středa 22. dubna 2015

Případ vraždy v oblasti

Část první

Co to s ní jen je, s touhle holkou?
No, jasně, to já řekl „Je hezky, tak proč si nedáš šlofíka“, to já si lehl na trávu a ukázal, co tím myslím, a, samozřejmě, zase jsem to byl já, kdo lehkovážně usnul.
Ale kdo by si pomyslel, že až po krátkém šlofíčku, dlouhém něco málo přes půl hodiny, otevřu oči, uvidím ji vedle sebe tvrdě spát. Měl by existovat nějaký limit pro to, jak někdo dokáže překonat má očekávání. Nevím, jestli je tohle odvaha, tvrdohlavost nebo možná – prostě jen nedostatek spánku?
No co má tohle prostě být. Zakroutil jsem hlavou vlevo a vpravo, myšlenka naprosté zbytečnosti byla jasně vepsána v mé tváři. Díval jsem se na krásnou a důstojnou tvář uživatelky rapíru «Záblesku» Asuny – zastupující vůdce gildy «Rytíři krve», která ve spánku lehce oddechovala.

Začalo to, když jsem kvůli pochmurnému labyrintu ztratil náladu. Venku bylo hezky, tak jsem měl v plánu strávit celý den počítáním motýlů a ptáčků kolem teleportační brány v hlavním městě.
Počasí bylo skutečně nádherné. Čtyři podnebí virtuálního vznášejícího se zámku Aincradu byla synchronizována s realitou, ale stupeň přesnosti v replikaci je opravdu důkladný. Každý den léta je horký, v zimě je přesně taková zima, jaká by být měla. A kromě teploty jsou tu i déšť, vítr, vlhkost, prach, dokonce i roje hmyzu; to vše patří mezi parametry počasí. Pokud je jeden z nich dobrý, dá se předpokládat, že jiný bude příšerný.
Ale dnešek byl jiný. Teplota byla mírně teplá, laskavé paprsky slunce pronikaly vzduchem, neustále foukal jemný vánek, ale nebylo to moc, a navíc, neobjevil se žádný divný hmyz. I přesto, že bylo jaro, byly všechny parametry nastavené na dobré hodnoty; něco takového se stane maximálně tak pětkrát do roka.
Digitální bůh mě nejspíš odměňoval za strádání, která jsem zažíval během čištění předních linií, chtěl, abych si lehl a dal hezkého šlofíka. Jelikož jsem pochopil jeho záměr, chtěl jsem poslechnout jeho vůli, ale—
Když jsem si lehl na bujný kopec a začal usínat, zakřupaly vedle mojí hlavy bílé kožené boty. A seshora se ozval známý, přísný hlas. Řekl následující:
—Čistící skupina činiž se v labyrintu, proč tedy poleháváš zde poklidně?
Odpověděl jsem s očima v podstatě zavřenýma, řka:
—Počasí nynější je z roka nejkrásnější. Nelze-li než si jej užít.
Přísný hlas zase vyvrátil:
—Počasí nemění se ni v nejmenším ode dne ke dni.
A na to jsem odpověděl:
—Ulehni tedy po mém boku a zakrátko k porozumění dojdeš.
Jistě, že ta výměna proběhla v moderním jazyku dneška, ale nakonec si vážně lehla vedle mě z důvodů mně neznámých, a dokonce usnula hlubokým spánkem.
A nyní.
Bylo zrovna před polednem, někteří hráči odcházeli z náměstí s teleportační bránou a bez okolků zírali na Asunu a mě, ležící hezky jeden vedle druhého na loučce. Někteří měli oči vykulené v šoku, jiní se chichotali. Několik neslušných dokonce zaplavilo okolí záblesky ze záznamových krystalů.
No, ne že bych je mohl vinit. Když se mluví o zástupkyni vůdce RK, Asuně, napadne vás třeba monstrum, kvůli kterému ubrečené děti ztichnou, nebo turbomotor, který tlačí přední linií zvyšujícím se tempem. A co se týče toho sólo hráče, Kirita – i když se mi to moc nelíbí – je to hlavní delikvent čistící skupiny, který se vždy potlouká se skupinou lehkovážných kluků a hraje s nimi hloupé hry.
A když si přesně tahle dvojice dává společně šlofíka, tak se i já, jeden z těch dvou, chci smát. A ačkoli tohle říkám, tak bych trpěl, kdybych ji probudil a ona se naštvala. Takže je asi jedinou možností ji tady nechat.
—To jsem chtěl udělat tak moc, ale ve skutečnosti nemohl.
Protože kdyby tu «Záblesk» dál takhle tvrdě spala, mohla by být středem všeho možného obtěžování – a snad ani není třeba zmiňovat –, v nejhorším případě by mohla být i zabita.
Pravda, jsme zrovna na hlavním náměstí hlavního města na padesátém devátém podlaží, pořád v «oblasti».
Přesněji řečeno bych měl říct «oblasti s aktivním protizločinným kodexem».
Uvnitř této oblasti nejsou hráči schopni ublížit jiným. I kdyby se snažili toho druhého rozseknout zbraněmi, objevil by se jen fialový systémový efekt, HP toho druhého by se nesnížilo ani o milimetr. To platí i pro všechny možné předměty způsobující otravu. Jistě, že je stejně tak nemožné něco ukrást nebo tak podobně.
Takže tento prostor byl přesně tím, co «protizločinné» znamená: nebylo možné tu přímo provést kriminální čin. Tohle je absolutní pravidlo ve smrtící hře zvané «SAO», na stejné úrovni jako pravidlo «jakmile HP klesne na nulu, znamená to smrt».
Ale naneštěstí mělo tohle pravidlo nějaké skuliny.
Jedna nastává, když hráč spí. Někdy, když hráči, naprosto vyčerpaní po dlouhém boji, v podstatě upadnou do bezvědomí, když hluboce usnou, neprobudí se ani po nějaké stimulaci. Při takové příležitosti někdo může poslat nabídku k duelu v «Módu naprosté prohry» a pohnout prstem spícího oponenta, aby zmáčkl tlačítko OK. Pak už jen stačilo nechat oponenta doslova spát jako zabitého.
Další metodou, ještě troufalejší, bylo vytáhnout protivníkovo tělo z oblasti. Hráč ležící na zemi nemůže být silou přesunut ochrannou «kodexu», ale pokud je na «pohyblivém» předmětu, může být volně přesouván.
Tyhle dvě metody vážně byly v minulosti používány. Zlá vášeň «červených» by mohla být považována za něco úplně mimo naši představivost. Všichni hráči už se z takových tragédií poučili a rozhodně spali v hráčských domech, které se dají zamknout, nebo v hostincích. A co se mě týče, používám skill «Hledání», než jdu spát, aby případně spustil alarm, a rozhodně bych se neodvážil spát tvrdě.
—Nicméně.
Zrovna teď «Záblesk» vedle mě tvrdě spí, nerozvážně kolem sebe vydává vlny delta. Neprobudila by se nejspíš, ani kdybych vytáhl make-up předmět a nakreslil jí něco na ten její obličej. No vážně, nevím, jestli je tak odvážná nebo tvrdohlavá nebo—
„Možná… je vážně unavená,“ zamumlal jsem.
V SAO je sólo hra nejúčinnější pro ty, kteří chtějí získat co nejvíce levelů, i když to závisí i na tom, jak máte sestavenou postavu. Ale tahle holka nejenom, že tráví čas soustředěným pozorováním vývoje členů své gildy, ale také trénuje skoro stejně tak rychle jako já. Asi musela obětovat hodně spánku tomu, aby mohla pozdě po nocích zabíjet monstra.
I já si pamatuji, jak obtížné tohle bylo. Asi před čtyřmi až pěti měsíci jsem byl podobně pohroužený do tak tvrdého získávání zkušeností, spal jsem jen něco málo hodin, během kterých jsem měl pocit, že jsem mrtvý, naprosto neschopný se probudit.
Polkl jsem povzdech, vytáhl ze svého inventáře pití, abych se připravil na dlouhý boj, a posadil se zpět na trávu.
To já jí řekl, ať spí. Takže bych měl mít povinnost tu zůstat, dokud se neprobudí.

Když oranžové slunce ukázalo svou tvář zpoza vznášejícího se zámku, «Záblesk» Asuna se konečně s tichým kýchnutím probudila.
Spala určitě více jak dobrých osm hodin. To už nebylo jen o tom, aby si dala jen menšího šlofíka. Jelikož jsem tam byl s ní a nemohl si tak dojít na oběd, těšil jsem se, až uvidím zajímavou reakci téhle chladné a odměřené slečny zastupující vůdce, až nakonec pochopí celou situaci. Upřeně jsem na ni zíral.
„…Unjúú…,“ zamumlala Asuna cosi podivného, několikrát zamrkala a pak ke mně vzhlédla.
Její dokonale tvarované obočí se trochu zamračilo. Pravou rukou se roztřeseně odtlačila od trávy, pak zatřásla těmi svými kaštanově zbarvenými vlasy, načež se podívala doprava, doleva a zase doprava.
Naposled se Asuna podívala na mě, sedícího vedle ní v tureckém sedu—
Její zdánlivě průsvitná, sněhově bílá pleť hned zazářila červeně (nejspíš z rozpaků) a pak se změnila v jakousi modrou (nejspíš usilovně přemýšlí) a nakonec znovu zrudla (nejspíš z extrémního vzteku).
„Co… t… c…“
Věnoval jsem «Záblesku», která si zase mumlala nějaké zvláštní věci, svůj největší úsměv a promluvil: „Dobré ráno. Vyspala ses dobře?“
Její ruka v bílé kožené rukavici sebou trhla.
Ale jak by se dalo čekat od zastupující vůdce nejsilnější gildy, Asuna zřejmě dokázala udržet na uzdě svůj hněv, jelikož ani nevytáhla rapír, ani hned neutekla.
Jen zaťala ty své elegantně lesklé zuby, skrz které zavrčela jednu větu: „…Jedno jídlo.“
„Co?“
„Jídlo. Na jedno tě pozvu, je mi jedno, jak drahý bude. A tak si budeme kvit. Co říkáš.“
Nevadí mi přímá osobnost téhle holky. Ona, která se zrovna probudila, hned pochopila, proč jsem strávil tolik času čekáním tady, než se probudí. Nejenom, abych zabránil PK, ale i abych jí dovolil zbavit se únavy, kterou si vystavěla, tím, že jsem ji nechal spát tak dlouho, jak jen bylo třeba.
Stočil jsem své rty – tentokrát bez známky sarkasmu – a usmál se, pak jsem odpověděl „dobře“.
Vlastně jsem chtěl téhle příležitosti využít a zavtipkovat, že bychom měli jít k ní a dát si tam něco, co připraví ona sama, ale nakonec jsem ten impulz ovládl. Zvedl jsem své natažené nohy a zpětným rázem se postavil, pak jsem nabídl pravou ruku.
„Restaurace v hlavním městě padesátého sedmého podlaží je docela dobrá, i když ji vede NPC. Půjdeme tam.“
„…Dobře.“
Asuna se chladně chytla mé ruky a postavila se, načež se pronikavě podívala stranou. Zvedla ruce vysoko, jako by chtěla vdechnout všechen večerní vzduch do svých plic.
Od začátku téhle smrtící hry zvané «Sword Art Online» uběhl už rok a pět měsíců.
Než jsme si to sami uvědomili, bylo už téměř 60 % ze sto podlaží vznášejícího se zámku Aincradu, o kterých jsme si původně mysleli, jak jsou hrozně vzdálené, pokořeno. Přední linie se teď nacházela na padesátém devátém podlaží. V průměru jsme tedy jedno podlaží čistili deset dní. Jestli to bylo rychlé či pomalé jsem ani já, velmi znalý problému čistění, nedokázal říct. S tou stálou rychlostí čištění se však ve vyšších středních podlaží začal rozvíjet «postoj užívání si života», jakkoli mizerný.
V hlavním městě padesátého sedmého podlaží, «Martenu», byla taková atmosféra docela znát. Tohle velké město, jen dvě podlaží daleko od přední linie, se nevyhnutelně změnilo v základnu čistících skupin, stejně jako v turistickou atrakci. S příchodem večera bylo to místo obzvlášť čilé, jelikož se hráči vraceli z přední linie nahoře, anebo chodili na večeři z nižších podlaží.
Asuna a já, kteří jsme do Martenu dorazili teleportační branou na padesátém devátém podlaží, jsme šli bok po boku hlavním městem přeplněném lidmi. Mnoho z těch, kteří prošli kolem, vytřeštilo oči, polekaní, což vůbec nebylo příjemné. Není divu, že se tak tváří, jelikož vedle téhle odtažité, krásné ženy, údajně i s fanklubem, jde bezostyšně velmi podezřelý sólo hráč. Asuna asi vážně chtěla použít veškerou svou Obratnost, aby odsprintovala do výše zmíněného podniku, ale naneštěstí pro ni – nebo možná naštěstí – jsem jen já věděl, kde se nachází.
Zrovna jsem přemýšlel nad tím, že taková šance se až do konce dnů SAO znovu nenaskytne, když jsme po asi pěti minutách chůze uviděli na pravé straně ulice poněkud velkou restauraci.
„Tamhle?“ podívala se Asuna na podnik s úlevou, ale zároveň i podezřením. Přikývl jsem.
„Jo. Spíš než maso tu doporučuju ryby.“
Rozrazil jsem lítačky a podržel je, uživatelka rapíru do nich nenuceně vstoupila.
Přivítaly nás hlasy NPC servírek, šli jsme docela přeplněnou restaurací a hledali místo. Cítil jsem na nás několik pohledů. Má mentální únava těžkla a vážila více jak štěstí v mém srdci. Není lehké, když na vás takhle zírají každý den.
Na Asunu to ovšem nijak viditelně nepůsobilo, šla středem podniku a hned zamířila ke stolu vzadu, vedle okna. Nemotorně jsem vysunul židli, na kterou se plynulým pohybem posadila.
Docela to vypadalo, že ten, kdo je pozvaný, tu zastává roli doprovodu. I tak jsem se posadil naproti ní. Pořád platilo, že jsem si mohl pochutnat a nemusel se držet zpátky, takže jsem si objednal předkrm s vínem, hlavní chod, a dokonce i dezert, všeho ne zrovna pomálu. Nakonec jsem si těžce vzdychl.
Asuna hned vypila nápoj z „flétny“, která dorazila, pak si, stejně jako já, dlouze povzdechla.
Svýma světle hnědýma očima, které přestaly být tak ostražité, se na mě podívala, a zamumlala téměř slyšitelným hlasem: „My… no, díky… za dnešek.“
„Ehe!?“
Asuna se na mé šokované já zadívala, pak zopakovala: „To je slovo poděkování. Žes na mě dal pozor.“
„Ááá… ne, no, ehm, ne-nemáš zač.“
Normálně na schůzích naší čistící skupiny často vášnivě debatovala o slabostech bosse a umístění předvoje a zadního voje, takže jsem byl úplně paf z toho, že jsem uslyšel tak nečekané děkuji. Asuna se zachichotala a opřela o židli. Pak se s mnohem jemnějším výrazem než předtím zadívala na nebe.
„Jako by to… bylo poprvé… co jsem od příchodu sem tak klidně spala…,“ zašeptala.
„Ne… nepřeháníš to trochu?“
„Vůbec ne, je to pravda. Normálně se vzbudím po nejvýše třech hodinách spánku.“
Smočil jsem rty ve sladkokyselé tekutině ve sklenici a zeptal se: „Ne proto, že tě vzbudí budík?“
„Hmm. Není to tak vážné jako insomnie… ale mám noční můry a vzbudím se.“
„…Aha.“
V srdci jsem náhle ucítil ostrou bolest. Tohle mi už kdysi někdo řekl a obličej té osoby se mi objevil před očima.
Konečně jsem si uvědomil ten naprosto očividný fakt, že «Záblesk» je taky jenom živý hráč. Zamyslel jsem se nad tím, jak odpovědět.
„Ech… no… jak to říct. Jestli se budeš chtít někdy prospat venku, dej mi vědět.“
Ta slova zněla pitomě i mně, ale Asuna se znovu usmála a přikývla.
„Pravda. Jestli zase bude někdy den s tak skvělým počasím, budu v tvé péči.“
Když jsem uviděl její úsměv, tak mi znovu došlo, že je žena přede mnou téměř nevyslovitelně krásná, a okamžitě jsem ztratil slova.
Naštěstí přerušilo NPC, které přineslo talíř se salátem, trapně tichou atmosféru. Hned jsem zvedl záhadné koření ze stolu a posypal jím záhadnou zeleninu různých barev, pak jsem si ji začal cpát vidličkou do úst.
Po chvíli cpaní se jsem náhodně něco zabručel, abych se vyhnul předchozímu napětí.
„A vůbec, proč vůbec jíme zeleninu, když z toho nemáme žádný nutriční užitek?“
„Ech – ale vždyť je to dobré,“ odpověděla mi Asuna, která elegantně kousala něco, co vypadalo jako hlávkový salát.
„No jako netvrdím, že ne… ale kdyby tu tak byla majolka nebo tak něco.“
„Ááá – to je fakt. Souhlasím.“
„A salátová omáčka… rajčatová omáčka… a…“
„„SÓJOVÁ OMÁČKA!!““ vykřikli jsme oba zároveň a rozesmáli jsme se—
Ale v další chvíli;
Se v dálce rozezněl jekot, neomylně plný zděšení.
„…KJÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!“
———!?
Nadechl jsem se a narovnal v pasu, ruka mi vyletěla k meči na zádech.
Asuna, která také položila pravici na jílec rapíru, vykřikla pronikavým hlasem: „Někde venku!“
Hned odkopla židli a vyběhla ke vchodu. Okamžitě jsem si to za tou bílou rytířskou zbrojí pospíšil.
Vyběhli jsme na cestu a uslyšeli jsme další uši trhající jekot, který se podobal zvuku, jako když trháte hedvábí.
Hlas pravděpodobně přicházel z náměstí o blok budov dál. Asuna se napřed podívala na mě, pak plnou rychlostí vyrazila jižně.
Dál jsem se hnal za tou postavou, která byla jako čiře bílý blesk. Podrážky bot narážely na chodník a metaly kolem jiskry, zabočil jsem východně a nakonec doběhl až na kulaté náměstí přede mnou.
A tam jsem uviděl něco neuvěřitelného.
Na severní straně náměstí se tyčila kamenná budova, která se podobala kostelu.
Z orloje v druhém patře viselo lano a na jeho spodním konci byla smyčka – na které se houpal muž.
Nebylo to NPC. Ten kluk se možná teprve vrátil z lovu, protože měl na sobě plnou plátovou zbroj a velkou helmu. Lano se zařezávalo do zbroje na krku, ale hráči na náměstí nekřičeli hrůzou kvůli tomuhle. V tomhle světě neexistovala smrt udušením z použití předmětu typu lana.
Všichni se děsili toho, co bylo zaraženo hluboko do mužovy hrudi, krátkého černého kopí.
Muž se oběma rukama držel rukojeti kopí, ústa se mu otevírala a zavírala. Během té doby vydávalo zranění na jeho hrudi červený efekt, který se třepotal jako tekoucí krev.
To znamenalo, že se mužovo HP kousek po kousku snižovalo. Bylo to «ZzČ z protnutí», které mělo jen několik bodných zbraní.
Ono krátké černé kopí je tedy zbraní, které se soustředí na stálé zranění. Zahlédl jsem nespočet trnů, které vyrůstaly z poloviny zbraně směrem k čepeli.
Vzpamatoval jsem se z toho chvilkového šoku a vykřikl jsem: „VYTÁHNI TO!!“
Muž se na mě podíval. Pak pomalinku pohnul rukama a chtěl kopí vytáhnout, ale zbraní, která je zabodnuta hluboko do těla, se nedá pohnout tak snadno. Jistě, je možné, že nedokáže vyvinout dost síly, protože se bojí smrti.
Visel na zdi alespoň deset metrů nad zemí. Ani se svojí Obratností se k němu nedostanu, i kdybych vyskočil.
Ale co kdybych použil vrhací špičák nebo tak něco, abych lano přeřízl? Kdybych se ovšem místo do lana trefil do muže a jeho HP by kleslo na nulu…
Tohle místo ale bylo «uvnitř oblasti», takže není nijak možné, že by se to stalo. Ale kdyby to platilo, nemohlo by kopí způsobovat zranění.
Byl jsem zasažen vlastní nerozhodností, když mi do uší vstoupilo Asunino pronikavé zavolání: „CHYTNI HO ZESPODU!“
A pak se rozeběhla ke vchodu kostela rychlostí blesku. Zřejmě má v plánu vyběhnout po schodech do patra a přeříznout lano.
„Jasně!“ vykřikl jsem v odpověď za Asunou a rychle se rozeběhl na místo, nad kterým se muž houpal ve vzduchu.
—Nicméně.
Byl jsem asi v polovině, když se oči vykukující zpod velké helmy muže náhle vytřeštily a zadívaly se na jakési místo ve vzduchu. Hned jsem vycítil, že se na něco dívá.
Jeho vlastní HP linka. Nebo spíše na to, jak se změnila na nulovou hodnotu.
Muž zřejmě něco zakřičel, jeho hlas se smíchal s výkřiky a jeky davu na náměstí.
A pak – ozářil noční oblohu záblesk světla do modré, zároveň se ozval zvuk rozbíjejícího se skla. Dokázal jsem jen prázdně sledovat, jak se mnohoúhelníkové části rozptylují kolem.
Lano, které už nemělo co držet, narazilo do zdi. O vteřinu později spadlo černé krátké kopí, ta zbraň, a vydalo kovový zvuk, když se zabodlo do kamenného podlaží.
Křiky nespočtu hráčů přehlušily dokonce i poklidně znějící BGM, které bylo slyšet celým městem.
Byl jsem zcela šokovaný, ale i tak jsem se pokusil mít oči na stopkách a prohledat široký prostor kolem kostela. Mělo by to tu někde být – to, co hledám, by se tu rozhodně mělo někde objevit.
Hledám «zprávu o tom, kdo je vítězem duelu».
Jsme ve městě, což znamená, že jsme přímo uprostřed účinného dosahu protizločinného kodexu. Jestli tu bylo sníženo hráčovo HP, a dokonce to vedlo i ke smrti, existuje jen jediná možnost.
Musel souhlasit s duelem v módu naprosté prohry a prohrát.
Jinak to nejde. Rozhodně.
Takže jelikož ten muž umřel, mělo by se tu někde poblíž objevit obří systémové okno s něčím jako «Vítěz/jméno, doba zápasu minuty/vteřiny». Jestli to okno uvidím, hned poznám, kdo použil to krátké kopí a zabil muže v plné plátové zbroji.
—Nicméně.
„…Kde je to…,“ neudržel jsem se a zamumlal.
Systémové okno se neobjevilo. Na náměstí po něm nebylo ani stopy. Ačkoli se mělo objevit na třicet vteřin.
„Lidi! Pomozte mi, prosím, najít systémové okno, které ukazuje vítěze!!“ zakřičel jsem dost hlasitě, abych přehlušil okolní rozruch. Ostatní hráči zřejmě hned pochopili můj záměr a začali se rozhlížet po okně.
Ale nikdo nezakřičel, že ho našel. Uběhlo už patnáct vteřin.
Takže je v budově? Objevilo se okno v patře kostela, odkud visí to lano? V tom případě by ho mohla vidět Asuna.
A zrovna, když jsem na tohle pomyslel, jsem v již dříve zmíněném okně uviděl bílou rytířskou uniformu «Záblesku».
„Asuno!! Ukázal se tam vítěz!?“
Normálně bych se bál oslovit ji tak přímo, ale potřeboval jsem se jí zeptat co nejrychleji, ne se zdržovat přidáváním ‚-san‘. Ale tvář, bledá jako její oblečení, se hned zatřásla vlevo a vpravo.
„Nic! Není tu systémové okno a ani nikdo další!“
„…Proč…,“ zaúpěl jsem a znovu se rozhlédl s pocitem marnosti. O několik vteřin později jsem zaslechl tichý šepot.
„…Už to nepůjde. Bylo to víc jak třicet vteřin…“
Prošel jsem kolem NPC jeptišky, která se vždy potloukala přízemím kostela, a vyběhl schody skryté v hloubi budovy.
První patro bylo rozděleno do čtyř malých místností, které byly úplně jako soukromé pokoje v hostincích, ale na rozdíl od těch v hostincích se nedaly zamknout. Prošel jsem kolem tří z pokojů a nikoho jsem tam neobjevil, ani pohledem, ani skillem «Hledání hráče». Kousl jsem se do rtu a vešel do čtvrtého pokoje, kde se to odehrálo.
Asuna, která se na mě podívala, stála u okna. Pořád vypadala silně, ale poznal jsem, že je ve skutečnosti otřesená. Vlastně jsem také nedokázal skrýt, jak mám napjaté obočí.
„V kostele nikdo další není,“ ohlásil jsem a zástupce vůdce Rytířů krve hned zareagovala otázkou.
„Je možné, aby měl někdo plášť se schopností skrývání?“
„Ani na přední linii jsem nenašel nic, co by dokázalo vynulovat účinky mé schopnosti hledání hráčů. Pro jistotu jsem požádal ostatní hráče, aby zablokovali vchod do kostela. I kdyby byl ten člověk neviditelný, tak by se jim nemohl vyhnout a hned by byl odhalen. Není tu zadní vchod a tohle je jediný pokoj s oknem.“
„Jo… chápu. Podívej na tohle,“ přikývla Asuna a ukázala prstem v bílé rukavici na část pokoje.
Stál tam jednoduchý dřevěný stůl. Takovým nábytkem se nedalo hýbat, byl to tak zvaný «objekt se zamčenou pozicí».
K jedné z nohou stolu bylo přivázáno poněkud tence, přesto bytelně vypadající lano. Šlo vidět smyčku, ale to vlastně nemuselo být uděláno ručně. Stačilo jen přivolat vyskakovací okno lana, kliknout na tlačítko uvázání a pak vybrat, na co uvázat, aby se lano samo na cílový předmět uvázalo. Pak už by se nepovolilo ani nerozseklo, pokud by tedy váha na lanu nebyla vyšší, než jaká je odolnost toho předmětu, či pokud by nebylo přeříznuto čepelí.
Černé lesklé lano se táhlo pokojem asi dva metry, až poté viselo z okna na jihu. Odsud to nebylo vidět, ale konec byl uvázán ve smyčku, na které předtím visel muž v plné plátové zbroji.
„Hmm…,“ zamručel jsem a naklonil hlavu ke straně. „Co se to jen děje?“
„Kdyby tohle byla normální situace…,“ odpověděla Asuna, také naklonila hlavu ke straně, „…tak by oponent toho hráče zavázal lano, probodl ho krátkým kopím do hrudi, pak nacpal krk oběti do smyčky a vystrčil ho oknem… něco takového…“
„Takže se chtěl všem úmyslně předvést…? Ne, napřed…“
Donutil jsem se zhluboka nadechnout, pak jsem jasným hlasem prohlásil: „Nikde nebylo okno s vyhlášením vítěze. Ani jeden jediný z těch na náměstí ho nenašel, víš. Jestli tohle byl duel, mělo by se poblíž objevit okno.“
„Ale… to je nemožné,“ popřela ostře.
„V «oblasti» je možné poškodit hráčovo HP jen přes přijatý duel. To bys měl vědět stejně dobře jako já!“
„…Jo, to máš pravdu.“
Chvíli jsme se na sebe dívali a zůstali tiše.
Bylo to přesně, jak Asuna řekla; co se právě stalo, se vlastně vůbec stát nemohlo. A věděli jsme jen to, že jeden hráč zemřel, zatímco se všichni dívali, ale neměli jsme ani tušení, kdo to udělal, proč se to stalo či jak se to stalo.
Zvenku z náměstí stále přicházely hlasy plné rozrušení. Zřejmě si také uvědomili, že je na tomto «incidentu» něco dost podivného.
Zanedlouho se Asuna podívala přímo na mě a řekla: „Nemůžeme to nechat jen tak být. Jestli vážně někdo zjistil, jak «zabíjet uvnitř oblasti», musíme zjistit jak a rozhlásit, jak se bránit, jinak se z toho stane něco velkého.“
„…Je dost vzácný, že se tohle říkám, ale naprosto s tebou souhlasím.“
Když «Záblesk» uviděla, že jsem přikývl, téměř neznatelně se ušklíbla a rychle ke mně natáhla ruku.
„Tak se mnou spolupracuj, dokud nebude tento případ vyřešen. Řeknu to předem. Nemáme čas na šlofíky.“
„Nebylas to náhodou ty, kdo spal…,“ zamumlal jsem tiše a natáhl jsem paži.
A pak rychle sestavená dvojice detektiva a jeho pomocníka – ačkoli není jisté, kdo je kdo – pevně spojila ruce v bílé a černé.


Část druhá

Když jsme vzali «důkazní» lano, opustili jsme s Asunou místnost a vrátili se ke vchodu do kostela. Co se týče druhého důkazu, černého krátkého kopí, dal jsem si jej do inventáře ještě předtím, než jsem šel do kostela.
Poděkoval jsem dvěma hráčům, které jsem předtím požádal, aby hlídali vchod. Vznesl jsem své pochyby, ale nikdo se tudy nesnažil projít. Vrátil jsem se na náměstí, zvedl ruku k davu sledujícímu rozruch, a pak jsem hlasitě zakřičel: „PARDON. JE TU JEŠTĚ SVĚDEK, CO TO UVIDĚL JAKO PRVNÍ? MŮŽEME S TEBOU MLUVIT?“
Po několika vteřinách nejistě vyšla z davu dívka. Nikdy předtím jsem ji nepotkal. Měla obyčejný jednoruční meč od NPC. Zřejmě se sem do města přišla jen podívat, jinak musela trávit čas na nižších podlažích.
Otravné bylo, že když mě dívka uviděla, zatvářila se vyděšeně. Asuna mě nahradila, přešla přede mě a promluvila k ní jemným tónem.
„Promiň, že tě otravujeme, když jsi viděla něco tak hrozného. Jak se jmenuješ?“
„Jsem… jsem «Yolko».“
Ten trochu se třesoucí se hlas mi připadal maličko povědomý. Nedokázal jsem si pomoct, zeptal jsem se jí: „Ty jsi ta… kdo zakřičel jako první?“
„A… ano…,“ přikývla hráčka se jménem Yolko; přitom trochu zatřásla svými kudrnatými tmavofialovými vlasy. Podle vzhledu její postavy jí mohlo být tak kolem sedmnácti či osmnácti let.
Z velkých očí se stejnou barvou jako její vlasy náhle začaly téct slzy.
„Já… já… já jsem kamarádka toho, kdo byl zrovna zabit. Přišli jsme sem dneska na jídlo, ale ztratili jsme se… a… a pak…,“ nedokázala zřejmě pokračovat, rukou si zakryla ústa.
Asuna ji lehce pohladila po třesoucích ramenech a odvedla ji do kostela, kde stály lavice. Na jednu z nich ji posadila a sama si pak sedla vedle ní.
Co se mě týče, stál jsem trochu dál a čekal jsem, až se dívka uklidní. Zrovna viděla, jak byl její kamarád zlomyslně zabit, nejspíš zažívá trauma, jaké si ani nedokážeme představit.
Asuna chvíli jemně hladila Yolko po vlasech, dokud nakonec nepřestala brečet. Yolko se slabým, šeptajícím hlasem omluvila.
„To nic. Počkáme. Promluvíš si s námi, až se uklidníš?“
„Ano… u-už je mi o dost líp.“
Překvapilo mě, že je Yolko zřejmě tak silná. Narovnala záda, po kterých ji poplácala Asuna, a přikývla.
„Jmenuje se… «Kains». Bývali jsme ve stejné gildě… a občas jsme se sešli a zašli na jídlo… a dneska jsme se sem přišli najíst…“
Zavřela oči, pak třesoucím se hlasem pokračovala: „…Ale bylo tu moc lidí, tak jsme se jeden druhému na náměstí ztratili… hledala jsem ho, když najednou někdo – «Kains» – vypadl z okna tohohle kostela a visel ve vzduchu… a v hrudi měl zabodnuté krátké kopí…“
„Viděla jsi někoho poblíž?“ zeptala se Asuna. Yolko hned ztichla.
Pak pomalu a výrazně přikývla.
„Ano… bylo to jen na chvíli, ale myslím, že jsem viděla… jak za «Kainsem» někdo stál…“
Bezděčně jsem zaťal pěsti.
Ten zločinec tam byl? Takže vystrčil oběť – «Kainse» – z okna a utekl, zatímco všichni sledovali lano.
V tom případě musel použít nějaké vybavení se schopností kradmosti, ale takový efekt předmětu při pohybu samozřejmě zeslábne. A vůbec, má ten zločinec nějaký skrytý skill na vysoké úrovni, aby tuhle chybičku vykompenzoval?
V tu chvíli mi myslí projel nebezpečně znějící termín, «asasín».
Znamená to snad, že existuje systémová zbraň, o které nevíme ani já a Asuna? Nějaký skill, který dokáže obejít protizločinný kodex…?
Asuna zřejmě přemýšlela nad tím samým, protože se jí nahrbila záda. Ale hned zase hlavu zvedla a optala se Yolko: „Byl to někdo, koho znáš?“
„…“
Yolko zavřela ústa a chvíli přemýšlela, po několika vteřinách zavrtěla hlavou, aby naznačila, že ne. Když jsem to uviděl, byla řada na mně, abych se jí co možná nejklidnějším hlasem zeptal: „No… možná asi není nejlepší chvíle se na to teď ptát, ale nemáš nějaká vodítka…? Jako důvod, proč byl Kains-san zabit…“
Přesně jak jsem se bál, Yolko hned ztuhla, když to uslyšela. Nedalo se nic dělat, ptal jsem se dívky, která zrovna viděla, jak byl její kamarád zabit, jestli se mu nechtěl někdo pomstít. Možná to je nezdvořilá otázka, ale nelze ji vynechat. Jestli ví o někom, kdo Kainse nenávidí, určitě to bude silné vodítko.
Ale Yolko znovu zavrtěla hlavou.
Trochu mě to zklamalo, ale jednoduše jsem řekl: „Aha, promiň.“
Jasně, možná o tom Yolko prostě jen neví. Ale zločinec, který «Kainse» zabil, je buď skutečný zabiják, nebo «hráčský vrah» v téhle MMORPG. Prostě tu jsou hráči, kteří zabíjejí jiné hráči. Červení hráči, kteří v temnotě zabíjejí hráče v Aincradu, jsou přesně takoví.
Takže jeden člověk ze stovek hráčů, kteří jsou považováni za zločince, vrahy, nebo mají takové tendence, mohl nějakým záhadným způsobem zabít «Kainse» v oblasti chráněné kodexem. Upřímně, vážně netuším, jak mezi tolika lidmi najdeme vraha.
Asuna si tiše povzdechla, zřejmě došla ke stejnému závěru.

