neděle 29. března 2015

Kapitola desátá

Následující den, 12. leden, 12:50 na severním konci třetího patra druhé školní budovy.
V počítačové místnosti, kde byl trochu slyšet hukot polední přestávky, narovnala Asuna sedící na židli záda.
Na pravém rameni svého blejzru, součásti školní uniformy, měla kulovitý přístroj o asi sedmi centimetrech v průměru, připevněný byl popruhem.
Základ byl z rozřezaného hliníku a kupole z průsvitného akrylu. Byla vidět čočka uvnitř. K zástrčce dole byly připevněny dva kabely. Jeden byl připojený k mobilnímu telefonu v kapse Asunina blejzru a druhý k počítači na stole poblíž.
Kazuto a dva další studenti, kteří spolu s ním měli předmět mechatronika, spolu před počítačem mluvili, znělo to trochu jako nějaká zaříkávadla.
„Říkal jsem ti, že tenhle gyroskop je trochu moc citlivý. Jestli chceš upřednostnit dohledatelnost vizuálu, tak uprav parametry tady a tady.“
„Nebude pak při náhlém pohybu lag?“
„S optimalizováním můžeme začít, až začne program učení fungovat, Kazu.“
„Ještě to nemáš, Kirito-kun? Polední přestávka je skoro u konce!“
Asuna, nucená sedět ve stejné pozici třicet minut, úzkostlivě vykřikla. Kazuto udělal ‚éé‘ a zvedl hlavu.
„Prvotní nastavení už by mělo být. Ehm, Yuuki-san, slyšíš mě?“
Kazuto nemluvil k Asuně, ale na stroj ve tvaru kupole. Z reproduktoru na přístroji vyšel energetický hlas «Absolutního meče» Yuuki: Anóó, slyším tě jasně a čistě!
„Dobře, takže teď upravím prvotní nastavení vizuálu, abych viděl, jestli to tak půjde. Až budeš vidět dost jasně, dej mi vědět.“
Ano, dobře.
Kupolovitý přístroj na Asunině rameni, obvykle zvaný «obousměrná audiovizuální sonda», byl tématem, se kterým začala experimentovat Kazutova třída a který se snažila vylepšit.
Jednoduše řečeno, tenhle přístroj mohl být spojen s AmuSphere a sítí, dokázal vytvořit přímý vizuální a auditivní spoj mezi lidmi ve virtuálním a skutečném světě. Na sondě jsou umístěny čočka a mikrofon, které sbírají data, posílají je Asuniným telefonem do sítě a pak do Medicuboidu v Jokohamské severní obecné nemocnici, až k Yuuki, která se ponořila do specializovaného virtuálního světa. Čočka se může v kupoli volně otáčet a ukázat tak Yuuki to, co chce vidět. Yuuki by se teď měla cítit, jako že měří 1/10 své výšky a sedí na Asunině rameni.
Asuna několikrát poslouchala Kazutovo mumlání o tomto výzkumu, takže když uslyšela, že by Yuuki chtěla jít do školy, hned si na ten přístroj vzpomněla.
Uíín. Zazvonil přístroj na prvém rameni, jak se čočka upravovala. Yuuki pak řekla ‚Vidím‘ a pohyb přestal.
„Fajn. To by zatím mělo být ono. Asuno, přidali jsme stabilizační jednotku, ale zkus nedělat moc náhlé pohyby. A taky zkus nebýt moc hlasitá. Uslyší tě, když budeš mluvit nějakou slyšitelnou hlasitostí.“
„Dobře, chápu~,“ odpověděla Asuna Kazutovi, který jí připomínal zásadní věci, a protáhla si záda, načež se postavila. Dívala se, jak Kazuto vytahuje z počítače kabel připojený k sondě a hned zašeptala ke svému pravému rameni.
„Promiň, Yuuki. Chtěla jsem ti ukázat školu, ale polední přestávka už končí.“
Z minireproduktoru hned vyšel Yuučin hlas.
To nic. Ještě víc se těším, až si poslechnu tvoje hodiny!
„Dobře, tak teď zajdeme pozdravit učitele dalšího předmětu.“
Zamávala Kazutovi a jeho dvěma kamarádům, kteří zvládli dokončit nastavení všeho za tak krátkou dobu a vypadali teď unaveně, a vyšla z počítačové učebny.
Prošla chodbou, sešla schodiště a proběhla spojovacím mostem mezi budovami. Yuuki se vždy rozjásala, když něco uviděla, ale jakmile dorazily před dveře s nápisem ‚Sborovna‘, zmlkla.
„…Copak se děje?“
Ehm… no, dřív jsem do sborovny moc ráda nechodila…
„Fufufu, neboj. Zdejší učitelé nejsou takoví,“ usmála se Asuna a zašeptala, pak rychle otevřela dveře.

„S dovolením!“
S, s dovolením!
Zazněly ve stejnou chvíli místností dva hlasy, jeden hlasitý a druhý tichý. Asuna pak rychle prošla kolem celé řady stolů.
Pátá hodina byla japonština, učitel tohoto předmětu byl kdysi vedoucím katedry na nezávislé škole. Odešel po důchodu a poté dobrovolně přišel do tohoto nově zřízeného vzdělávacího ústavu. Bylo mu téměř sedmdesát let, ale přesto dokázal úspěšně pracovat se síťovými zařízeními po celé škole. Asuna měla ráda jeho moudrý osobitý styl.
Znala jeho povahu, takže si myslela, že mu nejspíš nebude vadit poslouchající Yuuki, ale přesto nervózně celou situaci vysvětlila. Učitel s pěknými bílými vlasy a bradkou vzal do ruky velký hrnek a poslouchal Asunino vysvětlování. Jakmile domluvila, přikývl.
„Hm, v pořádku. A ano, jak se jmenujete?“
Á, já… jsem Yuuki – Konno Yuuki.
Když ze sondy uslyšel okamžitou odpověď, byl víceméně překvapený, ale hned se usmál.
„Konno-san, jestli chcete, můžete mé hodiny navštěvovat. Začneme s «Torokko» od Akutagawy [Název povídky, Torokko, by se dal přeložit jako „nákladní auto“]. Bude to zajímavé, jen pokud s námi vydržíte až do konce.“
A…ano, moc děkuju!
Yuuki a Asuna poděkovaly učiteli, když zrovna zaznělo přípravné zvonění. Asuna rychle sklonila hlavu a uklonila se, pak odešla. Jakmile vyšly ze sborovny, obě zároveň ztěžka vydechly.
Podívaly se jedna na druhou a zasmály se, pak se Asuna rychle vrátila do třídy.
