pátek 13. února 2015

Tragédie při vývoji VRMMO

Tak, konečně jsem to po dlouhé době dodělala. Jedná se o vedlejší příběh, ve kterém se neobjevuje žádná z postav série SAO. Odehrává se však ve stejném vesmíru.
Tohle je původní webová verze. Oficiální verze vyšla v Dengeki Bunko Magazine v prosinci a konec se maličko liší.

Říjen 2025

„—Omlouvám se!“
„…Co?“
Okano Kouji zvedl tvář, celý překvapený. Pusou držel brčko končící v ledové kávě.
Fujita Shin před ním měl obě ruce na stole a s intenzivním pohledem sledoval popelník na stole s výrazem, který připomínal nějakého asketa.
„Vážně se omlouvám!“ zakřičel znovu Shin, tentokrát zaníceně sklonil hlavu.
Narazil jí s žuchnutím do stolu a hora ledu ve sklenici se s cinknutím rozpadla.
Byla jedna hodina odpoledne, čtvrtek. Seděli v kavárně poblíž stanice JR Sugamo.
Kouji doma zrovna rozebíral svůj počítač a balil ho, když mu Shin zavolal.
Bylo po poledni ve všední den, ne víkend nebo nějaké prázdniny, proto byly v podniku především vdané dámy, co si daly přestávku od nakupování, anebo úřednice z blízkých kanceláří.
Proto vypadali Kouji a Shin docela zvláštně s docela dlouhými vlasy a z lenosti narostlými vousy; v sepraných tričkách a kalhotách. Shinovo hlasité zvolání přitáhlo ještě více zvědavých pohledů od okolních lidí.
„H… hej, nekřič!“ zaskřehotal Kouji, který vyndal brčko z pusy. Shin otevřel ústa, aby dál křičel, oči za brýlemi se podlívaly krví z toho vzácného výletu během dne.
„Jasně, chápu! Napřed mi řekni, proč se omlouváš.“
Shin způsobně zavřel ústa při Koujiho slovech a na chvíli ztuhl, možná hledal správná slova. Nakonec znovu sklonil hlavu ke stolu.
Nakonec se z prostoru mezi jeho ukrytou tváří a stolem vynořil tlumený hlas: „Někdo ukradl ty peníze.“
„—Co?“
„V bance mi někdo ukradl odměnu za práci, 360 tisíc.“ [Cca 70 tisíc Kč]
„—Co jsi to řekllllllllll?!?“ zahřměl obchodem Koujiho křik, několikrát silnější než ten první výkřik.

Kouji a Shin byli „výrobci objektů“ na volné noze. Přesněji řečeno se jimi stali včera v sedm večer.
Vedoucí na Koujiho pracovišti, ve smíšeném obchodu, přijal jeho výpověď s „hmm“ a neprojevil vůbec žádný pokus o to mu to rozmluvit. Teprve poté se z dvojice oficiálně stali nezávislí pracovníci – nebo také existence žijící z jednoho výplatního šeku k druhému. Shin podobně skončil před třemi dny s prací obsluhy ve VR kavárně.
Výrobce objektů je, jak název napovídá, prodej dat pro 3D objekty. Většina práce přichází, pro tuhle dvojici vždy, od administrátorů VRMMO her.
Dříve bylo normální mít interní designéry, kteří vytvářeli postavy, předměty, terén a další podobná data pro virtuální MMO hry. Existovalo i vnější zajišťování těchto objektů, ale na to tu byla specializovaná designová studia, takže amatér, 3D podnik na volné noze, by neměl moc šancí na zakázku.
To se začalo měnit v letošním únoru – asi před osmi měsíci, kdy se začal rozšiřovat VRMMO balíček ke zcela bezplatnému použití zvaný „Semínko“.
Díky tomu, že všichni, nejenom společnosti, ale i jednotlivci, mohli zřídit plnohodnotný MMO herní server jen s malým kapitálem, se během toho půl roku počet herních světů nesmírně znásobil. I když bylo teď těžké určit, kolik jich je, ne všem se dostalo mezi uživateli stejné přízně. Dříve či později ty herní světy zmizí, aniž by jejich stvořitelé cokoliv oznámili.
Dokud bude základní herní systém stejný, budou se muset snažit zaujmout uživatele tak, že překreslí mnoho částí, aby vypadaly originálně. Takže se musí zaměřit na vzhled objektů, postav a tak podobně.
Návrhové společnosti, které přijímaly externí objednávky, byly zaplaveny příkazy a většinu objednávek musely odmítat. Kromě toho si tyhle společnosti účtovaly vysoké poplatky za design, které administrátoři malých VRMMO her zaplatit nedokázali.
A takhle se objednávky na vytvoření objektů dostaly do rukou amatérských 3D modelátorů jako byli Kouji a Shin.

