sobota 8. srpna 2015

První den

První podlaží Aincradu
Listopad 2022

Smrtící hra.
To není zrovna fráze s jasnou definicí. Kdyby se to dalo považovat za «zápas s možností tělesné újmy», zahrnovalo by to i bojová umění, lezení po skalách a podobně, dokonce i sporty týkající se jízdy na motorce. Co tyto nebezpečné sporty rozlišuje od smrtících her je nejspíš jen jediná věc.
A to, že penalta smrti patří mezi pravidla.
Není to výsledek nešťastné náhody. Vynucená smrt jakožto následek hráčových chyb a jeho porážky či jakožto trest za porušení pravidel; mohou být i jiné důvody. Jednoduše řečeno – vražda.
S tímto předpokladem se VRMMORPG, ta úplně první na světě, «Sword Art Online», neomylně stala smrtící hrou. Její vývojář a tedy i tvůrce jejích pravidel, Kayaba Akihiko, to osobně jasně zdůraznil, tak, že se o tom nedá nijak pochybovat; před pouhými dvaceti minutami.

Pokud vaše HP padne na nulu – pokud budete «poraženi» – budete zabiti. Nebo jestli vám někdo sundá NerveGear – a tím «poruší pravidla» – tak také budete zabiti.
Nezdálo se to být skutečné. A ani by nemělo. Hlavou mi vířil nespočet pochyb, a to i teď.
—Je něco takového možné? Vždyť je to jen «herní přístroj pro domácnost», NerveGear; vážně má schopnost zničit lidský koncový mozek?
—A proč by něco takového vůbec dělal? Držel hráče jako rukojmí ve virtuálním světě, kdyby tam šlo o nějaké výkupné, tak fajn. Ale dávat životy hráčů v sázku jen kvůli dokončení hry, vždyť z toho Kayaba nemá žádný hmatatelný zisk. Naopak, akorát ztratí reputaci jako herní vývojář a kvantový fyzik, bude z něj nejhorší zločinec v dějinách.
Nechápu to. Vůbec mi to nedává smysl.
Mé instinkty tomu ovšem rozuměly.
Kayabovo prohlášení bylo zcela pravdivé. Místo, kde se SAO odehrává, vznášející se zámek Aincrad, se změnil z paralelního světa přetékajícího vášní a nadšením v klec smrti věznící deset tisíc hráčů. Kayabova slova z konce jeho tutoriálu před chvílí – „Samotná tahle situace byla mým konečným cílem“ – samotná ta věta nejspíš ukrývá jeho skutečné záměry. Ten výjimečný génius vytvořil SAO… a tedy i NerveGear… jen pro zrealizování této smrtící hry.
A jelikož tomuto věřím, tak teď já – šermíř na úrovni 1, Kirito, běžím s životem v sázce.
Úplně sám uprostřed rozlehlých luk. Opouštím prvního přítele, kterého jsem si v této hře našel.
To vše, abych přežil.

Vznášející se zámek Aincrad byl tvořen podlažími, která se rovnala jedno nad druhé, až do počtu sto.
Podlaží v dolní části byla široká, a jak se blížila k vrcholku, zužovala se. Celý zámek měl tvar válce. Průměr tohoto, nejširšího, prvního podlaží byl až deset kilometrů. «Oblast hlavního města», tedy největšího města prvního podlaží, «Města Začátků», se táhla v půlkruhu s průměrem jednoho kilometru na jižním kraji podlaží.
Vysoké zdi hradu stály kolem kraje města, zmenšovaly šanci, že monstra vniknou dovnitř, na úplnou nulu. Vnitřek města byl navíc strážen «protizločinným kodexem», který naprosto zabraňoval, aby HP, které se stalo hodnotou určující hodnotu vašeho života, klesl i o jen jediný pixel. Jinak řečeno, pokud byste zůstali ve Městě Začátků, bylo by zajištěno vaše bezpečí a možnost šance eliminováno.
Přesto jsem se rozhodl město opustit ve chvíli, kdy Kayaba Akihiko svůj úvodní tutoriál skončil.
Měl jsem několik důvodů. Nedůvěru v to, že «kodex» bude platit navždy. Touhu vyhnout se rozporům a nedůvěře, které se mezi hráči jistě zrodí. A také houževnatost MMO hráče, který chce zvýšit si úroveň – ta byla zažraná v mém nitru.
Možná je to jakýsi druh osudu; ve fikci se mi téma smrtící hry docela zalíbilo. Četl jsem hodně takových knih, mangy a viděl spoustu filmů. Jasně, hry, které mám, mají všemožná témata, ale věřím, že tohle téma je pro ně docela časté.
Smrtící hry byly vždy kompromisem mezi «bezpečím» a «postupem». Pokud je začáteční lokace bezpečná, nikdo, kdo tam zůstane, nebude v nebezpečí. Ale pokud člověk uteče před nebezpečím ještě před tím, než se pokusí být odvážný, je nemožné tuto situaci překonat.
Samozřejmě jsem ani náhodou neměl žádné hrdinské ambice setnout všech těch sto bossů vlastním mečem, abych hru dokončil. Mezi deseti tisíci uvězněnými hráči by jich ne zrovna malá část měla mít stejnou mentalitu – mělo bych jich být alespoň tak tisíc. Dříve či později z města odejdou, začnou lovit slabá monstra v okolí a budou získávat zkušenostní body, ať už sami nebo ve skupinkách. Zvýší si level, vylepší vybavení a zesílí.
A s tím přicházel další problém.
Ve smrtící hře neoponují hráčům jen pravidla, pasti a monstra. Naleznou nepřátele i v dalších hráčích. Neznám žádnou smrtící hru, která by tohle neměla.
V SAO je mimo města, takže «mimo hranice kodexu», možné PK. Ačkoli je nepravděpodobné, že by někdo zašel až k vraždě – přeci jen by to z nich udělalo skutečného vraha – mohl by se někdo uchýlit k vyhrožování ostatním zbraněmi, aby mohl ukradnout předměty. Nemohl jsem s jistotou říct, že neexistuje nikdo, kdo by tohle neudělal. Jen představy toho, že se někdo s lepšími staty než já stane mým nepřítelem, ústily ve hmatatelný strach a hrůzu, v puse mi z toho zůstávala hořká pachuť.
A kvůli těm důvodům—
Volba zůstat ve Městě Začátků, zanechat zesilování sama sebe kvůli bezpečí – ta volba mi nedávala žádnou výhodu.
Pokud chci zvýšit svůj level, nemám čas jen tak postávat. Relativně bezpečná travnatá pole kolem města budou jistě brzy plna těch, «kteří se rozhodli odvážit se dál», hráčů jako já. V SAO mají monstra v jisté oblasti za jistou časovou dobu určeno, v jakém množství a jak často se obživnou. Jakmile budou uloveny první cíle, vypukne šílenství hledání obživnutých monster a bude nevyhnutelné, že hráči začnou jeden druhému krást cíle.
Abych se tomu vyhnul, abych mohl efektivně získávat levely, musím mířit za «relativně bezpečnou» oblast – takže do oblasti «lehce nebezpečné».
Jistě, pokud jde o hru, kterou jste zrovna začali, pokud nevíte, kudy kam, byla by to v podstatě sebevražda. Ale z jistého důvodu znám hodně věcí, i když se to týká jen nižších podlaží – topografii, a dokonce i monstra, která se v této hře, SAO, objevovala; ačkoli hra oficiálně vyšla teprve dnes.
Po odchodu ze severozápadní brány Města Začátků, průchodu rozlehlými travinami a po úniku z cesty podobné bludišti v hlubokém lese narazíte na vesnici se jménem «Horunka». Je možná malá, ale má hostinec, obchod se zbraněmi a obchod s potřebami «v hranicích kodexu», takže to jako základna pro lov stačí. V okolních lesích nejsou žádná oživující se monstra s nebezpečnými skilly, které by měla paralyzující toxiny nebo byla schopná zničit zbraň, proto je nepravděpodobné, že bych kvůli sólo hře zemřel při nehodě.
S Horunkou jako základnou si zvýším level z 1 na 5 během dneška. Teď je šest patnáct večer. Okolní pastviny zabarvilo zapadající slunce z vnějšího obvodu Aincradu do zlata, les naproti se kvůli soumraku koupal ve světle modré. Ale naštěstí se kolem Horunky neobjevují nebezpečná monstra ani v noci. Pokud budu bez přestávky pokračovat, až dokud se nezmění den, nejspíš budu mít dostatečné staty i vybavení na to, abych mohl zamířit do následující lokace, než se vesnice naplní dalšími hráči.
„…Sobectví je taky dobrý bod, co… Jsem úplným ztělesněním sólo hráče, bože…,“ zašeptal jsem první věc od chvíle, co jsem opustil město; přitom jsem stále běžel.
Kdybych to nevyjádřil humorným tónem, pak by strach a všechna další hořkost – sebenenávist, která hrozila, že se mi sama vytlačí z úst – neměly šanci zmizet.
Kdyby byl tak po mém boku ten dobrosrdečný samuraj. Pomohl bych mu se získáním levelů a zajistil jeho přežití; takové morální činy by nejspíš zvládly přepsat pocity viny.
Ale opustil jsem jediného přítele v tomto světě, toho jménem Klein, ve Městě Začátků. Přesněji řečeno, když jsem ho pozval, aby se mnou zamířil k Horunce, zmínil, že nemůže jen tak opustit kamarády ze stejné gildy z předchozí hry.
Tak půjdeme i s nimi. Taková nabídka by také nejspíš byla možná. Ale já to nenavrhl. Na rozdíl od planin, kde se objevovali jen divocí kanci a housenky, oboje snadno porazitelné i na prvním levelu, v lese za planinami se objevovala i poněkud nebezpečná monstra, jako jedovaté včely a rostliny predátoři. Kdyby se na ty speciální útoky špatně zareagovalo, HP by hnedka kleslo na nulu… takže by člověk mohl i zemřít.
Šance, že by Kleinovi kamarádi zemřeli – ne, ten pohled, který mi by v tu chvíli Klein věnoval – toho jsem se bál. Nechtěl jsem mít nějaké nepříjemné myšlenky, nechtěl jsem být zraněný; s tou vírou a ničím jiným v mysli jsem opustil toho, kdo mě požádal o pomoc a kdo mě, poprvé v tomhle světě, pozval do party…
„…!!“
Emoce znechucení, které nedokázal zakrýt ani můj monolog, kterým jsem se mučil, se mi vzedmuly z hloubi duše. Zatnul jsem zuby a přiložil jsem pravou ruku k meči na zádech.
V trsu křovin kousek přede mnou se objevil jediný modrý divoký kanec. Není to agresivní monstrum, tak jsem je chtěl ignorovat, dokud neprojdu planinami, ale z impulzu jsem vytáhl jednoduchý rovný meč, mé základní vybavení, z pochvy a začal pohyb pro jednoúderný skill meče, «Příčné seknutí».
Kanec zareagoval na to, že jsem zacílil, zle se na mě podíval. Pravou přední nohu zarýval do země. Kdybych zaváhal, zastavil skill, akorát by mi udělil spoustu zranění. Se smíšenými pocity klidu a rozčilení na sebe samého jsem se zadíval na monstrum, spustil skill a mířil na jeho slabé místo, za hlavu.
Čepel meče slabě světle modře zazářila. Ozval se pronikavý zvukový efekt a mé virtuální tělo se pohnulo, napůl samo. Systémová podpora, unikátní pro skilly meče, silou opravila pohyb seknutí. Dával jsem pozor na to, abych proti tomu pohybu nešel. Vědomě jsem zrychlil nohy a pravou paži, zvýšil tak sílu skillu. Abych tento skill zvládl na jedničku, strávil jsem kdysi skoro deset dnů používáním skillu v prázdných útocích na cvičné figuríny ve městě.
Staty na levelu jedna a specifikace základního vybavení jsou samozřejmě velice slabé, ale přesto, pokud by mělo podpořené «Příčné seknutí» udělit kritický zásah do slabého bodu modrého kance – správně se jmenujícího «Běsnícího kance» – zranění udělené jediným úderem by bylo o něco vyšší než HP, které monstrum má. Seknutí, které jsem udělil přímo do oblasti hřívy kance, který zaútočil na mě, se vrátilo se silným zpětným rázem. Zvíře, o celkové délce kolem jednoho metru, bylo o dvacet centimetrů posláno dozadu.
„Gííííííí!“ zařval kanec, jak se odrazil od země, nepřirozeně se zastavil ve vzduchu. Bašáá! Hlasitý zvukový efekt, společně s efektem světelným. V modrém světle se kanec změnil v tisíce mnohoúhelníků a vybuchl.
Ani jsem nevěnoval pohled zprávě o tom, kolik zkušenostních bodů jsem získal nebo jaké předměty spadly; naopak, ani jsem se nezastavil a prošel jsem přímo blednoucím světelným efektem. Necítil jsem se ani o trochu lépe. Silou jsem zarazil meč zpět do pochvy na zádech a podíval se na tmavý les, který se konečně blížil. Dál jsem běžel na úplném limitu rychlosti, jak mi to jen dovoloval můj stat hbitosti.

