středa 26. listopadu 2014

Duhový most

Tak nakonec jsem se do tohohle pustila ještě před dokončením jiných věcí. Duhový most přímo navazuje na Extra edici, přesněji na úkol na jejím konci. Zároveň se zde vyskytuje menší spoiler k vedlejšímu příběhu Černobílý koncert (2. kniha série Pokrok), jehož první část si můžete přečíst zde.

Část první

Zámek zářící rumělkově červenou se vznášel v dalekém fialovém nebi.
Uběhly už dva měsíce od chvíle, kdy byl implementován znovuzrozený Aincrad, a přece když vzhlédnu z povrchu oceánu Álfheimu, přepadne mě záhadný pocit. Prostě nemůžu uvěřit, že je tahle maličká struktura stejně veliká jako vznášející se zámek, který kdysi existoval v nebi jiného světa.
Kdybych rozpřáhl křídla na zádech, mohl bych samozřejmě vyletět k Novému Aincradu v dalekém nebi a zanedlouho by se odhalila jeho majestátnost, kterou nebudu schopen pořádně zachytit slovy. Až bych proletěl malou štěrbinou ve vnější stěně a přistál na prvním podlaží, otevřela by se přede mnou rozsáhlá krajina s různými horami a jezery. Přejít z jedné strany na druhou by nejspíš trvalo stejně času jako ve starém Aincradu.
Stále jsem se to snažil pochopit, myšlenky mi však běžely dál.
Přemýšlel jsem o tom, jak jsem byl po dva roky vězněm toho zámku. O tom, jak jsem se toulal nezmapovanou divočinou, bojoval s otřesnými monstry, poznal mnoho lidí a o tom, jak jsem se s nimi následně loučil. O mém boji s Heathcliffem na sedmdesátém pátém podlaží, kdy jsme byli oba poraženi a smrtící hra skončila. Přemýšlel jsem, jestli se to skutečně stalo.
Nebo.
O přistání v Álfheimu při hledání spící Asuny, jejím úspěšném osvobození z klece zášti na konci krátké, přesto náročné cesty. A teď o tom, jak trávím klidné dny spolu s bývalými spojenci a novými přáteli jak ve skutečném, tak ve virtuálním světě. Znovu jsem přemýšlel, jestli se to skutečně děje.
Tyto nekonečné myšlenky mě obklopovaly, když jsem tiše vzhlížel k vznášejícímu se zámku ozářeném večerním sluncem a—
Náhle se vedle mých nohou rozezněl hlasitý zvuk jako klakson kóóóó——n. Nohy mé postavy ztratily pevnou půdu pod nohama, jelikož se šedobílá textura země silně zatřásla. Reflexivně jsem zvedl paže a pravou rukou jsem chytil Asuninu ruku, levou Kleinovu.
„Uá, c-co to—?“ zaječela Lisbeth.
„P-přece nás tu nechce shodit, ne—?“ zakřičel Klein.
„I kdyby, můžeme prostě letět, no ne?“ uklidnil nás hned Agil.
Malá díra v zemi před námi se hned roztáhla, vyletělo odtamtud dost vody silou gejzíru.
Kjúúúúú!“ „Hawawáááá!“
Tyhle křiky vydaly dráček Pina kousek nad dírou a pixie Yui jedoucí na Pině, přesně v tomhle pořadí. I když vodní proud vyletěl do výšky nejméně pěti metrů, Pina hned roztáhla křídla a navrátila tak svému tělu rovnováhu, lehce se vznášela na vrcholku vodní fontány. Ozval se veselý smích, jako kdybych si Yuiin výkřik před dvěma vteřinami jen představoval.
Levou rukou jsem se kryl před kapičkami vody, které padaly, a podíval jsem se na Asunu. Oba jsme se současně široce usmáli.
„…Páni, to vystříklo úplně jako gejzír, viď.“
Asuna přikývla a odpověděla: „Co ti na to můžu říct, je to přece velryba.“
Pravda. Parta skládající se ze sedmi lidí včetně mě, Asuny, Leafy, Siliky, Lisbeth, Agila a Kleina, plus ještě Yui a Piny, cestovala po moři na zádech obří bílé velryby – tak velké, že by i monstrum třídy ďábel-bůh uteklo.
Všichni zabručeli svůj souhlas s Asuninou poznámkou, a, jak velrybí chrlení vody skončilo, Yui sestoupila z nebe a při letu na Asunino levé rameno promluvila: „To neznamená, že pan velryba ve skutečném stříká vodu z nozder. To jen když vydechuje kousek pod povrchem vody, tak to vynese i vodu oceánu!“ [Vlastně je to trochu jinak. Vzduch se v těle velryby docela dost oteplí, a když jej velryba vydechne, narazí do mnohem chladnější teploty vnějšího vzduchu a hned kondenzuje, takže to vypadá jako výstřik vody. V češtině jsem o tom žádné články bohužel nenašla (kromě Wikipedie), v angličtině je jich dost na to, aby tahle informace vypadala věrohodně.]
„Cóóó?!“ vykřiklo sedm lidí společně.
Yui, která právě ukázala své obvyklé encyklopedické znalosti a dobrou paměť, řekla jen „ehm“ a dala si své ručičky v bok. Pomyslel jsem si, že je ten postoj rozkošný; znovu jsem se podíval na vznášející se ocelový zámek v nočním nebi.
Jelikož znovuzrozený Aincrad krouží po nebi Álfheimu docela velkou rychlostí, tak se silueta zámku, na který jsem se před chvílí díval, neustále zmenšovala. Nehybně jsem upřel oči na místo zhruba v první pětině zámku – na místo, kde by mělo být opravdu nezapomenutelné dvaadvacáté podlaží.
I když bylo prozatím otevřeno jen prvních deset podlaží, určitě nakonec vyšplháme na dvacáté podlaží a ještě dál. Přemýšlel jsem, zda budu moct skutečně věřit, až znovu uvidím dřevěný domek uprostřed sněhem pokrytého lesa. Věřit, že starý Aincrad zmizel v dávné vzpomínce. A věřit, že se vrátil svět, kde se hry opravdu hrají.

***

Bílá velryba nás nesla od ostrova Thule v jihozápadním moři Alfheimu k pláži v teritoriu Sylfů. Pak nás hlasem, který zněl jako obří tuba, pobídla, abychom vystoupili. S něžným výrazem v očích sledovala, jak jsme všichni bezpečně slezli z jejích zad na bílou, písečnou pláž. Poté se pomalu otočila a plavala k jasně červenému večernímu slunci na horizontu, doprovázená skupinkou delfínů.
„Pane velrybooo, děkujemeeee! Zase nás nechte si někdy zajezdit, dobřeeee?!“ zakřičela Yui. Velryba v odpověď znovu vystříkla velký sloup vody a její velké tělo se kousek po kousku ponořilo do oceánu. Zanedlouho už nebyla vidět. Yui, sedící na Asunině rameni, lehce spustila ruce, kterými předtím zuřivě mávala.
S úsměvem jsem promluvil na tu trochu osaměle vypadající tvář: „Určitě se s ním zase setkáme. Ten úkol předtím vypadal, že bude nějak pokračovat.“
„Hej, za-zadrž, Kiritarde!“ přerušil mě hlučný hlas a zničil atmosféru loučení. Samozřejmě patřil Kleinovi. Škrábal si neoholenou tvář a pokračoval s výrazem, který jsem nedokázal blíže určit.
„Co to sakra mělo být za úkol? Jakože mořská panna-princezna se změní na staříka, stařík se změní na obří chobotnici a obří chobotnice se změní na pána rokle, taky něco o bozích... vůbec jsem to nepochopil.“
„Ta mořská panna je jen tvoje zbožné přání,“ opáčil jsem tak nějak automaticky, ovšem ani já jsem nedokázal hned odpovědět na Kleinovy pochyby. Při zběžném pohledu po svých kamarádech jsem uviděl, jak bývalý ďábel přední linie Asuna, expert na severskou mytologii Leafa, svalnatý intelektuál (tank) Agil, stejně jako i Lisbeth a Silica mají ruce založené a říkají „hmmm“.
Dnes je 25. června 2025, pátek.
Abychom splnili Yuiino přání „vidět velrybu“, vydali jsme se za úkolem «Ničitelé hlubokého moře», kde se mělo nacházet velké vodní monstrum.
Jeden stařík nás požádal, abychom našli v labyrintu předmět – takže to byl jednoduchý úkol typu pochůzky – nebo to jsme si alespoň mysleli. Pravdou bylo, že ten stařík ve skutečnosti tahal za nitky. Nakonec jsme neprozíravě ukradli poklad, který byl skryt v Podvodním chrámu. No, to je pořád docela normální zápletka, ale pak už se to vyvíjelo hrozně rychle, spíš až extrémně rychle. Stařík měl sedm HP linek a přeměnil se v obří chobotnicové monstrum, «Krakena, pána rokle», který nás snadno porazil téměř až k smrti – jen jediným úderem chapadla. Ale ještě předtím, než jsme si stihli pomyslet, že je ten úkol nesplnitelný, sestoupil shora další obří stařík, který si říkal «Leviatan, pán moře». Ti dva spolu vedli stěží srozumitelný rozhovor, po jehož konci se Kraken ponořil do hlubiny moře a Leviatan si pak vzal zpět perlu (což bylo ve skutečnosti velké vejce), kterou jsme sebrali v chrámu, a v tu chvíli zahrála fanfára „úkol splněn“ – byl to tak nepochopitelný úkol, i když jsme o něm přemýšleli stále dokola.
Napřed nás zklamala myšlenka toho, že údajné vodní monstrum je Kraken, ale potom ten stařík, který si říkal pán moří, přivolal bílou velrybu, která nás odvezla na pláž. Takže jsme vlastně splnili původní cíl, Yui viděla velrybu. A pak jsme všichni žili šťastně, až dokud jsme neumřeli... vlastně jsem docela chápal, proč Klein řekl „vůbec jsem to nepochopil“.
Po chvíli bručení jsem se podíval po tvářích svých přátel: „Nepamatujete si někdo přesně to, co si říkali ta chobotnice a stařík?“
Být tohle klasické MMORPG, mohli bychom kolečkem myši vyjet nahoru v okně se zprávami a najít rozhovor, který se během úkolu odehrál; ale ve VRMMO v podstatě žádná taková užitečná funkce není. A proto existuje technika použití krystalu k nahrání rozhovoru nějaké události, která zní důležitě. Ale tentokrát jsme takový luxus vůbec neměli.
V odpověď na mou otázku naklonila šestice souběžně hlavu ke straně, pak jí zavrtěli.
„He, fakt předvoj-only party bez mágů,“ poznamenal jsem s povzdechem. Lisbeth zvedla pravou ruku nad hlavu a s pohybem, jako by chtěla hodit míč, třikrát zapíchla ukazováčkem do vzduchu mým směrem.
„Ty taky! Neshazuj! Ostatní!“
„…Jo, promiň.“
V tu chvíli ovšem vyletěla Yui z Asunina ramene a přistála mi na hlavě se stejnou pózou jako Leviatan, když sestoupil nad Podmořský chrám.
„Asi se nedá nic dělat. Je to sice trochu podvod, ale já vám ten rozhovor převyprávím!“
Všichni jsme užasle zakřičeli „óóó“. S „ehm“ zvukem vypnula pixie hruď a začala vyprávět s umným napodobováním tónu chobotnice a staříka.

