S překladem si teď kvůli škole a práci dávám nucenou pauzu, od pondělí 18. se zase pustím do překladu. Další část určitě ještě v červnu.

středa 28. ledna 2015

Kapitola druhá

Píp, píp.
AmuSphere se s tím krátkým elektronickým zvukem vypnulo.
Asuna pomalu otevřela oči. Ještě předtím, než se zaostřily na strop tmavé místnosti, ucítila Asuna, jak se jí na kůži lepí studený, vlhký vzduch.
I když si nastavila klimatizaci na mód slabého vyhřívání, zřejmě zapomněla vypnout časovač a klimatizace se během jejího ponoření vypnula. Teplota v jejím pokoji o deseti tatami podložkách [cca 15 metrů čtverečních] je zhruba stejná jako ta venku. Všimla si tichého zvuku a otočila se k velkému oknu; na černém skle bylo mnoho kapek vody.
Asuna se zachvěla chladem hned, jak vylezla z postele. Natáhla prsty k ovladači na vestavěném ovládání a poklepala na dotykový senzor. Už jen při tom zvuku, následovaným krátkým zazněním motoru, se žaluzie zatáhly a horký vzduch vyletěl z klimatizace a LED světla na stropě začala vyzařovat mdlé oranžové světlo.
V Asunině pokoji byla nainstalována technika interního balíčku vyvinutého RECTem. Pokoj byl renovován, když byla v nemocnici, ale Asuna ten výhodný systém prostě ráda neměla. Ve virtuálním světě bylo samozřejmé, že se všechno ovládá přes okna a menu, ale ve skutečném světě to působilo poněkud chladně. Jako by byla vždy sledována anorganickými pohledy senzorů nainstalovaných ve zdech a v podlaze.
Možná se tak cítila po mnoha návštěvách u Kirita doma, tedy v domově Kirigayi Kazuta. Teplo tradičního japonského domu se zcela lišilo od chladu jejího vlastního domova. Stejné to bylo s prarodiči z matčiny strany. Když tam během léta jezdila, vždy si sedla na sluncem zalitou verandu a mávala nohama, zatímco pila ledovou tříšť, kterou jí udělala babička. Prarodiče z matčiny strany ovšem zemřeli už dávno a ten dům byl už před nějakou dobou stržen—
Slabě si povzdechla, natáhla si papuče a postavila se. Náhle se jí zatočila hlava, chvíli se dívala dolů, byla si silně vědoma tíhy, která jí v realitě táhla tělo.
Jistě, že i ve fantasy světě je stimulovaný pocit váhy. V tom světě se ovšem Asunino tělo i její duše mohly vznést vysoko do nebe, když se jen trochu odrazila. Váha skutečného světa není jen fyzická, ale má mnoho prvků, kterých se nedá zbavit, ať už se snažíte jakkoli. Chtěla si lehnout na postel, ale za chvíli bude večeře. Jestli se zpozdí i jen o minutu, bude si mít její matka zase na co stěžovat.
Plahočila se ke skříni a dveře se posunutím otevřely, ani nečekaly, jestli pohne rukou. Sundala si pohodlný svetr a neochotně jej hodila k posteli. Převlékla se do tmavé, dokonalé sukně v barvě třešní a posadila se k sousednímu toaletnímu stolku. Otevřelo se třístranné zrcadlo a stejně tak automaticky se zapnula i horní světla.
Ani doma jí matka nedovolila se oblékat lajdácky. Asuna zvedla kartáč a rychle si upravila vlasy, které se jí během času ve FullDive rozcuchaly.
Náhle si Asuna vzpomněla na to, co viděla v domově Kirigayových v Kawagoe.
Leafa/Suguha řekla, že Kirito a ona jsou ten den zodpovědní za přípravu večeře. Suguha dotáhla rozespalého Kazuta dolů. Stáli v kuchyni jeden vedle druhého, Suguha krájela zeleninu a Kirito smažil rybu. V tu dobu se vrátila jejich máma, popíjela pivo a dívala se na televizi. Při přípravě jídla si živě povídali a pak si všichni tři společně řekli „Dobrou chuť“.
Asuna roztřeseně dlouze vydechla, zadržela slzy, položila kartáč a postavila se.
Světla za ní zmizela, ani nečekala, až zavře dveře, když vyšla z pokoje do tmavé chodby.