Jakmile došla ke svému místu, hned se jí začali spolužáci kolem ptát, co má na rameni za záhadný přístroj. Asuna vysvětlila, že je Yuuki v nemocnici. Jakmile Yuuki promluvila, všichni to pochopili. Začali se představovat. Když tohle skončilo, zaznělo zvonění oznamující začátek hodiny, ve dveřích se objevil učitel.
Služba učitele přivítala – čočka sondy se pohybovala nahoru a dolů – a učitel, který dorazil ke katedře, si napřed pohladil vousy na bradě, pak začal s hodinou jako obvykle.
„Ehm – a teď začneme od devadesáté osmé strany učebnice, «Torokko» od Ryuunosukeho Akutagawy. Tohle dílo Akutagawa napsal, když mu bylo třicet—“ vysvětloval učitel a Asuna si připravila svůj tablet, pak ho dala před Yuuki, aby na něj viděla. Z další věty, kterou učitel řekl, jí tablet málem vypadl z rukou.
„—Takže, někdo nám teď bude číst od prvního odstavce. Konno Yuuki-san, mohla byste začít?“
„Há?“
A, ano?
Ozvaly se šokovaně Asuna a Yuuki, ve třídě hned začala šeptanda.
„Je snad nějaký problém?“
Než mohla Asuna na učitelovu otázku odpovědět, promluvila hlasitě Yuuki
Dobře, jdu na to!
Reproduktor v sondě měl zřejmě zařízení, které dokázalo zvýšit hlasitost, protože Yuučin hlas zřetelně naplnil každý kout třídy. Asuna se rychle postavila, zvedla tablet k čočce, naklonila hlavu doprava a zašeptala: „Yuuki… do, dokážeš to přečíst?“
Jasně. Čtu ráda!
Yuuki se na okamžik odmlčela a pak začala energetickým hlasem předčítat text z učebnice.
…Jednoduchá práce pokládání kolejí mezi Odawarou a Atami byla…
Asuna, která držela tablet, zavřela oči a soustředila se na Yuučin hlas, který s kadencí předčítal úryvek.
Obraz v Asunině srdci jasně ukazoval Yuuki s uniformou podobné její vlastní. Stála hned vedle ní. Asuna si byla jistá, že jednou se ten den stane skutečností. Lékařská péče se zlepšuje každým rokem. V blízké budoucnosti rozhodně najdou lék, který zcela zničí HIV, a Yuuki se bude moct vrátit do skutečného světa. V tu chvíli ji rozhodně chytí za její skutečnou ruku a ukáže jí školu a okolní ulice. Po škole zamíří do dalekého fast foodu, dají si hamburgery a budou si povídat.
Asuna si tiše setřela slzy, aby si toho Yuuki nevšimla. Yuuki dál četla klasickou ukázku z minulého století, učitel ji nezastavil. Školní odpoledne bylo neobvykle tiché, jako by ji poslouchala celá škola.
Yuuki se pak zúčastnila i šesté hodiny a Asuna ji poté provedla školou, přesně jak slíbila. Nečekaně se přidalo i několik spolužáků, všichni se snažili s Yuuki mluvit.
Když pak nakonec zůstaly samy, sedla si Asuna na lavičku na dvoře. Nebe už bylo oranžové.
Asuno… moc ti za dnešek děkuju. Jsem šťastná… rozhodně na tenhle den nezapomenu.
Promluvila náhle Yuuki vážným tónem, Asuna instinktivně odpověděla vesele.
„Copak to říkáš? Neříkali ti snad učitelé, že můžeš chodit každý den? Japonštinu máme zítra třetí hodinu. Nesmíš se zpozdit! A když jsme u toho… chceš vidět ještě něco? Řekni si jakékoli místo, snad až na ředitelnu.“
Yuuki se zachichotala a pak ztichla. Promluvila až po chvíli, stydlivě.
No… Chtěla bych navštívit jedno místo…
„Jaké?“
Nevadí, že je to mimo školu?
„Éé…“
Asuna na chvilku zmlkla. Pár vteřin přemýšlela, ale rozhodla se, že baterie sondy nejspíš vydrží a Yuuki to místo uvidí, dokud bude ruční terminál připojený k internetu.
„Ehm, to by šlo. Pokud tam dosáhne ruční anténa.“
Vážně? Je to… trochu daleko… Chtěla bych, abys mě donesla do Hodogaji v Jokohamě, na místo Cukimidai.

Z místa školy jely Asuna s Yuuki hlavní linkou z oblasti západního Tokia, pokračovaly do Hodogaji v Jokohamě.
Ve vlaku si zrovna nešeptaly, ale jakmile se dostaly na cestu, ignorovala Asuna okolní pohledy a dál mluvila s obousměrnou sondou na svém rameni. Yuuki vůbec nečekala, že se během tří let, kdy byla v nemocnici, ulice tolik změní, takže Asuna vysvětlovala vše, co Yuuki zajímalo.
Jak dál šly a zastavovaly se, velké hodiny uprostřed vlakové stanice ukazovaly, že je po půl šesté večer; hodiny osvětlovaly jejich cíl, zastávku Hošikawa.
Vzhlédly k nebi, které z karmínově červené přešlo do tmavofialové. Asuna se zhluboka nadechla a vydechla. Studený vzduch tu byl tak nějak jiný než v Tokiu, možná kvůli mnoha okolním lesům.
„Tahle ulice je vážně moc pěkná, Yuuki. Nebe vypadá široké.“
Yuuki promluvila energetickým hlasem, přesto v něm byly znát rozpaky.
Ehm… promiň, Asuno. Kvůli mé tvrdohlavé žádosti jsi venku tak pozdě… nevadí to?
„To nic! Často chodím domů pozdě!“ řekla bezděčně, ale ve skutečnosti chodila Asuna domů téměř vždy před večeří. To proto, že by její matka měla výhrady, kdyby to tak nedělala. Ale měla pocit, že teď je jedno, jestli přijde pozdě a nechá si vynadat. Dokud měla Yuuki naději a baterie v sondě nebyla vybitá, nezáleží na tom, kam až půjde.
„Pošlu zprávu,“ řekla Asuna bezstarostným tónem a vytáhla svůj telefon. Poslala zprávu na svůj počítač doma, stále připojená k sondě, se vzkazem, že přijde pozdě. Její matka jí nejspíš kvůli porušení večerky napíše zprávu, nebo dokonce zavolá, ale jelikož je telefon připojený k síti, spadne zpráva nejspíš do hlasové schránky.
„Tak, vyřízeno. Kam chceš tedy jít, Yuuki?“
Ehm… od nádraží doleva, na druhém semaforu pak doprava…
„Mm, dobře,“ přikývla Asuna a rozešla se. Yuuki ji provedla menší ulicí s obchody před nádražím.
