sobota 29. listopadu 2014

Kapitola čtrnáctá

Se Sinon jsme se rozdělili a já vyšel z jeskyně. Červená barva západu slunce byla téměř pryč. Na noční obloze zůstaly jen poslední stopy po fialové.
Myslel jsem si, že ve světě GGO je vždy západ slunce, tak mě trochu překvapilo, že tu je i noc. Vzhlédl jsem. Po zamyšlení jsem si ale uvědomil, že ve skutečném světě je kolem deseti večer, tak jasně, že noční obloha bude tmavá.
Vypadalo to, jako kdyby v nebi žádné hvězdy nebyly. Podle všeho se v tomhle světě dříve odehrála nějaká velká galaktická válka a civilizace se dala na ústup. Lidé se teď musí spoléhat na pozůstatky minulé technologie, aby přežili. Při pohledu na rozlehlou noční oblohu se člověk musel až zamyslet, jestli byly planety v galaxii zničeny.
Náhle na jihozápadě zazářilo světélko v nekonečné temnotě.
Meteor – jistě, že tohle to nebylo. Byl to umělý satelit. Od doby, co ho minulá civilizace vystřelila nahoru, tam byl, aniž by ho někdo používal, a dál posílal informace.
21:45. Čas pro sedmý «Satelitní sken» třetího finále turnaje Bullet of Bullets.
Odvrátil jsem oči od noci a z pytlíku u pásku jsem vyndal tenký terminál a dotkl se jeho povrchu. Obrazovka se hned rozsvítila a na ní se objevila mapa okolí. Opuštěný ostrov, na kterém se boje turnaje odehrávaly, byl na severu zřejmě celý pokryt pouští. Bylo tu několik kamenitých kopců a malých zelených pasek a také rovná holá země, to se neměnilo. Tohle místo se na odstřelování asi moc nehodilo.
Opřel jsem se zády o kamennou zeď poblíž díry a snažil jsem se nějak skrýt, přitom jsem dál sledoval přístroj. O několik vteřin později ukázala mapa tiše světlo. Nemusel jsem se jej dotknout, abych věděl, že představuje mě – Kirita. Sinon, která čekala v jeskyni za mnou, se na mapě samozřejmě vůbec neukázala.
Nečekaně v poušti nezůstal žádný další živý hráč v okruhu pěti kilometrů. Dokonce, i když «Death Gun», «Sterben», používal «Optické maskování» a na mapě se nezobrazil, museli se poblíž shromáždit další hráči, kteří si uvědomili, že se Sinon a já skrýváme v pouštní jeskyni. Zároveň si určitě připravili granáty, které by hodili do jeskyně.
To nezní zrovna skvěle – ale všude po poušti bylo dost šedých teček. Tohle by měli být hráči, kteří už mají boj za sebou. Ale bylo tu tolik «mrtvých těl» i přesto, že jsme zvuky boje v jeskyni vůbec neslyšeli. Vlastně je to vážně neuvěřitelné.
Rychle jsem přizpůsobil přiblížení přijímače a zjistil jsem, že jihozápadně se nachází tečka světla asi šest kilometrů daleko. Dotkl jsem se jí a ukázalo se jméno «Yamikaze». Vypadalo docela povědomě.
Podíval jsem se ještě níž a kromě dalších pár tmavých teček tu byly dvě světlé, dost blízko u sebe. Přeživší «No-no» a «Fernil». Pak jsem zvětšil rozsah a zobrazil jsem si celý ostrov. Ale žádné další tečky tu už nebyly. I hráč, kterému Sinon říkala «Táborník Richie», který byl od začátku na vrcholku jižních kopců, ztmavl. A poblíž něj byly další dvě tmavé tečky. Zřejmě se proti němu spolčili.
Takže včetně Sinon a Death Guna, kteří se na mapě neobjevovali, tu v tomhle širém bojišti zůstávalo šest lidí.
Jistě, můžeme zahrnout i možnost, že se další hráči skrývají v jeskyních nebo pod vodou, ale bez unikátní schopnosti Death Guna nebudou schopni přijmout informace ze satelitu. A teď, když už turnaj téměř končí, určitě není nikdo dost trpělivý na to, aby se na nynější stav nepodíval…
„…Ach,“ nezadržel jsem svůj výkřik, když se na obrazovce odehrála během mého přemýšlení změna.
Počet světelných teček se nezvýšil. Vlastně to bylo naopak, dvě tečky v nedalekých ruinách ztmavly.
Ti dva si předtím nejspíš neuvědomili, že byl poblíž další člověk. Ale poté, co se podívali na obrazovku, zjistili, že se nepřítel skrývá za zdí někde poblíž. A rychle hodili granát a zemřeli oba – myslím, že takhle nějak to bylo. Nejspíš tihle dva experti, kteří až dosud zvládli bojovat, museli být v depresi ohledně toho, že se nechali takto eliminovat. Zadržel jsem potřebu říct ‚Ámen‘ a poslat je dál.
Nicméně – takhle zbyli v královském boji, který začal se třiceti hráči, čtyři lidé. A na obrazovce jsem byl jen já a Yamikaze.
Nakonec jsem spočítal počet světlých a tmavých teček roztroušených po celém ostrově.
A pak jsem hlubokým tónem zaúpěl.
„Eh…“
Rychle jsem znovu počítal, ale bylo jedno, kolikrát jsem to dělal, počet se neměnil. Na obrazovce přijímače byly jen dvě bílé tečky přeživších. A počet teček mrtvých byl dvacet čtyři.
Čísla nevycházela. Kromě Sinon a Death Guna, kteří se na obrazovce nezobrazovali, tu bylo jen dvacet osm lidí. A i když připočítáme «Pale Ridera», který se odpojil a zmizel krátce po zásahu z pistole, dává to jen dvacet devět lidí. Pořád ještě chybí jeden člověk.
Že by někdo předčil má očekávání a schoval se v jeskyni nebo pod vodou? Jinak by to znamenalo, že…
Death Gun «vymazal» dalšího hráče.
Ne. To by nemělo být možné. Death Gunův avatar, jeho komplic ve skutečném světě by měl čekat v Sinonině domě nebo někde poblíž. Nechtěl jsem používat Sinon jako návnadu, ale Death Gunův komplic se nemůže jen tak přesunout do domu jiného cíle.
—Ne, možná… jsem vynechal něco důležitého…?
Ne. Teď není čas váhat. Pevně jsem zavřel oči a setřásl jsem studený vzduch, který mě obklopil.
Když jsem oči znovu otevřel, začaly už světelné tečky na obrazovce poblikávat. Zřejmě satelit zase brzy odejde. Možná… ne, nemyslím, že potřebuji další sken. Tiše jsem se hluboko v sobě rozloučil se satelitem, který tvrdě dřel, a rozhlédl jsem se. Na poušti zakryté nepatrnou temnotou se nic nehýbalo, ani nic nezářilo. Dal jsem přístroj, který ztratil své informace, zpět do váčku u pasu a otočil jsem se, pak jsem vešel zpět do jeskyně.
Dívka s velkou odstřelovačskou puškou se neschovala ve spodku buginy, ale čekala v pravém rohu jeskyně.
„Tak? Jak to vypadá?“ zeptala se úzkostlivě Sinon a zatřásla krátkými akvamarínovými vlasy sepnutými po obou stranách. Pokusil jsem se jí jasně a jednoduše vysvětlit situaci.
„Během skenu se dva lidi sundali navzájem, takže bychom tu měli být už jen čtyři: já, ty, «Yamikaze» a «Death Gun», který se na obrazovce neobjevil. Yamikaze je šest kilometrů dole jihozápadně a Death Gun by měl být někde v poušti. A taky se možná někdo schovává v jeskyni jako my.“
Vážně jsem nedokázal vyslovit své podezření, že někdo mohl zemřít Death Gunovýma rukama. Sinon si mé obavy zřejmě nevšimla, místo toho s tak nějak překvapeným výrazem mumlala: „…Zbývá jen čtyři pět lidí…“
Ale pak přikývla a řekla: „Už je to přes hodinu a tři čtvrtě. Předpokládá se, že turnaj zabere tak dvě hodiny, takže tohle je docela očekávaný vývoj. Ale je fakt zvláštní, že sem nikdo nehodil granát…“
„Jo… o ty, co nás hledali, se nejspíš postaral Death Gun se svou odstřelovačskou puškou. Všude po poušti jsou šedé tečky.“
„V tom případě… dostane ten chlap odměnu za nejvíc zabití,“ pokrčila Sinon rameny s poněkud složitým výrazem ve tváři. Zřejmě byla znovu motivovaná.
„Na to zapomeň. Problém je teď «Yamikaze». Jsi jediný přeživší, co se objevil na jeho terminálu, tak si pro tebe určitě dojde.“
„Myslím, že jsem to jméno už slyšel… je silný?“ zeptal jsem se. Sinon mi věnovala nevěřícný pohled.
„V minulém turnaji byl druhý. Je to postava hrozně zaměřená na AGI. Říká se mu «Ďábel běhu a střelby».“
„Bě… běhu a střelby?“
„«Běh a střelba», jako že běží a při svém pohybu střílí. Má extrémně lehký samopal «Calico M900A». Minule prohrál se vzácnou zbraní a obranným vybavením XeXeeDa a skončil jako druhý, ale někteří říkají, že Yamikazeho schopnosti byly silnější.“
„To… to znamená, že je to nejsilnější hráč na japonském serveru GGO…“
No, jelikož se dokázal udržet naživu až do konce boje, tak musí být extrémně silný. Nad tím jsem přemýšlel, když se mi k uším donesl Sinonin docela odhodlaný hlas.
„No… zrovna jsi řekl, že doopravdy zabíjí «Death Gunův» komplic ve skutečném světě, ne? Jestli hádáš správně, tak Death Gun může zabít jen mě, protože je ten komplic u mě doma.“
„…“
Byl jsem trochu, ne, spíš dost překvapený, když jsem sledoval její tvář, která mi tolik připomínala nějakou kočkovitou šelmu.
Neznámý vrah byl ve skutečném světě připraven ublížit jejímu tělu. Takový strach by mohl překonat i pouto, které jsem měl s Nerve Gearem a pravidly smrtící hry, kterou jsem zažil. V tuhle chvíli ukazovaly Sinoniny modré oči strach, ale viděl jsem i záblesk odhodlání se strachem bojovat. Dál mluvila klidným tónem k mému ohromenému já.
„No, tak tohle znamená, že se nemusíme bát, že by Death Gun zabil Yamikazeho. I když mi ho je líto, tak ho můžeme použít jako návnadu, ne? Jestli Death Gun odstřelí pomocí L115 Yamikazeho, tak zjistíme, kde je. Je to mnohem efektivnější, než abys šel ty dělat návnadu… v podstatě dělám něco podobného.“
Poslední slova nejspíš mířila na to, že drží Death Gunova komplice ve skutečném světě v šachu. I když se na konci trochu zachvěla, je docela působivé, že měla soustředění to dokončit.
„…Jsi vážně silná, Sinon.“
Odstřelovačka zamrkala a pak se usmála.
„…Prostě nad tím nepřemýšlím. Vždy mi šlo ignorovat věci, které mě děsí.“
Pak hned řekla něco dalšího, aby zakryla to rýpnutí sama do sebe: „A vůbec, co ta strategie? Myslím, že zrovna teď to tak udělat musíme.“
„Jo… to je pravda. Souhlasím s tvou strategií… ale…“ kousl jsem se do rtu a pak jsem vyřkl pochybu, která mi už pár minut zůstávala v srdci.
„…S něčím si dělám starosti. Během toho satelitního skenu teď jsem spočítal, kolik lidí přežívá a kolik je jich mimo hru. Celkem dvacet osm lidí. A i když započítám Pale Ridera, tak ještě pořád jeden hráč chybí.“
„…Neříkej mi, že pak Death Gun zabil ještě někoho?“
Sinon vykulila oči, ale hned zavrtěla hlavou.
„To… to není možný! Cíl toho komplice jsem já, ne? Venku není virtuální svět. Jak by se mohl tak rychle přesouvat? Je ve stejném domě jako já další hráč?“
„Má… máš pravdu… ale když se nad tím zamyslíš, je to trochu divné…“
Krátce jsem se podíval na hodinky. Od konce skenu uběhly dvě minuty, a tak jsem rychle a jasně zmínil všechny své pochyby.
„Od toho, kdy Death Gun střelil Pale Ridera a pak tě chtěl střelit na stadionu, uběhlo asi třicet minut. Takže Pale Rider ve skutečném světě musí bydlet asi třicet minut od tebe. Jasně, že tohle není nemožné, ale nemyslíš, že je to až moc velká náhoda?“
„…Ale to je jen jedna z možností.“
Pak jsem mračící se Sinon řekl pochybu, která se mi během satelitního skenu vplížila do mysli: „Ne. Poslouchej… možná nemá Death Gun jen jednoho komplice. Kdyby bylo několik «operačních jednotek», tak i kdyby se někdo opozdil a nemohl ti ublížit, mohli by se zaměřit na někoho jiného. Takže… nemůžeme popřít možnost, že Yamikaze je Death Gunovým cílem.“
„…!“
Sinon zalapala po dechu a pevně objala svou velkou odstřelovačskou pušku. Zavrtěla tváří, která v lehce tmavém prostředí vydávala bílé světlo.
„Ja, jak je tohle možný…? Říkáš, že ten děsivý plán zabíjení provádějí alespoň tři lidi?“
„…V bývalé gildě «Rozšklebené rakvi» bylo alespoň deset přeživších. A navíc byli skoro půl roku zamčení ve stejném vězení. Možná si na sebe vyměnili kontakt ve skutečném světě… je to trochu extrém, ale měli dost času, aby si to pořádně promysleli. Jasně, že se nemůže účasnit všech deset… ale nemáme důkaz na to, že je komplic jen jeden.“
„…Proč… proč musí tolik plánovat, jen aby pokračovali v tomhle «PK»…? Zrovna se dostali ze smrtící hry, tak proč…?“ ptala se třesoucím se hlasem. Vymáčkl jsem odpověď ze suchého hrdla.
„…Možná přesně proto, proč jsem já chtěl být «šermíř» a ty «odstřelovač»…“
„…“
Myslel jsem si, že Sinon bude naštvaná, ale stěží se jen kousla do rtu. Pak se hubené tělo přestalo třást a její modré oči vydaly silnou zář.
„…Jestli je to tak, pak máme jen další důvod s nimi neprohrát. Použila jsem slovo «PK» a chci ho vzít zpět. Hodně lidí v téhle hře PKuje a já se přidala ke skvadře na tomhle založené. Ale PK má svoje pravidla a realizaci. Zabít hráče v bezvědomí, kteří se ponořili, pomocí drog, to není PK. Je to jen opovrženíhodný zločin… jen vraždění.“
„Jo… máš pravdu. Nemůžeme dovolit, aby v tom pokračovali. Musíme tu porazit toho «Death Guna» a donutit ho spolu s jeho komplici zaplatit za jejich zločiny, ve skutečném světě.“
Vlastně jsem polovinu těch slov řekl sám sobě.
Správně – to je má nejvyšší priorita. Musím začít od toho. Abych se mohl vykoupit za zabití dvou lidí v mém záchvatu šílenství během té noci a za to, že jsem pak vzal život ještě jednomu člověku.
Tohle by měl být boj, kterému mám čelit sám, ale tahle odstřelovačka v tom byla až po uši. Mohl jsem ji jen tiše sledovat.
Jestli je prioritou její bezpečí, můžeme donutit Yamikazeho bojovat s Death Gunem a hned spáchat sebevraždu, až jeden z nich vyhraje. Ale pak by mohl turnaj pokračovat, jestli ten člověk, co se neobjevil na mapě, nebyl Death Gunovou obětí, ale schovával se pod vodou nebo v jeskyni. A Death Gun by sundal Yamikazeho a pak střelil Sinon, která se nemůže hýbat, a já byl mezitím mrtvolou. Navíc, jestli je Yamikaze Death Gunovým cílem, tak by se počet obětí jen zvýšil.
A proto musím bojovat. Chci ochránit Sinon, vypořádat se s Yamikazem a porazit Death Guna. Nebude to snadné, ale musím splnit všechny ty tři věci—
O tomhle jsem přemýšlel, když Sinon promluvila neoblomným hlasem: „Nech Yamikazeho na mně.“
„Ech…“
„Je silnej. Ani ty ho jen tak neporazíš. Navíc Death Gun vašeho boje využije, aby se sám objevil.“
„To… to je asi pravda…“
Sinon viděla můj protichůdný výraz, uvolnila pravou ruku z držení pušky a pak mě poklepala po hrudi.
„Navíc musíš myslet na moji ochranu.“
Ta slova se trefila do černého. Nebyl jsem schopný na to nijak odpovědět. Malá ústa odstřelovačky se hned usmála, ale pak se dívka zase zamračila.
„Přestaň tak blbnout. Jsem odstřelovač. Ty pomáháš. Prostě mi najdeš pozice nepřátel. Yamikazeho a Death Guna nech na mně.“
Malé části těch slov jsem vážně nerozuměl, ale jen jsem se křivě usmál a přikývl.
„Aha. Tak to teda nechám na tobě… oba jsou nejspíš blízko. Vyjedu na bugině. Ty vyjdeš z jeskyně o něco později a najdeš si místo na odstřelování.“
Domluvili jsme se na podrobnostech plánu a Sinon přikývla.
Tentokrát se jí na tvář vrátil vážný výraz. Dívka se na mě podívala zpříma a jednoduše řekla: „Nechám to teda na tobě, parťáku.“

