úterý 24. února 2015

Místo slunečního svitu v zimě

22. podlaží Nového Aincradu
31. prosince 2025

Při noření se s AmuSphere má většina lidí zřejmě pocit, že buď padá, nebo se vznáší.
Keiko patřila k té druhé skupině. Když ležela na posteli v pohodlném oblečení a zavolala hlasový příkaz «Začátek přenosu», její vědomí, nyní už oddělené od jejího těla, se pohroužilo do pocitu letu přímo vzhůru. Obraz nekonečného vzestupu jasným, bílým prostorem, s věčnými hranoly duhového světa přepadávajícími dolů.
Když předtím přemýšlela nad věrohodným názorem, který našla na internetu, co tvrdil „typ lidí, kteří mají pocit vznášení, mají pocit, že realita je tvrdá, a chtějí uniknout do virtuálního světa“, tak nad tím nakonec příliš dumala, i když byla pohoršená tím, jak nepodložené to tvrzení bylo. Ani v nejmenším neměla pocit, že by byla realita bezútěšná – nebo si to alespoň myslela. Přeci jen byla ve svých dvanácti letech uvězněna ve virtuálním světě a zůstala tam dva roky, než byla před necelým rokem propuštěna.
V porovnání s tím bezcitným, krutým místem, kde bylo její HP přímo spojeno s jejím skutečným životem, byla realita poklidným místem. Od dubna dokonce začala chodit do školy připravené pro mladistvé SAO přeživší a našla si tam spoustu kamarádů. Doma to bylo trochu rozpačité, ale její odtažitý otec, šikovná kuchařka matka, která ráda zpívá, a její munchkin kočka Pina, kterou vlastní, ji všichni přivítali. Tady si mohla číst pokračování mangy, kterou měla ráda (a není třeba říkat, kolik toho měla za ty dva roky na dohánění!), a dokonce mohla jíst skutečné tvarohové koláče A tak neměla důvod mít pocit, že je realita nějak tvrdá.
Neměla by… ale přesto.
Keiko svěřila své tělo pomíjivému pocitu vznášení a přehrála si hádku, kterou měla před několika desítkami minut se svými rodiči. Přesněji řečeno to byla první hádka, kterou od návratu ze SAO měla.
Bylo 31. prosince 2025. Silvestr. Tři členové rodiny Ayano, Keiko, její otec a matka, měli navštívit domov rodičů jejího otce v prefektuře Jamanaši, společně s nimi měla jet i kočka. O tomhle se rozhodlo už před měsícem, a když to Keiko poprvé uslyšela, poslušně na to kývla.
Ale těsně před odjezdem to nakonec v garáži řekla. Že nechce jet, za žádnou cenu.
Její rodiče se ji snažili jemně přemluvit tím, že říkali, jak se na ni její dědeček, babička a bratranci těší, ale Keiko zůstala u svého tvrdohlavého postoje desítky minut. Jejich slova byla stále tvrdší, až nakonec její otec zabručel „Tak si dělej, co chceš,“ načež autem odjeli. Keiko, která zůstala sama doma, zamkla vchod a vrátila se do svého pokoje v patře. Hodila sebou na postel a nasadila si AmuSphere.
Právě proto by právě tohle ponoření mohlo být svým způsobem únik. Ale na tom stejně nezáleželo. Když bude brečet ve virtuálním světě, nebude se pak alespoň muset starat o napuchlé oči.
Poté, co se změnila ve svou postavu Cait Sitha Siliky, se Keiko objevila na verandě vedoucí do dřevěného domku na břehu velkého jezera, na dvacátém druhém podlaží Nového Aincradu, který se vznášel v nebi Alfheimu. V domově víl bylo zřejmě brzké odpoledne, příjemně teplé sluneční paprsky se snášely na trávník zahrady.