Yuuki sem a tam něco řekla, jako by vzpomínala, když procházely kolem pekárny, rybárny, pošty nebo svatyně. Zanedlouho dorazily do obytné části. Yuuki si povzdychla, když uviděla dům s velkou boudou pro psa a velkými kafrovníky.
A i když to Yuuki neřekla, Asuna pochopila, že v téhle ulici dříve žila. A přímo před nimi byl—
..Až zahneš doprava, zastav se prosím před tím bílým domem…
Asuna si toho všimla. Yuučin hlas se třásl, už když to říkala. Prošla kolem parku s řadou holých topolů, zatočila doprava a po levé straně hned uviděla bíle obložený bungalov.
Po několika krocích jeho směrem se Asuna zastavila před bronzovou bránou.
Yuuki na jejím rameni vzdychla. Asuna bezděčně natáhla prst levé ruky pod hliníkovou sondu, zašeptala: „Tohle… je tvůj dům, viď?“
Mhm… Nemyslela jsem si, že ho ještě někdy uvidím…
Dům s bílými zdmi a zelenou střechou byl jasně menší než okolní sídla, ale měl prostornou zahradu. Vedle stolku stála v zahradě bílá dřevěná židle, v pozadí viděla velké záhony obehnané červenými cihlami.
Ale teď už barva stolu vybledla kvůli větrné erozi, ze záhonků zůstala jen černá půda a suchá, zvadlá tráva. Okna okolních domů v sobě měla teplou a útulnou oranžovou rodinné pohody, ale okna bílého domu byla zatemněna žaluziemi.  Vypadalo to, že v domě nikdo nebydlí.
To se však dalo čekat. Z rodičů a dvou dcer, kteří v tom domě kdysi společně žili, zůstala jen jediná. A ta teď ležela ve vzduchotěsné místnosti, na posteli obklopené přístroji, neschopna to místo opustit.
Pod posledními paprsky slunce dům přešel do tmavě nachové barvy. Asuna a Yuuki se na něj společně dívaly. Po chvíli Yuuki zašeptala.
Děkuju ti, Asuno. Děkuju, žes mě donesla na tak daleké místo…
„Chceš se podívat dovnitř?“
Bylo by špatné, kdyby si jich všimli kolemjdoucí, ale Asuna se přesto zeptala. Yuuki jen zavrtěla čočkou vlevo a vpravo.
Ne, tohle stačí. Teď… musíme jít zpátky, jinak bude dost pozdě, Asuno.
„Ještě je brzo… můžeme tu chvíli zůstat,“ odpověděla bez přemýšlení Asuna a ohlédla se. Naproti dlouhé a úzké cestě se nacházel park, před ním byla hradba stromů s kameny u svých kořenů.
Asuna přešla ulici a posadila se na kamennou zeď, která jí dosahovala ke kolenům. Předek sondy nejspíš dokázal zachytit obraz dřímajícího domku. Odsud by Yuučiny oči měly vidět celý domek i zahradu.
Obě zůstaly chvíli tiše, až se Yuuki klidným hlasem rozmluvila.
Nezůstali jsme tu ani rok… ale pamatuju si každičký den tady. Předtím jsme bydleli v bytě, takže jsem byla moc ráda, že jsme tu měli zahradu. Maminka se bála, že se tu nakazíme a způsobí to komplikace, ale já a Aiko jsme často pobíhaly po zahradě. U toho stolku jsme opékali maso a s tatínkem jsme vyráběli poličky. Vážně jsme byli šťastní…
„To je skvělé. Takové věci jsem já nikdy nedělala.“
I když by se dalo říct, že má Asunin dům přehnaně velkou zahradu, nepamatovala by se, že by si tam kdy hrála s rodiči nebo bratrem. Vždy si sama hrála na rodinu nebo si kreslila. A tak se Yuučiny vzpomínky silně odrážely jejím srdcem.
Tak si příště uděláme ve tvém domě na dvacátém druhém podlaží opékačku.
„Hm!... je to slib. Pozvu svoje kamarády a Siune a ostatní…“
Uá, tak to bude třeba hodně masa. Jun a Tecchi jsou fakt jedlíci.
„Vážně? Vůbec na to nevypadají!“
Obě se zasmály a pak se znovu podívaly na Yuučin dům.
Zrovna teď… se o něj hádají moji příbuzní.
Zamumlala Yuuki, zněla trochu osaměle.
„Co tím myslíš, že se hádají…?“
Třeba jestli ho mají strhnout a předělat na obchod nebo nechat pozemek prázdný a prodat ho, nebo dům pronajmout… každý má nějaký návrh. Tatínkova starší sestra se dokonce ponořila a setkala se se mnou. Věděla, že jsem nemocná a ve skutečném světě se mi vyhýbala… ale sem přišla… a řekla mi, ať napíšu poslední vůli…
„…“
Když to Asuna uslyšela, zalapala po dechu.
Ach, promiň. Neměla bych se ti stěžovat na takové hlouposti.
„To… to nic – jen to řekni, vypusť to, ať se cítíš líp,“ dokázala Asuna konečně vymáčknout klidný hlas. Když to Yuuki uslyšela, přikývla sondou.
Tak teda pokračuju. Nakonec… jsem jí řekla tohle. Ve skutečném světě nemůžu držet propisku nebo pečeť, tak jak mám napsat poslední vůli? Úplně ji to vyvedlo z míry a nedokázala nic říct.
Fufufu, Yuuki se zasmála. Asuna jí úsměv vrátila.
A pak jsem ji požádala, aby ten dům nechala, jak je. Tatínkovo dědictví by mělo pokrýt poplatky za údržbu na nějakých deset let. Ale… nemyslím si, že to stačí. Nejspíš ho strhnou. Tak jsem se na náš dům chtěla podívat ještě předtím, než se to stane…
Yuuki nejspíš čočkou přibližovala různé části domu, protože Asuna pravým uchem slyšela tichý zvuk pohybu přístroje. Když poslouchala Yuučin vzpomínající hlas, tak Asuna, s mnoha smíšenými pocity, konečně řekla, co říct chtěla.
„Tak… to udělej.“
Ech…?
„Je ti patnáct, viď, Yuuki? Až ti bude šestnáct, vezmi si někoho, koho máš ráda. Ten člověk ti pak bude moct dům ochraňovat…“
Jakmile to Asuna dořekla, uvědomila si, že to bylo zlé. Jestli má Yuuki opravdu někoho ráda, bude to jeden z kluků ze Spících rytířů. Oni všichni bojovali s těžko léčitelnými chorobami, některým dokonce zbývalo jen pár měsíců. A i kdyby se Yuuki vdala, na situaci by to toho moc nezměnilo, naopak by se ještě mohla ještě zhoršit. Kromě toho člověk musel při manželství vzít do úvahy i situaci a pocity toho druhého…
Ale po chvíli ticha, ahahahahaha, Yuuki se rozesmála.
