středa 26. srpna 2015

Prolog I

Prolog I, sedmý měsíc lidského císařského kalendáře 372


Část první

Uchopení sekyry.
Zhoupnutí nahoru.
Švihnutí dolů.
Ačkoli šlo jen o tyto činnosti, pokud se nechala mysl rozptýlit i jen trochu, tvrdá kůra by to oběma pažím hned vrátila. Dýchání, načasování, rychlost, posun váhy těla, to vše muselo být od začátku dokonale ovládané, muselo to přenášet skrytou sílu z těžké čepele sekyry do stromu, vytvořit příjemný, čistý, vysoký zvuk.
Teorii sice rozuměl dobře, ale samotný akt tak jednoduchý nebyl. Eugeo [výslovnost Júdžio] dostal tuto úlohu na jaře, když mu bylo deset let. Přijde již druhé léto, a on přesto dokáže získat příjemnou zpětnou vazbu z úderu jen jedinkrát z deseti švihů. Ostatní uživatelé sekyr mu říkali, že jeho předchůdce, starý Garitta, se vždy trefil přímo do černého a na jeho tváři se neobjevila únava ani po celém dni, kdy se oháněl těžkou sekyrou. Eugeovy ruce ochably už po pouhých padesáti úderech, jeho ramena začala bolet a nedokázal zvednout paže.
„Čtyřicet… tři! Čtyřicet… čtyři!“ počítal, jak nejhlasitěji to jen dokázal, aby se povzbudil. Dál se oháněl sekyrou do velikého kmene stromu, pot z čela mu padal do očí a rozmazával pohled. Ruce měl kluzké a přesnost se snižovala. Částečně kvůli zoufalství, které to v něm vyvolávalo, pevně chytil dřevorubeckou sekyru a ohnal se jí nad svým tělem.
„Čtyřicet… devět! Pa… de… sát!!“
Jeho poslední úder se velice lišil od obvyklých, trefil kůru daleko od hlubokého zářezu v kmeni, až to kovově zadunělo, div neohluchl. Oči mu zajiskřily a Eugeo upustil sekyru, zaklopýtal o několik kroků zpět a posadil se na silnou vrstvu mechu.
Ztěžka oddechoval, když zprava uslyšel hlas plný smíchu.
„Z toho padesátého se ozval dobrý zvuk. Celkem je to, ehm, čtyřicet jedna, jo. Dnešní siralská voda je na tebe, Eugeo.“
Majitel hlasu ležel o kousek dál; byl to chlapec podobného věku. Eugeo neodpověděl hned, ale zašmátral po koženém měchu s vodou, který pak zvedl. Dychtivě se napil vody, která už zcela zteplala. Jakmile uhasil žízeň, zavřel měch tvrdým korkem.
„Hmm, tys měl jen čtyřicet tři, že? Stejně tě brzo doženu. Tady, je řada na tobě… Kirito.“
„Jo, jo.“
Kirito byl Eugeovým kamarádem z dětství, jeho nejlepším přítelem a partnerem v trudomyslné «Posvátné úloze» od minulého jara. Kirito si otřel pot zpod černé ofiny, natáhl nohy a postavil se. Nezvedl ale hned sekyru; ruku měl na boku, zatímco se díval nahoru. Eugeo jej napodobil a také se podíval na nebe.
Nebe prostředku léta v sedmém měsíci bylo stále směšně modré, uprostřed stála sluneční bohyně Solus, jež z oblohy vyzařovala své nesmírné světlo. Tomu ovšem bránily v přímém postupu větve velkého stromu, rostoucí ve všech směrech; většina světla se ke kořenům, kde byli Eugeo a Kirito, nedostala.
Nespočet listů velikého stromu hltal požehnání sluneční bohyně a kořeny stromu bez ustání absorbovaly laskavost bohyně země Terrarie, což mu umožňovalo vzpamatovat se z Eugeovy a Kiritovy snahy jej stít. Ať už toho během dne zvládli jakkoli moc, když se druhý den ráno vrátili po nočním odpočinku, strom už se ze zranění ze seků napůl uzdravil.
Eugeo si krátce povzdychl a znovu se z nebe zadíval na strom.
Velký strom – «Gigas Cedar» – dostal posvátné jméno od vesničanů. Byl monstrózní, s průměrem čtyři mely a výškou sedmdesáti melů. Zvonice kostela, nejvyšší budovy ve vesnici, měla jen čtvrtinu jeho výšky; pro Eugea a Kirita, jejichž výška letos přesáhla jen jeden a půl melu, byl tento pradávný titán velice vhodným protivníkem.
Je vůbec možné ho setnout lidskou silou? Pomyslel si Eugeo, když uviděl řez na kmeni. Rána ve tvaru klínku konečně dosáhla hloubky jednoho melu, ale zbytek kmene, tři mely tlustý, byl stále zdravý.
Minulé jaro, když byli on a Kirito vzati do obydlí náčelníka vesnice, jelikož dosáhli vhodného věku pro úkol «sekání obřího stromu», slyšeli neuvěřitelný příběh.
Gigas Cedar natahoval své kořeny dávno před tím, než byla založena vesnice Rulid a úloha sekání stromu byla předávána z generace na generaci již od dob prvních osadníků. Od první generace po jeho předchůdce, starého Garittu, to bylo šest generací; Eugeo a Kirito byli sedmá. Více jak tři sta let uplynulo, než jim byl úkol dán.
—Tři sta let!
Tehdy to byla pro Eugea nepředstavitelná doba; vždyť teprve dosáhl desátých narozenin. Teď, když už mu bylo jedenáct, se to samozřejmě nezměnilo. Dokázal pochopit, že za dob jeho rodičů, jeho prarodičů a ještě dlouho před nimi se po velikém stromu sekyra ohnala tolikrát, že by klidně mohl rovnou říct ‚nekonečněkrát‘. A výsledkem byl řez ani ne mel hluboký.
Proč bylo setnutí velikého stromu tak důležité? Důvod mu vážným hlasem vysvětlil náčelník vesnice.
Gigas Cedar odebírá svým velikým tělem a přemírou vitality požehnání bohyň slunce a země svému okolí v ohromné míře. Semena zasetá na zemi ve stínu velkého stromu nevyrostou a snaha něco zasadit je téměř zbytečná.
Vesnice Rulid byla součástí «Norlangarthského severního císařství», jednoho ze čtyř císařství, která si rozdělila «Lidský svět» a vládla mu. Nacházela v nejsevernější části císařství. Tomuto místu by se mohlo doslova říkat konec světa. Sever, východ a západ, tyto tři strany byly obklopeny prudkými pohořími, takže aby se mohla zvětšit pole či pastviny, bylo třeba se prosekat lesem na jihu. To ovšem nešlo kvůli Gigas Cedaru, který kořenil na samotném začátku lesa.
Říkalo se, že jeho kůra je tvrdá jako železo a oheň ji ani v nejmenším nepopálí. Ani vykopání kořenů nebylo možné, protože byly ve stejné hloubce jako je výška, do jaké strom rostl. Proto zakladatelé vesnice rozhodli, že kmen setnou «Sekyrou dračí kosti», která dokázala přetít i železo. Tento úkol se pak předával z generace na generaci—
Náčelník vesnice mu o misi dovyprávěl rozechvělým hlasem, až se Eugeo cítil hrozně. Zeptal se, proč prostě nemohou nechat Gigas Cedar být a otevřít les více na jihu.
Náčelník pak odpověděl hlasem plným děsu, že setnutí stromu bylo přísahou jejich předků a toto poslání se změnilo ve zvyk vesnice, kdy sekání ukládá dvěma lidem. Tentokrát naklonil hlavu ke straně Kirito a nahlas přemýšlel, proč se tady předci rozhodli vesnici vůbec stavět. Náčelník ztratil na okamžik slov, načež se velice rozlítil a dal pohlavek Kiritovi, a dokonce i Eugeovi.
Od té doby už uběhl rok a tři měsíce a ti dva si předávali Sekyru dračí kosti a bojovali s Gigas Cedarem. Možná kvůli jejich nedospělým pažím se švihy sekyrou nedokázaly do kmene stromu pořádně zařezat. Řez ve stromě byl výsledkem tří set let práce, tak bylo jen přirozené, že dřina dvou mladých chlapců mnoho nezmění. Práce jim nepřinášela žádný výsledek.
Ne – něco by tu bylo. Jejich nálada. Jako by jejich sklíčení bylo vidět.
Kirito stál vedle Eugea a beze slov se díval na Gigas Cedar; zdálo se, že si myslí to samé. Rychle pak přešel ke kmeni a natáhl levou ruku.
„Hej, Kirito, nedělej to. Náčelník říkal, ať se na zbývající «Život» velikého stromu moc nedíváme, ne?“ zavolal hned Eugeo, ale Kirito se na něj jen podíval, okraje rtů se mu vlnily v jeho obvyklém rošťáckém úsměvu.
„Naposledy jsme se podívali před dvěma měsíci, už to není moc, jen občas.“
Eugeovo tělo se konečně uklidnilo; zvedl se stejným pohybem jako předtím Kirito. Přeběhl k boku svého partnera.
„Připravenej? Otevírám,“ řekl Kirito tiše, levou ruku nataženou. Ukazováček a prostředníček měl pevně natažené vedle sebe, zbývající prsty měl volně svěšené. Namaloval do vzduchu před ně tvar, který vypadal jako lezoucí šnek. Nejzákladnější zasvěcený symbol bohyně stvoření.
Konečkem prstu Kirito symbol přeřízl a udeřil do kmene Gigas Cedaru. Nevydalo to suchý zvuk úderu, jaký by mělo, tlumeně se rozezněl jasný zvuk, který jako by vznikl na stříbru. Z kmene se pak vynořilo malé čtvercové světelné okno.
Všechno ve vesmíru, ať už se to dokázalo hýbat či ne, mělo svou existenci spravovanou bohyní stvoření Staciou ve formě «Života». Hmyz a květiny jej měli málo, kočky a koně mnohem víc, lidé ještě více. Stromy v lese a mech na kamenech měly «Života» mnohonásobně více jak lidé. Život měl jednu podobnost ve všech podobách: po narození se zvyšoval, a jakmile dosáhl vrcholu, začal se snižovat. Když byl zcela vyčerpán, přestala zvířata nebo lidé dýchat, rostliny seschly, kameny se rozdrolily.
Posvátný text zbývajícího Života byl vepsán v «Okně Stacie». Mohlo být vyvoláno, pokud člověk s řádnou posvátnou silou přeřízl symbol a pak udeřil do cíle. Většina mohla vyvolat okno oblázků či trávy, ale na zvířatech to bylo těžší a u lidí nešlo Okno vyvolat bez dostatečných znalostí Posvátného umění. Stejně ale bylo trochu děsivé se podívat na vlastní okno.
Na Okna stromů se dalo v podstatě dívat snadněji než na lidská, ale stupeň obtížnosti ďábelského stromu Gigas Cedar byl vysoký tak, jak by se dalo čekat: Eugeo a Kirito zvládli Okno poprvé vyvolat asi před půl rokem.
Říkalo se, že kdysi starší mistr Posvátného umění ze «Středové katedrály církve Axiom» v hlavním městě Centoria uspěl ve vyvolávání Okna bohyně země Terrarie po rituálu trvajícím sedm dní a sedm nocí. Jakmile se však starší mistr podíval na Život země, sklíčil se, přišel o rozum a později zmizel.
Když Eugeo ten příběh uslyšel, trochu ho to vyděsilo a nechtěl se dívat na své vlastní Okno, ale ani na to velkých věcí, jako Gigas Cedaru. Kirito se ale zřejmě nebál. I tentokrát pohnul nadšenou tváří blíže ke vznášejícímu se zářivému Oknu. Eugeo přemýšlel nad tím, že svému nejlepšímu kamarádovi z dětství občas nerozumí, ale sám prohrál souboj se zvědavostí a podíval se na povrch.
Bledě fialový čtverec měl v sobě napsané znaky v kombinaci rovných a zakřivených čar. Byla to pradávná posvátná písmena. Eugeo dokázal některá z nich přečíst, ale psát je bylo přísně zakázáno.
„No…“
Eugeo je prstem zkontroloval jedno po druhém a četl pouze čísla.
„235 542.“
„Ach— …kolik to bylo před dvěma měsíci?“
„Nejspíš… 235 590.“
„…“
Když Kirito uslyšel Eugeovu odpověď, zvedl přehnaně ruce, padl koleny na zem a prsty si rozcuchal černé vlasy.
„Jen padesát! Dva měsíce jsme se tak dřeli a zvládli jsme jich jen padesát z 235 tisíc! Takhle ho nesetneme za celý náš život!“
„Ne, to možné nebylo už od začátku,“ odpověděl Eugeo s hořkým úsměvem.
„Šest generací dřevorubců před námi se o to snažili tři sta let a výsledek je necelá čtvrtina… Jednoduše řečeno, hmm, zabralo by to osmnáct generací, což je ještě devět set let.“
„H-e-l-e t-y~~,“ vzhlédl Kirito, krčící se na zemi s hlavou v rukách, k Eugeovi, pak ho náhle chytil za nohy. Eugeo ztratil kvůli nečekanému útoku rovnováhu a spadl na záda na mech.
„Co je s tímhle přístupem vzorného žáčka! Aspoň se chovej, jako že ti ta nerozumná úloha trochu vadí!“ řekl, ale přesto nebyl naštvaný; Kirito se přesunul nad Eugea a cuchal mu vlasy, po tváři mu přitom přelétl úšklebek.
„Uáá—, proč ty!“
Eugeo rukama pevně chytil Kiritova zápěstí a silně zatáhl. Využil pak chvíle, kdy Kirito v odporu ztuhl; svisle se v půl kruhu přetočil, takže teď byl nahoře on.
„Tak, čas odplaty!“ vykřikl a zasmál se, špinavýma rukama tahal Kirita za vlasy, ale na rozdíl od Eugeových jemných, světle hnědých vlasů, byly Kiritovy špičaté černé vlasy útoku odolné. Eugeo pak začal Kirita lechtat na bocích.
„Ugjá, ty… to je… h-haha…,“ docházel Kiritovi dech, snažil se bránit tomu, jak ho Eugeo držel při zemi a lechtal. Zpoza nich náhle zazněl vysoký hlas.
„Vy dva—! Zase se flákáte!!“
V tu chvíli boj mezi Eugeem a Kiritem zcela ustal.
„Úú…“
„Tohle je zlý…“
Oba se zcvrkli do sebe a pak se plni strachu otočili.
Na kameni kousek od nich někdo stál, s rukama založenýma v bok a vypnutou hrudí. Eugeo se trochu odtáhl a s úsměvem promluvil.
„Č… čau, Alice, dneska jsi tu pěkně brzo.“
„Vůbec tu nejsem brzo, jsem tu jako obvykle,“ zatvářila se nepřátelsky. Dlouhé vlasy, spletené po obou stranách hlavy, zlatě zářily pod světlem prostupujícím listovím. Dívenka mrštně seskočila z kamene. Měla jasně modrou sukni s bílou zástěrou a v pravé ruce měla pletený košík.
Dívenka se jmenovala Alice Schuberg. Dcera náčelníka vesnice, stejného věku jako Eugeo a Kirito – jedenáct let.
Všechny děti žijící v Rulidu – ne, v severní oblasti – dostávaly tradičně na jaře svého jedenáctého roku «Posvátnou úlohu» a stávali se učni. Alice byla ovšem výjimkou, místo toho navštěvovala školu v kostele. Od sestry Azariyi dostávala soukromé hodiny, aby rozvíjela svůj talent v Posvátném umění, jelikož v něm byla z dětí ve vesnici nejlepší.
Rulid ale nebyla tak bohatá vesnice, aby mohla nechat jedenáctiletou dceru náčelníka celý den pouze studovat, ať už měla talentu jakkoli moc. Všichni, kdo jsou schopni pracovat, musí pracovat; museli zahánět neustálé útoky sucha, dlouhých období deště, škůdců; to vše mohlo snížit Život plodin a dobytka – šlo o naschvály «boha temnoty Vectora». Teprve, když přišla tvrdá zima, si mohli všichni vesničané konečně trochu odpočinout.
Eugeův dům měl pšeničná pole na rozlehlém pozemku na jih od vesnice; jeho otec Orick a jeho předci byli farmáři. Když se dozvěděl, že Eugeo, jeden z jeho tří synů, byl vybrán pro sekání, měl ústa plná úlevných slov, ale určitě byl částečně zklamaný. Samozřejmě dostávali platbu za sekání z vesnického trezoru, ale to, že na poli pomáhaly o dvě ruce méně, se nezměnilo.
Prakticky to fungovalo tak, že nejstarší syn každé domácnosti dostane stejnou Posvátnou úlohu jako jeho otec: v případě farmy jeho dcera, další syn a třetí syn měli následovat stejný standard. Děti majitele obchodu s náčiním pracovaly dále v obchodu s náčiním, dítě strážného se stalo strážným, dítě náčelníka vesnice se stane dalším náčelníkem. Rulid zachovával tento zvyk téměř beze změny už po stovky let. Dospělí říkali, že je to božská ochrana od Stacie, ale Eugeo si matně vybavoval nesrovnalosti v jejich příběhu.
Proč se, pokud dospělí chtěli rozšířit svou vesnici, neodehrála jediná změna? Stále to nechápal. Pokud vážně chtěli rozšířit pole, mohli to udělat prostě trochu dál na jihu lesa a nechat ten otravný strom stát. Ale náčelník, nejmoudřejší muž, neměl ani nejmenší touhu staré tradice změnit.
Proto byla vesnice Rulid i po všech těch letech stále chudá, takže dcera náčelníka Alice mohla studovat jen dopoledne a odpoledne se musela starat o dobytek a uklízet dům. Jejím prvním úkolem po studiu bylo přinesení oběda Eugeovi a Kiritovi.
Alice mrštně seskočila z velkého kamene, pletený košík jí visel na pravé paži. Z drobných rtů jí už už vycházelo další hromové hubování, když se Eugeo rychle postavil a vrtěl hlavou.
„Neflákali jsme se, vážně! Dopolední práci už máme hotovou.“
Kirito za Eugeem s jeho rychlou výmluvou přikyvoval, „jo, jo“.
Aliciny oči znovu vyslaly ke dvojici silné světlo, pak jí čelist povolila.
„Jestli máte po dokončení dost energie na boj, možná bych měla požádat Garittu-san, aby vám přidal práci?“
„J-jen to ne!“
„To byl vtip. —No, tak si rychle dejte oběd. Dneska je takové teplo, že jestli ho brzo nesníte, zkazí se.“
Alice pak položila pletený košík na zem, vyndala z vnitřku velkou látku a natáhla ji. Vybrala ploché místo a posadila se na látku. Kirito si rychle sundal boty a skočil za ní. Eugeo se posadil po něm. Jídlo pak bylo vyskládáno před dva hladové pracovníky.
