pátek 24. října 2014

Kapitola dvanáctá

Gun Gale Online. Systém této hry neměl rozdělení do tříd jako «Válečník» nebo «Mág», jak tomu bylo u starých RPG.
Každý hráč si mohl zvýšit některý ze šesti «statů», například sílu ‚STR‘, hbitost ‚AGI‘, vitalitu ‚VIT‘ a obratnost ‚DEX‘. Navíc tu byly stovky «skillů», které zahrnovaly ‚Mistrovství‘, ‚Sugesci‘, ‚První pomoc‘ a ‚Akrobacii‘, čímž si hráč vytvořil jedinečnou postavu. Vlastně by se dalo říct, že tu bylo tolik tříd, kolik bylo postav.
Na druhou stranu mohla postava, jejíž vývoj nebyl naplánovaný – například když měla nízkou STR a nezvládla se vybavit velkým kulometem, přesto zvyšovala mistrovství pro kulomet –, oslabit vlastní schopnosti. Kvůli tomu existovalo pevné schéma, podle kterého lidé získávali jisté staty a skilly, a tak byli hráči často roztřiďováni na «Útočníka», «Tanka», tedy hráče, který přijímal zranění, aby ostatní ochránil, «Medika», «Zvěda» a mnoho dalších.
Ačkoli byla Sinonina třída «Odstřelovač» velmi vzácná, patřila mezi tyto třídy. Museli si zvyšovat STR, aby se mohli vybavit velkými odstřelovačskými puškami, a pak si zvýšit DEX, která jim zlepšovala přesnost, nakonec ještě potřebovali dost AGI, aby se po odstřelu rychle dostali ze scény. Když byli nalezeni, prohráli, takže se VIT zcela vzdali. A skilly – potřebovali nezbytné mistrovství pro zbraň a také další skilly, které jim zlepšily přesnost. Obrany se, samozřejmě, zcela vzdali. Odstřel mohl selhat i s dokonale sestavenou postavou kvůli «systému počítající údery srdce», a právě to bylo na jejich třídě obtížné.
Taková specializovaná třída se pro královský boj moc nehodila. Ostatní se k nim mohli snadno přiblížit, když mířili na nepřítele v dálce. Odstřelovač se mohl jen vzdát, když na něj zaútočil hráč typu útočníka se samopalem nebo útočnou puškou. I kdyby odstřelovač vypálil na rychle se blížícího nepřítele bez zamíření – přičemž by se normálně netrefil – tak by se z něj stal jehelníček kulek dřív, než by vystřelil podruhé.
Proto by Sinon neměla šanci vyhrát, kdyby se střelec na střední vzdálenost, který měl vysokou přesnost, dostal do dosahu, kde jeho zbraň zasáhne – třeba kdyby šlo o útočníka «Kakoutona» a jeho zbraň Norinco CQ.
Ale všechno teď bylo trochu jinak. Díky náhodě byl vedle ní «válečník se světelným mečem», se zbraní, jakou by v GGO nikdo jiný nepoužil. Tenhle člověk vypadal jako černovlasá kráska – i když to byl vlastně kluk.
‚Světelný meč‘ byla zbraň, kterou programátoři ‚Zaskeru‘ vytvořili z rozmaru. Její dosah byl mnohem menší než ten, jaký měla odstřelovačská puška.
Dosah útoku je stejně dlouhý jako samotná čepel, tedy asi 1,2 metru. Nejmenší střelná zbraň světa GGO, «Remington Derringer», měla dosah pouhých pět metrů, ale dosah světelného meče byl ještě o dost menší. Energetická čepel zářící modrou a bílou barvou jako by ale měla sílu, která daleko převyšovala všechna očekávání. Důkazem bylo, že dokázala rozseknout kulku .50BGM, kterou vypálila Hecate z blízké vzdálenosti.
Pokud se na to podíváme jinak: jestliže dokáže rozseknout jakoukoli kulku, stává se z meče nejsilnější obranná zbraň tohoto světa. Ale ani s «Linií kulky» není snadné se uchránit před deštěm kulek padajícím nadzvukovou rychlostí za pomoci tři centimetry široké čepele.
K tomu bylo třeba klidné předpovědi drah kulek, pořadí a dokonalé reakční schopnosti. A nejdůležitější bylo nebát se, když čelíte plně automatické pušce—
Jakým tréninkem prošel, že tohle zvládl? Sinon si to nedokázala představit. Ne, možná to není jen technika VR hry. Tohle se stane, když hráč splyne se svou postavou díky zkušenostem, víře a síle vlastní duše.
Kakouton nabil svou zbraň, popadl CQ a znovu začal divoce střílet. Kiritův světelný meč vytvořil ve vzduchu mnoho paobrazů a přesně vybral ty kulky, které by Kirita trefily, a odrazil je. Sinon jej sledovala zezadu a nemohla vyjít z úžasu.
Tahle skutečná schopnost, která dalece přesahovala bariéry virtuálního a skutečného světa, byla přesně tím, co Sinon hledala. Naučila se klid odstřelovače, ne, chlad – bezohlednost. Tím chtěla rozdrtit slabou Asadu Shino. Během posledního roku se putovala divočinou a hledala protivníka, který by jí dal pravou sílu.
Od chvíle, kdy včera potkala Kirita, chtěla Sinon s tímhle silným nepřítelem bojovat se vší parádou, myslela si, že kdyby získala takovou sílu, vyhrála by.
Ale zároveň si všimla toho, že v ní roste další pocit.
Chci ho lépe poznat, víc s ním mluvit. Co se stalo v tom světě, ve kterém byl Kirito před příchodem do GGO? Jaký tam měl život, co se tam naučil a jak se probojovával? Ne— chci vědět, jaký je to člověk ve skutečném světě. Během dětství jsem takhle o nikom nepřemýšlela…
„SINON, TEĎ!“
Kirito odklidil druhý příval kulek, který Kakouton vypálil. Výkřik přivedl Sinoniny myšlenky zpět k boji před ní.
Její pravý ukazovák se pohyboval napůl automaticky, stiskl spoušť Hecate. Střela byla pokažena velkým nedostatkem soustředění, ale přeci jen šlo o vzdálenost kratší než sto metrů. Sinon se svou postavou zaměřenou na přesnost nemohla minout. Kulka proťala přímo prostředek zbroje generála válečníka Kakoutona.
V normálním boji se hráč s nulovým HP roztříštil jako sklo a zmizel. Ale zvláštní pravidla turnaje BoB říkala, že mrtvola zůstane. Kakouton po zásahu odletěl dozadu a dekorace na jeho helmě do vzduchu. Přistál na studené zemi jak široký tak dlouhý, nad ním se roztočil červený nápis [Mrtev].
„Fůů~,“ vydechla Sinon těžce a vstala, vyměnila zásobník Hecate, který pojal až sedm kulek, ale už v něm moc nezbývalo. Pak si dala pušku na pravé rameno a podívala se na svého dočasného partnera.
Kirito šikovně zatočil světelným mečem a dal si ho zpět na přezku u pasu. Profil měl tlumeně zabarven červeným západem slunce, vypadal záhadně, jako obvykle. Zhluboka se nadechla, aby zadržela tu předchozí touhu toho o něm vědět víc. Rychle promluvila: „Tenhle boj přiláká dost lidí. Musíme se rychle přesunout.“
„Dobře,“ přikývl Kirito a pak se podíval na povrch řeky poblíž.
„«Death Gun» nejspíš zamířil na sever, po proudu řeky. Asi se chce někde schovat do «Satelitního skenu» v devět a pak si vybrat další cíl. Chci ho zastavit před tím, než někoho zabije… zastřelí. Co na to říkáš, Sinon?“
Sinon při té nečekané žádosti několikrát zamrkala a překotně přemýšlela o tom, co by měla udělat. Nic dobrého ji nenapadalo, protože pořádně ani nerozuměla tomu, co se děje, ale hned odpověděla.
„…Nezáleží na tom, jak je moc tohohle «Death Guna» záhadná, pořád je to jen odstřelovač, takže na boj bez krytí není moc zvyklý. Ale jestli se přesuneme na sever, dostaneme se z lesa na druhé straně řeky. Pak budeme pokračovat nahoru doprostřed ostrova, do opuštěného města. Tam je všude planina se skvělým výhledem.“
„Takže si to místo vybral jako další loviště… co?“ zamumlal Kirito a pak se podíval na rozmazané budovy tři kilometry před nimi. S dobrou AGI se tam dostanou během deseti minut, kdy budou utíkat a sledovat své okolí.
„Tak fajn. Taky jdeme do města. Když poběžíme kolem řeky, neměli bychom být vidět ani zleva, ani zprava.“
„…Jasně,“ přikývl Kirito a Sinon se rychle ohlédla.
Na konci mostu o kousek dál stále ležela Dynova «mrtvola», ale přítomnost červeného nápisu [Mrtev] ukazovala, že je pořád naživu. Doopravdy mrtvý je někdo jiný – i když tohle není jisté –, a to Pale Rider, který zcela zmizel.
Popravdě, Sinon tomu stále nedokázala uvěřit, ale zároveň si nemyslela, že by to byla lež.
Jeden pocit v ní byl však jasný – a to takový, který jí říkal, že se v ní během třetího turnaje BoB něco změní. Jen ještě nevěděla, jaká změna to bude – a nevěděla ani, jestli ji změní Kirito nebo ten záhadný muž v plášti.
Teď se mohla jen řídit svým instinktem. To proto, že ‚instinkt‘ je skill, který se žádnou skladbou postavy vylepšit nedal.
Ačkoli si Sinon nenavýšila AGI tolik jako Spiegel, neměla ji až tak nízkou, takže bude nejspíš stejná jako Kiritova, který se určitě soustředil na STR.
Ale po chvíli společného běhu musela Sinon běžet ze všech sil, aby dohnala poletující černé vlasy před sebou. Jednoduše řečeno, jejich «základní pohyby» se naprosto lišily. Na kamenech na břehu řeky se náhle objevovaly trhliny. Kirito si je zřejmě zapamatoval, když se jim vyhýbal nebo přes ně skákal. Často se ohlížel, aby se přizpůsobil Sinonině rychlosti, což ji zrovna šťastnou nedělalo.
Díky Kiritově pomoci, kdy běžel před ní a ukazoval jí tak nejschůdnější cesty, zvládla projít jižní oblastí, planinou. Ani si nestihla všimnout, kdy se z řečiště stal beton. Když vzhlédla, viděla dav výškových budov. Nebyli daleko od hlavního bojiště ostrova, opuštěného města.
„Nedohnali jsme ho,“ řekl Kirito tiše Sinon a zpomalil. Tak nějak doufal, že potkají «Death Guna», který se pohyboval pod vodou a zamířil k městu, a zaútočí na něj, dokud není ozbrojený.
„…Možná jsme ho někde minuli…“ odpověděla Sinon. Kirito se otočil a v zamyšlení sledoval, jak za ním plyne voda.
„Ne, to není možné. Při běhu jsem sledoval vodu.“
„Vá-vážně…“
Když už jsme u toho, člověk bez akvalungu nevydrží pod vodou déle jak minutu. Kvůli velké odstřelovačské pušce by už Death Gun neměl mít na akvalung místo. A tak musel proklouznout do vody pod kovovým mostem, plavat na sever po proudu řeky a pak někde vylézt a běžet do opuštěného města.
„—Takže číhá v záloze někde ve městě. Tam řeka končí.“
Řeka před Sinon se měnila ve stoku vedoucí pod město. Vstup do podzemního odtoku byl chráněn robustními kovovými mřížemi, takže každý hráč poznal, že tam se vstupovat nemá. Ta překážka se nedala rozbít, ani kdyby se na ni hodily stovky plazmových granátů.
„Aha… Takže do skenu zbývají tři minuty. Když zůstaneme na dně, tak se satelitu vyhneme, viď?“
Sinon zvážila Kiritovu otázku a pak výrazně přikývla.
„Jo. Během posledního turnaje ukázala mapa i přízemí věže. Když se musíme schovat, tak buď do vody, což je dost nebezpečný, nebo do jeskyně. Jinak se skenu vyhnout nedá.“
„Fajn. Takže až sken určí pozici Death Guna, můžeme na něj hned zaútočit, aby už nevystřelil. Poběžím přímo na něj. Ty mě prosím kryj střelbou.“
„…Dobrá…“ pokrčila Sinon rameny, ale pak popadla Kirita, který čekal na výše zmíněnou akci.
„Ale máme menší problém. Nezapomněl jsi, že «Death Gun» není jeho skutečné jméno postavy? Když neznáš jméno, tak jeho pozici přes radar neurčíš.“
„E… Spr-správně.“
Válečník se světelným mečem svraštil svá krásná obočí a hluboce se zamyslel.
„Vlastně… mezi třiceti účastníky jsi neznala jen tři, viď, Sinon? A jeden z nich, «Pale Rider», kterého jsem stopoval, nebyl Death Gun. Takže z těch zbývajících... «Jyuushi X» a «Sterben», jeden z nich je Death Gun… jestli jen jeden z nich bude ve městě, bude to určitě on…“
„Ale jestli tam budou oba, nemáme čas váhat. Musíme se rozhodnout teď, na kterého zaútočíme. No— něco mě napadlo…“
Sinon si několikrát suše odkašlala a pokračovala.
„…Když přečteš «Jyuushi» pozadu, bude z toho «Death Gun» [Střelec (s pistolí/puškou): 'ジュウシ' (Jyuu-shi), Death Gun 'シジュウ' (Shi-jyuu)], a «X» se dá přečíst jako «kříž», což ten chlap nakreslil… ne, nemělo by to být tak jednoduché…“
„Hm… ale většina jmen ve VRMMO je vytvořena spíš náhodně. Já jsem si jen trochu upravil skutečné jméno… co ty?“
„Taky.“
Chvíli se na sebe dívali se zvláštními výrazy, pak si odkašlali. Kirito zřejmě nebyl rozhodnut, jelikož povzdechl a řekl: „Možná je ten «Sterben» cizinec, přesně jak jeho jméno zní. Jsou v BoB nějací zahraniční hráči?“
„No…“
Sinon se podívala na hodinky. Do dalšího skenu zbývalo méně jak dvě minuty, takže se snažila vysvětlovat co nejrychleji.
„Během prvního turnaje sis mohl vybrat buď americký (US) nebo japonský (JP) server, ale v japonské verzi bylo několik cizinců. Já tehdy GGO ještě nehrála, ale podle toho, co jsem slyšela od Shi… Spiegela, tak vítěz prvního BoB byl cizinec. Zřejmě dost silnej. Zabil všechny Japonce jen za pomoci nože a pistole…“
„Aha… jak se jmenuje?“
„Myslím, že Sato… Satori nebo něco podobně divného. Ale když jsem začala hrát, tak už se na japonský server mohli připojit jen hráči z Japonska, takže v druhém a tomhle třetím turnaji by měli být jen samí Japonci… nebo alespoň lidé žijící v Japonsku. I když byl «Sterben» napsán latinkou, tak by to měl být Japonec.“
„Aha…“
Kirito zamrkal a vypadal, že se konečně rozhodl. Promluvil: „Fajn, tak jestli budou ve městě oba, zamíříme za «Jyuushim X». Nepanikař, když mě trefí paralyzující kulkou jako Pale Ridera, prostě se připrav na odstřel. Death Gun určitě použije na poslední zásah tu černou pistoli, takže budeš mít šanci ho trefit.“
„Ech…“
Při těch slovech Sinon hned zapomněla na to, že jim zbývá méně jak minuta. Vytřeštila oči. Dívala se na ta černá kukadla vedle sebe a zeptala se: „…Proč mi tak…“
Věříš? Ale Sinon nedokázala vyslovit to poslední slovo—
„…Možná na Death Guna nezaútočím a odstřelím tebe, víš…“
Kirito nadzvedl obočí při nečekané odpovědi a usmál se.
„Vím, že to neuděláš. No… už je na čase. Nechám to teda na tobě, parťačko.“
Uživatel světelného meče v černém poklepal Sinon po levé ruce a rozešel se ke schodům, jako by chtěl přejít od řečiště do ulic.
Místo, kterého se dotkl, bylo záhadně horké a bolestivé stejně jako prsty včera, ale Sinon se beze slova rozeběhla za jeho siluetou. I když si od včerejška nesčetněkrát řekla, že je to nepřítel, už to tak necítila.
Téměř na vršku krátkých betonových schodů se Sinon a Kirito skrčili v takové pozici, aby nebyli z ulice vidět, a čekali na čtvrtý «Satelitní sken».
Pravou rukou držela přístroj a sledovala hodinky na levé ruce. Bylo zrovna 20:59 a 55 vteřin… 56, jestli probíhá letošní finále stejně rychle jako loňské, tak se už přesouvají do druhé poloviny, tudíž zbývá jen polovina hráčů. Vlastně slyšela v opuštěném městě výstřely a výbuchy. Teď se ty zvuky ale zastavily, všichni se skrývali ve stínech a sledovali přístroj.
58 vteřin, 59 vteřin, 21 hodin přesně.
Přístroj s mapou ukázal spoustu bílých a šedých teček.
„Kirito, zkontroluj sever!“ řekla tiše a dotkla se dvou teček vedle sebe na nejjižnější části ulice. Samozřejmě, že se tam nacházela jména [Kirito] a [Sinon]. Boj nemohl trvat déle jak patnáct minut, takže ostatní už ví, že spolu nebojují, ale spolupracují. I když to nebylo proti pravidlům a hodně hráčů spolu v nějaké chvíli spolupracovalo, ostatní si myslí ‚tahle Sinon vážně s někým spolupracuje‘. Mohla se jen modlit, aby je nezachytila kamera.
—Odsunula ty nadbytečné myšlenky stranou a rychle zkontrolovala jména. «No-no», «Yamikaze», «Huuka», «Masaya»… všichni to byli známí hráči, o kterých Sinon věděla. Jména, která hledala, ve městě nebyla, takže se jejich hypotéza mýlila—
Ne.
„…Mám to!“ vykřikli Sinon i Kirito jako jeden muž.
Střed ulice s budovou s kulatým obvodem, která vypadala jako stadión. Světlé místo tam bylo umístěno tak, že to vypadalo na dokonalé odstřelovačské místo. Sinon se dotkla tečky prstem a ukázalo se jí jméno postavy – «Jyuushi X».
Vyměnila si pohled s Kiritem, ale hned se zase vrátila ke svému přístroji. Aby si tu informaci potvrdila, pohybovala Sinon prsty dále na sever, Kirito zase na jih. O pět vteřin později zvedli hlavy.
„«Jyuushi X» je teď jediný ve městě,“ řekla Sinon. Kirito jí pak nervózním hlasem odpověděl: „Jo, vypadá to, že «Sterben» tu není. Takže «Jyuushi X» je «Death Gun» a jeho kořistí je…“
Kirito prstem ukázal na vlastní přístroj, který ukazoval na budovu kousek na západ od stadiónu v centru – se jménem «Ricolo». Byl sám, a jestli chce svůj úkryt přesunout, dostane se do dosahu dostřelu «Jyuushiho X».
Sinon přikývla a světlo zobrazující Ricola se začalo přemisťovat k východu budovy. Až vyjde na cestu, tak ho hned trefí paralyzující kulka z odstřelovačské pušky L115. Musí zastavit Death Guna ještě před tím, než stihne vystřelit z té černé pistole.
Kirito uklidil svůj přístroj a podíval se na Sinon. Zdálo se, že chce něco říct, ale nakonec zaznělo jen: „Kryj mě, prosím.“
„Jasně,“ odpověděla Sinon jednoduše a postavila se. Pak vyšla na schod před Kiritem, rozhlédla se po okolí a pohnula pravou rukou, aby naznačila, že mohou pokračovat. Poté schody vyběhla.
Tenhle samostatný ostrov, který byl jevištěm pro finále turnaje, se oficiálně nazýval «Ostrov Ragnarok». Dávné město v jeho středu, kde teď byli, by mělo být vymodelováno podle známých světových velkoměst jako je třeba New York City. Bylo tu mnoho výškových budov, které spojovaly všechny možné funkce s tradiční krásou, a mnoho reklam a billboardů v angličtině. Jistě, tyhle věci měly starý vzhled a byly pokryty trávou a pískem.
Sinon a Kirito běželi co nejrychleji nad řekou, která se změnila v odtok. Právě teď tu kromě nich, Death Guna a jeho cíle bylo dalších pět nebo šest hráčů. Ale na tom jim nezáleželo. Naštěstí sken neukázal nikoho, kdo by se k nim dokázal hned přesunout. Navíc ty rozbité žluté taxíky a velké autobusy na cestě sloužily jako dokonalé krytí. Oba se mezi nimi pohybovali a pokračovali na sever.
Opuštěné velkoměsto mělo poloměr asi sedm set metrů a díky podpoře AGI tu vzdálenost překonali za méně jak minutu. Viděli už svůj cíl, velkou kulatou budovu. Stadión byl přímo před nimi. Sinon dala rukou znamení. Vběhli do stínu autobusu a podívali se po okolí rozbitým předním oknem.
