S překladem si teď kvůli škole a práci dávám nucenou pauzu, od pondělí 18. se zase pustím do překladu. Další část určitě ještě v červnu.

pondělí 24. srpna 2015

Rondo křehké čepele

Část první

„Ne... ne...nedělej si ze mě srandu!!“
Ozvěna křiku se stále rozléhala po cestě, když jsem se zastavil.
Mé kroky se změnily na su-su-su a já se přitiskl ke zdi NPC obchodu za mnou, pokukoval jsem po scéně přede mnou. Před touto ulicí se nacházelo široké náměstí, rozruch přicházel odtamtud.
„Oprav ho!! Vrať to na původní stav!! Byl +4... Z-změň to zpátky!!“ zazněl znovu řev. Zřejmě spor mezi dvěma hráči. Ale protože jsme uvnitř oblasti s aktivním protizločinným kodexem, uprostřed hlavního města druhého podlaží, v Urbu, nemohli si hráči navzájem ublížit, nebylo tedy třeba, abych se tu schovával.
To jsem samozřejmě věděl. Stejně jsem byl ale o třicet procent opatrnější než obvykle. To proto, že já, třináctiletý uživatel jednoručního meče, Kirito, jsem teď nejopovrhovanějším sólo hráčem Aincradu... protože jsem první známý beater.

Čtvrtek, 8. prosince 2022. Třicet dva dní po začátku smrtící hry SAO.
Čtyři dny po poražení bosse prvního podlaží, Illfanga, koboldího lorda, a po aktivaci teleportační brány Urbu, rychle uběhly.
Během těch čtyř dnů se zvěsti o událostech, které se staly v místnosti bosse prvního podlaží, zveličily a roznesly mezi všechny hráče v přední linii. Třeba vědomost o tom, že boss měl skilly katany, o nichž se předem nevědělo. O smrti vůdce přepadové skupiny, rytíře Diavela. A pak o tom, kdo se během beta období dostal na vyšší podlaží než kdokoli jiný, kdo získal vědomosti tím, že tam porazil bosse, kdo získal bonus posledního útoku, beaterovi.
Jméno Kirito se sice rozneslo, ale naštěstí jen hrstka hráčů, asi tak čtyřicet, věděla, jak vlastně vypadám. A v SAO se irelevantní informace, jako třeba jména lidí, se kterými nemáte žádné pouto, neobjeví vedle jejich kurzoru. I kdybych se procházel po ulici a házel po lidech kameny, bylo by to v pořádku. No, kdybych po nich házel kameny, fialová systémová bariéra by je nejspíš zablokovala.
Přesto jsem pro jistotu neměl vybaven vzácný Půlnoční plášť z bosse prvního podlaží a na čele jsem měl ovázaný šátek, abych nevypadal tak podezřele. Přestrojil jsem se a vplížil se do hlavní čtvrti města, ne abych někoho viděl, ale abych získal nezbytné lektvary, zásoby jídla a abych se postaral o své vybavení. Asi tři kilometry jihovýchodně odsud ležela malá vesnice Marome, ale tamní obchody neměly moc velký výběr a ani tam nebylo kovářské NPC.
A právě proto poté, co jsem si naplnil inventář hromadou zásob a šel po ulici, abych splnil další svou pochůzku, jsem zaslechl dřívější křik – tohle byl ten důvod.

Poté, co jsem se ujistil, že ten rozruch „nedělej si ze mě srandu“ není mířený na mě, vzdechl jsem a uvolnil svou ostražitost, znovu jsem se rozešel ke svému cíli, který byl právě zdrojem rozruchu, na jižní náměstí Urbu.
Za méně než minutu jsem došel k nízké, do kruhu otevřené oblasti, která měla tvar hmoždíře. Jindy by tu skoro nikdo nebyl, protože tři odpoledne jsou čas na boj mimo město, ale protože od otevření podlaží je to teprve několik dní, nejspíš je tu hodně hráčů z Města Začátků, kteří si místo prohlíží.
Ti se zastavili na jednom konci náměstí, když se na druhém konci ozval zajíkající se křik, podobný tomu předchozímu. Přiblížil jsem se k davu a proplétal se mezerami, natahoval jsem krk, abych zjistil důvod pozdvižení.
„P-p-proč je to takhle!! Kvalita je hrozně snížená!!“ řvala jasně červená tvář někoho, kdo vypadal povědomě. Nebyl to jen tak někdo, ale hráč, který by měl patřit do předních linií. I když se neúčastnil boje s bossem, jeho level by měl být docela vysoký, vzhledem ke kovové zbroji a třem velkým rohům na jeho přilbě.
Ještě větší pozornost přitahoval jednoruční nezapouzdřený meč v pravačce třírohého muže. Uvnitř hranic nebylo možné čepelí někoho zranit, ale bylo docela nepříjemné, když se jí někdo oháněl v davu. Horkokrevný muž dále bušil špičkou meče do kamenné země a křičel: „Proč se mi to čtyřikrát po sobě nepovedlo! +0 je směšný! A pak, že NPC kovář není lepší! Převezmi zodpovědnost, ty zasranej kováři!!“
Několik minut divoce nadával. Před ním stál vzpřímeně a tiše hráč malého vzrůstu, na tváři znepokojený výraz, na sobě jednoduchou zástěru z hnědé kůže.
Tahle část náměstí byla pokryta šedým kobercem a na úzkém prostoru se tyčila židle a kovadlina, pak ještě polička s výstavním zbožím. Koberec se nazýval Prodejní koberec a rozhodně nebyl levný, protože pokud se tento předmět rozložil na ulici města, dovoloval hráči zřídit si jednoduchý hráčský obchod, potřebný pro nováčka-prodejce. Samozřejmě se předměty daly prodávat i bez koberce, ale odolnost volně položených předmětů se pomaličku snižovala. A vaše zboží mohlo být ukradeno. Během beta testování byly hlavní ulice každého hlavního města podlaží plné obchodníků, kteří vystavovali své zboží na kobercích, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem takový koberec viděl v oficiálním vydání SAO, které se stalo smrtící hrou. A tohle bylo poprvé, co jsem viděl kováře, který by nebyl NPC, ale hráč.
Konečně jsem si uvědomil, proč se tu shromáždilo tolik lidí.
Meč bouchající do země za křiku muže byl nejspíš vylepšen tím sklesle vypadajícím kovářem. Obecně má hráč větší šanci na úspěch než NPC na stejném levelu. Odpovídající úroveň skillu se musela výrazně zvýšit, ale podle všeho to bylo možné jen na nějakou úroveň. Řemeslné skilly vyžadovaly nástroje – u kováře bylo nutné některé z kovářských kladiv – a rozhodovalo vybavení založené na dovednosti, ale specifické požadavky byly nepatrné. A teď na kovadlině před sklíčeným kovářem několik metrů ode mě leželo Železné kladivo, které mělo vyšší požadavek na level než Bronzové kladivo kovářského NPC tohoto města.
Tudíž by měl mít tento kovář vyšší šanci na úspěch vylepšení než NPC. Jinak by si tu obchod ani nemusel zařizovat, proto mu nejspíš třírohý muž svěřil svůj milovaný meč.
No ale. Naneštěstí fungoval tento systém v SAO tak, že pokud zdatnost skillu byla nebyla větší než rozdíl chyb, šance na vylepšení zbraně nebyla stoprocentní. Například, kdyby byla třiceti procentní šance na neúspěch, pak by šance na dva po sobě jdoucí neúspěchy byla 9 %, na tři po sobě jdoucí neúspěchy 3 % a, konečně, tragické čtyři procentní neúspěchy by byly možné na 0,8 %.
Překvapivou věcí ve světě online her bylo, že tato extrémnost čísel zajišťovala, že se to jednou stane. Ve hře, co jsem hrál předtím, některé vzácné předměty padaly na 0,01 %, až se vám chtělo křičet „To je směšný,“ ale někteří šťastlivci ty předměty stejně získali. Přál jsem si, aby se taková ďábelská vzácnost v SAO neobjevila, ale určitě tu existovala a pokud o ní něco zjistím, budu pak žít v jeskyni a hledat ji...
„...Co má být s tímhle rozruchem,“ přišel náhle šepot z mé pravé strany a překvapil mě. Podíval jsem se tím směrem.
Stálo tam drobné, útlé tělo šermířky, která na sobě měla bílou koženou tuniku, světle zelené punčocháče a stříbrný hrudní plát zdobící její prsa. Někdo by si ji mohl splést s elfem, ale ti v Aincradu nebyli. I když její vzhled byl pokažen nehezkou šedou vlněnou kápí od hlavy až k pasu. Ale s tím se nedalo nic dělat. Kdyby si sundala kápi, objevily by se její dlouhé, lesklé kaštanové vlasy, které také vypadaly elfsky. Pak by ji žádný z procházejících nenechal bez povšimnutí.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Jedna z několika lidí v tomto světě... Vlastně jich bylo asi pět, kterým jsem mohl říkat kamarád. Začal jsem mluvit: „Vypadá to, že vylepšení tohohle třírohého kluka se...“
Jakmile má ústa zamumlala ta slova, vzpomněl jsem si, že jsem v přestrojení, podobně jako dívka vedle mě. Můj černý plášť byl nahrazen venkovskou koženou zbrojí, hlavu jsem měl zakrytou žlutomodrým pruhovaným šátkem, čímž jsem se důmyslně přestrojil. Chtěl jsem si myslet, že mé přestrojení se tak snadno neodkryje. A jestli je to tak, měl bych teď odpovědět, jako by to bylo naše první setkání.
„...Ah, to, no... My už se někde viděli?“ řekl jsem a z šedé kapuce na mě zaútočily ostré, bystré oči vodorovným pronikajícím pohledem, proťaly oblast přímo mezi mým obočím.
„Nejenom, že jsme se potkali, vzpomínám si, že jsme spolu jedli a dokonce spolu byli v partě.“
„...Ach, vzpomínám si, už si vzpomínám. Dokonce si vzpomínám, že jsem tě nechal se u mě vykoupat.“
Gaš. Vysoké boty – Boty ze sršně – vryly své ostré podpatky do mé pravé nohy a přitlačily. Náhle jsem o těch pár vzpomínek přišel.
Zakašlal jsem ahem a pročistil si hrdlo. Zatahal jsem za okraje kápě šermířky, odtáhl jsem ji na místo o několik metrů dál, kde nikdo nebyl, pak jsem se s ní přivítal.
„A-ahoj, Asuno. Dlouhou jsme se neviděli... ne, vlastně, dva dny jsme se neviděli.“
„Dobré odpoledne, pane Kirito.“
Před dvěma dny jsem jí řekl, aby to pane nepoužívala, protože tohle je postava ve hře. Ale jako nováčkovi ve VR hrách jí asi přišlo zvláštní všem jen tak tykat. V tom případě bych ji měl oslovovat slečno Asuno, ale když jsem to zkusil, řekla „Je to moc otravné, tak se neobtěžuj.“ Je vskutku těžké porozumět dívčímu srdci.
Nějak jsem ji zvládl poklidně přivítat. Mávl jsem rukou, abych její pozornost přivedl k pozdvižení u kovářova stánku, kde to stále vřelo, a krátce jí vše vysvětlil: „Podle všeho jde o to, že třírohá helma dala ten meč kováři k vylepšení a čtyřikrát po sobě to neuspělo, takže meč je teď plus nula, což ho docela naštvalo. No... Ale rozumím jeho pocitům... Čtyři neúspěchy po sobě.“
Pak osoba, kterou jsem znal jako aincradskou nejrychlejší a nejklidnější (chtěl jsem přidat i nejkrásnější, ale vynechal jsem to, aby to náhodou nebylo považováno za obtěžování) hráčku, uživatelka rapíru Asuna, pokrčila rameny a poznamenala: „Jestli je tu možnost neúspěchu, měl by to vědět. Ten kovář už vyvěsil seznam s procentem úspěchu pro každou zbraň ve svém obchodu. Navíc, jestli vylepšení neuspěje, tak zákazník platí jen cenu materiálu, ne poplatek kováři.“
„É, vážně? To je od něj hezké...“
Hodný kovář se dál díval dolů a já si vzpomněl, co zamumlal. A ačkoliv čtyřicet procent mě sympatizovalo s tím třírohým chlápkem, po těch slovech a číslech se to snížilo na dvacet procent.
„...Možná že při prvním neúspěchu se mu nahnala krev do hlavy a žádal o další vylepšení. Ukvapenost při hazardu přináší smutek...“
„To byla vášnivá poznámka.“
„N-ne, jen lidová moudrost.“
Během beta testování se na sedmém podlaží nacházela aréna s monstry, kde se dala získat kompenzace vlastností, ale kdybych se o této zkušenosti otevřeně podělil, nejenom, že by to její dojem ze mě nezvýšilo, ale spíše by jej snížilo. Kvůli tomu jsem se podíval stranou. Asuna se na mě chvíli podezřívavě dívala, ale pak se naštěstí vrátila k tématu: „...No, ani já si nemyslím, že to není škoda, ale nemusí dělat takový randál kolem toho... Když si ušetří dost peněz na materiály, může to zkusit znovu, ne?“
„Um... Ne, další pokus už nemá.“
„A to proč?“
Asuna naklonila hlavu ke straně a já ukázal na svou milovanou Žíhanou čepel +6 visící na mých zádech.
„Meč toho Tříroháče je Žíhaná čepel, stejně jako můj meč. Určitě taky udělal ten těžký úkol na prvním podlaží. Pak meč donesl ke kovářskému NPC a vylepšil ho na +4. No, až tam to jde dost jednoduše. Ale pravděpodobnost úspěchu na +5 se dost sníží, a tak požádal kováře-hráče. Ale první pokus selhal a číslo vylepšení se snížilo na +3. Chtěl si alespoň navrátit to číslo, tak to zkusil znovu, ale znovu neuspěl a dostal +2. Proces se opakoval. Po třech, čtyřech selhání z toho je +0... Proto.“
„...Ale teď už klesat nemůže, tak ať se znovu pokusí o +5...“
Ta slova opustila její ústa a Asuna zřejmě pochopila, co jsem se snažil říct. Hluboko v kápi vykulila své oříškové oči.
„Aha... maximální počet pokusů vylepšení, co. Horní limit pro Žíhanou čepel je...“
„Osmkrát. Takže čtyři úspěchy a čtyři neúspěchy ho vyčerpají. Ten meč už nemůže být znovu vylepšen.“
Tak. Tohle je SAO a jeho systém vylepšování zbraní.
V tomto světě byl nastavený počet pokusů vylepšení vybavení, maximální počet pokusů vylepšení. To nebyla maximální možná hodnota vylepšení. Ne, bylo určeno, kolikrát se o vylepšení můžete pokusit. Například: moje začátečnické vybavení, Malý meč, měl limit jedna, takže kdybych se ho pokusil vylepšit a neuspěl bych, meč už by pak nikdy +1 nebyl.
Úspěšné vylepšení mohlo částečně ovlivnit i úsilí majitele. To samozřejmě zahrnuje nalezení schopného kováře (nebo jste si sami mohli vylepšit kovářské dovednosti a vylepšit si vybavení sami, ale teď to bylo docela nereálné). Dále pomohlo, když jste nashromáždili materiály potřebné pro vylepšení dostatečné kvality a kvantity, šanci úspěchu to ještě navýšilo.
Obvykle kováři nastavovali šanci na úspěch vylepšení na asi sedmdesát procent. Pokud jste chtěli šanci vyšší, museli jste platit poplatek navíc za vyšší množství materiálů nebo si materiály sami nalovit.
Takže jsme mohli vinit Tříroháče v tom, že ho jeho horkokrevnost nutila dál vylepšovat předmět i po neúspěchu. Kdyby se už po prvním zhluboka nadechl a uklidnil, zaplatil by víc nebo by přišel později. Pak by se cenná Žíhaná čepel vyhnula tragédii toho, že je +0 a už nemá žádné další pokusy na vylepšení.
„...To je pravda. No... trochu tomu zoufalému pocitu rozumím. Trochu.“
V souhlasu s Asuninou poznámkou jsem přikývl a držel chvíli ticha za ten ubohý meč. Hlas muže, který stále křičel, byl přerušen. Zřejmě tam vběhli dva jeho kamarádi. Každý mu dal ruku na rameno a snažili se ho uklidnit.
„...No tak, no tak, bude to v pohodě, Ryufiore. Dneska ti zase s úkolem na Žíhanou čepel pomůžu.“
„Jestli na tom budeme týden dřít, tak tentokrát zkusíme +8.“
...Ach, tak teď to tří lidem zabere týden. Ještě štěstí, že jsem ho udělal brzy.
A s tou realistickou myšlenkou,
...Ty, ceň si těch svých přátel. A příště si tak lehkovážně nehraj s vylepšováním.
Sledoval jsem je plný dojetí. Tříroháč, přejmenovaný na Ryufiora, nabyl svého klidu a se svěšenými rameny se plahočil z náměstí.
Za ním kovář, který tiše vydržel nadávání, nesměle něco řekl: „To... opravdu, opravdu se omlouvám. Příště se budu snažit vážně ze všech sil, vážně... ach, znovu, můžeš mě o to požádat znovu, i když mě možná nenávidíš...“
Ryufior, který šel, se zastavil a otočil se tváří ke kováři, pak promluvil náhle změněným hlasem: „...Není to tvá vina... Řekl jsem různé věci, to ode mě nebylo hezký.“
„Ne... I tohle se týká mé profese...“
Ruce měl založené před svou koženou zástěrou a hlavu měl skloněnou. Kovář vypadal velice mladě, jako by byl v pubertě. Hubený, zapadlé oči se hodily k nepříliš upraveným vlasům. Opravdu působil jako herní postava. Kdyby byl menší a robustnější, vypadal by jako člen trpasličí rasy... Ne, neměl bradku, takže by to byl nejspíš gnóm.
Přemýšlel jsem o tom a díval se na jejich rozhovor. Kovář udělal krok vpřed a hluboce se uklonil, pak promluvil: „Ehm, i když si nemyslím, že je tohle dobrá omluva... ta +0 Žíhaná čepel, to je moje vina, a tak jestli ti to nevadí, možná bych ji koupil za osm tisíc corů...“
Zuva... Přihlížející to dojalo a z mého hrdla vyšlo „Óó“.
Právě teď stála čistá Žíhaná čepel +0, získatelná pouze z úkolu, šestnáct tisíc corů. Osm tisíc je polovinou této ceny a ačkoliv měla Ryufiorova čepel stejné staty, počet pokusů na vylepšení byl již vyčerpán, byl to konečný produkt. Stála teď méně jak polovinu tržní ceny, možná kolem čtyř tisíc. To byla výjimečná nabídka omluvy.
Ochromený Ryufi a jeho dva kamarádi se na sebe podívali a pak všichni tři společně přikývli. 

Poté, co série událostí skončila, se tři lidé, spolu s přihlížejícími, rozprchli z náměstí. Kan, kan, rozezněl se rytmický zvuk kladiva. Trpaslík... Chci říct, kovář ve stánku začal něco kovat na kovadlině.
Asuna a já jsme se posadili na lavičku na opačné straně náměstí, nepřítomně jsme naslouchali tomu zvuku.
Původně jsem neplánoval zůstat tu tak dlouho, chtěl jsem rychle vyřídit své pochůzky a uniknout z Urbu. Můj plán se však změnil ze dvou důvodů. Potkal jsem jednoho z několika lidí v Aincradu, kdo mi neříkal nechutný beater, takže jsem si mohl procvičit mluvenou řeč. A to druhé... to byla má původní pochůzka, vylepšení Žíhané čepele +6 na mých zádech.
Včera jsem ve vesnici Marome zaslechl, že se poměrně šikovný kovář-hráč objevil na východním náměstí Urbu. Pomyslel jsem si, že je to dobrý čas zkusit +7, tak jsem sesbíral předměty potřebné pro vylepšení, přestrojil jsem se a vrátil se do Urbu, ale stala se tato nečekaná událost.
Vlastně jsem se mohl zvednout z lavičky a jít ke kováři, říct něco jako „Promiň, rád bych si nechal něco vylepšit,“ hned teď. Protože to bylo mé první setkání s tím trpas... ne, mladým mužem, určitě by neřekl „Nebudu kovat na beaterově meči svým kladivem“.
Ale předchozí události mě docela vystresovaly. Ta stejná Žíhaná čepel měla nastavenou šanci na úspěch na 70%, ale z +4 se stala +0. Statisticky to možné bylo, ale bez pochyb se jednalo o tragédii první třídy. Kdyby se mi stalo to samé, nezešílel bych, ale nejspíš bych tři dny nevylezl z pokoje.
Kdybych v tomhle duševním stavu požádal o vylepšení, jak to říct... Bylo to špatné vůči Ryufiorovu neštěstí a měl jsem pocit, že by můj, meč nejspíš neuspěl a stal se +5. Pak bych byl celý „Ajajaj“ a zkusil to znovu, bez  přídavného materiálu, takže bych znovu neuspěl a meč by byl +4. Přirozeně, že neexistoval logický důkaz, že se risk vylepšení v internetové hře dá spolehlivě předvídat..
„...Tak?“
Prázdně jsem zíral na náhlý hlas vedle mě.
„Huh? Co?“
„...Nedělej na mě co. Copak jsi mě ty nepožádal, abych si sem sedla?“ podívala se na mě zle Asuna.
„Eh, ach, to-to je pravda. Promiň, zamyslel jsem se...“
„Zamyslel ses... Kirito, přišel jsi kvůli vylepšení od toho kováře, viď?“
„Eh, ja-jak to víš?“
Trochu mě to polekalo. Uživatelka rapíru se na mě užasle podívala a řekla: „Když jsme se včera potkali v Marome, řekl jsi, že půjdeš na jih k hornaté oblasti, lovit Červenotečného brouka. Takže ses přece musel rozhodnout nasbírat materiály k vylepšení svého jednoručního meče.“
„Ó...óh,“ vydal jsem bezděčně ten zvuk.
„...Co je tohle za reakci?“
„To nic... jen to nezní jako slova někoho, kdo před čtyřmi dny ani nevěděl, kde je jméno člena party... Ach, to-to není ironie. Jsem jen ohromený.“
„...“
Má upřímná slova jí nejspíš pomohla porozumět. Asunin výraz jaksi nepatrně změkl.
„To proto, že jsem se poslední dobou učila všechno možné,“ zamumlala. Z nějakého důvodu jsem byl šťastný, přikyvoval jsem.
„Aha, no, to je dobře. V MMO světě dělají znalosti velký rozdíl. Jestli tě něco zajímá, neváhej a ptej se, vždyť jsem byl tester. Znám vše až do desátého podlaží, od zboží až po křik monster...“
Nechal jsem se unést a mluvil až do tohoto bodu, kdy jsem si uvědomil, jak velkou chybu jsem udělal.
Byl jsem tester, přesně jsem jak říkal, a zároveň jsem teď byl shromažďující a schraňující rozsáhlé znalosti pro vlastní užitek – ďábelský beater. Od přepadového boje prvního podlaží nebylo málo těch, kteří mnou opovrhovali a nenáviděli mě, začínaje přáteli rytíře Diavela. I když jsem se převlékl do kožené zbroje a šátku, kdokoli, kdo by se mi zblízka podíval do tváře, by ve mně poznal Kirita. Asunu, která seděla vedle mě a mluvila se mnou, by považoval za beaterovu kamarádku. Tak lehkovážně si povídat na tomto rušném místě, to ode mě nebylo chytré.
„Ach... Pro-promiň. Mám na práci něco důležitého, zrovna jsem si vzpomněl.“
S tou trapnou výmluvou jsem se pokusil postavit, má ramena...
Uživatelka rapíru náhle použila špičku svého ohebného ukazováku, aby mě ovládala, pak ke mně zašeptal velmi tichý hlas: „...Neseš všechen odpor a nenávist vůči bývalým testerům, sám. Myslím, že je to pro tebe příliš... Ale protože je to tvé rozhodnutí, nic jsem neřekla. Ale ty bys měl respektovat mé rozhodnutí. Nezajímá mě, co si kdo myslí. Budu tvoje zná... kamarádka, a jestli se ti to nelíbí, stejně tě to nenechám říct.“
„...Prohrávám. Všechno... Bylo předpovězeno, co,“ zamumlal jsem, zase jsem si sedl na lavičku.
Můj motiv pro to, abych se v místnosti bosse prvního podlaží stal beaterem, a důvod pro můj pokus o útěk před několika vteřinami byl uhodnut bez jediné chyby, vydal jsem gu zvuk. Vzdal jsem se a v kapitulaci zvedl ruce. Asuna se v hloubi kápě maličko usmála a řekla: „Jestli ty jsi profík Aincradu, tak já jsem rostoucí profík dívčí školy v psychologii. Podle tvých výrazů tě přečtu jako říkanku.“
„T... to se vážně snadno přehlédne...“
„A tak myslím, že je na čase, abys mi řekl, proč váháš s vylepšením své zbraně. Vlastně jsem dnes přišla, abych toho kováře také požádala vylepšení zbraně.“
„Ech...“
Při těch nečekaných slovech jsem se podíval na zbraň, která Asuně visela u pasu. Byla schovaná ve slonovinové pochvě, název rapíru s tmavozeleným krytem zněl Větrný fleret. Když jsme se dali do party kvůli boji s bossem, vyměnila své vybavení, začátečnický meč, za tento drop monstra. Byl to vlastně docela cenný předmět a s pořádným vylepšením měl potenciál být užitečný až na třetí podlaží.
„Ten je teď +4?“
Asuna na mou otázku přikývla.
„Přinesla sis vlastní materiál na vylepšení? Co jsi přinesla?“
„Hm... čtyři Ocelové pláty, dvanáct Žihadel Větrné vosy.“
„Heh, určitě jsi s tím měla plno práce... ale...“
V hlavě jsem si spočítal šanci na úspěch a zaúpěl jsem.
„Um, s tímhle máš šanci asi 80%, že ti vyjde +5.“
„To ten risk není dost nízký?“
„No, normálně by byl... Ale po tom představení teď...“
Podíval jsem se na druhý konec náměstí, kde rytmicky koval trpas... kovář-hráč. Asuna se také podívala a lehce pokrčila rameny.
„Pravděpodobnost, že hozená mince dopadne na jakoukoli stranu, je vždy padesátiprocentní, bez ohledu na předchozí výsledky. To, že ten člověk měl teď několik neúspěchů v řadě, by nemělo mít nic společného s vylepšováním našich zbraní, ne?“
„To... by měla být pravda...,“ zamumlal jsem a snažil se formulovat špatné slovo převalující se mi na jazyku, zamyslel jsem se nad tím. Uživatelka rapíru Asuna je člověk, který používá vědu a logiku, zatímco já se ji snažil přesvědčit o „toku risku“. Ani má levá polovina mozku nepovažovala pocit špatného toku za základ pro argument.
Na druhé straně, má pravá hemisféra něco cítila. Ať už šlo o mou Žíhanou čepel nebo Asunin Větrný fleret, kdybychom požádali kováře o vylepšení, tady a teď, i kdybychom použili materiály ke zvýšení šance na úspěch, stejně bychom neuspěli. Ignorace intuice nedopadne dobře, to je mé vlastní pravidlo založené na zkušenostech z mnoha let hraní internetových her.
Otočil jsem se doprava, abych byl čelem k Asuně, použil jsem svůj nejvážnější výraz a hlas: „Hele, Asuno.“
„Co... co je?“
„Raději bys měla šanci devadesát procent místo osmdesáti, ne?“
„...To je samozřejmé.“
„A raději bys devadesát pět než devadesát, že?“
„...To je taky jasné.“
„Tak myslím, že kompromis není dobrý. Máme jak sesbírat materiál, tak proč nezamířit k devadesáti pěti procentům.“
„...“
Uživatelka rapíru se na mě několik vteřin dívala s podezřívavým výrazem, pak pomalu mrkla dlouhými řasami, jako by něco ucítila.
„Ano, je pravda, že nemám ráda kompromisy. Ale stejně tak nemám ráda lidi, kteří hýbají pusou, ale ne rukama.“
„...É?“
„Když jsi tohle všechno řekl, musíš mi pomoct s pronásledováním dokonalosti, Kirito. Šance na drop Žihadel Větrné vosy je osm procent.“
„......É?“
„Až se rozhodneš, vydáme se na lov. Ve dvou bychom měli zvládnout stovku ještě před tmou, nebo tak nějak.“
„.........É?“
Tupě jsem se zatvářil, Asuna mě poplácala po ramenech a postavila se. Zvedla obočí a zasadila finální úder.
„A jestli chceš lovit spolu se mnou, sundej si ten zářivý šátek. Vážně mě to mrzí, ale vůbec se k tobě nehodí.“


Část druhá

Jelikož je „umění meče“ největší předností SAO, má hra více humanoidních monster než jakákoli jiná MMORPG. Tohle bylo znát až od dalšího podlaží, takže na prvním a druhém podlaží je stále velká rozmanitost nehumanoidních monster. Zvířecí a rostlinná monstra, neschopna užívat skillů meče, jsou pro nováčky mnohem snazší na poražení, ale samozřejmě i to má své výjimky.
Těmi jsou pak především monstra s nebezpečnými vedlejšími účinky, například paralyzujícími toxiny nebo korozivními kyselinami, ale kromě nich jsou překvapivě náročná i létající monstra. Koneckonců, v SAO neexistuje magie. Na cíl se dá zaútočit na dálku jen hozením dýky, a to je spíš vedlejší zbraň, ne primární zdroj zranění.
Musím se přiznat, že na představě věnování veškerého času skillu Vrhání dýky a terorizování všech létajících monster je něco lákavého, ale nemám sílu vůle potřebnou k věnování se tak extrémnímu buildu postavy, alespoň ne teď, co se hra stala smrtící. Navíc můžeme mít vrhacích zbraní jen omezené množství, takže pokud by vám v prostředku boje došly nože, nastala by tragédie.
A tak, když mě šermířka Asuna přizvala – nebo spíš přinutila – pomoct jí s lovem Větrných vos v západní části druhého podlaží, napadala mě vzhledem k našemu omezenému dosahu zbraní jen jediná myšlenka.
Ugh, tohle bude taková osina v zadku.

Když jsme vyšli západní branou Urbu, přivolal jsem okno s aktuálním vybavením a sundal si žlutomodrý proužkovaný šátek. Vzhlédl jsem k dlouhé černé ofině visící mi až pod obočí a úlevně vydechl. Moje původní SAO postava měla vlasy rozdělené pěšinkou, abych se právě téhle volné ofině vyhnul, ale teď, když už s tím žiju měsíc, je to pro mě nejpohodlnější a nejpovědomější vzhled.
Asuna sledovala, jak si sundávám převlek, a odfrkla si: „Nemůžu uvěřit, že sis myslel, že když si nasadíš jeden hloupej šátek, budeš v přestrojení. To se ti nepovede, pokud si nezakryješ celou tvář nebo nepoužiješ obličejovou barvu.“
„Urg…“
To druhé sousloví mi pamětí poslalo bolestivý šok.
Má tvář skutečně byla pokryta silnou vrstvou černé barvy, ještě i před dvěma nocemi. A nebyl to super kmenový vzor nebo obrácený kříž na čele. Ne, bylo to něco mnohem, mnohem trapnějšího – aspoň jsem si to myslel. Neměl jsem odvahu se na to sám podívat. Jediný hráč, který mě s tím viděl, mě popsal slovem Kiriemon, po té slavné postavě robotické kočky. [Doraemon]
Tvář jsem měl nedobrovolně označenou od chvíle, co jsem přijal jistý úkol, a kresba neměla zmizet, dokud ten úkol nesplním. Dřel jsem se až na kost, v očích jsem měl slzy, než jsem to po třech nocích dokončil. Pak mi starý mistr bojových umění s vousky značky konečně smazal. Slovy bych radost a zadostiučinění popsat nedokázal. Byl jsem tak šťastný, že jsem mu odpustil i to, že jejich umytí bylo až přespříliš snadné, jen mi je přetřel světle hnědým hadrem z kapsy svého hábitu.
Kvůli tomu jsem ztratil dobrých padesát hodin hned po otevření druhého podlaží, které jsem jinak mohl věnovat dalšímu postupu. Po dokončení úkolu jsem se hnal do vesnice Marome, nynější přední linie hráčského postupu, kde jsem se poprvé od boje s bossem setkal s Asunou.
Asuna samozřejmě neměla ponětí, proč se na její nevinný návrh tvářím tak divně, a podezřívavě si mě měřila. Urychleně jsem si odkašlal.
„Ach, ehm, do-dobrá připomínka. Možná bych si měl taky sehnat nějaký ten pláštík s kapucí, až se příště vydám do Urbu. Kde sis koupila ten svůj?“
„Od NPC na západním trhu ve Městě Začát…,“ vytratil se jí hlas, cítil jsem, jak jí v očích hoří plameny. „Neopovažuj se koupit si ten samý, co mám já! Pak by si lidi mysleli, že jsme pá… stálá parta! Vezmi si sak z pytloviny, jestli si chceš skrýt tvář!“
Asuna otočila hlavou stranou v oslepujícím dopálení, otevřela své menu a poklepala na figurínu s vybavením. Obyčejná šedá vlněná kápě se krátce zatřpytila a zmizela, její dlouhé rovné vlasy se zaleskly v odpoledním slunci.
Bylo to poprvé po čtyřech dnech, co jsem viděl celou její tvář, takže poprvé od boje s Illfangem, koboldím lordem. A byla nepopsatelně nádherná. Skoro jsem až přemýšlel, jestli Kayaba Akihiko, vládce našeho nového světa, neudělal jednu lehkovážnou chybičku a nenechal její tvář v původní podobě avatara – ale kdybych to řekl nahlas, zmlátila by mě.
Marome se nachází jihovýchodně od Urbu, takže na jihozápadě dobrodruhů moc nebylo, zda-li vůbec nějací. Nebýt celé té záležitosti se smrtící hrou, byla by procházka s krásnou dívkou ve video hře nejkrásnějším dárkem, který by bůh mohl jakémukoli puberťákovi dát. I kdybychom šli jen zabít hromadu vos kvůli misi, která byla neskutečnou osinou v zadku.
„Lidi by si mě mohli splést s PK hráčem, kdybych měl sak z pytloviny. Nemůžu si aspoň pořídit ten plášť v jiné barvě?“
„Zamítnuto!“
„…Rozkaz, madam.“
Znovu jsem si přivolal figurínu s vybavením, sundal si koženou zbroj převleku a nasadil si černočerný Půlnoční plášť, který mi padl z bosse.
Asuna jako by chtěla něco říct, když sledovala, jak se dlouhý lem pláště zatřepotal ve větru, ale když se naše oči setkaly, naštvaně odhlédla. Začínal jsem přemýšlet, proč jí vůbec pomáhám sesbírat materiál k vylepšení, ale vzpomněl jsem si, že to byl můj návrh.
Na druhou stranu, Větrné vosy za ty potíže stály vzhledem k tomu, kolik jste z nich mohli získat zkušeností. Před večeří to bude dobrý zdroj bodů. A navíc bude Asuna určitě tak velkorysá, že namísto poplatku za ubytování zaplatí za večeři. Ano, určitě bude.
Cesta nás vedla úzkou roklí, která dělila louky pasoucích se volů na severní a jižní. Za tím kaňonem najdeme vosy.
„Jak už určitě víš, když už jsi jich docela dost ulovila, žihadla vos mají dvou nebo tří vteřinový efekt ochromení. Takže mysleme na to, že když toho druhého píchne, hned bychom to za něj měli vzít.“
„Jasně,“ řekla a vzápětí dodala: „jestli zajdeš moc na jih, narazíš na Zubaté červy, tak na to pozor.“
„Do… dobře.“
Trochu opožděně jsem si vzpomněl na tuhle drobnou informaci z beta testu.
Přešli jsme přes přírodní kamenný most, který se klenul přes devět metrů hlubokou průrvu. I přes značnou šířku mostu jsme byli nervózní, a jakmile jsme ho přešli, vydechli jsme úlevou.
„Zajímá mě, co by se stalo, kdybychom spadli,“ zeptala se Asuna. Pokrčil jsem rameny.
„Pochybuju, že bys zemřela, pokud máš přes level 5. Ale cesta z rokle vede na jih a je tam dole dost slizovitých monster, takže by ti to chvíli trvalo.“
„Ach.“
Myslím, že jsem v její tváři zahlédl ještě i něco jiného než úlevu. Jako by mé podezření vycítila, odhlédla ode mě k údolí.
„Přemýšlela jsem, když jdeš proti bossovi, máš průzkum a zvyšuješ si levely, vytvoříš strategii, a přes to všechno zemřeš, to je jedna věc. Ale zemřít, protože nedáváš pozor a spadneš z výšky, to je vážně na houby.“
„Jo. V normální MMO by smrt z pádu z výšky byla vtipná historka… ale tady ne,“ zamumlal jsem. „Ale myslíš, že ve skutečném světě je vůbec nějaká smrt, při které by sis řekla ‚Fajn, udělala jsem, co jsem mohla, takže ničeho nelituju‘? Ať už zemřeš při nehodě nebo na následky nemoci, akorát by ti zbyly smutek a frustrace… chci říct, jestli jde v Aincradu nějak zemřít a být spokojený s tím, žes udělal, co bylo třeba, bylo by to…“
Naneštěstí mě zklamala má slovní zásoba čtrnáctiletého herního maniaka; zakroutil jsem prsty a otevřel a zavřel pusu, aniž bych něco pronesl. Asuna nemilosrdně sledovala celý ten můj smutný výstup, poté krátce odpověděla.
„Možná by to nebylo tak zlé. Ne že bych někdy brzy chtěla ozkoušet, jaké to je.“
„J-jo.“
„V tom případě bychom se měli vynasnažit, abychom porazili bosse druhého podlaží. A pomoct mi se zesílením zbraně je součástí onoho procesu.“
„J…jo.“
„Když tedy oba souhlasíme, začněme. Stovka během dvou hodin!“
Asuna vytáhla svůj rapír a zamířila opačným směrem, než jakým byl kamenný most – k malé kotlině lemované nízkými stromy.
Stovka vos během dvou hodin. Jedna každé sedmdesát dvě vteřiny. To jako fakt?
Mohl jsem v odpověď jen nepříliš přesvědčivě souhlasně zabručet.


Větrné vosy byly černé se zelenými proužky a byly půl metru dlouhé, tedy větší než jakýkoli hmyz na Zemi, ovšem v Aincradu patřily mezi menší monstra. Hodnoty jejich HP a útoku byly na monstra druhého podlaží poměrně nízké.
Ale bylo velice těžké potlačit primitivní signál mozku uprchnout, když se k vám blížila vosa větší jak vaše hlava, vystavujíc přitom žihadlo o velikosti sekáčku na led. Lov vos se tedy stal cvičením mistrovského zvládání instinktů.
Z toho důvodu jsem se bál o Asunu, která nevypadala, že by měla brouky zrovna v lásce. Ale...
„Háá!“
Skill jejího rapíru, Přímka, vypálil v prostoru stříbrnou čáru a neomylně zasáhl slabý proužek na břiše vosy. Ta kovově zaječela a vybuchla v mnohoúhelníkové úlomky. Před očima se mi automaticky objevil seznam získaných zkušeností a corů, protože jsme byli ve stejné partě.
„Dvacet čtyři,“ zavolala, podívala se na mě s očima plnýma toho, co jsem považoval za záblesk samolibosti. Vyvolalo to ve mně rivalitu, otočil jsem se před sebe a spatřil čerstvou vosu po mé pravici.
Oživila se, když jsem byl v jejím dosahu agresivity, takže jakmile mě zahlédly její baňaté složené oči, vzlétla vysoko do vzduchu. Vosa se zastavila asi čtyři a půl metru nad zemí, načež se s těžkými, žaludek vířícími vibracemi spustila dolů. Když tělo vosy zůstane rovně, zaútočí kousnutím, když se stočí jako panty dveří, použije své jedové žihadlo. Tohle byl první krok, jak se s těmi monstry vypořádat, ale ani po notných zkušenostech z bety s těmito a ještě silnějšími Bouřkovými sršni, jsem nemohl než strachy ucuknout, když zaútočila.
Tentokrát jsem děs zvládl a všiml si, že mi vosa ukazuje bříško, čímž naznačuje útok žihadlem. Zapřel jsem se nohama o zem.
Vosa se vřítila přímo přede mě, pak se krátce zastavila, aby se znovu jen vznášela. Její silný jedový hrot zářil světle žlutým světlem. Počkal jsem na tu chvíli a skočil dozadu. Žihadlo vystřelilo kupředu s mechanickým cinknutím, ale nenašlo svůj cíl.
Jakmile vosa minula, na vteřinu a půl zůstala v efektu prodlení. Na nic jsem nečekal a spustil jsem Svislý oblouk, dvojúderný skill meče. Čepel vykreslila tvar V a s uspokojivým zvukovým efektem udeřila do vosy. HP monstra kleslo o téměř 60 procent.
Vosa se dostala z prodloužení a hned zase vyletěla vysoko do vzduchu. Udělala otočku a znovu klesla. Tentokrát se hnala tělem napřed, známka útoku kousnutím. Nečekal jsem na útok, ale udělal jsem krok stranou, a rozehnal jsem se za vosou, když mě minula. Zastavila se a chviličku se jen vznášela ve vzduchu, než udělá další otočku, ale to mi víc než stačilo, abych ji chytil pěkným (úhlo)Příčným seknutím.
Ještě jeden Svislý oblouk monstrum dodělá, ale čekací ikonka skillu mi stále zářila ve spodní části zorného pole. Další Příčné seknutí by to zvládlo, kdybych se trefil do slabého místa, ale zezadu mi překážela velká křídla vosy. Jestli nedám kritický zásah, stále jí zůstane trocha HP. Zklamaně jsem mlaskl jazykem a začal normální útok, než skončí vose prodloužení. Naštěstí jsem ji zasáhl ještě před začátkem kousnutí a změnil vosu na úlomky modrého skla.
„Dvacet dva!“ zakřičel jsem a hned se začal rozhlížet po novém protivníkovi.
Navzdory výhodě v levelu a vybavení jsem prohrával kvůli Asunině vysokému počtu kritických zásahů – byla tak přesná, že dokázala pokaždé trefit slabé místo vos.
Můj Svislý oblouk vzal asi šedesát procent vosina HP při normálním zásahu, zatímco Asunina Přímka vzala při kritickém něco přes padesát. Ale protože je to základní skill, má jen velice krátkou čekací dobu na znovupoužití, takže jej může použít, kdykoli je jen vosa zranitelná.
Mohl bych zkusit následovat její vedení a zkoušet kritická se svými základními skilly, jako Příčné a Vodorovné seknutí, ale prostě jsem neměl důvěru ve vlastní přesnost. Kdybych se měl vymluvit, řekl bych, že moje Žíhaná čepel +6 má specifika 3Os3Od, což znamená, že má tři body v ostrosti a tři v odolnosti. Asunin Větrný fleret +4 má ale 3P1Od, tedy tři body v přesnosti a jeden v odolnosti. To jí rozhodně dávalo skvělý bonus ke kritickým zásahům.
Ale i když tohle vezmete do úvahy, je stále třeba výjimečně vysoká úroveň hráčových dovedností a klidného soustředění, aby každý útok zasáhl jako kritický – a netřeba mluvit o zkušenostech.
Podezříval jsem Asunu, že strávila většinu času od otevření druhého podlaží strávila dost času bojem s těmito obřími vosami. Hodně z toho muselo být spojeno s tím, že se snažila nasbírat materiál k vylepšení svého Větrného fleretu, ale myslím, že je za tím ještě něco dalšího. Šlo o zesílení sebe samé jakožto hráčky, ne jen statů. Jestli se naučí trefit se do slabého místa mrštného létajícího nepřítele, po zemi se pohybující monstra jí budou v porovnání připadat pomalá jako melasa.
Vzpomněl jsem si, co mi Asuna řekla během našeho prvního setkání v labyrintu prvního podlaží.
Stejně všichni zemřeme. Jediný rozdíl je kdy a kde, dříve… nebo později.
Její oči zářily tlumeným světlem a na konci boje neviděly naději, ale zoufalství. To, že teď byla schopna snažit se hledat skutečnou sílu, mě naplňovalo radostí. Mohl jsem jen doufat, že jednoho dne bude stát nad všemi ostatními, zářný příklad a zdroj inspirace pro všechny.
Ale navzdory tomu, co jsem řekl… jsem neměl v plánu prohrát naši soutěž o to, kdo jako první zabije padesát vos.
Než jsme boj začali, navrhla Asuna sázku, ze které mi až šel mráz po zádech. Ona dnes zajistí večeři, ale kdo jako první uloví padesát vos, dostane i desert zdarma, na účet poraženého.
Výzvu jsem přijal bez přemýšlení a teprve po začátku jsem si uvědomil, o co jí šlo. Jedna NPC restaurace v Urbu nabízela ovocný koláč s ohromujícím množství šlehačky z mléka obří krávy, šlo o místní delikatesu. A bylo to výborné – až jsem zapomněl na svůj oblíbený černý chléb s krémem z prvního podlaží. A taky drahé. Tak drahé, že bych na tom utratil většinu corů, které získám při dnešním lovu.
O to Asuně šlo. Jestli ona zaplatí jídlo a já desert, nechám tam mnohem, mnohem víc. Nemám na výběr, musí ze mě být vítěz!
„Rááá!!“
Rozehnal jsem se k nejnovější vose, plícemi se mi prodíral řev.
Ale v další chvíli mi přestal vát vítr do plachet, uslyšel jsem ji křičet: „Dvacet pět!“
Rozdíl o třech kusech. To je v půlce souboje špatná zpráva. Jestli budeme oba pokračovat tímhle tempem, rozjede se a mě nechá v prachu. Jestli nenajdu způsob, jak je zabít během dvou pohybů jako Asuna, nikdy rozdíl nepřekonám.
Nemám na výběr.
Otočil jsem se zpět, abych se ujistil, že se Asuna dívá jinam, a věnoval jsem svému cíli posuzující pohled.
Černozelená vosa se vznášela vysoko, pak se vrhla dolů na mě. Tělo měla ohnuté, zářící žihadlo se natáhlo kupředu.
Následoval jsem řádné schéma, zastavil se na místě a zval nepřítele k úderu a minutí, načež jsem spustil Svislý oblouk. Zazněly dva příjemné seky, ale jako obvykle skoncovaly asi jen s šedesáti procenty HP vosy. Kdyby se vosa stáhla, nemohl bych ji jako někdo s jen pramálo štěstí na kritické zásahy dostat během dvou pohybů.
„…!!“
S tichým výkřikem jsem zaťal levou pěst.
Normálně bych měl na konci skillu meče krátký efekt prodlení, ale moje levá pěst se začala lesknout červeným vizuálním efektem, když jsem si ji dal k boku. Z velké části automaticky se moje tělo vyřítilo kupředu a udeřilo vosu, která byla z útoku mečem zaražená na místě.
Hutné žuchnutí, které následovalo, vůbec neznělo jako čepel. Moje pěst vystřelila nahoru a trefila se do vosy během její otáčky, hezky do vybouleného bříška. Blesková rána, základní skill bojových umění. Vosa ztratila dalších dvacet procent HP.
Vosa, znovu připravená, vylétla nahoru a mimo dosah. Druhé klesání bylo znovu ve znamení útoku žihadlem. Ze svého prodlení jsem se už vzpamatoval a snadno jsem se vose vyhnul a rozsekl ji jednoduchým Příčným seknutím. Poražení vosy mi zabralo asi tolik, co dva údery.
Teď mám, v závislosti na tom, jak rychle najdu další monstrum, šanci. Mám šanci.
S očima napjatýma jsem prohledával okolí v naději, že spatřím formující se mnohoúhelníkovou kapku, který signalizovala, že se generuje nové monstrum, a jakmile jsem ji spatřil, rozeběhl jsem se k ní.