Dnes se podávalo solené maso a koláč se zapečenými fazolemi, sýrové sendviče z černého chleba a nakrájené uzené maso, několik druhů sušeného ovoce a mléko dojené tohoto rána. Ačkoli se jídlo kromě mléka dalo dobře zachovávat, silné slunečné světlo sedmého měsíce mu přesto dokázalo bez milosti ukrást «Život».
Alice řekla Kiritovi a Eugeovi, kteří se do jídla už téměř pustili, ‚vydržte‘, jako by dávala povel psům. Rychle rozřízla symbol ve vzduchu a prohlédla si «Okno» každého z jídel, jako první se podívala na bandasku s mlékem.
„Uá, mléku zbývá deset minut, koláčům stěží patnáct. A to jsem sem běžela… no, prostě to budeme muset sníst rychle. Nezapomeňte ale pořádně kousat.“
Když se vypotřebuje Život jídla, stane se takzvaným «zkaženým jídlem». I jen jediné sousto zkaženého jídla způsobí hrozivé symptomy, jako bolest břicha, těm, kteří nemají silný žaludek. Eugeo a Kirito už tohle párkrát zažili, a proto začali beze slov kousat velké kusy nakrájeného koláče.
Trojice jedla bez mluvení. U dvou hladových chlapců to nebylo nic zvláštního, ale při pohledu na Alici by se člověk podivil, kam to všechno dává, když je hubená jak lunt. Postupně snědli veškeré jídlo. Napřed tři kousky koláče, pak devět kousků černého chleba, potom vypili mléko – a nakonec si všichni tři úlevně oddychli.
„—Jak vám chutnalo?“ zeptala se Alice vážným hlasem, nenápadně po nich pokukovala.
„Jo, dnešní koláč byl fakt dobrý. Vážně ses zlepšila, Alice,“ odpověděl Eugeo.
„O-opravdu? Ale přišlo mi, že v té chuti pořád něco chybí,“ promluvila Alice v rozpacích, tvář měla odvrácenou. Eugeo a Kirito na sebe mrkli a usmáli se. Od minulého měsíce jim oběd připravovala Alice, ale bylo naprosto jasné, jaké jídlo dělala s pomocí své matky, Sadiny, a které bez ní. Věděli, že umu nelze dosáhnout bez dlouhého cvičení a že to platí na všechno – ale také věděli, že je lepší to neříct nahlas.
„No ale—,“ řekl Kirito, prstem šťouchal do žlutého marigo ze sklenice se sušeným ovocem.
„S tím, jak je náročný udělat tak dobrý oběd, bych si ho chtěl vychutnat pomaleji. Zajímalo by mě, proč teplo jídlo tak kazí…“
„Proč? Hmm…,“ pokrčil Eugeo přehnaně rameny, tentokrát neskrýval hořký úsměv.
„Řekl jsi něco divného, ne? V létě jde Život dolů rychleji, tak to prostě je. Maso, ryba, zelenina i ovoce, když je necháš jen tak, hned se zkazí, ne?“
„Já vím, ale ptal jsem se proč, no ne? Během zimy můžeš nechat syrové nasolené maso venku spoustu dní, a přesto se nezkazí, ne?“
„To proto… že v zimě je zima.“
Kirito nad Eugeovou odpovědí stočil rty jako nerozumné dítě. Tmavé oči, neobvyklé v severní oblasti, zazářily světlem neposlušnosti.
„Ano, je to přesně, jak Eugeo řekl, když je chladno, jídlo vydrží déle. Nejen v zimě. I kdyby bylo chladno teď, v létě, mohli bychom si nechat jídlo déle.“
Tentokrát byl ohromený Eugeo. Lehce kopl palcem u nohy do Kiritova lýtka.
„Neříkej to, jako by to bylo snadný. Chladno? V létě je horko, proto je to léto. Chceš snad použít absolutní tabu umění ovládající počasí, abys přivolal sníh? Hned další den by si pro tebe přiletěli Rytíři jednoty z hlavního města.“
„J-jo… nemůžeme nic dělat…? Mám pocit, že to nějak jde, nějak jednoduše…,“ mumlal Kirito se zamračenou tváří. Alice dosud jejich rozhovor jen tiše poslouchala, teď si natočila konec copánku na prst a promluvila: „To je zajímavé.“
„C-co myslíš, Alice?“
„Ne, ne použití zakázaného umění. Nemusí to být v rozsahu, že by to pokrylo celou vesnici, jen takové malé, co by se dalo na košík s jídlem, by stačilo, ne?“ řekla, jako by to bylo naprosto normální. Eugeo se bezděčně otočil k přikyvujícímu Kiritovi. Na Alicině tváři se linul úsměv.
„Některé věci jsou studené i v létě. Třeba voda z hluboké studny nebo listy silvu. Kdybychom je dali do košíku, nebylo by uvnitř chladno?“
„Ach… to je fakt,“ založil Eugeo ruce před sebou a zamyslel se.
Uprostřed volného prostranství před kostelem byla děsivě hluboká studna, vyhloubená už tehdy, když byla vesnice Rulid založena. Voda z ní vytažená byla tak studená, že vám znecitlivěla ruce i v létě. A v severním lese rostlo několik stromů silve – jejich listy byly studené a při zmáčknutí vydávaly pronikavou vůni. Byly velmi nápomocné při léčení pohmožděnin. Kdyby se do koše dala karafa s vodou z hluboké studně nebo by se koláč obalil listy Silvu, bylo by možné udržovat oběd v chladu i během přenášení.
Kirito se také odmlčel, aby se zamyslel; pomalu zavrtěl hlavou a řekl: „Tohle, myslím, že by to nevyšlo. Voda ze studny je vlažná už po minutě, co ji vytáhneš. Listy Silvu by mohly udržet chlad déle, ale nemyslím, že by to v košíku bylo dost dlouho, aby pokryly vzdálenost od Alicina domu až ke Gigas Cedaru.“
„Máš teda nějaký jiný způsob?“ zeptala se Alice a špulila rty, protože byl její nápad sestřelen. Kirito se v tichu chvíli škrábal v černých vlasech, pak promluvil tlumeným hlasem.
„Led. Hodně ledu by mohlo udržet košík studený.“
„Hele, ty…,“ zavrtěla Alice hlavou v úžasu.
„Teď je léto. Kde najdeš led? Určitě ho nemají ani na velkém trhu v hlavním městě!“ promluvila tónem, jako když matka spílá svému nerozumnému dítěti.
Eugeo, na druhou stranu, měl špatný pocit, protože už Kirita s tímhle výrazem s úzce staženými rty viděl. Když tomuhle jeho kamarádu z dětství svítilo v očích takové světlo, když mluvil takovým tónem, věděl Eugeo ze zkušenosti, že Kirito vymýšlí něco nedobrého. Vzpomněl si, jak Kirito vzal med císařským včelám na východní hoře nebo ve sklepě kostela rozbil nádobu na mléko, která přestala sloužit svému účelu před stovkou let. Tyhle scény přilétly a zmizely rychle za sebou.
„N-no, nevadí to, ne? Stejně není špatné se najíst rychle. A taky, jestli brzo nezačneme s odpolední prací, budeme se muset vrátit domů pozdě,“ řekl Eugeo, rychle přesouval prázdné talíře zpět do pleteného koše. Chtěl přerušit znepokojivé téma. Když se však podíval do Kiritových očí, jasně zářících, jako by měl nějaký nápad, nevyhnutelně si uvědomil, že se jeho strach již stal skutečností.
„…Co je, jaký plán máš tentokrát?“ zeptal se, v hlase měl rezignaci. Kirito se usmál a odpověděl.
„Hele… Eugeův děda nám kdysi dááávno vyprávěl příběh, pamatujete?“
„Hmm…?“
„Který…?“
Eugeo i Alice lehce naklonili hlavy ke straně.
Než si před dvěma roky zavolala Stacia Eugeova dědečka k sobě, skrývalo se za jeho bílým vousem mnoho legend. Sedával v houpacím křesle v zahradě a vždy vyprávěl třem dětem sedícím u jeho nohou příběhy. Zvláštní příběhy, strhující příběhy, děsivé příběhy: byly jich stovky, takže Eugeo nemohl vědět, o kterém Kirito mluví. Pak si jeho černovlasý kamarád odkašlal a zvedl ukazováček.
„Letní led, to je přece tohle, ne? Bercouli a severní bílý…
„Hej, přestaň, to je jen vtip, že jo?“ přerušil ho Eugeo, aniž by se poslechl konec; zuřivě mával rukama a hlavou.
Bercouli byl mezi předky, kteří založili vesnici Rulid, nejsilnější uživatel meče, který sloužil jako šéf stráže první generace. Žil ale před třemi stovkami let, tak o jeho statečnosti zůstávalo jen několik příběhů. Ten, který Kirito zmínil, z nich byl nejbizarnější.
Jednoho jistého dne, během horkého léta, si Bercouli všiml, jak v řece na východ od vesnice pluje velký průzračný kámen. Když ho zvedl, ukázalo se, že jde o led. Bercouli byl velice překvapen a vydal se proti proudu řeky. Zanedlouho dorazil ke konci světa, «Pohoří na Kraji». Dál šel podél úzké řeky, až se dostal k velkému vstupu do jeskyně.
Bercouli šel do jeskyně proti foukajícímu mrazivému větru a po překonání různých nebezpečí dorazil do největší síně. Uviděl tam obřího bílého draka, který podle pověstí ochraňoval kraj Lidského světa. Drak byl stočený, tělo zakrývalo nezměřitelné množství všemožných pokladů a Bercouli si uvědomil, že zvíře spí. Ale i se svou odvahou se přiblížil jen na špičkách. Mezi poklady nalezl krásný dlouhý meč a chtěl ho za každou cenu. Opatrně vzal meč, aniž by draka vzbudil, a běžel pryč tak rychle, jak to jen dokázal – to je shrnutí příběhu s názvem Bercouli a severní bílý drak.
Ani nezbedný Kirito by určitě neměl v plánu porušit pravidla vesnice a jít za Severní průchod a hledat tam opravdového draka, že ne? Napůl se modlil Eugeo a zeptal se: „Takže budeme sledovat řeku Ruhr a počkáme, až poplave kostka ledu… tak to myslíš?“
Kirito si ale odfrkl.
„Takhle bychom čekali, než léto skončí. Nechci napodobit Bercouliho a najít draka. V tom příběhu se mluví o rampouších u vchodu do jeskyně, ne? Dva nebo tři by stačily, abychom to vyzkoušeli na košíku.“
„Ty, jak jsem říkal…“
Eugeo na několik vteřin ztratil slova, pak se otočil stranou a podíval se na Alici, aby ho v protestování proti nápadům toho lehkovážného kluka nahradila. Všiml se, že její modré oči září jasným světlem a obrazně mu klesla ramena.
Eugeo a Kirito byli duo raubířů číslo jedna ve vesnici. Starší lidé vzdychali a dvojici spílali v podstatě denně. Málokdo ale věděl, že při mnohých přečinech jim tajně pomáhala a že je podněcovala Alice, čestná žákyně vesnice číslo jedna.
Alice měla pravý ukazováček na rtech, několik vteřin byla zticha. Pak náhle mrkla a prohlásila: „—To není špatný nápad.“
„N-ne i ty, Alice…“
„Jistě, jen děti mají zakázáno jít za Severní průchod. Zkuste si vzpomenout. Přesně to pravidlo znělo «Děti si nesmí hrát za Severním průchodem bez dozoru dospělého».“
Eugeo a Kirito se na sebe bezděčně podívali.
Pravidla vesnice, «Normy obyvatelů Rulidu», jak se nazývají oficiálně, byl starý text napůl na papíře, napůl v kůži, dva ceny silný. Schovaný byl v obydlí náčelníka vesnice. Byla to první věc, kterou si všechny děti, které chodily do kostelní školy, musely zapamatovat. Pak jim rodiče a ostatní starší vesničané neustále říkali ‚v pravidlech‘ nebo ‚podle pravidel‘, až se jim ve věku jedenácti let pravidla dávno vryla do hlav – to si mysleli, ale Alice si zřejmě přesně zapamatovala celý text, slovo od slova.
…Snad ne, netvrďte mi nikdo, že i základní právo císařství, které je dvakrát tak silné, si taky… ne, dokonalé zapamatování pravidel vesnice je už…
Eugeův pohled byl plný takových myšlenek. Alice si znovu odkašlala a pak pokračovala učitelským tónem.
„Tak je to, že? My si tam nepůjdeme hrát, to je pravidly zakázáno. Ale hledání rampouchu hraní není. Prodloužení Života zabaleného jídla není jen pro nás, pomůže to i lidem, kteří pracují na polích a pastvinách, že ano? Dá se to tedy vyložit jako součást práce.“
Po plynoucí řeči se na sebe Eugeo s Kiritem znovu podívali. Zdálo se, že černé oči jeho partnera napřed trochu váhají, ale to se hned rozpustilo jako kostka ledu plovoucí v řece v létě—
„Jo, přesně tak, máš naprostou pravdu,“ přikývl Kirito s vážnou tváří, založil paže.
„Protože je to práce, tak neporušíme pravidla, ani když půjdeme za průchod k «Pohoří na Kraji». Hele, Balbossa-san vždycky říká tohle, ne? ‚Práce není jen to, co je vám určeno, jestli máte čas, běžte hledat nějakou další práci!‘, úplně takhle. Jestli se naštvou, můžeme se na to odkázat a mělo by to být v pohodě.“
Balbossové byli bohatá rodina, které patřila největší obilná pole vesnice. Nynější hlava rodiny, Nigel Balbossa, byl padesátiletý muž, stále s dobrým tělem; jeho rodina sice sklidila mnohonásobek toho, co zbytek vesnice, ale on přesto nebyl spokojen. Kdykoli potkal Eugea na ulici, přivítal se s ním se sarkastickým ‚Pořád jsi ještě nesťal ten otravný Cedar?‘. Říkalo se, že požádal náčelníka o přednost, až se bude obdělávat zem po setnutí Gigas Cedaru. Eugeo na to odpovídal ‚Než se tohle stane, tvůj Život bude už dávno pryč‘ – samozřejmě pouze v mysli.
Kiritův nápad použít Nigelova slova jako výmluvu, aby mohli jít za Severní průchod, byl sice lákavý, ale Eugeo, který už zamezoval skupinu tak dlouho, nedokázal neříct ‚Ale‘.
„…Ale když půjdeme k Pohoří na Kraji, neporušíme jen pravidla vesnice, ale i ‚to‘, ne? I když průchodem projdeme a dojdeme k úpatí hory, stejně do jeskyně jít nemůžeme…“
Alici a Kiritovi se na tvářích objevil vážný výraz.
«To», o čem Eugeo mluvil, se odkazovalo na absolutní zákon, který vládl všem lidem rozlehlého Lidského světa. Byla to autorita daleko přesahující «základní právo Norlangarthského severního císařství», ani nemluvě o «Normě obyvatelů Rulidu». Nazývalo se to «Seznam tabu».
Byl vydán «církví Axiom», velkou věží, která jako by sahala až k nebesům, umístěnou v hlavním městě Centorii. Tlustá kniha, vázaná v ryze bílé kůži, nebyla poskytnuta jen severnímu císařství, ve kterém žil Eugeo, ale aspoň jedna byla v každém městě a každé vesnici v císařstvích na východě, jihu a západě.
Seznam tabu, na rozdíl od pravidel vesnice a zákonů císařství, byl, jak název napovídá, seznam «věcí, o které by se nikdo neměl pokoušet». Začínalo to s rozsáhlou škálou tabu jako «velezrada proti církvi», přes «vraždu», «krádež», až po více každodenní položky, jako omezení chycených zvířat a ryb za rok; jídlo, kterým se nesměl krmit dobytek; celkem to bylo přes tisíc věcí. Všechny děti, které chodily do školy, se učily psát a počítat, ale nejdůležitější předmět byl zapamatování si celého Seznamu tabu.  —A neučení Seznamu ve škole se považovalo za porušení Seznamu.
Ačkoli vládli Seznam tabu a církev Axiom takovou drtivou silou, nezdálo se, že by to někde neplatilo. Za «Pohořím na Kraji», které obklopovalo svět, se nacházela Země temnoty – v posvátných slovech «Temné teritorium». Proto bylo Seznamem zakázáno cestovat k Pohoří na Kraji. Pro Eugea bylo zbytečné jít jen k úpatí hory a nejít do jeskyně.
Alice by, jako obvykle, našla způsob, jak Seznam tabu obejít, ale už jen takhle přemýšlet je velké tabu samo o sobě. Myslel si Eugeo, zatímco se díval na svou kamarádku z dětství.
Její dlouhé řasy se pod poledním slunečním světlem, procházejícím listovím jako velice kvalitní zlatá nit, rozjasnily. Alice na chvíli ztichla – brzy však náhle zvedla tvář a jak mluvila, z očí jí zářilo obvyklé neposlušné světlo.
„Eugeo. Znovu nejsi přesný ohledně toho, co je zakázáno.“
„Ech… lžeš.“
„Nelžu. V Seznamu to stojí takhle: první kapitola, třetí pasáž, jedenáctý paragraf, Nepůjdeš za Pohoří obklopující kraj Lidského světa…Za Pohoří jasně znamená, že «nevylezeš za horu». Když vejdeš do jeskyně, je to něco jiného. Navíc nemáme v plánu jít za Pohoří, ale získat led, ne? V Seznamu tabu vůbec nikde není napsáno nic jako Nepohledáš led v Pohoří na Kraji.“
Ta slova se z Aliciných úst hladce řinula jejím sladkým a jasným hláskem, který připomínal nejmenší zvon kostela. Eugeo už nic neřekl. Ano, vskutku cítil, že co Alice řekla, bylo jaksi správné.
—Ale ještě jsme u Severního průchodu nebyli, šli jsme jen podél řeky Ruhr ke dvěma jezírkům. Nevím, co je za nimi, a navíc jsme teď v době, kdy je u vody spousta otravných brouků…
Přemýšlel v kruhu stále paličatý Eugeo a snažil se najít nějakou únikovou cestu. Kirito ho pleskl do zad – ne takovou silou, aby mu snížil Život – a prohlásil: „Podívej, Eugeo, jestli to říká Alice, která se učí nejvíc z vesnice, tak není o čem pochybovat! Fajn, je rozhodnuto, až budeme mít příště volno, vydáme se hledat bílého dra… ehm, chci říct, hledat jeskyni s ledem!“
„Tak to bude lepší, abych pak do košíku udělala oběd z ingrediencí, které vydrží o něco déle.“
Eugeo se podíval na rozzářené tváře obou svých kamarádů z dětství, v mysli si povzdechl a slabým hlasem odpověděl „Jo“.


