pátek 3. července 2015

Caliber

Část první

„Bráško, koukni na tohle,“ podala mi Suguha úzký tablet. Ospale jsem se na něj podíval.
Včera jsem šel spát v obvyklý čas, ale jako bych měl dlouhý sen. Možná kvůli němu jsem musel teď u snídaně pít silné kafe, abych silou roztočil kolesa svého myšlení, která se odmítala pohybovat. Ale v téhle situaci se mi v hlavě rozsvítila malá varovná lampička, váhal jsem, jestli tablet přijmout.
Protože před asi dvěma týdny mi v podobné situaci a podobném čase podala papír, kde bylo odhaleno mé tajemství. Nebylo to až tak vážné, ale Suguha v tajnosti sesbírala informace o přesunu mé postavy z VRMMO hry s létáním, «ALfheim Online» (ALO), do VRMMO pistolí a pušek, «Gun Gale Online» (GGO). ‚Tohle je stejné jako tehdy, ale co jsem provedl tentokrát‘, myslel jsem si.
„Nepověsím tě, alespoň tentokrát ne! Tak se podívej!“ řeka Suguha s hořkým úsměvem.
Plný strachu jsem znovu nabídnutý tablet vzal a podíval se.
Ukazovalo to stejnou věc jako papír minule, článek z největší informační sítě o VRMMORPG v Japonsku, z «MMO Zítra». Ale tentokrát nešlo o GGO, nýbrž o ALO. Když jsem se podíval na první článek, neuviděl jsem hráče, ale krajinu. Takže je to pravda, tohle není příběh jistého Spriggana, který nosí černou.
S úlevou jsem si přečetl titulek článku.
Vzápětí jsem ale utrpěl jiný šok, zvýšil jsem hlas: „C… Cóóóó!“
[Nejsilnější legendární zbraň, «Svatý meč Excaliber», konečně objevena!]
Takhle to v tom článku stálo.
Zapomněl jsem na předchozí únavu a četl text, jako bych jej chtěl pohltit, z úst mi uniklo dlouhé zaúpění.
„Éé—éé… tak ho nakonec našli…“
„No, myslím, že jim to i tak dlouho trvalo,“ odpověděla Suguha a našpulila rty. Seděla naproti mně a roztírala si po chlebu borůvkovou marmeládu.
«Svatý meč Excaliber».
Jediná zbraň v SAO, která je prý silnější než «Démonický meč Gram», jež vlastní salamandří generál Eugene. Po dlouhou dobu však nebylo známo, jak jej získat, na konci stránky o zbraních na oficiálních webovkách hry byl jen krátký popis a obrázek.
—Ne, přesněji řečeno jen tři hráči o něm věděli, ne, špatně, čtyři lidé. Suguha, Asuna, Yui a já. Našli jsme ho začátkem tohoto roku, v lednu 2025. Teď už byl dvacátý osmý prosinec, takže tajemství Excaliberu zůstalo tajemstvím po téměř celý rok.
„Ach… no, vážně jsme měli ještě jednou zkusit ho získat…,“ stěžoval jsem si. Zabořil jsem lžičku do zavařovačky s domácí marmeládou, kterou mi Suguha dala, a natřel jsem si chléb nachovým džemem. Pak jsem přes to přetřel trochou másla a vytvořil tak mramorový efekt. Suguha se poslední dobou snaží regulovat příjem kalorií, takže na mě při přípravě chleba neskrývaně zírala. Její hod na vůli [Odkaz na (především) stolní RPG] ovšem zřejmě neuspěl, beze slova si přitáhla máslo k sobě.
Opatrně si chleba natřela jen trochu, jako by chtěla dokázat, že dokáže přinejmenším regulovat množství. Maličko si ukousla a opravila mou chybu: „Čti dál, teprve ho našli. Vypadá to, že ho zatím nikdo nemá.“
„Co.“
Chtěl jsem si pořádně kousnout do krajíce, ale ruku jsem zastavil a znovu jsem se zadíval na tablet. V článku bylo psáno, že je existence Excaliberu potvrzena, ale nepsalo se tam, že už ho někdo má. Uvědomil jsem si, že kdyby už ho někdo získal, obsahoval by článek fotku hráče pyšně držícího onen zlatý meč.
„Ach… Neděs mě tak…,“ zamumlal jsem a tentokrát jsem si vážně kousl, úlevně si oddychl. Suguha se zasmála mé netrpělivosti, vzala do ruky krabici s mlékem a nalila tekutinu do sklenice přede mnou.
Dnes je neděle, 28. prosince 2025, 9:30. Suguze i mně začínají zimní prázdniny, takže máme trochu pozdní snídani. Mamka má zřejmě ještě na práci nějaké korektury pro tenhle rok, vyletěla předtím z domu s krajícem chleba v puse. E-knihy bez potřeby kontroly tisku mají své výhody i nevýhody.
Táta, jehož práce zavedla do New Yorku, toho má jako obvykle spoustu. Poslal nám e-mail s tím, že se domů nevrátí před třicátým prosincem. Když jsme u stolu se Suguhou sami, tak se náš rozhovor obvykle stočí k ALO – a dnešek nebyl výjimkou.
Dojedl jsem první krajíc a vyslovil své pochyby. Mezitím jsem na druhý mazal tuňáka.
„Ale jak ho teda našli? V Jötunheimu je let nemožný a Excaliber je tak vysoko, že musíš vyletět, abys ho našla.“
Suguha (Leafa) a já (Kirito) jsme před rokem letěli z hlavního města Sylfů a mířili do hlavního města světa, Alne. Po dlouhém letu jsme nakonec Světový strom spatřili. Ale hned na to nás spolklo monstrum v podobě obřího červa. Po pádu jeho zažívacím ústrojím jsme se dostali až do světa pod zemí, Jötunheimu.
Spadli jsme na místo obydlené obrovskými monstry třídy ďábel-bůh, které jsme ani náhodou nemohli porazit. Snažili jsme se dostat se ke schodišti vedoucímu nad zem, když jsme narazili na velice zvláštní scénu. Humanoidní ďábel-bůh se čtyřmi pažemi útočil na ďábel-boha, který vypadal jako medúza s velice dlouhým nosem a hlavou slona.
Leafa zakřičela: „Pomoz tomu šikanovanému!“. Já nalákal čtyřrukého obra do jezera poblíž. Medúzovitý ďábel-bůh měl ve vodě výhodu a vyhrál. Navzdory našim počátečním obavám na nás nezaútočil; naopak nás vzal na svá záda a donesl nás doprostřed Jötunheimu. Leafa ho pojmenovala «Tonkii». Tonkii se vyklubal z kukly. S Leafou a mnou na svých zádech vyletěl k útvaru vedoucímu přes klenbu jeskyně nad zem – a uprostřed toho útvaru jsme to uviděli. Úplně na spodku obří obrácené pyramidy zakleslé v kořenech Světového stromu a visící dolů z klenby jeskyně, byl do země zabodnut, a tak zapečetěn, zlatý meč.
Vypadalo to, že Suguha vzpomíná společně se mnou. S očima hledícíma nahoru ke mně s úsměvem promluvila: „Bráško, tehdy jsi byl fakt nerozhodnej. Jestli se máš vrátit nad zem nebo seskočit Tonkiimu ze zad a zkusit ten labyrint projít a získat Excaliber.“
„N… no, váhal jsem… Ale opovažuju se říct, že toho, kdo by v takovou chvíli nezaváhal, bych skutečným hráčem nazvat prostě nemohl!“
„Takhle mluvit není moc hezké,“ posoudila Suguha stále s úsměvem. Shlédla ke stolu, jako by byla ztracená v myšlenkách. Ale zřejmě nešlo o to, co si má namazat na druhý krajíc chleba, protože se natáhla pro tubu s tuňákovou pomazánkou.
„…Tonkii přijde, jen když ho zavoláme ty nebo já. …Neslyšela jsem nic o tom, že by někdo našel nějaký jiný způsob letu v Jötunheimu. Znamená to snad, že někdo zachránil jinou sloní medúzu jako my a započal stejný úkol…,“ zašeptala.
„Možná to tak je… Že by byl ten nechutně… ne, unikátně vypadající ďábel-bůh zachráněn ještě nějakým jiným nevyzpytatelným… ne, filantropickým člověkem, než je Sugu… dost by mě překvapilo, kdyby někdo takový existoval.“
„Není nechutný! Je roztomilý!“ prohlásila má údajně šestnáctiletá sestra a přitom mě probodávala pohledem.
„Ale myslím, že takhle je jen otázkou času, než někdo projde labyrintem a meč získá. Dodneška ho nikdo nenašel, protože začátek úkolu je docela skrytý a nečekaný. Ale už uběhl rok a byly představeny skilly meče, takže samotný labyrint by už neměl být tak náročný.“
„Máš… pravdu…,“ přikývl jsem a upil mléka.
Excaliber jsme našli letos v lednu. Pak se správa ALO přesunula z RECTO Vývoje pod nynější společnost. Následně byl přidán vznášející se zámek Aincrad, což celou hru významně změnilo. V červnu se konečně vše uklidnilo, tak jsme já, Leafa, Asuna a Yui znovu nasedli na Tonkiiho záda a zkusili pokořit labyrint, abychom získali Svatý meč Excaliber.
A hrozivě jsme pohořeli. Obrácená pyramida ve vzduchu byla plná bossů typu obřích čtyřrukých ďábel-bohů, jako ten, který šikanoval Tonkiiho. Byli tak silní, že se nám tomu ani nechtělo věřit. My, ve složení tři plus jedna, jsme tam šli už předem, abychom labyrint prozkoumali. Tehdy jsme usoudili, že pokořit tenhle labyrint není možné, přísahali jsme si ale, že „se o to pokusíme znovu, až zesílíme“. —Ale.
Při přidání Aincradu do hry bylo otevřeno prvních deset podlaží, do září se otevřela všechna podlaží až do dvacátého. Soustředili jsme se právě na tohle. Občas jsme chodili do Jötunheimu získat materiály, mimochodem zavolali Tonkiiho a trávili s ním trochu času, ale o Excaliber jsme se už nepokoušeli – stejně se ho nikdo nesnažil získat (spíš ho ještě nikdo další nenašel). A tak uběhl rok.
Ale v MMORPG je nemožné, aby nebyl předmět nikdy nalezen. Detaily ještě nebyly známy, ale na stránce s novinkami se nakonec objevila lokace meče. Hodně hráčů teď zamíří do Jötunheimu, někteří už se dokonce mohli do labyrintu ve vzduchu dostat.
„…Co budeš dělat, bráško?“ zeptala se Suguha, zvedla vlastní sklenici s mlékem oběma rukama. Druhý krajíc už dojedla.
Před odpovědí jsem si napřed musel odkašlat.
„Sugu, honba za vzácnými předměty není jedinou potěchou ve VRMMO hrách.“
„…Jo, to je fakt. I když má být ta zbraň fakt silná…“
„Ale myslím, že musíme vzít do úvahy pocity Tonkiiho, který nám ten meč ukázal. On určitě doufá, že se labyrintem probijeme. Protože Tonkii je náš kamarád, ano.“
„…Předtím jsi řekl, že je nechutnej…“
Ukázal jsem své mladší sestře co možná největší úsměv a navlhlé oči.
„Takže, Sugu, máš dneska něco?“
„…No, můj klub má prázdniny.“
Dobrá! Pravou pěstí jsem vrazil do levé dlaně. Pak jsem změnil směr svých myšlenek a velice rychle začal mluvit o dobývací strategii.
„Tonkii bezpečně unese maximálně sedm lidí. Takže to jsme Sugu a já, Asuna, Klein, Silica a Liz… máme jedno volné místo. Agil má dost práce se svým podnikem… Chrysheight není důvěryhodný, Recon má práci v hlavním městě Sylfů…“
„…Co takhle pozvat Sinon-san.“
„To je ono!“ luskl jsem prsty a hned jsem vytáhl svůj mobil, projel jsem seznam kontaktů.
Začátkem měsícem jsem byl pověřen šetřením jistého případu v GGO – «Gun Gale Online» – a převedl tam Kirita. Potkal jsem tam jistou hráčku jménem Sinon. Po vyřešení případu se Sinon spřátelila s Liz a Asunou, které jí navrhly, aby si vytvořila postavu v ALO.
Ale protože svou postavu používala jen dva týdny, tedy od jejího vzniku, měla stále velice nízké staty, což bylo ve hře jako ALO se systémem skillů docela nevýhodou. Ale se svými smysly bude Sinon určitě významnou členkou party i ve velice náročném labyrintu.
Maximální rychlostí jsem začal rozesílat zprávy. Suguha, naproti mně, shromáždila talíře a sklenice a odnesla je do kuchyně. Možná se mi to jen zdálo, ale její kroky byly plné energie. Navzdory tomu, co říká, možná chtěla dosáhnout tohoto výsledku, když mi zprávu ukazovala.
Ponořit se do jiného světa společně s kamarády, zkusit splnit těžkou a napínavou misi. Stěží bych našel něco zábavnějšího.
Jakmile jsem přes zprávy poslal pozvánky všem pěti lidem, včetně Sinon, zasprintoval jsem si do kuchyně, abych Suguze pomohl.

Je sice neděle, ale tak sehnat sedmičlennou partu ráno na konci roku, to musí být přirozená schopnost toho, kdo pozvánky posílal – ne, to na jejich hráčské duše určitě silně působí výzva «Svatého meče Excaliberu». V porovnání s červnem, kdy jsme to zkusili Asuna, Leafa, Yui a já, je nás teď víc a naše individuální staty jsou mnohem vyšší.
Naše místo setkání bylo na hlavní ulici Města Yggdrasilu, kde se nacházela i cedule s nápisem «Lisbethin obchod se zbraněmi». Leprochauní podnikatelka všem zostřila zbraně na brusném kole. Před velkým úkolem je obvyklé obnovit odolnost vybavení na maximum.
Salamandří uživatel katany, Klein, seděl na lavičce u zdi, nohy v tureckém sedu. Vymlouval se, že se potřebuje «povzbudit»; už takhle po ránu měl u úst nakloněnou lahev vína. Samozřejmě ale, že do jeho skutečného těla nevstoupil ani mililitr alkoholu. Krotitelka zvěře a Cait Sith Silica s ochmýřeným modrým drakem na hlavě se jej optala: „Kleine-san, máš už novoroční dovolenou?“
„Od včerejška. I kdybych chtěl pracovat, stejně bych neměl co dělat. Ředitel je hrozně pyšný, že má naše firma týden volna před koncem roku a po něm!“
Navzdory tomu, jak Klein vypadá, je řádným občanem a zaměstnancem. Pracuje v malé dovozní společnosti. O svém řediteli vždy mluví nehezky, ale během dvouletého uvěznění v SAO o něj bylo dobře postaráno a poté, co se Klein vrátil živý, se mohl hned vrátit i do práce, takže to musí být dobrá společnost. Myslím, že se mu Klein cítí být zavázán, nedávno vyvinul presentační systém na dlouhou vzdálenost za použití telefonu s foťákem a «Semínka». Já mu při úpravě foťáku dost pomohl, za což mě jen jednou pozval na opékané maso ‚sněz, kolik můžeš‘, které se ovšem docela špatně polykalo. Pokud mi ovšem pomůže s dnešním úkolem, budu nás považovat za vyrovnané—
Klein, předmět mých myšlenek, se mezitím opřel na zeď, podíval se na mě a promluvil: „Hele, Kirito, jestli dneska získáme «Svatý meč Excaliber», tak mi ty příště pomůžeš získat «Duševní katanu Kagutsuchi».“
„Co… v tom labyrintu je děsný horko…“
„No v Jötunheimu, kam jdeme dneska, je zase děsná zima!“
Hádali jsme se, když zleva přišel tlumený hlas: „Áá, tak to já chci ten «Světelný luk Shekinah».“
Podíval jsem se na původce hlasu. Stejně jako já se opírala o zeď, ruce měla překřížené, ze světle modrých vlasů vyrůstaly ostré trojúhelníkové uši, Cait Sith hráčka. Jestli Silica připomínala přátelskou munchkin kočku, tohle byla chladná siamská kočka – ne, vlastně by to byla lítá divoká kočka.
„Teprve před dvěma týdny sis vytvořila postavu a už chceš legendární zbraň?“ zeptal jsem se. Štíhlý a dlouhý ocas divoké kočky se trochu zahoupal.
„Luk, který Liz vytvořila, je skvěle sestavený, ale pokud by to šlo, chtěla bych něco s trochu větším dosahem…“
Tehdy se Lisbeth, sedící na lavici ve své dílně a měnící tětivu na onom luku, otočila a odpověděla s nuceným úsměvem: „Ty tam, luky jsou v tomhle světě zbraní, která má větší dosah než kopí, ale menší než magie! Už jen mít dosah sto metrů není normální!“
Divoká kočka pokrčila rameny a nasadila nevzrušený úsměv.
„Já bych ten dosah ráda zdvojnásobila.“
Ve své hlavní hře GGO je odstřelovačkou na ultra dlouhou vzdálenost, která dokáže zasáhnout i cíl dva kilometry daleko. Musel jsem se ztuhle usmát. Kdyby takový luk vážně měla, tak by vás v duelu bez omezení oblasti trefily šípy ještě předtím, než byste se k ní přiblížili mečem. Akorát by pak člověk vypadal jako ježek…
Divoká kočka s vlasy barvy vody – nová kamarádka Sinon – přišla do ALO před dvěma týdny. Jen po dni tréninku zcela ovládla těžko použitelný luk. Když už mluvíme o lukostřelcích v ALO – mohou to být pohybliví Sylfové s krátkými luky nebo Gnómové, kteří s těžkou balistou, výdrží a silou působí jako přenosný akumulátor. Tyhle teorie úplně ignorovala, zaměřila se na dosah s dlouhým lukem, vybrala si rasu Cait Sith, která má z devíti nejlepší zrak. Napřed jsem myslel, že ji na začátku jen necháme všechno si ozkoušet, ale když jsem pak viděl, jak její šípy dokážou zasáhnout na větší vzdálenost než magie typu ohně a zabít monstra ještě předtím, než se k ní vůbec přiblíží, obrazně jsem před ní poklekl.
Šípy vystřelené z luků mají v tomhle světě při normální vzdálenosti systémovou podporu, stejně jako magické útoky, aby zasáhly cíl. Kromě vzdálenosti ovlivňuje možnost minutí i vítr a gravitace. GGO ale používá klasický motor ke stimulování «efektů větru a gravitace», takže Sinon manuální opravu trénovala už roky. Je to stejné, jako když jsem já šel do GGO a použil skill, který v jeho systému není, «detekce pohledu». VRMMO hry vytvořené za pomoci Semínka mají stále spoustu podobností, o kterých jsem nikdy nepřemýšlel—
Tak jsem se různě zamýšlel, když se dveře do dílny napravo ode mě náhle rozrazily.
„Jsme zpátky!“ „Promiňte za čekání.“
Hlasy patřily Leafě a Asuně, které byly nakoupit lektvary. Zřejmě si je nedaly do inventáře, ale nesly je z trhu v košících. Přendaly různé lahvičky a baňky na stůl uprostřed místnosti.
Z Asunina ramene sletěla malá víla – navigační pixie pojmenovaná Yui. Přistála na mojí hlavě a posadila se. Moje postava, Spriggan «Kirito», měla dříve dlouhé vlasy zašpičatělé nahoru, ale na Yuiin požadavek mám zpět svůj starý účes. Chtěla to tak proto, že se na mých vlasech «špatně sedělo».
Yui na mé hlavě začala mluvit hlasem jasným jako zvonek: „Během nákupu jsem shromáždila nějaké informace. Ještě žádný hráč ani žádná parta nedosáhli k tomu vzdušnému labyrintu, tatínku.“
„Ach… tak jak teda vědí o lokaci «Excaliberu»?“
„Zřejmě našli jiný úkol než ten s Tonkiim, který jsme objevili my. Za odměnu zřejmě NPC ukáže lokaci Excaliberu.“
Asuna, která také poslouchala Yuiina slova a třídila lektvary, se otočila, dlouhé modré vlasy, typické pro Undine, se zavlnily. Trošku se zamračila a přikývla.
„A podle všeho to není zrovna mírumilovný úkol. Není to pochůzka ani strážení, ale zabíjení. A tak se teď brutálně bojuje o monstra v Jötunheimu.“
„…To rozhodně nebude moc klidný…,“ stočil jsem taktéž rty.
Zabíjení, to jen takový ten typ úkolu, kde máte za úkol «porazit alespoň xx kusů xx monstra» nebo «shromáždit xx předmětů z xx monstra». Jelikož je u těchto úkolů obvykle třeba, aby parta lovila jistá monstra na jistém místě, pokud se v malé oblasti setkají dvě takové party, kde je jen málo těchto monster, nevyhnutelně to vede k bojům mezi partami.
„Ale není to divný?“ promluvil Klein, který dopil lahev kořalky a otřel si rty.
„«Svatý meč Excaliber» je zapečetěný v nejzazší komnatě vzdušného labyrintu, který hlídají silní ďábel-bohové, ne? Takže co to znamená, že ti to ukáže odměna za úkol od NPC?“
„No jo, když to říkáš, je to zvláštní,“ naklonila hlavu ke straně Silica, objímala přitom Pinu, která jí sletěla z hlavy k hrudi.
„Kdyby to byla odměna za přesun do jeskyně, tak bych to chápala…“
„—No, pochopíme to, až se tam dostaneme, tím jsem si jistá,“ poznamenala jako další Sinon, klidná jako obvykle. Lisbeth ze své dílny vzápětí vykřikla: „Super! Všechny zbraně zcela opravené!“
„Díky za tvou tvrdou práci!!“ zazněly děkovné hlasy všech jako jeden. Pak si vzali své zbraně zářící jako nové, meč, katanu, luk a další. Hned se jimi vybavili. Asuna rozdělila lektvary na stole na sedm hromádek podle vlastní způsobilosti velení. Vzali jsme si je a dali si je do váčků u pasu. Předměty, které jsme neunesli, jsme uložili do inventářů.
Rychle jsem se podíval na ukazatele hodin skutečného času, který se nacházel v pravém dolním rohu mého zorného pole. Jedenáct dopoledne. Budeme si pak muset udělat přestávku na oběd a toaletu, ale do té doby se nejspíš dostaneme do první bezpečné zóny ve vzdušném labyrintu.
Rozhlédl jsem se a zjistil, že všech sedm + jedna + jeden drak přípravy dokončili. Odkašlal jsem si, abych přilákal jejich pozornost.
„Tak lidi, díky, že jste dneska na moje náhlé zavolání přišli! Jednoho dne vám to oplatím, duševně! No takže – hodně štěstí nám všem!“
Óóó! Možná se mi to jen zdálo, ale jako bych v tom pokřiku zahlédl i pokřivené úsměvy. Otočil jsem se a otevřel dveře dílny, natočil jsem se k tajnému tunelu, který vedl z Alne pod Městem Yggdrasil do podsvětí, Jötunheimu. Vykročil jsem kupředu.


