úterý 17. března 2015

Kapitola osmá

Asuna se podívala na papír ve své ruce a zkontrolovala, že rukou psané jméno je stejné jako to napsané vodorovně na zdi velké budovy.
Město Jokohama, prefektura Kanagawa. Budova se nacházela na místě obklopeném mnoha zelenými kopci. S poměrně malou výškou, dvěma křídly a tichem okolních kopců to tu nevypadalo metropolitně. Ale vážně Asuně trvalo se sem dostat méně jak půl hodiny z jejího domu v Setagaje pomocí Východní expresní dráhy.
Budova byla nová, koupala se v zimním slunečním svitu. Zdi měly hnědou barvu. Vážně to vypadá jako místo, kde jsem tak dlouho spala, pomyslela si Asuna, když dávala papír zpět do kapsy.
„Jsi tady, Yuuki…?“ zašeptala. Chtěla ji potkat, ale přesto měla pocit, že by na druhou stranu bylo lepší, kdyby tu dívka nebyla.
Po chvíli toulání se kolem vytáhla Asuna límec svého kabátku, který se obtáčel kolem její uniformy, rychle se rozešla k hlavnímu vchodu.
Už to byly tři dny, co zmizela «Absolutní meč» Yuuki z Aincradu.
Tehdy ronila slzy před Monumentem šermířů a ten pohled zůstával v Asuniných očích. Nedokázala na to jen tak zapomenout. Chtěla ji znovu vidět za každou cenu, znovu s ní mluvit. Ale na všechny zprávy, které poslala, odpovědělo jen «Příjemce není přihlášen», nic nenaznačovalo tomu, že by je někdo přečetl.
Spící rytíři možná ví, kde Yuuki je, pomyslela si Asuna. Ale před dvěma dny v hostinci v Ronbaru, kde se předtím scházeli, byla jen Siune. Sklonila své svěšené řasy a zavrtěla hlavou.
„Ani my se s Yuuki nedokázali spojit. A nejen v ALO. Zřejmě už se znovu neponořila. A my o ní ve skutečném světě nic nevíme. A…“
Siune se v tu chvíli zarazila, s pohledem plným obav se podívala na Asunu.
„Asuno-san. Myslím, že Yuuki se s tebou už nechce setkat. Nejde o ostatní, ale je to pro tvé dobro.“
Asuna byla tak ochromená, že nic neřekla. Po několika vteřinách se jí podařilo protlačit z hrdla hlas.
„P… proč? Ne… cítím, že Yuuki, Siune, vy všichni se mnou nemusíte přetrhávat vztahy. Jestli jsem vám nějak způsobila problémy, tak toho nechám. Ale… nemůžu to přijmout, jestli to je kvůli mně.“
„Že nám děláš problémy…“
Siune, která si doposud vždy zachovávala klidný výraz, se vzácně bolestně zatvářila, když silně vrtěla hlavou.
„Byli jsme vážně šťastní, že jsme tě potkali. Díky tobě jsme si v tomhle světě dokázali vytvořit tak úžasné vzpomínky, Asuno-san. Pomohla jsi nám porazit bosse a dokonce ses chtěla přidat do naší gildy. Nedokážeme ti za to pořádně poděkovat. Ale… vážně, prosím, prostě na nás zapomeň.“
Siune se v té chvíli zastavila, pak pohnula levou rukou a operovala s oknem. Před Asunou se objevilo malé okno obchodu.
„Je to dřív, než jsme čekali, ale chci tady rozpustit Spící rytíře. Tady jsou všechny dárky pro tebe, Asuno-san, předměty, které padly z bosse a naše vybavení…“
„Ne… to není třeba. Nemůžu to přijmout.“
Asuna odstranila okno, jako kdyby to chtěla setřást, pak přešla k Siune.
„Vážně se tady rozloučíme? Jsem… jsem ráda s Yuuki, s tebou, se všemi. Myslela jsem, že budeme moct být přátelé, i když se gilda rozpustí. Ale jsem jediná, kdo takhle myslí…?“
Dřív by Asuna taková slova nikdy neřekla. Ale když strávila tolik času s Yuuki a ostatními, cítila, že se nějak změnila. To kvůli tomu si nechtěla dát se všemi sbohem.