Část druhá

Třetí den odpočinku sedmého měsíce bylo dobré počasí.
Jen v den odpočinku si mohly děti nad deset let, které už obdržely svou Posvátnou úlohu, hrát až do večeře, jako to dělávaly v dětství. Eugeo a Kirito tyto dny obvykle trávili rybařením a cvičením svých dovedností v boji s mečem s ostatními chlapci, ale dnes odešli z domovů, ještě než se rozplynula ranní mlha. Čekali na Alici pod velkým stromem na kraji vesnice.
„…Je pomalá!“ zabrblal Kirito, ačkoli s Eugeem čekal jen několik minut.
„Nechápu, proč je pro holky důležitější se vyfintit než přijít včas. Za dva roky možná bude jako tvoje sestra, která si v lese ušpinila šaty a pak už je nechtěla nosit.“
„S tím se nedá nic dělat, holky už jsou takový,“ řekl Eugeo s hořkým úsměvem a krátce se zamyslel nad tím, co bude za dva roky.
Alice bude stále dítě bez Posvátné úlohy a lidé kolem budou stále tolerovat, že ráda tráví čas s Eugeem a Kiritem. Ale protože je dcerou náčelníka vesnice, bylo už částečně rozhodnuto, že se musí chovat jako model pro ostatní děvčata. V nedaleké budoucnosti jí bude zakázáno hrát si s chlapci a určitě se bude učit nejen v Posvátném umění, ale i v řízení vesnice.
Tak… co se stane potom? Bude se muset za někoho provdat? Jako Eugeova starší sestra, Sulinea. Co by si tenhle můj partner myslel…?
„Hele, vypadáš úplně mimo. Spal jsi v noci dobře?“ zeptal se Kirito a díval se na Eugea s pochybovačným pohledem. Ten rychle přikývl.
„J-jo, jsem v pohodě. …Ach, už přichází.“
Uslyšel tiché kroky a ukázal k vesnici.
Z husté mlhy se objevila Alice, a jak Kirito předpověděl, jemně rozčesané zlaté vlasy měla sepnuté mašlí a houpaly se jí na čisťounké zástěře. Eugeo a jeho kamarád se na sebe bezděčně podívali a snažili se neusmívat, když se otočili a společně zakřičeli: „Jsi pomalá!“
„Vy jste tu prostě brzo. Přestaňte se pořád chovat jako děti,“ odvětila Alice a strčila pletený košík v pravé ruce Eugeovi a lahev s vodou v levé ruce Kiritovi.
Oba předměty reflexivně přijali a otočili se k úzké cestě táhnoucí se ze severu. Alice se ohnula, vytrhla klas, narovnala a ohnula jeho špičku k vysoké kamenité hoře. Pak energicky prohlásila: „Tak tady… hledací skupino letního ledu, vpřed!“
Proč to vždycky skončí jako «princezna a její následovníci»? Myslel si Eugeo a znovu se na sebe s Kiritem podívali. Pak se rozeběhli za Alicí, která už vyrazila.
Cesta přes vesnici vedla ze severu na jih. Jižní část cesty byla ušlapaná lidmi a povozy, kteří neustále jezdili sem a tam. Severní část, kde téměř nikdo nežil, byla plná kořenů stromů a oblázků, takže se po ní šlo špatně. Alice se ale nesla lehce, jako by byla hrubá cesta zcela rovná, postupovala před dvojicí chlapců a broukala si.
Jak to říct, umí dobře ovládat svoje tělo?, to si Eugeo myslel. Před několika lety se Alice příležitostně přidala ke cvičení s meči, při kterém si hráli kluci z vesnice. Její tenká větvička nesčetněkrát trefila Eugea a Kirita. Ten klacek vypadal, jako by dokázal protnout vzduch, i kdyby měl za protivníka vzdušného ducha. Kdyby dál cvičila, mohla se stát úplně první strážnou vesnice.
„Strážná, jo…,“ zamumlal Eugeo tiše.
Před tím, než mu byla dána Posvátná úloha stínání stromu, to byl nejspíš jeho sen, i když nejasný a neobvyklý. Všechny děti z vesnice chtěly být stráž: místo ošklivé tyčky z kůry stromu by dostaly opravdové ocelové meče, i když použité, a chodily by do opravdové školy umění meče.
A to nebylo všechno. Každý podzim se všechny stráže ze všech vesnic v severní oblasti mohly účastnit turnaje umění mečů v Zakkarii, městě na jihu. Pokud se strážný umístil vysoko, mohla se z něj stát hlídka – byl by uznán jako skutečný šermíř titulem i skutečností, mohl by si půjčit oficiální meč kovaný kovářem z hlavního města. Tam ale sen nekončil. Pokud mezi hlídkou prokázal své schopnosti, mohl získat kvalifikaci ke zkoušce na «Akademii mistrovství meče», která měla dávný a vážený původ. Po složení přijímací zkoušky a odpromování ze školy po dvou letech učení by se mohl účastnit turnaje bojových umění, který se konal v přítomnosti císaře Norlangarthského severního císařství. Legendární Bercouli ten turnaj prý vyhrál naprosto oslnivě.
Nakonec se shromáždění skutečných hrdinů z celého Lidského světa konalo pod záštitou samotné církve Axiom, «Sjednocující turnaj čtyř císařství». Jen ten, kdo vyhrál boj, který viděli jasně i bohové, špička všech šermířů, by dostal od bohyně příkaz ochraňovat svět, bojovat proti démonům Temného teritoria a byla by mu přidělena služba dračího rytíře, stal by se «Rytířem jednoty»—
Tohle už byla více než představivost, ale možná byly doby, kdy na to Eugeo myslel. Možná, kdyby Alice odešla z vesnice ne jako šermíř, ale jako učedník posvátného kouzelníka, chodila na školu v Zakkarii, nebo dokonce «Akademii mistrovských umění» v hlavním městě, pak by po jejím boku, jako společník, s tělem v zelené a světle hnědé uniformě hlídky, se zářícím stříbřitým oficiálním mečem u pasu, byl on…
„Ten sen ještě neskončil,“ zašeptal náhle Kirito, který šel vedle něj. Eugeo překvapeně zvedl tvář. Kirito nejspíš pochopil, jaké myšlenky se skrývají za předchozím povzdechem. Měl opravdu bystré instinkty. Eugeo se kysele usmál a zamumlal: „Ne, už je konec.“
Ano, čas snění již skončil. Na jaře minulého roku byla Posvátná úloha stráže dána Jinkovi, synu nynějšího šéfa stráží vesnice. Ačkoli jeho schopnosti nedosahovaly Eugeovy a Kiritovy úrovně, a už vůbec ne Alicině. Eugeo dál mluvil a v hlase bylo cítit drobné rozčilení.
„Jakmile byla Posvátná úloha dána, už ji nemůže změnit ani náčelník vesnice.“
„S jednou výjimkou, ne?“
„Výjimkou…?“
„Když je úloha splněna.“
Tentokrát se hořce usmál Kiritově tvrdohlavosti. Jeho partner pořád ještě nedokázal pustit svou velkou touhu, že jeho generace bude ta, která Gigas Cedar setne.
„Jakmile ten strom setneme, naše práce krásně skončí. A pak si můžeme vybrat vlastní Posvátnou úlohu. Co na to říkáš?“
„To je pravda, ale…“
„Jsem rád, že jsme nedostali Posvátnou úlohu pasáčka nebo farmáře. Takové úlohy prostě nemají konec, ale naše je jiná. Určitě je způsob, jakým za tři… ne, za dva roky setneme strom, a pak…“
„Pak se zúčastníme turnaje umění meče v Zakkarii.“
„Co? Přemýšlíš nad tím samým, Eugeo?“
„Stejně nemůžu dovolit, abys vypadal dobře jenom ty.“
Po tom hovorném rozhovoru měl Eugeo zvláštní pocit, že už jeho sen nerealistický není. Ti dva šli a usmívali se, představovali si, jaké to bude, až dostanou oficiální meč, vrátí se do vesnice, a jak jim bude Jink a jeho kamarádi závidět. Alice, která šla před nimi, se náhle otočila.
„Hele, vy dva, o čem to tam tak tajně mluvíte?“
„N-ne, o ničem. Jen jsme přemýšleli, jestli už není čas na oběd, že jo?“
„J-jo.“
„Vždyť jsme se teprve vydali na cestu. A taky, hele, už je vidět řeka.“
Když se podívali směrem, kterým ukazoval Alicin klas, uviděli třesoucí se hladinu vody u cesty před sebou. Řeka Ruhr pramenila v Pohoří na Kraji, protékala východně od vesnice Rulid a pokračovala na jih až do Zakkarie. V místě, kdy se cesta stýkala s řekou, se cesta dělila ve dvě, na pravé stál Rulidský most a cesta dále vedla do východního lesa; levá cesta se táhla na sever kolem západního břehu řeky. Samozřejmě se chtěli vydat na sever.
Když Eugeo dorazil k rozcestí, klekl si u vody a ponořil pravou ruku do průzračného proudu, zašuměl. Opravdu byla polovina léta; na začátku jara bývala voda ledová, ale teď byla poměrně teplá. Bylo by vážně fajn, kdyby se mohl svléknout a do vody skočit, ale to před Alicí udělat nemohl.
„Tohle není teplota, ve které by mohla plout kostka ledu,“ řekl a otočil se ke straně. Kirito našpulil rty a namítl: „Proto jdeme do velké jeskyně, ze které led je, no ne?“
„To je sice hezký, ale musíme se vrátit před večerním zvonem. Takže… až bude Solus uprostřed nebe, měli bychom se vydat zpět.“
„To se nedá nic dělat. Ale měli bychom si pospíšit!“
Alice si to vykračovala po měkkém podrostu a oba chlapci zrychlili, aby ji dohnali.
Větve stromů vyčnívající z lesa sloužily jako klenba a zabraňovaly průstupu slunečního světla. Z hladiny vody napravo navíc stoupal studený vzduch. Díky tomu mohla trojice jít pohodlně dál, ačkoli Solus již vystoupala vysoko. Cesta podél břehu byla asi mel široká a nyní byla pokryta krátkou letní trávou. Téměř tu nebyly kamínky ani díry, které by chůzi znesnadňovaly.
Eugeo přemýšlel, jak je možné, že se ani jednou nevydali za dvě jezírka, když se tu dá tak snadno jít.
«Severní průchod», kde si podle pravidel vesnice nemohly děti hrát, byl od dvou jezírek ještě dost daleko. I kdyby šli za jezírka, dospělí by se nemohli naštvat, ale to vědomí, že jít k průchodu je proti pravidlům, ano – asi kvůli strachu z pravidel se jejich nohy nedokázaly pohnout, když viděli cestu před sebou.
On a Kirito si vždy vyslechli spoustu připomínek a stížností od dospělých, kteří se báli o tradice, ale když se teď Eugeo zamyslel, uvědomil si, že ti dva nikdy na porušení pravidel nebo Seznamu ani nepomysleli. Dnešní skromná výprava je nejblíže tomu, aby zakázaný čin spáchali.
Eugeo začínal cítit nejistotu a podíval se na Kirita a Alici, kteří bezstarostně šli před ním, sborově zpívali písně pasáčků. Ti dva… to se vůbec nebojí, ani si nedělají starosti?, pomyslel si Eugeo  a sklíčeně si povzdechl.
„Hej, počkejte,“ zavolal. Ti dva dál šli, ale společně se otočili.
„Co je, Eugeo?“ naklonila Alice hlavu ke straně, trochu hrozivým a odhodlaným hlasem.
„Už jsme docela daleko od vesnice… Nejsou tu kolem nebezpečná zvířata?“
„Ehe—? O tom jsem nikdy neslyšela,“ řekla Alice a podívala se na něj. Kirito lehce pokrčil rameny.
„Hmm… donetti s velkými dlouhými drápy, co ho viděl tvůj děda, kde říkal, že je?“
„U černé jabloně na východě, ne? Ale to už je tak deset let starý příběh.“
„Tady by mohla být tak čtyřuchá liška. Eugeo, ty jsi hroznej strašpytel, co?“
‚Ahaha‘, smáli se, Eugeo to začal rychle popírat.
„N-ne, nejde o to, že bych se bál… Nikdy jsme za dvě jezírka nešli, ne? Jen chci, abychom byli opatrnější.“
Kiritovy černé oči se rošťácky zaleskly.
„Jo, to je fakt. A věděl jsi tohle? V době, kdy byla vesnice založena, chodili někdy démoni ze Země temnoty… jako «goblini» nebo «orci» přes hory a kradli ovce nebo unášeli děti.“
„Co? Snažíte se mě vyděsit? O tom vím. Nakonec přišli z hlavního města Rytíři jednoty a zabili náčelníka goblinů.“
„—A od té doby bylo možno v slunečný den zahlédnout vysoko nad Pohořím na Kraji stříbřitě bílého dračího jezdce.
Kirito zabroukal poslední verš pohádky, kterou znaly všechny děti z vesnice, a otočil se k nebi na severu. Eugeo a Alice jej napodobili, aniž by si to uvědomili, a uviděli čistě bílou kamenitou horu. V modrém nebi nad ní něco hledali.
Na chvíli měli pocit, že mezi mraky uviděli drobné třpytící se světlo, ale jakmile se na to místo soustředili, už nic neviděli. Trojice se na sebe podívala a v rozpacích se rozesmála.
„—Je to jen pohádka, ne? Ledový drak, který žil v jeskyni, byl určitě jen příběh, který si ten Bercouli později vymyslel.“
„Hej, hej, jestli tohle řekneš ve vesnici, padne ti na hlavu pěst náčelníka vesnice. Šermíř Bercouli je totiž přece hrdina Rulidu,“ upozornil ho Eugeo. Všem se na tvář znovu vrátil úsměv a Alice zrychlila svůj krok.
„To zjistíme, až se tam dostaneme. Hele, jestli půjdete takhle vycházkovým tempem, nedostaneme se k jeskyni před oběhem.“

