, a narazil zády do silného kmene.
„Ugh…,“ zaúpěl.
„H, hej, jsi v pohodě?“ rychle jsem k němu doběhl. Zvedl pravou ruku, aby ukázal, že mu nic není, ale přesto se mračil. Když jsem se na něj tak díval, konečně mi došlo, že v tomto světě existuje i bolest.
SAO, ALO, tyhle existující VRMMO hry posílaly bolest, kterou jste měli cítit při poranění vaší postavy, z mozku do jednotky «absorpce bolesti», která ji vynulovala. Bez toho by nikdo nechtěl fyzicky bojovat, protože by jim hrozilo, že jim bude sníženo HP.
V tomhle světě ale zřejmě nejde o zábavu. Bolest sice už zmírnila, ale když jsem si vyvrknul zápěstí, cítil jsem ostrou bolest. Pokud by mě vážně zranila zbraň, jak moc by to bolelo?
Pokud budu v Podsvětí s někým bojovat, nejspíš zažiju něco úplně jiného než doposud. Teď si vůbec nedokážu představit, jak musí bolet, když se do vás zařízne meč s váhou.
Eugeo, schopnější jak já zvládnout bolest, měl ve tváři výraz plný bolesti jen asi třicet vteřin. Pak zmizel; Eugeo se znovu opatrně postavit.
„Hm, i tak to nezvládnu, Kirito. Naše Životy se dost sníží, než se jednou přesně trefíme.“
Oba jsme se znovu zadívali na strom. Meč modré růže se trefil do vrchu řezu trochu šikmo, odskočil a zabořil se do země.
„Ale myslím, že nohy nedáváš špatně…“
Chtěl jsem říct, že je Eugeo trochu nerozhodný; vypadal ale jako dítě, které někdo poučuje, tak jsem toho nechal. Zvedl jsem bílou koženou pochvu ležící na mechu, jako bych na to chtěl zapomenout. Eugeo zvedl Meč modré růže a opatrně ho dal zpět do pochvy v mé ruce. Pak dal meč do kožené tašky, zavázal lano a dal ji nedaleko.
Fúú, vydechl Eugeo a zvedl Sekyru dračí kosti vedle Gigas Cedaru. Následovalo vykřiknutí: „Uááá, tahle sekyra mi přijde lehká jako pírko – fajn, flákali jsme se už dost. Odpoledne budeme muset zabrat.“
„Ach… promiň, že jsem tě přiměl dělat se mnou takovou věc, Eugeo…,“ omluvil jsem se. Mladík se s nevinným úsměvem otočil. Ten úsměv se dal popsat jen jako upřímný.
„To nic, Kirito. Taky z toho mám radost. Tak… začnu s padesátkou jako první.“
KON KON. Při švizích sekyry se ozývaly rytmické zvuky. Odhlédl jsem od Eugea k Meči modré růže, který ležel jen o kousek dál, a pohladil kožený pytel.
Rozhodně jsem přemýšlel správným směrem. S tímhle mečem by se dal Gigas Cedar setnout. Ale je to, jak říkal Eugeo. Pokud se jím budeme ohánět jen tak, zaplatíme docela vysokou cenu.
Jestliže tu ten meč existuje, měl by být v tomto světě někdo, kdo jej dokáže použít. Eugeo a já prostě nesplňujeme nezbytné podmínky systému.
Takže co za podmínky to je? Povolání? Level? Status? Co to přesně je a jak bych měl začít to vyšetřovat…
„…“
Při těch myšlenkách jsem lehce otevřel ústa. To ze šoku, jak pomalu mi to myslí.
Samozřejmě, že se prostě stačí podívat na vlastní statusové okno. Včera jsem vyvolal «Okno» Eugeova bochánku… a zkusil zhasnout lampu v pokoji kostela; ale tohle mě vůbec nenapadlo. Jsem to ale blbec.
Natáhl jsem levou ruku a namaloval příkazovou značku, kterou jsem už používal. Zamyšleně jsem poklepal na hřbet své pravé ruky. Cinklo to a objevil se fialový obdélník, přesně jsem čekal.
Na rozdíl od okna bochánku v něm bylo mnoho slov. Podvědomě jsem začal hledat klíč, ale najít jsem ho prostě nedokázal.
Napřed tam byl nahoře řádek «ID JEDNOTKY:NND7-6355». ID jednotky; z toho mi šel mráz po zádech, ale nemám čas se tím teď nějak moc zaobírat. Zopakoval jsem si alfanumerické hodnoty, abych si je zapamatoval, protože to bude nejspíš sériové číslo, které se v tomto světě často používá.
Pod tím byla Odolnost, kterou jsem viděl i na bochánku a Gigas Cedaru. To byl «Život», o kterém mluvil Eugeo. Hodnota «3 280/3 289». Levá strana bývá momentální hodnota a pravá maximální. Je trochu menší nejspíš kvůli tomu ohánění se mečem. Podíval jsem se níž.
Na dalším řádku stálo [Kontrolní autorita objektu: 38]. Na dalším [Kontrolní autorita systému: 1].
Tohle bylo vše. Požadovaná hodnota zkušeností v RPG, level, status; nic takového se tam nenacházelo. Kousl jsem se do rtů a zopakoval slova.
„Hm… Kontrolní autorita objektu… tohle…“
Ten termín mi dával pocit, že by to měl být numerický parametr týkající se nástroje. Ale netušil jsem, jak vysoká je hodnota 38.
Povzdychl jsem si a vzhlédl. Díval jsem se, jak Eugeo pilně seká. Při sledování jeho zad mě náhle něco napadlo; vypnul jsem vlastní okno a zkusil zkontrolovat detaily Meče modré růže. Trochu jsem rozvázal uzel, odkryl kousek jílce, namaloval značku a lehce poklepal.
Okno ukázalo hodnotu Života 197 700, která se mohla klidně vyrovnat Gigas Cedaru, a i to, co jsem chtěl vidět. Pod hodnotou Života tam stálo [Objekt třídy 45]. Je dost pravděpodobné, že to má něco společného s tou kontrolní autoritou, co jsem zrovna viděl. Moje autorita je 38, o dost menší než 45.
Zavřel jsem okno meče a zavázal pytel, pak jsem se posadil vedle něj. Vzhlédl jsem a díval se mezerami mezi listy Gigas Cedaru na nebe. Vzdychl jsem. Získal jsem spoustu informací, ale přesto jsem Meč modré růže nemohl použít. To mi potvrdila numerická hodnota, kterou jsem právě viděl. Nejspíš bych to zvládl, kdybych zvýšil svou úroveň autority na 45, ale netušil jsem jak.
Kdyby tohle byl klasický VRMMORPG systém, musel bych opakovaně trénovat nebo porážet monstra, abych získal zkušenosti. Vážně netuším, jestli mám dost času zkoušet to první – a monstra jsem ještě žádná nenašel. Když se dostanete do situace, kdy ‚získáte vzácný předmět, ale nemáte dost vysoký level na to, abyste ho dokázali použít‘, obvykle získáváte zkušenostní body, abyste ho brzy použít mohli. Pokud ale nenajdu způsob, jak své zkušenosti navýšit, budu si moct jen a pouze zoufat.
MMO hra je nejzajímavější, když k ní nemáte žádné stránky s návodem, musíte začít hezky od začátku a vše vyzkoušet – to by řekli závisláci, ale rozhodně by to neřekli poté, co by se vrátili do reality. Nad tím jsem přemýšlel, zatímco Eugeo dokončil svých 50 seků, otřel si pot a otočil se.
„Tak co, Kirito? Chceš ještě sekat?“
„Ach… teď už ani nějak necítím bolest.“
Vyškrábal jsem se na nohy a natáhl pravou ruku, abych převzal Sekyru dračí kosti. Vážně byla o dost lehčí než Meč modré růže.
No, můžu se jen modlit, aby ohánění se sekyrou ten parametr zvýšilo. To jsem si pomyslel, když jsem sekyru uchopil a stáhl ji dozadu.

„Uááá… tohle je prostě ráj…“
Ponořil jsem své tělo, stále ještě nepřivyklé únavě, do horké vody. Slova mi z úst vyjela sama.
Koupelna v rulidském kostele měla vestavěnou velkou bronzovou nádrž na vodu, pod kterou pálily kachlíčky a pec za zdí, do které se přidávalo dřevo, aby se zahřála voda. To mi připomínalo středověké koupelny v Evropě. Netuším, jestli to tak navrhl tvůrce tohoto světa, nebo je to výsledek samostatné evoluce probíhající v simulaci několika stovek let.
Po večeři se byly vykoupat obě ženy, sestra Azarija a Selka, a pak další čtyři kluci. Po nějakém tom povyku děti konečně odešly. V nádrži plné vody ale nebyla žádná špína. Oběma rukama jsem nabral průhlednou tekutinu a tou jsem si polil hlavu; ozval se opožděný zvuk ufuéé~
Teď už jsem byl v tomto světě 33 hodin.
Nevím, jaké je přesně FLA zrychlení, tak nemohu vydedukovat, kolik skutečného času uběhlo. Pokud je stejné jako v realitě – pokud tu čas běží úplně stejně, tak jestliže jsem nezvěstný, musí moje rodina a Asuna panikařit.
Jen při té myšlence se mi udělal v krku knedlík a nedokázal jsem se ve vaně uvolnit, zoufale jsem se snažil přijít na způsob, jak tohle místo opustit. Ale na druhou stranu jsem vážně chtěl přijít na další záhady tohoto světa.
Zůstaly mi vzpomínky Kirigayi Kazuta, když jsem do tohoto světa přišel – a proto jsem musel neustále přemýšlet o tom, že se tu děje něco zvláštního. Moje činy způsobí výrazné odchylky v simulačním testu. Badatelé nejspíš nechtějí, abych jim tenhle velký experiment, trvající přinejmenším 300 let, zničil.
Takže ve chvíli, kdy jsem se setkal s tak šokující krizí, jsem dost možná narazil i na šanci jedna ku tisíci. Mohu tady zjistit skutečnou identitu záhadné organizace Rathu – který má spoustu finanční síly, která jaksi neladí s jeho velikostí a viditelností. Tohle je moje první a poslední šance.
„Ne… tohle je možná jen další výmluva…,“ ponořil jsem pusu do vody, a jak jsem tohle řekl, udělalo se několik bublinek.
Možná mě jen žene má touha VRMMO hráče. Žene mě tahle naprosto pitomá a nedospělá touha «vyčistit» tento «svět» – svět, ke kterému nemám žádný manuál; prodrat se jím jen za pomoci vlastních znalostí a instinktů, zlepšit své skilly meče, porazit spoustu úžasných lidí, abych se stal tím nejsilnějším.
Být silný ve virtuálním světě je jednoduše řečeno jen falešný dojem vytvořený hodnotami parametrů, tohle mě napadlo dříve už mnohokrát. Když Heathcliff porazil můj skill Dvojité čepele na nejvyšší úrovni, když jsem velice ošklivě padl před Vílím králem Oberonem, když mě pronásledoval Death Gun; kdykoli jsem přemýšlel, jestli nemám utéct, protože už mi docházely nápady. Nakonec jsem vždy zaťal zuby a přísahal, že stejnou chybu již znovu neudělám.
Ale zároveň ve mně planuly plameny, jako by mě chtěl pozřít oheň. Ten Meč modré růže, který nedokážu použít – kolik lidí v tomhle světě to zvládne? Jak silní jsou Rytíři jednoty, kteří ochraňují zákon, a Temní rytíři temného světa? Jací jsou ti, kteří jsou na nejvyšších pozicích v církvi Axiom…?
Podvědomě jsem mávl pravou rukou, abych narušil hladinu vody. Voda vylétla a zasáhla zeď přede mnou, trochu to šplouchlo.
A uslyšel jsem ještě něco, od dveří vedoucí k šatně. Díky tomu zvuku jsem se vzpamatoval.
„Éé, je tam někdo?“
Došlo mi, že je to Selka. Rychle jsem se postavil.
„Ach, no, já – Kirito. Promiň, hned budu venku.“
„E…ech. Klidně si dej na čas. Jen nezapomeň vytáhnout špunt, až půjdeš ven, a zhasnout lampu. Tak ahoj… už jdu do pokoje, tak dobrou noc.“
Došlo mi, že Selka už odchází, tak jsem na ni zavolal, abych ji zpoza dveří zastavil.
„Áá, Selko. Chci se tě na něco zeptat. Máš dneska večer čas?“
Selka se náhle zastavila a zůstala chvíli zticha, jako by váhala. Nakonec ale promluvila stěží slyšitelným hlasem: „…Chvilku jo. Děti u mě v pokoji by měly spát, tak počkám u tebe.“
Odešla drobnými kroky, aniž by počkala na mou odpověď. Rychle jsem vylezl z vany, vytáhl špunt na dně, zhasl lampu a došel k šatně. I když se neutřu ručníkem, kapičky vody se rychle vysuší. Vzal jsem si nějaké to oblečení na doma a vešel do klidné chodby, načež jsem vyšel schody.
Otevřel jsem dveře pokoje pro hosty. Selka seděla na kraji postele a šoupala nohami. Vzhlédla. Na rozdíl od předchozí noci na sobě měla bavlněnou noční košili a hnědé vlasy měla svázané v třech culících.
Selka nezměnila výraz, když zvedla sklenici na stole vedle postele a podala mi ji.
„Ach, díky,“ vzal jsem ji a posadil se vedle Selky. Vypil jsem ledově studenou vodu ze studny. Měl jsem pocit, jako by voda, vstupující do mého vyprahlého těla, prosákla kapičku po kapičce až ke konečkům končetin. To mě přimělo zvolat: „Úú – nektar, nektar!“
„Nektar? To je co?“ naklonila hlavu ke straně Selka, zřejmě nerozuměla. Sakra, tenhle výraz tady neexistuje. Zpanikařil jsem.
„Éééch… to se říká, když ti něco chutná, voda, která jako by tě mohla vyléčit, když se jí napiješ… něco takového.“
„Fmm… jako elixír?“
„Co, co je to?“
„Svatá voda požehnání kněží. Možná jsi to ještě neviděl, ale i jen malá lahvička té věci může hned uzdravit Život, který je snížený zraněním nebo nemocí.“
„Ech…“
Pokud je tu něco takového, proč způsobil ten virus tolik smrtí? To jsem si pomyslel, ale došlo mi, že bude lepší se na to neptat, a tak jsem mlčel. Alespoň není tenhle svět, kterému vládne úžasně pojmenovaná církev Axiom, takový ráj, jak jsem si myslel. Tak to prostě je.
Selka vzala do rukou sklenici, kterou jsem jí vrátil, a rychle promluvila: „Jestli se mě chceš na něco zeptat, tak si prosím pospěš. Mám zakázáno vstoupit do chlapeckého pokoje po koupání, ale pokoj pro hosty se nepočítá. Sestra Azarija by mi ale přesto vynadala, kdyby se to dozvěděla.“
„No… moc se omlouvám. Tak se prostě zeptám. Vlastně… chci slyšet o tvé sestře.“
Náhle se její hubená ramena pod bílou noční košilí lehce zachvěla.
„…Já nemám sestru.“
„Jako právě teď? Slyšel jsem o tom od Eugea, o tvojí sestře, Alici…“
Ani jsem nedomluvil; Selka zvedla hlavu, což mě trochu překvapilo.
„Od Eugea? On ti řekl o sestřičce Alici? Pokaď?“
„Ach… ehm, no… Alice tady v kostele studovala Posvátná umění… a před šesti lety ji vzal Rytíř jednoty do hlavního města…“
„…Aha,“ povzdechla si lehce Selka a sklonila hlavu. Pokračovala šeptem.
„…Eugeo pořád nezapomněl… na sestřičku Alici…“
„Ehe…?“
„Všichni ve vesnici… otec, matka, sestra Azarija, nikdo z nich o sestřičce Alici nemluví. Její pokoj uklidili před několika lety… jako by její pokoj nikdy neexistoval… proto jsem si myslela, že na sestřičku Alici všichni zapomněli… takže Eugeo…“
„Co myslíš tím, že zapomněl? Eugeovi Alice vážně chybí. Kvůli tomu… kdyby neměl svou Posvátnou úlohu, nejspíš by se hned vydal do hlavního města.“
Selka nějakou chvíli na má slova neodpovídala, nakonec ale zašeptala: „Vážně… takže Eugeo se už neusmívá kvůli tomu, co se stalo sestřičce Alici.“
„Eugeo… se nikdy neusmívá?“
„Éé. Když tu sestřička byla, vždy se usmíval. Jen málokdy se povedlo vidět ho bez úsměvu. Byla jsem tehdy moc malá, ale pamatuju si to jasně… avšak po tom, co sestřička odešla, jsem už Eugeovu usmívající se tvář skoro neviděla. A taky… během dnů odpočinku byl buď zavřený doma, nebo šel do lesa, byl pořád sám…“
Poslouchal jsem a přitom přemýšlel. Je pravda, že Eugeo je dost klidný, ale nepůsobí na mě introvertně. Docela se usmíval, když se mnou mluvil, když jsme šli do lesa i se vraceli do vesnice; i během odpočinku.
Svůj úsměv nemůže ukázat Selce a vesničanům nejspíš kvůli vině. Alice, kterou všichni zbožňovali a vkládali do ní očekávání, byla vzata pryč. Nejspíš cítil vinu, že nic nedokázal udělat…? Přede mnou, někým mimo vesnici, kdo nic neví, se nevinil, to je možná proč.
V tom případě ale Eugeova duše rozhodně nemůže být vytvořena programem. Má skutečné vědomí a duši jako já… a fluktsvětlo. Posledních šest let mu všechny ty strasti vážně ubližovaly.
Musím jít do hlavního města. Znovu se ve mně zesílila ta myšlenka. Ne jen pro sebe, chci, aby z vesnice odešel i Eugeo a setkal se s Alicí. Tenhle nápad mi zůstal v hlavě a nebylo možné jej pozbýt. Budu tedy muset setnout Gigas Cedar…
„…Hej, o čem přemýšlíš?“
Selčina slova mě vytáhla z mých myšlenek. Zvedl jsem tvář a odpověděl: „Nic… jen jsem se tak zamyslel. Jak jsi řekla, Eugeo měl Alici vážně rád.“
Když jsem řekl upřímně míněná slova, Selčina tvář jako by se zachvěla. Krásné obočí a velké oči působily opuštěně.
„Ach… aha. To se dalo čekat,“ zašeptala, poklesla jí ramena. Došlo to i takovému zabedněnci jako já.
„Selko… máš ráda Eugea?“
„Co… co to říkáš?“
Její obočí se stočila, aby zaprostestovala, ale tvář měla tak červenou, že se červeň dostala i ke krku. Myslel jsem, že skloní hlavu, ale místo toho s trochu napjatým výrazem promluvila.
„…To jen, že to nenávidím… otec i matka, sice to nikdy neřekli, ale když mě teď, když tu sestřička není, s ní porovnávají, vzdychají; oni i další dospělí. Proto jsem odešla z domova a přestěhovala se do kostela. Ale i tady… se sestrou Azarijou je to stejné. Prostě mám pocit, že když mě učí Posvátná umění, jako by chtěla říct, že sestřičce by to stačilo ukázat jen jednou. Ale Eugeo takový není… on se mi ovšem vyhýbal. Možná myslí na sestřičku, když mě vidí. Nic z toho… není to moje vina! Já si ani nepamatuju, jak sestřička vypadala…!“
Drobné tělo pod tenkou noční košilí sebou cuklo. Abych řekl, dojalo mě to. Možná proto, že jsem do této chvíle stále tak nějak podvědomě věřil, že tento svět prochází simulací a že ačkoli Selka a ostatní nejsou programy, jsou jen dočasnými existencemi. Díval jsem se na tu dvanáctiletou dívenku, která dál brečela, a netušil jsem, co dělat, tělo mi ztuhlo. Selka si pravou rukou setřela slzy z očí.
„…Promiň. Nechala jsem se unést.“
„Ne… to nic. No, jestli se ti chce brečet, asi bude nejlepší to ze sebe dostat.“
Proč něco takového říkám? Tak jsem se cítil, ale ta věta, která zněla jak z nějakého populárního dorama s idoly z Japonska jednadvacátého století, přiměla Selku se usmát. Upřímně přikývla: „…Hm, jo. Jsem tak nějak šťastná. Už je to dlouho, co jsem před někým brečela.“
„He. Jsi docela úžasná, Selko. Já ve tvém věku před ostatními brečel, víš.“
Vzpomněl jsem si, jak jsem brečel před Asunou a Suguhou. Selka vykulila oči a podívala se na mě.
„No… Kirito, vrátily se ti vzpomínky?“
„Ach… ne, ne, samozřejmě ne… Jen mám takový pocit… n, no, já jsem já a ne někdo jiný… Proto myslím, že musíš dělat jen to, co zvládneš, Selko.“
A další klišé věta. Selka chvilku přemýšlela, následně přikývla.
„…Jo. Já… možná nedokážu čelit tomu, že budu vždy žít ve stínu sestřičky…,“ řekla pevným hlasem. Vážně jsem se cítil provinile, že jí vezmu Eugea. Usilovně jsem přemýšlel, když ze zvonice nad námi zazněla melodie.
File:Sword Art Online Vol 09 - 309.jpg
„Ach… už je devět. Měla bych se vrátit k sobě. Ach, ano… je tohle všechno, co chceš slyšet, Kirito?“ zeptala se Selka s hlavou nakloněnou ke straně. Odpověděl jsem ‚Ano, to stačí‘.
„Vážně. Tak já se teda vrátím.“
Selka se zvedla z postele a zamířila ke dveřím, ale po několika krocích se zastavila a otočila.
„Hele… Kirito. Ty taky víš, proč vzal sestřičku Rytíř jednoty?“
„Ech… áá. Co s tím?“
„Já to vůbec nevím. Otec mi nic neřekl… Kdysi jsem se zeptala Eugea, ale ani on mi to neřekl. Takže, proč to bylo?“
Chviličku jsem váhal, ale když jsem si na ten důvod vzpomněl, prostě jsem to nemohl neříct.
„No… myslím, že šli do nějaké jeskyně proti proudu řeky a prošli Pohořím na Kraji a ona se rukou dotkla Země temnoty, to jsem slyšel…“
„…Aha… Prošla Pohořím na Kraji…“
Selka jako by o něčem přemýšlela, ale zanedlouho přikývla a dodala: „Zítra je den odpočinku, ale modlitba je jako obvykle. Nezapomeň se probudit. Nechci tě chodit budit.“
„Z, zkusím to.“
Selka se na okamžik usmála, otevřela dveře a odešla.
Slyšel jsem, jak se její kroky vzdalují. Lehl jsem si na postel. Vážně jsem chtěl získat nějaké další informace o té záhadné dívce Alici, ale Selce bylo tehdy jen nějakých pět nebo šest, tak si nic nepamatovala, ale to se dalo čekat. Vím ale, že Eugeo choval k Alici velké city.
Zavřel jsem oči a snažil si vybavit tu dívku, Alici.
Rozhodně jsem si ale nedokázal představit její tvář, protože před očima jsem měl jen zlaté světlo.