Část druhá


Úzká ulička, která na mapě zadních uliček Alne ukázána nebyla, se dělila vlevo a vpravo. Schody mířily nahoru a dolů, až ke dveřím v zahradě soukromého domku, kolem kterého jsme už předtím prošli.
Byly to těžko povšimnutelné, kulaté dřevěné dveře, o kterých si lidé museli myslet spíše to, že jsou jen dekorací a nelze je otevřít. Leafa z kapsy vytáhla malý měděný klíček a vložila jej do klíčové dírky a otočila. Klink, zvuk odemčení. Klíč se mi bez mého vědomí přidal do inventáře poté, co nás Tonkii poprvé vysadil u tunelu. Vlastně se dá říct, že otevřít dveře z Alne je nemožné.
Popadl jsem železnou kliku podobnou klepadlu a zatáhl. Dřevěné dveře se v půlce rozdělily a odsunuly doleva a doprava, ukázaly, že uvnitř se nachází schody vedoucí dolů. Jakmile prošlo všech sedm lidí a Klein, který byl na konci, dveře zavřel, automaticky se zase zamkly.
„Uáá… k čemu jsou tyhle schody?“ zvolala hlasitě Lisbeth, která tu byla poprvé. Schody vedoucí dolů, vytvořené z podlahy tunelu, měly průměr kolem dvou metrů. Osvětlovaly je malé lampy na zdi, vydávaly bledé fosforeskující světlo. Vypadalo to, že schody sestupují až do limitu odhodlání.
„Hmm, je to jako věžní část labyrintu v Aincradu,“ odpověděla Asuna, která byla na začátku našeho uskupení a už se po schodech vydala; Lizina, Siličina a Kleinova tvář byly překvapené. Kysele jsem se usmál, pak jsem zdůraznil své díky tomuhle tunelu.
„No, když jdeš do Jötunheimu normální cestou, napřed musíš najít jeskyni se schodištěm, která je na neznámém místě na pláních Alne, postoupit do nejhlubší části, bojovat s monstry a nakonec porazit bosse, který to tam hlídá. Jedný partě tohle trvá alespoň dvě hodiny, ale tahle cesta ti zabere jen pět minut! Být Leafou, otevřel bych si tu hezkej podnik a vybíral mýtné tisíc yrdů za vstup.“
„Hele, bráško, když tu vyjdeš bez Tonkiiho, spadneš a čeká tě nanejvýš tak nevyhnutelná smrt v obří podzemní díře uprostřed Jötunheimu,“ promluvila Leafa s unaveným výrazem. Vždycky byla tak krutě upřímná.
Úplně uprostřed velkého podzemního světa, Jötunheimu, se nachází velká bezedná jáma, v průměru má asi kilometr a půl. Říkalo se jí «Hluboká středová jáma» nebo «Velká prázdnota». Svatý meč Excaliber je zapečetěn ve vzdušném bludišti v obrácené pyramidě, která vyčnívá z klenby hned nad tou jámou. Konec schodů, po kterých scházíme, je poblíž vzdušného bludiště, také vysoko ve vzduchu nad jámou. Přeskok by rozhodně skončil pádem do bezedné díry a smrtí, bez nějakého dalšího protahování bychom se vrátili na uloženou pozici nad zemí.
Ehm, odkašlal jsem si a s tvrdým výrazem řekl: „No, a přesně proto bude každý náš krok plný vděčnosti a nebudeme si stěžovat, dámy a pánové.“
„Ale tys to tu nevybudoval,“ odpověděla okamžitě Sinon, která šla přede mnou. Pořád stejně tak chladná a přímá, měl bych jí za tohle odseknutí řádně vyjádřit svou vděčnost.
„Díky za tu připomínku,“ poděkoval jsem a zároveň chytil její světle modrý ocas, houpající se přede mnou, abych tak nahradil potřesení rukou.
„Fugjáá!!“ vyjekla náhle hlasitě kočkovitá lukostřelkyně a nadskočila. Otočila se, obratně vyběhla nahoru a snadno mě zatahala za tvář, ale tak, aby mě její drápky nepoškrábaly.
Trojúhelníkové uši a ocas, jimiž disponují pouze Cait Sithové, jsou samozřejmě orgány, které lidé nemají – přesto je nějakým neznámým mechanismem cítí. Když je vám někdo bez vašeho vědomí silně chytí, způsobí to «strašně divný pocit», jak mi vysvětlila Silica, a proto je jejich reakce vždycky tak vtipná.
„Ty, až tohle uděláš příště, vstřelím ti ohnivý šíp do nosu!“
Hmf! Před Sinon, která se rychle otočila: Leafa, Liz, Silica, Asuna s Yui sedící na rameni – všechny v dokonale synchronizovaném pohybu zavrtěly hlavou. Klein, za nimi, v obdivu zaúpěl: „Ty prostě nevíš, co je strach, co.“
Jen těsně před uplynutím pěti předpokládaných minut, když parta po schodech procházela vnější kůrou Álfheimu, jsme na konci tunelu zahlédli mdlé bílé světlo.
Zároveň se s každým krokem zesilovala chladnost virtuální atmosféry. Zářící ledové krystaly se nám začaly blyštět před očima.
Po několika vteřinách už jsme zemskou kůrou prošly a uviděli jsme Jötunheim z ptačí perspektivy. Schody vytesané do silného kořene stromu dál pokračovaly ve vzduchu, načež asi po patnácti metrech skončily.
„Úú… áááá…!!“
„Páni…“
Vykřikly ve stejnou chvíli Sinon a Silica, dvě kočky, které viděly Jötunheim poprvé. Dokonce i dráček Pina na Siličině hlavě energeticky zamávala křídly.
Pod našima očima se rozpínal krásný a drsný svět nekonečné zimy, pokryt neskutečným množstvím sněhu a ledu. Osvětlovaly jej obří ledové krystaly visící z klenby kolem nás, lámaly trochu světla ze země nahoře. Světlo pak ještě přicházelo ze žlutozelených či modrofialových ohňů v hradech a pevnostech kmenů ďábel-bohů, které byly porůznu roztroušeny po povrchu. Od země to ke středu klenby bylo kolem jednoho kilometru, z téhle výšky jsme nespočet ďábel-bohů na zmrzlé půdě neviděli. A přímo pod námi se nacházela obří bezedná jáma, pohlcující veškeré světlo, «Prázdnota».
Zezadu se můj pohled navrátil kupředu. Úžasná scéna, která se slovy jen těžko popisuje.
Nespočet kořenů – tedy kořeny Světového stromu nahoře v Álfheimu – se plazil kolem úzkého modrého útvaru z ledu, jako by jej podpíraly. Útvar trčel z klenby – a byl naším cílem. «Vzdušná jeskyně», ve tvaru obrácené pyramidy. Podstava měla kolem tří stovek metrů na každé straně, výšku zhruba tak stejnou. Uvnitř ledu byly vytesány spousty místností a chodeb, z téhle dálky jsme je i viděli. Stejně tak velký stín, který se tam vznášel.
Nakonec se můj pohled přesunul k ostré špičce na spodku obrácené pyramidy.
I s vylepšením nočním viděním, které je vlastním rase Sprigganů, bylo dost těžké zahlédnout zářící zlaté světlo, které krátce zablesklo. Právě tam, na místě zářícího světla, přebýval nejsilnější popud, zapečetěná nejsilnější zbraň třídy legendárních zbraní v ALO, «Svatý meč Excaliber».
Po té, co jsme si potvrdili všeobecný status, zvedla Asuna pravou ruku do vzduchu a začala odříkávat plynulá slova zaklínadla. Těla všech členů party se obalila světle modrým světlem, pod HP linkou v levém horním rohu zorného pole se objevila malá ikona. Pak mráz hned zmizel, jako bychom měli kvalitní péřovou bundu. Bylo to podpůrné kouzlo, které zvyšovalo odolnost proti mrazu.
„Dobře,“ přikývla Leafa, když uslyšela Asunin hlas, prsty pravé ruky si dala ke rtům a hlasitě zapískala.
O několik vteřin později, Kwóó—…n přiblížil se k nám vzdálený křik, smísený se zvukem větru. Objevil se stoupající bílý stín, kontrastující s tmavým pozadím prázdna.
Ze strany těla, které vypadalo jako zploštělá ryba nebo plochá lžíce na rýži, vyrůstaly čtyři páry žaber, připomínaly bílá křídla. Z dolní části těla viselo mnoho chapadel podobných břečťanu. Na obou stranách hlavy byly tři černé oči a na její přední části dlouhý nos. Ďábel-bůh, který se «vyvinul» ze sloní medúzy do této zvláštní, přesto krásné podoby, byl Tonkii.
„Tonkii-saaaan!“ zavolala z Asunina ramene Yui, co nejhlasitěji jen dokázala. Zvláštní ďábel-bůh znovu zakřičel Óó—n. Vystoupal spirálovitým pohybem, mával svými silnými křídly. Jak se postupně zvětšoval, couvali čtyři nově příchozí po schodech nahoru.
„To nic, je býložravej,“ řekl jsem. Leafa se otočila a zazubila.
„Ale minule jsem mu seshora přinesla ryby a všechny je snědl najednou jak jednohubku.“
„…H-hehe.“
Klein a ostatní udělali další krok zpět, ale úzké schody jim už neposkytovaly další prostor k úniku. Tonkii se mezitím dostal přímo před nás, natáhl z tváře svůj dlouhý nos, který připomínal sloní, a jeho chundelatou špičkou – pohladil Kleinovy stojící vlasy.
„Ubrjó?!“
Bez milosti jsem strčil do zad uživatele katany, který vydal zvláštní zvuk.
„Honem, vlezte si mu na záda.“
„N… no, i když mi tohle říkáš, tak můj dědeček si v poslední vůli přál, abych nejezdil americkými auty a nelétal na slonech…“
„Minule mi dal tvůj děda v Kavárně u kostek domácí sušené kaki, ne? Jo a, byly fakt dobrý, příště dones další!“ strčil jsem mu znovu do zad. Klein, plný strachu, stoupl na Tonkiiho rameno a přesunul se na jeho plochá záda. Následovala Sinon, která se jako obvykle nebála, pak milovnice zvířat Silica, která jako by přidala Tonkiiho do své cílové skupiny. Liz řekla nečekaně dívčím hlasem „Jejdanáčku!“ a šla za nimi. Pak naskočily Leafa a Asuna, pro které to nebylo poprvé. Poslední jsem byl já, lehce jsem Tonkiimu poškrábal kořen nosu, teprve poté jsem skočil na záda monstra třídy ďábel-boha, který měřil celkem přes deset metrů.
„Dobře, Tonkii, dones nás prosím ke vstupu do jeskyně!“ zakřičela Leafa, která seděla hned za krkem. Tonkii zvedl svůj dlouhý nos a znovu zařval, pak pomalu zamával osmi křídly, aby se pohnul kupředu.
Pro mě už to byla asi pátá jízda na «Tonkiiho» zádech, létajícího ďábel-boha, a to včetně toho, kdy jsme jen tak blbli. A ačkoli jsem to nikdy nezmínil, na jednu věc jsem myslel pokaždé. A to—
„…Hele, co by se stalo, kdybychom odtud spadli?“
Přesně na to jsem si myslel. Upřímně se na to ptala Lisbeth sedící hned za mnou.
No ano. Mezi základní pravidla Jötunheimu patří i to, že žádná z víl tu nemůže létat, a pokud spadnete z velké výšky, utrpíte velké zranění. Při pádu nad deset metrů závisí zranění na hodnotě skillu, pád z více jak třicetimetrové výšky by určitě vedl k okamžité smrti.
Tonkii teď ale letěl ve výšce tisíce metrů. Nemuseli jsme ani přemýšlet, co by se stalo, kdybychom z téhle výšky spadli. Jistě, existovala nějaká bezpečnostní opatření – jako třeba chycení se chapadel pod bříškem – ale to bych raději nedělal.
Všichni měli zřejmě podobné obavy; jen Leafa, «Šílená léčitelka» vepředu, společně s Yui, která se jí přesunula na hlavu, a Pina objímaná Silikou, se cítily pohodlně.
Na Lizinu otázku odpověděla Asuna, sedla si jen kousíček od ní. S poněkud napjatým výrazem se na mě podívala a usmála se, pak řekla: „Jednou někdo vylezl na sloup spojující podlaží ve starém Aincradu. A spadl. Jednou určitě zažije pád i odsud.“
„…Nejsou kočky na pád z téhle výšky vhodnější?“
Obě se hned vážně zatvářily a několikrát zavrtěly hlavou.
Během našeho rozhovoru mával Tonkii stále svými čtyřmi páry křídel, pomalu plachtil vzduchem. Před námi byl výběžek označující vstup, na horní straně obrácené pyramidy. Snad budeme mít bezpečnou cestu až do konce—
To jsem si tajně přál. A tehdy—
Bez jakéhokoli varování složil Tonkii všechna svá křídla do ostrých úhlů a přešel v rychlý pokles.
„Uáááá?!“
Zněl hlasitý křik dvou mužů.
„Kjááááá!“
Vysoký jekot skupinky dívek.
„Juchú———!“
To byla Leafa.
Oběma rukama jsem se zoufale chytl chlupů, které hustě rostly ze širokých zad monstra, snažil jsem se tak vydržet proti útočícímu tlaku vzduchu. Úhel klesání se zdál být téměř vertikální, země dole se rychle blížila. Ale proč to tak najednou udělal? Každá jízda byla doteď vždy ve stylu pomalé prohlídky mezi schodištěm v kořenech stromu a ledovou terasou.
Že by už ho nebavilo dělat nám taxík? Nebo ho zatěžovaly ty ryby, které mu předtím dala Leafa?
Zatímco jsem přemýšlel o věcech neprospěšných mému zdraví, získávaly detaily země pokryté ledem a sněhem mnohem větší přesnosti. Zdálo se, že Tonkii míří k jižnímu okraji velké jámy, «Prázdnoty». Ano, na místo, kde jsme Leafa a já kdysi bojovali s partou Undinů, kteří se snažili Tonkiiho zabít.
Hned pak nás náhlá gravitace klesání donutila ohnout se a přilepit k zádům ďábel-boha. Tonkii roztáhl svá složená křídla, zastavil střemhlavý pád. Alespoň to vypadalo, jako že nechce zašpinit zem svým nákladem. Úlevně jsem si oddychl a zvedl tělo.
Jakmile jsme se rozjeli zase horizontálně, podíval jsem se z Tonkiiho zad dolů. Byli jsme ve výšce už asi jen padesáti metrů. Země teď byla jasně vidět, jako velice podrobná letecká fotografie. Mrtvé stromy, na nichž visí ostré rampouchy. Zmrzlé řeky a jezera. A pak—
„…Ach…?!“ unikl vysoký hlas Leafě na Tonkiiho hlavě, natáhla tělo. Ukázala pak na místo na zemi, přitom ze sebe vydala hlas, který zněl skoro jako výkřik.
„B… bráško, podívej!!“
Když jsme to uslyšeli, podívali jsme se já a dalších pět dopředu doleva, ve směru, který Leafa ukazovala prstem.
Náhle vybuchl oslňující světelný záblesk, střelil mi do očí přivyknutým jen mdlému světlu. S krátkým zpožděním následoval basový zvuk. Podle toho jsem usoudil, že se jednoznačně jedná o silné útočné kouzlo.
Tonkii smutně zakřičel Krrrú—n. Důvod pro to jsme zjistili zakrátko.
Útok se soustředil na tělo podobné knedlíčkům mandžú, které sedělo na dlouhých chapadlech, navíc mělo dlouhý nos a velké uši jako slon, bylo to velké medúzovité monstrum. Rozhodně to byl stejný typ jako Tonkii, než prošel «vývojem».
Útok pocházel od velké party s více jak třiceti členy. Vlasy měli různě barevné a lišila se i jejich výška, takže to zřejmě byla parta s různými rasami. Z toho se dalo usoudit, že je to jen normální «parta lovící ďábel-bohy». Ale Leafa viděla něco, co my ne – to, že na sloní medúzu neútočili jen hráči.
Bylo to asi šestkrát nebo sedmkrát veliké jak Gnóm, a ačkoli to mělo podobu podobnou lidem, z těla vyrůstaly čtyři paže a nad sebou byly umístěny tři tváře. Kůže měla stejnou barvu jako vybledlá ocel, tlumené oči svítily jako hořící uhlí.
Stejný humanoidní ďábel-bůh jako ten, který se snažil zabít Tonkiiho, když jsme ho poprvé potkali. V každé z paží držel nejspíše ocelový, nahrubo opracovaný meč, tupé čepele se opakovaně zarývaly do zad sloní medúzy. Tvrdý krunýř praskl a tělesné tekutiny se vyřinuly ven, hráči dál sesílali ohnivá kouzla, stříleli šípy a zabodávali meče do těchto prasklin.
„Co… se to tu děje? Někdo toho humanoidního ďábel-boha ochočil?“ zašeptal Asuna, přitom lapala po dechu. Silica energeticky zavrtěla hlavou.
„To není možný! Úspěšné ochočení monstra typu ďábel-bůh je i se skillem na maximum a vším vybavením s bonusy pořád 0,00 %!“
„Takže…,“ pohladil si Klein svoje ježaté červené vlasy a zaúpěl.
„Takže je to, jak bych to řekl… «jet stopem» se tomu říká? Útočí na sloní medúzu spolu s tím čtyřrukáčem a pak při posledním úderu převezmou zásluhy…“
„Zajímá mě, jak to pak bude vypadat s jeho statusem nenávisti,“ poznamenala Sinon klidně, ačkoli se jí obočí div nespojilo. Určitě to bylo, jak Sinon řekla, nepřekvapilo by mě, kdyby ďábel-bůh přesunul pozornost na hráče, pokud by seslali kouzlo nebo použili skill příliš blízko, i kdyby mu nezpůsobili zranění.
Nechápali jsme důvod a kousali jsme se do rtů, sledovali jsme scénu. Nakonec se velké tělo sloní medúzy zatřáslo a spadlo na bok a zasněženou zem. V tu chvíli se na něj navalily železné meče a silná kouzla—
Hyrrrrrrrúúúú…,“ zakřičela v bolesti sloní medúza, načež se její tělo změnilo ve spoustu mnohoúhelníků, které se rozptýlily.
Kwóóóó… ozval se zase smutný Tonkii. Leafa, sedící na jeho hlavě, se třásla, a i Yui na její hlavě se dívala dolů se smutným výrazem ve tváři.
Nedokázal jsem najít slova, která by Leafu a Yui utišila, pohled jsem dál upíral na partu dole.
Náhle se mi oči vykulily překvapením.
Čtyřruký ozbrojený obr nebyl ochočený, naváděný nebo omráčený, zvedl nohu a vítězně zařval; někdo desítek hráčů také naznačilo odvážné pózy – a pak se všichni vydali za dalším cílem.
„P… proč spolu nebojují?!“ unikl Asuně vedle mě chraplavý hlas, pak si zřejmě něčeho všimla, zvedla tvář.
„Ach… tam, koukejte!“ ukázala na kopec daleko vpravo. I tam zuřivě svítily bojové efekty. Zamířil jsem tam očima a uviděl velkou skupinu hráčů, které tentokrát pomáhali dva humanoidní ďábel-bohové. Zřejmě lovili aligátořího ďábel-boha s mnoha nohama.
„Co se to tu sakra děje…?“ zeptal se Klein zmateně. Lisbeth mu tichým hlasem odpověděla.
„…Možná je to, jak Asuna říkala nahoře, nový zabíjecí úkol v Jötunheimu…? Za pomoci humanoidních ďábel-bohů zlikvidovat zvířecí ďábel-bohy… zdá se…“
„…!“
Všichni jsme se společně nadechli.
Nejspíš to tak je. Během úkolu je možné se spojit s jistými monstry. Ale proč by se odměna takového úkolu nějak týkala «Svatého meče Excaliberu»? Meč byl zapečetěn uvnitř pevnosti humanoidních ďábel-bohů, takže se nedal získat, aniž byste ty humanoidy neporáželi…
S tou myšlenkou jsem vzhlédl k odrazu světla z velké ledové pyramidy nahoře.
Odtamtud ovšem světlo nepřicházelo. Na úplném konci Tonkiiho zad, kde nikdo neseděl, se totiž beze zvuku objevily světelné částice a shromáždily se – aby vytvořily lidský tvar.
Dlouhý oděv v podobě róby. Vlnité blonďaté vlasy padající ze zad až k chodidlům. Dáma s elegancí a průsvitnou krásnou tváří.
Z úst mi ale uniklo slovo – a ve stejnou chvíli i Kleinovi, který se rychle otočil. Slovo, které nemělo být řečeno ženě.
„Ob…“
„…ří!“
Ale to by mohlo být omluvitelné. Dáma podle našich odhadů měřila přes tři metry.
Naštěstí to podle prvních slov záhadné dámy vypadalo, že ji naše slova neurazila, když promluvila, zachovávala klidný výraz. Plynulý hlas, tak nepodobný hráčskému, měl v sobě slavnostní nádech.