***

Leviatan: Už je tomu dlouho, starý příteli. Vidím, že se stále držíš svých starých triků.
Kraken: Nápodobně. Jak dlouho tě bude ještě uspokojovat sloužení Ásům? Jsi ostuda jména ‚pán moře‘.
Leviatan: Být král mi stačí. A tohle je mé království. Přesto si stále přeješ bojovat, pane rokle?
Kraken: Prozatím se vzdálím. Ale nevzdám se, příteli! Jednoho dne si přisvojím princovu moc a donutím ty proklaté bohy zaplatit! A do toho dne…
Leviatan: To vejce patří tomu, kdo bude jednou vládnout moři i obloze. Musím pro něj najít nový domov, tak si jej vezmu zpět.

***

„…Toť vše!“
Po skončení Yuiiny reprodukce rozhovoru nás všech sedm zatleskalo. I Pina, sedící na Siličině hlavě, živě zamávala křídly.
Thank you, Yui,“ poděkoval jsem své dceři za dobře odvedenou práci; znovu jsem se nad tím rozhovorem zamyslel a pokračoval jsem: „Hmm… Docela mi dělají starost slova «Ásové» a «princ». Mám dojem, že už jsem to někde slyšel, ale…“
„Já, já!“ vykřikla nadšeně sylfí kouzelnice a šermířka Leafa, přitom se hlásila. Mezi členy naší party měla největší znalosti o mýtech a folklóru, tak před všechny předstoupila a s jasnou výslovností se pustila do vysvětlování.
„Ásové jsou bohové ze severské mytologie! Už jste určitě slyšeli o hlavním bohu Ódinovi, bohu blesku Thórovi a zlomyslném Lokim, že jo?“
„Já jo, já jo, já jo,“ uznalo šest lidí jeden po druhém, Leafa v odpověď přikývla.
„Tak, co se týče prince…“
„Pokračuj, pokračuj, pokračuj.“
„Vůbec netuším!“
Bum, všichni jsme udělali krok dozadu a začali jsme znovu přemýšlet.
Jako další promluvila krotitelka zvěře, Caith Sith Silica.
„Éé, no takže, děda Kraken pohrdá Ásy, ale protože ještě nedokázal vyhrát, chce získat «princovu moc» a zesílit… Takhle nějak?“
„I když je ta obří chobotnice směšně silná, Ásům se vůbec nevyrovná… Zajímá mě, jak jsou silní oni…,“ řekla Leprochaunka Lisbeth, přitom si pohrávala se svými lesklými růžovými vlasy.
„No, přeci jen to jsou bohové,“ poznamenala Undine Asuna, přidala se k rozhovoru. Pak se do toho vložil i s domýšlivým tónem Salamandr Klein.
„Jasně, děcka, vy to možná nevíte, ale Ódin je vlastně úplně nejsilnější. Když je přivolán, tak bum! A monstrum je vedví…“
„Hele, hele, nemíchej to s mýtem,“ vložil se do toho Gnóm Agil s překvapeným výrazem, všichni, včetně Yui, vyprskli smíchy.
Pochopil jsem parodii Kleinovy poznámky [Klein naráží na Final Fantasy, kde je Ódin jakýmsi monstrem, jež lze přivolat. Obvykle se objeví a rozsekne nepřátele svým mečem vedví, čímž způsobí okamžitou smrt.], tak jsem se taktéž kysele usmál. Ten rozhovor mi byl trochu nepříjemný.
A hned jsem pochopil proč.
Během úkolu se Kraken a Leviatan objevili jako NPC až na konci – i když to byli v podstatě monstra třídy boss. Dalo by se čekat, že je jejich rozhovor jen scénář nějakého scénáristy-shi z «Ymiru», společnosti spravující ALO.
A přesto jsme všichni mluvili o Krakenovi a Leviatanovi, jako kdyby měli vlastní vědomí.
Možná proto, že jejich slova zněla příliš lidsky. Zkroušený a naštvaný výraz Krakena, neschopného přijmout porážku, a jeho prohlášení „Já se nevzdám“, nás neúmyslně vedlo k tomu, že jsme si mysleli „Hm, ta chobotnice toho má dost za sebou…“
Nebo možná, Kraken a Leviatan… nejsou obyčejná NPC?
Asuna a já jsme při čistění prvních podlaží starého Aincradu potkali temnou elfku a jednu dobu jsme s ní zůstali. Jmenovala se Kizmel, ale ačkoli byla NPC, nebyla jen pohybující se objekt, který opakuje standardní fráze. Její schopnost odpovídat na naše slova… by se dala považovat za vůli.
Struktura softwaru ALO je téměř stejná jako ta starého SAO. Což znamená, že vzhledem ke schopnostem systému Cardinal je existence «vysoce inteligentních NPC» jako Kizmel možná.
V tom případě… nestane se Kraken jen bytostí, která se nechová jen podle scénáře úkolu, i když je to NPC úkolu? Znamená to, že získat něco jako «princovu moc», povstat proti Ásům, tohle je vlastní vůle té přerostlé chobotnice…?
„…To přece není možné, že jo?“
Uvědomil jsem si, že mé myšlenky zacházejí až příliš daleko do země absurdity. Zastavil jsem taková mumlání a domněnky. Přesně v tu chvíli se Klein, který předtím mluvil se Silikou a ostatními a vysvětloval jim, jak silní byli Ódin a Bahamut [Mytická ryba z arabské mytologie, stejně jako Ódin je to i monstrum ve Final Fantasy] za starých dobrých dnů, vyděsil a začal hystericky křičet.
„Uáááá, sakra! Mám donášku pizzy na desátou!“
„Ou, tak to je za tři minuty. Víš, odsud ti to do Swilvane zabere deset minut,“ poznamenal klidně Agil. Klein si chytil hlavu oběma rukama a ohnul se dozadu tak moc, jak to jen šlo.
„MOJE PIZZA S MOŘSKÝMI PLODY A TOČENÝ PIVO—!“
Ta věta, kterou jsem slyšel už kdysi dávno, ve mně vyvolala nostalgii. Šel jsem k uživateli katany, poklepal jsem mu na dlouhé rukávy jeho velké zbroje v japonském stylu.
„Dáme na tebe pozor, dokud tvoje postava nezmizí, tak se uklidni. Tentokrát si to musíš užít dosyta, jo,“ řekl jsem. Klein chvíli mrkal a pak se zatvářil a lehce zasmál „hehehe“ tak, že jsem věděl, že má slova pochopil.
„Dobře. Tak teda využiju tvoji laskavou nabídku a pro dnešek se už vzdálím.“
„Pozdravuj ode mě všechny ty krevety, kraby, sépie a chobotnice na pizze~“
Klein otevíral hlavní menu a po Liziných slovech se na ni podíval se složitým výrazem ve tváři.
„No, tak teda, všichni jste byli dobří!“
Klepl na tlačítko odhlášení a jeho postava se hned přesunula do pozice klečení na jednom koleni, zavřela oči a přestala se hýbat.
Aby lidé v ALO «neutíkali» ze šarvátek, zůstane postava po odhlášení někde venku ještě chvíli online. Monstra v tu dobu samozřejmě mohou útočit. Až by se pak hráč znovu přihlásil, byl by v podobě Světla Ostatků.
A tak tělo při odhlášení mimo nějaké bezpečné místo obvykle stráží společníci toho hráče, dokud avatar nezmizí. Naštěstí to nevypadá, že je na téhle pláži nějak moc silných monster, tak jsem odhlédl od Kleinova těla a navrhl jsem: „Jestli se chce odhlásit ještě někdo, tak do toho… Počkám tu až do konce.“
Jako první na moje slova zareagovala Asuna, zvedla pravou ruku a omluvně řekla: „Éé… taky se odhlásím, jestli to nevadí…“
Od Asuny jsem slyšel, že je její máma, kterou jsem ještě nepotkal, dost přísná, co se dochvilnosti týče. Rychle jsem přikývl.
„V pohodě. Díky za dnešek.“
„Jo, vážně všem za dnešek děkuju, i za vaši skvělou práci!“
Asuna mrštně operovala menu a její postava se přesunula do odhlášené pozice. Agil, který musí zařídit dodání zboží pro svůj obchod na zítra, Liz, která se chce podívat na nějaký seriál, a Silica, která musí udělat domácí úkol, všichni hned požádali o to, aby se mohli odhlásit, a společně odešli z vílího domova.
Když přešla Silica do pozice odhlášení, začala se Pina, která jí seděla na hlavě, neklidně rozhlížet, jako by postavu své paničky chtěla ochránit. „Jak vznešené...,“ pomyslel jsem si a protáhl jsem si končetiny.
Tehdy se mé oči střetly s Leafinými, která zaujala stejnou pozici jako já přesně ve stejnou chvíli.
Společně jsme se usmáli, pak jsem přesunul oči ke slunci na západu.
Už zašlo, ani jsem si to neuvědomil. Nad horizontem zůstala jen tmavá rumělková. Yui, sedící mi na hlavě, použil moje rameno jako trampolínu, díky které pak přistála v mé náprsní kapse, rozkošně zazívala.
„…Tatínku, pan velryba byl vážně veliký, že ano?“
Jemně jsem prsty pohladil pixie, která ospalým hlasem promluvila, po hlavě.
„Jo. Zase se někdy necháme svézt.“
„Jo…,“ přikývla Yui a zavřela víčka, hned pak začala spát, lehce přitom oddechovala.
Yui, AI nezávislá na systému ALO, nepotřebuje spát jako lidé, ale když má velký příjem informací a nemá zpracovat nic důležitého, obvykle řídí třídění paměti ve stavu spánku. S nejvyšší pravděpodobností se jí teď ve snu přehrávalo dnešní dobrodružství.
Po chvíli se napřed Kleinova postava, pak Asunina, Agilova, Lizina a Siličina, stejně tak i Pinina, roztříštily v korálky světla a zmizely.
Otočil jsem se k Leafě, bezstarostně jsem natáhl pravou ruku a řekl: „No, Sugu, chceš se vrátit do Swilvanu?“
Přitom moje sestřička trochu našpulila rty: „Víš, bráško, nejsme ve vodě, tak nemusíme letět a držet se přitom za ruce.“
„Ach… A-aha… promiň, nechtěl jsem…“
Ale blonďatá kouzelnice-a-šermířka rychle popadla mou ruku, kterou jsem stáhl.
„Ale protože ve vzduchu jsem lepší jak ty, tak nás povedu!“
„…Spo-spoléhám se na tebe.“
Ve stejnou chvíli jsme roztáhli křídla a vyletěli z písčité pláže zbarvené do fialova.
Znovu jsem se podíval severovýchodně, na obří siluetu Světového stromu v pozadí nebe, kde se začaly třpytit hvězdy. Před námi zářil shluk zelených světel jako drahokamy. To bylo naše oblíbené hlavní město Sylfů, Swilvane.
Když jsem se ujistil, že je Yui na svém místě u mě v kapse, tak jsme na sebe s Leafou přikývli a vymanili jsme se z proudu mořského vánku.


