pátek 10. dubna 2015

Kapitola jedenáctá

Asuna zírala na krátkou zprávu na obrazovce svého telefonu a opakovala si ta slova v srdci.
Jak je to možné!?
Jak je to možné? Yuuki se aktivně účastnila všemožných činností a doktor Kurahashi dokonce řekl, že nádor v jejím srdci zmizel. V posledních letech se objevovaly případy lidí, kteří dokázali zadržet virus po infikování HIV po více jak dvacet let. Yuuki je teprve patnáct… její život teprve začne! Její stav se zhoršoval, ale doteď měla několik oportunních infekcí, kvůli kterým onemocněla, takže by určitě měla zvládnout vydržet.
Asunu přepadla další zlá předtucha. Tohle bylo poprvé, co jí doktor poslal zprávu přímo. Takže tohle je oznámení – že ta chvíle nadešla. Každou noc se jí bála, ale vždy se tu představu snažila setřást ze všech sil. Teď ta chvíle ovšem nadešla.
V dívce se dál střetávaly dvě odlišné myšlenky, několik vteřin zůstala ztuhlá na místě. Pak se přinutila zamrkat a začala psát zprávu. Tu odeslala i Kiritovi, Lisbeth a ostatním, stejně tak i Siune a dalším Spícím rytířům. Pak Asuna rychle vytáhla své venkovní oblečení, a jelikož se nechtěla zdržovat vybíráním oblečení, systematicky se převlékla do školní uniformy. Nazula si boty a vyběhla z domu. Jemné odpolední světlo se odráželo od zbytků bílého sněhu na cestě, které Asuna uviděla.
Neděle posledního týdnu března, dvě hodiny odpoledne. Chodci na ulici vypadali, že se nemohou dočkat, až přijde jaro, procházeli se tak nějak vesele. Asuna kolem nich prošla a hnala se k nádraží.
Nepamatovala si, jak zvládla zjistit, kam jedou vlaky, nebo kam má vůbec nastoupit. Když se zase vrátila k sobě, běžela už od nástupiště. Její roztroušené myšlenky se jí dál objevovaly a mizely hluboko v mysli, trochu se to podobalo migréně.
Dívka zatnula zuby a zašklebila se, „Yuuki, vydrž.“ A vběhla do taxíku, který dorazil na parkoviště.