„Jsem «Jezerní královna», Urd.“

To na nás ta obří blonďatá slečna promluvila.
„Víly spjaty s naším druhem.“
Druhem? Stočil jsem v pochybách krk. Slova zřejmě mířila na nás, kteří jsme se vozili na Tonkiiho zádech. Je tahle paní kamarádka zvířecích ďábel-bohů v Jötunheimu? pomyslel jsem si, ale…
Konečně jsem si uvědomil, že obří dáma přede mnou, která si říká «Jezerní královna», stoprocentně není člověk. Konečky jejích dlouhých blonďatých vlasů byly jako zašpičatělá, rozdělená a zvlněná chapadla. Ty části končetin v róbě, které byly vidět, pokrývaly perlovité šupiny. Podobně jako Tonkii to bylo velké monstrum se zvláštní podobou, které se rozhodlo propůjčit si lidský vzhled— ale i tak to na mě udělalo dojem.
„Mé dvě sestry a já k vám máme prosbu. Zachraňte, prosím, tuto zemi před invazí «kmenu Ledových obrů».“
Poslouchal jsem její příběh a přitom si myslel Tak zaprvé, tahle obří dáma je «co vlastně»?
I když jsem na ni soustředil svůj pohled, neobjevil se barevný kurzor – a rozhodně to nebyla postava ze zaklínadla hráče. Že by jen neškodné eventové NPC? Nebo past agresivního monstra z nějakého úkolu? Nebo postava ovládána lidským GM? Nedokázal jsem dojít k závěru.
A pak, nečekaně, jsem na levém rameni ucítil trochu váhy. A zároveň Yui roztomile zašeptala: „Tatínku, tohle je NPC. Ale je to nějaké zvláštní. Nezdá se, že by její řeč byla založena na pevné odpovědní rutině, jak to u NPC obvykle bývá. Její jádrový program je napojen na jazykový strojový modul.“
„…Takže je to jakési AI?“
„Ano, tatínku.“
Přemýšlel jsem o tom, co Yui řekla, a dál jsem poslouchal ženin příběh.
NPC – «Jezerní královna Urd» – pokynula svou perlovitě zářící pravou rukou k rozlehlému podzemnímu světu.
„Tento svět, «Jötunheim», byl dříve jako váš «Álfheim», měl požehnání od Světového stromu Yggdrasilu a byl pokryt krásnou vodou a zelení. My, «kmen skalních obrů» a tento zvířecí druh jsme společně žili v harmonii.“
Jak mluvila, beze zvuku se okolní scenérie pokrytá sněhem a ledem otřásla a vybledla. Objevila se vrstva iluze, byla to scéna z Urdina příběhu. Svět plný rostlin, květinových polí, čisté vody. Zdálo se, že je mnohem bohatší než teritoria Gnómů či Salamandrů nahoře.
Co mě překvapilo víc, bylo, že tam, kde měla být za královnou Urd bezedná jáma «Velká prázdnota», v tomhle druhém světě nebyla. Místo toho se tam nacházelo jezero plné třpytící se průsvitné vody. Hustě namačkané kořeny Světového stromu dosahovaly v tomto světě z klenby až k jezeru, nemířily však do dalších směrů.
Na vrcholku kořenů nad vodním povrchem stály domy z klád, ne, spíš to bylo město. Hodně se to podobalo hlavnímu městu Alne na povrchu.
Urd sklonila pravou ruku a iluzorní scéna zmizela. Ledově studený svět Jötunheimu se navrátil. Možná se mi to jen zdálo, ale jako by vypadala jinak, oči jako by měla plné smutku.
„—V nižší vrstvě Jötunheimu se navíc nacházela země ledu, «Niflheim». Vládl jim král mrazivých skalních obrů, «Thrym». Ten se kdysi přeměnil ve vlka a dostal se do naší země, pak ukradl Excaliber, «meč, který protne každou ocel a strom», ukovaný bohem kovářů, «Völundem», a hodil jej do «Urdina pramene» uprostřed tohoto světa. Meč přeťal široké kořeny Světového stromu a od té chvíle se Jötunheimu požehnání Yggdrasilu již nedostávalo.“
Tentokrát Urd zvedla levou ruku – a iluzorní scéna se navrátila. Jen jsme mohli beze slov sledovat ohromný výjev.
Kořeny světového stromu, které se natahovaly přes povrch obřího jezera – «Urdina pramene» – se otřásly a pluly po hladině, pak se scvrkly směrem ke klenbě.  Město na kořenech se okamžitě zřítilo.
Zároveň spadalo všechno listí ze stromů, tráva seschla, světlo vybledlo. Řeky zamrzly, tvořila se jinovatka, zuřila vánice. Všechna ta spousta vody v «Urdině prameni» na okamžik zamrzla a stala se velkou hromadou ledu, která byla ovinuta a vytažena kořeny světového stromu, které se vracely do nebe. Spousta bytostí obydlující jezero vypadla z ledové hromady a spadla. Mezi nimi byly i sloní medúzy, ty jako starý Tonkii.
Kořeny Světového stromu vystoupaly a zanedlouho se dostaly ke klenbě Jötunheimu, nebo-li kůře Álfheimu. Polovina obří ledové hromady, kterou nesly, klenbu proťala. Bez pochyb se jednalo o to, co my nazýváme a uctíváme jako «obrácenou ledovou pyramidu» v nynějším Jötunheimu. Na spodku ledové hromady, v ostře řezaném rampouchu, je vidět třpytící se zlaté světlo. Pochází od meče hozeného mrazivým obřím králem Thrymem, meče, který přeťal spojení mezi Světovým stromem a Jötunheimem – rozhodně se jedná o Excaliber.
Urdina levá ruka poklesla a iluzorní scéna zmizela. Ale tentokrát se scenérie nijak zvlášť nezměnila. Největší změnou byla hromadu ledu v nebi, která prošla změnou tvarů do přímého labyrintu. Existenci Excaliberu na spodku pyramidy jsme si Leafa a já potvrdili už dříve na vlastní oči.
„Podřízení krále Thryma, «rod mrazivých obrů», připravují velký plán vtrhnutí do Jötunheimu z Niflheimu. Mnoho nás, z «rodu skalních obrů», bylo pochytáno a uvězněno v různých pevnostech a hradech, jež postavili. Král postavil hrad «Thrymheim» v obřím kusu ledu, jemuž se kdysi přezdívalo «Urdin pramen». Z něj vládne této zemi. Mé dvě sestry a já, nemaje již sil, jaké jsme mívaly, musely jsme uniknout na dno jednoho zmrzlého pramene.“
Urd pokračovala ve svém příběhu, který se už nejspíš blížil konci, víčka měla napůl svěšená. Téměř jsme zapomněli, že ona je NPC a příběh, co vypráví, je jen herní úkol, v tichosti jsme hltali každé slovo.
„To ovšem mrazivým obrům nestačilo. Chtěli navíc zmasakrovat každého z mého rodu, zvířata žijící ve zdejší zemi. Má síla by tak zcela vymizela a umožnila Thrymheimu vystoupat na vyšší rovinu, do Álfheimu.“
„C-co! Jestli se tohle stane, Alne bude zničený!“ vykřikl Klein, zřejmě hluboce ponořen do příběhu. Královna Urd, částečná AI s nefixovanou odpovědní rutinou, přikývla.
„Král Thrym chce celý Álfheim pokrýt ledem a sněhem, pak pokračovat v útoku, dokud se nedostane na vrcholek Světového stromu, Yggdrasilu, kde se nachází «zlaté jablko». Jeho cílem je získat toto ovoce.“
…Tam existuje něco takového? Pomyslel jsem si na okamžik. Vzápětí jsem si ale náhle uvědomil, že poblíž vrcholku Světového stromu je neskutečně silný orel, pojmenované monstrum, který stráží nepřístupnou oblast. Je možné, že právě tam zlaté jablko jo.
Urd hleděla na zem, její obočí stále stažené smutkem.
„Thrym a generálové mrazivých obrů, frustrováni, že můj druh nemohou snadno zničit, začali využívat síly vás, víl. Zvali je k lovu mého rodu, za odměnu slibují Excaliber. Pro Thryma však není možné předat meč někomu jinému. Jakmile Thrymheim Excaliber ztratí, požehnání Yggdrasilu se této zemi vrátí a hrad roztaje.“
„Ech… takže, takže, ten Excaliber za odměnu je prostě lež?! Je takovej úkol vůbec možnej?!“ ozval se Lizin divoký hlas. Královna laskavě přikývla.
„Když bůh kovářů, Völund, meč vykoval, odložil jiný, ve kterém udělal chybičku, když do něj uhodil kladivem – vypadá stejně jako Excaliber, ale ve skutečnosti se jedná o «falešný meč Caliburn». Thrym jej nejspíše daruje jako odměnu, a ačkoli je dosti silný, nemá skutečnou sílu pravého Excaliberu.“
„Pro…prohnaný… copak může král udělat něco takového…?“ zamumlala Leafa zmateně. Urd znovu přikývla a hluboce vydechla.
„Ona prohnanost je Thrymovou nejsilnější zbraní. Jenže byl příliš nedočkavý zničit můj druh a udělal jednu chybu. Téměř všichni jeho obří podřízení jsou dole na zemi, aby mohli spolupracovat s vílími válečníky nalákanými na falešnou odměnu. Obrana hradu je nyní tedy slabá.“
Když došla až sem, konečně mi došlo, jak bude úkol pokračovat – ne, jaká bude «žádost královny».
Jezerní královna Urd natáhla svou velkou paži k «Thrymheimu» ve vzduchu a promluvila.

„Víly, napadněte, prosím, Thrymheim a vyjměte Excaliber z jeho «podstavce».“


Část třetí


„…Tohle byl docela úžasný příběh…,“ zamumlala jako první Auna po té, co se «Jezerní královna Urd» rozpustila v třpytivé kapičky vody a zmizela. Tonkii znovu vystoupal – tentokrát ovšem pomaleji.
Pak následovala slova Sinon, která zřejmě shromáždila své myšlenky. Během řeči pohybovala světle modrým ocasem: „Tohle je… normální úkol… že jo? Ale není to zadání, ten příběh trochu moc? …Kdysi byli všichni zvířecí ďábel-bohové vyhlazeni, mraziví obři příště vpadnou na povrch, to vážně řekla?“
„…Jo, řekla,“ přikývl jsem. Stočil jsem krk, zároveň jsem založil ruce před hrudí.
„Ale vážně by management zašel až tak daleko, aniž by upozornili na nějakou aktualizaci nebo event? V každé jiné MMO by byl «event invaze bosse» oznámenej alespoň týden předem…“
Všichni souhlasně přikývli.
Pak, Yui, sedící na mém levém rameni, přeletěla mezi nás všechny a vznášela se ve vzduchu, zatímco mluvila tak hlasitě, abychom ji všichni slyšeli.
„No, je to jenom můj odhad, ale…“
A po krátkém odmlčení se, jako by přemýšlela, jak to vyjádřit, pokračovala: „—«ALfheim Online» se v jedné věci od ostatních standardních VRMMO ze «Semínka» výrazně liší. A to v tom, že herní provoz není založen na redukované verzi «systému Cardinal», místo toho používá plnou verzi, stejnou, jaká byla použita i ve starém «Sword Art Online».“
To byla zajisté pravda. Nechtěl jsem na to moc vzpomínat, ale ALO bylo vytvořeno člověkem, který byl posednut lakotou. Aby mohl použít některé z hráčů starého SAO při svém nelegálním výzkumu, zkopíroval celý originální server SAO. Takže autonomní systém operující svět v ALO, «Cardinal», má samozřejmě stejné možnosti jako SAO.
Yui se rozhlédla po našich pozorně naslouchajících tvářích a dodala: „Originální systém Cardinal má několik funkcí, které již v redukované verzi nejsou. Jednou z nich je «funkce automatické generace úkolů». Sbírá legendy a folklór napříč světem přes síť a dál generuje nekonečné množství úkolů za použití jmen z nich a schémat příběhů.“
„Co-cože?“ spadla náhle Kleinovi zarostlá brada, zaúpěl.
„Takže ten katastrofální úkol z Tichomoří, co jsme ho dělali v Aincradu, vytvořil systém-sama?“
„…Pamatuju si jich až moc. Na sedmdesátém pátém podlaží už jen ty, co byly v databázi úkolů v obchodu s informacemi, přesahovaly deset tisíc…“
V jednu dobu se gilda musela s naprostou vážností pustit do spousty těch úkolů, aby získala finance na chod, prohlásila zástupkyně vůdce RK a zavrtěla hlavou. Silica, sedící vedle ní, se zadívala do dálky a zamumlala: „A taky jsem někdy slyšela tohle-mňa. Bylo to nejspíš někde kolem třicátého podlaží, úkol, kde se měli zabíjet zlobři se zvláštními maskami a motorovými pilami, ale ať už se jich zabilo jakýkoli množství, další týden se ten úkol na vývěsní tabuli zas objevil. To z jaké legendy pocházelo…“
Také jsem měl mnoho podobných úkolů v paměti, ale pokud takhle budeme pokračovat, zvrhne se nám to tu v setkání stěžující si na starý Aincrad, než se dostaneme k pyramidě z ledu. Odkašlal jsem si, abych se vrátil zpět k tématu.
„No ale, Yui, je tenhle úkol taky vytvořený Cardinalem?“
„Podle chování toho NPC je to vysoce pravděpodobné. Možná byl automatický generátor úkolů dočasně pozastaven a management ho nedávno znovuzprovoznil.“
Yui pokračovala se zamračeným výrazem, přikývla na moji otázku: „Jestli se ten příběh dál bude takto vyvíjet, situace se ještě zhorší. Ledový labyrint vystoupá do Álfheimu, Alne se zřítí, monstra typu ďábel-bohové se dostanou na povrch… Ne, ještě hůře…“
Její rty se na okamžik zavřely – AI dívenka pak pokračovala s vyděšeným výrazem: „…Podle dat v mém archívu by to zajisté vedlo k tak zvané «poslední válce», jelikož ALO má v sobě části ze severské mytologie. Nejen, že zaútočí kmeny mrazivých obrů z Jötunheimu a Niflheimu, ale objeví se i kmen ohňových obrů z nižší roviny, «Múspellheimu», a spálí Světový strom… To je…“
„…«Ragnarök»,“ řekla tiše Suguha – Leafa. Miluje legendy a mytologii, má o tom v pokoji všemožné knihy. Její smaragdové duhovky se hned zvětšily, vykřikla: „Ale!“
„Něco takového… Herní systém by neměl být schopný zcela zničit mapy, které sám spravuje…!“
Co říkala, dávalo smysl. Ale Yui lehce zavrtěla hlavou.
„…Původní systém Cardinal má přístup k úplnému zničení mapy. To proto, že jeho posledním úkolem bylo zničení vznášejícího se zámku Aincradu.“
„…“
Tentokrát se nad nás sneslo ticho, nedokázali jsme nic říct.
Jako další promluvila Sinon, která doposud převážně poslouchala: „—Kdyby ten «ragnarök» vážně nastal a správci to neměli v úmyslu, nešlo by to prostě vrátit?“
„A…ach, to je ono, to je fakt,“ přikyvoval opakovaně Klein. Jednoduše řečeno, «vrácení» se používalo k přepsání nějaké situace záložními daty. Hlavně se to dělalo, když hráči získali nečekané výhody během herních chyb nebo kvůli přehlédnutí něčeho v programování. Takže pokud by se Álfheim změnil ve spálenou zemi, šlo by to vrátit. Zkušenosti hráčů nebo jejich předměty by taková změna sice nepostihla, ale nikdo nechtěl, aby celý svět vypadal jako teritorium Salamandrů, «Shořelá zem».
Yui však tentokrát kdovíproč souhlasně nepřikývla.
„Bylo by to možné, pokud dělá management zálohu dat manuálně a má fyzické nosiče na jiném místě… pokud však používá automatickou záložní funkci Cardinalu, tak v závislosti na konfiguraci je možné, že se vrácení bude týkat jen hráčských dat, ne map.“
„…“
Znovu jsme všichni na dvě vteřiny ztichli; Klein pak ale náhle zakřičel: „No jo!“ a otevřel systémové okno. Ale vzápětí se chytil za hlavu a prohlásil: „To je zlý!“
„…Cos udělal?“ zeptala se Lisbeth, podívala se na uživatele katany s nešťastnou tváří.
„No, volal jsem GMku, chtěl jsem se jich zeptat, jestli o tomhle vědí. Ale teď je lidská podpora offline…“
„Je konec roku, neděle a navíc ráno…,“ povzdechl jsem si, zavrtěl jsem hlavou a vzhlédl k nebi.
Obří pyramida z ledu teď byla už docela blízko. Každá strana měla tři sta metrů, kdyby prošla Alne, rozhodně by to způsobilo problém. Polovina populace města se už přesunula do «Města Yggdrasil» na vrcholku Světového stromu, ale Alne bylo stále základnou pro pokročilé labyrinty na Alnské planině, bylo hlavním tržištěm všech ras a ve večerních hodinách o víkendu bylo hezky zaplněné. Bylo to město, k němuž se mi vázalo mnoho příjemných vzpomínek.
„…No, pokud je to tak, budeme to muset udělat, bráško.“
Leafa zvedla velký medailon, který jí visel v pravé ruce, vysoko do vzduchu.
Věnovala jí ho «Jezerní královna Urd», byl v něm vložený ostře řezaný, drahý drahokam. Teď už se ale více jak šedesát procent jeho povrchu změnilo v černočernou temnotu, která neodrážela světlo.
Až bude drahokam zcela temný, budeme vědět, že všichni zvířecí ďábel-bohové byli vyhlazeni a Urd přišla o všechny své síly. Pak začne invaze «krále mrazivých obrů, Thryma» do Álfheimu.
„…No jo. Stejně už jsme dneska sehnali partu a věci, abychom ten hrad dobyli a získali «Excaliber». Je pro nás výhodou, že je jeho obrana teď snížena,“ přikývl jsem. Otevřel jsem systémové okno a pohrál si s vybavením.
Na záda se mi pověsily dva dlouhé meče, jeden byl skromně vytvořen v Lisbethině obchodě se zbraněmi, druhý padl z bosse na patnáctém podlaží, kterého jsme nedávno porazili v Novém Aincradu.
Klein, nostalgicky se dívající na mě s meči, se usmál od ucha k uchu a zakřičel: „Fajn! Finální velký úkol tohohle roku! Rozhodl jsem se, zítra se dostanem na přední stránku MMO Zítra!“
Jeho cíl byl trochu nerealistický, takže se Lisbeth kysele usmála.
„Óó—!“ promluvili všichni společně. Tonkii pod našima nohama silně zamával křídly a zakřičel „Krrr—n!“
Létající ďábel-bůh teď stoupal rychleji a hned se dostal k pyramidě. Jeho velké tělo se vznášelo u vstupu na vrcholku pyramidy. Leafa na ledovou plochu seskočila jako poslední. Pohladila Tonkiiho velké ucho: „Jen počkej, Tonkii. Rozhodně získáme tvoji zemi zpátky!“
Pak se otočila a vytáhla dlouhý meč, volně jí visící u pasu. My ostatní jsme tasili ve stejnou chvíli, před velkou branou s dvojitými dveřmi, která se před námi tyčila.
Jak Urd řekla, nebyl tu první strážný jako obvykle, dveře se začaly otevírat. Všichni jsme se po sobě podívali a rychle utvořili formaci; vepředu byla Leafa, Klein a já; Liz a Silica uprostřed, vzadu Asuna a Sinon. Odrazili jsme se od ledové podlahy a rozběhli se, vstoupili jsme do obřího hradu «Thrymheimu»—
V ALO mohlo být v jedné partě, kupodivu, maximálně sedm lidí. Oficiální důvod, proč to nebylo šest nebo osm, jako ve většině her, nebyl nikdy vyřčen. Maximální velikost razie byla 7×7, 49 lidí. Peníze získané z monster rozděloval automaticky systém, protože manuální distribuce by se počítala vážně náročně.
No, pokud máme zaplnit sedm lidí, tak už jen blízcí přátelé zaberou pět míst. Asuna, Liz, Silica, Leafa a já. Všichni středoškoláci, čtyři z nás navíc na stejné škole, dva spolu dokonce bydlí; takže jsme si mohli snadno něco domluvit.
Šesté a sedmé místo se taky dalo snadno obsadit, zaměstnaným Kleinem, majitelem kavárny a baristou Agilem, postarším byrokratem Chrysheightem nebo Leafiným kamarádem ze skutečného světa, Reconem. Recon je také středoškolák, účastnil se tehdejší «operace zdolání Yggdrasilu» a sylfí lord Sakuya jej naverbovala, aby pomáhal s výzvědami. Teď patří ke stálým členům personálu lordského sídla ve Swilvanu. Krátce jsem s ním hrál, když se Aincrad vznášel v nebi nad teritoriem Sylfů.
Tentokrát jsem byl rád, že se volné místo zaplnilo uživatelkou luku, kterou jsem potkal v GGO— Sinon. Parta měla ale stále ještě nevyřešený jeden drobný problém.
A to ten, že postrádala mága. Magické skilly si ze stálých členů zvyšovala jenom Undine Asuna, polovinu jich ale nechala na skillech svého tenkého meče. Na úrovni mistra měla jen skilly pro podporu a uzdravování. I Leafa, taktéž šermířka, měla několik kouzel, ale jen taková, která protivníka trochu zeslabila. A i Silica měla něco málo magie, ale především se soustředila na podporu; Liz, samozřejmě, vynaložila více jak polovinu svých skillů na kování; Agil měl přes třicet procent na skillech spojených s obchodováním. Klein a já jsme se soustředili výhradně na fyzický boj nablízko, tak zvaný typ «korba». Nikdo z nás nebyl schopen útočných kouzel.
Když se k nám občas přidal Recon, sylfí uživatel dýky se záhadnou, velice pokročilou temnou magií, nebo Chrysheight, jehož mrazivá útočná magie byla na úrovni lorda, jako sedmý člen party, hned se naše flexibilita v boji o dost rozšířila. Takže naším slabým bodem skutečně bylo, že jsme neměli ohnivou sílu mága.
Ale s tím se nedalo nic dělat. Protože většina z nás přišla ze SAO – světa, kde magie neexistovala. Můj jednoruční rovný meč, Asunin hubeňoučký, Lizino válečné kladivo, Siličina dýka, Kleinova katana, Agilova sekyra, Leafin dlouhý meč a Sinonin luk, to nebyly jen pouhé zbraně – kdybych to trochu přehnal, mohl bych tvrdit, že jsou důkazy naší existence. Teď už pro nás bylo nemožné zbavit se našich zbraní, abychom získali nějaká kouzla. Ačkoli jsme věděli, že to není výhodné, nezbývalo nám, než věřit našemu bojovému stylu, který se soustředil na fyzický útok. Díky tomu jsme se dostali už takhle daleko.
Přesto jsme se někdy setkali s nebezpečnými situacemi.

„Tohle je zlý, bráško, ten zlatý má silnou odolnost na fyzické útoky,“ zašeptala rychle Leafa po mé levé straně.
Přikývl jsem, ale než jsem mohl cokoli dalšího dodat, zvedl «ten zlatý» svou výjimečně obří bojovou sekyru vysoko do vzduchu.
„Útok šokové vlny za dvě vteřiny! Jedna, nula!“ volala hlasitě Yui sedící mi na hlavě, navzdory svému drobnému tělíčku. Podle odpočítávání se pět lidí vepředu a uprostřed rozběhlo doleva a doprava, vytvořili jsme tak mezeru. Čepel sekyry se zaduněním spadla dolů, vytvořila rovně mířící šokovou vlnu. Ta prošla mezerou a s otřesem trefila zeď na druhé straně.
Do ledového hradu «Thrymheimu» jsme vpadli už před dvaceti minutami.
Opravdu tomu bylo, jak «Jezerní královna Urd» řekla, počet nepřátel v labyrintu byl vážně snížený. Se slabšími monstry jsme se v podstatě nepotkávali. Polovina menších bossů podlaží také chyběla. Ale boss chránící halu před schodištěm vedoucí do nižšího patra tu byl, jak se asi dalo čekat. Teď nastal čas, abychom bossu, který kdysi přiměl Asunu, Leafu a mě říct „To snad ani není možný—!“, ukázali naši ohromnou útočnou sílu.
Nějak jsme zvládli porazit jednookého bosse v prvním patře, aniž bychom si přitom vymkli zápěstí, proběhli jsme patrem druhým a znovu se dokázali dostat k bossu, nicméně—
Čekal na nás obří humanoid s hlavou býka, velký ďábel-bůh, jemuž se přezdívalo typ «mínotaura». Navíc tu byli dva, ten vpravo byl celý uhlově černý, tělo toho druhého, toho nalevo, zlatě zářilo. Oba měli bojové sekyry, s čepelemi velkými jako jídelní stůl.
Kyklopa v prvním patře jsme snadno porazili za pomoci rampouchu uprostřed místnosti, a to i bez magických útoků. Myslel jsem si proto, že to zvládneme i bez magie, ale tady jsme narazili na problém. Černý byl podle všeho odolný proti magii, zatímco zlatý proti fyzickým útokům. Takže myslet si, že to celé bude hračka, se nečekaně docela nevyplatilo.
Měli bychom rychle porazit černého a pak na zlatého útočit s pečlivě vymyšlenou bojovou taktikou. Býčí hlavy ale měly, překvapivě, docela silné spojení. Když se HP černého snížilo, zlatý ignoroval status nenávisti a přišel ho ochránit. Během té doby stočil černý tělo, což měla být podle všeho nějaká meditace, a obnovil si své HP.
Poté, co to udělali jednou, jsme soustředili útoky na zlatého, když černý meditoval. Jelikož měl ale vysokou odolnost proti fyzickým útokům, jen stěží se mu snížilo HP. A problém s HP jsme měli spíše my; i když jsme se dokázali vyhnout útokům, které by nás okamžitě zabily, vyhnout se vedlejšímu zranění z útoků na dálku snad ani nešlo. Léčila jen Asuna, takže nás samozřejmě nemohla podporovat dlouho.
„Kirito-kun, takhle mi mana vydrží asi jen dalších sto a padesát vteřin!“ uslyšel jsem Asunu zpoza mě. V odpověď jsem zvedl meč v pravici do výšky.
Pokud v takovém boji na výdrž dojde léčiteli mana, čeká partu neprostá porážka – neboli «vyhlazení». Kdyby to někdo přežil, mohl by po jednom sesbírat světla ostatků a oživit je, ale to by zabralo dost času a stálo by to dost úsilí. V případě vyhlazení bychom ovšem museli začít znovu z uložené pozice v Alne. Problémem ovšem bylo, kolik času nám zbývalo—
Leafa, jako by četla mé myšlenky, vedle mě znovu zašeptala: „Medailon je teď už z více jak sedmdesáti procent temný, na «přenos smrti» nemáme čas.“
„Dobře,“ přikývl jsem, zhluboka se nadechl a vzduch jsem uzavřel v břiše.
Být tohle starý Aincrad, bez rozmýšlení bych vydal rozkaz k ústupu. V tom světě jste nemohli «sázet na možnost úspěchu». Ale ALO už nebylo smrtící hrou. I když systém Cardinal změní Álfheim ve spálenou zem, ovlivní to jen jediné, a to «potěšení ze hry». Takže jsem musel věřit síle svých společníků.
„Tak lidi, teď můžeme udělat jen jediný!“ zakřičel jsem, vyhnul jsem se sekyře zlatého mínotaura. Zkontroloval jsem HP toho černého, který vzadu odpočíval.
„Tohle je všechno nebo nic, budeme používat skilly meče na zlatýho!“
«Skilly meče»
Tohle byl herní systém, který rozlišoval původní SAO od ostatních her.
Letošního března se společnost spravující ALO rozhodla společně s «aktualizací přidávající Aincrad» představit i skilly meče. To ovšem s několika úpravami, na příklad «přidaným živlovým zraněním». Nynější skilly meče na vysoké úrovni neměli jen fyzické zranění, ale jsou vybaveny i magickým živlem země, vody, ohně, vzduchu, temnoty či svatosti. Proto mohou zlatého mínotaura poranit i přes jeho silnou fyzickou odolnost.
Samozřejmě v tom byl i risk. Většina skillů meče s několika údery měla po dokončení útoku dlouhou dobu ochromení. Pokud by nás mezitím zasáhly ty bojové sekyry, HP by se nám hned ocitlo na nule. Přední a střední řada navíc mohly být okamžitě eliminovány po horizontálním útoku na dálku.
Všichni o nebezpečí věděli – a okamžitě přikývli.
„Jóó! Přesně na tohle jsem čekal!“
Klein, na pravém křídle, zvedl svou milovanou katanu vysoko do vzduchu. Leafa po mé levici vyskočila, svůj dlouhý meč měla u pasu. Liz a Silica za mnou také v přípravě své zbraně pevněji.
„Siliko, na tři použij «pěnu»! —Raz, dva, teď!“ vydal jsem pokyn s pohledem zafixovaným na zlatém. Silika zavolala: „Pino, «Bublinkový dech»!“
Obvykle příkaz fámulovi nezaručoval sto procentní úspěch, bez ohledu na skill ochočení. Ale nikdy jsem neviděl, že by Pina ignorovala Siličin příkaz. A i tentokrát otevřel dráček, tancující ve vzduchu nad Silikou, tlamičku a vypustil duhově zbarvené bubliny.
Bubliny proletěl vzduchem a vybuchly před nosem zlatého býka. Ten se připravoval na svůj velký útok s bojovou sekyrou. Býk se slabou odolností proti magii byl na okamžik pod vlivem efektu zmatení a přestal v pohybu.
„Útok!“
A v odpovědi na můj křik – zbraně všech členů party, až na Asuninu, začaly zářit různobarevnými světelnými efekty.

