čtvrtek 16. dubna 2015

Kapitola dvanáctá

Jemný dotek na pravém rameni uniformy přiměl Asunu se tam podívat; měla na něm lehký okvětní lístek sakury.
Dívka se jej prstem levé ruky dotkla. Okvětní lístek byl oválného tvaru, na sobě neměl žádné skvrnky. Dál se pohyboval, jako by tím chtěl něco naznačit. Nakonec se s vánkem vznesl a zmizel mezi mnoha bílými puntíky tancujícími ve vzduchu. Asuna si položila ruce zpět na kolena a znovu vzhlédla k nejasnému jarnímu nebi.
Právě byla první neděle v dubnu, tři hodiny odpoledne.
Od Yuučiny smrti uběhl týden a zrovna skončil její pohřeb. Odehrál se v křesťanském kostele obklopeném stromy sakur v kopcovité oblasti Hodogaji v Jokohamě. Okvětní lístky, které zrovna začínaly padat, jako by vyprovázely Yuuki – ale sám pohřeb byl daleko od ‚vážného‘ stereotypu. Včetně její tety, která byla smutečním hostem, se pohřbu zúčastnili jen čtyři příbuzní. Bylo tam však přes stovku mladých, kteří se prohlašovali za Yuučiny přátele. Všichni tito ve věkovém rozmezí od náctiletých do téměř třicetileté byli samozřejmě hráči ALO. Příbuzní, kteří vyřizovali podpisy, si nejspíš mysleli, že Yuuki kvůli posledním třem letem hospitalizace neměla moc přátel, vypadali velice překvapení tím, jak to celé dopadlo.
Jakmile pohřeb skončil, mluvili všichni na velkém prostranství před kostelem o «Absolutním meči», ale Asuna se s davem nějak nedokázala sjednotit, tiše odešla a našla lavičku ve stínu svatyně kostela. Sama odtamtud pozorovala nebe.
Yuuki tento svět opustila – Yuuki, se kterou se zdravila přes sondu na rameni, Yuuki, která se usmála, když uviděla Asunou uvařené jídlo v lesním domku, ta Yuuki odešla na daleké místo a nikdy se už nevrátí. Asuna ten fakt dosud nedokázala přijmout. Už nebrečela, ale kdykoli měla pocit, že slyšela Yuučin hlas, ať už uprostřed hlasitého davu nebo v rohu kavárny či ve větru Alfheimu, rozbušilo se jí srdce.
Během těch posledních několika dní Asuna přemýšlela, co «život» přesně znamená.
Všechny formy života jsou nástroje genového přenosu, které existují, jen aby zvýšily šanci na to, že jejich vlastní krev bude existovat i v budoucnu. Před desítkami let tohle tvrzení zřejmě vyvolalo velké pozdvižení. Kdyby bylo vše bráno pouze tímto úhlem pohledu, tak by byli i lidé, kteří trpěli HIV v tak mladém věku, neměli by imunitní systém nebo něco podobného, považováni jen za pouhou formu života. Tento virus se však násobil a duplikoval, dokud nevzal život své hostitelce Yuuki a nezpůsobil tak její smrt.
Kdybychom se nad tím zamysleli jinak, lidé dělali stejnou věc už tisíce let. Brali jiným lidem životy kvůli svému zisku, obětovali jiné země, aby zajistili bezpečí té své. A když se teď podívala na nebe, viděla formaci bojových letounů letících ze základny Acugi na nějaké neznámé místo, na druhé straně jarní scenérie zanechávaly bílé čáry. Zničí lidé jednoho dne svět, ve kterém existují jako virus? Nebo je porazí nějaký organismus s vyšší inteligencí a odhodí je…?