Přepážka pro hospitalizované pacienty byla zřejmě upozorněna na situaci. Jakmile otevřela Asuna své napjaté rty, aby vysvětlila, co chce, hned jí sestra předala propustku a řekla, aby si pospíšila do nejvyššího patra prostřední budovy.
Asuna netrpělivě čekala, až se číslo označující patro zvýší. Jakmile se dveře otevřely, vyběhla ven. Nemotorně použila přístupovou průkazku na skener bezpečnostních dveří, a i když věděla, že porušuje pravidla, dál běžela. Proběhla bílou monotónní chodbou. Po poslední zatáčce jí do očí vstoupil pohled na dveře do sterilní místnosti, kde Yuuki spala.
—Ale Asuna teď dokázala jen zírat před sebe s vytřeštěnýma očima.
Vedle sebe byly dvojité dveře, to by měl být vstup do observační místnosti. Dále za velkými slovy regulačních pravidel byl sterilní pokoj. Asuna už tlustými, zesílenými dveřmi prošla, a ty teď byly dokořán. Dívala se na scénu uvnitř. Někdo z lékařského personálu v chirurgickém oblečení uvnitř rychle došel k ní.
Sestřička přikývla na Asunu, dokonce zašeptala ‚Pospěšte si, prosím‘. Asuna, pobídnutá tím hlasem, udělala rozechvěle několik kroků kupředu, přesto se přímo před dveřmi zastavila.
Hned uviděla vnitřek bílé místnosti.
Mnoho přístrojů, nainstalovaných uvnitř, bylo teď přesunuto k levé zdi. Dvě sestry a doktor stáli kolem gelové postele uprostřed pokoje, pozorovali drobnou postavu tam ležící. Všichni měli obyčejné bílé oblečení.
Když tohle Asuna uviděla, něco si uvědomila – nejde nic udělat. Mohli jen čekat vedle postele na ‚tu chvíli‘, která již byla předurčena.
Doktor Kurahashi zvedl hlavu a všiml si Asuny. Okamžitě natáhl levou ruku, jako by chtěl, aby šla blíže. Asuna sváděla vnitřní boj, když pohybovala svýma neživýma nohama a vstupovala do místnosti.
Ke gelové posteli zbývalo jen několik metrů, přesto měla pocit, že je hrozně daleko. Asuna se přibližovala k tvrdé realitě, až nakonec dorazila k posteli.
Ležela na ní vyhublá dívka, bílá deka ji zakrývala až po krk. Její křehký hrudník byl trochu propadlý. EKG v horním pravém rohu ukazovalo mírnou zelenou vlnu.
Když ji viděla naposledy, zakrýval jí Medicuboid hlavu, ale jeho obdélníkový obal byl teď rozdělený na poloviny. Horní část, která se oddělila na pomyslné čáře mezi jejíma ušima, byla otočena o devadesát stupňů dozadu. Uvnitř byla sklíčenost, která se přichytila na lidskou hlavu, na tvář dívky spící se zavřenýma očima.
Tohle bylo poprvé, co Asuna uviděla Yuučino tělo ve skutečném světě. Nemocná dívka byla tak pohublá, že to až bolelo u srdce, její kůže byla téměř dost bledá na to, aby byla považována za průsvitnou. Její tvář měla záhadnou krásu, Asuna měla dokonce pocit, že takhle by vypadaly víly, pokud by skutečně existovaly.
Chvíli Yuuki pozorovala, pak zašeptal doktor Kurahashi, který stál vedle ní: „Skvělé… stihlas to jen tak tak.“
Asuna nebyla schopna přijmout slova, že to stihla včas, podívala se na doktora. Jeho racionální oči za čočkami brýlí se na Asunu podívaly zpět plné upřímnosti. Znovu promluvil.
„Před čtyřiceti minutami se jí jednou zastavilo srdce. Dali jsme jí léky a defibrilační šok, vrátil se jí pulz. Ale příště…“
Asuna zadržela dech a vydala hlas skrz silně zaťaté zuby. Nedokázala však říct smysluplnou a úplnou větu.
„Proč… proč se to… Yuuki, ona je pořád…“
Lékař znovu přikývl a pak trochu zavrtěl hlavou.
„—Vlastně, když jsi tu v lednu byla, tak už tehdy se Yuuki nacházela ve stavu, kdy se něco takového mohlo stát. Ničivá povaha HIV způsobil, že se vysoká horečka a lymfom v primární centrální nervové soustavě zhoršily, Yuuki byla v nebezpečí. Všichni jsme ale byli užaslí, že ty tři měsíce tak bojovala. Vyhrávala beznadějný boj. Vážně dělala, co mohla… ne – jestli už o tom mám mluvit…“
V tu chvíli se doktorův hlas trochu zatřásl.
„Pro Yuuki bylo těch patnáct let života dlouhým bojem. Kromě HIV… bojovala i s chladnou a krutou realitou. Testování Medicuboidu jí nejspíš způsobilo hodně bolesti. Ale… Yuuki přesto vydržela. Bez její pomoci by mohl být Medicuboid použit nejdříve až o rok později. Takže teď – bude nejlepší ji nechat si odpočinout…“
Poté, co si Asuna poslechla doktorova slova, promluvila tiše ve svém srdci k Yuuki.
Yuuki – jak bys mohla prohrát? Jsi «Absolutní meč»… neporazitelná šermířka, která dokáže rozetnout úplně všechno. Měla bys dokázat porazit nemoc a svůj osud—
V tu chvíli.
Yuučina hlava se trochu pohnula. Její tenká víčka se maličko pohnula a pak se zvedla o něco výše. Oči pod víčky, které měly být šedé kvůli ztrátě záře, jasně svítily a dívaly se na Asunu.
Rty stejné barvy jako kůže sebou trochu zacukaly, vyhublá pravá paže pod dekou se začala třást a pohybovala se k Asuně.
Doktor promluvil citlivým hlasem: „Asuno-san… vezmi ji prosím za ruku.“
Asuna už natáhla ruce a zakryla Yuučinu pravou dlaň, hubenou jako lunt, ještě než doktor vůbec domluvil. Ledová pravá ruka jako by o něco žádala, když mírně stiskla Asuniny prsty.
Zřejmě hned měla prozření nebo něco, protože pochopila, co chtěla Yuuki říct.
Pevně chytila Yuučinu ruku, zvedla tvář a zeptala se doktora: „Pane doktore… můžeme teď použít Medicuboid?“
„Ech—šlo by to, až ho zapneme… ale… Yuuki by teď měla být raději mimo přístroj…“
„Ne, Yuuki se chce do toho světa ještě jednou vrátit. Já vím, jak se cítí. Prosím… nechte ji znovu použít Medicuboid!“
Lékař se několik vteřin díval Asuně do tváře, až nakonec s jejím požadavkem souhlasil. Dal několik pokynů sestrám vedle sebe, pak chytil rukojeť na straně Medicuboidu a zakryl horní polovinu Yuučiny hlavy.
„Aktivace potrvá asi minutu… co budeš dělat ty?“
„Použiju AmuSphere vedle!“ řekla Asuna a ještě jednou stiskla Yuučinu ruku, pak ji dala zpět vedle boku křehké dívky. Počkej na mě, hned tam budu – zamumlala, vstala a odešla.
Vyběhla ze sterilního pokoje a dorazila do monitorující místnosti vedle. Otevřela dveře a skočila do jednoho ze dvou křesel, která se objevila, nasadila si na hlavu AmuSphere ležící na opěrce. Zapnula jej a čekala, až začne aktivační sekvence, ale její srdce už bylo na druhé straně.