Ahahaha, A, Asuno, jsi skvělá! Aha. Tohle mě vůbec nenapadlo. H~m, to je dobrý nápad. Kdyby šlo o svatební list, mohla bych to zkusit napsat – ale nemyslím, že mám nějakého partnera~
Asuna sebou cukla a optala se stále smějící se Yuuki: „Vá, vážně…? Všimla jsem si, že ty a Jun spolu docela dobře vycházíte.“
Ach, ne, ne. Pořád je ještě dítě! Aha… ehm…
Yuuki náhle promluvila rošťáckým hlasem.
Asuno… chceš si mě vzít?
„Ech…“
Aha, ale musíš se přidat k mojí rodině, Asuno, protože jinak bych se jmenovala Yuuki Yuuki.
Fufufu, zasmála se Yuuki, Asuna jen zakoulela očima. Každý rok média oznamovala, že je Japonsko připraveno k přijetí zákonů o svatbách homosexuálů, jako tomu bylo třeba v Americe, ale pořád nebyl žádný zákon představen – když to Asuna uslyšela, hned zaváhala, ale Yuuki se zase radostně rozesmála.
Promiň, promiň, jen jsem si dělala legraci. Ty máš někoho ráda, viď? Toho kluka, který mi pomohl upravit čočku, viď…
„É… to… ehm, no…“
Měla bys být opatrná~
„Aha…?“
On taky vypadá, že žije v jiném světě než v reálném, i když jinak než já.
„…“
Asuna se chtěla zamyslet nad tím, co tím Yuuki myslela, ale její zmatený mozek se vůbec nedokázal uklidnit. Promnula si tvář, která se začínala červenat, Yuuki se sondou podívala na stranu kamarádčiny tváře, než vyrovnaným hlasem promluvila.
Moc ti děkuju, Asuno. Jsem tak šťastná, že jsem tenhle dům mohla znovu vidět. I když jednou zmizí, moje vzpomínky na něj zůstanou. Maminčiny, tatínkovy, Aičiny, naše šťastné vzpomínky tu budou už navždy…
Asuna věděla, že ‚tu‘ neznamená pozemek, na kterém dům stojí, ale její vlastní srdce.
Něžná a klidná atmosféra domu v Asuně zanechala hluboký dojem. Přikývla; Yuuki pokračovala.
…Když jsme já a Aiko brečely, protože jsme nezvládaly bolest z léků, maminka nám vyprávěla o Pánu Kristovi. Říkala, že by nám nedal bolest, kterou bychom nezvládly vydržet. Pak jsem se s maminkou a sestřičkou modlila. Ale tehdy jsem byla trochu naštvaná, protože jsem nechtěla slyšet o bibli, chtěla jsem slyšet maminčina slova…
Za tu chvilku už nebe změnilo barvu na zcela tmavomodrou, dokonce už začalo poblikávat i několik jasných červených hvězd.
Ale když jsem teď ten dům znovu uviděla, pochopila jsem to. Maminka celou tu dobu mluvila ke mně. Neříkala to svými slovy… ale srdcem. Dál se za mě modlila, takže jsem to dokázala vydržet až do konce… Teď už tomu konečně rozumím.
Asuniny oči jako by viděly matku a dvě dcery, všechny klečící poblíž okna v bílém domě, jak se dívají k obloze a přitom se modlí. Vypadalo to, jako by ji vedl Yuučin klidný hlas, její slova zůstávala hluboko v Asunině duši.
„Já… já… matčin hlas neslyším. Kdykoli spolu mluvíme, neslyším její srdce. Ona se ani neobtěžuje rozumět mým slovům. Yuuki, řekla jsi, že občas ostatní něco pochopí, jen když jim to ukážeš silou, viď? Co mám dělat, abych byla jako ty, Yuuki…? Co mám dělat, abych byla silná jako ty…?“
Tahle slova mohla znovu otevřít Yuučiny rány, přeci jen její rodiče zemřeli. Asuna by se jindy zamyslela a neřekla by je. Ale od Yuuki přes sondu na rameni přicházely statečnost a něha, které zcela rozpustily Asuninu mentální zeď.
Yuuki odpověděla na Asuninu otázku trýznivě.
Já… nejsem silná, víš?
„To není pravda. Nevyděsí tě to, jak se lidi dívají a jak odhlédnou. Vždy jsi… tak přirozená.“
Ehm… ale když jsem byla ve skutečném světě, často mi přišlo, že se nechovám jako já. Vím, že tatínka a maminku mrzelo, že jsme se jim s Aiko narodily… takže jsem měla pocit, že musím být plná energie a předstírat, že mi vůbec nezáleží na tom, jestli jsem nemocná. Možná proto se dokážu takhle ukázat od doby, co jsem v Medicuboidu. Možná jsem prostě dítě, které všechno kolem nenávidí a celý den křičí a vříská.
„…Yuuki…“
Ale pak jsem se zamyslela. Nevadí, že je to jen předstírané… i když budu předstírat, že jsem silná, bude to v pořádku. Jestli můžu prodloužit čas, kdy mám na tváři úsměv, tak to stačí. Víš, že nemám moc času… takže jsem si myslela, že když budu mluvit s ostatními, byla by hrozná ztráta času snažit se pořád uhodnout, jak se cítí. Stejně tak bych mohla ukázat svoji nejrealističtější stránku. Je jedno, jestli mě bude někdo nenávidět. Vždyť už jsem se tomu člověku do srdce dostala.
„…No ano… to kvůli tomuhle tvému přístupu jsme se během těch pár dní staly tak dobrými kamarádkami, Yuuki…“
Ne, to nebylo mnou. I když jsem se pokusila utéct, tys vytrvala a našla mě, Asuno. –Když jsem tě včera viděla v pozorovacím pokoji a slyšela tvůj hlas, pochopila jsem tvoje úmysly. A když jsem věděla, že i když víš vše o tom, jak jsem nemocná, pořád se se mnou chceš kamarádit… byla jsem vážně… vážně tak šťastná, že jsem se až rozbrečela.
Yuuki se trochu zakoktala a pak pokračovala.
Takže… zkus pomocí tohohle pocitu promluvit se svojí mamkou. Myslím, že když budeš chtít, určitě pochopí, jak se cítíš. Neboj se. Jsi mnohem silnější než já, Asuno. Vážně. Někdy můžeš pochopit pocity toho druhého, jen když budeš ignorovat vše ostatní…  to proto, žes přišla za mnou, Asuno, a ukázala mi své pravé já, jsem cítila, že ‚jestli je to ona, určitě jí to můžu předat‘.
„…Děkuju. Moc ti děkuju, Yuuki,“ vymáčkla ze sebe nakonec Asuna a zvedla hlavu, aby skryla slzy ve svých očích. Zjistila, že nebe tohoto města zcela neztmavlo, stále se na něm usilovně třpytily hvězdy a snažily se neprohrát s umělým osvětlením.