Yolko naznačila, že nechce jít sama, tak jsme ji s Asunou doprovodili do nejbližšího hostince. Pak jsme se vrátili k náměstí s teleportační branou.
Od toho incidentu uběhla asi půl hodina a lidí kolem začalo ubývat. Ale pořád tu bylo tak kolem dvaceti hráčů. Většinou to byli členové čistící skupiny, čekali na zprávu ode mě a Asuny.
Řekli jsme jim, že se oběť vraždy jmenovala «Kains» a že není jasné, jak byl zabit. Pak jsem ještě dodal, že je možné, že existuje skill, který umožňuje «zabíjení hráčů v oblasti».
„…Takhle to je. Všichni si dávejte pozor i ve městě. A varujte, prosím, i ostatní hráče,“ zakončil jsem. Všichni přikývli s napjatým výrazem.
„Jasně. Požádám někoho, kdo prodává informace, aby to dal do novin…,“ odpověděl představitel velké gildy. Všichni se pak rozešli. Rychle jsem se podíval na čas v rohu mého zorného pole a zjistil, že je něco po sedmé večer; to mě docela překvapilo.
„Tak… co dál?“ zeptal jsem se Asuny vedle mě. Ta okamžitě odpověděla.
„Napřed zkontrolujeme důkazy, hlavně to lano a kopí. Když budeme znát jejich původ, možná najdeme toho, kdo to udělal.“
„Aha… neznáme motiv, tak začneme od důkazů, že? Tak to budeme muset použít skill Prošetření. Ty sis… ho nejspíš vůbec nepřidala, co?“
„A hádám, že ty taky ne… a vůbec…,“ změnil se náhle Asunin výraz. Zahleděla se na mě a řekla: „Můžeš mi, prosím tě, přestat říkat «ty, ty, ty»!?“
„Ehe? Ach, jasně… tak… mám přidat «-san»? «Zástupkyně vůdce»? Nebo «Záblesk-sama»….?“
Tím posledním jí přezdívají její fanoušci. Co si o tom myslela, bylo jasně vidět z jejího výrazu; celá se napjala a probodla mě laserovým pohledem. Pak se podívala stranou a řekla: „Prostě mi říkej «Asuna». Neříkals mi tak už dřív?“
„Ja-jasně,“ přikývl jsem poslušně, celý vyděšený. Urychleně jsem se zase vrátil k původnímu tématu.
„A co se týče toho Prošetření… neznáš někoho, kdo by ho měl…?“
„Hmm~“ přemýšlela chvíli, pak rychle zavrtěla hlavou.
„Mám kamarádku, která má obchod se zbraněmi, ale zrovna teď toho má hodně, nemůžu ji z ničeho nic požádat, aby mi okamžitě pomohla…“
Je fakt, že zrovna teď se hráči, kteří doteď někde lovili, vrací do obchodů se zbraněmi, aby si je nechali opravit nebo aby si koupili nové.
„Tak se budu muset zeptat šéfíka jednoho obchodu. I když mě trochu znervózňuje, jak dobře to umí s velkou sekyrou…“
„Mluvíš o… tom vážně vysokém muži? Myslím, že se jmenuje… Agil nebo tak nějak, že?“ zeptala se mě Asuna, zatímco já hned vyvolal okno zprávy a začal jsem psát.
„Ale zrovna teď bude mít v obchodě hodně práce, ne?“
„A koho to zajímá?“ odpověděl jsem a hned jsem zmáčkl tlačítko odeslání.

Asuna a já jsme vyšli z teleportační brány a hned se dostali na hlavní ulici města padesátého podlaží, «Algade». Hukot a chaos tu byl stále stejný.
Teleportační brána pokračovala ve své práci. Tržní ulice kolem hlavních byly plné hráčských obchodů, které stály jeden vedle druhého. To proto, že nájem tu byl oproti ulicím na nižších podlažích neuvěřitelně levný.
Jistě, prostor tu byl dost úzký a vypadalo to tu špinavě. Ale některým hráčům se takový asijský styl líbí – možná jim to prostě připomíná ruch jisté elektronické části města skutečného světa. Já patřím mezi ně, nedávno jsem začal přemýšlet nad tím, že si tu koupím hráčský dům; zatím tuhle ulici používám jako svoji základnu.
Mezi exotickou hudbou a tržními výkřiky jsem od stánků ucítil jídlo a rychle jsem vedl Asunu kupředu. Uživatelka rapíru ukazovala zpod minisukně její bílé rytířské uniformy hezké nohy, to, jak šla, vážně upoutávalo pohledy.
„Hej, tak šup, jdeme… HÉÉÉJ!!!“
Uvědomil jsem si, že se zvuk klapání vysokých podpatků vzadu nalevo ode mě vzdaluje, tak jsem vytřeštil oči a zakřičel.
„JAK SI MŮŽEŠ JÍT JEN TAK NĚCO KOUPIT!!!“
«Záblesk»-sama, která koupila podezřele vypadající kebab od podezřele vypadajícího pouličního prodavače si ukousla a nevzrušeně odpověděla: „Vyběhli jsme hned po salátu. Jo… tohle je dobrý.“
Dál kousala, řekla mi „Tady máš,“ a podala mi další kebab, který držela v levé ruce.
„Ech? To je pro mě?“
„Neřekla jsem ti snad, že tě zvu?“
„Á… ááá…“
Instinktivně jsem v poděkování sklonil hlavu a kebab si vzal. Teprve pak mi došlo, že místo velké hostiny jsem byl nakonec pozván na kebab. Ale je pravda, že když jsme vyběhli z restaurace, odečetla se cena jídla z našich inventářů.
Zakousl jsem se do etnicky chutnajícího kebabu, který měl unikátní cizí chuť, a pomyslel si, že jednoho dne musím ochutnat něco, co uvařila tahle holka. Pak jsem se vydal kupředu.
Po snědení obou kebabů jsme dorazili k našemu cíli. Povolil jsem prsty, aby dřívko zmizelo, pak jsem si nezašpiněnou ruku otřel o kožený plášť, a promluvil jsem k majiteli obchodu, který k nám byl zády.
„Zdar~ jsme tu~“
„…Nebudu bavit někoho, kdo ani není zákazník,“ zavrčel majitel obchodu a válečník se sekyrou Agil, k němuž se ten rozpačitý hlas vůbec nehodil. Pak ale promluvil k zákazníkům ve svém obchodě: „Pardon, ale pro dnešek už zavíráme.“
„„„Cóó!?“““ ozvaly se stížnosti. Urostlý majitel sebou cukl směrem dozadu a omluvil se, přitom všechny zákazníky z obchodu vyhnal. Pak přivolal menu obchodu, aby podnik pro dnešek zavřel.
Neskutečně nepořádné regály se automaticky zavřely a kovové dveře venku vydaly skřípavý zvuk, načež se zabouchly. Tehdy se ke mně Agil konečně otočil a promluvil.
„Říkám ti, Kirito. V podnikání je nejdůležitější důvěra a druhá nejdůležitější věc je taky důvěra. Přeskočím třetí a u čtvrté budu mít šanci, že vydělám šílenou…“
Ty zvláštní poznámky přestaly, když si všiml hráčky vedle mě. Agilova bradka na spodku jeho plešaté hlavy se třásla, jen tak tam stál. Asuna se nevinně usmívala a kývla na něj v pozdravu.
„Dlouho jsme se neviděli, Agile-san. Omlouvám se, že tě obtěžujeme takhle narychlo, ale je to naléhavé a opravdu potřebujeme tvou pomoc…“
Agilův napjatý výraz hned zmizel, poklepal si na hruď a říkal, že se na něj můžeme spolehnout; dokonce nám i nabídl čaj.
Muži, kteří nedokáží potlačit své vrozené touhy, jsou vážně ubozí.

Agil si vše poslechl v pokoji v patře, zřejmě chápal závažnost celé situace. Oči pod širokým obočím se přimhouřily.
„Říkáte, že mu HP kleslo na nulu v «oblasti»? —Určitě to nebyl duel?“ zeptal se obr silným a trochu hlubokým hlasem. Já, který jsem se opíral o opěrku židle, jsem přikývl.
„Bylo by tam nemožné nevidět obrazovku označující vítěze, takže bychom to tak měli brát. A taky… i kdyby to byl duel, chtěl si tam zajít na jídlo, určitě by takový požadavek jen tak nepřijal. A ještě navíc v «módu naprosté prohry».“
„Šel s tou dívkou… Yolko-san předtím, než zemřel, takže to není ani «PK ve spánku»,“ dodala Asuna a zatřásla malým hrnečkem na kulatém stolku.
„A na náhlý duel je to moc komplikovaný. Myslím, že můžeme mluvit o plánovaném PK. A… s tímhle…,“ otevřel jsem okno a vyvolal důkazní lano ze svého inventáře a podal ho Agilovi.
Jistě, konec, kterým bylo přivázáno k noze stolu, byl rozmotaný, ale na druhé straně se točil do velké smyčky.
Agil dal smyčku přímo přede mě, znechuceně se na ni podíval a chladně si odfrkl, načež se lana svými velkými prsty dotkl.
Vybral skill «Prošetření», který se mu objevil ve vyskakovacím okně. Asuna a já takový skill nemáme, i kdybychom ho vybrali, objevila by se nám akorát chybová zpráva. Agil, obchodník, by nějaké informace ovšem získat měl.
Nakonec obr hlubokým hlasem vyřkl, co jen on na obrazovce viděl.
„…Bohužel, není vyrobené hráčem, je to obyčejný předmět z obchodu NPC. A ani to není nic extra. Odolnost už o polovinu klesla.“
Vzpomněl jsem si na tu děsivou scénu a přikývl jsem.
„Asi jo. Přeci jen na tom visel hráč v plné plátové zbroji. To muselo něco vážit.“
Ale zabijákovi stačilo jen několik vteřin, aby HP toho muže spadlo až na nulu.
„To je jedno. Od lana jsem toho moc stejně nečekal. Důležité je tohle.“
Dotkl jsem se svého stále otevřeného okna inventáře a vyvolal další předmět.
Lesklé černé krátké kopí hned v téhle místnůstce zapůsobilo na nás všechny. Co se týče třídy zbraně, tak se tohle krátké kopí nedalo porovnat s hlavními zbraněmi mě a Asuny, ale o to teď nešlo. Tím kopím někdo krutě ukončil život jiného hráče, dalo by se nazvat «vražednou zbraní».
Opatrně jsem krátké kopí předal do Agilových rukou, dal jsem si pozor, aby se nedotklo ničeho jiného.
Celé kopí bylo z černě zbarveného zlata, taková zbraň je vážně vzácná. Měřilo nejspíš kolem jednoho metru, na konci byla rukojeť o asi třiceti centimetrech. Čepel měla asi patnáct centimetrů.
Zvláštní charakteristikou zbraně bylo to, že na kopím samotném zřejmě byly krátké trny. Jakmile se kopí zabodlo do nepřítele, vytvořilo pomocí trnů unikátní efekt nevyjmutelnosti. K vytažení bylo zapotřebí dost síly.
V tomto světě je síla představována číselným parametrem nastaveným hráčem a také silou signálu poslanou z mozku do NerveGearu. V tu chvíli byl ten chlap v plné plátové zbroji, Kains, zasažený strachem, a proto neschopný vydat jasné signály síly, které by pohnuly jeho virtuálním tělem. Proto se kopí nepohnulo, ani když ho uchopil rukama.
Ta myšlenka mě ještě víc přesvědčila, že nešlo o nějaké náhlé PK. Možná to byla «plánovaná vražda». To proto, že smrt způsobená «stálé zranění z protnutí, ZzČ» je příliš krutá. Oběť nebyla zabita nepřítelovým skillem nebo zbraní – ale vlastní zbabělostí.
Taková myšlenka mi proběhla myslí, ale přerušil ji Agil, který dokončil své zkoumání.
„Tohle je vyrobeno hráčem.“
Asuna a já jsme hned vystřelili těla dopředu a bezděčně vykřikli: „„Vážně?““
Hráčem vyrobený předmět znamená, že ho vyrobil někdo se skillem kování. Rozhodně tam bude záznam hráčova «jména». A tohle krátké kopí bude s největší pravděpodobností jedinečný předmět. Jakmile se přímo zeptáme výrobce, budeme dost možná schopni určit, kdo si ho objednal.
„Kdo je výrobce?“ zeptala se naléhavě. Agil sklonil hlavu, podíval se na okno, a odpověděl.
„«Grimlock»… takhle je to v latince. Nikdy jsem o nikom takovém neslyšel, takže mezi nejlepší kováře nepatří. Možná má kování jen na výrobu vlastních zbraní…“
Jestli ani obchodník Agil toho kováře nezná, tak ho samozřejmě neznáme ani my s Asunou; místnost se znovu pohroužila do ticha.
„Ale měli bychom zvládnout ho najít. Jestli si zvládl zvýšit ten skill natolik, aby mohl vytvářet vlastní zbraně, nemůže to být výhradně sólo hráč. Jestli zajdete na střední podlaží a poptáte se, určitě najdete někoho, kdo už někdy s «Grimlockem» v partě byl.“
„To je fakt. Moc blbců jako tenhle není.“
Agil přikývl a společně s Asunou se na toho pitomého sólo hráče podíval.
„C… co? O-občas jsem s někým v partě.“
„Jen během bojů s bossy,“ dostalo se mi chladného opáčení. Zůstal jsem tiše, protože mi došly argumenty.
Asuna si odfrkla a pak se znovu podívala na krátké kopí v Agilově ruce.
„Ale… upřímně, i jestli «Grimlocka» najdeme, nejspíš nám toho moc neřekne…“
S tím jsem souhlasil.
Kainse zabil prozatím neznámý červený hráč, který si tohle kopí koupil od kováře «Grimlocka», ne «Grimlock» sám. Použít vlastní zbraň, která má na sobě vaše «jméno», abyste někoho zabili, je jako podepsat si sekáček ve skutečném světě a pomocí něj zabíjet. Ale je pravda, že hráči výrobci, kteří mají nějaké znalosti a zkušenosti, by měli být schopni rozpoznat zákazníkovy záměry při vytváření návrhu zbraně.
«Stálé zranění z protnutí, ZzČ» je na monstra poměrně slabý efekt. Monstra, která se chovají podle systému, ani nevykazují známky strachu. I když je bodací zbraň zasáhne a ochromí, jsou hned schopni ji vytáhnout. Jistě, žádné monstrum ji určitě hráči nevrátí s úsměvem ve tváři, spíš ji daleko odhodí, aby nebylo možné ji získat do konce boje zpět.
A tak je takové kopí rozhodně vytvořeno k boji s jinými hráči. Každý kovář, kterého znám, by odmítl takové kopí vyrobit.
Ale Grimlock ho vyrobil.
Možná není vrah – jeho jméno si můžeme ověřit – ale možná má slabou vůli nebo je to hráč, který je tajně součástí červené gildy.
„…Alespoň nám to neprozradí snadno. Jestli za informace bude chtít zaplatit…,“ zašeptal jsem. Agil začal vrtět hlavou, Asuna se na mě zadívala.
„Tak každý zaplatíme půlku.“
„…Chápu. Stejně už jsem na pirátské lodi,“ pokrčil jsem rameny a ke skoupému obchodníku vznesl poslední dotaz.
„Asi to moc nepomůže, ale řekni mi jméno té zbraně.“
Plešatý obr sklonil hlavu potřetí, aby se na okno podíval, a řekl: „Ano… jmenuje se «Trn viny». To znamená trny hříchu, ne?“
„Aha…“
Znovu jsem se zadíval na krátké kopí s hroty. Jistě, jméno zbraně je náhodně vybráno systémem, takže by v sobě nemělo mít žádnou «lidskou vůli».
—Nicméně.
„Trn… viny…“
Z Asunina zamumlání mi po zádech přejel mráz.


Část třetí

Asuna, Agil a já – společně jsme zamířili z teleportační brány v «Algade» do «Města Začátků» na nejnižším podlaží Aincradu.
Chtěli jsme se podívat na «Památník života», který stojí v Černoželezném paláci. Musíme aspoň zjistit, jestli kovář Grimlock stále žije, než jej začneme hledat.
Zrovna bylo jaro, ale velké «Město Začátků» se pořád topilo v atmosféře opuštění.
Jistě, nebylo to výsledkem náhodně generovaného počasí. V širokých ulicích skrytých pod rouškou tmy nebylo ani stopy po hráčích, a dokonce i hudba zprostředkovávána NPC skupinou byla jaksi ponurá.
Nedávno jsem uslyšel neuvěřitelné zvěsti: největší gilda na nižších podlažích, organizace, která se sama ustanovila vládou, «Aincradská osvoboditelská síla», zakazovala hráčům noční vycházky. Zřejmě tomu tak vážně bylo. Při cestě jsme zahlédli hlídku, všichni byli v podobných tmavošedých uniformách.
A jakmile oni uviděli nás, hned se k nám rozběhli, jako když policejní hlídka mladých uvidí děti z druhého stupně, které zatahují hodiny. Všichni se zase vzdálili, když uviděli Asunin naprosto oddělávající útok ledového pohledu, ale bylo to celé poněkud napjaté.
„…Není divu, že to v Algade tak žije… je to tu fakt drahý…,“ zamumlal Agil bezděčně a pak mi řekl o zvěsti, která byla ještě děsivější.
„Prý má Armáda v plánu začít vybírat «daně» na hráčích.“
„Co!? Daně? To přece… jak to chtějí udělat?“
„To nevím… možná budou automaticky odebírat část dropu?“
Hloupě jsme s Agilem žertovali, ale jakmile jsme došlápli na kamennou podlahu Černoželezného paláce, hned jsme zmlkli.
Jak název napovídá, je to velká budova vytvořená z černě se lesknoucích sloupců a kovových plátů. Vzduch uvnitř byl výrazně studenější než venku. I Asuně, která šla rychle kupředu, byla zřejmě taková zima, že si začala třít obnažené paže.
Možná uvnitř nikdo nebyl, protože už bylo pozdě.
Během dne sem přichází mnoho lidí, kteří nevěří, že jejich přátelé nebo milovaní zemřeli. Jakmile uvidí čáru, nemilosrdně vyrytou přes jméno, které hledají, obvykle začnou hlasitě brečet. Myslím, že Yolko, která viděla smrt svého kamaráda Kainse, se sem přijde zítra podívat. Vlastně jsem něco podobného také ne až tak dávno udělal, a stále ještě nejsem schopen tu bolestnou vzpomínku pustit.
A tak jsme vešli do prázdné haly, ozářené modrými plameny.
Asuna a já jsme došli k «Památníku života», který měl na šířku deset metrů, koukali jsme na část, která podle abecedního pořádku začínala na písmeno «G».
Agil šel dál doprava. Asuna i já jsme zadržovali dech, když jsme prohlíželi jména, až jsme ho nakonec našli zřejmě ve stejnou chvíli.
«Grimlock». A na něm – žádná čára.
„…Pořád žije.“
„Jo.“
Oba jsme si ve stejnou chvíli úlevně oddychli. Kousek od nás se Agil díval na sloupec «K», hned nám s vážným výrazem oznámil: „Kains je rozhodně mrtvý. Čas smrti je měsíc sakury, dvaadvacátého, 18:27.“
„…Datum a čas souhlasí. Zhruba v tu dobu jsme vyběhli z restaurace,“ zamumlala Asuna a podívala se dolů, její obočí přitom pokleslo. Agil a já jsme se tiše pomodlili. «Kains», psáno v latince, by se mělo číst přesně tak, jak se píše. To jsme si předtím nechali potvrdit od Yolko.
Když jsme dokončili vše, co jsme museli udělat, odešli jsme z Černoželezného paláce a vydechli jsme. Hudba se mezitím změnila na pomalý waltz, který hrával pozdě v noci. NPC obchody už byly zavřené a jen několik málo pouličních světel osvětlovalo ulice. Patroly «Armády» zmizely.
Tiše jsme se vrátili na náměstí s teleportační branou, když se ke mně Asuna náhle otočila.
„…Zítra začneme hledat Grimlocka.“
„Jasně…,“ přikývl jsem souhlasně. Agilovo husté obočí se zkrabatilo.
„No… já jsem hlavně obchodník, ne válečník…“
„Však já vím. Tímhle to pro tebe zatím končí, ty obchodníku,“ praštil jsem ho lehce do ramene a poplácal. Agil se úlevně zatvářil, ale nesměle se omluvil.
Tenhle starý dobrý ranař si nemyslí «obchod má přednost» nebo «vyšetřovat je fakt otrava». Prostě se jen nechce setkat s hráčem, který vytvořil krátké kopí, co někoho zabilo. Jasně, že se nebojí; vlastně spíš naopak – bojí se, že vztek, který si normálně ventiluje na monstrech, vybuchne.
Agil nás opustil s ‚Tak hodně štěstí, vy dva‘, a zmizel v teleportační bráně. Asuna chtěla ještě zajít na velitelství své gildy, tak jsme se pro dnešek rozloučili.
„Potkáme se u brány na sedmapadesátém podlaží v devět ráno. Musíš dojít včas, ne abys zaspal,“ řekla Asuna tónem učitelky či starší sestry – i když vlastně ani žádnou ve skutečném světě nemám. Akorát jsem se kysele usmál a přikývl.
„Jasně. To ty by ses měla pořádně vyspat. Jestli máš starosti, můžu ti dělat hlídku vedle—“
„NENÍ TŘEBA!“ zanechala za sebou zastupující vůdce Rytířů krve, rychle se otočila a skočila do teleportační brány. Ještě vteřinu nebo dvě jsem po jejím zmizení viděl červenou a bílou siluetu.
Já, zanechán zde osamocen, jsem zůstal stát před bránou vydávající modré a bílé světlo. Snažil jsem se přijít na to, co se dneska vlastně stalo. Napřed to bylo jen obyčejné «Dneska je fajn počasí», a přesto jsem skončil jako šlofíkový hlídač «Záblesku»; když jsme se jaksi odebrali na večeři, dostali jsme se k řešení případu vraždy v «oblasti» - a teď jsem byl buď detektiv, nebo asistent při řešení záhady vraždy.
Jistě, ani jediný den ve vznášejícím se zámku Aincradu se nedá nazvat «normálním», ale od začátku smrtící hry šestého listopadu 2022 uběhl rok a půl. Většina hráčů, včetně mě, alespoň žila na středních podlažích. Většina z nás se úmyslně snažila zapomenout na naše životy tam venku a soustředila se na «každodenní» přežívání, které zahrnovalo meče, boj, zlaté mince a labyrinty.
Ale dnešní incident mě dostal do úplně jiné abnormality. Nevím, jestli se z tohohle stane nějaká permanentní věc, která se má stát…
Nad tím jsem přemýšlel, udělal několik kroků dopředu a vešel do modré teleportační brány. Slovním příkazem jsem se poslal do místa svého nynějšího ubytování – do hlavního města čtyřicátého osmého podlaží, «Lindu». Společně se silnou září mě obklopil pocit vznášení.
Když se mi nohy znovu dostaly na zem, vykročil jsem po kamenném dláždění jiné barvy. Okolí se hned změnilo. Nepoužívám Lindus ani týden, ale líbí se mi, jak se kanály proplétají všemi ulicemi a jak jsou kolem rozptýlena vodní kola, líně se točící. Teď už je ale po desáté večer, ulice jsou zahaleny noční scenérií. Zvuk kovářů, kteří v celém městě přes den neustále pracovali, zcela zmizel.
Odcházel jsem od teleportační brány a přemýšlel, jestli mám poslušně dodržet slib, který jsem dal zastupující vůdce-dono, a mířil jsem buď do postele, nebo na skleničku v baru, který vedlo NPC. Tehdy—
Mě obklíčilo šest nebo sedm hráčů.
Hned jsem chtěl vytáhnout meč na svých zádech. I kdyby mě obklopil tucet lidí, dokud jsem v «oblasti», jsem v bezpečí – ale tohle základní pravidlo bylo po událostech několika posledních hodin poněkud nespolehlivé.
Pohnul jsem jen prsty na pravé ruce a ovládal potřebu vytáhnout meč.
Znal jsem všechny lidi v téhle skupině. Byli členy největší čistící skupiny «Aliance svatých draků». Promluvil jsem k jednomu z nich, který by se dal považovat za jednoho z vysoce postavených, stál mezi lidmi, kteří se srovnali do půlkruhu.
„Dobrý večer, Schmitte-san,“ převzal jsem iniciativu, usmál jsem se a pozdravil ho. Ten svalnatý uživatel dlouhého kopí zřejmě ztratil slov, ale hned se pořádně zamračil a odvětil mi.
„…Kirito-san, potřebuju se tě na něco zeptat, tak jsem přišel sem čekat, dokud se nevrátíš.“
„Che, asi se mě nezeptáš, kdy mám narozeniny nebo jakou mám krevní skupinu…,“ zavtipkoval jsem instinktivně, husté obočí pod krátkými vlasy esa sportovního klubu zacukalo.
Jsme spolu v čistící skupině a nemáme přímo nenávistný vztah, ale s lidmi z «Aliance svatých draků» prostě nedokážu najít společnou řeč. Když bych to měl porovnat, řekl bych, že je můj vztah s «Rytíři krve» pod Asuniným velením o něco lepší.
To proto, že zatímco «Rytíři krve» chtějí «vyčistit hru co nejrychleji to jen půjde», «Aliance svatých draků» se snaží získat «pověst nejsilnější gildy». V podstatě se drží od ostatních gild dál a otevřeně neprozradí nic o tréninkových místech. A také se za všech okolností snaží získat poslední útok na bosse – kvůli věcem, které padnou, a bonusovým zkušenostem.
Na druhou stranu se nad nimi dá uvažovat i tak, že si tahle skupinka lidí hru zvanou SAO užívá, takže jsem k nim nikdy ani nechoval zášť. Ale proto, že jsem dvakrát odmítl se k nim přidat, nedá se říct, že bychom spolu zrovna vycházeli.
A zrovna teď to vypadá, že mě sedm z nich obklíčilo v půlkruhu, když mám za zády akorát teleportační bránu. Museli si vzdálenost vypočítat předem. Je to vzdálenost, že se hráči necítí «namáčklí» jeden na druhého tak, že by se nemohli hýbat, ale kdybych se jim chtěl vyhnout, musel bych projít těsně kolem jednoho z nich. A samozřejmě bych si dvakrát rozmyslel, než bych něco tak neslušného udělal. A přesně to způsobilo tuhle situaci «podezřelého zahnání do kouta».
Vážně jsem přetrpěl potřebu vzdychnout a změnil tón, když jsem se ptal Schmitta: „Odpovím, jak nejlépe to jen půjde. Na co se chceš zeptat?“
„Na ten PK incident v oblasti na padesátém sedmém podlaží dnes večer.“
Tuhle otázku jsem už očekával, opřel jsem se o kamennou zeď a založil si ruce před hrudí, než jsem ho očima vybídl, aby pokračoval.
„Prý to nebyl duel… nebo jo?“ zeptal se hlubokým, téměř magnetickým hlasem. Chvíli jsem přemýšlel, načež jsem pokrčil rameny a odpověděl.
„To můžu potvrdit. Nikdo v okolí neviděl okno ukazující vítěze. Jasně, možná si ho z nějakého důvodu jen nikdo nevšiml.“
„…“
Schmittova obdélníková čelist se hned zavřela, zbroj pod jeho krkem vydala zvuk.
Členové «Aliance svatých draků» musí nosit zbroj se základními barvami stříbrnou a modrou. Dva metry dlouhé kopí na jeho zádech bylo zcela viditelné, ostrá špička na sobě měla přivázanou trojúhelníkovou vlajku jejich gildy.
„Prý byl zabit hráč jménem «Kains»… je to pravda?“
„Řekla nám to jeho kamarádka, která to celé viděla. Zrovna jsem byl v Černoželezném paláci to zkontrolovat. Datum a příčina smrti jsou úplně stejné.“
Viděl jsem, jak polkl, a začal jsem cítit podezření. Naklonil jsem hlavu a zeptal se: „Znal jsi zesnulého?“
„…Do toho ti nic není.“
„Hele, hele, jak to, že se tu můžeš ptát jen ty…,“ promluvil jsem jen do půlky, když na mě náhle zlostně zavrčel.
„NEJSI POLDA, JASNÝ!? ZŘEJMĚ JSI DOST TAJNĚ VYŠETŘOVAL SE ZASTUPUJÍCÍ VŮDCE RK, ALE VY DVA NEMÁTE PRÁVO SI NECHAT VŠECHNY INFORMACE PRO SEBE!“ zařval tak, že to muselo být slyšet i mimo náměstí. Ostatní hráči se zatvářili poněkud nervózně a rozhlédli se. Schmitt jim zřejmě nic moc nevysvětlil, jen chtěl, aby se tu takhle seřadili.
Takže «Aliance svatých draků» s tím možná nemá nic společného, ale Schmitt ano. To jsem si zapsal do paměti, když se pravá ruka zakrytá v kovové rukavici až po předloktí natáhla směrem ke mně.
„Vím, že jsi vzal PK zbraň z místa činu. Vyšetřil jsi toho už víc než dost. Dej mi ji.“
„No tak hele…“
Něco takového šlo jasně proti etiketě.
V SAO se po 300 vteřinách vymažou údaje majitele jakékoli nevybavené zbraně na zemi nebo zbraně zabodnuté do monstra. Předmět pak patří tomu, kdo jej zvedne, ať už je to založeno na systému, či ne. Tomu krátkému černému kopí se data vymazala poté, co vzalo Kainsovi život, a tak, podle systému, teď patří mně.
Ne že by nebyly situace, kdy lidé nutili jiné jim předat volní zbraně – ale tohle kopí byla zbraň a důležitý důkaz. Protože nejsem policista, normální ani vojenský, nemám v plánu si ho nechat jen pro sebe.
A tak jsem si otevřeně povzdechl a mávl rukou, abych vyvolal okno s předměty.
Pravou rukou jsem popadl materializované černé krátké kopí a napadlo mě, že by to vypadalo hustě, kdybych ho zabodl do kamenného dláždění mezi Schmittem a mnou.
*KLANG!* Krátké kopí vydalo velkou jiskru a zabodlo se do země. Schmitta můj čin překvapil, udělal půlkrok zpět.
Znovu jsem se zblízka podíval a uvědomil si, že ze vzhledu téhle zbraně vážně běhá mráz po zádech. Ono je tak nějak samozřejmé, že zbraň vytvořena k zabíjení hráčů nemůže být nic dobrého. Odhlédl jsem od pravdy, kterou jsem viděl pouze já, a velice tichým hlasem jsem promluvil k uživateli dlouhého kopí.
„Ušetřil jsem ti čas prozkoumáním předmětu. Ta zbraň se jmenuje «Trn viny» a vyrobil ji kovář «Grimlock».“
Objevila se ne zrovna dobře skrytá reakce.
Schmitt hned vykulil své dosud přimhouřené oči, spadla mu čelist a z vnitřku vydala chraplavé zalapání po dechu.
Bezpochyby zná tenhle frajírek, co vypadá jako sportovní atlet, kováře Grimlocka a musel znát i oběť Kainse, společně si «něčím prošli».
Jestli je tohle motiv k zabití Kainse, tak případ vraždy v «oblasti» není to, čeho jsem se bál, zabiják, který náhodně a bez předchozího výběru vraždí hráče. Vážně jsem chtěl vědět, co se s nimi kdysi stalo, ale i kdybych se na to Schmitta zeptal, nejspíš by mi neodpověděl upřímně.
Přemýšlel jsem, co dělat. Paže se silnou kovovou rukavicí až po předloktí se ztuhle narovnala a vytáhla ze země kopí.
Schmitt neohrabaně otevřel inventář a hodil do něj krátké kopí, jako by se ho chtěl zbavit, pak se rychle otočil.
A pak, když jsem stál čelem k jeho dlouhému kopí, utrousil poněkud klasickou výhružnou poznámku: „…Neobtěžuj se něco dál vyšetřovat. Jdeme!“
Členové Aliance svatých draků rychle zamířili k teleportační bráně a zmizeli.
—Tak, co bych měl dělat?