Jak postupně plnili jedinečné objednávky, tak jejich modely, kousek po kousku, přinesly dvojici slávu, hlavně pak modely ženské.
Nějakou dobu pokračovali v obou pracích, v práci na poloviční úvazek i modelování objektů, ale jednoho dne přišla velká objednávka od středně velké VRMMO, kterou ani jeden z nich nečekal.
Byla to naléhavá objednávka 80 variant 20 hezkých ženských modelů, které měly být použity jako základní postavy nově zřízené „MMO zaměřující se na moe“.
Na něco takového jim rozhodně nestačil volný čas, kdy zrovna neměli pracovní dobu. Dvojice přemýšlela, že nabídku odmítne, ale výše zmíněná odměna za práci byla pro málo placené velice lákavá.
Mluvili o tom celý den a celou noc, s pivem a občerstvením v rukách, než došli k závěru.
Dvojice se rozhodla, že s brigádami skončí a opravdu založí firmu výrobců objektů.
V tom případě by byly staré byty o velikosti šesti tatami podložek [2.73 m × 3.64 m] příliš přecpané.
Chtěli profesionální přístroj pro modelování a potřebovali vysokou rychlost a také připojený velkokapacitní kanál.
Teď už nic nedokázalo zastavit dvojici a jejich nadšení. Jen během pěti minut se rozhodli investovat všechnu svou platbu předem do kanceláře.
Dva nejnovější a nejlepší (i když podomácku sestrojené) počítače.
Průmyslový skener a šestiválcová barevná laserová tiskárna.
Velký byt měřící 8 + 4,5 + 4,5 tatami podložek, kde se mělo vše uskladnit.
Jejich bilance šla na chvíli strmě nahoru, následovalo ji mnoho propadů jen chvíli po sobě, ale to dvojici nezajímalo.
Podepsali smlouvu s realitním makléřem a už se skoro připravili na stěhování, které se mělo odehrát za několik dnů – když přišlo tohle skvostné podzimní odpoledne.
Kdy Koujimu zavolal jeho partner a vypověděl mu, co se stalo.