Stadión měl asi tři patra a na severu, jihu, východě i západě měl východy. Jestli se Jyuushi X po Satelitním skenu nepřesunul, měl by čekat nad západním východem. Sinon se zadívala na vrcholek vnější zdi. Se skillem zlepšení zraku, ‚Ostřížím zrakem‘, se efekt vzdálenosti snížil a zvýšila se míra vizuální identifikace. V trojúhelníkové díře v poničené betonové zdi objevilo něco jako ústí hlavně a za dírou—
„…Mám to. Tamhle.“
Pod místem, kam zářilo zapadající slunce, byla rozhodně hlaveň odstřelovačské pušky. V tu chvíli Kirito zřejmě rozpoznal věc, kterou Sinon uviděla, a tiše jí zašeptal: „Vypadá to, že pořád čeká na «Ricola». Fajn… Využiju tuhle šanci k útoku zezadu. Sinon, připrav se na odstřel na tu budovu na druhé straně silnice.“
„Ech… Taky můžu jít na stadión…“ namítla Sinon, ale hned byla přerušena Kiritovým silným a přesvědčivým výrazem tváře.
„Tohle je boj, kdy můžeš maximálně využít svoje schopnosti. Věřím, že mě svou zbraní budeš krýt, když budu mít potíže, a jen díky tomu s ním můžu bojovat. Od toho jsou parťáci.“
„…“
Po vyslovení těch slov mohla Sinon jen přikývnout a odsouhlasit Kiritův plán. Usmál se, podíval se na své hodinky a pokračoval: „Začneme třicet vteřin po mém odchodu. Stačí to?“
„…Jo, stačí.“
„Dobře, jsem tedy v tvých rukách.“
Pak se černovlasý šermíř bez zaváhání otočil zády k autobusu—
Zepředu se podíval přímo na Sinon, pak vyběhl k nejjižnějšímu východu stadiónu. Zdálo se, že jeho kroky nevydávají žádný zvuk.
Sinon sledovala, jak se hubená záda pomalu vzdalují a někde hluboko ucítila něco zvláštního. Že by nervozita? Nebo úzkost? Bylo to podobné, ale jiné. Byl to— správně, strach…
Jak je tohle možný! Čeho se to bojím!?
Sinon zaťala zuby a energeticky si vynadala.
—Musí se to udělat, abych mohla vyhrát v turnaji a stát se nejsilnějším hráčem světa. Musím zničit toho Death Guna, který používá nějakou neznámou moc mimo systém, aby do turnaje zasáhl, proto teď spolupracuju s Kiritem. Musím. Až uspějeme, tak z toho válečníka se světelným mečem bude zase můj nepřítel. Až ho po tom všem znovu potkám, bez zaváhání zmáčknu spoušť, sejmu ho a zapomenu na něj. Protože už ho nikdy znova nepotkám.
Sinon se rozeběhla a zároveň stlačovala ostrou bolest poblíž srdce. Na ulicích se nacházely dva druhy budov, přístupné a nepřístupné. Přístupné budovy měly nějaké místo, u kterého se dalo poznat, že to býval vchod. Budova na jihozápadě od stadiónu, oddělená silničním okruhem, měla velkou díru v rozbořené zdi. Po vstupu vyběhne do třetího patra a uvidí cestu na zdi stadionu. Ta místa jsou dost blízko a normálně by byla zpozorována, kdyby odtamtud odstřelovala. Ale i pro někoho tak silného jako Death Guna bude těžké si všímat okolí při boji s Kiritem. A až nadejde příležitost, vystřelí bez zaváhání. Z baráku pak odejde a setká se s Kiritem někde jinde. To by mělo stačit…
I když se to Sinon snažila brát stejně klidně jako obvykle…
Její srdce už obsadil pocit, který se od normálu dost lišil.
Zrovna když chtěla projít dírou vzniklou po pádu kusu zdi, ucítila za zády prudké zamrazení. Chtěla se otočit, ale zjistila, že spadla na zem.
—Co se to děje… proč jsem na zemi…?
Nedokázala se hned vzpamatovat.
Na zádech měla husí kůži… na levé straně zorného pole jako by něco svítilo… instinktivně zvedla levou ruku, ale vnějšek paže obdržel velký zásah. Když si Sinon uvědomila, že byla zasažena, chtěla se hned rozeběhnout do budovy. Ale její nohy se z nějakého důvodu vůbec nehýbaly a ona hned zase spadla.
Když si konečně uvědomila, co se děje, zkusila se postavit, ale tělo jí vůbec neposlouchalo. Zřejmě mohla hýbat jen očima. Snažila se podívat na levou paži, aby zjistila, jak je na tom předek ramene, který zásah dostal.
Něco projelo rukávem bundy v barvě pouště a zajelo to do paže – spíš než kulka to bylo něco jako stříbrná jehla. Průměr pouhých pět a délka asi padesát milimetrů. Konec vypadal jako konec jehly, ze kterého vycházely prudké vibrace a modré a bílé jiskry, ty jiskry se rozšiřovaly od Sinonina ramene po celém těle. To byla—
Paralyzující kulka.
Zvláštní kulka, která paralyzovala Pale Ridera. Nedalo se ji dát do komory útočné pušky, kulometu ani pistole, jen několik velkých ostřelovačských pušek ji zvládlo nabít. Ale Sinon výstřel vůbec nezaslechla. Jen několik hráčů v GGO mělo velkou odstřelovačskou pušku, která by používala tlumič.
I když tohle Sinon věděla, pořád nedokázala uvěřit tomu, že ji zasáhl ‚ten člověk‘. Paralyzující kulka přišla z jihu, ale on by měl být na severním obvodu stadionu. Neměl by si Sinon vůbec všimnout a měl by mířit na někoho jiného. Podle Satelitního skenu v devět hodin Sinon vyvodila, že žádní hráči z jihu zaútočit nemohli. «No-no», «Huuka» i «Yamikaze» by potřebovali spoustu času, aby se prodrali tou výrazně rozbořenou oblastí.
Vážně se to nedalo vysvětlit. Proč – kdo – jak to udělal…?
Na Sinoninu otázku neodpověděla slova, ale výjev, který se jí pak objevil před očima.
Asi dvacet metrů jižně bylo několik světlých jisker v prostoru, kde neměly být. A pak se před ní náhle objevil člověk, jako kdyby roztrhl svět na kusy.
Sinonino hrdlo, které nemohlo vyloudit ani hlásku, beze slova supělo a ječelo.
—Metamateriální optické maskování!
Dokázalo se skrýt tak, že odráželo světlo, které na něj dopadalo, říkalo se, že má ultimátní schopnost maskování. Ale takový skill by mělo mít jen pár nejsilnějších monster. Je takové monstrum uprostřed turnaje třetího BoB? O ničem podobném nikdy dříve neslyšela.
*Švůů!*
Tmavě šedá látka rozfoukávána větrem přerušila Sinoniny velmi zmatené myšlenky.
Byl to plášť, který vypadal dost potrhaně a obnošeně, hlavu pokrývala stejně šedá barva. Sinon mohla jen dále ležet a sledovat útočníka, který si sundal optické maskování a ukázal se. Byl to ten «Hejkalí» muž, který tu neměl co dělat.
—«Death Gun»
‚Tichý zabiják‘, který před několika minutami způsobil zmizení Pale Ridera a možná zabil vítěze předchozího turnaje «XeXeeDa» a velitele velké skvadry «Usujia Taraka».
Pod lehce třepotajícím se pláštěm viděla velkou odstřelovačskou pušku, která sahala až k téměř jeho botám, a tlumič, který byl před ní. Jestli má ten velký plášť schopnost optického maskování, mohl celou pušku zahalit po její přípravě, takže bylo možné střelit a zároveň být neviditelný. Ne, to není vše. V maskování se mohl vyhnout Satelitnímu skenu. Jinak by se jeho světlo ukázalo v této oblasti při skenu, který byl teprve před chviličkou.
Takže tenhle muž v plášti – «Death Gun» – nebyl «Jyuushi X»…?
…Kirito
Zavolala Sinon na válečníka se světelným mečem, který by měl být na stadionu za ní, připraven zaútočit na Jyuushiho X. Ale samozřejmě, že se jí nedostalo odpovědi.
*Páá… Páá…* ozvaly se v jejích uších kroky. Muž v plášti jako by se klouzal směrem k ní. Hluboko v té kapuci viděla, jak nepravidelně blikají dvě tmavě červená světla.
«Death Gun» se zastavil dva metry před Sinon a stál tam jako přízrak.
Jeho mumlání přicházející z tváře, kterou neviděla, znělo, jako by se o sebe otíraly dva kusy kovu.
„…Kirito, teď, poznám, jestli jsi, pravý, nebo, falešný.“
Zřejmě věděl, že je Kirito na stadionu. Ta slova byla určena jemu, ne Sinon ležící na zemi. Monotónní hlas pokračoval svým přerušovaným stylem, a i když byl jednotvárný, šlo v něm rozpoznat silnou emoci.
„Pamatuju si, když jsi, šílel. Až zabiju, tuhle ženu… tvoji kamarádku, tak znovu zešílíš, a tak poznám, že jsi to ty, pravý Kirito. No tak… ukaž mi to, ukaž mi, tu svoji čepel, plnou vzteku, touhy zabíjet a šílenství.“
Sinon zřejmě nechápala, co ta slova znamenají.
Ale děsivé prohlášení muže v plášti pomohlo dívce se vzchopit z šoku a údivu.
—Chce mě zabít? Ten poustevník s optickým maskováním mě chce zabít?
V Sinon hořel plamen hněvu a to horko začalo překonávat i paralýzu.
Paralyzující kulka v sobě stále ještě měla plno jisker, ale možná – když zasáhla levou paži... Když se bude snažit trochu víc, možná se jí povede pohnout pravou rukou. Naštěstí měla Sinon svou podpůrnou zbraň, samopal MP7, u pasu poblíž pravé ruky, takže pořád ještě měla šanci zbraň chytit a zmáčknout spoušť. Při tak krátké vzdálenosti by ho i mohla sejmout, když vypálí celý zásobník.
Hni se, hni se!!
Možná se pohybová frekvence Sinon přesunula z jejího mozku do AmuSphere a překonala paralýzu, jelikož pravá ruka se začala trochu hýbat. Prsty se už dotkly docela známého tvaru rukojeti MP7.
Ale v tu chvíli zvedl Death Gun pomalu levou ruku, prázdnou, zpod pláště a dvěma prsty se dotkl čela pod kapucí. Sinon si všimla, že nad Death Gunem poletuje světle modrý trojvrstvý kruh a blikal červený nápis [REC]. To byla kamera, která živě vysílala. Početné obecenstvo uvnitř a vně GGO sleduje Death Guna, jak kreslí vítězný symbol kříže, a Sinon, která docela hloupě spadla.
Hubená levá ruka s černou koženou rukavicí se zastavila u hrudi a natahovala se k levému rameni.
Mezitím Sinon konečně popadla rukojeť MP7.
Jistě, na zbraních v GGO byly bezpečností pojistky, ale mnohem častěji bylo třeba rychle vystřelit, takže téměř všichni měli pojistku vypnutou. To platilo i pro Sinon. Teď už jen potřebovala zamířit a zmáčknout spoušť. Pořád mám čas. To dám.
Death Gun dokončil kresbu znaku kříže a pravou ruku dal zpět pod plášť, připravený zbraň vytáhnout. Sinon ochablou pravou rukou zkusila uchopit MP7. Než se jí zbraň podařilo vytáhnout, tak ji málem několikrát upustila, ale zvládla to. Měla pocit, že je malé SMG vážící téměř 1,4 kg těžké jako hora. Ale Death Gun musel zřejmě ještě natáhnout kohout. Až ta chvíli nadejde, vystřelí—
Nicméně—
V tu chvíli vytáhl Death Gun pravou ruku zpod svého pláště. Když Sinon uviděla černou automatickou pistoli v jeho ruce, tak její tělo a pravá paže hned ztuhly jako led.
Proč? Byla to jen obyčejná pistole, už jsem stála proti silnějším, co na mě mířily, jako «Desert Eagle» a «M500». Není se čeho bát. Chyť znovu tu MP7, namiř jí na něj a zmáčkni spoušť.
Snažila se Sinon přesvědčit sama sebe a znovu pohnout pravou paží—
Ale zrovna když už to málem udělala…
Death Gun položil levou ruku na pouzdro a to Sinon odhalilo levou stranu pistole. Přesněji kovovou zoubkovanou rukojeť a malou řezbu uprostřed rukojeti.
Černá hvězda.
Blackstar, typ 54 – ta pistole.
Proč… Pro-proč-proč-proč je-proč je tady ta zbraň?
File:Sword Art Online Vol 06 -169.jpeg
Ztratila sílu a nechala z pravé ruky vyklouznout svou poslední naději, SMG. Ale ani neslyšela, jak zbraň dopadla.
*Gačink*. Kohout byl natažen. Levá ruka muže v plášti takhle držela rukojeť, pak namířila zbraň na Sinon ze strany z postoje snovače. Náhle došlo k zvláštnímu zkreslení uvnitř pláště a kapuce. Tmavý prostor jako by se houpal jako lepidlo, kapal a nakonec ukázal dvě oči.
Bělma byla podlitá krví, zorničky malé. Ty rozšířené oči vypadaly jako bezedné jámy.
Byl to ten muž. Ten muž, který před pěti lety vzal tu zbraň – pistoli typu 54 a vtrhl na malou městskou poštu na severu, aby zastřelil Shininu matku. Tehdy ztratila malá Shino veškerý pud sebezáchovy a skočila po zbrani, chňapla po ní a zmáčkla spoušť, aby toho muže zabila – ty oči byly stejné jako toho muže.
—Je tady. Je přímo tady. Skrývá se v tomhle světě, čeká, aby se mohl pomstít.
Nebyla to jen pravá ruka, jako by ztratila více smyslů. Červený západ slunce a šedé ruiny postupně zmizely, zanechaly za sebou jen ty oči a pistoli v temnotě.
Dívčino srdce jako by tlouklo ještě hlasitěji. Jestli teď omdlí, tak bezpečnostní funkce AmuSphere způsobí, že se Sinon automaticky odhlásí. Ale její vědomí bylo čisté, čekala na zmáčknutí spouště Blackstar. Zbraň vydala zvuk, *kiririri*. Až se ten prst pohne o dalších pár centimetrů, tak kohout udeří do zápalníku a kovová kulka o ráži .30 vypálí. Co se týče hodnoty, tak moc zranění to neudělá, ale je to opravdová kulka. Prostřelí Sinonino/Shinino srdce uvnitř a vně hry, zastaví jej, zabije ji.
Přesně jako to Shino tehdy udělala tomu muži.
To byl nevyhnutelný fakt. I kdyby GGO nehrála, někde by si ji chytil. Všechna její snaha přišla vniveč. Je jedno, jak moc se bude snažit osvobodit od minulosti, nemá to cenu.
Zrovna když se její vědomí vzdávalo—
Záblesk emocí, malý jako drobný písek, tu přece zůstal.
Nechci se vzdát. Nechci, aby tu všechno skončilo. Konečně jsem pochopila «sílu» a boj. Jestli budu moct zůstat s ním, tak jednoho dne i já…
Sinoniny myšlenky přerušil výstřel, který otřásl oblohou.
Nevěděla, kde byla trefena, ale přesto zavřela oči, čekala, až její vědomí vybledne.
Nicméně—
To ten muž v plášti před ní se otřásl.
«Ty oči» v kapuci před ní zmizely, zase se z nich staly červené tečky. Pravé rameno pláště se třepotalo s nějakým oranžovým speciálním efektem zranění. Takže někdo střelil «Death Guna», a zrovna když Sinon přemýšlela o tom, kdo by to mohl být, ozval se druhý výstřel. Kulka tentokrát proletěla kolem levého ramene muže v plášti. Podle toho zvuku musí mít ta zbraň dost velkou ráži. Muž v plášti se hned přikrčil a schoval se ve velké díře ve věži.
Sinon ze svého místa viděla, co Death Gun dělá. Blackstar dal znovu do pouzdra a ze zad sundal L115 a rychle ji nabil. Zřejmě chtěl paralyzující kulky vyměnit za zabijácké .338 Lapua kulky. Sinon jakožto odstřelovačka byla docela ohromená ladným pohybem nepřítele při přípravě velké odstřelovačské pušky. Zamířil a bez zaváhání zmáčkl spoušť.
Ztlumený *vhůůš* výstřel a třetí útok se odehrály ve stejnou chvíli. Ale tentokrát nezaútočil nepřítel střelnou zbraní. Něco jako plechovka se skutálelo na cestu mezi Sinon a Death Guna – granát. Když to Death Gun uviděl, přesunul se hned dovnitř budovy.
Sinon mohla jen zavřít oči. Jestli tu granát vybuchne, při téhle vzdálenosti, tak utrpí dost vážná zranění. Ale je to lepší, než se nechat zastřelit Death Gunovou Blackstar. Správně; klidně takhle může zemřít. Skončit v tomhle turnaji a pak skončit s GGO, ne, VRMMO, nevýrazně žít ve skutečném světě, navždy se bát, že ji ten muž jednoho dne dožene…
Ale to, co se stalo dál, znovu nenaplnilo Sinonina očekávání.
Kovová plechovka, která vybuchla o půl vteřiny později, nebyla silným plazmovým granátem, který hráči rádi používají, ani normální nebo napalmový granát – ale ten, který jen vychrlil neškodný kouř.
„…!“
Bílý kouř hned zakryl Sinonino zorné pole. Automaticky zadržela dech.
Tohle je nejspíš její šance na únik. Ale paralyzující efekt ještě nezmizel. I když se bude moci hýbat hned, jak vytáhne kulku zaraženou v levém rameni, nedokázala Sinon donutit svou pravou ruku to udělat. Právě teď ani neměla vůli vstát a bojovat.
Sinon si nedokázala udržet svůj klid a jen ležela na zemi s vytřeštěnýma očima, dokud její levá ruka – nebyla někým chycena.
Ten člověk ji prostě takhle tvrdě táhl. Odhodil velkou zbraň, kterou by Sinon normálně neviděla, a dal ruce na její záda. Dívka ani neměla šanci něco říct předtím, než byla zvednuta do náruče té osoby spolu s Hecate na svém pravém rameni.
Následovalo zrychlení, ze kterého měla pocit, že ji rozmačká. Hjůů! Ozval se zvuk vedle ní, okolní kouř začal řídnout. Ve chvíli, kdy Sinon znovu viděla, spatřila toho hráče, který si ji držel před sebou a běžel kupředu.
Ten člověk měl téměř průsvitnou bílou pleť, obsidiánové zorničky a splývající černé vlasy.
…Kiri, to.
Chtěla na něj Sinon zavolat, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Jeho krásná dívčí tvář měla výjimečně vážný výraz – ne, spíš jako by byl opravdu zoufalý. Pochopila, že napíná svůj nervový systém, aby donutil svou postavu pohybovat se.
Dá se jen čekat, že s tím má takové potíže. I když je Kirito hráč zaměřený na STR a má jen lehký světelný meč a krátkou zbraň, musí být na svém limitu, když nese Sinon a Hecate. Je vůbec zázrak, že dokáže běžet. A při bližším pohledu je i vidět, že Kirito sám není zcela bez šrámů. Nová zranění na jeho pravém i levém rameni naznačoval speciální červený efekt. Podle intenzity světla Sinon poznala, že ho musela zasáhnout kulka s docela velikou ráží. GGO je VRMMO původem z Ameriky, takže absorpce bolesti je dost vysoká. S tímhle zraněním by ho to ani nemělo bolet, ale přesto by měl cítit nějakou otupělost.
…To stačí. Dej mě na zem a uteč.
Ačkoli takhle myslela, nedokázala to vyslovit. Celé její tělo, ne, i její mysl byly ochromeny.
A tak mohla Sinon jen mrkat, i když viděla, jak zezadu vylétla kulka o velké ráži. Její ospalá mysl přemýšlela. Neslyšela výstřel, takže to musela být kulka z Death Gunovy L115. Odstřel byl příliš přesný s ohledem na to, že tu byla kouřová slona, takže musel být hned za nimi. Nevěděla, jaký ten nepřítel je, ale nemohl být pomalejší než Kirito, který nesl Sinon, je jen otázkou času, kdy je dožene.
Tomu by měl rozumět i Kirito. Ale válečník se světelným mečem zřejmě neměl v plánu se zastavit nebo dát Sinon na zem. Jen zatnul zuby, ztěžka dýchal a dál běžel kupředu.
Běžel na východní stranu kulatého stadionu, připraven opustit severní stranu ruin. Stejně jako na jihu se hlavní ulice natahovala dopředu. Na cestě tu bylo několik poničených aut a autobusů, ale ne dost na to, aby se dostali z ruin zcela skrytě. Kam to Kirito běží…?
Na Sinoniny pochyby odpověděl napůl zničený neonový reklamní nápis.
Pod západem slunce blikala slabě slova [Pronajmi-si-buginu-a-koně]. Tohle bylo místo pro pronájem vozidla bez posádky, podobné bylo i v Glockenu. Mezi třemi buginami na parkovišti byly dvě téměř zcela zničené, jen jedna vypadala, že by ještě mohla fungovat.