Ráno druhého dne jsem si až bolestně moc uvědomil, jak málo jsem to celé promyslel.


Část čtvrtá

Bim. Zazvonil zvon oznamující půl šestou a já v té chvíli otevřel oči. Myslel jsem na to, že teď prostě budu dělat, co dělat můžu, a vstal jsem z nijak zvlášť zválené postele.
Otevřel jsem okno na severu, protáhl si záda a zhluboka se nadechl studeného vzduchu s náznakem úsvitu. Následovalo ještě několik hlubokých nádechů a ospalost, která mi přetrvávala vzadu v hlavě, zcela zmizela.
Našpicoval jsem uši a uslyšel, že děti v pokoji přes chodbu se už také probudily. Rychle jsem se převlékl, abych se mohl u studny opláchnout dříve než ony.
Mé «počáteční vybavení», tunika a bavlněné kalhoty, nebylo nijak špinavé, ale Eugeo říkal, že pokud ho nevyperu, jeho Život se rychle sníží. Pokud je to tak, asi bych měl zvážit nové oblečení. Promluvím si o tom s Eugeem – s tou myšlenkou jsem vyšel zadními dveřmi a došel ke studni.
Z vědra jsem několikrát nabral vodu a přelil ji do mísy. Sklonil jsem se a chtěl si opláchnout tvář, když tu někdo rychle přišel zezadu. To je nejspíš Selka, pomyslel jsem si a narovnal se. Oklepal jsem mokré ruce a otočil se.
„Ááá… bré ráno, sestro.“
Stála tam sestra Azarija v hábitu a nevypadala ani v nejmenším ledabyle. Urychleně jsem sklonil hlavu; přikývla a také mi popřála dobré ráno. Opravdu mě překvapilo, když jsem viděl, že se její přísné rty stočily dolů více než obvykle.
„Tak… sestro, děje se něco…?“ zeptal jsem se nesměle. Sestra váhavě zamrkala a řekla jen: „—Nemůžeme najít Selku.“
„Éé…“
„Kirito, nevíš něco? Zdálo se mi, že jste si se Selkou blízcí…“
Podezřívala, že jsem jí něco udělal? Chvíli mi bylo trapně, ale hned mi došlo, že to tak není. V tomto světě je absolutní právo, Seznam tabu, které nikdo nemůže porušit. Nejspíš by ji ani nenapadl nějaký velký zločin jako únos dívky. Takže si myslela, že Selka zmizela sama a chtěla vědět jen to, jestli nevím, kam šla.
„No… ne, nic jsem neslyšel… dnes je den odpočinku, že? Nešla domů?“ namáhal jsem si stále spící mozek, ale sestra hned zavrtěla hlavou.
„Selka nešla domů od doby, co sem před dvěma roky přišla. A i kdyby, řekla by mi to a nic by neskrývala. Dnes ráno odešla bez toho, aby se napřed účastnila modlitby. Ačkoli jí to žádné pravidlo nezakazuje…“
„Tak… šla něco koupit? Jak se připravují věci na snídani?“
„Včera večer jsme toho koupily dost na dva dny a uskladnily to, protože všechny obchody ve vesnici mají volno.“
„Ááá… aha.“
Tehdy už mi došly i ty zbytky představivosti.
„…Muselo jí do toho vlézt něco naléhavého. Určitě se vrátí.“
„…To bych byla ráda…“
Sestra Azarija se dál starostlivě mračila, ale nakonec si lehce vzdychla.
„Tak tedy počkáme do poledne. Jestli se do té doby nevrátí, promluvím si s vesnickou radou. Promiň, že jsem tě vyrušila. Musím se ještě připravit na bohoslužbu, takže již půjdu.“
„No… Porozhlédnu se kolem.“
Sestra přikývla, uklonila se a odešla. Vylil jsem vodu z misky. Z celé té věci jsem měl špatný pocit. Dělal jsem si včera trochu starosti, když jsem se Selkou mluvil, ale nemohl jsem si vzpomenout kvůli čemu. Co jsem řekl takového, že to způsobilo Selčino zmizení?
S nervozitou v srdci jsem dokončil modlitbu, uklidnil děti, které se neustále ptaly, kam šla sestřička Selka, dojedl snídani. A ta holka se pořád ještě nevrátila. Rychle jsem omyl nádobí ze snídaně a vyšel před hlavní dveře kostela.
Nedohodl jsem se s Eugeem, že se tu setkáme, ale když zvon odbil osmou, uviděl jsem, jak se z cesty na severu blíží k návsi lněné vlasy. Vyběhl jsem k němu.
„Čau, Kirito. Dobré ráno.“
„Bré ráno, Eugeo,“ přivítal jsem se jednoduše s Eugeem, který se na mě usmíval stejně jako včera. Hned jsem pokračoval.
„Taky máš celý den volno, Eugeo?“
„Přesně tak, ano. Proto jsem tě chtěl provést po vesnici, Kirito.“
„To zní dobře, ale napřed budu potřebovat tvoji pomoc. Selka ráno zmizela… Chci se po ní zkusit podívat…“
„Có?“ vykulil Eugeo své zelené oči a ustaraně se zamračil.
„Odešla z kostela, aniž by sestře Azariji něco řekla?“
„Vypadá to tak. I sestra řekla, že tohle je poprvé, co se něco podobného stalo. Eugeo, nevíš, kam mohla Selka jít?“
„Kde tak může být, jo? No, i když se mě ptáš…“
„Včera jsem Selce řekl něco o Alici, tak bych rád věděl, jestli třeba nevíš o místě, které by mohla mít s Alicí spojené…“
A tehdy mi to konečně došlo; tak pozdě, že mě to až udivilo. Pochopil jsem, co znamenala úzkost, kterou jsem doposud cítil.
„Ach…“
„Co, děje se něco, Kirito?“
„To snad… —Hele, Eugeo. Tys neřekl Selce, proč vzal Rytíř jednoty Alici pryč, když se tě zeptala, že? Proč?“
Eugeo několikrát zamrkal a pak pomalu přikývl.
„Ach… to se vážně stalo. Proč… proč jsem to neřekl… ani přesně nevím… možná jsem se bál, že Selka zkusí jít v Aliciných šlépějích…“
„To je ono,“ zaúpěl jsem tiše.
„Včera jsem řekl Selce o tom, že se Alice dotkla Země temnoty… Musela se vydat do Pohoří na Kraji.“
„CO!!“
Eugeova tvář hned zbledla.
„Tohle je fakt zlý. Musíme ji dostat zpět, než to zjistí vesničané a vydají se za ní… kdy Selka odešla?“
„Nevím. Když jsem se v půl šesté vzbudil, už byla pryč…“
„V tuhle roční dobu vychází slunce kolem páté. Ve tmě by lesem jít nemohla. Takže pokud šla za úsvitu, jsou to tři hodiny…“
Eugeo vzhlédl k nebi a pokračoval: „Když jsme šli s Alicí do jeskyně, trvalo nám to pěšky méně jak pět hodin, a to jsme byli děti. Selka už je nejspíš v půli cesty. Nevím, jestli ji teď doženeme…“
„Budeme muset být rychlí. Měli bychom hned vyrazit,“ řekl jsem plný úzkosti. Eugeo rezolutně přikývl.
„Nemáme čas na přípravy. Naštěstí půjdeme podél řeky, tak s sebou nemusíme brát vodu. Dobře… tudy.“
Eugeo a já jsme se rozešli na sever rychlostí, která by ostatní udivila.
Obchodů tu bylo čím dál méně, a když jsme viděli, že kolem už nejsou žádní vesničané, zrychlili jsme tak, že jsme skoro přepadávali. Po asi pěti minutách chůze k mostu nad řekou jsme prošli kolem očí strážného ve strážní budce a vyběhli z vesnice.
Zatímco na jihu od vesnice se táhla pšeničná pole, na severu se rozléhal hustý les. Řeka se točila kolem kopce, na kterém stál Rulid, a mířila skrz les, byla jak na severu, tak na jihu vesnice. V řídké trávě na břehu řeky byla cestička.
Eugeo měl oči upřené na cestu, která se stáčela k řece. Udělal dalších asi deset kroků a zastavil se. Levou rukou zastavil i mě a klekl si, pravou rukou se dotkl trochu vyšší trávy.
„Tady… tady je vidět, že tudy někdo šel,“ zamumlal a rychle nakreslil značku, aby přivolal «Okno» trávy.
„Život se trochu snížil. Kdyby sem šlápl dospělý, snížil by se o dost víc. Rozhodně tudy šlo dítě. Měli bychom si pospíšit.“
„Ach… áá,“ přikývl jsem a následoval Eugea, který zrychlil.
Ušli jsme pořádný kus cesty, ale výjev řeky napravo a lesa nalevo se nezměnil. Po cestě jsme prošli kolem jezera a trochu svažujícím se místem. Měl jsem pocit, jako bych vešel do pasti «smyčkové krajiny», kterou má většina RPG. Už jsem neslyšel zvuk zvonu na věži, čas jsem mohl odhadnout jen podle slunce, které pomalu stoupalo na nebesa.
S Eugeem jsme běželi dál podél řeky. Kdyby se tohle dělo ve skutečném světě, ani ne za třicet minut bych nemohl popadnout dech. Tady jsou ale, naštěstí, muži zřejmě v průměru odolnější. Pohybovat se mi přišlo spíše příjemné než unavující. Navrhl jsem Eugeovi, abychom trochu zrychlili, ale on řekl, že pokud bychom se pohybovali příliš rychle, snížily by se nám rychle Životy a pak bychom se museli zastavit a dlouho odpočívat, než bychom mohli zase pokračovat.
A tak jsme běželi příjemným tempem asi dvě hodiny, ale dívku, která odešla před námi, jsme neviděli. Selka by se už nejspíš měla dostat k té jeskyni. S trochu kovovou pachutí se mi v puse usadily nepokoj a úzkost.
„Hele… Eugeo,“ řekl jsem a dával si přitom pozor, abych si nerozhodil dýchání. Eugeo, který běžel přede mnou, se otočil.
„Co je?“
„Ptám se jen pro jistotu… ale jestli Selka vstoupí do Země temnoty, vezme ji hned pryč Rytíř jednoty?“
Eugeo vypadal, jako by se propátrával své vzpomínky. Hned to ale zavrhl.
„Ne… Rytíř jednoty by do vesnice doletěl nejspíš zítra ráno. Před šesti lety to tak bylo.“
„Aha… Takže i v nejhorším případě máme šanci Selku zachránit.“
„…Co tím myslíš, Kirito?“
„Je to jednoduchý. Jestli dneska vezmeme Selku z vesnice, dokážeme ji skrýt před pronásledováním Rytíře jednoty.“
„…“
Eugeo se podíval před sebe a nic neříkal.
„Jak by to… bylo možné. Co Posvátná úloha…?“ zašeptal o něco později.
„Nikdy jsem neřekl, že máš jít taky, Eugeo,“ promluvil jsem schválně posměvačně.
„Odvedu Selku. Byla moje vina, že jsem si pustil pusu na špacír, tak za to převezmu odpovědnost.“
„…Kirito…“
Eugeův profil působil tak ublíženě, že mě to až ostře zabolelo v hrudi. Dělal jsem to ale, abych otřásl jeho silnou «poslušnou vůlí». I když si nadávám za to, že jsem využil Selčiny situace, musel jsem přesně v tuhle chvíli zjistit, zda je Seznam tabu jen filozofický zákon, nebo absolutní pravidlo, které svazuje lidi v tomto světě.
O několik vteřin později zavrtěl Eugeo pomalu hlavou.
„Ne… to nejde, Kirito. Selka má taky Posvátnou úlohu. I kdybych věděl, že ji Rytíři jednoty chytí, nemohl bych tě nechat jít s ní. A nemyslím, že se to dostane tak daleko. Selka by tak závažný zločin přece nespáchala.“
„Ale Alice ho spáchala,“ upozornil jsem. Eugeo se kousl do rtu a divoce zavrtěl hlavou, aby to popřel.
„Alice… Alice byla jiná. Byla jiná než všichni ostatní ve vesnici. Jiná než já… a samozřejmě i jiná než Selka,“ řekl a zrychlil, jako by už dál mluvit nechtěl. Šel sem za ním, v mysli jsem šeptem oslovoval dívku, kterou jsem znal jen podle jména.
—Alice… co jen jsi?
Obyvatelé tohoto světa, včetně Eugea a Selky, nemohli Seznam tabu porušit, ani kdyby chtěli. Jako když lidé ve skutečném světě nedokážou porušit zákony fyziky, které jasně říkají, že nemůžete létat. Pozorováním jsem se ujistil, že «se ode mě jako lidé liší, ačkoli mají skutečná fluktsvětla».
Ale porušit mocné tabu… Co je ta holka Alice zač, že ho dokázala porušit? Je to tester jako já, který používá STL? Nebo—
Moje nohy se pohybovaly samy od sebe, když jsem se snažil shromáždit všemožné myšlenky, které mi vířily v mysli. Eugeo přerušil ticho.
„Vidím to, Kirito.“
Zvedl jsem tvář a na konci lesa jsem viděl šedobílou skálu, přesně jak řekl.
Oba jsme přelétli zbývajících pár stovek metrů a zastavili se na travnaté mýtince, která se zanedlouho měnila ve štěrk. Trochu těžce jsem oddechoval a užasle jsem sledoval scénu přede mnou.
Tohle není virtuální svět – změna oblasti byla tak moc jasná, že mě napadaly takové věci. Dvě různá místa oddělovala jen velice úzká tlumicí zóna. Před námi se objevila kamenná hora, téměř vertikální. Úžasné bylo, že kdybych zvedl ruku, dosáhl bych na tenkou vrstvu sněhu. O kousek dál se blýskalo jasně bílé světlo, ačkoli jsem nevěděl, jak vysoko přesně je.
Zasněžené hory se táhly vlevo i vpravo od místa, kde jsem stál, ani jsem nedohlédl na jejich konec. Jako by chtěly dokonale oddělit «tuhle stranu» světa od «té druhé». Rád bych si postěžoval tomu, kdo tento svět navrhl – pokud byl skutečně někým navržen – že je ta hranice až příliš primitivní.
„Je tohle… Pohoří na Kraji? A na druhé straně je Země temnoty…?“ zašeptal jsem nevěřícně. Eugeo přikývl.
„Když jsem sem přišel poprvé, hrozně mě to překvapilo. Pohoří na Kraji…“
„…Je teď tak blízko,“ vzdychl jsem a mimoděk naklonil hlavu. Na cestě nebyly žádné překážky, žádná rozcestí a rychlejší chůzi se dala zdolat během dvou a půl hodiny. Jako kdyby – jako kdyby tabu oblast lákala obyvatele tohoto světa k sobě. Nebo to možná bylo naopak, zvala lidi ze Země temnoty k útoku…
Eugeo se ke mně otočil a nervózně promluvil. Já byl naopak docela uvolněný.
„Tak honem. Nejspíš je mezi námi a Selkou ještě pořád vzdálenost na takovou půl hodinku. Když ji vezmeme zpět hned, jak ji najdeme, vrátíme se do vesnice možná ještě za světla.“
„Ach, áá… máš pravdu.“
Podíval jsem se směrem, kterým ukazoval. Řeka, proti jejímuž proudu jsme šli, byla nasávána do díry ve stěně – vlastně odtamtud asi spíše vytékala.
„Je to ono…?“
Vběhli jsme dovnitř. Jeskyně nebyla nízká ani úzká, po levé straně říčky se nacházela kamenná cesta, dost široká, aby na ní mohli jít dva lidé vedle sebe. Prostor uvnitř byl skryt v temnotě, sem a tam zafoukal studený vítr.
„Hele, Eugeo… jak si tu rozsvítíme?“
Úplně jsem zapomněl na nezbytné předměty potřebné k průzkumu jeskyně a teď jsem panikařil. Eugeo ale přikývl s výrazem, který jasně říkal, ať to nechám na něm. Zvedl kousek trávy – ani jsem nevěděl, kdy jej utrhl. Co budeš dělat s bérem? Užasle jsem se na něj podíval. Eugeo ale promluvil s vážným výrazem.
システム・コール! リット・スモール・ロッド!“ System Call! Lit Small Rod!
«System Call»? Div jsem nenadskočil, když—
Špička klasu, který Eugeo držel, začala spolu se zvukem svůůš modrobíle zářit. Ten jas stačil na to, aby ozářil několik metrů temnoty. Eugeo klas zvedl a vešel do jeskyně.
Rychle jsem šel za ním, mé překvapení nijak nepolevovalo. Zeptal jsem se: „E-Eugeo… tohlecto, co to bylo?“
Eugeo se příkře zamračil, ale při odpovědi jsem mu z tváře vyčetl, že ho otázka potěšila.
„To je Posvátné umění, ale jen jednoduché. Cvičil jsem ho loni, abych získal «Meč modré růže».“
„Posvátné umění… Říkal jsi… něco jako ‚System‘ nebo ‚Lit‘… Víš, co to znamená?“