Jakmile se vrátily na nádraží, zazvonil náhle alarm baterie sondy. Asuna a Yuuki se dohodly, že se objeví zase na zítřejší vyučování. Asuna vytáhla kabel z mobilního telefonu.
Bylo po deváté večer, když Asuna dojela vlakem zpátky domů do Setagaji.
Zvuk otevíraných dveří se v ozvěně hlasitě rozléhal ledově studeným vzduchem chodby. Dívka si povzdychla. Její pravé rameno pořád cítilo váhu tam sedící Yuuki. Levou rukou se lehce dotkla teplého místa, které na rameni zůstalo, sundala si boty a rychle došla do svého pokoje.
Převlékla se do domácího oblečení a vrátila se do chodby. Mířila k pokoji svého staršího bratra, Kouichira, který byl také v poschodí. Asuna si myslela, že Kouichirou, jen málokdy doma, stejně jako otec, zpátky ještě nebude, ale přesto na dveře zaklepala. Nepřišla žádná odpověď. Pak sama otevřela dveře, podobně jako v den spuštění SAO serveru, a vešla.
Uvnitř nebyl žádný nábytek. Uprostřed prostého pokoje stál poněkud velký kancelářský stůl. To, co Asuna hledala, bylo na jeho levé straně. AmuSphere, které Kouichirou používal k setkáním ve virtuálním světě.
Kouichirovo AmuSphere bylo výrazně novější než jeho sestry. Asuna popadla přístroj a vrátila se do pokoje. Pak do kartového slotu na straně přístroje nainstalovala paměťovou kartu ALO Aincradu, lehla si na postel, přizpůsobila Kouichirovo AmuSphere, aby jí pasovalo, a nasadila si jej.
Jakmile přístroj zapnula, začala připojovací sekvence. Byla přenesena do přihlašovacího prostoru ALO. I když se ponořila do království víl, nepoužila Asuna svůj obvyklý účet, ale vedlejší, který občas používala, když se chtěla chovat jako někdo jiný.
Objevila se v obývacím pokoji lesního domku na dvaadvacátém podlaží.
Její tělo ovšem nepatřilo známé Undine «Asuně», ale jiné postavě, kterou vytvořila, Sylfce «Erice». Zkontrolovala oblečení, dala si dvě dýky u pasu ke hrudi a přivolala menu, pak zmáčkla tlačítko k dočasnému odhlášení.
Po několika dalších vteřinách ponoření byla Asuna zpět ve svém pokoji ve skutečném světě. Sundala si AmuSphere, ale modrý indikátor připojení dál blikal na přístroji. To ukazovalo, že připojení k VR hře bylo pozastaveno. Mohla hned přeskočit proces přihlašování a vrátit se do hry jen tak, že by si nasadila helmu a zmáčkla tlačítko.
Asuna chytla bratrovo AmuSphere do ruky a hned vstala. Díky silnému routeru a bezdrátové síti s velkým dosahem mohla zůstat přihlášená kdekoli v domě.
Otevřela dveře a vešla do chodby. Tentokrát šla poněkud těžšími kroky dolů po schodech.
Podívala se do obývacího pokoje a do jídelny, zjistila, že stůl už byl poklizen. Matku nikde nenašla. Asuna pokračovala, uviděla, jak zpod dveří na konci vychází světlo.
Od kdy je tak děsivé jít do matčina pokoje? Asuna se při té myšlence kousla do rtu. Takové to ovšem začalo být hlavně kvůli samotné Asuně. Jelikož se jí s naprostou vážností nepokusila předat své myšlenky, nemohla matka pochopit její pocity. To pochopila díky Yuuki.
Dívka ucítila na pravém rameni malou ručku. Zároveň se ozval hlas.
—To nic. Ty to zvládneš, Asuno…
Asuna přikývla, silně se zhluboka nadechla a pak hlasitě zaklepala na dveře.
Rychle se ozvalo tiché ‚Pojď prosím dál‘ zpoza dveří. Asuna otočila klikou, stoupla si bokem ke dveřím a otevřela je.
Kyouko seděla u masivního týkového stolu, něco psala na klávesnici stolního počítače. Chvíli dál hlasitě psala, pak silou klepla na tlačítko Enter, pak se opřela o židli. Posunula si brýle a podívala se do očí své dceři, zřejmě ukrývala neviditelnou netrpělivost.
„…Proč ses vrátila tak pozdě?“ řekla Kyouko, Asuna hned sklonila hlavu a omluvila se.
„Promiň.“
„O večeři jsem se už postarala. Jestli máš hlad, vezmi si něco z ledničky. Přestup na školu, o kterém jsem ti už říkala, bude možný jen do zítra. Musíš žádost vyplnit do zítřejšího rána.“
Jakmile Kyouko domluvila, vrátily se její ruce na klávesnici. Asuna vyřkla slova, která jí chtěla říct.
„Mami, to… chci si s tebou promluvit.“
„Tak mluv.“
„Tady to nemůžu vysvětlit.“
„Kde tedy?“
Asuna neodpověděla a přešla ke Kyouko. Natáhla levou ruku a ukázala, co předtím skrývala za sebou – AmuSphere v pozastaveném módu.
„Ve VR světě… jen na chvíli. Snad se se mnou můžeš někam jít podívat.“
Kyouko se na okamžik podívala na stříbrný kruh, zamračila se, jako by viděla něco, co nesnáší. Pak vypadala, že nemá co říct lepšího, mávla pravou rukou.
„Nechci si vzít něco takového. Jestli nemůžeme mluvit tváří v tvář, poslouchat nebudu.“
„Prosím, mami. Podívej se na to prosím, jen na pět minut…“
Asuna by se jindy omluvila a odešla by. Ale teď udělala další krok dopředu a přiblížila se ke Kyouko, pak řekla: „Prosím, musíš jít se mnou, abych mohla vyjádřit, co cítím a co si myslím. Jen jednou… chci, abys viděla můj svět.“
„…“
Kyouko se zamračila ještě více, dál byla zticha a dívala se na Asunu. O několik vteřin později hlasitě vzdychla.
„—Jen pět minut. A ať už řekneš cokoli, nedovolím ti zůstat v té škole. Až mi to řekneš, vyplníš tu přihlášku.“
„Dobře…“ přikývla Asuna a dala jí AmuShere. Kyouko se zamračila a zatvářila se, jako že se takové věci nedotkne, ale přesto poněkud ztuhle věc vzala a nasadila si ji na hlavu.