Ale buginy zde nebyly jediným dopravním prostředkem k pronajmutí. Vedle bugin tu stálo i několik velkých čtyřnohých zvířat, přesně jak říkal nápis. Koně. Ale samozřejmě to nebyla opravdová zvířata, ale mechaničtí koně s kovovou konstrukcí a ústrojím vně. A vypadalo to, že i tady by jen jeden mohl stále fungovat.
Kirito vběhl na parkoviště a hned zaváhal, jestli si mají vybrat tříkolovou buginu nebo mechanického koně. Sinon ze svých stále ztuhlých rtů vymáčkla tichý hlas.
„Kůň je… moc složitý. Skvěle se dostane přes překážky… ale vážně špatně se ovládá.“
I když se zdálo, že téměř nikdo nedokáže ovládat tříkolovou buginu s ručním řízením, kůň se se svou osobností mnohem hůř ovládá. Nijak se to nepojí ke skillům postavy, ale jde jen o hráčovy vlastní dovednosti, chce to hodně času, tvrdé práce a tréninku, aby se daly dopravní prostředky používat dle vlastní vůle. GGO je v běhu méně než rok, takže by tu nemělo být moc lidí, co mělo na trénink dost času.
Při Sinoniných slovech Kirito zřejmě zaváhal, ale brzy přikývl a rozeběhl se k tříkolové bugině, která by stále mohla fungovat. Dotkl se panelové obrazovky a nastartoval. Sinon posadil dozadu. Když se sám usadil, udeřil na plyn tříkolové buginy. Velké zadní kolo hned vydalo pronikavý zvuk tření, vypustilo bílý kouř a začalo se točit.
Vozidlo se pohybovalo k severní cestě, ale Kirito hned zastavil a zakřičel: „Sinon, dokáže tvoje odstřelovačská puška zničit toho koně?“
„Ano…“
Sinon si pravou rukou, která konečně setřásla paralýzu, vyndala paralyzující kulku a zamrkala. Podívala se na mechanického koně za nimi a hned pochopila Kiritův úmysl. Bál se, že ten muž v plášti – Death Gun – použije koně k tomu, aby je dohnal. Sinon si vážně myslela, že to není dost dobře možné, ale přesto přikývla.
„Do… dobře. Zkusím to…“
Stále se třesoucíma rukama vzala nepřepásanou Hecate a namířila zbraní na kovového koně, který stál chladně dvacet metrů daleko. Při téhle vzdálenosti mohla zamířit bez mířidla a použít asistenci skillu.  Sinon dala ruku na spoušť a hned se v mířidle objevilo zelené světlo. Namířila na bok koně a její prst se připravil na to, že za chvíli vyvine sílu—…
*Kačink!*
Sinon vykulila oči z toho necitlivého pocitu.
Nedokázala zmáčknout spoušť. Sinon přemýšlela, jestli omylem zbraň nezajistila, a ohnula hlavou tak, aby viděla na bok zbraň. Tohle to ovšem nebylo. Odstřelovačka znovu vyvinula sílu na prst, ale spoušť jako by byla přitavena, odrazila jí ruku stranou.
„Ech… proč…“
*Gačink*, *gačink*
Nezáleželo na tom, kolikrát to zkoušela, výsledek byl stále stejný. Prázdně se podívala na svůj prst a uviděla něco neuvěřitelného. Spouště se ani nedotýkala. Bílá špička prstu a hladký kov mezi sebou měly několik milimetrů širokou mezeru. A i když vyvíjela co největší sílu, nedokázala tu vzdálenost odstranit…
„…Nezmáčkla jsem to… proč… PROČ NEMŮŽU ZMÁČKNOUT SPOUŠŤ…?!“ vyšel z jejího vlastního hrdla chraplavý a tlumený hlas.
Jako by ten výkřik nebyl od ledové odstřelovačky, ale Asady Shino ze skutečného světa.
V tu chvíli…
Se za řídkým kouřem na východní straně stadionu objevila postava.
Plášť nepřítele se zatřásl, pořád držel velkou odstřelovačskou pušku. Ano, byl to «Death Gun» — nebo to mohl být «ten muž», co si vypůjčil jeho podobu.
Sinoniny oči potemněly. Ztratila sílu v nohách. Tělo jí začalo chladnout.
Áách… jak se to stalo? Bylo to špatné znamení. Sinon, která měla jinou osobnost než Shino ve skutečném životě, se tohle ještě nikdy nestalo. Ani když se poprvé přihlásila a byla hned nucena vzít do ruky zbraň…
„Sinon, chytni se!“ rozezněl se najednou energický a silný hlas. Ruka tvrdě popadla její levou paži. Takhle se Sinon chytila Kiritova těla. Hned poté zavrčel motor na fosilní palivo. Přední kolo buginy vyletělo vzhůru a pak vystřelilo na ulici.
Pokaždé, kdy Kirito šlápl na pedál, ucítila Sinon zrychlení, které ji posouvalo dozadu. Byla zahalena strachem, ale zvládla se udržet při vědomí a vší silou se držela toho hubeného tělíčka. Temná síla se ji dál snažila pohltit. Teplo přicházející z Kiritova těla bylo jedinou oporou, díky které mohla proti té síle bojovat.
Bugina dosáhla nejvyšší možné rychlosti a vydala pronikavý křik v ruinách, jela jako o závod po silnici.
—Vážně můžeme… bezpečně uniknout…?
I když byla Sinon plná úzkosti, neměla odvahu se otočit. Teprve teď si uvědomila, že se jí celé tělo třese.
Odstřelovačka pohnula svými ztuhlými prsty, chtěla přesunout Hecate, kterou nesla v pravé ruce, zpět na rameno. Tehdy se znovu rozezněl Kiritův úzkostlivý hlas: „—ZATRACENĚ, JEŠTĚ Z TOHO NEJSME! NEPOLEVUJ!“
Instinktivně se ohlédla—
Hned uviděla mechanického koně, který nebyl zničený, jak vyběhl z parkoviště, které se postupně vzdalovalo. Dívčiny oči se nevěřícně vykulily, ale nebylo třeba se ujišťovat o tom, kdo na koni je.
Plášť jezdce se třepotal jako černá křídla vrány. Na zádech měl L115 a kovovou uzdu držel oběma rukama. Postoj, při kterém klečel na třmenech a pohyboval se nahoru a dolů na koni běžícím tryskem, nevypadal nijak odlišně od zkušeného jezdce.
Klap, klap.
Sinon ze zvuku těžkých kroků propadla v zmatení.
„Proč…?“
Dokázal jen na koni. Slyšela, že i ti, kteří měli s jízdou na koni ve skutečném světě zkušenosti, měli problémy s ovládáním mechanických koní v tomto světě. Ale tmavě zbarvený kůň běžel tryskem, skákal přes opuštěná vozidla a hnal se za buginou podobnou rychlostí, jakou ona jela.
Ten jeho vzhled způsoboval, že nevypadal jako obyčejný hráč jako Sinon, ale spíš ztělesněním strachu, které přetékalo z dívčina srdce. Ačkoli se snažila podívat se stranou, tak se prostě musela soustředit na tvář jezdce dvě stě metrů za nimi. Jistě, že s tou vzdáleností moc jasně neviděla, ale měla pocit, že vidí oči hluboko v temnotě kapuce a krvavá ústa odhalující úsměv.
„Dohání nás…! Rychleji… jeď od něj… jeď od něj…!“ zvolala Sinon tlumeným lkavým hlasem.
Kirito jako by odpovídal na její žádost, dostal tříkolovou buginu na plnou rychlost. Ale v tu chvíli přejelo zadní kolo buginy přes překážku a skočilo, zadní část vozu sjela doprava.
Sinon zaječela a instinktivně se naklonila doleva, doufala, že tak buginu vybalancuje. Kdyby dostala bugina smyk v tuhle chvíli, dohnal by je Death Gun během deseti vteřin. Kirito zaklel a snažil se ovládnout třesoucí se konstrukci vozidla.
Bugina vydala pronikavý zvuk tření a smýkla sebou doleva a doprava, o několik vteřin později se jí konečně navrátila rovnováha a znovu zrychlila. Death Gun však využil té drobné chybky k tomu, aby zmenšil mezeru mezi nimi.
Jel po dálnici ruin, překážky se objevovaly, jako by jim je tam někdo dal schválně, kvůli nim se bugina třásla ze strany na stranu, když zrychlila. Navíc byla na povrchu cesty řídká vrstva prachu, kola ztratila přilnavost, když na ni najela. Pokaždé, když se to stalo, bugina sebou lehce smýkla do strany a Sinon ztuhla.
I když měl pronásledovatel stejné podmínky, tak byla tahle cesta plná překážek pro mechanického koně výhodnější. A tak se muž v plášti snadno vyhýbal opuštěným autům a přibližoval se k Sinon a Kiritovi. A měl ještě jednu výhodu.
I když tříkolová bugina a mechanický kůň byla vozidla, na která se mohli umístit dva lidé, na bugině byli dva a na mechanickém koni jen jeden. A proto bugina zrychlovala pomaleji.
Pokaždé, když se kůň objevil zpoza stínů překážek, zvětšila se postava na něm. I když tu pořád ještě byla mezera, Sinon cítila, jak se jí z pichlavého kovového zvuku ježí chloupky vzadu na krku.
Zrovna, když už byli sto metrů od sebe.
Death Gunova pravá ruka pustila otěže a ukázala něco na ty dva. Držel tu černou pistoli, «Typ 54 Blackstar».
Sinon měla pocit, jako by celé její tělo spadlo do mrazáku. Nedokázala se sehnout do buginy, aby se kryla, jen sledovala, jak na ně pistole míří. Zuby se jí třásly, vydávaly kakaka zvuky. Fůů, červený konec Linie kulky se bezhlučně dotkly Sinoniny pravé tváře. Bez váhání stočila hlavu doleva.
Pak zbraň vydala oranžový záblesk jako ďábel s krvavou tlamou—
*BUM!*
Smrtelná kulka sebou vlekla pronikavý zvuk, když letěla k ní a nakonec proletěla deset centimetrů od Sinoniny pravé tváře.
I když se kulka dostala kolem buginy a trefila opuštěné vozidlo vepředu, částice poletující ve vzduchu se otřely o Sinoninu tvář. V tu chvíli ucítila ostrou bolest, jako by ji někdo posypal suchým ledem.
„NÉÉÉ!!!!“ zakřičela tentokrát Sinon mučivě. Odvrátila zrak od Death Guna za ní a zabořila tvář do Kiritových zad. Druhá kulka pak zřejmě trefila zadní blatník buginy, v nohách cítili silné škubnutí.
„Ne… zachraň mě… zachraň mě…“
Sinon se stočila jako miminko a opakovala ta slova znovu a znovu. Neslyšela výstřel, ale zvuk koně běžícího tryskem se přibližoval, Death Gun se chtěl zřejmě přiblížit, než znovu vystřelí.
„Sinon… slyšíš mě, Sinon!“ zavolal Kirito znovu Sinonino jméno, ale odpovědi se mu nedostalo. Dál se krčila u jeho zad, tiše fňukala.
„SINON!“
Pronikavý zvuk jí otřásl a ona konečně přestala fňukat. Trochu pohnula krkem a podívala se zezadu na profil Kirita, jemuž vlály černé vlasy. Díval se dopředu, nutil tříkolovou buginu jet co nejrychleji a promluvil napjatým, přesto klidným hlasem: „Sinon, takhle nás dožene – honem ho odstřel!“
„To… to nemůžu…“
Sinon energicky zavrtěla hlavou v odmítnutí. I když cítila tíhu Hecate II, tu tíhu, která ji normálně naplňovala bojovým duchem, tak tentokrát nic necítila.
„Je jedno, jestli se netrefíš! Prostě ho zdrž!“ trval na tom Kirito, ale Sinon mohla jen znovu zavrtět hlavou.
„…Nemůžu to udělat… ten chlap… ten chlap, on…“
Ten chlap je duch, který se probudil z jejích vzpomínek, i když ho dvanácti sedmi milimetrovými kulkami trefí do srdce, nezastaví ho – tomu Sinon věřila. Přímé zranění je neefektivní samo o sobě, natož aby ho zdržela.
Ale Kirito se otočil, ty jeho černé oči jasně zářily. Řekl: „Tak teda řiď! Já ho tou zbraní odstřelím!“
Při těch slovech otřásl Sinoniným srdcem ten kousek hrdosti, který tam zbyl—
—Hecate je… má identita. Nikdo další… ji nemůže použít…
Ty nesouvislé myšlenky zřejmě fungovaly jako nějaký slabý elektrický puls v obvodu, způsobily, že se Sinonina pravá ruka pohnula.
Pomalu přesunula velkou odstřelovačskou pušku z ramene a položila zbraň na zadní blatník buginy, nesměle opírala své tělo a přiložila oko k mířidlu vepředu.
Přiblížení bylo na minimu, ale při vzdálenosti menší než sto metrů zabírala silueta mechanického koně nesoucího Death Guna více jak 30% výhledu. Sinon původně chtěla přiblížit zvětšení tak, aby se trefila přímo doprostřed Death Guna, ale ruka, která se natáhla, aby přiblížila výhled, se zastavila.
Jestli to zvětší, tak jasně uvidí tvář pod tou kapucí. S tou myšlenkou se její prsty nedokázaly pohnout. Raději přesunula pravou ruku k rukojeti a přešla do ostřelovačské pozice.
Death Gun by si měl všimnout toho, co Sinon dělá, ale neměl v úmyslu se vyhnout, natož zastavit. Rukama držel otěže a dál jel o závod. Sinon věděla, že ji podceňuje, ale při pomyšlení, že by Death Gun mohl vytáhnout tu pistoli – ten prokletý Typ 54, který Sinon použila v onen osudný den, necítila vztek, jen strach.
Jeden výstřel. Jeden výstřel stačí. Při téhle vzdálenosti nemá šanci, že by neuspěla, i když nepřítel uvidí Linii kulky. Sinon shromáždila ten pesimismus a trochu bojového ducha, připravila se na to, že se ukazováček dotkne spouště v lučíku.
Nicméně…
Zasáhla ji vlna záhadné úzkosti, znovu jí zabránila něco udělat.
Nezáleželo na tom, jak moc se snažila, její prst se spouště prostě dotknout nedokázal. Jako by její jediná partnerka, Hecate, sama Sinon odmítala—
„Nemůžu střelit…“ zamumlala Sinon/Shino chraplavým hlasem.
„Nemůžu střelit. Moje prsty se nepohnou. Už… už nemůžu bojovat.“
„NE, MŮŽEŠ!“ zazněl zpoza ní silný, příkrý hlas.
„NENÍ NIKDO, KDO BY NEMOHL BOJOVAT! JSOU JEN TI, CO SE BOJE VZDAJÍ!“
I když jí huboval její největší nepřítel Kirito, plamen, který v Sinon už mizel, stěží zablikal.
Mám si vybrat? Tak si prostě vyberu to, že se boje vzdám. Nechci oživit ty bolestivé vzpomínky. Už jsem měla dost toho, jak jsou moje naděje vzaty a zničeny. Jen si naivně představuju, že v tomhle světě přežiju, když budu mít schopnosti. Vždycky budu nést strach ze záště toho muže a té zbraně. Můžu jen sklonit hlavu, zadržet dech, nedívat se a netahat do toho city…
Sinoninu zmrzlou pravou ruku náhle oteplil spalující plamen.
Dívka otevřela oči, které předtím zavřela.
Kirito předtím seděl na sedadle buginy, ale teď se otočil a nakláněl se nad Sinon, zároveň stál na pedálu. Natáhl pravou ruku, chytil Sinoninu, která už z Hecatiny rukojetě málem spadla, silně ji držel.
Zřejmě dokázal sešlápnout plyn až dolů, protože bugina stále jela kupředu. Ale brzy do něčeho narazí. Kiritovi to zřejmě nevadilo, křičel do Sinonina ucha.
„Taky střelím! Tak prosím, pohni tím prstem, teď jedinkrát!“
Sinon si nebyla jistá, jestli systém dovolí dvou lidem střílet z jedné zbraně najednou. Ale z dotyku Kiritovy ruky vyzařovalo teplo jako z ohně, měla pocit, že její zmrzlé prsty tají.
Prsty odstřelovačky sebou trochu cukly – prst se dotkl kovu, který vytvářel spoušť.
Očima viděla Kruh kulky. Ale byl tak velký, že přesahoval Death Gunovo tělo a nepravidelně se pohyboval. Sinonino srdce bylo chaotické a pádící bugina sebou příliš trhala. Takhle není třeba zvažovat to, jak se nepřítel vyhne, protože kulka nepoletí rovně.
„Ne-nemožný… s tímhle trháním nemůžu zamířit…“ zaúpěla tiše Sinon, ale hned vedle ní se rozezněl klidný hlas.
„Neboj se, ten třes zastavím během pěti vteřin. Poslouchej… 2, 1, TEĎ!“
*BUM!*
S náhlým zvukem přišel silný náraz, bugina se zázračně přestala třást. Vypadalo to, jako by do něčeho narazili a to je odrazilo do vzduchu. Sinon se koutkem oka podívala na zem, zjistila, že tam leží sporťák ve tvaru klínu, který sloužil jako rampa. Kirito zamířil s buginou tím směrem ještě předtím, než se vůbec otočil.
…Proč je v téhle situaci tak klidný?
Zeptala se Sinon hned sama sebe, ale znovu musela svou otázku popřít.
…Ne, to nemá s klidem nic společného. Prostě dělá, co může. Nikdy si nehledá výmluvy a vybral si boj ze všech sil. To je – to je jeho opravdová schopnost.
Během včerejšího finále předkola se Sinon Kirita zeptala – čeho se bojí, když je tak silný.
Ale samotná ta otázka byla chybou. Bylo jedno, jak moc se bál, jaké měl starosti, jakou bolest, pořád pokračoval. To byla opravdová «síla». Mohl si vybrat jen to, jestli se zlepší nebo ne, jestli vystřelí nebo ne.
Jistě, nedokázala být tak silná jako Kirito. Ale alespoň prozatím – chtěla se alespoň snažit ze všech sil.
Sinon vsadila vše na své srdce, aby pohnula prstem, který byl na spoušti její milované zbraně.
To malé upravení polohy spouště se zdálo být hrozivě těžké. Ale s podporou té teplé ruky zmáčkl Sinonin prst konečně spoušť. Mířidlo, které se objevilo v jejím zorném poli, se začalo zmenšovat, ale polovina nepřítele byla stále mimo.
Nejspíš, ne, určitě cíl netrefí.
Tohle bylo poprvé, co Sinon takhle myslela při mačkání spouště, ačkoli bojovala jako odstřelovač už dlouho.
Její milovaná Hecate II vystřelila jasný plamen z ústí, jako kdyby to byl nepříjemný pocit nevolnosti, jen těsně před zvracením. Výstřel doprovázela hlasitá rána, kterou nikdy předtím neslyšela.
Jelikož nebyla Sinon stabilní, nedokázala pořádně ustát zpětný ráz a odrazila se dozadu, ale Kirito ji pevně držel. Bugina se dostala přes nejvyšší bod a začala padat, Sinon zírala s vytřeštěnýma očima na vozidlo a sledovala, jak kulka letí. Pod západem slunce proletěla točící se čára kolem jedoucího Death Guna, jen těsně kolem něj, prošla po jeho pravici.
—Netrefila jsem se…
V zásobníku pořád měla kulky, ale už neměla sílu zatáhnout za závěr pušky.
Ale možná to byla pýcha této «Bohyně podsvětí», která nedovolila kulce zcela minout. Protitanková odstřelovačská puška nezanechala v asfaltu zbytečnou díru, ale zasáhla nákladní vůz, který ležel na cestě.
V GGO se všechny umělé předměty v bojových zónách mohly použít jako krytí pro hráče. Ale jak by se dalo očekávat od hry s MMORPG a FPS prvky, každý umělý objekt měl malou past. Třeba jako když palivové nádrže nebo velké stroje mohou začít hořen nebo dokonce vybuchnout, když jsou do určité míry poškozeny. A tak je možné, že staré opuštěné vozidlo na cestě má v nádrži ještě nějaký benzín. A když ho trefí kulka—
Velký náklaďák začal jiskřit.
Death Gun, který se zrovna pohyboval kolem něj, chtěl hned nechat mechanického koně skočit na druhou stranu, když si toho všiml.
Ale než to mohl udělat, vybuchla velká ohnivá koule, oranžová zář hned spolkla autobus a koně.
Tříkolová bugina dokončila v tu chvíli svůj skok a přistála. Ohromné odražení se a silný náraz, který otřásl celou hlavní silnicí, se odehrály ve stejnou chvíli. I když kvůli sporťákům, které působily jako plošiny, nebylo vidět na scénu výbuchu, zahlédli Kirito a Sinon, jak se mechanický kůň roztříštil na kousky ve sloupci ohně.
—Sundala jsem ho…?
Pomyslela si na chvíli, ale hned tu myšlenku setřásla. Jak by mohl výbuch překážky zabít boha smrti? Nanejvýš jim to koupí nějaký čas, ale popravdě, pro ně to byl velký zázrak.
Kirito se otočil dopředu a napřed se snažil stabilizovat buginu, která neměla daleko k tomu, aby přepadla na stranu, pak dál zrychloval.
Sinon dopadla na sedadlo a sledovala, jak kouř letí vzhůru do fialového západu slunce. Už nedokázala myslet, mohla jen nechat své tělo sebou cukat spolu s pádící buginou.