„To… nemá žádný význam, je to jen formulka. Věta, kterou promlouváš k bohům a modlíš se za zázrak. Ale Posvátná umění na vyšší úrovni jsou prý delší než to, co jsem teď říkal.“
Aha, takže to bral jako kouzlo a nepřemýšlel nad tím jako nad jazykem. Maličko mi poklesla hlava. Tohle kouzlo mělo ale okamžitý účinek. Vývojář světa byl bezpochyby realista.
„Hele… mohl bych to použít?“
Nebyla na to možná nejlepší chvíle, ale i tak jsem se zeptal – chtěl jsem to zkusit. Eugeo nejistě přemýšlel.
„Když jsem měl v práci volno, cvičil jsem, abych se kouzlo naučil. Alice mi jednou řekla, že ti, kdo mají vlohy, se to naučí během dne, a ti, co vůbec ne, se to nenaučí ani za celý život. Nevím, jaké vlohy máš ty, Kirito, ale asi bys to nezvládl hned…“
Takže pokud chci používat magii… Posvátná umění, musím napřed donekonečna cvičit, abych si zvýšil level skillu. Nedá se to tedy zvládnout hned. Teď bych to měl nechat být – s tou myšlenkou jsem se zadíval do tmy.
Vlhká šedá kamenná cesta se klikatila vpřed. Zepředu ke mně přiletěl ledově studený vítr, který by prořízl i kůži. Měl jsem s sebou sice spojence, ale jinak ani klacek, natožpak meč. A to mi dělalo starosti.
„Hele… Vážně šla Selka na takové místo…?“ zamumlal jsem bezděky. Eugeo beze slov ozářil bérem zem.
„Ach…“
Modrobílá koule světla ukázala mělkou zmrzlou kaluž. Uprostřed byla prošlápnutá, prasklinky směřovaly ve všech směrech.
Zkusil jsem na kaluž šlápnout. Led zapraskal a praskliny se zvětšily. Takže před nedávnem tudy prošel někdo lehčí jak já.
„Aha… Asi jsme teda měli pravdu. Fakt… nevím, jestli je jen lehkovážná, nebo nemá strach…,“ mumlal jsem. Eugeo zmateně naklonil hlavu ke straně.
„Vlastně se nemá moc čeho bát. Není tu bílý drak, dokonce ani krysa nebo netopýr.“
„A-aha…“
Znovu mi bylo připomenuto, že ačkoli tu lidé mají nepřátele, nejsou tu útočící monstra. Mohu tedy asi předpokládat, že být tohle klasická VRMMO, je Pohoří na Kraji v bezpečné oblasti.
Záda, která jsem měl dosud kdovíproč napnutá, se náhle uvolnila – a v tu chvíli.
Společně s větrem přišel z temnoty před námi zvláštní zvuk. Vyměnili jsme si s Eugeem pohled. Gii, gii, zvuk, který zněl jako křik nějakého ptáka nebo zvířete.
„Hele… Co bylo tohle teď?“
„…No… Něco takového slyším poprvé… Ach.“
„C-co zase?“
„Necítíš… něco, Kirito…?“ řekl a já se podle jeho vzoru pokusil natáhnout vzduch přicházející s větrem do nozder.
„Ach… jako by se něco pálilo… a…“
V pachu pálící se pryskyřice jako by byl cítit slabý nádech zvěře. Ve chvíli, kdy jsem to ucítil, se mi změnil výraz. Při téhle vůni jsem nemohl být jen tak uvolněný.
„Co je to…,“ dostal jsem ze sebe, když se ozval jiný zvuk. Zalapal jsem po dechu.
„KJÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ…!!!!“ táhnoucí se hlas, nepochybně křik dívky.
„TO JE ZLÝ!“
„SELKO…!“
Eugeo a já jsme současně vykřikli a bezhlavě se rozeběhli po kluzké kamenné cestičce se zmrzlým povrchem.
Spustil se ve mě pocit nebezpečí – tak silný, že jsem si nedokázal vzpomenout, že by byl kdy silnější. Zasáhl mé tělo jako led, ochromoval mi končetiny.
Asi je to, jak by se dalo čekat – «Podsvětí» není úplným rájem. Pod tenkou vrstvou míru se skrývá černočerná zášť. Jinak by to nebylo logické. Tenhle svět je nejspíš jako obří svěrka, držící všechny obyvatele uvnitř. Někdo stovky let pomalu tu svěrku povoloval a sledoval, jestli se obyvatelé spojí a budou schopni odporu, nebo jestli se nechají porazit.
Vesnice Rulid je nejspíš jedno z míst nejblíže kraje svěrky. A jak se «rozhodný okamžik» blíží, budou přibývat duše těch, kteří budou pohlceni nebo zmizí.
Ale rozhodně nedopustím, aby byla Selka první z nich. To proto, že já ji do téhle jeskyně dostal. Musím se ujistit, že se bezpečně dostane zpět domů – abych převzal zodpovědnost za to, že jsem do toho zahrnul její osud…
Eugeo a já jsme dál uháněli plnou rychlostí, spoléhali jsme se na slabé světlo trávy. Dýchali jsme nepravidelně a kdykoli jsme se nadechli, bolela nás hruď. Skoro jsme několikrát uklouzli, kolena a zápěstí, která narazila do ledových zdí, bolela. Nedělalo mi problém si představit, že «Životy» nás obou se snižují. Ale přesto jsme nemohli zpomalit.
Dostávali jsme se dál do jeskyně a vůně hořícího dřeva a divokého smradu zesilovaly. Gii gii, zvuky se ozývaly společně s kovovým gača gača. Nevěděl jsem, na jaké lidi narazím, ale nebylo těžké si představit, že moc přátelští asi nebudou.
Nemám u sebe ani nůž, takže bych si měl pečlivě připravit nějakou strategii předem… uvažoval jsem jako hráč, ale přemáhal mě pocit, že na to není čas. Eugeova tvář byla ještě pochmurnější než moje, hnal se kupředu šílenou rychlostí. Nemohl bych ho zastavit, ať už bych udělal cokoli.
Náhle se na zdi před námi zatřepotalo oranžové světlo. Podle odrazu to vypadalo, že uvnitř je docela velká kupole. Na kůži jsem cítil mravenčení, které mi napovědělo, že je tu mnoho nepřátel – celá horda. Modlil jsem se, aby byla Selka v pořádku, a společně s Eugeem se dostal do prostoru kupole.
Musím se rozhlédnout a vybrat si nejvhodnější možnost – co nejrychleji.
Podle vlastní dedukce jsem napínal oči, abych zachytil situaci jako fotící širokoúhlý objektiv.
V podstatě měla kulatá kupole kolem padesáti metrů v průměru. Země byla pokryta silnou vrstvou ledu, ale uprostřed byla velká prasklina, která odhalovala modročernou hladinu vody.
Oranžové světlo přicházelo od dvou vater. V černých kovových klecích pomalu hořelo dřevo, pača pača.
A hned kolem těch dvou vater byla taky skupina více jak třiceti věcí, které vypadaly humanoidně, ale zcela jasně nebyly ani lidmi, ani zvířaty.
Žádná z těch věcí nebyla velká. Jejich hlavy dosahovaly zhruba k mým ramenům, ale těla, s trochu shrbenými zády, byla poměrně svalnatá. Hlavně paže vypadaly zvláštně a ruce končily ostrými drápy, které jako by roztrhaly cokoli. Měli na sobě zářivé kožené brnění a u pasu jim visely různé kožešiny, kosti a malé váčky. A taky – i když měli nepříliš kvalitně opracované mačety, cítil jsem z těch zbraní sílu.
Kůži měli tmavě šedozelenou a vyrůstaly z ní světlejší chlupy. Úplně všichni byli holohlaví, srst měli jen po stranách ostrých a zašpičatělých uší, jako dráty. Neměli obočí a pod vystouplým čelem byly veliké oči, které se k jejich tělům vůbec nehodily. Všechny ty oči zářily zrezivělou žlutou.
Byly to velice neobvyklé věci – ale také věci, které jsem byl zvyklý vídat.
Šlo o monstra na nízké úrovni, «gobliny». Ti se objevovali ve hrách, které jsem hrával. Jakmile mi tohle došlo, povzdechl jsem si. Goblini byla monstra, na kterých se měli trénovat začátečníci a měli se na nich naučit základy. Jejich staty bývaly dost nízké.
Ale ten pocit klidu mi vydržel jen do chvíle, než se goblin, který stál nejblíž Eugea a mě, otočil a všiml si nás.
Jako by mi ztuhly kosti, když jsem zahlédl výraz v těch žlutých očích monstra. V očích měl pochyby a překvapení, ale ty se pak změnily v kruté potěšení a nekonečný hlad. To stačilo, abych se roztřásl jako moucha v pavučině velkého pavouka.
Ani oni nejsou program.
To jsem si v návalu strachu jasně uvědomil.
I tihle goblini mají skutečné duše, svým způsobem podobné mé a Eugeově. Jsou to rozumné bytosti zrozené z fluktsvětla.
Ale proč—? Proč je tu něco takového?
Během těch zhruba dvou dnů, co jsem v tomhle světě strávil, jsem získal přibližnou představu o tom, jaká existence jsou Eugeo, Selka a ostatní obyvatelé světa. Nejspíš to byla «umělá fluktsvětla», držená uvnitř nějakého umělého média, nebyli v mozku nikoho živého. Nedokázal jsem si představit, co by dokázalo udržet lidskou duši. Ale jelikož STL dokáže duše číst, nejspíš je umí i duplikovat.
Byla to děsivá myšlenka, ale zdrojem duplikace byla nejspíš nově zrozená fluktsvětla. Mohli neustále duplikovat takzvanou «původní podobu duše» a nechat ji v tomhle světě růst od miminka. Žádnou další hypotézu vysvětlující, jak by obyvatelé Podsvětí mohli mít ‚skutečný intelekt‘ a zároveň by ‚převyšovali počet STL přístrojů‘, jsem neměl. První noc jsem se bál důvodu, kvůli kterému Rath vyzýval boha na souboj. Chtěli vytvořit skutečnou AI, umělou inteligenci. A jako formičku používali lidské duše.
Jejich cíl byl už z devadesáti procent dosažen. Eugeova obezřetnost daleko přesahovala mou, jeho emoce byly mnohem hlubší. Takže by vůbec nebylo zvláštní, kdyby Rath tenhle velký a arogantní experiment ukončil.
Ale experiment pořád pokračoval, což znamenalo, že Rath není s výsledky spokojen. Co chybí? Stále jsem nad tím přemýšlel. Možná to mělo něco společného se «Seznamem tabu», pravidly, která Eugeo nemohl porušit.
No ale, tento předpoklad vysvětloval existenci Eugea a ostatních. Ve fyzické sféře ode mě byli odlišní, ale jejich duše byly «lidské», úplně stejné.
Ale – pokud je to tak, co ti goblini? Co ta silná nenávist, která jako by jim měla každou chvíli vytéct ze žlutých očí…?
Nemyslel jsem si, nechtěl jsem si myslet, že původní podoba jejich duší byla lidská. Možná Rath chytil skutečného goblina ve skutečném světě a nechal ho použít STL – ta roztříštěná myšlenka mi probleskla myslí.
Goblin a já jsme se na sebe dívali ani ne vteřinu, ale i to stačilo, aby mi nahnal strach. Nevěděl jsem, co dělat, jen jsem bez výrazu stál. Goblin přede mnou vydal zvuk giii – možná to byl smích – a postavil se.
A pak promluvil.
„Hej, koukejte. Co se to dneska děje? Přiběhli další dva bílí ium spratci!“
A hned se ozvalo chechtání, gigi gigi, rozléhalo se po celé kupoli. Goblini kolem nejbližší vatry pozvedli mačety a postavili se, ve tvářích měli hladový výraz.
„CO S NIMI UDĚLÁME~? TAKY JE CHYTNEME?!“ zakřičel nějaký goblin. Vzápětí se zezadu ozval řev, všechen smích tvorů ustal. Uprostřed monster se tyčil goblin dvakrát tak veliký jako ostatní, vypadal na důstojnickou třídu.
Tenhle měl šupinatou zbroj a na čele ozdobné peří v primárních barvách. Oči měly nádech do červena a vycházel z nich tak zlý a ledově chladný intelekt, že se mi až dělalo mdlo. Vůdce goblinů se ušklíbl a odhalil přitom své žluté, nečisté zuby.
„Za mužské ium toho tolik nedostaneme. Moc velká otrava. Prostě je zabijeme a budeme z nich mít maso,“ promluvil chraplavým hlasem.
Zabít.
Jak bych měl tenhle pojem vnímat? Byl jsem ztracený.
Měl bych odebrat možnost skutečné smrti, při které by mé fyzické tělo zasáhla smrtelná rána. Tihle goblini nemohou mému skutečnému tělu, ležícímu v STL ve skutečném světě, ublížit ani náhodou.
Ale přesto bych neměl předpokládat, že je tohle jako obyčejná VRMMO a myslet si, že půjde jen o špatný status. To proto, že v tomhle světě není oživovací magie nebo předměty, které by oživení umožnily – nebo alespoň nejsou mimo hlavní ústředí církve. Pokud se tu nechám zabít, nejspíš to bude znamenat konec pro tohoto «Kirita».
A co se tedy stane mně, vědomí hlavního těla, pokud tu zemřu?
Vzbudím se na ústředí Rathu v Roppongi a operátor Higa Takeru mi podá sklenici s vodou a řekne ‚dobrá práce‘? Nebo se sám vzbudím v lese? Nebo ze mě bude duše bez těla, která bude sledovat zničení světa?
A také – co se stane s osudy Eugea a Selky, pokud tu zemřou?
Zatímco já mám své «osobní médium», tedy mozek, oni, fluktsvětla, která jsou držena v nějakém velkopaměťovém zařízení, mohou zcela zmizet, jakmile zemřou… něco takového je možné, že?
A no jo… kde je Selka?
Přerušil jsem myšlenky a začal se soustředit na scénu před sebou.
Čtyři nohsledi vytáhli mačety a podle instrukcí svého velitele pomalu, lehkovážně šli k nám. Odhalovali své zuby a pochechtávali se, vypadali, že skutečně mají v plánu nás zabít.
Ostatní goblini, kterých bylo přes dvacet, se tvářili nadšeně, všichni se spokojeně šklebili, gigi. Za nimi jsem konečně spatřil tu, kterou jsem hledal. Byla tam tma a neviděl jsem pořádně, ale přesto jsem poznal Selku v černém hábitu jeptišky, ležící na nahrubo opracovaném vozíku. Tělo měla svázáno lanem, oči pevně zavřené. Podle jejího výrazu jsem usoudil, že omdlela.
Pokud si to dobře pamatuju, gobliní vůdce právě řekl, že mužské «ium» – tím nejspíš myslel člověka – neprodají, ani když ho vezmou s sebou, tak proto nás raději zabijí.
Takže dívky se prodat dají. Mají v plánu Selku unést, vzít ji do Země temnoty a prodat ji jako zboží. Jestli něco neuděláme, budeme s Eugeem nejspíše zabiti a Selku možná bude čekat ještě horší osud. Nemůžu se jen tak vzdát a dovolit, aby se to stalo součástí simulace, prostě ne. Ona je člověk, stejně jako já – a navíc jen dvanáctiletá holka.
Takže co bych měl dělat—
„Je jen jedna možnost,“ zamumlal jsem. Ztuhlé tělo Eugea vedle se pohnulo.
Musíme Selku zachránit za každou cenu, i kdybych měl obětovat svůj dočasný život.
Samozřejmě to nebude tak snadné. Rozdíl v bojové síle je příliš veliký. Těch třicet goblinů má mačety a zbroje, zatímco my nemáme ani klacky. Ale i tak musíme něco udělat. Tuhle situaci ostatně způsobila má nerozvážná slova.
„Eugeo,“ zašeptal jsem s pohledem upřeným kupředu.
„Poslouchej. Zachráníme Selku. Nehýbej se.“
„Dobře,“ uslyšel jsem okamžitou odpověď. Skutečně měl silné srdce.
„Až napočítám do tří, srazíme ty čtyři vepředu, abychom se přes ně dostali. Jsme jinak vysocí, a když se nebudeme bát, určitě se nám to povede. Já si vezmu ty nalevo a ty ty napravo. Ohně odhodíme do jezera. Nezahazuj ten klas. Jakmile plameny zhasnou, zvedni ze země meč a kryj mi záda. Nezkoušej je porazit. Já se během toho vypořádám s tím velkým.“
„…Nikdy jsem mečem nebojoval.“