Tenhle hráčský dům jí nepatřil, ale protože se mohla zaregistrovat jako náhradní majitel, mohla se volně přihlašovat a odhlašovat kdekoli na pozemku usedlosti. I tak ale brala do úvahy oba majitele a dávala si pozor na to, aby se vždy přihlásila ven, jen pro jistotu.
Krátce po Siličině ponoření se v prostoru hned vedle ní objevil světle modrý třpyt, ten se pak spojil a změnil ve tvar malého dráčka.
Malý byl ovšem jen s porovnáním s většími verzemi monster dračí rasy, rozpětí křídel dosahovalo téměř až k jednomu metru. Celé tělo mělo monstrum zakryto ochmýřenou srstí v odstínu světle modré, který ladil s dvěma kulatýma, rubínovýma očima. Vnější vzhled byl bez jakékoli známky zuřivosti.
„Tady, Pino.“
Ve chvíli, kdy Silica natáhla ruce, se jí malý dráček, který se jmenoval stejně jako její kočka, zabořil do její náruče a vydal jediné zavrkání, „kururu!“. Pevně objala načechrané tělíčko a zvířátko začalo lechtat její pravou tvář svým drobným jazýčkem. Pina, s AI na úrovni fámulů, tedy «ochočených monster», nebyla nijak výjimečně chytrá, ale občas reagovala, jako by dokázala číst Siličiny myšlenky. A to se stalo i tentokrát, zatímco dál olizovala Siličin obličej, vydávala neustále „kuru… ruru…“ z hrdla, jako kdyby tak projevovala svou starost.
„…Děkuju, už jsem v pořádku. Už jsem v pořádku, když tě tu mám, Pino,“ zašeptala a dala si Pinu, nečekaně lehkou vzhledem k její velikosti, na hlavu. Křídla z peří polechtala kočičí uši vyhrazené pouze Cait Sithům a dlouhý ocas draka se jí obtočil kolem krku, úplně jako šála.
Obalená teplem, které se zdálo být pro pohybující se objekt ve virtuálním světě nemožné, Silica ucítila, jak se pomalu otřepává z rozmrzelosti nad hádkou, kterou měla s rodiči. Vykračovala si to ke dveřím dřevěného domku.
Po dotknutí se kliky zaznělo křupavé cvaknutí, představující odemknutí dveří. Jemně zatáhla, aby dveře otevřela, vešla a zavolala „Dobré odpoledne“. Ale jak se dalo čekat, nikdo neodpověděl. Mohla otevřít seznam přátel v hlavním menu, aby se podívala, jestli jsou online, ale věřila tomu, že to nemusí dělat, protože stejně nikdo online nebude. Přeci jen je Silvestr…
Přesto Silica nezapomínala na dobré způsoby a pro jistotu pozdravila, než do domu vstoupila. Zavřela za sebou dveře a zamířila k obývacímu pokoji na levé straně předsíně.
Ve chvíli, kdy vešla, rozprostřela se před ní šíře nemožná pro samostatně stojící domek ve skutečném světě, nebo alespoň pro průměrný domek v okrajových oblastech Tokia. Pina pomalu sletěla z její hlavy. Důvody k tomu, aby fámul opustil svého pána bez příkazu, by měly být následující: buď detekoval blížící se monstrum, nebo se jeho hodnota důvěrnosti snížila, jelikož nebyl dostatečně nakrmený, a proto přešel do stavu vzdoru. Ale v téhle místnosti v tomhle domě byla ještě třetí možnost.
Silica si byla vědoma toho, jak se jí virtuální srdce roztlouklo. Běžela za Pinou mávající křídly. Prošla kolem velkého polena, používaného jako sloup, a zamířila oči k oknu na jihu.
Na místně, kam dopadalo citrónově žluté světlo, stálo osamělé houpací křeslo. Na něm se neustále pohyboval, poměrně lehce, jelikož to nevydávalo žádný zvuk, a ležel Spriggan s černými vlasy, oblečený v černém, oči zavřené. Jeho spící výraz se tolik lišil od toho v boji, tady ukazoval známky chlapecké nevinnosti.