O hodinu později jsem seděl na trávě, padesát vos zabitých, spálen na uhlíky naprostým vyčerpáním. Asuna ke mně přešla a poklepala mi na rameno.
„Hezká práce, Kirito.“
V hlase neměla ani náznak únavy. Udělala kolem mě půlkruh a usmála se.
„No, pojďme zpět do Urbu na večeři. A pak, až mi koupíš desert, bych si ráda poslechla všechny podrobnosti o tom tvém bizarním skillu mlácení, který jsi používal.“
„…“
Neměl jsem odpověď. Krásná šermířka se naklonila kupředu pro kritický poslední zásah.
„Nemůžu se dočkat, až konečně zkusím ten koláč. Výhra je výhra, i když jen o jeden bod. A kluk by měl svůj slib za každou cenu dodržet.“


Část třetí

Zrovna jsme dorazili zpět do Urbu, když se rázně a jasně rozezněly zvony po celém městě, naznačovaly příchod noci. Byla to klidná, pomalá melodie s náznakem touhy. Sedm hodin večer byl čas, kdy se hráči po prozkoumávání divočiny vrací zpět domů.
V MMO hrách, které jsem hrál před SAO, byl sedm hodin večer čas, kdy se hra teprve rozjížděla. Lidé se tehdy začínali přihlašovat a v deset hodin to dosáhlo špičky, nejzatvrzelejší duše zůstávaly celou noc až do rána.
Jakožto žák školou povinný jsem se vždy odhlašoval nejpozději ve dvě ráno. Pamatuju si, jak jsem se se žárlivostí díval na ty, kteří se připravovali na další kolo lovu.
Jaká ironie, že teď, kdy vše, co jsem chtěl, bylo jít zpět do školy, jsem mohl zůstávat venku klidně i po druhé, do pěti nebo do osmi ráno, jak se mi chtělo. A přesto, jakmile začala být venku tma, vždy jsem už byl na cestě do města.
Mnohokrát to bylo jen kvůli večeři a doplnění zásob, načež jsem se vydal na další kolo dobrodružství až do rána – ta noc, kdy jsem potkal Asunu v labyrintu, byla přesně takový případ. Ale pokaždé, když jsem za vnějším okrajem Aincradu viděl červené, zapadající slunce, nebe měnící se z nachové v námořnicky modrou, jsem nedokázal sedět v klidu. Musel jsem se vrátit do civilizace.
Mnoho hráčů se procházelo hlavní ulicí Urbu, jako důkaz toho, že ta touha nenáležela pouze mně. Všichni se úlevně usmívali. Z restaurací a barů na ulici se ozývaly živé konverzace s občasnými přípitky nebo písní, oboje věnované dalšímu dne přežití.
Stejné věci byly k vidění i ve městech a vesnicích prvního podlaží. Ale už tomu bylo dlouho, co jsem slyšel tak bezmezný smích – možná tomu bylo úplně poprvé – od doby, kdy jsme byli chyceni v Aincradu.
„Tohle je poprvé, co se v tuhle dobu vracím do Urbu. Je to vždy takové? Nebo je dnešek něčím zvláštní?“ ptal jsem se Asuny. Osmý prosinec není svátkem. Věnovala mi pobavený pohled, její krása byla znovu skrytá pod vlněnou kápí.
„Urbus i Marome jsou takové už několik dní. To ses schovával celé dny a noci?“
„Ehm… no…“
Nejspíš se ptala, jestli mi vážně tolik záleželo na tom, že mě někdo uvidí. Jen tak mimochodem, nemohl jsem do Urbu, ani kdybych chtěl. Pokud bych jí u večeře řekl o svém skillu Bojových umění, nakonec bych se k tomuto tématu dostal, ale nedalo se to jen tak shrnout.
„Můžeš říct, že jsem se skrýval. Možná to tak nebylo,“ zadrhl jsem se. Asunin pohled měl v sobě ještě více nevěřícnosti.
„Neříkala jsem ti, že jsi paranoidní? Už jsme prošli kolem desítek lidí, nejsi v převleku a nikdo tě nijak neotravoval.“
Měla pravdu: můj úžasný proužkovaný šátek nebyl na odiv. Obličej i vlasy jsem měl jako obvykle, ale černý plášť jsem také schoval. Měl jsem však pocit, že nešlo o to, že ve mně hráči rozeznali Beatera Kirita a rozhodli se si mě nevšímat, ale prostě byli příliš plní úlevy a očekávání večeře, než aby mezi mnoha ostatními nějak zvlášť zkoumali jednoho pochmurně vypadajícího šermíře.
Trochu jsem si odkašlal a nenápadně se přesouval tak, abych se mohl skrývat za Asunou.
„Ehm… n-no, možná. Ale, zpátky k tématu – je to tady v noci vždycky živé? Jen tak?“
„Ach, určitě to není jen tak,“ zavřela mi ústa. Znovu mi věnovala pohled.
„…Vlastně, ze tří čtvrtin jsi za to odpovědný ty.“
„Co? J-já?!“ vyprskl jsem. Podrážděně si povzdechla.
„Podívej… není jasné, proč se všichni usmívají a smějí? To proto, že jsme na druhém podlaží.“
„…Což znamená?“
„To nebyla hádanka. Všichni byli celý ten měsíc, kdy jsme byli uvězněni na prvním podlaží, hrozně nervózní. Báli se, že se do skutečného světa už nikdy nevrátí. Já patřila mezi ně. Ale pak se vytvořila razie na bosse a vyhráli jsme na první pokus a otevřeli druhé podlaží. Všichni jsme si uvědomili, že tuhle věc možná můžeme porazit. Proto se usmívají. Jen říkám… tohle bychom neviděli, kdyby někdo během toho boje nezůstal klidný a silný.“
„…“
Konečně mi došlo, co chtěla Asuna říct, ale ani náhodou jsem netušil, co na to odpovědět. Znovu jsem si odkašlal a snažil se něco vymyslet.
„Ehm, a-asi. No, pokud chceš znát můj názor, ten někdo odvedl tak dobrou práci, aby si vysloužil koláč zdarma,“ řekl jsem plný naděje.
„To jsou dvě zcela rozdílné věci!“
Za zkoušku to stálo.

Zatočili jsme do úzké uličky vedoucí na sever z východozápadní hlavní ulice, pak zatočili zase doprava a pak doleva, abychom se dostali k restauraci.
Věděl jsem o tomto zařízení (a jejich nepříliš známém ovocném koláči) díky mému neúnavnému prozkoumávání Urbu z dob bety, takže mě docela překvapilo, že Asuna o něm věděla jen po několika krátkých dnech na druhém podlaží. Vzali jsme si stůl vzadu v podniku a objednali si jídlo. Rozhodl jsem se, že se jí zeptám, jak to tu zná.
„Tak, budu hádat, Asuno: vůně šlehačky...“
Hnědé oči pod kápí se přimhouřily. Hned jsem změnil směr.
„...tě sem nezavedla. Takže to byla náhoda? Má jen malé průčelí s mini cedulí. Myslím, že najít tohle místo náhodou je docela těžké.“
Nemohli jste nic ztratit, když jste se náhodou vydali do podniku v Aincradu, protože tu nebyly žádné vydřidušské bary, které by vás donutily zaplatit za vstup (alespoň, co já vím), ale občas se automaticky spustil úkol, když jste vstoupili do dveří. Ve městě nebylo vaše HP v nebezpečí (zase aspoň podle toho, co já vím), ale takové úkoly by mohly být docela ošklivým překvapením pro někoho, kdo MMO moc nezná. Usoudil jsem, že Asuna není ten typ, co by ocenil nebo dokonce vyhledával nečekaná vzrušení. Její odpověď mě ale překvapila.
„Zeptala jsem se Argo, jestli jsou v Urbu nějaké NPC restaurace, kam nechodí moc lidí, a koupila od ní odpověď.“
No ano, nikdo další v podniku nebyl. Asuna otevřela své menu a sundala si kápi. Vzdychla a nechala vlasy volně se pohupovat.
„Ach… aha. To dává smysl…“
Uvnitř jsem se začal studeně potit. To já seznámil Asunu s Argo. Bylo to vlastně tehdy, kdy jsem nechal Asunu využít mou vanu na farmě poblíž Tolbany a Argo s dokonalým načasováním přišla na návštěvu. Ačkoli jsem se snažil, aby se nepotkaly, nepovedlo se a narazily na sebe v koupelně, což Asunu dost překvapilo. Zaječela a vyběhla do obývacího pokoje, kde jsem seděl já...
„Nevzpomínáš teď na něco, na co bys vzpomínat neměl, že ne? Pokud ano, možná budu potřebovat dva koláče místo jednoho.“
„Ne, na nic nevzpomínám,“ odpověděl jsem okamžitě a energicky jsem vrtěl hlavou. „No, Argo je možná rychlá a má přesné informace, ale dávej si na ni pozor. Ve slovníku nemá nic jako ‚mlčenlivost o klientovi‘.“
„Takže… bych ji mohla požádat, aby mi prodala informace o tobě?“
Teď už bylo pozdě na to, abych litoval, že jsem se přeřekl.
„N-no, jo… možná… ale bude tě to dost stát. Všechny ty informace by tě určitě stály aspoň tři tisíce corů.“
„To vlastně není tolik, kolik jsem čekala. Určitě bych tolik dokázala nasbírat bez větších problémů…“
„N-n-ne! Já bych si zase koupil všechno o tobě! Přeci jen viděla tvoje...,“ zavřel jsem pusu tak tvrdě, až mi cvakly zuby. Usmála se na mě.
„Moje co?“
„Ehm, éé… chtěl jsem říct, že…“
Tehdy se stal zázrak a vrátil se NPC číšník s talíři s jídlem, zachránil mě před jistou katastrofou.
Jídlo bylo jednoduchý salát, dušené maso a chléb, ale patřilo to k nejlepšímu, co se dalo na druhém podlaží najít. Asunino obočí vydávalo během toho, co jsme jedli, výhružnou auru, ale jakmile dorazil dlouho očekávaný desert, aura zmizela.
Podle dohody zaplatila Asuna za večeři a desert byl zaplacen z mé vlastní kapsy. Děsivé bylo, že jediný desert stál víc jak tříchodová večeře pro dva. Ale vzhledem k tomu, že jsem proflákl svůj tajný skill Bojové umění a přesto prohrál, neměl jsem si na co stěžovat. Mohl jsem jen litovat nedostatku vlastních dovedností.
Triumfální vítězka, zřejmě netečná k mému vnitřnímu zmatku, se podívala na zelený talíř, na kterém byla přímo hora šlehačky. Oči jí zářily.
„Božínku! Arginy informace říkaly, že Lehký roztřesený ovocný koláč prostě musím jednou vyzkoušet. Nechce se mi věřit, že ta chvíle konečně nadešla!“
To roztřesený ve jméně se jasně odkazovalo na Roztřesené krávy, samičí verze děsivě obřích volů potulujících se na druhém podlaží. Krávy byly skoro dvakrát tak velké jako volové, prakticky bossové samy o sobě. Šlehačka na ovocném koláči pocházela z jejich mléka (údajně), ale teď není čas to rozebírat.
Přídavné jméno roztřesený může mít ještě i jiný význam: šlehačky bylo na jídlo tolik, že se sama třásla. Koláč byl trojúhelníkový řez z kulatého koláče, 18 centimetrů dlouhý, 8 vysoký a odříznutý kus z celku měl asi 60 stupňů.
Takže celkový objem koláře je (18 × 18 × 8 × 3,14) / 6… celkem třináct set padesát šest centimetrů krychlových samotného ráje. Na tý věci musel být celý litr šlehačky.
 „Takže… co přesně na tomhle koláči je ‚lehkého‘?“ stěžoval jsem si.
Asuna zvedla velkou vidličku, která byla na talířku u koláče, a promluvila: „Ty to nevíš? Není lehký, protože by ho bylo málo.“
„Tak proč? Vynalezl ho nějaký těžký borec v lehký váze?“ zavtipkoval jsem, ale ona vtip naprosto ignorovala.
„To podle toho, jak je lehký na přípravu. V Americe používají tuhé, křupavé těsto, které je jako sušenky, ale my tu máme piškotový základ. Zajímá mě, jaký druh je tenhle…“
Přiložila vidličku k trojúhelníkovému klínku a vykrojila přes dobrých deset centimetrů krychlových, až se ukázal zlatý piškotový koláč. Měl čtyři vrstvy, piškot, jahody a šlehačka, piškot, jahody a šlehačka. Vrcholek koláče byl, samozřejmě, pokryt ohromujícím množstvím jahod – nebo, přesněji řečeno, nějakým herním ovocem, které jahody připomínalo.
„Takže piškotový. Ten mám stejně radši,“ prohlásila Asuna. Její úsměv byl tak zářivý, že ta prohra a to, že jsem byl donucen zaplatit ten obří účet za desert, skoro stálo za to ho vidět.
Upřímně, nezáleželo na tom, jestli ji budu podporovat otevřeně nebo skrytě. To, že se z bledé dívky plné zoufalství v hloubi labyrintu změnila na někoho, kdo se dokáže pod těmito teplými olejovými lampami naplno usmát, bylo opravdu dobře.
Pokud je tu něco špatného, tak to, že na stole je jen jediný kousek koláče. Chtěl jsem žít nebezpečně a koupit si hned dva kousky, ale cena v menu zchladila mé nadšení jako kbelík ledové vody.
Sesbíral jsem každý poslední kousek svého skillu džentlmena a šlechetně jsem mávl rukou a usmíval se přitom tak přirozeně, jak to jen šlo.
„Prosím, jen si dej. Mě si nevšímej.“
Úsměv mi vrátila: „Ach, nevšimnu. Dobrou chuť.“
O dvě vteřiny později vybuchla smíchy a pak se natáhla do košíku s příborem na kraji stolu a podala mi vidličku.
„Dělala jsem si legraci – tak zlá nejsem. Můžeš si dát třetinu koláče.“
„…Ehm, díky,“ odpověděl jsem, na tváři pocit úlevy. Můj mozek mezitím prováděl rychlé výpočty.
Jedna třetina znamená, že můžu sníst… Čtyři sta padesát dva centimetrů krychlových koláče!

Když jsme odešli z restaurace, padla už na město temnota noci. Asuna se zhluboka nadechla a spokojeně vzdechla.
„…To byla dobrota…“
Věděl jsem přesně, jak se cítí. Ten koláč byl nejspíš první skutečný desert, který měla od chvíle, co jsme zde byli uvězněni. Já na tom byl stejně. Také jsem šťastně vzdechl a zamumlal: „Jako by byl ještě lepší než během bety… To, jak se šlehačka rozpouští v ústech, dokonalá úroveň sladkosti, která nebyla příliš těžká, ale přesto uspokojující…“
„Nemyslíš, že se ti to jen zdálo? Vážně by si dali tolik práce s takovým vypilováním detailů mezi betou a verzí pro prodej?“ zeptala se. Na její skepticismus jsem odpověděl ve vší vážnosti.
„Nebylo by až tak těžké aktualizovat data v programu chuti. Navíc, když budu ignorovat rozdíl v chuti, tohle jsme během bety neměli,“ ukázal jsem hned pod svou HP linku, na horní levou část mého zorného pole. Byla tam ikonka, která tam dřív nebývala, čtyřlístek, který ukazoval bonus zvýšeného štěstí. Ten efekt se dal získat jen po drahém daru kostelu, vybavení se doplňkem s právě tímto bonusem nebo po zkonzumování speciálního jídla.
SAO mělo hlavní staty na úplném minimu, ukazovaly se jen hodnoty síly a hbitosti. Přesto tu bylo dost skrytých statů ovlivněných vlastnostmi vybavení, buffy a debuffy, a dokonce i efekty terénu. Štěstí patřilo mezi ně a bylo dost důležité – přidávalo rezistenci proti jedu a paralýze, upuštění zbraně či dokonce zvyšovalo šanci na to, že vám padne vzácný předmět.
Někdo ve vývojovém týmu Argusu se na přemrštěnou cenu lehkého ovocného koláče podíval a rozhodl se, že je to dost, aby byl ve verzi pro prodej přidán ještě i nějaký bonus. Efekt bude trvat patnáct minut. To by bylo víc než dost, kdyby se koláč snědl jako svačina uprostřed labyrintu, ale…
„Naneštěstí nemáme dost času, abychom toho mohli využít při lovu,“ řekla Asuna, zřejmě věděla, jakým směrem se mi ubírají myšlenky. Kdybychom teď vyběhli hledat monstra, našli bychom jich před vypršením efektu jen pár. Navíc z monster kolem města nepadalo nic extra.
„To je zlý… takhle promarnit dobrý buff.“
Zíral jsem na časovač, který odtikával drahocenné vteřiny. Namáhal jsem si mozek, abych našel způsob, jak bonusu dobře využít, dokud trvá.
Mohli bychom si kleknout na všechny čtyři na ulici – výjimečně se daly najít mince a úlomky drahokamů – ale nemyslím, že to by se Asuně líbilo. Mohli bychom zariskovat ve velkém kasinu, akorát že ta byla až na sedmém podlaží. Čím víc jsem přemýšlel, tím méně efektu zůstávalo. Není nic, na čem bychom mohli naše štěstí vyzkoušet? Asi bych se mohl otočit k šermířce a zeptat se jí, jestli se mnou nebude chodit, ale měl jsem pocit, že systémový bonus štěstí mi tady v tom šance nezvýší…
Už mi málem začala z frustrace stoupat pára z uší, když jsem něco zaslechl.
Vzdálené, rytmické cinkání kovu. Cink, cink, bouchalo kladivo.
„Ach…,“ luskl jsem prsty, konečně jsem našel využití pro dvanáct zbývajících minut štěstí.


Část čtvrtá

Pět hodin po naší poslední návštěvě východního náměstí Urbu už se kolem v podstatě nikdo neprocházel. Jen pár hráčů postávalo kolem stánků NPC, které otevíraly pouze v noci, a dva nebo tři páry seděly na lavičkách a namísto pozorování hvězd se dívaly na spodek podlaží nad námi.
Ten malý hráč se stále nacházel v severovýchodní části náměstí, nevelkou kovadlinu a schránku s ukázkami měl na prodejním koberci. Byl to ten, za kým jsem původně přišel: kovář, nejspíš úplně první hráč oddaný řemeslu od začátku SAO.
„Asuno, dosáhla jsi maxima potřebného materiálu pro svůj Větrný fleret během našeho lovu, viď?“ zeptal jsem se. Krátce přikývla, plášť s kapucí měla zase nasazený.
„Ano. Vlastně mám ještě o něco víc, tak jsem ten zbytek chtěla prodat a rozdělit se o peníze s tebou.“
„To můžeme udělat zítra. Proč nezkusíš plusnout na pětku už teď?“
Podívala se nahoru, přemýšlela. „Aha. Ale ovlivňuje efekt štěstí pokus o vylepšení zbraně? Copak to není kovář, kdo to zkouší, a ne já?“
„Pravda. Ale z očividného důvodu mu kousek toho koláče dát nemůžeme…“
Očividný ve smyslu finanční. Pokrčil jsem rameny a pokračoval: „Takže nemůžu tvrdit, že ten efekt bude fungovat, ale jsi majitelkou zbraně, možná budeš mít malý bonus k šanci na úspěch. Určitě to nebude mít negativní efekt, tak to klidně zkusit můžeš.“
Během vysvětlení klesl zbývající čas buffu na sedm minut. Asuna znovu přikývla a řekla: „Fajn. Stejně jsem to chtěla dneska udělat.“
Vzala rapír od svého pasu a vykročila si to přímo ke kovářovu obchůdku, pokud se tomu tak dá říkat. Bez komentáře jsem ji následoval.
Zblízka mi maličký kovář připomínal trpaslíka ještě víc. Byl prťavý a zavalitý, měl upřímnou tvář. Vážně je to škoda, že nemá vousy. Účesy a vousy se daly snadno upravit kosmetickými předměty z NPC obchodů. Myslel jsem si, že s klasickým vzhledem by přitáhl víc návštěvníků.
Asunin hlas mě vyrušil z nesmyslného zasnění: „Dobrý večer.“
Kovář vzhlédl od své kovadliny a rychle se uklonil.
„Do-dobrý večer. Vítejte.“
Hlas měl mladý a chlapecký, ani trochu podobný tomu trpasličímu barytonu. Hlas každého hráče byl vytvořen podle vzorku skutečného hlasu, takže ačkoli se mu hlas lišil od tváře, celkový dojem nezměnil. Už když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem si, že to bude puberťák zhruba mého věku.
Na vrcholku cedule s cenami se psalo Nezhovo kovářství. Podle japonských pravidel by se to, myslím, mělo vyslovovat „Nezuha“ – to musí být jeho jméno. Někdy se dají jména hráčů Sword Art Online, která jsou všechna v latince, špatně přečíst. V razii na bosse prvního podlaží byl uživatel trojzubce jménem Hokkaiikura. Po dlouhém zvažování jsem došel k závěru, že to musí být „Hokka Iikura“, ale později jsem zjistil, že on si říká „Hokkai Ikura“. Nezha mohl mít také nějakou jinou výslovnost, ale přišlo mi nevychované se na to ptát během prvního setkání.
Tak či tak si kovář Nezha stoupl a znovu se nervózně uklonil.
„H-hledáš novou zbraň, nebo jsi tu kvůli údržbě?“
Asuna zvedla rapír, který držela oběma rukama, a odpověděla: „Ráda bych vylepšení zbraně. Dát tenhle Větrný fleret +4 na plus pět, bonus k přesnosti. Mám vlastní materiál.“
Nezha se rychle podíval na fleret. Kleslo mu obočí, jako by si s něčím dělal starosti.
„Do-dobře… Kolik materiálu máš…?“
„Až do horního limitu. Čtyři Ocelové pláty a dvacet Žihadel Větrné vosy,“ odpověděla ihned. Všechno jsem v hlavě přepočítal.
Materiál k vylepšení vybavení spadal do dvou kategorií: základní a přídavný. Každý pokus měl stálý, nutný počet základního materiálu, ale bylo možné použít i přídavný materiál. Typ a počet přídavného měl dost výrazný efekt na šanci úspěchu.
Žihadlo Větrné vosy bylo přídavným materiálem s bonusem do přesnosti, takže to jí zvýší šanci na kritický zásah ještě více. Jestli si dobře pamatuji, všech dvacet žihadel zvýší maximální šanci na úspěch na 95 procent.
Takže pro hráče, který si chce nechat vylepšit zbraň je tohle vážně dobrá věc. Nejlepší zákazníci zaplatí za materiál u kováře, ale i to je lepší než neuspět bez přídavného materiálu.
A přesto vypadal Nezha zděšeně, když její odpověď uslyšel. Ta žádost ho očividně znepokojila, ale nenacházel důvod, proč by ji měl odmítnout.
„Dobře. Vezmu si tvoji zbraň a materiály.“ Znovu se uklonil.
Asunu mu poděkovala a předala mu napřed Větrný fleret. Pak otevřela své okno a vyvolala pytel, do kterého dala materiály. Kovářovi dala pytel přes okno s obchodem. Nakonec mu zaplatila za pokus o vylepšení.
Teď už zbývaly bonusovému efektu štěstí jen čtyři minuty. V boji by už moc nepomohl, ale na jedno vylepšení zbraně stačil víc než dost. Jestli bude vůbec fungovat tak, jak doufáme, je už ale úplně jiná otázka; koláč to byl ovšem drahý. Určitě se díky němu dostaneme z 95 procent na 97.
Tiše jsem se pomodlil k bohu herního systému. Asuna udělala dva kroky zpět a přitočila se ke mně. Zamumlala: „Prst.“
„Ehe?“
„Natáhni prst.“
Zmateně jsem zvedl levou ruku a natáhl ukazováček. Asuna natáhla ruku schovanou v hnědé kožené rukavici a chytila můj prst dvěma svými.
„Ehm… co je to…?“
„Když tohle udělám, možná se tvůj bonusový efekt přičte k mému.“
To znělo pitomě. „N-no, jestli je to tak… neměla bys mě držet za celou ruku…?“
Cítil jsem, jak se do mě z její kapuce zabodává ledový pohled.
„Od kdy je to mezi námi takové?“
Od kdy je to mezi námi takovéhle?! Chtěl jsem zakřičet, ale kovář dal signál, že přepočítal všechny předměty a považoval je za dostačující, takže jsem musel zůstat tiše a nechat ji mačkat mi prst a odebírat všechno to cenné štěstí.
Asuna a já jsme se dívali na ceduli, když se kovář Nezha otočil a natáhl se pro přenosnou pec vedle své pracovní kovadliny. Dokázala najednou rozpustit jen málo ingotů, takže nemohla vytvářet velké dřevcové zbraně nebo kusy kovového brnění, ale na jednoduché obchody na ulici stačila.
Na vyskakovacím menu pece změnil mód vytvoření na mód zesílení, pak nastavil typ zlepšení. Nezha pak hodil Asuniny materiály do pece.
Čtyři tenké pláty ocele a dvacet ostrých žihadel zrudly a během vteřin začaly hořet, zanedlouho se pec rozhořela modrým plamenem, který naznačoval stat přesnosti. Všechny přípravy byly kompletní, vytáhl Větrný fleret z pochvy a dal ho do pece ve tvaru roštu.
Modré plameny obklopily tenkou čepel a ta během okamžiku celá zářila azurově.
Nezha rychle vytáhl rapír a dal ho na kovadlinu, pak pevně uchopil své kladivo a zvedl jej do výšky.
Tehdy se mi zježily chloupky vzadu na krku. Byl to stejný pocit, který jsem cítil i odpoledne, když jsem se rozhodl pozdržet vylepšení mé Žíhané čepele +6.
Otevřel jsem ústa a chtěl jsem zakřičet „Počkej!“, ale kovářovo kladivo už poprvé udeřilo.
Cink! Cink! Rytmické bouchání se rozeznívalo celým náměstím a od kovadliny odlétaly oranžové jiskry. Jakmile začal pokus o vylepšení, nešlo jej zastavit. No, mohl bych ho popadnout za ruku a donutit ho přestat, ale pak by vylepšení neuspělo určitě. Teď jsem se mohl jen dívat a modlit se za úspěch.
Moje panika neměla žádný základ, byla jen projevem ustaránka ve mně. Do vylepšení byly vloženy všechny materiály, kovář měl lepší šanci než NPC a měli jsme bonusové štěstí hned dvou hráčů. Nemohli jsme neuspět.
Zadržoval jsem dech a sledoval, jak jde kladivo nahoru a dolů. Na rozdíl od vytvoření zbraně je k vylepšení třeba jen deset úderů. Šest, sedm; kladivo bouchalo do modrého rapíru v pravidelném tempu. Osm, devět… deset.
Proces skončil a rapír na kovadlině jasně zazářil.
Ani náhodou to nemůže neuspět, opakoval jsem si, zatínal zuby.
Výsledek byl mnohem, mnohem horší, než jaký mi moje zlá předtucha naznačovala.
S křehkým, dokonce až krásným zazvoněním se Větrný fleret +4 rozdrtil od špičky až po jílec v prach.

Nikdo několik vteřin nereagoval – ani Asuna, majitelka meče; ani já, emocionální podpora přinášející štěstí; ani Nezha, kovář, který to způsobil.
Kdyby tu možná byl nějaký přihlížející, prolomil by ledy. Ale takhle jsme všichni tři jen prázdně zírali na kovadlinu. Jako někdo neúčastnící se obchodu jsem se nejspíš nejvíce hodil na to, abych to celé zahladil, ale má mysl se zaobírala jedním velkým problémem – a snad ani nemusím zmiňovat, jak moc mě tohle celé šokovalo.
Tohle je směšný!
Ta věta se mi v hlavě ozývala znovu a znovu. Mohl jsem jen zírat.
Bylo to nemožné. Pokud vím, při pokusu o vylepšení zbraně v SAO můžete mít jen tři negativní možné výsledky: materiál zmizí a vylepšení zbraně zůstane stejné, vlastnost bonusu se změní anebo se vylepšení sníží o jedno.
V nejhorším případě by se měl Asunin Větrný fleret +4 zhoršit na +3, což mělo šanci nanejvýš pět procent. Samozřejmě, že v MMO je pět procent stále možných… ale nikdy by se zbraň neměla prostě jen tak zničit.
Nedokázal jsem si nějak vysvětlit tu brutální pravdu, ty blyštivé úlomky, které se rozlétly kolem kovadliny, na níž byl ještě před chviličkou Asunin drahocenný meč.
Sledoval jsem to celé. Asuna si sundala rapír od pasu a podala ho Nezhovi. Ten ho chytil do levé ruky, pravou operoval přenosnou výhní. Meč vytáhl z pochvy a dal ho do ohně. Na žádném z těch činů nebylo nic neobvyklého.
V tichu jsme sledovali, jak se roztříštěné úlomky rozpustily ve vzduchu. Skilly na poničení zbraní, které mají některá monstra, mohou rozpustit, zkřivit nebo uštípnout čepel, ale i tak se dá zbraň opravit. Zbraň, která se roztříští v úlomky, je zbraň, jež ztratila veškerou odolnost a už se nedá získat zpět. Asunin meč nebyl jen očividně zničen – byl zcela vymazán z databáze serveru SAO.
Když zmizel i poslední úlomek, pohnul se jako první Nezha.
Odhodil své kladivo a rychle se postavil, opakovaně se nám ukláněl, jeho střih podle hrnce rozdělený pěšinkou se vlnil ve vzduchu. Pištěl a kvílel, snažil se zachytit výkřiky ve svém hrdle.
„O… omlouvám se! Omlouvám se! Vrátím ti všechny peníze… tak moc, moc mě to mrzí!“
Asuna na opakované omluvy nijak nereagovala. Jenom tam tak stála, oči vytřeštěné. Nakonec jsem udělal krok kupřed já.
„Hele, ehm… než začneme mluvit o penězích, chci vysvětlení. Myslel jsem, že zničení zbraně během vylepšení není v SAO možné. Jak se tohle stalo?“
Nezha přestal sklánět hlavu a konečně vzhlédl. Úhel jeho pokleslého obočí byl extrémní, jeho kulatá, upřímná tvář se zkroutila v agónii. Jako by byla jeho tvář navržena tak, aby působila jako ryzí omluva. Bylo mi to hrozně nepříjemné, ale nemohl jsem mu jen tak říct „tak nic“. Místo toho jsem se snažil udržet svůj hlas klidný, jak jen to bylo v mých mezích.
„Poslouchej… hrál jsem během bety a pamatuju si hráčský manuál, který dali na oficiální stránky. Psalo se tam o třech možných penaltách při neúspěchu: ztracený materiál, jiný bonus, pokles vylepšení. To je fakt.“
Jako veřejně známý beater jsem o betě vůbec mluvit nechtěl. Ale tentokrát nešlo o mou sebezáchovu. Dál už jsem nemluvil a jen čekal na odpověď.
Nezha už se neukláněl, ani neskřípal, ale když mluvil, měl pohled pevně upřený dolů. Hlas se mu třásl.
„Ehm… myslím, že možná… přidali čtvrtou penaltu při oficiálním prodeji. Už se mi to… jednou stalo. Určitě to má ale jen malou pravděpodobnost…“
„…“
Neměl jsem, co dál namítnout. Pokud Nezha lhal, pak nějak dosáhl penalty zničení, která ve hře neexistovala. A to bylo jen velice nepravděpodobné.
„…Aha,“ zamumlal jsem jako bez života. Nezha vzhlédl a znovu zahuhňal.
„Ehm… vážně se moc omlouvám. Nevím, jak ti to vrátit. Dal bych ti jiný Větrný fleret, ale žádný teď nemám. Nerad bych tě nechal bez možností, takže ti můžu dát Železný rapír, pokud nevadí, že je o něco horší…“
O tomhle jsem já rozhodovat nemohl. Podíval jsem se doleva, na stále mlčící Asunu.
Tvář měla téměř celou skrytou pod šedou kapucí, ale i tak jsem viděl, jak se jí drobná brada hýbe ze strany na stranu. Odpověděl jsem Nezhovi místo ní.
„Ne, díky… nějak to zvládneme sami.“
Při vší úctě k Nezhově nabídce – Železný rapír se prodává v dalekém Městě Začátků na prvním podlaží a tady se skoro nebude dát použít. Pokud nám nemůže dát Větrný fleret, tak o stupeň níže je Rapír strážného, který by se dal jako náhrada použít.
A navíc padá risk při zlepšování na ramena klienta, ne kováře, který to vykoná. Nezhova obchodní cedule má na sobě vypsanou míru úspěšnosti pro různé činnosti na jeho aktuálním levelu skillu. Mít smůlu a trefit se do pětiprocentní šance – v tom nejhorším případě dokonce do šance nižší jak jedno procento – je náš problém, ne jeho. I Rufiol, ten z dnešní pohromy se Žíhanou čepelí +0, se nakonec musel poddat a přijmout svůj osud.
Nezhova ramena poklesla při mé odpovědi ještě níže. Zamumlal: „Aha. No… tak vám aspoň vrátím poplatek…“
Pohnul rukou, aby započal transakci, ale já ho přerušil: „To nic, dělals, cos mohl. Tohle není třeba. Někteří řemeslníci říkají, že je jedno, jak to děláš, pokud udeříš kladivem předepsaným počtem úderů, takže jen tak mlátí…“
Tím jsem nic nemyslel, ale on bůhvíproč zasunul hlavu mezi ramena ještě více. Paže měl tak blízko tělu, jak to jen šlo, silně se třásl. Vylétla další omluva.
„…Omlouvám se…!!“
Po té bolestivé, srdceryvné omluvě se už nedalo nic víc říct.
Udělal jsem krok vzad, kývl na Asunu a začal ji táhnout pryč.
Teprve teď jsem si všiml, že její ruka, která mě původně jen tahala za ukazováček, nyní držela celou mou dlaň.

Odtáhl jsem mlčící Asunu od kováře a vedl jsem ji na sever od náměstí. V okolí bylo jen málo obchodů a restaurací NPC, jenom několik budov s neznámým účelem – možná se z nich někdy později stanou hráčské domovy. Tak či tak byla ulice téměř prázdná.
Šli jsme dál a dál, jen občas jsme narazili na vývěsný štít nějakého hostince. Neměli jsme cíl ani přibližný směr. Studené sevření její ruky mi jasně říkalo, jak těžká je pro ni ztráta oblíbeného meče, jak moc je v šoku z toho, že po jediném pokusu na vylepšení náhle zmizel. Netušil jsem, jak zareagovat nebo ji utěšit. Mé ubohé zkušenosti čtrnáctiletého hráče mě na tohle nedokázaly připravit. Věděl jsem jen, že nejhorší možnou volbou by bylo pustit její ruku a utéct. Chtěl jsem se modlit za příchod nějaké náhlé spásy, ale ikonka bonusu na štěstí pod HP linkou už zmizela.
Napřed bychom měli přestat chodit.
Všiml jsem si otevřeného prostoru kousek před námi, kde byly i lavičky. Rozešel jsem se tím směrem. Po pár desítkách kroků jsem se zastavil a rozpačitě promluvil: „Ko-koukni, je tu lavička.“
Hlas uvnitř mé hlavy na mě křičel, že jsem idiot, ale Asuna můj záměr zřejmě vycítila a beze slova se posadila. Pořád mě držela za ruku, tak jsem si automaticky sedl vedle ní.
Po pár vteřinách se její prsty uvolnily a pustily mé. Položila ruku na dřevěnou laťku lavičky.
Bylo mou povinností něco říct, ale čím víc jsem přemýšlel, tím víc se mi stahovalo hrdlo. Jak jsem jen mohl být ten stejný člověk, co se před desítkami silných válečníků prohlásil za beatera? A nejen to. To já jsem promluvil jako první, když jsem tehdy našel Asunu uvnitř labyrintu na prvním podlaží. Tehdy měla mnohem tvrdší výraz než teď. Jistě, jen jsem ji bez emocí pokáral za to, jak přehnala zabití monstra, ale nebyl důvod k tomu, abych tehdy mohl něco říct a teď nezvládl říct nic. Vůbec žádný.
„…Ehm, takže,“ začal jsem konečně. Naštěstí se zdálo, že se slova dále formovala sama.
„To s tím Větrným fleretem je vážně škoda. Ale až se dostaneme k dalšímu městu, k tomu po Marome, budeš si moct koupit ještě o něco lepší zbraň. Jasně, není levná… ale společně to zvládneme. Pomůžu ti našetřit…“
Kdyby v tomhle světě existovala mana, vyplýtval bych ji do posledního bodu, jen abych ta slova řekl. Asuna odpověděla tak tiše, že jsem ji skoro ani neslyšel, ačkoli jsem byl tak blízko.
„…Ale…“
Slovo se vpilo do nočního vzduchu tak rychle, jak se jen objevilo.
„Ale ten meč… ten meč byl má jediná…“
Něco v jejím hlase, jakási emoční rezonance, přitáhla můj pohled přímo k její tváři. Po tváři jí stekly dvě průzračné kapky, pod tou její kapucí zářily bledým světlem.
Ne že bych nikdy neviděl brečet holku zblízka. Ale ty slzy vždy patřily mé mladší sestře Suguze a všechny jsem viděl už před roky, když jsem já byl ve školce a pak prvních několik tříd základní školy.
Naposledy jsem ji viděl brečet tři měsíce předtím, než jsem se stal vězněm SAO. Prohrála v prefekturním kole kendo turnaje. Brečela pak v rohu našeho dvorku. Nenacházel jsem slova, kterými bych ji mohl utišit. Měl jsem jen tašku ze sámošky s nanuky, takovými těmi, které se cucají z plastového obalu. Jeden jsem rozpůlil a dal jednu půlku do jejích dlaní.
Pokud bych to měl popsat v herním jazyce, řekl bych, že ve skillu Reakce na dívčí pláč mám jen naprosté minimum bodů. Pokud mám ten skill tedy vůbec odblokovaný. Musím se pochválit, že mám vůbec odvahu tu zůstat a neutéct.
Na druhou stranu, objektivně musím přiznat, že působím dost uboze – jsem celý ztuhlý a ochromený, jen sleduji, jak po Asunině tvářích stéká jedna slza za druhou. Měl bych promluvit nebo se pohnout, ale v inventáři nemám nanuky a nebudu připravený na ni mluvit, dokud si nebudu zcela jistý tím, proč brečí.
Chápal jsem, že je v šoku z toho, že se jí oblíbená zbraň rozpadla před očima na kousíčky, to samozřejmě ano. Kdyby náhle zmizela má Žíhaná čepel, nejspíš by mi taky do očí vhrkly slzy.
Ale upřímně, nepovažoval jsem Asunu za někoho, kdo má nějaký hlubší vztah se svou zbraní, kdo ji vidí jako prodloužení své ruky a chlácholivě k ní promlouvá, když ji leští… do té kategorie patřím spíše já.
Asuna mi připadala jako přesný opak. Vidí meč jako jednu z mnoha složek bojové síly. Pokud by z mrtvého monstra získala o něco silnější meč, bez přemýšlení by odhodila ten, co zrovna používala. Když jsem se s ní poprvé setkal, měla několik začátečnických rapírů, které koupila ve městě. Když už jí jeden nebyl k užitku, vyhodila ho a nahradila druhým.
Od té chvíle uběhl jen týden. Co během sedmi dnů změnilo Asunin způsob uvažování o sto osmdesát stupňů?
…Ne.
Je jedno, jaký je důvod, nad tím teď nemá cenu přemýšlet. Ronila slzy za svého partnera, za čepel, kterou používala celých sedm dní. Rozuměl jsem jejímu smutku. Nad čím jiným bych chtěl vůbec přemýšlet?
„…Vážně je to škoda,“ zamumlal jsem. Asunina záda se zachvěla. Vypadala teď jako panenka víc než kdykoli předtím.
„Ale poslouchej,“ pokračoval jsem. „Vím, že tohle bude možná znít chladně, ale pokud chceš dál bojovat na předních liniích, abychom tuhle zatracenou hru dokončili, budeš muset získávat nové a nové vybavení. I kdybys fakt chtěla, na konci třetího podlaží by ti byl Větrný fleret už k ničemu. Taky si budu muset vyměnit Žíhanou čepel za jinou zbraň v prvním městě čtvrtého podlaží. A takové MMO – takové prostě RP hry jsou.“
Netušil jsem, jestli ji to uklidňovalo, ale nic lepšího jsem nesvedl.
Asuna několik chvil vůbec nereagovala. Nakonec zpod kapuce přišlo několik tichých slov.
„Já… já tohle nezvládnu.“
Pravá pěst se na kožené sukni pevně sevřela.
„Vždy jsem o svém meči přemýšlela jako o nástroji… jako jen o nějakých datech. Myslela jsem si, že záleží jen na mých dovednostech a odhodlání. Ale když jsem poprvé vyzkoušela Větrný fleret, který jsi mi vybral… Nerada to přiznávám, ale byla jsem unesena. Byl lehký jako peříčko a jako by vždy dopadl přesně tam, kam jsem chtěla zamířit… jako by mi ten meč pomáhal z vlastní vůle…“
Její tváře se třásly, po rtech jí přejel letmý úsměv. Kdovíproč se mi zdálo, že tohle je ten nejkrásnější výraz, který Asuna zatím udělala.
Dokud ji budu mít, budu v pořádku, to jsem si myslela. Bude po mém boku navždy. Říkala jsem si, že i kdyby vylepšení nevyšlo, nikdy se jí nezbavím. Dobře bych se o ni postarala, za všechny ty meče, které jsem předtím promrhala… slíbila jsem to…“
Na sukni dopadly čerstvé slzy a zmizely. Když v tomhle světě něco zmizelo, nezanechalo to žádnou stopu. Meče, monstra… a i hráči.
Asuna tiše zavrtěla hlavou a stěží slyšitelným hlasem zašeptala: „Pokud je to, co říkáš, pravda a já budu muset získávat nové zbraně… tak nechci jít nahoru. Cítím se tak zle. Společně bojujeme, společně přežíváme… Prostě nemůžu snést myšlenku, že ji mám jen tak odhodit…“
Něco v Asuniných slovech ve mně vyvolalo vzpomínku na zcela odlišnou scénu.
Dětské kolo s černým rámem. Dvacetipalcové pneumatiky, přehazovačka se šesti stupni. Vybral jsem si to kolo v den, kdy jsem nastoupil na základní školu. Svého dětského horského kola jsem si cenil více než kterékoli jiné dítě. Duše jsem dofukoval jednou týdně. Když pršelo, otřel jsem ho dosucha a naolejoval hýbající se části. Půjčování si taťkových chemikálií na péči o kolo k tomu, aby byl rám voděodolný, bylo možná trochu přehnané.
Díky tomu všemu se to kolo stále lesklo jako nové i po třech letech, ale z toho se vyklubalo jádro mého problému. Když jsem z kola vyrostl, rodiče řekli, že bude lepší mi koupit nové, s dvacetičtyřpalcovými pneumatikami. A nechtěli mi ani dovolit nechat si své drahocenné první kolo v garáži, řekli, že ho mám dát mladšímu klukovi v sousedství.
V té době jsem byl ve třetí třídě a bojoval jsem proti tomu, jako jsem nikdy předtím nebojoval. Tvrdil jsem, že raději nové kolo vůbec nechci. Dokonce jsem známého v obchodě s koly nedaleko požádal, aby mi kolo tajně uschoval.
On mi ale řekl, že přesune duši mého kola do nového. Před mýma užaslýma očima vytáhl šestiúhelníkový francouzský klíč a vyndal šroub z kliky pravé hřídele. Tenhle šroub byl ze všech nejdůležitější, tvrdil. A že pokud ho dá na nové kolo, duše toho starého se přesune spolu s tím šroubem.
Dnes už samozřejmě vím, že to vše byla jen pohádka pro uklidnění dítěte, ale ten první šroub a další, z mého druhého kola, jsou teď v brašně na nosiči u mého dvacetišestipalcáku.
Na tuhle zkušenost jsem myslel, když jsem Asuně řekl: „Je způsob, jak uchovat duši meče, když přijde čas loučení.“
„…Ech…?“ pozvedla lehce hlavu. Zvedl jsem dva prsty.
„Vlastně dva způsoby. Zaprvé, můžeš horší meč nechat roztavit na ingoty a použít je jako základ pro nový meč. A druhý je ten, že si starý meč necháš prostě v inventáři. Oba způsoby mají i stinné stránky, ale myslím, že ty jsou pak zanedbatelné.“
„Jaké stinné stránky?“
„No, co se těch ingotů týče, tak musíš mít silnou vůli, když od monstra získáš silnou zbraň, protože kdybys ho začala používat, pak bys tu ‚pokrevní linii‘ zazdila. Vždy bys mohla nechat ten meč od monstra roztavit a smíchat je na nový meč, ale to by tě stálo dost peněz. A když si starý meč necháš v inventáři, bude ti zabírat drahocenné místo. A znovu projdeš testem vůle, až budeš někde hluboko v labyrintu a dojde ti místo na předměty. Tak či tak, praktičtější hráči se ti nejspíš vysmějou a budou se divit, proč se vůbec obtěžuješ…“
Asuna se dívala na zem, hluboce ponořená do myšlenek. Nakonec zvedla hlavu a prstem si otřela slzy.
„A ty něco z toho plánuješ…?“
„Já jsem na straně ingotů, ale měl bych dovysvětlit… dělám to i se zbrojí a doplňky, nejen s mečem.“
„…Ach,“ přikývla a znovu se usmála. Tenhle úsměv byl o něco jasnější než ten předchozí, ale z tváře jí smutek stále nezmizel.
„Kéž bych si tak mohla nechat roztříštěné kousky, aby se mohly dát roztavit,“ zamumlala. Souhlasně jsem přikývl. První meč, se kterým Asuna cítila spojení, byl už navždy pryč, beze stopy. Jeho duši už nešlo přivést zpět…
Neměl jsem co více říct. Ticho prolomila ona.
„…Díky.“
„Ech…?“
Nezopakovala to. Natáhla nohy dopředu a postavila se.
„Už se dost připozdívá. Měli bychom se vrátit do hostince. Pomůžeš mi zítra koupit nový meč?“
„Hm… jo, jasně,“ přikývl jsem a rychle si také stoupl. „Doprovodím tě, uch, do hostince.“
Na mou nabídku zavrtěla hlavou: „Nechce se mi jít zpátky do Marome. Zůstanu dnes v Urbu. Tamhle je zrovna jeden hostinec.“
Otočil jsem se a ano, skutečně tam do přicházející tmy jemně zářila cedule HOSTINEC. Došlo mi navíc, že by pro ni bylo nebezpečné jít divočinou mezi městy bez pořádné zbraně. Dnes ji tu nechat a vrátit se zítra, abychom vybrali novou zbraň, byl mnohem lepší nápad.
Doprovodil jsem ji ke dveřím hostince, asi dvacet metrů vzdálených, a zůstal jsem, dokud si nepronajala pokoj. Při chůzi do schodů mi zamávala. Neměl jsem odvahu přespat ve stejném hostinci jako ona.
A navíc, dnes večer jsem musel udělat ještě něco.
Zamířil jsem na jih, zpět k ulici směřující k východnímu náměstí Urbu.


Část pátá

Když zvon odzvonil osmou hodinu, neúnavné cinkání kladiva konečně přestalo.
Proběhl jsem bránou východního náměstí Urbu a pokračoval otevřeným prostranstvím, přitom jsem se vyhýbal kruhům světla z lamp. Došel jsem k řadě listnatých stromů vysázených na východní straně a opřel se zády o silný kmen.
V hráčském menu jsem měl na spodku hlavní obrazovky zkratkovou ikonku, která označovala můj skill Skrývání, ten jsem měl ve třetím skill slotu. Ve spodní části zorného pole se mi objevil malý indikátor, na kterém bylo napsáno 70 % – moje postava se teď ze sedmdesáti procent prolínala se stromem za mnou. To číslo ovlivňovalo mnoho proměnných – typ a barva zbroje, okolní terén a jas a samozřejmě i mé vlastní pohyby.
Riskoval jsem, že budu odhalen jako „ďábelský beater“, pokud si na sebe vezmu Půlnoční plášť, ale bonus černé kůže pláště ke skrývání byl užitečnější než obvyklý převlek. Okolí bylo tmavé a poblíž nikdo nebyl, což mi účinnost Skrývání zvyšovalo. Číslo sedmdesát nebylo nic moc, protože Skrývání jsem měl stále na malé úrovni. Zvyšování toho skillu bylo zdlouhavé a nudné, takže ještě hodně dlouho ho na maximu mít nebudu.
Ale i se začátečním stavem byl ten skill natolik silný, že snadno fungoval proti monstrům na prvních dvou podlažích (pokud ta monstra byla závislá na zraku). Proti lidem to bylo ovšem hrozivě nízké. Vnímavý hráč jako Asuna by sedmdesátiprocentní kamufláž prohlédl nejspíš bez potíží. A navíc, skrývání se ve městě bylo považováno za špatné mravy, takže pokud by mě nějaký hráč odhalil, měl bych potíže – hlavně, pokud by šlo o tu „herní policii“, co se nedávno vyrojila a rozhodla se, že se zaslouží o dodržování správné etikety.
Plížit se a špehovat lidi, to nebyl zrovna můj styl, ale teď šlo o zvláštní okolnosti. Hodlal jsem se pustit do svého úplně prvního stopování hráče.