„Je to jako zacházet se sekyrou. Tak jdeme na to… raz, dva, tři!“
Byli jsme na ledu, ale ačkoli jsme běželi, co nejrychleji jsme to jen zvládli, neuklouzli jsme. Modlili jsme se, abychom měli štěstí až do konce. Z hrdla se mi vyrval křik, který jako by vycházel až ze spodku žaludku: „UVÓÓÓÓÓÓ!!!“
Eugeo trochu opožděně zakřičel: „UÁÁÁÁÁÁÁ!!!“ Znělo to jako vyjeknutí, ale asi to zabralo, protože čtyři goblini vytřeštili své žlutozelené oči. No ale, asi je ani tak neochromily ty křiky, jako to, že proti nim vyrazili «ium spratci».
Uběhl jsem deset kroků, sklonil tělo a zamířil na goblina nejvíce nalevo a toho vedle něj. Pravé rameno mi vyrazilo přímo na ně. Oba goblini se dvakrát zatočili a sklouzli po ledě – možná šlo o důsledek nečekané akce a rozdílu ve velikosti. Podíval jsem se stranou a zjistil, že Eugeův krásný zásah odhodil gobliny stranou a ti se teď kutáleli jako želví krunýře.
Nepřestal jsem v útoku a zrychlil jsem směrem ke kruhu goblinů. Ani tihle nejspíš nedokázali moc rychle reagovat, protože všichni na nás jen prázdně zírali a ani se nepostavili. Jejich velitel nebyl výjimkou.
Ano. Jen takhle zůstaňte a nehýbejte se! pomodlil jsem se, jako kdybych jim huboval, a proběhl mezerou mezi gobliny a přímo sprintoval těch několik posledních metrů.
Tehdy se vzpamatoval jejich velitel, který byl zřejmě o něco málo inteligentnější než zbytek, a zařval: „NENECHTE JE DOSTAT SE K OHNI—“
Ale už bylo pozdě. Společně s Eugeem jsme doběhli k ohňům a odkopli je do vody. Kolem se rozptýlila velká spousta popele a velké vatry se ponořily do černé vody. Plameny s oblakem bílé páry a sjúúú zvukovým doprovodem zhasly.
Kupole se hned ponořila do úplné temnoty – ale jen na chvíli, protože pak se kolem rozprostřelo slabé modrobílé světlo. Bylo to světlo béru, který Eugeo držel v levé ruce.
A tehdy se na nás štěstěna usmála podruhé.
Goblini kolem nás začali ječet, někteří si zakrývali tváře, jiní se otáčeli zády. Ohlédl jsem se a zjistil, že gobliní velitel na druhé straně jezera se zaklání a levou rukou si zakrývá oči.
„Kirito… je tohle…,“ zašeptal Eugeo překvapeně.
„Nejspíš… se bojí tohohle světla. Teď máme šanci!“ odpověděl jsem jednoduše.
Ze zbraní, které byly nepořádně roztroušeny kolem jezera, jsem si vybral hrubý rovný meč, který vypadal jako velký kovový plát, a zahnutý nůž, jenž byl vepředu trochu širší. Nůž jsem dal Eugeovi do ruky.
„Tenhle nůž se používá jako sekyra. Poslouchej, tím světlem klasu je udržuj zpátky a odežeň ty, co by se chtěli přiblížit.“
„Ki… Kirito?“
„Já dostanu tohohle,“ odpověděl jsem jen a podíval se na velitele goblinů, který se na nás zlostně díval mezerami mezi prsty zakrývající mu tvář. Chytil jsem meč oběma rukama a rychle jím švihl doleva a doprava. Nevypadal sice nic moc a připadal mi trochu nezáživný, ale byl mnohem lepší než Meč modré růže, který byl až moc těžký.
„GURÁÁÁ! TY IUM SPRATKU… DOVOLUJEŠ SI UTKAT SE S «PLAZÍM ZABIJÁKEM UGACHIM»-SAMA?!“
Velitel se na mě zlostně zadíval jedním okem. Během řevu se ke mně přiblížil, pravou rukou vytáhl velkou mačetu od pasu. Uhlově černá čepel jako by na sobě měla krev, která působila zrezivěle. Ze zbraně byl cítit ohromný tlak.
Můžu ho porazit—?!
Čelil jsem nepříteli, který nebyl vysoký, ale byl o dost těžší a svalnatější než já a na okamžik jsem zpanikařil. Pak jsem ale hned zaťal zuby a posunul se kupředu. Jestli ho neporazím a nezachráním Selku, celé se to zvrtne v situaci, ve které jsem jí právě já přivodil ten nejhorší možný osud. Velikost není problém. Ve starém Aincradu jsem nespočetněkrát bojoval s nepřáteli třikrát až čtyřikrát tak velikými jako já, a to s vědomím, že pokud prohraju, zemřu.
„NE! JÁ SE S TEBOU NEUTKÁM! —JÁ TĚ PORAZÍM!“ zařval jsem, částečně na velitele goblinů a částečně na sebe. Hned jsem vyběhl, abych zkrátil zbývající vzdálenost.
Levou nohou jsem udělal velký krok dopředu, mečem jsem šikmo sekl dolů do levého ramene nepřítele.
Nepodceňoval jsem ho, ale reagoval mnohem rychleji, než jsem předpokládal. Ignoroval mé útočné schéma a horizontálně sekl svou mačetou. Držel jsem tělo nízko a jen tak tak se vyhnul. Mačeta mi asi projela vlasy, protože jsem měl pocit, jako by byly některé odříznuty. Můj meč se trefil, ale jen narazil do kovového ramenního chrániče.
Kdybych se zastavil, zpětná vazba by mě přemohla. S tou myšlenkou jsem držel své těžiště nízko a přesunul se vedle nepřítele, mířil jsem na otevřený bok vodorovným útokem. Dopadlo to stejně. I když jsem měl dobrý cit, nedokázal jsem se dostat skrz jednoduchou šupinovou zbroj. Odlétlo asi jen pět nebo šest kousků kovu.
NAOSTŘI SI POŘÁDNĚ ZBRAŇ! vynadal jsem majiteli meče v duchu a vyhnul jsem se protiútoku, který přišel seshora. Tlustá čepel mačety se zaryla do ledové podlahy a já se otřásl strachy ze síly paže goblina.
Jednoduchými útoky se rozhodně nikam nedostanu. Goblin se vzpamatovával ze svého ztuhlého postoje – a já té chvíle využil, abych udělal velký krok kupředu a zaútočil. Moje tělo se začalo napůl automaticky pohybovat samo, jakmile jsem jím pohnul podobně jako už tolikrát předtím. Začalo provádět «skill meče».
A stalo se něco, co jsem vůbec neočekával.
Můj meč vydal velice slabou záři, která přetrvávala. A mé tělo se mihlo rychlostí, která daleko přesahovala fyziku tohoto světa. Jako by mě někdo zezadu postrkoval neviditelnou rukou.
První útok šel zdola zprava a mířil nahoru. Otřel se o levou nohu protivníka a zastavil jeho pohyb.
Druhý zásah se vodorovně stočil zleva doprava a prořízl náprsní plát zbroje a lehce říznul do masa pod ní.
Třetí útok rychle pokračoval seshora vpravo dolů a rozřízl levou paži kousek pod loktem, kterou protivník zvedl, aby se bránil.
Vytekla čerstvá krev, která byla pod modrobílým světlem uhlově černá. Levá paže goblina odlétla a s kurukuru zvukem dopadla do jezera nalevo. Vystříkla voda.
—Vyhrál jsem!
Věřil jsem pevně, ale přesto jsem byl hluboce šokován.
Ten útok teď… nevypadal jen jako tříúderný skill meče pro jednoruční meče, «Ostrodráp», ale skutečně to byl on. Během útoku zůstaly po řezech ve vzduchu červené trajektorie a mé tělo bylo zrychleno neviditelnou silou. Takže to byla «systémová podpora» se «světelným efektem».
To znamená, že v tomhle světě, Podsvětí, skilly meče skutečně existují. Skilly meče jsou vestavěny do systému podpůrného světa. ‚Znovuvytvoření představy‘ ten jev popsat nedokázalo. Skoro jsem si nedokázal uvědomit, že skill, který jsem provedl, byl právě tím. Systém rozpoznal můj začáteční pohyb a nechal skill meče poopravit zbytek. Pokud by to tak nebylo, nic podobného by se stát nemohlo.
Ale pokud to tak je, vyvstává nová otázka.
Včera jsem s «Mečem modré růže» použil jednúderný skill «Vodorovné seknutí», abych zkusil stít démonický strom Gigas Cedar. Je to základní skill, o dost jednodušší než «Ostrodráp»; je to jen obyčejné švihnutím mečem. Ale systém mi nepomohl. Meč nezazářil a tělo nezrychlilo. Čepel minula svůj cíl a já nemotorně spadl.
Tak proč jsem teď skill meče dokázal použít? Proto, že šlo o skutečný boj? Ale jak systém rozhoduje, kdy hráč bojuje vážně…?
S tou myšlenkou jsem mrkl. Ve starém SAO bych nebyl moc odkrytý. Po několikaúderném skillu bych byl ztuhlý, ale poraněný nepřítel by se nedokázal hned hýbat.
Ale – tenhle svět má možná skilly meče, ale není to VRMMO hra. A na to jsem hloupě zapomněl.
Gobliní vůdce se se svou odříznutou levou paží lišil od mnohoúhelníkových monster; ani na okamžik se nezastavil. Jeho zářící žluté oči v sobě neměly ani náznak strachu nebo prázdnoty, jen neskutečně silnou nenávist. Černočerná krev proudila z rány a ozval se vroucí řev—
„GAÚÚÁÁÁÁ!!!“
A rychle švihl mačetou v pravé ruce.
Nedokázal jsem se včas vyhnout těžké čepeli, která ke mně letěla ze strany. Špička se mi otřela o levé rameno a jen ten náraz mě odhodil o více jak dva metry. Zády jsem tvrdě dopadl na ledový povrch.
Až tehdy se gobliní vůdce konečně přikrčil. Mačetu si dal do úst a pravou rukou chytil levou ruku s odříznutým koncem. Misa misa, rozezněl se hrozivý zvuk. Gobliní velitel silou zmáčkl maso, až přestalo krvácení. Tohle by standardní AI samozřejmě neudělalo. Ano… Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy prohlásil, že se jmenuje «Ugachi». Tohle není boj mezi hráčem a monstrem, ale mezi dvěma lidmi se zbraněmi, co se snaží zabít jeden druhého.
„Kirito! Trefil tě?!“
O kousek dál držel Eugeo v pravé ruce zahnutý nůž a v levé svítící bér, kterým odháněl gobliní poskoky.
Chtěl jsem říct ‚Je to jen škrábnutí‘, ale můj ztuhlý jazyk se nedokázal pohnout, jak jsem chtěl. S třesoucím se hlasem jsem přikývl. Jednou rukou jsem se zapřel o ledovou plochu a postavil se—
Z levého ramene vyšlo v tu chvíli takové pálení, až jsem myslel, že mi snad propálí nervy. Saka saka – před očima jsem viděl hvězdičky. Z hrdla se mi vydralo zaúpění, které jsem nedokázal potlačit.
Taková— šílená bolest!
Byla silnější, než kolik zvládla má tolerance bolesti. Nedokázal jsem udělat nic než se stočit do klubíčka a mělce oddechovat. Přesto jsem se pokusil ohlédnout, abych viděl poraněnou část ramene. Rukáv tuniky byl odtržen a odhaloval velké a ošklivé poranění na kůži. Vypadalo, že je spíš způsobené drápem než mečem. Kůže a maso pod ní byly odloupnuty a z rány proudila jasně červená krev. Levou ruku jsem měl znecitlivělou horkým pocitem a nedokázal jsem pohnout prsty, skoro jako by mi nepatřily.
Jak by tohle vůbec mohl být virtuální svět? zvolal jsem v duchu.
Smyslem takzvaného virtuálního světa je eliminovat všechny bolesti, těžkosti, ošklivost a špínu reality, vytvořit prostředí, které je čisté a příjemné, že? Tak jaký má smysl vytvořit takovou realistickou úroveň bolesti a utrpení? Ne – tahle bolest byla silnější, než jaká by byla ve skutečném světě. Kdybych podobné zranění utržil doopravdy, nejspíš by můj mozek začal vyměšovat nějaké sekrety nebo bych v obranném mechanismu upadl do kómatu, ne? Nejspíš nebylo možné, aby někdo takovou úroveň bolesti vydržel…
—Možná je to jinak.
Nutil jsem se odhlédnout od zranění a zkusil se zesměšňováním sebe sama změnit úhel pohledu.
Já, člověk jménem Kirigaya Kazuto, jsem na skutečnou bolest vůbec zvyklý nebyl. Ve skutečném světě jsem nikdy neměl žádné vážné zranění. Když mě dědeček nutil učit se kendo, rychle jsem se vzdal. Když jsem po SAO procházel rehabilitací, bylo to těžké, ale díky nejpokročilejším tréninkovým přístrojům a doplňkovému léčivu jsem si o bolest nemusel dělat starosti.
Jistě, že o mých zkušenostech ve virtuálním světě se toho nedalo říct o mnoho více. NerveGear a Amusphere mají funkci absorpci bolesti, která ji eliminuje téměř úplně; nebo minimálně na takovou úroveň, kdy si člověk říká, jestli to není až moc ochranitelské. Kvůli tomu je zranění v boji jen jednoduchým zvýšením nebo snížením HP. No ano, kdyby v Aincradu existovala takováto bolest, určitě bych nebyl schopen z Města Začátků odejít.
Podsvětí bylo vytvořeným světem snů – a zároveň další realitou.
Nebyl jsem si jistý, před kolika dny to bylo, ale konečně jsem pochopil skutečný význam slov, která jsem pronesl v Agilově podniku. Takzvaná realita odkazuje na skutečnou bolest, skutečné těžkosti a skutečný smutek. Jen ti, kteří dokážou překonat, co jim osud postaví do cesty, mohou v takovém světě  zesílit. Gobliní vůdce, ne, Ugachi, to chápe. Já nad tím nikdy ani nepřemýšlel.
Slzy mi rozostřovaly zrak, ale i tak jsem viděl, že Ugachi zastavil krvácení na useknuté levé paži a tiše mě pozoroval. Jeho oči ke mně vyslaly pomstychtivý pohled a okolní vzduch jako by se zatetelil. Dal si mačetu, kterou předtím držel zuby, do pravé ruky a máchl. Vun.
„…Takové ponížení, to bys mi nesplatil, ani kdybych tě nasekal na kostičky a pozřel zaživa… Ale i tak se ti toho dostane.“
Ugachi zatočil mačetou nad hlavou, vun vun, a pomalu se začal přibližovat. Spustil jsem z něj pohled a očima jsem střelil k Selce, která ležela pevně přivázaná. Myslel jsem na to, že se musím postavit, musím vstát a bojovat, ale prostě jsem nedokázal pohnout tělem. Jako by se ten špatný dojem, který jsem měl, změnil v překážku v realitě a svázal mě…
Těžké kroky se přede mnou náhle zastavily. Vzduch se tetelil a já cítil, že se ta obří čepel zvedne. Bylo pozdě se vyhnout nebo bránit. Zatnul jsem zuby a čekal na chvíli, kdy budu z tohoto světa propuštěn.
Uběhla ale notná chvíle a čepel gilotiny nespadla. Za zaa – nahradil ji zvuk ledu, na nějž někdo vkročil. A pak se ozval známý hlas, křičel: „KIRITO—!!“
V šoku jsem vykulil oči a sledoval, jak Eugeo skočil kolem mě, aby sekl Ugachiho. Dál divoce mával pravou rukou, ve které držel zahnutý nůž, a přinutil protivníka o dva tři kroky ustoupit.
Goblina to napřed polekalo, ale pak se mu vrátil klid a umně zacházel s mačetou jen jednou rukou a vykrýval Eugeovy útoky zleva i zprava. Na okamžik jsem zapomněl na svou bolest a zakřičel jsem: „PŘESTAŇ, EUGEO! HONEM UTEČ!!“
Ale on dál řval a švihal kolem sebe čepelí, jako by mě nevnímal. Každý výpad byl úchvatný, jak by se dalo čekat od někoho, kdo už dlouhá léta každý den pracuje s těžkou sekyrou, ale naneštěstí byly jeho pohyby příliš jednoduché. Ugachi napřed vypadal, že si ten odpor kořisti vychutnává a nadšeně se bránil. Pak se mu ze rtů vyzvalo zařvání „GUASS!“ a prsty na jedné noze kopl do Eugeovy podpůrné nohy. Eugeo ztratil rovnováhu a zavrávoral. Goblin snadno zvedl mačetu—