Část čtvrtá

„Lidé z ASD?“ zamračila se Asuna, když uslyšela mé hlášení.
ASD je zkratka «Aliance svatých draků», zjednodušený název gildy. To jméno má v sobě jakýsi prvek zastrašení a tlaku, takže se mu lidé obvykle vyhýbají, ale to na zastupující vůdce RK Asunu neplatí.
Den po incidentu, v měsíci sakury, dvacátého třetího, měl generátor počasí zřejmě špatnou náladu, od rána poprchávalo. V Aincradu je nebe vlastně skryté za spodkem dalšího podlaží, takže déšť není možný, ale kdybych to měl brát takhle doslova, musel bych říct, že během dne vlastně není ani možné, aby dopadalo sluneční světlo.
Devět hodin ráno. Potkali jsme se s Asunou u teleportační brány na padesátém sedmém podlaží, kde se incident odehrál, a šli jsme do blízké kavárny na snídani. Také jsme tam mluvili o tom, co jsme doposud zjistili. Největším tématem diskuze byl samozřejmě Schmitt z Aliance svatých draků, který mě přepadl u teleportační brány a silou se mi pokusil vzít informace a vražednou zbraň.
„Ááá~ no jo, už vím kdo. Ten, co používá dlouhé kopí, že?“
„Ano. Působí jako předseda středoškolského čorkovského kroužku.“
„Žádný takový kroužek neexistuje,“ zamítla Asuna okamžitě malou humornou inspiraci, kterou jsem měl již od rána. Objala dlaněmi hrnek s café au lait, zřejmě o něčem přemýšlela.
„…Třeba je to pachatel.“
„Nechci k závěrům docházet moc rychle, ale myslím, že není. Jestli si vzal tu vražednou zbraň zpět, protože se bojí, že by někdo našel stopu, tak tam dost možná ani nebyl. Myslím, že to kopí tam nechal pachatel.“
„Aha… máš pravdu. To zabití a název zbraně, «Trn viny»… to ani není normální PK, spíš něco jako «veřejná poprava»…,“ zamumlala Asuna poněkud sklíčeně. Souhlasně jsem přikývl.
Tohle nebylo náhodné PK, ale Kainsova poprava. A mezi Kainsem, Grimlockem a Schmittem se muselo něco stát.
Dával jsem si pozor, abych mluvil tiše. Vyslovil jsem závěr, ke kterému jsem z těch stop došel: „Takže – motiv je «pomsta», ne, «soud». Ten Kains-san kdysi nějak zhřešil a byl «potrestán» zabitím. O to asi vrahovi šlo.“
„Takže Schmitt není pachatel, ale někdo, po kom ten zločinec jde, jo? Společně s Kainsem-san «něco» provedl, a když byl jeho partner zabit, zpanikařil a začal jednat…“
„Jakmile budeme vědět, co se stalo, tak nejspíš přijdeme na to, kdo je pachatel. Ale… tohle možná přeci jen udělal zločinec. Neměli bychom být moc subjektivní.“
„Máš pravdu, hlavně, když mluvíme s Yolko.“
Společně jsme s Asunou přikývli a podívali se na čas. Bylo deset ráno, když jsme se dohodli, že zajdeme do hostince poblíž, abychom vyzpovídali Yolko, která tam zůstala, ohledně minulosti.
Už před chvílí jsem dojedl jednoduchou snídani skládající se z tmavého chleba a zeleninové polévky. Klidně jsem se podíval na zastupující vůdce RK naproti mně.
Možná chtěla řešit něco osobního, protože na sobě neměla rytířskou uniformu v bílé a červené. Místo toho se oblékla do košile s růžovými a šedými proužky, přes kterou měla černou koženou vestu. Dále měla černou minisukni s tkaničkami po stranách. Nohy zahalovaly šedé ponožky.
A taky měla růžové boty z lesklé kůže a růžový baret. Zřejmě si s oblečením dala vážně práci – ale jasně, takhle se nejspíš oblékaly všechny hráčky. Upřímně, nemám ani ponětí, jaké oblečení je zrovna v kurzu, takže to absolutně nemám šanci poznat. A rozhodně si ani nedovoluji odhadovat, kolik corů ten její outfit stál.
A navíc není třeba si dávat tolik práce s oblečením, kdy vyšetřujete případ vraždy. Nad tím jsem tupě přemýšlel, když Asuna náhle vzhlédla a rychle odvrátila tvář.
„..Na co se to díváš?“
„É… ach, to nic…“
Samozřejmě jsem se jí nemohl zeptat, kolik jí to oblečení stálo, ale kdybych řekl něco náhodného, jako ‚máš hezké oblečení‘ a ‚vážně ti to sluší‘, nejspíš by se naštvala, nebo se mi vysmála, takže jsem si raději vymyslel výmluvu.
„Éé… jen jsem přemýšlel, je ta hustá věc dobrá?“ zeptal jsem se. Asuna sklonila hlavu a podívala se na záhadně hustou polévku, ve které se nimrala lžící. Podívala se na mě s choulostivým výrazem a pak si těžce povzdechla.
„…Vůbec ne,“ zašeptala uživatelka rapíru a polévku odstrčila. Trochu si odkašlala a změnila tón.
„Včera jsem přemýšlela o «stálém zranění  z protnutí» z toho krátkého kopí…“
A vůbec, tohle je snad poprvé, co tuhle holku vidím bez jejího rapíru. Když jsem si tohle uvědomil, přikývl jsem.
„Hm?“
„Tak například, když do někoho zabodneš bodací zbraň mimo oblast a ten hráč vstoupí do oblasti, jak se zranění počítá? Nevíš náhodou?“
„Ehm… no…“
Musím se rozmyslet. Je pravda, že jsem nad něčím takovým nikdy nepřemýšlel a samozřejmě jsem tedy nikdy nepřemýšlel, co se přesně dělo.
„Nevím… ale zranění z otravy nebo popálení zmizí, když hráč vstoupí do oblasti, ne? Bodací zranění by mělo být stejné, ne?“
„Ale co se stane, když je zbraň v těle zabodnuta? Automaticky se vytáhne?“
„No, to zní trochu divně, jestli to tak fakt je… hm, máme trochu času, tak zkusme zaexperimentovat.“
„Za, zaexperimentovat?“
„Kdo uvidí, uvěří,“ vyslovil jsem přísloví, zde poněkud zvláštně použité. Pak jsem vyvolal mapu města, abych našel nejbližší bránu.

Oblast mimo hlavní město padesátého sedmého podlaží, «Martenu», je planina s jakýmisi rozeklanými starými stromy.
Před několika týdny jsem po téhle cestě chodil skoro neustále, když tohle byla stále přední linie. Mé vzpomínky už jsou ovšem nejasné. Možná je to proto, že to tu s příchodem jara oživlo, ale v podstatě jde hlavně o to, že jakmile se čistící skupina prolomila tímto podlažím, přestal jsem chodit do zdejší tréninkové oblasti.
Šli jsme dál, stále lehce mrholilo. Jakmile jsme vyšli z města, objevila se v našich zorných polích výstražná slova «vnější oblast». Monstra na nás hned nepřijdou zaútočit, ale přesto se mi napjalo srdce.
Asuna se vybavila rapírem, který obvykle nosila u pasu, pak z ofiny poněkud netrpělivě setřásla několik kapek vody. Trochu nevrlým hlasem se zeptala: „Tak… jak chceš experimentovat?“
„Takhle?“
Prohrabal jsem se váčkem u svého pasu a našel tři «vrhací špičáky», kterých si vždy pár nechávám u sebe, a jeden jsem vytáhl.
Všechny zbraně v Aincradu se dají označit jako řezací, bodací, bouchací nebo protínací. Má hlavní jednoruční zbraň je řezací, Asunina bodací. Kyje a kladiva jsou bouchací, krátké kopí, které zabilo Kainse, a Schmittovo dlouhé kopí jsou samozřejmě protínací.
Ale několik házecích zbraní může mít vlastně docela nejasnou klasifikaci. Bumerangy nebo srpy jsou řezací; létající dýky bodací, moje vrhací špičáky protínací. Ano. Tenhle špičák vypadá jako velká kovová jehla, dlouhá pouhých dvanáct centimetrů, ale vážně je to protínací zbraň, která má způsobit jen nějaké drobné zranění typu protnutí.
Bylo by vážně pitomé mrhat odolností mého vybavení na test HP, takže jsem si sundal levou rukavici a špičákem v pravé jsem se bodl do odhalené dlaně.
„Po… POČKEJ CHVÍLI!“ zastavil mě hlasitý výkřik.
Otočil jsem hlavou, Asuna už otevřela svůj inventář a neměla daleko k tomu, aby vytáhla velice drahý léčivý krystal. Nedokázal jsem se kysele neusmát a říct: „Nepřeháníš to trochu? Když si takový špičák zabodnu do ruky, neztratím víc než jedno nebo dvě procenta HP.“
„Blbče! Mimo oblast se může stát cokoli! Pojď se mnou do party, ať vidím tvoje HP!“ prohlásila Asuna naštvaně, jako kdyby poučovala svého hloupého mladšího bratra. Otevřela okno a pozvala mě do party. Trošku jsem couvl bradou a hned zmáčkl tlačítko souhlasu, hned pod mou HP linkou vlevo nahoře jsem viděl i malou Asuninu linku.
Tohle je vlastně poprvé, co jsem s tou holkou v partě. Samozřejmě jsme se potkali už mnohokrát, jelikož jsme oba v čistící skupině, ale ona v podstatě vede nejsilnější gildu, zatímco já jsem jen bezvýznamný sólo hráč, takže jsme spolu moc nemluvili.
Jde to překvapivě snadno, dokonce s ní budu sám v partě. Před nedávnem jsme se hádali kvůli způsobu poražení bosse, dokonce jsme mezi sebou měli duel.
Asuna chytila růžový krystal. Vypadala napjatě. Připravila se na to, co přijde. Musel jsem se jí podívat do tváře.
„…Co je?“
„Nic… no, nemyslel jsem si, že si o mě budeš dělat takové starosti…,“ řekl jsem – a v tu chvíli se Asunina bílá tvář hned změnila v barvu krystalu. Pak ke mně naštvaně promluvila. Zase.
„Ja… jasně že ne! Počkat, není to tak, že bych ne… UÁÁ! PROSTĚ SE BODNI, KDYŽ TO TAK MOC CHCEŠ!!“
ÉÉÉÉÉ!? Hned jsem zase popadl špičák.
„Tak, tak já se teda bodnu,“ prohlásil jsem a zhluboka se nadechl—
Pak jsem provedl základní vrhací skill, «Jednoduchý hod», na svou nataženou levou ruku.
Dvěma prsty pravé ruky jsem se chytil špičáku a s trochu tmavým světelným efektem jsem jím proťal vlastní ruku.
Společně s nárazem projely mými nervy nepříjemné ochromení a trocha bolesti.
HP linka se snížila o něco víc, než jsem předpokládal, ztratil jsem asi tři procenta zdraví. No jo vlastně, vyměnil jsem obyčejné špičáky za vzácnější kousky.
Vydržel jsem ten nepříjemný pocit a podíval se na kovovou jehlu, která zůstala zaražená v mé ruce. O pět vteřin pozdě se zase objevil světelný efekt a mé HP se snížilo o půl procenta. To je «stálé zranění z protnutí, ZzČ».
„…HONEM BĚŽ DO OBLASTI!“ popohnal mě Asunin napjatý hlas. Přikývl jsem a zadíval se na HP linku a špičák, pak jsem zamířil k bráně vedoucí do oblasti.
Jakmile jsem z mokré trávy došlápl na tvrdé kamenné dláždění, objevila se přede mnou slova «vnitřní oblast».
A pak – se mé HP přestalo snižovat.
Každých pět vteřin se opakoval červený světelný efekt, ale zdraví se mi už nesnižovalo. Zranění v oblasti se neutralizovalo, přesně jak jsem čekal.
„…Přestalo to,“ zašeptala Asuna a já souhlasně přikývl.
„Zbraň je pořád ve mně, ale stálé zranění přestalo, jo?“
„Jaký je to pocit?“
„Pořád to cítím. Nejspíš to má zabránit blbcům, kteří by se něčím podobným bodli, vstoupit přímo do oblasti…“
„Teď jsi takový blbec ty,“ zaslechl jsem chladné vynadání. Trochu jsem cukl krkem dozadu a vytáhl špičák z ruky. Nervy mi projel nepříjemný pocit, až se mi napjalo celé tělo. Na ruce mi nezůstaly žádné známky zranění, ale studený kovový pocit přetrvával. Foukl jsem si na hřbet ruky.
„Zranění skončilo… takže proč Kains zemřel…? Je to nějaká spešl vlastnost té zbraně… nebo neznámý skill… UÁÁÁÁÁ!?“
Důvodem toho výkřiku na konec bylo—
To, že mě Asuna náhle popadla oběma rukama za levačku a přitáhla si ji před svou hruď, pak ji pevně chytila.
„Ty… c… co…?“
Po několika vteřinách zastupující vůdce ruku pustila a zle se na mě podívala.
„Ten přetrvávající pocit zranění zmizel, ne?“
„—E, ehm. No, díky.“
Srdce mi zběsile bušilo nejspíš proto, že mě to tak zaskočilo.
Musí to tak být, musí.                                          

Deset hodin dopoledne. Yolko vyšla z hostince. Vzhledem k tomu, jak neustále mrkala, když se ukláněla Asuně a mně, jsem hádal, že vůbec nespala.
Kývl jsem na ni a hned se omluvil.
„Promiň, že tě otravujeme, když tvůj kamarád zrovna…“
„To nic…,“ zatřásla dívka, nejspíš o něco málo starší než já, tmavomodrými vlasy, společně se svou hlavou.
„To nic. Taky chci co nejdřív najít toho, kdo to udělal…“
Pak se podívala na Asunu a hned vykulila oči.
„Páni, to je nádhera. Jsou tohle všechno originální kousky z obchodu Ashley-san? Tohle je poprvé, co někoho vidím jen v oblečení od ní!“
…Další jméno? Pomyslel jsem si a zeptal se: „Kdo je to?“
„Ty ji neznáš?“ podívala se na mě Yolko s nevěřícným výrazem. Hned se pustila do vysvětlování.
„Ashley-san je úžasná švadlena, první v Aincradu, která zvládla dostat svůj skill šití až na 1 000! Když jí nepřineseš nejvzácnější a nejlepší materiály, nebude šít!“
„Aha!“
To mě skutečně ohromilo. I já, který bojuju jako naprostý magor, jsem na úroveň 1 000 dostal jen skill jednoručního meče.
Nedokázal jsem se nepodívat na Asunu a zhlédnout ji od hlavy až k patě. Tvář uživatelky rapíru se hned napjala a vykřikla, načež se rozešla dopředu.
„Tak… tak to není!“
—Vůbec netuším, o co tu teď šlo.

A tak vedla Asuna Yolko, která si zřejmě něco uvědomila, a mě, který jsem vůbec nechápal, o co jde, do restaurace, kde jsme byli včera večer vyrušeni.
Je pořád brzo, takže uvnitř nebyli žádní jiní hráči. Posadili jsme se ke stolu nejdále od vchodu a vzdálenost od něj změřili. Byli jsme tak daleko, že pokud nebudeme křičet, lidé venku nás neuslyší. Dřív jsem si vždy myslel, že se prostě musíme schovat v pokoji hostince a zamknout, než začneme probírat nějaká tajemství, ale nedávno jsem přišel na to, že je ještě jednodušší nechat ty se skvělými schopnostmi odposlouchávání nás slyšet.
Yolko už snídala, tak jsme si všichni objednali jen pití, než jsme začali mluvit.
„Tak první hlášení… včera večer jsme se šli podívat na «Monument života» v Černoželezném paláci. Kains-san je rozhodně mrtvý.“
Když Yolko uslyšela má slova, lapala chvíli po dechu, načež zavřela oči a přikývla. Pak promluvila: „Aha… děkuju, že jste to šli ověřit tak daleko…“
„S tím si nedělej starosti. Navíc chceme vědět ještě o jednom jméně.“
Asuna hned zavrtěla hlavou a následně vznesla první důležitou otázku.
„Ehm, Yolko-san. Zeptám se tě na jména, která jsi možná nikdy neslyšela… jedno z nich by mělo patřit kováři «Grimlockovi». A druhé uživateli dlouhému kopí… «Schmittovi».“
Yolčina skloněná hlava sebou hned cukla.
Brzy vágně, přesto rozhodně odpověděla.
„Ano, znám je. Kains a já jsme kdysi byli ve stejné gildě.“
Při poslechu toho tichounkého hlasu jsme se na sebe s Asunou podívali.
Opravdu? Takže musíme vymyslet další hypotézu – stalo se kdysi «něco» v té gildě, co by způsobilo nynější incident?
Tentokrát jsem druhou otázku vznesl já.
„No, Yolko-san. Vím, že na tohle se ti bude těžko odpovídat, ale doufám, že nám řekneš pravdu, abychom ten případ mohli vyřešit. Mám pocit, že tento incident má něco společného s jakousi «pomstou» nebo «soudem». Byl Kains-san zabit kvůli tomu, co se stalo v té gildě, možná ho pachatel nenáviděl a tohle byla pomsta…? Už jsem se ptal včera, ale doufám, že se znovu zamyslíš. Nemáš nějaká vodítka nebo podezření…?“
Tentokrát neodpověděla hned.
Yolko měla hlavu stále skloněnou. Po dlouhé chvíli ticha zvedla třesoucíma se rukama hrnek a usrkla čaje. Přikývla.
„…Ano… něco tu je. Vážně se omlouvám, že jsem to neřekla… to proto, že jsem chtěla zapomenout… nechci si to pamatovat. A taky jsem si myslela, že to není nijak spojené, tak jsem to hned neřekla… ale teď to udělám. To kvůli té «věci» byla naše gilda zničena.

—Gilda se jmenovala «Zlaté jablko». Byla to slabá gilda s jen osmi hráči. Nechtěla čistit, ale bezpečně lovit, aby měli členové dost peněz na ubytování a jídlo.
Ale před půl rokem… minulý podzim.
Byli jsme v obyčejném labyrintu na středních podlaží, když jsme uviděli monstrum, které jsme nikdy předtím nepotkali. Byl to zcela černý cvrček, rychlý a těžko indentifikovatelný… hned jsme věděli, že je to vzácné monstrum. Všichni jsme se za ním nadšeně pustili… a někdo po něm hodil nůž. Náhodou monstrum trefil a porazil.
Padl nám z něj prsten, který vypadal normálně, ale po prozkoumání jsme byli všichni překvapení. Dokázal zvednout obratnost o dvacet bodů. Myslím, že je to kouzelný předmět, který nepadá ani na přední linii.
A dál… no, asi dokážete uhodnout, co se dělo dál.
Rozdělili jsme se na dvě skupiny, jedna byla ti, kteří prsten chtěli používat; druhá ta, která ho chtěla prodat. Po velice ostré hádce, kdy jsme spolu málem začali bojovat, jsme hlasovali. Nakonec to dopadlo 5 ku 3 ve prospěch prodeje. Obchodníci ze středních podlažích by nevěděli, co s tak vzácným předmětem dělat, tak jsme prsten nechali veliteli naší gildy. Takhle se prsten dostal do chaotického města na přední linii. Měli jsme v plánu tam někoho požádat, jestli bychom mohli prsten prodat v aukci.
Museli jsme docela dlouho zjišťovat tržní cenu a najít spolehlivého obchodníka, který by prsten v aukci prodal. Vůdce proto chtěl na přední linii přes noc zůstat. Nadšeně jsem čekala, až přinese po aukci peníze. I když jsme je měli rozdělit na osm částí, byla to pořád dost velká suma, takže jsem si už vybírala, kde si koupím jaké zbraně nebo jaké značkové oblečení bych si mohla koupit… tehdy jsem si vůbec nemyslela… že by to mohlo skončit takhle…
…Vůdce už jsme nikdy neviděli.
Dalšího dne jsme čekali na dohodnutém místě, ale po ani více jak hodině nebylo ani stopy. I když jsme se ji snažili najít, nepovedlo se nám to, ani neodpověděla na naše zprávy.
Nebylo možné, že by vůdce prsten vzal a utekl, takže jsme z toho měli špatný pocit. Někteří šli k «Monumentu života» v Černoželezném paláci, jestli se něco nedozví tam.
A nakonec…

Yolko se kousla do rtu a zavrtěla hlavou.
Asuna ani já jsme nevěděli, co říct, abychom ji utišili.
Naštěstí, pokud se to tak vůbec dá říct, si Yolko brzy oči otřela a vzhlédla. Pak třesoucím se, přesto docela jasným hlasem, promluvila: „Čas smrti byla ta noc, kdy velitel vzal prsten na vyšší podlaží, v jednu ráno. Příčinou smrti bylo… stálé zranění z protnutí, ZzČ.“
„…Nejspíš by tak vzácný předmět nevzal mimo oblast. Takže… «PK ve spánku»?“ zamumlal jsem.
Asuna se mnou zřejmě souhlasila: „Před půl rokem o téhle metodě zabití moc lidí nevědělo, hodně lidí zůstávalo přes noc na veřejných místech, aby ušetřili na ubytování.“
„A hostince poblíž přední linie jsou dost drahé… ale tohle by neměla být náhoda. Ten, kdo vašeho velitele zabil… musel být někdo, kdo o prstenu věděl… což znamená…“
Yolko se zavřenýma očima hlavou lehce přikývla.
„Ve «Zlatém jablku» zůstalo jen sedm lidí… musel to být někdo z nás. To nás samozřejmě napadlo, ale… nedokázali jsme dokázat, kde kdo byl… takže jsme začali podezřívat jeden druhého a gilda se brzy rozpadla.“
Nad stolem se rozlehlo hořké ticho.
—Poslouchat tento příběh je opravdu nepříjemné.
—Ale vážně se něco podobného může stát.
Není až tak ojedinělé vidět harmonickou gildu rozpadnout se jen kvůli vzácnému předmětu, který padne jedenkrát za desítky tisíc pokusů. Tak často o tom ovšem neuslyšíte, protože lidé, kteří u toho přímo byli, na to obvykle chtějí zapomenout.
Ale stejně jsem se musel Yolko na něco zeptat.
Poposedl jsem si, abych byl čelem k té o něco starší dívce, která sklíčeně skláněla hlavu. Sesbíral jsem svou odvahu a optal se: „Byl bych rád, kdybys mi něco řekla. Jména těch tří, kteří byli proti prodání prstenu, jsou…?“
Yolko byla několik vteřin potichu, pak se zřejmě rozhodla, protože zvedla hlavu a jasně odpověděla: „Kains, Schmitt… a já.“
—Ta odpověď mě docela překvapila. Yolko beze slov sledovala, jak mrkám, sebeomluvným tónem pokračovala.
„Já jsem ale byla proti z jiného důvodu. Kains a Schmitt by se hodili na přední linii a chtěli prsten použít pro sebe. Já… já jsem byla proti, protože jsem začala chodit s Kainsem. Dala jsem přednost názorům svého přítele před prospěchem gildy. Hloupé, ne?“
Yolko pak ústa zavřela a podívala se na stůl. V tu chvíli se jí Asuna, která byla doposud tiše, jemným hlasem zeptala: „Yolko-san. Udržovala… jsi kontakt s Kainsem-san poté, co byla vaše gilda rozpuštěna…?“
Dívka trochu zavrtěla stále skloněnou hlavou.
„…Když se gilda rozpustila, tak jsme se rozešli. Občas jsme se sešli a povídali si, ale to je vše… když jsme spolu byli moc dlouho, začali jsme myslet na tu věc s prstenem. Takhle to bylo i včera. Dohodli jsme se jen, že si zajdeme na večeři… a ještě, než jsme to vůbec udělali, se stala taková věc…“
„Aha… Asi tě to dost zasáhlo. Promiň, že jsme se ptali na tolik věcí, o kterých nechceš mluvit.“
Yolko jen zavrtěla hlavou.
„To nic. A… teď Grimlock…“
Bezděčně jsem se narovnal, když jsem to jméno uslyšel.
„…Byl zástupce velitele «Zlatého jablka» a taky «manžel» velitelky. Teda samozřejmě v SAO.“
„Ech… váš velitel byla holka?“ [Ano, přesně kvůli tomuhle překvapení je téměř všude nuceně nastrkán mužský rod. Ach jo.]
„Mhm. A byla opravdu silná… ale to mluvím o středních podlažích… byla to výjimečná šermířka, krásná a chytrá… vážně jsem ji obdivovala. Takže… i teď pořád nedokážu uvěřit tomu, že by byla zabita něčím tak nečestným jako «PK ve spánku»…“
„…Pro Grimlocka to tehdy musel být šok. Žena, kterou si vzal, byla…,“ zamumlala Asuna. Yolko sebou cukla.
„Ano. Předtím byl opravdu milý kovář… ale po celé té věci začal být hrozně hrubý… po rozpuštění gildy nezůstal s nikým v kontaktu a vůbec nevíme, kde by mohl být.“
„Aha… promiň, že se tě ptáme na tak hrozné otázky, ale mohla bys mi prosím zodpovědět úplně poslední dotaz? Včera… myslíš, že Kainse-san mohl zabít Grimlock? To černé krátké kopí v hrudi Kainse-san… prozkoumali jsme ho a zjistili, že ho vyrobil Grimlock.“
Ve skutečnosti se jí dost dobře ptám, jestli byl Kains skutečný vrah v tom «incidentu s prstenem» před půl rokem.
Yolko chvíli přemýšlela, načež přikývla.
„…Pravda… je to možné. Ale Kains a já jsme velitelku nezabili, ani jsme neukradli prsten. Nemůžeme dokázat svoji nevinnu… ale jestli byl ten vrah včera Grimlock… možná chce zabít ty tři, kteří byli proti prodeji prstenu, Kainse, Schmitta a mě…“

S Asunou jsme Yolko doprovodili zpět do hostince, kde byla ubytována, a dali jsme jí jídlo, které by mělo vystačit na několik dnů. Řekli jsme jí, aby za žádné okolnosti nevycházela z pokoje.
Zvážili jsme náročnost jejího pobytu a přesunuli jsme ji do exklusivního apartmá skládajícího se ze tří propojených pokojů. Platili jsme týdenní zálohu předem. Ale v Aincradu se nemůžete zabavit hraním počítačových her, takže vydržet v pokoji hostince není zrovna snadné a má to svá omezení. Proto jsme slíbili, že se ten případ pokusíme vyřešit co nejdřív. Pak jsme z hostince odešli.
„…Vlastně bych se cítila lépe, kdybychom ji mohli přesunout na velitelství RK…“
Jestli Yolko přesuneme na velitelství RK a požádáme je o ochranu, budeme muset říct celé gildě, co se přesně stalo. Takže se odhalí detaily rozpuštění «Zlatého jablka». Yolko nás nejspíš odmítla, aby ochránila Kainsovu památku.
Dorazili jsme na náměstí s teleportační branou, když zrovna zvon naznačil, že už je jedenáct.
Konečně přestalo pršet, ale začínala se tvořit hustá vrstva mlhy. Podíval jsem se na Asunu, oblečené v černé a tmavě růžové, skrz mlhu a řekl: „No, tak pojďme…“
„…?“
Asuna vypadala trochu zmateně, když jsem se v půlce věty zarazil.
Je moc pozdě – ale došel jsem k tomu závěru, že bych měl něco říct, tak jsem si několikrát odkašlal, než jsem promluvil.
„Ehm, nic. Hm – no… tenhle outfit ti vážně sluší.“
Áá, tak jsem to řekl. Teď je ze mě prvotřídní džentlmen.
Hned, jak jsem to řekl, zatvářila se Asuna zděšeně. Rychle na mě namířila ukazováček pravé ruky a šťouchla mě jím do hrudi, naštvaně zavrčela.
„Grr—! TO MI MÁŠ ŘÍCT HNED, JAK SE VIDÍME!“
Pak Asuna prohlásila JDU SE PŘEVLÉKNOUT! a rychle se otočila. Úplně se hnala někam dozadu. Tváře už měla úplně červené, ale to určitě proto, že je naštvaná.
Nechápu to. Nechápu tak zvané ženské srdce.

Asuna se v prázdném domě poblíž převlékla do své obvyklé rytířské uniformy. Zhoupla svými dlouhými vlasy a zamířila ke mně.
„Tak, co budeme dělat dál?“
„Aha, dobře. Máme několik možností… tak zaprvé zamířit na střední podlaží a zkusit něco zjistit o tom Grimlockovi a o tom, kde by mohl být. Zadruhé, vyzpovídat další členy Zlatého jablka a ověřit si, co nám Yolko-san pověděla. A zatřetí… vyšetřit, jak byl Kains-san zabit. To je asi vše.“
„Hm…,“ založila Asuna paže před hrudí a začala přemýšlet.
„První možnost je ve dvou dost neúčinná. A vzhledem k našim nynějším hypotézám: jestli je pachatel vážně Grimlock, už se bude někde schovávat. Druhá možnost… i další členové jsou do toho zataženi, takže si Yolčina slova ověřit nemůžeme…“
„Co? Proč?“
„Co se stane, když dostaneme informace v rozporu s tím, co nám teď Yolko-san řekla? Nepoznáme, kdo říká pravdu, akorát nás to ještě víc zmate. K rozhodování potřebujeme objektivní informace…“
„Takže… nám zbývá jen třetí možnost.“
Podívali jsme se na sebe a přikývli jsme.
Trochu mě to kvůli Yolko mrzí, ale s Asunou tenhle případ řešíme ne proto, že bychom se snažili zjistit pravdu za smrtí velitelky «Zlatého jablka», ale abychom přišli na to, jaká metoda «PK uvnitř oblasti» byla použita k zabití Kainse.
Z toho, co jsme včera viděli, jsme si dokázali potvrdit jen to, že «stálé zranění z protnutí, ZzČ, způsobené mimo oblast, se do oblasti přenést nedá». Proto musíme pořádně prošetřit, jestli neexistují i nějaké další možnosti.
„Ale… docela bych byl rád, kdyby nám mohl pomoct někdo, kdo o tom ví trochu víc…,“ zamumlal jsem. Asuna se hned zamračila.
„I tak, bylo by to k Yolko-san vážně ošklivé, kdybychom porůznu šířili informace. A navíc nevím o nikom, kdo by byl dost spolehlivý a věděl toho o systému SAO víc jak my…“
„…Ach.“
Náhle mě jeden hráč napadl, hned jsem zvedl prst.
„Někdo takový mě napadá. Mohli bychom se ho zkusit zeptat.“
„Koho?“
Řekl jsem odpověď a Asuniny oči se vykulily jako liči.