Zatímco jsem čekal za stromem, hráč-řemeslník zavřel svůj obchod s úderem osmé hodiny. Samozřejmě to byl Nezha, první kovář v Aincradu, který své výrobky prodával na ulici.
Uhasil oheň v přenosné peci a odložil ingoty do koženého sáčku. Kladivo a další podobné nástroje putovaly do speciální krabice. Složil ceduli a dal ji na prázdné místo na koberci, pak tam vyskládal svou přehlídku zbraní na prodej.
Každý objekt, který se nějak týkal jeho obchodu, pečlivě vyskládal na koberec o velikosti dva na dva metry. Pak poklepal na roh, aby vyvolal obrazovku menu a klikl na tlačítko Uskladnit. Koberec se sám sroloval a absorboval nespočet předmětů na sobě. Během několika vteřin zůstala na náměstí jen úzká, kulatá trubka.
Malý kovář ji snadno zvedl a dal si ji přes rameno. Kouzelný Koberec prodejce měl vždy stejnou váhu, ať už v něm byly uzamčeny jakékoli předměty. Když jsem to poprvé zjistil, fantazíroval jsem o neomezeném místě na lektvary, jídlo a předměty z labyrintu, ale realita tak růžová nebyla. Koberec fungoval jen ve městech a vesnicích. Navíc se nedal odložit do inventáře, takže srolovaný koberec 120x10 cm se musel všude nosit ručně.
Tenhle předmět nebyl pro ne-obchodníky nebo ne-řemeslníky moc užitečný, ale někteří podnikavci našli nečekané využití. V betě po krátkou dobu někteří vtipálci využili pravidla „předměty na koberci může hýbat jen majitel“, aby zablokovali hlavní ulice velkým nábytkem, čímž způsobili dost chaosu. Tohle se rychle vyřešilo v další aktualizaci, která omezila užití koberců na okraje veřejných míst o určité rozloze.
Nezha si s magickým kobercem na rameni znaveně vydechl a se skloněnou hlavou se šoural směrem k jižní bráně náměstí.
Počkal jsem, dokud nebyl alespoň dvacet metrů daleko, a teprve pak se odlepil od stromu. Číslo na indikátoru Skrývání rychle padalo dolů, až dosáhlo nuly. Ikonka Skrývání v tu chvíli úplně zmizela. Šel jsem za ním podivnými kroky, stále jsem zůstával ve stínech.
Samozřejmě jsem Nezhu nesledoval domů, abych si s ním nějak vyřídil neúspěch při vylepšení Asuniny zbraně, nebo abych mu pohrozil, že o nás nemá nikde vykládat.
Spíš jsem měl pocit, že je něco špatně.
Pokud vím, tak během jednoho dne se mu dvakrát – ne, vlastně pětkrát – nepovedlo vylepšit zbraň. Zničení Asunina Větrného fleretu a čtyři pokusy na Rufiolově Žíhané čepeli, které vedly k „vypotřebované“ nule. Statisticky to samozřejmě možné bylo, ale přišlo mi to trochu moc snadné. Nebo trochu moc těžké, to záleží na úhlu pohledu.
Východní náměstí Urbu jsem v převleku navštívil jen proto, že jsem v Marome slyšel zvěsti o výborném kováři, který si tu otevřel provizorní obchod. Sbalil jsem si dost materiálů, abych měl šanci zvýšenou na 80 procent, a přemýšlel jsem, jestli zlepšit Ostrost nebo Odolnost, když jsem zhlédl tu scénu s Rufiolem. Kdybych přesně v tu chvíli nenarazil na Asunu, došel bych si k němu vylepšit meč.
Selhalo by vylepšení mé zbraně stejně jako jejich? Měl jsem pocit, že ano, ačkoli jsem neměl žádný důkaz.
Pokud se zvěsti o Nezhových schopnostech dostaly až do Marome, musí mít dost vysokou šanci na úspěch. Nemám si to jak otestovat, ale určitě je to vyšší číslo, než jaké má obyčejný NPC kovář. Pokud ale nějak zvládl ‚splnit podmínku, která zaručovala neúspěch‘, něco se za tím skrývá. Dost možná je za tímhle vším nějaký zlomyslný trik.
Tohle byly mé osobní dohady – a možná jen paranoia. Ale pokud za tím vším vážně něco bylo, netušil jsem, co by to mohlo být. Dal materiály od Asuny do pece, rozehřál její meč, přesunul ho na kovadlinu a koval jej kladivem. To vše přímo před mýma očima. Bylo to jako podle učebnice, nic nebylo podezřelé. A k čemu by mu vlastně bylo, kdyby zhoršil nebo zničil zbraň jiného hráče…?
Všechny tyhle možnosti mi probíhaly hlavou. Pořád jsem ho upřeně pozoroval a šel za ním. Očividně neměl ani ponětí, že ho někdo sleduje, protože se ani jednou neotočil, ani mě nepřiměl k neobratnému zastavení. Ale ani já neměl zkušenosti se sledováním jiného hráče, takže mi po zádech stékal studený pot. Kdybych měl vyšší skill Skrývání, mohl bych ho klidně sledovat z větší dálky, ale teď jsem se mohl spoléhat jen na to, co jsem vypozoroval ze špionských filmů.
S grácií jsem asi sedm nebo osm minut pobíhal z jednoho stínu do druhého a v uších mi zněla jistá píseň z filmů Impossible. Nezha se šoural směrem k městským zdem na jihovýchodní straně Urbu. Zastavil se před slabě zářící cedulí. Přitiskl jsem se ke stromu rostoucímu po straně ulice. Kdyby to někdo viděl, vypadalo by to hrozně podezřele, ale to mi došlo až o dost později.
Díky světlu z olejových lamp jsem si mohl přečíst, co na ceduli stojí – BAR. Znovu jsem ucítil podezření. Na tom, aby se hráč po dni plném tvrdé dřiny posadil k pití, nic špatného nebylo… ale na Nezhově chování bylo něco divného. Nevyběhl po schodech s chutí na hezky vychlazené pivo. Stál před lítačkami více jak deset vteřin, jako by váhal, jestli tam vůbec má jít.
Neotočí to, že ne? panikařil jsem. Nezha si poposunul koberec na rameni a pak dal jednu nohu kupředu. Natáhl ruku a pomalu rozrazil dveře. Jeho malé tělo zmizelo v baru a dveře se za ním zavřely. Trvalo to jen dvě vteřiny – ale i já venku jsem slyšel vzdálené hlasy.
Ozvalo se nadšené volání a potlesk a hlas nějakého muže zavolal: „Vítej zpátky, Nezuo!“
„…?!“ zalapal jsem po dechu.
Tohle jsem zrovna nečekal. Když jsem se zničehonic rozhodl sledovat Nezhu, bylo to proto, abych zjistil, kde přespí. Místo toho šel do baru na kraji města, kde ho osobně znalo asi tak čtyři nebo pět lidí. Co to má znamenat?
Po krátkém váhání jsem opustil stíny a doběhl k lítačkám vedoucím do hospody. Nic jsem ale neslyšel, ani se zády přitisknutými ke zdi vedle dveří. Všechny zavřené dveře ve hře byly zvukotěsné, poslouchat, co se za nimi děje, šlo jen pomocí skillu Naslouchání. A ani lítačky, které nevyplňovaly rám dveří, nebyly výjimkou.
V duchu jsem si zanadával. Měl jsem jen dvě možnosti. A vejít do obchodu převlečený za zákazníka mezi ně nepatřilo. Buď jsem se mohl vzdát a odejít, anebo…
Obrnil jsem se a natáhl ruku. Opatrně jsem strčil do dveří, aby se otevřely jen na škvíru. Pět stupňů, deset – pořád žádný zvuk zevnitř. Jakmile jsem je dostal na patnáct stupňů, dolehl k mým uším hlas onoho muže.
„Klidně to do sebe kopni, Nezuo! Stejně se tady z piva neopiješ!“
A přece to znělo, jako by byl mluvčí už celkem opilý. Je pravda, že v Aincradu byste mohli vypít celý sud piva, ale ve skutečnosti byste v sobě neměli ani kapku alkoholu. Hráči se ale celkem často „opíjeli“ z atmosféry situace. Veselé výkřiky a volání, které zněly ze dveří, se nijak nelišily od toho, co bylo slyšet ve skutečném světě od vysokoškoláků, kteří se po pár drincích procházeli městem.
Nastražil jsem uši a zaslechl váhavé „dobře“ vyřčené tichým hlasem. Povídání na chvilku přestalo, ale pak se ozval potlesk a nadšené jásání.
Podle toho, co jsem zatím slyšel, jsem usoudil, že těch asi pět lidí, kteří na Nezhu čekali v baru, byli jeho blízcí přátelé. To mě docela překvapilo, protože podle mých zkušeností bývali řemeslníci spíše osamělí vlci – v Nezhově případě osamělá ovce. Celkem mě zajímalo, jakým stylem hrají jeho kamarádi, ale jen podle hlasu se něco takového poznat nedalo.
Rozhodl jsem se proto znovu zariskovat a podívat se přes vršek lítaček dovnitř. Rychle jsem zamrkal, jako závěrka na foťáku, a pak hlavu zase stáhl.
Bylo to, jak jsem si myslel – šlo o jediné zákazníky v onom stísněném prostoru. Kdybych se tam pokusil vejít jako zákazník, všimli by si mě. U stolu v pravém rohu jich sedělo celkem šest. Nezha byl zády ke dveřím. Ti další vypadali jako bojovníci, oblečeni byli do kožených a kovových zbrojí.
Na tom nebylo nic divného. Je úplně normální, když mají MMORPG guildy jak bojovníky, tak řemeslníky. Gildu šlo založit až po splnění jednoho úkolu na třetím podlaží, ale hodně hráčů se už teď spojilo do organizovaných skupin. Sólo hráči jako já a Asuna byli ve skutečnosti v menšině.
Mít ve skupině obchodníka nebo řemeslníka bylo výhodou – bylo tak o dost jednodušší prodávat kořist a nechat si udržovat vybavení. Řemeslníci zase mohli o dost levněji dostat materiály, které potřebovali – někdy i úplně zadarmo. Takže na tom, že má Nezha kamarády bojovníky, není nic špatného… ale pořád jsem se nemohl zbavit onoho pocitu podezření.
Snažil jsem se identifikovat, co přesně mi vadilo, když se jeden z Nezhových kamarádů, pobavený tím, jak exnul celý půllitr, zeptal na něco, co mě docela zaujalo: „…Takže, Nezuo, jak šly dneska obchody?“
„Ach… hm, prodal jsem dvanáct nových zbraní… a měl pár návštěvníků na opravy a vylepšení.“
„Hej, to je novej rekord!“ „Budeme muset sesbírat nějaké další ingoty!“ ozval se křik dalších dvou mužů a zase se rozezněl potlesk. Učebnicový příklad úzce spjaté skupiny kamarádů s podpůrnou sítí. Těch dalších pět jsem nepoznával, takže to nejspíš nebyli hráči v první linii, ale pokud mají na své straně talentovaného kováře, dost možná se na ni brzy dostanou.
Možná jsem vážně jen paranoidní…
Bylo mi trapně. Kdyby Nezha vážně využíval nějaké chyby nebo triku na to, aby zhoršil nebo zničil zbraně jiných hráčů, musela by o tom vědět a podporovat to celá tahle skupina. A nenapadal mě žádný rozumný důvod, proč by to dělali.
Vybavil jsem si Rytíře Diavela, což se neobešlo bez pocitu bolesti. Diavel byl velitel skupiny, která bojovala s bossem prvního podlaží. Přes prostředníka se snažil koupit mou Žíhanou čepel +6. Až v posledních chvílích jeho života jsem zjistil, že to bylo proto, abych nezískal bonus Posledního útoku z bosse.
No, je pravda, že jsem byl poslední, kdo koboldího lorda zasáhl, a že jsem za jeho porážku získal jedinečný Plášť půlnoci. Takže ano, asi dávalo smysl, aby se Diavel pokusil snížit sílu mých útoků.
Nezha a jeho kamarádi ale na přední linii nejsou. Nemusí se zajímat o bonus Posledního útoku na bosse. Nic ze zničení Rufiolovy a Asuniny zbraně nemají.
Asi to vážně byla jen náhoda…
Lehce jsem si pro sebe povzdychl a skoro už jsem pustil lítačky, aby se zavřely, když mi něco ruku zarazilo.
„…Myslím, že bychom měli přestat,“ zazněl Nezhův tichý hlas.
Muži slavící v baru náhle umlkli. Po krátké chvíli ticha odpověděl ten první, ale také šeptal, skoro jsem mu ani nerozuměl, a tak jsem znovu strčil do dveří, aby byly otevřené v úhlu dvaceti stupňů.
„…hodě, vedeš si skvěle.“
„Přesně tak, Nezuo. Vůbec se o tom nikde nic neříká.“
Zadržel jsem dech. Měl jsem tušení, že mluví o těch neúspěšných pokusech na vylepšení. Veškerou svou pozornost jsem soustředil na slova pronesená uvnitř. Nezha se vyjádřil proti jejich očividnému povzbuzování.
„Je nebezpečné s tím pokračovat. A navíc, už jsme dostali zpátky ty náklady…“
„To je vtip? Teprve začínáme. Musíme si pořádně nahrabat, abychom dohonili nejlepší hráče, dokud je otevřené jen druhé podlaží!“
Dostali zpátky náklady? Nahrabat si…? Netušil jsem, o čem mluví, a tak jsem se naklonil dopředu.
Že by se to téma neúspěšných pokusů na vylepšení přeci jen netýkalo? Nezha přece musel utratit všechny svoje peníze za to, že odkoupil Rufiolův vyčerpaný meč. V Asunině případě si vydělal jen z obvyklého poplatku, za nic víc peníze nedostal. Jak by mu tohle mohlo vynášet…?
Ne… ne, možná to nějak šlo. Možná se na to dívám ze špatného úhlu…
A tehdy z baru zazněl podezřívavý hlas: „…Ech? Hele, koukněte na ty dveře.“
Zavřel jsem je tak nejplynuleji, co to jen šlo, a hned uskočil doprava. Přitiskl jsem se ke stromu poblíž a zaměstnal svůj skill Skrývání. Téměř vzápětí se dveře rozlétly dokořán.
Objevila se v nich tvář toho nejspíš vůdce skupinky, který seděl vedle Nezhy a pobízel ho. Měl na sobě páskovou zbroj, která jen umocňovala jeho robustní postavu, a přilbici se špičatým vrcholkem. Jako celek to působilo vtipně, ale pronikavý pohled v jeho očích komický nebyl. Tlusté obočí se zkroutilo, když přimhouřil oči a pohledem prohledával okolí baru.
Když jeho oči minuly místo, kde jsem se schovával, spadlo číslo na indikátoru na 60 procent. V bezpečné oblasti města jsem nebyl ve fyzickém nebezpečí, ale nechtěl jsem je znepokojit, rozhodně ne teď, když jsem začínal poodhalovat roucho tajemství kolem Nezhy a jeho pěti kamarádů. Prostředků jsem na to moc neměl, ale bohatě bych si vystačil s odpověďmi.
Stále sledoval můj strom, takže číslo neustále klesalo. Pokud se dostanu pod 40 %, rozhodně si všimne, že je tvar stromu nějaký podivný. Dál jsem sledoval číslo a pomalounku se pokoušel přesunout za kmen. Sunul jsem se centimetr po centimetr a snažil se dosáhnout toho, aby se neustále se měnící hodnota nedostala pod 50.
Když jsem se dostal za kmen, musel od stromu odhlédnout, jelikož číslo vyletělo zpátky na 70. O pár vteřin později jsem uslyšel zavrzání od toho, jak se dveře zavřely. Rozběhl jsem se uličkou směrem pryč a zastavil se až o blok dál.
„Fjú…“
Opřel jsem se o zeď a rukávem pláště si setřel studený virtuální pot. Jestli tohle dělá Krysa Argo každý den, asi se nechci živit jako ona.
Jsem možná špatný špion, ale moje mise byla úspěšná. Našel jsem Nezhovu základnu – nejspíš je v patře toho baru – a zjistil, že v tom nejede sám. Dokonce jsem i zjistil pár zlomků informací o tom záhadném triku za nepovedenými vylepšeními zbraní.
To teda pouze v případě, že se útržky rozhovoru, jež jsem zaslechl, toho triku vůbec týkaly. Pokud ale ano, nějak si vydělávali na tom, že nechávali pokusy o vylepšení zbraní neuspět. Vydělávali si dost na to, aby profitovali i z toho, že koupili vyčerpaný +0 meč za dvojnásobnou cenu na trhu.
Jestliže je tohle možné… platí jim někdo za to, že úmyslně sabotují objednávky vybraných hráčů? To jsem si dokázal představit jen stěží. Byl to příliš složitý způsob, jak někomu zatnout tipec. A navíc, cíl ani nemusí k Nezhovi přijít. Pokud by přeci jen chtěl záhadný klient takhle utrácet, snadnější by to bylo dělat Diavelovým způsobem a kontaktovat cíl přímo.
Ale jaké jiné vysvětlení se nabízí, jestliže to tohle není?
Myšlenky se mi hlavou honily takovou rychlostí, že jsem v podstatě cítil, jak mi od uší stoupá pára. Znovu jsem si přehrál, co se stalo před hodinou.
Nezha si od Asuny vzal Větrný fleret. Přijal materiály a pravou rukou je dal do pece, meč měl v levé. Když byla pec plná modrého světla, vytáhl meč z pochvy, položil jej na kovadlinu a koval ho kladivem. Po několika vteřinách zazářil meč jako výkřik smrti, roztříštil se a zmizel.
Viděl jsem to celé. A nemyslím si, že se tam odehrálo něco nekalého. Ale pokud ano, nejspíš to souviselo s materiály. Jenomže to jasně modré světlo, které zazářilo v peci, nejde nijak napodobit…
„Ach…“
Počkat. Počkat… Myslel jsem si, že jsem to viděl celé, ale jeden okamžik… Jedno místo, které jsem neviděl ani já, ani Asuna….
To by znamenalo, že nezfalšoval materiály.
„Gch…!!“
Mé myšlenky přeskočily několik logických kroků a přistály na závěru. Zavrčel jsem a prudkým pohybem otevřel své hlavní menu a podíval se, kolik je hodin.
Digitální hodiny ukazovaly 20:23.
Ještě mám čas!
Pravá ruka mi hned skočila k záložce se zprávami, ale rozmyslel jsem si to a spustil jsem ji, zavřel jsem celé okno. Nedokázal jsem ve zprávě popsat, co dělat. Musel jsem to říct osobně.
„Ještě mám dost času to stihnout!“ promluvil jsem tentokrát nahlas a vyběhl z uličky, mířil jsem směrem na sever.

Cesta, která mi během pokusu o špionáž zabrala osm minut, teď trvala tři, když jsem běžel, jako by mi za patami hořelo. Doběhl jsem k východnímu náměstí Urbu, ale hned pokračoval dál na sever do uliček, aniž bych se zastavil. Proběhl jsem kolem lavičky, kde Asuna plakala, a brzy na to ostře zabočil. Rozrazil jsem dveře jejího hostince a vyběhl po schodech nahoru, došlapoval jsem jen na každý třetí schod.
Děkoval jsem Štěstěně, že jsem se Asuny zeptal na číslo jejího pokoje, a zamířil k pokoji 207. Na dveře jsem zabouchal takovou silou, jako bych se je snažil rozbít. Dveře tady fungovaly jako skutečné zavřené dveře, ale hlas jimi prošel až několik vteřin po zaklepání.
„Asuno, to jsem já! Jdu dál!“
Ani jsem nečekal na odpověď a otočil kulatou klikou. V podstatě okamžitě jsem tak rozrazil dveře. Přede mnou se objevila postava, která jako kulka vyletěla z postele. Oříškové oči měla vytřeštěné, a než jsem bouchnutím zavřel dveře, nabrala pusou vzduch do plic.
„Ijááááá!!“
Zavřené dveře výkřik zcela pohltily. Cítil jsem se jako zločinec – a to, co jsem udělal, zločin v podstatě byl – ale všechno to bylo pro Asunino dobro.
Zaťala pěsti před hrudí a dál křičela. Měla na sobě triko bez rukávů a nějaké nafouklé, zakulacené kraťasy. Nevypadalo to jako spodní prádlo, tak jsem usoudil, že můžu dojít až k ní a vzít ji za rameno.
„Asuno, tohle je hrozně naléhavé! Nemáme moc času, tak udělej přesně to, co ti řeknu!“
Konečně přestala ječet, ale i tak na ní bylo jasně znát, že přemýšlí, jestli znovu nezačít, nebo jestli na mě nemá raději zaútočit. Ale vážně jsme neměli mnoho času nazbyt – potřeboval jsem se hned dostat k věci.
„Napřed si přivolej okno a nastav ho na viditelný mód! Hned!“
„Co… co…?“
„Prostě to udělej!“
Vzal jsem její ruku, pořád přitisknutou k hrudi, a pohnul jí tak, aby se otevřelo okno, natáhl jsem jí dva prsty dopředu a vedl je vzduchem. S příjemným zvukovým efektem se objevilo fialové okno, ale já viděl jen prázdnou desku. Vedl jsem její prsty k místu, kde by mělo být tlačítko, které umožňovalo ukázat obsah okna ostatním hráčům.
„Ale, hm, myslela… myslela jsem, že jsem se zamkla…,“ zamumlala. Odpověděl jsem jí bez přemýšlení.
„Pořád jsi se mnou v partě, pamatuješ? Pokoje v hostincích jsou normálně nastavené tak, že pustí dovnitř člena party a gildy.“
„C… co? Proč jsi mi tohle neřekl…“
Natočil jsem se tak, abych stál vedle šermířky a díval jsem se na nyní viditelný obsah jejího hlavního menu. Až na květinový vzor se shodovalo s mým. Na chvíli mě to překvapilo, protože já měl stále defaultní nastavení, ale hned jsem si vynadal, že se nechávám rozptýlit.
Na pravé straně okna byla figurína vybavení. Teď byla skoro prázdná, protože na sobě Asuna neměla zbroj. Projel jsem kolem jakéhosi nátělníku a spodničky a podíval se na slot pro pravou ruku – tam žádný předmět vybrán nebyl. To znamenalo, že se Asuna nevybavila novou zbraní poté, co dala Větrný fleret Nezhovi.
„Fajn, první podmínka splněna. Teď čas…“
Hodiny dole vpravo ukazovaly 20:28, navzdory tomu, jak rychle jsem běžel.
S Asunou jsme se do Urbu po našem lovu Větrných vos vrátili v sedm. Večeři jsme dojedli kolem půl osmé. Pak jsme se hned přesunuli na náměstí a požádali Nezhu o vylepšení její zbraně… takže už máme jen minutu nebo dvě!
„Sakra, musíme si pohnout. Prostě klikej na tlačítka, která ti řeknu. Tlačítko inventáře!“
„Ech… hm, dobře…“
Asuna mě poslechla, nejspíš jí tohle celé tak zarazilo, že neměla čas odporovat.
„Teď tlačítko nastavení… tlačítko hledání… teď tlačítko ovládání inventáře…“
Její hubený prst rychle klikal na tlačítka, dostávali jsme se tak hlouběji a hlouběji do menu. Po třech nebo čtyřech kliknutích jsme se konečně dostali k tlačítku, které jsem chtěl.
„Tamhle je to! Materializovat všechny předměty! Klikni na to!!“ vykřikl jsem. Klikla na malé tlačítko, což vyvolalo malé Ano/Ne okno. Nejvyšší možnou hlasitostí: „Anoooooo!!“
Klik.
Během kliknutí si Asuna zamumlala: „Hm… mm? Materializovat všechny předměty…? Všechny, to jakože…?“
Se spokojeným úsměvem muže, který zvládl práci, jsem odpověděl: „Všechno, úplně všechno, do poslední blbůstky.“
V další chvíli všechny řádky v Asunině inventáře zmizely.
A pak...
Cinkbřinkbuchbumbampleskprásk, ozvala se kaskáda zvuků od těch nejtvrdších a nejtěžších až po ty nejlehčí a nejkřehčí. Všechny předměty z Asunina inventáře se materializovaly v herním světě a dopadly na zem v podobě velké, chaotické hromady.
„Co… co… co-co-co to je?!“ zvolala zaraženě majitelka toho nepořádku, ale to jsem čekal. Kvůli tomuhle jsem přeběhl celý Urbus. Háčkem bylo akorát to, že jsem lehce podcenil, kolik toho v inventáři má – měla toho asi jen dvakrát nebo třikrát víc, než jsem si myslel.
Místo v inventáři záviselo na síle hráče, skillu Rozšíření a přítomnosti jistých magických předmětů. Chvilku jsem žasl nad tím, kolik předmětů tam Asuna, hráčka na nízké úrovni bez skillu Rozšíření, spoléhající se hlavně na Obratnost, má. Brzy bylo jasné proč.
Kapacita není omezena počtem předmětů, ale váhou. Kovové zbroje a zbraně, tekutiny jako například lektvary, mince a tak podobně, to vše dost omezovalo místo v inventáři. Ale lehčích předmětů, jako je kožená zbroj a doplňky, housky a svitky pergamenu, se tam vešlo plno. Většina Asunina inventáře byla zabrána těmi lehčími věcmi, velkými a malými… tedy oblečením a spodním prádlem.
Zíral jsem na více jak metr vysokou hromadu věcí a bylo mi trochu trapně. Těžší věci spadly jako první, takže se nacházely na spodku, na nich byly kožené věci, pak různé oblečení a úplně nahoře byla menší hromádka řaseného bílého a růžového spodního prádla. Proč jich má tolik? Avataři v Aincradu nevylučují žádné tekutiny a v boji je poškozována odolnost jen vnější zbroje. Bohatě stačí jedna sada spodního prádla. Já mám troje, pro boj, pro každodenní užití a na spaní, což je pro hráče-kluka nejspíš jedno z nejvyšších čísel.
Ale i tak.
Nemohl jsem se jen tak zastavit. Pokud je mé podezření správné a my ten příkaz použili včas, bude to tu… někde na spodku téhle hromady.
„Omlouvám se!“ řekl jsem, džentlmen ať se děje co se děje. Začal jsem odhazovat hromadu oblečení stranou. Za sebou jsem slyšel třesoucí se hlas: „Hm, promiň, ale… To chceš zemřít? Jsi jedním z těch, kteří sní o tom, že zemřou v boji…?“
„Ani náhodou,“ odpověděl jsem upřímně, stále jsem se prohrabával hromadou. Přes oblečení jsem se dostal ke kožené zbroji, rukavicím a drobným krabičkám, až jsem se konečně prohrabal ke kovové vrstvě na spodku.
S námahou jsem ji rozhrabal a dostal se až k úplnému spodku menší hory. Nejtěžší předmět, který Asuna vlastnila – ačkoli byl lehký jako pírko v porovnání s tím, co mi viselo na zádech – rapír.
Větrný fleret +4.
Uchopil jsem zelenou pochvu a zvedl meč z hromady, pak jsem se otočil čelem k Asuně. V očích měla vepsáno, že vymýšlí, jak přesně mě popraví, ale vykulila je, když uviděla meč. Není divu, myslela si, že je navždy pryč. Rty se jí třásly, z nich vyklouzlo tiché: „…To není možné…“


Část šestá

Později – mnohem, mnohem později – se Asuna andělsky usmála a řekla mi, že kdybych v tu chvíli její meč nenašel, vyhodila by mě z okna hostince.
Popravdě, já ani jednou nepomyslel na to, co by se stalo, kdyby to nevyšlo. Ne že bych si byl tak jistý, spíš jsem neměl čas panikařit, protože jsem věděl, že půjde o vteřiny a není času nazbyt. Takže když jsem bez dovolení vletěl do Asunina pokoje, donutil ji otevřít systémové okno a křičel na ni, aby mačkala příslušná tlačítka a vyhodila veškeré své předměty na zem, nebyl jsem zrovna při smyslech. Alespoň tedy doufám.

Tři minuty poté, co jsem předal Větrný fleret +4 Asuně, se do pokoje navrátil pořádek.
Celou tu hromadu předmětů dostala ze země hostince zase zpátky do inventáře. Posadila se na kraj postele, teď už ve své obvyklé tunice a kožené sukni. V tichosti držela zbraň, kterou si tolik oblíbila. Její tvář byla plná rozporuplných emocí – podle všeho to byla jak naprostá radost, tak hrozivý hněv.
Já jsem seděl v křesle v rohu pokoje. Snažil jsem se pochopit, co jsem udělal, až mi z toho po celém těle vyrazil studený pot. Neměl jsem čas nic vysvětlovat, dokud jsem ji nedonutil stisknout tlačítko materializování všech předmětů. Ale jakmile bylo tohle hotovo, nemusel jsem už prohledávat její věci, protože už se nemusel stihnout žádný časový limit.
Možná jsem zašel příliš daleko, když jsem se prohrabával jejím spodním prádlem, které na vrcholku hromady leželo jako čerstvě napadaný sníh. Ale fakt netuším, proč toho má tolik. Pokud mi paměť dobře slouží, měla spodního prádla dost na to, aby mohla po dva týdny nosit každý den čisté. Jasně, prádlo je tak lehké, že ho v inventáři můžete mít skoro nekonečné množství, ale není levné. Takové to jemné stojí u NPC docela pěkný balík, který by se určitě dal využít lépe, třeba na vylepšení nějakého atributu zbroje…
„Takže, trochu jsem to promyslela,“ ozval se hlas z druhé strany pokoje. Hned jsem se narovnal.
„A-ano?“
„Pokud můj vztek představuje 99 g, moje radost představuje 100 g. Takže to jedno g navíc je můj vděk tobě,“ řekla, v očích jako by jí šlehaly blesky.
„Takže, hm… co přesně je to g?“ zeptal jsem se.
„Copak to není jasné? Kdyby byl vztek větší, dala bych ti do zubů, abych ten rozdíl vyrovnala.“
„Aha… takže g jako gravitace, ne jako goldy? Hm… to asi dává smysl.“
„Jsem ráda, žes to pochopil. A mohl bys mi to teď vysvětlit? Proč je ten údajně zničený meč v mém inventáři… a proč jsi mi takhle vletěl do pokoje?“
„Sa-sa-samozřejmě. Ale je to celkem dlouhý příběh. A sám si nejsem moc jistý tím, jak to vlastně celé je…“
„To nevadí. Máme celou noc.“
A v tu chvíli se šermířka, stále se svým milovaným mečem v rukách, zlomyslně usmála.

Došel jsem na recepci a koupil malou lahev bylinkového vína a podivný sáček s oříšky. Když jsem se vrátil ke dveřím pokoje 207, zdvořile jsem zaklepal a počkal na vyzvání, než jsem vešel.
Nalili jsme si víno a pronesli přípitek na znovuzískání fleretu. Asuna mi pořád ale přišla tak trochu děsivá. Smočil jsem rty v sladkokyselém nealkoholickém vínu a došel k závěru, že nejlepší bude přejít k věci.
„Před chvilkou ses mě zeptala, proč jsi měla zničený meč v inventáři.“
„Ano… a?“
„To byl háček… trik… podstata podvodu s vylepšováním zbraní.“
Jakmile zaslechla slovo „podvod“, přimhouřila oči. Tiše přikývla, abych dál mluvil.
„Možná bude rychlejší to ukázat,“ řekl jsem a mávl rukou, abych přivolal vlastní menu. Pak jsem stiskl tlačítko zviditelnění. Chytil jsem vršek a spodek obrazovky a otáčel jí, až jsem našel vhodný úhel pro nás oba. Ukázal jsem na jedno místo.
„Tady. Vidíš, jak mám ve slotu pro pravou ruku ve vybavení ikonku své Žíhané čepele +6?“
Její oříškové oči zalétly k jílci meče, který mi vykukoval zpoza zad. Přikývla. Natáhl jsem ruku a sundal meč i s pochvou ze zad. S žuchnutím jsem meč nechal spadnout na zem. O pár vteřin později ikonka na postavičce v menu zešedla.
„To ukazuje, že vybavená zbraň byla upuštěna. Může se to stát, když ti vypadne z ruky v boji, anebo když tě protivník odzbrojí.“
„Ano. Vím o tom. Je to celkem šok, když to nečekáš.“
„Když nezpanikaříš a vyhneš se dalšímu útoku, můžeš zbraň zase zvednout, ale ze začátku je to celkem náročný manévr. Bažinní koboldi na prvním podlaží byli první, kdo odzbrojení uměl. Prý to mělo za následek celkem dost obětí…“
„Argina příručka říká, že se nemáme pokoušet zbraň zvednout hned… Když jsem s nimi bojovala, vždycky jsem napřed používala náhradní rapír a nechala ho spadnout, byl to tak trochu talisman.“
„Ach… to je dobrý nápad. Dá se to udělat, pokud máš spoustu stejných zbraní.“
Dost mě její nápad ohromil. Od nováčka v hraní byste něco takového asi nečekali… ale možná to byl právě nedostatek zkušeností, co jí kreativně pomáhalo pokořit výzvy hry.
„Ale to jsme odběhli od tématu. Když upuštěnou zbraň nezvedneš, dostane se po čase do stavu Opuštění, který pomalu snižuje její Odolnost. Zvedni ten meč, Asuno.“
Pozvedla obočí, ale bez řečí si připnula svůj Větrný fleret k pasu a ohnula se k mému meči v pochvě. Zvedla obyčejný jednoruční meč oběma rukama a zabručela: „Je dost těžký. Takhle nějak?“
„Jojo, klidně. Teď se podívej,“ ukázal jsem ke svému oknu, stále se vznášejícímu nad stolem. Zšedlý slot s Žíhanou čepelí se vyprázdnil v tu chvíli, kdy meč zvedla.
„Tomuhle se v boji říká ukradení zbraně. Je až o dost později, než bylo odzbrojení. Pro sólo hráče to může vést i k smrti. Existuje jeden skill, Rychlá záměna, který si budeš muset vzít, než s takovými monstry budeš bojovat… ale to zase odbíhám.“
Odkašlal jsem si a pokusil se vrátit se k tématu: „Můžeš dát zbraň, kterou jsi vybavena, kamarádovi, i když nejsi v boji. Tomu se pak neříká ‚ukradení‘, ale ‚předání‘. No ale… pokud někdo zvedne tvoji zbraň, anebo mu ji sama dáš, slot zbraně ve tvém menu se vyprázdní. A to se stalo, i když jsi tomu kováři dala svůj Větrný fleret.“
„…!“
Asi začínala chápat, kam mířím. Vykulila oči, plné údivu i pochopení.
„Ale je tu jeden háček. Ten slot je sice prázdný, jako bys nic vybaveného neměla… ale info na té Žíhané čepeli o tom, kdo jí je vybavený, nezmizelo. Práva vybavení jsou chráněna více než obyčejná práva vlastnictví. Kdybych třeba vzal nevybavenou zbraň ze svého inventáře a dal ti ji, moje vlastnictví té zbraně by zmizelo po tří set vteřinách – tedy pěti minutách. Jakmile se dostane do inventáře někoho jiného, patří jemu. Ale vlastnictví vybavené zbraně je o dost delší. Přepíše se až po třech tisících šesti set vteřinách, nebo ve chvíli, kdy se původní majitel vybaví novou zbraní.“
Poklesla jí víčka, jak vstřebávala tuto informaci. Její odpověď mě překvapila: „Takže pokud ti někdo ukradne hlavní zbraň a ty uděláš Rychlou záměnu se záložním mečem, měl by sis ho dát do levé, místo do pravé ruky?“
„Ech…?“
Chvíli jsem byl mimo, ale pak mi došlo, co tím myslí. Je pravda, že pokud monstrum ukradlo zbraň hráče, a ten si dal záložní zbraň do té stejné ruky, práva vybavení ukradené zbraně zmizela. Pokud by se ten hráč musel stáhnout a monstrum hned nezabil, skončilo by to katastrofou. Už v době, kdy by se dostal do bezpečí města, by v podstatě neměl šanci získat tu zbraň zpět.
„Ach, aha… ano, to je dobrý nápad. Ale je mnohem těžší používat meč nedominantní rukou,“ odpověděl jsem. Ale už v té chvíli jsem si pro sebe poznamenal, že bych měl trénovat boj i levou rukou.
„A ještě něco. Když ses sem nahrnul jako velká voda a donutils mě, abych ti ukázala svou postavičku s vybavením, to byla kontrola, že? Toho, jestli jsem se nevybavila jinou zbraní. Takže pokud je tohle první podmínka…“
Dívala se mi přímo do očí. Pomalu jsem přikývl: „Ano, přesně tak. Druhá je ta, že to musí být do třech tisíců šesti set vteřin, tedy jedné hodiny, od chvíle, cos ji předala. Pokud byly obě tyto podmínky splněny, měli jsme šanci – poslední možný způsob, jak přivolat zpět veškerý tvůj majetek, ať už byl kdekoli. Pamatuješ, jak ses mě ptala, proč je tvůj údajně zničený meč ve tvém inventáři?“
„Ve skutečnosti nebyl zničený, ale ani nebyl v mém inventáři. Takže proto…,“ zhluboka se nadechla a přestala na mě zle koukat. „A jediný možný způsob, jak můj meč přivolat zpět, byl přes příkaz materializování všech předmětů. A protože nebylo ani chvilky nazbyt, musel jsi mi takhle vletět do pokoje a přimět mě dělat věci v menu. Tohle tedy tvrdíš?“
„Hmm, to to asi dobře vystihuje… myslím?“ konec věty jsem pronesl stoupavou intonací, snažil jsem se znít nevinně. Asuna si ale nepřesvědčeně odfrkla. Naštěstí ji ale více než házení viny na mě zajímaly další detaily situace. Vrátila mi Žíhanou čepel a změnila téma.
„Takže… proč je tlačítko materializování takhle ukryté v menu? Skoro jako by nechtěli, abychom ho používali… a proč to musí být všechny předměty? Mohl bys prostě vybrat jen ty, co zrovna nemáš u sebe, to s tou hromádkou mého spod… dalšího vybavení fakt nebylo nutné.“
„Zrovna sis sama odpověděla. Chtěli, aby se to hůř používalo.“
„Ech…? Proč by to tak chtěli?“ zeptala se, její obočí se přimhouřilo podezřením. Pokrčil jsem rameny.
„Je to vlastně taková poslední možnost. Pokud upustíš zbraň a necháš ji tam, nebo ji ztratíš v boji s monstrem, je to jen tvoje vina. Prostě bys to měla přijmout a nechat to plavat. Ale asi se rozhodli, že pak by ta hra byla až moc těžká, takže přidali tuhle možnost pro případ nouze. Proto je tak schovaná a nemůžeš si vybrat, co si materializuješ. Hej, to ti rovnou povím ten příběh z beta testu…“
Z talířku na stolku jsem vzal oříšek ve tvaru hvězdy, vyhodil ho do vzduchu a chytl ho pusou. I taková jednoduchá akce byla ovlivněna hbitostí, osvětlením a skrytým statem štěstí.
„Takže, poprvé se monstra kradoucí zbraně objevila v labyrintu na pátém podlaží. Jeden kluk ztratil svou hlavní zbraň a záložní na Rychlou záměnu neměl. Tak vzal nohy na ramena a nějak monstru utekl. Nechtělo se mu ale až do bezpečné zóny. Našel si místo, o kterém si myslel, že je bezpečné, a tam udělal tu věc s materializováním všech předmětů. A v hromadě měl samozřejmě i ten svůj meč. Akorát že… nemusíš si tam dávat pozor jen na monstra, která kradou zbraně, ale taky na lupičská monstra! Najednou se z okolí přiřítili malí gremlini a sebrali všechno, co na zemi našli, nacpali si to do svých pytlíčků a zmizeli někam pryč.“
„To zní vážně hrozně… ale nemohl najít opravdovou bezpečnou zónu a ten trik zopakovat?“
„To je právě to. Většina lupičských monster má skill Loupež, které okamžitě přepíše vlastnictví předmětu. Měl ale štěstí, že v té oblasti ještě nikdo nebyl, takže prošel celý labyrint, aby dostihl všechny ty gremliny. Svoje věci získal zase zpátky. Řeknu ti, chtělo se mi skoro až brečet…“
Znovu jsem hodil oříšek do vzduchu a rozčileně vzdychl.
„Skoro bych až řekla, že je za tím příběhem osobní zkušenost,“ poznamenala Asuna kysele. Můj vnitřní systém paniky musel hned zareagovat, protože oříšek neskončil v mé puse, ale ve vlasech. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se tvářit ukřivděně.
„To je… jen příběh, co jsem slyšel, nic víc. A vůbec, kde jsem to….“
„Vysvětloval jsi, jaké má tlačítko materializování všech předmětů skvělé využití, ačkoli je dost omezené,“ povzdechla si a natáhla se po oříšku ve tvaru hvězdy na mé hlavě. Než jsem se stačil zeptat, co s ním chce dělat, odpinkla ho prstem přímo do mezery mezi mými rty. Rozkousl jsem ho a žasl nad její přesností.
„No ale, už chápu, jak je možné, že se mi vrátil meč,“ řekla a trochu upila ze svého vína. Jakmile jí ruka se skleničkou poklesla, vrátilo se jí do očí to nebezpečné světlo. „Ale to je jen půlka příběhu, ne? Přeci jen, viděla jsem, jak se meč, který jsem kováři dala, rozbil na jeho kovadlině. Pokud se mi vrátil můj Větrný fleret… tak co byl ten meč, který se rozbil?“
Velmi dobrá otázka. Pomalu jsem přikývl a snažil se dát dohromady kousky informací a podezření tak, aby z toho vylezlo něco nepříliš komplikovaného.
„Abych řekl pravdu, nevím jistě, jak to celé je. Ale jisté je jedno – mezi tím, co jsi dala Nezhovi svůj Větrný fleret, a co se na kovadlině rozbil meč, ho vyměnil za jiný předmět stejného typu. Napřed mě napadlo, že našel způsob, jak úmyslně zničit zbraň někoho jiného, ale tohle to nebude. Je to první kovář v Aincradu a je to podvodník s vylepšováním…“

Podvody s vylepšováním, očarováním, kováním…
V každé hře se tomu říkalo trochu jinak, ale jednalo se o tradiční způsob podvodu, který byl skoro stejně starý jako samotné MMORPG.
Nešlo o nic složitého. Kovář (nebo jiný řemeslník) si vystavil ceduli, která dávala na vědomí, že poskytuje vylepšení zbraní. Klient mu musel zaplatit dost drahý poplatek. Kovář tyto peníze zpronevěřil tak, že předstíral, že pokus o vylepšení zbraň zničil. Ve hrách, kde zbraň zničit nešlo, si takoví podvodníci vymysleli spoustu jiných možností, jak klienta ošálit, třeba že předmět vyměnili za jiný s nižší úrovní, nebo si předměty na vylepšení nechali, aniž by se o vylepšení pokusili.
Ve hrách před FullDive technologií, které se hrály přes monitor, se hráčovi jeho zbraň zcela ztratila z dohledu ve chvíli, kdy ji kováři předal. Celý proces probíhal na obrazovce druhého hráče, takže nebylo možné poznat, jestli došlo k nějaké boudě.
Kdyby takoví kováři podváděli příliš často, nakonec by jejich služby nikdo nevyhledával. Ale vzácné vybavení v MMO hrách mohlo být vážně cenné, takže i jen občasný podvod mohl vynést dost veliké peníze. O Nezhovi se nic špatného neříkalo, takže ty podvody asi nebudou příliš časté. Ale…

„Problém je, že tohle je první VRMMO na světě. Zbraň vidíš, i když ji dáš někomu jinému. Nemůže být snadné ji vyměnit – vlastně to musí být fakt hrozně těžké.“
Mé dlouhé vysvětlení konečně skončilo. Asuna se mračila a zamumlala: „Aha… takže jsem si myslela, že po tom, co jsem mu meč dala, jsem na něj pořád viděla. Kovář držel můj meč v levé ruce a pravou prováděl veškeré akce a v ní měl i kladivo. Nemohl otevřít okno, dát můj meč do inventáře a vytáhnout padělek.“
„Naprosto souhlasím. Měl vystavenou pěknou řádku už ukovaných zbraní, ale to nejlepší, co tam měl, byly Železné rapíry, ne Větrné flerety. Takže ani takhle to nemohl vyměnit. Ale…“
„Ale?“
„Ale já se chvíli na meč nedíval. To když hodil tvoje materiály do pece a ony se modře rozhořely. Byly to maximálně tři vteřiny. Chtěl jsem se ujistit, že použije všechny materiály, které jsme tak dlouho sbírali…“
Odmlčel jsem se a Asuna vykulila oči.
„Ach! Myslím… myslím, že jsem se do pece dívala celou dobu… ale jen proto, že mi ty modré plameny připadaly hezké.“
„Hmm, dobře. Takže jsme se na meč nedívali, když se to stalo. Myslím, že na ty plameny by se díval asi každý. Materiály hořely a rozpustily se a změnily barvu plamene, což je pro přihlížející vážně dost pěkná podívaná. Myslím, že to používá právě pro odvedení pozornosti, stejně jako to dělávají kouzelníci…“
„Takže vyměnil meč během těch tří vteřin, co jsme sledovali pec? Aniž by otevřel menu?“ hlava se jí začala kroutit nevěřícností, ale stejně rychle se zase zastavila. „Na druhou stranu je pravda, že to byla jediná chvíle, kdy se to mohlo stát. Během těch tří vteřin musel provést nějaký trik. Vůbec netuším jaký, ale pokud bychom ho viděli dělat to ještě jednou…“
„Souhlasím. To už bychom mu na levou ruku koukali celou dobu. Ale nevím, jestli se k tomu vůbec dostaneme…“
„Proč?“
„Nezha už si musel všimnout, že ten Větrný fleret +4, který ukradl, je pryč. Tedy že hráč, kterého oklamal – v tomhle případě ty – použil tlačítko materializování všech předmětů, protože jeho trik prohlédl. To ho vyděsí, možná chvíli nebude provozovat svůj obchod, a pokud ano, nebude podvádět.“
„…Aha. Z celé té situace nevypadal příliš nadšený… vlastně…,“ odmlčela se Asuna, ale mně hned došlo, co chce říct – on nevypadá jako někdo, kdo by takhle podváděl.
„Jo… souhlasím,“ přitakal jsem. Podívala se na mě a plaše se usmála. Tichým hlasem jsem dodal: „Nebudeme přitahovat pozornost a sesbíráme informace. Jak na ten jeho trik s výměnou zbraně, tak na jeho samotného. Ale zítra už musíme být zase na přední linii.“
„Ano, máš pravdu. Podle toho, co jsem dnes slyšela v Marome, chtějí zítra ráno bojovat s posledním terénním bossem a odpoledne se vydat do labyrintu.“
„Páni, to je rychlé… kdo vede boj?“
„Kibaou a ještě někdo… Lind.“
To první jméno jsem samozřejmě poznal, ale druhé mi povědomé nepřišlo.
„Lind byl v Diavelově partě během boje s bossem prvního podlaží. Používal šavli.“ Její slova jako by přicházela z hrozné dálky.
Jakmile se ke mně ale dostala, uslyšel jsem jeho srdcervoucí výkřik: Proč jsi nechal Diavela zemřít?!
„Ach… tenhle.“
„Jo. Zřejmě zaujal Diavelovo místo. Dokonce si obarvil vlasy namodro a nosí stříbrnou zbroj, stejně jako Diavel.“
Zavřel jsem oči a představil si mrtvého rytíře v jeho modrostříbrných barvách.
„Tak to mi místo v zítřejším boji s bossem asi nenechají, když je jeden vůdce Kibaou a druhý Lind. Ty se zúčastníš, Asuno?“ zeptal jsem se jí. Stejně jako já byla sólo hráč. Hnědé vlasy následovaly pohyb její hlavy zleva doprava.
„Účastnila jsem se průzkumu bosse, ale byl to jen veliký býk. Nevypadalo to, že na něj bude potřeba hodně hráčů. A navíc se dost hádali o to, kdo bude mít bonus Posledního útoku, takže jsem jim rovnou řekla, že se boje nezúčastním.“
Zašklebil jsem se – dokázal jsem si to představit, jako bych u toho byl.
„Aha. Máš pravdu, ten boss není nic náročného. Problém bude boss podlaží…“
„Jak jako problém?“ zeptala se přímo k věci. Znovu jsem se zašklebil.
„No, už jen to, že je samozřejmě náročnější na zdolání než boss prvního podlaží, ale to je asi logické.“
„Ach… jasně. Samozřejmě.“
„Nemá až tak silné útoky, ale používá speciální skilly. Je nemožné si nacvičit nějakou obranu na monstra, co se automaticky generují v labyrintu, ale…“
Kdyby byl Diavel, beta tester v utajení, stále naživu, postaral by se o to, aby se tyhle informace dostaly ke všem hráčům přední linie. Ale bez něj se mohli spolehnout jen na Arginu strategickou příručku. Jenomže jak jsme se před čtyřmi dny v boji s bossem dozvěděli, útočná schémata se mohla od bety změnit.
„Tak co kdybychom nechali toho kováře zítra být, a místo toho měli trénink?“ navrhla.
Automaticky jsem přikývl, ztracen v myšlenkách: „Jo, dobrý nápad…“
„Jižní brána Urbu, v sedm hodin zítra ráno?“
„To zní dobře…“
„A pořádně se dneska vyspi. Jestli přijdeš pozdě, budeš zase na stovce g.“
„Jo, já vím – počkat, cože?“ zvedl jsem hlavu, když jsem se konečně probral. Asuna na druhé straně stolku si nastavovala budík, už zase s dobrou náladu, protože měla zpátky svůj meč.