Počet budov a opuštěných vozidel na levé i pravé straně silnice se začal snižovat, začínaly převládat kusy skal a záhadné rostliny. Když se vzpamatovala, zjistila, že tříkolová bugina už projela středem osamělého ostrova a dorazila na poušť na severu.
Cesta přešla z poškozené asfaltové silnice na obyčejnou štěrkovou cestu zpevněnou zhuštěním. Tříkolová bugina poskakovala více a více, Kirito mohl jen zpomalit a opatrně přesouvat buginu přes písečné duny.
Sinon pouze počítala velké kaktusy kolem nich. Při pohledu na svou levou ruku si něco uvědomila. Dlouhé a tenké ručičky ukazovaly, že je 21:12. Překvapilo ji, že přesunem z břehu řeky na jihu ulic města až k ruinám zde potřebovali jen asi deset minut.
Během tak krátkého času změnilo finále BoB – ne, tahle hra se jménem GGO – výrazně Sinonino rozlišování.
Svou už o něco klidnější hlavou začala myslet. Věděla, že hráč zvaný «Death Gun» nemůže být ten muž, kterého tehdy střelila při loupeži na poště. «Typ 54 Blackstar», zbraň, která takhle donutila Sinon myslet, nebyla moc populární, ale ani vzácná. Spíš byla docela drahá. Možná si ji Death Gun vybral jako podpůrnou zbraň náhodou.
Problémem bylo, že při pohledu na tu zbraň byla plná strachu a bázně, dokonce vyvolala její fobii.
Sinon považovala ty, kteří v tomhle světě používali Blackstar, za své cíle. Věřila, že bude moci klidně bojovat, i když na ni ta zbraň bude mířit. Nakonec je pohřbí mezi mnoha cíli, které Sinon v minulosti sestřelila.
Ale když se s tou zbraní doopravdy setkala, byla naprosto k ničemu. Efekt paralyzující kulky odezněl, ale přesto se cítila celá zpomalená, její ruce se dál třásly. Dokonce i známá váha Hecate, kterou nesla, se zdála být přítěží.
—Všechno to byla lež, jen jsem oblbovala sama sebe. Všechna ta zabití, která jsem získala, a tahle myšlenka, že bych mohla prokázat svou schopnost, bylo to úplně k ničemu…
Sinon se cítila sklíčeně. Kola se náhle smekla a bugina se zastavila. Zpoza ní se rozezněl Kiritův silný hlas.
„Ááá… jak se uprostřed rozlehlé pouště schováme…?“
Při těch slovech začala Sinon myslet. Kirito už byl vážně zraněný, když její paralyzované já zachraňoval. Teď by měl přemýšlet nad tím, že se v poušti schová a použije balíček první pomoci, který dostali všichni hráči, aby si doplnil HP. Ale léčivý efekt toho vybavení byl docela pomalý. Jestli se chce bezpečně vyléčit, nestačí se schovat za písečnou dunou nebo kaktusem.
Sinon zvedla svou zamlženou hlavu a rozhlédla se. O kousek dál si všimla červenohnědého skalnatého kopce. Pomalu tam ukázala.
„…Měla by tam být jeskyně.“
„Áá, jasně. Říkala jsi, že v poušti jsou jeskyně, ve kterých se dá vyhnout Satelitnímu skenu,“ odpověděl rychle Kirito a stočil buginu z cesty. O chvíli později se dostali ke kamenitému kopci a obkroužili ho. Objevili velkou díru na severní straně, přesně jak Sinon očekávala. Kirito zpomalil a vjel dovnitř celou buginou.
Díra byla poměrně velká a i poté, co vjeli vozidlem na místo, které nebylo od vchodu vidět, tam zbývalo ještě dost místa. I když byla uvnitř tma, odrážel se západ slunce na zdi a díky tomu pořád viděli všechny své prsty.
Kirito vypnul motor, natáhl se na písečnou zem a podíval se na Sinon.
„Schováme se tu před dalším skenem – ale takhle nedostaneme informace ze satelitu, co?“
Sinon se při nezbytné otázce pokřiveně usmála. Slabýma nohama vylezla z tříkolové buginy, došla k žulové zdi, posadila se a řekla: „…Samozřejmě. Jestli tu jsou někde další hráči. Mohli by vyzkoušet své štěstí a hodit granát. Oba bychom tu zemřeli.“
„Aha. Ale aspoň je to lepší, než když jsem si sundal všechno vybavení a plaval pod vodou… a když mluvíme o vodě…“
Kirito pustil buginu a podíval se na vchod jeskyně, teprve pak promluvil.
„«Ten chlap» se prostě objevil vedle tebe, viď? Má ten jeho plášť nějakou schopnost, která ho dělá neviditelným? U mostu zmizel. Satelit ho vůbec nezaznamenal. Možná neplaval, ale použil tu schopnost…“
„…Asi. Je to unikátní schopnost zvaná «Metamateriální optické maskování». Normálně to mají jen boss monstra… ale není nijak zvláštní, že má i nějaké vybavení takovou schopnost.“
Sinon konečně pochopila, čeho se to Kirito bojí. Podívala se ke vchodu jeskyně a pak tiše řekla: „…Tady je to asi v pohodě. Všude na zemi je tu písek, takže i kdyby byl neviditelný, stopy by neskryl. Nemůže se jen tak najednou objevit.“
„Aha, ale radši bychom měli napnout uši.“
Kirito se zřejmě konečně uvolnil a pak si sedl o kousek dál po Sinonině pravici. Z pytlíku na pásku vytáhl balíček první pomoci a ztuhle si poklepal na krk, pak zmáčkl tlačítko na druhé straně. Sinon slyšela tichý zvuk ‚zzz‘. Kirita zcela obklopilo červené světlo, které ukazovalo efekt uzdravování. Balíček první pomoci obnoví 30% HP, ale trvá to sto osmdesát vteřin, takže v boji je zbytečné jej použít.
Sinon se přestala dívat doprava a raději zkontrolovala hodinky. Bylo 21:15, takže čas na pátý Satelitní sken. Ale přesně jak říkal Kirito, elektrické impulsy, které satelit posílal, se do díry nedostaly, takže mapa na přijímači žádná data neukáže.
Minulý královský souboj začal v osm hodin večer a skončil, když poslední přeživší «XeXeeD» zabil «Yamikazeho» a vyhrál. Turnaj trval něco málo přes dvě hodiny. Za předpokladu, že to jde dnes podobně, zbývá kolem deseti hráčů. V minulém turnaji se Sinon stala osmou mrtvou po pouhých dvaceti minutách, takže tohle dalece převyšuje její předchozí rekord. Ale vůbec nebyla šťastná.
Sinon dala levou ruku zase dolů, opřela se zády o zeď jeskyně a zamumlala: „…Myslíš… že ten «Death Gun» v tom výbuchu zemřel?“
Hluboko uvnitř věděla, že je to jen málo pravděpodobné, ale chtěla znát Kiritův názor. Kirito po chvíli tiše odpověděl.
„Ne… Viděl jsem, jak před výbuchem seskočil z mechanického koně. Ale nemůže být bez zranění… Nemyslím, že by takhle zemřel…“
Každý hráč, který by se zapletl do podobného výbuchu, by byl dost zraněný.
Každý normální hráč.
Ale ten muž rozhodně normální nebyl. Muž v plášti použil «Blackstar», aby zabil XeXeeDa a Usujia Taraka; Pale Rider byl také nejspíš mrtvý. Možná to byla duše potulující se internetovou sítí. Ale samozřejmě, že to Sinon neřekla nahlas. Jen zamumlala „Aha“, a pak položila Hecate na písečnou zem vedle sebe. Objala si kolena.
Sklonila hlavu a ptala se dál: „Jak si mě tak rychle přišel zachránit? Copak jsi už nebyl nahoře na stadionu?“
Kirito se křivě usmál. Sinon se podívala vedle sebe a zjistila, že se válečník se světelným mečem pořád opírá o zeď, obě ruce má za hlavou.
„…Věděl jsem, že jsem se spletl ve chvíli, kdy jsem uviděl «Jyuushi X», věděl jsem, že to není Death Gun, jak jsme si mysleli…“
„…Proč?“
„Protože vypadala jako opravdová holka, ne jako tahle klučičí postava, co vypadá tak žensky.“
Při poněkud nečekané odpovědi zamumlala Sinon „Aha“. Kirito přikývl a pak se poněkud kysele zatvářil.
„V tu chvíli mi došlo, že nám uniklo něco velkého… napadlo mě, že by na tebe mohl Death Gun zaútočit, tak jsem jí sekl, když se představovala. Měl bych se jí pak omluvit. Mimochodem, její jméno se má vyslovovat jako «Mušketýrka X».“
„Ach…“ odpověděla znovu Sinon. Přemýšlela, jestli se chce Kirito omluvit proto, že byla jeho bojová metoda příliš tvrdá, nebo proto, že šlo o holku. Chtěla se zeptat, ale Kirito pokračoval.
„Trefila mě, ale i tak jsem ji sundal. Při pohledu z jižního vrcholu stadionu jsem viděl, jak ležíš na zemi… A když jsem uviděl, jak je to zlý, hned jsem sebral tu velkou odstřelovačskou pušku a kouřový granát, které Mušketýrka-san upustila, a seskočil jsem ze zdi. Vypálil jsem, hodil granát a pak tam vyběhl…“
Kirito pak pokrčil rameny, zřejmě naznačoval ‚zbytek už znáš‘.