Část pátá

Určitě ho nenalákala věta ‚Zvu tě‘, ale dost mě překvapilo, když se objevil už třicet minut poté, co mu Asuna napsala.
Když ostatní hráči uviděli, jak jeho svalnaté tělo tiše vychází z teleportační brány na hlavním náměstí v Algade, hned začala šeptanda. Měl tmavě červenou róbu a vyčesané platinové vlasy do culíku. U pasu ani na zádech neměl zbraň – až si ho člověk skoro přiřadil ke třídě «mága», která v SAO neexistuje. Vůdce «Rytířů krve» a nejsilnější šermíř, «Svatý meč» Heathcliff, si nás všiml a hned zvedl obočí. Dostal se k nám pohybem, který připomínal klouzání.
Asuna se hned mrštně uklonila a začala s vysvětlováním: „Vůdce, omlouvám se, že jsem vás sem tak náhle zavolala! Tenhle blbe… ne, tenhle člověk mě neposlouchal a trval na tom, abyste přišel za každou cenu…!“
„To nic. Stejně jsem se chtěl najíst. A navíc, nechat se pozvat «Černým šermířem» Kiritem-kun na oběd je dost vzácná událost. Večer mám setkání se členy výbavové skupiny, takže na vás mám teď čas,“ promluvil Heathcliff klidným tenorem, který měl v sobě železnou vůli. Vzhlédl jsem k němu a pokrčil rameny.
„Bosse na tomhle podlaží jsi dokázal blokovat deset minut, takže ti můžu poděkovat pozváním. A taky pro tebe mám nějaké zajímavé novinky.“
Vedl jsem vedoucí členy nejsilnější gildy, RK, do nejdivněji vypadající restaurace, kterou jsem v Algade znal. Jídlo tam mi vlastně ani moc nechutnalo, ale celková tamní atmosféra mi jaksi rozehrávala duši.
Po asi pěti minutách chůze úzkými uličkami podobnými bludišti jsem zatočil doprava, sešel schody, zamířil doleva a vyšel nahoru po schodišti. Když se pak podnik v lehce temném prostředí konečně objevil, řekla Asuna: „…Taky mě odsud vyvedeš, jinak se na náměstí už nedostanu.“
„Prý se tu několik lidí, kteří u sebe neměli teleportační krystaly, ztratilo a nedostali se ven ani po půl dni,“ usmál jsem se schválně a děsil jsem Asunu.
Heathcliff hned utrousil: „Stačí jen zaplatit nějakému NPC na ulici 10 corů a on už tě na náměstí pošle. Ale pokud tedy nemáš ani tolik peněz…“
Pak lehce tleskl a rychle vešel do podniku. Asuna se zatvářila zmateně, následovali jsme ho.
Prťavý podnik byl zcela prázdný, ale to jsem čekal. Sedli jsme si k levnému stolu se čtyřmi místy a já u sklíčeně vypadajícího majitele objednal troje «nudle Algade». Vypil jsem vodu s ledem ze sklenice. Asuna seděla po levé levici, s choulostivým výrazem promluvila.
„Proč je to… jako bychom byli u zubaře…“
„Moc přemýšlíš. Tak, přejděme přímo k věci, abychom zaneprázdněného vůdce-dono nezdržovali.“
Vzhlédl jsem. Heathcliff vypadal naprosto nenuceně.
Asuna napřed vysvětlila, co se stalo onu noc. Výraz «Svatého meče» se nijak nezměnil, jen cukl obočím, když uslyšel o Kainsově smrti.
„…Tak takhle to je. Jsou s tím docela problémy, ale doufám, že nám něco navrhnete, vůdce…,“ domluvila Asuna. Heathcliff si znovu lokl vody. Pak odpovídá, éhm, „No, tak si poslechněme tvoje teorie, Kirito-kun. Co si ty myslíš o té metodě «vraždy v oblasti»?“
Když jsem si uvědomil, že se konverzace přesunula na mě, přestal jsem si podpírat hlavu rukou. Hned jsem zvedl tři prsty.
„Ehm… asi jsou tři možné metody. První, duel v oblasti. Druhá, kombinace známé metody a skuliny v systému. A třetí… neznámý skill nebo vybavení, na které nepůsobí efekt protizločinného kodexu.“
„Na tu třetí možnost můžeš zapomenout,“ došel Heathcliff okamžitě k závěru. Zadíval jsem se mu do tváře. Asuna stejně jako já několikrát zamrkala, pak se zeptala: „…Jak si můžete být tak jistý?“
„Zamyslete se. Navrhli byste jako vývojáři téhle hry takový skill nebo zbraň?“
„Ech… asi ne,“ odpověděl jsem.
„A to proč?“
Znovu jsem se podíval do žlutěbronzových očí s magnetickým účinkem. Pokračoval jsem: „To proto… že je to moc nevyvážené. Moc se mi to nechce přiznávat, ale pravidla SAO jsou v zásadě fér. Teda jasně, tvůj «unikátní skill» je trochu výjimka.“
Při poslední větě jsem stočil rty do úsměvu. Heathcliff se na mě stejným způsobem beze slov usmál.
Dost mě to překvapilo, ale můj výraz se nijak nezměnil. I když je to vůdce gildy RK, nemůže přece vědět, že se mi nedávno v okně se skilly ukázala «ta věc».
Asuna se střídavě dívala na mě a na Heathcliffa, zatímco jsme se na sebe podivně usmívali. Povzdechla si a zavrtěla hlavou, načež nás přerušila: „No to je jedno. Mluvit o té třetí možnosti je stejně zbytečné, protože si ji nemůžeme ověřit. Takže… prozkoumáme první návrh, možnost řádného duelu.“
„Fajn. Ale… tady vážně servírují jídlo dost pomalu,“ zadíval se Heathcliff k barové přepážce. Pokrčil jsem rameny.
„Co já vím, tak je zdejší majitel nejnenadšenější v Aincradu. Považuju to za specialitu tohodle podniku. A navíc se tu voda doplňuje bez limitu.“
Zvedl jsem lacinou konvici a dolil vodu s ledem do sklenice vůdce-dono.
„—Když hráč zemře v oblasti, musí to být výsledek duelu, hm… to vlastně vyplývá z pravidel. Ale můžu potvrdit, že se neobjevilo okno označující vítěze. Existuje duel, kde se neukazuje?“
Tehdy Asuna, sedící vedle mě, náhle naklonila hlavu ke straně: „…A vlastně, nikdy jsem si tohohle nevšimla. Kde se objeví okno označující vítěze?“
„Ehe? No…“
Vlastně jsem se nad tímhle nikdy nezamyslel. Ale Heathcliff hned bez váhání dotaz zodpověděl.
„Objeví se v půli mezi účastníky. Nebo, pokud jsou od sebe více jak deset metrů, když se rozhodne o vítězi, objeví se dvě okna na přímce mezi nimi.“
„…To fakt znáš taková pravidla? No ale… takže i když jsou od sebe daleko, okno se muselo objevit nanejvýš pět metrů od Kainse.“
Představil jsem si místo té tragédie a zavrtěl jsem hlavou.
„V okolí se žádná okna neobjevila, tím jsem si jistý, vždyť tam bylo i dost svědků. A kdyby se objevilo za Kainsem v kostele, tak by byl pachatel pořád uvnitř. Ale Asuna, která tam vběhla zrovna, když Kains zemřel, nikoho neviděla. To je vážně divné.“
„A v kostele žádná okna nebyla,“ dodala Asuna.
Hmm. Zvláštní. Takže—
„…Že by… to nebyl duel?“ zamumlal jsem. Už tak mizerná atmosféra podniku ještě ztěžkla.
„…Vybral jsi špatnou restauraci…?“ zamumlala Asuna, zřejmě se snažila změnit myšlenkové pochody. Dopila ledovou vodu ve své sklenici a s cinknutím ji položila zpět na stůl. Hned jsem jí vodu dolil. S roztěkaným výrazem mi poděkovala, pak zvedla dva prsty.
„Takže zbývá jen ta druhá možnost. «Systémová skulina»… ale na tom mi přijde něco divného.“
„A to co?“
„«Stálé zranění z protnutí».“
Na stole stála krabička s párátky, která vůbec nebyla třeba – v tomhle světě je nemožné mít na zubech špínu. Asuna jedno párátko vyndala a tuhle zbraň tak akorát do kapsy vyhodila do vzduchu.
„Myslím, že to kopí nebylo použité jen jako představení k popravě. Možná se to PK v oblasti dá vytvořit jen přes stálé zranění… to je můj názor.“
„Hm. Myslím si to samé,“ přikývl jsem. Pak jsem ale zavrtěl hlavou.
„Ale nedělali jsme na to už předtím experiment? I když mimo oblast použiješ bodnou zbraň, tak se zranění zastaví hned, jak se do oblasti přesuneš.“
„To když jdeš. Ale… co když použiješ «návratový krystal»? V malé místnosti v kostele si připravil krystal jako výstupní bod, pak se zvnějšku oblasti přesunul dovnitř… zastavilo by se takhle zranění?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Heathcliffův pronikavý hlas.
„Je jedno, jestli do oblasti vejdeš, teleportuješ se nebo tě tam někdo hodí… jakmile se dostaneš do města, tak «kodex» začne okamžitě fungovat. A to bez výjimek.“
„Počkat. Tohle «město», o kterém mluvíš, je jen země nebo vnitřek budov, ne? Co takhle vzduch?“ napadlo mě náhle něco.
To lano. Co by se stalo, kdyby Kains, který byl proťatý kopím a visel na lanu za krk, byl pověšen a proťat tak, že by se ani nedotkl země…
U téhle otázky zaváhal dokonce i Heathcliff.
Ale o dvě vteřiny později se jeho culík zatřásl z jedné strany na druhou.
„Ne – «oblast» zahrnuje ulice i prostor nad nimi až ke spodku dalšího podlaží. Jakmile se někdo do tohoto třídimenzionálního prostoru dostane, tak ho «kodex» ochrání. Takže i kdyby dal někdo výstupní krystal sto metrů nad ulice a přesunul se zvnějšku do oblasti krystalem, neutrpí žádným zraněním z pádu. Ale rozhodně ho čeká dost nepříjemný mentální náraz.“
„Opravdu~“ promluvili jsme s Asunou užasle.
Samozřejmě nás neohromil tvar «oblasti», ale Heathcliffovy znalosti a jeho paměť. Napadlo mě, jestli musí mít každý velitel gildy takové znalosti. Ten nápad jsem ovšem zavrhl hned, jak se mi v mysli objevila podoba jistého vousatého uživatele katany.
Nicméně—
Jestli to tak je, tak by nemělo «stálé zranění z protnutí» nastat, jelikož byl Kains v oblasti; a i kdyby tam původně bylo, mělo přestat. Muselo ho tedy zranit něco jiného než krátké kopí «Trn viny» – nebo jsou tu ještě jiné skuliny?
Dál jsem přemýšlel a pomalu jsem vyslovil svůj odhad: „…Na Monumentu života byl čas Kainsovy smrti a byla tam jasná příčina – «stálé zranění z protnutí». A na místě činu bylo zanecháno černé krátké kopí.“
„Jo. Vážně si dokážu jen těžko představit, že by použil jinou zbraň.“
„Poslouchejte…“
Náhle mě napadlo, jak působí ten pocit sražení, když vám dá monstrum kritický zásah. Pokračoval jsem: „Když někoho trefí silný kritický zásah, co se stane jeho HP?“
Asuna se na mě hned podívala s výrazem copak-už-tohle-dávno-nevíš a odpověděla: „Samozřejmě se o dost sníží.“
„Ale já myslím to, jak se snižuje. Ne všechno najednou, ale pomalu klesá zprava doleva, ne? Takže mezi útokem a klesnutím HP existuje prodleva,“ vysvětlil jsem a Asuna konečně pochopila, o co mi šlo. Ale Heathcliff pořád neprojevoval žádné emoce, takže bylo vážně těžké odhadnout, co si vlastně myslí.
Dál jsem se na oba díval a pak zamával rukou.
„Na příklad… to kopí trefilo Kainse mimo oblast tak, že mu snížilo HP z maxima na nulu. Podle vybavení bylo jasný, že je to tank, takže má HP dost vysoké. HP pak klesá až na nulu, hm… nepřekvapilo by mě, kdyby to trvalo aspoň pět vteřin. Pachatel musel Kainse během té doby teleportovat portálem a poslat ho do kostela, aby ho pověsil z okna…“
„Po… počkej chvilku,“ přerušila mě Asuna tichým hlasem.
„Kains sice nebyl v čistící skupině, ale je to elitní hráč mezi středními levely. Jen jediným skillem bych mu HP nedala na nulu ani já… a ani ty!“
„Ech, to je fakt,“ přikývl jsem nepatrně.
„I kdybych použil «Ostrý úder», abych mu způsobil kritické zranění, nejspíš bych mu ho nesnížil ani na polovinu. Ale v SAO jsou tisíce hráčů. Nemůžeme popřít, že jsou tu nějací šermíři s vysokým levelem, kteří nejsou v čistící skupině… takoví, o kterých ty ani já nevíme.“
„Takže chceš říct… nevíme, jestli Kainse zabil tím kopím Grimlock, nebo jestli o to nepožádal nějakého «červeného» hráče, ale jak je to, jak chce, tak má pachatel schopnost sundat tanka v plné zbroji…?“
Pokrčil jsem rameny, abych to potvrdil. Pak jsem se podíval na muže naproti mně s přístup žáka čekajícího na oznámkování «učitele».
Heathcliffovy zpola zavřené oči shlížely na stůl. Po chvíli přikývl.
„Co se provedení týče, není to nemožné. Pokud bys dokázal udělit zásah mimo oblast tak, abys dostal HP na nulu, a otevřel portál a cíl přesunul, vytvořil bys takzvané «PK v oblasti».“
Aha? Takže mám pravdu? Chvíli jsem si myslel, že to tak je, pak jasný hlas ovšem dodal: „Ale…“
„…Tohle nejspíš víš. Hlavní charakteristikou protínací zbraně je její délka, hned za ní je schopnost protnout zbroj. Co se týče samotné síly, tak je menší než u bouchací nebo řezací. Ani těžké dlouhé kopí by to nezvládlo, natož pak pouhé krátké kopí.“
Tohle moje zdůvodnění docela proděravělo.
Našpulil jsem rty jako vztekající se dítě. Když to Heathcliff uviděl, usmál se a pokračoval: „Kdyby někdo použil krátké kopí, které není nijak zvlášť silné, aby sundal tanka středního levelu… myslím, že by ten člověk musel mít level alespoň sto.“
„Sto!!???“ vykřikla Asuna okamžitě v panice.
Uživatelka rapíru vykulila své zemitě žluté oči a dívala se z Heathcliffa na mě. To udělala dvakrát, pak zakroutila hlavou a řekla: „Ne… není možné, aby někdo takový existoval. Už trénujeme dlouho, tak to musíte oba vědět, ne? Level sto… něco takového je nemožné, pokud nebude trávit dvacet čtyři hodin denně v labyrintech přední linie.“
„Taky si myslím.“
Jak by mohl jeden drobounký, nicotný sólo hráč vznést logický argument, když už tu možnost zamítli velitelé nejsilnější gildy, RK? Vlastně i já, který mám v podstatě nejvyšší level mezi hráči čistící skupiny, jsem teprve něco málo nad osmdesátkou.
„…Ta-tak to možná nejsou schopnosti toho hráče, ale síla skillu meče, na příklad… Třeba se objevil druhý hráč s «unikátním skillem», nebo tak něco…,“ řekl jsem a vůdce pokrčil rameny pod tmavě rudou kápí.
Usmál se: „He… pokud takový hráč vážně existuje, rozhodně ho hned požádám, aby se přidal k RK.“
Ty nepředvídatelné oči mě propichovaly. Té možnosti jsem se raději vzdal a opřel jsem se o opěrku ošuntělé židle.
„Hm~ Myslel jsem, že to takhle dopadne. Takže zbývá jen…,“ chtěl jsem říct hloupé prohlášení o tom, jak někdo požádal monstrum na úrovni bosse mimo město, aby Kainse porazil, když se vedle mě někdo kradmo objevil.
„Omlouvám se, že jste museli čekat…,“ řeklo líně NPC, tedy majitel obchodu, a z trojúhelníkového podnosu nám naservíroval tři mísy nudlí. Ofina pod jeho olejem zamazanou šéf kuchařskou čepicí byla příliš dlouhá, neviděl jsem mu pořádně do obličeje.
Asuna si už zvykla na NPC na jiných podlažích, která byla čistotná, slušná a brala svou práci vážně. Proto jen ochromeně sledovala, jak majitel podniku pomalu odchází a vrací se k barové přepážce.
Ze stolu jsem zvedl levné jednorázové hůlky a PAK, rozdělil je. Přitáhl jsem si misku nudlí blíže. Asuna mě napodobila a zašeptala: „…Co je to? Rámen?“
„Mě-mělo by ti to něco připomínat?“ řekl jsem a vytáhl jsem pokroucené nudle z čirého polévkového základu.
A pak už se podnikem rozléhal jen zvuk trojího srkání a kousání.
Neobvykle teplý a suchý vítr přiletěl do dveří a v nebi kdesi nahoře vydali neznámí ptáci kač zvuk.
O několik minut později jsem posunul vyprázdněnou misku nudlí ke kraji stolu a podíval se na muže naproti. Zeptal jsem se ho: „…Tak, pane vůdce. Nějaké návrhy?“
„…“
Heathcliff, který dopil polévku a položil misku na stůl, se zadíval na obrázek na dně, který vypadal jako kandži.
„…Tohle není rámen. Rozhodně ne.“
„Hm, myslím si to samé.“
„Tak ti dám odpověď stejné hodnoty, jakou má tahle miska falešného rámenu.“
Tek. Zvedl hlavu a položil do misky jednorázové hůlky.
„…S tím, co od vás teď vím, nedokážu vydedukovat, «co se přesně stalo». Ale dokážu vám říct jedno – poslouchejte pozorně – že se můžete ‚absolutně spoléhat‘ jen na ta vodítka, která máte z první ruky.“
„…? Co to znamená…?“
Heathcliff se těma svýma mosaznýma očima zadíval na Asunu a na mě, kteří jsme seděli bok po boku, a pak to vysvětlil.
„To znamená… že to, co vidíte a slyšíte v Aincradu, je všechno jen digitální databáze, která se dá převést do procesů. Nic jako iluze nebo halucinace tu neexistují. Ale všechny možné informace, které nejsou daty, mohou klamat nebo lhát. Jestli chcete najít tohoto vraha… z  «incidentu v oblasti», můžete věřit jen vlastním očím a uším. Takže data musíte sbírat přímo vašimi mozky.“
Nakonec ještě Heathcliff dodal: ‚Díky za pozvání, Kirito-kun,‘ a postavil se.
Chvíli jsem přemýšlel, co ten záhadný šermíř řekl. Pak jsem se zvedl, řekl majiteli podniku, že ‚jsme plní‘ a proklouzl jsem dveřmi, abych odešel.
‚Proč takový podnik existuje,‘ přišla ke mně tichá slova, která zamumlal Heathcliff přede mnou.

Vůdce-dono, který jako by splynul s ulicemi podobnými bludišti, zmizel. Otočil jsem se k Asuně stojící vedle mě a zeptal se:
„…Chápeš, co zrovna řekl?“
„…Mhm,“ přikývla. Nemohl jsem si pomoct a pomyslel jsem si ‚jak se dalo od zástupce vůdce čekat‘.
„Jo… no ale tohle byl prostě ‚rámen v tokijském stylu bez sójové omáčky‘, proto to chutnalo tak polovičatě.“
„Ehe?“
„Rozhodla jsem se. Jednoho dne vytvořím sójovou omáčku. Jinak myslím, že tenhle nenasytný pocit nikdy nezmizí.“
„…Fakt, jo. Tak teda hodně štěstí…,“ přikývl jsem a pak zavrčel: „Na to jsem se tě ale neptal!“
„Ech? Kirito-kun? Co jsi zrovna říkal?“
„Promiň, že jsem tě vzal na tak divné jídlo. Je to moje vina, tak na to prosím rychle zapomeň. Ptal jsem se na to, co Heathcliff myslel těmi jakože poučnými slovy. Co to mělo znamenat?“
„Ááá…,“ tentokrát Asuna důrazně přikývla a odpověděla mi.
„Myslel to, že nemáme zcela věřit tomu, co od někoho jen uslyšíme. Musel mluvit o motivu… o incidentu se vzácným prstenem ve «Zlatém jablku».“
„Ééé~?“ zaúpěl jsem.
„Takže podezříváš Yolko-san? Je fakt, že nemáme žádné důkazy, ale… neříkala jsi to předtím i ty, Asuno? Že nemá cenu pochybovat o tom, jestli to, co nám řekla, je pravda, nebo ne?“
Asuna se na mě pak kdovíproč krátce podívala a zase odhlédla. Několikrát přikývla.
„N-no, to jsem řekla. Ale vůdce má pravdu. Je jen málo způsobů jak přijít na to, jak bylo PK provedeno. Tak proč se nezeptáme někoho, koho se to týká? Když se zmíníme o tom prstenu, možná zpanikaří a něco nám poví.“
„Co? O kom to mluvíš?“
„O tom, kdo ti vzal to kopí, jak jinak.“


Část šestá

Čísla v pravém dolním rohu mého zorného pole ukazovala, že jsou dvě hodiny odpoledne.
Obvykle by pro mě už skončila polední přestávka a pokračoval bych v čistění labyrintu a tréninku. Tentokrát jsem ovšem neměl čas město opustit. Jen projít vnější oblastí přední linie a zamířit do nevyčištěného labyrintu by nám trvalo až do večera.
Mně, kdo si dá den volna, protože je «dobré počasí», to nevadí, ale «Záblesk», která už se nemohla čištění účastnit dva celé dny, musí být docela nešťastná.
Nad tím jsem přemýšlel, když jsem se podíval vedle sebe a čekal na nějakou reakci přicházející od Asuny. Tahle žena překvapivě působila jaksi něžněji než obvykle. Nejenom, že se pouští do záhadných obchodů v tmavých uličkách Algade, ale také se dívá na vodní kanály, které vedou bůhvíkam – a tehdy si mě všimla. Mm? Tak se na mě podívala a usmála se.
„Copak?“ zeptala se. Rychle jsem zakroutil hlavou.
„N… ne, to nic,“ odpověděl jsem.
„Jsi zvláštní – i když to už jsem věděla,“ zahihňala se zničehonic. Dala si ruce v bok a pak oběma podpatky svých bot dupla.
Prosím tebe, fakt by mě zajímalo, kdo je z nás dvou zvláštní. Je tohle ten stejný čistící ďábel, který se na mě hrozně naštval a začal mě poučovat o tom, že nemám jen tak pospávat? A co to, jak si stěžovala, a přesto propadla chuti «nudlí Algade»? Jestli jí to tak chutnalo, určitě se ji příště pokusím přemluvit, aby si dala «grilované Algade», to je ještě exotičtější.
Nad tím jsem přemýšlel, když jsem konečně zaslechl hluk teleportačního náměstí přicházející znedaleka. Naštěstí jsme nemuseli žádat pouliční NPC, aby nás na náměstí dovedlo.
Donutil jsem to zvláštní nadšení ve mně zmizet a suše si odkašlal.
„Ehm… tak, půjdeme vyzpovídat velitele Schmitta. Ale nebudou teď členové ASD venku na lovu?“
Asuna se dál usmívala. Přiložila si prsty k drobné bradě a pak řekla: „Jestli je to, co nám Yolko-san řekla, pravda, byl Schmitt-san jeden z těch «proti prodeji prstene»… takže on a Kains-san byli na stejné straně. A podle toho, jak se před tebou včera objevil, už je mu to určitě jasné. Myslíš, že teď, když po něm jde nějaký neznámý «červený»… že odejde z oblasti?“
„Ááá… tohle docela dává smysl. Ale ten «červený» hráč možná dokáže používat PK v oblasti. I když zůstane ve městě, není jisté, že bude v naprostém bezpečí.“
„Kvůli tomu bude chtít co možná nejvyšší ochranu. Jestli není v hostinci, tak bude…“
Když jsem ji slyšel domluvit až sem, pochopil jsem, k čemu se Asuna dostávala. Luskl jsem prsty a dokončil větu za ni: „Použije metodu «strážného města» a schová se na velitelství ASD.“

Jedna z nejsilnějších gild, Aliance svatých draků, si své obří gildovní velitelství postavila na padesátém šestém podlaží. Takže ne moc dávno. Jistě, rozhodně to není náhoda, že si svoje velitelství postavili o podlaží výše než Rytíři krve, kteří sídlí na podlaží pětapadesátém. Mají spíše přehnaně velkou budovu, která připomíná «hrad» nebo «pevnost», rozhodně ne «domov». Ta troufalost mě docela znechutila. Klein, Agil a já jsme tam kdysi byli pozvaní k úplné tabuli jídla, ale chuťových signálů bylo až moc a tři dny jsme pak měli napuchlé žaludky.
Vyšel jsem z teleportační brány v Algade a podíval se na děsivé muzeum plné jídla na kopci, které dohlíželo na celé město. Nedokázal jsem si neodříhnout. Asuna zřejmě nijak nereagovala, hned se rozešla po cestě z červených cihel mířící ke svahu.
Podíval jsem se na stříbrnou vlajku s modrým vlakem, která poletovala nahoře, a úmyslně tiše jsem promluvil: „A vůbec, vím, že je ASD-sama známá gilda, ale je úžasný, že sehnali dost financí, aby něco takového postavili. Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy, zástupkyně vůdce RK.“
„No jo, asi. Členové ASD nás převyšují počtem dva ku jednomu. Ale to jejich financování je trochu divné. Náš pokladník, Daizen-san, jednou řekl, že ‚musí mít nějaká velice výnosná «farmářská» místa‘.“
„Vážně?“
Tak zvané farmaření je MMO výraz. Jedná se o lov velkého počtu monster za velké rychlosti. Loni jsem takovou nebezpečnou činnost kvůli jisté události také podstoupil, používal jsem «Mravenčí kopec» na šestačtyřicátém podlaží. Bylo to symbolické místo. Jakmile tam získané zkušenosti za určitou dobu přesáhly jistý limit, tak «systém Cardinal», řídící svět SAO, přirozeně zeslabil účinnost místa.
A tak se lidé v čistící skupině džentlmensky dohodli na ‚řekneme ostatním o všech dobrých farmářských místech, aby měli všichni přístup ke zdrojům, dokud nebudou místa vypotřebována‘. Ale ASD se možná dohody nedrželo a nechávalo si výhodná místa pro sebe – to měla Asuna na mysli.
Je to dost podlé, ale když zesílí ASD, zesílí v podstatě celá čistící skupina, takže jim to nikdo nemůže moc vyčítat.
Kdybychom to udělali, byli bychom nakonec akorát tak pokrytečtí. Rozhodli jsme se všechny ze smrtící hry osvobodit a bezostyšně jsme vybrali většinu zdrojů, které systém nabízel. Možná ovšem jen chceme splnit vlastní touhu být na vrcholku pyramidy.
A náhle jsem dostal pocit, že «Aincradská osvobozující síla», která měla zcela jiný cíl než čistící skupina – a to donutit všechny hráče rovnoměrně sdílet všechny zdroje – možná není až tak snílkovská. Správně. Kdyby na tom «Armáda» vážně trvala, nedošlo by k žádnému «incidentu v oblasti», prsten z monstra, který byl příčinou vraždy, by byl silou vzat a prodán, veškerý zisk by se rozdělil mezi hráče.
„Vážně… ten, kdo tuhle smrtící hru vytvořil, je až moc krutý…“
Proč si vybral «MMO»? Mnohé RTS nebo FPS jsou mnohem férovější a snadněji by rozhodly o vítězi.
SAO testovalo lakotu hráčů s nejvyššími levely. Nutilo hráče vyvažovat jejich prťavý pocit sebedůležitosti a jejich přátele – a to se vlastně dalo říct o všech hráčích, ne jen o těch z čistící skupiny.
Pachatel za tímhle incidentem s prstenem se nechal pohltit vlastní lakotou.
Vlastně i já sám se potýkám s podobně tvrdou zkouškou. V mém okně s vlastnostmi se totiž nachází velké tajemství, se kterým se nedá porovnat ani vzácný magický předmět. A já se rozhodl si to tajemství ponechat.
—Asuna možná slyšela mé mumlání, protože zřejmě zcela chápala, co se mi to honí hlavou.
„Proto ten případ vyřešíme,“ utrousila tiše.
Pak mě silou vzala za pravou ruku a její silný úsměv zničil všechny pochyby. Já jsem panikařil. Řekla mi, ať tu počkám, a pak se těžkými kroky přesunula k bráně velkého hradu před námi. Dal jsem ruku, na které zůstalo ještě trochu tepla, do kapsy kabátu a opřel se o nedaleký strom.
V podstatě mohou jen členové gildy vstoupit do budovy, která je zaregistrována jako jejich gildovní velitelství. Takže se to nijak neliší od soukromého hráčského domu, není třeba stráží. Ale gildy s přebytkem lidí stejně vždy někoho k bráně posílaly. Neměli dávat pozor, ale předávat zprávy od návštěvníků.
A Aliance svatých draků na tom byla stejně. U téhle působivé brány stáli jako stráž dva muži s kopími a v těžké zbroji.
—Spíš než stráž připomínali bosse střední obtížnosti v nějaké RPG. Když mě tohle napadlo, začal jsem být obezřetný, ale Asuna bez zaváhání došla k muži napravo a pozdravila ho.
„Zdravím. Jsem Asuna z Rytířů krve…“
Svalnatý válečník se hned narovnal a tiše zašeptal: „Ach, zdravím! Musela to být dlouhá cesta. Proč jsi šla až sem?“
Nevypadal jako stáž nebo boss střední obtížnosti. Asuna se neskrývaně roztomile usmála na obra, který přiběhl zleva, a pak udala důvod své návštěvy: „Přišla jsem si o něčem promluvit s jedním členem vaší gildy. Můžete mi, prosím, sehnat Schmitta-san?“
Muži se na sebe podívali, jeden naklonil hlavu ke straně: „Ten by teď měl být v labyrintu na pření linii, ne?“
Ale druhý odpověděl: „No, ale během snídaně prý řekl, že dnes nejde, protože ho bolí hlava. Možná je u sebe. Zkusím se poptat.“
To, jak mezi sebou mluvili, mě vážně překvapilo. Co se týče gildovních vztahů, tak ASD a RK spolu moc nevycházejí. Mezi samotnými lidmi to je možná jinak – a jistě, že k tomu možná dopomohlo i Asunino kouzlo. Jestli je to to druhé, tak bych odsud nejspíš neměl vylézat.
Opřel jsem se poblíž větve stromu zachytávající se o zeď hradu a snažil se schovat ještě víc. Druhý ze strážných začal rychle psát zprávu a po chvilce ji odeslal.
Po ani ne třiceti vteřinách přišla odpověď, prsty strážného se vrátily k oknu. Schmitt se zřejmě vážně v hradu skrýval. Kdyby bojoval v labyrintu na přední linii, nedokázal by odpovědět tak rychle.
Strážný se podíval na zprávu a hned se ustaraně zamračil.
„Dnes odpočívá… ale chce, abych se zeptal, o co má jít…“
Asuna chvíli přemýšlela, pak jednoduše odpověděla: „Jen mu řekni, že ‚chci mluvit o tom prstenu‘.“
Hned mu to napsali.
Na reakci jsme nemuseli čekat dlouho.
Chlap, který by měl kvůli bolestem hlavy ležet v posteli, hned přiběhl k bráně hradu a řekl ‚pojďme si promluvit jinam‘ a okamžitě se rychle rozešel z kopce dolů. Asuna šla za Schmittem a prošla kolem mě. Tvářil jsem se jako že nic a vyšel ze stínu stromu. Schmitt se na mě krátce podíval, ale nijak nezareagoval a jen se rozešel o něco rychleji. Možná věděl, že jsem vyšetřoval společně s Asunou.
Schmitt, který spěšně šel několik metrů přede mnou, měl pořád tu vysoce kvalitní zbroj, kterou měl i včera, když mi vzal krátké kopí. Pod ní měl tenkou drátěnou košili. To velké dlouhé kopí neměl, ale tohle vybavení muselo i tak dost vážit. Přesto vypadal, jako by tíhu necítil, dál pospíchal kupředu. Nebyl to jen tank, spíš něco jako hráč amerického fotbalu.
Tenhle atletický svalnatec byl v SAO docela vzácným typem hráče. Dál šel po svahu dolů, teprve až ve městě se zastavil. Pohnul zbrojí na svém těle a otočil se, hned se místo Asuny mě: „Kdo ti o tom řekl?“
„Co?“ odpověděl jsem a pak mi hned došlo, že přišel jen kvůli tomu tabu termínu ‚incident s prstenem‘.
„…Slyšel jsem to od bývalého člena «Zlatého jablka»,“ odpověděl jsem opatrně. Tlusté obočí pod vzpřímenými vlasy mu hned poskočilo.
„Od koho?“
Tehdy jsem trochu zaváhal. Jestli Schmitt byl pachatelem včerejšího zločinu, ví, že Kains a Yolko byli spolu. Nemá cenu její jméno skrývat.
„Yolko-san,“ řekl jsem a svalovec hned vypadal, jako že ztratil duši. Vzhlédl a dlouze vzdychl. Fúú…
Neukazoval jsem žádné emoce, ale rychle jsem přemýšlel. Tahle reakce byla ‚uvolněná‘, určitě proto, že věděl, že on i Yolko byli oba ‚proti prodeji prstenu‘.
Co se včera stalo, mohlo být to, jak s ‚prodávající skupina‘, včetně Grimlocka, mstí ‚odporující skupině‘. Schmitt to zřejmě věděl. Proto řekl, že nepůjde lovit, ale schoval se v bezpečí velitelství své gildy.
Teď už bylo nepravděpodobné, že by byl Schmitt Kainsův vrah, ale očividně měl motiv. Na příklad mohli být Kains a Schmitt spolupachatelé v té věci s prstenem a Schmitt se ho rozhodl zabít, aby se to rozneslo. Nad tím jsem přemýšlel, když jsem se zeptat: „Schmitte-san, nevíš, kde by mohl být Grimlock, ten, kdo vytvořil to krátké kopí?“
„NE… NETUŠÍM!“ zakřičel Schmitt hlasitě a důrazně zavrtěl hlavou.
„Od rozpuštění gildy už jsme spolu nikdo nebyli v kontaktu. Ani nevím, jestli pořád žije!“ řekl rychle a jeho pohled se dál pohyboval po ulici. Jako kdyby se bál, že krátké kopí náhle odněkud vyletí.
Asuna, která dosud byla tiše, náhle klidným hlasem řekla: „Schmitte-san. Nehledáme vraha velitelky Zlatého jablka, ale pachatele včerejšího incidentu… nebo se spíše snažíme zjistit, jak zabil. Aby mohl být pokoj v «oblasti» dál zachováván.“
Na okamžik se odmlčela, pak tvrdším tónem pokračovala: „…Naneštěstí je nejpodezřelejší ten, kdo to kopí vyrobil… a manžel velitelky gildy, Grimlock. Jistě, někdo mohl zařídit, aby to tak vypadalo. Proto si musíme promluvit s Grimlockem-san, aby se vše vyjasnilo. Jestli víš, kde je, nebo jak ho kontaktovat, mohl bys nám to říct?“
Schmitt, na kterého zíraly světle hnědé oči, narovnal záda. Zřejmě není zvyklý mluvit s hráčkami – stejně jako já, samozřejmě.
Odhlédl a zavřel ústa. Jestli ani Asunino přímý útok nezafungoval, tak je to vážně tvrdý nepřítel. Zrovna jsem chtěl polknout povzdech, když: „…Vážně nevím, kde je. Ale…,“ zakoktal se Schmitt. „Grimlock má vážně rád jednu NPC restauraci a často tam chodil. Možná…“
„Vá, vážně?“ naklonil jsem se dopředu a přemýšlel.
V Aincradu se dá jídlo považovat za jediný luxus. Ale zároveň je těžké najít jídlo plné chuti v levných NPC restauracích. Jestli mu tam chutná tolik, že tam chodí každý den, tak určitě jen tak nepřestane. Já takhle střídám tři jídla ve třech různých restauracích. Jen tak mimochodem, ani jedno z těch tří jídel nezahrnuje tu záhadnou restauraci, ve které jsme právě byli.
„Tak nám prosím řekni, která restaurace to je…“
„Mám podmínku,“ přerušil mě Schmitt.
„Řeknu vám to, ale mám podmínku… chci se setkat s Yolko.“

Nechali jsme Schmitta zastavit se v blízkém obchodu s vybavením a začali jsme mluvit o té podmínce.
„Nemělo… by to vadit, ne? Co myslíš?“
„Ehm, no…“
Zeptala se Asuna, ale mě hned odpověď nenapadla, přemýšlel jsem nahlas.
Kdyby se Schmitt – nebo Yolko, která téměř určitě nemohla být vrahem v tom včerejším incidentu v oblasti – měli setkat, mohlo by se k druhému chovat jako k někomu, koho je třeba zabít. Jakmile se setkají, jeden z nich by mohl použít «PK skill uvnitř oblasti», aby zabil někoho dalšího. Takovou možnost jsem nemohl ignorovat.
Ale aby se tohle stalo, bude se dotyčný napřed muset vybavit zbraní a použít skill meče. To by vyžadovalo otevření okno k vybavení se a zmáčknutí tlačítka OK. Ať už jsou rychlí jakkoli, zabere to tak čtyři nebo pět vteřin.
„…Když tam u toho budeme, nejspíš nebude mít případný pachatel šanci k PK. Ale – jestli Schmitt nechce Yolko-san zabít, proč se s ní chce dnes setkat?“
Dal jsem ruce v bok. Asunu to zřejmě docela zatěžovalo.
„Kdo ví… no že by… ji měl tajně rád… hm, nejspíš ne.“
„Co, vážně!?“ nemohl jsem si pomoct a ohlédl jsem se po napjatě vypadajícím Schmittovi, ale Asuna mě hned zatáhla za límec, aby mi v tom zabránila.
„Řekla jsem, že to tak není! No ale… jestli to není nebezpečné, tak se můžou setkat, když bude Yolko-san chtít. Hned jí pošlu zprávu a zeptám se.“
„Do, dobře. Nechám to na tobě.“
Asuna otevřela okno a hned začala psát na viditelné klávesnici zuřivou rychlostí. Tahle ‚zpráva přátelům‘ je výhodný způsob, jak zkontaktovat hráče, který je daleko, ale je k ničemu, když jen znáte jméno toho druhého – musíte mít jeden druhého v přátelích, být v jedné gildě nebo být manželé. Proto jsme se takhle nemohli ozvat Grimlockovi. Když znáte jméno, můžete poslat ‚instantní zprávu‘, ale oba musíte být na stejném podlaží a nepoznáte, jestli ten druhý zprávu přijal, nebo ne.
Yolko zřejmě odpověděla okamžitě, Asuna se podívala na okno, které předtím nezavřela. Přikývla: „Prý jí to nevadí. Že se setkají v tom hostinci, kde teď Yolko-san je.“
„Mhm. Nechat ji jít ven by bylo moc nebezpečný,“ odsouhlasil jsem a konečně se podíval na Schmitta, který byl v obchodu s vybavením. Jakmile viděl, že mu ukazuji zvednutý palec, tak se tvář těžce vybaveného svalnatce výrazně uvolnila.