Pina, která sletěla ze Siličiny hlavy, jednou obkroužila nad Sprigganem a pak mu přistála poblíž žaludku. Složila svá křídla, stočila hlavu a ocas a nakonec usnula. Ne, je to fámul, takže by měla jen «vypadat, jako že spí», ale „kjururu kjururu“ zvuk jejího dechu ve spánku nebyl iluzí.
„…Bóže, Pino,“ zamumlala si pod vousy Silica a dál stála a pozorovala spícího člověka a zvíře. Její dosti rychle tlukoucí srdce se pozvolna uklidnilo a klid se brzy rozprostřel i Silikou. Na krátko kolem ní poletovala pachuť výčitek, zatímco hledala úkryt v teple.
Tohle pokračovalo asi třicet vteřin, než se zase dala dohromady a rozhlédla se. Jestli je on, majitel domku, přihlášený, tak je tu někde nejspíš i další majitel, Undine léčitelka, nebo jeho skutečná mladší sestra, sylfí kouzelnice a šermířka. Ale žádné stopy po dalších hráčích nenašla. Cait Sithové jsou mezi devíti rasami tou, která je požehnána nejvyšší úrovní vnímání, takže by věděla, kdyby byl v domě ještě někdo jiný. Jistě, skilly nebo kouzla na skrývaní jsou něco jiného, ale neměl by být žádný důvod se takto v domě schovávat.
—Ačkoli došla Silica k tomuto závěru, nevěděla několik vteřin, co dělat. Nakonec přinesla od jídelního stolu jednu židli k houpacímu křeslu. Dala je do jedné řady a pak se tiše posadila.
Rozvalila své tělo doleva a usilovně pozorovala tvář spícího Spriggana přímo před sebou.
Po několika pouhých vteřinách Silica cítila, že i jí těžknou víčka. Když ten kluk tvrdě spí v téhle místnosti, vydává jakousi magickou moc, která v ostatních hráčích také způsobuje ospalost – tak alespoň zněl přijímaný závěr mezi jejími kamarády. Ona si ovšem nemůže dovolit té magii podlehnout. Silica měla «funkci automatického odhlášení po usnutí» nastavenou na patnáct minut, takže kdyby usnula, brzy by byla odhlášena. A znovu si projít sekvencí přihlášení byla vážně otrava; ale ona hlavně nechtěla mrhat tímto drahocenným časem. Šanci na to, aby s tím spícím klukem byla sama – už v podstatě ani neměla, ne ode dne, kdy se v jistém jiném vznášejícím se zámku setkali.
Vlastně se to stalo před téměř dvěma roky.
Ztratila svého fámula Pinu a málem i vlastní život, který byl jako svíčka mihotající se ve větru. Tehdy Siliku zachránil šermíř oděný v černé, Kirito.
Nejenom, že Siliku ochránil, ale dokonce jí i pomohl oživit zabitou Pinu. Stále si ještě pamatuje ten jediný den plný dobrodružství, když šli pro předmět, který mohl oživit fámula, až do nejmenších detailů. Obří květinová monstra, z nichž rašila chapadla, a oranžoví hráči, kteří je na cestě zpět napadli; oboje bylo děsivé, ale ty vzpomínky pro ni byly důležité.
—Ne, nebyl to jen ten den.
Silica zvedla ruce k hrudi a pevně je chytila, pak začala vsedě na židli přemýšlet.
Všechny dny, kdy zažívala dobrodružství i si jen užívala, vydávaly v jejích vzpomínkách zvláštní jiskru ode dne, kdy poprvé potkala Pinu. Záře byla tak jasná, že až veškerý čas, který strávila ve skutečném světě, v porovnání bledl. Jistě, mohla Pinu potkat, kdykoli chtěla, stačilo se jen přihlásit do ALO. Uvědomovala si, že už jen ten fakt je požehnáním sám o sobě – přeci jen měla Pina zmizet, když bylo SAO dokončeno – ale někdy nad něčím přemýšlela.
Jaké by to bylo hezké, kdyby tahle strana byla ve skutečnosti realitou.
Myšlenka, kterou nemohla nikomu říct, myšlenka, která nesměla opustit její rty. Myšlenka, která by zradila její rodiče, kteří si o ni po celé dva roky uvěznění ve smrtící hře neustále dělali starosti a kteří po jejím návratu nadšeně oslavovali. Ale. Ale přesto—
Slzy, které se jí nashromáždily u spodních řas, aniž by si toho všimla, vykreslily slabý vzor na područce židle.
Možná kvůli tomu hluku, který vlastně téměř ani neexistoval, otevřel malátně černovlasý Spriggan, Kirito, oči. Silica se rychle otočila zády k němu, nesčetněkrát zamrkala, aby rozptýlila zbývající efekt slz. Zůstala takto ztuhlá několik vteřin, než uslyšela jeho hlas.
„…Uh, Siliko? Kdy ses sem dostala?“
Stydlivě se otočila doleva a setkala se s ospale vypadající tváří Kirita hned před sebou.
„Do-dobré odpoledne, Kirito-san. Ehm… před patná… pěti minutami nebo tak, myslím.“
„Uá, tos mě měla prostě probudit.“
Kirito se narovnal s poněkud nervózním výrazem a zřejmě si konečně všiml Piny na něm ležící. S něžným úsměvem ji špičkou prstu lehce pohladil v místě, odkud jí vyrůstal krk. Dráček se stále ve spánku přetočil, ukázal bříško v trochu bledším odstínu, než v jakém měl záda, a zatřásl ocasem, jako by prosil o další hlazení.
Silica a Kirito se na sebe podívali, pak se oba tiše rozesmáli.
Když ji smích přešel, prošla jí rty slova, skoro jako by to bylo přirozené.
„…Předtím jsem se pohádala s našima.“
Kirito trochu zvedl obočí a pak se klidně zeptal: „I když je Silvestr? Nebo právě proto, že je Silvestr?“
„Proto, že je Silvestr… Myslím. Vlastně jsem dneska měla jet k dědovi do Jamanaši, ale když jsme odjížděli, tak jsem najednou řekla, že nechci… ach, n-ne proto, že jsem si myslela, že oblíbená loviště budou v ALO na Silvestr prázdná, kvůli něčemu takovému jsem to neudělala.“
„Haha, docela by mě zklamalo, kdyby to byl tvůj skutečný důvod. Hodně hráčů si zřejmě myslelo to samé, takže to tu v podstatě není prázdnější než obvykle.“
„…Takže ty už jsi tam byl, hm. Nebo že bys tu, Kirito-san, byl právě kvůli…?“ vzhlédla k němu Silica na okamžik. Spriggan zavrtěl hlavou s rozčepýřeným výrazem.
„Ta-tak to vůbec není. Možná jsem chtěl vyzkoušet ostrost «Excaliburu», který jsem minule získal, možná se předvést Eugenovi, takže to rozhodně to není—“
„Na to všechno jsem se neptala, jéžiš.“
„A-aha. Počkej, ne, mluvili jsme o tvé návštěvě, Siliko,“ odkašlal si Kirito ležérně, vrátil se ke svému vážnému výrazu a zadíval se přímo na Siliku.
Ze všech jejích kamarádů z minulého SAO měl on jako jediný postavu s jinou tváří a tělesnou stavbou. Ale ty uhlově černé oči, dost hluboké na to, aby vás do sebe vtáhly, zůstaly stejné. Nedokázala od nich své oči odtrhnout a dál se na sebe dívali, až nakonec Kirito šeptem promluvil.
„…Ty se nechceš… s někým potkat?“
„Ano,“ přikývla a vyjevila tak své nejtajnější myšlenky, které skrývala dokonce i před rodiči. Kirito nevypadal nijak překvapeně.
„Nejde jen o jednoho člověka, ale o víc. Nechci se potkat se svými bratranci. …Minule jsem tam jela na oslavu o-bonu, tehdy jsem je viděla poprvé po třech letech, ale… tu noc, když nás nechali všechny děti o samotě, tak se mě na to všichni ptali…“
„Co se stalo v SAO, viď…“
„Ano. …Chápu, že to nemysleli zle. Kdyby to bylo naopak, taky bych se nejspíš na pár věcí chtěla zeptat. Ale… Nechtěla jsem. Vážně jsem o tom světě nechtěla mluvit.“
„To proto… že máš tak špatné vzpomínky? Nebo možná…“ zarazil se. Silica se mu hned podívala do tváře, tentokrát se směšným množstvím překvapení.
„Kirito-san, někdy jsi hrozně natvrdlý a někdy dost bystrý, viď.“
„V-vážně?“
„Vážně. …Jak jsi uhodl, nechtěla jsem o tom mluvit, protože jsou pro mě ty vzpomínky drahocenné. Ale nechtěla jsem, aby rodiče věděli, že takhle přemýšlím… tak jsem bratrancům řekla, jak děsivý ten svět byl a jak jsem byla ráda, že jsem odtamtud unikla; to bylo vše, o čem jsme mluvili. Ale jak jsem tak pokračovala, jako bych poskvrnila něco, na čem mi moc záleží… Takže jsem se tehdy rozhodla, že už o SAO znovu mluvit nebudu. Ale jestli pojedu k dědovi, určitě je zase potkám, takže… já…“ nedokázala už Silica dál pokračovat. Rty se jí třásly. Kirito místo slov natáhl pravou ruku. Puf, položil svou dlaň na Siličinu hlavu a jemně hladil spodní část jejích kočičích uší, podobně jako to předtím dělal Pině.
Trojúhelníkové uši a dlouhý ocas, unikátní pro rasu Cait Sithů, dokázaly nějakým mechanismem cítit. Zvláště ocas, který produkuje cukavý stimul po celé páteři společně s nejsilnějším «pocitem zvláštnosti», když je silně stisknut; ale na druhou stranu, hlazení uší rozhodně nepříjemné nebylo.
Její napětí zřejmě trochu povolilo, pohroužila se do zvláštního pocitu rozkoše, který ve skutečném světě pocítit nemohla. Kirito se tváří v tvář k Silice, která povolovala tuhost svých ramen a oči měla napůl zavřené, zeptal na něco nečekaného.
„Siliko, tobě bylo dvanáct, když SAO začalo, viď?“
„…Jo, bylo. Byla jsem v druhém semestru šesté třídy.“
„Aha. Byl ten NerveGear tvůj? Nebo možná tvého táty…?“
„Byl můj. Teda, ne že bych si ho koupila nebo mi ho koupili rodiče; byla to výhra z časopisu. Společně se software pro SAO. To bylo poprvé a naposled, co jsem vyhrála něco tak drahého.“
„Ach! Tos musela mít pořádné štěstí… nejspíš větší než já, když jsem byl vybrán pro beta test. Ach, ne, no nevím jistě, jestli se tomu dá říkat štěstí…“
Silica se bezděčně zasmála nejistým slovům, která dodal.
„Jestli to měla být smůla, tak to byl trest za to, že jsem v té soutěži lhala o svém věku. …Aspoň to jsem si často myslela poté, co jsem byla v SAO uvězněna. Že by bylo hezké, kdybych bývala nevyhrála NerveGear; že by bylo hezké, kdyby to býval jiný software; takové věci…“
„Aha… —Ale tak to jsi rozhodně byla úžasná, žes odešla z Města Začátků. Skoro všechny děti tvého věku spolu tam spolu žily a neodešly.“
„Ne, možná právě… proto jsem z města odešla. Přeci jen, když jsem tam v hostinci, ve Městě Začátků proklínala svůj osud, tak výhra NerveGearu mohla být ta největší smůla mého života… tak jsem se nakonec rozhodla, že musím najít něco, abych byla ráda, že jsem do toho světa vešla. Proto jsem z Města odešla. I když to bylo o dost později než ty a Asuna-san.“
Když to Kirito uslyšel, podíval se zpět na sebe, dál hladil Siličiny kočičí uši. Na černém tričku mu tváří nahoru, jako vždy, tvrdě spal malý, světle modrý dráček.
„…Jsem rád, žes to našla,“ zamumlal. Silica s úsměvem na tváři přikývla.
„Ano. Setkání s Pinou bylo… a to není vše. Setkání s tebou, Asunou-san, Liz-san a ostatními, to, že jsem se se všemi skamarádila. Proto… jsou pro mě vzpomínky z toho světa jednoduše nenahraditelné.“
Téma opsalo plný kruh a vrátilo se zase na začátek, ale ona zůstala klidná. Silica se pohroužila do pocitu toho, že jsou ty virtuální doplňky hlazeny, a pomalu rozjímala nad problémem, kterému čelila.
„No ale, ne že bych se nechtěla vrátit do reality. Díky tomu, že ses ty a všichni ostatní tolik snažili dohrát SAO, můžu teď žít v takovém klidu, v jakém žiju. Za to jsem vážně ráda. Ale… jaksi… mám pocit, že je něco jinak. Něco ve skutečném světě… mi prostě přijde trochu… jiné. I moji bratranci, kteří chtějí slyšet o SAO… Taťka a mamka, kteří se na mě vždycky dívají očima plnýma starostí… a i moje kočka, Pina, je tak nějak jiná… než dřív…“
Když tohle všechno Silica vyjádřila, tak si poprvé uvědomila, co způsobilo ten pocit nepohodlí. Ona sama. Ayano Keiko skutečného světa, které bylo tenhle rok konečně patnáct. V porovnání s avatarem, který byl naprosto stejný jako v SAO, její skutečné tělo docela vyrostlo a její postava se změnila.
Aha, pomyslela si. Je jen normální, že mi něco přijde jiné. Přeci jen se v hloubi duše musím všech těch různých změn bát. Bát se toho, že čas v realitě neustále tak rychle běží. Bát se toho, co teprve přijde.
„…Já… se bojím. Že se věci mění, mizí… že jednoho dne přijde čas, kdy se už nebudu moct potkávat s tebou, všemi ostatními nebo Pinou v tomhle světě… Jestli má tohle přijít, tak bych prostě raději, ještě jednou…“
Tu byla uvězněna. Navždy. A aby se zastavil čas.
Ale to přání nemohlo vyjít z jejích úst. Černovlasý šermíř, odrážející se v jejích očích, bojoval v SAO s nasazením svého života a osvobodil přes šest tisíc hráčů, včetně Siliky. Nebylo možné, aby před ním řekla, jak moc by znovu chtěla být vězněm virtuálního světa.
Silica se zadívala dolů a silně se kousla do rtu.
Prsty hladící její uši se náhle zastavily. Jeho ruka se neodtáhla, místo toho příjemně zahalila dlaní její pravé ucho. Měla pocit, že jí mozek strnul, a ve chvíli, kdy se napětí v jejím těle znovu uvolnilo, uslyšela jeho hlas.
„…Jsem rád, že jsem tě tady a teď potkal, Siliko. A budu i příště a i potom; tomu rozhodně věřím. Proto… děkuju, Siliko. Žes zůstala naživu, dokud jsme se před dvěma lety nepotkali v «Lese bloudění».“
„Ech…“ podívala se nahoru při těch nečekaných slovech. Kiritova usmívající se tvář byla hned před její.
Opožděně pochopila význam za tou vděčností.
I když se nad tím ani nezkoušela zamyslet, i Kirito možná zrovna trpí vlastními obtížnostmi a těžkostmi. Možná i on během bledých chvil přivolává ty vzpomínky. Na dívku, kterou potkal a jíž zachránil život, hluboko v lese pohlceném tmou. Ta dívka je naživu a poklidně žije ve skutečném světě.
Čas jí stále plynul, vteřinu po vteřině—
Silica zvedla obě ruce, uchopila Kiritovu pravačku, která jí zakrývala trojúhelníkové ucho, a dala si ji před obličej.
Jeho tmavý tón pleti, typický pro Spriggany, se lišil od Kiritova ze SAO éry. Ale teplo, které zůstalo, bylo úplně stejné. Ruka, která přikryla rameno plačící Siliky na konci dobrodružství toho dne, byla úplně stejná.
Vlastně se toho hodně změní, i ve virtuálním světě. Když se tak nad tím zamyslela, uvědomila si, že právě proto, že opustila Město Začátků a chtěla změnu, mohla potkat Pinu a tedy i Kirita. Ale rozhodně jsou i věci, které se nezmění. Důležité věci ji rozhodně neponechají pozadu.
To se nejspíš vztahuje i na skutečný svět. To, jak se její bratranci a rodiče chovají k Silice jinak než dříve. Jejich city se ale… jejich city k Silice se ale uvnitř vůbec nezměnily. A proto rozhodně existuje i neměnící se vnitřní já Ayano Keiko, skrz kterou protéká čas hezky den za dnem.
S Kiritovou pravou rukou mezi svými dlaněmi se Silica dlouze, zhluboka nadechla. Vyzdvihla je do linie svého pohledu a pak se zeptala trochu rozpačitě vypadajícího Spriggana: „Kirito-san, máš dneska volno?“
„Ví-více méně… Přeci jen mám dost volno na to, abych tu pospával. Táta se vrací z Ameriky pozdě v noci, takže bych měl mít do té doby volno…“
„Tak si se mnou prosím dej silvestrovské rande.“
Byla to věta, kterou by normálně nezvládla říct, i kdyby se snažila, co by to jen šlo. Ale teď to šlo bez potíží, možná proto, že ji podporovala myšlenka „Už nejsem dítě“. Když to Kirito uslyšel, chvíli se mu toulal zrak, ale brzy s úsměvem přikývl.
„Jasně, jestli se spokojíš s někým jako já. No, půjdeme teda do hlavního města dvacátého pátého podlaží? Nebo do dolního světa? Zrovna by to mělo být někde nad teritoriem Undine…“
„Ne, dáme si ho v Ikebukuro, za hodinu od teď!“
„Dobře, tak teda Ikebukuro… co, có!? Ve skutečném světě!?“
„Teď už ti nedovolím vzít ta slova zpátky.“
Silica pevně sevřela Kiritovu ruku, pak ji pustila a se širokým úsměvem promluvila: „Hned pak pojedu vlakem do Jamanaši. Taťka a ostatní si přeci jen musí dělat starosti.“
Na to Kirito mnohokrát zamrkal, načež i on s úsměvem přikývl.
„Aha. Tak to tě teda doprovodím ke stanici Šindžuku.“
„Ach, nemyslíš si, že jen tohle stačí, že ne! To je jen čtyři zastávky na lince Jamanote, ne!“
„Jestli pojedeš linkou Saikjó, tak je to jen jedna.“
„Jsi hroznej! Tomu se nedá říkat rande!“
Pina se na Kiritovi probudila, možná kvůli zesilujícímu se rozruchu, a pořádně si zívla. Duhová bublina vystřelila z jejích úst a líně proletěla jižním oknem, pokračovala daleko, daleko do nebe, přičemž se nádherně třpytila ve slunečním světle.

4 komentáře:

  1. Cindý Díky za překlad. Σ:-)
    1.) Rozvalilo své tělo doleva a usilovně pozorovala tvář spícího Spriggana přímo před sebou.

    OdpovědětVymazat