„PŘESTAAAAAAAAAŇ——!!!“

Než se k němu můj výkřik dostal, nonšalantně jí vodorovně máchl.

Eugeo byl zasažen do břicha a náraz ho odhodil. S tupým zvukem dopadl hned vedle mě. Instinktivně jsem se otočil a do levého ramene mi jako blesk vystřelila ostrá bolest, ale tentokrát jsem ji ignoroval a přetočil se.
Eugeovo zranění bylo mnohem vážnější než to moje. Břicho měl vodorovně rozseknuté a z rozeklané rány děsivou rychlostí vytékala spousta čerstvé krve. Pod světlem klasu, který stále držel v levé ruce, jsem viděl nepravidelné pohyby obnažených orgánů v ráně.
Krgh. S těžkým zvukem Eugeo vykašlal krev s bublinkami. Zelené oči ztratily své světlo a prázdně se zadívaly nahoru.
Ale přesto se Eugeo nepřestal snažit postavit. Ústy vydechl vzduch, který byl smíchán s jakousi červenou párou, třásl se, když se snažil rukama podepřít se o zem.
„Eugeo… to stačí… to…,“ mumlal jsem. Bolest, kterou musel snášet, se s tou mojí ani nedala srovnávat. Rozhodně byla silnější než to, co mohlo snést normální vědomí.
A tehdy – oči, které předtím nedokázaly zaostřit, se podívaly přímo na mě. Vyhrkl slova smíchaná s krví.
„Kdy-když jsme byli malí… slíbili jsme si… já, Kirito… a Alice, že ode dne, kdy jsme se narodili, až do chvíle, kdy společně zemřeme… tentokrát rozhodně musím… ochránit… musím…“
Pak Eugeovy paže náhle ztratily sílu. Rychle jsem natáhl paži, abych ho chytil. A když se váha Eugeova hubeného, přesto svalnatého těla přesunula na mě…
Před očima se mi objevil bílý záblesk. A pak, postupně, se objevily nejasné stíny.
Pod ohnivě červeným západem slunce jsem šel po cestě mezi pšeničnými poli. Pravou rukou jsem se držel s klukem s vlasy barvy lnu a levou s blonďatou holčičkou.
No jo… Věřil jsem, že se svět nikdy nezmění. Věřil jsem, že my tři spolu budeme žít navždy. Ale nedokázali jsme ji ochránit. Nedokázali jsme udělat vůbec nic. Jak jsem jen mohl zapomenout na to zoufalství, na tu bezmoc? Tentokrát… tentokrát rozhodně…
Bolest v levém rameni jsem už necítil. Opatrně jsem položil Eugea v bezvědomí na led, pravou rukou jsem chytil jílec rovného meče, který spadl na zem.
Pak jsem vzhlédl a vodorovně sekl Ugachiho, který zrovna švihl mačetou dolů.
„GURÁÁ…!“ zařval překvapeně a jeho tělo se lehce zhouplo. Využil jsem spádu, zvedl se a vrazil mu ramenem do břicha. Goblin se znovu zakymácel a udělal dva tři kroky zpět.
Ukázal jsem mečem v pravici do hrudi nepřítele, zhluboka se nadechl a vydechl.
Je pravda, že co se týče bolesti fyzického těla, jsem úplný nováček. Ale zažil jsem absolutní bolest, která tohle dalece převyšovala. Takovéto zranění je nic v porovnání s bolestí ze ztráty někoho důležitého. Bolest ze ztráty je něco, co nikdy nezmizí, i když se ji budete snažit manipulovat přístroji.
Ugachi zařval a hlas měl plný nesnášenlivosti. Poskoci kolem něj, kteří předtím skřehotali, kiki, všichni zklapli.
„Bílý ium… Moc se nepovyšuj!!“
Soustředil jsem se na špičku čepele mačety, když Ugachi zuřivě zaútočil. Kiiiin. S tím zvukem zmizelo všechno ostatní z mého zorného pole jako paprsky. Ten pocit zrychlení jsem už dávno nezažil. Jako by mě pálily nervy. Ne – v tomhle světě bych měl spíše říct, že to bylo, jako by mě pálila duše.
Sledoval jsem mačetu sekající dolů a udělal jsem krok, abych se jí vyhnul. Zezdola zleva jsem švihl zbraní, abych sekl do pravé paže nepřítele, poblíž ramene. Mačeta, kterou on sekl dolů svou obří rukou, se zatočila, vuun vuun, a přistála mezi gobliny kolem. Rozkřičeli se.
Ugachi ztratil obě paže a v očích měl vztek – a ještě mnohem více překvapení. Zaklopýtal dozadu. Ze zranění vytékala černá tekutina, dopadala na led a vytvářela páru.
„…Jak jsem mohl já prohrát s iumem… s pouhým ium spratkem…“
Nečekal jsem, až s těžkým oddechováním domluví. Zaútočil jsem vší silou.
„Ne. Já se nejmenuju «ium»!“ řekl jsem bezděčně. A zároveň se mi prsty na levé noze, prsty na pravé ruce a čepel meče napjaly jako bič. Čepel znovu zazářila, tentokrát bledě zelenou září. Zezadu mě popostrčila neviditelná ruka a já použil jednoúderný bodací skill meče, «Zvukový skok».
„JÁ JSEM… ŠERMÍŘ KIRITO!!“
Pjun. K uším se mi dostal zvuk toho, jak meč proťal vzduch. Ugachiho obří hlava už vyletěla vysoko do vzduchu.
Hlava vylétla přímo nahoru, otočila se a začala padat. Natáhl jsem levou ruku, abych ji chytil. Podařilo se mi to; držel jsem ji za ozdobné peří, které se tyčilo jako chocholka. Zvedl jsem hlavu velitele, ze která se stále řinula krev, a zařval.
„VZAL JSEM VAŠEMU VELITELI HLAVU! KDO CHCE BOJOVAT, TAK SMĚLE DO TOHO! VY, CO NECHCETE, TÁHNĚTE ZPÁTKY DO ZEMĚ TEMNOTY!“
Eugeo, zkus to ještě chvíli vydržet. Zamumlal jsem v duchu a zlým pohledem jsem přejel okolní skupinku. Do očí jsem se snažil vložit co možná nejzabijáčtější pohled, jakého jsem byl schopen. Goblini začali panikařit, když viděli svého velitele zemřít. Dívali se jeden na druhého a v panice skučeli gii gii.
Po chvíli jeden z nich, který stál v přední řadě, chytil dřívko za svým ramenem a udělal pár kroků vpřed.
„Gehe, tak to až tě zabiju, stanu se já, velký Abuli, další hlavou…“
Zrovna teď jsem neměl čas si trpělivě vyslechnout zbytek jeho řeči. Levou rukou jsem pevněji sevřel hlavu a rozeběhl jsem se, použil stejný skill jako předtím, abych toho goblina rozřízl od pravého žebra k levému rameni. S tupým úderem začala stříkat krev a jeho hruď se svezla ke straně a nakonec spadla dolů na zem.
Když to viděli ostatní goblini, zřejmě se rozhodli. Všichni se s řevem rozutíkali k rohu kupole. Goblini do sebe strkali a proběhli vstupem, kterým jsme my nepřišli. Brzy zmizeli beze stopy. Ozvěna jejich kroků a křik postupně utichaly, až zmizely úplně. Ledová kupole se ponořila do ledové chvíle ticha, jako by ten povyk před chvílí byl jen iluzí.
Zhluboka jsem se nadechl, snažil jsem se nevnímat bolest, která se mi znovu začala ozývat v levém rameni. Odhodil jsem meč v pravé i hlavu v levé ruce. Otočil jsem se a rozeběhl se ke svému kamarádovi, který omdlel.
„EUGEO!! VYDRŽ TO!!“ zakřičel jsem, ale jeho bledá tvář se nepohnula. Z pootevřených rtů jsem cítil slabý dech, ale připadalo mi, že se může každou chvíli zastavit. Otřesná rána na břiše stále krvácela. Věděl jsem, že krvácení musím zastavit, ale netušil jsem jak.
Strnulou pravou rukou jsem rychle nakreslil značku a poklepal na Eugeovo rameno, podíval jsem se na okno, které se objevilo, s modlitbou na rtech.
Život – body odolnosti – ukazovaly [244/3 425]. A ta první hodnota klesala děsivou rychlostí jednoho bodu každé dvě vteřiny. Takže Eugeův Život se dostane na nulu během asi 480 vteřin – zbývá zhruba osm minut.
„…Vydrž. Hned tě zachráním! NEUMÍREJ!“ zakřičel jsem znovu a hned se zvedl, přeběhl jsem k vozíku opodál.
Na něm byla Selka, svázaná mezi dřevěnými sudy a přepravkami s neznámým obsahem a mnoha zbraněmi. Vytáhl jsem nůž z krabice poblíž a rychle přeřezal lano.
Vzal jsem její drobné tělo, položil ji na prostornou podlahu a rychleji zkontroloval, ale žádná vnější zranění jsem neviděl. Dech měla mnohem stabilnější než Eugeo. Vzal jsem ji za ramena ukrytá v sesterském hábitu a slabě jí zatřásl.
„SELKO… SELKO! VZBUĎ SE!!“
Selčina dlouhá obočí sebou hned zacukala, světle hnědé oči se s mrknutím otevřely. Jako by mě jen ve světle béru pohozeného kousek od Eugea nepoznávala, tiše zaúpěla.
„Ne… neee…“
Selka zamávala pažemi a zkusila mě odstrčit. Držel jsem ji na zemi a zařval: „SELKO, TO JSEM JÁ! KIRITO! NEBOJ SE, GOBLINI JSOU PRYČ!“
Když uslyšela můj hlas, přestala. Nejistě natáhla prsty a jemně se dotkla mé tváře.
„Kirito… jsi to vážně ty, Kirito…?“
„Áá, přišel jsem tě zachránit. Jsi v pořádku? Nejsi někde zraněná?“¨
„Ne… Nic mi není. Jsem v pořádku…“
Selčiny rty se stočily dolů. Vzápětí mi skočila kolem krku.
„Kirito… já… já…!“
Vedle ucha jsem cítil její tichý dech, jako by se měla rozvzlykat jako malé dítě – ale než se tohle mohlo stát, chytil jsem Selku oběma rukama, nadzvedl ji a rozeběhl se.
„Promiň, na pláč přijde řada později! Eugeo je vážně zraněný!!“
„Ech…“
Prohnuté tělo hned ztuhlo. Odkopl jsem roztříštěný led a bordel, který tu po sobě goblini nechali, a rozeběhl jsem se k Eugeovi. Položil jsem Selku vedle něj.
„Na obyčejné ošetření je pozdě… použij Posvátná umění, abys ho zachránila. Selko, prosím!“
Selka mě poslouchala se zatajeným dechem. Klekla si a nejistě natáhla pravou ruku. Dotkla se hluboké rány a ruka jí cukla zpět.
Po chvíli tvrdě zavrtěla hlavou a tři copánky se zachvěly.
„…Nemůžu… takové… takové zranění, moje Posvátné umění… nemůže…“
Prstem se dotkla Eugea a tvář jí zbledla.
„Eugeo… lžeš, viď… kvůli mně… Eugeo…“
Po tvářích jí začaly stékat slzy a přistály v louži krve na ledu. Stáhla ruce a zakryla si jimi tvář, rozbrečela se.
„BREČET MŮŽEŠ, AŽ VYLÉČÍŠ EUGEA! JE JEDNO, JESTLI TO JDE NEBO NE, PROSTĚ TO ZKUS! NEMÁŠ BÝT DALŠÍ SESTRA?! JSI NÁSTUPCE ALICE, NE?!“ zakřičel jsem na ni, i když jsem věděl, jak krutá jsou má slova.
Selčina ramena cukla, ale hned zase slabě klesla.
„…Nedokážu… být jako sestřička… ani po měsíci si nezapamatuju kouzla, co jí trvala tři dny. A teď umím léčit… jen velmi malá zranění…“
„Eugeo, on…“
Hnaly mě emoce, které se mi nadouvaly v hrudi. Zoufalým hlasem jsem promluvil: „Eugeo tě přišel zachránit, Selko! Riskovat svůj život pro tebe, ne pro Alici!“
Selčina ramena znovu cukla, tentokrát více než předtím.
Eugeův Život mezitím padal k nule. Zbývaly už jen dvě minuty, možná dokonce jen jedna. Chvilka ticha mi připadala nesnesitelně dlouhá.
Selka náhle zvedla tvář. Výrazy strachu a váhání, které se jí ve tváři původně usídlily, byly pryč.
„—Na obyčejné ošetření je moc pozdě. Můžeme zkusit jen nebezpečné vysoké Posvátné umění. Kirito, potřebuji tvou pomoc.“
„Do-dobře. Udělám, co mi řekneš.“
„Podej mi levou ruku.“
Hned jsem natáhl levou ruku, Selka ji svou pravou pevně chytila. Levou se pevně chytila Eugeovy pravé, která ležela na ledu.
„Jestli to Posvátné umění nevyjde, možná oba zemřeme. Buď připraven.“
„Tak v tom případě nech zemřít jen mě – jsem připravený!“
Selka se na mě zadívala tvrdýma očima, přikývla a zavřela víčka. Zhluboka se nadechla.
システム・コール!“ System Call!
Ledovou kupolí se rozezněl silný hlas.
トランスファー・ヒューマンユニット・デュラビリティ、ライト・トゥ・レフト!“ Transfer Human Unit Durability Right to Left!!
Její hlas se ozýval v ozvěně. Kiin – pronikavý zvuk zesílil – a pak se objevil modrý světelný sloup, uvnitř něhož byla Selka.
Byl mnohem jasnější než klas, žhnul, světle modrou barvou osvětloval všechny kouty velké kupole. Musel jsem přivřít oči, ale to jen na chvilku – protože když mi levou ruku, kterou držela Selka, zachvátil zvláštní pocit, zase jsem je vytřeštil.
Měl jsem pocit, jako by celé mé tělo mizelo do světla, které proudilo z mé levé ruky.
Při pohledu zblízka jsem zjistil, že mé tělo ve skutečnosti vytvářelo spoustu malých sfér světla, které se přesouvaly z mé levé ruky do Selčiny pravé. Díval jsem se, kam se světelné sféry pohybují dál. Světlo procházelo Selčiným tělem, na okamžik bylo jasnější – a pak bylo absorbováno Eugeovou pravou rukou.
Přesun odolnosti. Takže tohle je Posvátné umění, které přesune Život jednoho člověka do druhého. Kdybych těch otevřel své Okno, zjistil bych, že hodnota mého HP klesá.
To nic. Jen si to všechno vezmi. Pomyslel jsem si tiše a snažil se do levé ruky předat svou sílu. Selka, která byla kanálem energie a zesilovačem, měla zřejmě bolesti. Znovu jsem si uvědomil krutost tohoto světa a také to, jaká je cena za život.
Bolest, utrpení a zármutek. Důvod, proč by někdo úmyslně zesiloval právě tyhle věci, které ve virtuálním světě nebyly třeba, byl zřejmě úzce spjatý s existencí Podsvětí. Pokud se technici Rathu snaží o nějaký průlom tím, že mučí fluktsvětla obyvatel, tak nečekaný vetřelec pomáhající Eugeovi, já, byl jakousi formou narušení.
Ale pro mě za mě, klidně si mě pošlete k čertu. Eugeo je možná jen duše, ale i tak je to můj kamarád a nenechám ho jen tak zemřít.
Přenos života pokračoval a já po těle cítil silné mrazení. Zrak se mi postupně rozostřoval, ale dál jsem sledoval Eugea. Zranění vypadalo o dost menší, než když kouzlo začalo, ale zcela uzdravené nebylo ještě ani náhodou. Nepřestala mu ani téct krev.
„Ki-Kirito… jsi-jsi v pořádku…?“ zalapala Selka po dechu.
„Neboj se… ještě trochu, dej Eugeovi ještě trochu!“ odpověděl jsem okamžitě, ale upřímně, už jsem ani neviděl a pravá paže a noha mi znecitlivěly. Jenom levá ruka, kterou držela Selka, teple pulzovala.
Je v pořádku, pokud tu ztratím život. Pokud bych tím mohl vrátit Eugeovi ten jeho, snesl bych bolest horší než předtím. Litoval jsem jen toho, že neuvidím, kam tento svět spěje. Pokud jsou ti goblini jen začátek a útoky ze Země temnoty budou pokračovat, bojím se o Rulid, který je první na ráně. Až se odhlásím, ztratím všechny vzpomínky, a tak se možná nebudu moc znovu přihlásit.
Ne, i kdybych tu zmizel—
Eugeo, který viděl gobliny a bojoval s nimi mečem, určitě něco udělá. Varuje náčelníka vesnice, posílí stráže a varuje i okolní města. To určitě udělá.
A také nemohu dovolit, aby tu Eugeo zemřel.
Ach, ale – můj život už končí. Kdovíproč jsem si tím byl jistý. Eugeo neotevřel oči. Ani celý můj život nestačí, aby se mu vyléčilo zranění a vrátil se z hranice života a smrti?
„…Nemůžu… pokračovat… jestli budu, Kirito, tvůj Život….!“ přicházel z dálky Selčin hlas.
Nepřestávej, pokračuj. Chtěl jsem říct, ale nedokázal jsem pohnout ústy. I jen udržet si myšlenky bylo náročné.
Je tohle smrt? Simulovaná smrt duše v Podsvětí… nebo zabije smrt duše fyzické tělo ve skutečném světě? Ta myšlenka byla tak ledová, že jsem ji nedokázal jen tak snášet. Zaplavila mě děsivá samota…
A najednou jsem na ramenech ucítil něčí ruce.
Hřály. Jako by mi postupně roztávalo tělo zmražené až na kost.
Já – já tyhle ruce znám. Ruce jemné jako ptačí peří, ale přesto se chytají budoucnost dravěji než kdokoli jiný.
…Kdo jsi…?
Zeptal jsem se bezhlasně. Na levém uchu jsem cítil jemný dech. A pak jsem uslyšel hlas tak nostalgický, že se mi až chtělo brečet.
Kirito, Eugeo... Čekala jsem na vás. A budu čekat dál… na vrcholku Středové katedrály…
Její blonďaté vlasy zazářily jako hvězdy a to světlo mě naplnilo. Každým kouskem těla mi procházela ohromná energie a prosakovala levou rukou ven, jako by hledala východ.