Sinon nastavila mířidlo své milované Hecate na noční vidění a pak k němu přiložila pravé oko.
V rozlehlé poušti se teď nic nehýbalo. Ale Yamikaze na jihozápadě a Death Gun, o kterém nevěděli, kde je, by se sem měli přibližovat.
Sinon si pro svou odstřelovou oblast vybrala nízký kopcovitý výběžek; hned pod kamenným kopcem byla jeskyně, ve které se před chviličkou skrývali. Ze země bylo těžké si tohoto místa všimnout a ona by měla mít na okolí pohled z ptačí perspektivy. Přesto tu bylo i nebezpečí. I když to byl jen nízký kopec, tak vrcholek je od země stejně více jak deset metrů. Sinon, která nemá vysokou VIT, nemůže jen tak seskočit. A nahoru vede jen jedna cesta. Jestli se nepřítel přiblíží, tak ji provrtají kulky, ona nebude mít kam jít.
Ovšem teď nadešla chvíle, kdy musí všechny negativní myšlenky setřást. Odstřelovačka se dál snažila zůstat klidná a kradmo přesouvala svou milovanou pušku doprava.
A tak si všimla postavy uprostřed velké pouštní duny.
Noční vítr se dál činil a chvílemi odfoukával jeho černé vlasy po pas. Na hubeném těle měl černou armádní uniformu, takže to vypadalo, jako by se měl každou chvíli spojit s temnotou. Vypadal spíš jako elfí šermíř uprostřed pouště v nějakém fantasy než jako voják s palnou zbraní.
Hned před Kiritem byl dopravní prostředek, který oba dostal od ruin až sem – tříkolová bugina. Když vyjela z jeskyně, tak už v ní nezbývalo moc benzínu. Teď se už nebude moct hýbat. Ale přesto bugina plnila svou povinnost až do konce. Její masivní konstrukce poskytovala Kiritovi úkryt. Je snadno viditelná, ale ze severu tak nikdo nebude moct Kirita snadno odstřelit.
Kamenitý kopec, na kterém se skrývala Sinon, byl na jihu od Kirita, takže i odsud někdo zaútočí jen stěží. Death Gunova L115 mohla tedy zaútočit jen ze západu nebo z východu. Vzhledem k tomu, že Yamikaze přicházel od západu, zaútočí Death Gun nejspíš z východu. Na to pravděpodobně myslí Kirito. Jeho tvář se při pohledu nijak nelišila od dívčí, když na ni zářil modrobílý měsíc, který postupně procházel dírou v hustých mracích.
Death Gun při odstřelu Kirita nejspíš nepoužije paralyzující kulky, ale .338 Lapua Magnum. Jestli taková kulka zasáhne hlavu nebo srdce, tak to téměř zaručí okamžitou smrt. A i kdyby zasáhla jen končetinu, tak nárazové zranění způsobí, že zmizí půlka HP. Navíc bude pro Kirita těžké vyhnout se útoku. První kulka Death Guna nebude mít Linii kulky a navíc může použít i «Metamateriální optické maskování», aby se schoval a odstřelil. Jistě, na písku budou šlépěje, takže se nemůže přesunout na místo, odkud by měl jistý zásah. Přesto měl Death Gun hrozivou výhodu.
—Ale pokud jsi to ty.
Ty, který jsi vyhrál tu «Nedotknutelnou hru», když jsme se poprvé setkali, a dokonce jsi rozřízl Hecatinu kulku z bezprostřední blízkosti. Ty se tomu určitě dokážeš vyhnout, Kirito.
Řekla mu Sinon v srdci a pak vrátila oči k pušce.
Její prací bylo umožnit Kiritovi plně se soustředit. Musí se rychle vypořádat s nejsilnějším útočníkem typu AGI, Yamikazem, který se zezadu přibližuje.
Kdyby měli čas a kdyby to bylo bezpečné, možná by se Yamikaze sám vyhnul potížím nebo by i pomohl, kdyby mu vše vysvětlili. Ale bude extrémně nemožné ho přimět uvěřit, že ve finálním stádiu BoB nastal případ skutečné vraždy. Kdyby Sinon neviděla Death Guna v akci a necítila mráz, když na ni mířil Blackstar, tak by se Kiritvým slovům jen vysmála.
A tak museli Yamikazeho sundat. XeXeeD se tohoto turnaje neúčastnil, takže si téměř všichni myslí, že právě Yamikaze má největší šanci na výhru. A ona ho musí zabít jediným zásahem.
…Vážně to moje nynější já zvládne?
Sinon se pouhým okem podívala po rozlehlé poušti, ze všech sil se snažila odolat pochybám a strachu, které se k ní pomalu plížily. Všechny její odstřely při útěku z ruin na tříkolové bugině byly ubohé. Toho muže v plášti ani nezasáhla a to, že se trefila do nádrže náklaďáku, byla jen čirá náhoda. Všechna pýcha, kterou si Sinon doposud vystavěla, byla v tu chvíli zmařena.
Sinonina role odstřelovače znamená, že má získat co nejvíce zabití a trénovat své vytříbené techniky odstřelu. Jednoho dne, až bude schopná vyhrát turnaj BoB, pocítí Asada Shino skutečného světa opravdovou sílu. A tehdy se bude moci vzdát svého strachu z pistolí, nebude na to ani myslet a bude jí dovoleno normálně žít. Tomuhle věřila už od chvíle, kdy přijala pozvání Shinkawy Kyoujiho do GGO.
Tohle přání je ovšem možná trochu mimo.
Nevědomky už rozdělila své srdce na dvě odlišná bytí, «Sinon» a «Shino», vytvořila silnou Sinon a slabou Shino. Ale to bylo špatně. Sinon ve hře měla stále slabost, která byla zanechána ve skutečném světě, proto se bála pistole Blackstar a minula při odstřelu.
Nicméně – hledala «sebe». Po setkání se záhadným chlapcem Kiritem to konečně zjistila. Možná byl ve skutečném světě vážně takový typ člověka. Bojoval s vlastními slabostmi, stále bojoval, i když neměl u pasu světelný meč.
V tom případě by Shino ve skutečném světě měla dříve tu houževnatou osobnost, kterou měla teď ve hře.
—Vystřelím tuhle kulku jako obyčejná Shino. Jako při tom incidentu před pěti lety.
Pořád jsem tomu unikala, jen jsem chtěla zapomenout, vymazat to a zavřít oči, prostě jsem to chtěla přečmárat propiskou.
Ale to už znovu neudělám. Chci se podívat na vlastní vzpomínku a zločin, znovu se vrátit do té chvíle a odtamtud jít dál. Možná tohle je ten moment, na který jsem vždy čekala.
V tom případě—
Nastala ta chvíle právě teď.
Sinonino pravé oko zachytilo černou postavu, která se rychle pohybovala jejím mířidlem. «Yamikaze» dorazil.
Hned dala prst na spoušť. Přesto ještě nemohla vyvinout sílu. Na odstřel má jen jedinou šanci. Nemá čas se přesunout nebo změnit svou pozici.
Jestli mine, tak Yamikaze rozhodně půjde po Kiritovi. Je jedno, jak silný Kirito je, Death Guna a Yamikazeho zároveň nezvládne. Rozhodně ho jeden z těch dvou sundá. A pak se už Death Gun musí jen vypořádat s Yamikazem a snadno použít Blackstar, aby podle svého plánu zaútočil na Sinon. Virtuální kulka o 7,62 mm trefí Sinon, a jakmile se záznam této události pošle do vysílání ve vnějším světě, vstříkne komplic ve skutečném světě smrtelnou drogu do Sinonina těla. Její srdce se zastaví.
Takže tahle jediná kulka může rozhodovat o skutečném osudu Shino. Přesně jako tehdy.
Přesto cítila neuvěřitelný klid. Možná jen nedokázala pochopit celou situaci, ale rozhodně šlo o ještě něco dalšího. Není sama. Někdo určitý, určitá síla ji podporuje. Nepatrné teplo přívětivě roztávalo ty ztuhlé a otupělé prsty. A to—
Hecate II. Její druhá polovina, která s ní prošla mnoha boji, její jediné druhé já.
…Ach, jasně. Takže to tys byla celou tu dobu se mnou. Ne jen v rukou odstřelovačky… ale bylas i s obyčejnou holkou, jako jsem já. Pořád jsi mi dodávala odvahu, i když jsem tě zrovna neviděla.
…Prosím. Půjč sílu mému slabému já. Dej mi sílu se odsud vydat dál.