Siune však sklonila hlavu a jen jí zavrtěla.
„Promiň… promiň, ale takhle to bude nejlepší. Bude lepší se rozdělit tady… promiň, Asuno-san.“
Pak klikla na tlačítko okna, a jako by se snažila utéct, odhlásila se.
Nebyla to jen Yuuki. Siune, Jun, Nori a ostatní se do ALO už znovu nepřihlásili.
Možná se Asuna mýlila, když si myslela, že se po několika málo dnech stanou přáteli. Přesto v ní Spící rytíři zanechali hluboký a nesmazatelný dojem. Nedokázala myslet na to, že by na ně všechny měla prostě zapomenout.
Třetí semestr už začal, a i když se mohla setkat s Kazutem, Rikou a Keiko ve skutečném světě, bylo Asunino srdce těžké. Když se zamyslela, tak se jí před očima objevila Yuučina usmívající se tvář a v uších její smích. Sestři, takhle Yuuki Asuně řekla. Když si to uvědomila, rozbrečela se. Asuna chtěla znát důvod, za každou cenu.
A včera, během polední přestávky, dostala od Kazuta zprávu [potkáme se na střeše].

Na holé betonové střeše, po které foukal studený vítr, se Kazuto opíral o tlustou trubku používanou k cirkulaci vzduchu, čekal tam na Asunu.
Už to bylo přes rok, co byli osvobozeni ze SAO, ale nezdálo se, že by Kazuto ve skutečném světě nějak přibral. Jeho mladší sestra Suguha ho nutila víc jíst, takže o výživu se starat nemusel. Možná všechny kalorie spaloval při běhu a tělocviku, nebo možná intenzivní boje ve virtuálním světě spotřebovávaly kalorie světa skutečného.
Knoflíky blejzru měl rozepnuté, ruce měl v kapsách a poněkud dlouhou ofinu mu sfoukával vítr. Jeho oblečení a výška se změnily, ale pořád vypadal stejně jako ve starém Aincradu. Asuna vypadala přitahována, jak tak k němu šla, opřela si čelo o jeho rameno, on vzhlédl nahoru.
Chtěla na jeden nádech vyjádřit všechny silné pocity ve svém srdci, ale nedokázala je vyjádřit slovy. Zavřela oči a potlačovala potřebu pofňukávat, která se jí vzedmula v hrdle. Cítila jemnost Kazutovy ruky, která ji hladila po zádech. Zároveň se jí v uších rozezněl hlas: „Chceš se s «Absolutním mečem» setkat za každou cenu?“
Ta slova nejspíš zahrnovala všechna Asunina přání. Ano, jen jednou. To proto, že Asuna věřila, že i Yuuki v to doufá.
„Řekli ti, že bude lepší se znovu nesetkat, viď? I přes to?“
Asuna řekla Kazutovi všechno, o boji s bossem dvacátého sedmého podlaží, o nečekaném rozloučení, které pak následovalo, o Siuniných slovech, když se s ní naposledy setkala. Tahle jeho otázka nejspíš vycházela ze Siuniných slov. Asuna znovu rázně přikývla.
„Jo, i přesto chci. Chci se s ní setkat a znovu s ní mluvit. Musím.“
„Vážně?“ zeptal se Kazuto jednoduše a dal ruku na Asunino rameno, trochu ji od sebe oddálil. Z kapsy svého blejzru vytáhl papír.
„Možná se s ní budeš moct setkat, když půjdeš sem.“
„É…?“
„Není to jisté… ale myslím, že «Absolutní meč» je tady.“
„Jak… jak tohle víš, Kirito-kun?“ zeptala se Asuna bezvýrazně, když přijímala dvakrát přehnutý papír. Kazuto se podíval na nebe.
„To proto, že je to jediné místo, kde klinicky testují «Medicuboid»,“ zašeptal.
„Medi… cuboid?“ zopakovala ten nevysvětlitelný termín, který nikdy předtím neslyšela, a rozložila papír.
Malými slovy na něm byl název [Jokohamská severní obecná nemocnice] a adresa.