„Co s tím mám dělat?“
Asuna rychle upravila pásek a pak řekla: „Jakmile to zapneš, automaticky se připojíš. Počkej na mě, až tam budeš.“
Kyouko lehce přikývla a opřela se o židli. Asuna pak zmáčkla tlačítko na pravé straně AmuSphere. Indikátor připojení k internetu dál nepravidelně blikal, Kyoučino tělo hned ztratilo veškerou sílu.
Asuna rychle vyběhla z pracovny, proběhla chodbou a po schodech a vrátila se do svého pokoje. Skočila na postel a hned si nasadila AmuSphere, které normálně používala.
Zmáčkla tlačítko, přístroj se zapnul a světlo ve tvaru ohně se objevilo před Asunou. Její vědomí opustilo skutečný svět.
Asuna přistála ve známém bílém dřevěném obývacím pokoji v podobě své hlavní postavy, Undine. Hned se začala rozhlížet po «Erice». Okamžitě ji uviděla. Sylfka s krátkými vlasy světle trávové barvy seděla před zrcadlem plné velikosti vedle příborníku a dívala se na sebe.
Asuna přišla blíž a Erika/Kyouko se trochu otočila, zamračila se úplně stejně, jako by to udělala ve skutečném světě.
„Je divné vidět, jak se cizí tvář pohybuje přesně podle mé vůle. A…“
Postavila se na špičky a pak zase na celá chodidla.
„Moje tělo je hrozně lehké.“
„Jistě. Tahle postava má asi jen kolem čtyřiceti kil. Takže je úplně jinak těžká než ty ve skutečném světě, mami,“ řekla Asuna s úsměvem. Kyouko se znovu nespokojeně zamračila.
„Jsi drzá. Nejsem tak těžká – a vůbec… ty máš tady stejný obličej jako ve skutečném světě.“
„Ehm… jo.“
„Ale ve skutečnosti jsi trochu buclatější.“
„To ty jsi drzá, mami. Jsem tu úplně stejná jako ve skutečném světě.“
Jak tak spolu mluvily, Asuna se zamyslela. Kdy naposledy takhle dokázala s matkou mluvit? Chtěla v rozhovoru pokračovat, ale Kyouko založila paže před hrudí, naznačila tak, že ji žádné náhodné povídání nepobaví.
„Není čas. Co mi to chceš ukázat?“
„…Pojď sem.“
Asuna si lehce povzdechla a prošla obývákem, otevřela malou místnost, kterou normálně používala jako spižírnu. Počkala, až se Kyouko přesune po svých imaginárních nohách, vedla ji k oknu v místnosti.
Z obývacího pokoje na jihu byla vidět scenérie jako z obrázku, včetně prostorné terasy a trávníku, úzké stezky, nízkého kopce a malého jezera za ním. Ale ve spižírně mířilo okno na sever a ukazovalo zahrádku plnou plevele a malý potůček. A také jehličnatý strom poblíž. V tuhle roční dobu se zdálo být všechno pohřbeno sněhem, byla vidět jen jednolitá barva.
A Asuna chtěla, aby přesně tohle Kyouko viděla.
Otevřela okno, podívala se do hustého lesa a řekla: „Tak co? Nepřijde ti to povědomé?“
Kyouko se znovu zamračila, trochu zavrtěla hlavou a odpověděla: „Jako co? Je to normální jehličnatý les—“
Co chtěla říct dál, bylo zřejmě vzato. Kyoučina ústa zůstala zpola otevřená, zdálo se, jako by se dívala na nějakou dalekou scénu. V tu chvíli Asuna tiše zašeptala ke straně její tváře: „Vzpomněla sis… na dům dědy a babičky, viď?“
Asunini prarodiče, Kyoučini rodiče, byli farmáři v kopcích prefektury Mijagi. Jejich dům se nacházel ve vesnici za kopci, okolí bylo plné domků jak vytesaných z kopců. Neměli žádné stroje, které by jim s farmařením pomohly. Především pěstovali rýži, to množství stačilo akorát tak na to, aby přežili rok.
I přes takové prostředí zvládli poskytnout Kyouko vysokoškolské vzdělání díky jehličnatému kopci, který tam zanechali její předci. Starý dřevěný domek stál na úpatí kopce. Když jste se posadili na kraj terasy, byla v jehličnatém lese vidět zahrádka s říčkou.
Ale Asuna vždy raději zamířila do ‚domu jejích prarodičů v Mijagi‘ než do hlavního domu Yuukiových v Kjótu, už od dětství. Během letních i zimních prázdnin prosila rodiče, aby ji tam dovezli, pak tam zůstávala a poslouchala lidové příběhy, které jí prarodiče vyprávěli. Během léta sedávala na terase a jídávala ledovou tříšť, během zimy sušila s babičkou stébla tomel. Měla různé vzpomínky, ale Asuna si nejživěji pamatovala tuto: schovala se pod starým kotacu uprostřed zimy, jedla pomeranče a dívala se oknem na jehličnatý les.
Její prarodiče nerozuměli tomu, co má na tom lese tak ráda, ale Asuna se dívala, jako by její duše byla vtahována. Sledovala černé větve v bílé zasněžené krajině. Připomínala myšku schovávající se pod kupou sněhu, čekající na příchod jara, obklopena nevysvětlitelným pocitem trochy strachu a tepla. A dál sledovala jehličnatý les.
Prarodiče zemřeli, když byla Asuna v druhém ročníku. Pozemek a kopec byly prodány, dům, ve kterém nikdo nezůstal, byl stržen.
A tak Asuna koupila tenhle dřevěný domek na dvacátém druhém podlaží Aincradu, který se velmi lišil od domu v kopcích Mijagi, fyzicky i virtuálně. Když pak ale ze severního okna uviděla jehličnatý les přikrytý velkou hromadou sněhu, začalo se jí tak stýskat po domově, že se málem až rozbrečela.
Asuna si byla jistá, že Kyouko chudý život farmářů vůbec nechybí. Ale chtěla, aby ten pohled z okna viděla. Chtěla, aby její matka uviděla to, co vídávala každý den a co se přesto snažila zapomenout.
Nevědomky uběhlo pět slíbených minut a Kyouko se dál tiše dívala na jehličnatý les. Asuna přešla vedle ní a pomalu promluvila.