Část druhá

„…Huahaaa…,“ zamumlal jsem nesrozumitelně, když jsem si zrovna pochutnával na tuhém udonu.
Suguha, sedící na druhé straně jídelního stolu, protočila oči.
„To je neslušné, bráško.“
Pravda, držet hůlky v pravé ruce a v druhé tablet během jídla nejspíš není zrovna vhodné. Hlasitě jsem spolkl nudle v puse.
„Ale tak můžu jíst bukkake udon [studený udon v daši vývaru, ozdobený houbami a jarní cibulkou] a přitom používat tablet.“
„…A co když jíš kari udon?“
„To by nešlo.“
„…A co kicune udon?“
„To jo.“
„…A co nabejaki udon?“
„Ani náhodou.“
„Vůbec nechápu, podle čeho to rozlišuješ…,“ povzdechla si Suguha a pořádně si usrkla studeného bukkake udonu (s naměkko uvařenými vejci, kuřetem vařeným v páře, vařenými krevetami, okrou, silnými listy wakame, lístky perily křovité a natrhanými kousky mořských řas nori jako ozdobou).
Z ALO jsme se odhlásili před asi patnácti minutami. Naše mamka se jako obvykle ještě nevrátila, tak jsme si udělali pozdní večeři ve dvou. Poslední dobou mám pocit, že až moc upřednostňuji volbu «jednoduché k přípravě i sklizení».
Zítra si uděláme alespoň tři jídla – tak jsem se tajně rozhodl, když jsem znovu uslyšel hlas přicházející z druhé strany stolu.
„Takže, co mělo být to ‚aha‘ předtím?“
Vteřinku mi trvalo, než mi došlo, že mluví o tom „huahaaa“, které jsem před chvilkou vypustil z úst.
„…Nemůžu uvěřit, žes poznala, že šlo o ‚aha‘… Ech, šlo o příběh těch Ásů.“
„Aha, takže to hned prošetřuješ.“
„No, spíš to jen tak narychlo procházím.“
Podal jsem tablet s odpovídajícím článkem z online encyklopedie Suguze a začal jsem přemýšlet, jestli bych měl rozbít skořápku dalšího vejce naměkko a přidat ho k udonu, nebo ho prostě sníst zvlášť. Než jsem se však stihl rozhodnout, Suguha se hlasitě a pohrdlivě zasmála.
„…Co je?“
„To je úplně k ničemu, bráško. Sice říkáš ‚aha‘, ale tady jsou jen některé základní věci.“
„V-vážně?“
„Jo. Já ti ten příběh povím, když ho chceš vědět. Nezačalo to otcem hlavního boha Ódina, obrem Borrem, ani jeho otcem, prvním bohem Búrim… Ech, takže, v severské mytologii začal svět velkou propastí, zvanou Ginnungagap…“
„P-přestaň, stop. Začátek světa si necháme až napotom, až mi to budeš moct říct v klidu. Napřed bychom měli rychle sníst udon, jinak ztuhne.“
Suguha se na mé přerušení netvářila zrovna nadšeně, ale poslušně položila tablet na stůl a znovu zvedla hůlky. Bez váhání rozbila skořápku vejce naměkko a smíchala žloutek s nudlemi. Neodolal jsem té nádherné zlaté záři a také jsem to hlasitě vysrkl.
Mé přerušení na dobře míněnou přednášku bylo sice neomluvitelné, ale já takové podrobnosti ještě nepotřeboval. Protože pokud vím, v ALO neexistuje říše Ásů – možná – a úkol «Ničitelé hlubokého moře» může i nemusí mít pokračování.
Když Leviatan bral «Vejce prince», které jsme neúmyslně ukradli z Podvodního chrámu hned poté, co jsme se nechali zcela zmást Krakenem, řekl «Přesunu jej do nového útočiště». Když se to celé vyřešilo, měli jsme pocit, že tohle neskočí „a všichni žili šťastně až do smrti“. Co je sakra to dítě nebo co – vím jen, že to není člověk, protože se to má narodit z vejce; jinak nic. I Kraken vypadal, jako že ještě neprohrál. A hlavně ještě neuspokojil svou touhu po pomstě.
Teď se mi do toho trochu pletly vlastní pocity… Ale nepovede to celé přeci jen k úkolu na pokračování, výpravě?
V obyčejných výpravách to funguje tak, že pokud je dokončen jeden úkol, hráč může obdržet úkol následující. Nové místo konání bude specifikováno značkami. Ale ve vzácných případech hráči sami musí uhodnout místo, na které se mají vydat, a co mají dělat podle informací, které doposud obdrželi.
Pokud budeme předpokládat, že tato výprava je takového typu, měly by se v rozhovoru mezi Krakenem a Leviatanem nacházet nápovědy k lokaci, kde můžeme přijmout další úkol… ale…
„…ško, no tak, bráško, ježiš,“ snažila se Suguha několikrát upoutat pozornost během mého přemýšlení, než jsem si toho všiml. Zvedl jsem tvář.
„Ech, co-copak?“
„Doufám, žes nezapomněl, že zítra ráno máme generální úklid dódža. Neponocuj, musíme jít brzo spát.“
Samozřejmě, že jsem na to zapomněl, ale přikývl jsem, aniž bych to zmínil.
„Chápu, chá~pu, půjdu spát za hodinu… nebo radši za dvě, slibuju.“
Vyhnul jsem se pohledu plnému podezření své mladší sestřičky a unikl do kuchyně s nyní už prázdným talířem.

V pokoji jsem se překulil na posteli a převráceně jsem se podíval na budík na čele postele.
Bylo 23:30. Zhruba v tuhle dobu bych byl ve starém Aincradu uprostřed své «noční fáze», úplně sám bych se oháněl mečem na nějakém výnosném lovišti.
Levelování mi v ALO samozřejmě nechybí (ačkoliv ALO levely nemá). Někdy plný energie farmařím, abych dohnal Asunu a ostatní, hlavně proto, že jsem si nechal resetovat staty ze SAO.
Ale jasně, že už nezažiju takové obavy jako dřív – tu pulzující motivaci získávat nové levely, abych přežil.
Není snad třeba říkat, že to je dobře. Ani náhodou nepřemýšlím nad tím, že bych se do toho světa chtěl vrátit.
Ale někde hluboko v duši možná dál doufám. V něco, co je hrou, ale ne na hraní… v něco v miniaturní zahradě virtuálního světa, co by vyvolávalo dechberoucí «realitu».
Náznak toho «něčeho» jsem cítil ve chvíli, kdy během zlomku vteřiny poklesl Leviatanův trojzubec, když jsme téměř byli vyhlazeni a téměř jsme zemřeli po Krakenově zásahu. Byla to událost připravená bohem toho světa – ale nebyl to vlastně náhodný vývoj nenapsán v žádné zápletce…?
„…Ne, no, kdyby to tak bylo, bylo by to zajímavý…,“ zamumlal jsem si, abych skryl rozpaky. A abych se připravil na zítřejší generální úklid a šel spát brzy, zhasl jsem světla v pokoji.
Uběhlo asi deset vteřin, po kterých jsem nahmatal AmuSphere a nasadil si ho na hlavu. Šeptem jsem vyřkl hlasový příkaz.
„Začátek přenosu.“


Část třetí

Jestli půjdu spát za ne víc jak dvě hodiny, pořád půjdu spát dost brzo.
S touto výmluvou jsem přistál v Álfheimu, který byl, podobně jako skutečný svět, zahalen do hávu tmy.
Zrovna začínala „dopravní“ špička pro téměř všechny internetové hráče, a tak se ulice hlavního města Sylfů, Swilvane, hemžily vílami. Většinu z nich samozřejmě tvořili Sylfové, ale oproti pár měsícům zpátky tu bylo k vidění i dost hráčů jiných ras.
Díval jsem se z okna hostince, odkud jsem se odhlásil. Cait Sithů, v alianci se Sylfy, tu bylo o něco víc než ostatních ras. Pak tu byli Pucové a Impové, jejichž teritoria se nacházela nedaleko. K území Sylfů sice přiléhá území Salamandrů, ale oficiálně byly tyto dvě rasy stále ve válce, tudíž nebylo žádným překvapením, že jsem žádné rusovlasé hráče neviděl.
Spriggané, moje rasa, nemá se Sylfy špatné vztahy, ale sídlí na druhé straně říše, až daleko za Světovým stromem. A navíc je to dost neoblíbená rasa, takže ani Spriggany jsem na ulici neviděl.
Chvilku jsem přemýšlel, jak bych se dostal ke svému cíli, aniž bych moc přitahoval pozornost, načež jsem ze svého inventáře vytáhl plášť s kapucí a navlékl si ho. Odříkal jsem ještě i slova iluzorního kouzla Měsíční stín. Teprve pak jsem vyšel z hostince, našlapoval jsem zlehka.
Měsíční stín je kouzlo, které znesnadňuje ostatním hráče vidět, ale pouze tehdy, když je ve stínu měsíce (takže v labyrintech, kam se měsíční svit nedostane, je k ničemu). Tohle kouzlo má sice pochybnou schopnost někoho ukrýt, ale je to maximum toho, co za kouzla zvládnu. Dneska měsíc naštěstí zářil jasně a Swilvane má hromadu vedlejších uliček. Ke svému cíli jsem napůl běžel a zároveň se snažil zůstat ve stínu, co nejvíc to šlo.
Po několika minutách jsem se dostal do středu města, kde jsem se na chvíli zastavil a podíval se před sebe.
Přímo před nosem jsem měl kruhovité prostranství, v průměru nemělo ani sto metrů. Uprostřed se tyčila nejkrásnější budova Swilvanu – sídlo lorda Sylfů. Tříposchoďová budova byla obklopena hlubokým příkopem s pouze dvěma mosty, jedním na severu a druhým na jihu. Prostranství bylo zcela ozářeno světlým svitem měsícem, neviděl jsem žádný stín, ve kterém bych se mohl skrýt.
Poblíž obou mostů stála dvojice NPC strážných s vysoko zvednutými halapartnami. Do sídla mohli projít jen hráči, kteří byli zapsáni v seznamu lorda sídla.
Jestli se nemýlím, měla by tam být zapsaná i Leafa. Jenomže ti, co jsou v partě s někým ze seznamu, projít nemohou. Přeletět přes příkop dál od strážných vypadalo jako dobrý nápad, ale jasně, že něco takového bylo k ničemu. Na pozemku sídla je zřejmě nějaká bariéra, která anuluje magii těch, kteří nejsou na seznamu.
Ne že bych se tam chtěl vloupat. Lepší by bylo odchytit někoho, kdo by odtamtud vycházel nebo tam šel, aby pro mě předal zprávu. Tomu jsem se ale chtěl vyhnout, protože jsem nechtěl, aby se roznesly řeči o mé noční návštěvě.
„…!“
Když mé myšlenky doputovaly až k tomuto bodu, ucítil jsem, že přišla chvíle, na kterou jsem čekal. Poklesl jsem v kolenech.
Měsíc, osamoceně zářící v nočním nebi, začal z pravé strany zakrývat černý stín. Bylo to umělé zatmění Měsíce, které se každou noc v Álfheimu odehrávalo. Mohl za to vznášející se zámek Aincrad, pozvolna se přesouvající po nebi ve vysoké výšce. Na asi deset vteřin zakryl každou noc měsíc. Úplné zakrytí trvalo ani ne pět vteřin.
Bledý kotouč byl pomalu zakrýván, až nakonec zmizelo veškeré světlo – celý Swilvane se ponořil do stínu Aincradu. V tu chvíli jsem vyskočil z uličky.
Tahle oblast města byla tichá, protože se tu nenacházely obchody – hráči ale ano. Předpokládal jsem, že tělo mi bude i nadále zakrývat efekt Měsíčního stínu, ale modlil jsem se, aby bystré uši některého Cait Sitha nezaslechly moje kroky. Rychle jsem běžel po kruhovém prostranství. Nemířil jsem k žádnému z mostů, ale mezi ně. Tam jsem se vší silou odrazil od kovového plotu, který odděloval ulici a příkop, a skočil.
Jakmile hráč vstoupí do tmavě černé vody, nemůže používat křídla ani magii. Říká se, že tady v tom metr širokém příkopu sídlí nějaké děsivé vodní monstrum. Hráči, kteří sem spadnou, se prý na dně změní ve světlo ostatků. Mé světlo ostatků by se objevilo na straně příkopu, ze které jsem skákal, takže by se na můj pokus o vniknutí přišlo.
Skočit deset metrů vysoko bez pomoci schopnosti létat bylo naprosto nemožné i pro hbité Spriggany. Ve vzduchu jsem z pochvy na zádech vytáhl meč a během pádu jsem se jím co nejvíc rozmáchl dopředu. Špička meče se jen stěží zaryla do kamene na druhém břehu.
Být tohle obyčejný kámen někde na louce nebo v lese, meč vykovaný mistryní kovářkou Lisbeth by jej prostě rozbil na kousky, ale struktury ve městech zničit nešlo. S obráceným úchytem jsem vší silou zaryl špičku dál do kamene, zpětný ráz mi celým tělem trhl dopředu.
Ještě jeden menší skok a už jsem levou rukou dosáhl na opačný břeh. Meč jsem vrátil do pochvy a hbitě vyšplhal nahoru. Když jsem špičku meče zaryl do kamene, rozezněl se tichý kovový zvuk, ale stráže na mostech se ani nepohnuly.
Přikrčil jsem se a rozeběhl. Ve chvíli, kdy jsem zaběhl do stínů sadu, skončilo zatmění.
„…Fjú.“
Zlehka jsem vydechl a vzhlédl k sídlu lorda. Já samozřejmě mířil doprostřed horního patra. Nevím, jestli tam je, ale pokud ne, budu muset chvíli čekat.
Teď už mi ale kouzlo Měsíčního stínu nepomůže. Modlil jsem se, aby v sídle žádné stráže nebyly, a uložil jsem meč na mých zádech do inventáře. Poté jsem kradmo zamířil ke vchodu.
O pět minut později.
Nakonec jsem se dostal ke svému cíli, před elegantní dvojité dveře ve třetím patře sídla. Rozhlédl jsem se vlevo a vpravo.
V široké chodbě jsem nikoho neviděl. Většina hráčů z administrativního oddělení si zřejmě přátelsky povídala v hale v druhém patře. Pokud je tam i ta osoba, se kterou se chci setkat, bylo tohle vše k ničemu. Modlil jsem se, abych měl štěstí i nadále, oprášil jsem si nasazenou kapuci a zaklepal.
Po chvilce: „Dále.“
Hlas jsem poznával. Úlevně jsem si oddychl a zatáhl za stříbrnou kliku. Rychle jsem se protáhl pootevřenými dveřmi.
Ty jsem za sebou hned zavřel. Zvedla hlavu hráčka, která seděla za velkým stolem a pracovala s oknem přístupným jen lordům.
Když mě sylfí lord Sakuja, oblečená v elegantním kimonu, poznala, pozvedla obočí. Pak naklonila hlavu ke straně a zvedla ukazováček pravé ruky.
„Můžu si pro jistotu něco ověřit?“
„Úplně cokoli.“
„Nepřišel jsi sem proto, že tě Salamandři najali, abys mi setnul hlavu… že ne, Kirito?“
„Ech… je to vůbec systémově možné? Jestli bych mohl já… jako Spriggan předat Salamandrům bonus za zabití lorda?“
„Hmm… ne, ne, samozřejmě to nejde.“
Zvedl jsem obě ruce, abych ukázal, že tu nejsem jako nepřítel. Rovnou jsem začal mluvit k věci: „Vlastně bych byl rád, kdybys mi něco řekla.“
„…Vnikl jsi do lordského sídla kvůli něčemu takovému?“
„Jo, no… nemám tě mezi přáteli, takže ti nemůžu poslat zprávu… a navíc, nechci, aby to slyšel ještě někdo…,“ vysvětlil jsem své důvody v odpověď na poznámku, která zněla jako něco z romantické komedie. Sakuja lehce zavrtěla hlavou, načež přikývla.
„…Aha. No, jsem lord a jelikož jsi z jiné rasy, měla bych omezit to, na co se chceš zeptat. Ale ty mi celkem často zachraňuješ život, hm?“
„Ach, omezit to asi klidně můžeš. Nepřišel jsem vyzvídat tajemství sylfské armády. A navíc ti jako kompenzaci taky předám informaci.“
„Vážně? Co bys mi tak mohl říct?“
„Jak infiltrovat sylfské sídlo lorda a jak tomu zamezit.“
Sakuja překvapeně zamrkala a pak se hlasitě zasmála. Modlil jsem se, aby ten smích nebyl slyšet dole.