Část sedmá

Terénní bossové jsou unikátní monstra, která zastávají jakousi funkci strážců cesty k labyrintu, rozesetí jsou tedy napříč divočinou každého podlaží.
Vždy se nachází v úzkých prostorech, kde je v blízkosti příkrý sráz nebo peřeje řek, místa, která se nedají projít, dokud je strážce hlídá. To znamená, že ačkoli má každé podlaží tvar kruhu, je rozděleno do několika menších zón.
Druhé podlaží je rozděleno na rozlehlou severní a stěsnanou jižní zónu, takže je tu na celém podlaží jen jeden terénní boss. Jmenuje se Vyboulený býk – to asi podle vybouleného čela, které tento býk používá k smrtícím útokům.
Díval jsem se na tři a půl metru vysoké monstrum v dálce, jak silnými nohami hráblo do země a sklonilo hlavu se čtyřmi rohy.
„Má hnědou až černou srst, takže je vlastně černé wagyu?“ zamyslel jsem se.
„Pokud to chceš zjistit, budeš je muset požádat, aby se s tebou rozdělili o maso, jestli nějaké padne,“ odpověděla Asuna bez zájmu.
„Hmm…“
Tu možnost jsem vážně zvažoval. Ze spousty zvířecích monster v Aincradu padaly různé druhy masa nebo vajec, z těch se dalo připravit opravdové jídlo. Chutě hráčských jídel byly různorodější než u jídel v menu v restauracích NPC ve městech – některá jídla byla o dost lepší než to, co jste si mohli koupit, jiná o dost horší.
Roztřesení volové, kterých bylo na druhém podlaží plno, měli naneštěstí tuhé maso, které nezměklo, ani když jste ho kousali celou věčnost. Ale Roztřesené krávy nebyly vůbec špatné. A tak by se dalo čekat, že boss všeho dobytka tohoto podlaží bude chutnat lépe než oni. Proklínal jsem se za to, že jsem tu teorii neodzkoušel během bety.
„Zapomeň na to. Začínají,“ probralo mě šťouchnutí loktem ze zasnění. Zaostřil jsem na dění dole. Já, Kirito, a má společnice po tyto dva dny, Asuna, jsme seděli na jedné ze stolových hor nad brlohem terénního bosse. Pár menších stromků přímo na okraji vrcholku nás skvěle skrývalo před těmi pod námi.
Pánev byla necelých dvě stě metrů dlouhá a asi padesát metrů široká. Vyboulený býk stál dole na zemi, připravený každou chvíli na někoho zaútočit. Řádně seskupená útočná skupinka se k němu pomalinku blížila. Skupinu tvořily dvě plné party a tři rezervy – celkem 15 hráčů.
V porovnání s čtyřiceti něco hráči, kteří bojovali s koboldím lordem na prvním podlaží, to moc působivé nebylo. Terénní bossové ale byli obvykle navrženi tak, aby je porazila i jediná parta se slušnou úrovní. Patnáct je více než dost, ale záleží i na jejich znalostech schémat útoků bosse a schopnosti pracovat společně jako tým.
„Hmm?“ zamumlal jsem si, když jsem si skupinu prohlížel.
Asuna zašeptala: „Kteří z nich jsou tanci a kteří útočí?“
„Zrovna jsem nad tím přemýšlel… tady seshora obě ty party vypadají hrozně podobně.“
Vyboulený býk byl veliký jako menší kopec, ale útočné schéma měl celkem jednoduché – útok vpřed, otočka, úrok vpřed, otočka. Pokud mají dvě party, tak stačilo použít jednoduchou strategii, kdy by tanci udržovali pozornost bosse a vykrývali útoky, zatímco útočníci by ze stran způsobovali zranění.
Ale podle toho, co jsem viděl, se vybavení dvou part o šesti lidech nijak moc nelišilo. Obě měly zhruba stejný počet těžce oděných tanků a lehce oděných útočníků.
Dál jsem zaostřoval z výšky asi 270 metrů a nakonec si drobného rozdílu všiml.
„Počkat… koukni na tu látku, co mají pod zbrojí.“
„Ech? Ach, máš pravdu. Každá parta má vlastní barvu.“
Pod vší tou kovovou a koženou zbrojí to šlo špatně poznat, ale Asuna měla pravdu. Parta vpravo měla haleny v královské modři a šestice nalevo byla oblečena v mechově zelené.
Pokud jsou ty barvy určené pro snadné vizuální rozpoznání té či oné party, dávalo by větší smysl, kdyby hráči měli nějaké barevné kusy látky na zbroji. Modrá a zelená navíc nejsou zrovna nejlépe rozlišitelné barvy. Ne, tohle nejsou dočasné barvy jen pro tenhle boj – nejspíš jde o nějaký vzhled uniforem skupinek.
„Nepřeskupili se do nových part podle bojových rolí,“ poznamenala tvrdým tónem Asuna. „Modrá parta napravo je Lindova – jsou to kamarádi Diavela. A zelená parta nalevo je Kibaóova. Ti dva spolu asi moc nevychází…“
„Možná si jen myslí, že budou bojovat lépe, když bude každý z týmů uspořádán z lidí, co se znají.“
„Tak se ale budou hůře koordinovat navzájem. Je snad logické, že při boji s bossem chce jeden tým odlákat jeho pozornost a druhý mu udílet zranění.“
„Máš úplnou pravdu,“ souhlasil jsem. Pomalu postupující dvanáctka dole se konečně dostala k bossově reakční zóně.
Balmróóóóó!!“ zakřičel boss. Jako by se otřásla i země tady nahoře. Z nozder Vybouleného býka vyšly bílé obláčky páry. Boss sklonil hlavu se čtyřmi rohy a rozeběhl se k útoku.
Mezi bossem a skupinou bylo asi sto padesát metrů, takže měli dost času zareagovat, než se k nim dostane. To se ale z mé bezpečné pozorovatelny říká snadno. Bojovníci dole na zemi mají určitě pocit, že býk u nich bude cobydup.
Po pauze dost dlouhé na to, abych během ní znervóznil, se oba velitelé pustili do vydávání příkazů svým společníkům. Odsud jsem jejich hlasy neslyšel, ale bylo celkem jasné, co přikazují. Těžce odění bojovníci z obou part předstoupili, zvedli štíty a zakřičeli.
Nebylo to jen tak, šlo o skill Zavytí, který zvyšuje agresi cíle a přiměje ho zaútočit na uživatele skillu. Alespoň by tedy měl.
„No moment… proč se obě skupiny snaží zvýšit agro?“ přemítal jsem. Vyboulený býk se nerozhodně díval z jedné party na druhou a nakonec se rozhodl zaútočit na tu modrou. Bojovník, který zavyl, a jeden další se štítem, postoupili o kousek dopředu. Přikrčili se.
O dvě vteřiny později – dum! Obří býk narazil do dvojice bojovníků. Kdyby neměli dostatečnou obranu, vyhodilo by je to do vzduchu a utrpěli by vážná zranění, ale naštěstí se udrželi na nohou, ačkoli je to odhodilo deset metrů dozadu. Další čtyři členové Lindovy party zaútočili skilly na nechráněné boky.
„Z pohledu na ně jsem nervózní… ale vypadá to, že zvládnou vyhrát,“ zamumlala Asuna, zřejmě ji to moc neoslnilo. Váhavě jsem souhlasil.
„Jo, asi jo. Má to být schopná porazit jediná parta. Ale…“
Kibaóova zelená parta stála stranou, do boje se nezapojila. Jejich tank stál vlastně stále vepředu, připravoval se na další Zavytí, až ho bude mít připravené.
„Přijde mi, že ani nemělo cenu vytvořit útočnou skupinu. Jsou jako dvě party, soupeřící o stejné monstrum. Teď to možná funguje, ale kdo ví, jestli to vydrží?“ povzdechl jsem.
Začal jsem přemýšlet o těch třech náhradních členech, kteří nebyli pod barvami Linda a Kibóa. Patří k jednomu z nich? Přestal jsem sledovat boj a zaměřil jsem se na náhradní dobrodruhy stojící vzadu.
„Hn?“ zabručel jsem. Asuna se na mě tázavě podívala, ale já nebyl s to odpovědět. Naklonil jsem se kupředu.
Uprostřed trojice stál svalnatý šermíř. Měl tmavou zbroj a přilbici se špičatým vrcholkem, která vypadala jako jarní cibulka – byl to ten vůdce pěti mužů, které jsem viděl včera s Nezhou v baru.
Oblečen byl vtipně, ale nemohl jsem zapomenout na bystrost jeho očí, když si včera všiml, že je někdo poslouchá. Ti další dva s ním byli zřejmě taky součást Nezhovy party.
„Co tady dělají?!“ zamumlal jsem. Asuna se na mě znovu podezřívavě podívala. Ukázal jsem na zadní část bojiště. „Znáš jména těch tří vzadu? Hlavně toho uprostřed, s tím bascinetem.“
„Bascinetem…? To myslíš ty kolébky?“
„Co? N-ne, myslím toho s helmou se špičkou a hledím, vypadá jako ptakopysk. To je přilbice bascinet…“
„Aha, asi se to jinak píše. Víš, uvíznout ve větě, kde si nemůžu otevřít slovník, je fakt otrava. Možná ho někdo vytvoří.“
„Bylo by asi nemožné vytvořit anglicko-japonský slovník, psaný rukou. Ale Argo říkala, že chce vytvořit nějakou jednoduchou herní encyklopedii. Počkat, proč o tom mluvíme?“
Ukázal jsem na konec kotliny, abychom se vrátili k tématu. „Ten svalnatej uprostřed náhradních členů. Už jsi ho někdy viděla?“
„Ano,“ odpověděla jednoduše. Na okamžik jsem ztuhl, pak jsem se otočil k šermířce a zeptal se: „K-kdy jsi ho viděla? Kde? Kdo je to?“
„Včera ráno, přesně tam, kde stojí teď. Byl na průzkumu Vybouleného býka. O tom jsem ti říkala, pamatuješ? Jmenuje se… Orlando, myslím…“
„Orlando…? Napřed rytíř, teď paladin,“ zamumlal jsem si pro sebe. Asuna tázavě zvedla obočí. Rychle jsem začal vysvětlovat, ti tři dál sledovali boj před sebou. „Orlando je jméno rytíře, který sloužil Karlovi Velikému z Francie a nosil legendární meč Durendal. Byl to neporazitelný hrdina.“ [U nás se mu také často říká Roland, viz Píseň o Rolandovi]
„Rytíř… aha.“
Něco v jejím hlase mě zaujalo, tentokrát jsem se tázavě podíval já na ni. Natáhla hubený prst a ukázala na malého válečníka s obouručním mečem napravo od paladina s cibulovitou hlavou.
„Když jsme se představovali, říkal si Beowulf. To je další hrdina z legend, ne? Z Anglie. A ten hubený s kopím na druhé straně byl Cúchulainn. To jméno mi taky přišlo povědomé…,“
„Ách… ano, to je další hrdina z legend. Myslím, že je to keltská legenda,“ dodal jsem. Asuna pokrčila rameny.
„Zřejmě už se i rozhodli, jak se bude jmenovat jejich gilda. Myslím, že říkali, že Legendární hrdinové.“
„…Aha… hmm… hmmmmm!“ nedokázal jsem vymyslet nic lepšího.
Hráč si pro svou MMO postavu může vybrat jméno, jaké jen chce – pokud tedy neporušuje podmínky hry. Pokud se chtěli pojmenovat Legendární hrdinové a hrát si na hrdiny z legend, klidně mohli. Vlastně bylo asi jen málo MMO, kde by taková jména nikdo nepoužil.
Ale nemohl jsem setřást pocit, že ve VRMMO, kde se svou postavou doslova stanete, se to prožívá o dost hůře. To chtělo odvahu. Ale… co když si vybrali svá jména jako určité prohlášení úmyslu?
Možná chtěli do hrdinů ve svých jménech vyrůst. Nešlo to považovat jen za mladickou nerozvážnost. Orlando, Beowulf a Cúchulainn teď stáli za hráči přední linie SAO. Co se týče vzdálenosti jako takové, byli o nějakých dvě stě metrů blíže než já.
Než jsem se mohl na něco zeptat, promluvila Asuna: „Včera ráno se prostě ukázali v Marome, kde se scházeli všichni hráči přední linie. Říkali, že by se rádi zúčastnili. Lind zkontroloval jejich staty a řekl, že úrovně a skilly mají trochu níže než skupina, ale že jejich vybavení je dobré a vylepšené. Nenechal je tedy v hlavní skupině, jen jako záložní bojovníky. Já se nezúčastnila částečně proto, jak je odsunuli na vedlejší kolej.“
„Aha… To dává smysl,“ přikývl jsem pomalu a sledoval tři hrdiny. Měl jsem smíšené pocity.
Ještě jsem Asuně neřekl, že jsou to Nezhovi kamarádi. Podle nových informací musí být i on členem Legendárních hrdinů. Možná se jmenuje Nezha a ne po nějakém hrdinovi nebo rytíři proto, že je řemeslník, ne bojovník.
To mě vedlo i k dalším dohadům. Takovým, které by vysvětlily, proč jsme ty tři až do včerejška nikdo neviděl, proč se nezúčastnili boje s bossem prvním podlaží, ale přece byli jen kousek za ostatními bojovníky přední linie…
„Balmróóóó!!“
Další zuřivé zařvání přesunulo mou pozornost k boji v kotlině. Už podruhé jsem úplně ztuhl.
Lindova a Kibaóova parta, matoucí směs modré a zelené, se propletly v jedné neorganizované hromadě. Handrkovali se o to, kdo přitáhne agro Vybouleného býka, a srazili se v pokusu zaujmout pořádné pozice pro výkryt jeho útoku. Tanci se štíty ztratili rovnováhu – celkem trvalo, než se těžcí bojovníci vzpamatovali ze statusu Pádu. Neměl teď kdo bránit.
„Pozor!“ sykla Asuna.
„Útočníci, z cesty!“ zakřičel jsem. Samozřejmě mě nemohli slyšet, ale Kibaó a Lind konečně zvedli ruce a osm lehkých válečníků se rozeběhlo vpravo a vlevo.
Nebyli ale dost rychlí. Rozzuřený býk proběhl řadou válečníků se štíty, kteří se teprve začali zvedat, a chytil dva šermíře svými čtyřmi rohy. Pohodil hlavou a šermíři vyletěli do vzduchu.
„…!!“
S Asunou jsme zalapali po dechu. Na okamžik jsem se obával, že uvidíme, jak se oba muži tříští jako sklo, ať už ve vzduchu, nebo po nárazu na zem. Naštěstí se tak nestalo, párkrát se ještě od země odrazili a pak se postavili zpět na nohy, snad díky měkké trávě. Měli ale problém se na nohou udržet, to kvůli šoku z toho, co se právě stalo.
Lind znovu mávl paží, asi to byl signál pro ústup a vypití lektvarů. Ve stejné chvíli se Kibaó ohlédl a mávl mečem.
Býk se rozeběhl ke vzdálenému konci kotliny, dva zranění bojovníci ustoupili a dvě rezervy nastoupily na jejich místo, Orlando, paladin s bascinetem, a Beowulf s obouručním mečem. Popoběhli pár metrů dopředu a pak se váhavě zastavili. Dvojice zakřičela tak hlasitě, že jsme je slyšeli i já s Asunou, a znovu se rozeběhla.
Orlando natáhl ruku za svůj kulatý štít a vytáhl dlouhý meč z černého železa, který bych poznal kdekoli – byla to vzácná Žíhaná čepel, odměna za úkol na prvním podlaží. Paladin zvedl svůj meč vysoko do vzduchu, ten se zaleskl světlem plně vylepšené zbraně. Udatně zaútočil na obrovského bosse.

Vyboulený býk, jediný terénní boss druhého podlaží Aincradu, vybuchl v nespočet mnohoúhelníků asi dvacet pět minut po začátku boje.
Vzhledem k velikosti, úrovni a vybavení útočné party to byla celkem dlouhá doba. Mně, z mého pohodlného místa, daleko od nebezpečí, se to ale říkalo lehce. Přeci jen, od bety platilo nové, nezpochybnitelné pravidlo – i jen jediná smrt byla nepřijatelným výsledkem.
Ti tři z gildy (no, vlastně jen týmu) Legendární hrdinové si vedli skutečně dobře. Oproti těm, kteří boj začali a dostali se do nebezpečné žluté zóny, se pohybovali trochu neobratně, ale dobře zvládli svou povinnost.
„No, to bylo napínavé… ale aspoň to dopadlo dobře,“ poznamenala Asuna. Udělala dva kroky pryč od kraje hory a posadila se na kámen. Pak překřížila nohy a vzhlédla.
„No? Tak co je s těmi Hrdiny?“
Nervózně jsem se otočil k druhému konci kotliny, kde se patnáctka bojovníků radovala z vítězství. Radost ale byla různá – Lindův tým v královské modři a bezbarví Hrdinové se opravdu radovali, Kibaóův mechově zelený tým byl trochu tišší. Nejspíš proto, že to Lindův meč, Bledý okraj, získal Poslední útok na bosse. Na tuhle vzdálenost jsem neviděl, jak moc vylepšený jeho meč je, ale nejspíš to nebylo málo.
Ještě jednou jsem se podíval na paladina Orlanda, načež jsem se obrátil zpět k Asuně. Stál hned vedle Linda, meč měl zvednutý ve vzduchu.
Asuna měla kapuci dole, ranní světlo oslnivě zářilo do jejích světle hnědých očí. Jako by mi koukaly skrz postavu přímo do duše. Teď už nemělo cenu cokoli skrývat. Sesbíral jsem odvahu a začal vysvětlovat: „…Kovář Nezha patří k Legendárním hrdinům.“
„Co…? Takže… chceš říct…“
Přikývl jsem. „S vylepšováním podváděl na příkaz vůdce, Orlanda. Myslím. Víš, kdy přesně si Nezha otevřel kovářský obchod v Urbu?“
„Hmm… myslím, že to bylo hned ten den, kdy se otevřelo druhé podlaží.“
„Takže ho má jenom týden. Ale krádež i jen jednoho dobrého Větrného fleretu nebo Žíhané čepele za den by jim vydělala hromadu peněz. Aspoň desetkrát – ne, dvacetkrát tolik, co by si za den vydělali zabíjením monster. Pamatuješ, cos předtím říkala? Orlandova skupina je slabá, ale zato měli dobré vybavení. Skilly zbraní se musí zvyšovat zkušenostmi v boji, ale vylepšení zbraně…“
„…je jednoduché, když máš peníze. Tak tohle se tu děje,“ dokončila tvrdým hlasem. Vyskočila na nohy a zle se podívala na bojiště, pak se otočila k cestě, která se vinula z hory dolů. Rychle jsem ji zastavil.
„Po-počkej, vydrž chvilku! Vím, jak ti je, ale zatím nemáme žádné důkazy.“
„Takže dovolíš, aby jim to prošlo?“
„Pokud aspoň nezjistíme, jak přesně ten trik provádí, obviní nás z pomluv. V tomhle světě nejsou GM, ale nechceš, aby se k tobě většina lidí chovala jako k nepříteli. Pro mě už je pozdě, ale byl bych nerad, kdyby tě považovali za beatera a…“
Uprostřed věty mě zastavil natažený prst jen centimetry od mé tváře.
„Půjdeme spolu do labyrintu a ty se mě snažíš ochránit před tímhle? Ale dobře, chápu, co chceš říct. Nemáme důkaz ani vysvětlení, jen prázdná obvinění…“
Prst stáhla zpátky a podepřela si rukou bradu. Dívala se dolů, její hlas se ztišil: „Zkusím něco vymyslet. Něco, co nejen že odhalí, jak funguje ten jejich podvod s výměnou zbraně, ale také nám dá pořádný důkaz.“
V očích šermířky plál zvláštní oheň. Nemohl jsem, než s ní souhlasit.

Jakmile se vítězná bojovná skupina otočila a zamířila do Marome doplnit si zásoby, sešli jsme z hory a kradmo přeběhli úzkou kotlinu. Právo vejít jako první do jižní části druhého podlaží patřilo Lindovi nebo Kibaóvi, ale neměli jsme trpělivost tu jen posedávat a čekat na ně. A navíc to vypadalo, že jsou dost soupeřiví na to, aby se tu pak hádali, kdo půjde první.
Vzdálený konec kotliny se změnil v úzký, klikatící se kaňon. Zdi byly téměř svislé a tak strmé, že nebyl vidět ani jediný výběžek. Nešlo po nich vyšplhat.
Po sprintu jsme si chvíli odpočinuli v prázdné rokli, a pak jsme zamířili k východu, abychom mohli vidět tu novou krajinu – no, nová byla jen pro Asunu.
Stolové hory se nelišily od těch v severní části, ale jemnou travinu nahradila hustá džungle. Po horách se šplhaly révy a břečťan. Shluky mlhy nám neumožňovaly dobrý výhled.
Jednu věc ale vidět šlo, zlověstně se tyčila nad vším ostatním na druhé straně džungle. Věž labyrintu druhého podlaží dosahovala až ke spodku dalšího podlaží, celých sto metrů. Vypadala užší než věž prvního podlaží, ale i tak měla v průměru dobrých 250 metrů. Spíš než věž to bylo koloseum.
Dívali jsme se na vzdálenou věž, dokud Asuna neprolomila ticho: „…Co je to?“
Odhadl jsem, že se ptá na dva výběžky v horní polovině věže.
„Býčí rohy.“
„Bý-býčí…?“
„Až se dostaneme blíž, uvidíš po straně věže obří reliéf býka. Je to tak trochu téma druhého podlaží.“
„Myslela jsem si, že ten, kterého teď zabili, byl poslední skot…“
„Ani náhodou. Do království býků teprve vstupujeme. Ti, co nás čekají, jsou dost velicí, ale nevypadají chutně.“ Zakašlal jsem, abych skryl ten hrozný pokus o vtip. Pak jsem tleskl, abych změnil téma.
„No, tak pojďme. Poslední vesnice je necelý kilometr jihovýchodně. Za ní už je labyrint. Mohli bychom zvládnout všechny úkoly ve vesnici a k věži se dostat před polednem. Bezpečnější a rychlejší je vlastně oklika po levé straně, ale radši bych šel přímo lesem.“
Už jsem se chtěl rozejít, když jsem si všiml, že mě Asuna zvláštně pozoruje.
„…Co je?“
„Nic…,“ odkašlala si i ona. Pak znovu nasadila vážný výraz. „Tohle nemyslím sarkasticky, ale upřímně.“
„…A-ano?“
„S těmi všemi znalostmi se vážně hodí tě mít po ruce. Všichni by u sebe měli mít vlastního Kirita.“
Netušil jsem, jak na to odpovědět. Asuna prošla kolem mě a otočila hlavou: „No tak, pojď. Chci se k té věži dostat, než nás dožene Lindova skupina.“


Část osmá

„Ííí… ne! Běž pryč!“
Oči krásné dívky se vytřeštily strachy, když se zlověstná silueta ztěžka pohnula blíže.
Znělo to jako scéna z nějakého napínavého hororu, ale hollywoodskou předlohu to už moc dlouho následovat nebude.
„Řekla jsem… abys šel sakra pryč!“ vykřikla a místo toho, aby utekla, vyběhla dopředu. Velký útočník mávl svým primitivním obouručním kladivem, ale než zasáhlo, vystřelila její pravá ruka dopředu jako blesk.
Špička meče zasáhla útočníka přímo do odhalené hrudi. Dopředu vyletěly oslňující paprsky světla a kladivo zpomalilo. V tuhle chvíli by hráč normálně uskočil dozadu a vyhnul se mu, ale dívka postoupila ještě více dopředu, vytáhla rapír a znovu zaútočila. Dva zásahy se zabořily do silné hrudi nahoru a dolů, polonahé tělo se zkroutilo v bolesti.
„Brmóóó!!“
Monstrum se nahnulo dozadu a vydalo řev smrti, ukázalo siluetu krátkých rohů a kroužku v nose. Obří tělo se naklonilo dozadu, uprostřed pádu se zastavilo. Svaly se změnily v tvrdé sklo a po povrchu těla se rozběhly praskliny. Z nich vycházelo modré světlo. Monstrum nakonec vybuchlo.
To kombo se skládalo z Přímky a dvouúderného Paralelního bodnutí. To monstrum byl Menší tauří útočník, humanoid s býčí hlavou. Šermířka se ohnula v pase, ztěžka dýchala. Pak se ke mně otočila s rozzuřeným pohledem.
„Tohle… nebyl býk!“

Uběhly dvě hodiny od chvíle, kdy jsme se s Asunou dostali k labyrintu druhého podlaží. Byli jsme první hráči, kteří do něj vstoupili. Kibaó a Lind se svými partami byli nejspíš v prvním patře věže a skřípali zuby nad prázdnými truhlicemi, které našli. Jenomže když už mám být ten „zlý beater“, klidně z toho můžu i něco mít. Prvotní lokace truhlic s poklady se od bety nezměnily z asi osmdesáti procent, takže jsem nás v klidu vedl od jedné ke druhé, jen občas jsme mezi nimi bojovali. V druhém patře jsme konečně narazili na jednoho z opravdových pánů labyrintu – taura.
„No, asi jsou to spíš lidé než býci,“ odsouhlasil jsem. Netušil jsem, proč je z toho Asuna tak rozhozená. „Ale mínotauři jsou takoví v snad každé MMO. A tak jim lidi říkají prostě jen ‚býci‘ nebo ‚krávy‘…“
„…Mínotauři? Jako ti z řecké mytologie?“
Vztek v jejích očích se zmírnil. Zřejmě měla ráda témata, která měla něco společného se studiem a učením. Mytologie nebyla moje silná stránka, ale má mladší sestra měla tyhle příběhy vždy ráda, tak jsem jí je četl, když jsme byli malí. Přikývl jsem a pokusil se vzpomenout si na nějaké útržky informací.
„J-jo, to jsou oni. Ten z legend žil v labyrintu na ostrově Kréta – v řečtině tomu říkali labyrinthos. No ale, hrdina Théseus se do toho labyrintu vydal a mínotaura zabil. Je to jako v nějaké hře, takže mínotaurové jsou klasičtí nepřátelé v RPG už roky. V téhle hře vynechali tu část ‚míno‘ a říkají jim jen taurové.“
„No, to dává smysl. Nepochází to ‚míno‘ v ‚mínotaurovi‘ od krále Mínóa z Kréty?“
„Ech? Takže říkáš, že kdyby se jim zkráceně říkalo ‚mínové‘, bylo by to špatně?“
„Jistě. Po smrti se Mínós stal soudcem mrtvých v Hádově říši. Takže bude asi nejlepší, kdybys jim tam neříkal.“
Tahle diskuze zřejmě utišila Asunin hněv, čehož jsem se pokusil využít: „Takže, ehm… slečno Asuno, co se vám tolik znelíbilo na tom míno… teda, taurovi?“
Ze strany se na mě zle podívala. „Vůbec nic na sobě, no… skoro nic na sobě neměl! Jen kousíček látky kolem pasu. Vždyť to v podstatě bylo sexuální obtěžování! Kéž by tak zafungoval etický kód a poslal ho do Černoželezného paláce.“
„Ach… aha.“
Menší taurové skutečně nosili minimum oblečení v porovnání s koboldy a gobliny prvního podlaží. Kdybyste dali pryč tu býčí hlavu, měli byste v podstatě nahého svalnatého muže – což (předpokládám) musí být pro zhýčkanou bohatou dívku z dívčí školy docela šok.
To ovšem představovalo veliký problém. V jedné z truhlic, které jsme teď otevřeli, se nacházela zbroj zvaná Mocné proužky kůže. Nejen že měla skvělou obranu, ale poskytovala i bonus k síle. Po obléknutí ovšem obnažila hruď nositele, až na pár strategicky umístěných proužků kůže. Nad ani pod touto zbrojí nešlo mít další oblečení. Myslel jsem, že v labyrintu se to dá celkem diskrétně použít, a chtěl si to obléct v první bezpečné zóně, ale Asunina reakce na taury mě donutila si to rozmyslet. Byla by škoda promrhat takovou skvělou kořist. Měl bych jí tu zbroj nabídnout, nebo ji úplně zavrhnout s tím, že pro naši partu nemá užitek?
„Hele, Asuno… mám z jedné té truhly zbroj z řemínků s magickými efekty.“
Její oči byly třikrát tak ledové oproti chvíli, kdy vraždila taura.
„Ano, a?“
„…Ehm… jen jsem přemýšlel, že by v tom moc lidí dobře nevypadalo. Možná on jo. Však víš, ten hlavní tank z boje s prvním bossem…“
„Agil? Ano, asi by to unosil. Včera jsem ho potkala na tom setkání kvůli Vyboulenému býku.“
Skryl jsem své překvapení za zkušenou pokerovou tváří. V duchu jsem si oddychl, že jsem se vyhnul průchodu minovým polem.
„Vá-vážně? Ale v tom dnešním boji nebyl, ne?“
„Myslím, že s Lindem ani Kibaóem moc nevychází. Ale říkal, že boje s bossem podlaží se zúčastní, takže ho tam uvidíš. Proč mu tam tu zbroj nepředáš?“
„Do-dobrý nápad. No ale, myslíš, že zvládáš mínů… teda, taurův Ochromující náraz?“
„Ach, však jim tedy říkej mínové. Myslím, že po dalších dvou třech bojích to bude v pořádku.“
„Dobře. Boss má ten efekt ochromení s větším dosahem, než jaký mají ti normální, ale načasování je úplně stejné. No, půjdeme do dalšího bloku?“
Přikývla, nebyly na ní vidět žádné známky únavy. Vstala a rozešla se k východu.

Porazili jsme pak ještě čtyři taury. Objevovali se v určitých intervalech, takže jste jich neměli tuny, i kdybyste chtěli sebevíc. Naše inventáře byly přecpané kořistí z monster a truhel, na které jsme narazili. Z labyrintu jsme se naštěstí vymotali bez toho, abychom narazili na jiného hráče.
V bezpečné zóně poblíž vchodu jsem si otevřel mapu a zjistil, že jsme téměř úplně vyplnili prázdný prostor prvních dvou pater. Kdybych ta data přepsal na svitek a prodal ho, mohl bych si celkem hezky vydělat, ale zlý beater nebyl dost obchodníkem na to, aby si vydělával mapami. Rozhodl jsem se data nabídnout zdarma Kryse Argo.
Svým způsobem to nevypadalo férově. Zítra bude Argo v nejbližším městě prodávat nejnovější strategickou příručku, založenou na informacích ode mě a dalších bývalých beta testerů, a já bych si ji musel koupit za pět set corů. Ale nemohl jsem si příliš stěžovat. Peníze, které prodejem příruček předním hráčům získala, šly do výroby bezplatné verze pro hráče střední úrovně, kteří se nás snažili dohnat.
Změnil jsem záložku a poslal jí instantní zprávu s daty map. Široce jsem si zívl a podíval se k obloze. Nad přerostlou džunglí nebylo skutečné nebe, ale spodek třetího podlaží. Sluneční paprsky přicházely zvnějška Aincradu. Nad hlavami jsme tak měli zářivou, krásnou oranžovou.
„Dneska je devátého prosince… pátek. Na druhé straně už musí být zima,“ zamumlala Asuna. Trochu jsem se nad tím zamyslel.
„V nějakém článku jsem četl, že některá místa v Aincradu, to ale záleží na podlaží, jsou dělaná podle toho, jaké počasí je právě tam venku. Kdybychom možná vyšplhali ještě o něco výše, mohla by tam být taky zima.“
„Nevím, jestli bych to chtěla. Ach, ale…,“ odmlčela se. Otočil jsem se a podíval se na ni. Špulila rty, ale nedokázal jsem určit, jestli je naštvaná nebo se stydí. „Byl to je nápad. Co když se o Vánocích dostaneme na podlaží s normálními ročními obdobími a bude zrovna sněžit?“
„Ach… no jo. Už je prosinec. Do Vánoc zbývá… patnáct dní. Vážně doufám, že do té doby tohle podlaží pokoříme…“
„No, to nejsi moc ambiciózní. Chci se odsud dostat během týdne – ne, pěti dnů. Všechny ty krávy už mě vyčerpávají.“
„Býkčerpávají?“
Nemohl jsem si pomoct. Chvíli na mě koukala s prázdným výrazem, pak se jí tváře zbarvily do jasně červené. Dupla na mě, ale jen lehce, aby nezpůsobila žádné zranění. Šermířka se pak rázně otočila a plnou rychlostí vyrazila k městu, až mě donutila běžet za ní.

Asi dvacet minut jsme šli džunglí po kamenné cestičce. Když to šlo, vyhýbali jsme se boji. Přestávku jsme si dali jen jednou, a to až když jsme došli k okraji Taranu, vesnici, která poslouží jako základna pro boj s bossem.
Ulice už byly plné hráčů, přesně dle mých očekávání. Po porážce Vybouleného býka, jenž blokoval cestu, sem došli všichni, kdo zůstávali v Marome. Obezřetně jsem si sundal černý kožený plášť a zakryl půlku obličeje šátkem, ze kterého si Asuna tak ráda utahovala.
Ona si ale neměla co stěžovat – tvář jí skrývala kápě s kapucí. Naneštěstí měla k takovému jednání opačný důvod než já.
„Takže, hm… za chvilku se sejdu s Argo,“ zamumlal jsem, zatímco jsme šli po straně ulice. Asunino přikývnutí nebylo pod kapucí téměř vůbec znatelné.
„Skvělé. Taky se s ní chci kvůli něčemu… kvůli jednomu obchodu sejít. Přidám se k tobě.“
„A-ách.“
Vůbec jsem neměl důvod se bát toho, že ty dvě budou na jednom místě. Proto bylo zvláštní, že mě tak náhle přepadla panika. Pokusil jsem se skrýt zachvění tím, že jsem ukázal na bar, kde se sejdeme.
Než jsem to ale udělal, dostal se k mým uším zvuk. Napřed mi téměř unikl, a tak jsem se začal soustředit a podruhé se mu to už nepovedlo.
Pravidelné bouchání kovu o kov. Ne melodické jako od hudebního nástroje, ale pevné a tuhé, jako od nářadí.
„!!“
Vyměnili jsme si s Asunou pohled a společně se otočili ve směru zvuku – východní náměstí Taranu. Rychle jsme se vydali k náměstí, potlačovali jsme touhu vyběhnout. Když jsme tam došli, čekalo tam na nás přesně to, co jsme i čekali.
Na zemi ležel koberec s velkým zástupem kovových zbraní a s jednoduchou dřevěnou cedulí. Přenosná pec a kovadlina. Na skládací židli seděl malý kovář a opakovaně zvedal kladivo. Byl to Nezha. Člen Legendárních hrdinů, první podvodník s vylepšením v Aincradu.
„Ten má teda drzost. Včera jsi prohlédl jeho podvod, a on se ani nesnaží pár dní skrývat, ale rovnou zamíří do dalšího města,“ zašeptala Asuna s odporem, skrytá ve stínu sloupu. Chtěl jsem souhlasit, ale nakonec jsem se rozmyslel.
„Vlastně… možná je to, že je tady v Taranu, známkou opatrnosti. Možná se teď vyhýbá Urbu, když to tam se na jeho podvod přišlo.“
„To ale nemění nic na tom, že je to drzost. Chci říct, jestli se jen přesunul z jednoho města do druhého a zase si otevřel obchod… to znamená, že pokračuje v tom svém podvodu s výměnou zbraní, ne?“
Slova „s výměnou zbraní“ vyslovila bezhlasně, pak se kousla do rtu. Ve tváři měla vztek, samozřejmě, ale také spoustu jiných emocí. Já jsem měl v podstatě nulový skill čtení emocí, takže jsem nemohl ani tušit, co přesně se jí v hlavě odehrává. Ale přišlo mi, že v těch očích v temnotě kapuce byl jakýsi smutek.
Znovu jsem se podíval na Nezhu, dobrých dvacet metrů daleko. Odpověděl jsem: „Nejspíš ano. Jen si bude opatrněji vybírat oběti…“
„Co tím myslíš?“
„Pokud se Legendární hrdinové snaží dostat mezi přední hráče, nebudou si tyhle hráče vybírat pro svůj podvod. Nemá cenu se snažit dostat mezi lidi, kteří ti vůbec nevěří.“
Pak se mi ale v hlavě ozval podezřívavý hlas.
Pokud tedy nechce Orlando se svými kamarády Nezhu odstřihnout.
Možná to jsou kamarádi v jedné partě, ale gildy v této hře ještě neexistují. U hráčova kurzoru se neobjevuje emblém gildy, který by ukázal jeho náležitost. Neexistuje tedy důkaz, že má Nezha co do činění s Orlandem a Beowulfem. Možná ho nutí používat tu jeho zručnou ruku, aby obral ostatní hráče o peníze a vybavení, ale kdyby se rozneslo, že své zákazníky podvádí, ostřihli by ho z týmu a vyhnuli se tak nějakým škodám.
„Ale… ne…,“ odehnal jsem s povzdechem tu depresivní myšlenku.
Přátelství, které jsem viděl, když jsem včera sledoval Nezhu do baru, nevypadalo na skupinku, která se poprvé setkala v online hře. Zřejmě to byli kamarádi už dlouho předtím, než vzniklo SAO.
Takže taková hypotéza nebyla platná… nechtěl jsem věřit, že by se to opravdu mohlo stát.
Ucítil jsem na sobě pohled a otočil jsem se tím směrem. Asuna si mě prohlížela. Možná jí moje tiché mumlání něčím zaujalo, ale nechtěla ho nijak objasnit.
„Takže to asi znamená, že mě nepovažovali za jednoho z předních hráčů, když se nebáli ukradnout mi meč,“ prohlásila hořce. Rychle jsem se snažil napravit škody.
„N-ne, takhle jsem to nemyslel. Když říkám přední hráči, myslím tím organizované party, jako ty v tom modrém a zeleném. Přední hráče moc nerozpoznáš, dokud nemají něco, co je viditelně odliší – Nezha si určitě myslel, že ani já nejsem přední hráč. A kdo může říct, že neměl pravdu?“
„To má být legrace? Copak se nepřipravuješ na boj s dalším bossem podlaží?“ vrátila mi to hned Asuna. Ze zvyku jsem přikývl, ale hned jsem to potřeboval objasnit.
„N-no, rád bych… ale pokud Lind nebo Kibaó řeknou, že mě tam nechtějí, mám utrum. Vlastně mám pocit, že je dost možné, že se to stane…“
Její obočí vyletěla nebezpečně vysoko, naštěstí se brzy vrátila na své místo. Hlas měla vcelku klidný, ale bylo znát, že si dělá starosti: „U Linda si nejsem jistá, ale Kibaó určitě rozumí, jak důležité jsou tvá síla a znalosti pro poražení bosse.“
„Co? Vážně?“
„Po porážce koboldího lorda mi poslal zprávu. Bylo v ní ‚fakt ste mi dneska zachránili kůži‘.“
Snažil jsem se neusmát tomu, jak se věrně pokusila napodobit jeho kansajský přízvuk. Rozhodl jsem se přidat: „Jo, ale taky řekl ‚furt s tebou nedokážu vycházet. Budu si dělat věci po svým…‘“
„‚…abych tuhle hru skončil‘. Pokud je tohle jeho cílem, nedovolí, aby se mu do cesty připletla jeho malicherná pýcha.“
„Doufejme v to,“ zamumlal jsem. Nedokázal jsem setřást obraz té chaotické, zoufalé scény boje proti Vyboulenému býku.
S Lindem, bojovníkem s šavlí a velitelem modré skupiny, jsem mluvil jen jednou, na konci boje s koboldím lordem. A spíš než rozhovor to bylo pranýřování. Snadno jsem si ale dokázal představit, co chce. Chtěl vést bývalé společníky Diavela a udělat z nich nejdůležitější skupinu ve hře. Jeho síla vůle byla jasná z fixace na tom získat bonus Posledního útoku, a to i jen terénního bosse. Nepochyboval jsem, že až se dostaneme na třetí podlaží, bude první, kdo dokončí úkol k vytvoření gildy a založí ji, v Diavelově stříbrné a modré.
Horší to bylo s Kibaóem, se kterým jsem mluvil několikrát.
Nepochyboval jsem, že ho žene nenávist k bývalým beta testerům. Hned si mě označil za nepřítele a podporoval Diavela, který se jako netester ujal vedení. Možná doufal, že se po tom boji s bossem přidá k Diavelově skupince.
Ale i kdyby Diavel přežil, to přání by se mu nesplnilo. Diavel ve skutečnosti byl bývalý tester, a dobře to skrýval. Možná si to Kibaó uvědomil, když viděl, jak se Diavel mermomocí snažil získat bonus Posledního útoku. A když se boj málem zvrhl, byl jsem to já a moje „špinavé“ znalosti z bety, kdo to znovu napravil.
A tak se Kibaó dál snažil nespoléhat na pomoc testerů a založil si vlastní skupinu namísto toho, aby se pokusil přidat k dalším Diavelovým společníkům. Jeho tým se značil mechově zelenou. Musel do něj vložit spoustu sil a energie, protože během boje s býčím bossem to vypadalo, že jsou skupinky zhruba stejně silné. Nikdy si ale nebudou rovny.
Dva přední týmy – nebo jim pro zjednodušení říkejme gildy – spolu budou soutěžit, a tak zvyšovat tempo a sílu všech hráčů přední linie. To soutěžení ale bude také působit škodu během bojů s bossi, kdy je prvořadá týmová práce. Další otázkou je, jak Orlando a Legendární hrdinové ovlivní složení přední linie…
„Ach, když už jsme u toho,“ pronesl jsem k Asuně, která sledovala práci kováře, „mají už party Linda a Kibaóa nějaká jména?“
„Hm… nevím, jestli Lindova nějaké má. Ale slyšela jsem jméno Kibaóovy skupiny.“ Široce se usmála. „Je to trochu šílené. Aincradská osvoboditelská síla.“
„Pá-páni…“
„Vlastně mají dost veliké plány.“
„Jaképak?“
„Říkal, že ve Městě Začátků na prvním podlaží založí základnu a z těch tisíců hráčů tam dole budou aktivně verbovat další členy. Dodají jim vybavení a budou je organizovaně trénovat k boji, což snad zvýší počet hráčů přední linie.“
„…Aha. Tak tohle myslí tím vlastním způsobem,“ přikývl jsem, zvažoval jsem ten jeho nápad.
Neznělo to zle. Čím víc hráčů bude v přední linii, tím rychleji budeme hrou postupovat. Ale vytváří to i obří dilema. Rozhodně pak totiž bude více obětí…
„Ještě něco mi vadí,“ řekla Asuna zničehonic. Zamrkal jsem.
„Hm? A to co?“
„Ta terminologie. Všichni tomu říkají po svém – hráči přední linie, hraniční hráči, pokořitelé. Chápu, co tím myslí, ale je to tak nahodilé. Lindova skupina si říká prostě ‚přední hráči‘.“
„Ach… jo, to je pravda. Argo jim zase říká ‚favoriti‘… Ach, sakra!“
Honem jsem otevřel menu a podíval se na čas. S Krysou Argo jsem se měl setkat za pouhé dvě a půl minuty.
„Ehm, no… takže jdeš taky, Asuno?“
„Ano, jdu. Proč?“ odpověděla chladně. Naposledy jsem se podíval na drobného kováře, jenž stále koval.
„To s Argo vyřídíme co nejrychleji, abychom mohli ještě chvíli sledovat Nezhu. Možná přijdeme na to, jak ten jeho trik funguje.“


Část devátá

„Hmmm,“ pronesla Argo.
„Tak to není,“ odpověděl jsem.
Kdyby se doplnily nevyřčené části, vypadalo by to nějak takhle:
- Hmmm. Kirito, bývalý tester, a Asuna, sólo hráčka, pracují jako tým. Za kolik ten skvost budu moct prodat?
- Tak to není. Jen spolu dočasně cestujeme, nejsme tým nebo tak něco.
Popření záměru nebo definice samozřejmě neměnilo nic na tom, že jsme skutečně spolupracovali. A to začalo včera odpoledne na východním náměstí v Urbu – spolupracovali jsme tedy už 27 hodin v kuse.
Nemohl jsem ji vinit, že předpokládala, že jde o něco víc, ale já osobně viděl mezi „parta dvou lidí“ a „tým“ veliký rozdíl.
Parta se mohla spontánně založit pro boj či dva, pak se rozpadnout a nikdy se už neobnovit. Pořádný tým ale měl spolupracovat, hráči se navzájem doplňovat a od toho odvíjet i svůj boj. Vybírat si takové vybavení a skilly, které kompenzují slabosti druhého hráče. Tím vytvoří útočná komba, která porazí i silná monstra. Tým není od toho, aby každý zabíjel vlastní monstrum (jako jsme to s Asunou dělali u vos).
Teprve v takové chvíli se mohou lidé považovat za tým. A podle té definice já a Asuna nejspíš nikdy tým nebudeme. Asuna sice ignorovala všechny ty věci spojené s tím, že jsem beater, ale do svých šermířských schopností vkládala neskutečné množství umu a pýchy. Nedokázal jsem si představit, že by tu svou zdokonalenou techniku opustila, aby mohla být v týmu se mnou.
Netušil jsem, kolik z mého nevyřčeného vysvětlení – nebo možná spíš výmluv – se k Argo dostalo, a tak jsem si naproti ní sedl s nevinným výrazem. Počkal jsem, až si sedne i má dočasná parťačka, a objednal si černý ale. Asuna si objednala ovocný koktejl se sodovkou. NPC číšník se po deseti vteřinách vrátil i s pitím. Pomyslel jsem si, že když už je to tak rychlé, můžou se rovnou zbavit NPC zaměstnanců s tím, že se skleničky rovnou objeví na stole. Tvůrci hry si ale asi mysleli, že to dokreslí atmosféru. Ostatně, NPC zaměstnancům se stejně nemuselo platit.
Zvedli jsme pití, i Argo, která se na mě povzbudivě podívala. Odkašlal jsem si a prohlásil jsem: „Ehm… na dosažení labyrintu druhého podlaží!“
„Tak na to!“
„…Tak na to.“
To nadšení všichni nesdíleli, ale aspoň jsme byli všichni na jedné straně. Vypil jsem půlku půllitru piva – ve hře tomu říkali ale a já nevěděl, jaký je v tom rozdíl. Mělo to stejně kyselou, hořkou, perlivou chuť jako to, co jsem ve skutečném světě s dovolením mamky ochutnal. I přes tu chuť to bylo zvláštně uspokojující po dlouhém dni stráveném v divočině a labyrintu. Dospělí hráči SAO si ale zřejmě mysleli, že nemá cenu pít alkohol, když se z něj neopijete.
Proto jsem usoudil, že Argo, která vypila rovnou celý půllitr žluté tekutiny s pěnou a spokojeně si vydechla, je nejspíš také jen teenager, kterému na alkoholu v pití moc nezáleží. Nemohl jsem si ale být jistý. Vlastně bylo téměř nemožné její věk uhodnout, i kdyby na tvářích neměla ty proužky ve tvaru vousků.
Argo bouchla prázdnou sklenicí o stůl a hned si objednala další.
„Od otevření brány k labyrintu za pět dní. To bylo rychlé.“
„V porovnáním s prvním podlažím jo. Navíc jsme měli hodně hráčů nad desátou úrovní, protože nám to předtím tak trvalo. Druhé podlaží jsme v betě udělali na jaké úrovni, sedm nebo osm, ne?“
„No… možná z pohledu čísel. Je to jen bod, kdy už se dá porazit.“ Zvedla druhou sklenici ke rtům.
Asuna zaplnila ticho: „Na kolikátý pokus jste druhého bosse porazili v betě?“
„Hmm. Aspoň desetkrát nás zabil, a to jsou jen pokusy, kterých jsem se zúčastnil… Ale poprvé to bylo jen nezodpovědností. Měl jsem jen pátou úroveň.“
Nezmínil jsem, že jsem doufal, že získám bonus Posledního útoku.
„Myslím, že když jsme uspěli, měla skupina průměrnou úroveň sedm.“
„Ach… tentokrát to ale bude aspoň deset.“
Podíval jsem se na HP linku naší party. Během boje s míny – ehm, taury – v labyrintu se mi zvýšila úroveň, takže jsem teď byl na čtrnácté. Asuna říkala, že má dvanáctou. Týmy Linda a Kibóa, které budou největší části skupiny pro boj s bossem, na tom budou podobně jako ona.
„Jo… určitě to bude přes deset. Statisticky je to dost vysoká úroveň… ale boj s bossem podlaží není stejný jako boj s nějakým slabým monstrem.“
Zdálo se, jako by se boj s Illfangem, koboldím lordem odehrál už před lety. Naše průměrná úroveň byla o dost vyšší než během bety. Náš vůdce, rytíř Diavel, měl stejně jako já dvanáctou úroveň.
To ale nezastavilo katanu koboldího krále před tím, aby mu zcela vyčerpala HP. Síla útoků bosse úplně znehodnotila „bezpečné rozmezí“ úrovní.
Tiše jsme s Asunou přemýšleli. Argo mezitím vyprázdnila tři čtvrtiny druhého půllitru. Pak řekla: „Navíc, u tohohle bosse je důležitější mít dobré vybavení, nejde jen o vysokou úroveň.“
„Jo, to je pravda,“ souhlasil jsem s povzdechem. Boss druhého podlaží měl speciální skill meče, Výbuch ochromení, které zase tak moc poškození nezpůsobovalo. Zvyšování HP hráčů nám zase tak moc nepomohlo. Důležité bylo pečlivě zvyšovat odolnost vůči debuffům, což se dělalo přes vylepšování vybavení.
To vše bude bez pochyb v dalším vydání strategické příručky. Všichni hráči přední linie se dychtivě pustí do vylepšování vybavení a Nezhovi budou vzkvétat obchody.
„…Ugh…,“ zabručel jsem mimoděk.
Co když se Nezha nepřesunul z Urbu do Taranu proto, aby se vyhnul případným potížím… ale protože mu bylo jasné, že tady bude o jeho služby větší zájem? Bude moct z hráčů tahat jejich těžce získané vzácné vybavení a nebude si muset dělat starosti s reputací. Z Legendárních hrdinů udělá přední gildu hry, budou lepší než týmy Linda a Kibaóa. A co se stane s kovářem Nezhou?
„…Argo.“ Odbyl jsem plíživý pocit na rukách a otevřel jsem nad stolem své okno. „Tady jsou data mapy prvního a druhého patra labyrintu.“
Změnil jsem je ve svitek a položil jej před ní. Zvedla ho a svitek zmizel rychleji než králík v klobouku.
„Ještě jednou díky, Kiríku. A znovu, jestli chceš za ty informace řádně zaplatit…“
„Ne… nebudu si vydělávat na datech map. Nemohl bych v noci spát, kdybych věděl, že hráči umírají, protože si koupi mapy nemůžou dovolit. No ale, mám jednu věc, kterou bys pro mě mohla udělat. S podmínkou tedy.“
„Ale? Proč sestřičce neřekneš, co chceš?“
Hodila po mně pohledem. Cítil jsem, jak z Asuny vychází nějaké vlny, ale příliš jsem se bál se jejím směrem podívat. Raději jsem upřel oči na Argo.
„Určitě už o nich víš,“ ztišil jsem hlas a rozhlédl se po baru. Vchod byl na konci úzké uličky. Žádní hráči nepřišli. „Chci informace o týmu, který si říká Legendární hrdinové. Účastnili se dnešního boje s Vybouleným býkem. Všechna jejich jména a jak se dali dohromady.“
„Ách. A… tvoje podmínka?“
„Nechci, aby kdokoli věděl, že se o ně zajímám. Hlavně přímo oni.“
Nejděsivější na Kryse Argo bylo, že nejen, že nedodržovala diskrétnost zákazníků, ale navíc bylo jejím mottem to, že jméno kupce je jen další věc k prodeji. Normálně bych si od ní tedy nemohl v tajnosti koupit informace o Legendárních hrdinech. Argo by dodržela vlastní pravidla a vydala se přímo za nimi s dotazem, zda si nechtějí koupit jméno člověka, který se o ně zajímá. Mohl jsem je samozřejmě přeplatit, aby jim moje jméno neřekla, ale i tak by věděli, že se o ně někdo zajímá. A tomu jsem se chtěl vyhnout.
Mou podmínkou bylo, že ty informace sesbírá, aniž by Hrdiny nějak zkontaktovala. To bylo v přímém rozporu s jejím mottem i principy.
„Ach… Hmmmm.“
Na prst si během přemýšlení natáčela vlnité vlasy. Pak pokrčila rameny a překvapivě snadno souhlasila. Úleva mi vydržela ale jen zlomek vteřiny.
„Ale pamatuj si tohle – sestřička dala přednost svým citům pro Kiríka před svými pravidly obchodu.“
Znovu jsem zprava ucítil pálivý pocit a úplně jsem ztuhl. Argo se jen dál usmívala.
„Tak, cos mi chtěla ty, Así?“

O deset minut později jsme byli s Asunou zase na východním náměstí Taranu.
Taran byl jako vesnice o dost menší než hlavní město Urbus. Byl ale podobně vytesaný ve stolové hoře, zůstaly jen zdi. Bylo tedy asi tak dvakrát vyšší než vesnice někde na planině.
Kruhovité náměstí nebylo výjimkou, ze všech stran bylo obklopeno vysokými budovami. Většina z nich nebyly obchody NPC jako hostince nebo obchody s předměty a nikdo z hráčů ještě dům nevlastnil, tak se do nich dalo chodit.
Dost hráčů používalo tyhle prázdné domy k přespání, aby nemuseli platit za hostinec. Největší rozdíl byl v tom, že hostinec NPC nabízel v pokojích plný ochranný systém.
Na těchto místech samozřejmě nešlo nikomu ublížit, ale nebylo zrovna příjemné spát za nezamčenými dveřmi. Postele v opuštěných domech byly navíc bolestivě tvrdé. Párkrát jsem si je taky vyzkoušel, když jsem chtěl omezit své výdaje, ale skoro jsem se nevyspal. Kdykoli jsem něco zaslechl v pokoji nebo i na ulici, vyskočil jsem na nohy. Bylo to vážně nefér. Moje skutečné tělo je nejspíš někde v bezpečné, sterilizované nemocnici a všechny moje smysly jsou odpojené od vnějších orgánů, ale i tak mě ve virtuálním světě pronásledovaly hrozné postele a hluk z venku.
Po několika pokusech jsem toho měl tak akorát dost a rozhodl se skoncovat se spořivostí. Od té doby zůstávám v hostincích nebo domech NPC.
Prázdný dům se ale dal využít nejen na spaní. Mohli jste se tam s někým v soukromí sejít, rozdělit si kořist… nebo někoho špehovat.