—Přesto si Eugeo nemyslel, že se k «Pohoří na Kraji» dostanou během půldne chůze.
Pohoří na Kraji bylo, jak název napovídal, na kraji světa; takže na hranici Lidského světa, skládajícího se ze čtyř císařství na severu, jihu, východě a západě; a ačkoli vesnice Rulid se nacházela v nejsevernější části nejsevernější oblasti, nebylo to místo, kam by se děti snadno dostaly.
Proto byl Eugeo skutečně překvapený, když, ještě než se slunce dostalo do středu nebe, řeka Ruhr, teď už o dost užší, zmizela ve vchodu do jeskyně, který se otevíral na spodku strmého útesu.
Hluboký les po obou březích náhle skončil. Před jeho očima se nahoru táhl strmý, šedý, rozeklaný útes. Když vzhlédl, zamlženě viděl, kde se v dálce modré nebe setkávalo se hřebenem čistě bílé hory. Tohle kamenné úbočí bylo, bez pochyb, okraj Pohoří.
„Už jsme tady…? Tohle je Pohoří na Kraji… že jo? Není to nějak brzo…?“ ptal se slabým hlasem Kirito, který tomu zřejmě také nemohl uvěřit. A Alice na tom byla stejně, zašeptala, modré oči měla vykulené.
„Tak… kde je «Severní průchod»? Že bychom kolem něj už prošli, aniž bychom si ho všimli?“
Přesně, jak říká. Možná, že děti z vesnice – nebo možná i dospělí – procházeli průchodem, a ani si toho nevšimli. No jo, asi třicet minut chůze od jezírek tam bylo místo, které šlo nahoru a dolů, možná to byl Severní průchod?
Eugeo se s pochybami rozhlížel, když k němu přišlo od Alice nezvykle vážné zašeptání.
„Jestli je tohle Pohoří na Kraji… tak na druhé straně je Země temnoty, že? Jestli ano… šli jsme jen čtyři hodiny, i do Zakkarie by nám to trvalo déle. Rulid je… vážně na kraji světa…“
Eugeo tam stál zmatený. Žijeme ve vesnici tak dlouho, ale nevěděli jsme, kde ve světě se nachází? Ne – že by ani dospělí nevěděli, že je Pohoří na Kraji takhle blízko? Jediný, kdo během tří set let historie, vyšel z širokého lesa na sever od vesnice, byl Bercouli a teď my…?
To je… tak nějak zvláštní. Myslel si Eugeo. Ale nevěděl, proč je to zvláštní.
Každý den jedí dospělí snídani ve stejný čas jako předchozí den, jdou pracovat na pole nebo pastviny, do kováren nebo krejčovství, stejně jako předchozí den. Co Alice řekla předtím, že čtyři hodiny nejsou dost, aby se dostali do Zakkarie, samozřejmě, ti tři ještě v Zakkarii nikdy nebyli, slyšel jsem od dospělých, že cesta podél jižní hlavní cesty trvala dva dny. Ale kolik z těch dospělých šlo kdy do Zakkarie a vrátilo se…?
Vír depresivních myšlenek se proháněl Eugeovou myslí, ale rozehnal ho Alicin hlas.
„—No, když už jsme došli tak daleko, nezbývá, než jít dovnitř. Ale napřed si dáme oběd.“
Vzala z Eugeovy ruky proutěný košík a sedla si na krátký podrost v místě, kde se pomalu měnil v šedý štěrk. „Na to jsem čekal, umírám hlady,“ ozval se povzbudivý hlas od Kirita. Eugeo se také posadil na trávu. Voňavý koláč odvál zbývající pochyby a on teď dokázal myslet jen na svůj žaludek, který si začal stěžovat na hlad.
Alice se bránila natahujícím Eugeovým a Kiritovým rukám tím, že je pleskla, mezitím úspěšně vyvolala Okna každého z jídla. Ujistila se, že všemu ještě zbývá dost času, a rozdala koláče plněné rybou a fazolemi, koláče plněné jablky a ořechy a sušené broskve. Navíc do dřevěných hrnečků nalila siralskou vodu z lahve; i u ní se ujistila, že se ještě nezkazila.
Jakmile jim to dovolila, začal Kirito, dostatečně podrážděný na to, aby nic neřekl, ukusovat z rybího koláče. Tlumeným hlasem promluvil, zatímco stále žvýkal.
„Ta jeskyně… jestli najdeme hodně ledu, nebudeme muset při zítřejším obědě spěchat.“
Eugeo spolkl jídlo, otočil se k němu a odpověděl: „No ale hele, i když ten led získáme, jak udržíme jeho Život? Jestli se roztaje před zítřejším obědem, nemělo to smysl, ne?“
„Mú…“
‚To mě nenapadlo,‘ poklesla Kiritova ramena. Alice promluvila s lhostejnou tváří.
„Jestli ho přineseme domů rychle a necháme ho u nás ve sklepě, tak by jedna noc vůbec neměla být problém. Vy dva, na to jste měli myslet už od začátku.“
Eugeo a Kirito se snažili skrýt své rozpaky z toho, že poukázala na jejich obvyklou bezmyšlenkovitost, tím, že si chamtivě cpali pusy jídlem. Ačkoli měli dost času, Alice jedla svým obvyklým rychlým tempem a pak se napila siralské vody.
Pečlivě složila a urovnala bílou látku do prázdného košíku a postavila se. Pak přešla k blízkému potůčku se třemi hrnky v rukou a rychle je v řece umyla.
„Uhjáá,“ vyjekla zvláštně, když práci dokončovala a vrátila se. Alice natáhla ruce, které si osušila o zástěru, k Eugeovi.
„Voda v řece je tak studená! Jako voda ze studně uprostřed zimy.“
Uviděl, že její drobné dlaně zcela zrudly.
Bezděčně natáhl ruce a vzal do nich Aliciny, zajisté, aby vyměnil teplo ve svých za chlad v jejích.
„Počkej… nech toho.“
Její drobné tváře se zbarvily stejně jako dlaně a Alice ruce stáhla. Eugeo si konečně uvědomil, že udělal něco, co by jeho obvyklé já neudělalo, rychle zavrtěl hlavou.
„Ach… ne, to…“
„No, neměli bychom už vyrazit, pane a dámo?“
‚Chtěl jsi mi z toho pomoct?‘ usmál se Eugeo a zašeptal, trochu kopl Kirita do nohy. Po svém drzém činu zvedl lahev s vodou k rameni a bez ohlížení se vydal k jeskyni.
Těžko se věřilo tomu, že pramen řeky Ruhr, čiré říčky, kterou dosud sledovali, je takhle maličký. Průměr měl kolem jednoho a půl melu, potůček vytékal z jeskyně ve vysokém útesu; nalevo byl holý kámen o stejné velikosti. Opatrně na něj vylezl a vešel do jeskyně.
Eugeo si pomyslel Bercouli na tenhle kámen vylezl před třemi sty lety a dál postupoval do jeskyně. Okolní teplota náhle klesla, třel si paže, které vykukovaly z tuniky s krátkým rukávem.
Udělal asi deset kroků a ujistil se, že za sebou slyší dvoje další.
Tehdy si Eugeo uvědomil, že udělal velkou chybu. Poklesla mu ramena. Otočil se.
„Ale ne… nepřinesl jsem lampu. Kirito, ty jo?“
Byl sice jen asi pět melů od vchodu, ale kolem byla taková tma, že už těm dvěma neviděl do tváře. V naprosté temnotě v jeskyni bylo velice přirozené svěřit svou naději svému partnerovi, aby se on postaral, na co sám zapomněl. Odpověď však zněla: „Jak bych si mohl uvědomit něco, co ti nedošlo?“, hlasem plným zvláštního sebevědomí.
„V… vážně, vy dva…“
Eugeo myslel na to, kolikrát už ten užaslý hlas dnes slyšel. Podíval se k slabě zářícím zlatým vlasům. Alice párkrát zavrtěla hlavou, pak strčila ruku do kapsy na své zástěře a vytáhla něco tenkého a dlouhého. Byl to klas, který utrhla, když začali se svou výpravou.
Držela klas v pravé ruce, levou dlaní podpírala špičku a zavřela oči. Její drobné rty se pohnuly, zvláštní rituální verš v posvátných slovech, která Eugeo neznal, začal hrát ve vzduchu.
Nakonec její levá ruka rychle přetnula složitý symbol, bledé, tlumené světlo se rozsvítilo kolem zduřelé špičky klasu. Světlo hned nabíralo na intenzitě, udržovalo temnotu jeskyně ve značné vzdálenosti.
„Óóó.“
„Páni…“
Kirito a Eugeo bezděčně ve stejnou chvíli vydechli úžasem.
Věděli sice, že Alice studuje Posvátná umění, ale nikdy to neměli šanci vidět na vlastní oči. Podle toho, co učila sestra Azariya, měly všechny rituály, které pocházely z moci sil bohyně života Stacie, bohyně slunce Solus a bohy země Terrarie – až na temná umění, která používali služebníci temného boha Vectora – ochraňovat pořádek a klid světa, proto by se neměly používat bez rozmyslu.
Posvátná umění byla používána sestrou a její žačkou jen ve chvílích, kdy léčivé rostliny ve vesnici nedokázaly vyléčit nemocné nebo poraněné. Eugeo tohle dobře věděl, proto se obrátil k Alici, která držela klas svítící zvláštní barvou, a zeptal se: „Ach, Alice… je v pořádku takhle používat umění? Nebudeš za to potrestána…?“
„Hmf, kdybych za tohle měla být potrestána, už by mě desetkrát udeřil blesk.“
„…“
Alice pak s úsměvem strčila klas v pravé ruce k Eugeovi. Bez přemýšlení jej přijal, a potom, ‚Hiéé‘, mu to došlo.
„J-jsem první?!“
„Jasně, nebo bys snad nechat jít slabou holku vepředu? Eugeo je vepředu, Kirito vzadu. A už nezdržuj, honem jdi.“
„A-ano.“
Eugeo zvedl malou pochodeň, jako by ho popohnal spád událostí, a se strachem postupoval do jeskyně.
Klikatá úzká římsa z kamene zřejmě dál pokračovala. Osvětlené stěny byly modrošedé, jako by byly mokré. Starosti mu dělalo občasné tiché šustění v tmavých místech, kam se světlo nedostalo. Ať už natahoval oči jakkoli, vůbec neviděl nic, co by připomínalo led. Ze stropu viseli jen šedé špičaté věci, které vypadaly jako rampouchy, ale po rychlém pohledu poznal, že je to skála.
Po několika dalších minutách chůze promluvil Eugeo ke Kiritovi za sebou.
„Hele… určitě, říkal jsi, že jak vejdeme do jeskyně, budou tu rampouchy, ne?“
„Že by? Možná něco takového.“
„Řekls to!“
Přiblížil se k partnerovi, který odvrátil oči při předstírání nevědomosti. Alice pravou rukou Eugea zastavila a rychle zašeptala: „Hele, dej to světlo blíž.“
„…?“
Eugeo dal klas blíže Alicině tváři. Zakulatila rty a pak ke světlu hluboce vydechla.
„Ach…“
„Koukej, vidíš to, ne? Náš dech je bílý, jako v zimě.“
„Páni, vážně. A já si už chvíli myslel, že je tu zima…“
Eugeo ignoroval Kiritovu stížnost a vedle Alice přikývl.
„I když je venku léto, uvnitř jeskyně je zima. Určitě je tu led.“
„Jo, podíváme se ještě kousek dál.“
Eugeo se otočil. Měl pocit, že se vnitřek jeskyně rozšiřuje, čím hlouběji jdou. Znovu začal opatrně postupovat kupředu.
Kromě tichého zvuku vlastních kožených bot otírajících se o skálu slyšeli tekoucí proud vody pod zemí. Sice se přiblížili k prameni, ale proud vůbec nezeslabil.
„…Kdybychom měli loď, bylo by dost snadný se vrátit,“ řekl zezadu lehkovážně Kirito. Eugeo ho napomenul: „Nemluv tak hlasitě.“ Už byli dále, než měli původně v plánu, samozřejmě, že myslel na—
„—Hele, co budeme dělat, jestli vážně vyleze bílý drak?“ zašeptala Alice, jako by Eugeovi četla myšlenky.
„Jasně… co přece, uteče…,“ odpověď na zašeptanou otázku byla přehlušena Kiritovým lehkomyslným hlasem.
„To-nic-ne-ní. Bílý drak honil Bercouliho, protože mu ukradl jeho drahocenný meč, ne? Určitě mu nebude vadit, že jdeme pro rampouchy. —Hmm, ale kdyby to šlo, chtěl bych si z něj odloupnout šupinu…“
„Hele, na co to myslíš, Kirito?“
„No jako, jestli se vrátíme s důkazem, že jsme viděli opravdového draka, Jink a jeho kámoši umřou závistí.“
„Nedělej si srandu! Říkám ti to už teď, jestli tě začne honit drak, prostě tě tu necháme a utečeme.“
„Hej, Eugeo, mluvíš moc nahlas.“
„To proto, že Kirito řekl něco divného…“
Jeho noha náhle udělala zvláštní hluk a Eugeo přestal mluvit. Parin, jako by se mu pod nohou něco zlomilo. Rychle přiblížil světlo v pravé ruce k pravé noze. Bezděčně mu proklouzlo ústy: „Ach, koukejte.“
Alice a Kirito se ohnuli, aby se podívali. Eugeo posunul nohou z místa. Voda na kameni se změnila v tenkou krustu ledu pokrývající hladký šedý povrch. Natáhl prsty, aby zvedl kousek úzké průsvitné tabulky.
Po několika vteřinách, co ji měl ve dlani, roztála v kapičky vody. Trojice se na sebe podívala a mimoděk se usmála.
„Tohle je led, rozhodně. Dál ho bude určitě ještě víc,“ řekl Eugeo a ozářil okolí. Hodně modrého světla se odrazilo od podobně zmražené vody. A pak světlo zesláblo, až zmizelo v černočerné temnotě jeskyně, hluboko uvnitř…
„Ach… tam je nějak hodně světla.“
Bylo to, jak Alice řekla. Eugeo posunul pravou rukou a viděl nespočet světýlek; mihotala se a bledě blikala. Úplně zapomněl na bílého draka a napůl se tím směrem rozeběhl.
Podle toho, jak dlouho jim to trvalo, se dostali nejspíš o sto melů hlouběji. Stěny vlevo a vpravo náhle skončily.
Před očima se jim objevila dechberoucí úžasná scéna.
Široké. Těžko se věřilo, že jsou v podzemní jeskyni, bylo před nimi skutečně obří otevřené prostranství. Rozhodně několikrát větší než náves před kostelem.
Zahnutá stěna, téměř obepínající celé prostředí, už nevypadala jako mokrá šedá zeď, kterou viděli dosud, ale byla pokryta průsvitnou, silnou, světle modrou vrstvou. Když se Eugeo podíval na povrch podlahy, pochopil, Aha, tak tady pramení Ruhr. Bylo to obří jezírko – ne, spíše by se hodilo slovo jezero. Hladina vody se však ani v nejmenším nepohybovala. Byla celá zmrzlá, od břehů až po střed.
Mezi pěšinkami bílého oparu nad jezerem se tyčily sloupy zvláštních tvarů, bez problémů převyšovaly výšku trojice dětí. Byly to hranaté šestistěnné sloupy, končily zašpičatělou špičkou. Byly jako krystaly nezpracovaného kovu, které Eugeovi ukázal Garitta-san. Tyhle ale byly mnohem větší a mnohem krásnější. Mnoho průsvitných, silných, modrých sloupů absorbovalo posvátné světlo z klasu, který držel Eugeo, a pak jej uvolnilo v šesti směrech, které se odrážely dále. Tak se osvětlila celá rozsáhlá kupole. Počet sloupů se u středu jezera zvyšoval, prostředek samotný neměl místa, kde by nebyly.
Byl to led. Okolní stěna, jezero pod nohama, zvláštní šestistěnné sloupy, to všechno bylo z ledu. Modrá stěna se táhla svisle nahoru a daleko, předaleko se uzavírala; vypadalo to jako kupole kaple.
Trojice zapomněla na zimu, která se jim zabodávala přes kůži. Několik minut tam stáli naprosto bez pohybu, jen vydechovali chomáčky mlhy. Zanedlouho Alice promluvila třesoucím se hlasem.
„…Tolik ledu by zchladilo jídlo pro celou vesnici.“
„Spíš by to na chvíli přesunulo vesnici do prostředka zimy. —No, pojďme se podívat dovnitř,“ promluvil Kirito a udělal několik kroků vpřed, vstoupil na ledové jezero. Postupně na nohu přesouval váhu, až nakonec na jezero vešel oběma nohama. Zvuk praskání ledu se neozval.
Vždycky je takový. Ačkoli měl Eugeo povinnost oponovat lehkovážnosti svého partnera, tentokrát ho přemohla zvědavost. Ale jestli je uvnitř vážně bílý drak, chci se na něj podívat, za každou cenu.
Eugeo zvedl posvátné světlo výše a společně s Alicí se vydali za Kiritem. Dávali pozor, aby nenašlapovali hlasitě, a přesouvali se z jednoho stínu velkého rampouchu k druhému, jejich cílem byl střed jezera.
—Tohle je skvělý, jestli uvidíme opravdového draka, tak se příběh o nás bude povídat ještě stovky let, no ne? A kdyby, jen kdyby, jsme mohli udělat to, co Bercouli ne… kdybychom s sebou přinesli zpět do vesnice něco z dračího pokladu, možná by nám náčelník změnil Posvátnou úlohu…?
„Mugu.“
Eugeo pokračoval se svým sněním a dál šel, když náhle nosem narazil do Kiritovy hlavy, jelikož ten se náhle zastavil.
Zamračil se: „Hele, Kirito, nezastavuj se takhle.“
Jeho kamarád ale neodpověděl. Místo toho tiše zaúpěl.
„…Co to…“
„Ech…?“
„Co má tohle být!“
Eugeo, stejně jako Alice vedle něj, naklonil hlavu ke straně, stoupl si vedle Kirita a podíval se dopředu.
„O čem to vůbec mlu…,“ začala Alice, ale když uviděla to, co i Eugeo, zarazila se.
Byla tam hora kostí.
Všechno to byly kosti z modrého ledu. Bez ustání zářily, jako by to byly křišťálové sochy. Každá z nich byla velká, na sobě ležely naskládány kosti různých tvarů, vytvářely horu vyšší, než kolik měřily děti. A na tom byla velká hrouda, která jim prozradila, komu tenhle hrob patří.
Lebka, to Eugeo poznal od pohledu. Prázdné oční důlky, podlouhlé nozdry. Zezadu se táhly rohy, na čelisti visel nespočet zubů podobných mečům.
„Kosti… bílého draka?“ zašeptala Alice tlumeně.
„Už je mrtvý…?“
„Ach… Ale nezemřel přirozeně,“ odpověděl Kirito, který nabyl klidu. Eugeo málokdy viděl svého kamaráda takhle, většinou Kirito překypoval různými jinými emocemi.
Kirito se o několik kroků posunul a ze země, kousek od svých nohou, zvedl velký dráp, který vypadal, že je z dračí přední nohy.
„Hele… je tu hodně zranění a špička byla čistě useknuta.“
„Proti něčemu to bojovalo…? Ale živá věc, co zabije draka…“
Eugeovi se hlavou proháněla stejná otázka jako Alici. «Severní ledový drak» žil na různých místech Pohoří na Kraji, které obklopuje celý svět, ochraňoval Lidský svět od sil temnoty, je to nejsilnější ochránce světa. Jaká živá věc by něco takového mohla zabít…?
„Z boje se zvířaty nebo jinými draky by takové zranění neměl,“ řekl Kirito, přitom palcem hladil modrý dráp.
„Ech…? Takže, co…“
„Tohle je od meče. Draka zabil – člověk.“
„A-ale… no, ani Bercouli, hrdina, který vyhrál turnaj v hlavním městě, to nedokázal a musel utéct. To je směšný, žádný šermíř by…“
Pak si Alice zřejmě něco uvědomila a ztichla. Okamžik ticha padl na ledové jezero, které se teď proměnilo v obří hrobku.
O několik vteřin později jí z drobných rtů vyplul šepot plný strachu: „…Rytíř jednoty…? Rytíř jednoty z církve Axiom zabil bílého draka…?“