Prošla dvojitými automatickými dveřmi, vyleštěnými do čista, a jasně ozářenou přijímací halou. Přivítal ji závan nezapomenutelného pachu desinfekce.
Byly tu matky s dětmi a na kolečkových křeslech se pohybovali staří lidé. Asuna procházela tichým prostorem a mířila k přijímací přepážce.
Do formuláře, který u okýnka dostala, vyplnila své jméno a adresu. Zastavila se, když měla vyplnit jméno člověka, kterého chtěla navštívit. Znala jen jméno Yuuki, ale nevěděla, jestli vůbec bylo skutečné. Podle toho, co od Kazuta slyšela, bude těžké tohle zjistit, jestli tu tedy vůbec je, nebo se s ní setkat. Ale když už sem došla, nemůže se jen tak vzdát. Asuna se rozhodla formulář vzít a odevzdat ho u okýnka.
Sestra v bílé uniformě za přepážkou si blížící se Asuny všimla, zvedla tvář.
„Jdete za někým na návštěvu?“
Asuna jen bezvýrazně přikývla, když jí byla s úsměvem položena otázka. Dala sestřičce zčásti prázdný formulář a řekla: „No… chci se s ní setkat, ale nevím, jak se jmenuje.“
„Ano?“ zvedla sestřička překvapeně obočí. Asuna se zoufale snažila vybrat správná slova.
„Myslím, že je to holka okolo patnácti let. Jmenuje se asi «Yuuki», ale možná se pletu.“
„Máme tu hodně pacientů. Takhle to asi nezjistím.“
„Nóó… chci se setkat s tou, co testuje «Medicuboid».“
„Co se soukromí pacientů týče…“
V tu chvíli zvedla starší sestra za přepážkou tvář a podívala se na Asunu. Pak se přitočila k sestřičce, se kterou Asuna mluvila, zřejmě jí něco zašeptala.
Sestra několikrát zamrkala a znovu se na Asunu podívala. Promluvila výrazně jiným hlasem, choulostivým.
„Promiňte, jak se jmenujete?“
„Aha, no, jsem Yuuki, Asuna,“ odpověděla Asuna a podala jí formulář. Sestra jej vzala do ruky, podívala se na něj a podala jej kolegyni uvnitř.
„Můžu vás požádat o nějakou identifikaci?“
„Aha, jasně.“
Asuna rychle ze svého saka vyndala peněženku a vytáhla občanský průkaz. Sestra pečlivě porovnala tvář na fotce s Asuninou tváří, přikývla a řekla jí, ať chvíli počká. Do ruky vzala telefonní sluchátko vedle sebe.
Vnitřní linkou někomu zavolala, zašeptala dvě tři slova, pak se otočila zase k Asuně.
„Hledejte doktora Kurahashiho z druhého lékařského oddělení. Jeďte výtahem na přední straně do čtvrtého podlaží, běžte doprava a ukažte tohle na příjmu.“
Asuna si vzala svoji občanku a stříbrnou kartu z tácku, který sestra nabídla jejím směrem. Uklonila se.
Čekala asi deset minut na lavičce u přijímací přepážky ve čtvrtém poschodí, když si všimla, že k ní rychle jde někdo v bílém plášti.
„Uáá, promiňte, pardon, omlouvám se, že jsem vás nechal čekat,“ omlouval se zvláštně malý a poněkud buclatý doktor, přitom přikyvoval. Bylo mu nejspíš jen něco málo přes třicet, lesklé čelo částečně zakryté ofinou a na nose měl tlusté brýle.
Asuna se rychle postavila a hluboce uklonila.
„To, to nic. Tak najednou jsem sem přišla. No, vůbec nevadí, že jsem čekala.“
„Ne ne, odpoledne nemám službu, tak je to super načasování. Takže Yuuki Asuna-san, že?“ usmál se a přimhouřil lehce svěšené oči. Doktor lehce naklonil hlavu ke straně.