Část pátá


Jasný zvuk sekání se rozezníval vysoko do jarního nebe.
Eugeo dokončil padesát švihů sekyrou, setřel si pot z čela a otočil se. Položil jsem na zem měch se siralskou vodou.
„Co tvoje zranění? Ještě to bolí?“ zeptal jsem se.
„Hm, nějak se mi podařilo zotavit po dni odpočinku. Ale mám malou jizvu. A taky… Nevím, jestli se mi to jen nezdá, ale mám dojem, že je Sekyra dračí kosti hrozně lehká.“
„Nevypadá to tak. Do středu ses trefil jen dvaačtyřicetkrát z padesáti.“
Eugeo hned zvedl obočí a usmál se.
„Vážně? Tak to dnešní sázku vyhraju.“
„Nemyslím si,“ vrátil jsem mu úsměv a vzal do pravé ruky Sekyru dračí kosti. Lehce jsem jí mávl. Vážně mi přišlo, že je zacházení s ní o dost snadnější než předtím.
Od té děsivé události v jeskyni v Pohoří na Kraji uběhly dvě noci.
Eugeo s pomocí Selčina Posvátného umění přežil. Slunce už zapadlo, když jsem dotáhl Eugea na pravém rameni do Rulidu. Hlavu gobliního vůdce jsem nesl v ruce levé. Všichni byli na náměstí, mluvili o tom, jestli by se nás neměli vydat hledat. Když nás uviděli, úlevně si vydechli. Náčelník Gasupht a sestra Azarija nám vzápětí začali hubovat. Možná dospělí víc panikařili, že se stalo něco údajně nemožného; že tři děti porušily «pravidla vesnice».
Ale když jsem před dospělé hodil hlavu gobliního velitele, jejich reakce se změnily. Ugachiho zelenožluté oči byly dvakrát tak veliké jak lidské, měl rozeklané ostré zuby a divoká tvář se dívala přímo na ně. Po chvíli ticha začali dospělí křičet a byli ještě zděšenější než předtím.
Celou tu věc s gobliny tábořícími v severní jeskyni a tím, že to možná byla průzkumná skupina ze Země temnoty, pak vysvětlovali hlavně Eugeo a Selka. Náčelník i ostatní vypadali, že to chtějí brát jen jako nějaký dětský a bizarní nesmysl, ale když se dívali na hlavu monstra na kamenném dláždění, nebylo jim do smíchu. Hned pak začali diskutovat, zda by měli bránit vesnici. Nás propustili a nechali nás, plné únavy, dobrat se až domů.
V kostele jsem nechal Selku ošetřit mi zranění na levém rameni a pak jsem se svalil jako pytel brambor a usnul. Další den bylo mně a Eugeovi dovoleno nepracovat. Toho luxusu a lenosti jsme využili a prospali den. Uběhla další noc a přišlo ráno. Bolest v rameni a únava v mém těle zcela zmizely.
Po snídani jsem šel s Eugeem do lesa. Oba jsme byli docela energetičtí. Dokončil svých prvních padesát švihů – a teď.
Podíval jsem se na sekyru v pravé ruce a promluvil k Eugeovi, který seděl o kousek dál.
„Hele, Eugeo, pamatuješ si…? V té jeskyni, když tě ten goblin sekl, jsi řekl něco divného, ne? Jako že jsme ty, Alice a já byli kdysi dávno kamarádi…“
Eugeo neodpověděl hned. Chvíli mlčel, kolem se prohnal vánek, hlasitě rozezněl listy stromů. Když zmizel, uslyšel jsem tichý hlas.
„…Pamatuju. Nemělo by to být možné… ale kdovíproč si to jasně pamatuju. Já, ty a Alice jsme se tu narodili a společně jsme vyrůstali… Alice tam stála v den, kdy ji vzali.“
„…Aha,“ přikývl se a ponořil se do hlubokých myšlenek.
Možná se mu v té extrémní situaci pomotaly vzpomínky. Takhle by to šlo vysvětlit docela jednoduše. Eugeovo vědomí a jeho osobnost formovalo «fluktsvětlo», stejně jako mé, a tak by nebylo tak zvláštní, kdyby se mu na pokraji smrti vyskytly v paměti nějaké chyby.
Problémem ale zůstává, že v té situaci se mi vzpomínky pomotaly stejně. Sledoval jsem pomalu umírajícího Eugea a skutečně jsem cítil čerstvou vzpomínku, že jsem s ním v Rulidu vyrostl. A dokonce se mi vybavila i blonďatá holčička, Alice, se kterou jsem se nikdy nesetkal.
To ovšem nebylo možné. Já, Kirigaya Kazuto, mám detailní vzpomínky na život se svou sestrou Suguhou v Kawagoe, v prefektuře Saitama, a to až do dnešního dne (nebo spíše až do dne, kdy jsem se probudil v tomto světě). Neměl jsem pocit, že by byly umělé – ani jsem si to nechtěl myslet.
Byl ten jev jen iluze, kterou jsme s Eugeem viděli ve stejnou chvíli?
Pokud ano, nedokázal jsem vysvětlit jen jedinou věc. Když Selka použila Posvátné umění a přesunula můj Život Eugeovi při jeho oživování, cítil jsem v postupně slábnoucím vědomí přítomnost čtvrtého člověka. Ten člověk mi dokonce řekl: Kirito, Eugeo, budu na vás čekat na vrcholku Středové katedrály.
Ten hlas jsem nemohl považovat za halucinace, které vytvořilo mé omdlévající vědomí. To proto, že až doposud jsem termín «Středová katedrála» neslyšel. Ve skutečném světě žádná taková katedrála samozřejmě není, a co si pamatuju, není taková budova nebo místo ani v žádném z virtuálních světů, kterými jsem prošel.
Takže ten hlas nepatřil mně ani Eugeovi, a Selce už vůbec ne. Někdo se mnou skutečně mluvil. Bylo by… přehnané usoudit, že jde o dívku Alici, která byla z vesnice unesena před šesti lety? Pokud je to ona, existuje tedy i má nepravděpodobná minulost v Rulidu s Eugeem a Alicí…?
Přerušil jsem tu myšlenku už po bůhvíkolikáté od chvíle, co jsem se probudil.
„Eugeo. Když na tebe v té jeskyni používala Selka Posvátné umění, slyšels něčí hlas?“ zeptal jsem se.
Tentokrát mi Eugeo odpověděl hned: „Ne. Nebyl jsem při vědomí. Tys něco slyšel, Kirito?“
„Ne… jen se mi to zdálo. Zapomeň na to… tak, zpátky do práce. Mým cílem je víc jak pětačtyřicet.“
Rychle jsem rozehnal myšlenky a znovu se otočil ke Gigas Cedaru. Pevně jsem chytil sekyru oběma rukama a soustředil se na všechny části svého těla.
Švihnutí prošlo přesně tou trajektorií, kterou jsem si představil a zamýšlel. Jako by byla sekyra přitahována k půlměsícovitě vydlabanému jádru kmene.

***

Dnes jsme celkem tisíc švihnutí dokončili o půl hodiny dříve než naposled. To proto, že jsme ani jeden nebyli moc unavení a nepotřebovali jsme nijak zvlášť odpočívat. A od minulého týdne se zvýšil i počet kritických zásahů. Možná se mi to jen zdálo, ale jako bychom pouhým okem viděli, jak moc jsme v sekání obřího stromu pokročili.
Eugeo se spokojeně a líně protáhl, řekl, že bychom si měli dát oběd, i když je ještě brzy. Posadil se na obvyklý kořen a já si sedl vedle něj. Eugeo vytáhl dva bochánky z látky vedle sebe a nabídl mi.
Jeden jsem si vzal a s pohledem upřeným na chléb, tvrdý jako kámen, jsem se kysele usmál: „Bylo by bezva, kdyby byl ten chleba měkčí, stejně jako je sekyra lehčí.“
„Ahaha,“ zasmál se Eugeo srdečně. Ukousl si velký kus bochánku a pokrčil rameny.
„…Smůla, stále stejný. A vlastně… proč nám připadá, že je ta sekyra o dost lehčí…?“
„Kdo ví?“ odpověděl jsem, ale ve skutečnosti jsem něco takového předpokládal od chvíle, co jsem včera v noci otevřel své vlastní «Okno». Ta problematická Kontrolní autorita objektu, Kontrolní autorita systému a můj maximální Život se o dost zvýšily.
Dokázal jsem vymyslet i důvod. Donutili jsme velkou skupinu goblinů v jeskyni k ústupu – takže jsme dokončili vysoce náročnou misi a zažili fenomén «navýšení levelu», který se v normálních VRMMO hrách vyskytuje běžně. Nechtěl jsem něco podobného zažít znovu, ale zvládnutí těžkého boje nám vysloužilo odměnu.
Ráno jsem předstíral, že o ničem nevím, a zeptal jsem se Selky, jestli je na tom stejně. Podle všeho dokáže teď pořádně použít náročná Posvátná umění, která se snadno pokazí a dřív je nezvládala. Selka se boje neúčastnila, ale také se jí level zvýšil. Nejspíš jsme my tři byli považováni za členy jedné party a zkušenosti jsme dostali všichni. Z mého úhlu pohledu je tohle přijatelné vysvětlení.
Eugeova Kontrolní autorita objektu se musela zvýšit na nějakých 48, stejně jako má. Takže není důvod to nezkusit znovu.
Několika kousnutími jsem snědl oba bochánky a postavil se. Eugeo, který jedl pomalu, se na mě zadíval. Přešel jsem k velkému otvoru v kmeni Gigas Cedaru a natáhl se pro balíček s Mečem modré růže, který jsme tam dali před několika dny.
Chytil jsem kožený obal a vší silou jsem jej zvedl. Napůl jsem věřil a napůl jsem se modlil.
„Óó…“
Téměř jsem spadl. Hned jsem udělal dva kroky zpět. Pamatoval jsem si, že mi meč připadal těžký jako činky s maximálním závažím. Teď už se jeho váha podobala spíše silné kovové tyči.
Meč mi dál drtil zápěstí. Ale i tak to byla spíše příjemná váha. Připomínala mi mé milované meče, které jsem měl na konci starého Aincradu.
Levou rukou jsem držel kožený obal, rozvázal jsem šňůrku na konci a pravou rukou jsem chytil jílec meče, ozdobený krásnými dekoracemi. Eugeo kousal svůj bochánek a vytřeštil oči. Usmál jsem se na něj. Šarin!! Se zvukem, ze kterého až běhal mráz po zádech, jsem vytáhl meč z pochvy.
Dneska mi, v porovnání s minule, nepřipadal meč neovladatelný, jak mi tak ležel ve dlani jako stydlivá a krásná princezna. Čím víc jsem se na něj díval, tím krásnější mi meč připadal. Ať už to bylo rukojetí z bílé kůže se vzorkováním, které bylo jako kresba; průsvitnost čepele, která jako by zadržovala světlo; nebo složitost vzoru růží a šlahounů – všechny ty části se ani v nejmenším nepodobaly zbraním z mnohoúhelníků, které jsem znal. Není divu, že v tom příběhu chtěl Bercouli meč drakovi ukrást.
„Hej… hej, Kirito, ty ten meč uneseš?“ zeptal se Eugeo překvapeně. Hjun, hjun, dvakrát jsem mečem zatočil, abych mu to dokázal.
„Bochánky měkčí nejsou, ale ten meč je o dost lehčí. No, jen se dívej.“
Znovu jsem se otočil ke Gigas Cedaru a ohnul se v pase. Pravou nohou jsem udělal krok vzad, k cíli jsem stál bokem. Ten pohyb otočení jsem využil, abych vyrovnal meč v pravé ruce. Chvíli jsem tak zůstal a čepel se rozzářila jemně modrým světlem.
„—SEJJ!!“ vykřikl jsem jednoduše a silně dupl do země. Systémová podpora rozpoznala skill meče a zrychlila mě, dala seknutí ohromnou rychlost a přesnost. Byl to jednoruční skill meče, «Vodorovné seknutí».
Meč modré růže jako by probleskl jako vodorovný blesk a zasáhl na milimetr přesně. Rozezněl se hlučný náraz. Velký kmen Gigas Cedaru se lehce otřásl a ptáci, kteří posedávali v jeho koruně, odlétli.
Ponořil jsem se do pocitu «meč je prodloužením paže», který jsem už dlouho nezažil. Zadíval jsem se na svou pravačku natahující se kupředu. Světle modrá a průzračně stříbrná čepel byla napůl zaražena v dřevním vláknu, které se lesklo kovově černým světlem.
Eugeo vytřeštil oči a poklesla mu čelist. Jeho napůl snědený bochánek spadl na mech. Kluk, který se kvůli své Posvátné úloze stal dřevorubcem, si toho ale zřejmě ani nevšiml. Promluvil třesoucím se hlasem: „…Kirito… byl tohle teď… «skill meče»?“
No asi jo. Podle toho, co jsem slyšel, v tomhle světě zřejmě existuje koncept skillů meče. Jen jsem nevěděl, jestli odkazuje na skilly spravované systémem. Dal jsem meč do pochvy, kterou jsem si pak nechal v levé ruce, a opatrně odpověděl:  „Áá… asi jo, jo.“
„Takže… Než tě vzal bůh temnoty pryč, byla tvá Posvátná úloha možná zeman… ne, možná jsi byl v hlídce v nějakém velkém městě. Jen vojáci se učí skutečné skilly meče,“ rozpovídal se Eugeo. Zelené oči mu zářily; to byl docela vzácný výjev. Hned jsem vše pochopil. Byla mu přidělena úloha dřevorubce a šest let bez stížností skutečně sekal sekyrou – ale rozhodně měl duši šermíře. Obdiv k meči a touhu zvládnout skilly meče měl vryty hluboko v duši.
Eugeo udělal krok vpřed a ještě jeden a zastavil se přede mnou. Podíval se mi přímo do očí a třesoucím se hlasem se zeptal: „Kirito… do jaké školy patří tvé skilly meče? Pamatuješ si její jméno…?“
Na okamžik jsem se zamyslel a zavrtěl hlavou.
„Ne, pamatuju si to. Moje skilly meče jsou z «Aincradské školy».“
To jméno jsem si samozřejmě vymyslel na místě, ale jakmile jsem ho vyslovil, cítil jsem, že jinak se to ani jmenovat nemohlo. To proto, že jsem se všechny skilly naučil ve vznášejícím se zámku a tam jsem je i zdokonalil.
„Ain—cradská škola,“ zopakoval Eugeo a přikývl.
„To je zvláštní jméno. Nikdy jsem ho neslyšel, ale možná pochází od tvého učitele nebo města, ve kterém jsi žil… —Kirito, no… já…“
Eugeovy oči zabrousily k zemi a on se zakoktal. Za několik vteřin zase vzhlédl, do očí se mu vrátilo světlo odhodlání.
„—Mohl bys mě naučit «skilly meče Aincradské školy»? Nejsem voják a ani strážný vesnice… tak by to mohlo být proti nějakému pravidlu…“
„Je v Seznamu tabu nebo Císařském… zákonu nějaká klauzule jako «ti, kteří nejsou vojáky, se nesmí učit skilly meče»?“ zeptal jsem se klidně. Eugeo se lehce kousl do rtu a po chvíli šeptem odpověděl.
„…Taková klauzule tam není… ale je zakázáno mít «mnoho Posvátných úloh». A normálně se ti, kteří mají Posvátnou úlohu strážného nebo vojáka, mohou naučit skilly meče. Takže kdybych se je začal učit já… Mohlo by se to brát tak, že se vlastní Posvátné povinnosti vzdávám…“
Eugeova ramena pomalu poklesla. Ale pevně zaťal pěsti, až se jeho napjaté svaly zatřásly.
Teď už jsem viděl řetězy, které mu svazovaly srdce. Lidé žijící v tomto «Podsvětí» – «artificiální fluktsvětla», která Rath nějakým způsobem masově produkoval – měli unikátní rys, který lidé ze skutečného světa jako já neměli.
Nejspíš by nikdy nešli proti vysoko postaveným pravidlům, která mají vryta do vědomí. Nejvýše stojí «Seznam tabu» církve Axiom a pak «Císařské zákony Norlangarthského císařství». Nešli by ale ani proti «vesnickým pravidlům», které si vytvořil Rulid. Nedokážou to udělat.
A tak Eugeo mohl svou touhu hledat kamarádku z dětství Alici, která byla vzata do hlavního města, akorát tak potlačit. Potlačil touhu ve svém srdci a dál sekal, čelil obřímu stromu, který za svůj život nikdy setnout nemohl.
Ale teď chtěl za pomoci vlastní vůle změnit svůj osud. Samozřejmě řekl, že chce, abych ho skilly meče naučil, protože je obdivuje. Ale hlavní motivací byla ta největší naděje, kterou měl celou dobu pohřbenou hluboko v duši… zachránit Alici. Proto chtěl sílu bojovat.
Eugeo se skloněnou hlavou se třásl. Tiše jsem ho pozoroval a v duši k němu promluvil.
Jen se snaž, Eugeo. Nevzdávej se. Neprohraj s řetězy, které tě svazují. Udělej krok vpřed… udělej první krok vpřed. Protože jsi šermíř.
A v tu chvíli—
Zvedl chlapec s lněnými vlasy tvář, jako by mě slyšel. Ty krásné oči v sobě měly sílu, kterou jsem v nich ještě nezahlédl. Jeho pohled se zanořil do mého. Skrz zaťaté zuby se dral přerušovaný, chvějící se hlas.
„…Ale, ale, já… chci být silnější. Nedovolím, aby se… znovu stala… stejná chyba. Musím získat zpět… co jsem ztratil. Kirito… nauč mě skilly meče.“
Skutečně mě to moc dojalo, ale ten pocit jsem potlačoval. Usmál jsem se a přikývl.
„Dobře. Naučím tě skilly, které znám – ale trénink bude těžký,“ zatvářil jsem se rošťácky a natáhl pravou ruku. Eugeovy rty se konečně trochu uvolnily. Pevně chytil mou ruku.
„To mi nevadí. Áá, tohle je vážně něco… já, já, prostě jsem v to doufal.“
Eugeo znovu sklonil hlavu a dva tři korálky vody sklouzly po jeho tváři. Mezerami mezi listy stromu prosvěcovaly sluneční paprsky. Eugeo udělal krok vpřed a než mě to vůbec mohlo překvapit, zabořil tvář do mého pravého ramene. Tiše zaúpěl a ten zvuk se nesl našimi těly.
„Teď… už to vím. Čekal jsem na tebe, Kirito. Šest let jsem v tomhle lese čekal, až přijdeš…“
„—Áá…,“ odpověděl jsem náhodným zvukem a levou rukou, kterou jsem držel Meč modré růže, jsem lehce poplácal Eugea po zádech.
„…Taky jsem se tady v lese probudil, abych se s tebou setkal, Eugeo.“
Cítil jsem, že slova, která jsem bezděčně pronesl, jsou pravdivá.

***

Démonický cedr, tyran lesa, ocelový Gigas Cedar byl konečně – nebo bych snad měl říct snadno – sťat. Stalo se tak jen pět dní poté, co jsme s Eugeem začali Mečem modré růže cvičit «skilly meče Aincradské školy».
Důvod byl jednoduchý. Obří strom byl dokonalou tréninkovou plochou. Předvedl jsem Eugeovi «Vodorovné seknutí» a on jej cvičil stále dokola. A řez na kmeni se prohluboval. Když řez dosahoval 80 % průměru, stalo se to.
„—SEIÁÁ!!“
Eugeo vytříbeným pohybem zasáhl obří strom vodorovným sekem. Strom vydal zlověstný skřípavý zvuk, který jsme ještě neslyšeli.
Ohromeně jsme se na sebe podívali. A pak na kmen Gigas Cedaru, který sahal až do nebes. Šokovaně jsme tam stáli a sledovali, jak obří strom pomalu padá směrem k nám.
Ale v tu chvíli nám nepřipadalo, že strom padá k nám; spíš že země, na které stojíme, padá dopředu. Strom s kmenem o průměru přes čtyři metry podlehl gravitaci a sklonil k nám svou korunu. Působilo to tak bizarně.
Jen 80 centimetrů – pokud bych měl tu vzdálenost popsat jednotkami tohoto světa, bylo by to «80 cenů». Okolní kořeny nezvládly tíhu stromu a roztrhaly se v kousky podobné uhlí. Poslední řev obřího stromu byl silnější než deset hromů. Ten zvuk zničení se prý dostal přes náves vesnice až k nejsevernější strážné boudě.
Vykřikli jsme s Eugeem ve stejnou chvíli. On uhnul doleva, já doprava. Uhlově černý Gigas Cedar rozřízl nebe, které postupně nabíralo oranžový odstín, a pomalu, pomalu padal. Velký kmen nakonec dopadl na zem a zůstal tam ležet. Zasáhla nás směšně silná vlna a odlétli jsme o kus dál. Dopadli jsme na zadky a Životy nám poklesly o asi padesát bodů.