Část třetí


Rytíř jednoty, naprosté zosobnění zákona a pořádku, symbol dobra, zabil bílého draka, ochránce Lidského světa. Něco takového by Eugea za jeho jedenáct let ani nenapadlo, a proto si nemyslel, že to přijme snadno. Chvíli se potýkal s otázkou, kterou nedokázal spolknout ani sežvýkat, a podíval se vedle sebe, žádal od svého partnera odpověď.
„…Nechápu,“ zamumlal ale Kirito, jeho hlas byl plný zmatení.
„Možná… možná je v Zemi temnoty taky hodně silný rytíř a možná ten zabil bílého draka… Ale jestli je to tak, je divný, že by síly temnoty nepřekročily Pohoří na Kraji. —No, ale aspoň to neudělal zloděj…,“ když domluvil, udělal Kirito pár kroků k ostatkům draka a jemně položil dráp zpět na horu kostí. Pak zatáhl za něco dlouhého na spodku hory.
„Uó… tak směšně těžký…“
Klopýtavě to tahal asi mel daleko a ukázal to Eugeovi a Alici.
Byl to dlouhý meč se stříbrným jílcem a pochvou z bílé kůže. Jeho chappe byl ozdoben vykládanou modrou růží. Podle jediného pohledu pochopili, že má větší cenu než jakýkoli meč ve vesnici.
„Ach… tohle je, nejspíš…,“ promluvila Alice, dívala se na meč. Kirito přikývl.
„Jo. «Meč modré růže», který se Bercouli pokusil ukrást od spícího bílého draka. Zajímalo by mě, proč si ho nevzal ten, kdo draka zabil…“
Během své řeči se sehnul a zvedl jílec ze země oběma rukama, ale ačkoli vynaložil veškerou sílu, zvládl ho zvednout jen pouhých deset cenů nad zem.
„…Moc těžkej!“ vykřikl Kirito a povolil ruce; dlouhý meč spadl s těžkým zvukem na ledovou podlahu. Na silném ledu se objevila prasklinka. Meč sice vypadá křehce, ale zřejmě je nepředstavitelně těžký.
„…Co s tím budeme dělat?“
„Nemůžem, nemůžem, ani my dva společně ho do vesnice nedostaneme. A i tak musíme každý den sekat. …A navíc, vypadá to, že pod kostmi jsou další poklady.“
„…Jo, ale ani nemyslete na to, že něco vezmete…,“ promluvila vážným tónem Alice a oba chlapci přikývli.
Vzít zpět malou trofej a naparovat se před ostatními kluky, že to zvládli bez probuzení draka, by byla skvělá historka o jejich dobrodružství – ale vzít poklad z tohoto místa by byl jasně závažnou loupeží. Ačkoli by se regulace Seznamu tabu o «krádežích» mezi lidmi na tuto situaci nedaly aplikovat, neznamenalo to, že mohou dělat cokoli, co není zakázáno.
Eugeo se znovu podíval na Kirita a Alici a přikývl.
„Prostě to uděláme podle plánu a vezmeme jen led. Ten led by nám určitě odpustil i drak, kdyby byl naživu,“ řekl a rozešel se k rampouchům. Kopl do malého ledového krystalu, který vyčníval z velkého, bylo to skoro jako nový pupen. Pakin, s dobrým zvukem se odlomil a on odlomený kousek zvedl a natáhl ruku s ním k Alici, která otevřela víčko prázdného pleteného košíku, a dal led dovnitř.
Trojice se chvíli bez povídání soustředila na sbírání ledových úlomků do proutěného koše. Jakmile očistili spodek obřího rampouchu, přesunuli se k dalšímu sloupu a znovu sbírali. Za několik minut byl velký proutěný kos plný krystalů, které vypadaly jako průsvitné modré drahokamy.
„Fjú… hotovo.“
Alice vší silou zvedla proutěný koš a dívala se na světýlka mezi svými pažemi.
„…Tak krásné. Je docela škoda, že je vezmeme zpátky a ony roztají.“
„Nesbíráme je snad, aby vydržel déle oběd?“ řekl Kirito suše a zamračil se. Alice náhle strčila košík k černovlasému chlapci.
„Ech? To to mám nést i zpátky?“
„A ne snad? Pro mě je to stejně moc těžké.“
Eugeo rychle promluvil, aby nezačali se svým obvyklým hádáním se.
„Pomůžu, budeme se střídat v nošení. —No, jestli hned nevyrazíme, nedostaneme se do vesnice před večerem. Nejsme tady už skoro hodinu?“
„Ach… nevidím Solus, tak nevím, kolik přesně je. Je nějaké Posvátné umění, co by nám řeklo, kolik je?“
„Ne-e,“ odvrátila Alice rychle tvář. Na jedné straně širokého jezera ledu byl vidět malý východ.
A když se rozhlédla, zjistila, že na druhé straně je další východ.
Poklesla jí ramena: „—Hele, z které strany jsme to přišli?“
Eugeo a Kirito hned ukázali směrem, o kterém si byli jistí, že z něj přišli. Oba samozřejmě ukazovali každý jinam.
Musí tu být stopy po krocích – naneštěstí nebyla na hladkém ledovém povrchu ani jediná prohlubeň; správný východ je ten, kam teče voda z jezera – naneštěstí tekla na obě strany; východ je tam, kam se dívá lebka – naneštěstí se nedívala ani jedním směrem; když vyčerpali všechny možnosti, začala Alice nakonec mluvit o něčem, co by mohlo být ukazatelem.
„Hele, co ta zmrzlá louže, co na ni šlápl Eugeo a rozbil ji? Když půjdeme blíže k východu a uvidíme ji, bude to ten správný východ.“
Aha, přesně tak to je. Eugeo si odkašlal, jako by chtěl skrýt rozpaky z toho, že ho to také nenapadlo, a přikývl.
„Fajn, je rozhodnuto, podíváme se k tomu bližšímu východu.“
„Ale já myslím, že tamta cesta je správná…,“ brblal stále Kirito neochotně. Eugeo ho levou rukou strčil do zad, vysoko v pravé ruce držel klas. Vešel do kanálu před sebou.
Když z jejich okolí zmizely ledové sloupy odrážející světlo, měli pocit, že předtím spolehlivé posvátné světlo už tak spolehlivé není. Trojice zrychlila krok.
„…Hmm, neznáme cestu zpět, úplně jako bratři Berinové v tom starém příběhu. Bylo by super, kdybychom si cestou trousili oříšky, tady stejně nejsou žádní ptáci, co by je snědli.“
Kiritova hloupá řeč zněla poněkud předstíraně. Takže i tenhle pohodář je nervózní, jo? Eugea to naopak trochu pobavilo.
„O čem to mluvíš? Vždyť ani oříšky nemáme. Jestli chceš využít, co ses naučil, co takhle dát na každou křižovatku, na jakou dorazíme, část oblečení?“
„Nech toho, takhle bych se nachladil,“ opáčil Kirito a napodobil kýchnutí. Alice ho pleskla do zad.
„Přestaňte mluvit nesmysly a radši se pořádně rozhlížejte po zemi. Jestli to přehlídneme, bude to fakt problém… nebo spíš…,“ odmlčela se a zamračila.
„Hele, už jdeme docela dlouho, ale tu rozbitou ledovou louži jsem ještě neviděla… Že by to byla druhá cesta?“ dokončila.
„Ne, půjdeme ještě kousek… Ach, poslouchejte,“ přiložil si Kirito náhle prst ke rtům. Eugeo a Alice přestali mluvit a pozorně naslouchali.
Ano, rozhodně se se zvuky podzemního toku mísilo i něco dalšího. Znělo to jako melancholické hvízdání, které měnilo výšku.
„Ach… vítr?“ zamumlala Alice. Eugeo si také uvědomil, že to zní podobně jako vrcholky stromů hrající si ve větru.
„Východ je blízko! Super, že jsme šli tudy, honem!“ zavolal v úlevě a rozeběhl se, aby pokračoval v postupu.
„Hele, jestli tady budeš běhat, uklouzneš!“ řekla sice Alice, ale také zrychlila. Za nimi šel Kirito, který se tvářil poněkud podezřívavě.
„Ale… zní takhle letní vítr? Spíš… to zní jako studený zimní vítr…“
„Silný vítr v údolí fouká přesně takhle. No ale, rychle odsud vypadneme.“
Světlo v Eugeově pravé ruce se divoce kymácelo, jak se přibližoval k východu jeskyně. Z celé duše se hrozně těším, až se rychle vrátím do vesnice, domů. Všichni doma budou určitě překvapení, až jim ukážu úlomek ledu, který dostanu od Alice.
Ale led se rychle roztaje. Možná jsem si tam měl vzít starou stříbrnou minci… Přemítal a v temnotě daleko před sebou uviděl světýlko.
„Východ!“ vykřikl s usmívající se tváří, ale pak se zamračil. Světlo lehce zčervenalo. Do jeskyně se dostali kolem oběda, uvnitř strávili nanejvýš hodinu a kousek. Zřejmě ale byli v podzemním světě déle, než si uvědomoval. Jestli už Solus začínal zapadat na západě a oni si rychle nepospíší domů, nedostanou se do vesnice včas na večeři.
Eugeo zrychlil krok. Vysoký zvuk větru se odrážel od stěn jeskyně a už přehlušil zvuk řeky.
„Hej, Eugeo, zastav se na chvíli. Tohle je divný, jsou to nanejvýš dvě hodiny, ale…,“ zvedla úzkostlivě hlas Alice, která běžela za ním. Eugeo se ale nezastavil. Toho dobrodružství už mám po krk. Teď chci být co nejdřív doma—
Zahnul doprava, doleva a znovu doprava a světlo se konečně zcela rozprostřelo v jeho zorném poli. Východ byl jen několik melů daleko. Přimhouřil oři, které si zvykly na tmu, postupně zpomaloval, až se zastavil úplně.
Tam jeskyně končila.
Ale před Eugeovýma očima nebyl svět, který by znal.
Celé nebe bylo tmavě rudé. Ale nebyla to barva zapadajícího slunce. Solus ani na nebi nikde k nalezení nebyla. Jako šťáva z visícího horského hroznového vína, které bylo přezrálé – nebo zaschlá krev ovce. Před očima se mu rozprostírala pouze tlumená, depresivní červená.
Země byla černá. Na druhé straně bylo zvláštně strmé pohoří, vepředu tečkované podivně tvarovanými skalami. Hladina vody, sem a tam k vidění, byla znečištěna něčím černým, podobným popelu. Kůra pokroucených mrtvých stromů byla bílá, jako naleštěná kost.
Vítr, silně foukající, jako by se snažil vše rozmetat na kousky, otřásal mrtvými vrcholky stromů, což vydávalo ty dlouhé melancholické výkřiky. Tohle byl rozhodně zvuk, který slyšeli v jeskyni.
Takové místo, zapomenuté bohy, nebylo Lidským světem, ve kterém žil Eugeo. Pak – na co se trojice dívala, před nimi bylo—
„Temné… teritorium…“
Kiritův chraplavý hlas byl hned odnesen zvukem větru.
Místo, kam nedosáhla ani autorita Axiomu, země zlých kmenů sloužících bohu temnoty Vectorovi, svět, o kterém si mysleli, že existuje jen v příbězích starších vesnice, byl jen několik kroků daleko. Při tom pomyšlení jako by Eugeo ztuhl mozek, nedokázal, než bez pohnutí stát. Jako by se těch informací dotkl poprvé v životě; velká jejich část vletěla do části jeho mysli, kterou nikdy předtím nepoužil. Už nebyl schopen zvládat své myšlenky.
V hlavě, teď čistě bílé, jasně a zářivě svítila jedna věta, napsaná na začátku Seznamu tabu. První kapitola, třetí pasáž, jedenáctý paragraf, který měl být po včerejším rozhovoru s Alicí zapomenut. Nepůjdeš za Pohoří obklopující kraj Lidského světa.
„Ne… nechoďte dál…,“ pohnul Eugeo bezmyšlenkovitě ztuhlými ústy a vymáčkl ze sebe slova. Roztáhl paže, aby zabránil Kiritovi a Alici, kteří byli za ním, v pádu.
Tehdy. Seshora se rozeznělo jednolité kovové bouchání. Eugeovo tělo se zatřáslo překvapením. Automaticky vzhlédl k rudému nebi.
Na pozadí krvavě červeného pozadí viděl, jak se něco bílého proplétalo s něčím černým.
Byly to jen drobné tečky, jako by letěly v děsivé výšce. Zdálo se, že jejich velikost zdaleka přesahuje tu lidskou. Dvě létající těla si zuřivě měnila místa, dělila se a pak se zase přibližovala, ve chvíli, kdy se přesahovala, se rozezněl občasný kovový zvuk.
„Dračí rytíři…,“ zašeptal zastřeným hlasem Kirito, vzhlížeje k nebi vedle Eugea.
Bylo to, jak řekl jeho partner; bojující dvojice měla dlouhé krky a ocasy, byli to obří létající draci, každý měl pár trojúhelníkovitých křídel. Na jejich zádech byla vidět těla jezdců, vyzbrojených s meči a štíty. Ten na bílém drakovi měl bíle stříbřitou zbroj, ten na černém uhlově černou. I jejich meče byly takové, z meče bílého rytíře svítil oslnivý paprsek světla, střetával se s tíživým vzduchem kolem meče černého rytíře.
Dva dračí rytíři se po sobě ohnali meči a vzápětí se ozval hromový zvuk nárazu. Ve vzduchu se roztančila spousta ohnivých částeček.
„Zajímalo by mě, jestli ten bílý… je Rytíř jednoty církve…,“ zamumlala Alice. Kirito lehce přikývl.
„Jo… Ten černý je rytíř sil temnoty, myslím… A je silný stejně jako Rytíř jednoty.“
„To přece ne…,“ zavrtěl Eugeo bezděčně hlavou.
„Rytíři jednoty jsou nejsilnější na světě. Žádní rytíři temnoty by je neporazili.“
„Já ti nevím. Vypadá to, že oba to umí s mečem tak nastejno. Nemůžou se dostat přes obranu toho druhého,“ odpověděl Kirito. A jako by to bílý rytíř slyšel, zatáhl za drakovu uzdu a udělal mezi sebou a svým protivníkem velkou mezeru. Černý drak zuřivě zamával křídly, aby vzdálenost zkrátil.
Než se tak ale mohlo stát, otočil bílý drak hlavou a ostře ohnul krk, vypadalo to, jako by sbíral sílu. Hned poté, stále stáčející svůj krk, se mu doširoka otevřely čelisti. Vyřinul se z nich v přímé linii bezbarvý plamen, zcela obalil černého dračího rytíře.
Eugeovy uši zasáhl řev, který přehlušil vítr. Černý drak stočil v bolesti tělo, zoufale se ve vzduchu třásl a poklesl. Rytíř jednoty tu příležitost nenechal uniknout, vyměnil svůj meč za červeně hnědý velký luk, natáhl ho, co to jen šlo, a vystřelil dlouhý šíp.
Šíp za sebou ve vzduchu zanechával slabou stopu po plamenu. Proťal hruď černého rytíře.
„Á…,“ uniklo Alici, znělo to jako vyjeknutí.
Kůže obou křídel se zcela spálila a černý drak ztratil svou schopnost létat. Zuřivě se kroutil ve vzduchu. Černý rytíř se oddělil od jeho zad a začal padat přímo ke vstupu do jeskyně, kde stála trojice, za sebou zanechával stopu krve.
Napřed se černý meč zabodl přímo do země smíchané se štěrkem, což vydalo suchý zvuk. Pak dopadl rytíř asi deset melů od trojice dětí. Nakonec narazil černý drak do poměrně vzdálené skály, s křikem agónie pohnul dlouhým ocasem, až se přestal hýbat úplně.
Před dětmi, beze slov zírajícími, se černý rytíř v bolesti vzpíral, snažil se zvednout své tělo. Na tlumeně zářícím kovovém náprsním plátu zbroje bylo možné vidět hlubokou díru od šípu. Rytířova tvář, skrytá pod silným hledím, byla namířena přímo na trojici.
Jeho slabě se třesoucí pravá ruka se natáhla, jako by prosil o pomoc. Hned poté se ale z límce zbroje vyřinula spousta čerstvé krve a rytíř dopadl na zem. Červená tekutina se široce roztékala od těla, které se už nehýbalo, a vsakovala se do mezer mezi černým štěrkem.
„Á… á…,“ unikly Alici po Eugeově pravici slabé zvuky. Pohybovala se, jako by byla vtahována vpřed, klopýtala tím směrem – ven z jeskyně.
Eugeo nijak nezareagoval. Kirito po jeho levici ale tlumeně, přesto pronikavě zakřičel: „Nééé!!“ Alice ten hlas uslyšela, tělo se jí zatřáslo, snažila se zastavit. Nohy ale měla zamotané a tělo se nahnulo dopředu. Tentokrát natáhl Eugeo ruku společně s Kiritem, úplně automaticky, snažili se chytit Alici za oblečení.
Jejich prsty ale chytily jen vzduch.
Alice dopadla na zem jeskyně a zalapala po dechu; za ní následovala stopa z dlouhých zlatých vlasů.
Jenom spadla. Kdybych se podíval na «Okno», Život by se jí snížil jen o jeden nebo o dva body. To ovšem nebyl ten problém. Když Alice spadla, její pravá ruka se natáhla dopředu a o asi dvacet cenů přesáhla zvláštně jasnou hranici mezi modrošedou jeskyní a popelavě zbarvenou zemí před ní. Ryze bílá dlaň se dotkla ryze černého štěrku. Země temnoty, půdy Temného teritoria.
„Alice—…!“ zavolali společně Kirito a Eugeo. Natáhli obě ruce a pevně chytili Alicino tělo. Jindy by na ně křičela, dokud by toho nelitovali, ale tentokrát stála pevně jako v transu. Zatáhli ji zpět do jeskyně.
Alice, držená Eugeem a Kiritem, zírala na poraženého černého rytíře s vyvalenýma očima. Zanedlouho však její pohled padl na vlastní pravou ruku. Na nadýchané dlani byly pořád přilepené drobné kamínky a písek, každé zrnko uhlově černé.
„……Já… já…,“ zamumlala Alice vážným tónem. Eugeo k její pravé ruce bez přemýšlení natáhl svoje. Promnul jí dlaň, smetl všechna zrnka písku a upřímně promluvil: „T-to nic, Alice. Nevyšla jsi z jeskyně. Dotkla se jenom tvoje ruka. To, určitě, není zakázáno, že jo? Že jo, Kirito?!“
Eugeo zvedl tvář a podíval se na tvář svého partnera, jako by se na něj chtěl spoléhat. Ale Kirito se nedíval ani na Eugea, ani na Alici. Stál na kolenou a jeho pohled divoce prohledával jejich okolí.
„C-co se děje, Kirito?“
„…Ty to necítíš, Eugeo? Jako by… někdo… něco…,“ zamračil se a znovu se začal rozhlížet. V jeskyni nebyl ale ani brouk, natož pak člověk. V dohledu měli jen mrtvého černého rytíře, asi deset melů daleko. Obrys Rytíře jednoty, který boj vyhrál, už z nebe zmizel.
„To se ti jen zdá, teď hlavně…“
Musíme rychle dostat Alici na druhou stranu jeskyně.
To chtěl Eugeo říct, když ho náhle Kirito vší silou popadl za rameno. Mračící se Eugeo sledoval pohled svého kamaráda a vzápětí mu tělo hrozivě ztuhlo.
Poblíž stropu jeskyně bylo něco zvláštního.
Fialový kruh, který se třásl jako povrch vody. Průměr měl asi padesát cenů a z něj se mlhavě dívala lidská tvář. Z jednoduchých rysů nešlo poznat, zda je o muže nebo ženu, někoho mladého nebo starého. Kůže byla bledá a na hlavě nebyl ani jediný vlásek. Obě oči, otevřené v dokonalém kruhu, také zcela postrádaly emoce. Eugeo to ale instinktivně uhodl. Ty oči se nedívaly na něj nebo na Kirita, ale na tu, která seděla na zemi duchem nepřítomná, na Alici.
Ústa osoby se začala pohybovat a skrz fialovou membránu byla slyšet zvláštní slova.
シンギュラー・ユニット・ディテクティド。アイディー・トレーシング……“
Obě oči, které vypadaly jako koule z trávy, krátce mrkly a pak záhadný hlas znovu promluvil.
コーディネート・フィクスト。リポート・コンプリート
Fialové okno pak náhle zmizelo. Jakmile si Eugeo opožděně uvědomil, že slova té osoby mohla být součástí nějakého rituálu Posvátných umění, rychle se podíval na Alici, Kirita a sebe, ale neměl pocit, že by se něco změnilo.
Přesto to bylo tak zvláštní, že to nemohli ignorovat. Eugeo a Kirito se na sebe podívali a pomohli Alici zvednout se, aby mohli téměř nést svou kamarádku z dětství, jež se stále třásla, do jeskyně – a klopýtavě se vydali směrem, kterým původně přišli.