„Ano, jsem Yuuki.“
„Mně říkají Kurahashi, jsem hlavní doktor Konno-san. Nečekal jsem, že ji přijdete navštívit.“
„Konno…san?“
„Éé, celým jménem je Konno Yuuki, píše se to jako ‚bavlna‘ a ‚roční období‘. Říkám jí Yuuki-kun… říkala mi o tobě, Asuno-san. Ach, pardon, moje chyba. Takhle jsem to vyhrkl kvůli Yuuki-kun.“
„To nic, prostě mi říkejte Asuna,“ usmála se. Doktor Kurahashi se v rozpacích také usmál, pak ukázal pravou rukou k výtahu.
„Tady si moc dobře nepopovídáme. Půjdeme do haly nahoře.“
Dovedl Asunu do rozlehlého prostoru v hale a sedl si naproti ní. Přes velké skleněné okno viděli velký nemocniční dvůr a okolní zeleň. Kolem bylo jen málo lidí, bylo slyšet jen šustění klimatizace měnící vzduch.
Asuna přemýšlela, na co by se měla zeptat jako první. Doktor Kurahashi ovšem prolomil ticho dřív.
„Asuno-san, tys potkala Yuuki-kun ve VR světě, viď? Řekla ti o téhle nemocnici?“
„Ach… ne… tak to není…“
„Aha, tak to je úžasné, žes to tu našla. No, Yuuki-kun jednou řekla, že by mohla přijít slečna Yuuki Asuna, chtěla tě přivítat v recepci. Dost mě to překvapilo a zeptal jsem se jí, jestli ti o nemocnici řekla, ale odpověděla, že ne. Takže jsem řekl, že není možné, abys o tomhle místě věděla. Ale pak mi zavolali z recepce a já byl vážně překvapený.“
„No… Yuuki-san vám o mně říkala, pane doktore…?“ zeptala se Asuna, lékař dvakrát třikrát zřetelně přikývl.
„Jistě. Během posledních několika dní mi o tobě vyprávěla vždy, když jsem s ní mluvil. Ale pak se hned rozbrečela. Obvykle to není dítě, které by ukazovalo vlastní slabost.“
„Á… a, ale proč…“
„Řekla, že tě chce poznat víc, ale nemůže. Chtěla se s tebou setkat, ale možná to nepůjde. Ne že… bych to nechápal…“
V tu chvíli se doktor Kurahashi výjimečně bolestně zatvářil. Asuna se zhluboka nadechla a rozhodla se zeptat: „Yuuki-san a její přátelé mi tohle všechno řekli, když se se mnou ve VR světě loučili. Proč? Proč už se nemůžeme «znovu potkat»?“
Strach, který začal ve chvíli, kdy Asuna uviděla jméno nemocnice, se dál šířil. Snažila se ten neklid potlačit, naklonila se dopředu. Doktor Kurahashi byl beze slova chvíli ochromený, podíval se na své ruce spojené dohromady na stole, pak klidně odpověděl.
„No, začnu to vysvětlovat od «Medicuboidu». Asuno-san, i ty používáš AmuSphere, viď?“
„É… ééé, jo.“
Mladý doktor přikývl, zvedl tvář a řekl něco zcela nečekaného: „Možná je nevychované, co teď řeknu, ale myslím, že je škoda, že byla FullDive technologie použita napřed na zábavu.“
„Ehm…?“
„Výzkum té technologie by měl být sponzorován vládou pro lékařskou péči. V tom případě by to takhle mohlo pokračovat další rok, ne, dva roky.“
Asuně ta nečekaná změna směru rozhovoru přišla zvláštní. Doktor zvedl prst.
„Prosím, zamysli se nad tím. Prostředí, které vytváří AmuSphere, by mělo efektivní funkci ve zdravotní oblasti. Na příklad by byl ten přístroj požehnáním pro ty, kdo jsou vizuálně či sluchově poškození. Lidé s vrozenou mozkovou dysfunkcí jsou bohužel vyloučeni, ale pokud by měli poškozené oční bulvy nebo vizuální nervy, tak může být obraz dán přímo do jejich mozku, pokud použijeme AmuSphere. To samé platí pro sluch. I ti, kteří nevěděli o světle nebo zvuku, když vyrůstali, mohou ten přístroj použít k interakci s opravdovou krajinou.“
Asuna mohla jen přikyvovat, když slyšela nadšenou řeč doktora Kurahashiho. Různé možnosti použití AmuSphere nebyly až takovou novinkou. Až bude jednou helma menší a bude mít specializované kombinace čoček, tak ti se zrakovým postižením budou moci žít stejně jako ti, kteří vidí.