Po troškách jsem upíjel nejspíš prvotřídní víno, jež mi nalila sama Sakuja. Znovu jsem od začátku vysvětloval, proč jsem přišel bez předchozí domluvy.
Sakuja tiše poslouchala, a když můj příběh skončil, pomalu přikývla.
„I já jsem před asi deseti dny dělala úkol Ničitelé hlubokého moře.“
„Ty jsi to jako lord dělala osobně?“
„Občas si taky chci zajít do nějakého toho labyrintu. Vždyť jsem se účastnila i několik bojů s bossem v Aincradu.“
„T-to je pravda.“
„Nicméně…“
Jako lord dopila na jeden nádech víno a trochu naklonila hlavu ke straně.
„Když jsme s členy administračního oddělení úkol dělali, neobjevil se ani Kraken, ani Leviatan.“
„Ech?“
„Když jsme tu perlu nebo vejce, co jsme našli v chrámu, předali tomu starému NPC, nijak se ten stařík nezměnil. Normálně nám vyjádřil vděk a úkol byl splněn. Ten stařík pak vyvolal obří chobotnici, která nás chytila chapadly a odnesla nás na pláž, ale… popravdě, moc příjemné to nebylo.“
„O… obří chobotnice, jo? To bych chtěl vidět… ne, ehm, takže, znamená to, že ten úkol skončí podle toho, jestli tu perlu předáš?“
„Vypadá to tak. Spíš bych řekla, že to skoro všichni předají.“
Sakujinu hořkému úsměvu jsem odpověděl také hořkým úsměvem.
„Noo, zkoušel jsem ji předat, ale… Asuna mi ji zabavila, zrovna, když jsem to chtěl udělat…“
„Haha, její šestý smysl bys neměl podceňovat,“ přikývla Sakuja s pohledem upřeným na mě a chvíli se smála. Dolila si vína a pokračovala: „Tak, došli jsme k tomu, že se úkol větví. Takže… na co ses mě chtěl zeptat?“
„Ehm… napadlo mě, jestli nevíš něco o tom ‚novém domově‘, o kterém se Leviatan na konci zmínil… jestli jsi někde nenarazila na nějakou budovu, která připomíná chrám, teda kromě toho pod vodou?“
„Hmm… nic takového mě teď nenapadá, ale…“
Po chvilce přemýšlení si otevřela menu vyhrazené lordům a na stole se objevila obří mapa. Byla to úplná mapa Álfheimu, mnohem podrobnější než ta, kterou jsme měli k dispozici my, obyčejní hráči.
„Nechtěls sice žádné tajné informace, ale tohle jedna je. Co už. Tahle mapa ukazuje všechny unikátní věci – zjištěné úkoly, významné budovy, kamenné monumenty, tajné cesty a tak dále… Schválně, jestli tady najdeme nějaký ‚domov‘…“
Na mapě se na chvilku objevila čísla a ve vyhledávacím okně se objevil počet výsledků: nula.
„Tak tedy ‚princ‘… nic. Kraken… Leviatan… nic z toho tu není.“
„Co takhle ‚vejce‘?“
„To je trochu moc vágní… podívej, přes sto výsledků. Hledat, chránit, zničit, uvařit, pak spousta věcí, kde je to ‚vejce něčeho‘. Takových úkolů je tu dost.“
„Vá-vážně… hm…“
Zíral jsem na plánek domova víl a přehrával jsem si v hlavě rozhovor mezi pánem moře a pánem rokle.
‚Už je tomu dlouho, starý příteli.‘ ‚Sloužení Ásům.‘ ‚Jednoho dne si přisvojím princovu moc.‘ ‚Bude jednou vládnout moři i obloze.‘
Moři i obloze.
„He-hele, Sakujo.“
„Ano?“
„Nahrává ta mapa objekty v třídimenzionálním souřadnicovém systému?“
„Jistě.“
„Mohla bys mi teda říct, které místo je nejníže? Ach, a to kromě Jötunheimu.“
Sakuja přikývla a hbitě si informaci vyhledala.
„Nejnižší souřadnice jsou v -98 metrech. Jméno úkolu je… Ničitelé hlubokého moře.“
Oči lorda se na okamžik rozjasnily. Přikývl jsem a požádal o další informaci: „Tak, další zkus nejvyšší místo. Kromě Aincradu.“
„…To ani nemusím vyhledávat.“
„Ech…?“
„Tu odpověď znám. Záhada nejvyššího místa v Álfheimu…,“ zašklebila se a ukázala palcem levé ruky z okna. Krásná Sylfka se zasmála.
„Je to vrcholek Světového stromu.“