Probudila se v lesním domku. Asuna vyskočila z okna v pokoji, a stejně jako když se z nemocnice přihlásila naposledy, mířila k hlavní ulici. Vyletěla do vzduchu a otevřela své okno, hned napsala Lisbeth, Siune a ostatním, kterým už předtím řekla, aby se pro jistotu přihlásili.
Vehnala se do teleportační brány a bez váhání se nechala přenést do Panareze. Ve chvíli, kdy dorazila do města nad jezerem, se přesunula na ostrov dále na jezeře. Jistě, že mířila k velkému stromu, kde se poprvé setkaly.
V Aincradu byl teď večer. Sluneční svit zářící zvenku zbarvil jezerní vodu na zlatou. Asuna vypadala, jako by se tím světlem nechala vést, letěla nebem k ostrovu, kde přistála na měkké louce.
Nemusela se rozhlížet kolem stromu. Yuuki stála tam, kde spolu poprvé bojovaly. Ten den se zdál být tak moc vzdálený. Tmavě fialové dlouhé vlasy, které působily poněkud studeně, poletovaly ve větru, Impka se pomalu ohlédla.
Hned se usmála, když uviděla blížící se Asunu, ta jí úsměv vrátila.
„—Děkuji, Asuno. Zapomněla jsem na něco důležitého. Musím něco vrátit, takže jsem tě tu musela potkat, za každou cenu.“
Její hlas byl stejně tak veselý jako předtím, ale šlo slyšet menší třes. Asuna měla pocit, že se Yuuki zcela vyčerpávala už jen tím, že se snažila mluvit.
Vydala se k ní a navzdory svému pocitu se jí vesele optala: „Copak mi to chceš dát?“
„E-ehm… hned to udělám. Počkej, prosím,“ usmála se Yuuki a vyvolala okno, pak s ním lehce zacházela. Poté, co okno zmizelo, vytáhla hlasitě pravou rukou meč u svého boku.
Yuučin obsidiánový meč vydal plamenně červenou záři pod červeným západem slunce. Přesunula svůj meč dopředu a zamířila na kmen velkého stromu před ní, zůstala tak, dokud nebyla zcela klidná, jako by každou část svého já soustředila na špičku meče.
Strana Yuučiny tváře se zkřivila bolestí. Její hruď se trochu zakývala, ale roztažené nohy se dále snažily tělo podepřít.
Asuna jí vážně chtěla říct, aby se nenutila, ale rozhodla se kousnout se do rtu a počkat. Náhle se loukou prohnal závan větru. A když poryv přestal, Yuuki se náhle pohnula.
„IJÁÁÁÁ!!!“
Dívčina pravačka se zhoupla s tak šokujícím výkřikem. Špička meče zanechala na kmeni shora zprava až dolů vlevo pět značek bodnutí rychlostí, kterou pouhé oko nedokázalo sledovat. Přitáhla meč zpátky a pak udělala dalších pět značek shora zleva dolů vpravo. Při každém výpadu vydal kmen přehnaně hlasitý zvuk, tyčící se strom se třásl. Kdyby se stromy daly zničit, už by byl vejpůl.
Po deseti zásazích použila Yuuki veškerou sílu svého těla, aby si přitáhla meč zpátky; pak špičku zabořila do průsečíku úseček. Všude kolem vybuchlo modrofialové oslňující světlo, tráva za jejími nohami se ohnula dozadu, jako kdyby byla odhozena.
I poté, co zuřivá bouře přešla, zůstala Yuuki s mečem zabořeným do kmenu ve své původním postoji.
Náhle se uprostřed špičky meče objevil malý erb. Otáčel se a zvětšoval, z kmene se navíc vytvořil čtvercovitý pergamen. Jakmile se modře zářící erb přesunul na pergamen, stočil se zezdola nahoru.
Yuuki dál držela meč v kmeni, dokončený svitek se vznášel ve vzduchu. Pomalu natáhla levou ruku a chytila jej.
Meč v dívčině pravé ruce přistál na travnaté louce, přitom udělal ‚ka-jan‘ zvuk. Yuučino tělo se trochu zhouplo a pohnulo dozadu. Asuna k ní rychle přiběhla a chytila ji. Posadily se, Asuna oběma pažemi objala Yuučino tělíčko.
Yuuki zavřela oči, až se Asuna vyděsila. Ale ta víčka se zase hned pomalu otevřela. Yuuki se klidně usmála, pak zamumlala: „To je zvláštní… Nemám bolesti ani mi není smutno, jen se cítím slabě…“