Poslední slova, která za sebou Yuuki zanechala, se stále ozývala v Asuniných uších. Řekla, že v tomhle světě nedokázala nic vytvořit a nemohla ostatním pomoct – sama Yuuki za sebou nezanechala žádné geny a opustila tento svět.
Asuniny myšlenky se však daly do pohybu, když se dotkla motýlí brože na své uniformě. Yuuki použila okamžitý dotyk, aby jí v srdci zanechala stopu, kterou by nešlo vymazat. Duše «Absolutního meče» a hrdinské způsoby, které napadaly tuhle složitost, dál přežívaly v Asunině srdci. Všichni ti mladí, kterých tu bylo přes sto, by se měli cítit stejně jako Asuna. I když vzpomínky časem vyblednou, i když zmizí, tak v srdcích všech něco zbude.
V tom případě není život jen přenosem informací pomocí čtyř bází [DNA báze A, G, C, T]. Je to nástroj, který v sobě obsahuje vzpomínky, mysl a duši, které nemají fyzická těla. Pokud ve vzdálené budoucnosti lidé skutečně dokončí médium duše přes memy nebo dvojznačný stav, kdy mozek napodobí virus, tak to bude moct neúplný život lidstva použít, aby zabránil vlastnímu vyhynutí—
Než ten den přijde, musím najít způsob, jak přenést Yuučinu duši. Až budu mít děti, tak jim to vysvětlím, aby pochopili, že v mezeře mezi skutečností a virtuálním světem kdysi tak zazářila zázračná dívenka.
Zamumlala si Asuna hluboko ve svém srdci, pak tiše otevřela oči, o kterých ani nevěděla, že je zavřela.
Uviděla, jak k ní někdo přichází od rohu budovy před krytým vchodem, rychle si prsty setřela slzy z očí.
Byla to žena. Asuna měla pocit, že už se s ní někde setkala, ale ta tvář v ní žádné vzpomínky nevyvolala. Žena byla poměrně vysoká, na sobě měla jednoduše vypadající černé jednodílné šaty, ramena jí zakrýval velký šátek. Měla po ramena dlouhé černé vlasy. Jedinou ozdobou byl stříbrný řetízek na hrudníku. Vypadala, že je jí něco přes dvacet.
Žena zamířila k Asuně, zastavila se kousek před ní a uklonila se. Asuna se urychleně postavila, a když zvedla hlavu, všimla si zdánlivě průsvitně čisté kůže ženy. Bledě bílá připomněla Asuně sebe samu, když se probudila ze svého dlouhého spánku. Při pohledu zblízka si všimla, že část ženina krku vykukující z šátku, je vyhublá jako zápěstí. Jako by se krk mohl při jediném dotyku zlomit.
Chvíli se beze slov dívala Asuně do tváře, pak ty krásné oči ve tvaru datlí ukázaly něžný výraz, na rtech se objevil nepatrný úsměv.
„Jsi Asuna-san? Vypadáš stejně jako ve virtuálním světě. Poznala jsem tě na první pohled.“
Když Asuna uslyšela ta klidná a moudrá slova, hned uhodla, kdo žena před ní je.
„Ach… jsi Siune-san…?“
„Áá, ano. Mé skutečné jméno je An Si-eun. Ráda tě poznávám… a dlouho jsme se neviděly.“
„Rá, ráda tě poznávám, poprvé! Jsem Yuuki Asuna. Týden jsme se neviděly.“
Po tom poněkud rozpačitém pozdravu se obě rozesmály. Asuna levou rukou naznačila Si-eun, aby se posadila na lavičku. Sama si sedla vedle ní.
Tehdy si Asuna něco uvědomila. Všichni Spící rytíři byli nejspíš pacienti, kteří trpěli smrtelnými nemocemi a potřebovali hospicovou péči. Vážně je v pořádku, aby sem takhle sama přišla…?
Si-eun si zřejmě všimla, s čím si Asuna dělá starosti. Přikývla a pak promluvila: „Neboj se. Konečně jsem teď v dubnu dostala povolení vycházet. Přišel se mnou i můj bratr, ale chtěla jsem, aby na mě počkal venku.“
„…Takže… je tvoje tělo už…?“
„Ano… měla jsem akutní lymfoblastickou leukémii… jinak řečeno, leukémie v mém těle zmizela… Měla jsem ji před třemi roky, po chemoterapii se to uklidnilo… Ale před rokem jsem se zase cítila nemocná… po té recidivitě doktoři naznačili, že jediná účinná léčba bude transplantace kostní dřeně. Ale skladba buněk bílých krvinek mé rodiny se s mojí neshodovala… a kostní banka pro mě neměla žádné vhodné dárce. Už jsem byla duševně připravená a rozhodla jsem se, že nějak využiju svůj zbývající čas…“