Přesto jsem v lese musel postupovat opatrně a vyhýbat se reakčnímu dosahu monster. I tak jsem ovšem běžel po cestě tak rychle, jak to jen šlo, a ke svému cíli, vesnici «Horunka», jsem dorazil těsně před tím, než zapadlo slunce.
Rychle jsem od vstupu prohlédl vesnici o deseti budovách, mezi které patří jak osobní domy, tak obchody. Barevné kurzory, které mi létaly v zorném poli, patřily všechny NPC. Zdá se, že jsem dorazil jako první, ale to se vlastně dalo čekat. Přeci jen jsem vyběhl plnou rychlostí hned poté, co Kayabův tutoriál skončil, téměř jsem ani s nikým nepromluvil.
Napřed bych měl zamířit k obchodu se zbraněmi na úzké návsi. Před začátkem tutoriálu – tedy když SAO byla ještě normální hra – jsem s Kleinem ulovil pár monster, takže jsem měl v inventáři několik nezpracovaných materiálů. Netoužím zvyšovat si produkční skilly, tak je jen prodám obchodnickému NPC. Tím jsem si zvýšil svou hotovost a koupil jsem si za téměř všechny peníze hnědý kožený poloplášť s docela slušnou obranou.
Bez zaváhání jsem se dotkl tlačítka okamžitého vybavení, které se zobrazilo, když jsem si předmět koupil. Na bílé lněné košili a tlusté šedé vestě, což je mé počáteční vybavení, se zhmotnil kožený kus vybavení, který vydával pocit odolnosti. Chvilku svítil. Trochu jsem zadržel dech, užíval jsem si lehce zvýšený pocit stability, pak jsem se krátce podíval na zrcadlo na celou postavu na zdi obchodu se zbraněmi.
„…To jsem… já…,“ zamumlal jsem bezděčně, postarší obchodník leštící pochvu dýky za přepážkou nadzvedl obočí, pak se zase hned vrátil ke své práci.
Postava odrážející se v zrcadle se, až na výšku a pohlaví, na hony lišila od «Kirita», kterého vytvářet byla osina v zadku.
Tělo bylo drobné a hubené, bez náznaku mužnosti ve tváři. Dlouhá černá ofina visela dolů. I oči byly černé, nebo alespoň tmavší. Vzhled stejný jako já ve skutečném světě, reprodukován s ohromující úrovní detailů—
Při představě, jak si tenhle avatar obléká to, co bývalý Kirito, zářící kovovou zbroj, se mi v těle vzedmula silná křeč odmítnutí. Naštěstí v SAO existuje i lehké kožené vybavení, které používají uživatelé jednoručního meče zaměřující se na rychlost, mají dostatečnou obranu. Jistě, že se nemohou stát tanky, postavami, které na sebe přitáhnou pozornost monster, ale sólo hráč nepotřebuje být tank.
Od teď zůstanu u koženého vybavení, pokud to jen bude možné. Ani snad nemusím říkat, že by mělo vypadat co možná nejjednodušeji.
Tak jsem se rozhodl a odešel z obchodu se zbraněmi. Vylepšil jsem jen Kožený plášť. Pukléř jsem nebral, pořád ještě mám počáteční meč. Vběhl jsem do obchodu s pomůckami vedle a koupil jsem tolik uzdravujících lektvarů a protijedů, kolik jsem jen mohl, tak jsem změnil veškeré své peníze v absolutní nulu.
Měl jsem důvod si tu zbraň nenahradit. Jediný jednoruční rovný meč prodávaný v obchodě se zbraněmi v téhle vesnici, «Bronzový meč», měl sice více síly než počáteční vybavení «Malý meč», ale jeho odolnost snadno klesala a také byl slabý proti korozivním tekutinám, které vystřelovaly rostlinná monstra. Jestli jim budu čelit častěji, bude lepší zůstat u Malého meče. Ale samozřejmě nebudu moct používat slabý počáteční meč navždy. Odešel jsem z obchodu a sprintem jsem doběhl do osobního domu dále ve vesnici.
NPC míchající něco v hrnci skutečně působila jako «vesnická žena». Otočila se ke mně a promluvila.
„Dobrý večer, cestující šermíři. Musíš být unavený a já bych ti ráda nabídla nějaké jídlo, ale právě teď žádné nemám. Mohu ti dát jen hrnek vody.“
Odpověděl jsem bez čekání, vyslovoval jsem vše jasně, aby to systém rozpoznal: „To by bylo příjemné.“
Vlastně by stačilo pouhé „V pořádku“ nebo „Ano“, ale tohle víc navazovalo tu náladu. Kdybych byl však ještě slušnější a řekl „Nedělejte si se mnou starosti“, nic by se nestalo.
NPC nalila vodu do staře vypadajícího hrnku ze džbánu na vodu, s cinknutím ho položila přede mnou na stůl. Posadil jsem se na židli a vodu jsem hned zhltal.
S malým úsměvem se paní otočila zpět k hrnci. I když něco míchala, tak «nedávám jídlo» měla být nenápadná nápověda. Čekal jsem a brzy jsem z druhé strany dveří do druhého pokoje uslyšel stálý zvuk kašlajícího dítěte. Ramena ženy jako by poklesla v zoufalství.
Počkal jsem ještě pár vteřin a nad její hlavou se konečně rozsvítil zlatý otazník. Znak aktivace úkolu. Bez okamžiku prodlení jsem promluvil.
„Máte nějaké potíže?“
To je jedna z mnoha možných frází používaných k přijmutí úkolu od NPC. Paní se ke mně jemně otočila, «?» znak nad její hlavou opakovaně blikal.
„Vlastně, cestující šermíři, má dcera…“
—A její dcera byla postihnuta těžkou chorobou, která nepolevila ani při léčbě lékem z trhu (to bylo v hrnci). Její dceru mohl vyléčit jen lektvar ze zárodečných vaků masožravých rostlin obývající les dále na západ. Problémem bylo, že právě tyhle rostliny byly velice nebezpečné; navíc jen málokdy kvetly, takže bylo naprosto nemožné lék získat. Kdyby tak nějaký šermíř dokázal zárodečné vaky sesbírat místo ní, ráda by mu jako odměnu nabídla dlouhý meč předávaný v její rodině po generace.
To je obecné shrnutí její řeči, kterou doprovázela gestikulace. Trpělivě jsem poslouchal. Úkol by nepokročil, pokud bych si ho nevyslechl až do konce. Nedokázal jsem zatvrdit své srdce proti občasnému suchému zakašlání její dcery, které bylo během povídání slyšet.
Paní nakonec zavřela ústa, požadavky v záznamu úkolu na levé straně mého zorného pole se aktualizovaly. Postavil jsem se a vykřikl „Nechte to prosím na mně!“ – nepotřebná věta, ale navozovala atmosféru – a vyběhl jsem z domu.  
Vzápětí jsem uslyšel, jak melodie zvonu označující čas zahrála městem z malé strážní věže uprostřed návsi. Sedm hodin večer.
Co se teď asi děje ve skutečném světě? Rozhodně to způsobilo velký povyk. Vedle mého já ležícího na posteli v pokoji s NerveGearem na hlavě, je nejspíš má matka nebo sestra, možná obě.
Jak se teď asi cítí? Šokovaně? Pochybují? Bojí se? Nebo jsou možná zarmouceny…?
Ale já jsem pořád naživu, tady, v Aincradu. To je důkazem toho, že mi matka ani sestra nestrhly NerveGear z hlavy. Takže tomu nejspíš věří. Věří varování Kayaby Akihika – a tomu, že se vrátím živý.
Abych tuhle smrtící hru přežil a mohl se vrátit, musí se někdo prolomit nejvyšším podlaží tohoto vznášejícího se zámku Aincradu, který dosahuje stovky podlaží, a porazit monstrózního posledního bosse, jehož podobu si ani nedokážu představit. Jedině tak lze tuto hru ukončit.
Jistě, ani zdaleka nemyslím na to, že bych takového činu dosáhl sám. Co bych měl dělat, ne, jediná věc, kterou zvládnu, je boj o vlastní život za použití veškeré vlastní síly. To je vše.
Napřed musím zesílit. Alespoň natolik, aby nezáleželo na tom, kolik typů a jedinců monster na mě jde… nebo možná až tak moc, abych si dokázal ochránit život ve chvíli, kdy mě přepadne podlý hráč. Nad tím, co se stane dál, budu přemýšlet teprve tehdy, až to přijde.
„Promiň, mami. Že si kvůli mně musíš dělat starosti… Promiň, Sugu. Že se mi něco takového stalo přesně v těch VR hrách, které tolik nesnášíš…,“ proklouzla mi bezděčně slova skrz rty, trochu mě to překvapilo. Naposledy jsem použil kratší tvar jména své sestry před třemi lety, možná ani to ne.
Jestli — jestli přežiju a vrátím se, postavím se k ní čelem a znovu jí řeknu «Sugu».
Tak jsem se malátně rozhodl, když jsem prošel branou vesnice a zamířil jsem si to k lesu skrytému pod zlověstnou nocí.