„Ukradl… počkej… počkej chvíli, ty…“
Uběhlo několik vteřin, kdy byla Koujiho mysl ztuhlá šokem, než dokázal pohnout rty.
„Jak se ti…“
„Ne, no~“ poškrábal se Shin po hlavě s poněkud prázdným úsměvem.
„Bankovky, co jsem vybral, jsem nacpal do obálky a nějakýmu staříkovi u bankomatu vedle spadly všechny drobný, víš.“
„…Hm?“
„Dal jsem si obálku do zadní kapsy a hned mu pomohl je sesbírat. Když jsem pak vyšel z banky… tak jsem měl prázdnou kapsu.“
„…Hm?“
„Myslel jsem si, že mi ta obálka možná spadla a vrátil jsem se, ale ne. I ten stařík byl pryč. Stejně tak i chlap z boxu naproti. Tehdy a tam jsem si pomyslel: áá, možná to byla past?“
„…Hm.“
Kouji natáhl pravou ruku.
„Ty blbče!“ Plác! „Ty blbče!“ Plác!
Uštědřil Shinovu zvláštně širokému čelu dva zásahy ve své roli chytřejšího z komediantů, hlasitě polkl svou kávu a chroupal led.
„…Dokážu přehlídnout, že ses nechal napálit trikem, který je teď tak z minulého století. Ale proč jsi, zatraceně, měl v naší době tolik v hotovosti?“
„Ne, no~ Zapomněl jsem na netovej účet a heslo pro realitku v počítači, víš… Navíc jsem nikdy předtím neviděl tři sta tisíc v hotovosti, tak jsem myslel, že si udělám pár fotek pro průzkum a tak.“
„Nemůžu říct, že bych těmhle pocitům nerozuměl. …Co policie?“
„Šel jsem tam, šel. Řekli, že vyhlásí pátrání podle záznamu kamer, ale ten stařík měl velkej slamák a sluneční brýle, takže to asi…“
„Copak ti takhle nepřišel už dost podezřelej?!!“
Znovu dal tomu čelu facku. Pak si oběma rukama zuřivě škrábal vlastní neupravené vlasy.
„Ááá~~~ ježiši, co teď budeme dělat!?“
„Co teď…“
„Hele, ty, nemáš si odkud půjčit prachy?“
Shin překřížil své ukazováky a zavrtěl hlavou na Koujiho otázku.
„Deset nebo dvacet tisíc možná, ale nevím o nikom, kdo by měl tři sta a šedesát tisíc. Co ty, Kou?“
„Neptal bych se, i kdybych někoho znal.“
„No, to je fakt. Ha-ha-ha.“
„…“
Kouji si dlouze a hlasitě povzdechl, pak se opřel o židli a podíval se ke stropu.
V hlavě se mu objevil kalendář a on si v něm přehodnocoval následující program.
„…No, fajn, nejspíš můžeme v tom pokoji zůstat další dva dny… První dávku jim budeme muset poslat během dalších deseti dní…“
„No jo, ale peníze dostaneme jen za celou práci.“
„Aha… No, tak to je hračka, teda aspoň mluvení o tom,“ namířil Kouji pohled s tak velkým opovržením, jakým jen zvládl, na Shina.
„Abychom to zvládli, musíme vytvořit spoustu objektů. A k tomu potřebujeme, aby nám šly počítače. Kam chceš asi tak zastrčit kabel pozítří, až nás z toho pokoje vyhodí!?“
Shin usrkl ze svého citronového squashe, jehož led už se z poloviny roztál, a chvíli uvažoval.
„…Co kdybychom šli do netové kavárny a udělali…“
„Jejich mikroprocesory jsou pomalé, nemají dost paměti, a především ani vhodné aplikace.“
„…Nemusíš to říkat s hlasem a navíc i tváří takhle chladnými… Děsíš tu Shiníka.“
Shinovo koketní gesto, kdy měl ruce spojené, rty vyšpulené a malé oči svítily za kulatými brýlemi pod tím širokým čelem, přinutilo Koujiho úmysl zabíjet doutnat jako téměř vařící se koupel. Jeho ruce se v tichosti natáhly, aby škrtily Shinův krk; ten se rozrušeně odtáhl.
„Uáá, to byl vtip, vtip! Nebuď tak naštvaný, Kou-chan, a taky něco vymysli.“
„Přestaň mi tak říkat. …Mohli bychom se vloupat někomu s panelovým počítačem, ale… Dvě věže by pak byly…“
Počítače, nově vyrobené dvojicí, nepoužívaly MRAM, poslední dobou běžný trend, jako vedlejší úschovnu, ale tradiční soubor čtyř pevných disků. Neměli výčitky ohledně poměru ceny k úschovně, ale podvozek byl příšerně velký, nemluvě o tom, že vzhledem ke kombinaci s přehnaně výkonnými chladícími větráky vydávaly počítače hluk jako hurikán. To se nedalo jen tak používat a přitom se přiživovat na někom dalším.
I optimistický Shin zřejmě nakonec porozuměl závažnosti situace a zamračil se s přísným pohledem na sklenici rozmrazeného ledu.
„…V krátkosti, potřebujeme prostě stroj, který můžeme používat zadarmo, rychlej a aby na něm byl nainstalovaný ‚Nizer‘. …Škola… veřejné místo… ehm…“
„Když odhlédneme od specifik přístroje, nenajdeme počítač, který v sobě bude mít specializovaný program jako… ‚Nizer‘…“ ztuhla Koujimu při řeči ústa.
Obraz plochy, kterou někde viděl, mu z nedávných vzpomínek vyplul na povrch.
Na té neživé modré tapetě, ne na jeho stroji, bylo mezi mnoha různými roztroušenými ikonkami logo softwaru podpory 3D modelování, „Solid Organizer“.
Ale ta plocha vypadala mlhavě a průsvitně, stejně jako monitor, na které se nacházela. Jako by sám ten monitor byl jen hologramem nebo tak. Konec konců… viděl tu plochu v…
„…Najdeme.“
„Co?“
„Najdeme to. Počítač, který má Nizer, a dá se používat hodiny zdarma.“
Shin vykulil své maličké oči na Koujiho tlumené mumlání.
„K-k-kde!?“
„Měsíc.“
„—Na měsíci.“
„…Kou-chan, takže tvůj mozek se z toho šoku zcvokl, co…“
„Tak to není! Město Kopernik. V ‚LUNASCAPE‘.“
„…“
Shinova našpulená čelist spadla a zůstala tak.
„LUNASCAPE“ je VRMMORPG hra, na které se oba tento rok stali závislými. Prodávala se díky steampunkovému světu na povrchu Měsíce, ve VRMMO říši, plné především ortodoxními fantasy světy s meči a magií, to byla hra s nejvíce sci-fi nastavením.
„Hele, dělali jsme ten úkol před několika měsíci, ne? Ten, kde jsme hledali měsíčňany, kteří se ztratili v Koperu…“
„Aha, aha. Ten nudný úkol, se kterým byly akorát problémy a za který jsme dostali fakt trapnou odměnu.“
„V asi polovině jsme hráli minihru na počítači v nějakém baru, ne?“
„Tu, kde se po výhře objevila zpráva, že jo. To bylo fakt otravný… Vážně jsi tehdy hrozně zuřil, Kou…“
„To tys to nezvládal! Tys byl naštvanej, když jsi prohrál, práskl jsi do klávesnice a najednou skončil hru…“
„Ach, rozhodně tehdy přetekl pohár mojí trpělivosti. Pak se objevila plocha nebo co.“
Dvojice zpanikařila a utekla pro případ, že by se tam objevilo GM. Když se druhý den vrátili, bylo vše zase v normálu, ale…
„Takže,“ promluvil Kouji k Shinovu širokému čelu, „ten terminál není virtuální objekt naprogramovaný jen pro tu minihru úkolu. Je to skutečný počítač administrativy, na kterém se prostě jen náhodou ta hra hraje a náhodou je v tom baru.“
„Aha, vážně, to je od nich pěkně líné, nebo spíš…“
„Nejspíš zapomněli zamknout herní aplikaci. No, LUNASCAPE spravuje jen malá, docela nejistá společnost… Ale co, viděl jsem to. Na ploše po konci hry bylo logo Nizeru.“
„…Takže… když ty počítače použijeme…?“
„Jo. Budeme pracovat v LUNASCAPE. Nemáme jinou možnost.“
„Ne-nezjistí to?“
„Jestli jo, tak se s tím nějak vypořádáme.“