„A navíc je užitečné, že nejenom že AmuSphere přenáší signály, ale taky má funkci zablokování smyslů.“
Doktor si prstem poklepal na hrdlo.
„Elektromagnetické pulzy posílané sem dočasně ochromí svaly. Takže to má podobný efekt jako celková paralýza těla. Například anestetika. Při jejich použití je malý, i když vzácný risk. Pokud budeme při operacích používat AmuSphere, můžeme se použití anestetik vyhnout. To si myslím.“ 
Asuna už byla zaujatá tím, co doktor vyprávěl. Přikývla, ale hned si něčeho všimla. I když to bylo jako předvádění se před expertem, tak svou pochybu stejně zašeptala.
„…Ale to nemůže fungovat, ne? Schopnost rozhraní AmuSphere jen omezuje smysly na minimum, aby ztišila bolest, když se skalpel zaryje do těla… Myslím, že jak AmuSphere, tak i první generace — Nerve Gear — to nezvládnou… i kdyby byla zablokovaná dřeň, tak jsou nervy uvnitř pořád aktivní, takže by pořád nastal svalový stah, ne…?“
„Ano… správně,“ vykulil napřed doktor Kurahashi oči v překvapení, ale pak hned několikrát přikývl, jako by se Asuna trefila do černého.
„Je to přesně, jak říkáš. Výstupní síla elektromagnetických pulzů AmuSphere je slabá a účinnost mikroprocesoru závisí na elektřině, což by způsobilo problémy s rychlostí zpracovávání, protože by to nebylo dost silné. Je možné se skutečně ponořit do VR světa, ale brýle by nebyly účinné, když to porovnáme s čočkami ve skutečném světě, s tak zvanou «Alternativní realitou». A tak se vyvíjí první lékařský FullDive přístroj na státní úrovni — «Medicuboid».“
„Medicu… boid.“
Tenhle termín nejspíš spojuje názvy medický a cuboid [Což by z angličtiny znamenalo „kvádr“. Ale uznejte, medikvádr je… No… Fuj.]. Asuna ten výraz chvíli povalovala v ústech. Doktor se usmál a pak začal s vysvětlováním.
„Je to jen prozatímní název. Nejdůležitější je, že posiluje výstup AmuSphere, několikrát zvyšuje hustotu částic, zlepšuje výstup zpracování a je integrovaný s postelí, od hlavy až po míchu. Vypadá jako bílá krabice… pokud bychom použili tohle v kombinaci s vybavením nemocnic, tak by se péče o pacienty drasticky změnila. Většina operací by nevyžadovala anestetika a bylo by možné mluvit s pacienty ve «stavu uzamčení».“
„Uzamčení…?“
„Je to stav známý jako syndrom uzamčení. I když si mozek myslí, že je zpracovávání normální, tělo je na jistých místech hendikepováno a pacient nedokáže vyjádřit své myšlenky. Pokud použijeme Medicuboid, spojíme se přímo s jeho mozkem, a i když se tělo nehýbe, dokáže se takový člověk vrátit do společnosti díky VR světu.“
„Aha… takže v porovnání s AmuSphere, které se využívá jen ke hraní VR her, je tohle vážně přístroj snů, že?“ kývla Asuna bezděčně hlavou. Doktor Kurahashi, který se během mluvení celý rozplýval, náhle zavřel ústa, jako kdyby ho Asunina věta vtáhla zpět do reality. Jeho výraz trochu potemněl, sundal si brýle, zavřel oči a dlouze povzdechl.
Pak zavrtěl hlavou a poněkud smutně se usmál.
„Noo, vážně to je přístroj snů. Ale… má i svá vlastní omezení. Nejočekávanější použití medicuboidu… je «paliativní péče».“
„Paliativní péče…“ zopakovala Asuna výraz, který nikdy neslyšela, jako papoušek. Doktor jí ho tiše vysvětlil.