Všichni tři jsme se z hlavního města padesátého šestého podlaží přesunuli na padesáté sedmé, do Martenu. Jakmile jsme vyšli z modré teleportační brány, byly už ulice obarveny západem slunce.
Na náměstí stálo mnoho stánků NPC i hráčů, hezky jeden vedle druhého. Přicházely k nám hlasité zvuky prodeje. Mezi obchody procházelo mnoho šermířů, kteří si sem přišli odpočinout po dni plném tvrdé práce. Všichni se ale očividně vyhýbali jednomu místu na náměstí, vypadalo to tam hrozně prázdně.
To místo byla země kolem kostela. Před dvaceti čtyřmi hodinami zde záhadně zemřel muž jménem Kains. Donutil jsem se dívat se dopředu a ne na to místo, rozešel jsem se po stejné cestě jako včera.
O několik minut později jsme dorazili do hostince a zamířili do patra. Po dlouhé cestě po chodbě až do nejzazší části jsme došli k Yolčině pokoji – nebo spíš k pokoji, ve kterém se schovávala.
Zaklepal jsem na dveře a řek: „Tady Kirito.“
Z místnosti přišla okamžitá odpověď, otočil jsem kulatou klikou. Zámek, nastaven na ‚mohou otevřít jen přátelé‘, vydal tichý zvuk a odemkl se.
Po otevření dveří jsem se podíval dovnitř a uviděl jsem prostředek pokoje, několik pohovek v ladících barvách. Yolko seděla na jedné z nich. Rychle se postavila, její modré vlasy se zahoupaly. Maličko se uklonila.
Stál jsem ve dveřích, bez pohybu. Podíval jsem se na Yolko, pak na Schmittovu tvář těsně za mnou, a řekl: „No… napřed nějaká bezpečnostní pravidla. Nikdo se nemůže vybavit zbraní nebo otevřít okno. Snad to dodržíte. Je to možná nepříjemné, ale berte to prosím jako základní pravidla.“
„…Dobře.“
„Rozumím.“
Yolko promluvila téměř stěží slyšitelným hlasem, Schmitt odpověděl nervózním tónem. Pomalu jsem vstoupil do místnosti a vedl Schmitta a Asunu dovnitř.
Bývalí dva členové «Zlatého jablka», kteří se už nejspíš hodně dlouho nesetkali, se na sebe tiše dívali.
Yolko a Schmitt bývali ve stejné gildě, ale teď mezi nimi musí být rozdíl alespoň dvacet levelů. Vyšší level tu má samozřejmě Schmitt, který patří do čistící gildy. Ale zdálo se, že je uživatel kopí mnohem napjatější než Yolko.
První vlastně promluvila Yolko: „…Dlouho jsme se neviděli, Schmitte.“
Pak se usmála. Schmitt se napřed silně kousl do rtu, pak chraplavě odpověděl: „…Hm. Myslel jsem, že už se ani nepotkáme. Můžu se posadit?“
Yolko přikývla a ten svalnatec v plné zbroji přešel k druhé pohovce, jeho brnění hlasitě cinkalo. Myslím, že nemůže být příjemné v tom sedět, ale on neměl v úmyslu si zbroj sundat.
Zavřel jsem dveře a zkontroloval, že jsou zamčené. Přesunul jsem se na východ od dvou sedících, Asuna se postavila naproti mně.
Pronajali jsme pro Yolko nejluxusnější pokoj v hostinci, protože jsme čekali, že tu aspoň pár dní zůstane. I když jsme tu byli čtyři, nepůsobila místnost přecpaně. Dveře na severní straně zdi, na západě vedly další do ložnice. A jižní a východní strana měly obě okno.
Okno na jihu bylo dokořán otevřeno, vánek, volně profukující oknem, přinášel jarní západ slunce. Okna jsou samozřejmě chráněná systémem, i když jsou otevřená, nemůže jimi nikdo projít dovnitř. A jelikož tohle místo je mnohem výš než okolní budovy, bylo mezerami v zácloně krásně vidět na purpurové město.
Hluk ulice, který přišel s větrem, téměř přehlušil Yolčin poněkud tichý hlas.
„Schmitte, prý jsi teď členem Aliance svatých draků? To je vážně úžasné. Aliance svatých draků je v čistící skupině elitní gilda, že?“
Měl jsem pocit, že je to upřímná chvála, ale Schmitt se zamračil ještě víc.
„Co tím myslíš? Není to trochu nepřirozený?“ zeptal se hlubokým hlasem. Z jeho zvláštní otázky jsem se zamračil, ale Yolko to zřejmě moc nepřekvapilo.
„Proč by mělo? Prostě si jen myslím, žes po rozpuštění gildy musel vážně dřít, aby sis zvýšil level. Kains a já jsme se těžkého tréninku vzdali, takže jsi v porovnání s námi vážně úžasný.“
Yolko pokývnutím hlavy setřásla tmavomodré vlasy, které jí visely na ramenech, a znovu se usmála.
Není tak směšně vyzbrojená jako Schmitt v plné zbroji, ale přesto toho má na sobě trochu moc. Na silných šatech má koženou vestu a má na sobě i fialovou sametovou tuniku. Na ramenech má dokonce šál, a i když se oblečení nedá porovnat s kovovou zbrojí, mělo by jí o dost zvýšit obranu. Vypadá teď docela klidně, ale ve skutečnosti musí být vážně nervózní.
Schmitt svoji nervozitu skrýt nedokázal. Ve své zbroji se naklonil dopředu a řekl: „PROSTĚ ZAPOMEŇ NA TO, CO JE SE MNOU! A NAVÍC… Chci se tě zeptat na Kainse,“ ztišil náhle hlas. Pak pokračoval.
„Proč byl Kains teď zabit? Vzal si… ten prsten? To on zabil velitelku ZJ?“
Hned jsem pochopil, že ZJ má být Zlaté jablko, šlo o zkratku názvu gildy. Ta slova ovšem znamenala, že on neměl nic společného s incidentem s prstenem a vraždou v oblasti. A jestli to jen hrál, tak je to sakra dobrý herec.
Když Yolko uslyšela jeho zamumlání, tak se její výraz konečně pro jednou změnil. Dál se usmívala a otočila se k Schmittovi hlavou čelem: „Nemožné. Kains a já jsme velitelku respektovali z hloubi duše. Proti prodeji prstenu jsme byli proti, že by bylo rozumnější si ho nechat a zvýšit bojovou schopnost gildy, než ho jen prodat pro cory. Myslím, že ona by teď už smýšlela stejně.“
„To… to jsem si taky myslel. Nezapomínej, že jsem byl proti prodeji. Kromě toho… ne že by ti, co byli proti, měli důvod ho ukrást. Ti, co souhlasili s prodejem… ti chtěli cory, někdo z nich možná chtěl dostat veškerý zisk z prodeje!“
Pravou rukou, uschovanou v kovové rukavici po loket, se plácl přes vlastní koleno. Pak si rukama zakryl obličej a mluvil dál: „Ale… proč by šel Grimlock proti Kainsovi teď… to chce zabít nás tři, co jsme byli proti prodeji? Budeme ty a já taky jeho oběti?“
—Tohle vůbec nevypadá jako hraní. Schmittova rozrušená polovina obličeje, kterou jsem viděl, ukazovala skutečný strach.
Na rozdíl od Schmitta ztuhlého strachy nabyla Yolko klidu a něco mu řekla: „Pořád nevíme, jestli Kainse zabil Grimlock. Možná ho někdo jiný požádal, aby to krátké kopí vyrobil… nebo možná…,“ přesunula svůj prázdný pohled k nízkému stolku před pohovkou, „možná se velitelka mstí sama. Obyčejní hráči v oblasti zabíjet nemohou.“
„Co…,“ otevřel svalnatec ústa a zalapal po dechu. I já začal být trochu vyděšený, když to řekla.
Schmitt se prázdně zadíval na usmívající se Yolko.
„Ale neříkala jsi zrovna, že Kains ten prsten nevzal…“
Yolko neodpověděla okamžitě. Postavila se a udělala krok doprava.
„Celou noc jsem nemohla spát. Jen přemýšlet. A vůbec, i když velitelku mohl zabít někdo z gildy, udělali jsme to vlastně my všichni. Když jsme ten prsten našli, nebylo třeba hlasovat. Mohli jsme to prostě nechat na velitelce. Ne, měli jsme ji nechat si ten prsten vzít. Velitelka byla mezi námi nejsilnější, to ona by ten prsten nejlépe využila. Ale my se nedokázali vzdát naší sobecké touhy a nikdo to nenavrhl. Všichni jsme říkali, že se ZJ jednoho dne stane součástí čistící skupiny, ale nikdo na gildu nemyslel. Všichni jen doufali, že sami zesílí.“
Po tolika slovech se Yolčin pas dotkl parapetu jižního okna.
Začala si na něj sedat a pokračovala.
„Jen jediný člověk, jen Grimlock-san řekl, ať to necháme na velitelce. On se vzdal své sobecké touhy a myslel na vývoj gildy. To proto se ten člověk tak změnil, pomstil se na nás, kteří jsme se nedokázali vzdát našich tužeb, má právo se na za velitelku pomstít…“
Místnost se náhle pohroužila do ticha. Ledový noční vítr rozvířil vzduch v pokoji.
Kačan, kačan, kačan, ozvaly se brzy slabé zvuky kovového cinkotu. Přicházely od brnění trochu se třesoucího Schmitta. Tenhle bojem ošlehaný elitní hráč shlédl dolů s bledou tváří a jako v transu zamumlal: „…Neblbni. Přestaň blbnout. Teď… už je to půl roku… proč teď…“
GABAK! Narovnal záda a náhle vykřikl.
„MŮŽEŠ TO PŘIJMOUT, YOLKO?! DOTEĎ SES DOST SNAŽILA! JAK SE MŮŽEŠ NECHAT ZABÍT NĚJAKOU NEZNÁMOU METODOU!“
Schmitt, Asuna a já jsme se všichni dívali na Yolko u okna.
Hráčka, která kolem sebe měla jakousi iluzionární auru, nechala svůj pohled potulovat se vzduchem, zřejmě přemýšlela, jak odpovědět na Schmittovu otázku.
Brzy se jí pootevřely rty, jako by chtěla něco říct—
Tehdy.
TONN! Hluboký zvuk se náhle rozezněl celou místnosti. Yolko vykulila oči a začala jí padat čelist.
To hubené tělo se začalo výrazně třást. Napřed udělala namáhavý krok dopředu, pak zavrávorala a otočila se, položila ruku na otevřené okno.
Zafoukal silný poryv větru a Yolčiny dlouhé vlasy na jejích zádech se pohybovaly ve větru.
Uviděl jsem něco neuvěřitelného.
Malý předmět ve tvaru tyče vyčuhoval z krátké lesklé fialové tuniky.
Byl příliš malý, takže jsem v tu chvíli nepoznal, co to vlastně je. Ale když jsem uviděl, jak tyčový předmět červeně září, hned jsem z toho měl špatný pocit.
„Ach…!“ zalapala Asuna po dechu a téměř vykřikla. Já instinktivně vyrazil k Yolko.
Natáhl jsem ruku a chtěl k sobě Yolčino tělo přitáhnout. Ale…
Mé prsty škrtly jen o šál, Yolčino tělo tiše vypadlo z hostince.
„Yolko-SAN!“ vykřikl jsem a vyklonil tělo z okna…
Yolčino jednoduše dopadlo na kámen a po odražení jej obklopil modrý světelný efekt.
BAŠA! Hned jsem zaslechl nevýrazný zvuk lámání. Mnohoúhelníkové částečky vyletěly do všech stran společně s vybuchujícím modrým světlem—
O vteřinu později jsem slyšel, jak na zem dopadl předmět. Na cestě zůstala jen černá dýka.


Část sedmá

Jak je tohle možné!
Zakřičela moje mysl tiše. Měl jsem k tomu hned několik důvodů.
Tak především by měl být pokoj v hostinci chráněný systémem. I když je okno otevřené, nikdo jím nemůže vejít nebo něco úspěšně hodit dovnitř.
A taky se vážně těžko dalo věřit tomu, že by malá vrhací dýka způsobila takové stálé zranění z protnutí, že by to vyplýtvalo celé HP hráče na středně vysoké úrovni. Alespoň během těch pěti vteřin, které uběhly od toho, kdy dýka zasáhla Yolko, až do chvíle, kdy zmizela.
Tohle se přece nemohlo dít. Tohle se nedalo považovat za «PK v oblasti». Tohle už byl děsivý okamžitý smrtící útok.
Zadržel jsem dech a cítil jsem, jak mi po zádech přejíždí ledový mráz. Donutil jsem se odhlédnout od kamenného dláždění, ze kterého Yolko zmizela. Pak jsem vzhlédl a rozevřel oči jako čočky kamery, abych se podíval na ulice před sebou.
A nakonec jsem to uviděl.
Asi dva bloky od hostince se nacházela střecha budovy zhruba ve stejné výšce jako tahle.
Stála na ní černá silueta proti purpurovému západu slunce—
Ten člověk byl v kápi, černé jako uhel. Proto jsem neviděl tvář. Vytěsnil jsem ze své mysli výraz ‚bůh smrti‘ a zařval: „TY HAJZLE…!!“
Postavil jsem pravou nohu na parapet okna a bez ohlédnutí jsem zakřičel na Asunu: „Asuno, nechám zbytek na tobě!“
Pak jsem vyskočil k budově, kterou od hostince oddělovala ulice.
Ale i s mou vysokou úrovní obratnosti je lehkovážné skočit pět metrů bez rozběhu. Nemohl jsem použít odpočívadlo, jen jsem se stěží zachytil nataženou pravou rukou o kraj střechy. Pak jsem využil svůj vysoký stat síly a vytáhl se, protočil ve vzduchu a přistál na střeše. Tehdy ke mně zezadu dorazil Asunin hlas plný úzkosti: „TO NESMÍŠ. KIRITO-KUN!“
Bylo mi jasné, proč mě chce zastavit. Jestli mě trefí ta vrhací dýka, možná zemřu na místě.
Nemůžu ale nechat toho zločince, který se konečně objevil, jen tak jít kvůli vlastnímu bezpečí.
To já jsem řekl, že musíme Yolko zajistit bezpečí. Velice omezeně jsem si myslel, že to nejspíš bude v pořádku, když se schováme v hostinci, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co by se mohlo stát. Jestliže systém nabízel ochranu, tak by mělo být město – «vnitřní oblast» – považováno za bezpečné místo. Ale jelikož může nepřítel zabíjet uvnitř oblasti, je úplně samozřejmé, že selže ochrana hostince. Proč mě to jen nenapadlo?
Člověk v černé kápi, stojící na daleké střeše, tam v silně foukajícím větru vypadal, jako by se mně, kdo cítil silné výčitky, vysmíval.
„ZŮSTAŇ TAM…!“ zařval jsem a znovu se rozeběhl kupředu. Ze zad jsem sundal svůj meč. Ve městě s ním nemůžu udělit zranění, ale aspoň můžu odrazit dýky, které po mně hodí.
Dal jsem si pozor, abych při přeskakování z jedné střechy na druhé nezpomalil. Hráči jdoucí po ulicích si možná mysleli, že jsem šílenec, který se chce akorát tak předvést se svou obratností. Já ale nemám čas se o něco takového starat, chytil jsem límec svého kabátu a dál skákal a prodíral se temnotou.
Vrah v kápi nevypadá, jako že uteče nebo zaútočí, jen sleduje, jak se přibližuji. Už jsme jen dvě budovy od sebe, když dá náhle pravou ruku do záhybů kápě. Hned zadržím dech a přesunu meč před sebe.
Ale…
Tu ruku zase zvedne, to, co vytáhl, není vrhací dýka. Pod barvou stmívání se mi před očima náhle objeví povědomě vypadající modrý safír. Je to teleportační krystal—
„Sakra!“ zaklel jsem a levou rukou jsem vytáhl tři vrhací špičáky, dál jsem se hnal kupředu a všechny je hodil najednou. Samozřejmě jsem mu nechtěl ublížit, ale doufal jsem, že se instinktivně uhne a to zpomalí vyřčení příkazu.
Nejvíc mě na tom štvalo, jak byl naprosto klidný. Zřejmě se tří vrhacích špičáků vůbec nebál, stříbrný světelný efekt ho obalil už během zvedání teleportačního krystalu.
Fialová systémová zeď špičáky zablokovala před kápí, hned dopadly na střechu. Pomyslel jsem si, že alespoň musím slyšet jeho hlas, napnul jsem uši. Jestli budu znát jeho cíl, budu ho moct dohnat krystalem.
Ale můj plán selhal, protože v nejkritičtější chvíli se ulicemi Martenu rozezněl hlasitý zvuk.
Moje uši – nebo spíše mé sluchové pole – bylo výrazně zabráno hlasitým zvoněním, které oznamovalo, že je pět hodin večer. Neslyšel jsem vrahův příkaz, který byl vyřčen co možná nejtišeji. Objevilo se modré teleportační světlo, silueta v uhlově černé kápi zmizela přímo přede mnou, když už jsem byl jen jednu ulici daleko.
„…Ugh!“
Nemohl jsem vůbec nic vykřiknout, zvedl jsem meč v pravé ruce a přesunul se tam, kde předtím stál. Fialové světlo se rozptýlilo a uprostřed zorného pole jsem viděl systémovou zprávu.
Slezl jsem ze střechy a na cestě k hostinci jsem změnil cestu. Zastavil jsem se, kde Yolko na ulici zmizela, a podíval se na černočernou vrhací dýku.
Teprve před několika minutami tu zemřela hráčka. Tomu jsem vůbec nedokázal uvěřit. Pro mě byla hráčská smrt výsledkem hráčova snažení a jeho vyhýbání se všemožným střetům, aby nakonec zjistil, že to nestačilo. Pokud se takové metodě zabití nedalo vyhnout, neměla by ani existovat.
Ohnul jsem se a dýku zvedl. Byla malá, ale v podstatě celá ze stejného kovu. Přišla mi docela těžká. Tahle čepel podobná holicímu strojku na sobě měla žralokovité obrácené zářezy. Ano, tahle zbraň byla vytvořena se stejným úmyslem jako to krátké kopí, které zabilo Kainse.
Kdybych si ji teď zabodl do těla, snížilo by se mi drasticky HP? Vážně jsem toužil to vyzkoušet, ale pevně jsem zavřel oči, abych ten impulz z mysli vyhnal. Vešel jsem do hostince.
Vyšel jsem do patra, zaklepal na dveře a ohlásil své jméno.
KAČINK, ozval se systémový zámek prázdně a dveře se otevřely.
Asuna už vytáhla svůj rapír. Když se na mě podívala, měla ve tváři směsici rozhořčení i úlevy, tlumeným hlasem na mě zakřičela: „BLBČE! NEBUĎ TAK LEHKOVÁŽNEJ!“
Fúú. Dlouze vzdychla a dál tlumeně mluvila: „…Tak… co se stalo?“
Nepatrně jsem zavrtěl hlavou.
„Nedokázal jsem ho chytit. Teleportoval se pryč. Ani jsem podle tváře nebo hlasu nepoznal, jestli je to kluk nebo holka. No… jestli je to Grimlock, tak asi kluk…“
V SAO není možné, aby se lidé stejného pohlaví vzali. Jestliže mělo Zlaté jablko velitelku, musel být Grimlock, její manžel, samozřejmě muž. A upřímně, taková informace nám moc nepomůže. Asi tak osmdesát procent všech hráčů SAO jsou muži.
A co se týče slov, co moc nedávala smysl—
Schmitt, krčící své velké tělo na pohovce, co to jen šlo, bezděčně odpověděl, jeho zbroj vydávala kovové zvuky. Kačank, kačank.
„…To není správně.“
„Není správně… co není správně?“
Schmitt se na Asunu nepodíval, ale ještě víc sklonil hlavu a zaúpěl: „To není on. Ten člověk… ta černá kápě na střeše není Grimlock. Grim je mnohem vyšší a… a…“
Asuna a já jsme v očekávání toho, co dál řekne, zadrželi dech.
„Ta kápě s kapucí patřila velitelce ZJ. Takovéhle maskovací oblečení normálně nosila, když šla do města. No ano… měla to na sobě, když šla prodat ten prsten! Ten člověk… ten člověk teď byla ona. Přišla se sem pomstít všem členům. Je to duch naší velitelky.“
Haha, hahaha. Náhlý smích, který mě donutil odhlédnout od dýky.
„Jestli je to duch, tak je všechno možný, PK v oblasti je úplná hračka. Možná nám velitelka i porazí posledního bosse SAO. Jestli nemá žádné HP, tak ani nemůže zemřít.“
Haha, hahaha. Schmitt se dál hystericky smál. Hodil jsem černou dýku v ruce na stůl před něj.
GONK! Rozezněl se hluboký zvuk. Smích ustal, jako by ten zvuk ve Schmittovi zmáčkl nějaké tlačítko. Několik vteřin zíral na tu rozeklanou čepel, která vydávala zlomyslnou auru—
„Híí…“
Svalnatec trhl svou hrudí dozadu. Já jsem tlumeným hlasem promluvil.
„Není to duch. Tahle dýka vážně existuje. Je to jen programový kód v serveru SAO. Je to stejné jako to krátké kopí, které sis ode mě vzal. Jestli tomu nevěříš, tak si tu dýku vezmi a zkoumej si ji, jak je libo.“
„Ne, ne, díky! Klidně ti zas vrátím to kopí!“ zakřičel Schmitt, otevřel okno svého menu a několikrát špatně zmáčkl tlačítka, než se černé krátké kopí objevilo. Zbraň jako by byla odhozena, přistála vedle dýky.
Obr si zase schoval tvář do dlaní, Asuna mu jemným hlasem řekla: „…Schmitte-san, také si myslím, že to nebyl duch. To proto, že kdyby měl Aincrad duchy, nebyl by to jen duch velitelky Zlatého jablka. Všichni ti lidé, kteří doposud zemřeli, tři a půl tisíce lidí, všichni jsou nešťastní. Nebo se mýlím?“
Takhle to je, i já to tak cítil. Věřil jsem tomu, že kdybych tu měl zemřít, byl bych opravdu nešťastný a vrátil bych se jako duch. Věřím, že jen vůdce RK by byl někdo, kdo by svůj osud přijal a stal by se Buddhou.
Ale Schmitt si dál držel hlavu dole a houpal se.
„Vy… ji neznáte. Ona… Griselda je hrozně prudká a vždycky odhodlaná… a taky nesnese nespravedlnost a prohnanost. Možná je ještě mnohem prudší než ty, Asuno-san. Takže kdyby na ni někdo nastražil past a zabil ji… Griselda by mu určitě neodpustila, i kdyby se měla stát duchem a sama toho člověka potrestat…“
Za zavřeným oknem, které nejspíš zabezpečila Asuna, už zapadalo slunce. Sem a tam osvětlené ulice byly plné hráčů, kteří hledali ubytování. Bzučelo to tam jako v úle. Bylo až neuvěřitelné, jak se ten hluk tomuto pokoji vyhýbal.
Zhluboka jsem se nadechl a prolomil ticho, do kterého se místnost pohroužila: „…Jestli věříš, že to tak je, fajn, ale já tomu prostě nevěřím. Tyhle dva ‚vražedné incidenty uvnitř oblasti‘ rozhodně mají nějakou systémovou logiku. Rozhodně ji zjistím a dokážu ti, že to tak je… a ty teď splň naši dohodu a pomoz nám.“
„Po… pomoc?“
„Neříkal jsi, že nám povíš, do jakého podniku Grimlock chodívá? Zrovna teď je to naše jediná stopa. Jestli to tam budeme několik dní sledovat, určitě ho najdeme.“
Popravdě, i když Grimlocka, který vytvořil to krátké černé kopí, a nejspíš i dýku vedle něj, najdeme, netuším, co dál. Nejsme ‚armáda‘ a nemůžeme ho přece dát pod zámek.
Slova, která Yolko řekla před svou smrtí – ‚ pomstil se na nás, kteří jsme se nedokázali vzdát našich tužeb, má právo se na za velitelku pomstít‘. Jestli to je, jak Yolko řekla, možná se chtěl Grimlock pomstít všem, kteří byli proti prodeji prstenu, možná se chtěl pomstít dokonce všem členům. A jeho motivem jsou silné pocity manžela zesnulé velitelky.
Kdybych se s ním setkal a vážně si s ním promluvil, možná by se něco změnilo. A tohle je to jediné, na co se nyní můžeme spoléhat.
Když Schmitt uslyšel má slova, sklonil hlavu, ale brzy se ze židle těžce zvedl. Přešel k psacímu stolu vedle zdi, zvedl svitek a brko, které tam už byly připravené, a napsal název a lokaci podniku.
Podíval jsem se na jeho záda a náhle mě něco napadlo. Pak jsem ho požádal: „Ach, a taky prosím napiš jména všech členů Zlatého jablka. Půjdu se k «Monumentu života» podívat, kdo z nich žije.“
Obr znovu tiše přikývl a několik vteřin dál psal.
Zanedlouho popsaný kus papíru zvedl jednou rukou a podal mi ho: „…Jako členu čistící skupiny je mi to trapný, ale… nemám teď náladu chodit ven. Nepočítejte se mnou ani při boji s bossem, prosím, a…“
Vůle, kterou v sobě kdysi měl, zcela zmizela, zůstal jen prázdný výraz. Uživatel kopí a jeden z hlavních představitelů Aliance svatých draků tiše řekl: „…taky mě prosím doprovoďte na velitelství ASD.“
Asuna ani já jsme si z něj za tak zbabělý čin nemohli utahovat.
Měli jsme vyděšeného obra mezi sebou, když jsme se z hostince na padesátém sedmém podlaží přesouvali teleportační branou na padesáté šesté a dále k jejich velitelství. S Asunou jsme se nepřestávali rozhlížet po temných zákoutích. Kdyby se teď někdo náhle objevil s kapucí nebo hábitem, oba bychom se k němu bez přemýšlení vyřítili.
Ani poté, co Schmitt prošel branami velitelství, nevypadal klidnější. Sledoval jsem, jak se jeho silueta pelášila do budovy. Povzdechl jsem si.
Chvíli jsme se s Asunou stojící vedle mě dívali jeden na druhého.
„…Vážně mě mrzí… co se stalo Yolko-san…,“ zašeptala Asuna a kousla se do rtu. Odpověděl jsem chraplavým ‚jo‘.
Popravdě, Yolčina smrt mě šokovala mnohokrát více než Kainsova. Pořád jsem vzpomínal na to, jak vypadla z okna, a pokračoval: „Upřímně, doteď to bylo, jako bychom plachtili na lodi… ale to už teď dělat nemůžeme. Musíme ten případ vyřešit, už jen kvůli ní – půjdu k té restauraci a počkám si tam na něj. Co ty, Asuno?“
Když Asuna uslyšela mou otázku, hned zvedla hlavu a jasně odpověděla: „Samozřejmě jdu taky. Zjistíme pravdu.“
„…Vážně? Tak mě prosím veď.“
Vlastně jsem vážně váhal, jestli mám nechat Asunu mě doprovázet. Jestli se do toho případu zapleteme ještě víc, možná se Grimlock zaměří na nás a staneme se jeho dalšími cíli.
Ale Asuna se rychle otočila, jako by chtěla přerušit mé váhání. Zamířila k teleportační bráně. Zhluboka jsem se nadechl studeného nočního vzduchu a vydechl jsem. Pak jsem následoval oříškově zbarvené vlasy.


Část osmá

Podnik zapsaný na papírku od Schmitta byl malý bar kousek od náměstí hlavního města dvacátého podlaží. Schovával se v uličce a pozoroval jej. Nevypadalo to, že se tu dá ‚jíst, aniž by se vám neudělalo špatně‘.
Ale v takovýchto podnicích často bývá mnoho výborných pokrmů. Přemohl jsem svůj impulz vběhnout dovnitř a objednat si všechna jídla. Jestli je Grimlock ten vrah v kápi, viděl mou tvář. Kdyby si mě všiml, ani by do podniku nejspíš nevešel.
S Asunou jsme se podívali po okolí a zjistili, že je tu hostinec, ze kterého je na ten bar vidět. Hned jsme se prodrali davem, vešli jsme do hostince na druhé straně ulice a najali si pokoj v patře.
Krásně jsme viděli, co se u vchodu do baru děje, přesně jak jsme čekali. Nechali jsme světla zhasnutá a přesunuli jsme židle k oknu a posadili se vedle sebe. Sledovačka začala.
Zanedlouho se ozvalo ‚hele‘, Asuna se zamračila.
„…Je fajn, že to bereme vážně a tak, ale netušíme, jak Grimlock vypadá.“
„Ááá, proto jsem na začátku chtěl, aby s námi šel Schmitt, ale s tím se nedá nic dělat, když je na tom takhle… no ale viděl jsem hráče v tom hábitu, který je asi Grimlock, zblízka. Jestli najdeme vysokého a svalnatého muže, můžeme mu poslat požadavek na duel, i když to je možná lehkovážné.“
„Éé?“ vyjekla Asuna, když to uslyšela. Vytřeštila na mě oči.
V SAO se při soustředěném pohledu na ostatní hráče objevil zelený či oranžový informační indikátor – «barevný kurzor». Ale když někoho potkáme poprvé, vidíme jen jeho či její HP; jméno ani level nevidíme.
Tohle všechno jsou samozřejmě prevenční opatření proti zločinu. Pokud by například někdo znal jméno nějakého hráče, mohli by mu lidé přes funkci instantní zprávy posílat obtěžující zprávy. Kdyby bylo snadné odhalit level někoho jiného, tak by se někteří chovali k těm s nízkými levely jako ke kořisti. Pronásledovali by je ulicemi a určitě by nebylo těžké je na zvláštních místech okrást nebo obtěžovat nebo dělat všemožné další věci.
Ale přesně kvůli tomu, že nevidíme jména cizích lidí, je docela problém někoho najít. Když chci znát jméno hráče, se kterým se setkávám poprvé, tak existuje jen jediný způsob: duel jeden na jednoho. Takže musím požádat o duel.
Kdybych zmáčkl tlačítko v duelu v okně menu a použil barevný kurzor k vybrání cíle, uviděl bych v zorném poli zprávu «Požádali jste někoho o duel jeden na jednoho». A kdybych se podíval znovu, uviděl bych jméno svého protivníka v latince.
Ale ten druhý by hned viděl, že jsem požadavek na duel poslal odsud. Tudíž pro mě nebude nemožné neodhalit své jméno, když se budu snažit zjistit jméno druhého hráče. Něco takového je především velice neslušné. Je dost pravděpodobné, že nepřítel vytáhne svou zbraň a výzvu přijme. Když Asuna uslyšela má slova, otevřela ústa a vypadala, že něco řekne – nejspíš něco jako ‚to je nebezpečné‘.
Asuna nicméně ústa rychle zavřela a vážně přikývla. Nejspíš chápe, že jinak to nejde. Dál řekla: „…Ale jestli si půjdeš promluvit s Grimlockem-san promluvit, jdu taky.“
Donutil jsem se polknout slova, kterými jsem ji chtěl přimět tady v pokoji zůstat.
Jen jsem váhavě kývl hlavou a zkontroloval čas. 18:40. Doba, kde se hráči vrací do měst, aby si zašli na večeři. Města v tuhle dobu ožívají. Sledovaný bar vypadal docela normálně, ale otočné dveře se předávaly z ruky do ruky. Vysokého a svalnatého hráče, který by vypadal jako ten v hábitu s kapucí, jsem ale nezahlédl.
Teď už můžeme akorát tak vsázet na tenhle podnik. Jinou stopu nemáme. Přesto jsem měl pochyby, které jsem nedokázal ignorovat. V hostinci na padesátém sedmém podlaží Schmitt zamumlal: ‚ta černá kápě na střeše není Grimlocka. Grim je mnohem vyšší‘. Věřím, že se jen spletl kvůli strachu. Ale pokud ne, je naše sledovačka k ničemu a my Grimlocka nenajdeme.
Celou noc se budu dívat na otáčecí dveře, které vedou do baru s atmosférou utajené slavné restaurace – a nebudu moct jíst…
Když jsem na tohle myslel, musel jsem si mačkat břicho, aby mi v něm nezačalo kručet.
A pak se mi objevilo něco přímo před očima. Něco zabaleného v bílém papíru, s výraznou vůní. Díval jsem se na to. Asuna, která se dál dívala na bar, jednoduše řekla: ‚Pro tebe‘. Pro jistotu jsem si to ověřil.
„…Pro, pro mě?“
„A komu jinému bych to tady asi dávala? Myslíš, že se tu tím jen chlubím?“
„Ne, to ne. Promiň. Děkuju.“
Cukl jsem krkem dozadu a rychle si papírovou tašku vzal. Podíval jsem se na Asunu a zjistil, že pokračuje v sledování a přitom šikovně materializuje další podobně vypadající předmět.
Šťastně jsem papír rozbalil. Uvnitř byla velká bageta. Prázdně jsem se díval do náležitě opečeného pečiva, ve kterém byla zelenina a opečené maso. Asuna klidným hlasem promluvila: „Trvanlivost brzy dojde. Za chvíli zmizí, tak by sis měl pospíšit a sníst to.“
„Ech, á, dobře, dobrou chuť!“
Prý to brzy zmizí, což znamená, že nemám moc času jen na dívání se. Trvanlivost jídla v SAO je obvykle velice krátká, pokud se tedy nepoužijí nějaké speciální ingredience. Už se mi stalo, že mi z ruky zmizelo jídlo, které jsem se zrovna chystal sníst. Pouze jídlo, které vložíte do «Krabičky zachovávající věčnost», jež dokáže vyrobit jen řemeslník na úrovni mistra, nikdy nezmizí, i když si ho s sebou vezmete na bojiště. Ale smutné je, že se do té krabičky vejdou jen dva ořechy.
A tak jsem otevřel ústa a z bagety si odkousl, co nejrychleji to jen šlo. Prozatím jsem si užíval pocit žvýkání. Chuť byla jednoduchá, i trochu podnětná, až jsem chtěl kousat dál. Trvanlivost jídla neovlivní jeho chuť. Dokud jídlo existuje, tak se jeho chuť vůbec nemění.
Zíral jsem na vchod do baru a rychle dojedl velkou bagetu. Pak jsem si úlevně oddechl. Podíval jsem se na Asunu, která vedle mě elegantně žvýkala, a poděkoval jsem: „Díky za jídlo. A vůbec, kdys to koupila? Před chvilkou jsme šli kolem stánků, ale tam se nic tak dobrého neprodávalo, víš?“
„Neříkala jsem snad, že trvanlivost za chvíli dojde? To proto, že jsem si vzpomněla, že jsem to připravila už ráno.“
„Heh… jak by se dalo čekat od velitelky čistící skupiny RK. Já na jídlo vůbec nemyslel… a no jo, z kterého obchodu to je?“
Náležitě opečená bageta se zeleninou a opečeným masem uprostřed patří mezi poměrně vysoce hodnocená jídla na mém slavném nákupním seznamu. Někdy si to musím dát během čistění, napadlo mě, když jsem se zeptal. Asuna ale trochu pokrčila rameny a její odpověď mě docela překvapila.
„Neprodává se.“
„Co?“
„Neprodává se v obchodech.“
Proč je tu teď ticho? Proč nic neříkáš? Naklonil jsem hlavu ke straně a chvíli přemýšlel, než mi to došlo. Jestli se to neprodává v obchodech NPC, tak to tahle zástupce vůdce RK musela připravit sama.
Asi deset vteřin jsem koukal do blba, než jsem tu malou krizi objevil. Sakra, co mám říct? Už teď mi bylo dost trapně z toho, jak jsem ráno Asuně nepochválil její oblečení. To se teď nemůže opakovat.
„Ehm, éé, jak to říct… ech, je škoda to jen tak sníst. No jo, možná bych to mohl prodat v aukci v Algade. Nejspíš by to dost vyneslo, hahaha.“
GANK! Asuna svou bílou koženou botou silně kopla do židle, až jsem narovnal záda a roztřásl se. Uběhlo několik napjatých minut, dokud Asuna svou porci nedojedla a tiše nepromluvila.
„…Nepřišel.“
„Ech, h, hm. Jo. Ale podle toho, co Schmitt říkal, myslím, že sem nechodí každý večer. A jestli byl ten člověk v černém plášti Grimlock, tak se mu po PK nejspíš nebude chtít jíst… asi budeme muset čekat další dva nebo tři dny,“ řekl jsem rychle a postavil se, abych znovu zkontroloval čas. Od chvíle, co jsme se sledováním začali, uběhlo jen půl hodiny. Já byl mentálně připravený na Grimlocka čekat, jak dlouho jen bude třeba, ale zajímalo mě, co si myslela její výsost, zástupce vůdce.
S těmi myšlenkami jsem se na ni podíval. Podle všeho neměla Asuna, opírající se o opěrku židle, v úmyslu v dohledné době vstát.
…Neříkejte mi, že si to, co jsem zrovna řekl, vyložila jako ‚zůstaneme tu dva nebo tři dny‘? Jakmile mě tohle napadlo, začaly se mi potit dlaně. Asuna znovu zašeptala: „Říkám, Kirito-kun.“
„A… ano!“
To, co řekla dál, bylo naštěstí – nebo možná bohužel – něco jiného, než co jsem očekával.
„Co ty? Kdybys byl člen Zlatého jablka a získal extra vzácný drop, co bys řekl?“
„…“
Před odpovědí jsem se na několik vteřin zamyslel.
„…Máš pravdu. Vždycky jsem podobné chvíle nesnášel, proto jsem sólo hráč… v MMO, které jsem hrál před SAO, jsem zažil, jak lidé jeden před druhým skrývali vzácné dropy nebo si nechávali všechen zisk z prodeje pro sebe, až se jejich gildy nakonec rozpadly…“
Hráči MMO chtějí v podstatě dosáhnout pocitu nadřazenosti, to nemohu popřít. Nejjednodušeji ho dosáhnete tak, že budete ‚silní‘; se sílou získanou z tréninku a mocného, vzácného vybavení pak můžete porazit monstra a jiné hráče. Pokud bych to měl brát radikálně, tak ve skutečnosti si užijete jen internetové hry pro více hráčů. Já teď budu dál dlouho trénovat nejspíš proto, abych byl nazýván členem ‚čistící skupiny‘ a dostávalo se mi od ostatních respektu.
Pokud bych byl v nějaké gildě, a kdybychom během hraní v partě získali velice výjimečné vybavení – a kdyby byl v gildě někdo, kdo by se tou věcí mohl vybavit.
Řekl bych něco jako ‚Měl by sis to vzít‘?
„…Nejspíš ne,“ zašeptal jsem a zavrtěl hlavou.
„Neřekl bych svým společníkům, že to chci, ale nejsem svatý, kdo by se usmál a někomu to jen tak předal. Proto… kdybych byl členem Zlatého jablka, souhlasil bych s prodejem. Co ty, Asuno?“ zeptal jsem se.
„Patří to tomu, kdo monstrum porazí,“ odpověděla Asuna bez váhání.
„Ehe?“
„To je naše pravidlo v RK. Každý předmět, který náhodně padne během hry v partě, patří tomu šťastlivci, který ho ukořistí. SAO neukazuje, kdo co získal, takže je na nás, co ostatním řekneme. Tohle je jediný způsob, jak se vyhnout hádkám při rozhodování, čí by to mělo být, a taky…,“ odmlčela se. Pořád se dívala na vstup do baru naproti, ale její výraz už nebyl napjatý.
„…To kvůli tomuhle systému je v tomhle světě tak velká zodpovědnost ‚manželství‘. Jakmile si někoho vezmeš, vaše inventáře se propojí, ne? Takže po tom, co se oženíš, už nemůžeš snadno skrývat předměty. Znamená to, že pokud někdo někdy skryl vzácný předmět, který získal, nemůže si vzít člena své vlastní gildy. «Propojení inventáře» je docela pragmatický systém, ale přijde mi, že je i docela romantický.“
Ten její tón zní nějak toužebně. Několikrát jsem zamrkal. A pak, nevím proč, jsem byl náhle hrozně nadšený a bez přemýšlení jsem nadšeně promluvil: „Vá, vážně. Aha. T, tak, až s tebou budu v partě příště, Asuno, rozhodně před tebou nebudu schovávat, co mi padlo.“
GATAN! S tím zvukem Asuna spadla dozadu společně se židlí.
Místnost nebyla osvětlená, tak jsem jí do tváře pořádně neviděl, ale pod modrobílým světlem jsem nějaké výrazy na tváři «Záblesku» přeci jen zahlédl. Nakonec zvedla pravou ruku a zakřičela.
„Ne… nebuď blbej! Takový den nepřijde ani za deset let! Ach, to, to mluvím o partě s tebou! Říkám, dí, díváš se vůbec pořádně ven? Co se stane, jestli ti proklouzne!“
GA – po takovém výbuchu se Asuna náhle otočila doprava. Já ani během našeho rozhovoru od baru neodhlédl. Víceméně mě její slova urazila. Chtěl jsem namítnout, že ‚se dívám‘, ale náhle mě něco napadlo.
Ten prsten způsobil zánik Zlatého jablka: ale v čím inventáři se po porážce monstra objevil?
Zrovna teď to možná není důležité, ale pokud ten člověk zabil velitelku a prsten si vzal, nebylo by mnohem jednoduší prsten už na začátku schovat? Takže ten, kdo se k dropu prstenu přiznal, je jediný z nich, koho ze zabití velitelky vůbec podezřívat nemůžeme.
Přemýšlel jsem, že jsem se na tohle měl Schmitta zeptat, a zamračil jsem se. Asuna a já jsme si Schmitta jako přítele nepřidali, takže mu nemůžeme poslat zprávu a zjistit, jak to teda bylo. Můžeme nanejvýš tak poslat instantní zprávu, jelikož známe jeho jméno, ale to půjde, jen když budeme na stejném podlaží. A navíc je délka zprávy docela omezená.
Prostě se ho zeptám, až ho příště uvidíme. Nesnažíme se tu vyšetřit ‚incident s prstenem‘, který se odehrál před půl rokem, ale nynější «PK v oblasti». Tím jsem se přesvědčoval, když jsem vytahoval pergamen, který jsem předtím od Schmitta dostal.
Řekl jsem Asuně, která se na mě ze strany nevěřícně dívala: ‚teď od vchodu neodhlížej‘ a přečetl jsem si jména všech členů Zlatého jablka na pergamenu.
Griselda, Grimlock, Schmitt, Yolko, Caynz… jména byla napsána neúpravným písmem. Tři  jejich majitelé už v tomto vznášejícím se zámku nejsou.
Víc obětí už dovolit nemůžeme. Rozhodně musíme najít Grimlocka a zjistit, jak se ty vraždy v oblasti vůbec udály.
Tu myšlenku jsem si vryl do srdce a chtěl jsem vrátit pergamen do inventáře.
Ale zrovna, když už se měl kousek ovčí kůže změnit z materializovaného předmětu v název v systému—
Můj pohled se náhle zabodl do jednoho místa na pergamenu.
„…Co…?“
Rychle jsem přiblížil oči k ovčí kůži, systém detailního soustředění začal působit, takže se objevily detaily slov na pergamenu.
„…Co, co to má být…,“ zamumlal jsem. Asuna, která se stále dívala na hostinec, odpověděla.
„Co se děje?“
Ale já jsem na její otázku nereagoval, jen jsem přemýšlel nad důležitostí a důvodem toho, co se přede mnou dělo. Pak jsem se pokusil vydedukovat záměr.
—O několik vteřin později.
„Á… áá…!“ zakřičel jsem a prudkým vztykem jsem srazil židli k zemi. Pergamen v mé pravé ruce se silně třásl z šoku, který jsem zažíval.
„Aha… tak takhle to je!“ zalapal jsem po dechu a zakřičel. Asuna promluvila hlasem plným pochyb, netrpělivosti a nervozity.
„Co? Něco jsi zjistil!?“
„My… my…,“ vymáčkl jsem z hrdla chraplavý hlas a pevně zavřel oči.
„…My neviděli pravdu. Mysleli jsme, že jo, ale neviděli. Ty «vraždy v oblasti», zbraně, skilly, logika – nic z toho vůbec neexistovalo!!“