Jakmile se jednou domluvili, šlo už vše rychle.
Kouji při vyprazdňování pokoje, kde zrovna žili, sbalil všechna zavazadla, která mohl, do své ojeté dodávky a zbavil se všeho nábytku. Stornovali zásilky pro periferní zařízení počítače, která objednali.
Navíc si pronajali děsivý pokoj o velikosti dvou tatami podložek [3 m2] se společnou koupelnou, záchodem a kuchyňským zařízením, postavený před čtyřiceti osmi lety. Stálo je to dvacet tisíc měsíčně [cca 4 000 Kč] a nebylo třeba platit zálohu na byt či reikin [Jedná se o částku, často stejně vysokou jako zálohu, někdy má ovšem výšku i šestiměsíčního nájmu, která se platí bytnému. Je to považováno za dar, takže se pak peníze při ukončení nájmu nevrací.]; když vpochodovali do svého nového domova, nebyli vybaveni doslova ničím jiným, než „jediným AmuSphere“.
Dvojice ztratila slov ze sklíčenosti, když uviděla prostor skládající se ze dvou tatami podložek a skříně, ale přesto potřebovala jen místo, kde by si mohla lehnout. Zastrčili kabely AmuSphere do jediné životně důležité věci v pokoji, černé zástrčky, zapojili je do přenosného terminálu, který je přes router připojoval k internetu… a tak byla jejich kancelář kompletní.
Natáhli nafukovací matraci přes světle hnědé tatami podložky, podepsané nespočtem značek od cigaret. Dvojice se vybavila kovovými kruhy a natáhla se na zem, pak společně vykřikla. Začátek přenosu… dokud se mohli připojit k internetu, neměli si proč stěžovat na to, kde se jejich těla nacházela ve skutečném světě.

„Chcete vyhrát hru, kterou navrhl ten legendární hacker, Vorpal Bunny? Vy spratci nevíte, kde je vaše místo.“
Ve zpustlém baru na konci cesty postavené z trubek a kovových plátů na nejnižší vrstvě Koperniku na povrchu měsíce promluvilo NPC, majitel baru, ke Koujimu a Shinovi, kteří seděli před dvěma počítači v nejhlubší části podniku.
„Cha, jako bych takovou hru chtěl ještě někdy hrát…“ zaklel Shin a zmáčkl přitom na jednoduché, kovové klávesnici společně klávesy Ctrl, Alt a Del. Herní aplikace na holografickém displeji skončila přesně podle jeho očekávání, objevila se jasně barevná plocha třískající se se světem. Když to Kouji uviděl, tak i on zmáčkl stejné klávesy na počítači před sebou.
V baru nebyli žádní hráčští zákazníci a dveře nevypadaly, jako že se brzy otevřou. Úkol, jehož se počítače týkaly, byl již dávno pasé, takže to bylo opravdu jen přirozené. Bylo dokonce možné, aby celá hospoda zmizela, ale naštěstí se ji nikdo neobtěžoval vymazat, tak tu zůstala.
„Áá, je to tu, je to tu. Tak jsem na to, Nizere, otevři se… tak.“
Shin pohyboval myší s matným leskem jako titán a klikl, objevila se mnohovrstevná paleta známého „Solid Organizer“.
„Vážně je to rychlý, co. A taky hodně paměti… s tímhle budeme…“ přikývl Kouji při pohledu na holografickou obrazovku před sebou.
S virtuální pravou rukou – svlečenou z rukavice, kterou normálně mívala – na virtuální myši a levou rukou na klávesnici se podíval na stranu. Hluboce na sebe s Shinem kývli—
„Tak, začneme!“