V Aincradu není obloha. Nad hlavou najdete akorát tak spodek dalšího podlaží, ve výšce sto metrů. Slunce je tedy přímo vidět jen ráno a večer. A s měsícem je to samozřejmě stejné.
To ale neznamená, že je během dne šero a v noci naprostá tma. Osvětlení místa je podobné jako v mnoha jiných VR prostorech, zajišťuje dostatek záření. I v lese v noci světélkují bledě modrá světla až k vašim nohám, i když ne tolik jako přes den; přesto se dá bez problémů běžet.
Šero srdce je ale něco úplně jiného. Je jedno, jak moc si budete dávat pozor na okolí, sem a tam stejně budete plní úzkosti, že by mohlo být něco přímo za vámi. Pouze v takových chvílích mi začínal chybět pocit bezpečí hry v partě, ale teď už nebylo cesty zpět. Co se týče vzdálenosti i systému.
Hráč první úrovně mohl mít jen dvě «místa pro skilly».
Jedno z nich jsem naplnil «Jednoručním mečem» hned po začátku hry v jednu odpoledne. Co dám do druhého, jsem chtěl pečlivě zvážit. Ale po tutoriálu jak z noční můry a opuštění Města Začátků jsem si už nemohl pohrávat se skilly.
Pro sólo hráče jsou některé skilly naprosto nepostradatelné. Nejdůležitější z nich jsou «Hledání» a «Skrývání». Oba mohou zvýšit možnost přežití. Ten první může zvýšit i úspěch při lovu, zatímco ten druhý v lese trochu ztrácí smysl, kvůli jistému důvodu. Proto jsem si vybral skill Hledání a rozhodl se, že skill Skrývání si přidám až později.
Ty skilly se ale na moc nesoustředily, protože bezpečí zvyšuje už jen vyšší počet lidí – stejného efektu se dalo dosáhnout rozdělením dosahu hledání v partě. Takže ve chvíli, kdy jsem si vzal «Hledání», jsem se už vzdal všech cest až na tu, kterou jsem běžel přímo jako sólo hráč. Jednou se mi tohle rozhodnutí možná vymstí, ale přinejmenším to nebude hned teď…
O takových věcech jsem přemýšlel, zatímco jsem pokračoval dál v chůzi. V zorném poli se mi objevil drobný barevný kurzor. Reakční dosah byl zvětšený kvůli skillu Hledání; takže jsem to neviděl vlastníma očima. Kurzor byl červený, patřil tedy monstru, ale měl trochu tmavší odstín, spíš než červený byl purpurový.
Odstín červené mohl být volně použit k interpretování relativní síly nepřítele. Kurzory monster, které jste nemohli porazit, ať už byste se snažili jakkoli, byly tmavě karmínové, tmavší než krev. Většina slabých monster, ze kterých dostanete jen stěží nějaké zkušenostní body, ať už jich zabijete, kolik jen chcete, je světle růžová, skoro až bílá. Vhodní protivníci rovnocenné úrovně jsou ryze červení.
Kurzor, který se mi zrovna objevil před očima, byl červený, trochu tmavší než průměr. Jméno monstra je «Malá láčkovka». I když má u jména malá, je to chodící masožravá rostlina o velikosti metr a půl. Je na levelu 3, takže jsem já, na levelu 1, viděl purpurový kurzor.
Nebyl to sice protivník, kterého bych měl brát na lehkou váhu, ale bát jsem se taky nemusel. To kvůli úzké žluté čáře kolem kurzoru, která naznačovala, že cílové monstrum je součástí úkolu.
Na chvilku jsem se zastavil a ujistil se, že v okolí nejsou další monstra. Otočil jsem se k Malé láčkovce a vyběhl přímo k ní. Útoky zezadu jen málokdy fungují na monstra bez očí, jako je to tohle.
Sešel jsem z pěšinky a obkroužil velký, starý strom. Pak jsem spatřil podobu monstra.
Nižší část těla připomínala právě láčkovku a nacházel se v ní nespočet kořenů, které se neustále svíjely. Ty používá monstrum k pohybu. Úponky, ze kterých vyrůstaly špičaté listy, se točily po stranách. Rostlina měla «ústa» pro konzumaci kořisti poblíž místa, kde by měla být hlava; stékala tam lepkavá tekutina, zatímco ústa se otevírala a zavírala.
„…Tak nic,“ zamumlal jsem tiše, když jsem to uviděl. Občas se na ústech objevil velký květ. Klíčový předmět potřebný k úkolu, který jsem přijal v Horunce, «Zárodečný vak Malé láčkovky», padá jen z láčkovek s květem. Přitom se tato monstra objevují jen s šancí pod jedno procento.
Ale pokud budu porážet i normální láčkovky, zvýší se šance na to, že objeví další s květem. Bojovat s monstrem proto není plýtvání časem. Přesto se nesmí na něco zapomenout.
A to, že se může objevit monstrum podobné tomu s květem, akorát že tohle bude mít kulaté ovoce. To by se dalo nazvat «pastí». Když ovoce během boje zasáhnete, praskne s ohlušujícím řevem a vydá výpary nepříjemného pachu. Výpary nejsou ani jedovaté, ani vám nezničí vybavení, ale mají velice nepříjemnou schopnost – přilákají ostatní láčkovky v okolí. Kdyby už docházela monstra a čekalo se na jejich oživení, nebylo by jich moc, ale právě teď tomu bylo naopak.
Znovu jsem se na monstrum zadíval a ujistil se, že žádné ovoce nemá – a znovu jsem vytáhl meč na zádech. V tu chvíli si mě láčkovka všimla, výhružně zvedla dva úponky vysoko do vzduchu.
Útočné schéma tohoto monstra zahrnuje použití ostré hrany úponků k sekům a bodnutím, jako by to byla dýka, a vyvrhnutí korozivních tekutin z úst. Je toho více jak u modrého kance, který prostě bezhlavě útočil, ale nepoužívá skilly, takže se dá říct, že je jednodušší na zdolání než monstra typu pololidé, jako třeba Koboldi nebo Goblini.
Navíc se soustředí na útok a má slabou obranu. I v «předchozím Aincradu» jsem měl taková monstra radši. Protože pokud se nenecháte zasáhnout, je možné jich zabít docela dost za krátkou dobu.
„Šúúúú!“ zavyla láčkovka ze svého kořist chytajícího mechanismu úst a zaútočila pravým úponkem. Hned jsem viděl trajektorii a skočil jsem doleva, abych se vyhnul. Ve stejném pohybu jsem se otočil k boku monstra a zamířil mečem na část, která spojovala láčku a silný stonek – na slabé místo.
Byl to slušný útok. HP láčkovky pokleslo o více jak dvacet procent.
Rostlina znovu vztekle zařvala a nafoukla svou láčku. Počáteční animace vystřelení korozivní tekutiny. Dolétne až do dálky pěti metrů. Je nemožné se vyhnout, i když běžíte dozadu.
Nejenom, že udělí zranění a drasticky sníží odolnost vybavení, ale kvůli lepkavosti navíc znemožňuje hráčovy pohyby. Efekt je ale limitovaný jen v úzkém úhlu třiceti stupňů od úst. Odhadl jsem přesné načasování úskoku, aby byl na poslední chvíli, kdy se náhlé zvětšení láčky těla zastavilo. Silně jsem se odrazil, abych tentokrát skočil doprava.
Vystřelila sprška bledě zelené tekutiny, doprovázená efektem bušúúú! Při dopadu na zem vytvářela bílou páru. Vyhnul jsem se ale i třeba jen jediné kapce. Pravou nohou jsem poklesl na zem a ohnal se mečem, silně jsem znovu udeřil do slabého místa. S výkřikem se kořist chytající mechanismus láčkovky ohnul dozadu, obklopil jej žlutý světelný efekt. Status ochromení. Je možná zvláštní, že je možné ochromit rostlinu, ale nemohl jsem si tu šanci nechat ujít.
Znovu jsem potáhl meč doprava. Pohyb byl dokončen během okamžiku a aktivoval se skill meče, zahltil čepel slabým, bledě modrým světlem.
„…Ráá!“
V tomhle boji – nebo možná poprvé od chvíle, co SAO oficiálně vyšlo – se ze mě vyřinul výkřik, silně jsem se odrazil od země. Jednoúderný, vodorovný útočný skill na krk, «Vodorovné seknutí». Liší se od «Příčného seknutí» jen tím, jestli je seknutí vodorovné či příčné. Tenhle útok ale mnohem jednodušeji zamířil na slabé místo Malé láčkovky.
Ještě předtím, než se rostlinné monstrum mohlo vzpamatovat z ochromení, HP už mělo po dvou útocích blízko padesáti procent, a na jeho stonek zamířil přímý úder skillu meče. Jistě, že jsem skill zesiloval na maximum pohybem pravé ruky a odrážející se nohy. Zářící čepel meče přesekla silný stonek, chviličku čelila odporu, který zůstal—
„Sukáán!“ ozvalo se zaúpění a láčka se odkrojila od stonku, sama vyletěla do vzduchu. Zůstala jen HP linka v tmavě červené, mizící z pravé strany. A jakmile dosáhla nuly, velké tělo Malé láčkovky zamrzlo v modré barvě. A pak vybuchlo.
Můj meč byl stále v pohybu techniky, kterou jsem provedl; přestal jsem s pohybem. Zpráva o zkušenostních bodech, dvojnásobných oproti kanci, mi vletěla do zorného pole. Boj trval zhruba čtyřicet vteřin. Jestli budu takhle pokračovat i nadále, měl bych dosáhnout docela slušné účinnosti.
Meč jsem měl stále v pravé ruce, jen skloněný. Prohlédl jsem okolí. Kousek od limitu mého dosahu hledání se objevilo několik kurzorů Malých láčkovek. Těch, které hráči ještě neviděli.
Než se ostatní na tohle loviště dostanou, musím si zvýšit level, co nejvíc to jen půjde. S takovou vervou, že se oživení monster v oblasti dostane až k bodu vyčerpání. To je egoismus takové úrovně, že se nad ním nedá než žasnout, a to i když to mám říct já. Ale teď nebyl čas na pokrytectví filantropického sólo hráče.
Malátně jsem se rozhodl, že je čas na další kořist, a znovu jsem se rozběhl do hlubokého lesa.