V Aincradu, vznášejícím se zámku, který již zmizel, jsme bojovali tvrdě. Každý den našli šermíři útočné skupiny «skilly vně systému», když bojovali a trénovali.
Například při duelu jste mohli pocítit «Předtuchu», která přicházela s pozicí meče a středem gravitace postavy. «Vhled» dokáže předpovědět další útok podle útočného schématu. «Odlišení» dovoluje hráči odlišit zvukové efekty nepřítele od zvuků pozadí a nepřítele tak najít. «Oklamání» uvede v omyl učící se kapacitu AI monstra a silně monstrum přetíží, «Střídání» dovoluje hráčům měnit své pozice a obnovit si HP.
Tyto skilly se nenacházely v tabulce schopností. Nejhůř se získával ten, který byl někdy označován za nadpřirozený, «Cítění bytí» – zvaný také «Senzitivita».
Je to vycítění přítomnosti nepřítele ještě předtím, než ho uvidíte nebo uslyšíte. Je to také skill k «vycítění úmyslu zabíjet».
Jedna skupina popírala existenci tohoto skillu, protože je, logicky, nemožné rozpoznat ve virtuálním světě tento takzvaný úmysl zabíjet. Ponoření lidé mohli jen využívat digitálních dat, která jim posílal Nerve Gear k rozpoznání světa, takže všechny informační kódy v této hře se daly změnit na proces. Což by znamenalo, že tak nejasné věci jako úmysl zabíjet nebo šestý smysl tam nebyly možné.
Jejich odůvodnění bylo vlastně docela logické. Ani já bych nesouhlasil s tím, že existuje skill «Senzitivita».
Ovšem během těch dvou let, kdy jsem bojoval v Aincradu, jsem několikrát zažil to, čemu by se dalo říkat «pocit úmyslu zabíjet». Nic jsem neviděl ani neslyšel, ale prostě jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Nezacházel jsem pak dále do labyrintu. Nakonec jsem si tak několikrát zachránil život.
Již dříve letos jsem tohle zmínil své «dceři» Yui. Yui byla kdysi AI přidružená k «Systému Cardinal», který operoval SAO. Rozhodně mi dala najevo, že v SAO a «Semínku», což byl jeho odvozený program, nejsou žádné metody, které by umožňovaly vycítit přítomnost monster jinak než pěti smysly.
—A tak bych si neměl být schopný všimnout nepřítele, pokud se tiše schová na místě, kam nevidím. Proto jsem Yui vysvětlil myšlenky, které jsem měl už dlouho.
Hráči ponoření ve VRMMO používali signál herního serveru, který je od nich stále stejně daleko, aby si zkontrolovali «svůj» vlastní status. Při osamělém pohybu v divočině nebo labyrintu si mohli zkontrolovat jen svá vlastní data. Pokud se ovšem někdo pokusil toho hráče přepadnout, příjem statusového signálu se zdvojnásobil nebo i více. V tu chvíle se systémový proces zpomalil a nakonec způsobil malé zpoždění v přenosu, což mohl být ten «úmysl zabíjet», který jsem cítil—
Yui si poslechla můj odhad a pochybovačně se na mě podívala, pak řekla, že kdyby se server zpomalil při takové úrovni zpracovávání dat, byl by vyřazen. Později však ještě dodala, zjednodušeně řečeno, že by si nedovolila popřít takovou možnost.
Nakonec je možná přesvědčivější říct, že je to nějaká nadpřirozená schopnost.
Ale právě teď mi na takových argumentacích nezáleželo.
Hrál jsem mnoho VRMMO, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem byl donucen soustředit se výhradně na skill «Senzitivita».

Vysoko v nebi, kde zůstávaly poslední stopy po světle, jsem viděl v rozmazané obloze viset modrobílý plát. Dnes je úplněk. Možná kvůli hustým mrakům jej zakrývající mi to tu připadalo ještě temnější než v Alfheimu. Siluety písečných dun zpola splývaly s nocí, bylo těžké rozpoznat, jestli jsou některé siluety kaktusy nebo kameny.
Kdyby… kdyby se někdo schoval za tyhle objekty a namířil by na mě zbraní, která měla schopnost jistého zabití, nejspíš bych si ho pouhým okem nevšiml. Navíc nepřítel, který je připravený mě odstřelit, má výhodu toho, že se může udělat zcela neviditelným. Mohu doufat jen v to, že se na písku objeví otisky nohou. Ale i když se snažím, tak nevidím dál než na jeden kilometr. Zvuky kroků při pohybu nepřítele budou odfouknuty větrem a k mým uším se nedostanou.
—Klidně bych mohl zavřít oči a zacpat si uši.
Odmávl jsem svůj strach a tiše jsem zavřel oči. Pak jsem ze svého vědomí odstranil vítr, suchý studený vzduch a posun písku kolem mých nohou.
V dálce se odehrál náhlý pohyb. Někdo vážně rychle utíkal. Směrem z jihozápadu, takže tohle byl «Yamikaze».
Ze všech sil jsem zadržel impulz se za ním vydat. Yamikaze je Sinoninou kořistí, takže ho určitě zastaví. Proto jsem z vědomí vymazal i zvuk kroků za mnou a všechny smysly jsem soustředil na předek, zoufale jsem se snažil zvýšit svou koncentraci, abych zaznamenal jakoukoli možnou «změnu».
Ach… správně. Už si pamatuju. Během té noci, kdy jsme pořádali křižáckou výpravu na Rozšklebenou rakev, jsem si nevšiml jejich přepadení kvůli obrazům a zvukům. Prostě jsem měl «špatný pocit». Instinktivně jsem se otočil a zjistil, že se na křižovatce labyrintu pohybují nějaké stíny.
Jak se jmenoval ten, co vedl útok proti nám? Nebyl to vůdce Rozšklebené rakve, «PoH». Jestli si dobře pamatuju, tak ten tam tehdy nebyl. Nejspíš patří k vedení celé gildy. Jeho zbraň byl «bodný meč», tenký jako nějaká jehla, zbraň, která měla posílenou schopnost probodnutí, bez čepele. Zhoupla se, když zamířila ostrým koncem na mě, dokonce trošku zazářila…
Zabil jsem ho? Ne, to si nemyslím. Snížil jsem jeho HP na méně jak polovinu, když se vyměnil se svým kumpánem a pomalu zacouval.
Ale než odešel, tak mi něco řekl. Nebyla to nějaká velká slova nebo tak něco, ale koktající, pronikavý hlas, který zněl chvílemi jako nějaké ‚šůů šůů‘.
„…Kirito. Po tomhle, tě určitě, hezky zabiju.“
—Ten způsob řeči, to vyzařování, ty oči, které pod kapucí vydávaly červené světlo—
Náhle jsem přímo mezi obočím pocítil ostrou bolest.
Je to tenhle pocit. Ta věc, co je na mě namířená, tenhle ledový chlad, nemilosrdný a lepkavý – úmysl zabíjet.
Hned jsem otevřel oči.
Daleko v poušti, pod kaktusem lehce na sever východním směrem, zazářilo náhle jasné světlo.
Byla to špička bodného meče nebo signál vypálení z odstřelovačské pušky?
Otočil jsem tělem doprava. Ne, jakmile jsem se naklonil doprava, shromáždila se útočná síla s překvapivou intenzitou na mém čele. Proud času se začal měnit. Jako by ten extrémně těžký pocit mohl i zmrazit vzduch—
Kulka rotující vysokou rychlostí škrtla o můj spánek a odstřihla pramen mých vlasů. Lehce jsem se naklonil; proletěla za mě.
„Och… ÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓ!!“ zařval jsem, když jsem se odrazil od písečné země a opustil jsem pramínek černých vlasů ve vzduchu.