Část čtvrtá

Před třemi měsíci – v dubnu 2025.
Ve VRMMORPG ALfheim Online provedlo nové vedení pod společností Ymir velkou aktualizaci.
Implementovali vznášející se zámek Aincrad. Integrovali původní účty ze SAO. A také eliminovali časový limit letu.
Víly, které předtím nemohly samy dolétnout ani k nejnižším větvím Světového stromu, teď mohly doletět až k Aincradu, který se vznášel vysoko v nebi. Hned po nabytí nekonečného letu ale hráči nemířili ke vznášejícímu se zámku, nýbrž k nejvyššímu místu v Álfheimu – k nejvyšší části Světového stromu.
Nemohli se k němu ale dostat, dokonce ho ani neviděli.
To proto, že vrcholek Světového stromu je zakryt bouřkovým mrakem a silné poryvy větru a blesky neustále odhánějí všechny vetřelce. A i šplh po kmeni vede ke stejnému výsledku – několik vteřin poté, co se dostanete do mraků, se odehraje jeden ze dvou možných scénářů. Buď vás zasáhne elektrický proud, anebo vás shodí silný poryv větru a vy spadnete do prázdného prostoru.
Zní to sice jako nápad jistého mistrovského anime filmu, ale už dlouho se žádný z hráčů lehkovážně nepouští do boje s obřím bouřkovým mrakem, jenž se jmenuje Hnízdo bleskového draka.
„...Řekni, Kirito,“ řekla Asuna, která stála vedle mě a dívala se nahoru na oblohu.
„Kolikrát jsi zemřel při pokusu se do toho mraku dostat?“
„Ech... ale ten desátý pokus šel celkem dobře...“
„Tak by mě zajímalo, kdo že to pokaždé za pomoci magie sbíral tvé Světlo ostatků?“
„Ty...“
„A kdo tě pokaždé doprovázel na lov, abys netrpěl penaltou smrti?“
„Ty...“
„Jsem ráda, žes mi to připomněl.“
Plaše jsem se usmál na sladce se usmívající undinskou léčitelku.
„Sa-samozřejmě. A poděkoval jsem ti víckrát, než kolik má Kraken na svých osmi chapadlech přísavek.“
„...To není moc příjemná metafora...,“ zamumlala Asuna s lehce podrážděným výrazem a znovu se podívala k nebi.
26. června, sobota, dvě odpoledne.
Byli jsme na vyhlídkové plošině na jihu Města Yggdrasil, nově založeného města v nebi uprostřed Světového stromu. Poblíž žádní další hráči nebyli. Dřív se odsud vydávalo hodně dobrodruhů, ale teď už byl obří bouřkový mrak na vrcholku Světového stromu považován za zónu, do které se nedá dostat. Trochu jako ten dóm se strážnými rytíři, který byl kdysi na spodku právě tohoto stromu.
Ten dóm byl nesmyslně náročný, aby skryl ilegální experimenty a přivlastnění si zdrojů serveru Nobujuki Sugóem, dřívějším manažerem ALO. Nové vedení, Ymir, ale nejspíš nemá někoho uvězněného na vrcholku Světového stromu dostat, protože nebyla splněna podmínka ke vstupu... nebo spíš, kdyby splněná byla, neotevřelo by to cestu skrz vichr a všechny ty blesky...?
„Pardóón, že jste čekali!“ ozval se pod námi hlas plný energie. Vzápětí se v našem zorném poli objevil zelený stín, který proletěl zábradlím vyhlídkové plošiny.
Vyletěl ještě do vzduchu, kde opsal velikou smyčku, a přistál přede mnou a Asunou – byla to nebezpečně rychlá sylfí šermířka. Včera se odhlásila ve Swilvane, a tak sem, do Města Yggdrasil, musela letět plnou rychlostí.
Leafa se rychle podívala na hodiny a zkroušeně řekla: „Nedala jsem to pod čtyřicet minut.“ Ta vzdálenost by měla být kolem sedmdesáti kilometrů, takže za takový čas to nemohla urazit, pokud neletěla rychlostí 100 kilometrů za hodinu.
„Páni, fakt pěkné, Leafo. Mně s Kiritem to trvalo skoro hodinu,“ řekl Asuna překvapeně. Moje jednoduchá sestra vypnula hruď a odkašlala si.
„Mám v tom praxi. Abyste co nejvíc letěli v příznivém větru, musíte lehce upravovat směr a samozřejmě i výšku, protože směr větru se mění.“
„Takže sis zapamatovala všechny větry. To je úžasné... to když letí Kirito, usne u toho a vypadá, že jím zmítá vír.“
Leafa se rozesmála, div jí až nevyhrkly slzy. Podívala se na mě a řekla: „To tenhle se včera po půlnoci znovu přihlásil a zřejmě něco dělal ve Swilvane. Najednou měl hroznou chuť se znovu podívat do Hnízda bleskového draka. Zřejmě zjistil nějaké nové informace, ale nechce mi říct nic bližšího.“
Na Asunině tváři se objevilo podezření. Nepřirozeným kašlem jsem se otázce vyhnul.
Suguha na moje po-půlnoční přihlášení přišla, protože jsme dneska ráno prováděli velký úklid kendó náčiní v hale a já nemohl přestat zívat. Samozřejmě jsem jí neřekl nic o tom, co jsem včera v noci dělal – ani o tom, že jsem byl v sídle lorda –, ale mám dojem, že to dříve či později zjistí.
Ale to velké nebezpečí se mi vyplatilo. Kdybych se se Sakujou nesetkal a ona mi neukázala mapu světa, jež by neměla být ukázána veřejnosti, nezjistil bych, že je možné, že se ten „nový domov“ nachází na vrcholku Světového stromu.
A jelikož jsem si toho všiml, tak tu rozhodně nebudu jen tak postávat. Po tom velkém úklidu jsem svolal naši obvyklou partu – ačkoli se Agil a Klein bohužel nemohou účastnit, protože je všední den – sem na vyhlídkovou plošinu.
Liz a Silica asi nedorazí moc brzo, pomyslel jsem si a prohlížel jsem si mraky plující po obloze. Bohyně pomoci náhle vyskočila z mé náprsní kapsy.
Protáhla si obě drobné paže a rozkošně zívla. Vzlétla, což vyloudilo zvuk jako zvonek. Přistála na Asunině levém rameni a s usměvavým výrazem ve tváři nás pozdravila: „Dobré ráno, tatínku, maminko a Leafo! Trošku jsem zaspala.“
Je to sice moje dcera, ale i tak musím podotknout, že ten její stydlivý smích na konci byl neskutečně rozkošný. Obě povídavé dívky se hned usmály.
Povídaly si o té velrybě včera i dalších věcech. Zanedlouho jsme viděli, jak z jihozápadu přilétají Lisbeth a Silica. Teď už jsme tu byli všichni, a tak jsme začali se strategickou poradou.
„...No, popravdě, strategie to zase tak moc není. Chci se vydat do Hnízda bleskového draka, takže jestli zemřu, oživte magií moje Světlo ostatků... a to je tak nějak vše.“
V podstatě to funguje tak, že se se Světlem ostatků nedá hýbat, může ho vzít do ruky jen člen party. Existují ale i vzácné předměty a pokročilá magie, které mohou Světlo ostatků oživit na dálku. Pokud by se pokusily oživit Světlo ostatků, co zůstalo v Hnízdě bleskového draka, je dost možné, že by nás zemřelo více. Proto musely vytáhnout Světlo magií pryč z mraku.
Kdyby mezitím uběhl čas, který je pro to vyhrazen, automaticky bych se oživil na místě, které mám pro to uložené. Dostal bych ale mnohem vyšší penaltu smrti, než když mě oživí na místě. Jsem sice odhodlán umírat znovu a znovu, ale i tak bych rád omezil ztráty na minimum.
Skupinka dívek si vyslechla můj útočný plán. Podívaly se jedna na druhou. První pak promluvila Lisbeth.
„Ehm, napřed si chci něco ověřit... na vrcholek Světového stromu chceš jít, protože si myslíš, že je tam ta perla, ne, Vejce prince, že?“
„Jo,“ přikývl jsem. Silica zastříhala kočičíma ušima a převzala slovo.
„Ale Kirito, pokud to vejce najdeš, co s ním budeš dělat? Vždyť to bys ho znovu ukradl, ne?“
„N-no, jo,“ přikývl jsem znovu a zkusil to dovysvětlit. „To vejce... no, přemýšlel jsem, jestli ten úkol ze včerejška, Ničitelé hlubokého moře, nemá pokračování. Nějak se mi nechce věřit, že by to byl obyčejný, samostatný úkol...“
Asuna naklonila hlavu ke straně a její vlasy v barvě vody ten pohyb následovaly. Ve tváři měla starostlivý výraz.
„To je sice možné... ale nejsou navazující úkoly obvykle ve stejné geografické oblasti? Přímou čarou je vzdálenost z toho podvodního chrámu k vrcholku Světového stromu aspoň stovka kilometrů. Ta slova „moři i obloze“ sice mohla být klíčem, ale i tak mi to přijde jako poněkud přehnaně daleko.“
Její poznámka byla logická, což se dalo čekat od někoho, komu se ve starém Aincradu říkalo „ďábel přední linie“.
Je to proto, že mezi unikátními místy Álfheimu je podvodní chrám v nejnižším místě a Hnízdo bleskového draka v nejvyšším – to jsem chtěl říct, ale data z administrativního oddělení Sylfů jsou přísně tajná a já je ani nemám vědět.
Váhal jsem, zda se přeci jen nemám přiznat, že jsem se včera vkradl do sídla lorda.
„...Hele...,“ řekla plaše Leafa, která seděla na zábradlí vyhlídkové plošiny.
Podívali jsme se na ni. Pokračovala.
„Hele, včera jsem měla sen. Sen o duhovém mostu, který sestupoval z velice vysokého místa na obloze. Rychle jsem po něm přešla a viděla jsem nesmírně velikou a krásnou bránu... ale než jsem se k ní dostala, probudila jsem se.“
Trochu nesměle se usmála a podívala se na modré nebe.
„Jsem si celkem jistá, že jsem ten sen měla kvůli tomu, jak jsme včera na pláži v teritoriu Sylfů mluvili o tom příběhu o Ásech... v mytologii žijí Ásové v říši zvané Ásgard...“
„Říše ve stejném smyslu slova jako říše Álfheim a Jötunheim?“ přerušil jsem ji. Leafa se na mě podívala a přikývla.
„Jo. V severské mytologii je svět rozdělen na devět říší, kromě těchto je tam třeba ještě Vanaheim, kde žijí Vanové, říše ledu Niflheim... a taky mají duhový most, který spojuje zemi s Ásgardu, jenž se nachází vysoko v nebi. Ten most se nazývá Bifröst.“
Sylfí kouzelnici a šermířce se zhoupl zlatý culík, když se znovu podívala do nebe.
„...Nad tím jsem přemýšlela už poprvé, co jsem Hnízdo bleskového draka viděla. Možná je v tom mraku duhový most a možná je spojený s Ásgardem...“
„Páni... to je romantické!“ zvolala Silica, oči jí zářily. Na hlavě jí ležela Pina.
„Pokud to tak je, rozhodně ten most chci vidět... ne, chci po něm zkusit přejít!“
Liz a Asuna, stejně tak i Yui, přikývly s úsměvem na tváři.
Já se ale zamyslel a trochu jsem zabručel.
Podle rozhovoru Krakena a Leviatana je dost možné, že i v tomhle světě existuje NPC z rodu Ásů. Takže by měla existovat i jejich říše, Ásgard... ale přeci jen je tohle MMO hra a dost špatně se mi vstřebává to, že by přidali novou, velikou mapu, a ani to nijak neoznámili.
Vždyť když přidali podzemní svět, Jötunheim, tak nejen, že na oficiálních stránkách hry i na stránkách s různými novinkami byla slavnostní oznámení, ale dokonce prý měli i nějakou akci k otevření mapy. Docela by mě zajímalo, jestli by vůbec mělo smysl dělat během vytváření mapy neproniknutelnou bouři, ve které se skrývá brána určená k cestování. Vždyť takhle by se branou nedalo projít, a oni by na ní jen vynakládali peníze a čas.
...Ne.
I když si takhle protiargumentuju, tak je to k ničemu. Jestli je na druhé straně bouřkového mraku duhové most, Vejce prince nebo obojí... To zjistím, až když se do toho mraku dostanu.
„No, půjdu se o tom přesvědčit na vlastní oči.“
„Pokud jdeš, tak já taky!“ přerušila mě Leafa a zvedla levou ruku. Vzápětí zvedly ruku i Asuna a ostatní, dokonce i Yui.
„Půjdeme tedy všichni!“
„Pojďme!“
Byl jsem z toho zmatený a zkusil jsem na nadšenou skupinu dívek promluvit: „Po-počkejte, počkejte. Pokud nás to zabije, tak kdo sesbírá Světlo ostatků?“
„I já chci být někdy v popředí, ne jenom podporovat ostatní zezadu,“ odpověděla mi Asuna trucovitým tónem. Neměl jsem jí co říct na to, že vždy funguje jen v podpůrné roli.
Asuna se ale znovu hned usmála a promluvila veselým hlasem: „Pokud nás to všechny zabije, tak po návratu do města prostě půjdeme společně lovit. V tomhle složení se z penalty smrti vzpamatujeme raz dva.“
...No ano, je dost pokrytecké jít na nebezpečné místo sám a chtít po nich, aby na mě jen dávaly pozor. Vyřešit záhadu tohoto úkolu je sice důležité, ale důležitější je užít si společně dobrodružství.
„...Dobře. Tak tedy jdeme?“ přikývl jsem. Čtveřice dívek, plus navíc Yui a Pina, společně energeticky odpověděla: „Jóóó!“
Zkontrolovali jsme si vybavení a vyrazili jsme z vyhlídkové plošiny.
Prolétli jsme větvemi a listy, propletenými v bludiště, a pokračovali k obloze. Vytvořili jsme formaci ve tvaru V, já byl ve špičce. Stoupali jsme přímo nahoru.
Počasí v údolí Alne bylo dnes pěkné, neviděli jsme nikde ani mráček. Jak jsme ale dál stoupali podél Světového stromu, zahlédli jsme před sebou bílou mlhu. Nastražil jsem uši a uslyšel hluboký hřmot vzdáleného hromu.
„Už tam brzy budeme!“ otočil jsem hlavu k ostatním a zakřičel jsem. Zpomalil jsem. Vylétli jsme z vrstvy řídké mlhy, která měla být pro hráče upozorněním, a před námi se objevila hromada čistě bílé – Hnízdo bleskového draka. Vrcholek Světového stromu byl zcela skrytý v bouřkovém mraku, který měl kolem pěti set metrů v průměru i na výšku.
Roztáhl jsem křídla, abych se zastavil. Vznášel jsem se ve vzduchu.
Ve skutečném světě má obří bouřkový mrak deset kilometrů v průměru a vysoký je tak dvakrát až třikrát tolik. Ale když jsem na tenhle koukal takhle zblízka, rozhodně mi nepřišlo, že by byl virtuální mrak o něco slabší. Už jsem se do něj pokusil vniknout mnohokrát, ale i tak jsem cítil vzrušení, že to zkusím znova...