Eugeo si nepamatoval, jak se do Rulidu vrátili.
Přešli přes jezero, kde ležel bílý drak, a běželi přímo do východu naproti. Několikrát na mokrých kamenech uklouzli, ale dlouhou jeskyní proběhli jen za zlomek času, který jim trvala cesta dovnitř. Pak vskočili do bílého světla, které konečně zahlédli; odpolední světlo stále jasně dopadalo na les.
Eugeova úzkost z toho, že budou chyceni, jen tak nezmizela. I teď měl pořád pocit, že se přímo za nimi otevře fialové okno a znovu se objeví zvláštně bledá tvář. Proto si nedovolil odpočívat.
Pod stromy, ve kterých zpívali drobní ptáčci, podél břehu říčky, v níž se tu a tady pohybovaly skupiny rybek, spěchala trojice v tichosti. Přešli kopec, který měl zřejmě být Severním průchodem, prošli kolem dvou jezírek a nakonec dorazili na sever od Rulidského mostu.
Pokračovali, až se dostali k úpatí starému stromu, kde se při úsvitu sešli. U něj se zastavili, aby si odpočinuli, ale přesto moc nemluvili. Trojice se na sebe podívala a pak se na sebe lehce usmáli.
„Hele, Alice, tady,“ strčil Kirito těžce vypadající pletený košík dopředu. Uvnitř byly plody dnešního dobrodružství, «letní led». Eugeo si teprve teď uvědomil existenci košíku; úplně na něj zapomněl. S klidnou tváří promluvil, aby skryl své rozpaky.
„Až dojdeš domů, radši bys to měla rychle dát do sklepa. Takhle vydrží až do zítřka, že jo?“
„…Jo, dobře,“ přikývla nezvykle poslušná Alice, když si vzala košík. Postupně se podívala do tváří obou chlapců; nakonec se jí na obličeji objevil její obvyklý jasný úsměv.
„Můžete se těšit na zítřejší oběd. Jako odměnu za vaši tvrdou práci do toho dám vše.“
To spíš teta Sadina do toho dá vše, ne?, to samozřejmě Eugeo a Kirito nahlas neřekli. Podívali se na sebe a ve stejnou chvíli přikývli.
„…Hele, na co to myslíte?“ zeptala se Alice se zmateným výrazem. Chlapci jí poklepali na ramena a společně pronesli—
„To nic! No, pojďme zpět do vesnice!“
Když už došli na náves, kde se jejich cesty rozdělily, měli nad sebou už skutečné zapadající slunce. Kirito žil v kostele, Alice se vrátila do domu náčelníka. Eugeo dorazil do svého domova na západní straně vesnice jen několik vteřin před úderem šesté.
Eugeo zůstal během večeře, na kterou dorazil jen tak tak v čas, potichu. Ačkoli si byl jistý, že jeho bratři a sestry, dokonce ani otec a dědeček, nikdy takové dobrodružství jako on dnes nezažili, nedokázal se jím pyšnit.
Jako by nedokázal mluvit o tom, že na vlastní oči viděl Zemi temnoty – zuřivý boj mezi Rytířem jednoty a černým rytířem, a pak tu zvláštní tvář, která se na konci objevila; protože nedokázal odhadnout, jak by na to jeho reagovala jeho rodina, kdyby jim to řekl. A to ho děsilo.
Tu noc šel Eugeo do postele brzy, doufal, že zapomene vše, co viděl na konci dobrodružství. Ale to nedokázal, protože se ukázalo, že církev Axiom a Rytíři jednoty, které dosud obdivoval a respektoval, jsou obojí úplně něčím jiným, než se zdálo.


Část čtvrtá

Solus zapadla a vstala – a pak život pokračoval dále, bez nějakých změn.
Obvykle chodil Eugeo den po dni odpočinku do práce trochu sklíčený, dnes ale kupodivu cítil úlevu. Už mám dost dobrodružství, přeci jen jsem dřevorubec. Tohle si myslel, když vycházel z jižní brány vesnice. Kirito se k němu přidal na hranici mezi poli a lesem.
Eugeo si všiml nepatrného výrazu úlevy na tváři svého partnera, kterého znal už dlouho. A ten si zase všiml stejného výrazu u Eugea. Chvíli se na sebe křenili, aby skryli rozpaky.
Nepříliš dlouho šli po úzké lesní cestě, až došli k boudě, ve které zůstávala Sekyra dračí kosti. Tu si vzali a pokračovali v chůzi několik dalších minut, dokud se nedostali ke kořenům Gigas Cedaru. Eugeo byl vděčný, když pomyslel na to, že bude moct dál sekat do kmene stromu, jako by se nic nezměnilo.
„Fajn, tak dej pár dobrých zásahů a pozvi mě dneska na siralskou vodu.“
„Neděláme tohle pořád, Kirito?“
Popichovali se; Eugeo chytil sekyru. První úder vydal vysoký gon zvuk. Dneska jsem v dobré kondici, pomyslel si Eugeo.
Jak dopoledne pokračovalo, dvojice dále uštědřovala kmeni stromu dobré údery. To proto, že kdyby se při ohánění se sekyrou přestali soustředit, začali by myslet na to, co viděli včera – a to nemohl popřít ani jeden z nich.
Po devíti setech po padesáti úderech, které museli zvládnout za dopoledne, začalo Eugeovi kručet v břiše.
Eugeo si otřel pot a podíval se k nebi. Solus už byla téměř uprostřed. Ještě jeden úder a Alice přinese oběd, tak jako vždy. Ale dneska si můžeme koláč vychutnat pomalu, společně se studeným mlékem. Jeho žaludek bolel, už když si to jen představoval.
„Jejda…“
Při pomyšlení na oběd povolilo Eugeovo uchycení sekyry. Otřel si mokré dlaně a opatrně chytil sekyru pevněji.
Sluneční svit náhle potemněl.
Náhlá přeháňka? To je otrava. Pomyslel si Eugeo a podíval se nahoru.
Přes modré nebe nad větvemi Gigas Cedaru letěl rychle stín. Eugeovo srdce vynechalo.
„Létající drak…?!“ vykřikl bezděčně.
„Hej… Kirito, teď…!!“
„Áá, to je ten Rytíř jednoty ze včerejška!!“
Hlas jeho partnera byl také ztuhlý strachem.
Létající drak společně se stříbřitě bílým rytířem na jeho zádech se prohnal nad vrcholky stromů a zmizel jim z dohledu, ve směru Rulidu.
Proč by sem letěl?
V naprostém tichu, jako by i ptáci a brouci byli vyděšení, Eugeo zmateně přemýšlel.
Rytíři jednoty bojují proti nepřátelům Axiomu a udržují pořádek. Teď v Lidském světě, rozděleném ve čtyři císařství, nejsou už žádné skupiny rebelů, takže nepřátelé Rytířů jednoty neexistují, až na síly temnoty. Včera jsem na vlastní oči viděl, co jsem slýchal o neustálém boji rytířů za Pohořím na Kraji.
Tohle je poprvé, co vidím skutečného Rytíře jednoty. Co jsem se narodil, žádný nikdy ve vesnici nebyl. A tak, proč teď—
„To přece ne… to přece ne, Alice…,“ zamumlal Kirito vedle něj.
Jakmile tohle uslyšel, vrátil se Eugeovi živě do uší zvláštní hlas, který tehdy slyšeli. Za fialovým oknem říkal člověk se zvláštními rysy záhadné věty. Cítil, jak mu po zádech přejel mráz, jako by mu na záda někdo chrstl ledovou vodu.
„To ne… to nemůže být pravda, takhle… prostě takhle…,“ říkal a podíval se na Kirita, jako by hledal souhlas. Jeho kamarád se ale vzácně tvářil vážně, díval se směrem, kterým letěl rytíř. O několik vteřin později se Kirito podíval přímo do Eugeových očí a krátce zavolal: „Jdeme!“
Vzal Eugeovi z rukou Sekyru dračí kosti a přímou cestou se rozeběhl na sever.
„He… hej!“
Děje se něco špatného. S tou myšlenkou se od země odrazil i Eugeo a rychle následoval Kirita.
Běželi po známé cestičce lesem plnou rychlostí, přitom se vyhýbali kořenům a kamenům. Cesta se spojila s hlavní cestou, která pokračovala přes pole. Na obloze nad vesnicí stín letícího draka neviděli. Kirito trochu zpomalil a hlasitě se zeptal farmáře mezi klasy pšenice, který byl v modrém a vzhlížel k nebi: „Strejdo Ridacku! Kam letěl ten dračí rytíř?!“
Farmář vypadal, jako by se zrovna probudil ze snu. Mnohokrát zamrkal, než konečně odpověděl.
„A… ach… ahoj, kluci. Jako by přistál na návsi…“
„Díky!!“
Rozčileně mu poděkovali a dál běželi plnou rychlostí.
Na různých místech podél hlavní cesty a polí stály skupinky vesničanů, úplně ztuhlé. Nejspíš ani nikdo ze starších nikdy předtím Rytíře jednoty neviděl. Všichni se jen dívali na vesnici, jejich výrazy prozrazovaly, že nevědí, co dělat. Eugeo a Kirito kolem nich zoufale proběhli.
Dostali se skrz jižní bránu vesnice, proběhli krátkou ulicí s obchody, a když přešli malý kamenný most, konečně to uviděli. Lapali po dechu, aniž by se vůbec zastavili.
Dlouhý klenutý krk a ocas létajícího draka zabíraly severní polovinu návsi před kostelem.
Velká křídla založena na bocích téměř blokovala výhled na kostel. Šedé šupiny a ocelová zbroj na různých částech těla odrážely světlo Solus, až drak vypadal jako ledová socha. Krví podbarvené oči, bez náznaku emocí, shlížely na náves.
Před drakem zářil ještě mnohem zářivěji obrys rytíře.
Postavou byl větší než kdokoli ve vesnici. Těžká zbroj, vyleštěná tak, až se blyštěla jako zrcadlo, pokrývala celé jeho tělo; nebylo vidět látku, spoje byly pokryty jemně upletenými stříbrnými řetězy. Helma připomínala dračí hlavu, čelo vystupovalo dopředu, po stranách byly dlouhé ozdobené rohy táhnoucí se dozadu. Tvář rytíře byla skryta za velkým hledím, staženým dolů.
Po levém boku měl dlouhý meč se stříbrným jílcem. Na zádech měl červeně hnědý luk, o délce přibližně jednoho melu. Bez pochyby to byl ten Rytíř jednoty, který střelil a zabil černého rytíře, jehož Eugeo včera viděl u východu jeskyně.
Z křížového otvoru na hledí se rytíř beze slov díval na jižní stranu návsi, kde se shromáždily se svěšenými hlavami desítky vesničanů. V poslední řadě šlo zahlédnout postavu mladé dívky, které poklesly ruce s proutěným košíkem. Eugeo při tom pohledu trochu uvolnil ramena. Alice na sobě měla své obvyklé modré šaty a bílou zástěru a mezerami mezi dospělými se dívala na postavu Rytíře jednoty.
Eugeo dloubl do Kiritova boku jako signál. Ohnuli svá těla a přesunuli se; když dorazili za Alici, Kirito zašeptal: „Alice…“
Jejich dlouholetá kamarádka se otočila, zlaté vlasy se jí zhouply. Ve tváři měla vepsáno překvapení a vypadala, že chce něco říct. Kirito si dal rychle prst k ústům a tiše zašeptal: „Alice, buď potichu. Myslím, že odsud musíme hned vypadnout.“
„Ech… proč?“ odpověděla Alice podobně tlumeným šeptem. Zřejmě si neuvědomovala nebezpečí, které se kolem ní stahovalo. Eugeo si pomyslel, že pokud to Kirito neřekne, Alici to vůbec nedojde.
„Ne… ten Rytíř jednoty je nejspíš…“
Jak to jen vysvětlit. Eugeo se na okamžik ztratil v myšlenkách. A tehdy.
Z davu přišlo několik tichých hlasů. Vzhlédl a uviděl, jak k návsi přichází od hlavní budovy vesnice vysoký muž.
„Ach… otec,“ zamumlala Alice. Ten muž byl jejím otcem a zároveň nynějším náčelníkem Rulidu, Gasupht Schuberg. Pevné tělo měl v obyčejné vestě, černé vlasy a vousy úhledně zastřiženy. Ačkoli zdědil tuto Posvátnou úlohu od bývalého náčelníka jen před čtyřmi lety, jeho soudnost mu rychle získala respekt všech vesničanů.
Gasupht se bez známek váhání sám přiblížil k Rytíři jednoty, pak dal ruce před tělo, přesně podle etikety církve Axiom, a uklonil se. Načež zvedl tvář a představil se.
„Sloužím jako náčelník Rulidu, Schuberg jméno mé.“
Rytíř jednoty zvedl v odpověď Gasuphtovi pěsti před tělo, brnění vydalo tlumený zvuk, když se uklonil.
„Dohlížím na severní oblast Norlangarthu, jsem Rytíř jednoty z církve Axiom, Deusolbert Synthesis Seven.“
Těžko se dalo uvěřit, že ten hlas pocházel z hrdla žijícího člověka, zněl v disharmonické intonaci. Ocelově působící hlas se odrážel celou návsí, až každý vesničan v okolí ztichl. Eugeo se zamračil, měl pocit, jako by mu zvuk proťal přímo čelo a nešel ušima; a to byl více jak dvacet melů daleko. I náčelníka Gasuphta odstrčil tlak o půlkrok dozadu.
Gasupht ale svůj postoj opravil, jak by se podle jeho odvahy dalo čekat, než znovu začal se svou působivou řečí.
„Je poctou, že sir Rytíř jednoty, který udržuje pořádek v širém Lidském světě, navštívil naši vesničku v tak vzdálené oblasti. Kdybych o vašem příchodu věděl s předstihem, připravil bych uvítací banket.“