Proč vytvořil tvůrce vznášejícího se zámku Aincradu, Kayaba Akihiko, systém «unikátních skillů» s tak vybočující silou?
Důvod k tomu jsem stále ještě neviděl.
Skill «Svatý meč», kterému on vládl, je skvělým příkladem. Paladin, vůdce nejsilnější gildy, Rytířů krve, se na žebříčku síly nacházel před mnoha hráči se svým nezničitelným křížovým štítem. Legendy o něm se měly změnit na devadesátém pátém podlaží, kdy by se z něj stal nejhorší démoní král ze všech poslední RPG bossů v existenci.
V tu chvíli by se uskutečnilo «MMORPG s hlavním příběhem vedeným hráči». AIncarnating Radius, Ztělesňující okruh – ztělesněný svět. Aby mohl splnit svůj účel vytvoření světa, musel být tím nejsilnějším paladinem. Dokonce i se «Svatým mečem» a «vlastností Nesmrtelnosti» se musel spoléhat i na nepravidelnou sílu, jíž byla «nadpomoc».
Ale pokud by stačil jen unikátní skill, jako třeba «Svatý meč», nebylo by nezbytné mít MMO, ve které „je hrdina jediným, kdo může démoního krále porazit“. No ano, vedlo by to k rozdílu v bojové síle hráče, což by podle pravidla férovosti nebylo přijatelné.
Přesto dal hráčům «Dvojitou čepel» a nejspíš i několik dalších unikátních skillů.
Tyto schopnosti překračující pravidla vedly k nerovné distribuci zdrojů, on dokonce i do svého plánu zahrnul to, že mohou ovlivnit, jak se svět bude vyvíjet. Kdybych během mého duelu s Heatcliffem, který měl rozhodnout o Asunině odchodu z gildy, neměl skill «Dvojité čepele», mohl by vyhrát i bez použití nadpomoci systému. Když jsem si pak na sedmdesátém pátém podlaží na tu podivnou chvíli vzpomněl, uvědomil jsem si, kým Heathcliff ve skutečnosti byl. Tím, že mi dal unikátní skill, jím vytvořený svět – jeho příběh – musel skončit už ve třech čtvrtinách.
V těch výjimečných chvílích, kdy jsem ve světě ALO držel dva meče, se mi vždy v koutu mysli vynořila myšlenka: Proč?
A také jsem cítil trochu viny. Jistě, porazil jsem Heathcliffa na sedmdesátém pátém podlaží – a bylo to vítězství, jehož jsem nelitoval. Kdyby hra nebyla v tu chvíli dokončena, obětí by určitě jen přibylo. A mohli by mezi ně patřit lidé mně blízcí. Nebo možná i já sám.
Přesto jsem na to nedokázal přestat myslet. ‚Bylo to tak správně?‘ a ‚Copak nemusíme vylézt na sté podlaží a porazit tam démoního krále Heathcliffa?‘ Ne, ne ‚muset‘. Chtěl jsem to udělat, bylo to jen mé ego, nejhorší ego. Proto jsem váhal, když jsem se měl v Álfheimu vybavit dvěma meči.
—V tomhle světě ovšem žádné «unikátní skilly» nejsou. Nový vedoucí tým potvrdil obří počet skillů meče a některé podezřelé podmíněné ze systému odstranil – prý to bylo asi deset skillů.
Proto jsem už nemohl používat skilly pro dva meče, jako třeba «Dvojitý kruh» a «Planoucí hvězdy». Pohyb jsem bez systémové podpory dokázal napodobit na devadesát devět procent, a to i jak proti lidem, tak monstrům, nemohl jsem jej zde použít. Ačkoli mnou vytvořená verze dvojité čepele dokázala napodobit sílu techniky, neobsahovala magický prvek – proto byla proti fyzicky odolnému zlatému mínotaurovi neúčinná.
Ale «použití jednoručních skillů meče se dvěma meči» mělo jednu výhodu – jak Leafa řekla, «šinai s olověnou špičkou je stejně hrozný jako podvádět nastokrát».

Zlatý mínotaur byl po zasažení speciálním útokem dráčka Piny ochromen asi vteřinu. Před ním jsme byli já, Klein napravo, Leafa nalevo a ze stran i Liz a Silica. Všichni jsme zaútočili ve stejnou chvíli.
„U…óóó!“ zařvali všichni a započali skilly největšího levelu, které jsme znali. Kleinova katana byla obklopena divokými plameny, Leafin dlouhý meč vytvořil zářící vichřici, kolem Siličiny dýky se pohybovala vodní sprška, Lizino kladivo vydávalo sténající světelný záblesk. Za tím vším vyletěly zpoza nás rychle za sebou šípy s ledovými hroty, přesně proťaly špičku nosu, která byla zřejmě nejzranitelnějším místem býka.
Můj meč v pravé ruce se ve stejnou chvíli oranžově rozzářil. Zaútočil jsem plnou silou.
Pět vysokorychlostních po sobě jdoucích seků pak řízlo dolů, nahoru a následně plnou silou nahoru. Jednoruční kombo o osmi zásazích, «Kvílející oktáva». Ze čtyřiceti procent fyzický prvek, z šedesáti ohnivý. V kategorii jednoručních mečů patřil tenhle skill mezi nejlepší. Takže samozřejmě, že i ochromení po útoku – prodleva skillu – byla dost dlouhá. Nicméně—
„…!!“
S bezhlasným křikem se mé vědomí po útoku oddělilo od pravé ruky. Výstup příkazu pohybů z mého mozku do AmuSphere měl na chvíli vše přerušit. Další příkaz měl začít přenos k levé ruce.
Díky systémové podpoře jsem měl pravou ruku na autopilotu, pokračovala posledním sekem nahoru. A zároveň se mi začala pohybovat levá ruka, vytahovala meč vzadu. Čepel vydala jasně modré světlo.
Pravý meč udělal do odhaleného břicha humanoida s býčí hlavou hluboký řez. Správně by mi to mělo způsobit prodlevu, má postava by ztuhla. Ale paralelní aktivace skillu meče v levé ruce prodlevu přepsala. Řez udělal horizontální oblouk a zaklesl se do pravé strany býčího břicha.
Pro mé tělo, ne, levou a pravou polovinu mozku, nebylo normální myslet na dvě různé věci zároveň. Ale tady mé vědomí zastavilo své propojení se skillem, zanechalo skill v pravé ruce na systémové podpoře a soustředilo se na levou ruku.
Meč způsobující vodorovný řez, zarytý v protivníkovi, se stočil o devadesát stupňů. Stlačil jsem rukojeť dolů, čepel vyskočila nahoru a od břicha svisle pitvala nepřítele. Jakmile čepel vyjela, řízl jsem tentokrát seshora dolů. Byl to tříúderový těžký útok, efektivní proti velkým monstrům, «Surový pilíř». Z padesáti procent fyzický a z padesáti ledový.
A když už jsem levou rukou útok téměř dokončoval—
Znovu jsem změnil výstup ze svého mozku.
Pokud by tohle načasování bylo příliš brzy či pozdě, mohl by skill neuspět a moje postava by ztuhla. Chybové okno povolovalo méně jak desetinu vteřiny. Téhle skillové kombinace jsem si všiml náhodou před asi třemi měsíci. Ani nevím, jak moc jsem od té doby trénoval, ale stále se mi to nepovedlo ani v polovině případů. Meč v mé pravé ruce se začal pohybovat, díky citu a alespoň z poloviny díky modlitbám.
„Ku…óóó!“ zazářila čepel světle modře, jako by podpořená krátkým výkřikem zápalu. Ze svislého řezu bez zpětného pohybu, pak kombinace nahoru a dolů, následoval horní řez plnou silou. Rychlé čtyřúderné kombo, «Svislý čtverec»—
Až dosud byl celkový počet zásahů patnáct. Blížil jsem se k počtu skillu Dvojité čepele na vysoké úrovni. Protivník, stále zasahován, byl stále v prodlevě, takže na obranu jsem myslet ani nemusel.
Když Svislý čtverec začal, skillová prodleva mých společníků už skončila.
„Zerjáááááá!“ přišel válečný pokřik samozřejmě od Kleina. Druhá vlna soustředěných útoků obklopila zlatého mínotaura. Podlaha labyrintu se otřásla a velká část nepřítelovy linky HP náhle klesla.
Jen těsně před posledním sekem nahoru jsem se bez váhání pokusil o čtvrté «spojení skillů».
Tohle samozřejmě neznamená, že jsem mohl použít jakýkoli skill pro jednoruční meč. Pohyb systémové podpory, pohyb neútočné paže, vše muselo být v neustálém pohybu pro další skill.
Ve chvíli, kdy byl Svislý čtverec v mé pravé ruce vypuštěn, se moje levá paže ohnula k ramenu. Z toho byla, jen drobným stočením těla, dokončena podmínka «zatáhnu ramenem s mečem, druhá ruka se hýbe kupředu». Meč v levé ruce obklopil karmínový světelný efekt. Čepel zařvala jako bojový stíhač a přiblížila se zezadu, moje paže vystřelila ultra vysokou rychlostí. Jednoúderný útok «Ostrý úder». Z třiceti procent fyzický, z třiceti ohnivý a z čtyřiceti temný.
Zgááán!, zazněla hlasitá exploze zvuku, meč proťal protivníkův žaludek. Tělo pětkrát tak veliké jako já bylo silou odstrčeno zpět. Klein a ostatní už dokončili svůj druhý útok. Tentokrát postavy všech, i mě, zasáhla dlouhá skillová prodleva.
HP linka zlatého mínotaura se zabarvila do tmavě červené a snížila se k levému okraji—
A pak se zastavila, zbývala jen dvě procenta.
Na býčí hlavě se objevil krutý úsměv. Nepřítel se vzpamatoval z prodlení, zvedl svou velkou sekyru svisle dozadu. To musí být útok na dálku s rychlostní otáčkou. Pokud zasáhne, bude to pro nás okamžitá smrt. „Úskok dozadu!“ zazněl povel v mém podvědomí, ale mé tělo neuposlechlo. Sekyra nemilosrdně zazářila, u nohou bosse se začal točit vítr.
„Ne…ééééé!“ zakřičel jsem pronikavě vší silou, když v tu modrá vichřice proletěla po mé pravé straně. Rapír v pravé ruce vypustil pět po sobě jdoucích úderů rychlostí tak vysokou, že ji naše oči ani nedokázaly zaregistrovat. Extrémně rychlý skill na vysoké úrovni pro tenké meče, «Neutron». Z dvaceti procent fyzický, z osmdesáti procent prvek svatosti. Zbývající HP zlatého mínotaura, který se připravoval k zásahu sekyrou, bylo v tichosti zničeno.
Pohyb ďábel-boha ustal. Černý mínotaur vzadu, který již dokončil svou meditaci, zvedl v triumfu svou vlastní sekyru. Ale partner, který jej až doposud chránil, vysokým hlasem zaječel – a jeho velké tělo se rozprsklo do všech směrů s tuhým zvukovým efektem.
…Ech.
Oči černého mínotaura se v překvapení vykulily, podíval se na sedmici lidí, kteří se vzpamatovali z prodlení skillu.
„…Fajn, před sebou máme čestné místo,“ řekl Klein rychle, odhalil přitom zuby.


Část čtvrtá


Uživatel katany zabil černého ďábel-boha, mínotaura, tím, že jej probodl svým speciálním skillem, jako by se tak chtěl zbavit zášti, kterou až doposud shromáždil. Nevěnoval pozornost předmětům, které padly na místě, kde se jeho protivník rozprskl; otočil se a zakřičel.
„Hej, Kiritarde! Cos to teď jakože udělal?!“
Ta otázka samozřejmě směřovala na mé použití jednoručních skillů, když jsem měl dva meče. Vysvětlovat to dopodrobna by byla fakt otrava, takže jsem poslechl své myšlenky a s nanejvýš otrávenou tváří řekl: „…Fakt to musím říkat?“
„Jasně! Když už jsi to ukázal!“
Zřejmě jsem zmáčkl Kleinovo tlačítko zvědavosti. Jelikož byla odpověď podle všeho nevyhnutelná, snažil jsem se to zkrátit, jak to jen šlo: „Skill mimo systém, «spojení skillů».“
Óó—, takový zvuk zazněl od Liz, Siliky a Sinon. Asuna náhle dala konečky prsů ke spánku a zaúpěla: „Éém… mám teď kdovíproč silný pocit déjà vu…“
„To se ti jen zdá,“ pokrčil jsem rameny a poklepal jsem rukou záda naší slečny léčitelky, která, navzdory své povinnosti používat zezadu podpůrná kouzla, proklouzla během boje se zlatým mínotaurem dopředu a udělila mu smrtící zásah.
„Na takový povídání není čas. Leafo, kolik času nám zbývá?“
„Ach, no jo.“
Vrátila svůj meč zpět do pochvy za pasem a zvedla medailon visící jí z krku. Z dálky několika kroků jsem viděl, že je světlo v drahokamu téměř všechno pryč.
„…S tímhle tempem nám pořád zbývá hodina nebo dvě.“
„Aha. —Yui, tenhle labyrint má čtyři patra, viď?“ ptal jsem se dál. Malá víla, která mi celou dobu seděla na hlavě, jasným hlasem odpověděla.
„Ano, velikost třetího patra je vůči druhému zhruba sedmdesát procent, čtvrté by mělo být především místnost bosse.“
„Díky,“ natáhl jsem pravou ruku a bříšky prstů se dotkl vlasů. Rychle jsem zvážil situaci.
V Jötunheimu hluboko pod námi teď hráči přijímají vedlejší úkol «kmenu mrazivých obrů» a loví zvířecí ďábel-bohy, a to čím dál tím více. Počet účastníků se nesníží, pouze naopak. Zbývá nám něco kolem hodiny. Boj s posledním bossem – nejspíš samotným «králem Thrymem» – zabere tak kolem půl hodiny. Během třiceti minut se do třetího a čtvrtého patra dostat nezvládneme.
Kdybychom měli trochu více času, mohli bychom hráčům dole situaci vysvětlit a požádat je o pomoc ve zrušení probíhajícího úkolu, ale zrovna teď nemáme čas se vrátit na zem. Mohli bychom ještě pořádat o pomoc vílí lordy, ale zorganizovat jednotku ve hlavním městě za pohořím, přesunout ji na planiny Alne a dostat do Jötunheimu schody v jeskyni – to by stihli možná tak do západu slunce.
Takže v pouhých sedmi lidech jde o beznadějnou situaci. —Nebo spíš, ovlivníme nesplnění vedlejšího úkolu od «královny Urd», který byl vytvořen automatickým generátorem úkolů Cardinalu, což povede k vystoupání hradu Thrymheimu do Álfheimu a začátku velkého úkolu «ragnaröku». Vina samozřejmě leží na tom, kdo tuhle funkci od tvůrce zdědil.
No ale—
„…No takže, je mi jedno, jestli je to král ďábel-bohů, nebo ne, prostě ho nadobro «rozplácnem»!“ řekla Liz a pleskla mě do zad. Ostatní ji podpořili ‚Jóó!‘. Odkud jen tahle lehkovážnost pochází? S tou myšlenkou jsem přikývl.
„—Fajn, všichni už máte HP a MP zase plně zpátky, že jo? Tak rychle vyčistíme třetí patro!“
Smíchané hlasy se znovu rozezněly. Sedmice lidí se odrazila od země a rozeběhla se, mířila k místnosti bosse v nejnižším patře, viditelné ledem.

Bylo to, přesně jak Yui řekla – třetí patro bylo výrazně užší než předchozí. To by se dalo v nižším patře obrácené pyramidy samozřejmě čekat. A ačkoli to tu bylo užší, chodba byla o dost složitější. Při normálním čištění by nás zmátlo klubíčko cest, ale na mé hlavě jsme měli usazenou navigační pixie osobně; v porovnání s ní by se navigační systém nejnovějšího inteligentního auta mohlo akorát tak poslat zpátky na vývoj.
Naše eso v rukávu využilo přístupu k datům map a díky jejím pokynům jsme mohli klikatou cestou běžet plnou rychlostí. Rozřešení různých trikových hlavolamů s různými pákami, kolečky nebo stoupnutím si na různé spínače nám nezabralo skoro nic. Kdyby to někdo sledoval zvenčí, rozhodně by si myslel, že se snažíme o časový rekord nejrychlejšího čištění.
Dvakrát jsme narazili na menší bosse, ale přesto jsme se k místnosti bosse třetího podlaží dostali během osmnácti minut. Co na nás čekalo, bylo dvakrát tak velké jako kyklop a mínotaur z předchozích pater, dlouhé tělo mělo deset párů stonožkovitých nohou. Očividně to byl lezavý ďábelský obr, ale nebyl moc odolný fyzickým útokům. Jeho útočná síla byla samozřejmě šíleně vysoká, takže Kleinovo a moje HP se mnohokrát ocitlo v červené zóně, když se na nás monstrum zaměřilo. V tomhle boji, ze kterého mi pak nebylo dobře od žaludku, jsem si myslel, že smrt i jen jednoho z nás povede k vyhlazení. Trvalo to devět minut.
Během té doby se Liz, Silica, Sinon a Pina ze všech sil snažily odseknout obrovi nohy jednu po druhé; pak jsem ho, když už se nemohl hýbat, dodělal mnohonásobným «spojením skillů». Plni dobré nálady jsme se rozeběhli do čtvrtého patra, abychom porazili krále Thryma a jeho Niflheim. Jakmile jsme vstoupili do chodby vedoucí do místnosti bosse, zastavili jsme se, protože se nám něco objevilo před očima.
Klec z protáhlých rampouchů na okraji zdi.
Za plotem stalaktátů byla jediná postava. Nebyl to obr. Ležela na zemi, takže přesná velikost se nedala moc dobře poznat, ale vysoká by měla být asi jako Undine Asuna.
Pleť byla bílá jako načechraný sníh všude kolem. Dlouhé, volné vlasy, měly tmavě zlatou barvu. Objem hrudníku byl zakryt látkou, která poukazovala na její ubohý stav. A asi by bylo nejlepší tohle neříkat nahlas, ale ten objem snadno překonal všechny dívky v naší partě. Ruce i nohy měla v okovech hrubého ledu.
Ta nečekaná scéna nás zastavila a způsobila nám starosti. Ramena držené dívky se náhle, přesto slaboučce zatřásla. Zvedla tvář, modré řetězy zacinkaly.
Její duhovky měly stejnou čajově zlatou barvu jako její vlasy. Pokud by patřila její tvář hráči, rozhodně by to byl někdo s úžasným štěstím, nebo by byl účet zakoupen za velkou sumu peněz. Tvář v sobě však měla náznak západoevropské krásy, v téhle hře dost vzácné.
Jednou mrkla, dlouhé řasy se pohnuly dolů a pak nahoru. Jemným hlasem promluvila: „Prosím… pomozte… mi odsud…“
Uživatel katany byl bezcílně přitahován k ledové kleci. Chytil jsem konec šátku na zadní straně hlavy a zatahal: „Je to past.“
„Past.“
„To je past.“
Ty dvě promluvy patřily Sinon a Liz.
Klein narovnal záda, otočil se a mazaně se zatvářil, přitom se škrábal ve vlasech.
„A-ach… je to past… past, že jo?“
Pro klid uživatele katany, který už byl na smrtelné posteli, jsem se tichounce zeptal: „Yui?“ Pixie na mé hlavě ihned odpověděla: „Je to NPC. Stejně jako Urd-san má propojení s jazykovým modulem. —Ale rozdíl tu je. Tahle osoba má zapnuté HP.“
HP je u NPC spouštějící úkol normálně vypnuté, aby nemohlo být poraněno. Výjimkou je NPC, které se má někam dovést, nebo když je to NPC ve skutečnosti—
„Past.“
„Je to past.“
„Myslím, že je to past.“
Řekly Asuna, Silica a Leafa zároveň.
Jeho obočí změnilo svůj tvar na , jeho oči se vykulily, ústa našpulila; poklepal jsem na rameno Kleinovi, ztuhlému v těch složitých výrazech, a rychle řekl: „Jasně, že to možná past není, ale zrovna teď nemáme čas to zkoušet. Musíme se k Thrymovi dostat co nejdřív, i kdyby jen o vteřinu rychleji.“
„O…óó, hmm, no, to je fakt, jo,“ přikývl Klein slabě a přesunul pohled pryč od ledové klece.
Uběhli jsme jen několik kroků, než jsme se dostali ke schodům. Znovu se zezadu ozval hlas: „…Prosím… kdokoli…“
—Popravdě, taky jsem měl nutkání jí pomoct, protože jsem si nemyslel, že NPC jsou jen systémem automaticky generované pohybující se objekty, ale obyvatelé tohoto světa. Kdyby se tenhle úkol vyvíjel klasicky, pomohl bych jí, doprovodil bych ji, a jak by se příběh vyvíjel až do konce, uslyšel bych zezadu její smích „Uhahahaha, ty hlupáku—,“ a stále by to byla zábava. Teď jsme ale nemohli podstoupit tak zbytečný risk. A Klein to určitě—
Zvuk kroků na ledu, doposud hezky seřazených, se náhle změnil. Jedny kroky už nebyly synchronizované.
Vysoké a hubené tělo uživatele katany se otočilo, pěsti zaťaté, hlava dolů. Z té neoholené tváře přišel tichý hlas.
„…Je to past. Já vím, že je to past. —Ale i když je. I když vím, že je to past…“
Najednou zvedl tvář. Možná se mi to jen zdálo, ale jako bych na jeho očích viděl nějakou drobnou šmouhu.
„I tak… jak bych ji tu jen mohl nechat! I… i když to povede k neúspěšnému dokončení úkolu… ke zničení Alne… i přesto jí tu pomůžu, taková je moje cesta životem – to je moje bušidó!“
Pak hlučně doběhl zpět k ledové kleci. Sledujíc Kleinova záda, mysleli jsme si dvě věci – jmenovitě –
…Je to debil.
a
Klein-san je tak super!
 Ale čeho bylo více, to je otázka, jež nebude nikdy zodpovězena.
Klein zakřičel: „Pomůžu ti!“ na vězněnou ženu, která se opírala o ruce, aby nadzvedla hlavu a hruď. Levou rukou chytil svou milovanou katanu. A pak vypustil iaidó skill meče, «Cudžikaze» (Větrný vír), který zničil jednu stranu ledové klece.