Silica se zastavila kousek ode mě. Vesele řekla: „Páni, supeeer! Trochu mi připomíná šlehačku, dala bych si!“
Lisbeth se toho hned chytila: „To je fakt, chtěla bych si ho dát na palačinky, přidat trochu sirupu a pořádně se nacpat.“
Asuna se zastavila napravo ode mě a zasmála se: „Ahaha, tak, nezajdeme si po tomhle na jídlo? V Yggu je podnik, kde prý mají úplně skvělé palačinky.“
„Vážně?! Já palačinky miluju!! Sním jich deset!“ zakončila rozhovor Leafa.
Já si nebyl jistý, jestli mám být rád, že jsou tak uvolněné, nebo si dělat starosti, že moc nemyslí na to, co nás čeká. A vlastně, to už zapomněly na to, že pak půjdeme na lov, abychom se zbavili penalty smrti?
Ne, ne, to jen, kdyby nás bouřka porazila. My se skrz ten mrak dostaneme, najdeme pokračování úkolu a duhový most. A oslavíme to pak palačinkami.
Znovu jsem se dostal do nálady: „Tak to já jich sním stovku!“
Po tom prohlášení jsem se pokusil o další menší strategickou poradu.
„Jelikož jsem tu zemřel už desetkrát, mohu říct, že je nemožné se blesku vyhnout. Raději bychom měli vymyslet rychlejší způsob se dostat dovnitř, než jen měnit směr a ztrácet čas. V mraku před sebe pořádně neuvidíme, tak bychom měli vytvořit formaci hvězdy a letět přímo kupředu.“
„Dobře!“ přikývla Asuna i ostatní. Yui zaplula do mé náprsní kapsy a Pina se přilepila k Siličiným zádům jako baťůžek.
Nás pět vytvořilo malý kruh. Nechytil jsem za ruce Leafu a Lisbeth, které byly vedle mě, ale Asunu a Siliku přede mnou. Ostatní mě napodobily. Deset rukou tak vytvořilo hvězdu. Tahle skupinová letová technika, hvězdná kombinace, se mohla použít jen v pěti lidech. Ti ale vytvořili mnohem silnější spojení než ve vodorovných nebo kulatých kombinacích, a také jsme takhle byli rychlejší a letěli jsme stabilněji.
Ale aspoň dva museli letět pozadu, což vyžadovalo zkušenosti. Ta místa jsme zaujali já s Leafou. Během tvorby formace jsme se pohybovali pomalu a pak jsme dorazili do výšky bouřkového mraku. Asuna pro jistotu, nebo možná pro vlastní klid, odříkala kouzlo zvyšující ochranu proti bleskům.
„Dobře... začínám odpočítávat. Pět, čtyři, tři, dva, jedna...“
Poslední slovo jsme řekli všichni najednou: „Teď!“
Pětice křídel zazářila pěti barvami a my zrychlili, jako bychom byli vystřeleni z kanónu.
Po třech stech metrech jsme dosáhli naší maximální možné rychlosti a vnikli do bouřkového mraku. Napřed jsme viděli jen bílo, pak ale svět ztmavl. Atmosféra ztěžkla mokrem, což nás zpomalilo.
„...A je to tu!“ zakřičel jsem a téměř ve stejnou chvíli jsem zaťal zuby.
*Gagáááán!* Tak silně a hlasitě zahřmělo. Jen tři metry od nás prošel prostorem fialový blesk. Liz a Silica se teď o proniknutí do Hnízda bleskového draka pokoušely poprvé. Obě slabě vykřikly, ale naši rychlost to nezměnilo. Pevně jsme se vzájemně drželi za ruce a přímou čarou pokračovali prostorem temným jak hluboká noc.
Dále na nás zaútočil poryv ze strany. Kdybych tu byl sám, nejspíš by mnou pořádně otřásl a já bych nedokázal určit, kudy mám letět. Váha a síla pěti lidí nás ale v kurzu udržela snadno.
Pak se kousek od nás znovu zářivě zablesklo. A zase. A znovu.
Trajektorie blesků vypadala náhodně, ale to nic neznamenalo. I kdyby se sem pokusilo proniknout tisíc lidí najednou, všichni by byli odehnáni. Během jedné až deseti sekund by každého z nich zasáhl blesk a oni by okamžitě zemřeli. Nemohli by se vyhnout, ani ubránit.
Ale... pokud byl můj odhad správný...
Pokud byl ten nový domov, o kterém Leviatan mluvil, na druhé straně tohoto mraku...
Tak se skrz bouřku dostaneme. Nemám žádný důkaz, ale věřím v to. Myslím, že i cítím něco, co překonává smrtící zónu regulovanou systémem... něco, co přináší skutečný příběh vytvořený ve virtuálním světě.
*Gagagáááááán!!*
Už jsem přestal počítat, kolikrát před námi fialový blesk udeřil, roztřásl námi, jako by kolem nás proletěl drak, a zmizel za námi. Pokračovali jsme, ačkoli jsme se nedokázali zbavit strachu, když naše zorné pole zbělelo a všechny zvuky zmizely.
Uběhlo už těch deset vteřin? Nebo ne? Jak daleko ten bleskový mrak ještě sahá...?
V tu chvíli zakřičela Leafa vedle mě hlasitěji než hrom: „Zespodu přichází velký vítr! Nevyhýbejte se, svezeme se na něm!“
Pod námi. Já letěl pozadu, takže přijde do mých zad. Zrovna, když jsem si tohle uvědomil, do nás udeřil silný poryv. Pevně jsem sevřel ruce, které jsem v hvězdné kombinaci držel, a snažil se přestát silné vibrace.
„...Teď!“ řekla Leafa. Kmital jsem křídly tak moc, jak jsem jen mohl.
Místo letu vodorovně jsme začali stoupat. Vibrace zeslábly a naše rychlost se zvýšila natolik, že jsme nic podobného nikdy nezažili. Z místa, kam jsme se ubírali, se snášelo mnoho bleskových draků. Pokud bychom se teď vyděsili a zpomalili, určitě by nás udeřili.
„Leť...téééééé!“ zakřičel jsem, co nejhlasitěji jsem jen uměl.
V hvězdné kombinaci se ruce dvou lidí, držící další ruce, samozřejmě pevně kříží s rukama dalších dvou lidí. Odvaha jednoho se tedy předává druhému dotykem.
Změnili jsme se v kometu pěti barev podle našich vlasů a pokračovali jsme stále výše. Nebem prolétly všemi směry čtyři údery blesku a znovu okolí zbarvily do modrobílé. Tentokrát vizuální efekty zcela nezmizely. Naopak, okolí bylo stále bělejší a jasnější...
Vzápětí zmizely všechny zvuky.
Řev bouře i záře blesků, všechno zmizelo beze stopy. V tom neuvěřitelném tichu jsem své přimhouřené oči otevřel, co to jen šlo.
Napřed jsem viděl kolmo stojící bílou zeď. Stoupali jsme podél této nekonečné obrazovky. Odrážely se v ní naše siluety.
Podíval jsem se na Asunu se Silikou, jejichž ruce jsem držel. Obě měly oči vykulené. Musely si něčeho všimnou nebo si s něčím dělaly starosti, ale ve hvězdné kombinaci jsem se nemohl otočit.
„...Asi můžeme rozpustit naši formaci,“ zašeptala Asuna. Opatrně jsem pustil obě ruce a zpomalil. Jakmile se hvězda roztrhla, otočili jsme se zároveň s Leafou a Liz.
Byl tam obří, čiře bílý kulovitý prostor.
Průměr měl tak tři stovky metrů. Jeho středem svisle procházely zelené sloupy. Dole se sloupy nořily do bílých zdí, ale jejich špičaté vrcholky končily kousek pod stropem.
Nepochyboval jsem o tom, co vidím. Ten pilíř je...
„Vrcholek... Světového stromu...,“ zamumlala Leafa chraplavě.
Takže my to zvládli. Proletěli jsme Hnízdem bleskového draka, který doposud odehnal všechny hráče. Tohle místo se nacházelo uprostřed obřího bouřkového mraku, který zahaloval vrcholek Světového stromu.
„Nemožné...,“ uniklo ze rtů Asuně. Oči měla stále vykulené a rukou si zakrývala ústa. Podívali jsme se jeden na druhého a kousek po kousku se nám na obličejích objevily úsměvy. Zhluboka jsme se nadechli a všichni najednou chtěli vykřiknout: „Zvládli jsme tooo!“
Ale.
Těsně předtím, než jsme to udělali, vylétla z mé náprsní kapsy drobná víla a zakřičela: „Tatínku, něco přichází!“
„...!“
Všichni jsme okamžitě přešli do střehu. Vytasil jsem meč z pochvy na zádech a snažil se dívat do všech čtyř směrů.
Dóm mraku byl téměř zcela ponořen do ticha. Nešlo nic slyšet, dokonce ani hromy, které by měly hřmít v mraku za námi. Slyšet šlo jen tichý zvuk lístků Světového stromu, které ševelily v jemném vánku v dómu.
...Ne.
*Kacun*, *kacun*. Zničehonic se ozval takový zvuk. Přibližoval se. Nebyl to kovový zvuk, ale byla v něm tvrdost i něha. Jako když se do silného skla bouchá dřevěnou holí.
„Ach... tamhle!“ ukázala Lisbeth k nebi.
Slunce jsme neviděli, ale na vrcholku dómu něco bíle zářilo. Přimhouřil jsem oči. V tom světle byla malá silueta. Přibližovala se k nám. Nebylo to monstrum. Nebyla to víla... ne, on to byl člověk...?
Klesal vzduchem, ačkoli na zádech neměl křídla. Vycházely od něj zvuky kroků, jako kdyby scházel po neviditelném schodišti v nebi. Byl to mladík, vysoký a hubený. Modrostříbrné vlasy sčesané dozadu měl rozcuchané a na čele měl tenoučký kroužek. Podle toho, co jsem viděl, neměl meč ani hůl, a přece nás všechny ochromil natolik, až nám vyrazil dech. Pomalu jsme couvali.
Mladík dál scházel do naší výšky, vůbec neměnil tempo. Zastavil se ve vzduchu, když nás od něj dělilo pouhých pět metrů. Měl inteligentní a krásnou tvář, jeho zlatohnědé oči se na nás pronikavě dívaly.
Ve chvíli, kdy mladík promluvil, se nad jeho hlavou objevil kurzor.
„Skloňte své meče, víly.“
Jeho hlas byl krásný, připomínal naostřenou čepel. Jméno nad kurzorem znělo Hraesvelg, pán nebes.
„Pán nebes... Hraesvelg...,“ zamumlala Leafa, jež byla napravo ode mě.
Měl jsem pocit, že jsem to jméno už někde slyšel. Než jsem se ale mohl pokusit tu vzpomínku najít, šťouchl jsem loktem do boku své sestry, která vypadala dost ochromeně.
„Ugh... c-co to děláš!“
„Ten meč, schovej si meč!“ zašeptal jsem a sám jsem nadzvukovou rychlostí vrátil meč v pravici do pochvy na zádech. Leafa, Asuna i ostatní také daly meče stranou.
Znovu jsem si prohlédl mladíka. Tenhle Hraesvelg byl určitě ze stejného rodu jako Leviatan.
Takže kdyby na boj došlo, stačilo by mu mávnout prstem a všechny by nás odhodil někam daleko.
Pak jsem se podíval nad jeho hlavu. U kurzoru bylo ale jen jeho jméno. Zlatý otazník označující NPC se začátkem úkolu chyběl.
Takže tady se nepřijímá druhá kapitola toho navazujícího úkolu? Proč se tu tedy Hraesvelg ukázal?
Mladík, který se nazval králem nebes, se na mě podíval. Měl tak metr devadesát, takže by se spíš dalo říct, že shlížel. Pak udělal „hmm“ a lehce přikývl.
„Aha. Přemýšlel jsem, jak jste vy, takové drobné víly, dokázali projít mou bouřkovou bariérou, ale to proto, že máte boží ochranu pána moří.“
„Ech... pána moří... to jako Leviatana?“ zeptal jsem se nepříliš zdvořile. Pán nebe přikývl se stále stejným výrazem.
Co jsem si tak pamatoval, ten stařík nás jen nechal se svézt na pevninu na hřbetě velryby, nesesílal na nás žádnou magii. Takže jsme dostali boží ochranu, aniž by nás systém nějak upozornil... znamenalo to, že ten úkol pokračuje?
„Víly,“ oslovil nás Hraesvelg znovu. Jeho hlas byl teď o něco přísnější.
„Sice jste se nějak dostali do přízně pána moří, ale nemohu vám odpustit, že jste se přiblížili k Nebeskému domu. Možná jste zloději, kteří se přidali na stranu pána rokle?“
„Tak to není!“ „Taková drzost“ „Ani náhodou?“ „To snad nemyslí vážně“ „Tak to není, abys věděl“ „Kjurúú!“
Král nebes zřejmě rozeznal šest různých zamítnutí jeho návrhu, pronesených ve stejnou chvíli. Znovu udělal „hmm“ a přikývl.
„Aha. V tom případě byste měli urychleně odejít.“
„...“
Tentokrát jsme všichni ztichli.
Hraesvelg předtím mluvil o „Nebeském domě“. To byl zajisté ten nový domov, o kterém mluvil Leviatan.
Takže to Vejce prince, které chtěl získat Kraken, by teď mělo být někde v tomto dómu. Znovu jsem se zadíval na kmen Světového stromu. V nižší části byla struktura, která připomínala bránu. Možná je uvnitř toho silného kmenu labyrint podobný podvodnímu chrámu.
Neobjevený labyrint! Chci do něj! Přesněji řečeno chci do něj a otevřít ty nedotčené truhlice s pokladem!
Moje mladší sestra ale zřejmě neměla stejné myšlenky jako já.
Leafa náhle přešla dopředu, postavila se čelem k pánu nebes a zakřičela: „Hele! Ech... než odejdeme, řekni mi, prosím, něco!“
„Co bys ráda věděla, mladá vílo?“
„Ten most... duhový most, Bifröst, který vede do Ásgardu, tu není?!“
Zlatohnědé oči pána nebes se bystře zaleskly. Mladík se náhle podobal dravci.
„Proč to chceš vědět? Chceš most přejít a mít audienci u Ásů?“
To mi vzalo dech. A znovu jsem si něco uvědomil.
Tenhle Hraesvelg, pán nebes, měl komunikační schopnosti na mnohem vyšší úrovni než obyčejný chatovací bot.
Ano, on, a nejspíš i Kraken a Leviatan, byli AI s pseudo-sebeuvědoměním. V tom se podobali Kizmel, temné elfce, kterou jsem potkal ve starém vznášejícím se zámku Aincradu, a Yui, která se až po oči skrývala v mé náprsní kapse.
Vytvořila je společnost Ymir a uvedla je v ALO? Nebo... je tohle dílo skutečného boha, jenž ovládá tento svět...?
Leafa byla na chvíli zticha, ovšem přemýšlela nad něčím jiným než já. Pak pomalu zavrtěla hlavou.
„Ne, nechci se setkat s bohy. Jen... chci vědět. Jestli je tohle konec Světového stromu... nebo jestli pokračuje ještě někam dál.“
Zajímalo mě, jak si tak abstraktní odpověď interpretoval...