Takže ty dva šrámy po kulkách byly z odstřelu Mušketýrky X a L115 Death Guna. I když to řekl docela jednoduše, byl válečník se světelným mečem dvakrát postřelen poté, co se bezchybně bránil Kakoutonovi, což ukazovalo, že mu na vlastním bezpečí nezáleželo, když zachraňoval Sinon.
Na druhou stranu – když teď Sinon na celou situaci vzpomínala, uvědomila si, že rozhodně Kirita zpomalovala. I když měl Death Gun nečekané unikátní vybavení «Metamaterinální optické maskování», mohla se paralyzující kulce vyhnout, kdyby si pohybu za sebou všimla. Kdyby se setkala s Kiritem a nebyla by paralyzovaná, dokonce by mohli Death Guna dostat.
Jistě, to jen v případě, že Death Gun nebyl mrtvou duší, ale obyčejným hráčem.
Sinon měla starosti a cítila se slabě. Sklíčeně položila čelo na čéšku. Cítila, jak se Kirito přiblížil a tichým hlasem řekl: „Nemusíš být na sebe tak tvrdá.“
„…“
Sinon si povzdechla a čekala, až bude Kirito pokračovat.
„Taky jsem si nevšiml, že se schovával kousek od nás. Kdyby to bylo naopak a trefil by paralyzující kulkou mě – taky bys mě zachránila, viď, Sinon?“
Ten hlas byl tak klidný—
A přesto Sinon hluboko uvnitř tolik ublížil. Zavřela oči a mumlala sama pro sebe.
Napřed ho považovala za rivala… Myslela si, že by proti tomuhle nepříteli mohla bojovat, a on tu říká tak povzbuzující slova. Viděl její selhání, slabost… Právě teď vypadal, jako by chlácholil dítě.
A proto byla Sinon neschopná mít s tím trpělivost nebo si odpustit. Cítila se opravdu poníženě a moc chtěla přijmout jeho útěchu.
Když mu řekne o svém strachu a bolesti, které ji tak mučí, a natáhne ruku k němu, který je jen metr daleko… Záhadný válečník se světelným mečem plný upřímnosti určitě zvládne Sinon utěšit… A stejně tak i opravdovou Shino svou otevřeností a svými slovy. Možná by od něj mohla dostat i «vykoupení» za to, co se před pěti lety stalo při té loupeži na poště.
Jestli to udělá, tak ledově chladná odstřelovačka Sinon možná zcela zmizí. Ale vůbec, jak by mohla říct své pravé myšlenky někomu, koho potkala teprve včera – a ani neví, jak vypadá ve skutečnosti. Sinon nikdy neřekla své pravé myšlenky Shinkawovi Kyoujimu, který je jejím kamarádem už více jak půl roku.
Byla zoufalá, bezmocná, zmatená a úplně vyvedená z míry. Mohla si jen dál objímat vlastní kolena.
A po několika vteřinách…
Se znovu rozezněl Kiritův hlas.
„…Tak já teda půjdu. Ty tady počkej, Sinon. Vlastně bych byl rád, kdyby ses odhlásila… ale to během turnaje nemůžeš…“
„Ech…“
Sinon bezděčně zvedla tvář. Kirito se opíral o kamennou zeď a kontroloval, kolik energie mu ve světelném meči zbývá.
„…Ty chceš bojovat… sám… proti Death Gunovi…?“ zeptala se chraplavým hlasem. Přikývl, mírně, ale rozhodně.
„Jo. Ten chlap je vážně silnej. I bez té černé pistole jsou jeho vybavení a staty docela problém. A navíc má i dost výjimečné schopnosti. Popravdě, asi bude těžké ho sundat předtím, než vystřelí z té pistole. Zrovna teď jsme unikli, ale napůl to byl zázrak. Jestli na nás zamíří… Nemám takové sebevědomí, abych se mu odvážně postavil. Možná tě opustím a uteču… takže nemůžu riskovat, že půjdeš se mnou.“
„…“
Sinon si původně myslela, že si je tenhle válečník se světelným mečem zcela jistý svými schopnostmi. Když uslyšela jeho nečekané prohlášení, podívala se mu do tváře. V tu chvíli se v černých očích objevil třpyt, který ukazoval nejistotu, jakou u něj ještě neviděla.
„…I ty se ho bojíš?“ zeptala se. Kirito si dal světelný meč zpět na přezku a hořce se usmál.
„Jo, jasně. Mé staré já… i kdybych věděl, že zemřu, stejně bych s ním bojoval ze všech sil. Ale… teď už chci ochránit spoustu věcí. A tak nemůžu zemřít, vážně nechci zemřít…“
„Něco… ochránit…?
„Jo. Ať už je to virtuální… nebo skutečný svět.“
Musí mluvit o poutech s nějakými lidmi. Kirito je jiný než Sinon. Má hodně přátel, kteří se cítí stejně jako on. Dívka ucítila v srdci ostrou bolest, slova se jí začala hrnout ven: „…Tak se tu klidně můžeme schovat, ne? Při BoB se nemůžeme automaticky odhlásit, ale můžeme odejít, až zbudeme jen my a ještě někdo. Pak spácháme sebevraždu a necháme toho třetího vyhrát a turnaj skončí.“
Kirito při těch slovech vykulil oči, ale hned se usmál, řekl ‚Aha‘ a zavrtěl hlavou. Sinon čekala, že takhle zareaguje.
„Je to možné. Ale… to nemůžu. Death Gun se někde schovává a doplňuje si HP. Jestli ho necháme až do konce turnaje, kdo ví, kolik lidí ještě zabije.“
„…Aha.“
„—Jsi vážně silný.“
I když řekl, že chce něco ochránit, neztrácel odvahu a dál přemýšlel nad tím, že by při boji proti bohu smrti obětoval vlastní život. Já už tohle ani nedokážu.
Sinon se jen slabě usmála, přemýšlela, co se stane, až bude na tomhle bojišti ponechána sama.
Už ztratila veškerou svou odvahu, když čelila té černé pistoli Death Guna na ulicích v ruinách. Při útěku mnohokrát brečela a ani nedokázala ovládat své oddělené já, Hecate. Ledová odstřelovačka Sinon už nebyla daleko od zmizení.
Jestli se takhle bude dál skrývat v jeskyni, už nikdy znovu neuvěří svým schopnostem. Srdce se jí scvrkne, prsty ztuhnou a nejspíš už nikdy nic netrefí.
Bude moct zapomenout na to, že by tu vzpomínku překonala, její pravé já ve skutečném světě se vždy bude bát, že se ten muž objeví ze stínu noční ulice nebo mezery ve dveřích. Takový bude pro Sinon/Shino jak virtuální, tak skutečný svět.
„…Já…“
Sinon se podívala stranou od Kirita a tiše promluvila.
„Já… neuteču.“
„…Eh?“
„Neuteču. Rozhodla jsem se, že se nebudu schovávat. Chci jít ven a bojovat s ním.“
Kirito se zamračil, naklonil se nad Sinon a zašeptal: „To nemůžeš, Sinon. Jestli tě trefí… tak bys vážně mohla zemřít. Nejsem jen typ hráče na boj zblízka, umím se i bránit. U tebe je to jiný. Pro tebe by to bylo mnohem nebezpečnější, kdyby ten neviditelný muž zaútočil.“
Sinon na chviličku sklapla, ale brzy promluvila: „Nezáleží na tom, jestli zemřu.“
„…Eh…“
Kirito znovu vytřeštil oči a Sinon pomalu řekla: „…Právě teď… jsem se vážně bála. Bála jsem se, že takhle zemřu. Jsem slabší, než jsem byla před pěti lety… dokonce jsem se ztrapnila tím, že jsem křičela… Takhle to nejde. Jestli to tak bude dál, klidně můžu i zemřít!“
„…Je normální se bát. Kdo by se nebál smrti?“
„Je mi zle z toho, jak se bojím. Je mi zle z toho, že bych žila ve strachu… Je mi z toho zle – nebudu tě žádat, abys šel se mnou, bojovat zvládnu i sama,“ řekla Sinon a její slabá paže začala vyvíjet sílu, aby se postavila. Ale za tu paži ji popadl Kirito vedle ní.
Nervózním hlasem se tiše zeptal: „Říkáš, že chceš bojovat sama a zemřít sama…?“
„…Přesně tak. Nejspíš je to můj osud…“
Spáchala jeden z hlavních hříchů, ale nebyla za to potrestána. A tak se ten muž vrátil, aby ji potrestal. Death Gun nebyl mrtvou duší – ale příčinou a důsledkem. Už bylo rozhodnuto.
„Pusť mě… musím jít…“
Sinon se znovu pokusila setřást Kiritovu ruku, ale chytil ji ještě pevněji.
Ty černé oči jiskřily. Malé a krásné rty vybuchly tak intenzivními slovy, že se to k tomu dokonalému vzhledu vůbec nehodilo.
„…Mýlíš se. Nikdo neumírá sám. Když někdo zemře, tak zmizí i jeho pozice v něčím srdci. A ty už jsi v mém srdci, Sinon!“
„Nežádala jsem tě, aby sis mě pamatoval… já, já jsem nikdy nechtěla mít s někým nějaký vztah!“
„Ale copak jsme spolu nenavázali kontakt?“
Kirito zvedl Sinoninu ruku a přesunul ji před ní.
V tu chvíli náhle vybuchly silné pocity, které byly potlačovány v Sinonině ledovém srdci. Zatnula zuby a popadla Kirita za límec.
„Tak…“
Slabost toho, že chce být utěšována, a nutkání být zničena vytvořily pocit, jaký ještě nikdy nezažila, kvůli tomu řekla slova, která měla zůstat hluboko v ní. Sinon se divoce dívala na Kiritovu tvář a zakřičela: „—TAK MĚ OCHRAŇUJ PO ZBYTEK ŽIVOTA!“
Náhle se jí rozostřily oči a po tvářích jí teklo něco teplého. Sinon si všimla, že jí z očí padají slzy.
File:Sword Art Online Vol 06 -203.jpegTrhla pravou rukou do strany, tou, kterou držel, a silně zaťala pěst, pak udeřila Kirita do hrudi. Dvakrát, třikrát, všechnu sílu vynakládala právě na tohle.
„Vůbec nic nevíš… nic jsi nezvládl, tak se netvař, jako že víš, co se děje! Tohle… tohle je můj boj, jenom můj! I když prohraju, i když zemřu, nikdo nemá právo mě poučovat! Nebo chceš snad nést tu zodpovědnost se mnou? Můžeš vůbec…“
Pravá ruka, kterou Sinon zrovna bouchala, se natáhla před Kirita. Tahle ruka kdysi zmáčkla spoušť zbraně potřísněné krví a vzala někomu život. Při bližším pohledu na kůži viděla, že ta ruka, která kdysi zabila, na sobě pořád měla černé tečky způsobené střelným prachem.
„Můžeš… MŮŽEŠ VŮBEC DRŽET TUHLE RUKU, KTERÁ UŽ NĚKOHO ZABILA!?“
V Sinonině paměti se probudily všechny ty nadávky. Ve třídě slýchala ‚Nedotýkej se toho, ty vražedkyně! Necháš na tom krev‘, když se omylem dotkla věcí někoho jiného. Od té doby Sinon nikomu nedovolila se jí dotýkat, ani jednou.
Sinon využila zbytek své síly k tomu, aby ho praštila. Celý tento ostrov byl bojištěm, takže pokaždé, když dostal Kirito ránu, se jeho HP trochu zmenšilo. Ale on se nesnažil vyhnout.
„U… úú…“
Sinoniny slzy padaly jako déšť, nedokázala je ovládnout. Hned sklonila hlavu, aby nikdo neviděl její plačící tvář, ale nakonec její čelo přistálo na Kiritově hrudi.
Levou rukou pořád držela Kirita za límec, opírala se čelem o Kiritovu hruď a skrz zaťaté zuby vydávala zvuky pláče. Brečela jako dítě, nechápala, že to vůbec zvládne. Ani si nepamatovala, kdy naposledy před někým brečela.
Kirito zanedlouho položil ruku na její pravé rameno. Ale Sinon hned zaťala pěst a jeho ruku odstrčila.
„NENÁVIDÍM TĚ… NENÁVIDÍM TĚ ZE VŠECH NEJVÍC!!“ zaječela a imaginární slzy pořád tekly, pohltila je Kiritova štíhlá hruď.