Část devátá

Tohle jsem slyšel později.

Hráč z čistící skupiny, Schmitt, velitel skupiny těžce oděných válečníků ASD, přezdívaných «Obranáři», po návratu do svého pokoje na velitelství gildy na spánek nebo sundání své těžké kovové zbroje ani nepomyslel.
Jeho pokoj se nacházel v kamenném sídle – slovo pevnost by se hodilo víc – a ani na jedné ze čtyř zdí nebylo okno. Kvůli systému nemohl do velitelství gildy vstoupit nikdo, kdo nebyl jejím členem, takže dokud zůstával v pokoji, byl relativně v bezpečí. A i když si tohle neustále opakoval, nedokázal se přestat dívat na dveře.
Otočí se tiše kulovitá klika přesně v tu chvíli, kdy se podívá jinam? Propluje dveřmi bůh smrti v hábu jako stín a stoupne si za něj?
Lidé kolem něj si mysleli, že je to odvážný tanker, ale Schmitt bojoval tak tvrdě a zůstával mezi několika nejlepšími v čistící skupině především proto, že se ‚bál smrti‘.
Jistého dne před rokem a půl, ve chvíli, kdy tahle smrtící hra začala, uprostřed náměstí v Městě Začátků zuřivě přemýšlel. Ne, spíš mu to nešlo do hlavy. Snažil se přijít na to, co má dělat, aby nezemřel. Nejlepší by bylo ve Městě Začátků zůstat a neopustit jej. Všechna města byla nepodmínečně ochraňována «protizločinným kodexem», takže jestli tam zůstane, jeho digitální život – HP – vůbec nepoklesne.
Ale Schmittovi, hráči internetových her a sportovci ve skutečném světě, bylo jasné, že se pravidla změní. Mohl s jistotou prohlásit, že pravidlo SAO, «město je nejbezpečnější oblast», bude platit navždy – až dokud hra neskončí? Co když jednoho dne nastane nějaká událost ‚uvnitř oblasti‘ a všemi branami se do měst jako lavina vřítí hordy monster? Pak by hráči, kteří Město Začátků nikdy neopustili a nezískali ani jediný zkušenostní bod, nedokázali dělat nic než chaoticky pobíhat.
Proto musí zesílit, aby mohl přežít. Také musí používat bezpečné prostředky a nesmí podstoupit žádný risk.
Poté, co nad tím Schmitt přemýšlel celý den, si nakonec vybral, že se ‚stane robustním‘.
Napřed šel do obchodu se zbraněmi a koupil nejstatnější zbroj a štít, jaké si mohl dovolit. Za zbývající peníze pak koupil halapartnu. Následně šel k severní bráně města, našel partu, která se mezi mnoha jinými vznikajícími partami soustředila na bezpečí, a přidal se k ní. Poprvé, když šel lovit, zabíjelo deset lidí nejslabší monstrum v SAO, malého divokého kance.
Schmitt strávil dlouhou dobu lovem, aby získal zkušenosti a dál si zvyšoval level. Samozřejmě mu to šlo mnohem pomaleji než beaterům, kteří se shromažďovali v malých skupinkách, nebo bojovali a nesli vysoký risk lovu sami. Jeho neústupná filozofie toho ‚stát se robustním‘ způsobila, že se nakonec stal velitelem v nejsilnější gildě v čistící skupině, v «Alianci svatých draků».
Díky svému snažení se dá teď Schmitt považovat za jednoho z nejsilnějších v Aincradu, co se HP, obranného vybavení a obranných skillů týče.
Věřil, že pokud bude mít v pravé ruce Strážné kopí a v levé Velký obdélníkový štít, tak vydrží třicet minut, i kdyby na něj zepředu útočila tři monstra na stejném levelu jako on. Schmitt se prostě musel zamýšlet, zda jsou všichni ti lidé, kteří nosí koženou zbroj tenkou jako papír a kteří používají útočně zaměřené zbraně a útočné skilly pro udělení zranění – jako jistý sólo hráč v černé, kterého viděl ještě před několika minutami –, jen podivíni, kteří mají v myslích nějakou chybu. Mezi všemi typy postav nejméně umírají právě tanci s bytnou zbrojí. Jistě, že sami neodkážou monstrum zneškodnit, a proto se musí přidávat k velkým partám.
Schmitt už měl, co považoval za «nejsilnější obranu», a konečně mohl setřást svůj ‚strach ze smrti‘, který jej ovlivňoval. Tak by to mělo být.
Ale—
Teď tu byl zabiják, který mohl vynulovat velké HP, schopnosti zbroje, obranné skilly a všemožné další ochrany, které systém nabízel. A měl Schmitta v hledáčku.
Duch – samozřejmě nikdy ve skutečnosti nevěřil, že by to byl duch.
Ne, to nemohl hned potvrdit. Absolutní pravidlo «protizločinného kodexu» bylo obcházeno jako černá mlha toho smrtícího boha, který krátkým kopím a dýkou vzal životy jiných. Nebyl to elektronický duch vytvořený ‚tou ženou‘ ve chvíli, kdy byla zabita a poslala svou zášť přes NerveGear?
Pokud to tak je, nezáleží na tom, jak silné jsou zdi, jak těžké zámky, jak neproniknutelné je velitelství gildy. Nic z toho mu nepomůže.
Určitě přijde. Rozhodně sem přijde, až budu spát, a zabije mě. Použije třetí rozeklanou zbraň, aby mě probodla a vzala mi život.
Schmitt seděl na posteli, stříbrnými rukavicemi si zakrýval hlavu a přemýšlel.
Její pomstě mohl uniknout jen jediným způsobem.
Bude muset prosit o odpuštění. Bude si muset kleknout, položit čelo na zem a žádat o odpuštění a doufat, že pomstychtivost ducha zmizí. Bude muset přiznat vlastní vinu – před půl rokem se snažil zesílit. Ne, snažil se stát robustnějším a snažil se dostat do silnější gildy, ale udělal chybu – a vážně jí litoval. Jestli to udělal on, jestli byl ten zabiják vážně duch, odpustí mi. V tu chvíli jsem byl prostě zbavený smyslů. Uchvátila mě slova toho člověka a já spáchal malý zločin – ne, nedá se to ani považovat za zločin, byla to prostě neslušnost. Nečekal jsem, že z toho vznikne taková tragédie.
Schmitt se trochu zhoupl a postavil, otevřel inventář a vybral jeden z teleportačních krystalů, kterých měl spoustu a používal je v případě nouze, a materializoval jej. Slabě jej sevřel pravou rukou, zhluboka se nadechl a chraplavě zašeptal: „Teleportace… «Ralberg».“
Jeho zorné pole pohltilo modré světlo, a když světlo zmizelo, stál už uprostřed noci.
Je po desáté večer a tohle je už vyčištěné podlaží. Podle všeho tu u teleportační brány na devatenáctém podlaží žádní jiní hráči nejsou. Okolní obchody už mají rolety zataženy, kolem se neprocházejí žádná NPC. Jako by ani nestál uvnitř oblasti, ale někde venku.
Do doby před půl rokem se «Zlaté jablko» nacházelo na kraji této vesnice, mělo tu i malý gildovní dům. To, co by pro Schmitta mělo být velmi známým pohledem, na něj působilo, jako by mu celá vesnice vzdorovala.
Tělo se pod silnou zbrojí třáslo. Schmitt pokračoval pryč z vesnice, nechal své nohy, které se zdály být příliš unavené, pohybovat kupředu.
Mířil k menšímu kopci, ke kterému to z vesnice trvalo asi dvacet minut chůze. Samozřejmě to bude ‚mimo oblast‘, kde nebude působit protizločinný kodex. Ale Schmitt měl pořádně velký důvod tam jít. Musel tam jít, aby mu černě oděný bůh smrti odpustil. Jinak to nešlo.
Když šel Schmitt do kopce, vypadalo to, jako by táhl nohy za sebou. Díval se na daleké objekty pod křovím. Jeho tělo se třáslo ještě víc.
Byl to kamenný náhrobek, ošlehaný větrem a pokrytý mechem. Hrob zesnulé šermířky Griseldy ze «Zlatého jablka». Měsíční světlo, které jako by se odněkud snášelo dolů, tam na zemi vytvořilo tvar kříže. Čas od času zafoukal noční vítr a narazil do seschlého dřeva, vydal šustivý pláč.
Stromy a náhrobek by tu měly být jen obyčejným orientačním bodem v krajině, jako by to byla dekorace, kterou sem přidal designer. Tak tomu ovšem nebylo. Několik dní po Griseldině smrti, když se Zlaté jablko rozpadlo, se zbývajících sedm lidí rozhodlo použít tohle místo pro její poslední odpočinek a pohřbít tu její meč – nebo spíš dát ho na spodek náhrobku a nechat jeho odolnost vypršet, až jednoho dne přirozeně zmizí.
Proto na sobě náhrobek neměl žádný nápis. Ale pokud se chtěl Schmitt kát ze svých hříchů Griseldě, tohle bylo jediné místo, kde to bylo možné.
Schmitt si beze slov klekl, téměř se kutálel, když lezl po čtyřech k náhrobku.
Položil čelo na zeminu smíchanou s pískem. Zuby se mu několikrát zaťaly, než dokázal konečně ústa otevřít a nečekaně jasným hlasem promluvit.
„Omlouvám se… je to moje vina… odpusť mi, Griseldo! Já… já nečekal, že to dopadne takhle… nikdy jsem nemyslel na to, že zemřeš!!“

Vážně…?

Ozval se hlas se zvláštní ozvěnou. Znělo to jako hlas nějaké ženy přicházející ze země.
Schmitt se snažil, seč jen mohl, aby se jeho úmysl nezměnil. Plaše vzhlédl.
V hlubinách stínu pokroucených větví se tiše objevil černě oděný stín. Měl na sobě uhlově černý hábit s kapucí, rukávy spuštěnými. Ve tmě nebylo možné poznat, co je uvnitř kapuce.
Přesto Schmitt cítil, že z toho místa přichází bystrý pohled. Oběma rukama si přikryl pusu, která chtěla hlasitě vykřiknout. Rychle několikrát přikývl.
„Je… je to pravda. Nic jsem nevěděl! Jen… jen jsem poslouchal příkazy, jen… malá věc…“

Cos udělal…? Cos mi to udělal, Schmitte…?

Schmitt se pomalu svýma vytřeštěnýma očima podíval na úzkou a dlouhou černou čáru, která vystupovala z pravého rukávu hábitu.
Byl to meč, a to velice kvalitní. Jednoruční meč, který skoro nikdo nepoužíval, protínací typ na blízkou vzdálenost, «bodací meč». Čepel, která vypadala jako velká jehla, na sobě měla ve spirálovitém vzoru spoustu ostnů.
Třetí «zbraň s bodci».
Hííí! Přišlo tiché zafňukání z jeho hrdla. Schmitt položil čelo na zem už po bůhvíkolikáté.
„Já… já jen… v den, kdy jsme se rozhodli prsten prodat, našel zprávu a krystal v mém inventáři… a tam byly instrukce…“

Kdo to byl, Schmitte?

Tentokrát hlas muže.

Čí instrukce to byly…?

Schmittův napjatý krk sebou znovu cukl a on vypadal jako přimrzlý na místě.
Snažil se silou zvednout hlavu, která jako by byla z kovu, a podívat se tam. Druhý bůh smrti se objevil poblíž stínu stromů. Vypadal stejně jako předchozí, měl černý plášť s kapucí, jen byl o něco vyšší než ten první.
„…Grimlocku…?“ zaskuhral Schmitt jen stěží slyšitelným hlasem, trochu při tom sklonil hlavu.
„Ty jsi… ty jsi taky mrtvý…?“
Bůh smrti neodpověděl, jen udělal krok dopředu. Zpod kapuce byl slyšet zlověstný a zkreslený hlas.

Kdo… kdo ti tu zprávu dal…?

„JÁ… JÁ NEVÍM! VÁŽNĚ!“ zakřičel Schmitt zoufale.
„TA ZPRÁVA… TA ZPRÁVA PROSTĚ ŘÍKALA JEN TO, ŽE MÁM VELITELKU SLEDOVAT… A AŽ SE UBYTUJE V HOSTINCI A PAK PŮJDE PRYČ SE NAJÍST, MÁM V JEJÍM POKOJI SCHOVAT TELEPORTAČNÍ KRYSTAL A DÁT HO PAK DO INVENTÁŘE GILDY. TO, TO TAM BYLO NAPSÁNO, NIC VÍC… UDĚLAL JSEM JEN TOHLE! GRISELDY JSEM SE VŮBEC NEDOTKL! TO… TO TEN ČLOVĚK UKRADL PRSTEN A ZABIL JI… MĚ, MĚ VŮBEC NENAPADLO, ŽE BY SE TOHLE MOHLO STÁT!“
Zatímco se Schmitt obhajoval, dva bozi smrti se ani nehnuli. Zafoukal noční vítr, zvadlé rostliny a hábity se zatřepotaly.
Ve Schmittově mysli narůstal strach, už byl blízko svého limitu, když si náhle na něco vzpomněl.
Toho dne před půl rokem vytáhl ze svého vaku pergamen a uviděl ho, pomyslel si, že je to vážně lehkovážné. Celý nápad ho šokoval; a zároveň ho ten geniální nápad uchvátil.
Pokoj v hostinci je normálně zamčený, ale pokud v něm nikdo nespí, může dveře otevřít kdokoli, koho má pronajímatel v přátelích nebo s kým je v gildě. Mohl tohoto faktu využít, aby do pokoje schoval teleportační krystal a dostal se dovnitř, kdy majitel pokoje spal. Pak už musel jen jeho rukou pohnout a přesunout prsten z jeho inventáře do okna s obchodem a zmáčknout tlačítko potvrzení.
Existovalo riziko, že ten člověk bude náhodou odhalen, ale Schmittovy instinkty mu říkaly, že tohle je jediný způsob, jak v oblasti nějaký předmět ukrást. Poslední část zprávy říkala, že odměna bude polovina peněz získaných z prodeje prstenu. Jestli bude úspěšný, bude moc získat čtyřnásobek odměny, ale jestli neuspěje – jestli se během krádeže velitelka probudí a uvidí tvář, uvidí jen toho, kdo mu tu zprávu dal, pachatele v téhle záležitosti s prstenem. I kdyby ten pak chtěl Schmitta stáhnout s sebou, prostě bude trvat na tom, že o ničem neví. Měl jen vejít do pokoje a nechat tam cílový krystal, takže nebude žádný důkaz o jeho vině.
Schmitt byl bezradný, ale tahle bezradnost znamenala, že zradí gildu a velitelku, a to jen proto, aby se mohl hned přidat k čistící skupině. Jistě, pokud jim pomůže s ukončením hry, tak to velitelce v konečném důsledku pomůže. Schmitt tohle vymyslel, aby obhájil své činy, a jednal podle pokynů ve zprávě.
Další noci se Schmitt dozvěděl, že byla velitelka zabita. A o den později našel na své posteli tašku s finančním obnosem.
„Já… se vážně bál! Kdybych všem o té zprávě řekl, podezřívali by mě… takže proto. Vůbec netuším, kdo tu zprávu napsal!! Prosím, prosím, odpusťte mi, Griseldo, Grimlocku. Mě, mě vážně nikdy nenapadlo, že se stanu komplicem vraha. Prosím, věřte mi, prosím…!“
Schmitt dál tlačil čelo k zemi, přitom pronikavě fňukal.
Kolem proletěl náhlý poryv nočního větru a větve stromů zašustily.
Ve chvíli, kdy se zvuky utišily, zmizela dosavadní zlověstná ozvěna, jako by nikdy ani neexistovala. Tiše se rozezněl ženský hlas, bez hrozivé ozvěny.
„Celé jsem to nahrála, Schmitte.“
Uslyšel to – hlas, který slyšel teprve nedávno. Schmitt plaše zvedl tvář a v šoku vytřeštil oči.
Sundala si uhlově černou kapuci a objevila se tvář oběti, která byla před několika hodinami rozhodně zabita bohem smrti v hábitu. Tmavě fialové vlasy zavlály ve větru.
„…Yolko…?“ zeptal se Schmitt hlasem tak tichým, že se dal jen stěží považovat za hlas. Oči pak přesunul ke smrtícímu bohu vedle Yolko, který také odhalil svou skutečnou identitu. Schmitt už téměř omdléval, když mu ze rtů uniklo zašeptání.
„…Caynzi.“


Část desátá

„Oni, oni jsou pořád naživu, to znamená…!?“ vykřikla šokovaně Asuna. Já pomalu přikývl.
„Jo, jsou pořád naživo. Yolko-san i Kains-shi.“
„Ale, ale pak… ale.“
Asuna ještě několikrát zalapala po dechu. Sevřela dlaně na kolenou a pak mi začala chraplavým hlasem oponovat.
„Ale… vždyť jsme to včera viděli. Kainsovu… smrt. Byl proťat černým kopím a visel na laně z okna.“
„Ne,“ zavrtěl jsem divoce hlavou.
„Viděli jsme jen avatar Kainse-shi a spoustu mnohoúhelníků kolem, které měly vypadat, jako by odtamtud zmizel.“
„Takže, takže to znamená, že to není ‚smrt‘ v tomhle světě?“
„…Nepamatuješ si? Včera se Kains-shi, když visel z okna kostela, pořád díval na nějaké místo v nebi,“ řekl jsem a ukázal jsem před sebe pravým ukazováčkem. Asuna nepatrně přikývla.
„Tam máš HP, ne? Koukal, jak mu kousek po kousku klesá HP kvůli stálému zranění z protnutí…“
„To jsem si taky myslel, ale není to tak. Nedíval se na HP, ale na odolnost své plné plátové zbroje.“
„O, odolnost?“
„No, dneska ráno, jak jsem experimentoval s tím stálým zraněním z protnutí v oblasti. Sundal jsem si rukavici, ne? V oblasti se ti HP nesníží, ať už děláš cokoliv, ale odolnost se sníží… stejně jako trvanlivost u baget, co jsme teď měli. Jasně, že odolnost vybavení nejde dolů tak snadno jako u jídla, ale to jen, pokud není poškozené. Poslouchej. Tehdy, když měl Kains proťatou zbroj, tak kopí nesnižovalo jeho HP, ale odolnost zbroje.“
Asuna, která se doposud mračila, náhle vykulila oči.
„Ta, tak… to se roztříštila zbroj Kainse-san…“
„Ano. Byla to jeho zbroj. Přišlo mi divný, že by měl takovou silnou zbroj, když se šli jen najíst… to aby to vypadalo, že zemřel, když se roztříštilo jeho brnění. A když se roztříštilo, tak se Kains-shi…“
„Teleportoval krystalem pryč.“
Asuna zavřela oči, aby si tu scénu přivolala v mysli: „…To pak vyústilo v ‚jev, kdy se modré světlo ve formě mnohoúhelníků roztříští a tak vyobrazí smrt hráče‘… takže to vypadá jako efekt smrti, ale ve skutečnosti je to něco úplně jiného.“
„Hm, Kains-shi měl nejspíš kopí mimo oblast a proťal jím zbroj, pak se teleportačním krystalem přemístil do patra toho kostela, pověsil se a čekal, dokud se nezničí jeho brnění, aby mohl seskočit a teleportovat se pryč, zatímco se jeho zbroj tříští… nějak tak…“
Asuna pomalu, ale přesto energeticky přikývla. Zavřela oči a ztěžka ze sebe dostala několik slov: „…Takže ‚zmizení‘ Yolko-san je úplně stejný trik… viď… takže jsou pořád naživu…“
Beze slov pohnula rty a zamumlala ‚díky bohu‘. Pak se ale do rtu kousla.
„A, ale, rozhodně měla silnou zbroj, proč by se zničila hned, jak se do ní zabodla dýka? V oblasti by ji měl zablokovat kodex, ani by ji netrefila.“
„Měla ji na sobě už od začátku,“ odpověděl jsem okamžitě.
„Zamysli se pořádně. Když jsme Schmitt, ty a já vešli do pokoje, ani jednou se k nám neotočila zády. Když dostala tvoji zprávu, že ji jdeme navštívit, tak vyběhla ven, proťala se dýkou a vrátila se do hostince. S těmi jejími vlasy by při určitém sezení na pohovce dokázala skrýt malý jílec dýky. Pak už jen hlídala odolnost zbroje, mluvila s námi, dokud nebylo správné načasování, pak přešla k oknu a nohou kopla do zdi nebo tak něco, aby vytvořila zvukový efekt. Otočila se k nám zády, aby to vypadalo, že v tu chvíli se jí dýka zabodla do zad.“
„Pak vypadla z okna… abychom neslyšeli hlasový příkaz k přenosu… takže ten člověk v černém, za kterým ses hnal, Kirito-kun, byl…“
„Nejspíš to nebyl Grimlock, ale Kains,“ došel jsem k závěru. Asuna vzhlédla k nebi a krátce si povzdechla.
Zamračila se a přesunula se zase ke mně.
„Ale nebyli jsme včera v Černoželezném paláci u «Monumentu života», abychom si to potvrdili? Kainsovo jméno tam bylo přeškrtnuto a byl tam i správný čas smrti a důvod smrti byl ‚stálé zranění z protnutí‘.“
„Pamatuješ si vyhláskování jména Kainse-san?“
„Ehm… bylo to K, a, i, n, s, takhle.“
„Mhm, to nám řekla Yolko-san a my tomu samozřejmě věřili. Ale… podívej se na tohle,“ podal jsem jí pergamen, který byl vodítkem k řešení případu. Před několika hodinami mi Schmitt sepsal seznam členů «Zlatého jablka». Asuna si pergamen vzala, chvíli se na něj dívala a pak vykřikla: „ÉÉÉÉ!!?“
„«Caynz»…!? Takhle se píše jméno Caynze-san!?“
„Chápal bych, kdyby se lišilo jen jedno písmeno, ale protože se liší tři, tak to nejspíš nebude chyba Schmittovy paměti. Yolko-san nám musela říct špatný způsob zápisu. To nejspíš abychom si při ověřování smrti spletli Kainse-san s K s Caynzem-san s C.“
„Ech… to, to znamená…“
Asunin výraz se napjal a její hlas ztlumil.
„Tehdy… jsme viděli falešnou smrt Caynze-san s C a ten Kains-san s K zemřel někde v Aincradu na stálé zranění z protnutí? To nejspíš… není náhoda, ne…? Že by snad…“
„Ne, ne,“ pousmál jsem se a zamával pravou rukou.
„Ne že by Yolko byla komplic a Kainse-san s K v tu chvíli zabila. Poslouchej. V záznamu smrti na Monumentu života bylo ‚Měsíc sakury, den 22, 18:27‘… a že to bylo v Aincradu. Teď už byl ale druhý měsíc sakury, 22. dubna.“
„Ach…“
Asuna nebyla chvíli schopna něco říct, jen se slabě usmála.
„…Tak takhle to bylo. To mě vůbec nenapadlo. Loni ve stejný den a čas zemřel ten Kains-san, aniž by s tím měl cokoli společného…“
„Jo. Nejspíš právě tohle ten jejich plán nastartovalo.“
Znovu jsem se zhluboka nadechl, pročistil jsem si myšlenky. Pak jsem pokračoval: „…Yolko-san a Caynz-shi nejspíš věděli už déle o tom, že tenhle Kains, s podobně znějícím jménem, které se ale jinak zapisuje, zemřel loni v dubnu. Napřed se o tom nejspíš jenom tak bavili, ale pak je napadlo, že by tuhle náhodu mohli využít k předstírání smrti Caynze-shi. A to ne normální smrti v boji s monstrem… ale děsivou metodou, která by umožňovala ‚vraždu v oblasti‘.“
„…Nechal jsem se napálit stejně jako ty. Stejný čas smrti jako někdo s podobně znějícím jménem, zničení pravidel oblasti přes stálé zranění z protnutí a teleportační krystal… s tímhle vším mohli zařídit, aby vražda v oblasti vypadala skutečně… a dělali to, aby…“
Asuna zašeptala: „Donutili pachatele ‚incidentu s prstenem‘ vyjít na světlo. Yolko-san a Caynz-san zahráli tenhle incident vraždy, aby vytvořili falešného ‚mstitele‘, boha smrti, který mohl ignorovat protizločinný kodex a vraždit v oblasti… a nakonec byl nejvíc vyděšený…“
„Schmitt,“ přikývl jsem a prsty se dotkl brady.
„Nejspíš se jim to už na začátku nezdálo… Schmitt pocházel ze střední gildy «Zlaté jablko» a zvládl se přidat k největší čistící gildě, «Alianci svatých draků». To je vážně docela výjimečné. Bez rychlého příbytku levelů nebo náhlé změny vybavení… by to ani nemělo být možné.“
„Podmínky přijetí do ASD jsou velmi přísné… takže, byl on pachatelem v tomhle incidentu s prstenem…? Zabil Griseldu a vzal prsten…?“
Asuna, která se s Schmittem, poradcem v čistící skupině, viděla při strategických poradách už mnohokrát, vypadala docela nervózně.
Já jsem si hned vybavil tvář toho uživatele kopí. Pomalu jsem zavrtěl hlavou.
„…To ti říct nedokážu. Rozhodně to je podezřelé… ale jestli on působí jako «červený»…“
Vrazi v SAO, zvaní červení hráči, většinou působí více či méně zvláštně, ale to by se dalo čekat. To proto, že hráči, kteří zabíjí jiné v tomto světě, v podstatě zabraňují dokončení hry.  Trochu drastičtěji, jsou to hráči, kteří si myslí ‚je jedno, jestli se odsud dostaneme, nebo ne‘ – nebo ještě hůř, doufají, že ‚bude tahle smrtící hra pokračovat‘.
Ve Schmittových slovech se takový negativní tón rozhodně objevit mohl. Ale necítil jsem v něm žádné šílenství ‚červených‘. Vždyť se vážně bál toho černě oděného boha smrti, požádal nás, abychom ho doprovodili k velitelství jeho gildy.
„…To ti nepovím, ale rozhodně je v tom nějak zapletený. A chtělo by to pořádné vysvětlení…“
Asuna souhlasně přikývla. Opřela se zády o jednu ze dvou židlí, které stály vedle sebe pod oknem. Zřejmě už zapomněla sledovat bar naproti, protože se dívala na nebe nad ulicemi.
„…Tak či tak, Schmitt je teď v úzkých. Věří, že po něm jde někdo, kdo se chce pomstít. Myslí si, že oblast… ne, dokonce ani velitelství gildy není bezpečné. Tak… co udělá dál?“
„Jestli měl komplice, rozhodně ho kontaktuje. Na to nejspíš Yolko-san a Caynz-shi čekají. Ale jestli Schmitt neví, kde ten komplic je, hm – kdybych to byl já…“
Co bych dělal? Kdybych z lakoty a nenávisti zabil hráče a hrozně moc toho litoval, co bych dělal?
Dosud jsem život žádnému jinému hráči nevzal, ale zemřelo kvůli mně několik mých přátel. Kvůli mé hlouposti a ošklivému egu zemřeli všichni v mé gildě, tedy až na mě. Toho jsem vždy litoval. Jako hrob jsem použil strom v zahradě hostince, který jsme měli za domov. Nedá se moc mluvit o žádání o vykoupení, ale často jsem tam nosil víno a květiny. Takže Schmitt nejspíš—
„…Jestli má Griselda-san hrob, určitě tam půjde prosit o odpuštění.“
Asuna jako by si všimla změny mého tónu. Vzhlédla ke mně ze židle a mírně se usmála.
„Ano. Taky bych to udělala. Na velitelství RK máme hroby lidí, kteří zemřeli v boji s bossem – ano, možná že tam Yolko-san a Caynz-san čekají… u hrobu Griseldy-san, čekají, až se objeví Schmitt…“
Náhle přišlo ticho. Její výraz ztemněl.
„…? Copak?“
„Hm… jen mě něco napadlo. Co když je hrob Griseldy-san mimo oblast? Jestli tam Schmitt-san půjde… odpustí mu Yolko-san a Caynz-san jen tak? Nemyslím si, že by to bylo možné, ale co kdyby se chtěli pomstít…?“
Ta nečekaná teorie mě celého napjala.
Nemůžu říct, že je něco takového nemožné. Yolko a Caynz museli přípravami k ‚vraždám v oblasti‘ strávit hodně času a muselo je to stát dost úsilí. Určitě pachatele incidentu s prstenem do jisté míry nenávidí. Museli použít minimálně dva teleportační krystaly. Vzhledem k jejich levelům to musely být docela velké výdaje. Bude jim po tom všem stačit pouhé přiznání viny…?
„Ach… ne… vlastně…?“
Zavrtěl jsem hlavou, když jsem si něco uvědomil.
„Ne, neudělají to. Ti dva by Schmitta rozhodně nezabili.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Pořád máš Yolčino jméno v přátelích, ne, Asuno? Neviděla jsi zprávu, která by říkala, že si tě odebrala, no ne?“
„Ááá… no jo, to je pravda. Myslela jsem, že byla odstraněna automaticky po té druhé vraždě v hostinci, ale jestli je pořád naživu, tak bychom měly mít jedna druhou pořád přidanou.“
Asuna pohnula levou rukou a přivolala okno, po několika rychlých kliknutích přikývla.
„Pořád tu je. Kdybych si to uvědomila, mohli jsme na ten jejich trik přijít už dávno… ale proč teda Yolko-san přijala nabídku přátelství? Mohli jsme z toho celý ten plán prokouknout.“
„Nejspíš…,“ zavřel jsem oči a tentokrát jsem spatřil dívčí tvář s tmavě fialovými vlnitými vlasy.
„…Je to pokání za to, že nám lhala, a důkaz toho, že nám věřila. I kdybychom si všimli, že je pořád v tvých přátelích, a zjistili, že je naživu, došlo by nám, o co jim ve skutečnosti šlo. A nezabránili bychom jim vylákání Schmitta. Asuno, zkus zjistit, kde teď Yolko-san je,“ otevřel jsem oči. Asuna kývla a znovu klikla v okně.
„…Teď je mimo oblast na devatenáctém podlaží, u kopce kousek severně od hlavního města… tam bude…“
„Hrob velitelky Zlatého jablka, Griseldy. Nejspíš tam budou i Caynz a Schmitt. Jestli tam Schmitt zemře, poznáme, že to byli oni, tak ho nejspíš nezabijí.“
„A… a co když to bude naopak? Zabije je Schmitt, aby nemohli nikomu říct, jak to bylo s tím prstenem…?“ zeptala se Asuna ztrápeně. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale nakonec jsem zavrtěl hlavou.
„Ne… to bychom taky zjistili. Kromě toho, on by nezvládl být zločincem, ne, vrahem, a ještě k tomu být vyhozen z čistící skupiny. Takže si asi nemusíme dělat starosti s tím, že by se navzájem zabili… prostě to necháme na nich. Naše role v tomhle incidentu se už skončila. Yolko-san nás tentokrát přechytračila, ale… nějak moc mi to nevadí.“
Asuna nad mými slovy chvíli přemýšlela, pak se na mě souhlasně usmála.