Asuna jí úsměv vrátila a odpověděla: „To nic. Jsi prostě unavená. Trochu si odpočiň. Zase ti bude líp.“
„Mhm… Asuno… vezmi si to… je to moje… OSM…“ hlas se zcela lišil od toho předtím. Zadrhával se a zároveň třásl. Yuuki už zbýval jediný orgán, mozek, kde se nacházelo vědomí – a už byl příliš vyčerpaný. Asuna z toho uvnitř běsnila, ale přesto udržela emoce na uzdě. Usmála se.
„Vážně mi ho chceš dát…?“
„Doufám, že… tohle přijmeš… Asuno… tady… otevři okno…“
„…Mhm.“
Asuna mávla levou rukou a přivolala tak okno, pak otevřela nastavení OSM. Yuuki zvedla třesoucí se ruku a dala malý svitek, který držela, přímo na povrch okna. Jakmile svitek se světlem zmizel, povzdechla si Yuuki spokojeně a položila levou ruku dolů. Něžně se usmála a téměř jako by sípala, když vzápětí zamumlala.
„Ten skill… se jmenuje… «Matčin růženec»… snad… mi to pomůže… ochránit tě…“
Když ta slova Asuna uslyšela, dopadly její slzy na Yuučinu hruď, ale i tak se usmála a promluvila jasným hlasem: „Děkuju, Yuuki – slibuju ti, že jestli budu muset z tohoto světa někdy odejít, rozhodně ten skill někomu předám. Tvůj meč… bude žít navždy.“
„Mh… děkuju…“ přikývla Yuuki. Z ametystových očí vytékalo něco třpytivého.
Tehdy se začalo ozývat hučení nebo spíše zvuky létání, které se přibližovaly. Zvuky bot přistávajících na trávě kolem Asuny a Yuuki. Vzhlédly a uviděly, že to bylo pět lidí, Jun, Tecchi, Talken, Nori a Siune, kteří přistáli a běželi k nim.
Vytvořili půlkruh kolem Yuuki a klekli si. Yuuki se jim všem podívala do tváří, přitom vypadala poněkud ustaraně.
„Co je to s vámi… copak jsme se už nerozloučili… říkala jsem vám, slíbili jste mi, že se se mnou na konci už loučit nebudete… no ne…“
„Nepřišli jsme se rozloučit. Přišli jsme tě rozveselit. Jestli bude naše velitelka na dně v dalším světě, protože tam my nebudeme, tak to pro nás bude opravdu zlé!“ řekl usmívající se Jun. Jeho ruka, zakrytá měděně červenou rukavicí, chytila Yuučinu pravačku.
„Neuteč moc daleko, abych tě mohl najít. Najdu si tě,“ dodal.
„Co… to říkáš… to je moc náhlý… naštvu se,… víš…“
Nori udělala jazykem ‚či či‘ zvuk a vesele promluvila: „To nepůjde. Jestli tam nebudeme, nemůžeš nic dělat, velitelko. Prostě tam počkej… počkej na nás…“
Norina tvář se náhle zkřivila, z jejích velkých černých očí začaly téct slzy. Dvakrát třikrát pak popotáhla.
„To nejde… Nori… slíbilas, že nebudeš brečet, ne…“ vložila se do toho usmívající Siune, na tváři měla dva potůčky jasných slz. Tecchi a Talken neměli v úmyslu své slzy skrývat, chytili se Yuučiny ruky.
Yuuki se znovu zadívala na tváře pětice, pak se usmála a uslzeně k nim promluvila: „No tak, lidi… počkám tam… na vás… dejte si na čas, než přijdete… to nevadí…“
Šest členů Spících rytířů překrylo ruce a vypadali, jako že si přísahají znovushledání, pak přikývli. Siune a ostatní se pak zvedli, když se znovu ozvalo třepotání křídel.
Objevili se Kirito, Yui, Lisbeth, Leafa a Silica. Všichni přistáli a hned se přidali ke kruhu kolem Yuuki, pak silně uchopili Yuučinu ruku.
Asuna stále objímala Yuuki a vše sledovala s očima plnýma slz. Náhle si něčeho všimla. Jakmile se Kirito a ostatní zastavili, pořád zůstával tichý zvuk třepotajících se křídel, a ne jen jednoho páru. Překrývala se křídla všech možných ras, vytvářela velkou ozvěnu, která připomínala živý organismus.
Asuna, Yuuki, Siune, Lisbeth a ostatní se podívali na nebe.
Uviděli velký pruh táhnoucí se ze směru Panareze.
V přímé linii přilétala spousta hráčů. Mezi těmi nejvíce vepředu byla lord Sylfů, Sakuya, jejíž kápě se třepotala ve větru. Vedle ní byli Sylfové se zeleným oblečením různých odstínů. Podle toho počtu to vypadalo, že přilétli všichni Sylfové, kteří zrovna byli přihlášení ve hře.