Není jisté, jak dlouho takhle zůstali—
Sinoniny slzy konečně vyschly. Cítila se slabě, jako kdyby její duše byla roztříštěna. Mohla se jen celým tělem opírat o štíhlou postavu válečníka se světelným mečem.
Poté, co vystavila na odiv pocity, které by si rozhodně nedovolila odhalit, cítila, jak přišla mírná bolest, která byla ale zároveň velmi uklidňující. Dál se hlavou opírala o jeho rameno a hlasitě oddechovala.
Po chvíli prolomila Sinon ticho.
„…Jsi vážně k vzteku… ale aspoň mě nech se o tebe opírat,“ řekla. Kirito odpověděl pouhým „Dobře“. Sinon se pak přesunula, vodorovně si lehla na nohy, které Kirito natáhl. Pořád jí ještě bylo trapně, že viděl Kirito její tvář. Otočila se od něj a uviděla šrám po kulce na pravé straně zadního nárazníku tříkolové buginy a také poslední stopy západu slunce, které se plazily do jeskyně.
Stále byla zmatená, ale lišilo se to od toho, jak se její mysl zastavila při útoku Death Guna; byl to zvláštně uvolňující pocit. Bezděky promluvila.
„Už… už jsem někoho zabila.“
Sinon pak pokračovala, nečekala na Kiritovu odpověď: „Ne ve hře… ale ve skutečnosti. Vážně jsem někoho zabila. Bylo to při přepadení na maloměstě na severovýchodě, před pěti lety… Ve zprávách říkali, že pachatel střelil pošťáka a zemřel poté, co nábojová komora vybuchla. Ale to nebyla pravda. Byla jsem tam. Sebrala jsem mu pistoli a zastřelila ho.“
„…Před pěti lety…?“ zamumlal Kirito otázku a Sinon přikývla.
„Ano. Tehdy mi bylo jedenáct… možná jsem to zvládla, protože jsem byla dítě. Zlomily se mi dva zuby, měla jsem na pažích dva výrony, zraněná záda a vymknuté pravé rameno, ale jinak nic. Moje tělo se mělo vyléčit… ale jedno místo se vyléčit nedalo.“
„…“
„Poté jsem zvracela nebo omdlela, když jsem viděla střelnou zbraň. I když byla jen v televizi nebo manze… nebo falešná zbraň. Když nějakou vidím… tak si moje oči hned vzpomenou na tvář toho muže, kterého jsem zabila… Bylo to děsivý. Vážně děsivý.“
„…Ale.“
„Jo. Ale v tomhle světě je vše v pohodě. Tady se vzpomínky neoživí… a dokonce se mi…“
Sinoniny oči se pohnuly, podívaly se na elegantní tvar Hecate II, která ležela na písku.
„…pár zbraní líbilo. Takže jsem myslela, že když budu nejsilnější v tomto světě, tak budu určitě silná i v tom skutečném a dokážu zapomenout… ale… když na mě Death Gun teď zaútočil… málem se mi to vrátilo… to, to bylo vážně děsivý… Nevím jak, ale nebyla jsem «Sinon» ve hře, ale já ve skutečném světě… takže s ním musím bojovat. Jestli ho neporazím… tak Sinon zmizí.“
Pevně objala vlastní tělo.
„Jasně, že se bojím smrti. Ale… ale jestli budu žít dál ve strachu, tak se budu bát, i když už budu mrtvá. Jestli uteču bez boje s Death Gunem a těmi vzpomínkami, tak budu určitě slabší než předtím, už nebudu moct žít normální život. Takže… takže…“
Náhle přiletěl studený vzduch, až se Sinon silně zatřásla. V tu chvíli…
„Já…“ začal Kirito koktat jako slabé dítě, které neví, co dělat.
„Já… já jsem už taky zabil.“
„Eh…“
Sinon, která se o Kirita opírala, cítila, jak se jeho tělo na zlomek vteřiny otřáslo.
„…Už jsem to řekl, ne? Že ten chlap v plášti a já… Death Gun, už jsme se potkali v jiné hře.“
„…J-jo.“
„Jmenovalo se to… «Sword Art Online». Slyšela jsi už… o tom?“
„…“
Sinon už jméno té hry uhodla, ale přesto se musela podívat na Kiritovu tvář. Válečník se světelným mečem se zády opíral o stěnu jeskyně, oči, které ztratily všechen lesk, se dívaly nahoru.
Jistě, že Sinon znala jméno té hry. Přesnější by bylo říct, že nebylo VRMMO hráče v celém Japonsku, který by o té hře nevěděl. Ta strašlivá hra věznila vědomí deseti tisíců lidí v herním světě po dva roky, a dokonce vzala čtyř tisícům lidí životy.
„…Takže ty jsi…“
„Přesně tak, podle internetu jsem tak zvaný «přeživší SAO». A to je i Death Gun. Já a on jsme spolu bojovali a snažili se zabít jeden druhého.“
Kiritovy oči vypadaly, jako by se dívaly do daleké minulosti, pohled se mu potuloval vzduchem.
„Ten chlap byl členem červené gildy zvané «Rozšklebená rakev». V SAO jsme podle barev říkali zločincům «oranžoví hráči» a zlodějské gildy byly «oranžové gildy»… a ty, které si libovaly v zabíjení, byly «červené gildy». V těch gildách… bylo dost lidí, co rádi zabíjeli jiné.“
„A-ale… v té hře to přece bylo tak, že vážně zemřeš, když ti HP klesne na nulu…?“
„Ano, ale oni proto zabíjeli… Pro některé to bylo největší potěšení. Rozšklebená rakev byla přesně taková skupina. Zabíjeli jiné hráče na nechráněných bojištích nebo v labyrintech, a než je nemilosrdně zabili, vzali jim peníze a vybavení. Jasně, že si na ně začali normální hráči dávat pozor, ale oni dál vymýšleli nové způsoby, jak zabíjet, takže počet obětí stoupal.“
„…“
„Nakonec uspořádali normální hráči křížovou výpravu… já jsem v ní taky byl. Byla to křížová výprava, ale nemuseli jsme je zabíjet. Chtěli jsme jen, aby se nedokázali bránit, až je pošleme do vězení. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom našli jejich základnu, sehnali hodně hráčů s vysokými levely, kteří by neměli problémy, a o půlnoci jsme začali s naší razií. Ale… nevím, jak ty informace prosákly. Ve své základně nastražili pasti a čekali, až vejdeme… nakonec jsme se zas dali dohromady, ale v tom fakt chaotickém boji… já…“
Kiritovo tělo se znovu silně zatřáslo. Vytřeštil oči a začal ztěžka dýchat.
„Osobně jsem zabil dva členy Rozšklebené rakve. Jednoho jsem svým mečem sekl do hlavy… druhému jsem proťal přímo srdce. Chtěl jsem je jen zamknout do vězení, ale úplně jsem na to zapomněl a ztratil sám sebe… ne, to je jen výmluva. Kdybych chtěl, rozhodně bych svůj meč dokázal zastavit… ale jen jsem jím dál ve strachu a ve vzteku máchal, a upřímně, nijak se od nich neliším. Ne, vlastně je moje vina ještě větší, protože…“
Kirito se donutil se zhluboka nadechnout a vydechnout, pak tiše pokračoval.
„Protože jsem se donutil zapomenout na to, co jsem tehdy udělal. Dlouho po těch dvou jsem zabil dalšího… a když jsem se vrátil do skutečného světa, tak jsem na ně už znovu nepomyslel. Teda dokud jsem nepotkal Death Guna v té čekací kupoli v Prezidentské vile…“
„…Takže Death Gun patří do té skupiny, proti které jsi bojoval… do «Rozšklebené rakve»…“
„Ano. Je to nejspíš jeden z těch, co razii přežili a byli strčeni pod zámek. Pořád si pamatuju na to, jaký dojem jsem z něj měl a jak mluvil. Ještě trochu… ještě trochu a vzpomenu si na jeho tehdejší jméno…“
Tentokrát zavřel oči a pravou pěst si tiskl na čelo. Sinon, která ležela na jeho kolenech, se na něj chvíli dívala.
Tenhle kluk se jménem Kirito byl kdysi hráčem «Sword Art Online».
V tom světě riskoval svůj život a bojoval po dva roky.
Sinon už to uhodla, ale stejně bylo zvláštně těžké to od něj slyšet. Pořád v uších slyšela Kiritovu včerejší otázku.
—Jestli by ta kulka doopravdy zabila hráče ve skutečném světě… A pak, jestli nezabiješ, ty nebo někdo pro tebe důležitý bude zabit. V tom případě, ZMÁČKLA. BYS. SPOUŠŤ!?
Kirito si tím prošel. Jistým způsobem to bylo hrozně podobné tomu incidentu přepadení pošty, kdy byla Shino před pěti lety napadena—
„…Kirito.“
Sinon podepřela své tělo a silou popadla Kirita za ramena. Chlapcovy oči vypadaly poněkud ztraceně, jako by se díval do daleké minulosti. Ale Sinon dala svou tvář jen kousek od jeho, aby ho tak donutila se na ni podívat, pak chraplavým hlasem promluvila.
„…Nemůžu soudit, cos v minulosti udělal… ani na to nemám právo. Takže vlastně nemám právo říct ani tohle… ale řekni mi prosím… jak jsi ty vzpomínky překonal? Jak jsi to porazil? Jak jsi tak moc zesílil…?“
Bylo opravdu docela kruté a sobecké říct tohle někomu, kdo zrovna odhalil vlastní vinu. Ale Sinon se nemohla nezeptat. I když se Kirito tak moc nenáviděl, že se ‚donutil to zapomenout‘, ona to nedokázala.
Nicméně—
Kirito dvakrát třikrát mrkl, chvíli se díval do Sinoniných očí a pak zavrtěl hlavou.
„…Nepřekonal jsem to.“
„Ech…“
„Minulou noc jsem vzpomínal na boj proti Rozšklebené rakvi a těm třem lidem, kteří zemřeli pod mojí čepelí, skoro vůbec jsem nemohl spát. Ti lidé, když už mizeli… jejich výrazy, hlasy, poslední slova, na to nejspíš nedokážu zapomenout nikdy…“
„Jak… jak je tohle…“ mumlala prázdně Sinon, na nic jiného se nevzmohla.
„Tak… c… co mám teda dělat… já… já…“
—Budu to mít takhle po zbytek života?
To prohlášení pro ni bylo příliš kruté.
Byla všechna její práce k ničemu? Znamenalo to, že i když z téhle jeskyně odejdou, porazí Death Guna a vyhrají, tak bude Shino ve skutečném světě dál žít v bolesti – je to takhle…?
„Nicméně, Sinon—“
Kirito pohnul pravou paží a překryl jednu Sinoninu ruku, která ho držela za rameno.
„Myslím, že je to normální. Ztratil jsem rozum a zabíjel svýma dvěma rukama, ale místo trestu jsem byl pochválen. Nikdo mě nechtěl soudit a nikdo mi neřekl, jak to odčinit. Doteď jsem nikdy moc nepřemýšlel nad tím, co jsem udělal, nutil jsem se zapomenout. Ale mýlil jsem se. To, že jsem to udělal, že jsem je zabil svýma rukama… měl jsem to přijmout, zvážit význam a vážnost toho všeho. Právě teď cítím, že tohle je to nejmenší, co mohu udělat, abych to nějak vykompenzoval…“
„…Přijmout to… a přemýšlet o tom… to já nedokážu…“
„Je jedno, jak moc se od toho snažíš oddálit, minulost nikdy nezmizí a naše vzpomínky se nikdy skutečně nevytratí. A přesto… můžeme tomu čelit přímo a snažit se, abychom to jednoho dne byli schopni přijmout.“
„…“
Sinoniny paže ztratily sílu, spadla na Kirita, který ležel dole. Zády a hlavou se o Kirita opřela a podívala se na strop jeskyně.
Čelit vzpomínce přímo a bojovat; Sinon si nemyslela, že tohle zvládne. Cesta, kterou Kirito našel, patřila jen jemu, ona musela najít jiný způsob, jak se se svými problémy vyrovnat. I když si tohle Sinon myslela, tak Kiritova slova konečně prolomila jeden její problém. Odstřelovačka se podívala na docela bledou tvář na temném místě a pak promluvila.
„...«Death Gun»...“
„Hm?“
„Takže ten muž pod pláštěm je vážně skutečný člověk.“
„Jasně. Rozhodně je to jeden z top hráčů bývalé «Rozšklebené rakve». Kdybych si vzpomněl na jeho jméno v SAO, mohl bych zjistit jeho skutečné jméno a adresu v reálu. Popravdě, kvůli tomu jsem do tohohle světa přišel.“
„…Aha…“
Alespoň věděla, že ten muž v plášti nebyl prodlévající duší, která se probrala v Sinoniných vzpomínkách. Zamračila se, popřemýšlela a pokračovala.
„Takže tenhle chlápek nedokázal zapomenout na to, co se stalo v SAO, a chtěl pokračovat v PK a přišel proto do GGO…?“
„Nemyslím, že jde jen o tohle… rozhodl se jednat, když se dívalo hodně lidí, jak u «XeXeeDa», tak u «Usujia Taraka» a samozřejmě i «Pale Ridera». Ten přehnaný znak kříže byl pro nějaké nespecifikované publikum. Nejspíš naznačuje… že dokáže zabíjet ve hře…“
„…Ale jak to udělal… mezi AmuSphere a první generací… Nerve Gear se to jmenovalo? AmuSphere se od první generace liší, ne, takže by to nemělo vydávat ty nebezpečné elektromagnetické vlny, že?“
„Přesně tak by to mělo být… ale podle člověka, který mě požádal, abych do tohohle světa přišel, nebylo příčinou smrti XeXeeDa a Usujia Taraka poranění mozku, ale srdeční selhání.“
„Ech… srdce…?“ zeptala se Sinon a cítila přitom dotek chladu, až se slabě zatřásla. I když věděla, že to není možné, chtěla říct nahlas, co si myslela.
„…Říkáš, že… použil nějakou kletbu nebo nadpřirozenou sílu… aby je zabil…?“
Sinon si myslela, že se jí vysměje, ale Kirito se na ni podíval s napjatým výrazem.
„Popravdě… nebudu vědět, jak je zabil, dokud nebudu vědět, kdo tu postavu v plášti ovládá a neprošetřím to. Nemyslím, že náhodné střílení ve virtuálním světě někomu zastaví jeho skutečné srdce… ne, počkej… když už o tom mluvíme…“
Tohle byl možná Kiritův zvyk – prsty si třel úzkou bradu a ztichl. Všiml si, že se na něj Sinon ležící mu na kolenech zmateně dívá a s nejednoznačným výrazem promluvil.
„…Je to vážně zvláštní…“
„Co je zvláštní…?“
„V těch ruinách teď, proč mě Death Gun nestřelil tou černou pistolí a použil místo toho odstřelovačskou pušku? Byli jsme fakt blízko sebe a ta pistole by měla být silnější, ne? Kromě toho zabije nepřítele jedinou střelou. Upřímně, ani odstřelovačskému výstřelu jsem se nedokázal vyhnout. Kdyby použil tu černou pistoli, už bych byl mrtvý…“
I když bylo docela překvapivé, že měl odvahu přemýšlet o možnosti vlastní smrti, tak Sinon vyslovila své myšlenky.
„Možná proto, že neměl čas nakreslit kříž…? Než vystřelil z Blackstar… ach, ta pistole se jmenuje «Typ-54 Blackstar»…“
Sinon měla pocit dušení, když to jméno vyslovila, pak pokračovala: „…Musí nakreslit kříž, než z Blackstar vystřelí, nebo že by nemohl zabíjet, kdyby kříž nedokončil…?“
„Jo… ale když jsme utíkali, tak na tebe z Blackstar vystřelil, ne? Jak mohl na koni nakreslit kříž?“
Sinon se podívala na tříkolovou bugina vedle sebe. Šrám po kulce na zadním nárazníku nebyl od .338 Lapua Magnum, ale menší 7,62 mm kulky. Vlastně Sinon také viděla, jak Death Gun vytáhl Blackstar a střelil bez nakreslení kříže.
„Vlastně ano… to se stalo.“
„Takže to znamená, že Death Gun měl šanci mě zabít, ale nevystřelil na mě. Ne, nemá důvod mě nechat jít. Vyhrál jsem předkolo… popravdě, mnohem víc přitahuju pozornost…“
„Promiň, že nejsem tak přitažlivá.“
Sinon zabodla levý loket Kiritovi do břicha, ten se suše zasmál.
„Dobře, tak teda oba přitahujeme pozornost. A vůbec, ne že mě nestřelil, spíš jako by měl důvod to nedělat…“
„Hmm…“
Sinon se přesunula a žuchla sebou na Kiritovy nohy, dlaněmi se chytila za hlavu. I když z toho kluka nepřestávala být otrávená, tak právě teď potřebovala přesun tepla mezi postavami, aby od sebe odehnala černý strach. Nyní se cítila docela v bezpečí, pomalu se jí navracela klidná mysl a mohla dál přemýšlet.
„…A vůbec, ještě něco bylo divného…“
„Ještě něco?“
„Na tom kovovém mostě. Postřelil Pale Ridera pomocí Blackstar, ale Dyna, který ležel bezmocně vedle, ignoroval, ne? Myslela jsem si, že střelí i jeho…“
„Ano… ale ten už byl mrtvý, ne?“