Dívka zachráněná z ledové klece se náhle změnila v obří monstrum a zaútočila na nás – naštěstí tu žádný podobný nevděčný zvrat nebyl.
Po dalších čtyřech záblescích Kleinovy katany byly odseknuty řetězy držící jí ruce a nohy. Krásná dívka slabě zvedla tvář a zašeptala: „…Děkuji, vílí šermíři-sama.“
„Můžeš se postavit? Nejsi zraněná?“
Klein dřepěl a měl pravou rukou nataženou, byl do toho úplně «ponořený». No, nechat se během úkolu ve VRMMO vtáhnout do příběhu je vlastně správné. Já na tom byl stejně, dělal jsem vše, co jsem jen mohl, abych vyplnil přání královny Urd a zastavil tužby krále obrů Thryma. Klein šel ale špatným směrem. Bylo to špatné, ale, jak bych to jen řekl—
„Ano…, jsem v pořádku,“ přikývla zlatovlasá kráska a postavila se, ale hned trochu klopýtla. Klein natáhl ruku jako džentlmen, aby ji chytil.
„Východ je docela daleko, zvládnete se vrátit sama, slečno?“ zeptal se.
„…“
V odpověď na otázku se oči krásné dívky upřely dolů.
«Modulový motor automatické odpovědi/mluvy» systému Cardinal byl, jednoduše řečeno, systém, který měl odpovědět ‚B‘, pokud hráč řekl ‚A‘, ale s opravdu složitými seznamy schémat. Se zaopatřením z předpovědi dalšího průběhu a s funkcemi učení se NPC připojovala k modulu a mohla se zapojovat do stále přirozenějších rozhovorů s hráči – i když byla, samozřejmě, stále umělá.
Modul mohl projít zlomovým vývojem, ale automaticky odpovídající NPC byla stále daleko od dosažení lidských «emocí» a neomezené «inteligence» malé víly Yui na mé hlavě. Od předem určených odpovědí NPC, které vždy zněly stejně, se to lišilo, ale v mnoha případech automaticky odpovídající NPC nerozumělo hráčově řeči a bylo nuceno hledat «správnou otázku».
Myslel jsem, že právě tohle je důvodem k mlčení zlatovlásky, ale, překvapivě, zvedla tvář a odpověděla, než mohl Klein položit novou otázku: „…Nemohu z hradu takto uprchnout. Vplížila jsem se sem, abych získala zpět poklad svého rodu, jenž král obrů Thrym zcizil, ale objevili mě a třetí strážce brány mě uvěznil. Bez svého pokladu odejít nemohu. Mohli byste být tak laskaví, že byste mi dovolili vás doprovodit do místnosti, ve které Thrym přebývá?“
„Ó… é…m…,“ tentokrát nedokázal najít okamžitou odpověď Klein, který se vydával za «muže žijícího život bušidó», trapně zaúpěl. Asuna vedle mě, která jej sledovala z dálky několika metrů, tiše zašeptala: „Tohle je nějak podezřelý…“
„Taky myslím…,“ přikývl jsem. Klein se pak odvrátil od dívky, ukázal mi svou omluvnou tvář.
„Hele, Kiri…,“ začal.
„…Ach, no— fajn, fajn. Nemáme na výběr, dojedeme to až do konce. Stejně nevíme na sto procent, že jde o past,“ odpověděl jsem. Klein se zazubil a ve výborné náladě se obrátil zase zpět ke krásné dívce.
„Dobře, pojďme, slečno! Sdílíme stejný osud, tak spolu nakopeme Thrymovi zadek!“
„Velice děkuji, pane šermíři!“ pověsila se zlatovlasá kráska na Kleinovu levou paži. Ve stejnou chvíli se mi, veliteli party, objevilo v zorném poli okno, žádající o přidání NPC do party.
„Snad Yui neřekne nic zvláštního—,“ zamumlal jsem a zmáčkl tlačítko ‚Ano‘. V levém horním rohu zorného pole se pod miniaturními linkami HP a MP členů party objevila ještě osmá linka.
Krásná dívka se jmenovala «Freya». Nebyl jsem si jistý, zda jsem to jméno už někdy slyšel. HP a MP měla vážně vysoké, hlavě pak MP, to mělo dost překvapivé číslo. Nejspíš byla typu mág.
Pokud takhle zůstane naší společnicí až do konce, mohla by vážně dost pomoct, myslel jsem si. Podíval jsem se na medailon na Leafině krku. Ostře řezaný drahokam byl teď z více jak devadesáti procent v temnotě. Zbývá nám tak třicet minut. Zhluboka jsem se nadechl.
„Podle struktury labyrintu vedou ty schody nejspíš do místnosti bosse. Rozhodně je silnější než ti, co jsme jim doteď čelili, prostě tomu boji budeme muset dát vše. Napřed se soustřeďte na obranu a sledujte jeho útočná schémata, zaútočte, až když bude šance. A pozor, až se jeho HP změní na žluté nebo červené, schémata by se mohla změnit.“
Sledoval jsem přikyvující členy party a silnějším hlasem zavolal: „—Poslední boj, tak jedem na plný plyn!“
„Óó—!“ zazněl třetí pokřik od začátku úkolu; Yui na mojí hlavě, Pina na Siličině rameni a i zlatovlasá krásná NPC Freya se přidaly k sboru hlasů.

Cestou dolů se schody rozšiřovaly a okrasné objekty na okolních sloupech a sochách byly mnohem úchvatnější. Tradice z Aincradu, «při přibližování se k místnosti bosse se zvětšují data mapy», byla přítomna i zde.
Na konci cesty stáli dva vlci vytesaní do obrovské brány z ledu. Tak tohle je trůní místnost krále Thryma. Ujistili jsme se, že v okolí nejsou žádné pasti, ale přesto jsme se pohybovali nanejvýš opatrně.
Jakmile jsme se k bráně přiblížili na pět metrů, začala se na obou stranách automaticky otevírat. Zevnitř přicházel studený vzduch společně se špatně vysvětlitelným tlakem. Asuna znovu kouzlila podpůrnou magii a Freya neznámým kouzlem zvedla maximální HP všech členů party.
Zkontrolovali jsme si počet ikonek podpůrných kouzel po HP/MP linkou a pak jsme se na sebe podívali. Přikývli jsme a všichni najednou vběhli dovnitř.
Vnitřek byl výjimečně velký, svisle i vodorovně. Zdi a podlaha byly z modrého ledu, stejně jako zbytek labyrintu. Fialové ohně se přízračně mihotaly na ledových svíčkách. Vysoko na stropě byly seřazeny svícny stejné barvy. Naši pozornost ale přilákaly oslnivé odlesky z levé a pravé zdi kolem vnitřku.
Zlato. Zlaté mince a ornamenty, meče, zbroje, štíty, sochy a nábytek, všechny možné zlaté předměty tu byly v takovém množství, že se to ani nedalo spočítat. A vnitřek místnosti se nořil do temnoty, zůstávalo záhadou, kolik pokladů tu vlastně je.
„…Kolik yrdů tohle všechno stojí…?“ zamumlala jako v transu Lisbeth, jediná, kdo tu spravoval hráčský obchod. Já si myslel „S tímhle vším by ti určitě vybuchl inventář!“ – to jsem jí ale, samozřejmě, neřekl.
Dokáže Klein, na pravé straně nyní klidně stojící party, vydržet u své cesty života bušidó? Bezcílně udělal několik kroků k hoře pokladů. A jak se blížil k truhle, zvyšoval rychlost—

„…Lítá nám tu nějaká muška.“

Zaznělo z tmavého otevřeného prostoru daleko v místnosti hluboké zamumlání, až se otřásla zem.
„Slyším otravný bzukot. Kde je? Já toho ošklivého brouka rozmáčknu.“
Bum, zatřásla se podlaha. Bum, bum, blížily se otřesy, znělo to, že jsou tak těžké, že by mohly ledovou podlahu prolomit.
Když se dostaly k osvětlenému prostoru, objevil se lidský tvar.
Obr – to není zrovna vhodné slovo. Humanoidní ďábel-bůh byl obří i v porovnání s bossi, se kterými jsme v hradu doposud bojovali. Měřit musí alespoň patnáct metrů. I kdybych dal do skoku všech sílu, nedostal bych se ke kolenům těch nohou velikosti obrovitánského kmene stromu.
Kůži měl mdle modrou, jako olovo. Kolem paží a nohou se mu točila tmavě hnědá srst, přemýšlel jsem, z jakého velkého zvířete může pocházet. Jedinou plátovou zbroj měl na pasu – a o velikosti menší lodě. Hrudník byl holý, ale hojné svaly vypadaly, jako by dokázaly odrazit všechny zbraně na ně mířící.
Na svalnatou hruď dopadaly modré vousy. Hlava nad nimi byla jen siluetou, stěží jsme viděli její tvar. Zlatá koruna na čele a modré a mrazivé oči pod ní však v temnotě jasně zářily.
Ve starém Aincradu mohlo být podlaží nanejvýš sto metrů vysoké a místnost bosse v labyrintu musela to pravidlo také dodržovat, proto žádný z bossů nedosahoval takové výšky. Zatím jsem ještě nezažil boj s protivníkem, ke kterému bych musel vzhlížet vysoko nahoru. A nemůžu ani létat, tak jak mám bojovat? Dokážu ho seknout nejvýš tak do holení.
Přemýšlel jsem o různých věcech, když obří obr – zdvojení je tu notné, abych vyjádřil jeho velikost – udělal další krok blíže. Zasmál se a znělo to, jak by někdo udeřil do gongu.
„Hu, hu… brouci z Álfheimu? Vplížili jste se sem, svedení Urd? Co tohle, vy mušky. Řekněte mi, kde se ta ženská schovává, a můžete si vzít zlato v téhle místnosti, hmm?“
Podle toho enormního těla a koruny na hlavě a pronesené řeči jsem usoudil, že tohle musí být «král mrazivých obrů Thrym», a nikdo jiný.
To Klein se k němu otočil a obřímu obru, stejnému AI jako jsou Urd a Freya, odpověděl: „…Che, válečník potřebuje jen jíst, spát a smát se! Ani se nemusíš obtěžovat nás uplatit něčím tak laciným!“
My vzadu jsme si trochu úlevně oddychli. Klein vytáhl z pochvy svou milovanou katanu.
Na ten signál jsme si i my, ostatní, připravili zbraně.
Možná to nebylo vybavení na úrovni legendární, ale všechno mělo jména dávných zbraní nebo byly vytvořeny na více jak dostačující úrovni mistrem kovářem Lisbeth. Troufalý úsměv pod knírem krále obrů Thryma však při pohledu na světlo našich zbraní nezmizel. To by se ale možná dalo čekat, naše zbraně mu musely připadat jen o něco delší než párátka.
Fosforescence z tmavých důlků na nás shlížela zvysoka, pohled se zastavil na osmém, neozbrojeném členu party.
„…Ho, ho. Není tohle Freya-dono? Opustilas klec a přišla sem, takže se konečně staneš mou nevěstou, hmm?“
Klein se náhle otočil a velice chraplavým hlasem zakřičel: „Ne-nevěstou?!“
„Ano. Ta žena slíbila, že se stane mou nevěstou a přišla sem na svatbu. Ale v předvečer svatby jsem ji našel s klíčem k mému pokladu. Proto jsem ji za trest uvěznil, hu, hu.“
—Začíná se nám to komplikovat. Pokusil jsem se srovnat si myšlenky.
Zlatovlasá kráska, jménem Freya, nám předtím řekla, že „se sem vplížila, aby získala zpět poklad svého rodu“. Ale no, hrad Thrymheim vysoko ve vzduchu nemá okno a jen jediný vstup. Takže se rozhodla souhlasit s falešnou svatbou, aby mohla lehce do hradu vstoupit, pak se během noci vkradla do trůní místnosti, aby svůj poklad našla. Ale chytil ji strážný brány a ona ve výsledku skončila v okovech ve vězení – takhle to tedy je?
Pokud ano, pak je jen malá pravděpodobnost, že na nás zaútočí zezadu. Ale celkový příběh ještě jasný nebyl. Tak především, která z devíti vílích ras Álfheimu je Freyiným «rodem»? A co je ten její ukradený poklad?
Na ty věci jsme se měli zeptat, když se přidala do party, ale teď už na to nebyl čas; na tohle jsem myslel, když Leafa, po mé levici, zatahala za můj rukáv a zašeptala: „Hele, bráško. Mám dojem, že jsem o tomhle někde čela… Thrym a Freya… Ukradený poklad… to bylo, hmm, určitě…“
Než mohla Leafa domluvit, zakřičela zezadu Freya-san plná odhodlání: „Kdo by tak chtěl být tvojí ženou! Společně s těmito šermíři tě porazím a vezmu si zpět poklad, který jsi ukradl!“
„Nu, hu, hu, to jsou silná slova. Jak by se také dalo čekat od Freyi-dono, jejíž krása a odvaha jsou známy ve všech koutech devíti světů. Utrhnutí tak vznešené květiny mě dozajista potěší… Hned, jak rozmáčknu tyhle brouky, se s tebou pomiluji, nuhuhuhuhu…,“ hladil si Thrym své vousy během mluvy. Pochyboval jsem, jestli byl tenhle úkol vážně napsán automatickým generátorem úkolů, ta řeč dost testovala limity hry pro bez omezení věku.
Všechny dívky v bojové formaci se podobně zamračily. Klein stál vepředu, zaťal levou pěst a zařval: „T-t-ty hajzle! Pozor na pusu! Tady Klein-sama ti nedovolí se Freyi-san i jen dotknout!!“
„Óó, slyším bzučení křídel. No, tak si vás brouky podmaním jako první, bude to předčasná oslava toho, že se celý Jötunheim stane mým…“
Buch, král obrů náhle udělal krok vpřed, v pravém horním rohu zorného pole se mi objevilo jeho HP. Mělo tři linky. Tohle zničit bude fakt těžké.
HP zlých bossů podlaží v novém Aincradu bylo neviditelné, aby byli hráči frustrovaní. V porovnání s nimi bude mnohem snazší tenhle boj zvládnout.
„—Jdem! Poslouchejte Yuiiny instrukce a zkuste se na začátku vyhýbat!“
Hned po mém křiku zvedl Thrym svou obří, kamennou pěst do vzduchu, skoro až ke stropu. Jeho pěst obalila modrá ledová vichřice a společně s ní se divoce snesla dolů.

Pravděpodobně poslední boj v hradu Thrymheim byl, jak se dalo čekat, velký a zuřivý, takový jsem ještě nezažil.
První útočná schémata krále Thryma zahrnovala údery obou pěstí, tři dupnutí za sebou pravou nohou, ledový dech v přímé linii a dvanáct ledových trpasličích vojáků vytvořených z podlahy.
Největší potíže byly s vytvořenými trpaslíky, ale o ty se zezadu party postaral Sinonin luk, během mrknutí oka se jich zbavila tak, že se s úžasnou přesností trefila do jejich slabých míst. Po jednom zhlédnutí načasování ostatních útoků nebylo tak hrozné se vyhnout, Yuiino počítání také pomohlo těm třem v přední řadě vyhýbat se přímým zásahům.
Jakmile jsme měli vymyšlenou obranu, byl konečně čas zaútočit, ale tohle byla rozhodně ta obtížná část. Přesně jak jsem se obával, naše meče dosáhly jen k Thrymovým holením a silná srst chránící tuhle oblast byla vysoce odolná fyzickým útokům, stejně jako ten zlatý mínotaur. Zkusil jsem zaútočit s tříúderným skillem meče, přitom jsem riskoval své HP, ale skill s malým prodlením měl také malé zranění. Výsledek byl nepříjemný, cítil jsem se, jako bych se trefoval do nezničitelného objektu.
Velkou úlevou v takové bojové situaci nám byly bleskové magické útoky od Freyi-san. Pak se budu ve vší upřímnosti muset omluvit Kleinovi. Protože to bylo NPC, nebyla spolupráce zrovna jednoduchá, ale kdykoli se zezadu sem a tam objevila fialová sprška blesků, Thrymovo HP bez pochyb kleslo.
Tvrdě jsme bojovali deset minut, než byla první linka HP konečně vyčerpána. Král obrů vydal burácivý řev.
„Schéma se změnilo! Opatrně!“ zakřičel jsem. Leafa vedle mě nervózně promluvila: „Tohle je špatný, bráško. V medailonu zbývají jen tři světla. Zbývá nám nanejvýš patnáct minut.“
„…“
Thrym měl tři linky HP. Ale více jak deset minut nám trvalo vyčerpání té první. Dostat zbývající dvě na nulu během patnácti minut bude dozajista velice náročné.
«Spojení skillů» nebude na tohoto protivníka působit stejně jako na zlatého mínotaura. Bylo třeba během prodlevy monstra – nebo spíše prodlevy po jeho útocích – «zaútočit na slabý bod, aby bylo uděleno silné zranění». Thrym ale nebyl slabý vůči meči ani magii, i kdybych spojil skilly čtyřikrát, moc bych mu HP nezměnil.
A jako by uviděl moji chvilkovou netrpělivost—
Thrym náhle vdechl velké množství vzduchu, naplnil si hruď jako měchy.
Začal foukat silný vítr, vtahoval pět lidí v přední a střední řadě. To je zlý, určitě je to předzvěst silnýho útoku na velkou oblast. Abychom se vyhnuli, musela být napřed neutralizována vtahující síla větrné magie. To jsem si pomyslel, když Leafa po mé levici začala odříkávat kouzlo.
Všiml jsem si ale nepřítelova pohybu – nejspíš není dost času.
„Leafo, všichni, kryjte se!“ zavolal jsem. Leafa přerušila kouzlo, překřížila paže a ohnula tělo. Všichni udělali stejný postoj a v tu chvíli—
Z Thrymových úst, která doposud mnohokrát vyslala přímý dech, vyšel široký poryv diamantového prachu.
Obklopil nás zářící světlý vítr. Chlad pronikl Asuniným kouzlem a my měli pocit, že se nám odtrhne kůže. Džin, džin, s pronikavým zvukem postavy pěti lidí najednou zmrzly. Snažil jsem se uniknout, ale tvrdá skořápka ledu zcela znemožnila nějaký pohyb. Leafa, Klein, Liz, Silica pevně objímací Pinu na hrudi a já jsme se změnili v ledově modré sochy.
Naše HP se nesnížilo, ale přesto jsme si nemohli jen tak oddechnout. Takovýto speciální skill zvýší přijaté zranění úměrně s dobou, kterou působí.
Thrym se blížil, zvedl svou ohromnou pravou nohu. Zlý, krize, nebezpečí. —Křičel jsem ve své mysli, ale téměř zároveň—
„Núúú—!“ zařval nejasně Thrym a zuřivě dupl do podlahy. Silná šoková vlna nás spolkla, ještě pořád jsme byli zmražení—
Gačing! rozezněl se síní děsivý zvuk lámání, my v ledu jsme se roztříštili. Z šoku se mi zatmělo před očima. Tělem jsem tvrdě narazil do podlahy, světelný efekt zranění pokračoval.
Na kraji zorného pole jsem viděl, že se prvních pět z osmi HP linek náhle ponořilo do tmavě červené.