Služebná Sada Akiyo zrovna otevírala přední dveře, když Asuna sešla zpola točité schodiště a dostala se do přízemí. Připravila večeři a už šla domů.
Asuna se podívala na čtyřicetiletou ženu a pozdravila ji.
„Hodně jste toho udělala, Sado-san. Jsem vám za dnešní práci opravdu vděčná. Mrzí mě, že jsem to neřekla už dřív.“
Akiyo zavrtěla hlavou s vykulenýma očima, jako kdyby tohle vůbec nic nebylo, také ji hned pozdravila.
„To, to nic, slečno. Je to práce.“
Během posledního roku už Asuna pochopila, že bylo zbytečné něco říkat. Tak k ní přišla blíž a tiše se zeptala.
„Už se matka a bratr vrátili?“
„Kouichirou-sama se zřejmě vrátí až později. Paní už je v jídelně.“
„…Aha, díky. Omlouvám se, že jsem vás zdržela,“ kývla Asuna a Akiyo se znovu uklonila, pak zase otevřela dveře a pospíchala domů.
Asuna si vzpomněla, že má dvě děti v nižší střední škole a na prvním stupni. Žije taky v Setagaye, ale domů se dostane až v půl osmé po tom, co ještě nakoupí. To je těžké pro děti s velkou chutí k jídlu. Asuna jednou řekla matce, aby jí s sebou dala už hotovou večeři odsud, ale matka ji jednoduše ignorovala.
Když slyšela kovový zvuk zamykání tří dveří, otočila se Asuna a prošla vstupní halou, aby se dostala do jídelny.
Hned, jakmile otevřela silné dubové dveře, zasáhl její ušní bubínky tichý, přesto přísný hlas.
„Máš zpoždění.“
Podívala se na hodiny na zdi, bylo přesně 18:30. Asuna to chtěla říct, ale ten hlas zazněl znovu.
„Choď prosím ke stolu o pět minut dřív.“
„…Promiň,“ zamumlala tiše Asuna a došlápla na koberec, přešla ke stolu a posadila se na židli s vysokým opěradlem, pohled jí mířil dolů.
Uprostřed jídelny o dvaceti tatami podložkách [cca 30 metrů čtverečních] byl dlouhý stůl obklopený osmi židlemi. Druhá židle od severovýchodní strany byla Asuniným místem. Její bratr Koichirou měl místo po její levici a otec Shouzou sedával na východním konci, ale ta místa byla teď prázdná.
Asunina matka Yuuki Kyouko seděla příčně vlevo od ní, četla knihu o ekonomice se svým oblíbeným sherry v ruce.
Na ženu byla poměrně vysoká. I když byla hubená, její robustní stavba nedovolovala pocit štíhlosti. Vlasy, obarvené bohatou hnědou barvou, měla rozdělené do stran, pečlivě zastřižené kolem čelisti.
I když měla hezkou tvář, tak její vysoký nos a linie čelisti, stejně jako hluboké vrásky kolem úst, vytvářely poměrně chladný dojem. Možná takový dojem chtěla vytvořit. S ostrým jazykem a rozhořčeným politickým postojem porazila všechny své oponenty ve škole a vloni se ve věku čtyřiceti devíti let stala profesorkou.
Asuna se posadila a Kyouko zavřela knihu v pevné vazbě, na kolena si dala ubrousek a zvedla nůž a vidličku; pak se na Asunu podívala.
Asuna shlédla dolů, zamumlala „Dobrou chuť“ a zvedla lžičku.
Chvíli se jídelnou rozléhal jen zvuk cinkání stříbra.
Měly zeleninový salát s modrým sýrem, scafata di fave [dušená směs s fazolemi (dává se tam ještě mrkev, cibule, celer, pancetta – italská slanina, rajčata, …)], smažená ryba s bylinkovou omáčkou, celozrnný chléb… takové věci. Jídlo bylo každý den určováno podle Kyoučiných výpočtů výživy, ale ona sama samozřejmě nevařila.
Při jídle Asuna přemýšlela nad tím, od kdy jsou jídla jen takhle ve dvou tak napjatá.
Ne, nejspíš je to tak už dlouho. Pamatovala, že byla mnohokrát napomenuta, když vylila polévku nebo nesnědla zeleninu. Jenomže dřív Asuna nevěděla, že se dají jídla i užívat.
Mechanicky jedla a její myšlenky se toulaly směrem k domu v druhém světě. Kyoučin hlas ji náhle zatáhl zpět do reality.