„Byl mrtvý, ale to jen jeho HP bylo na nule a nemohl se hýbat. Jeho postava tam pořád byla, takže i jeho vědomí. Jestli ta moc přesahuje hru, co záleží na tom, jestli zbývá nějaké HP nebo ne?“ poznamenala Sinon. Kirito se na chvíli zamyslel.
„…Pravda. Máš pravdu, že je to divný. Stejně jako to bylo v těch ruinách, tak na mostě zaútočil Death Gun jen na Pale Ridera a na Dyna ne…“
„Takže by se dalo říct… ty a Dyne, Pale Rider a já, v těch dvojicích máme něco společného. Tenhle hráč rozděluje lidi na ty, na které zaútočit může a na které ne…“ mumlala Sinon. Kirito přikývl a ten otřes se dostal k jejímu tělu.
„Jo, dá se to tak říct. A když to vezmeme celkově, tak XeXeeD a Usujio Tarako mají podobné podmínky jako ty a Pale Rider… možná jde o schopnosti nebo žebříček…“
„Pale Rider je silný, ale minulého turnaje se neúčastnil. A Dyne byl v žebříčku BoB přede mnou.“
„Tak… možná jde o nějakou jinou událost?“
„Nemyslím si. Dyne a já jsme byli ve stejné skvadře, takže jsme spolu párkrát trénovali. Ale Pale Riderovo jméno jsem nikdy neslyšela a ani jsem ho nepotkala.“
„A co XeXeeD a Usujio Tarako?“ zeptal se Kirito. Sinon pootočila svým tělem a pokřiveně se usmála. Podívala se na vážný výraz na té hezké tvářičce, pokrčila rameny a odpověděla.
„Ti dva byli slavní, úplně jiná liga než Dyne a já… XeXeeD vyhrál minulý turnaj, takže Usujio Tarako byl pátý nebo šestý, ale byl velitelem největší skvadry ve hře. Jednou nebo dvakrát jsem s ním mluvila.“
„Úú… takže asi vybavení nebo staty…“
„Naše vybavení se dost liší. Víš, že já mám odstřelovačskou pušku a Pale Rider brokovnici. XeXeeD nejspíš používal výjimečně vzácnou útočnou pušku XM29 a Usujio Tarako lehký kulomet Enfield. A staty… ach.“
„Hm?“
Sinon to zřejmě chtěla vysvětlit zmatenému Kiritovi, dotkla se obočí a teprve pak pokračovala.
„Nejde o nic moc společného… no, asi by se dalo říct «ti, co se nesoustředí na AGI». Ale to je trochu přitažené za vlasy… někdo z nás se soustředí na STR, další na VIT…“
„Jo…“ zkroutil Kirito své krásné rty a dál se škrábal na hlavě.
„Takže si náhodně vybírá cíle bez důvodu, to je… nevím… mám pocit, že nějaký důvod má… říkala jsi, že jsi kdysi mluvila s Usujiem Tarakem? O čem?“
„No…“
Sinon namáhala svou nepříliš spolupracující paměť, dala si ruce mezi svou hlavu a Kiritovy nohy, jako polštář. Tohle je nějaký druh polštáře na klíně, ne? Při té myšlence se začala cítit trapně. Ale přesto svůj pocit trapnosti odstrčila s výmluvou ‚teď jde o vážnou věc‘.
Pečlivě se zamyslela a uvědomila si, že se takovou dobu nikdy jiných lidí nedotýkala. Jako kdyby na něj spolu se svou váhou pokládala i své břímě. Její srdce se teď cítilo neuvěřitelně v bezpečí. Zrovna když si Sinon pomyslela, že by tohle mohlo pokračovat, objevil se jí v mysli zdánlivě slabý úsměv Shinkawy Kyoujiho, začalo ji to mrzet. Jestli se do skutečného světa vrátí v pořádku, otevře mu své srdce obestavěné zdí a promluví si s ním.
„—Haló, Sinon, co ty a Usujio Tarako…“
„Ach, ehm… jasně.“
Sinon zamrkala a setřásla tu prchavou myšlenku, pak se znovu vydala hledat vzdálenou vzpomínku.
„…Vážně jsme mluvili jen chvíli. Pamatuju si… že po minulém turnaji, když jsme se vrátili do přízemí Prezidentské vily, tak jsem ho potkala u vchodu. Asi dvě nebo tři minuty jsme mluvili o tom, jakou cenu chceme… nikdy jsem ho přímo na bojišti nepotkala, takže to byl jen náhodný rozhovor.“
„Aha. Death Gun v minulém turnaji nebyl… byl naštvaný, že nedostal cenu…? Vypadá to, že je zbytečné mluvit o nepodložených věcech,“ povzdechl si Kirito. Několikrát zamrkal, aby změnil náladu, pak sklonil hlavu a podíval se na Sinon.
„Když už jsme u toho, na ceny jsem se ani nepodíval… cos nakonec dostala?“
Při Kiritově náhlé změně tématu byla Sinon docela ohromená, že se v tuhle chvíli zajímá o ceny. Odpověděla.
„Ach~ to se dalo vybrat. Mohli jsme si vybrat podle umístění… tentokrát jsme se umístili docela dobře, takže budeme mít na výběr něco pěkného. Ale napřed se samozřejmě musíme bezpečně vrátit.“
„Co třeba?“
„Tak samozřejmě zbraně a obranné vybavení… jinak to jsou třeba unikátní barvy nebo oblečení, které se jinak nedá koupit. Ale ono to nijak dobré není, jen to přitahuje pozornost. Dokonce ti i můžou poslat model zbraně.“
„Model zbraně? Takže ne vybavení ve hře, ale něco ve skutečném světě?“
„Jo. Během minulého turnaje jsem se umístila vážně nízko, takže jsem nějaké dobré vybavení nezískala. Vybrala jsem si ten model. Vlastně i Usujio Tarako říkal, že si vybral model… je to jen hračka, ale použili kov a odvedli na tom dobrou práci. To mi řekl Shin… Spiegel. Ale já…“
Když si vzpomněla na svůj ubohý stav, kdy před několika dny zkusila držet model zbraně, tak se mohla jen kysele usmát.
„—Vždycky jsem to nechávala v šuplíku a pořádně se na to nepodívala.“
Ale Kirito si zřejmě všiml něčeho jiného, rozhodně ne Sinonina výrazu.
„Dostaneš cenu… ve skutečném světě…?“ zašeptal si tiše, pak vážným hlasem promluvil.
„Ten model ti poslala operující společnost z Ameriky, viď?“
„Jo, přes EMS, takže v tom muselo být dost poplatků za dopravu. Vážně takhle může Zasker vydělávat…?“ dořekla Sinon a podívala se na Kiritovu tvář – mohla ale jen zamrkat. Viděla, jak se válečník se světelným mečem kouše do rtu a dívá se nahoru. Nevypadalo to, že přemýšlí o tom, jakou cenu by mohl získat.
„Co, co se děje? Nad čím přemýšlíš?“
„…EMS… ale— když jsem se před pár dny přihlašoval do GGO, tak po mně chtěl systém jen e-mail, pohlaví a věk. Jak ta společnost ví o našich adresách…?“
„Už jsi zapomněl?“ zvedla ležící Sinon poněkud netrpělivě ruce.
„Včera během předkola BoB. Museli jsme se zaregistrovat na přístroji v přízemí Prezidentské vily, bylo tam i místo na vyplnění naší skutečné adresy a našeho jména, ne? Byly tam i další podmínky, že se můžeme zaregistrovat bez adresy, ale ceny nezískáme. Tys to nevyplnil, viď? Později to už nejde, takže model zbraně nedostaneš— ech, é?“
Kirito dal náhle ruku na Sinonino pravé ramena a pak dal svou tvář k její, až vydala zvláštní zvuk. Dívka ztuhla, jako by si myslela, že ten člověk udělá něco hanebného, ale samozřejmě, že to se nestalo—
Válečník se světelným mečem se zatvářil tak vážně jako ještě nikdy, vznesl novou otázku. Ale Sinon její důležitosti nerozuměla.
„Co dostal Dyne v minulém turnaji?“
„N-no… pamatuju si, že to bylo vybavení ve hře. Ukázal mi ho, nějaký plášť se směšnými barvami.“
„A co XeXeeD?“
„Co, co já vím… Nikdy jsem s ním nemluvila. Jak bych to měla vědět? Ale… prý mu dost záleželo na efektivitě, takže to nebude nic se vzhledem nebo tak. Klidně si mohl taky vybrat model. Slyšela jsem, že šampión a ten na třetím místě si mohli vybrat i model velké odstřelovačské pušky. Ale… co s tím?“
Kirito na její otázku však neodpověděl, jen se díval Sinon do očí a pohroužil se do hlubokých úvah.
„Ne vybavení ve virtuálním světě… model zbraně ve skutečnosti… jestli je tohle společný bod mezi Sinon, Pale Riderem, XeXeeDem a Usujiem Tarakem… EMS adresy… přístroj v Prezidentské vile… to místo bylo…“
Kirito dál mumlal a zřejmě se snažil si něco vybavit.
„…Optické maskování… kdyby… to nebylo jen na bojišti…“
Ruka na Sinonině pravém kameni náhle ztuhla jako kámen. Vytřeštil oči a ty se mu dál chvěly. Výraz v jeho očích byl – šok? Nebo to byl strach?
Sinon narovnala záda a zakřičela: „CO… CO SE STALO. CO SE TO DĚJE?“
„Ááá… Tak takhle to je… tak takhle to bylo!“ vyšel hluboký chraplavý hlas z okouzlujících, jasně červených rtů.
„Hrozně… jsem se spletl…“
„S-spletl?“
„…Když hraješ VRMMO… tak se tvoje vědomí přesune ze skutečného do virtuálního světa, pak můžeš mluvit, chodit a bojovat uvnitř… takže jsem si myslel, že Death Gun nejspíš zabíjel své cíle v tomhle světě…“
„Co… co je s tím?“
„Ne, hráčovo tělo a srdce se nehýbou. Virtuální svět se liší v tom, že jen mozek získává plno informací. Hráči s AmuSphere jen vidí a slyší elektrické signály, které se přemění na digitální obrazy a zvukové efekty.“
„Takže… XeXeeD a ostatní zemřeli tam, kde mají tělo, ve svých pokojích. A doopravdy je tam zabíjel…“
„Co… co se to snažíš říct…?“
Kirito hned zavřel ústa, ale pak je zase otevřel. Hlas a jeho působení jako by odrážely jeho vnitřní strach, ten se stal ledovým vzduchem, který se otřel Sinon o tvář.
„«Jsou dva vrazi». První je… ten muž v plášti zaútočí na cíl ve hře. Ten druhý už je v pokoji cíle ve skutečném světě a zaútočí na bezbranného hráče ve stejnou chvíli.“
Sinon nedokázala hned pochopit, co tím Kirito myslel. Slabě zvedla svůj trup a přešla do fáze šoku, pak zavrtěla hlavou a přerušovaně promluvila.
„Ale… jak… jak je tohle možné? Jak znají adresy hráčů…?“
„Neříkala jsi to snad? Že jsi domů dostala model zbraně?“
„Takže… takže pachatel je z operující společnosti…? Nebo se Death Gun naboural do databáze…?“
„Ne… to má moc malou pravděpodobnost. I kdyby to byl jen normální hráč, pořád by nemohl zjistit adresu skutečného cíle. Ale když se jeho cíl účastní turnaje BoB a vybere si model zbraně…“
„…“
„Prezidentská vila. Hráč, který chce, aby mu operující společnost model poslala, tam dá skutečné jméno a adresu, ne? Trochu jsem si dělal starosti, když jsem se registroval… Nebyla to uzavřená místnost, ale za tebou bylo dost místa, ne…?“
Sinon konečně pochopila, k čemu Kirito směřuje. Dokázala jen zadržet dech a zavrtět hlavou.
„Chceš říct… že viděl obrazovku zezadu? To není možné. S efektem vzdálenosti by to neviděl, pokud by byl daleko, a kdyby byl dost blízko, tak by si ho někdo všiml.“
„Ale co když použil dalekohled nebo triedr? Znám někoho, kdo přes zrcadlo přečetl kód tlačítek. Když se podívám přes nějaký předmět, tak můžu efekt vzdálenosti zrušit, ne?“
„To je ale nemožné. Kdyby takhle používali lidi dalekohledy, tak by je GM vykopli a dali jim ban. Tohle je americká hra. Je ohledně těchto věcí dost přísná, kvůli sexuálnímu harašení a tak.“
Ale Kirito zřejmě věděl, jak na tohle odpovědět. Válečník se světelným mečem svou tvář přiblížil a tichým hlasem se zeptal: „Kdyby… co kdyby ten plášť Death Guna… to «Metamateriální optické maskování» fungovalo i ve městě? V té hale byla docela tma. Nikdo by si nevšiml toho, kdyby se zprůhlednil a schoval ve stínu, ne? A kdyby přitom použil dalekohled nebo triedr, aby se podíval na obrazovku… je možné zjistit adresu a skutečné jméno ve vyplněných datech, ne…?“
„…“
Neviditelnost – dalekohled. S těmito dvěma věcmi by to možné bylo. V podstatě je normálně herní menu udělané tak, že ho ostatní nevidí, ale terminály dotykového typu ve hře byly pro všechny, takže je nastavili tak, aby mohl jejich obsah vidět kdokoliv. I Sinon zadala svou adresu a jméno, když se do minulého turnaje přihlašovala, a tohle byl turnaj, na který se mohli dívat všichni. Měl někdo… ne, spíš, měl ten bůh smrti plášť a schovával se tehdy za ní? Prostě si napsal jména lidí na seznam smrti?
Sinon tenhle odhad nemohla jen tak přijmout, proto se pokusila něco namítnout.
„…I když znají naše adresy ve skutečném světě… jak by se bez klíče mohli dostat k nám domů? A co naše rodiny…?“
„Tak XeXeeD a Usujio Tarako žili oba sami… a ve starých bytech. Asi měli na dveřích elektrické zámky první generace, ty nejsou moc bezpečné. A při ponoření do GGO je skutečné fyzické tělo ve stavu bezvědomí. Takže je jedno, jak moc se někdo snaží dostat dovnitř, nemusí se bát, že mu na to oběť přijde…“
Sinon při Kiritových slovech zalapala po dechu.
Normální domy měly jen elektrické bezklíčové senzory, jako to měla auta před sedmi osmi lety. I když se nedaly fyzicky rozbít, tak někdo elektrické vlny prolomil a nainstaloval otevírací mechanismus, přístroj, který se tvářil jako nějaký vzorový klíč a mohl odemknout všechny možné dveře. Sinon si vzpomněla na zprávy, kde se říkalo, že se ten přístroj dá za vysokou cenu koupit na černém trhu. Kvůli tomu si koupila navíc ještě kovový zámek a vstupní kód, ale přesto neklid v zádech nepolevil.
«Death Gun» nebyl nějaká mrtvá duše oživená z jejích vzpomínek ani herní postava se záhadnou schopností, ale skutečný zabiják.
Úvaha pokračovala a s ní přišla realita. Sinonino srdce si začalo vytvářet další strach, který se od toho předchozího lišil. Ten vzdor, který nedokázala vysvětlit, na ni vyvíjel tlak, nakonec vyslovila poslední argument, který ji napadl.
„Ta-tak… co příčina smrti? Mluvil jsi o selhání srdce, ne? Je něco, co by zastavilo srdce a zároveň by na to policie a patologové nepřišli?“
„Možná použili nějakou drogu…“
„Tak… tak by to měli prošetřit, ne? Jako hledat stopy po těch drogách…“
„…Těla byla nalezena až po několika dnech, takže už zahnívala. A… naneštěstí se stává až příliš často, že zarytí hráči VRMMO zemřou na selhání srdce. Málokdy jedí a jen leží v posteli… když se nedokáže, že by se do bytu někdo vloupal anebo tam něco ukradl, tak se to zřejmě prohlásí za přirozenou smrt. Policie zřejmě prošetřila jejich hlavy, ale nejspíš je nenapadlo, že by byly příčinou smrti drogy… jestli to neprošetřovali přímo, tak je nepravděpodobné, že by našli důkaz.“
„…Jak je tohle možné…“
Sinon popadla rukama Kirita za bundu, vrtěla hlavou ze strany na stranu jako nějaké neposlušné dítě.
Někdo tak moc plánuje, aby bezdůvodně zabíjel lidi – vážně nerozuměla, jak takhle někdo může přemýšlet. Sinon v té neomezené temnotě cítila silný zlý úmysl.
„To je šílený…“ zamumlala. Kirito přikývl.
„Jóó… je to šílený. Nerozumím tomu, ale asi si dokážu představit, proč to chtěl udělat. Tak moc se nejspíš snaží udržet si svou identitu «červeného hráče». Já… já mám taky pocit, že jsem pořád ten «šermíř», který bojoval na předních liniích Aincradu…“
Sinon si to hned přiřadila – to jméno, které nikdy předtím neslyšela, by mělo být vznášejícím se zámkem ve «Sword Art Online». Hned zapomněla na vlastní strach a přikývla.
„…Tomu rozumím… často se považuju za odstřelovače… ale jestli to není jen ten muž v plášti, tak kdo je jeho komplicem…?“
„No, myslím, že je to nejspíš SAO přeživší. A taky by mohl být z «Rozšklebené rakve»… oba musí odvádět bezchybnou práci, aby takový plán vyšel… ach, že by…“