„To během plnění svých oficiálních povinností nemohu přijmout,“ řekl rytířův hlas znějící v ozvěně, pod hledím ledový pohled. Pokračoval.
„Jelikož dítě Gasuphta Schuberga, Alice Schuberg, porušila tabu klauzuli, přišel jsem ji zatknout kvůli výslechu, po němž bude následovat její poprava.“
Bylo vidět, jak se Alici nedaleko třesou záda. Eugeo a Kirito ale nemohli udělat nic, natož pak promluvit. V hlavách se jim stále dokola ozývala slova rytíře.
Náčelníkovo silné tělo se taktéž na chvíli otřáslo. Ze strany jeho tváře byla vidět krátká, ale jasná křivka.
Po dlouhém tichu promluvil Gasupht hlasem, který ztratil veškerý lesk: „…Sire rytíři, jaký hřích to moje dcera spáchala?“
„Seznam tabu, první kapitola, třetí pasáž, jedenáctý paragraf, vstup na Temné teritorium.“
Tehdy začal mezi vesničany, kteří až doposud zadržovali dech a poslouchali rozhovor mezi dvěma muži, rozruch. Děti vykulily oči, každý dospělý mumlal posvátné fráze církve a prstem si kreslil ochranný symbol proti kletbám.
Pak konečně zareagovali Eugeo a Kirito, částečně instinktivně. Posunuli se před Alici, dali ramena k sobě, za svými zády schovávali dívku před očima vesničanů. Ale nic jiného udělat nemohli, protože náhlé pohyby by přilákaly pozornost dospělých před nimi.
V Eugeově hlavě se neustále opakovala jen jediná myšlenka, Co máme dělat, co máme dělat. Ani bez sklíčenosti, která se mu už usadila v hrudi, by nevěděl, co mohl udělat.
Dokázal jsem vzpřímeně stát, sledovat scénu před sebou, dívat se na náčelníka Gasuphta, který měl hluboce svěšenou hlavu a nic nedělal.
Je to on, tak je to v pořádku. Myslel si Eugeo. Ačkoli náčelník vesnice Gasupht nikdy moc nemluvil, měl by být z dospělých nejvíce respektovaný, hned po starém Garittovi.
Nicméně—
„…Zavolám tedy svou dceru. Myslím, že bychom si důvod měli vyslechnout přímo z jejích úst,“ řekl náčelník, který zvedl tvář, pouze toto.
Ne, nemůžeme Alici pustit před rytíře. Tohle si Eugeo krátce pomyslel, když Rytíř jednoty zvedl pravou ruku a jeho zbroj vydala nepatrné zvuky. Když Eugeo viděl, jak špička prstu míří přímo na něj, srdce mu znepokojeně poskočilo.
„To nebude třeba. Alice Schuberg je přímo tamhle. Ty a ty…,“ pohnul rytíř rukou a tentokrát ukázal na dospělé v davu, „vezměte sem náčelníkovu dceru.“
Řada vesničanů před Eugeem se rychle rozdělila. Mezi Rytířem jednoty a Alicí stáli jen Kirito a Eugeo.
Po vyprázdněné cestě se pomalu blížili dva vesničané. Jejich kůže úplně ztratila barvu krve, ale v očích jim zářila podivná světla.
Muži silou odtrhli Eugea a Kirita, kteří jim blokovali cestu, od Alice, odstrčili je do stran a popadli Alici za paže.
„Áá…,“ zazněl nepatrný hlas od Alice, pak ale pevně zaťala rty. Dorůžova zbarvené tváře vybledly, na tváři se jí objevil slabý úsměv, Je to v pořádku. Takhle na ty dva přikývla.
„Alice…,“ zavolal Kirito tlumeným hlasem a v tu chvíli spadl na zem proutěný košík v pravé ruce kvůli tomu, jak ji tvrdě strkali. Víčko se otevřelo a obsah se vykutálel na kamennou dlažbu.
Dva vesničané táhli Alici, nenechali ji to posbírat, k Rytíři jednoty.
Eugeův pohled se dál upíral na proutěný košík, který ležel převrácený na boku.
Koláč a tvrdý chléb byly zabaleny do bílé látky, drobné kousky ledu zaplňovaly mezery. Kousek ledu, který se vykutálel, odrážel sluneční světlo a nádherně zářil. Jen během chviličky se led na kameni, zahřátém sluncem, roztál a změnil v malou černou tečku.
Kirito vedle něj se ostře nadechl.
Jak by se dalo čekat, zvedl tvář a rozeběhl se za Alicinými zády, odtahovanými pryč. I Eugeo zaťal zuby, nutil své ztuhlé nohy se pohnout, aby svého partnera mohl následovat.
Muži pustili Aliciny paže před náčelníkem, pak se přesunuli o několik kroků dozadu a klekli si. Oba měli ruce sepjaté, když se ukláněli, ukazovali tak rytíři svou poslušnost.
Puštěná Alice se s bledou tváří podívala na svého otce. Gasupht se také podíval na svou milovanou dceru, ale jen krátce, pak se otočil a znovu se zadíval dolů.
Rytíř jednoty lehce přikývl, pak zezadu své zbroje vytáhl zvláštní nástroj. Byl to silný železný řetěz, k němuž byly paralelně přidělány tři kožené pásky. Na špičce řetězu byla velká smyčka.
Rytíř podal nástroj Gasuphtovi.
„Příkaz náčelníkovi vesnice. Svaž zločince.“
„…“
Náčelník obdržel nástroj ke svázání a jeho zmatený pohled se sklonil dolů. Kirito a Eugeo se konečně dostali před rytíře. Jeho helma se pomalu pohnula, až mířila přímo na ně.
Eugeo uvnitř křížového otvoru na zářivém hledí nic neviděl, jen hlubokou temnotu. Přesto ale cítil bolest z tlaku pohledu, který odtamtud přicházel. Reflexivně sklonil pohled, chtěl říct něco Alici stojící před ním, ale nebyl toho schopen; hrdlo jako by ho pálilo.
I Kirito se díval dolů, stejně jako Eugeo, opakovaně se mělce nadechoval. Náhle zvedl tvář a zakřičel jasným hlasem, ačkoli se stále třásl: „Pane rytíři!“
Jednou se zhluboka nadechl a pokračoval: „A… Alice nevstoupila do Temného teritoria! Jen se jednou rukou lehce dotkla země! Bylo to jen tohle!“
Odpověď rytíře však byla jednoduchá: „Je třeba snad nějakých dalších činů?“
S těmi slovy mávl rukou ke dvěma klečícím mužům. Vesničané se postavili a popadli Kirita a Eugea za šíje, pak je začali tahat pryč. Kirito se jim vzpíral a znovu zakřičel: „T… tak to jsme spáchali stejný hřích!! Byli jsme na stejném místě! Jestli ji chcete vzít, vezměte i nás!!“
Rytíř jednoty se na ně už ale nedíval.
Přesně tak… Jestli Alice spáchala tabu, tak bych měl dostat stejný trest, myslel si Eugeo. Ta myšlenka pocházela z hloubi jeho srdce.
Tak proč nedokážu promluvit? Chci křičet jako Kirito, ale moje pusa jako by zapomněla, jak se hýbat, dokážu jen chraplavě dýchat.
Alice se na ně podívala a otočila se k nim. Je to v pořádku. Takhle se usmála a přikývla.
Její otec, kterému zmizel výraz z tváře, otočil hrozivým nástrojem ke svázání za její hubené tělo. Stáhl tři kovové pásy na jejích ramenech, břiše a pasu. Alicina tvář se trochu zkřivila. Když stáhl i kovové příslušenství, zaklopýtal o několik kroků dozadu a znovu se podíval dolů. Rytíř přešel k Alici a chytil konec řetězu, který jí visel za zády.
Eugeo a Kirito byli odtaženi zpět do prostředka náměstí, pak silou donuceni si kleknout.
Kirito předstíral, že zaklopýtal, dal ústa poblíž Eugeova ucha a rychle zašeptal: „Eugeo… poslouchej, já touhle sekyrou zaútočím na Rytíře jednoty. Měl bych ti koupit pár vteřin, tak to využij, vezmi Alici a utečte. Běžte do pšeničných polí na jihu, vlezte do mezery v poli a běžte do lesa, takhle vás jen tak neuvidí.“
Když se Eugeo podíval na Sekyru dračí kosti, kterou Kirito držel, nějak ze sebe dokázal vymáčknout hlas: „…Ki… Kirito… ale…“
Copak jsi včera neviděl, jak ten Rytíř jednoty dokáže ovládat meč a luk? Jestli něco takového uděláš, hned tě zabije… stejně jako toho černého rytíře.
Kirito pokračoval, jako by dokázal číst Eugeovy myšlenky, ač je ten nebyl schopen vyřknout.
„To nic, ten rytíř nezabil Alici hned tady. Nejspíš mě nemůže jen tak zabít, pokud mě napřed nevyslechne. Tak se mi podaří utéct. A taky…“
Kiritův spalující pohled mířil na Rytíře jednoty, který se ujišťoval, jestli je nástroj na svázání dobře utažen. Pokaždé, když zatahal za kožené pásky, se Alicina tvář zkřivila bolestí.
„…A taky, nevadí, když neuspějeme. Když nás vezme s Alicí, budeme určitě mít šanci utéct. Ale pokud vezme na létajícího draka jen Alici, nemůžeme si ani dělat naděje.“
„To je…“
To je nejspíš pravda.
Ale – takový lehkovážný nápad se ani nedá považovat za plán. A není to «zrada proti církvi»? Seznam tabu, první klauzule, první pasáž, první paragraf, definováno jako největší hřích—
„Eugeo… copak potřebuješ váhat?! Komu záleží na tom, jestli je to tabu?! Je to snad důležitější než Alicin život?!“
Kiritův tlumený, ale napjatý hlas dorazil do Eugeova ucha.
Správně. Je to, jak říká.
Eugeo na sebe hluboko ve své duši křičel.
—My tři se rozhodli, že budeme spolu od narození až do smrti. Společně pracovat, každý bude žít pro další dva, to jsme si přísahali.
Takže nemám důvod váhat. Církev Axiom a Alice, co je důležitější? Ta odpověď je už jasná. Už je rozhodnuto. A to – a to –
„Eugeo… na co to myslíš, Eugeo!!“ vyřinul se z Kirita hlas, který teď zněl jako jekot.
Alice se na ty dva dívala. Zavrtěla hlavou se znepokojenou tváří.
„A to… to… to…,“ vyšel mu z hrdla chraplavý hlas, jako by mu ani nepatřil.
Nedokázal ovšem větu doříct. V hlavě nedokázal zformulovat její konec. Zukin, do pravého oka mu vstoupila pronikavá bolest. Neustávající pulzující bolest ho nenechala myslet. Zukin, zukin, v zorném poli se mu zobrazila barva krve, všechno zakryla, přestal cítit končetiny.
Tehdy si náčelník všiml, že ti dva způsobili neobvyklý rozruch. Pomalu pohnul paží, nařídil dvěma vesničanům stojícím za nimi: „Vezměte ty děti z návsi.“
Vzápětí byli Eugeo a Kirito chyceni za zátylek a taháni dozadu.
„Sakra… pusť mě!! —Náčelníku!! Strejdo Gasuphte! Copak je to v pořádku?! Je v pořádku, aby takhle vzal Alici pryč?!!“
Kirito se vzpíral, jako by zešílel, setřásl ruce muže a řádně uchopil sekyru v rukou, připravený zaútočit.
Jeho nohy, v obyčejných kožených botách, ale neudělaly ani jediný krok vpřed. Než se mohl rozběhnout, stalo se něco překvapivého.
Ve chvíli, kdy se Rytíř jednoty ujistil, že jsou kožené pásy na Alici správně upevněny, se podíval na Kirita. Sekyra dračí kosti, kterou Kirito pevně držel, vydala pronikavý kovový zvuk a pak mu vylétla z rukou. Rytíř se nedotkl ani meče u pasu, ani luku na zádech. Ani nepohnul jediným prstem. Jako by samotný jeho úmysl vytvořil skutečnou čepel, která trefila Kiritovu sekyru a odhodila ji na kraj návsi.
Kirito, kterého neobvyklý náraz také zasáhl, byl zastaven a on spadl na zem. Pak se hned zapojilo několik mužů, kteří mu zcela zabránili hýbat se.
Pravá tvář mu tlačila na kamennou dlažbu, ve tváři měl vepsanou bolest. Kirito zoufale zakřičel: „Eugeo! Prosím, jdi!!“
„A…u, a…“
Eugeovo celé tělo se třáslo.
Jít. Musím jít. Musím z rytířových rukou dostat Alici zpět a pak utéct do jižního lesa.
Z kouta mysli se ozýval slabý hlas. Ale pak mu na pravé oko zaútočila pronikavá bolest, jako by ho do něj někdo bodl, zcela potlačila jeho úmysly. Společně s pulzujícím červeným světlem se hlasitě rozezněl jiný hlas, odrážel se jako popraskaný zvon.
Církev Axiom je absolutní. Seznam tabu je absolutní. Neuposlechnutí není povoleno. Nikomu není povoleno tak činit.
„Eugeo, aspoň je ze mě dostaň!! Pak budu moct…!!“
Rytíř jednoty již nevěnoval rozruchu na návsi pozornost, připnul konec řetězu k sedlu na zádech létajícího draka. Drak sklonil krk a rytíř bez námahy vylezl do sedla. Stříbrná zbroj se jasně zablyštěla.
„Eugeo—!!“ Kirito vykřikl, jako kdyby zvracel krev.
Bílý létající drak zvedl své tělo a rozevřel křídla. Dvakrát třikrát se rozezněl hlasitý zvuk.
Alice, připoutaná k dračímu sedlu, se podívala přímo na Eugea. Usmívala se. Jako by těma svýma modrýma očima říkala ‚Sbohem‘. Dlouhé zlaté vlasy vlály ve větru způsobeném mávajícími křídly, zářily stejně jasně jako rytířova zbroj.
Eugeo se ale nedokázal pohnout. Nedokázal ani vydat nějaký zvuk.
Nedokázal se ani trochu pohnout, jako by mu nohy zakořenily do země.