„V kandži… je to zapsáno jako terminální péče.“
Ta slova stekla na Asunu jako studená voda. Vykulila oči a nedokázala nic říct. Doktor Kurahashi si znovu nasadil brýle a ukázal výraz útěchy.
„Možná bude lepší, když to prostě stopneme vzhledem k tomu, co by následovalo. Nikdo by tě za takové rozhodnutí nevinil. Ať už Yuuki-kun nebo její kamarádi, všichni to s tebou mysleli dobře.“
Ale Asuna vůbec nezaváhala. Ať už měla být řečena jakákoli pravda, chtěla jí čelit přímo, věřila, že to musí udělat. Zvedla tvář a jasným hlasem prohlásila: „Ne… prosím, pokračujte. Prosím. Kvůli tomu jsem sem přišla.“
„Vážně?“ usmál se znovu doktor Kurahashi a výrazně přikývl hlavou.
„Yuuki-kun jednou řekla, že pokud bude Asuna-san chtít, mám jí vše vysvětlit. Oddělení Yuuki-kun se nachází v nejvyšším patře středního oddělení. Je to docela daleko, tak si promluvíme cestou.“
Lékař vyšel z haly a zamířil k výtahu. Asuna ho následovala, její mysl se dál upínala k tomu výrazu.
Terminální. Ten výraz už nemohl být jasnější. Ale dál to popírala. Takhle to přece nemůže být. A kdyby měla být upřímná - nemusel použít tak přímý výraz.
Jediným jasným faktem byla pravda, která bude ukázána vzápětí. Asuna to musela přijmout. To proto, že Yuuki věřila, že to Asuna zvládne, proto dovolila Asuně vstoupit do její vlastní reality.
V hale střední budovy byly seřazeny tři výtahy, ten úplně vpravo měl na dveřích cedulku «Pouze pro zaměstnance». Doktor projel kartu, která mu visela na krku, panelem vedle toho výtahu. Ozvalo se klidné pípání, jak se dveře odsouvaly.
Oba vstoupili do bílé krabice a výtah se začal zvedat. Zvuk zrychlení ani nebyl poznat.
„Slyšela jsi někdy o výrazu «imunologické okénko»?“ zeptal se náhle doktor Kurahashi. Asuna začala prohledávat svou paměť.
„Ano… učili jsme se o tom na zdravotkách. Má to něco společného s virovou… infekcí, že?“
„Ano. Pokud máme například podezření, že byl někdo nakažen nějakým virem, uděláme krevní test. Metody testování jsou následující. «Antigenový test», to se testují protilátky proti viru v krvi, pak citlivější «NAT test», který používá DNA a RNA viru jako součást vyšetření. Ale i při použití NAT testu je nemožné zjistit vir po asi deseti dnech infekce. Téhle době se říká «imunologické okénko».“
V tu chvíli se doktor zastavil. Pak ucítili slabý pocit zpomalení, dveře se se zazvoněním otevřely.
Nejvyšší patro, dvanácté, bylo zřejmě nepřístupné nepovolaným, protože přímo před nimi byla velká brána hned, jak vystoupili z výtahu. Doktor dal znovu kartu na senzor vedle dveří, z něj vyšel tichý elektronický zvuk. Kovové mříže se všechny zvedly. Doktor mávl rukou k Asuně v náznaku pobídnutí, ta dveřmi rychle prošla.
Na rozdíl od nižších pater tu nebyla vidět žádná okna. Nepřerušovaná bílá panelovaná cesta se táhla rovně. Před Asunou byly dvě cesty, levá a pravá.
Doktor Kurahashi, který šel znovu před Asunou, zatočil doleva. Anorganická cesta byla plná tepla, bílé světlo se dál rozprostíralo kupředu. Prošli kolem několika zdravotních sester. Vůbec nebyl slyšet hluk zvenku.
„—Kvůli tomu «imunologickému okénku» se muselo něco stát,“ řekl doktor nečekaně, znovu s klidným hlasem.
„Darovaná krev byla kontaminována. Jistě, že tohle má malou šanci. Je to vzácnost, jeden případ ze sta tisíc, kdy se někdo infikuje během krevní transfuze. Ani v moderní vědě není možné dostat tu hodnotu až na nulu,“ povzdechl si. Asuna z něj i cítila slabý vztek a bezmoc.