—Rychlý!
Svým mířidlem konečně zachytila «Yamikazeho» postavu, rychlost jeho úprku daleko převyšovala Sinonina očekávání. Vypadal spíše jako nějaký černý vír s tou jeho překvapující rychlostí pohybu, kterou získal díky statu AGI a skillu Běhu na maximu.
Yamikazeho malé tělo bylo vybaveno tmavomodrou uniformou s nejmenší možnou ochranou. Neměl žádnou podpůrnou zbraň, jen plazmový granát u pasu. Ani neměl helmu, ukazoval svou hubenou tvář. Dlouhé a tenké ruce držely M900A. Horní část těla byla nakloněná dopředu, ani při běhu se vůbec netřásl. Tahle rychlost po něm zanechávala jen paobraz. Při běhu vypadal spíš jako «nindža» než voják. A nebyl jen rychlý – nikdy se nezastavil.
Dokonce i hráči, kteří mají vysoké mínění o své vlastní rychlosti, si po chvíli běhu najdou krytí a rozhlédnou se, prozkoumají okolí. Teprve pak pokračují. Pro odstřelovače, jako je Sinon, je chvíle, kdy se zastaví, nejlepší šancí na odstřel.
Nicméně i když Yamikaze používal kaktusy a kameny jako krytí, vůbec se nezastavil. Věděl, že neustálý běh je nejlepší obranou pro postavu soustředící se na AGI.
…co mám dělat? Měla bych předpovědět jeho pohyb a střelit? Ale Yamikaze neběží rovně. Běží přes písečné duny a kopce; tahle trajektorie se ani nedá předpovědět. Možná bych měla zamířit na jeho nohy a pak se o něj postarat, až se sehne kvůli krytí? Na takového veterána by tak starý trik mohl i nemusel zabrat. A od druhé kulky vidí «Linii kulky». Vážně mám odhodit největší výhodu odstřelovačské zbraně – první střelba bez Linie kulky?
Sinon váhala. Ale tohle váhání nebylo ze strachu a zmatku jako na tříkolové bugině. Mysl měla dost chladnou a rozvážnou. Dřevěná pažba Hecate jí příjemně hladila po tváři, a společně s faktem, že stál ten kluk zády k Yamikazemu a věřil Sinon, jí dodávala sílu.
Nebude riskovat a nestřelí pobíhajícího Yamikazeho…
Po krátkém váhání došla k tomuto závěru a lehce povolila prst.
Spoušť stiskne teprve tehdy, kdy si bude jistá, že cíl zasáhne, jinak by se tomu nedalo říkat odstřel. Až se Kirito dostane do dosahu M900A, Yamikaze se možná zastaví. Teď na tu chvíli musí počkat.
Modrý nindža byl od Kirita méně jak jeden kilometr daleko. Ale jakmile Kirito nezareaguje a dokonce k němu bude zády, bude si myslet, že si ho Kirito nevšiml a dostane se až do dosahu dostřelu sta metrů, který je pro AGI hráče nejvhodnější.
—Taky musím do té chvíle vydržet, takže musíš být trpělivý, Kirito. Věř mi.
V tomhle královském souboji nemohli používat komunikační vybavení, a tak se mohla Sinon jen pomodlit ve svém srdci. Přesto však věřila, že mu své pocity předala. Odstřelovačka pak přestala myslet a spojila se s Hecate, nechala svůj zrak smísit se s mířidlem, chtěla cítit se spouští. V tu chvíli ji opustil i pocit dýchání. Cítila jen, jak její cíl dál uhání, křížek záměrné osnovy se stále snažil vystopovat jeho srdce.
Ani nedokázala říct, jak dlouho to trvalo.
Nakonec nadešla chvíle, na kterou čekala.
Bílé světlo vyšlo z vnějšího pravého rohu jejích očí. Byla to kulka, ale samozřejmě nevyšla z Hecate. Jednalo se o .338 Lapua kulku, kterou Death Gun vystřelil z východu pouště. Kirito se útoku vyhnul, kulka L115 prošla poblíž Yamikazeho, který se blížil ze západu.
Yamikaze si nemyslel, že si ho Kirito všiml, ale ani nečekal, že další obří kulka jen tak proletí kolem a netrefí ho. Samozřejmě se nahrbil a sehnul, na okamžik se zastavil, připravil se zamířit ke skalce poblíž, hned za ním.
Tohle je její první a poslední šance jej odstřelit.
Prst, který napůl plnil Hecatinu vlastní vůli, začal tisknout spoušť. V očích se jí objevil světle zelený «Kruh kulky», hned se zmenšil na tečku. Sinon mířila na střed jeho hrudi. Zmáčkla spoušť, kohout narazil do zápalníku a prach .50BMG uvnitř komory vybuchl, ČANK, velká kulka hned přešla do nadzvukové rychlosti—
Yamikazeho oči si všimly záblesku ústí Hecate a Sinonina pravého oka v mířidle. Vypadal překvapený, plný lítosti a určitého obdivu. Pak…
Nindža, který měl největší šanci stát se šampionem, měl na hrudi oslepující světlo speciálního efektu. Jeho postava odletěla o několik metrů dál a chvíli se kutálela po písku, pak se zastavila tváří vzhůru. V tu chvíli mu z pravé ruky vypadlo M900A a granát spadl na zem. Nad jeho břichem se objevil nápis [MRTEV], který se začal otáčet— Sinon sama se otočila o sto osmdesát stupňů společně s Hecate.
—Kirito!
Zvolala Sinon bezhlasně.
Černě oděný šermíř běžel po modrobílém měsíci, který se objevil na horizontu.
Jeho běh se zcela lišil od Yamikazeho čistého postoje. Ta narovnaná záda s bradou dole vypadala spíš jako tanec než běh. Kiritova pravá ruka se pohnula, aby od pasu vzala světelný meč. Modrá a fialová čepel se hned natáhla a přidala temnotě nějakou tu barvu.
Ze směru, kterým mířil Kirito, zableskla slabá oranžová záře. Byl to plamen střelby.
Světelný meč vykreslil oblouk a odrazil kulku, která k němu přiletěla, znovu a znovu. Kirito po vyhnutí se první kulce viděl Linii kulky. Je jedno, kolikrát opakovací puška vystřelila, nedostala se skrz výjimečné reflexy válečníka se světelným mečem.
Sinon vypnula na mířidle mód nočního vidění a zvýšila zvětšení na maximální úroveň. Snažila se najít pozici kulky.
—Mám to. Pod tím vysokým kaktusem. Ten unikátní tlumič vystupující z látky pláště a čistící tyč pod hlavní. Tohle je ten, co používá «Tichého zabijáka» L115A3, skutečný vrah «Death Gun».
Sinon se ze všech sil snažila otevřít své oko co nejvíc, bojovala přitom se strachem, když tu postavu uviděla.
…Nejsi mrtvá duše. Je jedno, kolik lidí jsi zabil ve «Sword Art Online», že jsi šílenec, který po návratu do skutečného světa vymyslel tak děsivý plán. Stále jsi člověk, který dýchá nosem a má tlukoucí srdce. Proto s tebou budu bojovat. Věřím, že síla moje a mé Hecate je dost na to, aby porazila tebe a L115.
Sinon zatáhla za závěr pušky a namířila nyní znovu nabitou zbraní na muže v plášti, který ležel na zemi.
Mířidlem viděla jeho mihotající se červené oči, rozhodně to nebyla duší světla mrtvého, ale čočky ochranných brýlí na celý obličej. Pod brýlemi je obyčejná tvář postavy.
Sinoniny prsty se dotkly spouště a vyvinuly trochu síly.
Death Gunova hlava se hned pohnula. Viděl Linii kulky. Při tom útoku na Yamikazeho teď odhalila Sinon svou pozici. To ovšem znamenalo jen to, že mají obě strany stejné podmínky. Teď—
Čas to rozhodnout!!
Death Gun, na kterého mířila, posunul svou L115 a namířil svou zbraní na Sinon. Zpod jeho černé kapuce vykukovaly krvavě červené oči, které chladně zíraly na Sinonino čelo. Sinon hned zmáčkla spoušť, ani nečekala, až se kruh zmenší.
Ve chvíli, kdy vydala její milovaná zbraň obří ránu, vypustila Death Gunova odstřelovačská puška ohýnek. Sinon vzdálila tvář od mířidla a pouhým okem sledovala svou letící kulku a kulku nepřítele. Trajektorie obou vypadaly stejně.
Na chvíli si Sinon myslela, že kulky trefí jedna druhou. Ale takový zázrak se nestal. Nakonec obě kulky jako by proletěly jen nejmenší možný kousek od sebe a trochu se tak vychýlily z kurzu.
KUVANG! Zazněl pronikavý zvuk nárazu od mířidla. To pak z Hecate zmizelo beze stopy. Okamžitě by zemřela, kdyby tam oko stále měla. Death Gunova .338 Lapua kulka prolétla těsně kolem Sinonina pravého ramene a zmizela v dáli za ní.
A Hecatina .50BMG kulka tiše minula svůj cíl a přímo trefila L115.
File:Sword Art Online Vol 06 -289.jpeg
Zbraně v GGO mají pro každou část fixní odolnost. Normálně by jen sama zbraň byla poškozena, ale to by se dalo spravit údržbou. Je jedno, jakou část by trefila, i kdyby bylo poškození dost velké, stále by bylo těžké nechat klesnout odolnost až na nulu. A pokud nějaké body odolnosti zbudou, dá se zbraň opravit – ale je to úplně něco jiného, když velká ráže trefí slabý bod zbraně. Jako právě teď.
Na Death Gunově hrudi se vytvořila malá ohnivá koule. Střed L115 se roztříštil na šrapnely a okamžitě zmizel. A části jako pažba, mířidlo a hlaveň spadly na písek. Tyhle části se použít daly, ale části mechanismu se už použít nedaly. Takže «Tichý zabiják» byl pro tuhle chvíli mrtvý.
…Promiň.
Omluvila se Sinon v mysli, ale nemířila omluvu na Death Guna, nýbrž zbrani s tak vzácným a skvělým výkonem. Znovu zatáhla za závěr. I když slyšela bezpečný zvuk kovu, kdy se kulka nabila do komory, bylo mířidlo zničené, proto nemohla odstřelovat z dálky.
„Nechám zbytek na tobě, Kirito,“ zamumlala směrem k běžící postavě válečníka se světelným mečem.
Kirito a Death Gun od sebe byli dvě stě metrů daleko. I když aktivuje Optické maskování, nebude se moci dostat ze situace, kde budou vidět jeho stopy na písku.
Muž v plášti se pomalu postavil zpod kaktusu, nejspíš se vzdával. Velká hlaveň, která z L115 zůstala, mu sjížděla z pravé ruky. Pomalu se pohyboval kupředu, jako kdyby se klouzal. Ale použije tu kovovou tyč k boji? Světelný meč Kirita, který rozsekl i Hecatinu kulku, by ji rozpůlil jedním zásahem.
Rychle se k sobě přibližovali. I bez mířidla viděla jasně Sinon díky svému skillu zraku na dálku. Pozorovala, jak Kirito běží dopředu a zároveň zdvihá spoustu písku a jak Death Gun pomalu posouvá svá chodidla vpřed.
Kirito dál utíkal a rychle zvedl světelný meč v pravé ruce za rameno. Zároveň bodl levou rukou dopředu. Byl to postoj s hrozivě intenzivní technikou proražení, která byla v předkole vidět nepočítaně.
Death Gun naopak přesunul černě zářící hlaveň do levé ruky a předek zbraně chytil pravou rukou. Byli od sebe asi pět vteřin daleko. Za oběma se objevila záře kamery. Obecenstvo teď sleduje živé vysílání v barech v GGO nebo na multi MMO kanálech venku, ale samozřejmě nevědí o Death Gunových zločinech a Kiritovu cíli. Přesto sledují obrazovky kvůli tomuhle intenzivnímu boji. Sinon na to vše zapomněla a jen napínala oči, aby se podívala na ten souboj na život a na smrt.
Death Gun zvedl oběma rukama hlaveň do vodorovné polohy.
Jeho ruka vydala ostré světlo—
„Ach…!“ vykřikla pronikavě Sinon.
Death Gun rozhodil rukama. Hlaveň opustila jeho levou ruku a letěla dozadu.
A v pravé ruce měl úzkou kovovou tyč, kterou zpod zbraně vytáhl. Byla to čistící tyč. Tohle je jeho poslední zbraň? Čistící tyč by měla být jen nástrojem k udržování pušky. Nemá útočnou sílu, a i když byste jí někoho mlátili, nejspíš byste nepříteli snížili HP jen maličko…
—Ne.
Nebyla to tyč k čištění pušky. Konec, který by měl být otevřený, byl ostrý jako jehla. Je tohle meč? Ale i jeho hrubí bylo asi jen milimetr silné. Vážně tohle může někomu ublížit? A vůbec, v GGO by kromě útočných nožů neměly být žádné jiné kovové meče.
Vykulená Sinon si všimla, že Kiritova záda jako by zmrzla.
Přesto se válečník se světelným mečem nezastavil. Energetická čepel, která mu zářila v pravé ruce, se vrhla kupředu. Zvukový efekt kovu připomínající motor tryskového letadla se dostal až k Sinoniným uším na kopci. Ostrý konec se schopností jistého zabití byl vsáknut do pláště. Kirito chtěl celým mečem probodnout jeho tělo – ale neuspěl, jelikož se Death Gunova hruď zaklonila. Tenhle dokonalý výkryt vypadal, jako kdyby znal Kiritův pohyb a načasování.
Síla Kiritova jednoručního bodnutí za sebou jen zanechala pach spáleniny ve vzduchu a prolétla kolem Death Guna.
Válečník se světelným mečem ztuhl, možná proto, že se protivník jeho útoku vyhnul. Poskytl tak krátkou možnost k útoku. I když se hned pohnul a připravil na skok dopředu a doprava, Death Gun, pořád zakloněný, pohnul pravou rukou, jako kdyby to bylo nezávislé stvoření. Špička asi osmdesát centimetrů dlouhé kovové jehly—
Zlomyslně probodla levé rameno černé uniformy.
„…KIRITO!“ vykřikla Sinon, když se krvavě červený speciální efekt roztříštil v temnotě jako skutečná krev.