Ne – ne jen hlavní tah. Shluky hráčů přilétaly ze všech směrů. Červené pásmo patřilo Salamandrům, žluté Cait Sithům. Byli tam i Impové, Gnómové, Undinové… a všechny možné hráčské organizace, všechny možné rasy; všichni letěli k velkému stromu. Mohla tam být tak pět set… ne, více jak tisíc lidí.
Yuuki se na to vše dívala s vykulenýma očima v Asunině náruči, užasle vykřikla: „Uáá… to je úžasné… tolik víl…“
Asuna se usmála a odpověděla: „Promiň, vím, že nerada mobilizuješ tolik lidí, Yuuki… ale požádala jsem Liz, aby je sem zavolala.“
„Proč bych to… to je hloupé… ale proč je tu tolik lidí… jako bych… snila…“ mumlala Yuuki a těžce při tom oddechovala. Šermíři, kteří dorazili do vzduchu nad ostrov, vydávali při přistávání zvuk podobný vodopádu. Sakuya a Alicia a ostatní lordi ras se shromáždili kolem Asuny a ostatních, pak poklekli a sklonili hlavy. Tohle nebyl zrovna velký ostrov, takže se hned zaplnil hráči.
Asuna se dívala do Yuučiných očí a snažila se převést pocity svého srdce do slov.
„P…protože…“
Znovu jí stekly slzy.
„Yuuki… Ty jsi nejsilnější šermíř tohoto světa… a už se tu nikdy neobjeví šermíř jako ty. Vážně jsem tě nemohla nechat odejít samotnou… všichni, všichni se za tebe modlí… doufají, že tvá nová cesta bude stejně dokonalá, jako byla tahle…“
„…Tak šťastná… jsem vážně… šťastná…“
Yuuki nadzvedla krk a podívala se po šermířích kolem, pak si hlavu opřela o Asuninu paži.
Zavřela oči, její hubená hruď se nafoukla a několikrát se nadechla. Znovu se těma nachovýma očima podívala na Asunu. Pak se těžce nadechla a zadrhávajícím se hlasem pokračovala, jako kdyby ze sebe vymačkávala poslední špetku síly.
„Vždycky… vždycky jsem si myslela, že já, která už od narození čelím smrti… co je význam života v tomhle světě… nemůžu tu nic vytvořit a nemůžu pomoct ostatním… může se na mě jen plýtvat léky a přístroji… jen přidělávám ostatním starosti… taky mi to vadí, bolí to… jestli mám na konec zmizet… tak mě prostě nechte zmizet… to jsem si několikrát myslela… prostě jsem přemýšlela… proč jsem se vůbec narodila…“
Z Yuuki unikaly poslední kousky života. Drobné tělíčko v Asunině náruči jako by bylo každou chvíli světlejší a průhlednější. Yuučin hlas byl čím dál tím tišší, jako kdyby se měl zastavit. Žádný jazyk nedokázal vyjádřit to, co Asuna cítila ve své duši.
„Ale… ale… cítila jsem, že jsem dostala odpověď… i když… je to zbytečné… jestli můžu žít… to stačí… protože… v poslední chvíli… jsem opravdu cítila… takový význam… tolik lidí… je kolem mě… a já ležím… v náruči té, kterou miluju nejvíc… a čekám na poslední cestu…“
Yuučina slova se zastavila s jednoduchým a krátkým výdechem. Její oči jako by se skrz Asunu dívaly na nějaké vzdálené místo. Dívala se na skutečný jiný svět – na skutečný vílí ostrov, kde přebývají duše hrdinů?
Asuna nedokázala zadržet padající slzy. Ty přistávaly na Yuučině hrudi, měnily se ve světelné částice a tříštily se. Její ústa se však přirozeně usmívala. Asuna silně přikývla hlavou a řekla svá poslední slova Yuuki: „Já… já tě určitě ještě potkám. I kdyby někde jinde, v jiném světě, znovu se setkáme… a pak mi musíš říct… cos tam našla…“
Yuučiny fialové oči se hned setkaly s Asuniným pohledem. Někde hluboko zářily nevyčerpatelnou energií a odvahou, které Asuna uviděla, když se s Yuuki setkala poprvé. Záře hned vytvořila dvě kapky slz, které stekly po Yuučině bledé tváři, nakonec se rozpustily a vytratily se do světla.
Maličko pohnula rty a usmála se. V tu chvíli vstoupil přímo do Asunina vědomí hlas.