***

„To mě vážně překvapilo… tady ve vesnici je fakt hodně lidí,“ zamumlal jsem a vzal jsem si od Eugea velkou sklenici s jablečným cidrem.
Na návsi Rulidu bylo zapáleno několik vater. Osvětlovaly tváře vesničanů, kteří se tu shromáždili. Kapela u fontány hrála na nástroje, které vypadaly jako dudy a velice dlouhé flétny. A kousek od nich bylo několik tanečníků ve zvířecí kůži, pohybovali se do rytmu valčíku. Vesničané tleskali a poklepávali nohama do rytmu, doprovázeli tak tanečníky tančící pod rouškou noci.
Seděl jsem u stolu o kus dál, nohou jsem také vyklepával rytmus. Najednou jsem měl sto chutí vyskočit a přidat se k tanečníkům v kruhu, což bylo vážně neuvěřitelné.
„Myslím, že tohle je poprvé, co vidím tolik vesničanů pohromadě. Je tu dokonce víc lidí, než během modlitby na Den svatých na konci roku. Určitě,“ řekl Eugeo s úsměvem. Zvedl jsem hrnek v pravé ruce. Ani nevím, kolikrát jsme si už připili. Když jsem se napil, cítil jsem ve tváři horko.
Když náčelník zjistil, že byl Gigas Cedar sťat, zorganizoval setkání vesnické rady, které se zúčastnili nejváženější vesničané. Podle všeho na ní zaníceně řešili, co udělají s «dřevorubcem obřího stromu», Eugeem – a se mnou.
Děsivé bylo, že někteří si mysleli, že se to stalo o mnoho dříve, než mělo. V podstatě jsme úkol dokončili o devět set let dříve a podle některých to byla chyba a my měli být potrestáni. Náčelník vesnice Gasupht ale vše dořešil a rozhodl, že ať je to, jak chce, celá vesnice by měla uspořádat oslavu. S Eugeem naloží podle zákona.
Jelikož jsem netušil, co zákon říká, zeptal jsem se Eugea. Ten se jen usmál a řekl, že se to brzo dozvím.
Z jeho výrazu jsem poznal, že nebude potrestán. Dopil jsem pivo v půllitru, vzal si z talířku vedle špejli s opečeným masem, ze kterého skapávala omáčka, a pořádně jsem se zakousl.
Vlastně, poté, co jsem do tohoto světa přišel, chutnalo vše nijace, třeba jako ty bochánky nebo jídla v kostele, která byla hlavně zeleninová. Tohle je poprvé, co tu jím něco s masem. A navíc bylo jemné hovězí namáčeno v husté omáčce – dokonce jsem i cítil vůni masa, a tak se mi těžko věřilo, že jsem ve virtuálním světě. Už jen ta vůně za ten těžký boj s Gigas Cedarem stála.
Takhle to ale vše neskončí. Měl jsem pocit, že jsme konečně na startovní čáře. Podíval jsem se na Eugea vedle, kterému u pasu visel Meč modré růže.
Během posledních pěti dnů prošel dostatečným tréninkem základního skillu pro jednoruční meče – jednoúderného «Vodorovného seknutí», který trénoval na Gigas Cedaru.
Jak náhodný název Aincradská škola napovídal, tenhle skill meče existoval ve staré VRMMO hře «Sword Art Online».
Tak nějak jsem chápal, proč se ta akce dala replikovat. Když jsem přešel do VR hry, která se točila kolem střelných zbraní, do světa «Gun Gale Online», několikrát jsem v těžkých bojích použil skilly meče. To jsem ale jen nechal postavu kopírovat zažitou akci, neobjevil se světelný efekt, ani jsem nedostal systémovou podporu, která by zrychlila meč. To jsem ovšem mohl čekat, protože ty skilly nebyly zapsány v systému.
Ovšem v tomhle světě, Podsvětí, převzaly skilly meče efekt úplně. Když přehraju pohyb a představím si trasu skillu, meč se rozzáří a zrychlí. První den tréninku jsem si dělal starosti s tím, že jsem možná jediný, kdo to dokáže, ale druhý den se Eugeovi poprvé povedlo úspěšně předvést «Vodorovné seknutí», čímž mi dokázal, že obyvatelé tohoto světa mohou používat skilly meče, pokud splní potřebné podmínky.
Otázkou zůstává, proč takový jev nastal. Mezi technickou skupinou, která vyvinula STL a patřila pod Rath, a nyní nefunkčním Argusem, který vyvinul SAO, by nemělo být žádné spojení. Ale pokud ano, byl by to… ten muž, který mě té zvláštní skupině zvané Rath představil, ten, který byl kdysi součástí záchranné skupiny v SAO incidentu…
„To přece…,“ zamumlal jsem a pustil se do druhého špízu. Jestli je má myšlenka pravdivá, tak nezprostředkovává jen kontakty, ale je přímo zapletený do jádra celého incidentu. Neměl jsem ovšem možnost zjistit, jak to je. Jestli chci získat více informací, budu napřed muset opustit Rulid a zamířit k hlavnímu městu na jihu.
Největší překážka plánu, Gigas Cedar, byla z cesty. Teď už zbývalo jen jediné.
Dojedl jsem maso a zeleninu na kovové špejli, otočil se ke stolu a podíval se na svého partnera, který měl pohled upřený na kroužek vesničanů.
„Hele, Eugeo…“
„Ehm… copak?“
„Co teď budeš…,“ začal jsem, ale než jsem mohl větu dokončit, rozezněl se nám nad hlavami pronikavý hlas.
„Ach, tady jste! Co tu děláte, vy, hlavní důvod k oslavě?“
Trvalo mi notnou chvíli, než jsem si uvědomil, že dívka, která před námi stála se založenými pažemi a narovnanými zády, je Selka. Rozpustila si tři copánky a měla čelenku. Na sobě neměla sesterský hábit, ale červenou vestu a trávově zelenou sukni.
„Ach, ne… tancování mi nejde…,“ vymlouval se Eugeo a raději pokračoval v jídle. Já zamával pravou rukou.
„Jo, mně taky ne. Ztratil jsem paměť…“
„Je to jen tanec! Jakmile si dáte kolečko, naučíte se to!“
Popadla mě i Eugea za ruce a vytáhla nás ze židlí. I přes naše protesty nás dotáhla do středu návsi a strčila nás k ostatním. Dav hned zajásal a nás pohltil taneční kroužek.
Naštěstí byl jejich tanec docela jednoduchý, takový ten typ, co se učí i během sportovního dne. Po třech různých tanečních partnerkách jsem je konečně dokázal napodobit a začal tancovat. S jednoduchou melodií se mé pohyby postupně staly radostnějšími a nohy jsem měl lehčí.
Dívky nevypadaly ani jako Evropanky, ani Asiatky. Ve tvářích měly zdravou červenou barvu a šťastně se smály. Během tance jsem se s nimi držel za ruce a měl pocit, jako bych doopravdy byl tulákem bez vzpomínek. Bylo to skutečně zvláštní.
—A vlastně, ve virtuálním světě jsem už jednou tancoval. S postavou mé mladší sestry Suguhy, v Álfheimu sylfí šermířkou Leafou. Její úsměv se teď překrýval s tváří dívky přede mnou, až mě trochu rozbolel nos.
Pohltil mě nečekaný stesk po domově. Hudba zesílila a zrychlila – až se zničehonic zastavila. Podíval jsem se ke kapele a zjistil, že na pódium se všemožnými nástroji vystoupil statný muž s hezkými vousy. Byl to náčelník Rulidu, Selčin otec, Gasupht.
Náčelník dvakrát tleskl a promluvil svým barytonem: „Vím, že oslava je na svém vrcholu, ale poslechněte si, co vám chci říct.“
Vesničané pozvedli půllitry s pivem a cidrem, které měly po tanci zchladit jejich rozpálená těla. Připili náčelníku vesnice. Pak všichni ztichli. Náčelník se rozhlédl a znovu promluvil.
„—Největší přání našich předků, zakladatelů Rulidu, se konečně splnilo! Démonský strom, který bral bujné půdě na jih požehnání Terrarie a Solus, byl konečně sťat! Budeme mít nové prostory, kde budeme moci pěstovat pšenice a fazole a chovat dobytek!“
Gasuphtův působivý hlas byl znovu přehlušen. Náčelník zvedl ruce a čekal, až se všichni uklidní, než pokračoval: „Mladý muži, který jsi toho dosáhl – Orickův synu, Eugeo, předstup!“
Náčelník mávl rukou k rohu návsi. Tam byl Eugeo, celý napjatý se postavil. Trochu menší a zavalitý muž vedle něj by měl být jeho otec, Orick. Kromě barvy vlasů si s Eugeem vůbec nebyli podobní. Ve tváři neměl pýchu, vypadal spíš docela nervózně.
Eugea nepostrčil jeho otec, ale ostatní vesničané. Přešel k pódiu a postavil se vedle náčelníka, čelem k návsi. Všichni potřetí a zatím nejhlasitěji zajásali. Hlasitě jsem s nadšením tleskal, snad abych s nimi neprohrál.
„A jak praví zákon—,“ zazněl znovu náčelníkův hlas. Vesničané byli zticha a napínali uši.
„Eugeo zcela naplnil svůj úkol a má právo si vybrat další Posvátnou úlohu. Může dál sekat dříví v lese, připojit se ke svému otci na farmě, starat se o dobytek, vařit víno nebo se stát obchodníkem – může si vybrat takový osud, jaký jen chce.“
—Co?!
Má touha tančit rychle zmizela.
Teď nebyl čas na to držet dívky za ruce a poskakovat tu s nimi. To já jsem měl předtím dát Eugeovi to poslední postrčení. Byla by hrozná škoda, kdyby řekl, že chce pěstovat pšenici nebo tak něco.
Zadržel jsem dech a sledoval Eugea na pódiu. Sklonil hlavu, jako by se trápil, pravou rukou si prohrábl vlasy, levou zatínal a povoloval. Mohl bych vyběhnout na pódium, chytit ho za rameno a zakřičet, že jdeme do hlavního města – na to jsem myslel, když se vedle mě ozval tichý hlas.
„Eugeo… chce asi odejít z vesnice, myslím…“
Patřil Selce. Stála vedle mě, aniž bych si to uvědomil. Její rty se stočily do úsměvu, který ukazoval jak osamělost, tak radost.
„Vá, vážně?“
„Mhm, jo. Proč by jinak váhal?“
Eugeo jako by její hlas slyšel; levou rukou pevně chytil Meč modré růže u svého pasu. Zvedl hlavu. Napřed se podíval na náčelníka, pak na ostatní vesničany.
„Chci – se stát šermířem. Chci se přidat k hlídce v Zakkarii a cvičit své schopnosti. A jednoho dne zamířím do hlavního města,“ promluvil jasným a nesoucím se hlasem.
Po chvilce ticha se mezi vesničany ozval rozruch. Tentokrát ovšem ne moc přátelský. Všichni dospělí se mračili, stáli blízko u sebe a vypadalo to, že o něčem mluví. Eugeův otec a dva mladíci vedle – nejspíš Eugeovi starší bratři – také nevypadali zrovna nadšeně.
Tentokrát dav zvládl náčelník Gasupht tím, že zvedl ruku. Vesničané utichli. Měl stejný tvrdý výraz, když promluvil: „Eugeo, chceš—“
Větu ovšem nedokončil; pohladil si vousy a pak pokračoval: „…Ne, na důvod se tě ptát nebudu. Církev prohlásila, že máš právo si vybrat další Posvátnou úlohu. Dobrá, jako starší Zakkarie uznávám novou Posvátnou úlohu syna Oricka, Eugea, a stává se tak šermířem. Přeješ-li si, můžeš opustit vesnici a cvičit se ve skillech meče.“
Hůů…f. Pořádně jsem si oddechl.
Takhle tedy na vlastní oči uvidím jádro tohoto světa. Pokud by se z Eugea stal farmář, rozhodně bych měl v plánu zamířit do hlavního města sám, ale jelikož nemám znalosti ani peníze na cestu, dost možná bych se jen celé měsíce nebo i roky bezcílně potuloval. Myslel jsem na to, jak se těch pár dní těžké práce konečně vyplatilo, a cítil jsem, jak se mi dost uvolnila ramena.
Vesničané zřejmě přijali náčelníkovo rozhodnutí, ačkoli předtím váhali, a tleskali. Ale než mohlo tleskání nabrat na hlasitosti, rozeznělo se nočním nebem hřmotné zvolání.
„POČKAT CHVÍLI!“
Velký mladík se prodral zdí lidí a skočil před pódium.
Dobře jsem si pamatoval krátké vlasy barvy zvadlého listí a přísný výraz na tváři, stejně tak jednoduše vypadající meč u pasu. Tohle byl strážný vesnice, který byl ve strážní budce na jihu.
Mladík jako by chtěl vyvolat rvačku s Eugeem na pódiu. Drsným hlasem zakřičel: „MĚLO BY BÝT MÉ PRÁVO STÁT SE STRÁŽNÝM V ZAKKARII! LOGICKY BY MĚL EUGEO ODEJÍT Z VESNICE AŽ PO MNĚ, NE?!“
„ANO, PŘESNĚ TAK!“ zakřičel v odpověď muž ve středních letech, jehož vlasy měly podobnou barvu a i jeho tvář se podobala mladíkově. Akorát se mu navíc rýsovalo vypuklé břicho.
„…Kdo je to?“ zeptal jsem se Selky. Selka chvíli přemýšlela, než odpověděla.
„Bývalý kapitán strážný, Doyke. A jeho syn Jink, nynější kapitán stráží. Jejich rodina ovládá skilly meče nejlépe z vesnice, ale zároveň jsou i nejotravnější.“
„Aha…“
Přemýšlel jsem, co dělat dál. Náčelník si vyslechl názory Jinka a jeho otce, pak zvedl ruku, jako by je chtěl utišit.
„Ale Jinku, strážným jsi teprve šest let. Podle pravidel se můžeš účastnit turnaje v Zakkarii až za další čtyři roky.“
„TAK BY MĚL I EUGEO POČKAT JEŠTĚ ČTYŘI ROKY! JAK MĚ TU MŮŽETE NECHAT A PUSTIT EUGEA, KDYŽ NENÍ TAK DOBRÝ JAK JÁ!!“
„Fm, a jak tohle dokážeš? Jak dokážeš, že jsi silnější než Eugeo?“
„Co…“
Jink i jeho otec okamžitě zrudli. Tentokrát se na Gasuphta rozlítil otec.
„JE JEDNO, ŽE JSI NÁČELNÍK VESNICE, NEMŮŽU PŘEDSTÍRAT, ŽE JSEM TA DO NEBE VOLAJÍCÍ SLOVA NESLYŠEL! JESTLI ŘÍKÁŠ, ŽE SKILLY MEČE MÉHO SYNA JSOU HORŠÍ NEŽ ZELENÁČOVA, AŤ MAJÍ HNED TEĎ DUEL!“
Když to vesničané uslyšeli, začali nezodpovědně křičet. V naději, že se jim na oslavě poštěstí vidět nečekanou akci, pozvedli půllitry a dupali do země, křičeli: „DUEL, DUEL!“
Zatímco já jsem byl mimo, vyzval Jink Eugea a Eugeo přijal. Nakonec si museli čelit v prostoru před pódiem, který jim vesničané uvolnili. To má být snad vtip, pomyslel jsem si a zašeptal jsem Selce: „Na chvilku odejdu.“
„Co, co chceš udělat?“
Neodpověděl jsem a proplétal jsem se davem, až jsem dorazil před fontánu a dále k Eugeovi. Jeho protivník se předváděl jako divoký kůň, zatímco Eugeův výraz jasně říkal, že netuší, jak se se situací vypořádat. Vydechl úlevou, když mě uviděl.
„C-co mám dělat, Kirito? Docela se to nafouklo,“ zašeptal.
„Teď už je zbytečné se omlouvat. Na to zapomeň. Vážně tu přeseknete jeden druhého?“
„Ani náhodou? Sice budeme mít meče, ale útok zastavíme pár cenů od toho druhého.“
„Fúún… ale jestli se meč nezastaví, protivník nejspíš zemře. Poslouchej, nemiř přímo na Jinka, ale na jeho meč. Jen zaútoč na meč ze strany, až ho bude mít u břicha, a skonči to «Vodorovným seknutím».“
„Vá, vážně?“
„Rozhodně, slibuju, že tak to půjde nejlépe.“
Poplácal jsem Eugea po zádech a kývl na Jinka a jeho otce, kteří se na mě dívali s podezřívavými pohledy. Pak jsem se stáhl do davu.
Náčelník Gasupht, stále na pódiu, zatleskal a zakřičel. TICHO!
„Tak – nebylo to plánované, ale budeme teď mít duel mezi kapitánem stráží, Jinkem, a dřevoru… ne, šermířem Eugeem! Oba budou bojovat, dokud nebudou meče jen kousek od toho druhého. Není dovoleno poškození Života toho druhého, jasné?!“
Ještě ani nedomluvil, když šíííng, Jink vytáhl meč z pochvy u pasu. Eugeo o něco později vytáhl ten svůj. Vesničané měli šanci podívat se na Meč modré růže, který pod světlem vater krásně zářil.
Jinka zřejmě přemohl tlak meče protivníka. Jeho hlava se naklonila trochu dozadu, ale hned se vrátila do původní pozice. Zlost ve tváři mladého strážného se prohloubila. Levou rukou ukázal na Eugea a nečekaně zakřičel: „JE TEN MEČ VÁŽNĚ TVŮJ, EUGEO? JESTLI SIS HO PŮJČIL, MÁM PRÁVO TI ZABRÁNIT V JEHO POUŽI…“
Eugeo nečekal, až domluví; odpověděl odhodlaným hlasem: „Tenhle meč – mám ho z jeskyně na severu. A teď patří mně!“
Vesničané si hned začali mumlat a Jink na to nic říct nemohl. Myslel jsem, že požádá Eugea, aby své vlastnictví dokázal, ale v úmyslu to zřejmě neměl. Ve světě, kde neexistují krádeže, je zpochybnění jasného prohlášení že „něco patří někomu“ nejspíš porušením nějakého práva.
—Nevěděl jsem, jestli je můj odhad správný, ale Jink ve svém křiku nepokračoval. Dvakrát si plivl do dlaní a zvedl meč vysoko do vzduchu.
Zato Eugeo držel svůj meč jen pravou rukou. Špička čepele mířila na oči protivníka. Přesunul levou paži a nohu dozadu, své těžiště držel nízko.
Několik stovek vesničanů zadrželo dech a sledovalo, co se bude dít. Gasupht zvedl pravou ruku vysoko do vzduchu, zakřičel „ZAČNĚTE!“ a mávl rukou dolů.
„UÓÓÓÓÓ!!“ zařval hrubě Jink a hned vyrazil dopředu, přesně dle mých očekávání. Mečem mával zepředu vpravo dozadu, až jsem pochyboval, že s tím, jaký teď nabere spád, bude moct seknout dříve, než jen pár centimetrů daleko…
„…!!“
Zalapal jsem po dechu. Jinkův meč ve vzduchu změnil trajektorii – a to dost. Vypadal, jako že sekne seshora dolů, ale ve skutečnosti máchl mečem vodorovně zprava. Byl to jen základní klam, ale pokud by Eugeo poslechl mou radu a připravil se na Jinkův meč použít «Vodorovné seknutí», těžko by vybral vodorovný švih dalším vodorovným útokem. Tak by mohl minout a oponent by ho zasáhl…
„I…jááh!!!“ ozval se výkřik, který v porovnání s Jinkovým poněkud postrádal elán. Hned přerušil mé myšlenky.
Eugeo nepoužil «Vodorovné seknutí».
Zvedl meč nad pravé rameno a vypadal, že se připravuje. Čepel začala světle modře zářit. Když udělal krok dopředu, vypadal, že otřese zemí. Do vzduchu vykreslil ostrý oblouk o pětačtyřiceti stupních. To byl… skill, který jsem ho nikdy neučil, «Příčné seknutí».
Eugeo byl ve spouštění skillu pomalejší jen o málo. Nechal svůj meč pohnout se bleskovou rychlostí a seshora sekl do Jinkova meče, který se zrovna pohyboval vodorovně. Sledoval jsem, jak se železná čepel snadno roztříštila. Snažil jsem se sám sobě vše vysvětlit.
Eugeo musel mít nějaký klacek, kterým skilly meče trénoval ještě nespočetněkrát poté, co se dostal domů. Tak objevil existenci «Příčného seknutí». Ten útok totiž nepůsobil jako něco, co objevil teď, na poslední chvíli. Sjednocený pohyb Eugea a Meče modré růže připomínal tanec, tanec s jakousi zvláštní elegancí.
Pokud bude dál trénovat a naučí se další skilly – a pokud dokonce projde pekelným testem na bojišti, jaký šermíř z něj jen bude? Pokud… pokud s ním jednoho dne budu muset skutečně bojovat, budu mít vůbec šanci…?
Vesničané sledovali jasné vítězství, které nikdo nečekal, a hlasitě Eugeovi provolávali slávu. Nadšeně jsem tleskal, ale i tak jsem cítil, jak mi po zádech stéká ledový pot.