Yuuki Asuna položila svůj mobil na senzor. Jakmile o vteřinu později zazněl zvukový efekt transakce, řekla ‚Děkuji!‘ a vyběhla z taxíku.
Před otáčivými dveřmi byl velký vchod, částečně osvětlený, i když už bylo téměř deset večer. Ačkoli byly automatické dveře vypnuty, běžela Asuna bez přemýšlení k nápisu, který označoval noční vchod.
Zatlačila na dveře a prošla studeným vzduchem, který byl cítit po dezinfekci, k pultu návštěvníků. Kikuoka Seijirou už předtím kontaktoval nemocnici, takže když sestra vzhlédla, řekla Asuna hned to, co byla připravená říct.
„Jsem Yuuki, která volala kvůli návštěvě pokoje 7025!“
Zároveň vytáhla z kapsy studentský průkaz a položila ho na pult. Sestra porovnala průkaz s Asuninou tváří, Asuna ten čas využila k tomu, aby si zapamatovala plánek podlaží na zdi naproti.
„Dobrý večer, Yuuki Asuno-san. Tady máte průkazku návštěvníka. Nezapomeňte ji při odchodu vrátit. Pokoj pacienta je od výtahu napravo…“
„Dobře. Děkuju!“ uklonila se rychle hned, jak dostala průkazku, a nechala za sebou překvapenou sestru. Běžela k výtahu. Podle záznamů nemocnice tu Kirito – Kirigaya Kazuto – nebyl hospitalizován nebo léčen, jen na prohlídce, takže Asunina úzkost byla docela nepřirozená. Ale teď není čas ohlížet se na ostatní.
Před výtahem byla nějaká brána, která vypadala jako vchod do metra. Asuna položila průkazku na obrazovku, nechala ji naskenovat a prošla ještě předtím, než se kovové dveře zcela otevřely. Zmáčkla tlačítko nahoru a vběhla do dveří výtahu, které se hned otevřely. Konečně úlevně vydechla.
—Takhle se musel cítit Kazuto, když za mnou běžel po tom, co jsem byla propuštěna z té ptačí klece v ALO, co? Rozhodně je v pořádku. Nemohl by… I když tomuhle věřila, nedokázala potlačit pocit úzkosti.
Pokaždé, když projel výtah patrem, vydal klidný elektronický zvuk. Kirito byl až na sedmém patře a Asuně přišlo, že se výtah nahoru stěží šine.
„Neboj se, maminko,“ vyšel náhle nedospělý hlas ze sluchátka telefonu, který držela oběma rukama.
To je «dcera» Kazuta a Asuny, AI Yui. Její hlavní procesor je teď v platformě typu terminálu v Kazutově pokoji. Když bylo třeba, vstoupila do ALO jako Navigační pixie, a mohli spolu mluvit ve skutečném světě přes telefon. I když byla baterie limitována, takže mluvení moc dlouho netrvalo, byly neustále v kontaktu od chvíle, kdy Asuna odešla z Kavárny u kostek.
„Tatínek s žádným silným protivníkem neprohraje. Protože je to tatínek.“
„…Ano. Máš pravdu,“ dala Asuna mikrofon ke svým rtům a tiše odpověděla. Konečně už mohla hýbat ztuhlými prsty, ale napětí jí v srdci zůstalo.
Kikuoka požádal Kirita, aby v GGO prozkoumal záhadného hráče «Death Guna». Nakonec se ukázalo, že ten, který tu postavu ovládá, je bývalý člen červené gildy z SAO, «Rozšklebené rakve». A také – ti dva, které Death Gun ve hře střelil, ve skutečném světě zemřeli na srdeční selhání.
Rozhodně se muselo stát něco zvláštního. I když si byl Kikuoka jistý, že Kirito není při ponoření v žádném nebezpečí, věděl, že ty dvě zvláštní smrti nejsou jen náhoda.
PRÁSK
S tím zvukem prošel šestým patrem a začal zpomalovat, až se na sedmém patře s elektronickým zvukem zastavil. Ve chvíli, kdy se dveře otevřely, začala hned Yui říkat směr ‚patnáct metrů doprava, zatoč doleva a běž dalších osm metrů‘. Asuna hned poslechla a rozeběhla se po prázdné chodbě.
Na obou stranách chodby byly elektronické dveře, Asuna při běhu kontrolovala kovové štítky. 7023… 24… 25! Přiložila svou průkazku návštěvníka na dveře, které se otevřely hned poté, co se světlo na nich změnilo z červeného na modré.
Byl to pokoj pro jednoho, vyvedený v základní šedé a bílé barvě. Poblíž středu pokoje byla plastická postel pro pacienta, na kterou už dříve byla Asuna odkázána. Závěsy po celém pokoji byly odhrnuty a byl tu profesionálně vypadající monitor. Kabely připojené k monitoru se dělily a připojovaly na odhalenou hruď chlapce ležícího na posteli. Na hlavě měl povědomý stříbrný kruh. Asuna jej znala – AmuSphere.
—Kirito-kun!
Asuna rázně zalapala po dechu, vypustila trochu teplého vzduchu a připravila se na výkřik—
„…Kirigayo-kun!?“ ozval se jistý hlas ještě před Asunou, málem v překvapení spadla dopředu. Pootočila krkem doprava a všimla si, že monitor zakrývá skládací židle vedle postele, na které někdo seděl.
Ta osoba měla bílou uniformu, sesterský čepec a vlasy svázané do copu. Na obličeji měla docela módně vypadající brýle. Byla to zdravotní sestra. Kikuoka vlastně říkal, že u Kazuta někdo je.
Ovšem byla to kráska neznámého věku a také se naklonila nad polonahého Kazuta. Asunu ten pohled dělal docela nešťastnou, ale ta myšlenka jí jen krátce probleskla hlavou. Sestra, která si všimla Asunina příchodu, zvedla hlavu. Vypadala poněkud nervózně.
„Ach, jsi Yuuki-san? Slyšela jsem, že přijdeš. Pojď sem, prosím,“ řekla sestra poněkud chraplavým hlasem a pak levou rukou ukázala k posteli. Asuna tak doběhla bez mluvení, přikývla hlavou a znovu se podívala na Kazutovu tvář.
Jistě, že měl Kazuto zavřené oči. Ale nespal a nevypadal ani, že je v bezvědomí. AmuSphere oddělovalo jeho pět smyslů od reality a vzalo ho do vzdálené, jedinečné země. AmuSphere přijímalo všechny pohyby svalů z mozku, a tak se tvář a tělo nehýbaly. Logicky je to tak, ale při pohledu na Kazutovu tvář Asuna cítila, jak je její srdce dosti neklidné.
„Jak je Ki… Kazutovi-kun?“ zvedla Asuna tvář a zeptala se sestry. Sestra se štítkem «Aki» se zamračila a zavrtěla hlavou.
„Neboj, není ve fyzickém ohrožení. Ale teď mu tep skočil na 130 úderů za minutu…“
„Srdeční tep…“ zamumlala Asuna a podívala se na obrazovku vedle. Tekutě krystalový povrch ukazoval vlnové schéma a slova [132 stahů/min]. Schéma vln před ní se kolísavě pohybovalo.
Není žádnou vzácností, že se při hraní VRMMO zvýší srdeční tep. Při ponoření do virtuálního prostředí a boji s monstry je mnoho lidí nervózních, takže se jim zrychlí pulz. Právě takhle si můžete hru užít.
Nicméně – Kazuto byl ten Kirito. Ve vznášejícím se zámku Aincradu to byl sólo hráč z čistící skupiny a právě on se nejčastěji ocital poblíž smrti. Jak by mohl být v obyčejné hře tak nervózní?
Vlastně za poslední rok společného hraní ALO nikdy neviděla, že by Kirito vypadal tak zoufale.
—Co se to jen stalo?
Asuna prstem setřela pot z Kazutova čela a slabě se kousla do rtu.
V tu chvíli vyšel z telefonu v její ruce Yuiin hlas: „Maminko, podívej se prosím na počítačový panel na zdi! Připojím jej k živému vysílání síťového kanálu «MMO Stream»!“
Při těch slovech Asuna vzhlédla a všimla si čtyřicetipalcového monitoru na zdi u kraje postele. Yui nejspíš použila bezdrátovou síť mobilu, aby se připojila k počítači s původně vypnutou obrazovkou. Prohlížeč nastavila na celou obrazovku.
Objevil se stejný obraz, jaký viděla i v pokoji v ALO.
V levém horním rohu stála velká písmena Gun Gale Online. Po straně byl dlouhý a malý nápis hlásající ‚Třetí Bullet of Bullets, královský souboj, živé vysílání!‘
Na pravé straně obrazovky byl seznam hráčů. Největší prostor obrazovky zabíraly kanály s obrázky z kamer. Ale teď tu byla jen dvě velká okna vedle sebe.
Pozadím obou byla poušť pod modrobílým měsícem. Podle všeho bojovali dva hráči na blízko, kamery je zachycovaly zezadu. Okno nalevo ukazovalo malou postavu se zcela černou uniformou a povlávajícími vlasy. Držel fialovomodrý světelný meč, který zářil, a levá ruka mu visela dolů. Byla vidět i čerstvá červená krev padající mu z levého ramene. Cedulka pod postavou obsahovala slovo prozrazující jeho jméno, [Kirito].
„Tak tohle je Kirito-kun…“
Jeho postava působila úplně jinak než «Černý šermíř» v SAO a Spriggan v ALO, hubená záda se nijak nelišila od dívčích. Nicméně to, jak zvedl meč a přizpůsobil střed své gravitace, ukazovalo, že to byl Kirito.
Z druhé strany postele sledovala sestra Aki stejný obraz. Znepokojeným hlasem promluvila: „Je tohle postava Kirigayi-kun? Takže Kirigaya-kun v bezvědomí teď ovládá tohle, že?“
„Ano. Teď bojuje… tak se mu zvýšil tep,“ odpověděla Asuna, i když tu bylo něco, co zdravotní sestře Aki jasně vysvětlit nedokázala. Kiritovo levé rameno bylo vážně zraněno – a jeho oponent byl nejspíš další přeživší SAO a zřejmě zabil dva hráče v GGO.
Asuna se plaše podívala na pravé okno.
Zády k obrazovce tam stál hráč v plášti, což očekávala. Jeho záda vypadala bez života a plná děr, ale Asuna věděla, že jen někdo, kdo je na virtuální svět zcela přivyklý, by takhle stál. Zadržela dech a podívala se na malý ostrý předmět v pravé ruce muže v plášti.
„Ech…“ zvolala při prvním pohledu.
Muž v plášti neměl velkou odstřelovačskou pušku jako na kovovém mostu, nebo černou pistoli, ale obyčejnou tenkou a dlouhou kovovou tyč—
Ne. Nebyla to jen obyčejná kovová tyč. Už u hrubí začínala tence a na konci byla jako jehla. Byl to meč. Na první pohled se docela podobal rapíru, který dříve používala Asuna, ale tahle zbraň ve skutečnosti neměla žádnou čepel, takovou, kterou by se dalo bodat.
„Bodný meč…? Ach… ááá…“ Asuna si ani sama neuvědomovala, že mluví. Její vzdálené myšlenky začaly bolet jako bodající meč. Jeden z nejvýše postavených členů «Rozšklebené rakve» byl někdo, kdo tuhle zbraň dost obratně používal. Jeho jméno – jmenoval se—
Jistě, muž v plášti nepoužíval, na rozdíl od Kirita, stejné jméno jako v SAO. Ale Asuna se stejně podívala k jeho nohám.
To jméno bylo také napsáno latinkou.
[Sterben].
Asuna to nedokázala hned přečíst a řekla to jen přerušovaně: „St… Ster... ben? To špatně napsal Steven…?“
„Ne… tak to není, maminko,“ odpověděla Yui. Sestra Aki přidala ‚je to trochu jinak‘. Asuna se na ni podívala, zdravotní sestra se zamračila svým okouzlujícím obočím a pak s hrozivě napjatým výrazem řekla: „Je to německý lékařský termín. Čte se… «Sterben».“
„Ster… ben.“
Asuna o tom nikdy dříve neslyšela. Sestra Aki se podívala na její zmatený výraz, chvíli váhala, ale pak poněkud chraplavým hlasem řekla: „To znamená… «smrt». V nemocnici je to obvyklý výraz… když pacient prostě zemře…“
Chloupky na Asunině pažích a zádech se hned postavily. Pak přesměrovala oči z obrazovky na tvář chlapce ležícího vedle ní.
„Kirito… kun.“
Asunin hlas se v tu chvíli třásl tak moc, že ho ani nepoznávala.