„Tohle je dobrý úhel,“ řekla Asuna ze židle před oknem. Dívala se z něj dolů na náměstí, ale dávala si pozor, aby nebyla moc blízko.
„Nejspíš nejlepší místo, jaké bys tu našla. Kdybys byla přímo za ním, kvůli úhlu bys pořádně nevěděla, co se děje. Večeři položím sem dolů.“
Na kulatý stolek jsem položil čtyři knedlíky s neznámou náplní, které jsem koupil od prodejce na ulici. Měly obvyklou mléčně bílou barvu a stoupající pára také voněla příjemně. Oficiálně se tento předmět jmenoval „taranské plněné knedlíčky“.
Asuna se otočila směrem od zdroje cinkání venku a pochybovačně se podívala na knedlíčky.
„Co je… v nich?“
„Nevím. Ale tohle podlaží má za téma krávy, takže nejspíš hovězí. Mimochodem, když v západním Japansku mluví o plněných knedlíčcích, myslí tím hovězí. Ve východním se tím obvykle myslí vepřové.“
„A tohle město je na východ nebo západě?“ zeptala se rozhořčeně. Omluvil jsem se za zbytečný fakt a postrčil hromádku směrem k Asuně.
„Dej si, dokud jsou teplé.“
„…Dobrá tedy.“
Sundala si z ruky koženou rukavici a vzala knedlíček z vrchu hromádky. Rychle jsem si taky jeden vzal.
Od rána jsme byli v labyrintu a neměli jsme čas na svačinu, takže jsem div neumíral hlady. Kdyby naše postavy měly i jiné biologické procesy než jen emoce, už během setkání s Argo by mi neustále kručelo v břiše. Pořádně jsem otevřel pusu a chtěl si nacpat ještě teplou dobrůtku do pusy, když…
„Nják!“
Zarazil mě přidušený výkřik, překvapeně jsem se podíval směrem, odkud přicházel. Asuna seděla ztuhlá na své židli, knedlíček držela oběma rukama. Veliký, dvanácticentimetrový bochánek byl jen trošičku nakouslý – a z otvoru vystříkla hustá tekutina v barvě smetany. Měla ji všude po obličeji a krku.
Seděla úplně nehybně a pořádně rozkousávala kousek, který si už ukořistila. Očividně se snažila potlačit slzy. Nakonec promluvila tichým hlasem.
„…Takže je to plněné teplým pudinkovým krémem… a nějakým sladkokyselým ovocem…“
„…“
Pomalu jsem dal ruku s taranským knedlíčkem dolů a položil ho na stůl. Jakmile jsem ho položil, znovu zazněl její hlas, ostrý jako rapír.
„Jestli… jestli se ukáže, že jsi tohle jedl během bety a věděl jsi, co je uvnitř, a schválně mi to neřekl… možná nebudu moct zarazit, co se stane pak…“
„Přísahám, že jsem to nevěděl. Absolutně, naprosto, kategoricky.“
Z váčku u pasu jsem vyndal kapesníček a podal jí ho. Efekty „znečištění“ naštěstí zmizely během chvilky, i když se s nimi nic nedělalo. Pokud jste je otřeli předmětem kategorizovaným jako látka, zmizely úplně hned. To ale snižovalo odolnost látky. Slyšel jsem ovšem o magickém kapesníku, jemuž se odolnost takhle nesnižovala. Efekty znečištění od monster nebo terénu často doprovázely různé debuffy, takže takový kapesníček by se dost hodil. Kdyby to jen nebyla tak vzácná kořist…
„Mm.“
Návrat kapesníku mě vytrhl ze zasnění. Po několika vteřinách čištění nebylo po pudinku na Asunině obličeji ani stopy.
Ještě jednou se na mě zle podívala a pak se otočila zpět k oknu. Prohlásila: „Až budeme mít sledovačku příště, připravím jídlo sama. Raději bych něco tak příšerného už znovu nejedla.“
Chtěl jsem ji upozornit na to, že s nulovým skillem Vaření nedokáže udělat nic, co není příšerné. Ale i ve svých čtrnácti letech jsem byl dost chytrý na to, abych věděl, že to říkat nemám. Místo toho jsem se nuceně usmál: „T-to zní skvěle.“
Její pohled byl ostrý jako dýky a úsměv mi z tváře smazal. „Kdy jsem řekla ‚připravím jídlo sama… pro nás oba‘?“
„Neřekla,“ přiznal jsem nesměle. Zkusil jsem už vychladlý taranský plněný knedlíček a nebyl vůbec špatný… vlastně byl dost dobrý. Ale jen jako dezert.
Kůrka byla měkká a dobře se kousala, krém uvnitř byl jemný a nepříliš sladký, kombinace s kyselým ovocem s chutí jahod byla skvělá. Napadlo mě, že nastavená chuť má připomínat jahodové croissanty, ale knedlíčky se prodávaly teplé. Možná to byla chyba systému nebo vtip nějakého z vývojářů. Asunina nálada se po chvíli zlepšila – a dokonce snědla dva knedlíčky.
To celé bylo fajn, ale samotná sledovačka nepřinesla, na rozdíl od knedlíčků, žádné plody. Byli jsme tu samozřejmě od toho, abychom sledovali kováře Nezhu a zkusili přijít na to, jak mění zbraně.
Jeho obchod vzkvétal, ale téměř všichni zákazníci si jen chtěli nechat opravit zbraň. Jen dva hráči za celou tu hodinu požádali o vylepšení zbraně. Oba pokusy byly úspěšné. Myslel jsem si, že je to proto, že šlo o dost průměrné zbraně. Ale začal jsem kvůli tomu pochybovat o tom, jestli vůbec o nějaký podvod jde. Co když se Asunin meč zničil a po stisknutí tlačítka materializování všech předmětů objevil jen kvůli nějaké divné chybě v systému…?
„Ne, to přece ne,“ zamumlal jsem si pro sebe ve snaze setřást pochyby.
Stále jsme nevěděli, jak probíhala výměna zbraní. Věděli jsme ale, jak byl Větrný fleret zničen na první pokus – to byla ta informace, kterou Asuna koupila od Argo.
Když se Argo Asuny zeptala, co potřebuje, odpověď mě překvapila. Řekla: „Chci, abys mi zjistila, jestli je zničení zbraně možná penalta při neúspěšném vylepšení zbraně.“
Argina odpověď byla stejně nečekaná jako otázka: „To zjišťovat nemusím. Odpověď znám.“
Zarazilo nás to. Argo na rovinu řekla, že nám odpoví, pokud za ní zaplatíme účet. Pak se pustila do vysvětlování: „Zničení zbraně není možná penalta za neúspěch při vylepšení, alespoň tedy normálně. Je to možné jen v jednom případě – když už vypotřebuješ všechny pokusy na vylepšení, a stejně se o vylepšení pokusíš.“
To znamenalo, že Větrný fleret, který se před našima očima včera rozpadl na kousky, musel být vyměněn… a už měl vypotřebované všechny pokusy na vylepšení. Byla to „vypotřebovaná“ zbraň. Ale Větrný fleret +4, který visel Asuně u pasu, ještě dva pokusy měl. Takže i kdyby ten pokus neuspěl, meč by se nezničil.
Když už jsme teď věděli o vypotřebovaných zbraní, vzpomněl jsem si na Rufiola, kluka, který byl u Nezhy ještě před Asunou.
Nevěděl jsem jistě, jestli Nezha doopravdy vyměnil jeho Žíhanou čepel za jinou. Ale výsledkem byly tři neúspěchy za sebou, zbraň se nezničila. Možná svůj obvyklý trik nemohl udělat, protože bylo kolem tolik lidí. Možná neměl vypotřebovanou Žíhanou čepel, za kterou by tu jeho mohl vyměnit.
Pokud to tak je, vysvětlovalo by to, proč Nezha nabídl skleslému Rufiolovi vyšší částku za vypotřebovanou +0 Žíhanou čepel, než jaká byla obvyklá. Nekompenzoval mu jeho ztrátu, ale dělal si zásoby pro příště…
„Kirito.“
Oslovení mě vytrhlo ze zamyšlení, zamrkal jsem. Podíval jsem se před sebe a zjistil, že náměstí pod námi je už přikryté rouškou tmy. Kolem se procházelo pár hráčů.
Jeden z nich šel přímo přes náměstí. Měl kovovou zbroj, jež odrážela světla lamp, a tmavě modré tričko – uniformu Lindovy skupiny, nejpřednějšího týmu mezi hráči přední linie.
S Asunou jsme se zatajenými dechy sledovali, jak došel k Nezhově kovářskému obchodu. Od pasu si odepnul meč. Podle délky a tvaru jsem poznal, že je to jednoruční dlouhý meč.
Byl ale o něco kratší a širší než moje Žíhaná čepel. Kvůli té vzdálenosti a tmě jsem si nebyl jistý, ale podle záštity jsem odhadoval, že je to Statný meč. To byl široký meč, poddruh jednoručních mečů, které dávaly přednost síle útoku před rychlostí. Byl asi tak vzácný jako Větrný fleret, ne-li o něco vzácnější.
„Rozhodně dost dobrý cíl na tu jeho výměnu,“ zašeptala Asuna. Překvapilo mě, že to poznala od pohledu, ale nedal jsem to na sobě znát.
„Jo. Teď jde o to, jestli požádá o opravu nebo vylepšení…“
Mezi námi a jihozápadní stranou náměstí bylo aspoň 15 metrů a „vchod“ do obchodu byl na severozápadní straně. Díky skillu Hledání jsem viděl nějaké ty detaily, ale byli příliš daleko na to, abych slyšel jejich rozhovor.
„Znáš toho kluka z Lindovy skupiny?“ zeptal jsem se. Asuna se zamyslela.
„Myslím, že se jmenuje Šivata.“
„S vé? Ne Šibata?“
„Bylo to napsáno jako ‚Š-i-v-a-t-a‘. To mi přijde celkem jasné.“
„…Tak tedy dobře.“
Oba jsme si zkusili cizí výslovnost písmene V skousnutím dolního rtu. Nezha a Šivata se mezitím dohodli a došlo k předání Statného meče, i s pochvou.
Tohle byla ta důležitá část. Naklonili jsme se co možná nejblíže k oknu tak, abychom nebyli vidět z náměstí, a sledovali jsme kovářovy ruce. Při tom jsme se o sebe otřeli rameny a dokonce i vlasy, ale hrdá šermířka to vzhledem k okolnostem určitě pochopí.
Pokud půjde o opravu, vyndá Nezha meč z pochvy a přiloží ho k malému brousku na straně kovadliny. On se ale otočil od klienta a pravou rukou se natáhl k jednomu z mnoha kožených vaků na koberci. V těch vacích byly nejspíš různé typy řemeslných materiálů. Což znamená…
„Vylepšení!“ sykl jsem.
Asuna energeticky přikývla a zašeptala: „Levá ruka! Sleduj jeho levou ruku!“
To mi ani nemusela říkat. Oči jsem upíral na tu jeho levou ruku a snažil se potlačit chuť dívat se na pohyb pravé.
Šivatův široký meč visel Nezhovi z ruky, pořád zasunutý v pochvě. Na pozici nebo úhlu jeho ruky nebylo nic zvláštního.
Velmi blízko meči byly vystavené už vytvořené zbraně na prodej, ale ani náhodou s nimi nemohl meč zaměnit. Všechny vystavené zbroje byly obyčejné železné zbraně, nebyla mezi nimi ani jediná vzácná zbraň. A určitě ne další Statný meč. Kdyby navíc upustil meč na koberec a zvedl nějakou jinou zbraň, bylo by to příliš nápadné. Nechce se mi věřit, že bychom si něčeho takového při vylepšování Větrného fleretu nevšimli…
Nezhova levá ruka se vůbec nehýbala, jen držela meč. Pravá odváděla všechnu práci. Z kožených vaků vyndal suroviny a hodil je do pece vedle kovadliny. Asi tucet předmětů vzplanulo a postupně se roztavilo v jednu velkou hromadu – alespoň tedy myslím. Nesledoval jsem to. To byla ale nejzajímavější část procesu vylepšení. Z pece na okamžik zasvítilo tmavě červené světlo, které označovalo vylepšení Těžkosti a pak zhaslo, jak přešlo do stavu čekání.
„…!“
Zacukaly mi všechny svaly v těle.
Ve stejnou chvíli, kdy vzplanulo červené světlo, Nezhova levá ruka něco udělala. I Asuna to zřejmě vycítila, protože jí nadskočila ramena.
„To…“
„Ten meč…“
Dál jsme se dívali, ale nedokázali jsme říct, co se vlastně stalo. Ten krátký záblesk světla, ani ne půl vteřiny, stačil na to, aby nám znemožnil vidět to, co jsme vidět potřebovali.
Dál jsem to sledoval se skřípáním zubů. Kovář opatrně zvedl Statný meč. Jestli s ním něco udělal, tak stejně vypadal k nerozeznání od toho, který mu dal Šivata.
Chytil jílec pravou rukou a pomalu meč vytáhl. Silnou čepel pak vložil do červených plamenů v pleci. Po několika vteřinách se všechno světlo vlilo do zbraně. Položil ji na kovadlinu, zvedl pravou rukou kladivo a začal kovat. Pět. Osm… Deset.
Stalo se přesně to, čeho jsme se obávali. Tmavě šedá čepel Statného meče se rozlétla na kousky. Tentokrát to neuniklo ani jednomu z nás.

„…Co teď?“ zeptala se Asuna. Dál sledovala tiché náměstí z okna.
Bylo jasné, na co naráží. Šivata ukázal notnou dávku sebekázně, když skryl svůj vztek a své zklamání, Nezhovi si v podstatě vůbec nestěžoval. Asuna přemýšlela, jestli bychom ho neměli najít a o podvodu mu říct.
Chtěl jsem být empatický a říct mu to. Během hodiny mohl použít tlačítko materializování všech předmětů a meč získat zpět. Ale spíše bych měl být praktický. Šivata by se totiž nespokojil s radostí z toho, že má svůj meč zpátky. Určitě by se vrátil na náměstí a konfrontoval by Nezhu i s tímto důkazem. Nedokázal jsem předpovědět, co by se v takovém případě dělo dál.
To, co Nezha dělal, bylo špatné – o tom nebylo pochyb. Za své činy by měl být řádně potrestán. Ale kdo mohl určit, co je řádné, když tu nemáme GM, jež by ho soudilo?
Ani řemeslník nemohl být neustále ve městě. Co když odejde z bezpečí vesnice a nějaký hráč se rozhodne ho sám potrestat? Co když to zajde až ke krajnímu řešení?
Kdybychom to Šivatovi řekli teď, mohlo by to vést k prvnímu PK v Aincradu. Proto se Asuna ptala tak starostlivě. A já nevěděl, jak jednoznačně odpovědět.
Jak jsem tam tak seděl sklíčený tíhou nerozhodnosti a úzkosti, uslyšel jsem uklidňující zvonění zvonů. Bylo osm večer. Ve stejnou chvíli přestalo kování venku. Přesunul jsem se k Asuně a zjistil jsem, že Nezha zavírá svůj obchod. Uhasil pec, uložil si nářadí a materiály, složil ceduli a začal to vše pokládat na vrch koberce. Jeho záda vypadala tak maličce a skromně.
„Proč se vůbec Nezha a Legendární hrdinové rozhodli, že s tímhle podvodem začnou…? A jak?“ zamumlal jsem si. Asuna jen pokrčila rameny. „No, i když přišli na to, že by mohli měnit zbraně, je dost rozdíl mezi tím, když je teoreticky něco systémově možné a když to skutečně děláš. SAO není jen obyčejná VRMMO. Naše životy jsou tu v sázce. Určitě jim muselo dojít, co by se mohlo stát, když budou krást zbraně ostatních…“
„Možná si to uvědomují… a stejně se rozhodli ten rozdíl ignorovat.“
„Ehe?“
„Když nebudeš přemýšlet o etické stránce, tak ten rozdíl je jen v tom, že víš, že kdyby se ti na to přišlo, budeš v nebezpečí, ne? Takže chtějí tuhle možnost eliminovat tím, že se dřív, než jim na to někdo přijde, stanou silnějšími než všichni ostatní. Tak by se nemuseli bát, že je v divočině někdo připraví o život. Těch šest – ehm, pět členů Legendárních hrdinů asi ani není moc daleko od dosažení cíle.“
Chvíli mi trvalo, než jsem Asunina slova zcela pochopil. Úplně jsem se z té představy otřásl.
„N-no tak, to mi ani neříkej. Tým, jemuž nejsou pochybné činy cizí, dost silný na to, aby zničil jakéhokoli hráče přední linie? Chci říct…“
Hrdlo se mi stálo natolik, že jsem jím skoro ani nedokázal protlačit následující: „…vždyť by vládli světu.“
Ne že bych si do teď myslel, že podvod s vylepšováním není můj problém, ale nemyslel jsem si, že se mě to bude nějak přímo týkat. Že mi jen bude stačit si dát pozor na to, abych Nezhovi nedal svou zbraň.
Ale to byl velice krátkozraký pohled na situaci.
Před třiatřiceti dny, v den, kdy jsme byli uvězněni v téhle hře, jsem opustil svého prvního a jediného kamaráda ve hře, Kleina, a nechal ho ve Městě Začátků. Vyhnul jsem se lovným zónám, protože mi bylo jasné, že budou brzy úplně prázdné, a zamířil přímo do Horunky, dalšího města. Takže jsem si zvolil nejrychlejší a nejúčinnější způsob vylepšení mé výzbroje a statů, abych měl vyšší šanci na přežití.
Zabil jsem nespočet monster a udělal nespočet úkolů, to vše za pomoci mých znalostí z bety. Hnal jsem se stále kupředu. Od chvíle, kdy jsem vyběhl z bran Města Začátků, jsem své tempo nezpomalil.
Ale rychlost mého postupu se vždy odvíjela jen od pravidel hry (a vlastní morálky). Kdybych ta pravidla ignoroval, mohl bych postupovat účinněji – třeba bych si monopolizoval nejlepší místa k lovení nebo bych kradl vzácné vybavení od jiných hráčů.
Podvod se zbraněmi jim samozřejmě vynesl jen cory a předměty, ne zkušenosti nebo body ve skillech. Ale jak Asuna řekla, s dostatkem peněz jste nebyli omezení tím, jak moc si můžete vybavení zlepšit.
Svou hlavní zbraň jsem vylepšil na +6, ale zbroj jsem měl všechnu kolem +3. Kdybych bojoval s hráčem s plně vylepšenou zbrojí, nemohl bych vyhrát, ani kdyby měl nižší úroveň.
Nechat tedy Legendární hrdiny pokračovat s jejich podvodem se zbraněmi by bylo stejné jako dovolit, aby vznikla skupina hráčů silnějších jak já, nevázaných pravidly morálky.
„…Promiň. Teprve teď mi došlo, jak vážné tohle celé je,“ zamumlal jsem. Šermířka se na mě podezřívavě podívala.
„Proč se omlouváš?“
„No, tobě skoro ukradli meč, ne? A celou tu dobu jsem to bral tak, že se mě to zase tolik netýká, že je to problém někoho jiného…“
Ta slova vyšla sama od sebe, ani jsem nad nimi nepřemýšlel. Asuna se ale zamračila ještě víc, několikrát zamrkala a pak naštvaně trhla hlavou na druhou stranu.
„Nemusíš se omlouvat. Nejsme si přece úplně cizí… tedy, hm, známe se a jsme v jedné partě, ale nic víc… grr! Koukej, cos udělal! Chováš se hrozně divně, jsem z toho celá zmatená!“
Myslel jsem si, že jsem zmatenější než ona, ale než jsem mohl cokoli říct, podívala se z okna a přimhouřila oči.
„Ten koberec…“
„Hm…?“
„Takže není jen k tomu, aby se neničily věci.“
Pootočil jsem se a podíval se na východní náměstí Taranu. Nezha na severozápadu si už své nástroje dobalil a hrál si s menu svého Prodejního koberce. Ten se sám sbalil, věci vykládané na něm se automaticky přemístily do inventáře.
„Hele… myslíš, že tu funkci používá, aby vyměnil zbraně?“
Hned jsem zavrtěl hlavou. „Ne, to není možné. Absorpční funkce koberce se aktivuje jen přes menu, jako to udělal teď. Navíc to vcucne všechno na koberci. Nemůže to prostě vzít jeden meč a vyplivnout místo… toho… další…“
Pomalu jsem se zarazil.
Schopnost Prodejního koberce uložit předměty se k jejich výměně použít nedala.
Ale kdyby použil vlastní inventář… záložku inventáře v hlavním menu? Poodstoupil jsem od okna a padl na kolena.
„C-co to děláš?“ zeptala se Asuna. Neodpověděl jsem. Pravou rukou jsem si přivolal menu a přepnul na seznam předmětů. Stejně jako včera, když jsem ukazoval Asuně postavičku s vybavením, jsem kliknul na vrchní a spodní kraje okna, abych ho posunul, a pak ho sklonil, až bylo téměř na podlaze – přesně pod místem, kde by byla moje levá ruka, kdybych ji spustil volně dolů.
Nakonec jsem sundal ze zad Žíhanou čepel, i s pochvou, a podržel ji ve visící levé ruce. Neměl jsem skládací sedátko, ale byl jsem zhruba stejně vysoko od země jako Nezha, když přijal zbraň od svého zákazníka.
Asuna zadržela dech, pochopila, co chci vyzkoušet. Podíval jsem se jí do tváře a řekl: „Dávej pozor a počítej mi to.“
„Dobře.“
„Tak tedy… tři, dva, jedna, nula!“
Pustil jsem meč přímo na okno. Jakmile se dotkl povrchu okna, zmizel v záblesku světla a změnil se v text v menu. Rychle jsem se dotkl názvu předmětu. Když se objevilo okno, vybral jsem ‚Materializovat‘. S dalším zábleskem světla se meč znovu objevil a já jej zvedl.
„…Jaké to bylo?“ vzhlédl jsem a podíval jsem se do vykulených očí šermířky. Její oříškové oči pomalu zamrkaly, podívaly se k mé levé ruce… a ona zavrtěla hlavou.
„Bylo to podobné. Ale moc pomalé na to, aby to bylo to samé. Trvalo to více než vteřinu, než meč zmizel a zase se objevil.“
„Možná, že kdybych trénoval, zvládl bych to rychleji…“
„A ještě další rozdíly. Měl jsi tam ty různé světelné efekty, když jsi ho dal do menu a zase ho vyndaval. I kdybys to udělal ve stejnou chvíli, kdy vzplanou materiály na vylepšení v peci, takový efekt bys neskryl. A taky to zasvítilo dvakrát.“
„…Aha…,“ povzdechl jsem a poklepal na okno na zemi, aby zmizelo. Postavil jsem se a dal si meč zase na záda.
„Myslel jsem si, že jsem na něco přišel. Říkal jsem si, že všechny ty věci na koberci by mohly menu schovat…“
„Není to ale taky nemožné? Přece, když dáš něco na okno inventáře, nezmizí to v něm?“
„…Uch.“
Měla pravdu. Přikývl jsem a znovu se podíval na náměstí. Nezha z něj zrovna odcházel, na rameni balancoval se smotaným kobercem. Hlavu měl skloněnou, jako kdyby na ramenech cítil jeho váhu. Těžce se ploužil pryč. Nemyslel bych si, že takhle bude vypadat někdo, kdo právě získal vzácný a drahocenný Statný meč.
„Jestli nemůžeme odhalit ten jeho trik, asi budeme muset říct pravdu Šivatovi,“ řekla.
„Jestli se mu vrátí meč, dokáže to, že se ho Nezha pokusil podvodem ukrást. Ale pokud se tohle stane, padne všechna vina na Nezhu a těch dalších pět Legendárních hrdinů by mohlo v klidu vyváznout. Jasně, to, co dělá, je špatné. Ale… mám prostě takový pocit…“
Ztichl jsem. Asuna se na mě upřeně dívala. Na chvíli jsem měl dojem, že to silné světlo v jejích očí trochu zjihlo.
„Nedokážeš si představit, že by tohle všechno dělal Nezha jen z vlastí vůle… že?“
„Ech…?“
Vykulil jsem oči. Uhodila hřebík na hlavičku. Otočila se ode mě a opřela se o zeď. Vzhlédla k tmavému stropu a pomalým hlasem promluvila: „Pamatuješ si, co včera říkal, když mi měl vylepšit Větrný fleret? Ptal se, jestli chci novou zbraň nebo opravit starou. Jako by vynechal možnost vylepšení v naději, že to nebude muset dělat…“
„Aha… to je dobrá poznámka. To by vysvětlovalo, proč se zatvářil tak kysele, když jsi ho požádala o vylepšení.“
„Popravdě, kdyby Šivata dokázal odhalit jeho podvod a všichni Legendární hrdinové by se za Nezhu postavili a řekli, že jsou to falešná obvinění, moc by mi to nevadilo. Ale… kdyby ho prostě opustili a zkusili hodit veškerou zodpovědnost a něj…“
V nejhorším možném případě by se vztek všech hráčů soustředil na Nezhu. Mohli by ho i popravit. Vlastně to bylo dost možné. Přeci jen…
„Těch pět válečníků má jména legendárních vojáků a hrdinů, ale řemeslník Nezha v tomhle mezi ně nepatří…“
„Jo, tohle.“ Asuna zvedla prst, jako by si na něco vzpomněla.
„Co?“
„Od chvíle, cos mi řekl, že patří mezi Legendární hrdiny, mi něco vrtá hlavou. Jeho jméno… Nezha. Tak jsem požádala Argo…“
Přesně v tu chvíli mi v pravém horním zorném poli začala blikat fialová ikonka. Zvedl jsem ruku, abych Asunu zarazil. Klikl jsem na ikonku a otevřel dlouho osobní zprávu. My o vlku – byla od Argo.
‚První hlášení‘
Pod nadpisem byly informace, které jsem o Legendárních hrdinech chtěl – jejich jména, úrovně, co zhruba staví za postavy. Působivé množství informací za tak krátký čas.
Přepnul jsem okno do viditelného módu a pokynul Asuně, aby se podívala na zprávu. Nahoře byl Orlando, jejich vůdce. Úroveň 11, používal dlouhý meč a štít, těžkou zbroj.
K těmto datům byla připojena krátká věta vysvětlující původ jména. O to požádala Asuna. Jak jsem si mlhavě vzpomněl, skutečně bylo jméno podle jednoho z dvanácti rytířů Karla Velikého. Ale Orlando byl italský zápis jeho jména, zatímco v původní francouzštině to byl Roland.
„Kde myslíš, že vzala Argo tyhle informace?“ poznamenal jsem kysele. Asuna se zahihňala.
„Musí znát někoho, kdo je fakt blázen do historie… takže Beowulf byl z Dánska, ne z Anglie. Cúchulainn je z keltské mytologie, přesně, jak jsme si mysleli.“
Procházeli jsme seznamem a nevšímali si informací o postavě, četli jsme původy jejich jmen. Když jsme na konci seznamu našli Nezhovo jméno, dlouze jsem vydechl.
Měl úroveň deset. To bylo celkem vysoké číslo, kterého dosáhl díky tomu, že řemeslnictví dávalo zkušenostní body samo o sobě. Ale nepomohlo mu to s uměním boje, takže boj na přední linii by pro něj byl náročný. Postavu měl samozřejmě udělanou tak, aby byl kovář. A na konci, původ jeho jména…
„Ech?!“
„Co….?“
Oba jsme zalapali po dechu. Tohle jsme skutečně nečekali.
„Takže… jsme to vyslovovali špatně?“
„A-ale pamatuju si, že ostatní Hrdinové mu říkali Nezuo…“
Podívali jsme se jeden na druhého a pak zase na zprávu. Pokud byla dlouhá zpráva o původu jména pravdivá, vůbec jsem ho nepochopil.
O několik chvil později se několik informací v mém mozku, uložená každá zvlášť, začaly přeskupovat, spojovat a zářit.
„Ach…!“
Zvedl jsem levou ruku a zaťal ji, zblízka ji pozoroval. Zase ji otevřel a znovu zaťal.
V tu chvíli jsem konečně pochopil tajemství Nezhova triku s výměnou zbraní.
„Samozřejmě… takhle to bylo!!“


Část desátá

„Vylepšení, prosím.“
Hodil jsem meč a pochvu před sebe. Kovář Nezha se na mě pochybovačně zadíval.
Byl podezřívavý, protože se mi nedíval do tváře, ale díval se na velkou helmu, která tvář zcela zakrývala. Jen v místech, kde jsou oči, byly tenké průzory. Takové helmy byly skvělé pro obranu, ale hrozně omezovaly zorné pole hráče. Pro tanka bojujícího v týmu by to nebylo špatné, ale žádný jiný hráč by se tohle nenamáhal nosit ve městě.
Já byl zapřisáhlý příznivce lehké a všestranné zbroje, tuhle helmu bych si vzal leda tak v případě převleku. A jelikož jsem byl u zničení Asunina Větrného fleretu před třemi dny, nemohl jsem použít svůj oblíbený šátek, protože to by mě Nezha poznal.
Tenhle převlek sice není o moc lepší, ale Asuna trvala na tom, že jestli nechci vyčnívat jen kvůli té podivné helmě, mám si vzít celý takový převlek. A prostě si hrát na jednoho z těch lidí.
Takže velká helma byla jen jednou částí kostýmu. Po celém těle jsem měl silnou plátovou zbroj a k tomu štít scutum o velikosti dveří. Všechno to vybavení bylo nejlevnější tohoto typu, jaké NPC v obchodech nabízela. Kdyby bylo ještě o trochu těžší, už bych to neuzvedl. Cítil jsem se v tom stísněně. Půl dne v tomhle a začal bych trpět klaustrofobií.
O cenil všechny ty tanky, kteří se účastnili boje s bossem, a pak jsem předal kováři svůj meč, Žíhanou čepel, momentálně jediný skutečně vzácný kousek vybavení, co jsem měl.
„Kouknu se na jeho vlastnosti,“ řekl tiše a poklepal na jílec. Když uviděl, co je v okně, podíval se náhle nahoru.
„Žíhaná plus šest… zbývají dva pokusy. A vylepšení má Os3 a Od3. Těžko zvladatelný, ale dobrý meč…“
Sledoval jsem, jak se mu na rtech objevil drobný úsměv. Potvrdilo se mé původní podezření. Ten kovář nebyl nenapravitelně špatný člověk.
Ale o minutu později Nezhův úsměv obdivu zmizel a nahradila ho bolestivá grimasa. Skrz zaťaté zuby zamumlal: „…Jakou hodnotu mu mám vylepšit?“

Neděle, 11. prosince, chvilku před osmou večer.
Východním náměstím Taranu vál studený vítr. Nebylo vidět žádná NPC ani žádné hráče. Byli tu jen kovář Nezha, který by už brzy zavíral svůj pouliční obchod, a já, jeho záhadný zákazník. Asuna byla v jednom z prázdných domů kolem náměstí a dívala se na nás, ale v té silné zbroji jsem její pohled necítil.
Minulou neděli jsme porazili bosse prvního podlaží a odemkli teleportační bránu hlavního města druhého podlaží. Dnes už je to tedy celý týden. Před třemi dny jsem na východním náměstí v Urbu narazil na Asunu a před dvěma dny jsem zjistil, co se skrývá za Nezhovým podvodem s vylepšením.
No, ten trik jsem ještě úplně neodhalil, jen jsem si byl jistý tím, co to je. Měl jsem ale důvod čekat celé dva dny, než se o pravdě ujistím. Potřeboval jsem se naučit techniku, jíž Nezha měnil zbraně.
To vše samozřejmě záviselo na tom, že Nezha mou zakázku přijme. Říkal jsem si, že celý tenhle převlek zabral a zamumlal jsem odpověď: „Rychlost, prosím. Za materiály zaplatím. Na devadesátiprocentní šanci.“
Nezha před třemi dny můj hlas slyšel, ale velká helma ho zastírala natolik, aby si neuvědomil, že jsem byl s tou dívkou s Větrným fleretem.
„Dobrá. Dost na zvýšení šance na devadesát, to bude… dva tisíce sedm set corů, včetně poplatku za práci,“ vysvětlil napjatým hlasem. Souhlasil jsem tak lhostejným tónem, jaký jsem ze sebe jen dokázal dostat.
Pod silnou plátovou zbrojí mi divoce bušilo srdce, rukavice jsem měl promočené potem. Kdyby bylo mé podezření úplně špatně, Nezha nebyl podvodník a k neúspěchu vylepšení se přidala možnost zničení zbraně, pak by má Žíhaná čepel +6 mohla navždy zmizet během několika minut.
Ne.
To nešlo. Přeci jen, získali jsme Asunin Větrný fleret zpět tím, že jsme stiskli tlačítko materializování všech předmětů. I kdybych se mýlil v tom, co ten trik je, pořád jsem mohl meč získat zpět, když bych do hodiny to tlačítko použil.
Prostě jsem musel zůstat klidný a sledovat, co se bude dít. A ve správnou chvíli stisknout jednu ikonku. Nic jiného.
Mávl jsem levou rukou, abych si přivolal menu, přepnul do okna s obchodem a zaplatil Nezhovi. Normálně bych pak menu zavřel, ale teď jsem si ho nechal na úvodním okně otevřené. Nezhovi to naštěstí nepřišlo podivné.
„Dva tisíce sedm set corů, zaplaceno,“ zamumlal a otočil se k peci. Velice přirozeně držel konec meče v levé ruce jen několik centimetrů nad mnoha produkty nacpanými na jeho koberci.
Začalo to.
Posledně jsem se soustředil na přenosnou pec. Tentokrát jsem měl pohled upřený na jeho levou ruku. Kvůli malým průzorům v helmě jsem toho viděl méně, ale aspoň jsem se tak vyhnul rozptýlení, které pěkné efekty jeho pece poskytovaly.
Nezha musel hodit materiály na vylepšení ze svých zásob rovnou do pece, protože na okamžik vše zeleně zazářilo. Kdybych na pec viděl, oslnilo by mi to na okamžik oči.
Vzápětí se Nezhův ukazováček natáhl a lehce poklepal mez dvojici mečů na koberci. Na kratičkou chviličku Žíhaná čepel zablikala.
To bylo ono. Záměna byla hotová. Takový geniální, jednoduchý trik. Mohl to udělat před stovkou lidí uprostřed dne a nikdo by si toho nevšiml.
Obdivně jsem vydechl, jako Nezha, když uviděl vlastnosti mého meče. Nic jsem ale neřekl – nechal jsem kováře dokončit jeho proces vylepšení.
Jakmile zelené světlo zaplnilo pec jako tekutina, zvedl Nezha meč v levé ruce a vytáhl ho z pochvy pravou rukou. Čepel měla tmavě ocelovou barvu, unikátní pro Žíhanou čepel. Ale mně přišlo, že je o něco mdlejší než obvykle.
Meč, jenž Nezha teď držel, nebyl můj +6 meč, ale vypotřebovaný +0 meč, který před třemi dny koupil od Rufiola. Jen jsem hádal, ale i tak jsem si byl dost jistý.
Kovář položil zbraň do přenosné pece, čepel se obalila zeleným světlem. Přesunul se ke kovadlině a začal kovat čepel kladivem. Cink, cink, slyšel jsem stejný křupavý zvuk, jako když vylepšoval Asunin fleret.
Když se fleret zničil a Nezha nabídl vrácení peněz za svou práci, řekl jsem, že to nemá dělat, že se snažil. Že někteří řemeslníci říkají, že je jedno, jak to uděláte, hlavně že udeříte tolikrát, kolikrát máte – a že to tak trochu odfláknou. Tyhle údery ale nezněly tak upřímně proto, že doufal, že to vyjde. Nezha truchlil nad ztrátou zbraně, kterou zničí kvůli svému podvodu.
Vypotřebované vybavení, takové, které už nemělo žádný možný pokus, se zničilo, pokud se proces vylepšení znovu započal. To nám před dvěma dny potvrdila Argo. A přímo to se za chviličku stane před mýma očima.
…Osm, devět, deset.
Poslední úder kladivem byl hlasitý a pronikavý.
Meč na kovadlině se roztříštil na úlomky.
Nezhova záda se zachvěla a poklesla. Jeho pravá ruka, ta s kladivem, padla o něco níže. Pochva vázaná k meči v jeho levé ruce zmizela.
Shrbený Nezha se zhluboka nadechl a zkřivil obličej. Chtěl se mi omluvit – ale přerušil jsem ho.
„Nemusíš se omlouvat.“
„…Ech…?“
Ztuhl. Zespodu jsem procházel svou figurkou s vybavením a měnil si zbroj. Velké boty s holenními chrániči, plátové kalhoty, rukavice, plátová zbroj, štít scutum… předměty tvořící můj převlek mizely jeden po druhém.
Když zmizela i helma, dopadla mi na čelo ofina. Odhrnul jsem ji a zhluboka se nadechl. Nakonec jsem si vzal Půlnoční plášť, černý lem se zatřepotal.
Nezhovy přimhouřené oči se vykulily.
„…T… ty jsi… ten kluk… z…“
„Promiň za ten převlek. Ale myslel jsem si, že kdybys mě poznal, nepřijal bys mou žádost.“
Chtěl jsem to říct přátelským a chápajícím tónem, ale když to Nezha uslyšel, změnilo se jeho překvapení v strach. Uvědomil si, že jsem přišel na to, že podvádí, a i na to jak.
Nespustil jsem oči ze ztuhlého kováře a stiskl ikonku ve svém hlavním menu – aktivační tlačítko skillu modu zbraně.
S tichým sviš se v mé pravici objevil meč, těžký a v pochvě z černé kůže. Byl to můj kamarád ve zbroji, skoro od začátku téhle smrtící hry – má Žíhaná čepel +6.
Nezhovi se stáhl obličej. Vidět ten výraz mě téměř bolelo.
„Nikdo by nečekal, že nějaký hráč bude mít Rychlou záměnu tak brzy, zvlášť kovář… a schovávat menu mezi zbožím vystaveném na koberci? Geniální. Ten, kdo to vymyslel, je génius.“
Nezhova ramena pomalu poklesla. Celý se nakonec zhroutil a sklonil hlavu.

Mod skillu – zkratka pro modifikaci – je zesílení skillu, které se objevuje v určitých intervalech učení skillu.
Příklad – když dosáhnete úrovně 50 ve skillu Hledání, získáte první mod. Můžete si vybrat z několika možností, například bonus k hledání více cílů, bonus ke zvětšení dosahu hledání nebo volitelné zlepšení schopnosti Pronásledování. Existuje spousta užitečných modů a vybírat si mezi nimi je těžké i zábavné.
Mody se dají použít na různé skilly zbraní ve hře. Rychlá záměna patří mezi ně. Je to obvyklý mod, k dispozici je už u první volby pro většinu jednoručních zbraní. Jen málokterý hráč si ho ale vybere jako první. Není ho třeba do alespoň pátého podlaží Aincradu.
Kvůli tomu jsem si já vybral mod snižující časový rozestup mezi skilly meče, když jsem během prvního podlaží dosáhl padesátky u skillu Jednoruční meč. Při dosažení stovky jsem si chtěl vzít zvýšení šance na kritický zásah. Rychlou výměnu pak až na sto padesáti.
Rychlá záměna je aktivní mod, ne pasivní. Stisknutím ikonky na hlavní stránce menu se okamžitě vymění zbraň.
Zbraň se normálně vyměňovala v rámci pěti kroků – 1) otevřít okno, 2) na postavičce s vybavením kliknout na políčko pravé (či levé) ruky, 3) ze seznamu možností vybrat „změnit zbraň“, 4) z dostupných předmětů v inventáři vybrat požadovanou zbraň, 5) stisknout stvrzující tlačítko. V boji s monstrem se schopností ukradení zbraně to bylo moc dlouhé, než byste celý proces dokončili, aspoň jednou by vás trefilo.
Ale Rychlá záměna odebrala několik kroků a zbyly jen dva – 1) otevření okna, 2) stisknutí zkratkové ikonky. S trochou tréninku to zabralo tak půl vteřiny. Ve chvíli, kdy jste ztratili zbraň, jste si hned mohli připravit jinou.
Rychlá záměna měla navíc skvělou možnost výběru ruky, která po stisknutí ikonky zbraň dostane. Mohli jste si i vybrat, jakou určitou zbraň vytáhne a i nastavit, abyste zůstali beze zbraně – a dokonce dovolovala vytáhnout stejný typ zbraně, jaký jste na sobě měli, pokud jste měli náhradní kus.
Ta poslední část byla stěžejní část Nezhova triku s výměnou zbraní.
V levé ruce držel zbraň zákazníka, dočasně vytvořil podmínku, že ji tam má „vybavenou“. Vlastnická práva byla stále zákazníkova, ale bylo to stejné jako u předání zbraně, které umožňovalo hodit zbraň někomu jinému uprostřed boje. Tu zbraň mohl použít k aktivaci skillů meče… včetně Rychlé záměny.
Nezha pak natáhl ukazováček ruky, ve které zbraň měl, ke zkratkové ikonce ve svém okně, chytře schovaném pod spoustou zboží. V tu chvíli přešel meč zákazníka do jeho inventáře a automaticky byl vytažen meč stejného typu. Akorát že tahle zbraň byla vypotřebovaná a jakmile se ji pokusil vylepšit, zničila se.
Ten složitý trik se dal zahlédnout jen v jednu chvíli, když zbraň blikla a ozval se krátký svištivý zvuk. A to se stalo přesně v tu chvíli, kdy hodil materiály k vylepšení do pece, což pořádně zablesklo a zarachotilo. A zákazníci raději sledovali právě tohle, než aby si uvědomili, že se něco stalo s jejich zbraní.
Pokud by si toho ale všiml a zkusil Nezhu konfrontovat, mohl by Nezha prostě použít ten stejný trik a klientovi jeho skutečnou zbraň zase vrátit. A když se pak vypotřebovaná zbraň zničila na kovadlině, už nebyl žádný důkaz.
Takže abych dokázal, že Nezha podvádí s vylepšováním zbraní, musel jsem buď použít tlačítko materializování všech předmětů a nechat všechen svůj majetek dopadnout sem na zem, anebo použít Rychlou záměnu a vytáhnout meč přímo z Nezhova inventáře.
Vybral jsem si druhou možnost. Od chvíle, co jsem si toho triku všiml, mi trvalo dva dny, než jsem ho sám vyzkoušel. Včerejšek i dnešek jsem strávil v labyrintu druhého podlaží a bojoval s nekonečnými hordami polonahých býko-lidí taurů, abych dostal svůj skill Jednoručního meče na stou úroveň a mohl si tedy vzít mod Rychlé záměny o něco dříve, než jsem měl původně v plánu.
Během toho jsem získal nějaké vzácné předměty a zmapoval labyrint až do dvacátého patra. Data mapy jsem jako obvykle nabídl zadarmo Argo. Ta velkorysost prý štvala Linda a Kibaóa.
Vadilo jim, že je někdo vždy patro nebo dvě před nimi, ale ještě jim nedošlo, že je to onen zlý beater Kirito. Je jen otázkou času, než to zjistí. Uklidnit mě může snad jen to, že vztahy mezi námi už horší být nemůžou.
Ale ty dva dny boje mi za to stály. Konečně jsem odhalil a dokázal Nezhův podvodný trik. Podíval jsem se na shrbeného kováře a spokojeně si vydechl.
Dosáhl jsem svého cíle. Nebyl to herní úkol, a tak jsem nedostal žádnou odměnu nebo zkušenosti navíc. Naopak mě to stálo 2 700 corů za materiály a kovářovu práci, ale mně záleželo na tom, aby Nezha s tímhle nebezpečným podvodem jednou provždy skončil.
Samotný trik byl geniální, ale pokud by i nadále bral od ostatních hráčů cenné zbraně, někdo by si toho všiml. A podle toho, kdo by si toho všiml, by Nezha mohl skončit na pranýři.
V nejhorším případě by se i hráči mohli rozhodnout, že by měl být popraven. Stalo by se to precedentem pro to, jak se s podobnými zločiny vypořádat.
Nemyslel jsem si, že Nezhovi by mělo být prominuto, co udělal. Rufiol i Šivata ztratili své meče… a i Asuna oplakala ztrátu svého Větrného fleretu, ačkoli se jí vrátil. Zasloužili si nějakou spravedlnost.
Ale trest nesmí být vražda hráče. Pokud se tohle jednou dovolí, povede to k anarchii – budou bitky o místa k lovu a předměty se nebudou rozdělovat podle dohody, ale na základě násilí. Přijal jsem šarlatové písmeno beatera, abych novým hráčům zabránil čistku bývalých beta testerů. Ta oběť nepřijde vniveč.
Tohle jsem chtěl vyřešit tím, že bych po Nezhovi chtěl, aby byl nadále spořádaným a poctivým kovářem, anebo se kladiva vzdal a stal se válečníkem. Promluvili jsme si o tom s Asunou a rozhodli se, že je to správná volba. Jakmile už Legendární hrdinové nebudou mít další peníze získané z podvodů, brzy zase budou na úrovni, která odpovídá jejich dovednostem.
Stál jsem tam, ztracen v myšlenkách, meč jsem měl stále v pravé ruce. Kovář promluvil tichoučkým hlasem: „…Tole asi není něco, co by napravila obyčejná omluva.“
Byl celý tak stulený a hlas měl tak nicotný, že to vypadalo, jako by se snažil dočista zmizet.
 „…Bylo by fajn, kdybych mohl vrátil meče, které jsem od všech těch lidí ukradl… ale nemůžu. Skoro všechny jsem prodal. Můžu teď udělat jen… tohle!“ na konci mu hlas přešel do fistule. Vrávoravě se postavil. Kovářské kladivo mu vypadlo z ruky a on se rozeběhl pryč, aniž by se otočil.
Nedostal se ale daleko. Do cesty mu vstoupila hráčka s dlouhými vlasy pod vlněnou kapucí, lesknoucími se ve světle pouličních lamp. Šermířka Asuna.
Vyskočila z okna v druhém patře prázdného domu a zablokovala mu cestu. Přísně ho poučila: „Smrtí nic nevyřešíš.“
Nezha tvář pod kapucí tentokrát poznal okamžitě. Byla to ta šermířka, jíž před třemi dny (dočasně) ukradl Větrný fleret.
Už teď zkroucená tvář se stáhla ještě víc. Já byl příkladný model trouby, když došlo na lidi, ale i já jsem cítil tu vinu, zoufalství a kapitulaci, které jím musely zmítat.
Nezha sklonil hlavu před Asunou, jako by se snažil vyhnout jejímu pohledu. Hlas měl napjatý: „…Už na začátku jsem se rozhodl… že pokud na můj podvod někdo přijde, budu se kát tím, že zemřu.“
„Sebevražda je horší zločin než podvod v Aincradu. Krádež zbraní je sice zrazení důvěry zákazníků, ale sebevražda je zrazení důvěry každého hráče, který se snaží dokončit tuhle hru.“ Její promluvila byla pronikavá a trefná, stejně jako její Přímka. Nezha se zatřásl a pak se celý napjal – a jeho tvář vyskočila nahoru, jako by byla na pružince.
„Stejně se to stane! Jsem pomalej a nemotornej, stejně nakonec zemřu! Buď mě zabijí monstra nebo já sám sebe, rozdíl je jen v tom, jestli se to stane dřív nebo později!“
U těch posledních slov jsem nedokázal potlačit malé uchechtnutí.
Asuna po mně hodila ošklivým pohledem. Nezhova uslzená tvář vypadala ublíženě, a tak jsem zvedl obě ruce a pokusil se omluvit.
„Promiň, nesmál jsem se tobě. To jen, že úplně to samé řekla před týdnem tady ta slečna…“
„Ech…?“
Nezha nevěřícně vykulil oči a znovu se podíval na Asunu. Několikrát se nadechl a pak se konečně odhodlal k otázce: „Ehm… jsi… Asuna, ta z přední linie?“
„Ehe…?“ Teď překvapeně zamrkala Asuna. „Jak jsi to věděl?“
„No, šermířka v kápi s kapucí, o té se tu dost mluví. Jediná holka na přední linii…“
„…Ach… aha…“
Zněla dost zaraženě a zatlačila hlavu dozadu tak, aby byla pod kápí vidět o něco méně. Udělal jsem několik kroků blíže k nim a zkusil jí poradit: „Zdá se, že tě už poznávají podle převleku. Možná bys měla zkusit něco jiného, než ti začnou říkat Šedá Karkulka.“
„Starej se o svý! Já mám tuhle kápi ráda! A taky je příjemná a je v ní teplo!“
„Ach… aha.“
Raději jsem se ani neptal, co bude dělat, až se zase oteplí. Místo toho jsem se podíval na zaraženého Nezhu. Nedokázal jsem se ho nezeptat: „Takže, ehm… víš, kdo jsem…?“
Nezajímalo mě, jak jsem ve hře slavný. Jen jsem chtěl zjistit, jak moc se z první linie roznesly historky o „první beaterovi“.
„Ehm, no… a-asi ne…“
Částečně jsem si oddechl a částečně mě to překvapilo. Muselo se mi to odrazit ve tváři, protože Asuna mě poplácala po rameni. „No, co jsem ti pořád říkala? Přestaň si s tím dělat starosti.“
„Ale… já mám ten šátek vážně rád.“
„Něco ti povím – dám ti přezdívku. Co takhle Ukrajinský samuraj?“
„P… proč ukrajinský?“
„Ten šátek má modré a žluté pruhy, stejně jako vlajka Ukrajiny. Ale mohl bys být i Švédský samuraj, pokud by se ti to líbilo víc.“
„…Promiň, ale asi si nevyberu ani jedno.“
Nezha v tichosti plaše poslouchal naše špačkování. Po chvíli si dodal odvahy k přerušení našeho rozhovoru.
„Ehm, pardon… je to vážně pravda? Vážně Asuna řekla, že nakonec zemře…?“
Na tohle se jí samozřejmě špatně odpovídalo. Pokusil jsem se to celé urovnat co nejlehčím tónem.
„Ach, jo, jo. Bylo to šílené, prostě přede mnou omdlela během čtyřdenní expedice v labyrintu. Nemohl jsem ji tam jen tak nechat, a ještě jsem neměl dost síly na to, abych unesl hráče, takže jsem musel vzít spacák a…“
Buch.
Asuna mi silně došlápla na nohu, aby mě umlčela. Narovnala se a tiše řekla: „Popravdě, ten pocit nezmizel. Jsme teprve na druhém podlaží a celkem jich je stovka. Pořád ve mně bojuje touha dostat se tak vysoko s rezignací, že někde po cestě padnu. Ale…“
Pod kapucí jasně zazářily její oříškové oči. Jas té záře se nijak nezměnil od doby, co jsem ji poprvé viděl v labyrintu, ale přišlo mi, že podstata záře je jiná.
„…Ale rozhodla jsem se, že nebojuji, abych zemřela. Možná nejsem dost optimistická na to, abych řekla, že přežiju a hru dokončím… ale našla jsem si jednoduchý cíl. Kvůli tomu bojuji.“
„Ach… vážně? Co je tvůj cíl, sníst celý ten roztřesený koláč?“ zeptal jsem se upřímně.
Asuna si bůhvíproč povzdechla a odpověděla: „Samozřejmě že ne.“ Pak se znovu otočila k Nezhovi.
„Určitě si najdeš vlastní důvod, vlastní cíl. Už v tobě je. Něco, pro co musíš bojovat. Přeci jen, odešel jsi z Města Začátků, ne?“
„…“
Nezha sklonil hlavu, ale oči nezavřel. Díval se na kožené boty na svých nohách. Uvědomil jsem si, že to nejsou obyčejné boty do města, ale část kožené zbroje.
„…To je pravda. Něco tu bylo,“ zamumlal. Ačkoli měl stále hlas plný rezignace, bylo tam ještě něco jiného, planoucí ambice. Ale několikrát zavrtěl hlavou, jako by se ten oheň snažil uhasit. „Ale už je to pryč. Bylo to pryč, ještě, než jsem se sem dostal. Už ten den, kdy jsem si koupil NerveGear. Když jsem… zkusil první test připojení, dostal jsem NPP…“