Dvojice Jink a jeho otec ochromeně koukali a vycouvali. Hned se rozezněla muzika. Atmosféra oslavy byla ještě intenzivnější; skončilo to, až když kostelní zvon ve věži zazvonil desátou.
Vypil jsem další tři sklenice jablečného cidru, teprve pak jsem konečně zapomněl na nepříjemný pocit, který jsem předtím tak bezdůvodně dostal. Znovu jsem tančil, s příjemným pocitem opilosti. Selka mě na konci musela do kostela v podstatě odtáhnout. U vchodu Eugeo s kyselým úsměvem souhlasil, že se společně vydáme na cestu zítra ráno. Nějak jsem se sám zvládl dostat do pokoje a padl naznak na postel.
„No tak, byla to sice oslava, ale vypils toho moc, Kirito. Tady, napij se vody.“
Hned jsem spolykal ledově studenou vodu ze studně, kterou mi Selka podala. Konečně se mi pročistila hlava a já ztěžka vydechl. V Aincradu či Álfheimu jsem mohl vypít tolik piva, kolik jsem jen chtěl, a přesto jsem se neopil. Zdá se však, že pivo v Podsvětí je jako pravé. Pomyslel jsem si, že bych si to měl pamatovat, a podíval se na dívku, která stála vedle. Ve tváři měla vepsanou starost.
„…Děje, děje se něco?“ polekala se Selka; nevím, jak jsem se podle ní musel tvářit. Rychle jsem sklonil hlavu.
„No… promiň. Nebudete si s Eugeem povídat déle?“
Selka, stále ve svém nejlepším oblečení, hned zčervenala.
„Co to říkáš tak najednou?“
„Protože zítra ráno budeš… ne, napřed se musím omluvit. Promiň, že to celý dopadlo tak, že to vypadá, jako bych Eugea odváděl z vesnice. Kdyby dál sekal dříví, možná by, no… nakonec s tebou měl rodinu nebo tak něco…“
Selka si ztěžka povzdechla a posadila se vedle mě.
„No vážně, co to jen říkáš…“
Několikrát zavrtěla hlavou, ve tváři měla velmi překvapený výraz. Pokračovala: „…No, to je jedno— A až Eugeo odejde z vesnice, určitě se budu cítit opuštěná… ale jsem i šťastná. Co je sestřička Alice pryč, žil Eugeo, jako by se všeho vzdal. Teď se ale tak šťastně usmívá a rozhodl se, že sestřičku najde. Myslím, že otec je rád, že ho takhle vidí, že vidí, že Eugeo na sestřičku nezapomněl.“
„…Vážně…“
Selka přikývla, zvedla hlavu a podívala se z okna na úplněk.
„A já… já vlastně nechtěla jít do jeskyně, abych sestřičku napodobila a dotkla se Země temnoty. Věděla jsem, že bych to nezvládla. A ačkoli jsem to věděla… i tak jsem měla pocit, že bych se tak mohla sestřičce přiblížit, i kdyby jen o kousek. Chtěla jsem k ní jít co nejblíž… až bych se dostala na místo, odkud už bych dál nemohla. Pak už bych to věděla určitě… že nemůžu nahradit sestřičku Alici.“
Chvíli jsem přemýšlel nad tím, co Selka říkala. Maličko jsem zavrtěl hlavou.
„Ne, jsi úžasná. Jiné holky by se hned vrátily, když by došly k mostu za vesnicí nebo k cestě v lese nebo ke vchodu do jeskyně. Ale ty jsi šla dál do tmavé jeskyně a našla gobliní zvědy. Udělalas něco, cos mohla zvládnout jenom ty.“
„Co zvládnu… jen já…?“ vykulila Selka oči a naklonila hlavu ke straně. Přikývl jsem.
„Nejsi náhrada za Alici, Selko. Rozhodně je v tobě něco, co máš jen ty. Akorát ten talent musíš dál rozvíjet.“
Vlastně věřím, že se teď Selčina Posvátná umění o dost zlepší. To proto, že společně s Eugeem a mnou odehnala gobliní skupinku, čímž se jí měla zvýšit Kontrolní autorita systému.
Tohle ale není otázkou talentu. Testovala, jaká vlastně je, a dostala svou odpověď. Už jen to jí dá sílu mocnější než cokoli dalšího. Víra v sebe sama je největší síla, kterou lidská duše umí vytvořit.
Už je na čase, abych já zkusil najít odpověď na jistou otázku, kterou odložila vůle jistého člověka.
Mé vědomí – kdo je tohle já, které se nazývá Kiritem či Kirigayou Kazutem; co přesně jsem? Jsem fluktsvětlo v žijícím mozku, «své skutečné já»? Nebo jsem «klon» svého skutečného já, který vytvořil STL a teď jsem přechováván v nějakém médiu?
Mohu to zjistit jen jediným způsobem.
Eugeo, Selka a další lidé z Podsvětí – jejich fluktsvětla by nikdy neporušila «Seznam tabu» a «Základní právo císařství». Ale i pokud tu tabu poruším, neznamená to, že nejsem umělé fluktsvětlo. Neznám klauzule Seznamu tabu… takže ta pravidla nejsou vepsána do mé duše.
Na druhou stranu musím zjistit, jestli vlastní vůlí dokážu porušit jedno pravidlo… jednu morální zásadu, kterou jsem dosud vždy zastával. Posledních několik dní jsem měl všemožné myšlenky, ale tohle bylo stále docela náročné. Mečem ublížit vesničanům nebo něco ukrást zacházely za krajní mez. Zkusit někoho pomlouvat mi přišlo nespolehlivé. Teď jsem se mohl spolehnout jen na tuhle jedinou věc.
Otočil jsem se a zadíval se Selce, sedící hned vedle mě, do tváře.
„…Co je?“
Natáhl jsem ruku k Selčině zmatené tváři a v duchu se omluvil Asuně a Yui. Pak jsem se omluvil ještě i samotné Selce, naklonil jsem se k ní a položil rty na bílé čelo pod čelenkou.
Selčino tělo sebou cuklo, jinak se ale nepohnula. Po třech vteřinách jsem se odtáhl. Tváře měla tak rudé, že se jí červeň dostala až k uším; pohled upírala přímo na mě.
„Co… co jsi to zrovna udělal…?“
„Asi… by se tomu dalo říkat něco jako «přísaha šermíře»,“ snažil jsem se nějak slušně vymluvit a zatínal přitom zuby, jak mi něco došlo.
Udělal jsem něco, co by mé skutečné já nikdy neudělalo – takže jsem to opravdu já. Být klonované fluktsvětlo, zastavil bych se automaticky několik milimetrů od Selčina čela.
Nad tím jsem přemýšlel, zatímco se mi Selka dál dívala do tváře. Pravou rukou se dotkla svého čela a povzdechla si.
„Přísaha… možná je to tradice tvé země, ale pokud by to nebylo čelo, ale… mohli sem už letět Rytíři jednoty. Je to proti Seznamu tabu.“
Uprostřed jsem část věty nezaslechl, ale nezeptal jsem se, co říkala. Selka znovu zavrtěla hlavou, ve tváři měla nepatrný úsměv.
„Tak… jaká je tvá přísaha?“ zeptala se.
„Copak to není jasné… Eugeo a já zachráníme Alici a přivedeme ti sestru zpět do vesnice. To přísahám…“
Na okamžik jsem se odmlčel a pak dodal:
„Protože jsem šermíř Kirito.“















Část šestá

Počasí následujícího dne bylo nádherné.
V pravé ruce jsme cítili váhu zabaleného oběda, který nám připravila Selka. Šli jsme s Eugeem na jih, po cestě, o které jsme věděli, že se po ní nebudeme vracet ještě dlouho.
Když jsme dorazili na rozcestí, ze kterého vedla úzká cestička k lesu, kde kdysi stál Gigas Cedar, uviděli jsme starého muže. Hluboce zvrásněná tvář byla částečně zakryta bílým knírem. Stál s rovnými zády. Měl jsem pocit, jako by mě dokázal provrtat pohledem.
Když Eugeo starého muže uviděl, nadšeně se usmál a rozeběhl se.
„Garitto! Jsem rád, že tu jsi. Včera jsme se nepotkali.“
Vzpomněl jsem si, odkud to jméno znám. Byl to určitě Eugeův předchůdce v «úloze sekání Gigas Cedaru».
Pod knírem starého Garitty se objevil něžný úsměv. Dal ruce na Eugeova ramena.
„Eugeo, sťal jsi Gigas Cedar, do kterého jsem já udělal řez jen prst hluboký… Mohl bys mi říct jak?“
„Byl to tenhle meč a…,“ povytáhl Eugeo levou rukou Meč modré růže z pochvy u pasu. Pak se otočil a podíval se na mě.
„A především jeho… to díky mému kamarádovi. Jmenuje se Kirito. Je to vážně podivný kluk.“
Rychle jsem v pozdravu sklonil hlavu a myslel si ‚Co je tohle sakra za představení‘. Starý Garitta ke mně udělal pár kroků a probodl mě svýma pronikavýma očima – a hned se široce usmál.
„Takže ty budeš to pověstné «ztracené dítě Vektora», že. Hmm… takový nestálý společník.“
Tohle bylo poprvé, co jsem někoho slyšel říct něco podobného. Naklonil jsem hlavu ke straně a snažil se přijít na význam jeho slov. Stařec mezitím ukázal levou rukou k lesu a dál mluvil.
„Tak, omlouvám se, že vás zdržuji v tak dlouho očekávaném odchodu, ale rád bych, abyste se mnou na chvíli někam zašli. K něčemu vás potřebuji.“
„E-ehm, Kirito, můžeme, viď?“
Přikývl jsem, protože jsem neměl důvod žádost odmítnout. Stařec se znovu usmál, pak nám pokynul a vydal se úzkou cestou do lesa.
Chodil jsem po téhle cestičce jen týden, ale i tak jsem během dvacetiminutové chůze cítil zvláštní nostalgii. Nakonec jsme dorazili k velké mýtině.
Vládce lesa, který dlouhá staletí stál, jako by se mohl dotknout nebes, teď tiše odpočíval, veliké tělo na zemi. Přes uhlově černou kůru se začal natahovat břečťan. Napadlo mě, že v daleké budoucnosti strom shnije a vrátí se do země.
„…Co potřebuješ s Gigas Cedarem, Garitto?“
Stařec na Eugeovu otázku neodpověděl, jen došel k vrcholku spadlého kmene. Rychle jsme se vydali za ním. Dostali jsme se do bludiště větviček Gigas Cedaru, spletených s dalšími stromy. Při pohledu zblízka jsem si všiml, že černé větve Gigas Cedaru, i ty nejhubenější, nebyly vůbec poškozeny. Některé se dokonce zabořily do kamenů nebo do země. Jejich tvrdost byla ohromující.
Jak jsme se prodírali větvičkami, poškrábaly nám trochu holé paže. Zanedlouho jsme však dorazili ke stařešinovi Garittovi, který stál klidně a působil vzpruženě. Eugeo si dlaní otřel pot z čela a zabrblal: „Co tu přesně je?“
„Tohle,“ ukázal stařec na úplný vrcholek spadlého Gigas Cedaru. Byla tam větvička, která ještě moc nevyrostla. Přesto byla docela dlouhá a špičku měla ostrou jako rapír.
„Co je s tou větví?“ zeptal jsem se. Stařec natáhl zvrásněnou pravou ruku a dotkl se spodku větve, tam byl asi pět centimetrů silný.
„Ze všech větví Gigas Cedaru vdechla tahle nejvíce požehnání od Solus. Teď ji tím mečem vyřízni. Jen jediným sekem, jinak by se mohla poškodit.
Garitta rukou naznačil seknutí asi metr a dvacet centimetrů od špičky a udělal několik kroků vzad.
Podívali jsme se na sebe s Eugeem a kývli. Vzal jsem jeho zabalený oběd a také udělal krok zpátky.
Když vytáhl Meč modré růže z pochvy, zableskla se čepel pod slunečními paprsky jasně modrým světlem. Stařec vedle tiše povzdechl. ‚Možná by vše bylo jinak, kdybych ten meč měl jako mladík.‘ —Myslím, že mu hlavou proběhla nějaká podobná lítostivá myšlenka. Podíval jsem se mu do tváře, ale nic jsem z ní nedokázal vyčíst.
Eugeo si sice připravil meč, ale jinak nic neudělal. Špička meče se třásla, snad proto, že váhal. Ta větvička je silná asi jako zápěstí, možná nevěří, že ji oddělí jedním zásahem?
„Eugeo, nech to udělat mě,“ natáhl jsem ruku. Eugeo poslušně přikývl a nabídl mi jílec meče. Převzal ode mě obědy a postavil se vedle starce.
Bezmyšlenkovitě jsem se díval na černou větev, švihl mečem nahoru a hned zase dolů. Kiši – ozvala se jasná, ale ne příliš hlasitá odpověď. Čepel prošla místem, na které mířila. Dlouhá černá větev hned začala padat, ale zachytila se o čepel meče a nadskočila. Zatočila se ve vzduchu a zase začala padat; tentokrát jsem ji chytil levou rukou. Byla studená jako led. Trochu jsem z té váhy, která mi náhle zatížila zápěstí, zavrávoral.
Vrátil jsem Meč modré růže Eugeovi a oběma rukama nabídl černou větev starému Garittovi.
„Jen chvíli vydrž,“ řekl a vytáhl ze záňadří silnou látku. Opatrně jí obalil větev. A pak látku ještě převázal koženým provázkem.
„Teď je to dobré. Až dorazíte do hlavního města, Centorie, doneste tu větev do sedmého severního okrsku a dejte ji řemeslníkovi jménem Sadre. Má tam dílnu. Dokáže z ní vyrobit silný meč, jistě o nic slabší než tenhle krásný modrostříbrný.“
„O-opravdu, Garitto?! To by bylo skvělé, vážně jsem si totiž dělal starosti s tím, že my dva máme jen jeden meč. Viď, Kirito?“ zareagoval nadšeně Eugeo. Odpověděl jsem ‚Přesně tak‘, přikývl jsem a usmál se. Ale cítil jsem, jak uhlově černá větev na mých natažených pažích trochu ztěžkla.
Opakovaně jsme ukláněli hlavy a stařec se usmál.
„Je to jen můj dárek na rozloučenou. Buďte na cestě opatrní. Protože dnes už ve světě nevládnou jen bozi. …Budu tu ještě chvíli strom pozorovat. Sbohem, Eugeo a mladý pocestný.“

Po cestičce jsme se vydali zpět na hlavní cestu. Dosud krásné počasí se začalo kazit a z jihu se přihnaly drobné černé mraky.
„Vánek je teď nějak vlhký. Radši bychom si měli pospíšit, než bude pozdě.“
„…Jo, máš pravdu. Tak šup,“ přikývl jsem v odpověď Eugeovi. Kožený provázek na látce kolem větve Gigas Cedaru jsem měl pevně přivázaný k zádům. Hromový řev v dálce souzněl s tíhou větve. Trochu se mi zachvěla mysl.
Dvojice lidí, dva meče.
Je tohle nápověda k budoucím událostem?
Neměl bych tenhle balíček zahrabat někdo hluboko v lese? Ta chvilková myšlenka mě přiměla se zastavit. Ale jaký je k tomu důvod, proč se bojím, že to bude nezbytné? Vůbec to nechápu.
„Hej, Kirito, jdeme!“
Zvedl jsem tvář a uviděl zářivý úsměv Eugea. Bylo zřejmé, že se na neznámý svět těší.
„Fajn… Jdeme.“
Potkali jsme se teprve před týdnem, ale kdovíproč jsem měl pocit, jako by byl můj nejlepší kamarád už dlouho. Šel jsem s ním bok po boku po cestě táhnoucí se na jih – k srdci Podsvětí, místu, kde na nás čekaly všechny odpovědi k téhle hádance. Zrychlili jsme krok.

(Konec Alicization: Začátek)

20 komentářů:

  1. Konečne :D :D :D a je super, že si Kirito pametá na skutočný svet v UW :D

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, opět moc děkuju za překlad :)
    "Možná jsem s tímhle experimentem souhlasit" - "Možná jsem s tímhle experimentem souhlasil" (asi překlep?)
    "blokovali mé vzpomínky z těsně před ponořením" - I když to není chyba, přidal bych slovo "doby", ale to je na tobě ("blokovali mé vzpomínky z doby těsně před ponořením")
    " Podle té čistoty, toho chladu a šíře" - nejsem si jist správností tvaru "šíře" (spíš bych tam dal tvař "šířky")
    "Mezi černovlasým kluk a klukem se světle hnědými " - "Mezi černovlasým klukem a klukem se světle hnědými "

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, překlep :D
      Přidávat asi nebudu, myslím, že takhle je to dost jasné :)
      Šíře správně je, viz http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=%C5%A1%C3%AD%C5%99e
      Aaa maličko mi vypadla koncovka :D

      Vymazat
    2. jen maličko :D
      Jinak ok, jen jsem si nebyl jistej, tak jsem si řekl, že to radši napíšu :)

      Vymazat
    3. No mně se to stává překvapivě často (a i horší věci :D), ale většinou to při čtení podchytím. Ale někdy to proklouzne, nu :D

      Vymazat
  4. Díky za překlad, vypadá to opravdu zajímavě, ale doufám že se dočkáme i pasáží z reálného světa :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není zač :) Já bych ti sice mohla říct, jestli jo, nebo ne, ale neudělám to :P

      Vymazat
  5. Arigató Cindý :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A prdele zabudol som podpis, ale ja pevne verím, že vieš o kom je reč :P
      R

      Vymazat
    2. Nono, pozor na to výrazivo :P
      Ale jo, poznala jsem :D

      Vymazat
  6. Arigatō­­ Cindy. :-)
    1.) Tenhle les nemá ani náznak vlhkost konce června. (vlhkosti)
    2.) «vzpomínka na včerejšek», které se držím tak zoufale, jako by to byla loďka pohupující se uprostřed rozbouřeného moře, vážně se stalo? (vážně se to stalo?)
    3.) Mnohoúhelníky jsou nekonečným množství souřadnic vytvářející strukturovaný povrch, (množstvím)

    OdpovědětVymazat
  7. TOp sao je prostě TOP aa nemužu se dočkat pokračovaní :3 diky moc za překlad moc si toho vážím

    OdpovědětVymazat