GGO byla hra vytvořena ze zcela bezplatného podpůrného balíčku VRMMO, «Semínka».
Semínko bylo velice všestranným systémem, ale ani operátor nedokázal změnit jeho fungování. Takže bylo jako černá skříňka. Hry operující po třech měsících od začátku měly všechny možnost «převodu» postav ze všech dalších her při nastavení Zapnuto. Měly i «absorpci bolesti», která zabraňovala tomu, aby hráči obdrželi virtuální bolest nebo používání omylů k vymazání bolesti. Tato možnost se dala jen přizpůsobit, ne zcela vypnout. Takže je jedno, kolikrát někoho v GGO střelí – i když mu odprásknou nohu nebo paži, neucítí drtivou bolest nebo ochromení.
A tak bolest na mém levém rameni, ledová bolest, nebyla jen mou představivostí. Ne, mechanismus ochromení bolesti už tuhle představu vymazal, tak to není skutečná bolest. Je to jen má vzpomínka, probouzející se vzpomínka na jiný svět, kde mě stejná zbraň bodla do stejného místa.
Asi pět metrů ode mě byl muž v plášti – Death Gun. Ukazoval ostrou špičku bodného meče, který černě zářil, jako by jím houpal v určitém rytmu. Ten chlap dokázal v téhle situaci bodnout bez nějakých přípravných pohybů. Jestli na to budu koukat jako na obyčejný meč, tak bude těžké se tomu vyhnout.
Správně. Když jsem s ním kdysi bojoval v jeskyni «Rozšklebené rakve», tak jsem myslel na to samé. Tehdy jsem měl pocit, že je jeho zbraň docela vzácná, ale v tom intenzivním boji jsem neměl šanci si s ním promluvit.
O rok a půl později mu konečně můžu říct, co jsem tehdy nemohl: „…To je vážně vzácná zbraň. Nebo spíš… nevěděl jsem, že jsou v GGO povoleny kovové meče.“
Z kapuce zakrývající Death Gunovu hlavu vyšel chraplavý smích. Přerušovaně promluvil: „Nenapadlo by mě, že bys, tak zlenivěl, «Černý šermíři». Vysoký level, skillů «Výroba nože» a, «Výroba zbraně» stačí. Délka a váha je, nejspíš, limit.“
„…Škoda, meč, který by se líbil mně, bych tu zřejmě udělat nedokázal,“ odpověděl jsem. Nepřítel se znovu zasmál.
„Stejně jako tehdy, chceš meč, s vysokým, STR statem, co? Ta hračka, co ji máš, ti nemůže být, moc užitečná.“
Světelný meč «Stínové světlo» v mé pravé ruce zaúpěl, nemohlo se mu líbit, že mu někdo říká hračka. Když jsem pak promluvil, trochu zajiskřil. Pokrčil jsem rameny a promluvil jsem namísto svého meče: „Není to hračka. Už dřív jsem chtěl takovou zbraň použít. A navíc…“
Mávl jsem světelným mečem, ten zavibroval. Přesunul jsem meč zezdola doprostřed.
„Meč je meč. Stačí na to, abych ti sundal HP na nulu.“
„Ku, ku, ku, super nápad, co? Jen jestli, to zvládneš.“
Červené oči hluboko v kapuci nepravidelně blikaly. Kovová maska ve tvaru lebky jako by se chladně zasmála.
„«Černý šermíři», příliš si, se nadýchal, rozleptaného vzduchu, skutečného světa, ten útok teď, ten pomalý, «Ostrý úder», kdyby to, tvoje staré, já vidělo, bylo by, zklamané.“
„…Možná, ale u tebe je to stejné, ne? Myslíš si snad, že jsi pořád člen «Rozšklebené rakve»?“
„Ach? Takže sis, vzpomněl, na spoustu věcí?“
Death Gun vydechl, znělo to, jako by se kov otřel o kov. Pohnul rukama, jako by tleskal. Ztrouchnivělý obvaz na jeho pravé ruce trochu ukazoval tetování «Rozšklebené rakve» na vnitřní straně zápěstí.
„…Tak to, bys měl, vědět o, rozdílu, mezi tebou, a, mnou. Jsem, skutečný, červený hráč, ale ty ne. Zabil jsi, jen proto, že tě, poháněl, strach, abys, přežil. Jsi srab, který nepřemýšlí, o tom, co je, to být, vrahem, chceš jen, na všechno, zapomenout.“
„…!“
To, co řekl, mě zanechalo neschopného slova.
—Proč? Proč dokázal tak přesně říct, jak se cítím? Nikdy jsem s ním od křížové výpravy na Rozšklebenou rakev nemluvil, dokud jsme se nepotkali v čekací kupoli.
—To snad ne… že by měl vážně nějaké nadpřirozené schopnosti? Myslel jsem, že jsem jeho metodu zabíjení prohlédl. Že bych si moc věřil…?
Motivoval jsem se a vzpamatoval svůj zrak, který se začínal rozmazávat. Zvládl jsem zajistit, aby se špička světelného meče netřásla, což se dalo považovat za zázrak. Jestli uvidí šanci k útoku, tak mi Death Gun, který nepotřebuje žádné přípravné pohyby, rozhodně probodne hruď.
Skrz zaťaté zuby jsem se trochu nadechl a pak jsem mu tiše odpověděl: „…Možná. Ale už nejsi červený hráč. Vím, jak jsi zabil «XeXeeDa», «Usujia Taraka», «Pale Ridera» a dalšího hráče, který nejspíš zemřel tvýma rukama. Není to moc té černé pistole, ani tvoje vlastní schopnosti.“
„Ale? Tak to, teda, řekni.“
Tohle je zásadní chvíle, která rozhodne o vítězi.
Všechnu svou sílu jsem směroval do očí a soustředěně jsem zíral na svého nepřítele. A pak jsem vyřkl to, co jsem považoval za pravdu.
„…Použil si to Metamateriální optické maskování, aby sis přečetl adresy všech hráčů BoB z monitoru v Prezidentské vile. Pak jsi nechal svoje komplice vejít jim do bytů a vstříknout jim drogu, když ty jsi vystřelil, vypadalo to jako selhání srdce. To je pravá identita Death Guna.“
Tentokrát Death Gun konečně ztichl.
Ty červené oči v temnotě, které jako by se vznášely uprostřed kapuce, se náhle zúžily. Z toho jsem nedokázal říct, jestli je můj odhad správný. Ustál jsem ten mocný úmysl zabíjet, který vydával, pak jsem pokračoval.
„Možná to nevíš, ale Ministerstvo vnitřních záležitostí má jména hráčů ze SAO. Až se dozví jméno tvé bývalé postavy, tak mohou zjistit tvoje skutečné jméno, tvoji adresu a pracovní postup. Přestaň už chybovat. Odhlas se a běž se vzdát na nejbližší stanici.“
I přesto – zůstal tiše.
Pod suchým nočním větrem vypadal povrch pláště jako nějaké malé organismy, které se shromažďují a pohybují. Kamera pro živé vysílání, která blikala s nápisem REC, vypadala nervózně, zvedla se do výšky. Death Gun a já si čelíme už asi tři minuty. Obecenstvo náš rozhovor neslyší, jejich očekávání a napětí musejí být k prasknutí. Ale právě teď jsme se prali jen slovy. Až Death Gun potvrdí můj odhad, nebude důvod v boji pokračovat.
Nicméně—
O několik vteřin později přišel zpod kapuce mrazivý smích ‚kukuku‘, který se od předtím nijak nelišil.
„Aha… ta tvoje představivost, fakt zajímavý. Ale škoda, «Černý šermíři». Nemůžeš, mě zastavit. Protože si, určitě, nedokážeš, vzpomenout, na moje, jméno!“
„Co… co, proč jsi si tak jistý?“
„Ku, ku, tys možná, i zapomněl, proč. Poslouchej… po tom, boji, když už nás, posílali, do vězení, jsem ti, chtěl říct, svoje jméno, ale tys, řekl ‚Nechci znát tvoje jméno. Nepotřebuju ho, protože už tě nikdy nechci potkat‘.“
Hned jsem byl neschopen slova, jen jsem vykulil oči. A Death Gun jen mumlal, jako by se mi posmíval: „Ty neznáš, moje jméno. Takže si, nemůžeš vzpomenout. Nemůžeš, nic udělat. Můžeš tu, jen čekat, až tě sejmu, jen tu tak, trapně ležet – a pak, se jen dívat, jak zabiju tu holku…“
Jistý předmět proplachtil vzduchem a vydal pronikavý zvuk, pak záblesk stříbra prosekl temnotu.
„Nemůžeš, nic udělat!“
Death Gunova pravá ruka se na mě vrhla jako loutkář.
Podvědomě jsem zvedl světelný meč, abych zablokoval bodnutí, které mířilo na mé srdce.
Energetická čepel vydala bzučivý zvuk, když vstoupila do linie bodného meče. Modrobílá plazmová čepel narazila přímo do kovu.
Logicky by to rozřízlo jakýkoli kovový meč. Stínové světlo rozpůlilo i Sinoninu odstřelovačskou kulku, tak jak by ho tahle tenká kovová tyč mohla zablokovat? Hned jsem zvedl šavli a připravil se seknout po Death Gunově levém rameni—
Nakonec v mé postavě zaznělo otravné zazvonění.
Prázdně jsem vykulil oči a uviděl, že do mě byla zářící kovová tyč zabodnutá.
Jen část Death Gunova bodného meče byla popálená, ale jinak žádné poškození. To mohl zablokovat energetický meč s tak ohromnou silou? Proč – proč je tu taková věc?
Death Gun šel kupředu a zabodával bodný meč hlouběji. Mé HP se s pohybem kovu drasticky snížilo. V tu chvíli jsem mohl jen zatnout zuby a za pomoci vší síly v pravém chodidle skočit dozadu. Nepřítelova čepel se ze mě dostala, speciální efekt zranění vykreslil červenou čáru.
Skočil jsem dozadu dva tři kroky a znovu jsem se oddálil od Death Guna. Pak se jeho ústa pohnula, jako by chtěl tu čepel olíznout.
„…Ku, ku. Materiál tohohle, hošánka je, nejvyšší kvality, kov, co se dá, získat jen, v týhle hře. Prý je, to zbrojní, plát z galaktické, válečné lodě. Ku, ku, ku…“
Death Gun nevypadal, jako by chtěl mluvit dál, pohodil svým pláštěm a zaútočil na mě. Jeho pravá ruka se pohybovala neviditelnou rychlostí, když vykresloval mnoho paobrazů v nebi. Dosud tenhle nepřetržitý bodací útok nepoužil. Byl to skill meče vysokého skillu, «Hvězdné šplíchnutí», útok o osmi přímých bodnutích—
Světelný meč v mé ruce útok zablokovat nedokázal, stejně jako jsem se mu kvůli písku pode mnou nemohl vyhnout. Ostrá jehla se mi dál zabodávala do těla.

—Kirito!
Sinon ze všech sil zadržela výkřik, který jí málem unikl z hrdla, stejně jako zadržela impulz zmáčknout prst na spoušti.
Na bojišti asi sedm set metrů daleko vycházely z černě oděného šermíře speciální efekty označující zranění. Sinon se sice kromě pušky a pistole jiné zbraně nedotkla, ale přesto poznala, jak je Death Gun obratný, co se technik meče týče, pokud zvládne zranit Kirita. Zadržela dech, přemýšlela o tom, jestli mu teď ten útok nevypotřeboval HP. Naštěstí nad sebou Kirito neměl nápis MRTEV. Silně se odrazil od písku, udělal salto vzad a díky domu se od Death Guna celkem vzdálil.
Ovšem nezdálo se, že by chtěl Death Gun poskytnout Kiritovi šanci se dát dohromady. Pohodil svou kapucí a jako přízrak zkrátil vzdálenost mezi nimi. Počet automaticky ovládaných kamer se zvyšoval, jako kdyby věděly, že už se brzy rozhodne o vítězi. Zanedlouho je obklopilo deset kamer, až ten kousek pouště vypadal jako aréna.
Kdyby pořád ještě měla Hecatino mířidlo, mohla by odstřelovat, aby tak kryla Kirita. Při téhle vzdálenosti ani Sinon nemohla pouhým okem zmenšit záměrnou osnovu. Kdyby náhodně zaútočila, mohla by i omylem trefit Kirita.
—Vydrž to. Snaž se, Kirito!
Sinon zapomněla, že je ve skutečném světě v nebezpečí. Klečela na kamenitém kopci, zatínala pěsti a modlila se.
Kirito kdysi v nechvalně proslulé smrtící hře «Sword Art Online» zabil několik hráčů, aby ochránil sebe a další. Tahle zkušenost by se dala považovat za podobnou té, která zatěžovala Shino. A tak se jeho potíže do jisté míry shodovaly s Shininými.
Kirito řekl, že ty bolestivé vzpomínky nedokázal překonat a zapečetil je v koutě své mysli, pak ale prohlásil, že jim nadále bude už jen čelit.
Dělal to, co řekl, protože se osobně snažil zastavit kriminálníka, který ze SAO přinesl temnotu – Death Guna.
Ale Kirito to zvládl ne proto, že by byl slabý. Prostě si řekl, že bude silnější. Je jedno, jaké potíže měl nebo jak moc trpěl, musel svou slabost přijmout. To proto, že se dál dokázal dívat kupředu i v takovéto situaci.
Síla – ta není o výsledku, ale o procesu pohybu k nějakému cíli.
—Chci s tebou mluvit. Říct ti, co jsem cítila a co jsem zjistila.
—Můžu ti s něčím pomoct? Kdybych se přiblížila, spíš by to dopadlo naopak. Až na mě namíří Blackstar, tak už Kirito nedokáže nic udělat. A jestli zkusím odstřel z dálky, budu jen pokoušet štěstí. Dosah vedlejší zbraně MP7 moc nestačí. Je tu… je tu nějaký způsob, jak bych mohla pomoct…
„…!“
Sinonino celé tělo se krátce zatřáslo.
Byl tu způsob. V téhle situaci měla možnost, jak převzít iniciativu a «zaútočit». Nevěděla, jak účinné to bude – ale stojí to za to zkusit.
Sinon se zhluboka nadechla, zatnula zuby a podívala se na daleký boj.