25 komentářů:

  1. yes yes yes :D :D :D :D :D :D :D :D

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc :D ale zatím jsem z toho trochu zmaten :/ těším se na pokračování :)
    -P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, to asi ještě chvíli budeš :D Ale pak to bude dávat smysl :))

      Vymazat
    2. Už se moc těším :)
      -P

      Vymazat
  3. Díky za překlad :)
    Doufám, že stejně bude vypadat i první díl další série anime. Baví mě číst komentáře co lidi píšou k jednotlivým dílům a u tohohle budou pěkně hudrovat :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Protože to působí dojmem nějakého alternativního příběhu, spíš než jako pokračování toho stávajícího. Podle mě na to budou lidi reagovat podobně jako na GGO, které trochu odbočilo od původního žánru a hromada lidí se kvůli tomu vztekala.

      Vymazat
    2. Jo táák :) Jenomže lidem se kolikrát nezavděčíš ničím :D

      Vymazat
    3. To je pravda :( Ale co jsem si všimnul, tak lidé dávají všechno za vinu tvůrcům anime a nikoho nenapadne, že to je podle předlohy. Takže pan spisovatel z toho moc těžkou hlavu mít asi nebude :D

      Vymazat
    4. Oni kolikrát ani nevědí, že to nějakou předlohu má, myslím... :D

      Vymazat
  4. Někteří si zase myslí, že to je podle mangy :D Ale správný fanoušek má něco málo přečteného a ostatní na to koukají jenom dokud to je aktuální a neokoukané.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vtipné na tom je, že některé ty mangy vznikají podle anime... :D

      Vymazat
  5. Arigató Cindý ;) Nazdárek Hontechu :P Tak si oficiálne predbehla anime ;) Ako tu už bolo písané, pôsobí to ako iné anime s tými istými postavami, preto som sa obával tohto Alicization arcu. Budeme tu mať hromadu nových postáv v každej novele, ale pritom budú pôvodné postavy oddelené a chvíľu potrvá kým zistíme o čo presne tam ide :D Ale ak sa chcel autor dopracovať k AW, tak sa toto muselo stať ;)
    R

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už jednou se mi to povedlo, u GGO... Asi tři kapitoly, než mě doběhli! :D
      Ále, to v podstatě jen ten prolog, pak už se to vyjasní :)

      Vymazat
    2. Veď jasné, ale mať celú knihu na to kým sa dostaneš do deja, je dosť :DDD
      R

      Vymazat
    3. A ešte k tomu, že bola v GGO chvíľu pred anime. Tak teraz budeš hooodně pred anime :DD Keďže o 3.sérii ešte nikto ani len nesníva. Teraz budeš určite pár kníh pred anime a možno aj dovtedy kým bude anime dobehneš tú knižnú predlohu :P Keďže je medzi sériami dvojročný rozdiel ;)
      R

      Vymazat
    4. No uvidíme :) Ještě nejsou o třetí sérii žádné zprávy, kdo ví, zda to i tentokrát budou dva roky

      Vymazat
    5. Po internetu se šíří, že by měla být příští rok v létě

      Vymazat
    6. To sice ano, ale nic oficiálně potvrzené není... Řekla bych, že pokud bude příští rok v létě, dozvíme se to nejspíš koncem tohoto roku :)

      Vymazat
  6. Teda, během čtení jsem měl pochybnosti jestli je to opravdu pokračování SAO, nebo nějaký alternativní svět se společnou hlavní postavou... doufám že se dokážeš brzy dostat k překladu pokračování, jak nechápu pořádně o co jde, tak mě to trochu štve :DD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to pokračování, neboj :) Trošku rozvláčné - tak si mezitím užij tohle :)

      Vymazat
  7. Díky za překlad Cindý. Σ:-) Jen jedna chybka :-)
    1.)Cesta přes vesnici vedle ze severu na jih. (vede)

    OdpovědětVymazat