Dvojice vážně dřela.
Cpali se pochybnými měsíčními jídly nabízenými majitelem baru, aby obalamutili své mozky, kdykoli měli hlad, a svalili se na pohovku baru na šlofíka, kdykoli byli unavení.
Návrat do skutečného světa omezovali na maximálně jednou či dvakrát za den. Když se zbavili toho nevyhnutelného fyziologického jevu a rychle do sebe nasoukali jídlo v podobě energetických tyčinek, kterých koupili přímo hromadu, znovu se ponořili do virtuálního světa.
„Takováhle lopota není vůbec špatná, co,“ řekl Shin něco na ten způsob.
Kdyby se ve skutečném světě díval na monitor pět hodin, bolely by ho oči, měl by ztuhlá ramena, kručelo by mu v břiše. Kdyby se svalil na postel pro takzvané osvěžení, buď by tvrdě usnul, nebo si nasadil AmuSphere, aby unikl do jiného světa.
Ale protože už byl ve hře, neměl kam jinam utéct. Ospalosti se nemohl vyhnat, ale, překvapivě, spánek se zablokovanými pěti smysly byl účinný a i po čtyřech hodinách se cítil zcela odpočatý.
A tak dvojice pokračovala, naprosto zabrána do své práce. Postavy krásných, mladých dívek byly vytvářeny na virtuálních monitorech jedna po druhé, ukládali je do neeticky obsazené paměti. Uběhlo deset dní.
—A.
„…Jsme hotoví…? Řekni mi, že jsme…“ zaúpěl Shin a opřel se o opěrku židle.
Kouji opatrně pohnul myší a roztočil detailním 3D modelem běžícím na obrazovce. Rozsáhlá kontrola ze všech úhlů.
„…Fajn, vypadá to dobře.“
„…“
Shin vyskočil na nohy a zamával pěstí ve vzduchu.
„…Fáááájn!“
A ponořil se znovu do židle.
„…Napřed půjdeme do veřejných sprch… a pak si dáme pořádné jídlo… masomasomasosakésakésaké.“
Kouji souhlasil, jen pro tentokrát, s Shinovým nepříčetným mumláním. Co by normálně trvalo měsíc… ne, klidně i déle, ve VR světě dokázali stěsnat do směšného času. Nebylo by zvláštní, kdyby část jeho mozkových buněk pomřela.
S realistickou halucinací kouře zvedajícího se z opečeného masa Kouji se závratí ukládal poslední model…
A náhle se zastavil.
„…Hele, co je. Pohni si, ať se vrátíme,“ řekl Shin, ale Kouji se nepohnul. Ne, nemohl se pohnout.
„…“
„No tak, co je? Pohni si a ulož ta…“ i Shinova ústa se zde zastavila.
„…Ulož ta data… a jak je dostaneme zpátky do reality…?“
Na to nebyla odpověď.
Kouji a Shin se k sobě otočili.
„Co je, mládeži? Vzdáváte se?“ ozval se mrtvě podnikem vřeštivý hlas NPC majitele baru.

(Konec)

5 komentářů:

  1. :D díky :) dobej konec
    -P

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Cindý děkuji za překlad. :-) Tak trochu mi to něco připomnělo.

    OdpovědětVymazat
  3. Nemáte zač ;)

    Copak ti to připomnělo, Hontechu, smím-li se ptát?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Cindý, když se dostaneš k úpravě a záloze komunikačního systému německé armády, který nemá přístup na internet a vše má být šifrováno. A teď si zálohuj 2.4 TB když nemáš kam a na co zálohovat. :-(

      Vymazat
    2. Joo, tak to zní hodně podobně tomu, co se stalo v té povídce... Docela smůla, nu

      Vymazat