Zatímco byl pětičlenný předvoj chycen v Thrymově útoku s velkým dosahem, tak trojice v zadní řadě se samozřejmě jen tak nedívala.
Naše HP se snížilo o téměř osmdesát procent, ale sneslo se na nás jemné modré světlo, léčilo naše zranění. Byl to Asunin plně uzdravovací skill na vysoké úrovni. Načasování bylo dokonalé, toho by se bez očekávání výskytu zranění a bez předsesláním kouzla nedalo dosáhnout.
Většina silné uzdravovací magie v téhle hře byla ovšem typu «léčení za čas», neobnovila veškeré ztracené HP okamžitě. Pokud na nás zaútočí znova, dokud se naše HP teprve jen obnovuje, bude to pro nás smrtelné.
Thrym udělal krok dopředu, aby nám, kteří jsme se konečně postavili, udělil poslední zásah. Dlouhé vousy padající přes hrdlo – byly náhle proťaty několika rychle po sobě letícími ohnivými šípy, jasně červeně zářícími. Způsobily velký výbuch. To byl skill Sinonina obouručního dlouhého luku, «Výbušný šíp». Z deseti procent fyzický, z devadesáti ohnivý. Útok zasáhl slabý bod mrazivého obra a jeho HP se výrazně snížilo.
„Munúúún!“ ozval se naštvaný hlas Thryma, změnil směr, aby zacílil Sinon. Okázalé útoky na protivníkovo slabí místo ze zadní řady způsobí obří množství nenávisti, která převýší tu, kterou má předvoj. Nepřítel tak změní cíl. Tohle je častá chyba začátečníků; ale samozřejmě, že takhle tomu tentokrát nebylo. Sinon se zachovala jako návnada, věděla, že to nejspíš povede k její smrti, ale chtěla nám koupit čas k zotavení se.
„Sinon, dej mi třicet vteřin!“ zakřičel jsem a spolykal jsem lektvar z váčku u pasu. Ostatní kolem mě si také do úst nalili podobné červené tekutiny. Pina, Siličina partnerka, zřejmě přežila jen tak tak, díky strážnému skillu své paní. V tomhle světě existoval, na rozdíl od Aincradu, skill oživení fámula, ale docela to trvalo, takže v boji by to šlo jen těžce.
Můj pohled přelétával z nesnesitelně pomalu se zvyšujícího HP na modrou Cait Sithku, která se vyhýbala Thrymovým zuřivým útokům. I když Sinon přišla do ALO teprve nedávno, dokázala úžasně ovládat své tělo. V GGO byla odstřelovačkou, která se s obrannými skilly ani nezatěžovala, pokud se k ní přiblížil útočný typ hráče, mohla akorát tak utéct. Tyhle zkušenosti teď zřejmě naplno využívala.
„…Připravit k útoku,“ zavolal jsem na své společníky a přestal jsem se dívat na své HP, které konečně vzrostlo na osmdesát procent. Znovu jsem popadl oba své meče a začal počítat, když náhle—
„Šermíři-sama,“ přišel ze strany najednou hlas. Zděšeně jsem se tam podíval.
Vedle mě stála osoba, která byla teprve před okamžikem s Asunou, osmá členka party – Freya.
Záhadné kaštanové oči mě pozorovaly, NPC s AI řeklo: „Takhle bude porážka Thryma nemožná. Mám jen jediné přání, pohřbené někde v této místnosti, poklad mého rodu. Pokud se mi navrátí, získám svou skutečnou sílu a budu moci Thryma přemoci.“
„…S-skutečnou sílu…“
Na okamžik jsem se ztratil v myšlenkách.
Pak jsem se rozhodl. Tohle nebylo poprvé, co jsem se bál, že Freya-san získá svou plnou sílu zpět a poté pomůže Thrymovi s útokem na nás. A pokud se tenhle boj bude dál natahovat, úkol nejspíš selže z nedostatku času, což by vedlo ke katastrofě. A proto se mohu spoléhat jen na jednu zbývající možnost.
„Chápu. Jaký je to poklad?“ zeptal jsem se rychle NPC. Freya roztáhla ruce na asi třicet centimetrů.
„Zlaté kladivo, asi takhle veliké.“
„…Ech? K-kladivo?“
„Ano, kladivo.“
Zíral jsem do Freyiny tváře, která mi odpověď vrátila. Asi na půl vteřiny jsem byl zmatený. Sinon byla vehnána k zadní pravé zdi trůní místnosti a obdržela vedlejší zranění od Thrymova útoku, ztratila skoro dvacet procent HP. Nemohl jsem tu jen tak stát a nechat ji být jediným cílem. Rychle jsem promluvil ke Kleinovi a Leafě: „Vy jí jděte pomoct! Já tam za chvíli přijdu!“
„Rozkaz!“ zakřičel jediné slovo uživatel katany a vyrazil, přitom vydal válečný křik. Naslouchal jsem zvukovým efektům skupinového boje, který zanedlouho začal, a rozhlédl jsem se po velikém sále.
Kolem modře ledových zdí bylo naskládáno mnoho zlatých objektů. Jak mám mezi nimi najít jediné kladivo? Tohle je rozhodně klasický typ úkolu «hledání předmětu», ale není to nějak moc těžké?!
Tenhle úkol byl možná míněn pro přepadovou partu o třiceti lidech. Bez tolika lidí se zdálo být nemožné hledat jediný předmět v hoře pokladů.
„…Yui,“ chtěl jsem se spolehnout na navigační pixie na mé hlavě a zavolal jsem na ni. V odpověď zavrtěla hlavou.
„Nemůžu, tatínku. V datech mapy není lokace klíčového předmětu. Nejspíš byl náhodně umístěn ve chvíli, kdy jsme vstoupili. Odhalení lokace tohoto předmětu a předání jej Freye-san je zřejmě klíčovým cílem.“
„Vážně… úú… ~~n…!“
Tak moc jsem přemýšlel, že mi snad musel z uší stoupat kouř, ale tentokrát mě nic nenapadalo. Copak jsem se mohl spolehnout jen na šanci jedna ku deseti tisíc při přehrabávání hory pokladů poblíž?
A tehdy se na mě na okamžik podívala Leafa, bojující v bitvě poblíž, a zakřičela: „Bráško! Použij skill typu blesk!“
„B-blesk…?“ vykulil jsem na okamžik oči v překvapení, ale pak jsem mávl mečem v pravé ruce.
Já, který jsem se naučil jen základní iluzorní kouzla, jsem mohl zranění s atributem blesku udělat jen jediným způsobem.
„…Sejááá!“ zakřičel jsem a plnou silou se odrazil od země. Skočil jsem a udělal salto vpřed. Změnil jsem uchycení meče na zadní úchyt a trhl svým tělem dolů. Byl to jeden z několika mála těžkých mířených útoků v jednoruční kategorii, «Bleskový pád». Třicet procent fyzický a sedmdesát bleskový.
S řevem suchého hromu se meč zabodl do podlahy. Ze středu vyletělo modrofialové jiskry do všech směrů. Zvedl jsem tělo a rychle se otočil, pohled upřený na skupinu okolních předmětů, které byly shrnuty dolů—
„…!“
Uviděl jsem to. Hluboko v hoře zlata krátce zablikalo fialové světlo v odpověď na blesk, který jsem vytvořil. Zaťal jsem zuby a vyrazil k hornímu levému rohu místnosti. S pohledem na obrovitánské křeslo po mé pravici, zřejmě Thrymův trůn, jsem se ponořil do hory pokladů, odkopával jsem a odhazoval předměty, které jsou určitě dost cenné—
„…Tohle?!“
O několik vteřin později se mi před očima válel drobný předmět. Natáhl jsem ruku a chytil ho. Bylo to malé kladivo se zlatou rukojetí a platinovým vrškem s drahokamy. Zvedl jsem jej a cítil děsivou váhu, ze které se mi postava ohnula k zemi. Vynaložil jsem více síly, abych předmět zvedl, otočil jsem se a zakřičel: „Freyo-san, tady!“
Pak jsem kvůli nedostatku trpělivosti předmět hodil, využívajíc tak nastřádaný spád. Nemohl bych si stěžovat, kdyby tento počin způsobil u NPC reakci útoku. Zlatovlasá kráska ale naštěstí extrémně těžké kladivo, které jsem po ní hodil, nádherně chytila svou hubeňoučkou a drobnou pravou rukou.
Její tělo se ale hned schoulilo, jako by jí ta váha ovlivnila. Dlouhé vlnité vlasy splývaly, odhalená bílá záda se trochu zatřásla.
…Ech, možná špatný předmět? Dal jsem jí omylem něco špatného?
Znovu jsem pocítil netrpělivost – a pak jsem uslyšel tlumený šepot Freyi-san.

„…kypuje…“

Pari, ve vzduchu se objevila slabá jiskra.
„…ekypuje… překypuje to…“
Ta zvláštní řeč se jaksi spíš hodila ke krásné čarodějce. Byla to chyba v Cardinalově modulu řeči? I tak zněl ten hlas zvláštně. Elegantní a zastřený hlas zněl nyní chraplavě a tlumeně praskal.
Paripari, přibývalo čím dál víc jisker. Zlatohnědé vlasy hladce vyletěly nahoru a okraje jasně bílých šatů se energeticky vlnily.
„Pře… překypujéééééÉÉÉÉÉÉÉ—!“ vyhrnul se třetí výkřik, tentokrát naprosto nepodobný předchozí Freye-san. Měl jsem špatný pocit, že snad přichází z jiné dimenze. A před mýma vytřeštěnýma očima: svaly krásných, čistě bílých paží a zad rostly jako lana. Bílé šaty byly roztrhány na kousky a zmizely.
Klein, který bojoval za síní, se otočil, jak se mu aktivoval jeho tajný skill «hyper cítění». Jeho oči se začaly kulit, zíral na zcela nahé tělo Freyi-san. Ale v další chvíli mu poklesla čelist.
Nebylo divu. Celé tělo Freyi-san, obklopeno září, se začalo zvětšovat. Tři metry… pět metrů… a stále se to nezastavovalo. Paže a nohy byly tlusté jako velké stromy, hruď se vyvyšovala, až převýšila  Thryma. Kladivo v pravé ruce se taktéž zvětšilo společně se svou majitelkou. Zanedlouho bylo tak velké, že by se jím nedokázal vybavit ani gnómí těžkooděnec. Do všech směrů vypouštělo silné záblesky.
A pak nastal jev, který mě a Kleina naprosto šokoval.
Tvář mířila dolů, tváře a čelist byly teď silnější a drsnější. Objevily se z nich zlatohnědé a dlouhé, dlouuuuhé vousy.
„Je to…“
„Chlap?!“
Odrážel se křik dvou mužů po celé síni.
Takže teda, uvězněná žena, která by šla po cestě bušidó společně s Kleinem, už v tomhle světě neexistovala. Tělo, které se s tak šílenou sílou zvedlo, patřilo patnáct metrů vysokému obru, a ať už jste se snažili vidět cokoli, nemohlo mu být méně jak čtyřicet a byl v pěkném středním věku.
„ÓÓÓ… ÓÓÓÓÓÓ—!“ zařval obří stařec tak, že se celá síň otřásla, svým basem jako elektrický šok. Za síní se král Thrym přestal pohybovat a otočil se, pak pohnul kupředu pravou nohou v silné kožené botě.
Zděšeně jsem se podíval k levému okraji mého zorného pole a ujistil se, jaké jméno stojí na úplném spodku HP/MP linek.
Písmena, která ještě před chviličkou tvořila slovo «Freya», se pomalu měnila.
«Thór». Tak znělo jméno našeho nového společníka.