„Pamatuješ na svátek obon během mého prvního roku na nižší střední? Táta, ty i bratr jste jeli do Kjóta, ale já jako jediná trvala na tom, že pojedu do Mijagi. A pak jsem tam sama vážně utekla.“
„…Pamatuju se.“
„Tehdy jsem se omluvila dědovi a babičce, že ty to nestihneš, mami, a že tě to vážně mrzí.“
„Tehdy… řešila rodina Yuuki něco spojeného s právem, a já tam prostě musela být…“
„Ne, já tě neviním, mami. To proto… že když jsem se omluvila, děda a babička hned vytáhli velké fotoalbum. Dost mě překvapilo, když jsem viděla, co v něm bylo. —Bylo tam všechno o tobě, mami, tvoje první diplomová práce, články, které jsi posílala do časopisů, tvoje rozhovory, všechno bylo hezky srovnáno. Měli tam vlepené i vytisknuté dokumenty z internetu. Ale ani jeden z nich by s počítačem umět neměl…“
„…“
„Pak mi děda ukázal to fotoalbum a řekl, že jsi jeho nejdůležitější poklad, mami. Dokonce řekl, že byl vážně šťastný, když jsi odešla z města a šla jsi studovat vysokou, stala ses vědkyní a napsala všechny ty práce, které otiskli v časopisech, že jsi byla tak výjimečná. Že máš toho tolik se svojí dizertací a výzkumem, že se nemůžeš vrátit během obonu a že se to dalo čekat. Ale nevypadalo to, že by jim to vadilo…“
Kyouko jen zírala na les a tiše sledovala Asunu. Strana její tváře neukazovala žádné emoce, ale Asuna dál pohybovala ústy.
„Pak dodal děda tohle. Řekla – tvoje mamka bude možná jednou unavená a bude si potřebovat odpočinout nebo zjistit, kudy prošla. Že do té chvíle budou domek ochraňovat… aby, kdybys potřebovala pomoc, by mohli říct ‚pořád se sem můžeš vrátit‘. Že oni budou domek a kopec nadále chránit.“
Asuna mluvila a v mysli vzpomínala na dům prarodičů z matčiny strany, který teď už neexistoval. Pak si ho spojila s bílým domem, který viděla před několika hodinami. Oba to byly spirituální domovy. I když už byly fyzicky pryč, budou existovat v srdcích některých lidí navždy. Pro Asunu byl tenhle ‚lesní domek‘ ve virtuálním světě právě takovým místem.
Tenhle dům jednoho dne zmizí, ale svým způsobem nezmizí doopravdy. To proto, že tenhle tak zvaný dům nebyl jen budovou s určitým tvarem – bylo to něco, co udržovalo duše, emoce a způsob života, přesně jako její prarodiče.
„—Dřív jsem nerozuměla tomu, co děda řekl, ale nedávno jsem to konečně pochopila. Nejde jen o to, že mi říkáš, že se mám ve svém životě snažit… použít štěstí někoho jiného jako své štěstí je také způsob života.“
Asuna hned pomyslela na tváře Kirita, Lisbeth a ostatních, stejně tak i na Yuuki, Siune a zbytek.
„…Chci si vybrat takový způsob života, kdy se lidé kolem mě budou moci smát a žít. Chci si vybrat život, ve kterém budu moct podpořit ostatní, když budou unavení. A tak – chci získat vědomosti a další věci v té milující škole.“
Asuna dál přemýšlela o svých slovech, která teď konečně vyslovila.
Kyouko zůstávala dál tiše a dívala se na les před sebou. Její tmavozelené oči ukazovaly prázdnou zář, bylo těžké si přečíst její vnitřní myšlenky.
Malá místnost byla pak několik minut ponořena do ticha. Po zasněžené krajině s velkými stromy poskakovala dvě zvířátka podobající se králíkům. To hned přilákalo Asunin pohled, a když se pak podívala zpět na Kyouko, okamžitě zadržela dech.
Po Kyoučině bílé, jako by křišťálové tváři stékala slza, spadla až na podlahu. Její rty se třásly, ale hlas byl tak neslyšitelný, že bylo téměř nemožné slyšet, co říkala.
Kyouko po chvíli zjistila, že brečí, zoufale se snažila rukama slzy setřít.
„Co to… co je to. Já, já nechtěla brečet…“
„…Mami, v tomhle světě je nemožné skrýt slzy. Nikdo nedokáže přestat brečet, pokud se tak cítí.“
„To je opravdu nevýhodné,“ řekla Kyouko a dál si třela oči, až se nakonec zřejmě vzdala a raději si rukama tvář zakryla. Po několika vteřinách byly z jejího hrdla slyšet tiché vzlykající zvuky. Asuna několikrát zaváhala, až nakonec lehce položila ruku na Kyoučino třesoucí se rameno.

Další ráno.
Kyouko u snídaně seděla u stolu a byla stejná jako dřív. Dívala se na zprávy na svém tabletu. Asuna jí řekla dobré ráno a obě se tiše pustily do snídaně. Asuna se mentálně připravila na to, až jí matka přikáže předat přihlášku. Kyouko se ovšem jen podívala na Asunu s trochu příkřejším pohledem než obvykle a náhle promluvila.
„Jsi duševně připravená podporovat někoho po zbytek svého života?“
Asuna rychle přikývla.
„H… mhm.“
„—Ale na to, abys mohla podporovat někoho jiného, musíš sama dostatečně zesílit. Proto musíš jít na vysokou školu. Ve třetím semestru musíš mít lepší známky než teď, aby ses dostala na dobrou školu.“
„…Mami… ten přestup…“
„Copak jsem to neřekla? Rozhodnu se podle tvých známek. Tak se snaž,“ dořekla Kyouko a postavila se, rychle odešla z jídelny. Asuna slyšela hlasitý zvuk zavírání dveří, pak trochu sklonila hlavu a zašeptala ‚Díky, mami‘.
Asuna se převlékla do uniformy, vzala svou tašku a odešla z domu, zachovávala si přitom vážný a vděčný přístup. Ale jakmile vyšla ze dveří, rozeběhla se plnou rychlostí po cestě, jako kdyby to byla vrstva tenkého ledu, její tvář se přirozeně rozzářila.
Chtěla hned říct Kazutovi, že bude moct dál chodit na stejnou školu jako on. A také chtěla hned říct Yuuki, že spravila svůj vztah s matkou.
Asuna šla davem mířícím k nádraží a vůbec se nedokázala přestat usmívat.

O tři dny později splnila Asuna slib, který si dala s Yuuki, a uspořádala velkou opékačku před jejich lesním domkem.
Účastnili se její vlastní kamarádi, Kirito, Lisbeth, Klein, Leafa, Silica, stejně jako Yuuki, Siune a další členi Spících rytířů. Navíc přišli i lordi ras, Sakuya, Alicia, Eugene a jejich pobočníci. Dokonce vytvořili malou lovící skupinku, aby nakrmili tuhle skupinu o více jak třicet lidech.
Před přípitkem představila všem Asuna členy Spících rytířů. Skryla fakt, proč spali, ale s dovolením Yuuki a ostatních jim řekla, že je to elitní skupinka, která procestovala několik VRMMO a jaké vzpomínky že to chtěli zanechat v ALO před rozpuštěním.