Asuna a já jsme ale neviděli ani polovinu pravdy za tímto incidentem.
Ještě stále neskončil.


Část jedenáctá

Tak pokračujme s tím, co jsem se dozvěděl až později.

Schmitt byl tak šokovaný, že ani nemohl dýchat. Díval se z jednoho hráče v hábitu boha smrti na druhého.
O kom si myslel, že jsou Griselda a Grimlock, byli nakonec nečekaně Yolko a Caynz. Ti dva by ale měli být mrtví. O Caynzovi pouze slyšel to, že zemřel, ale Yolko – její smrti byl před několika hodinami svědkem. Zpoza okna ji zasáhla černá dýka, ona spadla na ulici a její avatar se roztříštil v mnohoúhelníky.
Jsou to duchové? Schmitt málem omdlel, ale slova, která Yolko před odhalením jejich identit řekla, jen tak tak zvládla Schmitta udržet při vědomí.
„Na… nahrála…?“ zopakoval chraplavým hlasem, který ze sebe měl problém dostat. Yolko vytáhla ruku z pláště a ukázala Schmittovi osmistranný krystal ve tvaru sloupce, který slabě zeleně světélkoval; nahrávací krystal.
Duchové nejspíš nepoužívali předměty, aby nahrávali hlasy.
Takže Yolko a Caynz smrt jen předstírali. Nedokázal přijít na to, jak to udělali, ale oba předstírali vlastní ‚smrt‘, aby vytvořili mstitele, který ani neexistoval. Tak se chtěli pomstít třetímu člověku, kterého dovedli do slepé uličky. Nahráli jeho přiznání, ve kterém připustil svou vinu a žádal o odpuštění. To všechno bylo součástí plánu, jak odhalit, co se v té vraždě před půl rokem stalo.
„…Tak… takhle to je…,“ zamumlal slabě Schmitt stěží slyšitelným hlasem. Konečně si uvědomil pravdu. Hned spadl na zem.
Nerozzuřilo ho, že byl tak důmyslně napálen, ani že si ho nahráli. Imponovala mu vytrvalost Yolko a Caynze – jejich obdiv Griseldě.
„Vy dva… velitelku vážně respektujete…“
Caynz tiše slabým hlasem odpověděl: „Copak ty ne?“
„Ehe…?“
„Nejsi jako my? Nebylo to tak, že bys ji kdy nenáviděl, ne? Ať už jsi chtěl prsten jakkoli moc, nejednal jsi ze zášti, nebo se snad mýlím?“
„Ja… jasně, že ne. Vážně, věřte mi.“
Schmitt dál přikyvoval, tvář měl pokroucenou.
Co se týče bojových schopností, nejspíš byli ti dva dohromady slabší než on. Schmitt ale nepřemýšlel o tom, že by vytáhl svou zbraň a oba je tak umlčel. Kdyby se z něj stal červený hráč, nemohl by zůstat v gildě a čistící skupině. A navíc, Schmitt si byl velice jistý, že kdyby tu zabil Yolko a Caynze, už by se ke svému normálnímu já vrátit nedokázal.
Proto Schmitt dál mluvil o své dávné chybě, nahrávací krystal byl stále aktivní.
„Já udělal to… že jsem se vplížil do pokoje velitelky a nechal tam portál. A pak… jsem použil ty peníze, abych si koupil zbraně a zbroj na vysoké úrovni a splnil tak podmínky ke vstupu do ASD…“
„Je pravda, že nevíš, kdo napsal tu zprávu?“ zeptala se Yolko stroze. Schmitt znovu vehementně přikývl.
„Pořád, pořád ještě nevím, kdo to byl. Z nás osmi, když odečteme mě, vás dva, velitelku a Grimlocka, zbudou tři… ale pak už jsem s nimi v kontaktu nebyl… nevíte něco vy?“
Yolko na Schmittovu otázku mohla jen lehce zavrtět hlavou.
„Ti tři se po našem rozpuštění přidali ke středně silné gildě, podobné «Zlatému jablku», a žijou obyčejné životy. Nikdo si nekoupil žádné vzácné vybavení nebo hráčský dům. To jen ty jsi vystoupal tak rychle, Schmitte.“
„…Aha…,“ řekl Schmitt a sklonil hlavu.
Po Griseldině smrti byl do jeho pokoje poslán kožený vak s neuvěřitelně velkou částkou peněz. Díky tomu si mohl koupit všechno kvalitní vybavení, nad kterým mohl předtím jen slintat.
Jestli ten druhý člověk takové peníze neutratil a nechal si je v inventáři, musel mít železné srdce. Ne, především—
Schmitt vzhlédl a hned zapomněl na to, v jaké situaci se to nachází. Řekl, co mu připadalo tak zvláštní: „…A, ale, tohle je fakt divný… jestli ten člověk nepotřeboval peníze, proč by velitelku zabil a ukradl prsten…?“
Když Yolko a Caynz tu nečekanou otázku uslyšeli, trochu se zaklonili dozadu.
V Aincradu nemáte žádné výhody z toho, že si necháte peníze v inventáři. Hodnota jednoho coru je založena na frekvenci dropu, kterou udržuje systém Cardinal. Je neustále udržována na stejné úrovni, což znamená, že nikdy nedojde k inflaci nebo znehodnocení. I když si hráči koupili drahé meče a zbroj, dokud se o své vybavení řádně starali, mohli získat stejné množství peněz v den, kdy nepotřebovali utrácet. Takže nepoužívat peníze bylo zbytečné. Což znamenalo—
„Takže ten… kdo tu zprávu poslal…,“ přemýšlel dál Schmitt a už už chtěl říct dedukci, která se mu nejasně objevila v mysli.
Ale příliš se soustředil, než aby si všiml toho, co se dělo.
„SCH…!!“ zakřičela před ním Yolko, když se mu malá dýka zabodla zezadu do krku, přímo do mezery mezi náprsním a krčním plátem. Bylo to skillové kombo «Protnutí zbroje», kdy se použije malá bodací zbraň, a pak se na nekovovou zbroj použije «Vplížení»—
Po chvíli šoku se Schmitt rychle otočil se schopností reakce, kterou si natrénoval na přední linii. I když byl zasažen do krku, hned nezemře. Je to místo, které je mezi „smrtelnými“, a rozhodně utrpí dost zranění, ale vzhledem ke Schmittově velké zásobě HP by rána smrtelná být neměla.
Ale.
Zrovna když už se otáčel, ztratil náhle Schmitt smysly a zarachocením spadl na zem. Jeho HP linka byla obalena zeleným zábleskem. To znamenalo paralýzu. Jako tank má trochu větší protijedový skill, ale tohle byl jed na docela vysoké úrovni, který odolnost rušil. Kdo to—
„Jeden, dole,“ ozval se shora chlapecky nevinný hlas. Rychle vzhlédl.
Napřed uviděl černou koženou botu, která vypadala jako ostrý připínáček. Ten člověk měl i černé, úzké kožené kalhoty a i koženou zbroj. V pravé ruce držel dlouhou a úzkou dýku v zelené barvě, levou ruku měl v kapse.
Na hlavě měl masku, která vypadala jako ‚pytel‘, byly v ní jen kruhovité díry pro oči. Když si Schmitt uvědomil, jak nepříjemně na něj zírají, ukázal se mu kurzor hráče. Nebyl to normální zelený kurzor, ale měl jasnou oranžovou barvu.
„Ach…!“ uslyšel Schmitt tiché zavolání. Otočil se a uviděl, jak malý hráč s opravdu tenkým mečem ohrožuje Yolko a Caynze. I on byl zcela v černé, ale oblečení neměl z kůže. Byl to jakýsi potrhaný kus látky, který měl odshora až dolů. Na tváři měl masku připomínající lebku, tmavé oční důlky vypadaly, jako by vydávaly červenou záři. V pravé ruce držel to, co byl nejspíš stejný bodný meč, který měla i Yolko, ale bronz, který měl krvavě červenou barvu, vysvětloval jeho drtivou povahu. I tento hráč měl oranžový kurzor.
Muž s maskou lebky snadno vzal černý bodný meč z pravé ruky otřesené Yolko. Podíval se na čepel a promluvil hlasem, který jako by v sobě měl statiku: „Nevypadá, vůbec špatně. Přidám si, ho do, své sbírky.“
Schmitt o těch dvou věděl. Nikdy se s nimi předtím nesetkal, ale zpravodajem, který koloval mezi velitelstvími gild, byly jejich náčrtky. Patřili mezi hráče, před kterými se měli mít na pozoru.
Svým způsobem to byli největší nepřátelé čistící skupiny, větší než boss monstra; červení hráči. Byli to hráči z největší a nejbarbarštější gildy. Uživatel jedovaté dýky, který paralyzoval Schmitta, byl «Černý Johnny», uživatel bodného meče, který držel zkrátka Yolko a Caynze, byl «Červenooký XaXa».
Takže, to snad ne – ‚on‘ se toho účastnil taky?
To není možný! Ne! Tohle je fakt blbej vtip!
Křičel tiše Schmitt. A vzápětí se ozvaly kroky JARI JARI, které jako by ho zrazovaly.
Schmitt se nesměle ohlédl a hned vytřeštil oči. Uviděl postavu toho, kdo v Aincradu vzbuzoval největší hrůzu.
Měl na sobě matně černé pončo, které mu sahalo až ke kolenům, a kapuci, která mu zakrývala oči.
V ruce držel obří dýku ve tvaru obdélníku, která vypadala jako čínský sekáček, s krvavě červenočernou čepelí.
„…«PoH»…,“ zašeptal Schmitt jméno a začal se silně třást, jako by viděl samotnou hrůzu a zoufalství.

Zabijácká gilda «Rozšklebená rakev».
Byla založena půl roku po začátku smrtící hry SAO. Předtím to byli oranžoví hráči, kteří ve velkém počtu obkličovali sólo hráče či malé skupinky a kradli cory či předměty. Kvůli vlastnímu extrémistickému názoru se z nich stala tak radikální skupina.
A ten názor zněl – «jestliže je tohle smrtící hra, musí se tu zabíjet lidi».
V moderním Japonsku není ‚legální zabíjení‘ dovoleno, ale v takové extrémní situaci se stalo možným. Fyzická těla všech hráčů se nachází ve FullDive stavu, což znamená, že jsou v podstatě v komatózním stavu a nedokážou ani pohnout prstem. V legálním důsledku by byl designer NerveGearu, Kayaba Akihiko, pachatelem. Protože hráč je tímto smrtícím přístrojem ‚zabit‘, pokud jeho HP klesne na nulu.
—V tom případě prostě zabíjejte a užívejte si hru. To je právo všech hráčů.
—Ten, kdo tohle jedovaté odůvodnění vymyslel, vylákal několik oranžových hráčů a vymyl jim mozky, způsobil, že začali vraždit jiné hráče, byl muž v černém ponču a s dýkou, PoH.

Ačkoli zní jeho jméno docela zábavně, jeho pohled je ledově chladný. Šel přímo ke Schmittovi a jednoduše rozkázal: „Otoč ho.“
Černý Johnny hned špičkou nohu dosáhl ke Schmittově žaludku a kopnutím jej otočil. Muž s černým sekáčkem se díval na Schmittovu tvář. Schmitt tam mohl jen slabě ležet.
„Páni… je to pravda. Tohle je pěkná kořist. Není to lord velitel z ASD?“ promluvil. Ačkoli zněl jeho hlas příjemně, zároveň z něj bylo cítit cosi zvláštního. Tvář skrytá pod kapucí nebyla vidět, ale po straně visela záplava vlnitých černých vlasů, pohupovala se v nočním větru.
Schmitt si uvědomil, v jak beznadějné situaci se to nachází. Pořád se ale snažil přijít na to, proč se to vůbec děje.
Proč by se ti tři tady objevili? Tři hlavní představitelé «Rozšklebené rakve» byli symbolem hrůzy, byli to uprchlíci nejvyšší třídy. Přece se sem nepřišli jen tak projít.
Ti tři museli vědět, že tu Schmitt bude, ještě než zaútočili.
Ale takovéto vysvětlení nestačí. Nikomu z ASD neřekl, kam jde, a Yolko a Caynz určitě také nikomu nic neprozradili. Vždyť je teď ohrožoval bodný meč «Červenookého XaXy», oba byli úplně bledí. A i kdyby byl Schmitt, který šel sem k hrobu sám, objeven členem Rozšklebené rakve a nahlášen PoHovi, objevili se tu až moc rychle.
Šla trojice na toto podlaží snad kvůli něčemu jinému? Byla to jen hrozivá smůla, šance jedna ku deseti tisíc? Nebo je tahle náhoda pomstou zesnulé Griseldy…?
PoH se díval na Schmitta, kterému hlavou prolétávala jedna neúplná myšlenka za druhou a který ležel jako zlomená větev. Naklonil hlavu ke straně: „Tak… It’s showtime. Ale i když tohle chci udělat… jak si zahrajeme?“
„Tak zkus tohle, šéfíku,“ řekl Černý Johnny nadšeným tónem.
„Hru «zabijte se navzájem a my necháme přeživšího jít», ale u těchhle tří bychom asi museli udělat nějakou rovnováhu.“
„Copak vždycky nezabiješ toho přeživšího?“
„Ach, aúú! Nemůžeme to hrát, když prozradíš pointu, šéfíku!“
XaXa, poslouchající rozhovor, ze kterého běhal mráz po zádech, a zároveň mu chybělo napětí, se jen zachechtal a zvedl bodný meč.
Schmitt byl teď tak plný realistického děsu a zoufalství, že zavřel oči.
Kovová zbroj, která zakrývala celé jeho tělo, byla jako těžký kámen, když se nemohl hýbat. Klidně si jen tak vtipkovali, jako kdyby měli před jídlem, odhalovali své zuby podobné bladhaundím. PoHova velká dýka, «Kámošův sekáček», byl drop z monstra, kterému se nevyrovnala ani nejlepší zbraň od nejdovednějších řemeslníků. A navíc to byl «démonický meč». Nebude mít problém protít plnou plátovou zbroj na Schmittovi.
—Griseldo, Grimlocku.
Jestli je tohle vaše pomsta mně, tak tu prostě budu muset zemřít.
Ale proč do toho taháte i Yolko a Caynze? Vždyť se ti dva tolik snažili usvědčit toho, kdo vás zabil. Tak proč?
Schmittova mysl se plně zaobírala myšlenkami zoufalství, když—
Země hned za ním začala lehce vibrovat.
DODODO! DODODO! Ozývalo se rytmické dunění, bylo čím dál hlasitější a jasnější. A brzy už bylo slyšet i ušima.
PoH ostrým dechem varoval své dva podřízené. Johnny si připravil svou otrávenou dýku a ustoupil, XaXa dal svůj bodný meč blíže ke krkům Yolko a Caynze.
Schmitt dál zoufale otáčel krkem, kterým nemohl příliš hýbat. Uviděl bílou světélkující čáru, která se v přímé linii blížila od města.
O několik vteřin později poznal, že chvějící se světlo na cestě je chladný plamen obklopující uhlově černého koně, který jako by se vpíjel do temnoty. Na koni jel také uhlově černý jezdec, jako jistý nemrtvý jezdec z pekla, který se hnal po cestě, obklopen zářivě bílými plameny, rychlostí blesku. Zvuk trysku se stal duněním a otřásal zemí, mísil se s řehtáním koně.
Kůň brzy dorazil k úpatí kopce, několikrát skočil a dostal se na vrchol. Zadními nohami udržoval rovnováhu, nozdrami několikrát vydechl pálivě bílý vzduch. Johnny se zdál být jeho aurou zdrcen, ustupoval. Jezdec pak silně zatáhl za otěže – a vzápětí ze zad koně spadl.
DOSK! Dopadl na zadek a zabrblal „to bolí“ známým hlasem.
Vetřelec si třel pas, postavil se a chytil uzdu velkého černého koně. Zadíval se na Schmitta, pak na Yolko a Caynze a nakonec si úlevně oddychl.
„Jen tak tak v bezpečí. Jízdné naúčtuju ASD.“
V Aincradu neexistoval předmět, který by dovoloval jízdu. Několik NPC ovšem ve městech a vesnicích vedli stáje, kam jste mohli jít a pronajmout si koně nebo vola, pokud jste potřebovali přesunout velký počet předmětů, který by se do inventáře nevešel. Pro samotnou jízdu byl třeba jistý level skillu, což znamenalo velké výdaje. Proto skoro nikdo na koni nejezdil. V této smrtící hře bylo jen velice málo lidí, kteří by měli takový přebytek volného času, že by se naučili jezdit na koni – Schmitt vydechl vzduch, který se mu už chvíli hromadil v hrudi, a podíval se na vetřelce. Jeho tvář patřila sólo hráči čistící skupiny, «Černému šermíři» Kiritovi.
Kirito zatahal za uzdu a koně otočil, pak ho poplácal po hýždích. Černý kůň byl propuštěn z nájmu, ozval se zvuk jeho cvalu pryč, překrýval se s hlasem, kterému jako by chyběla odvaha.
„Čau, PoHe. Dlouho jsme se neviděli. Pořád máš tohle divný oblečení.“
„…Zrovna od tebe tohle slyšet nechci,“ ozvala se PoHova odpověď s jasným úmyslem zabíjet, který se nedal skrýt.
Černý Johnny pak vykročil kupředu a očividně zvedl hlas: „Ty hajzle…! Nejsi nějak v klidu!? Nevíš, v jaký situaci jseš!?“
PoH levou rukou zastavil svého podřízeného, který mával dýkou. Zvedl svůj sekáček v pravé ruce, dal si ho na rameno a párkrát se jím lehce odrazil.
„Přesně, jak říká, Kirito. Ten efektní nástup byl dobrej, ale ani ty nezvládneš nás tři najednou, ne?“
Schmitt, stále paralyzovaný, zaťal levou ruku v pěst. Jenom tou mohl hýbat.
Bylo to přesně tak, jak PoH řekl. I Kirito, hráč s nejlepšími bojovými schopnostmi v čistící skupině, nemohl porazit tři hlavní představitele Rozšklebené rakve najednou. Proč? Proč tu s sebou nemá alespoň «Záblesk»?
„No, to není možné,“ odpověděl Kirito klidně s levou rukou v pase. Rychle pokračoval: „Ale už jsem vypil protijed a přinesl si dost léčivých krystalů, takže tak deset minut vydržím. A to by mělo do příjezdu posil stačit. Tak či tak, myslíš, že vy tři zvládnete třicet lidí z čistící skupiny?“
PoH, kterému byla vrácena téměř stejná věta, mlaskl pod svou kapucí jazykem. Johnny a XaXa se nepokojně rozhlédli po okolí.
„…Nasrat,“ zaklel zanedlouho PoH a pohnul pravou nohou dozadu.
Luskl levým prstem, jeho podřízení poodešli o několik metrů dozadu. Červený bodný meč propustil Yolko a Caynze. Oba slabě padli na kolena.
PoH zvedl sekáček v pravé ruce a ukázal jím na Kirita, zavrčel: „…«Černý šermíři». Jednoho dne tě donutím plazit se po zemi, zatímco se tvoji důležití přátelé budou válet v tragickém moři krve. Jen si na to počkej.“
Pak velkým sekáčkem protočil a jeho prsty jej šikovně nasměrovaly do pochvy u pasu. Černé kožené pončo se zakolébalo, vůdce «Rozšklebené rakve» se otočil a ležérně seskočil z kopce. Jeho dva podřízení jej následovali.
Černý Johnny stále vypadal, jako že si dělá starosti s čistící skupinou, která sem měla brzy dorazit. Rychle šel pryč. Uživatel bodného meče skrytý pod potrhaným pláštěm – Červenooký XaXa – udělal několik kroků dopředu, pak se otočil, zadíval se na Kirita. Oči pod lebkou mu slabě zářily.
„To vypadá, dobře. Příště, pojedu na, koni, až tě, budu lovit.“
„…Tak to bys měl raději trénovat, co to jen půjde. Není to tak snadný, jak to vypadá,“ odpověděl Kirito. XaXa se zhluboka nadechl, načež se rozeběhl za svými společníky a zmizel.


Část dvanáctá

Tři stíny sešly z kopce a zmizely v noci. Dál jsem zíral na oranžový kurzor, který byl výsledkem skillu Hledání nepřítele.
Jednou jsem už vůdce Rozšklebené rakve, PoHa, potkal a mluvil s ním. Tohle bylo ale poprvé, kdy jsem se setkal s jeho podřízenými; uživatelem otrávené dýky s dětským přístupem a vzhledem a uživatelem bodného meče s velice potrhaným pláštěm. Jistě, že se u jejich kurzoru neobjevila jména. Pro jistotu jsem se na ně chtěl později zeptat Schmitta, ale po chvíli přemýšlení mi došlo, že až je příště potkám, budu s nimi skutečně bojovat. Popravdě, nechtěl jsem znát jejich jména, až se budeme muset zabít meči.
A tak jsem je sledoval, dokud nezmizeli z dosahu skillu Hledání nepřítele.
Kriminální hráči obvykle nemohou vstoupit do měst a vesnic, které jsou chráněny «protizločinným kodexem». Jakmile by do oblasti vstoupili, zaútočil by na ně velký počet NPC stráží, silných jako démoni. Všechny teleportační brány na každém podlaží se nacházely v hlavním městě, takže jestli se ti tři chtěli přesunout na jiné podlaží, mohli použít buď teleportační krystal, aby se přesunuli do ‚vesnice mimo oblast‘, velice drahý cestovní krystal, nebo mohli jít vyčištěným labyrintem nahoru nebo dolů.
Asi použijí první metodu, ale to znamená, že musejí použít šest teleportačních krystalů při cestě sem a tam, a to pro ně nejsou zrovna malé výdaje. Spolkl jsem sliny a sledoval, jak tři kurzory mizí z mého dohledu. Jakmile byly pryč, úlevně jsem si oddychl.
Vážně, vůbec jsem nečekal, že se zrovna oni objeví. Ti tři věděli, že se Schmitt – přední velitel gildy Aliance svatých draků, jeden z hráčů s nejvyšším HP a obranou – objeví právě tady.
Ale asi se to dá uhodnout hned, jak víte, odkud pocházely jejich informace.
Odhlédl jsem od divočiny skryté v temnotě, přivolal jsem menu a rychle odpověděl Kleinovi, který sem měl přivést více jak deset lidí: [Rozšklebená rakev utekla. Počkej ve městě].
Pak jsem ze svého inventáře vyndal protijed a dal ho Schmittovi do ruky. Podíval jsem se, jak ten svalovec pije s třesoucíma se rukama, načež jsem se podíval po těch dvou o kousek dál.
Nedokázal jsem si pomoct, když jsem promluvil k těm dvěma hráčům, oblečeným jako bohům smrti a teď vážně bledým, měl jsem v hlase sarkasmus: „Rád tě zase vidím, Yolko-san, a… rád tě poznávám, Caynzi-san.“
Yolko, která se před několika hodinami údajně roztříštila v mnohoúhelníky a zmizela, ke mně vzhlédla a zašklebila se.
„Chtěla jsem se vám omluvit, až by to vše skončilo… ale nejspíš mi to nevěříš.“
„Je jedno, jestli tomu věřím nebo ne, prostě se nechám překvapit, na co dobrého mě pozveš. A tohle říkám předem. Ať to není žádný podezřele vypadající rámen nebo okonomijaki.“
Vedle užaslé Yolko stál napjatě vypadající kluk, začal si sundávat černý hábit – šlo o první oběť vraždy v tomhle incidentu ‚v oblasti‘, Caynze. Sklonil hlavu.
„Už jsme se setkali, i když trochu zvláštně, Kirito-san. Tehdy se setkaly naše oči,“ řekl tak klidně, až mě donutil si tu scénu vybavit.
„No jo, vážně to tak bylo. Zemřel jsi kvůli, ach, ne, teleportoval ses ve chvíli, kdy se ti zničila zbroj, viď?“
„Hm, správně. Měl jsem předtuchu, že za tou falešnou smrtí uvidíš pravdu.“
„Přeceňuješ mě. Nechal jsem se napálit.“
Tentokrát byla řada na mně, abych se kysele usmál. Vzduch, který se konečně uklidnil, se znovu napjal, když se ozvalo cinkání Schmittovy zbroje.
„…Díky za záchranu, Kirito… ale jak jsi věděl, že tu ti tři budou?“
Podíval jsem se na obrovu tvář, která zírala přímo na mě. Přemýšlel jsem, jak odpovědět.
„Ne že bych věděl, ale došel jsem k závěru, že tu taková možnost je. Kdybych věděl, že tu bude PoH, taky bych ve strachu utekl.“
Taková nejasná odpověď přišla bezděčně, ale ne bezdůvodně.
To, co jim chci říct, je nejspíš všechny dost překvapí – hlavně Yolko a Caynze. Ti dva napsali celý scénář a hráli podle něj jako hlavní postavy, ale nevšimli si, že se za tím vším skrývá ve stínech ‚producent‘. Ztěžka jsem si povzdychl a začal co nejklidnějším hlasem vyprávět.
„…Asi před půl hodinou mi začalo něco připadat zvláštní…“

Incident skončil, tak bych to měl nechat na Yolko, Caynzovi a Schmittovi.
To jsem řekl Asuně v patře hostince s jasným výhledem na jistý bar na dvacátém podlaží, přitom jsem se opřel o židli.
Nejspíš se nezačnou zabíjet. To je pro toho, kdo tenhle ‚incident s prstenem‘ začal, a způsobil tak i ‚incident uvnitř oblasti‘, lepší. To jsem sebevědomě prohlásil, Asuna řekla ‚jo‘ a souhlasně přikývla.
Uprostřed ticha – jsem měl náhle v hrudi pocit, jako by mě tam něco slabě píchalo.
Měl bych nad něčím přemýšlet. Rozhodně bych měl nad něčím přemýšlet. Ale nevěděl jsem nad čím. Taková úzkost to byla.
Jako by to, co Asuna před chvílí řekla, když jsme sledovali bar, s tím mělo něco společného. Jakmile mě tohle napadlo, zeptal jsem se bez přemýšlení: „No…“
„…Co je?“
Podíval jsem se na slečnu zástupkyni vůdce RK, která seděla na židli a vzhlédla. Asi osmdesáti procenty své analytické schopnosti jsem zanalyzoval ten pocit nesouhlasu a zeptal se na velice netaktní věc: „Asuno, ty už, ses někdy vdala?“
Odpovědí mi byl pohled s úmyslem zabíjet, šel z toho strach až do morku kostí. Navíc se připravila k útoku, pevně zaťala pravou pěsť, tělo se jí naklonilo kupředu.
„TO BYL JEN VTIP! ZAPOMEŇ NA TO! NEPOČÍTÁ SE TO!“ zakřičel jsem rychle, když mě chytla, ruce a hlava se mi zoufale kroutily ze strany na stranu. Rychle jsem mluvil dál.
„Tak to není, vůbec nic tím nemyslím… jen, nemluvila jsi před chvílí o manželství?“
„Mluvila. Co s tím?“
Dál se na mě zle dívala. Začal jsem se třást, ale nutil jsem se pokračovat: „Ehm… přesněji jsi řekla něco o… něco o romantice a plastice nebo…“
„NIC TAKOVÝHO JSEM NEŘEKLA!“
Asuna málem aktivovala aktivaci protizločinného kodexu, když mě kopla do holeně. Pak mou paměť opravila.
„Řekla jsem, že je to romantické a pragmatické! Abys věděl, pragmatické znamená praktické!“
„Praktické… to jako manželství v SAO?“
„Ano. Svým způsobem nemáš před tím druhým co skrýt, protože máte společný inventář.“
„Společný… inventář…“
Tohle.
Ta slova mě píchala v hrudi, byla původem nepatrné ostré bolesti.
Hráči, kteří se vzali, měli společný inventář, o velikosti pro dva lidi. Zatímco je to velmi výhodné, zřejmě to vede k různým podvodům, kdy jeden z manželů ukradne vzácný předmět a uteče.
Hodně dlouho jsem nad tím systémem přemýšlel.
Pokračoval jsem s otázkami, drcený tou zesilující úzkostí.
„Tak… co se stane, když se pár rozvede?“
„Ehe…?“
Asuna tu otázku zřejmě vůbec nečekala, vykulila oči. Trochu naklonila hlavu ke straně a dala pěst, kterou mě chtěla udeřit, pod svou bradu. Nakonec řekla: „Ehm, no… vím, že pár možností bylo, jako třeba automatické rozdělení, vybrání předmětu nebo něco takového… je toho víc, ale moc si to nepamatuju…“
„Chci o tom vědět víc. Co jen dělat… no jo, Asuno, nezkusíme to?“
Nevím, jestli se mám považovat za chytrého nebo šťastného, že jsem nepokračoval.
«Záblesk» vydal takový úmysl zabíjet, který byl mnohokrát silnější než ten předtím, levou rukou pevně chytila pochvu rapíru nazvaného «Zářící svit». Usmála se a řekla: „Co chceš, abych s tebou udělala?“
„…Co kdybychom… napsali Heathcliffovi a zeptali se?“
—O jen minutu později jsme dostali odpověď. V ní stálo, že je rozdělení inventáře během rozvodu přesně určeno. Jak by se dalo čekat od muže, který byl v podstatě chodící encyklopedií systému.
Kromě automatického rozdělení a vybrání předmětu, které Asuna zrovna zmínila, zřejmě existovalo i automatické rozdělení podle procentního podílu. Takže to zahrnovalo i možnost poplatku za rozvod. Vážně to byl pragmatický systém.
Poslouchal jsem Asunu, která zprávu předčítala, a dál přemýšlel.
Samozřejmě tohle byly možnosti, které se daly vybrat, když obě strany s rozvodem souhlasily. Jestli se ale na rozdělení nedohodly, systém jim rozvod neumožnil. Je nemožné, aby všechny rozvody v tomto světě skončily nějak rozumně. Jako třeba pokud se jedna strana chce rozvést, ale druhá nesouhlasí, neexistuje tu nic jako rodinný poradce nebo něco takového.
Na tuhle pochybu mi odpověděl poslední odstavec Heathcliffovy zprávy: „…«Mimochodem, nepodmínečný rozvod může nastat jen tehdy, když si dáš automatické rozdělení na nula procent pro sebe a sto procent pro toho druhého. Jakmile se pak rozvod uskuteční, všechny předměty, které se nevejdou do inventáře, spadnou na zem. Kirito-kun, jestli po tobě někdo bude chtít nepodmínečný rozvod, navrhuji, aby ses na nějaký čas skryl v hostinci v pokoji pro jednoho»… to tam stojí.“
Asuna dočetla zprávu a neurčitě se zatvářila. Okno zavřela.
Bezděčně jsem se jí díval do tváře a stále jsem si opakoval jistou část té zprávy.
Nula pro sebe, sto pro toho druhého. Nula pro sebe… sto pro toho druhého…
„Ááá…!“
To píchání v mé hrudi předtím se náhle stalo ostrou bolestí. Úzkost v mém srdci se začala měnit v pochyby, které se pak díky víře změnily v překvapení a nakonec ve strach.
„Áá… áááá…!!“ zakřičel jsem a odkopl židli, spadla. Stoupl jsem si a popadl Asunu, která byla přede mnou, za ramena. «Záblesk» byla tak překvapená, že sebou cukla dozadu a vykřikla, i když jinak než já.
„Počkej… co, co je… snad tě tu teď něco nenapadlo…“
Neměl jsem čas přemýšlet, co těmi slovy myslela. Zaúpěl jsem.
„Sto pro sebe, nula pro druhého. Takový rozvod jde jen jedním způsobem.“
„…Ehe…? Co, co tím myslíš…?“
Pevně jsem chytil ta hubená ramena a přisunul si drobnou tvář blíž, pak jsem jí do ucha zašeptal: „Smrtí. Když zemře tvůj manžel, tak se inventář navrátí do původní velikosti. Předměty, které se tam nevejdou, zůstanou na zemi. To znamená… to znamená…“
Polkl jsem chvějícím se hrdlem a pokračoval: „…Takže když byla velitelka «Zlatého jablka», Griselda, někým zabita, nepřešel prsten v jejím inventáři tomu, kdo ji zabil… buď se přesunul k jejímu manželovi, Grimlockovi, nebo se materializoval a spadl na zem.“
Oříškově zbarvené oči přede mnou dvakrát mrkly.
Z pochybovačného výrazu na tváře se stal výraz hrůzy.
„Prsten… nebyl ukraden…?“ ozvala se téměř neslyšná otázka. Nedokázal jsem hned odpovědět. Pustil jsem Asunu a narovnal se, opřel jsem se o parapet okna.
„Ne… tak to není. Vlastně byl vzat. Grimlock vzal prsten, který měl v inventáři. Nebyl to pachatel tohohle iluzorního ‚incidentu v oblasti‘, byl to pachatel v ‚incidentu s prstenem‘,“ zašeptal jsem.
Rapír puštěný Asuninou levou rukou vydal těžký kovový zvuk, když přistál na zemi.