Část pátá


I já, nepříliš znalý mýtů a folklóru, jsem některé docela znal.
V severské mytologii jsou hlavní bůh Ódin, šprýmař Loki a dobře známý bůh blesků Thór. Ozbrojen kladivem, které dokázalo přivolat blesky, byl v mnoha filmech a hrách, kde porážel jednoho obra za druhým.
Tohle mi Leafa řekla později, jak ve skutečnosti zní příběh v severské mytologii o tom, «jak Thór získal zpět kladivo ukradené králem obrů Thrymem». V tom mýtu se Thór přestrojil za bohyni Freyu, aby zinscenoval s Thrymem falešnou svatbu. Převlek byl během banketu mnohokrát téměř odhalen, ale prohnaný Loki mu pomohl to zvládnout. Nakonec Thór získal kladivo zpět a zabil všechny přítomné obry, až na Thryma. Byl to krutý příběh, který jsem předtím neznal. Systém Cardinal ten příběh nejspíš našel a přetvořil ho, aby vytvořil vedlejší dějovou linku úkolu.
Takže kdybychom tu legendu znali, hned, jak bychom uslyšeli jméno Freya, pochopili bychom, že nejde o Thrymova špeha. Byl jsem velice vděčný Kleinově intuici a jeho bušidó, díky kterým osvobodil Freyu z ledové klece. Ale teď, když už byla Freyina «pravá identita» odhalena… Přemýšlel jsem, jak se teď asi cítí.
„Núúú—n… ty odporný obře, potrestám tě za odcizení mého pokladu, «Mjöllni»!“
Bůh blesku Thór se ohnal svým obřím zlatým kladivem v pravé ruce. Odrazil se od země a onu hybnost využil k tomu, aby se vehnal do boje.
Mrazivý král Thrym stojící naproti si dýchl do rukou, vytvořil tak bojovou sekyru z ledu. Mávl jí a zakřičel: „Ty malej, hnusnej bože, jak se opovažuješ mě oklamat! Odseknu ti z obličeje vousy a pošlu je zpět do Ásgardu!“
Když se tak zamyslím – Thrym skutečně věřil, že ta Freya teď byla opravdová bohyně, nedočkavě čekal na svatbu. Sice to byl zloduch v tomhle příběhu, ale právo být naštvaný měl.
Uprostřed otevřeného prostoru zařvali dva obři, jeden se zlatým vousem, druhý s modrým. Zlatým kladivem a ledovou bojovou sekerou po sobě sekli. Šoková vlna otřásla celým hradem. Ještě jsme se nevzpamatovali z toho, jak se Freya změnila v obra – ne, v dědu – a stáli jsme tam s očima vykulenýma ve zmatení. Zanedlouho Sinon, které se už obnovilo veškeré HP, pronikavě zakřičela zezadu místnosti.
„Všichni zaútočte teď, když míří na Thóra!“
Ano, to bylo naprosto správně. Nemáme žádnou jistotu, že Thór bude moct bojovat až do konce. Také jsem se ohnal svými ostrými meči a zvedl hlas.
„Fajn, útočte naplno! Použijte skilly meče a nedržte se zpět!“
Pak se sedm lidí odrazilo od země a ze všech směrů se přiblížilo k Thrymovi.
„Nuóóóóóóóó—!“ vydal náruživý bojový křik Klein, zbraň měl v bojovém postoji zvednutou vysoko. Vypadalo to, jako že se mu něco blýská v koutcích očí. Prokázal jsem válečníkovi milost a předstíral jsem, že to nevidím. Nestrachovali jsme se o prodloužení skillu a dál jsme používali tříúderné skilly meče na obě Thrymovy nohy. I Asuna vyměnila svou hůl za rapír, ani jsem si nevšiml kdy. Její božská rychlost bodání otřásla Achillovou patou. Lisbeth vedle opakovaně mlátila do Thrymova malíčku palcátem, který držela oběma rukama.
„Gu…numúúúú…!“ zaúpěl Thrym, jeho tělo se otřásalo. Nakonec padl levým kolenem na podlahu. Kolem jeho koruny kroužil žlutý světelný efekt. Ochromení.
„Teď je naše šance…!“ zakřičel jsem a všichni členové vypustili kombo útok s nejvyšším počtem úderů. Zářivé světelné efekty pokryly horní část Thrymova těla. Navíc z nebe padaly oranžově zářící šípy jako déšť.
„Núúún! Vrať se do propasti, králi obrů!“
Thór nakonec udělil smrtelný úder tak, že trefil kladivem ve své pravé ruce Thryma do hlavy. Koruna se rozlomila a odlétla, boss, který kdysi vypadal jako železná zeď, spadl s hlasitou ranou na zem.
Jeho HP linka už zmizela. Vrcholek paží a vousy se změnily v led, skřípalo to.
Uhlově černé oční důlky s mrkající modrým světlem vybledly a zmizely. A tehdy se pohnul zamotaný vous, vyšel slabý smích.
„Nu huhuhu… Užijte si prozatím své vítězství, mušky. Ale pokud si nedáte na Ásy pozor, zažijete dost bolesti… Protože oni jsou skuteční…“
Zumun! vybuchl zvuk Thórova silného dupnutí, pak šlápl na téměř zcela zmrzlého Thryma.
Objevil se neskutečně velký konečný plamen, mrazivý král obrů se změnil v nespočet ledových úlomků, které se rozptýlily. Kvůli tlaku z toho efektu jsme bezděčně zvedli ruce a udělali několik kroků zpět. Bůh blesků Thór se na to díval zvysoka svýma zlatýma očima.
„…Hm. Děkuji vám, vílí válečníci. Mohl jsem odplavit hanbu toho, že byl můj poklad ukraden. —Inu, čeká vás odměna.“
Zvedl levou ruku a dotkl se rukojeti nádherného obřího kladiva ve své pravé ruce. Jeden z v ní vložených drahokamů snadno vyklouzl, vydal světlo a změnil se v malé kladivo, tak akorát pro člověka.
Thór upustil zmenšenou verzi opravdového zlatého kladiva Kleinovi.
„«Kladivo blesků Mjöllni». Dobře jej v boji používej. A nyní – sbohem.“
Thór zvedl pravou ruku a široký, otevřený prostor hned naplnilo bledé světlo. Reflexivně jsme zavřeli oči, a když jsme je zase otevřeli, už tam nebyl. Přede mnou poletovala zpráva o vystoupení člena z party a osmá HP/MP linka bezhlučně zmizela.
Z místa, odkud Thrym zmizel, padala hromada předmětů jako vodopád, předměty pak automaticky zmizely v dočasném inventáři party.
Zároveň zasvítilo místností bosse jasné světlo, odpudilo temnotu. Naneštěstí zmizela i hora zlatých předmětů u zdi. No, všechny naše inventáře byly téměř plné, stejně bychom si je nemohli nechat.
„…Fjú…,“ oddechl jsem si a pak přešel ke Kleinovi. Dal jsem pravou ruku na jeho rameno.
„Takže máš legendární zbraň, gratuluju.“
„…Ale já skill na kladivo vůbec nemám.“
Jednou rukou držel jednoruční bojové kladivo s třpytícím se efektem aury. Uživatel katany, jenž měl předtím smutný úsměv, se vrátil ke svému obvyklému energetickému.
„No, rád ti ho nechám, Liz. Ach— ale nezměň ho na ingoty…“
„Hej! Je mi jedno, kolik ingotů bych z toho měla, takhle bych fakt neplýtvala!“ ohradila se Liz.
„Ale Liz, rozpuštění legendárních předmětů prý dává hodně orichalkových ingotů,“ řekla Asuna vážným tónem.
„Ech, vážně?“
„He-hele! Přestaňte už mluvit o rozpouštění!“ zakřičel Klein a pevně objal kladivo u své hrudi. Všichni jsme se mu smáli.
A tehdy.
Ledová podlaha se silně otřásla, společně s basovým zvukem tak hlasitým, že byl cítit až v jádru těla.
„Kjáá!“ zaječela Silica, trojúhelníkové uši jí mířily dolů. Sinon vedle ní, s ocasem ohnutým do tvaru S, zakřičela: „Hý… hýbe se to?! Ne, vznáší…!“
Taky jsem si toho všiml, i když možná trochu pozdě.
Obří hrad Thrymheim se zatřásl jako živá věc, kousek po kousku jako by se zvedal. Proč se tohle – ne – že by, myslel jsem si.
Leafa se podívala na medailon pod svým krkem a vysokým hlasem pak vyjekla, přerušila tak mé myšlenky: „B… bráško! Úkol pořád pokračuje!!“
„C… co?!“ zakřičel Klein. Myslel jsem si to samé. Šéf kmene mrazivých obrů byl mrtvý, takže úkol by měl být také dokončen. Ale pak se mi začínalo vybavovat, co nám «Jezerní královna Urd» řekla, když úkol zadávala.
Vniknout do Thrymheimu a vyjmout svatý meč Excaliber z podstavce. Porážka Thryma nebyla cílem. Takže Thrym, působivý to nepřítel, byl jen jednou z překážek ve vývoji úkolu—
„U-už svítí poslední světlo!“
Yui pronikavě odpověděla hlasem podobným Leafině křiku: „Tatínku, za trůnem se objevily schody!“
„…!!“
Nezdržoval jsem se odpovědí, silně jsem se odrazil od země a rozeběhl se k trůnu.
Jak jsem se blížil, ukazoval se jeho tvar. Teda až na to, že byl patnáct metrů vysoký, vždyť taky měl sloužit výhradně pro mrazivého krále Thryma, vypadal jako malá bouda. Kdybychom tu teď neměli krizovku, zkusil bych se na trůn posadit. Teď jsem ale ani nevzhlédl, když jsem běžel k levé straně trůnu.
Když jsem se k trůnu otočil zpátky, otevřela se ledová podlaha, přesně, jak Yui řekla. Objevilo se malé schodiště vedoucí dolů. Bylo tak velké, že by jej nikdo z kmene mrazivých obrů rozhodně nemohl použít, velikost byla stěží pro jednoho člověka – ne, pro jednu vílu. Slyšel jsem, jak se blíží kroky mých společníků. Bez váhání jsem se vrhl do tlumeně osvětleného vchodu.
Běžel jsem po točitém schodišti a došlapoval jen na každý čtvrtý schod. Přitom jsem přemýšlel. Jestli v úkolu od Urd neuspějeme – a jestli všichni ti hráči na zemi uspějí v tom zabíjení – vznese se ledový hrad Thrymheim na povrch, do prostředka Alne. Thrym, který tohle chtěl, tu už ale není. No, linie «vrátí se k životu, jako by se nic nestalo», není nemožná, ale nemyslím, že by systém Cardinal, který se vždy pevně držel detailů, změnil příběh tak drastickým způsobem.
Plnou rychlostí jsem dál běžel. Zezadu přišel Leafin hlas, jako by mi dokázala číst myšlenky.
„…No, bráško. Pořádně si to nepamatuju… ale co když pánem Thrymheimu není ve skutečné severské mytologii Thrym?“
„C… Co?! Ale to jméno…“
„Taky si to myslím. Ale v té legendě je rozhodně… Tj… Tj…,“ mumlala Leafa. Yui na mé hlavě, spojená s vnější sítí, hned odpověděla.
„Je to «Tjazi». V legendě je to on, kdo chce zlaté jablko, jež zmínila Urd, ne Thrym. A další informace je z ALO, ten problémový úkol zabíjení pochází z největšího hradu na zemi v Jötunheimu, od NPC jménem «arcivévoda Tjazi».“
„…Takže už od začátku tu byl někdo, kdo to převezme…“
Jestli Thrymheim vystoupá do Alne, možná to bude Tjazi, kdo bude v trůní místnosti nad námi a bude vydávat povely jakožto poslední boss. Ale já neměl v úmyslu nechat Cardinala zničit hlavní město a jeho okolí. Nedošel jsem tak daleko, jen abych se vzdal. Nešlo jen o získání Excaliberu. Nemohl bych se našemu kamarádovi Tonkiimu podívat do očí. Jasně, pokud se tu ten meč bude povalovat, bez zaváhání si ho vezmu…
Myslel jsem na rozličné věci. Třes hradu se jen a jen zvětšoval. Někdy byla silně cítit změna v gravitační síle, bylo jasné, že se hrad prodírá klenbou. Zadržel jsem dech a dál jsem využíval svého spádu při běhu po točitém schodišti, aniž bych věděl, kam až sahá.
„—Tatínku, za dalších pět vteřin budeme u východu!“
„Fajn!“ zakřičel jsem. Když se pak přede mnou objevilo zářivé světlo, vší silou jsem skočil.
Objevil se pravidelný osmistěn z ledu, prázdná místnost ve tvaru naskládaných horních a dolních částí pyramidy. Tak zvaný «pohřební místnost».
Zeď byla poměrně tenká a z nižší části ledu byl vidět Jötunheim pod námi. Okolo padaly z klenby kousky skály a křišťálu. Točité schodiště protínalo střed pohřební místnosti a pokračovalo ještě dál.
A pak, na tom místě – hluboce čisté zlaté světlo.
Když jsme Leafa a já letěli na Tonkiiho zádech, abychom tak unikli z Jötunheimu, rozhodně jsme viděli stejné, mihotající se světlo ve spodku ledového hradu. Uběhl téměř rok a my se sem konečně dostali.
Když po schodech sešlo všech sedm lidí, obklopili jsme «to» v půlkruhu.
V samém prostředku kruhovité podlahy byla zakotvena ledová krychle o padesáti centimetrech. Vypadalo to, že je uvnitř něco lapeného. Při bližším pohledu mi přišlo, že jsou to tenoučké a křehké kořeny stromu. Nespočet vlákének, které vypadaly jako housenky, se hemžily a tloustly kolem hlavního kořene.
Hlavní kořen měl průmět kolem pěti centimetrů, ale byl ostře rozříznut. A v místě řezu se nacházela tenká a ostrá čepel s vyrytými runami – meč. Zářící zlatý dlouhý meč z poloviny vycházel z vrcholku ledového podstavce. Měl detailně vyvedenou křížovou záštitu a kolem jílce se pevně obtáčela černá kůže. Na hrušce zářil velký drahokam hrající barvami duhy.
Takový meč jsem už kdysi viděl, ne, sám jsem ho měl kdysi v ruce.
Muž, který používal ALO jako nástroj ke splnění svých ambicí, mě chtěl rozseknout právě tímto mečem, k jeho vytvoření se pokusil využít moci GM. Ta síla ale přešla na mě, protože jsem měl větší autoritu než on. Generoval jsem meč a dal jsem mu ho, abych to vše vyřešil.
Tehdy jsem produkoval nejsilnější meč světa jen jediným příkazem, ale cítil jsem k němu silnou averzi. Neprošel jsem řádnou zkouškou, abych jej obdržel; pocit, že jsem si ho půjčil, ale už nevrátil, nechtěl zmizet. Teď ovšem nadešel čas. Ačkoli z více jak z poloviny to byla jen náhoda.
…Promiň mi to zdržení.
Zašeptal jsem v mysli a udělal krok vpřed. Pravou rukou jsem vzal za jílec meče — zbraně třídy legendární «Svatý meč Excaliber».
„…!!“
Do vytahování meče z podstavce jsem vložil veškerou svou sílu.
Bylo to ale, jako by se meč a podstavec, ne, celý hrad staly jediným objektem. Ani nezavrzal. Pomáhal jsem si levou rukou, obě nohy jsem pevně zapřel do země a sesbíral jsem všechnu sílu.
„Nu… óó…!!“
Ale výsledek byl stejný. Špatné vibrace mi sjely po páteři.
V ALO, na rozdíl od SAO a GGO, se síla, hbitost a další číselné staty neukazovaly v systémovém okně. Hranice toho, zda jste se mohli vybavit nějakou zbraní nebo zbrojí, byly také nejasné, od «snadno se ovládá», přes «docela výzva», «může se ti zhoupnout tělo» až po «jen stěží zvednutelné», což se měnilo v nepostupných stádiích. Mnoho hráčů získalo zbraň jen pouhou náhodou a bylo hrozně přetíženo, ale přesto se nevzdávali a nechali si ji. Ve výsledku se snížila jejich bojová síla.
Systém tyhle staty ale číselně vyhodnocovat musel, takže to byly «skryté parametry». Základní hodnota byla určená rasou a stavbou těla, na ni se pak aplikovaly bonusy ze skillů a magického vybavení. Podpůrná magie mohla hodnotu upravit ještě více. Pokud bych srovnal Kleina, Salamadra, a sebe, Spriggana, Klein by měl o něco vyšší základní hodnotu.
Ale protože miloval svoje útoky katanou, měl veškeré skilly a vybavení zaměřené na hbitost. Já měl zase tendenci «milovat těžké meče», proto jsem byl více zaměřený na sílu. Ze sedmi přítomných lidí jsem měl bez pochyb nejvyšší sílu. Pokud jsem nedokázal meč vytáhnout já, nezvládnou to ani ostatní. Tomu zřejmě všichni rozuměli, protože nikdo nepožádal o pokus.
Za sebou jsem hlasy ale slyšel.
„Jen tak dál, Kirito-kun!“ To byla Asuna. Pak promluvila i Liz: „Jo, už jen kousek!“ Následovalo i povzbuzení od Leafy, Siliky a Kleina.
Sinon zakřičela: „Ukaž mi sílu svojí vůle!“ a Yui svým něžným hláskem řekla: „Tatínku, jen tak dál!“ Dokonce i Pina zavrněla, kururururu!
Já jsem tuhle partu seskládal, proto jsem se nemohl nechat odradit. Maximum bonusů už jsem měl, zbytek byl bojový duch a síla vůle. Neměl bych si myslet, že parametr nestačí, ale spíše věřit, že se zámek odemkne, pokud vydržím dost dlouho a dám do toho dost síly, shromáždím ji – ne, shromáždím sílu vůle – až na limit.
Okolí začalo v mém zorném poli blednout, před očima mi poblikávalo světlo. Jestli tohle bude pokračovat ještě chvilku, AmuSphere mě automaticky odhlásí kvůli abnormalitě v mozkových vlnách – a tehdy.
Piki, pronikavý zvuk. Do rukou mi pronikla slabá vibrace.
„Ach…!“
Nevím, kdo vykřikl. Z podstavce pod mýma nohama náhle vybuchlo světlo a já viděl pouze zlatě.
Pak našima ušima proběhl drtivý zvuk, hlubší a více vzrušující než jakýkoli jiný, který jsme doposud slyšeli. Tělo se mi plně natáhlo – v ledové hroudě, které se roztříštila do všech směrů, držela moje pravá ruka dlouhý meč, který za sebou ve vzduchu zanechával zářivou zlatou stopu.
Za mnou odlétlo šest mých společníků, chytili se rukama, aby nespadli. Snažil jsem se ustát hrozivou váhu meče, který jsem držel a podíval se nahoru. Pohled se mi setkal se všemi, kteří koukali shora. Všichni členové party se začali usmívat a byla z nich cítit veselá atmosféra. A ačkoli to, co se mělo stát dál, jsem čekal, stalo se to dříve, než jsem myslel.
Kořínky byly z podstavce propuštěny.
Vznášely se ve vzduchu a náhle se natáhly, ne, rostly.
Následně se dolů začala roztahovat velice drobná vlásečnice. I horní, odříznutá část měla nové pletivo a od řezu rostla nahoru.
Seshora byl slyšet hromový řev. Vzhlédli jsme a viděli, že díra, kterou jsme proběhli, a točité schodiště byly bořeny něčím, co se hnalo dolů. Tím, co udržovalo Thrymheim, kořeny Světového stromu—
Tlusté kořeny vtrhly do osmistranné místnosti spalujícím tempem. Malé kořeny, natahující se z podstavce, se jich dotkly. Společně se propletly a sjednotily se. V další chvíli—
Drobné vibrace doposud, které byly jako při zemětřesení stupně šindó 1, teď celým hradem Thrymheimem vyslaly šokovou vlnu.
„Ouá… b… boří se…!!“ zakřičel Klein a všichni se pevně chytli jeden druhého. Okolní zdí se téměř zároveň rozběhl nespočet prasklin.
Neustále hřměla ohlušující ozvěna. Silné zdi ledu, o velikosti vozu, se od sebe dělily a padaly do «Velké prázdnoty» dole.
„…! Celý Thrymheim se zřítil! Tatínku, musíme pryč!“ zakřičela Yui na mojí hlavě pronikavě. Podíval jsem se do Asuniny tváře napravo.
„To sice jo, ale schody…!“
No ano, točité schodiště, kterým jsme se do této pohřební místnosti dostali, už byly odhozeny pospíchajícími kořeny Světového stromu. Nezbylo po nich ani památky. A i kdyby tu schody byly – původní cestou bychom se dostali tak akorát ke vstupu ve vzduchu.
„Mohli bychom se chytit za kořeny…,“ zamumlala Sinon s pohledem nahoru. I v téhle situaci byla stále klidná.
„…To vypadá nemožně,“ pokrčil jsem rameny. Jistě, kořeny Světového stromu se natahovaly od klenby a dosahovaly až k prostředku místnosti, ale byli jsme na kruhovité podlaze pod nimi, asi deset metrů pod vlásečnicí. Tak vysoko bychom se nedostali ani po pořádném skoku.
„Počkej, Světový strome! Nebuď tak chladnokrevný!“ zavolala Lisbeth a zvedla pravou pěst. Jejím protivníkem byl ale strom. Od něj nedostane ani jednoduchou omluvu.
„No jo… Jestli je to tak, Klein-sama vám ukáže svislý skok nahoru hodný olympijských vítězů!“ postavil se rychle uživatel katany a vyběhl k okraji kruhového disku o průměru šesti metrů—
„Ach, blbče, ne…,“ snažil jsem se ho zastavit, ale bylo pozdě, jeho úžasný skok už se mi odehrál přímo před očima. Dostal se do asi dvou metrů a patnácti centimetrů. To bylo skvělé, vzhledem k jeho krátkému rozběhu, ale rukou se kořenů nedotkl. Jeho tělo pokračovalo v parabolické křivce a těžce dopadlo do prostředka podlahy.
A tehdy, určitě to je z té šokové vlny předtím – to jsme si všichni snažili myslet – se po okolních zdech rozeběhly praskliny.
Nižší část pohřební místnosti, nebo-li špička Thrymheimu, se nakonec od hlavní části hradu oddělila.
„K… Kleine-san, ty blbče—!“ zaznělo od Siliky, která křičela tak akorát, když ji někdo zatahal za ocas. Kulatý disk se sedmi lidmi + jednou + jedním zvířátkem se probořil do nekonečného volného pádu.
Být tohle manga komedie, všichni bychom jen tak posedávali a popíjeli čaj, jako by to bylo naprosto normální.
Pád v takovéto VRMMO byl ale vážně děsivý. Možná jsem denně prolétával mraky v Álfheimu, ale to jen kvůli spolehlivým křídlům. Když byl, třeba v jeskyni, let zakázaný, mohla hráčka začátečník zažít hrůzu ze skoku z pěti metrů. Ani mně se to nelíbilo.
A tak naše sedmice, plazící se po kruhovitém disku z ledu, nedokázala než křičet.
Obklopovaly nás hromady ledu, které se také zřítily, narážely do sebe a lámaly se v menší kousky. Pohled nahoru mi prozradil, že se nižší část hradu obrů už odlomila od struktury Thrymheimu. Pokaždé, když se tak stalo, kořeny Světového stromu se roztřásly.
Nakonec jsem se z okraje disku plný děsu podíval dolů.
Tisíc metrů, ne, spíš kolem osmi stovek metrů od půdy Jötunheimu. Temnota «Velká prázdnota» měla chřtán otevřený. A samozřejmě, že disk, na kterém jsme seděli, se hnal přímo do jejího středu.
„…Co je tam dole?“ přišlo klidné zamumlání od Sinon. Nějak se mi povedlo odpovědět: „M-m-možná jak Urd-san řekla. M-m-možná to vede do Niflheimu!“
„Bylo by fajn, kdyby tam nebyla moc zima…“
„N-n-néé, myslím, že tam je extra zima! P-p-přeci je to domov mrazivých obrů!“
Takový rozhovor mi konečně pomohl uvolnit stažený žaludek. Rukama jsem stále objímal Excaliber. Zeptal jsem se Leafy nalevo: „Leafo, c-c-co se stalo s tím za-zabijáckým úkolem?“
Sylfka s hráškově zeleným culíkem, který letěl směrem nahoru, přestala ječet – možná to byl křik radosti, nejsem si jist – a podívala se na medailon na hrudi.
„Ach… z-zvládli jsme to, bráško! Zůstalo tu jedno světlo! J-jsem tak ráda…!“ usmála se Leafa široce a skočila na mě s roztaženýma pažemi. Pohladil jsem ji po vlasech a začal přemýšlet.
Pokud se Světový strom navrátil do původního tvaru, Urd a její druh by měly získat své síly zpět, takže by je už humanoidní ďábel-bohové neměli pronásledovat. Takže pokud budeme dál padat do Velké prázdnoty a zemřeme během pádu nebo po nárazu do Niflheimu, naše oběť nebude zbytečná.
Už jsem měl jen jedinou obavu. A ta se týkala «Excaliberu», který jsme obstarali za použití všech našich sil. Úkol ještě nebyl zcela dokončen, nemohl jsem říct, že jsem řádně získal jeho vlastnictví. Možná je pro dokončení úkolu třeba, abychom přežili a znovu se setkali s Urd?
Přesto jsem otevřel systémové okno, kde ho Leafa nemohla vidět, a pokusil se vložit Excaliber do inventáře. Meč byl ale od okna odražen a nechtěl se tam usadit.
—No, už jsem ho jednou měl. Vždyť co, taková zlatá, zářivá, legendární zbraň stejně není můj styl.
Snažil jsem se obalamutit teorií kyselých hroznů.
Leafa, objímající můj krk, náhle zvedla tvář.
„…Něco slyším.“
„Ech…?“
Odmyslel jsem si vítr z uší, abych mohl pozorně naslouchat, ale i tak jsem slyšel jen úpění větru. Země se už dost přiblížila. Pád do Prázdnoty nám teď zabere asi šedesát vteřin.
„Hele, zase!“ zakřičela znovu Leafa a šikovně si stoupla na kulatý disk.
„He-hele, to je nebezpečný…,“ začal jsem křičet, ale to zrovna—
Kuóóóó—n, dostal se k mým uším výkřik z dálky, jak jsem si uvědomil.
Otočil jsem se a přesunul jsem pohled. Za skupinou ledových úlomků kolem nás zářilo na obloze na jihu drobné bílé světlo. Blížilo se k malému oblouku, zeštíhlené tělo se podobalo rybímu, ale mělo čtyři páry křídel a dlouhý nos—
„…Tonkii—!“ zakřičela Leafa, obě ruce měla ve tvaru kornoutu u pusy. Znovu se navrátilo kuóóó—n. Rozhodně šlo o létajícího ďábel-boha Tonkiiho, který nás donesl až ke vstupu do Thrymheimu. No jo, nebylo až tak zvláštní, aby nás tu Tonkii vyzvedl, když nás tam i poslal. A my samozřejmě také chtěli, aby sem přiletěl.
„Ta… Tady, přímo tady—!“ křičela dál Leafa a Asuna mávala rukou. Silica bojácně zvedla tvář, pořád pevně objímala Pinu u hrudi. Sinon úlevně zamávala ocasem.
Klein, pořád ležící tak, jak na podlahu ze svého ultra vysokého skoku přistál, zvedl tvář a usmál se, ukázal pravý palec.
„Hehehe… jop. Od začátku jsem věřil… že tenhle klučina přijde na pomoc…“
—Kravina!
Zakřičel jsem, nejspíš stejně jako zbývajících pět lidí, v hlavě. On na Tonkiiho až do teď také zapomněl. Tonkii, stále tak obdivuhodný, plachtil stále blíž. Pořád zbývalo dost času, abychom se na něj všichni před srážkou přesunuli.
Kvůli mnohým ledovým úlomkům se mohl Tonkii vznášet nejblíže pět metrů od nás. Ale taková mezera nedělala problém ani těžce oděnému hráči.
První šla Leafa, která si při poklidném skoku broukala, krásně na Tonkiiho zádech přistála. Roztáhla pak ruce a zavolala: „Siliko-chan!“
Silica soustředěně přikývla, oběma rukama chytila Pininy nohy. Nemotorně se rozeběhla, načež pevně vyskočila. Pina, pod kterou Silica visela, zamávala křídly, prodloužila tak vzdálenost skoku. Takové privilegium měli ti, co si ochočili létajícího fámula. Bezpečně se zastavila v Leafině objetí.
Další byla Lisbeth, která skočila s výkřikem „Torjáá!“, společně s Asunou, jejíž dlouhý skok byl opravdu ladný. Sinon byla něco extra, skočila s dvojitým saltem vpřed a přistála poblíž Tonkiiho ocasu.
Klein se ke mně otočil s napjatým výrazem, udělal jsem gesto, kterým jsem mu říkal „prosím, klidně běž první“.
„Fajn, nech se oslnit mým úžasným…“
Plácl jsem ho do zad, než to zvládl doříct a doměřit si načasování. Měl potíže se vzdáleností rozeběhu a jeho doskok se nezdál být dostačující, ale Tonkii natáhl nos a chytil ho ve vzduchu.
„O-owááááá?! Dě-dě-děsivýýýý?!“
Ignoroval jsem jeho jekot a ještě jednou jsem se podíval dolů. Pod kulatým diskem z průzračného ledu jsem krásně viděl celou Velkou prázdnotu. Otočil jsem se kupředu a připravil na krátký rozeběh—
A všiml jsem si něčeho hrozivého.
Nemohl jsem skočit.
Přesněji řečeno, v pažích jsem měl těžký náklad – «Svatý meč Excaliber» – takže skok o pěti metrech by neměl být možný. Už jen jak jsem stál, se mi boty zarývaly do ledu.
Všichni se už přesunuli na Tonkiiho záda. Uvědomili si, proč jsem stále jen stál.
„Kirito!“
„Kirito-kun!“
Slyšel jsem volající hlasy. Pořád jsem měl tvář skloněnou, ze silného konfliktu jsem zatnul zuby.
Mám dvě možnosti – takhle objímat Excaliber a zemřít z pádu, nebo ho pustit a přežít. Je to náhoda, že je hráč na poslední pětimetrové vzdálenosti testován, jsou testovány jeho lakota a posedlost? Je to taky past od Cardinalu…?
„Tatínku…,“ zvolala s obavami Yui na mé hlavě. V odpověď jsem úsečně přikývl.
„…Vážně… ty Cardinale!“ zakřičel jsem s hořkým úsměvem.
A pak jsem meč v pravé ruce odhodil.
Tělo jsem měl náhle tak lehoučké, jako by to byla jen lež. Točící se zlaté světlo se přesunulo k okraji mého zorného pole.
Lehce jsem se rozběhl, skočil a ve vzduchu změnil stočení těla. Excaliber pomalu padal, jako pírko z křídel fénixe, do nezměrné hloubky velké díry.
Jakmile jsem přetočený čelem k ledu dopadl na Tonkiiho záda, roztáhl všech osm křídel. Zpomalil. Tonkii, který dosud padal stejně rychle jako kruhový disk, se začal vznášet a zastavil tak svůj pád.
Přišla ke mně Asuna a poklepala mi na rameno.
„…Později, jednou, ho získáme zpět.“
„Dokonale naši cestu naplánuji!“ pokračovala Yui vzápětí.
„…Ach, to nic. Určitě bude čekat někde v Niflheimu,“ zamumlal jsem a v mysli jsem se rozloučil s nejsilnějším mečem, který jsem zajisté držel krátce – alespoň to jsem si myslel.
Přede mne se postavila modrovlasá Cait Sith, aby mě od toho zarazila.
Levou rukou sundala velký, dlouhý luk z ramene. Dala k němu pravou ruku se stříbřitým, hubeňoučkým šípem.
„—Tak dvě sta metrů, hm,“ zamumlala, pak rychle odříkala kouzlo. Šíp se obalil bílým světlem.
Všichni jsme se ochromeně dívali, když lukostřelkyně a odstřelovačka Sinon nenuceně natáhla luk v plném rozsahu.
Asi čtyřicet pět stupňů pod námi byl na druhé straně Excaliber. Šíp vyletěl. Klouzal vzduchem, zanechával za sebou zvláštní stříbřitou čáru. Byl to obyčejný skill, který ovšem měli pouze lukostřelci; «Navrátivší se šíp». Kouzlo dost pomohlo, když jste potřebovali zatáhnout za něco, na co jste nedosáhli. Normálně se ale používalo jen na krátkou vzdálenost, protože nit k němu připojená zkreslovala trajektorii šípu a tak snižovala naváděcí hodnotu až na nulu.
Konečně jsem pochopil Sinonin záměr a zakřičel v mysli: „Za každou cenu.“
Stejně to nebylo možné. Dvě stě metrů je dvojnásobek účinného dosahu luku, který Liz vyrobila. Ne, i kdyby to v dosahu bylo, neměla podmínky k tomu, aby řádně zamířila. Nestála pevně, kolem padal led a její cíl také padal.
Ale – ale, ale.
Padající zlaté světlo a stříbřitý šíp padající k němu jako by se přitahovaly, přibližovaly se kousek po kousku…
Táán! Jejich srážka trochu zaduněla.
„Fajn!“
Sinon zatáhla za magickou nit, která se natahovala od její pravé ruky, vší silou. Zlaté světlo zpomalilo, zastavilo se a začalo stoupat. Točilo se a pomalu přibližovalo. Malé zlaté světlo se prodlužovalo a zužovalo, nabíralo tvar meče.
O dvě vteřiny později se zlatá zbraň, se kterou jsem se rozloučil, usídlila v Sinonině dlani.
„Uáá, těžký…,“ zamumlala a chytila meč oběma rukama. Caith Sith-sama se otočila.
„„„Si… Si… Si…,“““ ozvalo se v dokonalé synchronizaci šest lidí a Yui.