Zvěsti o záhadné gildě o pouhých sedmi lidech, která porazila bosse na dvacátém sedmém podlaží, a o «Absolutním meči», která v duelech porazila přes šedesát lidí, byly v Alfheimu zřejmě dost rozšířené, proto se je hned Sakuya, Eugene a ostatní snažili přizvat na svou stranu. Yuuki je s úsměvem odmítala, ale kdyby se Spící rytíři opravdu stali žoldnéři některé z ras, pak by se síla devíti ras značně změnila, zcela by to ovlivnilo druhou edici velkého úkolu, který zrovna probíhal.
Po hlučném a halasném přípitku začala oslava, která se tam vehnala jako vítr. Asuna a Yuuki začaly jíst a pít a dál si povídaly. Začala dokonce i diskuze o tom, jak porazit bosse dvacátého osmého podlaží. Všichni se pak plni nadšení vydali na cestu do labyrintu dvacátého osmého podlaží a prostě jen tak se ta velká skupina lidí dostala až do nejvyšší oblasti labyrintu a porazila tam korýšovitého bosse, ale pak už si jen různě povídali a drbali.
Naneštěstí se na Monument šermířů dostala jen jména Yuuki a Kirita, vedoucích part, a několik dalších jmen. Všichni se ale dohodli, že nechají Spící rytíře zkusit dvacáté deváté podlaží, a tak se rozloučili.
Kromě dobrodružství v Alfheimu používala Yuuki každý den obousměrnou sondu ve skutečném světě a navštěvovala Asuniny hodiny. Dokonce navštívily i Kirigayovi v Kawagoe a zašly do Agilovy kavárny v Okačimači.
Ze začátku byla Yuuki velice opatrná, když měla jednat s výjimečně citlivým Kazutem. Brzy se ale oba uživatelé jednoručních mečů rozpovídali a Yuuki mu hned otevřela své srdce a vášnivě s Kazutem debatovala o skillech mečů v ALO a vývoji sondy ve skutečném světě. Takhle spolu mluvili, až někdy Asuna žárlila. Ostatní členové Spících rytířů se také spřátelili s Lisbeth a Leafou a plánovali různé zajímavé činnosti.
Přišel únor.
Slib byl dodržen a Asuna a Spící rytíři porazili bosse dvacátého devátého podlaží jakožto jedna parta. Všichni v Alfheimu znali jejich jméno. Uprostřed měsíce se konal spojený duelový turnaj. Kirito, ve východním bloku, a Yuuki, v západním bloku, zaznamenávali neustálá vítězství a dostali se až do finále, které bylo vysíláno kanálem «MMO Stream» v přímém přenosu. Celá atmosféra byla tak napjatá, jak to jen šlo.
Mnoho hráčů zadržovalo dech, když Yuuki a Kazuto používali skilly meče na vysoké úrovni, včetně vlastních OSM. Byl to výjimečně oslnivý a intenzivní boj. Trval déle jak deset minut a Yuuki nakonec použila úžasný, téměř božský skill a porazila Kirita při jedenácti přímých zásazích. Dav hned zařval a jásal tak, že by snad dokázal otřást celým virtuálním světem.
«Absolutní meč» Yuuki, která porazila Kirita, o němž kolovaly mnohé legendy – i když nepoužil svůj skill Dvojité čepele –, byla korunována čtvrtým šampionem turnaje a její jméno se rozneslo celým ALO. Stala se známou osobností mezi všemi uživateli «Semínka».
Brzy přišel březen.
Asuna, která splnila slib, který si dala se svojí matkou během semestrálních zkoušek, byla nyní na třídenním a dvounočním výletě v Kjótu se sondou na rameni, společně i s Rikou (Liz), Keiko (Silikou), Suguhou (Leafou) a s Yui v telefonu. Teď už mohly být informace sesbírané sondou sdíleny s mnoha uživateli, takže kromě Yuuki se k výletu mohli přidat i Siune, Jun a ostatní. Asuna je prováděla turistickými atrakcemi a její popisy byly ještě živější.
Pro ubytování na noc použili prostorné pokoje Yuukiových a díky tomu, jak na tomhle ušetřili, mohli zamířit na hostinu do známých kjótských restaurací. Chuť jídla se ale přes sondu přenést nedala, takže Yuuki a ostatní reptali, že jsou Asuna a ostatní tak prohnaní. Asuna mohla jen slíbit, že ve VR světě připraví podobně chutnající jídlo a pak se o to několik dní ve virtuální kuchyni snažila.
Všechno bylo jako sen. Asuna a Yuuki se společně vydávaly na dlouhé cesty jak ve virtuálním, tak ve skutečném světě. Chtěly zamířit na spoustu míst a Asuna věřila, že mají hodně času.
Jednoho dne, nedlouho před dubnem, přišel od Ochotského moře studený vítr, takže i přes tuhle roční dobu napadalo v Kantó dost sněhu.
Tlustá vrstva sněhu, která jako by zcela přikryla přítomnost jara, začala na slabém denním světlu roztávat.
Tehdy obdržel Asunin telefon zprávu od doktora Kurahashiho, ve které stálo, že se Yuučin stav zhoršuje.

7 komentářů:

  1. Ahoj Cindý děkuji za překlad. Σ:-) Zdar Romane. :-P
    1.) Po školy zamíří do dalekého fast foodu, dají si hamburgery a budou si povídat.
    2.) Maminčiny, tatínkovy, Aičiny, naše šťastné vzpomínku tu budou už navždy…』
    3.) ...''S tím mikrofonem ti teda nevím, nic jsem k tomu nenašel. Amíci a Japonci mají nějakej speciáál.'' Σ:-D ...možná za za těch 10 let to bude normální. =-O

    OdpovědětVymazat
  2. 4.) Základ byl z rozřezaného hliníku a kupole z průsvitného akrylu. Nemělo tam být frézovaného nebo vysoustruženého hliníku?
    5.) Byla vidět čočka vevnitř.
    PS. Promiň píši to na mobilu.

    OdpovědětVymazat
  3. Mikrofon jsem ve (snad) vhodných instancích změnila na reproduktor. Nevím, no, jak to mají...
    K tomu hliníku: v angličtině tam je "Its base was made by cutting away aluminum". To mi přijde tak, že se nějak řezal hliník... Ale netuším, takové věci jdou trochu mimo mě...

    Jinak opraveno ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Na ruském serveru jeto přeloženo takto: Základ byl vyroben z hliníku a kupole z průsvitného akrylu. Uvnitř byla vidět čočka. Σ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji ti za preklad ;) Zdravím Hontecha :) Téééda vy ten preklad riadne prežívate :DDDD
    R

    OdpovědětVymazat
  6. Nevím no, nechám to tam, jak to je. Stejně je to jen detail ;)
    A nemáte zač :)

    OdpovědětVymazat