„…Tohle mi přišlo hrozně zvláštní… Hele, Caynzi-san, Yolko-san, ty dvě zbraně, které máte… to krátké kopí s trny a dýka, kde jste je vzali?“ zeptal jsem se. Yolko a Caynz se podívali jeden na druhého.
Odpověděla mi: „…Abychom mohli uskutečnit plán ‚falešná vražda v oblasti‘, museli jsme mít zbraň schopnou stálého zranění z protnutí. Byli jsme u spousty kovářů, ale takové jedinečné zbraně jsme nikde nenašli… kdybychom je objednali, bylo by na nich jméno výrobce, jakmile by se ho na ty zbraně někdo zeptal, hned by se vědělo, že jsme si je objednali my, oběti.“
„Takže jsme mohli akorát tak kontaktovat někoho, kdo nebyl od rozpuštění gildy viděn… manžela velitelky, Grimlocka-san. Vysvětlili jsme mu, jaký je náš plán, a požádali ho, aby vyrobil nezbytné zbraně. Nevěděli jsme, kde byl, ale pořád jsme ho měli v přátelích…,“ pokračoval Caynz, konečně zmínil to jméno. Napínal jsem uši a dával pozor.
„Grimlock-san to vlastně moc neschvaloval. V odpovědi na naši zprávu napsal jen to, že doufal, že ona bude moct odpočívat v pokoji. Ale my jsme se nenechali odbýt a on nám nakonec dvě, ne, tři zbraně vyrobil. Náhodou se tak stalo přesně tři dny před tím, co Kains-san před rokem zemřel.“
Podle jejich slov jsem poznal, že Yolko a Caynz viděli Grimlocka jako oběť, když byla jeho manželka zavražděna.
Dlouze jsem se nadechl a donutil jsem se říct slova, která jim způsobí pořádný šok.
„…Naneštěstí Grimlock proti plánu nebyl kvůli pokoji Griseldy-san. Věděl, že tahle ‚vražda v oblasti‘ přiláká dost pozornosti a to by mohlo skončit tak, že nakonec někdo zjistí pravdu. To proto, že ne rozvod, ale smrt odstraní propojený inventář… co se stane věcem uvnitř?“
„Ech…?“ Yolko zřejmě zcela nechápala, co jsem tím myslel, maličko naklonila hlavu ke straně.
Ale to není nic zvláštního. Je jedno, jak moc se k sobě páry v Aincradu můžou mít, jen málokdo se tu vezme – a ještě méně lidí se rozvede. A ten důvod, že jeden manželů zemřel, je výjimečně vzácný. Proto jsme s Asunou věřili, že prsten spadl do rukou vraha ve chvíli, kdy byla Griselda-san zavražděna.
„Poslouchejte… Inventář Griseldy-san patřil i Grimlockovi. I když byla Griselda-san zabita, nebylo možné prsten vzít, protože se v tu chvíli přesunul ke Grimlockovi. Schmitte… řekl jsi, že jsi za pomoc v tom plánu dostal peníze, viď?“
Svalovec sedící na zemi v tureckém sedu na mou otázku prázdně přikývl.
„Jestli dokázal získat tolik peněz, tak byl prsten zřejmě vážně prodán. A to mohl udělat jedině Grimlock, který ten prsten dostal. Taky věděl, že Schmitt byl komplicem, takže…“
„Byl to Grimlock…? Ten, kdo mi poslal tu zprávu… a poslal Griseldu z oblasti a zabil ji?“ zaúpěl Schmitt chraplavým hlasem. Chvíli jsem přemýšlel, ale pak jsem to zamítl.
„Ne, neudělal to přímo. Kdyby byla Griselda, která spala v hostinci, přesunuta z oblasti, mohla by se náhle vzbudit, a on by měl problém, kdyby ho uviděla. Skutečný vrah byl asi červený, kterého o to Grimlock požádal. Ale i tak to nesnižuje váhu Grimlockova zločinu…“
„…“
Schmitt nic neřekl, jen se prázdně zadíval nahoru na nebe.
Ten zničený výraz se objevil i na Yolčině a Caynzově tváři. O několik vteřin později zavrtěla Yolko svými vlnitými tmavě fialovými vlasy, zřejmě teď byla rozrušenější.
„Jak by tohle bylo možné… něco takového… lžeš! Ti dva byli vždy spolu… Grimlock-san ji vždy následoval… a taky… no ano, kdyby to vážně udělal on, proč by nám pomáhal!? Kdyby nám nepomohl, nemohli bychom nic udělat a ‚incident s prstenem‘ by se nedostal na světlo, ne?“
„Nepopsali jste Grimlockovi celý plán?“ zeptal jsem se. Yolko pevně zavřela ústa a nepatrně přikývla.
„…Tak musel vědět, co by se stalo, kdyby plán vyšel. Jako že Schmitt by nakonec, plný viny, šel ke hrobu Griseldy-san, přiznal své hříchy a ty a Caynz-san byste ho vyslýchali. Tak ho asi napadlo, že pohřbí ‚incident s prstenem‘ v úplné temnotě. Komplic, Schmitt, a ti, kteří chtěli znát pravdu, Yolko-san a Caynz-san. Prostě musel… vás tři umlčet.“
„…Aha. Tak… tak proto ti tři…“ promluvil Schmitt, naprosto zmatený. Podíval jsem se na něj a sklíčeně jsem přikývl.
„Přesně. Tři hlavní představitelé «Rozšklebené rakve» se tu objevili, protože jim dal Grimlock tip. Je tu jeden z nejvýše postavených členů ASD, bez společníků… Musí to pro ně být pěkná kořist. Uhodl jsem, že mezi sebou budou mít nějaké spojení ve chvíli, kdy mě napadlo, že je požádal o zabití Griseldy-san.“
„…Jak je tohle…,“ padla na zem Yolko, ztratila veškerou sílu v kolenech. Caynz ji pravou rukou zachytil. Ale i pod měsíčním světlem bylo jasně vidět, jak bledý je.
Yolko se chytila za Caynzovo rameno a velice neživým hlasem se zeptala: „Grimlock-san… nás chtěl zabít…? Ale… proč…? A… proč zabil svou manželku, jen aby získal ten prsten…?“
„Jeho motivy uhodnout nedokážu, ale on, který ze základny gildy neodešel, aby měl alibi během ‚incidentu s prstenem‘, nejspíš nebude jen posedávat a čekat. A navíc tohle byla šance, jak se mohl vypořádat s vámi třemi a pohřbít dva incidenty najednou. Takže… co se podrobností týče, budete se ho prostě muset zeptat sami.“
A jakmile jsem to řekl, zaznamenaly moje uši dvojí kroky blížící se od západního svahu kopce.
Jako první jsem spatřil červenou a bílou rytířskou uniformu, která v noci docela zářila. Samozřejmě to byla «Záblesk» Asuna, držící rapír se stříbrnou čepelí, která vypadala velice ostře. Pokud vím, tak ta nejtenčí a nejelegantnější čepel v Aincradu je zároveň tou nejbarbarštější zbraní, která se dokáže dostat skrz všechny možné obrany.
Šel tam i muž, zřejmě nucen ostrou špičkou rapíru a tvrdým pohledem jeho majitelky.
Ten velice vysoký a hubený člověk měl velmi dlouhé kožené oblečení a klobouk s velkým okrajem. Tvář skrytá pod stíny sem a tam odrazila měsíční svit, nejspíš měl brýle. Celkově působil jako nájemný vrah z hongkongského filmu spíše než jako řemeslník. Ale možná tak na mě působil jen proto, že už mám na něj pokřivený názor.
Oba jejich kurzory byly zelené. Byl jsem připravený nechat Asunu stát se oranžovým hráčem, kdyby bylo třeba zabránit jeho útěku – a jistě, že kdyby se tohle stalo, rozhodně bych jí mohl s čímkoli, co by bylo nutné udělat k odčinění a navrácení se k zelené barvě. Proto když jsem kurzory uviděl, oddechl jsem si. Hned jsem se ale zase napjal a díval se na muže jdoucího do kopce.
Tvář pod brýlemi se stříbrnými obroučkami vypadala něžně, ať už jste se dívali jakkoliv. Oči byly dlouhé, úzké a poněkud zplihlé, vypadaly docela laskavě. Ale jaksi malé černé zorničky skryté za brýlemi v sobě měly něco, co mě nutilo být opatrný.
Muž se zastavil tři metry přede mnou, napřed se podíval na Schmitta, pak Yolko, Caynze a nakonec na hrob pokrytý mechem.
„No… dlouho jsme se neviděli, lidi,“ řekl nakonec.
O několik vteřin později mu Yolko odpověděla klidným a hlubokým tónem: „Grimlocku… san. Ty… ty, vážně jsi…“
Ten, kdo zabil Griseldu, vzal prsten a naplánoval zabití nás tří, abys to celé ututlal?
Ačkoli to neřekla, všichni otázku pochopili. Ten muž, zástupce velitelky již neexistujícího «Zlatého jablka», kovář Grimlock, neodpověděl hned.
Sledoval, jak Asuna za ním vrací svůj rapír zpět do pochvy, pak se rozešel ke mně, usmál se a řekl: „…Celé je to nedorozumění. Prostě jsem měl pocit, že musím pochopit, jak tohle celé dopadlo, proto jsem sem přišel. Tady tu děsivou slečnu jsem poslušně poslouchal jen proto, abych tohle nedorozumění mohl vysvětlit.“
—Áá, on to popírá? To mě vážně překvapilo. Nemáme žádný důkaz, že dal PoHovi informace, ale nemůže popřít, jak v tom incidentu s prstenem fungoval systém.
„LŽEŠ!“ zakřičela na něj Asuna okamžitě.
„Copak ses teď neschovával ve křoví? Kdybych nepoužila skill Odhalení, ani bys z něj nevyšel.“
„S tím se samozřejmě nedá nic dělat. Jsem jen obyčejný kovář, a jak vidíš, ani u sebe nemám žádnou zbraň. Jen jsem se neukázal před oranžovými hráči, tak proč jsi na mě tak zlá?“ odpověděl klidně a zdráhavě, rozevřel své paže s koženými rukavicemi.
Schmitt, Caynz a Yolko nic neříkali, jen dál poslouchali, jak se Grimlock obhajoval. Nejspíš pořád nevěřili tomu, že by jejich bývalý zástupce velitelky požádal zdivočelé červené hráče, aby je zabil. Nikdy by je to nenapadlo a nejspíš to nechtěli přijmout. Není divné, že to berou takhle.
Natáhl jsem levou ruku, abych Asunu, která vypadala, že chce říct něco dalšího, zastavil.
„Rád tě poprvé poznávám, Grimlocku-san. Jsem Kirito… pouhý člověk zvenčí. Je pravda, že nemůžeme spojit to, že ses tady objevil, s útokem «Rozšklebené rakve», nemáme to jak dokázat. A i kdybychom je požádali, nejspíš by nepřišli svědčit.“
Vlastně kdybychom mohli zvizualizovat Grimlockův seznam přátel a podívali se do jeho zpráv, našli bychom tam jméno hráče, který přijímá zakázky pro «Rozšklebenou rakev». Naneštěstí jsem nevěděl, jak se ten člověk jmenoval.
Když ale necháme stranou nezdařený pokus vraždy Schmitta a ostatních, neměl by mít žádné výmluvy pro ‚incident s prstenem‘. Tomu jsem věřil, tak jsem pokračoval: „Ale ‚incident s prstenem‘, který se odehrál loni na podzim a způsobil, že se rozpadlo «Zlaté jablko»… s tebou rozhodně něco společného má. Ne, ty bys měl být strůjcem toho všeho. Je jedno, kdo zabil Griseldu, prsten rozhodně skončil v tvých rukách, protože jste sdíleli inventář. Tys ten fakt skryl, tajně prodal prsten a polovinu útržku dal Schmittovi. Tohle nemohl udělat nikdo jiný než pachatel. Je jen jediný důvod, proč jsi zatažený do tohohle ‚incidentu v oblasti‘… chtěl jsi je umlčet a pohřbít minulost v temnotě, nebo se mýlím?“
Po mé promluvě se na kopec v divočině sneslo těžké ticho. Modrý svit měsíce padající odněkud dolů odhalil na Grimlockově tváři jasný úšklebek.
Rty se mu brzy zvláštně zkroutily, zazněl hlas, který jako by zvládl ochladit vzduch.
„Aha. Velice zajímavá teorie, pane Detektive-kun… ale naneštěstí je v tomhle celém zdůvodnění jedna velká skulina.“
„Co?!“ vystřelilo ze mě. Grimlock se na mě podíval a pravou rukou v černé rukavici si přitiskl klobouk blíže k hlavě.
„Pravda, sdílel jsem s Griseldou inventář, takže když byla zabita, všechny předměty v jejím inventáři měly přejít ke mně… tohle zdůvodnění je správné. Nicméně…“
Přišel ke mně bystrý pohled zpoza kulatých čoček odrážejících měsíční světlo. Vysoký a hubený řemeslník monotónním hlasem pokračoval: „Co když prsten nebyl v inventáři? Co když byl materializovaný jako objekt a byl na Griseldině prstu…?“
„Ááá…,“ zaúpěla Asuna tiše.
Já, který jsem byl zaskočen tou nečekanou otázkou, jsem také mohl vydat jen podobný prázdný hlas. Ano, rozhodně jsem nezvážil mnoho aspektů případu.
Z hráče, který by měl vybavení materializované jako objekty, by tohle vybavení spadlo na zem, pokud by ho zabila monstra nebo jiní hráči. A to bez výjimky. Jestli měla Griselda prsten na sobě, nepřesunul by se do Grimlockova inventáře, ale skončil by ve vrahově dlani. Takové zdůvodnění je také logické.
Uvědomil si, že se karty obrátily? Grimlockovy rty se lehce zkroutily, ale ten výraz brzy zmizel. Kovář si pravou rukou držel čelo nahoře a smutně řekl: „…Griselda byla šermířka zaměřující se na rychlost. Není nepravděpodobné, že by si chtěla zkusit vysoký bonus do obratnosti prstenu ještě předtím, než ho prodá, ne? Poslouchejte, když byla zabita, tak jsem opravdu dostal vše, co měla, ale prsten mezi těmi věcmi nebyl. Tak co říkáte na tohle, pane Detektive.“
Bezděčně jsem zaťal zuby. Snažil jsem se najít způsob, jak bych mohl Grimlockovo tvrzení vyvrátit, ale pokud jsem chtěl dokazovat, jestli Griselda prsten měla, nejspíš bych potřeboval zločince, který ji ve skutečnosti zabil – pravděpodobně nějakého člena Rozšklebené rakve.
Když Grimlock viděl, že jsem zůstal beze slov, trochu nadzvedl svůj klobouk, podíval se na čtveřici kolem, a zdvořile se uklonil.
„Tak já tedy půjdu. Je škoda, že jste nedokázali najít strůjce Griseldiny vraždy, ale i Schmittovy výčitky svědomí budou stačit, aby její duše odpočívala v pokoji.“
Řemeslník si pak narazil klobouk zpět na hlavu a úhledně jej přetočil. Nám ukázal svá záda—
Jako by se v Yolčině klidném hlase skrýval jistý silný pocit: „Prosím, počkej… ne, zadrž, Grimlocku.“
Muž lehce pootočil tváří. Ty zdánlivě laskavě vypadající oči za brýlemi v sobě náhle měly otrávený pohled.
„Ještě něco? Jestli to mají být nepodložená obvinění založená jen na emocích, tak to tady nebudu poslouchat. Tohle místo je pro mě posvátné,“ řekl Grimlock arogantním a plynulým hlasem. Yolko udělala krok dopředu.
Má něco v plánu? Dívala se na bílé ruce, která si zvedla k hrudi, pak se podívala před sebe. Tmavě modré oči v sobě měly záblesk síly, který jsem v nich doposud nespatřil.
„Grimlocku, zrovna jsi řekl, že měla velitelka ten prsten na sobě, takže se k tobě nepřesunul, ale vzal si ho vrah. Ale… to není možné.“
„…Jak? Jaký máš důkaz?“
Yolko sledovala, jak se Grimlock pomalu otáčí, tvrdším tónem pokračovala: „Když jsme ten prsten získali, tak jsme spolu všichni mluvili, co s ním uděláme, pamatuješ? Caynz, Schmitt a já jsme byli proti prodeji, protože jsme si mysleli, že takhle budeme moct zvýšit sílu gildy. A Caynz ho vážně chtěl použít sám, ale řekl, že chce, aby ho používala velitelka – nejsilnější šermíř ve «Zlatém jablku». Byla nejsilnější, proto bylo nejlepší, aby ho používala ona.“
Caynz vedle Yolko vypadal rozpačitě. Yolko si toho ale vůbec nevšímala a dál živě mluvila.
„A já si doteď pamatuji každé slovo, co na to velitelka řekla. Usmála se a řekla – v SAO se dá na jednu ruku dát jen jeden prsten. Na pravé ruce mám pečeť gildovního vůdce a… manželský prsten na mé levé se nedá sundat, tak jej nemohu použít. SLYŠELS TO!? NEMOHLA SI SUNDAT ŽÁDNÝ Z TĚCH DVOU PRSTENŮ A ZKUSIT SCHOPNOSTI TOHO VZÁCNÉHO PRSTENU, TO PROSTĚ NEŠLO!“
Ve chvíli, kdy pronikavá slova zazněla, zalapali všichni, včetně mě, po dechu.
Je pravda, že se dá postava vybavit jen dvěma prsteny, každým na jedné ruce. A když je na každé ruce jeden prsten, nejde se vybavit novým prstenem.
Ale—
To zdůvodnění pořád nebylo dost.
Grimlock tiše promluvil, jako by slyšel mé myšlenky: „Myslel jsem, že chceš něco říct. ‚Prostě to nešlo‘? Jestli začneš s tímhle, tak co kdybych ti řekl tohle? —Já, manžel Griseldy, bych jí nikdy nemohl ublížit nebo ji zabít. To, cos řekla, bylo jen nepodložené obvinění.“
„Ne,“ odpověděla Yolko velice tlumeným hlasem. Zadržoval jsem dech, když jsem sledoval, jak ta drobná hráčka pomalu, ale silně zavrtěla hlavou.
„Ne, tak to není. Mám důkaz… vrah, který velitelku zabil, si myslel, že předměty, které spadly na místě, nejsou k ničemu, a nechal je tam. Naštěstí je našel hráč, který znal velitelčino jméno a poslal je do gildovního domova. Proto jsme použili tohle místo… použili tenhle náhrobek pro velitelku. Tehdy jsme sem dali její meč, aby zmizel, až se jeho odolnost vypotřebuje. A… ale to není všechno. Já pohřbila něco… něco, co za sebou nechala, o čem jsem nikdy předtím nemluvila.“
Pak se Yolko otočila, klekla si vedle malého náhrobku a začala rukou hloubit díru. Všichni jsme tiše sledovali, jak se Yolko po nějaké chvíli otočila a ukázala ten předmět tak, abychom ho viděli všichni. Byla to zářivá stříbrná krabička, která se pod měsíčním světlem třpytila.
„Ach… «Krabička zachovávající věčnost»…!“
Bylo to přesně tak, jak Asuna řekla. Yolko vytáhla úschovnou krabičku, kterou mohl vytvořit jen mistr řemeslník. Zachovávala odolnost předmětu. Jednalo se o krychli o velikosti deset centimetrů, takže větší předměty se do ní nevešly. Daly se v ní ale uschovat věci ve velikosti doplňků. I když se pak nechají mimo oblast, jejich odolnost neklesne a předměty samy nezmizí.
Yolko natáhla levou ruku a otevřela víčko stříbrné krabice.
Na bílém hedvábí ležely dva lesklé prsteny.
Yolko vydala jeden z nich – větší stříbrný prsten. Na plochém povrchu prstenu byla značka s jablkem.
„Tenhle měla velitelka vždy na prostředníčku pravé ruky, pečeť «Zlatého jablka». Já měla stejný, takže to poznáte, když je porovnáte.“
Vrátila prsten zpátky a vyndala ten druhý – protáhlý a úzký prsten, který zářil zlatě.
„A tohle – je svatební prsten, který vždy nosila na levém prsteníčku, víš, Grimlocku! Je v něm jasně vyryto tvoje jméno! …Tyhle dva prsteny byly na stejném místě – TO JE JASNĚ NEOTŘESITELNÝ DŮKAZ! VELITELKA JE MĚLA I VE CHVÍLI, KDY BYLA VYTAŽENA Z OBLASTI A ZABITA! NENÍ TO TAK!? JESTLI NE, ZKUS TO POPŘÍT!!“
Na konci už hystericky ječela v slzách.
Po Yolčiných tvářích padaly slzy, natáhla ruku se zlatým prstenem, aby ho Grimlock viděl.
Nikdo nepromluvil. Caynz, Schmitt, Asuna a já jsme ty dva dokázali jen sledovat, oči vytřeštěné.
Rty vysokého a hubeného řemeslníka byly stále stočené, zůstal tak přes deset vteřin. Nakonec se ty rty slabě zachvěly a otevřely: „Ten prsten… Myslím, že to bylo během pohřbu, když ses mě zeptala, Yolko, jestli si chci vzít Griseldin svatební prsten. Odpověděl jsem, že bychom ho měli nechat přirozeně zmizet společně s mečem. Kdybych tehdy… řekl, že si ho chci vzít…“
Grimlock hluboce sklonil hlavu a zcela skryl tvář za kloboukem, spadl na zem, jako kdyby se nitky ovládající jeho vysoké tělo přetrhly.
Yolko vrátila zlatý prsten zpět do krabice, zavřela víko a pevně krabičku držela. Nakonec vzhlédla k nebi s pokroucenou uslzenou tváří, promluvila hlasem, který svou pronikavost ztratil: „…Proč… proč jen, Grimlocku. Proč, vážně jsi chtěl ukrást prsten a vyměnit ho za peníze, a kvůli tomu… zabít velitelku, vlastní manželku?“
„…Peníze? Řekla jsi peníze?“ promluvil Grimlock chraplavým hlasem, dál klečel. Pak se rozesmál.
Zvedl levou ruku, přivolal okno menu a po chvíli se objevil kožený vak, trochu velký. Grimlock ho chytil a hodil na zem. Těžký zvuk doprovázely jasné kovové zvuky. Podle toho jsem poznal, že je v tom pytli velká suma peněz.
„To je polovina peněz za prodej. Nepoužil jsem ani jedinou minci.“
„Ehe…?“
Grimlock vzhlédl ke zmatené a mračící se Yolko, pak se podíval na nás a chraplavým hlasem promluvil: „Nebylo to kvůli penězům. Musel… musel jsem ji zabít, dokud to stále byla moje žena.“
Kulaté brýle se na okamžik podívaly na náhrobek pokrytý mechem a pak se rychle vrátily. Řemeslník pokračoval: „Griselda, Grimlock. To Gri na začátku není náhoda. Ona a já jsme používali stejná jména ve všech hrách před SAO. A když to systém dovolil, byli jsme manželé. To proto, že… byla mou ženou i ve skutečném světě.“
Hrozně mě to šokovalo, trochu mi poklesla čelist. Asuna zalapala po dechu a i Yolko a ostatní vypadali opravdu velice překvapení.
„Pro mě byla dokonalou manželkou bez chyby. Jako kdyby byla navržena jako manželka, která vždy poslouchala svého manžela, byla velmi hezká a poslušná a nikdy se nehádala. A pak… když jsme byli společně uvězněni v tomhle světě… se změnila…“
Grimlock zakroutil svou tváří, kterou téměř celou zakrýval klobouk, a povzdechl si: „To já jsem byl vyděšený a třásl jsem se, když jsme se dostali do téhle vynucené smrtící hry. Ať už se v ní skrýval jakýkoli talent… ať už to byly bojové schopnosti nebo schopnost rozhodování, Griselda… ne, «Yuuko» mě daleko převyšovala. A nejen to. Později šla proti mně, vytvořila gildu a přidala členy a začala trénovat. Ona… v porovnání se skutečným světem byla plnější života… vypadala tak naplněná… já stál vedle ní a sledoval ji, až jsem si nakonec musel přiznat, že Yuuko, kterou jsem miloval, zmizela. I kdybychom hru dokončili a vrátili se do skutečného světa, tichá a poslušná Yuuko by se už nikdy nevrátila.“
Ramena pod dlouhým pláštěm s knoflíky se trochu zatřásla. Vysmíval se sám sobě, nebo pociťoval bolest své ztráty? Nevěděl jsem. Tichý hlas pokračoval.
„…Chápete vůbec, čeho jsem se bál? Kdybych se vrátil do skutečného světa… a Yuuko požádala o rozvod… nedokázal bych tu ostudu vydržet. Tak… dokud jsem byl pořád její manžel v tomhle světě, kde je zabíjení dovolené, chtěl jsem Yuuko zapečetit ve svých vzpomínkách. Tohle moje přání… asi mě za něj nikdo nemůže vinit, ne…?“
Pomalé a děsivé přiznání skončilo. Nikdo nedokázal nic říct.
Nakonec jsem uslyšel chraplavý hlas vycházející z mého vlastního hrdla: „Ostudu… ostudu? Protože tě tvoje manželka přestala poslouchat… zabils ji kvůli tomuhle? Trénovala sebe a svoje přátele, abyste mohli ze SAO odejít… a doufala, že se jednou přidá k čistící skupině… a ty… tys ji zabil… kvůli takovému blbýmu důvodu…“
Levým zápěstím jsem chytil pravé, které se chtělo natáhnout k meči na mých zádech.
Grimlock pomalu zvedl tvář, spodek brýlí odrážel jemné světlo. Zamumlal ke mně: „Takový blbý důvod? Jasně že ne. Je to pořádně důležitý důvod. Jednoho dne to pochopíte, pane Detektive. Až se zamiluješ a pak nebudeš mít daleko k tomu ji ztratit.“
„Ne, to ty se mýlíš, Grimlocku!“
Nehádal jsem se já, to Asuna.
Ta výjimečně hezká tvář se zatvářila tak, že ani já jsem ten výraz ještě nikdy neviděl. Uživatelka rapíru klidně řekla: „Co jsi choval ke Griseldě, nebyla láska, jen majetnictví. Jestlis ji miloval, sundej si rukavici na levé ruce. Nejspíš jsi odhodil ten prsten, který ona měla na sobě i ve chvíli, kdy byla zabita.“
Grimlockova ramena sebou lehce cukla, jeho pravá ruka se držela jeho levé, stejně jako tomu bylo u mě.
Jeho ruka však nic dalšího neudělala. Řemeslník zůstal tiše a koženou rukavici si nesundal.
Další ticho prolomil Schmitt, který až doposud nemluvil.
„…Kirito, můžeš nechat jeho trest na nás? Jasně, že ho nebudeme lynčovat, ale rozhodně ho donutíme za jeho hříchy zaplatit.“
Ten klidný hlas v sobě neměl ani stopy po té naprosté hrůze, která tam byla ještě před několika minutami.
Vzhlédl jsem ke svalnatci, jehož brnění vydalo nějaké zvuky. Nepatrně jsem přikývl.
„Jasně. Tak je to teda na vás.“
Schmitt beze slov přikývl a popadl Grimlockovu pravou paži, aby ho vytáhl na nohy. Poté, co se ujistil, že řemeslník se skloněnou hlavou neuteče, řekl jen „Promiňte za ty potíže,“ a z kopce odešel.
Yolko a Caynz, kteří znovu pohřbili stříbrnou krabičku, přišli k nám a hluboce se uklonili. Dívali jsme se jeden na druhého.
„Asuno-san, Kirito-san. Vážně se omlouvám… nevím, jak vám dvěma poděkovat. Bez vás dvou bychom tu nejspíš byli zabiti… a Grimlockův zločin by nebyl odhalen,“ promluvila Yolko.
„Ne… naštěstí sis nakonec vzpomněla na ty dva prsteny. Pěkná práce. Jestli se vrátíš do skutečného světa, mohla by z tebe být prokurátorka nebo právnička.“
Yolko se jen usmála a pokrčila rameny: „Ne… vy tomu možná neuvěříte, ale v tu chvíli jako bych slyšela velitelčin hlas, tak jsem si na ty prsteny vzpomněla.“
„…Aha…“
Oba se znovu uklonili. Asuna a já jsme je sledovali, jak šli z kopce a mířili stejným směrem jako Schmitt.
Zanedlouho všechny čtyři kurzory zmizely ve městě. Na kopci v divočině byly jen modré měsíční světlo a stálý noční vítr.
„…Hele, Kirito-kun,“ zašeptla náhle Asuna tlumeně.
„Kdyby… kdyby sis někoho vzal a zjistil o ní něco, cos předtím nevěděl, jak bys to bral?“
„Ehe?“
Ta otázka, nad kterou jsem nikdy předtím nerozmýšlel, mě ochromila. Zatím jsem žil jen patnáct let, takováto delikátní otázka života nebyla něčím, co bych plně chápal.
Ale po chvíli přemýšlení jsem nakonec řekl něco, čemu více či méně chyběla nějaká hloubka: „Asi bych si myslel, že mám štěstí.“
„Ech?“
„To… to proto, že když jsme svoji, tak to znamená, že oběma se nám líbí, co na tom druhém vidíme, ne? Takže když najdu něco nového a pořád se budeme mít rádi… nebude to dv, dvojnásobek lásky?“
Vím, že je to vážně debilní vysvětlení. Asuna ale jen nakrčila obočí, naklonila hlavu ke straně a usmála se.
„Aha. To je zvláštní.“
„Zv… zvláštní…“
„No, to nic. Nemluvme o tom… hodně se toho stalo a mě kručí v žaludku. Pojďme se někam najíst.“
„A, ano. Tak… taková algadská specialita, která vypadá jako okonomojaki bez omáčky…“
„Zamítnuto,“ odmítla to Asuna přesně podle mého očekávání. Náhle mě chytila za rameno a pohnula jím trochu směrem dozadu.
Překvapeně jsem se otočil a před očima jsem uviděl—
Bůhvíkolikátou nevysvětlitelnou scénu v tomhle ‚incidentu uvnitř oblasti‘.
V Aincradu jsou všechny možné smysly digitalizovanými daty, které se dají zapsat kódy, takže je nemožné, aby se tu dělo cokoli nadpřirozeného.
Takže to vidím chybu v serveru? Nebo je to iluze v mém dechu?
Nedaleko na severní straně kopce, pod starými stromy tam stojícími, vedle mechem pokrytého náhrobku stála… průsvitná hráčka, která se lehce zlatě třpytila.
Její štíhlé tělo mělo jen minimum kovové zbroje. Dlouhý meč měla u pasu, štít na zádech, krásnou a klidnou tvář s krátkými vlasy. Její oči měly silnou zář, kterou mají i oči většiny hráčů, které znám.
Oči někoho, kdo chtěl použít čepel, aby tuhle smrtící hru skončil.
Hráčka se poklidně usmívala a beze slov sledovala Asunu a mě. Po chvíli k nám ovšem natáhla pravou ruku, jako by nám něco předávala.
Asuna a já jsme oba natáhli naše pravé ruce, a jakmile jsme ucítili to teplo, pevně jsme sevřeli. To teplo nám vstoupilo do těl, zažehlo plamen v našich hrudích. Otevřeli jsme ústa a řekli slova, která se v nás vytvořila.
„Tvoje vůle… rozhodně ji poneseme dál. Jednoho dne tuhle hru rozhodně dokončíme a všechny propustíme, uvidíš.“
„Mhm, určitě, tak… na nás prosím dávej pozor, Griseldo-san.“
Asunina slova se propletla s nočním větrem a dostala se k šermířce. Průsvitná tvář nám věnovala široký úsměv—
A v tu chvíli tam nikdo nebyl.
Dali jsme ruce dolů a nějakou chvíli tam stáli jen tak.
Asuna mi pak pevně sevřela ruku, usmála se.
„Pojďme zpět. Zítra máme co dělat.“
„…Jo. Tohle podlaží chci do konce týdne vyčistit.“
Otočili jsme se, sešli z kopce a zamířili k hlavnímu městu.

(KONEC)

6 komentářů:

  1. Díky za překlad :)
    -P

    OdpovědětVymazat
  2. Arigató Cindý ;)
    R

    OdpovědětVymazat
  3. Takhle to je, i já to tak cítil. Věřil jsem tomu, že kdybych tu měl zemřít, byl bych opravdu nešťastný a vrátil bych se jako duch. Věřím, že jen vůdce RK by byl někdo, kdo by svůj osud přijal a stal by se Buddhou.

    Tak tohle mě dostalo jinak diky za překlad

    OdpovědětVymazat