„„„Sinon-san, to bylo super——!“““

Sinon na naši chválu odpověděla pohybem nahoru a dolů svých trojúhelníkových uší. Podívala se na mě a pokrčila rameny, stále držela meč.
„Tady je, nemusíš se tak tvářit.“
—Zřejmě jsem byl příliš lehkovážný, jako bych měl na čele černou magickou fixou napsané velké „To chci!“ Sinon se bezděčně zadívala nahoru doleva, nabídla mi meč s „Tady“.
Slabý pocit déjà vu. Asi před dvěma týdny udělala Sinon úplně to samé, v eventu, který měl rozhodnout o nejsilnějším v GGO – v posledním kole královského turnaje «Bullet of Bullets 3». Bezděčně jsem tehdy přijal plasmový granát, který dokázal zabít na jeden zásah. Sinon a já jsme se objali a vzápětí oba kvůli bombě zemřeli, což vedlo k remíze boje. Lidé na internetu se tu poslední scénu snažili interpretovat, ale bylo to záhadné, takže už se žádné další prošetřování neodehrálo.
Tentokrát ale meč určitě nevybuchne.
„Dě… děkuju,“ poděkoval jsem a natáhl ruce, abych meč přijal – ale meč stáhla zpět.
„Napřed mi ale něco slib,“ usmála se na mě doširoka modrovlasá Cait Sith. Rozhodně to byl skill nejvyšší třídy v ALO – a ukrývá v sobě destruktivní sílu rovnající se deseti plasmovým granátům.
„—Vždy, když ten meč vytáhneš, pomysli na mě, jo?“
Bikki—n.
Náhlá atmosféra na nulové teplotě. Zlatý svatý meč «Excaliber» se přesunul ze Sinoniných rukou do mých. Bylo to neuvěřitelné, vůbec jsem necítil jeho váhu, ale naopak jsem cítil, jak mi po zádech přijíždí mráz a teče mi po nich pot.
„O—ou, rozhodně to máš těžký, oblíbenče,“ řekl Klein, aniž by se snad pokusil pochopit situaci. Stoupl jsem mu na nohu, aby ztichl, pak jsem co nejklidnějším hlasem promluvil.
„…Jo, budu na to myslet, máš mé díky. Děkuju, ta střela teď byla boží.“
„Nemáš zač,“ udělila Sinon smrtící ránu mrknutím. Pak se otočila a přesunula se směrem k Tonkiimu ocasu. Z váčku napravo od pasu vzala kousek máty a dala si ho do pusy. Zřejmě si chce odpočinout. Byla to super reakce hodná špičkové odstřelovačky, ale všiml jsem si, že se jí pořád vrtěla špička ocásku. Náznak jejího pobavení. Dostala mě! zaúpěl jsem v mysli. S protínajícími pohledy skupinky dívek kolem mě jsem nic udělat nedokázal.
Záchranné lano mi, překvapivě, hodil Tonkii.
Kuóóó—n…,“ zakřičel dlouze, jeho osm křídel silně mávalo. Začal stoupat. Vzhlédl jsem k nebi. Největší a poslední působivá scéna úkolu zřejmě za okamžik začne.
Celý hrad Thrymheim, hluboce zasazen ve středu klenby nad podzemním světem Jötunheimem, začal nakonec padat.
Nižší části se už zřítily a nic za sebou nezanechaly, ale jinak si hrad udržoval svůj tvar. Hrad, který jsme při pohledu z obrácené pyramidy nahoru až dosud viděli, měl skrytou stejně velikou horní část. Takže byl ve stejném tvaru pohřební místnosti jako té, ve které byl pohřben Excaliber, tvaru osmistěnu. Vzdálenost mezi horní a dolní špičkou se rovnala 300 × √2 neboli 424,26 metrům. Speciální rozhledna Tokijské věže byla ve výšce 450 metrů, takže hrad se jí dost blížil. Byl jsem rád, že struktura labyrintu po nás nevyžadovala, abychom napřed vylezli až na vrchol, než bychom se spustili dolů k našemu cíli.
Zatímco se moje mysl stále zaobírala výpočty a spekulacemi, na nichž již nezáleželo, velký hrad z ledu dál padal a přitom hromově duněl. Síla vzdušného tlaku, který jsme museli vydržet, se společně se zřícením zvyšovala. Spousta prasklin, jako puklin v ledovci, se rozprostírala od nejnižší části. Po čase začalo odpadávat pár velkých kusů.
„…Ten labyrint je tak rychle pryč, a to jsme tam byli jen jednou…,“ zamumlala Liz tiše. Silica, vedle ní, pevně objala Pinu a v odpověď přikývla.
„Je to docela škoda. Spousta místností ještě nebyla prozkoumána…“
„Dokončení mapy je na 37,2 procentech,“ ozvala se Yui na mé hlavě litujícím hlasem.
„To je přepychová řeč. —Ale já se vážně bavil,“ přikývl Klein hluboce s oběma rukama v pase. A otočil se, jako by si něco uvědomil.
„…Hele, Leafo. Jak to říct, no… ta Freya, vážně existuje jako opravdová bohyně, že jo? Není to jen ten děda Thór?“
„Jo, přesně tak,“ přikývla Leafa a usmála se.
„Ó—, že by. No, mám šanci se s ní zase někde setkat.“
„…Možná.“
V ALO neexistoval Ásgard, místo, kde žijí Ásové. Leafa však byla tak milá, že mu to neřekla. Teď jsem si vzpomněl na to, co Thrym říkal, než ho Thór zastavil. Určitě to bylo o Ásech… co to ale říkal…
Snažil jsem se prohledat svou paměť, ale myšlenky mi vyhnala hlasitá agónie smrti z Thrymheimu, který se konečně zcela zhroutil.
Z Tonkiiho zad vypadaly skupiny padající kusů ledu, jako že jsou jen tak daleko, že bych se jich dotkl, kdybych natáhl ruku. Spolkla je velká díra přímo pod hradem, zmizely v nekonečné temnotě «Velké prázdnoty»—
…Ne, tak to nebylo.
Na spodku díry jsem viděl světlo. Modře zářilo a vlnilo se, ta třepotající se záře byla, no ano, voda, hladina vody. Přicházela hluku z Prázdnoty, o které jsme si mysleli, že nemá dno, společně s dalším hlasitým zvukem. Jámu zaplňovala spousta vody. Stále padající led klesal na hladinu a hned roztál, stával se součástí vody.
„Ach… nahoře!“ promluvila Sinon, v puse měla stále mátu. Pravou rukou ukazovala nahoru.
Bezděčně jsem se podíval, kam ukazovala. Znovu se mi před očima odehrávala neuvěřitelná scéna.
Kořeny Světového stromu, které uschly až ke stropu, byly po zmizení Thrymheimu uvolněny. Pořádně se zatočily, přitom dál rostly do tloušťky, jako živá bytost. Spojily se a hnaly se dolů, skoro to vypadalo, že něco hledají. Jako by obr hodil dolů hromádku dřeva. Před našimi němými pohledy se kořeny Světového stromu dostaly ke hladině průzračné vody, která bývala Velkou prázdnotou, a ponořily se do ní, až vystříkly velké vlny. Pletivo kořenů hned zakrylo širokou hladinu, až se konečky dostaly ke břehu.
Ta scéna měla dvě věci společné s iluzí vytvořenou královnou Urd. Světovému stromu, jehož pohyb se již zastavil, kořeny, nebo spíše kmeny, pokračovaly z obřího útvaru. Přišlo mi, že to vydává nějakou silnou vlnu. Čiré potěšení, jako cestovatel, který už dlouhou dobu cestoval v horku pouště a konečně smočil ústa v prameni oázy, do které dorazil.
„Podívejte… výrůstky z kořenů…,“ zašeptala Asuna. Soustředil jsem se na to a opravdu, ze všech směrů kolem kořenů vybíhaly drobné výrůstky – jistě, byly veliké jako my, ale v porovnání s obřím stromem drobné. Jeden po druhém se rozvíjely žlutozelené listy.
Zafoukal vítr.
Byl to teplý jarní vánek, ne ledově studený vítr zažírající se až do kostí, který dosud neustále silně foukal přes Jötunheim. A taky se celý svět mnohonásobně projasnil. Znovu jsem vzhlédl k nebi. Skupiny krystalů, které doposud zářily jen tlumeně, teď vydávaly jasné bílé světlo. Jako by každá z nich byla malým sluncem.
Vítr a světlo se dotýkaly ledu pokrývajícího velkou pluchu a říčky. Dařilo se jim led roztát. Z černé a vlhké půdy vyrůstaly zelené lístky. Hrady a pevnosti na různých místech, které vystavěli humanoidní ďábel-bozi, byly hned pokryty zelení a rozpadly se—
Kuóóóó—n…,“ zavyl dlouze Tonkii; náhle zvedl osm křídel, široké uši a nos.
O několik vteřin později přišly v ozvěně ze všech koutů země volání jako óó—n, kuóóó—n. V různých gejzírech a řekách a samozřejmě i v tom velkém jezeru, po kterém se rozběhly kořeny Světového stromu, se objevovaly bytosti s těly jako knedlíčky mandžú a dlouhými chapadly; sloní medúzy, ďábel-bohové. A nejen ti, byli tam i aligátoři s mnoha nohama, leopardi se dvěma hlavami a mnoho jiných zvířecích ďábel-bohů, kteří se nekonečně objevovali na zemi a na hladině vody a celé místo se začalo naplňovat.
Ne, na téhle krásné zelené pláni to už nejsou «ďábel-bohové». Jsou to poklidní obyvatelé tohoto světa s příjemným vánkem, plného zeleně a slunečního světla – i když byli tak velicí. Ti, co je tak tvrdě šikanovali, humanoidní ďábel-bohové, nikde v dohledu nebyli.
Ani nevím kdy, ale Tonkii o dost klesl. Sem a tam byly v divočině vidět malé tečky part, které ochromeně stály. Nejspíš se diví, co se stalo. Přijali úkol od NPC «Arcivévody Tjaziho» a těsně před tím, než získali ovoce svého dlouhého snažení, jejich obří společníci zmizeli a místo kolem nich se zcela změnilo. Nebylo zvláštní, že jsou zmatení.
Bylo to, jak Klein řekl po té, co jsme od Urd úkol obdrželi – že to budeme muset celé dopodrobna vysvětlit novináři z «MMO Zítra». Tam budou moci ochromení členové part dole zjistit, co se stalo. Rád tuhle povinnost Kleinovi přenechám, přesně jak chtěl. Přemýšlel jsem o těchto nezodpovědných věcech, když se Leafa náhle posadila.
Hladila volně vlající bílé chlupy na Tonkiiho širokých zádech a zašeptala: „…To je skvělé. Vážně skvělé, Tonkii. Podívej, tolik tvých kamarádů. Tamhle… a taky tamhle, je jich tolik…“
Když jsem viděl, jak jí po tvářích stékají kapky vody, cítil jsem i já, takový zabedněnec, jak se mi něco vzdouvá v prsou. Silica hned Leafu objala a začala neovladatelně brečet, i Asuna a Liz si stíraly slzy z očí. Klein otočil hlavou na druhou stranu, aby slzy skryl, dokonce i Sinon několikrát za sebou zamrkala.
Yui mi sletěla z hlavy a přistála na Asunině rameni a zabořila tvářičku do jejích vlasů. Ta dívka už mě nenechá vidět její plačící tvář, zajímalo by mě, od koho se to naučila…
A tehdy jsem uslyšel hlas.

„Cením si vašeho výborného úspěchu.“

Otočil jsem svou polekanou tvář dopředu.
Nad Tonkiiho velkou hlavou se vznášela postava obklopená zlatým světlem.
Nebylo to víc jak dvě hodiny, ale při pohledu na ni jsem cítil trochu nostalgie. Šlo zlatovlasou krásku s tělem tři metry vysokým, která nám tento úkol zadala, o «Jezerní královnu Urd».
Teď už ale nebyla průsvitná, docela zřejmě byla hmotná. Takže mohla vyjít z pramene, kde se musela kvůli úniku před Thrymem schovat. Perlové šupinky na končetinách, konce vlasů ve tvaru ploutví a světle zelené dlouhé šaty zakrývající jí tělo, vše se to pod slunečním světlem oslnivě blyštělo.
Tyrkysové oči se lehce zúžily, pak Urd znovu promluvila.
„Tím, že jste vyjmuli «meč, který protne jak ocel, tak strom», Excaliber, se mohly «duchovní kořeny», jež byly odseknuty od Yggdrasilu, navrátit ke své matce. Požehnání stromu znovu naplnilo zem a Jötunheim se vrátil do své dřívější podoby. Za to vše máte mé díky.“
„Ne… no. Myslím, že kdybychom neměli pomoct od Thóra, Thryma bychom neporazili…“
Urd přikývla na to, co jsem řekl.
„Znám sílu boha blesků. Avšak… buďte opatrní, víly. Ačkoli jsou Ásové nepřáteli mrazivých obrů, nikdy se nestanou vašimi spojenci…“
„Ehm… I Thrym tohle říkal, co to znamená…?“ zeptala se Leafa po té, co se postavila a otřela si slzy. Ale modul automatické odpovědi takovou nejasnou otázku nerozpoznal. Urd zůstala tiše, její vznášející se postava se o něco nadzvedla.
„—I mé sestry by vám rády vyjádřily své poděkování.“
Během jejích slov se prostor napravo od Urd začal chvět jako hladina vody. Pak se objevila postava.
Byla o něco menší než její starší sestra – a přesto jsme k ní my museli stále vzhlížet. Vlasy měla stejně zlaté, jen o něco kratší. Dlouhé šaty měla tmavě modré. Pokud by Urdina tvář vyjadřovala «noblesu», tvář této ženy by byla «elegance».
„Jmenuji se «Verdandi». Děkuji vám, vílí válečníci. Moct znovu vidět zelený Jötunheim, ach, je to jako sen…,“ šeptala sladkým hlasem a jemně mávla pravou rukou. Před nás začaly padat různé předměty a peníze, yrd. Vzápětí zmizely v našem dočasném inventáři. Jeho velikost byla vhodná pro sedmičlennou partu, ale brzo už bude úplně plný.
A navíc se nalevo od Urd objevil vzdušný vír a objevila se třetí silueta.
Na rozdíl od Verdandi měla tahle zbroj a helmu. Z obou stran helmy i bot se natahovala dlouhá křídla. Zlaté vlasy měla v pevném uzlu. Krásná a odvážná tvář se zavrtěla ze strany na stranu.
A tahle třetí osoba měla překvapivý rys. Měla velikost člověka, ne, víly, byla asi poloviční oproti své nejstarší sestře, Urd. Z Kleinova hrdla se ozvalo zvláštní polknutí.
„Jmenuji se «Skuld»! Máte mé díky, válečníci!“ zvolala krátce chladným a vznešeným hlasem. Stejně jako její sestry zvedla ruku do vzduchu. Zase začaly padat odměny, jako vodopád. Úplně napravo zorného pole se mi objevilo blikající varování ‚inventář je téměř plný‘.
Dvě sestry ustoupily a Urd znovu udělala krok dopředu. Jestli nám dá Urd stejně tolik odměny, rozhodně se to do inventáře vejít nebude. Zbývající věci se změní v nahodilé objekty a naskládají se na Tonkiiho záda. Dalo se ale říct, že je to dobře? Urd se na mě usmála a promluvila.
„—Já ti věnuji tento meč. Nikdy jej však nevhazuj do «Urdina pramene».“
„N-ne, nehodím,“ přikývl jsem jako dítě.
Zlatý dlouhý meč, který jsem oběma rukama pevně svíral, tvar legendární zbraně «Svatého meče Excaliberu», zmizel. Samozřejmě byl dán do mého vlastního inventáře. Chtěl jsem zakřičet „Mám ho!!!!“, ale už nejsem dítě. Odpusťte mi prosím, že jsem jen vítězně zatnul pravou pěst.
Tři ženy se trochu nadvznesly a společně promluvily.
„Děkujeme, víly. Nechť se znovu potkáme.“
Uprostřed mého zorného pole se v tu chvíli objevila systémová zpráva v propracovaném fontu. A jakmile začala zpráva ‚Úkol dokončen‘ blednout, tři těla začala mizet.
Klein najednou skočil dopředu a zakřičel: „S-S-S-Skuld-san! Tvoje adresa!“
Hele ty, co Freya-san?!
—A jak má mít NPC mailovou adresu?!
Vzpřímeně jsem stál a zvažoval, co z toho mu říct—
Co z toho mám říct?
Dvě sestry už vzdáleně zmizely, ale sestra budoucna, Skuld-san, se otočila. Možná se mi to jen zdálo, ale viděl jsem, jak se pobaveně zatvářila. Znovu mávla rukou. Vzduchem prolétlo něco třpytivého a skončilo to v Kleinově ruce.
Bohyně války pak také zmizela, zůstalo po ní jen ticho a jemný vánek.
Zanedlouho zavrtěla Lisbeth mírně hlavou a zašeptala: „Kleine. Teď sis vážně získal můj respekt.“
Souhlasím. Vážně, zcela souhlasím.

Nicméně—
Naše náhlé dobrodružství 28. prosince 2025 dopoledne takhle skončilo kolem poledne.
„…No, co si teď dát předčasnou silvestrovskou oslavu?“ navrhl jsem. Asuna, i když vypadala trochu unaveně, se usmála a řekla: „Souhlasím.“
„Já taky!“ zvedla vysoko do vzduchu pravou ruku Yui na jejím rameni.


Část šestá


Trochu jsem si dělal starosti, když jsem se rozhodoval, zda mít nečekanou oslavu konce roku v pokoji, který jsme měli s Asunou ve Městě Yggdrasil, nebo jestli se máme setkat ve skutečném světě.
Být to v ALO, mohla by se plně účastnit i Yui, která byla při tomhle úkolu velice užitečná. Ale Asuna musela jet na týden do hlavního domu rodiny svého otce, měla tam jet dvacátého devátého. Pokud se tedy nesetkáme dnes, už ji až do konce roku neuvidím.
Když jsem se na názor zeptal Yui, naší dcery, řekla: „Skutečný svět!“. Takže bylo rozhodnuto, že se předčasná silvestrovská oslava bude konat ve tři odpoledne v kavárně v oblasti Taiko v Okačimači v Tokiu, v «Kavárně u kostek». Rozloučili jsme se s Tonkiim, který nás odvezl zpět ke schodům ve stromu, a vrátili se do hlavního města Alne. To stále bylo plné, stejně jako před úkolem – i když sestoupení Thrymheimu způsobilo nějaké vibrace. Odhlásili jsme se v něm.
Poté, co jsem znovu otevřel oči ve své posteli ve skutečném světě, jsem zavolal Agilovi, abych udělal rezervaci. Sice si stěžoval, že „když se ho ptám takhle náhle, nebude mít čas si připravit speciální ingredience“, ale až dorazíme, bude tam dost věcí ze speciálního menu podniku, jako ‚spareribs‘ a ‚pečené fazole‘, takový ideální podnikatel to byl.
Předpověď počasí říkala, že večer bude sněžit, takže jsme Suguha a já museli jet do vnitřního Tokia vlakem namísto mého kola. Navíc jsme měli i docela velký balíček, který by se do humpolácké přihrádky na helmu  u motorky o sto dvaceti pěti kubících nevešel.
A co se týče Kawagoe v prefektuře Saitama – Klein, který bydlel v Tokiu, se tvářil, jako bychom bydleli na konci světa, ale Tódžo expresní linkou nám to do Okačimači nezabralo ani hodinu. Bylo po druhé odpoledne, když jsme otevřeli dveře Kavárny u kostek. Uvnitř byla jen Sinon, která dorazila brzo proto, že žila velice blízko.
Přivítali jsme se s podnikatelem, který měl plno práce s přípravou jídla. Otevřel jsem těžký kufr, který jsem přinesl. Byly v něm čtyři videokamery s pohyblivými čočkami a notebook, který je mohl ovládat.
„…Co je tohle?“ zamračila se Sinon. Suguha mi pomáhala instalovat kamery ve čtyřech rozích podniku. Byly to masově vyráběné webové kamery s vestavěnými mikrofony, ale předělal jsem je, aby měly vysokokapacitní baterie a bezdrátové připojení. Ty čtyři stačily, aby zcela pokryly celou místnost, aniž bych se musel strachovat o jejich rozmístění.
Jakmile notebook kamery rozpoznal, zkontroloval jsem jejich pohyby a připojil jsem je k stacionárnímu přístroji s vysokými parametry doma v Kawagoe. Nasadil jsem si malá sluchátka s mikrofonem a promluvil.
„Jak to vypadá, Yui?“
...Vidím. Vidím jasně a slyším tě, tatínku!
Ze sluchátek i reproduktorů počítače zazněl Yuiin sladký hlas.
„Dobře, zkus se napřed pomalu pohnout.“
Ano!
Po její odpovědi se čočka o malém průměru v nejbližší kameře začala pohybovat.
Yui by teď měla létat jako malá víla v pseudo 3D odrazu Kavárny u kostek. Kvalita obrazu je sice nízká a čas reakce taky nic moc, ale bude mít mnohem více volnosti v porovnání s pasivním obrazem z telefonu, jak jsme to dělali doposud.
„…Aha, takže ty kamery a mikrofony jsou jako… senzorové orgány Yuiina terminálu, že?“
Na Sinonina slova jsem nic neřekl; Suguha přikývla.
„Jo. Bráška se to naučil ve škole, je to mecha… mechatoni…“
„Mechatronika.“ To jsem řekl já.
„Ten nika předmět a všechny ty věci jsi udělal jen pro Yui-chan, že?“
Přikázala jsem to!
Ahaha, tři lidi se společně zasmáli a přitom usrkávali své obvyklé horké zázvorové pivo.
„Ta-tak to není! Až bude kamera kompaktnější, budu si ji moc přidělat k rameni nebo hlavě a nosit ji všude s sebou…“
„Copak nebude i to pro Yui?“
Vážně, na to jsem nemohl nic odpovědět.
Tenhle systém, dočasně pojmenovaný «dvoustranná vizuální a auditivní sonda», měl ještě daleko k dokončení. Aby mohla Yui vnímat skutečný svět stejně virtuální, byly třeba úpravy funkce automatického pohybu kamery a mikrofonů, ani senzory nestačily. Ideálně by bylo nejlepší použít sebepoháněný lidský typ. Jasně, že něco takového nevytvořím, když budu používat vybavení ze střední škody. Je někde nějaký agresivní pan mechanik, který by vytvářel krásnou robotí dívku…?
Mé upřímné iluze se rozvíjely, když dorazily Asuna, Klein, Liz a Silica v tomhle pořadí. Na dvou stolech, strčených k sobě, bylo naskládáno jídlo a pití. Když Agil přinesl žebírka na velkých zářících podnosech, všichni podnikatelovi zatleskali. Sundal si kuchyňskou zástěru a posadil se. Do sklenic bylo rozlito nealkoholické i skutečné šampaňské—
„Gratulace k obdržení «Svatého meče Excaliberu» a «Bleskového kladiva Mjöllni»! Díky za vaši dobrou práci v roce 2025! —Na zdraví!“
Všichni po mně jednohlasně opakovali.

„…No ale,“ zamumlala po asi jedné a půl hodině Sinon, sedící po mé pravici. Hostina u stolu se už téměř uklidnila.
„Proč to byl «Excaliber»?“
„Ech? Co myslíš?“ naklonil jsem hlavu a snažil se pochopit, co její otázka znamenala. Sinon šikovně točila špičkou prstu vidličkou a vysvětlila.
„Normálně… se v jiných fantasy knihách nebo manze používá «calibur», ne? Jako místo «Exaliberu».“
„A… ach, vážně?“
„Hehe, Sinon-san, taky čteš takové knihy?“ zeptala se Suguha naproti. Sinon se v rozpacích usmála.
„Během nižší střední jsem byla hlavní knihovnice. Přečetla jsem několik knih o legendě krále Artuše a mám pocit, že se všude používal «calibur».“
„Hmm, možná je to další věc, o které bylo rozhodnuto jen náhodou designerem předmětů v ALO…?“ odpověděl jsem bez emocí. Asuna, sedící po mé levice, se kysele usmála.
„Rozhodně to je založeno na legendě, stejně jako falešná odměna z toho druhého úkolu. Nepatří mezi ně i «Caliburn»?“
Pak z reproduktorů na stole zazněl Yuiin jasný hlas.
Hlavní jsou «Caledfwlch», «Caliburnus», «Calibor», «Collbrande», «Caliburn», «Escalibor» a další. 
„Páni, tolik…,“ byl jsem užaslý, myslel jsem si, že «caliber» a «calibur» jsou chyba. Sinon pokračovala.
„No, možná o nic nejde… ale zrovna ze slova «caliber» nemám tak dobrý pocit, protože znám i jiné významy.“
„He, a to jaké?“
„Průměr hlavně střelné zbraně se v angličtině píše «caliber». Moje Hecate II má třeba průměr hlavně 50, tomu se říká «fifty caliber». Došlo mi to, když jsem viděla rozdíl v zápisu Exaliberu.“
Sinon na okamžik zavřela ústa, pak se na mě podívala, než pokračovala.
„…Pak to začalo mít i jiný význam, «schopnosti člověka». «Člověk velkého kalibru» je «velice schopný člověk».“
„Ehéé—, to si musím zapamatovat…,“ řekla obdivně Suguha.
„V testu se to asi neobjeví,“ promluvila Sinon a usmála se.
A nevím, kdy o tom slyšela, ale Lisbeth na druhé straně stolu se zazubila: „To znamená, že nemůžeme zvát majitele Excaliberu držgrešlí. A nedávno jsem slyšela, že jistý někdo měl brigádu a docela si vydělal—“
„Úú…“
Teprve včera jsem od Kikuoky z Ministerstva vnitřních záležitostí a komunikace obdržel peníze za prošetření «incidentu Death Guna». Už jsem je ale utratil za různé vylepšení částí Yuiina stacionárního přístroje – a pak za Suguhin nanokarbonový šinai, který už byl objednaný – takže jsem měl účet zase v dezolátním stavu.
Ale nemohl jsem teď hodit zpátečku, když předtím mluvily o caliberu. Bouchl jsem se do hrudi a prohlásil: „Sa-samozřejmě, už na začátku jsem se rozhodl, že je dnešní oslava na mě.“
Ze všech směrů se následně rozezněl hlasitý potlesk, společně s Kleinovým zapískáním.
V odpověď jsem zvedl ruku a začal přemýšlet.
Jestli jsem se o lidských schopnostech něco ve třech světech, SAO, ALO a GGO naučil, bylo to jediné: «ničemu by člověk neměl čelit sám».
V jakémkoli z těch světů jsem byl mnohokrát téměř rozdrcen, ale díky pomoci mnoha lidí jsem nějak zvládl jít dál. Vývoj dnešního náhlého dobrodružství byl toho také znamením, no ne?
Takže jistě, můj, ne, «caliber» všech byl uprostřed plného kruhu, který tvořili mí společníci držící se za ruce.
Ten zlatý meč nikdy nepoužiju pro osobní zisk.
Tak jsem se rozhodl a natáhl jsem ruku ke sklenici na stole, abych si mohl se všemi znovu připít.


(KONEC)

10 komentářů:

  1. Ahoj Cindý a Romane. Σ:-) Děkuji za překlad.
    1.) Leprochauní podnikatelka všem zostřila zbraně na brusném kole. (Nehodilo by se tam 'naostřila'?)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem na to koukala a mělo by být možné oboje :)

      Vymazat
  2. Děkuji moc Cindý ;) Ahoj Hontech :)
    R

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad,
    jen asi malá chybka v jednotkách
    "Navíc jsme měli i docela velký balíček, který by se do humpolácké přihrádky o sto dvaceti pěti kubících na helmu nevešel."
    125 kubíků je prostor o velikosti 5x5x5 metrů, jednak pochybuji že by to vozil na motorce, a jednak že by se mu dotoho něco nevešlo,
    pravděpodobně se mělo jednat o litry

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já na to teď koukám, že ono to asi mělo být 'do humpolácké přihrádky na helmu motorky o sto dvaceti pěti kubících'... 125cc označuje motorku.
      Díky za upozornění :)

      Vymazat
  4. Otázka ne přímo k tomuhle. V Caliber SS to končí tím že si řeknou že se sejdou za hodinu a půl a konec ? Našel jsem jen to do tý části jak se potkali s GM a dál nic ?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, já už jsem to teda četla kdysi dávno, takže z vlastní hlavy si to nepamatuji, ale podle SAO wikie to končí ve skutečném světě rozhovorem Kazuta a Suguhy... Pokud ses k tomuto nedostal, nejspíš jsi to skutečně nečetl celé :D
      Zkus toto :) https://www.baka-tsuki.org/project/index.php?title=Sword_Art_Online:Caliber_SS

      Vymazat