Si-eun se na chvíli odmlčela a podívala se na květy sakur nad sebou. Malý vzdušný vír nadzvedl několik okvětních lístků, které se roztancovaly jako sněhové vločky.
„—Když se mi nemoc vrátila, nemohla jsem podstoupit transplantaci kostní dřeně a byly mi dány všechny možné léky a záchranná chemoterapie, abych neměla takové bolesti. Ale kvůli nadužívání nových a testových léků byly vedlejší účinky vážně silné… bylo to tak těžké, že jsem si několikrát myslela, že se vzdám. Mnohokrát jsem řekla svému specialistovi, že nemám žádnou naději, ať mě nechají podstoupit chemoterapii, abych si mohla projít své poslední chvíle…“
Asuna si všimla, že vlasy Si-eun, které poletovaly společně s květy sakur, jsou ve skutečnosti parukou.
„Ale… kdykoli jsem se potkala s Yuuki, tak jsem se najednou nechtěla vzdávat tak lehce. Yuuki bojovala se stejnou bolestí po patnáct let, tak jak bych se já, starší jak ona, mohla vzdát po pouhých třech letech léčby? Tohle jsem si říkala – od února tohoto roku se mi začalo snižovat množství používaných léků… a doktor mi řekl, že se můj stav zlepšuje. Já prostě cítila ve svém srdci, že ta chvíle nadešla. Změnili mi léky ze záchranné chemoterapie na takové, které se dají používat při standardním životě. Tehdy jsem byla vážně vyděšená… a taky jsem byla ráda. Věděla jsem, jak je na tom Yuuki, takže jsem cítila… že pokud je se mnou, nezáleží na tom, zda půjdu do jiného světa. Ať už půjdu kamkoliv, ona mě ochrání… vtipné, ne? Yuuki byla mladší než já, ale přesto jsem na ni tolik spoléhala…“
„Ne… rozumím tomu,“ odpověděla Asuna jednoduše a přikývla. Si-eun se usmála a také přikývla, potom pokračovala.
„—Nakonec… před týdnem, den poté, co jsem se rozloučila s Yuuki, přišel do mého pokoje doktor… a řekl, že jsem se zcela vyléčila… leukémie zmizela a já můžu být propuštěna. Přemýšlela jsem nad tím, jaké hlouposti to vykládá, jestli mě chce jen pustit rozloučit se s rodinou? Nad tím jsem přemýšlela… o dva dny později jsem byla opravdu propuštěna, stále zmatená. Včera jsem dokonce měla pocit, že jsem možná vyléčena. Jeden testovací lék byl prý vážně účinný…“
Si-eun se znovu na chvíli odmlčela, její úsměv byl zkroucený v poněkud slzavém výrazu.
„Ale prostě jsem měla pocit, že je něco špatně. Tenhle čas mi byl dán zrovna tehdy, kdy jsem si už myslela, že je dávno pryč, jen mě otravoval. A… a pro Yuuki, tohle…“
Si-eunin hlas se trochu třásl, a když si Asuna všimla drobných slz v koutcích jejích očí, také se cítila smutná.
„Yuuki čekala, ale teď čekám jenom já. Je tohle vážně… už jsem slíbila Yuuki, Ran-san, Clovisovi a Meridě… že budeme navždy spolu… a přesto jsem… přesto jsem…“
Si-eun už nedokázala pokračovat, sklonila hlavu a ramena se jí dál třásla.
Ran-san by měla být první velitelka gildy, což z ní dělá Yuučinu starší sestru. Ti další dva by měli být členové Spících rytířů, kteří už zemřeli. Spící rytíři museli v tomhle světě zažívat ty nejničivější a nejbolestnější životy, a kvůli tomu na sebe mohli v jistém smyslu spoléhat více než na rodinu či jiné milované. Asuna cítila, že nemá právo nic říct, ale přesto to udělala.
Natáhla levou ruku a v tichosti přikryla Si-euninu pravou ruku na lavičce. Si-euniny prsty byly hubené, ale Asuna z ruky cítila teplo.