„Yuuki-kun se narodila v květnu 2011. Kvůli ztíženému porodu byl proveden císařský řez. A tehdy… nedokázali jsme to potvrdit, ale nastalo zranění, které mělo za následek silné krvácení, takže byla zavedena nouzová transfuze. Použitá krev byla, naneštěstí, kontaminována.“
„…!“
Asuna nedokázala nic říct. Doktor Kurahashi se na ni podíval, pak pohled sklonil.
„Pořád nechápeme, jak se to mohlo stát. Ale nejspíš byla Yuuki-kun infikována ve chvíli, kdy se narodila. Její otec byl infikován během toho měsíce. Infekce virem byla potvrzena během září při následném krevním testu matky po transfuzi. Pak… už byla celá rodina…“
Doktor si těžce povzdechl a zastavil se.
Na pravé zdi chodby byly posuvné dveře, vedle nich kovový panel. Na tom panelu stála slova [První unikátní návrh přístrojové místnosti].
Doktor vzal kartu a projel jí panelem. Ozval se elektronický zvuk a se zasvištěním se dveře otevřely.
Asuna cítila, jak se jí srdce silně a bolestně stáhlo. Následovala doktora Kurahashiho dveřmi. Uvnitř byla dlouhá a zvláštně úzká místnost.
Na zdi naproti nim byl po pravé straně ovládací panel s mnoha součástkami. Na zdi nalevo bylo velké skleněné okno, ale sklo bylo zabarveno černě, takže se nedalo podívat dovnitř.
„Před námi je sterilní místnost se vzduchovou kontrolou. Snad chápeš, že nemůžeme vejít,“ řekl doktor Kurahashi. Šel k černému oknu a něco dělal na panelu pod ním. S tichým hukotem barva okna zesvětlila, až nakonec sklo zprůsvitnělo a ukázalo, co je za ním.
Malá místnost. Ne, vlastně byla docela velká. Na první pohled to vypadalo jako místnost naplněná mnoha různými přístroji. Byly tam vysoké, malé, jednoduché krychlovité i složitě tvarované přístroje. A tak jí trvalo docela dlouho, než si všimla, že uprostřed je postel.
Asuna silou vůle přiložila tvář k oknu a zírala na postel.
Na posteli bylo drobné tělo, zdánlivě v polospánku. Bílá deka ho zakrývala po hruď, viděla holá hubená ramena, která vypadala vážně sklíčeně. K hrdlu a ramenům byly připojeny všemožné hadičky, připojené k přístrojům poblíž.
Nešlo vidět tvář majitelky postele přímo, protože byla zakryta bílým kvádrovitým objektem připojeným k posteli, téměř spolkl celou hlavu. Šlo vidět jen úzké, téměř průsvitné rty a ostrou bradu. Monitor byl na straně kvádru směrem k nim, pulzovaly na něm indikátory různých barev. nad tím bylo slovo [Medicuboid], ve stylu jednoduchého loga.

„…Yuuki…?“ zamumlala Asuna svým třesoucím se hlasem. Konečně tu byla, s Yuuki ve skutečném světě. Ale posledních několik metrů bylo zataraseno tlustým sklem, kterým v žádném případě nemohla projít.
Se zády k doktorovi ze sebe Asuna vymáčkla hlas: „Pane doktore… jaká je přesně Yuučina diagnóza…?“
Odpověď byla krátká, přesto těžká.
„«Syndrom získaného selhání imunity»… AIDS.“

4 komentáře:

  1. Ahoj Cindý děkuji za překlad. Σ:-) Čus Romane jsem tu ,tak nemusíš mít strach. :-D
    1.) Ale… nemůžu to přijmout, jestli to kvůli mně.
    2.) Možná se Asuna mýlila, když se myslela, že se po několika málo dnech stanou přáteli.
    3.) Jeďte výtahem na přední straně na čtvrtého podlaží, běžte doprava a ukažte tohle na příjmu.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji ti Cindý-chan ;) Čauko Hontechu, to som veľmi rád, že o teba nemusím mať strach :P
    R

    OdpovědětVymazat