NPP. Nevolnost z plného ponoření.
Přístroje k plnému ponoření jsou velice choulostivá zařízení, která posílají signály mozku a přijímají je. Signály jsou v podobě ultra slabých mikrovln. Pro každého uživatele se musí ladit zvlášť.
Do obchodů se ale produkovaly po tisících, a tak se nemohlo strávit tolik času jemným laděním. Přístroj měl automatický kalibrační systém, který při prvním použití prošel dlouhým a otravným testem připojení. Jakmile byl test hotov a přístroj znal nastavení hráče, mohli jste se ponořit hned po zapnutí svého přístroje.
Ale vzácně se stávalo, že někdo pocítil „nevolnost“ během prvotního testu. To možná jeden z pěti smyslů nefungoval správně, anebo se komunikace s mozkem odehrávala s krátkou prodlevou. Většinou to nebyl závažný problém, ale pár lidí se prostě vůbec nemohlo ponořit.
Nezha byl v Aincradu, a tak jeho NPP nemohla být tak vážná – kdyby mu to zabránilo hrát, měl by štěstí. Nebyl by uvězněný ve smrtelné hře.
Sesbírali jsme nástroje a předměty a dali je na koberec a přesunuli se do prázdného domu poblíž náměstí, abychom si vyslechli zbytek Nezhova příběhu.
„No, funguje mi sluch, dotyk, chuť i čich, ale mám nějaké potíže se zrakem…,“ začal a natáhl se pro hrnek čaje, který mu Asuna nechala na kulatém stolku. Ale nevzal ho do ruky hned – napřed k němu dal prsty a hrnek opatrně zvedl, až když prsty zavadil o ucho.
„Nejsem úplně slepý, ale mám binokulární dysfunkci. Nedokážu pořádně odhadnout vzdálenost. Nepoznám, jak daleko je ruka mé postavy od předmětu.“
Na okamžik jsem si pomyslel, že to nezní zase tak špatně… ale brzy jsem si to rozmyslel.
Kdyby bylo SAO obyčejná fantaskní MMORPG, Nezhův hendikep by problém nebyl. Některé třídy měly útoky na dálku, jež se zaměřily na cíl automaticky – třeba mágové.
Ale SAO nemělo ani lukostřelce, natož pak mágy. Všichni hráči museli bojovat se zbraní v ruce. A ať to byl meč, sekera nebo kopí, museli dobře odhadnout, jak daleko monstrum je. Základním kamenem boje tady byla fyzická znalost toho, jak daleko vaše zbraň dosáhne.
Nezha si upil čaje a opatrně položil hrneček na podšálek. Prázdně se usmál.
„Je pro mě dost těžké i jen bouchat tím malým kladivem na nehybnou zbraň na kovadlině…“
„Tak proto jsi ten proces prováděl tak pečlivě.“
„Ano, proto. Samozřejmě mi i bylo líto meče, který jsem ničil… ale…,“ díval se střídavě na mě a Asunu a slabě se usmál. „Možná bych to neměl říkat, ale… ohromilo mě, že jste přišli na můj trik s výměnou zbraní. A nejen dnes… na dálku jste před třemi dny získali zpět Asunin Větrný fleret plus čtyři. Takže jste už tehdy museli vědět…“
„Ach, tehdy to bylo jen podezření. Když jsem si toho všiml, hodinový limit k udržení vlastnictví už skoro vypršel, a tak jsem musel vletět do Asunina pokoje a přinutit ji použít příkaz k materializování všech předmětů, a pak…“
Zprava jsem ucítil pronikavý pohled a raději jsem se vyhnul popisu toho, co bylo v jejím inventáři.
„…se vrátil Větrný fleret. Tehdy mi došlo, žes podváděl… ale teprve před dvěma dny jsem zjistil, že to bylo pomocí Rychlé záměny. Klíčem bylo tvé jméno, Nezho… nebo spíše Nataku.“
„…!!“
Nezha (Nataku) se zprudka nadechl. Zaťaly se mu pěsti a na chvíli se nadzvedl ze židle. Když se znovu posadil, zahanbeně sklonil hlavu.
„…Netušil jsem, že jste přišli i na tohle…“
„No, k tomu jsme potřebovali prodejkyni informací. A, no, i tvoji kamarádi v Legendárních hrdinech ti říkají Nezuo. Takže to taky neví, viď? Proč se jmenuješ po Natakovi.
„Říkejte mi prostě Nezha. Tenhle zápis jsem si vybral, protože jsem chtěl, aby mi tak lidi říkali,“ řekl kovář. Přikývl a začal vysvětlovat. „Ano, máš pravdu…“

Nataku. Také známý jako Nazha nebo princ Nata.
Byl to klučičí bůh ve fantaskním románu z období Ming, Feng Šen Jan Ji. Měl různé magické zbraně zvané paopei a létal po obloze na kolečkách. Byl legendárním hrdinou, stejně jako Orlando nebo Beowulf.
V latince se jeho čínské jméno přepisovalo jako „Nezha“, takže spojení s Natakem by poznal jen skutečný nadšenec do východní mytologie. Zjistit to tady v Aincradu, bez internetového vyhledávače, bylo těžké. Až jsem se divil, jaké znalce měla Argo v síti svých kontaktů. No ale, když jsem viděl kovářovo skutečné jméno na konci její zprávy o Legendárních hrdinech, prozřel jsem.
Nepřišel do téhle hry, aby se stal řemeslníkem. Chtěl být bojovníkem, ale kvůli jeho stavu se z něj nakonec stal kovář.
To ale znamenalo, že ačkoli byl teď kovář, měl bojové skilly už na nějaké úrovni. Podle téhle logiky jsem nakonec narazil na možnost, že k výměně zbraní používal mod Rychlé záměny.

„Legendární hrdinové jsou tým, který jsme vytvořili pro jinou akční hru pro Nerve Gear, tři měsíce před tím, než vyšlo SAO,“ vysvětloval Nezha po dalším upití z hrnečku. „Byla to dost jednoduchá hra, používaly se tam meče a sekyry k boji s monstry na mapě v podobě přímé čáry, snažili jsme se o vysoké skóre… ale i to pro mě bylo těžké. Neměl jsem žádnou perspektivu, a tak jsem útočil, když byla monstra příliš daleko. A když přišla blíž, trefila mě. Tým se kvůli mně nikdy nedostal na přední místa. Orlanda a ostatní jsem ve skutečném světě neznal, tak jsem měl nejspíš z týmu odejít nebo tu hru přestat hrát… ale…“
Znovu zaťal pěst. Hlas se mu třásl: „…Nikdo mi neřekl, ať z týmu odejdu, a to jsem využil k tomu, abych zůstal. Ne proto, že by mě ta hra bavila. To proto, že jsme se rozhodli, že všichni zkusíme první VRMMO, Sword Art Online, až za tři měsíce vyjde. Doopravdy jsem si chtěl SAO vyzkoušet. Ale kvůli NPP jsem neměl odvahu tam jít sám. Byl jsem… slabý. Řekl jsem si, že když budu v SAO v Orlandově partě, možná zesílím… i kdybych pořád nemohl bojovat moc dobře…“
Jen jsme tiše seděli a poslouchali jeho bolestné přiznání. Bylo by snadné říct, že jsem rozuměl, jak se cítil. Jakmile jsem uviděl první upoutávku na SAO, přísahal jsem si, že si tu hru zahraju. I kdybych měl horší NPP než Nezha, šel bych do toho, hlavně, abych se mohl ponořit.
Ale říct jsem to nemohl. Ve Městě Začátků jsem opustil svého prvního kamaráda – někoho, kdo stejně jako Nezha hledal pomoc.
Ať už si kovář mé ticho vysvětlil jakkoli, nesebejistě se ušklíbl a pokračoval ve svém příběhu.
„V předešlé hře jsem používal jiné jméno… takové, u kterého bylo hned jasné, že je podle hrdiny, jako mají Orlando nebo Cúchulainn. V pokoře, nebo možná pochlebovačně, jsem to změnil na Nezhu. Chtěl jsem tím říct ‚Nebudu si říkat podle hrdiny, jako vy, takže můžu se s vámi dál bavit?‘ Když se mě zeptali, co to jméno znamená, řekl jsem, že je podle mého skutečného jména – to je samozřejmě lež. A vždycky, když mi říkali Nezuo, chtěl jsem jim říct, že je to taky jméno hrdiny. Nevím, no… je to hloupé…“
Asuna ani já jsme mu jeho sebemrskačství neodsouhlasili, ani ho nezpochybnili. Místo toho se z její kápě, stále nasazené i tady uvnitř, ozvala tichá otázka: „Ale změnilo se to, když jsme tu byli uvězněni, ne? Přestal jsi chodit bojovat a začal s výrobou. Jako kovář jsi mohl podporovat své přátele i bez boje. Ale… ale proč by ses uchýlil k podvádění lidí? Čí nápad to vůbec byl? Tvůj? Orlandův?“
Přešla rovnou k pointě, rychle a přesně, jako by byla uprostřed boje. Nezha hned neodpověděl. A když pak ano, bylo to pro nás překvapením.
„Nebyl jsem to já ani Orlando… nikdo z nás.“
„Ech…? Tak kdo tedy?“
„První dva týdny jsem to pořád zkoušel jako bojovník. Jeden, jen jeden skill umožňuje boj na dálku… myslel jsem, že tak prorazím i s neschopností posoudit vzdálenost…“
Nepřišlo mi, že by to mohlo fungovat. Asuně jsem to vysvětlil: „Ach, skill Vrhání nožů. Ale to je trochu…“
„Ano. V Městě Začátků jsem koupil tolik nejlevnějších vrhacích nožů, kolik jsem jen mohl, v naději, že si zvýším skill, ale jakmile jsem svoji zásobu vypotřeboval, nemohl jsem nic dělat. A ty kameny venku, které se dají vrhat, skoro žádné zranění neudělají. Takže mi to jako hlavní skill zbraně k ničemu moc nebylo… přestal jsem to trénovat, když jsem měl úroveň asi padesát. A ostatní Legendární hrdinové mi s tím pomáhali, takže jsme měli pomalejší začátek…“
Pomalý začátek Legendárních hrdinů nejspíš nebyl kvůli tomu, že Nezha trénoval vrhání nožů, ale protože já a zbytek beta testerů jsme se hned první den vydali dál a nechali všechny v prachu. Měl jsem pocit, že kdybych to řekl, Asuna by se na mě zle podívala, a tak jsem si to nechal pro sebe.
„Všichni byli dost… napjatí, když jsem řekl, že už se nebudu dál učit vrhat nože. Nikdo to neřekl nahlas, ale určitě si všichni mysleli, že měla gilda pomalý začátek kvůli mně. Stal jsem se tedy kovářem, ale trénink řemeslného skillu je dost finančně náročný… vypadalo to, že ostatní jen čekají, až někdo navrhne, aby mě odstřihli a nechali v Městě Začátků.“
Kousl se do rtu a pak pokračoval: „Měl jsem to navrhnout sám, fakt… ale prostě jsem to nedokázal říct. Bál jsem se, že budu sám… No. Byli jsme pak jednou v baru a mluvili o těch věcech, když k nám najednou přišel někdo, o kom jsme si mysleli, že je NPC. Řekl: ‚Jestli chceš být kovář zbraní, tak znám super způsob, jak si vydělat.‘“
„…!“
S Asunou jsme se na sebe podívali. Nenapadlo nás, že nápad na Rychlou záměnu přišel od někoho, kdo v Legendárních hrdinech ani nebyl.
„K-kdo to byl…?“
„Jméno neznám. Řekl mi jen, jak vyměnit zbraň. Pak hned odešel. Od té doby jsem ho neviděl. Byl to dost… zvláštní člověk. Podivně mluvil… a podivně vypadal. Měl kápi s kapucí, co vypadala jako pončo pláštěnka – lesklá a černá…“
„Pončo…?“ zopakovali jsme s Asunou společně.
Kápě s kapucí byly dost častým předmětem ve fantaskních RPG jako SAO – v podstatě poznávací znamení žánru. I Asuna teď jednu měla na sobě, ačkoli ta její patřila k těm kratším.
Před několika minutami tvrdila, že ji nosí kvůli tomu, že je v ní teplo, ale tyhle kápě se ve skutečnosti nenosily kvůli tomu, že vás kryly před zimou a deštěm, ale protože skrývaly tvář. A ať už byl ten muž v černém ponču kdokoli, nejspíš ho měl ze stejného důvodu…
Asuna jako by mi četla myšlenky, s odfrknutím si šedou kapuci stáhla dozadu. I v prázdném pokoji osvětleném jen jedinou lampou to vypadalo, že její kaštanově hnědé vlasy a bledá pleť vydávají vlastní světlo.
Nezha přimhouřil oči, když její tvář uviděl, jako by koukal do slunce. Jména hráčů se v SAO nezobrazovala, takže jste někoho mohli poznat hlavně podle tváře, případně těla. Vybavení a bojový styl hráče se mohly stát součástí jeho osobnosti, ale teď jsme ještě byli ve stádiu hry, kdy všichni často přecházeli na novější vybavení, a i měnili hlavní skill zbraně. Nějaký zloděj v kožené zbroji a s dýkou by zítra mohl být těžkooděnec v plné plátové zbroji.
Takže s obyčejnou postavou a skrytou tváří bylo dost snadné zůstat anonymní. I hlas se dal pozměnit různými způsoby, jako třeba tou velkou helmou, kterou jsem měl já, když jsem šel za Nezhou.
Ale možná by šlo zjistit něco více o tom muži, který Nezhu naučil podvádět ostatní. Nezha pořád pozoroval Asunu, a tak jsem ho přivedl zpět k tématu.
„Ten kluk v černém ponču…“
„Ach… a-ano?“
„Jak chtěl peníze? Chci říct, jak chtěl, abyste mu dali jeho podíl z takhle vydělaných peněz?“ zeptal jsem se. Asuna souhlasně přikývla. Jestli nějak předávali peníze, mohli jsme to místo sledovat a toho muže vidět na vlastní oči.
Ale Nezhova odpověď tu možnost úplně zamítla. „Ehm, vlastně, on nic takového neřekl…“
„Co? Co tím myslíš?“
„No… jak jsem řekl, naučil mě používat Rychlou záměnu a prodejní koberec k té výměně, ale o podílu nebo platbě za nápad nic neřekl.“
„…“
Znovu jsme se na sebe s Asunou podívali, překvapení.
Ten trik byl geniální a skoro bezchybný. To jsem taky Nezhovi řekl. Rozhodně to byl možný trik už v betě, ale nikdo z tisícovky testerů na to nepřišel. Ať už to vymyslel kdokoli, byl to kreativní génius. Kdyby si Nezha vybral herní jméno podle svého skutečného, anebo se Asuna nezeptala Argo na původ jména, nikdy bych na ten trik nepřišel.
Ale proto mě tak štvalo, že si ten kluk s pončem, který tenhle geniální nápad měl, o nic neřekl. Jestli nechtěl cory… tak co měl z toho, že ten nápad Legendárním hrdinům řekl?
Altruista to jistě nebyl. Vždyť šlo o podvod, způsob, jak odírat další hráče.
„Takže říkáš… že vám prostě skočil do řeči, vysvětlil, jak takhle vyměnit zbraň, a pak zmizel?“ zeptala se Asuna. Nezha jí to chtěl odsouhlasit, ale pak se na chvíli zarazil.
„No… vlastně ještě něco řekl. Podvod je podvod, takže Orlando a ostatní z toho napřed nebyli nijak nadšení. Věděli, že je to zločin. Ale on se pak zasmál. Nebylo to nucené, ani nějak zlé. Byl to vážně jen příjemný smích, jak z nějakého filmu.“
„Příjemný… smích?“
„Ano. Bylo to jako… jako kdyby to všechno, o čem jsme předtím mluvili, bylo najednou nedůležité. A pak jsme se já, Orlando, Beowulf, prostě všichni, smáli s ním. Pak řekl: ‚Jsme ve hře, copak to nevíte? Pokud něco nemáme dělat, bylo by to zakázané v kódu, ne? Takže můžete dělat všechno… co je dovoleno. Nemyslíte?‘“
„T-to je úplný nesmysl!“ vybuchla Asuna, Nezha jen taktak dokončil větu. „To by znamenalo, že můžeš prostě jen tak zaútočit na monstrum, se kterým bojuje někdo jiný, nebo vytvořit skupinu monster a nechat je na někoho zaútočit, nebo další věci, co jsou prostě amorální! A taky, když je protizločinný kód vypnutý mimo města, tak by to znamenalo, že je v pořádku někoho…“
Zastavila se uprostřed věty, jako by se to bála vyslovit, protože pak by se to mohlo stát.
Bez přemýšlení jsem natáhl ruku a pohladil její paži. Ta bílá kůže byla ještě bledší než obvykle. Normálně by se o nějaký ten metr znechuceně odtáhla, ale teď ji tělesný kontakt uklidnil a pomohl jí zbavit se napětí.
Odtáhl jsem ruku a zeptal se Nezhy: „Nic dalšího už ten muž v ponču neřekl?“
„Ehm… ne. Kývli jsme na něj na rozloučenou, on se postavil, popřál nám štěstí a z baru odešel. Od té doby jsme ho neviděli,“ řekl, jeho oči se potulovaly po místnosti, zatímco prohledával vlastní paměť. „Teď to celé vypadá tak záhadně… po jeho odchodu se gilda dost změnila. Všichni byli z toho nápadu dost nadšení. Nerad to přiznávám, ale rozhodl jsem se, že raději budu středobodem toho podvodu, než abych zůstal zbytečným závažím, co všechny akorát zpomaluje. Ale…“
Do Nezhovy tváře se vrátily emoce. Pevně zavřel oči a tvář se mu stáhla.
„Ale… poprvé, když jsem to vyzkoušel… když jsem zničil tu náhradní zbraň a viděl výraz v tváři zákazníka, věděl jsem. Jen proto, že je to ve hře možné, to neznamená, že je to správné. Měl jsem mu jeho meč vrátit a vše vysvětlit… ale neměl jsem dost odvahy. Když jsem se vrátil do našeho baru, chtěl jsem říct, že to skončíme… ale když viděli meč, který jsem ukradl… byli tak, tak šťastní a říkali, jak skvělý jsem a… a… a já prostě nemohl…!“
Buch! Najednou udeřil čelem přímo do stolu. Na zdech pokoje se promítlo fialové světlo. Udělal to znovu a znovu, ale díky hernímu kódu se mu ve městě nemohlo snížit HP.
Nevěděl, co dělat. Zabránili jsme mu v pokusu o sebevraždu, ale neměl, jak vrátit svým obětem jejich věci. A ani se nemohl vrátit ke svým kamarádům.
Kát se za své hříchy mohl jen jediným způsobem, a to, že by se veřejně přiznal a hráčům se omluvil. Ale to jsem po něm nemohl chtít. Nemohl jsem zaručit, že všichni ti poctiví hráči, kteří bojují, aby nás všechny z Aincradu osvobodili, Nezhovi jeho činy odpustí, zvlášť, když mezi nimi bylo i několik jeho obětí. A nedokázal jsem si představit, jaký trest by pro něj vymysleli, kdyby mu to neodpustili.
Napadalo mě jen jedno realistické řešení. A to, aby šel teleportační bránou zpět do Města Začátků a v tom velikém městě se schoval. Možná by mohl udělat i opak, vrátit se k boji, a najít nějaký způsob, jak by mohl ostatním pomoct. Problém je, že vrhání nožů je jen vedlejší skill, hodí se maximálně tak na rozptýlení nepřátel…
Ale pak jsem si vzpomněl na vzácný předmět, který jsem včera získal v labyrintu z Taura metače. Byl to vzácný předmět, ale ne moc cenný a mně k ničemu nebyl… bylo to něco excentrického a na dlouhou vzdálenost.
„…Nezho.“
O centimetr zvedl čelo ze stolu. Viděl jsem tváře mokré od slz.
„Jakou máš úroveň?“
„…Desátou.“
„Takže máš jen tři možné skilly. Jaké máš?“
„Výrobu jednoručních zbraní, Rozšíření inventáře… a Vrhání nožů…“
„Aha. Kdybych ti řekl, že pro tebe mám zbraň… vzdal by ses výroby zbraní? Ve skillu kování?“


Část jedenáctá

Středa, 14. prosince 2022.
Desátý den ode dne, kdy jsme porazili bosse prvního podlaží, a třicátý osmý den ode dne, kdy jsme byli uvězněni v téhle smrtící hře.
Kolektiv „hráčů přední linie“, kam patříme i my s Asunou, už dokončil mapování obří věže labyrintu plné svalnatých býkolidí a konečně se dostal k místnosti bosse druhého podlaží.
Naše přepadová skupina, tvořená osmi různými partami, měla celkem čtyřicet sedm lidí, jen o trochu méně, než dovoloval limit. Ztratili jsme sice rytíře Diavela a ty, které jeho smrt šokovala natolik, aby odešli, ale i tak se skupina rozšířila, a to díky pětici válečníků z Legendárních hrdinů.
Lind, jenž bojoval se šavlí, byl dříve Diavelova pravá ruka. Teď vedl modrou skupinu tvořenou třemi partami, dohromady měli osmnáct členů. Jakmile se probojujeme skrz druhé podlaží a dostaneme se na třetí, začnou úkol na vytvoření gildy. Chtěli ji pojmenovat Dračí rytíři. To slovo rytíři mělo být nejspíš poctou jejich padlému vůdci, ale nevěděl jsem, kde vzali tu část s drakem.
Dalších osmnáct bylo součástí zelené skupiny, která se jasně vymezovala proti beta testerům. Vedl ji Kibaó, který stejně jako já používal jednoruční meč. Už se rozhodli, jak se bude jmenovat jejich gilda – Aincradská osvoboditelská síla.
To bylo tedy celkem šest part a třicet šest členů. Dále tu byl Agil, veliký uživatel sekyry, a jeho tři kamarádi (kdovíproč byli všichni stejně svalnatí jako on), šermířka Asuna, jediná žena v přepadové skupině, a pak zlý beater Kirito. Společně s pěti členy Legendárních hrdinů nás bylo čtyřicet sedm, o jednoho méně, než bylo možné maximum.
Seděl jsem v rohu velké bezpečné zóny těsně před místností bossem a sledoval jsem, jak si jednotlivé skupiny kontrolují vybavení a rozdávají lektvary. Naklonil jsem se k Asuně, která zase jednou měla svou poznávací kapuci, a zašeptal: „Ještě jeden a měli bychom plně zaplněnou přepadovou skupinu.“
„Pravda… asi to nestihl.“
„K místnosti bosse jsme se dostali o dost dřív, než jsem čekal… je to dost těžký úkol, tři dny jsou celkem málo,“ zanaříkal jsem si. Asuna se na mě znechuceně podívala.
„No, podle toho, co jsem slyšela, to někomu trvalo tři dny a dvě noci.“

Před třemi dny jsem ve vesnici Taran, poblíž labyrintu, dal Nezhovi speciální zbraň na dálku a mapu.
Ta mapa vedla k lokaci NPC ukrytého v horách na vnějším perimetru druhého podlaží a ukazovala tajnou cestu k němu. Tohle NPC byl vousatý mistr skillu Bojového umění, který mi na tváře namaloval vousky a změnil mě v Kiriemona.
Zeptal jsem se Nezhy, jestli je připravený vzdát se skillu výroby zbraní, na jehož zvyšování strávil tolik času, a vzít si místo něj Bojová umění. Zbraň, kterou jsem našel v labyrintu druhého podlaží, vyžadovala k užití jak skill Vrhání nožů, tak Bojová umění.
Vzdát se skillu nebylo jednoduché rozhodnutí, i když máte ztratit jen den nebo dva zkušeností. V případě kováře bylo zvyšování úrovně skillu jak časově, tak finančně náročné. V jiných MMO to bylo snadné, prostě jste si vytvořili jinou postavu, ale SAO mělo systém „jedné postavy na účet“, daný už jen celou naší situací, takže to nebylo možné. Nejracionálnější možností by bylo počkat, dokud by neměl úroveň dost vysokou na to, aby získal další místo pro skill. Pak bylo ještě možné zbavit se skillu Rozšíření inventáře, který mu dával místo navíc pro předměty.
Místo toho jsem po něm ale chtěl, aby se výměnou za zbraň a mapu zbavil svého skillu kování.
V nynějším SAO je příliš nebezpečné se snažit věnovat jak boji, tak řemeslnictví. Hráč, který jde bojovat, se musí zcela soustředit na zvýšení své šance na přežití na maximum, což zahrnuje jak výběr skillů, tak vybavení a inventář. Spousta skvěle vybavených hráčů ztratila životy, protože jim chyběl ten poslední kousek útočné síly, hodnota zbroje nebo další lektvar.
Nezha se před přijetím mého tvrdého požadavku zhluboka nadechl.
„Pokud tady mohu být šermířem, tak nic jiného nepotřebuju,“ řekl. Pak se usmál a dodal: „Ale hádám, že tahle věc mě šermířem neudělá.“
K mému překvapení odpověděla Asuna: „Všichni, kdo bojují, aby tuhle hru ukončili, jsou šermíři. I ti, co se věnují jen výrobě.“
Provedli jsme Nezhu boji až k začátku tajné cesty, tam jsme ho nechali. Měl dost vysokou úroveň a já mu navrhl, že by se mohl přidat k boji s bossem, pokud včas dokončí trénink Bojových umění, ale tři dny mu zřejmě na zničení té skály nestačily. Nebylo kam spěchat. Nezha už by se znovu nevystavil nebezpečí tím, že by se zase pokusil o ten podvod se zbraněmi.

„Dost pomůže na třetím patře, tím jsem si jistý. Je to fakt dobrá zbraň, když se s ní naučíš, brzo si najde místo v nějaké gildě. Ale asi ne v Hrdinech…“
„Ano… snad ano,“ souhlasila Asuna. Podívali jsme se na skupinku pěti lidí na druhé straně bezpečné zóny. Orlando měl tu svoji špičatou helmu a Žíhanou čepel. Beowulf byl ten malý chlap s obouručním mečem na zemi vedle sebe. Hubený kluk s kopím byl Cúchulainn. Byli tam ještě dva další, které jsme neviděli při boji s Vybouleným býkem – Gilgameš, který bojoval s kladivem a štítem, a Enkidu, který měl koženou zbroj a dýky.
Dneska ráno jsem si všiml, že jsou Legendární hrdinové nervózní a nespokojení. Hádal jsem, že je to kvůli tomu, že jejich šestý člen, Nezha, zmizel. Kdyby už měli opravdovou gildu, mohli by ho najít za pomoci lokátorů, ale zatím jsme stále ještě byli na druhém podlaží, kde gildy byly jen jména.
Chápal jsem, proč si dělají starosti, ale neměl jsem povinnost jim cokoli vysvětlovat. Přeci jen donutili Nezhu celý týden podvádět, což mohlo vést k jeho popravě, kdyby to prasklo.
„A to všechno je moc hezké, Kirito, ale neměli bychom se starat o stav jiných part.“
„Ach? Proč?“ zamrkal jsem. Podrážděně si vydechla.
„Lind říkal, že přepadovou skupinu sestavíme těsně před bojem s bossem, ale zamysli se. Modrý tým má tři party, zelený tým má tři party, Hrdinové mají jednu a poslední má nejspíš Agil. To je celkem osm.“
„Ach… do-dobrá připomínka.“
Dokud to nezmínila, ani jsem se nad tím nezamyslel, ale přepadová skupina mohla mít maximálně osm part. V boji s prvním bossem jsme měli nižší číslo, a tak jsme já s Asunou měli vlastní, zbytkovou partu, ale tentokrát to nešlo.
Jelikož v SAO nebyla magie, neměla přepadová skupina nikoho, kdo by pomáhal s léčením a buffy. Proto se stávalo, že k místnosti bosse šlo více hráčů, než kolik byl limit pro boj s ním. Ti lidé navíc ale neviděli HP ostatních členů a ti zase těch navíc. Proto šlo špatně odhadnout, kdy má proběhnout výměna.
Rozhodl jsem se, že se postarám o to, že alespoň Asuna se dostane do Agilovy party. Rozhlédl jsem se po výrazném těle bojovníka se sekyrou.
„Ahoj, vy dva. Rád vás zase vidím,“ ozval se za mnou baryton. Otočil jsem se a uviděl muže, kterého jsem zrovna hledal.
V drsné tváři se objevil úsměv. Od jeho holé hlavy se odráželo světlo. „Slyšel jsem, že jste se dali dohromady. Asi bych vám měl pogratulovat.“
„Ehm… my…“
Nejsme pár, chtěl jsem říct, ale Asuna to udělala za mě.
„Nejsme pár. Tohle je jen dočasná spolupráce. Ráda tě vidím, Agile.“
Agil se znovu usmál a podíval se na mě, zvedl při tom obočí. To gesto vypadalo super, ale měl jsem dojem, že mě tím chtěl utěšit. Rychle jsem si odkašlal.
„A-ano, no, ehm… tak to je. Už se asi domlouvá podoba přepadové skupiny, a jelikož už máme všech osm part…“
Chtěl jsem se ho zeptat, jestli vezme Asunu k sobě do party, ale znovu jsem byl přerušen ještě před dokončením věty.
„Jo, kvůli tomu jsem za vámi přišel. My jsme čtyři, tak co kdybyste se přidali k naší partě?“
Ta pozvánka byla tak lehkovážná a neformální, že jsem až zaváhal.
„Ehm… no, to je od tebe vážně velkorysé, ale určitě? Chci říct, vzhledem k mé pověsti…“
Asuna si povzdechla a Agil pokrčil rameny a rozhodil ruce do vzduchu. To gesto, zvlášť v kombinaci s jeho vzhledem, nebylo japonské. Jazyk ale ovládal tak dokonale, že ten muž působil zvláštně exoticky i domácky, což jej dělalo jak fascinujícím, tak charismatickým.
„Jak že ti to říkají, beater? Tak ti říká jen hrozně málo lidí.“
I slovo beater znělo z jeho úst nově a neotřele. Většina lidí, včetně mě, ho pronášela bez výraznějšího přízvuku na některé ze slabik, stejně jako slovo cheater, ale on dal přízvuk na . Druhou část, tr, naopak řekl měkce. Takhle to skoro znělo jako dost super titul.
„Vlastně pro tebe máme vlastní přezdívku.“
„Vážně? Jakoupak?“ zeptala se Asuna. Agil se na ní podíval a široce se usmál.
„Muž v černém. Nebo taky Černoušek.“
Odfrkla si. Tyhle přezdívky mě moc nenadchly – nevybral jsem si barvu pláště, který z koboldího bosse padl, sám – ale spíš mě překvapilo, že se tomu zasmála. Zvědavě jsem se podíval na tvář pod kapucí.
Asuna se rychle vrátila k vážnému výrazu a zase jednou se na mě nepříjemně podívala. Pak se obrátila k Agilovi: „Díky za nabídku, Agile. Asi to přijmeme – já i Černoušek.“
„Ale no tak, nebudeš to teď používat, že ne?“ zaprotestoval jsem.
Asuna odpověděla: „Černoušek, to je jako ta nápověda v divadle, ti lidé celí v černém, ne? To se skvěle hodí na někoho, kdo je nerad středem pozornosti.“ [Podle toho, co jsem našla, je tohle japonská věc. Skutečně mají pro divadelní nápovědu slovo, které znamená, že je to člověk v černém, či rovnou černoch. Vystupuje přímo na scéně v tmavém oblečení, aby působil neviditelně. U nás ani v anglosaském světě se nápověda používá trochu jinak (speciální kabina, radí další herci atd.), viz třeba Cimrmanova hra Afrika.]
„…Ach… aha. Ale i tak je to celkem…“
„Ale tedy, pokud bys chtěl, můžu ti prostě pořád říkat pane Kirito, to zvládnu.“
„…Jak jsem řekl, to je celkem…“
Agil se při našem hašteření usmíval, teď dokonce vybuchl smíchy. „Koukám, že jste na jedné vlně, nechám tady výměnu na vás. My čtyři budeme hlavně tankovat, takže vy budete útočit.“
Natáhl obě ruce, Asuna potřásla jeho pravou, já levou. Krátce jsem kývl na ty tři za ním, odpověděli zamáváním a zvednutými palci. Během boje s bossem prvního podlaží jsem s nimi moc nemluvil, ale zřejmě byli, jako Agil, dobří chlapi.
Přijal jsem Agilovu pozvánku do partu a podíval se na šest HP linek, které se seřadily na levé straně mého zorného pole. Do začátku boje s bossem zbývalo patnáct minut. Směrem k místnosti utichla konverzace, a tak jsem se otočil. Před obřími dveřmi jsem uviděl stát dva hráče.
Jeden byl Lind, oblečený do stříbrné zbroje a modré kápě, u pasu měl šavli. Ten druhý byl Kibaó, v černé zbroji a kápi v mechově zelené.
„Ech, snad ne další boj se dvěma veliteli,“ zaúpěl jsem.
„Není v systému dovolený jen jeden velitel?“ zeptala se Asuna.
„To je pravda…“
Lind snad vycítil naše zmatení – zvedl ruku a hlasitě promluvil ke skupině. Na rozdíl od prostoru před místností bosse prvního podlaží byla tohle bezpečná zóna, a tak jsme se nemuseli bát, že by nějací taurové přišli zjistit, proč je tu takový hluk.
„No, je na čase. Začněme s tvorbou přepadové skupiny! Napřed se představíme – já jsem Lind, dneska budu vaším velitelem. Ahoj, všichni!“
Ještě jsem se ani nestačil začít divit, že by mu Kibaó jen tak nechal místo velitele, když ho muž s hlavou jako kaktus přerušil: „Jen proto, že sme si hodili mincí a tys vyhrál.“
Půlka přítomných se tomu zasmála, ta druhá vypadala celkem nervózně. Lind se na Kibaóa zle podíval, ale na provokaci neodpověděl.
„…To, že už jsme tady, jen deset dní po otevření druhého podlaží, je důkazem vašich schopností a odhodlání! Pokud mi pomůžeme, určitě se nemůže stát, že bychom tohoto bosse neporazili! Zbytek dne strávíme na třetím podlaží!“
Zvedl pěst a všichni ti, kteří se nezasmáli Kibaóvě poznámce, souhlasně zakřičeli.
Lind zřejmě plně přijímal pozici Diavelova nástupce, jak se dalo usoudit podle té povzbuzující řeči a dlouhých vlasů, původně hnědých, ale teď obarvených namodro. Měl jsem pocit, že sem a tam tou jeho fasádou pronikly náznaky plachosti, které jeho předchůdce neukazoval.
„Tak teď vytvoříme přepadovku! Je osm part, z toho Dračí rytíři budou v týmech A, B a C. Kibaóova Osvoboditelská síla bude tvořit týmy D, E a F. Tým G budou Orlandovi Hrdinové. A tým H…“
Podíval se na nás, co jsme byli úplně vzadu. Jeho lehkovážný úsměv jako by zmizel ve chvíli, kdy se naše oči střetly. Rychle ze mě ale pohled přesunul.
„…budete vy ostatní. Týmy A až F se budou soustředit na bosse a týmy G a H se postarají o pomocníka…“
To mě nijak zvlášť nepřekvapilo. Překvapilo mě ale to, že se ozval někdo jiný.
„No tak počkat.“
Nebyl to Agil, a rozhodně ani Asuna. Byl to velitel pětičlenné skupinky na druhé straně zóny – Orlando.
Když promluvil, jeho oči, koukající skrz hledí bascinetu, byly stejně tak pronikavé, jako když skoro prohlédly můj skill Skrývání před tím barem.
„Jsme tu, abychom bojovali s bossem. Jestli chceš, abychom se střídali, budiž, ale nebudeme jen tak postávat vzadu a bojovat s nějakými slabými monstry.“
Jeho drsný hlas se odrazil od zdí a pak utichl. Hráči v modrém a zeleném si mezi sebou hned začali něco mumlat. Slyšel jsem něco jako „Kdo si myslí, že jsou?“ a „Zatracení nováčci.“
A pak mi to všechno secvaklo.
Když byl teď Nezha pryč, ztratili Orlando a jeho tým obří příjem peněz. Tohle byla jejich šance dostat se do popředí přední linie. Peníze získané přepadovou skupinou se rovnoměrně rozdělily mezi všechny členy, ale zkušenostní body a body do úrovní skillů ne. Ta obří hromada zkušenostních bodů z bosse se rozdělí podle toho, kolik zranění kdo způsobí (nebo zablokuje), skilly se zlepší útoky na silné nepřítele – tedy při boji s bossem více, než při boji s normálním monstrem. Pokud nebudou bojovat s bossem přímo, nic z toho nedostanou.
Pětice Hrdinů si už nejspíš vylepšila vybavení na maximum, ale úrovně měly pod průměrem celé skupiny. Boj s bossem viděli nejspíš jako nejlepší možnost, jak ostatní dohnat.
Jenomže nesouhlas s rozkazy velitele přepadové skupiny je nikam nedostane. Tohle by se snadno mohlo zvrhnout v ošklivou hádku, ale modří a zelení hráči se k ničemu horšímu než šeptání neodvážili.
Odhadoval jsem, že to bude kvůli té silné auře, kterou Legendární hrdinové vyzařovali. Úrovně, staty a úrovně skillů, to jsou všechno skryté proměnné, které ostatní hráči nevidí – ale vybavení, to je něco jiného. Zbraně a zbroj vylepšené až na limit se zřetelně leskly a dokazovaly tak svou hodnotu.
Právě teď mohl jakýkoli hráč – včetně mě – vylepšit na takovou zář maximálně tak svůj meč, případně štít. Ale Hrdinové do toho nepatřili. Za poslední týden nasbírali takovou sumu corů, že si mohli koupit úplné sety skvělého vybavení a všechno jej vylepšit. Jejich věci zářily, jako by na sobě měly silný buff, což vytvářelo dojem, že bude lepší si s pěticí mužů příliš nezahrávat.
Síla vybavení ale samozřejmě není vše. V SAO je nejdůležitější osobní zkušenost a schopnost reagovat a přizpůsobit se. Ale v boji proti Baranovi, tauřímu generálovi, se bude hodit každá hodnota – hlavně síla zbroje.
To proto, že Generál Baran používal elitní verzi zvláštního útoku rasy taurů…
„Dobře. Takže tým G se může připojit k boji proti bossovi,“ řekl Lind napjatě. Vzhlédl jsem a zjistil jsem, že se oči modrovlasého muže zase dívají přímo na mě.
Možná má stejný účes jako lehkovážný a přátelský Diavel, ale Lind byl zřejmě o něco tvrdohlavější. Tentokrát pohledem neuhnul: „Podle našich dostupných informací je u bosse jen jedno další monstrum, které se neoživuje. Věřím, že tým H si s ním poradí sám?“
Asuna a já jsme se zprudka nadechli, celí jsme se naježili. Velitel party Agil ale mávl rukou, aby nás uklidnil. Hlas měl klidný, stejně jako vystupování.
„Je to sice jen jedno monstrum, ale podle informací to není obyčejné monstrum, ale spíš něco na úrovni terénního bosse. A navíc, má být sice jen jedno, ale jistě to vědět nemůžeme. Od jedné party toho žádáš hodně.“
Ty informace, o kterých mluvili, samozřejmě pocházely z Arginy strategické příručky, z edice pro druhé podlaží. Příručka se včera objevila v Taranu. Měla útočná schémata a slabá místa bosse a jeho pomocníka, ale na obalu se psalo, že se všechny informace zakládají na beta testu.
Boss prvního podlaží používal skilly katany, které v betě neměl, což vedlo ke smrti rytíře Diavela. Museli jsme předpokládat, že i tady budou oproti betě nějaké změny. V nejhorším možném případě by Barana nedoprovázel jen jeden „Nato, tauří plukovník“, ale dva nebo i více.
Lind s Agilovou poznámkou souhlasil.
„Samozřejmě nemám v plánu zopakovat chybu, jaké jsme se dopustili na prvním podlaží. Pokud si všimneme nějaké změny ve schématech oproti našim informacím, hned ustoupíme a přehodnotíme náš plán. Pokud bude to pomocné monstrum příliš pro jednu partu, pošleme na pomoc další tým. Stačí to tak?“
Teď jsme v nic víc doufat nemohli. Agil souhlasně zamručel a my s Asunou konečně vydechli.
Pak přišla na řadu rekapitulace útočných schémat bosse a poslední kontrola individuální strategie každého týmu, takže do dvou hodin, na které jsme měli boj naplánovaný, zbyly jen dvě minuty. Ten čas jsme si stanovili sami, a tak nám nic nebránilo v tom začít s bojem chvilku před druhou.
Lind zvedl ruku a prohlásil: „Dobře, je trochu brzy, ale…“
Náhle ho přerušil Kibaó, který byl, poněkud překvapivě, celou tu dobu zticha: „Hej, počkej chvíli!“
„…Co se děje, Kibaó?“
„Všechnos zakládal na tý strategický příručce, Linde. A to info je od prodejkyně, co v místnosti bosse ani nebyla, ne? Fakt nám to stačí?“
Lindova ústa se zkřivila nespokojeností. „Netvrdím, že je to perfektní, ale lepší než nic, nemyslíš? Co jiného navrhuješ? Půjdeš sám, aby sis bosse prohlédl na vlastní oči?“
Teď se zlostně ozvala zeleně oděná Osvoboditelská síla, ale Kibaó se sebevědomě usmál.
„Jen říkám, že víme, že tu je aspoň jeden člověk, co bosse viděl. Tak proč si ho neposlechnem?“
Cože?
Udělal jsem krok dozadu a doleva, abych se schoval za Asunou. Kibaó ale zvedl pravou ruku a ukázal přímo na mě. Desítky očí se upřely mým směrem a Asuna necitlivě ustoupila o krok stranou, aby se pohledům vyhnula.
„Co ty na to, Černej beatere? Proč nám nedáš nějakou radu?“ zakřičel. Nedokázal jsem přečíst jeho výraz, abych odhadl, co si skutečně myslí.
„…Co si myslí, že dělá?“ zamumlal jsem tiše, ale Asuna jen pokrčila rameny.
Slyšel jsem o tom, jak se Kibaóova Aincradská osvoboditelská síla distancovala proti bývalým beta testerům. Aby mohli soupeřit s testery, kteří se vydali k nejlepším zdrojům ve hře, agresivně nabírali nové členy z tisícovek lidí, kteří zůstali dole, v Městě Začátků. Dělili se mezi sebou o peníze a předměty a hru chtěli pokořit hlavně počty. Alespoň tak zněla Kibaóova teorie.
Takže proč se tu snažil dát profláklému beta testerovi prostor? Člověk by si myslel, že je to nějaká past… ale v očích šermíře s kaktusovou hlavou bylo něco, co by se dalo vyložit jako upřímný zápal.
Jestli tohle jen hraješ, tak seš sakra dobrej herec, pomyslel jsem si. Udělal jsem dopředu první, druhý, třetí krok. Teď jsem viděl na všechny z přepadové skupiny.
„Chci, aby tohle bylo jasné. Bosse znám taky jen z beta testu. Takže je naprosto možné, že se něco… nebo úplně všechno změnilo,“ začal jsem mluvit. Všichni hráči postupně zmlkli. Mlčel i Lind, o kterém jsem si myslel, že mě přeruší.
„Ale obyčejní taurové v labyrintu měli úplně stejná útočná schémata jako v betě. Takže si myslím, že se dá říct celkem jistě, že boss bude používat skilly meče, které se od těch schémat odvíjí. Jak jste říkali, chcete se vyhnout, když započne útok, ale nejdůležitější je reakce během prvního zásahu. Za každou cenu se vyhněte zásahu s dvojitým debuffem. Každý hráč, který byl v betě ochromen a pak paralyzován…“
Vždycky zemřel, to už jsem nedodal.
„No ale, pokud zůstanete klidní a budete sledovat jeho kladivo, druhému zásahu se vyhnete. Pokud na tohle budeme myslet, tak ho porazíme beze ztrát.“
Vše, co jsem řekl, bylo i v Argině příručce, ale v podstatě všichni přítomní hráči chápavě přikyvovali, když jsem skončil.
Kibaóův výraz byl pro mě zase jednou záhadou, Lind ale vypadal překvapeně. Rychle zatleskal: „Dobře, lidi – vyhněte se druhému zásahu! A teď už pojďme na to!“
Otočil se a postavil se čelem vpřed k obřím dveřím. Hlasitě tasil šavli a držel ji ve vzduchu.
„Zničíme bosse druhého podlaží!“
Mdle osvětlená chodba se otřásla řevem přítomných.
Modré vlasy se mu zavlnily, levou rukou dveře rozrazil. Lind se nesmírně podobal Diavelovi v přesně tu samou chvíli si na prvním podlaží.