„Si-eun-san. Já… poslední dobou přemýšlela nad tím… že život by měl být něco, co uchovává a předává myšlenky člověka. Dlouhou dobu jsem se bála ukázat jiným, co si myslím, a neodvážila jsem se nahlédnout do myšlenek ostatních. Ale Yuuki mi řekla, že se není čeho bát. Chci více lidem předat sílu, kterou mě naučila Yuuki. Doufám, že dokud budu naživu, dokážu předat její myšlenky na další místa a pak… až se znovu setkám s Yuuki, doufám, že jí předám ještě více myšlenek.“
Bylo to trochu přerušované, ale Asuna se i tak snažila ta slova vyjádřit. Měla pocit, že neřekla ani polovinu svých pocitů, ale Si-eun, která sklonila hlavu, pomalu přikývla a dala na Asuninu levou ruku svou druhou dlaň.
Si-eun zvedla tvář, a ačkoli byly ty krásné černé oči poskvrněné slzami, usmívala se.
„Děkuji… Asuno-san,“ zamumlala a natáhla paže, aby Asunu objala. Asuna pevně stiskla její drobné tělo. Si-eun pak zašeptala vedle Asunina ucha: „Všichni jsme ti vděční, Asuno-san. Už od doby, co Yuučina sestra, Ran-san, zemřela, se nás Yuuki snažila povzbudit a podpořit na místo své sestry a my na ni nakonec až moc spoléhali… ať už šlo o bolest nebo potíže, Yuuki nám propůjčila svou sílu a podpořila nás. Možná ti bude připadat zbytečné to teď říct… vážně jsem si o Yuuki dělala starosti. Přemýšlela jsem, kdo bude Yuučiným podpůrným sloupem. Vždy se usmívala a nikdy neukázala, že by se snad zlobila… ale bála jsem se, že jednoho dne toho bude její drobné tělo nést moc a rozpadne se… v tu chvíli – ses objevila ty. Yuuki s tebou vypadala opravdu šťastně, Asuno-san. Vypadala tak přirozeně, jako ptáček, který se konečně naučil létat. Jako by mohla vyletět vysoko do nebe… kde už na ni nedosáhneme… a pak nás opustila…“
Pak se Si-eun na chvíli odmlčela, Asuna v srdci na okamžik viděla, jak se Yuuki stává ptákem a letí vysoko do jiného světa.
Si-eun se odtáhla a poněkud ospale se usmála. Prsty si setřela slzy, zhluboka se nadechla a jasným hlasem pokračovala.
„—A vlastně nejde jen o mě. Juna… také sužovala rakovina, která se těžko léčí, ale nedávno začal dobře pracovat lék, který bere, nádor se prý zmenšil. Jako by nám Yuuki oběma říkala, že je pro nás moc brzy. Zřejmě bude trvat ještě dlouho, než budou Spící rytíři zase spolu.“
„…Jo. Příště už ze mě musíte udělat oficiálního člena.“
Asuna a Si-eun se na sebe podívaly, fufu, a rozesmály se. Zvedly tváře a sledovaly sakurově zbarvené nebe. Přiletěl k nim neustávající vánek zezadu, rozvířil jejich vlasy. Asuna si představila, jak je Yuuki obě objímá kolem ramen a mává křídly a letí pryč. Pak znovu zavřela oči.
Takhle uběhlo několik minut. Ticho prolomily dvoje kroky, které se k nim přibližovaly. Ohlédly se a uviděly chlapce se stejnou uniformou, jakou měla i Asuna – Kirigayu Kazuta – a doktora Kurahashiho v černém oblečení, jak jdou k nim.
Asuna a Si-eun se postavily a pozdravily je. Oba kývli hlavami. Kazuto pak promluvil k Asuně: „Takže jsi tady. Vyrušuju?“
„Ne. Ale… ech? Kirito-kun, ty znáš doktora Kurahashiho?“
„Áá… jen chvíli. Byli jsme v kontaktu přes e-mail kvůli té sondě.“
Pak se do toho vložil doktor Kurahashi: „Ano. Ta kamera byla vážně zajímavá, tak jsem s ním mluvil o tom, jestli se hodí pro použití ve FullDive technologii.“
„Aha. Takže… to znamená…“ napadlo náhle něco Asunu.
„Jak pokračuje testování Medicuboidu? Zdědil ho někdo…?“
Když tohle lékař uslyšel, hned se usmál a výrazně přikývl: „Ach, to nic. Máme z testování dost dat. Jednáme s výrobci kvůli praktickému produktu. Možná budou An-san a ostatní moct brzy také používat Medicuboid…“