Na jeho tváři se, nečekaně, objevil úsměv. Odpověděl: „To je touha, která přesahuje tvé drobné vílí tělo. Ačkoli jsem zván pánem nebes, sám jsem nikdy neviděl konec devíti říší.“
„...Dobře...“
„Ale jednu věc ti povím. Duhový most Bifröst skutečně vede do Ásgardu, ale jeho konec není v tvé říši.“
„Co...?!“
Nejen Leafa, ale i další čtyři slečny vykulily oči. V ALO je ale kromě Álfheimu jen jedna další říše, podzemní svět Jötunheim. Ten most přece nemůže začínat tam a vést do Ásgardu s tím, že by přeskočil Álfheim, no ne?
Pán nebes nám ale zřejmě neměl v úmyslu dál radit. Udělal další krok dolů a tajemně se usmál.
„Nuže, měli byste se vrátit do svého města.“
„Ech... mu-musíme znovu projít tou bouřkou...?“ zeptala se slabým hlasem Silica. Tvář pána nebes znovu zpřísnila. Odpověděl: „S tak slabým odhodláním jste se pokusili proniknout mou bariérou?“
Všichni jsme hned sklonili hlavy, ale naštěstí do nás hned neudeřil blesk.
„...Jelikož jste přátelé pána moře, tak vás protentokrát pošlu ven. Co na to říkáte, víly? Ovšem už sem znovu nesmíte vkročit, pokud vám nebude svěřeno řádné poslání.“
„Ano, pane!“ odpověděli jsme poslušně jako jeden muž. Pán nebes se trochu hořce pousmál – nebo mi to tak alespoň přišlo.
Jeho výraz se ale hned změnil v neutrální. Pravou ruku zvedl z tógy vysoko do vzduchu.
Že by nám chtěl přivolat nějaké taxi jako ten Leviatan? Pokud jo, co to bude tentokrát... obří pták, drak nebo létající podšálek...
Má očekávání byla vzápětí zklamána.
„Sbohem, maličcí,“ pronesl k nám majestátní hlas. Hraesvelg, pán nebes, lehce mávl pravou paží.
V té trajektorii jsem viděl průhledná křídla dravce – a jakmile mě tohle napadlo, zvedlo se silné tornádo a obklopilo nás.
„Uá, áá, áááá!“
Tenhle křik naštěstí nepatřil mě. Těmi vysokými hlasy křičela čtveřice dívek. Tornádo nás zvedlo vysoko do vzduchu a točilo s námi. Instinktivně jsem roztáhl křídla a snažil se z tornáda uniknout, ale má hnací síla vůbec nefungovala.
Pán nebes náhle zmizel. Naopak se přiblížil strop dómu. Pomyslel jsem si, že všude kolem je jen divoká bouřka, když se ve stropu objevila malá díra. Takhle jsem nepoznal, jestli to je bezpečná cesta ven nebo smrtící zóna vířivého fialového blesku.
Liz chytila Siličinu ruku, jako by se bála, že ji to do díry vtáhne. Leafa pak chytila Lizinu ruku a Asuna Leafinu.
„Kirito...!“
Pravou rukou jsem se chytil Asuniny natažené levé.
Tím řetěz ale skončil. Protože jsme neměli šestého člena, kterého bych se mohl chytit.
Nevzdal jsem se ale. Natáhl jsem levou ruku a o něco zavadil.
Reflexivně jsem to chytil. Poryv námi klátil ze strany na stranu. Podíval jsem se, čeho přesně se to vlastně držím, a zjistil jsem, že je to tenká větvička, rostoucí svisle. Na konci z ní vyrůstaly dva hezoučké lístky. Byl to vrcholek Světového stromu.
„Nu, nunununu....!“
Vší silou jsem větvičku pevně chytil, abych se ubránil tornádu vytvořenému pánem nebes. Asuna, která byla hned nade mnou, zakřičela: „Ech, Kirito...!“
„To nic...! Určitě tu ruku nepustím...!“
„To nemyslím... přivoláš na nás boží hněv...“
„Co...?“
Vzhlédl jsem. Asuna měla ve tváři spletitý výraz. Leafa, která vlála na druhé straně Asuny, také zakřičela: „Přesně, bráško, té větvičky se nejspíš nemáš chytat!“
„Pusť ji, Kirito, jinak se ten bůh naštve!“ přidala se Liz.
„A jestli ji zlomíš, bude to na tebe, Kirito!“ dodala Silica.
„Kjúú!“ zvolala Pina.
„A-ale... snažím se všechny zachrá...,“ pokusil jsem se namítnout politováníhodným hlasem.
V tu chvíli...
Daleko pod větví, které jsem se držel. Z kmene Světového stromu vyrazil stín a letěl k nám.
Nebyl to pán nebes Hraesvelg. Byl mnohem větší než lidé, měl dvojici křídel, dlouhý krk a dlouhý ocas. V Álfheimu jsem je ještě neviděl, ale bylo to monstrum nejsilnější třídy. Drak.
Drak s šupinami třpytícími se jako safíry se otočil a podíval se přímo na nás. Několikrát zařval, hlasem podobným hromu. Kolem odhalených tesáků se vinuly fialové jiskřičky.
„Kou-kouj, Kirito, je naštvaný!“ ozval se nade mnou Asunin hlas. Přikývl jsem.
„Chá-chápu, na tři se pustím! Jedna... dva... tř...“
*Pokíííín!*
Ozvalo se nečekaně. Větev, které jsem se držel, se zlomila.
V očích draka se rozhořel plamen hněvu. Znovu zařval jako hrom a letěl stále výš, k nám. Naštěstí jsme ale – pokud se to tak dá říct – ztratili naše záchranné lano. Díra nás svou sací silou vtáhla dovnitř.
Stále jsme se drželi. Ultra vysokou rychlostí nás to hodilo do tmavého a tenkého prostoru ve tvaru trubice. Už jsem ani nevěděl, jestli stoupáme, nebo klesáme. Kdykoli jsme zahnuli vpravo nebo vlevo, měl jsem dojem, že mi z postavy vyskočí duše.
„Kjááá!“ zakřičel někdo, ale nepoznal jsem kdo.
Radostné „Juhúúúúú,“ ale rozhodně patřilo Leafě.
Ještě dalších asi třicet vteřin jsme byli vydáni na milost a nemilost téhle pouťové atrakci. Pak se před námi konečně rozjasnilo. Naše rychlost se ale nezměnila. Vyhodilo nás to do bílého světla.
*Supopopopopon.* Po chvilce vzpamatovávání se jsme zjistili, že jsme uprostřed nekonečné kobaltové modře.
Všude kolem bylo jen nebe, nebe, nebe. Roztáhl jsem obě křídla i ruce a snažil s stabilizovat se. Podíval jsem se pod nás a zjistil, že ten obří bouřkový mrak je sice přímo pod námi, ale ještě pořád celkem daleko. A ještě níž jsem viděl listoví Světového stromu, zahaleného ve světle modré.
„Kirito!“
Otočil jsem se po směru zavolání, tedy nahoru. Čekal jsem, že zase dostanu vynadáno, ale Asuna se na mě zářivě usmívala.
Také jsem se usmál a chytil jsem její nataženou levou paži svou pravou. Leafa držela Asuninu pravou paži. Dívek se držely i Liz a Silica. Znovu jsme tedy byli všichni spojení. Seřadili jsme se a vznášeli se. Yui vyklouzla z mé náprsní kapsy a posadila se na Asunino levé rameno.
V téhle opravdu vysoké výšce mi u uší foukal vzdušný proud. Vybavení a vlasy všech zářily v padajícím slunečním svitu.
Nějakou chvíli jsme nikdo nic neřekl.
Určitě i všechny ostatní myslely na ten zvláštní zážitek, který jsme teď v Hnízdě bleskového draka zažili.
Nakonec jsme nenašli úkol, který by byl pokračováním Ničitelů hlubokého moře. Pán nebes ale při loučení něco řekl.
„...Ovšem už sem znovu nesmíte vkročit, pokud vám nebude svěřeno řádné poslání.“
Takže bychom se měli vrátit, až nám řádné poslání svěřeno bude... myslím. Možná to k vyvolání úkolu nestačilo. Pokračování příběhu na nás čekalo někde v tomhle světě. Což znamená, že ho určitě najdeme.
A nejen ten úkol. Podle slov pána nebes duhový most, o kterém si Leafa myslela, že ho někde viděla, někde existuje, jen ne tady.
Podíval jsem se napravo. Oslovil jsem sylfí šermířku, které se ve vzduchu třepotal dlouhý culík.
„Leafo, je škoda, že jsme duhový most nenašli. Ale jednou ho určitě...“
„Ach... no jo.“
Leafa se na mě podívala, jako bych ji zrovna vytrhl z hlubokého zamyšlení.
„Hraevelg něco řekl. Že duhový most začíná v Ásgardu, ale není spojený s Álfheimem. Když jsem to uslyšela, na něco jsem si vzpomněla. V mytologii spojuje Bifröst Ásgard a Midgard.“
„Mid... gard?“ zopakoval jsem mně neznámý název. Všichni až na Leafu naklonili hlavu ke straně.
Leafa se usmála a krátce odpověděla: „To je říše lidí.“
„...Lidí...,“ zopakovali jsme jako papoušci. Chtěli jsme říct, že to je přece mapa, na které teď jsme, ale pak nám to došlo. Álfheim samozřejmě nebyl říší lidí. To proto, že hráči, a dokonce i NPC, byli všichni víly, se špičatýma ušima a průsvitnými křídly.
To ale znamená, že v ALO neexistuje něco, co by se dalo nazývat říší lidí. To znamená, že se tu neobjeví ani duhový most. Já, Asuna, Liz a Silica jsme se na sebe podívali, všichni jsme došli ke stejnému závěru. Leafa uprostřed se ale nepřestala usmívat.
„Ach... asi to mám!“ řekla Yui, sedící stále na Asunině rameni.
„Copak máš, Yui?“
„Vím, kde by mohla být říše lidí!“
Pixie se zvedla z Asunina ramene a přeletěla na místo, ze kterého se mohla dívat na nás všechny. Pak vypnula hruď, udělala „ehm“ a ukázala na jednu část nebe.
Všichni jsme se tam podívali.
Ač jsem se snažil sebevíc, viděl jsem jen tmavě modré nebe. V téhle výšce nebyla ani létající monstra, natož nějaký duhový most.
Ne, to nebylo přesné. Daleko v nebi se vznášel malý stín, asi ve stejné výšce jako my. Měl tvar kuželu, po stranách lehce zahnutého.
Nový Aincrad.
„Ach... ta-takže tohle to je...!“ zakřičel jsem a vykulil obě oči.
I v Aincradu existovalo snad nekonečné množství NPC. Ale neměla křídla a špičaté uši. A to samé platilo i pro hráče, kteří v předchozí verzi toho světa bojovali.
„...V tomhle světě je Aincrad říší lidí...?“ zamumlala Asuna.
„To si myslím já!“ prohlásila zřetelně Yui. I Leafa přikývla.
„I já si to myslím. Teď v Aincradu ještě duhový most vidět není, ale... jsem si jistá, že jednou, možná, až se dostaneme na sté podlaží, se v nebi objeví Bifröst...“
„Přesně tak to určitě je!“ vykřikla Silica. Asuna i Lisbeth energeticky přikyvovaly.
Mně hlavou prolétla myšlenka ‚Tak tedy sté podlaží!‘, ale i tak jsem levou rukou ukázal přímo na Aincrad a prohlásil: „Fajn, takže budeme první, kdo se na sté podlaží dostane!“
Jo!
Tohle nikdo nevykřikl.
Podíval jsem se doprava. Všechny čtyři dívky, Yui, a dokonce i Pina, se na mě dívaly s celkem zmatenými výrazy.
„...Ř-řekl jsem něco divného...?“
„...Ne, to ne, ale... Kirito, ty sis to vzal s sebou...,“ poukázala Asuna. Sám jsem se zadíval na to, co směrem k Aincradu ukazovalo.
Dlouhá a úzká větev stromu, na délku měla asi metr a půl. Kůra byla hladká a na konci, kde se třpytily dva velké listy, se tvořila jemně propracovaná spirála.
Nejvyšší větev Světového stromu.
„Ach... já-já to vzal s sebou...“
Rychle jsem se podíval dolů na ten bouřkový mrak, ale naštvaného pána nebes ani draka, kteří by nás přišli potrestat, jsem neviděl.
„...Ech... co s tím mám dělat.“
„To je mi jedno. Jde to na tvoje triko, tak si to vezmi! Promiň, ale nechci, aby mě kvůli tobě stihl boží trest!“ prohlásila Lisbeth.
Přemýšlel jsem nad různými věcmi, které bych s tím mohl udělat. Vyhodit, spálit, uvařit a sníst – ale ať už bych udělal cokoli z toho, nejspíš bych na sebe přivolal boží hněv.
„No... donutím Agila to koupit a ten boží hněv přejde na něj...“
„...Ty mu to nechceš dát, ale prodat...“
„No, to proto, že je to větev z vrcholku Světového stromu! K tomu se přece nedá tak snadno dosta...,“
bránil jsem se a zkusil ukazováčkem poklepat na zhruba střed hole.
S tichým zvukem se objevilo okno. Ten předmět by se měl jmenovat nejspíš Větev stromu nebo tak nějak, pomyslel jsem si, ale...
„Hm... Má to celkem dlouhé jméno. Hmm, Koruna Yggdrasilu...? A kategorie je... obouruční hůl...?!“
Rychle jsem zvedl tvář. Asuna i ostatní měly vykulené oči. Otočil jsem se k nim a zvedl jsem dlouhou hůl, původně větev stromu, a nadšeně vysvětloval: „Vypadá to, že tohle je nějaká zbraň... a navíc má fakt super vlastnosti... nejspíš je to legendární zbraň...“
„Ta-takovou hůl jsem taky nikdy neviděla. Takže je jen jediná na světě...? Zajímalo by mě, kolik bychom na ní vydělali, kdybychom ji v Alne vydražili...“
Podívali jsme se na sebe s Lisbeth, jejíž obchodní duch se náhle probral...
*Ehm, ehm,* ozvalo se zakašlání. Silica vedle Liz stříhala kočičíma ušima a promluvila káravým hlasem: „Kirito? Jestli je to zbraň, tak žádný boží trest nejspíš nebude. V tom případě určitě víš, co s tou holí dělat, viď?“
„Kjúúú!“ zvedla a sklonila hlavu Pina mezi Siličinýma ušima.
„Ja-ja-jasně, že vím,“ přikývl jsem hned a pustil Asuninu levou ruku, kterou jsem doposud držel.
Přelétl jsem trochu dopředu, vedle Yui, a otočil se. Zadíval jsem se přímo do Asuniny tváře, ve které měla prázdný výraz.
Leafa, Liz a Silica také popoletěly a zastavily se jak po mé levici, tak po mé pravici, ať už věděly, co chci udělat, nebo ne.
Narovnal jsem se a chytil jsem Korunu Yggdrasilu oběma rukama. Natáhl jsem je k Asuně, která stále ještě nepochytila, co se to děje.
„Ta je pro tebe, Asuno. Určitě ti pomůže.“
„Co... j-je vážně v pořádku, abych ji měla já...?“
Samozřejmě, přikývl jsem. Stydlivě natáhla ruce a hůl přijala.
Hůl sice pořád vypadala jako větev stromu, ale v rukách undinské léčitelky vypadala neuvěřitelně ladně a hodila se k ní.
Podíval jsem se na Leafu a ostatní po mé levici a pravici. Společně jsme se nadechli a já hlasitě prohlásil: „Asuno, díky, že nás vždycky kryješ!“
„Díky!!“ přidala se trojice dívek.
Na Asunině tváři se objevil zářivý úsměv a ona si hůl ze Světového stromu přivinula k hrudi.