Část dvanáctá

Útoky monster proti hráčům patřily do jedné ze dvou obecných kategorií. První byly přímé útoky, které snižovaly HP.
Druhou kategorií byly nepřímé útoky, které přímo nesnižovaly HP, ale i tak představovaly hrozbu – byly to debuffy.
Akihiko Kajaba, tvůrce této smrtící hry, se k novým hráčům zachoval hezky alespoň v tom, že nepřidal debuffy koboldům v labyrintu prvního podlaží. Efekt prodloužení, který zavinil Diavelovu smrt, svým způsobem debuff byl, ale byl to efekt, který nastal po zásahu několika na sebe navazujícími útoky. Nebyl to speciální skill, který byl koboldí lord mohl používat dle libosti.
To znamenalo, že taurové přebývající v labyrintu druhého podlaží představovali pro hráče první zkušenosti s opravdovými, pravidelnými debuffy.

„Je to tu!“ zakřičel jsem hned, jakmile jsem si všiml, že monstrum zvedlo obouruční kladivo přímo nad hlavu.
Ostatní v mé partě hlasitě potvrdili, že upozornění slyšeli, a odskočili dozadu. Kladivo se na chvíli zastavilo vysoko nad hlavou taura. Široký povrch zbraně zazářil jasnými žlutými jiskrami.
„Vrróóóó!!“ zařval tak silně, že to klidně mohl být útok na dálku. Monstrum udeřilo kladivem dolů. Kov, doprovázený blesky, narazil do podlahy z tmavého kamene. To byl speciální debuff skill rasy taurů, Ochromující náraz.
Nikdo z nás samozřejmě nestál v dosahu přímého zranění zásahu, ale z místa nárazu vyběhly úzké jiskřící úponky. Jeden z nich vyrazil po podlaze směrem ke mně. Olízl mi špičku boty a zmizel.
Hned jsem na prstech u nohou ucítil nepříjemné brnění. Naštěstí jsem byl těsně za dosahem debuffu, takže se pod mou HP linkou neobjevila ikonka ochromení. Všichni ostatní byli ještě dál, takže nikoho debuff nezasáhl.
„Plný útok!“ zakřičel jsem. Celá naše šestice se rozprostřela do půlkruhu kolem taura a přiblížila se k němu. Každý z nás použil nejsilnější skill meče, jaký jeho zbraň zvládla. Agilova obouruční sekyra, podobné zbraně jeho kamarádů, Asunin Větrný fleret a moje Žíhaná čepel – všechny ty zbraně zazářily různými světly. První ze tří HP linek býčího muže se konečně vyprázdnila.
„Myslím, že to zvládneme!“ vykřikla Asuna ze svého obvyklého místa po mé levici.
„Hlavně neusnout na vavřínech! Jakmile se dostaneme ke třetí lince, začne používat navazující ochromující útok! A navíc,“ zvedl jsem hlas, aby mě slyšel i zbytek party, „je dost možné, že bude mít nový útok, až se k té poslední lince dostaneme, stejně jako na prvním podlaží! Pokud jo, všichni ustoupíme!“
„Jasně!“
Taurus se vzpamatoval ze svého prodloužení ve stejnou chvíli, kdy nám skončila přebíjecí doba. Agilovi tanci rozpoznali, že další útok bude zásah ze strany, a tak podél trajektorie zaujali obranné pozice. Asuna a já jsme zůstali vzadu a čekali jsme na správnou chvíli na vyhnutí.
Uběhlo asi pět minut od začátku boje s bossem. Náš tým zatím fungoval dobře. Nikoho ještě nezasáhl Ochromující náraz a ani jsme nikdo neutrpěl vážné zranění. Naši čtyři tanci samozřejmě ztráceli HP při každém zablokovaném útoku, ale tempo bylo tak pomalé, že nám zatím stačila jen jedna lektvarová rotace.
Jenomže to, že náš boj šel dobře, skoro nic neznamenalo.
Náš tým H čelil taurovi s modrou kůží a býčí hlavou – Natovi, tauřímu plukovníkovi. To bylo ale jen pomocné monstrum… víceméně jen rozptýlení.
„Vyhněte se! Vyhnooooout!“ zazněl poněkud panický výkřik z druhé strany veliké místnosti bosse. Kdykoli jsem mohl, díval jsem se přes hlavy několika desítek hráčů na děsivě veliký stín.
Svaly jak ze železa měl pod červenou pichlavou srstí. Pas měl zakrytý luxusní zlatou látkou, ale stejně jako ostatní taurové měl horní část těla obnaženou. Kolem krku mu visel zlatý řetěz. V rukách držel zlaté bojové kladivo, které oslnivě zářilo.
Plukovník Nato se od Barana lišil barvou, ale jinak to klidně mohli být dvojníci – tedy až na jedno, velikost. Generál Baran, boss druhého podlaží, byl aspoň dvakrát tak veliký jak Nato.
Labyrint má strop, který logicky omezuje fyzickou výšku monstra, takže Baran nebyl tak vysoký jako terénní boss Vyboulený býk, který byl ve volné přírodě. Ale pětimetrový býčí muž i tak vyvolával surový strach. Vždyť i koboldí lord prvního podlaží nám přišel obří, a to byl vysoký jen něco přes dva metry.
Zlaté kladivo generála Barana bylo také veliké, hlava kladiva byla jako sud. Když kladivo zvedl, jeho povrch se zlatě zajiskřil. Tanci a útočníci se všichni stáhli, přesně podle Lindových příkazů.
„Vrrrrúúúúvráááá!!“ zařval Baran, jeho řev byl dvakrát divočejší než Natův. Udeřil kladivem do země. I my jsme tu nárazovou vlnu cítili. Vlnu následoval výbuch jisker. Účinný dosah byl dvojnásobný oproti Natovu. Šlo o Baranův unikátní skill, Ochromující výbuch.
Aktivující pohyb skillu bylo snadné poznat, ale výbuch měl tak veliký dosah, že dva členové se nezvládli dostat do bezpečné vzdálenosti. Jejich nohy zasáhly zlaté jiskry. Jejich končetiny obalily blesky a znehybnily je – to byl efekt ochromení, jeden z nejběžnějších debuffů ve hře. Rozhodně ale nebyl zanedbatelný. Efekt ochromení způsobený ochromujícími útoky taurů trval tři vteřiny. Na rozdíl od mnoha jiných debuffů skončil sám.
Proti spoustě monster nebyly tři vteřiny mnoho, ale v boji se smrtícím bossem podlaží trvaly celou věčnost. I na tu vzdálenost jsem si jasně uvědomoval strach a paniku, kterou ochromení válečníci cítili.
Jedna vteřina, dvě vteřiny… a těsně před třetí upustil jeden z ochromených bojovníků své krátké kopí na zem. To byla neobratnost, sekundární debuff, který občas nastal během ochromení. V další chvíli byl válečník volný. Člen Lindovy skupiny v modrém se ohnul, aby zvedl svou zbraň.
„Ne…“
Ustup, znovu zaútočí! chtěl jsem zakřičet, ale zadržel jsem to. Na tu vzdálenost mě neuslyší a já bych akorát zmátl své spolubojovníky v týmu H, mysleli by si, že mluvím k nim. Po rychlém, ale silném Příčném seknutí do žeber plukovníka Nata jsem se znovu podíval na generála Barana. Zase zvedal kladivo.
*Bum!* Druhý Ochromující výbuch.
Kladivo udeřilo do stejného místa jako při posledním útoku. Vyběhly odtamtud další žluté blesky. Znovu spolkly kopiníka, který se pokusil zvednout zbraň.
Minule ale stál rovně, tentokrát spadl na zem. Jeho postavu obklopil ne žlutý, ale světle zelený vizuální efekt. Tohle nebylo ochromení, ale silnější a nebezpečnější debuff, paralýza.
To byla ta skutečně děsivá věc na ochromujících skillech taurů – druhý zásah v pořadí změnil ochromení v paralýzu.
Paralýza, na rozdíl od ochromení, nezmizela po několika vteřinách. Netrvala nekonečně dlouho, ale i nejslabší efekt trval deset minut… celých 600 vteřin. Nikdo samozřejmě nemohl přežít boj tak dlouho, když jen ležel na zemi, a tak bylo třeba použít léčivé předměty.
Nejlepší byly léčivé lektvary nebo očišťující krystaly. Krystaly se nacházely až později ve hře, takže teď jsme měli k dispozici jen lektvary. Paralýza nechala pohyblivou jen hráčovu dominantní ruku – a ta se taky mohla hýbat jen pomalu. Vytáhnout lahvičku z vaku bylo dost náročné. Odplazení se z dosahu bosse nebylo nemožné.
Říkal jsem jim, ať zbraně nezvedají, ale počkají, až budou vědět jistě, že boss nezaútočí dvakrát!
Ale nemělo cenu si stěžovat. Zvednutí zbraně bylo prostě instinktem. Ani bych nespočítal, kolikrát jsem během bety udělal to samé já, a kvůli tomu byl znovu zasažen. Vypořádat se s tímhle instinktem s chladnou hlavou jsem se naučil až ve chvíli, kdy jsem si vybral mod Rychlé záměny, abych si mohl z inventáře přivolat náhradní zbraň.
Baran si samozřejmě vybral za cíl paralyzovaného kopiníka. Chtěl na něj dupnout svou velikou nohou. Členové party se do toho ale naštěstí rychle vložili a odtáhli muže stranou.
Vydechl jsem si úlevou. Když jsem ale uviděl, kam ho berou, vytřeštil jsem oči.
Podél zdi už vedle sebe leželo sedm nebo osm hráčů. V ruce každý z nich držel zelený lektvar. Čekali, až efekt vyprší. Zatímco my jsme opatrně po troškách snižovali HP plukovníka Nata, nechávala se velká část hlavní jednotky zasáhnout druhým ochromením.
„V hlavním boji to nejde dobře,“ zavrčel Agil, když se vrátil ze své lektvarové rotace.
Rychle jsem odpověděl: „Nejde, ale čím déle budou bojovat, tím spíš si zvyknou na ten rytmus. Zatím jsem si nevšiml žádných rozdílů oproti betě, takže myslím…“
Že to bude dobrý, chtěl jsem říct, ale Asuna mě přerušila střízlivou poznámkou: „Ale Kirito, jestli budou paralyzováni ještě další… tak bude dočasný ústup mnohem těžší.“
„…!“
Strnul jsem a sevřel jsem rukojeť své Žíhané čepele. Ta zbraň mi nevypadne, dokud ji úmyslně neupustím (anebo mi ji z ruky nevyrve efekt neobratnosti), ale podvědomě jsem ji chtěl držet o dost silněji poté, co jsem viděl toho kopiníka.
Podle toho, co jsem doposud viděl, neuzavíraly místnosti bosse hráče uvnitř. Pokud by to šlo nějak špatně, mohli jsme zkusit rychlý ústup. To ale samozřejmě nebylo jednoduché – bojová zóna a dveře od sebe byly dost daleko, takže kdyby se všichni rozeběhli najednou, boss by nás zanedlouho dohnal, ochromil nás a nakonec zabil.
Takže svým způsobem byl ústup z místnosti bosse náročnější na koordinaci než samotný boj. Zvládli bychom to s tak velikým počtem paralyzovaných hráčů?
Zvednutí nehybného hráče tak, abyste ho mohli nést, vyžadovalo dost velikou hodnotu síly. Svýma vyhublýma rukama jsem nedokázal zvednout Asunu, když omdlela v labyrintu prvního podlaží, takže jsem ji musel vytáhnout ven za pomoci spacího pytle – to nouzové opatření jsem měl stále v živé paměti.
Podle toho, co jsem viděl, to vypadalo, že asi čtyři pětiny mužů Linda a Kibaóa mají staty v rovnováze, anebo upřednostňují rychlost. Bylo tam jen pár tanků soustředících se čistě na sílu. A jak Asuna říkala, pokud budou paralyzováni ještě další hráči, bude mnohem těžší ustoupit.
„Možná se budeme muset soustředit spíš na to, jak se vypořádat s ochromením,“ řekl jsem a ustoupil jsem trojúdernému kombu Natova kladiva. Asuna mrštně přiběhla ke mně.
„Souhlasím. Ale jestli začneme dávat příkazy hlavní jednotce, jen to všechny zmate v tom, kdo tady velí. Musíme předat naše nápady Lindovi.“
Její oříškové oči přelétly HP linky týmu H a pak se podívaly na plukovníka Nata.
„V pěti ho zvládneme. Běž si promluvit s Lindem, Kirito.“
„Ehm... u-určitě?“
„Jasně, to dáme!“ zavolal Agil, který nás musel slyšet. „My čtyři se mu prozatím ubráníme! Klidně si s ním můžeš dvě tři minutky promluvit!“
Otočil jsem se na válečníka s čokoládově zbarvenou kůží a jeho kamarády. Všichni vypadali odhodlaně. Rozhodl jsem se. Klíčem k porážce Barana bylo vyšachovat paralýzu ze hry. Boj se zatím nezměnil v katastrofu jen díky našemu velkému počtu a vysoké průměrné úrovni, ale pokud bychom s Baranem bojovali ve stejném složení jako v betě, už by bylo po nás.
„Dobře, tak jen na chvilku! Hned se vrátím!“
Nato byl teď ztuhlý, protože mu předtím útok nevyšel. Ještě před odchodem jsem do jeho zad použil Svislý oblouk a pak se plnou rychlostí vydal ke svému cíli.
Přelétl jsem přes místnost ve tvaru kolosea, skoro sto metrů velikého. Zamířil jsem k hlavnímu boji vzadu. Kdyby běželo mé skutečné, bledé a vyhublé tělo, byl bych rád, kdybych zvládl 100 metrů za 14 vteřin. Kirito se ale zaměřoval na Obratnost, a tak tu vzdálenost zvládl za 10 vteřin přesně. Boty mi zaskřípaly o podlahu, když jsem se náhle zastavil vedle modré kápě na konci.
Napadlo mě, že tohle je poprvé, co si promluvím tváří v tvář s Lindem, velitelem téhle přepadovky a bývalým důvěrníkem rytíře Diavela.
Před deseti dny na mě poté, co jsme porazili předchozího bosse, zakřičel: Proč jsi nechal Diavela zemřít? Věděl jsi, co ten boss používá za útoky! Kdybys nám to řekl rovnou, Diavel by nezemřel!
Neomluvil jsem se. Chladně jsem se na něj usmál.
Jsem beater. Neurážej mě tím, že mě budeš házet do jednoho pytle s bývalými testery.
Pak jsem si nasadil Půlnoční plášť, který jsem měl na sobě i teď, a odešel z místnosti prvního bosse. Od té chvíle jsem s Lindem v kontaktu nebyl.
Takže asi není překvapením, že když jsem se vedle Linda zastavil, objevilo se mu ve tváři znechucení. Vytřeštil své přimhouřené oči, jeho úzká brada se zachvěla a stáhl i tak dost úzké rty.
Ale tenhle projev jeho skutečných emocí brzy zmizel beze stopy. Vadilo mi, že se on i Kibaó snažili zamaskovat, co si o mně ve skutečnosti myslí – ačkoli mi do toho zase tak moc není. Teď ale nebyl čas dělat si s tímhle starosti.
„Přikázal jsem vám, abyste zvládli toho pomocníka. Proč jsi...,“ zaúpěl, ale přerušil jsem ho promluvou, kterou jsem si připravil předem.
„Musíme se přeskupit. Pokud budou paralyzováni ještě další hráči, tak bude skoro nemožné utéct.“
Velitel přepadové skupiny se podíval na sedm nebo osm hráčů čekajících na konec paralýzy a pak na samotný boj. Stejně jako on jsem se podíval na HP linku generála Barana. Z pěti plných se dostali do půlky třetí linky. Byli jsme v polovině.
„Už jsme v půlce. Proč bychom teď měli ustupovat?“
Popravdě, část mě si myslela, že by byla škoda to teď vzdávat. Během těch deseti minut, co tenhle boj trval, bylo několik lidí paralyzováno, ale nikdo ještě neměl HP v červené zóně. A boj s bossem probíhal rychleji, než jsme čekali. Bylo dost možné, že pokud budeme pokračovat, zvládneme to.
Za námi se ozval hlas, snad vycítil mé zaváhání.
„Co kdybysme se stáhli, až bude paralyzovanej někdo další?“
Otočil jsem se a uviděl jsem světle hnědé bodláky vlasů Kibaóa. Určitě byl ze mě taky naprosto znechucený, jelikož se o mně dobře vědělo, že jsem beta tester, ale ve tváři měl upřímný a otevřený výraz.
„Už jsme zjistili dosah a načasování ochromení. Soustředí se a morálka je dobrá. Použili jsme dost léčivých lektvarů a těch na paralýzu, takže kdybysme teď přestali, nemuseli bysme mít dost zásob až do zítřka.“
„...“
Znovu jsem si to asi půl vteřiny promyslel.
Nejdůležitější nebyl počet pokusů nebo vynaložené peníze. Nejdůležitější byly lidské životy. Museli jsme uspět, aniž bychom někoho ztratili. To je první pravidlo každého boje s bossem v Aincradu.
Ale to Lind i Kibaó vědí. A pokud se velitel přepadovky i jeho zástupce rozhodli, že zvládneme vyhrát, osamělý hráč z vedlejší party by svým nesouhlasem akorát tak sabotoval linii vedení. Což bylo samozřejmě špatné rozhodnutí. Navíc mi i mé vlastní instinkty říkaly, že pokud si udržíme tempo, můžeme Barana porazit bez obětí na životech.
„Dobře, tak ještě jeden. Hlavně buďte opatrní, až bude mít jen poslední linku,“ řekl jsem. Kibaó souhlasně zamručel a vrátil se na své místo. Lind tiše přikývl a vrátil se k velení.
„Týme E, připravte se na ústup! Týme G, připravte se na postup! Vyměňte se při příštím ztuhnutí!“ přikázal. Já se otočil a přeběhl koloseum zpátky k týmu H.
Asuna nemrhala časem a zeptala se: „Co se stalo?!“
„Ustoupíme, pokud bude paralyzovaný ještě jeden! Ale s tímhle tempem to nejspíš zvládneme!“
„Aha...“ Chvíli vypadala naštvaně. Podívala se k hlavnímu boji, pak s rozhodnutím zdráhavě souhlasila. „Dobře. Tak rychle dodělejme tohohle modrého, ať se můžeme přidat k ostatním.“
„Jo!“
Rychle jsme se shodli a otočili se zpátky. Plukovník Nato zrovna použil silný skill, který ale mistrně zablokovala Agilova skupinka. Zbývala jen jedna linka a kousíček. S dokonalou přesností jsme taura zasáhli skilly do obou boků.
To mu snížilo HP na poslední linku. Mínotaur s modrou kůží zařval směrem ke stropu. Svými kopyty velikými jako kyblíky zadupal do země. Pak se předklonil a ukázal své rohy. Napnul se jako stočená pružina. Tohle bylo nové schéma útoku, ale ne takové, jaké bych už někdy neviděl.
„Zaútočí! Pozor na ocas, ne na hlavu! Poběží podél tamhleté úhlopříčky!“
Nato se otočil doleva a vyrazil přímo k Agilovi. Ale válečník se sekyrou byl připravený a snadno se Natovi vyhnul. Vzápětí použil své obouruční kombo, Vichřice. Udělal krok zpět. Asuna a já jsme se s ním vyměnili a pokračovali v útoku. Zranění bylo tak veliké, že se nad poručíkovou hlavou objevily točící se žluté kruhy. Začal sebou potácet. Způsobili jsme mu ochromení.
„Teď máme šanci! Použijte všichni dva útoky s plnou silou!!“
„Ráááá!!“
Všech nás šest taura obestoupilo a udeřilo ho záblesky červené, modré a zelené. Jeho HP linka se o dost vyprázdnila a zanedlouho se dostala do žluté zóny, která ukazovala, že zbývá méně jak polovina.
Náš útok byl úspěšný, ale teď už jsme zase ustoupili. Taurova srst zfialověla, jeho řev byl ještě hlasitější. Tenhle stav zběsilosti před smrtí byl stejný jako v betě. Útočnou rychlost měl o polovinu vyšší. Pokud jste si ale zachovali chladnou hlavu, nebyl to problém.
Hráči na druhé straně místnosti zakřičeli. Na chviličku mě to vytrhlo ze soustředění. Pak jsem si uvědomil, že to byl křik nadšení. I poslední HP linka generála Barana přešla do žluté zóny. Počet paralyzovaných podél zdi se nezvýšil, ale naopak snížil na pět lidí.
„Je dobře, že tu oproti betě nejsou žádná překvapení,“ poznamenala Asuna. Za Agilovou ochrannou zdí jsme čekali, až budeme mít znovu aktivní skilly. Podíval jsem se na boj a přikývl.
„Jo. Ale kdybychom byli při boji s koboldím lordem opatrnější, všimli bychom si, že na zádech má katanu, a ne talwar. A generál Baran se od bety nezměnil ani trochu. Takže...“
Náhle jsem si všiml, jak se Asuna zakabonila. „Copak je?“
„Ehm... nic. Jen moc přemýšlím... Napadlo mě, že je zvláštní, že na prvním podlaží je boss lord, ale na druhém je to jenom...“
Ga-gong!
Náhlý náraz přerušil náš rozhovor. Všichni jsme se otočili jako jeden muž ke zdroji zvuku – k prostředku místnosti ve tvaru kolosea.
Ale nic tam nebylo. Jen sled soustředných kruhů v podlaze z černého kamene...
Ne. Hýbalo se to. Tři kruhy dláždění s posouvaly, rotovaly proti směru hodinových ručiček a pomalu nabíraly na rychlosti. Kameny se před mýma očima zvedaly ze země. Pomalu se zvedaly do třístupňového jeviště uprostřed místnosti.
Vzdálenější stěna nad středem jeviště se začala chvět.
„O ou...,“ zabručel jsem. To byl vizuální efekt, který doprovázel generování opravdu velikého objektu na mapě. Chvění ve vzduchu se rychle rozšířilo a začalo vytvářet veliký, hrozivý stín uprostřed.
Stín nabral humanoidní podoby. Nohy měl silné jako kmeny stromů. Těžce dopadly na jeviště. Pas mělo monstrum zakryté masivní, tmavou kroužkovou zbrojí, ale torso měl holé. Tohle monstrum navíc mělo dlouhý, zakroucený vous, který mu visel k břichu. Hlava byla býčí, ale místo dvou rohů jich měl šest. Na vrcholku hlavy měl uprostřed kulatou ozdobu ze stříbrné platiny. Korunu.
Ohromná postava byla černá jako inkoust. Třetí a největší z taurů ustoupil a zařval. Kolem mínotaura se objevily záblesky, které naplnily místnost oslepujícím světlem.
Nakonec se v mém zorném poli objevilo šest HP linek, tak vysoko, jako by byly přilepeny ke zdi. Tupě jsem zíral na písmena, která se u linek objevila.
Asterios, tauří král.

Vzpamatuj se! Přemýšlej! Ta myšlenka byla tak intenzivní, že kdybych neměl zaťaté zuby, řekl bych to nahlas.
Bylo jasné, co se právě stalo. Generál Baran, kterého jsme všichni, i já, považovali za bosse druhého podlaží, byl jenom pomocník, stejně jako plukovník Nato.
Spínačem pro generování skutečného bosse, uhlově černého krále Asteria, muselo být zežloutnutí HP linky Barana. Ale spekulovat o tom, jak se tu Asterius objevil, k ničemu nevede. Teď jde o to, co uděláme dál.
Nebylo třeba přemýšlet. Museli jsme ustoupit z místnosti. Nevěděli jsme, jak tohle monstrum bude útočit... a je očividně mnohem nebezpečnější bojovat s tauřím králem než s jeho generálem.
Problém je, že se Asterios objevil uprostřed místnosti a přepadová skupina bojuje v zadní části. Skupina bude muset proběhnout jeho útočným dosahem, aby se k východu dostala. Tým H, bojující s plukovníkem Natem, je východu nejblíž. Nejspíš bychom se ven dostali bezpečně, kdybychom vyrazili... ale pokud bychom to udělali, je dost možné, že král týmy A až G vyhladí. Naše šance na dokončení hry zmizí společně s nimi.
Jak evakuujeme přepadovou skupinu o čtyřiceti sedmi lidech? Prvním krokem je co nejrychleji zabít naše nynější protivníky.
Jakmile už bylo jasné, co je třeba dělat, jako by se čas znovu rozběhl. Pohotově jsem zvedl meč vysoko do vzduchu a zakřičel: „Všechny jednotky, plný útok!!“
Odtrhl jsem oči od Asteria na jeho tříschodovém jevišti a upřel jsem oči na zběsilého plukovníka Nata. Vší silou jsem skočil. Sledoval jsem cestu kladiva, které za sebou zvedal.
Byl jsem šermíř zaměřený na rychlost, a tak jsem neměl těžkou kovovou zbroj. Proto jsem mohl z místa skočit skoro dva metry. Nato byl ode mě necelé dva a půl metru, ale já měl díky meči v natažené ruce větší dosah. Snadno jsem se dostal k jeho hlavě.
Mé Příční seknutí zasáhlo přímo lesknoucí se černé rohy. Natův útočný pohyb se v půlce zastavil. Zaklonil se a zařval. Taurové v labyrintu druhého podlaží měli v rozích slabinu (až na výjimky typu Železný taurus, který měl těžkou kovovou helmu). Dosud jsem se nepokoušel je udeřit do čela, protože útoky ve skoku byly samozřejmě hrozně riskantní. A navíc jsem neměl jistotu, že i když ho skillem meče zasáhnu, způsobí to u něj prodlení pohybu. Ale tahle situace nějaké ty zoufalé činy přímo vyžadovala.
Přesně ve chvíli, kdy jsem dopadl, mě Asuna a Agilův tým napodobili vlastními útoky. Natovo HP se dostalo do červené zóny. Jeho prodlení skončilo. Mínotaur zařval a začal pohyb pro ochromující skill. Kdykoli jindy by byla tohle chvíle pro ústup, ale já pokračoval.
„Ráááá!“ zařval jsem také a použil své nejlepší Příčné seknutí. I kdybych zasáhl jeho slabinu, nezastavil bych jeho útok. Ale já nemířil na jeho čelo. Mířil jsem na Natovo veliké kladivo. Časové okno bylo velice malé, ale pokud bych zasáhl jeho skill svým vlastním těsně předtím, než ho vypustil, mohl bych jeho útoky vyrušit.
V mém mozku jako by se rozezněl pronikavý zvon. Meč mi odlétl dozadu. Kladivo bylo zatlačeno zpět za taurovu hlavu. Mí parťáci si nenechali ujít šanci a vypustili další vlnu útoků. Zbývalo jen několik pixelů HP.
Normálně bylo nemožné pojit za sebe skilly meče. Ale z našeho lovu Větrných vos před několika dny jsem věděl, že při použití zbraní různých kategorií se tohle omezení dalo obejít. Stočil jsem se ve vzduchu a vykopl levou nohou. To byl Půlměsíc. Po saltu vzad jsem svisle kopl, přímo do Natova čela.
Taurus přepadl dozadu a vysokým hlasem zaječel. Pak ztuhl a vybuchl v obří mrak mnohoúhelníků. Muselo ho to považovat za pomocníka bosse a ne obyčejné monstrum, protože jsem na okamžik zahlédl zprávu o bonusu Posledního útoku. Na to jsem ale neměl čas. Dopadl jsem na zem a otočil jsem se.
První, co jsem na druhé straně místnosti viděl, byla tyčící se ebenově černá záda. Král Asterios se pohyboval. Naštěstí si za cíl nevybral žádného z pěti paralyzovaných hráčů podél východní zdi. Mířil ale ke zbývajícím 36 bojovníkům hlavní party. Ti měli stále plné ruce s generálem Baranem.
Nejvíce jsem se bál toho, že hlavní skupina zpanikaří, upadne do chaosu a pokusí se ustoupit, pokud na ni z obou stran půjdou bossové. To se naštěstí nestalo. Brzy ho ale jeho těžkopádné kroky donesou do útočného dosahu přepadové skupiny. Než se tak stane, musíme generála porazit.
„Pojď, Kirito!“ zavelela Asuna napjatým hlasem. Ale já si nebyl jistý, jestli bychom jít měli. Ne že bych se bál o vlastní život – z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem si byl náhle jistý, že jakmile se dostaneme do boje před námi, nebudu moci zaručit, že ona přežije.
Věděl jsem zatraceně dobře, jak dobrá Asuna je. Ani jsem si nebyl jistý, že bych ji porazil v duelu jeden proti jednomu. Ale i tak bych ji nejradši přinutil hned utéct.
Na začátku téhle hry jsem opustil svého prvního a jediného kamaráda. O několik hodin později mě skoro zabil další beta tester. A tak jsem si přísahal, že budu žít jako sólo hráč a nebudu se spoléhat na nikoho jiného, jenom na sebe. Tenhle týden jsme s Asunou spolupracovali jen kvůli tomu, abychom odhalili a zastavili Nezhův podvod. Kvůli ničemu jinému.
Tak proč mě tak ovládala tahle emoce... tahle sentimentalita?
Proč jsem se tak zoufale snažil nenechat Asunu zemřít?
„Asuno, musíš...“
Utéct, chtěl jsem říct – ale uviděl jsem v jejích oříškových očích silné světlo. Její oči mi říkaly, že chápe, nad čím přemýšlím. Oči měla plné emoce, ne vzteku ani smutku, ale něčeho čistšího. Znovu řekla: „Pojď.“
V tom hlase bylo tolik síly, že to potlačilo strach, jenž mě přemohl.
„...Dobře,“ odvětil jsem a ohlédl se na Agilovu partu. Válečník se sekyrou na mě kývl, ani v nejmenším nebyl vyděšený.
„Proklouzneme kolem pravého boku a napřed porazíme Barana. Jestli král zaútočí, než se nám to povede, musíme ho co nejlépe odtáhnout, abychom jim koupili čas.“
„Jasně!“ zakřičeli ostatní. Jejich odvaha mě posílala. Skočil jsem dopředu. Když jsem dosáhl plné rychlosti, bylo mé váhání pryč.
Reakční zóna monstra, také zvaná „dosah aggra“, byla oku neviditelná. S trochou zkušeností se ale dala odhadnout. Poslechl jsem svůj instinkt a obkroužil pravou stranu trmácejícího se krále Asteria. Mířil jsem k hlavní skupině.
Baranovo HP už bylo v červené zóně. Baran ale přešel do stavu zběsilosti, stejně jako Nato chvíli před smrtí. Používal Ochromující výbuch, kdykoli jen měl příležitost. To zpomalovalo postup skupiny.
Odhadl jsem, že máme tak třicet vteřin, než král začne útočit. Prosvištěl jsem přímo mezi šokovaným Lindem a Kibaóem, zastavil jsem se před generálem Baranem a vyskočil vysoko do vzduchu. Mířil jsem na jeho oslnivě oranžové rohy. Ale generál byl skoro dvakrát tak veliký jak plukovník. Ačkoli jsem skočil, jak nejvýše jsem mohl, nedosáhl jsem ani špičkou meče tam, kam jsem chtěl.
„Rráách!“
V nejvyšším bodu skoku jsem měl co dělat, abych zvládl použít skill meče. Má Žíhaná čepel zeleně zazářila. Tělo znovu zrychlilo do pohybu, jako by ho postrčily neviditelné ruce. Zvukový skok, jednoruční výpad.
Tenhle zoufalý útok ho trefil přímo do slabiny. Generálovo tělo se prohnulo dozadu. Tohle klopýtnutí bylo naší poslední šancí.
Asuna ani ti další čtyři nepotřebovali moje příkazy, aby věděli, co dělat. Rozeběhli a generála zasáhli, pak ustoupili. Zbytek přepadové skupiny je napodobil. Generála Barana obalila záře efektů všech barev.
Ale zase to úplně nestačilo. V jeho HP lince zbyl pixel nebo dva.
„Snad ne zas!“ zaklel jsem a sevřel jsem levou pěst. Silný skill meče mi rozhodil rovnováhu, a tak jsem mohl použít jen jednoduchý útok. Zařval jsem a použil Bleskovou ránu, trefil jsem ho přímo do hrudi. Způsobila mu právě tolik zranění, aby se to celé povedlo. To šťouchnutí bylo příčinou toho, že se obří tělo roztáhlo... a vybuchlo.
Dopadl jsem tvrdě a zcela jsem ignoroval zprávu o bonusu PÚ. Zhluboka jsem se nadechl, abych všem nakázal, ať ustoupí ke zdi. Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, jestli překračuji nějaké hranice.
Ale než jsem stihl cokoli říct, uvízl mi nádech v krku.
Onyxově zbarvený tauří král měl být stále ještě deset vteřin daleko. Teď se ale nakláněl dozadu, jeho veliká hruď se vyboulila jako sud. To vypadalo jako...
Dechový útok. Na dlouhou vzdálenost.
A přímo v jeho cestě, zády k němu, byla Asuna, oči upřené na mě.
Pokud se hned nepohne, nebude mít jak uniknout. Nemám čas k ní doběhnout. Ale logika šla stranou.
„Asuno, skoč doprava!“ zakřičel jsem a rozeběhl se k ní. V dosahu dechu byli samozřejmě i jiní hráči, já v tu chvíli ale viděl jen šermířku v kápi. Musela v mém hlase a výraze vycítit blížící se nebezpečí. Skočila přesně dle mého rozkazu, neobtěžovala se otočit.
Jakmile se její boty odlepily od černého dláždění, doběhl jsem k ní a obtočil levou paži kolem jejího hubeného těla. Skočil jsem stejným směrem, abych zvětšil naši hybnou sílu. Ale ačkoli jsem se odrazil vší silou, byl skok nesnesitelně pomalý. Arabesky na podlaze proplouvaly za nás rychlostí šneka...
Pravá strana mého zorného pole zcela zbělala.
Narazila do mě suchá nárazová vlna. Byla úplně jako rána hromu. Dechový útok Asteria, tauřího krále, nebyl jedovatý nebo ohnivý, ale bleskový. A ve chvíli, kdy nám to došlo, jsme byli oba, stejně jako přes dvacítku dalších hráčů v přepadovce, obklopeni bílým jasem.
Ve Sword Art Online nebylo nic jako útočná, léčivá nebo podpůrná magie. Ale to neznamenalo, že by v herním světě neexistovaly žádné stopy magie. Bylo tu nekonečné množství magických předmětů, které zvyšovaly staty nebo dodávaly buffy. Nebo třeba požehnání od NPC kněze v kostele ve větších městech propůjčovalo zbrani hráče dočasný svatý efekt.
Ale tyhle nadpřirozené efekty neexistovaly jen ku našemu prospěchu. Většina nám způsobovala újmu. To byly například speciální útočné skilly monster – jedovatý, ohnivý, ledový nebo bleskový dech.
Nejsilnější dechový útok, co se způsobeného poškození týče, byl ohnivý, ale ani s bleskovým nebylo radno si zahrávat. Tak například byl okamžitý. Po celé délce dosahu přešel ve chvíli, kdy byl použit. Navíc měl dost vysokou šanci na ochromení těch, které zasáhl. V nejhorším možném případě mohl způsobit i nebezpečnější debuff.
S Asunou jsme byli bleskovým dechem zasaženi do nohou. Oba jsme najednou ztratili skoro dvacet procent zdraví. Kolem HP linky se rozblikal zelený rámeček a objevila se ikonka debuffu stejné barvy.
Hned jsem ucítil, jak se mé fyzické smysly vzdalují. Ačkoli jsem se snažil pohnout nohama, abych na nich přistál, nedařilo se mi. Asuna i já jsme spadli přímo na záda. Tohle nebyl efekt Pádu. I přes všechna má varování jsme teď byli paralyzováni.
„Asu... no,“ zaskřehotal jsem. Ležela mi přes hruď jako nehybné prkno. „Vyleč se... lektvarem.“
Zoufale jsem se snažil pohnout ztuhlou rukou. Ve váčku po pravé straně pasu jsem měl dva červené HP lektvary a jeden zelený protijed na paralýzu. Nějak se mi povedlo uchopit ten zelený, sundat zátku a zvednout ho ke rtům. Hřmot kroků se ozýval stále blíže.
Jakmile jsem mátovou tekutinu dopil, podíval jsem se váhavě nahotu. Obrovský tauří král byl ani ne deset metrů daleko. Jeho útok způsobil paralýzu ještě i dalším hráčům. Asi desítka jich ležela na zemi mezi námi a jím.
Dalších třicet hráčů, kteří bleskovému dechu unikli, se rozestoupilo po stranách pomalu pohybujícího se bosse. Nebyli si jistí tím, co dělat. Bylo jasné proč. Velitel přepadovky i jeho zástupce, Lind a Kibaó, byli oba paralyzovaní. A také nejblíže bossovi. Zoufale se snažili rozdávat rozkazy, ale v paralýze jste se zmohli nanejvýš tak na šepot. Žádný hráč mimo Asteriův útočný dosah je neslyšel.
Ale kousek od mých uší se ozval jemný, krásný hlas.
„Proč... jsi přišel?“
Podíval jsem se tím směrem. Přímo před obličejem jsem měl veliké oříškové oči. Asuna ležela na mně, v ruce držela prázdnou lahvičku. „Proč...?“ zopakovala.
Ptala se mě, proč jsem k ní běžel, když jsem si uvědomil, že taurus používá dechový útok. Proč jsem raději neběžel stranou. Sám jsem nad tím přemýšlel, ale důvod mi jasný nebyl. Má odpověď byla jen: „Nevím.“
A z důvodu, který mi byl zase jednou záhadou, se něžně usmála, zavřela oči a opřela si hlavu v kapuci o mé rameno.
Podíval jsem se přes Asunina záda na Asteria. Vysoko nad hlavu zvedal své mohutné kladivo. Tou zbraní, dvakrát větší, než jakou měl Baran, mířil přímo na Linda a Kibaóa.
A je to tady, pomyslel jsem si.
Pokud zemřou naši dva velitelé, zbytek přepadové skupiny uteče z místnosti bosse. Přibližně desítku paralyzovaných, včetně Asuny a mě, tu nechají zemřít... Ale za nějakou dobu budou moci využít informace získané ze vzhledu Asteria k tomu, aby to zkusili znovu.
Nejvíc jsem litoval toho, že jsem Asunu a její neomezený potenciál nedokázal zachránit. Jak jsem jí po boji s bossem prvního podlaží řekl, jednoho dne mohla vést obrovskou gildu, dokonce i všechny hráče. Jako padající hvězda, nekonečně ozařující tohle temné nebe, beznadějnou hru smrti.
Měl jsem halucinaci, že po stropu potemnělé místnosti proletělo zvláštní světlo.
Ale i když jsem oči pořádně otevřel, zářící oblouk nezmizel. Světlo dosáhlo vrcholu a začalo padat, mířilo na korunu na Asteriově čele. Král už se připravoval udeřit svým kladivem...
Teprve, až když se koloseem rozlehlo vysoké zaskřípání kovu a Asterios se zakymácel bolestí, jsem si uvědomil, že to světlo nebylo halucinací.
Byl to útok na dlouhou vzdálenost, který by teď v SAO neměl být možný. Skill patřící pod kategorii Vrhání nožů. Ale hozená zbraň po zasažení slabiny bosse nespadla jednoduše na zem. Roztočila se a letěla místností zpět, jako by ji někdo tahal na neviditelné niti.
Asterios se vzpamatoval ze svého prodlení a zařval vzteky. Pomalu se otočil směrem k útočníkovi. To byl první zásah, který boss utrpěl, takže automaticky přilákal jeho pozornost.
Náhle mě s Asunou zvedly ze země silné paže. Mohutný válečník nás dva držel bez nějaké pomoci. Promluvil hlubokým barytonem: „Promiňte! Trochu mě to celé vyděsilo!“
Agil, bojovník se sekyrou, nás přenesl k východní zdi. Jeho tři společníci měli také plné ruce práce s přesunem paralyzovaných členů přepadovky na bezpečnější místo. Zbytku modrého a zeleného týmu to zřejmě pomohlo se vzpamatovat. Rychle přispěchali k dalším nehybným hráčům.
Pokusil jsem se natáhnout krk, abych viděl, zatímco nás nesl pod pažemi jako kufry. Během cesty jsem konečně uviděl jižní stranu kolosea, dosud skrytou za robustní postavou bosse.
Asi deset metrů od vchodu stál někdo malý. Držel zvláštní zbraň a odhodlaně se díval do tváře obra tyčícího se nad ním.
„Není to...?!“ zvolal Agil překvapeně, když nás u zdi položil na zem. A nejen on – v podstatě všichni v místnosti se šokovaně dívali na tohoto nového, osmačtyřicátého hráče.
Ne proto, že se náhle objevil těsně předtím, než nás boss rozdrtil, nebo proto, že držel zvláštní a neznámou zbraň. Bylo to proto, že jsme toho muže ještě před několika dny všichni viděli kovat na kovadlině na východním náměstí Taranu. Byl to kovář Nezha.
Teď byl samozřejmě oblečený jinak. Hnědou koženou zástěru nahradil bronzovým náprsním plátem, rukavicemi ze stejného materiálu a otevřenou helmou. Ale jeho podoba trpaslíka bez vousů, podsaditého a zakulaceného, se zarputilou tváří, nebyla tímhle novým vzhledem neutralizována. Naopak, spíš to ten nový vzhled jen podtrhoval.
Celá přepadová skupina byla v šoku, že by tu byl kovář a účastnil se boje s bossem. Až na dvě výjimky. Asunu a mě. Ostatně, to my jsme ho přemluvili, aby změnil kariéru. Také mě to samozřejmě překvapilo, ale jen proto, že jsem nečekal, že po pouhých třech dnech tréninku sám projde celým labyrintem.
Ale jiné přítomné to muselo šokovat ještě dost jinak než nás ostatní. Jakmile mě tohle napadlo, rozeběhla se skupina z přepadové party uprostřed místnosti dopředu. Zastavili se ve chvíli, kdy od boku bosse jasně viděli na Nezhovu tvář. Byl to tým G... Legendární hrdinové.
„Nez...,“ chtěl Orlando vyslovit jméno svého pohřešovaného parťáka, ale na poslední chvíli se zarazil. Vypadalo to, že Hrdinové se stále snažili skrýt fakt, že Nezha patří do jejich gildy.
Nezha se chvíli beze slov díval na své tiché bývalé společníky. Ve tváři měl bolest. Pak se ale ovládl a zakřičel: „Já odvedu pozornost bosse! Dostaňte všechny zpátky na nohy teď, dokud můžete!“
Asteriova rychlost chůze – alespoň tedy pro první z jeho mnoha HP linek – byla dost pomalá. Pokud by Nezha efektivně využil skoro sto metrovou halu, nejspíš by dokázal zaujmout jeho pozornost úplně sám. Kdyby to vydržel, než by se všichni paralyzovaní z debuffu vyléčili, možná bychom zvládli bezpečně evakuovat celou přepadovou skupinu...
Ale ne. To nebude fungovat. Boss se hýbe pomalu, to ano, ale vynahrazuje mu to ten okamžitý bleskový dech. A když na ten dech narazíte poprvé, nemáte se jak vyhnout zásahu. Podle toho, kdy se Nezha objevil, nejspíš Asteriův první útok neviděl.
„Agile, varuj ho před...“
Dechovým útokem, chtěl jsem říct, ale už bylo příliš pozdě. Asterios se zastavil a znovu zaklonil hlavu, nadechoval se. Jeho hruď se nafoukla a vypadala jako míč. Z nozder mu vyšlo několik jiskřiček. Nezha stál na místě a díval se na hlavu bosse.
„Uhni...,“ zaskřehotal jsem.
„Uhni stranou!!“ zakřičel někdo v přepadovce. Ale než se ta slova vůbec ozvala, Nezha mrštně uskočil stranou. V další chvíli vystřelil z bossovy otevřené tlamy oslnivý kužel bílých blesků. Dechový útok dosáhl skoro až k východu z místnosti, ale Nezha se mu vyhnul o dobré dva metry.
To, jak se pohnul... věděl přesně, kdy se vyhnout?
Vytřeštil jsem oči. Najednou jsem uslyšel velmi povědomý hlas... ale ne ten, který bych čekal, že uslyším zrovna tady.
„Oči bosse zasvítí těsně před dechovým útokem.“
Vzhlédl jsem ze země, úplně ztuhlý. Vzorek na dlaždicích se zkroutil. Zničehonic se tu objevil ještě někdo menší než Nezha. Spadla mi čelist (stejně jako Asuně a Agilovi, hádal jsem) a zíral jsem na tu povědomou tvář s vousky – na Krysu Argo, prodejkyni informací.
Teprve později jsem zjistil, že udělala sérií úkolů začínající v džungli před labyrintem, ze kterých se nakonec dozvěděla o Asteriovi, tauřím králi, skutečném bossovi tohoto podlaží. Zjistila nejen jeho útočná schémata, ale i nejlepší způsob protiútoku – jako třeba že když hodíte zbraň na korunu na jeho hlavě, zavrávorá.
Když Argo na ten úkol přišla, snažila se jej co nejrychleji splnit. Povedlo se jí to až po tom, co se přepadová skupina dostala do labyrintu. V labyrintu nešlo přijímat zprávy. A těžko říct, zda by Argo, zaměřená hlavně na Obratnost, sama labyrintem prošla.
Váhala před věží, když narazila na Nezhu, který se chtěl také sám postavit nebezpečenstvím labyrintu. Spolupracovali – využívali Argin skill Skrývání a Nezhovo vrhání zbraní, aby se vyhnuli monstrům nebo je odlákali z cesty. K místnosti bosse se dostali těsně před tím, než se Asterios objevil a způsobil chaos.
„Proč tu pořád ležíte? Už nejste paralyzovaní,“ řekla Argo. Konečně jsem se všiml, že ikonka paralýzy pod mou HP linkou zmizela. Vyskočil jsem na nohy a doběhl k místu, kde zůstala ležet moje Žíhaná čepel po tom, co mě zasáhl dechový útok. Asunin Větrný fleret ležel poblíž, a tak jsem oba meče donesl zpět ke zdi. Váhal jsem, jestli mám říct něco k tomu, co mi řekla Asuna na zemi, ale pak jsem se rozhodl, že teď pro to není správná chvíle.
Rychle jsem se rozhlédl a zjistil jsem, že skoro všichni se už z paralýzy vyléčili. Lind a Kibaó už byli na nohou. Argo si zrovna razila cestu k nim. Na chvíli jsem i zapomněl, že Nezha sám udržuje pozornost bosse.
Krysa Argo byla společně se mnou nejznámější beta tester ve hře. A Lind s Kibaóem vedli protitesterovské hnutí. Lind se, dle mých očekávání, ani nesnažil skrýt své znechucení. Kibaó byl o něco nervóznější a nejistější.
„Čau, Bodlinko. Dlouho jsme se neviděli,“ přivítala se Argo s Kibaóem, Linda zcela ignorovala. A najednou mi to došlo.
Kibaó byl ten, kdo se přes Argo pokoušel odkoupit moji Žíhanou čepel. Celé to dost zavánělo a žádný vůdce by nechtěl, aby si ho někdo s takovými obchody spojoval. Argo ale mohla prodat tyhle informace komukoli, kdo by zaplatil cenu.
Na její pozdrav neodpověděl. Ona pokračovala: „Jestli chcete ustoupit, udělejte to radši hned. Ale jestli chcete info, můžu vám ho prodat. Za nízkou, nízkou cenu... ničeho.“
Ve chvíli, kdy Asteriův bleskový dech zasáhl Linda s Kibaóem, byli ve větším riziku smrti než ostatní v přepadové skupině. Takže mě trochu překvapilo, že jen po několika vteřinách váhání se rozhodli pokračovat v boji. Samozřejmě se až do konce boje nedozvíme, zda to byla správná volba. Ale teď už se karty obrátily. Nezha úspěšně tahal Asteriovo aggro už něco přes dvě minuty, takže zbytek přepadové skupiny měl dost času se vzpamatovat z paralýzy a doplnit si HP. A navíc jsme znali detaily schémat bosse.
„Dobře, začneme útok! Týmy A a D, kupředu!“ zavelel Lind. Těžce odění tanci se rozběhli ke králi Asteriovi. Jejich náraz ho zasáhl do nohou, což konečně odlákalo jeho pozornost od Nezhy.
Ten se začal kymácet, jako by ho opustilo všechno to napětí, které ho dosud drželo pohromadě. Já a Asuna jsme k němu doběhli.
„Nezho!“
Bývalý kovář vzhlédl, výraz měl jako obvykle slabý... ale za jeho úsměvem bylo nové jádro síly. Vrhací zbraň v pravé ruce zvedl do vzduchu.
Byla to ta zbraň, kterou jsem mu dal – vrhací nástroj ve tvaru prstence s čepelemi, v průměru měl asi 20 centimetrů. Teď šlo tuhle zbraň získat jen jako vzácný drop z Taura metače tady v labyrintu. Mezi vrhacími noži patřila do podkategorie čakramů, ale na rozdíl od skutečných čakramů ze starověké Indie měl tenhle na prstenci koženou rukojeť. Ta rukojeť byla užitečná, ať už jste chtěli čakram házet jako disk, anebo ho použít k pěstním ranám jako boxer.
Právě kvůli té všestrannosti nešly čakramy v SAO použít jen se skillem Vrhání nožů. Bylo třeba mít i Bojová umění, extra skill, který se dal naučit jen od vousatého mistra skrytého v horách.
Jak sám před třemi dny řekl, může trefovat monstra vrhací zbraní, aniž by se projevily jeho problémy s perspektivou. Ale obyčejné vrhací nože byly množstevní zbraň. Po čase jste je prostě vypotřebovali, a tak nebylo vhodné je používat jako hlavní zbraň. Ale čakramy byly jako bumerangy. Automaticky se vrátily do ruky toho, kdo je hodil. A díky tomu se nemusel bát o munici.
Nezha narovnal své utahané nohy a zvedl čakram. Jeho čepel žlutě zářila. Já jsem mu tu zbraň sice dal, ale nevěděl jsem, jak se tenhle skill jmenuje.
„Jááh!“ zakřičel hlasitě. Jeho ruka zazářila a třpytící se kruh vyletěl vysoko do vzduchu. Prohnal se podél stropu a zanechal za sebou planoucí světelnou stopu. S dokonalou přesností trefil Asteria do koruny, zrovna když zvedal své obří kladivo. Ozvalo se další pronikavé zařinčení. Svalnaté torzo bosse se zkroutilo. Jeden útočník z Kibaóova týmu, u nohou tauřího krále, zakřičel: „Pěkný!“
Čakram se působivou rychlostí vyřítil zpět a zaryl se zpátky do Nezhovy ruky, to vše díky asistenci herního systému. Otočil se ke mně s Asunou a znovu se usmál. Vypadal, že mu každou chvílí vyhrknou slzy.
„Je to jako splněný sen. Jsem tady... v boji s bossem, hraju roli...“
Jeho hlas se zachvěl a on zmlkl. Polkl a zkusil to znovu: „Budu v pohodě! Vy se běžte přidat k boji!“
„Dobře. Hlavně se snaž předem rozpoznat jeho bleskový dech a zarazit ho, než ho použije. Jsi klíčem k našemu vítězství!“
Otočil jsem se. Nejen Asuna, ale i Agil a jeho banda srdečných siláků byli připraveni k boji.
Neměl být Agil velitelem tohohle týmu? Budu se mu pak muset omluvit, že jsem to místo převzal.
Zavelel jsem směrem ke skupině: „Tak pojďme!“
Souhlasně zařičeli. Zamířili jsme k neutuchajícímu sledu záblesků meče kolem našeho protivníka.
Skutečný boss druhého podlaží Aincradu, Asterios, tauří král, byl o třetinu větší než Baran, tauří generál. Jeho paralyzující bleskový dech nás na okamžik vyděsil, ale díky Argině znalosti jeho schémat vymyslela skupina bezpečnou strategii, která mu postupně po kouskách odebírala zdraví.
Největší roli v boji měl bez debat Nezha a jeho vrhací zbraň. Brzy ale vyšlo najevo, že nejsilnější skupinou je tým G – ne nikdo pod Lindem nebo Kibaóem, ale Legendární hrdinové.
Stejně jako generál Baran používal Asterios Ochromující výbuch, který působil na určité oblasti. Orlando a jeho tým se ale mohli nechat zasáhnout na blízkou vzdálenost, aniž by je útok ochromil. Když král zvedl své mohutné kladivo, ostatní týmy se musely evakuovat do bezpečí, ale tým G u něj zůstal a pokračoval v boji, aniž by se musel bát jeho zhoubných útoků. Ani Linda nenapadlo jim přikázat, ať se stáhnou.
Všichni Hrdinové měli díky plně vylepšenému vybavení vysokou rezistenci proti debuffům. Horší bylo to, že ty peníze si „vydělali“ Nezhovým podvodem s vylepšováním. Teď už ale Nezha nebyl kovář, a tak bylo jasné, že oni si to vyžírat nebudou.
„...Je to celkem složitý pocit, že?“ zamumlala Asuna, když jsme se dočasně stáhli, abychom vypili léčivé lektvary.
„Jo. Ale aspoň by v tom už neměli pokračovat,“ odpověděl jsem. Narážel jsem na ten podvod s výměnou zbraní. „Pokud nám takhle pomáhají s postupem hrou, musíme to přijmout. Pořád je mi ale líto těch, kteří ztratili zbraně.“
„Jo...“
Vypadala, že jí je celá ta situace dost nepříjemná. Rozhodl jsem se její myšlenky odvést jinam. Naklonil jsem se k ní a navrhl: „Víš, nějak se mi nechce je nechat být MVP boje, takže co kdybychom se do toho taky trochu dali? Pokud nám to načasování dovolí, samozřejmě.“
„Trochu do toho dali...?“
Nadzvedl jsem kraj její kapuce a zašeptal jí do ucha. Asuniny oči vypadaly skepticky a podrážděně, ale souhlasně přikývla. Znovu si přetáhla kapuci přes hlavu. Měl jsem dojem, že jsem v tu chvíli rozeznal náznak úsměvu, ale neměl jsem příležitost se podívat znovu a ověřit si to.
„Hele, Kirito,“ zabručel Agil zezadu. V hlase měl zvláštní tón, v ruce prázdnou lahvičku. „Říkal jsi, že nejste pár, ne?“
Asuna se narovnala a otočila se na patách. Hlas měla ledový: „Nejsme.“
Naštěstí jsem k tomu tématu nemusel nic dodávat, protože se ze směru boje ozval nadšený pokřik. Poslední HP linka Asteria přešla do červené zóny. HP našeho týmu se znovu dostalo na maximum. Dokonalé načasování.
„Týme E, ustoupit! Týme H, kupředu!“ zavelel Lind. Zvedl jsem volnou ruku a sevřel svou Žíhanou čepel +6. Byl sice čas na naši rotaci, ale stejně jsem musel uznat, že se Lind jako velitel zachoval čestně, když se mě nesnažil zadržet.
„Dobře, vydržte,“ řekl jsem a čekal na správné načasování. „Teď!“
Vyběhli jsme kupředu, abychom zaujali místo zeleného týmu E podél levého boku bosse. Já a Asuna jsme každý použili jednoúderový skill do těch nohou, co tolik připomínaly kmeny stromů. Monstrum zběsile zařvalo a ohnalo se po nás. Agil společně se svými kamarády se s námi vyměnili a útok zablokovali.
Asterios byl rozhodně děsivě veliký, ale na druhou stranu na něj takhle mohlo útočit více lidí. S plukovníkem Natem mohla najednou bojovat jen jedna plná parta, s generálem Baranem dvě. Král Asterios byl dost velký na to, aby s ním bojovaly tři party najednou.
Tým H byl po levé straně, modrý tým B vepředu a uprostřed, Orlandův tým G na něj stále útočil na pravém boku. Černá kůže krále vypadala jako hořící uhlí, to byl znak jeho stavu zběsilosti. My jsme ale měli tempo, které by ho mělo zanedlouho vyřídit.
„Vrruáááráágh!!“ zařval hrozivě. Asterios znovu začal vdechovat vzduch. Nepotřeboval jsem vidět jiskry kolem jeho tlamy, aby mi došlo, že se připravuje na dechový útok. Ale hned po tom, co začal, vyletěl do vzduchu čakram a zasáhl ho do koruny. Blesky neškodně vybuchly u nozder bosse.
Být tohle normální MMO, tak by se ta stoprocentní šance čakramu na zastavení útoku musela hrozně nerfnout, pomyslel jsem si. V normální hře by bylo třeba nastolit pořádnou herní rovnováhu.
Bossové podlaží v SAO ale byli jednorázovou záležitostí. Po porážce se už znovu nevrátili. Skřípal by Akihiko Kajaba zuby při pohledu na svého strážce, neschopného zůstat vyváženého na tak dlouho, aby použil svůj nejlepší útok, kdyby tenhle boj sledovat zpovzdálí? Nebo by tleskal vynalézavosti (a štěstí) hráčů, kteří na tuhle nepravděpodobnou strategii narazili?
Porazíme tvoje druhé podlaží jen během deseti dnů, Kajabo! Pomyslel jsem si triumfálně. Podíval jsem se na královu HP linku. Poslední červené pixely užuž mizely. Boss se rozzuřil ještě více, třikrát za sebou dupl do země a zvedl kladivo. Tým B se stáhl, jelikož rozpoznal pohyb začínající Ochromující výbuch. Tým G si připravil své nejlepší skilly.
Pokud by tu Legendární hrdinové získali bonus Posledního útoku, přešli by ze záložní síly během boje s Vybouleným býkem k nejlepším bojovníkům ve hře. Ale já nebyl tak velkorysý, abych ustoupil a nechal je si tohle vzít. Musel jsem si udržet svou reputaci beatera.
„Teď, Asuno!“
Skočil jsem tak vysoko, jak jsem jen mohl. Šermířka se mnou držela tempo – vlastně skočila ještě rychleji než já. Síla skoku jí strhla kapuci z hlavy. Její dlouhé kaštanové vlasy zavlály vzduchem.
„Vráááách!!“
Asterios máchl kladivem dolů. Z místa nárazu se rozběhla kruhovitá nárazová vlna, následoval ji výbuch jisker. Dva Hrdinové se nezvládli ubránit a během tohoto posledního útoku je zasáhl efekt ochromení. Ochromující náraz byl slabší, ale výbuchu se nešlo vyhnout jen skokem. Asuna i já podlehneme stejnému efektu, jakmile se dotkneme země.
Ale...
„Sejáááá!“ zakřičela Asuna bojovně a ve vzduchu použila Meteor.
„Rrááách!“
Následoval jsem jejího příkladu svým Zvukovým skokem. Oba jsme vyletěli nahoru, za námi zůstaly ohony modrého a zeleného světla. Mířili jsme přímo na čelo krále Asteria, které chránila jeho kovová koruna.
Koutkem oka jsem viděl záblesk tří pohyblivých členů Legendárních hrdinů, kteří také použili skilly.
V další chvíli proťaly zcela naše meče, Žíhaná čepel a Větrný fleret, korunu a zabořily se hluboko do protivníkovy hlavy. Koruna se naštípla a rozpadla se na kousky.
Veliké tělo krále Asteria vybuchlo. Výbuch naplnil celou místnost ve tvaru kolosea.


Část třináctá

Congratulations,“ poblahopřál anglicky povědomý hlas se povědomým americkým přízvukem.
S Asunou jsme se otočili, vyčerpáni po dlouhém boji. Uviděli jsme Agilovu usmívající se tvář. Jeho silná ruka nám ukazovala zvednutý palec. Gesto jsem napodobil. Asuna se neobtěžovala něco takového dělat, ale na jejím krásném obličeji se objevil vzácný úsměv.
Agil nechal ruku klesnout. Jeho oči se zadívaly někam do dálky. „Vaše schopnosti a spolupráce byly zase jednou skvělé. Ale tohle vítězství nepatří vám... patří jemu.“
„Jo. Nebýt jeho, ztratili bychom v tomhle boji přinejmenším deset lidí,“ odpověděl jsem. Asuna souhlasně přikývla.
Drobný bývalý kovář Nezha stál osamoceně na vzdálenějším konci oslavující masy hráčů. Díval se do stropu a sledoval, jak mizí úlomky bosse. V ruce pevně držel zlatý prstenec.
Rozptýlilo mě náhlé zajásání ze skupiny. Uprostřed ní si Lind a Kibaó třásli rukama. Obě skupinky, modrá i zelená, divoce jásaly a tleskaly.
„Ježiš. A po tom všem jsou z nich nejlepší kamarádi...“
„Jen dokud se nedostaneme ke třetímu podlaží,“ poznamenala Asuna zatrpkle. Zvedl jsem se na nohy a poděkoval své Žíhané čepeli za odvedenou práci. Vrátil jsem ji do pochvy. Pomohl jsem Asuně se zvednout. Rychle jsme si ťukli pěstmi. Konečně jsem ucítil satisfakci z vítězství... z bezpečného vítězství.
Dokončili jsme druhé podlaží Aincradu. Trvalo nám to deset dní a během boje s bossem nikdo nezemřel.
První podlaží trvalo celý měsíc a v boji jsme ztratili nadějného velitele Diavela. Tohle bylo lepší, než v co jsem mohl doufat. Ale připomněl jsem si, že chyběl jen vlásek a byli bychom bývali zničeni. To, jak se král Asterios náhle a překvapivě objevil, skoro Linda s Kibaóem zabilo, stejně tak jako mě s Asunou.
V tomhle boji jsme se naučili dvěma věcem.
První byla ta, abychom splnili všechny úkoly v posledním městě a labyrintu, protože by v nich mohly být informace o bossovi.
A druhou ta, že od teď musíme předpokládat, že se každý boss od beta testu nějak změnil. V betě jsme se dostali jen na deváté podlaží, takže jakmile se dostaneme k desátému, bude pro nás nové už úplně vše.
Nebude důležité jen získat informace z úkolů, ale také poslat za bossem průzkumný tým. To druhé nebude snadné. Většina boss monster se objevila, až když jste došli do zadní části místnosti a zničili nějaký klíčový předmět. Nikdo tedy nemohl zaručit, že se průzkumná skupinka dostane bezpečně ven. Měli jsme mezi námi docela pěkný počet lidí, co by se hodili na rychlého průzkumníka, ale jen málo jich umělo používat vrhací zbraně.
Od teď budou role Nezhy, vrhače čakramu, a i Argo, ještě důležitější.
Rychle jsem se rozhlédl po místnosti. Ani se svým skillem Hledání jsem Krysu neviděl – nejspíš se zase skrývala. Šťouchl jsem do Asuny a rozešli jsme se k Nezhovi.
Když si nás bývalý kovář všiml, zářivě se usmál, jako by mu z ramen spadla veliká tíha. Nezha se uklonil a řekl: „Dobrá práce, Kirito a Asuno. Ten poslední skill ve vzduchu byl úžasný.“
„No, vlastně...,“ poškrábal jsem se ve vlasech v rozpacích. Nechtěl jsem mu říkat, že to jsem si jen chtěl být jistý, že hlavní odměnu nedostane Orlandova skupina. Asuna odpověděla místo mě: „Úžasný? Úžasné bylo, jak ses tu objevil. Jak jsi zvládl použít novou zbraň tak dovedně? Musel jsi hodně trénovat.“
„Ne, nepřišlo mi to těžké. Chci říct, konečně jsem mohl být tím, kým jsem být vždy chtěl. Vážně... moc vám děkuju. Teď už nemám...“
Ztichl a znovu se hluboce uklonil. Pak se otočil znovu ke středu místnosti. Sledoval jsem jeho pohled. Asi dvacet metrů od davu jsem uviděl pětičlennou skupinku. Seřadili se a šli si potřást rukama. Orlando s Lindem, Beowulf s Kibaóem, ti další tři s dalšími hráči ve vedení. Měli hrdé úsměvy skutečných hrdinů.
Kdybyste se podívali na výsledkovou obrazovku boje s Asteriem, skóre, založené na uděleném zranění a na obraně, by měli Legendární hrdinové zdaleka nejvyšší. Našli své místo na přední linii, ve středu nejlepších hráčů ve hře. Nevěděl jsem, jestli se nakonec přidají k Lindovým Dračím rytířům nebo Kibaóově Osvoboditelské síle, nebo jestli založí vlastní gildu. Ale...
„Nezho, neměl bys tam být s nimi?“ zeptal jsem se. Ale ten nejdůležitější člověk boje jen zavrtěl hlavou.
„Ne, to je v pohodě. Musím udělat ještě něco jiného.“
„Hm? A to co?“ vyzvídal jsem. Nezha se znovu podíval na mě s Asunou. Ta se trochu mračila, ale zřejmě chápala, o čem mluví. Znovu se uklonil a pak s láskou přejel prstem po povrchu čepele čakramu. Rozešel se směrem pryč.
V tu chvíli jsem si všiml, že naším směrem přicházejí tři hráči z přepadové skupiny. Napřed jsem si myslel, že přišli poděkovat a poblahopřát Nezhovi, ale ve tvářích měli tvrdé výrazy. Trochu jsem si prohlédl vysokého muže vepředu, toho se širokým mečem. A došlo mi to. Tenhle muž, který měl teď přes modrý kabátec Lindovy skupiny náprsní plát, byl Šivata, muž, jenž Nezhu před pěti dny požádal o vylepšení zbraně. Vedle něj byl další muž v modrém. Třetí měl na sobě zelenou Kibaóova týmu. Všichni se mračili.
Šivata zastavil před Nezhou a zavrčel: „Ty jsi ten kovář, který ještě před několika dny pracoval v Urbu a Taranu, že?“
„...Ano,“ odpověděl Nezha.
„Proč ses změnil na bojovníka? A jak jsi získal tu vzácnou zbraň? Ta se dá získat jen z monster, ne? To sis tolik vydělal kováním?“
Ale ne.
Šivatův tón hlasu napovídal, že podezřívá Nezhu z pochybného obchodu. O triku s výměnou zbraní sice nejspíš nic neví, ale i tak si myslí, že se tu odehrálo něco nekalého.
Nezhův čakram vážně byl vzácná zbraň, ale ne zrovna cenná. Přeci jen jste k jeho užití potřebovali jak podružný skill Vrhání nožů, tak extra skill Bojová umění. Ale i kdybychom to Šivatovi všechno vysvětlili, nepřestal by ho podezírat.
Všichni slavící hráči nakonec umlkli, včetně Linda, Kibaóa a Legendárních hrdinů. Sledovali, co se to děje. Většina z nich vypadala, že si dělá starosti. Ale i na dálku jsem viděl paniku a napětí ve tvářích Legendárních hrdinů.
Asuna ani já jsme nevěděli, co teď dělat.
Bylo by snadné promluvit a říct, že to já mu ten čakram dal. Ale vážně bylo správné odvrátit nápor Šivatova hněvu a donutit ho ustoupit? Nezha skutečně ukradl Šivatův drahocenný Statný meč a zlomil místo něj vypotřebovanou zbraň.
Šivata tehdy dělal, co mohl, aby zůstal klidný. Odešel, aniž by Nezhu urazil nebo ho vinil. Široký meč, který měl teď, byl o dvě třídy horší než jeho Statný meč. Šivata ho během těch pěti dnů musel vylepšit, aby mohl tenhle hrozný boj přežít. Vážně jsme měli právo ho znovu oklamat a odvést ho od pravdy?
Nezha ale mou nerozhodností zřejmě netrpěl. Položil čakram na zem a padl na kolena. Ruce položil na podlahu a sklonil hlavu.
„Podvedl jsem tě, Šivato, i ty dva s tebou. Vyměnil jsem vaše meče, než jsem se pokusil o jejich vylepšení. Nahradil jsem je vypotřebovanými zbraněmi, které se tak rozbily.“
Koloseum se zaplnilo tichem, těžším, než jaké tu bylo před bojem s bossem. Úplně z něj bolely uši.
Swort Art Online mělo ohromující systém kopírování hráčových emocí na jeho virtuální postavě. Pokud bych tomu systému měl něco vyčíst, asi by to bylo to, že ty efekty byly občas celkem přehnané. Sám jsem to ještě neviděl, ale podle toho, co jsem slyšel, stačila jen chvilka a smutek se projevil v podobě slz. Šťastný pocit se změnil v široký úsměv, vztek se projevil jako zrudlá tvář a vystouplá žíla na čele.
Takže to, že Šivata zareagoval jen staženým obočím, dokazovalo, jak dobře se umí ovládat. Dva muži po jeho bocích ale vypadali, že každou chvíli vybuchnou. Také to ale museli udržet v sobě.
Podíval jsem se na Asunu. Také se snažila potlačit své emoce, ale tvář měla viditelně bledší než jindy. Já musel vypadat stejně.
Šivatův chraplavý hlas konečně prolomil hrobové ticho.
„Máš pořád ty zbraně, které jsi ukradl?“
Nezha zavrtěl hlavou, ruce stále na zemi.
„Ne... už jsem je prodal za peníze,“ zaskřehotal.
Šivata při odpovědi pevně zavřel oči, ale věděl, že to uslyší. Zavrčel a pak se zeptal: „Můžeš mi tu hodnotu proplatit?“
Nezha tentokrát neodpověděl hned. Já s Asunou jsme zadrželi dech. Daleko za Šivatou, na levé straně přepadové skupiny, stála Orlandova skupinka, celá situace jim byla očividně nepříjemná.
Sumu peněz, o kterou Nezha hráče připravil, nebylo nemožné nashromáždit.
Uběhlo jen deset dní od chvíle, kdy Nezha a Legendární hrdinové s podvodem začali. Tržní ceny těch předmětů se zase tak moc změnit nemohly. Pokud by tedy rozprodali věci, které získali za peníze z podvodu, měli by mít zhruba stejnou částku.
Ale právě v tom byl zakopaný pes.
Nespravedlivě získané peníze neutrácel jen Nezha, ale všichni Legendární hrdinové. Jejich jasně zářící zbroje byly fyzickou podobou právě té částky. Pokud by měly být oběti podvodu vyplaceny v corech, museli by Orlando a jeho kamarádi prodat své vybavení. Vážně se vzdají zdroje své síly, když teď hráli velkou roli v boji s bossem? A především, jak se chce Nezha z téhle situace dostat?
Se zatajeným dechem jsem sledoval malého bývalého kováře. Čelo měl pořád opřené o podlahu.
„Ne... nemůžu vám to teď vrátit. Všechny ty peníze jsem utratil za ‚vše, co sníš‘ jídla v drahých restauracích a za ubytování v luxusních hostincích.“
Asuna se prudce nadechla.
Nezha se nepokoušel z toho nějak vykroutit. Chtěl převzít zodpovědnost za všechny své zločiny a nechat Šivatu a ostatní směřovat vztek a nenávist výhradně na něj. Kryl své společníky, ty, kteří se k němu chovali jen jako k přítěži a dotlačili ho ke spáchání těch podvodů.
Vysoký člen Lindova týmu, napravo od Šivaty, to už nevydržel.
„Ty... ty hnusný...!!“ Zvedl zaťatou pěst a několikrát zadupal pravou nohou do země. „Víš vůbec, jaké to je, vidět svůj oblíbený meč, jak se rozbíjí na kousky?! A tys ho prodal... aby ses najedl?! Byl v luxusních hotelích?! A pak si za zbytek koupíš cennou zbraň, vtrhneš do boje s bossem a děláš ze sebe hrdinu?!“
Kibaóův kamarád nalevo zakřičel: „Když jsem ztratil meč, myslel jsem, že už nikdy na přední linii bojovat nebudu! Ale moji kamarádi mi dali nějaké peníze a pomohli mi sesbírat materiály... tys nás jen nezradil, bodl jsi do zad všechny, kteří se tuhle hru snaží ukončit!“
Jako by zažehli požár. Ostatní hráči, kteří to jen tiše sledovali, vybuchli.
„Zrádce!“
„Víš vůbec, cos to udělal?!“
„Kvůli tobě jsme zpomalili!“
„Omluvy všechno nespraví!“
Desítky hlasů se překrývaly a tvořily nerozluštitelný hluk plný vzteku. Nezhova osamělá záda se propadla, jako by ho přemohl tlak toho hněvu.
Když během plánování boje s prvním bossem hrozilo, že se strhne vlna hněvu na beta testery, byl Agil hlasem rozumu. Ale teď nemohl nic udělat. On i jeho společníci stáli opodál a zamyšleně to sledovali.
I Orlandova skupinka byla zticha. Těch pět si mezi sebou něco šuškalo, ale přes ty hněvivé výkřiky jsem nic neslyšel.
I já jsem to mohl jen sledovat. Teď už to nemohla vyřešit žádná kouzelná slova. Když se teď zjistilo, co se stalo s Šivatovým mečem, mohla to spravit jen stejná částka v corech nebo něco podobné hodnoty...
Náhle jsem si vzpomněl na něco, co Nezha řekl před několika minutami.
Konečně jsem mohl být tím, kým jsem být vždy chtěl. Vážně... moc vám děkuju. Teď už nemám...
...čeho bych litoval.
To byl zbytek té věty, který jsem neslyšel.
„Nezho... nechceš přece...,“ zamumlal jsem.
Jeden ze dvou lidí, kteří tohle mohli ukončit, vykročil kupředu, ruku měl vysoko ve vzduchu. Modré vlasy a modrá kápě. Zářivá šavle u pasu. Lind, velitel přepadové skupiny.
Šivatova trojice ustoupila, aby mu dala prostor. Naštvané výkřiky, jež naplnily místnost, postupně odezněly. Když bylo dost ticho na to, aby se dalo mluvit, promluvil.
„Řekneš nám, jak se jmenuješ?“
Teď jsem si uvědomil, že podle systému nebyl Nezha součást přepadovky. Pro Argo, která nám dala informace a ustoupila, to byla jedna věc, ale Nezha plnil zásadní roli v boji, když trefoval bosse do slabiny. Zasloužil si být součástí přepadovky, a navíc nám jeden do limitu chyběl. Jediný tým s pěti členy byl tým G... Legendární hrdinové.
Měl jsem divný pocit z toho, že Orlando nenabídl místo v partě Nezhovi, kamarádovi z doby před SAO. Ale důležitější teď bylo, jak se Lind v téhle situaci zachová.
„...Jsem Nezha,“ řekl bývalý kovář, stále ještě na zemi. Lind několikrát přikývl. Od přírody měl ostré rysy, ale teď vypadal ještě nervózněji než uprostřed boje. Odkašlal si.
„Aha. Stále máš zelený kurzor, Nezho... ale to mluví o závažnosti tvého zločinu. Kdyby byl tvůj zločin řádně uznávaný systémem a tys zoranžověl, mohl by ses vrátit k zelené za pomoci úkolů pro dobrou karmu. Ale žádný úkol tvé hříchy neočistí. Pokud nemůžeš ostatním vrátit to, co jim dlužíš... budeme muset najít jiný trest.“
To nemůže, pomyslel jsem si se zaťatými zuby. Lindovy úzké rty se stáhly. Znovu promluvil: „Od Šivaty a ostatních jsi neukradl jen meče. Ale také všechen čas, který těm čepelím věnovali. A proto...“
Z ramen mi spadla část tíhy. Lind bude po Nezhovi chtít, aby za svůj zločin zaplatil tím, že přispěje k postupu hrou. Nejspíš také tím, že bude po dlouhou dobu pravidelně platit. Stejný trest by udělil Diavel, kdyby se tohle celé stalo před deseti dny.
Ale...
Lind nestihl větu doříct. Přerušil ho vysoký hlas.
„Ne... neukradl jen čas!“
Kupředu vyběhl zeleně oděný člen Kibaóovy skupiny. Jeho hubené tělo se třáslo, zatímco ječel: „Já... já znám pravdu! Ukradl zbraně spoustě dalších hráčů! Jeden z nich pak musel bojovat s levnou zbraní z obchodu a nakonec ho zabila monstra, která předtím zvládal v pohodě!!“
Veliká místnost se znovu pohroužila do ticha.
Po několika vteřinách znovu promluvil modře oděný muž vedle Šivaty. Hlas měl chraplavý.
„Jestli... jestli kvůli tomu někdo zemřel... tak už není jen podvodník. Je to p... p...“
Vychrtlý muž v zeleném zabodl prst do vzduchu a řekl to, co ten druhý nemohl.
„Přesně tak! Je to vrah! Je PKer!!“
Termín PK jsem od chvíle, co jsme byli uvězněni ve vznášejícím se zámku, slyšel poprvé.
Byl to jeden z nejznámějších termínů v mnoha MMO hrách. Nebyla to zkratka pro „pokutový kop“, „psychokinézu“ nebo tak něco. Znamenala „player kill“ nebo „player killer“, tedy zabití hráče nebo přímo toho, kdo to udělal.
Ve většina MMO hrách už PK nejde, ale v SAO ano. Všechna města byla díky protizločinnému kódu zcela bezpečná, ale mimo města tato ochrana nebyla. Hráče chránilo jen jejich vybavení, schopnosti a důvěryhodní společníci.
V měsíc dlouhé betě tisícovka hráčů spolupracovala a snažila se co nejrychleji dostat nahoru. Někdy to i vyústilo v boj, kdy dva hráči překřížili meče. Ale PK se nevztahovalo na řádné duely mezi dvěma svolnými bojovníky. Player killer byl někdo, kdo se zaměřil na nicnetušící dobrodruhy v divočině či labyrintu. Byl to pejorativní výraz pro ty, kteří zabíjeli pro zábavu a zisk.
Během bety jsem byl několikrát napaden PKery, ale od skutečného začátku hry ani jednou. Úplně první noc hry jsem byl málem zabit jiným bývalým testerem, který byl se mnou v partě. To bylo přes MPK, monster player kill. Ke špinavé práci chtěl použít monstra. Ale to byl pasivní způsob zabití. Udělal to, aby získal předmět do úkolu a mohl zvýšit svou šanci na přežití.
Když už teď vymizel chaos prvotního spěchu, bylo nemožné si představit, jak by někdo pro zvrácené potěšení spáchal skutečné PK.
Náš virtuální osud byl propojený s tím skutečným. PK se stalo vraždou skrz naskrz. Takové chování v normální MMO by bylo jistou formou hraní role, ale teď už tuhle výmluvu použít nešlo. To proto, že zabíjení hráčů, a to především těch, kteří se vydali do divočiny a bojovali sami za sebe, jen prodlužovalo dobu, po kterou tu budeme vězněni.
V den, kdy jsem v Urbu potkal Asunu a šli jsme na lov Větrných vos, jsem řekl, že kdybych měl přes hlavu vak z pytloviny, vypadal bych jako PKer. Ten vtip jsem řekl jen proto, že jsem věřil v tomu, že nikdo v Aincradu by se k něčemu takovému nesnížil. Ale to ošklivé slovo už bylo vyřčeno.
Hubený bojovník s dýkou z Kibaóova týmu dál křičel, prstem stále ukazoval na Nezhovu hlavu.
„Pár poklon a škrábanců PK nenahradí! Je jedno, jak moc se bude odmlouvat nebo kolik peněz vrátí, život vrátit nejde! Byl tohle tvůj plán? Jak to napravíš? No?!“
Jeho hlas až bolel, ten jekot připomínal skřípání špičky nože o kov. Chladná a střízlivá část mého mozku přemýšlela, kde jsem tohle už slyšel. Ta vzpomínka se vzápětí vynořila.
Tenhle chlap s dýkou podobně obviňoval i mě po boji s bossem prvního podlaží. „Já vím! Je to beta tester!“ ozvalo se mi znovu v uších. Umlčel jsem ho tím, že jsem požadoval, aby mě neházel do jednoho pytle s ostatními testery. Teď tohle ale použít nejde.
Nezhova drobná záda přijímala všechna obvinění, která na ně padala. Zaťal pěsti na kamenné podlaze a promluvil. Hlas se mu třásl: „Přijmu... jakýkoli rozsudek, který vynesete.“
Další ticho.
Měl jsem pocit, že všichni přítomní pochopili, co slovo „rozsudek“ doopravdy znamenalo. Vzduch v koloseu byl teď ještě chladnější a štiplavější. Ta neviditelná energie dosáhla kritického bodu. Všichni čekali na někoho, kdo napětí prolomí.
Nakonec jsem tomu podlehl a chtěl všem říct, ať chvilku počkají, ačkoli mě nenapadalo, jak pokračovat.
Ale příležitost k tomu mi unikla o půl vteřiny. Jeden z členů přepadové skupiny, kteří si Nezhu přeměřovali, nakonec nevydržel: „Tak zaplať cenu.“
Byla to jen tři slova a to prohlášení samo o sobě nic neznamenalo. Ale bylo jako špendlík, který protrhl přehuštěný balón.
Místnost se náhle zaplnila křikem. Desítky hráčů křičely: „Jo, zaplať cenu!“ „Běž se omluvit těm, kteří zemřeli!“ „Žij s PK, umři s PK!“
Jejich výkřiky se postupně stupňovaly, až se z nich staly přímé hrozby.
„Zaplať svým životem, podvodníku!“
„Urovnej to smrtí, ty PK hajzle!“
„Zabijte ho! Zabijte toho hnusnýho šmejda!“
Měl jsem pocit, že vztek v jejich tvářích se nevztahoval jen na jeho zločin. Byly to i zlost a nenávist pro hru Sword Art Online, která je tu uvěznila. Tohle je třicátý osmý den ode dne, kdy jsme byli zavřeni v téhle létající pevnosti. Zbývalo nám ještě devadesát osm podlaží. Ten překypující, zoufalý tlak těch čísel konečně našel ventil, cíl vhodný pro trest – podvodníka a vraha mezi námi.
Lind ani Kibaó neměli jak tohle vyřešit. I já si tu jen seděl na patách, sledoval, jak se situace vyvíjí od chvíle, kdy se Nezha ke svým zločinům přiznal. Mé oči bloumaly místností, až narazily na pětici Legendárních hrdinů, stojících na straně přepadové skupiny. Nekřičeli jako ostatní, ale dívali se do země, vyhýbali se pohledu na Nezhu.
Měl jsi vědět, že se něco takového někdy stane, Orlando... Copak jsi to vůbec nečekal? Zeptal jsem se neslyšně, ale odpověď jsem nedostal. Pokud jsem je tedy vinil, tak to samé patřilo i muži v černém ponču, který je ten trik naučil. Jestli byl tak velkorysý, že jim zdarma ukázal pěkný trik, proč jim i neřekl, co by z toho mohlo vzejít?
Pokud tedy...
Co když tahle situace, to, jak se proti Nezhovi všichni obrátili a žádali o jeho popravu, bylo přesně to, v co muž v černém ponču doufal?
Pokud to tak je, tak nechtěl Hrdinům pomoct, ale naopak. Chtěl, aby byl Nezha zabit na výslovné přání všech předních hráčů ve hře, za to, že v tom podvodu měl přímou roli. To by vytvořilo precedent pro zabíjení hráčů a snížilo by to mentální zábranu pro čin vraždy v Aincradu.
Pokud byly mé obavy správné, byl ten muž v černém ponču opravdový PKer. Nechtěl si ale pošpinit vlastní ruce, a tak navedl jiné, aby za něj udělali špinavou práci, stáhl je na svou úroveň.
Tohle bylo zlé. Nemohli jsme dovolit, aby jeho ďábelský plán vyšel. Nemohli jsme veřejně popravit Nezhu. Přeci jen, to já Nezhovi navrhl, aby se stal bojovníkem a odčinil své zločiny tím, že pomůže s pokořením hry. To já jsem ho do téhle situace dostal. Musel jsem jeho smrti zabránit.
Mezi všemi těmi posměšky se konečně někdo odhodlal k akci. Nebyl to Lind ani Kibaó, dokonce ani Nezha. Byli to Legendární hrdinové.
Pomalu přešli rozlehlou místnost, jejich kovová zbroj řinčela. Došli až ke schoulenému Nezhovi. Hledí Orlandova bascinetu bylo napůl skloněno, a tak jsem mu neviděl do tváře. Ti zbylí čtyři šli za ním, tváře měli skloněné k zemi.
Půlkruh, ve kterém byli Lind, ten kluk s dýkou a Šivata, vycítil, že se něco děje. Ustoupili, aby udělali místo nově příchozím.
Skupinka své těžké kroky zastavila. Nezha musel vytušit, že přišli jeho bývalí kamarádi. Ale nevzhlédl. Pěsti měl stále zaťaté na zemi, čelo přitisknuté k dlaždicím. Orlando se zastavil přímo před Nezhou, čakram byl na zemi mezi nimi. Jeho pravá ruka se pohnula k levému boku. Asuna zalapala po dechu.
Ruka v rukavici chytila jílec meče a tasila.
Orlando měl, stejně jako já, Žíhanou čepel. Zřejmě byla vylepšená na podobnou úroveň jako ta moje. Jestli jí zasáhne Nezhův nechráněný krk, budou mu k dovršení díla stačit jen tři nebo čtyři údery.
„Orlando...,“ vyslovil jsem jméno paladina, který nám před několika minutami pomohl porazit bosse.
Strávil jsi s Nezhou mnohem více času než já. Ale nemůžu tu jen tak stát a dívat se, jak ho zabiješ – a je jedno, co to udělá s mou reputací.
Všechnu váhu jsem přesunul na svou levou nohu a chtěl jsem vyběhnout kupředu ve chvíli, kdy zvedne čepel. I Asuna změnila pozici.
„Nic nedělej, Asuno.“
„Ne,“ odsekla prostě.
„Copak to nechápeš? Jestli se do toho vložíš, už tě do té skupiny nepustí. Možná tě i označí za zločince.“
„Ani tak nebudu jen tak stát. Pamatuješ, co jsem řekla při našem prvním setkání? Odešla jsem z Města Začátků, abych mohla být sama sebou.“
„...“
Neměl jsem čas ani argumenty, abych ji přesvědčil. Místo toho jsem jen rezignovaně vzdychl a přikývl.
Zlostné křiky, naplňující koloseum, zase utichly. Všichni to sledovali s vytřeštěnýma očima, se zatajeným dechem čekali na tu osudovou chvíli.
A možná proto, že jsem se tak moc soustředil... jsem zachytil tichý hlas vycházející z Orlandovy helmy, ačkoli jsem zdaleka nebyl dost blízko na to, abych jej slyšel.
„Omlouvám se... moc se omlouvám, Nezuo.“
Paladin položil svůj meč na zem vedle čakramu. Udělal několik kroků a vedle Nezhy padl na kolena, čelem k davu stejně jako on. Sundal si helmu a položil ruce na podlahu.
Beowulf, Cúchulainn, Gilgameš a Enkidu udělali to samé, položili své zbraně na zem, sundali si helmy a padli na kolena. Nezha byl uprostřed.
V tom tichu se pět, ne, šest Legendárních hrdinů omluvně klanělo zbytku přepadové skupiny.
Orlando nakonec promluvil, jeho třesoucí se hlas byl jediným zvukem v celém koloseu.
„Nezuo... Nezha je náš partner. To my ho k tomu podvodu přiměli.“


Část čtrnáctá

„Proč musíme být my poslíčci?“ zavrčela Asuna a plahočila se dál.
Pokrčil jsem rameny a odpověděl: „Co naděláš? Tak to prostě je.“
„Ne, ne to! Během prvního boje s bossem jsme byli v partě dva, ale teď nás bylo všech šest!“
„Jen proto, že byl Agil tak hodný a nechal nás se k němu připojit. Až se tohle všechno přežene, musíme mu poděkovat.“
Asuna pozvedla obočí.
„C-co?“
„Nic. Jen jsem přemýšlela, jestli sis nedal pár bodů do skillu ‚vycházení s ostatními‘.“
„To bych...,“ měl říkat já, chtěl jsem říct, ale zastavil jsem se. „Tak jasně, vždyť pro něj i máme dárek.“
„Vážně? A to co, ty Mocné proužky kůže, které jsi našel v labyrintu?“
„...Ach, dobrý nápad. Ty mu taky dám.“ Jemně jsem bouchl pěstí do dlaně.
Asuna se na mě pochybovačně zadívala. Pak vykulila oči pochopením.
„Á, já vím! Ty chceš Agilovi vnutit tu věc, kterou máš v truhle v hostinci!“
„Přesně tak.“
Mluvila o velkém Prodejním koberci, který u mě Nezha nechal, když se vzdal kovářství a odešel se naučit skill Bojová umění. Byl to drahý a užitečný předmět, ale někomu, kdo se zaměřoval na boj, moc k užitku nebyl. A nedal se vložit do inventáře, mohli jste ho jen srolovat a nosit v ruce.
„Agil je sice válečník, ale přijde mi, že by mohl znát nějaké nadějné budoucí kováře, nemyslíš? Nezha by byl určitě taky rád, že se to využije.“
„Ale co když to odláká Agila k tomu, aby si sám založil obchod?“
„...Pak budu jeho prvním zákazníkem,“ odpověděl jsem lhostejně.
Asuna si povzdechla a podívala se kupředu. Šli jsme po spirálovitém schodišti mezi druhým a třetím podlažím. Z nějakého designového důvodu se ty schody točily kolem celé věže, která byla široká nějakých 250 metrů. Museli jsme tedy ujít vzdálenost téměř 800 metrů... a navíc jít do výšky.
Ale protože na schodišti nebyla monstra, bylo mnohem snazší jít z věže tudy, než se vracet z místnosti bosse až ke vchodu do labyrintu.
Jakožto záložní útočníci (nebo zbytky, co se vám líbí víc) přepadové skupiny jsme od Linda dostali příkaz – abychom odešli z labyrintu, kde nejde použít instantní zprávy, a oznámili novinky o vítězství všem hráčům, kteří na ně už netrpělivě čekají.
Normálně by tohle byla práce, ne, privilegium, Linda nebo Kibaóa. Ale hlavní síla přepadovky nemohla z místnost bosse ještě tak hodinu odejít. Ne proto, že by tam byli uzavřeni, ale protože měli moc práce s mluvením. Vedli debatu o tom, jak naloží s Nezhou a Legendárními hrdiny.
Já už se nebál o to, jak diskuze dopadne. Ve chvíli, kdy Orlando a jeho společníci složili zbraně a přiznali se ke svým hříchům, bylo jasné, co z toho vzejde. Přepadovka je sice možná naštvaná, ale nejsou tak krvežízniví, aby popravili skupinu šesti hráčů. To, že se Hrdinové přiznali, vše změnilo. Šivata a ostatní teď mohli získat zpět peníze za ztracené zbraně.
Orlando celý podvod podrobně vysvětlil a sundal si veškeré vybavení, nejen meč a helmu. Ti další čtyři ho napodobili. Společně utvořili hromádku vybavení vysoké úrovně, které bude mít větší hodnotu, než dokážu odhadnout.
Řekl skupině, že pokud ty předměty prodají, dostanou víc peněz, než kolik stály ztracené zbraně – takhle totiž přijdou i o prostředky, které si vydělali poctivě. To by prý mělo stačit pro všechny oběti jejich podvodu. Pokud nějaké cory zbudou, použijí se pro nákup lektvarů pro příští boj s bossem.
Škody byly splaceny. Teď už jen zbýval problém s hráčem, který zemřel, protože mu byla ukradena zbraň.
S tím, jak teď SAO fungovalo, nemohla žádná částka peněz nahradit ztracený život. Legendární hrdinové nabídli, že najdou jeho kamarády a osobně se omluví, pokud by to nějak pomohlo. Ptali se toho bojovníka s dýkou, který s tím přišel. On ale couvl, že to jen někde slyšel a že jeho jméno nezná.
Nakonec se skupina rozhodla, že požádá prodejkyni informací, aby zjistila pravdu. První kontroverze ohledně hráčského podvádění v Aincradu byla u konce bez krveprolití. Zbýval jen jediný problém – jak přeměnit vysoce vylepšené vybavení na peníze.
Vždy existovala možnost prodat vybavení NPC obchodníkům ve městě. Ale ceny NPC se za pomoci „neviditelné ruky“ systému držely vždy pod tržní hodnotou, měla to být prevence proti inflaci. Pokud chceme získat maximální hodnotu, musí se obchod provést s dalšími hráči.
Ti s nejvíce cory a potřebou dobrého vybavení byli hráči přední linie. Takže Lind a Kibaó zvažovali to, že by vybavení rozprodali několika desítkám hráčům v místnosti bosse a peníze předali Šivatově trojčlenné skupině. Obětí podvodu bylo samozřejmě více, takže po návratu do města by bylo třeba je najít a řádně vyplatit.
Takže v místnosti bosse zůstali tak dlouho právě kvůli té spontánní aukci. Žádný z těch předmětů se bohužel nehodil pro hbité šermíře oblečené v kůži, tedy pro mě ani Asunu. A i kdyby, stejně bych si žádné koupit nechtěl. S úlevou jsme tam postávali, měli jsme radost, že se našlo mírumilovné řešení. Lind k nám přišel a řekl: „Jestli nemáte nic lepšího na práci, mohli byste odejít z labyrintu a oznámit ostatním, že se náš boj vydařil?“
Nenapadal mě žádný dobrý důvod jeho žádost odmítnout. Pobídl jsem tedy zdrženlivou Asunu a společně jsme vyšli dveřmi v zadní části místnosti a zamířili k dalšímu podlaží. Agil a jeho kamarádi nám zamávali na rozloučenou, ale bývalému kováři Nezhovi jsme neměli šanci nic říct.
Jakmile se vedle něj seřadili Orlando a jeho kamarádi, Nezhova drobná záda se roztřásla. Otřásala se neustálými vzlyky.
„No, vypadá to, že ta věc s podvodem se uzavře bez problémů... Co myslíš, že budou Nezha a Hrdinové dělat dál?“ zajímala se Asuna. Pokračovala po pomalu stoupajícím schodišti.
Zamyslel jsem se. „To záleží na nich. Nezabrání tomu, aby se o jejich pochybném chování mluvilo i mimo přední linii. Buď se budou všem tady vyhýbat a vrátí se do Města Začátků, anebo začnou zase od začátku a pokusí se dostat na naši úroveň. Než jsme odešli, řekl mi Lind, že jestli budou chtít, dovolí jim nechat si minimální částku corů na to, aby si pořídili vybavení a mohli zůstat v popředí hry. Ale ať si vyberou cokoli, nebudou se chovat k Nezhovi jako k pátému kolu.“
„Hmm... popravdě, pořád nevím, co si o Orlandovi myslet... Ale pokud se na přední linii vrátí, budu se s nimi snažit spolupracovat. Chci říct, i ty zvládáš vycházet s Lindem a Kibaóem, ne?“
Skoro jsem uklouzl.
„A-ani trochu jsem nezměnil přístup! A vůbec, to oni se chovají divně. Kibaó je úplně proti testerům a Lind se snaží vytvořit elitní bojovou jednotku. Sólo hráč jako já mu jen stojí v cestě. Ale oba se přesto chovali divně normálně...“
Asuna se zatvářila ledově, když jsem řekl sólo hráč. Povzdechla si a řekla: „Zase jednou jsi úplně mimo.“
„Co? Jakto?“
„Pokud by byli všichni přední hráči pod vedením Linda nebo Kibaóa, byli by otevřenější v tom, jak tě vylučují. Ale modří Dračí rytíři a zelená Aincradská osvoboditelská síla mezi sebou soupeří o moc, i když spolupracují, ne?“
„Ehm, jo...“
„A právě teď jsou oba nervózní. Myslí si, že když budou příliš proti tobě, spojíš se s tím druhým týmem.“
„Já? S modrým nebo zeleným?“ Zastavil jsem se a zasmál se. „Haha, ani náhodou. Kdybych se vážně chtěl přidat, zavřeli by mi dveře před nosem. Jsem zlý beater, ne? Chci říct, i dneska...“
Ztichl jsem a vyskákal po schodech. Asuna mě rychle dohnala. Tvářila se skepticky. Pak náhle zvedla prst.
„Hele, mimochodem, co se stalo s bonusem PÚ bosse?“ Z Asteria, tauřího krále. Nedostala jsem zprávu.“
„Ach, ehm, no...“
„A když nad tím přemýšlím, nedostal PÚ z plukovníka Nata i generála Barana? Tys to dostal i z krále, že jo...?“
„Ehm, no, to je, ech... hele, je tohle východ?“
„Ach, ne, to přece! Tys to vyhrál, že jo? Co padlo? Řekni mi to!“
Najednou jsme oba vybíhali schody. Na konci pozvolna zatočeného schodiště byly silné dveře, zdobené reliéfem. Vyobrazoval dva šermíře, kteří si čelili mezi starými sukovitými stromy. Šermíř nalevo měl tmavou kůži, ten napravo světlou. Oba ale byli hubení a křehcí a se špičatýma ušima.
Tenhle obrázek má představovat téma dalšího podlaží, pomyslel jsem si.
Nezho... ne, Nataku. Ty jsi byl skutečným hrdinou druhého podlaží. Vrať se k nám. Přední linie je děsivé a nebezpečné místo... ale najdeš tam to, co jsi doopravdy chtěl. A přední linie zase potřebuje tebe. Přeci jen...
„Svým způsobem je třetí podlaží místo, kde SAO skutečně začíná,“ dořekl jsem nahlas. Asuna mě dohnala. Už mě dál neotravovala kvůli PÚ, spíš vypadala zamyšleně.
„Vážně? A to proč?“
Odpověď jsem začal svým už obvyklým, nepříliš nápomocným refrénem: „Ehm, no...“
A přešel jsem posledních deset metrů druhého podlaží Aincradu. Při tom jsem si vychutnával každý krok.

6 komentářů:

  1. Hello :D Tak jsem se zase jednou odhodlal konečně ke čtení :D
    taková poznámka - A nebyl to hustej kmenový vzor - myslím, že líp by znělo, "hustej kmenovej", vážně si moc neumím představit, jak někdo řekne hustej kmenový vzor
    "a tím kaňonem najedeme vosy."-najdeme
    "Přemýšlela jsem, když jdeš proti bossu"-bossi, nebo bossovi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj :D
      Tyjo, to s tím "hustej" ani nevím, jak se tam kdy mohlo vzít, stydím se (a opravuji)!
      S tím bossem vím, že to skloňování mám občas podivné - skloňuji to podle vzoru pán, nicméně ne vždy to úplně vyzní... A zrovna tady to asi není, ale občas tam mám pře -ovi-ováno, takže jsem se to jednu dobu snažila kreativně obměňovat po vzoru "pánu, pánovi" :D Tak přemýšlím, že by mi docela pomohlo to vždy celé přečíst nahlas, kdyby byl čas a energie :D

      Díky a opraveno :)

      Vymazat
    2. officially, boss se dá skloňovat podle vzoru muž i pán dle pravidel českého pravopisu od roku 2005, původně se skloňoval podle vzoru pán a vzor muž se připustil prakticky "jen" protože, že to zní líp xD
      (skloňování podle vzoru pán mi z nějakého důvodu mimochodem google opravuje jako špatně nevím proč xD )
      Jinak, postupně přečtu zbytek a napíšu připomínky :D
      a... já myslel, že jsi chtěla naznačit tím "hustej" jako teenagerovskou nespisovnou mluvu, která by tam nezněla až tak špatně... a ty nevíš jak se to tam vzalo, měl bych přestat vidět příčiny tam kde nejsou :'D

      Vymazat
    3. Teď na to koukám v příručce - a řekla bych, že nejlepší by u toho byl proměnlivý vzor pán-muž, protože mně třeba "bossi" vyloženě bolí :D Na druhou stranu, bez "bosse" zní lépe jak bez "bossa", že :D
      Tak, ono, už jsou to dva roky. Já mám problém si vzpomenout, co jsem jedla včera na snídani, natož, co mi šlo hlavou před takovou dobou :D Ale pochybuju, že by to bylo záměrné, záměrně mám takovéto koncovky jen v přímé řeči, což toto není. Fakt nevím, odkud se to tam vzalo :D

      Vymazat