Ta poslední část byla mířená na Si-eun, ale když došel až sem, vytřeštil lékař oči a rychle dodal: „Áá, vážně se omlouvám. Měl jsem to říct hned na začátku – gratuluji k propuštění, An-san. Yuuki by asi… byla moc ráda…“
Si-eun pevně chytila nataženou ruku doktora a přikývla. Pak si podala ruce i s Kazutem, se kterým se spřátelila ve hře.
„Děkuji. Teď už Medicuboid možná nebudu muset použít… ale jsem ráda… že mohu zanechat data ze svých vzpomínek, aby požehnala mnoha lidem bojujícím s nemocemi.“
Doktor několikrát přikývl, když to uslyšel Si-eun říct.
„Ano. Yuučino jméno bude žít navždy jakožto prvního testera toho přístroje. Vážně bych chtěl dát nějakou cenu jí a externímu dodavateli, který ten původní návrh nachystal…“
„Yuuki by asi cenu nechtěla. Dost možná by řekla, že se něco takového nedá sníst.“
Si-eunina slova všechny rozesmála. Když smích polevil, zamyslela se Asuna nad částí slov doktora Kurahashiho a zopakovala je: „Tak… pane doktore, kdo že to byl ten externí dodavatel, který nachystal původní návrh…? Copak Medicuboid nenavrhl výrobce lékařského vybavení?“
„Ách… ehm, tohle.“
Lékař zřejmě napínal vlastní paměť, přimhouřil oči.
„Jistě, přístroj byl vyroben výrobcem vybavení, ale tak zvané jádro přístroje, základní návrh signálové součástky s vysokou hustotou nám zdarma poskytla externí strana. Pamatuju si, že to byla žena… snad výzkumnice na nějaké zahraniční universitě. Ale je to Japonka… ehm, jmenuje se…“
Pak řekl doktor Kurahashi jméno. Asuna jej nikdy předtím neslyšela, stejně jako Si-eun, ale Kazutův výraz způsobil, že až Asuna zalapala po dechu.
Kazuto vypadal, jako by slyšel něco neuvěřitelného, jeho výraz byl opravdu prázdný. Bledé rty se mu několikrát otřásly.
„C… co je to s tebou, Kirito-kun?“ zvolala Asuna trochu v panice, ale Kazuto zůstal tiše. Po chvíli promluvily jeho rty chraplavým hlasem.
„Já… já ji znám.“
„Cože…?“
„A už jsem se s ní setkal…“
Kazuto se hned podíval Asuně do očí. Jeho černé zorničky vypadaly, jako že prochází časem a prostorem, jako by se díval na nějaký jiný, jistý svět.
„Když se Heathcliff nořil… tak se ona o něj starala. Oba zkoumali FullDive technologii ve stejné laboratoři na univerzitě… takže skutečný poskytovatel základní návrhu Medicuboidu byl…“
„…“
V tu chvíli nedokázala Asuna mluvit.
Znamená to, že Medicuboid a «Semínko» se oboje zrodilo ze semene, které ten člověk zasadil?
Si-eun a doktor Kurahashi naklonili zmateně hlavy, ale Kazuto na jejich otázku nedokázal odpovědět. Vypadal zcela užasle, když sledoval, jak mu kolem očí prolétávají okvětní lístky sakur.
Náhle Asuna cítila, jak tamtudy teče velký proud času.
Tenhle svět zvaný «realita» byl v podstatě jen jednou z mnoha pravd.
Kromě toho tu byly i velké poruchy, které tvořily Zem, jako třeba mnoho se shromažďujících okvětních lístků.
A právě teď ta velká síla, pokrývající celý svět a pohybující se stále dopředu, začala pomalu ukazovat svůj tvar—
Asuna se pevně objala pažemi. V tu chvíli zafoukal silný poryv větru, který vzal kvítky poletující kolem do dalekého nebe.

(KONEC)

4 komentáře:

  1. Moc díky za překlad a gratuluji k další přeložené knížce ;) ťěším se na pokračování
    -P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujuuu :) No další kniha bude pro mě docela nezáživná (alespoň teda první polovina, což je celá jedna kapitola.. Ech), ale pak se to rozjede :)

      Vymazat
  2. Děkuji ti moc krásne ;) Hontech zdarec :P
    R

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Cindý a Romane. Děkuji za překlad.
    1.) Asuna levou rukou naznačila Si-eun, aby se posadil na lavičku. Sama si sedla vedle ní.

    OdpovědětVymazat