Sinoniny oči jako by se hned ptaly Kirita, který teď zřejmě na něco přišel.
„Nic, o nic nejde… jen že ten kříž, co ten chlap v plášti kreslil… To nebylo jen divadlo pro publikum, ale i trik, aby se koukl na hodinky. Musí skloubit «moment zločinu» společně se svým komplicem ve skutečném světě. Ale bylo by trochu nepřirozené, kdyby se před výstřelem podíval na hodinky.“
„Aha… jestli má na zápěstí minihodinky, tak by je měl přímo před očima, když se dotýká hlavy…“
Sinon konečně souhlasila s tou úvahou a přikývla—
Náhle ji Kirito před ní popadl za ramena. Pomalu otevřel ústa a vážně se zatvářil.
„Sinon – ty žiješ sama?“
„J… jo.“
„Zamkla jsi dveře a zavřela je na řetízek?“
„Zamkla jsem je na elektronický zámek… ale mám původní verzi… a ten řetízek…“
Sinon se zamračila a snažila si vzpomenout na to, co dělala před ponořením se.
„…Možná jsem nezamkla.“
„Aha… tak mě teda poslouchej!“
Sinon nikdy neviděla, že by si Kirito dělal takové starosti. Měla pocit, že má hruď vycpanou ledovými kostkami, ten studený pocit zakořenil hluboko v ní.
Ne, nechci poslouchat— přemýšlela, ale rty před ní nenaznačovaly, že se snad zastaví. Řekl něco šokujícího.
„V ruinách, když jsme byli u stadionu, tak chtěl Death Gun použít tu pistoli, když už jsi byla paralyzovaná. A… potom na tebe vystřelil z toho mechanického koně. Což znamená… byli připraveni.“
„Připraveni… co…“ zeptala se Sinon hlasem, který téměř nebyl slyšet. Kirito přikývl a tiše odpověděl.
„…Právě teď, v tuhle chvíli – nejspíš už je komplic Death Guna ve skutečném světě ve tvém pokoji a čeká, až tě ta pistole zasáhne.“
Po dlouhé době konečně Sinon pochopila, co jí to Kirito říká.
Všechno se jí hned rozmazalo. V hlavě se jí objevil obraz jejího tak známého pokoje. Dívala se dolů na pokoj o velikosti šesti tatami podložek, jako by to byla iluze.
Dřevěné parkety, které často luxovala, světle žlutý kobereček, malý dřevěný stůl.
Černý stůl byl v jedné řadě s podobně černou kovovou postelí, která stála u západní stěny. Přehoz byl zcela bílý, na něm ležela ona v mikině a kraťasech. Oči měla zavřené a na čele měla přístroj vytvořený ze dvou kovových prstenců. A jinak—
Kradmo tam postával černý stín, sledoval Shino ponořenou do hry. Byl celý v černém, úplně jako silueta. Jen jediný předmět byl vidět jasně, ten v jeho pravé ruce. Měl válcovitý tvar a byl z průsvitného skla, na konci byla stříbrná jehla – injekční stříkačka plná smrtící tekutiny.
„Ne… ne…“ zaúpěla Sinon a otočila krkem. I když iluze zmizela a ona se vrátila do jeskyně, třpyt jehly v ruce vetřelce zůstával v jejích očích.
„Ne… to…“
Nebyl to jen jednoduchý pocit ‚strachu‘. Tělem jí probíhala intenzivní touha vzdorovat, až se roztřásla. Nedokázala se hýbat, nedokázala se podívat kolem. Byla takhle slabá, přesto ji někdo, koho neznala, sledoval v pokoji. Ne – to nebylo vše. Mohl se dotýkat její kůže… hledat místo, kam jehlu zaboří…
V Sinonině hrdle došlo k náhlému pocitu ucpání, nemohla dýchat. Narovnala záda a dál lapala po dechu.
„Aá… ááá…“
Světlo ji opouštělo, odcházelo dál a dál. V uších se jí rozezněl skučivý křik. Její ‚duše‘ jako by chtěla opustit virtuální tělo—
„Ne, Sinon!“
Náhle byla silně chycena za zápěstí, ozval se vedle ní vylekaný hlas.
„Teď je to na auto odhlášení moc nebezpečný! Něco s tím uděláme… uklidni se! Všechno je v pořádku. Ještě nejsi v nebezpečí!“
„Áá… áá…“
Sinon otevřela oči, které jako by se nedokázaly soustředit, oháněla se pažemi. Nakonec se dostaly k tomu, kdo promluvil. Obtočila ruce kolem jeho teplého těla, chtěla jen toho člověka objímat.
Hned ucítila, jak ji ta silná a rázná paže chytila záda, vyvíjela ještě více síly, aby ji stabilizovala. A druhá ruka se natáhla, jemně hladila Sinoniny vlasy.
Znovu se rozeznělo mumlání.
„Než tě Death Gunova pistole… «Blackstar» trefí, nemůže ti ten útočník ublížit. Takové omezení si sami dali. Ale jestli se odhlásíš kvůli změně srdečního tepu nebo změně teploty, mohla bys být v nebezpečí, až uvidíš tvář toho útočníka. Takže se napřed musíš uklidnit.“
„Ale… ale… já se bojím… vážně moc…“ brečela Sinon jako dítě a zabořila tvář do Kiritovy hrudi.
Dívka se silně chytla Kirita, cítila z něj slabý, ale pravidelný srdeční tep.
Snažila se poslouchat ten zvuk, aby odehnala děsivý obraz ze své mysli. Buch, buch, téměř každou vteřinu jí zvuk srdečního tepu vstupoval do těla. Sinonin šílený tep se konečně vrátil zpět do normálu.
Poté, co se vzpamatovala, si uvědomila, že je zřejmě na stejné mentální vlnové délce jako Kirito a strach ji trochu opustil. I když nezmizel docela, tak jej dokázal zdravý rozum přehlušit, než se její emoční stav zlepší.
„…Už ses uklidnila?“ zazněl za ní Kiritův hluboký hlas a jeho ruka chtěla Sinonina záda opustil. Ale Sinon trochu zavrtěla hlavou a tiše promluvila.
„Nech to takhle prozatím… jo…“
I když odpověď neslyšela, cítila, jak ji objímá. Každou chvíli pohladila ta hubená ruka její hlavu a cítila, jak teplý pocit kousek po kousku rozpouští její zmrzlé srdce. Sinon se zhluboka nadechla, zavřela oči a uvolnila své tělo.
Po několika vteřinách v té pozici vyhrkla: „…Tvoje ruka, je jako mojí mamky…“
„Ma-mamky? Ne táty?“
„Nepamatuju si na svého tátu. Zemřel při nehodě, když jsem ještě byla mimino.“
„Aha…“ zněla poněkud krátká Kiritova odpověď. Sinon dala rázně svou tvář blízko Kiritovy hrudi.
„—Pověz mi. Co bychom měli udělat?“ její hlas byl silnější, než si myslela. Kirito zastavil ruku, která ji hladila po vlasech, a okamžitě odpověděl.
File:Sword Art Online Vol 06 -236.jpeg
„Sundáme Death Guna. Tak nemůže ten jeho komplic připravený tě zabít ve skutečném světě nic udělat a bude muset odejít. Ale musíš tu zůstat. Já budu bojovat. Jeho pistole mě zabít nemůže.“
„Je tohle… vážně v pořádku?“
„Jo. Při registraci jsem neuvedl svoje jméno a adresu a ani nejsem ponořený z domova, taky tu u mě někdo je. A tak jsem v pořádku. Prostě jen musím porazit toho chlápka, co porušil pravidla.“
„Ale… i bez té «Blackstar», je ten muž v plášti oříšek. Viděl jsi ho, jak se vyhnul Hecatinu odstřelu ze sta metrů? Možná se ti vyrovná, když jde o schopnost vyhýbání se.“
„Popravdě, nevěřím si natolik, abych řekl, že rozhodně vyhraju… ale zbývá nám jen ta možnost, co jsi řekla – schováme se tady, až dokud nezbudou tři lidé a pak oba spácháme sebevraždu…“
V tu chvíli se podíval Kirito na hodinky a Sinon ho napodobila. 21:40.
Sken ve 21:30 proběhl bez povšimnutí. Už je to pětadvacet minut, co se v téhle díře schovali.
Sinon se podívala na Kiritovu tvář a pak slabě zavrtěla hlavou.
„Už se tu nemůžu schovávat. Ostatní hráči si museli všimnout, že se schováváme v jeskyni v poušti. A těch není zrovna hodně, takže nakonec dojde nejspíš na granáty. Vlastně máme štěstí, že se to nestalo během těch třiceti minut.“
„—Aha…“
Kirito se kousl do rtu a podíval se na vchod jeskyně. Sinon se tiše dívala na jeho tvář a promluvila: „Doteď jsme spolupracovali, tak můžeme bojovat společně až do konce.“
„…Ale… jestli tě ta pistole trefí…“
„Je to jen stará jednočinná krátká zbraň.“
Sinon víceméně šokovala slova, která vyšla přímo z jejích úst. To proto, že ta krátká zbraň «Typ-54 Blackstar» byla vždy symbolem strachu, který ji mučil.
Ne, ten strach nezmizel. Jestli je to jen náhoda, že si Death Gun vybral Blackstar pro svou rozdělenou osobnost, pak byla ta pistole prokletím, kterého se Sinon nikdy nezbaví. V téhle hře však nebyl Typ-54 nijak zvlášť silnou zbraní. Tak moc se bála jen kvůli zesílenému strachu ve vlastním srdci, proto předtím nebyla schopná bojovat.
„—I když na mě vystřelí, tak pro mě tím mečem prostě snadno odrazíš kulky, že jo? Kromě toho pálí mnohem pomaleji než útočná puška.“
Kirito se usmál na Sinon, která potlačila vlastní třes a dokončila, co chtěla říct. Bylo na něm vidět, že si dělá starosti, ale zároveň se mu ulevilo.
„Dobře… nenechám ho tě trefit. Ale kvůli svému bezpečí by ses raději neměla před Death Gunem objevovat.“
Sinon se chtěla začít hádat, ale Kirito ji zastavil zvednutím ruky. Pak pokračoval: „Ne, rozhodně s tebou chci bojovat. Ale Sinon, jsi odstřelovač. Není tvojí specialitou odstřel z dálky?“
„To je pravda…“
„Tak to uděláme takhle. Během dalšího skenu se objevím venku, abych sem nalákal Death Guna. Musí se někde schovávat, aby mě mohl odstřelit. Pak pomocí té kulky najdu jeho skrýš a ty ho střelíš. Co tomu říkáš?“
„…Chceš být návnada a divák zároveň?“ reptala Sinon nad tím smělým plánem, ale vzhledem k jejich schopnostem je to asi nejlepší možnost. Pokud spolupracují lidé, kdy jeden bojuje na blízko a druhý z dálky, rozhodně to oponenta udolá.
Sinon se ztěžka nadechla a přikývla.
„Chápu. Tak teda dobře. Ale radši bys neměl zemřít po jednom zásahu Death Guna.“
„Bu, budu se snažit… ale jeho odstřelovačská puška je skoro úplně tichá a první Linii kulky neuvidím.“
„Nevím, kdo mluvil o ‚předpovídání Linie kulky‘.“
Pořád byli blízko u sebe. Sinon cítila, jak jí při tomhle rozhovoru maličko opouští strach, který se držel jejího srdce.
Možná byl v jejím pokoji ve skutečném světě vrah – popravdě, nechtěla o téhle děsivé možnosti ani přemýšlet. Mohla jen věřit tomu, co Kirito řekl, že až Death Guna dostanou, tak ten člověk nebude moci nic udělat. Kromě Kiritových slov dodávalo Sinon útěchu i virtuální teplo, které vyzařoval. Bude muset jeskyni opustit, rozdělit se od Kirita a sama se dostat do módu ostřelování. Nevěděla, jestli si nynější mentální stav uchová. A tak by si alespoň měla vzít trochu víc tepla jeho postavy. Sinon se naposledy opřela.
V tu chvíli Kirito překvapeně zamumlal…
„Ehm… tohle teď necháme stranou. Sinon, v pravém horním rohu teď začala blikat nějaká červená tečka.“
„Eh…“
Podívala se tím směrem a našla, o čem to Kirito mluvil. Tušila, co by to mohlo být, ale rychlostí kulky vzhlédla. Ten předmět byl v horní části jeskyně, přesně jak očekávala. Chtěla odskočit od Kiritových nohou, ale teď už by to bylo zbytečné. Jen si povzdechla.
„Ááá… sakra, byla jsem vážně neopatrná…“
Ve vzduchu poletoval nějaký záhadný, kruhově soustředný drahokam. Nebyl to ovšem skutečný objekt, ale objekt ve hře zářící. Kirito si uvědomil to samé, naklonil hlavu ke straně a zeptal se: „Éé… co je to…“
Sinon pokrčila rameny a pak odpověděla.
„Kamera pro živý přenos. Normálně ukazuje jen záznamy bojů, ale když už teď nezbývá moc lidí, tak se ukázala tady.“
„Ech… sakra. Byl ten náš rozhovor teď…“
„Neboj se. Nenahraje to, pokud nebudeme křičet nebo tak něco – ale co kdybychom prostě zamávali?“
Pak pokračovala chladným a krutým hlasem: „Nebo budeš mít problémy, jestli tenhle záznam někdo uvidí?“
Při té větě probleskl po Kiritově tváři vyděšený výraz, ale hned nasadil ztuhlý výraz.
„Ach—… ne… no… asi spíš ty by sis měla dělat starosti. A vůbec, ti, co tohle vidí, si nejspíš myslí, že jsme holky, ne?“
„Úú…“
Měl pravdu. Asi bude muset lidem vysvětlovat, o co vlastně šlo. Ale – na to přijde řada teprve poté, co se poperou s krizí, ve které se nachází.
Fůůn, odfrkla si Sinon.
„—Ten, kdo zpanikařil poté, co kameru objevil, se zatvářil mnohem ošklivěji. Je mi to jedno. No… jestli se roznese něco o tom, že mám zvláštní vkus, tak mi to aspoň ušetří dost problémů.“
„Musím se chovat jako holka až do konce?“
„Neříkej, že jsi zapomněl. Požádal jsi mě o pomoc, když jsi byl převlečený za holku… ach, zmizelo to!“
Publikum po tomhle nepozná, že si jeden z druhého utahujeme, co? Pomyslela si Sinon, když objekt představující kameru pro živé vysílán zmizel a zřejmě si hledal nový cíl.
Sinon si povzdechla a pak s vážným výrazem podepřela svůj trup.
„Fajn… čas už skoro vypršel. Do dalšího skenu zbývají dvě minuty. Zůstanu uvnitř jeskyně, tak ty jdi ven a zkontroluj ten přístroj, jo?“ řekla Sinon a pomalu přitom vstávala, pak vytáhla na nohy Kirita, kterého dosud používala jako židli.
Jakmile udělala krok dozadu, obklopil celé její tělo studený vzduch pouště, až stáhla krk. Vzala ze země svou milovanou pušku ležící jí u nohou a chytila kov zbraně, na které zůstal nádech tepla i ve studeném vzduchu.
„Ach… když o tom mluvíme…“
Vzhlédla ke Kiritovu hlasu, viděla, jak se válečník se světelným mečem mračí a zřejmě o něčem přemýšlí.
„Co ještě? Nemáme čas ten plán pozměnit.“
„Ne… plán pokračuje. Chci říct jen… Death Gunovo skutečné jméno, nebo spíš jméno jeho postavy by mělo být «Sterben».“
„Ano… jo, to je fakt. Kdo ví, kde na to přišel.“
„Zeptám se ho, jestli s ním budu bojovat zblízka. No, jdu teda provést první krok.“
Černovlasý válečník se světelným mečem přikývl a díval se přitom Sinon do očí. Pak své štíhlé tělo otočil a vyšel k východu jeskyně.
Ten pocit chladu, co nechce zmizet, i když mám Hecate – je to proto, že jsem nervózní z posledního souboje nebo proto, že jsem ve skutečném světě v nebezpečí – nebo snad proto, že mě Kirito opustil? Sinon nevěděla, která z možností to je.
Stáhla ramena k sobě a vdechla suchý pouštní vzduch. Pak promluvila na člověka, který se postupně vzdaloval.
„…Buď opatrný.“
Pravou rukou ukázal zvednutý palec v odpověď na Sinoninu připomínku.

9 komentářů:

  1. Ahoj Cindý. Díky za bezchybný překlad (1*). :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se to fakt povedlo bez chyb? Nečekala jsem, že takový den jednou přijde! :D

      Vymazat
    2. Ale... Jen se NEPODCEŇUJ ! Tvé překlady jsou velmi dobré. :-)

      Vymazat
  2. Arigato Cindý ;)
    Súhlasím s Hontechom, aj keď tam sem tam niekde nájde chybu, tak je to s tým kvantom textu čo prekladáš absolútne nič. Takže díky za super preklad ;)

    R

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono to zas takové kvantum není... Akorát už teď nechápu, jak jsem zvládla vydat 2. knihu tak, že jsem vydávala novou část každé tři dny :D Ach, kde jsou ty časy...
      Není zač :)

      Vymazat
    2. Tak si na to mala zrejme viac času ako teraz ne? :D

      Vymazat
    3. No o prázdniny jsem měla stejně tolik času a nějak se to v tomhle neodrazilo :D

      Vymazat
    4. No tak si proste zlenivela! :D Ale nie srandujem ;)

      Vymazat