„…Zase jsi používala ten přístroj?“
Asuna zalétla pohledem k matce a přikývla.
„…Ano. Všichni jsme se dohodli, že se sejdeme a budeme spolu pracovat na úkolech.“
„Když nebudeš dělat úkoly a podobně sama, tak se nic nenaučíš.“
Kyouko by to nepochopila, ani kdyby jí Asuna řekla, že úkoly si dělala sama. Sklonila raději hlavu a změnila téma.
„Všichni žijeme daleko od sebe. Tam se můžeme potkat kdykoli.“
„To není setkání, když používáte takové stroje. Úkoly jsou od toho, abys je dělala sama. Jenom si tak hraješ, když je děláš s kamarády.“
Kyouko ucucla ze sklenice sherry a promluvila rychleji.
„Dobře poslouchej, na hraní si nemáš čas. Už jsi o dva roky pomalejší než ostatní děti, tak prostě musíš pracovat tvrději, abys to za ty dva roky vynahradila.“
„…Studovala jsem dost. Copak už nemáš vysvědčení z druhého semestru vytištěné a položené na stole?“
„Podívala jsem se na to, ale hodnocení z takové školy ani nemůžu brát vážně.“
„Takové… školy?“
„Poslouchej dobře, Asuno. Během třetího semestru budeš vyučována i mimo školu. Ne přes internet, jak je to teď oblíbené, bude k nám někdo docházet domů.“
„Počkej… počkej chvíli, proč tak najednou…“
„Podívej se na tohle,“ přerušila Kyouko Asunin protest, nenechala jí prostor na vysvětlování. Ze stolu zvedla tablet. Asuna se zamračila, když se dívala na obrazovku tabletu, který jí matka podala.
„…Co je tohle… témata ke… srovnávacímu testu?“
„Je to test k přestupu do třetího ročníku střední školy, kde je ředitelem jeden můj přítel, přemlouvala jsem ho, jak se jen dalo. Tohle není jako ta splácaná škola, tohle je řádná škola. Je založená na kreditovém systému, takže tam musíš chodit jen půl roku, abys splnila požadavky na odmaturování. Takhle budeš moct jít na univerzitu v září.“
Asuna se ochromeně podívala na Kyouko, položila tablet na stůl a zvedla levou ruku, aby přerušila matku, která byla stále vášnivější.
„Počkej, počkej chviličku. Vážně mi vadí, že tohle rozhoduješ sama. Já mám svoji školu opravdu ráda. Máme tam plno dobrých učitelů a můžu se tam toho dost naučit. Nemusím nikam přestupovat.“
Kyouko si přehnaně povzdechla, zavřela oči, posunula své brýle se zlatými obroučky a rovně se posadila. Tohle pro ni bylo speciální, často tuto techniku používala, aby dala svému oponentovi znát svou nadřazenost. I muži se shrbili, když tohle udělala na pohovce sborovny. I její manžel, Shouzou, se doma snažil vyhýbat Kyoučiným pohledům.
„…Tvá matka si to řádně prověřila,“ promluvila poučným tónem.
„To, kam chodíš, se ani nedává nazývat školou. Rozvrh je ledabylý a standardy hodin jsou taktéž nízké. Učitele sehnali kdovíkde, jen málokdo, pokud vůbec někdo, má pořádný životopis. Spíš než akademické zařízení je to ústav.“
„Takové… takové prohlášení…“
„Snaží se, aby to znělo hezky, říkají tomu zařízení pro vzdělávání studentů, kteří jsou tím incidentem zpožděni, ale ve skutečnosti tam jen monitorují všechny děti, které by jednou mohly působit problémy. Takové zařízení je nezbytné pro ty děti, které se v tom bizarním světě navzájem zabíjely, ale ty tam chodit nemusíš.“
„…“
Asuna ani nedokázala odpovědět na tu přehnaně jednostrannou řeč.
Škola, kterou navštěvovala od jara, se nacházela v Nišitokiu, vážně to byla budova postavená narychlo, během dvou měsíců od oznámení projektu. Měla pomoci dětem, jejichž vzdělání se kvůli uvěznění ve smrtící hře «Sword Art Online» zpozdilo o dva roky. Všichni SAO hráči pod 18 let měli školné zdarma, po odmaturování se mohli zúčastnit přijímacích zkoušek na vysoké školy. To výjimečně dobré zacházení bylo nějakou dobu důvodem ke kritice.