Pokračoval jsem asi patnáct minut – a zabil už deset Malých láčkovek.
Ta s květem se ale stále ještě neukázala. Tohle je «závislost na skutečném štěstí», jak se říká v herním slangu – takže je to závislé na štěstí, kterým hráč oplývá. Co se úkolů týče, nestávalo se moc často, že bych měl přebytek štěstí.
Ačkoli to člověka dokáže naštvat, určitě existují hráči, kteří se svým štěstím mohou chlubit – získají extra vzácný předmět, který padá jen na 0,00 procenta nebo tak, daří se jim vylepšit jeden kousek vybavení po druhém s deseti úspěchy v řadě a navíc dobře vychází s hráčkami. Dá se s nimi soupeřit jen tak, že to budete zkoušet znovu a znovu. Těmi pokusy samozřejmě myslím vzácné předměty. Nemám v úmyslu spamovat pozdravy, kdykoli potkám nějaké holky.
Přeci jen kvůli tomu, co Kayaba – který by mohl být považován za boha – udělal, vypadají postavy ve hře úplně stejně jako jejich hráči v realitě, takže hráček v Aincradu muselo náhle dost ubýt. Alespoň nebude nikdo muset podezírat tu, se kterou mluví, zda není «uvnitř» muž. Ale i tak musela být muka pro ty, co chtěli hrát za holky – vybrali si dívčí jména a základní vybavení vhodné pro dívky. Můžu jen doufat, že Kayaba pro ně připravil předmět měnící jméno, úkol nebo něco takového…
Možná proto, že jsem byl napřed, jsem myslel na právě takové věci, když jsem zrovna porážel jedenácté rostlinné monstrum. Zaslechl jsem tichou fanfáru. Zlatý světelný efekt obklopil mé tělo. Spolu s tím, co jsem získal během lovu kanců s Kleinem u města, před začátkem smrtící hry, jsem už dosáhl potřebného množství zkušenostních bodů ke zvýšení levelu.
Být v partě, ostatní by nejspíš ze všech stran volali „gratuluju“. Takhle jsem ale slyšel pouze šustění listů ve vrcholcích stromů. Vrátil jsem meč zpět do pochvy na zádech. Dal jsem ukazováček a prostředníček k sobě a mávl dolů, přivolal jsem tak okno hlavního menu. Klikl jsem na záložku se statusem, kde mi přibyly tři vzácné body. Jeden jsem dal k Síle, dva k Hbitosti. V SAO neexistuje magie a tohle jsou dva jediné viditelné parametry, takže jsem moc váhat nemusel. Naopak je ve hře plno bojových i produktivních skillů, jak se tak zdá. Jakmile bude víc míst pro skilly, rozhodně bude problém si vybrat.
Ale právě dnes, abych teď přežil, nemám na výběr, musím riskovat vlastní život. Nemyslet na budoucnost, musím napřed zajistit, že mám dostatečnou úroveň, tak zvaný «bezpečný odstup».
Dokončil jsem proces po získání levelu, zavřel okno a za mnou—
Náhle se rozezněl jakýsi ztuhlý zvuk tleskání.
„…!“
Divoce jsem skočil zpět, dal ruku na jílec meče. Mimo město jsem se nechal vtáhnout do manipulování s oknem a přestal dávat pozor, nechal záda nechráněná; to byla chyba, kterou by neudělal ani začátečník.
Nadával jsem si a připravoval se na boj, ale uviděl jsem, co se v lese objevit nemělo, humanoidní monstrum – ne, byl to vážně člověk.
A ne NPC. Hráč.
Muž o něco vyšší než já. Zhruba stejného věku. Měl na sobě lehkou koženou zbroj a pukléř prodávaný v Horunce. Stejně jako já měl Malý meč, základní vybavení. Meč ale neměl vytažen. Stál a pleskal prázdnýma rukama o sebe před svým tělem, ústa otevřená.
Takže to tleskání, co jsem předtím slyšel, byl potlesk toho muže – slovo chlapce by se asi hodilo více – mému zvýšení levelu.
Krátce jsem se nadechl a sklonil ruce, kluk se rozpačitě usmál, na okamžik sklonil hlavu.
„…P-promiň, že jsem tě tak vyděsil. Měl jsem se ozvat hned, co jsem tě viděl.“
„…Ne, já taky… promiň, že jsem tak zareagoval,“ zamumlal jsem v odpověď a dal ruce, které ztratily účel, do kapes půlpláště. Kluk, jehož rysy působily docela vážně, rozšířil svůj ochabující úsměv a udělal nějaké gesto, dal prsty pravé ruky k pravému oku. Pak dal ruku v rozpacích zase dolů. Došlo mi, že ve skutečném světě určitě nosí brýle.
„G-gratuluju k novému levelu. To bylo dost rychlý.“
Bezděčně jsem při jeho slovech sklonil hlavu. Bylo to nějaké zvláštní, jako by předtím četl mé myšlenky o tom, jaké by to bylo „být v partě“, co jsem předtím měl. Nervózně jsem zavrtěl hlavou ze strany na stranu.
„Není to tak rychlý… —A když už, taky jsi dost rychlý. Myslel jsem, že do lesa se ještě dvě tři hodiny nikdo nedostane.“
„Ahaha, taky jsem myslel, že tu budu první. Cesta sem je přeci jen docela matoucí.“
A když jsem ta slova uslyšel, konečně jsem si něco uvědomil, i když trochu opožděně.
On je stejný jako já.
Nejen co se vybavení a pohlaví týče. Ani toho, že je stejně jaká já vězeň ve smrtící hře SAO.
On má stejné znalosti jako já. Ví, kde se nachází Horunka. Proč je lepší Bronzový meč nekupovat. A navíc i to, kde je nejvíce Malých láčkovek. Takže to byl «původní beta tester». Stejně jako já.
První VRMMO hra na světě, Sword Art Online, oficiálně vyšla, přístupná pro deset tisíc hráčů, dnes, 6. listopadu 2022. Tři měsíce předtím ale vyhrála pouhá tisícovka hráčů loterii a mohla se účastnit zkušebního hraní – beta testu.
Na test podaly přihlášku tisíce hráčů. Bylo to jedinkrát, kdy jsem měl neuvěřitelné štěstí (i když zrovna teď se to dalo považovat spíš za hroznou smůlu) – byl jsem vybrán. Testovací doba trvala celý srpen. Jelikož mi to prázdniny dovolovaly, nořil jsem se od rána do večera – přesnější by ovšem bylo říct, že to bylo od odpoledne až do rána. V úžasu jsem se toulal Aincradem, který ještě nebyl klecí smrti, oháněl jsem se mečem a umíral. Znovu a znovu.
Mnoha pokusy, kdy jsem něco zkusil a neuspěl, jsem získal velké množství znalostí a zkušeností.
Cestičky a únikové cesty, které nejsou na mapě. Lokace měst a vesnic, nabídka obchodů. Ceny a specifika vybavení, které se tam prodávalo. Podmínky aktivace úkolů a jak úkoly dokončit. Kde se objevují monstra, jak jsou silná a jaké mají slabiny—
To díky těm útržkům znalostí jsem se sem dostal živý – hluboko do lesa daleko od Města Začátků. Kdybych byl úplný začátečník, který se bety neúčastnil, nejspíš bych na opuštění města sám ani nepomyslel.
To vše platilo i o klukovi, který stál pár metrů přede mnou.
Jednoruční šermíř s vlasy trochu delšími, než mám já, si určitě prošel betou stejně jako já. Nejenom, že zná cesty v lese, které se podobají bludišti, ale i to, jak stojí, ukazuje, že má zkušenosti s originálním VR motorem používaným SAO.
Odhad, který jsem rozvinul do podrobností během několika vteřin, snadno potvrdila jeho jediná věta: „Taky to děláš, viď? Úkol «Tajný lék z lesa».“
Přesně tak se jmenoval úkol, který jsem obdržel v soukromém domě v té vesnici. Neměl jsem důvod to popírat, vždyť už to musel uhádnout. Přikývl jsem. Usmál se, znovu přesunul ruku k těm neexistujícím brýlím.
„Přeci jen je to nevyčerpatelný úkol pro uživatele jednoručních mečů. Ta odměna, «Žíhaná čepel», je dobrá až do labyrintu na třetím podlaží.“
„…I když nevypadá nic moc, ta zbraň,“ dodal jsem. Kluk se zářivě zasmál, „ahahaha“. Po skončení smíchu otevřel po krátké pauze ústa. Vyšla z nich slova, která se od mého očekávání jen trochu lišila.
„Jsou dost vzácní, tak co kdybychom na úkolu pracovali společně?“
„Ech… Já myslel, že je to ale jen pro jednotlivce,“ odpověděl jsem spontánně. Jsou úkoly, které se dokončí pro všechny členy, když je plníte jako parta, a jsou úkoly, u kterých to tak nefunguje. Tenhle, «Tajný lék z lesa», byl ten druhý typ. Bylo třeba jen jediného klíčového předmětu, «Zárodečného vaku Malé láčkovky», takže kdyby úkol dělala parta, bylo by třeba jich nasbírat stejně jako členů party.
Kluk se ale usmál, jako by má slova očekával.
„No, to je sice pravda, ale počet «těch s květem» se zvýší, když budeme co nejvíc zabíjet ty normální. A tohle půjde ve dvou lépe.“
Rozhodně to bylo, jak říkal. Sám jsem nemohl útočit na monstra, která nebyla osamocená, ale ve dvou bychom mohli útočit na dvě monstra u sebe. Snížil by se čas výběru cílů a lovili bychom rychleji – a tak by se zvýšila šance na to, že potkáme monstrum s květem.
Už jsem chtěl přijmout a přikývnout, ale tvrdě jsem svou postavu zarazil.
Přemýšlel jsem o právu vstoupit do party teď, když jsem opustil veselého uživatele meče s jedním ostřím, Kleina… prvního kamaráda, kterého jsem si našel, asi tak před hodinou.
Ten kluk si ale mé váhání špatně vyložil a nervózně zavrtěl hlavou.
„Ne, to nic, nemusíš mít pocit, že partu vytvořit musíme. To ty jsi sem přišel první, takže první klíčový předmět samozřejmě přenechám tobě. Jestli budeme dál lovit ve dvou, určitě padne brzy i druhý, takže kdybys pak mohl zůstat se mnou, dokud se tak nestane…“
„Áá… áá, no jo… tak, omluv mě, ale…,“ odpovídal jsem nesouvisle a přikývl. Kdybychom bojovali v partě, veškeré předměty z monster by nešly do našich individuálních inventářů, ale do dočasného, takže by pro něj bylo nemožné s klíčovým předmětem pro úkol uprchnout. Nejspíš si myslel, že právě o tohle se obávám. Na to jsem ale ještě ani nepomyslel a nemělo cenu ho teď opravovat.
Kluk se mému souhlasu zasmál. Pak udělal krok dopředu a nabídl mi pravou ruku.
„Tak to rád slyším, no, budu teď v tvé péči. Jsem «Coper».“
Pokud to byl beta tester jako já, nebylo by zvláštní, kdybych ho už dříve znal, ale to jméno mi nic neříkalo.
Jasně, možná používá jiné jméno, než jaké měl v betě a především, jméno se u jeho barevného kurzoru neukázalo, tak jsem si neměl jak potvrdit, jestli je to jeho «skutečné jméno». I já mohl použít falešné jméno. Pojmenovávání postav mi jde příšerně, takže jsem pro hry, co jsem dosud hrál, používal jednoduchou zkratku mého skutečného jména. Rozhodně jsem nebyl schopný si během takové chviličky vymyslet falešné jméno.
„…Snad spolu budem vycházet. Jsem «Kirito»,“ představil jsem se. Kluk, Coper, trochu naklonil hlavu ke straně.
„…Kirito… ech, kde jsem to jen…“
Tak on mě zřejmě z beta testu nepřímo zná. Hned jsem si pomyslel, že to bude mít negativní efekt, a promluvil jsem.
„To bude nejspíš někdo jiný. Pojď, půjdeme na lov. Musíme ty dva «vaky» získat ještě před tím, než dorazí další hráči.“
„J… jo, to je fakt. Tak jdeme na to.“
Přikývli jsme na sebe a zaměřili se na dvojici Malých láčkovek, které se seskupily nedaleko; rozběhli jsme se k nim.

Jak bych od původního beta testera čekal – Coperův smysl pro boj se nedal jen tak přehlédnout.
Docela dost toho věděl o tom, jakou vzdálenost si od monstra držet, když má jednoruční meč, jak se monstra chovají a jak má používat skilly meče. Podle mého se příliš soustředil na obranu, ale to se dalo celkem chápat. Přirozeně jsme se zajeli do kolejí s dobrou synchronizací, Coper napřed nalákal monstrum a já vší silou udeřil do jeho slabého místa, ve dvojici jsme měnili jednu kořist do mnohoúhelníků po druhé.
Lov šel hladce, ale přesto jsem nedokázal přestat myslet na jednu věc.
Stále jsme ještě neřekli nic o tom, v jaké situaci se teď SAO nachází. Říkal Kayaba pravdu? Když zemřeme tady, zemřeme i ve skutečnosti? Jak jen tenhle svět půjde dál…? Takové otázky musely trápit i Copera, ale kromě předmětů a úkolů jsme o ničem nemluvili, od začátku až do konce. Jinak ale konverzace přirozeně plynula.
To muselo být proto, že jsme oba těžcí MMO závisláci. Ačkoli se svět změnil ve smrtící hru a tlačítko odhlášení zmizelo, jsme ve hře a je čas na úkoly a získávání zkušeností. Nejspíš už nám není pomoci. I Coper se přihlásil na beta test, takže má určitě stejné jádro hráče internetových her jako já. Před smrtí dáváme přednost naší potřebě zesílit si postavy…
Ne.
Ne, tak to není.
Jistě, Coper ani já zatím nejsme schopni se podívat realitě do očí.
Výhodně si zvýšil level; vyčerpat tempo oživování; i když procházíme těmito krátkozrakými výpočty, naše myšlenky o základech jsou pozastavené. Odvrátili jsme oči od skutečnosti, že NerveGear může vysílat silné elektromagnetické vlny, usmažit nám mozky ve chvíli, kdy se naše HP ocitne na nule. Vybrali jsme si cestu úniku a jednoduše bez dřívějšího rozmyslu mířili k tomu, co bylo «vepředu». Hráči, kteří zůstali ve Městě Začátků, by teď měli být v pochopení situace mnohem klidnější. Ale ačkoli to tak bylo—
To, že teď jdu proti děsivým monstrům, že bojuji ze své absolutně vlastní vůle, znamená, že rozhodně nedokážu pochopit, co se právě děje. Neovlivnila mě úzkost z toho, že bych mohl skutečně zemřít, jedině proto se dokážu minimálními pohyby vyhýbat ostrým úponkům a nebezpečným korozivním kapalinám, které by mě mohly zabít.
Jakmile jsem si to uvědomil, přepadla mě zlá předtucha.
Áách… někdy brzo rozhodně zemřu.
«Opravdová smrt», tedy první pravidlo smrtící hry; nechápat to pravidlo znamená, že si nedáváte pozor na čáru, kterou nemůžete překročit. Neliší se to od chůze na kraji útesu v temnotě, kdy se svěříte akorát tak osudu. Že jsem sám odešel z města, vešel do oblasti lesa se špatnou viditelností – to byl čin výjimečné lehkomyslnosti…
Polk! Po páteři mi přejelo silné mrazení, až ke špičkám prstů na rukou i na nohou, zastavilo to mou postavu.
Přesně v tu chvíli jsem zamířil na Malou láčkovku – ani jsem nevěděl, kolik jsem jich už dostal – a mávl mečem k její slabině; kdybych byl ztuhlý ještě i jen o půl vteřiny déle, rozhodně by mě čekal bolestivý protiútok.
Vrátil jsem se ke smyslům a znovu aktivoval skill meče, «Vodorovné seknutí». Ve své ošidné situaci jsem přesekl stonek rostliny. Rozezněl se zvuk roztříštění, kolem mě se rozprskly nehmotné vločky podobné sklu a rozptýlily se do vzduchu.
Za mými zády bojoval Coper s další láčkovkou, naštěstí si mého neobvyklého chování zřejmě nevšiml. O pět vteřin později než já zničil nepřítele, aniž by použil skilly. S povzdechem se ke mně otočil.
„…Pořád tu nikde není…“
V hlase měl známky úlevy, jak jsem čekal. Od chvíle, co jsme začali bojovat jako tým, uběhlo něco přes hodinu. Společně jsme museli sundat už kolem sto padesáti láčkovek a «ta s květem» se stále ještě neobjevila.
Abych setřásl mrazení, které mi stále přejíždělo po zádech, trhl jsem pevně rameny.
„Možná se to, jak se objevují, od bety změnilo… Nebylo by to poprvé, co jsem slyšel o MMO, které snížilo šanci na vzácný drop, když oficiálně vyšla…“
„…To je fakt… —No, co teď? Docela jsme si zvýšili levely a odolnost našich zbraní se dost snížila, takže možná by teď bylo lepší se vrátit do města…,“ mluvil Coper, když se náhle pod stromem, pouhých deset metrů od nás, rozsvítilo světle červené světlo.
Vznášely se tam hrubé a nesouměrné mnohoúhelníky, pojily se, vytvářely rozmazaný obraz. Pohled, na nějž jsem byl zvyklý – oživení monstra.
Jak Coper říkal, při tom «nadměrném farmaření» jsme získali docela dost zkušenostních bodů, oba jsme byli na třetím levelu. Na vyčištění prvního podlaží je dobré mít zhruba level 10, podle toho, co jsem si pamatoval z bety. Bylo sice ještě moc brzy jít dál, ale nebylo už třeba zabíjet každou Malou láčkovku kolem. Barva kurzorů protivníků se taktéž změnila, z purpurové v červenou.
„…“
Oba jsme bez pohybu stáli na travnaté mýtině a dál jsme se roztržitě dívali na obživení. Po několika vteřinách získala láčkovka číslo sto a několik desítek svůj vzhled a vydala se na cestu, úponky se svíjely kolem ní. Lesklý zelený stonek, důkaz, že je naživu; unikátní kropenatý vzor zkrášlující kořist chytající mechanismus. A nad ním – lesknoucí se jedovatě červený, i v tomhle pochmurném osvětlení, obří květ, který připomínal tulipán.
„…“
Několik dalších vteřin jsme v úžasu sledovali bytost, pak jsme se tiše otočili k sobě.
„…!!“
Tichý válečný pokřik. Mávli jsme svými meči dopředu a s energií, kterou má kočka při chytání myši, jsme zaútočili na «tu s květem», která se konečně objevila a—
Těsně předtím jsem se musel ručně zabrzdit oběma nohama a levou rukou jsem zarazil Copera vedle.
Proč?! Podíval se na mě s otázkou ve tváři. Napřed jsem zakmital ukazováčkem na levé ruce, abych přilákal jeho pozornost, pak jsem ukázal na to, co bylo daleko za «tou s květem».
Šlo to vidět jen těžko, ve výhledu bránilo mnoho stromů. Tím směrem byl ale vidět stín další láčkovky. Všiml jsem si jí díky skillu Hledání a malému zlepšení, které jsem obdržel. Coper si možná ještě skill Hledání nevzal, napínal oči ve tmě lesa a trvalo mu několik vteřin, než zřejmě uviděl, na co jsem ukazoval.
Pokud je láčkovka za tou s květem normální, nemáme proč váhat v útoku. Ale vzhledem k tomu absurdními načasování musela být nad kořist chytajícím mechanismem velká boule, mírně se houpající sem a tam.
Být to také květ, musel bych vzít zpět prohlášení o svém «vážně nízkém štěstí». Na konci hubeného stonku druhé láčkovky ale visela koule s průměrem okolo dvaceti centimetrů – «plod». Kdybychom se o něj, vzdouvající se, jako by mohl kdykoli vybuchnout, i jen otřeli, hned by praskl a vypustil odporné výpary. Ty výpary by přilákaly hejno rozdivočelých láčkovek, nejspíš bychom byli v takovém nebezpečí, ze kterého bychom nedokázali uniknout ani s vyššími levely.
Co jen máme dělat.
Byl jsem ztracený. S mými bojovými schopnostmi bylo možné, abychom porazili «tu s květem» bez ublížení plodu. Ale jisté to nebylo. Pokud je tu i jen nejmenší šance na smrt, bude nejlepší být trpělivý a počkat, dokud se monstrum s květem nevzdálí od toho s plodem.
Během beta testu jsem ale slyšel něco, co mi jen přidávalo na nerozvážnosti. Malá láčkovka «s květem», drahocenné, vzácné monstrum, ze kterého padá klíčový předmět jednoho úkolu, se změní ve výjimečně nebezpečnou past, pokud ho necháte být – změní se na láčkovku «s plodem»… to jsem alespoň tehdy slyšel.
Nebylo to nemožné; spíš to byla docela věrohodná historka. Koukali jsme z křoví na láčkovku s květem, co se hýbala deset metrů před námi – bylo vidět, jak okvětní lísky květu kolem dokonale kulatého semínka opadávají, což nakonec povede k tomu, že tu bude, společně s tou druhou láčkovkou, skupinka dvou s plodem. Tak by to mohlo dopadnout.
„…Co jen budeme dělat…,“ zamumlal jsem bez přemýšlení. To, že jsem tu zaváhal, bylo důkazem, že jsem si ještě musel vytyčit hranici mezi nebezpečím a bezpečím. Při takovém váhání je ústup docela rozumnou šancí, ale zrovna teď si svým rozumem moc jistý nejsem.
Stále jsem byl ztuhlý, jako by mě zasáhl ochromující útok. K mým uším dorazilo Coperovo tiché zašeptání: „—Půjdeme. Já přitáhnu pozornost «té s plodem», tak ty prosím rychle zabij «tu s květem».“
A nečekal na odpověď, boty ze základního vybavení udělaly krok vpřed.
„…Jasně,“ odpověděl jsem a Copera následoval.
Svého váhání jsem se ještě nezbavil. Budu ho muset odsunout na vedlejší kolej. S tím, jak teď situace pokračuje, se musím soustředit na tento meč a tuto postavu. Pokud ani tohle nezvládnu, mohl bych vážně zemřít.
Ta s květinou si Coperova přiblížení se všimla jako první, otočila své tělo. „Šááá!“, zařvaly kraje kořist chytajícího mechanismu, které se tolik podobaly lidským ústům. Monstrum se třáslo.
Copak se stočil doprava a zacílil se na tu dál, tu s plodem. Stále na něj ale byla upřena pozornost té s květem. Přiblížil jsem se a využil toho, ohnal jsem se mečem v pravé ruce, všechny pochyby jsem hodil za hlavu.
Ačkoli to bylo vzácné monstrum, které se objevovalo pod jedno procento, láčkovka s květem měla téměř stejné staty jako ta normální. Obranu a útok měla o něco vyšší, ale ta odchylka pro mě nic neznamenala, protože po hodině lovu jsem byl už na třetím levelu.
Ačkoli mi hlavou pluly pochyby, nasbíral jsem během beta testu dost zkušenostní z boje, takže se moje postava pohybovala více instinktivně, vyhýbala se úponkům láčkovky a dělala kroky stranou, hromadila protiútoky jeden po druhém. HP monstra se během deseti vteřin změnilo v žluté a já po jednom skoku dozadu začal se skillem meče, abych ho dorazil.
Moje schopnost ovládat jednoruční rovný meč se po mnoha bojích zlepšila, jako bych dokázal skill aktivovat rychleji a na větší vzdálenost. Láčkovka se pokusila vyplivnout korozivní tekutiny, ale než nafoukla svůj kořist chytající mechanismus i jen do půlky, zářivý stonek byl přeříznut modrým obloukem jednoúderného «Vodorovného seknutí». Trochu to zaskřípalo.
Ozval se i jekot, trochu jiný než obvykle. Setnutá láčka se zatočila a spadla na zem, roztříštila se v mnohoúhelníky – ale ještě předtím spadl jemně květ na hlavě láčkovky.
Kulička ve velikosti pěsti, bledě svítící, vypadla z vnitřností monstra. Ta věc se mi dokutálela k nohám, a když se dotkla špiček mých bot, stonek láčkovky a kořist chytající mechanismus vybuchly, jedno po druhém.
Sehnul jsem se a zvedl lesknoucí se kouli – «Zárodečný vak Malé láčkovky» – levou rukou. Abych tento klíčový předmět obdržel, muselo být poraženo přes sto padesát monster. A navíc jsem byl ve stavu, kde jsem se nedokázal o ničem rozhodnout.
Jakmile mě tohle napadlo, zatoužil jsem si jen tak sednout na nějakou mýtinku, ale bylo ještě brzo na to napětí uvolnit. Musím podpořit Copera, který vzal zodpovědnost obrácení pozornosti nebezpečné láčkovky «s plodem» na sebe.
„Promiň za to zdržení!“ zavolal jsem a zvedl hlavu, zárodečný vak v levé ruce jsem pustil do váčku u pasu. Upřímně bych se cítil lépe, kdybych otevřel okno a dal předmět do inventáře, ale teď nebyl čas. Znovu jsem pevně uchopil meč a uběhl několik kroků—
Jako by se moje nohy kdovíproč úplně samy zastavily.
Také jsem tomu nerozuměl. Přímo přede mnou partner, kterého jsem nečekaně získal, Coper, šikovně zvládal útoky láčkovky svým mečem a puklířem. Možná mu už od začátku šla spíš obrana, zdálo se, že má dostatečné ovládání, aby to zvládl, i během boje. Měl kolem sebe auru vážnosti, trochu přivřené oči. Zadíval se na mě – těma očima.
Něco v jeho pohledu mě přinutilo se zastavit.
Co to bylo? Proč se na mě Coper díval takovýma očima? Jako by byly plné nedůvěry, nebo možná lítosti.
„Promiň, Kirito.“
A podíval se zpět na monstrum, silou zvedl meč v pravé ruce nad hlavu. Čepel modře zazářila. Aktivoval skill meče. Ten pohyb – jednoúderný svislý sek, «Svislé seknutí».
„Ne… to je zlý, že…,“ zamumlal jsem, mysl jsem měl ochromenou, byl jsem zmatený tím, co řekl.
Horní část stonku, slabina Malé láčkovky, byla zakryta velkým kořist chytajícím mechanismem, proto nebyly svislé útoky efektivní. Navíc tu byl docela jasný důvod, proč by Coper neměl teď použít svislý útok. A toho by si měl být vědom i on.
Ten skill se už ale nedal zastavit. Postava, napůl ovládaná systémovou podporou, se divoce odrazila od země. Zářící čepel se zaryla do kořist chytajícího mechanismu láčkovky – nebo alespoň do toho, co bylo nad ním, zasáhla to třesoucí se, kulatý «plod».
Bááán!
Výbušný zvuk otřásl celým lesem při své monstrózní hlasitosti.
Tohle bylo podruhé, co jsem ten zvuk slyšel. Poprvé to bylo, samozřejmě, během beta testu. Tehdy do plodu lehkovážně strčili kopím členové mé narychlo sestavené party. Kvůli hejnu Malých láčkovek, které byly přilákány smradem, jsme všichni čtyři, na levelech 2 a 3, zemřeli dříve, než jsme se vůbec mohli pokusit o útěk.
Coperovo «Svislé seknutí», které roztrhlo plod, pokračovalo a přeseklo i kořist chytající mechanismus láčkovky a zničilo zbývající HP. Monstrum za chvilku vybuchlo, ale mdle zelené výpary zůstaly ve vzduchu a prapodivný puch, který se mi dostal k nosu, nevymizel.
Díval jsem se na Copera, který se výparům vyhnul a s energií odskočil. V ochromení jsem koktal.
„P… proč…“
Nebyla to nehoda. Ten útok byl záměrný. Coper z vlastní vůle rozsekl «plod» a roztrhnul jej.
Původní beta tester, který se mnou bojoval po uplynulou hodinu, zopakoval svá slova, aniž by se na mě podíval: „…Promiň.“
Viděl jsem, jak se ve směru, kterým stál, objevuje spousta barevných kurzorů.
A zprava taky. A zleva taktéž. A i zezadu. Malé láčkovky přilákány výpary. Rozhodně se shromažďovala všechna monstra z okolí, nechybělo ani jedno. Celkem jich bylo dvacet… ne, určitě přes třicet. Tohle nezvládnu; jakmile jsem tohle rozhodl, začaly se moje nohy pohybovat, abych se pokusil uniknout, ale ani to jsem nemohl zvládnout. I kdybych měl prolomit blokádu, láčkovky se dokázaly pohybovat mnohem rychleji, než by do nich kdo řekl. Přilákal bych pozornost ostatních monster, než bych utekl. Únik již nebyl možný—
Takže byla tohle sebevražda?
Dotáhl mě sem, jen abych zemřel? Zdrtil Copera tlak strachu ze «smrti ve skutečnosti», přeje si uniknout ze smrtící hry?
Stál jsem tam jako přimrznutý a nepřítomně přemýšlel.
Ten odhad byl ale špatný.
Coper už se na mě ani nepodíval; meč měl zpět v pochvě na levé straně pasu a rozeběhl se k houští nedaleko. Jeho pohyby naznačovaly, že vůbec neváhal. Života se nevzdal. Nicméně.
„Je to zbytečný…,“ vymáčkl jsem ze sebe slova, která mi skoro neprošla hrdlem.
Hejno Malých láčkovek se hrnulo ze všech směrů. Proklouznout mezerou nebo prosekat si cestu mečem by přesto bylo náročné, a i kdyby to fungovalo, protivníci by zabránili dalším pokusům pokračovat. Ne, pokud zrovna teď chtěl Coper uniknout, proč vůbec «Svislým seknutím» ten plod přesekl? Možná chtěl zemřít, ale když uviděl všechna ta monstra, ztratil nervy a rozhodl se, že bude bojovat až do hořkého konce?
O všem tom jsem přemýšlel v koutku mysli; půlka jí už byla ochromená. Následoval jsem Copera, který vletěl střemhlav do houští. Hustě rostoucí listy zakrývaly jeho postavu, ale barevný kurzor se stále zobrazoval jako—
Nezobrazoval. Nemohl se dostat ještě dvacet metrů daleko, ale Coperův barevný kurzor zmizel z mého zorného pole. Možná použil «teleportační krystal», aby unikl; to mě na okamžik napadlo, ale tak to není. Ten předmět je hrozně cenný a ani náhodou si ho nemohl koupit takhle na začátku, nemluvě o tom, že nebyl prodáván v obchodech na prvním podlaží a ani tu nepadal z monster.
Takže existovala jen jediná odpověď. Speciální efekt skillu «Skrývání». Vymazal z pohledu hráčů barevný kurzor a nepřilákával pozornost monster. Coper nenechal druhé místo pro skilly volné; už si vzal skill Skrývání. Možná proto jsem si ho nevšiml blížit se zezadu, když jsme se poprvé setkali…
Cítil jsem, jak se země třese ze skupin monster ženoucích se vpřed. Došel jsem k závěru a konečně – i když příliš pozdě – mi to došlo.
Coper neutíkal z pokusu o sebevraždu, protože se vyděsil.
Snaží se mě zabít.
Rozbil «plod» a shromáždil všechny láčkovky z okolí. Pak se skryl za použití skillu, a to vše sám. Soustředil pozornost více jak třiceti monster na mě, který jsem se skrýt nedokázal. Skutečně ortodoxní modus operandi, přesně takhle funguje «MPK».
Jakmile jsem tohle pochopil, byl jeho motiv zcela jasný. Chtěl ukrást «Zárodečný vak Malé láčkovky», který jsem před okamžikem zvedl. Jestli zemřu, vypadnou předměty v mém vybavení, a tedy i váčku, ve kterém vak je. Až se hejno láčkovek rozptýlí, Coper «zárodečný vak» sebere a vrátí se do vesnice a úkol dokončí.
„…Tak takhle je to…,“ zašeptal jsem a zadíval se na hordu monster, dost blízko na to, abych se nemusel spoléhat jen na barevné kurzory.
—Coper. Nesnažil se utéct od reality situace. Právě naopak. Už přijal skutečnost této takzvané smrtící hry a postupoval jako řádný hráč. Chtěl podvádět, přechytračit a okrást další hráče, aby sám přežil.
Kupodivu to ve mně nevyvolávalo nenávist.
Ačkoli jsem mu padl přímo do pasti a zanedlouho budu zavražděn, byla, překvapivě, má mysl klidná. Částečně to možná bylo proto, že jsem si uvědomoval jednu «trhlinu» v Coperově plánu.
„…Copere. Ty to nevíš, viď?“ promluvil jsem k houští kousek přede mnou a netušil, jestli mě vůbec slyší.
„Tohle je určitě poprvé, co máš skill «Skrývání». Je to sice užitečný skill, ale není neprůstřelný. Proti monstrům, která se nespoléhají na zrak, moc účinný není. Například na takové Malé láčkovky.“
Chumel predátorů se stále rychle shromažďoval a jako lavina mířil zcela jasně k houští, ve kterém se schovával Coper. Teď už si musel všimnout, jak stále lákal jejich pozornost, ačkoli se skrýval. Přesně proto jsem si raději vybral Hledání.
Byl jsem ještě klidnější než kdy dříve. Otočil jsem se dozadu a zadíval se na láčkovky, které se odtamtud hnaly. Nepřátelé zezadu teď budou útočit na Copera, takže si jich klidně nemusím všímat. Než to tam celé dojde k nějakému výsledku, musím zničit monstra před sebou, abych měl šanci na návrat do vesnice. Samozřejmě, že i tak to byla šance jedna ku deseti tisícům.
Ačkoli byla smrt tak blízko, že už se o mě div neotírala, dokážu tomu čelit. Zvedl jsem Malý meč stejně jako obvykle. Jeho odolnost už byla ze stovky a desítek bojů dost snížena, všude na čepeli byly škrábance a sem tam i nějaký ten úlomek. Pokud jím budu zacházet neopatrně, možná se i během tohoto boje rozbije.
Nechat počet úderů na minimu. Udeřit přesně pod kořist chytající mechanismus nepřítele, přesně do slabiny, «Vodorovným seknutím» plnou znásobenou silou, kdy se odrazím od země a zhoupnu paží. Při každém zásahu zabít jedno monstrum. Pokud tohle nezvládnu, je jisté, že jakmile ztratím svou zbraň, potká mě ta nejhorší možná smrt.
Slyšel jsem, jak monstra vyjí a útočí vzadu, a stejně tak jsem slyšel i Copera, který zřejmě něco křičel.
Ale už jsem se neotáčel a plně se soustředil na protivníky před sebou.

O několik minut později – nebo možná několik desítek minut později. Pořádně si nepamatuji, co se stalo, ačkoliv už uběhlo tolik času.
Ztratil jsem většinu logického myšlení. Myslel jsem jen na nepřátele před sebou, jednoduchý meč a maso, které jej navádělo – přesněji řečeno to byl mozek, který rozdával pohybové příkazy.
Předpovídal jsem typy a trajektorie útoků, které od monster přicházely, podle jejich pohybů, jen minimálními přesuny jsem se jim vyhýbal a hned útočil skilly meče. Dělal jsem to, co v bojích doposud, neefektivnosti v pohybech byly ty tam, přesnost se zvýšila.
V SAO neexistoval «nevyhnutelný magický útok». Proto, teoreticky, pokud jsou hráčovy schopnost úsudku a reakce směšně vysoké, může se bez zastavení vyhnout každému útoku. Ale tolik schopností jako hráč nemám a je tu příliš protivníků, takže to bez chybičky prostě nejde. Úponky se tahaly ze všech směrů, chytaly mě a kapky korozivních tekutin se na mě chrlily ze všech stran a udělaly mi díry v koženém plášti. S postupem času mi klesalo HP a má virtuální i skutečná «smrt» se zase o krok přiblížily.
Jen tak tak jsem se vyhnul všem přímým zásahům a dál jsem se oháněl mečem.
Kdybych se kvůli přímému úderu i jen na půl vteřiny zastavil, vedlo by to k proudu neustávajících úderů, které by nepřestaly až do mé smrti. Co se jen stane dříve: spadne mi HP až na nulu, nebo bude můj pohyb zastaven a umřu během okamžiku?
Během beta testu, ne, i před ním, v těch mnoha MMO hrách, které jsem hrál, jsem se v takové zoufalé situaci ocitl nespočetněkrát. V takových chvílích jsem se krátce pokoušel své záhubě uniknout, ale pak už jsem jen přemýšlel, jaká je to otrava, vzpamatovávat se z penalty smrti nebo že by bylo hezké, kdyby mi nepadla zbraň; nic jsem nedělal a jen čekal, až mi HP padne na nulu.
Kdybych chtěl v tomhle světě «pocit reality», prostě bych to udělal. Alespoň bych zjistil, zda bylo Kayabovo prohlášení pravdivé, či jestli se jednalo o zlomyslný žert.
Jako by mi v koutku mysli šeptal tichý hlas. Ale já ho ignoroval a dál jsem stínal hlavy nekonečně se objevujících láčkovek pouze «Příčnými» či «Vodorovnými seknutími».
Protože jsem nechtěl zemřít? No, to je samozřejmé.
Ale bylo tu ještě něco; nějaký jiný motiv mě nutil do boje. Právě teď se tvar mých úst měnil – něco měnilo jejich tvar v to, co by se dalo považovat za úsměv.
Tohle je ono, to jsem si myslel.
Tohle je SAO. I když jsem se během beta testu nořil po více jak dvě stě hodin, nedokázal jsem zcela uchopit skutečnou podstatu téhle hry pojmenované SAO. Nebojoval jsem pro nic skutečného.
Meč nebyl jen předmětem klasifikovaným jako zbraň, tělo nebylo jen objektem schopným pohybu. Když se synchronizovaly s vědomím až na nejzazší limity, tak se to vše spojilo, objevila se nová fáze, které jsem mohl dosáhnout. Vstup do toho světa jsem ale teprve jen zahlédl. Chci vědět, co za ním leží. Chci jít dál.
„U… óóóáááá!!“ zavyl jsem a odrazil se od země.
«Vodorovné seknutí», vydávající vlastní světelný efekt, se rozmáchl a vystřelil kořist chytající mechanismy dvou láčkovek v řadě za sebou ještě výše.
Hned poté se z místa kousek za mými zády ozval kraťoučký pronikavý zvuk, kašááán!
Byl výrazně odlišný od zvuků monster, která vybuchovala v mnohoúhelníky. Efekt doprovázející smrt hráče.
Coper, obklíčený více jak deset monstry, už vynaložil veškerou energii.
„…h!!“
Bezděčně jsem se začal otáčet, ale nakonec jsem se ovládl a zavil poslední dvě monstra kolem sebe, jedno po druhém.
A pak jsem se konečně otočil.
Láčkovky, které zabily svůj první cíl, namířily svou touhu po krvi na mě. Bylo jich sedm. Takže Coper jich i v takové situaci zvládl dostat pět. Ve svých posledních chvílích nevykřikl ne kvůli tomu, že by neměl dost rozvahy, ale kvůli pýše, kterou měl jakožto původní beta tester.
„…Dobrá práce,“ naznačil jsem rty standardní větu těm, kteří se z netových her «odhlašují». Ohnal jsem se svým nyní korodujícím mečem přímo před sebe. Teď už bych možná zvládl uniknout, ale vůbec jsem na to nepomyslel.
Jedna ze sedmi láčkovek, která si všimla nové kořisti a hnala se ke mně, měla těsně nad kořist chytajícím mechanismem tmavě červený «květ».
Pokud by se mě nepokusil zabít pomocí MPK a ještě chvíli by se snažil, mohl i Coper získat vlastní «zárodečný vak». Ale teď už nebylo proč něco takového říkat. Tohle byl výsledek jeho činů. To je vše.
HP jsem měl pod čtyřiceti procenty a brzy už budu v kritické červené zóně, ale už jsem se nebavil myšlenkami o smrti. Ucítil jsem, že dvě monstra na pravé straně z těch sedmi začala s pohybem pro vystříknutí korozivní kapaliny. Rozběhl jsem se tam a jediným úderem jsem se postaral o nepřátele, kteří se během přípravy na útok zastavili.
Zbývajících pět jsem zvládl během dalších dvaceti pěti vteřin – a boj skončil.

Na místě, kde byl Coper smazán z povrchu zemského, zůstaly jeho Malý meč a Puklíř. Oba poničené, podobně jako můj meč.
Několik hodin bojoval ve vznášejícím se zámku Aincradu a pak zemřel. Přesněji řečeno – jeho HP se dostalo na nulu a jeho virtuální tělo se rozptýlilo. Neměl jsem ale jak zjistit, jestli ten neznámý, někde v ulicích skutečného Japonska, ležící v nějakém domě, který tuto postavu ovládal, skutečně zemřel. Mohl jsem se akorát tak rozloučit se šermířem jménem Coper.
Po krátkém zamyšlení jsem zvedl meč a zasekl ho hluboko do kořenů největšího stromu v okolí. Pak jsem položil «zárodečný vak», který padl z druhé láčkovky s květem, na ten kořen.
„Tady je tvůj, Copere,“ zamumlal jsem a postavil se. Předmětům na zemi se postupně snižuje odolnost, až nakonec zmizí, ale pár hodin tu jako hrob sloužit budou.
Se zády k náhrobku jsem se rozešel po cestě vedoucí na východ, do vesnice.
Ačkoli jsem byl svědkem smrti partnera, který mě podvedl, a sám čelil smrti a jen tak tak přežil, «pocit reality v této smrtící hře» byl pořád stejně tak chatrný. Ale aspoň už jsem cítil mnohem větší potřebu zesílit. Ne abych přežil, ale abych pochopil limity technik meče v SAO, ačkoliv ostatní tuto touhu nejspíš nepochopí.
Možná kvůli nadměrnému lovu dvojice, který vyčerpal oživení v okolí, jsem se do Horunky vrátil, aniž bych potkal nějaká další monstra.
Čas – devět večer. Od konce Kayabova tutoriálu uběhly tři hodiny.
Na návsi jsem viděl několik hráčů, ale to jsem čekal. Nejspíš šlo také o původní beta testery. Pokud to tak půjde dál a jen beta testeři budou postupovat kupředu, mezera mezi nimi a tou většinou bez zkušeností se jen prohloubí… ale s tím si já dělat starosti nemusím.
Netoužil jsem si teď povídat s ostatními, takže jsem vešel do jedné tmavé uličky, než se mě mohli ostatní všimnout, a zamířil ke středu vesnice. Schémata chování NPC zřejmě ještě nepokročila do noční verze, okna domu, ke kterému jsem mířil, stále oranžově svítila.
Ze slušnosti jsem zabouchal klepadlem a pak otevřel dveře. Žena se otočila, stejně jako předtím míchala něco v hrnci na kamnech. Nad její hlavou poletovala zlatá značka «!», která naznačovala postup v úkolu.
Přešel jsem k ní a z váčku u pasu vyndal kouli, která trochu světle zeleně zářila – «Zárodečný vak Malé láčkovky» – a předal jí ho.
Tvář ženy se rozzářila, v tu chvíli vypadala tak o dvacet let mladší. Vzala si ode mě zárodečný vak. Děkovala mi a během toho se mi aktualizovalo okno s úkolem na levé straně zorného pole.
Opatrně dala vak do hrnce a žena, která teď vypadala jako mladičká manželka, přešla k velké truhle na jihu pokoje a otevřela víko. Zevnitř tiše vyndala dlouhý meč v červené pochvě, a ačkoli vypadala sešle, působila úplně jinak než ta od základního vybavení. Vrátila se přede mě, natáhla obě ruce, ve kterých meč držela, a znovu poděkovala.
„…Díky,“ zamumlal jsem jediné slovo a přijal meč. V pravé ruce jsem cítil jeho váhu. Ten pocit byl pětinásobný oproti Malému meči. Meč, který mi dobře sloužil i během bety – «Žíhaná čepel». Bude chvíli trvat, než si na něj zase zvyknu.
Před očima mi létala zpráva o dokončení úkolu a přidané zkušenostní body. Můj level se zvýšil na 4.
Mé staré já by se hned vyřítilo z vesnice, plné dobré nálady, a ohánělo se novým mečem po «Velkých láčkovkách», které se nacházely hluboko v lese na západě.
Ale teď jsem se na to vážně necítil. Dal jsem nový meč do inventáře a se žuchnutím se posadil na židli poblíž.
Úkol byl už u konce, takže mi mladá ženuška nenabídne ani sklenici vody. Zády byla otočená ke mně a znovu míchala obsah hrnce na kamnech.
Dostihla mě únava, a tak jsem jen bez přemýšlení dál sledoval chování NPC. Kdo ví, jak dlouho jsem tam tak seděl. Mladá manželka sundala z poličky dřevěný hrnek a naběračkou jej naplnila tím, co bylo v hrnci.
Vzala kouřící hrnek do obou rukou a mnohem opatrněji, než jak předtím zacházela s mečem, šla ke dveřím vedoucím dále do domu.
Bez nějakého opravdového důvodu jsem se postavil a šel za ní. NPC otevřela dveře a vešla do tlumeně ozářeného pokoje. Pokud se nemýlím, když jsem během bety zkoušel ty dveře otevřít sám, ukázalo se, že jsou zamčené systémem. Chvilku jsem váhal, ale pak jsem také vešel dovnitř.
Byla to malá ložnice. U zdi stála komoda a u okna postel, vedle jediná malá židle.
Na posteli ležela dívka, která vypadala, že je jí sedm nebo osm let.
I ve měsíčním světle bylo zřejmé, jak je bledá. I krk měla hubený a zpod přikrývek vyčuhovala kostnatá ramena.
Když si všimla své matky, trochu nadzvedla víčka – a pak se podívala na mě. Ééé, stál jsem tam jak zařezaný s tou jedinou myšlenkou. Její rty, postrádající barvu, se změnily ve slabý úsměv.
Matka k dívce natáhla pravou ruku a podepřela jí záda. V tu chvíli se dívčino tělo prohnulo, ošklivě se rozkašlala. Světle hnědé copánky se slabě zatřásly na zádech zakrytých bílou noční košilí.
Znovu jsem se podíval na barevný kurzor poblíž dívky. Měl u sebe štítek říkající NPC. Jmenovala se «Agatha». Myslím, že to by se vyslovovalo jako A-gá-ta.
Matka jemně hladila dívku, Agathu, po zádech pravou rukou a posadila se na židli vedle postele.
„Agatho. Tady, ten cestující šermíř ti z lesa donesl nějaký lék. Když tohle vypiješ, určitě se ti udělá lépe.“
A pak dala hrneček, který držela v levé ruce, tak, aby jej mohla dívka vzít.
„…Dobře,“ promluvila milým hlasem Agatha a přikývla. Drobnýma ručkama vzala hrneček a vypila jeho obsah až do dna.
Zářivě zlatá kapalina tekla s páá zvukovým efektem; hned se jí do tváře vrátila barva a vyskočila z postele a začala pobíhat kolem – nic takového se nestalo. Když ale Agatha hrneček oddělila od úst, měla na tvářích náznak červené barvy – ale to se mi možná jen zdálo.
Vrátila nyní prázdný hrneček své matce a podívala se zase na mě, ztuhlého na místě. Usmála se.
Její rty se pohnuly, pokud koktavá slova z nich plynula ven jako ostýchavé drahokamy.
„Děkuju, pane.“
„…Ach…,“ nedokázal jsem pořádně odpovědět, oči jsem měl vykulené, když ze mě ten zvuk unikl.
Kdysi—
Kdysi dávno, jako by se něco takového už stalo.
Má sestra… Sughua se nachladila a zůstala v posteli. Otec pracoval v zahraničí, jako obvykle, a matka nemohla zrušit pracovní cestu, takže jsem se o ni měl pouhé dvě hodiny starat. To bylo během prvního stupně… v jaké třídě jsem to byl? Popravdě, přišlo mi to trochu jako otrava, ale nenechal jsem ji tam samotnou a nešel jsem si hrát. Stíral jsem Suguze pot a měnil jí chladivý obklad na čele.
Během toho mi náhle řekla, že by chtěla zázvorový čaj.
Nepříliš nadšeně jsem zavolal mámě a zeptal se jí na recept. Stačilo jen, abych nechal v horké vodě rozpustit výtažek ze zázvoru a med, bylo to mnohem jednodušší než vaření v Aincradu. Ale pro mě, který jsem o vaření nikdy nezavadil ani pohledem, to bylo velice náročné. Poté, co jsem Suguze donesl zázvorový čaj, při jehož výrobě jsem si málem odstrouhal prsty, dívka, která byla vždy dost drzá, se na mě podívala s mírnou tváří—
„…Úú…gh…,“ bezděčně se mi z hrdla náhle vydraly ty zvuky.
Chci je vidět.
Chci vidět Suguhu, mámu a tátu.
Ta otevřeně silná touha projela celou mojí postavou, až jsem zaklopýtal a moje ruce přistály na Agathině posteli. Položil jsem kolena na povlečení a pevně bílou přikrývku sevřel. Znovu ze mě unikly ty hrubé zvuky.
Chci je vidět. Ale není to dovoleno. Elektrická pole vydávána NerveGearem zcela oddělila mé vědomí od skutečného světa a uvěznila mě v tomto světě.
Snažil jsem se zadržet vzlykání, které mi přesto unikalo z úst. Jako bych konečně pochopil situaci, ve které se nacházím. «Pravdu» tohoto světa.
Nešlo jen o smrt a o život. Ani náhodou jsem nemohl skutečně začít něco jako «smrt». Vždyť ani ve skutečném světě, takovém jako je tenhle, kde «když umřete, skutečně to znamená smrt», jsem nikdy přítomnost smrti nepocítil.
Tohle byl spíš «paralelní svět». Nemohu se setkat s lidmi, se kterými se setkat chci. To je jediná pravda. Tohle je «realita» tohoto světa.
Skrýval jsem tvář v přikrývce a zatínal zuby, celé tělo se mi třáslo. Žádné slzy. Ne, možná mi tečou po tvářích skutečného těla z masa a kostí, které leží na mojí posteli ve skutečném světě. Možná dokonce před Suguhou, která sedí vedle mě a sleduje mě.
„…Co se děje, pane?“ uslyšel jsem hlas, když se jemná dlaň nervózně dotkla mé hlavy.
Ruka mě začala nemotorně hladit po vlasech. A znovu a znovu.
Ručička se nepřestala hýbat, dokud můj pláč neustal.

(KONEC)

15 komentářů:

  1. díky za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Cindý a Romane. Díky za překlad. ξ:-)
    1.) koupil jsem tolik uzdravujících lektvarů a protijedů, kolem jsem jen mohl, tak jsem změnil veškeré své peníze v absolutní nulu. (tolik uzdravujících lektvarů a protijedů, kolik jsem jen mohl, tak jsem změnil veškeré své peníze...)
    2.) «Malý meč», ale jeho odolnost snadno klesala a také byl slabý proti rezavým tekutinám, které vystřelovaly rostlinná monstra. (byl slabý proti (oxydačním_korozivním) tekutinám, které (vystřikovaly) rostlinná monstra.)
    3.) takových chvílích mi začínal chybět pocit bezpečí hry v party (pocit bezpečí hry v partě)
    4.) Hráč první úrovně mohl má jen dvě «místa pro skilly». (Hráč první úrovně má jen dvě...)
    5.) poprvé od chvíle, se SAO oficiálně vyšlo – se ze mě vyřinul výkřik... (od chvíle, kdy SAO oficiálně vyšlo...)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji krásne za překlad Cindý ;) Zdarec Hontíku :P
    R

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taková českoslovenština, pěkné! :D

      Vymazat
    2. Zlatko ja si to môžem dovoliť ;) Mamka pochádza z Moravy a táta ze Slovenska. A žijeme na Slovensku ;) Mamka je vždy podarená ako na ňu hovoria tak automaticky odpovedá, keď prídeme na návštevu na Moravu tak okamžite začne hovoriť česky a prídeme naspäť a hovoríme s ňou slovensky tak nám aj ona odpovedá slovensky :P Aj keď telefonuje, vždy vieme, keď hovorí česky tak je jasné, že hovorí so svojou mamkou :D Toľko k vysvetleniu :DD
      R

      Vymazat
    3. No vidíš, já to mám naopak... Táta Slovák, mamka Češka, žijeme v Česku :D

      Vymazat
    4. To mně poser! :) Fakt jo? To je teda náhoda! ;) Tak aj ty si môžeš dovoliť československý překlad :DDD Keď ti nabudúce najde Hontík chybu, tak mu napíš, to je dobre, to po slovensky :DDD
      R

      Vymazat
    5. No ako fakt! :D
      Nevím, mě to ke slovenštině moc netáhne, jenom, když jsme občas na Slovensku :) Ale ve psaném projevu v podstatě vůbec... (jen se mi líbí, jak používáte 'no' v prostředku věty namísto našeho 'ale' atp :D)

      Vymazat
    6. Tak jsem rád, že se ti aspoň něco líbí na slovenském jazyku :D
      R

      Vymazat
    7. Tak ono jen toho víc, ale těžko si spletu borůvku s čučoriedkou nebo čápa s bociánem, že jo :D

      Vymazat
    8. Tak všetko sa dá, keď človek chce, ale to by si mala naozaj vážny problém keby si spletieš čápa a bociana, to je fakt :D
      R

      Vymazat