—Kirito-kun!!
Asuna si zakryla ústa ve chvíli, kdy už málem vykřikla.
Žádný světelný speciální efekt se neobjevil, ale Death Gun rozhodně použil bodavý útok o osmi úderech, «Hvězdné šplíchnutí». Byl to skill vysokého levelu, který Asuna «Záblesk» dříve skvěle ovládala. V podstatě to byla technika «rapíru», protože nezahrnovala žádné sekání nebo řezání. Dala se tedy použít i «bodným mečem», který byl od rapíru odvozenou zbraní.
Plochá obrazovka na zdi ukazovala, jak byl Kirito bodán po celém těle a jak odskočil dozadu. Ale muž v plášti na pravé straně obrazovky se pohnul klouzavým pohybem a následoval ho. Kirito dál bojoval proti bodnému meči, který jako by byl všude.
Monitorovací zařízení vedle Asuny začalo vydávat naléhavý elektronický zvuk, donutilo ji podívat se stranou. Kazutův tep se už zvýšil na 160 úderů za minutu. Asuna se donutila přestat se dívat na obrazovku a místo toho se podívala na tvář Kazuta ležícího na posteli.
Hodně se potil, vypadalo to, že má bolesti. Ústa měl lehce otevřená, jako by lapal po dechu. Zdravotní sestra Aki si jeho stavu všimla, oči za brýlemi ukazovaly starostlivý výraz.
„…Říkala jsem mu, ať se hodně napije, než se ponoří… ale už jsou to více jak čtyři hodiny. Jestli tohle bude pokračovat, tak mu hrozí dehydratace. Nemůžeme ho napřed odhlásit…?“ promluvila sestra. Asuna se silně zakousla do rtu.
„Kirito-kun nás neslyší… účastní se PvP turnaje. Nevím, jestli je vůbec možné, aby se odhlásil…“
V ALO se zabraňuje hráčům úmyslné «odhlášení» ze špatné situace tak, že se například ve VRMMO turnaji změní prostředí na takové, ze kterého se nějakou dobu nemohou odhlásit.
„…Ale AmuSphere zaznamená tok krve v mozku. Jestli by to mělo ublížit jeho tělu, odhlásí ho to automaticky…“ řekla Asuna a zdravotní sestra přikývla.
„To vím. Ještě ho budeme chvíli pozorovat. Není to pacient, tak nemyslím, že je třeba do něj injektovat tekutiny.“
„Máte pravdu…“ řekla Asuna odměřeným hlasem. Nebude to jako v SAO, kdy musel být na kapačkách.
Ne – tohle je něco úplně jiného. Kazuto na sobě nemá Nerve Gear se smrtící pastí, ale AmuSphere s bezpečnostním nastavením. A i kdyby Asuna násilím sundala stříbrný kroužek z Kazutovy hlavy, nehrozilo by mu žádné nebezpečí. Kirito by jen zmizel z pouště živě vysílané na zdi a vrátil by se do postele – vrátil by se k Asuně.
Ten děsivý nepřítel zvaný «Sterben» se už Kazuta znovu nedotkne.
Asuna se ze všech sil snažila zadržet to nutkání.
Kirito/Kazuto teď v tvrdém boji obhajoval svou čest šermíře a Asuna ho v tomhle samozřejmě nemohla zastavit.
Ale, bylo – nebylo tu něco, co by mohla udělat? Je hned vedle něj, ale copak mu nemůže nijak poslat zprávu do boje v jiném světě?
„Maminko, tvoje ruka…“ vyšel náhle tichý hlas z mobilu. Yui.
„Prosím chytni tatínka za ruku. AmuSphere neumí zadržet smysly z vnějšího světa tak jako Nerve Gear. Tatínek by měl cítit maminčino teplo. Nemůžu se dotýkat fyzických objektů… ale prosím… dej tam i moji…“ zatřásl se na konci Yuiin hlas. Asuna byla sama dost otřesená. Rázně zavrtěla hlavou a odpověděla.
„Ne… tatínek určitě ucítí i Yuiiny ruce. Budeme tatínkovi fandit… budeme fandit Kiritovi-kun!“ prohlásila a dala mobil do Kazutovy ochablé levé ruky, oběma rukama ho za ni pak uchopila.
V pokoji bylo trochu teplo, ale Kazutova ruka byla studená jako kostka ledu. Kdyby ruku držela příliš silně, mohlo by dojít k automatickému odhlášení, takže uchopila Kazutovu ruku jen lehce. Snažila se do ní předat co nejvíce svého tepla a vůle, doufala, že jeho ruku oteplí.
Asuna se už na živé vysílání nedívala, jen zavřela oči a pokračovala v modlení.
—Snaž se, Kirito-kun. Kvůli všemu, v co věříš. Vždy budu po tvém boku. Vždy tě budu zezadu chránit, podporovat tě.
Kazutova ledově studená levá ruka sebou slabě, ale přeci jen cukla.

Nepřítel byl opravdu silný.
Jeho rychlost, rovnováha i chvíle úderu, vše bylo naprosto bez chybičky. Jen málo šermířů v čistící skupině bylo tak schopných.
Ale proč to takhle dopadlo? Tenhle významný člen «Rozšklebené rakve», který ovládá postavu Death Guna, během křižácké výpravy můj meč neviděl. Pracoval jsem tehdy rychle a snížil mu HP na polovinu, donutil jsem ho tak vzdálit se do zadní linie.
Asi ten půl rok, kdy byl uvězněný ve vězení v Černoželezném paláci, způsobil tak drastickou změnu. To člen čistící skupiny, já, významně zlomil Rozšklebenou rakev. A on s myslí upnutou na pomstu pracoval na svém šermířství. I když nemohl získávat peníze a zkušenosti, tak se mohl zlepšit opakovaným tréninkem skillů. Stejné pohyby trénoval stokrát nebo i tisíckrát v temném a studeném vězení. Skilly bodného meče se mu pevně vryly do smyslů.
Možná jsem s ním neprohrával v počtu mávnutí meče, ale v ruce jsem měl světelný meč, který byl mnohem lehčí než mé staré meče, byl to úplně jiný pocit. Je lehké s ním použít jednoúderný skill «Ostrý úder», ale skilly o několika útocích jsou obtížnější. A navíc mi Death Gun nejspíš neposkytne žádnou šanci na velký útok. Dál se ke mně přibližoval a používal všemožné bodací útoky. Ze všech sil jsem se jim snažil vyhýbat, ale ostrá špička bodného meče se mi přesto sem a tam zaryla do těla a pomalu mi vysávala HP. Myslím, že mi zbývá asi 30%.
I když je moje HP snižováno tím ostrým mečem, Death Gun mě nemůže skutečně zabít, i když mě střelí tou černou pistolí. Do přístroje v Prezidentské vile jsem své jméno a svou adresu nezadal, tak nemůže zjistit, kde bydlím.
Jsem snad příliš odkázaný na «pocit bezpečí»? Oči mi úplně zaslepila moc černé pistole, proto jsem se nedíval na jeho skutečné schopnosti. Jestli to tak je, tak mám docela problém. Nepřítel byl stále v té smrtící hře, i když já jsem to místo už dávno opustil, svým tělem i srdcem.
Uvědomil jsem si to, ale možná už je příliš pozdě.
Stejně si ale nemohu dovolit s ním takhle prohrát. Moje tělo ve skutečném světě neutrpí žádné zranění, ale přesně jak on sám řekl, Sinon, která čeká na kamenitém kopci za mnou, je už v dosahu té černé pistole. Jestli mě teď dostane, zaútočí Death Gun na Sinon. Jestli ji kulka z té černé pistole zasáhne, zabije Death Gunův komplic Sinon ve skutečném světě.
Jedna chvíle. Jen jedna chvíle.
Právě teď potřebuji, aby přestal s tou sérií útoků.
Když dojde na sílu zbraně, tak světelný meč daleko přesahuje extrémně tenký bodný meč. Jakmile ho jednou přesně trefím, určitě dostanu jeho HP na nulu. Ale takovou šanci si prostě nedokážu vytvořit. Jen polovičaté pokusy určitě nevyjdou, nepřítelův bodný meč se dokonce dokáže přes energetickou čepel světelného meče dostat, takže usilovným máváním v duelu si šanci nevytvořím. Co mám dělat? Co mám dělat—
Kju kju kju.
S těmi hlubokými zvuky se mi poslední úder z trojúderného útoku otře o pravou stranu tváře a mé HP zčervená.
Speciální efekt vytékající mi z tváře mi zbarvil zorné pole do červené.
Možná si myslel, že vyhrává. Death Gunovy červené oči zářily ještě červeněji.
Uživatel bodného meče, jeden z červených – později také jeden z «Rozšklebené rakve» – si také vybral červené oči. Mé vědomí se otřáslo, v masivních zdech vzpomínek se objevily praskliny.
Správně… odmítl jsem poznat jeho jméno. Nechtěl jsem s tím mít už nic společného. Prostě jsem to chtěl zrychlit a zapomenout na tu noc plnou šílenství, krve, výkřiků a kleteb.
Ale to jsem nedokázal.
Vůbec nic jsem nezapomněl. Jen jsem to předstíral, lhal jsem sám sobě. Prostě jsem jen zapečetil část svých vzpomínek, snažil jsem se přesvědčit svůj vlastní mozek, že jsem ta fakta v něm neviděl…
Death Gun si k sobě přitáhl svůj bodný meč, aby mi uštědřil poslední zásah. Studená záře, která zůstala na jeho špičce, způsobila, že se objevil zapečetěný úlomek mé vzpomínky.
Než jsme se vydali na křížovou výpravu, shromáždili jsme se na hlavním ústředí gildy «Aliance svatých draků», kde jsme měli poslední setkání.
Během něj jsme si zopakovali informace o členech «Rozšklebené rakve». Patřily tam bojové schopnosti jejich vůdce «PoHa» a také dalších členů vedení, jejich zbraně, skilly, vzhled – a jména.
Ano, zmínilo se tam, že dva rádi používali své barvy. Jeden z nich byl černý, ten rád používal otrávenou dýku. Jmenoval se… ano, «Černý Johnny». Klein se hned zatvářil hrozně vážně a speciálně mně řekl ‚Nebojuj s ním. Jinak nebudeme vědět, koho ochraňovat.‘
Ten druhý byl červený. Ale nebyl zcela oblečený v červené. Používal bodný meč a červené měl jen oči a vlasy. Na šedé helmě měl obrácený kříž. Jeho barvy a obrázky vypadaly stejně jako u «Rytířů krve», takže se tehdy zastupující vůdce RK, Asuna «Záblesk», dost zlostně dívala. Čelil jsem mu hned od začátku. Když ustupoval, zanechal mi slova ‚Já tě, rozhodně, jednou, zabiju‘, chtěl mi k tomu říct i své jméno. Byl to tenhle muž.
O rok a půl později rozbil ten chlap zeď dalšího světa a objevil se přímo přede mnou. Tenhle muž v plášti chtěl splnit, co kdysi prohlásil. Připravoval se na to, že mě probodne svým bodným mečem – «Death Gun», tenhle chlap. Jmenoval se—
„«XaXa»,“ vyšlo z mých úst to slovo. Způsobilo, že se meč, který mi už už protínal srdce, odchýlil ze svého směru.
Ignoroval jsem slabý pocit bodnutí špičky meče, která se už táhla zpět, a pokračoval jsem: „«Červenooký XaXa». Tak se jmenuješ.“
A pak – se před mýma očima událo několik věcí.
Zpoza mě vyšla náhle červená čára do středu Death Gunovy kapuce.
Nebyla to kulka – jen Linie kulky. To Sinon. Hned jsem pochopil její záměr. Tohle byl její útok, který vyžadoval Linii kulky. Byl to poslední zásah, postaven na jejích zkušenostech, inspiraci a vůli bojovat. Přízračná kulka, kterou vypálila.
Death Gun vypadal jako zvíře, které ucítilo silný úmysl zabíjet od masožravce, instinktivně uskočil.
Zpod lebkové masky vyšlo hluboké zavrčení. Musel si uvědomit, že si Sinon nemůže dovolit střelit, aby mě omylem netrefila, ale poté, co jsem řekl jeho jméno, zaváhal, jeho úsudek se zpomalil. A tak se automaticky vyhnul, jako kdyby reagoval na přízračnou kulku.
Tohle byla poslední šance. Linie kulky už nebude fungovat. Nemůžu promarnit šanci, kterou mi Sinon dala. Udělal jsem krok dopředu a hnal jsem se za Death Gunem.
Ach – sakra. Jeho postava zmizela. Bylo to jeho «Optické maskování». Pořád jsem ho našel podle otisků nohou na zemi, ale teď jsem mu světelným mečem nemohl uštědřit smrtelný zásah. Jestli ho nezabiju jedním zásahem, tak moje HP klesne na nulu ve chvíli, kdy zaútočí zpět.
V tu chvíli se stalo ještě něco překvapivějšího.
Má levá ruka se začala hýbat, jako by byla někým vedena. Ledová ruka byla kvůli nervozitě napjatá – a náhle obklopená jistým povědomým párem teplých rukou, které mě vedly. Má levá ruka se hned pohnula a něco chytila – druhou zbraň, na kterou jsem zapomněl, «Five SeveN». Má ruka pocítila váhu vytaženou z pouzdra. Jistý obvod v mém vědomí náhle vzplál.
„U… ÓÓÓÓÓ—!!“ zařval jsem a vykročil vpřed. Pak jsem stočil levou stranou svých zad dopředu jako kulku.
File:Sword Art Online Vol 06 -323.jpegDeath Gunova postava už už mizela, zhoupl jsem sebou dozadu, pak jsem mávl levou rukou.
Obouruční skill meče by normálně vyžadoval, abych mečem v levé ruce máchl téměř ze země nahoru, a prolomil tak nepřítelovu obranu. Jenomže v ruce jsem neměl meč, ale krátkou střelnou zbraň. Kdo ale řekl, že nemůžu použít techniku meče na pistoli? Využil jsem dojmu mávnutí levého meče nahoru a dál jsem mačkal spoušť.
Kulka vyletěla nahoru a zasáhla objekt, který se měl stát neviditelným. Ve vzduchu zazářily jasně jiskry. Death Gunovo tělo se nakonec uprostřed záblesku objevilo. Čelil jsem postavě, jejíž Optické maskování bylo zničeno—
A mávl jsem světelným mečem v pravé ruce ve směru proti hodinovým ručičkám, s pohybem a váhou.
To byl útočný skill dvou mečů, «Dvojitý kruh».
Energetická čepel se zařízla hluboko do Death Gunova pravého ramene a pak jej úhlopříčně rozřízla, vyšla z něj z levého boku. V tuhle chvíli jsem světelným mečem rozpůlil i «černou pistoli» v pouzdře. Jasně oranžově zazářila a vybuchla.
Rozpůlená postava, potrhaný plášť a plamenný oblouk se vznášely pod modrobílým nebem.
Po dlouhém letu—
Dodó, zazněly dva hluboké zvuky hned po sobě, Death Gunovy horní a dolní části těla přistály někde daleko od sebe. A po chvíli se kovová jehlovitá věc – bodný meč – zabodla do země mezi ty části těla.
V tu chvíli, kdy jsem jednou nohou klečel na zemi, jsem uslyšel slabý hlas: „…Ještě není, konec… ten člověk… tě to… nenechá… skončit…“
Mezi rozříznutým tělem se objevil nápis [MRTEV] a zabránil Death Gunovi cokoli říct. Pomalu jsem se postavil, sklonil jsem hlavu a díval jsem se na «mrtvolu» na zemi.
Když teď ztratil svůj plášť, tak už Death Guna až na tu masku lebky nic nereprezentovalo. Podíval jsem se na ochranné brýle, které ztratily svou zář, a tiše jsem odpověděl: „Ne… je konec, XaXo. Tvoji komplicové se najdou. Vraždění «Rozšklebené rakve» skončilo.“
Pak jsem se otočil a táhl jsem své otlučené tělo na západ.
Po několika stovkách kroků, o několik stovek metrů dál, jsem se podíval dolů, a jelikož jsem konečně uviděl pár malých nohou v malých botách, vzhlédl jsem.
Stála tam odstřelovačka. Držela velkou odstřelovačskou pušku bez mířidla a klidně se usmívala.