Asuna sama ovšem během navštěvování školy pochopila, že nejde jen o záchrannou síť. Všichni studenti se museli jedenkrát týdně účastnit konzultací, které zahrnovaly odpovídání na otázky, které byly jednoznačně z testu o antisociálním chování. V závislosti na odpovědích vás mohli poslat do nemocnice kvůli stanovení diagnózy nebo vám dokonce předepsat medikamenty. Takže to, že tomu Kyouko říkala «ústav», nebylo zcela nepodložené.
Přesto tu školu Asuna milovala. Bylo jí jedno, co si myslela vláda a Ministerstvo vzdělávání, ti učitelé byli lidé, kteří se dobrovolně přihlásili a otevřeně se potýkali se svými studenty. Nebylo třeba, aby se studenti snažili skrýt svou minulost; a navíc mohla být společně se svými blízkými přáteli. S Lisbeth, Silikou, některými společníky z přední linie a také – s Kiritem.
Asuna sevřela vidličku a kousla se do rtu, bojovala proti impulzu svého srdce říct matce vše, hezky od začátku do konce.
Bojovala s impulzem jí říct: „Patřím mezi ty lidi, «co zabíjeli jeden druhého», o kterých jsi mluvila. Žila jsem tak, že jsem každý den zabíjela mečem – a těch dnů vůbec nelituju.“
Kyouko dál mluvila, vůbec nevěděla o Asunině vnitřním boji: „A z toho místa se ani pořádně nedostaneš na vysokou školu. Zamysli se, už je ti osmnáct. Ale teď ani nevíš, jestli by ses zvládla na vysokou dostat. Příští týden musíš jít do prohlídkového centra kvůli prohlídce. Copak si vůbec neděláš starosti?“
„Jít na vysokou… Není zas takový problém, když jdeš o pár let později. A kromě toho to není jediná životní cesta…“
„Ne,“ odmítla Kyouko chladně Asunina slova.
„Máš na to schopnosti. Víš, kolik práce mi to dalo, abych z tebe ty schopnosti vytáhla na povrch. A přesto jsi strávila dva roky v té divné hře… Neříkala bych takové věci, kdybys byla normální dítě. Ale to ty nejsi. Zcela nevyužít svého talentu a nechat ho shnít, to je hřích. Máš kvalifikace a schopnosti jít na výbornou univerzitu a získat nejlepší vzdělání. A to bys měla udělat. Můžeš na univerzitě zůstat a dál se učit nebo využít svých schopností ve vládě nebo v podniku, do toho ti zasahovat nebudu. Ale nedovolím, abys vzdala šanci na to získat vysoké vzdělání.“
„Nemám něco jako vrozený talent,“ zvládla Asuna konečně něco říct během Kyoučiny dlouhé řeči.
„Člověk by si měl o životě rozhodnout sám, ne? Dřív jsem si taky myslela, že jít na dobrou vysokou a najít si dobrou práci je v životě vše. Ale změnila jsem se. I když teď nedokážu říct přesně co, určitě najdu něco, co chci dělat. Chci další rok zůstat na své nynější škole a zjistit, co to je.“
„To si jen omezuješ vlastní šance. Je jedno, kolik let na takovém místě zůstaneš, nebudeš se moci vydat žádnou cestou. Ale jestli změníš školu, bude to jiné. Ta škola, o které jsem ti říkala, je spojena se známou univerzitou, jestli přestoupíš a budeš mít dobré výsledky, budeš moct jít na univerzitu, kde učím. Poslouchej dobře, Asuno. Nechci, aby ses vydala po příšerné cestě životem. Chci, abys měla kariéru, se kterou se můžeš každému pochlubit.“
„Kariéru… Tak co má být s tím, co jste mi ho představili v lednu? …I když nevím, co řekli jemu, mluvil, jako by už to byl můj snoubenec. Copak mi tu právě ty neomezuješ životní styl?“
Asuna nedokázala zabránit chvění ve svém hlase. I když vkládala všechnu sílu do svého pohledu, Kyouko se jen nehybně napila ze sklenice.
„Manželství je součástí tvé kariéry. Jestli si nevezmeš někoho, kdo si nemusí dělat starosti o majetek, budeš toho za pár let litovat. I věci, které říkáš, že chceš dělat, pak budou nemožné. V tom ohledu je Yuuya dokonalý. Místní banka vedená naší rodinou je teď mnohem oblíbenější než velké banky, které mají mezi svými pobočkami neustálé boje. A navíc mám Yuuyu vážně ráda. Copak to není přímý chlapec?“
„…Zřejmě ses nad tím moc nezamyslela. Incident, který způsobil mě a mnoha dalším bolest a způsobil RECTu finanční krizi, má na svědomí Sugou Nobuyuki, kterého jsi vybrala ty.“
„Ticho.“
Kyoučin výraz se změnil, mávla levou rukou, jako kdyby odháněla otravný hmyz.
„O něm nechci nic slyšet… Především si ho oblíbil tvůj otec, chtěl ho adoptovat jako svého syna. Nikdy se v lidech nevyznal. Ale na tom nezáleží, Yuuya nic nepředstírá, takže můžeme být v klidu.“
Pravda, Asunin otec Shouzou nikdy nevěnoval lidem kolem sebe příliš pozornosti. Všechnu svou energii vkládal do vedení společnosti, ale i když teď ze své pozice generálního ředitele ustoupil, pořád přehlížel rodinu, aby získal pro firmu spolupráci se zahraničním kapitálem. Shouzou sám řekl jen to, že se mu líbily Sugouovy ambice, jeho schopnosti vývoje a vedení, a jen kvůli vlastní neschopnosti si nevšiml Sugouovy osobnosti.
Asuna ale pochopila jeden z důvodů, proč byl Sugou Nobuyuki od nižší střední školy stále agresivnější; to kvůli tvrdému tlaku lidí kolem něj. A velká část toho tlaku určitě pocházela z Kyoučiných slov.
Asuna spolkla své stížnosti a napjatě řekla: „No, rozhodně s ním nechci chodit. Svého partnera si vyberu sama.“
„V pořádku, pokud se k tobě hodí, může to být kdokoli výjimečný. A říkám už předem, že dítě jako – studenti z takového zařízení nepřicházejí v úvahu.“
„…“
Pochopila, že Kyouko tou větou mířila na jistou osobu. Asuna byla znovu ochromená.
„…Že bys… Tys něco hledala? O něm…“ zamumlala třesoucím se hlasem, ale Kyouko to nepotvrdila, ani nepopřela, místo toho jen změnila téma.
„Měla bys pochopit, že si já i tvůj otec přejeme jen tvé štěstí. To si přejeme už od doby, cos byla ve školce. I když jsi čelila malému zdržení, rozhodně se dokážeš vzpamatovat. Pokud budeš vážně tvrdě dřít. Budeš mít před sebou skvělou kariéru.“
Nebude moje, ale tvoje, zavrčela Asuna sama k sobě.
Asuna a její bratr Kouichirou byli oba součásti Kyoučiny «skvělé kariéry». Kouichirou nastoupil na jednu z nejlepších vysokých škol a v RECTu měl solidní výsledky, což Kyouko uspokojilo. Asuna měla následovat jeho příkladu, ale zapletla se do takové nepochopitelné věci jako incident SAO, po čemž následoval pokles dojmu RECTa kvůli Sugouovu případu; Kyouko proto cítila, že je v jejím životě kaz.
Asuna ztratila sílu se dál hádat, položila na svůj zpola plný talíř příbor a postavila se.
„…Popřemýšlím o tom přestupu,“ řekla, ale Kyouko nevýrazně odpověděla: „Nejzazší termín je příští týden. Do té doby vyplň požadované informace a vytiskni tři kopie na stůl v pracovně.“
Asuna shlédla, otočila se a rozešla se ke dveřím. Napřed se prostě chtěla vrátit do pokoje, ale něco jí přetrvávalo v srdci; otočila se čelem ke Kyouko a promluvila: „Matko.“
„…Co je?“
„To se pořád stydíš za svoje mrtvé rodiče, nenávidíš, že ses narodila farmáři a ne slavnému rodu s historií?“
Kyoučiny oči se v šoku na chvíli vykulily; následovaly hluboké vrásky u obočí a úst.
„…Asuno! Pojď sem!“
I když ten pronikavý hlas slyšela, zavřela Asuna dveře a slova uťala. Rychle vyšla schody, jako by chtěla utéct, a otevřela dveře k vlastnímu pokoji.
Ve stejnou chvíli si senzory všimly Asuny a automaticky aktivovaly světla a klimatizaci.