Snažila jsem se ze všech sil žít… Tady jsem skutečně žila…

«Absolutní meč» Yuuki zavřela oči, jako kdyby poslední sněhová vločka dopadla na pole pod přikrývkou průzračně bílého sněhu.

9 komentářů:

  1. Smutná kapitola :( moc díky za překlad
    -P

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji ti. Tak ako som spomínal minule, nenechal som nič na náhodu a čítal som to s kapesníkmi a minulo sa ich dosť :((( Nazdárek Hontech, pokúsim sa ťa zastúpiť, neviem či sa podarí :DD

    1.V dívce se dát(dál) střetávaly dvě odlišné myšlenky, několik vteřin zůstala ztuhlá na místě.

    Iné som tam nenašiel
    R

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aww :(

      ...Ale já to po sobě fakt čtu. Ne že by to zřejmě bylo poznat.

      Vymazat
    2. Ale prosím ťa, toto ani nerieš jasné!!! Veď pri takom kvante preloženého textu, sa stane, že sa občas naskytne chyba. Veď nikto nie je dokonalý, aspoň si myslím :P
      R

      Vymazat
    3. Ale to neznamená, že mě to nenaštve :D

      Vymazat
  3. Myslím že na tom jsem jako ostatní. Na tuhle kapitolu se asi použilo nejvíc emocí z celé knihy. Jinak super překlad díky.
    D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nu :/ Ale je teda přijde mi, že předchozí knihy byly o něco emocionálnější...

      Vymazat
  4. Ahoj Cindý díky za překlad. Σ:-)

    OdpovědětVymazat