Sinon vypadala, že něco řekne, otevřela pusu, ale na chvíli nevěděla, co říct.
Ani ona nevěděla, jaké má teď v srdci pocity. Z hrudi jí prostě tryskal horký pocit, který ji nutil pevně objímat pažemi Hecate.
Když tam Kirito uviděl Sinon takhle bezvýrazně stát, poprvé se klidně usmál. Dal pistoli Five SeveN zpět do pouzdra a zatnul pěst, teprve pak ji natáhl k Sinon.
A Sinon zvedla svou pravou pěst a lehce si s tou jeho ťukla.
„…Je konec,“ zašeptal jednoduše válečník se světelným mečem a vzhlédl vzhůru. Sinon ho následovala a také se podívala nahoru.
Mraky se bez jejich vědomí roztrhaly a hvězdy na nebi zářily. Sinon si uvědomila, že tohle je poprvé, co v tomto světě hvězdy vidí.
Nebe v GGO bylo často zakryto silnou vrstvou mraků způsobenou minulými válkami. Den tu byl vždy vyobrazen v depresivních barvách západu slunce, dokonce i noc vypadala jako potřísněná krví.
NPC stařešina na ulicích ale prohlašoval, že jakmile se očistí země od jedu a vrátí se bílý písek, pak mraky zmizí a na oblohu se vrátí hvězdy a vesmírná plavidla. Lidé tak obyčejným slovům samozřejmě nevěřili, ale možná tahle poušť není jen divočina, ve které se mají hráči potulovat, ale i zaslíbenou zemí v daleké budoucnosti.
Jakmile se Sinon podívala na jiskřivou skupinu světel na jasné noční obloze, nedokázala nic říct. Pozůstalá světla vesmírných lodí vypadala jako řeky.
Brzy poté Kirito řekl: „…Je na čase tenhle turnaj skončit. Obecenstvo už musí být z čekání pěkně otrávené.“
„…Jo, to máš pravdu.“
Modré kamery pokrývaly celé nebe a zoufale blikaly s REC nápisy. Kirito si toho nejspíš všiml, pokřiveně se usmál. Ale hned se mu zase vrátil původní výraz, přišel blíž k Sinon a zašeptal: „…Nebezpečí tohohle turnaje konečně skončilo. Death Gun je mrtvý, takže ten jeho komplic, co tě chtěl zabít, už určitě odešel. Chtějí šířit to, že «hráči postřelení černou pistolí v GGO zemřou ve skutečném světě», tak lidi náhodně zabíjet asi nebudou. Teoreticky bys po odhlášení neměla být v nebezpečí… ale radši bys měla zavolat na policii.“
„…Jak tohle všechno na 158 vysvětlím? Nejspíš mi neuvěří, když řeknu, že mě chtěl někdo zabít uvnitř a mimo VRMMO, co?“ zeptala se Sinon. Kirita to trochu vyvedlo z míry. Ale hned přikývl.
„Máš pravdu… můj známý je něco jako vládní úředník, tak by nám mohl pomoct… ale nemůžu se tě jen tak zeptat na adresu a jméno…“ zaváhal válečník se světelným mečem a podíval se stranou. Samozřejmě věděl, jak je neslušné se ve VRMMO zeptat na skutečnou identitu někoho jiného.
Ale Sinon se nad tím chvíli zamyslela a řekla: „Fajn. Povím ti to.“
„Ech… a, ale…“
„Prostě mám dojem, že už si s tím nemusím lámat hlavu. Kromě toho… už jsem ti řekla o své minulosti. To jsem nikdy předtím neudělala…“ zamumlala. Kirito vykulil oči, ale hned přikývl.
„To je fakt… A u mě je to vlastně stejný…“
Kdyby s tímhle pokračovali, Sinon by kvůli své bojácné povaze nejspíš řekla ‚nebo vlastně nic‘. A tak si přehodila Hecate za rameno a hned udělala krok dopředu. Dala rty poblíž Kiritova ucha a promluvila hlasem, který nikdo další slyšet nemohl: „Jmenuju se – Asada Shino. Adresa je Tokio, Bunkjo, Jušima, Jončome…“ Dodala ještě jméno domu a číslo bytu. Kirito hned tiše a překvapeně odpověděl.
„Jušima? To je mi náhoda… ponořil jsem se v Očinomizu v Čijodě.“
„Ech… éééé!? Vždyť to je hned vedle?“ vyjekla málem překvapená Sinon. Očinomizu a Sinonin byt od sebe byly odděleny jen zastávkami metra Kasuga a Kuramae. V tuhle chvíli Kirito vykulil oči a řekl ‚ehm…‘, načež pokračoval.
„Tak to se prostě odhlásím a najdu tě…“
„Ehm… ty…“
Sinon málem řekla ‚sem chceš přijít‘, ale na poslední chvíli se zastavila, suše si odkašlala a opravila se.
„Ale ne… není to nutný. Poblíž žije můj spolehlivý kamarád…“
Spiegel, známý i jako Shinkawa Kyouji, který pozval Sinon do tohoto světa, byl mladším ze dvou synů lékaře. Bydlel v Hongóme, jen kousek od ní. Jestli mu zavolá, hned přijde. A vlastně, od začátku až do konce viděl záznam z turnaje, tak si bude muset vymyslet výmluvu, proč byla párkrát tak blízko u Kirita.
„…A je to syn doktora, takže se o mě případně postará.“
Kirito se pokusil zakrýt rozpaky a skončit to, věnoval jí vážný pohled a odpověděl: „Oj, bylo by zlý, kdyby se fakt něco stalo. Ale jestli říkáš, že je to v pohodě… Hned po odhlášení se spojím se svým známým, aby se do toho zapojila policie. Je jedno, že je pozdě, mělo by to zabrat tak 15… ne, 10 minut. Policie u tebe bude během deseti minut.“
„Fajn, dobře. Bylo by super, kdyby chytili komplice…“
„Jo…“
Sinon zírala na stále ostražitého Kirita, který přikývl.
„Ale na to zapomeň. To chceš utéct po tom, co jsem ti řekla svoje osobní informace?“
„Ech, ach… pro, promiň. Jmenuju se Kirigaya Kazuto. Ponořil jsem se v Očinomizu, ale bydlím ve městě Kawagoe,“ hlásil rychle svá data válečník se světelným mečem, vypadal, že panikaří. Sinon chvíli mumlala, a pak se té nenaléhavé situaci zasmála.
„Kirigaya Kazuto. Tak proto si říkáš Kirito, jo? To je vážně dost jednoduchý pojmenování.“
„Jaké… jaké máš právo mi tohle říct!?“
Oba se smáli. Kirito se znovu podíval na kameru nad hlavou a pak změnil tón.
„…Můžeme se odhlásit jen tak, že skončíme BoB… co tomu říkáš, Sinon? Budeme bojovat jak včera?“ zeptal se. Sinon zjistila, že její silná touha po odvetě s Kiritem byla zcela zapomenuta. Dívala se na tu hezkou tvářičku před sebou a pak řekla: „…Síla není výsledek… ale proces dření…“
„Ech? Co to říkáš?“
„Ale, to nic – říkám, že jsi teď celý zraněný, ne? Nemohla bych na sebe být hrdá, kdybych takhle vyhrála. Prostě si to necháme na další BoB turnaj,“ řekla Sinon. Kirito překvapeně zvedl obočí, ale hned se pokřiveně usmál.
„Takže říkáš, že do čtvrtého turnaje se nemůžu vrátit do své staré hry?“
„Můžeš se tam vrátit a pak zase jít sem, ale nemysli si, že mě příště porazíš… tak, je na čase třetí turnaj skončit.“
„Jak to uděláme? Tohle je královský souboj, takže vítěz bude až tehdy, když jeden z nás bude mít HP na nule, ne?“
„Je to vzácný, ale první BoB v Americe prý vyhráli dva. Toho, co měl vyhrát, dostal ten druhý tak trochu podvodným trikem «Dárkový granát».“
„Dárkový granát? Co je to?“
„Prohrávající hráč hodí granát, aby nepřítele stáhl dolů – ach, tady, ten je pro tebe,“ natáhla Sinon ruku do pouzdra a vytáhla černý kulovitý předmět, který vložila do Kiritovy pravé ruky, natažené reflexivně. Pak nastavila odpočítávání na granátu podobném ovoci na pět vteřin.
Tohle byl plazmový granát, který získala po tom, co se ujistila, že Kirito porazil Death Guna. Měla ho od Yamikazeho, který ležel mrtvý na západ od kamenitého kopce. Už tehdy se Sinon rozhodla, že ho použije k ukončení turnaje.
Kirito si konečně uvědomil, co mu to dala do ruky. Vykulil oči a chtěl granát instinktivně odhodit.
Aby mu v tom zabránila, obtočila Sinon paže kolem Kiritových zad a zadržela jeho ruce mezi nimi.
Brzy se objevil výjimečně oslepující záblesk mezi dvěma postavami, pohltil kysele se ušklíbajícího Kirita i usmívající se Sinon do čiré bělosti.
Turnaj trval dvě hodiny, čtyři minuty a třicet sedm vteřin.
Finále třetího královského souboje Bullet od Bullets skončilo.
Výsledek – [Sinon] a [Kirito] vyhráli ve stejnou chvíli.

11 komentářů:

  1. Děkuji ti ;) Nazdar Hontech

    OdpovědětVymazat
  2. Zdar Romane:-) . Také děkuji za překlad.
    1.) Rychle jsem znovu počítal, ((aby))(ale) bylo jedno, kolikrát jsem to dělal, počet se neměnil.
    2.) „Jo… máš pravdu. Nemůže(me) dovolit, aby v tom pokračovali. Musíme tu porazit toho «Death Guna» a donutit ho spolu s jeho komplici zaplatit za jejich zločiny,

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opäť som zabudol dať podpis, ale vidím, že si rozumieme :D
      R

      Vymazat
  3. Moc díky za kapitolku :)
    -P

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Cindý a Romane, děkuji za překlad. Omlouvám se že jsem tu dlouho nebyl.
    3). Tekutě krystalový povrch ukazoval vlnové schéma a slova [132 stahů/min].(Povrch tekutých krystalů)
    4.) Death Gun zvedl oběma rukama hlaveň do vodorovné pohyby.(polohy)
    5.) „Ne… je konec, XaXo. Tvoji komplicovi se najdou. Vraždění «Rozšklebené rakve» skončilo.“(komplicové)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tekutě krystalový povrch je správně. Znamená to, že ten povrch vypadal jako tekuté krystaly, ne že takový vážně byl. Zbytek opraven.

      Vymazat
    2. Ok, díky za upřesnění. :-)

      Vymazat
    3. Uff Hontechu toto nám nerob, už sme sa o teba začali báť!! :DD Čo by sme robili bez nášho kamaráta a korektora?? :P

      R

      Vymazat