Část pátá

Pomalu jsme sestupovali k Městu Yggrasil. Ještě jednou jsem se podíval na bílý mrak, který zakrýval vrcholek Světového stromu.
Nenašli jsme tam pokračování úkolu, které jsem hledal, ani duhový most, po kterém toužila Suguha. Ty dvě věci jsou možná jedno a to samé.
Z toho, co Kraken a Leviatan říkali, se dá usuzovat, že tohle nakonec bude velký příběh, ve kterém se objeví i doposud nespatření Ásové. Jsem si jistý, že pak přejdeme sedmibarevný most a zamíříme k Ásgardu – ale to je samozřejmě příběh, který se odehraje až v daleké budoucnosti.
Až porazíme posledního bosse Aincradu, na stém podlaží, sestoupí z nebe duhový most Bifröst.
Je to zatím jen neurčitá budoucnost, ale i tak se na tu chvíli moc těším.
Protože dobrodružství nekončí. Vždy existuje nějaké „za koncem“. I když jednou dospěju a s ALO se rozloučím, tak když vzhlédnu k nebi, určitě najdu duhový most.
„Hele, Kirito!“ zakřičela energeticky Asuna letící vedle mě. „Pamatuješ na ten labyrint, kde jsem nestačila léčit a my ho neprošli? Zkusme ho dneska v noci! Myslím, že s touhle holí ho dáme!“
Než jsem stihl odpovědět, otočila se k nám Lisbeth letící pod námi.
„Napřed ale palačinky v Yggu, nezapomeňte! Kirito, hodně štěstí s tou stovkou!“
„Ech… ne-nezvládl bych ani padesátku…,“ odpověděl jsem. Silica i ostatní se zasmály.
Náhle se otočila Leafa a letěla pozadu. Ve tváři měla poťouchlý úsměv: „Jestli na tom trváš. Ale znamená to, že jsi prohrál, takže nám musíš říct, co jsi dělal včera v noci ve Swilvane!“
„Ech…“
Přemýšlel jsem, jestli bych přeci jen neměl zkusit tu stovku palačinek, ačkoli bych pak nevečeřel. Nebo bych to měl vzdát a přiznat se, že jsem se vkradl do sídla lorda?
„Neboj, tatínku! Jestli si vezmeš stovku udělanou ve stejnou chvíli, tak ti stačí sníst jen jednu velikou!“
„…Aha. To je dobrý nápad.“
Lehce jsem konečkem prstu pohladil po hlavě svou dcerušku.
Pomyslel jsem si, že jednoho dne jí rozhodně musím ukázat opravdovou velrybu. Zamířil jsem k městu v stromě, které jsem před sebou už dokázal rozeznat, a pořádně rozkmital křídla na svých zádech.

6 komentářů: