Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z únor, 2015

Kapitola šestá

Obrázek
„Áááááááááááá, prohráli jsme, prohráli!!“ Nori, která se vrátila jako poslední, bouchla Talkena do zad a hlasitě zakřičela. Nacházeli se v obří budově ve tvaru kupole naproti náměstí Ronbaru. Jich sedm bylo přesunuto k Úložnému krystalu vztyčenému na trochu snížené podlaze uprostřed místnosti. To samozřejmě znamenalo, že je zuřivé útoky černého obřího bosse dvacátého sedmého podlaží vyhladily. „Ugh— a to jsme se tak snažili…“ Yuučina ramena poděšeně poklesla, Asuna ji hned popadla za límec. „Fue?“ Asuna táhla překvapenou Yuuki za sebou a běžela k jednomu rohu místnosti. „Všichni rychle sem!“

Místo slunečního svitu v zimě

Obrázek
22. podlaží Nového Aincradu 31. prosince 2025
Při noření se s AmuSphere má většina lidí zřejmě pocit, že buď padá, nebo se vznáší. Keiko patřila k té druhé skupině. Když ležela na posteli v pohodlném oblečení a zavolala hlasový příkaz «Začátek přenosu», její vědomí, nyní už oddělené od jejího těla, se pohroužilo do pocitu letu přímo vzhůru. Obraz nekonečného vzestupu jasným, bílým prostorem, s věčnými hranoly duhového světa přepadávajícími dolů. Když předtím přemýšlela nad věrohodným názorem, který našla na internetu, co tvrdil „typ lidí, kteří mají pocit vznášení, mají pocit, že realita je tvrdá, a chtějí uniknout do virtuálního světa“, tak nad tím nakonec příliš dumala, i když byla pohoršená tím, jak nepodložené to tvrzení bylo. Ani v nejmenším neměla pocit, že by byla realita bezútěšná – nebo si to alespoň myslela. Přeci jen byla ve svých dvanácti letech uvězněna ve virtuálním světě a zůstala tam dva roky, než byla před necelým rokem propuštěna.

Kapitola pátá

Obrázek
„Tak, Yuuki, Jun a Tecchi jsou na boj zblízka, Talken a Nori na boj ze střední vzdálenosti a Siune je podpora.“ Asuna si položila bradu na ruku, rozhlédla se po ozbrojených Spících rytířích. Když se včera představovali, měli lehké, obyčejné oblečení, ale teď se všichni převlékli do vybavení na starobylé úrovni. «Absolutní meč» Yuuki měla stejně jako včera černou poloviční zbroj a úzký dlouhý meč. Salamandr Jun měl měděně červenou plnou zbroj, která se k jeho malé postavě nehodila, a na zádech mu visel velký meč, dlouhý skoro jako on sám. Vysoký Gnóm Tecchi byl vybaven podobně, s tlustou plátovou zbrojí a měl i velký štít podobný dveřím. Za zbraň si vzal těžce vypadající kladivo, na kterém byly výběžky.

Kapitola čtvrtá

Byla přepadena pocitem prudkého pádu, jako kdyby padala do bezedné díry. Svět se náhle otočil o devadesát stupňů, ucítila tlak na zádech. Hned pak se jejích pět smyslů s nárazem vrátilo, až jí ztuhlo tělo. Několikrát jí zacukala víčka, pak namáhavě otevřela oči rozmazané slzami a uviděla strop svého pokoje. Nakonec ucítila známý měkký pocit své postele, který přicházel zpoza zad. Několikrát se mělce nadechla, zmatení jejího nervového systému postupně zmizelo. Co se to sakra stalo? To na chvíli vypadla elektřina nebo byla na jejím AmuSphere závada – o tomhle přemýšlela a konečně se zhluboka nadechla. Asuně přišlo zvláštní, že ve vzduchu byla vůně parfému, který ona nepoužívala. Nadzvedla se pažemi a hned ochromeně otevřela ústa.

Tragédie při vývoji VRMMO

Tak, konečně jsem to po dlouhé době dodělala. Jedná se o vedlejší příběh, ve kterém se neobjevuje žádná z postav série SAO. Odehrává se však ve stejném vesmíru. Tohle je původní webová verze. Oficiální verze vyšla v Dengeki Bunko Magazine v prosinci a konec se maličko liší.
Říjen 2025

Kapitola třetí

Obrázek
Dvacáté čtvrté podlaží Aincradu bylo vodní; z většiny pokryté vodou. Bylo v podobném stylu jako nyní nepřístupné jezerní město «Selmburg» na jednašedesátém podlaží, kde Asuna kdysi žila. Hlavní ostrov se jmenoval «Panareze». Byl to malý, uměle vytvořený ostrov uprostřed velkého jezera, spojen s mnoha dalšími ostrůvky pomocí vznášejících se mostů, které se táhly všemi směry. Asuna se dívala na veselý Panareze na druhé straně jezera, položila hlavu na Kiritovo rameno. Seděli právě na jižním břehu ostrova jen trochu severně od hlavního ostrova. Velký strom za nimi pučel, vlnky jim omývaly nohy. Přes jezero letěl navzdory tomu, že byla zima, teplý vítr, tráva kolem nich šustila. „Hele, pamatuješ? Jak jsi byl poprvé u mě doma,“ zvedla tvář a zeptala se. Kirito odpověděl s mírným úsměvem. „Nebudu se chlubit, vím, že mám špatnou paměť—“