Asuna cítila nesnesitelný neklid, šla přímo k ovládacímu panelu pokoje a vypnula vestavěnou AI. Pak sebou hodila na postel a skryla tvář do velké matrace, ignorovala zmačkání na drahé blůze.
Nechtělo se jí brečet. Jako šermířka se rozhodla, že nebude brečet ze zármutku či smutku. Ovšem to rozhodnutí nedokázalo vystát nekonečně se zvětšující neštěstí v její hrudi.
Jaká jsi ty šermířka, zesměšňovala ji část vlastního srdce. Jen ti trochu jde mávání mečem ve hře, jakou máš sílu ve skutečném světě? Asuna se kousala do rtu a ptala se sama sebe.
Změnila se, když v tom světě potkala jistého chlapce. Přestala slepě následovat hodnoty, které jí určovali ostatní, bojovala za to, co vážně musela dělat.
Ovšem při pohledu z vnějšku, jak se změnila oproti tomu, jaká byla před tím světem? Chovala se jako panenka a před příbuznými vystavovala na odiv prázdný úsměv, jednoduše nemohla odmítnout cestu, kterou jí vnutili rodiče. Jestli si dokázala skutečně věřit jen ve virtuálním světě, tak proč se vrátila do reality.
„Kirito… Kirito…“ začala bezděčně říkat to jméno.
Kirito – Kirigaya Kazuto si zvládl udržet silnou vůli, kterou získal v SAO, i po více jak roce poté, co se vrátil do reality. Také je určitě pod velkým tlakem, ale nikdy mu to na tváři nebylo znát.
Dřív, když se zeptala Kirita, čeho chce v budoucnu dosáhnout, tak se rozpačitě usmál a odpověděl, že spíš než hráč chce být výrobce. Ne jen softwarů pro hry, chtěl nahradit nynější omezenou FullDive technologii a vytvořit mnohem intimnější rozhraní člověk-stroj. Proto zřejmě navštěvoval zahraniční technická fóra, aktivně se učil a vyměňoval si s ostatními názory.
Asuna měla pocit, že se za tím cílem žene bez zmatení. Ona chtěla, pokud by to bylo možné, zůstat po jeho boku a následovat stejný cíl. Pozorně se dívala na to, co by se měla naučit, a doufala, že příští rok spolu budou moci dál chodit do školy.
Ale ta cesta byla již zřejmě odstřižena. Nakonec pořád nedokázala vzdorovat, ten pocit bezmoci ji přepadl.
„Kirito-kun…“
Chtěla ho hned vidět. I kdyby to nebylo ve skutečném světě, chtěla s ním být o samotě v tom domě, vybrečet se do sytosti na jeho rameni a všechno mu říct.
Ale to udělat nemohla. Myšlenka na to, že Kirito nemiluje tu bezmocnou Yuuki Asunu, ale jednu z nejsilnějších bojovnic, Asunu «Záblesk», se stala těžkými okovy, pronásledovala ji.
Asuna… je velmi silná… Mnohem silnější než já…
Pamatovala si slova, která jí Kirito zašeptal v tom světě. Mohla by se jeho srdci vzdálit, kdyby mu svou slabost ukázala.
Bylo to příliš děsivé. Asuna ležela, až nakonec usnula lehkým spánkem.
Viděla samu sebe s pochvou zdobenou stříbrem u svého pasu, ruku v ruce s Kiritem, jak jde někam ve slunci zářícím skrz listy stromů. Ale její další já bylo zamčeno na temném místě, mohlo se jen tiše dívat na tu smějící se dvojici.
V tom hořkosladkém snu si Asuna velmi přála vrátit se do toho světa.

8 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad Cindý-chan ;) Samozrejme zdravím aj nášho verného korektora Hontech-chan :P
    R

    OdpovědětVymazat
  2. Dík za překlad.
    D

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad Cindý :-) Ahoj Romane :-D
    1.) Asuna se zachvěla chlady hned, jak vylezla z postele.
    2.) Náhle si Asuna vzpomněla na to, co viděla v domov Kirigayových v Kawagoe.
    3.) V pořádku, pokud se k tobě hodit, může to být kdokoli výjimečný.

    OdpovědětVymazat
  4. 4.) Takové zařízené je nezbytné pro ty děti, které se v tom bizarním světě navzájem zabíjely, ale ty tam chodit nemusíš.

    OdpovědětVymazat